Bez umění žít nemůžeme strana 18

Koupí tohoto časopisu podpoříte

www.muzes.cz

Č a sopis pro t y, kteří se ne v zdáva jí

●

12 / 201 4

●

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

Olbram Zoubek:

Bez umění žít nemůžeme

strana 18

EDITORIAL

obsah Dobré zprávy

Největší menšina

Nevidomí inspirují Vánoční trhy Mikulášský charitativní bazar Benefice pro ranou péči Cena Mosty

4–5

Milena Černá: Chudí jsou ostuda společnosti str. 8

Anketa

Jsou lidé s postižením ohroženi chudobou více než ostatní?

Říká se, že největší minoritou na světě jsou lidé s handicapem. Přibližně 700 milionů lidí má postižení, které – jak statistiky tvrdí – je v řadě případů natolik omezuje, že trpí chudobou. Kardinální otázkou však je, zda pravým důvodem chudoby je skutečně vždy handicap. Vidíme totiž kolem sebe řadu příkladů, kdy se lidem s postižením prostě nechce pracovat. Nejsou tím nikterak výjimeční, mnozí tzv. zdraví také preferují podobný styl života. Těm, kteří pracovat chtějí a nemohou, však dokáže většinou společnost pomoci. Bohužel tomu tak není vždy a všude; Kontu Bariéry chodí každý měsíc desítky dopisů od těch, jimž stát pomoci nedokáže. Jen pro ilustraci: do redakce Můžeš přišel v těchto dnech dopis, v němž pisatelka líčí situaci, kdy se stará o své ležící postižené děti čtyřiadvacet hodin denně. Nemůže proto chodit do zaměstnání a rodina žije, jak píše, z příspěvků na bydlení a hmotnou nouzi. Platí z nich i kompenzační pomůcky, a protože nyní potřebuje speciální kočárek, který zdravotní pojišťovna proplácí jen částečně, hledá pomoc v nadaci. V takových případech Konto Bariéry pomoci umí, jen minulý měsíc jeho rada projednala 83 žádostí a potřebným rozdělila více než jeden a půl milionu korun. Ale ani nadace není všemocná. Stává se, že na lidi s postižením doslova zaútočí tací, co nabízejí nevýhodné půjčky, zboží na velmi špatný úvěr a další nehoráznosti. Nejhůře na tom bývají v takových případech nikoliv nevidomí, ale neslyšící. Chybí jim orientace v podobných léčkách a cestu k chudobě jim dláždí nestydatí podvodníci. A protože jde o téma kolem vánočních svátků nanejvýš aktuální, věnujeme mu hned několik rozhovorů a reportáží, radíme v tradiční poradně i v motoristické rubrice. Na sklonku posledního dne tohoto měsíce si lidé dávají nejrůznější předsevzetí. V případě největší menšiny to vůbec není nutné. Stačí se chovat normálně, tedy pomáhat. Přeji vám inspirativní čtení. 

Jindřich Štěpánek

6

Téma: Lidé s handicapem a finance

Milena Černá: Chudí jsou ostuda společnosti 8–10 Když je potřeba záchranný kruh 11–12 Erik Čipera: Žití s handicapem něco stojí 13–14 Když (skoro) vůbec nejde o peníze 15

Financování sociálních služeb Martin Netolický: Podpora sociálních služeb musí být dlouhodobá

Umělci konta Bariéry

Olbram Zoubek: Bez umění žít nemůžeme

Tip na výlet

Veletržní palác je k vozíčkářům vstřícný

Nové zahraniční technologie V bitvě proti dekubitům

16–17

18–19

Tip na výlet Veletržní palác je k vozíčkářům vstřícný str. 20

20–21

23–24

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1 Pozvánka na 12. aukční salon pro Konto Bariéry

Naučná cesta Prahou Vypůjčené oči

Příběh Konta Bariéry Gymnastka se železnou vůlí

Auto-Moto

Vše okolo DPH u aut

Na cestách

Kde nasát vánoční atmosféru

Vaše fotografie Podzimní rozjímání

25

26–27

28–29

30–31

33–34

35

Poradna

Někteří lidé s postižením se také potýkají s chudobou

Křížovka o ceny

36–37 38

Příběh Konta Bariéry Gymnastka se železnou vůlí str. 28 Vydává Spolek přátel Konta Bariér y ve spolupráci s Nadací Char ty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (e-mail:[email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: [email protected]), Štěpán Beneš (e-mail: [email protected]), Radek Musílek (e-mail: [email protected]), Jan Šilpoch (e-mail: [email protected]) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Redakční rada časopisu Můžeš: MUDr. Alena Dernerová, PhDr. Jiřina Šiklová, CSc., Mgr. Tomáš Cikrt, PhDr. Martin Kovář, Mgr. Sri Kumar Vishwanathan, Lenka Kohoutová, Mgr. Jan Šesták, MUDr. Jiří Soukup Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v listopadu 2014. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

Na cestách Kde nasát vánoční atmosféru str. 33

můžeš / číslo 12 - 2014

Partneři redakce:

3

DOBRÉ ZPRÁVY

Nevidomí inspirují

časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis.

Čtěte Můžeš na www.muzes.cz Vážení čtenáři, TyfloCentrum Plzeň pořádá besedu v M-Klubu v Macháčkově 28. Foto: archiv

Obecně prospěšná společnost TyfloCentrum Plzeň pořádá 4. prosince závěrečnou besedu z cyklu Nevidomí inspirují. Jedná se o projekt, který se snaží představit významné osobnosti, jež se dokázaly prosadit i přes svůj handicap. Jejich životní zkušenosti mohou být vodítkem ostatním lidem s podobným postižením. V M-Klubu Plzeň, Macháčkova 28, vystoupí od 17.00 politik Michal Rada a vedoucí Metodického centra odstraňování bariér SONS Viktor Dudr. Beseda potrvá přibližně dvě hodiny, ovšem v případě živé diskuse není vyloučeno prodloužení. Více informací na www.tc-plzen.cz 

Vánoční trhy Na nádvoří Staré budovy Jedličkova ústavu a škol na pražském Vyšehradě se bude 18. prosince konat vánoční trh. Od 14 hodin do cca 18 hodin se zde setkají především žáci a zaměstnanci Jedle, ale i jejich přátelé a náhodní kolemjdoucí. V nefalšované adventní atmosféře s hudbou a dobrotami mohou návštěvníci u četných stánků pořídit drobné vánoční dárky, mnohé přímo z dílny dětí a mladých lidí s tělesným postižením. Adresa Jedličkova ústavu a škol je V Pevnosti 4, Praha 2, www.jus.cz. 

své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1.

4

Benefice pro ranou péči

Mikulášský charitativní bazar Koncert se uskuteční v refektáři Galerie Středočeského kraje. Foto: Radek Musílek

Mikulášského charitativního bazaru se tradičně zúčastňuje Konto Bariéry. Foto: Jan Šilpoch

Nádvoří Staré budovy Jedličkova ústavu a škol na pražském Vyšehradě opět ožije. Foto: Ladislav Polnický

provodný hudební program, pro děti bude připravena mikulášská nadílka. V neposlední řadě má veřejnost možnost navštívit unikátní prostor Pražské křižovatky, jenž je jinak přístupný zcela výjimečně. Hlavním organizátorem akce je Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. Spolu s ní se této dobročinné akce zúčastní i další neziskové organizace včetně Nadace Charty 77 – Konto Bariéry. Hlavní ideou této akce je poskytnout českým neziskovým organizacím možnost prezentovat svou práci tzv. pod jednou střechou, a tím také podpořit jejich vzájemný kontakt a spolupráci. Výtěžek z prodeje výrobků neziskové organizace věnují na konta svých projektů. 

V pátek 5. prosince se v prostorách Pražské křižovatky – kostela sv. Anny uskuteční již desátý ročník tradičního Mikulášského charitativního bazaru. Stejně jako v předešlých letech si i letos účastníci bazaru budou moci nakoupit v předstihu vánoční dárky a tím přispět na dobrou věc. Mohou se setkat se vzácnými hosty nebo si poslechnout do-

Oblastní Charita Kutná Hora pořádá 19. prosince od 19.00 benefiční koncert pro děti s handicapem ze Střediska rané péče. Místem konání je refektář Galerie Středočeského kraje. Vystoupí zde Lucie Mrňáková a její hosté, v jejichž podání zazní vánoční, muzikálové a operní melodie. Výtěžek koncertu bude použit na zakoupení pomůcek do půjčovny střediska. Nové pomůcky umožní kvalitně pomáhat těm, kteří se ocitli v nelehké životní situaci. Pomohou dětem rozvíjet jejich dovednosti a snížit dopad jejich handicapu na život celé rodiny. Projekt Střediska rané péče je zaměřen na rodiny s dětmi předčasně narozenými, s mentálním, pohybovým i kombinovaným handicapem, s poruchami autistického spektra, nerovnoměrným nebo opožděným vývojem od narození do sedmi let, které bydlí ve Středočeském kraji. Více informací o akci na www.kh.charita.cz. 


Z REDAKČNÍ POŠTY

Cena MOSTY 2014

Vánoční přání Milí přátelé, opět se nám blíží vánoční čas, svátky klidu, míru, a také dobročinnosti. Nějakou tu korunu na potřebné utrousí i ti, kteří jsou jinak během roku neoblomní. Zkrátka myslíme víc na své blízké a víc soucítíme s těmi, kteří potřebují naši pomoc. Někdo by ale měl myslet i na ty, kteří pomáhají celý rok, tedy na lidi, jako jste Vy v Kontu Bariéry a jiných podobných organizacích. Chci Vám touto cestou poděkovat za Vaši práci a popřát krásné svátky, hodně spokojenosti a úspěchů v soukromí i v zaměstnání. Mnozí z nás se naučili pohodlně přijímat, že tu jste a děláte práci, která je potřeba, ale nikdo se do ní moc nehrne, protože je tzv. nezisková, což dnes není zrovna v kurzu. Moje přání je to nejmenší, čím se Vám mohu odvděčit. Pomohli jste jednomu členovi mé rodiny, a to Vám v dobrém slova smyslu nikdy nezapomenu. S pozdravem a ještě jednou přáním krásných Vánoc Josef Kolář

Vážená paní Horová, děkujeme za váš názor. Váš postoj k aktivnímu zapojení komunity do řešení chudoby je jistě hezký. Určitě bychom takové příklady našli i v praxi, nicméně realita je většinou bohužel poněkud jiná. Důvodů je celá řada. Velkou roli hrají i sympatie či nesympatie k dotyčnému člověku. Milé rodině, která má finanční problémy kvůli péči o dítě s postižením, jistě vyjde vstříc více lidí než nepříjemnému alkoholikovi, který svým jednáním všechny popuzuje. Navíc komunitní život jako takový se u nás spíš teprve rodí. Doufejme, že jednou dospěje do stadia, které se bude vaší vizi alespoň blížit, i když v ideální podobně ji naplnit asi nelze, protože určitá část lidí zkrátka zřejmě nikdy nepřijme obecně zavedené principy. (red)

Elbee Dobrý den, chtěl bych poděkovat za test vozu Elbee. První test vozu Elbee v Česku: Speciál pro invalidy překvapil! Vozítko mě moc zaujalo, i když je asi nereálné, že bych si ho někdy pořídil. Hodně mě překvapilo, že jsem video s tímto českým výrobkem viděl na sociálních sítích sdílet řadu lidí ze zahraničí. Dokonce šlo o reportáž z ciziny, myslím, že šlo o Turecko. Je příjemné vidět, když nějaká inovace pocházející od nás zaujme i za hranicemi. Jen mám pochybnosti, kolik tuzemských vozíčkářů si bude moci takové přibližovadlo pořídit. Český trh však pro ně zřejmě nebude tím hlavním, řekl bych. Kvůli němu by se ho snad ani nevyplatilo vyvíjet. Každopádně držím výrobcům palce a přeji hodně spokojených zákazníků. Snad se jim projekt vyplatí a výroba se rozjede ve velkém. Zdraví Honza Sláma, Kladno Koupí tohoto časopisu podpoříte

www.muzes.cz

Č a sopis pro t y, kteří se ne v zdáva jí

Cenu navrhla a vytvořila akademická sochařka Jitka Wernerová. Foto: archiv

Až do 31. prosince můžete posílat návrhy na udělení výroční ceny MOSTY 2014. Ocenění uděluje vybraným subjektům Národní rada osob se zdravotním postižením ČR za mimořádnou aktivitu, čin nebo projekt ve prospěch osob se zdravotním postižením. Cena MOSTY 2014 je vyhlášená ve třech kategoriích: I. Cena pro instituci veřejné správy za mimořádnou aktivitu nebo čin ve prospěch osob se zdravotním postižením II. Cena pro nestátní subjekt za mimořádnou aktivitu nebo čin ve prospěch osob se zdravotním postižením III. Cena pro osobnost hnutí osob se zdravotním postižením Zvláštní cenu za zásluhu o integraci osob se zdravotním postižením navrhuje zástupce společnosti Opel. Podněty k udělení ceny v jedné ze tří kategorií se podávají na předepsaném formuláři, který je společně s dalšími informacemi k dispozici na stránkách www.nrzp.cz. Vyplněný dokument se odesílá k rukám pana Jana Chudého na adresu Národní rada osob se zdravotním postižením České republiky, Partyzánská 7, 170 00 Praha 7. Nominace mohou podávat fyzické i právnické osoby. Posuzování návrhů na ocenění probíhá ve dvou kolech. V 1. kole vybírá nominační komise pět návrhů v každé kategorii, ve 2. kole rozhoduje hodnotící výbor o vítězi v jednotlivých kategoriích. Další nominovaní obdrží pamětní diplom. Cenu MOSTY navrhla a vytvořila akademická sochařka Jitka Wernerová. Cena je uměleckým ztvárněním mostu z lidských rukou a je vytvořena z glazované keramiky. Autorem pamětních diplomů je akademický malíř Otakar Tragan. Výsledky výroční ceny MOSTY 2014 budou slavnostně vyhlášeny 19. března 2015 v Brně. 


Vážený pane Koláři, moc děkujeme za přání! I my vám přejeme krásné svátky, hodně zdraví a spokojenosti. Je milé vědět, že někdo oceňuje práci řady lidí, kteří za Kontem Bariéry stojí. Stejně tak my oceňujeme dobrou vůli všech, kteří nás podporují a bez jejichž malých či větších příspěvků bychom nedokázali nic. I jim tedy touto cestou děkujeme a přejeme nejen o Vánocích vše dobré. (red)

Aktivní pomoc Vážená redakce, přečetla jsem si Vaše číslo věnované tematice Co brání zaměstnávání chudoby a dovolím postižených si napsat Vám svůj názor. Chudoba není ostuda, praví se v jednom z uveřejněných článků. Já však říkám, že chudoba ostuda je, a to ostuda celé společnosti. Nevolám po utopickém rovnostářství, ale domnívám se, že společnost, která žije v takovém nadbytku jako ta naše, by měla umět zajistit, aby nikdo nemusel třít bídu s nouzí. Ponechme stranou fakt, že někteří lidé mají výrazné atributy k chudobě sklouznout. Nejsou vzdělaní, mají špatné rodinné zázemí, nemají osobnostní předpoklady k úspěchu atd. Přesto bychom se i o ně měli umět postarat. Mám přitom na mysli nejen státní instituce, ale i komunitu, ve které dotyční lidé žijí. Myslíte si, že jsem příliš naivní, když si myslím, že by lidé měli pomoci svému bližnímu v nouzi, když o jeho potížích vědí? Nemyslím tím rozdávání almužny, ale zkrátka reálnou podporu dotyčného člověka. Když třeba vím, že nemůže najít práci, proč mu ji nepomoci najít? Podnikatel ze sousedství může nabídnout místo ve své firmě nebo si třeba obyvatelé činžáku u dotyčného člověka zaplatí nějakou službu typu péče o společné prostory atd. Zkrátka aktivně podpořit toho, kdo potřebuje pomoci. S přáním krásného dne Květuše Horová, Strakonice Koupí tohoto časopisu podpoříte

www.muzes.cz

Č A SOPIS PRO T Y, KTEŘÍ SE NE V ZDÁVA JÍ

●

11 / 20 1 4

●

Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč

strana 8

M11_2014_ok.indd 1

10/15/2014 1:56:35 PM

●

10/201 4

●

Jednotlivý výtisk 30 kč / Předplatitelé 20 kč

strana 19

M10_2014.indd 1

9/15/2014 2:35:36 PM

Vážený pane Slámo, váš zájem a podpora by výrobce jistě potěšily. Stejně tak těší nás, že jsme vás zaujali naším článkem. I my s potěšením představujeme české inovativní výrobky, které pomáhají lidem s postižením v běžném životě. Nezbývá než si společně přát, abychom takových produktů mohli testovat co nejvíce. (red)

Své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5 110 00 Praha 1. 

5

ANKETA

Jiří Dienstbier

ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu

Obecně lze říci, že u osob se zdravotním postižením je riziko ohrožení chudobou proti ostatním skupinám populace určitě vyšší. Tuto skutečnost v jednotlivých případech přímo ovlivňuje existující zdravotní postižení, které do značné míry významně limituje možnost chudobě se bránit, případně se z ní vymanit. Vznik zdravotního postižení často představuje také podstatné omezení možnosti výdělečné činnosti a odkázanost pouze na pobírání invalidního důchodu. Mimořádně složitá je sociální situace osob, které se staly invalidními, ale z důvodu nesplnění podmínky potřebné doby pojištění, stanovené v zákoně o důchodovém pojištění, jim nevznikl nárok na přiznání invalidního důchodu. Zabraňovat riziku chudoby u zdravotně postižených je třeba systémem promyšlených opatření, která v rámci státní politiky zajistí zejména dostupnost odborného poradenství, dosažení kvalitního vzdělání, přístup na trh práce, a také pravidelnou valorizaci důchodů a dalších sociálních dávek. 


Jaroslav Němec

Stanislav Skalický

Anna Šabatová

ředitel Arcidiecézní charity Praha

ředitel Asociace občanských poraden

veřejná ochránkyně práv

Odpověď není zcela jednoznačná, ale dá se říci, že postižení lidé jsou chudobou ohroženi více. Záleží totiž nejen na tom, o jak postiženého člověka se jedná, ale třeba také na jeho věku, kde bydlí (Praha nebo venkov), jaké má rodinné zázemí apod.

Záleží samozřejmě na druhu a závažnosti postižení. Obecně však můžeme konstatovat, že lidé s postižením jsou skutečně více ohroženi chudobou. Mají obtížnější přístup na pracovní trh, a tím i ke zdroji finančních prostředků. Často narážejí na předsudky zaměstnavatelů a neochotu přizpůsobit pracovní podmínky jejich specifickým potřebám.

Zdravotní postižení s sebou přináší snížení životního standardu, ale není automaticky předpokladem chudoby. Vždycky samozřejmě záleží i na rozsahu a charakteru postižení; do jaké míry je člověk odkázán pouze na sociální pomoc státu či zda může pracovat.

Na jednu stranu sice mohou postižení třeba pobírat invalidní důchod a některé dávky, ale zcela jistě mají trvalou nevýhodu v možnosti najít si pracovní uplatnění jako zdraví lidé. Je v tom velký finanční rozdíl, a zvláště když se jedná o větší postižení, je to pro mnohé prakticky neřešitelný problém. Řada organizací těmto lidem pomáhá, ale vždy se jedná především o vylepšení jejich situace.

Jsou lidé s postižením ohroženi chudobou více než ostatní?

My se v charitě bohužel setkáváme právě s těmi, kteří chudobou již ohroženi jsou. Potkávám je v našich azylových domech a v dalších sociálních službách, kde se jim moji spolupracovníci snaží pomoci tak, aby se jejich sociální vyloučení již dále neprohlubovalo. 

Jsou také zranitelnější ve vztahu k nabídkám různých pochybných finančních produktů či služeb. Jsou nuceni často žít v sociální izolaci a mají omezenější přístup k informacím. V naší poradenské praxi se setkáváme s těmito klienty zejména v rámci specializovaných projektů zaměřených např. na pomoc obětem trestných činů nebo lidem v tíživé sociální situaci. V současné době realizujeme projekt, v jehož rámci řešíme problémy související se zadlužováním zdravotně postižených a duševně nemocných lidí. Právě takové projekty nám umožňují pomáhat těmto lidem přímo v místě jejich bydliště. 

Ohrožení chudobou nebo propadu do úplné chudoby by ale u lidí s postižením měla zabránit sociální politika státu. Ani v případě, že lidé se zdravotním postižením nemohou pracovat, nezůstávají úplně bez prostředků a stát jim pomáhá prostřednictvím dávek či invalidního důchodu. Domnívám se, že víc než chudobou jsou lidé s postižením ohroženi vyloučením ze společnosti. Chybí vhodné pracovní příležitosti, služby, lidé s postižením se stále setkávají s bariérami – nejen fyzickými, ale i v myšlení ostatních. Jsem přesvědčena, že odtud pramení největší problémy, které pak mají dopady i na životní standard. 

DOBRÉ ZPRÁVY Program pomoci. Už do čtvrtého ze čtrnácti plánovaných měsíců vstupuje program pomoci nejohroženějším skupinám na trhu práce organizovaný Ústeckým krajem. Zaměstnání v příspěvkových organizacích kraje by mělo najít až 290 absolventů středních škol a 90 handicapovaných lidí zejména v okresech Chomutov, Teplice a Most. Na realizaci programu obdržel Ústecký kraj dvacetimilionovou dotaci z Evropského sociálního fondu. Práce handicapovaným. V nové chráněné dílně v Dolních

6

Tošanovicích na Frýdecko-Místecku našlo pracovní uplatnění dvanáct handicapovaných lidí. Dílnu zřídil místní podnikatel Václav Stebel; spolu se svým společníkem vložili do nového projektu přes milion korun, 600 tisíc přidal stát na dotacích. Zájem ze strany handicapovaných byl podle pana Stebela neuvěřitelný: obdržel na sto žádostí o práci, zhruba dvě třetiny ale odpadly kvůli náročným podmínkám ve výrobě. Dílna dodává například očištěnou zeleninu do školních kuchyní a restaurací.

Živnostník roku. Provozovatelka rehabilitačního centra Eva Vallová získala první místo v soutěži Živnostník roku Jihomoravského kraje. S rehabilitačním centrem začínala sama od nuly, dnes je těžištěm její práce léčení handicapovaných dětí pomocí Vojtovy metody. V kategorii Firma roku ve stejném kraji zvítězila společnost Hostego, oceněná také speciální cenou pro odpovědnou firmu roku. Porotcům neunikla její sociální angažovanost v regio nu, a především spolupráce se sdružením Piafa, které pomáhá zdravotně znevýhodněným lidem.

Policista zachránil vozík. Vozíčkář z Německa, který se nedávno vydal na pardubický plochodrážní stadion sledovat Zlatou přilbu, si do vlasti odvezl i jeden neobvyklý zážitek: během cesty na závody se mu porouchal vozík, takže nebyl schopen další jízdy. Celé situace si všiml místní strážník Miloslav Jirásek. Vozík prohlédl, zjistil závadu, a dokonce ho odvezl k sobě domů, kde ji opravil. Vděčný návštěvník se tak mohl bez dalších problémů po závodě přepravit domů.  (šb)


Nově můžete časopis Můžeš i poslouchat! Audioverze časopisu v elektronické podobě je určena jednak slabozrakým či nevidomým a jednak k poslechu z mobilu či jiného přehrávače MP3, při jízdě autem, o víkendu či na dovolené, poslouchat ji lze i z počítače. Reportáže a další články pro vás namlouvají Jan Kačer, Nina Divíšková, Roman Hájek a Martin Kubačák. Audioverzi naleznete ve službě Audiotéka, pro předplatitele časopisu je dostupná zdarma, samostatně lze koupit jedno vydání časopisu ke stažení za 10 Kč. K dispozici bude vždy první den v měsíci, tedy ve chvíli, kdy vychází tištěný Můžeš.

Audioverzi zdarma pro předplatitele tištěného časopisu lze aktivovat na www.audioteka.cz/muzes

Podrobné informace na lince zákaznické podpory Audiotéky +420 597 490 445 a e-mailové adrese [email protected]

Předplaťte si časopis Výhodné předplatné na dva roky za 380 Kč! Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 280 Kč.

Koupí tohoto časopisu podpoříte

www.muzes.cz

so í u p ča K o h o to ří te to d p o po

Jed

w. ww

muz

es.cz

ČA

SO

PI

S

PR

TY

O

SE

ŘÍ

M RA

B

OL

,

E KT

N

Z EV

DÁ

VA

JÍ

●

12

:

U ZO

K BE

/2

01

t í ží

4

no

tli

p is

vý

vý

Č A SOPIS PRO T Y, KTEŘÍ SE NE V ZDÁVA JÍ

u

tis

k

Kč 30

ř / P

ed

me

●

pla

tit

elé

20

na

11/2014

ww

strana 8

18

ůže

m ne

Ča

so

uzes

.cz

Pr Sp vní t eci est Ko ál to u p í pro vozu p o h o to d p ča o ří so inv Elb te p is u ali ee dy v Č pře es kv ku: ap il! st pi

s

pr

o

ty

, k t

eř

í s e

ne

vz

dá

va

jí

●

10

/2

01

4

●

Jed

n mě

no

tli

vý

vý

tis

k 3 0

kč

rana

zu

Be

w.m

Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč

●

Co brání zaměstnávání postižených

Kč

stra

●

/ P ř

ed

pla

tit

elé

20

kč

19

M10

_20

14.i

ndd

:04

14

Objednávám předplatné časopisu Můžeš

1

PM

3:47

0/20

11/1

JMÉNO a příjmení:

M11_2014_ok.indd 1

ulice:

10/15/2014 1:56:35 PM

číslo popisné: 9/15

/201

4

2:35

:36

ndd

PM

1

14.i

_20

M12

roční předplatné za 240 Kč

název organizace:

PSČ:

město:

dvouleté předplatné za 380 Kč Forma úhrady:

složenkou

převodem (uveďte jméno a celou adresu)

fakturou

telefon:

číslo účtu: 772772772/0800

Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1

Proč si předplatit časopis Můžeš: 1. Přispějete tím na Konto Bariéry. 2. Ušetříte, při předplatném na dva roky je to 280 Kč. 3. Můžete vyhrát MP3 přehrávač a kartu Handy Card.

Chcete roční př -li změnit n edplatné a dvoulet zvýhodněné é, konta ktujt bezplatn ou linku e České p o 800 300 šty 302

Téma: Lidé s handicapem a finance ■ Chudoba je nemoc celé společnosti. ■ Raději platíme dávky, než abychom řešili příčiny. ■ Zahraniční zkušenosti mohou i ušetřit.

Milena Černá:

Chudí jsou ostuda

společnosti Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

Je chudoba opravdu vážný problém české společnosti, nebo to trochu přeháníme? Ten, kdo každý den sleduje společnost jen z okna automobilu a bydlí v tzv. lepší čtvrti, si jen těžko připouští, že jsou u nás i lidé v opravdové nouzi. Kromě bezdomovců na lavičkách nemusíte vidět nic. Ale skutečně existuje nemalá skupina lidí, kteří žijí doslova z ruky do úst, jejich děti nemají na zájmové kroužky, na lyžařský výcvik, a někdy ani na oběd ve školní jídelně. Nedivme se, že tito občané zažívají pocity opovržení a ponížení. Mezi ně patří i lidé se zdravotním postižením. Když takový stav trvá dlouho, když děti nepoznají nic jiného než bídu, je problém. Děti prostě přebírají vzory chování ze svého bezprostředního okolí. Jestliže vidí neustálý nedostatek základních potřeb, nekonečnou nezaměstnanost, mizerné bydlení a nízké vzdělání jako normu, pak je jasné, že i jejich cesta životem bude jen opakováním cesty rodičů. To ale není jen jejich problém, to je vážný problém celé společnosti. Vy jste také lékařka. Řekla byste, že chudí lidé umírají dříve? Nemusí to být pravidlem vždy. Ale mezi lidmi v chudobě, a tedy třeba v nedobrých hygienických podmínkách a v ustavičném stresu, je pochopitelně více nemocí. K tomu přispívá i nemožnost doplatit si na léky, dojíždět na specializovaná pracoviště, případně využít placenou péči. Často slyšíme: mohou si za to sami! A uvádějí se příklady, kdy se lidé zbytečně zadluží – třeba jen proto, že si pořídili zájezd, elektroniku nebo jinou zbytnou věc. Materialistická společnost dává do popředí spotřebu. A jestliže se chci vyrovnat okolí, pak si třeba musím půjčit, nemám na splátky,

8

Jestliže děti vidí neustálý nedostatek základních potřeb, nekonečnou nezaměstnanost, mizerné bydlení a nízké vzdělání jako normu, je jasné, že i jejich cesta životem bude jen opakováním cesty rodičů. půjčím si znovu – a už jsem v tom. Exekucí a vystěhování z bytů jsou statisíce. Obrovský problém předlužení opravdu často začíná jen u touhy vyrovnat se alespoň ve spotřebě většinové společnosti. Zdá se, že ještě nemáme mechanismy, které by uměly zasáhnout včas. Když si pak už člověk bere provaz a jde…, je pozdě. Ukazuje se, že náklady na řešení obtížných životních situací jsou mnohem vyšší, než by stál včasný zásah. Vnímá stát a orgány samosprávy tento stav jako vážný? Ano. Především se snaží takové občany přesunout ze svého katastru do jiného. Tento převažující trend je často jediné opatření

proti chudobě v konkrétní obci. Takové nehumánní a nemorální postupy jsou jasné porušení ústavy, která nám všem zaručuje stejná práva. Nedostatek peněz na bydlení, péči o děti nebo v nemoci přece nemůže znamenat přesunutí občana do nižší kategorie. Pak nastupuje dvojnásobné vyloučení – ekonomické i společenské. Jsem vyloučen za to, že jsem vyloučen. Absurdní? Jistě, ale taková je každodenní realita v některých místech a městech. Ale prochází jim to… Ano, protože jednak nemáme dobře nastavená pravidla pomoci, jednak pomoc přichází, až když už je chudoba zjevná, zoufalá, z dálky viditelná. Je to jako s každou nemocí – když zanedbáte prevenci nebo první příznaky, můžete skončit i u nejlepšího profesora, a on už jen tlumí bolest. Stát vydává miliardy na zmírnění následků, ale jaksi se mu nechce do mnohem levnějšího odstraňování příčin. Je to i zvláštní atmosférou – boj proti korupci nás dovedl do stavu, kdy vše musí být podle tabulek, podle ministerského předpisu, podle formálních znaků. Jenomže život je košatější a já vidím, že v konkrétním městě by třeba chtěli pomoci se sociálním bydlením, ale musí čekat na zákon. Kolik let už se připravuje a jak dlouho to ještě bude trvat? Tedy – potřebujeme nejen dobré zákony, ale také prostor pro jejich pružné uplatnění, prostor pro inciativu místních orgánů, neziskovek a podobných důležitých článků celé sítě prevence chudoby. Tím samozřejmě vůbec neomlouvám současnou až příliš častou hrubost a cynismus třeba pracovníků úřadů práce, kteří dokážou doslova vyhodit žadatele o práci nebo pomoc s odůvodněním, že má špatně vyplněné formuláře nebo jaksi neví, co chce. Oni podle vašich zkušeností málo znají skutečné poměry jednotlivých občanů? Velmi často. Máme docela propracovaný systém dávek, který se odvozuje od životního


�

č asop i s p r o ty , k t e ř í s e n e v z d á vaj í


9


SLOUPEK Lii Vašíčkové

Naše finanční gramotnost

Takže lidé mají nárok, když splňují � minima. různá omezení, kritéria, předpisy. Ten systém je ale tak složitý, že byste pravděpodobně potřeboval poradce. Někteří lidé se pochopitelně stydí žádat a raději opravdu trpí. Právě naše představy jsou založeny na potřebě včas s nimi mluvit. Zoufalství je špatná chvíle pro nalezení opravdového řešení.

Jistě se shodneme, že základní podmínkou pro cestu z chudoby je nalezení zaměstnání. Ale když místa nejsou, co dělat? Víte, je mnoho lidí, kteří jsou zaměstnáni, opravdu pracují, ale stejně se neuživí. Jejich mzdy jsou doslova bídné. Málo placená nebo ilegální práce vede k chudobě, aniž za to lidé mohou. V rámci Evropské sítě proti chudobě (EAPN) se inspirujeme zahraničními příklady. Řekněme si alespoň jeden, který bychom mohli použít i u nás. Mnichov je jistě krásné a bohaté město. Před časem se pokusili spočítat bezdomovce a rozhodli se, že je oddluží. Zjistili, že z celkového počtu zbylo jen asi osmdesát lidí, seniorů, handicapovaných nebo vážně nemocných. Za rok byli závislí na sociálních dávkách nebo azylových domech už jen jednotlivci. Sám

info Kdo je MUDr. Milena Černá Ředitelka Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Posledních deset let stojí v čele české pobočky Evropské sítě proti chudobě (EAPN), nezávislé sítě nevládních organizací z 26 zemí a 23 evropských organizací. EAPN je poradní orgán Rady Evropy.

fakt oddlužení motivoval lidi k hledání práce a jiného způsobu života. Účetní výsledek: obrovské úspory na sociálních výdajích. Můžeme u nás postupovat podobně? Můžeme, ale musíme se zbavit prokletí izolace chudých. Musíme s nimi mluvit jako s lidmi, neštítit se jich, pozvat je zpátky do většinové společnosti a umožnit jim nový start. Protože oni nejsou jen nešťastní, oni jsou také svědectví toho, jací jsme my. Jinak řečeno: zavřené oči a ucpané uši nás před chudobou neochrání, i kdyby před našimi byty a domy stálo tisíc ochranek. 

Vůbec neomlouvám současnou až příliš častou hrubost a cynismus třeba pracovníků úřadů práce, kteří dokážou doslova vyhodit žadatele o práci nebo o pomoc s odůvodněním, že má špatně vyplněné formuláře nebo jaksi neví, co chce. 10

Kniha George S. Clasona s titulem Nejbohatší muž v Babylóně je moudrá. Příběh hovoří o tom, že bychom neměli vždy všechno utratit a že bychom si každý měsíc měli uložit 10, někdo možná 20 procent z příjmů na horší časy, byť by to nebyla velká částka. Neprozradím pointu, třeba si ji přečtete také. Na pana Clasona si vzpomenu vždy, když mám na oddělení pacienta v těžkém zdravotním stavu po úrazu páteře a míchy, který pracoval jako OSVČ. Takových není málo, ale zcela zanedbatelné procento z nich si platilo pravidelně dobrovolnou částku na to, aby v případě pracovní neschopnosti jim mohla být vyplácena. Argumentem je, že se to nevyplatí. Je celkem běžné, že drobní podnikatelé deklarují malý zisk, protože většina příjmů se tzv. utopí v nákladech, a tím jsou daně malé, některý rok možná i žádné, protože firma vykazuje ztrátu. S nemocí se nepočítá; jak často slyším argument – já nemohu být nemocný/á – a množství důvodů: proč. A pak se takový člověk ocitne na spinální jednotce (ale může to být jakékoliv jiné nemocniční oddělení, kde je dlouhodobější péče a léčba) – a najednou zůstane zcela bez prostředků. Nemá výdělek, nemá nemocenskou, ani tu malou, která se mu dříve nevyplatila, ale perspektivu více měsíců ve zdravotnickém zařízení. Před sebou vidinu invalidního důchodu bez ohledu na jeho stupeň, doma čekají platby hypotéky, leasingu, půjčky… A to ještě není všechno! Výše invalidního důchodu je vázána na to, kolik jsme do sociálního fondu odvedli. Takže se může stát, a zažila jsem v praxi už vícekrát, že mému pacientovi byl sice přiznán statut invalidního občana, ale žádný invalidní důchod nedostal. A pokud se člověk v relativním zdraví dožije důchodového věku, tak se i důchod vypočítává z toho, kolik odvedl formou odvodu z daní. Pokud je celý život krátil a nepřiznával výdělek, pak má malý i starobní důchod. To jsou otázky, se kterými se setkávám pravidelně, a děsí mě, že nemyslíme na horší časy. Je mi jasné, že každý máme jinou životní situaci a že existují lidé, kteří opravdu musí počítat každou korunu, kterou vydají. Ale na druhé straně není málo těch, kteří nemají ekonomickou situaci tak špatnou, že byli by nebyli schopni pravidelně spořit nějaké menší částky…, ale nemyslí na budoucnost.  Autorka je lékařka, členka rady Konta Bariéry.



■ Kateřina Kelblová je samoživitelka a má tři děti. ■ Nemá práci a řeší dluhy po manželovi. ■ Bez matčiny pomoci by finančně vůbec nevyšla.

Jedenáctiletý Martin se v době návštěvy fotoreportéra už vrátil z pobytu v Janských Lázních.

Lidská spokojenost se přece nedefinuje zářivou barvou omítky. Jenže za těmihle vraty žijí ruku v ruce chudoba a konflikty. chlévem a neudržovaným dvorem opravdu nepůsobí jako nějaké terno. To by však nebylo to podstatné. Lidská spokojenost se přece nedefinuje zářivou barvou omítky. Jenže za těmihle vraty žijí ruku v ruce chudoba a konflikty. Příčinou je podle paní Kelblové její manžel. Za svou situaci se dlouho styděla. Myslela si, že je to její chyba. I proto také své problémy dlouho neřešila. A možná by se k tomu neodhodlala dodnes, nebýt její maminky Marie Habichové, která je o poznání ráznější než její dcera.

Tři děti a dluhy

Když je potřeba záchranný kruh Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH

V

malebné jihočeské vísce nedaleko Vodňan žijí nemalebný život paní Kateřina Kelblová a její tři děti. Rozpadlé manželství, vyhrocené rodinné vztahy, nezaměstnanost, sociální tíseň, a k tomu všemu ještě syn s vážným postižením. Na jednu unavenou


maminku až příliš velká porce; není proto divu, že to všechno tak úplně nezvládá a potřebuje pomoci. Takový příběh bohužel asi není až tak ojedinělý, jak bychom si přáli. Na průčelí domu upoutá nabídka realitní kanceláře – na prodej. Když hledám příslušné číslo popisné, sousedé se domnívají, že jsem potenciální kupec. „Stejně to nekoupí,“ slyším za svými zády, když se rozjíždím vytyčeným směrem. A měli by pravdu. Oprýskaný chátrající dům s polorozpadlou stodolou,

Obě ženy mě ochotně přijaly, i když na můj příjezd trochu zapomněly. Sedíme na dvoře, na němž je patrné, že zdejší obyvatelé mají na starosti palčivější problémy, než je vzorně sestřižený anglický trávník. V blátivé louži si hraje nejmladší syn Mareček, jsou mu čtyři a půl roku. Osmiletý Vašík je ve škole, odkud ho maminka za chvíli pojede vyzvednout, a jedenáctiletý Martínek právě pobývá v Janských Lázních. Má hydrocefalus a ne operabilní tumor na mozkovém kmenu. „Naše situace je těžká, ale určitě to není kvůli postižení mého nejstaršího syna,“ říká paní Kelblová. Paradoxně je momentálně jejím jediným příjmem příspěvek na péči. „Manžel se přestal o děti starat a zajímat, nepřispívá mi vůbec nic, i když stále obývá část domu. Před lety začal podnikat, ale nadělal jen dluhy, které já teď splácím. Ještě horší je, že jsem kvůli tomu přišla o nárok na všechny příspěvky. Celou věc jsem dala k soudu, i když se mi vůbec nechtělo. Nejsem na svou situaci hrdá. Stydím se za ni a nechce se mi o tom nikde mluvit, ale takhle už to dál nejde.“ Navíc jsou v domku poměrně časté konflikty, což potvrzuje i matka paní Kelblové. „Dovede se chovat opravdu hrozně,“ kývne hlavou směrem ke dveřím a podvědomě ztiší hlas, protože nepochybuje o tom, že partner její dcery může poslouchat. „Nejednou tady zasahovala i policie, jenže co zmůže?“

� 11

Téma: Lidé s handicapem a finance Dům, na jehož dvoře vznikl snímek, je už nějaký čas na prodej.

Víte, ono je lehké někoho odsuzovat za to, jak žije, ale nikdo přesně neví, v jaké situaci ten druhý je. Pomohl by nám nějaký poradce.

� Bez auta ani ránu „V únoru nám vypnul elektřinu, takže kluci doslova mrzli,“ vypráví paní Kateřina a její matka dodává: „Kdybych dceři nepomáhala, kdo ví, jak by to dneska všechno bylo.“ Měsíční náklady chodu domácnosti obě ženy odhadují na dvacet tisíc korun. Velká část je přitom hrazena z důchodu paní Habichové, která si k němu ještě přibrala domácí práci. Brzké řešení situace přitom nelze očekávat. Soud o přiznání výživného sice běží, ale manžel se údajně nechal slyšet, že stejně nic platit nebude. Navíc je paní Kelblová nezaměstnaná. „Musím se starat o děti, takže plný úvazek nepřichází v úvahu, i když jsem vyučená pekařka. Uklízeček a pomocných sil je všude dost. Nikde mě proto nechtějí přijmout. Nacházím jen nárazovou brigádnickou práci.“ Smůla na partnera, hodně dětí a neprůbojnost; takhle – zdá se – vypadá poukázka na sociální vyloučení. I od sousedů byl cítit jistý odstup, ačkoliv jedna sousedka přišla během našeho rozhovoru poradit s odhlášením druhého auta a chovala se velmi mile. Auto je mimochodem pro paní Kelblovou velmi důležité. Musí své dva syny dovážet do školy, a to jsou nemalé náklady, stejně jako třeba cesta do již zmíněných lázní. I proto chce prodat dům a přestěhovat se blíž k Českým Budějovicím, kde Martin navštěvuje speciální školu. Znovu chce bydlet v domku, ale je otázka, zda se jí ten dosavadní podaří prodat natolik výhodně, aby si mohla s maminkou a dětmi pořídit jiný. „Martínek nejprve chodil do Arpidy, ale bylo to tam dost drahé, tak jsme změnili školu. Odevzdávala jsem velkou část příspěvku na péči. Nakonec jsem tam i dlužila. Právě s tím mi pomohlo Konto Bariéry, za což jsem mu moc vděčná.“ Dozvěděla se o něm prý z reklamy na autobusové zastávce a odhodlala se poslat žádost. Bylo by jí však hloupé žádat o nějakou pomoc znovu.

Když jsou všichni bráškové doma, pochopitelně si velmi rozumějí.

značně babička Marie Habichová. „To by se člověk ulítal z úřadu na úřad, a nikde vám nikdo pořádně nic neřekne. Jakmile přesně nevíte, na co máte nárok, těžko se něčeho domůžete. Katku navíc musím do všeho strkat. Koho by bavilo pořád se někde doprošovat a vysvětlovat nepříjemné detaily? Ona

se za svou situaci stydí a nechce otravovat. Víte, ono je lehké někoho odsuzovat za to, jak žije, ale nikdo přesně neví, v jaké situaci ten druhý je. Pomohl by nám nějaký poradce, abychom pořád tak netápaly.“ Z návštěvy odjíždím s pocitem uvědomění, že každý žijeme v určité sociální bublině. Čím je ta bublina komfortnější, tím méně si asi dovedeme představit, co se může odehrávat za sousední zdí či plotem. Nebo si to spíš nechceme připustit, dokud se to netýká nás osobně. Rádi si stěžujeme na vlastní situaci, ale zapomínáme, jak dobře si vlastně žijeme, máme-li fungující partnerství a práci. Z pohodlí svého blahobytu máme tendenci druhé odsuzovat a vinit z jejich potíží je samé. Přitom stačí jen shoda špatných okolností, a do potíží se člověk dostane zcela nevinně. Jsme takovým lidem ochotni a připraveni pomoci? Nevolám po vodění za ručičku, ale po hození záchranného kruhu těm, kteří se evidentně topí. A pramálo bychom se v tu chvíli měli zdržovat řešením, jestli dotyčný do vody omylem sklouzl nebo do ní skočil z mladické nerozvážnosti.  Kateřina Kelblová se snaží vychovávat syny, jak nejlépe umí, nicméně jediným jejím příjmem zůstává příspěvek na péči.

Odsoudit je snadné „Víte, ono je těžké získat pořádné informace, na co má člověk nárok,“ říká jedno-

12



■ Společnost Asistence poskytuje pomoc více než stovce lidí. ■ Desetihodinová osobní asistence vyjde denně minimálně na 900 korun. ■ Společnost potřebuje změnu v politice příspěvků na péči.

Erik Čipera:

Žití s handicapem něco stojí

Jakmile člověk s postižením dospěje, jeho situace se příliš nezlepší. Sice dostane invalidní důchod a příspěvek na péči, ale pokud je závislý na užívání služeb, všechny peníze putují na ně. Když chcete s těžkým tělesným postižením žít plnohodnotný život, musíte počítat s tím, že vás to bude něco stát. Potřebujete-li desetihodinovou osobní asistenci, vyjde vás to denně minimálně na 900 korun. Vynásobte si to počtem dní v měsíci a zjistíte, že i kdyby takový člověk pobíral nejvyšší příspěvek na péči a k tomu běžný invalidní důchod, bude každý měsíc v minusu. Pokud nemá práci, kterou s těžkým postižením není snadné najít, ocitá se v sociální pasti. Tito lidé sice mají zabezpečené příjmy, ale reálně žijí v nedostatku.

I když se naši klienti musejí uskromnit, nemluvíme tady o chudobě, jakou známe ze zemí třetího světa.

Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH

Společnost Asistence poskytuje osobní asistenci a další služby více než stovce lidí s těžkým tělesným postižením. Voláte po změně výše příspěvku na péči – především u třetího a čtvrtého stupně. Znamená to, že uživatelé vašich služeb jsou ohroženi chudobou? Naši klienti jsou svým způsobem chudobou ohroženi celý život. Začíná to už situací


jejich rodiny. Příchod těžce postiženého dítěte obvykle znamená, že jeden z rodičů se naplno začne věnovat péči o ně. V souvislosti s postižením se také zvýší celkové výdaje, takže reálná životní úroveň snadno poklesne. Navíc se bohužel hodně manželství následně rozpadne, takže řada našich klientů má jednoho rodiče samoživitele, na němž zůstává břímě péče i financování chodu domácnosti. Jeho situace není lehká. A když pak takový rodič-pečovatel odejde do starobního důchodu, dostane minimální penzi.

Jak to vaši klienti řeší? Často jsou v dluzích. U nás řada lidí potřebuje celodenní asistenci, zároveň jsou ale myšlením nezávislí. Nešli by do nějakého pobytového zařízení. Strašně by tam trpěli. Svůj život si chtějí řídit sami. Dělají přesně to, o čem se oficiálně říká, že se podporuje. Mluví se o transformaci služeb v ústavech sociální péče, klientům má být dávána větší nezávislost atd. Tady jsou už teď mladí lidé s handicapem, kteří chtějí žít aktivně a nezávisle, ale jejich odměnou za snahu je chudoba. A to se všemi sekundárními dopady na psychiku, sociální postavení i zdravotní stav. Nejhorší je, že to není vidět. Ti lidé prožívají každodenní drama, ale to by přece neměli! Hledají peníze, kde se dá. Jsou ve stresu, jestli se jim to podaří, aby nemuseli sedět zavření doma. Oslovují nadace a sponzory, jenže sehnat nezbytné částky zabere nemálo času a vyžaduje to i určité dovednosti, jimiž každý prostě nedisponuje. To je přirozené. Ti šťastnější mají práci, takže si pomohou z výplaty. Řadě lidí pomáhá Konto Bariéry a Nadace Jedličkova ústavu. Vy jste pražská organizace a obyvatelé hlavního města jsou obvykle považováni za nejbohatší; také jsou tu nejvyšší platy. Je díky tomu situace vašich uživatelů služeb přece jen lepší než v méně bohatých regionech republiky?

� 13


SLOUPEK Jiřiny Šiklové

Řada lidí potřebuje celodenní asistenci, zároveň jsou to ale myšlením nezávislí lidé. ERik Čipera patří k předním občanským aktivistům, prosazuje mimo jiné bezbariérovost veřejné dopravy.

Řekl bych, že je tomu paradoxně úplně � naopak. Výše důchodů i příspěvků jsou

celoplošné, ale životní náklady se region od regionu liší. Praha je pochopitelně nejdražší, takže se stejnými příjmy je tu reálná životní úroveň klienta nižší, než by byla třeba v nějaké zapadlé pohraniční vesničce. Jsou tedy vaši klienti nešťastní? To rozhodně nejsou! Žijí skromný, ale plnohodnotný život, což je naplňuje štěstím. I když se musejí uskromnit, nemluvíme tady o chudobě, jakou známe ze zemí třetího světa. U nás mají všichni kde bydlet, co jíst atd. Považuji však za nedůstojné, že všechno navíc už musí považovat za nadstandard, což neodpovídá kulturní normě. Oni si za své potíže nemohou. Prostě ke svému normálnímu fungování potřebují pomoc druhých, a to stojí peníze. Kdyby si s těmito výdaji navíc chtěli udržet průměrný životní standard, museli by vydělávat o desítky tisíc korun víc. Máte možnost svým klientům nějak pomáhat v nelehké finanční situaci? Určitě se snažíme všemožně je podporovat, aby situaci zvládli. Ergoterapeutky jim radí, jaké pomůcky dokáží zvýšit jejich samostatnost. K tomu přidají i informaci, na co má každý nárok, co může uhradit pojišťovna apod. Zatím nemáme pracovníka, který by přímo pomáhal klientům s hledáním finančních zdrojů. Ale do budoucna o tom hodně uvažujeme. Momentálně však bohužel nedokážeme takového poradce zaplatit. Snažíme se tedy alespoň informovat veřejnost o tom, jaká je situace. Jaká by měla být? Potřebujeme změnu v politice příspěvků na péči. Jednak v samotném hodnocení, když na čtvrtý stupeň nedosáhnou lidé s celodenní potřebou osobní asistence kvůli tomu, že se běžně orientují a jsou schopni komunikovat. Jakmile naplňujete alespoň dva body ze stupnice, už máte třetí stupeň a snížený příspěvek. Situace je nejpalčivější u čtvrtého stupně, tedy u lidí nejzávislejších na celo-

14

denní péči. Tam těch současných dvanáct tisíc korun absolutně nestačí. Tři čtvrtiny našich klientů přitom tvoří právě lidé ve čtvrtém, či alespoň třetím stupni závislosti. Někteří z nich nám dluží za osobní asistenci peníze, protože je prostě nemají. Když se nepostará stát, kdo by to měl udělat? Hrozí jim sociální izolace. Vezměte si příklad člověka na vozíku, který kvůli bariérám v prostředí nebo nezajištění asistentů pedagoga nenavštěvuje běžnou školu, ale musí chodit do speciální školy plné dalších dětí s postižením. Vyrůstá v izolované komunitě, nevytvoří si širší sociální vazby. Když pak v dospělosti hledá třeba práci, něco od někoho potřebuje nebo chce třeba oslovit sponzory, zná ve svém okolí jen lidi, kteří jsou v úplně stejné situaci jako on, takže mu nemohou pomoci. My ostatní se přece většinou nejprve obracíme právě na své kamarády, bývalé spolužáky a další přirozené kontakty s lidmi, kteří by nám mohli pomoci. Tuhle možnost sociálně izolovaný člověk nemá. V moci státu je rozetnout tento kruh. A myslím, že v dnešní době už není diskuse o tom, zda by to měl udělat nebo ne. Společnost to očekává a je již natolik vyspělá, že to musí být v našich silách. 

info Kdo je Erik Čipera Předseda obecně prospěšné společnosti Asistence, který původně vystudoval fotografii na FAMU. Před dvanácti lety začínal v Asistenci jako dobrovolník. Dnes patří k předním občanským aktivistům na poli prosazování bezbariérovosti veřejného prostoru a hromadné dopravy v Praze. Organizuje řadu veřejných akcí, spolupracoval na vzniku několika dokumentárních filmů s tematikou osobní asistence nebo bezbariérovosti.

Kompenzujeme pocit viny Po celá staletí se opakovalo, že chudoba cti netratí, že chudým patří království nebeské… Později zase, že za chudobu si může každý sám; bohatí jsou proto bohatí, že jsou schopnější. Jindy se naopak tvrdilo, že bohatí jen a jen kradou, komunisté pro změnu opakovali, že za chudobu lidí může špatný společenský systém. Změnili ho, znárodnili majetek –, a zase se mezi námi objevili chudí. Snad i proto mnoho lidí věřilo, že po další politické změně, tedy po listopadu 1989, nastane ráj na zemi a všichni budou bohatí. A zase to není – třeba proto, že ve společnosti nikdy nemohou být bohatí všichni, z čehož ale logicky vyplývá, že nikdy všichni nejsou jen a jen chudí. Teprve ve druhé polovině let devadesátých si většina lidí uvědomila tuto skutečnost, ale začala opakovat, že ten, kdo zbohatl, toho dosáhl tím, že kradl. A tak se nepřímo hádají lidé schopní i všeho schopní s těmi, kdo neměli štěstí, neuměli to nebo byli až hloupě poctiví. Společnost je a nadále zůstane rozvrstvená a současně platí, jak se píše v Novém zákoně: „… chudé budeme mít vždy spolu.“ V jednom případě ale skoro všichni uznávají, že chudoba člověka není zaviněna jeho leností nebo neschopností a že na podporu od těch zdravých má nárok – v případě tělesně postižených lidí. I závistivcům mezi námi je jasné, že ten, kdo má velký tělesný handicap, nemůže tolik pracovat, a proto je spravedlivé, dostává-li určité sociální dávky od těch, kteří jsou zdraví a schopní vydělávat peníze. Tak je to správné a spravedlivé. Těmhle lidem ostatní nezávidí a nepomlouvají je. Tento přístup k handicapovaným není všude ve světě běžný. Určitě ale patří k evropské kultuře a zatím se udržuje. Zaplať pánbůh! Postarat se o tělesně postižené, a proto i chudé, patří k našim základním hodnotám. Je možné, že si těmi sociálními dávkami, penězi, které tito lidé či jejich rodiny dostávají, nepřímo kompenzujeme jakýsi tušený vnitřní pocit viny, že my jsme zdraví, nejsme tělesně postižení. Tedy že jimi uplácíme osud, který k nám byl milostivý, takže se nám narodilo zdravé dítě či poslední autohavárii jsme přežili jen se zlomenou nohou a jizvou na čele. Ať dáváme peníze na pomoc postiženým z takových či jiných důvodů, je důležité, že takto zajišťujeme své bližní, kteří neměli takové štěstí, jaké zatím máme my, kteří na ně můžeme finančně přispívat.  Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry.



■ Příběh hodný závisti, protože je výjimečný. ■ Člověk s postižením rozhodně nemusí být chudý. ■ Otázka je, zda vlastní píle vyšla z módy.

Když (skoro) vůbec nejde o peníze

Petra pokládá za normální, když na hodiny zpěvu je doslova nával. A protože i ostatní obory na „zušce“ mají stále plno, vůbec si nemyslí, že by to s kulturností dětí a mládeže bylo tak špatné. Text: Zdeněk Jirků Foto : Jan Šilpoch

N

ěkolikrát týdně nasedá v Praze do rychlíku na Poděbrady sedmadvacetiletá Petra Musilová, aby na tamější základní umělecké škole učila zpěv. Ano, zpěv hezky u klavíru s notami a texty, které rozhodně do hitparád neproniknou. Jeden z jejích žáků, jedenáctiletý Matouš, právě znovu a znovu zkouší lidovou písničku, ve které řeší, zda jsou Moravanky hezčí než Češky. Přitom obdivně sleduje svou učitelku a možná ani neví, že má před sebou absolventku Konzervatoře L. Cherubiniho ve Florencii, graduovanou Mistryni koncertního zpěvu. Ale dobře ví, že Petra má něco se zrakem – minimálně silné brýle říkají mnoho.

Znáte Vratislávku? Asi ne. Vesnička kousek od Tišnova má pouhých osmdesát obyvatel a patří k nim i Musilovi. Otec opravář ledniček, maminka vrátná. Petra o nich říká: „Vždycky mě i moje sestry podporovali. Mé zrakové postižení jim pochopitelně dělalo velké starosti, ale nikdy neřekli – tohle kvůli očím nemůžeš. Opravdu poslední korunu by nám dali, jen abychom si mohly plnit sny. Ten můj byl knihovnická škola. Jenomže lékaři to zamítli. Tak jsem šla na obchodně-podnikatelskou, ale už po dvou letech jsem přestoupila


na konzervatoř pro žáky s vadami zraku. A úspěšně ji dokončila.“ Úspěšně… Podpora rodiny a skromnost, velká materiální skromnost ji dovedla k maturitě. Co dál? Sebevětší zrakově postižený talent u nás nemůže studovat zpěv na vysoké škole, protože se vyučuje jen opera. Tedy divadlo, akce na jevišti, kontakt s ostatními zpěváky, pohyb v přesně vymezené dekoraci. Zdálo se, že cesta k celoživotnímu krásnému zpěvu je uzavřena. Pak přišla neuvěřitelná možnost – ve Florencii vyučují i zpěv komorní, při kterém problémy s očima nevadí. Petra uměla jen základy italštiny a neměla žádné finanční prostředky. Z Vratislávky do legendárního města básníků, muzikantů, malířů, sochařů a spisovatelů, na uměleckou školu – bez tatínka-milionáře? Pomohlo Konto Bariéry a Nadace Leon tinka. I tak byl začátek tvrdý: rychle se naučit bez cizí pomoci italsky a bez přípravy, s poloprázdnou kapsou a velkou důvěrou v lepší časy vstoupit do země, kde je hudba všudypřítomná. Za dva a půl roku absolvovala hodinovým koncertem ukončeným ovacemi publika. Kdo tenkrát tušil, že má před sebou na pódiu doslova obyčejnou moravskou dívku, už dávno jen s jedním funkčním okem, protože to druhé tak bolelo a obtěžovalo, že muselo být vyoperováno. Petra se vrátila domů a začala hledat uplatnění. Napsala do čtyřicítky základních uměleckých škol a dostala čtyřicet odmítnutí. Až v Poděbradech ji přijali a uměli ocenit.

Nový velký sen Co byste, Petro, chtěla v životě dokázat? „Jistě uspět v téhle profesi, jistě koncertovat, ale hlavně přesvědčit své žáky, že dospělý život může být krásný. Tolikrát jsem slyšela – počkej, až budeš dospělá, život se s tebou mazlit nebude! Nečekej žádné zázraky! A já je prožívám skoro denně. S malými zpěváčky, s kamarády, s mými milovanými knihami.“ Mladá žena se zrakovým postižením k smrti ráda čte. Proto jí nevadí časté cesty vlakem, proto skoro nepotřebuje jinou zábavu, proto začala z kdysi neposlušné italštiny i překládat. Knihovnickou školu jí osud nedopřál, knihy jí vzít nemůže. Stejně jako úžasné chvíle na pódiu, kdy za sebou slyší orchestr a před sebou spíše tuší publikum. Ve své celoživotní situaci není a nikdy nebude bohatá. Ale už ukázala, že neumí odevzdaně čekat s nataženou rukou, že příležitosti k plnému životu se musí hledat a naplňovat. Možná se ještě stane hvězdou, možná natočí úspěšná alba… možná potká někoho… A když ne? Nebrání se ničemu, neplánuje příští měsíce a roky. Už cosi umí, už ji někdo potřebuje. Už došla z Vratislávky přes Prahu a Florencii do Poděbrad. Slušný kus cesty, na které občas tvrdě číhá sloup veřejného osvětlení nebo jiná zrada. Je chudá, nebo bohatá? Se smíchem se zeptá: „ A chytřejší otázku nemáte?“ 

15

Financování sociálních služeb ■ Financování sociálních služeb přechází na kraje. ■ Cílem je větší transparentnost. ■ Poskytovatelé musí mít jistotu.

Martin Netolický:

Podpora sociálních služeb musí být dlouhodobá Text: Štěpán Beneš Foto: Jan Šilpoch

Pane hejtmane, datum účinnosti novely zákona o sociálních službách je za dveřmi. Jak si ministerstvo přesun svých finančních kompetencí na kraje představuje a jak bude tento proces nově fungovat? Proces by měl fungovat obdobným způsobem jako doposud. Pouze rozhodování samo se přenese ze strany ministerstva práce a sociálních věcí na krajskou úroveň, kde máme k poskytovatelům blíže, a můžeme tak lépe kontrolovat využívání veřejných prostředků. Na straně druhé – pro kraj to znamená větší administrativní zátěž, jen namátkou třeba zpracování smluv nebo například kontroly u poskytovatelů a podobně. Určitě bude potřeba navýšení počtu zaměstnanců i technického vybavení. Kde vezmete peníze na nové zaměstnance? Počítá s tím ministerstvo? To je velký problém. S novou agendou předpokládáme vznik čtyř nových pracovních míst, v celé České republice jich budou desítky. Prostředky na to nejsou, ministr zatím krajům vstříc nevyšel. Já za sebe cítím, že převod financování sociálních služeb na kraje je krok správným směrem a plně odpovídá záměru decentralizovat státní správu. Za posledních 15 let ostatně kompetence sice přecházejí na kraje a obce, mám však obavy, že se nesnižuje počet úředníků v Praze. Jsou-li na nás převáděny kompetence, znamená to, že někde tyto kompetence zanikají, a s největší pravděpodobností by se takové snížení agendy mělo projevit také úsporou u centrálního orgánu. Problém je, že centrální orgány v minulých letech počty svých pracovníků nijak nesnižovaly, naopak bujely. Sám jsem zvědavý, jak to skončí. Zatím jsme agendu připraveni přijmout s plnou zodpovědností za její fungování, vypomůžeme si vlastním rozpočtem. Na ministerstvu problém s penězi samozřejmě připomínkujeme. Podívejme se na to optikou žadatelů o dotace: Je Pardubický kraj na změnu zcela připraven?

16

Dlouhodobým trendem je poskytování sociálních služeb v co nejpřirozenějším prostředí jejich uživatelů.

info Kdo je JUDr. Martin Netolický, Ph.D. Hejtman Pardubického kraje, člen rady Pardubického kraje odpovědný za finance. Narodil se v Ústí nad Orlicí. Po maturitě na Gymnáziu Česká Třebová vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity, posléze zde absolvoval i doktorské studium. V letech 2002–2006 byl asistentem poslance Radka Martínka. V roce 2006 se stal zastupitelem České Třebové. Od roku 2008 je členem zastupitelstva Pardubického kraje. V roce 2011 byl pověřen funkcí radního pro zdravotnictví. Na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci se několik let věnoval pedagogické činnosti na katedře správního práva a správních věd a na katedře finančního práva. Je svobodný, má rád lyžování, cyklistiku, divadlo a historii. Zvolen za ČSSD (člen od roku 2000).

Ano, za Pardubický kraj mohu konstatovat, že jsme se problematice skutečně věnovali celé dva roky. Už v minulých letech jsme vytvořili databázi dat od poskytovatelů sociálních služeb, a mohli jsme tak nastavit kritéria pro navrhování dotací ze státního rozpočtu. V dosavadním systému financování pro nás bylo velmi důležité, aby naše návrhy dotací byly transparentní a rovné ke všem poskytovatelům sociálních služeb. Se systémem novým se na této snaze nic nemění. Výzva pro kraje, společně s patřičnou a pro nás směrodatnou metodikou, byla ministerstvem vyhlášena už v červnu tohoto roku, v průběhu července a srpna jsme tedy připravili veškeré materiály k tomu, aby mohlo být dotační řízení v Pardubickém kraji schváleno samosprávnými orgány a vyhlášeno. Pevně věřím, že v prosinci bude jasno naprosto ve všem. Co se změnilo pro samotné žadatele? Žádost o dotace podávají poskytovatelé v již známém prostředí internetové aplikace ministerstva práce a sociálních věcí. Asi největší změnou je, že místo rozhodnutí od MPSV uzavřou smlouvu s Pardubickým krajem. Budou v ní definována kritéria výpočtu dotace a indikátory, které musí každý poskytovatel dodržet. Výhodou pro poskytovatele je také nastavení plateb. MPSV přislíbilo, že platby



Já za sebe cítím, že převod financování sociálních služeb na kraje je krok správným směrem a plně odpovídá záměru decentralizovat státní správu. Martin Netolický říká, že Pardubický kraj je na změnu připraven. Poskytovatelé sociálních služeb nesmějí být podle něj ponecháni v nejistotě.

rodiny s dětmi, seniory, autisty, duševně nemocné, a to především na terénní i ambulantní služby pro tyto skupiny. Dlouhodobým trendem je poskytování sociálních služeb v co nejpřirozenějším prostředí jejich uživatelů. Přechod financování byl schválen, aby se dosáhlo větší transparentnosti při rozdělování peněz. Novela má ale i své kritiky. Nehrozí určitá míra klientelismu? Kdo bude kontrolovat, že organizace, které nejsou zřízeny krajem, nebudou na druhé koleji? Já klientelismus na úrovni kraje zcela jednoznačně odmítám; pro nás je důležité, aby byl přístup ke všem poskytovatelům transparentní a rovný. Tuto otázku máme vyřešenou jasnými kritérii, která zohledňují typ služby, nikoli zřizovatele. Pardubický kraj ze svého rozpočtu financuje nejen své příspěvkové organizace, velkou podporu dává v sociální oblasti formou grantů i neziskovým organizacím. V roce 2014 bylo z rozpočtu pro tuto oblast vyčleněno už téměř 26 milionů korun a pro rok 2015 předpokládáme, že bude tato podpora zachována v obdobné výši. Na stranu druhou si nedovedu představit, že by vznikaly stále nové a nové služby. Rozvoj musí být pevně ohraničen koncepčním plánem a musí existovat jasná poptávka po službách. Nedá se očekávat, že by prostředků na sociální služby v dalších letech přibylo.

budou pouze ve dvou splátkách: 60 procent v březnu a 40 procent v červnu. Dříve byly tři. Jakým způsobem nastavíte soubor parametrů pro rozdělení peněz? Tato kritéria máme již nastavena a vyhlášena. Pracujeme na nich poslední dva roky, jednotlivá kritéria byla projednána s poskytovateli sociálních služeb a ti je mohli připomínkovat. S poskytovateli se setkáváme často, známe jejich služby, a tak se domnívám, že nám taková znalost prostředí


dává při rozdělování dotací určité výhody a zároveň nám umožňuje pružněji reagovat na případné změny situace. Máte už tedy představu, kam prostředky zacílíte? Střednědobý plán rozvoje sociálních služeb, který je v současnosti na období let 2012 až 2015, každoročně aktualizujeme podle vývoje na území kraje. Akční plán rozvoje na rok 2015 už máme schválený; zaměřuje se hlavně na ohrožené

Co si o tomhle přesunu finanční agendy myslíte vy osobně? Dojde ke kýženému zpřehlednění a zjednodušení? Novela zákona o sociálních službách byla připravována velmi dlouho, a převod financování sociálních služeb na kraje proto vnímáme jako logický krok. Já osobně považuji za důležitou hlavně snahu o víceleté financování těchto služeb. Od poskytovatelů často slýchám, že největším problémem je nestabilita, a ta se pak pochopitelně projevuje i na kvalitě poskytované služby. Nedovedu si proto představit, že by systém byl i nadále ohrožován například tím, že poskytovatelé ještě na začátku roku nevěděli, zda a v jaké výši dostanou dotace z MPSV, a jaké pak z obcí a krajů. To je podle mého názoru chyba: systém musí být jednoznačně předpověditelný a dlouhodobý. Budu proto rád, když bude alespoň tříletý, jak kvůli finanční stabilitě, tak pro zachování kontinuity v případě změn ve vedení odpovědných úřadů. Pro mě je důležité, aby byl spokojený hlavně klient poskytované služby; poskytovatelé si s administrativními změnami poradí, stejně jako si s nimi poradí kraj. 

17

Umělci Konta Bariéry ■ Tradiční dárce Aukčních salonů neodpočívá. ■ Sochy potřebujeme vždy, nic je nenahradí. ■ Klasického vzdělání by mohlo a mělo být víc.

Olbram Zoubek:

Vzpomínání, cín částečně zlacený, 1985

Bez umění

žít nemůžeme Text: Zdeněk Jirků Foto : Jan Šilpoch

J

eden z nejvýznamnějších současných českých sochařů ve svých osmdesáti osmi letech nejen stále pracuje, ale neztratil ani svůj pověstný laskavý humor, vždy provázený lehkým přivřením víček. Jeho ruce jsou samozřejmě poznamenány tunami materiálu, který jimi prošel, ale zůstávají klidné a elegantní. Zkrátka Zoubek tu stále je a stále má co říci. „Potřebujeme na začátku 21. století sochy? Samozřejmě. Je zajímavé, že se občas zdá, jako by nejen sochy, ale umění vůbec,

Sochařova chůze léty trochu ztěžkla, ale ruce i hlava jsou stále v nejlepší formě.

18

byly věci navíc. Přesto dobře víme, že společnost bez umění zahyne. Kde skončilo hitlerovské Německo? Umění se v lidském společenství neobjevilo náhodou, z rozmaru nebo z nudy.“ Sochař se proto ani neobává, že by současná záplava reklamy, viditelná na každém kroku, mohla skutečné kulturní statky vytlačit. Pokládá billboardy za sice vnějškově podobnou, ale ve skutečnosti s uměním nesouměřitelnou formu komunikace, která řve, křičí, útočí, manipuluje. Má jepičí život. Zatímco socha?

Socha skrývá tajemno „V dobrém obraze nebo soše je cosi trvalého, možná věčného. A přitom tajemného. Dílo můžete pochopit, porozumět mu, přijmout jeho myšlenku. Ale nikdy úplně neodhalíte jeho tajemství. Vracíte se k němu a najednou vidíte jiný význam, jinou souvislost. Možná z toho vzniká potřeba umění… Já asi nejsem bůhvíjaký sochař, ale jestli na mně lidi něco zajímá, tak snad právě moje trvalá snaha zhmotňovat svůj vnitřní svět; mám prostě neustálou potřebu ukázat v soše svůj pohled, zkušenost a pochybnosti. Víte, lidé poznají, kdy jste opravdivý, a kdy vytváříte jen dekoraci…“ Pozorný divák si na jeho výstavách všimne, že zatímco umělci běžně nechávají svá díla bez názvu, případně jen s označením torzo nebo zátiší, on svým sochám dává vždycky jména. A má to velký význam. Vždy tím odkazuje k obsahu, právě ke zmíněnému vnitřnímu tajemství. Takhle ztvárnil i své blízké – děti i první manželku Evu Kmentovou, mimořádnou sochařku, jejíž pozoruhodné dílo přervala krutá nemoc. A vytvořil i řadu soch antických hrdinů, postav, které známe nejen proto, že je popsali antičtí básníci, ale především pro jejich znovu a znovu aktuální promluvu k současnosti. Ale co nám dnes říká Ifigénie?



V dobrém obraze nebo soše je cosi trvalého, možná věčného. A přitom tajemného. Dílo můžete pochopit, porozumět mu, přijmout jeho myšlenku. Ale nikdy úplně neodhalíte jeho tajemství. Tvorba Olbrama Zoubka je rozsáhlá. A mnoho myšlenek ještě čeká na zpracování.

Umění potřebuje přípravu „Tím jsme u další, možná nejdůležitější souvislosti umění. Nedá se pochopit na první pohled za první minutu. Potřebujete být trochu připraven, informován, jednoduše řečeno potřebujete vzdělání. Proto je mi líto, že v naší společnosti trochu chybí všeobecné vzdělání, chcete-li humanitní, klasické. S mladými lidmi mluvím dost často a vadí mi, že mají velké mezery, že z dříve samozřejmých znalostí historie, kultury, mytologie, společnosti nevědí nic. Asi to nepotřebují…“ Přes tento povzdech není sochař pesimista. Ví, že žije v zemi, kde lidé rádi nadávají na všechno možné. Ale ani na vteřinu by nepropadal zoufalství nad současností, i když zná mnoho těžkých osudů. Také proto nevynechal ani jeden

z Aukčních salonů Konta Bariéry. Daruje vždy a jeho sochy pokaždé najdou kupce. Těm, kteří by současnost nejraději zatratili, vlídně vzkazuje: „ Trpělivost, trpělivost. Vždyť i ten Mysl bek dělal sv. Václava třicet let. Mezitím se poměry úplně změnily, a pak ještě mnohokrát. Ale Václav stojí na svém místě a nikdo nepochybuje, že je to moc dobrá socha.“ 

Konto Bariéry

pořádá 12. aukční salon výtvarníků. Aukce proběhne 14. prosince 2014 v pražském Veletržním paláci a výtěžek půjde na podporu vzdělávání studentů se zdravotním postižením. Výstava dražených uměleckých děl bude ve Veletržním paláci do 12. 12. 2014. Více informací na str. 25 O Veletržním paláci čtěte na str. 20

Ještě M, tělo, bronz, 2004


19

Tip na výlet ■ Veletržní palác v Praze je bezbariérový. ■ Uvidíte díla světoznámých jmen. ■ Uskuteční se zde Aukční salon výtvarníků.

Veletržní palác je k vozíčkářům vstřícný Autor: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH

Z

imní čas přímo vybízí k návštěvám vyhřátých galerií, kde se může člověk dlouze procházet a čerpat energii z vystavených uměleckých děl. Zejména pokud se urodí hodně sněhu a na vozíku nebo s berlemi se venkovní výlet mění ve vyčerpávající dobrodružství. Lákavou destinaci představují sbírky Národní galerie v pražském Veletržním paláci. Tento tip na výlet jsme přitom nevybrali náhodou. Čtrnáctého prosince se zde totiž uskuteční Aukční salon výtvarníků pro Konto Bariéry. Výtvarná díla putující do dražby budou ve Veletržním paláci předem vystavena, a to do dvanáctého prosince. I kdybyste návštěvu v tomto horizontu nestihli, Veletržák stojí za zhlédnutí kdykoliv. Pozornost si zaslouží už budova sama. Jedná se o významnou funkcionalistickou památku z let 1925–1928. Svého času byl Veletržní palác největší stavbou tohoto typu na světě. Rozlehlé vnitřní prostory sloužily, jak sám název napovídá, k pořádání veletrhů. Po druhé světové válce budovu osídlily různé podniky zahraničního obchodu. V roce 1974 však došlo k velkému požáru, který unikátní stavbu málem zničil. Následná rekonstrukce trvala bezmála dvacet let. Po jejím dokončení se do objektu nastěhovala část Národní galerie. Najdete zde sbírky moderního českého i světového výtvarného umění od 19. století až do současnosti. Nový domov tu před dvěma lety našel i cyklus Slovanská epopej od Alfonse Muchy. Především ve třetím patře potkáte díla umělců světoznámých jmen – Pabla Picassa, Vincenta van Gogha, Paula Gaugina, Clauda Moneta a řady dalších. Zapomenout nesmíme ani na domácí veličiny, jako je Josef Čapek, Emil Filla, Bohumil Kubišta nebo Jan Zrzavý. Vlastně se dá předem říci, že kdo má pro moderní umění a architekturu slabost, měl by počítat s tím, že ve Veletržním paláci stráví celý den. Nebo ještě lépe – neomezí se na jednu dlouhou návštěvu, ale své potěšení si bude postupně dávkovat. Osobně musím říci, že se mi pohled na čistou funkcionalistickou eleganci nikdy neomrzí. Pokaždé v ti-

20

chém nadšení nahlédnu do dvorany, která umožňuje průhled do části všech podlaží. Jen škoda, že skleněný výtah, který skýtá ještě efektnější podívanou na tento prostor, není bezbariérový. Vedou k němu tři schody a jeho použití jsem si musel před lety coby vozíčkář s asistentem doslova vyhádat. Prý tam z bezpečnostních důvodů nevpouštějí ani kočárky a malé děti.

Proměna k lepšímu V minulosti jsem ve Veletržním paláci zažil hned několik veselých historek. Přístup zdejší ochranky a kustodů byl bezednou studnicí příkladů, jak nekomunikovat s návštěvníkem na vozíku. Za všechny situace uvedu jen bodrého hlídače, který mě při vstupu do výstavního sálu přivítal slovy: „Nazdar, tak kolik vás je?“ Když jsem se však do Veletržáku vypravil nyní, všechno bylo jako mávnutím kouzelného proutku jinak. Nikdo

přitom nevěděl, že jsem novinář na výzvědách. Možná jsem měl jen štěstí na dobré zaměstnance, možná se něco za poslední léta opravdu změnilo. Každopádně tentokrát bylo příjemné nejen umění, ale i místní osazenstvo. K Veletržnímu paláci se dostanete nejlépe autem nebo tramvají. V případě dopravy vlastním vozem musíte počítat s tím, že jde o velmi exponovanou lokalitu. Takže čekejte potíže s kolonami i s parkováním. Dvě vyhrazená místa pro vozíčkáře jsou na rohu ulic Dukelských hrdinů a Heřmanova. Ovšem většinou bývají obsazena. Odvážnější řidiči mohou zaparkovat na chodníku před budovou. Nalézá se zde totiž vjezd do služebních podzemních garáží. Tam sice návštěvníka nepustí, ale uhnete-li před závorou vlevo, vjedete na místo, kde se dá zaparkovat, aniž byste překáželi provozu chodců. Jinak lze legálně stát na oranžové placené zóně v poněkud svažité ulici Heř-



Rozlehlé vnitřní prostory sloužily, jak sám název napovídá, k pořádání veletrhů. Po druhé světové válce budovu osídlily různé podniky zahraničního obchodu. manova. Tedy za předpokladu, že narazíte na volné místo. Zbytek okolí je ohrazen modrými zónami pro držitele rezidenčních parkovacích karet.

Pozor na tramvajové ostrůvky Kdo nemá možnost nebo nervy cestovat autem, přijede nejspíš tramvají. V bezprostřední blízkosti se nacházejí zastávky Veletržní palác a Strossmayerovo náměstí. Na obě místa lze dorazit nízkopodlažními tramvajemi. Souhrnně sem jezdí linky 1, 8, 12, 17, 24 a 25, ale ne vždy je garantován bezbariérový vůz. Linky navazují na stanice metra. Na stránkách Do-

pravního podniku hl. m. Prahy najdete vyhovující spoj. Je tu však zásadní potíž. Nástupní ostrůvky obou zastávek nemají vyhovující nájezd! Na Strossmayerově náměstí o něj sice proběhl jakýsi pokus, jenže k němu se musíte na ostrůvku protáhnout kolem cedule s jízdním řádem. Na mechanickém vozíku by se to mohlo podařit, ale musíte být velmi opatrní, abyste nespadli z obrubníku do vozovky. Jinak chodníky a přechody v okolí už nájezdy disponují. Kdo by šel z metra raději pěšky, tak nejblíže se nachází bezbariérová stanice Vltavská. Cesta je trochu do kopce, měří tři čtvrtě kilometru a zabere asi deset minut chůze.

Do Veletržního paláce vedou schody umístěné za vstupními dveřmi. Vozíčkáři musejí použít plošinu, kterou obsluhuje místní ochranka. Bohužel byste marně hledali tlačítko k přivolání obsluhy. Musíte se tedy spolehnout na bystrost hlídače nebo říci někomu z procházejících návštěvníků. Tentokrát si mě ochranka všimla asi po dvou minutách, tedy vcelku rychle. Pán přišel ve chvíli, kdy jsem už jednomu návštěvníkovi vysvětloval, koho bych potřeboval přivolat. Hlídač uměl plošinu ovládat a byl velmi ochotný. Dokonce se mi omluvil za čekání. Doprovodil mě k pokladně, kdy mi byl díky průkazu ZTP/P vydán bezplatný lístek. Kdybych měl doprovod, platil by i pro něj. Na požádání mi odemkl bezbariérovou toaletu, která se nachází v přízemí za výtahy a skleněnými dveřmi do dvorany. Výtahy do jednotlivých pater jsou dost široké, ale poměrně málo hluboké, takže s větším elektrickým vozíkem by mohl být problém. Ostatně i na mechaničáku jsem musel trochu manévrovat, abych nepřekážel fotobuňce. V případě potíží by se však prý dal použít nákladní výtah, který se nachází ještě před pokladnami. Půjdete-li jen na Slovanskou epopej, výtahy vůbec řešit nemusíte. S vozíkem se dostanete i do kavárny, prodejny a kreativního prostoru pro děti. Bohužel není bezbariérově přístupné podzemní divadelní Studio hrdinů v sále bývalého biografu. Podrobnosti o aktuálním programu galerie a vystavovaných dílech najdete na www.ngprague.cz. Vypravíte-li se do Veletržního paláce, nemusíte se bát davu turistů. Jde o místo poklidné, vybízející k rozjímání. Je to až s podivem, uvážíte-li, že ve světových galeriích, kde visí na zdech díla od stejných umělců, stojíte dlouhé fronty. Ovšem tím lépe pro ty, kdo si do pražských Holešovic najdou cestu. 

info Praktické informace Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7 www.ngprague.cz D oprava: Tramvaje – zastávky Strossmayerovo nám. nebo Veletržní palác (bez nájezdu). Metro C – stanice Vltavská; cca 10 minut chůze. V ulici Heřmanova 2 parkovací místa pro vozíčkáře O tevírací doba: Denně mimo pondělí 10.00–18.00 V stupné: Základní 200 Kč, snížené 100 Kč, rodinné 250 Kč, školní skupiny 20 Kč, ZTP/P zdarma


21

INZERCE

Po vyhlášení mobilizace odjíždějí čeští vojáci na frontu.

Foto: archiv Josefa Šípka

Zákopy první světové války Foto: John Warwick Brooke, Public domaine

Před 100 lety – život za první světové „Tak nám zabili Ferdinanda!“ touto událostí odstartoval Český rozhlas projekt Před 100 lety, který mapuje jak osudové momenty, tak všední okamžiky první světové války. Nabízí možnost ponořit se do života na počátku 20. století a projít konfliktem, na jehož počátku všichni věřili, že „do švestek jsou doma“!

P

rojekt sleduje osudy slavných Čechů, přibližuje život československých legií, vydává se po stopách prvního odboje vedeného Tomášem Garriguem Masarykem. Tak, jak se vyvíjely události před 100 lety, na webu přibývají příběhy vojáků, legionářů a dalších lidí zasažených Velkou válkou, doprovozené vzpomínkami jejich potomků.

Češi v ohni Velké války První světová válka bývá občas Čechy vnímána optikou švejkovského humoru. V našich představách pak ještě někdy koluje postava Masaryka a cosi souvisejícího se vznikem republiky. Realita tehdy ale v žádném případě humorná nebyla. Tragické čtyři roky silně zasáhly celou českou společnost bez výjimky, a určitým pozitivem byla jen těžce vydobytá samostatnost, jejíž udržení do budoucna neslibovalo nic jednoduchého.

Neznámí i známí Češi na válečném poli Češi rukovali na frontu bez odporu, i když se toho někteří rakouští politici obávali. Brzy také začaly rodinám přicházet smutné zprávy z fronty. Vojáci pocházející z českých zemí umírali v Srbsku, v Haliči a od roku 1915 i v Itálii. Válka se nevyhnula ani známým osobnostem. Mezi prvními byl prohlášen za nezvěstného básník F. Gellner. Různými frontami prošli spisovatelé J. Hašek, E. Bass nebo K. Poláček. Domů se nevrátilo skoro 290 tisíc českých vojáků, tisíce dalších byly zraněny. Ačkoli se zejména německá propaganda snažila tvrdit, že Češi byli špatnými vojáky,

22

zbabělci a přeběhlíky, není to pravda – byla mezi nimi řada hrdinů. Na druhou stranu například českoslovenští legionáři ve své podstatě přeběhlíky skutečně byli. Přesto prosluli vysokou bojovou morálkou, což dokázali třeba v bojích u Zborova nebo Bachmače. U Zborova přitom částečně stáli Češi proti Čechům, tedy legionáři proti rakouským vojákům.

Kdo začne jednat? Mezi českou veřejností postupně stoupal odpor k válce. Politické iniciativy se jako první chopil T. G. Masaryk, který se s Rakousko-Uherskem vnitřně rozcházel už před válkou. Pouštěl se ale na tenký led a v počátcích hodně riskoval. Na frontě měl své dva syny: pozdějšího ministra Jana a malíře Herberta, který zemřel na skvrnitý tyfus. Na začátku byl také skoro sám. Nejaktivnějšího spolupracovníka získal v dosud nenápadném Edvardu Benešovi, který se stal hlavou domácího odboje, ale brzy musel opustit české země, stejně jako to udělal už v prosinci 1914 Masaryk. Doplňoval je Slovák Milan Rastislav Štefánik. Širší oporu měla trojice u spřátelených osobností, díky kterým se dostávali do nejvyšších politických kruhů. Vývoji pomohl rok 1916. Byla ustanovena zahraniční Československá národní rada složená z Masaryka, Beneše a Štefánika a zároveň zemřel rakouský císař František Josef I. Jeho nástupce Karel I. vyhlásil amnestii, díky níž se z cely smrti dostali významní politici Alois Rašín a Karel Kramář. Jinak ale domácí politická scéna jen pomalu vstřebávala myšlenku samostatnosti a ještě v lednu 1917 odmítla většina poslanců nově deklarovaný (a Masarykovými lidmi prosazený) cíl dohody,

kterým bylo „osvobození Čechů a Slováků“. Poslance ale vzápětí napomenula kulturní veřejnost v Manifestu českých spisovatelů, který je vyzýval, aby na říšské radě hájili národní zájmy. Významným momentem byl v celém odbojovém snažení vstup Spojených států do války. Výrazně se tím zlepšily šance dohodových mocností na celkové vítězství. Ústřední mocnosti, hlavně Rakousko-Uhersko, po všech stránkách naopak výrazně slábly. Američané byli také posilou pro mezinárodní demokratické kruhy, k nimž se Masaryk a další představitelé československého odboje řadili. Není náhodou, že právě v americkém Washingtonu bylo 18. října 1918 zveřejněno Prohlášení nezávislosti československého národa známé jako Washingtonská deklarace. Zahraniční odboj tímto krokem vyvrcholil. Od ledna 1918 se množily veřejné akce na podporu národní samostatnosti a Masaryka. České strany vytvořily společný Národní výbor v čele s Kramářem, který, již s reálnou vidinou neodvratného konce Rakouska-Uherska, odmítl nabídku císaře Karla I. na federalizaci. Nótu rakouského ministra zahraničí Andrássyho, v níž přijímal podmínky stanovené americkým prezidentem, si pak všichni vyložili jako faktický zánik monarchie. Na čestné místo totiž Wilson řadil požadavek samostatnosti Čechoslováků. Nyní už nic nebránilo hladkému dovršení kdysi bláhového cíle. Večer 28. října 1918 byl vyhlášen samostatný československý stát.


Nové zahraniční technologie


■ Speciální chytrá podložka pomáhá předcházet dekubitům. ■ Data o sezení uživatel kontroluje na svém chytrém mobilu. ■ Lékaři mohou varovat sedícího dříve, než se dekubit utvoří.

V bitvě proti dekubitům Své elektronizace se dočkal i jeden z nejtradičnějších doplňků pro vozíčkáře: antidekubitní sedačka. Podložka Sensimat se nasune do jejího obalu.

Text: Štěpán Beneš Foto: Sensimat Systems

J

edním z těch horších zdravotních problémů, který může dlouhodobě sedící a špatně pohyblivou osobu potkat, je proleženina neboli dekubit. Vzniká mnohdy nenápadně a dlouho, ale jakmile se ukáže, není tak lehké se ho zbavit. Léčba trvá dlouhé měsíce, v některých případech se může protáhnout i na několik let. Nejnáchylnější jsou samozřejmě méně pohybliví lidé, dekubit ale hrozí i aktivním vozíčkářům, neřekneme-li přímo sportovcům, jejichž den bývá naplněný k prasknutí. Ruku na srdce: kdo si dokáže v hektickém dni několikrát vzpomenout, že by měl dlouhodobě utlačovaným partiím trochu ulevit? Pokus o řešení přichází z Kanady.

vržena tak, aby se dala zastrčit do ochranného obalu pod běžnou antidekubitní sedačku, kterou používá většina vozíčkářů. Jakmile je na místě, je připravena velice citlivě sledovat zatížení svých jednotlivých částí, a tyto informace pomocí Bluetooth bezdrátového připojení předávat do speciální aplikace v chytrém mobilním telefonu. Propojení probíhá nízkoenergeticky, takže nepřetěžuje baterii zařízení ani mobilního telefonu. Sensimat sám je sice poměrně nenápadný, jeho schopnosti ale už tak nenápadné nejsou. Chytrý počítač, jenž dostává data od jednotlivých senzorů, je schopen rozpoznat

Řeknu ti, jak sedíš David Mravyan a Will Mann spolu před časem založili firmu Sensimat Systems. Jejich premiérovým výrobkem je Sensimat, na světě vůbec první chytrá sedačka pro vozíčkáře. Přibližně 1,2 centimetru silná podložka je po své ploše pod ochrannou látkou osazena několika tlakovými senzory napojenými na nezbytný hardware. Nechybí tlačítko na zapnutí a vypnutí, a ani USB konektor pro nabíjení. Vyrábí se v několika šířkách a je na-


Data o způsobu sezení přijímá aplikace v mobilním telefonu. Také radí, jak cvičit.

nejen přímý sed, ale byť i jen sebemenší naklonění vpřed, vzad nebo do stran. Zatížení uživateli ukazuje v přehledném grafickém prostředí přímo v telefonu. Právě v mobilní aplikaci se pak skrývá velká většina kouzla. Program sleduje nejen zatížení v reálném čase, ale také časosběrně. Dokáže tak vysledovat způsob, jakým uživatel běžně sedí, jak a jakým způsobem se obvykle pohne a podobně. Uživatel tak může mít třeba týdenní nebo i měsíční přehled o tom, které části těla jsou nejvíce zatíženy tlakem. Aplikace umí být také přísným trenérem, pokud si to uživatel přeje. V předem nastavených intervalech upomíná na nutnost alespoň mírně změnit polohu. Zatížení na jednotlivé partie je sledováno pomocí trojbarevného systému – podobně jako na semaforu: modrá, která zde nahrazuje zelenou, znamená, že se partie nedávno odlehčila, případně se na ní nesedí tak dlouho, oranžová značí postupné přetěžování, a červená pak jasný signál, že je potřeba se trochu protáhnout. Poslechne-li uživatel, barevné body opět zmodrají a cyklus začíná nanovo. Cvičení přitom nemusí být žádné zvláštní drama; jakkoli se to může zdát málo, stačí si několikrát denně odlehčit v sedu posunem hmotnosti na jednu nebo druhou stranu, předklonem, záklonem, ale i přizvednutím se na rukou nad podložku alespoň na několik vteřin.

� 23

Jednoduchý semafor. Červená znamená, že je potřeba partii odlehčit, modrá nahrazuje zelenou a hlásí: vše v pořádku!

Takový systém by mohl inspirovat i jiné projekty. Pokud se trochu zasníme, někdy v budoucnosti by mohlo být podobné sledování zdravotního stavu zabudováno do každého vyrobeného vozíku. Pomocí senzorů by sám mohl monitorovat nebezpečí dekubitů nebo například vitální funkce. Zvládl by dát vědět lékaři o vznikajícím nebezpečí nebo v případě problémů zavolat zdravotnickou pomoc a poslat záchranářům důležitá data ještě dřív, než se na místo dostanou.

Doma i v nemocnici

�

Sedačka na webu Podložka Sensimat se připojila do klubu internetu věcí neboli běžných objektů, u kterých si ještě před pár lety nedovedl nikdo představit, jak a proč by mohly být připojeny k internetu. Unikátní výrobek tak funguje podobně jako například dnes stále populárnější fitness náramky, monitorující nenápadně náš srdeční tep, počet překonaných schodů nebo množství spálených kalorií. Stejně tak Sensimat sbírá konstantně data, aplikace v chytrém telefonu je zpracovává a ukládá na speciální server. Vedle uživatele k nim může mít přístup i další pověřená osoba: lékař může stav sledovat, čas od času jej zkontrolovat a včas odhalit potenciální hrozby.

Podložka Sensimat funguje, zdá se, dobře. Jeden ze zakladatelů společnosti ji sám týden testoval, podařilo se mu během té doby sesbírat obrovské množství dat, která vypověděla nejen o schopnosti samotných senzorů, ale i o potenciálu, jenž se v takové hromadě dat skrývá. Lákavé se to zdá i zdravotnickým zařízením: asi desítka jich podložku Sensimat intenzivně testuje v klinické praxi. Kromě větší kontroly nad zdravotním stavem pacientů jim díky obrovskému množství analytických dat umožňuje věnovat se i výzkumu sedu samotného. Koupit a vyzkoušet si Sensimat můžete i vy, levná záležitost to ale není. Základní model s omezeným přístupem k rozšířeným funkcím aplikace přijde na 650 kanadských dolarů, tedy necelých 13 tisíc korun;

připočíst je nutné i dopravné do České republiky ve výši 90 kanadských dolarů, tedy bezmála dvou tisíc korun. Dražší verze pro výzkumníky, pro vzdálenou kontrolu nebo s prémiovým členstvím umožňujícím využívat šest měsíců některé rozšířené funkce aplikace, přijdou v prvním jmenovaném případě i s dopravou na 1200 kanadských dolarů, ve druhém na 920 a v posledním na 790 kanadských dolarů. Není známo, že by na chytrou podložku alespoň zčásti přispívala některá zdravotní pojišťovna, a proto bude její úhrada – jako prakticky ve všech případech, kde se jedná o nějakou zahraniční novinku –, čistě na zájemci. Možná se s přibývajícím časem dočkáme i nějakého testování v českém zdravotnickém zařízení; podložku by pak snad bylo možné si i osobně prohlédnout a vyzkoušet. Pomoci tomu může každý z nás: minimálně tím, že takovou možnost u svého lékaře nebo fyzioterapeuta zmíní. Více informací, prezentační video výrobku a objednávkový formulář najdete na internetových stránkách firmy: www.sensimatsystems.com (v anglickém jazyce). 

Vánoční soutěž

časopisu Můžeš Chcete vyhrát robota, který uklízí sám i v době vaší nepřítomnosti?

Konto Bariéry za více než dvacet let činnosti rozdělilo stovky Vysavač iRobot Roomba 660 milionů korun a podpořilo v ceně 11 989 Kč může vyhrát ten, tisíce projektů, jejichž cílem bylo kdo odpoví na soutěžní otázku: zlepšení života handicapovaných občanů a jejich plnohodnotné zapojení do společnosti. Odpovědi posílejte do 15. prosince 2014 Vyjmenujte alespoň tři na [email protected], nebo písemně na adresu z patnácti projektů Redakce Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1. Konta Bariéry. 24

Ze správných odpovědí vylosujeme výherce, který do Vánoc obdrží iRobot. Více informací o vysavači v listopadovém Můžeš.


Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1


■ Jak vznikl projekt, který přinesl nadaci miliony. ■ Komu projekt pomohl a opět pomůže. ■ Změny a očekávané rekordy letošní aukce.

Pozvánka na 12. aukční salon pro Konto Bariéry

Poklady v krabicích, to jsou fotky z vernisáží a aukcí od té první, v roce 1993, až po tu poslední, která proběhla před dvěma lety.

Foto: Jan Šilpoch

N

ápad Jana Kačera, legendárního herce a režiséra, pořádat aukce výtvarných děl pro Konto Bariéry, vypadal v roce 1993 divoce a nerealizovatelně. Ukázal se ale jako životaschopný a je z něj projekt, který zdobí nadaci už jedenadvacet let. Před lety patřil Jan Kačer k zakládajícím členům nového projektu Konta Bariéry. Spolu s ním se na něm podíleli známý neurolog a krátce předtím i ministr zdravotnictví Martin Bojar, legenda dětské psychologie profesor Zdeněk Matějček, socioložka Jiřina Šiklová, lékař Jan Marušiak, členka správní rady nadace Gita Tučná a další dva psychologové – Dana Štěrbová a Jaroslav Šturma. Bylo to po velkém úspěchu první celonárodní sbírky na Konto MÍŠA, která vzedmula zájem statisíců občanů o charitu, o pomoc. V případě Konta MÍŠA šlo o první celonárodní sbírku, jejímž výsledkem byl nákup unikátního lékařského přístroje, Leksellova gama nože. Jedinečný je v tom, že umožňuje nekrvavé operace mozku. V Praze tak vzniklo první a naprosto unikátní lékařské pracoviště. Nadace úspěšným zakončením sbírky získala věhlas i důvěru lidí, a tak následující projekt, s nímž jsme oslovili veřejnost, Konto Bariéry, měl nečekaný úspěch. Podporu hlavní myšlence, že lidé s handicapem patří


Olga Havlová na vernisáži naší první aukce v pražském Karolinu 2. června 1993. Ráda se na fotku dívám a vzpomínám. Foto: archiv nadace

mezi nás a je jim potřeba alespoň trochu pomoci, vyjádřily v krátké době desetitisíce lidí, kteří doposud, po celá ta léta, přispívají na Konto Bariéry pravidelným měsíčním příspěvkem. Nikdy není dost možností za tato dárcovství poděkovat. Už proto, že jde o desetitisíce vesměs anonymních dárců. Aukční salony Konta Bariéry vznikly v témže roce. Jan Kačer má rád umění, vyzná se v něm a naučil to i nás v nadaci. Prvním společným dopisem jsme v roce 1993 oslovili české výtvarníky a získali jsme dary od 159

z nich. Vydražili jsme je v horké letní červnové noci v pražském Karolinu a já si dodnes pamatuji některé dražební bitvy – třeba mezi Karlem Schwarzenbergem a milovníkem výtvarného umění Františkem Benešem – o dřevěnou sochu Michala Bílka. Kdo kdy vyhrál, není podstatné. Podstatná je suma. První aukce nám přinesla 1 570 000 korun. Na tu dobu neuvěřitelná částka. Šťastné bylo i rozhodnutí osobností z rady Konta Bariéry: financovat z fondu, který po každé aukci vzniká, Stipendium Bariéry. Úžasný projekt, který pomáhá ve studiu mladým lidem s jakýmkoliv handicapem. Nejde o stipendium prospěchové, jde o stipendium, která pokrývá těmto studentům zvýšené náklady, jež mají. Mám ale radost, že naši studenti jsou úspěšní a studují skvěle. Každý školní rok se v otevřeném výběrovém řízení ucházejí o stipendium desítky mladých lidí. Snažíme se neopustit ty dosavadní a dát šanci i dalším – zkrátka úspěšní absolventi nejen získávají novou šanci do života, ale zároveň uvolňují místa novým stipendistům. Na jiném místě časopisu najdete příběh jedné naší stipendistky Petry Musilové. Takové příběhy motivují i naše dárce, české výtvarníky, kteří jsou rádi součástí této úžasné komunity. Po minulém aukčním salonu jsem si myslela, že větší výtvarnou kolekci už ani není možné dát dohromady. Stalo se. Letošní salon má mnoho rekordů a mnoho novinek. Počet účastníků je rekordní, dary jsme dostali od 432 dárců. Dražit budeme neuvěřitelných 500 uměleckých děl – obrazů, grafik, plastik, keramických a skleněných objektů. Jejich celková hodnota se blíží devíti milionům korun a já se moc těším, jaká vznikne na aukci atmosféra, jak dražební souboje vyšroubují ceny a my budeme opět dva roky, do další aukce, pomáhat postiženým studentům. V neděli 14. prosince v poledne se sejdeme ve Veletržním paláci v Praze 7, aukce začne ve 12 hodin. Výstava ale probíhá už nyní, přijďte se podívat. Možná si i vy vyberete dárek k Vánocům pro své milé a pomůžete. Věřím, že nový prostor, ve kterém výstavu i aukci pořádáme, Veletržní palác, nám všem přinese štěstí. Užijte si klidný adventní čas.  Vaše Božena Jirků, ředitelka Konta Bariéry [email protected]

25

Naučná cesta Prahou ■ Turistická Praha i pro nevidomé. ■ Jak se dívat jen dotyky. ■ Některé věci je lepší nevidět.

Vypůjčené oči

Legendární LenNonovu zeď si Alice pamatuje, ale moc ji zajímalo, jak vypadá dnes. Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

A

lice Horná je příjemná žena, maminka dvou dětí těžce postižená vážným onemocněním sítnice. V dobrých podmínkách občas cosi zahlédne, ale jinak jsou pro ni tmavé brýle a bílá hůl samozřejmostí. Je však také nadšená keramička a člověk vůbec kulturně velmi založený. Zrak ztratila před deseti lety, takže si leccos ještě umí dobře vybavit. Prahu zná, ale dnešní tvář města vnímá už jen sluchem. Nebo že by to šlo i trochu jinak? Sešli jsme se na Malostranském náměstí a nejdůležitější pro nás byla Lea Skanderová, neúnavná organizátorka

26

výletů a procházek po metropoli hlavně pro lidi s postižením. Lea je živel a nic ji neodradí, aby nepřibližovala naše hlavní město vozíčkářům, nevidomým a dalším handicapovaným, zejména z ciziny. Umí je nejen zasvěceně provést, ale i zorganizovat ubytování a dopravu. Nám však stačily vlastní nohy, i když z Malé Strany přes Karlův most na Staroměstské náměstí a odtud až do Anenského kláštera si moc neodpočinuly. Snad i proto, že jsme nejen šli, ale mnohokrát se zastavili na místech, která vidoucí jen laxně míjejí.

Co vidí ruce Vstupní brána kostela Panny Marie pod řetězem je moderní velká kovaná mříž. Lea vezme štíhlou Alicinu ruku a položí ji na

tvarovaný kov. Alice se rozpovídá: „Aha, jezdec na koni, má i zbroj… a pod ním… loď… loď s plachtou… Proč loď?“ A Lea okamžitě sáhne do své encyklopedické zásoby znalostí Prahy: „Připomínka příchodu johanitů do Čech…“ Na Karlově mostě si obě nejen okusí dotyk legendárního sousoší sv. Jana Nepomuckého, ale průvodkyně poprvé vytáhne úžasnou pomůcku – plastický reliéf, tentokrát Malostranské věže. Popisuje detaily a Alice přesně vede prsty po vyvýšené kresbě a vlastně vidí, vidí, jak památka vypadá. Stejný, i když pro nás vidoucí zahanbující zážitek přinášejí reliéfy Herkula na stěně Clam-Gallasova paláce. Alice umí prsty dobře číst: „To jsou krásně tvarované silákovy ruce… lev, hlava lva, Kentaur… oni zápasí… Herkules ho poráží…“ Na obrovských


č asop i s p r o ty , k t e ř í s e n e v z d á vaj í Sv. Jan Nepomucký – moderní legenda říká, že dotknout se jeho pomníku přináší štěstí.

Plastové reliéfy jsou vynikající pomůckou.

Herkules by se divil, co všechno o něm Alice objevila.

Aha, jezdec na koni, má i zbroj… a pod ním… loď… loď s plachtou… Proč loď? renesančních dveřích Staroměstské radnice jsou překrásné hlavy zvířat, Alice je perfektně prozkoumává, a pak se ptá na orloj. Lea je připravená, sahá pro další pomůcku a vede jí prsty po ciferníku, znameních, so-


chách i ručičkách hodin. „ Tak tohle všechno jsem se o orloji dozvěděla až dnes…“ je věta, se kterou vstupujeme na nejslavnější historické náměstí, a zase je příležitost vidět bříšky prstů plastovou pomůcku. Přecházíme do Ungeltu, dnes plného restaurací a obchodů, jen v rohu se nabízejí pivní lázně. Alice nemá zájem (my také ne), a tak se zastavujeme až u Obecního domu. Slavný symbol bohatství Pražanů si Alice dobře pamatuje, ale i ona tady objevuje – i uvnitř – zajímavé detaily výzdoby. Naše cesta končí v Anežském klášteře. Přímo ve známé haptické expozici, která nabízí nevidomým kopie významných děl z 13. až 15. století doslova k osahání. Alice jako zkušená keramička dobře vnímá krásu středověkých plastik a už potřebuje od Ley jen malou poradu.

Haptická galerie v Anenském klášteře je mezi nevidomými dobře známá.

Praha příjemná i ta druhá Lea Skanderová už provedla po obdivovaném městě stovky návštěvníků. Ví dobře, kde jsou chůze a pohyb těžší (přesto nás dovedla až ke vzorku původního středověkého dláždění), ví, kde je lepší se nezdržovat. Protože i bez zraku můžete ucítit příšernou atmosféru turistického průmyslu – opečené kebaby, trdelníky a kdo ví, z čeho vyrobené klobásy. A vidíte-li, pak na Královské cestě můžete jen kroutit hlavou nad nabídkou matrjošek, údajně českého skla, čepic a dalších příšerných předmětů, které si může dát do bytu jen otrlý masochista. To všechno však nezabrání Alici, aby na rozloučenou řekla: „Jsem ráda, že jsem toho dneska tolik viděla. Bylo to překrásné…“ 

27

příběh konta bariéry ■ Věra Černá získala v gymnastice 63 medailí. ■ Československo reprezentovala od svých jedenácti let. ■ Život ji postavil před úkol žít s poraněnou páteří a nádorem.

Gymnastka se železnou vůlí Text: Štěpán Beneš Foto: ČTK

I

niciály jednapadesátileté brněnské rodačky Věry Černé, bývalé československé reprezentantky ve sportovní gymnastice, lidé často zaměňují s její fenomenální předchůdkyní. V porovnání však rozhodně nebledne; uznání pro ni ostatně má i sama legenda československého sportu Věra Čáslavská, která ji podle svých slov vždy se zájmem sledovala a považuje ji za skvělou gymnastku. Věra Černá přitom zdolala nespočet výzev, a nejen těch sportovních. Další, ještě mnohem těžší, jí připravil sám život. Paní Věra pochází ze sportovní rodiny. Maminka hrála házenou, sportovní nadšení sdílel i otec. Ona sama se už v šesti letech zamilovala do sportovní gymnastiky a postupně se začala věnovat rytmice. Trénuje i za domem na trávníku, a když je jí osm a půl roku, zaklepe na dveře gymnastického oddílu brněnské Zbrojovky. Pilně trénuje, v jedenácti letech se dokonce dostává do reprezentace. Na svých prvních závodech končí sice až dvaačtyřicátá, to ji však jen popíchne k většímu výkonu. Po roce stejnou soutěž vyhraje, v roce 1977 končí na svém prvním mistrovství Evropy na pátém místě. Dětství si kvůli přísnému tréninkovému režimu příliš neužívá. Energická gymnastka Věra Černá pracovala po svém úraze jako městská policistka v rodném Brně.

28

Paní Věra pochází ze sportovní rodiny. Maminka hrála házenou, sportovní nadšení sdílel i otec. Ona sama se už v šesti letech zamilovala do sportovní gymnastiky a postupně se začala věnovat rytmice. V roce 1979 na mistrovství světa v texas kém Forth Worth triumfuje na kladině před dvaceti tisíci diváky a kamerami věhlasných světových televizních stanic. Američané překotně hledají nahrávku s hymnou; že vyhraje účastnice z tehdejšího Československa,

nikdo nečekal. Většina místních ani netuší, kde tato země leží. Nahrávka se najde, až když jim melodii Kde domov můj? přehraje na klavír jeden z účastníků naší výpravy. Šestnáctileté dívce se tento úspěch navždy vrývá do paměti.

Úspěchy i pády Po návratu domů mladou sportovkyni všichni oslavovali, na jedné ze zdí v sousedství se dokonce objeví nápis: Nezapomenutelná mistryně Věra Černá. Cesta na olympijské hry v Moskvě je otevřená. Jen o rok později, 21. června roku 1980, však veškerá radost mizí. České reprezentantky jsou zrovna na předolympijském soustředění v Nymburce. Trénink končí za pět minut, Věra Černá se rozbíhá ke svému poslednímu pokusu na přeskoku. Rozbíhá se, odráží a přeskakuje; po doskoku se jí však zatmí před očima a hroutí k zemi s prudkou bolestí v zádech. Únava z mnohaleté tvrdé přípravy a až sedmi tréninků týdně si vybírá svou daň v podobě prasklého obratle a dvou plotýnek. Únavové zlomeniny nejsou u vrcholových sportovců nijak vzácné a vybírají si vždy nevhodnou chvíli. Dva následující měsíce leží mladá gymnastka v nemocnici a bojuje, aby mohla alespoň chodit. O olympiádu přichází, sen o další sportovní kariéře se jí – po nesmírné dřině, odříkání a třiašedesáti vyhraných medailích – v hlavě pomalu rozplývá do zapomnění. Paní Věra to však nevzdává a chůzi si nakonec s urputností sobě vlastní vybojuje. Přihlásí se na Vysoké učení technické v Brně, které také absolvuje s titulem inženýrky. Gymnastice se věnuje dál jako trenérka, ve třiceti letech se k ní na chvíli dokonce i vrací. Život jí však v roce 2003 připraví další těžkou zkoušku v podobě nádoru na mozku. Pobolívá ji hlava i oko, neustále cítí divnou vůni. Dožaduje se vyšetření, lékaři však nádor objeví pozdě a operace přichází doslova za minutu dvanáct. Věra Černá leží tři dny v kómatu, doktoři jí dávají jen desetiprocentní šanci na přežití, chodit už nemá nikdy a nikdo netuší, co bude dál. I podruhé jim ale ukáže, že se její sportem kovaná vůle jen tak nevzdává. Přes všechny chmurné předpovědi se znovu postaví na nohy, byť s oporou berlí. Nejdřív ujde dva metry, pak pět, nakonec dojde až ke dveřím pokoje, na chodbu, do lékařského pokoje. Nikdo ji



Nikdo ji nedokáže zastavit, lékaři kroutí hlavami. Z nemocnice odejde hrdě o berlích. Tisíce diváků, televizní kamery a 63 medailí. Tak vypadala sportovní kariéra bývalé závodnice.

SLOUPEK finanční gramotnosti

O investičních mýtech „Investování je pochybná aktivita pro omezený okruh burzovních spekulantů, nic pro normálního člověka.“ „Tenhle fond měl loni nejvyšší výkonnost, tak bude určitě nejlepší i letos.“ „Zlato je přece zaručená ochrana proti inflaci.“ Mýtů koluje v investičním byznysu spousta. Pojďme se blíže podívat na ty nejčastější.

Investice jsou jen pro bohaté Běžný investor si může vybudovat finanční rezervu pravidelnou dlouhodobou investicí malé částky peněz v podílových fondech stejně jako v penzijních fondech či prostřednictvím stavebního spoření. Nepotřebuje k tomu žádné speciální znalosti či aktivní obchodování na burze. Mezi pravidelným investováním do podílových fondů a spekulováním na burze je stejný rozdíl jako mezi běžným člověkem a spekulantem. Jsou to zcela jiné disciplíny, které se nemusí nikdy potkat. Proč by to běžný člověk měl dělat? Aby využil všech možností, které jsou v moderní společnosti k dispozici, dosáhl zajímavějších výnosů a rozložil svá finanční rizika do více pilířů. „Pro vstup do světa investic není nutné sahat do peněženky tak hluboko, jak by možná někdo očekával. Kromě jednorázových investic, které obvykle bývají v řádech tisíců až desetitisíců, se nabízí rozumná možnost pravidelného investování již od 500 korun měsíčně,“ vyvrací mýtus Petr Šimčák, ředitel obchodu Pioneer Investments v ČR.

Muži jsou lepší investoři než ženy

nedokáže zastavit, lékaři kroutí hlavami. Z nemocnice odejde hrdě o berlích, přestože je pro ni chůze nesmírně obtížná.

Drsné padesátiny Větší samostatnost zaplatí v době svých padesátin zdlouhavým bojem s úřady, které ji prohlásí za prakticky zdravou a připraví ji jak o průkaz ZTP, tak o příspěvek na péči. Pomáhá až medializace celého případu a přezkoumání zdravotního stavu. Se žádostí o pomoc se slavná reprezentantka Věra Černá obrátila i na Konto Bariéry. Na neustálé přesuny k lékaři i pro alespoň částečný návrat do života nezbytně potřebuje automobil. Částečně pomohl příspěvek od státu, na zbývající částku otevřelo Konto


Bariéry sbírkový podúčet, na nějž může přispět každý. Následky poranění i vážné nemoci si gymnastická legenda Věra Černá nese dodnes. Má ochrnutou polovinu těla, na nohou se sotva udrží, zlobí ji oko a kvůli chronickým bolestem málokdy v noci spí. Její tělo je fyzicky o třicet let starší, než by odpovídalo věku. Ke kapitulaci má ale daleko. Angažuje se v Hnutí pro sport, organizaci zaměřené na rozvoj sportování mládeže i na podporu bývalých reprezentantů, kteří se dostanou do tíživé situace. Radost jí dělají první gymnastické úspěchy vnučky Terezy i titul mistra republiky ve hře dáma, který drží syn Daniel. Stále žije v Brně a dodnes čeká na následovnici, která by České republice ve sportovní gymnastice znovu připomněla zlatou euforii. 

„Ženy obvykle více zvažují všechny aspekty investice a při rozhodování dávají přednost spíše konzervativnějším dlouhodobým řešením s nižším, ale stálým výnosem. Za důležitou přitom považují i flexibilitu při zhodnocování prostředků,“ říká k další z investičních pověr Dana Krynská, ředitelka marketingu a PR Pioneer Investments ČR a SR a dodává: „Orientace ve světě investic ale rozhodně není otázka pohlaví – stejně jako neplatí, že lidé s vysokoškolským vzděláním nutně musí být lepšími investory. Úspěšné investování je záležitostí dostatku času, informací a zkušeností.“ Jak se tedy stát dobrým investorem? Pro začátek zkuste nepodlehnout nesmyslným mýtům a zachovat si zdravý úsudek.  Pioneer Investments

29

AUTO-MOTO ■ Nárok na státní příspěvek na nákup auta vzniká jednou za 10 let. ■ DPH lze odečíst i při koupi ojetého vozu. ■ Handicapovaní mohou požádat o vrácení DPH.

Vše okolo DPH u aut Text: Petr Buček Ilustrační foto: Škoda Auto

K

omu stát přizná státní příspěvek na pořízení auta, ten má také nárok na vrácení DPH. Tuto výhodu mohou handicapovaní využít při nákupu nového i ojetého auta. Přinášíme odpověď na sedm otázek týkajících se vrácení této daně.

je DPH 1. Coa jakvlastně je to u aut?

Daň z přidané hodnoty. Při koupi auta ji platí všichni, ale většina podnikatelů může požádat o její vrácení. Trochu paradoxně se jim říká plátci DPH – protože všechny své faktury musí navýšit o DPH, zákazníkům účtují svou práci, služby nebo zboží s touto přirážkou, a takto vybranou daň poté posílají státu. Proto jsou nazýváni plátci DPH. U auta, které jim bude sloužit k podnikatelským účelům, si mohou daň z přidané hodnoty odečíst. DPH si však neodečítají například živnostníci a osoby samostatně výdělečné činné, jejichž roční obrat nepřesáhne hranici milionu korun, pokud se k plátcovství nepřihlásí dobrovolně i při nižším obratu. Říká se jim neplátci DPH.

je 2. Cou handicapovaných jinak?

Handicapovaní, kteří získali na auto státní příspěvek, mohou požádat o vrácení DPH podobně jako podnikatelé. Od státu dostanou zpět daň z celé pořizovací částky nového či ojetého vozu, maximálně však do výše 100 000 Kč. Lze ji vrátit pouze za jeden osobní automobil zakoupený v období pěti let. Nárok na státní příspěvek, bez kterého si odečíst DPH není možné, však vzniká jen jednou za 10 let. Nárok na vrácení daně lze uplatnit nejdříve v měsíci, kdy byl osobní automobil zakoupen.

odečíst DPH 3. Lze i při koupi ojetého vozu?

Ano, je to možné. „Podmínkou je ovšem koupit toto auto zase od plátce DPH. Jedině

30

ten může na daňovém dokladu DPH vyčíslit,“ říká Simona Štorková, účetní poradkyně. DPH se tedy objevuje jen u těch ojetých aut, která dříve patřila podnikatelům a firmám – plátcům DPH. Ti při jejich koupi dostali daň od státu zpět, nyní ji však musí při prodeji doplatit. Auto za 500 tisíc korun (86 777 Kč činilo vrácené DPH) tedy firma po pěti letech vlastnictví prodává například za 200 tisíc korun, protože právě za takovou sumu se podobná auta prodávají. Tato částka už zahrnuje DPH ve výši 21 procent – tedy 34 720 Kč, které firma pošle finančnímu úřadu. Pokud takové auto kupuje handicapovaný, který má nárok na vrácení daně (dostal státní příspěvek; pokud nedostal, nemůže vrácení DPH nárokovat), obdrží daň od státu zpět. Právě oněch 34 720 Kč. Podobná situace nastane při koupi takového auta z autobazaru – pokud jde o vůz, který patřil podnikateli nebo firmě, poté ho odkoupil bazar, který je plátcem DPH. Auto opět nabízí s možností odpočtu DPH. Jiná situace nastává, když vůz prodává fyzická osoba nebo živnostník, který DPH neplatí (neplátce). Celá daň byla již odvedena při koupi nového vozu plátcem, který vozidlo prodal neplátci, a handicapovaný z něj nemůže nárokovat DPH k vrácení. Pokud se takové auto prodává v autobazaru, zdaňuje se pouze přirážka autobazaru snížená o daň z přirážky. Tato přirážka se stanoví jako rozdíl mezi prodejní cenou obchodníka a pořizovací cenou vozidla. Bazar tedy například vykoupí takové auto za 150 000 Kč a prodává ho poté za 170 tisíc. Nárok na odpočet DPH vzniká jen z přirážky ve výši 20 tisíc korun a činí 3472 korun. „V tomto případě je potřeba upozornit autobazar na to, že chceme nárokovat vrácení DPH, aby nám DPH na dokladu vyčíslil,“ radí Simona Štorková.

Příslušnou žádost o vrácení DPH je zapotřebí adresovat finančnímu úřadu.

se o vrácení 4. Kde DPH žádá?

Příslušnou žádost je zapotřebí adresovat místně příslušnému finančnímu úřadu podle místa trvalého pobytu zdravotně postižené osoby. Nesmí na ní chybět údaje o žadateli (jméno, místo pobytu a rodné číslo), rozhodnutí o přiznaném příspěvku na nákup osobního automobilu a daňový doklad o prodeji osobního automobilu. Osobě se zdravotním postižením, která má nárok na vrácení DPH, se daň vrátí do 30 dnů po podání žádosti.

zaplatit 5. Stačí cenu auta bez DPH?

Není to možné. Zákazník musí uhradit celkovou cenu nového či ojetého auta včetně DPH. Až poté může požádat o její navrácení na finančním úřadě. Někteří prodejci nových vozů, ale i autobazary, nabízejí možnost překlenutí DPH. Znamená to, že vrácení daně někdy vyřídí sami.



SLOUPEK SLOUPEK Martina MartinaKOVÁŘE KOVÁŘE

Handicapovaní, kteří získali na auto státní příspěvek, mohou požádat o vrácení DPH podobně jako podnikatelé. Odečíst DPH lze u nového vozu vždy, když handicapovaný dostane státní příspěvek. U ojetin je to možné jen v některých případech – u aut, která patřila podnikatelům.

je to s DPH 6. Jak při financování auta úvěrem či leasingem? Finanční produkty – leasing či úvěr – zahrnují sazbu DPH. U leasingu platí, že si handicapovaný může podat žádost o vrácení daně, až když budou převedena vlastnická práva z prodávajícího na oprávněnou osobu. V případě úvěru se odpočet DPH chová podobně jako při koupi za hotové peníze. Handicapovaný si tudíž nárokuje vrácení DPH ihned a z celé ceny vozu, i když ho postupně splácí v měsíčních splátkách.

7.

Jak to bude s DPH při následném prodeji?

Pokud vozidlo vlastnil handicapovaný, který si nechal od státu vrátit DPH, a prodává jej dalšímu člověku s postižením, není už možnost vrácení daně. Prodejní cena vozu už nezahrnuje žádné DPH, protože vozidlo prodává neplátce DPH.  Více na www.autembezpecne.cz


info Konto Bariéry radí při nákupu auta Internetové stránky AutaBezBarier.cz jsou projektem Konta Bariéry a usnadňují handicapovaným nákup vozu. Dealerům přitom radí, jak auto lidem s postižením prodat. Jsou rozdělené do pěti hlavních částí: informace zaměřené na státní podporu problematika vrácení DPH při koupi auta financování vozidel pojištění auta úpravy vozidel Více na www.autabezbarier.cz

Příspěvky malé i velké Dopravování imobilních lidí je problematické a historicky vzato se po naší listopadové revoluci mnohé dobré stalo. Začalo se rozlišovat, kdo a jakou dopravu opravdu potřebuje, a dopravci alespoň přemýšlejí, jak v hromadné dopravě bořit bariéry na nádražích a v tramvajích. Klobouk dolů před dispečinky, které za přijatelné ceny nebo zadarmo imobilní zejména ve městech rozvážejí a díky štědrým dárcům i státu provozují velkoprostorová auta. Ale tady pozitiva asi pomalu končí. V individuální dopravě, na kterou je stále nejvíce potřebných odkázáno, se optikou potřebného člověka nic moc nezměnilo. Bohužel ani v metodice, ani ve financování. Příspěvek ve výši 100 až 200 tisíc korun na koupi auta a úpravy je v podstatě už dvě desetiletí stejný a záměr původní vyhlášky v podstatě pořád v praxi platí. To může znamenat, že mnohdy nejvíce handicapovaný člověk na potřebné bezpečné úpravy a vhodné auto nedosáhne, zatímco se mnohdy jinému žadateli podaří z příspěvku státu poplatit i věci, které má výrobce již zabudované v autě v nadstandardní výbavě. Je to asi takto: Na auto očesané o automatickou převodovku, uspořádání sedadel a maximální výbavu někdy dosáhnete za pomoci příspěvku na úpravu, a na bezpečné prvky ovládání auta už pak třeba ani nezbude. Ale tím si ostatně tady nikdo moc hlavu nelámal: ať si řídí auto, kdo chce a jak chce – třeba s myšlenkou: když to zvládne a doktor to podepíše. Ten vlastně nejvíce rozumí motoristické ergodiagnostice! V německy mluvících zemích se příspěvek státu na úpravy váže na relevantní testování a klasifikaci zbytkových dovedností řidiče, na Slovensku třeba zase přísně v souvislosti s výkonem zaměstnání nebo studia. O tom, že handicapovaní řidiči opravdu zaviní nehodu díky neovladatelnosti auta, progresi v nemoci, stáří či postižení, kvůli nepřizpůsobení auta i řidiče (či vozovky) se jen šeptá. A nahlas se moc nemluví ani o možném zneužívání komplexu příspěvků na mobilitu okolím handicapovaného. Raději. Je tuze složité dobrat se v této problematice spravedlnosti. Co kdyby to teď někdo prostě zakázal všecko?  Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta Bariéry.

31

INZERCE

Podzim ve znamení novinek ve vysílání Českého rozhlasu Dvojky V září letošního roku představil Český rozhlas Dvojka ve vysílání hned několik novinek. Novou zvukovou grafiku, nové moderátorské tváře, upravené programové schéma a také staniční slogan.

P

odklady pro zvukovou grafiku připravil Marián Balata a pro potřeby Dvojky ji vyrobil vedoucí zvukové produkce Českého rozhlasu Jiří Burda. V souladu s tradicí stanice a zároveň vizí do budoucna být i nadále upřímným společníkem posluchačů. Znělky vycházejí z motivu Vyšehradu, který se prolíná celou zvukovou grafikou. Vznikl i nový systém upoutávání na program, který přinese kratší, ale přehlednější a srozumitelnější systém seznamování posluchačů s bohatým programem této celoplošné stanice. Ostatně návrat k tradici dokazují i slova ředitele Centra vysílání Ondřeje Nováčka: „Tradiční motiv Vyšehradu Bedřicha Smetany provázel stanici s drobnými výjimkami po celou dobu její existence. Jsem moc rád, že se k němu vracíme, protože v době překotných změn všech typů médií chceme posluchači připomenout hodnoty, na které je spolehnutí a které ho provázejí od narození. V úpravě

Do podzimní kampaně se kromě Martiny Kociánové a Dalibora Gondíka zapojil i kůň.

32

Jolana Voldánová a Jan Kovařík jsou postavami podzimní kampaně Dvojky.

pana Balaty a ve spojení s novými staničními hlasy Danou Černou a Petrem Stachem vznikla nádherná symbióza tradice a přítomnosti. Přeji posluchačům, aby u nových znělek cítili stejně příjemné mrazení v zádech jako já, když jsem je slyšel poprvé.“

Noví moderátoři, známé tváře Nové moderátorské obsazení má pořad Dobré ráno, Česko!. Posluchači se setkávají i nadále s oblíbeným moderátorem Jiřím Holoubkem, nově ale ve dvojici s Terezou Stýblovou, která dříve moderovala Kolotoč. Za mikrofon také společně zasednou Dalibor Gondík, známý z pořadu 12 ve 12 a jako průvodce pořadem Radiodárek, a Elen Černá. Ta přichází naopak ze sesterské stanice Český rozhlas Regina. A aby těch novinek nebylo málo, od září se posluchači také dočkali prodloužené verze pořadu Odpoledne s Dvojkou. Nově je tak Václav Žmolík provází časem od 13.00 do 16.30 hodin. To se ovšem týká pondělka až čtvrtka. V pátek je už tradičně vítá Jan Rosák ve Šťastné cestě, a i ta je o půl hodiny delší. V úplném výčtu novinek chybí ještě nový staniční slogan. Dvojka posluchačům přeje každé ráno hezký a ničím nerušený den sloganem „Spolu je nám hezky“. A protože posluchači jsou pro nás ti nejdůležitější, nezapomněli jsme se jich zeptat, jak se jim nový slogan líbí. Jednou z nich byla i paní Blanka z Prahy. „Myslím si, že jste to vybrali krásně, je to o vztahu nás posluchačů ke Dvojce a alespoň mně osobně je s vámi krásně – od rána až do večera, a to už skoro 28 let. Slova šéfredaktora Dvojky Miroslava Dittricha to jen potvrzují: „Z průzkumů také vy-

plynulo, že původní slogan „na vlně pohody“ nebyl posluchači vnímán jednoznačně. Nový slogan „spolu je nám hezky“ lépe vystihuje to, jak je dnes Dvojka vnímána. Jako nevtíravý partner pro všední dny i víkend. A v tomto duchu chceme nabízet posluchačům náš zajímavý program.“

Osobnosti se potkají v podzimní kampani A abychom k vám naše známé osobnosti dostali ještě blíž, připravili jsme na podzimní dny kampaň Dvojky. Volba padla na Dalibora Gondíka, Martinu Kociánovou, Jolanu Voldánovou a Jana Kovaříka. A možná právě oni jsou s vámi doma nejen prostřednictvím rozhlasu, ale i v časopise, který máte doma. A jak je to možné? Známé tváře jsme totiž nafotili, a setkat se tak s nimi můžete nejen v rámci inzerce v denním tisku a v zájmových časopisech, ale také v rámci ploch na zastávkách městské hromadné dopravy. A co u vás? Už jste je někde zahlédli? Pokud ne, tak je na to nejvyšší čas. Slyšet je ostatně můžete právě na Dvojce, tak si určitě zapněte svá rádia. Kolotoč, Dobré ráno, Česko! a Je jaké je, to jsou pořady, kde uslyšíte nejen Dalibora Gondíka, ale i Jolanu Voldánovou. A nezapomeňte: S Dvojkou vám bude hezky.


na cestách


■ Advent se blíží. Několik tipů na zajímavé vánoční trhy a výstavy. ■ Ve Vídni je vánoční vesnička v areálu staré nemocnice. ■ Slavný třebechovický betlém je po rekonstrukci bezbariérový.

Atmosféru trhů ve mnoha městech umocňují vánoční stromy a množství nejrůznějších prodejních stánků.

Kde nasát vánoční atmosféru Text: Michaela Bučková Foto: miroslav chaloupka, Jan Gryc, Alexandr Vacek

Praha:

Trhy ve středověké kulise Celá republika jezdí obdivovat vánoční trhy do Prahy. Kulisa Staroměstského a Václavského náměstí je nepřekonatelná a trhy lze srovnávat s podobnými v dalších evropských městech. Letos to celé v centru metropole vypukne 29. listopadu a skončí 1. ledna. Každý den budou stánky otevřené od 10.00 do 22.00 hodin, některá místa zavřou až o půlnoci. Pražskou adventní náladu odstartuje rozsvícení vánočního stromu, a to v sobotu 29. listopadu v 17.00 hodin. Tento zážitek ovšem nelze handicapovaným příliš doporučit. Centrum Prahy zaplaví davy Pražanů a není tu k hnutí. Nejlépe si vánoční atmosféru zářících trhů užijete, pokud sem vyrazíte třeba ve všední den v týdnu. Co tady


ochutnat? To, co k Vánocům neodmyslitelně patří: svařené víno, punč, pečené kaštany, klobásky, trdelníky. Pořídit tu bude možné i ozdoby, jmelí, svícny, věnce, dekorace, ale třeba také štědrovečerního kapra. V historické kulise zazní několikrát i koledy v podání dětských souborů. Další vánoční trhy se budou v Praze konat na Havelském náměstí, náměstí Míru, náměstí Jiřího z Poděbrad a na náměstí Republiky. w ww.vasevanoce.cz/vanocni-trhy/praha/

Vídeň:

Prý nejhezčí v Evropě Říká se o nich, že jsou nejhezčí v Evropě. Vídeňské vánoční trhy, které proměňují náměstí v pohádku. Voní tam cukroví, horký punč i svařené víno a na návštěvníky dýchá nefalšovaná předvánoční nálada. Největší trhy se odehrávají na Radničním náměstí (Rathausplatz), jehož okolí pluje v moři světel. Konají se od 15. do 24. prosince.

Nedaleko odsud, mezi Uměleckohistorickým a Přírodovědným muzeem, láká návštěvníky vánoční vesnička na náměstí Marie Terezie (19. 11. až 26. 12.). V době adventu tu stojí přes 70 stánků nabízejících tradiční řemeslné výrobky a originální dárky. Dalším oblíbeným místem setkávání v předvánočním čase, především pro mladší generaci, je romantická vánoční vesnička v areálu staré nemocnice Altes AKH. Uprostřed vánoční tržnice jsou postaveny také dvě dráhy na metanou. Starovídeňský vánoční trh ve Freyungu v centru města ctí dávné tradice – konal se tu poprvé už v roce 1772. Dnes se tu prodávají výrobky uměleckých řemesel, skleněné ozdoby, tradiční betlémy a keramika. Od 16 hodin zní na náměstí slavnostní adventní hudba. Kvalitní výrobky uměleckých řemesel si můžete koupit i o pár kroků dál na adventním trhu Am Hof. Trhy nesmějí chybět ani před císařským sídlem Schönbrunn či na Štěpánském náměstí (Stephansplatz), kde bude stát 26 stánků. www.christkindlmarkt.at w ww.wienn.info

33

Plzeň:

Za pivem i kouzelnou atmosférou Vánoční atmosféru lze načerpat i na jednom z největších náměstí v Evropě – v Plzni. V prostředí mezi historickými domy a katedrálou svatého Bartoloměje začnou vánoční trhy už 27. listopadu a skončí 23. prosince. Svařené víno, punč, perníčky, staročeský trdelník a další pochoutky; stánky s vánočním zbožím, ale i živý betlém obohatí dětem i dospělým odpočítávání do Štědrého dne. Na trhu můžete najít milé dárky pro své nejbližší. Doplňkem trhů bude také ukázka lidových řemesel a tradic, která bývá velmi oblíbená u dětí i dospělých. Pokud byste se chtěli na návštěvě Plzně někde ohřát, vyrazte do restaurace Na Spilce, která sídlí přímo v areálu Plzeňského Prazdroje. Nejenže zde mají nejlepší pivo v Plzni, ale také tu výborně vaří. Dát si můžete například výborný guláš Prazdroj či plněné bramborové knedlíky s uzeným masem, křimickým kysaným zelím a smaženou cibulkou. Restaurace je bezba riérová a opatřená nájezdovou plošinou.

K Vánocům neodmyslitelně patří i zpívání koled. To se děje téměř v každém městě.

www.trhyplzen.cz w ww.naspilce.com

Brno:

Kam i čert může! Velkou vánoční výstavu chystají na brněnském Špilberku. Začne 13. listopadu ve 2. patře západního křídla, skončí 25. ledna a nese podtitul Kam i čert může. Jedná se o tradiční vánoční cyklus výstav ilustrátorů dětských knih, kde se letos představí Karel Franta, malíř rozverných čertů, veselých vodníků, malého Vinnetoua a mnoha dalších pohádkových postav. Svými obrázky ozdobil příběhy Václava Čtvrtka, Bohumila Říhy, Jiřího Žáčka či Františka Nepila. Ilustroval učebnice pro nejmladší žáky, známy jsou jeho série poštovních známek, betlémy či pohádková abeceda. Inspirací pro výstavu se stala kniha čertovských pohádek Kdyby čert na koze jezdil. Poprvé se veřejnosti také představí muzejní sbírka starožitných ozdob, pohlednic, hraček a vánočních dekorací z 19. a 20. století. Expozice připomene staré zvyky, recepty na vánoční cukroví našich prababiček i dávno zapomenuté vánoční příběhy. Samozřejmostí bude dílnička pro malé i velké, kde si lze hrát, vyrábět, ale i jen tak spočinout ve vánočním shonu. Obě výstavy na Špilberku se otevřou 13. listopadu a návštěvníci, kteří přijdou v tento den v čertovském, budou mít vstup zdarma! Západní křídlo je bezbariérové, lze se tam dostat i výtahem. Navíc na Špilberku jsou vozíčkáři vítáni, obsluha je vždy ochotna pomoci, k dispozici jsou i manipulační plochy. w ww.spilberk.cz

chovic pod Orebem, kde se v malém domku na náměstí u kostela nachází ojedinělé muzeum. V jeho sbírkách se totiž nachází 160 betlémů z různých materiálů, pocházejících ze všech oblastí České republiky. Tím nejcennějším, který sem jezdí obdivovat lidé z celé republiky, je ovšem unikátní mechanický a zároveň největší dřevěný betlém na světě – Proboštův betlém. Lidoví řezbáři zde za pomoci dřevěných ozubených kol uvedli do pohybu sedm metrů dlouhý, tři metry široký a dva metry vysoký betlém. Je starý 120 let, vyráběli ho 40 let a betlém tvoří 351 postaviček, z nichž 51 se představuje v pohybu a 120 na pohyblivých pásech. Betlém zachycuje městečko na konci 19. století a řezbáři vypodobnili své sousedy a známé. Celý betlém obsahuje 2034 dřevěných dílů, jako jsou stromy, domy a hospodářská stavení, ale také hudební nástroje nebo zvířata. Celé dílo váží 1200 kilogramů a je umístěno na pojízdném podvozku, což umožňuje jeho transport. Muzeum je po rekonstrukci bezbariérové a invalidé mají snížené vstupné, zaplatí 20 Kč (proti běžným 60 Kč). Muzeum je otevřeno od úterý do neděle – od 9 do 16 hodin. w ww.betlem.cz

Třebechovice pod Orebem:

Olomouc:

Pokud chcete vidět pořádný a unikátní betlém, vydejte se do východočeských Třebe-

Neopakovatelnou předvánoční atmosféru uprostřed historického města zařazeného

Proboštův betlém

34

Vánoční atmosféra v českém městě

Víno a punč

mezi památky UNESCO můžete zažít také v Olomouci, kde se trhy konají v centru města. Letos začnou 24. listopadu, skončí 23. prosince a návštěvníci se mohou těšit na osmdesát stánků. Najdete tu klasické vánoční pochoutky a nápoje, zdejší trhy jsou ovšem výjimečné tím, že se zde servíruje norimberské víno a punč. Ten tu můžete ochutnat nebo si ho v litrových lahvích odnést domů. V Olomouci chystají také bohatý program s populárními skupinami všech žánrů (vystoupí zde například Kamil Střihavka, Pavel Dobeš, Láďa Kerndl či Revival Robbieho Williamse), divadlem pro malé i velké a mnoha adventními zvyky. Nebudou chybět dobové atrakce, vyřezávaný betlém ani zpívání koled na náměstí. Jedním z olomouckých taháků je také kluziště na Dolním náměstí. To se otevírá už 1. listopadu. w ww.vanocnitrhy.eu

Rožnov pod Radhoštěm: Advent bez bariér

Výjimečnou vánoční atmosféru lze zažít v Rožnově pod Radhoštěm, a to pokud navštívíte skanzen Valašské muzeum v přírodě. Vánoční přípravy v Rožnově začínají 28. listopadu, kdy se na Masarykově náměstí rozsvítí vánoční strom. Do skanzenu, části Dřevěné městečko, se vypravte ovšem 5. prosince, kdy ho zabydlí čerti a Mikuláš – koná se zde mikulášská nadílka. 13. prosince začne v částech Dřevěné městečko a Valašská dědina vánoční jarmark, kde bude možné si nakoupit dárky z dílen lidových výrobců. Na programu pak bude koledování, areály obejdou lucky a čerti, bude se drát peří a ochutnávat vánoční dobroty. O víkendu 20. a 21. prosince tu ochotníci zahrají lidovou hru o narození Ježíše podle Evangelia svatého Matouše (od 17 hodin). Na druhý svátek vánoční, 26. prosince, se v Dřevěném městečku odehraje štěpánská koleda – v kostele svaté Anny se budou zpívat vánoční koledy. Rožnovský skanzen je bezbariérový, držitelé průkazu ZTP mají snížené vstupné (70 Kč do Dřevěného městečka, 90 Kč do Valašské dědiny). Držitelé průkazu ZTP/P včetně doprovodu mají vstup zdarma. w ww.vmp.cz


SLOUPEK Ondřeje NEFFA

vaše fotografie

Podzimní rozjímání

děkujeme, že posíláte snímky do rubriky Vaše fotografie na adresu www.muzes.cz. Jsou zde každému k nahlédnutí a Ondřej Neff z nich pravidelně vybírá ty nejlepší. Ty pak otiskujeme a autoři dostanou honorář. Zimní krajina, Vánoce i vítání nového roku 2015 nabízejí skvělé příležitosti k zajímavým snímkům, a tak jej využijte.

Letošní podzim fotografům přál. Užili jsme si hodně slunečných dnů, a také byla často po ránu mlha; i to je fotografův přítel, když zároveň svítí sluníčko. Marie Škorpíková se vypravila se svým přístrojem po stopách takové mlhy – ta zanechává krůpěje na pavučinových vláknech, a to je vždycky vděčné téma. Po stránce kompoziční je tahle fotka moc pěkně vyskládaná. Zdánlivě je to maličkost a samozřejmost, ale zkuste to – uspořádat všechny lístky tak, aby tvořily ucelený tvar! A zde je ještě příjemná diagonála, která obraz dělí. Snímek je neobvyklý v tom, že se fotilo bez sluníčka – ty vodní korálky se často fotí v protisvětle. Ale i toto řešení má svůj smysl. Veronika Růžičková posílila své záběry filtrací. Při úpravě fotek máme k dispozici doslova desítky prostředků, jak dodat obrázku neobvyklou náladu třeba tím, že posuneme barevnost. Tato fotografie má tóninu modro-růžovou, a to jí dává zvláštní nádech. Nesmíme ale spoléhat na to, že tyhle filtry udělají z obyčejné fotky nějaké umělecké dílo. Tady je ta zvláštní barevnost asi jediná hodnota fotky, a to je přece jenom málo. Ladislav Vesecký se pustil do experimentu jiného typu – do noční fotky. To je specifická disciplína. Jedna rada nad zlato – je nutný stativ, a pokud ho nemáme, je dobré dát fotoaparát na podložku a fotit se samospouští. Jinak to dopadne jako tady – fotka je neostrá. Také se vyplatí počkat na soumrak, kdy už svítí světla, ale ještě není tma – místo černých partií budou na fotce tmavomodré, a ty pak vypadají mnohem lépe. Tak zas příště, večer je každý den! Ivan Navrátilík fotil slavnostní pražskou iluminaci. Do Muzes.cz poslal tři fotografie. Ostrá není žádná, za nejlepší pokládám tuto černobílou. Hodně se blíží stylu street photography, zaměřenému na pouliční život. Má přitažlivou noční atmosféru – ale i zde bych doporučoval podnikat tyto pokusy v požehnané hodině, kdy ještě není úplná tma. Závěr jsem si vyhradil pro Bohumila Dobrovolského. Ten zaslal sérii moc pěkných, klasicky řešených fotek ze západních Tater. Je na nich vše, co na správné krajině má být – tmavší popředí, úhlopříčka, obzor mimo střed, zajímavá obloha. Prostě – podařily se! 

Fotografie prosím posílejte co největší. Přeji vám dobré světlo.  (jš)

Autor je novinář a spisovatel.

Bohumil Dobrovolský

Marie Škorpíková

Ladislav Vesecký

Ivan Navrátilík

Veronika Růžičková

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,


35

Poradna ■ Dluhy lidí s handicapem mnohdy šplhají do závratných výšek. ■ Mnozí nestudují podmínky půjček – a pak se diví. ■ Co všechno obnáší osobní bankrot.

Někteří lidé s postižením se také potýkají s chudobou

V

posledních letech se v naší Poradně pro život s postižením velmi často setkáváme s problematikou chudoby a zadlužení osob se zdravotním postižením. Vzhledem k omezeným příjmům těchto osob, v některých případech i nemožnosti si z důvodu zdravotního stavu přivydělat a drobné dluhy tak splatit, se mnohdy vyšplhají do závratných výšek. Tyto osoby se pak dostávají do začarovaného kruhu nových půjček na staré dluhy a následných dalších dluhů. Nový občanský zákoník přinesl několik změn v možnosti vymáhat pohledávky i v exekucích jako takových. V případě, že se vás problematika týká, rozhodně se nevyplácí strkat hlavu do písku! Kontaktujte odborníky na tuto problematiku a řešte dluhy včas, dokud je to ještě možné! Obecně platí, že splácet alespoň trochu je lepší než nesplácet vůbec nic a čekat, co přijde.

Půjčky a úvěry V životě nastávají situace, kdy se i rozumný a rozvážný člověk s ohledem na závažné okolnosti rozhodne požádat o půjčku či úvěr. V médiích jsou často prezentovány příběhy lehkovážných občanů, kteří si půjčí na vánoční dárky či dovolenou, ač je již předem jasné, že dluh nebudou schopni splatit. Nicméně v praxi se do dluhů dostávají i mnozí, kteří si vše dobře propočítali nebo jsou vehnáni do půjčky nečekanou zásadní situací – a něco se prostě nepovede. Zastihne je nemoc, nečekaná ztráta příjmu či si prostě ve složitém systému půjček a úvěrů neprostudují či nepochopí všechny podmínky. Opatrná osoba se většinou primárně obrátí na bankovní instituce, které jsou proti nebankovním firmám přece jen jistou zárukou solidnosti. Zde se ale setkáváme s prvním problémem. Většina bank totiž nepovažuje invalidní důchod za stálý zdroj příjmu. I pokud osoba při pobírání důchodu pracuje, ani to mnohdy bankám nestačí k tomu, aby rozhodly o větší půjčce či úvěru pro osobu s handicapem. Mnohým tedy nezbývá než se obrátit na instituce nebankovní, které nemají pro získání peněz tak složité podmínky. Zde mohu dát jen (již mnohdy řečenou a otřepanou) radu, opravdu podrobně si prostudovat podmínky půjčky včetně drobného písma na konci textu či smlouvy.

Pozor na některé pojmy Velmi důležité jsou především tyto dva pojmy:

36

RPSN neboli roční procentní sazba nákladů udává procenta z dlužné částky, která musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti s úvěrem či půjčkou, jejich správou a dalšími výdaji spojenými s jejich čerpáním, tedy veškeré náklady, které jsou s tou kterou půjčkou spojeny. Nejedná se tedy o stejný pojem jako úrok. Úrok ukazuje pouze a jen cenu vypůjčených peněz, nejsou v něm tedy zahrnuty ostatní náklady. V RPSN mohou být kromě úroku obsaženy např. poplatky za uzavření smlouvy, poplatky za správu úvěru, poplatky za vedení účtu, poplatky za převody peněžních prostředků, první navýšená splátka, pojištění schopnosti splácet apod. Rozhodčí doložka je zvláštní doložka ve smlouvě, která zakládá pravomoc rozhodců k rozhodování případných sporů vzniklých z této smlouvy, a to místo obecných soudů. Nebankovní instituce tuto formu řešení sporů preferují pro rychlost a spravedlnost, nicméně právě otázka spravedlnosti v praxi moc nefunguje. Mnohdy jsou rozhodci na straně věřitele bez ohledu na právní poklady, a dlužník tak nemá možnost spravedlnosti se domoci. Od roku 2012 platí naštěstí v zájmu ochrany dlužníků přísnější pravidla. Rozhodčí doložka musí být sjednána samostatně a nikoliv jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní; jinak je neplatná. Navíc musí být dostatečně vysvětleny všechny následky sjednání, a zákon také nově stanovil, že ta musí obsahovat pravdivé, přesné a úplné údaje o rozhodci či rozhodčím soudu, odměně a pravděpodobných nákladech případného rozhodčího řízení, zahájení, formě vedení a místu konání tohoto řízení a o doručování a vykonatelnosti rozhodčího nálezu.

Dávky sociálního zabezpečení a exekuce Častý dotaz našich klientů směřuje k možnosti exekučních srážek z důchodu a dalších dávek sociálního zabezpečení. Zde je třeba říci, že exekuční srážky mohou být kromě příjmů ze zaměstnání či z podnikání nařízeny také z důchodů, dávek nemocenského pojištění (nemocenské, ošetřovné, peněžitá pomoc v těhotenství a mateřství) i z některých dávek státní sociální podpory (rodičovský příspěvek, přídavky na děti) či z podpory v nezaměstnanosti. Z těchto příjmů zůstane dlužníkovi jen tzv. nezabavitelné minimum. To se stanoví na základě životního minima dlužníka a normativních nákladů na bydlení, které

Opatrná osoba se většinou primárně obrátí na bankovní instituce, které jsou proti nebankovním firmám přece jen jistou zárukou solidnosti. stanovuje stát. Částka se zvyšuje i za každé vyživované dítě a manžela či manželku. Naopak dávky pomoci v hmotné nouzi, jednorázové dávky státní sociální podpory jako porodné či pohřebné, pravidelný příspěvek na bydlení a dávky sociální péče pro osoby se zdravotním postižením jsou exekucí nepostižitelné. Nelze tedy postihnout srážkami příspěvek na péči, příspěvek na mobilitu ani příspěvek na pořízení zvláštní pomůcky. Častá je také situace, kdy exekutor zablokuje bankovní účet dlužníka bez ohledu na to, jaké dávky dlužníkovi na účet chodí. Z pohledu exekutora tu existuje jediná zákonná brzda: dlužník má právo vybrat si z bankovního účtu jednorázově částku, která odpovídá dvojnásobku životního minima. Pokud se nad vámi vznáší hrozba exekuce, vyplatí se domluvit se zaměstnavatelem nebo úřadem práce, aby vám peníze posílal jinak, kupříkladu složenkou.

Osobní bankrot Pokud dlužník opravdu bude chtít alespoň část dluhů splatit a nechce do konce života zůstat v nejistotě, může na sebe prostřednictvím soudu vyhlásit tzv. osobní bankrot. Proces oddlužení bude trvat pět let a dlužník musí věřitelům zaplatit minimálně třicet procent jejich pohledávek. Po dobu pěti let bude vaše rodina žít skutečně jen se životním minimem a zavazuje se odevzdat i neočekávané příjmy (např. výhry, dědictví). Přesto osobní bankrot nelze použít ve všech případech. 

Lucie Marková Poradna pro život s postižením Ligy vozíčkářů [email protected] Bezplatná linka 800 100 250



■ Za jakých podmínek může syn získat invalidní důchod? ■ Na čem závisí platba zdravotního pojištění? ■ Kdy lze získat parkovací místo před domem?

Odpovědi na otázky čtenářů ?

Můj syn má tzv. praktickou hluchotu, chodí na speciální gymnázium pro osoby se sluchovým postižením. Jeho kamarád ze školy, který má podstatně menší ztrátu sluchu, dostává prý invalidní důchod cca 4000 Kč. Synovi v den jeho 18. narozenin snížili příspěvek na péči v I. stupni na výši pro dospělé osoby, tedy z 3000 Kč na 800 korun. O invalidním důchodu ale na úřadu práce nebyla vůbec řeč. Poradíte prosím?

Odpověď: Pokud kamarád vašeho syna pobírá cca 4000 Kč, může se jednat o invalidní důchod I. anebo II. stupně – podle výše odhaduji spíše I. stupeň. Úřad práce tuto dávku neřeší, všechny typy důchodů vyřizuje v ČR instituce Česká správa sociálního zabezpečení. Bylo by samozřejmě logické a ideální, kdyby vás na možnost žádat o důchod na úřadu práce upozornili, ale v praxi to tak bohužel moc časté nebývá. Doporučila bych tedy na okresní správě sociálního zabezpečení (v místě vašeho bydliště) požádat o invalidní důchod pro syna a požádat i o zpětné uznání výplaty od vzniku invalidity. Toto lze provést při žádosti, ale i po vydání rozhodnutí o důchodu. Ve vašem případě by mohl být důchod zpětně vyplacen zřejmě od dovršení věku 18 let. Rozhodně není třeba čekat na to, než syn dokončí školu. Zda bude přiznán invalidní důchod I., II. či III. stupně, je závislé na konkrétním zdravotním omezení syna, případné kompenzaci sluchového postižení, a také na tom, zda má např. další zdravotní omezení. Snížení pracovní schopnosti, rozhodné pro určení stupně invalidního důchodu, se posuzuje podle vyhlášky č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity.

?

Jsem zdravotně postižená osoba, invalidní ve II. stupni, přivydělávám si jako OSVČ. Prosím, můžete mi podat informaci, zda musím platit zdravotní pojišťovně pojistné na zdravotní pojištění? Děkuji za odpověď.

Odpověď: Platba zdravotního pojištění v tomto případě záleží na více okolnostech. Vy jste jako osoba invalidní ve II. stupni sice státním pojištěncem, nicméně osobní platby se většinou na pojištění podílejí taktéž. Podnikání je u vás zřejmě vedeno jako vedlejší činnost. Na zdravotní pojištění nemusíte v tomto případě platit zálohy, nevztahuje se na (z titulu státního pojištěnce) minimální vyměřovací základ. Zdravotní pojištění byste tedy měl platit po skončení účetního období pouze z rozdílu mezi příjmy a uznatelnými výdaji. Bližší informace vám jistě sdělí vaše zdravotní pojišťovna, případně váš finanční poradce.



Čtěte Můžeš na www.muzes.cz Vážení čtenáři,

své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1.

?

Obracím se na Vás o radu s mou situací. Jsem ZTP/P a bydlím v městském bytě. Před domem bylo na parkovací ploše vyznačeno parkovací místo pro zdravotně postižené. Vzhledem k tomu, že na protější straně stojí dům s pečovatelskou službou, myslela jsem, že parkovací místo patří k němu. Jenže teď chodník i cesta u něj prochází rekonstrukcí a značka o tomto parkovacím místě zmizela. Na zdejším MěÚ jsem se dozvěděla, že parkovací místo bylo určeno pro nějakého pána, který už umřel, takže se zruší. Chtěla jsem tedy požádat, aby se parkovací místo znova vyznačilo na základě mého trvalého pobytu a průkazky ZTP/P. Odpověď byla, že to nelze, jelikož já nebo osoba žijící se mnou na stejné adrese nemáme auto. Žiji sama v plném invalidním důchodu se dvěma studujícími dcerami a na auto ani na řidičský průkaz nemáme finance. Ale mám velmi ochotnou kamarádku a kamaráda, kteří mě v případě nutnosti převážejí k lékaři, na nákupy nebo ven. Často se stává, že je před domem auto vedle auta a není kde zaparkovat. Ptám se tedy, zda je opravdu nutné, jak řekl úředník, že musím být vlastníkem vozidla, nebo jestli si například mohu požádat o nějakou výjimku, která by mi parkovací místo umožnila.

Odpověď: Chápu vaši složitou situaci, i to, že vás občas vozí vaši ochotní kamarádi. Nicméně pokud se jedná o vyhrazení parkovacího místa pro konkrétní osobu se zdravotním postižením, bývá toto místo vyhrazeno na SPZ vozidla osoby samé anebo někoho z rodiny; takto je pak označeno i konkrétní parkovací místo (uvedením SPZ vozidla). Pokud však vy ani rodina vozidlo nevlastníte, nejsem si jistá, zda bude možné místo vyhradit. O výjimku

se samozřejmě můžete pokusit požádat, ale nejsem schopna říci, zda vám bude vyhověno. Napadá mě, že by vám mohlo pomoci i obecné parkovací místo vyhrazené pro osoby se zdravotním postižením (s většími parametry); využít toto místo by pak mohli i návštěvníci či obyvatelé vámi uváděného domova. O vymezení obecného parkovacího stání pro osoby využívající značku vozíčkáře do auta se však žádá většinou na jiném odboru než o vyhrazení konkrétního parkovacího místa pro žadatele se ZTP či ZTP/P. Doporučuji tedy situaci popsat a požádat o vyhrazení obecného místa písemně – ve dvojím vyhotovení. Žádost bych adresovala starostovi obce a dále na odbor, který má u vás v obci na starosti parkovací plochy (bohužel tuto agendu mají v různých městech na starosti různé odbory – např. v Brně řeší věc Brněnské komunikace ve spolupráci s městskými částmi či magistrátem, někde to má zase na starosti např. odbor investic). Doporučuji tedy zeptat se úředníka, u kterého jste žádali o vyhrazení místa na konkrétní vozidlo (SPZ), aby vám poradil, na koho se v této věci přímo obrátit. Pomoci by vám také mohla argumentace veřejného ochránce práv, který se k vyhrazování parkovacích míst již několikrát vyjadřoval: www.ochrance.cz. 

Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny Ligy vozíčkářů Bezplatná linka 800 100 250 www.ligavozic.cz/poradna

37

Křížovka O CENY



Čtěte Můžeš na www.muzes.cz Na co se můžete těšit v lednovém čísle?

❛ Rozhovor s přednostou Kliniky kardiologie IKEM Prof. MUDr. Josefem Kautznerem, CSc.

❛ Portrét sochaře Stefana Milkova.

❛ Reportáž vozíčkáře z Norska.

Správné řešení tajenky z předchozího čísla: Dům bez knih je jako duše bez těla Luštitelé – výherci:

Encyklopedie a atlas hub: Drahomíra Velčovská Na Aleji 82 738 01 Frýdek-Místek

Jeden vylosovaný čtenář získá za správně vyluštěnou křížovku encyklopedii Houby a Kapesní atlas hub, dva další luštitelé DVD s českými filmy. 38

DVD Hostinec u kamenného stolu: Michal Bláha Anna Lehečková Galandova 1243 Hradiště 72 163 00 Praha 6 335 44 Kasejovice

Výhercům gratulujeme! Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto Bariéry. Správně vyluštěnou tajenku zašlete prosím nejpozději do 15. prosince na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 nebo na e-mail: [email protected].


Pes, bez kterého si život neumíte představit V

idím šest nohou a bílou hůl. Přesněji: dvě lidské nohy a čtyři psí tlapky. Ano, je to zrakově postižená osoba doprovázená vodicím psem. Jen málokterý člověk se zdravým zrakem si dokáže představit, jak může čtyřnohý psí pomocník ulehčovat život. Slečna Jitka Lebedová, která sama trpí vadou zraku, tzv. světloplachostí, cvičí vodicí psy již od roku 2001. O čtyři roky později pak založila občanské sdružení Pes Pro Tebe, pod kterým předala už 58 speciálně vycvičených psů. Slečna Lebedová se věnuje také agility, kdy pořádá tréninky i pro širokou veřejnost. Kromě vodicích psů se občanské sdružení Pes Pro Tebe zaměřuje také na výcvik psů asistenčních. Tito pejsci pomáhají zejména lidem upoutaným na invalidní vozík, a to např. s vysvlékáním oblečení, podáváním věcí či otevíráním a zavíráním dveří. V neposlední řadě mohou tito mazlíčci sloužit jako psi canisterapeutičtí, kdy pejsek dodává energii a uvolňuje svaly mentálně či tělesně postiženému člověku. Jitka Lebedová se často setkává s lidmi, kteří si myslí, že vodicí pes

je pes chudák. Tento ubožáček nemá ze života vůbec nic, protože mu nezbývá nic jiného než poslouchat na slovo. Ovšem opak je pravdou. Vodicí pes je sebevědomé šťastné zvíře, které je odmalička vedené správným směrem. Je naučen, jak se chovat ve společnosti lidí či jiných psů. Ví, jak se pohybovat na vesnici či v městském ruchu. Od štěněte cestuje různými dopravními prostředky a navštěvuje veřejná místa. Speciální povelová technika vodicího psa se učí až poté, co pejsek mentálně vyzraje. Výcvik probíhá postupně a zábavnou formou. Pejsek za splněné úkoly dostává pamlsky. Hravějším pejskům stačí jako odměna hračka. V poslední fázi výcviku pes vodí v plné zátěži. Cvičitel chodí s klapkami na očích a simuluje tak psovi jeho budoucí práci v plném rozsahu. Poté, co je čtyřnohý pomocník předán klientovi, je pro něj radost pracovat. Vodicí pes doprovází svého pána do práce, do obchodu, do školy či jen tak na procházce. Pes je smečkové zvíře, a svůj čas proto nejraději tráví se svým pánem, popř. s celou lidskou smečkou, tedy rodinou. A to je pro něj ta největší odměna.

Občanské sdružení Pes Pro Tebe, o. s. www.pesprotebe.com Registrační číslo projektu: CZ.2.17/2.1.00/36010 Název projektu: Vzdělávání pracovníků občanského sdružení Pes Pro Tebe ke zvyšování kvality poskytovaných služeb

Vzdělávání pracovníků občanského sdružení Pes Pro Tebe ke zvyšování kvality poskytovaných služeb Občanské sdružení Pes Pro Tebe zahájilo v červenci 2013 uvedený projekt v rámci operačního programu Praha – Adaptabilita, který je financován z Evropského sociálního fondu. Projekt trvá do prosince 2014 a jeho cílem je zlepšit komunikaci mezi pracovníky a dobrovolníky občanského sdružení a zrakově, mentálně či tělesně postiženými lidmi. Díky projektu si občanské sdružení mohlo dovolit vzdělávat svůj tým v oblasti sociální. Pracovníci občanského sdružení se za pomoci lektorky, která sama trpí zrakovou vadou, naučili rozlišovat a chápat jednotlivá postižení a zlepšili si komunikaci s takto postiženými lidmi. Pro tuto skupinu bylo připraveno také vzdělávání s psychologem, které pracovníkům objasnilo, co je základem správně vedené konverzace. Dobrovolníci se dozvěděli, jak se žije život s handicapem. Díky praktickým ukázkám si například mohli vyzkoušet, jaký je rozdíl mezi chůzí s bílou holí bez vodicího psa a chůzí s vodicím psem. Pochopili tak důležitost speciálně vycvičeného psího pomocníka pro osoby se zdravotním postižením. V neposlední řadě se zlepšili v komunikaci s lidmi upoutanými na invalidní vozík či lidmi se zrakovým postižením. Jednatelce sdružení byly hrazeny vzdělávací kurzy na téma management neziskové organizace či finanční a právní řízení neziskové organizace. Finance z projektu zaplatily taktéž fundraisera, který je pro organizaci velice přínosný. Jeho hlavním úkolem je vyhledávat finanční prostředky na výcvik asistenčních psů, kteří v naší republice nejsou hrazeni státem. Fundraiser v rámci projektu absolvoval vzdělávací kurz, jehož úkolem bylo přiblížit principy oslovování dárců a zlepšit tak komunikaci mezi potřebnými a sponzory. V současné době je cílem organizace získat finance na postavení zázemí, které bude soužit nejen k výcviku psů, ale také k integraci zrakově, mentálně či tělesně postižených lidí do běžného života.

Bez umění žít nemůžeme strana 18

Recommend Documents