Břetislav Tureček BLÍZKÝ VÝCHOD NAD PROPASTÍ. Předmluva

zlom_blizky_vychod_nad_propasti_zlom svetla a stiny islamu 02/10/16 23:47 Stránka 9

Břetislav Tureček – BLÍZKÝ VÝCHOD NAD PROPASTÍ

Předmluva Když jsem v roce 2013 dokončoval svoji třetí knihu, Labyrintem Íránu, měl jsem pocit a před přáteli a kolegy jsem se dušoval, že už nikdy žádnou další psát nebudu. Stovky rozhovorů a výstižných i dramatických příhod, desítky načtených knih a odborných článků jsem podle svého tehdejšího přesvědčení využil, jak nejlépe to šlo, a vlastně už nebylo co dodat. Jenže rok 2013 byl třetím rokem blízkovýchodních otřesů vyvolaných Arabským jarem, a já si s postupem času stále více uvědomoval, že mnohé zásadní jevy, překračující hranice států a regionů i historických epoch, jsem v dosavadních publikacích zohlednil jen velmi málo. V mém archivu přitom zůstalo hodně nevytěženého a trestuhodně přehlédnutého materiálu, který tematicky nezapadal do knihy o Íránu, ale ani do předchozích titulů Světla a stíny islámu a Nesvatá válka o Svatou zemi. Vyhledal jsem také mezitím řadu lidí, kteří mohou a mají co říci k otázkám, jež dnes musejí napadat každého přemýšlivého zájemce o region. Jak to, že ještě před několika desítkami let prakticky neexistoval fenomén islámského terorismu, a letadla unášeli blízkovýchodní sekulární revolucionáři? Co se od té doby změnilo? Jak je možné, že zatímco na počátku tohoto století se odborníci na uprchlickou problematiku mohli radovat, že běženců je na světě nejméně v historii, v roce 2016 hlásí OSN více než pětašedesát milionů, tedy rekordní počet lidí vyhnaných z jejich domovů válečnými konflikty? Více než polovina z registrovaných uprchlíků, kteří museli opustit svou vlast, přitom odešla ze tří zemí muslimského světa – Sýrie, Afghánistánu a Somálska. Můžeme se však ptát dále. Proč západní politici věnovali před vypuknutím Arabského jara tak málo pozornosti varováním zasvěcených znalců Blízkého východu, že se v oblasti brzy zvedne vlna nepokojů vyvolaná sociálními a ekonomickými potížemi? Vždyť i kvůli tomu se bohatý západní svět už opět snaží – navzdory své hospodářské, vojenské, ale i vědecké převaze – jenom se zpožděním tlumit stěží zvladatelný požár. A navíc – je užitečné řešit humanitární a politické krize Blízkého východu tím, že budeme do regionu posílat ještě více zbraní než dosud? Anebo jinak – nebylo by férovější přiznat, že tímto způsobem pomáhají západní elity svým vlastním zbrojařům, statistikám nezaměstnanosti a volebním preferencím přinejmenším stejně jako trpícím Arabům, Kurdům či jezídům? 9



Žádný z blízkovýchodních otřesů nepřišel jako blesk z čistého nebe, jejich často překvapivé kořeny můžeme hledat v historii. Žádnou z tragédií Blízkého východu nelze lacině připisovat pouze islámu, ale ani za ní nelze hledat výhradně spiklenecké čachry světových vůdců. Vždyť racionálně připouštíme, že i často velmi složité dění v „ospalé“ České republice je výsledkem vnějších vlivů, vůle zdejších obyvatel, zákulisních tahů a egoistických ambicí politických šíbrů, ale často i pouhých náhod. Jak by tedy vše, co se odehrává v nesmírně komplikovaných kulisách Blízkého východu, mohlo mít tak jednoduché pozadí? Kniha, kterou držíte v ruce, nenabízí žádné jednoznačné odpovědi ani soudy. Stejně jako předchozí tři publikace dává nahlédnout do složitého soukolí blízkovýchodní společnosti skrz má setkání s místními obyvateli – ať už s politiky, vojenskými činiteli, nebo obyčejnými lidmi. Vše samozřejmě opět opírám i o poznatky fundovaných znalců regionu, s nimiž jsem se setkával nejen na Blízkém východě, ale i třeba v Praze a rovněž – přeneseně – na stránkách jejich vlastních publikací. Mnohá vysvětlení hledám i v minulosti. Jsem proto rád, že se mnou velmi otevřeně hovořila i řada pamětníků – veteránů zpravodajských služeb z doby nedávné i vzdálenější. Polistopadová éra v Česku z pochopitelných důvodů poněkud odsunula stranou zájmu zážitky a poznatky lidí, kteří se v bezpečnostních strukturách angažovali za minulého režimu. Považuji však za užitečné vracet se bez osobních sympatií, ale i bez ideologické předpojatosti také k těmto zdrojům informací. Koneckonců nemusejí být o nic méně věrohodné než řada dnešních pramenů. Některá témata možná čtenáři v této knize nenajdou vůbec nebo jim přijdou popsaná jen okrajově. Nechci však zbytečně opakovat věci, jimiž už jsem se zevrubně zabýval ve svých předchozích pracích. Navíc je samozřejmě každá tištěná publikace omezená rozsahem a nejinak je tomu u té, již právě držíte v ruce. I v „zaostalém“ muslimském světě jsou v dnešní době mnohé dramatické události hnány kupředu moderními technologiemi, satelitním vysíláním, internetem, sociálními sítěmi. Když v listopadu 1914 vyhlásil turecký sultán islámskou svatou válku, džihád, v němž byli Češi jeho spojenci, čtenáři novin v pražských kavárnách se o tom dozvěděli s několikadenním zpožděním. Dnes jsme o dění v rozkolísaném Turecku informováni z našich mobilních telefonů s několikasekundovou prodlevou. A tak je i při psaní knihy rychlost předností, ale rovněž handicapem. Doba mezi odevzdáním rukopisu a vystavením knihy v knihkupectvích se stále zkracuje. Ani svižné výrobní tempo však nemůže zabránit tomu, aby se 10


Předmluva

některé zdánlivé konstanty léta 2016 nestaly dávnou historií podzimu, kdy se kniha dostane ke svým čtenářům. Tak překotným tempem dnes pádí kupředu i „zkostnatělý“ Blízký východ – v poslední době bohužel nebezpečně blízko nad propastí. Přesto přeji klidné a především podnětné čtení. V Liběchově, 31. července 2016

11



Od studené války k chaosu

Přelom osmdesátých a devadesátých let dvacátého století už se dnešním středoškolákům jeví pomalu jako pravěk a i pamětníci té doby si ji spojují spíše s takzvanou sametovou revolucí, případně zhroucením prosovětských režimů i jinde ve Východní Evropě. Na světové scéně se však v té době děly i mnohé jiné, neméně závažné věci. Na Blízkém východě v létě 1988 skončila naprostým vyčerpáním obou stran osmiletá válka mezi Irákem a Íránem, mimochodem nejdelší mezistátní konflikt dvacátého století. O rok později se podařilo dojednat ukončení občanské války v Libanonu, jež trvala patnáct let. V srpnu 1990 vpadla irácká armáda do Kuvajtu, Spojené státy a Sovětský svaz se spolu s dalšími klíčovými státy vzápětí dokázaly na půdě OSN shodnout na zavedení rozsáhlých sankcí proti režimu Saddáma Husajna. O necelý půlrok později pak mezinárodní koalice vedená Američany, opět z rozhodnutí světové organizace, a tedy se souhlasem Sovětů, vytlačila Iráčany zpět. I v Československu jsme tehdy mohli „být u toho“, protože Československá televize nakupovala od CNN její přímé přenosy útoků na Bagdád – šlo o první živé zpravodajství tohoto druhu v historii. Rok 1991 také přinesl průlom v podobě vícestranné mezinárodní konference zabývající se konfliktem mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy – jednání v Madridu probíhala na přelomu října a listopadu pod patronátem USA a Sovětského svazu. Už o dva roky později, v září 1993, podepsali zástupci židovského státu a Organizace pro osvobození Palestiny historické mírové dohody z Osla. I na Blízkém východě byly přitom tyto události, v podstatě regionální, ovšem s globálním dosahem, do značné míry spojeny s koncem čtyřicet let trvající celosvětové studené války – vždyť zmíněná madridská konference proběhla necelé dva měsíce před oficiálním rozpuštěním Sovětského svazu. Pravda, na Blízkém východě během tohoto období došlo i k několika válkám horkým, žádná z nich však nikdy nepřekročila hranice několika států regionu a supervelmoci, tahající zvnějšku za nitky, je všechny nakonec dokázaly ukočírovat. 13



Když například na podzim 1973 Izrael čelil při jomkipurské válce překvapivé a drtivé ofenzivě Sýrie a Egypta proti územím, které jim o sedm let dříve zabral při šestidenní válce, zachvátila vedení židovského státu panika, že se nakonec terčem útoku stane i samotný Izrael a že bude mocnými arabskými sousedy, vyzbrojenými Sovětským svazem, zničen. Z odtajněných kusých informací dnes víme, že někteří izraelští politici za této situace prosazovali nasazení nukleárních zbraní.1 „To, že Izrael měl jaderné zbraně, nebylo novinkou pro Američany, a věděli o nich i Rusové. Šokující ale byla možnost, že se je Izrael chystal použít proti Egyptu a Sýrii,“ shrnul po letech Jevgenij Primakov, sovětský arabista, později šéf ruské civilní rozvědky, ministr zahraničí a nakonec i premiér.2 Ať už Izraelci zmíněnou variantu mysleli vážně, nebo nukleárními hlavicemi manipulovali pod objektivy amerických špionážních letounů pouze v rámci nátlaku na Washington, faktem je, že Američané ve výsledku narychlo poskytli Izraeli značné množství konvenční munice, takže jednak odvrátili hypotetickou možnost jaderného útoku, a jednak možná porážku Izraele. Tak jako Sovětský svaz ztratil na přelomu osmdesátých a devadesátých let svůj vliv ve střední a východní Evropě, Moskva nakonec vyklízela pozice i na Blízkém východě. Řada historiků a politologů přitom právě do tohoto regionu zasazuje začátek celkového konce sovětského impéria. Podle jejich názoru podlomila ekonomický, lidský a hlavně mezinárodně-politický potenciál Kremlu sovětská invaze do Afghánistánu a následná devítiletá okupace země, která neslavně skončila rovněž v onom kritickém období, v únoru 1989. O tom, nakolik byl kolaps SSSR žádoucím či naopak negativním jevem, samozřejmě panují různé názory nejen v samotném Rusku, ale – jak dobře víme – i v jeho někdejších satelitech. Co ale ústup Sovětského svazu a konec studené války znamenal pro Blízký východ? Prominentní ruský orientalista Alexej Vasiljev měl na tuto otázku velmi hořkou, avšak zároveň varovnou a z dnešního hlediska pozoruhodně přesnou odpověď už tehdy, počátkem devadesátých let. „Sovětský svaz jako supervelmoc ovládající skupinu států řídících se jeho vůlí, tato vojenská mocnost s represivní mašinérií a mesianistickou ideologií, zmizela. Na Blízkém východě byl nicméně Sovětský svaz jedním z faktorů tamní rovnováhy sil a v mnoha případech stabilizoval situaci regionu,“ napsal Vasiljev ve své knize Russian Policy in the Middle East – From Messianism to Pragmatism (Ruská politika na Blízkém východě – od mesiášství k pragmatismu).3 „Nakonec ale vše vyústilo v ohromující strategickou nerovnováhu ve prospěch Izraele a Spojených států. Společnosti muslim14



ských zemí, které mezitím ztratily sílu a prostředky tuto nerovnováhu zvrátit, reagují na toto ponížení, zklamání a slabost novou explozí fundamentalismu,“ napsal Vasiljev v roce 1993, kdy výraz al-Káida znala teprve jen hrstka opravdových znalců a kdy skutečně docházelo k fatálnímu posouvání těžiště blízkovýchodní politiky i k ideologickým změnám. V dnešní době je blízkovýchodní terorismus ztotožňován s islámským radikalismem, pro leckoho je dokonce synonymem islámu samotného. Když se však vrátíme o nějakých čtyřicet let zpět, do vrcholného období studené války, o islámu v souvislosti s blízkovýchodními konflikty a násilím neslyšíme – prakticky všechny tehdejší skupiny unášející letadla a podnikající další podobné akce se hlásily k sekulárním, revolučním idejím. Pokud bojovaly za Palestince, nebylo to pod zeleným nebo černý praporem islámu, ale s rudými zástavami marxismu a protiimperialistické revoluce. Ruský arabista Vasiljev přitom zdaleka není jediný, kdo dnešní situaci, příklon k politickému islámu, spojuje s koncem studené války. Podobně se vyslovuje kupříkladu jeho americký protějšek Fawaz Gerges. „Teror v historii nabíral různé podoby a je pravda, že v období od padesátých do sedmdesátých let naprostá většina blízkovýchodních skupin páchala teror ve jménu levicových idejí či sekulárního nacionalismu, o náboženství nebyla řeč. Mimochodem, podobnou sadu argumentů tehdy k ospravedlnění své činnosti používaly i radikální skupiny v Evropě nebo v Japonsku,“ řekl mi prominentní autor řady knih o muslimském fundamentalismu i teroristických skupinách, jako je al-Káida nebo dnešní Islámský stát.4 „Militantní islamismus, jak ho známe dnes, se dostal na scénu až v osmdesátých letech. To byl předěl, nastoupily skupiny, které islám začaly využívat jako mobilizační nástroj k prosazování politických cílů. V devadesátých letech tento trend kulminoval v podobě al-Káidy, která se stala vlastně první globální džihádistickou organizací.“5 Gerges rezolutně odmítá spiklenecké teorie, že Američané vytvořili globální džihádistické hnutí, které si po Sovětech nakonec vzalo na mušku Západ, úmyslně. Šlo podle něj o vývoj, který v té době málokdo očekával. 1

Například server The Times of Israel zveřejnil 3. října 2013, tedy na 40. výročí jomkipurské války, rozhovor, podle kterého použití jaderných zbraní navrhoval samotný ministr obrany Moše Dajan, zatímco premiérka Golda Meirová mu měla odpovědět, aby „na to zapomněl“. 2 Yevgeny Primakov: Russia and the Arabs, str. 342 3 Alexei Vasiliev: Russian Policy in the Middle East, str. 358. Kniha vyšla v roce 1993 nejprve rusky, o několik měsíců později i anglicky a nakonec v roce 1996 i arabsky. 4 Rozhovor s autorem, Praha, 5. května 2016 5 Džihádismus a džihádisté jsou moderní termín zaužívaný v médiích. Jazykově správněji jsou účastníci islámské svaté války, džihádu, nazývání mudžáhidy.

15



Přesto i on klade důraz na afghánskou válku – která tak byla nejen posledním hřebíčkem do rakve Sovětského svazu, ale zároveň začátkem nové hrozby pro Západ. „Afghánská válka osmdesátých let byla zcela klíčová událost pro nástup globálního džihádistického hnutí. Můžeme proto říci, že dnešní globální militantní islamistické skupiny jsou produktem studené války, někdejší rivality mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, v jejímž rámci tehdejší válka v Afghánistánu probíhala. Spojené státy, Saúdská Arábie a Pákistán chtěly z této země udělat sovětský Vietnam. Z tohoto důvodu na sebe převzaly zásadní roli v mobilizaci a podpoře desítek tisíc mudžáhidů, kteří se do Afghánistánu sjeli z celé řady zemí, aby bojovali proti Sovětům a bezbožnému komunismu. Nynější globální džihádistické hnutí je tak nezamýšleným dopadem těchto třicet pět let starých událostí,“ upozornil profesor Gerges. Dnešní studenti jsou často vedeni k přesvědčení, a ve svých pracích také zhusta uvádějí, že „zlomem v mezinárodním terorismu“ byly útoky z 11. září 2001 proti Spojeným státům. Ke kořenům, k poznání, že i samo 11. září mělo zásadní a dlouhou předehru, a že v ní právě Spojené státy spolu se Sověty samy hrály poměrně důležitou roli, už se obvykle při studiu nedostali. V této knize k tomu však máme nejen prostor, ale i pamětníky, kteří se na studené válce aktivně podíleli a svolili leccos ze své práce na Blízkém východě poodhalit.

16



Aktivní opatření Delta

Předchozí kapitola vykresluje studenou válku jako globální hru supervelmocí, jíž skutečně byla. Přesto tato éra pochopitelně poznamenávala vnitropolitickou situaci i mezinárodní orientaci desítek dalších států, včetně socialistického Československa. Období od počátku padesátých do konce osmdesátých let bývá dnes bohužel zjednodušeně popisováno jen z evropské perspektivy, jako život před či za železnou oponou a mocenské souboje kolem ní. Ve skutečnosti se však Československo velmi silně angažovalo na studenoválečném bojišti i v jiných částech světa, např. v Latinské Americe, v Africe, ale samozřejmě také na Blízkém východě. Než se Vilém Václavek, alias doktor Kainar, stal posledním předlistopadovým šéfem československé rozvědky, i on se léta zabýval hlavně evropskou problematikou. K vnější službě StB nastoupil po studiích historie a filozofie v roce 1967 a pak se v rámci československé komunistické špionáže orientoval zejména na německojazyčné státy, mj. působil pod krytím tiskového přidělence na ambasádě ČSSR v tehdejší západoněmecké metropoli Bonnu. V osmdesátých letech pak Vilém Václavek šéfoval celému odboru 37, zaměřenému hlavně na Spolkovou republiku Německo a Rakousko, a než se stal náčelníkem celé tajné služby, povýšil do funkce náměstka. „Už když jsem měl na starost Německo, Blízkým a Středním východem jsem se musel zabývat,“ řekl mi Václavek, když jsme se sešli v kavárně Friends Coffee House nedaleko pražského Václavského náměstí.6 „Blízký východ byl jednou z našich priorit, po Spojených státech, NATO, Západní Evropě byl ten region důležitý hlavně jako významná krizová oblast, kde mohlo kdykoli dojít k dalšímu konfliktu.“ Když byl Václavek v polovině osmdesátých let náměstkem, spadala pod něj takzvaná politická rozvědka – tedy špionáž v prostředí zahraničních vlád, parlamentů, politických stran, ministerstev zahraničí a podobně. A právě v té době – jak mi vyprávěl – se náhle i Blízký východ stal dějištěm zajímavých studenoválečných her. „Na počátku osmdesátých let ještě Spojené státy razily 6

Rozhovor s autorem, Praha, 9. listopadu 2015

17



Reaganovu nesmiřitelnou politiku, jeho tezi o sovětské říši zla a podobně. Hodně jsme se proto zabývali riziky VRJAN, což byla ruská zkratka pro Nenadálé raketově-jaderné napadení ze strany Západu,“ popsal mi tehdejší konkrétní prioritu Václavek. „Když se zkraje roku 1983 ministr vnitra Jaromír Obzina vrátil z porady v Moskvě, informoval nás, že sovětský vůdce Jurij Andropov mluvil o hrozbách ze strany Spojených států a NATO vůči Sovětskému svazu a celé Varšavské smlouvě. Panovalo přesvědčení, že namísto sbližování, détente, nastupují Američané s novou fází konfrontace.“ Na Blízkém východě, stejně jako v jiných částech světa, tak měla rozvědka pozorovat změny v chování místních politiků i dalších lidí, kteří mohli být o amerických plánech a úmyslech informováni. „Sledovala se hlavně jednání vybraných politiků, ale také třeba to, jestli americké mise v oblasti nemění personální obsazení, jestli dotyčné státy nezavádějí nové postupy v civilní obraně, nehromadí krevní deriváty a podobně.“ Když se v Československu měnil režim, operace ke sledování náznaků VRJAN formálně stále probíhaly, i když mezitím začaly v polovině osmdesátých let tát mezi SSSR a USA ledy. V listopadu 1985 se Reagan poprvé setkal s novým sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem – mimochodem pro průlomový summit dal k dispozici svůj ženevský zámek Agha Khan, celosvětový vůdce šíitské muslimské sekty ismáílitů a zároveň významný miliardář a filantrop. V následujícím roce se vůdci obou velmocí setkali v Reykjavíku a následovaly další schůzky. Nakolik byl však tento vývoj v souladu s domnělými americkými útočnými plány? Zatímco české Centrum pro dokumentaci totalitních režimů tvrdí, že Západ žádný jaderný útok nechystal a že „celá akce ukazovala na paranoidní myšlení řídících struktur komunistických zemí“,7 Vilém Václavek nabídl jinou teorii. „Zdá se, že Reagan si uvědomil, že svým konfrontačním kurzem zašel příliš daleko, že zbytečně vyvolal paniku.“ Nicméně vraťme se s posledním šéfem komunistické rozvědky na Blízký východ, protože kromě vysokých her kolem jaderního zbrojení a následného odzbrojování se tam vysazení důstojníci StB zabývali i jinými zajímavými operacemi. „Kdybych to měl shrnout, na Blízkém východě nám šlo v osmdesátých letech o to, aby v regionu setrval co nejvíce vyvážený stav. Aby Američané po Egyptu nepřeválcovali a nedostali na svou stranu další zemi, například Sýrii. Sledovali jsme proamerické a protiamerické nálady, pátrali jsme, co Američané chtějí od místních politiků. Také Arabové nám přitom říkali, že by sovětský tábor měl být v oblasti aktivnější, aby tam nepřevážil americký vliv. Tak to vlastně fungovalo po celou studenou válku, aby nepřerostla ve válku horkou.“ 18



Podle tehdejšího vysokého představitele a později i náčelníka československé rozvědky se tak Praha snažila „rozpracovávat“ hlavně blízkovýchodní politiky a úředníky v zemích, které měly blízko ke Spojeným státům. „Zajímaly nás plány a postoje Američanů a jejich spojenců. Rozpracovávali jsme lidi na vysokých postech, do karet nám hrály pro Blízký východ typické široké příbuzenské vazby. Kontakt na jednoho zdánlivě bezvýznamného člověka vás dovede třeba k jeho strýci, který je velkým zvířetem v tajné službě.“ Vilém Václavek se přitom řadí k lidem, podle nichž mělo socialistické Československo na Blízkém východě velmi dobrou síť zdrojů. „Pomáhalo nám například to, že jsme tam na vysoké úrovni budovali celou řadu velkých investičních celků, tedy různých továren, cukrovarů, cementáren. Díky tomu jsme navazovali dobré vztahy s vlivovými kontakty, které z toho samozřejmě měly i své prebendy, ale reálně jsme zkrátka pomáhali i řadovým obyvatelům. Ve výsledku jsme tak získávali celé sítě lidí, kteří nám posléze byli nakloněni. Rozvědka v tom hrála velmi významnou roli, naši lidé pracovali s krytím obchodních zástupců, takže například v Íránu jsme po tamní revoluci v roce 1979 měli lepší rezidenturu než Sověti.“ Za bližší pohled stojí zmínka Viléma Václavka o obavách, že by USA mohly z prosovětského tábora přetáhnout nějakou další arabskou zemi, podobně jako se jim to v průběhu sedmdesátých let, po smrti tamního legendárního vůdce Gamála Abd an-Násira podařilo v Egyptě. „Ne všichni Egypťané souhlasili s proamerickou politikou jeho nástupce Anvara Sádáta, takže jsme samozřejmě využívali bývalé Násirovce, mnozí s námi spolupracovali, spřátelení novináři psali – ať už za peníze nebo zadarmo, jen z přesvědčení – do arabských novin články napadající Sádáta,“ přiblížil jeden z mnoha postupů československé tajné služby Václavek. Nešlo přitom o nějaké nahodilé aktivity. Vše se odehrávalo v rámci takzvaného aktivního opatření (AO), jež bylo součástí Moskvou řízené spolupráce s tajnými službami satelitních států. „AO bylo jednou z hlavních metod práce komunistické rozvědky. Jednalo se o přísně tajná opatření směřující v konečném účinku k podpoře zahraniční politiky a bezpečnosti světové socialistické soustavy nebo ke splnění určitého konkrétního operativního záměru,“ popisuje tuto činnost odborný sborník.8 „Šlo o jakoukoli činnost s cílem oslabit nebo zmást protivníka, např. šířením dezinformací, kompromitací, vyvoláváním nepokojů nebo demonstrací,“ vypočítává text věnovaný činnosti sovětské KGB a jejích sesterských organizací, ačkoli by mohl zrovna tak pojednávat například o aktivitách americké CIA. 7 8

http://www.cdtr.cz/cs/slovnik/nrjan „Aktivity NKVD/KGB a její spolupráce s tajnými službami střední a východní Evropy 1945–1989, str. 175.

19



Na Blízkém východě takto probíhalo aktivní opatření nazvané Delta. Jeho cílem bylo oslabovat vliv Američanů skrz z dnešního pohledu překvapivou argumentaci, naznačenou i Vilémem Václavkem: kritiku historické mírové dohody mezi Egyptem a Izraelem z roku 1979. Nechme znovu promluvit odborný text věnovaný spolupráci KGB a StB. „Podstatou bylo narušování mírových dohod z Camp Davidu, jejichž přijetím se, alespoň podle závěrů představitelů KGB, výrazně posilnil vliv USA na Blízkém východě. Akce byly zaměřené především proti politice USA a Izraele. AO se soustřeďoval na kompromitaci „reakční“ politiky egyptského prezidenta Anvara Sádáta v očích ostatních arabských zemí a též na kompromitaci jiných „reakčních“ arabských režimů. Společná AO měla také za cíl tlumit snahy vlád v Sýrii a Jordánsku následovat Egypt.“ Dobové záznamy československých úřadů ukazují, že novinové články proti Sádátovi nebyly příliš účinné, ostatně i Václavek připustil, že texty „velký vliv neměly, ale za protiamerický článek v místních novinách holt někdo dostal čárku.“ Situace se nezměnila ani poté, co byl Sádát v říjnu 1981 za svůj podpis mírové dohody s Izraelem zavražděn egyptskými islamisty. Po atentátu tlak na Egypt polevil. 1. správě SNB, tedy rozvědce se však nedařilo oslabovat vliv některých „reakčních“ arabských států, zejména Saúdské Arábie, protože v těchto zemích neměla svoje rezidentury a agenty. Navíc „agentury z jiných arabských zemí, např. Sýrie a Organizace pro osvobození Palestiny odmítá naše AO realizovat z obavy ze ztráty finanční podpory ze strany Saúdské Arábie,“ zaznělo v únoru 1982 na jednání náčelníků rozvědek socialistických zemí v SSSR. V létě téhož roku však byli „sovětští soudruzi z KGB informováni o využívání oficiální spolupráce s Organizací pro osvobození Palestiny a o agenturním spojení na Lidovou frontu pro osvobození Palestiny“.9 Když jsem o třiatřicet let později seděl u kavárenského stolku proti penzionovanému šéfovi komunistické rozvědky Vilému Václavkovi, nedalo mi to, abych se ho nezeptal, jestli mu tehdy, v osmdesátých letech, nepřišlo poněkud cynické sabotovat mírové sbližování a zažehnávání dalších židovsko-arabských válek. „Nepamatuji si, že by se to řešilo. Oficiálně určitě ne,“ odpověděl po vteřinovém zaváhání. „Taková prostě byla sovětská linie a sovětský zájem. USA byly hlavní nepřítel a Camp David byl vnímaný jako prosazení amerického zájmu.“ Pohled do dobového Rudého práva přitom dokládá, že jakési „aktivní opatření Delta“ bylo určeno i pro československou veřejnost. Když blízkovýchodní redaktor deníku shrnoval události v regionu za rok 1979, mimo jiné napsal: „Gordický uzel pokračujícího krizového dramatu zůstal vinou impe20



rialistické politiky všeobecně a izraelské zvlášť stále utažen. Spojeným státům se nepodařilo strhnout vývoj v této oblasti do řečiště kapitulantských a znevolňujících campdavidských dohod. Zápas o spravedlivé a trvalé řešení krize se naproti tomu dále odvíjel s novou silou.“10 Podobnou optikou komunistický deník vnímal i nástup Chomejního islamistů v Íránu, ačkoli se tamní revoluční vůdce nikdy netajil odporem jak k USA, tak k Sovětskému svazu a komunismu. „Významnou událostí nejen v rámci regionálním, nýbrž i mezinárodním bylo svržení monarchie v Íránu a vznik Íránské islámské republiky. Letošní vývoj v této zemi představuje citelnou porážku amerického imperialismu,“ pochvalovalo si Rudé právo jeden z největších otřesů blízkovýchodní i světové politiky, jehož dopady jsou zřejmé dodnes.

9

10

„Aktivity NKVD/KGB a její spolupráce s tajnými službami střední a východní Evropy 1945–1989, str. 177–178 Rudé právo, 27. prosince 1979 článek Milana Mádra Gordický uzel Blízkého východu, str. 6

21



Rozvědčíkem v Orientu

Tajné služby patří k nástrojům mocenských střetů na světové politické šachovnici dodnes. V době studené války a existence socialistického Československa spadala do této kategorie i Státní bezpečnost, obávaná, nenáviděná, ale i oceňovaná a obdivovaná StB zmiňovaná už v předchozí kapitole. Po roce 1989 bývá označována i za zločineckou organizaci. To vyplývá hlavně z útlaku, který některé složky represivního aparátu uplatňovaly vůči domácí opozici (od obyčejných hospodských remcalů přes zásadové duchovní a disidenty až po protikomunistické teroristy s krví na rukou) a rozsáhlého porušování lidských práv nepohodlných jednotlivců i celých skupin obyvatel. Těmito aktivitami se zabývala část estébáků… jenže potom byli další, jejichž činnost nejspíš už tak jednoznačně být hodnocena nemůže – někteří chránili Československo před zahraničními zpravodajskými službami, např. před ekonomickou špionáží. A pak je tu třetí hlavní kategorie příslušníků StB, kteří působili na mezinárodní scéně, v rámci československé rozvědky, již řídil od léta 1989 do ledna 1990 Vilém Václavek. Jan Schneider před listopadem 1989 upadl v nemilost režimu už tím, že podepsal Chartu 77. Od roku 1990 naopak jako mnoho dalších dosavadních disidentů přešel do vládních služeb nového režimu – konkrétně působil v bezpečnostních složkách včetně BIS a byl i ředitelem Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost. „Po listopadu jsme my, kteří jsme byli nejdřív předmětem zájmu zpravodajských služeb a pak jsme do nich nastoupili, měli možnost seznámit se s praktikami našich zpravodajců zvenku a zevnitř, ale i s praktikami zpravodajských služeb cizích států,“ vzpomínal na tento přerod Schneider.11 „Najednou jsme s překvapením zjistili, že formy a metody práce jsou velice podobné. Já jsem kdysi vedl debatu s jedním Britem, kdy jsem se ho ptal, jaká opatření dělá před nějakou schůzkou s naprosto neznámým člověkem. On mi popsal příslušný způsob práce ve své organizaci. A já jsem říkal: No ale teď jste mi popsal metody, které používala tzv. zločinná Státní bezpečnost. A on se jen usmál: Tak vymyslete něco lepšího. Čili ta práce má své zákonitosti a nedá se v tom příliš mnoho vymýšlet.“ 22



Mezi lidi, kteří sloužili za bývalého režimu v československé rozvědce přímo na Blízkém východě, patřil Miroslav Svoboda. V šedesátých letech byl dokonce nasazen jak v Izraeli, tak posléze v Egyptě, kde ho zastihla šestidenní válka. O tom, jak důležitý byl tento konflikt mezi židovským státem a jeho arabskými sousedy i z perspektivy studené války, svědčí výrok tehdejšího izraelského premiéra Leviho Eškola, když čelil výčitkám amerického ministra zahraničí Deana Ruska. „Jediné, co vám mohu říci, je, že naše vítězství zabránilo Sovětskému svazu v převzetí celého Blízkého východu,“ odsekl prý tehdy Eškol Američanovi. „Takže bezpochyby posloužilo i americkým zájmům.“12 A právě v těchto kulisách byl tehdy osmadvacetiletý Svoboda do regionu nasazen. „Byl jsem do Izraele vyslán jako třetí tajemník ambasády s tím, že jsem měl k dispozici šifru, abych prostě vysílal, co se tam děje. Celá oblast byla předmětem sporu mezi USA a Sovětským svazem, který podporoval arabské státy,“ začal Svoboda vyprávění o svém angažmá, které spadalo do doby, kdy ještě mělo komunistické Československo před přerušením diplomatických styků kvůli šestidenní válce své velvyslanectví v Tel Avivu.13 Poprvé jsem téměř třiaosmdesátiletého muže viděl o několik dní dříve, když jsem byl pozván na pravidelnou schůzku veteránů komunistické špionáže do jisté pražské vinárny. Bylo to v době oběda a staří pánové si k jídlu dávali jedno, nanejvýš dvě piva. První, co se mi vybavilo, když jsem tehdy vstoupil do potemnělého salonku, kde seděli kolem podlouhlého stolu, byly důstojně ponuré scény se starými sedláky při jejich večerních rozpravách z filmu Je třeba zabít Sekala. Že bych si všechno poněkud idealizoval? Každopádně jsem se s Miroslavem Svobodou domluvil, že k podrobnému povídání o jeho práci se brzy sami sejdeme ještě jednou. „Pokud se ptáte, kdo na Blízkém východě vyhrál studenou válku, jestli Sověti nebo Američané, tak jsem přesvědčený, že ani jedni. Vyhrál ji Izrael, protože vždy, když se schylovalo k silové konfrontaci, zaharašil svými zbraněmi včetně jaderných, a takto si obhájil své zájmy,“ začal všeobecným pohledem Svoboda. „Když jsem do Izraele přijel, byl to vyspělý stát, zatímco arabské země byly feudální se vším všudy. Chabá ekonomická struktura, slabé jazykové znalosti obyvatel… Výhodou Izraele oproti tomu byl značný počet vzdělaných přistěhovalců z Evropy a z Ameriky.“ Z mého osobního pohledu je zajímavé, že Svoboda už v šedesátých letech v Izraeli mezi těmito imigranty potkal místního levicového novináře Jehudu 11 12 13

Rozhovor Jana Schneidera pro pořad Zaostřeno odvysílaný stanicí ČRo Plus 29. srpna 2013 Yehuda Avner: The Prime Ministers: An Intimate Narrative of Israeli Leadership, str. 170 Rozhovor s autorem, Praha, 24. června 2015

23



Lahava, jenž používal i pseudonym Jigal Arci, byl členem izraelské komunistické strany a přispíval do Rudého práva a slovenské Pravdy. Mladý rozvědčík Svoboda byl také v kontaktu s ostravským rodákem Chananem Rozenem. Sám jsem oba Izraelce poznal a potkával o necelé půlstoletí později – Lahava stále jako novináře, nyní už píšícího pro polistopadové Lidové noviny a časopis Týden, a Rozena stále jako doyena české přistěhovalecké komunity a generálního honorárního konzula ČR v židovském státě. Oba zemřeli za mého rozhlasáckého působení v Jeruzalémě – osmdesátiletý prešovský rodák Lahav v červenci 2010, pan Rozen v únoru 2013 ve věku devadesáti čtyř let. Miroslav Svoboda měl kromě monitorování situace od StB občas i jiné, zvláštní úkoly. „Například jsem jednou dostal nařízeno, abych i s manželkou odjel na Kypr a dělal tam co největší rozruch, abychom na sebe upozorňovali,“ usmíval se. „Nevím, co bylo účelem, asi prostě jenom ukázat, že i my, Čechoslováci jsme v regionu přítomní.“ Svoboda přitom zdůraznil, že teritorium jeho první špionážní mise – Izrael – nebylo cílem nějakých podvratných akcí. „Nebyl to pro nás nepřátelský stát. Byla to prostě země, kterou se v době studené války snažily oba tábory dostat pod svou kontrolu.“ Svoboda nakonec strávil v židovském státě kratší období, než bylo v plánu. Při jedné z dovolených v Československu lékaři v roce 1962 zjistili, že jeho manželka je těhotná, a protože prý tehdejší předpisy neumožňovaly, aby ženy v této pozici rodily v zahraničí, Svobodovým už nebylo dovoleno se do Izraele vrátit – jen jim tam někdo zabalil a poslal jejich věci. Se Svobodou však rozvědka počítala i nadále – z diplomacie byl přeorientován na oblast cestovního ruchu a měl vyjet přímo do Spojených států, oficiálně v roli ředitele tamní pobočky Čedoku. „Jenže v jednu chvíli za mnou nadřízení přišli, protože zjistili, že moje manželka někoho má, a že za této situace nás do Spojených států nemohou vyslat,“ vysvětlil zajímavý prvek „podnikové kultury“ – a hlavně nejspíš i preventivní bezpečnostní opatření proti možnosti vydírání – vnější služby StB. Přesto Svoboda v oboru zůstal. Na sklonku léta 1963 se pro něj naskytla možnost vyjet na druhou zmíněnou blízkovýchodní štaci – tentokrát do spřáteleného Egypta, a to pod krytím šéfa československého kulturního střediska v Káhiře. „Prostě se tak vyřešila celá věc s mojí nevěrnou manželkou,“ shrnul Svoboda trpce případ choti, která s ním přitom na sever Afriky odjela rovněž. „Československo tehdy mělo v Egyptě vynikající pozici, my sami s naším kulturním střediskem jsme byli kvůli našim akcím neustále v novinách, měli jsme výstavní sál, přednáškovou místnost pro dvě stě lidí, knihovnu… zároveň jsem byl velmi samostatný, až jsem měl pocit, že tím ambasádu štveme.“ 24



Svoboda tak formálně budoval z dnešního pohledu možná překvapivě čilé kulturní kontakty mezi Československem a nejlidnatější a také nejdůležitější arabskou zemí té doby. Měl však i jinou práci. „Z hlediska rozvědky bylo hlavním úkolem sledovat, co tam dělají Američané. Zároveň jsme však s nimi měli často velmi dobré kontakty a spolupráci, žádný antiamerikanismus tam nebyl!“ Druhé a poslední Svobodovo špionážní angažmá na Blízkém východě vzalo za své po šestidenní válce počátkem léta 1967. „Když se k ní schylovalo, Egypťané se těšili, jak konečně dají Izraeli na pr…*, ráno začnou, a odpoledne už budou v Tel Avivu balit izraelská děvčata,“ ušklíbl se Svoboda lehce a upil z orosené sklenice plzně. Jak známo, výsledek konfliktu byl nakonec zcela opačný, preventivním útokem válku zahájil Izrael, který za necelý červnový týden zabral nejen syrské Golanské výšiny, ale i Západní břeh Jordánu, východní Jeruzalém, pásmo Gazy a celý egyptský Sinajský poloostrov. „I my jsme v Káhiře řešili, co dělat. Například velvyslanec Mečislav Jablonský tehdy navrhoval poslat ženy a děti vlakem do Súdánu. Já byl ale proti, protože jsme s manželkou měli druhé dítě, pár měsíců starou dceru, a taková cesta se nám vůbec nezdála bezpečná.“ Nakonec prý ambasador poslal svou rodinu letadlem domů (místo vlakem do Súdánu) a rozvědčík Svoboda dostal na starost evakuaci desítek žen a dětí ostatních diplomatů, ale i třeba průmyslových poradců a vojenských instruktorů kolonou asi deseti automobilů do Alexandrie. „Egypt byl tehdy ve varu, prezident Gamál Abd an-Násir právě kvůli válečným ztrátám ohlásil rezignaci, v Alexandrii tisíce lidí demonstrovaly, aby neodcházel, do toho se mísilo obrovské množství zubožených vojáků z fronty. Naštěstí proti nám Egypťané nic neměli, spíš naopak. Nakonec jsme celou skupinu dovezli k sovětské lodi Sergej Botkin a všichni se pak přes SSSR dostali do Československa“.14 Rokem 1967 se stal Egypt uzavřenou kapitolou i pro Miroslava Svobodu – od té doby se tam už nikdy nepodíval. „Když jsem se tehdy v Káhiře loučil, byl to hodně dojemné, pamatuji, že se mi do očí draly slzy. Zanechal jsem tam kus svého srdce, Egypťané nás zkrátka měli rádi.“ Další Svobodovy peripetie v StB nejsou z pohledu této knihy tolik důležité – každopádně po srpnu 1968 se podle něj Státní bezpečnost stala jednoznačně nástrojem represivního režimu, on sám musel odevzdat pistoli a klíče od trezoru a byl od služby vyhozen. Na čas se do oboru vrátil až po listopadu 1989, kdy přišla nejen jeho rehabilitace, ale i děkovné dopisy od 14

Tato nákladní loď postavená v roce 1956 byla podle dostupných údajů aktivní ještě i v létě 2015, kdy se po oceánech plavila pod vietnamskou vlajkou.

25



vedení nového bezpečnostního aparátu. „Stejně si ale myslím, že nebylo doceněno, jak se za komunistů zachovala demokratická část rozvědky, čelící konzervativcům. Kdyby nebylo těchto kluků a holek, bylo by to tu ještě horší,“ pokyvoval Svoboda hlavou, když mluvil o svém táboře „osmašedesátníků“. A jak hodnotí činnost československých zpravodajců na Blízkém východě? „Myslím, že naše rozvědka v oblasti byla velmi dobrá a po roce 1989 jsme na to také mohli navázat, tentokrát už ve spolupráci s demokratickými státy,“ je přesvědčený Svoboda. „Ostatně když v srpnu 1990 Iráčané přepadli Kuvajt a Američané se ptali, jestli k tomu něco nemáme, my jsme skutečně měli, a já jsem jim to předával. Pak přišlo od Američanů oficiální cestou poděkování a my jsme s mojí druhou, současnou, manželkou byli dokonce pozváni do USA.“ Svoboda se tak podíval i do sídla CIA, která byla o tři dekády dříve jeho protivníkem na Nilu. Miroslav Svoboda se během našeho rozhovoru několikrát odmlčel, a protože jsem ho viděl teprve podruhé v životě, nebyl jsem si vždy úplně jistý, co to znamenalo. Zapomněl už některé detaily? Či jsem se špatně zeptal? Nebo paměť starého pána byla naprosto v pořádku, moje otázky obstály – jen na ně zkrátka ani po desítkách let nechtěl z profesních důvodů odpovídat? O vysloužilcích komunistické špionáže jsem po čase mluvil i s Karlem Randákem, který v letech 2004–2007 vedl Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), neboli rozvědku demokratické České republiky. Někdo by možná čekal, že generál Randák bude na své předchůdce z totalitní éry dštít síru, ale vůbec tomu tak nebylo. „Jestli vám ten pan Svoboda někdy nechtěl odpovědět, vůbec se tomu nedivím. Až na pár výjimek totiž byli předlistopadoví příslušníci rozvědky naprostí profesionálové. Což se takto jednoznačně nedá říci o členech polistopadových služeb, kteří navíc někdy i kšeftovali s informacemi, k nimž se ve službě dostali, a podobně,“ prohlásil Randák. „Naprosto nejlepší přitom bývali předlistopadoví nelegálové, kteří venku léta žili pod krycí identitou, mnohdy na Západě vystudovali, ale byli to vlastenci, po listopadu 89 se sem vrátili, a ještě na to velmi často tvrdě doplatili.“

26



Tajemný výcvik Palestinců

Toho pána – říkejme mu Amír – znám už asi dvacet let.15 Je to o generaci starší příslušník arabské komunity v Praze a v uplynulých dvaceti letech jsem se s ním mnohokrát při různých příležitostech setkal a naše rozhovory vždy probíhaly podle neměnného mustru – já mu zdvořile vykal, on mi sám od sebe žoviálně tykal. V létě 2013, po návratu z rozhlasového zpravodajského postu v Jeruzalémě, jsem se mu ozval, protože jsem se ho chtěl osobně zeptat na jednu důležitou věc k velmi delikátní reportáži, kterou jsem připravoval. Všichni zasvěcenci tvrdili, že tenhle pán o té věci ví ze všech Arabů v Česku asi nejvíc. Totiž, že právě on byl v osmdesátých letech styčným kontaktem mezi československými úřady – a Palestinci, které zdejší režim cvičil a školil v areálu bezpečnostní školy v Zastávce u Brna. S Amírem jsem si dal sraz v libanonské restauraci U cedru v pražských Dejvicích. Po jeho „Ahoj, jak se máš?“ jsme si vyměnili pár zdvořilostí i dotazů, co je nového, a hned jsem přešel k věci. „Chystám reportáž o výcviku Palestinců v Zastávce a vím, že vy jste je měl tehdy na starost. Povíte mi k tomu něco?“ Čekal jsem samozřejmě odmítnutí, vytáčky i skutečné a racionální důvody, proč se Amír s novinářem nebude chtít bavit, nadto za situace, kdy by to mělo být pod skutečným jménem a k vysílání po rozhlasových vlnách. Jenže pan Amír mě uzemnil úplně jinou odpovědí. „Zastávka? Vůbec nevím, na co se ptáš, co to je? O tom jsem nikdy neslyšel.“ Výbornou arabskou kávu s kardamomem jsem tedy dopil, a na Amírovo angažmá ve své reportáži jsem mohl zapomenout. Nicméně vzdát to celé jsem rozhodně nechtěl. Po listopadu 1989 leckdo začal tajemné jihomoravské kurzy pro Palestince i cizince z dalších rozvojových zemí označovat za výcvik teroristů. Nic už za to nehrozilo, a zjišťovat, co se v Zastávce dělo doopravdy, nebylo příliš atraktivní. Tvrzení o arabských teroristech cvičených StB bylo obžalobou minulého režimu a magnetem pozornosti takřka automaticky. Navíc přeci mezi novináři koluje ironický, ale občas bohužel trefný bonmot: „Nenechám si dobrý příběh pokazit fakty.“ 15

Skutečné jméno jsem se rozhodl nezveřejňovat už proto, že jsem k tomu ani nepožádal o svolení.

27



I přes výbuch s Amírem jsem měl v rukávu přece jen ještě jeden trumf. Bývalého pracovníka československého Federálního ministerstva vnitra, který Palestince osobně učil. Ten pán – budu používat jeho zvolený pseudonym Mirek – se mi přitom před časem ozval sám, když dočetl moji knihu Nesvatá válka o Svatou zemi.16 Právě z naší korespondence vyplynulo, že působil v Zastávce, a já se po čase osmělil k otázce, zda by o tom nepromluvil na mikrofon. Svolil, a já se za ním vypravil do Brna, kde jsem mu mohl položit i klíčovou otázku – zda tedy školil palestinské teroristy. „Já bych to viděl ze dvou pohledů,“ začal Mirek po krátkém zamyšlení.17 „Zaprvé, zda ti lidé, kteří procházeli školením, byli teroristé, a to my jsme nevěděli. Neměli jsme ani šanci to nějakým způsobem zjistit. Na druhou stranu bylo otázkou, jestli to školení obsahovalo některé speciální aspekty, které by mohly být vysvětlovány jako příprava k teroristickým akcím.“ Podle Mirka tomu tak v žádném případě nebylo. V Zastávce se prý učilo velmi podobně jako na Vysoké škole SNB, a také učební plány tomu odpovídaly. Jak tvrdil, v Zastávce nepůsobili třeba ani vojenští odborníci, kteří by Palestince učili nějakým speciálním dovednostem. „Z tohoto pohledu rozhodně lze říci, že jsme tady teroristy nepřipravovali, a dokonce to nebyl ani zájem nejvyššího československého politického vedení.“ Zdůraznil, že některé vojenské a bezpečnostní disciplíny samozřejmě ve výcviku byly. „Popravdě řečeno jsme třeba očekávali, že Palestinci budou dobří střelci. Když ale absolvovali první cvičné střelby, dopadlo to tak katastrofálně, že by netrefili ani stodolu. Ale byli učenliví. Jenže střelba byla v podstatě okrajovou záležitostí. Žádná speciální příprava, noční střelba tam cvičena nebyla.“ Bylo by pochopitelné, že když už by instruktor teroristy skutečně cvičil, v dnešní době by to raději zapíral. Jenže důkazy pro taková obvinění neobsahují ani dostupné archivní materiály – a že by v dnešní době byl zájem je vytáhnout na světlo. Karel Sieber je badatel, který v archivu bezpečnostních složek nastudoval tisíce písemností týkajících se vztahů socialistického Československa s arabskými státy.18 Pochopitelně se tedy zabýval i Ústavem pro zahraniční studium Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti. Právě ten zajišťoval v Zastávce u Brna výcvik nejen Palestinců, ale i lidí z dalších zemí rozvojového světa. „V podstatě co se týká Palestinců, byla zde jako první skupina lidí, kteří byli školeni, jak provádět činnost ochranky. Ovšem jejich počet – šlo o několik desítek lidí – naznačuje, že ne všichni sloužili jako ochrana Jásira Arafáta. A víme z jiných zdrojů, že Arafát měl tu svou, řekl bych téměř soukromou Brigádu 17. Takže v případě Zastávky se patrně jednalo o lidi z bezpečnostního aparátu Organizace pro osvobození (OOP) a ne jenom z jeho ochranky.“ 28



Podle Siebera k odborným předmětům vyučovaným v Zastávce patřila praktická cvičení, což ve vojenské přípravě byla také organizace střelby, léčky či pátrací akce. Co se týká výuky k zajišťování bezpečnosti státu, šlo o sledování, agenturní spojení, šifrování, a řešení praktických operativních situací. Vše probíhalo v rámci politiky, kdy se československé vedení nechtělo zkompromitovat třeba ani dodávkami zbraní teroristům. Možná o to více pražská vláda lpěla na ideologii. „Šlo také o to, do jaké míry se tu bude vyučovat marxismus, který byl povinnou součástí všech československých učebních osnov. A ze strany některých těch v uvozovkách zákazníků přišly stížnosti, že toho marxismu je až příliš. V některých chvílích skutečně vyplňoval více než polovinu učiva. Nakonec byla dotyčná stížnost ze strany nejen Palestinců, ale i Etiopanů řešena tak, že místo marxismu byl zařazen nový předmět ,bezpečnostní politika’. Ovšem v rámci tohoto kurzu byly všechny marxistické osnovy stejně odvykládány.“ Učitel Mirek vzpomíná, že palestinští frekventanti bezpečnostního kurzu byli politicky zapálení i bez toho. A to proti Spojeným státům a hlavně proti Izraeli. Vášně se prý projevily třeba v září 1982. Tehdy křesťanští extremisté v Libanonu vyvraždili – za tichého přihlížení izraelských vojáků – stovky palestinských civilistů v uprchlických táborech Sabra a Šátílá. „Naši studenti to samozřejmě prožívali, protože byli v kontaktu pomocí rádiových stanic, věděli, jak se tam situace vyvíjí, a tak byli připraveni se tam vrátit a bojovat na straně svých bratrů. Naší snahou samozřejmě bylo, aby se situace mezi nimi uklidila, byla snaha je maximálně aktivizovat, zvýšit počet návštěv a exkurzí, přidat i výuku – tak, aby neměli čas se utápět v negativních emocích. A to si myslím, že se i podařilo,“ zavzpomínal Mirek. Bez zajímavosti není ani způsob, jakým se Palestinci do Československa dostávali – přijížděli na pasy rozličných arabských států z různých světových stran, a Praha vlastně vůbec nevěděla, o koho přesně se jedná, k jakým ozbrojeným složkám patří. Když Karel Sieber při našem setkání projížděl archiválie, zapichoval prstem do jednoho dokumentu: „Ano, tady se píše, že vzhledem k tomu, že jsou tady školeni také studenti z OOP, vyžaduje situace zvláštní opatření. Jsou formálně vedeni jako Libyjci, mají zvláštní upravený režim vycházek a speciální spojení přes své velvyslanectví.“ Pan Mirek byl s Palestinci v těsném kontaktu. A tak si i po třiceti letech vybavil i určitý lidský rozměr tajemného výcvikového programu. „Byli to 16 17 18

V knize se podrobněji zabývám nejen arabsko-židovským konfliktem, ale i českou blízkovýchodní politikou. Rozhovor s autorem, Brno, 15. července 2013 Sieber spolu s Petrem Zídkem napsali knihy Československo a subsaharská Afrika v letech 1948–1989 a Československo a Blízký východ v letech 1948–1989.

29



docela fajn kluci. Byli přátelští, otevření, bezprostřední ve svých reakcích. Na druhou stranu jim dělalo určité potíže přizpůsobit se dennímu režimu. Řečeno diplomaticky – měli tam určité rezervy.“ Teprve po mém naléhání, aby se tedy vyjádřil nediplomaticky, bývalý instruktor pokračoval: „Neradi vstávali, neradi se vraceli z vycházek, rádi si občas zašli do nějakého brněnského podniku popovídat si s děvčaty. Na druhou stranu se vyznačovali velkým zájmem o studium, které v Zastávce bylo. Také měli velice slušný přehled o světovém dění a ekonomice, takže byli i určitým přínosem pro nás.“ Otázka výcviku spřátelených povstalců, bojovníků osvobozeneckých hnutí či lidí, kteří, nejsou-li teroristy dnes, mohli by se jimi stát jednou v budoucnu – nebo tak přinejmenším budou svými protivníky označováni, samozřejmě vůbec nepaří jen historikům. Zůstaneme-li na Blízkém východě, stačí se podívat, jak od devadesátých let cvičili elitní komanda Palestinců Američané – to poté, co OOP uznala Izrael a v září 1993 s ním uzavřela mírovou dohodu z Osla. O dekádu později Spojeným státům přibyl další klient v podobě sunnitských kmenových milicí v okupovaném Iráku, podporujících zahraniční jednotky a bagdádskou vládu proti opozičním rebelům a teroristům z al-Káidy. Po Arabském jaru pak došlo i na syrské povstalce, kteří nejprve měli svrhnout prezidenta Baššára Asada a později alespoň čelit ambiciózní organizaci jménem Islámský stát. Bezpečnostní analytik Jan Schneider i proto upozorňuje, že výcvik jako ten v Zastávce u Brna v době studené války vůbec není doménou komunistických či jiných nedemokratických režimů. „Ty kurzy, byť mohly být nazývány teroristickými, ve skutečnosti byly spíš bezpečnostním a zpravodajským školením. A to je přístup celkem běžný i v dnešní době,“ shrnul Schneider. „Budeme-li uvažovat, že někde se bude tím či oním způsobem měnit režim, tak naši zpravodajci mohou uvažovat tak, že si pozveme potenciální představitele vítězné strany. Vyškolíme nějaké jejich lidi a zároveň si u nich zapustíme zpravodajské nitky a kořínky, které se mohou hodit do budoucna.“ Věc má však zásadní háček. Nikde nejsou záruky, že všichni spojenci, kteří jsou dnes na straně České republiky, USA, Západu, demokracie, prostě „na straně dobra“, na ní také do budoucna zůstanou a neobrátí se jednou proti svým nynějším chlebodárcům. Skutečnost, že spojenci se mění v nepřátele, výrazně přispěla k dnešní nestabilitě Blízkého východu. Jak už bylo řečeno, za prvopočátek dnešní spirály džihádistického násilí, zprvu aktivně podporovaného Západem, je možné považovat dění v Afghánistánu osmdesátých let. I tam proudily miliardy dolarů a tisíce tun zbraní a munice ve prospěch „dobra“, které se obrátilo v noční můru celého západního světa. Právě tomu se věnují následující kapitoly, v nichž promluví i čeští pamětníci, kteří tehdy v Afghánistánu naopak stáli na straně „zla“. 30



Vypuštění džina z lahve

Jedním z nejčastějších omylů či přinejmenším zjednodušení při zmínkách o afghánské krizi v osmdesátých letech je tvrzení, že boj takzvaných mudžáhidů, podporovaných USA, Egyptem, Saúdskou Arábií, ale i revolučním Íránem, a dokonce i komunistickou Čínou, odstartovala vojenská invaze Sovětského svazu do Afghánistánu v prosinci 1979. Jinými slovy, že nebýt sovětské okupace, Spojené státy by „nemusely“ vyčleňovat zprvu jen miliony, později miliardy dolarů na podporu afghánských protivládních povstalců, k nimž se později začali přidávat i bojovníci z arabských zemí, mezi nimi Usáma bin Ládin. Posloupnost událostí byla trochu jiná, byť hlavní linie samozřejmě platí. Afghánistán byl v době vrcholící studené války pod sílícím vlivem Moskvy, což se křížilo s mocenskými ambicemi USA, ale i jiných západních velmocí a regionálních hráčů. Například Saúdská Arábie se spolu s řadou amerických politiků obávala, že zájmy Kremlu nemusejí končit na jižní hranici Afghánistánu a že mohou zahrnovat i ovládnutí Pákistánu, a dokonce i Hormuzského průlivu, uzavírajícího Perský záliv. „Odtud by Sověti mohli kontrolovat trasu supertankerů, vyvážejících ropu ze Saúdské Arábie, Iráku, Kuvajtu a Íránu. Kdokoli má pod palcem Hormuzský průliv, drží nůž na krku světového zásobování ropou,“ daly se shrnout myšlenky, s nimiž šéf saúdskoarabské tajné služby princ Turkí al-Fajsal začal hned zkraje roku 1980 v Pákistánu organizovat protisovětské afghánské mudžáhidy.19 Nelze navíc zapomínat, že Sověti už v této části Blízkého východu svá želízka v ohni měli – radikální marxisté podporovaní Moskvou vytvořili už na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v bezprostředním sousedství Saúdské Arábie Jemenskou lidovou demokratickou republiku, na opačném břehu Rudého moře byl zase v Etiopii u moci Sovětským svazem podporovaný komunistický diktátor Mengistu Haile Mariam. „Západ začal razit teorii o našem zájmu dojít až k Perskému zálivu hned, jak naši vojáci vstoupili 19

Lawrence Wright: The Looming Tower – Al-Qaeda and the Road to 9/11, str. 99

31



do Afghánistánu,“ shrnul po letech přední aparátčík Komunistické strany Sovětského svazu Nikolaj Jegoričev.20 „Žádné takové politické ani vojenské cíle jsme tehdy neměli. Objektivně vzato ale naše kroky mohly u druhé strany vyvolávat obavy,“ připustil. Své obavy však měli i Sověti, a to v zásadě dvojího druhu. Zejména šlo o šíření vlivu Spojených států. Tehdejší šéf KGB a pozdější nejvyšší sovětský vůdce Jurij Andropov byl například přesvědčený, že pokud se v Afghánistánu pevně usadí Američané, mohou své rakety Pershing rozmístit i v této části světa a ohrožovat jimi relativně slabě chráněnou sovětskou Střední Asii. Moskva ke konci sedmdesátých let nevylučovala ani scénář, že regionální spojenci USA, tedy Pákistán a Írán, získají vlastní jaderné zbraně a s podporou Washingtonu budou samy pronikat do Střední Asie.21 Ostražitost Sovětů nezmizela ani na jaře 1979, kdy Chomejního revoluce v Íránu smetla tamní proamerický režim a nastolila šíitskou teokracii. Z pohledu Moskvy tak se sovětskými muslimskými republikami ve Střední Asii začal sousedit nevypočitatelný náboženský stát. „Ovládnutí Afghánistánu by umožnilo posunout linii pokládanou za hranici sovětského vlivu jižně od pohoří Hindúkuš místo čekání na možný postup náboženského radikalismu na sever,“ bylo možné shrnout tyto rozvahy.22 Roznětkou americké pomoci mudžáhidům tak nebyl až frontální vstup sovětských jednotek do Afghánistánu, ale už samotný rostoucí vliv SSSR v zemi a posilování moci tamních komunistů o dlouhé měsíce dříve. V roce 1988, tedy ještě v průběhu afghánské války, vyšla v Pákistánu kniha sestavená dvěma americkými editory, kteří nijak nezastírali své sympatie k protikomunistickému afghánskému odboji. Přesto sami připustili, že sovětská invaze rozhodně nebyla spouštěčem této kampaně. „Odhodlaný a úspěšný boj afghánského lidu proti prosovětskému režimu v Kábulu nezačal invazí v prosinci 1979,“ stojí v publikaci.23 „Toto hnutí získalo značnou sílu už po marxistickém převratu v dubnu 1978. A někdo dokonce počátek hnutí odporu zasazuje ještě dále, do doby, kdy Muhammad Daúd nejprve jako premiér (1953–1963) a později jako prezident (1973–1978) otevřel Sovětům dveře do té doby neutrálního státu. Stejně jako sovětská politika vůči Afghánistánu, ani tamní povstalecké hnutí tedy nemá pouze jednu příčinu, jeho kořeny jsou daleko komplexnější.“ Ostatně v sedmdesátých letech Daúd zároveň orientaci na Moskvu pomalu rozvolňoval, začínal se mj. zajímat i o zbraně z jiných států, což zase vedlo k ostražitosti Sovětů. Do toho vstupoval se svými mocenskými a nacionalistickými aspiracemi íránský šáh Mohammad Rezá Pahlaví, proamerický 32



a protikomunistický autoritářský vládce, který v Afghánistánu viděl příležitost k šíření svého vlivu a Daúdovu režimu nabízel jménem své ropné velmoci hospodářkou pomoc podmíněnou potlačováním afghánských komunistů a sovětského vlivu. „Naše historické zkušenosti s Íránem nejsou příjemné, musíme se však přizpůsobit nové realitě,“ nechal se slyšet afghánský vůdce.24 Stejně komplikované jako mezinárodně politická situace Afghánistánu byly i okolnosti americké pomoci afghánskému protivládnímu hnutí. I když její těžiště pochopitelně leželo až v osmdesátých letech, začala dříve, a to téměř šest měsíců před sovětskou invazí. Už v červenci 1979 totiž prezident Jimmy Carter podepsal nařízení, aby Spojené státy začaly mudžáhidy tajně podporovat – v tuto chvíli ještě nemělo jít o zbraně, ale o spojovací techniku, zdravotnický materiál, financování propagandy a také peněžní hotovost. Po letech k tomu dokonce zazněl velmi zásadní výrok, stavějící na hlavu převažující domněnku, že americká podpora bojovníkům islámské svaté války byla výsledkem sovětské expanze: údajně tomu mělo být přesně naopak. Autorem tohoto tvrzení není nikdo jiný než Zbigniew Brzezinski, prominentní spolustrůjce americké zahraniční politiky v době studené války. Na konci devadesátých let byl Brzezinski francouzskými novináři dotázán na výrok bývalého šéfa CIA Roberta Gatese, který ve svých pamětech přiznal podporu mudžáhidům poskytovanou už půl roku před sovětskou invazí. Brzezinski to v odpovědi potvrdil, a nádavkem prohlásil, že USA takto chtěly Sověty k okupaci Afghánistánu cíleně vyprovokovat. „Podle oficiálního výkladu historie začala CIA mudžáhidy podporovat poté, co sovětská armáda vstoupila 24. prosince 1979 do Afghánistánu. Skutečnost, dosud pečlivě tajená, však byla zcela opačná. Prezident Carter skutečně 3. července podepsal první příkaz k tajné podpoře odpůrců prosovětského režimu v Kábulu. Já jsem toho samého dne prezidentovi napsal, že to podle mě podnítí sovětskou vojenskou intervenci,“ prohlásil Brzezinski.25 Následně upřesnil: „My jsme Rusy k intervenci netlačili, ale vědomě jsme zvýšili pravděpodobnost, že k ní sáhnou.“ Brzezinski si následně vyslechl poznámku, že když Sověti svou okupaci Afghánistánu skutečně obhajovali bojem proti tajným zásahům USA do 20 21 22 23 24 25

Alexei Vasiliev: Russian Policy in the Middle East, str. 265 Steve Coll: Ghost Wars, str. 49 Gregory Feifer: Velký hazard – sovětská válka v Afghánistánu, str. 58 Grant M. Farr, John G. Merriam: Afghan Resistance – The Politics of Survival, str. 21 Diego Cordovez, Selig S. Harrison: Out of Afghanistan, str. 19–20 Francouzský týdeník Le Nouvel Observateur, 15. ledna 1998

33



tamního vývoje, nikdo jim nevěřil. Na otázku, zda tehdejšího postupu Spojených států nelituje, Brzezinski odpověděl: „Čeho bych měl litovat? Tajná operace byla výborný nápad. Ve výsledku vtáhla Rusy do afghánské pasti, a vy chcete, abych toho litoval? V den, kdy Sověti oficiálně překročili hranici, jsem prezidentu Carterovi napsal něco v tom smyslu, že teď máme možnost nechat Sověty zakusit jejich vlastní Vietnam. Moskva pak opravdu musela skoro deset let vést neudržitelnou válku, která vedla k demoralizaci a nakonec k rozpadu sovětského impéria,“ prohlásil Brzezinski na přelomu let 1997 a 1998. Bylo to v době, kdy většinu Afghánistánu ovládalo fundamentalistické hnutí Tálibán vzešlé právě z hnutí mudžáhidů, ve světě začínala útočit al-Káida. Šedá eminence americké politiky tak čelila i otázce, zda nelituje toho, že CIA pomohla i ke zrodu budoucích teroristů. „Co je důležitější pro světovou historii?“ opáčil Brzezinski. „Tálibán, nebo kolaps sovětské říše? Nějací předráždění islamisté, nebo osvobození Střední Evropy a konec studené války?“ Za zmínku stojí, že celá afghánská krize vůbec nemusela být omezena jen na tuto zemi. Pákistánská tajná služba ISI, ale i lidé v CIA a samotný Brzezinski například už na sklonku sedmdesátých let prosazovali ozbrojené akce nebo propagandistické kampaně i přímo v Sovětském svazu, které měly podněcovat tamní neruské menšiny, zejména muslimské národy ve Střední Asii, ale také třeba ukrajinské nacionalisty.26 A tak zatímco Američané platili a tajnými kanály šířili výtisky koránu a protisovětskou literaturu v uzbečtině, jejich pákistánští kolegové chystali tajná úderná komanda k výpadům na sovětské území. Faktem je, že tyto operace nebo jejich plány nakonec v osmdesátých letech narazily na výhrady i v samotném Bílém domě – americký prezident Ronald Reagan se obával, že by mohly vyvolat neočekávaně tvrdou odvetu Sovětů, třeba i na území Spojených států. V Islámábádu zase měli těžkou hlavu z toho, že v odvetě za pákistánskou podporu afghánským mudžáhidům Sověti podporovali balúčské separatisty a rebely bojující za nezávislost v západním Pákistánu.27 Zásadnímu aspektu afghánské války, tedy podnícení a zorganizování militantních islamistů, jež má ve skutečnosti mimořádný význam i pro dnešní globální dění, se podrobněji věnují další pasáže knihy. Na sklonku sedmdesátých let, kdy se zákulisní i přiznávané aktivity obou supervelmocí pod Hindúkušem teprve rozjížděly, však bylo dostatečně dramatické dění i na afghánské scéně. 34



Zmíněný paštúnský politik Muhammad Daúd nejprve v roce 1973 svrhl svého bratrance, krále Záhira, který Afghánistánu panoval čtyřicet let a za jehož éry Daúd už dříve předsedal vládě. V dubnu 1978 při takzvané Saurové revoluci, nazvané podle tehdejšího měsíce afghánského kalendáře, byl však sám Daúd svržen komunistickým pučem. Ačkoli nový režim tehdy vyhlásil, že Daúd rezignoval, ve skutečnosti byl i se svojí širokou rodinou zavražděn v prezidentském paláci.28 K moci se během tří měsíců dostalo jedno ze dvou znepřátelených křídel Lidové demokratické strany Afghánistánu (LDSA), nazývané Chalk (Lid), a otěže v zemi převzal Núr Muhammad Tarakí. Země se však dál propadala do chaosu, kromě lidových protestů a rostoucích aktivit mudžáhidů se mezi sebou potíraly obě komunistické frakce, zmíněný Chalk a také dočasně vytěsněný Parčam (Prapor), a navíc rostlo pnutí mezi Tarakím a dalším silným mužem chalkistického vedení Hafízulláhem Amínem. Jejich spory vyvrcholily v září 1979, kdy Amín nechal Tarakího se svolením Sovětů zavraždit – konkrétně byl udušen polštáři – a sám se postavil do čela země. Ne však na dlouho – Sověti potřebovali Afghánistán stabilní a pod svou kuratelou, a za situace, kdy tam nabíralo na síle gerilové opoziční hnutí, nevole obyvatelstva i vnitrostranické čistky, nařídil sovětský vůdce Leonid Brežněv vojenské obsazení země. Sovětské politbyro o tom rozhodovalo 26. listopadu 1979. Invaze oficiálně začala 25. prosince, o dva dny později byl po smrti i zapálený komunista Amín, který zákulisní zvěsti o chystané sovětské invazi dlouho označoval za imperialistické dezinformace. Nutno zmínit, že Moskva si naopak bedlivě všímala stěží vysvětlitelných Amínových schůzek s americkými diplomaty v Kábulu, které vedly k podezřením, že se dal Amín do služeb CIA a že právě on má Afghánistán otevřít Spojeným státům.29 Po neúspěšném pokusu o otrávení jídlem nakonec sovětská komanda zaútočila na Amínův palác a prezident byl v následných bojích zabit, nebo možná cíleně zavražděn.

26 27

28

29

Steve Coll: Ghost Wars, str. 103–104 V knize Světla a stíny islámu věnuji celou kapitolu tomu, jak si tehdy dva synové vlivného balúčského kmenového náčelníka přivezli do pákistánské Kvéty dvě polské nevěsty, s nimiž se seznámili během studií v Moskvě. Jedna z těchto Polek mi o tom v roce 1999 poskytla poměrně otevřený rozhovor. Těla Daúda a jeho příbuzných byla nalezena v hromadném hrobě a spolehlivě identifikována až v roce 2008. V březnu následujícího roku pak byly ostatky bývalého prezidenta oficiálně uloženy při státním pohřbu. Steve Coll: Ghost Wars, str. 47–48

35

priloha I – blizky vychod nad propasti__ 02/10/16 23:52 Stránka 1

Káhira – tradice muslimského světa versus globalizace


▲ Pochůzkář káhirského pekařství roznáší chlebové placky zákazníkům. ▼ Prodejna tradičních egyptských tkanin v Káhiře


▲ Jeden z tisíců pompézních domů staré Káhiry dnes slouží jako bizarní skladiště a prodejna historického nábytku. ▼ Káhirská hospoda „čtyřka“. Číšník tu nedělá čárky, ale při placení jen spočítá prázdné lahve na stole.

Břetislav Tureček BLÍZKÝ VÝCHOD NAD PROPASTÍ. Předmluva

Recommend Documents