BEROUNSKÝ KATOLICKÝ ZPRAVODAJ

Únor 2006

BEROUNSKÝ KATOLICKÝ ZPRAVODAJ My, senio ři? Naše víra má svá specifika! Víra je dána Bohem všem lidem stejně. Ale tak, jako u nás seniorů mají přibývající léta svá specifika fyzická, zvláštnosti má i duchovní stránka. Vždyť víra je mnohdy to jediné, co nám zůstává, když nás vše ostatní opustilo – je to víra, která nás “zvedá” do každého dne. Děkujeme Pánu za každý krok, pohled, vlídné slovo, pomoc. Na mnohých z nás se projevuje vliv životních stresů a na některých i osamění. Je pro nás skutečným darem, když máme spořádanou rodinu. Vážíme si každého upřímného vztahu. Do našeho rozjímání proto přistupuje více modliteb za členy naší rodiny, za mladé i naše blízké. Máme méně sil, a proto musíme překonávat svou netrpělivost, pochyby, pocity strachu a někdy i bezmoci. Přivádí nás to ke snaze narovnat, čím jsme v mezilidských vztazích pochybili, a darovat co nejvíce lásky dětem, vnoučatům i známým. Darem v tomto věku je pokora, bez tohoto daru Pána nezmůžeme nic. V mládí jsme považovali návštěvu mše svaté za samozřejmost, dnes děkujeme, že se společného farního slavení vůbec můžeme zúčastnit. Ten, kdo byl v nemocnici, nebo měl jiné závažné důvody, ví, jak mu chyběla účast na mši svaté, jak vzpomínal na farní společenství a toužil zase být mezi „svými“. Je pro nás též darem, když i při zhoršeném sluchu zřetelně slyšíme slovo Boží buď přednesené nahlas knězem a lektory, nebo tak, jak je tomu v kostele sv. Jakuba, pomocí ozvučení. Oceňujeme, že v Berouně jsou konány ve všední dny bohoslužby během zimního období v kapli Povýšení sv. kříže. Je tam tepleji a to nám umožňuje lépe se soustředit na průběh mše svaté. Soustředěnost je dalším z problémů, se kterými bojujeme. Snad se to mladým bude zdát malicherné a odpustí nám to, ale každý hluk – třeba dětí – nás rozptyluje, ať chceme, či nechceme. Nemějte nám to, vy mladí za zlé, my přece víme, že vy se svými dětmi do kostela patříte. Jsme nesmírně rádi, že je vás v poslední době víc a víc. Vy jste ta budoucnost a my se za budoucnost ve společenství víry modlíme. Vy jste ta naděje. V poslední době se stále více mluví o vzdělávání, které patří k aktivnímu stáří. Někteří senioři docházejí do různých univerzit třetího věku. My, katolíci, máme obrovskou výhodu, neboť se vzděláváme Slovem Božím, křesťanským tiskem a v Berouně pravidelně konanými biblickými hodinami. Co může být více povznášejícího než prožívání společenství nad Písmem. Můžeme poslouchat lahodný zpěv a duchovní hudbu na vysoké úrovni. Není divu, že třeba po skončení varhanních variací po mši svaté dáváme uspokojení a radost najevo potleskem. Děkujeme, že jsme se v dnešní době dočkali takových radostných chvil. Víme, že názory mladých a seniorů jsou mnohdy opačné. Věřte, že se snažíme vše pochopit. Chtěli bychom vám projevit více lásky, kterou si ve svém mládí zasloužíte. Omlouváme se, jestli jsme vám někdy svým jednáním ublížili. Buďte k nám shovívaví. Děkujeme Pánu, který nás –vackresba J. Goldmann - 1992 všechny milostivě, mladé i staré, ve víře spojuje.

Zpravodaj

V Zp r á v y z fa r n o s t i V V

V V V V V V V V

V

V V

Svátek Uvedení Páně do chrámu - 2. února: Mše sv. v den svátku Uvedení Páně do chrámu se koná od 17.30 hodin v kapli Povýšení sv. kříže. Pozor, změna! Mše sv. “pro děti” - výjimečně ve středu 1. února od 17.30 hod. Na všechny děti už moc těší P. Josef a je i trošku zvědavý - jestlipak se, holčičky a kluci, něčeho bojíte? A uměli byste to nakreslit a obrázek ve středu přinést s sebou? Prý si pak o tom spolu budete povídat, ano? První pátek v měsíci - 3. února: Od 16.00 hodin je možné v sakristii kaple Povýšení sv. Kříže přistoupit ke svátosti smíření. V 17.30 hodin zde začíná mše sv., po ní následuje pobožnost k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Pastorační návštěva biskupa Herbsta - v Chýňavě. V neděli 5. února bude v 11.00 hodin v kostele sv. Prokopa v Chýňavě sloužit mši sv. biskup Karel Herbst. Jeho návštěva má ryze pastorační charakter. Nedělní mše “za farnost”: Nedělní dopolední mše sv. budou v Berouně slouženy vždy “za farnost”! Biblické hodiny: Pravidelně každý čtvrtek po večerní mši od 18.30 hodin v budově kaplanky se scházíme ke společným biblickým hodinám. V letošním roce se seznamujeme s prorokem Jeremiášem. Kdo chce prožívat společenství nad Písmem, je zván a vítán. Farní knihovna je otevřena vždy v neděli v sudém týdnu, tedy 29. 1., 12. 2., 26. 2. atd. od 10.30 do 11.15 hodin v přízemí fary v Berouně. Modlitební setkání: Pravidelné modlitební setkání jednou měsíčně ve čtvtek v Berouna v kapli na faře. Modlitbu ve čtvrtek 2. 2. 2006 ve 20 hodin připraví společenství “biblické hodiny”, v dalším měsíci - termín 2. 3. 2006 - se těšíme na modlitební setkání s pracovníky Charity. SBÍRKY: Sbírka během ekumenických bohoslužeb ve dnech 18. - 20. ledna konaná ve prospěch Azylového domu pro matky s dětmi vLochovicích vynesla 8040,- Kč. Setkávání maminek na mateřské dovolené. Každou středu v 9 hodin se scházejí v budově kaplanky (ve druhém patře “na půdě”) i s našimi nejmenšími dětmi. Zvány jsou samozřejmě i maminky, které t.č. na mateřské nejsou, s dětmi i bez nich. Kontakt: Gábina Štorkánová tel: 604 282 879. Farní dovolená 2006: Pro všechny, kdo se letos chystají na farní dovolenou! Zatím se nepodařilo zajistit dostatečně velkou chatu, prosíme proto všechny, kdo by se letos chtěli k farní dovolené připojit, aby pomohli s organizací a hledáním vhodného ubytování paní Monice Horné (tel:604 251 946), která prozatím vzala hledání místa na sebe. Farní dovolená je možnost společného pobývání pro všechny, účastnit se jí mohou rodiny s dětmi i manželé bez dětí, teenageři i senioři, svobodní či osamělí, jednoduše kdokoli. Připojte se též. Na stolku s tiskovinami najdete periodikum “Nedělní liturgie”, kde jsou uvedeny liturgické texty i s výkladem nejen na neděli, ale na celý lit. týden. Jsou k volnému rozebrání, tedy neváhejte. Biřmování: V berounské farnosti také v letošním roce proběhne slavnost udílení sv. biřmování. Přípravná setkání budou vždy v sobotu od 9.30 - 10.30 hodin na faře. První setkání se uskutečnilo již v sobotu 28. ledna. Případní zájemci se mohou ještě do konce ledna přihlásit. Datum biřmování je předběžně domluveno na neděli 21. května. 2. strana

Únor 2006

V

Slučování farností v berounském vikariátu se nepodařilo stihnout do konce roku 2005, pravděpodobně k němu dojde v první polovině letošního roku.

Z v i ka r i á t u Vikariátní konference v Řevnicích. V úterý 21. února se ve Řevnicích uskuteční další setkání kněží našeho vikariátu. Mše sv. začne v kostele sv. Mořice v 9.00 hod. Všichni, kdo se mohou modliteb za naše farnosti účastnit, jsou vítáni.

T

T T T T

T Sk a u t i V pátek 10. 2. od 18,30 hodin se bude v klubovně v budově farní kaplanky v Berouně konat střediskový sněm. Prosíme skauty, aby podávali návrhy do funkcí Vůdce, Zástupce vůdce, vůdce Oldskautů, revizní komise, výchovný zpravodaj pro dívčí a výchovný zpravodaj pro chlapecký kmen, hospodáře a revizní komise na adresu [email protected] do konce příštího týdne. Děkuji. Jerry, zástupce vůdce Prosíme všechny farníky, kterým záleží na tom, aby naše děti směly vyrůstat spolu s vrstevníky při hrách a přece v křesťanském duchu, aby se za novou etapu života skautského střediska modlili. Redakce Schůzky skautského oddílu Ocelotů se konají vždy v pátek od 16.00 do 18.00 hodin ve skautské klubovně na faře. Schůzky dívčího oddílu Světlušek a Lasiček se konají též v pátek od 16.15 do 18.15 hodin ve vedlejší klubovně. Každou středu od 16.00 do 18.00 se ve skautské klubovně v budově kaplanky koná schůzka nejmenších holčiček, které si říkají „Světýlka“ a vedou je naše rangerky, Maruška Stielová a Kristýna Kodrasová. Tento oddíl sdružuje děvčata ve věku 6 až 8 let. Jestli chcete vědět více o programu atd., můžete zavolat Marušce na číslo 606458114.

FARNÍ

CHA R I TA

B EROUN

Tříkrálová sbírka. Ve dnech 5. 1. – 8. 1. 2006 se v Berouně konala Tříkrálová sbírka. Do ulic v těchto dnech vyrazili koledníci s korunami a v tříkrálových kostýmech. Vyrazilo celkem 5 skupinek. Vedoucí skupinky měl vždy průkazku tříkrálové sbírky a zapečetěnou kasičku.Celkem se v Berouně vybralo skoro 15 000,- Kč. Tímto děkuji vedoucím skupinek, kterými byli: Pavel Jambor, Petr Čapla, Lenka Čaplová, Zuzka Šachová a Jakub Kodras. Tomáš Petříček Výstava Člověk bez domova se uskuteční v Holandském domě v Holandské u. v Berouně ve dnech 14. - 24. 2. 2006. Výstava bude mapovat výtvarnou a divadelní tvorbu lidí bez přístřeší. V plánu je také vystavit černobílé fotografie Vladimíra Šiguta (studenta FAMU), který fotografoval lidi bez domova v Praze a v Ostravě. Vernisáž výstavy se uskuteční v úterý 14.2. v 10,30hod. Otevírací doba galerie bude každý všední den od 10 – 17 hod.

j Diá ř Ma n ž e l s k é h o sp o l e č e n s t v í

J Setkání manželů se chystá na druhý týden v únoru, ve středu 8. 2. se po 20. hodině sejdeme v Berouně u Vomlelů (Tovární 38). Vezměte si s sebou Bible, budeme číst čtvrtou kapitolu Markova evangelia. Těšíme se na setkání. 3. strana

Zpravodaj

!

!

P

Všechny rodiče s dětmi srdečně zveme na Maškarní diskotéku 25. 2. 2006 ve známé restauraci Eldorádo na Jarově. Přijďte v 16.15 hodin, neb v té době dorazí též autobus z Berouna. Vstupné bude symbolické - je třeba zaplatit nájem, každý rodič v masce bude mít vstup zdarma! A (opět) možná přijde Šach, Pat i Mat, kteří vyhlásívýtěze přehlídky. Výroční zpráva K-klubu: Zpráva o činnosti a hospodaření našeho občanského sdružení Křesťanský klub bude k nahlédnutí na farních www stránkách v nově zavedené rubrice K-klub v termínu od 15. 2. do 15. 4.

Pravidelná setkání každý čtvrtek od 1900 hod. v Berouně na faře v přízemí. Zveme všechny mladé nejen věkem, kteří chtějí strávit večer u čaje či kávy, ale i s modlitbou a prožitkem blízkosti. Tu a tam společná cesta do přírody, za zábavou apod. Těšíme se na vás.

Zp r á v y od j i n u d Sobota pro manželky: 25. března, 9 - 17 hodin, Pastorační středisko sv. Vojtěcha. Přednáší manželé Koronthályovi “Jak se spolu neumíme modlit?” a Mgr. Eva Jelínková “Co s naší modlitbou”. Následují skupinky, polední občerstvení zajištěno. Na závěr mše sv. Přihlášky: Centrum pro rodinu 220 181 777. Občanské sdružení Barevný svět dětí, Belgická 16 Praha 2, pořádá 2. února 2006 18.00 hodin přednášku „Náhradní rodinná péče“. Přednášející: Miroslava Hessová - Odbor soc. péče a zdravotnictví Magistrátu hl. města Prahy, Tereza Bäuchelová,DiS. -Úřad městské části Praha 10, sociální odbor, Alena Vávrová, Jana Frantíková - Středisko náhradní rodinné péče. Témata přednášky: Seznámení s činností Střediska náhradní rodinné péče, Poradenská činnost, Přípravy budoucích náhradních rodičů, Doprovázení náhradních rodin po převzetí dítěte, Kluby pěstounů a osvojitelů, Osobní zkušenost, Praktické aspekty. Vstupné dobrovolné, oznamte účast! Bohemia jesuitica. Ve dnech 25. - 27. dubna pořádá KTF UK a Česká provincie jezuitů vědeckou konferenci "Jezuité v českých zemích", a to při příležitosti 450. výročí příchodu jezuitů do české oblasti. Konference se bude konat v prostorách Karolina a vystoupí na ní asi 100 odborníků, zčásti zahraničních. 3. 2. 2006: Adorační den a modlitba za povolání v kostele sv. Ludmily v Praze: V kostele sv. Ludmily v Praze se koná adorace za nová povolání ke kněžskému i k zasvěcenému životu, za rodiny a za věrnost všech, která je zakončena slavnostní mší sv. Společnou adoraci povedou bratři salesiáni a sestry salesiánky. Slavnostní bohoslužbě v 16.30 hod. bude předsedat biskup Karel Herbst. Nám. Míru, Praha 2 - Vinohrady. 11. 2. 2006 8.00 - 18.30 hod.: 14. sněm Unie katolických žen. Téma: „Žena – nositelka pokoje“. Motto: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny a dcerami Božími“ (Mt 5,9). Koná se v budově Pastoračního střediska (kostel sv. Vojtěcha), Kolejní 4, 160 00 Praha 6. 4. strana

Únor 2006

Omluva:

Velmi se omlouváme autorce článku níže, pro velký spěch a zmatek při vytváření novoročního zpravodaje během Vánoc jsme ho bohužel vynechali a tak vychází zpožděně... Sazeč vzkazuje: ”Mea culpa, mea maxima culpa!” Chyb se nám bohužel podařilo v minulém vydání způsobit více a věříme, že nám to odpustíte, neboť jste si jistě minule přečetli Nekonečný seriál aneb život v redakci... Je ironií osudu, že nejvíce chyb bylo právě v článku o korektorech. Na jejich omluvu - článek o redakci totiž “opravnami chyb” nestihl projít. -iv-

Advent v nižborském kostele Povýšení sv. kříže K adventu neodmyslitelně patří adventní věnce, které nám dokreslují tu pravou atmosféru krásného času, kdy jsme v očekávání příchodu našeho Spasitele Ježíše Krista. Zdobí obětní stoly všech církevních prostorů na celém světě, ale i v našich domovech je klademe na stůl v místnostech nejvíce obývaných, věšíme je pod osvětlení nad stolem a zavěšujeme na hlavní vchod do našeho domu či bytu a nezapomeneme je také položit na hrob našich dra hých. Na první adventní neděli 27. listopadu předložili věřící 15 adventních věnců k požehnání, které přede mší svatou vykonal P. Cyril Kubánek. Byly všechny krásné, ty ve své jednoduchosti, i ty s náročnějším motivem. Byly vyrobeny naší vlastní rukou a bylo v nich zapleteno i kus našeho srdce. Paní učitelka Bohunka Fetterová donesla “docela” dva. Jeden pro svoji rodinu a druhý pro obecní úřad; ten je dnes na přání paní starostky Kateřiny Zuskové již zavěšen na hlavních vchodových dveřích do úřadu. Bohunka přišla do kostela pěšky, do pěkného kopce, v jedné ruce objemnou kabelu s věnci, v druhé na řemínku svou čtyřnohou přítelkyni, pejska Barunku. “Tak ráda bych se zúčastnila mše svaté, ale co s ní?” a ukázala na Barunku vesele vrtící ocáskem. “Když nebude rušit, můžeš s ní zaujmout místo u mě na kůru”, řekla jsem a tak se také stalo. Měla jsem jen obavy, až začnu hrát forte na varhany, aby nezačala štěkat. Těchto obav mě ale vzorně se chovající Barunka záhy zbavila. Seděla pod lavicí u nohou své paničky Bohunky a po celou mši vydržela. Zřejmě se ničeho nelekala, ani nebála - proč také? Vždyť byla v Domě Božím. Druhá adventní neděle v Nižboru

Druhá neděle adventní 4. 12. v našem kostele Povýšení svatého kříže v Nižboru se vyznačovala milým překvapením. Když jsme přede mší u varhan s paní starostkou Kateřinou Zuskovou sledovaly jejího čtrnáctiletého syna Kryštofa, jak si procvičuje hru varhanní, pro kterou je velice nadšen a ve které se zdokonaluje u přátel z řad zkušených varhaníků v Praze, kam pravidelně dojíždí, v ten okamžik se náhle ve dveřích objevil P. Michael Špilar, kterého znějící varhany přilákaly na kůr. Měla jsem velkou radost, protože od svatby vnučky Jany, kterou oddával na Konopišti v kapli Sv. Huberta v dubnu 2002, jsem se s ním nesetkala. To ještě stihl, poté nám na dva roky odešel do Říma. Důvodem, že znovu zavítal do Nižbora, byly křtiny dvojčátek manželů Jaromíra a Václavy Peckových, kteří tento úkol svěřili P. Michaelovi. Křest chlapečků Václava a Jana byl pro nás všechny přítomné velkou a radostnou událostí. Za asistence P. Cyrila Kubánka křest proběhl v naprostém klidu, kluci ani nedutali. Po blahopřáních a stisku rukou rodině Peckových se všichni přítomní potěšili v krátkých rozhovorem s otcem Michaelem, ale také s Andrejem Lebarem, který právě přijel z Chorvatska se svojí manželkou a roční dcerkou na návštěvu k rodičům do Nižbora. “Mohu s něčím pomoci?” řekl, když vstoupil na kůr. “Srdečně tě vítám a samozřejmě zasedni k varhanům a zahraj celou mši, jak jsi to často činil” řekla jsem. Po mši na dvoraně zámku jsme se všichni ještě pěkně pobavili a vrátili do svých domovů s hezkými pocity krásně prožité druhé adventní 5. strana

Zpravodaj neděle a v naději, že nám v malém Václavovi a Janovi vyrostou dobří křesťané, a v duchu jsme si zanotovali tu krásnou píseň: Buď Bohu chvála, dík a čest a pozdravení, že vzešla nová ratolest na vinném kmeni. Z milosrdenství Otcova jsme údy těla Kristova a putujeme s ním za Božím královstvím. Libuše Malá varhanice

Otevřené dve ře srdce Lidové divadlo Tereza přineslo jako ve vánočním balení krátké divadelní hry Hvězdičku betlémskou a Betlémský příběh. Trio Regius prokládalo mluvené slovo herců řečí z nejvýmluvnějších, hudbou. Na Vánoční zpívání u jesliček v kostele sv. Jakuba 1. ledna 2006 provázené vystoupením lidového divadélka jsme přišli pozdě, ale obdarování i nám připadlo stejným dílem. Od štědrostí zprohýbaných stolů se těžko vstává, vyprovázení návštěvy také není otázka několika vteřin. Přesto jsme novoroční představení ještě zachytili v plném proudu vánočního příběhu. Přítmí kostela prosvěcovalo světlo od oltáře a pod ním se do chrámových lodí rozlévaly svěží tóny tria Regius – jednoho cellisty a dvou sličných flétnistek. Hostili přítomné vánočními kousky láskyplné hudby jak od vánočního stolu. Jistě se donesla i k jesličkám, kam každou chvíli přicházely Anděl paní Slavíkové a papíroví herci. foto J. Hazuka maminky ruku v ruce se svými ratolestmi, i dospělí se zadívali na láskou Boží mocné neviňátko. Chvílemi mi to připadalo, že jsem na ulici. Zdaleka jsme nepřišli pozdě jediní, lidé stále přicházeli, odcházeli, korzovali chrámem… Hru hudebního tria volně prokládalo lidové divadélko. Docela srozumitelně a hravě pojednávalo o putování Josefa s Marií… Mezitím odchází tatínek s chlapečkem, v jehož očích svítí snad celý kostel jak za pravého poledne. Stačí malá jiskřička z čistého srdce a přítmí se rozehrává všemi barvami světa. Přestože tu halas vánočních svátků chybí, padá na nás slavnostní atmosféra jak mana. Naplňuje duši pokojem. Snad právě ten zvláštní klid sem láká další příchozí, těžko rozlišit, zda děvčátko přivedlo maminku nebo naopak. Nebo je to jen zvědavost? Vždyť příběh narození Ježíše nám koluje v krvi stále, staro-nově, každoročně… Dávno známe, jak putují – a nacházejí jen zamčená srdce lidí, protože – mají moc práce, moc povinností a … spoustu nedůvěry… “Kam kráčíš, hvězdičko betlémská?” Anděl prochází mezi kostelními lavicemi a zpívá otázku lidem v nich tiše sedícím, kulisy se mění… a lidská srdce zůstávají stejná jako ten příběh. A zas je nový, zas čerstvá zvěst oznamuje radostně: láska přišla k nám. Buší, tluče, ptá se řečí kvetoucí květiny: Otevřeš mi? Ještě že Trio znovu začíná hrát, zas bych moc přemýšlela o sobě, ztrácela se v sobectví… zas bych zavírala dveře krajiny srdeční váháním, rozhlížením se, ohlížením a srovnáváním… Ještě že je láska Boží nade všemi těmi lidskými milníky, usmívá se nad omyly a zas nabízí otevřené dveře. Člověk by třeba řekl´vypadni´, Ježíš říká ´pojď´. 6. strana

Únor 2006 I když představení spěje ke konci, z ulice ještě lidé přicházejí. Prozrazují je i mince cinkající o stěny kasičky jak slzičky ledové královny. Přetékám vděčností, že tu také mohu být a pookřát uvnitř, ač navenek zmrzlá. Kdybych tak mohla vděčnost zhmotnit do kasičky… Ale Ježíš nabízí bohatství, které není ani o ´kdyby´, ani o penězích. Je třeba o tom, že jsem měla s kým přijít i odejít s nadějí na příští setkání! Tak prostá podoba lásky Otce, tak snadno přehlédnutelná stále podávaná ruka, jako něžný dotek Matky Marie. S potěšením si vychutnávám, jak se v chrámu potkávají lidé, podávají si ruce s přáním všeho dobrého do nového roku, jako by se neviděli dlouho a zároveň včera naposledy. Ještě mi zní jedna z modliteb hudebního tria: Děkujeme Ti, Pane Ježíši, že naše budoucnost je ve tvých rukou. Trio jako jeden – a se všemi přítomnými vznesla se ta prosba. Amen. makozska

Svatopetrský halíř. Halíř? My, co již do kostela chodíme déle, víme, že koncem února se o nedělních bohoslužbách vybírá “svatopetrský halíř”. Taky býváme poučeni, že peníze jsou pro Svatý Stolec, aby mohl podporovat Církev a svět tam, kde je to potřeba. Chci se zabývat otázkou, kolik že to má z mé kapsy být. Halíř asi stačit nebude. Ostatně dnes se již ani nerazí. Tak nějaká nejmenší větší mince. Desetník, dvacetník? Tak možná předloni. Ale teď nám je již také zrušili. Tak padesátník. Hurá! A máme vystaráno. Ne, slovo “halíř” by se vzhledem ke změnám s naším oběživem v posledních 10-15 letech mělo vykládat jako “mince”. Tedy dvacetikoruna! Naštěstí padesátikorunové mince skončily v numizmatických sbírkách. Celý příspěvek píši, abych vysvětlil, že padesát haléřů (rozuměj dvacet korun) stále asi nestačí. Někdy dokonce od oltáře slyšíme návod, že “každý máme dát podle svých možností”. No, to by mohlo být již u někoho celkem hodně. (Ale ne u mě! Že?) Ale pojďme dál. Podívejme se na onu chudou vdovu. Čím se ona řídila. A kolik dala. Konečně bych rád upozornil na praktickou stránku sbírky. Pár situací. Přijel jsem do Jáchymova a vidím nádherně opravený velikánský kostel. Ptám se, kde na to vzali peníze. A dostávám odpověď. “To Němci, krajani.” Jinde vidím nové varhany. Ptám se opět a dostávám odpověď. “To krajani z Ameriky”. Pak vidím opravený klášterní komplex. A zas se dozvídám, že se tak událo “za podpory z ciziny”. Řády jsou mezinárodní, že? Ano, dobře se nám přijímá (od těch stále ještě bohatších, než jsme my). A nerado se uvědomuje, že je ve světě již hodně těch, kterým se zdáme být bohatší (a taky že jsme) i my. Stačí se třeba pídit, kolik stojí roční školné na jedno dítě kdesi v Indii či Ugandě. Ti, co jsou zapojeni do projektu Katolické Charity “Adopce na dálku”, to vědí. V takových zemích jsou zajímavé i naše halíře. A považme, kolik to pro ně znamená, když dáme ze “svého nadbytku”, “podle svých možností”? Či dokonce “ze svého nedostatku” (jako ta chudá vdova). Tedy, že náš dar krapet i “poškodí” náš rodinný rozpočet... Tam kdesi na druhém konci světa na naše “haléře” čekají chátrající církevní objekty či oběti budoucí vlny tsunami. Marián Fabian

Mami n k y& s p o l. - ahoj ve stř e d u d opo l e d n e ! Ačkoliv mám Beroun zapsaný ve svém rodném listě, nikdy jsem opravdový Berouňák nebyla. Až… až do svatby nebo spíš než se nám narodil první “pokládek”. A nastal problém – město celkem znám, ale z lidí téměř nikoho. A když se náhodou někdo známější objevil, určitě neměl jako já v té době stejné zájmy, o kterýchžto jediných bych se byla schopna bavit… Jak to děťátko krásně spinká, papá, kaká… Jak mně bylo těžko a jak bych tehdy uvítala ty nynější „středy“… 7. strana

Zpravodaj Pak miminko povyrostlo a nastal problém s výchovou. Nakoupila jsem odborné publikace, pečlivě prostudovala a čekala na svou příležitost. Ovšem modelová situace, popsaná v knížkách, nějak nikdy nenastala. Tedy jsem použila někdy to, někdy ono, plácala jsem se v tom jak ryba na suchu… Už se objevilo i pár podobně „postižených“ známých v mém okolí. Tak jsem si třeba jednou “s jednou” povídala o úskalích mé výchovné práce, přičemž ona vůbec nevěděla, o čem je řeč; ve mně zatrnulo, co to máme doma za E.T. -mimozemšťana… A potom - obzvlášť zapeklitý oříšek- výchova ve víře. Co s tím? Já z ateistické rodiny a od manžela slyším jen: „Kdo si to má po té době ještě pamatovat?“ Jó, být tak nynější „středy“ – víc hlavholt víc ví, to je stará pravda. A dnes… Tři dny v týdnu jsem „v tahu“, ve zbylém čase něco uvařit, pohrát si s těmi našimi robátky, poklidit, vyprat, tamhle na židli už na mě nenápadně juká hromada na žehlení… absolutně nestíháš!!! A to si chceš ještě na celé středeční dopoledne vypadnout do města? Jo, chci a jsem za tu možnost moc ráda! Pokecat si tam o tom čůrání, kakání, plenách a nočníku – dluh skoro pětiletý. Zjistit, že tamhle mají zrovna takové problémy s kňouráním jako my a ani jim na to nic nepomáhá, takže asi nebude chyba v mém výchovném přístupu, probrat večerní modlitbu s dětmi a spoustu dalších témat. Místní hračky alespoň na chvíli zabaví děti, kafe či čaj zase zpříjemní náladu nám, zvláště když ty vzornější maminy přinesou i něco na zub vlastní výroby (my ostatní „pečeme“ sušenky z obchodu), a probírá se vše možné – vánoční dárky, kojení, děti na mši svaté, babičky, vztahy mezi sourozenci, dovolená… Někdy se člověk aktivně zapojí, jindy jen poslouchá… Obojí má něco do sebe… Manžel jen vrtí hlavou, co si stále můžeme povídat, a bere to téměř za promrhaný čas, ale já se nedám! Takže holky & spol.– ahoj a ve středu na viděnou! L.L.

Svá t o s t smí ř e n í III Hřích. Pojem, který prošel řadou jazykových odstínů. Někomu se při vyslovení tohoto slova vybaví jakákoli slast, jiný za tím slyší synonymum pro sex, další slyší neškodné rozkošné jednání vtipálka. Ve skutečnosti je hřích teologický termín pro odmítnutí Boha, tedy vážný skutek, kterým chceme vědomě jednat proti Božímu pohledu na danou věc. Je to opak radosti z Boha a jeho pohledu na svět. Svoji roli zde hraje ještě skrytý motiv hříchu. Je velmi zřejmý například na jednání dětí: zakážeme jim čokoládu, ale ony neumí poslechnout, jdou a vezmou si. Nejde ani o tabulku kresba J. G. čokolády za 30 Kč, jde o princip. Náš zákaz měl nějaký důvod a smysl (např. rostoucí obezita nebo nebezpečná alergická reakce), a to bylo porušeno. Dítěti se ale zdá, že ho chceme ošidit - nevěří nám. To je pravou podstatou hříchu: nedůvěra, že Bůh chce pro mne to nejlepší. Když nevěříme, nebereme ani vážně jeho slovo a jeho nároky. Samozřejmě u dítěte nelze tyto prohřešky ztotožnit s plnohodnotným hříchem, protože dítě ještě neumí zvládat své emoce. Pro skutečný hřích platí zásada, že jde o vědomý a dobrovolný skutek. Smyslem našeho života ovšem není běsnivé odstraňování hříchů s neurotickou vášnivostí. Mnohem vyšším smyslem je život pod Boží vládou, život jako odpověď na Boží slovo. Hřích je překážkou toho, co je pro nás skutečně důležité. Člověk, který prožil ve svém životě Boží dotek, poznává hodnotu vztahu s Bohem a nechce Boha zradit. Ať již Boží blízkost vnímáme jako domov, kde toužíme přebývat s milovanou osobou, nebo přítele, kterému jsme něco slíbili a chceme to naplnit, vždy je jasné, coporušit tento vztah znamená. 8. strana

Únor 2006 Člověk, připravující se ke svátosti smíření, staví před oči svůj život s Bohem. Sleduje všechno, co se v uplynulém období odehrálo (mnozí s diářem v ruce): za dobré děkuje, nezvládnuté situace předkládá Božímu milosrdenství. Teprve nyní si bereme k ruce nějakou pomůcku zpytování svědomí, např. Desatero. Zastavme se tedy u tohoto nástroje a pokusme se ho projít. Text Desatera, který jsme se učili na náboženství a běžně ho užíváme, není biblickým textem, ale pochází od sv. Augustina. Šlo o pokus zredukovat Desatero na jednoduše zapamatovatelný text. Skutečné Desatero podle Písma je mnohem delší a také jinak zní (Ex 20,1-20 a Dt 5,6-21 resp. Katechismus katolické církve před článkem 2052). Desatero lze rozdělit na dvě části (dvě desky): první mluvící o Bohu a druhou mluvící o bližním. Je velkým omylem domnívat se, že stačí projít pouze druhou část. Často delikty v druhé části pramení z porušení klíčového přikázání první desky. Často lidé říkají: "Já Desatero zachovávám. Kdyby všichni žili podle Desatera..." Ve skutečnosti většinou jeho první část vůbec neznají! Z kontextu knihy Exodus je zřejmé, že Desatero bylo smlouvou mezi Izraelem a Bohem. To nepřestalo platit! Křtem jsme tuto smlouvu přijali a podepsali. Ten, kdo byl pokřtěn jako dítě, je vyzván, aby skutečné stvrzení za sebe učinil při biřmování a každý rok při obnově křestních závazků ve velikonočním obřadu Velké noci. Jde tedy o smlouvu mezi mnou a Bohem. Zároveň ale Židé stáli pod horou Sinaj jako společenství a tuto smlouvu potvrdili jako jeden lid - společenství. Je to tedy smlouva také mezi Bohem a námi. Židé říkají, že prvním přikázáním je již text Ex 20,2 „Já jsem Jahve, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví". Tento text je sebepředstavením Boha. Je to Boží závazek vůči nám: "Já jsem Vaším Bohem" - tím, kdo nás vysvobodil, vedl a chránil. Slyšíme jako křesťané za tímto slovem celé drama Krista, který pro nás umírá. Kým pro nás Bůh je? Pokud tento text neberu vážně, pak ani nemá smysl zvažovat ostatní části. (pokračování příště) Michal Němeček

Exodus 20: 1 Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: 2 "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. 3 Nebudeš mít jiného boha mimo mne. 4 Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. 5 Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem redakční archív Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, 6 ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. 7 Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. 8 Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. 9 Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci.

9. strana

Zpravodaj 10 Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. 11 V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. 12 Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. 13 Nezabiješ. 14 Nesesmilníš. 15 Nepokradeš. 16 Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. 17 Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu."

Jak vyko p a t man ž e l o v y kla d y ? “Minulý týden jsem nastydla, ale von si ani nevšim, že mi něco je. Až když jsem mu tedy řekla, že mám teplotu, zda by nedošel na nákup... Ma n ž e l s k é Pak si i všiml. Ale uložit a obstarat večer děti jsem musela zase já.” “Že? Před svatbou byl tak pozornej, tak obětavej ke všem, tak spol eč en s tví šikovnej s dětmi. Teď když je otcem, celej den děti pořádně nevidí.” Notovaly jsme si s kamarádkou. Vždyť tohle nejsou ti kluci, které jsme si brali. Jeden kněz prý říká, když si žena stěžuje na manžela: Byl takový i před svatbou? Když odpoví ano, pak: proč jste si ho paní brala. A když odpoví ne, tak: snad se vyvíjel vedle někoho... Takže je to vlastně naše chyba vždy. Proč jen bychom nemohly jít ke zpovědi k nějaké ženě. (Vždyť pan farář je taky “chlap” tak jak nás může chápat?) A navíc, kdyby můj muž nebyl takový, já bych byla taky jiná, ne? “Na návštěvě, tam je vždycky samá legrace a doma už zase jenom: Mám hlad, něco bych sněd´! A když se urazím a nemluvím s ním, toho si taky nevšimne. Klidně mi začne něco vyprávět, jako by se nic nestalo...” “My se tuhle doma pohádali, celou cestu v autě jsme mlčeli, ale u známých mě zase rozesmál. Byl to zase ten sympaťák, jako za mlada... No jak to, že to na návštěvě jde, a doma ne?” Proč, když se sejdeme s přáteli, je to partnerství zase tak jednoduché, jako dřív? Proč, když děti konečně usnou, je zase úžasné si jen tak povídat, rozumět si a nepohádat se. A jaktože, sotva se potomstvo probudí a hádá, mne naštve už jenom, jak manžel ráno divně zívá? A naopak: Proč se z kdysi celkem milé, hodné a navíc normální holky stává občas ječící fúrie, kterou štve všechno kolem a nejvíc ze všeho ona sama sebe? Snad je to vážně tím, že neví, kde jí hlava stojí. Nemá čas si všimnout, že děti jsou vlastně hodné, krásné, roztomilé. Nemá čas večer mezi večeří, koupáním a prádlem hledat manželovy klady. O zápory se zakopává na každém kroku, pozitiva člověk musí vykopat. Měla jsem výčitky: Nechováme se na návštěvě pokrytecky? Nahráváme si, jsme spolu rádi, “před jinými” nám ten vztah jde sám... A jen co zaškobrtnu doma o první neuklizenou botu, už jsme zase v sobě nebo v dětech. Asi na té návštěvě na chvíli zapomeneme na všednost a starosti. Tedy recept na šťastné manželství? Častěji chodit ven a mezi lidi. Vzpomenout si, co jsme na tom druhém měli před svatbou rádi. Použít ten pohled, kterým jsme koukali v době zamilovanosti.:-) Zkusím to. Spokojená manželka -iva10. strana

Únor 2006

Ze život a sva tých Sv . Scho l a s t i k a (10 . února ) V českém církevním kalendáři má dnes svátek sv. Scholastika, sestra – dvojče svatého Benedikta. Dvojčata se narodila kolem r. 480 v Nursii (Norcii), zapadlém místě v umbrijských horách. Nursie je i dnes malé městečko, navštěvované hlavně křesťanskými poutníky, kteří chtějí spatřit rodiště sv. Scholastiky a jejího bratra. Na pozemku, kde stával dům jejich rodičů, byl postaven kostel S. Benedetto. Scholastika záhy vstoupila do kláštera Roccabotte u Subiaka východně od Říma, po letech se pak dostala do kláštera u Monte Cassina. Nedaleko odtud žil její bratr, který zde založil nový redakční archív mnišský řád; jednou ročně se sourozenci setkávali k duchovním rozhovorům. Roku 542 při této schůzce prosila řeholnice Scholastika svého bratra, aby s ní zůstal déle a rozmlouval s ní o Bohu a o radostech nebe. Benedikt ale odmítal. Scholastika ve své beznaději prosila Boha o pomoc a Bůh ji vyslyšel – spustil se prudký liják, průtrž mračen, a Benedikt byl proto nucen zůstat u sestry tři dny kvůli povodni. Právě třetího dne Scholastika náhle zemřela a její bratr prý viděl, jak se její duše vznáší k nebi v podobě holubice. Benedikt pochoval svou sestru v hrobě na Monte Cassinu, jenž měl přichystaný pro sebe; později (r. 547) tam byl také pohřben. Dvojčata jsou prý spolu spojena zvláštním poutem po celý život – i když se v dospělosti jejich cesty rozcházejí, pojí je stále mimořádný citový a psychický vztah. Benedikt a Scholastika byli navíc spojeni vždy svým duchem vBohu a ani smrt je nerozdělila. Scholastika se stala patronkou benediktinského řádu, je znázorňována v rouchu abatyše, v černém řádovém hábitě benediktinek. Většinou je zobrazena (v souladu s legendou) s holubicí v ruce. Je také ochránkyní proti dešti a bleskům. Jméno Scholastika (staročesky Školastika) je latinského původu a znamená „školská, patřící ke škole; učitelka“, ale i „žákyně“, přeneseně i „školská moudrost, přítelkyně věd“. Bylo to u nás vždy jméno málo frekventované, naprosto výjimečné; zřejmě této světici není u nás zasvěceno ani mnoho kostelů. Zato jméno Benedikt z latinského “benedictus” – „požehnaný, blahoslavený“ bylo u našich předků velmi oblíbené a stalo se např. v podobách Beneš, Benda vcelku běžným českým příjmením. K svátku sv. Scholastiky se přesto vztahuje i jedna naše pranostika: „O svaté Scholastice navleč si rukavice“. Vzhledem k únorovému datu nezbývá než souhlasit; určitě rádi poslechneme. Lidmila Fričová

Půs o b e n í pia r i s t i c k é h o řád u v Be r o u n ě Dějiny města Berouna spoluvytvářely různé řády, které pomáhaly ve výuce, zdravotnictví i charitativní činnosti. Jedním z nich byl řád piaristů, který zde v roce 1773 založil řeholní dům. Významnou pomoc poskytla nadace zbožné Lidmily Rudolfové a děkan Josef Každý za přispění magistrátu. Pro dokreslení situace v Berouně je nutno dodat, že to byla doba, kdy lid strádal, v bídě jedl pokrmy z otrub, mlýnského prachu a lebedy. Obilí se neurodilo. To vše za vlády Marie Terezie. Piaristická rezidence a škola stály v místech, kde je na Plzeňské ulici škola, nesoucí jméno Josefa Jungmanna, nejznámějšího žáka piaristické školy. Rodák z Hudlic navštěvoval školu v 11. strana

Zpravodaj letech 1785-7 a měl co dělat, aby německé výuce rozuměl. Učil se německým článkům, kde rozuměl sotva několika slovům. Tři roky navštěvoval Jungmann jednu a tu samou třetí třídu, kde měl nejprve sedm a potom jen dva spolužáky. Zůstal zde ještě čtvrtý rok, aby se u piaristů soukromě učil latině. Zdejší poměry osvětlí, co zažil na svém těle. Musel se podrobit trapné exekuci, když se nedovoleně koupal v nedaleké říčce Litavce. Musel kleknout a mladý profesor mu vysázel na zadek tolik, co uznal za vhodné. Piaristé uzavřeli s děkanem Každým smlouvu o využití kostela Zvěstování Panny Marie pro řádové účely. Řádné vyučování začalo 9. listopadu 1773, kdy do lavic zasedlo 101 žáků ve věku 6 až 14 let. Zatímco v matrice školy i pamětní knize rezidence se škola uvádí jako Gymnasium Beronensis, jinde je název jiný. Vyvrcholením školního roku byla akademie, která se konala v rezidenci za hojné účasti příbuzných žáků a veřejnosti. Takové byly začátky téměř stoletého působení piaristického řádu v Berouně. Za tu dobu prošla jejich školou řada studentů, z nichž se někteří proslavili, jako Josef Jungmann nebo Šebestián Hněvkovský. Ještě k osobě Lidmily Rudolfové, která se svou štědrostí o školu velmi zasloužila. Narodila se v roce 1716 v rodině zámožného majitele nemovitostí Matěje Rudolfa, zvaného též Matěj Beha po své manželce Lidmile. Ta mu přinesla věnem dvůr pod Městskou horou. Právě tento dvůr sehrál při založení piaristické rezidence nemalou roli. Po velkém požáru města Berouna 22. září 1735, při němž utrpěl značné majetkové ztráty, spáchal Matěj Rudolf sebevraždu. Tento čin hluboce ovlivnil život celé rodiny. Ani jedna z dcer se neprovdala a smysl života obě hledaly v hluboké zbožnosti a dobročinnosti. -vac-

Kostel Naroze ní sv. Jana Křtite le — Vel íz Tato stavba patří k nejstarším (nejen) v našem kraji, již Cí r k e v n í přes tisíc let dokládá víru našich předků. Bylo to v bouřlivých dobách naší vlasti, kdy Boleslav III. odjížděl do stav b y Polska s velkými pochybami. Před odjezdem prohlásil: berounského “Kdyby mě snad něco – nedej Bůh – v Polsku zlého potkalo, vik a r iá tu svěřuji vám svého bratra Jaromíra a ustanovuji vám ho na svém místě za knížete.” Jaromír se pak skutečně ujal vlády v Čechách jako nástupce svého bratra. Psal se rok 1003. Mezitím nepřátelé knížete Boleslava – Vršovci – spáchali neslýchaný zločin. Pozvali knížete Jaromíra, netušícího podlou zradu, na lovecké místo Velíz. Tam knížete přepadli, svázali, nahého na zem položili, přivázali mu nohy a ruce k zemi a tak tupili, až mu šlo o život. Zpovzdálí to vše pozoroval jeden z věrných služebníků knížete, nenápadně z místa odjel a přivedl pomoc. Osvobozený kníže Jaromír věrného služebníka Hovoru povýšil do zemanského stavu a dal mu za jeho věrnost funkci lovčího se zbečenským statkem a léno v Kublově pro něho a jeho potomky. Na památku svého zachránění dal kníže Jaromír na tomto místě postavit kapli sv. Janu Křtiteli, jehož přímluvě přisuzoval své zachránění. Kostelík byl za vlády Břetislava I. (1035-1055) svěřen do správy ostrovskému klášteru v Davli, tedy benediktinům. V té době - zřejmě na začátku druhého tisíciletí – plnil Velíz funkci nejen církevně náboženskou, ale byl místem správy pro okolní krajinu. Patřil do hradské soustavy hradu Týřova. Tam přijel 16. listopadu 1250 Vít z pražské kapituly a pasoval ve velízském kostele za přítomnosti mnohých českých šlechticů pana Nedvěda, vladaře na Velízu, na rytíře. To vše na rozkaz Václava I. Tato událost znamená, že v těch místech zřejmě byla tvrz, a tuto skutečnost potvrzuje i to, že k velízskému kostelu a tomu místu bylo přiděleno několik strážníků z Otročíněvsi. 12. strana

Únor 2006 Benediktinský řád zde následně vybudoval proboštství. To vše podtrhuje značný význam kostela a celého místa. Dnešní kostel na Velízu má jádro ra ně gotické s několika románskými prvky. Loď má šířku 8 m a délku s podkruchtím 17 metrů. Po barokní přestavbě byly obě věže spojeny dozděním střední části do nového mohutnějšího tvaru, který pomohl zajistit silně narušené zdivo dřívějších věží. Kostel prodělával všechny bouřlivé časy, až byl husity vypálen. Proto zřejmě asi dvě století po vypálení byla nutná barokní výstavba. Proboštství prokazatelně trvalo v letech 1334-1425. V době vlády Karla IV. a Václava IV. si benediktini uzpůsobovali kostel podle svých potřeb. Tehdy vznikla dřevěná lávka spojující první patro proboštství se Románský kostelík na Velízi foto L. Fričová západním průčelím a chórem kostela. Sloužilo zde mnoho významných kněží. První byl známý probošt Markvart, jež nastoupil v roce 1354. Posledním před vypálením byl Bohuslav. Ten byl pravděpodobně dostižen husity, když chtěl zvoněním na zvon upozornit na přepad tohoto místa. To mu přineslo krutou smrt. Kostel byl pak přidělován do Zdic a v roce 1620 připadl spolu s farou k děkanství v Hořovicích. Správa kostela patřila i děkanství žebráckému. V letech 1914-1960 zde vykonával službu ustanovený farář P. František Zdrábek ke spokojenosti farníků až do svého odchodu do důchodu. Odtud byl povolán na faru do Cerhovic, kde zemřel a je zde na hřbitově pochován. Poslední větší úpravy kostela sv. Jana Křtitele pocházejí z let 1985-1993. Toto historicky významné místo je i nadále v zájmu různých prací a výzkumů. Důležitosti místa odpovídá i pověření zdejší správy, působili zde například známý jáhen Karel Stádník a P. Antonín Bělohlávek (Abé). -vac-

Chrámový sbor

O Ji s t e b n i c k é m ka n c i o n á l u

Bylo to na Boží hod vánoční. Právě při přijímání se ozvala mně velmi povědomá melodie, vlastně dvojhlas. To přece znám! „Ježíš náš Spasitel a hřiešných Vykupitel narodil sě jest nám dnes, aby nás pojal do nebes…“ Hlasy Jiřího Beščece a Lukáše Petřvalského se proplétaly; souzvuk to byl trochu zvláštní, protože pochází ze středověku, a my už jsme zvyklí na melodiku, intervaly a akordy, které se v hudbě prosadily od doby baroka. Vybavila se mi nahrávka Vánoční zpěvy z doby husitské, Jistebnický kancionál … Jak to bylo se zpěvem a hudbou v husitském období? Doba umění moc nepřála, mnohé v životě společnosti podléhalo ideologii. Reformní hnutí v Evropě s sebou zpravidla přinesla požadavek „chudé“ či „laciné“ církve – žádné bohatství, odmítání jakékoli zdobnosti v oblečení duchovních, v interiérech chrámů, v literatuře i zpěvu, žádné obrazy, žádný „luxus“. Táborští kněží chtěli např. ve svých artikulech doslova: „Všechny misály a knihy ke (kostelnímu) zpěvu, podobně i viatiky a knihy kanonických hodinek a všechny ornáty mají být ničeny a páleny.“ Kdo studoval na latinských školách, byl považován za marnivého a „zpohanilého“. Radikální stoupenci odmítali latinu při církevních obřadech a kdekoli jinde. Co bylo latinské, „římské“, to bylo podezřelé. Nepřáli ale ani žádné světské hudbě a zpěvu. V husitském Táboře, založeném r. 1420, podle kronikáře Vavřince z Březové nelze slyšet „žádné melodie zvučících píšťal či harf, jak se jinde stávalo“. Vavřinec patřil k umírněnému křídlu, svou Husitskou kroniku si klidně

sv. Jakuba

13. strana

Zpravodaj napsal latinsky, a tak mu možná instrumentální hudba chyběla. Radikálové ji ale považovali za „ďáblův nástroj“, neuznávali ani varhany. V táborském kostele zněl v té době pouze jednohlasý zpěv, vokální vícehlas (polyfonie) také nedošel uznání; jednohlasý zpěv prý věřící spojuje a všichni jsou si rovni, zatímco zpěv hlasy „lámanými“, tedy rozdělenými, je zbytečná zdobnost. Všechno ostatní kromě liturgického zpěvu je pro tábority „daremné lektání a dyndování kratochvilné“. Žádná radost ze života tady na zemi se nepovoluje… Názory těchto radikálů naštěstí nezasáhly všechny vrstvy lidí a nepokrývaly celé území Čech. Pražané např. setrvali u latinského obřadu, ale i Želivského a Žižkova strana středu si zachovala určitou toleranci vůči latině a polyfonii. Vcelku lze ale říci, že husitství svým dogmatismem a jednostranností vedlo k potlačování či zpomalení rozvoje hudby, zejména té instrumentální. Když se umění podřizuje ideologii, bývá vždy deformováno, ochuzeno, dokonce i likvidováno… Ale naštěstí tu nebyli jen radikální táborité. V protireformaci (17. - 18. stol.) byl obraz husitství prozměnu zkreslen a potlačen, a proto později chyběly např. informace o písňovém repertoáru té doby, chyběl nějaký sborník husitských písní. Zápisy v rukopise Vyšehradském, Třeboňském a Vyšebrodském byly jen ojedinělé. Některé písně byly zachyceny ještě v utrakvistických zpěvnících z 16. století, ale chyběl nějaký pramen zásadního významu. Nalezen byl až ilustrační foto redakční archív v 70. letech století devatenáctého. Šťastnou náhodou. V srpnu r. 1872 nalezl student L. Katz na faře v Jistebnici u Tábora starý a značně poškozený rukopis. Nedalo mu to – předal ho k posouzení Fr. Palackému. Ten zjistil, že se jedná skutečně o původní památku, pramen husitské písňové tvorby. Jistebnický farář Schuller pak věnoval rukopis Národnímu muzeu. Protože sborník byl anonymní jako většina středověkých děl (pouze u několika písní je autorství připsáno Husovi a Čapkovi ze Sán), dostal název podle místa nálezu – Jistebnický kancionál. Rukopis vznikl zřejmě ještě před koncem 1. pol. 15 stol., a to na základě několika starších předloh. Je spojován se stranou husitského středu, protože obsahuje i písně latinské, které by radikální stoupenci určitě neuvedli. Kancionál má tři části: 1. mešní zpěvy, 2. duchovní písně (písně modlitební, o večeři Páně, obecné, vánoční, velikonoční, mariánské a příležitostné), 3. nešporní a jiné zpěvy (nešpory vánoční a velikonoční, vánoční zpěvy a hry). Vánoční zpěvy a koledy tu mají důležité postavení, zapsány jsou zde i písně vícehlasé – je to celkem sedm dvojhlasých písní a u jedné z nich je dokonce zapsán instrumentální úvod, mezihra a závěr (píseň Stala sě jest věc divná). Z těchto zápisů soudíme, že v Čechách byli stále školení zpěváci, protože jen ti byli schopni interpretovat polyfonní zpěvy (např. Dietky mladé i staré, Z ustavenie zákona, V řečeném městě Betlémě, Virgo mater i už zmíněná píseň Ježíš nás Spasitel). Mezi vánočními zpěvy měly zvláštní postavení i písně latinské, např. Magnum nomen Domini Emanuel a Dies est laetitiae. Některé jsou starší, jiné ale dosud nebyly nikde uvedeny, a považují se proto za nově vzniklé v husitském období (např. Nascitur de virgine, Danielis prophetia). Chrámový zpěv provozovaly většinou pětičlenné skupiny pěvců. Někdo má možná Jistebnický kancionál spojený hlavně s válečnými písněmi Ktož jsú Boží bojovníci či Povstaň, povstaň, veliké Město pražské. Kancionál však obsahuje většinou zpěvy, které nám mohou ukázat tehdejší dobu i v trochu pozitivnějším světle mírumilovném. Na závěr proto jedna sympatická výzva stará nejméně 550 let: 14. strana

Únor 2006 „Jedniem hlasem tiemto časem s celým srdcem naším všichni spolu zpievajme, Bohu chválu vzdajme.“ Určitě bude jedno, zda to zazpíváme jednohlasně nebo hlasy „lámanými“. Lidmila Fričová

A to bylo vlastně na co? Ten Novoroční koncert v Loděnici...? Novoroční koncert v kostele sv. Václava v Loděnici na závěr vánočního období byl prostě Boží dárek od zúčastněných pro Pána a od Krista právě narozeného pro každého, kdo se obdarovat nechal. Ano, v předsíňce stála kasička, ale to jen tak na okraj. Za kasičkou se přece nechodí. Přilákalo nás pozvání společného setkání s písničkou, ještě jednou se zaposlouchat do oslavy Božího narození. Žáci ZŠ Loděnice zazpívali vánoční písničky jako na samé jedničky. Pod vedením paní učitelky Girethové nás znovu obestřeli kouzlem Vánoc. Děti připomínaly rozezpívané andílky asi tím, že se jim narodil v srdci Ježíšek, jako každému dítěti. A dospělí z kůru v poselství vtělené Boží lásky pokračovali. Tóny skladeb se na nás snášely jako věnečky na hlavy světců vymalovaných a zarámovaných na stěnách kostela. Ze stěn čišel chlad, ale Ludmila Pexová nás obdařila slunečně hřejivým zpěvem, varhany rozezněly Pavla Bočková a Pavla Fabianová, jako hosté přijeli Michaela Nejedlá s altovou flétnou a Lukáš Lukáš Valášek a jeho viola foto av Valášek s violou. Dívám se s podivením na prostý betlém z hliněných figurek. Hoří tam svíčka, nebo je to jen pozlátko? Nedokážu to z jednoho metru rozeznat. Jedno přání snad ode mě Pán rozezná i v mé tmě. Tolik si přeji, aby se mi také narodil ten jeden, náš Pán Ježíš, v srdci. A v zatmění nevděčnosti zapomínám, čeho se mi za ten jeden jediný rok dostalo. Cožpak se mi nenarodil, když tu jsem, a ne sama? A u Pána je jeden rok jako jeden den... Z kůru mistrně promlouvá viola Lukáše Valáška, člena České filharmonie. Vidím, jak hudba otevírá oči. Jako by rozsvítil svíce, tak je slyšet radost. Po čisté vodě hudby následuje čirý potlesk jako déšť, když se vrací zpět k slunci. Jsme tady z lásky Boží a vracíme se k ní příchodem děťátka Panny Marie. Stále se obávám, zda se konečně s definitivní platností narodil i v mém srdci… Nezdá se mi to ve skutečnosti všedních prohřešků, nejistot… Ale každé miminko je přece po narození scvrklé a hezké jako setmělý stařeček. A hlavně, je s ním spousta práce. A přece, tolik si jí s každým z nás náš Otec dá, a znovu, trpělivě a rád. A zas se k nám vrací, denně a v každé chvíli. Tak se ´to narození´ neděje jen za slavnostního osvětlení a podle svátků v kalendáři..? Vyšli jsme z kostela sv. Václava, rozsvícení jak vánoční ozdoby, i když tento koncert loňské Vánoce již definitivně uzavíral. Ale nic není definitivní, natož smutné, když víme, čí jsme. „Ještě tu kasičku si vemte!“ slyším z předsíně kostela. A Michaela Nejedlá a Pavla Bočková foto av už se nese jako výslužka. Vida, ani tato práce aktérů 15. strana

Zpravodaj Novoročního koncertu nebyla marná. P. Michal ještě jednou děkuje hostujícím, Michale Nejedlé s příčnou flétnou… „A to bylo vlastně na co?“ otáčí se ještě violista po kasičce. „Na kostel? Tak to je jako na Tři krále.“ Nerozumím sice rovnosti mezi Tříkrálovou a sbírkou na obnovu kostela (která byla uvedená na programu), ale setkání, vítání Krista o rozumu dozajista není. Snad aby zas bylo kde hrát, zpívat, děkovat a sejít se. Tak na tohle to bylo. Bohu díky, vydařené jako dveře otevřené v pravé chvíli do nového dne. makozska

F ARNÍ

CHARI TA

Seydlovo nám. 24 Berou n 266 01

B EROUN tel: 311 622 422

Bilance Azylového domu sv. Jakuba Do konce roku 2004 byl Azylový dům (dále AD) pod správou Arcidiecézní charity Praha. Od ledna roku 2005 jsme přešli pod Farní charitu Beroun, což přineslo nemalé problémy nejen vedení FCH, ale i všem pracovníkům domu. V krátké době se ustálil kolektiv sociálních asistentů, z důvodu nedostatku finančních prostředků většinou mladších důchodců se středoškolským vzděláním ukončeným maturitou. Věk stávajících soc. asistentů byl výhodou, problémoví klienti si ani netroufli asistenta „testovat.“ Štěstí jsme měli v osobě sociální pracovnice, která nastoupila počátkem roku 2005. Mgr. Vanda Kuběnová se velmi rychle zapracovala a získala si i úctu všech klientů i pracovníků AD. Kdo kdy pracoval v této oblasti, ví, o čem píši. Naši klienti samozřejmě zkoušeli, co paní Vanda vydrží. Neměli však šanci. Tak se stala jejich poradkyní, i když už opustili AD a dostali se opět do nesnází. Tím se tedy vžilo, že i klienti, kteří z jakýchkoliv příčin nežádali ubytování, přišli si například pro radu ohledně žádosti o starobní důchod, pomoc při sepsání životopisu apod. V plánu byl i počítačový minikurz, kde se klienti seznámí se základy počítačové techniky. V letním období jsme uspořádali několik sobotních „Grilování při kytaře“ nejen pro klienty AD, ale pro všechny občany vnouzi. Tato akce se velmi líbila zejména dětským návštěvníkům. Špekáčky od pana Alferyho byly vynikající – což dosvědčily umaštěné brady a rozzářené oči návštěvníků. Pro děti se našla i sladká odměna. Další akcí, kterou jsme se již od počátku snažili pomoci svým klientům, bylo zajištění nábytku a základního vybavení bytu včetně ložního prádla a šatstva pro jejich nový život mimo AD. Na podzim se uskutečnila druhá etapa rekonstrukce interiéru - rozšíření kulturní místnosti, výměna oken v přízemí a instalace bezpečnostního kamerového Grilování při kytaře foto J. Hazuka systému včetně požárních hlásičů. Je třeba poděkovat zejména našim sociálním asistentkám za veškerou úklidovou práci po rekonstrukci. Stejně tak i naši mužští kolegové se přičinili na dokončovacích pracích technického rázu. Tradicí se staly i Adventní večeře s hudbou za účasti pana vikáře a ředitelky FCH. Letos zazněla i častuška AD „My jsme kluci z azyláku“. Představila se nová sociální pracovnice 16. strana

Únor 2006 Mgr. Barbora Rybářová, která od 1. ledna 2006 vystřídala Mgr. Kuběnovou. Naše paní Vanda zasedla opět do poslucháren vysoké školy. Jako štědrovečerní nadílku nám Krajský úřad zajistil sponzorský dar ve formě potravinových balíčků. Každý klient měl tedy pod stromečkem dva dárky (také balíček od FCH se dvěma páry ponožek). Na Štědrý den dopoledne se vypravili tři naši klienti s balíčky do ulic, kde se soustřeďují bezdomovci, a rozdávali balíčky také jim. Venku sice nebyl velký mráz, ale za nehty „zalézalo“. Byla to vlastně díky Krajskému úřadu Středočeského kraje první zdařilá akce pro lidi v nouzi, kteří z jakýchkoliv důvodů nechtějí nebo nemají odvahu náš Azylový dům navštívit. Štědrovečerní večeři si uspořádali klienti sami. Kdo neměl finanční prostředky, měl možnost dostat potraviny, které na svátky do AD dopravili naši sponzoři a dárci. Poslední akcí roku bylo zajištění „Sobotních polévek pro lidi v nouzi“ z města a okolí. Každou sobotu a neděli v zimním období od 12.00 do 13.00 hod. je v AD připravena teplá polévka a chléb. Počítalo se s vydáváním do konce března 2006, případně podle počasí. Rok 2005 skončil. Základy jsou položeny. Jedni odcházejí, nová generace nastupuje. Vzhledem ke svému důchodovému věku odcházím i já. S novým rokem přichází i reorganizace provozu v Azylovém domě podle nového projektu, který zpracovalo vedení FCH pro následující dva roky. Ráda bych poděkovala za spolupráci a pochopení D. Průšovi, bývalému řediteli FCH, který vše začal, a panu vikáři J. Pecinovskému za velkou duchovní podporu celého kolektivu od počátků našeho vkročení do tohoto domu. V neposlední řadě děkuji oběma sociálním pracovnicím a všem sociálním asistentům AD za náročnou a často i nedoceněnou práci. Myslím, že jsme za přispění ředitelství FCH odvedli kus práce v zájmu sociálně potřebných občanů. Protože od března se až na jednoho bude měnit celý tým sociálních asistentů, přeji nejen mému nástupci, ale i novým sociálním asistentům hodně úspěchů a Božího požehnání. Marie Burešová

Azylový dům na prahu roku 2006 Slíbili jsme vám v minulém čísle zpravodaje, že vás budeme postupně blíže informovat o tom, jak budou fungovat jednotlivé projekty farní charity v novém roce. Začínáme pěkně od A – jednak se to jaksi samo nabízí, za druhé je azylový dům v tuto chvíli místem nejvýraznějších a také velmi konkrétních změn. Pro příští dva roky jsme na zajištění služeb azylového domu získali dotaci z evropských strukturálních fondů, což je v danou chvíli jediný a zásadní finanční zdroj určený na podporu projektů pracujících s osobami bez přístřeší a na okraji společnosti. Tato dotace nepodpoří samotný provoz azylového domu (zde opět plně spoléháme na město Beroun a na vlastní zdroje,), ale soustřeďuje se přímo na zajištění kvality poskytovaných služeb (tedy především na platy zaměstnanců a jejich další vzdělávání). Evropské fondy jsou zaměřeny na dlouhodobou perspektivu a tedy také na produktivní věk. Vzhledem k této skutečnosti a také vzhledem k tomu, že pravděpodobně již od dubna 2006 rovněž farní charita začne působit v novém domě sociálních služeb (bývalé kasárny), došlo v rámci azylového domu na přelomu roku k reorganizaci. Požádali jsme všechny současné zaměstnance v důchodovém věku, aby od dubna 2006 přijali některou jinou pracovní pozici v rámci projektů farní charity. Většina z nich tak přejde (v rámci finančních možností) do souvisejícího projektu nízkoprahového denního centra, které budeme provozovat právě v bývalých kasárnách, nebo do připravovaných aktivit v rámci pečovatelské služby. Maruška Burešová, od r. 2002 vedoucí domu, využila možnosti odejít plně do důchodu již od ledna 2006. Na uvolněná místa nyní přijímáme nové zaměstnance vproduktivním věku 17. strana

Zpravodaj Chtěla bych za sebe i za celé vedení farní charity touto cestou poděkovat všem, kdo v azylovém domě pracují, za velkomyslnost a vstřícnost, s jakou k dané situaci přistoupili. Velice by mě mrzelo, kdyby tato změna byla kýmkoli chápána jako nedocenění jejich práce, houževnatosti a odvahy, protože skutečně je za co poděkovat. Práce v azylovém domě není jednoduchá, dokonce ani vždy příjemná (ale přesto svým způsobem krásná). Jmenovitě bych chtěla poděkovat Marušce Burešové, která dům dlouhou dobu vedla. Obdivuji odvahu, s jakou do této práce, se kterou neměla předchozí zkušenost, v rozhodující chvíli vstoupila a navzdory všemu nesnadnému (a že toho nesnadného málo nebylo) vytrvala. Děkuji také Mgr.Vandě Kuběnové, která se zde velmi úspěšně angažovala v oblasti sociální práce (a od ledna se opět plně věnuje studiu) a paní Martině Mossoczy, která je v současné době jako vedoucí koordinátorka projektů dočasně pověřena vedením domu. Díky jim všem, díky jejich houževnatosti, laskavosti a poctivé mravenčí práci (a jistě také díky dalším pracovníkům, kteří domem v průběhu jeho existence prošli) je azylový dům na Zavadilce takový, jaký je. Přejme mu do jeho nové etapy, aby poskytoval dobrou službu. Přejme mu i dalšího dobrého vedoucího, který celý projekt v dohledné době převezme. A konečně, přejme mu i vaši stálou přízeň. Jana Civínová Ředitelka FCH Beroun

ČLOVĚK BEZ DOMOVA Farní charita Beroun /Azylový dům sv. Jakuba/ pořádá ve dnech od 14. – 23. února 2006 v Holandském domě v Berouně výstavu Člověk bez domova. Vernisáž výstavy proběhne v úterý 14.února 2006 v 10,30hod. Otevírací doba výstavy denně ve všední dny od 10 – 17 hod. Připravovaná výstava fotografií a prací výtvarníků bez domova chce nabídnout jiný, širší, méně očekávaný pohled na bezdomovectví jako vykořenění a ztrátu smyslu a životních jistot. Měla by být výpovědí lidí na okraji, úvahou nad východisky z obtížné životní situace, ale také pokusem alespoň na chvíli překonat bariery mezi „dvěma světy“. (Mimochodem, poměrně zajímavé téma k meditaci ve světě, kde rozhoduje úspěch a výkon. ) K projektu se připojili i další subjekty, takže výsledek slibuje zajímavé překvapení pro nás pro všechny. -moss(Pokračování z minulého čísla)

Holandsko — chladné počasí a hřejivé přátelství Odpoledne jsem dojel tramvají do centra Haagu. O tomto městě se hodně mluví, protože jsou zde sídla mnoha institucí Evropské unie. Navíc to bylo město královské a tamější královský dvůr je skutečně krásná a honosná stavba. Avšak o malebnosti se příliš hovořit nedá. Míchají se tu stavby asi šesti století, navíc v nepříliš citlivém konceptu. Jestliže však jste milovníky moderní architektury, přijedete si v Haagu na své. Na druhé straně je zde zachováno více památek z doby před vznikem samostatného Holandska (radnice, velký kostel, některé patricijské domy). A pokud jste držiteli zlaté kreditní karty, bude pro vás toto město ještě poutavější. Večer pak bylo první setkání s přáteli. V krásném a téměř v úplnosti zachovalém Delftu, kde Vilém Oranžský našel útočiště před španělskými vojsky a odkud vytáhl do boje, jsme nad skvělým jídlem dlouho do noci hovořili o životě našich farností. Možná vás stejně jako mě překvapí, že někteří (především ti z Čech žijící v Holandsku) mají ve svých počítačích nainstalované připojení na městský kamerový systém v Praze a v Berouně, čtou náš farní Zpravodaj a překládají jej ostatním. Všichni se živě zajímali o naši Katolickou mateřskou školku, samozřejmě o varhany a hudbu v kostele, vlastně o 18. strana

Únor 2006 každý detail ze života okolo našeho kostela. Vyprávěl jsem o letních táborech, o všech společenstvích, co se jich u nás realizuje, o stavebních pracích v KMŠ, o slučování farností, o spolupráci s městem. S panem varhaníkem Gerardem Legiersem jsem tu a tam zabloudil do tajemných koutů hudby a naše debata v tu chvíli byla sledována i ostatními. Ne snad, že by nám rozuměli, ale viděli dvě osoby exaltovaně hovořící paralelně téměř bez nádechu, gestikulující či končetinami šermující (bylo třeba objasnit nohoklad v jedné skladbě J. S. Bacha) a skvěle si rozumějící, což byl jistě obraz hodný pozorování. Připouštím, že varhaníci nejsou tak zcela normální jedinci. Na cestě zpět do Rijswijku jsme se podívali na nově osvětlený kostel – ta fotografie, kterou jsem na tom místě pořídil, je symbolická: všichni mají zakloněné hlavy a hledí na noční oblohu a věž jako zdvižený prst ukazuje směr. Neděle byla jako malovaná, liturgie krásná, dokonce jsem při pohledu do textu pochopil, že holandština je vlastně kombinací němčiny a angličtiny okořeněná specifickou výslovností, takže výsledkem je Lukáš Petřvalský mezi přáteli u sv. Bonifacia v Rijswijku. foto N něco zcela nesrozumitelného. Chrámový sbor zpíval polyfonickou mši autora, jehož jméno jsem si nezapamatoval (byl z oblasti ceciliánského hnutí v 19. století), bohoslužba oběti se pak odehrávala v latině (!) mimo eucharistickou modlitbu. Ostatní orace byly skutečně latinsky (prý je to tak obvyklé). Velmi milý pan farář mi pak vyprávěl něco o organizaci farnosti (první neděle v měsíci je bohoslužba se zpěvem gregoriánského chorálu a je celá latinsky až na texty čtení a evangelia, druhá je se zpěvem lidu, třetí je se zpěvem sboru a čtvrtá neděle je bohoslužba pro děti). Ve tři hodiny odpoledne byl pak koncert. Přišlo asi 200 lidí, zástupci české ambasády a další Češi žijící v Holandsku. Prostředí chrámu plného vznešenosti, který hudba naplňuje do posledního koutu svými vzedmutými i klidnými vlnami, zapůsobilo na všechny a i já jsem jaksi přestal hlídat noty a nechal se unášet tím božským fenoménem... Navečer jsme pak v úzkém kruhu vychutnávali fantastické jehněčí v perské restauraci. V pondělí jsem odlétal s vděčností v srdci za to, že jsem mohl být uprostřed vzájemnosti a porozumění, sdílet se s lidmi, které od nás sice dělí stovky kilometrů, ale ve skutečnosti jsme si velmi blízcí. Možná nás spojuje vědomí toho, že zázraky (ty věci za zrakem) jsou de facto tichými a prostými odlesky Boží dobroty, která se tak velkoryse snáší k nám na zem. Je tudíž velmi zodpovědné nastavovat své vlastní srdce tak, abychom tyto paprsky neminuli, ale přijímali je a nechali je v sobě rozzářit se. A přátelé jsou zrcadla, která tento svit odrážejí a posílají si jej navzájem mezi sebou. Lukáš Petřvalský, varhaník

PŘE Ž I LI JSM E ! V říjnu od dvacátého osmého do třicátého se konalo v rámci mezistřediskové spolupráce roverské klání „PŘEŽITÍ 05.“ A myslím, že název této akce ji naprosto vystihl. Přežili jsme a stále tu jsme. O co tu vlastně šlo? Pro začátek této kratičké reportáže chci říci, že rover je především poutník. A tak jsme putovali. Cílem našeho podzimního 19. strana

Zpravodaj putování byla pískovcová skaliska v oblasti Prachovských skal a Český ráj. Opravdu pozoruhodný kousek země na území severních Čech. S našimi kladenskými spolupoutníky jsme se sešli v Praze na Masarykově nádraží. Bylo jich šest a my čtyři. Počítali jsme s jejich hojnější účastí, ale oni nás ujistili, že se v průměru na podobné akce v takovém počtu schází. Na první pohled mi bylo jasné, že to nebudou žádní chudáčkové, kteří si dají dvacet kilometrů do nohou a konec. V této záležitosti měli velkou převahu, jak jsem později uznal. Cesta do Ráje byla krkolomná a nejednou jsem si oddechl, když jsem dorazil na místo určení. Těch na nás čekalo vícero. Nejprve přišlo na řadu rozdělení do “výpravných” skupin. K tomu došlo ještě ve vlaku na trase do Jinolic. Tři skupiny, tři čísla, tři rozdílné cesty nás rozdělili na cestě do Ráje. Namíchali jsme se s kladenskými a mně připadl jeden devatenáctiletý rover přezdívkou Cipísek a jeden kluk od nás. Byl jsem celkem spokojen. Ono to vlastně bylo úplně jedno, s kým budu, protože všichni, jak jsem je poznal, hráli naprosto férově a o legraci a dobrodružství nebylo nouze. Prvním cílem naší cesty bylo projít a zaznamenat si to nejzajímavější na Prachovských skalách. Ten den nás čekalo přibližně patnáct kilometrů. I s osmnáctikilovou krosnou na zádech to šlo. Trasa sice vedla celkem náročným terénem, ale dobrý. Přespávalo se na zřícenině hradu Pařezu. Musím poznamenat, že ten večer proběhla neoficiální soutěž o nejchutnější „kotlík“. Vyhrála ji naše skupina, díky mé neutuchávající potřebě vyprázdnit co nejvíc svou krosnu a, podotýkám, určité dávce vlastní invence. Neboť jsem tušil, co nás čeká příští den. Druhý den, jakmile jsme doplnili potřebné množství vody, dali jsme se na pochod směrem na Mladějov – kousek od něj se nacházela brána do Českého ráje. Každá skupina dostala mapu „Rajských ostrovů“. Jenže mělo to jeden drobný háček. Mapa byla černobílá a skutečné názvy obcí byly zaměněny za názvy ostrovů Indonésie. Např. místo Hrubé Skály stály Havajské ostrovy a místo hradu Trosky - Tuvalu, skutečný název obce byl vymazán. Takže si umíte představit, jaký to muselo vyvolat mazec. Ale díky našemu důvtipu a turistickým tabulím jsme to vyluštili. Měli jsme za úkol objevit a dobýt co nejvíce „Rajských ostrovů“ a naši pouť zakončit slavnostním výstupem na nejvýše položené místo Velikonočního ostrova. Tak to už nebyla procházka růžovým sadem. Kdybychom to vzali opravdu poctivě, nachodili bychom nejméně padesát kilometrů s batohy na zádech. To by bylo i na mě moc silný kafe. Náš plán byl velkolepý. Chtěli jsme se jednoduchým obchvatem dostat do Velikonočních ostrovů a zvolili červenou jako značku, po které půjdeme. Ještě pár veselých poznámek na adresu nás všech a hurá na cestu. Počáteční elán rychle vypršel s postupující únavou. Na Hrubou Skálu jsme došli už za tmy. Z našeho počátečního plánu rychle sešlo, neboť byla tma a my už delší dobu procházeli hustým lesem. Chvilku si oddechneme a poradíme se, jak dál. Nikomu se už nechtělo jít dál lesem, a tak padlo rozhodnutí porozhlédnout se po Hrubé Skále – měla zde být, alespoň podle mapy, rekreační lesní bouda – a poptat se na nejkratší cestu do Vyskeře – Velikonočních ostrovů. Morálka v naší skupině prudce klesala, skutečně bychom uvítali změnu. Náhle jsme spatřili světýlko. V lese asi tak sto - sto padesát metrů od nás probleskovalo světlo rozsvícených okenic. Přišli jsme na malé parkoviště a hned nám bylo jasné, že tady bychom rádi naši cestu zakončili. Do dveří vstupovala nějaká dívka a nad dveřmi hlásal nápis Gambrinus příjemné posezení v teple. Ale toto nebyl cíl naší cesty. Obyvatelé zdejší chaty nám poskytli odborný doprovod na nejbližší asfaltovou komunikaci a odtud nás čekalo ještě asi šest kilometrů po silnici do Vyskeře. Po tomto činu si ona chata po právu zasloužila pojmenování Lesní chata U Andělů. Ještě nás čekalo nepříjemné a zdlouhavé čekání na onom nejvyšším vrcholu Velikonočních ostrovů v mrazu a zimě. Když jsme se totiž značně vyčerpaní a hladoví vyškrábali ke kapličce, 20. strana

Únor 2006 bylo jednoznačné, že tu jsme první. Zanechali jsme vzkaz pro další příchozí a šli hledat nějaké kryté místo na přečkání. No, co vám budu vyprávět, nabídnu vám zde archivní SMS, která byla zaslána Medvědovi ten večer ve Vyskeři: „Nad svíčkou máte vzkaz. Žije nás jen polovina. A to z každého. Jestli nás chcete najít ještě naživu, tak si mákněte. Jsme v dolíku pod desátým zastavením (křížové cesty, podotýkám). Mráz nás sužuje.“ Tak takhle nějak to vypadalo. Ten den jsme ušli asi dvacet tři kilometrů svižným tempem s krosnou na zádech ještě stále dost těžkou na to, aby se pronesla. Tu noc nebyla teplá večeře. Třetí a také poslední den našeho putování po krásách Českého ráje proběhl následovně. Ráno po vydatné snídani jsme se sešli a vyhodnotili předchozí den. Pak nám Medvěd nadhodil svůj plán postupu a my se vydali na poslední úsek naší cesty. Cíl byl jasný. Stihnout pokud možno vlak z Březové. Po cestě jsme opět doplnili zásoby vody. Chtěli jsme navštívit ta nejvýznačnější místa v Českém ráji. Jedním z nich byly Drábské světničky, krásné pískovcové masívy, ze kterých bylo vidět do širokého kraje prý až na hranice. Rozkládají se na severozápadním okraji Českého ráje. Když procházíte touto krajinou, máte pocit, že jdete pohádkou. Ovšem za předpokladu, že si odmyslíte všechny ty přírodychtivé turisty. Právě Drábské světničky mě zaujaly svou bizarností, se kterou se vám dávají poznat. Sama minulost je taková pohádková, tajemná. Stálo zde keltské oppidum a poté staroslovanské hradiště. A koneckonců nejedna pohádka má právě tady svůj počátek. Zde mělo tedy počátek i naše putování po Českém ráji. Po cestě do Drábských světniček je možné navštívit mnoho dalších, také pozoruhodných míst, tzv. vyhlídek. Co jsme stihli, navštívili jsme, a co ne, tak to vyfotili. Své vyprávění bych chtěl zakončit malou paralelou. Onen název této výpravy je odvozen od slova „přežít“. A já chci říci, že pod tímto pojmem během našeho putování nešlo jen o „přežití“ v přírodě za podmínek více či méně náročných, ale především o přežití ve společenství lidí, které neznáte a se kterými jste se rozhodli zažít a prožít něco neobvyklého. Petr Čapla

O TÁZKY

Z DUCHNY :

Otázky, které nacházíte v této rubrice, často nejsou podepsané, neboť je sbíráme ústně tak, jak je od spolufarníků zachytíme. Přesto se nevzdáváme a věříme, že i vás zajímá něco konkrétního. Nebojte se zeptat. Jak praví přísloví: “Kdo se ptá, vypadá jako hlupák, kdo se nezeptá, hloupým zůstane!” -red-

Proč nejdou hodiny na “Zábraní”? Hodiny na kostele Zvěstování Páně nejdou, protože není, kdo by je denně natahoval. Hodiny totiž vyžadují denní "servis", což je časově náročná záležitost. Je obtížné hledat dobrovolníka, který by to vzal na sebe. Město Beroun přestalo tuto službu občanům finančně zajišťovat, proto hodiny nejdou. -jp-

•

Socha P. Marie v berounské farní kapli má na hrudi tři růže. Má to nějaký důvod? Naše socha Panny Marie je lidovým ztvárněním. Přesto tři květy vyjadřují důležité dogma o Marii. V katolické církvi se během prvních staletí objevilo učení o trojím panenství Marie. Tento zázrak má samozřejmě velký duchovní význam (nejde tedy jen o anatomii). Ježíšovo panenské narození je znamením nového Božího počátku, nového stvoření. Narození z panny je především znamením Ježíšovy závislosti na Bohu. Jemu vděčí za to, co má, kým je. Lze tedy říci, že panenské narození je znamením Božího synovství. Mariiny růže svědčí o úzkém vztahu mezi Bohem Marií a Kristem a bez něj by mariánská úcta neměla žádnou hodnotu. Na ikonách •

21. strana

Zpravodaj se toto znamení objevuje v podobě dvou hvězd - na rameni a na hlavě madony (třetí hvězdu vždy zakrývá dítě v náručí). -mnJsem nemocný. Můžete se za mne nějak konkrétně modlit? Co pro to mám udělat? • Je nutné, abyste nás kontaktoval, ať již písemně, mobilem nebo osobně. Jako kněží máme možnost obětovat mši svatou za vás (v takovém případě sám Kristus bere tuto prosbu do své oběti). Nebo vložíme tento úmysl do modliteb za farnost, které každý den konáme, a také lze zapojit celou farnost tak, že se úmysl zmíní v prosbách při mši svaté. Kromě těchto běžných kroků lze požádat o zvláštní modlitbu s požehnáním. Nejde jen o křížek na čelo, ale o modlitbu kněze, kterou koná v moci svého svěcení a pověření přijatého od Krista. Podobně můžete sám vyzvat několik blízkých křesťanů, aby se s vámi a za vás modlilo. Tato společná modlitba také otevírá nebe a je velmi požehnaná. Samozřejmě se takový postup netýká jen nemocných, ale všech, kteří řeší jakoukoli obtíž života a bylo velmi dobré, abychom tyto prostředky využívali. -mn-

O ZN A M Y :

Rakovnický týdeník Raport ve svém silvestrovském čísle uveřejnil článek o údajném zjevení ve Zbečně 25. 12. 2005. Zbečenský pan farář Ján Petrovič vzkazuje všem čtenářům: Šlo o nevhodný silvestrovský vtip. Jmenované osoby vůbec 25. 12. ve Zbečně nebyli a ani se tento den nic zvláštního ve Zbečně neudálo!

Ú ØE D N O S T I : V ÝK A Z

O HO S P O D A Ø E N Í FA R N O S T I

B ER O U N -

Text Nájemné Prodej majetku, úrok z term. vkladů a ostatní zdaňované příjmy Sbírky Dary fyzických a právnických osob - tuzemské i zahraniční Úroky z vedení běžného účtu Příspěvky z diecéze Příspěvky obecní, krajské, státní Náhrady škod Ostatní příjmy PŘÍJMY CELKEM Bohoslužebné výdaje Režijní výdaje Opravy památek Opravy ostatní Odeslané sbírky a příspěvky arcidiecézi Dary a charitativní výdaje Zálohová daň z příjmu Daň z příjmu práv. osob, z nemovitostí, Nákup dlouhodobého majetku Ostatní výdaje (rekonstrukce KMŠ, ap.) VÝDAJE CELKEM 22. strana

RO K

2005:

Skutečnost v Kč,-

119 010,00 0,00 204 893,00 359 276,50 2 710,38 150 000,00 180 000,00 19 674,01 89 020,00 1 124 583,89 15 356,00 313 702,04 207 017,00 29 771,30 87 650,00 92 000,00 43 400,00 56 166,00 5 815,00 377 562,00 1 228 439,34

Únor 2006

F A R N O S T I T ET Í N , L OD Ì N I C E , Ž E L E Z N Á Text Nájemné Sbírky Dary fyzických a právnických osob Příspěvek z diecéze Příspěvek obecní, okresní, státní Náhrady škod Ostatní příjmy PŘÍJMY CELKEM Bohoslužebné výdaje Režijní výdaje Opravy památek Ostatní opravy Odeslané sbírky a příspěvky arcidiecézi Dary a charitativní výdaje Zálohová daň z příjmu Daň z příjmu práv. osob, z nemovitosti Nákup dlouhodobého majetku Ostatní výdaje VÝDAJE CELKEM

N A BÍ D K A :

RO K

2005:

Skutečnost v Kč,-

Tetín

27 207,00 14 754,00 88 600,00

19 908,31 150 469,31 42 259,60 200 992,00 3 538,00

804,00 5 900,00 5 000,00 258 493,60

Loděnice

6 000,00 27 418,00 11 100,00 119 000,00 19 674,01 704,00 183 896,01 4 643,00 15 686,70 119 267,00 1 462,00 5 062,00

Železná

98 505,00 15 047,00 30 000,00 190 000,00

333 552,00 2 150,00 3 390,00 510 000,00

2 949,00

370 017,50 20 000,00 239 400,00 344 930,00

149 069,70

550,00 1 490 437,50

Jso u vše c k o je n o m náh o d y ?

„…Trvalo to šest neděl a před velikonočními svátky byl kříž hotov. Pak jsme se domluvili s přáteli, že vezmeme lešeníčko, sejdeme se na místě (v Rudíkově na Třebíčsku před úřadovnou SNB) a postavíme nový kříž tak rychle, aby si toho prostě nikdo ani nevšimnul. Přijeli jsme, dovezl se kamenný kříž, všecko se složilo, a pak jsme smutně zjistili, že nové břevno je tak těžké, že ho ani v šesti lidech do té výše nezvedneme. Jak ho jen zasadit na podstavec? Stáli jsme tam bezbraně, asi tři metry od silnice. Naproti z oken úřadu nás už pozorovali příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří pak začali fotografovat. A pan Šoukal (kameník) prones´ s povzdechem – To by chtělo autojeřáb. – V tu chvíli jsem se otočil a tam na té liduprázdné ulici bez jakéhokoliv provozu, připomínám, že byla sobota ráno, z křižovatky vyjel autojeřáb. Přijížděl pomalu a řidič se díval zvědavě na nás. Mimoděk jsem zvedl ruku. Šofér otevřel okýnko u kabiny – Co chcete, chlapi? – Povídám – Potřebujeme postavit kříž. – Řidič jen kývnul, zacouval k nám, pak vystoupil a uvedl do provozu jeřáb. Během několika minut stál kříž na svém místě. …“ Ukázka z nově vyšlé knihy „Život pod psa“, kde Jan Schwarz zpovídá poslance Jiřího Karase. Tento křesťanský politik celý život žije svou tradiční křesťanskou víru. Za bolševika opravoval na Třebíčsku o vlastní iniciativě kříže. A teď, když již všechny stojí opravené, se věnuje ochraně života. Toho nenarozeného i letitého. Vřele doporučuji k přečtení. K mání ve vydavatelstvíSypták, e-mail: [email protected] Marián Fabian 23. strana

Zpravodaj

M OD L I T B A

MÌS Í CE :

# # # za staré a nemocné # # #

Téměř každý den slyšíme v médiích o problematice našeho zdravotnictví: o zadluženosti nemocnic, o nucené správě VZP, o ministru Rathovi, o možné likvidaci malých lékáren... Připočteme-li k tomu občasné úvahy o stárnutí populace a problémech důchodové politiky, pak by dezorientovaný našinec mohl snad i uvěřit, že jediným řešením nakonec bude uzákonit eutanazii a v zájmu republiky se nechat utratit! (Pokus o vtip?) V únoru se chceme v našich farnostech modlit zvláště na naše nemocné a dříve narozené. Je to pro nás všechny vzácná příležitost si uvědomit, jak důležitý je pro naši “nemocnou dobu” Duch evangelia a celého biblického poselství právě ve vztahu k nemocným a starým lidem! Na kolika stránkách evangelií můžeme vnímat nádherný Ježíšův postoj k nemocným, slabým a trpícím? Jak hlubokou výzvou je pro nás např. Ježíšovo podobenství “o milosrdném Samaritánovi”? Jak radostným poselstvím jsou pak zprávy o uzdravení nemocných a hříšníků! Především však: jak hlubokým a nadějeplným je tajemství Ježíšova utrpení - utrpení celého světa, jež vzal na sebe a proměnil ve slávu zmrtvýchvstání..! J. Pecinovský

B L A H O P Ø E J E M E : Bývalý berounský duchovní P. Libor Bulín, který dnes působí v Kolíně, byl kromě všech svých dosav. ustanovení jmenován s účinností od 1. 1. 2006 nesídelním kanovníkem Kolegiátní kapituly sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi. Přejeme požehnání do další služby.

F A R N Í K RO N I K A JUBILEA : V únoru popřejeme ke krásné sedmdesátce paní Věře Hladké z Berouna: Ať Vám pán požehná zdravím a vitalitou!, Ke startu do druhé čtvrtky blahopřejeme Vítkovi “Raketa” Lorencovi, který oslaví 25 let.

NAROZENÍ : 16. 12. 2005 se narodila Andělka Bosáková z Nenačovic, šťastným rodičům a bráškovi vinšujeme krásný čas ve čtyřech! Radost nám zvěstoval též šťastný otec Milan Vaněk alias Veverčák, že dne 12. 1. 2006 přišel v Praze na svět jeho prvorozený syn Samuel Vaněk. Gratulujeme celé rodince.

KŘTY: V adventní neděli 4. 12. byla v Nižboře v kostele Povýšení sv. kříže rukou P. Michaela Špilara pokřtěna dvojčátka Václav a Jan Peckovi: Ať vás i vaši rodinu životem provází Boží ruka.

POHŘBY: V měsíci lednu jsme v našich farnostech svěřili do rukou Božího milosrdenství paní Emílii Placákovou z Měňan. Berounský katolický zpravodaj - měsíčník pro farnosti Beroun, Loděnice, Železná, Tetín, Sv. Jan pod Skalou, Králův Dvůr - Počaply, Nižbor a filiální kostely na Vráži, Hýskově, Stradonicích a Chýňavě. Redakce: P. Josef Pecinovský, P. Michal Němeček, Mgr. Ivana Vašků, Jaroslav Vacík, PhDr. Lidmila Fričová, Ivana Průšová. Sazba: Alois Vašků. Písemné příspěvky možno odevzdat nejpozději do 20. dne měsíce na faře či do schránky “Dotazy a příspěvky” v kostele. Vydává Římskokatolická farnost Beroun, Seydlovo nám. 24, pro vnitřní potřebu. V elektronické podobě i na internetových stránkách farnosti: www.beroun.farnost.cz Příspěvek na jeden výtisk: 10,- Kč č. ú. farnosti Beroun: 0361038389 / 0800 Kontakt: far. ú. - 311 621 964, redakce - 602 129 195, 602 945 017, e-mail: [email protected]

24. strana