…………… ……..BENEŠOV URBANISTICKÝ VÝVOJ Dokud člověk nedisponoval velkou silou technologií, nemuselo se spontánní stavebnictví dostávat do zásadnějších rozporů s přírodou a potřebami lidí. S rozvojem průmyslu v 19. století však již mnohá města začala trpět živelností výstavby nebo si alespoň vytvořila základy problémů, na které začala doplácet později. Nejinak tomu bylo i v Benešově.
Fotografie archív sbírky architektury Muzea umění a designu Benešov.
Původní osídlení soustřeďoval z obranných důvodů přirozeně vrch Karlov. Obchodní činnost (tržiště na místě dnešních centrálních náměstí Masarykova a Malého) pak vedla k rozšíření západním směrem. Později, na přelomu 13. a 14. století byl západním směrem založen středověký hrad, který v novověku přestavěli na zámek Konopiště. Vzhledem ke dvoukilometrové vzdálenosti od centra Benešova došlo k propojené urbanizaci prostoru až v polovině 19. století. Do společného organismu zámku a města zásadně zasáhl na přelomu 19. a 20. století následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand Rakouský – D’Este. Pro zklidnění prostředí přemístil z podzámčí do Benešova pivovar a další výrobní objekty. V širokém prostoru kolem Konopiště realizoval parkové úpravy, které zanedlouho, po vzniku samostatného Československa, začaly sloužit jako hodnotné veřejné rekreační zázemí města. Benešov se až do počátku 20. století stavebně rozvíjel převážně jen podél přístupových cest od Prahy, Tábora, Vlašimi, Bedrče, Týnce nad Sázavou a Konopiště. Půdorys města tak byl tvořen řídkými radiálami, plochu mezi nimi vyplňovaly polnosti jdoucí až ke středu obce. Ty byly později nahrazovány užitkovými zahradami a hospodářskými dvory. Dobře to dokumentuje historická mapa z poloviny 19. století instalovaná v 1. poschodí městské radnice.
Je zajímavé sledovat vzácné pozůstatky dodnes zachovaných starých komunikací. Na fotografii je vidět kamenné dláždění v ulici Na mýtě, kudy směřovala cesta z Prahy přes Benešov do Budějovic a Linze.
Fotografie archív sbírky architektury Muzea umění a designu Benešov.
Koncem 19. století se západní hranice Benešova těsně dotkla nově vystavěná železniční trať z Prahy do Českých Budějovic. Podnítila přirozeně další rozvoj města. Přimkly se k ní zejména výrobní zóny, ale také obytné čtvrti. Pro budoucnost však vytvořila nesnadno překonatelnou bariéru.
1870 Zvyšující se frekvence na dálkové silnici Praha – České Budějovice a zejména prozíravý odhad dalšího vývoje vedly po roce 1938 ke stavbě přeložky. Ta sice ušetřila Benešov značné části negativních vlivů dopravy, vytvořila však po železnici další hráz mezi obyvateli města a rekreační zónou Konopiště. Koncem 20. století představuje prostor mezi parkem a městem tvořený silnicí E 55, průmyslovou zónou a širokým pásem železničního kolejiště tak zásadní překážku, že mnohé Benešany od procházek v krásném okolí zámku zcela odrazuje, jiní tuto krátkou vzdálenost překonávají pouze auty. I pro motorová vozidla se situace nakonec zhoršila, když byl zásluhou lhostejnosti zejména pražských úřadů zrušen nadjezd Na mýtě.
1946 Konopišťský potok
Benešovský potok
BENEŠOV
rekreační zóna
obytné výrobní a další zóny
Bariéry silničního a železničního dálkového dopravního koridoru Kontakt železniční a silniční dopravy i výroby se starší a novější obytnou zástavbou silně znehodnotil také kvalitu bydlení na dalších místech města. Je ukázkou negativních důsledků chybějícího kvalitního urbanismu v průběhu větší části 20. století. Neúnosná hlučnost dopravy nakonec přiměla obyvatele postižených míst, aby si vynutili stavbu protihlukových bariér. Ty jsou pak již automaticky realizovány také při rekonstrukci železničního koridoru. Bez dalších potřebných kroků ale toto opatření znamená také ještě větší izolaci města od rekreačního zázemí Konopiště. Špatný přístup k územnímu plánování přitom nemusí být podmíněn jen nezájmem nebo nedostatečnou kvalifikací, často je spíše důsledkem politického prosazování partikulárních zájmů silnějších společenských skupin. Do roku 1989 to byla proletářská strana, která neměla kultivovaný vztah historickým tradicím, což v Benešově vedlo postupné asanaci historické výstavby centra a jejím nahrazování panelovými sídlišti. Komunistům se podařilo ještě zbourat i část jednoho z centrálních náměstí, další kroky však zpomalila na dobu totality odvážná občanská iniciativa, v níž se spojila místní inteligence (Dr. Tywoniak, Ing. Chromý, Dr. Drábek ad.) s mladými pražskými architekty (Pleskot ad.). Sametová revoluce pak pronikání sídlišť do centra definitivně zastavila. Ještě dlouho však trvalo, než se podařilo střed města zharmonizovat do přijatelné podoby.
Fotografie archív sbírky architektury Muzea umění a designu Benešov.
Na fotografii je projekt nedokončené přestavby městského historického centra v Benešově, která probíhala v 80. letech 20. století (arch. Štefek a Matyáš). Na další fotografii vidíme stav z roku 2000.
Fotografie archív sbírky architektury Muzea umění a designu Benešov.
Ke kladným urbanistickým krokům v době totality patřilo založení nové výrobní zóny u Černého lesa, která byla ve směru převažujícího vzdušného proudění přijatelně vzdálena od města. V 70. letech 20. století se také zásadně rozrostla první obytná zóna – Červené vršky – která nebyla promíchána s výrobními podniky. Je umístěna opačným směrem od centra než výrobní zóna. V 80. letech pak byly vytvořeny první části silničního obchvatu mezi Vlašimskou a Bedrčskou radiálou a v prostoru černoleské výrobní zóny, kde byl také zrekonstruován železniční nadjezd. V této době, jak dokládá následující vyobrazení, se uvažovalo o potřebě zeleného prstence kolem centrální městské zástavby, jakou později opět navrhoval urbanista Koucký.
Fotografie archív sbírky architektury Muzea umění a designu Benešov.
Na obrázcích rozrůstající se obytná zóna Červené vršky v 70. letech 20. století a výrobní zóna Černý les z 80. let 20. století. Po pádu proletářského režimu byl v Benešově architektem Pleskotem zpracován nový územní plán, který mohl zabránit vzniku dalších nedostatků. Odstraňování starých ale představovalo nesnadný dlouhodobý úkol. V porevolučním nadšení bylo všem zřejmé, že hlavní úsilí je třeba nasměrovat ke zvětšení prostupnosti bariér vytvořených dálkovými dopravními koridory a zrušení přehrad mezi městem a okolní přírodou, která tvoří nejbližší přirozenou rekreační zónu zejména pro všední dny obyvatel Benešova. Nejen od západu bylo totiž město obklíčeno. Mluvilo se o zrušení vojenského výcvikového prostoru na východě i armádního objektu na severu. Pleskot do plánu zahrnul také úvahy o přesunutí Táborských kasáren na jihu. Modernizace armády tomuto odvážnému projektu přála. Bylo uvolněno nejen cvičiště, vojenský objekt v lese na severu od města, ale i kasárenský areál, čím bylo zrušeno „obklíčení“ ze tří světových stran. Dopravní a průmyslovou bariéru mezi městem a Konopištěm se však nepodařilo zprůchodnit ani v prvém desetiletí 21. století.
Ukázky z územní plánu Josefa Pleskota se zvýrazněnou barevností dopravních koridorů a omezenou možností jejich prostupu. Současnost návrh
Naproti tomu se městské radnici podařilo zkvalitnit některá území v centru města, jednak omezením dopravy a vytvořením pěších zón (Masarykovo náměstí, Marešova ulice, počátek Vlašimské a část Jiráskovy ulice) a také vznikem nových veřejných parků (mezi ulicemi Jiráskovou a Tyršovou, Na Klášterce a ve Villaniho ulici) i hřišť pro děti a mládež. Porevoluční atmosféra vedla také k formulaci zajímavých záměrů v atraktivním okolí zámku Konopiště. Relativně krátká turistická sezóna však zřejmě byla hlavním důvodem, že návrhy velkorysých investic nebyly realizovány. Ani dobrý územní plán nemusí být spolehlivou zárukou nekonfliktního rozvoje. Je nezbytná neustálá pozornost obecních orgánů, běžných obyvatel i novinářů, aby se organismus měst rozvíjel harmonicky ve prospěch všech. O problematice územní regulace je proto nutné průběžně otevřeně diskutovat mezi obyvateli i odborníky. K tomu došlo poprvé po obnovení demokracie v polovině 90. let, kdy se na veřejných besedách o urbanismu a ekologii sešli Benešané se zástupci radnice, hlavním architektem a dalšími přizvanými českými urbanisty a ekology. Starosta Chromý tehdy velmi konstruktivně prohlásil, že bude skutečně nezbytné zadat zpracování strategické rozvojové studie Benešova. Je však známo, že jasná dlouhodobá koncepce nevyhovuje dílčím zájmům mnoha podnikatelských subjektů. Jejich ekonomická síla dokáže často ovlivnit volené zastupitele a tak z uvedeného záměru sešlo. Naopak sílily tlaky na předimenzované komerční využití některých ekonomicky atraktivních lokalit. V centru města mezi školou a domem dětí se měl stavět supermarket, v blízkosti Konopiště byla zamýšlena zóna pro blízkou mlékárnu Danone a benešovský Mountfield. Oběma záměrům se podařilo čelit nejen užitím vhodné legislativy, ale také díky intenzivním občanským aktivitám. Za městotvorné je třeba považovat také některé části volebních programů stran, které poté získají významné postavení na radnici. Jako nejpodstatnější z tohoto hlediska je možné v Benešově vnímat volební programy občanských demokratů, sociálních demokratů a nově pak sdružení Volba pro město v kampaních let 2002 a 2006, ve kterých mj. reagovali na strategické podněty nepolitického občanského sdružení Evropský klub Benešov, zveřejněné v místním tisku. Při příležitosti rozvířené diskuse o navrhovaných komerčních plochách u Konopiště získalo město také zajímavou celkovou urbanistickou studii uznávaného architekta Romana Kouckého.
Na předchozí kresbě stávající stav, dole rozvoj města
Oproti Pleskotově koncepci byl Koucký proti jakékoliv prostorové expanzi Benešova a navrhoval rozvoj formou intenzifikace využití dosavadní plochy. Město proto ve své studii symbolicky „obklíčil“ biokoridorem. Pleskot naopak počítal s dotekem Benešova a dvou rozšířených ploch zeleně, či jejich částečným průnikem do intravilánu. Totožný byl pro oba urbanisty zájem o zásadní zvětšení prostupnosti bariér tvořených dopravními koridory. Na jejich myšlenky pak navázali studenti architektury při workshopu zaměřeném na zkvalitnění prostoru benešovských dopravních terminálů. Autobusové nádraží (červená plocha) doporučili přesunout na nevyužitý pozemek z druhé strany kolejiště, blíže k silnici E 55, navrhli dostatek parkovacích ploch pro ekonomický systém P+R (modrá plocha), který je budoucností Pražské integrované dopravy zahrnující také Benešov a vše propojili prodlouženým podchodem, překonávajícím problematické vnitroměstské bariéry.
Koncem prvého desetiletí 21. století stojí Benešov s novým týmem v čele radnice včetně nového hlavního architekta před výzvou kvalitní urbanizace velkého prostoru bývalých Táborských kasáren, uvolněných armádou, aktivně řeší rozvoj nových obytných zón a očekává kroky státu i Středočeského kraje související s výstavbou dálnice z Prahy do Budějovic a dokončení obchvatových komunikací města. V budoucnu je jistě nutné počítat se závažným vlivem blízké pražské aglomerace, který by snad vzhledem k atraktivnímu rekreačnímu charakteru Posázaví mohl mít více pozitivních a méně negativních prvků (tzv. sídelní kaše). Urbanistický rozvoj obcí je přirozeným prostorem řady sociálních konfliktů, jen těžko tomu může být jinak. Východiska z nich jsou jednou horší, podruhé lepší, většinou jde o kompromisy, málokdy o ideální řešení. Bylo by proto nezáživné a málo poučné nepopsat urbanistický vývoj realisticky. Není konstruktivní, aby se kdokoliv za své chyby styděl. Ty mají být východiskem k poučení pro další práci. Proto i muzeum, které připravilo tuto publikaci, může přiznat svůj podíl na tom, co se v Benešově nepodařilo optimálně vyřešit. Úlohou muzeí umění je vzdělávat široké vrstvy laiků v problematice nejen volného, ale také užitého umění, tedy architektury, designu, urbanismu. Vzdělávání není samoúčelné, jeho výsledky neslouží k ukrácení volného času obyvatel města, ale právě k užití v každodenním životě. Přesto, že muzeum připravilo počátkem 90. let 20. století hned po svém založení výstavu věnovanou architektuře města, po ní pak expozice ukazující kvalitní architektonickou tvorbu odjinud, poskytovalo radnici i veřejnosti architektonické časopisy a ve druhé polovině 90. let uspořádalo besedu urbanistů o přípravách rozvojových vizí, nebylo akcí takového zaměření pravděpodobně dost. Je například možné, že měl být kladen větší důraz na články v místním tisku ilustrované názornými fotografiemi. Snad i tato publikace bude proto příspěvkem ke zkvalitnění veřejného povědomí o hodnotách, které architektura dnešnímu člověku přináší. Jednou ze zvláštních inspirací pro řešení vizí rozvoje Benešova, i když značně nezávislou, byl také projekt BENELON, který pro benešovské Muzeum umění a designu v roce 2006 realizovala architektka pocházející z regionu – Vendula Hladíková-Zimandlová se skupinou Agents za spolupráce své bývalé profesorky z pražské VŠUP Evy Jiřičné z Londýna. Šlo o dynamickou vizi prolínání mnoha rovin dvou odlišných organismů měst – Benešova a Londýna.
