1
bdržela jsem nabídku k sňatku. Jenže tato nabídka, milý deníku, otřásla od základu celou naší domácností – nebo spíše celou naší vesnicí. A kdože je tím mužem, který se před několika měsíci odvážil požádat o mou ruku? A z jakého důvodu je můj otec proti němu tak zaujatý? Proč by ho polovina obyvatel Haworthu nejraději lynčovala – nebo rovnou zastřelila? Od chvíle, kdy svou nabídku vyřkl, nemůžu v noci spát. Ležím v posteli a přemýšlím o řadě událostí, jež předcházely dni, kdy se vyslovil. Kladu si otázku, jak se mohlo stát, že se věci takovým způsobem vymkly kontrole. Je pravda, že píšu o radostech milostného života. A že hluboko v srdci již dlouho sním o sblížení s mužem – copak si každá Jana nezaslouží svého pana Rochestera? Přesto jsem se dávno vzdala naděje, že někdy v budoucnu něco podobného prožiji. Začala jsem se místo toho poohlížet po profesi, do níž bych vložila veškeré své úsilí i naděje, no a teď, když jsem ji nalezla, se jí mám – nebo spíš musím – zase vzdát? Je možné, aby se žena věnovala naplno svému zaměstnání i manželovi? Mohou tyto dvě poloviny ženské mysli a osobnosti žít společně v míru? Určitě ano, tvrdím, neboť jinak nelze dosáhnout opravdového štěstí. Už léta se ve chvílích veliké radosti nebo naopak citového strádání utíkám do konejšivého světa vlastní představivosti. Prostřednictvím prózy či poezie dávám průchod svým nejniternějším úvahám a pocitům, bezpečně schovaná za závojem
O
13
fantazie. Na těchto stránkách však hodlám postupovat úplně jinak. Ráda bych zde ulehčila své duši a vyjevila i pravdy, o něž jsem se dosud podělila jen s několika nejbližšími, popřípadě jsem se o nich neodvážila povědět živé duši. Tyto dny jsou totiž pro mne zcela klíčové, neboť přede mnou stojí nesmírně obtížné dilema. Odvážím se přijmout nabídku, a tím se nejen vzepřít vůli svého otce, ale také se vystavit hněvu všech lidí, které znám? A hlavně, chci ji přijmout? Opravdu toho muže miluji a přeji si stát se jeho ženou? Když jsme se poznali, zprvu se mi dokonce ani nelíbil; ovšem od té chvíle se přihodila spousta věcí. Tak mi připadá, že všechny zkušenosti, které jsem dosud posbírala, všechno, co jsem si kdy pomyslela, řekla nebo udělala, i všechny osoby, které jsem dosud milovala, zcela zásadním způsobem ovlivnily to, v jakou lidskou bytost jsem se vyvinula. Kdyby se štětec jedenkrát dotkl plátna jinak, nebo cákl trochu tmavší či světlejší barvy, byla by teď ze mě úplně jiná osoba. Proto jsem se rozhodla hledat odpovědi s pomocí pera a papíru – třeba se mi takto podaří zachytit, jak jsem se dostala do tohoto bodu, a pochopím, co cítím a co mi Prozřetelnost ve své dobrotě a moudrosti káže udělat. Ale už pssst! Příběh přece nikdy nemá začínat zprostředka, nebo dokonce od konce. Abych všechno povyprávěla jaksepatří, musím se vrátit tam, kde všechno začalo – k onomu dni před téměř osmi lety, kdy se uprostřed bouřky u dveří fary objevila nečekaná návštěva. Psal se 21. duben 1845 a venku panovalo pošmourné lezavé počasí. Za rozbřesku mě probudilo mocné zadunění hromu a pár okamžiků nato se zatažená obloha ocelové barvy otevřela a spustil se mocný liják. Celé dopoledne déšť bičoval okenní tabulky, třískal do střechy a zahlcoval okapy, smáčel les náhrobků na nedalekém hřbitově a tepal do dlažby v přilehlé uličce, kde vytvářel potůčky slévající se v jednolitý proud, který protékal kolem kostela k příkré hlavní ulici vesnice, dlážděné kočičími hlavami.
14
V kuchyni na faře však vládla útulná atmosféra, voněl tam čerstvě upečený chléb a vydatný oheň v kamnech vydával příjemné teplo. Bylo pondělí a to jsme vždycky pekly – což se podle mé sestry Emily tentokrát hodilo, neboť jsem zrovna toho dne měla narozeniny. Já osobně jsem podobným příležitostem nejraději věnovala co nejméně pozornosti, ale Emily nedala jinak, než že si u příležitosti mých devětadvacátých narozenin uděláme aspoň menší soukromou oslavu. „Máš před sebou poslední rok velmi důležité dekády,“ prohlásila a zručně hnětla kouli těsta na pomoučeném stole uprostřed místnosti. Dva bochníky už se pekly, další várka kynula v míse přikryté utěrkou a já už jsem nějakou dobu připravovala na vložení do trouby jablečný páj a koláč s lesním ovocem. „Přinejmenším musíme tvůj velký den uctít moučníkem.“ „Nevidím důvod, proč bychom se měly namáhat,“ podotkla jsem při odvažování mouky na korpus. „Bez Anny a Branwella stejně nemá cenu něco slavit.“ „Nesmíme odkládat vlastní radosti, když s námi nejsou, Charlotto,“ namítla Emily vážně. „Života si je potřeba užívat a cenit, dokud ho máme.“ Emily byla o dva roky mladší než já a nejvyšší z rodiny, kromě tatínka. Měla složitou povahu, vyznačující se dvěma zcela opačnými rysy: na jedné straně byla přemýšlivá a melancholicky hloubala nad smyslem života a smrti, na straně druhé jásavě a s potěšením vnímala početné světské radosti a přírodní krásy. Dokud Emily mohla žít doma, obklopená svými milovanými vřesovišti, cítila se spokojená a brala život s nadhledem. Na rozdíl ode mě málokdy propadala sklíčenosti. Mnohem raději trávila čas tím, že se ponořila do úvah, nebo do děje knihy, než aby se oddávala skutečnému životu – a já jsem tento její sklon z celého srdce chápala a schvalovala. Emily nezáleželo na názoru veřejnosti a nezajímala se ani o módu. Přestože se už dávno nosily těsnější, vypasované šaty s bohatými spodničkami, Emily nadále dávala přednost víceméně beztvarým modelům a jednoduchým spodničkám, které se jí lepily k nohám a její hubené postavě příliš nelichotily.
15
Jelikož však zřídka vycházela jinam než na procházku po vřesovišti, příliš to nevadilo. Díky štíhlé vysoké postavě, bledé pleti a tmavým vlasům, nedbale vyčesaným nahoru a přichyceným ozdobným hřebínkem, mi Emily připomínala mladý stromek – na první pohled útlý a křehký, ale zároveň nezdolný, zocelený ve své osamělosti, netečný vůči vlivům větru a deště. V přítomnosti cizích lidí se Emily stáhla do sebe, nasadila vážný výraz a ponořila se do mlčenlivosti, ale v rodinném kruhu se vždy naplno rozvinul její temperament i vnímavost. Milovala jsem ji stejně jako samotný život. „Kdy naposledy jsme na tvé narozeniny byli všichni dohromady?“ pokračovala Emily v tématu. „Ani si nevzpomínám,“ odpověděla jsem s lítostí. Od chvíle, kdy jsem byla pohromadě se všemi svými sourozenci, skutečně uplynula hodně dlouhá doba, samozřejmě pokud jsem nepočítala několik krátkých týdnů o Vánocích a o letních prázdninách. Naše nejmladší sestra Anne už pět let sloužila jako guvernantka v rodině Robinsonových na panství Thorp Green Hall poblíž Yorku a bratr Branwell, narozený o čtrnáct měsíců později než já, se před třemi roky dal zaměstnat tamtéž coby učitel nejstaršího syna v rodině. Předtím jsem byla většinu času pryč já, nejprve coby studentka, poté učitelka a nakonec jsem stejně jako Anne chvíli působila v roli guvernantky. Potom přišel můj dvouletý pobyt v Belgii, má dosud nejsilnější životní zkušenost, která mi od základu změnila život a dopřála poznat velikou radost – ale také nesmírnou bolest. „Prostě ti aspoň upeču perník, a hotovo,“ uzavřela debatu Emily. „Po večeři se posadíme k ohni a budeme si vyprávět. Možná se k nám přidají i Tabby s tatínkem.“ Tabby byla postarší služebná, dobrosrdečná a oddaná žena z Yorku, která u nás pracovala už od dob našeho dětství. Když měla dobrou náladu, donesla si ke krbu v jídelně žehlicí stůl a dovolila nám, abychom se posadili kolem něj – a zatímco se s láskou a pečlivostí věnovala prostěradlům a halenkám, popřípadě složitě řaseným lemům svých nočních čepců,
16
aby byly zase jako nové, krmila nás, dychtivé posluchače, dobrodružnými i zamilovanými příběhy, které čerpala ze starých pohádek a balad, anebo – jak jsem později zjistila – ze svých oblíbených románů, například z Pamely.* Jindy večery strávené u krbu ozvláštnil tatínek napínavým vyprávěním strašidelných příběhů, popřípadě místních pověstí předávaných z generace na generaci. Toho dne však nebylo jisté, jestli se tatínek bude chtít přidat. Zadívala jsem se z okna na stráně porostlé vřesem. Déšť smáčel i vzdálené kopce, jejichž vršky se schovávaly v nízko visících cárech oblačnosti. „Vynikající počasí pro narozeninový den. Dokonale odpovídá mojí náladě – temné a ponuré, plné hromů a blesků, bez vyhlídky na lepší, světlejší časy.“ „Už mluvíš jako já,“ ozvala se znovu Emily, která mísila těsto na perník. „Neztrácej naději. Když budeme trpělivé, třeba se všechno v dobré obrátí.“ „Jak by mohlo?“ povzdechla jsem si. „Vždyť tatínkovi se teď horší zrak každým dnem.“ Otec patřil mezi irské přistěhovalce a díky vlastní vytrvalosti a vzdělání se navzdory svému nuznému původu vypracoval poměrně vysoko. Když musel tajemníkovi cambridgeské Koleje svatého Jana napsat na papír, jak se jmenuje, neboť úředník nerozuměl jeho výraznému irskému přízvuku, změnil si příjmení z Brunty na Brontë, podle řeckého slova „hrom“, aby bylo zajímavější. Tatínek byl nejen dobromyslný, laskavý, energický a vysoce inteligentní muž, ale též neobyčejně sečtělý. Zajímal se o literaturu, umění, hudbu i vědu, a to v mnohem větším záběru, než jaký vyžadovala jeho pozice faráře malé farnosti v hrabství York. Rád psal, několik jeho básní a náboženských příběhů se dokonce dočkalo publikace, stejně jako řada článků a pojednání. Silně se angažoval v místní politice a byl skutečně oddaným duchovním. Nicméně našeho milovaného otce potkaly i velké potíže, neboť ve věku osmašedesáti let, po celoživotní službě církvi, začal přicházet o zrak. * Román Samuela Richardsona Pamela aneb Odměněná ctnost (1740) popisuje životní příběh služky, která si nakonec vzala svého pána.
17
„Kdykoli si potřebuje něco přečíst nebo napsat, musím to obstarat já,“ dodala jsem. „Obávám se, že brzy nezvládne zastat ani své základní povinnosti, a jestli ho zrak opustí úplně, co si počneme? Nejenže přijde o veškeré – beztoho skrovné – životní radosti a bude na nás plně závislý, čehož se tak děsí, ale mimoto mu nepochybně nezbude než oželet funkci. A v takovém případě ztratíme kromě tatínkova příjmu i domov.“* „Všude jinde než u nás by se finančního zajištění rodiny ujal syn,“ poznamenala Emily a potřásla hlavou, „jenomže náš bratr si žádné místo neudrží dlouho.“ „To je pravda. V životě nikde nepracoval déle než u Robinsonových v Thorp Greenu,“ dala jsem sestře za pravdu při válení těsta. „Zdá se, že si ho tam považují. Přesto dostává plat, ze kterého stěží pokryje vlastní náklady. Musíme ten fakt přijmout, Emily. Jestli tatínka opustí zdraví, břímě zabezpečení chodu domácnosti bude ležet výhradně na nás.“ Podle mého názoru jsem tíhu této zodpovědnosti pociťovala palčivěji než mí sourozenci – nejspíš proto, že jsem byla nejstarší. Přitom tato pozice mi připadla v důsledku tragických okolností, nikoli přirozeně. Maminka, na kterou si pamatuji jen mlhavě, totiž porodila potomků šest, a to za téměř stejný počet let, ale zemřela, když mi bylo pět. Moje milované sestry Maria a Elizabeth odešly na věčnost v útlém dětství a my ostatní, tedy bratr, mé mladší sestry a já, vyučovaní otcem a vychovávaní přísnou a pořádkumilovnou tetou z maminčiny strany, která s námi bydlela, jsme se uchýlili do okouzlujícího světa knížek a fantazie. Toulali jsme se vřesovišti, kreslili jsme, zaníceně četli a psali – a všichni jsme snili o tom, že se z nás jednou stanou slavní spisovatelé. Přestože náš sen o literární kariéře nikdy neuhasl, museli jsme jej odsunout stranou, neboť v první řadě bylo potřeba vydělat si na živobytí. Mně a mojí sestře se otevírala pouze dvě povolání, učitelství a vychovatelství, přičemž obě vyžadovala velkou míru * Jakmile se duchovní odebral na odpočinek, byl povinen odevzdat svému nástupci „beneficium“ spojené s úřadem, jenž zastával, se vším všudy – tj. včetně příjmu a příbytku, který měl k dispozici po dobu výkonu funkce.
18
servilnosti, která se mi z duše protiví. Nějakou dobu jsem zastávala názor, že bude nejlepší, když si otevřeme vlastní školu. Ostatně proto jsme se s Emily před třemi lety vypravily do Bruselu (chtěly jsme se zdokonalit ve francouzštině a němčině, abychom měly co nabídnout svým budoucím žákyním), a proto jsem se tam poté zdržela ještě jeden rok. Po návratu jsem zkusila na faře rozjet soukromou výuku, ale navzdory veškerému mému nasazení se nenašli jediní rodiče, kteří by byli ochotní poslat dítě do takového zapadákova. Nemohla jsem jim to mít za zlé. Do Haworthu, malé vesnice v severní části Yorku, bylo odevšad daleko. V celé farnosti uprostřed vřesovišť se kromě té naší nenašla jediná vzdělaná rodina. Po celou zimu kraj spočíval pod sněhovou pokrývkou a tři ze čtyř ročních období ho sužoval studený a nelítostný vítr. Nejezdila tam železnice a Keighley, nejbližší město, bylo vzdálené asi šest kilometrů a nacházelo se směrem do údolí. Za farou i všude kolem se prostíraly tiché, zdánlivě nekonečné stráně porostlé vřesem, kde ustavičně foukalo. Zdaleka ne každý dokázal objevit krásu té nehostinné a ponuré krajiny, jako jsme to dokázali my, moji sourozenci a já. Pro nás vřesoviště odjakživa představovala ráj na zemi, kam se dalo uprchnout, kde člověk mohl popustit uzdu fantazii. Fara jako taková, symetrická dvoupatrová budova z kamene, postavená na konci osmnáctého století, trůnila na vršku prudkého a nerovného kopce. Shlížela na malou čtvercovou plochu mizerného trávníku, kterou nízká kamenná zídka oddělovala od sousedícího hřbitova, zapleveleného a poměrně hustě zaplněného, za nímž se nacházel kostel. Nikdo z nás nepatřil k nadšeným zahradníkům, neboť místní klima přálo pouze mechu, který rostl na zemi i na kamenech. Měli jsme jenom pár ovocných keřů a podél polokruhového štěrkového chodníčku rostly šeříky a nespoutané hlohy. Přestože zahrada mohla působit zanedbaným dojmem, dům nikoli. O všechno, co k němu patřilo, jsme pečovali s láskou, udržovali jsme jej v naprosté čistotě, od stále vyleštěných georgiánských oken až po pískovcovou podlahu, která byla vždy bez poskvrnky a prostírala se za kuchyní ve všech
19
pokojích spodního patra. Stěny nebyly vytapetované, ale vymalované barvou půvabného holubičího odstínu, a jelikož se tatínek bál požáru, měli jsme místo záclon i závěsů vnitřní okenice a koberce byly pouze v jídelně a salonu (tatínkově pracovně), a to ještě docela skromných rozměrů. Kombinaci přítomnosti dětí v domě, svíček a bytových textilií otec považoval za obzvlášť nebezpečnou. Místnosti nebyly velké, ale prostorově dobře řešené, a ačkoli jsme nábytkem zrovna neoplývali, obsahoval jen poctivé kousky – židle i pohovka měly čalouněné sedáky, stoly byly vesměs mahagonové a knihovny se prohýbaly pod klasickými díly, v nichž jsme si s rozkoší četli od dětství. Fara rozhodně neskýtala honosné bydlení, ale jako největší dům v Haworthu se těšila jistému významu. Nežádali jsme víc, netoužili jsme po jiném příbytku, milovali jsme každičké zákoutí toho svého. „A už sedm měsíců je Haworth bez kaplana,“ posteskla jsem si. „Samozřejmě když nepočítám reverenda Josepha Granta z Oxenhope, který je teď natolik zaneprázdněný novou školou, že mu na výpomoc tatínkovi nezbývá čas.“ „Nemá snad zrovna zítra přijít nějaký uchazeč?“ „Ano.“ Jelikož jsem otci už několik měsíců vyřizovala korespondenci, něco málo jsem o dotyčném džentlmenovi věděla. „Jmenuje se Nicholls a pochází z Irska. Odpověděl na tatínkův inzerát v novinách The Ecclesiastical Gazette.“ „Třeba se ukáže jako vhodný kandidát.“ „Naděje umírá poslední. Díky šikovnému kaplanovi by tatínek získal nějaký čas a mezitím bychom se všichni mohli rozmyslet, co musíme podniknout.“ „Dobrej kaplan už se dneska nenajde,“ zabrblala s typickou yorkshirskou intonací naše bělovlasá služebná Tabby, která zrovna dovlekla ze spíže do kuchyně košík jablek. „Tihle mladí duchovní jsou namyšlený až hrůza. Na každýho hledí spatra. A jelikož já v domě posluhuju, klidně si na mě otvíraj pusu. Yorkshire jim neni dost dobrej, ustavičně se strefujou do našich lidí i zvyklostí. Klidně se zastaví na faře, kdy se jim zachce, na svačinu nebo na večeři – taková drzost nemá obdoby. A ženský aby si dělaly hlavu, co jim maj dát.“
20
„Mně by to ani nevadilo,“ skočila jsem Tabby do řeči, „kdyby byli spokojení s tím, co jim dáme. Ale oni věčně kritizují.“ „Jeden starej farář vydá za hordu těch mladejch, sotva vyučenejch,“ hořekovala služebná dál. S povzdechem se posadila u stolu a začala loupat jablka. „Ví, co jsou dobrý způsoby, a chová se vlídně ke každýmu, jestli má postavení nebo ne.“ „Tabby,“ vyhrkla jsem najednou, pohled upřený na hodiny na krbové římse, „přišla už pošta?“ „Přišla. Ale nebylo v ní nic pro vás, děvče moje zlatý.“ „Víte to jistě?“ „Copak nemám oči? A od koho vůbec čekáte psaní? Copak jste zrovna teď, nejdýl dva dny zpátky, nedostala dopis od tý svý kamarádky Ellen?“ „Dostala.“ Emily si mě přísně přeměřila. „Neříkej, že pořád vyhlížíš poštu z Bruselu!“ Ucítila jsem, jak se mi vlévá červeň do tváří, a na čele mi vyrazil pot. Nalhávala jsem si, že je mi pouze horko od ohně a sestřina poznámka ani její pronikavý pohled s tím nemají co dělat. „Jistěže ne,“ zalhala jsem a utřela jsem si čelo cípem zástěry. Jelikož jsem si při tom zamoučila brýle, na chvilku jsem si je sundala a zlehka skla očistila. Po pravdě řečeno jsem ve spodní zásuvce šatní skříně přechovávala celkem pět drahocenných dopisů z Bruselu, od jistého nejmenovaného muže. Četla jsem je pořád dokola a tak často, že se pomalu začínaly v místě přeložení drolit. Toužila jsem po dalším, ale už to byl rok, co jsem obdržela poslední, a ten vytoužený stále nepřicházel. Ustavičně jsem na sobě cítila Emilyin zrak. Z celé rodiny mě znala nejlépe a nikdy jí nic neuteklo. Ale než mohla říct cokoli dalšího, rozdrnčel se zvonkový drát a pak se rozezněl i zvonek. „Kdo to jenom může bejt v tom příšerným počasí?“ podivila se Tabby. Zvonění vyplašilo i dva psy, kteří dosud poklidně pospávali u ohně. Flossy, náš laskavý černobílý King Charles španěl s hedvábnou srstí, se jen postavil a zvědavě zamrkal, ale Emilyin mohutný mastif Keeper, obr s tmavou hlavou, se nahlas
21
rozštěkal a bleskem zamířil ven z kuchyně. Emily psa pohotově popadla za mosazný obojek a stáhla jej zpátky. „Zůstaň!“ zvolala. „Doufám, že nepřišel na svačinu některý z místních kaplanů. Dnes nemám nejmenší náladu obskakovat pana Granta ani pana Bradleye.“ „Na svačinu je příliš brzy,“ podotkla jsem. Keeper dál zběsile štěkal a Emily ho musela držet ze všech sil. „Zavřu ho k sobě do pokoje,“ prohlásila. Spěšně vyrazila pryč z kuchyně a pak po schodech nahoru. Vzhledem k tomu, že jsem dobře znala sestřinu hrůzu z cizích lidí, mi bylo jasné, že s návratem dolů nebude ani zdaleka spěchat. A jelikož Tabby na stáří kulhala a Martha Brownová, služebná, která u nás obecně zastala největší část domácích prací, si vzala týden volno, protože ji bolelo koleno, pochopila jsem, že úkol jít otevřít připadne mně. Po celém dopoledni stráveném v kuchyni mi bylo horko a sotva jsem pletla nohama, ale neměla jsem čas zaobírat se svým vzhledem; pouze ve vstupní hale jsem vrhla letmý pohled do zrcadla. Nikdy jsem se na sebe nedívala ráda – vadila mi moje drobná a malá postava, ale také bledá pleť a nevýrazné rysy v obličeji. A nyní jsem na sobě ještě ke všemu měla svoje nejstarší a nejméně slušivé šaty, zástěru umazanou od mouky a ušpiněnou od koření, které jsem přidávala do jablečného páje, a na hlavě šátek. Také ruce a čelo jsem měla zamoučené. Čelo jsem si narychlo otřela zástěrou, ale tím jsem tomu jenom nasadila korunu. Zvonek zadrnčel znovu. Spěšně jsem vyrazila chodbou, Flossyho i klapání jeho drápků na kamenné podlaze v patách. Když jsem došla ke dveřím a bez rozmýšlení je otevřela, dovnitř vtrhl závan studeného vzduchu a déšť. Na prahu stál mladý muž, odhadem mu mohlo táhnout na třicet, na sobě měl černý kabát a klobouk a nad sebou držel taktéž černý, lijákem poněkud deformovaný deštník, který se k jeho nemilému překvapení v náhlém poryvu větru převrátil naruby. Muž vmžiku vypadal jako zmoklá slepice, ale jelikož se v panice všemožně snažil deštník narovnat, aby se znovu aspoň částečně schoval před nelítostnými přívaly vody, bylo téměř
22
