Bariéry konkurenceschopnosti. Dana Steinmetzová (editor)

pracovni sesit ROZKRES.indd 1

1/26/09 1:50:03 PM

2008

Bariéry konkurenceschopnosti Dana Steinmetzová (editor) Vydavatel: Vysoká škola ekonomická v Praze, Nakladatelství Oeconomica Rok vydání: 2008 Tisk: TNM Print, s r.o., Nové Město u Chlumce nad Cidlinou Grafické zpracování: Lucie Gabrielová (vnitřní úprava, sazba), Petr Puch (obálka) ISBN: 978-80-245-1444-4 Tato publikace neprošla redakční ani jazykovou úpravou Nakladatelství Oeconomica. Copyright: Ing. Dana Steinmetzová, za kolektiv Copyright: Vysoká škola ekonomická v Praze, Nakladatelství Oeconomica

Tato publikace vznikla v rámci řešení Výzkumného záměru MSM6138439909 Governance v kontextu globalizované ekonomiky a společnosti za finanční podpory Odboru informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR.

Recenzenti: prof. Ing. Jaroslav Jakš, DrSc. doc. Ing. Peter Čajka, Ph.D.

Centrum evropských studií (CES) Vysoké školy ekonomické v Praze vzniklo k 1.1. 1996. Od svého vzniku se zaměřuje na vzdělávací, výzkumnou, koordinační a publikační činnost související s problematikou evropské integrace. CES se v rámci VŠE podílelo na iniciování rozvoje studijních programů i jednotlivých předmětů v českém, příp. cizím jazyce s evropskou problematikou a na pomoci při formulování jejich obsahové náplně.

Bariéry konkurenceschopnosti

Předmluva Odborná publikace „Bariéry konkurenceschopnosti“ vznikla v roce 2008 díky projektu Centra evropských studií Vysoké školy ekonomické v Praze, který byl finančně podpořen odborem informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR. Návazností na Výzkumný záměr Fakulty mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze (MSM6138439909 – Governance v kontextu globalizované ekonomiky a společnosti) se tato publikace dostane i do širšího kontextu výzkumné činnosti Fakulty a většímu okruhu uživatelů. Publikace je určena odborné veřejnosti, která zahrnuje zejména pedagogy působící na středních školách a vysokých školách v oborech zaměřených na ekonomii a evropská studia – v pedagogické i výzkumné činnosti. Do této cílové skupiny lze druhotně zařadit též pracovníky institucí veřejné správy a dalších institucí, kteří působí v odborech a odděleních zabývajících se evropskými záležitostmi, ale také manažery a pracovníky soukromých firem operujících v institucionálním rámci EU. Součástí projektu bylo vedle vydání této odborné publikace též vydání populárně-vědecké knížky „Jsme v EU, buďme v obraze 2: Bariéry konkurenceschopnosti,“ která byla určena zejména studentům. Obě publikace přináší aktuální informace k tématu, které představuje dlouhodobý cíl evropských institucí i členských zemí EU, včetně ČR, a prioritu našeho předsednictví v Radě EU. Současně usiluje o představení hlavních trendů, které ovlivňují současnou společnost a ekonomiku nejen v Evropě. Vedle tištěné podoby byla vytvořena i elektronická verze, která je přístupná na webových stránkách CES: http://ces.vse.cz/. Projekt navazuje na úspěšný pracovní sešit „Jsme v EU, buďme v obraze,“ který vznikl v roce 2006, a jehož hlavním cílem bylo přispět k podpoře výuky o EU na středních školách, především na gymnáziích. Centrum evropských studií sice vzniklo už v roce 1996, ale do té doby se orientovalo zejména na studenty vysokých škol a na odbornou veřejnost. Slabiny pociťované u studentů, absolventů českých středních škol, však autory vedly k záměru vypracovat moderní učební pomůcku pro střední školy, která by se věnovala tématu evropské integrace netradiční a graficky zajímavou formou, s řadou doplňkových aktivit, které by přispěly k aktivní účasti studentů při výuce a k tréninku dovedností potřebných v reálném životě. Na základě pozitivních reakcí čtenářů se v roce 2008 autoři rozhodli v souvislosti s přípravami České republiky na její historicky první předsednictví v Radě EU na projekt navázat. Celkovým cílem projektu bylo přispět k prohloubení informovanosti o tématu konkurenceschopnosti a postavení EU v globalizovaném světě, a to způsobem vhodným pro zvolené cílové skupiny. České Předsednictví dává příležitost, jak zvýšit zájem mladé generace o evropskou integraci a upozornit na to, že i středně malá země jako ČR může chod EU ovlivnit. Zvýšení informovanosti cílových skupin o EU je z tohoto pohledu stěžejní. Projekt je současně zaměřen na modernizaci výuky o EU: jeho výsledky vytvoří podmínky k tomu, aby výuka podněcovala aktivní přístup studentů k probíranému učivu. Vzhledem k obtížnosti tématu konkurenceschopnosti však byla populárně-vědecká knížka doplněna touto odbornou publikací „Bariéry konkurenceschopnosti,“ která nabízí hlubší analýzu. Širší odborná veřejnost získá rovněž komplexní a vysoce odbornou, ale srozumitelnou publikaci, která se průřezově věnuje tématice konkurenceschopnosti. Na zpracování publikace se podíleli odborní asistenti Fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze. Odbornou a jazykovou korekturu provedli a cennými připomínkami přispěli prof. Ing. Jaroslav Jakš, DrSc. a Ing. Jan Stuchlík.

5


Na zpracování kapitol se autoři podíleli takto: Abrhám Josef, Ing. PhD. Bič, Josef, Ing. Dubský, Zbyněk, Ing. PhD. Hnát Pavel, Ing. Joklová Kateřina, Ing. Steinmetzová Dana, Ing. Stuchlíková Zuzana, Ing. PhD.

– kapitola 4 – kapitola 2 – kapitola 7 – kapitola 6 – kapitola 5 – kapitola 1 – kapitola 3

Ing. Dana Steinmetzová

6


Obsah Předmluva

5

Obsah

7

Seznam tabulek

8

Seznam grafů

10

Seznam boxů

11

Seznam obrázků

12

Seznam zkratek

13

Úvod

15

1. Globalizace: klady a zápory Dana Steinmetzová

17

2. Konkurenceschopnost a její měření Josef Bič

34

3. Specifika ekonomických systémů členských států Evropské unie Zuzana Stuchlíková

50

4. Konkurenceschopnost ekonomik EU v kontextu rozšíření (komparativní profil původních a nových členských zemí) Josef Abrhám

67

5. Lisabonská strategie: příčiny, průběh a dopady Kateřina Joklová

90

6. Evropská unie jako globální hráč Pavel Hnát

110

7. Role EU ve světě v politické a bezpečnostní oblasti Zbyněk Dubský

134

Seznam literatury

151

Rejstřík

160

7


Seznam tabulek Kapitola 1. Tabulka 1.1 Tabulka 1.2 Tabulka 1.3 Tabulka 1.4 Tabulka 1.5 Tabulka 1.6 Tabulka 1.7 Tabulka 1.8 Tabulka 1.9

Otevřenost vybraných vyspělých ekonomik podle podílu obchodu na HDP (%, 1870-2007) Globalizační vlny dle vybraných světových ukazatelů (průměrná roční tempa růstu v %, 1850-2007) Největší světoví exportéři (mld. USD, %, 2006) Toky PZI ve světě (mil. USD, 2000-2006) Přijaté a poskytnuté PZI dle regionů (mld. USD, 1990, 2000, 2006) Přehled zemí s největším počtem imigrantů/emigrantů (mil. osob, 2005) Možné dopady globalizace Největší nefinanční TNK ve vyspělých zemích dle objemu zahraničních aktiv (mil. USD, 2005) Podíl vládních výdajů na HDP (%, 1913-1999)

Kapitola 3. Tabulka 3.1 Tabulka 3.2 Tabulka 3.3 Tabulka 3.4 Tabulka 3.5

Základní modely tržní ekonomiky v EU a ve světě Dlouhodobá ekonomická výkonnost evropských zemí (%, 1970-2006) Země s nejvyšší úrovní ekonomické svobody (2007) Úroveň ekonomické svobody v zemích EU (2007) Klíčová čísla: populace a sociální situace EU (1960, 2004)

Kapitola 4. Tabulka 4.1 Tabulka 4.2 Tabulka 4.3 Tabulka 4.4 Tabulka 4.5 Tabulka 4.6 Tabulka 4.7 Tabulka 4.8 Tabulka 4.9 Tabulka 4.10 Tabulka 4.11

HDP na obyvatele v PKS (EU-27=100 %, 1997-2006) Produktivita a náklady práce v zemích EU (1997, 2006) Dovozy z nízkonákladových ekonomik do zemí EU-15 (%, 1990, 2000, 2004) Podíl nízkonákladových zemí na odlivu PZI z vybraných zemí EU-15 (% HDP, 1995, 2000) Konkurenceschopnost EU dle Světového ekonomického fóra (2004-2005, 2007-2008) Pořadí zemí dle dosažení cílů Lisabonské strategie (2005, 2007) Pořadí zemí Evropské unie dle Indexu ekonomické svobody (2008) Souhrnný inovační index (SII): výsledkový přehled (2004, 2006) Zaměstnanost v členských zemích EU (%, 2000, 2007) Vývoj a prognóza porodnosti v zemích Evropské unie (1960, 1980, 2006, 2030, 2050) Proměny evropského sociálního modelu v 21. století

Kapitola 5. Tabulka 5.1 Tabulka 5.2 Tabulka 5.3 Tabulka 5.4

Klíčové ukazatele EU-15 vs. EU-27 (%, 2000) Tempo růstu HDP v EU-15 a USA (%, 2000-2005) Tempo růstu HDP (%, 2000-2007) Míra nezaměstnanosti (%, 2000-2007) 8


Tabulka 5.5 Tabulka 5.6 Tabulka 5.7 Tabulka 5.8 Tabulka 5.9 Tabulka 5.10 Tabulka 5.11 Tabulka 5.12 Tabulka 5.13

Míra zaměstnanosti (%, 2000-2007) Míra zaměstnanosti žen (%, 2000-2007) Míra zaměstnanosti osob ve věku 55-64 let (%, 2000-2007) Produktivita práce na zaměstnanou osobu (EU27=100 %, 2000-2007) Celkové výdaje na vědu a výzkum (% HDP, 2000-2007) Podíl vládního sektoru na celkových výdajích do vědy a výzkumu (%, 2000-2007) Podíl vládního dluhu na HDP v EU (%, 2000-2007) Energetická intenzita EU (kgoe/1000 eur, 2000-2006) Podíl energie z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě EU (%, 2000-2006)

Kapitola 6. Tabulka 6.1 Tabulka 6.2 Tabulka 6.3 Tabulka 6.4 Tabulka 6.5 Tabulka 6.6 Tabulka 6.7 Tabulka 6.8

Aktuální ekonomický vývoj a výhled v eurozóně (roční růst v %, 2006-2010) Podíly komodit na vývozu podle technologické náročnosti (%, 2004) Největší obchodní partneři Evropské unie (%, 2007) Hlavní vývozní partneři Evropské unie (mld. USD, %, 2000-2005) Hlavní dovozní partneři Evropské unie (mld. USD, %, 2000-2005) Hlavní investiční partneři Evropské unie: extra-EU toky a zásoba investic (mld. eur, %, 2004, 2005) Typologie dohod ve vnějších ekonomických vztazích EU Budoucí tržní potenciál hlavních obchodních partnerů EU

Kapitola 7. Tabulka 7.1 Tabulka 7.2

Rozhodovací procesy v rámci SZBP po smlouvě z Nice Nástroje SZBP

9


Seznam grafů Kapitola 3. Graf 3.1 Graf 3.2 Graf 3.3 Graf 3.4 Graf 3.5 Graf 3.6 Graf 3.7 Graf 3.8 Graf 3.9 Graf 3.10

Sociální výdaje a daně ve vybraných zemích (% HDP, 2003) Vládní výdaje u různých sociálně-ekonomických modelů (% HDP, 1990-2005) Míra zaměstnanosti v různých sociálně-ekonomických modelech (%, 1960-2005) Výnos z daní v různých sociálně-ekonomických modelech (% HDP, 1990-2005) Míra nezaměstnanosti v různých sociálně-ekonomických modelech (%, 19602005) Míra regulace trhu práce (0 – neregulovaný, 6 – velmi regulovaný; 1990 – 2003) Podíl sociálních výdajů vlády (% HDP,1980-2000) Úroveň ekonomické svobody v zemích EU (2007) Míra restrikcí a regulace ve vybraných zemích OECD (2003) Věková pyramida v EU-27 (% obyvatel v dané věkové skupině, tmavě je označena mužská populace, světle ženská; 2006)

Kapitola 6. Graf 6.1 Graf 6.2 Graf 6.3 Graf 6.4 Graf 6.5

Dlouhodobý vývoj pracovního trhu EU v mezinárodním srovnání (%, 1980 – 2006) Podíl hlavních obchodních bloků na světovém exportu zboží (%, 1948-2006) Vývoj podílu exportu na HDP v hlavních obchodních blocích (%, 1970-2006) Trendy v exportu služeb v hlavních obchodních blocích (%, 1970-2006) Subvence do zemědělství v EU v porovnání se zeměmi OECD (%, 1986-2005)

10


Seznam boxů Kapitola 1. Box 1.1 Box 1.2

Stát – definiční vymezení Přístup státu k ekonomice – teoretické přístupy

Kapitola 2. Box 2.1

Zlatá pravidla konkurenceschopnosti dle IMD

Kapitola 3. Box 3.1

Specifické rysy japonského sociálně-ekonomického modelu

Kapitola 4. Box 4.1

Významná centra strategických služeb ve střední Evropě

Kapitola 5. Box 5.1 Box 5.2 Box 5.3

Analýza Národního lisabonského programu České republiky Hodnocení pokroku České republiky za rok 2006 Hodnocení pokroku České republiky za rok 2007

Kapitola 6. Box 6.1

Které státy EU jsou nejvíce vystaveny globalizaci?

Kapitola 7. Box 7.1 Box 7.2 Box 7.3 Box 7.4 Box 7.5

Kdo se podílí na koncipování a realizaci zahraniční politiky EU? Cíle SZBP Civilní kapacity EU Vojenské kapacity EU Charakteristika Evropské bezpečnostní strategie

11


Seznam obrázků Kapitola 2. Obrázek 2.1 Obrázek 2.2 Obrázek 2.3

Zdroje konkurenceschopnosti Schéma konkurenceschopnosti národů (zdroje a predispozice) Fáze ekonomického rozvoje a zdroje konkurenceschopnosti v zemích EU

Kapitola 5. Obrázek 5.1 Obrázek 5.2

Lisabonský koordinační proces do roku 2005 Zjednodušený koordinovaný lisabonský proces

Kapitola 6. Obrázek 6.1 Obrázek 6.2

Projekty celokontinentální integrace ve světě Úrovně odpovědnosti za reformní proces v Evropské unii

Kapitola 7. Obrázek 7.1 Obrázek 7.2 Obrázek 7.3

SZBP podle Maastrichtské smlouvy Institucionální struktura SZBP EU podle znění Smlouvy o EU z Nice a rozhonutí 2001/78/SZBP, 2001/79/SZBP a 2001/80/SZBP Mise v rámci EBOP

12


Seznam zkratek AKT ANIZ ASEAN ASEAN + 3 ASEM BIS CAN CER ČR EBOP EBS EFI EHP EPS ES ESVO EU EUROSTAT FTAA GATS GATT GCC GCI GSP HDP IBRD ICT IMD JAR MERSOSUR

Země skupiny Afrika, Karibik a Tichomoří Asijské nové industrializované země Sdružení národů jihovýchodní Asie (Association of South-East Asian Nations) ASEAN + Japonsko, Čína a Jižní Korea Setkání Asie a Evropy (Asia Europe Meetings) Banka pro mezinárodní platby (Bank for International Settlements) Andské společenství (Comunidad Andina) Dohoda o bližších ekonomických vztazích Austrálie a Nového Zélandu (Closer Economic Relations Trade Agreement) Česká republika Evropská bezpečnostní a obranná politika Evropská bezpečnostní strategie Index ekonomické svobody (Economic Freedom Index) Evropský hospodářský prostor Evropská politická spolupráce Evropská společenství Evropské sdružení volného obchodu Evropská unie Statistický úřad Evropských společenství Celoamerická zóna volného obchodu (Free Trade Area of the Americas) Všeobecná dohoda o obchodu službami (General Agreement on Trade in Services) Všeobecná dohoda o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade) Rada pro spolupráci v Perském zálivu (Gulf Cooperation Council) Index globální konkurenceschopnosti (Global Competitiveness Index) Všeobecný systém preferencí (Generalized System of Preferences) Hrubý domácí produkt Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (International Bank for Reconstruction and Develpment) Informační a komunikační technologie (information and communication technologies) Mezinárodní institut pro manažerskou průpravu (International Institut for Management Development) Jihoafrická republika Společný trh jihu (Mercado Común del Sur)

13


NAFTA OECD OSN PKS PZI RTE RZ SAFTA SZPB UNCTAD USA USD WEF WTO ZEU

Severoamerická dohoda o volném obchodu (North American Free Trade Agreement) Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organization for Economic Cooperation and Development) Organizace spojených národů Parita kupní síly Přímé zahraniční investice Rozvinuté tržní ekonomiky Rozvojové země Jihoasijská dohoda o volném obchodu (South Asian Free Trade Agreement) Společná zahraniční a bezpečnostní politika Konference Organizace spojených národů pro obchod a rozvoj (United Nations Conference on Trade and Development) Spojené státy americké Americký dolar Světové ekonomické fórum (World Economic Forum) Světová obchodní organizace (World Trade Organization) Západoevropská unie

14


Úvod Nesporným důsledkem ekonomické globalizace, o které pojednává kapitola 1 této knihy, je propojování světové ekonomiky do jednotnějšího celku, v němž jsou podmínky pro ekonomickou aktivitu formovány složitou interakcí jednotlivých národních ekonomik. Ekonomické subjekty jsou vlivem globalizace vystaveny stále ostřejší globální konkurenci, která vede zejména k tlaku na zvyšování flexibility všech aktérů světové ekonomiky, včetně národních států. Vliv jejich vlád na ekonomické prostředí se přitom stále snižuje, zejména na úkor nadnárodních firem a složité interakce mezinárodního prostředí. Hospodářská politika států dostává vlivem globalizace liberálnější obrysy, protože právě uvolňování a odstraňování překážek pro ekonomickou aktivitu se jeví jako cesta ke zvýšení flexibility v reakci na globalizační tendence. Globalizace je přitom vnímána jak jako příležitost, tak jako hrozba. Strukturální tlaky, které jsou výsledkem zostření globální konkurence, ve svém důsledku vedou ke zvýšené potřebě po zlepšování konkurenceschopnosti. A právě konkurenceschopnost se proto v posledních dekádách stala jakýmsi zaklínadlem moderní doby. Odkud pojem konkurenceschopnosti pramení? V původním slova smyslu náleží konkurenceschopnost firmám, které soutěží na určitém trhu. Konkurenceschopné jsou ty firmy, které dokáží dlouhodobě obstát se svými výrobky a přitom generovat dostatečné zisky pro svůj další rozvoj a inovace. V dnešním pojetí ovšem bedlivě sledujeme konkurenceschopnost celých států, či dokonce regionů. Analogie mezi firmou a národní ekonomikou přitom není jednoduchá. I proto dochází k určitému posunu ve jejím vnímání směrem ke konceptu národní či mezinárodní konkurenceschopnosti. Ta je chápána zejména jako schopnost vyrábět zboží a služby, které obstojí na mezinárodních trzích, zatímco obyvatelé země se těší vysokému životnímu standardu, který je vzrůstající a udržitelný v dlouhodobé perspektivě. Jejím základem je, přes nesporné záludnosti jejího definování a měření (viz kapitola 2), zejména národní produktivita. Faktory, které produktivitu a potažmo konkurenceschopnost oslabují nebo brzdí pak nazýváme bariérami konkurenceschopnosti. Pojem konkurenceschopnosti není pouze akademickým konceptem, protože je dnes silně zakotven v praktikované hospodářské politice. Zde je v ideálním případě reprezentován celým souborem ekonomických faktorů, které, pokud jsou patřičně interpretovány, přispívají ke zdravé hospodářské politice a strategii. V tomto smyslu se konkurenceschopnost stává makroekonomickým jevem a je chápána jako schopnost vytvářet podmínky budoucí konkurenční pozice, tj. jako schopnost vytvářet podmínky pro budoucí ekonomický růst jako jsou vysoký stupeň technologické vyspělosti, kvalitní institucionální rámec a stabilní makroekonomická situace. Jinými slovy, státy a sociální instituce mají dnes za úkol vytvářet takové prostředí, které umožní firmám a jednotlivcům uspět v mezinárodním prostředí. Chápání konkurenceschopnosti je však nadmíru důležité i pro mikroekonomické subjekty hospodářství, tj. pro jednotlivé firmy, zaměstnance a širokou veřejnost. Pojmy jako globalizace a konkurenceschopnost úzce souvisí také s procesem evropské integrace. Evropská unie je již po dekády chápána jako nástroj ke zvládání globálních výzev. Přesto se názory na její funkce, nástroje a budoucí směřování v Evropě i ve světě různí. Cílem této knihy je podat přesnější obraz o těch aspektech evropské integrace, které mají na její konkurenceschopnost největší vliv. Cílem kapitoly 3 je proto vymezit a popsat základní a specifické rysy ekonomických systémů členských zemí Evropské unie, a to ve srovnání s vybranými zeměmi nebo regiony světa. V analyzovaných sociálně-ekonomických modelech (systémech) je možné pozorovat v posledních dekádách řadu změn, jejichž potřeba se prohlubuje s postupující globalizací a s novými problémy, které jednotlivé země musí řešit. Je zřejmé, že charakter ekonomiky ovlivňuje i její celkovou konkurenceschopnost a postavení ve světové ekonomice. Na tuto část přímo navazuje kapitola 4, která upozorňuje na další rozdílnosti na národní úrovni, nejen mezi starými a novými členskými státy Evropské unie. Jejím cílem je vyhodnotit aktuální ekonomickou výkonnost a dlouhodobou udržitelnou konkurenceschopnost zemí Evropské 15


unie včetně vymezení rozhodujících příčin hospodářského vývoje. Na identifikované příčiny zaostávání konkurenceschopnosti Evropské unie reaguje na komunitární úrovni zejména Lisabonská strategie. Její představení je cílem kapitoly 5. Jde zde zejména o přehlednou analýzu důvodů spuštění Lisabonské strategie (a jejího vývoje) přes problémy v první polovině úvodního desetiletí 21. století k optimističtějším výsledkům po roce 2005. Hlavní důraz je kladen na přerod původního znění strategie v revidovanou podobu, na dosavadní výsledky strategie a na výzvy, které před Unií v souvislosti s růstem konkurenceschopnosti unijního hospodářství v globální ekonomice ještě stojí. Vedle vnitřních faktorů však evropská konkurenceschopnost úzce souvisí také s faktory vnějšími. Cílem kapitoly 6 je proto nastínit pozici Evropské unie v globalizovaném světě s ohledem na výzvy, které jí globalizace světové ekonomiky a politiky přináší. Schopnost Evropské unie pozitivně ovlivňovat konkurenceschopnost jejích členských ekonomik a prosazovat jejich zájmy ve světě bude posouzena na třech vzájemně propojených rovinách: na stavu a nutných reformách evropské integrace uvnitř, v jejich vnějších ekonomických vztazích a aspiracích na významnější úlohu ve světové politice. Vyšší politická úloha Evropské unie však dnes nesouvisí pouze s naplňováním jejích dlouholetých představ o silnějším a jednotnějším hlasu na světové scéně, ale také o nutné obraně vlastních zájmů a představ v globalizovaném světě. Cílem kapitoly 7 je přiblížit roli EU v politické a bezpečnostní oblasti také jako pokusu stát se komplexním globálním aktérem. Schopnost EU stát se uznávaným globálním aktérem je přitom posouzena na základě vlastního pokusu definovat pojem globálního aktéra v dnešním systému mezinárodních vztahů, dále v historickém exkurzu vývoje integračního procesu v politické a bezpečnostní oblasti a konečně na základě analýzy současných vnějších aktivit EU v politické a bezpečnostní oblasti. O relevanci všech výše zmíněných rovin současného globálního propojování světa jasně hovoří i události, kterým české předsednictví Rady Evropské unie muselo čelit od prvních dnů roku 2009. I v této situaci, resp. právě v této situaci se ukazuje, že je nutné podporovat faktory konkurenceschopnosti, které působí dlouhodobě (např. institucionální kvalita, úroveň lidských zdrojů). Je proto potěšující, že české předsednictví si právě mnohé z výzev a bariér evropské konkurenceschopnosti stanovilo jako priority svého půlročního programu. A ačkoliv je jasné, že odstranění všech bariér konkurenceschopnosti si vyžádá delší období, zájem odborné veřejnosti a odpovědných politiků o toto téma je důležitým příslibem.

16

1. Globalizace: klady a zápory


1.1 Pojetí a vývoj globalizace Proces globalizace ovlivňuje život každého jednotlivce a projevuje se v řadě oblastí (Steinmetzová, 2007, s. 59-72). Vlastní termín se odvíjí od anglického slova „globe“, resp. zeměkoule1. Zatímco podstatné jméno „globe“ se používá již několik set let a přídavné jméno „global“, resp. celosvětový či globální již od 19. století, termín globalizace, odkazující v obecné rovině k pojímání jevů z celosvětového hlediska, je mnohem novější. Podle výzkumu J. A. Scholteho se poprvé objevuje ve slovníku americké angličtiny v roce 1961 (2002, s. 4). Od té doby se rozšiřuje do všech světových jazyků a problematika globalizace se stává předmětem zkoumání celé řady společensko-vědních disciplín, zejména z oblasti politických věd a sociologie. Přes časté používání pojmu globalizace však zůstává jeho význam těžko uchopitelný, což komplikuje jeho jednoznačné definiční vymezení. Většina autorů identifikuje celou řadu dimenzí, v nichž se vzájemná propojenost způsobená globalizací projevuje, ale za prvotní a nejpokročilejší označuje ekonomickou globalizaci. Další dimenze, zejména politická a kulturní dimenze2, tvoří její druhotnou součást. Globalizace je tak vnímána jako soubor ekonomických procesů a aktivit, i když má celospolečenské důsledky. V tomto kontextu je to primárně ekonomická globalizace, která celý proces pohání3. Za společný jmenovatel všech uvedených dimenzí je považován prvek deteritoriality, tj. oddělení lidské aktivity od území národního státu, na němž je vykonávána. Pokles významu geografických hranic, resp. zvýšení jejich propustnosti je navzdory stále omezenému rozsahu považováno za definiční znak globalizace. Nejčastěji je globalizace definována prostřednictvím procesu internacionalizace, který spočívá v přerůstání ekonomické aktivity přes národní hranice a rozšiřování mezinárodních ekonomických vztahů propojujících jednotlivé národní státy. Prostřednictvím nárůstu přeshraničního objemu a teritoriálního dosahu pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly dochází ve světové ekonomice dlouhodobě k růstu propojenosti světa, a tím i ke zvýšení vzájemné závislosti. Obecně řečeno, v jejím důsledku jsou jednotlivci i společnosti v jedné části světa ovlivňováni událostmi, rozhodnutími i aktivitami, které se odehrají na opačném konci světa. Klasická definice ekonomické globalizace odkazuje na rostoucí integraci národních ekonomik prostřednictvím toků zboží, služeb, kapitálu, informací, technologií, pracovní síly, k níž dochází díky odstraňování překážek ze strany států. Globalizace je v tomto kontextu považována za proces 1 2 3

Původ je ovšem latinský: „globus“, resp. koule, kulaté těleso. Někteří autoři uvádějí i další rozměry globalizace: bezpečnostní, enviromentální, sociální apod. Blíže viz Heywood, 2005. Např. M.Waters ale upozorňuje, že motorem změn je kulturní dimenze, protože jestliže v rovině směny hmotných statků dochází ke koncentraci a rovina politické interakce mezi státy má mezinárodní povahu, pouze výměna symbolů, informací a obrazů je globální. Podrobněji viz Caselli, 2006.

17


intenzivní internacionalizace. OECD (2005, s. 11) např. označuje globalizaci za pokračující internacionalizaci finančních trhů a trhů se zbožím a službami, přičemž vyzdvihuje dynamický a mnohoúrovňový charakter procesu ekonomické integrace, kde národní zdroje jsou stále mobilnější a národní ekonomiky stále více vzájemně závislé. Podle Mezinárodního měnového fondu (2006, s. 97) představuje globalizace zrychlení tempa růstu mezinárodního obchodu zbožím, službami a finančními aktivy v porovnání s růstem domácího obchodu. Ch. Oman (1996, s. 1) rovněž charakterizuje globalizaci jako zrychlený růst přenosu ekonomické aktivity přes národní a regionální hranice, který má svůj odraz ve zvýšeném pohybu hmotného a nehmotného zboží a služeb (včetně duševního vlastnictví – prostřednictvím obchodu a investic) a ve zvýšeném pohybu lidí (včetně pracovní síly – prostřednictvím migrace). Zároveň však poukazuje na změnu povahy vzájemných vztahů, která způsobuje, že proces globalizace se od procesu internacionalizace značně liší. Oman v této souvislosti vyzdvihuje mikroekonomickou povahu ekonomické globalizace a upozorňuje, že hlavním předpokladem současné ekonomické globalizace je změna způsobu, jakým firmy zajišťují produkci, a jakým probíhá jejich vzájemná kooperace i konkurenční boj. Podobně zdůrazňuje rozdíl mezi internacionalizací a globalizací P. Dicken, který popisuje globalizaci jako proces spojený s rozšiřováním a zvyšováním integrace ekonomických aktivit přes národní hranice. Podle něj globalizace zahrnuje dva typy procesů (Dicken, 2003 s.10): • internacionalizační procesy spočívající v geografickém šíření aktivity přes hranice zemí, • globalizační procesy zahrnující navíc funkcionální integraci aktivit, které jsou geograficky rozptýleny. Významnou úlohu má zejména vertikální integrace, která souvisí s fragmentací výrobního procesu na jednotlivé činnosti, jež je typická pro nadnárodní podniky. V přístupu ke globalizaci lze rozlišit dvě základní pojetí: věcné a strukturální (Nesadurai, 2002, s. 3-12). Věcnému pojetí, které vnímá globalizaci optikou rostoucí intenzity mezinárodních transakcí, jsou nejblíže výše uvedené definice globalizace. Globalizace je proto považována za nevyhnutelný proces, který je pevně zakotven v podstatě ekonomické aktivity. Hlavní příčiny jsou spatřovány ve vědecko-technickém pokroku a přirozeném úsilí tržních aktérů maximalizovat zisk. Strukturální pojetí, které zohledňuje změny v uspořádání vztahů ve společnosti a v ekonomice, jež globalizace vyvolává, představuje alternativní přístup. V této souvislosti je zdůrazněna schopnost aktérů mezinárodních vztahů tento proces ovlivnit. Podtrhována je zejména úloha mezinárodních organizací, ale přes úvahy o „soumraku národního státu“ mají tuto schopnost i vlády národních států. Prostřednictvím celé škály nástrojů hospodářské politiky (obchodní politiky, uvolňováním či naopak zaváděním restrikcí na pohyb kapitálu, politikou hospodářské soutěže, opatřeními na ochranu duševního vlastnictví, opatřeními na ochranu pracovního trhu, stanovováním standardů pro ochranu životního prostředí apod.) mohou vlády globalizační procesy buď zjednodušit a často i stimulovat, nebo naopak inhibitovat a zpomalovat. Z tohoto pohledu je zásadní, že globalizace je sice nevratnou součástí dnešního světa, ale nejedná se o autonomní proces ovlivněný pouze objektivními faktory. Tento přístup reflektuje i výčet hlavních příčin globalizace, mezi něž se řadí zejména: • politické a geopolitické změny, • inovace v dopravě, komunikaci, výrobních technologiích, organizaci výrobního procesu vedoucí ke snížení nákladů, • strategie nadnárodních podniků, • liberalizace a deregulace vnějších vztahů, zejména pohybu zboží, služeb a kapitálu, • liberalizace na národní úrovni (liberalizace hospodářské politiky). Globalizace ve věcném pojetí, které odkazuje na zrychlený růst ekonomické aktivity přes národní a regionální hranice, není novým fenoménem druhé poloviny 20. století, ale má své počátky již v 16. století. Předpoklady globalizačních procesů se vytvářejí v souvislosti se zámořskými objevy, následným rozmachem mezinárodního obchodu a s formováním prvních evropských národních států. S rozvojem kapitalismu a technického pokroku dochází v dalším období k postupnému růstu mezinárodních ekonomických transakcí mezi jednotlivými zeměmi. 18


Bouřlivý rozvoj výroby, který umožnily technické a technologické změny, a jenž vytvářel tlak na hledání nových odbytišť, se odrazil i ve změně hospodářské politiky národních států. Jestliže hlavním cílem hospodářské politiky v 17. a 18. století bylo upevnění ekonomické síly státu prostřednictvím expanze na úkor ostatních států, v 19. století to byla snaha o rozvoj mezinárodního obchodu mezi všemi účastníky obchodní výměny. Pro rozmach mezinárodního obchodu mělo význam i rozšíření zlatého standardu jako celosvětové měnové soustavy, protože omezení kolísání devizových kursů vytvářelo stabilní rámec pro rozvoj obchodu. Potřebu získání nových trhů v teoretické rovině reflektovala filosofie volného obchodu A. Smithe a jeho pokračovatelů, jež zdůrazňovala všeobecnou prospěšnost mezinárodní dělby práce. Skutečné nastartování procesu globalizace se datuje až od poloviny 19. století, kdy sílící industrializace umožnila nárůst objemu mezinárodní výměny zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly a významný celosvětový vzestup integrace zbožových trhů i trhů s výrobními faktory. V zásadě pak lze vymezit tři globalizační vlny: • 1870-1914, • 1950-1970, • 1980-dodnes. První vlna globalizace (1870-1914), označovaná za období internacionalizace, se vyznačuje rychlým ekonomickým růstem, rostoucí otevřeností ekonomik, masivní migrací pracovní síly a zvýšenou kapitálovou mobilitou. Mezi hlavní motory globalizace patřily v tomto období technologický pokrok a prosazování liberalizace v mezinárodních obchodních vztazích, kterou podporovala Velká Británie - největší soudobá světová velmoc. Z hlediska vybraných ekonomických ukazatelů byla první globalizační vlna minimálně stejně silná jako ta současná (Baldwin, 1999, s. 8). To dokazují např. údaje o obchodní otevřenosti vycházející z podílu obchodního obratu (součet hodnoty exportu a importu) na HDP – viz tabulku 1.1. Z hlediska kapitálové mobility měřené pomocí výše přebytku běžného účtu platební bilance v poměru k HDP však tato vlna představovala dokonce intenzivnější propojení než současná globalizační vlna. Čistý odliv kapitálu měřený přebytkem běžného účtu platební bilance činil v letech 1890-1913 ve Velké Británii, která byla největším vývozcem kapitálu, průměrně 5 % HDP a jednorázově až 10 %. Dnešní hodnoty přitom dosahují pouze 3 % (Baldwin, 1999, s. 8). Tabulka 1.1 Otevřenost vybraných vyspělých ekonomik podle podílu obchodu na HDP (%, 1870-2007) Země Velká Británie Francie Německo Itálie Dánsko Norsko Švédsko USA Kanada Austrálie Japonsko

1870

1910 41 33 37 21 52 56 28 14 30 40 10

1950 44 35 38 28 69 69 40 11 30 39 30

1995 30 23 27 21 53 77 30 9 37 37 19

2007 44 38 39 39 53 51 58 18 61 30 15

38 45 72 47 64 56 71 23 57 33 30

Zdroj: Baldwin, Martin, 1999, s. 15, UNCTAD, 2008a

19


Jestliže intenzita vazeb nás opravňuje k zařazení první vlny globalizace do období 19. století, je třeba zmínit, že tehdejší podoba a struktura vzájemných vazeb byla značně odlišná od současnosti. Podstata ekonomické integrace v tomto období spočívala v pohybu portfoliového kapitálu (např. do obligací nebo akcií, kdy investor nezískal vliv na vedení podniku) a obchodu mezi nezávislými firmami. Mezinárodní obchod spočíval v mezioborovém obchodu, který charakterizoval jednoduchý vzorec odrážející se v geografickém rozmístění výroby a rozdělení světa na jádro (metropole) a periferii (kolonie). Zpracovatelský průmysl se koncentroval v západoevropských zemích, které vyvážely do kolonií až 65 % z celkového vývozu zpracovatelského průmyslu a zároveň absorbovaly až 80 % vývozu primární produkce kolonií. Masivní toky kapitálu směřovaly zejména do nově osídlovaných oblastí (USA, Kanada, Austrálie, Argentina) a umožňovaly těmto ekonomikám dynamický růst. Rozvoj kapitálových toků byl usnadněn rovněž vznikem a rozšířením nových finančních institucí a instrumentů. Rozvoj přeshraničního pohybu kapitálu zjednodušovala skutečnost, že před první světovou válkou neexistovaly žádné restrikce na pohyb kapitálu. Mezinárodní ekonomické transakce navíc podpořila stabilita pevných měnových kursů (mezi jejichž výhody patří např. nulové kursové riziko) a volná směnitelnost měn zajištěná fungováním zlatého standardu. Intenzívní byla migrace pracovní síly a obyvatelstva obecně. Migranti směřovali v tomto období z Evropy do USA a dalších nových teritorií, přičemž jejich odchod měl trvalý charakter. Dle odhadů přesídlilo do USA mezi lety 1820-1932 asi 32 mil. Evropanů – Evropa tak ztratila asi 11 % populace a 13 % pracovních sil, některé státy ještě více, např. Irsko a Itálie až 30 % (OSN, 2004, s.13). První etapa globalizace skončila s 1. světovou válkou. Nárůst protekcionalismu, kdy země řešily své domácí problémy s odbytem na úkor svých konkurentů, vedl spolu se zánikem zlatého dolarového standardu k ekonomické stagnaci, která poznamenala celé meziválečné období. V důsledku rozpadu dosavadního systému ekonomických vztahů se globalizační proces dočasně zastavil. K obnovení globalizačního procesu dochází po 2. světové válce, kdy se také začíná hovořit o druhé vlně globalizace (1950-1970). Hlavním motorem se stala liberalizace, kterou na mezinárodní platformě začaly prosazovat Spojené státy americké v souladu s liberální ideologií, ale též svými národními zájmy. Jestliže liberalizaci vnějších vztahů v 19. století umožnila hlavní velmoc, Velká Británie, mocenské vakuum, ke kterému dochází v meziválečném období, další pokrok v liberalizaci vyloučilo. Spojené státy americké se sice staly největší světovou ekonomickou velmocí již před propuknutím první světové války, ale svou mocenskou pozici nebyly v meziválečném období schopny promítnout do vytváření nového ekonomického uspořádání. Teprve po 2. světové válce „Pax Americana“ nahradil „Pax Britannica“ a Spojené státy se staly vedoucí silou globalizačního procesu: podporovaly snižování cel v celosvětovém měřítku na bázi GATT, zavádění směnitelnosti měn a zajišťování jejich stability v rámci brettonwoodského systému. Poválečná liberalizace se odehrávala pod taktovkou USA a dalších vyspělých zemí, jež mají dominantní postavení ve většině mezinárodních organizací, což se projevovalo i zaměřením liberalizačních opatření. V případě mezinárodního obchodu např. zůstává celá řada komodit dodnes stranou liberalizační tendence. Zatímco obchod průmyslovými výrobky byl do značné míry zbaven celního zatížení, u primárních komodit (potraviny, zemědělské suroviny, kovy, rudy a paliva) k výraznějšímu snížení cel nedošlo. Ochrana domácího zemědělského trhu pomocí dotací, subvencí i obchodní politiky ze strany vyspělých zemí znemožnila rozsáhlé skupině nově vzniklých rozvojových zemí prosadit se na těchto trzích se svou produkcí. Rostoucí význam mezinárodních transakcí po druhé světové válce je též patrný z tabulky 1.1. Zvýšení otevřenosti z hlediska podílu obchodu na HDP se týká všech vyspělých zemí. Zvýšení významu mezinárodních transakcí díky obchodu způsobené liberalizací svědčí o rostoucí internacionalizaci. Každá vlna globalizace však nejen vychází z té předchozí, ale zároveň ji charakterizují nové rysy. Hlavní posun poválečné globalizační vlny je spatřován v internacionalizaci produkce. Specifickým rysem je růst multinacionálních společností a s tím spjatý růst 20


toků přímých zahraničních investic4 (PZI). Jejich hlavním poskytovatelem se staly americké firmy. Jestliže globalizační proces 19. století byl podpořen růstem mezinárodního obchodu s hotovými výrobky, pro druhou etapu byl typický rozvoj mezinárodních produkčních systémů a rozvoj multinacionálních, resp. transnacionálních firem5. Používá se též termín nadnárodní společnost (TNK) – viz další text. Rozmach masové produkce a nových metod managementu podpořil růst produktivity, který sice pomohl nasytit poptávku spotřebitelů, ale nízká flexibilita velkých společností vedla v průběhu 70. let ke konci druhé vlny globalizace. Ch. Oman (1996, s. 10) uvádí, že hlavní příčinou konce této vlny globalizace byla neschopnost firem a vlád reagovat na nové podmínky ve světové ekonomice, kterou výrazně změnily strukturální krize, zejména první i druhá ropná krize. Skokový růst cen ropy znehodnotil energeticky náročné výroby těžkého průmyslu preferované v období 1950-1973 a vedl k ekonomické recesi, již provázely silné inflační tlaky. Reakce na ekonomické problémy této dekády pak determinovala současnou vlnu globalizace, která začíná v 80. letech. Současná třetí vlna globalizace (1980-dodnes) se liší od předchozích dvou v celé řadě faktorů, i když základní projevy, tj. růst intenzity mezinárodních vazeb, zůstávají obdobné. Na rozdíl od první a druhé etapy, jež můžeme označit za etapy internacionalizace a multinacionalizace, je současná globalizace úzce spojena zejména se změnou charakteru výrobních procesů a jejich fragmentací. Je to právě mikroekonomický aspekt, který tuto etapu globalizace podmiňuje. V 60. a 70. letech dvacátého století firmy expandovaly do zahraniční za účelem dosažení nižších nákladů na pracovní sílu, přičemž svůj odbyt hledaly na jiných trzích, a jejich produkce byla zaměřena multinacionálně. V 70. letech se hlavním impulsem pro urychlení globalizace stalo rozšíření postfordismu, které se projevilo posuny ve strategii velkých firem. Od 80. let tak dochází k ústupu od multinacionálně zaměřené produkce k produkci zaměřené transnacionálně, kdy různé segmenty v rámci jediného produkčního řetězce jsou umístěny v různých místech světa. Novou dimenzi dostává globalizační proces od poloviny 80. let 20. století v souvislosti s růstem kapitálových toků (především soukromých investic) a nadnárodních společností, které expandují prostřednictvím vývozu kapitálu: investice rostou rychleji než obchod. Svědčí to o rozhodnutí firem obsluhovat trhy prostřednictvím výroby přímo v zahraničí raději než formou vývozu. Jestliže v rámci klasického přístupu ke globalizaci byl obchod a investice chápány jako substituty, dnes představují významné doplňky. Mezi hlavní příčiny současné vlny patří mimo výše uvedených příčin zejména geopolitické změny na konci 80. let 20. století, které vedly k systémovému sjednocení světové ekonomiky na bázi tržních vztahů. 1.2 Globalizace a obchod Z hlediska mezinárodního obchodu zbožím a službami charakterizuje jednotlivé globalizační vlny vysoká dynamika růstu mezinárodní obchodní výměny a stále pokračující změny komoditní a teritoriální struktury. 4

5

Podle metodiky uplatňované mezinárodními organizacemi (OECD, MMF) je přímou zahraniční investicí taková investice, která zajistí vlastnictví zahraničního investora ve výši minimálně 10% na základním jmění společnosti. I když investor nezíská majoritní podíl, získá vliv na řízení firmy a na její kontrolu, což je hlavním definičním znakem přímé zahraniční investice. Její součástí je nejen vklad do základního jmění (nákup akcií, poskytnutí strojního vybavení, know-how), ale i všechny další transakce mezi přímým investorem a společností, v níž má majetkovou účast, a to včetně reinvestovaného zisku, dodavatelských úvěrů, vnitropodnikových půjček apod. Termín multinacionální společnost je dnes považován za zastaralé synonymum termínu transnacionální společnost. Někteří autoři však striktně oba termíny rozlišují: podle Bernáška multinacionální společnost vyjadřuje společné podnikání, vlastnictví a investování minimálně dvou firem z různých zemí na území jedné z nich, zatímco transnacionální společnost může navíc vyjadřovat i případ, kdy jedna firma podniká i v další zemi. Z tohoto pohledu je každá multinacionální firma i firmou transnacionální, ale už to neplatí naopak.Viz Bernášek, 2002.

21


Tabulka 1.2 Globalizační vlny dle vybraných světových ukazatelů (průměrná roční tempa růstu v %, 1850-2007) Ukazatel

1850-1913

1950-2007

1950-1973

1974-2007

Růst světové populace

0,8

1,7

1,9

1,6

Růst reálného HDP

2,1

3,8

5,1

2,9

Růst HDP/obyv.

1,3

2,0

3,1

1,2

Růst exportu zboží

3,8

6,2

8,2

*

5,0 *

Údaj za období 1870-1913. Zdroj:WTO, 2008b, s. 15.

Výrazný nárůst obchodu se zbožím byl zaznamenán zejména v období 2. globalizační vlny. Jak vypovídá tabulka 1.2., v letech 1950-1973 rostl mezinárodní obchod v reálném vyjádření průměrným tempem 8,2 % v porovnání s tempem v období 1870-1913 ve výši 3,8 % a tempem v období 1974-2007 ve výši 5,0 %. V období 2000-2007 přitom tempo dosahovalo 6 %. Tempa růstu světového obchodu po celé období převyšovala tempo růstu světového HDP, což vedlo ke zvýšení otevřenosti celé světové ekonomiky. Jestliže v roce 1970 procházelo mezinárodní směnou 12,2 % světového produktu, v roce 2003 je to 25 % (WTO, 2008a). Z hlediska teritoriální struktury je v poválečném období patrná změna podílu jednotlivých skupin zemí na mezinárodním obchodě. Podíl vyspělých zemí na světovém obchodě stoupal do počátku 90. let, kdy dosáhl 71, resp. 72 % celkového vývozu, resp. dovozu. Od té doby podíl těchto zemí mírně klesá a pohybuje se mezi 60-67 % (UNCTAD, 2008a, s. 12-15). K tomuto trendu přispěl zejména růst vzájemného obchodu evropských zemí, který byl povzbuzen odbouráváním celních a jiných překážek v rámci vytváření celní unie (1968) a vnitřního trhu (1993), a růst obchodu Japonska. Zapojení do světového obchodu se pro tuto asijskou ekonomiku stalo součástí její hospodářské strategie, kterou v 60. letech přijaly za svou i další země v oblasti jihovýchodní Asie (tzv. asijské nově industrializované země – Jižní Korea, Tchajwan, Singapur, Hong Kong). Jestliže podíl Japonska na světovém obchodu činil v roce 1953 jen 1,5 %, v roce 1983 to bylo již 8 % (7,2 % v roce 2006). Podíl rozvojových zemí (mezi které jsou v pojetí UNCTAD zařazeny Tabulka 1.3 Největší světoví exportéři (mld. USD, %, 2006) Pořadí

Hodnota v mld. USD

Exportéři

Podíl v %

1

Extra EU-25

1 481,7

16,4

2

USA

1 038,3

11,5

3

Čína

968,9

10,7

4

Japonsko

649,9

7,2

5

Kanada

389,5

4,3

6

Jižní Korea

325,5

3,6

7

Hongkong

322,7

3,6

8

Rusko

304,5

3,4

9

Singapur

271,8

3,0

10

Mexiko

250,4

2,8 Zdroj:WTO, 2007, s. 13

22


i země střední a východní Evropy) na světovém obchodě začíná výrazně růst od počátku 90. let, a to až na současných 30-37 %. Výrazně se na tomto trendu podílí zejména země jihovýchodní a východní Asie. Růst jejich podílu na světovém obchodě přerušila jen finanční krize v letech 1997-98. Svůj podíl od roku 1970 více než 3x a Čína od roku 1980, kdy začíná aplikovat politiku otevřených dveří, více než 5x. Po propadu v 90. letech se zlepšil i podíl zemí středí a východní Evropy, včetně Ruska, které těží z růstu cen komodit. Velké rozvojové země se výrazněji začínají prosazovat v přehledech největších exportérů – viz tabulku 1.3. Hlavními důvody rozmachu obchodu v rámci rozvojového světa jsou (UNCTAD, 2005, s. 136): • vysoká dynamika růstu v HDP rozvojových zemí (v 80. letech dosahoval průměrný roční růst HDP v RZ 3,7 %, a v RTE 3,1 %, v 90. letech se dynamika RTE zpomalila na 2,4 % a RZ zvýšila na 4,8 %), • velikost nejrychleji rostoucích rozvojových zemí (nejrychleji rostoucími ekonomikami světa je Čína, Indie a další země v regionu, které dohromady tvoří z hlediska parity kupní síly 1/5 světového produktu a 2/5 světové populace), • rostoucí význam vnitro-regionální specializace (snížení dopravních a komunikačních nákladů a dalších překážek obchodu umožnilo fragmentaci výrobního procesu a růst obchodu s mezi produkty). Z obchodních příležitostí, které přináší globalizace, čerpaly země jihovýchodní Asie, naopak africké země nebo země Latinské Ameriky nikoliv. Z hlediska komoditní struktury je základní tendencí mezinárodního obchodu růst podílu zpracovaných výrobků a pokles podílu primárních produktů na celkovém obchodě. V roce 1960 činil podíl primární produkce na celkovém obchodě 49 %, zatímco v současnosti činí pouze 22 %. Z primárních produktů si relativně stejný podíl udržely pouze nerostné suroviny a paliva, ostatní primární komodity zaznamenaly výrazný pokles svého podílu. Tento trend je typický pro skupinu vyspělých zemí i pro skupinu zemí rozvojových, i když existují zásadní rozdíly mezi jednotlivými rozvojovými regiony. Na celkovém vývozu rozvojových zemí se sice zpracované výrobky podílí více než 65 %, ale například v afrických zemích je to průměrně stále jen 30 % (UNCTAD, 2004, s.57). V rámci obchodu průmyslovými výrobky klesala v poválečném období váha tradičních odvětví, např. zpracování železa, výroby oceli a textilního průmyslu. Naopak se zvyšoval obchod s dopravními prostředky a produkty chemického průmyslu, v 90. letech zejména s kancelářským a telekomunikačním vybavením. Zatímco vývoz vyspělých zemí je poměrně diverzifikovaný, většina rozvojových zemí je stále závislá na vývozu pouze několika komodit. Výjimkou jsou asijské nově industrializované země v jihovýchodní Asii (ANIZ), ke kterým se v 90. letech začíná řadit i Indonésie, Malajsie, Thajsko a Filipíny. Výjimkou je dále Čína, Indie či některé latinskoamerické země (Mexiko, Brazílie, Argentina). Značná část zpracovatelského exportu rozvojových zemí je dosud pracovně náročná, ale začíná růst i podíl kapitálově náročných oborů. Velmi rychle roste export strojírenské produkce, naopak klesá podíl textilu, oděvů a ostatních spotřebních předmětů. Významnou tendencí je růst obchodu se službami, ke kterému dochází ke konci 20. sto letí. Mezi hlavní příčiny patří: • růst ekonomické úrovně ve vyspělých zemích, kdy lidé s vyššími příjmy mají větší tendenci používat část příjmů na zakoupení služeb (doprava, cestovní ruch, finanční služby, pojištění) • růst podílu služeb na HDP a zaměstnanosti, rostoucí význam znalostí v ekonomice, • liberalizace služeb, ke které dochází v souvislosti s Uruguayským kolem GATT a podpisem dohody GATS, • liberalizace pohybu kapitálu, která podnítila expanzi nadnárodních společností prostřednictvím vývozu přímých zahraničních investic, vedla k růstu poradenských a makléřských firem apod., • liberalizace pohybu zboží, které vede k jeho lepší dostupnosti (zákazníci přitom ve stále vyšší míře vyžadují kvalitní dodatkové služby, jež jsou pro ně významnější než vlastní cena zboží), • technický rozvoj (rozvoj mikroelektroniky a informačních technologií vyžadují potřebu nových služeb v oblasti zpracování dat, software), 23


• rozpad brettonwoodského měnového systému fixních kurzů a přechod k flexibilním kurzům si vyžádal růst poradenských a bankovních služeb, • urbanizace, která vyžaduje rozvoj dopravních služeb, komunálních služeb, • demografické změny, stárnutí populace a změny na trzích práce vyvolaly růst zdravotnických služeb, sociálních služeb, rozvoj vzdělávacích služeb. Většina faktorů ovlivňujících růst služeb se týká zejména vyspělých zemí, které z tohoto důvodu dominují v podílu na světovém obchodu službami: jejich podíl dosahuje 73%. I zde však bude v budoucnu patrný růst významu rozvojových zemí, přičemž již dnes se to projevuje v Indii, Číně a regionu jihovýchodní Asie. 1.3 Globalizace financí a mezinárodní finanční trhy Významné přeshraniční toky kapitálu a růst finančních transakcí jsou dalším projevem globalizace. Liberalizace pohybu kapitálu, rozvoj informačních technologií a finančních instrumentů vyústily ve zformování mezinárodně propojených finančních trhů, jež neslouží už jen k obsluze mezinárodních ekonomických vztahů, ale samy ovlivňují reálnou ekonomiku. Volný pohyb kapitálu umožňuje efektivnější alokaci kapitálu a rozvolnění vztahu mezi výší domácích úspor a domácích investic. Vysoká mobilita kapitálu přináší ovšem rizika spjatá s vysokou volatilitou a nejistotou těchto toků, zejména v případě krátkodobého kapitálu. Náhlý odliv kapitálu může totiž způsobit tzv. nákazu a vyústit do měnové, bankovní a případně i finanční krize. Důsledkem růstu zásoby finančních aktiv, pohybů soukromého kapitálu a s tím spojeným rozvojem nových finančních aktérů (vedle bank též penzijních fondů, pojišťoven apod.) dochází k omezení prostoru pro národní měnovou a hospodářskou politiku, kdy země a jejich vlády nejsou schopny samostatně čelit externím šokům (nebo jim předcházet). To vede k požadavkům na vytvoření nové finanční architektury (např. v rámci Mezinárodního měnového fondu), která by pomohla snížit rizika volného pohybu kapitálu. Prostřednictvím mezinárodních finančních trhů se obchoduje s cennými papíry (státní dluhopisy, pokladniční poukázky, korporátní dluhopisy, bankovní dluhopisy, dluhopisy orgánů státní správy, akcie), s cizími měnami, nebo s finančními deriváty (opce, futures či forwardy – finanční nástroje, jejichž hodnota se odvíjí od podkladového aktiva, např. akcií).Významnou součástí kapitálových toků jsou i úvěry a půjčky, které se obchodují jen omezeně nebo zřídka, ale které jsou rovněž významnou položkou kapitálových toků. Z hlediska objemu hraje zásadní roli trh s cizími měnami. Denní obraty světového devizového trhu mnohonásobně překračují objemy investic, které směřují do cenných papírů, do soukromých i veřejných projektů nebo přímo do výroby. Denní obrat světového devizového trhu (duben 2007) činil v průměru 3,2 bil. USD (BIS, 2007, s.4). Téměř 99 % přitom připadalo na čistě finanční obrat realizovaný spekulativními transakcemi, jen 1 % připadalo na nefinanční obrat vedený zprostředkováním mezinárodního obchodu a poskytnutím přímých zahraničních investic (Brůžek, Smrčková, Záklasník, 2007, s. 181). Používaným indikátorem globalizace je výše přímých zahraničních investic (PZI), resp. jejich celková zásoba v dané zemi nebo příliv do dané země v období jednoho roku. Přímé zahraniční investice dosáhly obrovského nárůstu v druhé polovině 90. let, kdy rostly díky četným fúzím a akvizicím průměrným ročním tempem 39 %. Po roce 2000, kdy byl příliv PZI rekordní a dosáhl 1,4 bil. USD, došlo k poklesu, který se zastavil až v roce 2004. Rekordní pokles zaznamenaly PZI v letech 2001-2005, kdy v důsledku zpomalení ekonomik USA, Japonska i Německa a poklesu aktivity nadnárodních společností dosáhl příliv PZI jen 0,5 bil. USD (2005). Údaje týkající se přílivu a odlivu PZI svědčí o častém kolísání pohybu PZI – viz tabulku 1.4. Kapitál (včetně PZI) citlivě reaguje na konjunkturní vývoj hlavních center světové ekonomiky, na změny politické stability, hospodářské politiky v jednotlivých zemích apod. Je proto vhodné se zaměřit nejen na sledování toků PZI, ale zejména na celkovou zásobu přijatých či poskytnutých PZI. Celkový objem poskytnutých investic stoupl v letech 1990-2006 24


z 1,8 bil. USD na 12,5 bil. USD. a objem přijatých investic stoupl z 1,7 bil. USD na 12 bil. USD (UNCTAD, 2007a, s. 255-258). Blíže viz tabulku 1.5. Z teritoriálního pohledu jsou hlavním příjemcem i poskytovatelem přímých zahraničních investic vyspělé země. Na celkových poskytnutých investicích se podílely v roce 2005 téměř 91 % a na přijatých 75 %. Z časového hlediska jejich podíl klesá: v roce 1990 dosahoval podíl na poskytnutých PZI 99 % a na přijatých 81 %. Fakt, že PZI plynou zejména do vyspělých zemí svědčí o tom, že hlavním motivem investorů není snaha snižovat náklady, ale spíše snaha zajistit si přístup na trh. Preferují proto země s výkonnější ekonomikou, kvalitní infrastrukturou a prosperujícím podnikatelským sektorem. Tabulka 1.4 Toky PZI ve světě (mil. USD, 2000-2006) Region skupina zemí

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

Příliv/dovoz PZI Svět

1 411 366

832 567

621 995

564 078

742 143

945 795

1 305 852

Vyspělé země

1 146 238

609 027

442 284

361 192

418 855

590 311

857 499

256 088

212 017

166 318

178 699

283 030

314 316

379 070

9 040

11 524

13 393

24 187

40 258

41 169

69 283

877 301

837 194

1 215 789

Rozvojové země CPE/TE

Odliv/vývoz PZI Svět

1 239 190

745 479

540 714

560 087

Vyspělé země

1 102 666

662 220

488 180

503 966

745 970

706 713

1 022 711

133 341

80 565

47 866

45 372

117 336

115 860

174 389

3 183

2 694

4 668

10 748

13 995

14 620

18 689

Rozvojové země CPE/TE

Zdroj: UNCTAD, 2007a

Tabulka 1.5 Přijaté a poskytnuté PZI dle regionů (mld. USD, 1990, 2000, 2006) Region/skupina zemí

PZI poskytnuté

PZI přijaté 1990

2000

2006

1990

2000

2006

Svět

1 779

5 810

11 999

1 815

6 209

12 474

Vyspělé ekonomiky

1 414

4 031

8 454

1 669

5 329

10 710

Evropská unie

750

2 181

5 434

808

3 050

6 428

USA a Kanada

508

1 470

2 174

515

1 554

2 833

Rozvojové ekonomiky

365

1 708

3 156

146

859

1 600

60

153

315

20

44

60

Afrika Latinská Amerika

105

481

909

60

204

388

Asie a Oceánie

201

1 073

1 932

66

610

1 152

-

71

389

-

22

164

Jihovýchodní Evropa a SNS

Zdroj: UNCTAD, 2008

25


Ze sektorového hlediska nejvíce PZI směřuje do odvětví služeb, a to zejména finančních a obchodních. Jestliže podíl služeb na poskytnutých, resp. přijatých investicích činil v roce 1990 jen 47 %, resp. 49 %, v roce 2005 to bylo již 66 %, resp. 61 %. Podíl primárního sektoru klesl mírně, podíl zpracovatelského průmyslu výrazně. V absolutních hodnotách však rostly investice ve všech odvětvích. Rostoucí ceny komodit však investice do primárního sektoru (zejména těžebního průmyslu) posílily. Přímé zahraniční investice mají vysoký význam pro podporu ekonomického růstu v přijímající zemi zejména tehdy, pokud jsou spjaty s vhodnou hospodářskou politikou a jsou efektivně využity. Zahraniční investice, zejména pak PZI doplňují doma nedostatečně generovaný finanční kapitál, podněcují ekonomický rozvoj prostřednictvím transferů znalostí, know-how a technologií. K jejich přínosům obecně patří: • zvýšení zaměstnanosti a produkce, • zvýšení konkurence, která vede k tlaku na snížení cen a rozšíření nabídky zboží a služeb, • modernizace a zvýšení transferu technologií, • možnost oživení slabších regionů. Přestože je příliv PZI do ekonomik bezesporu prospěšný, je třeba zmínit i rizika a negativní vlivy. Patří mezi ně riziko vytěsnění či likvidace domácích subjektů, inflační tlaky způsobené zvyšováním zásoby peněz, zhodnocování domácí měny následkem přebytků na finančním účtu, tlak na zvyšování mezd domácích firem odpovídající jejich růstu ve firmách se zahraničním vlastníkem bez odpovídajícího nárůstu produktivity práce apod. Stranou nelze nechat dopady budoucí repatriace zisku na běžný a finanční účet platební bilance. 1.4 Mezinárodní migrace Mezinárodní migrace je jev, který provází lidstvo od počátku jeho vývoje, a který v minulosti nabýval mnohem větší intenzity než dnes. V současnosti se počet ekonomických migrantů odhaduje na 190 mil. osob, což tvoří necelé 3% světové populace. Mezi největší příjemce patří velké země, konkrétně USA, Rusko a Německo. Mezi země s největším odlivem migrantů patří Mexiko, Ruská federace a Indie – viz tabulku 1.6.

Tabulka 1.6 Přehled zemí s největším počtem imigrantů/emigrantů (mil. osob, 2005) Pořadí 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.

Země USA Ruská federace Německo Ukrajina Francie Saúdská Arábie Kanada Indie Velká Británie Španělsko

Imigranti v mil. 38,4 12,1 10,1 6,8 6,5 6,4 6,1 5,7 5,4 4,8

Pořadí 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.

Země Mexiko Ruská federace Indie Čína Ukrajina Bangladéš Turecko Velká Británie Německo Kazachstán

Emigranti v mil. 11,5 11,5 10,0 7,3 6,1 4,9 4,4 4,2 4,1 3,7 Zdroj: IBRD, 2008, s. 1, 3.

26


I když je migrace pracovní síly významným faktorem globalizace, je odstraňování překážek jejich pohybu složitější než v případě překážek pohybu zboží, služeb a kapitálu. Překážky jsou na straně zemí původu i zemí přijímajících (hostitelských), i když ze strany hostitelských zemí jsou obvykle větší. Kromě přirozených bariér v podobě jazykových, kulturních rozdílů, pro někoho nepřijatelného odloučenosti od rodiny a přátel, existuje celá řada umělých překážek, kterými se země brání přílivu pracovní síly. Patří k nim vyřizování povolení k pobytu, pracovního víza, plnění licenčních požadavků a podmínek pro výkon různých povolání, neuznávání vysokoškolských diplomů, požadavky na absolvování jazykových zkoušek apod. Ekonomické dopady na zemi původu se odvíjí od počtu odcházejícího obyvatelstva a úrovně jejich vzdělání. Emigrace ze země může vést k poklesu nezaměstnanosti a poklesu sociálních tlaků. Přínosem pro ekonomiku bývají též remitence, resp. převody pracovních důchodů zpět do země původu. Remitence emigranti posílají rodinným příslušníkům k vylepšení jejich životních podmínek, ale často mají i podobu investic – pomáhají rozvoji malého podnikání a bytové výstavby. Remitence dosáhly v roce 2007 dle odhadů OSN 317 mld. USD, přičemž 75,4 % připadalo na rozvojové země (IBRD, 2008, s. 16). V tomto údaji jsou však zahrnuty pouze oficiální finanční převody. Podle Světové banky je údajná faktická suma až dvojnásobná. O jejich významu svědčí i to, že jsou po přímých zahraničních investic druhým největším zdrojem externího financování rozvojových zemí. V průměru přispívají remitence k HDP vytvořeném v rozvojovém světě 1%, ale pro celou řadu zemí je jejich význam větší: v severní Africe 3 %, v Jordánsku 20 %, v Moldavsku či Tádžikistánu 36 % (IBRD, 2008, s. 17). V absolutních hodnotách plyne nejvíce remitencí do Indie, Číny, Mexika a Filipín. Na poskytovaných remitencích se podílí nejvíce migranti v USA a v ropných ekonomikách na Středním východě. Na druhé straně je pro zemi původu nebezpečím odliv vysoce kvalifikované pracovní síly (tzv. únik mozků - „brain drain“), který zpomaluje růst technické a vzdělanostní úrovně země. K tomuto jevu dochází sice zejména v rozvojovém světě, ale odchodu vědeckých pracovníků čelí i Evropa. Vysoce kvalifikovaná pracovní síla odchází za lepšími pracovními podmínkami do USA, Švýcarska či Velké Británie. Nejedná se přitom pouze o lepší mzdové podmínky, tyto země jsou schopny nabídnout i další výhody: spolupráci univerzit s podnikovou sférou, větší flexibilitu, nižší míru administrativy, snazší přístup ke grantům a dalším zdrojům financování (např. prostřednictvím rizikového kapitálu), nižší odvody na sociální zabezpečení. Pozitivní i negativní dopady se týkají i hostitelských ekonomik, kde často panují obavy, že příliv zahraniční pracovní síly bude mít negativní dopad na trh práce. Obava ze ztráty práce domácích obyvatel a obavy z tlaku na snížení mezd jsou ze strany veřejnosti velmi silné, takže vedou politické reprezentace k přijímání regulačních opatření (např. omezení pohybu pracovní síly z nových členských zemí EU na vnitřním trhu EU). Zdá se však, že jsou to obavy přehnané. V minulosti ani masivní příliv migrantů do některých regionů neohrozil stabilitu na tamním trhu práce. Příkladem je návrat 600.000 francouzských osadníků z Alžírska v roce 1962 (objem francouzské pracovní síly se zvýšil o 1,6 %), příliv 125.000 kubánských emigrantů do amerického Miami mezi dubnem a zářím 1980 (zvýšení o 7 % či příliv 600.000 ruských emigrantů do Izraele (zvýšení o 13,6 %) (OSN, 2004, s. 118). S nízkou flexibilitou trhu práce však negativní dopady na domácí obyvatele rostou, a to zejména v případě méně kvalifikovaných profesí. Příliv pracovní síly nemusí mít negativní dopad na lokální ekonomiku, protože imigranti nejen zvyšují zásobu pracovní síly, ale rovněž vystupují jako spotřebitelé a nakupují v hostitelské zemi zboží a služby. Často též začínají podnikat a sami pak vytváří pracovní příležitosti. Pozitivní dopady lze identifikovat i z hlediska fiskální rovnováhy. Imigranti jsou většinou lidé v ekonomicky aktivním věku, kteří do rozpočtu hostitelské země přináší více, než z něj odčerpají. Migrace má i demografické dopady, protože ovlivňuje počet a složení obyvatel. Pozitivní vliv má zejména na Evropu, která čelí snižování a stárnutí populace s dopady na ekonomický růst, zdravotní, sociální, důchodový systém apod. V období 1995-2000 evropské země zaznamenaly přirozený úbytek obyvatel, takže bez přílivu migrantů by jejich počet klesl: bez přílivu 5 mil. imigrantů by Evropa zaznamenala úbytek obyvatel o 4.400.000. Pokud je problematika migrace sledována komplexně, je patrné, že převažují pozitivní ekonomické dopady, i když dodatečné náklady mohou vzniknout např. se sociální integrací imigrantů do většinové společnosti. 27


1.5 Dopady globalizace Ekonomické subjekty jsou vlivem globalizace vystaveny stále ostřejší konkurenci, která vede k tlaku na zvyšování flexibility firem, zemí i regionů. Cestou ke zvýšení flexibility se přitom zdá liberalizace, resp. uvolňování a odstraňování překážek pro ekonomickou aktivitu. Se vzestupem významu soukromých subjektů v mezinárodních měřítku (zejména TNK) klesá vliv národních vlád na ekonomické prostředí, resp. mění se jejich role, a hospodářská politika států dostává liberálnější obrysy. V souvislosti s globalizací se tedy liberalizace ekonomické aktivity (která je mj. reprezentována i liberalizací v regionálním měřítku, tj. vytvářením regionálních uskupení) stává výraznou tendencí dnešní světové ekonomiky. Spolu s tím ovšem narůstá i tlak na governanci procesu globalizace, tj. zefektivnění rozhodovacích procesů tak, aby byly schopné lépe eliminovat možné negativní dopady globálního uspořádání. Hnát, 2005, s. 91). Do popředí zájmu se zkoumání globalizace dostává po překonání strukturálních krizí v 80. letech 20. století a zejména v 90. letech. Důvodem jsou rostoucí obavy z negativních sociálních důsledků globalizace, kdy hlavně vyspělé země, kterým globalizační procesy v minulosti umožnily růst životní úrovně, začínají pociťovat i rizika globalizace v podobě přesunu některých výrob a služeb do rozvojových zemí, vysoké míry nezaměstnanosti a zvýšené míry nejistoty a nestability. Výčet kladů a záporů globalizace je velmi široký, přičemž jejich ocenění záleží na subjektivním přístupu. To, co někteří autoři vnímají jako pozitivní, mohou jiní vnímat negativně. Svou roli sehrávají také statistiky, které lze číst různě a využívat oběma stranami odlišně. Tabulka 1.7. proto zmiňuje pouze některé z možných dopadů rostoucího propojení světa. Tabulka 1.7 Možné dopady globalizace Pozitiva

Negativa

Růst světového HDP díky rostoucí spotřebě, obchodu, pohybu výrobních faktorů atd.

Možný přenos krizí a ekonomických poruch.

Urychlení růstu HDP některých rozvojových zemí (NIZ, Čína, Indie) díky většímu zapojení do mezinárodních ekonomických vztahů.

Rozšiřování chudoby a nerovností ve světě, např. v rozdělování příjmů.

Růst konkurence, přínosy pro spotřebitele (tlak na růst kvality a snižování cen). Vzestup úlohy globální občanské společnosti. Rychlý přenos informací, možnosti poznávat cizí kultury a země. Tlak na modernizaci ekonomiky, tržní reformy, liberalizaci, deregulaci. Urychlení vědecko-technického pokroku díky rychlému přenosu informací. Odstraňování ekonomických i jiných bariér mezi státy a subjekty světové ekonomiky. Možnost efektivnější mezinárodní koordinace a řešení globálních problémů.

Likvidace nekonkurenceschopných výrob, růst nezaměstnanosti v tradičních průmyslových oblastech. Růst sociálního napětí, politické nestability. Homogenizace kultur, růst vlivu dominantních kultur, potlačování kulturní identity malých a slabých hráčů. Nebezpečné šíření xenofobie, rasismu, rozvoj náboženské a kulturní nesnášenlivosti. Oslabování úlohy národního státu, růst vlivu TNK. Rychlý rozvoj organizovaného zločinu, mezinárodního terorismu. Zhoršování kvality životního prostředí v důsledku rostoucí výroby a obchodu.

Zdroj: Dlouhá, Dlouhý, Mezřický; 2006; Kunešová, Cihelková a kol., 2006; Lehmannová a kol., 2003; vlastní úvahy.

28


Podniková globalizace a vzestup významu nadnárodních společností V obecné rovině přináší globalizace do činnosti podniků řadu změn, které vyplývají z rozvoje technologií, poklesu dopravních nákladů, požadavků na komunikaci i organizaci výroby. Nové produkty jako optická vlákna, přepravní kontejnery, mikroprocesory, počítače, Internet přispěly ke zlevnění provozních nákladů a umožnily rozvoj mezinárodního podnikání, kdy firmy expandují do zahraniční nejen prostřednictvím mezinárodního obchodu, ale též prostředncitívm svých investic. Snaha o snižování nákladů vede též k racionalizaci produkce a vytěsňování některých aktivit, které pro podnik nejsou stěžejní, směrem k externím dodavatelům (tzv. outsourcing). V jeho rámci jsou často nakupovány služby (informační technologie, účetnictví, poskytování služeb zákaznických center) od firmy sídlící v jiné zemi. Snaha o optimalizaci výroby a získání výhod z mezinárodní produkce souvisí s vzestupem nadnárodních společností. Podle organizace UNCTAD je TNK považována podnik, který vlastní či ovládá činnost produkující přidanou hodnotu ve více než dvou zemích, resp. vlastní v jiné zemi více než 10 % podílu na základním jmění. Mateřský podnik expanduje prostřednictvím přímých zahraničních investicí do jiné země, kde vytváří zahraniční afilace. Činí tak akvizicemi a fúzemi, kdy získává akcie v již etablovaných podnicích, nebo zakládá podniky nové („investice na zelené louce“). Za první TNK je považována anglická Východoindická společnost založená už v r. 1600 a holandská Východoindická společnost založená v r. 1602. O exponenciálním růstu počtu TNK svědčí následující údaje: v r. 1988 existovalo ve světě asi 18 500 TNK (mateřských společností), v r. 1997 již 53 100, v r. 2005 78 411 mateřských společnost, které kontrolují 777 647 zahraničních afilací po celém světě (UNCTAD, 2007, s. 218). Největší společnosti z hlediska zahraničních aktiv jsou uvedena v tabulce 1.8.

Tabulka 1.8 Největší nefinanční TNK ve vyspělých zemích, dle objemu zahraničních aktiv (mil. USD, 2005) Hodnota zahr. aktiv (mil. USD)

Název TNK

1.

412 692

General Electric

USA

2. 3.

196 396 175 254

Vodafone General Motors

Velká Británie USA

4.

161 174

British Petroleum

Velká Británie

5.

151 324

Royal Dutch/Shell

Velká Británie Nizozemsko

Pořadí

Země původu

Odvětví Elektrické zařízení a elektronika Telekomunikace Motorová vozidla Těžba a zpracování ropy Těžba a zpracování ropy Zdroj: UNCTAD, 2007, s. 229

Hlavním cílem nadnárodních společností je maximalizace zisku a dosažení vysoké výnosnosti investovaného kapitálu, čehož mohou podniky dosáhnout právě expanzí do dalších regionů, kde usilují o lepší přístup na trh a snížení nákladů (např. na pracovní sílu) či zvýšení výnosů. Firmy v odvětvích s vysokými fixními náklady (např. v důsledku vysokých výdajů na výzkum či pořízení potřebného technologického vybavení) vyžadují i vysoký objem výroby a následně prodejů, aby byly schopny vytvářet zisk. Úspory z rozsahu přitom lze realizovat nejen ve výrobě, ale též v marketingu, logistice a dalších činnostech, které zajišťují odbyt. Mezi hlavní faktory rostoucí mezinárodní produkce v rámci TNK se dále řadí vysoká kapitálová náročnost výroby, zrychlený 29


technologický rozvoj, který snižuje roli vzdálenosti, a podobnost spotřebního chování v hlavních centrech světové ekonomiky. Motivem pro expanzi nadnárodních společností je ve vyšší míře získání přístupu na trh, než dosažení nižších nákladů, což dokládá i objem produkce určené pro místní trh (72 %) v porovnání s objemem produkce určené pro export (pouze 28 %) (UNCTAD, 2002, s. 47). Tento trend platí zejména ve vyspělých zemích a odpovídá mu i geografické rozložení aktivit TNK. V roce 2006 sídlilo 74,3 % mateřských společností ve vyspělých zemích (z toho 82,5 % v Evropě), 23,6 % v rozvojových zemích (z toho 84,9 % v Asii) a 2,0 % v zemích jihovýchodní Evropy a Společenství nezávislých států. Podíl vyspělých zemí postupně klesá ve prospěch rozvojových zemí východní a jihovýchodní Asie a Latinské Ameriky. Filiálky jsou z 33,4 % umístěny ve vyspělých zemích (z toho 85,8 % v Evropě), z 52,3 % v rozvojových zemích (z toho 89,0 % v Asii) a z 14,2 % v regionu jihovýchodní Evropy a SNS (UNCTAD, 2007, s. 217-218). Hlavní těžiště aktivity nadnárodních společností je v oblasti služeb (zejména finanční služby), s růstem cen paliv a surovin se výrazně zvyšuje investiční aktivita TNK v těžebním průmyslu. Největší koncentrace nadnárodních společností je v následujících odvětvích: bankovní a pojišťovací služby, obchod, telekomunikace, těžba a zpracování ropy, automobilový průmysl, chemický a farmaceutický průmysl, elektronika, potravinářský průmysl (zejména výroba nápojů a tabákových produktů). O ekonomické síle nadnárodních společností svědčí jejich podíl na světovém HDP, který v r. 2006 činil přes 10 %. TNK dle odhadů realizují až třetinu světového obchodu zbožím a službami (převážně v rámci svých afilací) a v zahraničních afilacích zaměstnávají více než 72,6 mil. osob (UNCTAD, 2007, s. 9). Ekonomický rozměr největších TNK (např. podle vyprodukované přidané hodnoty za rok) překonává ekonomický rozměr mnoha států. Aktivity transnacionálních korporací mohou přinášet pro mateřské i hostitelské země řadu pozitiv i negativ, o nichž se nicméně v literatuře vedou četné spory. Např. mezi hlavní pozitiva působení TNK pro hostitelskou ekonomiku se řadí: • zajištění nedostatečných zdrojů (kapitálu, managementu, technologií), • zvýšení produktivity, která se může přenášet i do domácího sektoru prostřednictvím „přelévání“ technologických znalostí dalším subjektům, • posílení konkurenceschopnosti na zahraničních trzích, a to díky vyšší kvalitě produkce, nižší ceně v důsledku zvýšené efektivity výroby, rozsahu výroby nebo přístupu do rozsáhlých distribučních sítí těchto společností, • tvorba nových pracovních míst, a to i v navazujících odvětvích, • rozvoj infrastruktury v širokém slova smyslu (dopravní, sociální, komunikační, energetické sítě, kapitálových trhů apod.), • posílení politické a ekonomické stability (zejména v rozvojových zemích). S narůstajícími aktivitami se však TNK stále častěji zdůrazňují i jejich negativní dopady, které mohou vycházet z rozdílných cílů TNK a vlád v jednotlivých zemích. Aktivita TNK je v dlouhém období motivována ziskem (v krátkém období to může být např. snaha zvýšit podíl na trhu, zvýšit obrat), zatímco vláda usiluje (v lepším případě) o celkovou stabilitu ekonomiky a její rozvoj, ochranu životního prostředí, ochranu zaměstnanců, bezpečnost práce apod. Některé TNK však využívají nedostatků v legislativě v hostitelských zemích (zejména v rozvojovém světě) a ve svých zahraničních pobočkách uplatňují praktiky, které by v domácí zemi nemohly uplatňovat z etických, ekologických aj. důvodů (např. využívání dětské práce, používání zastaralých technologií s drastickým dopadem na životní prostředí). Negativní dopad může mít i náhlý odchod TNK v důsledku změny firemní strategie či z důvodů nepříznivého hospodaření firmy. Přesun výroby do jiných zemí má dopad na trh práce v regionu, odkud odchází. Častou výtkou vůči působení TNK je jejich tendence optimalizovat daňové výnosy. Díky tzv. transferovým cenám, za něž si pobočky jedné firmy prodávají mezi sebou zboží, převádějí zisky tam, kde je nejnižší daňové zatížení. Vzhledem k sílícím obavám ze zvyšování nežádoucího působení TNK se možnostmi regulace jejich aktivit začínají zabývat i mezinárodní organizace (Skupina Světové banky, WTO či OECD). Prozatím však neexistuje žádná závazná legislativa; vznikají pouze např. různé etické kodexy cho30


vání, jejichž přijetí je pro TNK dobrovolné. Mezi známé kodexy patří např. „Global Compact“ Organizace spojených národů (OSN) nebo směrnice Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Globalizace a národní stát Státy jsou základními a tradičními subjekty světového hospodářství a navzdory globalizaci a růstu významu nadnárodních společností a dalších subjektů nadále zůstávají hlavní silou ovlivňující ekonomický rozvoj zemí. Jejich úloha zůstává nezastupitelná, ale v důsledku globalizace dochází především od 2. poloviny 20. století k proměně tradiční role státu – viz box 1.1 a 1.2. Box 1.1 – Stát: definiční vymezení Stát představuje geograficky vymezené území se stálou populací, které podléhá určité autoritě. Z pohledu mezinárodních vztahů jde o politickou entitu, která disponuje v rámci svých teritoriálních hranic svrchovaností. Naproti tomu termín „národ“ označuje velkou skupinu lidí, kteří sdílejí společnou kulturu (náboženství, jazyk, politické instituce, hodnoty, historickou zkušenost), ale nikoliv nutně společné území. Pokud skupina lidí náležející k jednomu národu sdílí rovněž území, hovoříme o národním státu. Formování národního státu se datuje od poloviny 17. století. Přelomem byl rok 1648, kdy byl uzavřen Vestfálský mír, který ukončil třicetiletou válku v Evropě a potvrdil svrchovanost státu v rámci jeho hranic. V následující stoletích se výrazně měnila geopolitická mapa světa, ať už mírovou nebo silovou cestou prostřednictvím povstání proti nadvládě jiných národů. Největší počet národních států vzniká ve 20. století v souvislosti s dekolonalizací rozvojového světa, která vrcholí v 60. letech 20. století, kdy získává samostatnost celá řada afrických zemí. Rozpad Sovětského svazu, Jugoslávie či Československa jsou další případy, kdy se vytvořily nové národní státy, kterých je dnes více než 200.

Box 1.2 – Přístup státu k ekonomice: teoretické přístupy Z hlediska přístupu státu k ekonomice lze identifikovat dva hlavní přístupy: liberální a intervencionistický. Jestliže pro 19. století byl typický „minimální stát,“ ve 20. století je moderní stát charakterizován růstem státního intervencionismu. Extrémním případem se staly centrálně plánované ekonomiky tzv. socialistického bloku, kde státní instituce (plánovací komise) rozhodovaly o otázkách, které jsou v kapitalistických ekonomikách ponechány trhu – o objemech a struktuře produkce, o alokaci výrobních faktorů, o cenách a mzdovém vývoji. Stát navíc v důsledku znárodnění vystupoval v roli vlastníka většiny výrobních kapacit. Státní intervencionalismus v podobě zesílení státních zásahů do ekonomiky, se ale po druhé světové válce zvýšil i ve většině vyspělých zemí a v některých rozvojových státech. Hlavní teoretickou základnou se stalo keynesiánství. J. M. Keynes ve svém díle z roku 1936 „Obecná teorie zaměstnanosti, úroků a peněz“ zpochybnil samoregulační schopnost trhu a zdůraznil úlohu státu při ovlivňování úhrnné poptávky v ekonomice, která podle něj určuje úroveň ekonomické aktivity i zaměstnanosti. Keynes nevystupoval proti kapitalismu, ale zdůrazňoval roli klíčovou roli státních výdajů, prostřednictvím kterých může být poptávka stimulována. V období 50. a 60. let keynesiánství přispělo ke stimulaci růstové dynamiky světové ekonomiky. I když v důsledku této hospodářské politiky došlo k růstu schodků státních rozpočtů, nebylo keynesiánství až do 70. let příliš zpochybňováno. Situace se změnila s novými hospodářskými těžkostmi 70. let (např. stagflace), na které bylo třeba hledat nové recepty. Reakce na keynesiánství je spjata s koncepcemi monetarismu a ordoliberalismu, které odmítají přílišné zasahování státu do ekonomického vývoje a kladou důraz na podporu strany nabídky formou podpory soukromého sektoru, svobody vlastnických práv a vytváření konkurenčního prostředí. Liberální teorie našly odezvu i u politické reprezentace některých států: známými příklady jsou Velká Británie (M.Thatcherová) či USA (R. Reagan). V rámci samotného kapitalistického (tržního) systému existují rozdíly z pohledu intenzity zásahů státu do ekonomiky. Rozdílné sociálně-ekonomické modely fungování ekonomik charakterizuje kapitola 3. 31


Tradiční funkce státu v ekonomické oblasti jsou: • vymezování právního rámce pro hospodářskou činnost, • uskutečňování makroekonomické stabilizační politiky, prostřednictvím které ovlivňuje hospodářský cyklus a snaží se předcházet chronické nezaměstnanosti, rychlému růstu cen, hospodářské stagnaci apod, • náprava tržních selhání, která brání optimálnímu fungování trhu a vykonávání činnosti tam, kde trh nemůže alokovat zdroje. Mezi příčiny tržních selhání patří nedokonalá konkurence (existence mo-nopolů, která umožňuje výrobcům ovlivňovat cenu), externality (vedlejší efekty výroby, které neprochá-zejí trhem, ale které ovlivňují směnné relace – např. průmyslové emise), veřejné statky (aktivity, jejichž produkci není trh schopen zajistit, protože z jeho spotřeby nelze vyloučit ty, co nezaplatí – např. armáda) nebo existence asymetrických informací (jedna strana trhu je informována lépe, než druhá), • přerozdělování zdrojů v rámci veřejné sociální péče za účelem zmírňování nerovností v rozdělování důchodů a majetku. Globalizace snižuje autonomii zemí a omezuje schopnost limitovat dopady negativních externích vlivů. Současně nechává státu možnost vytvářet vhodný institucionální rámec, který podnítí růst produktivity, resp. konkurenceschopnosti. Současné ekonomické teorie zdůrazňují význam institucionálního prostředí, vymezení vlastnických práv, snížení regulace ekonomiky, podpory vědy a výzkumu, investic do infrastruktury a vzdělávání pro udržitelný hospodářský růst. Blíže viz další kapitoly. Globalizace má v důsledku nárůstu konkurence vliv na proměnu tzv. státu blahobytu, který se snaží najít rovnováhu mezi fungováním trhu a sociální harmonií ve společnosti. V průběhu 2. poloviny 20. století se úloha státu posunula velmi výrazně ve směru garantování sociálních jistot, přičemž výrazně se to týká zejména Evropy (přes rozdíly jednotlivých modelů) - viz kapitolu 3. Projevilo se to i celkovým zvýšením veřejných výdajů (včetně výdajů směřovaných do sociální oblasti, na vědu a výzkum, vzdělání apod.) – viz tabulku 1.9, jež je možné sledovat ve všech vyspělých zemích světa. Tyto vyšší výdaje je však možné realizovat jen díky většímu daňovému zatížení, resp. daňovým příjmům. Současná vlna globalizace, která vychází z liberalizace a posílení soukromého sektoru (třeba prostřednictvím snižování daní) tak vytváří tlak i na přehodnocení systémů sociální ochrany (Kleinman, 2002, s. 59-61). Tabulka 1.9 Podíl vládních výdajů na HDP (%, 1913-1999) Země Francie Německo NL VB USA Švédsko Japonsko

1913 8,9 17,7 8,2 13,3 8,0 10,4 14,2

1938 23,2 42,4 21,7 28,8 19,8 30,3

1950 27,6 30,4 26,8 34,2 21,4 19,8

1973 38,8 42,0 45,5 41,5 31,1 22,9

1999 52,4 47,6 43,8 39,7 30,1 58,5 38,1

Zdroj: Maddison, 2001, s. 135

Zůstává však otázka, zda štědré systémy sociálního zabezpečení skutečně zhoršují pozici domácích firem ve světové konkurenci nebo nikoliv. Případně pak, jaké reformní kroky je žádoucí podniknout. Záruky sociální ochrany jdou prostřednictvím odvodu daní a odvodů sociálního zabezpečení na vrub domácích producentů, protože zvyšují ceny zboží a služeb oproti zemím s méně štědrými systémy. Producenti tak ztrácí na světových trzích i na domácích trzích, jež se 32


v důsledku globalizace otevírají. Snížené zisky a pokles ekonomické aktivity jsou navíc též příčinou vyšší nezaměstnanosti. Současně, země s vyššími daněmi a/nebo vysoce regulovanými pracovními trhy jsou méně atraktivní pro mezinárodní kapitál, což vede k nižší úrovni investic. Na druhé straně, zkušenosti některých zemí (např. skandinávských zemí) toto tvrzení vyvrací. Blíže viz kapitolu 3 a 4. Rovněž struktura daňových příjmů naznačuje, že snižování daní z příjmů právnických a fyzických osob, nemá zásadní vliv, protože se na celkových daňových příjmech (v případě zemí OECD) podílí jen 8%, stejně jako počátkem 80. let (Glyn, 2004, s. 1). Státy by v prvé řadě měly napomáhat maximální efektivnosti zapojování do globalizačních procesů cestou promyšlené hospodářské politiky. Mezi hlavní pilíře přitom na základě skandinávské zkušenosti patří (Aiginger, 2007): • řízená flexibilita, která současně umožní základní sociální jistoty občanů (flexicurity) - např. prostřednictvím podpory rekvalifikačních programů, práce na zkrácený úvazek, systému péče o předškolní děti apod.), • optimalizace daňového systému (z hlediska struktury daní, transparentnosti apod.) – např. skandinávské země mají poměrně nízké zatížení příjmů, naopak majetkové daně jsou vyšší. • kvalita vládních struktur a fiskální obezřetnost – např. dodržování vyrovnaného státního rozpočtu, • investice do oblastí, které z dlouhodobého hlediska mají přínos pro hospodářský růst – např. do vzdělání, výzkumu a vývoje, • konzistence a dlouhodobé plánovaní, které zvyšují důvěryhodnost hospodářské politiky. Evropský model není překážkou konkurenceschopnosti, ovšem musí umožňovat a podněcovat adaptaci firem, resp. vycházet z principů uvedených výše.

33


2. Konkurenceschopnost a její měření

2.1 Základní vymezení termínu konkurenceschopnost Konkurenceschopnost je v současném globalizovaném světě jednou z nejsledovanějších charakteristik národních ekonomik. Zájem o tuto ekonomickou veličinu ze strany akademických pracovníků, politiků a zástupců podnikového sektoru se začal rozvíjet především od 80. let 20. století, což bylo vyvoláno důsledky vývoje 70. let spjatých se strukturálními krizemi a růstem nové konkurence ve světové ekonomice. Otázka teoretického zachycení konkurenceschopnosti na makroekonomické úrovni se tak do centra pozornosti dostává až v souvislosti s rozvojem globalizačních procesů ve světové ekonomice, a to vzhledem k silnému nárůstu konkurence mezi jednotlivými zeměmi, resp. světovými ekonomickými centry. Tento proces je zvláště spojen s úspěšným nástupem asijských zemí. V oblasti výzkumu se pozornost rovněž zaměřila především na vazbu mezi mezinárodní konkurenceschopností a ekonomickým růstem či životní úrovní obyvatel. Základní otázkou, která v souvislosti s měřením konkurenceschopnosti na úrovni států vyvstává, je, zda má vůbec smysl posuzovat soutěž a konkurenci mezi národy. Odpověď lze odvodit na základě logiky otevřených konkurenčních světových trhů, které byly zformovány na základě zkušeností z období velké hospodářské recese a multilaterálního či regionálního institucionálního rámce vzniklého po 2. světové válce. Mohutný rozvoj globalizace v podobě rozvinuté od 80. let 20. století6 přiměl k posuzování a ve většině případů k rozvíjení atraktivnosti daného prostředí pro domácí i zahraniční subjekty, které prostřednictvím svých aktivit generují ekonomický blahobyt. Definice konkurenceschopnosti se v ekonomické literatuře liší. Přestože neexistuje jednotný výklad tohoto pojmu, lze vysledovat několik úhlů pohledu na tento termín. V nejužším pojetí je možné konkurenceschopnost chápat jako komparativní pohled na zkoumaný subjekt7 a jeho schopnost (statický přístup) či výkonnost (dynamický přístup) prodávat a nabízet zboží či služby na daném trhu (takovém, kde dochází ke konkurenčnímu střetu, tj. může jít jak o domácí, tak i zahraniční trh). V této koncepci je pozornost věnována zvláště vnějším aspektům výkonnosti země či regionu. Základem jsou především cenově-nákladové a kvalitativní faktory, které ovlivňují exportní výkonnost ekonomiky. Cílem těchto přístupů pak je rozšířit nebo zachovat tržní podíl dané země na mezinárodních trzích. Takovou mezinárodní konkurenceschopnost je možné vnímat jako schopnost proniknout se svým zbožím (případně službami) na zahraniční trhy a z takové mezinárodní směny získávat komparativní výhody (Kubišta a kol., 1999, s. 316). Problematické jsou však 6

7

Spjatý mj. s vysokou mírou internacionalizace na komoditních a finančních trzích, s rostoucí funkcionální integrací podnikových činností, rozvojem transnacionálních korporací a dále s mohutným rozvojem informačních a komunikačních technologií. Ať již firem, sektorů či zemí.

34


v tomto pojetí praktické příklady např. americké ekonomiky, která v některých ukazatelích své vnější ekonomické pozice nedosahuje relativně dobrých výsledků a zároveň je tato země celkově hodnocena jako vysoce konkurenceschopná. Další přístup, z něhož například vychází Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), se týká produktivity pracovníků dané země. Její výše může být ovlivněna jednak kapitálovou vybaveností a mírou vzdělání pracovníků, ale také nedostatečnou efektivitou výroby (Causa, Cohen, 2004, s. 8). Úroveň celkové produktivity hraje poté důležitou roli pro životní úroveň obyvatel, neboť je jednou z determinant příjmů ve společnosti. Definice konkurenceschopnosti OECD je vymezena jako schopnost korporací, odvětví, regionů, národů a nadnárodních celků generovat vysokou úroveň příjmů z výrobních faktorů i relativně vysokou úroveň jejich využití, a to za podmínek, kdy jejich prostřednictvím vyprodukované zboží a služby obstály v testu mezinárodní konkurence na trzích, kde panují podmínky volného obchodu a rovných tržních podmínek (na základě Garelli, 2008). V tomto vymezení již lze vysledovat přesah na širší pojetí konkurenceschopnosti, které je rozebráno níže. Nutno poznamenat, že pohled na konkurenceschopnost založený na schopnosti zkoumaného subjektu uspět na trhu, kde se v soutěži střetává s jinými konkurenty (i ze zahraničí), souvisí se zmíněným hodnocením dle produktivity práce. Jde o teorie komparativních výhod analyzující úspěch zemí, které se rozhodnou obchodovat v mezinárodním prostředí. Model komparativních výhod se rozvíjí mezi subjekty, které jsou strukturálně odlišné a které se liší mírou vybavenosti výrobními faktory. Pokud jsou splněny předpoklady klasického modelu komparativních výhod, je rozdílná úroveň produktivity práce determinantou úspěchu jednotlivých zemí. Existují také širší pojetí konkurenceschopnosti, jež jsou pojmenovávána jako agregátní či víceúrovňová – zohledňují i další faktory, které mají vliv na klíčové ekonomické veličiny. Provedená analýza se tak zaměřuje na ty činitele (zdroje konkurenceschopnosti), které předurčují úspěšné postavení národních ekonomik. Cílem pak je dosahovat příznivých hodnot celkového produktu (či spíše jeho růstu), zaměstnanosti, životní úrovně. Ve svém základě tento přístup zdůrazňuje roli produktivity, jejíž vývoj ovlivňuje již zmíněné makroekonomické indikátory. Vzhledem k míře otevřenosti ekonomik se v soudobé literatuře obě pojetí víceméně spojují, a to vzhledem k vlivu vnější konkurenceschopnosti (v pozitivním i negativním smyslu) na makroekonomické agregáty (Beneš, 2006, s. 15). Významným teoretickým základem výzkumu konkurenceschopnosti je přístup, který rozvinul Michael Porter. V jeho pojetí je pro pochopení konkurenceschopnosti důležité poznat její zdroje. Skutečná konkurenceschopnost je opět měřena prostřednictvím produktivity, protože ta umožňuje růst životní úrovně, mezd, nebo má vliv na měnový kurz, výnosnost kapitálu apod. Nejčastějším cílem politik založených na tomto pojetí je pak vysoké tempo ekonomického růstu (růstové teorie), růst příjmů obyvatelstva, vysoká míra využití výrobních faktorů, především lidského kapitálu v podobě míry zaměstnanosti. Pozornost je rovněž věnována rozvoji v rámci regionu, např. s pomocí klastrových iniciativ. S těmito cíli je spjat také evropský integrační proces v rámci politiky konkurenceschopnosti. Posledním teoretickým východiskem, které vychází z Porterovy teorie, je koncept, jenž dává do souvislosti fáze ekonomického rozvoje a zdroje konkurenční výhody. První stadium je tzv. faktorově tažené. Další dvě jsou spjaty s kvalitativními aspekty konkurenceschopnosti – založené na efektivnosti a inovacích. V některých pojetích bývá z poslední fáze vydělován nový specifický typ konkurenční výhody, který je založen na kreativitě. Tento koncept tak vnímá konkurenceschopnost nikoliv pouze odvozenou od vývoje měnového kurzu jakožto zdroje možné cenové konkurenční výhody, ale jde i o další faktory, politiky a instituce, jež příznivě ovlivňují výši produktivity, jejíž růst poté příznivě ovlivňuje prosperitu dané země. Významnou institucí, která se problémem konkurenceschopnosti v jejím širším chápání zabývá, je Světové ekonomické fórum (World Economic Forum, WEF). Její definice vychází z vícekriteriálního přístupu, v jehož rámci jsou hodnoceny vedle měřitelných také kvalitativní data získaná z dotazníkových šetření. Tato metoda je společná pro frekventovaná a populární hodnocení nejen Světového ekonomického fóra, ale také Mezinárodního institutu pro manažerskou průpravu (International Institute for Management Development, IMD). Podobná metodika je dána tím, že obě 35


instituce původně vydávaly od roku 1979 společný hodnotící žebříček. Od konce 80. let 20. století však jde každá z institucí vlastní cestou. Hodnocení obou institucí se i přes podobný základ výpočtu konkurenční pozice dané země liší v těžišti chápání termínu konkurenceschopnost. Zatímco IMD ji hodnotí více jako sílu obstát při tržním střetu (s odpovídající mírou jak zisku pro podnikatelský sektor, tak i prosperity pro obyvatele), WEF ji posuzuje více jako schopnost dosahovat hospodářského růstu (Jirásek, 2001, s. 43). V roce 2005 změnilo Světové ekonomické fórum metodologii a konkurenceschopnost země nově hodnotí nakolik soubor rozličných faktorů, politik a institucí příznivě ovlivňuje produktivitu dané země (a tím i zprostředkovaně prosperitu) (Lopez-Claros, Porter, Schwab, 2005, s. XIII). Výhodou obou konceptů je především komplexnost, jejímž prostřednictvím jsou hodnocení a na jejich základě výsledky získávány. Rovněž teoretické zázemí umožňuje vnášení nových názorů a poznání z akademické sféry. Zaznívají však také kritické hlasy, jež se dotýkají především metodologické části – jednak ke způsobu získávání části dat (zejména těch tzv. měkkých zjišťovaných ze šetření mezi zástupci byznysu), ale také k charakteru posuzovaných dat a k tomu, jaký význam je jim přidělován (viz níže). Někteří autoři rovněž přirovnávají tento koncept konkurenceschopnosti spíše k posuzování atraktivity dané země pro zahraniční investory. Svůj kritický postoj opírají o tezi oportunistického chování zainteresovaných subjektů, jejichž názor se promítá do měkkých dat, a nemusí tak být prospěšný pro obyvatele a daný stát, který je centrem těchto hodnocení.V české odborné literatuře reprezentuje tento pohled např. Klvačová (2007a). Role státu v ekonomice je při posuzování konkurenceschopnosti na úrovni zemí či národů hodně často analyzovaná. Tlak na vládní politiky je vytvářen zvláště v souvislosti s procesem globalizace a technologického pokroku, jež ztěžují realizaci vládních politik v jejich tradiční podobě (regulace, rozvoj infrastruktury – zejm. sociální, zdanění atd.). Větší nároky na chování a politiku vlád vyplývají především z větší mobility kapitálu a dematerializace ekonomických hodnot a transakcí vycházející z technologického pokroku. Proto se uvádí v případě konkurenčních výhod přechod od hmatatelných faktorů k nehmotným, jako jsou znalosti, vzdělání, nové technologie, nehmotné statky. Technologický rozvoj ovšem vytváří pro společnost (a tím i pro státní úřady) nová rizika spjatá s větší zranitelností (např. ze strany hackerů). Stát tak není posuzován, zda je jeho role v ekonomice větší či menší (pokud jde o míru zdanění, vlivu na vzdělávací a zdravotní systém), ale spíše jak se vyrovnává s novými výzvami v oblasti bezpečnosti (národní, technologické, energetické), imigrace, ochrany životního prostředí či obecně charakteru regulace a součinnosti s různými úrovněmi vládnutí. V současné době se tak začínají opět zdůrazňovat takové funkce státu, které mají vliv na zajištění efektivního a transparentního fungování ekonomiky a všech jejích subjektů, zejm. v oblasti finančního trhu. Ve svých tradičních rolích dokonce některé vlády mění svou roli, což se promítá do privatizace vybraných sítí (telekomunikačních, energetických, dopravních), jež přecházejí do soukromých rukou a stát nově plní roli garanta integrity (Garelli, 2008). Dalším pojetím posuzujícím vládní politiky ve vazbě na míru konkurenceschopnosti soukromé sféry jsou přístupy zdůrazňující ekonomickou svobodu a minimální roli státu. Vycházejí z liberálních ekonomických konceptů, které akcentují nezastupitelnou roli jedince či soukromého sektoru při rozhodování o ekonomické aktivitě a využití výrobních faktorů. Vládní politika je v tomto rámci posuzována, nakolik podporuje tuto ekonomickou svobodu, což se promítá do preference minimální míry regulace (např. v oblasti podnikání, obchodu, fungování trhu výrobních faktorů), zajištění bezpečnosti vlastnických práv atd. Této problematice se podrobněji věnuje též 3. a 4. kapitola. 2.2. Zdroje konkurenceschopnosti v kontextu multikriteriálních přístupů Příkladem širších pojetí konkurenceschopnosti jsou tzv. multikriteriální metody měřící konkurenceschopnost z různých úhlů pohledu. Jejich základní charakteristikou je způsob, jakým hodnotí vybraný subjekt. Zdroje konkurenceschopnosti jsou měřeny dvěma základními soubory informací. První skupinou tvoří tzv. tvrdá, měřitelná data, která jsou získávána z mezinárodních či 36


národních statistik. Naopak druhá skupina tzv. měkkých dat představuje komplex evaluací, které se sice nedají přesně změřit, ale dají se ocenit s pomocí dotazníkových šetření, jejichž respondenty jsou zástupci vrcholového managementu společností, které působí v hodnocené zemi. Na jedné straně s pomocí tohoto typu informací je možné zhodnotit i charakteristiky ekonomik, jež nelze postihnout statistickými „tvrdými“ veličinami, ale zároveň tyto údaje vypovídají o subjektivním pohledu vybraných odborníků. Nevýhodou multikriteriálních hodnocení s vysokým podílem měkkých dat je značná míra subjektivity. Respondenti často vyjadřují osobní přání, dojmy, optimistická, nebo naopak pesimistická očekávání dalšího vývoje dané ekonomiky. Výsledný obrázek hodnocené země může být odlišný od reality. Pokud navíc respondenti hodnotí pouze danou zemi, chybí při jejich posuzování možnost mezinárodního srovnání. Kritickými pohledy na tato hodnocení je možné se v české literatuře setkat např. v publikacích E. Klvačové (2003, 2007a, 2007b). Na druhou stranu ale tyto žebříčky vypovídají o tom, jak vrcholní manažeři sami vnímají národní prostředí, v němž působí. Tato hodnocení tak mohou odrážet např. pohled globálních investorů, kteří se rozhodují, kde mají alokovat své zdroje, kde mají rozvíjet činnost. Tyto faktory se následně promítají i do ekonomického růstu a růstu zaměstnanosti dané země. O subjektivním hodnocení vypovídají odlišné výsledky jednotlivých zemí mezi vybranými institucemi, které šetření provádějí. Již zmíněnou společností, která multikriteriální hodnocení analyzuje a zveřejňuje, je Světové ekonomické fórum. Faktory, které mají dle jejího konceptu významný vliv na úspěšné konkurenční postavení, je možné rozčlenit do několika skupin. V jejich rámci bylo detailně rozpracováno 12 pilířů, jež se příznivě promítají do konkurenceschopnosti dané země (Lopez-Claros, Porter, Schwab, 2007) a které obsahují desítky měřených či statisticky (dotazníkově) zjišťovaných indikátorů: 1. institucionální rámec, 2. infrastruktura, 3. makroekonomická stabilita, 4. kvalita zdraví a základní vzdělání obyvatelstva, 5. vyšší stupeň vzdělání a systém dalšího vzdělávání, 6. efektivita trhu zboží, 7. efektivita trhu práce, 8. efektivita (vyspělost) finančního trhu, 9. technologická připravenost (přijímat a využívat nové technologie), 10. velikost trhu (domácího i zahraničního), 11. vyspělost podnikatelského sektoru, 12. inovace. Jak již bylo uvedeno výše, jde tedy o soubor základních faktorů, politik a institucí, které mají vliv na úroveň produktivity dané země (každý z nich je poté dále rozčleněn a zpracováván) (Porter, Schwab, 2008, kap. 1.1) – viz obrázek 2.1. Proč jsou důležité právě tyto zdroje pro dosažení stanoveného cíle či prostředí, které má příznivý vliv na faktorovou produktivitu dané země? První pilíř je chápán jako rámec, který formuje prostředí, v němž působí jednotlivci, firmy a vládní sektor. Institucionální rámec hraje důležitou roli díky svému vlivu na efekty rozvojových strategií a politik (rozdělení jejich přínosů a nákladů). Ovlivňuje rovněž samotné investiční rozhodování a organizaci výroby. Příkladem může být ochrana vlastnických práv. V případě, že není zabezpečena, klesá ochota vlastníků kapitálu či jiných výrobních zdrojů je v dané zemi použít či rozvíjet. Dalším příkladem slabého institucionálního rámce, který má neblahý vliv na fungování firem (např. tím, že zvyšuje jejich náklady) je nepřiměřená byrokracie, nadměrná regulace podnikatelské činnosti, korupce, nečestné praktiky v zadávání a výběru veřejných zakázek, nedostatečná transparentnost a důvěryhodnost činnosti veřejných institucí, závislost soudní moci na politicích. Na druhé straně ovlivňují obyvatelé a podniková sféra kvalitu institucí prostřednictvím svých volených zástupců a odvodem daní. 37


Obrázek 2.1 Zdroje konkurenceschopnosti

Zdroj: vlastní

Zároveň se v posledních letech ukazuje rovněž vedle kvality veřejných institucí také význam odpovědného chování soukromých subjektů. Příkladem slabin institucionálního rámce ve vazbě na činnost soukromého sektoru mohou být skandály ve falšování účetních záznamů, nedostatky v kontrole účetnictví externími firmami, podvody či jiná selhání manažerů, která podlomila důvěru ze strany investorů a spotřebitelů.8 Z tohoto důvodu se klade rovněž velký důraz na transparentnost ve fungování soukromého sektoru v podobě jasných standardů v oblasti auditu, vedení účetnictví či včasnému přístupu k relevantním informacím. Dále se hodnotí kvalita infrastruktury, která je vnímána jako část národohospodářského odvětví, které umožňuje rozvoj ekonomiky. Většinou jde o poměrně široký soubor zahrnující infrastrukturu jak fyzickou (např. doprava, energetika), tak i sociální (školství, zdravotnictví). Ovšem v rámci WEF je ve 2. pilíři posuzována pouze její fyzická část, neboť je chápána jako faktor, jež umožňuje propojení jednotlivých částí hospodářství ať již uvnitř země (tj. mezi jednotlivými regiony), tak i navenek – vůči jiným zemím či regionům. Pozornost je proto směřována na hodnocení dopravní, komunikační a energetické infrastruktury, jejíž kvalita má vliv na výši produktivity a flexibility firemního sektoru. Třetím základním faktorem konkurenceschopnosti je makroekonomická stabilita. Přestože mezi ní a úrovní produktivity neexistuje přímá vazba, nezdravé makroekonomické prostředí 8

Jako příklad může posloužit krach energetické společnosti Enron, která prostřednictvím falšovaného účetnictví tajila miliardovou ztrátu. Účetním skandálům se nevyhnuly ani společnosti jako např. Xerox, Walt Disney či Worldcom. Poslední události na finančních trzích v roce 2008 vyvolávají rovněž mezi politiky otázku nové podoby regulace v oblasti investování a díky globalizaci se diskutuje také její harmonizace či realizace na mezinárodní úrovni.

38


poškozuje hospodářství jako celek a ztěžuje firmám jejich rozhodování (např. kvůli vysoké míře inflace). Zároveň vysoká míra zadlužení spjatá s vyššími platbami za úroky pozvolna čím dál více svazuje vládě ruce při realizaci efektivní a účinné rozpočtové politiky. Posledním základním pilířem je dostupná zdravá a minimálně vzdělaná pracovní síla, která je jedním ze základních výrobních faktorů a nositelů produktivity. V tomto rámci se posuzují dva základní aspekty: dostupnost a kvalita zdravotní péče a podíl populace s ukončeným základním vzděláním na odpovídající kvalitativní úrovni. Oba uvedené faktory jsou základní determinantou úrovně produktivity jednotlivých pracovníků. Na druhé straně nejnižší úroveň vzdělání sice umožňuje zapojení do základních manuálních prací, je ale nedostatečná pro firmy, které hodlají produkovat výrobky s vyšším stupněm přidané hodnoty nebo v pokročilejších fázích výrobního řetězce. Prvním, kvalitativně vyšším kompetitivním faktorem, je kvalita vyššího (sekundárního a terciárního) vzdělávání a systému (celoživotního) školení, či vzdělávání. Jde o požadavky vyplývající z měnícího se vnějšího okolí, které prostřednictvím efektu globalizace vytvářejí vyšší nároky na flexibilitu firem i jejich zaměstnanců. Záleží ovšem také na reálné kvalitě znalostí získaných na této úrovni vzdělání. Proto se hodnotí, nakolik jsou získané dovednosti ceněné soukromým sektorem. Vyšší podíl lidí se středním a vysokoškolským vzděláním spolu s rozvinutým systémem průběžného školení v rámci zaměstnání je předpokladem pro lepší schopnost pracovníků a firem se snadněji přizpůsobovat měnícím se globálním ekonomickým podmínkám. I vysoce produktivní pracovní síly ovšem nemusejí automaticky znamenat, že jejich zaměstnavatelé (potažmo celá společnost) budou prosperovat. Proto je důležité hodnotit, jak fungují trhy, na nichž se s hotovou produkcí obchoduje. Efektivně fungující komoditní trhy zaručují, že je vyráběn správný mix hotových výrobků a služeb jednak na základě interakce nabídky a poptávky, ale také ve vazbě na vysokou výrobní produktivitu. V praxi to znamená, že nepokřivené tržní vztahy9 vedou k tomu, že uspějí pouze ty společnosti, které jsou nejvíce efektivní. Reálně tak mohou konkurenceschopnost snižovat daně, které zkreslují efektivnostní vlastnosti firem nebo je neúměrně nákladově zatěžují, nebo také restriktivní či diskriminační omezení vlastnictví výrobních faktorů pro zahraniční subjekty. Socio-kulturní odlišnosti mezi jednotlivými zeměmi mohou rovněž ovlivnit fungování komoditních trhů na straně poptávky. Na některých trzích například spotřebitelé tolik nepoptávají nové high-tech výrobky, což snižuje tlak na inovativní přístup firem. V obdobném duchu je hodnocena funkčnost trhů výrobních faktorů – pracovního a finančního trhu. Jejich základní příspěvek ke konkurenceschopnosti jednotlivých zemí spočívá v pokud možno co nejvíce efektivní alokaci práce či kapitálu do jejich konkrétního využití. Trhy práce by proto měly vykazovat vysokou flexibilitu při usměrňování pracovníků mezi jednotlivými firmami, sektory, regiony, příp. zeměmi, resp. jejich zapojení do ekonomické aktivity v regionálním či sektorovém měřítku. Pro řadu zemí spjatých s realizací solidaristických ekonomicko-sociálních modelů je velmi citlivá další charakteristika efektivních pracovních trhů, a to pružnost mezd, jež mnohdy vykazuje značnou rigiditu. Efektivní trhy práce by měly svým účastníkům zprostředkovávat dostatečné stimuly, které mají vliv na jejich ekonomickou aktivitu. Rovněž by neměly obsahovat bariéry pro firmy při získávání talentované pracovní síly. Pozitivní vliv efektivně fungujícího pracovního trhu (s konkurenčními vztahy na straně poptávky i nabídky) na konkurenceschopnost je tak patrný – pracovní síla je alokována tam, kde nachází svého nejlepšího uplatnění a je odměněna na rovnovážné úrovni dle svých kvalit, znalostí a dovedností. Kvalita finančního trhu se hodnotí kvůli svému rozhodujícímu vlivu na produktivitu. Finanční trh je často označován za životně důležitý krevní oběh každého hospodářství. Měl by umožňovat efektivní transformaci domácích i zahraničních úspor do investičních akcí. Efektivita v tomto případě podobně jako na trhu práce znamená alokaci disponibilních finančních prostředků do těch projektů, které se jeví pro investory jako potenciálně nejvíce výnosné (atraktivní). Pro fungující finanční trh je nesmírně důležité, aby na něm byly k dispozici pravdivé relevantní informace nut9

Například tím, že do vztahů mezi poptávkou a nabídkou nezasahuje stát (tj. jsou dodrženy podmínky rovné soutěže mezi jednotlivými konkurenty, a to tuzemských i zahraničních).

39


né pro zhodnocení jednotlivých investičních alternativ dle míry jejich rizika (potažmo likvidity10). V opačném případě může dojít k vážným strukturálním problémům finančního sektoru, které se ve velkém množství mohou přelít do závažných hospodářských problémů celé ekonomiky.11 Nedostatečně rozvinutý finanční sektor je ovšem také brzdou ekonomického rozvoje, protože neumožňuje dostatečné financování podnikatelské činnosti. Nejde pouze přitom o zprostředkování vazby mezi střadateli a investory (příp. dlužníky), ale také mezi jednotlivými zprostředkujícími subjekty. Pokud dojde k přerušení toků mezi nimi (např. z důvodu poklesu důvěryhodnosti jednotlivých účastníků), nebo pokud jsou vazby mezi nimi neefektivní, má to neblahý vliv pro fungování celé ekonomiky. Rozvinuté a efektivní finanční trhy dále umožňují zprostředkovat vazby mezi subjekty o různých rizikových profilech. Díky tomu mohou získat finanční prostředky například začínající podnikatelé, které mají sice rizikovější, ovšem také potenciálně vysoce perspektivní a inovativní nápady. Jednotlivé země (a zprostředkovaně i firmy v nich působící) se liší schopností pracovat s vyspělými technologiemi, čili dalšími aspekty, které mají vliv na úroveň produktivity vybraných sektorů. Tato tzv. technologická připravenost v sobě jednak obsahuje hodnocení, zda mají firmy z dané země přístup k vyspělým technologiím, a také nakolik s nimi dokážou pracovat. Jde především o oblast informačních a komunikačních technologií, které mají rozhodující vliv na produktivitu většiny národohospodářských sektorů a efektivitu obchodních transakcí. Zvláštní pozornost je v této oblasti věnována posouzení vyspělosti vlastní inovační základny dané země, což je rozebráno dále v textu. Jedním z klasických teoretických přístupů, jenž posuzuje možnosti zvýšení celkové produktivity firem, je koncept úspor realizovaných z rozsahu. Čím vyšší velikost trhu, na němž firmy mohou působit, tím mají větší možnost odbytu pro svou produkci a využívat tak úspory z rozsahu. Tato koncepce je vzhledem ke globalizaci rozšířena o působnost v mezinárodním měřítku. Tradiční státní hranice12 vymezující národní trhy byly prakticky eliminovány obchodní liberalizací vedoucí ke vzniku mezinárodních globálních trhů, které mohou nahradit ty původní, domácí. Současné teoretické práce zabývající se efekty liberalizace obchodu zdůrazňují příznivý vliv otevřených trhů na ekonomický růst a ekonomický rozvoj především malých států s omezeným domácím trhem. Mezi vyspělými zeměmi, jež pozvolna ztrácejí konkurenční výhody mezi základními faktory, hraje důležitou roli sofistikovanost (vyspělost) podnikatelských aktivit, které jsou utvářeny jednak celkovým národním podnikatelským prostředím13, a také kvalitou jednotlivých podnikových operací a strategií. Jako pozitivní se proto hodnotí množství a kvalita regionálně blízkých dodavatelů a rozsah jejich vzájemných vazeb. Pokud dochází v daném regionu k většímu propojení mezi subjekty z různých sektorů ekonomiky i společnosti, hovoří se o vzniku tzv. klastrů. Jejich definice je opět spjata se jménem M. Portera, který je definoval jako „geograficky blízké skupiny vzájemně propojených společností a přidružených institucí, které spolupracují ve vymezených oblastech, v jejichž rámci mají společný zájem a vzájemně se doplňují“ (Lopez-Claros, Porter, Schwab, 2005, s. 47). Samotná existence klastrů příznivě ovlivňuje konkurenceschopnost podniků a ekonomickou úroveň regionu, případně země, a to díky růstu produktivity, k němuž dochází prostřednictvím jednoduššího přístupu ke specializovaným dodavatelům, znalostem a informacím. Prostřednictvím klastrů může být rozšířena také inovační základna. Vzhledem k tomu, že jsou v rámci klastru lokálně dostupnější zkušenější pracovníci, celkové potřebné zdroje a specializované služby, existují předpoklady pro vznik dalších podnikatelských formací, jejichž cílem je hlubší spolupráce při inovacích a dalším rozvoji klastru. Tj. možnosti (dle délky času a jednoduchosti) přeměny v hotovostní prostředky. S negativními důsledky jako je bankrot firem, růst nezaměstnanosti, pokles životní úrovně apod. 12 V ochranářském (protekcionistickém) smyslu. 13 Ve smyslu podnikatelského systému s existujícími funkčními vazbami mezi jeho jednotlivými složkami (podnikatelskými jednotkami). 10 11

40


Součástí klastru jsou často také univerzity, které mají díky takovému zapojení lepší přehled o potřebách průmyslu či daného odvětví, což poté promítají do zaměření své vzdělávací a výzkumné činnosti. Efektivita vynaložených finančních prostředků z veřejných i soukromých zdrojů je tak vyšší, než když je činnost vzdělávacích a výzkumných institucí realizována izolovaně. Slabou stránkou řady evropských ekonomik je nedostatečné financování odborného vzdělávání a výzkumu ze soukromých zdrojů a také nedostatečně rozvinutá schopnost uvádět nové poznatky do praxe, tj. inovace. Obojí může být zlepšeno existencí klastru, v jehož rámci dochází k lokálnímu zapojení a spolupráci s univerzitami. Vědecký výzkum tak může být v rámci klastru o mnoho efektivnější, než když je realizován bez potřebných vstupních motivů a zpětné vazby a také zainteresovanosti soukromých subjektů na jeho výsledcích. Navíc pro národní vlády může být klastr využit při finanční podpoře výzkumu a vývoje jak na straně soukromých společností, tak i v rámci univerzit.V zemích střední a východní Evropy však nejsou v praxi vztahy mezi soukromým sektorem a univerzitami adekvátně rozvinuty. Nové členské země EU například zaostávaly v roce 2007 v počtu zaregistrovaných patentů na obyvatele (Rada pro výzkum a vývoj ČR, 2008, s. 92 – 102). Význam klastrů stále jasněji roste v období prohlubujícího se procesu globalizace světové ekonomiky, která vyvolává na jednotlivé ekonomiky unifikační tlak. Země se totiž odlišují rozdílnou úrovní specializace, konkurenceschopnosti a dynamiky průmyslového rozvoje. V podmínkách, kdy dochází k napodobování úspěšných podnikatelských aktivit ze strany konkurence, mohou klastry uchovat regionální (a tím i národní) specifika, a to prostřednictvím vyšší konkurenceschopnosti klastrově organizovaných odvětví a funkčních průmyslových klastrů. A jaké jsou předpoklady pro úspěšné rozvinutí klastrů? Jde především o čtyři důležité předpoklady pro úspěšné rozvinutí efektů z činnosti klastrových iniciativ. Tyto faktory jednak souvisejí s dispozičními možnostmi pro vznik potenciální spolupráce mezi subjekty, které by se klastrové iniciativy mohly účastnit, ale také je důležitá kvalita potenciálních vazeb (např. co do charakteru spolupráce a zapojení jednotlivých subjektů). Hodnotí se tak již zmíněné množství a kvalita lokálních dodavatelů, dále dostupnost lokálních zdrojů (výrobních faktorů) a dostupnost místních služeb v oblasti výzkumu a vývoje, které by mohly být v rámci klastru využity (Abrhám, Bič, 2006, s. 237). Druhým významným okruhem ovlivňujícím vyspělost podnikatelských aktivit je samotné operační a strategické chování firem, resp. jejich managementu, v oblasti marketingu, výroby a inovací. Základním cílem je v tomto přístupu výroba jedinečných a sofistikovaných produktů, které firma dokáže díky své značkové a komunikační politice úspěšně uplatnit na trhu. Na významu proto roste schopnost firem využívat nové technologie, být aktivní v R&D aktivitách, vč. inovací, úspěšná marketingová komunikace, pružné operační řízení a internacionalizace podnikových aktivit (Porter, Schwab, Martin, 2008, s. 54). Posledním faktorem jsou inovace a inovační schopnost jednotlivých zemí. Pro udržení dlouhodobého růstu či zajištění vysoké životní úrovně se jako základní předpoklad uvádí rozvoj technologických inovací. Týká se to především zemí a firem, které patří nebo hodlají náležet ke špičce ekonomické a inovační vyspělosti. Musí proto navrhovat a vyvíjet vysoce inovativní produkci, k níž vede cesta přes vyšší výdaje na výzkum a vývoj, na nichž se významně podílí soukromý sektor, který přitom spolupracuje s kvalitními vědecko-výzkumnými institucemi,14 a odpovídající ochrana práv duševního vlastnictví. Inovační schopnost jednotlivých zemí souvisí s 9. pilířem posuzujícím schopnost zemí využívat moderní technologie. Na rozdíl od něj ovšem v případě hodnocení inovační kapacity je důležité, kde jsou nové technologie vymýšleny a vyvíjeny. Podrobnějšímu rozboru rozdílných schopností zemí, pokud jde o jejich možnosti využívat vyspělé technologie na jedné straně a schopnosti je vyvíjet na straně druhé, je věnována pozornost v dalším textu.

14

Proto je v této souvislosti zdůrazňována potřeba spolupráce mezi univerzitami a průmyslovým sektorem.

41


Druhý významný koncept multikriteriálních hodnocení byl rozpracován IMD. Definice konkurenceschopnosti dle IMD je vymezena ze dvou úrovní: 1. schopnost jednotlivých národů a příslušného podnikového sektoru využívat svých schopností pro dosažení prosperity a zisku (jde o tzv. stručnou definici), 2. soubor geografického, ekonomického a sociálního prostředí a politik, jež formují schopnost podniků utvářet a udržovat vyšší přidanou hodnotu a také vyšší prosperitu pro obyvatelstvo (tzv. akademická definice).Toto vše je určováno a formováno tradicí, geograficko-hospodářskou predispozicí, historií, systémem hodnot atd. v jednotlivých zemích či regionech (Garelli, 2008). Podobně jako koncept Světového ekonomického fóra je i dle IMD základ pro tvorbu bohatství a prosperity ve společnosti ve fungování podnikové sféry, resp. v konkurenceschopnosti tohoto sektoru. Mezi jednotlivými národy existují rozdíly ve vybavenosti přírodnímu zdroji, výrobními faktory, přírodními charakteristikami, socio-geografickém prostředí, které předurčují možnosti jejich ekonomicko-sociálního rozvoje. Vedle těchto exogenních predispozic hrají ovšem také důležitou roli politiky, které společnost sama utváří a které sehrávají neméně významnou roli při utváření prostředí, v němž podnikový sektor působí. Jejich charakter se v jednotlivých zemích velmi liší dle toho, v jaké míře společnost priorizuje ekonomický rozvoj na straně jedné a nakolik upřednostňuje sociální, kulturní či environmentální aspekty na straně druhé. Základním cílem konkurenceschopnosti dle IMD je růst prosperity lidí měřené úrovní příjmů, životní úrovní nebo kvalitou života. Konkurenceschopnost proto není zúžena pouze na její Obrázek 2.2 Schéma konkurenceschopnosti národů (zdroje a predispozice)

Zdroj: vlastní na základě IMD World Competitiveness Yearbook

42


ekonomickou část, ale také jsou sledovány ukazatele kvality zdravotnické či vzdělávací infrastruktury, politické a sociální stability. Za tímto účelem byl zformulován soubor více než 300 měřených indikátorů, které lze rozčlenit do 4 základních okruhů: 1. makroekonomické stability, 2. efektivnosti fungování vlády, 3. efektivnosti podnikového sektoru, 4. kvality infrastruktury (základní, technologické, vědecké či lidského kapitálu). V první oblasti, ekonomické výkonnosti dané země, se hodnotí klíčové makroekonomické veličiny: vedle síly a výkonnosti domácí ekonomiky (výše a vývoj HDP, vč. jeho jednotlivých komponent a perspektiv jejich dalšího vývoje), dále míra zaměstnanosti (resp. nezaměstnanosti), postavení ve vnějších ekonomických vztazích a vývoj cenové hladiny. Při hodnocení vládního sektoru jsou důležité ty dílčí faktory, jimiž jednotlivé vlády, potažmo centrální banky, mohou ovlivňovat prostředí, v němž domácí subjekty působí (tj. měnová, rozpočtová a fiskální politika, celková efektivnost veřejného sektoru, legislativa upravující podnikatelské a společenské prostředí). Na efektivnost podnikatelského prostředí je pohlíženo přes produktivitu práce, charakteristiky trhu práce (tedy výší pracovních nákladů, kvalifikací pracovníků a kvalitativní vztahy na pracovištích), činnost finančního sektoru (bankovního, kapitálového sektoru a kvalitu finančního managementu), zvyky, hodnoty a kvalitu managementu podniků. Poslední komponentou ovlivňující postavení jednotlivých ekonomik je kvalita infrastruktury. Národní partnerské instituce IMD, které s IMD na ročence spolupracují, ji hodnotí v pěti konkrétních oblastech, kterými jsou technologická, vědecká, vzdělávací, zdravotní a environmentální sféra a celková infrastruktura. I přes definovaná zlatá pravidla pro rozvoj konkurenceschopnosti uvedená v boxu 1.1, neexistuje jednotný recept pro všechny subjekty. Dle IMD mohou být strategie rozvoje konkurenceschopnosti úspěšné pouze tehdy, pokud jsou vybalancovány čistě ekonomické aspekty vycházející z potřeby uspět na světových trzích se sociálními požadavky, které jsou dány historicky, tradicí či systémem hodnot obyvatel. Box 2.1 – Zlatá pravidla konkurenceschopnosti dle IMD 1. vytvářet stabilní a předvídatelné legislativní prostředí, 2. pracovat na pružné a silné ekonomické struktuře a poté ji udržovat, 3. investovat do základní a technologické infrastruktury, 4. podporovat soukromé úspory a domácí investice, 5. rozvíjet agresivitu na mezinárodních trzích a zároveň atraktivitu pro přímé zahraniční investice, 6. dodržovat kvalitní, pružné a transparentní fungování vlády a veřejného sektoru, 7. zachovávat rovnovážný vztah mezi úrovní mezd, produktivitou a zdaněním, 8. zachovávat sociální strukturu prostřednictvím snižování mzdové nerovnosti a posilování střední třídy, 9. investovat do vzdělání, zvláště středního školství a systému celoživotního vzdělávání pracovní síly, 10. udržovat v rovnováze charakter hospodářství mezi strategií založené na blízkosti a na globálním působení s cílem dosahování růstu bohatství a zároveň ochrany systému hodnot, které sdílí obyvatelstvo. Zdroj: Garelli, 2008

43


Charakteristiku výše zmíněného prostředí, jež dává rámec pro rozvoj konkurenceschopnosti (a rovněž pro samotné fungování společnosti), lze vymezit ve čtyřech dimenzích, jejichž konkrétní podoba je dána historickým vývojem, tradicí dané společnosti a společenskými hodnotami: • charakter realizované strategie rozvoje v podobě atraktivity, nebo agresivity; • ekonomické procesy založené buď na blízkosti, či globálním působení; • hospodářská strategie využívající buď vybavenosti zdroji, nebo kladoucí důraz na transformační procesy; • vztahy ve společnosti vycházející při přijímání rizika buď v důrazu na individualistické přístupy, nebo spoléhající na sociální soudržnost. V každé ze čtyř uvedených dimenzí je možné volit mezi dvěma protikladnými strategiemi, které vedou ke vzniku specifických ekonomicko-sociálních modelů (Garelli, 2008) V rámci první dimenze mohou jednotlivé národy volit mezi strategií rozvoje atraktivity, nebo agresivity. Tento přístup má blízko k posuzování konkurenceschopnosti v jejím užším pojetí hodnotícím úspěch v mezinárodním prostředí. Zatímco strategie agresivity založená na vývozech komodit i přímých zahraničních investic přináší domácí ekonomice příjmy (důchody) ze zahraničí, strategie atraktivity vede k politikám zatraktivňujících domácí ekonomiku zahraničním investorům. To má sice příznivý vliv na vznik pracovních míst v domácí ekonomice, ale její důchodový efekt může být sporný vzhledem k vypláceným pobídkám ve prospěch zahraničních subjektů. V praxi většinou vlády kombinují oba přístupy tak, aby jednak podpořily vznik nových pracovních míst na domácím trhu, ale také preferují proexportní zaměření subjektů využívajících tuzemské zdroje či investování v zahraničí. Konkurenceschopnost je dále ovlivněna dvěma typy ekonomických systémů lišících se druhem hospodářských aktivit, na něž se v daném státě specializují v kontextu míry internacionalizace jejich činnosti. Tyto strategie mají buďto charakter blízkosti, nebo globálního působení. Země orientované na první přístup mají rozvinuté tradiční aktivity. V praxi jsou pro ně typické činnosti realizované např. živnostníky, dále tyto země mají rozvinuté sektory sociálních a osobních služeb (lékaři, učitelé), administrativy nebo služeb poskytovaných jako pomoc zákazníkům v době po zakoupení zboží či služby. Naopak v zemích rozvíjejících své hospodářské aktivity v globálním měřítku působí firmy, jejichž komparativní výhody jsou realizovány v mezinárodním měřítku, zvláště pokud jde o jejich provozní náklady. Z tohoto důvodu místo či region jejich působení nemusí být nutně blízko ke koncovému zákazníkovi. Vzhledem k rozvoji globalizace a celkové liberalizaci ekonomických aktivit, roste od 80. let 20. století na významu druhý přístup. Formu konkurenčních výhod jednotlivých zemí kromě výše uvedených ovlivňují také jejich dispoziční možnosti a vybavenost výrobními či přírodními zdroji. Dle těchto měřítek se mohou jednotlivé národy specializovat buďto na aktivity, v nichž mohou využít dostatek vlastních zdrojů,15 nebo naopak na aktivity založené na vyšší přidané hodnotě (transformačních procesech). Z hlediska další perspektivy růstu a udržení vysoké životní úrovně (či obecně bohatství, konkurenceschopnosti) je upřednostňován druhý přístup. Mnohé národy, které v minulosti těžily z výhody bohaté zásoby zdrojů (ať již přírodních, tak i lidských, infrastrukturních, průmyslových), zaznamenaly „ústup ze slávy“ vzhledem k tzv. efektu uspokojení. Poslední oblastí, která formuje předpoklady pro rozvoj konkurenčního prostředí je přístup společnosti, či jedinců ke sdílení rizik, a to buď na individuální, nebo celospolečenské úrovni. V praxi je možné se setkat s dvěma přístupy. První, pro který se vžilo označení anglosaský, spočívá v položení důrazu na individuální odpovědnost jednotlivce. Vlády v těchto zemích proto realizují tzv. politiku minimálního státu, která se projevuje nízkou mírou regulace, důrazem na individuální (či soukromé) vlastnictví výrobních zdrojů či odmítáním sociálního paternalismu, naopak s důrazem na zachování významu tržních principů. Naopak v zemích kontinentální Evropy se po 2. světové válce rozvinul model tzv. státu blahobytu, v jehož rámci vlády realizují silnou sociální politiku spjatou s relativně vysokou mírou 15

Jako je půda, lidský kapitál, přírodní bohatství.

44


přerozdělení bohatství (mezi jedinci, kteří více vydělávají k těm méně movitým, dále mezi věkovými generacemi, mezi ekonomicky aktivními a neaktivními). V tomto rámci jsou společnosti nabídnuty různé sociální transfery, které jsou čerpány v důchodovém věku, v případě nemoci, ztráty zaměstnání, nebo v jiných případech sociální nouze. Tato politika byla v minulosti často doprovázena větší mírou přerozdělování, regulace ekonomické aktivity či v oblasti státního vlastnictví vybraných podniků – viz kapitolu 3. Od 80. let 20. století začaly být pod vlivem globalizace realizovány reformy, které vedly k omezení vlivu státu na ekonomiku a v určité míře také k omezení sociálních výdajů v případech, kdy vládní politika vedla k nepružnosti především na trhu práce a nízké motivaci k ekonomické aktivitě. Na základě těchto čtyř dimenzí vznikají specifické modely, či vzory přístupů k rozvoji konkurenceschopnosti. Na jejich formování mají vliv nejen preference obyvatel, ale také historické, geografické a ekonomicko-sociální predispozice. Tyto dané předpoklady ovšem nepředstavují nepřekonatelný val pro potřebné reformy. Zejména společenské preference či systém hodnot mohou být pod tíhou konkurenčních tlaků modifikovány. Faktory konkurenčních výhod v kontextu fází ekonomického rozvoje Struktura jednotlivých zdrojů konkurenčních výhod má význam pro již zmíněné hodnocení zemí v kontextu jejich ekonomického rozvoje. Důležitým kritériem je typ konkurence mezi jednotlivými zeměmi – od cenově-nákladové (vycházející z využití levných základních výrobních faktorů), přes kvalitativně-efektivnostní až po kvalitativně-inovační (novátorská). Tento přístup byl rozpracován autory pod hlavičkou Světového ekonomického fóra. Význam každého z uvedených 12 pilířů se liší v jednotlivých fázích ekonomického rozvoje země (postupně narůstá důležitost kvalitativně vyšších pilířů konkurenceschopnosti). Tento koncept má důležitou vazbu na hodnocení, která jsou spjatá s rozvojem kvalitativně vyšších aspektů konkurenceschopnosti. Hlavní fáze ekonomického rozvoje měřeného ekonomickou úrovní se odvíjí od základních faktorů konkurenceschopnosti, dále pak přes vyšší efektivnost až po sofistikované a inovační konkurenční faktory. Pro první skupinu zemí, jejichž komparativní výhoda je spjata s využitím levných výrobních faktorů (především práce nebo např. energií), je klíčové rozvíjet institucionální rámec, investovat do kvalitní infrastruktury, dbát o makroekonomickou stabilitu a zabezpečit zdravou a relativně vzdělanou, gramotnou16 pracovní sílu. Na této úrovni se uvádí tzv. cenově-nákladová konkurenceschopnost. Druhá skupina zemí již reprezentuje první typ kvalitativní konkurenceschopnosti založené na efektivnosti. Sice jsou stále tyto ekonomiky částečně řazeny k cenově-nákladové konkurenceschopnosti, základem jejich úspěchu není ovšem pouze nízká cena jejich produkce, ale spíše její vyšší kvalita a efektivní výrobní postupy, což má pozitivní vliv na jejich produktivitu. Pro udržení jejich komparativní výhody odvíjející se od vysoké efektivity, je tak klíčový rozvoj středně vzdělané a permanentně školené pracovní síly schopné zvládnout pokročilé výrobní procesy, dále efektivně fungující komoditní trhy i trhy výrobních faktorů a schopnost získat a využít nejnovější technologické znalosti.

16

Myšleno na úrovni základního vzdělání.

45


Obrázek 2.3 Fáze ekonomického rozvoje a zdroje konkurenceschopnosti v zemích EU

Zdroj: vlastní na základě Lopez-Claros, Porter, Schwab, 2007

S nejvíce ekonomicky vyspělými zeměmi je již spjat 2. vyšší kvalitativní typ konkurenceschopnosti, jenž je založen na inovacích jakožto pro ně nejvýznamnějším zdroji ekonomického růstu. Subjekty z těchto zemí se proto musí zaměřit na produkci specifického zboží, které má v sobě inkorporováno vyspělé a jedinečné know-how (vycházející z nových vynálezů), a jeho využití v praxi. V posledních letech se vyčleňuje ještě čtvrtý typ konkurenční výhody, která je založena na kreativitě, jejíž význam vůči konkurenceschopnosti spočívá v tvorbě vysoké přidané hodnoty, která vznikla díky jedinečnosti výsledků kreativního procesu. Samotný základ pro tyto dva druhy kompetitivních výhod je ovšem stejný – vysoce kvalifikovaná pracovní síla, efektivní podpora výzkumných a inovačních aktivit, vysoce sofistikované firemní řízení a příhodné prostředí pro kvalitní inovativní podnikové aktivity (Lopez-Claros, Porter, Schwab, 2005). Česká republika by se již v současné době měla vzhledem ke své ekonomické úrovni nacházet ve třetí fázi rozvoje konkurenceschopnosti. Z ekonomik střední Evropy, které prošly transformačním vývojem, je na tento stupeň rozvoje řazeno ještě Slovinsko. Naopak Bulharsko, Polsko a Rumunsko jsou stále řazeny do skupiny zemí založených na vysokém stupni efektivity. V přechodové fázi mezi 2. a 3 stupněm se nacházejí tři pobaltské země, Maďarsko a Slovensko. Vzhledem k relativně nižší kvalitě jejich podnikových aktivit, podnikatelského prostředí a výzkumně inovativní základny to však na tyto země vyvolává tlak na rozvoj nových, kvalitativně vyšších komparativních výhod. Nutno poznamenat, že pokud bychom zohlednili v rámci této klasifikace skutečnou výši produktivity práce, dostali bychom podstatně odlišné výsledky. Země střední a východní Evropy zatím dosahují pouhé poloviny průměrné produktivity původní patnáctičlenné EU měřené na jednu odpracovanou hodinu (s výjimkou Slovinska a částečně Slovenska) (Eurostat, 2008). Blíže viz kapitolu 4. 46


Od poslední čtvrtiny 20. století začínají ve vztahu k rozvoji a zdrojům konkurenceschopnosti nabývat na významu nové technologie, zejm. v oblasti informatiky. Technologická infrastruktura začíná být vnímána jako jeden z klíčových předpokladů ovlivňujících konkurenční výhodu a ekonomicko-sociální rozvoj zemí ve vyšších stupních ekonomického rozvoje. Díky rozvoji informačních technologií se jednak uvádí jejich vliv na charakter obchodu, ale také na strukturu ekonomiky a možné zdroje úspor. Nové formy komunikačních technologií jednak vedou k novým formám obchodování (s potenciálem hledání úspornějších a efektivnějších řešení), systému dodavatelsko-odběratelských vztahů či k většímu rozsahu účastníků obchodu, ale také ke vzniku nových odvětví založených na nových moderních technologiích v oblasti informačních a komunikačních technologií (ICT), biotechnologií, vývoji nových materiálů či obecně high-tech produkce (Jirásek, 2001, s. 33). Rozvoj nových technologií má dále zprostředkující vliv na další konkurenční zdroje – kvalitu vzdělávání a pracovní síly. Předně jde o vyšší požadavky na vzdělávací systém a jeho schopnost vychovávat technologicky gramotné absolventy, jež uplatní své znalosti v praxi. Nově vznikající sektory v oblasti high-tech a ICT17 navíc nejsou tak náročné na množství pracovní síly, ale naopak na její kvalifikaci, což vytváří tlak na schopnost trhu práce přizpůsobovat se novým ekonomickým podmínkám (globální soutěže a strukturálních změn) a zprostředkovaně formuje požadavky na kvalitu vzdělávací soustavy a systému celoživotního vzdělávání. Jednotlivé země ovšem mohou v závislosti na jejich inovační vyspělosti volit mezi dvěma různými strategiemi. Pro jejich vymezení je důležité posuzování národní technologické připravenosti a vyspělosti inovativní základny. V této logice se odlišují země střední a východní Evropy od vyspělých států, které jsou řazeny do nejvyšší fáze ekonomického rozvoje. Jednotlivé země jsou děleny na dvě skupiny – ty, které tvoří tzv. jádro a pro jejichž rozvoj jsou národní výzkum a inovace důležité (tzv. „Core Technology-Innovating Economies“), a na tzv. okrajové, které technologické know-how získávají ze zahraničí v rámci transferu zahraničních investic (tzv. „NonCore Technology-Innovating Economies“). Při hodnocení těchto dvou úrovní je posuzována mj. efektivita investic do výzkumu a vývoje dle míry patentů zaregistrovaných v USA na obyvatele. Zatímco pro první skupinu je typická vyspělá národní technologická a inovační základna, u druhé skupiny je pro získání vyspělých technologií a know-how důležitý transfer zahraničních investic, v jehož rámci k takovému přesunu dochází. Proto je pro rozvíjející se země důležité sledovat faktory, které mají vliv na příliv zahraničního kapitálu jako např. vyšší kvalita veřejných institucí či makroekonomická stabilita. Tyto předpoklady jsou proto pro hospodářský růst méně inovačně vyspělých zemí významnější než u prvé skupiny. Pro ně je naopak klíčový vyšší inovační potenciál a růst technologické vyspělosti. Tyto dva přístupy mj. odlišují druhou a třetí fázi rozvoje konkurenční síly. Technologické a inovační predispozice vyvolávají odlišné nároky na charakter hospodářských politik a podnikových strategií. Pro země ve druhé fázi rozvoje konkurenceschopnosti je důležité být schopný efektivně využít technologické know-how (bez ohledu na to, zda je získané ze zahraničí, nebo od tuzemských výzkumných a inovačních center). Pro třetí etapu konkurenčního vývoje je již klíčová vlastní národní inovační a výzkumná základna. Proto je vzhledem k udržitelnosti dalšího růstu ekonomické a životní úrovně a vzhledem k přechodu do skupiny zemí s nejvyšší ekonomickou úrovní pro nové členské země EU důležité ve střednědobém horizontu rozvíjet nové zdroje konkurenčních výhod. V rámci metodologie Světového ekonomického fóra bylo v minulosti rozpracováno teoretické zázemí pro makroekonomické a mikroekonomické posuzování konkurenceschopnosti. Za tímto účelem byly v roce 2000 zkonstruovány dva indexy – aktuální a růstové konkurenceschopnosti. Od roku 2004 začal být zveřejňován rovněž další index celkové konkurenceschopnosti, který je založen na již zmíněných 12 pilířích, do nichž byly zahrnuty oba původní okruhy indikátorů. V linii původních indexů lze vysledovat dvě pojetí v chápání konkuren17

Často označované za tzv. novou ekonomiku, v jejímž rámci se vedle tradičních oborů rozvíjejí též obory, které souvisí s rozvojem znalostí a informačních a komunikačních technologií.

47


ceschopnosti – statické a dynamické. V roce 2008 byly původní dva indexy zcela včleněny do nového indexu celkové konkurenceschopnosti. Hodnocení zemí na základě mikroekonomických determinant bylo koncentrováno do indexu aktuální konkurenceschopnosti, který obsahoval takové faktory, jež ovlivňují momentální konkurenční sílu národních ekonomik. Dynamický pohled byl chápán jako kombinace makroekonomických složek konkurenceschopnosti, které ovlivňují konkurenceschopnost jednotlivých firem v delším časovém období a působí tak na budoucí schopnost obstát v globální soutěži a které dávají možnost vytvářet blahobyt. V hodnocení WEF je uváděn jako index růstu konkurenceschopnosti. Logiku pro vytvoření indexů vytvářel předpoklad, že bohatství společnosti vzniká na mikroúrovni, kterou reprezentuje právě index aktuální konkurenceschopnosti. Definoval jej Michael E. Porter, přičemž při jeho formulaci vyšel z posouzení zdrojů, které vedou k růstu bohatství či prosperity (měřené výší HDP na obyvatele) (Lopez-Claros, Porter, Schwab, 2004, s. 19, 20). Index se skládal ze dvou dílčích indexů – indexu fungování a strategie podniků a indexu národního klimatu pro podnikání. V rámci jeho konstrukce byla konkurenceschopnost dané země dána konkurenceschopností jednotlivých firem, které v národních ekonomikách působí. V mnohých vyspělých evropských zemích je možné se v současnosti přesvědčit, že i dobře realizovaná makroekonomická politika nemusí přinášet úspěch (zejména v podobě nízké nezaměstnanosti či promítnutí růstu vývozu do růstu životní úrovně), pokud není doprovázena reformami, které by posílily mikroekonomické prostředí (tj. vedly ke vzniku ekonomiky postavené na využívání vysoce kvalifikované pracovní síly, informacích, efektivnější výzkumné činnosti apod.). Při stanovování priorit a charakteru politik je však nutné zohlednit, na jakém stupni hospodářského rozvoje se daná ekonomika nachází. Stanovení podpůrných opatření se tak bude lišit v zemích, jejichž komparativní výhoda tkví v nízké úrovni mezd, a naopak v ekonomikách s vysokým důchodem, které těží z vysoké inovační domácí kapacity. Autorem indexu růstu konkurenceschopnosti je Jeffrey Sachs. Index je sestaven tak, aby zachycoval ty komponenty, jež podporují udržitelný hospodářský růst ve střednědobém a dlouhodobém časovém horizontu. Vychází z ekonomické literatury zkoumající vliv makroekonomického a institucionálního rámce a technologií na ekonomický růst. Obsahuje proto tři dílčí indexy – index technologické úrovně ekonomiky, index kvality veřejných institucí a index makroekonomických podmínek dosahování růstu (Lopez-Claros, Porter, Schwab, 2004, s. 3). Na jeho základě byla zformulována rozdílná role technologií v rozvoji konkurenceschopnosti zemí lišících se fází ekonomické úrovně a technologickou vyspělostí. Zvláštní pozornost věnují rozvoji a udržení konkurenceschopnosti v rámci hospodářských politik země Evropské unie, které od 70. let 20. století vykazují oproti jiným zemím světa (zejm. USA, Japonsku a v některých případech i nově nastupujícím ekonomikám světa) slabší výsledky v určitých ukazatelích konkurenceschopnosti. Blíže viz další kapitoly. Z tohoto důvodu byla ještě před východním rozšířením v roce 2000 přijata Lisabonská strategie, jež vychází z pojetí konkurenceschopnosti, podle kterého je pro růst životní úrovně nezbytné zvýšit zaměstnanost a produktivitu. Evropskému pojetí rozvoje konkurenceschopnosti je blíže věnována 4. kapitola. V této kapitole je evropský přístup rozebrán pouze v kontextu jednotlivých pojetí měření konkurenceschopnosti. Z koncepce Lisabonské strategie a z ní vyplývajících priorit lze vyčíst některé styčné body s koncepty analyzujícími konkurenceschopnost v závislosti na stupních ekonomického rozvoje uvedených výše. Především pokud jde o cíle a priority, je v Lisabonské strategii sice kladen důraz na zlepšení faktorové produktivity (především práce) a vyšší zapojení nevyužitých pracovních sil do ekonomické aktivity, jako klíčové je ovšem zdůrazněno mj. rozvíjení kvalitativně vyšších aspektů konkurenceschopnosti spjatých s rozvojem tzv. nové ekonomiky. Dále není opomíjena podpora výzkumné a inovační aktivity (a s tím spjatého technologického pokroku) a investice do lidských zdrojů vedoucích ke zvýšení jejich kvality a pružnosti, což má samozřejmě také pozitivní vliv na úroveň produktivity práce. Specifické pojetí evropského ekonomicko-sociálního modelu se promítá i do pojetí konkurenceschopnosti. Vedle ekonomických dat jsou proto sledovány také environmentální a sociální 48


kritéria. Lisabonská strategie by tak měla vést k realizaci reformních politik, jejichž struktura jasně ukazuje vazbu na koncept trvale udržitelného rozvoje. Není ani opomíjen vliv prorůstové makroekonomické politiky, od níž se očekává podpora vyšší zaměstnanosti. Z vyjádření evropských představitelů18 ovšem také vyplývá, že samotná opatření realizovaná v rámci lisabonského procesu jsou přijímána v zájmu zachování udržitelnosti evropského modelu ekonomiky a společnosti založeného na vyšších sociálních standardech, než je tomu například ve Spojených státech amerických nebo v asijském regionu.

18

Příkladem mohou být argumenty předsedy Evropské komise J. M. Barrosa z období z počátku roku 2005, kdy byla Lisabonská strategie revidována s cílem podpořit nezbytné ekonomické reformy.

49


3. Specifika ekonomických systémů členských států Evropské unie

3.1 Základní typy ekonomických systémů ve světě Ekonomické systémy (modely) různých zemí můžeme komparovat na základě mnoha kritérií. Kromě odlišných přístupů při hledání odpovědí na základní ekonomické otázky: co?, jak? a pro koho vyrábět? (tzv. alokační mechanismus ekonomiky), se země světa liší např. podle převládající formy vlastnictví, míry státního plánování a celkové regulace nebo podle významu vládní politiky pro fungování ekonomiky apod. Pro následující text bude rozhodující první ze zmiňovaných kritérií, podle něhož je možné rozdělit ekonomiky na: tržní, centrálně plánované nebo tradiční. Rozhodování všech subjektů (domácností, firem a státu/vlády) je v tržní ekonomice umožněno na základě spontánně vytvářených vazeb, pomocí trhu, kde dochází ke směně výrobků, služeb nebo výrobních faktorů. Výsledkem střetu uvedených subjektů je tržní cena, která má důležitou informační funkci. Cena má dále motivační funkci, podle ceny se také subjekty rozhodují o rozdělování zdrojů v ekonomice, o výrobě nebo o spotřebě. Aby tržní ekonomika efektivně fungovala, musí v ní být umožněno soukromé vlastnictví, volná konkurence atd. (srovnej např. Hindls, Holman, Hronová a kol., 2003, s. 427). Vláda se v tržní ekonomice snaží určovat „pravidla hry v ekonomice“ a regulovat jen oblasti, kde je to nezbytně nutné. Regulací se zde přitom rozumí „vědomá činnost vlády při usměrňování ekonomického a sociálního vývoje (rozvoje)“. Pro regulaci v rámci tržního mechanismu existuje řada důvodů, především: přirozené veřejné potřeby státu (např. obrana nebo vzdělávání); uspokojování minimálních základních potřeb společnosti (zejména v sociální oblasti); nebo snaha o eliminaci tržních selhání (např. ve formě externalit nebo existence monopolů na trhu) apod. (Slaný a kol., 2003, s. 82). Míra usměrňování ekonomického a sociálního vývoje v tržní ekonomice obecně v čase klesá. Přístup řady zemí se významně změnil v 80. letech 20. století, kdy začala probíhat vlna deregulace (např. v USA pod vedením R. Reagana, ve Velké Británii pod vedením M. Thatcherové). Rozsah i výsledky deregulace se pochopitelně různily mezi zeměmi. Naopak ve druhé polovině první dekády nového století je možné zaznamenat stále silnější volání po větší míře regulace některých ekonomických aktivit, což zjevně souvisí se zhoršující se ekonomickou situací ve světě v důsledku přenosu finanční krize z USA. Protikladem tržní ekonomiky je centrálně plánovaná ekonomika (nebo příkazový systém), kde má rozhodující úlohu vláda. Vláda centrálně plánuje co, jak, pro koho i při jakých cenách se bude vyrábět. Tento systém existoval do začátku 90. let 20. století i v České republice, na Slovensku, v Maďarsku, v Polsku a v dalších zemích střední a východní Evropy. Ty v 90. letech prošly složitým procesem transformace, kdy se postupně přeměnily na ekonomiky tržní. Centrálně plánovaná ekonomika se dnes udržuje jen v několika zemích světa, např. v Severní Koreji, na Kubě nebo v Bělorusku. Zvláštní model (někdy je označován jako „socialistická tržní ekonomika“) má Čína. Její model je založen na zasahování politiky do ekonomiky, na plánování a dalších principech 50


centrálně plánované ekonomiky. S postupující modernizací však přejímá stále více tržních prvků a otevírá se světu. Spíše výjimečně se dnes vyskytují tradiční (nebo zvykové) ekonomiky, v nichž je rozhodování o základních ekonomických otázkách založeno na zvycích a tradicích – tedy na zkušenostech z minula. Často jsou tyto tradice spojeny např. s dominantním náboženstvím v zemi. Nejvýznamnějším příkladem tradičního systému je kastovní systém v Indii, který je spojen s hinduismem. Přestože je oficiálně rozdělení společnosti na zvláštní skupiny (kasty) zakázán, v praxi stále funguje. Ekonomiku ovlivňuje např. prostřednictvím trhu práce, kdy příslušníci nižších kast nejsou zaměstnáváni pro práce určené kastám vyšším apod. Dalším příkladem mohou být tzv. islámské ekonomiky (např. Írán), které dodržují principy islámského práva Šaría. Podle nich je např. zakázáno účtovat úrok z půjčky. V realitě neexistují čistě tržní nebo čistě příkazové ekonomiky, ale spíše smíšené systémy, v nichž převažují prvky tržní nebo příkazové ekonomiky. Všechny členské země Evropské unie jsou převážně tržními ekonomikami. Tržní ekonomika, jako základní typ ekonomického systému, již v současnosti převládá nejen v Evropě, ale v celé světové ekonomice. 3.2 Modely tržní ekonomiky v zemích EU a ve světě Tržní ekonomiky mohou být různě organizovány, a to i v rámci Evropské unie, která je v tomto ohledu velmi různorodá. Existují zde různé modely (systémy) tržní ekonomiky. Rozdíly se objevují především v míře zásahů (tzv. intervencí) vlády do fungování ekonomiky a ve vztazích mezi státem a jednotlivci nebo podniky. Tyto rozdíly se vyvinuly historicky, velkou roli při jejich formování hrály např. kulturní rozdíly mezi jednotlivými zeměmi nebo jejich specifický politický vývoj. Charakteristiky ekonomického a sociálního modelu přitom dnes zásadně ovlivňují celkovou výkonnost a konkurenceschopnost země. Typy sociálně-ekonomických modelů Země EU jsou ekonomicky velmi různorodé. Jednotný „evropský model“ neexistuje, avšak některé společné nebo převažující rysy v zemích EU můžeme nalézt. Ve srovnání s ostatními vyspělými zeměmi je pro země EU typická zejména relativně silná úloha a odpovědnost vlády v sociální oblasti (evropské země prosazují tzv. stát blahobytu, welfare state). Aby státy mohly poskytovat štědré sociální dávky (zejména starobní a invalidní důchody, nemocenské dávky a podporu v nezaměstnanosti) a rozmanité veřejné služby (např. bezplatné nebo dotované zdravotnictví a vzdělávání), musí zároveň vybírat vysoké daně. Např. Švédsko vydává na sociální oblast více jak 30 % HDP, tedy nejvíce v Evropské unii i ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Zároveň vykazuje nejvyšší podíl celkových daní a odvodů na HDP – téměř 50 % HDP. Pro srovnání: v USA činí výdaje na sociální oblast kolem 16 % HDP, daně kolem 26 % HDP. Mexiko nebo Jižní Korea vydávají na sociální oblast pouze kolem 6 % HDP – viz graf 3.1. K dlouhodobému vývoji viz graf 3.2.

51


Graf 3.1 Sociální výdaje a daně ve vybraných zemích (% HDP, 2003) Veřejné sociální výdaje jako % HDP Celkové daně jako % HDP 60 %

48 %

36 %

24 %

12 %

Est Irs Sl o Šp V e Ni Če Ře Fi n Po Itá Ra B e SR Dá Fra Šv EU J i ž US J ap Šv No nsk nc éds 15 ní K A on k o v e aně l k á zoz sk á ck o sk o l sk l i e k ou l gi e N on ý ca rsk o nsk l sk B r em ie sk o s k o rs k o k o prů or o sk o ea i tá sk o repu o o o m ě ni e bl i r ka

0%

Zdroj: OECD, 2008a.

Graf 3.2 Vládní výdaje u různých sociálně-ekonomických modelů (% HDP, 1990-2005) 65

65 EU 15 Anglosaský model (Evropa) Anglosaský model (zámoří) Středomořský model

60

60

55

55

50

50

45

45

40

40

35

35

EU 15 Skandinávský model Kontinentální model

30

30 1990

1995

2000

1990

2005

1995

2000

2005

Zdroj: Aiginger, 2006.

52


Evropské země také přiznávají velkou roli odborům a často silně regulují pracovní trhy i jiné oblasti ekonomiky. Také stále podporují státní vlastnictví, zejména ve strategických průmyslových sektorech (EPC, 2004, s. 10). Některé členské země EU k uvedeným společným rysům tíhnou méně, některé naopak více. Rozlišujeme proto dva základní modely: ekonomiky liberální a ekonomiky sociálně-tržní. Druhá skupina převažuje a lze ji dále rozdělit na různé skupiny, které mají částečně odlišné znaky – viz tabulku 3.1. Zde je však nutno zmínit, že vzhledem k rozdílům mezi státy v řadě oblastí, může být zařazení jednotlivých zemí do uvedených skupin někdy sporné. Tabulka 3.1 Základní modely tržní ekonomiky v EU a ve světě Typ tržní ekonomiky Liberální Konzervativní/sociálně-tržní: Kontinentální Severský/skandinávský

Příklady zemí v EU a ve světě Velká Británie, Irsko; USA, Austrálie, Kanada

Jižní/středomořský Asijský rozvojový typ

Řecko, Itálie, Portugalsko, Španělsko Japonsko, Jižní Korea, jihovýchodní Asie

SRN, Francie, Rakousko, Benelux; Norsko, Švýcarsko Dánsko, Finsko, Švédsko

Zdroj: Dicken, 2007, s. 177-178; EPC, 2004.

Konzervativní/sociálně-tržní ekonomiky kladou důraz na spolupráci různých subjektů v ekonomice a na odpovědnost státu za obyvatele. Stát garantuje obyvatelům rozsáhlé sociální jistoty, zejména v rámci sociálního systému. Cenou za štědré sociální dávky jsou však vysoké daně a další odvody z mezd, stejně jako jiné daně a poplatky. Sociálně-tržní ekonomiky můžeme dále rozdělit na ekonomiky: kontinentální, severské a jihoevropské. Sociálně-tržní ekonomiky kontinentálního typu podporují silnější intervence státu do ekonomiky a rozvoj sociálního partnerství. Typická je silná ochrana zaměstnanců na trhu práce. Cílem je dosáhnout a udržet stabilní ekonomický růst a vysokou zaměstnanost. Míra regulace trhu práce je vyšší než ve skandinávských zemích, nicméně od roku 1990 klesá. Přesto lze trhy práce těchto zemí stále označit za poměrně málo pružné. To se projevuje i v relativně nízké míře zaměstnanosti, která v roce 2006 dosahovala v této skupině zemí 66,9 % (průměr EU-15 představoval 66 %) – viz graf 3.3. Zaměstnanost žen činila 61,2 % (resp. 58,6 %) (Guger, Leoni, Walterskirchen, 2007, s. 16). Sociální transfery jsou nižší, než v případě skandinávských států. V roce 2003 vydávaly státy kontinentálního modelu v průměru na sociální politiku 26,9 % HDP (průměr EU-15 činil 24,6 %). Nárok na sociální dávky se odvíjí od příjmu žadatele. Transfery jsou většinou financovány z příspěvků zaměstnanců a zaměstnavatelů (systémy sociálního pojištění). Daňové systémy vykazují některé regresivní prvky, například zdanění spotřeby stejnou daní pro všechny příjmové skupiny. Pro chudší tak zaplacené daně představují vyšší část příjmu, než u bohatších obyvatel. Celkově mají kontinentální země druhé nejvyšší daně ve sledovaných modelech. V roce 2005 činil průměrný výběr daní 42,7 % HDP. Odbory hrají důležitou roli v ekonomice, přičemž kolektivní vyjednávání o mzdách bývají centralizována pro celá odvětví. V Evropské unii je typickým představitelem tržní ekonomiky tohoto typu Německo19 nebo Francie. Zejména pro Francii je dále typické tzv. indikativní plánování rozvoje ekonomiky (podob19

Německé sociálně-tržní hospodářství je založeno na poválečném modelu, zavedeném Ludwigem Erhardem (v souladu s návrhy ekonomů Waltera Euckena a Alfreda Müllera-Armacka). Udržení částečně modifikovaného modelu bylo potvrzeno i v rámci znovusjednocení Německa v roce 1990, kdy bylo definováno těmito znaky: „soukromým vlastnictvím, soutěží výkonů, svobodnou tvorbou cen a principiálně volným pohybem práce, kapitálu a služeb“ (podrobněji viz Haase, Schneider, Wigelt, 2008, s. 325).

53


Graf 3.3 Míra zaměstnanosti v různých sociálně-ekonomických modelech (%, 1960-2005) 80

80


EU 15 Anglosaský model (Evropa) Anglosaský model (zámoří) Středomořský model

70

70

60

60

50

50 1960

1965

1970

1975

1980

1985

1990

1995

2000

1960

2005

1965

1970

1975

1980

1985

1990

1995

2000

2005


ně jako např. v Japonsku – viz dále box 3.1) a v minulosti i relativně vysoká míra státního vlastnictví.20 Na druhou stranu lze najít řadu prvků, které ekonomické systémy Německa či Francie výrazně odlišují. Například Francie má větší tendenci k prosazování větší role státu v ekonomice, zatímco Německo sází dlouhodobě na volnou soutěž soukromých subjektů. Severské státy ještě silněji prosazují sociálně-demokratické principy, zejména důraz na propracovanou a štědrou sociální politiku a rovnoměrné rozdělení příjmů ve společnosti (stát blahobytu). Sociální služby jsou široce dostupné a jejich kvalita je vysoká. Celkové vládní sociální výdaje jsou nejvyšší ze sledovaných ekonomických modelů. V roce 2003 vlády vydaly na sociální systém v průměru 27,3 % HDP. Nejvíce ze zemí EU vydalo na sociální výdaje Švédsko (31,3 % HDP). Vlády jsou zde velmi aktivní i při regulaci trhu práce (udržení vysoké míry zaměstnanosti a genderové rovnosti v zaměstnání) a politiky na ochranu životního prostředí. Trhy práce vykazují poměrně vysokou flexibilitu. Propuštění zaměstnanci mají vytvořenu síť institucí, které jim pomohou najít nové pracovní místo, ať už jde o hledání nové práce, či o rekvalifikace. Po dobu hledání nové práce jim situaci usnadňuje podpora v nezaměstnanosti, která dosahuje vysokých náhradových poměrů. K rychlému návratu do pracovního procesu motivuje obyvatele těchto zemí i krátká doba pobírání podpory (De Groot, Tang, Nahuis, 2004, s. 8). Podpory a další opatření politiky zaměstnanosti jsou spolu se zdravotním systémem financovány z daní.To vyžaduje vysoké daňové zatížení občanů. Daňový systém je vysoce progresivní, tzn. lidé s nízkými příjmy mají nižší daňovou sazbu, lidé s vysokými příjmy mají vysokou sazbu. Výrazně je 20

Jak uvádějí např. Gregory a Stuart (1999, s. 280), Francie prosazuje silný stát a jeho roli v řízení národní ekonomiky dlouhodobě. Poválečné plánování je dáno bohatou historickou zkušeností, míra zásahů státu do fungování francouzské ekonomiky se v čase snižuje. Silnou úlohu vlády prosazoval především prezident De Gaulle v 50. a 60. letech 20. století. V 70. letech (v době strukturálních krizí a výrazného zpomalení francouzské ekonomiky) byly zásahy omezeny, klesl také zájem o indikativní plánování. Nutno dodat, že indikativní plánování využívaly i jiné vyspělé evropské ekonomiky, např. Nizozemsko, Norsko a po určitou dobu i Velká Británie. Tyto země ale využívaly krátkodobější plány, sestavované na základě výsledků vědecké práce, např. nositelů Nobelovy ceny za ekonomii, J.Tinbergena (Nizozemsko), resp. R. Frishe (Norsko) (Slaný, 2003, s. 85).

54


zdaněn rovněž majetek. Naopak firemní daně z příjmu jsou poměrně nízké. Celkově severské země vybírají na daních nejvíce ze všech sledovaných ekonomických systémů. V roce 2005 činil výnos z daní 48,6 % HDP (průměr EU-15 41,1 %). Podrobněji viz graf 3.4. Graf 3.4 Výnos z daní v různých sociálně-ekonomických modelech (% HDP, 1990-2005) 60


55

55

50

50

45

45

40

40

35

35

30

30


25

25 1990

1995

2000

1990

2005

1995

2000

2005 Zdroj: Aiginger, 2006.

Na nastavení podmínek na trhu práce mají značný vliv i odbory, které jsou nejen zapojeny do správy pojištění v nezaměstnanosti, ale také se podílejí na dalším vzdělávání a rekvalifikacích pracovníků. Dohromady s aktivní politikou zaměstnanosti ze strany vlády je výsledkem nejvyšší míra zaměstnanosti ze všech sociálně-ekonomických modelů. V roce 2006 činila průměrná míra zaměstnanosti v Dánsku, Finsku, Švédsku a Norsku 73,8 % (průměr EU-15 byl 66 %), průměrná zaměstnanost žen činila 71 % (u EU-15 téměř 59 %). K vysoké míře participace na trhu práce přispívá i robustní systém veřejných služeb, např. péče o děti (Guger, Leoni, Walterskirchen, 2007, s. 16). Celkově je ve skandinávských zemích díky propracovanému sociálnímu systému ohroženo chudobou 11 % populace. V ostatních oblastech ekonomiky jsou spíše liberální, tzn. podporují volnou konkurenci na trhu zboží a služeb. Severské státy vykazují vysokou životní úroveň měřenou ukazatelem HDP na obyvatele. V roce 2006 činil tento ukazatel 31 238 eur v paritě kupní síly, což je nejvíce ze čtyř zkoumaných ekonomických modelů. Nicméně toto číslo poměrně výrazně zkresluje Norsko, které disponuje bohatými příjmy z těžby plynu a ropy. Bez Norska jsou tři severské členské země EU v HDP na obyvatele na úrovni anglosaských i kontinentálních ekonomik.

55


Graf 3.5 Míra nezaměstnanosti v různých sociálně-ekonomických modelech (%, 1960-2005)

17

17

16

16

15

15

14

14

13

13

12

12

11

11

10

10

9

9

8

8

7

7

6

6

5

5

4

4

3

EU 15 3 Anglosaský model (Evropa) 2 Anglosaský model (zámoří) 1 Středomořský model

2 1


0

0 1960

1965

1970

1975

1980

1985

1990

1995

2000

1960

2005

1965

1970

1975

1980

1985

1990

1995

2000

2005


Naopak státy jihoevropské/středomořské nemají tolik propracované systémy záchranných sociálních sítí a sociální výdaje jsou zde značně diferencovány podle profesních skupin obyvatelstva. Rozsah transferů a redistribuční funkce státu jsou nízké. Výdaje vlád na sociální systém jsou, měřeno podílem na HDP, druhé nejnižší ze zkoumaných ekonomických modelů. V průměru vydaly na sociální služby vlády čtyř středomořských zemí v roce 2003 22,6 % HDP (průměr EU15 byl 24,6 %). Částečně je slabý sociální systém vyvážen významnou rolí, kterou ve společnosti hraje rodina. I proto je zde malý důraz na rovné postavení mužů a žen v zaměstnání (ženy mají navíc obecně nižní míru pracovní participace). Slabý sociální systém je příčinou nejvyšší míry ohroženosti chudobou. I po rozdělení sociálních transferů je chudobou ohroženo 19 % populace. Středomořská společnost je převážně paternalistická. Odbory a zástupci zaměstnavatelů hrají klíčovou roli především při kolektivním vyjednávání o mzdách a pracovních podmínkách na centrální úrovni. Celkově je míra zaměstnanosti v těchto ekonomikách nejnižší ze všech sledovaných sociálně-ekonomických modelů. V roce 2006 činila průměrná míra zaměstnanosti čtyř středomořských zemí (Řecko, Itálie, Portugalsko, Španělsko) 61,4 %, což bylo o 4,6% bodu pod průměrem EU-15. Zaměstnanost žen ve Středomoří dosahovala 49,7 % (průměr EU-15 byl 58,6 %). Středomořské státy jsou nejméně rozvinuté země z původní patnáctky členských zemí EU. V roce 2006 dosahovaly v průměru HDP na obyvatele 23 332 eur v paritě kupní síly. Průměr EU15 činil 26 470 eur (Guger, Leoni, Walterskirchen, 2007, s. 8).

56


Graf 3.6 Míra regulace trhu práce (0 – neregulovaný; 6 – velmi regulovaný; 1990-2003) 4.0

3.5

3.0

2.5

2.0

1.5

EU 15 Skandinávský model Kontinentální model Středomořský model Anglosaský model (Evropa) Anglosaský model (zámoří)

1.0

0.5

0.0 1990

1998

2003 Zdroj: Aiginger, 2006.

Jako určitý protipól sociálně-tržních ekonomik EU vystupují ekonomiky liberální, nebo také anglosaské, které jsou postaveny na předpokladu odpovědnosti jednotlivce za svůj osud. Společnost je zaměřená na individualitu, jednotlivec nemá principiálně spoléhat na pomoc společnosti. Tyto země prosazují co nejvolnější konkurenci a minimální zásahy vlády do ekonomiky (tzv. princip laissez-faire). Trh, včetně trhu práce, by se měl regulovat sám – viz graf 3.6. Vláda by měla chránit pouze soukromé vlastnictví a konkurenci na trhu a zajišťovat veřejné služby (např. školství nebo veřejné osvětlení). V sociální oblasti se stát angažuje relativně málo, zejména ve srovnání se skandinávskými zeměmi. Podíl státních sociálních výdajů na HDP činil v roce 2003 ve Velké Británii a Irsku v průměru 19,8 % (průměr EU-15 byl 24,6 %). Na druhou stranu umožňuje tento nízký podíl nastavení poměrně nízké daňové zátěže. Celkový výběr daní v roce 2005 byl nejnižší ze zkoumaných ekonomických modelů a dosahoval 38,1 % HDP (průměr EU-15 41,1 %) (Guger, Leoni, Walterskirchen, 2007, s. 8). Sociální transfery jsou co nejvíce cílené, jejich příjemci podléhají posuzování úřadů ohledně příjmů a majetku. Sociální politika se zaměřuje především na nízkopříjmové skupiny obyvatel. Zároveň stát není jediným poskytovatelem sociálních služeb. Vláda aktivně podporuje i tržní subjekty, aby se do poskytování těchto služeb zapojily. Obyvatelé pak mají možnost si zvolit, zda chtějí sociální služby čerpat od státu či od soukromých poskytovatelů. Vláda podporuje různé druhy soukromého pojištění a spoření pro případy, ve kterých v jiných zemích vstupuje do hry státní sociální systém. Odvrácenou stranou tohoto modelu jsou značné rozdíly v příjmech různých skupin obyvatel a relativně vysoká míra chudoby. Chudobou je ohroženo kolem 19 % populace.

57


Vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli jsou upravovány především na firemní úrovni. To umožňuje ekonomice poměrně pružně reagovat na změny hospodářské situace. Výsledkem je druhý nejvyšší HDP na obyvatele ze zkoumaných sociálně-ekonomických modelů. V roce 2006 dosahoval tento ukazatel u Velké Británie a Irska v průměru 29 108 eur v paritě kupní síly (průměr EU-15 byl 26 470 eur). Nicméně takovou produktivitu dosahují tyto ekonomiky za cenu vyššího počtu odpracovaných hodin (v roce 2004 kolem 1 701 hodin za rok na zaměstnance), ve srovnání se severským (1 658 hodin za rok na zaměstnance) či kontinentálním modelem (1 634 hodin za rok na zaměstnance). Na druhou stranu nízká regulace trhu práce a jeho pružnost vede k nejnižší míře nezaměstnanosti a druhé nejvyšší míře zaměstnanosti ze sledovaných ekonomických modelů. Průměrná nezaměstnanost činila v anglosaských ekonomikách v roce 2006 5,2 %, celková zaměstnanost činila 71,3 %, zaměstnanost žen byla 65,3 %. Všechny ukazatele byly výrazně lepší než průměr EU-15 (nezaměstnanost 7,4 %, celková zaměstnanost 66 %, zaměstnanost žen 58,6 %). K tomu přispívá například i poměrně silný sektor služeb pro domácnosti, které vykonávají zejména nízkopříjmové skupiny obyvatel. Anglosaské státy se rovněž mohou ve srovnání s kontinentálními či středomořskými zeměmi pochlubit vysokou mírou zaměstnanosti mladých lidí. Typickým příkladem takové ekonomiky v EU je Velká Británie nebo Irsko, ve světě pak další anglosaské země. Graf 3.7 Podíl sociálních výdajů vlády (% HDP, 1980-2000) 32


30

30

28

28

26

26

24

24

22

22

20

20

18

18

16

16

14

14


12

12 1980

1985

1990

1995

1980

2000

1985

1990

1995

2000


Pokud jde o ekonomický výkon, nelze jednoznačně určit, který ze čtyř sociálně ekonomických modelů je úspěšnější. Dlouhodobé měření ekonomického růstu (1970-2006) ukázalo, že průměrný růst byl ve všech skupinách přibližně stejný (2,5 % ročně) – viz tabulku 3.2. V kratším horizontu, zejména od začátku devadesátých let dvacátého století, se projevuje větší dynamika anglosaských států. Zejména pokud jde o růst HDP na hlavu. Podobně úspěšné byly ve stejné době i skandinávské ekonomiky. Nicméně rovněž výborný výkon Rakouska poněkud zpochybňuje automatický soud, že sociální státy blahobytu limitují hospodářský růst. 58


Tabulka 3.2 Dlouhodobá ekonomická výkonnost evropských zemí (%, 1970-2006) Skupina zemí Skandinávské země Anglo-saské země Kontinentální země Středomořské země EU-15

Růst reálného HDP 1970-2006 1990-2006 2,5 2,4 2,5 2,7 2,2 1,7 2,6 2,0 2,4 2,0

Růst reálného HDP/hlavu 1970-2006 1990-2006 2,1 2,0 2,2 2,2 1,8 1,3 2,2 1,5 2,0 1,6 Zdroj: Guger, Leoni,Walterskirchen, 2007.

Při diskusi o různých sociálně-ekonomických modelech v Evropě je třeba si ovšem uvědomit, že tyto modely se k sobě postupně v různých aspektech přibližují. Například Velká Británie se snaží dostat kvalitu a rozsah poskytovaných veřejných služeb na úroveň kontinentálních a severských států. Naopak kontinentální země vidí v Británii vzor, pokud jde o regulaci trhu práce a jeho flexibilitu. Proto postupně roste podíl veřejných výdajů v Británii vyjádřených podílem na HDP. Proto Německo či Francie reformují právo zaměstnanosti, Německo omezilo podpory v nezaměstnanosti, Francie rozvolnila pravidla o 35hodinovém pracovním týdnu. V prostředí jednotného trhu a neexistujících hranic je takový proces poměrně logický a smysluplný (Barysch, 2005, s. 2). Nové členské státy EU jsou dnes již také tržními ekonomikami (připomeňme, že do začátku 90. let 20. století patřily mezi ekonomiky centrálně plánované).Většina zemí střední a východní Evropy (např. Česká republika, Slovensko, Polsko) prosazuje podobné principy tržní ekonomiky jako sociálně-tržní ekonomiky kontinentálního typu ze „staré patnáctky“. Některé země přijímají spíše liberální principy (např. Maďarsko a pobaltské státy). Stát se zde snaží zasahovat do ekonomiky pouze tam, kde trh selhává. Tyto země také vydávají výrazně méně prostředků na sociální oblast. Např. Estonsko tak vydává na sociální oblast pouze kolem 10 % HDP – viz graf 3.1. Ve světě je možné nalézt řadu dalších modelů tržní ekonomiky. Např. země jihovýchodní a východní Asie preferují silnější, tzv. rozvojovou úlohu vlády v ekonomice. Mluvíme tedy o tzv. rozvojovém modelu tržní ekonomiky (developmental state). Vláda se snaží plánovat a řídit rozvoj ekonomiky (vytváří propracované průmyslové, technologické a jiné strategie), přičemž intenzivně a často i neformálně spolupracuje s podnikatelskými subjekty. Snahou těchto zemí je dohnat ekonomickou úroveň zemí vyspělých (tzv. proces dohánění, catching-up). Oproti evropským zemím, se asijské ekonomiky potýkaly v poválečném období s nízkou počáteční ekonomickou úrovní (měřenou ukazatelem HDP/obyv.), nedostatečnou kapitálovou základnou, nevhodnou strukturou ekonomiky (zaměřenou především na sektor zemědělství) a řadou dalších problémů. Měly tedy podstatně těžší podmínky pro další rozvoj. Vzorem pro asijské země je především Japonsko, které se po druhé světové válce dokázalo vypracovat z postavení chudé, zaostalé země do pozice jedné z nejvyspělejších tržních ekonomik světa – viz box 3.1.

59


Box 3.1 – Specifické rysy japonského sociálně-ekonomického modelu Japonsko prosazuje od druhé světové války specifický typ tržní ekonomiky, v mnoha ohledech odlišný od ekonomik evropských. Japonské hospodářství se postupně rozvinulo do jednoho z nejúspěšnějších státem regulovaných hospodářství na světě. Mezi nejvýznamnější intervence státu do ekonomiky je v případě Japonska možné zařadit státní plánování, průmyslovou (zejména zahraničně-obchodní a investiční) politiku a politiku tzv. administrativního vedení. Přímé státní vlastnictví se zde výrazně neprosadilo, veřejný sektor byl paradoxně méně rozsáhlý (co do objemu veřejných výdajů i počtu zaměstnanců) než např. v evropských zemích. Je označováno za „plánovanou tržní ekonomiku s tradičními prvky“. Dodržování víceletých hospodářských plánů na makroekonomické i mikroekonomické úrovni, tzv. indikativních plánů, však není pro podniky a další subjekty povinné, jako tomu je v případě centrálně plánované ekonomiky. Vláda také prosazuje svou průmyslovou (strukturální) politiku, na základě níž vybírá a podporuje perspektivní odvětví ekonomiky. V minulosti tak např. podporovala automobilový nebo počítačový průmysl, dnes odvětví informačních technologií, vyspělé technologie nebo služby. Důležité jsou pro rozhodování a politiku vlády i silné a neformální vazby s představiteli podniků a bank. Velkou úlohu v usměrňování podnikatelských aktivit vládou sehrála tradiční instituce administrativního vedení (administrative guidance), která zahrnuje rozsáhlou síť intenzívních formálních i neformálních vztahů a interakcí mezi vládními představiteli a úředníky, soukromým podnikatelským a finančním sektorem. V Evropě mohly být vnímány jako korupce. Velký význam pro chod ekonomiky i celé společnosti má také dodržování tradic a zvyků. Pro japonskou kulturu je typický kolektivismus, tedy orientace společnosti na skupinu (např. podniky jsou vnímány jako forma rodiny, v níž zaměstnanci pracují často celý život). Japonci mají také silnou úctu k autoritám, preferují jasně vymezené, hierarchické vztahy. Vyhýbají se neznámému a riziku, a proto např. preferují jasná pravidla a dlouhodobé plánování. Je však nutno zdůraznit, že Japonsko prochází od 90. let 20. století, která jsou zde kvůli vážným a dlouhodobým ekonomickým problémům označována jako „ztracená dekáda“, řadou změn. Mění se i celý ekonomický systém a snižuje se i úloha vlády v ekonomice. Vláda např. privatizuje velké státní podniky (např. Japonskou poštu, která poskytovala i finanční služby, a patřila tak mezi největší finanční ústavy světa) a provádí rozsáhlé deregulační programy v řadě sektorů ekonomiky (podrobněji viz Stuchlíková, 2008).

Celková regulace a ekonomická svoboda Existuje řada způsobů, jak srovnávat úlohu vlády a míru celkové regulace v národní ekonomice. Jedním z indexů, který se touto problematikou také zabývá, je Index ekonomické svobody (Economic Freedom Index, EFI). Ekonomická svoboda je zde vnímána jako součást celkové lidské svobody a je podmíněna rovněž svobodou politickou. Jednotlivci v ekonomice jsou svobodní, pokud mohou plně kontrolovat své vlastnictví, práci, spotřebu, investice atd. Definice ekonomické svobody proto „zahrnuje všechny svobody a práva spojená s výrobou, distribucí nebo spotřebou zboží a služeb. Nejvyšší forma ekonomické svobody zajišťuje absolutní právo na vlastnictví, umožněné svobodným pohybem práce, kapitálu a zboží; a úplnou absenci nátlakových prvků a překážek ekonomické svobody nad rámec nezbytně nutných opatření pro ochranu a udržení svobody samotné“ (Holmes, Feulner, O´Grady, 2008, s. 40). Výpočet tohoto indexu je poměrně složitý, zahrnuje deset sub-indexů, např. svobodu podnikání, obchodu, investování, ukazatele hodnotící činnost vlády i charakteristiky pracovního trhu – viz tabulky 3.3 a 3.4. Podle jeho autorů má ekonomická svoboda přímou souvislost s mírou prosperity dané ekonomiky. Země s vysokou úrovní ekonomické svobody vykazují většinou vysokou úroveň HDP/obyv., stejně jako relativně vysoká tempa růstu HDP a další pozitivní ekonomické charakteristiky (Holmes, Feulner, O´Grady, 2008, s. 4). Míra ekonomické svobody podle těchto institucí od r. 1995 vzrostla, nejlepší výsledky vykazují evropské země, nejhorší tradičně země subsaharské Afriky. Nejvyšší úroveň ekonomické svobody dosáhly v r. 2007 (dle EFI 2008) tyto země: Hong Kong, Singapur, Irsko, Austrálie 60


a USA. V první desítce žebříčku jsou zastoupeny jen dvě země EU, a to Irsko a Velká Británie. Vysokou úroveň ekonomické svobody dosahují např. i Dánsko, Estonsko, země Beneluxu a Finsko. Naopak za nejméně svobodné jsou považovány ekonomiky Rumunska, Slovinska, Řecka a Polska. Česká republika se umístila v r. 2007 na 37. pozici, patří tak mezi nejsvobodnější nové členské státy, i když je kritizována za poměrně velké vládní výdaje – viz graf 3.8 a podrobněji tabulku 3.4. Z hlediska sledovaných sub-indexů se evropské země umisťují nejhůře v oblasti pracovní svobody, fiskální svobody a velikosti vlády. Evropské pracovní trhy jsou nadále značně neflexibilní a celkově strnulé, což se odráží i ve vyšší míře nezaměstnanosti. Vysoké daňové zatížení je zjevnou nevýhodou prosazovaného modelu welfare state. Graf 3.8 Úroveň ekonomické svobody v zemích EU (2007) 80 % 75 % 70 % 65 %

Řecko

Polsko

Slovinsko

Itálie

Rumunsko

Bulharsko

Portugalsko

Malta

Francie

Lotyšsko

Maďarsko

Česká republika

Slovensko

Rakousko

Španělsko

Švédsko

SRN

Litva

Kypr

Belgie

Finsko

Lucembursko

Estonsko

Dánsko

Irsko

V. Británie

55 %

Nizozemsko

60 %

Zdroj: Holmes, Feulner, O´Grady, 2008; vlastní konstrukce.

Analýzou ekonomické svobody se zabývá rovněž kanadská společnost the Fraser Institute. Publikuje Index ekonomické svobody světa (Economic Freedom of the World Index), pomocí něhož hodnotí, jak politiky a instituce země podporují její ekonomickou svobodu. Základem ekonomické svobody přitom je možnost svobodné volby a výměny, svoboda konkurence a bezpečnost soukromého vlastnictví. Podobně jako u předchozího indexu i zde je hodnoceno několik oblastí: velikost vlády; právní systém a bezpečnost vlastnických práv; přístup k finančním prostředkům; svoboda mezinárodního obchodování a regulace úvěrů, práce a podnikání (podrobněji viz Gwartney, Lawson, 2008, s. 3-7). Podle tohoto indexu patřily mezi nejsvobodnější země světa v r. 2006 Hong Kong, Singapur, Nový Zéland, Švýcarsko a Velká Británie. Ze zemí EU se na předních místech umístily také Irsko, Estonsko, Dánsko, Finsko, Rakousko, Nizozemsko a Německo. Žebříčky (při srovnání stejného roku) se částečně liší, nicméně nedostatky evropských zemí jsou hodnoceny podobně. Jako problematická je vnímána především velikost veřejných výdajů a míra regulace pracovního a dalších trhů. Míru regulace v ekonomice a deregulační reformy sleduje také OECD. Co se týká celkové ekonomické regulace na produktových trzích (tj. všechna regulační opatření, která ovlivňují go-

61


vernance v soukromé sféře, a konkurenci na produktových trzích, např. státní kontroly a právní překážky vstupu na trh), nad průměrem OECD se pohybují některé nové členské země EU (především Maďarsko a Polsko), jihoevropské státy atd. Naopak celkově nízkou míru regulace v této oblasti v rámci EU vykazuje Dánsko, Rakousko, Slovensko nebo Švédsko – viz graf 3.9. Je nutné zdůraznit, že oproti dříve uváděným indexům ekonomické svobody tento ukazatel nezahrnuje všechny oblasti ekonomiky (nehodnotí např. míru regulace finančních trhů nebo kvalitu hospodářské politiky), pořadí je tedy značně odlišné. Graf 3.9 Míra restrikcí a regulace ve vybraných zemích OECD (2003) 3,5 3 2,5 2 1,5 1

Polsko

Maďarsko

Řecko

Španělsko

Itálie

Belgie

Portugalsko

Norsko

Francie

Švýcarsko

Č.. republika

Finsko

V. Británie

Irsko

Lucembursko

SRN

Japonsko

Švédsko

Slovensko

Jižní Korea

Kanada

USA

Rakousko

Dánsko

Rakousko

0

Nizozemsko

0,5

Zdroj: OECD, 2008b, s. 137. Pozn.: Čím vyšší je hodnota na y-ose, tím vyšší míra regulace v zemi.

62

Irsko

Austrálie

USA

Nový Zéland

Kanada

Chile

Švýcarsko

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

63

79,6

79,7

79,8

80,2

80,3

80,6

82,0

82,4

87,4

90,3

Celkové skóre

90,8

83,9

67,5

96,7

99,9

91,7

89,3

92,2

97,8

88,2

Podnikání

1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9) 10)

86,0

87,2

82,2

87,0

80,8

86,8

83,8

86,0

90,0

95,0

Obchod

61,2

68,0

78,1

75,5

60,5

68,3

59,2

71,5

90,3

92,8

Fiskální sféra

40,1

61,6

88,2

53,7

56,0

59,8

62,8

64,5

93,9

93,1

Velikost vlády

80,8

83,6

78,8

81,0

83,7

83,7

83,7

84,9

88,9

87,2

Měnová oblast

90,0

70,0

80,0

70,0

70,0

80,0

80,0

90,0

80,0

90,0

Investování

90,0

80,0

70,0

80,0

80,0

80,0

90,0

90,0

50,0

90,0

Finanční sektor

86,0

91,0

73,0

85,0

96,0

73,0

87,0

74,0

94,0

83,0

Korupce

80,7

82,0

90,0

82,9

85,5

92,3

94,2

80,4

99,0

93,3

Pracovní trh

Zdroj: Holmes, Feulner, O´Grady, 2008.

90,0

90,0

90,0

90,0

90,0

90,0

90,0

90,0

90,0

90,0

Vlast. práva

Svoboda podnikání měří, jak je náročné a jak dlouho trvá zahájit a ukončit podnikání, získávat různá povolení pro podnikání. Index svobody obchodu sleduje úroveň cel, netarifních překážek obchodu. Index fiskální svobody porovnává výši daní z příjmu, celkovou úroveň zdanění apod. Velikost vlády je definována jako celkové vládní výdaje v poměru k HDP. Index měnové svobody hodnotí míru inflace a opatření pro dosažení celkové cenové stability v zemi. Svoboda investování je hodnocena podle rozsahu překážek pro investování, zejména pro zahraniční investice. Index finanční svobody sleduje bezpečnost bankovního sektoru a jeho nezávislost na vládě. V oblasti vlastnických práv je hodnocena schopnost jednotlivců akumulovat vlastnictví, a to s ohledem na legislativu. Rozsah korupce je měřen z hlediska vnímání korupce podnikatelským prostředím. Svoboda pracovního trhu hodnotí zejména schopnost zaměstnanců a podniků vyjednávat spolu bez restrikcí státu.

Metodologická poznámka – obsah sub-indexů:

V. Británie

Singapur

2.

10.

Hong Kong

Země

1.

Pořadí

Tabulka 3.3 Země s nejvyšší úrovní ekonomické svobody (2007)


64

Bulharsko

Itálie

Rumunsko

Slovinsko

Řecko

Polsko

64.

68.

75.

80.

83.

Slovensko

35.

Portugalsko

Španělsko

31.

59.

Rakousko

30.

53.

Švédsko

27.

Francie

Litva

26.

48.

SRN

23.

Malta

Kypr

22.

47.

Belgie

20.

Maďarsko

Finsko

16.

43.

Lucembursko

15.

Česko

Nizozemsko

13.

Lotyšsko

Estonsko

12.

38.

Dánsko

11.

37.

V. Británie

Irsko

Země

10.

Celkové pořadí 3.

59,5

60,1

60,6

61,5

62,5

62,9

64,3

65,4

66,0

67,3

68,3

68,5

68,7

69,7

70,0

70,4

70,8

71,2

71,3

71,5

74,8

75,2

76,8

77,8

79,2

79,6

54,1

69,5

73,0

74,1

76,8

67,5

79,6

87,1

70,0

73,9

74,3

63,9

69,3

77,5

80,6

94,8

83,2

88,9

70,0

93,7

95,3

76,9

88,0

84,5

99,9

90,8

Celkové Podnikání skóre 82,4 92,2

86,0

81,0

86,0

86,0

81,0

86,0

86,0

81,0

86,0

86,0

86,0

86,0

86,0

86,0

86,0

86,0

86,0

86,0

81,0

86,0

86,0

86,0

86,0

86,0

86,0

86,0

86,0

Obchod

68,6

65,6

62,4

85,6

54,3

82,7

61,3

53,2

61,3

70,0

83,4

71,3

89,4

54,5

51,2

32,7

86,3

58,4

78,2

44,0

64,3

65,4

51,6

86,0

35,0

61,2

Fiskální sféra 71,5

43,5

57,8

33,2

70,8

29,4

56,0

32,6

13,2

29,1

26,5

59,2

45,6

53,9

56,2

51,2

3,9

68,3

34,0

43,0

17,9

29,1

44,8

38,2

62,0

19,8

40,1

Velikost vlády 64,5

82,3

78,5

79,5

72,5

80,6

73,7

79,4

81,2

79,8

77,2

73,8

80,3

76,9

78,2

81,5

82,8

78,5

81,5

85,0

80,4

88,5

79,8

86,9

82,0

86,5

80,8

Měnová oblast 84,9

60,0

50,0

60,0

60,0

70,0

60,0

70,0

60,0

50,0

80,0

70,0

70,0

70,0

70,0

70,0

80,0

70,0

80,0

70,0

90,0

70,0

90,0

90,0

90,0

90,0

90,0

Investování 90,0

Tabulka 3.4 Úroveň ekonomické svobody v zemích EU (2007)

60,0

50,0

50,0

50,0

60,0

60,0

50,0

70,0

70,0

70,0

70,0

80,0

80,0

80,0

70,0

80,0

80,0

60,0

70,0

80,0

80,0

80,0

90,0

80,0

90,0

90,0

Finanční sektor 90,0

37,0

44,0

64,0

31,0

49,0

40,0

66,0

74,0

64,0

52,0

47,0

48,0

47,0

68,0

86,0

92,0

48,0

80,0

56,0

73,0

96,0

86,0

87,0

67,0

95,0

86,0

74,0

Korupce

53,5

54,3

47,7

55,3

73,5

73,2

48,0

63,8

60,0

66,8

64,6

70,2

64,9

56,7

59,2

62,0

57,6

52,8

70,0

69,9

48,8

53,1

60,5

50,3

99,9

80,7

Pracovní trh 80,4

Zdroj: Holmes, Feulner, O´Grady, 2008.

50,0

50,0

50,0

30,0

50,0

30,0

70,0

70,0

90,0

70,0

55,0

70,0

50,0

70,0

90,0

90,0

50,0

90,0

90,0

80,0

90,0

90,0

90,0

90,0

90,0

90,0

Vlast. práva 90,0



3.3 Změny a hlavní problémy ekonomických modelů EU Mezi nejúspěšnější sociálně ekonomické modely v Evropské unii dnes patří model skandinávské ekonomiky. Severské země se mimo jiné pravidelně umisťují na předních místech v žebříčcích konkurenceschopnosti, a proto se jim některé další členské země snaží přiblížit. Rovněž s postupující integrací v rámci EU a rostoucí globalizací světové ekonomiky se určité rysy ekonomik EU přibližují (tzn. ekonomiky k sobě konvergují), jiné oblasti se paradoxně stávají různorodější. Evropské sociálně-tržní ekonomiky prošly od 90. let řadou změn také kvůli problémům, kterým čelily (zpomalení růstu HDP, růst nezaměstnanosti apod.). Vlády se snaží proto problémové oblasti reformovat. V posledních letech převládá zejména snaha částečně úlohu státu v ekonomice omezit, přesunout poskytování některých služeb na soukromý sektor a také omezit státní vlastnictví (tzn. privatizovat podniky). Tato opatření by měla mimo jiné pomoci zvýšit efektivitu a produktivitu v ekonomice. Jedním z největších problémů a rizik pro ekonomické modely zemí EU se stává demografická situace. Obyvatelstvo v Evropě stárne (v důsledku klesající míry porodnosti a prodlužující se doby dožití – viz tabulku 3.5 a graf 3.10) a zdejší populace dnes roste převážně díky migraci, která zajišťuje 80 % přírůstku. Podíl obyvatel EU-27 starších 65 let by měl podle posledních odhadů Eurostatu (2008b) vzrůst do roku 2060 až na 30 % z předpokládaných 506 mil. obyvatel. Největší podíl seniorů by měl žít v Polsku a na Slovensko (více jak 36 % celkové populace), naopak nejméně v zemích Beneluxu nebo ve Skandinávii (kolem 25 %). Na jednoho seniora by tak měli v EU připadat v průměru pouze dva pracující (oproti dnešním čtyřem). Podobné trendy je možné zaznamenat i v jiných částech světa, zejména v zemích vyspělých (např. v Japonsku by se podíl seniorů na celkové populaci měl podle středních odhadů blížit do r. 2060 až 40 %). Blíže viz kapitolu 4. Tabulka 3.5 Klíčová čísla: populace a sociální situace EU (1960, 2004) Ukazatel Celková populace ES/EU (v mil.) Kojenecká úmrtnost v EU-25 (v promile)

1960

2004

168,4 (EU-6)

459,0 (EU-25)

35,6

4,6

67,1 (muži) 72,6 (ženy)

75,6 (muži) 81,7 (ženy)

Podíl populace EU-25 starší 65 let (v %)

10,0

16,4

Podíl populace EU-25 na světové populaci (v %)

11,9

Předpokládaná délka života obyvatele EU-25 při narození (v letech)

7,1 Zdroj: Eurostat, 2006, s. 18, 35.

Tento nepříznivý vývoj s sebou nese mimo jiné i nutnost reformovat systémy sociálního zabezpečení, daňové systémy, zdravotnictví, pracovní trhy atd. Do budoucna bude stále náročnější finančně podporovat a starat se o rozšiřující se skupinu obyvatel nad 65 let. Ačkoliv EU zatím nemá společnou sociální politiku, dlouhodobě své členy vyzývá k zásadním reformám v této oblasti (např. v rámci Lisabonské strategie), stejně jako významné mezinárodní ekonomické organizace, např. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj nebo Mezinárodní měnový fond. Návrhů na řešení uvedené situace je celá řada. Lidé v Evropě budou v budoucnu muset pravděpodobně mnohem déle pracovat, než odejdou do důchodu. Budou si muset více spořit na stáří. Také bude třeba omezit bariéry pro příchod imigrantů ze zemí mimo EU apod.

65


Graf 3.10 Věková pyramida v EU-27, 2006 (% obyvatel v dané věkové skupině, tmavě je označena mužská populace, světle ženská; 2006) Muži Ženy nad 85 80 - 84 75 - 79 70 - 74 65 - 69 60 - 64 55 - 59 50 - 54 45 - 49 40 - 44 35 - 39 30 - 34 25 - 29 20 - 24 15 - 19 10 -14 5-9 0-4 10

8

6

4

2

0

2

4

6

8

10

Zdroj: Eurostat, 2008, s. 44.

To, zda budou současné návrhy a plány dostačující, se ukáže pravděpodobně již velmi brzy. Pokud chce Evropská unie a její členové zůstat i do budoucna na špici nejvýkonnějších ekonomik světa, budou muset průběžně modernizovat a přizpůsobovat své ekonomické systémy novým trendům ve světové ekonomice.

66

4. Konkurenceschopnost ekonomik EU v kontextu rozšíření

4. Konkurenceschopnost ekonomik EU v kontextu rozšíření (komparativní profil původních a nových členských zemí)

4.1 Ekonomická úroveň a růstová dynamika členských zemí EU Evropský integrační proces se neustále prohlubuje.V 90. letech minulého století byl dokončen projekt jednotného vnitřního trhu a následně členské státy přistoupily k realizaci měnové unie. Koordinace postupuje i v dalších oblastech hospodářské politiky. Přesto však Evropská unie zůstává dosti heterogenním celkem. Nenajdeme snad ani jeden ekonomický či sociální ukazatel, jehož hodnoty by byly shodné pro všech 27 členských zemí. Diference jsou ještě markantnější po nedávno realizovaných kolech rozšíření Unie v letech 2004 a 2007. Rozdílnost ekonomik starých a nových zemí EU21 lze velmi dobře dokumentovat především na základě ukazatele HDP na obyvatele, který charakterizuje dosaženou ekonomickou úroveň dané země. Z tabulky 4.1 je patrné, že úroveň HDP na obyvatele členské základny EU je silně diferencovaná, přičemž nejzásadnější rozdíly jsou patrné mezi novými a původními členskými státy. Všechny nové členské země se pohybují pod průměrem EU-27, zatímco ty původní dosahují až na výjimky podstatně vyšších hodnot. V roce 2007 bylo rozpětí v dosaženém HDP na obyvatele mezi nejvyspělejší a nezaostalejší zemí dokonce 280 % (Lucembursko) ku 36 % (Bulharsko). Na druhé straně je ale nutné zmínit, že řada vyspělých západoevropských zemí se potýká v posledních letech s pomalým růstem HDP (např. Německo, Itálie, Francie, Dánsko nebo Rakousko), zatímco růstová dynamika nových členských zemí je velmi příznivá, a proto dochází k postupnému přibližování ekonomické úrovně původních a nových členských zemí. Přibližovací proces je nejrychlejší v pobaltských zemích a dále také státech střední Evropy. Do růstové dynamiky v následujících několika letech ovšem výrazně promluví dopady světové finanční krize. Poměrně vysoká tempa růstu by si měly v letech 2008-2009 udržet pouze vybrané nové členské země EU (Rumunsko, Slovensko, Česká republika, Bulharsko, Slovinsko a Polsko). Naproti tomu většina ostatních zemí EU-27 bude postižena pomalou dynamikou nebo stagnací, resp. poklesem reálného HDP. Kupříkladu v roce 2008 můžeme očekávat pokles i u dosavadních růstových leaderů EU – pobaltských zemí (Litva, Lotyšsko, Estonsko). Obecně je možné v následujících letech předpokládat dosti nejistý ekonomický vývoj. Zásadní příčiny rozdílné růstové dynamiky nových a původních členských zemí lze hledat především v jejich postavení v současné globální ekonomice. Původní členské země EU patří mezi tzv. jádrová území světové ekonomiky, pro které je charakteristická vysoká cena pracovní síly. Nadnárodní společnosti proto přesouvají řadu aktivit z těchto zemí do 21

Jako nové členské státy EU označujeme ty země, které přistoupily v roce 2004 nebo 2007. Starými (původními) státy EU rozumíme ostatních patnáct členů, kteří postupně vstupovaly do ES/EU v období 1957-1995.

67


Tabulka 4.1 HDP na obyvatele v PKS (EU-27=100 %, 1997-2006)

Lucembursko

215

279

Změna v procentních bodech (1997-2006) +64

Irsko Nizozemsko

115 127

145 130

+30 +3

Země

1997

2006

Rakousko

133

127

-6

Dánsko

133

126

-7

Švédsko

123

124

+1

Belgie

126

120

-6

Velká Británie

116

118

+2

Finsko

111

117

+6

Německo

124

114

-10

EU-15

115

112

-3

Francie

115

111

-4

Španělsko

93

105

+12

Itálie

119

103

-16

EU-25

104

103

-1

EU-27

100

100

0

Řecko

84

97

+13

Kypr

96

92

-4

Slovinsko

75

88

+13

Česká republika

73

78

+5

Malta

80

77

-3

Portugalsko

76

74

-2

Estonsko

41

68

+27

Maďarsko

51

65

+14

Slovensko

51

63

+12

Litva

38

61

+23

Lotyšsko

34

60

+26

Polsko

46

52

+6

Rumunsko

26

38

+12

Bulharsko

26

36

+10 Zdroj: Eurostat, 2008

68


regionů s nižšími produkčními náklady. Naproti tomu nové členské země představují typické oblasti navazující na jádrová území, kam jsou přesouvány podnikatelské aktivity. Růstová dynamika nových členských zemí, dle očekávání, ještě akcelerovala po vstupu do Evropské unie. Nové členské státy jsou hlavními příjemci integračního procesu. Daří se jim profitovat s rozvoje vzájemného obchodu se starými členskými státy a zvýšeného přílivu přímých zahraničních investic, které podporují od poloviny 90. let podstatným způsobem transfer nových technologií a strukturální změny ekonomik. Zájem zahraničních firem z původních členských zemí EU investovat na území nových členských států prudce roste již od poloviny 90. let. Zásoba přímých zahraničních investic (PZI) dosahuje v současnosti v průměru zhruba 40% podílu na HDP nových členských zemí oproti zhruba 10% podílu v polovině 90. let. Kapitálové přesuny mezi původními a novými státy dokumentuje i to, že téměř tři čtvrtiny z celkového objemu PZI do zemí střední a východní Evropy připlynuly z vyspělých zemí EU. Konkrétně v prvních letech po rozšíření EU směřovala téměř třetina delokalizačních projektů z původních zemí EU do nových, což je mimořádné číslo pokud uvažujeme relativně malý ekonomický rozměr nových členských zemí. Pro srovnání lze uvést, že zhruba stejný počet projektů byl realizován ve stejném období západoevropskými firmami v celém teritoriu Číny, Indie a jihovýchodní Asie.Vybrané projekty center strategických služeb ve střední Evropě jsou uvedeny v boxu 4.1. Důvody aktuální vysoké konkurenceschopnosti nových členských zemí lze hledat ve specifických komparativních výhodách, mezi které patří: • nízké náklady pracovní síly – ve všech nových členských státech jsou průměrné hodinové náklady práce podstatně nižší než v zemích severní a západní Evropy. V řadě zemí nedosahují ani čtvrtiny průměrných nákladů práce v EU-15, • příznivý poměr mezi produktivitou a náklady práce – z tabulky 4.2 je patrné, že produktivita převyšuje náklady práce ve všech nových členských zemích, avšak v původních pouze v Lucembursku, Irsku, Řecku a Španělsku.V ostatních zemích jsou náklady přeceněny ve vztahu k produktivitě práce. Náklady práce v nových členských zemích v posledních letech ale dosti rychle rostou, a to jak v důsledku mzdové inflace, tak i posilování měn v zemích s plovoucími kurzy. Daná konkurenční výhoda se bude s vysokou pravděpodobností v řadě zemí postupně vyčerpávat, • dostupnost kvalifikované pracovní síly. Průmyslová tradice a poměrně vysoká kvalita vzdělávacího systému vytváří dostatečnou nabídku kvalitních pracovních sil. V posledních letech ovšem zaznamenáváme v řadě nových členských zemí postupné vyčerpávání disponibilních pracovníků, což vytváří tlak na nárůst mzdových sazeb, • výhodnější daňové prostředí – sazby daně z příjmů právnických osob jsou v nových členských zemích podstatně nižší oproti státům EU-15,22 • nízká rizikovost ekonomického prostředí – tyto faktory zvýhodňují nové členské země EU v porovnání s levnějšími outsourcingovými a offshoringovými destinacemi (např. s Indií nebo jihovýchodní Asií), ale třeba i ve vztahu k zemím východní Evropy stojícím mimo Evropskou unii, • geografická poloha sehrává významnou roli zejména v případě offshoringových aktivit ve zpracovatelském průmyslu, kde jsou preferovány lokality s dobrou dopravní dostupností a propojeností na západoevropské trhy, • kulturní blízkost a jazyková vybavenost – kulturní blízkost je jednoznačným důsledkem společensko-historických vazeb. U jazykové vybavenosti se jedná zejména o další evropské jazyky kromě angličtiny (např. němčinu nebo francouzštinu) (McKinsey, 2006, s. 19), • vysoká dynamika ekonomiky a tržního prostředí – jedná se nejen o současnou dynamiku, ale i o předpoklady ve střednědobé perspektivě. Na rozdíl od nových členských zemí je většina států západní Evropy konfrontována s rostoucí globální konkurencí, která se projevuje ve dvou hlavních směrech. Jednak se zvyšuje objem 22

Mezi novými členskými státy vyniká v tomto ohledu Kypr, který využívá zdanění jako jednu ze svých hlavních komparativních výhod.

69


Tabulka 4.2 Produktivita a náklady práce v zemích EU (1997, 2006) Ukazatel Rok Lucembursko Irsko Belgie Francie Rakousko Švédsko Nizozemsko Finsko EU-15 Velká Británie Dánsko Německo Itálie Řecko Španělsko EU-27 Malta Kypr Slovinsko Maďarsko Slovensko ČR Portugalsko Estonsko Litva Lotyšsko Polsko Rumunsko Bulharsko

HDP na zaměstnanou osobu v PKS (EU-27=100) 1997 2006 166 180 125 135 137 131 126 124 122 120 113 114 110 113 111 112 115 110 107 110 110 108 114 108 129 109 93 104 108 103 100 100 90 81 85 74 84 62 75 54 72 61 71 68 69 40 64 38 57 36 51 66 39 29 35

HDP na hodinu práce v PKS (EU-15=100) 1997 20063 148 171 83 107 130 125 113 120 100 100 102 106 113 121 93 97 100 100 112 120 108 104 113 111 105 89 61 72 95 92 88 75 64 68 61 72 44 56 44 61 45 54 56 58 48 33 46 27 40 53 29 31

Průměrné hodinové náklady práce (EU-27=100) 1997 20054 125 152 108 146 123 143 129 129 140 155 120 135 119 131 115 123 104 120 138 157 137 134 104 106 58 68 84 75 100 100 41 46 57 46 53 19 30 15 24 18 33 44 52 13 23 10 17 9 14 20 27 11 6 8

Zdroj: Eurostat, 2008. Pozn.: 3 Nejnovější data za Velkou Británii a Rumunsko jsou uváděna za rok 2005. 4 Nejnovější údaje za Itálii jsou uváděna za rok 2004, v případě Řecka za rok 2003.

70


importů z tzv. nízkonákladových ekonomik a souběžně dochází k odlivu výrobních procesů (přesněji řečeno částí produkčního řetězce) ze zemí Unie prostřednictvím mezinárodního outsourcingu a offshoringu. Uvedené tendence lze dokumentovat na základě statistických dat. Importy s tzv. nízkonákladových ekonomik (uvažujeme státy mimo OECD s výjimkou členů OPEC) rostly v uplynulých patnácti letech ve všech zemích EU-15. Z tabulky 4.3 lze vysledovat, že podíl importů z nízkonákladových zemí k HDP se v rámci zemí EU-15 téměř zdvojnásobil. Váha na celkových importech se zvýšila zhruba o 50 %. Největší nárůsty jsou patrné u Nizozemska, Belgie, Irska nebo Finska. Nízkonákladové ekonomiky zatím sice nepatří mezi hlavní cílové regiony investorů ze zemí EU-15, ale i zde můžeme obdobně jako u importů zaznamenat nárůst významnosti - viz tabulku 4.4). Box 3.1 – Významná centra strategických služeb ve střední Evropě Zahraniční investice do high-tech oborů průmyslu a sofistikovaných služeb zatím zůstávají v nových členských zemích v menšině oproti zastoupení zpracovatelského průmyslu a dalších středně vyspělých sektorů. V posledních pěti letech se ovšem začíná blýskat na lepší časy. Nové členské státy se stávají oblíbenějším místem pro lokalizaci sofistikovanjších oborů služeb. Jako příklady takových investic lze uvést následující centra strategických a sdílených služeb: DHL – největší logistická společnost na světě, přesunula většinu svých evropských IT aktivit z Velké Británie a Švýcarska do České republiky. Smyslem vybudování nového IT operačního centra v Praze je řízení a podpora celé evropské IT infrastruktury DHL z jediného místa. Evropské centrum v Praze tvoří spolu s centrem DHL v USA a asijským centrem v Malajsii jednolitou IT infrastrukturu, která podporuje aktivity DHL po celém světě. Projekt vytvořil 1300 nových pracovních míst. Accenture – je globální společností zabývající se manažerským poradenstvím, technologickými službami a outsourcingem (Outsourcing lze charakterizovat jako proces, při kterém společnost zanechává vybraných činnosti v jejím produkčním řetězci a realizuje je prostřednictvím externích dodávek). V roce 2001 přesunula společnost do Prahy centrum outsourcingu podnikových procesů (finance a účetnictví, lidské zdroje, zajišťování zdrojů a zásob, kontakt se zákazníky, sdružený outsourcing). Dále zde fungují ještě divize IT služeb a poradenství. Společnost zaměstnává v České republice 1700 zaměstnanců. V následujících letech plánuje Accenture rozvíjet další centra služeb na Slovensku, v Polsku a v Rumunsku. T-Systems – je poskytovatelem komplexních služeb v oblastech projektování, řízení a servisu informačních a komunikačních technologií. Společnost se rozhodla v průběhu let 2008 a 2009 vybudovat rozsáhlé ICT centrum v Maďarsku, kam přesune významnou část aktivit. Plánováno je vytvoření 1700 nových míst, z nichž 1000 bude umístěno v Debrecínu a zbytek v Budapešti. Philips – zřídil v roce 2005 v polském městě Lodž servisní centrum, které zaměstnává více než 500 zaměstnanců. Centrum provádí servis pro zhruba stovku poboček firmy v rámci Evropy. Specializuje se na oblast firemních procesů – financí a účetnictví, lidských zdrojů, apod.). Diageo – významný producent destilátů, vybudoval v roce 2001 v Budapešti centrum sdílených služeb, které zaměstnává 500 specialistů v oblasti finančních služeb. Maďarské centrum poskytuje servis 19 obchodním jednotkám firmy Diageo na celém světě (včetně Spojených států). Zdroj: www.neoIT.com, www.dhl.cz, http://www.accenture.com/Countries/Czech_Republic, http://www.ge.com/hu/en/ourCompany/GE_hungary.html

Vidíme tedy, že v krátkodobém a střednědobém horizontu představuje globalizace pro vyspělé evropské ekonomiky nemalá rizika, která lze spojovat především s odlivem produkce a následným úbytkem pracovních míst a zvyšováním nezaměstnanosti. Globalizace je jevem, který nezadržitelně ovlivňuje podobu světové ekonomiky a ani v dalších dekádách tomu nebude jinak, proto ji není možné chápat negativně, ale spíše hledat vhodné nástroje k optimalizaci jejích dopadů. I vyspělé ekonomiky mohou čerpat výhody globalizace, které lze spatřovat ve zvýšené specializaci a následném posunu výrobních faktorů do sektorů, kde se nachází komparativní výhoda daných zemí. Ekonomiky EU by proto měly být připraveny působit v sofistikovaných sektorech služeb a hightech sektorech průmyslu. 71


Tabulka 4.3 Dovozy z nízkonákladových ekonomik do zemí EU-15 (%, 1990, 2000, 2004) Země

Podíl k HDP (v %) 1990

Rakousko

2000

Podíl na celkových dovozech (v %) 2004

1990

2000

2004

-

3,4

4,2

-

9,4

11,0

Belgie

5,7

10,6

10,5

9,4

14,1

14,6

Dánsko

2,4

3,4

4,0

9,7

12,3

14,6

Finsko

3,3

6,3

7,9

16,4

22,4

29,2

Francie

2,4

3,6

3,7

12,4

15,5

17,7

Německo

2,9

4,4

4,7

13,8

16,6

18,2

Řecko

2,8

4,6

4,9

11,8

17,1

19,5

Irsko

2,0

7,1

5,2

4,5

13,4

15,3

Itálie

2,5

3,9

4,1

15,4

17,5

20,0

Nizozemsko

5,6

8,7

11,1

12,2

18,3

26,1

Portugalsko

3,4

3,2

3,3

9,5

8,6

10,6

Španělsko

2,0

4,1

4,3

11,5

14,9

17,2

Švédsko

1,9

3,3

3,4

8,3

10,2

11,9

Velká Británie EU-15

2,6 2,7

4,3 4,5

4,4 4,9

11,6 12,4

18,1 16,2

20,6 18,7

Zdroj: European Economic Advisory Group, 2008, s. 74.

Tabulka 4.4 Podíl nízkonákladových zemí na odlivu PZI z vybraných zemí EU-15 (% HDP, 1995, 2000) Země

1995

2000

Rakousko

1,7

4,9

Finsko

0,8

2,6

Francie

0,5

1,9

Německo

1,4

4,0

Itálie

0,3

0,6

Nizozemsko

6,6

11,5

Švédsko

0,5

4,9

4,9

5,3

Velká Británie

Zdroj: European Economic Advisory Group, 2008, s. 74.

K tomu bude nutné provést nezbytné strukturální reformy. Aktuální odborné studie (European Commission, 2006d, s.41-44) naznačují, že komparativní výhoda EU je zakotvena především v sektorech se střední technologickou úrovní. V sektorech s nízkou a vysokou technologickou úrovní naopak zaostává za globálními konkurenty. Rovněž podíl high-tech exportů na celkových vývozech je ve většině unijních zemí nižší než ve Spojených státech a Japonsku. Taková struktura vývozu může být do budoucna riziková, protože mnohé nízkonákladové ekonomiky zlepšují kvali-

72


fikační potenciál své pracovní síly a v budoucnu můžeme očekávat, že budou stále více ohrožovat doposavad výsostné postavení unijních ekonomik v technologicky středně vyspělých sektorech. V budoucí perspektivě se jeví jako nezbytné přizpůsobit kvalitu vzdělávacího systému a inovační schopnost evropských ekonomik tak, aby bylo možné získat specifické komparativní výhody v high-tech sektorech. Dále bude třeba reagovat na procesy relokace prostřednictvím zvýšení flexibility trhů práce a rekvalifikačních programů, aby bylo možné v co možná nejkratší době zajišťovat pracovníkům zasaženým procesy globalizace další uplatnění v pracovním procesu. Celkově globalizaci rozhodně není nutné chápat pouze jako hrozbu pro evropské ekonomiky, ale spíše jako faktor pro urychlení strukturálních reforem. Zkušenosti některých vyspělých unijních ekonomik (např. skandinávských zemí) naznačují, že zajištění vysoké zaměstnanosti a konkurenceschopnosti je možné i v rámci globální ekonomiky. Navíc globalizace nabízí nemalé přínosy z mezinárodních ekonomických vztahů dané realizací úspor z rozsahu a snazším přeléváním technologických poznatků. 4.2 Konkurenceschopnost ekonomik EU Současná růstová výkonnost nových členských zemí je ve srovnání s většinou původních států EU příznivější. Jaká jsou ale perspektivy evropských ekonomik? Udrží si nové členské státy svoji konkurenceschopnost i v dlouhodobém horizontu? Dokáží se nákladově náročné ekonomiky západní Evropy vypořádat s výzvami globalizace? Odpovědi na tyto otázky samozřejmě nelze s jistotou poskytnout, ale můžeme se pokusit zmapovat předpoklady pro udržení konkurenceschopnosti jednotlivých ekonomik. Vyjdeme přitom z aktuálně publikovaných hodnocení renomovaných institucí – Světového ekonomického fóra, Centra pro evropskou reformu, Herritage Foundation a výzkumu inovační výkonnosti sestaveného pro potřeby Evropské komise. Uvedené instituce vycházejí z toho, že konkurenční výhoda ekonomik je založena na efektivní kombinaci širokého spektra vstupů. Využití širšího vzorku mezinárodních srovnání je nezbytné, neboť chápání konkurenceschopnosti jednotlivými pracovišti se dosti podstatně odlišuje podle preference počtu a typu zvolených indikátorů, přiřazených vah a dalších specifických hodnotitelských přístupů. Logicky i pořadí zemí se proto může dosti odlišovat dle sledovaného žebříčku. Přestože se v našem textu soustředíme na hodnocení těch nejuznávanějších institucí, je nutné upozornit, že výsledky nelze přeceňovat. Ročenky konkurenceschopnosti mají sice velký mediální a politický ohlas, ale změna o několik příček nemusí znamenat nic zásadního pro danou ekonomiku. Samozřejmě trvalý pokles nebo signifikantní zlepšování postavení indikují posun globální konkurenční pozice. Také velké rozdíly v pořadí zemí naznačují odlišné postavení v mezinárodním srovnání. Neexistuje však jednoznačná závislost mezi pořadím v ročenkách a indexech a ekonomickým růstem nebo vysokou životní úrovní ekonomik. Jsou patné i případy, kdy se ekonomicky nejvyspělejší státy, které těží ze specifických komparativních výhod a vykazují i solidní dlouhodobou perspektivu růstu, neumísťují zrovna na nejvyšších příčkách žebříčků (např. Lucembursko nebo Irsko). Konkurenceschopnost ekonomik EU dle Světového ekonomického fóra Jak bylo řečeno v kapitole 2, konkurenceschopnost lze měřit prostřednictvím tzv. Indexu globální konkurenceschopnosti (GCI), který sestavuje Světové ekonomické fórum. Index zohledňuje zhruba stovku indikátorů hodnotících např. úroveň infrastruktury, makroekonomické prostředí, vzdělávací systém, vyspělost trhů, technologickou úroveň zemí, inovační výkonnost, sofistikovanost podnikatelského prostředí, apod.). Na základě dosaženého skóre indexu poté stanovuje pořadí sledovaných ekonomik. Makroekonomická stabilita a konkurenceschopnost početné členské základny Evropské unie (EU-27) je dosti diferencovaná, což akcentují samozřejmě i komplexní hodnocení Světového ekonomického fóra (Porter, Schwab, Martin, 2008). Tabulka 4.5 ukazuje, že v aktuálním pořadí za období 2007-2008 byl rozptyl mezi nejúspěšnějším Dánskem (3.) a nejslabším Bulharskem (74.) více než 70 příček. 73


Tabulka 4.5 Konkurenceschopnost EU dle Světového ekonomického fóra (2004 – 2005, 2007-2008) Země Dánsko Švédsko Německo Finsko Velká Británie Nizozemsko Rakousko Francie Belgie Irsko Lucembursko Estonsko Španělsko Česká republika Litva Slovinsko Portugalsko Slovensko Lotyšsko Itálie Maďarsko Polsko Kypr Malta Řecko Rumunsko Bulharsko

Index globální konkurenceschopnosti (GCI) 2004-2005 2007-2008 Pořadí Pořadí Skóre 3. 3. 5. 4. 6. 5. 2. 6. 9. 8. 12. 10. 18. 15. 17. 18. 19. 20. 27. 22. 21. 25. 24. 27. 34. 29. 38. 33. 39. 38. 35. 39. 40. 40. 41. 41. 44. 45. 56. 46. 46. 47. 71. 51. 52. 55. 42. 56. 51. 65. 57. 73. 70. 74.

5,55 5,54 5,51 5,45 5,41 5,40 5,23 5,18 5,10 5,02 4,77 4,70 4,66 4,58 4,49 4,48 4,48 4,45 4,41 4,36 4,35 4,28 4,23 4,21 4,08 3,97 3,95

Zdroj: Světové ekonomické fórum on line (http://www.weforum.org/en/media/publications/CompetitivenessReports/index.htm).

Postavení vyspělých evropských ekonomik není v mezinárodním srovnání Světového ekonomického fóra vůbec špatné. Více než polovina zemí v elitní desítce pochází v posledních letech z Evropské unie. Stabilně nejlepšího skóre dosahují skandinávské země. V žebříčku za období 2007-2008 se Dánsko a Švédsko umístily hned v závěsu za Spojenými státy americkými a Švýcarskem. V tom minulém za roky 2006-2007 byly všechny tři severské země seřazeny dokonce na 2.-4. místě. V posledním hodnocení vykazovaly skandinávské ekonomiky v rámci dvanácti sle74


dovaných pilířů slabší výkonnost pouze z hlediska rozměru trhu (všechny tři země) a efektivnosti pracovního trhu (pouze u Švédska a Finska), ostatní hodnocení bylo vesměs vysoce kvalitní. Vysokou úroveň globální konkurenceschopnosti přiřazuje dané hodnocení také Německu, Nizozemsku a Velké Británii, avšak z rozdílných důvodů. Německo dominuje především v nejvyspělejších faktorech konkurenceschopnosti – inovacích a sofistikovanosti podnikatelského prostředí a také z hlediska infrastruktury. Přednosti Velké Británie lze hledat v efektivnosti pracovního a finančního trhu, Nizozemska zase v technologické připravenosti, efektivnosti komoditních trhů a sofistikovanosti podnikatelského prostředí. Celkově horší postavení oproti vyspělým zemí EU-15 vykazují nové členské státy a jihoevropské ekonomiky, až na výjimky dochází v posledních letech pouze k mírnému přibližování pořadí členské základny. Pěti nejhoršími hodnocenými ekonomikami byly za období 2007-2008 Bulharsko, Rumunsko, Kypr, Řecko a Malta. Konkurenceschopnost ekonomik EU dle Centra pro evropskou reformu Měřením konkurenceschopnosti se též zabývá Centrum pro evropskou reformu, jež vydává již osmým rokem tzv. „Lisabonskou ligovou tabulku“ (The Lisbon Scorecard), ve které je hodnocen výkon jednotlivých zemí v rámci plnění Lisabonské strategie EU. Žebříček nevychází z takového počtu indikátorů jako index Světového ekonomického fóra, ale zase zahrnuje nejen ekonomické, ale i sociální a environmentální ukazatele. Dalším výrazným rozdílem je zkoumaná skupina zemí, do které patří pouze členové EU a ne široká skupina světových ekonomik, tak jako je tomu u Světového ekonomického fóra. Podívejme se nyní, jak si stojí jednotlivé členské státy v plnění cílů Lisabonské strategie. Konkrétně vyjdeme z hodnocení Centra pro evropskou reformu publikovaného v roce 2008 (Barysch, Tilfod, Whyte, 2008). Z tabulky 4.6 lze vysledovat, že nejvyšší příčku v Lisabonské ligové tabulce zaujímá stabilně Dánsko následované Švédskem. Obě severské ekonomiky dosahují výborných výsledků především z hlediska ukazatelů trhu práce, indikátorů udržitelného rozvoje a výdajů na vědu a výzkum, kde je Švédsko dokonce leaderem v rámci celé Evropské unie. Slabinou dánské ekonomiky v posledních letech byl pouze pomalý růst hrubého domácího produktu a produktivity. Skandinávským zemím se daří dobře kombinovat stát blahobytu s flexibilními trhy práce a vysoce liberalizovanými komoditními trhy. Mezi další úspěšné ekonomiky se řadí Nizozemsko, Finsko a Rakousko. Nizozemsko a Rakousko patří mezi několik málo evropských zemí, kterým se daří současně dosahovat vysoké úrovně zaměstnanosti a produktivity práce. Na rozdíl kupříkladu od Francie a Belgie, které kombinují vysokou produktivitu s nízkou mírou zaměstnanosti nebo Velké Británie a Finska, pro něž je zase typická vysoká zaměstnanost a nízká produktivita. Nizozemsko je také jednou z ekonomicky nejvyspělejších zemí. Nejvýraznější slabinu nizozemské ekonomiky lze nalézt v oblasti inovačního potenciálu, zatímco rakouské v zaměstnanosti starších osob a relativně pomalé dynamice růstu HDP na obyvatele. Stabilně nižší příčky, v druhé polovině tabulky Centra pro evropskou reformu, zaujímají nové členské státy Evropské unie a země jižní Evropy. Nové členské státy vykazují ve většině případů výrazně nižší úroveň produktivity i ekonomické úrovně a horší inovační, sociální i environmentální ukazatele (výdaje na vědu a výzkum, zaměstnanost, energetická náročnost ekonomiky, apod.). Nejhorší pozice v letech 2005-2007 zaujímalo Polsko, Malta, Rumunsko, Bulharsko a Itálie. Výjimky mezi státy střední a východní Evropy představují Slovinsko, Estonsko a Česká republika (umístění okolo 10.-15. místa). Estonsko bylo dokonce v roce 2007 vyhodnoceno jako země, která učinila meziročně největší pokrok v plnění Lisabonských cílů (viz dále v textu) díky vysokému růstu životní úrovně, zlepšující se situaci na pracovním trhu i kvalitním charakteristikám podnikatelského prostředí. Zaměříme-li se na největší ekonomiky Unie, zjistíme, že s výjimkou těch jihoevropských, se řadí do druhé poloviny první desítky. Příčiny daného postavení se však různí. Německo je úspěšné především v inovačních indikátorech, Velká Británie na trhu práce a Francie z hlediska produktivity.

75


Tabulka 4.6 Pořadí zemí dle dosažení cílů Lisabonské strategie (2005, 2007) Země Dánsko Švédsko Rakousko Nizozemsko Finsko Irsko V. Británie Německo Francie Slovinsko Estonsko Lucembursko Belgie Česká republika Kypr Španělsko Lotyšsko Litva Řecko Slovensko Portugalsko Maďarsko Itálie Rumunsko Bulharsko Polsko Malta

Pořadí 2007

Pořadí 2005 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27.

1. 2. 3. 5. 6. 7. 4. 10. 8. 11. 16. 9. 13. 12. 14. 21. 19. 20. 17. 22. 18. 15. 23. 25. 24. 26. 27. Zdroj: Barysh,Tilford,Whyte, 2008, s. 15.

Postavení zemí EU dle Indexu ekonomické svobody Heritage Foundation Specifickou skupinu přístupů k hodnocení konkurenceschopnosti představují indexy ekonomické svobody.Tyto indexy nevycházejí z komplexní multikriteriální analýzy konkurenční pozice, ale poskytují spíše informace o tom, jakou má daná země institucionální kvalitu, hodnotí úlohu státu v ekonomice, a to především ve vztahu k domácím a zahraničním podnikatelským subjektům. Nejznámější Index ekonomické svobody, sestavený Heritage Foundation, který je prezentován od roku 1995. Ve 14. vydání z roku 2008 pokrýval 162 zemí, které byly klasifikovány z hlediska 10 skupin faktorů určujících pro ekonomickou svobodu (jak bylo řečeno v kapitole 3): 1) podnikání, 2) obchodní politika, 3) fiskální politika, 4) velikost vlády, 5) měnová politika, 6) investiční prostředí, 7) bankovnictví a finance, 8) vlastnická práva, 9) korupce a 10) regulace trhu práce. 76


Tabulka 4.7 Pořadí zemí Evropské unie dle Indexu ekonomické svobody (2008) Země

Index ekonomické svobody publikovaný Heritage Foundation v roce 2008 Pořadí

Irsko Velká Británie Dánsko Estonsko Nizozemsko Lucembursko Finsko Belgie Kypr Německo Litva Švédsko Rakousko Španělsko Slovensko Česká republika Lotyšsko Maďarsko Malta Francie Portugalsko Bulharsko Itálie Rumunsko Slovinsko Řecko Polsko

Celkové skóre 3. 10. 11. 12. 13. 15. 16. 20. 22. 23. 26. 27. 30. 31. 35. 37. 38. 43. 47. 48. 53. 59. 64. 68. 75. 80. 83.

82,4 79,5 79,2 77.8 76,8 75,2 74,8 71,5 71,3 71,2 76,8 70,4 70,0 69,7 68,7 68,5 68,3 67,2 66,0 65,4 64,3 62,9 62,5 61,5 60,6 60,1 59,5 Zdroj: Holmes, Feulner, 2008.

Hodnocení každé skupiny probíhá na stupnici od 0 do 100, přičemž 100 znamená nejlepší výsledek (Holmes, Feulner, 2008). Výsledkovou listinu tohoto indexu pro členské změ Evropské unie znázorňuje tabulka 4.7, ze které lze vysledovat, že pro většinu evropských ekonomik nejsou institucionální faktory hlavními zdroji konkurenceschopnosti. Úroveň jednotlivých ukazatelů je uvedena již v kapitole 3 - viz tabulky 3.3 a 3.4. Příčiny horšího postavení unijních ekonomik lze odhalit při podrobnějším pohledu na dílčí faktory indexu. Téměř všechny země Evropské unie zaostávají ve výsledcích dílčího indexu 4) ve77


likost vlády. Zde jsou negativně kalkulovány relativně vysoké vládní výdaje (měřeno jako podíl na hrubém domácím produktu) a některé také z hlediska indexů 5) fiskální svoboda (např. Švédsko a Dánsko) a 7) regulace trhu práce (např. Francie a Německo). Konkurenceschopnost založená na znalostech a inovacích Rozvinuté země procházejí v posledních dekádách výraznou strukturální změnou, v jejímž důsledku se mění hlavní zdroje konkurenčních výhod. Konkurenceschopnost vyspělých zemí spočívá stále více ve specifickém know-how a inovační kapacitě (tzv. innovation driven competitiveness). Pouze kvalitativně založená výkonnost je totiž považována pro nákladově náročné ekonomiky za dlouhodobě udržitelnou. Hodnocení inovační výkonnosti se stalo, obdobně jako celková konkurenceschopnost, předmětem řady odborných studií, indexů a pořadí. Mezinárodním srovnáním technologického a inovačního vývoje zemí se zabývá Světové ekonomické fórum, Mezinárodní institut pro manažerskou průpravu (IMD) v Lausanne, Světová banka a samozřejmě také Evropská komise. Připomeňme, že jedním z hlavních cílů při realizaci Lisabonské strategie byl rozvoj výzkumu, inovací a znalostní ekonomiky tak, aby bylo zastaveno technologické zaostávání Evropské unie ve vztahu k USA a dalším konkurenčním centrům. Právě z hodnocení zpracovaného pro potřeby Evropské komise vyjdeme ve srovnání inovační výkonnosti zemí Evropské unie. Konkrétně se jedná o dokument „European Innovation Scoreboard“, který zahrnuje 27 členských zemí, Chorvatsko, Turecko, Island, Norsko, Švýcarsko a také Spojené státy americké a Japonsko (Merit, 2007). Sledované země jsou vyhodnocovány na základě tzv. Souhrnného inovačního indexu (The Summary Innovation Index – SII). Poslední publikovaná podoba Souhrnného inovačního indexu za rok 2006 obsahuje 26 dílčích indikátorů rozdělených do pěti oblastí: hnací síly inovací (5 indikátorů vzdělanostního potenciálu), tvorba znalostí (4 ukazatele zaměřené na výši a strukturu výdajů na vědu a výzkum), inovace a podnikání (6 indikátorů – inovační výkonnost malých a středních podniků – MSP, výdaje na ICT, apod.), užití inovací (5 indikátorů – zaměstnanost v high-tech sektorech zpracovatelského průmyslu a služeb, export technologicky vyspělých produktů, apod.), duševní vlastnictví (5 indikátorů – patenty, ochranné známky). Všechny využité statistické údaje jsou čerpány z databází EUROSTAT, OECD nebo Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (Merit, 2007, s. 6-7). Analyzovaná data mají tudíž vysokou vypovídající schopnost, kterou zřejmě snižuje pouze to, že ne vždy se autorům podařilo nalézt odpovídající data za všechny země a stejné období. To je však problémem většiny srovnání tak velkého počtu zemí a indikátorů. Výsledky Evropského inovačního indexu, které jsou znázorněny v tabulce 4.8, naznačují, že průměrná inovační výkonnost EU-25 stále zaostává oproti Japonsku i USA. Pozitivní je ale fakt, že mezi roky 2004-2006 došlo k mírnému přiblížení. Evropská unie zlepšila relativní výkonnost ve vztahu k USA i Japonsku především z hlediska počtu vysokoškolských absolventů i gradujících ve vědeckých a technických oborech, výdajích podnikového sektoru na vědu a výzkum, zaměstnanosti v medium-high a high-tech sektorech zpracovatelského průmyslu, specificky oproti Spojeným státům také v počtu registrovaných patentů a pouze v porovnání s Japonskem z hlediska pokrytí internetem (Merit, 2007, s. 6-7). Průměrné hodnoty nejsou platné pro všechny země EU, jak je možné zjistit z tabulky 4.8. Podle hodnot Souhrnného inovačního indexu za rok 2006 a vývoje v posledních třech letech lze rozdělit členské země EU-27 do následujících skupin (Merit, 2007, s. 7-12): • inovační leadeři – Švédsko, Finsko, Dánsko, Německo, kteří dosahují vysoce nadprůměrných hodnot indexu oproti dalším zemím Evropské unie. Ze zemí mimo EU je na srovnatelné úrovni Švýcarsko a Japonsko, • inovační následníci – Velká Británie, Island, Francie, Nizozemsko, Belgie, Rakousko a Irsko, které vykazují nižší inovační výkonnost oproti leaderům, ale vyšší než průměr EU-25. Společným znakem těchto zemí bylo relativní zhoršování postavení v rámci celého vzorku 34 sledovaných zemí, • dohánějící země – Česká republika, Litva, Portugalsko, Polsko, Lotyšsko, Řecko 78


Tabulka 4.8 Souhrnný inovační index (SII): výsledkový přehled (2004, 2006) Země

Pořadí, 2004 (dle metodiky 2006)

Pořadí 2006

Hodnota indexu, 2006

Švédsko

1.

1.

0,73

Švýcarsko

2.

2.

0,71

Finsko

3.

3.

0,68

Dánsko

5.

4.

0,63

Japonsko

4.

5.

0,61

Německo

6.

6.

0,59

USA

7.

7.

0,54

Lucembursko

15.

7.

0,54

Velká Británie

8.

9.

0,53

EU-15

-

-

0,50

Island

12.

10.

0,49

Nizozemsko

9.

10.

0,49

Francie

11.

12.

0,48

Rakousko

13.

12.

0,48

Belgie

9.

12.

0,48

Irsko

13.

12.

0,48

EU-25

-

-

0,45

Norsko

16.

16.

0,36

Slovinsko

17.

17.

0,35

Estonsko

19.

18.

0,34

Itálie

17.

19.

0,34

ČR

20.

20.

0,34

Španělsko

20.

21.

0,31

Kypr

24.

22.

0,30

Malta

20.

22.

0,30

Litva

26.

24.

0,27

Maďarsko

23.

25.

0,26

Chorvatsko

24.

26.

0,25

Slovensko

27.

27.

0,23

Portugalsko

28.

27.

0,23

Řecko

29.

28.

0,22

Lotyšsko

31.

28.

0,22

Polsko

29.

31.

0,22

Bulharsko

31.

32.

0,21

Rumunsko

33.

33.

0,19

Turecko

34.

34.

0,08 Zdroj: Holmes, Feulner, 2008.

79


a Bulharsko, jejichž skóre je v unijním srovnání podprůměrné, ale v posledních letech bylo patrné u všech zemí dotahování k inovačním leaderům i následníkům, • zaostávající státy – Estonsko, Malta, Španělsko, Itálie, Maďarsko a Slovensko, jejichž současná inovační výkonnost i vývoj mezi roky 2004-2006 byly podprůměrné. Jako nezařaditelné v rámci uvedené klasifikace se ukázalo Lucembursko, Kypr a Rumunsko. Skóre indexu za rok 2006 by Lucembursko řadilo mezi inovační následníky, Kypr s Rumunskem mezi dohánějící země, ale zlepšování inovační výkonnosti bylo u všech tří ekonomik tak výrazné, že výrazně převyšovalo tempo příslušných skupin. Z uvedených výsledků vidíme, že vysoká konkurenceschopnost v globální ekonomice a rozvinuté sociální standardy se nemusí vylučovat – není tudíž nutné bořit evropské sociální modely. Je však nezbytné je doplnit o účinnou aktivační strategii, která sníží regulaci a zvýší flexibilitu trhů práce. Jako příklad úspěšných reforem vyspělých západních ekonomik lze uvést skandinávské státy, kterým se podařilo propojit stát blahobytu s flexibilními trhy práce a vysoce liberalizovanými komoditními trhy. Do budoucna by se proto měly vyspělé evropské země zaměřit na hledání takových přístupů, které budou respektovat evropské tradice a zvyklosti při současném udržení konkurenceschopnosti v globálním prostředí. Pro vyspělé ekonomiky EU také platí, že již jen těžko mohou konkurovat v ceně výrobních faktorů. Jsou proto nuceny se zaměřit na produkci sofistikovaného zboží, kterou se odliší od konkurence využitím specifického know-how. V rámci strukturálních politik by měly proto rozvíjet zejména vyspělé rozvojové faktory, kterými jsou např. sofistikovanost podnikatelského prostředí nebo inovační potenciál. Postavení nových členských zemí indikuje, že aktuální vysoká růstová dynamika nemusí být dlouhodobě udržitelná. Nové členské země v řadě sofistikovanějších ukazatelů zaostávají (výdajů na vědu a výzkum, inovační potenciál, technologická úroveň, vzdělávací kapacity, apod.), což se bude promítat stále více v souvislosti se zvyšováním nákladů práce a životních standardů. V krátkém a patrně i střednědobém období bude možné nedostatky v produktivitě kompenzovat nižšími náklady vstupů, ale v dlouhodobém horizontu se i pro tyto ekonomiky jeví jako nezbytné postupné zkvalitňování ekonomického prostředí směrem ke standardům vyspělých zemí. 4.3 Konkurenceschopnost EU z pohledu sociálních a demografických ukazatelů Zaměstnanost Snad v žádné oblasti ekonomiky neexistuje tak velký rozdíl mezi EU a dalšími vyspělými centry světové ekonomiky (USA a Japonskem) jako na trhu práce. Míra nezaměstnanosti Evropské unie (průměr EU-27) je v porovnání s USA a Japonskem téměř dvojnásobná, míra zaměstnanosti naopak dosahuje dlouhodobě nižších hodnot (již více než tři dekády).23 Na úrovni Evropské unie se zaměstnanost proto dostává mezi hlavní priority k udržení růstu a konkurenceschopnosti členských zemí. Na úrovni Evropské unie se zaměstnanost dostává mezi hlavní priority k udržení růstu a konkurenceschopnosti členských zemí. V původní Lisabonské strategii z roku 2000 byly pro oblast zaměstnanosti stanoveny dva hlavní cíle: • posunout míru zaměstnanosti na 70 % do roku 2010, • zvýšit míru zaměstnanosti žen na 60 % do roku 2010. Na zasedání Evropské rady ve Stockholmu byl přidán další cíl: • zvednout míru zaměstnanosti starších osob (55-64 let) na 50 % do roku 2010. V období 2000-2007 byl v dané oblasti dosažen značný pokrok. Celková míra zaměstnanosti vzrostla z 62 na 65 %. Ještě výraznější progres můžeme sledovat u míry zaměstnanosti žen (stoup23

Míra zaměstnanosti byla v roce 2006 64,5 % v EU-25, 72 % v USA a 70 % v Japonsku. Míra nezaměstnanosti činila v roce 2006 7,1 % v EU–25, 4,6 % v USA a 3,9 % v Japonsku.

80


Tabulka 4.9 Zaměstnanost v členských zemích EU (%, 2000, 2007) Členská země Dánsko Nizozemsko Švédsko Rakousko Velká Británie Kypr Finsko Německo Estonsko Irsko Lotyšsko Portugalsko Slovinsko EU-27 Česko Španělsko Litva Francie Lucembursko Belgie Bulharsko Řecko Slovensko Rumunsko Itálie Maďarsko Polsko Malta

Míra zaměstnanosti 2000 76,3 72,9 73,0 68,5 71,2 65,7 67,2 65,6 60,4 65,2 57,5 68,4 62,8 62,2 65,0 56,3 59,1 62,1 62,7 60,5 50,4 56,5 56,8 63,0 53,7 56,3 55,0 54,2

2007 77,1 76,0 74,2 71,4 71,3 71,0 70,3 69,4 69,4 69,1 68,3 67,8 67,8 65,4 66,1 65,6 64,9 64,6 63,6 62,0 61,7 61,4 60,7 58,8 58,7 57,3 57,0 55,7

Míra zaměstnanosti žen 2000 2007 71,6 73,2 63,5 69,6 70,9 71,8 59,6 64,4 64,7 65,5 53,5 62,4 64,2 68,5 58,1 64,0 56,9 65,9 53,9 60,6 53,8 64,4 60,5 61,9 58,4 62,6 53,7 58,3 56,9 57,3 41,3 54,7 57,7 62,2 55,2 60,0 50,1 55,0 51,5 55,3 46,3 57,6 41,7 47,9 51,5 53,0 39,6 46,6 39,6 49,6 49,7 50,9 48,9 50,6 33,1 36,9

Míra zaměstnanosti starších osob 2000 2007 55,7 58,6 38,2 50,9 64,9 70,0 28,8 38,6 50,7 57,4 49,4 55,9 41,6 55,0 37,6 51,5 46,3 60,0 45,3 53,8 36,0 57,7 50,7 50,9 22,7 33,5 36,9 44,7 36,3 46,0 37,0 44,6 40,4 53,4 29,9 38,3 26,7 32,9 26,3 34,4 20,8 42,6 39,0 42,4 21,3 35,6 49,5 41,4 27,7 33,8 22,2 33,1 28,4 29,7 28,5 28,3 Zdroj: Eurostat, 2008.

la o 4 procentní body na 58 %) a u míry zaměstnanosti starších osob, která vzrostla dokonce z 37 na 44 %. I přes zlepšenou výkonnost ale nelze reálně očekávat splnění tzv. Lisabonských cílů do roku 2010. Pouze cílová hodnota 60 % u míry zaměstnanosti žen může být atakována. Nadále přetrvávají poměrně velké rozdíly v míře zaměstnanosti mezi členskými státy. V roce 2007 bylo rozpětí mezi zeměmi s nejvyšší a nejnižší celkovou zaměstnaností 54 % (Malta) ku 77 % (Dánsko). 70% kritérium výrazně překračovalo i Švédsko a Nizozemsko. Kolem této hranice se pohybovala Velká Británie, Rakousko, Finsko, Kypr, Německo, Estonsko a Irsko. Naopak Rumunsko, 81


Itálie, Maďarsko, Polsko a Malta nedosahovaly ani 60% míry zaměstnanosti. Větší rezervy při plnění Lisabonských a Stockholmských cílů lze vysledovat u nových členských zemí než původních států EU-15. Trhy práce v nových členských zemích byly v transformačním období poznamenány výraznými strukturálními posuny v ekonomice, které se promítly především v méně rozvinutých regionech. V nejvíce postižených zemích dochází ke zlepšování situace na trhu práce až v posledních pěti letech. Demografické trendy a perspektivy Dnes je již poměrně známou skutečností, že změny společenských podmínek a individuálních hodnot vyvolávají výrazné demografické problémy nemalého rozsahu. Podle aktuálních odhadů by měl počet obyvatel EU sice díky přistěhovalectví mírně růst až do roku 2025, pak se již očekává pokles, jež by mohl u některých států přesáhnout do roku 2050 i 10 %. Počet obyvatel EU-25 by se měl snížit ze 456,8 mil. v roce 2005 na 449,8 mil. v roce 2050. Podíl Unie na světové populaci se ve stejném období pravděpodobně sníží ze 12 % na 6 %, což omezí váhu Evropy ve světovém hospodářství. Z pěti nejlidnatějších zemí EU vzroste v období 2005 až 2050 pouze počet obyvatel Velké Británie a Francie (Evropská komise, 2005, s. 2). Hlavními trendy populačních změn v EU jsou: • trvale nízká porodnost, která je hluboko pod mírou nutnou k obnově populace, • zvyšující se délka života, která je důsledkem značného pokroku ve zdravotnictví a kvalitě života, • změny ve struktuře populace, zejména rostoucí podíl starších osob, které jsou ekonomicky závislé na zmenšující se populaci v produktivním věku. Porodnost patří vedle migrace mezi hlavní ukazatele ovlivňující přírůstky populace. Ke sledování porodnosti je užíván ukazatel úhrnné míry porodnosti, který vyjadřuje průměrný počet dětí na jednu ženu v průběhu celého života. Klíčovou hranicí, která zaručuje přirozenou reprodukci obyvatelstva, je v průměru 2,1 dítěte na jednu ženu (Evropská komise, 2005, s. 2). Z tabulky 4.10 je patrné, že společným znakem zemí Evropské unie byl v posledních zhruba třiceti letech výrazný pokles porodnosti.V světle demografických odhadů lze hodnotit současnou míru porodnosti ve všech členských zemích EU-27 jako nízkou nebo dokonce velmi nízkou. Do skupiny zemí s nízkou mírou porodnosti (v rozmezí 1,6 – 2,0) lze zařadit Francii, Irsko, skandináv ské státy, země Beneluxu a Velkou Británii. Velmi nízkou porodnost (v rozmezí od 1,2 do 1,5) mají všechny ostatní státy (nové členské státy střední a východní Evropy, země jižní Evropy, Německo a Rakousko). Pokles porodnosti v nových členských zemích EU nastal sice později (zhruba o 20 let ve srovnání se severní a západní Evropou a o 10 let později než v jihoevropských zemích), ale byl o dost výraznější. Situace ovšem není překvapující. Významnou roli zde sehrála změna ekonomických, sociálních a společenských poměrů v 90. letech minulého století. Míra sociálních jistot i výdaje na rodinnou politiku se na počátku transformačního období výrazně snížily. Navíc přispělo i rozšíření možností pracovního, společenského a individuálního vyžití. Vývoj v jihoevropských zemích je ale možné označit za určité překvapení, zejména pokud bereme v úvahu rozdíly v chápání významu rodiny na severu a jihu Evropy. Sever, kdysi převážně protestantský, je nyní do velké míry světský a individualistický, zatímco jih stále zůstává pod významným vlivem katolicismu. Přesto právě ve skupině jihoevropských zemí protestují ženy proti své tradiční roli matky a řeší, zda zvolit pracovní či rodinný život (Liddle, Lerais, 2006, s. 14-18). Vysvětlení lze pravděpodobně hledat v nových hodnotových systémech mladé generace a v podmínkách umožňujících skloubení pracovního a rodinného života. Neustále se zlepšující systém následné i preventivní zdravotní péče a příklon ke zdravému životnímu stylu zapříčiňují snižování úmrtnosti a prodlužování věku evropské populace. Je odhadováno, že průměrný věk se zvýší v Evropské unii mezi roky 2005 a 2050 téměř o deset let. Souběh prodlužující se délky života a nízké porodnosti způsobuje změny věkové struktury populace. Snížení porodnosti přišlo po populačně silných ročnících z 50., 60. a 70. let minulého století, což je důvodem současného vysokého počtu obyvatel ve věku mezi 45 až 82


Tabulka 4.10 Vývoj a prognóza porodnosti v zemích Evropské unie (1960, 1980, 2006, 2030, 2050) Země Francie Irsko Švédsko Dánsko Finsko Velká Británie Lucembursko Nizozemsko Belgie Estonsko Kypr Bulharsko Řecko Španělsko Lotyšsko Malta Rakousko Portugalsko Česká republika Německo Litva Maďarsko Polsko Rumunsko Slovinsko Itálie Slovensko EU-25

Úhrnná míra porodnosti (počet dětí na jednu ženu) 1960 1980 2006 2030 2050 2,9 1,9 2,0 1,9 1,9 4,0 2,9 1,9 1,8 1,8 2,3 1,7 1,9 1,9 1,9 2,6 2,7 2,8 1,8 3,2 2,7 1,9 3,4 2,2 2,3 2,9 1,9 3,1 2,8 3,1 2,2 2,5 2,4 1,8 2,7 2,0 2,3 2,5 2,9 2,6

1,4 1,7 1,8 1,8 1,5 1,6 2,1 3,5 2,0 2,0 1,9 2,0 2,0 1,8 2,0 2,0 1,5 2,0 1,8 2,3 2,3 1,9 1,5 2,3 1,9

1,8 1,8 1,8 1,7 1,7 1,6 1,6 1,5 1,4 1,4 1,4 1,4 1,4 1,4 1,4 1,3 1,3 1,3 1,3 1,3 1,3 1,3 1,3 1,2 1,5

1,8 1,8 1,8 1,6 1,8 1,7 1,6 1,5 1,4 1,5 1,4 1,6 1,6 1,5 1,6 1,5 1,5 1,6 1,6 1,6 1,6 1,5 1,4 1,5 1,6

1,8 1,8 1,8 1,6 1,8 1,7 1,6 1,5 1,5 1,5 1,4 1,6 1,6 1,5 1,6 1,5 1,5 1,6 1,6 1,6 1,6 1,5 1,4 1,6 1,6 Zdroj: Eurostat, 2008.

65 roky. Tato početná věková skupina bude postupně přecházet do důchodového věku, a zvyšovat tak nepříznivý poměr mezi produktivní generací a důchodci. Jak bylo uvedeno v kapitole 3, podle populačních projekcí publikovaných v materiálech Evropské komise se do roku 2060 zvýší počet seniorů starších 65 let téměř o 60 mil. a jejich podíl na celkové populaci vzroste na zhruba 30 %. Podíl obyvatel ve věku nad 80 let se oproti současnosti dokonce téměř ztrojnásobí, zatímco populace v produktivním věku 15-64 let dosáhne maxima zhruba okolo roku 2010 a poté se 83


bude postupně zmenšovat. Její podíl poklesne z dnešních 67 % na 57 % v roce 2050. Vážnost probíhajících změn v populační struktuře je dána především možnými dopady na ekonomické a sociální systémy. Nízká porodnost bude působit na snížení počtu osob v produktivním věku a následně tak i na pokles celkové zaměstnanosti a zpomalení tempa růstu potenciálního produktu. Stárnutí populace si zase vyžádá vyšší sociální výdaje (penzijní systémy, zdravotnictví, dlouhodobou péči o seniory, apod.), což bude mít negativní dopady na udržitelnost veřejných financí. Dopady na ekonomiku a sociální systémy nebudou samozřejmě okamžité. Prognostická studie Evropské komise z roku 2006 odhaduje, že dopady na celkovou zaměstnanost se výrazněji projeví až po roce 2018. V současné dekádě by měla Unie profitovat z příznivé kombinace růstu populace v produktivním věku a zvyšování míry zaměstnanosti. Mezi roky 2011 a 2017 by mělo ještě zvyšování míry pracovní participace24 kompenzovat pokles aktivní složky populace a až po roce 2018 by měly převážit demografické efekty (Carone, Cécile, 2006, s. 35-45). Celkový počet zaměstnaných osob v EU-25 by se měl mezi roky 2004-2050 snížit zhruba o 5 %, a to i přes dosažení 71 % míry zaměstnanosti. Podle studie Evropské komise (Carone, Cécile, 2006) by měly být poklesem pracovního vstupu nejvíce postiženy nové členské státy EU (především pobaltské státy, Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko) a země jižní Evropy (Itálie, Řecko, Portugalsko), zatímco nárůst celkové zaměstnanosti je v následujících desetiletích prognózován pro Kypr, Lucembursko, Irsko, Maltu, Švédsko, Belgii, Nizozemsko, Francii a Velkou Británii. Klesající zaměstnanost a stárnutí populace ohrožuje udržitelnost veřejných financí a současného sociálního modelu. Senioři totiž patří mezi největší příjemce z penzijních a zdravotních fondů. Při zachování stávajících mechanismů sociální ochrany v členských zemích, je pro EU-25 odhadováno průměrné zvýšení: • podílu výdajů na starobní penze k HDP ze současných 10,6 % na 12,8 % HDP v roce 2050 (zhruba o pětinu), • podílu výdajů na zdravotnictví k HDP ze současných 6,4 % na 7,9 % HDP v roce 2050 (zhruba o čtvrtinu), • podílu výdajů na dlouhodobou péči o seniory ze současných 0,9 % až na 1,7 % v roce 2050 (zhruba o 40 %) (Carone, Cécile, 2006, s. 54-144). Z uvedených prognóz není nutné přijímat krizové scénáře. Publikované studie pouze jednoznačně potvrzují již známý fakt, že k zajištění ekonomické prosperity a udržitelnosti bude nezbytné reformovat stávající penzijní a sociální systémy. Většina aktivit spojených s řešením demografických změn spadá do oblasti působnosti členských zemí nebo jejich regionálních orgánů či sociálních partnerů. Závažnost demografických problémů a dosavadní stav reformních procesů jsou ve 27 členských zemích na odlišné úrovni, proto je nutné koncipovat politiky a opatření k řešení demografických výzev přesně dle potřeb jednotlivých zemí. Přesto se pokusíme v následujícím textu přiblížit několik opatření, které shledáváme jako obecně doporučitelné s ohledem na aktuální trendy v EU: • opatření ke zlepšení populačních tendencí, • podpora zvyšování zaměstnanosti, • přijímání a integrace přistěhovalců, • reformy penzijních systémů a sociální ochrany. Porodnost Ukazuje se, že nízká míra porodnosti je výsledkem omezujících podmínek, které limitují plné rozvinutí soukromého a rodinného života. Průzkumy dokumentují velký rozdíl mezi tím, kolik dětí by občané EU chtěli mít (2,3) a kolik jich skutečně vychovávají (1,5). Důležitost vhodných populačních opatření dokumentují i příklady úspěšných evropských zemí, kupříkladu Francie nebo Švédska, kde díky opatřením ve prospěch rodin a sladění pracovního a soukromého života mají „přijatelnou míru“ porodnosti. Ta je sice stále pod reprodukční hranicí 2,1, ale společně s adekvátní mírou migrace může bránit poklesu počtu obyvatel, když ne stárnutí. 24

Je kalkulováno především se zvýšením zaměstnanosti mladých, žen a starších osob.

84


Chtějí-li evropské země zmírnit demografický pokles, měly by vzít v úvahu měnící se podobu současných rodin. Jako vhodné se ukazují opatření, která umožní sladit rodinný a pracovní život. Jedná se o následující opatření: zajištění dostatečných služeb péče o dítě v předškolním věku, adekvátní finanční či daňovou podporu rodin a rodičovských dovolených, podporu flexibilních forem práce a pracovní doby, podporu bydlení pro sociálně ohrožené rodiny nebo samoživitele, apod. Zaměstnanost, aktivní stárnutí populace Stav a hlavní příčiny poměrně nízké zaměstnanosti, která postihuje většinu členských zemí EU, jsou analyzovány již v předchozím textu. Nyní jen připomeňme, že značné rezervy jsou patrné zejména z hlediska mladých pracovníků (nezaměstnanost osob ve věku 15-24 let činí v EU 17 procent), žen (více než 10 % žen v nejaktivnějším věku mezi 25-54 roky zůstává mimo trh práce z rodinných důvodů) a starších osob, na které s podívejme trochu podrobněji. Jak již jsme uváděli, Evropané se dožívají stále vyššího věku a také se těší déle lepšímu zdravotnímu stavu (samozřejmě s výjimkou tělesně náročných manuálních profesí). Podíl osob ve věku 55-64 let by se měl ze současných 17 procent zvýšit do roku 2050 na téměř 30 procent. Přičemž zaměstnanost této skupiny pracovníků je téměř poloviční oproti populaci ve věku mezi 25-54 roky. Míra zaměstnanosti pracovníků ve věku 60-64 let dosahuje dokonce necelých 27 % a nejstarší evidované skupiny ve věku 65-69 let dokonce jen 8 %. V případě obou věkových skupin Evropská unie výrazně zaostává za Spojenými státy americkými. Výjimkou jsou pouze některé státy, kde je již dnes zaměstnanost seniorů 60+ dosti vysoká (např. Švédsko, Estonko, Irsko, Dánsko,Velká Británie, Kypr, Litva nebo Portugalsko). Problematika aktivního stárnutí a zvyšování potenciálu pracovníků ve věku 55-64 let, popř. i 65-69 let, by se proto měla dostat v následujících letech do popředí při realizaci politik na trhu práce. Jako adekvátní se jeví následující opatření: • prodloužení hranice důchodového věku a přibližování věku standardního odchodu do důchodu u mužů a žen, • snížení „atraktivnosti pobídek“ k odchodu starších osob z trhu práce (relativní znevýhodnění předčasných penzí a sociálních dávek ve vztahu k zaměstnanosti; přísný dohled nad dávkami v nemoci a invaliditě), • vytvoření cíleného systému aktivní politiky zaměstnanosti a vzdělávacích programů, které zvýší zaměstnatelnost starších pracovníků, • zajištění srovnatelné ceny starších a mladších pracovníků pro zaměstnavatele (odklon od odměňování dle principu seniority; opuštění politik založených na podporách anebo preferencích při zaměstnání mladších pracovníků, apod.). • flexibilní podmínky práce (kombinace mzdy a penze, částečné úvazky, pracovní poměry na dobu určitou). Imigrace obyvatel Přistěhovalectví bývá často zmiňováno především v souvislosti s řešením zaměstnanosti a demografické situace EU. Z pohledu integrační země lze zaznamenat skutečně celou řadu ekonomických a neekonomických dopadů. Imigrace znamená příliv pracovníků, což může vést ke zvýšení zaměstnanosti v sektorech potřebujících dodatečnou pracovní sílu a následně ke zvýšenému přílivu prostředků do veřejných rozpočtů (v podobě přímých i nepřímých daní ze spotřeby). Vedle ekonomických dopadů má imigrace i demografické dopady. Migranti mívají obvykle mnohem mladší věkovou strukturu,25 tudíž mohou „omlazovat“ populace. V závislosti na zemi původu mají obvykle také vyšší úroveň fertility (Bicanová, 2004, s. 71-73). Čistý příliv migrantů je již řadu let hlavním faktorem růstu populace v Evropě. Intenzita přílivu populace ovšem zaostává v mezinárodním srovnání. Podíl obyvatel narozených v zahraničí na celkové populaci dosahoval v roce 2006 více než 9 %, přičemž ve Spojených státech to bylo 12 %, 25

Podle údajů Evropského statistického úřadu za rok 2004 bylo více než 41 % imigrantů do zemí EU-27 ve věku mezi 20 a 39 lety ve srovnání s 28% podílem stejné věkové skupiny domácích obyvatel.

85


v Kanadě téměř dvojnásobných 18 % a v Austrálii dokonce 23 %. Mezi členskými státy lze ovšem vysledovat podstatné diference. Z původních členských zemí EU-15 je nejvyšší podíl imigrantů v Lucembursku (40 %)26, Rakousku (15 %) a Švédsku (14 %). Následováni jsou Španělskem, Belgií, Nizozemskem a Velkou Británií, kde je podíl nad 10 %. Kladně lze hodnotit pozitivní trend ve zvyšování přílivu přistěhovalců, který zaznamenává většina zemí EU-15 (European Commission, 2008b, s. 18, 19, 129). V rámci nových členských zemí EU-12 vykazují nejvyšší podíl obyvatel narozených v zahraničí na celkové populaci Kypr (17 %), Estonsko (14 %) a Litva (10 %). Následuje Slovinsko, Malta a Lotyšsko. Podíl ve všech ostatních zemích je minimální (vždy pod 2 %). Na rozdíl od původních členských zemí se ve státech EU-12 (s výjimkou Kypru) podíl imigrantů v období 1995-2006 pozvolna snižoval (European Commission, 2008b, s. 19, 129). Migranti sami o sobě však nevytvářejí pracovní místa. Závisí na typu migrantů, kvalifikaci, možnostech integrace do společnosti, apod. Se zaměstnaností imigrantů má řada zemí Evropské unie (zejména ekonomicky vyspělé země západní a severní Evropy) značné problémy. Míra zaměstnanosti zahraničních obyvatel ze zemí mimo EU-27 je ve všech státech EU-15 kromě Lucemburska, Řecka, Španělska, Portugalska a Itálie nižší ve srovnání s domácími obyvateli a migranty z ostatních zemí EU. Nové členské země zaznamenávají opačné tendence. Příčiny je možné hledat především v relativně štědřejších sociálních systémech zemí EU-15, které mohou působit jako magnet na přistěhovalce. Imigrační příliv pravděpodobně nedokáže zvrátit populační trendy v Evropské unii, ale může působit v kombinaci s dalšími již uvedenými opatřeními jako významný zmírňující faktor. Migrační potenciál není ve většině členských zemí plně využíván, proto se jeví jako vhodná další podpora účinného a transparentního řízení k příjímání státních příslušníků ze třetích zemí a zavedení aktivních integračních politik. Rezervy je možné hledat především v úrovni pracovní participace a integrace přistěhovalců i v jejich kvalifikační a vzdělanostní úrovni. V integraci státních příslušníků třetích zemí by měly pomoci speciální programy, které by přistěhovalcům umožnily získat potřebnou kvalifikaci a jazykové znalosti během období odborné přípravy v Evropě. Důležité je rovněž zaměřit se na problematiku uznávání diplomů a jiných dokladů o kvalifikaci, aby se předešlo situaci, kdy přistěhovalci vykonávají výrazně méně placenou práci, než pro kterou mají kvalifikaci. Velká většina členských zemí trpí akutním nedostatkem právě vysoce kvalifikovaných pracovních sil, ale podmínky pro jejich integraci zatím nejsou na odpovídající úrovni. Penzijní systémy Měnící se demografická situace a sociální hodnoty (větší akcent na individuální odpovědnost obyvatel) Evropy vyvolávají potřebu reforem důchodových systémů. Ty probíhají v posledních letech ve všech členských zemích Evropské unie, ale jejich intenzita i zaměření se výrazně liší stát od státu, proto prakticky nelze generalizovat společné postupy pro všechny země EU-27. Všechny používané systémy důchodového zabezpečení v zemích Evropské unie jsou založeny na tzv. systému tří pilířů. Prvním pilířem, který je založen na mezigenerační solidaritě a je financován průběžným způsobem, se rozumí státem garantovaná penze. Druhý pilíř tvoří aktivity zaměstnavatelských subjektů směřujících k poskytování dávek občanům ve stáří. Za třetí pilíř jsou považovány soukromé aktivity občanů (Brdek, 2002, s. 108-113). Jednotlivé pilíře jsou v zemích Evropské unie variabilně financovány, a mají tudíž různou váhu v celkové penzi. Také jejich obligatornost či dobrovolnost se odlišují dle členských států. Reformy důchodových systémů prováděné v zemích EU po roce 2000 usilují o přizpůsobení penzijních systémů novým demografickým trendům. Ve všech zemích EU se prodlužuje důchodový věk u mužů i žen a postupně jsou redukovány nástroje prvního pilíře založené na systému průběžného financování, stále více jsou využívány nástroje založené na větším podílu soukromého či firemního financování (2. a 3. pilíř sociálního systému). Postupy i intenzita reforem se však podstatně odlišují. Jako příklady aktuálních reforem lze uvést kupříkladu penzijní systémy v nových členských ze26

Specifikem Lucemburska je vysoký podíl zahraničních pracovníků z jiných členských zemí EU (především z Portugalska, Belgie, Francie, Německa a dalších zemí).

86


mích (v Estonsku, Lotyšsku, Polsku, Maďarsku a na Slovensku), které kombinují systém průběžného financování se soukromým financováním tak, že privátní schémata jsou povinná pro obyvatele pod určitou věkovou hranicí a dobrovolná pro starší občany. Rakousko zase v reformách z let 2004 a 2005 podpořilo udržitelnost penzijního systému zesílení vztahu mezi výší příspěvků a výplat ze systému a dále také zvýšilo pobídky pro delší setrvání v pracovním poměru a snížilo výhodnost předčasných penzí (tzv. systém bonus a malus). Pobídky k prodlužování zaměstnanosti byly přijaty také v Portugalsku, Finsku, Lucembursku nebo Nizozemsku. Zatímco Velká Británie se vydala cestou zefektivnění regulace penzijního systému, zjednodušení daňového režimu penzijních fondů a posílením ochrany pro schémata konečných výplat (European Commission, 2006, s. 11-13). Globalizace a evropská sociální politika Procesy globalizace, které v současné době přetvářejí mezinárodní ekonomické vztahy a postavení národních států, mají výrazné dopady také na trhy práce a sociální modely v zemích Evropské unie. Produkce je stále méně relokována v zemích, kde dochází k její spotřebě. Propojenost globální ekonomiky umožňuje přesunovat výrobu nebo její části do zemí s levnějšími vstupy. Dříve obvyklá migrace za prací je dnes nahrazována přesuny kapitálu. Nadnárodní firmy z nového uspřádání světového hospodářství samozřejmě profitují, ale pro vyspělé a nákladově náročné ekonomiky vznikají nemalé problémy. Je vytvářen tlak na zvyšování produktivity a snižování nákladů práce, což znamená i omezování sociálních standardů. Mezi zasažené ekonomiky patří většina původních členských zemí Evropské unie, jejichž náklady práce a sociální standardy převyšují ostatní regiony světové ekonomiky. Náklady práce jsou v zemích západní a severní Evropy vyšší nejen oproti méně vyspělým asijským, latinskoamerickým a východoevropským ekonomikám, ale i ve srovnání s Japonskem, USA nebo Kanadou. Zatímco délka pracovní doby patří k nejkratším mezi zeměmi OECD. Evropští politici jsou nuceni hledat nástroje, pomocí kterých si země západní Evropy udržely konkurenceschopnost ve světové ekonomice. Ekonomiky EU jsou nuceny snižovat daně z příjmů právnických osob a omezovat náklady práce (zejména vedlejší nemzdové náklady), aby udržely atraktivitu pro investory. Zároveň je nutné generovat dostatečné příjmy pro financování veřejných rozpočtů. Jako vhodné řešení uvedených problémů by se mohla jevit redukce stávajících sociálních standardů v zemích Evropské unie. Proti vzniku minimálního sociálního státu ovšem hovoří silná tradice a preference obyvatel. Do budoucna proto můžeme očekávat spíše zefektivnění a větší zacílení sociálních podpor, zpřísnění kritérií pro zapojení se do systému sociální ochrany nebo aplikaci opatření a nástrojů, které přispějí k vyšší flexibilitě trhu práce a posílení míry zaměstnanosti. Reformy trhu práce a sociální politiky ale představují poměrně složitý problém, který zahrnuje nejen ekonomické, ale i sociální a společenské aspekty. Provádění reforem v sociální oblasti naráží ve většině zemí na politický odpor. Mnohé vlády proto systematicky odsouvají nepopulární reformy nebo se uchylují pouze k reformám dílčím, které nepřinášejí potřebné výsledky. Navíc je nutné hledat takové přístupy, které budou respektovat evropské tradice a zvyklosti při současném udržení konkurenceschopnosti v globálním prostředí. Jedním z možných nástrojů ke zvýšení konkurenceschopnosti evropských trhů práce, je tzv. princip flexicurity, který je již řadu let aplikován v rámci sociálních politik některých členských zemí EU (např. Dánska, Rakouska, Nizozemska) a v současné době je mu věnována i značná podpora ze strany Evropské komise a dalších unijních institucí. Koncept flexicurity je pokusem o sladění tradičně protichůdných požadavků zaměstnanců a zaměstnavatelů. Evropští podnikatelé preferují flexibilní trh práce s liberálními pravidly, který podpoří podnikatelskou aktivitu a ekonomický rozvoj. Současně se však projevují požadavky zaměstnanců a odborových svazů na udržení určitého stupně sociálních standardů a jistot, které jsou pro Evropu, a zvláště pak pro některé její země (např. Francii, Německo, Belgii, Švédsko apod.), typické. Princip flexicurity, který vznikl spojením anglických slov „flexibility“ a „security“, je založen na kombinaci nástrojů podporujících flexibilitu pracovního trhu s vysokým stupněm sociální ochrany (flexibilita a jistota). Flexibilitou lze rozumět možnost přechodu z jednoho zaměstnání do druhého, možnost úpravy pracovní doby, 87


mzdových nákladů, možnost změny organizace práce v rámci podniku apod. Jistota je spojována především s udržením se na trhu práce a garancí uspokojivé výše příjmů při ztrátě zaměstnání. Tyto zdánlivě protikladné pojmy se nevylučují, naopak, jejich spojením lze poskytnout zaměstnavatelům i zaměstnancům potřebnou pružnost i nutnou jistotu (Evropská komise, 2007a, s. 8). Snaha o flexibilní uspořádání pracovních vztahů vyplývá ze zkušenosti, že zákony na ochranu pracovních míst sice znesnadňují propouštění stávajících zaměstnanců, avšak také brání vstupu dalších lidí na trh práce. Při příjímání nových zaměstnanců proto firmy kalkulují se zvýšenými náklady při jejich případném propouštění. Z tohoto důvodu je prosazována snaha o moderní formy uspořádání pracovních vztahů, jako jsou např. práce na částečný úvazek, časově omezené pracovní smlouvy, větší možnost práce přesčas, dohody umožňující snazší ukončování pracovněprávních vztahů a vyšší flexibilitu utváření mezd apod.).

Tabulka 4.11 Proměny evropského sociálního modelu v 21. století Tradiční model

Nový model

ochrana existujících pracovních míst

udržení vysoké zaměstnanosti ekonomiky

strukturální změny v rámci stávajících firem

vytváření nových pracovních míst

komplexní systém zdravotního a sociálního pojištění

moderní systémy sociální ochrany aktivní politika zaměstnanosti, stimulace k zaměstnání

vysoká míra regulace pracovních trhů

flexibilita pracovního trhu

stabilní pracovní místa na plný pracovní úvazek

nové formy uspořádání pracovních vztahů

průběžně financovaný penzijní systém

reformovaný penzijní systém založený na participaci jedince

relativně nízká hranice důchodového věku

prodlužování hranice důchodového věku, stimulace zaměstnanosti starších osob Zdroj: sestaveno autorem.

Požadavek na propracovaný systém celoživotního vzdělávání vychází z předpokladů, že zvýšené investice do vzdělávání zaměstnanců přinesou firmám větší možnost reagovat na změny ekonomického a technologického prostředí. Pro zaměstnance znamená zvyšování jejich kvalifikace větší šance udržet se na trhu práce, resp. rychleji nalézt nové alternativní zaměstnání, což má pozitivní vliv na úroveň dlouhodobé nezaměstnanosti. Účinná opatření aktivní politiky zaměstnanosti a moderní systémy sociální ochrany hrají důležitou úlohu při změně pracovního místa a významně ovlivňují dobu nutnou k nalezení nového pracovního místa a celkovou flexibilitu trhu práce. Podpora v nezaměstnanosti by měla být stanovena v takové výši, aby umožnila tlumit dopady spojené s přechodem pracovníků mezi zaměstnáními, zároveň ale nesnižovala motivaci opětovně se zapojit do trhu práce. Moderní sociální model založený na principu flexicurity, na rozdíl od tradičního evropského sociálního modelu z 60.-80. let minulého století, netrvá na ochraně stávajících pracovních míst, 88


nýbrž na udržení vysoké míry zaměstnanosti celé ekonomiky. Strukturální změny v rámci existujících firem nahrazuje podporou vytváření pracovních míst v nových oborech a podnicích. Klade důraz spíše na aktivní stimuly k zaměstnání a flexibilní pracovní trh. Systém také počítá s reformami stávajícího komplexního sociálního a penzijního systému v souladu s perspektivami vývoje demografické struktury EU (zvyšování věku odchodu do důchodu, stimulace zaměstnanosti starších osob, reformy průběžně financovaných penzijních systémů). Princip flexicurity je v současnosti v popředí zájmu představitelů EU. Členské státy jsou povzbuzovány k dosažení větší rovnováhy mezi flexibilitou a jistotou na trzích práce v jednom z integrovaných směrů zaměstnanosti na období 2005-2008. Je ovšem nutné upozornit, že unifikovaný přístup v rámci Unie není možný a ani by v této fázi vývoje nebyl prospěšný. Každý stát by měl vycházet při reformách ze specifik svého sociálního systému a na základě nich volit vhodnou aplikaci. S riziky je spojena i nevhodná aplikace systému flexicurity, který je koncipován jako komplexní soubor opatření. Jako příklad neúspěšného zavedení lze prezentovat kupříkladu Španělsko 80. let, kde byl princip zaveden pouze částečně. Španělští zákonodárci sice učinili časově omezené pracovní smlouvy pružnějšími, ale současně zachovali nepružnost časově neomezených pracovních poměrů. Bylo tím vytvořeno více dočasných pracovních míst, nicméně celková zaměstnanost se snížila v důsledku nižší mobility pracovníků a omezených přechodů z dočasných poměrů do trvalých. Snížily se též investice do lidského kapitálu, neboť do pracovníků najímaných jen na dobu určitou se podnikům nevyplácí investovat. To se odrazilo v kvalitě a produktivitě práce a v úrovni zaměstnanosti obecně.

89


5. Lisabonská strategie: příčiny, průběh a dopady

5.1 Výchozí podmínky pro vytvoření Lisabonské strategie Zatímco na počátku devadesátých let 20. století vládl v Evropských společenstvích optimismus podpořený rychlým dobudováním vnitřního trhu, na konci dekády již sílily hlasy po rozsáhlé reformě, která by Unii poskytla stimul směrem k dalšímu růstu a posílení konkurenceschopnosti. Přes solidní tempo růstu unijní ekonomiky v druhé polovině 90. let se mezera mezi Unií a největšími rivaly v čele s USA začala zvětšovat. Zatímco HDP na hlavu v běžných cenách a v paritě kupní síly se v USA pohybovalo v roce 2000 kolem 30 300 eur, v Německu to bylo 22 600 eur, ve Francii 22 000 eur a například v Itálii 22 300 eur. Patnácka jako celek potom vykazovala průměrné HDP 21 900 eur na hlavu (Eurostat, 2008) - viz tabulku 5.1. Ze studie publikované švédskou organizací TIMBRO (Bergström, Gidehang, 2004) navíc vyplynulo, že pokud by HDP na obyvatele v USA zůstalo na úrovni roku 2000, dohnaly by je členské země tehdejší patnáctky v rozmezí 5 (Irsko) až 23 let (Portugalsko).27 Velká Británie by potřebovala 9 let, Francie 12, Německo a Španělsko 15 let. Jak vyplývá z předchozího textu, Unie se jako celek dlouhodobě potýká s vyšší nezaměstnaností. V roce 2000 činila míra nezaměstnanosti v EU-15 7,7 %, v USA 4 % a například v Japonsku 4,7 %. EU vykazovala vyšší míru nezaměstnanosti žen (8,9 % oproti 4,1 % v USA) i dlouhodobou nezaměstnanost (3,4 % oproti 0,2 % v USA) a nezaměstnanost osob mladších 25 let (14,8 % oproti 9,1 %) (Eurostat, 2008). Znepokojivý vývoj panoval v produktivitě práce, kde Evropa za USA citelně zaostávala, přičemž mezera nadále rostla. V globální ekonomice se již začala naplno projevovat síla asijských ekonomik a bylo zřejmé, že pokud chce Evropa ve světové konkurenci uspět, musí se zaměřit na podporu výzkumu a inovací a na výrobu produktů s vysokou přidanou hodnotou. V roce 2000 vydaly státy EU-15 na výzkum a vývoj průměrně 1,9 % HDP, Spojené státy 2,73 % HDP a kupříkladu Japonsko 3,04 % HDP. Mezi členskými zeměmi EU však existovaly (a existují) značné rozdíly. Prim hrají tradičně skandinávské ekonomiky. Finsko již v roce 2000 investovalo do výzkumu a vývoje 3,34 % HDP, Švédsko o rok dříve 3,57 % HDP (Eurostat, 2008). Globalizace a nástup tzv. nové ekonomiky postavily Unii také před potřebu zavádět pružněji internetové aplikace směrem k zrychlení toku informací. Na přelomu tisíciletí také intenzivně probíhaly předvstupní jednání se zeměmi bývalého východního bloku. Bylo zřejmé, že Unie se v dohledné době rozšíří o velké množství ekonomicky zaostalejších zemí. Průměrný HDP na hlavu za celou budoucí sedmadvacítku činil 19 000 eur, opět v porovnání s 30 300 eur v USA. Přímo propastný rozdíl přitom existoval v produktivitě práce, kdy byl americký ukazatel o 40 % vyšší než ukazatel za EU-27. 27

Do studie nebylo zahrnuto Lucembursko, které jako jediný stát Unie vykazovalo vyšší HDP než USA.

90


Všechny tyto skutečnosti stály v pozadí komplexní strategie směrem ke zvýšení konkurenceschopnosti Unie, která podle místa svého podpisu vešla v povědomí pod označením Lisabonská. Tabulka 5.1 Klíčové ukazatele EU-15 vs. EU-27 (%, 2000) Region EU-15 EU-27 USA

HDP/ob. (PPS, eur)

Nezaměstnanost (%)

21 900 19 000 30 300

7,7 8,7 4,0

Výdaje na R&D/HDP 1,86 1,92 2,73

Produktivita práce (osoba, EU27=100) 100,0 113,1 140,2 Zdroj: Eurostat, 2008.

5.2 Lisabonská strategie v původním znění Při hledání důvodů zaostávání za konkurenty byly jako příčiny vedle nízkých investic do výzkumu a vývoje často označovány vysoké sociální výdaje či demografický vývoj. Analytici se ale shodli, že za nepříznivým vývojem stojí především absence zásadních ekonomických reforem. Na přelomu tisíciletí už existovala řada snah o koordinaci v politice zaměstnanosti (Lucemburský proces), u strukturálních reforem (Cardiffský proces) či u makroekonomického dialogu (Kolínský proces). V souvislosti s dobudováním hospodářské a měnové unie státy byly vázány pravidly Paktu stability a růstu, skutečná komplexní strategie s větším přesahem ale chyběla. Strategii přineslo zasedání Evropské rady (European Council, 2000), které se uskutečnilo ve dnech 23.-24. března 2000 v portugalském Lisabonu. Závěry summitu byly uvozeny textem: „Evropská unie je konfrontována s kvantitativním posunem pramenícím z globalizace a výzev nové znalostní ekonomiky. Tyto změny ovlivňují každý aspekt života a vyžadují radikální transformaci evropského hospodářství. Unie musí odpovědět na tyto výzvy způsobem slučitelným s jejími hodnotami… a rovněž s ohledem na nadcházející rozšíření.“ V návaznosti na toto prohlášení formulovala Evropská rada nový strategický cíl pro další desetiletí „stát se celosvětově nejkonkurenceschopnější ekonomikou založenou na znalostech, schopnou trvale udržitelného pokroku s více a lepšími pracovními příležitostmi a větší sociální kohezí.“ Strategie k dosažení tohoto cíle se zaměřila na dvě skupiny problémů: I. přípravu přechodu na znalostní ekonomiku a společnost, zahájení strukturálních reforem a dokončení vnitřního trhu, udržení zdravého ekonomického výhledu a příznivé předpovědi růstu zavedením vhodného makroekonomického mixu politik, II. modernizaci evropského sociálního modelu, investice do lidí a boje proti sociální exkluzi. V rámci bodů I a II formulovala Evropská rada osm priorit: 1. informační společnost pro všechny, 2. vytvoření evropského výzkumného prostoru, 3. odstranění překážek pro podnikání, zejména malé a střední podniky, 4. ekonomická reforma spojená s dokončením vnitřního trhu, 5. vytvoření integrovaných finančních trhů, 6. lepší koordinace makroekonomických politik, 7. aktivní politika zaměstnanosti, 8. modernizace evropského sociálního modelu. O rok později v Göteborgu k nim přibyl ještě devátý bod: Udržitelný rozvoj a kvalita života. Záhy se ustálilo dělení priorit do tří pilířů: • ekonomického (skupina I, body 1-6), • sociálního (skupina II, body 7 a 8), • ekologického (bod 9). 91


Ekonomický pilíř Lisabonské strategie: přechod ke konkurenceschopné dynamické znalostní ekonomice Aby vznikla informační společnost skutečně pro všechny, odvolávají se závěry Evropské rady z Lisabonu na vznik akčního plánu e-Europe. Ten se zacílil na usnadnění elektronického obchodování, dokončení liberalizace telekomunikačních trhů a jejich propojení, rozšíření konkurenčního prostředí v internetových službách, zavedení internetu do všech škol v EU, zajištění elektronického přístupu k veřejným službám apod.28 I když má Evropa špičková pracoviště v řadě výzkumných odvětví, zaostávala, co se míry investic do výzkumu týče za USA a Japonskem. Trend vývoje v roce 2000 nenaznačoval změnu. Počet výzkumných pracovníků byl v roce 2000 oproti USA v poměru na 1000 obyvatel méně než poloviční (Eurostat, 2008). Na podporu evropského výzkumu byl sestaven plán vytvoření Evropského výzkumného prostoru. Vyšší konkurenceschopnosti chtěla Unie dosáhnout propojením národních výzkumných programů, zvýhodněním soukromých investic do výzkumu, zaváděním vysokorychlostní sítě mezi výzkumnými pracovišti či podpořením mobility výzkumných pracovníků nebo přijetím patentu Společenství. Ve snaze stát se konkurenceschopnější, se EU nemohla vyhnout ani iniciativám na podporu malých a středních podniků. Ty na jednu stranu tvoří více než polovinu pracovních míst, na druhou stranu se hůře vypořádávají s překážkami podnikání. Je evidentní, že evropské firmy se musejí potýkat s daleko větší byrokracií než americké podniky. Formality se týkají např. délky potřebné pro založení firmy, minimální výše základního kapitálu či nákladu na založení firmy – viz další text. Malé firmy mají také obvykle horší přístup k inovacím a finančním prostředkům na ně. To se zpětně odráží v horším výkonu evropských malých a středních podniků v sektoru hightech. Summit v Lisabonu předložil před státy úkol analyzovat situaci při zakládání podniků, unijní instituce pak měly zajistit přijetí Evropské charty malých podniků či vypracovat zprávu o lepším využití financí z Evropské investiční banky pro malé a střední firmy či vytvořit studii o podnikatelském a inovativním prostředí v EU. Z pohledu ekonomické integrace byly klíčové kroky směrem k dokončení vnitřního trhu. Ten byl sice již oficiálně dobudován v roce 1993, nicméně řada překážek přetrvávala, a to především při poskytování služeb a liberalizaci síťových odvětví. Lisabonský summit si za cíl stanovil vytvoření strategie odstranění překážek poskytování služeb s mezinárodním prvkem. Politici si byli dobře vědomi, že služby jsou strategickým sektorem generujícím nejvyšší podíl HDP a největší počet pracovních míst. Ekonomická reforma také zahrnovala pokračování dřívějších procesů, především Cardiffského procesu. Integrace finančních trhů je nezbytná pro lepší alokaci rizikového kapitálu potřebného k zlepšení přístupu k technologiím apod. pro malé a střední podniky, což se zpětně promítá v růstu počtu pracovních míst. Evropa se také jevila oproti USA jako podkapitalizovaná, navíc její finanční trhy byly značně roztříštěné. Lepší propojení trhů je přitom významné pro fungování hospodářské a měnové unie. Lisabonský summit navrhl realizaci Akčního plánu finančních služeb zlepšujícího přístup k investičnímu kapitálu, dále Akční plán rizikového kapitálu či změny daňových předpisů. Při koordinaci makroekonomických politik kladly závěry lisabonského zasedání důraz především na fiskální konsolidaci, kvalitu a udržitelnost veřejných financí. Dovolávaly se zlepšení fungování Kolínského procesu. Podobně jako v jiných prioritních oblastech, i zde dostaly Rada a Komise za úkol sestavit zprávu o příspěvku veřejných financí k růstu a zaměstnanosti a prozkoumat, zda jsou podnikány adekvátní kroky například směrem k zajištění dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí s ohledem na stárnutí populace, dále kroky k zmírnění daňové zátěže nekvalifikované a špatně placené pracovní síly, zlepšení rekvalifikačních systémů, akumulace kapitálu či na podporu vědy a výzkumu s důrazem na inovace. Sociální pilíř: modernizace evropského sociálního modelu, boj proti sociální exkluzi a investice do lidských zdrojů. 28

Na plán e-Europe navázal Akční plán e-Europe 2005, s novými cíli v oblasti e-Learningu, e-Governmentu, e-Health a e-Business.

92


„Lidé jsou hlavním aktivem Evropy a unijní politiky se na ně mají zaměřit“, praví se v závěrech lisabonského zasedání (European Council, 2000, s. 6). Sociální pilíř se měl opřít o aktivní politiku zaměstnanosti. Nový impuls vyžadovaly evropské systémy vzdělávání a školení, které se měly zacílit na rozvoj místních vzdělávacích center, podporu nových dovedností především v oboru informačních technologií a růst transparentnosti kvalifikací. Evropská rada apelovala na členské státy a unijní instituce, aby ve vzdělávání podnikly odpovídající kroky směrem ke: • zvýšení investic do lidských zdrojů, • snížení počtu mladých lidí do 24 let s nižším středním vzděláním na polovinu do roku 2010, • zlepšení vybavení školicích středisek a škol, • vytvoření nových evropských standardů pro celoživotní vzdělávání v IT, cizích jazycích, podnikání, sociálních dovednostech apod., • zlepšení fungování nástrojů na podporu mobility studentů, učitelů a vědců (Sokrates, Leonardo,Youth), • vytvoření společného evropského formátu životopisu. Aktivní politika zaměstnanosti dále stavěla na Lucemburském procesu s důrazem na zlepšení služeb zaměstnanosti, celoživotní vzdělávání a rovné příležitosti. Cílem bylo zvýšit míru zaměstnanosti ze 61 % na 70 % v roce 2010 a počet zaměstnaných žen z 51 % na více než 60 % v roce 2010 (European Council, 2000, s. 8). Přechod ke znalostní ekonomice měl navíc podporovat sociální systém modernizovaný na základě výměny zkušeností a ohodnocení penzijních systémů. Znalostní ekonomika představovala pro tvůrce Lisabonské strategie také možnost, jak omezit exkluzi (vyloučení) ze společnosti. Na prioritách sociálního pilíře strategie byla v prosinci 2000 postavena Evropská sociální agenda, která obsahovala hlavní zásady budoucí sociální politiky. Ekologický pilíř: hospodářský růst a udržitelný rozvoj Lisabonský summit kladl důraz především na ekonomické a sociální problémy. Politici však záhy došli k závěru, že strategii je třeba obohatit o environmentální aspekty. Hospodářský růst nesměl být nastartován na úkor životního prostředí. Environmentální pilíř byl detailně formulován na zasedání Evropské rady (2001) v Göteborgu v červnu 2001. Vycházel přitom ze zásad udržitelného rozvoje, který mohl přinést další impulsy pro hospodářský růst, především díky zavádění inovací a vývoji ekologicky šetrných technologií. Pozornost se upřela především na klimatické změny, dopravu, veřejné zdraví a přírodní zdroje. Unie si předsevzala bojovat se skleníkovými plyny v souladu s požadavky Kjótského protokolu. Do roku 2010 měla podle nového cíle energie z obnovitelných zdrojů pokrýt 22 % celkové spotřeby. Doprava jakožto jeden z největších zdrojů znečistění do budoucna měla doznat změn především díky částečnému přenosu nákladní silniční dopravy na železnici. Reforma čekala rovněž transevropské sítě: tam, kde to bylo možné, měly napříště dostat přednost investice do ekologicky šetrnějších projektů veřejné dopravy, železnic, vnitrozemských vodních cest či námořní dopravy. Evropská rada také požádala Komisi, aby prozkoumala způsoby, jak zajistit, aby se v ceně dopravy promítly společenské náklady. Obavy občanů o bezpečnost potravin a chemikálií vyústily v přijetí nového přístupu k výrobě a použití chemických látek: napříště neměly mít významný dopad na zdraví a životní prostředí. Bezpečnost potravin měla sledovat nově vzniklá evropská agentura. Komise dostala za úkol zpracovat akční plán boje proti infekčním nemocem a proti rezistenci virů na antibiotika. Strategie udržitelného rozvoje počítala především s odpovědnějším nakládáním s přírodními zdroji. Vyšší růst neměl být do budoucna vykoupen neúnosnou spotřebou zdrojů či zvýšením objemu odpadů. Tato priorita byla výzvou například pro zemědělskou a rybolovnou politiku. Farmáři se měli začít snažit o ekologicky udržitelné metody výroby, rybáři se měli vyvarovat nadměrného rybolovu. Do roku 2010 měl být takto zastaven úbytek rostlinných a živočišných druhů. 93


Převedení rozhodnutí do praxe Již Evropská rada v Lisabonu se shodla, že k naplňování cílů Lisabonské strategie mají posloužit stávající nástroje. Široký záběr strategie si vyžádal přijetí řady desítek akčních plánů a dalších opatření. Dosažení výsledků měly zajistit jednak obecné směry pro hospodářskou politiku (Broad Economic Policy Guidelines) schvalované ministry financí, jednak již existující Lucemburský, Cardiffský či Kolínský proces. Politici však volali po jejich lepší koordinaci. Zcela nové úkoly dostala Evropská rada. Právě ona se stala institucí dohlížející nad plněním Lisabonské strategie a nad konzistentností tří pilířů. Komise napříště Evropské radě předkládala hodnotící zprávy o pokroku dosaženém za uplynulý rok. Ty se staly podkladem pro identifikaci slabých míst a určení dalšího postupu. Nad realizací cílů strategie v jednotlivých resortech dohlíží ministři sdružení v Radě EU. Zároveň lisabonský summit stanovil, že implementace strategického cíle bude usnadněna zavedením nové otevřené metody koordinace jakožto prostředku šíření úspěšných modelů. Metoda otevřené koordinace spočívá v: • stanovení hlavních směrů na unijní úrovni spolu s harmonogramy na dosažení cílů v krátkodobém, střednědobém a dlouhodobém horizontu, • tam, kde je to vhodné, stanovení kvantitativních a kvalitativních indikátorů pro srovnání s nejlepšími ve světě, • přenesení těchto směrů do národních a regionálních politik prostřednictvím ukazatelů a rozhodnutí na nižší úrovni, v úvahu se přitom berou regionální a národní specifika, • periodickém monitorování, ohodnocení a přezkoumávání v rámci procesu vzájemného učení. Koordinace, jejíž hlavní zásady měly vycházet z unijní úrovně a díky níž si státy pomocí hodnocení výsledků měly pomoci identifikovat optimální metody, byla zároveň otevřena i dalším subjektům. Výměny nejlepších přístupů se mohly účastnit i sociální partneři, firmy nebo neziskové organizace. Realizace zásad strategie tedy neměla probíhat direktivní formou, ale na základě vzájemného srovnávání. Takový postup se však ukázal jako problematický, neboť vyžadoval ztotožnění se strategií ze strany členských zemí. 5.3 Lisabonská strategie do roku 2004 Jarní zasedání Evropské rady, která na základě zpráv Komise o pokroku určovala priority na následující rok, vyjadřovaly v letech 2001, 2002 i 2003 smíšené výsledky plnění strategie. Na jednu stranu závěry kvitovaly pokrok Unie při liberalizaci telekomunikací či dodávek elektřiny a plynu a v letecké dopravě. Příznivý vývoj rovněž zaznamenaly ve finančních službách, kde se postoupilo při implementaci akčního plánu, či při vytvoření statutu Evropské společnosti. Jako největší úspěch hodnotil jak stockholmský (2001), tak barcelonský (2002) a bruselský summit (2003) zvýšení míry zaměstnanosti. Ta se vyšplhala nad 60procentní hranici, a tak stockholmský summit formuloval dva nové cíle: v lednu 2005 měla celková zaměstnanost dosáhnout 67 % a zaměstnanost žen 57 %. U osob ve věku 55-64 se měla míra zaměstnanosti dostat na 50 % do roku 2010 (European Council, 2001a). Na stranu druhou se s nezdary potýkala zdlouhavá jednání o patentu Společenství (v roce 2008 bylo zavedení patentu ES stále v jednání), zpoždění nabral i projekt Galileo (uvedení Galilea do provozu je plánováno na rok 2010). V sektoru služeb přetrvaly překážky a liberalizace klíčových odvětví mimo energetiku a telekomunikace probíhala pomalu. Pokulhávalo zpřístupnění veřejných zakázek všem firmám z EU a příliš se nedařila ani akumulace inovačního kapitálu. Převážně negativní obraz poskytovalo plnění priorit v třetím pilíři Lisabonské strategie, kde summity Evropské rady stále zdůrazňovaly nutnost plnění Kjótského protokolu.

94


K odstranění překážek čtyř svobod pohybu přijala Komise (European Commission, 2003) v roce 2003 Strategii pro vnitřní trh 2003-2006, která obsahovala harmonogram přijímání opatření k: • usnadnění volného pohybu zboží, • integraci trhu se službami, • zkvalitnění fungování síťových odvětví, • snížení dopadu daňových překážek, • podporu příležitostí v oblasti veřejných zakázek, • zlepšení podmínek podnikání, • zjednodušení regulatorního prostředí, • posílení pravidel (např. síť SOLVIT) apod. (více viz SCADplus). V lednu 2004 vydala Komise zprávu o implementaci Strategie pro vnitřní trh na léta 2003-06. Uvádí se v ní, že od roku 1993 zvýšil vnitřní trh HDP minimálně o 900 mld. eur a pomohl vytvořit 2,5 mil. pracovních míst (European Commission, 2004, s. 3). Přes pozitivní úvod nevyznělo první hodnocení dopadu strategie příliš optimisticky. Kvůli pokračující stagnaci se v ekonomice začaly projevovat negativní vlivy jako pokles tempa růstu výroby, zastavení cenové konvergence mezi státy EU, poklesl objem investic EU ve třetích státech. Komise však přiznala, že na hodnocení nepříznivého vývoje indikátorů je příliš brzy, neboť mohou mít příčiny v hospodářském cyklu (European Commission, 2003, s. 9). Z hlediska naplňování cílů Lisabonské strategie je závažný transpoziční deficit při převádění směrnic do národních právních řádů. Cíl na úrovni 1,5 % deficitu při implementaci směrnic splnilo z patnáctky jen 5 zemí. Nejvíce zaostala Belgie, která vykázala deficit na úrovni 3,5 %.Vzhledem k tomu, že na barcelonském summitu vyhlásila Evropská rada nulovou toleranci implementačním zpožděním v délce 2 a více let, zaznamenala Komise 1006 řízení pro nepřevedení směrnic (European Commission, 2004, s. 18-19). V podobně rozpolceném duchu vyzněly i závěry hodnotící zprávy Komise pro jarní zasedání Evropské rady z ledna 2004 (Evropská komise, 2004). Prioritami pro rok 2004 označila: • zlepšení investic do znalostí a sítí, • posílení konkurenceschopnosti evropských podniků, • podporu aktivního stárnutí a zaměstnanosti. Podle zprávy činilo za první tři roky fungování Lisabonské strategie průměrné tempo růstu HDP pouze 1,25 %, v druhé polovině roku 2003 však došlo k dlouho očekávanému oživení. Od roku 2000 dosáhla Unie pokrok v růstu míry zaměstnanosti, ta dosáhla v roce 2002 úrovně 64,3 %, úspěšně se podařilo liberalizovat sektor telekomunikací, pokročila i liberalizace železniční dopravy, poštovních služeb, energetického sektoru a dodávek plynu. Přibližně 93 % škol mělo připojení k internetu, míra připojení se zvýšila i u podniků, veřejné správy a domácností. Zvýšil se počet osob s vyšším středním vzděláním z 55,4 na 64,5 %. Začínala se prosazovat politika udržitelného rozvoje. V kontrastu k tomu vrostla míra nezaměstnanosti u osob ve věku 55-64 let, snížilo se tempo růstu produktivity práce způsobené malými investicemi do technologií a poklesl celkový objem investic. Počet výzkumných pracovníků se zvýšil jen mírně, počet nekvalifikovaných mladých lidí se ustálil na 18 % oproti cíli na míře 10 %. V prvním (ekonomickém) pilíři zpráva zopakovala závěry hodnocení pokroku Strategie pro vnitřní trh, v pilíři druhém (sociálním) poukázala na riziko zvýšení chudoby v Unii. Třetí (ekologický) pilíř byl poznamenán neuspokojivým vývojem. Zatímco v devadesátých letech se objem vypuštěných skleníkových plynu rychle snižoval, od roku 2001 zaznamenala Unie tendenci opačnou, přičemž nejhorší tendence se projevila v Irsku, Španělsku a Portugalsku. Celkově se v EU-15 vyčlenily dvě skupiny států: ty, které si vedou relativně lépe (Dánsko, Švédsko, Velká Británie, Rakousko, Nizozemsko, Lucembursko, do menší míry Belgie, Francie 95


a Řecko) a země s neuspokojivým vývojem. Všechny země se ale potýkaly při plnění cílů Lisabonské strategie s problémy. Jarní zasedání Evropské rady v Bruselu (březen 2004) potvrdilo závěry obou zmíněných dokumentů a zaměřilo pozornost na dva prioritní okruhy (European Council, 2004): • udržitelný rozvoj, • tvorba většího počtu kvalitnějších pracovních míst. Březnová rada také pověřila Komisi a skupinu expertů, aby vypracovala zprávu, která by posloužila jako střednědobé hodnocení pokroku v Lisabonské strategii. Na základě zprávy měly být identifikovány nástroje k dosažení cílů strategie. 5.4 Kokova zpráva Střednědobé hodnocení Lisabonské strategie publikovala v listopadu 2004 expertní skupina vedená bývalým nizozemským ministerským předsedou Wimem Kokem. Konstatovala, že dosažený pokrok nedává jistotu, že vytyčené cíle budou do roku 2010 splněny. Výsledky Lisabonské strategie označili experti za smíšené a při výčtu úspěchů a neúspěchů de facto zopakovali závěry předešlých hodnotících zpráv Komise. Experti vyzdvihli růst zaměstnanosti či zavádění internetu do škol. V případě zaměstnanosti ale zdůraznili zpomalení růstové tendence, cíl v podobě 70% míry zaměstnanosti do roku 2010 zůstal vzdálený. Ve výzkumu a vývoji měly pouze dva státy vyšší podíl investic na HDP než referenční míru 3 %, podobně tomu bylo u referenční dvouprocentní míry pro investice podniků. Při vypouštění skleníkových plynů dokonce došlo ke zhoršení stavu. Hlavní přínos Kokovy zprávy nespočívá ve výčtu úspěchů a neúspěchů EU při plnění Lisabonské strategie. Čtyři roky po formulaci strategie byla zpráva prvním dokumentem, který strategii přiblížil obyvatelům a identifikoval detailněji příčiny, proč se plnění nedaří. Zpráva také navrhla, jak ke strategii přistupovat dále (Kok, 2004, s. 54). Příčiny neúspěchu strategie K pomalému pokroku přispěly podle expertů jak události na světových trzích, tak unijní instituce i laxní přístup členských států. Stagnace v USA po pádu akciových trhů (tzv. splasknutí internetové bubliny) v roce 2000 a teroristických útocích na New York o rok později se v globální ekonomice rychle přelila i do Evropy. Špatné hospodářské výsledky pak nepříznivě ovlivnily investice například do výzkumu a inovací. Nejistota se projevila na nízké poptávce. Kvůli horším hospodářským výsledkům vykazovaly členské státy vyšší deficity, jejich fiskální pozice přitom byla ztížena, neboť v době konjunktury neprovedly dostatečnou konsolidaci veřejných financí. Nižší míra investic se zpětně projevila na poklesu tempa růstu produktivity práce pod tempo USA. Nedošlo tedy ke konvergenci. Pomalé tempo růstu ekonomiky nedovolilo zásadní snížení míry nezaměstnanosti. Ta se od roku 2000 prakticky nezměnila, v roce 2003 se pohybovala těsně pod osmiprocentní hranicí, přičemž v USA vystoupala až na 6 % (Eurostat, 2008). Reálný vývoj ekonomiky zkrátka nekorespondoval s optimistickými očekáváními při formulaci cílů v roce 2000. Malý pokrok při deregulaci podnikatelského prostředí se zpětně odrazil v horším výkonu podnikatelského sektoru. Nedůsledný přístup členských zemí k implementaci unijní legislativy odbourávající překážky na vnitřním trhu činil podnikání v EU v řadě případů obtížným. Podnikatelé se nadále potýkali s byrokracií a vyššími náklady při zakládání firem, často také nezískali odpovídající přístup k financím, rizikovému kapitálu apod. To se zpětně projevilo v nízké inovační kapacitě podniků. Celých 46 % firem nejvíce investujících do výzkumu a vývoje pocházelo z USA. Evropa zaostávala ve vývozu high-tech produktů. Strategie zůstala vzdálená běžným obyvatelům i politikům. Neztotožnění se se strategií mělo za následek častá selhání otevřené metody koordinace. Porovnávání výsledků či vzá96


jemné učení se v situaci, kdy nepanuje přesvědčení o nezbytnosti strategie a disciplinovaného plnění cílů, lze jen těžko realizovat. Příliš mnoho cílů Lisabonské strategie hrozilo častým konfliktem. V třípilířové struktuře strategie a množství dílčích cílů se dalo jen obtížně balancovat a nalezení odpovídajícího mixu politik bylo skutečným oříškem. Návrhy do budoucna Přes všechny výtky však Kokova zpráva odpověděla negativně jak na otázku, zda je strategie chybná, tak na dotaz, zda je příliš ambiciózní. Závěr zprávy zněl: Lisabonská strategie je skutečně nezbytná pro zachování konkurenceschopnosti Evropy v globální ekonomice. Pokud chce EU v globální konkurenci uspět, musí radikálně změnit snahy na vytvoření fungující znalostní ekonomiky a vyrovnat se s výzvou stárnutí populace a rozšíření směrem na východ.29 Klíč k naplnění cílů strategie spočívá podle Kokovy skupiny v 5 oblastech: 1. vytvoření znalostní společnosti, 2. dokončení vnitřního trhu a podpora hospodářské soutěže, 3. vytvoření příznivého klimatu pro podnikání, 4. zpružnění a integrace trhu práce, 5. ochrana životního prostředí a udržitelný rozvoj. V první skupině zpráva obrací pozornost opět na zvýšení investic do výzkumu a vývoje, neboť technologie generují až kolem 40 % růstu produktivity práce. Zároveň Kokova skupina doporučuje zavést lepší podmínky pro mobilitu vědců nejen v EU, ale i ze států mimo Unii. Vyzývá EU, aby konečně přijala patent ES, či tuto myšlenku nadobro opustila. Při dokončování vnitřního trhu se již takřka evergreenem stalo volání po lepší implementaci směrnic. Kokova skupina navrhla, aby od příštího jarního zasedání Evropské rady bylo zveřejňováno pořadí zemí podle neimplementované legislativy, a sice od největšího hříšníka. V sektoru služeb Unie stále nepřijala klíčovou směrnici o službách na vnitřním trhu. Komise ale už pracovala na prvním návrhu, který mimo jiné obsahoval kontroverzní článek o pravidlu země původu. Experti požadovali, aby bylo konečné znění směrnice známo nejpozději na konci roku 2005. U finančních služeb (které byly z působnosti směrnice o službách vyňaty) doporučil Kok přijetí zbývající legislativy k provedení Akčního plánu pro finanční služby do konce roku 2005, a to včetně transpozice do národního práva. U podnikatelského prostředí urgovali experti členské země, aby podnikly výrazné kroky k odstranění byrokracie při podnikání, zpřístupnění rizikového kapitálu a k zjednodušení zakládání firem. Je třeba poznamenat, že v Unii v tomto ohledu existovaly a existují velké rozdíly. Zatímco v Dánsku trvalo v roce 2004 založení společnosti s ručením omezeným průměrně 4 dny a procedury byly zdarma, v Německu 45 dní a procedury stály žadatele 1341 USD, v Itálii dokonce 4546 USD. V USA bylo možno založit firmu za 4 dny, podnikatel vynaložil průměrně 210 USD (IBRD, 2004). Ke zjednodušení například měla sloužit i směrnice o službách obsahující ustanovení o jednotných kontaktních místech. Na trhu práce sice byla zavedena řada zlepšení směrem k dosažení 67procentní míry zaměstnanosti v roce 2005, nicméně stále se nedařilo zvýšit dostatečně zapojení žen a osob ve starším věku. Kokova skupina tudíž kladla důraz především na důslednou tvorbu nástrojů celoživotního vzdělávání. Členské státy by měly být podle Kokovy zprávy důslednější také v otázkách ochrany životního prostředí. Experti proto doporučili, aby Komise v příští hodnotící zprávě pokroku v Lisabonské strategii zmapovala také pokrok zemí při implementaci Akčního plánu environmentálních technologií zaměřeného na ekoinovace. 29

Experti připomněli, že v roce 2015 bude podíl důchodců na počtu osob v produktivním věku činit 30 %. Výzvou třetí zůstává rozšíření Evropy o chudší země. Státy přistoupivší v roce 2004 zvýšily populaci EU o 20 %, celkový produkt však jen o 5 %.

97


Kokova zpráva také předložila návrhy, jak Lisabonskou strategii zjednodušit a přiblížit lidem. Aby se dosud složitá struktura Lisabonské strategie zjednodušila, navrhla Kokova skupina zaměřit se na dva hlavní cíle: růst a zaměstnanost. Změnit se rovněž měl celý způsob realizace a hodnocení strategie. Místo seznamů premiantů a hříšníků si měla každá země sestavit národní akční plán, nad jehož realizací by dohlížel vždy jeden člen vlády. Tím způsobem by se zajistila větší zainteresovanost členských států a vnitrostátních subjektů na plnění strategie. Komise by každoročně zveřejňovala hodnocení, jak si členské země vedou při plnění národních lisabonských plánů. Tabulka 5.2 Tempo růstu HDP v EU-15 a USA (%, 2000-2005) Region

2001

2002

2003

2004

EU-15

1,9

1,1

1,2

USA

0,8

1,6

2,5

2,3 3,6 Zdroj: Eurostat, 2008.

4.5 Nový start Lisabonské strategie Závěry Kokovy zprávy bezpochyby ovlivnily další směřování Lisabonské strategie. Změny navrhované Kokovou skupinou se promítly do Střednědobého hodnocení Lisabonské strategie publikovaného Komisí na jaře 2005 a pojmenovaného příznačně „Nový začátek Lisabonské strategie“. V ní se Komise (European Commission, 2005c, s. 34) ztotožnila s tím, že příčinou dosavadního neúspěchu strategie bylo velké množství priorit a akcí, problémy s koordinací a protichůdné priority. Zpráva přeskupila pilířové uspořádání a navrhla nové dělení priorit do tří bloků: 1. Evropa jako atraktivnější místo pro investice a zaměstnávání, 2. znalosti a inovace pro růst, 3. vytváření více lepších pracovních míst. Přestože je na prioritách stále patrný vliv původní strategie, skrývají podstatně zredukovanou agendu. Evropa jako atraktivnější místo pro investice a zaměstnání zahrnovala akce na dokončení vnitřního trhu, lepší implementaci existující unijní legislativy, screening bariér v síťových odvětvích či finančních službách či završení obchodního jednání v rámci WTO - viz kapitolu 6. Pod znalostmi a inovacemi pro růst se skrývaly iniciativy k dosažení znalostní společnosti, zvýšení investic do výzkumu a vývoje v rámci nového rámcového programu pro vědu a výzkum, reformu státní pomoci, vytvoření Evropského technologického institutu, podporu inovativních pracovišť, eko-inovací apod. Třetí blok se zaměřil na zapojení sociálních partnerů při tvorbě společného lisabonského akčního programu, podporu zaměstnávání ohrožených skupin, adaptabilitu pracovní síly, nový přístup k legální migraci, uznávání kvalifikací, celoživotního vzdělávání či na větší mobilitu pracovní síly. Komise doporučila Evropské radě, aby spustila nové Partnerství pro růst a pracovní místa a přijala návrhy Kokovy zprávy týkající se institucionálních změn a změn řízení strategie. Napříště tedy Komise měla sama vypracovat lisabonský akční program, členské státy měly formulovat národní lisabonské programy. Komise se ztotožnila rovněž s myšlenkou jmenovat člena vlády odpovědného za plnění programu. Stěžejní novinkou byla rovněž integrace existujících mechanismů na podporu růstu a zaměstnanosti do jednoho balíčku. Vznikly tak Integrované směry pro růst a pracovní místa 2005-2008, které Komise (European Commission, 2005b, s. 36) předložila jarnímu zasedání Evropské rady v Bruselu. Ty zahrnuly obecné priority v makroekonomické a mikroekonomické oblasti a rovněž v politice zaměstnanosti. Nahradily tak obecné směry pro hospodářskou politiku a pro politiku zaměstnanosti. 98


Integrované směry zavazovaly členské státy, které formulovaly vlastní národní lisabonské programy reforem na období 2005-2008. Ty v nich zhodnotily stávající stav národní ekonomiky a stanovily si cíle v makro i mikroekonomické oblasti a v politice zaměstnanosti. Zvážily přitom jak priority obnovené Lisabonské strategie, tak možnosti vlastního hospodářství. Na evropské úrovni byl přijat tzv. komunitární lisabonský program. Evropská komise (2005, s. 10) jej doručila Radě a Parlamentu v červenci 2005. V každé ze tří prioritních oblastí navržených ve střednědobém hodnocení strategie vyzdvihla Komise konkrétní nástroje, které budou zaměřeny na dosažení cílů na unijní úrovni. Zmínila strukturální fondy, Sedmý rámcový program pro výzkum nebo iniciativu i2010. Přijetím národních lisabonských programů a programu komunitárního došlo k jasnému oddělení unijní a národní úrovně kompetencí. Národní programy pro léta 2005-2008 si státy vzájemně ohodnotily na zasedání Pracovní skupiny pro přezkoušení členských zemí EU v listopadu 2007. Není bez zajímavosti, že český program hodnotila Litva. 5.6 Pokrok v Lisabonské strategii v letech 2005-2008 Podobně jako v první fázi realizace Lisabonské strategie, vydává Komise i v období 20052008 každoroční hodnotící zprávy jako podklad pro jednání Evropské rady. Po skončení období 2005-2008 vydá Komise souhrnnou detailní hodnotící zprávu. Evropská rada má na každém jarním zasedání k dispozici jak výsledky pokroku při realizaci komunitárního programu, tak při programech národních. Ty vychází ze zjištěného stavu na sklonku předchozího roku. Na základě šetření Komise poté formuluje doporučení pro další období. Na jaře 2006 předala Komise (Evropská komise, 2006, s. 28) summitu Evropské rady zprávu „Čas zařadit vyšší rychlost: nové partnerství pro růst a zaměstnanost“. V ní konstatovala, že za předešlých šest měsíců byl v plnění Lisabonské strategie na evropské úrovni učiněn značný pokrok, Komise již přijala dvě třetiny všech nutných opatření a další vývoj byl plně v rukou Rady a Parlamentu. Na povrch ale vystoupila stálá slabina Lisabonského procesu, která brzdila jeho realizaci především na národní úrovni. Občané lisabonskou agendu pořád chápali jako něco vzdáleného a neztotožnili se s ní. Při souhrnném hodnocení národních programů Komise vyslovila závěr, že existují významné rozdíly mezi přístupem ke stanovení cílů, programy jsou různě komplexní cíle jsou nastaveny na různé úrovni a často spolu s harmonogramy úplně chybí. Odchylky jsou pochopitelné, neboť členské státy mohly národní programy přizpůsobit vlastním potřebám. Komise naléhala na členské státy, aby „zařadily vyšší rychlost“ a včas uskutečnily program reforem tím, že: • vyvinou větší úsilí k dosažení cíle podílu výdajů na vědu a výzkum na HDP ve výši 3 %, • věnují větší pozornost zlepšování přístupu na trh a tvorbě konkurenčního podnikatelského prostředí, • lépe odpoví na výzvu stárnutí populace, • přispějí ke skutečně integrované energetické politice nejpozději do roku 2007. Pro znovu zahájenou Lisabonskou strategii je typický větší důraz na energetickou politiku, která se stává jednou z priorit. V roce 2006 zaznamenala Evropská unie ekonomické oživení. Tempo růstu ekonomiky vzrostlo z 1,9 % na 3,1 %, po dlouhém období stagnace se na úroveň růstu nad 2 % dostala i největší unijní ekonomika – Německo (2,9 %). Míra nezaměstnanosti se v pětadvacítce snížila na 8,2 %. Na podzim odeslaly členské země do Bruselu první implementační zprávy o pokroku v národních lisabonských programech, na jejichž základě Komise sestavila hodnotící zprávy za rok 2006. Ty se staly součástí komunikace Komise (Evropská komise, 2006a, s. 16) pro jarní zase99


Box 5.1 – Analýza Národního lisabonského programu České republiky V závěru roku 2005 hodnotila Komise poprvé také nově formulovaný Národní lisabonský program ČR pro léta 2005-2008.Ten byl přijat vládou v září 2005 na základě usnesení č. 1200/2005. Komise shledala, že program správně identifikuje hlavní výzvy, před kterými ČR stojí: pokračování v reformě veřejných financí, posílení konkurenceschopnosti průmyslu za zachování pravidel udržitelného rozvoje, zvýšení pružnosti trhu práce s ohledem na stárnutí práce. Mezi silnými stránkami národního programu jmenovala zlepšení podnikatelského prostředí, iniciativy na podporu soukromého a veřejného výzkumu či zpružnění trhu práce, především při zaměstnávání ohrožených skupin. Větší pozornost si však dle Komise zasluhovala dlouhodobá udržitelnost veřejných financí, celoživotní vzdělávání, posílení výzkumu a vývoje a politiky na podporu inovací. Komise se pochvalně vyjádřila o hospodářském vývoji ČR, vyzdvihla průměrné tempo růstu v letech 2000-2004 na úrovni 2,9 %, přičemž tempo se v čase zvyšovalo, růst investic a exportu. Tempo růstu produktivity práce se pohybovalo nad průměrem EU (přičemž produktivita dosáhla 68 % průměru EU) a HDP na hlavu v roce 2004 dosáhlo 71,6 % průměru EU, míra nezaměstnanosti byla v roce 2004 přibližně 8,3 % v porovnání s 9 % za celou EU. Zdroj: http://europa.eu/.

dání Evropské rady v březnu 2007, publikované pod názvem „Rok výsledků“. Titulek vycházel z faktu, že rok 2006 nepřinesl EU jen příznivější hospodářské klima, ale i řadu úspěchů u jednacího stolu. Předně byla v prosinci 2006 po letech jednání a vášnivých diskusí přijata směrnice 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu, která bude po implementaci (do konce roku 2009) znamenat kvalitativní posun jak pro poskytování služeb přes hranice, tak pro svobodu usazování. V roce 2006 byl dále zaznamenán pokrok v oblasti finančních služeb, vytvoření nového rámce státní podpory pro výzkum, byly sestaveny pokyny pro daňové pobídky v oblasti výzkumu a vývoje a konkrétní obrysy dostal 7. rámcový program pro výzkum a technologický rozvoj a nový program pro konkurenceschopnost a inovace. Finišovaly také přípravy členských států na čerpání ze strukturálních fondů pro léta 2006-2013, v nichž si státy určily priority operačních programů v souladu s Lisabonskou strategií. Komise již realizovala více než tři čtvrtiny akcí hlášených v komunitárním programu. Pokrok členských států při realizaci národních programů označila Komise za nerovnoměrný. Všechny země už jmenovaly koordinátory pro Lisabonskou strategii a zlepšilo se zapojení národních parlamentů. Výroční zpráva o pokroku obsahovala informace o tom, jak si země vedly ve 4 prioritních oblastech formulovaných na jarním zasedání Evropské rady na základě zprávy Komise „Čas zařadit vyšší rychlost“. V první oblasti (výzkum a vývoj, inovace a vzdělání) Komise uvítala pokrok členských zemí. Optimismem ji naplňovala skutečnost, že členské země si stanovily cíle pro investice do výzkumu a vývoje. Přestože byly v individuálních výších, pokud by se podařily splnit, mohla by Unie do roku 2010 vynaložit celkem 2,6 % HDP. V oblasti druhé (podnikatelské prostředí) již země začaly se zaváděním one-stop-shops pro zahájení podnikání. Tato místa jsou nezbytným předpokladem zkrácení průměrné doby pro založení podniku na jeden týden. Problémy naopak přetrvávaly při zavádění hospodářské soutěže do energetického sektoru, sektoru dopravy, telekomunikací, finančních služeb či do veřejných zakázek. Komise doporučila Evropské radě, aby si EU stanovila politický cíl 25procentního snížení administrativní zátěže pro podnikatele do roku 2012 (k významnému snížení administrativní zátěže by mělo dojít v souvislosti s implementací směrnice o službách 2006/123/ES). Třetí oblast (reakce na stárnutí populace, podpora zaměstnanosti) skýtala jen omezený pokrok států při zavádění již zmíněné flexicurity30. Ten měl být přitom zcela funkční již od konce roku 2007. U čtvrté oblasti (energetika a změny klimatu) se zpráva věnovala důsledkům klimatických změn a nutnosti strategického přezkumu energetického sektoru a vy30

Strategie zavádění flexibilních pracovních dohod a vyšší jistoty zaměstnání.

100


Box 5.2 – Hodnocení pokroku České republiky za rok 2006 První implementační zprávu o plnění národního programu přijala ČR dne 25. října 2006. Komise při jejím vyhodnocování shledala, že Česká republika dosáhla při realizaci programu omezeného pokroku, avšak silný hospodářský růst (6,8 % v roce 2006) by měl reformy usnadnit. Co se makroekonomické oblasti týče, existují rizika především při střednědobé konsolidaci rozpočtu a dlouhodobé konsolidaci veřejných financí s ohledem na stárnutí obyvatel. V mikroekonomické oblasti vykazovala ČR dobré výsledky, především díky vyšším soukromým investicím na výzkum a vývoj. Pro dosažení většího pokroku ve vědě a výzkumu je ale třeba zvýšit úsilí, stejně tak jako při zpružnění trhu práce. Co se silných stránek týče, zopakovala Komise své mínění z předešlého roku, navíc vyzdvihla reformu osnov základního a středního vzdělávání. Největší prioritu mělo mít řešení problémů při udržitelnosti veřejných financí, neboť rozpočet na rok 2007 předpokládal zvýšení schodku, dále zvýšení a účelnosti výdajů na výzkum a vývoj, zavedení flexicurity, zavedení celoživotního učení. Komise a po ní na jaře 2007 i Evropská rada České republice doporučily, aby v návaznosti na aktuální problémy provedla reformu důchodového systému a systému zdravotní péče a stanovila harmonogram jejich provádění, posílila spolupráci mezi podniky a univerzitami ve výzkumu, modernizovala systém ochrany zaměstnanosti včetně reformy daní a dávek a vytvořila nové nástroje především pro vzdělávání starších lidí. ČR rovněž měla zlepšit systém patentové ochrany a ochrany práv duševního vlastnictví, urychlit pokrok v IT či například snížit regionální rozdíly v zaměstnanosti. Zdroj: Doporučení Rady ze dne 27. března 2007 k aktualizaci hlavních směrů hospodářských politik členských států a Společenství pro rok 2007 a k provádění politik zaměstnanosti členských států 2007/209/ES.

tvoření energetického scénáře. Celkově vyslovila Komise závěr, že EU zažila slibný začátek provádění národních reforem. V říjnu 2007 adresovala Komise (European Commission, 2007, s. 9) lisabonskému jednání nejvyšším představitelům států sdělení „Úspěch v době globalizace“, v němž potvrdila, že Lisabonská strategie je páteří unijní politiky jak čelit globalizaci. Inspiroval ji k tomu zvýšený zájem veřejnosti o globalizaci jako takovou. Zároveň také zdůraznila vnější dimenzi strategie, především úlohu Unie při rozvojové pomoci a při vyjednávání v rámci agendy WTO. Evropská rada také vyzvala k prohloubení Lisabonské strategie v dalším cyklu, neboť evropský model postavený na hospodářské soutěži za udržení solidarity a udržitelnosti mohou v globální ekonomice představovat výhodu. Komise předpokládala, že vstup v platnost Lisabonské smlouvy odstartuje novou fázi vývoje evropské integrace a poskytne impuls Lisabonské strategii, která v roce 2008 vstoupila do nového cyklu. Na jednání v Lisabonu navázala Komise (Evropská komise, 2007b) další hodnotící zprávou nazvanou Strategická zpráva o obnovené Lisabonské strategii pro růst a zaměstnanost: zahájení nového cyklu (2008-2010) – Udržet tempo reforem. „Téměř po třech letech jsou výsledky partnerství jasně viditelné. Hospodářský růst oproti 1,8 % v roce 2005 vzrostl a očekává se, že v roce 2007 dosáhne 2,9 % a v roce 2004 2,4 %. Tento nárůst je z velké míry podmíněn cyklicky, nicméně přispěly k němu také strukturální reformy v členských státech. V minulých dvou letech bylo vytvořeno téměř 6,5 mil. nových pracovních míst. Očekává se, že do roku 2009 vznikne dalších 5 mil. pracovních míst... Míra zaměstnanosti, která nyní dosahuje 66 %, se tak více přiblížila celkovému cíli Lisabonské strategie, tj. 70 %. Poprvé v tomto desetiletí jde silný růst zaměstnanosti ruku v ruce s výrazným růstem produktivity. Životní úroveň v členských státech, které nedávno přistoupily k EU, viditelně roste,“ stálo v úvodu zprávy. Při hodnocení pokroku při strukturálních reformách 2005-2008 zdůraznila Komise následující úspěchy: • snížení rozpočtových schodků z 2,5 % HDP v roce 2005 na předpokládaných 1,1 % v roce 2007, • snížení veřejného dluhu z 62,7 % HDP pod hranici 60 % HDP, • růst produktivity o 1,5 % (2006), • usnadnění zahájení podnikatelské činnosti ve většině členských zemí, 101


• růst zaměstnanosti, a to i starších osob a žen, • pokrok při realizaci Kjótského protokolu. Komise však dodala, že Evropa stále zaostává v investicích do informačních a komunikačních technologií a při jejich využívání ke zvýšení produktivity. Problémy přetrvávají také v síťových odvětvích, některé země zaostaly při přebírání legislativy na odbourání překážek na vnitřním trhu. Snahy o zlepšení podnikatelského prostředí označila Komise za zlomkovité. Nepodařilo se ani dosáhnout podílu investic do vědy a výzkumu ve výši 3 % HDP. Problematické je také hodnocení politiky flexicurity, kde členské země vyvinuly rozdílné úsilí. Box 5.3 – Hodnocení pokroku České republiky za rok 2007 Na základě druhé implementační zprávy z podzimu 2007 vyslovila Komise v příloze strategické zprávy z prosince 2007 soud nad pokrokem ČR při realizaci národního Lisabonského programu v roce 2007. Došla k závěru, že ČR dosáhla „určitého pokroku“ a pokrok v plnění závazků označila za nejednoznačný. V makroekonomické oblasti ocenila podobně jako v předchozích letech vysoké tempo růstu produktu, vyšší míru zaměstnanosti (68 % v roce 2007) a pokles míry nezaměstnanosti na 6 %. V oblasti veřejných financí se však pozastavila nad rizikem, které představuje budoucí nárůst veřejného dluhu s ohledem na stárnutí populace. Na druhou stranu ocenila opatření směrem k zaručení dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí, zaznamenala rovněž připravovanou daňovou reformu. Vyslovila však další doporučení k provedení reforem důchodového zabezpečení a zdravotnictví, přičemž přijala plány ČR v této oblasti. V mikroekonomické oblasti učinila ČR částečný pokrok při zlepšování podnikatelského prostředí, když přijala dokument „Strategie realizace smart administration“ zavádějící nástroje ke snížení administrativní zátěže pro podniky o 20 %. Zvýšila také objem prostředků na vědu a výzkum a pravděpodobně zvýší cíl stanovený národním programem reforem. Vzrostl také objem prostředků vydaný na výzkum a vývoj soukromým sektorem (57 % celkového objemu). ČR však zaostává u patentů na evropské úrovni, v zavádění elektronické veřejné správy, vydává málo financí na inovace. „Částečný pokrok“ byl dosažen také u politiky zaměstnanosti. Komise považovala přijatá opatření ke zvýšení flexibility trhu práce, většího zapojení okrajových skupin a zlepšení systému vzdělávání za nejednoznačná. ČR podle ní musí zvýšit tempo reforem. Nejvyšší priority zůstaly oproti minulému období prakticky neměnné. Zdroj: Evropská komise, 2007b.

5.7 Nový cyklus 2008-2010 Ve strategické zprávě „Udržet tempo reforem“ vyslovila Komise doporučení pro nový závěrečný cyklus Lisabonské strategie platný od roku 2008.Vzhledem k náročnosti provádění reforem a k zachování kontinuity navrhla převzetí většiny stávajících priorit a mechanismů v neměnné podobě. Platnost Integrovaných hlavních směrů jako klíčového nástroje pro užší koordinaci hospodářské politiky byla prodloužena i na nový cyklus. Mezi nové nástroje patří programy politiky soudržnosti EU na léta 2007-2013, z nichž má být plných 60 % využito na realizaci cílů národních programů reforem. Na každý rok stávající finanční perspektivy tak připadá 70 mld. eur (za evropský rozpočet, veřejný a soukromý sektor dohromady) vyčleněných k provedení reforem nutných k dosažení cílů strategie. Pilíře obnovené Lisabonské strategie měly zůstat v podobě, jak byly formulovány na jarním zasedání Evropské rady v roce 2006, a sice: • investice do lidí a modernizace trhů práce, • uvolnění podnikatelského potenciálu, zejména u malých a středních podniků, • vyšší investice do znalostí a inovací, • energetika a změna klimatu. 102


V každém pilíři navrhla Komise pokračovat ve stávajících iniciativách, a to jak na evropské úrovni, tak na úrovni členských států. V pilíři prvním stála Unie před úkolem vytvořit obnovenou sociální agendu a lépe monitorovat budoucí kvalifikační požadavky, členské státy měly dále prosazovat zásady flexicurity či vypracovat vnitrostátní rámce kvalifikací.31 V druhém pilíři měl být na úrovni Společenství přijat evropský akt o drobném podnikání (návrh aktu obsahuje Sdělení Komise KOM(2008)394 final) a další iniciativy na snížení administrativní zátěže při podnikání, opatření na podporu hospodářské soutěže a zlepšení fungování vnitřního trhu. Státy měly postoupit v implementaci směrnice o službách či modernizovat veřejnou správu. V třetím pilíři měly nadále hrát klíčovou úlohu iniciativy Společenství k zavedení svobody pohybu znalostí a vědců. Na nich se měly podílet i členské státy. Ty si měly určit, jak dosáhnout vnitrostátních investičních cílů pro rok 2010 v oblasti výzkumu a vývoje. Čtvrtý pilíř přinesl na evropské úrovni úkol přijmout liberalizační balíčky pro dokončení vnitřního trhu s elektřinou a plynem, balíček opatření ke změně klimatu tak, aby do roku 2020 došlo ke snížení emisí skleníkových plynů o 20 % a aby podíl obnovitelné energie ve stejné době činil 20 %. Členské země měly přezkoumat hospodářské nástroje, aby zjistily, zda jsou vhodné pro boj se změnami klimatu.32 Blíže viz Evropská komise 2007b. Nový důraz bylo třeba položit na vnější dimenzi Lisabonské strategie. Unie se měla aktivněji podílet na odbourání překážek světového obchodu v rámci multilaterálních jednání ve Světové obchodní organizaci. Zvýšené úsilí měla věnovat také vyjednávání detailů v bilaterálních smlouvách se třetími zeměmi. Summit Evropské rady, který se uskutečnil v březnu 2008 v Bruselu, přijal návrhy Komise prakticky bez výhrad. Upozornil však, že kvůli nepříznivému ekonomickému klimatu způsobenému růstem cen potravin, ropy, problémy na finančních trzích a hypotéční krizí v USA bude dosažení cílů obtížnější. Summit zahájil další cyklus realizace Lisabonské strategie (2008-2010) tím, že přijal navrhovaná opatření ve čtyřech pilířích, potvrdil Integrované hlavní směry pro léta 2008-2010 a schválil komunitární program pro druhý cyklus. Ten na základě strategické zprávy z konce roku 2007 formuloval deset prioritních aktivit na evropské úrovni. Jednalo se o výše uvedené návrhy Komise pro činnosti v jednotlivých pilířích vyjmenované ve strategické zprávě. K významnému posunu došlo u dalšího hodnocení pokroku členských zemí při realizaci národních lisabonských programů. Politici připustili, že pro státy je více motivující tvořit žebříčky úspěšnosti namísto opatrných diplomatických hodnocení. 5.8 Hodnocení pokroku Evropské unie v letech 2000-2008 Dopady Lisabonské strategie na výkon unijní ekonomiky od spuštění Lisabonské strategie se dají hodnotit často jen velmi obtížně. Kupříkladu růst HDP závisí i na řadě ukazatelů, které nejsou do strategie zahrnuty. Mezi nimi figurují ceny ropy či potravin na světových trzích. Ve stále propojenější globální ekonomice se hospodářství jednoho integračního celku může jen těžko vyvíjet bez závislosti na výkonu největších obchodních partnerů. Také v prvních letech 21. století platilo, že stagnace v jednom z center světové ekonomiky (USA) zapříčiněná splasknutím internetové bubliny se přelila i do Evropy. Bylo by tedy krátkozraké vinit toho, že Lisabonská strategie se v první polovině své existence stala synonymem pro „nenaplněné cíle a nesplněné sliby“ (jak se v hodnotící zprávě vyslovil Wim Kok), pouze a výlučně neochotu členských států přispět k plnění jim často vzdálených cílů. Stejně tak ale nelze připisovat oživení nastartované ve vyšší míře od roku 2006 pouze a jen revidované Lisabonské strategii. Zvýšené tempo růstu HDP V říjnu 2007 skončilo implementační období pro převedení nové směrnice 2005/123/ES o uznávání kvalifikací, která nahradila dřívější systém sektorových a obecných směrnic. Vedle uznávání kvalifikací pro svobodu usazování zavedla pro přeshraniční poskytování služeb u regulovaných profesí nově procedury ohlášení a ověření. 32 Detailní výčet navrhovaných opatření obsahuje část I Sdělení Komise Evropské radě (Evropská komise, 2007b). 31

103


(viz tabulku 5.3) částečně souvisí s cyklickým oživením po pěti letech neuspokojivého vývoje. Zároveň se na něm podílela větší snaha členských států při provádění důležitých reforem jako dokončení liberalizace trhu s telekomunikacemi, reformy penzijního systému jako odpovědi na stárnutí populace, zlepšení podnikatelského prostředí pro malé a střední podniky nebo modernizace vzdělávacích systémů. Díky oddělení národní a evropské úrovně při realizaci revidované Lisabonské strategie mohly členské státy snáze přizpůsobit reformy vlastním potřebám, a tudíž se se strategií lépe identifikovaly. Tabulka 5.3 Tempo růstu HDP (%, 2000-2007) Region

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

EU-15

3,9

1,9

1,1

1,2

2,3

1,8

2,9

2,7

EU-27

3,9

2,0

1,2

1,3

2,5

1,9

3,1

2,9

USA

3,7

0,8

1,6

2,5

3,6

2,9

2,8

2,0

Japonsko

2,9

0,2

0,3

1,4

2,7

1,9

2,4

2,1

Zdroj: Eurostat, 2008.

Přes nepříliš příznivý vývoj finančních trhů v souvislosti s hypotéční krizí v USA, rostoucí ceny potravin a surovin se pozorovatelé shodují, že revidovaná Lisabonská strategie zaměřená na růst a vytvoření lepších pracovních míst může pomoci upevnit postavení Unie ve světové ekonomice (více viz Allianz Dresdner Economic Research, 2008, s. 36). Jak analytici Komise, tak nezávislé think-tanky zároveň upozorňují, že vzhledem k nejistému vývoji na světových trzích je třeba znásobit úsilí především při: • dalším prohloubení vnitřního trhu a hospodářské soutěže, • reformách pracovního trhu s důrazem na principy flexicurity, • vybudování spojitosti mezi růstem mezd a produktivity práce, • investicích do inovací v odvětvích budoucnosti, • další modernizaci vzdělávacích systémů pro zkvalitnění pracovní síly, • zvýšení energetické účinnosti při současné vyšší ochraně životního prostředí. Na první pohled impozantní výsledky dosáhla Unie při tvorbě nových pracovních míst. Jen v letech 2006-2007 vzniklo 7-8 mil. nových pracovních míst, od roku 2000 17 mil (Barysch, 2008, s. 3). Za zlepšením po roce 2005 stojí příznivější ekonomické klima a také reformy trhů práce zanesené v národních lisabonských programech. Rovněž se od roku 2005 začala snižovat nezaměstnanost – viz tabulku 5.4. Tabulka 5.4 Míra nezaměstnanosti (%, 2000-2007) Region

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

EU-15

7,7

7,2

7,6

7,9

8,1

8,1

7,7

7,0

EU-27

8,7

8,5

8,9

9,0

9,0

8,9

8,2

7,1

USA

4,0

4,8

5,8

6,0

5,5

5,1

4,6

4,6

Japonsko

4,7

5,0

5,4

5,3

4,7

4,4

4,1

3,9


Celková míra zaměstnanosti se blíží referenční hranici 70 % obyvatel v produktivním věku, jak je patrné z tabulky 5.5.

104


Tabulka 5.5 Míra zaměstnanosti (%, 2000-2007) Region

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

EU-15

62,2

62,5

62,3

62,6

62,9

63,5

64,5

65,4

EU-27

63,4

64,0

64,2

64,4

64,8

65,4

66,2

66,9


Podobný vývoj vzhledem k referenčnímu cíli 60 % můžeme sledovat také u zaměstnanosti žen – viz tabulku 5.6. Čísla za EU-27 opět lehce převyšují výsledky patnáctky, přičemž se již téměř podařilo dosáhnout referenční hranici pro rok 2010. Díky opatřením členských zemí směrem k usnadnění nástupu práce matek na mateřské dovolené v podobě lepší péče o dítě či flexibilnějším pracovním kontraktům již sedmadvacítka překonala úroveň Japonska a blíží se úrovni v USA. Spojené státy navíc vzhledem k pomalejšímu vývoji ekonomiky vykazují klesající tendenci. Tabulka 5.6 Míra zaměstnanosti žen (%, 2000-2007) Region

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

EU-15

53,7

54,3

54,4

54,9

55,5

56,3

57,3

58,3

EU-27

54,1

55,0

55,6

56,2

56,9

57,8

58,7

59,7

USA

67,7

67,0

66,0

65,6

65,3

65,6

66,0

65,9

Japonsko

56,7

57,0

56,5

56,8

57,3

58,1

58,8

59,4


Zdá se rovněž, že Lisabonská strategie obsahuje účinné nástroje zvýšení zaměstnanosti starších osob (viz tabulku 5.7), klíčové vzhledem k demografickému vývoji. Vzestupný trend pokračoval nezávisle na tempech růstu ekonomiky a výstupní hodnoty se blíží referenční hodnotě 50 %, i když ne tak rychle jako u zaměstnanosti žen. Poznamenejme, že v tomto případě Unie značně zaostává za USA, kde se zaměstnanost starších osob pohybuje kolem 70 % (více viz Pearson). V Unii si tradičně nejlépe vedou skandinávské země. Průměrný věk odchodu na odpočinek se v EU dle Eurostatu příliš nezvyšuje, v roce 2006 činil 61,2 let. Tabulka 5.7 Míra zaměstnanosti osob ve věku 55-64 let (%, 2000-2007) Region EU-15 EU-27

2000 37,8 36,9

2001 38,8 37,7

2002 40,2 38,5

2003 41,7 40,0

2004 42,5 40,7

2005 44,2 42,4

2006 45,3 43,5

2007 46,6 44,7


Přes růst počtu pracovních míst pro méně kvalifikovanou pracovní sílu zaznamenala Unie od roku 2006 vyšší růst produktivity práce na pracovníka než USA. Až v tomto období se tedy začala snižovat mezera mezi úrovní produktivity na obou březích Atlantiku. Rozdíly však přes nedávnou konvergenci zůstávají propastné. Stále platí, že členské země Unie většinou vykazují buď vyšší zaměstnanost a zároveň nižší produktivitu práce nebo naopak.Výjimku představuje Nizozemsko. 105


Tabulka 5.8 Produktivita práce na zaměstnanou osobu (EU27=100 %, 2000-2007) Region

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

EU-15

113,1

112,5

111,8

111,4

110,9

110,7

110,4

110,2

EU-27

100,0

100,0

100,0

100,0

100,0

100,0

100,0

100,0

USA

138,2

138,0

139,7

140,8

143,2

142,7

142,7

140,1


Ruku v ruce s růstem produktivity jdou investice do inovací a lidského kapitálu. Zde nehraje roli pouze celkový objem investic, ale především jejich umístění. Pro ilustraci uveďme, že například americký gigant General Motors vydal na investice do inovací ze všech podniků světa vůbec nejvíce, a stejně se potýká s existenčními problémy. Procento inovativních podniků v EU se opět liší v závislosti na státu. Jelikož chybějí aktuální data, budeme pro ilustraci vycházet z výzkumu provedeného Eurostatem v roce 2004. Z něj vyplynulo, že největší podíl firem, které díky inovacím dospěly k značným úsporám energie a materiálu, se nachází v Lotyšsku, Portugalsku či ve Francii a na Slovensku. Je však nutné si uvědomit, že výchozí úrovně podniků se pravděpodobně velmi lišily (Eurostat, 2004). Co se investic do lidského kapitálu týče, je potěšující celkový nárůst absolventů vysokých škol především v technických a matematicko-vědních oborech, kde Unie již překročila referenční hodnotu. To však nic nemění na celkovém zaostávání EU za USA, Japonskem či Koreou (Barysch, 2008, s. 93-94). Výdaje na inovace bez výhrad zaměňovat za výdaje do výzkumu a vývoje (země s vyšším podílem služeb mohou vykazovat nižší podíl výdajů na vědu a výzkum než státy zabývající se například výrobou automobilů), kde Lisabonská strategie stanovila celkový cíl pro investice ve výši 3 % HDP. Zatímco Finsko a Švédsko již v úvodní fázi strategie překročily tříprocentní hranici a další státy (Francie, Dánsko, Německo, Rakousko) se pohybují nad kvótou 2 %, Řecko, Bulharsko či Malta nedosahují ani 1 %. Unie jako celek pak za tříprocentním cílem značně zaostává – viz tabulku 5.9. Tabulka 5.9 Celkové výdaje na vědu a výzkum (% HDP, 2000-2007) Region EU-15 EU-27

2000 1,92 1,86

2001 1,93 1,87

2002 1,94 1,88

2003 1,93 1,87

2004 1,89 1,83

2005 1,9 1,84

2006 1,91 1,84

2007 -


Zaostávání Unie se přitom projevuje navzdory faktu, že podíl vládního sektoru na celkových investicích do vědy a výzkumu je vyšší než v USA či Japonsku. Jinými slovy, evropské firmy stále investují do vědy a výzkumu méně než podniky ze zámoří. Důraz na intenzivnější úsilí o růst investic je tudíž zcela na místě, a to i vzhledem k trendům v dalších ekonomikách, především v Číně.

106


Tabulka 5.10 Podíl vládního sektoru na celkových výdajích do vědy a výzkumu (%, 2000-2007) Region EU-15 EU-27 USA Japonsko

2000 33,9 34,2 25,8 19,6

2001 33,5 33,9 27,5 18,6

2002 33,9 34,3 30,3 18,2

2003 34,7 35 30,4 17,7

2004 34,3 34,6 30,8 18,1

2005 33,8 34,2 30,4 16,8

2006

2007

29,3 -

-


V souvislosti se stárnutím populace zůstává ožehavou otázkou udržitelnost veřejných financí členských států. Toto téma se rovněž často objevuje jako stěžejní cíl národních lisabonských programů. Rostoucí podíl neproduktivního obyvatelstva k zaměstnané pracovní síle tvoří tlak směrem k provedení odpovídajících sociálních reforem a k přeformulování rozpočtových kapitol. Vzhledem k existenci Paktu stability či Maastrichtských kritérií si státy nemohou dovolit vykazovat příliš vysoké deficity. Úspěšnost při plnění kritérií lze označit za střídavou. Rozpočtové přebytky v EU vykazuje díky hospodářskému oživení po roce 2005 přibližně desítka zemí, patnáct států se pohybuje v záporných číslech, přičemž řada z nich se blíží tříprocentní hranici podílu deficitu na HDP, a dvě země kritérium v roce 2008 neplnily (Maďarsko, Velká Británie) (European Commission, 2008c, s. 302). Kladně můžeme hodnotit fakt, že míra zadlužení EU jako celku v poměru k HDP klesá. Dluh členských států tedy roste pomaleji než unijní produkt. To v současné době neplatí například o vývoji veřejných financí USA. Tabulka 5.11 Podíl vládního dluhu na HDP v EU (%, 2000-2007) Region

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

EU-15

63,2

62,2

61,6

63,0

63,2

64,1

62,8

60,4

EU-27

61,9

61,0

60,3

61,8

62,1

62,6

61,3

58,7


Revidovaná Lisabonská strategie klade důraz na energetickou účinnost a ochranu životního prostředí. Při pohledu na statistiky zarazí, jaké rozdíly v energetické intenzitě členské země vykazují. Musíme si však uvědomit, že množství spotřebované energie se váže na tvorbu produktu v hodnotě 1000 eur. Země produkující výrobky s nižší přidanou hodnotou či státy s vyšším zastoupením průmyslu, tak vykazují diametrálně odlišné údaje od zemí s vysokým podílem služeb. Pro naše potřeby je určující spíše klesající trend naznačující prosazování eko-inovací. Tabulka 5.12 Energetická intenzita EU (kgoe/1000 eur, 2000-2006) Region EU-15 EU-27

2000 189,91 213,90

2001 190,69 214,71

2002 187,95 211,76

2003 190,29 214,69

2004 188,68 212,06

2005 185,53 208,56

2006 179,54 202,45

Zdroj: Eurostat, 2008. Pozn.: kgoe = ekvivalent kilogramu ropy.

107


Jako znepokojivý fakt uveďme skutečnost, že závislost Unie jako celku na dovozu energie roste, jediným čistým vývozcem je díky mořským elektrárnám Dánsko. Jak jsme již uvedli, klade Unie velký důraz na udržitelný rozvoj a plnění podmínek Kjótského protokolu. Ze statistik plyne, že podíl energie z obnovitelných zdrojů pomalu roste. Mezi členskými státy ale přetrvávají velké rozdíly. Tabulka 5.13 Podíl energie z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě EU (%, 2000-2006) Region EU-15 EU-27

2000 14,6 13,8

2001 15,2 14,4

2002 13,5 12,9

2003 13,7 12,9

2004 14,7 13,9

2005 14,5 14,0

2006 15,2 14,5

2007 60,4 58,7


Podíl biopaliv na spotřebě v dopravě dosahuje jen zlomku cílové částky a objem vypouštění skleníkových plynů má od spuštění Lisabonské strategie kolísavý trend. Na hodnocení je však s ohledem na dlouhodobý horizont brzo. Vnější dimenze Lisabonské strategie dostala v létě 2008 trhlinu v podobě krachu jednání WTO o rozvojové agendě, a to přes vstřícný postoj Unie k další liberalizaci obchodu se zemědělskými produkty. Přestože kvůli omezenému prostoru nebylo možno analyzovat všechny ukazatele související s lisabonskou agendou, nezbývá závěrem než konstatovat, že strategie v revidované podobě začala přinášet kýžené výsledky. Ty se ale liší oblast od oblasti a především v závislosti na úsilí jednotlivých členských států. Otázkou také zůstává, jakých výsledků Unie dosáhne ve zhoršeném globálním ekonomickém prostředí.

108


Obrázek 5.1 Lisabonský koordinační proces do roku 2005

Zdroj: European Commission, 2005d. Pozn.: OMK = otevřená metoda koordinace

Obrázek 5.2 Zjednodušený koordinovaný lisabonský proces

Zdroj: European Commission, 2005d. Pozn.: OMK = otevřená metoda koordinace

109


6. Evropská unie jako globální hráč

6.1 Evropská ekonomická integrace v globálních souvislostech Globalizace světové ekonomiky nutí její aktéry hledat nové prostředky zvládání globálních výzev a nejistot. Na konci 80. let byla právě globalizace jednou z hlavních příčin rozsáhlých změn, které definitivně stvrdily její celosvětový rozměr. Spolu s uspořádáním světa se změnila světová politika i ekonomické nástroje. Hospodářská politika států se orientuje čím dál více na liberalizaci a uvolňování všech překážek, které stojí globalizovaným ekonomickým tokům v cestě. Logikou tohoto počínání je vnímání globalizace jako změny. Změny, která je tak hluboce zakořeněná v technologickém pokroku a růstu světové ekonomiky, že se před ní nedá uzavírat. Naopak, zužitkovat příležitosti globalizace a eliminovat její rizika dokáží jen flexibilní, otevřené ekonomiky s vysokou mírou adaptability. Výzvám globalizace čelí i Evropská unie. Regionální uskupení, které si v uplynulých dekádách navyklo na svůj statut nejhlubší a nejpokročilejší integrace na světě, jež je vzorem pro další regiony. Po vystoupení ze stínu rivalů studené války, začala aspirovat na významnější pozice ve světové politice. Již její první významný střet s negativy globalizace (v době ropných šoků a strukturálních krizí) ovšem znamenal důležitou lekci. Stagnující projekt společného trhu nebyl schopen reagovat na rychlé změny ve světové ekonomice a s tím, jak se mezi státy objevovaly pracně odbourané netarifní překážky, upadla evropská ekonomika do recese. Z reakcí na strukturální krize se v Evropě zrodil nový podnět pro pokračující integraci. Svět okolo se ale měnil ještě rychleji. Regionální ekonomická integrace zažila nebývalý rozkvět i jinde ve světě, ale postupně se změnily nástroje regionální integrace i její aktéři. Velmoci, které se regionalismu dosud bránily, ho začaly ve svých politikách aplikovat o to výrazněji. Kdysi jedinečná a následováníhodná Unie se stala jedním z mnoha významných integračních procesů ve světě – viz obrázek 6.1.33 Evropská integrace bezesporu patří k těm, které z dosavadního rozvoje globalizace dokázaly vytěžit maximum. Velká část poválečného ekonomického rozvoje Evropy je dána právě efekty liberalizace trhů a jejich rostoucí dynamikou. Velká část dnešní prosperity Evropy je postavena právě na vazbách mezi evropskými státy samotnými. Globální konkurence ovšem klepe na dveře a výzvy, před kterými Evropská unie stojí, vyžadují nové nástroje. Klíčem k posuzování vlastní 33

Současný rozmach regionálních integračních procesů vede v globálním měřítku ke vzniku celokontinentálních snah o liberalizaci obchodu, služeb a investic. Ačkoliv jsou mnohé z nich teprve ve svých počátcích, představují budoucí potenciál těsnějších ekonomických vazeb v rámci celých regionů – podobně jako je tomu již dnes v rámci evropské integrace. Za přímé konkurenty EU však lze již dnes označit Severoamerickou dohodu o volném obchodu (NAFTA – USA, Kanada, Mexiko) a rýsující se spolupráci dynamických ekonomik Asie známou pod názvem ASEAN+3 (10 států Sdružení národů jihovýchodní Asie + Japonsko, Čína a Jižní Korea). Právě tato seskupení budou proto v rámci této kapitoly použita v grafech a tabulkách pro srovnání s ekonomickým výkonem EU.

110


Obrázek 6.1 Projekty celokontinentální integrace ve světě

Zdroj: Fiorentino,Verdeja,Toqueboeuf, 2007, s. 35.

pozice ve světě se stává konkurenceschopnost a klíčem k ní reformy. Jejich provedení je mnohdy nepopulární a vyžaduje širší koordinaci na úrovni národní, ale i evropské. Současně však vlastní pozice ve světové ekonomice (a ještě výrazněji ve světové politice) nezáleží pouze na vnitřním ekonomickém výkonu a správně nastavených hospodářských politikách. V globálním světě je vlastní úspěšnost měřena i schopností obhajovat svá stanoviska a způsob života a nabízet řešení regionálních či globálních problémů. Právě Evropská unie je toho dobrým příkladem. Ačkoliv představuje jednu z nejvýraznějších ekonomických mocností dnešního světa, její politická váha a vliv na světové dění je omezován mnoha faktory. Spolu s vnitřní ekonomickou reformou, jež má upevnit její ekonomické postavení, se EU snaží reformovat i své instituce a politiky, aby mohla efektivněji a jednotněji zasáhnout do světového politického dění. Ekonomická situace a konkurenceschopnost Evropské unie Celkový ekonomický výkon Evropské unie je v posledních letech (v období před rozšířením světové finanční krize na konci roku 2008) poměrně příznivý, ovšem i nadále pod jeho potenciálem (HDP na obyvatele je v mnoha zemích EU výrazně pod výsledky nejsilnějších států EU, a celá EU zaostává například za USA; roční růst HDP na obyvatele ve výši 1,75 % ročně (OECD, 2007, s. 29) je v mezinárodním srovnání nízký). Jak vyplývá z údajů OECD, v roce 2004 rostl hrubý domácí produkt Evropské unie o 2,4 %, v roce 2005 o 1,8 %, v roce 2006 o 2,9 %. Pro roky 2007 i 2008 se (před vypuknutím finanční krize) předpokládalo zpomalení k hodnotě 2,4 %. Výkonnost na národní úrovni je ovšem značně rozdílná, a zatímco Dánsko, Irsko, Řecko, Lucembursko, Španělsko rostly tempem vyšším než 3 % ročně, růst v Německu, Itálii a Portugalsku byl pod 1 %. Z domácích faktorů bylo oživení v EU taženo zejména růstem investic (domácí spotřeba zůstává slabší), z vnějších faktorů těžila EU z enormního nárůstu obchodu (viz následující text). Výhled pro další období byl ovšem ohrožován zejména vnějšími faktory (ceny ropy, obavy ze zpomalení globální ekonomiky, vnější konkurence) (WTO, 2007a, s. 3 a 14 a OECD, 2007, s. 25). Oprávněné obavy z vlivu vnějších faktorů potvrdila světová finanční krize, která na jednu stranu pozměnila trendy ve vývoji cen surovin směrem k jejich výraznému poklesu oproti minulému 111


období, avšak na druhou stranu potvrdila obavy z poklesu zahraničního obchodu a vnitřního ekonomického výkonu (do recese se z velkých ekonomik nejdříve ponořily Německo a Itálie, posléze i celá eurozóna; značným problémům je vystavena Velká Británie či Pobaltí a důsledky dosavadní hospodářské politiky se rychle projevily například v Maďarsku). Výhled na nadcházející roky, revidovaný již o vlivy světové finanční krize, obsahuje tabulka 6.1. Vyplývá z ní, že růst eurozóny by měl pod svým potenciálem zůstat až do roku 2010, a to i za předpokladů výrazných monetárních stimulů, které jsou umožněny aktuálním polevením inflačních tlaků - OECD (2008c) očekává pokles inflace v eurozóně až k 1,4 % v průběhu roku 2009). Pracovní trh EU15 zůstal v průběhu ekonomického zpomalení na začátku tisíciletí relativně stabilní (zaznamenal dokonce slabý růst počtu pracovních míst), a to díky strukturálním reformám trhu zboží i pracovního trhu provedených v minulých letech (zejména ve Velké Británii, Dánsku nebo Nizozemsku). Reformy se rovněž odrazily v nižší dlouhodobé míře nezaměstnanosti: nezaměstnanost v EU25 dosáhla vrcholu v roce 2004 (9,1 %), v roce 2005 klesla na 8,8 %. I přesto zůstává v některých členských státech vysoká (Polsko 17,7 % v roce 2005, Slovensko 16,3 % a Řecko 9,8 %). Do roku 2008 se před vypuknutím finanční krize očekával pokles nezaměstnanosti na 7,3 % (růst počtu nových pracovních míst by měl dosáhnout kolem 1,9 milionů; WTO, 2007a, s. 15 a 14 a OECD, 2007, s. 23-24). Spolu s finanční krizí se výhled zhoršil a pro eurozónu OECD (2008c) konstatuje „zastavení příznivého vývoje pracovních trhů s tím, že v roce 2008 dochází k pozvolnému nárůstu nezaměstnanosti.“ Ten by měl podle údajů tabulky 6.1 pokračovat až do roku 2010. Je ovšem nutné poznamenat, že i dosavadní relativně příznivý vývoj nestačil k naplnění Lisabonských cílů (zejména dosažení celkové zaměstnanosti na úrovni 70 %). To je podle Komise (bez ohledu na finanční krizi) nepravděpodobné bez urychlené a výrazné reformy pracovních trhů členskými státy. Jak vyplývá z grafu 6.1, stoupla v roce 2006 celková zaměstnanost v EU na 65 %, avšak zůstává nízká v mezinárodním srovnání i z hlediska Lisabonských cílů.

Tabulka 6.1 Aktuální ekonomický vývoj a výhled v eurozóně (roční růst v %, 2006-2010) Ukazatel Soukromá spotřeba Vládní spotřeba Hrubé investice Celková domácí poptávka Čistý export (příspěvek k HDP) Reálný HDP Inflace (harmonizovaný CPI) Nezaměstnanost (v % z pracovní síly)

2006 2,0 1,9 5,8 2,9 0,1 3,0 2,2 8,2

2007 1,6 2,3 4,1 2,3 0,3 2,6 2,1 7,4

2008 0,4 1,8 0,4 0,8 0,2 1,0 3,4 7,4

2009 0,2 1,2 -4,4 -0,5 0,0 -0,6 1,4 8,6

2010 1,2 1,2 1,0 1,1 0,1 1,2 1,3 9,0

Zdroj: OECD, 2008c, s. 95-96.

112


Graf 6.1 Dlouhodobý vývoj pracovního trhu EU v mezinárodním srovnání (%, 1980-2006) EU 15 EU27 USA Japonsko

MÍRA ZAMĚSTNANOSTI podíl zaměstnaných ve věku 15-64 let na celkové populaci v tomto věku (v procentech)

80

Lisabonský cíl (70 %)

70

60 1980

1990

2000

2006 Zdroj: OECD, 2007, s. 26.

Přesto, „aktuálně implementovaná reforma v kontextu Lisabonské strategie pro růst a zaměstnanost dává naději, pokud bude dodržena, na lepší ekonomické výsledky a stabilnější veřejné finance v dlouhém období“ (OECD, 2007, s. 24). „Provedené reformy se vyplácejí, avšak další musí následovat.“ Před EU totiž v tomto ohledu stojí hned dvě zásadní výzvy (OECD, 2007, s. 29-30): • globalizace – jejíž efekty jsou na úrovni EU oslovovány právě skrze Lisabonskou strategii (inovace a investice do vzdělání), • vzrůstající tlak na evropský stát blahobytu – což je ta část reformy, která zůstává téměř celá v kompetenci členských států EU; věnují se jí další kapitoly této knihy. K udržení své konkurenceschopnosti v globálním prostředí přistupuje Evropská unie skrze zvýšený důraz na inovace, vědu a výzkum, vzdělávání a jejich implementaci do průmyslových odvětví a odvětví služeb. Přes současné zaostávání za úrovní inovací v USA či Japonsku, má Evropská unie již dnes odvětví, ve kterých je na špici světového vývoje: letectví, mobilní telefony, některá zpracovatelská odvětví. Přesto se přístup k inovacím mezi členskými státy liší. Podle obecných doporučení OECD (2007, s. 43) a jiných organizací je přitom pro rozvoj inovací důležitý také pokrok v dalších oblastech: • efektivní finanční trhy dokáží alokovat prostředky na inovace a výzkum, • efektivní alokaci kapitálu do inovací ztěžuje vysoké a složité zdanění příjmů firem, nepřehledná a pomalá legislativa ohledně konkurzu a vyrovnání i administrativní omezení investorů, fúzí a akvizic, • otevřenost přímým zahraničním investicím má pozitivní vliv na produktivitu domácího průmyslu, • inovacím a výzkumu prospívá volná konkurence, • schopnost země implementovat inovace je dána její schopností přilákat a udržet vzdělané lidi – vzdělávací ale i imigrační politika jsou tak nadmíru důležité. Vzhledem k odpovědnosti členských států za jejich sociální systémy ovšem zůstává otevřená otázka role Evropské unie v reformním procesu. Jak vyplývá ze obrázku 6.2, spočívá úspěch 113


vzájemně provázaného reformního procesu v efektivní kombinaci komunitární a národní úrovně s tím, že orgány EU se musí zejména snažit o efektivní koordinaci jednotlivých reformních kroků. Ty nejzásadnější součásti evropského reformního procesu lze shrnout následovně: • urychlené dokončení vnitřního trhu EU, • efektivní orientace vnitřního trhu navenek směrem ke globální otevřenosti, • zefektivnění alokace zdrojů do výzkumu, vývoje, vzdělání a inovací a jejich implementace pro zvýšení evropské konkurenceschopnosti, • reforma sociálních systémů členských států EU. Obrázek 6.2 Úrovně odpovědnosti za reformní proces v Evropské unii

Národní

Komunitární

Mikro

Reforma pracovního trhu

Vnitřní trh zboží, služeb a kapitálu

Makro

ÚROVEŇ ZASAHOVÁNÍ

ÚROVEŇ ROZHODOVÁNÍ

Fiskální politika

Monetární politika

Zdroj: SAPIR, 2005, s. 6.

Význam obchodu a vnitřního trhu pro globální pozici Evropské unie Zrychlení globalizace v minulých dekádách nevytvořilo pro Evropu žádné nové otázky, avšak zvýšilo naléhavost těch stávajících. Zejména zdůraznilo význam flexibility a inovací. Otevřenost je přitom jedna z nejlepších cest, které může Evropa podniknout ke zvýšení životní úrovně v dlouhém období (OECD, 2007, s. 30). Graf 6.2 nabízí poměrně detailní pohled na postavení Evropské unie v globálních obchodních vztazích. Vyplývá z něj, že Evropská unie si i přes trvající problémy udržela vůdčí postavení ve světových exportech zboží, jež poměrně kontrastuje s neustále klesajícím podílem USA (v grafu jako součást NAFTA). I v porovnání s rostoucím významem dynamicky se vyvíjejících ekonomik Asie se pozice Evropské unie zdá být relativně solidní, avšak oslabující. Zajímavé poznatky ovšem přináší dolní část grafu 6.2, která zvlášť zachycuje toky vnějšího obchodu (tj. po vyloučení intra-obchodu34). Dlouhodobě klesající trend významu vnějšího obchodu EU je výraznější než u obchodu celkového a spolu s dlouhodobým deficitem obchodní bilance EU svědčí i o klesající konkurenceschopnosti zahraničního obchodu EU, zejména v konfrontaci s dynamickými ekonomikami Asie – podrobněji viz box 6.1. 34

Evropská unie se vyznačuje jedním z nejvyšších podílů intra-obchodu, tj. podílu obchodu, který plyne mezi jejími členskými státy na vzájem, na světě. V roce 2005 byl podíl intra-obchodu EU-25 na úrovni více než 66 % u vývozu a téměř 62 % u dovozu, což znamená, že jen zhruba třetina obchodu EU proudí za hranice Evropské unie.

114


Box 6.1 – Které státy EU jsou nejvíce vystaveny globalizaci? Průzkum OECD (2007, s. 33-41) zveřejněný jako součást nejnovější studie o Evropské unii z řady Economic Surveys se zabýval otázkou, které státy EU jsou nejvíce vystaveny globálním tlakům. Ty byly přitom posuzovány z mnoha hledisek. Prvním z nich byla například míra, do jaké exporty dané země svou strukturou přímo soutěží s vývozními artikly Číny a ostatních dynamických ekonomik Asie. Na základě korelace mezi vlastní strukturou průmyslové výroby a vývozu s obdobnými ukazateli asijských zemí byl potvrzen fakt, že konkurencí z Asie jsou dnes nejvíce ohroženy nové členské státy. Zatímco země EU-15 se specializují především na strojírenství, farmaceutický průmysl a služby, nové členské státy staví prozatím zejména na méně technologicky náročném zpracovatelském průmyslu. Z EU-15 jsou kvůli tradičním odvětvím nejvyšší konkurenci z Asie vystaveny Itálie, Řecko a Portugalsko. Na druhou stranu jsou země EU-15 vystaveny silnější „vnitřní globalizaci“ ze strany nových členských států, což platí nejvíce pro Rakousko, Portugalsko či Dánsko. Na celosvětově rychle rostoucí odvětví se v Evropě specializují nejvíce severské země (Norsko, Finsko, Švédsko – telekomunikace) a Velká Británie. Naopak Itálie, Litva, Řecko, ale i Česká republika vycházejí v korelaci svého exportu s nejdynamičtějšími segmenty záporně. Obdobně, na high-tech produkci se vývozy EU-15 specializují daleko méně než je tomu u USA či Japonska. Konkrétní údaje nabízí tabulka 6.2. Další část výzkumu se zabývala zisky z outsourcingu a offshoringu. Vyplývá z ní, že země EU-15 patří k těm, které z uvedených trendů světového obchodu těží nejvíce: mají pozitivní saldo obchodní bilance u meziproduktů a služeb, navíc se v poslední dekádě ještě zvyšuje. Naznačuje, že prozatím více výkonů do Evropy plyne, než je z ní přesunuto. Naopak nové členské státy jsou na tom s vývozem služeb daleko hůře. Z hlediska přílivu kapitálu a investic lze pozitivní trendy vysledovat naopak u nových členských států, zatímco EU-15 zaznamenává spíše odliv investic (Belgie, Finsko, Německo). Potvrzují ale na druhou stranu pozitivní trend, že investování ve státech s nižší mzdovou úrovní má dlouhodobě pozitivní vliv na výkon a konkurenceschopnost investujících firem. O tom, kdo je nejlépe připraven na změny vyvolané globalizací svědčí ukazatele flexibility ekonomiky a její schopnosti adaptovat se na změnu. Evropská unie udělala pokrok v liberalizaci svých zbožových trhů, které patřily ještě v 90. letech v průměru OECD k těm nejvíce regulovaným. Nejméně regulovanými trhy přitom disponuje Velká Británie, Dánsko a Irsko. Na opačném konci žebříčku se nalézají Španělsko, Francie a Itálie a nové členské státy (Česká republika, Polsko a Maďarsko). Státy EU se dále výrazně liší mírou flexibility pracovního trhu: silná regulace pracovního trhu je typická zejména pro kontinentální část EU-15, u nových členských států je legislativa na ochranu pracovního místa daleko slabší.

115


Graf 6.2 Podíl hlavních obchodních bloků na světovém exportu zboží (%, 1948-2006) Celkový obchod

Vnější obchod

EU 25 NAFTA ASEAN+3

PODÍL EXPORTU ZBOŽÍ NA SVĚTOVÉM OBCHODĚ (v procentech)

60 50

40

30

20

10

0

1948

1968

1986

1993

2006

1948

1968

1986

1993

2006

30

20

10

0

Zdroj: UNCTAD, 2007; vlastní výpočty autora.

116


Tabulka 6.2 Podíly komodit na vývozu podle technologické náročnosti (%, 2004) Skupina zemí EU-15 EU-12 USA Japonsko Čína JV Asie Svět

ICT (součást high-tech)

High-tech 22,8 14,1 32,8 23,8 27,7 36,9 23,5

9,8 13,9 17,5 18,4 24,9 32,5 15,4

Střední technologická náročnost 46,9 41,3 43,6 59,9 27,7 32,4 41,3

Středně Nízká technízká technologická nologická náročnost náročnost 12,7 17,6 18,5 26,1 9,7 13,9 12,1 4,2 12,8 31,8 9,3 21,4 14,1 21,1 Zdroj: OECD, 2007, s. 35.

Graf 6.3 na druhou stranu hovoří o vysokém a stále se zvyšujícím podílu celkového vývozu zboží na HDP Evropské unie. Tento údaj na konci 90. let přesáhl hranici 25 % a jeho vzestup lze připsat rozvoji evropské integrace v důsledku realizace nového programu vnitřního trhu od konce 80. let. V porovnání s exportem služeb (viz graf 6.4) je tento ukazatel více než dvojnásobný a ukazuje na rezervy zejména v exportu služeb z EU – viz dále. Graf 6.3 Vývoj podílu exportu na HDP v hlavních obchodních blocích (%, 1970-2006) EU 25 NAFTA ASEAN+3

PODÍL EXPORTU NA HRUBÉM DOMÁCÍM PRODUKTU (v procentech)

35

25

15

5 0

1970

1980

1990

2000

2006


500

117


Kombinací údajů z grafů 6.2 a 6.3 je potvrzen zásadní význam intra-obchodu pro ekonomický vývoj členských zemí Evropské unie a s tím související význam vnitřního trhu a jeho pokračující realizace. Značná část ekonomické reformy a implementace vnitřního trhu ovšem závisí na členských státech EU, více než na institucích integrace. Evropská unie však zejména vytváří podněty a nutný institucionální rámec podporující reformní úsilí svých členských států. „EU sdílí zodpovědnost za celou řadu oblastí vnitřního trhu a může podpořit domácí reformy vytvářením stabilního institucionálního rámce pomocí benchmarkingu, přesvědčování a sdílení osvědčených postupů (best practice).“ Z hlediska toho, co může EU sama ovlivnit, se pro pokračující prosperitu vnitřního trhu jeví zásadní (OECD, 2007, s. 46): • podpora a rozvoj vnitřního trhu, • odstraňování překážek pro mobilitu pracovní síly, • podpora soudržnosti regionů EU, • podpora volného obchodu a volné soutěže, • řešení ekologické zátěže a změny klimatu. Podpora a rozvoj vnitřního trhu. Efektivní vnitřní trh je základním předpokladem fungování Evropské unie, naplňování cílů Lisabonské strategie i hladkého chodu měnové unie (prominentního projektu současné ekonomické integrace v EU). Největší pokrok v obchodě, investicích i cenové konvergenci byl podle OECD zaznamenán v 90. letech s tím, že v posledních letech tyto procesy spíše zpomalují. Vnitřní trh potřebuje nové impulzy, a to zejména v těch oblastech, kde zbývá překážek nejvíce a není jasná shoda na jejich odstranění. To se týká především sektoru služeb, jehož hlavní charakteristiky zobrazuje graf 6.4. Jak vyplývá z horní části grafu, podílí se služby na tvorbě HDP Evropské unie více než 71 % (v NAFTA je to přes 75 %), přičemž tento podíl vzrostl od začátku 70. let z hodnoty okolo 52 %. Na zaměstnanosti se služby v EU podílí více než 77 % (WTO, 2007a, s. 2). Podíl celkového exportu služeb na HDP přitom nedosahuje ani 9 % (ještě na začátku 90. let byl však mírně nad 5 %). Z údajů OECD přitom vyplývá, že podíl intra-obchodu služeb na HDP byl v roce 2005 mírně pod 5 %. Z hlediska tohoto ukazatele navíc existují výrazné rozdíly mezi jednotlivými členskými státy: zatímco u Irska dosahuje podíl intra-vývozu služeb téměř 18 % HDP, u Francie či Itálie to nejsou ani 3 %. Největší podíl na vývozu služeb do jiných států EU má kromě Irska Rakousko, Belgie, Nizozemsko a Dánsko. Těsně za nimi se z nových členských států nacházejí Slovensko a Česká republika. OECD (2007, s. 47) dále konstatuje, že ochrana služeb je v praxi vyšší pro zahraniční poskytovatele (největší rozdíly je možné zaznamenat v sektoru účetnictví) a liší se i mezi jednotlivými sektory. Celkově lze říci, že ačkoliv jsou v mezinárodním srovnání tato čísla relativně uspokojivá, je obchod službami v rámci EU pod svým potenciálem. Na vině jsou zejména přetrvávající překážky pro pohyb služeb35, a to jak na vnitřním trhu EU tak v mezinárodním prostředí (OECD, 2005a, s. 15). Levá část grafu 6.4 ukazuje, že z hlediska exportu služeb (zahrnut je celkový obchod) je Evropská unie na špici s podílem 45,7 % světového obchodu službami. Největšími vývozci služeb jsou Velká Británie, Německo a Francie. Z trendu je patrné, že podobně jako u obchodu zbožím, i ve službách její pozice oslabuje, a to zejména na úkor dynamicky se rozvíjejícího regionu Asie. Díky realizaci vnitřního trhu v 90. letech je však ztráta pozic relativně slabší v porovnání s USA a NAFTA. „Fragmentace sektoru služeb EU přináší nemalé ztráty. Přispívá k nízkému růstu produktivity ve službách a k pomalému přejímání nových technologií“ (OECD, 2007, s. 71-72).

35

V některých členských státech EU například přetrvávají ve službách monopoly (zejména v poštovních a síťových službách), které brání poskytování služeb subjekty z jiných členských států.Velmi časté jsou odlišné kvalifikační požadavky mezi státy, odlišné daňová a účetní pravidla, pravidla pro placení a vracení DPH. Častým nástrojem je i daňové zvýhodňování domácích poskytovatelů: například náklady na školení jsou daňově odečitatelné jen pokud se školení koná v daném státě. Obdobně se daňová zvýhodnění týkají jen domácích penzijních fondů či pojišťoven.

118


Graf 6.4 Trendy v exportu služeb v hlavních obchodních blocích (%, 1970-2006) EU 25 NAFTA ASEAN+3

PODÍL SEKTORU SLUŽEB NA TVORBĚ HRUBÉHO DOMÁCÍHO PRODUKTU (v procentech)

80

60

40 1970

1980

PODÍL EXPORTU SLUŽEB NA SVĚTOVÉM OBCHODĚ (v procentech)

1990

2000

2006

PODÍL EXPORTU SLUŽEB NA HRUBÉM DOMÁCÍM PRODUKTU (v procentech)

10

60 50

40

30

5

20

10

0

1980

1990

2000 2006

0

1980

1990

2000 2006


Řadu překážek pro služby (které jsou sice přijímány z důvodů ochrany spotřebitele nebo veřejného zdraví, ale slouží spíše k ochraně domácích poskytovatelů služeb) chtěla Evropská komise odstranit zahrnutím principu země původu do připravované směrnice o službách, kterou předložila v roce 2004. Podle tohoto principu by se dočasný poskytovatel služeb v jiném členském státě řídil právním řádem svého státu (používá se například pro rozhlasové a televizní vysílání nebo 119


e-commerce). Tento princip byl ovšem v roce 2006 zamítnut Evropským parlamentem a nahrazen principem svobody poskytování služeb, který ovšem oproti Smlouvě o EU nepřináší nic moc nového. Přesto posléze přijatá Směrnice o službách, která má být implementována do konce roku 2009 zužuje prostor, ve kterém mohou členské státy omezovat volný pohyb a poskytování služeb. Ačkoliv je přijatá směrnice podstatně méně ambiciózní než původní návrh Komise, posouvá vnitřní trh služeb v následujících ohledech (OECD, 2007, s. 76-77): • zvyšuje právní jistotu při poskytování služeb, • snižuje skryté administrativní překážky a volá po jejich modernizaci, • zakazuje zamítnutí poskytování služeb z důvodu nízké poptávky či potřeby, • nařizuje screening legislativy s cílem odstranit nadbytečné překážky pro služby, • předpokládá užší spolupráci mezi členskými státy v dohledu nad poskytovateli služeb. Z hlediska vnitřního trhu jsou další významnou prioritou síťová odvětví. „Míra jejich liberalizace se výrazně liší mezi jednotlivými členskými státy, ačkoliv dosavadní pokrok v letecké dopravě a telekomunikacích jasně dokazuje, že se liberalizace vyplácí. Silnější konkurence je nutná zejména v elektrárenství, plynárenství, silniční a železniční dopravě, poštách a v telekomunikacích.“ Liberalizační směrnice v energetice z počátku 90. let byly modernizovány v roce 2003 (postupná svoboda ve volbě dodavatele pro průmyslové odběratele i domácnosti). Jejich další požadavky jsou ovšem členskými státy plněny jen pomalu. 6.2 Vnější ekonomické vztahy Evropské unie V návaznosti na reformu a pokrok v realizaci vnitřního trhu je současná konkurenční pozice Evropské unie determinována jejími vnějšími ekonomickými vztahy. Ačkoliv bylo řečeno, že za hranice Unie směřuje jen zhruba třetina jejího celkového obchodu, je i samotný vnější obchod jedním z nejvýraznějších toků ve světové ekonomice. Spolu s toky služeb a investic pak vnější ekonomické vztahy tvoří nástroj k prosazování ekonomických i politických zájmů ve světě. Ačkoliv je společná obchodní politika tradičně důležitou součástí institucionální architektury Evropské unie, její význam v době globalizace ještě narůstá. Spolu s důrazem na vnější konkurenceschopnost se mění i chápání významu vnějších ekonomických vztahů pro vnitřní trh Evropské unie. „Minulé chápání vnitřního trhu bylo založeno na předpokladu, že největší problém Evropy spočívá v absenci velkého trhu, který by firmám umožnil realizovat výnosy z rozsahu. V moderním světě potřebuje evropský průmysl vedle flexibilní pracovní síly, efektivnějších finančních trhů a vyšších investic do výzkumu a vývoje zejména více příležitostí ke vstupu na nové trhy“ (Sapir, 2005, s. 8). Komplexní vnější ekonomické vztahy, které EU dosud pěstovala převážně z historických, politických a bezpečnostních důvodů, se tak stávají bezprostřední součástí celkové reformy EU. Mohou výrazně přispět k udržení konkurenceschopnosti Evropské unie a zvýšit možné efekty vnitřního trhu. Není proto divu, že právě ve vnějších vztazích EU se prvky nového regionalismu, o jejichž identifikaci usiluje následující text, realizují v poslední době čím dál častěji. Díky existenci společné obchodní politiky je oblast vnějších ekonomických vztahů EU plně v kompetenci orgánů Evropské unie, především Komise a Evropské rady. Skrze své vnější ekonomické vztahy EU nerealizuje jen své cíle ekonomické.Vedle nich slouží dohody ve vnějších vztazích k realizaci asociační a rozvojové politiky a s rozvojem druhého a třetího pilíře EU také čím dál častěji k realizaci cílů v politicko-bezpečnostní či energetické oblasti. Nemůže proto překvapit, že důraz, který EU na vybrané regiony či země ve svých vnějších politikách klade, neodpovídá vždy jejich ekonomickému významu či potenciálu. Ve vztahu k vyspělým zemím jsou často dohody ve vnějších vztazích, vzhledem k dlouhodobé zásadě EU neupravovat je smluvně nad rámec GATT/WTO (viz tabulka 6.7), poddimenzované. Přitom právě vztahy s vyspělými zeměmi skrývají nevyužitý potenciál pro liberalizaci vzájemného obchodu službami či pohybu investic. Na druhou stranu je institucionální zajištění obchodních vztahů EU formou regionálních dohod pouze příležitostí pro další a výraznější rozvoj obchodních i kapitálových vztahů, a nikoliv podmínkou nutnou pro jejich rychlý rozvoj. 120


Hlavní ekonomičtí partneři Evropské unie Jak vyplývá z tabulky 6.3, jsou hlavním obchodním partnerem Evropské unie na straně vývozu Spojené státy (21,1 %); na straně dovozu je to dnes již Čína (16,2 %). Druhým nejvýznamnějším vývozním partnerem EU je Švýcarsko (země ESVO dohromady zaujímají přes 11 % vývozu EU) následované Ruskem, Čínou a Tureckem. U dovozu jsou druhým nejvýznamnějším partnerem USA, následuje Rusko, Japonsko a Švýcarsko. Dovoz ze zemí ESVO opět tvoří 11 % obchodu EU. Nezanedbatelný význam mají v obchodě EU země Středomoří (5,4 % vývozu a 4,2 % dovozu) a země ASEAN (4,4 % vývozu a 5,6 % dovozu). U dovozu do EU lze konstatovat, že nejvýznamnějším regionem je s více než třetinou dovozu Asie; na vývozech EU se podílí téměř jednou čtvrtinou. V kombinaci s údaji tabulek 6.4 a 6.5 vyplývá klesající váha USA jako hlavního obchodního partnera EU (ještě v roce 2005 byly nejdůležitějším partnerem ve vývozu i v dovozu).Význam transatlantické ekonomické vazby však zůstává pro fungování vnitřního trhu i světové ekonomiky zcela zásadní. V situaci dlouhodobého deficitu obchodní bilance má navíc EU se Spojenými státy již tradičně přebytek (v roce 2007 dosáhl hodnoty 80 mld. eur). Ještě v roce 2005 figurovala Čína na druhém místě v dovozu, ovšem její podíl neustále stoupal. Právě s Čínou má EU největší deficit obchodní bilance; po ní následuje deficit s Ruskem, Japonskem a Norskem (WTO, 2007a, s. 9 a European Commission, 2008d). Tabulka 6.3 Největší obchodní partneři Evropské unie (%, 2007) Vývoz Pořadí

Partner

Extra-EU (v mld. eur) 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 .. .. .. .. ..

USA Švýcarsko Rusko Čína Turecko Japonsko Norsko Indie SAE Kanada NAFTA Latinská Amerika ESVO Středomoří ASEAN

Dovoz

Podíl na vnějším vývozu EU 1 239,8 Struktura v % 21,1 7,5 7,2 5,8 4,2 3,5 3,5 2,4 2,2 2,1 24,9 5,8 11,3 5,4 4,4

Partner

Podíl na vnějším dovozu EU

..

1 425,5

Čína USA Rusko Japonsko Švýcarsko Norsko Turecko Jižní Korea Brazílie Libye NAFTA Latinská Amerika ESVO Středomoří ASEAN

16,2 12,7 10,1 5,5 5,4 5,4 3,3 2,8 2,3 1,9 15,2 6,2 11,0 4,2 5,6

Zdroj: European Commission, 2008d.

121


Tabulka 6.4 Hlavní vývozní partneři Evropské unie (mld. USD, %, 2000-2005) Obchodní partner Svět (v mld. USD) Amerika Spojené Státy Ostatní Amerika Kanada Mexiko Brazílie Evropa ESVO Švýcarsko Norsko Ostatní Evropa Turecko Společenství nezávislých států Rusko Ukrajina Afrika JAR Střední východ SAE Saúdská Arábie Izrael Asie Čína Japonsko ANIZ Hongkong Jižní Korea Singapur Ostatní Asie Indie Austrálie Ostatní

2000 2001 2002 2003 2004 2005 793 ,8 804 ,1 855 ,9 1 001 ,0 1 204 ,6 1 328 ,2 Struktura vývozu v % 37 ,0 36 ,7 35 ,9 33 ,5 31 ,8 31 ,6 27 ,4 27 ,0 27 ,0 25 ,4 24 ,0 23 ,5 9 ,7 9 ,7 8 ,9 8 ,1 7 ,9 8 ,0 2 ,4 2 ,5 2 ,5 2 ,4 2 ,2 2 ,2 1 ,6 1 ,7 1 ,7 1 ,6 1 ,5 1 ,6 1 ,9 18 ,4 11 ,6 8 ,4 3 ,0 6 ,8 3 ,5 3 ,8 2 ,6 0 ,6 7 ,6 1 ,4 6 ,8 1 ,4 1 ,4 1 ,8 23 ,2 3 ,0 5 ,2 9 ,5 2 ,4 1 ,9 1 ,8 5 ,6 1 ,6 1 ,8 3 ,1

2 ,0 17 ,7 11 ,6 8 ,4 3 ,0 6 ,0 2 ,3 4 ,9 3 ,4 0 ,8 7 ,7 1 ,4 7 ,2 1 ,5 1 ,5 1 ,6 22 ,7 3 ,4 5 ,0 9 ,1 2 ,4 1 ,7 1 ,7 5 ,3 1 ,4 1 ,7 3 ,1

1 ,7 18 ,0 11 ,2 8 ,0 3 ,0 6 ,9 2 ,8 5 ,3 3 ,7 0 ,8 7 ,6 1 ,3 7 ,3 1 ,6 1 ,6 1 ,4 22 ,7 3 ,8 4 ,7 8 ,7 2 ,2 1 ,9 1 ,6 5 ,4 1 ,5 1 ,8 3 ,3

1 ,4 19 ,0 11 ,2 8 ,0 3 ,1 7 ,7 3 ,3 5 ,9 4 ,1 1 ,0 7 ,8 1 ,5 7 ,6 1 ,8 1 ,5 1 ,3 23 ,2 4 ,6 4 ,5 8 ,3 2 ,0 1 ,8 1 ,6 5 ,8 1 ,6 2 ,0 3 ,0

1 ,4 19 ,7 11 ,0 7 ,7 3 ,1 8 ,6 3 ,8 6 ,7 4 ,7 1 ,1 7 ,7 1 ,6 7 ,7 1 ,9 1 ,3 1 ,3 23 ,5 4 ,9 4 ,4 8 ,3 2 ,0 1 ,8 1 ,6 5 ,9 1 ,7 2 ,0 2 ,8

1 ,5 20 ,1 11 ,2 7 ,8 3 ,2 8 ,9 3 ,9 7 ,5 5 ,3 1 ,2 8 ,0 1 ,7 8 ,2 2 ,4 1 ,4 1 ,3 23 ,2 4 ,8 4 ,1 8 ,2 1 ,9 1 ,9 1 ,6 6 ,0 2 ,0 1 ,9 1 ,5

Zdroj:WTO, 2007a, s. 135.

122


Tabulka 6.5 Hlavní dovozní partneři Evropské unie (mld. USD, %, 2000-2005) Obchodní partner Svět (v mld. USD) Amerika Spojené státy Ostatní Amerika Kanada Brazílie Evropa ESVO Norsko Švýcarsko Ostatní Evropa Turecko Společenství nezávislých států Rusko Afrika Alžírsko Libye JAR Střední východ Saúdská Arábie Írán Asie Čína Japonsko ANIZ Jižní Korea Tchaj-wan Singapur Malajsie Ostatní Asie Indie Ostatní

2000 2001 2002 2003 2004 2005 920 ,1 881 ,2 891 ,4 1 064 ,6 1 280 ,2 1 461 ,6 Struktura vývozu v % 27 ,8 28 ,0 26 ,7 24 ,2 22 ,9 21 ,4 20 ,4 20 ,4 19 ,1 16 ,6 15 ,2 13 ,9 7 ,4 7 ,6 7 ,6 7 ,6 7 ,6 7 ,5 1 ,9 1 ,9 1 ,7 1 ,7 1 ,6 1 ,5 1 ,8 2 ,0 1 ,9 2 ,0 2 ,0 2 ,0 14 ,4 15 ,2 16 ,0 16 ,3 16 ,6 17 ,0 10 ,8 10 ,9 11 ,1 11 ,1 11 ,0 11 ,6 4 ,4 4 ,2 4 ,4 4 ,5 4 ,8 5 ,7 6 ,2 6 ,5 6 ,6 6 ,3 6 ,1 5 ,7 3 ,6 4 ,3 4 ,8 5 ,2 5 ,6 5 ,4 1 ,8 2 ,2 2 ,5 2 ,7 3 ,0 2 ,8 6 ,5 6 ,8 7 ,2 7 ,8 8 ,8 11 ,2 5 ,3 5 ,5 5 ,7 6 ,2 6 ,9 9 ,1 8 ,1 8 ,4 8 ,1 8 ,4 8 ,1 9 ,3 1 ,3 1 ,2 1 ,2 1 ,2 1 ,1 1 ,8 1 ,3 1 ,2 1 ,0 1 ,2 1 ,3 1 ,7 1 ,4 1 ,6 1 ,6 1 ,6 1 ,5 1 ,4 5 ,2 4 ,6 4 ,3 4 ,2 4 ,6 5 ,6 1 ,6 1 ,3 1 ,3 1 ,4 1 ,6 1 ,9 0 ,9 0 ,7 0 ,6 0 ,7 0 ,8 1 ,0 33 ,6 32 ,7 34 ,2 35 ,8 36 ,2 35 ,0 7 ,4 9 ,2 11 ,2 2 ,7 2 ,8 1 ,6 1 ,6 5 ,8 1 ,3 4 ,4

8 ,3 8 ,2 10 ,2 2 ,3 2 ,6 1 ,4 1 ,5 6 ,1 1 ,4 4 ,3

9 ,5 7 ,7 10 ,6 2 ,6 2 ,5 1 ,5 1 ,7 6 ,4 1 ,4 3 ,4

11 ,2 7 ,6 10 ,7 2 ,7 2 ,4 1 ,6 1 ,7 6 ,3 1 ,5 3 ,3

12 ,3 7 ,2 10 ,6 2 ,9 2 ,3 1 ,7 1 ,5 6 ,0 1 ,6 2 ,9

13 ,4 6 ,2 9 ,8 2 ,8 2 ,0 1 ,5 1 ,4 5 ,6 1 ,6 0 ,6

Zdroj: WTO, 2007a, s. 136.

123


Tabulka 6.6 Hlavní investiční partneři Evropské unie: extra-EU toky a zásoba investic (mld.eur, %, 2004, 2005) Investiční partner Extra-EU (v mld. eur) Evropa ESVO Švýcarsko Rusko Afrika

2005 Odliv PZI

2004 Příliv PZI

172

Vnější zásoba Vnitřní zásoba 94

2 048

1 581

Struktura v % 35,5 43,6

19,6

20,0

11,6

21,3

14,3

16,2

11,6

17,0

12,1

14,0

5,2

4,3

1,0

0,4

9,9

1,1

4,4

0,8

Severní Amerika

23,8

26,6

39,1

51,7

Spojené státy

16,9

18,1

36,1

43,9

Kanada

6,9

8,5

3,7

3,9

Mexiko

1,7

1,1

1,9

0,5

2,3

6,4

6,9

0,8

2,9

5,3

3,5

0,2

23,3

9,6

15,4

9,4

6,4

6,4

3,7

5,2

Jižní Amerika Brazílie Asie Japonsko Čína

3,5

0,0

1,0

0,1

Oceánie

-3,5

6,4

2,9

1,8

-4,1

6,4

2,6

1,7

Austrálie

Zdroj: Eurostat, 2007, s. 11, 28 a 44.

Hlavními obchodními partnery EU ve službách jsou Spojené státy, které v roce 2005 představovaly přes 30 % vývozu a téměř třetinu dovozu služeb EU-25. Následovány jsou Švýcarskem (12 % vývozu a 10 % dovozu), Japonskem, Norskem, Čínou a Ruskem. Do první desítky hlavních obchodních partnerů EU ve službách ještě patří Kanada (zhruba 2 % obchodu), Singapur, Hongkong a Austrálie. Z hlediska struktury obchodu službami ve vnějším obchodě EU jednoznačně vedou ostatní služby pro podniky (27,5 % vývozu a 24,9 % dovozu služeb v roce 2005) a služby dopravní (25,2 % vývozu a 24,2 % dovozu). Následují služby finanční, komunikační a informační (WTO, 2007a, s. 12). Postavení hlavních investičních partnerů EU vyplývá z tabulky 6.6. V roce 2005 směřovalo z EU nejvíce přímých zahraničních investic do USA (29 mld. eur), Švýcarska (20 mld. eur), Kanady (12 mld. eur) a Japonska (11 mld. eur). Investice do Číny (včetně Hongkongu) se v roce 2005 snížily na 9 mld. eur, což představuje zhruba 5 % investic z EU. V Rusku investovala EU v roce 2005 9 mld. eur a 6 mld. eur na Ukrajině. Největší část vnější zásoby PZI zemí EU je situována v USA (36,1 %), přes 15 % připadá na Asii a třetí nejdůležitější destinací evropských investic jsou se 14 % země ESVO. Na konci roku 2003 bylo 69 % vnější zásoby PZI EU alokováno do sektoru služeb a z vnitřní zásoby zahraničních investic na území EU představovaly služby dokonce 76 %. Vnitřní zásoba zahraničních investic v EU pochází z téměř 52 % ze Severní Ameriky (43,9 % z USA), z jedné pětiny z Evropy (14 % ze Švýcarska) a z více 124


Tabulka 6.7 Typologie dohod ve vnějších ekonomických vztazích EU Typ obchodního režimu Společný trh

Název dohody Evropský hospodářský prostor (EHP)

Komplexní zóna volného obchodu (včetně dohody o službách) Celní unie

Zóna volného obchodu

Doložka nejvyšších výhod

Nereciproční smluvní preference Nereciproční autonomní preference

Zúčastněné země Island, Lichtenštejnsko, Norsko (1994) Mexiko (2002), Chile (2005)

Andora (1991), San Marino, Turecko (1996) Makedonie (2001), Chorvatsko Stabilizační a asociační (2002), Albánie (2006), Bosna dohody a Hercegovina (2008), Černá hora (2008) Palestinská samospráva (1997), Tunisko (1998), Izrael (2000), Euro-středomořské partMaroko (2000), Jordánsko nerství (2002), Libanon (2003), Egypt (2004), Alžírsko (2005) Švýcarsko (1973/2002), Faerské ostrovy (1997), Jihoafrická republika (2000) Rusko (1997), Ukrajina (1998), Kazachstán (1999), Arménie Dohody o partnerství a (1999), Ázerbájdžán (1999), spolupráci Gruzie (1999), Kyrgyzstán (1999), Uzbekistán (1999) Dohoda z Cotonou Země AKT (2001) Sýrie (1977) Ostatní rozvojové země a Všeobecný systém preferencí Commonwealth, Srbsko, Bělo(GSP) rusko, Moldávie

Čistá doložka nejvyšších výhod

Společné deklarace,

Akční plány

Austrálie (1991), Kanada (1976), Tchaj-wan, Hongkong, Japonsko (1997), Jižní Korea (2007), Nový Zéland (1999), Singapur,

Spojené státy (2007) Probíhající interregionální vyjednávání

Asociační dohody

Regionální fóra

GCC (1989/2002), MERCOSUR (2000), CAN (2004), ASEAN (2007) ASEM (1996), Riodejaneirský proces (1999), Káhirský proces (2000) Zdroj: WTO, 2004, s. 23; WTO, 2008; vlastní aktualizace autora.

125


než 9 % z Asie. Z USA a ze Švýcarska rovněž pocházel největší příliv PZI do zemí Evropské unie v roce 2005, šlo o 17 respektive 16 mld. eur; 8 mld. eur přiteklo z Kanady a 6 mld. eur z Japonska. Institucionální zajištění vnějších vztahů Evropské unie Po zhodnocení reálné situace ve vnějších vztazích EU zbývá posoudit jejich institucionální zajištění. Komplexní síť dohod ve vnějších ekonomických vztazích EU je na základě společné obchodní politiky budována již od 70. let 20. století. Její současný stav, který bývá kvůli hierarchickému uspořádání (z hlediska formy a hloubky integrace) přirovnáván k pyramidě, znázorňuje tabulka 6.7. Z tabulky 6.7 je zřejmé, že současný stav dohod ve vnějších ekonomických vztazích EU pochází z největší části z druhé poloviny 90. let, případně ze začátku tohoto tisíciletí. Ačkoliv se vztahy s většinou dnešních smluvních partnerů vyvíjí již od 70. let, prošly v poslední době renegociací a povětšinou vstoupily do nové etapy vzájemných vztahů. Změny a vylepšení smluv reflektují nové prvky v provádění regionální integrace, a to jak z hlediska proměny, kterými prošla Evropská unie, tak z hlediska vývoje regionální integrace ve světě i v jednotlivých partnerských regionech. V aktuální etapě: • Evropská unie výrazně zintenzivňuje vztahy se svým bezprostředním okolím, tj. se zeměmi Euro-středomořského regionu, Balkánem a východními sousedy. Nejmarkantnějším projevem tohoto zintenzivňování je vedle samotného rozšiřování EU uzavření společného trhu se zeměmi ESVO (s výjimkou Švýcarska) – tzv. Lucemburský proces. Druhým komplexním procesem je tzv. Nová sousedská politika, která pod sebe dnes zahrnuje jak strategicky významné a perspektivní vztahy se Středomořím (Barcelonský proces), tak strategicky a bezpečnostně klíčové vztahy s východními a jihovýchodními sousedy EU včetně Ruska. • Evropská unie začíná ve své vícevrstevnaté strategii36 jednoznačně preferovat konkrétní a přesně zacílené bilaterální (přesněji biregionální) dohody se strategickými partnery.37 • Konkretizace vztahů s sebou nese také přesun k reciproční spolupráci, která směřuje k vytváření moderních a komplexnějších dohod s danými (i rozvojovými) partnery (nejčastější formou jsou Dohody o ekonomickém partnerství). Navíc má být na rozdíl od předchozího přístupu plně kompatibilní s pravidly Světové obchodní organizace (WTO) a snahou EU po podpoře multilaterálního vyjednávání o liberalizaci obchodu. • Ve vztahu k rozvojovým zemím přijímá Evropská unie novou strategii založenou na kombinaci rozvojové pomoci, technické asistence a liberalizace obchodu. Dále staví na intenzivnější spolupráci s mezinárodními organizacemi (viz například programy WTO). Spornou otázkou v tomto ohledu i přesto zůstává vysoká vnější ochrana a subvence do evropského zemědělství. Blíže viz další text. • Evropská unie aktivně zkoumá možnosti užší integrace s trhy nejvyspělejších ekonomických partnerů, a to zejména tam, kde je možno dosáhnout další liberalizace nejmodernějších oblastí obchodu (i nad rámec WTO). Z tabulky 6.8 vyplývá vysoký tržní potenciál vyspělých parterů EU – USA, Japonska, Kanady a Austrálie.38 Zejména ve vztahu k rozvojovým a méně rozvinutým zemím staví Evropská unie tradičně na několika úrovních vzájemných vztahů.Vedle konkrétních dohod a ujednání s jednotlivými státy regionů jde o jednání s regionálními integracemi v daném regionu (případně o tlak na vznik či rozvoj takové integrace) a o široká a mnohdy těžkopádná až formální jednání s celým makroregionem na bázi regionálních fór. Příkladem může být Latinská Amerika (Riodejaneirský proces – asociační dohody s MERCOSUR či CAN – dohody s Mexikem, Chile, Brazílii aj.) nebo již zmiňované Středomoří (Středomořské partnerství – tlak na vznik regionální integrace mezi zeměmi Středomoří – jednotlivé asociační dohody).Vzhledem k tlaku na vzájemné ekonomické vazby mezi partnerskými zeměmi bývá strategie EU někdy označována jako regionalismus sever – jih – jih. 37 Výběr konkrétního partnera nejčastěji závisí na ochotě dané země komplexní dohodu s EU uzavřít. Často se proto jedná o státy, které se do regionalismu již výrazně zapojily například integrací se Spojenými státy (viz příklad Mexika a Chile, JAR či Korey). Podobně komplexní dohody s EU jsou potom často výrazem diverzifikace jejich regionální strategie. 38 V květnu 2007 byla ve Washingtonu za účasti prezidenta Bushe, německé kancléřky Angely Merkelové a předsedy Komise Barrosa podepsána Rámcová dohoda o transatlantickém ekonomickém partnerství, na jejímž základě má Transatlantická ekonomická rada usilovat o užší integraci trhů EU a USA. 36

126


Obecným jevem, který prostupuje všemi výše uvedenými změnami, je v ekonomické oblasti zejména prohlubování regionální integrace s partnery EU. To se vedle komplexnějšího a recipročního přístupu k liberalizaci obchodu zbožím projevuje hlavně zahrnováním opatření na liberalizaci služeb a investic, které jsou v souladu se závěry podkapitoly 6.1 o významu obchodu službami pro vnitřní trh EU. Regionální a bilaterální opatření na liberalizaci služeb Evropská unie v etapě zahrnuje do celé řady smluvních ujednání. „Základní požadavky jsou obsaženy v Asociačních a stabilizačních dohodách a v Dohodách o partnerství a spolupráci.“ Nejpokročilejší ustanovení jsou, pomineme-li společný trh v rámci EHP, obsaženy v dohodách s Mexikem a Chile, které byly uzavírány na počátku tohoto tisíciletí.39 „Vyjednávání o zahrnutí obchodu službami EU v současnosti vede se zeměmi Středomoří, s MERCOSUR, Andským společenstvím (CAN), Radou pro spolupráci v zálivu (GCC), Střední Amerikou, Indií a Jižní Koreou. Opatření na liberalizaci služeb by měl automaticky obsahovat také plán na vytvoření zóny volného obchodu mezi EU a ASEAN, realizovaný od roku 2007. Základní ustanovení by se měla dostat také do připravovaných Dohod o ekonomickém partnerství se zeměmi Afriky, Karibiku a Tichomoří (AKT)“ (European Commission, 2008d). Dlouhodobě (v závislosti na jeho vstupu do WTO) EU také počítá se silnější úpravou obchodu službami s Ruskem. Na druhou stranu, z porovnání přístupu EU a USA k liberalizaci služeb a nejmodernějších oblastí obchodu na základě regionálních dohod vyplývá několik závěrů, které by hovořily pro zintenzivnění snah Evropské unie v tomto ohledu. Oproti USA Evropská unie zaprvé „vychází z tzv. pozitivního seznamu liberalizovaných položek a explicitně zamezuje liberalizaci nových produktů. Jinak zajištěná jsou také práva duševního vlastnictví: s výjimkou asociačních dohod s budoucími členy se EU pouze odvolává na uzavření mnohostranné dohody, ale vlastní regionální rámec nezavádí. Liberalizace investic a kapitálu je potom v porovnání s dohodami USA podstatně na nižší úrovni a v zásadě o nich hovoří pouze v obecné rovině, bez stanovení konkrétních požadavků a termínů. Slabší je také mechanismus urovnávání vzájemných sporů, zejména investičních“ (IBRD, 2005, s. 102-103). V roce 2006 formuloval Komisař EU pro obchod Mandelson strategii Global Europe. Competing in the World, která mapuje příspěvek vnější politiky EU k naplňování cílů Lisabonské strategie. Její součástí je i výčet prioritních partnerů, s nimiž bude EU usilovat o uzavření regionální dohody. „Na základě tržního potenciálu (viz tabulka 6.8), úrovně ochrany proti vývozům EU a probíhajícími vyjednáváními s konkurenty EU jimi jsou ASEAN, Jižní Korea a MERCOSUR. Hned za nimi bude EU směřovat svou pozornost k Indii, Rusku a GCC.“ Navíc strategie volá po implementaci progresivních prvků podporujících konkurenceschopnost EU do nově uzavíraných dohod (European Commission, 2006c, s. 11-12): • dohody mají mít ambiciózní pokrytí zahrnující co nejširší liberalizaci trhu zbožím, liberalizaci služeb a investic (investiční režim musí alespoň odpovídat režimům, který partneři poskytují hlavním konkurentům EU), • dohody mají obsahovat silná opatření na ochranu práv duševního vlastnictví, soutěže a zásady dodržování pravidel ve věcech daní a vynutitelnosti práva, • pravidla původu mají být jednodušší a reflektovat tak realitu globálního světa, • rozvojové aspekty dohod budou akcentovány v pravidlech na ochranu životního prostředí a pro pracovní standardy, • rozvojové aspekty musí být zohledněny v hodnocení dopadů dohod a partneři dohod by měly být motivováni k poskytování přístupu nejméně vyspělým zemím na své trhy, • výše uvedené cíle budou implementovány v rámci bilaterálních (přesněji biregionálních) dohod, se snahou později režim rozšířit i na další partnery v regionu.

39

Nutno poznamenat, že vzhledem ke komplikovanému vyjednávaní byly dohody o službách v obou případech uzavřeny s určitým zpožděním po dohodách o liberalizaci zboží s danými zeměmi. Navíc pokrytí liberalizovaných služeb není v ani jedné dohodě kompletní a odpovídá maximálnímu možnému kompromisu. Stejný osud jako Mexiko a Chile měl čekat i dohodu s Jihoafrickou republikou, která byla uzavírána v podobné době – zde ale k dohodě o službách zatím nedošlo.

127


Tabulka 6.8 Budoucí tržní potenciál hlavních obchodních partnerů EU Obchodní partner USA Čína Japonsko Indie ASEAN Jižní Korea MERCOSUR Kanada GCC Rusko Tchaj-wan Austrálie Hongkong Írán Ukrajina

Tržní potenciál 2005-25 (mld. eur) 449 204 74

HDP 2005 (mld. eur) 10 144 1 573 3 920

Průměrný roční růst 2005-2005 3,2 % 6,6 % 1,6 %

Podíl na obchodě EU (2005) 18,5 % 9,4 % 5,2 %

58 57 45 35 28 27 21 18 17 12 10 5

607 714 598 677 849 412 526 268 526 149 151 61

5,5 % 4,9 % 4,7 % 3,6 % 2,6 % 4,3 % 3,0 % 4,3 % 2,5 % 4,8 % 4,3 % 4,9 %

1,8 % 5,2 % 2,4 % 2,3 % 1,8 % 3,9 % 7,3 % 1,6 % 1,4 % 1,4 % 1,1 % 0,9 %

Zdroj: European Commission, 2006c, s. 16. Pozn.:Tržní potenciál udává kumulativní změnu ve velikosti trhu a je násobkem ekonomického rozměru a tempa růstu odhadovaného Světovou bankou.

6.3 Globální aspirace Evropské unie Politické a bezpečnostní aspirace evropské integrace prostupují celou její historií. Stály u samého zrodu evropského integračního projektu a v průběhu jeho vývoje čím dál intenzivněji vstupují i do jejího institucionálního rámce. Definitivní impuls pro začlenění politických a bezpečnostních aspektů do právního rámce evropské integrace pak znamená znak moderního postupu integrace. V souvislosti se spuštěním vnitřního trhu se nedílnou součástí integrace stává spolupráce v oblasti justice a vnitra (třetí pilíř EU), která zahrnuje nutné oblasti spolupráce vnitřních orgánu i ochrany společné hranice ve chvíli, kdy vnitřní hranice v EU mizí. Spolu s rostoucím významem EU na poli ekonomickém, se EU snaží i o stále silnější slovo na mezinárodní politické scéně (druhý pilíř). Politickou motivaci dnešní Evropské unie tak lze formulovat jako o snahu Evropské unie o vlastní emancipaci na světové politické scéně. Ta je dána zejména výrazným nesouladem mezi ekonomickou a politickou vahou EU v globálních vztazích, který se v plné síle vyjevil po pádu bipolárního rozdělení světa na konci studené války. Zatímco je dnešní EU v celosvětovém měřítku nejvýznamnější obchodní silou a vytváří jednu čtvrtinu světového HDP, poskytuje chudým zemím více rozvojové pomoci než kterýkoliv jiný dárce a její měna euro, zaujímá na mezinárodních finančních trzích významné místo, její vliv na globální rozhodování a bezpečnost je daleko nižší. V době globalizace roste tlak na hájení vlastních hospodářských a mocenských zájmů ve světě. „Ty jsou dány zejména vzájemnou interdependencí a snadným přeléváním politické i ekonomické nestability ve světě. Enviromentální problémy, politické konflikty či politické krize kdekoliv ve světě dnes mohou zasáhnout nejen globální prostředí, ale i vnitřní prostředí EU a blahobyt jejích občanů.“ Globalizace a propojenost globální ekonomiky a společnosti se tak stává dalším vyznaným determinantem vnější politiky EU v tom smyslu, že vznik lokálních konfliktů a nestabilit ovlivňuje 128


vnitřní prostředí (ekonomické, politické, životní aj.) v EU samotné. „Ještě silněji ovšem vnímá EU svou vlastní zranitelnost danou závislostí na okolním světě v celé řadě aspektů, z nichž nejsilnější jsou zřejmě oblasti životního prostředí a energetiky. Přísun surovin, paliv, meziproduktů i finálních výrobků, stejně jako přístup Unie na cizí trhy dnes závisí na politické i ekonomické stabilitě v jiných částech světa“ (European Commission, 2001, s. 26). Vedle mocenským ambicí EU lze pro větší zapojení EU do světové politiky nalézt další vnitřní motiv, který je výrazně navázán na snahu o vnitřní reformu evropské integrace. Jedná se o motiv „posílení společné evropské identity, která je vnímána jako výrazný předpoklad eliminace občanského odcizení od evropských záležitostí a výraznější participace občanské společnosti na nich. Podle empirických průzkumů je evropská identita (pocit příslušnosti k EU) nejsilněji vnímána právě v případě, kdy EU koná na mezinárodní scéně“ (European Commission, 2001, s. 26). Zájem občanů EU o ovlivňování a řešení globálních problémů pak vyvolává i pozitivní vnímání evropské integrace, která v celé řadě segmentů znázorňuje úspěšný případ řešení regionálních záležitostí multilaterální cestou. Evropská integrace vedle ekonomické dimenze obsahuje i výrazné bezpečnostní a politické aspirace. Z hlediska global governance – systému uspořádání mezinárodních vztahů, který by byl schopen adekvátně reagovat na výzvy globalizace – je proto vnímán jako stavební blok nového uspořádání. Tak výrazné ambice ovšem nebývají vkládány do všech regionálních integrací. Stát se globálním politickým hráčem „mohou jen ty regionální integrace, které prokáží svou ‚přidanou hodnotu‘, a to zejména v následujících osmi oblastech“ (Van Langenhove, 2004, s. 5-6): • přispějí k míru a bezpečnosti v regionu, • přispějí k vytvoření patřičného prostředí pro rozvoj soukromého sektoru, • posílí integraci obchodu v regionu, • vyvinou dostatečně efektivní instituce a nástroje good governance, • přispějí ke snížení sociálních rozdílů a rozvoji otevřené občanské společnosti, • vyvinou programy na podporu regionální infrastruktury a podpory ekonomického růstu v regionu, • vybudují programy čelící hrozbám pro životní prostředí na regionální úrovni, • posílí vzájemné vazby regionu s ostatními regiony světové ekonomiky. „Výše uvedené aspekty integrace mohou být jasně rozděleny do tří funkčních okruhů: obchodu, bezpečnosti a řešení globálních problémů. Při splnění těchto podmínek se regionální integrace stává nástrojem udržení míru a bezpečnosti, volného a vyváženého ekonomického rozvoje a nástrojem dobré governance globálních problémů implementací globálních režimů“ (Van Langenhove, Costea, Gavin, 2004, s. 4). Její role se tak může výrazně projevit jak na regionální, tak na globální úrovni. Předchozí úspěšnost na regionální úrovni se však spolu s dostatečnými vnitřními kapacitami a rozhodovacími mechanismy integrace zdá být podmínkou výraznější role na světové scéně. „Sama Evropská unie vnímá vnější dimenzi reformy své governance tak, že po jejím naplnění uvnitř EU se reforma evropské governance stane příkladem pro reformu global governance. Kromě zásad správné governance se v evropském pojetí mají jejím základem stát i principy svobody, růstu, zaměstnanosti a sociální spravedlnosti zakotvené ve smlouvách EU“ (European Commission, 2001, s. 26). Globální odpovědnost Evropské unie Pomineme-li vojenské či diplomatické kapacity EU, je schopnost EU prosazovat svá řešení globálních problémů dána zejména přístupem samotné EU. Na příkladu dvou nejdiskutovanějších ‚problémů s globálním dosahem‘ bude v závěrečné části této kapitoly tento přístup ilustrován. Z hlediska pokroku multilaterální liberalizace se jako klíčová jeví (minimálně od nezdaru ministerské konference v Cancúnu) shoda mezi vyspělými a rozvojovými centry světové ekonomiky. Ta dnes vázne zejména na požadavku rozvojových zemí na liberalizaci zemědělského trhu, respektive na ochotě vyspělých zemí vzdát se ochrany svých citlivých sektorů (jakkoliv je jejich podíl na tvorbě HDP i zaměstnanosti nízký). Otázka liberalizace zemědělských dovozů do vyspělých zemí má významný dopad na rozvoj a růst rozvojových zemí, a tedy vyváženost a udržitelnost světového růstu – nejpalčivější globální problém současnosti. Druhým problémem je často diskutovaná změna klimatu. Ta v evropském kontextu čím dál silněji souvisí s problémem ener129


Graf 6.5 Subvence do zemědělství v EU v porovnání se zeměmi OECD (%, 1986-2005) EU Austrálie Kanada Japonsko Korea Nový Zéland USA OECD (bez EU)

DOTACE VÝROBCŮM V ZEMĚDĚLSTVÍ v procentech k celkové hodnotě produkce

90

70

50

30

10 0 1986

1990

2000

2005 Zdroj: OECD, 2007, s. 53.

getické závislosti Evropy, a stává se tak komplexním problémem snižování energetické spotřeby a emisí. Souvisí tak se zabezpečením a udržitelností hospodářského růstu v Evropě. Oba problémy zároveň poukazují na schopnost a ochotu EU přijmout část odpovědnosti za řešení globálních problémů současnosti. Podpora zemědělských výrobců zůstává, i v kontextu četných reforem Společné zemědělské politiky i přes setrvalý pokles v minulých dvaceti letech, nad průměrem ostatních vyspělých zemí – viz graf 6.5. Z porovnání relativní úrovně dotací podle OECD (tedy poměru dotací k ceně celkové produkce) vyplývá, že hodnota 32,83 % v Evropské unii je zhruba dvojnásobná než u jejího hlavního rivala – USA (16,05 %). Celkově představuje zhruba 1 % evropského HDP. Nejvýraznějším problémem subvencování zemědělství v EU jsou vedlejší efekty, které vyvolává, a to jak směrem k omezování exportu z rozvojových zemí, tak směrem k vnitřnímu prostředí v EU. „Přestože způsob přidělování zemědělských dotací v EU prošel výraznou reformou, jsou dotace i nadále doprovázeny celními překážkami a podporou exportu, a snižují tak dovozy z rozvojových zemí (ačkoliv mnoha z nich EU své zemědělské trhy otevírá). Způsobem rozdělování dotací navíc Společná zemědělská politika zvýhodňuje větší farmy a intenzivnější hospodaření, což může mít negativní dopady na regionální rozvoj a životní prostředí v Unii“ (OECD, 2007, s. 52-53). Jak bylo naznačeno výše, stala se otázka zemědělských podpor vyspělých zemí (zejména těch, které mají dopad na dovoz z rozvojových zemí) základním důvodem nezdaru současného kola vyjednávání ve WTO. Ačkoliv Uruguayské kolo GATT dospělo k první dohodě o liberalizaci zemědělství (snížení cel na dovoz zemědělských produktů o 36 %, snížení domácích subvencí o 20 % a snížení vývozních dotací o 36 %), další liberalizace je v zájmu vyspělých i rozvojových zemí. Na ministerské konferenci v Cancúnu v roce 2003 se jasně ukázala síla rozvojových zemí, a tlak na snižování zemědělských podpor se tak stal podmínkou dalšího pokroku ve WTO. Z následných jednání WTO vyplynuly požadavky na další výrazné snížení zemědělských cel, úplné zrušení vývozních dotací a podstatné snížení domácích subvencí ze strany vyspělých zemí. 130


Pro ženevská jednání WTO v červenci 2008, která se v užším okruhu nejvýznamnějších aktérů prozatím neúspěšně snažila o navrácení dynamiky současnému kolu liberalizace,40 nabídla EU následující (European Commission, 2008): • snížení zemědělských cel v průměru o 54 % (u nejvyšších cel minimálně o 66 %), • snížení dotací narušujících volný obchod minimálně o 75 %, • úplné odstranění exportních dotací v zemědělství do roku 2013. „Přestože Evropská unie výrazně reformovala svou zemědělskou politiku (z hlediska přístupu rozvojových zemí na její trh je významný zejména odklon od přímých dotací na výrobu) a v rámci vyjednávání WTO nakonec přišla s poměrně ambiciózním návrhem, stále zhruba polovina jí poskytované pomoci zemědělcům trh zkresluje.“ Jejich další snižování a reforma zemědělské politiky (jakkoliv může být vhledem k síle zemědělské lobby v některých státech bolestivá) patří k důležitým prvkům odpovědnosti EU za řešení globálních problémů současnosti. Postoj EU ke klimatické změně bývá ze strany mezinárodních organizací naopak hodnocen pozitivně, což platí zejména pro její systém obchodování s emisemi. „I přes počáteční obtíže představuje systém zavedený od počátku roku 2005 významný pokus o zavedení tržních řešení do boje s emisemi CO2 a je mnohem efektivnější než systémy založené na přikazování a kontrole uplatňované ve většině ostatních zemí OECD. I tak se v něm již dnes nabízí značný prostor ke zlepšení“ (OECD, 2007, s. 54): • konkurence na trhu emisí je narušována různými národními pravidly pro nově příchozí aktéry trhu, • povolenky jsou většinou přidělovány zdarma, což snižuje motivaci k investování do šetrnějších technologií ze strany nově příchozích, • uzavřením elektrárny se povolenky ztrácejí bez možnosti převodu na jiný provoz, což snižuje motivaci k uzavírání neefektivních provozů, • budoucnost systému obchodování emisí po roce 2012 není jasná, což znemožňuje přesné plánování investic, • důležité sektory (zejména doprava) nejsou v systému zahrnuty; Komise plánuje zahrnout do systému leteckou dopravu do roku 2011, • systém se týká jen emisí CO2, • systém není dostatečně transparentní, data jsou zveřejňována jen jednou ročně, • práh určující velikost elektrárny, která se musí do systému zapojit, je pravděpodobně příliš nízký a u malých znečišťovatelů přesahují jeho administrativní náklady možné efekty. Evropská unie představila svůj systém obchodování s emisemi zejména z důvodu naplnění svých závazků vyplývajících z Kjótského protokolu (snížit emise o 8 % oproti úrovni z roku 1990 v období 2008-2012; o 20 % do roku 2020). Z tohoto hlediska by se proto mohl po odstranění hlavních nedostatků stát příkladem pro ostatní státy usilující o dodržení závazků z Kjóta. I pro samotnou Evropskou unii, je však kontext tohoto problému daleko širší: „Vzájemně provázané problémy změny klimatu, zabezpečení energetických dodávek a konkurenceschopnosti mají mnoho podob a vyžadují, aby odezva na ně byla koordinovaná.“ Celý soubor opatření a politik tzv. ‚nízkouhlíkové ekonomiky‘ (low carbon economy) se skládá z (Evropská komise, 2007): • závazných cílů 20% omezení emisí skleníkových plynů a zajištění 20% podílu obnovitelných zdrojů do roku 2020, • snížení celkové primární spotřeby energie o 20 % do roku 2020, • stanovení cen za uhlík prostřednictvím sytému obchodování s emisemi a zdanění energií, • konkurenčního vnitřního trhu s energií, • mezinárodní energetické politiky. 40

Nakonec se podařilo dosáhnout dohody v 18 z 20 sporných bodů. Přesto jednání nakonec ztroskotala na otázce tzv. zvláštních ochranných opatření pro rozvojové země a na otázce bavlny, jež má úzkou vazbu na problematiku výše domácích podpor v USA. Neshoda se tak nejvíce týká postoje USA na straně jedné a Číny a Indie na straně druhé.

131


Na evropské úrovni je tak současný plán rozsáhlou iniciativou zasahující do energetické, dopravní, vědecko-výzkumné, soutěžní politiky, stejně jako do celkové reformy vnitřního trhu. Navíc s nutností koordinované spolupráce členských států EU i jednotlivých podniků. Následování principů efektivní governance se tak může i v oblasti energetických a environmentálních strategií stát příkladem řešení na širší mnohostranné úrovni. Efektivní multilateralismus jako způsob řešení mezinárodních problémů Model, který EU k řešení regionálních a globálních problémů nabízí, tj. přístup postavený na funkční koordinované spolupráci mezi státy, bývá označován jako efektivní multilateralismus (Cameron, 2005, s. 11-12). Spolu s poměrně zřetelnou poptávkou po výraznějším zapojení EU do světové politiky a činnosti mezinárodních organizací může představovat impuls k širšímu uplatňování evropské ‚soft power‘ v mezinárodní politice a řešení problémů s globálním přesahem. Zároveň bývá reformní proces v EU vnímán jako impuls k více než žádoucí reformě systému mezinárodních organizací (global governance). Navrhovaná reforma evropské „governance“ postavená na efektivnosti, flexibilitě a participaci soukromého sektoru a občanské společnosti jak na státní, tak na celoevropské úrovni, do tvorby a realizace strategického rozhodování ovšem nabízí možnost, že jednotný hlas EU v budoucnu nabídne efektivní a flexibilní řešení i pro „global governance.“ Unie představuje určitý přístup k řešení regionálních a globálních otázek společného zájmu států, který hodlá prosazovat i v současné reformě „global governance“. Je to model založený na efektivní spolupráci suverénních států, které předávají či sdílí část své suverenity s nadstátními či mezivládními institucemi, které konají tam, kde je jejich akce efektivnější a prospěšnější než akce jednotlivých státních aktérů. Jak naznačily předchozí odstavce, skutečně efektivní systém evropské „governance“ je nutným předpokladem aspirací EU k prosazování jejího modelu v širších mezinárodních souvislostech. Na úrovni „global governance“ totiž dochází ke sdílení nejcitlivějších atributů státní suverenity, jelikož současné výzvy globalizovaného světa úzce souvisejí s bezpečností, obranou, migrací či chudobou. Chyby v globální „governance“ mají dalekosáhlé důsledky, které mohou zasáhnout celý svět a způsobit narušení jeho rovnováhy. Hlavní argumenty „propojující interní a externí dimenzi multilateralismu EU“ shrnuje Teló (2007, s. 51-57) následovně: • vývoj institucí EU a procesů spolupráce mezi členskými státy stabilizovaly mírové soužití v Evropě skrze ekonomickou a sociální integraci, EU vytvořila novou dimenzi transnacionálních demokratických institucí a vazeb mezi nimi a v poslední době přistoupila i ke spolupráci ve vnitřních věcech, která se zrcadlí ve společném postupu EU v některých mezinárodních organizacích, • proces evropské integrace vedl k výrazné konvergenci mezi státy a jejich hospodářsko-politickými modely, které kombinují důraz na mezinárodní konkurenceschopnost, sociální kohezi a aktivní úlohu občanské společnosti, • jako jádro evropského systému regionální „governance“ EU významně ovlivňuje právní řád, podobu demokracie a stav lidských práv na kontinentu, • EU rozvíjí svůj ekonomický a politický vliv na okolní státy skrze strategická partnerství a kooperační a asociační dohody, které jsou základem široké mezinárodní spolupráce, • pozice EU na mezinárodní scéně se za posledních patnáct let zlepšila díky nejvýznamnější pozici ve světovém obchodě, výrazné pozici v poskytování humanitární a rozvojové pomoci (55 % celkové částky) a zavedením společné měny a jejím úspěchem v mezinárodních finančních rezervách, • evropský multilateralismus je lákavý pro mezinárodní organizace prosazující obdobný koncept na úrovni „global governance“ a jeho atraktivita je ještě zvýšena faktem, že se neočekává, že by se EU stala skutečnou vojenskou silou; v mezinárodních vztazích bude nadále vystupovat jako ‚soft power‘, • EU přispívá ke „global governance“ prosazováním myšlenky hlubší integrace mezi státy a navíc vkládá do svých dohod prvky sociální, kulturní a politické spolupráce, • v souhrnu svých koordinovaných aktivit po celém světě představuje Evropská unie výraznou diplomatickou sílu (vnější vztahy Komise a diplomatické mise členských států představují na 45 tisíc diplomatů), 132


• ačkoliv je vojenská síla nesrovnatelná s ekonomickým významem EU, zasahují síly EU v mnoha mírových misích po celém světě a v některých (Balkán,Afghánistán, Kongo) hrají zásadní úlohu; od roku 1999 buduje EU síly rychlé reakce umožňující nezávislou a rychlou akci v mírových silách kdekoliv na světě. „Existence skutečné multilaterální síly EU ve světě, jež se odlišuje od pouhého vlivu na mezinárodní události, je tak (podle Tela) nezvratným faktem. Evropská unie kombinuje výraznou ekonomickou sílu (hard power) se ‚soft power‘ v politicko-bezpečnostních otázkách“ (Teló, 2007, s. 57-58). Bez ohledu na to, zda je evropský model efektivního multilateralismu nejvhodnějším způsobem uspořádání globálního řádu, má Evropská unie v jeho prosazování limity. Často tak nedokáže naplnit očekávání, které do ní mezinárodní organizace a mnohé regiony (Latinská Amerika, Afrika, Střední východ) vkládají. Ačkoliv EU nachází oporu v řadě mezinárodních organizací, pro které je přístup efektivního multilateralismu výhodný, potřebuje k prosazení svých představ na mezinárodním fóru silný a zejména jednotný hlas. Jeho absence limituje možnosti EU prosazovat své představy o „global governance“ na mezinárodním fóru i v jednotlivých mezinárodních organizacích.

133


7. Role EU ve světě v politické a bezpečnostní oblasti

7.1 Jak lze charakterizovat úlohu globálního aktéra v politické a bezpečnostní oblasti EU jako jednotný aktér? Integrační proces nebyl izolován od okolního světa, již od svého vzniku Evropská společenství navázala a rozvíjela vztahy se zbytkem světa – nejprve však prostřednictvím společné politiky v oblasti obchodu a podpisu formálních obchodních dohod a dohod o spolupráci s jednotlivými zeměmi nebo regionálními uskupeními. Nutno přitom přiznat, že vztahy EU s okolím v rámci Společné obchodní politiky zůstaly zásadní složkou vnějších aktivit této organizace. Jednak EU v rámci Světové obchodní organizace (WTO) prosazuje svůj zájem na vytváření pravidel pro mnohostranný systém mezinárodního obchodu, jednak EU vyjednala své vlastní dvoustranné obchodní dohody se zeměmi a s jednotlivými regiony a regionálními organizacemi. Pozice Evropských společenství, následně EU, byla ovšem zdůrazňována rovněž pomocí rostoucí role v rozvojové pomoci, která byla nutností budování nových vztahů se zeměmi vznikajícími v rámci dekolonizačního procesu. Pozornost byla v šedesátých letech věnována zejména bývalým koloniím členský států Evropských společenství v Africe. Následně byla v 70. letech pomoc rozšířena na asijský kontinent, Latinskou Ameriku a vzhledem k nutnosti podílet se na stabilizaci okolí rovněž na země jižního a východního Středomoří. Na humanitární pomoc začal být kladen důraz v sedmdesátých letech. Evropská společenství a následně EU se během krátké doby staly významným poskytovatelem pomoci obětem přírodních, ale rovněž lidmi způsobených, katastrof. Ovšem EU se nemůže stát globálním aktérem v tradičním smyslu, přestože k tomu má mnohé materiální předpoklady. Ostatně již v 80. letech konstatoval tehdejší předseda Evropské komise Jacques Delors, že Evropa je sice bezpochyby hospodářským obrem, ale politickým trpaslíkem a co se vojenské oblasti týče, zůstává pouhým červem. Přestože se od osmdesátých let mnoho změnilo, a toto konstatování již neplatí, má EU ke globální roli velmi daleko. Je nepochybné, že v posledních dvou desetiletích se EU stala nikoliv pouze významným ekonomickým, ale rovněž politickým subjektem. Přesto se jí nedaří svůj potenciál přetavit ve skutečnou a všemi ostatními respektovanou pozici jako globálního aktéra, či dokonce globální mocnosti. A to i v případě, kdy je k tomu nucena vnějšími okolnostmi, zejména nutností reagovat na konflikty ve světě. Otázkou ovšem není pouze, zda můžeme podle současného vývoje považovat EU za globálního politického aktéra nebo dokonce mocnost, ale jak by v současném světě měla být jeho pozice definována a jak by takový hráč měl vypadat. Důležitý přitom není pouze názor členských států na pozici takového hráče, ale rovněž ostatních států, zejména jiných globálních aktérů. Lze konstatovat, že schopnost vystupovat jako zvláštní multilaterální aktér závisí na dvou proměnných, na politické vůli ke spolupráci a na schopnosti v případě nutnosti společně vystupovat, či dokonce intervenovat (Ahtisaari, 2005, s. 162). Přestože se toto konstatování vzta134


huje k dnešnímu systému, jedná se v podstatě o využití tradičního pojetí moci, totiž konstatování, že moc je kombinací materiálních předpokladů a vůle. Formálně EU materiální předpoklady naplňuje poměrně dobře v ekonomické oblasti. K pozici globálního hráče tedy nestačí pouze ekonomická síla a obhajoba legitimních obchodních a hospodářských zájmů u svých partnerů. Nestačí dokonce ani snaha EU o potírání chudoby prostřednictvím udržitelného rozvoje nebo její dominantní pozice v oblasti humanitární pomoci. Být globální hráč vyžaduje rovněž vystupovat jako politický aktér, který má vůli a zároveň schopnost nejen být viditelný ve světových politických a bezpečnostních vztazích, ale rovněž aktivně podporuje udržování stability ve světě a vystupuje při řešení konfliktů. V tomto pojetí musí mít subjekt, který chce být globálním aktérem, k dispozici široké spektrum různých nástrojů včetně mocenských a musí je být schopen a ochoten použít v nejrůznějších situacích v celém mezinárodním systému. Toto vybavení různými nástroji a materiálními předpoklady však nemusí být dle předchozí definice postačující, pokud tento aktér není schopen projevit svoji vůli v mezinárodním systému a rozhodnout o používání svých nástrojů. Jelikož EU je nejednotným aktérem, musí dosahovat konsensu ohledně společného vstupu do mezinárodních vztahů. Uvnitř EU by proto v ideálním případě měla existovat shoda o její úloze v mezinárodním systému, vlastní roli a poslání. Ovšem vzhledem k tomu, že EU není jednotným státem, ale společenstvím 27 států vedoucích nadále značně suverénní a samostatnou zahraniční i bezpečnostní politiku, je naplnění tohoto cíle dlouhodobé a komplikované. Postavení, velikost i zájmy jednotlivých členských států jsou značně rozdílné a v tomto ohledu se často EU jeví jako nesourodá skupina členských států neschopná najít skutečně jednotný postoj a realizovat jej. Vládne dokonce spíše přesvědčení, že EU zatím nemůže být považována za globálního hráče, neboť nehomogenita EU je natolik zřejmá, že přetváření v jednotného aktéra je dlouhodobou záležitostí, nebo dokonce pouhou vizí, která vzhledem k rostoucím vnitřním problémům Evropy v budoucnosti nebude moci být nakonec ani naplněna. Dost často je v tomto ohledu zejména činěn pokus dělit členy EU na „velké“ a „malé“ státy s odkazem na jejich počet obyvatel nebo velikost HDP. Rozdílnost ovšem není dána pouze geografickými nebo ekonomickými ukazateli. Důležitou úlohu hraje koloniální tradice, vybavenost států akceschopnou vojenskou silou, pozice jednotlivých států v mezinárodních organizacích, zejména OSN. Další dělení může brát v úvahu vyžadovanou míru autonomie evropského směřování. Státy lze poté často rozdělit na tzv. atlantisty (považující za stěžejní transatlantickou vazbu a spojenecký svazek s USA) a europeisty, požadující větší míru autonomie Evropy v politické a bezpečnostní oblasti (srovnej Fries, 1998, s. 74-75, Dietrichs, Jopp, 2005, s. 344). Společné hodnoty a společné zájmy jsou v realitě tedy zatím poměrně nejednoznačné. Ostatně smlouvy na jedné straně zdůrazňují koherenci, aby stejným dechem reflektovaly flexibilitu jako jediný možný dobrý způsob pro rozvoj této oblasti. Realita pak může být viděna jako realizace případ od případu, kdy členské státy samy témata připouštějí na evropskou úroveň, chtějí je na ní řešit a jsou schopny konsensu, nebo je řeší jiným způsobem, ať už individuálně nebo ve spolupráci v jiném rámci. Navíc i na evropské úrovni vstupují do procesu vytváření, přijímání a realizace vnější politiky další aktéři, kteří nemusí vždy sledovat shodné zájmy – viz box 7.1. Zajímavé je, že ne vždy je nehomogenita členských států vnímána pouze jako negativní omezující faktor. Rozdílné tradice členských států nabízejí nebo si spíše vynucují, aby se EU pokoušela stát se globálním aktérem a krizovým manažerem jiného druhu než ostatní globální aktéři (srovnej Ahtisaari, 2005, s. 159). Radikálnější posun směrem ke společné politice je nadále velmi obtížný, neboť se jedná o tradiční zájem a „intimní“ otázky spojené se suverenitou členských států. Dotýká se jádra vnější politiky státu a jeho diplomatické aktivity. Ztráta suverenity v ekonomické oblasti jako výsledek evropského integračního procesu může dokonce vyvolávat větší tlak států na zachování suverenity v oblasti bezpečnostní a zahraniční politiky (Hix, 2005, s. 405). Lze navíc předpokládat, že si členské státy svoji pozici udrží a v Evropě státy zůstanou „dominantními aktéry“ (srovnej Wallace, 1999, s. 204-210). Státy nejen, že jsou poskytovatelem politických zadání, ale v neposlední řadě materiálních i lidských zdrojů (Webber, 2003, s. 8). Státy rovněž jako jediní aktéři zatím zůstávají legitimními nositeli síly. 135


Box 7.1 – Kdo se podílí na koncipování a realizaci zahraniční politiky EU? • všechny členské státy v Radě EU a Evropské radě (většina rozhodnutí podléhá jednomyslnému souhlasu), • samostatná politika členských států (zejména velké členské státy: „trojka“ Francie, Německo a Velká Británie, následovaná dalšími třemi státy - Itálie, Španělsko a Polsko – dohromady tvořícími „šestku), • Evropská komise (předseda, komisař pro vnější vztahy a politiku sousedství, komisař pro rozšiřování, komisař pro obchod), • Vysoký představitel pro SZBP (současně šéf sekretariátu Rady), • předsednická země (premiér předsedající Evropské radě a ministr zahraničí předsedající Radě pro všeobecné záležitosti).

Pozice hodnot při hledání globální role Aktér s globálními ambicemi zpravidla vychází z určitého přesvědčení o svých vlastních schopnostech, či dokonce určité civilizační misi. Je schopen tedy poměrně jasně definovat a pojmenovat určité hodnoty pro něj charakteristické, ztotožnit se s nimi, a zároveň tyto hodnoty uplatňovat ve svém okolí nebo v globální rovině jako univerzálně platné a mezinárodním společenstvím přijímané. V tomto případě je některými autory EU popisována jako zvláštní fenomén. Zkušenost evropského integračního procesu jde totiž mnohem dál, než ostatní moderní pokusy vytvořit legální a institucionální rámec pro mírové vztahy a spolupráci mezi zeměmi a jejich obyvateli. V Evropě dochází k paralelnímu rozvoji ekonomické a politické oblasti. Evropa představuje příklad pokusu o strukturovaný systém řízení ekonomiky. Vychází se ovšem ze skutečnosti, že rozvoj jednotného trhu může fungovat pouze, pokud paralelně probíhá rozvoj legální a institucionální infrastruktury, to zahrnuje společnou legislativu a společné, či koordinované politiky, mechanismy k prosazení práva, rozhodovací mechanismy a nastavené způsoby rozhodování. V ekonomické oblasti institucionální struktura i rozhodovací procesy kombinují mezivládní a supranacionální přístup, neboť bez určitého stupně supranacionality by internacionalizace ekonomiky nemohla fungovat (Padoa-Schioppa, 2004, s. 171). Paralelně je nutné sledovat vývoj bezpečnostní a politické dimenze, které se v evropském integračním procesu explicitně odrážejí od jeho zahájení (Kichner, 2007, s. 1). Lze dokonce konstatovat, že “Evropa je příkladem relativně harmonického rozvoje mezinárodní spolupráce, případem, kdy rozdíl mezi ekonomickými aspekty europeizace a jinými aspekty lidských vztahů – politických a kulturních – byl poměrně malý” (Padoa-Schioppa, 2004, s. 173). Na světové scéně se ve skutečnosti díky integračnímu procesu během několika desetiletí vyprofilovala Společenství a následně EU jako civilní mocnost. Již v roce 1973 Johan Galtung charakterizoval tehdejší Evropské společenství jako civilní mocnost ve vývoji, neboť se v integračním procesu jedná o něco více než o myšlenku vytváření trhu, ale rovněž o ovlivnění světa pomocí „mírové filozofie“, přičemž proces má na mysli vytváření „Pax bruxellana“ (Galtung, 1973, s. 17). Evropský integrační proces byl natolik specifický a vůči historické zkušenosti daného kontinentu odlišný, vlastně se vůči historii zřetelně vymezující, že název civilní mocnost mohl být určitým vyjádřením jeho pozice v mezinárodních vztazích. Bylo možné předpokládat, že zkušenosti z vývojových procesů na evropském kontinentu se bude EU pokoušet využít i v rámci svého působení navenek. Zdůrazňovalo se, že ES jsou vybavena řadou diplomatických, ekonomických a kulturních nástrojů, nicméně nepředpokládá se možnost použití vojenských prostředků a vojenských akcí. Nověji pak musel být reflektován rozvoj Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) a následně Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP) jako její součásti, stejně jako vytváření kapacit a institucí pro zvládán konfliktů, nebo pokusy více do integračního pokusu zahrnout ideu společné obrany. EU díky tomu byla tlačena k rozhodnutí, zda chce být nadále považována za čistě „civilní mocnost“ (Telo, 2007, Orbie 2006, s. 123-128) nebo rovněž částečně za „vojenskou mocnost“, tedy do jaké míry se může pouze svojí ekonomickou silou a přitažlivostí 136


vypořádat se sociálním strádáním, zhroucenými regiony a extrémními politickými silami v ostatních regionech (Pace, 2004, s. 9-16). Vzhledem k tomu, že EU nadále zůstává ve své podstatě civilní mocností, mohla by být příkladem „soft power“, jež se svým pojetím civilní mocnosti blíží. Koncept „soft power“, tedy měkké síly, se na rozdíl od tzv. tvrdé síly „hard power“ soustředí nikoliv na mocenské nástroje používané v mezinárodních vztazích s cílem donutit ostatní aktéry k určitému chování, ale soustředí se na sílu dobrého příkladu. Tvrdá moc je reprezentována vojenskou silou a hospodářskou mocí, která je schopná ostatní státy donutit, aby dělaly to, co ten kdo ji používá, chce. Měkká síla spočívá v přitažlivosti hodnot a schopnosti o správnosti těchto hodnot přesvědčit ostatní tak, aby je následovaly. Je založena na spolupráci a jednání. Tato moc vychází zejména z kultury a je odvozena od hluboce cítěných a zastávaných hodnot, jako např. svoboda a demokracie, ale rovněž způsob politiky (Nye, 2004). Všechny předchozí modely se ovšem opírají o analogii mezi EU a státem. Předpokládáme, že vše, co dosud víme o fungování státu v mezinárodním systému, aplikujeme na EU jako celek. Pro označení povahy EU jako aktéra by ovšem mohly sloužit rovněž pojmenování „normative power“ – normativní aktér (Manners , 2002, s. 235-258) nebo „gentle power“ – jemný aktér (PadoaSchioppa, 2004). Normativní politika je vlastně koncepční alternativa k mocenské politice, kdy se předpokládá, že EU je založena na normách a na vyjednávacích procesech. Tyto přístupy jsou blízké pojetí „soft power“, ale soustředí se primárně na zdůraznění společných evropských hodnot a norem a předpokládají jejich nezanedbatelný vliv na působení EU nejen dovnitř, ale zejména navenek. Zejména rozšiřování EU a navazování sousedské spolupráce probíhá ve jménu evropských norem a jejich sdílení. V tomto pojetí se stává EU bezpečnostním společenstvím, kdy sdílením společných hodnot, prohlubování sdíleného porozumění a budováním vzájemné důvěry přispívá k rozvoji dlouhodobého mírového vztahu mezi členskými státy, s okolím i v mezinárodní rovině. Proti materiální a vojenské moci je postavena moc normativní odvolávající se na lidská práva, etiku a mezinárodní právo. Normativní aktér se soustředí na snahu o budování stabilního mezinárodního systému založeného na mezinárodním právu závazném pro všechny aktéry. Takovýto systém opírající se o společné univerzální normy a mezinárodní instituce s jasně definovanými rozhodovacími procedurami poskytuje stabilitu a bezpečnost a je považován za určitý protiklad ke klasickému systému rovnováhy moci. Mark Leopard píše o neviditelné ruce Evropy jako nového způsobu vlivu založeného méně na vojenské síle a více na nabídce dlouhodobého modelu ekonomické a politické transformace (Leonard, 2005). EU by tak postupně vytvořila specifickou společnou strategickou kulturu, jež by se projevovala v politické rovině, oblasti kapacit i v oblasti institucí (Martinsen, 2004, 7-34). Strategická kultura bude spíše než na institucionalizaci založena na respektování principů a pravidel EU. Jako charakteristiky vytvářející se evropské strategické kultury lze přitom chápat důraz na jednání, diplomacii a obchodní vztahy, na mezinárodní právo místo užití síly, na lákavé podněty místo donucování, na multilateralismus místo unilateralismu (Kagan, 2003, 21). 7.2 Snaha o budování politické a bezpečnostní dimenze integračního procesu Integrační proces a hledání politické identity Evropská integrace zahájená v padesátých letech nebyla v prvním kroku zamýšlena jako pokus o vytváření bezpečnostní organizace v klasickém smyslu, ani si nekladla jako primární cíl vytvoření jednotné entity v mezinárodních vztazích. Plně se to projevilo po neúspěchu plánu Evropského obranného společenství a Evropského politického společenství v první polovině 50. let. Přednost byla proto dána vytváření společného trhu. Dochází tak k vývoji, kdy projekt koncipovaný rovněž jako politický se v realitě omezuje na ekonomickou oblast. Neexistence cíle budování samostatné zahraniční nebo bezpečnostní politiky nebránila vytváření bezpečnějšího a stabilnějšího prostředí na kontinentu odstraněním konfliktů pomocí integrace. Dnešní podoba EU reprezentuje společnou snahu založenou na sdílené zkušenosti poválečného usmíření (Feldman, 1998, s. 2). Za charakteristický rys lze proto rovněž vnímat důraz na demokratičnost daného 137


procesu, který koncem 70. let vyústil v přímé volby do Evropského parlamentu a jeho přeměnu v jednu ze základních institucí a následně od poloviny 80. let stále větší důraz na občana. Na přelomu tisíciletí se jedná o deklarovanou snahu o odstraňování demokratického deficitu. Proces se tak stále zřejměji uchází o dvojí legitimaci, od států i od občana. Otázka demokratické legitimace je určující, neboť aby byl koncept Evropy, jako aktéra efektivní musí se rovněž odvíjet od přijetí veřejností (Cameron, 2007, s. 215-216). Politicko-bezpečnostní předpoklady počátků evropského integračního procesu spočívají rovněž ve snaze o zastavení mocenského úpadku evropských zemí a postupné uskutečňování myšlenky Evropy jako politické mocnosti. Evropa měla být opět přetvářena v subjekt světové politiky a nikoliv být pouze jejím objektem. Evropa se stává identifikujícím pojmem. To vyžadovalo větší koherenci směrem dovnitř i navenek. Vlastní sebeidentifikace integračního procesu a jeho vnější působení jsou dvě strany jedné mince a jakákoliv diskuse o EU jako globálním aktérovi musí brát tuto skutečnost v potaz a nemůže tedy být oddělována od vlastních cílů integračního procesu směrem dovnitř. Již na summitu v Haagu v roce 1969 jednali nejvyšší představitelé členských států o překonání „integračního deficitu“ v oblasti zahraničněpolitických vztahů hledáním možnosti a způsobu vytváření politické unie. Pro zahájení politické spolupráce byla stěžejní tzv. Davignonova zpráva projednaná a přijatá v roce 1970. Zpráva se pokusila najít podobu politické spolupráce členských států, jež by se nedotýkala pravomocí ES. Evropská politická spolupráce (EPS) se stala prvním mechanismem pro vzájemnou informovanost, vedení politického dialogu s cílem lepšího vzájemného porozumění o mezinárodních problémech a posilování solidarity mezi státy pomocí podpory harmonizace stanovisek a postojů (Report by the Foreign Ministers of the Member States on the problems of political unification, 1970). V případě, že to bylo pro státy možné a žádoucí, měly členské státy přijímat v rámci EPS společná rozhodnutí, přičemž se předpokládala možnost společných akcí. EPS ve své době představovala poměrně limitovaný mechanismus koordinace zahraničních politik členských států Evropských společenství a ukázala, že idea vytváření integrujícího se bezpečnostního společenství směrem dovnitř může vyústit ve snahu identifikovat se jako subjekt navenek. EPS proto vycházela z modelu čisté mezivládní spolupráce a náznaku jejího institucionálního zakotvení pouze formou pravidelně se opakujících schůzek. Snaha o koordinaci zahraniční politiky nebyla ani předmětem žádné smlouvy, neměla právní rámec a zcela záměrně ani v deklaratorní rovině neobsahovala žádné závazky (Smith, 2004, s. 16-17). Teprve odvozeným cílem poté bylo, aby byl „hlas“ Evropy více slyšen na mezinárodním poli. Napomáhala prohlubování vzájemné důvěry a navázání standardní a konsensuální spolupráce, kladoucí důraz na vzájemnou solidaritu v zahraničněpolitických aktivitách. Byla rovněž pro ostatní svět ukázkou, že sjednocující se Evropa podporuje vytváření mezinárodních vztahů na základě důvěry. Zatímco EPS byla slabá ve své působnosti, její síla měla spočívat v hodnotách (Hill, 1996, s. 9). Snaha o budování EPS nezůstala bez odezvy USA. Ty ovšem už v době vzniku EPS o tento specifický neekonomický projekt nejevily přílišný zájem, a k možnostem zviditelnění Evropy navenek byly spíše skeptické. Bylo velmi složité uznat globální odpovědnost ES. Podle prezidenta USA Nixona a jeho poradce H. Kissingera bylo sice žádoucí oživit atlantické partnerství, ale zároveň bylo zdůrazněno, že je nutné rozlišovat mezi globální odpovědností USA a spíše regionální odpovědností ES. To také bylo jistě jedním z důvodů, neboť v prosinci 1973 na zasedání devíti ministrů zahraničních věcí členských států ES v Kodani byl přijat Dokument o evropské identitě, v němž chtěly členské státy blíže určit své vztahy k ostatním zemím světa a svoji odpovědnost a místo ve světové politice (Document on The European Identity published by the Nine Foreign Ministers on 14 December 1973). V dokumentu byly zdůrazněny hodnoty, na nichž integrační projekt stojí: demokracie, vláda zákona, sociální spravedlnost a lidská práva. Státy zřetelně vyjádřily vůli dovést evropské sjednocení ke svému úspěchu a stanovily jako svůj cíl přeměnit v „dohledné době“ své vztahy v Evropskou unii. Evropa se měla vzhledem k „mezinárodnímu vývoji“ a „rostoucí koncentraci moci a zodpovědnosti v rukou velmi malého počtu velmocí“ spojit a stále více mluvit společným hlasem, „chce-li získat sluchu a hrát ve světové politice úlohu, jaká jí přísluší“. Jednalo se o první ze zásadních identifikačních dokumentů v této oblasti snažících se hledat společný hodnotový rámec pro vystupování společenství navenek. Ukázalo se, že integrační proces tak může složit nikoliv pouze jako určitý model vytváření pluralitního bezpečnostního 138


společenství, ale rovněž jako pokus o vytváření nového modelu mezinárodních vztahů založeném na hodnotách demokracie, lidských práv, menšinových práv, právním státě, podpoře diplomacie a multilaterálního systému (Cameron, 2007, s. 216). V Jednotném evropském aktu z poloviny osmdesátých let se Evropská společenství poprvé přihlásila k formulování a provádění evropské zahraniční politiky, přičemž vyjádřila vůli vzájemně se informovat a radit o jakýchkoliv zahraničněpolitických záležitostech obecného zájmu a přitom plně brát v úvahu stanoviska ostatních partnerů. Rozhodnutí o Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU Maastrichtská smlouva přinesla jako jeden ze základních cílů EU „prosazování identity EU na mezinárodní scéně, zejména prováděním společné zahraniční a bezpečnostní politiky včetně postupného vytváření rámce pro společnou obrannou politiku, která by mohla vést ke společné obraně“. K tomuto účelu byla proto jako zcela zvláštní politika plně do integračního procesu zahrnuta Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) jako jeden ze tří pilířů EU. SZBP se stala součástí vnějších aktivit EU. Její cíle byl sice obecné, ale jasně se odkazovaly na hodnotový systém EU – viz box 7.2. Box 7.2 – Cíle SZBP • ochrana společných hodnot, základních zájmů, nezávislosti a celistvosti Unie v souladu s Chartou OSN, • posilování bezpečnosti Unie na všech frontách, • zachovávání míru a posilování mezinárodní bezpečnosti v souladu se zásadami Charty OSN, jakož i Helsinského závěrečného aktu a cíli Pařížské charty, • podpora mezinárodní spolupráce a konečně • rozvoj a upevňování demokracie a právního státu, jakož i dodržování lidských práv a základních svobod.

Samotná chrámová struktura EU zdůrazňuje zvláštní charakter Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, kdy dochází k záměrnému oddělení vnějších aktivit jako projevu vnějších obchodních vztahů a vnějších aktivit jako realizace SZBP. V praxi tak existují ve vnější politice EU dvojí „diplomatické“ aktivity, jež spolu fungují paralelně a ve vzájemné spolupráci (Fries, 1998, s. 78). SZBP je nyní utvářena v rámci institucionální struktury Společenství, ale nadále mimo komunitární oblast, pro niž tato institucionální struktura byla vytvořena. SZBP získala hybridní povahu přetrvávající dodnes. Někdy byla proto vnímána jako zásadní reforma EPS založená nadále v koordinaci politik členských států než jako skutečná „společná“ politika nebo jako „formálně institucionalizovaná oblast evropské politiky“ (Smith, 2004, s. 181).

139


Obrázek 7.1 SZBP podle Maastrichtské smlouvy

Zdroj: www.dadalos-europe.org/int/grundkurs4/gasp_esvp.htm [13.6.2006].

Přes kvalitativní posun ovšem nadále otázky zahraniční politiky a vnější bezpečnosti byly a jsou považovány za symbol suverenity státu. Myšlenka společné politiky tak zatím nemohla být považována za hledání politiky jednotné. Kompromisní podoba SZBP navíc ve druhém pilíři potvrdila téměř úplnou dominanci mezivládního přístupu, tedy že rozhodující slovo mají nadále vlády členských států. Odmítnutí tzv. supranacionalizace SZBP (rozhodovací a řídící pravomoci by se přenesly na unijní orgány a vlády by ztratily nad zahraniční politikou absolutní kontrolu) a nízká míra komunitarizace (rozhodování o zahraničněpolitických akcích většinovým hlasováním a nikoli jednomyslně) je důkazem, že státy si nadále ponechávají tuto problematiku primárně ve své svrchované působnosti. SZBP nenahrazuje, ani zásadně neomezuje samostatné uskutečňování zahraniční a bezpečnostní politiky, kterou státy provádějí souběžně se SZBP. Jelikož SZBP není o přijímání legislativních aktů, a ani se v této oblasti jejich přijímání nepřipouští, je jejím základem využívání nástrojů, které má EU k dispozici. Vzhledem k mezivládnímu charakteru 2. pilíře je zřejmé, že rozhodovací a výkonné pravomoci prozatím zůstávají v rukou členských států. Evropská rada má rozhodující význam pro vytváření společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Evropská rada politicky směřuje unii tím, že vymezuje principy SZBP a přijímá strategická rozhodnutí. Má rovněž výhradní pravomoc přijímat rozhodnutí týkající se otázek obrany. Rozhoduje rovněž jednomyslně o již zmíněných společných strategiích. První společná strategie byla přijata vůči Ruské federaci na zasedání v Kolíně nad 140


Rýnem v červnu 1999, Helsinský summit rozhodl v prosinci 1999 o společné strategii vůči Ukrajině. Další společná strategie byla určena pro Středomoří a byla přijata v rámci summitu v Santa Maria de Feira v červnu 2000. Hlavním výkonným orgánem v rámci SZBP je Rada EU ve formátu Rady pro všeobecné záležitosti (od roku 2003 je používán termín Rada pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy), která na základě principů definuje a především provádí SZBP. Rada EU rozhoduje o společných akcích a postojích a odpovídá za efektivitu a konzistenci všech akcí. Z hlediska reprezentace EU vůči třetím státům a mezinárodním organizacím, zůstává důležitý institut předsednické země odpovědné za vedení politického dialogu. Jejím úkolem je sledovat situaci a na základě těchto informací připravovat analýzy dané Radě k dispozici. Evropská komise má jiné postavení než v 1. pilíři, je do SZBP zapojena především díky aktivitám v oblasti vnějších ekonomických vztahů a rozvojové pomoci, je odpovědná za konzistenci SZBP s jinými aktivitami ES. Dává podněty Radě. Důležitou roli hraje především komisař pro vnější vztahy a jeho generální ředitelství, který je vlastně jedním ze tří reprezentantů EU společně s Vysokým představitelem pro SZBP a předsednickým státem, podobně významnou roli hraje předseda Komise. Nemá ovšem právo výlučné iniciativy jako v 1. pilíři. Struktura SZBP se postupně doplňuje během devadesátých let a po smlouvě z Nice byl vytvořen komplexní institucionální systém mezivládní spolupráce – viz obrázek 7.2. Zásadním problémem první fáze realizace SZBP se ukázal rozpor mezi nereálným očekáváním a skutečným fungováním SZBP. Vzhledem k nastavení SZBP vlastně zatím nemohla být EU pasována na důležitého nebo dokonce hlavního aktéra v řešení konfliktů, jak od ní bylo neprávem očekáváno. Projevilo se to nejviditelněji na příkladu rozpadu Jugoslávie. Krize v bývalé Jugoslávii nejenže odhalila omezení nově formované SZBP, ale prokázala rozdíly v přístupech i zájmech jednotlivých členských států. Nebyla prokázána potřebná míra jednoty a solidarity mezi členskými státy pokud jde o diplomatická jednání a ukázalo se, že bude nutné posílit SZBP, její mechanismy a hledat nástroje umožňující prosazení této politiky, a to včetně vojenských. EU se tak nemohla podle „nastavení“ SZBP stát globálním, ani evropským politicko-bezpečnostním aktérem během krátkého období. Ke společnému postupu byla třeba vůle a zkušenost, nikoliv deklarování SZBP jako společné aktivity probíhající pod hlavičkou EU. Daleko významnější skutečností bylo další pokračování v rozdílnosti zahraničních a bezpečnostních priorit členských států. Přináší to logické zklamání z realizace SZBP. Rozhodovací mechanismy nemohly zajistit, aby EU reagovala jasně, efektivně a rychle. Byla přitom kritizována jednomyslnost rozhodování a někdy viděna jako hlavní důvod neefektivity. Dalším vnímaným problémem byla neexistence jasné autority EU ve vnějších vztazích. SZBP nezískalo konkrétní osobu ani útvar, který by byl schopen koordinovat vnější aktivity druhého pilíře a zastupovat EU navenek. Předsednictví EU není v tomto ohledu dokonalé. Amsterdamská smlouva se pokusila na některé problémy spojené s realizací SZBP reagovat. Hlavními příčinami reformy byly následující skutečnosti: EU postrádala stálého představitele v oblasti SZBP jako symbol kontinuity; jednomyslnost se mohla stát v některých případech brzdou, obzvláště pokud se měla EU nadále geograficky rozšiřovat a bylo možné očekávat větší nehomogenitu postojů; projevovala se potřeba větší operativnosti a pružnosti i u nových nástrojů, např. při definování dlouhodobých zájmů; novým potřebám neodpovídal systém financování SZBP; dělba funkcí mezi EU a Západoevropskou unií (ZEU) vyžadovala další upřesnění (srovnej Smith, 2004, s. 226). Jestliže SZBP byla oslabena, kromě nedokonalého ukotvení ve smlouvě, zejména nedostatkem kolektivní politické vůle pro společné řešení mezinárodních problémů, není překvapující, že Amsterdamská smlouva lépe formuluje pasáž, jejímž cílem je nastolit politickou solidaritu. Jedná se zejména o zjednodušení, avšak zároveň posílení dosavadního článku týkajícího se zahraničněpolitických cílů EU a vzájemné solidarity. Členské státy se zavázaly k „rozšiřování a posilování své vzájemné politické solidarity. Zdrží se jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie nebo může snižovat účinnost jejího působení jako soudržné síly v mezinárodních vztazích“. Na dodržování těchto zásad dbá Rada EU. Amsterdamská smlouva přináší významné změny, zejména pokud jde o proces rozhodování v rámci SZBP. Reforma rozhodovacího mechanismu spočívá zejména v jeho zpružnění. Základem sice nadále zůstává jednomyslnost, ale obecné pravidlo jednomyslnosti je změkčeno při přijímání 141


společných akcí, společných postojů a dalších rozhodnutí založených na společných strategiích a rovněž při provádění již přijatých společných akcí a společných postojů.V takto přesně vymezených a nepřekročitelných případech se rozhoduje kvalifikovanou většinou. Nejedná se o rozhodování případ od případu, kdy by každému rozhodnutí kvalifikovanou většinou muselo předcházet jednomyslné rozhodnutí o aplikaci tohoto postupu, což předpokládala Maastrichtská smlouva (Smith, 2004, s. 228). V obavách z možného přehlasování však bylo umožněno národní veto, jelikož členský stát může přijetí jakéhokoli rozhodnutí kvalifikovanou většinou odmítnout „ze závažných a uvedených důvodů národní politiky“ (tzv. pojistná klauzule, záchranná brzda). V tomto případě, přestože by mohla být použita kvalifikovaná většina, k hlasování vůbec nedojde a příslušný konkrétní akt nebude autorizován. Umožnění práva veta je jasným signálem toho, jak citlivou nadále oblast SZBP zůstává. Je jasné, že použití veta by v takovém případě bylo považováno za extrémní a výjimečný krok. V realitě to pak vede k tomu, že se státy logicky obávají využívání hlasování kvalifikovanou většinou. Druhou významnou pojistkou je ustanovení přímo výslovně vylučující hlasování kvalifikovanou většinou u rozhodnutí s vojenským dopadem a dopadem na obranu. Aby bylo alespoň jinak zefektivněno rozhodování v případě pravidla jednomyslnosti, byla zavedena možnost konstruktivní neúčasti. Stát v tomto případě nemusí bránit jednomyslnému rozhodnutí a může se v dané záležitosti „zdržet hlasování“. Kde tedy nelze jednomyslnosti dosáhnout, je umožněno jednotlivým členským státům nebo skupinám států využít konstruktivního zdržení se hlasování a umožnit ostatním rozhodnutí přijmout. Nemohou jej ale dodatečně zpochybňovat a zejména se musí zdržet jakékoliv aktivit v rozporu s tímto rozhodnutím. Pokud stát navíc odůvodní konstruktivní neúčast formálním prohlášením, je vyňat z provádění takového rozhodnutí, zároveň ale souhlasí s tím, že rozhodnutí zavazuje Unii jako celek. Neblokuje tedy přijetí rozhodnutí, není ale takovým rozhodnutím vázán. Slabinou SZBP před přijetím Amsterdamské smlouvy byla její úplná závislost na diplomatických zdrojích předsedající země při zajištění schopnosti zastupovat EU v mezinárodních organizacích, na konferencích a v bilaterálních vztazích. Obzvláště pokud jsou tyto funkce vykonávány malými státy, mohou být konfrontovány s velmi obtížnou situací vyplývající z omezenosti jejich diplomatických kapacit. Institucionální struktura SZBP byla proto rozšířena o funkci Vysokého představitele pro SZBP. Předsedající měl i nadále za povinnost zastupovat EU, napomáhá mu však nyní ve své nové funkci vysoký představitel, jež je zároveň generální tajemník sekretariátu Rady. Smlouva z Nice byla přijímána v době, kdy se spolupráce v oblasti vnějších vztahů a bezpečnosti stává stěžejní. Summit EU v Nice proto podtrhl požadavek, že EU musí mít schopnost aktivně vstupovat na mezinárodní scénu a postupně přebírat odpovědnost při řešení krizí. Usnesení z Nice se dotkla rozhodovacích mechanismů v oblasti SZBP jen minimálně, pouze došlo k další velice omezené expanzi rozhodování kvalifikovanou většinou do SZBP. Jen dva případy byly nově vyjmuty z jednomyslného rozhodování a přiřazeny hlasování kvalifikovanou většinou. Prvním případem je politicky málo významné jmenování zvláštních představitelů. Druhým případem je uzavírání mezinárodních dohod v oblasti SZBP. Hlasování kvalifikovanou většinou je tak možné v případě, je-li dohoda zamýšlena k provedení společné akce nebo společného postoje. Podoba mechanismů hlasování zůstala v podstatě zachována, přestože byly během jednání identifikovány obavy, že po dalším ambiciózním rozšíření nebude podle takového nastavení hlasování EU schopna rozhodovat dostatečně rychle a účinně o otázkách SZBP. Na druhou stranu v realitě zatím nebyly možnost konstruktivního zdržení se hlasování, ani právo veta použity, což může být částečně vysvětleno tím, že předběžná jednání před vlastním rozhodováním v Radě dospějí k předběžnému kompromisu (Missiroli, 2004, s. 67). Rozšíření rozsahu používání rozhodování kvalifikovanou většinou se ukázalo jako neschopné získat konsenzus. Nepodařilo se však ani modifikovat princip konstruktivní neúčasti, kdy možnou cestou k větší flexibilitě mohlo být zvýšení hranice pro počet států, které by jej mohly využít, aby rozhodnutí bylo přijato. Současná podoba rozhodovacího procesu je zachycena v tabulce 7.1.

142


Tabulka 7.1 Rozhodovací procesy v rámci SZBP po smlouvě z Nice Článek Smlouvy EU

Pravidla hlasování

Čl. 23 (1)

Jednomyslnost/konstruktivní abstence

Implementace/společné pozice a akce/ Čl. 23 (2) jmenování zvláštního představitele

Kvalifikovaná většina/veto nebo jednomyslnost/konstruktivní abstence

Procedurální otázky

Čl. 23 (3)

Jednoduchá většina

Dohody se třetími státy nebo mezinárodními organizacemi

Čl. 24

Jednomyslnost

Dohody k provedení společné akce nebo společného postoje

Čl. 24

Kvalifikovaná většina/veto nebo jednomyslnost/konstruktivní abstence

Posílená spolupráce v SZBP

Čl. 27e

Kvalifikovaná většina/veto

Výdaje za rámec rozpočtu nebo vojenské výdaje

Čl. 28

Jednomyslnost

Přijímání rozhodnutí

Zdroj: Smith, 2004.

Ve druhém pilíři však byla konečně alespoň formálně a díky velmi striktnímu omezení spíše hypoteticky umožněna užší spolupráce. Už návrhy Amsterdamské smlouvy obsahovaly konkrétní klauzuli o flexibilitě či spolupráci s odvolávkou na obecnou klauzuli o flexibilitě zahrnutou do obecných ustanovení. To by skupinám členských států potenciálně umožňovalo těsnější zahraničně-politickou a obrannou spolupráci s využitím institucí, mechanismů a postupů EU. Díky odmítavému postoji Rakouska, Británie, Řecka a Irska byla však zvláštní klauzule o flexibilitě v oblasti SZBP z konečné verze Smlouvy vypuštěna. Podle znění Smlouvy z Nice je možnost užší spolupráce znatelně méně ambiciózní oproti návrhům před Amsterdamem. Ale bez tohoto oslabení by nebylo zřejmě možné o zavedení flexibility uvažovat. Každá země EU si uchovala právo veta proti zavedení užší spolupráce, navíc se užší spolupráce výslovně omezuje na provádění společné akce nebo společného postoje. Možnost flexibility byla výslovně vyloučena v otázkách obrany a v případě vojenských dopadů. Cílem užší spolupráce je „chránit hodnoty celé Unie a sloužit jejím zájmům tím, že potvrdí její identitu jako soudržné síly na mezinárodní úrovni“. Při této spolupráci navíc musí být zachovávány zásady, cíle, obecné směry a soudržnost společné zahraniční a bezpečnostní politiky, jakož i rozhodnutí přijatá v jejím rámci, pravomoci Evropského společenství a soudržnost mezi souhrnem politik Unie a jejími vnějšími činnostmi. Užší spolupráci schvaluje Rada EU po obdržení stanoviska Komise, která se vyjadřuje především k otázce souladu užší spolupráce s politikami EU. Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou, ale každý členský stát si může vyžádat, aby věc byla předána Evropské radě k jednomyslnému rozhodnutí (tzv. záchranná brzda). Aniž jsou dotčeny pravomoci předsednictví a Komise, zodpovídá Vysoký představitel pro SZBP za to, aby byl Evropský parlament a všichni členové Rady plně informováni o provádění posílené spolupráce v oblasti SZBP. Jedná se sice o pokus otevřít dveře flexibilní spolupráci do SZBP, ale užší spolupráce je v této oblasti natolik citlivá a natolik svazující, že nemusí vést k úspěchu a v praxi nebyla zatím využita. Možnost užší spolupráce měla být nezbytným předpokladem k větší akceschopnosti EU jako mezinárodního aktéra (Algieri, 2001, s. 193-194). 143


Obrázek 7.2 Institucionální struktura SZBP EU podle znění Smlouvy o EU z Nice a rozhodnutí 2001/78/SZBP, 2001/79/SZBP a 2001/80/SZBP

Zdroj: Regelsberger, 2004, s. 31.

144


Nástroje Společné zahraniční a bezpečnostní politiky Zapojení jednotlivých orgánů a spektrum nástrojů je dáno zvláštní povahou SZBP a jejím zcela specifickým postavením v integračním procesu. Institucionální konstrukce celého druhého pilíře nadále vychází z Maastrichtské smlouvy uzavřené v roce 1992. V reformách této smlouvy došlo pouze k drobnějším úpravám a v souvislosti s rozvojem EBOP k institucionální expanzi orgánů umístěných v sekretariátu Rady a podřízených přímo nebo nepřímo tomuto orgánu. Základním východiskem zůstává, že je v této oblasti spolupráce kladen důraz na mezivládní instituce rozhodující na základě konsenzu. Přestože jsou jednotlivé instituce EU do činnosti druhého pilíře zapojeny, nejsou tvůrci legislativy zavazující členské státy. To také nadále umožňuje, aby si rozhodující úlohu formování, formulování i vlastní realizace SZBP uchovávaly členské státy a komunitární orgány EU byly odsunuty do role dohlížitele a v některých případech vykonavatele SZBP. Úvahy o komunitarizaci jsou nepřijatelné, pokud se uvažuje o spolupráci ve vojenské oblasti či obranné politice. Členské státy nadále za všech okolností rozhodují, zda a kdy budou nasazeny jejich národní ozbrojené síly. ESD není do provádění SZBP zapojen (pouze okrajově díky kontrolní pravomoci v oblasti komunitárního rozpočtu, ale k ovlivnění politiky by mohlo dojít spíše hypoteticky), neboť SZBP není vybavena právními nástroji, které by soudní dvůr mohl přezkoumávat. Tlak na rostoucí efektivitu a koherenci vnějších aktivit EU zatím nesměruje členské státy k úvahám o splynutí aktivit v rámci SZBP s komunitáními orgány. Prokazuje to, že otázky bezpečnosti jsou součástí významně vnímané „zbytkové“ suverenity jednotlivých států, která je o to více chráněna. SZBP je pak často stavěna před extrémní situace, kdy možnost společného, koherentního a přitom jasného postupu členských států prostě není možná (například vyvrcholení irácké krize). Jako snadnější cesta k zefektivnění se tak spíše jeví vzpomínaný další pozoruhodný kvantitativní nárůst stálých institucionálních struktur fungujících v rámci SZBP a pokračující „bruselizace“ jednotlivých aktérů (Regelsberger, 2004, s. 29). Místo splynutí aktivit potom dochází ke stále zřetelnější koordinaci a kontaktu mezi komunitárními institucemi a institucemi SZBP. V rámci SZBP se vytváří v rovině EU zvláštní politická entita, nová úroveň pro přijímání rozhodnutí a společné vnější aktivity, jakési společenství pro SZBP (Smith, 2004, s. 191). Forma současných nástrojů je výsledkem dlouhého a postupného přerodu EPS do SZBP. Některé nástroje mají specifické postavení, neboť jsou právními nástroji SZBP. Za specifickou formu vlastního fungování druhého pilíře lze nadále považovat systematickou spolupráci, jež je v případě mezivládního rámce spolupráce nezbytným předpokladem pro efektivní fungování SZBP. Za zvláštní případ nástrojů SZBP by rovněž mohlo být považováno definování principů a společných směrů Evropskou radou. Nástroje lze dále dělit na tradiční jednací formy SZBP přítomné v EPS před vznikem SZBP a nové formy spolupráce spojené s podpisem Maastrichtské smlouvy a následným vývojem. Nejvýznamnějšími nástroji se stávají ve smlouvách přímo jmenované a definované společná akce, společný postoj, společná strategie a mezinárodní dohody. Tyto nové nástroje jsou závazné a vyplývají z nich pro členské státy přímé povinnosti. Společné postoje vymezují přístup Unie ke konkrétnímu problému ať geografické nebo tematické povahy, národní pozice členských států by měly být upraveny podle tohoto postoje. Společné akce jsou operativním nástrojem, akce se používají ve všech situacích, kde se reakce EU považuje za žádoucí, akce musí mít definovaný cíl, časový rámec, konkrétní prostředky k jejich dosažení. Společné strategie jsou přijímány Evropskou radou pro oblasti, kde má EU důležité společné zájmy (podobně jako u společných akcí musí mít strategie cíle, dobu trvání a prostředky, které jednotlivé členské státy dávají k dispozici).

145


Tabulka 7.2 Nástroje SZBP Tradiční nástroje

Nové nástroje

Politický dialog

Společný postoj

Sladění názorů a hlasování na konferencích a při mezinárodních organizacích

Společná akce

Spolupráce členských států EU ve třetích státech Deklaratorní politika formou Deklarací, Prohlášení nebo Demarší

Společná strategie Mezinárodní dohody o otázkách týkajících se SZBP

7.3 Realizace Společné zahraniční a bezpečnostní politiky v praxi Evropská bezpečnostní a obranná politika EU Pro zvýšení akceschopnosti EU měl zásadní charakter rozvoj Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP). EBOP lze charakterizovat jako „integrální součást“ (Missiroli, 2004, s. 58) a prohloubení SZBP. Jedná se vlastně o zcela specifickou aktivitu SZBP při hájení zájmů EU navenek. EBOP a případná myšlenka společné obrany se v EU postupně realizuje fakticky až po přijetí Amsterdamské smlouvy. V jejím rámci jsou vytvářeny základní kapacity pro provádění společných akcí a zároveň je připravována institucionální struktura a mechanismy pro jejich nasazení. EU přitom zdůrazňuje jak civilní, tak i vojenské kapacity. Box 7.3 – Civilní kapacity EU V květnu 2000 byl ustaven Výbor pro civilní zvládání krizí a Evropská rada ve Feiře v červnu roku 2000 stanovila čtyři prioritní oblasti civilního řešení krizí ze strany EU: policie, právní stát, civilní správa a civilní ochrana. Podle tzv. Civilního základního cíle 2008 z roku 2004 musí „být EU vybavená tak, aby mohla provádět několik souběžných misí EBOP pro civilní řešení krizí za využití různých schopností, včetně nejméně jedné rozsáhlé substituční civilní mise pro nasazení v rizikovém prostředí v krátké lhůtě.“ Operuje se přitom s různými scénáři. Nejrozsáhlejší počítá nahrazením všech správních, donucovacích a soudních orgánů v zemi zcela zničené občanskou válkou a v nedávné době stabilizované prostřednictvím mezinárodní vojenské intervence (operace probíhá s mandátem OSN). Jiný plánovací scénář se zabýval posílením správních, donucovacích a soudních orgánů v zemi, která je dosud schopna jednat nezávisle, avšak je značně oslabena (např. vnitřními nepokoji, korupcí a organizovanou trestnou činností). Následně se EU soustředila na budování kapacit v kategoriích, kde však byly prokázány značné nedostatky. Jedná se o tyto kategorie soudci a prokurátoři, vězeňský personál, policejní úředníci a příslušníci pohraniční policie. Na začátku roku 2008 byly přijaty nové hlavní cíle civilní ochrany do roku 2010 na základě poučení z předchozích misí EBOP. Byl rovněž zřízen útvar pro kapacity civilního plánování při sekretariátu Rady. Představuje civilní ekvivalent k operačnímu velitelství EU a bude poskytovat pomoc a podporu při plánování a uskutečňování civilních misí EBOP, čímž bude zajištěno civilní velení. EU se rovněž rozhodla vytvářet civilní zásahové skupiny, jejichž personál je ovšem zatím rozmisťován individuálně, a nikoli v týmu, tak jak bylo předpokládáno a na což uvedení pracovníci byly připravováni.

146


Na zasedání Evropské rady v Helsinkách v prosinci 1999 se členské státy v přesvědčení, že konečně nastala vhodná doba vybavit EU reálnými vojenskými i nevojenskými kapacitami ke zvládání krizí, zavázaly k řadě cílů. Nejznámější byl tzv. Evropský základní cíl předpokládající vytváření schopnosti EU nasadit jednotky rychlé reakce. Na začátku tohoto tisíciletí tak EU začala rychle budovat vojenské schopnosti, ale stejný důraz klade i na vytváření civilních kapacit. Tím, že jsou vytvářeny prostředky k nasazení ve světě, činí se EU akceschopnější a v případě politické vůle může tyto prostředky nasazovat v misích ve světě. V červnu 2004 byl schválen nový kvalitativní cíl pro EBOP tzv. Základní cíl 2010. Cíl vylepšuje kapacity v oblastech, v nichž mají členské země ještě rezervy. Podstatou je snaha zvýšit vojenské schopnosti tak, aby EU byla schopna rychle zasáhnout a provést souběžně více civilních, policejních či vojenských operací různého rozsahu a náročnosti. Vojenské síly musí být podle Základního evropského cíle 2010 mobilní, flexibilní, spolupracující, rychle rozmístitelné a dlouhodobě udržitelné. Box 7.4 – Vojenské kapacity EU Základní podoba tzv. Evropského základního cíle z roku 1999 byla specifikována následujícími požadavky: schopnost nasadit jednotky rychlé reakce v síle 15 brigád (ekvivalent armádního sboru o velikosti 50 - 60 tisíc mužů) s odpovídající leteckou a námořní podporou (zhruba 500 letadel a 15 lodí); jednotky musí být k nasazení připraveny do 60 dnů, přičemž část sil musí být připravena již do 48 hodin; disponovat potřebnými strukturami velení a řízení, komunikace, průzkumu, logistiky, včetně potřebné infrastruktury k udržení operace takového rozměru po dobu až jednoho roku. V roce 2004 došlo v EBOP k dalšímu pohybu, zásadní změny bylo možné zaznamenat především v oblasti evropských vojenských schopností. V červnu 2004 byl schválen ER nový kvalitativní cíl pro EBOP tzv. Základní cíl 2010. Cíl nemá radikálně pozměnit a navýšit Evropský základní cíl z roku 1999, ale vylepšuje kapacity v identifikovaných slabších oblastech. V této souvislosti byl rovněž doplněn seznam petersbergských úkolů o odzbrojovací operace. Podstatou základního cíle, jež je vlastně celým komplexem různých cílů, je snaha zvýšit vojenské schopnosti tak, aby EU byla schopna rychle zasáhnout a provést souběžně více operací různého rozsahu a náročnosti. K hlavním jeho součástem patří: vytvoření a podpora Evropské obranné agentury; vytvoření civilně-plánovací buňky v rámci Vojenského štábu – jako zárodku skutečné velící struktury; budování bojových uskupení, včetně příslušných dopravních kapacit; zajištění dostupnosti transportních letadel pro přepravu do konce roku 2008 a zlepšení provádění operací vytvořením kompatibility a propojení vybavení a prostředků pro komunikaci do roku 2010. Vytvářením bojových uskupení (battle groups) vzniká jakési jádro sil rychlé reakce EU. Bojová uskupení se vlastně stávají skutečnými „svaly“ EBOP. Každé uskupení má 1500 vojáků, včetně příslušné bojové a logistické podpory a prvků strategické přepravy. Jedná se tedy o minimální vojensky efektivní soubor sil schopný jak samostatných operací, tak může hrát úlohu vstupních sil v počáteční fázi větší operace. Uskupení je schopno samostatného rychlého nasazení do 10 dnů od rozhodnutí Rady EU a má se udržet po dobu 30 dnů s možností prodloužení lhůty až na 120 dnů (s využitím rotace). Členské státy, které se budou podílet na vytvoření jednotlivých uskupení, jsou nejen dodavateli vojáků, ale identifikují rovněž logistické kapacity umožňující přepravu. Bojová uskupení fungují od začátku roku 2005 a ještě nebyla nikam vyslána. Standardně jsou v pohotovosti vždy dvě uskupení na jedno pololetí. Bojové uskupení může být postaveno jak na základě mezinárodní spolupráce, čistá jednonárodní uskupení jsou pak plánována u velkých členských států EU. Vytváření stálých a samostatně operabilních uskupení založených primárně na více-národnostním principu logicky povede k určitému postupnému „odnárodnění“ vojenské síly (Dietrichs, Jopp, 2005, s. 353). V současnosti, EU v rámci EBOP vyzkoušela téměř dvě desítky civilních misí nasazením civilních pracovníků, policistů i vojáků (EU se mimo jiné soustředí na podporu justice a právního státu). Důležitou aktivitou je přitom důraz na podporu lidských práv. Pokud jsou vysílány vojenské či policejní jednotky, počítá se s jejich nasazením za účelem uskutečnění humanitárních operací, záchranných operací, operací k udržení míru nebo obnovení míru. EU je však připravena vstu147


povat i do přímého řešení krizí. Jedná se však o natolik závažné otázky, že v těchto případech je vyžadován souhlas všech států. EU má díky EBOP k dispozici rozsáhlý soubor nástrojů: politické, diplomatické, vojenské a civilní, vedle nástrojů obchodní a rozvojové politiky. Musí být tedy zvažováno použití celé řady nástrojů, přičemž využití nástrojů vojenských je považováno za krajní případ. Ukazuje se, že je preferována spíše prevence a postkonfliktní obnova před vlastní přímou reakcí na vzniklé konflikty. EU při svých aktivitách přitom zdůrazňuje, že žádná země není dnes schopná řešit problémy mezinárodního společenství samostatně. Aktivity EU jsou v současnosti směřovány do různých kruhů v okolí EU, které ovšem neznamenají jenom rozdíl v geografickém prostoru, ale lze je odlišit i pro rozdílné kategorie politických a vojenských úkolů. EU během několika let svoji působnost rozšířila na tři kontinenty. Nepůsobí pouze v teritoriu a bezprostředním okolí Evropy, ale rovněž v oblasti střední Afriky a Asie, což poukazuje na postupnou globalizaci aktivit SZBP. Z hlediska geografického umístění aktivit se ale ukazuje, že EU má nadále prioritně zájem o Balkán, postsovětský prostor, Blízký Východ a Afriku. Postupně bude růst snaha o rozšiřování zóny stability kolem evropského prostoru, jakéhosi „blízkého zahraničí“ EU, sdílením společných hodnot, prosperity a stability. Bezpečnost na okrajových částech kontinentu neznamená vztah jádra k periferii Evropy, ale především vytváření efektivní politiky sousedství. Tato politika je pak prováděna jednak vůči potencionálním členům EU a především vůči přímým sousedům, kteří zřejmě ani v budoucnosti nemají šanci nebo zájem stát se členem EU. Jde především o to, jak co nejúžeji připoutat tyto státy k evropskému kontinentu, bez plného členství v některých evropských organizacích. Důležitým se jeví především postsovětský region, neboť je otázkou do jaké míry jej lze absorbovat do EU, kdy úspěch při zapojení Pobaltí lze považovat v tomto případě spíše za výjimku. Specifickou oblastí je Blízký východ, kde EU dlouhodobě profiluje svůj zájem. Motivace působit v globální rovině je dána jednak pocitem zodpovědnosti za globální vývoj, jednak nutností reagovat na nové hrozby a pomocí stabilizace jiných regionů stabilizovat vlastní území. Mnohem menší význam má snaha působit jako globální velmoc vis-á-vis USA, nebo nahradit jiné mocnosti či organizace, pokud jsou omezeny, nebo neschopny jednání (Herolf, Diedrichs, 2005, s. 2-3). Evropská bezpečnostní strategie Z hlediska hledání společného strategického přístupu a hledání evropské identity bylo zásadní přijetí Evropské bezpečnostní strategie (EBS) s názvem „Bezpečná Evropa v lepším světě“ na zasedání Evropské rady v Bruselu v prosinci 2003. V roce 2008 přitom dochází k diskusi o jejím naplnění. V úvodu se konstatuje, že „Evropská unie je nevyhnutelně globálním hráčem a měla by být připravena sdílet odpovědnost za globální bezpečnost a vytváření lepšího světa“. Vychází tedy z přesvědčení, že EU musí usilovat o pozici globálního hráče, ale vlastně v takovéto dikci textu přiznává dosavadní rozpačité výsledky z naplňování této vize. V první části se dokument soustředí zejména na identifikaci bezpečnostních hrozeb pro EU po skončení studené války, přičemž již reflektuje dramatické změny prostředí po teroristických útocích v září 2001, kdy se svět stává více „nebezpečný“ a zároveň více „komplexní“. Významnější je ovšem druhá část dokumentu, jež identifikuje základní strategické cíle EU, za něž lze zejména označit posilování mezinárodního řádu (s primární rolí mezinárodních organizací, zejména OSN) založeného na systému účinného multilateralismu a respektu k mezinárodnímu právu, což dává EU jako nesilové organizaci lepší možnost profilace vlastního vlivu. Důraz je kladen na prosazování dobrého vládnutí (good governance), kdy se EU zatím primárně soustřeďuje na evropský region a jeho okolí spíše než na globální rovinu. EU chce být v reakci na hrozby aktivní. EBS však rozhodně není doktrínou vojenské intervence, ale klade důraz na globální přístupy z pozice velmoci svého druhu. Evropský pohled tak vychází z toho, že větší váhy může EU dosahovat svým dobrým příkladem. Preferuje spíše spolupráci, kdy EU disponuje potenciálem pomoci i jednání. Motivace působit v globální rovině je dána jednak pocitem zodpovědnosti za globální vývoj, jednak nutností reagovat na nové hrozby.

148


Obrázek 7.3 Mise v rámci EBOP

149


Box 7.5 – Charakteristika Evropské bezpečnostní strategie (EBS) Základním úkolem zůstává odvrácení světové války, hrozby použití a šíření zbraní hromadného ničení a boj proti terorismu. Závažným problémem zůstává ekonomická zaostalost rozvojových zemí, či spíše komplexní vztah mezi Severem a Jihem, řešení globální zadluženosti, podobně mohou být významné i přírodně sociální problémy. Narůstající socioekonomická polarizace podporuje tendenci globální nestability, ale i hrozbu vzniku konfliktů v globálním měřítku, vytváří se hluboký příkop mezi chudými a bohatými. Ekonomické a sociální zaostávání Jihu vytváří živnou půdou pro radikalizaci postižených společností, extremismus a terorismus. Nespokojenost s životními podmínkami vede samozřejmě opět k migraci, mnohdy ilegální, do zemí Severu. Užívání nešetrných technologií v méně rozvinutých oblastech významně přispívá ke zhoršování životního prostředí. V globální rovině navíc dochází i k zostřování soupeření o neobnovitelné či těžko dostupné zdroje – nejedná se pouze o suroviny, ale rovněž o pitnou vodu, což představuje další bezpečnostní hrozbu. Základní hrozby pro evropský kontinent jsou terorismus (EBS konstatuje, že Evropa je rovněž základnou teroristických organizací nikoliv pouze cílem); šíření zbraní hromadného ničení; neřešené regionální konflikty (obzvláštní důraz je kladen na konflikty sousedící s evropským regionem); „nefunkční“ státy („failed states“, jejichž problémem je korupce, zneužívání moci, nefunkční instituce, což může být podhoubí pro ostatní hrozby jako terorismus a organizovaný zločin) a organizovaný zločin. Odpovědí EU je posilování mezinárodního řádu (s primární rolí mezinárodních organizací, zejména OSN) založeného na systému účinného multilateralismu a respektu k mezinárodnímu právu, což dává EU jako nesilové organizaci lepší možnost profilace vlastního vlivu; rozšíření zóny bezpečnosti a stability v okolí Evropy (důraz je kladen na prosazování dobrého vládnutí, kdy se EU zatím primárně soustřeďuje na evropský region a jeho okolí spíše než na globální rovinu) a aktivní reakce na hrozby, představující schopnost Unie na nové bezpečnostní hrozby odpovídat pokud možno ještě dříve než dojde ke krizi (důraz na prevenci konfliktů). Po zkušenosti prvních pěti let naplňování EBS byly do diskuse zahrnuty rovněž témata jako klimatické změny, energetická bezpečnost a počítačová bezpečnost. Jasně identifikována byla souvislost mezi bezpečností a rozvojem. Na celosvětové úrovni se EU staví do pozice podporovatele obnovy multilaterálního řádu. EU spolupracuje s ostatními zeměmi a mezinárodními organizacemi zejména při řešení problémů jako jsou terorismus, mezinárodní zločin, obchod s drogami nebo nedovolené přistěhovalectví a životní prostředí. EU podporuje prosperitu a demokratické hodnoty po celém světě; tím rovněž pomáhá upevňovat stabilitu a blahobyt občanů na svém území. Lidská práva jsou integrální součástí dohod EU s jejími partnery o obchodu a spolupráci a jsou podmínkou pro země, které se chtějí stát členy Unie. EU přitom vede dialog o lidských právech i se zeměmi, které jsou považovány z hlediska dodržování lidských práv a svobod za problematické (např. Čína, Írán a Rusko).V případě, že je to nutné, EU provádí svou sankční politiku, která často navazuje na sankční politiku OSN. Nutnost pokoušet se o roli významnějšího regionálního a globálního aktéra je dána uvědoměním si vlastního významu zejména v obchodním a hospodářském měřítku, ale dozajista rovněž na základě historického kontextu. Zvláštním případem posilování úlohy EU na mezinárodní scéně je přitom rozšiřovací proces. Přestože EU není schopna naplňovat své představy o této roli, ale zřejmě ani představy některých jiných organizací nebo států. Otázkou totiž nadále zůstává, zda členské státy EU jsou schopny propojit prosazování vlastního zájmu se snahou vstupovat do mezinárodních vztahů v rámci globální solidarity.

150


Seznam literatury [1]

ABRHÁM, J., BIČ, J. (2006): Klastry a rozvoj konkurenceschopnosti české ekonomiky. In: Současná Evropa a Česká republika, č. 2, s. 230-246. Praha :VŠE.

[2]

AHTISAARI, M. (2005): Actors and witnesses. In: Gnessotto Nicole: ESDP: The first five years (1999-2004). Paris : ISS EU.

[3]

AIGINGER, K. (2007): Copying with globalisation and unemployment: new challenges for the European Model. In: Growth versus Security – Old and New Member´s Quest for a New Economic and Social Model. New York : Palgrave MacMillan.

[4]

AIGINGER, K. (2006): The ability of different types of socio-economic models to adapt to new challenges. Paris : OECD.

[5]

ALGIERY, F. (2001): Die Europäische Sicherheits- und Verteidigungspolitik – erweiter Habn dlungsspielraum für die GASP. In: WEIDENFELD, W.: Nizza in der Analyse, Strategie für Europa. Gütersloh :Verlag Bertelsmann Stiftung.

[6]

ALLIANZ DRESDNER ECONOMIC RESEARCH (2008): European Growth and Jobs Monitor. Frankfurt : Allianz Dresdner Economic Research. http://www.lisboncouncil.net/media/ publications/egjm_2008.pdf [31.8.2008].

[7]

BALDWIN, R.E., MARTIN, P. (1999): Two Waves of globalisation: superficial similarities, Fundamentals differences. Working Paper, No. 6904. Cambridge : National Bureau of Economic Research.

[8]

BARYSCH, K., TILFORD, S., WHYTE, P. (2008): The Lisbon scorecard VIII. London: Center for European Reform (CER). http://www.cer.org.uk/pdf/p_806_lisbon08.pdf [31.8.2008].

[9]

BARYSCH, K. (2005): Liberal Versus Social Europe. London : CER.

[10] BENEŠ, M. (2006): Konkurenceschopnost a konkurenční výhoda. In: Working Paper, č. 5, s.15. Praha :VŠE. [11] BERGSTROM, F., GIDEHANG, R. (2004): EU vs. USA. Stockholm : Timbro. http://www. timbro.se/bokhandel/pdf/9175665646.pdf [31.8.2008]. [12] BERNÁŠEK,V. (2002): GLobalizační procesy ve světové ekonomice. Praha :VŠE. [13] BICANOVÁ, R. (2004): Populační trendy v zemích EU se zaměřením na migraci. In: Současná Evropa a Česká republika, č. 1. Praha :VŠE. [14] BIČ, J. (2005): Konkurenceschopnost české ekonomiky v kontextu lisabonského procesu a globalizace. In: Současná Evropa a Česká republika, č. 2, s. 226-257. Praha :VŠE. [15] BIS (2007): Triennia Central Survey of Foreign Exchange and Derivates Market Activity. Basel : Bank for International Settlements. [16] BRDEK, M. a kol. (2002): Trendy v evropské sociální politice. Praha : ASPI.

151


[17] BRŮŽEK, A., SMRČKOVÁ, G., ZÁKLASNÍK, M. (2007): Evropská měnová integrace a Česká republika. Praha : Nakladatelství Velryba. [18] CAMERON, F. (2007): An Introduction to European Foreign Policy. London : Routledge. [19] CAMERON, F. (2005): The EU and International Organizations: Partners in Crisis Management. EPC Issue Paper No. 41. Brussels : European Policy Centre. [20] CARONE, G., CÉCILE, D. (2006): Long-term labour productivity and GDP projections for the EU25 Member States: a production function framework. Economic Papers. European Commission. Brussels. [21] CASELLI, M.: On the nature of globalisation and its measurement. Occasional Papers. Brugge : UNU – CRIS. [22] CAUSA, O., COHEN, D. (2004): Overcoming barriers to competitiveness. Paris : OECD. [23] ČAJKA, P. (2006): Knowledge-oriented society – new system of creation of wealth and prosperity. In: Steinmetzová, D. (ed.): EU as a Global Player? s. 43-54. Praha : Centre of European Studies. [24] DE GROOT, H., TANG, P., NAHUIS, R. (2004): Is the American Model Miss World? Choosing between Anglo-Saxon model and European-style alternative. Utrecht : Utrecht School of Economics. [25] DICKEN, P. (2003): Global Shift. 5. vyd. New York : The Guilford Press. [26] DIETRICHS, U., JOPP, M. (2005): Die Sicherheits- und Verteidigungspolitik der EU nach dem Verfassungsvertrag: Innovationen, Experimente, Impulse. In: Jopp M., Matl S. (ed.): Der Vertrag über eine Verfassung für Europa – Analysen zur Konstitutionalisierung der EU. Baden-Baden : Nomos Verlag. [27] DLOUHÁ, J., DLOUHÝ, J., MEZŘICKÝ, V. (ed.) (2006): Globalizace a globální problémy. Praha : Centrum pro otázky životního prostředí, Univerzita Karlova. [28] EPC (2004): Lisbon revisited – finding a new path to European growth. EPC Working Paper, WP 08/2004. Brusel : European Policy Centre. [29] EUROPEAN COMMISSION (2008): Agriculture. http://ec.europa.eu/agriculture/external/ wto/index_en.htm. [30] EUROPEAN COMMISSION (2008a): External Trade. http://trade.ec.europa.eu/. [31] EUROPEAN COMMISSION (2008b): Geografic mobility in the European Union: Optimising its economic and social benefits. Final Report of Contract VT/2006/042. Brussels : European Commission. [32] EUROPEAN COMMISSION (2008c): Public Finance in EMU - 2008. http://ec.europa.eu/ economy_finance/publications/publication12832_en.pdf. [33] EUROPEAN COMMISSION (2008d): Trade Issues, Trade in Services. http://ec.europa.eu/ trade/issues/sectoral/services/index_en.htm.

152


[34] EUROPEAN COMMISSION (2007): The European Interest: Succeeding in the Age of Globalisation. COM(2007)581 final. http://ec.europa.eu/. [35] EUROPEAN COMMISSION (2006): Adequate and Sustainable pensions. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities. [36] EUROPEAN COMMISSION (2006a): Employment in Europe 2006. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities. [37] EUROPEAN COMMISSION (2006b): Enlargement, Two Years After – An Economic Success. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities. [38] EUROPEAN COMMISSION (2006c): Global Europe. Competing in the World. A contibution to the EU’s Growth and Jobs Strategy. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities. [39] EUROPEAN COMMISSION (2006d): Global Trade Integration and Outsourcing: How well is the EU Coping with the New Challenges. Economic Papers. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities. [40] EUROPEAN COMMISSION (2005): Working Together for growth and jobs, Next steps in implementing the revised Lisbon Strategy. Commission Staff Working Paper. Brussels : European Commission. [41] EUROPEAN COMMISSION (2005a): Common Actions for Growth and Employment. The Community Lisbon Programme. COM (2005) 330. http://ec.europa.eu/. [42] EUROPEAN COMMISSION (2005b): Communication to the Spring European Council: Integrated Guidelines for Growth and Jobs (2005-8). Luxemburg : Office for Official Publications of European Communities. [43] EUROPEAN COMMISSION (2005c): Communication to the Spring European Council: Working together for Growth and Jobs. A new start for the Lisbon Strategy. COM(2005)24. http://ec.europa.eu/. [44] EUROPEAN COMMISSION (2005d): Delivering on Growth and Jobs: A New and Integrated Employment Coordination Cycle in the EU. SEC(2005)193. Luxemburg : Office for Official Publications of European Communities. [45] EUROPEAN COMMISSION (2004): Communication from the Commission to the Council, the European Parlament, the European Economic and Social Committee and the Committee of the Regions. Report on the Implementation of the Internal Market Strategy (2003-2006). COM(2004) 22 final. http://europa.eu.int/. [46] EUROPEAN COMMISSION (2003): Internal Market Strategy – Priorities 2003-2006. COM(2003) 238. http://eur-lex.europa.eu/. [47] EUROPEAN COMMISSION (2001): Strengthening Europe’s Contribution to World Governance. White Paper on European Governance. Report of the working group 5. Luxemburg : Office for Official Publications of European Communities. [48] EUROPEAN COUNCIL (2005): Presidency Conclusions Brussels European Council 22 and 23 March 2005. Brussels : European Council. 153


[49] EUROPEAN COUNCIL (2004): Presidency Conclusions Brussels European Council 25 and 26 March 2004. http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/ en/ec/79696.pdf. [50] EUROPEAN COUNCIL (2001): Presidency Conclusions Stockholm European Council 23 and 24 March 2001. http://www.consilium.europa.eu/. [51] EUROPEAN COUNCIL (2000): Presidency Conclusions Lisbon European Council 23 and 24 March 2000. http://www.europarl.europa.eu/summits/lis1_en.htm. [52] EUROPEAN ECONOMIC ADVISORY GROUP (2008): The Effects of Globalisation on Western European Jobs: Curse or Blessing. In Report on the European Economy 2008. Munich: Ifo Institute for Economic Research. [53] EUROPEAN ECONOMIC ADVISORY GROUP (2006): Economic growth in the EU. In Re port on the European Economy 2006. Munich: Ifo Institute for Economic Research. [54] EUROSTAT (2008): Eurostat online databáze. http:// epp.eurostat.ec.europa.eu/. [55] EUROSTAT (2008a): Key Figures on Europe – 2007/08 Edition. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities. [56] EUROSTAT (2008b): Population projections 2008-2060: From 2015, deaths projected to outnumber births in the EU27. http://epp.eurostat.ec.europa.eu/. [57] EUROSTAT (2007): European Union foreign direct investment yearbook 2007. Lucemburk : Eurostat. [58] EUROSTAT (2006): 50 years of the Treaty of Rome establishing the European Economic Community. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities. [59] EUROSTAT (2004): Community Innovation Survey. http://epp.eurostat.ec.europa.eu/. [60] EVROPSKÁ KOMISE (2007): Evropský strategický plán pro energetické technologie. Brusel : Evropská komise. [61] EVROPSKÁ KOMISE (2007a): K obecným zásadám flexicurity. Brusel : Evropská komise. [62] EVROPSKÁ KOMISE (2007b): Sdělení Komise Evropské radě: Strategická zpráva o obnovené Lisabonské strategii pro růst a zaměstnanost: zahájení nového cyklu (2008-2010) – Udržet tempo reforem. KOM (2007)803 final. http://eur-lex.europa.eu/. [63] EVROPSKÁ KOMISE (2006): Sdělení Komise jarnímu zasedání Evropské rady: Čas zařadit vyšší rychlost. Nové partnerství pro růst a zaměstnanost. KOM (2006)30. http://eur-lex. europa.eu/. [64] EVROPSKÁ KOMISE (2006a): Sdělení Komise jarnímu zasedání Evropské rady: Provádění obnovené Lisabonské strategie pro růst a zaměstnanost: Rok výsledků. KOM (2006)186. http://ec.europa.eu/. [65] EVROPSKÁ KOMISE (2005): Nová mezigenerační solidarita jako odpověď na demografické změny. Zelená kniha. Brusel : Evropská komise.

154


[66] EVROPSKÁ KOMISE (2004): Volbou je Lisabonská strategie. Reformy pro rozšířenou Unii. Zpráva Komise pro jarní zasedání Evropské rady. KOM (2004) 29. http://ec.europa.eu/. [67] FELDMAN, L. (1998): Reconciliation and External Diplomaty. In: Banchoff, T. and Smith, M. (eds): Legitimacy and the European Union. London : Routledge. [68] FIORENTINO, R. V.; VERDEJA, L.; TOQUEBOEUF, Ch. (2007): The changing landscape of regional trade agreements: 2006 update. Ženeva : WTO. [69] FRIES, F. (1998):Velké evropské rozpravy. Praha : HZ Editio. [70] GALTUNG, J. (1973): The European Community, a Superpower in the Making. London : Georgie Allen and Unwin. [71] GARELLI, S.: Competitiveness of Nations: The Fundamentals. IMD World Competitiveness Yearbook. http://www.imd.ch/research/centers/wcc/upload/Fundamentals.pdf. [72] GLYN, A. (2004): The Assessment: how far has globalisation gone? Oxford review of Economic Policy, vol. 20, no. 1. Oxford : Oxford University Press. [73] GNESOTTO, N. (2004): Introduction. In: GNESOTTO, N. (ed.): EU Security and Defence Policy: First Five Years. Paris : Institute for Security Studies. [74] GOTEBORG EUROPEAN COUNCIL (15 and 16 June 2001): Presidency conclusions. http://ue.eu.int/. [75] GREGORY, P. R., STUART, R. C. (1999): Comparative Economic Systems. 6. vyd. Boston : Houghton Mifflin Company. [76] GUGER, A., LEONI, T., WALTERSKIRCHEN, E. (2007): European Socio-Economic Models: Experiences and Reform Perspectives.Vienna : WIFO. [77] GWARTNEY, J., LAWSON, R. (2008): Economic Freedom of the World – 2008 Annual Report.Vancouver : The Fraser Institute. [78] HAASE, R. H., SCHNEIDER, H., WEIGELT, K. (2008): Lexikon sociálně-tržního hospodářství: Hospodářská politika od A do Z. 1. vyd. Praha : Nadace Konrad-Adenauer-Stiftung. [79] HEROLF, G., DIEDRICHS, U. (2005): The ESDP – The Challenges Ahead, Discussion Paper, Panel Session at the FORNET Plenery Meeting in Brussels, 22-23 April 2005HIX, S.: The Political System of the European Union. New York : Palgrave Macmillan. [80] HEYWOOD, A. (2005): Politická teorie. Praha : Eurolex Bohemia. [81] HINDLS, R., HOLMAN, R., HRONOVÁ, S. a kol. (2003): Ekonomický slovník. 1. vyd. Praha : C. H. Beck. [82] HNÁT, P. (2005): Globalizace a regionalismus. In: Kolektiv.: Proměny světové ekonomiky – teorie a realita, s. 89-152. Praha :VŠE. [83] HOLMES, K.R., FEULNER, E.J., O´GRADY, M.A. (2008): 2008 Index of Economic Freedom. Washington and New York : The Heritage Foundation and The Wall Street Journal.

155


[84] IBRD (2008): Migration and Remittances Factbook 2008. Washington : IBRD. [85] IBRD (2005): Global Economic Prospects 2005. Trade, Regionalism, and Development. Washington : Světová banka. [86] IBRD (2004): Doing Business 2004. Understanding Regulation. Washington : Světová banka. http://www.doingbusiness.org/Documents/DB2004-full-report.pdf. [87] JIRÁSEK, J., A. (2001): Konkurenčnost. Vítězství a porážky na kolbišti trhu. Praha : Professional Publishing. [88] KADEŘÁBKOVÁ, A. et al. (2006): The Competitiveness Yearbook Czech Republic. Praha : Linde. [89] KENNET, D. (2001): A New View of Comparative Economic Systems. London : Harcourt College Publishers. [90] KICHNER, E., SPERLING, J. (2007): EU security governance. New York : Manchester University Press. [91] KLEINMAN, M. (2002): A European Welfare State? European Union Social Policy in Context. Houndmills : Palgrave. [92] KLVAČOVÁ, E. (2007a): Řešení rébusu konkurenceschopnosti (Evropská unie versus USA). Scientia et Societa, č. 01. PRAHA : Newton college. [93] KLVAČOVÁ, E., (2007b): Velký dostih konkurenceschopnosti zemí a světových regionů. In: Základy evropské konkurenceschopnosti. Praha : Professional Publishing. [94] KLVAČOVÁ, E. (2003): Multikriteriální hodnocení konkurenceschopnosti národních ekonomik: soutěž států o přízeň ekonomických subjektů. In: Vstup České republiky do EU: Oslabení nebo posílení role státu? Praha : Professional Publishing. [95] KLVAČOVÁ, E., MALÝ, J., MRÁČEK, K. (2007c): Základy evropské konkurenceschopnosti. Praha: Professional Publishing. [96] KOK, W. (2004): Tváří v tvář výzvám. Lisabonská strategie pro růst a zaměstnanost. Brusel : High Level Group. [97] KUBIŠTA,V. a kol. (1999): Mezinárodní ekonomické vztahy. Praha :VŠE. [98] KUČEROVÁ, I. (2003): Ekonomiky členských států Evropské unie. Praha : Nakladatelství Karolinum. [99] KUNEŠOVÁ, H., CIHELKOVÁ, E. a kol. (2006): Světová ekonomika : nové jevy a perspektivy. 2. vyd. Praha : C.H. Beck. [100] LEHMANOVÁ, Z. (2003): Aktuální otázky globalizace. Praha :VŠE. [101] LIDDLE, R., LERAIS, F. (2006): Sociální realita Evropy. Brusel : Úřad poradců pro evropskou politiku. http://ec.europa.eu/citizens_agenda/social_reality_stocktaking/docs/background_ document_cs.pdf.

156


[102] LOPEZ-CLAROS, A., PORTER, M., SCHWAB, K. (2004): Global Competitiveness Report 2004 – 2005. Geneva : World Economic Forum. [103] LOPEZ-CLAROS, A., PORTER, M., SCHWAB, K. (2005): The Global Competitiveness Report 2005 – 2006. Geneva : World Economic Forum. [104] LOPEZ-CLAROS, A., PORTER, M., SCHWAB, K. (2007): The Global Competitiveness Report 2007 – 2008. Geneva : World Economic Forum. [105] MAASTRICHT ECONOMIC RESEARCH INSITUTE ON INOVATION AND TECHNOLOGY [MERIT], JOINT RESEARCH CENTRE OF THE EUROPEAN COMMISSION [JRC] (2007): European Innovation Scoreboard 2006. Maastricht : MERIT. [106] MADDISON, A. (2001): The World Economy: A Millenial Perspective. Paris : OECD. [107] MANNERS, I. (2002): Normative Power Europe: A Contradition in Terms?, Journal of Common Market Studies,Vol. 40. Oxford : Blackwell Publishing. [108] McDONALD, P. (2000): Gender equality, social institutions and the future fertility. Journal of Population Research. 17/2000. Canberra, Australia : The Australian National University. [109] MCKINSEY (2006): The overlooked potential for outsourcing in Eastern Europe. Düsseldorf : McKinsey & Company. [110] Mezinárodní měnový fond (2006): World Economic Outlook. Globalisation and Inflation. April 2006. Washington : IMF. [111] MISSIROLI, A. (2005): Mind the steps: the Constitutional Treaty and betone, In: GNESSOTO, N.: ESDP: The first five years (1999-2004). Paris : ISS-EU. [112] NESADURAI, H. (2002): Challenges of Globalisation and Regionalism: A Survey and Critique of the Literature. CSGR Working Paper, No. 108/02. Coventry, UK : University of Warwick. http://csgr.org. [113] NUTTALL, S. (2000): European foreign policy. Oxford : Oxford University Press. [114] NYE, J. S. (2004): Soft Power: The Means to Success in World Politics. New York : Public Affairs. [115] OECD (2008a): OECD Factbook 2008: Economic, Environmental and Social Statistics. Paris : OECD. www.oecd.org. [116] OECD (2008b): Economic Policy Reforms: Going for Growth 2008. Paris : OECD. www.oecd.org. [117] OECD (2008c): OECD Economic Outlook, No. 84, December 2008. Paris : OECD [118] OECD (2007): OECD Economic Survey: European Union. Paříž : OECD. [119] OECD (2005): Handbook of Economic Globalisation Indicators. Paris : OECD. [120] OECD (2005a): The EU‘s Single Market: at your Service? Paříž : OECD.

157


[121] OMAN, CH. (1996): The Policy Challenges of Globalisation and Regionalisation. Development Centre Briefs, No. 11. Paris : OECD. [122] ORBIE, J. (2006): Civilian Power Europe: Review of the Original and Current Debates Cooperation and Conflict. London : Sage Publications. [123] OSN (2004): World Economic and Social Survey. New York : UN. [124] PADOA-SCHIOPPA, T. (2004): Europe, a civil power, Lessons from EU Experience. London : The federal trust. [125] PEARSON, M. Ageing (rok neuveden): The Challenges for Social Policy. Paris : OECD. http:// www.oecd.org/dataoecd/3/33/36253574.ppt [31.8.2008]. [126] PORTER, M., SCHWAB, K., MARTIN, X. S. (2008): The Global Competitiveness Report 2007/2008. Houndmills: Palgrave Macmillan. [127] RADA EVROPSKÉ UNIE (2007): Doporučení Rady ze dne 27. března 2007 k aktualizaci hlavních směrů hospodářských politik členských států a Společenství pro rok 2007 a k provádění politik zaměstnanosti členských států 2007/209/ES. http://eur-lex.europa.eu/. [128] REGELSBERGER, E. (2004): Die Gemeinsame Aussen- und Sicherheitspolitik der EU (GASP), Konstitutionalle Angebote im Praxistest 1993-2003. Berlin : Nomos. [129] ROSSER, J. B., ROSSER, M. (2004): Comparative Economics in a Transforming World Economy. 2. vyd. Cambridge : The MIT Press. [130] SAPIR, A. (2005): Globalisation and the Reform of European Social Models. Brusel : Bruegel. [131] SCHOLTE, J. A. (2002): What is Globalisation? The Definitional Issue – Again. CSGR Working Paper No. 109/02. Coventry, UK : University of Warwick. http://csgr.org. [132] SLANÝ, A. A KOL. (2003): C. H. Beck.

Makroekonomická analýza a hospodářská politika. Praha :

[133] SMITH, M. E. (2004): Europe´s Foregn and Security Policy, The Institutionalization of Cooperation. Cambridge : Cambridge University Press. [134] STEINMETZOVÁ, D. (2007): Globalizace v historické perspektivě. In: CIHELKOVÁ, E. a kol.: Nový regionalismus: teorie a případová studie (Evropská unie), s. 59-72. Praha : C.H. Beck. [135] STUCHLÍKOVÁ, Z. (2008): Japonská ekonomika: faktory vývoje a hospodářské cykly. Doktorská disertační práce. Praha :VŠE. [136] STUCHLÍKOVÁ, Z. (2005): Vývoj a současnost světové ekonomiky. In: Kolektiv.: Proměny světové ekonomiky – teorie a realita, s. 45-88. Praha :VŠE. [137] ŠAROCH, S. (2003): Rehabilitujeme fiskální makroekonomickou stabilizaci? Politická ekonomie, č. 3. Praha :VŠE. [138] TELÓ, M. (2007): Europe: A Civilian Power? European Union, Global Governance, World Order. Houndmills : Palgrave Macmillan. 158


[139] UNCTAD (2008): FDI Statistics on-line. http://stats.unctad.org/fdi/. [140] UNCTAD (2008a): UNCTAD Handbook of Statistics 2008 on-line. http://stats.unctad.org/ handbook/. [141] UNCTAD (2007): UNCTAD Handbook of Statistics 2007. New York : UNCTAD. [142] UNCTAD (2007a): World Investment Report 2007. New York : UNCTAD. [143] UNCTAD (2005): Trade nad Development report 2005. New York : UNCTAD. [144] UNCTAD (2004): Facts and Figures 2004. New York : UNCTAD. [145] UNCTAD (2002): World Investment Report 2002. New York : UNCTAD. [146] URBAN, L. (nedatováno): Lisabonská strategie. http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/ politiky-eu/Lisabonska-strategie/1000521/9599/ [31.8.2008]. [147] ÚŘAD VLÁDY ČR (2008): Analýza stavu výzkumu, vývoje a inovací v České republice a jejich srovnání se zahraničím v roce 2008. Praha : Rada Vlády pro výzkum a vývoj ČR. [148] VAN LANGENHOVE, L. (2004): Regional Integration and Global Governance. UNU-CRIS Occasional Papers, O-2004/4, Brugges : UNU-CRIS. http://www.cris.unu.edu/. [149] VAN LANGENHOVE, L.; COSTEA, A.; GAVIN, B. (2004): From Multilateralism to Multiregionalism. What Role for Regional Integration in Global Governance? UNU-CRIS Occasional Papers, O-2004/5, Brugges : UNU-CRIS. http://www.cris.unu.edu/. [150] WALLACE, W. W. (1999): Europe after the Cold war: Interstate Order or Post-Sovereign Regional System? In: Review of International Studies, 25: Special Issue. London : Cambridge University Press. [151] WEBBER, M. (2003): The Governance of European Security, Paper delivered at the conference: Whither Europe? Borders, Boundaries, Frontiers in a Changing World. Göteborg : Centre for European Research at Göteborg University. [152] WTO (2008): Regional Trade Agreements Notified to the GATT/WTO and in Force (as of 18 July 2008). http://www.wto.org/english/tratop_e/region_e/summary_e.xls. [153] WTO (2008a): Time Series on Merchandise and Commercial Services Trade. Statistics Database on-line. http://stat.wto.org/. [154] WTO (2008b): World Trade Report 2008. Geneve : WTO. [155] WTO (2007): International Trade Statistics 2007. Geneve : WTO. [156] WTO (2007a): Trade Policy Review, European Communities (February 2007). http://www. wto.org/. [157] WTO (2004): Trade Policy Review, European Communities (October 2004). http://www. wto.org/.

159


Rejstřík B

Evropská bezpečnostní a obranná politika 146-149 Evropská bezpečnostní strategie 148-150 Společná obchodní politika 120, 126, 134 Společná zahraniční a bezpečnostní politika 136, 139-140, 143, 145-148 Cíle SZBP 139, 147 Institucionální struktura SZBP 136, 139-142, 144 Nástroje SZBP 145-146 Vysoký představitel pro zahraniční a bezpečnostní politiku 136, 142-143 Primární legislativa EU 139, 141-146 Amsterdamská smlouva 141-143, 146 Smlouva z Nice 141-144 Maastrichtská smlouva 139-142, 145 Rozšíření EU 48, 67-69, 78, 97, 142, 150 Nové členské státy 41, 47, 59-62, 67-69, 75, 80-85, 115 Původní členské státy 50-53, 56, 65-69, 75, 81-82, 87, 90 Užší spolupráce 143 Vnější ekonomické vztahy 120-128 Budoucí tržní potenciál 128 Dohody ve vnějších vztazích 125-127 Hlavní investiční partneři 124 Hlavní obchodní partneři EU 120-124 Vnitřní trh EU 95, 114, 118-120, 127 Dokončení 91-92, 97-98, 114 Strategie pro vnitřní trh 95 Vojenské kapacity EU 146-147 Zahraniční politika EU 136-140

Bruselizace 145 C Celní unie 22, 125 E Efektivní multilateralismus 132 Ekonomická integrace 18, 92, 110, 126 Ekonomický rozvoj 26, 31, 40, 87 Fáze 35, 45-47 Ekonomický systém 15, 31, 44, 50-51, 60, 66 Centrálně plánovaná ekonomika 50 Tradiční (zvyková) ekonomika 51 Tržní ekonomika 50-51, 53 Konzervativní/sociálně-tržní ekonomiky 53 Jihoevropské/středomořské státy 53, 56, 59 Kontinentálního typu 53-54, 59 Severské státy 54-55, 59 Liberální (anglo-saské) ekonomiky 57-58, 59 Evropská bezpečnostní strategie 148-150 Evropská identita 129, 138 Dokument o evropské identitě 138 Evropská integrace 110, 128-129, 137 Ekonomická 92, 110-111, 118 Politická 128-129, 137-139 Evropská politická spolupráce 138 Prohlubování 127 Evropská populace 27, 39, 65-66, 82-84 Porodnost 65, 82-84, 84-85 Stárnutí 85-89, 92-94, 102 Střední délka dožití 65, 82 Věková struktura 66 Evropská unie 67, 78-79, 85, 110-114, 148 Civilní kapacity EU 146 Globální aktér 134-135 Instituce EU 93, 111, 145 Evropská komise 78, 82, 99, 119, 136 Evropská rada 91-94, 99, 101, 140, 146 Mise EU 146, 149 Pilíře EU 120, 140-141, 145 Spolupráce v oblasti justice a vnitra 120 Politiky Evropské unie 127, 131-132, 134-135

G GATT 20, 23, 120, 130 GATS 23 Global governance 129, 132-133 Globalizace 17-19, 32, 36-39, 44, 87, 90-91, 110, 113, 128 Definice 17-18 Dopady 19, 21-28, 71-73, 110 Ekonomická globalizace 17-18 Vlny globalizace 19-21 První vlna 19-20 Druhá vlna 20-21 Třetí vlna 21, 32 Globální problémy 129-130 160


Změna klimatu 100-103, 118, 131, 150 Kjótský protokol 93-94, 102, 108, 131 GSP 13, 125

Otevřená metoda koordinace 109 Původní znění 91-94 Vnější dimenze 108, 127

I

M

Index ekonomické svobody 60-64, 76-78 Index ekonomické svobody světa 61 Infrastruktura 25, 31-32, 37-38, 43, 71, 73-75 Inovace 18, 37, 41-42, 78, 92, 100-101, 106, 113 Inovační schopnost 41-42, 73 Inovativní základna 46-47 Nová ekonomika 48, 90 Nové technologie 36-37, 41, 47 Institute for Management Development 35-36 Internacionalizace 17-20, 21, 41, 44, 136

Malé a střední podniky 91-92, 104 Mezinárodní finanční trhy 24-26, 39 Mezinárodní obchod 18, 20-22 Komoditní struktura 23 Průmyslovými výrobky 20-23, 39, 107, 129 Službami 21-24, 29, 71, 115, 118, 119-120, 124 Směrnice EU o službách 97, 100-103, 119-120 Síťová odvětví 92, 95, 98, 118-120 Zbožím 18, 21-22, 30, 114, 118, 127 Zemědělskými výrobky 20, 129-131 Liberalizace zemědělství 108, 129-130 Podpora zemědělských výrobků 130-131

K Klastry 35, 40-41 Kokova zpráva 96-98 Konkurence 18, 26, 28, 32-33, 34, 41, 45-47, 57, 69, 73, 80, 90, 110-111, 115, 134 Asijské ekonomiky 22, 34, 53, 87, 115, 134 Japonsko 22, 24, 53, 59, 60, 78, 106, 113, 121-124 USA 20, 24-27, 31, 50-51, 53, 61, 80, 90, 97, 106, 121-124, 127, 138 Konkurenceschopnost Definice 34-44 Evropské unie 74, 88, 111, 127 Index konkurenceschopnosti 48-49 Makroekonomická 47 Měření 34, 48-49, 75 Mikroekonomická 47 Národů 35, 42 Nových členských zemí 41-47, 59-62, 67-69, 80-85 Pilíře 33, 37-41, 45 Zdroje 42

N Nová ekonomika 41, 47-48, 90 Nové členské státy 41, 47, 59-62, 67-69, 75, 80-85, 115 Nově industrializované země 22-23 P Pracovní síla 17-19, 29, 45-47, 85, 101-105 Mezinárodní migrace 19-20, 27, 85-86 Produktivita 39, 69-75, 100, 118-120 Vzdělání 39, 43, 45, 104-105 Přímé zahraniční investice (PZI) 21-25, 69, 124-126 Příliv 4, 124, 126 Přínosy 26 R

L

Reformy trhu práce 27-30, 73, 87-88, 97, 100, 102-104 Regulace 30-32, 36-38, 44-45, 50-58, 60-62, 87, 115

Liberalizace 18-19, 20, 32, 92-95, 110-111, 120, 126, 129-131 Lisabonská strategie 48-49, 65, 75-76, 78-81, 90-98, 99-103, 108, 127 Cíle 75, 78, 81, 91-94 Ekologický pilíř 93 Ekonomický pilíř 92-93 Národní lisabonský program 99-100 Nový cyklus realizace 102-103 Nový začátek 98

S Sociálně-ekonomický model 31-33, 39, 42-44, 51-59, 65, 80, 88, 92-93 Daňový systém 30-32, 53-54, 57, 92-93, 102 161


Japonsko 22, 24, 53, 59, 60, 78, 106, 113, 121-124 Sociální transfery 45, 53, 56-57, 93

Trhy 36-39, 45, 80 Komoditní 39, 45 Výrobních faktorů 36-39, 45, 80 Trvale udržitelný rozvoj 49, 91

Sociální model 32-33, 39, 43-45, 51-54, 84, 87-88 Evropská sociální politika 87-89, 93 Flexicurity 33, 87-88 Nový model 88-89 Tradiční model 88 Udržitelnost 49, 84, 92, 101, 127 Soft power 132-133, 137 Stabilita 20, 37-38 Makroekonomická 37-38, 47, 73 Stát 31 Národní stát 17, 31 Role státu v ekonomice 31, 36, 54 Sociální výdaje 52-56, 84, 91 Stát blahobytu 51-54, 75, 80, 113 Vládní výdaje 52, 61-63, 78

V Vnitřní trh 95, 114, 118-120, 127 Všeobecný systém preferencí 13, 125 Východní a jihovýchodní Asie 22, 34, 53, 87, 115, 134 Vysoký představitel pro zahraniční a bezpečnostní politiku 136, 142-143 W World Economic Forum 35-38, 48, 74 Z Zaměstnanost 23, 28, 31-35, 43, 53-54, 58, 80-81, 85-86, 90-93, 101, 104-105, 112-113, 129 Změna klimatu 100-103, 118, 131, 150

T Transnacionální korporace 21, 30-34, 132

162

pracovni sesit ROZKRES.indd 1

1/26/09 1:50:03 PM

Bariéry konkurenceschopnosti. Dana Steinmetzová (editor)

Recommend Documents