Bangladéš 2009 foto: Alžběta Jungrová

Bangladéš 2009

foto: Alžběta Jungrová

Každým rokem doslouží stovky velkých zaoceánských lodí. Jejich poslední plavba většinou končí v Bangladéši, na pláži blízko Chittagongu, největším vrakovišti lodí na světě. Čtvrtina z desetitisíců místních zaměstnanců jsou chlapci mladší 18 let, desetina děti mladší 12 let. Na vrakovišti se cení fyzická síla, na vyvíjející se dětský organismus se nebere zřetel. Manipulace s těžkými předměty vede k deformacím páteře, kostí a kloubů. Děti bývají svědky vážných zranění či smrti svých spolupracovníků a rodinných příslušníků.

Bez ochranných pomůcek manipulují s ohněm a pracují ve výškách, bosy nebo v sandálech chodí hlubokým pískem plným kovových střepů. Těžké zlomeniny nohou způsobené pádem železných lodních dílů patří mezi nejběžnější úrazy. Bylo zjištěno, že děti do 17 let jsou na stavbách zraněny dvakrát častěji než dospělí nad 25 let. Zraněné dítě je navráceno rodině, o odškodném či úhradě účtu v nemocnici nemůže být řeč.

Bangladéš 2009 foto: Alžběta Jungrová

Většinu dětí přivedla k práci na vrakoviště Chittagong veliká chudoba. Dvě pětiny obyvatelstva Bangladéše žijí pod hranicí extrémní chudoby, stejný podíl dětí mladších 5 let je podvyživených. Situace na venkově, odkud zaměstnanci vrakoviště často pocházejí, je však ještě horší. Jak děti vypovídají, rodiny mnohých z nich ztratily půdu vinou eroze či povodní, nebo ji musely prodat, když zemřel otec – živitel rodiny. Nejstarším chlapcům v rodině pak nezbylo než odejít ze školy a začít tvrdě pracovat tam, kde budou moci vydělat nejvíc. Na vrakovišti děti nosí železné kabely a díly, menší děti sbírají kusy železa v písku. Mezi typické úkoly patří přidržovat hořáky dospělým, kteří za vysokých teplot řežou železo na pláty. Děti, které přitom vdechují dým, si pak stěžují na bolesti v hrudníku, dýchací potíže a bolesti při přijímání potravy. „Nedopustím, aby tu musel pracovat i můj bratr,” říká jeden z chlapců rozhodně. „Musí zůstat co nejdéle ve škole.”

Etiopie 2010

foto: Jarmila Štuková

Kamarádky Mekdes, Hiwot a Martha patří mezi tisíce dětských prostitutek prodávajících se na ulicích etiopského hlavního města Addis Abeba. Pronajímají si společně miniaturní pokojík a žijí ze dne na den. Denně získají asi dva klienty, od každého dostanou 20-35 Kč. Podobně jako většina ostatních, na ulici se dostaly ještě před dosažením věku 15 let. Jak uvádí organizace Save the Children, téměř polovina etiopských prodávajících se dětí byla někdy znásilněna, až třetina alespoň jednou otěhotněla. Mnohé podstoupily ilegální pokoutní

potrat nebo se přidaly k tisícům matek, žijících s dítětem na ulici metropole. Využívání dětí k prostituci nebo produkci pornografie patří mezi tzv. nejhorší formy dětské práce. Podle Mezinárodní organizace práce se takto „živí” bezmála 2 miliony dětí na světě. Domácí klientela však zdaleka tolik dětských prostitutek v práci neudrží. Například do Thajska, které má nejvíce dětských prostitutek na světě, přijíždí až 60% mužských turistů právě za sexem.

Uganda 2011

foto: Lenka Klicperová

Zneužívání dětí v armádě patří mezi nejkrutější formy dětské práce. Podle mezinárodních organizací působí dnes na světě 250-300 tisíc dětských vojáků, až třetina mohou být dívky. Děje se tak v zemích jako je DR Kongo, Uganda, Čad, Somálsko, Súdán, Středoafrická republika nebo Barma. V některých ozbrojených skupinách tvoří děti i 2/5 vojáků. Nejde jen o bojové pozice, kdy děti musí nosit a používat zbraně, ale také o podpůrné služby: nosí vodu, pracují jako poslové, hlídači či kuchaři. Dívky bývají navíc zneužívány jako sexuální otrokyně nebo se stávají „manželkami” bojovníků.

Odhaduje se, že ugandská Armáda Božího odporu (LRA) zotročila za čtvrt století svého působení ve východní Africe desítky tisíc dětí. Také Margaret byla ještě jako holčička Armádou unesena. V bojích ztratila ruku, v džungli porodila děti. OSN, další organizace i místní vlády vedou pro bývalé dětské vojáky reintegrační programy. Ty však pojmou jen zlomek dětí. Ostatní čeká zpravidla bída – léta v armádě je připravila o dětství a vzdělání.

Ukrajina 2006


Na světě žije přibližně 100-150 milionů dětí ulice. Některé jsou sirotci, které o rodiče připravily války, přírodní katastrofy či epidemie HIV/AIDS. Jiné uprchly před násilím doma nebo z veliké venkovské chudoby, aby ve městě našly lepší život. Osamocené dítě je však vysoce zranitelné a jeho cesta na dno velice rychlá. Aby přežilo, končí u nejhorších forem dětské práce, ať už jde o prostituci, obchod s drogami nebo organizovanou žebrotu. Děti na ulici jsou vystaveny nejrůznějším formám násilí. Většina dívek žijících na rwandských ulicích přiznává, že byla znásilněna. Čtyři pětiny

nepálských chlapců ulice a ještě více dívek uvádí, že běžně čelí sexuálnímu obtěžování od majitelů podniků, kde pracují, řidičů, hlídačů nebo od starších chlapců na ulici. Mnohé děti se ze zoufalství uchylují k alkoholu a drogám. Čichání lepidla je oblíbené napříč kontinenty: od asijských a afrických slumů až po favely latinskoamerických metropolí. „Pomáhá zahnat hlad a zimu,“ říkají děti. Také ukrajinské děti ulice lepidlo a tvrdé drogy znají. Většina z nich pochází z rodin alkoholiků. Dnes jsou samy závislé a většinou i nemocné.

Etiopie 2010


Více než 3/4 vody v rozvojových zemích obstarávají ženy, dívky a děti. Ve venkovské Etiopii, kde méně než 1/3 obyvatel má přístup v pitné vodě a jen 1/12 k hygienickým zařízením, putují již malé holčičky dlouhé kilometry za vodou, s kanystry o objemu až 20 litrů. Každodenní cesta ke zdrojům vody nejenže znemožňuje docházku do školy, ale vystavuje dívky na cestě pustinou dalším nebezpečím. Jak upozorňuje etiopská organizace ANPPCAN, k největšímu počtu znásilnění dívek dochází na venkově právě cestou pro vodu nebo pro dřevo.

Extrémní sucha spojená s klimatickou změnou celou situaci dále zhoršují: lokální zdroje vysychají, dívky jsou nuceny hledat vodu u stále vzdálenějších zdrojů. Ty, které dříve chodily do školy, v této chvíli školní lavice opouštějí. Dětskou práci takového typu lze efektivně omezovat právě zpřístupňováním zdrojů vody (opravou starších vrtů, budováním studen nebo lapačů dešťové vody), ale i bojem proti oteplování atmosféry. Je-li místní škola vybavena záchody a vodou, je dokázáno, že naláká nejen více dívek, ale i více učitelek.

Uganda 2011


Je přirozené a žádoucí, aby děti pomáhaly rodičům. Taková práce však nesmí dítěti znemožnit, aby mohlo chodit do školy a připravovat se na vyučování. Mnoho dětí v rozvojových zemích však domácí prací, péčí o sourozence a pomocí rodičům stráví celý den, případně kombinují práci s docházkou do školy. Nejvíce trpí dívky, na jejichž bedrech leží každodenní „ženské práce”. Mnoho dětí je nuceno rychle dospět, když vinou ozbrojených konfliktů, epidemie HIV/AIDS nebo z jiných příčin přichází o rodiče. Děti se poté ujímají péče o domácnost, stávají se hlavou rodiny.

Přebírají odpovědnost za péči o sourozence, staré prarodiče nebo ošetřují umírající rodiče. Například Rwanda má kolem 200 tisíc domácností, jejichž dospělí živitelé buď zemřeli během genocidy nebo byli za genocidu uvězněni. Mnoho dívek k domácnosti připoutá také „dětský sňatek”. V nejchudších venkovských oblastech Nigeru, Mali, Čadu, Bangladéše, Burkiny Faso nebo Guinei se více než tři čtvrtiny dívek vdají před dosažením věku 18 let, mnohdy však mnohem dříve. Pokud chodily do školy, většinou ji po sňatku opouštějí.

Demokratická republika Kongo, 2009


Služba v bohatší domácnosti patří k přehlíženým druhům dětské práce, často je vnímána jako bezpečná. Opak je však pravdou: podmínky, které na děti ve službě mnohdy čekají, lze směle nazvat otroctvím. Domácí pomoc je přitom nejčastějším zaměstnáním pracujících dívek do 16 let. Motivací pro vstup do služby bývá zpravidla veliká chudoba a hlad ve vlastní rodině, ztráta rodičů, tradice, snaha uniknout před domácím násilím nebo touha chodit ve městě do školy. Děti proto migrují do měst, k bohatším příbuzným nebo k cizím lidem. Jak však většina dětí vypovídá, jejich

naděje jsou zklamány – čeká je celodenní dřina, která znemožňuje chodit do školy. Jsou izolovány od rodiny i přátel, odkázány na své zaměstnavatele. Plat bývá nepravidelný nebo žádný – odměnou je strava a ubytování. Podle organizace Anti-Slavery pracují dívky v africkém Togu průměrně 15 hodin denně, za což si vydělají 3-12 Kč. Dívky přicházející z peruánských And do hlavního města Limy dostanou za 12 hodin práce 8 Kč; služebnice ve filipínské Manile 6-20 Kč. Mnoho služebnic v Nepálu, Tanzanii, Peru a jinde si stěžuje na sexuální obtěžování.


foto: Markéta Kutilová

V neformálních dolech, lomech, v jezerech či řekách celosvětově pracuje přibližně 1 milion dětí. Těží uhlí, stavební materiál, drahé kameny a kovy, sůl nebo jiné suroviny. Na pracovní úrazy spojené s těžbou umírá relativně stejné množství dětí jako v nebezpečném průmyslovém zemědělství a stavebnictví dohromady. Naleziště cenných surovin se většinou nacházejí v odlehlých oblastech, kde chybí infrastruktura jako nezávadná pitná voda, zdravotní péče nebo škola. V takovém prostředí dítě neprospívá, do školy nechodí nebo ji brzy opouští.

V Kongu, kde se nacházejí jedny z nejbohatších nalezišť surovin žádaných na světových trzích (například pro výrobu mobilů a elektroniky), se děti prokazatelně účastní těžby kobaltu, mědi, zlata, cínovce nebo koltanu. Mnoho dolů je zde pod kontrolou ozbrojenců, kteří z dětské i dospělé práce profitují. Dětská práce tak paradoxně pomáhá financovat konflikt, který na děti tak tvrdě dopadá. Problematikou se zabývá i dokument Krev v mobilech, který si lze zdarma půjčit skrze program Promítej i ty.

Kolumbie 2010


Různá odvětví těžby představují pro děti různá rizika. Těm, kteří pracují mnoho metrů pod zemí, hrozí v úzkých tunelech udušení či zasypání. Děti, které rýžují zlato, jsou vystaveny prudkému slunci a ty, co těží sůl či síru, zase působení agresivního chemického prostředí. Děti, které jako kolumbijský chlapec nosí těžké předměty a materiál, neúměrně zatěžují svou kostru. S vytěženým kovem však práce nekončí. Například zlato děti chemicky zpracovávají za pomoci rtuti, která se kapalná dostává do kontaktu s kůží a po zahřátí ji děti vdechují jako plyn. Dětská

kůže je tenčí a propustnější, děti také dýchají relativně rychleji a hlouběji než dospělí. Jak uvádí Program OSN pro životní prostředí (UNEP), těžké kovy z těžby mnohdy končívají jako „prudký jed“ na březích řek a u zdrojů pitné vody. Není tedy divu, že studie prokázaly v tělech dětí v komunitách těžících zlato až stonásobek rtuti a desetinásobek olova, než kolik je přípustné pro zdraví organismu. Akumulace těžkých kovů má kritický dopad na vývoj nervového systému, ledvin, plic a celkově křehkého dětského organismu.

Senegal 2007


Ačkoliv se počet pracujících dětí celosvětově snižuje, množství chlapců ve věku 15-17 let působících v těžbě bohužel stoupá. Nicméně v těžařských oblastech najdeme i statisíce dívek, pro které tvrdé a izolované prostředí převážně mužských komunit představuje zcela specifická nebezpečí. Dívky se účastní nejen zpracování nebo přepravy vytěžené suroviny, ale jsou nuceny vykonávat také „ženské práce”. Nesou si dvojí břemeno. Výzkumy v Ghaně, Nigeru nebo Peru ukázaly, že děvčata často pracují déle než chlapci. Zatímco chlapec si

po práci může „ukrást” chvíli pro studium, dívku čekají další úkoly spojené s péčí o domácnost a rodinu. Nemálo dívek je ze strany horníků vystaveno sexuálnímu násilí. Mezinárodní organizace práce, která v roce 2007 zkoumala situaci v tanzanských dolech, zjistila, že dvě třetiny zde pracujících dívek se pravidelně prodávalo, pětina se prostituci věnovala „na plný úvazek”. Mnohé uváděly, že tak činí z čiré nutnosti, výměnou za jídlo a oblečení.

Kambodža, 2008


Sběr a recyklace odpadu zaměstnává přibližně procento městské populace rozvojových zemí, tedy více než 15 milionů lidí. Jen v Číně pracuje téměř 6 milionů sběračů odpadu, v Indii milion. Odpad dává obživu také stovkám lidí na největší kambodžské skládce na předměstí hlavního města Phnom Penh. Podle UNICEF pracuje v Kambodži 45% dětí – část z nich právě tady. Děti se bosy nebo jen v „žabkách” brodí odpadem všeho druhu: hnijícími zbytky z trhu, střepy skla nebo kovu, chemikáliemi z dílen nebo infekčním odpadem z nemocnic, včetně injekčních

stříkaček a jehel. Bodné i řezné rány na nohou jsou jejich běžnou zkušeností, stejně jako střevní a kožní problémy nebo dokonce tetanus. Vytříděný odpad je spalován přímo na skládce, toxický kouř vdechují děti i dospělí. Hladiny těžkých kovů, které kolují v tělech sběračů a v mateřském mléce místních žen, překračují nejvyšší povolené hladiny sto až tisícinásobně.

Pákistán 2008


Výrobny cihel patří mezi místa s vysokou koncentrací pracujících dětí. Cihelny jsou po celé Asii běžných jevem; jen v Pákistánu se jich nachází kolem 11 tisíc. V těžkých podmínkách s pramalou nadějí na vykoupení tu tvrdě pracuje až čtvrt milionu dětí, spolu se svými rodinami. Za tisíc cihel rodina dostane méně než 100 Kč – i o ty však vzápětí přichází. Většina rodin totiž patří mezi tzv. dlužní otroky, které svůj nekonečný dluh splácejí i po generace. I když je tato forma novodobého otroctví v Pákistánu již 19 let zakázána, tisíce dětí se stále rodí jako dlužníci. Pracovat

začínají již za úsvitu. Během dne jsou pak vystaveny silnému slunci, trpí dehydratací, úpaly, respiračními problémy z vdechovaného prachu, odřeninami na rukou. Při vykládání horkých cihel si často popálí ruce nebo se zraní padající cihlou.

Pákistán 2008


V pákistánských cihelnách pracují ti nejchudší z nejchudších. Extrémní chudoba a těžká práce vedou u dětí k podvýživě – u dívek dokonce v dvojnásobné míře než u chlapců. Fyzické strádání však není to jediné, na co si děti stěžují. Mnohé vypovídají, jak s lítostí sledují své šťastnější vrstevníky chodit do školy. Podle pákistánských organizací je totiž většina dětí pracujících v cihelnách negramotná. Do školy nechodí 2/3 chlapců a celé 3/4 dívek ve věku 10-14 let, které v cihelně pracují. Pákistán má spolu s Indií absolutně nejvíce dětí mimo školní lavice. Obě země

zároveň figurují v první desítce zemí s největším počtem dětí v práci. Cihelny podobně zotročují děti i dospělé také v Nepálu. Kde stejně jako v Indii většina dlužních otroků náleží do nejnižších kast, etnických či náboženských menšin, ztratili půdu nebo své domovy. V Afghánistánu tvoří více než polovinu pracovníků v cihelnách právě děti.

Bangladéš 2009


Drobnou pouliční službou se živí mnoho městských dětí, od sirotků bez domova, až po chudé děti, které na ulici hledají obživu spolu se svou rodinou. Prodávají ve stáncích potraviny nebo drobné domácí potřeby, čistí nebo opravují boty, pracují jako nosiči, hlídají nebo myjí auta, prodávají vodu a občerstvení do aut na křižovatkách. Jakkoliv zní takový způsob výdělku nevinně a neškodně, pouliční prodej má své stinné stránky. Při práci na ulici jsou děti neustále svědky různých sociálně patologických jevů jako alkoholismus nebo obchod s drogami.

Dostávají nabídky k prostituci, čelí verbálnímu i fyzickému obtěžování. Jsou vystaveny extrémním klimatickým podmínkám: dešti, zimě, vysokým teplotám a silnému slunci, které citlivou kůži snadno spálí a dětský organismus rychle dehydrují. Pouliční hluk způsobuje u dětí bolesti hlavy, poruchy sluchu a pocity stresu. Nemálo dětí se také stává obětí dopravních nehod.

Etiopie, 2010


Etiopské tkalcovské dílny jsou místem, kde kvete dětská a nucená práce blízká otroctví. Děti pocházejí nejčastěji z chudého venkova, odkud samy nebo s převaděči migrují do města s očekáváním lepšího života. Tam však čeká spíše dřina v temnotě těsných dílen, kde shrbené děti drobnými prsty tkají látky pro domácí trh či pro turisty. V dílnách po celém světě jich takto pracují další miliony: v Indii, Pákistánu a Nepálu děti tkají koberce, v Indii, Číně a Bangladéši šijí a vyšívají textil pro západní trh. Také hračky k Vánocům

a novoroční zábavní pyrotechnika „made in China” mají vysoký obsah dětské a nucené práce. Jak upozorňuje organizace NaZemi, před Vánoci je třeba uspokojit znásobenou poptávku ze zahraničí – v té době jsou zapojeny děti ve zvýšené míře. Pokoutní dílny s pracujícími dětmi patří také k dodavatelům nadnárodních firem a známých značek. Společensky odpovědné firmy však dokázaly, že klíčová je vůle pátrat až k posledním subdodavatelům – a nalezené děti rehabilitovat, přesunout je z práce do školy a zaměstnat namísto nich za lepší plat jejich rodiče.

Kambodža 2006


Děti, kterým dává odpad obživu, se zdaleka neomezují jen na jeho sběr. Celá „armáda” dětí v rozvojovém světě také odpad recykluje. A nejde jen o vytřídění papíru nebo oddělování víček z plastových lahví. Stejně jako bangladéšské děti díl po dílu „porcují” obrovské zaoceánské lodě k opětovnému použití v těžkém průmyslu, podobně čínské, indické nebo ghanské děti „pitvají” mobilní telefony a elektroniku, o niž západní spotřebitel po roce či dvou ztratil zájem. Cenný plíšek či drát schovají, zbytek je spálen rovnou na místě.

Podle zdrojů kampaně Make IT Fair roste produkce elektronického odpadu na Západě třikrát rychleji než produkce odpadu běžného. Vysoce nebezpečný odpad s obsahem těžkých kovů jako rtuť, kadmium a olovo je pak vyvážen do rozvojových zemí, kde jej holýma rukama zpracovávají děti i dospělí. Kontaminace půdy, vody i lidských těl je kritická. Vědci naměřili, že v jihočínském městě Guiyu, kam údajně směřuje nejvíce elektronického odpadu dovezeného do Číny, je jedna z nejvyšších koncentrací rakovinotvorných látek na světě.



Zemědělství, zejména komerční produkce pro vývoz, patří mezi nejnebezpečnější prostředí, kde se pracující děti vyskytují. Intenzivní rostlinná produkce se neobejde bez chemických hnojiv a pesticidů, s nimiž děti přicházejí do styku často bez ochranných pomůcek. Hrozí jim tak akutní otrava a – při dlouhodobém působení – poškození nervů, jater, rakovina nebo neplodnost. Při sklizních děti nosí těžké náklady, pracují na prudkém slunci, málokdy mají přístup k pitné vodě. Kdysi luxusní „koloniální” zboží je dnes samozřejmá každodennost, čemuž odpovídá i jeho

relativně velmi nízká cena. A právě děti vyrábějí mnohé z našich nejoblíbenějších potravin: kávu, kakao, čaj, (třtinový) cukr nebo nejoblíbenější evropské ovoce – banány. Bavlna ze Střední Asie je dětskou a nucenou prací dosti ušpiněna, stejně jako kakao z Pobřeží slonoviny. Vlhký tabák, který sklízejí už pětileté děti například v Malawi, způsobuje „nemoc ze zeleného tabáku”: nikotin vstupuje propustnou dětskou kůží do těla a dítě se přiotráví, jako by vykouřilo 50 cigaret.

Senegal 2007


Přes dvě třetiny pracujících dětí vykonávají některou ze zemědělských činností, neformálně a zřídkakdy za plat. Pomoc rodině při práci na poli, péči o dobytek nebo v malém rodinném rybářství není vždy škodlivá – rozvíjí znalosti a dovednosti, umožňuje přenos zkušeností mezi generacemi. Problém nastává, pohltí-li práce veškerý volný čas dítěte, který by mělo dělit také mezi studium a hru. Děti pracují zejména na malých rodinných polích, kde se nepěstují tolik potraviny pro vlastní obživu, ale zejména tržní plodiny jako tabák, kakao, cukrová třtina nebo káva pro vývoz.

V Senegalu žijí dvě pětiny venkovských obyvatel pod hranicí chudoby. Půda je suchá, uměle nezavlažovaná, závislá na dešti. Jak konstatuje Organizace pro výživu a zemědělství (FAO), potenciál národního zemědělství snižovat chudobu v zemi je jen velmi omezený. Dětem by se proto vyplatilo investovat čas a energii spíše do vzdělání než do práce na neúrodném poli. Mezinárodní organizace práce propočítala, že investice do odstranění dětské práce a vzdělání všech dětí by se rozvojovým zemím vrátila až sedmkrát.

Demokratická republika Kongo, 2008 foto: Markéta Kutilová

Mezi nejzranitelnější a dětskou prací nejohroženější děti patří ty, které s rodinou nebo dokonce samy prchají před válkou, násilím nebo přírodní katastrofou. Dítě z uprchlického tábora v konžském Severním Kivu patří mezi takové. Jsou-li rodiny vytrženy ze svého prostředí, hroutí se školní docházka dětí, i zdroj příjmu rodičů. Rodina padá hlouběji do bídy, kde se dětské práci daří. Uprchlické tábory jen zřídkakdy umožňují pokračovat ve studiu. Ochuzené, vykořeněné, a často i osiřelé dítě se náhle ocitá ve vzduchoprázdnu. Jako nejdostupnější řešení se pak ukáže přidat se k ozbrojeným složkám jako dětský voják, doufaje v ochranu, pravidelnou stravu a zázemí. Také environmentální katastrofy, například chronické sucho nebo ztráta úrodnosti půdy, vhánějí více dětí do zlé náruče dětské práce. Hlavně dívky, zodpovědné za obstarávání vody, dřeva a zaopatření domácnosti za všech okolností, trpí klimatickou změnou intenzivněji než chlapci.



Školní docházka je pro řešení problému dětské práce nezbytná. Musí však jít o vzdělávání bezplatné, povinné, rovnoprávné pro dívky i chlapce a relevantní pro místní kulturu i způsob života. Děti, které nejsou ve škole, dříve či později začnou pracovat. Děti, které sedí ve škole, pracují méně nebo vůbec. Dívky s dokončenou základní školou se vdávají a rodí později, mají méně dětí – a ty jsou zdravější a životaschopnější než děti dívek nevzdělaných. Pro udržení a rozvoj školní docházky holčiček je však nezbytné, aby škola nebyla příliš vzdálená od bydliště. Dívky z venkovské

subsaharské Afriky, kde je škol poskrovnu, studují průměrně jen necelé dva roky, zatímco v regionu je to čtyřikrát tolik. Škola také musí být vybavena hygienickým zařízením a nevyžadovat školní poplatky ani další výdaje. Výuka musí být kvalitní. Bylo prokázáno, že i velmi chudí rodiče jsou ochotni své děti namísto do práce poslat do takové školy, kde jsou dobře vyškolení učitelé a kde se děti skutečně vyučí novým dovednostem, užitečným pro budoucí zaměstnání i život.

Bangladéš 2009 foto: Alžběta Jungrová

Recommend Documents