Petr Hora Hořejš Svět po druhé světové válce a život za totality očima spisovatele Toulek českou minulostí, cyklu historických knih bez komunistické cenzury.
Autorský tým ze ZŠ Na Dlouhém lánu: Samuel Hrachovec Jan Maňhal Tereza Langrová Tereza Prokelová Julie Štormová A paní učitelka Dana Schlegerová
Vyprávění, tak, jak jsme ho nahrávali u pana Hořejše doma dne 11. listopadu 2015.
1
Petr Hora Hořejš Dítě Mnichova a druhé světové války
S
pisovatel, scénárista, publicista, autor série knih Toulky Českou minulostí, někdejší ředitel nakladatelství Albatrosa redaktor Mladého světa, spoluzakladatel nadace Pangea a za totality měřič vodních zdrojů nominovaný na státní vyznamenání 2015. 11.11.2015 Jdeme za panem Hořejšem do jeho bytu u Divoké Šárky. Cestou se ještě připravujeme. Pan Hořejš má krásnou zahradu a kočky.
Mohl byste nám říct pro začátek něco o Vašem dětství? A také něco o sobě?
V
četně dětství. No tak dobře, tak začneme od začátku. Tak to první, možná maličko překvapivé je, že já jsem se narodil sice v české rodině, ale na
Slovensku v Bratislavě. Moji rodiče, především můj táta, tam studovali a otec se tam pak oženil a zůstal tam, v takové té početné skupině Čechů, kteří Slovákům pomáhali překonat takové ty rozdíly ekonomické a kulturní, protože v okamžiku, kdy vznikl Československý stát, tak to Slovensko bylo vlastně z 90% maďarizované a slovenská inteligence až na výjimky skoro neexistovala. Takže z Čech tam šli davově po stovkách, tisícovkách učitelé, úředníci, četníci, celníci a pomáhali Slovensko stabilizovat, v podstatě spojit ho s těma Čechama a Moravou. Můj táta tam už před vznikem republiky byl, tak tam zůstal a pomáhal tohle dělat na kulturní frontě, takže on tam vydával několik rozmanitých časopisů, učil tam na nově vznikající univerzitě hudební vědu, protože on sám vystudoval hudební vědu, no a naše rodina tam žila, vlastně až skoro do Mnichova. Tam se narodili všichni mí starší sourozenci, tedy tři- dva bratři a sestra. A já jsem se v Bratislavě narodil v září roku 1938, a jak to asi víte, na konci toho měsíce došlo k takové historické události známé jako podpis Mnichovské dohody, to víte asi co bylo. No a tomu Mnichovu předcházely spory mezi Slováky a Čechy, když to řeknu stručně, o autonomii. Je totiž pravda, že při vzniku toho Československa trochu umělého státu, dostali Slováci příslib, že budou mít relativní samostatnost (autonomii). A ten československý stav tohle to nesplnil. Takže tam vznikali takové jako
2
opoziční proudy a strany, jedna byla velmi známá, vedl ji kněz Hlinka a říkali si Luďáci a ti v souvislosti s tím, jak se čím dál víc čeští Němci dožadovali, zejména ty Sudeťáci v tom pohraničí, připojeni k Hitlerově třetí říši, tak podobným způsobem začali vzdorovat Slováci a nedlouho před Mnichovem ty vztahy už byly natolik napjaté, že se to rovnalo otevřenému nepřátelství mezi Čehůny (jak říkali) a Slováky. Oni pak ten rozpad Československa i přivítali a stali se samostatným státem, jak asi víte z dějepisu. No a to znamenalo, že tam na tom Slovensku se prudce zhoršovaly vztahy mezi Slováky a těmi, kteří pomáhali Slovákům vybudovat opravdu prosperující zemi, mezi nimiž byl můj otec a mnoho jiných. To, co bylo rok dva před tím ještě přátelství a pomoc, tak se stalo nepřátelstvím a vlastně pomalu záškodnictvím. Takže zejména v těch týdnech před Mnichovem už tam panovaly takové vztahy, že se tam nedalo žít. A jednoho dne došlo k tomu, že mému otci, který měl v suterénu jednoho domu v centru Bratislavy kancelář, kde byli redakce těch časopisů a propagační oddělení a několik zaměstnanců, tak mu tam ti Luďáci hodili bombu. Čili to celé zničili, no a to byl signál, že je čas odejít, takže naše rodina, mě bylo 4 nebo 6 neděl, asi 14 dní po Mnichovu z toho Slovenska, kde prožila 20 let, prchala v pocitu nebezpečí, že nás tam snad pobijou. Takže já jsem ve svých, dejme tomu, šesti týdnech, já už to nevím přesně, ocitl v Praze. Čili já na Slovensko žádné vzpomínky nemám, ale fakt je, že Bratislavu a Slovensko mám odjakživa asi geneticky rád, rád se tam vracím a mám rád Slováky bez ohledu na to, že se k naší rodině v té době vypjaté nezachovali úplně nejlíp. A kam jste se odstěhovali? My jsme se odstěhovali do Prahy. Přátelé mého otce zařídili, že jsme kupodivu, protože to byla taky migrace ve velkém, z toho Slovenska odcházely tisíce lidí, protože tam ti Češi najednou nemohli zůstat, ocitli se v nebezpečí, tak najednou v Praze byly i problémy s ubytováním. Přátelé táty mu získali takový ten skoro luxusní byt v Čelakovského sadech. Do dneška se to tak jmenuje. Když si představíte Václavák a muzeum, tak tam za muzeem vpravo je takový park a to jsou Čelakovského sady. A tam my jsme získali čtyřpokojový byt. A v Praze jsme bydleli od začátku celou dobu. Do dneška mí příbuzní, moje neteř, tam bydlí. No a to jsou ještě pořád doby, na které já se nepamatuju, to znám vlastně z vyprávění. Pak přišel protektorát, počínaje 15. březnem 1939 a brzy na to v září 1939 vypukla světová válka. Čili já jsem vlastně dítě Mnichova a 2. světové války. A moje nejrannější vzpomínky sahají do ošklivých časů. Jedna z těch úplně prvních je, že jsem se velmi, velmi úplně hystericky bál sirén. Asi tušíte, že to mohlo být tak od třiačtyřicátého roku. Praha byla sice fakticky bombardovaná až
3
na konci války, až poprvé někdy v listopadu 44, a pak tím hlavním náletem kdy si Američané spletli Prahu s Drážďany, to bylo v únoru 45, ale už před tím se konaly někdy cvičně a někdy výstražně, takové falešné útoky. A jednou se uprostřed noci rozezněly po celém městě sirény, a to byl pokyn, aby všichni utíkali do krytů. Ty sirény strašně řvaly, alespoň tedy tam u nás, u toho muzea, a vždycky jsme se museli sbalit a běžet hluboko, dvě patra do podzemí, do hnusného sklepa. Ten sklep, tak to byl dům, takový tak zvaně novorenesanční, takový sice nahoře huj, ve spot dost fuj, ten sklep byl příšerný, nemohli jsme se tam s ostatními spolubydlícími narvat. Seděli jsme tam na takových lavičkách a proti nám, takhle takové ty kóje na uhlí. A teď se tam sedělo třeba, dvě, tři hodiny, byl tam smrad, a já byl tříletý, čtyřletý, a strašně jsem se bál ve tmě, jedna žárovka, a nejvíc mě teda děsily ty sirény. A když se to, já nevím, pětkrát, šestkrát opakovalo, tak rodiče rozhodli, že mě v Praze nenechají a poslali mě s tetou do Stříbrné skalice. Táta tam měl pronajatou takovou vilku, později jsme ji teda koupili, ale já jsem poslední tři roky války prožil v poměrném klidu, v té Stříbrné skalici. Myslím, že udělali asi dobře, protože, vím, že mi matka vykládala, ty moje reakce na ty sirény byly doslova jako šílený, že jsem byl k neupokojení a tak.
,,Čili já jsem vlastně dítě Mnichova a 2. světové války.“
N
o, takže, válku jsem prožil ve Stříbrné skalici na vsi, takže tam sem zaregistroval jako malé dítě řadu takových věcí, které s tím protektorátem a s tou válkou souviseli.
Například jsme na záchodě měli tajně husu. A vykrmovali jsme jí. Ta se vykrmovala šiškami. To nikdo nesměl vědět. Pravda je, že sousedi to věděli, protože všichni měli husu. A v prasečím chlívku jsme měli kozu. To se taky nesmělo. Od prasete výš, už na to byla smrt. Teda tvrdilo se to, když na to nacisté přišli. Takže takhle jsme tam žili. Asi pro vás, který nic takového neprožili, by mohlo být zajímavé, že to stravování bylo příšerné. Například chleba, to si pamatuju, jeho kvalita se čím dál víc zhoršovala na sklonku války, už to byla taková tmavá hmota. Oni do toho dávali otruby a nejrůznější zbytky ani nevím ,co všechno, ale otruby a bylo to mazlavé, jíst se to v podstatě nedalo a mezi kůrkou a tou střídou byl asi půlcentimetrový pruh, který na chlebu dneska nenajdete. To byly zbytky, zřejmě takové ty náhražky, které se do toho těsta dávaly. Samozřejmě všechno bylo na lístky, na příděl. Potravinové lístky se vydávaly na magistrátě nebo na úřadě. Tam se jednou měsíčně pro to muselo jít. A v průběhu války, jak se zase ta hospodářská situace zhoršovala, tak se ty příděly na jednoho člověka zmenšovaly. Čili na sklonku války už bylo dosti obtížné, zejména ve městech, se uživit, tak aby třeba děti nebo rodiny neměly hlad. My na té vesnici jsme to měli přece jenom jednodušší, protože tam byli ti
4
sedláci, kteří měli ten dobytek, měli ty políčka, měli svoje vlastní sádlo a máslo, já jsem třeba například chodil asi kilometr jednou, dvakrát týdně pro bandasku mléka, dneska nechápu, že z toho nebyl žádný průšvih, protože to se nesmělo, kupovat u soukromníků třeba mléko. Občas jsem přinesl kousek másla. Nicméně se jedlo hrozně. Já se pamatuju, že jsem míval k snídani černý kafe, ale ne normální kafe, tu meltu, možná že víte, co to je melta, ještě se to do dneška prodává, je to náhražka. A v lepším případě ten hnusný chleba s marmeládou, to bylo tak maximum, co bylo k dispozici. Máslo bylo velmi vzácné, to se školák na chleba, aspoň tak jak jsem to znal, nedostával. Nebo možná v nějaký svátek, nebo v neděli. Vajíčko byla vzácnost. Já jsem byl velmi hubený, nevím, jestli z toho, že ta strava za války nestála za nic. A tak ta teta mě vykrmovala tím, že kupovala černé pivo, do toho dala vajíčkový žloutek, to mi rozmíchala, zahřála to a já jsem to musel teplé pít. Zkuste si to, je to pěkně hnusný teda.
N
o, tak jsme prožívali válku, ona se bohužel protahovala, moji rodiče tam za mnou vždycky na víkend, v sobotu se pracovalo čili někdy v sobotu večer, přijeli. Ke
konci války už to bylo strašně složitý, těch pětačtyřicet kilometrů z Prahy přes Čerčany, přijet. Ty vlaky mívaly neuvěřitelná zpoždění, protože železniční doprava byla strašně nezorganizovaná, ale hlavně vlaků bylo málo a účastníků provozu neuvěřitelně moc. Takže já si pamatuju, to už sem ty věci tak jako vnímal, protože jsem byl školák, že v těch posledních měsících války se běžně jezdilo na střechách, tam se držely desítky chlapů, jezdilo se jako na starých tramvajích, že se drželi na schůdcích těch vagónů, prostě jen aby se dostali za rodinami, nebo do práce, nebo do cíle své cesty. To bývalo velmi dramatické. A několikrát, tedy aspoň to táta vyprávěl, na ty vlaky útočili Němci stíhačkama, z pravidla takzvanýma štukama, dělali to proto, aby, no možná že já vám teď lžu. Já mám pocit, že na sklonku války, to už nedělali Němci., Němci taky útočili na železnice štukama, ale na konci války tohle dělali Američani, svýma stíhačkama, aby poškodili železniční dopravu v třetí říši, v Hitlerově říši v našem případě v protektorátě. Ano, tak to bylo. A ti Američani, vždycky nalítli nad ten vlak a to, že jsou to oni, dali najevo tím, že před strojvůdcem klesli, takhle zamávali křídly, a zase se vzdálili a to bylo znamení pro toho strojvůdce, aby honem zastavil a aby lidi ten vlak opustili. Což teda všichni udělali, vyběhli, schovali se v lese, prostě co nejdál od toho vlaku, načež ten Američan přilétl znovu a rozstřílel tu lokomotivu. Teď neříkám, že tohle táta přesně zažil, to nevím, už si to nepamatuju přesně, ale vykládal vícekrát, že při těch cestách k nám i na jiná místa tyhle ty útoky, jestli německé nebo americké, zažil. Říkám to jenom proto, abyste si představili, že ten život tenkrát byl přece jenom dosti složitý a zhoršoval se.
N
aši bydleli dál v Praze, tady v těch Čelakovských sadech a mí starší sourozenci chodili v Praze do školy. Já jsem tedy jako jediný žil v té Stříbrné skalici, a tam jsme se občas
sjeli a otec tam měl za takovou záclonou mapu Evropy, a tam měl zapíchaný barevný špendlíky, kde si vyznačoval, to se nesmělo, to samozřejmě všechno bylo trestný, jak postupují ty boje, zejména jak postupuje ze západu i z východu to osvobozování Hitlerem zabraných
5
zemí. Legrace byla, můj nejstarší bratr Ivan, on byl od narození hluchoněmý. A ti hluchoněmí jsou takový poloviční děti, trochu zaostalí, a on chodil do takového toho ústavu pro hluchoněmé a byl indoktrinován ze školy tou propagandou, jako já jsem byl později indoktrinován propagandou socialistickou a byl jsem nadšený pionýr, po relativně dlouhou dobu. Tak on prostě věřil tomu Hitlerismu a pamatuju se, že se pravidelně stávalo, že se roztáhla ta záclona, byla tam ta mapa, teď nad tím rodina, já ne, já tomu naprosto nerozuměl, jenom jsem věděl, že Hitler je padouch, to bylo celé. Tak nad tím diskutovala, táta samozřejmě se těšil, že už bude konec války, zatímco ten náš Ivan přinesl ze školy vždycky nějakou takovou zvěst, jak ten Hitler připravuje zázračnou zbraň, kterou smete Británii i Američany, to se myslely zejména ty rakety V-1 a V-2. A vždycky se u toho s tím naším Ivanem táta pohádal a mám v mysli, že jednou dokonce dostal facku, když propagoval vítězství Hitlera. Ale on prostě byl hrozně naivní. Kolik mu bylo? Sedmnáct, osmnáct. Ale hluchoněmý té době je mentálně na úrovni dvanáctiletého dítěte. Není to moc dlouhé, co vám tady říkám? Ne, vůbec. Je to super.
N
o, a já jsem v září roku 1944 začal chodit do první třídy ve Stříbrné skalici. To je taková malebná vesnička, měl jsem to asi 4 kilometry cesty, což v zimě nebylo
málo, protože tenkrát, na rozdíl odedneška ještě sněžilo. Takže jsme chodili přes hodinu tam, hodinu zpátky. Ta třída, to jste taky nezažili a nezažijete, ta škola byla dvou třídní. Takže, já jsem chodil do třídy, kde nás bylo tak šedesát, sedmdesát, protože to byla 1. třída, 2. třída a 4. třída. A ta druhá společná třída byla 3. třída a 5. třída. Jako celkem si nepamatuju, že bych se tam něco naučil, ale pamatuju se ještě na to, to jste taky nezažili, že z nedostatku papíru a sešitů jsme se v té první třídě učili psát na břidlicové tabulky. Víte co to je? Asi jste to někde viděli. K tomu patřila houbička a takové pisátko, takže my jsme psali a kreslili na břidlicové tabulky a někdy ve svátek jsme dostali nějaké papíry nebo sešity.
,,A tak, ta teta, mě vykrmovala tím, že, kupovala černé pivo, do toho dala vajíčkový žloutek, to mi rozmíchala, zahřála to, a já jsem to musel teplé pít. Zkuste si to, je to pěkně hnusný teda.“ No, snad bych se měl ještě zmínit, že v posledních dnech války jsem tam zažil řadu dramatických situací kdy tohle místo, to Posázaví a Stříbrnou skalici osvobozovala sovětská armáda. Ať si to ujasníme… taková ta hlavní revoluce osvobozovací v roce 1945 byla v Praze a proběhla ve dnech 5. až 9. května. Pátého začalo to Pražské povstání a 9. května přijely ruské tanky. A tady se velmi vehementně bojovalo. Ale na východ od Prahy už valná část
6
republiky byla osvobozená. A v té Stříbrné skalici to bylo tak, že 1. května 1945 už se tam slavila svoboda. Žádné osvobození neexistovalo, ale vědělo se, že prostě Hitler prohrál, už byl mrtev. Tak všichni vyšli na náměstí, najednou se objevilo mnoho československých praporů a vznikl průvod. Ačkoli neznám ty souvislosti, protože jsem byl opravdu šestiletý kluk, tak ten průvod, nebo vůdci toho průvodu vymysleli, že se půjde do Chocerad, to je po řece Sázavě asi 4-5 kilometrů po proudu. Takové nepatrné městečko, kde byl slavný doktor, jehož jméno jsem zapomněl, který mnoha lidem pomohl od koncentráku, mnohé vyléčil, byl to prostě takový hrdina toho kraje. Takže se do Chocerad vydal velký průvod plný praporů a s muzikou a tak. A my s klukama jsme se k tomu samozřejmě přidali. Tak velká sláva. Teď jsme tam došli a ty Chocerady byli plný Němců. Tak tam stáli obrněné transportéry, motorky s kulometama, narváno bylo. A teď celý ten průvod přišel k tomu doktorovi, provolával mu tam slávu, nacisté na to čuměli a já jsem si uvědomoval, ono se to v tom průvodu tak provalovalo, že stačí prostě spustit, zmáčknout ty kohoutky. Já nevím, v tom dětském mozku mi to nedocházelo to nebezpečí, já jsem vlastně tu fašistickou armádu, tam v těch Choceradech viděl poprvé, takže sem se nějak nebál. Ale za to se báli moji rodiče, kteří nevěděli, kam jsem se ztratil. Lítali po celé vsi, ptali se všech sousedů, kde jsem. Pak slyšeli, že v Choceradech, takže si mě vytáhli při zpátečním průvodu. Měl jsem strašný průšvih, protože jsem lezl pod samopaly a kulomety nacistů, v dobré víře, že je svoboda. To je taková jedna moje silná vzpomínka na tu situaci, která už teda nebyla válečná. I snad mám dojem, že ti Němci byli v takovém schizofrenním pocitu. Na jedné straně by to všechno postříleli, na druhé straně se báli, protože už to nemělo smysl. No tak takhle skončila válka. To víte, to nemusím vykládat. A já do druhé třídy jsem začal chodit už v Praze na Mírovém náměstí.
,,Ta chudoba se pak s námi nesla. Až hluboko, v podstatě až do dospělosti.“
P
o válce jsme vnímali všechno podobně, jako vy vnímáte dnešek. Vím jen, že ta chudoba - to je možná dost zajímavý poznatek. Ta chudoba se pak s námi nesla.
Až hluboko, v podstatě až do dospělosti. Samozřejmě, že po válce, kdy celý svět a to Československo utrpělo značné škody, tak ta chudoba byla znát na všech, na všem… Na školních pomůckách, to byla bída to, co máte vy dnes, to si nedokážete představit, jaký to byl rozdíl. Na našich výbavách. Já například patřil mezi chudé rodiny. Já jsem několik roků nosil takové slaměné tašky, můj táta totiž za války byl jedním z vedoucích firmy takzvané Dorky. Možná, že jste slyšeli jméno Dorky. Dorka bylo družstvo, které vyráběly nejrůznější rukodělné předměty po domácku. On tam také ulil, zachránil tedy před totálním nasazením řadu
7
muzikantů, studentů z konzervatoře a tak dále. Čili jaksi to byla taková jeho odbojová činnost. Místo aby houslisti a klavíristi šli do reichu pracovat, tak on je ulil do nějaké domácí výroby. No a přitom z toho měl řadu věcí, já jsem měl takovou slaměnou tašku a v té jsem nosil učení. Bylo naprosto běžné, že jsme chodili v teplákách. To bylo takové naše módní oblečení. Podívejte se na sebe a podívejte se do skříně. My jsme nosili tepláky. Velmi dlouho to trvalo, než jsme přestali nosit tenistky nebo kecky. To bylo taky. To byla uniforma, ale nikoli, protože to byla naše móda ale, protože to bylo jediné, co nám uměli rodiče opatřit. Byli mezi námi, míval jsem takového souseda Jardu Kozáka a jeho tatínek byl kožešník. Tak tam ta situace byla poněkud jiná. Já se pamatuju, že jsem se s ním sice kamarádil, ale léta jsme spolu sedávali v lavici a já jsem mu strašně záviděl svačiny. Protože on už v těch poválečných letech si nosil buď housky, nebo chleba s máslem a se šunkou. Zatímco já jsem dostával maximálně teda tu suchou housku. Tak tyhle sociální rozdíly mezi námi občas byly.
,,Jednou za půl roku se setkáme v hospodě, a tam často zazní, že to teda byly blbý časy, chudý časy, bolševický časy a tak dále, aly my jsme žili vlastně dosti šťastně.“
N
ebo jsme měli kamaráda, to si teď najednou před vámi taky vzpomínám, jak to byly takový ty dětský závisti. To byl spolužák, který se jmenoval Jarda Majer, jeho
tatínek byl advokát. Čili byla to prachatá rodina. A on měl obrovskou sbírku vojáčků. Takový těch, znáte to, do dneška se to vyrábí. Tenkrát se to dělalo ze sádry a byli to německý vojáci, americký vojáci, sovětský a tak dále. On měl armády. A já neměl ani jednoho. To byl můj největší průšvih v rodině... To mohlo být tak ve třetí, čtvrté třídě a já jsem strašně toužil, u nás za rohem na Anglické ulici bylo slavné hračkářství Paták. A tam měli plný výklad těhletěch vojáčků. A my jsme zas nebyli tak chudý, abych nemohl mít vojáčka. Ale já jsem si neuměl říct. A mého tátu zahrabaných ve vědeckých a organizačních záležitostí, ho to patrně nikdy nenapadlo. Prostě zatímco Majer měl 500 krásných vojáčků, tak já neměl žádného. A tak jsem mu to záviděl, že jednou mi to přerostlo přes hlavu, řekl jsem rodičům, že potřebuju 20 korun na rodičovské sdružení a šel jsem si za 20 korun koupit ruského kulometčíka. Prostě zalhal jsem. Nedovedete si představit, jakou já jsem tenkrát z toho kulometčíka, taky to dneska nechápu, měl radost. Samozřejmě teď nastaly problémy. Byl to můj tajný kulometčík. Já ho neuměl schovat. Do dvou dnů to prasklo, že mám kulometčíka. A teď já musel s pravdou ven. A to co teď říkám vám, jsem musel, těžko to ze mě lezlo, říct otci. A on, s odpuštěním mu to do dneška zazlívám, místo toho aby aspoň trochu pochopil a chytl se za nos, tak mě tenkrát doslova zmlátil. On mlátil zvláštním způsobem, on mlátil pěstí do hlavy. A já se pamatuju, že
8
jsem byl tak zoufalý, tak nešťastný, za prvé jsem přišel o kulometčíka, za druhé sem si udělal průšvih v rodině, respektivě u otce, kterého jsem se bál, že jsem pak snad dvě nebo tři hodiny seděl na záchodě a přemýšlel, jestli mám rozsvítit, to světlo do světlíku nebo ne. Protože ve světlíku, tam byl ten sklep, kam jsme chodívali se schovávat před těma náletama. No, takže... To je zajímavé, já se s těma kamarádama, zejména pak ze střední školy, do dneška vídám. Jednou za půl roku se setkáme v hospodě, a tam často zazní, že to teda byly blbý časy, chudý časy, bolševický časy a tak dále, aly my jsme žili vlastně dosti šťastně.
,,Tenkrát jsem to vnímal jako pokus o vybudování
nového světa. Nebyl jsem sám. Celá ta poválečná generace, která zažila ty hrůzy války, tedy hitlerismus, koncentráky a tak dále.“
V
e škole nám začali..., teď to vnímám jako vymývání mozků. Tenkrát jsem to vnímal jako pokus o vybudování nového světa. Nebyl jsem sám. Celá ta poválečná
generace, která zažila ty hrůzy války, tedy hitlerismus, koncentráky a tak dále. Tak naprostá většina lidí, koukněte se někdy do dějepisu, já neumím ty čísla... Ale třeba první volby poválečné naprosto suverénně vyhrála komunistická strana. To bylo způsobeno optimismem lidí, že teď po válce bude lépe. Jejich domněním, do jisté míry oprávněným, že tuto zem osvobodila sovětská armáda. A propagandou, která říkala, že sovětský svaz, myšlenka socialismu, tudíž rovnostářství, znárodnění průmyslu a tak dále a tak dále. To vás nebudu školit, to umíte. Že to je cesta do budoucna. A lidi tomu uvěřili. Třeba mí tři starší sourozenci tomu naprosto uvěřili.
,,No, a žili jsme pionýrem.“ Tak dobře, vynechám toho Ivana hluchého, ten se celkem v ničem neangažoval. Ale můj o sedm let starší bratr, který pak začal studovat medicínu, a vystudoval ji. Tak to byl takový ten typický svazák, co jezdí na ty stavby mládeže, budovat Ostravu, ty zbombardované zničené závory a tak dále. Moje sestra klavíristka a zpěvačka, která dvakrát neodabsolvovala Hamu na fakultě dvě katedry, dělala si dvě aprobace. A ta zase působila kulturně a zpívala jako sólistka ve významném populárním souboru Fučíkovců a tak dále. Čili my jsme to měli v rodině, my jsme tomu plánu vybudování socialismu poté válce věřili. Mě samozřejmě ta rodina, zejména můj bratr Pavel a ta Helena, ti mě nakazili.
9
Takže já jsem neměl žádný problém vstoupit na konci čtvrté třídy obecné školy, když se zakládal pionýr. Tak jsem nadšeně vstoupil do pionýra. Byl jsem jedním z prvních pionýrů v Praze natolik, že jsem od ministra Nejedlého asi po roce, kdy jsem byl, jak se tomu říkalo? Předseda skupinové rady, to znamená toho pionýra ve škole, a za zásluhy jsem dostal kožíšek od ministra Zdeňka Nejedlého. Jitka Bajgarová (Hořejšová): Kde ho máme? Petr Hořejš: Nevím, kam zmizel. Jitka Bajgarová (Hořejšová): Taková vzácnost. Žil v rodině mnoha desetiletí, já jsem ho nosil, když jsem vyrostl, protože já jsem měl kolem deseti let a ten kožíšek byl na nějakého Baču bulharského. Čili mě to bylo, to měl být krátký kožíšek, ale mě to bylo hrozně dlouhé. Tak to nosila celá rodina. No, a žili jsme pionýrem. Já, bez ohledu na to, co si dneska o dějinách a tom maléru socialismu myslím, se nebudu ušklíbat, my jsme byli ti pionýři ta první generace, ti pionýři nadšení. My jsme to vnímali. Měl jsem předeslat, že za té války ve Stříbrné skalici existoval tajně, byl zakázán, oddíl skautů. A já jsem tam krátkou dobu chodil do vlčat. Čili že jsem měl o smyslu nebo náplni těchhle organizací určitou představu a tu představu o pionýrech jsem si spojoval s výlety a tak. Ono to bylo trochu jinak, ale v té první části ten pionýr fungoval velmi aktivně. A já díky mému bratru, který byl taky velmi aktivní, jsem ještě s dvěma kamarády založil ve škole maňáskový soubor, který se jmenoval Malí papíráčci. A tenkrát existovala každoročně taková soutěž. Byla okresní, krajská a pak celostátní kola. STM se to jmenovalo. Soutěž tvořivosti mládeže. A nejrůznější soubory, jednotlivci od tanečních souborů, zpěvácké soubory, ale i ty naše divadelní soubory soutěžili. A ten náš soubor Malých papíráčků se proslavil po celé republice, my jsme tu celostátní soutěž dvakrát nebo třikrát tu soutěž tvořivosti mládeže vyhráli, protože jsme měli vynikající vedoucí. A to byla, vám už to možná dneska nic neřekne, ale byla to později významná loutkářka, která se jmenovala Aika Stránská. V první fázi ten soubor vedl Miloš Macourek. Jmenuje se Miloš Macourek? Kreslíř a herec? Jitka Bajgarová (Hořejšová): To je scénárista ne? Petr Hořejš: Ne právě. Ten herec. Jmenuje se Miloš Macourek? Jitka Bajgarová (Hořejšová): Já znám Miloše Macourka scénáristu. Petr Hořejš: Tak on se tak možná nejmenuje. Sakra. NO to je jedno. Aika Stránská bývala kačka v těch televizních dětských… Jitka Bajgarová (Hořejšová): Oni ji neznají. To už neznají? No tak vidíte, to už je dávná minulost. Jsme ve středověku. No tak my jsme s tím vyhrávali ty soutěže a pak jsme snad rok hrávali v divadélku Sluníčko v dětském domě. Tak to jsou moje zážitky z pionýra. Samozřejmě že tam byly i velmi ošklivé věci, protože my jsme byli ten předvoj mládeže, ti poučení. A snažili jsme se získávat spolužáky a nebylo to vždycky ani férové ani snadné.
10
J
á vám řeknu jednu příhodu. Já jsem měl takovou spolužačku Jarku, jejíž rodina měla největší sklenářství v Praze na Bělehradské ulici: sklenářství Novozámský. A
byla to prima holka a my jsme jako ve velké partě spolu kamarádili, do dneška se teda známe, ale občas se toho dotkneme. A já jak jsem byl tedy třídně angažován, jak jsem byl ten socialistický pionýr a ještě tedy funkcionář, do dneška se za to stydím při těch schůzkách, co míváme. Tak já byl tak čestný, vlastně hnusný, že třeba jsem ji postavil do latě a řekl jsem: Jarko, tak kolik jsi přinesla sběru? A když se ukázalo, že přinesla málo, tak jsme ji se skupinovou radou těžce kritizovali a v podstatě to tenkrát znamenalo, že měla nějakou čárku i u vedení školy a tak. My jsme byli takovýhle. Ale ve dvanácti, ve třinácti letech už mi to začínalo být jasné, že ne to všechno funguje. A v patnácti už teda jsme odešli ze střední školy na gymply, tenkrát to nebyly gymply, ale jedenáctiletky, tak to já už jsem ani nevstoupil do svazu mládeže. Už se mi ten ovlivnitelný dětský obzor začal rozšiřovat a už jsem viděl, že není vše, jak má být, ne vše je pravda a tak dále.
,,Ti takzvaní zrádci, byli pod mučením přinuceni k tomu, aby při veřejném procesu potom vystupovali s naučenými rolemi, to bylo divadlo, to nebyly výslechy, a tak dále a pak ta komunistická justice je odsoudila atlibitum, naprosto jak chtěla.“
J
akási rozhodující chvíle byla při prvních, dnes se říká již stalinských procesech. Začátkem padesátých let se začalo popravovat, vy se určitě učíte o doktorce
Horákové, která byla jedna z prvních, kterou komunisti poslali na popraviště, a já si už teda nepamatuju podrobnosti, ale vím, že tahleta situace u nás v rodině vyvolala velký rozkol, alespoň pokud jde o politiku a ideologii s mým otcem, protože tam byla takováhle událost. Můj táta kolem toho padesátého roku pracoval na ministerstvu zahraničního obchodu, jako jeden z vedoucích oddělení. On měl na starosti Benelux plus ještě nějakou zemi a zajišťoval zahraniční obchod pro Československou republiku. Myslím si dnes, ačkoliv jsem se ho nikdy neptal, že to pramenilo ze známosti nebo z přátelství s tehdejším ministrem zahraničního obchodu Klementisem. Znali se totiž z Bratislavy. Bratislava byla nevelké město a ta slovenská Bratislava byla vlastně vesnice, tam se znali všichni se vším. On si tedy mého tátu vzal na to ministerstvo.
11
P
ak byly ty procesy, o tom Vám neumím nic podstatného říct, protože jsme nebyli ještě v tom věku, kdy jsme sledovali bedlivě. Jenom si pamatuju, jak se na ulici,
v rozhlase. V rozhlase po drátě, protože tenkrát jsme nemívali normální vysílače. Tam byla jedna stanice, odkud se řinula ta komunistická propaganda, tak se neustále vysílalo, jak ty zrádci, ten Slánský, ten Klementis, ta Horáková a tak dále, ze všech fabrik, ze všech škol, ze zemědělských družstev, ačkoli nikdo nevěděl nic o podstatě těch procesů, než tedy to co se psalo v novinách a vyřvávalo v rozhlase, že to jsou zrádci, zaprodanci amerického imperialismu a tak dále a tak dále. Nikdo o tom nic nevěděl, tak i přesto komunistický buňky a odborářský organizace, organizovali masové petice odsuzující ty zrádce socialismu a dokonce dožadující se smrtelných rozsudků. Jak vy asi ze školy nebo z vyprávění víte, všechny ty procesy byly doslova z inscenované, zmanipulované. Ti takzvaní zrádci, byly z té dálky, pod mučením, přinuceni k tomu aby se při veřejném procesu, aby při pro procesu potom vystupovali s naučenými rolemi, to bylo divadlo, toto nebyly výslechy a tak dále a pak ta komunistická justice odsoudila atlibitum, naprosto jak chtěla. Tenkrát teda zatímco Klementis šel na šibenici tak otce v souvislosti s těma událostma ho na tom ministerstvu vyhodili.
,,My jsme prostě byli ty socialistické děti.“
My jsme takhle poslouchali ty zprávy a o tom kdo všechno podepsal petici a pamatuji si, že otec na jedné straně plakal a na druhé straně, když jsem se ho pokoušel zeptat co se tam na tom ministerstvu, ptal sem se jako dítě, já Vám to již neumím říct po těch padesáti až šedesáti letech přesněji, ptal jsem se na to, co se stalo a co on jakože je bez práce, tak on v podstatě odmítl mi cokoli říkat a nedostal jsem odpověď vlastně na nic. Já si pamatuju, že tenkrát jakoby v té rodinné situaci mi začalo docházet, že jako cosi je špatně, že to s tím socialismem a s tou propagandou bude trochu jinak. Zdá se mi, že od té doby jsem přestal věřit i tomu, jako jak s námi manipulovali v tom pionýru a tak dále. Čili já jsem již gympl prožíval jako v tiché a prosím to tiché je důležité, protože neexistovalo, že by student na jedenáctiletce řekl dvě slova proti režimu, to bohužel nešlo - teda jako jen u některých výjimečně inteligentních kantorů o jichž jsme to samozřejmě věděli, to procházelo, jinak to znamenalo minimálně potíže, ale často i odchod, ale ono to neexistovalo.My jsme prostě byli ty socialistické děti. Já jsem pak teda dostudoval jedenáctiletku, no a pak jsou tu již ta dospělá léta, pokud se o tom chcete bavit, rád Vám to řeknu.
12
Kam jste šel po té jedenáctiletce?
N
o já jsem byl takový student, který mohl dělat cokoliv a já jsem, možná to taky zažijete v těch sedmnácti a osmnácti letech pořádně nevěděl, co chci. Já na rozdíl
od mnoha psychologů věřím tomu, že v osmnácti letech není člověk natolik dospělý a rozumí sám sobě, že si umí vybrat. Já jsem byl velký čtenář a četl jsem hlavně to, čemu se dnes říká literatura faktu a tím mě lákaly některé obory například astronomie. Jenže jsem věděl, že se svojí matematikou bych to nemohl dělat. Mě byl příkladem můj bratr Pavel, který studoval medicínu- dětské lékařství a byl o sedm let starší. Já jsem jeden čas uvažoval o tom, že bych ho následoval, ale pak jsme udělali chybu, že on mě vzal do pitevny, abych se tam rozhlédnul a zjistil, co ta medicína znamená. Tak já tam chvilku pobyl, div jsem tam neomdlel. Vyběhl jsem odtamtud a myšlenka na medicínu velmi nesmyslně a povrchně navždy zmizela. Mě ten pohled na pitevnu stačil, abych se té představy vzdal. Pak jsem koketoval a to kvůli mému otci, který si jistě tajně přál, aby některý z jeho potomků převzal žezlo. Věděl jsem, že by byl rád, kdybych studoval hudební vědu, a já jsem se trošku tou hudbou zabýval. Možná jsem mu chtěl udělat radost nebo to bylo v takových rozpacích co teda. Tak jsem se teda nakonec přihlásil na hudební vědu, a kde zaplať pánbůh, ten ročník zůstal zavřený. Takže já jsem se z nouze, abych neprošvihl rok, přihlásil na novinářství. To se tenkrát studovalo na filosofické fakultě na katedře. Teď nevím, jestli se říkalo knihovnictví nebo novinářství. No a tam jsem se dostal. Opakovalo se trochu to, co bylo s pionýrem, že jsem se tedy ocitl na vysoké škole, ale bylo to v roce 1956 a jestli umíte trochu dějiny tak víte, že to byl zlomový rok. Za prvé: konal se dvacátý sjezd komunistické strany sovětského svazu, kde poprvé bylo a to ústy Nikity Chruščova oznámeno jaké byly faktické poměry za té stalinské éry v Sovětském svazu. Jak se vyvražďovali lidi, jak se uměle způsobil hladomor na Ukrajině a tak dále, ale hlavně jak fungovalo to, čemu se říkalo kult osobnosti, jak to vlastně bylo organizované a jak ten Stalin nebyl zdaleka ten bůh a tatíček, ale naopak tak to nebylo řečeno, ale to z toho plynulo a pak se to začalo prohlubovat po tom dvacátém sjezdu, jaký to byl masový vrah a tak podobně a horší jak Hitler. Z toho potom na podzim v roce 1956 vyplynuly první revolty v tom socialistickém táboře, říkaly se tomu maďarské události a byl to vlastně pokus Maďarů vyvléknout se z toho železného kruhu, z toho železného obětí socialistických států. Shodou okolností můj táta v těch dnech nejkrvavějších v Budapešti byl a skrýval se tam v nějakém hotelu, takže jsme měli čerstvé zprávy, jaký to bylo strašný, opravdu strašný. Dodneška se vlastně o tom nemluví. My jsme tedy přišli do toho prvního semestru na tu novinářskou fakultu, byla to skvadra, řekl bych, že vůbec nejlepších jaké kdy měli, protože mým spolužákem byl Láďa Jiránek, budoucí vynikající kreslíř, Přemek Podlaha- toho snad nemusím vysvětlovat, Jirka Hanák- výtečný komentátor a novinář, Karel Tejkal- výtečný rozhlasák a nositel Peroutkovy ceny a já. Bylo nás tam asi deset. No a to naše rozčarování
13
z toho vývoje a z toho jak vypadaly ty tehdejší noviny, jaký to byl propastný rozdíl, co jsme se dozvídali šeptandou, Svobodnou Evropou a tak dále a tím se psalo Rudé právo.
T
o byla taková strašná sprcha, že třeba já tak od druhého ročníku jsem dával najevo, že lituju, že studuju noviny, protože se mi vlastně nechtěly takový noviny
dělat. Na druhé straně tam bylo celkem svobodomyslné prostředí studentské, takže my jsme si tak lajdácky dobře pět let žili. No a pak jsem to tedy absolvoval, myslím si, že jsem se tam nic nenaučil, ale mít ten vysokoškolský čas kdy čtete, kdy poznáváte lidi, kdy chodíte do divadel a tak dál, to užitečné bylo, ale nikdy to nikomu nedoporučuju, protože vím, že každý chce studovat žurnalistiku, ono se to dnes studuje jinak, to je pravda, ale nikomu to nedoporučuju. Novinář se nestane tím, že vystuduje novinářství, lépe studovat jazyky nebo nějaký speciální obor a pak se do toho novinářství, do té žurnalistiky pustit. Já jsem v posledních semestrech na fakultě už pracoval pro rádio, protože tenkrát ještě existoval umístěnkový systém a náš děkan z lásky ke Slovensku, on byl totiž také Slovák a když viděl, že jsem taky rodilý Slovák, přece jsem se narodil v Bratislavě, tak jsem od něj dostal umístěnku do Banské Bystrice, což mě zděsilo, protože já slovensky neumím, do nějakého toho okresního časopisu, tak jsem si to zařídil, tak že jsem přestoupil do rozhlasu a dělal jsem tam jako různé pořady pro mládež. Pak jsem se stal členem redakce zpravodajství, kde jsem vlastně šil zprávy. Jeden z našich šéfů zpozoroval, že snad mám rozhlasácký talent, tak mi svěřili takový, tenkrát to byly velké bedny, magnetofon a poslali mě na několik reportáží, které se mi líbily. Jedna byla ale pro mě otřesná a změnila můj život. V roce 1962, to byla zas ta jedna z vypjatých situací, kdy na Kubu Chruščov poslal sovětské rakety. Nebudu to vyprávět, ale v té době doslova hrozila světová válka, to byla jen otázka času. Čeští vysokoškolští studenti byli v podstatě zmanipulovaní k tomu, aby v souvislosti s tím mezinárodním napětím mezi Amerikou a Sovětským svazem a Kubou, aby chodili demonstrovat před americké vyslanectví jako za mír, zatímco ty rakety, co mířily na tu Ameriku, byly sovětské, tak tady se demonstrovalo za mír. Já jsem tedy musel jít udělat reportáž, jak se čeští vysokoškoláci bouří proti americkému režimu před jejím vyslanectvím. Tohle byla jedna z mých prvních reportáží. Já jsem se šíleně styděl, protože mi bylo jasný, o co jde a najednou jsem byl v takovém tom mravním rozporu, že s tím přece nesouhlasím, ale přitom budu o tom reportovat do rozhlasu. Tak jsem šeptem mluvil, aby mě snad nezfackovali ty vysokoškoláci, tak jsem jednomu dal ten mikrofon a on mi tedy odpověděl tak, jak bylo potřeba odpovědět. Reportáž měla dokonce úspěch a já jsem se dozvěděl v rozhlase, že mě tedy přeřadí do oddělení reportérů a že například o příštím prvním máji bych zase mohl dostat ten magnetofon, stoupnout si pod ocas sv. Václava a tam křičet: ,,Ať žijí žižkovské ženy!“ No a to mě tak zděsilo, že jsem okamžitě začal hledat něco, kam bych se ulil, protože tuto rozhlasovou kariéru, uvědomte si, že to byl rok 1962-1963 a o tuhle kariéru jsem opravdu nestál.
14
A
protože jsem v dobách, kdy jsem byl na vojně v armádním uměleckém souboru, spolunapsal s jakýmsi mužem, který se jmenoval Koval, takovou
dětskou knížku. Pak jsem si vzpomněl na ten Albatros, že mě tam znají, že mi tam vydali knížku, že jí i chválili, tak jsem tam zašel a zeptal jsem se, jestli by tam neměli volné místo. Ten Albatros to byl takový podnik japonského typu. Tam jste vstoupili, pak jste z něj vystoupili tak jako do tramvaje a z tramvaje, jenže na začátku jste tam přišli po škole a na konci jste odešli do důchodu. Tam většina lidí byla celý život, protože to byla uprostřed té ošklivosti krásná práce, dětské knížky, báječné ilustrace, klidná práce, slušní lidé a tak.
,,Ten Albatros to byl takový podnik japonského typu. Tam jste vstoupili, pak jste z něj vystoupili tak jako do tramvaje a z tramvaje, jenže na začátku jste tam přišli po škole a na konci jste odešli do důchodu.“ No a představte si, že oni mě vzali, takže jsem tam v třiašedesátém roce nastoupil, začal jsem tam dělat tu takzvaně uměleckonaučnou literaturu faktu. Vydržel jsem tam do sedmdesátého roku. V osmašedesátém roku jsem si udělal průšvih, když přijeli Rusové, takže s jakýmsi zpožděním dvou let mě vyhodili. Nakladatelství Albatros to bylo velmi mírumilovné, my jsme jenom vydávali nějaké ty cyklostylované zprávy a tak dále, ale poté došlo k tomu, že se vydávali takové nejrůznější petice a já jsem tam byl tenkrát odbojářský vůdce, čili jsem ty petice podepisoval. Pak byli tak zvané prověrky, kde se zjišťovalo kdo, co dělal v těch kritických dnech, ale hlavně jaký má názor na přítomnost sovětských vojsk a na tu interfaciální pomoc. A já jsem naprosto jednoznačně, ostatně nešlo to ani popřít vzhledem k těm písemným materiálům, velmi vehementně protestoval proti přítomnosti ruských vojsk. A to se běžně trestalo jako vyhazovem. Z Albatrosu bylo vyhozeno tolik, jak kolik to byla mírumilovná organizace, tolik lidí, jako ze všech ostatních pražských organizací dohromady.
N
o a pak se stalo to dvacetiletí té normalizace, kdy já jsem byl prvních deset let doslova nezaměstnaný. Živil jsem se jako černý pasažér nejrůznějším způsobem
zejména v Mladém světě. Od roku 1980 do roku 1990 jsem byl pomocným dělníkem čerpače u vodních zdrojů na maringotce. Tam jsem začal psát Toulky pro Mladý svět. První díly vznikly z části na maringotce vlastně. Když přišla revoluce, když přišel devětaosmdesátý rok, tak jsem, protože se udržovala přátelství z řadou lidí z Albatrosu, tak jsem se nechal takzvaně ukecat: ,,Prosím tebe, pojď, potřebujeme teď někoho, jako jsi byl ty, přihlas se na konkurz ředitele Albatrosu´´ a já protože jsem si říkal, no nemůžu přece zůstat teď v nové době pomocný dělník na maringotce. Tak jsem se přihlásil a ten konkurz jsem vyhrál. Stal jsem se na chvíli ředitelem Albatrosu. V době
15
kdy jsem nastupoval, již mi bylo jasný, že to je neřešitelná pozice, protože Albatros měl v té době okolo 200 zaměstnanců, zatímco jak mi radil Karel Hvížďala, kamarád z Mladého světa, mohl mít maximálně patnáct až dvacet, čili já jsem tam přišel jako člověk, který má 90 % těch lidí vyhodit. Dělal jsem, co jsem mohl, ale tohle to řemeslo trvalého kata jsem na sebe nechtěl vzít. Takže pod záminkou nemoci jsem se po roce toho vzdal. No já jsem tedy několik let pracoval v tom nakladatelství Albatros jako redaktor uměleckonaučných knížek. Pak přijely tanky a samozřejmě všichni jsme se nějakým způsobem zapojili do těch protestů. A já jsem potom nemohl žádném případě najít práci. Sháněl jsem nejdřív lepší práci, ale pak horší a horší, pak když se ukázalo, že mě nemůžou přijmout jako nějakého úředníka v půjčovně televizí, jak se to jmenovalo? To je jedno. Tak jsem zůstal na volné noze, živil jsem velkou rodinu a neměl jsem z čeho. To byly takový blbý léta. Ujali se mě trošku kamarádi z Mladého světa. Tam sem začal tedy psát, tedy pod pseudonymem Hora. A tam jsem jako černý pasažér přežíval. Moji kamarádi jezdívali do zahraničí, já jsem se podepisoval Hora, skrýval jsem se, a byl jsem rád za každý článeček, který jsem mohl napsat. Protože to byly jedny z mých nejdůležitějších příjmů.
,,Tak ony věci člověka nenapadají tak jako, že ho osvítí duch svatý.“
T
ak to bylo takových deset let, kdy to pro rodinu bylo velmi obtížné. A když jsme začali opravovat chaloupku, tak jsme týden, co týden řešili, jestli se máme koupit
buřty na opékání nebo pytel cementu. Takhle jsme tedy žili. No a od osmdesátého do osmdesátého devátého roku jsem byl tedy, to mi zařídili taky přátelé, čerpačem vodních zdrojů. Čili, bydlel jsem v maringotce, ačkoli moji kolegové na to nadávali, jakože je to taková špinavá dělnická práce. Já jsem si velmi rychle zvykl a dokonce jsem tam byl i šťastný, protože jsem tam býval sám a protože jsem tam začal psát Toulky. Nejdříve jsem jezdil po republice na čerpací pokusy, který my jsme dělali vesměs v lesích nebo krásné přírodě, protože čistá voda je jen někde, jen opravdu v přírodě. Jenže tehdy už jsem psal toulky, čili musel jsem jezdit na korektury do mladého světa. A třeba ze severu Čech přijet na korekturu, opustit maringotku a tak dále… To jsem si dvakrát, třikrát zadělal na velký průšvih, protože technik zjistil, že jsem opustil stanoviště. Tak pak jsem asi po roce a půl začal pracovat na stálém místě, v maringotce, která stála kousek před hlavní bránou Kralupské chemičky, a tam jsem teda v podstatě dozoroval to, aby takové ty splašky a ta spodní voda z té chemicky neohrožovala
16
Vltavu a blízkou vodárnu. Tak jsem pracoval asi deset let. Tam vznikly první díly Toulek českou minulostí. No a po osmdesátém devátém roce, v devadesátém jsem se stal teda výhrou v konkurzu ředitele nakladatelství Albatros. A když jsem potom zjistil, že to ústřední co musím udělat je, vyházet desítky a desítky lidí, tak jsem z toho utekl a od té doby jsem na volné noze….
,,No a tak mě napadlo, že by bylo možná dobrý napsat ještě jednou dějiny, když budoucnost je černá tak se podívat do minulosti, že to lidi bude zajímat.“
Já se vás chci ještě zeptat, jak vás napadlo, že budete psát zrovna Toulky českou minulostí?
T
ak ony věci člověka nenapadají tak jako, že ho osvítí duch svatý. To mělo takovou přípravnou etapu. Já jsem měl kamaráda, kterého jsem si velmi vážil, byl to takový
génius v grafice. Do dneška je za něho považován. Jmenoval se Milan Kopřiva. Možná znáte řadu věcí, například encyklopedie, které vycházely v Mladé frontě- vesmír, příroda a tak dále. Možná znáte plakáty z někdejšího divadla Na Zábradlí. Je to člověk, který vymyslel původní strukturu grafickou strukturu časopisu 100+1 což byla bomba. Dnes to nic není, tenkrát za socialismu, to byla úžasná věc. Tak já jsem se s ním kamarádil, dělali jsme spolu řadu projektů a mimo jiné jsme přemýšleli o tom, to byl původně jeho nápad, abychom vydávali historické noviny, nikdy k tomu nedošlo, nikdo to nechtěl a z toho vznikla myšlenka vlastně Toulek. Ta byla moje, ne Kopřivova a já jsem byl přesvědčený a nebyl jsem sám, všichni lidi si tenkrát mysleli, že ten režim vydrží už věčně, že změna socialistického režimu nepřipadá v úvahu, leda za cenu atomové zkázy, že buď teda třetí světová válka, nebo že socialistický režim bude věčně, myslím, že si to tak většina lidí představovala. No a já jsem po té okupaci měl představu, určitě oprávněnou, pro to jsou historické doklady, že když už jsme jednou okupováni Rusy, tak dřív nebo později budeme podobným způsobem také Rusifikováni, jako byly ty země, například Pobaltí, které oni si přisvojili a i v tom Estonsku, Lotyšsku a tak už byla poloviční většina Rusů a tak dále… No a tak mě napadlo, že by bylo možná dobrý napsat ještě jednou dějiny, když budoucnost je černá tak se podívat do minulosti, že to lidi bude zajímat. A byla to úvaha, která se ukázala jako oprávněná, protože v době tady určitě vycházeli určité publikace o dějinách, ale neuvěřitelným způsobem zmanipulované, prostě ty dějiny se vykládaly tak, aby sloužily tomu režimu. Nikdy tam ani nepadlo slovo, které by bylo jakkoli kritické proti tomu režimu a tak
17
mě napadlo obrátit zrak čtenářů mladého světa na minulost. Kupodivu, a já jsem za to do dneška vděčný, s tím souhlasila tehdejší šéfredaktorka, jinak těžká bolševička Olga Čermáková, probojovali jsme to a v Mladém světě začal jednou měsíčně vycházet seriál, taková skládanka, kterou si lidé vyňali z časopisu, Toulek českou minulostí a ono hned od začátku to nebylo o české minulosti, ale o pravěku, okamžitě to mělo ohromný, ohromný ohlas, trefil jsem se prostě do poptávky. Lidi o ty dějiny stáli, zejména když nebyly psaný tou dikcí, co znali třeba studenti z učebnic no a dva nebo tři roky na to vyšel první díl knižně. O tom, jak byl tenkrát hlad po těch Toulkách, svědčí i to že vyšel ve sto dvaceti sedmi tisíci výtisků a bylo to okamžitě z těch knihkupeckých pultů pryč. To jsou doby, které už dneska neexistují, o tom vám nebudu vykládat, ale stačí, ať si zajdete do knihkupectví, najděte si cedulku historie a tam uvidíte, kolik stovek dějepisných knížek existuje, kolik se jich vydává. To v té době, kdy Toulky, vlastně už před pětatřiceti lety začaly vycházet, nebylo vůbec. A pokud byla historická literatura a týkala se našich dějin, tak se to nedalo číst, protože to bylo vylhaný.
,,…tak jsme se začali zabývat myšlenkou založení nadace, která by vycházela z pedagogického a reformátorského odkazu Jana Amose Komenského a nějakým způsobem kultivovala to zpustošené prostředí.“ Mohl byste nám teď říct něco o té nadaci Pangea?
N
o můžu no. Jenom asi velmi stručně. Já nevím, co s tím, takhle si domů povezete takovou kupku hnoje.
Já jsem po tom dvacetiletém úkrytu, z nichž jsem deset prožil jaksi úplně div ne ve sklepě, druhých deset v maringotce, tak jsem se vrátil do normálního života a s několika lidmi, mezi nimiž byl zakladatel takzvané letní školy Lipnice, s nímž já jsem dost i za té doby normalizace spolupracoval, tak jsme se začali zabývat myšlenkou založení nadace, která by vycházela z pedagogického a reformátorského odkazu Jana Amose Komenského a nějakým způsobem kultivovala to zpustošené prostředí. To se stalo v roce 1991, nedlouho před čtyřstým výročím narození Jana Amose Komenského jsme tu nadaci založili a od té doby ta nadace funguje, snad mohu poznamenat, že při organizování vzniku této nadace jsme se poznali s Jitkou Bajgarovou, se kterou jsme na tom spolupracovali tak blízce, až se stala mojí životní partnerkou. Nadace Pangea slouží vzdělávání, v poslední době rozpracovává program, ale nebudu o tom mluvit, který se zdá atraktivní a důležitý. Říkáme mu slušný člověk- slušnější
18
svět. Snažíme se rozdělovat výnosy z našeho nadačního jmění podle určitého dramaturgického programu zejména těm organizacím, které buď nějakým způsobem rozvíjejí vzdělání. Zpravidla jednou za dva roky udělujeme cenu za úsilí o nápravu věcí lidských, to je Komenského idea, kterou dáváme lidem, co se zasloužili nějakým způsobem o zušlechtění světa, lidstva, nebo nějakého oboru. Čili v posledních dvou letech jsme tuto cenu udělili nejprve před dvěma lety, možná jsou to tři roky, Jedličkovu ústavu ke stému výročí jeho existence, potom takovému notorickému skautovi formátu Jaroslava Foglara, on se jmenuje, je to překladatel, celoživotní skaut, spisovatel Miloš Zapletal a letos na jaře jsme tuto cenu udělili také jedné osobě a jedné instituci, totiž za všestrannou kultivaci našeho prostředí moderátorovi, zpěvákovi, herci, skladateli Marku Ebenovi a organizaci o niž tady už padlo slovo a která se jmenuje prázdninová škola Lipnice, která už bude mít za sebou pomalu 40 let činnosti a existence a která se stará o mladou generaci tím, že se nejrůznějšími způsoby pokouší vést je k angažovanému životu, k angažovanému občanství, k velmi vyváženému vidění světa a dělá to formou her, kurzů, sportu a nejrůznějšími způsoby. Prázdninová škola Lipnice je něco, co až najdete a bude vám těch 15-16 let tak se na to koukněte, seznamte se s tím, a kdyby, tak na tu prázdninovku jeďte. To vám vylepší a změní život. Vím, že už končíme, ale nedá mi se nezeptat, jak to bylo s tím letošním návrhem na státní vyznamenání.
M
ožná déle je to, mi přišel dopis od předsedy senátu Štecha, že jsem byl jednomyslně mezi dalšími asi třiceti kandidáti schválen na státní vyznamenání a
že to posílají na hrad. Poslední věta zněla tak, že samozřejmě na prezidentovi Zemanovi záleží, jako že on má poslední slovo. No a to bylo celé, já ani nevím přesně, jak to celé vzniklo, jenom tuším, ani vám to nebudu vykládat. No tak takhle to prostě bylo a pak se blížilo to vyznamenání, mě už nikdy nic potom nepřišlo a tak jsem zavolal svému příteli Jirkovi Žáčkovi tomu básníkovi a říkám mu:„ prosím tě ty jsi byl taky jmenovaný těmi senátními kandidáty a je to za týden a já jsem nic nedostal, ty jsi něco dostal‘‘? A on říká: „ Ježíši ty se máš, ty jsi nic nedostal, oni tě asi škrtli, to ti závidím, mně to přišlo jako pozvánka z hradu‘‘. No takže jako o nic nejde, nebyl jsem zdaleka sám koho trojice prezident, Minář a Ovčáček nevybrali. Byli tam i jiní lidé, kteří by si to zasloužili na rozdíl ode mě daleko víc, například, prosím vás, škrtli toho našeho nejlepšího kardiochirurga Pirka, škrtli naši nejlepší mikrobioložku profesorku Říhovou, škrtli Stanislava Devátého, škrtli, co já jen vím, mého kolegu spisovatele a amerikanistu Miloslava Styngla a tak dále a tak dále. V podstatě ten senát vybral 37 lidí a polovinu nás Zeman poškrtal, takže já mám-li to komentovat tak jako vy mi to nebudete věřit, ale já jsem tiše rád, protože to trio Ovčáček, Minář, Zeman pro mě není autoritativní a vím, že náš společný kamarád, vy ho asi znáte Honza Petránek, to je takový
19
komentátor, znalec Sovětských a Asijských poměrů, tak ten tam naopak přibyl z patrně, on je obdivovatel Putina tak tomu ten Zeman to vyznamenání dal a on nás chudák všechny obtelefonovával, že se omlouvá, že za to nemůže. Takže vyznamenání v současné době…- no prostě, těžko to brát za vyznamenání, takže já bych vás taky všechny musel obtelefonovávat a říkat vám promiňte, já za to nemůžu, já jsem si to nekoupil.
Pak jsme se fotografovali na zahradě a povídali si ještě o dalších věcech. Cestou do školy jsme se stavili v kavárně a dali si čokoládu. Ta byla také dobrá.
Celý příběh Petra Hořejše jsme potom zpracovávali v rozhlase jako reportáž, jako fotopříběh, prezentaci a vůbec jsme udělali velké množství práce okolo a byli jsme celí unavení, ale práce nás bavila a zajímala a myslíme si, že splňuje účel a to jest vyprávět příběh.
Julie, Terka, Sam, Jenda a Terejda A naše paní učitelka Dana
20
