Autorova zkušenost z Mariánské

i

i

vasko — 2008/11/12 — 11:44 — page 203 — #203

i

i

AUTOROVA ZKUŠENOST Z MARIÁNSKÉ

Autorova zkušenost z Mariánské V roce 1956 – po Nikolaji a ročním pobytu v Leopoldově, kam jsem se dostal za trest – jsem se ocitl na Mariánské. Správcem tamní muklovské „farnosti“ byl kněz olomoucké arcidiecéze Josef Tomčík. Zatčen byl dříve, než mohl být přidělen k nějakému zkušenému knězi na zaučení. Na Mariánské ho proto museli do pastorační praxe uvádět laici, se mnou za Katolickou akci souzení František Ondráš a Karel Komárek. Už setkání s „velebným pánem“ byl zážitek: „Tož ty seš ten novej?“ – hlaholil. „Já jsem ňákej Tomčík, ale říkají mi Atom nebo Atomčík.“ Potřásal mi dlouze rukou a smál se, rošťáctví mu koukalo z očí. Mariánská byla jeho první kněžskou štací. Nikdy nebyl ani kaplanem, vzali ho z vojny, těsně po vysvěcení na kněze. Ptám se ho, kdy slouží mši svatou. Řekl, že kvůli bonzákům jen o nedělích a svátcích, ale pokud bych chtěl přijímat denně, Komárek má o to také zájem, tak to nějak zařídí. „Hele“ – přeskočil na jiné téma – „vem si pro začátek“ a strčil mi do ruky pár korun v táborových poukázkách.20 Kruh kolem otce Tomčíka se rozrůstal. Vytvořila se dobrá parta duchovně spřízněných přátel. Nevím, zda to byla více zásluha Atoma nebo Komárka, rozhodně ne moje. Oba si byli v čemsi podobní, a přece byl každý originál. Podle mě spočívalo jejich charisma v bezprostřednosti, v prostotě neznající falše ani chytrosti. Byli obklopeni mladými kluky, politickými i nepolitickými, věřícími i nevěřícími. K nim se nechodilo pro poučení, ale pro povzbuzení. Zejména u Karla bylo lze nalézt ztracený domov, ne nadarmo mu říkali taťuldo. Já jsem se tady držel více stranou než na Nikolaji. Významnější role mi připadla jen při slavení mše svaté. Jednak jsem ji vyprovokoval v podobě, která se zde ustálila, a pak jsem při ní kromě ministrování míval i homilii. Atom se totiž na to necítil: „Ale kázat budete vy, já to ještě v životě nezkusil!“ A tak jsme se v promluvách střídali s Karlem. Tomčík mši ode mše nabýval víc a více odvahy, až nás v jedno nedělní ráno, to nás už bylo přes deset, překvapil nápadem: 20) Srov. Vaško V., Ne vším jsem byl rád, s. 229.

203 i

i i

i

i

i

vasko — 2008/11/12 — 11:44 — page 204 — #204

i

i

VĚZEŇSKÁ PASTORACE

„Dnes budeme mít zpívanou!“ Dalo nám s Karlem práci, než jsme ho přesvědčili, že to nejde. Nakonec jsme se dohodli na tom, že mši uděláme mimořádnou tím, že ji obětujeme za ty, co nás pronásledují. Představa, že se muklové budou modlit za bachaře, Atoma nadchla a kluky – nebyli jsme si jisti jejich reakcí – vzrušila. (...) Mše měla zbožnější atmosféru než obvykle, také k svatému přijímání nás přistoupilo více než jindy. (...) Ale dva dny nato se začala plnit korekce našimi chlapci. Přišel od nich vzkaz: „Atome, říkají, že nás posadí do díry všechny až na tebe, prý aby celý tábor viděl, že seš křivej. Neboj se, nejsme blbí.“ Dali jsme, Atom, Karel a já, hlavy dohromady a uvažovali, co dělat. Vtom hlášení táborového rozhlasu: „Odsouzení Tomčík a Vaško se dostaví v 17 hodin se všemi věcmi na bránu.“ Přijelo pro nás auto, nasadili nám pouta a přes tranzitní mezistanice Ostrov, kde k nám přidali z Nikolaje Krajčíka a Szabadose a z Eliáše Šebestu – právě totiž „vypuklo Maďarsko“ a z lágrů deportovali do pevných věznic bývalé ministry, důstojníky a kněze – přes Pankrác a Olomouc na Mírov.21 Podobně intelektuálně a duchovně živo bylo na všech táborech a ve všech věznicích, kde se vyskytovali političtí vězni, nebo jak se jim výstižněji říkalo v sovětských gulazích – „vězni svědomí“.

Svědci Na otázku, zda se více cítí obětí komunismu, nebo naopak člověkem, jehož vězení obohatilo, odpověděl plk. Luboš Hruška v interview poskytnutém Katolickému týdeníku: Za dráty jsem poznal mezi vězni stovky překrásných lidí, s nimiž bych se v životě nikdy nesetkal. V Leopoldově jsem se dal pokřtít jezuitou Frantou Šilhanem, když jsem viděl, jak to tam křesťané krásně snášejí. Toužil jsem být jako oni a jako oni se chovat. Frantík mě tenkrát pokřtil a já si slíbil, že jestli přežiji, tak až 21) Srov. tamtéž, s. 238n.

204 i

i i

i

i

i

vasko — 2008/11/12 — 11:44 — page 205 — #205

i

i

SVĚDCI

se vrátím, z naší veliké zahrady udělám areál pro ozdravení duše člověka – dnešní Památník obětem zla. Takže pro mě doba ve vězení není ztracená, naopak mi moc dala. Ale ne, že by musela být, to ne. Komunismus je ďábelský režim, který musí být ve světě zlikvidovaný. A taky bude. Jsem o tom přesvědčen, ale chce to čas a statečné lidi.22 Plk. L. Hruška (1927–2007), politický vězeň 1949–1960, chtěl svou meditativní zahradu původně nazvat Památníkem obětem komunismu, ale po připomínce svého františkánského přítele, že byly i oběti nacismu, válek a jiných zel, nazval jej Památníkem obětem zla. Jiří Navrátil, skaut od svých dvanácti let, byl jedním z 25 studentů vyloučených ze všech vysokých škol v republice už v únoru 1948. (Promoce se dočkal až po listopadu 1989.) Zatčen byl v květnu 1949 a v inscenovaném skautském procesu odsouzen k 20 letům odnětí svobody. Také on byl pokřtěn ve vězení. Zde je jeho výpověď: Můj otec (československý diplomat, pozn. autora) zastával názor, že se člověk má k víře rozhodnout sám, až když z toho má rozum. A tak mě ke křtu na Mírově při vycházkách připravoval františkán P. Jan Evangelista Urban a pokřtil mě budějovický spirituál Václav Říha – v nemocnici, protože jinak kněží byli přísně odděleni.23 Také bývalý prezident českého PEN klubu Jiří Stránský (1931), spisovatel, scenárista, vězněný v letech 1953–1960 a znovu v letech 1974–1976, poskytl rozhovor Katolickému týdeníku. Na otázku, zda je katolík a zda mu víra pomohla přežít útrapy vězení, odpověděl: Bezpochyby. Nikdy mě neopustila, nikdy jsem vlastně ani nezapochyboval, ale nejdřív jsem si v sobě musel vydobýt jinou víru – že to fyzicky přežiju. V tom mně vlastně zase pomohli mnozí spoluvězni. Třeba mnou obdivovaný Jan Zahradníček. Právě víra byla konstanta, které se člověk mohl kdykoli zachytit. Rád jsem chodil na pobožnosti, protože jsem věděl, že mi to pomáhá. Na otázku, zda se ve vězení někdo obrátil na víru, Stránský odpověděl: Samozřejmě, celá řada. Většinou to bylo zásluhou kněží, protože ti šli příkladem. Tam 22) Slíbili jsme si, že umřeme v létě. Katolický týdeník, č. 29, 17.–23. 7. 2007, s. 12. Rozhovor připravil Radek Gális. 23) Srov. Polní lopatka se mu stala osudnou. Katolický týdeník, č. 29, Rodinná příloha Doma, č. 14, s. 1n.

205 i

i i

i

i

i

vasko — 2008/11/12 — 11:44 — page 206 — #206

i

i

VĚZEŇSKÁ PASTORACE

jsi byl mnohokrát fyzicky a psychicky na dně, kdy tě okolnosti donutily k tomu, že jsi začal uvažovat o tom, jestli má vůbec cenu v něco věřit. A jestli to má cenu, tak jakým způsobem a proč.24 Čím vysvětlit na české poměry tak nečekaně velký vliv kněží na spoluvězně? Snad tím, že s nimi sdíleli stejný osud, že se od ostatních vězňů nelišili ani šatem, ani postavením či ničím jiným. Ačkoli přece – byli vzdělanější, než byl muklovský průměr, a tak bylo možné od nich leccos pochytit. Kromě toho byli až na výjimky kamarádští, solidární s ostatními, i když nebyli někdy zcela přesvědčeni, že některé spontánní protestní akce muklů jsou domyšlené. Sympatie si získávali také optimismem, jímž většinou oplývali a jejž dovedli často předávat malomyslným a vzbuzovat v nich naději na vítězství pravdy a dobra nad lží, zlem a nenávistí. Spočítat, kolik lidí přišlo ve vězení k víře, kolik bylo mravních konverzí, kolik křtů, není možné, statistiky se přece o tom nevedly. Podle odhadu pokřtil jen zmíněný pater Urban za patnáct let svého vězeňského apoštolátu na třicet muklů. Kolik jiných mu vděčí za prohloubení víry či za návrat do církve, ví už jen Duch svatý. Pater Oto Mádr o kněžích ve vězení kdesi napsal: Mohli jsme mírnit utrpení. I my kněží jsme tu dozrávali. Poznávali jsme vlastní chyby a omezenosti a mohli se přiblížit k obyčejným lidem. Nádherný byl ve věznicích tehdy ještě neobvyklý ekumenismus. Díky za ten nádherný čas milosti.25 Pochlubil jsem se už, že naše muklovské katolické společenství předběhlo v padesátých letech liturgickou reformu přijatou 2. vatikánským koncilem v roce 1963 (2147 hlasy proti 4). Druhým velkým tématem koncilu byl ekumenismus. I ten byl pro nás ve vězení, a to dříve než koncil v roce 1964 přijal Dekret o ekumenismu (2137 hlasů pro, 11 proti), něčím – jak jinými slovy říká Mádr – přirozeným a samozřejmým. Především však naše vězněná církev jednala v duchu Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě (Gaudium et spes – Radost 24) Srov. příloha Katolického týdeníku, č. 22/1999, Perspektivy, č. 5, s. III. 25) Citát převzat z referátu Petrušky Šustrové o udělení Uznání za přínos k filozofii vzdělání a za obnovu univerzitní myšlenky, které O. Mádrovi předal Václav Havel jménem Nadace Vize 97. Srov. Lidové noviny, 18. 5. 2007.

206 i

i i

i

i

i

vasko — 2008/11/12 — 11:44 — page 207 — #207

i

i

SVĚDCI

a naděje) přijaté koncilem v roce 1965 (z 2384 hlasujících bylo jen 75 proti), v níž se nejvíc zdůrazňuje jednak Janem XXIII. hlásané aggiornamento (mluvit a jednat srozumitelně dnešnímu člověku), jednak aktivní účast laiků na životě církve.26

26) Údaje o koncilových dokumentech podle úvodů Karla Rahnera ke koncilovým dokumentům. Srov. Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995, s. 127, 435 a 175.

207 i

i i

i