Úvodní poznámka k původu formy homiletické Málo známým, a přiznejme si to, badateli opomíjeným faktem z života českého génia Járy da Cimrmana je to, že jeden rok sloužil jako laický kazatel v moravskobratrském sboru v Českých Životicích. Bezesporu se jednalo se o další formu vlasteneckého protestu proti utlačujícímu habsburskému mocnářství, jehož propojení s katolickým klérem je známou skutečností. Žádné z Cimrmanových kázání se nám žel nedochovalo, a tak z tohoto období géniova života máme k dispozici jen krátké pojednání teologické, kde stručně představuje novou homiletickou metodu, kterou dle svých slov navazuje na Efréma Syrského, avšak s důsledným evangelickým poselstvím. Pro teologie nepříliš znalé posluchače dodávám, že homiletika jest naukou o kázání. Tuto svou formu Cimrman nazývá kázáseň. Název kázeň, který by se zde také logicky nabízel, Cimrman vyloučil, vzhledem k jeho užívání v jiné oblasti církevního života. Pro členy českoživotického sboru pak měl v oblibě nazývat ji káznička. O užívání termínu káznička jako zdrobněliny slova kázeň J. A. Komenským pravděpodobně nevěděl. Následující dílo, oživuje tuto neobvyklou homiletickou formu.
Káznička O Boží velikosti a milosti, projevující se v moci stvořitelské, díle vykupitelském a darech jeho – Ducha Utěšitele, věčného života a přátelství Božího autor: Martin Dubčák
I. Exordium Už je to tu zas. Stejný den, stejný čas. Z kazatelny hřímá hlas! burcuje každého z nás!?
Nechci nezvyklou formou pobavit, možná trochu jen, především však, chci o Bohu mluvit, aby On byl oslaven.
Zahlédl jsem výraz udivený? Zaslechl jsem tichý smích? Smí být slyšet báseň z kazatelny? Snad nebude to hřích?
On je toho přece hoden, bych nádheru jeho v slova tepal, vždyť celý svět byl krásný stvořen, kéž bych této krásy špetku předal.
Prosím drahý posluchači, odpusť předem mně, troufalému, snad pochopíš, oč tu kráčí, a nebudeš mi to mít k zlému.
Přivést k Bohu blíž, ducha rozohnit, povzbudit, první lásku probudit, vůli posílit, vroucí city roznítit, toho chtěl bych třebas i v malém docílit.
Jsem totiž trubač nesmělý a možná trouba spíš, mým přáním je, by zazněly z trouby tóny, v nichž Boha uslyšíš.
Úchvatným šatem oděná byť by byla, nebudou-li nesená svatým Duchem, nic by nezměnila, jen duši poškádlila, slova ta; dovnitř jedním, ven druhým uchem.
Obavu mám, přiznávám, vždyť velmi neobvyklé to je. Snad nebude muset pastor sám zakročit, když budu mluvit verše svoje.
Prosba tedy má je a snad i vaše, Duchu svatý, uchop ta slova prosím a proměň srdce naše, k činění Tvé vůle ať jsou hotova. Amen.
II. Tractatio textus Kdo jsem já? Jsem jen zrnko, jsem jen prach, smítko, jež vítr v mžiku odvěje, přesto nemusím mít strach, neboť vím, kdo je má naděje.
Jsem syn Boží, jeho milovaný, mé srdce blažeností roztává, usmívám se jako omámený a slov se mi nedostává.
Jsem jen hříšník, zoufalec, co troskotá každý den, vlastních vášní štvanec, avšak slavně vysvobozen.
Můj Pane, miluji Tě, avšak láskou tak málo dokonalou, slituj se nade mnou, prosím Tě, a měň mě v podobu Svou.
Z předivné milosti jeho, nad tím zůstává rozum stát, zbaven jsem hříchu svého a smím se Jeho synem nazývat.
Ale dosti o mě již, na mně nic moc není, pojďme k podstatnému blíž, k Tomu, co srdce i život mění.
Kdo je On? Stvořitel, Otec milující, Vysvoboditel, Přítel a Utěšitel, Dárce věčný život darující.
Stvořitel Kdo zastaví se, kdo zapřemýšlí, kdo kuráž ptát se posbírá, kdo přistoupí s otevřenou myslí, v pokoře, ten užasle pak zírá:
Z druhé strany nicotnost atomů, jejichž svět zahlédnout nemáme šanci, a ony opět přesně podle Tvých zákonů pulsují v interakcí divokém tanci.
na ohromnost vesmíru, s bezpočtem hvězd, jak v nesmírných dálkách putují, podle Tebou přesně vytčených cest galaxiemi beze spěchu plují.
Jak velkolepě Bože, jsi svět stvořil, ty gigantické i ty nepatrné věci. Jak předivný je život, jejž jsi do něj vložil, záhada, nad níž hlavu si lámou vědci.
Slovem jsi vše v bytí povolal, nebeský zástup svých úst dechem, avšak jednoho jsi zformoval, zvláštní práci sis dal s člověkem.
Jako perla nádherná k neuvěření, jako diamant vzácného lesku a tvaru, takové bylo všechno Tvé stvoření, než vydalo se na cestu zmaru.
Učinils jej svým obrazem, uhněten Tebou ke tvé podobě, prach země prodchnutý duchem, Dech života v hliněné nádobě.
Mocný jsi, ó Stvořiteli!
Milující Otec Jsem. Jsem láska. Jsem stále týž. Jsem světlo, v jasu nepřístupném dlím, střídání světla a stínu u mě neuzříš. Jsem všude, vše mohu, vše vím.
Vidím, jak pošetile se skrýváš, v zahradě opásal ses fíkovým listem. Proč se tak snadno zlému vydáš? Proč hadu nasloucháš a toužíš po nečistém?
Jsem Otec světel milující svět, milující každé ze svých dětí ztracených. Toužím po vašem návratu zpět, po objetí synů a dcer zbloudilých.
Mé srdce je pohnuto, když vidím, jak hřích tě v okovech vleče, jak tyran tě týrá způsobem neurvalým a posměšně práská nad tebou bičem.
V lůně matky tvé tělo jsem tkal, viděl jsem, jak na svět přicházíš, dny, měsíce, roky, kdy jsi vyrůstal. Vím, o čem přemýšlíš, o čem sníš.
Ne, já to tak nenechám, vyrazím ti na pomoc, vysvobodím tě já sám a nezhatí to žádná moc.
Znám tě, mé dítě, dokonale, i tvá temná tajemství, přesto tě miluji neustále a chci tě mít v svém království.
Můj milovaný synu, má milovaná dcero!
Vysvoboditel Příběh první Na popravišti jsem stál a ortel smrti vyřčen byl; stalo se, čeho jsem se nenadál, neznámý muž z řady vykročil.
Všichni čekali, co řekne dál, ticho narůstalo zlem, vtom kat sám strašlivě řval: „Zabte ho! Ať zhltne ho zem!“
„Já trest za něj podstoupím!“ zvolal pevným hlasem. Kat vyštěkl: „A ty jsi kým?“ On odpověděl: „Já jsem.“
Vrhli se na něj katovi pacholci, ta cháska ho k smrti ubila, zdálo se, že vše je na konci, železná pěst zoufalství mě zdrtila.
Přišel jsem k němu, když všichni rozprchli se, k Zachránci mému, zničený sklonil jsem se.
V duši řvoucí bolestí vřavu, hleděl jsem do ušlechtilé tváře, v slzách jsem držel zmučenou hlavu, když v tom krev pohltila záře. Poznal jsem jej - JEŽÍŠ!
Příběh druhý Dozorcův krok ukrajuje čas, klapot bot v chodbě zešeřelé, další smutný den zhasíná zas světlo v mé zatuchlé černé cele.
Dupot bot dozorců, rány do obličeje a bezvědomí, nastaly noci bez konců, tyran, nyní bez masky, směje se mi.
Co vím, žiju odjakživa v ní a dlouho jsem ji pokládal dokonce za domov vlastní, až jednoho dne div se stal.
Jsi-li Bože, pomoz mi, prosím vysvoboď mě, zachraň! Dřív než bachaři mě zkosí, prosím rychle se mě zastaň!
Ten den zatřásla se zem a hle ve zdi trhlina se objevila, světlo proniklo otvorem, a jeho zář celu osvětlila.
V tu chvíli rána blesku strašná rozťala stěny mé cely, ke mně se sklonila postava jasná a chóry andělské zněly.
Poznání, že jsem ve vězení, mě jak těžká rána obralo o dech, na duši padlo mučivé sevření, když spatřil jsem obrazy hrůzy na zdech.
„Vstaň synu, odpuštěno ti je!“ promluvil hlas zprostřed záře, cítil jsem, jak mne blaho zaplavuje a vzhlédl jsem do Jeho tváře.
Pak zahlédl jsem tou trhlinou tam venku střípek krajiny, krásu nevýslovně líbeznou jak hojivý balzám na rány.
JEŽÍŠ! JEŽÍŠ!
--(Hymnus)
Díky Kriste věčný, chválu vzdává narkoman, lupič je ti vděčný, chválí tě vznešený pán, prostitutka děkuje: Sláva ti, Ježíši drahý!
lotr z kříže se raduje, zachráněné máš i mezi vrahy. Já byl jeden z nich, však smyt je můj hřích, šat bílý jak sníh, radost v nebesích. Každý vysvobozený jásá: Jehošua – Ježíš je spása!
Přítel a Utěšitel Přítelem Božím nazván je Abrahám, Mojžíš jako přítel s Bohem mluvil a nyní Kristus Pán sám, si Tebe za přítele zvolil.
Otrok neví, co činí jeho Pán není zván do úzkého kruhu. Ty však jako syn jsi povolán do blízkého, důvěrného vztahu.
Nikdo nemiluje víc než ten, kdo připraven je život položit, pro své přátele je ochoten i tu nejvyšší oběť učinit.
Duch svatý, Utěšitel, závdavek nebe darovaný Tobě, pro čas soužení převzácný přítel miluje tě neměnně v každé době.
Jednal tak náš Pastýř, své tělo na oltář kříže položil. záchrany člověka dokonal dílo. Ty jsi to poznal a prožil.
Proto, nech se Duchem vést, kéž jsi jím naplněn vždy a všude, tak nesejdeš z Božích cest a Jeho útěcha s Tebou bude.
Poznal jsi Syna, poznal jsi Otce, proto tě nazývá přítelem, už nemáš kamenné srdce, už nejsi vězněm, nejsi otrokem.
Dárce věčného života Plný lopoty a strastí je život na zemi, každý den má trápení míru vrchovatou, boj víry často těžký zdá se mi. jako bych srážen k zemi byl rukou krutou.
K tomu všemu svévolníci pokřikují: „Bůh není! Žádnou naději nemáme!“ Nešťastníci, jejich vášně je stravují, když křičí: „Jezme a pijme, zítra zemřeme!“
Přichází nemoci, strach o práci, s milovanými nedorozumění, duše z různých důvodů krvácí, dny do plátna života ryjí utrpení.
Když splíny na mysl takto dolehnou, tehdy k nebi upřít se přikážu zraku a soužení ta záhy vyblednou před slávou budoucího věku.
Když vstoupím do Tvé svatyně, byť byl bych obtížen chmurami klecí, Tvůj laskavý dech ji odvane poznáním konce všech věcí. Jak smutný a žalostný je úděl těch, kteříž za svého Mistra prohlásili hřích, jimž Boží Syn a jeho slovo jsou na posměch a bláznivým nazývají doufání věřících. Avšak - slavná je naděje pro vykoupené u svatebního stolu slavnostní křeslo zříš pouze a jen pro Tebe připravené, na stole pak s chutí nebes vína číš. Přichází Ženich, Kristus, Král, zrak od něj odtrhnout nemohu… z duše nezadržitelně tryskají písně chval, můj duch nevýslovně jásá v mém Bohu. „Velmi jsem toužil znovu s vámi být,“ linou se slova z Kristových úst. „Z plodů révy opět spolu s vámi pít, hostinou věků skončil půst!“
III. Conclusio Tolik má slova o Boží skvělosti, o moci, s níž povolal k bytí stvoření, o Otcově hluboké lásce a milosti, o Synově slavném vysvobození, o přátelství s Bohem důvěrném, o daru Ducha svatého, Utěšitele, o životu věčném nám daném, budiž to vše, ke slávě Boha Vykupitele. Amen. (Exhortationes, preces)
Pojďte chváliči, vstaňte, nástrojů chopte se, Pánu tiše hrajte a my ostatní ztišme se…
Jezme a pijme k slávě Boží! Nezemřeme! Co sluch neslyšel, co zrak nespatřil, čemu se mysl pramálo přibližuje, Úchvatné a nevýstižné věci připravil Bůh tomu, kdo ho miluje. Tvým domovem je dům, který tvarovala Kristova ruka, z čistého zlata je trůn, od něhož vyvěrá života řeka. Smrti již nebude, ani žal, výhost dostali pláč, bolest i starost, Bůh slzy smutku posbíral, zlo, co bylo, pominulo na věčnost. Díky ti, Dárce věčného života za Tvé věrné zaslíbení, mou duši kotví jistota, jež z Králova slova pramení.
Pojďme k Pánu blíž, o Něm rozjímejme, dejme mu každou tíž, Jeho divy připomínejme. Rozžehni k němu svůj cit, obnov první lásku, chtěj se jeho lásce otevřít, jako On dej vše v sázku. Přemýšlej: Jak mocný je, Jak veliký… Jak tě miluje, víc než otec pozemský. Pohleď: Na Krista a jeho rány, na jeho oběti vzácnost On ti říká milovaný: „Tímto dal jsem ti věčnost.“ Připomeň si: Už otrok nejsem, Jsem jeho dítě, přítel, obdařen jsem Duchem, On je můj Utěšitel. Pomysli na krásy života ve věčnosti, plnost spásy, plnost jeho přítomnosti… Nádherný skvost… Jásavá radost… Nekončící milost… On je tvůj Stvořitel, Otec milující, Spasitel, Vysvoboditel, Přítel, Bratr, Utěšitel, Věčný život darující.
