Ing. Roman Jelínek, Středoevropský institut ekologie zvěře Wien – Brno - Nitra
Část I. Škody zvěří - všeobecný náhled V posledních letech, vlivem nárůstu početních stavů spárkaté zvěře (tab. 1 a 2) a změnou systému zemědělského hospodaření, se stává stále častější realitou vymáhání náhrad škod způsobených zvěří na zemědělských kulturách nebo lesních porostech. Vzhledem k rostoucím početním stavům a plošnému rozšíření některých druhů spárkaté zvěře po ČR, má největší podíl na způsobených škodách jelení a černá zvěř. Škody způsobené zvěří, v posledních letech narůstají do takové míry, že v mnoha honitbách výše jejich náhrad přesahuje hodnotu vlastního nájemného (tab. č. 3). Zákon o myslivosti ukládá všem držitelům honiteb hmotnou odpovědnost za škody způsobené zvěří. V této souvislosti jsou držitelé honiteb nuceni tyto škody omezovat a snižovat, případně po dohodě s majitelem pozemků (porostů) jim předcházet (stavbou a údržbou oplocenek), aby zabránili způsobení škod a jejich následnému hrazení. V podmínkách současného zemědělského využívání krajiny, nachází spárkatá zvěř ideální podmínky k životu a rozmnožování. V rozsáhlých plochách monokulturních plodin má nejen dostatek potravy, ale především klidu, jelikož v lesních porostech je díky rozmachu rekreační turistiky (houbaření, sporty, pěší a cyklo turistika) neustále vyrušována. Výraznou měrou se na nárůstu početních stavů v některých oblastech podepisuje i myslivecké hospodaření. Jedná se především honbu za co největší trofejí, tzv. ,,kult trofeje“. Díky němuž dochází k zašetřování holé zvěře pod heslem ,,kde je holá přijde i trofejová“. Tento neuvážený způsob hospodaření měl a má za následek rozpad sociální struktury, hlavně u černé a jelení zvěře. Jde přitom o téměř úplnou absenci dospělých kňourů a jelenů III. věkové třídy, bohužel dnes jsme svědky podobné situace i u ostatních druhů spárkaté zvěře. Vlivem nárůstu početních stavů některých druhů zvěře a zvyšování výměr pro zvěř a atraktivních kultur (kukuřice, řepka), které umožňují zvěři téměř celoroční nerušený pobyt, dochází uvnitř takovýchto kultur ke způsobování výrazných škod. V lesním hospodářství je do dnešních dnů vypracován ucelený systém ochrany kultur proti škodám zvěří, většina těchto opatření je financována z potenciálního ,, zisku“. Jedná se tedy o prostředky, které by nemusely být vynakládány pokud by docházelo ve všech podmínkách lesního hospodaření k bezproblémovému odrůstání přirozeného zmlazení, které by mělo být hlavním prostředkem obnovy lesa. Přitom v přirozeném zmlazení se vyskytuje nejvyšší počet jedinců na jednotku plochy a tudíž i při vlastní výchově porostu má lesní hospodář možnost vybírat ty nejkvalitnější jedince z velkého souboru. Tab. č. 1: Jarní kmenové stavy hlavních druhů zvěře v ks (Mze, ČSÚ) Zvěř Jelen lesní Daněk skvrnitý Muflon Srnec obecný Černá zvěř
2000
2001
24 004 17 605 16 476 269 542 43 771
23 809 17 591 15 721 261 208 43 433
2002 23 096 17 727 15 572 272 864 44 705
2003
2004
25 012 19 055 15 891 295 092 44 666
27 378 20 667 17 026 302 988 49 909
2005 26824 21 676 18 201 300 811 46 193
1
Graf č.1: Jarní kmenové stavy vybraných druhů spárkaté zvěře Jarní kmenové stavy vybraných druhů spárkaté zvěře 2000 - 2001 60000
310 000
50000
300 000
ks
Jelen lesní
290 000
40000
Daněk skvrnitý
280 000
30000
Muflon
270 000
20000
Černá zvěř
260 000
10000
250 000
0
240 000 1
2
3
4
5
Srnec obecný
6
roky
Tab. č. 2: Lov hlavních druhů zvěře (odstřel + odchyt) v kusech (Mze, ČSÚ) Zvěř Jelen lesní Daněk skvrnitý Muflon Srnec obecný Černá zvěř
2000
2001
2002
2003
2004
2005
19 069 9 651 7 974 113 320 68 571
19 366 9 642 7 724 115 832 74 883
18 572 8 390 6 642 112 808 82 632
18 491 8 647 6 265 118 795 77 955
19531 9 335 6 652 121 000 121 979
19 560 10 307 7 214 123 937 100 081
Graf č. 2: odlov vybraných druhů spárkaté zvěře Odlov vybraných druhů spárkaté zvěře 2000 - 2005 140 000
odlov srnčí a černá zvěř
odlov jelen, daněk, muflon
25 000
120 000
20 000
100 000 15 000
80 000
10 000
60 000 40 000
5 000
20 000
0
0 2000 Jelen lesní
2001
2002
Daněk skvrnitý
2003 Muflon
2004
2005
Srnec obecný
Černá zvěř
2
Tab. č. 3: Škody způsobené zvěří v tis. Kč, podle jednotlivých krajů (ČSÚ, VÚLHM) Region
2000
2001
2002
2003
Praha
0
0
0
0
Středočeský
3 189
3 985
7 540
3 163
Jihočeský
2 309
4 891
9 273
3 891
Plzeňský
3 805
3 897
7 369
3 092
Karlovarský
4 841
1 869
3 540
1 486
Pardubický
1 052
1 733
3 281
1 376
Královéhradecký
1 185
1 920
3 753
1 575
Ústecký
3 798
2 077
3 930
1 649
Liberecký
1 884
1 827
3 454
1 449
Vysočina
3 609
2 747
5 200
2 182
Jihomoravský
3 066
2 565
4 850
2 035
Zlínský
1 612
2 053
3 882
1 629
Olomoucký
3 352
2 311
4 425
1 857
Severomoravský
2 672
2 571
4 847
2 033
Celkem ČR
36 374
34 446
65 344
27 417
Při dlouhodobém srovnávání vyčíslených škod působených zvěří v časové řadě 2000 – 2003 lze konstatovat výrazný pozitivní zlom v roce 2003. Postupný trend zvyšujících se škod na lesních a polních kulturách byl v tomto roce zastaven a v mnoha krajích i výrazně snížen.
Tab. č. 4: Obnova lesa v ha (ÚHÚL, ČŠÚ). Způsob obnovy umělá Z toho opakovaná přirozená ze změn majetku celkem
2000
2001
2002
2003
2004
21 867 4 371 3 422 487 25 776
19 109 3 934 2 956 347 22 421
17 142 3 212 2 956 347 20 527
16 481 3 284 2 728 329 19 538
18 618 2 766 3 401 215 22 234
V roce 2004 tvořila přirozená obnova jen 15,3 % z celkového rozsahu obnov, což znamená nárůst o 2 % oproti roku 2000 (tab. č. 4).
Pojem škoda a poškození Pod pojmem poškození Pfeffer (1961) uvádí fyziologickou újmu tj. každé porušení zdárného vývoje dřeviny, popřípadě porostu, mající za následek snížení produkce nebo její jakosti. Škodu můžeme definovat jako zmenšení užitné hodnoty tedy její ekonomické 3
vyjádření. Velikost škody se vyjadřuje ve srovnávacích jednotkách jako jsou kubické metry (dřevo) nebo u plochy poškozených porostů se vyjadřuje v hektarech (KRČMA, 2004). Škody způsobené zvěří především na lesních či polních kulturách souvisejí hlavně s jejími skutečnými stavy na dané ploše a množstvím dostupné potravy. Podle Padajga (1984) přiměřený okus pouze nejatraktivnějších dřevin v honitbě ukazuje na stavy, které se blíží stavům únosným pro daný biotop. Ekologicky únosné stavy zvěře jsou podle Zatloukala (1995) takové stavy zvěře, při kterých zvěř nezpůsobí překročení ekologicky únosnou výši škod více než 10 % nezajištěných kultur nebo přirozené obnovy a dále více než 0,1 % výměry lesa při postižení ohryzem a loupáním. V 18 stol. byly početní stavy zejména spárkaté zvěře často neúnosně vysoké a poškozovaly tak les i úrodu zemědělských plodin. Ve snaze po zvelebení lesa a po dosažení co nejvyšší produkce, byly masově vysazovány jehličnaté dřeviny. Aby se zamezilo škodám na lese i na polích, byla zvěř uzavřena do, obor a ve volných honitbách byly její stavy výrazně sníženy. Extrém zrodil extrém (Zatloukal, 1998). Vysoký podíl smrkových a borových monokultur v posledních více jak dvou stech letech sice zvýšil výtěž dřeva z lesů, učinil je však náchylné k různým kalamitám – větné, kůrovcové i imisní. Pastevní podmínky pro zvěř se v důsledku ochuzení vegetace v jehličnatých monokulturách a snížení výměry lesních luk a polí výrazně zhoršily. Tím se škody působené zvěří soustředily na lesní dřeviny, které jsou předmětem hospodářského zájmu (Zatloukal, 1998). Jak uvádí Boisaubert a kolektiv (1990) početnost jednotlivých druhů dřevin sice nezávisí na denzitě býložravců, ale je možné podle ní odhadnout hustotu populace býložravců a její následné změny, pomocí sledováním jejich vlivů na vegetaci. Vyjádřením vlivů zvěře na vegetaci nezískáme podle Mitchelle a Kirbyho (1990) údaj o absolutní, ani relativní denzitě býložravců, ale pouze tzv. index přítomnosti býložravců. Tato míra působení je ovlivňována momentálním počtem zvěře, jejím potravním chováním, typem prostředí a zastoupením vyhledávaných druhů rostlin. Z těchto důvodů nebyla nalezena jednoduchá závislost mezi stupněm působení a denzitou býložravců (MAYLE ET AL., 1999). Jako nejčastější původce způsobovaných škod zvěří, bývá v ČR zmiňována zvěř jelení včetně jelena siky dále zvěř mufloní a černá zvěř. Největší podíl na způsobovaných škodách je připisován právě jelení a černé zvěři. Proto se v posledních 15 letech projevovala snaha o silnou redukci početních stavů zvěře, která je místy dotažena až do absurdních podob. Především se nejčastěji pod záminkou snižování početních stavů redukuje samčí zvěř pokud 4
možno s největší trofejí, zřejmě ,,aby náhodou touto velkou trofejí nemohla způsobit ještě nárůst škod vytloukáním paroží“. Je neoddiskutovatelné, že zvěř byla, je a doufejme, že i nadále bude součástí lesních a agrocenózních společenstev. Přitom je důležité udržovat takové stavy zvěře, při kterých je její působení na les jak ekonomicky, tak i z hlediska plnění všech jeho ekologických funkcí únosné. Problém nastává především při určování této optimální populační hustoty. Ta by neměla být nadále určována centrálně vyhláškou, aniž by zohledňovala místní lokální podmínky to je úživnost prostředí, krytové, klidové podmínky, způsoby zemědělského a lesnického hospodaření. Za únosné poškození a škodu lze podle mě považovat poškození nebo škodu na té části zemědělských porostů, jejichž výnos odpovídá průměrným ztrátám vzniklých během růstu, dozrávání a především při vlastní sklizni. U lesních porostů můžeme za únosné poškození (škodu) považovat ohryz, okus a loupání na těch stromech, které budou odstraněny během výchovných zásahů (především prořezávek) nebo nejsou vedeny jako cílové produkční dřeviny. Ovšem v mýtném věku by na porostech nemělo být znát, že les během svého vývoje byl poškozen zvěří. Hlavně u uměle založených kultur by nemělo docházet v důsledku impaktů zvěře k prodlužování doby, která je nutná k jejich zajištění. Dále v rámci celého ekosystému nesmí docházet k ochuzování druhové skladby (úbytku druhů), na vhodných stanovištích při správném hospodaření i ke znemožnění přirozené obnovy lesních porostů. Za poškození kultur by neměl být považován boční okus, při kterém nedojde k poškození terminálního vrcholu (hlavního průběžného kmínku) a jedinec dále vykazuje výškový a tloušťkový přírůst. Přitom například podle Kořínka (1975) lze považovat porosty, u nichž je poškozeno více jak 70% kmenů za trvale poškozené, protože ani pěstebními zásahy nelze zdravotní stav podstatně ovlivnit. Např: mechanická poranění povrchu kořenových náběhů a kmenů smrku jsou infikována téměř výlučně saprofytickou dřevokaznou
houbou pevníkem
krvavějícím – (Stereum sanguinolentum) (NOVOTNÁ, 2006). Velmi často infikuje živé jehličnaté dřeviny v místech poranění a působí značné škody hnilobou dřeva na živých stromech. V případě, kdy však již dojde k nárůstu či vzniku škod a to nejen na lesních porostech, je nutné začít stavy zvěře regulovat. Vždyť cílem mysliveckého hospodaření by mělo být zachování všech druhů volně žijících živočichů při minimálním vzniku škod na ekosystému. Vlastní snižování početních stavů zvěře je třeba začít u holé zvěře. Opačný postup, bohužel dnes často aplikovaný, vede jen k devastaci populační struktury, snižování věkového průměru zejména u zvěře trofejové, dále vede k neodpovídajícímu zastoupení věkových tříd 5
a prohlubujícímu se nepoměru pohlaví. Bohužel takový způsob hospodaření nevede k vytčenému cíli tj. snížit způsobované škody, ba naopak vede k jejich dalšímu nárůstu.
Škody způsobené především černou a vysokou zvěří na lesních kulturách
U černé zvěře lze v lesním hospodářství její činnost prohlásit spíše za prospěšnou. Působí zde jako významný činitel biologického boje proti hmyzím škůdcům a hlodavcům. Pozitivně působí i při přerýváním půdního povrchu čímž zlepšuje možnosti uplatnění přirozené obnovy. Za škodu můžeme snad označit jen vyrývání sazenic, když na ploše po výsadbě hledá černá zvěř drobné hlodavce a pomístně vyryje sazenice, ale tato škoda nepřevyšuje její užitečnost při sběru podzemních vývojových stádií hmyzu, plžů a hlodavců. Výrazněji škodí především jelení a srnčí zvěř okusem a to jak pupenů tak i vlastních letorostů. Pokud se nejedná o skousnutí celého terminálního vrcholu, jde o poškození které nemá výrazná vliv na tvorbu přírůstku. Daleko vážnější poškození představuje narušení kůry a kambia stromů. Nebezpečí takovýchto poškození spočívá především v tom, že poškozenou plochou pronikají do vnitřních pletiv dřevokazné houby, které ve spolupráci s dřevokazným hmyzem mohou vést k odumření jedince. Mezi hlavní způsoby poškozování kůry patří ohryz a loupání. Ohryz je poškození kůry mimo vegetační období, při kterém je kůra skousávána řezáky po malých částech jelikož ve vodivých pletivech chybí míza, tudíž kůra s lýkem nejde sloupnout v celých pásech. Zimní ohryz (loupání) kůry mívá všeobecně menší rozsah, protože kambium při něm nebývá poškozeno, nejsou jeho následky tak vážné jako u loupání letního. Opakem ohryzu je loupání, které nastává během vegetačního období, kdy jsou pletiva prostoupena mízou, při loupání je kůra spolu s lýkem sloupávána v dlouhých pruzích. Ve vegetačním období hrozí i vyšší riziko infekce oslabeného stromu dřevokaznými houbami a dřevokazným hmyzem. Z toho hlediska je nutné každé poškození co nejdříve po zjištění ošetřit. Značný je i podíl loupání na kořenových nábězích. Na některých lokalitách bývá často větší než loupání na kmenech. Poškození kořenových náběhů dochází zejména na stávaništích (NOVOTNÁ, 2006). Na stávaništích a v jejich blízkosti nelze pominout ani škody působené vytloukáním kůry vyzrálými parohy. Poškození po vytloukání se projevuje na slabších kmíncích, kde bývá kůra sedřena od 30 - 40cm do výšky až 1m nad zemí. Otloukání se projevuje
6
roztržením kůry parožím na silnějších kmenech. Toto poškození nacházíme zpravidla ve smrkových porostech současně s loupáním. Vodňanský (1997) uvádí v souvislosti s problémem možných škod na lesních porostech nebezpečí nesprávně prováděného přikrmování. Jeho nesprávná technika a doba může mít za následek zvýšenou intenzitu okusu a ohryzu lesních dřevin
Škody způsobené zvěří na zemědělských plodinách
První výrazný střet mezi užitečností a vznikem škod lze zaznamenat při přerývání drnu na loukách, pastvinách či porostech vojtěšky, které jsou určeny ke sklizni. Černá zvěř zde hledá především bílkovinou složku potravy jako jsou: hnízda hrabošů (čímž nám černá zvěř pomáhá zabránit jejich přemnožení), hmyz, ale i kořínky, cibule a hlízy rostlin. Při pohledu na takto poškozené porosty je nutné posoudit skutečný rozsah poškození a porovnat ho s náklady na případnou deratizaci. Ve většině případů, pokud nejsou vyryté hluboké rýhy či není poškozená výrazná část porostu a k poškození dojde v podzimním až časně jarním období, stačí louku ponechat přirozenému vývoji či poškozenou část louky na jaře převláčet. Při takovém poškození se porost většinou sám znovu zapojí a vzniklá škoda není po pár týdnech vůbec patrná. Výrazný konflikt mezi ekonomickými zájmy zemědělského a mysliveckým hospodaření nastává při poškození obilnin a jiných ekonomických plodin. Černá zvěř s oblibou navštěvuje oseté plochy, kde vyhledává v celých řádcích vzcházejí zrno. Po té se soustředí až na porosty ve stádiu mléčné zralosti, kdy konzumuje dozrávající laty, většinou způsobí větší škodu tím, že porosty více poválí a pošlape než sama zkonzumuje. Mezi nejatraktivnější plodiny patří bezesporu kukuřice setá (Zea Mays), její porosty navštěvuje zvěř již od zasetí. Především na polích v těsné blízkosti lesních porostů, kde má svá stávaniště, dokáže za noc ,,sklidit“ podstatnou část nově osetých ploch. V okamžiku, kdy kukuřice odroste do výšky a poskytuje jí dokonalý kryt, se v ní zvěř cítí bezpečně. V porostu pak zůstává po celý den a opouští ho jen když přechází za vodou či za jinou potravou. Při dozrávání palic, které především černá zvěř s oblibou konzumuje, dochází často k vylamování celých rostlin a sešlapávání velkých ploch. V těchto plochách se černá zvěř zdržuje často v celých tlupách až do vlastní sklizně, čímž často dochází ke kumulaci poškození a následnému vzniku škod.
7
Dalším vlivem, který ovlivňuje výši škod na porostech je i neřízená turistika. U zvěře, která je velmi vyrušována a může se pást jen brzo ráno, pozdě večer a v noci se projevují důsledky zhoršené výživy a z ní plynoucími následky (NEČAS, 1959, BALIŠ, 1980, GARAJ, 1983). Soustavně zneklidňovaná zvěř se obvykle soustřeďuje do větších tlup, vyhledává klidná místa v honitbách a na těchto místech, kde dochází k jejímu soustřeďování vznikají vysoké škody především na lesních porostech (ŠVARC, 1981). Vzhledem k tomu je nutné v honitbách zajišťovat dostatek klidových ploch a to buď přirozených nebo uměle vytvořených pomocí nově založených trvalých či dočasných remízků.
Kontaktní adresa : Ing. Roman Jelínek Středoevropský institut ekologie zvěře CENTRUM ŠUMAVSKÁ, Šumavská 416 – 15 CZ - 602 00 Brno
8
Ing. Roman Jelínek, Středoevropský institut ekologie zvěře Wien – Brno - Nitra
Část II. Předcházení škod na zemědělských plodinách a lesních porostech
Ke škodám zvěří na zemědělských plodinách docházelo odjakživa, měnil se pouze pohled na ně a na samotnou zvěř, která je způsobovala. Poddaní museli tyto způsobované škody trpět a přitom se nemohli proti zvěři, která jim škody způsobovala, bránit. Tato situace trvala až do vydání patentů Marií Terezií (1776 a 1770) a následně Josefem II. (1786) na jejichž základě byla černá zvěř ve volnosti ,,vyhubena“, byla vybudována řada obor a do nich byla zvěř zavřena a chována až do konce II. světové války. Následně v průběhu druhé světové války byla rozbořena řada oborních oplocení a dále k nám byla postupujícími armádami zatlačena zvěř ze Slovenska, kde se ji nikdy nepodařilo ,,vyhubit“ a uzavřít do obor. V současné době, kdy se nám snad podařilo zastavit nebo alespoň omezit populační explozi černé zvěře, by mělo být naším cílem nastolení a udržení početních stavů této zvěře na optimální úrovni. Významným cílem chovu zvěře je udržení správné věkové a pohlavní struktury spárkaté zvěře. Pro její stabilizaci je nutné dodržovat především při společných lovech zásady správného odlovu. Např. u černé zvěře bychom měli lovit především mladou zvěř (selata, lončáky) a v oblastech, kde jsou stavy černá zvěř nad normovanými početními stavy výrazněji odlovovat z populace i dospělé bachyně. Zašetřování dospělých kňourů považuji za hlavní možnost, jak snížit populační explozi, která vede ve svých důsledcích ke vzniku a zvyšování škod především na zemědělských pozemcích. U ostatní spárkaté zvěře se taktéž v mnoha případech negativně projevuje absence dospělé samčí zvěře (II. – III. v. tř.). Ta je z populace vystřelována z ekonomického hlediska, ale i z obyčejné lidské závisti (když ho nestřelím já, tak ho stejně střelí soused). Vlastní příjmy za poplatkový odlov přitom částečně hradí nesmyslně vysoké výdaje za nájmy a úhrady škod především v lesních honitbách. Přitom mnohá chovatelská doporučení se dají realizovat jen v rozsáhlých honitbách či oblastech chovu spárkaté zvěře, ale musí být mezi námi vůle je všeobecně dodržovat. Tyto oblasti chovu nejsou ovšem všude, kde by to bylo vhodné zřízeny nebo obnoveny. Podle toho však hospodaření se zvěří mnohde vypadá. Jsou mi, ale známi případy honiteb, které nejsou zařazeny v takové oblasti chovu zvěře a přesto se v nich 9
společně hospodaří a to nejen s černou zvěří, ale i s ostatními druhy spárkaté zvěře a v jejím chovu to přináší to výrazné výsledky. Dá se říci, že pro ně platí heslo ,,Mysli globálně, jednej lokálně“. Wolf (1977) uvádí, že si část škod zaviňují zemědělci sami. Příčinou je nejčastěji nevhodně sestavený osevní plán polí, které navazují především na lesní porosty nebo vzájemné umisťování dvou sousedních plodin, které umožňují zvěři přecházet z jedné kultury do druhé, aniž by měli myslivci možnost ji lovit. Častou příčinou vzniku škod je zasetí obilovin na plochy, kde byla dříve kukuřice, brambory či jiná atraktivní plodina pro černou zvěř. Takto nevhodně oseté plochy pak černá zvěř s oblibou přerývá nejen kvůli posklizňovým zbytkům, ale taktéž kvůli časté přítomnosti hlodavců. Výrazným faktorem pro omezování škod působených zvěří na polních plodinách (zejména v zimním období) je úprava životního prostředí pro daný druh zvěře, která odpovídá jeho nárokům. Především zvěři poskytuje dostatek klidových, pastevních a rozmnožovacích možností. Jedná se zejména o zakládání políček pro zvěř, výsadbu trvalých a dočasných remízků v zemědělské krajině, úpravu či obnovu vodního režimu v krajině. V lesních, ale i zemědělských ekosystémech by měla mít zvěř dostatečné zastoupení plodonosných a okusových dřevin (dub, buk, vrba, jeřáb, osika, habr, jasan, hrušeň, jabloň), důležité je i dostatečné množství kvalitního bylinného a keřového podrostu (lipnicovité, jeteloviny, bez, hloh, růže, kalina líska, meruzalky, vrba). Důležité je zachování klidových oblastí v honitbě ve kterých se zvěř pouze přikrmuje a zásadně neloví. Tyto plochy by měli být dostatečně vzdáleny od ohrožených zemědělských kultur. Nečas (1959) uvádí jako jednu z příčin působení škod zvěří, zdravotní stav chované zvěře, nemocná zvěř trpící např. poruchami trávicího traktu silně loupe a působí tím výrazné poškozování porostů. Nutná je i správná doba a technika přikrmování, jeho složení, množství, plynulost, pravidelnost a dlouhodobost s vhodným začátkem a koncem přikrmovacího období (u některých druhů zvěře již od září až do dubna).
Vlastní ochrana proti škodám způsobených zvěří
Zabránit škodám je možné buď ochranou ohroženého objektu, nebo redukcí škodlivého činitele (Vít, 1987). Ochranu proti škodám působených zvěří a dalšími volně žijícími živočichy lze rozdělit na mechanickou, biotechnickou, chemickou a vlastní 10
spolupráci mezi hospodařícími subjekty. Jako ochranu před škodami, které působí spárkatá zvěř můžeme označit soubor chemických, mechanických, biotechnických a organizačních opatření. Jejich přehled je uváděn níže.
Mechanická ochrana
Do skupiny mechanické ochrany porostů a kultur před zvěří se řadí především různé druhy oplocení a mechanických zábran (opichy, pokládky, chrániče), elektrické ohradníky, optická zradidla, nátěry a repelenty, biologické chrániče (vlna, vlasy). V lesním hospodářství se jako prevence škod způsobovaných zvěří nejčastěji používají různé druhy oplocení a to buď pro celý porost či skupinu dřevin, nebo jen pro jednotlivé dřeviny. Z provozního hlediska se jeví jako vhodnější pletivové oplocenky pro svou dlouhou životnost (často až dvojí použití, pokud výrazně neprorostou buření), náklady na zbudování 1 km oplocení se pohybují ve výši cca 75 tis. Kč. Výhodou dřevěných oplocenek je možnost jejich rychlé výměny jednotlivých poškozených dílů a především použití přírodního materiálu. Parametry oplocenky musí být vztaženy k hlavnímu druhu zvěře, kterému mají zabránit v pronikání do oplocené plochy. Pro srnčí zvěř se uvádí výška cca 160 cm, pro jelení zvěř až 250 cm, u černé zvěře stačí parametry určené pro srnčí zvěř jen je nutné zpevnit spodní část oplocenky (deskové zábrany, silnější drát) nebo raději vybudovat tzv. branky, které umožní divočákům průnik dovnitř oplocenky, ale umožní jim ji i opustit. Jako ochranu sazenic lze použít smrkové větve nebo špičky stromů z prořezávek, silnější větve položené nad menší sazenice tzv. pokládky, brání především okusu stejně jako průmyslově nebo podomácku vyráběné chrániče na terminální vrcholy (Vít, 1987). Jako chránič terminálu můžeme použít i smotek ovčí vlny. Na ochranu proti ohryzu a loupání, především ovocných stromků v krajině, můžeme používat i zábaly s chvojí nebo PVC. Velmi dobře se na ochranu jednoduchých kmínků především ovocných dřevin, které nemají ještě plně vyvinutou korunu osvědčily papírové trubky (tubusy), na které se roluje při výrobě textilní nebo koženkový materiál. Tyto papírové tubusy vydrží na kmínku stromu až 7 let, následně se dají lehce odstranit. Spolehlivě chrání kmínek stromku, jak proti ohryzu, tak především proti vytloukání. Jedinou nevýhodou je, že se musí navlékat na stromky, dříve než založí korunu. Další možností omezení působení škod zvěří a na zvěři je používání zradidel (optická, zvuková, dotyková – klopýtadla), např.: praporky ze staniolových folií (alobal), pro jejich 11
delší výdrž je vhodné je umístit do průhledné folie, nebo malá zrcátka, sklíčka, případně plechovky zavěšené na provázku tak, aby se mohly pohybovat při proudění vzduchu a vydávat i zvukové efekty. Taková zradidla je vhodné umisťovat jen tam, kde nenarušují ráz okolní krajiny. Jsou-li umístěna v blízkosti komunikací, ruší zvěř i v noci, když se od nich do prostoru odráží světla projíždějících automobilů. Poměrně levné a snadno vyrobitelná optická zradidla uvádí Babička v Myslivosti č. 6/2006. Dále je možné instalovat optická zradidla vybavená blikajícím majáčkem, mají však velkou nevýhodu v podobě nutnosti vlastního zdroje el. energie a možnosti odcizení. Vhodné je optická zradidla kombinovat se zvukovým nebo světelným (majáčky) efektem či repelentem (např. HUKINOL, LENTACOL, PELLACOL). Tato zradidla nechrání jen zemědělské plodiny, ale jsou-li správně a včas umístěny před sklizní pícnin a trvalých travních porostů dovedou zachránit značnou část přírůstku především u srnčí zvěře. Pro odrazení na zemi hnízdících druhů pernaté zvěře je nutné je instalovat ještě před počátkem snůšky. Optická zradidla, která dostatečně odrážejí sluneční svit dokáží sekundárně ,,chránit“ drobnou zvěř před dravci. Na základě vlastního terénního výzkumu byla na plochách, kde byly umístěny optická zradidla, zaznamenána nižší četnost přeletu dravců (moták pochop, jestřáb lesní a krahujec obecný). Nevýhodou optických zradidel je skutečnost, že si zvěř na ně brzo zvykne a tím ztrácejí svou účinnost (Vít, 1987). V samotné zemědělské praxi nepřipadá v úvahu budování nákladných oplocení kolem pěstovaných kultur. Vhodnější je spíše dočasná ochrana pomocí elektrických ohradníků nebo tzv. klopýtadel. Ty ovšem bývají instalovány pouze kolem pastvin a to spíše jako zábrana v útěku pastvených zvířat a v poslední době i v příhraničních oblastech se Slovenskem, jako ochrana před útoky velkých šelem. Ze zkušeností mnoha zemědělců se zvěř naučí jednoduché elektrické ohradníky přeskakovat nebo podlézat. Proto je nutné natahovat více vodičů v různých výškách (20 – 80 cm od země) a to tak, aby se zábrana stala neprůchozí především pro mláďata. Další formou zradidel založených na principu ohradníku jsou uváděna Vítem (1987) tzv. klopýtadla, většinou se jedná o silnější drát či pevnější šňůru nataženou ve výši 20 – 60 cm kolem ohrožených kultur. Důležité je, aby nebyla opticky příliš nápadná. Jejich účinnost lze zvýšit, pokud se na ně zavěsí plechovky, chrastítka, která opět při dotyku zvěře nebo poryvu vzduchu začnou chrastit a způsobí tak i zvukový efekt. Velkou nevýhodou elektrických ohradníků a klopýtadel je, že si je zvěř často namotá na paroží, což bývá spojené s jejím případným zraněním nebo až z úhynem (udušení). 12
Chemická ochrana lesních a polních kultur proti škodám působených zvěří
Do této skupiny patří různé druhy zavětřovadel a dále nátěrové a odpařovací repelenty, které mají za úkol zabránit zvěři buď v konzumaci rostliny nebo její části, případně zabraňují přímo pronikání zvěře na ohrožené plochy. Repelenty se pro potřeby praxe dělí na: •
Repelenty proti letnímu okusu zvěří
•
Repelenty určené na ochranu kultur proti zimnímu okusu zvěří
•
Repelenty proti letnímu a zimnímu okusu
•
Repelenty proti loupání a ohryzu zvěří
•
Balzámy k ošetření mechanického poškození stromů
V současné době je na trhu nepřeberné množství nátěrových repelentů, které fungují na různém principu, jsou vyráběny z biologických i syntetických látek a mají různou dobu účinnosti. Většinou se jimi natírá terminální vrchol rostliny. V případech, že jsou určeny jako ochrana proti loupání a ohryzu kůry především jelení (zaječí) zvěří se nanášejí přímo na kmen. Jako nátěrové repelenty lze uvést např. LAVANOL, REPELAN mají výhodu, že je lze nanášet na rostliny i za mírného deště. Přípravek MORSUVIN, který je na trhu již několik desetiletí je přitom stále vyhledáván především pro svou dlouhou dobu účinnosti. Repelent LAVANOL zvěř odpuzuje pachem ovčího lanolinu smíchaného s mletým vápencem, který znepříjemňuje zvěři okus, má jedno z nejnižších dávkování a to 1,5 až 2 kg na tisíc sazenic. Jak uvádí výrobci repelentů v případě předávkování rostlin repelenty dochází k omezenému prorůstání pupenů a u listnáčů se výjimečně mohou objevit i nekrotické skvrny na kmíncích či letorostech. Přitom neuvážená aplikace repelentů je pro majitele lesa i zdrojem zbytečně vysokých nákladů. Aplikace repelentních přípravků se provádí dvěma základními způsoby: nátěrem a postřikem. Nátěrové repelenty bývají většinou určeny pro zimní ochranu kultur nebo ošetření mechanického poškození stromů. Aplikace repelentů postřikem je nejčastěji určena pro ochranu kultur proti letnímu poškozování a preventivně proti ohryzu a loupání. Do vysoké obliby zejména u zemědělců se vlivem pozitivních zkušeností během posledních dvou let dostal přípravek HUKINOL, který odpuzuje všechny druhy spárkaté zvěře. Účinný je zejména na zvěř černou, kterou odpuzuje pomocí koncentrovaného pachu lidského potu. Roztok se nakape na látkové proužky nebo buničinové vatičky a zavěšuje se
13
ve vzdálenosti cca 10-20 m na sloupky ve výšce v účinné výšce tj. cca 50 cm od země, na okraj kultury do které
má zamezit vstup černé zvěři. Dle počasí a způsobu aplikace
HUKINOLU se účinnost pohybuje od 14 dnů do 2 měsíců. Na základě praktických zkušeností je vhodné napuštěné vatičky či textil umísti do nepromokavého obalu a nechat jej řízeně unikat pomocí knotu, z kterého se účinná látka odpařuje. Jednotlivé láhve se umisťují ve vzdálenosti 30 až 50 m od sebe. Dle informací od výrobce jedno balení přípravku HUKINOL ochrání cca 2 ha polních kultur po dobu 2 – 3 měsíců. Krátkodobě zvěř odpuzují i lidské vlasy, musí být ovšem umisťovány přímo na ochozy vedoucí k ohrožené kultuře a často vyměňovány.
Biotechnická ochrana kultur proti škodám působených zvěří
Jedná se o kombinaci technických a biologických opatření, s využitím rostlin a dřevin a dalších biologických materiálů. Tato opatření nejméně negativně ovlivňují životní prostředí, ale přitom mají za úkol především zlepšit ekosystém zvěře a dostupnost potravy. Nejznámějším a poměrně účinným opatřením v zemědělské krajině, ale i lesním prostředí je využívání a udržování současných, ale i zakládání nových potravních políček pro zvěř, biopásů a remízků. Část těchto biotechnických úprav lze zahrnout do vytvářených skladebných prvků Územních systémů ekologické stability a tím jim zaručit určitý stupeň legislativní ochrany. V případech, kdy uživatelé honiteb narazí na problém se získáním pozemků pro tyto výše uvedené účely je vhodné vstoupit do jednání s nájemcem zemědělské půdy a požádat ho o vytvoření biopásů či dočasných biokoridorů, na které může každoročně čerpat řadu dotačních titulů. Případně je možné vyvolat jednání o komplexních pozemkových úpravách (KPÚ) v katastru dotčené obce, v rámci jejich projednávání jsou tyto tzv. celospolečenské funkce zahrnuty a mohou být s myslivci konzultovány. Jako vhodné pozemky na založení políček pro zvěř jsou např. v lesním prostředí dočasně nevyužívané skládky dřeva, pozemky pod a nad produktovody, např. pod vedením velmi vysokého napětí musí být udržován porost do max. výšky 3 m. Majitelům tak vznikají vysoké náklady spojené s údržbou takovýchto ploch a jistě rádi, snad i bezplatně, poskytnou tyto pozemky uživatelům honiteb pro založení políčka pro zvěř. Na políčkách pro zvěř je vhodné pěstovat pro zvěř atraktivní plodiny, které se v nejbližším okolí nevyskytují. Jejich úkolem je soustředit většinu zvěře z okolí na námi zaseté plodiny a omezit tak její impakt na okolní ekosystém. Jako vhodné plodiny jsou 14
nejčastěji uváděny: luskoviny, oves, okopaniny, ranné odrůdy kukuřice, kapusta, kedluben, řepa. Musíme brát v úvahu, zda políčka chceme zvěři zpřístupnit během vegetačního období nebo až v průběhu pozdního podzimu a zimy. Vhodné je, aby jednotlivé zaseté druhy plodin měli postupnou dobu dozrávání, čímž si zajistíme potravní atraktivnost políčka po co nejdelší období. Při zakládání políček pro zvěř bychom měli brát v úvahu, že čím menší je přirozená úživnost honitby tím více by mělo být, byť i menších, políček pro zvěř. Při zakládání remízků lze do výsadeb použít především okusové a plodonosné druhy dřevin, jako jsou: duby, buky, habr, vrby, jírovce, osiky, jeřáb, jabloně, hrušky. Materiál na jejich výsadbu lze opět poměrně levně získat v ovocných školkách, které každoročně vyřazují určité procento stromků, jež nejsou vhodné do prodejní sítě a následně jsou páleny (pokřivené stromy, dvojáky, předrostlíky atd.), ale pro naše potřeby jsou plně dostačující. Stromky je vhodné vysazovat v otevřené zemědělské krajině především kolem polních cest, ale jen po jedné straně komunikace, aby následným růstem nesnížily průjezdný profil a nebránily v průjezdu zemědělské mechanizace. Samozřejmě takové výsadby nelze provádět nejlépe bez písemného souhlasu majitele dotčeného pozemku. V současné době tvoří hospodářské lesy v ČR z velké části jehličnaté monokultury, které zvěři nezajišťují dostatek vhodných pastevních příležitostí. Z tohoto hlediska jsou preventivní, biotechnická opatření v lesích podstatná pro systematické řešení problému snižování škod. Mezi
základní
preventivní
opatření
v lesích
řadím
přeměnu
současných
,,hospodářských lesů“ na tzv. lesy přírodě blízké, především změnou druhové a prostorové skladby v rámci celé ČR v závislosti na lokálních podmínkách. Považuji za vhodné zejména v oblastech jehličnatých monokultur zvyšovat zastoupení plodonosných listnáčů a vytvářet a pěstovat několika etážové porosty s bohatým bylinným patrem. Takto pěstované listnaté či smíšené porosty by měli lépe snášet pastevní tlak zvěře, jelikož produkují výrazně větší objem a ,,kvalitu“ dostupné biomasy pro zvěř.
Odváděcí přikrmování Racionálním přikrmováním zvěře v mimovegetačním období se zabývali např. Hoffmann (1978), Onderscheka, Vodňanský (1987) a Hintnaus (1996). Všichni se shodují na tom, že zvěř je třeba vydatně přikrmovat od poloviny září do konce listopadu a dále v období od února do dubna. V průběhu prosince – ledna by se mělo provádět pouze tzv. udržovací přikrmování, aby se zamezilo vzniku škod.
15
Odváděcí přikrmování by se mělo provádět hlavně v lesních celcích, z kterých migruje především černá a vysoká zvěř do okolních polí, kde následně způsobuje škody. Přikrmování v čistě zemědělské krajině během vegetačního období, kde má zvěř relativně dostatek potravních příležitostí (do žní) je zcela zbytečné a neúčinné. Zvěř je potřeba přikrmovat co nejblíže jejich stávanišť, nejlépe v místech s dostatkem přímého slunečního světla. Účelem odváděcího přikrmování je odvést pozornost zvěře od ohrožených kultur, soustředit ji co nejdéle na plochách, kde nemůže způsobit škody a z části ji i nasytit. V okolí míst, kde provádíme odváděcí přikrmování, by mělo docházet k minimálnímu rušení zvěře a samozřejmě by se zde nemělo lovit. Naopak bychom měli odlov maximálně soustředit na plochy těsně přiléhající k ohroženým zemědělským kulturám. Krmivo je vhodné rozhazovat tak, aby zvěř byla co nejvíce zaměstnána jeho sběrem. To znamená rozhazovat ho na co největší plochu např. pomocí rozmetadla hnojiv, které krmivo rovnoměrně rozmístí po velké ploše. Krmivo bychom měli předkládat podle toho jak rychle ho stačí zvěř konzumovat. Při nepravidelném předkládání krmiva ztrácí odváděcí krmení smysl. Vlastní odváděcí přikrmování může pomáhat i při řešení toulání zvěře během říje po několika sousedních honitbách a její následné újednictví ,,odstřelování především trofejové zvěře na hranicích honiteb“ Samozřejmostí je, že zvěř má k dispozici také dostatek soli, ale i dostupné vody v honitbě během celého roku. Korhon a Zabloudil (2006) uvádějí pro jelena průměrnou spotřebu vody 15 – 23 litrů a u srnce 5 - 8 litrů za den, jedná se i o vodu, kterou zvěř přijme v potravě. Proto v oblastech ve kterých chybí dostatek přirozených napajedel měli být budovány umělé vodní zdroje - napáječky (beton, folie a jiné materiály). V zimním období, zejména při vysoké sněhové pokrývce je vhodné provádět kácení a ořez tzv. okusových dřevin (borovice, jeřáb, osika, buk, ovocné dřeviny), jakmile si na ně zvěř zvykne musíme větve na okus pravidelně doplňovat nebo zvěř začne okusovat okolní stromy. Především pro zaječí a srnčí zvěř se mi osvědčilo předkládání větví z jabloní, hrušní, třešní, osik, dubů, ale i borových vršků.
16
Ing. Roman Jelínek, Středoevropský institut ekologie zvěře Wien – Brno - Nitra
Část III. Organizační opatření pro omezení působení škod a poškození zvěří
Základním opatřením pro omezování působení škod působených zvěří na lesních porostech a zemědělských plodinách je vhodné, kvalitní a správně prováděné přikrmování. Na toto téma byla již napsána spousta článků a další články z našeho institutu budou nadále postupně uveřejňovány. Jednou z možností pro omezování škod působených jelení zvěří především během zimních měsíců je budování přezimovacích objektů (obůrky). Jejich cílem je uzavření maximálního množství zvře na malé oplocené ploše cca 50 ha. Vít (1987) uvádí, že přezimovací objekty se zakládají především v mýtných porostech, pouze cca 5 -10 % tvoří mlaziny, měl by jimi protékat vodní zdroj, důležité je zbudování záskoků. Negativní stránkou těchto přezimovacích objektů jsou: nepřirozené koncentrace zvěře na malé ploše, zvýšené riziko přenosu řady chorob a parazitózy, ale především jejich pořizovací cena. První dva přezimovací objekty v ČR byly vybudovány v letech 1968 – 70 na území KRNAP, v tomto národním parku v současné době ,,přezimuje“ v přezimovacích oborách 90 – 95 % jelení zvěře (KOSTEČKA, 2006). Počet ,,přezimující“ zvěře záleží na konfiguraci terénu, rozsáhlosti zájmového území a vhodnosti zvoleného místa pro výstavbu přezimovací obory. Důležitým opatřením při omezování či eliminaci škod, především na zemědělských kulturách, je správná volba především osevního postupu a umisťování jednotlivých plodin v rámci jednotlivých honů. Správně volená plocha pro pěstování plodin náchylných k poškozování zvěří dokáže mnohdy škody eliminovat nebo alespoň v kombinaci s dalšími efektivními opatřeními sníží impaktů zvěře na zemědělské plodiny. Základním opatřením je omezit pěstování atraktivních plodin (kukuřice, řepka, brambory, slunečnice) na polích navazujících na les. Pokud nelze plodiny pěstovat na jiných plochách, je vhodné alespoň kolem lesa zaset na šířku 10 – 20 m nízkorostoucí plodinu, nebo travní směs, pícniny. Důležité je, aby takto volené plodiny byly sklízeny dříve než hlavní plodina, či dosahovaly takové výšky, která umožní efektivní odlov přecházející
17
zvěře. Tento pás plodin umožní efektivní lov zvěře a zároveň se stane pastevní plochou, čímž se splní jedna z podmínek eliminace škod zvěří. Další možností je založení tzv. nárazníkového pásu (Vít, 1987). Jedná se o pěstování plodin v pásu cca 20 - 30 m širokém v okolí lesa, za účelem zastavit přecházející zvěř. Pěstované plodiny by měly být pro zvěř atraktivnější než pěstovaná hlavní plodina. Mezi vhodné nárazníkové plodiny lze zařadit: kukuřici, řepku, luskoobilné směsky, luskoviny. Na těchto plodinách se má zvěř napást, aby již v ohrožených porostech nezpůsobovala výrazné škody tj. již do nich zatahovat relativně nasycená. Účinnost tohoto opatření je nutné podpořit lovem zvěře na polích za nárazníkovými plodinami. Nutná je správná volba po sobě následujících plodin. Jelikož po sklizni plodin zůstává na polích dostatečné množství posklizňových zbytků, které jsou stále především pro černou zvěř atraktivní, hrozí proto na následně pěstované plodině vznik škod. I v případě že je např. po kukuřici provedena hluboká orba, tak se tato plocha stává po následující období výrazně atraktivní plochou pro černou zvěř. Po následném osetí především ozimou obilninou dochází při jejím klíčení k hlubokému přerývání půdy a sběru nejen zaoraných posklizňových zbytků a chytání hlodavců a hmyzu, ale i ke sběru nového osiva a poškozování nově osetých ploch. Vzhledem k výše uvedeným faktům je vhodné především po sklizni kukuřice na zrno, ponechat část ploch, nejlépe těch co navazují na les, bez chemického ošetření a provedení orby do jara. Jak se přitom často vlivem klimatických faktorů děje, po pozdní sklizeni následuje např. brzký příchod mrazů nebo sněhové pokrývky, která zamezí provedení orby. Tím, že je orba provedena na jaře, nedojde k výraznému poškozování osetých ploch v okolí, jelikož se na takto ponechanou plochu se spoustou posklizňových zbytků bude soustředit a následně i pastvit zvěř ze širokého okolí a tím se sníží její působení na okolní porosty. Jedná se vlastně o beznákladově zřízené odváděcí přikrmování zvěře se všemi jeho kladnými stránkami.
Správné myslivecké hospodaření se zvěří
Především na téma hospodaření s černou zvěří bylo už napsána řada odborných článků a knih. Pokud je ovšem všechny shrneme do několika vět, jedná se především o zastavení populační exploze a správnou sociální strukturu černé zvěře. Přitom tyto dvě nejčastější otázky spolu úzce souvisí. 18
Populační exploze se nám s pomocí posledních dvou extrémních zim a intenzivního lovu a opatření vydaných MZe - Doporučená opatření pro redukci početních stavů prasete divokého na území České republiky (zdroj: www.mze.cz) (na základě povolených vyjímek § 45, zákona č. 449/2001 Sb., ve znění předpisů pozdějších, byl vyjímkami povolen lov veškeré černé zvěře na naháňkách, lov černé zvěře pomocí umělého zdroje osvětlení atd.) podařila snad zastavit. Má-li se tento trend udržet i nadále, musíme upravit i populační strukturu uvnitř populace této zvěře. Nebude-li obecně v populacích spárkaté zvěře dostatek dospělých a vyspělých jedinců samčího pohlaví a k nim i vhodný poměr holé zvěře. Vlivem této skutečnosti například u černé zvěře do chrutí vstupují bachyňky již ve věku selete. Díky tomu nám bude stále růst početní stav populace nejen u černé zvěře. Je zbytečné a neúčinné opatření, když řada honiteb hospodaří se spárkatou zvěří dle všech pravidel a právních pramenů a přitom jejich sousedé uloví každý kus trofejové zvěře, jakmile překročí hranice jejich honitby, a to bez ohledu na platné předpisy a plány lovu. Příklad: z leče vyběhne kňour, který je na naháňce přítomnými střelci bez výstřelu ,,puštěn“ z leče a následně je uloven v sousední honitbě hned jak překoná hranici honiteb. Nehledě na jasné porušení zákona č. 449/2001 Sb. o myslivosti, ve znění předpisů pozdějších (odst. 2, § 45, písmeno k), r), s), u)), který např. zakazuje lovit jakoukoliv zvěř na čekané ve vzdálenosti do 200 m od hranic sousední honitby, zde hrozí i nebezpečí ohrožení zdraví nebo života z účastníků společného lovu ze strany střelce čekajícího bezprostředně za hranicemi sousední honitby. Na druhou stranu nelze nic namítat pokud při naplnění všech ustanovení zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb. ve znění předpisů pozdějších, dojde při individuálním lovu v sousední honitbě k ulovení selete či lončáka. U ostatních druhů spárkaté zvěře se opět jedná bohužel většinou jen o ,,silnější“ trofejovou zvěř (nad 3 roky stáří). Samozřejmě taková nejsou všechny MS, ale jak si lze i přečíst na různých internetových diskusích (např. www.myslivost.cz), lov na hranicích honiteb, především pokud se u sousedů koná naháňka, se provádí téměř po celé ČR. Dnes není problém, aby na některé naháňce byl v rozporu s prameny práva uloven např. medailový kňour, dospělá bachyně nebo trofejový jelen. Fotografiemi s tímto úlovkem se navíc některá myslivecká sdružení ještě pochlubí v některém z mysliveckých časopisů (např. Myslivost, 1/2006). V této fázi by pak měli zasáhnout orgány státní správy myslivosti a na základě takovýchto důkazů zahajovat s příslušnými honitbami správní řízení.
19
Lov zvěře jako nástroj k předcházení a snižování škod
Lov zvěře patří mezi základní a v současné době jediné řešení jak udržet přiměřené stavy zvěře v ekosystému. V současné době již nelze pomýšlet na možnost nahrazení myslivecké činnosti – spíše vlastního lovu např. návratem velkých šelem jako přirozených regulátorů spárkaté zvěře na téměř celé území ČR. Pro tyto živočichy, bohužel již na většině území ČR není vlivem výrazné lidské činnosti v řadě ekosystémů místo, a jejich zbytkové populace se vyskytují pouze v příhraničních pásmech. Během celého vegetačního období bychom měli soustředit lov zvěře, která může způsobit škody na pěstovaných plodinách a porostech, do míst, kde tyto škody vznikají. Proto lovecký tlak musíme vyvíjet v těsné blízkosti těchto ohrožených kultur a podle místních možností a dohod se zemědělsky hospodařícím subjektem i v nich. Zvěř bychom měli rušit lovem především v těch částech honiteb, kde se pěstují atraktivní plodiny s rizikem vzniku škod a poškození a naopak v přilehlé lesní porosty a mlaziny by měli zůstat ušetřeny loveckému tlaku. Dle mé vlastní praktické zkušenosti mohu říci, že výrazného úspěchu v omezení dopadů černé zvěře na danou plodinu dosáhneme pokud z tlupy, která ji navštěvuje, ulovíme lončáka nebo sele. Vedoucí starší bachyně zpravidla na delší dobu odvede tlupu z dané lokality, a tím pádem se sníží riziko působení škod. Naopak jako opačný efekt může působit, pokud ulovíme vodící bachyni. V případě, že byla s ulovenou bachyní selata sama budou se po delší dobu zdržovat v místě ulovení matky, kde je z jejich hlediska nejdostupnější potrava. Takový to zásah do populace je většinou jen příčinou dalších škod na zemědělských plodinách. V tomto případě bychom se měli pokusit o jejich co nejrychlejší ulovení. V polních kulturách, které dosahují značného vzrůstu (řepka, slunečnice, kukuřice), je důležitá spolupráce s místním zemědělským podnikem. Ten nám může lov černé zvěře usnadnit pomocí vytvoření průseků v takových to plodinách. Průsek by měl být široký cca 10 metrů což jsou 2 až 3 záběry sklízecí mechanizace (viz fotografie č. ). Jako nejvhodnější se jeví vytvoření průseku zasetím jiného druhu plodiny s výrazně častější nebo dřívější dobou sklizně (vojtěška, ječmen). Na takto vytvořené průseky zvěř mnohem lépe a častěji vytahuje. Z mých osobních zkušeností totiž v okamžiku, kdy do vysokorostoucí plodiny (kukuřice, slunečnice) vjede sklizňová mechanizace, byť pouze za účelem vytvoření průseků, tak ji černá zvěř v průběhu prvního večera do východu slunce většinou opouští a pak dlouho trvá, než se na dané pole opět černá zvěř vrátí. Tudíž nemá smysl vytvářet 20
průseky 1 – 10 dnů před úplnou sklizní plodiny. V případě, že jsou průseky vytvořeny již při osetí pole nebo při obsékání kukuřice na siláž je vhodné do nich umístit lovecká zařízení pokud průseky nejsou vytvářeny již kolem stávajících loveckých zařízení. U pojízdných posedů je výhoda rychlého převozu na místa na kterých zvěř přetahuje přes průsek. Posedy, lovecké žebříky jsou nejen vhodnější pro vlastní střelbu, která je z nich pohodlnější, ale hlavně bezpečnější, jelikož v pozadí za zvěří, kterou chceme lovit je půdní povrch. Zvlášť v období dozrávání palic kukuřice je třeba si také dávat pozor na samozvané sběrače, jelikož se kukuřice stává i předmětem krádeží.
Závěr Lesní dřeviny, polokulturní, ale i kulturní trávy a byliny jsou přirozenou součástí potravy všech druhů volně žijících býložravých živočichů. Z toho plyne, že živočichové mají vždy vliv na obnovu lesních ekosystémů a podle velikosti své populace a úživnosti daného prostředí, se podílejí na škodách a poškození, která vznikají na lesním či zemědělském hospodářství. Úkolem správného mysliveckého hospodaření je tomuto negativnímu působení zvěře na okolní ekosystémy zabránit nebo ho alespoň zmírnit. Při řešení dané situace by se mělo vždy vycházet vždy z konkrétní situace a lokálních podmínek. Důležité je vždy správně určit příčinu vzniku škod, tj. druh volně žijícího živočicha, který danou škodu způsobil (myš, srnec, černá zvěř). Následně je nutné správně určit i příčinu vzniku škody či poškození. Někdy může být opravdu příčinou vzniku škod přemnožení daného druhu zvěře, ale mnohem častěji se jedná o souhru více faktorů zejména antropogenních vlivů současně působících na konktrétní lokalitě. Zcela běžným a každý rok opakujícími se a vzájemně propojenými faktory, jsou: nedostatek přirozené potravy, nesprávné nebo chybějící především podzimní a zimní přikrmování, nevhodné krmivo, nedostatek klidu pro zpracování a natrávení přijaté potravy zvěří a především nesprávné hospodaření ,,management“ s chovanou zvěří. Vlastní omezování škod působených zvěří je vzájemně provázáno s celou řadou opatření, z nichž pár jsem se zde snažil nastínit. Mnoho preventivních ochranných opatření mají v rukou i samotní myslivci (kontrola a jednoduchá oprava oplocenek, umisťování zradidel atd.), na celé řadě další opatření se mohou podílet po dohodě spolu s majitelem a hospodařícími subjekty (nátěr repetentů, výstavba oploceném). Z toho to hlediska je nutné, aby plně fungovala spolupráce nájemce honitby, majitelů a uživatelů zemědělských, lesních pozemků a taktéž orgánů státní správy. 21
Na závěr berte prosím tuto sérii článků jako snahu o pomoc a radu všem těm, kteří se snaží především v zemědělské krajině o výsadbou dřevin a zakládání pastevních ploch, jak tyto výsadby ochránit, aby skutečně splnily cíl a zvěř je nespásala dřív než budou plnit svůj účel.
Kontaktní adresa : Ing. Roman Jelínek Středoevropský institut ekologie zvěře, Šumavská 416 – 15 CZ - 602 00 Brno, tel: 604 284 608
22
Použitá literatura BALIŠ, M.: Jelenia zver, Bratislava, nakladatelství Priroda, 1980. 335 s BOISAUBERT, B., MAILLARD, D., GAILLARD, J. M., PICARD, F.: Use of biological indicators (shrub browsing) to appraise roe deer density, Sborník 19'h ILJBG Congress, Trondheim, 1990, s. 308 - 314. HINTNAUS, J.: Výživa a přikrmování srnčí zvěře. In: Srnčí zvěř, Litoměřice, 1996, s. 36 - 44. HOFMANN, R. R.: Wildbiologische Informationen ftir den Jdger. Stuttgart, 1978, 144 s. HOFMANN, R. R.: Evolutionary steps of ecophysiological adaptation and diversification of ruminants: a comparative view of their digestive systém. Oecologia, 78, 1989, s. 443-457. GARAJ, J.: Návštěvnost lesa a denný rytmus aktivity jelene zveri, In. Vývoj, súčasný stav a rozvoj ochrany lesa, Zvolen, VŠLD, 1983 KORHON, P, ZABLOUDIL, F.: Význam vody pro zvěř. Myslivost č.9, 2006, s. 38 – 39, KOSTEČKA, J,: Přezimovací obory a oblasti chovu zvěře jako nástroj ochrany lesa, sborník ze Semináře – Předcházení škod spárkatou zvěří, Hranice na Moravě, 19 – 20 října 2006, s. 31 – 34, 56 s. KRČMA, J.: Okus dřevin působených spárkatou zvěří na ŠLP Masarykův les Křtiny, Kandidátská disertační práce, MZLU Brno, Ústav ochrany lesů a myslivosti, 2004. 85 s. MAYLE, B.A., PEACE, J., GILL, R.M.A.: How many deer? A field Guide to estimating deer population size. The Research Communications Officer, Forest Research, Surrey, 1999. MITCHELL, B., KIRBY, K. J.: The impact of large herbivores on the conservation of semi-natural woods in the British uplands. Forestry, 63, 4, 1990, s. 333 354. NEČAS, J.: Jelení zvěř – Myslivecký chov, státní zemědělské nakladatelství Praha 1959, 196 s. NOVOTNÁ, P.: Škody zvěří na lesních porostech ve vybraných honitbách Plzeňska, Bakalářská práce, Brno, 2006, 53str. ONDERSCHEKA, K., VODŇANSKÝ, M.: Wuntertiitterung des Rot - und Rehwildes. Wild und Hund, 90 (11), 1987, s. 437 - 465. PADAJGA, V. L: Ekologičeskije osnovy upravlenija čis- lennosti olenich v Litovskoj SSR. Diss., Tartu, 1984, 33 s. PFEFFER, A. et al.: Ochrana lesů. SZN Praha, 1961, s. 9 - 15. ŠVARC, J. a kol.: Ochrana proti škodám působeným zvěří. Praha, 1981, s. 143 VÍT, A.: Omezování škod působených černou a jelení zvěří, ČMS ve SZN, Praha, 1987, 35 str. ZATLOUKAL, V.: Úloha a postavení státní správy při řešení škod zvěří. In: Škody zvěří a jejich řešení, MZLU Brno, 1995, s. 59 - 62.
23
