ASm^

y

1

•^

Jim

O

^

••*•_

>^C

••" ^^

,->

/orAKA/í DOB/AS

•'*:r

-^ ?2

m^

.

CONFITEOR BÁSXH J.

S,

MACHAR (i

88 1

A,

— 1886.)

KABINETNI OIHOVNY

SVAZEK

XIX.

i

v PRAZE. TISKEM A NÁKLADEM FRANTIŠKA ŠIMÁKA. 1887.

J-

J.

ARBESOVI.

Drahý miste! ješt na kdy jsme yPamatujete mých verš? Pamatujete na se

chvíli,

dání

se

mluvili o vy-

úryvek

tento

tehdejší rozmluvy:?

Já: Nevím,

nž

bych,

jako

pro jiní,

má

svj

ideál, za

pítelem didaktické uil k emu

bojoval,

poesie nejsem, bych národ to

Xemám

to vydávati.

nemu

—

tedy sloužiti?

Vy: Pravé uméuí neslouží nikdy všedním po-

tebám

lidstva.

Podejte jen

podejte jen sebe jako

co jest v nitru vašem,

to,

lovka

—

a to postaí.

Miste, nenapsal jsem tento Yáš výrok, by mi byl štítem ped vivisekním nožem kritiky chci Vás jen na ta slova upamatovati a íci, že krom

—

úcty a obdivu jest

to

vdnos

za

n,

z které

pipisuji svou první knihu.

Machai'.

1*

Vám

Vstupní

dialog.

:

:

Oban

^ová

knížka? Radost vru krev mi v žilách rozpní, když tak vidím stále zkve'tat naše eské umní, hrdostí mne vždycky plní, že i písná cizina

našim duchm vzácné laury sama v elo pipíná, však mi líto pece jenom, zarputilí poeti, že nechcete našich pání, našich stesk slyšeti hle,

jak celý národ kráí, jak

ádem

stroj

velký v pohledu,

vzorným, svornou prací neustále ku pedu,

emeslo i vda vážná v stroji tomto koly jsou neúnavn pracující k pedu pílí ohromnou, jen ty s umním svým stojíš bez práce a zápasu,

zpv tvj má

sic dosti citu,

hezkých nitra ohlasu,

však

Básník:

mj obane, ty chceš, by umní mé bylo kolekem jedním též? Což není dosti na tom, že upímný mj zpv vždy hrdostí t plní a pní tob krev? Ptozumím-li dobe,

—8— Oban: Pravda

trochem ironie dl^

je sic všechno, cos tu s

avšak naše doba žádá trochu více za údl, což ta hrdos, což ta sláva

— pozoruj náš rnoudrý vk:

všecko, všecko zhynout musí, z

eho

nejde užitek.

Napsal už sám, tuším, Horac ve tiburském Spojit užitené s

krásným

—

umní

cíl

vátiší:

nejvyšší!

záná meta, ku které máš vždycky plout, že vám možno pyšn dnes je zavrhnout!

Slova moudrá,

divím se jen,

Básník Ah, tedy Horac! Prosím, bud mi a

požadavk

svojich

te

po vli

mi ekni formuli.

Oban Tož hled! Celý národ nyní vede o své

vky

žití boj,

me,

pro njž hotovily zbroj, dob, vdná bude tob zem: Ude v struny lýry svojí, bud své vlasti Tyrtaeem! zapj, zapj lidu svému do boje zpv vznešený,

pro njž

ostily

krásný úkol máš v

té

v jiskry lásky k vlasti dmýchej, až se vzejmou v plameny, vzbud svým zpvem mrtvé pedky z zapomní mohyly, ukaž nám, jak vzorn oni krev svou pro vlast prolili, mládeže si dále všimni, bud jí rádcem, pítelem, ji dávným zašlým ctnostem taktuplným zetelem, synm našim dobrých rad vždy dávat mžeš v hojnosti, dívkám istý zpv tvj ukaž pravou cenu cudnosti

u

:

Básník

:

Výtená to pání! Tož pozaunem má být píse, která v boj t dív musí rozlítit,

Dost!

má

v boj o život a o

obane

est

teba chorál?

ti

mj

i

moudrý, máš málo žurnál, dechu už v nich málo, že musíš tady zdát,

by

umní mé

Aj,

Což besedy

ei

jich

k

pišlo tvé jiskry rozfoukat?

tvé, spolky,

což tvoji eníci,

ohnm

velkolepé, vším

jež

nad bahnem

se

sršící,

bludikami

tvé hrudi nedolétnou a

vznesou a v

jsou,

bahn zahynou?

Ci v hrudi tvé jen troud je a jisker není tam,

a teprv píse vložit

má

A

dobe

uitelé

tvoji,

tak

v ni lásky

ti

plam?

placení,

umní, pedky vzbudilo

tak špatn uili t, že voláš

by

z

zapomní hrobu

tvé

a chabncucí tvé hrudi tím

síly dolilo?

—

to nápad veselý! Být mládeži tvé rádcem pak máš drahé školy a vzácné kostely á stkvlé kazatelny a knihy uené

Na a

moudré professory

též

A

cudnosti, jež dnes je

já

udlat

mám

berle,

dobe placené? staenka uvadlá,

by zcela nepadla?

A

Oban Máš vru pkný zápal, však dív nech mne domluvit,, vždy já nikterak jsem nechtl drze urazit tvj cit;

10

yím, že miluješ své snní, že se nezekneš svých dum,

nuže najdeš chvíle prázdné oddati se milým snm, myje též ísti budem, však — jak žádá náš to vk

ba,

hled, by

umní

tvé neslo

pedem

—

onen užitek.

Básník

A

ne-li?

Oban Pak

svými

setr nás

máš-li krásu, dobrá,

city,

vzdechy své

my jsme

si

nech,

na stkviejších základech

Bohem zem je dnes zlato — dá ti je tvé umní? Ó jen jdte, jdte spolu, snoubenci vy zmámení, pak vypustí duši

uvidíš je schnout a vadnout,

dá

ti

odkaz velkolepý

—

na

vky hl

svou,

žebráckou

Básník Tož, poesie, zhyn, než býti

dvkou robnou

za ten chléb hanebný ve službá^^h kramáe,

nedli smí vžit svou sukni zdobnou a chvilku pobýt u svých boh oltáe!

tou, jež jen v

Ne, nikdy, obane, se nedokáš té chvíle,

bys uzel sníženou

a

jí

ji

v mrzkých službách svých

snad porouel svou hlavou jenom chýle

neb- otrocký

svj bi nad

její

šíjí

zdvih'!

—

11

—

Ke, nikdy, nikdy ne! Však poznáš k hrze svojí, že spoutat nedá se tím nízkým ádem tvým, že velká, vznešená v té jasné výši

kam že

není pístupu tvým

písným zrcadlem

stojí,

rukám kramáským,

své doby, nitra tvého,

že isté lidskosti je schránkou jedinou,

že bude soudcem tvým a soudcem lidstva všeho,

a

její ortele

že nikdy nezhynou

—

však nikdy nebude tvých pákou nutných íi dmýchat v srdce troud a svítit v hlavy

a nikdy nebude tvých praeceptorem a gouvernantkou tvojich dcer!

-^•4-

syn

in šer,

Kapitoly z mého románu.

I.

Po

plesu.

ílak stíbrný háv sníh se tpytí,

jenž kryje stechy taškové,

oknem zím, kam jemné mi vdechlo jitro lednové.

je

Má

hlava tžká.

Y smsi

kvítí

hrniivé

v ní vše zní z noci probdlé, ty valíky, ty polky divé

a tverylky ty veselé!

Zas vidím v

sále

plném svtel

jen postavu tu arovnou,

k níž všechno obrací svj zetel, a jež je plesu královnou.

Od

hlavy rusé tak je krásnou

až k nožce

s

bílým stevíkem,

že bytostí se zdá být žasnou, jíž

sídlem není všední zem.

l(i

A

tolik kouzla,

hudb

v té

že zdá

se,

nhy,

vzletu

drobných nožek má, pro ni tanec svtu,

pro tanec ona stvoená!

Mn

hudby zvuku

buší srdce, v

smím

její tílko objímat,

tu malou,

mkkou

a sálem lett v

A smím

tisknout ruku

rej

s ní jíti

a chvat!

promenádou,

kde smích a vava šumivá, kde zím, jak kolem na mne adou plá sok závist zuivá!

A

živý hovor

hned

se snuje

bez hloupých poklon, bez ozdob,

jak si

pi

setkání vypravuje

vše dvé

Má

kráska

již chvilkou

známých

eí

z

dávných dob.

roztomilou,

perve vábný smích,

vzpomíná dobu na minulou, na píhody let prožitých.

O dtském mluví svtlém ase, kdy škola vládla všechnm snm,

—

uila

o kláštee, kde

tem

A

—

17

se

dlouhým, fádním

ržencm.

malování, tanci, zpvu,

jenž

pn

klenbách svatyn,

jest v

nu, všemu, co ted krášlí

dvu,

pak mystériím kuchyn.

A

mluví o sve'm rodném domu,

jejž

plkruh parku

objímá,

okno v šeí strom, že v let stín a vni má, a

její

že ted

tam smutno,

a

na

listí

nm

sníh jen leží

prolétá,

jež 8 aleje, když vítr bží,

smutným letem tepetá

se

Pak

.

.

.

praví mi, že zpívá ráda

a ráda zvuk

má

piana,

a vždy, když tma v park smutný padá, že hrá a zpívá Schumanna.

Že

„Stolistku" tia „Slávy Dceru",

vzpomíná smíchem zvonivým, že znudily v

ji

ob vru —

tom krásce mé

se nedivím!

2

.—

A

—

18

hned zas vtipem ízným stihá

zrak mnohý sáhi u stny,

zkad na mne marný vztek a na ni pohled zdrcený!

Má

hlava tžká.

V

.

se .

míhá

.

smsi hmivé

v ní vše zní z noci probdlé, ty valíky, ty polky

div

a tverylky ty veselé!

O vzhru a ji

listí

na

uzím

v park,

nm

ted tak krásnou, svží,

až zdvihne v

A

okn

tma až padne v

zvuk

kde sníh jen

v peletu,

pjdu

rolettu!

bílá lada,

slouchat piana

—

má krásná v podveer tak ráda vždy hrá a zpívá Schumanna!

leží

11.

Podobizna.

^

tch

etherických krásek není,

jež dvorné

andly zde

zvem',

na jejichž h'ci žití chvní zápasí s hrobním cypišem. Je štíhlá jako lesní je jako

víla,

ervna vábný

rže

je jako plná

zjev

bílá.

v níž byl by žár a lesk a krev.

Zrak modrý kryt v

nmž

je

asou dlouhou,

celá duše její

hned sniv

z-í,

píse

plá,

hned hoí touhou,

jak

její

Má

vábné' rty, z nich vzíti jeden

veselá!

polibek v žáru blaženém

mé

duši usouzen

jej

mním

s

11

—

Eden,

pekla plamenem.

9*

— Má

20

—

svtlé copy divné krásy,

jak jemný, zlatý vodopád

—

chtl bych tak hlavu skrýt a

umít

v ty vlasy

v nich tak lehce, rád!

Má ruku

trochu opálenou,

—

jemný samet stkví ruka být mi usouzenou,

jež se jak ta jí

nedám za pl

O

krásná, až mít budeš dceru

království!

.

—

když osud urí vlí svou

já

nepeju

jí

toho vru,

co lidé tady štstím zvou,

mst

ne palác, který v ne koár, šaty, klenoty

a

štíhlos

má

a

chzi

stojí

—

tvoji

zrak, rty a copy jako ty!

.

.

,

.

——

!

ni.

Od dvou do

^a jež

tí.

chvilka krátká, odpolední,

kyne

v

parku

tichosti,

ty dít nevíš, od dne ke dni, co

psobí mi hokosti

mj

vážný, pijdeš, andílku však jak ten pohled zamrazí,

Ty

když

s

tebou, jako duch

tvj

strážný,

tvá písná matka pichází!

V líc

je

ní

dávno shasly mladé žáry,

mnohá vráska pokrývá, rozumná jak mudrc starý

a jako Argus bedlivá. Jí v -a

líci

stopy dávné krásy

rysy podobné tvým

zím,

jak trpko mi, že ona asi tvým obrazem je budoucími

22

Ten a

pohled zatlauje v srdce krov,

námi na posmch jen snuje

s

e Já

její

každý zápal

lili

plnou nudných, všedních slov.

denn

si

po

ji

k

dím, že

obd

zívání

prospšno

je

pospati,

e

nutí mojp,

však od procházky nezvrátí.

duch mj nové sít na bdlos jr'jí napíná, vždy odvede mi tebe, dít,

A marn

když

bije tetí hodina.

Co plátno

mi, že

mohu

jak hlava tvá se otáí

—

stíci,.

—

zná asto pohled mnoho íci, však pohled lásce nestaí.

A

naše láska býti

mže

—

zem jest pro nás, drahá, jenom rže,, k níž pivonti nemžem. tou nejkrasší, již hostí

IV.

Smutení 3^ak

nesluší

ti

šaty.

ten šat

snžný,

v nmž na plesu jsem tebe zel, ba modrý ne, v nmž zjev tvj nžný jde do koncert, divadel,

jak erný háv dnes, moje milá,

vdk úd

jenž objímal

tvých,

když jedné na pohbu jsi byla z tet uvadlých a svárlivých.

Tak vábn erný klobouk

skrýval

tvých svtlých zdobu kadeí, tak z pod závoje zrak se díval

jak diblíku dvé z zášeí, a

pvabn

tak smutek

a roztomile s

veselostí hrál,

že nadšen, drahá, v tyto chvílfr

jsem jedno sob vroucn pál:

24

—

pro kouzla nová, smutkem vsetá, jež na

tob

se zastkvéla,

by nkterá ti brzy zase umela!

tvá svadlá teta

!

!

v.

starý motiv.

*ÍM]á milá pišla dneska sarna, to

—

poprvé

Ta písná prý

ó jaký ples

její

gardedama

díme sladkým spánkem

dnes.

Je máj, a den byl v celé kráse, pln

vn,

a dlouhá

písn alej

jak družiek

veselé,

blala

ad

se

v kostele.

eem

zdobným jak jsem chystal k sklad, slov nejkrásnjších velký

Ó

když spatil jsem ji krkem drobným pod klenbou strom pospíchat

Já

cítil,

jak

líc

jak

mne elo

má hoí

pálí,

do krve,

tak bylo mi, když, školák malý, jsem k zpovdi šel poprvé.

— Má

—

milá pišla, v oích smavých

radosti blesk

jí

26

jasn

—

plál

však já zapomnl všech slov žhavých,

I

ei

ku

jež

niilka

a

e

má

jsem sformoval. se náhle chvála,

tak všední poíná,

bdla

jak nad každým by slovem zas censura dnes, matina.

A

vzácný hovor ten,

Bh

ví,

jejž

máme.

jak bloudil široko,

až oba teskn vzpomínáme na krásnou dobu rokoko,

kdy v pestrých šatech páni, dámy, a v snhobílé paruce

mí

hráli

vážn

po
v kruh držíce se za ruce,

pak v erných šatech ze sametu když tpytné hvzdy svítily jak pi pohebním menuettu ve stkvlvch sálech tanili

—

—

.

.

.

VI.

v dešti. ^ak olovo jest nebe kalné, a déš se snouVií s vichicí, a žluté vody proudy valné se

hrnou pustou

Líc mrzutá se

ulicí.

nkdy mžikem

u oken mihne pokraje, a dole oban pud deštníkem jde

mokré šosy

zdvihaje.

mé drahé dít, když as tak hloup vede Co dlá

as

si,

zda ku klavíru sedla hbit a bije v bílé klávesy?

Neb ílko

svoje

podepela

nad verši, jež jsem pines" jí, i album stkvostné otevela a nad mou podobiznou sní?

— Neb

horší se, že

a dešt,

vtr

nám schzku

-

28

mraen

síly

divý vztek

dnešní pekazily

a kouzlo našich procházek?

Ó hnvem plá a ílko chmouí, zím ji v okn stojící,

ó

a kletbou stihá drsnou

a zablácenou

ulici,

vždy nemže

mj

boui

andl zlatý sí

dnes opustit tu nudnou

a nésti nové, drahé šaty

na vztek a odiv pítelky

I

VIL Tichá láska.


A

vrh' se v bílé vlny

k Sestu

ploval píbojem.

Piomeo, ten sliný, mladý,

když utich' denní ruch a shon, zed pelezl vždy u zahrady a stoupal k milé na balkon.

A co

jiní reci

smlých

velké slávy

in

vyvedli,

by jeden pohled usmívavý a bílou

ruku

zahlédli!

My, dti doby pokroilé,

tm rekm jich

smjeme

iny teme

se všem,

z dlouhé chvíle,

však nejdem za jich píkladem.

—

30

-

Když veerní vzduch jemn vlaje pi jasném zpvu skivánk, a ve skle oken rudé hraje

zá

stkvoucí zlatých

Když na východním se plný

msíc

ervánk. nehi tiše

zastkvívá,

a z tní celé žabí íše

hudba

zní

Tou

my

——

divná, truchlivá

klidnou, šumnoii,

chodíváme

osamlou

alejí,

kde pod nohy se kvty jež vtry za den sevjí.

stelou,

A

voln pi tom hovoíme o mnivých dne píhodách, o všem, co

kolem sebe zíme,

co bude se

nám

A

za

zdáti v snách.

mrákem pak zíme

jemným,

mého doutníka, jak stoupá hávem strom temným jenž plyne z

a v tásních jeho zaniká.

Smích,

—

pomlka

tak stálá

a vážná slova,

zmna

neznaví

—

—

ol

—

až zhasne tnse ervánková, a zavane dech zimavý.

Má

milá zahalí se plaidem

dom

a jdeme

a

msíc

své lesky

A

bez spchu,

v svtle modrošede'm lije

na stechu.

slyšíme pak ješt z dáli,

jak šumí našich strom sbor, jak by si ze sna povídaly te'

naší lásky rozhovor

.

.

.

vin.

Dobrou noc!

^v ji

kteí jste jen jednou zeli krásnou pi tanci, kteí jste snad uslyšeli

y,

štíhlou,

vjj ji

zpívat sladkou romanci,

hned

vy,

se rdící, jestli

jen pohled

na vás

její

man

pa,

matin levé' stran podveerních promenád,

když po šla z

ó rcete, kolik

by

dali jste,

vám by v té

ji

rok

žití

když ve chvilce

bylo

suknice a

možno

zíti

košilce,

otci, matce krásnému dni za vše dík a smjíc se neb pjíc sladce, jde se svíkou v svj pokojík!

když „dobrou noc!" dá a

.

.

.

— Rád vím,

33

—

závidíte tomu,

jenž zítra, plný sladkých dum,

pod klenbou tmavolistých strom naslouchat bude jejím snm, jež spánek pines' ve hojnosti,

když v dlouhé, tmavé asy pa, jež jednou v tajné budoucnosti jim obma se splní snad!

A

véru pod tím

ílkem svdným

jen istý sen vždy proletí,

vždy polibkem je otec cudným, a matka kížkem posvtí .

-•4-

.

.

IX.

Lístek.

^V mé

jizb, jejíž okna vedou

na širou, dlouhou ulici, kde lidstva proud a vozy jedou ve hluné', víné smsici, svých milých vzdálen, skláním elo,

a vzpomínám

ó ješt

nic

dn

zašlosti

.

.

.

mne nerozchvlo

tak istou, tklivou radostí, ni eposy, jež

kdy jsem etl,

se všemi krály, hrdiny, ni

romány, kde vždycky zkvetl

v dvou srdcích kvítek nevinný,

písn, kritika jež slaví svým uznáním a frásemi,

ni

ni povídka, jež

národ baví, ba žádná kniha na zemi.

!

.Jo

jak dnes mé milé v

nmž

T némž již

lístek malý.

dvé je prav opi snýcli chyb, píše mi, že opadaly

hndé

±e zdráva

listy

našich

je jak ilé

že ráda by

mne

prý

jej

lip,

ptáe,

spatila,

že psíka má, jenž «což

—

pes hl skáe,

sama uila

-^-í-

X.

v pedtuše. JTvé písahy, tvj zápal, sliby ony divn pronikly mi duši celou,

tak

jak dissonance, jež se mísí v tóny, když struny tknuty rukou neumlou. tvá,

„

vn

tvá !"

snad v podzimku

žár nový v mladé duši tvojí vzplane a písahou svou po

zpsobu starém

zas nadchneš jiné srdce rozhárané!

A

snad v tu

chvíli, již ti

pée

a starostlivá

osud chystá,

dobrých

lidí

krb, kde by blaženos tvá byla jistá

a nevstou snad.

t

matka

jenž usedlý

mnohý zrak

již vidí

tvá již vyhledala muže, je,

tys poslušná

—

snad nazývat

t

mnohé

cnosti chrání,

než svadnou slední rže,

budou milostpaní!

i s jarera

—

37

—

T,

zasmješ se nad tou láskou naší vzpomínkou na ni bezcennou, nad i mír domácí pak bude tob dražší, a budeš vzornou, milující ženou.

Kéž kol mé blavy dív noc erná a krvavý erv nií moje tlo i

a

visí,

chladne' rty, jež líbala jsi kdysi,

srdce, které

t

tak rádo

mlo

-f-«-

.

.

.

xr.

Pozvání. J\ía toto tylistové psaní, na tolik dojímávýcli vt,

na

vzpomínky a naíkání jsem na zpovécT. neekal já

Však svdí

to o

dobre'm tónu,

tchto velkých vážných dnech^. váš pln je shonu kdy celý

že v

dm

a tone stále v starostech o toilettu, o povozy, o upravení výbavy, o kuchyni a

—

vdí

bozi

o jaké

ješt pípravy,

že jste

pec ješt

—

našla chvíle

kdes v nerušeném ústraní a popsala ty lístky bílé

a pidala k nim pozvání

1

—

30

—

Však chtjíc asu šetit a

pe'ra,

slzí

více

vy]hanýcb,

a etiketty služebnice, být v zásadácb

pec vrna

svých,

tu pozvánku jen, jako všude, jste

ta

a

mohla

poslat, spanilá,

litografm k sláv bude by zcela staila

mn

.

.

.

—

XII.

Pi svatb. ^vá Pro

svatba byla v našem vrhla's tenkrát

chrám

kradmo na

skrz závoj bílý, prsvitný,

a

mla's v oku záe

dosti,

jen pohled plný útrpnosti,

jak žebráku groš soucitný?

Snad

tvé

chze zvuky

mn

pekel muky,

myslila's,

že vzbouzí ve

a v chvilce slovo rozhodné až rozlehne se

mou

duši

chrámem šerým,

meem

dvacaterým

že zachvátí a probodne? Ci

náhradou byl pohled jeden

za zti'acený a spolu

mé

meem

lásky eden,

andla,

jenž zaplál tehdy na znamení, že k návratu již cesty není, že ráj mi ztracen docela?

.

m

!

— i

lékem mel být

—

41

srdci

mému,

bych nezávidl zvolenému, jenž nosí vzácné šediny,

prvodcem má

že

nho

kol

být tvé pouti,

že se budeš pnouti,

—

jak bretan kolem ruiny?

Lid

a

tísnil se

nad krásou

šuml

chválou

neskonalou,

tvojí

nad snhobílým šatem tvým, já slyšel, jak

t

litováno,

pak v náhlém tichu

tvoje: ..ano",

jak znlo zvukem stíbrným.

A

v chvíli té

—

jak vždycky bývá

ruch nový povstal, tíse živá,

e šumla,

a kolem mne

je

cizí bolest lidu

v té chvíli

všech

líc

zrak

jsi

pro

osou byla

v šeru kostela!

A pro? Pro a

má

milá;

len rej

zrak

ten pohled lítostivý

vrhla v chrámu zášeí

Mj

cit

byl jako

ob

?

a

—

smrti,

úzkos díve zdrtí, než rozhodný ráz udeí

již bol

živý,

— V

té chvíli myslil

jak odekneš

se,

42

-

jsem juž voln,.

krásná, boln,

za nocí ledna mrazivých,

tch šumných zábav

karnevalu,

kdy zvykla's královnou být sál a postrach družek žárlivých

XIII.

R

V tom

^

e q u

starém šerém

a zaslzeným okem

Nad modlitby

e m,

chrám má

milá kleela

modlitby hledla.

v

Xa kru hudba znla requiem tehdy bylo

i

a

—

své níže

píse smutná tak, mé milé vlhnul zrak

pak elo

a za slzou se slza v ty

sklonila,

listy ronila.

„Pro

i

pláeš, moje milá, co šeptáš žalným rtem^ šumí v tvojí duši též smutné requiem?

Vždy vera

chrám jsi vera, nuž pro

tomto

v

tvá svatba byla

byla samý ples, ty slzy dnes ?

Snad vzpomnla's si nyní a poínáš se chvít, na zniecé mé štstí, na pohbený mj klid?

44

Pro ^i

pláeš, moje milá,

dokonce

ti

líto

Až jednou

—

i

želíš

toho snu,

mých osamlých

dnfi?

z rána, milostpaní,

tak z bílých

pein

vstanete

a v snžné toilett ranní si

k vonné

káv

sednete,

až dozní cinkot bílých šálk i

vašich dítek hlaholy,

a jak by

pes moe

šly v dálku,

je vypravíte do školy,

a manželovi suché tváe až zlíbá ret váš zvonivý,

a

pjde do

ten

lovk

své

vážný, šedivý,

až podepete v

pak tmi

kanceláe

prsty

nud ílko malými

—

zda vzpomenete pak, ó milkOj

na ten svj satek v podzimí?

Ne na

oblohu, jež se tmla,

ne na žloutnoucích list pád, ne na hudbu, jež z domu znla, ne na dvacátý listopad,

-

!

však na ten

—

když jela

—

45

sten, jímž

zaúplo,

jste tak v

—

rozmaru

to srdce, které' krvácelo

pod kolem vašich

koár!?

.

.

,

Ó vím, vzpomenete v snní si všeho, co v mé hrudi tkví, jak nerozumných zanícení, jak dtských rok bláznovství!

A

tónem

tím, jenž vždy

mne mrazí^

vy vyuíte dcerku svou, že láska je dnes šedou frásí,

a vším jen chladné cifry jsou

— a

Nuž pro

pro

ty slzy

pi

.

.

,

requii

ten lítostivý vzdech?

vždy, krásoá, pece ješt

žiji,

a tak se lká jen na hrobech

O

nelkej víc,

když

vždy

líce

tolik slz je skropí

vždy musila na slabos tu

bys, myslíc

—

zblednou^ ti,

jednou

se zardítil

—

XIV.

vštba. Od svatby tvojí myslím stále na jednu chvíli v žití svém: lij^l veer, mraky naeroalé se tžce nesly nad krajem. A

na zahrad pro zasmání od cikánky, jež jírišla k nám, my dávali si hádat z dlaní, a na tu vštbu vzpomínám.

„Ta ára,

jež se

dol

vije

druhou rýhou tvoí kíž, to znaí, že t uštkne zmije, a

s

k

níž s

dvrou

Mn

bylo, jak

šleh'

po

se ijriblížíš!"

—

by vichr zimy studeným, než klidný byl jsem ped druhými, ha. smál se smíchem nuceným.

mn

biem

— Yšak asto

v

47

—

dusné lesní

tiši

pod jedlemi a bízami,

kde hál se, opustiv svou skrýši, had se zvláštními skvrnami, neb v kotou svinut blíže cesty zas jiný dímal klidným snem,

neb pes hnijící vil se klesty a zlostn šlehal jazykem, já ubíhal vždy dále chvatn,

ó

mne sáh' — vykládal jsem vštbu špatn,

a

zbytený byl tenkrát

a zimy dech vždy na

Ted znien

klid

i

strach!

moje

síla

a myslím jen, ó spanilá, že

by

jsi

se proto narodila,

se ta

vštba

splnihi!

.

.

.

XV.

Podzimní

lístek.

tkal po tch zuámýcli místech,

^lá v lese

kde bloudili jsme v žárech léta v stínu, kde zamyšleni v ševelících listech jsme poslouchali vštbu kukaiuu. Les

promnn. Bíz vlené

šaty zídly,

že ani pustých hnizd už neutají,

u paty bledý chrastavec jim sídlí a hndé' listy trávu pokrývají. Kol pusto, ticho; zde dub mnoholetý ,

své

vtve

a smutno

vtrm tu,

ku

he

rozestýlá,

jak v srdci, v ktere'm

svým žhavým žárem láska

A

s

vrcholku

havrani

s

ted!

krokem poplašeni

krákotem se vznesli etou

tak v nitru, jež se hrouží v

vzpomínky

živé vstanou s

kvty

otrávila.

—

zapomnní

hudbou kletou.

49

Mha

strom hlavou

lesem houstne. Chví to

a mrazné ticho dýchá bor se tmící, jen

asem

slyšet z dáli

pronikavou

sýkorek píse v tmavé borovici. Již

pry,

již

pry, mné zdá

se,

tch hlas,

že z

mj v hndém, svadlém se svdk šastných as

jež vzbouzí krok

výsmchy

chví

a zdají se v

mém

srdci ísti

.

.

A

.

na luka jsem vyšel z tchto les, tam ocún krášlí kraje chudé šaty

kvt

—

jeho jeden z toulky své

jest jak tvá láska

—

ti

nesu

oste jedovatý

.

— .

.

listí,

XVI.

v zrcadle. jNa ele smutku mrak jež

rovnobžn

se do téch vrásek chýlí,

jdou,

ty narodily se v té hrozné, teskné chvíli,

když's

Zrak mdlý

mla je,

svatba svou.

mrano,

vyhaslý, jak

z

nhož

blesky

již nikdy nevyjdou,

dal nocím bezesným a slzám svoje lesky

a žár a

sílu svou.

Rty trpce stažené, jak cos by íci chtly, však slova prázdná jdou, tak jsou již od tch dob, co proklel rozechvlý jsem horkou sudbu svou.

Tak ada znamení v té celé líci pálá, jež dobe známa jsou, v nich dobe možno íst, že smr si znamenala zas

ob

pedasnou

.

.

.

.

XVII.

E

I

eg

i

e.

^ak listí žloutnoucí, kdy chladné vtry vanou, se strom tesavých v zem vlhkou upadá, vna smutn kanou, tak dny mé vezdejší v

t

a

pee

Mj

nicoty se na

zpv mne

mé

n

ukládá.

opouští, a všechny

dojmy vnjší

zapadnou bez šumu ozvny na vždycky v sen mrtvý ukonejší, jak v kalné hluhin zapadlé kameny. v

nitro

a tam

Sum

se

listí,

pták zpv

a šarlatový západ,

vše, co jsem miloval tak i

srdce dívino, jež

víc

neunesou mne

zane

již v

boun ped

roky,

lásku chápat,

zápal hluboký.

Tak šinu žitím se vln nudy pod pívalem, jak živá mrtvola, kam ony zakývnou, a s prázdnou radostí a se svým starým žalem jest mi ten všední svt jen rakví protivnou .

4*

.

XV 111.

Po roce. {lak potkají se v

dv

bouném ase

známé vlny drahou svou

—

tak setkal jsem nyní zase s

mou

milou

—

loni

Byl koncert; vešla a v keslo

vážn

klid zavládl

jí

s

provdanou.

mužem

šedýms

usedla,

líkeni bledým

a po sále se rozhlédla.

Hned a

vítaly ji pítelkyn známé družky z mladých

let

o sloup se opíriije lín, jich

Má o

eem milá

moh' jsem rozumt.

moude

hovoila

hudb, dnešním programu,

o práci, kterou dokonila,

o paížských

mod seznamu,

—

—

53

-

o hospodáství, cnkrii, káv a s takou vážnou lahodou,

jak mluví

Mn jež

matka práv,

její

když setkám

se s ní

bylo, jak

pvab

náhodou.

bych vidl rži,

svých pozbývá

tak zmnila se

má

—

pi svém

—

miíži

niilka bledá, vábivá.

Z tch zrak, ba

z

tch

eí

pouhých,

tak po sále dech prosy vál, že nebýt tvojich cop dlouhých snad bych t býval nepoznal .

.

— .

XIX.

Zas jeden záblesk

.

.

Zjas jeden záblesk dávných

pa

sn

pochmurný tok mojich dn^

v

jenž plyne nocí divoce:

e

o

mn

kdesi zaznla,

má milá na mne vzpomla a litovala hluboce Jak sopka, která vyhasla, mé oko chabým leskem plá, znak prý to noních probdní, žár

mj

lící

mých

též

odekve,

obliej prý tak je

hud,

jak uschlý lístek v jeseni,

má chze má hlava se kloní

je prý závratná,

tžká, malátná

k hrudi ospale, mne chodníkem s shaslým doutníkem

tak zela prý se plížit

a zívati prý nedbale,

!

— a jestli

—

55

nkdy na tvái úsmv zazáí,

mi slabý

znak zoufání jímž bídný

to

nezdravý,

hrá svt

klamat chce,

když prohrál všechno jmní a chystá kulku do hlavy,

sve'

škoda prý mých mladých

let,

je

já míval

asem

cit

a vzlet

a pro vše dobré žáru dost,

snad

váše prý mne

a dobrý

mrav

jak zdá

se,

Má

krásná,

zniila,

miij zabila,

—

špatná spolenost,

zím tvj

vábný ret

eí tam se chvt výitek tvých cítím pal, ó drahá, pravda, že jsem cho, že vyhasl mj žhavý zor,

tou vážnou a

a na

mé tvái

ó pravda, vzlet z

mých cit že

sídlí žal,

mj

utracen,

zbyl popel jen,

že kladu se už v rakev svou

má spanilá, dvod zakryla,

však divno mi,

pro's pravý tou

eí

dlouhou,

pemoudrou

—

— Ó

jsi,

má

s

—

krásná, jako vrah.

jenž skoliv se

56

ob

svoji v prach,

neznán v lidstvo vmísí,

ním ruku vraha proklíná

a na mrtvého vzpomíná, že byl tak hodnj-m

——

kdysi

XX.

Vzpomínka. ^e

v

dv

parku lávka, kterou za dno

lípy stíní šumíce,

a v noci letní, jasné, chladné

tam padá svtlo msíce,

V tch

nocích, které rádi mají

koek

dva milující, a mudrc,

tlum

kter}^ snívá v taji,

a básník, pluý velkých dum, v

tch

jí

devatenáct bylo

má

nocích pišia moje milá,

O

má

Rusalka,

již halil

ásný,

zašlé noci

!

let.

dobrá

víla,

bílý plaid.

Chvilkou zpíval

pták, jenž se ze sna probudil,

a

msíc vtvemi

se díval

a tpytné proudy travou

lil.

—

58

chvla

v nich mlha modravá se

—

a park ten rosou kropila

a noc ta byla velká, stkvla,

jak bájná, rajská idylla!

Ta

lávka, kde se stín lip by vypravovat mohla as,

stele,

co kouzla bylo na tom ele, co lesku plálo ze spod as,

písah

co

co slib,

sjelo s

luzných retu,

plán bezpených,

kvt,

jak zdobila mi spoustou

drah píštích cestu spolených

!

.

.

.

Ta lávka lidí moudejší je a vzpomínkám slov nehledá te šedý mech ji celou kryje,

——

a nikdo

víc

Park pust se

a

tam nesedá.

je,

smuten.

vn

V

noci tpytí

hvzdy v bhu svém, msíc nad ním nyní svítí,

jak smutná lampa nad hrobem.

Má v

Rusalka,

tch

má

nocích v

dobrá

mst

víla,

vzdáleném

— dv kam

dv

malá lžka

59 -•

odestýlá,

klade v citu blaženém

poupátka, a k stolu hledí,

kde v zelenavém zášeí

muž a

s

její

obstarožný sedí

klidem otce

veeí

-¥*^

.

.

.

XXL

Noní cN oc

Xa

byla podzimní.

tkvl

procházka. nebi bezoblanéni

svtle sinavém, «bor stihlých topol stál v radu tichém, niésíc v

mraném

mlhy halen hávu blýskavém, a bízy u se sntmi proídlými, jež smutn k zemi splývaly, jak chmurné jeptišky s hlavami zakrytými tam modlitby své šeptaly, v

tn

pak

plá, již kryla tráva malá a jinovatka šperkem svým

v dál

a

v mlze

se táhla

przrané

se stkvíti

a v

modrém svtle

Tím krajem umrlým jsem a

man

bloudil beze cíle

vzpomínal:

Jak asto kráeli zde dva milující v

jak asto

zdála

rouchem stíbrným.

zírali v

v

podveerní

chvíle

dál,

t,

na obraz veselý,

k sob naklonni

—

61

—

co písah, polibk a velýcli zauícení ty brízy slyšely

a

pece mlí

a nebe, noc

—

t,

vše, i

topoly

i

dálka,

zem,

jen chvní smutných bííz, když zní jako requiem

.

.

.

-¥*4-

listí

chvilkou zalká

XXII.

Pes. ^ot

chvíle žalu, dumání a stesku, kdy pustne kvetoucí kdys zahrada, 9. V švadlou trávu pi západu lesku

žloutnoucí

^a

upadá.

íávce sedám, kde jsme sedávali

kdy kve celý sad léto, kvty, moje milá v dáli a smutný vítr vane z lad.

za žáru

te

listí

léta,

—

v hodin, kdy pohled její snivý vonnou alejí, pedbíhal ke

Však

mn

pes

její,

te

svdek

lásky mlenlivý,

pijde tichou kroejí.

Ten pišel

s

tebou, vždycky v zašlém ase,

a ted snad zvykem sem se ubírá -a

pede mne

si tiše sedne zase oi na mne upírá. tmavé a

— Na

šedé lávce žluté

—

G3

leží,

listí

jak hrobní nápis mnoha šastných po švadle tráv chladný vítr bží, a

západu lesk

chvil,

dozáril.

Pes u mých nohou bez pohybu sedí, sklonnou hlavu na své tlapy má,

na mne

a

prázdné místo vedle hledí

moudrýma svýma oima.

A

když

mne

ty

se zvednu,

dva

pak žlutým

tmav listím

též zvolna

dlouhou radou stromu zraky provází.

vážné odchází

.

O

krásná, já té vidl u oltáe,

já

zel

té

asto, jak

tak plna štstí,

dom

známou cestou

jsi

úsmvu

.

.

kráela

záe

a

po boku svého manžela, "však než tvá ztráta, než

než ten ten

jas,

nmý v

tom

tvj pohled v chrám,

jenž plá z tvoji ch zítelnic,

hled, jejž pes

m,

tvj vrhá na

parku rozsrautní

-f-«-^

mne

víc!

.

.

.

XXIII.

Mj ^iMinj

má

z

Honier stár je

pergamenu

a mezi jeho již

Homer.

dv st

bílý

let,

hbet,

listy leží

mnohý zhndlý, suchý kvt.

Je každý hrobiiím nápisem nad šastnou chvílí v žití mém, však zapomnl jsem v nich u': ísti, nápis nm. dnes stejn hrob

—

i

Vždy

nevím, zda to svdci chvil,

kdy koncert sálem

hlaholil,

i bouných nocí karnevalu, i procházek kdy veer byl, vždy nevím

víc o kvítkách

tch,

zda pyšnily se na adrech, zda loupeží jsou nebo daní,

zda provázel je smích

i

vzdech

!

— Než jeden kvt kus kamelie

65

.

.

pece znám

ten

.

tam

leží

—

.

.

.

.

je pošlapána, plísní krytá,

a nad ní asto vzpomínám.

Kdys byla v rusých kadeích a pi valíku padla z nich po snžné

šíji,

ji

A

kvtiny

z

z

bílých šatech,

prašných parket zdvih'.

a já

té

zniené

dny úpí moje zmaené, z ní lesk plá nebeských dvou zrak, a v nich to štstí ztracené

A

.

.

.

slyším náhle vody hmít,

jež bijí v

erný

skály

štít,

a je mi, jak bych o ni šílen

ml

mladou hlavu

Dost, kvtino ...

roztíštit.

Ó jak bych rád

chtl nyní na ty vzpomínat, jež milovat jsem

a jež

mne chtly

šastn

mohl,

milovat

Však písnými as vlnami sled chvílí šastných smývá mi a v srdci to jen pálit nechá, co napsáno tam

—

slzami

.

.

.

XXIV.

Za dar

knih Byronových.

^e tomu nyní, pauí, pes dva roky, píse naší lásky doznla, dva dlouhé roky jste tam v dáli, svt jiný kolem vás se valí — co

a vy jste ješt

A

v

vzpomnla?

jaké chvíli as? Zda jenOm z nudy

jste minulosti prošla

A pro

ten jeden lístek bledý

zde nese

vždy

zášeím?

slzí

víte,

zejmé

že jim

sledy

—

nevím!

Snad v albu vašem moje podobizna, snad v knize kvítek z

asu

snad verše mé, jež stl váš

vám na

tu lásku vzpomínají

však v srdci není nieho!

dávného, tají,

—

-

67

-

A

u inne jak? Dva verše z knihy teto jsou odpovd nad epos vhodnjší, ty vracím vám. ó paní milovaná:

„dny bez klidu a a život nad

smr

v srdci živá rána,

bídnjší

!"

r.Ý

XXV. Naposled Jliesk slunce na kraj

tml

.

západ

.

basi,

se veškeren,

a chladný vítr skly

.

smutn

tásl

malých luceren.

V tom víru, letu, ki'iku, shonu na hluném nádraží svou milou spatím na perronu s manželem pod paží. Již jedou, jak

v ty kraje

mi kdosi hlásá,

píjemn,

kde vánek na zem' vni stásá, a myrt a laur se pne, kde navrací vzduch istý, zdravýžár lícím nachový tam jedou nabý lidé praví klid, zdraví kdož to ví!

— —

—

—

!

— Ba, bledá, chorá v tak krátké

jak

rže

—

69

je ta

žena

promn, opoždná,

bílá,

až k chladnu jesen.

Mrak smutku tkvl na klenb ela, z oí zíral žal hnv dávný opustil mne zcela, a soucit s ní mne jal.

—

a

Tys neodešla s blahým klidem od stupv oltáe — tak neznamená štstí lidem své sledy do tváe.

Dnes na rozchodu za vše muka odpustit

mohu

jen,

dnes nad tebou mi srdce puká víc než v tvé svatby den .

Co krásno

tady, všechno

.

,

mine

—

ó sudba neblahá! dnes musím

zí,

že také zhyne

ta istá krása tvá

Už jenom

v

pamti mé zkvétá

ta spanilá tvá líc

—

—

pudr svta

ó brzy všechen jí

nenahradí víc

A v

—

70

brzy pak se

dla

líce

s

pláem

schýlí

uvadle',

až první vlásek vstíc

ti

bílý

se blýskne v zrcadle.

A

to tvé elo mramorové pak vrásky zorají,

a ty tvé rety purpurové,

má

Mn

drahá, zmodrají líto,

líto,

— — asy

že ty

jdou cestou zákonnou, že budeš na troskách své krásy

nervosní matronou

.

,

.

Harmonie.

Ouvertura.

^

minulých

se melodie

as

skryly v duši mojí

nad vše nejdražší,

jak v mušli šum,

již

moe

ve píboji

na písek vynáší.

Dech mládí, vtr van a ptactva jasné' zpvy, šum lesa, západy a zvony domova, a z jara lásky každé slovo dví se

A

tam vždy uchová.

pak refrain pistupuje a v tklivé písni té zvuk mívá nejvyšší, a touhou mohutnou on všechno pehlušuje jak jde život

dál,

po hrobu, klidné cypiší

.

.

.

ervnová ^ár

opustil

idylla.

jsem mstských

dom

i

ospalý klid starých

i

nudu parných kaváren

kouem

zahalený

i

obzor

i'

stíny sporé chorých

jež stojí

nlic

strom, v parcích seradny,

kam vždy mne

])iidil

líný den.

Jak rád ted z lesnatého vršku, kde netkne se mne parno denní, se díváai šírým údolem,

kde požehnané, dlouhé lány svou zele v bledé žluto niéní a podle mezí lemovány

jsou chrpou nebo koukolem!

A i

vánku dech provívá jemn nad mnou strom šumné hlavy

i

kvtnou

trávu v peletu

a volným šatem dívky tese,

ÍD

jež

luhem nese nši

trávy,

a jejíž plné adro dme se bez úzkostných potit ccrsettii. Již zašla.

Zrak

e

toí jinam.

Hle, v dáli malý vozík hrí lip stromoadím košatým, z nichž

ted v

ostíž vyplašen sem tíhne, nebi jak heb trí,

modrém

ted jako blesk se dolu mihne a pluje kídlem rozpjatým.

Pak zadívám

na

se

vsi bílé,

spaly,

jež jak by v slunce lesku

dým v\dychují modravý; hle, v písku tam pod velkou hrnží se košilaté

rve

dcko

\álí,

moudrého psa dlouhé

a ])oknk zvedá jásavý

.

.

uši

•

.

Zde nevzpomeneš dávných bouí, jež nechávají v nitru sledy a ztrpí navždy mladý vék,

ve vonné tráv ležíš tady a zíš jen nadšenými hledy v kraj širý, jenž

zpv cvrk,

má ervna

vnady,

chestut kobylek

.

.

.

ervenec cN ad hlavou

v lese.

klátí se a vrzá sosna,

haluzemi žhavé slunce

jíž

a dusná

t

vn,

nutí v

zele hlavu

sklonit do sna.

Strom v trávu zkáceu jím zdsila as tyto dnes u

pn

a v bílém

plaje,

která lesem vlaje,

.

.

.

Boue

lesní taje

—

zkázonosná

jeho ostružina zraje

kvtu

plá

jí

Od stromu k stromu

krpj

rosná.

rozpjatá jsou kola,

v nichž pavouk vraždí chycený rod muší, kol

A

bzuí hmyz, a

když jdeš

kvt

dom,

se

snti pták

volá.

neseš ve kytici

liljí, jahody se rdící, a lesa šum a mír a písn v duši

zlatých

.

.

.

Hvzdám. W^y, které pláte nad mou hlavou, když pustou nocí kráím sám, yy, které záí tepetavou již vky zíte dol k nám, ó

nespoetný sbore svtel, tam?

co znaíte, kdo dal vás

Jste písmenek snad

v níž a

má tam znamenán?

rébusem

jste,

jehož smysl

znán?

proto blýská mezi mraky

váš vábivý a

svdný ad,

by moh' vás poet ledajaký k své milky oím pirovnat? lampy jste, jež musí nad hroby pravdy, krásy plát?

i

.

nekonenu zákon dán, zí k vám s marnou touhou,

už není ani tvrci

i

dlouhou,

lovk

zda osud

i

adou

vn

— i

78

—

dílem pekelné jste moci

a vrháte v tmu

tm,

by

zem

jas,

tmavou

jichž život

nocí,

smích, ironie plály z vás?

i

a

korunou jste stvoitele, dobrý buh jím nebo das?

i

etzem

jste

nekonena,

vn hoí záí

jenž

tou,

svt ada vná,

jste

hrozných

jste

každá koulí ohromnou,

pi pomyslu lovk šílí nad králkou nicotností svou?

jichž

—

Eh, vy^ jež pláte nad muu hlavou, když pustou nocí kráím sám,

pod záí

pro pro jak

vaší tei)etavou,

dnes ty divn

dumy mám,

nezít k vám jak obyejn,

obyejn

—

k

hvzdikám?

Veer ^Tiž

v záí.

slunce shaslo. Purpur iiebes mizí.

a šero houstne kraj»m víc a více,

na istém nebi blýská veernice, jak stíbra

A

krpj

velká, tpytná, ryzí.

na výcliodé oblak ze smsice

msíc v nachu svojí ízy, erveném svtle jeho rdí se bízy,

ted vyplul v

jak

ped plnocí

Ted

zavál

kdy

léto klesá v

a v

šumu

Z

nich

vítr.

nevstiny

líce.

Chladná noc, jak bývá,

hýbají

náru podjeseni, se strom snti.

krokem mojím

ptáci poplašení

se zdvihli hledat místa pro své

a v svtli'

modravém jak body

snní letí

.

.

.

Venkovská

fTiž

snopy všechny

idylka.

polí odvezeny,

s

a strnišat jen lán se táhl v dál, zelenou mezí

pímo

petržený,

a cestou, na níž prach se pozvedal.

Vál vlažný

vítr;

bylo odpoledne,

kraj bez lidí byl, smutný, mlící,

jen já jsem po té stezce neúhledné

ku vlaku spchal k blízké

Tu, kde jde cesta a

k

proti

dol

vesnici.

v strán

boku

vesnici se táhne v m'žinu,

mn —

dvátko

bledé chrpy v

modrém oku

hnalo husí rodinu.

Slo zpívajíc

si

cestou prachovitou,

a rozhlíželo v dál se na nivy, ted zhlédlo náhle

a na

hl mou

mne upelo zrak

sukovitou

bázlivý.

—

81

—

Jak každý poet, já ml dlouhé vlasy, jež vtrem hnány, v elo vály mi,

mj —

a svrchník kol

mne

létal

vzmachy mocnými.

Hned

dítko bledlo,

hned

se

A

šlo

k pedu,

e

prosbu beze slov a zdšení.

kolem mne

a na

pomalu

mu líko hrzou rmní, mu v každém hledu

a udiven jsem strach,

prost dávné svoji krásy,

hl

se v pole zatoilo,

moji nyní zelo jen,

a šeptajícím hlasem vyrazilo dýchajíc sotva pozdrav:

Já potom zahle, jak dál

spšn

snad za.

„Pochválen ..."

se ohlíželo,

jdouc se svými housátky tou mne dobré dít mlo babiiny pohádky!

s holí

lotra z

-•«-

—

Konec

saísony.

^e íjen. Mraen ve chumái spí klenba nebes svinuta,

fádn mraí,

a zem se pod ní

jak kráska svadlá, mrzutá.

Ted do msta

I

Již táhnou chlady,

pry z pírody t mraivé, as divadla a promenády a veselosti víivé!

Shon na nádraží, smích a hlas trubky,

bh

—

ptaní,

a v jeden mih.

vlak mizí pustou smutnou plání,

a celý kraj je k smrti tich

.

.

.

Je doma. Otec ptá se stále a povídá sám v jeden ráz, o známých, píštím velkém bále,

kde královnou

má

býti zas.

!

—

Však mladá paní

mlky

jen a

Ty

uzardním

s

kufry otvírá

dtské prádlo

ped

—

83

s

blahým chvním

zraky otce prostírá.

karkiilky,

sukénky

bílé,

ten povij an a jiný tret

ký

smál se mile

div, že zmlkl,

a slzel

Ted

ví,

štstím šastný že musí

dd

výhos

dáti

svému dennímu, tou se bude dráhou bráti, jenž jak první vnoue urí mu. životu

Tm

procházkám vždy odpoledne smutné po niv, té jizb teplé, neúhledné, kde s druhy dlíval pi piv,

za

mstem

kavárn novinám, káv,

a v

pi

níž zvyk'

denn

že všemu dává „s

však

A

s

usedat,

bohem" práv

-

usmíváním a tak rád!

za to bude

sedt

stále

nad skípající kolébkou 6*

— a

muit

v

84

hlav

sestaralé

jen vzpomínáuím

ped

šesti

zas

je

pamf

pny

na písn, které by moh'

—

desítkami

nyní

svou

jemu let,

vnouku svému

píjemným svým basem pt

--

.

Motýl. íTej

vítá první

úsmv

jara,

když poprvé svá kídla vzpjal, jej vítá kvt, jenž vni hárá, a luh, jenž pestrý háv si vzal, a slunný les a

štíhle'

proutí,

kde houpaje se spoinouti si

mže,

než jde v modrou

On nesnáší med kvtin

dál.

jak pilná vela

v ouly umle, íš podanou vždy vypiv zcela,

jde dál bez všeho úele,

má zmnu

rád a slunce zái,

vzdor paedagogu, kritikái tak tváví život vesele.

ím

potom

když

jest

mu

léto stojí v

syt

vn,

jde

s

smutné

vání,

zániku?

medu, milování,

chladných

luh

ve mžiku,

— strom vyhledá

si

80

—

naklonný

a v spodu jedné tiché stny

me

bez bolesti výkiku

Tak zel jsem jej. Lesk kídel smavý mi zradil jeho útulek: ó pírody tys mudrc pravý a

moude

žil's

ten krátký

vk,

co víc chtít, kdo už zrozen k

než všude krásu, lásku

pak zemít sám a

tich

píti

žití,

—

jak rek?!

Pod snhem. ^.od bílým snhu píkroveni zem celá dríme tichým snem.

A

ješt víc ho dopadá na klidnou ves a na lada.

A

každé' koví,

každý strom

se halí v bílém plášti tom.

na hbitov sešlý kíž je k nepoznání pod ním I

A

již.

hroby všechny kryty jsou

jen velkou plachtou jiskivou.

Ba

kraj ten

sám

je jako hrob^

kde není tuchy prošlých dob. Jej chvilkou vzruší vran jen hlas ty prole'tnou

—

a ticho zas.

— Tak

88

—

šediny snad pikrejí

ty rovy mladých nadjí.

Klid bude v srdce hlubin

jak v posnžeiie' krajin

.

.

:

Smr. fliž

tomu

rok, co nosí v

ele

stíny

a v prsou prosaické souchotiny.

O

holi

open

chodí volným

krokem nad potokem,

v chlad háje, kdež rád sedá,

a stromy v dálku, když

dne pochodeíí, rád

v

tam

v krvi

zmírá

teskných dumách

zírá.

Dnes

slabé' nohy služby odepely. matce zrak se v slzách topil celý, když léka ek': „Již dejte, co si peje

A

se,

On

v lenošku

mu

zmizely a vpadlým,

se zadíval

A

náhle

tam

v

erným zrakem západ za oblakem.

nesmle mu

sjelo s

ret

„Jak rád bych, matiko, dnes

A s

cigarettu!'*

v malé chvíli ruce zhubenlé rozkoší tisknou svého niitele.

Jak

v dávné

dob

.

stíny z oblieje

vzplály jeho oi,

když zel, jak svtnicí

se kola toí,

.

ba nevzpomínal na

zel jen a

A

to,

co zvem: kdysi,

ten ilým. jak vine se a mísí

vzhru

plyne oknem oteveným. západ protkal svitem ozlaceným

ten

modrý

kou

a

rže

purpurové'

vykouzlil v posled v líce mramorové.

Dohoel

doutník, ruka

a na hrud

její

matku hledá,

klesá hlava bledá

-H4-

.

.

.

Duma. nkolik

íTen

let

nkde

a pohodí je

kdy mojích jak

v háji

——

kosti vykopají

v kostnici,

zvuky též se stájí, zpv, kdy zmizí slavíci. písní

Zda potom nkdo vezme prázdnou

lebku,

jak Hamlet, ve svou chvjící se dla, a zahledí se mých

pírod

jež

dum

na kolébku,

svou zaplatila

da?

Zda vyte myšlének tam rzných

muk

lásky pozná a všech strastí byt,

zda poví že

i

sledy,

to

mu

ten elisti kruh bledý,

elo vavín chtlo mít

?

Zda

otáže se, kde ten duch, jenž plaše chtl na kídlech až k hvzdám povzlétnout Eh! peíká tam kousek Otenáše a sinou lebku hodí v tmavv kout!

?

Dívce. ílko spanilé, máš dlouhé, rusé vlasy, roáš záných oí dvé, jež hnutím každé rasy *ÍMiáš

jmou srdce

již;

však ruka osudu, jež toto vše že v

líc

tvou brzkou

smr

tak

dala,

ti

zejm, klidn

psala

ty netušíš.

Pro

lidí všech na tob utkvívají, tvým ped pohledem se matn klopívají ku zemi níž, bílá kvtino, v svém mládí, v jarním ase,

zraky

však

ty,

jež za hold bereš to sve tklivé,

ídké kráse

—

ty netušíš.

A

starší sestra tvá,

když tkáš

v

budoucnosti

a sdíln otvíráš, jež mysl tvoje hostí,

vstup ve

sn

íš,

pro vždycky svdí ti i na pravdu pro pi tom v prsou vzdech a slzu ty netušíš.

i

báji,

v oku

tají

—

— Pro

drsný bratr tvj

93

—

pi tob

beze hlesu,

a bílou rukou svou když biješ do kláves,

pro ty, jež

sedne

blíž,

v té mírnosti zíš lásky paprsk stálý

a nikdy soucit snad a nikdy tajné žaly

—

ty netušíš.

A na

na procházkách svých když na tmavé zíš nivy, zahrady, kde ptáci pjí v smsi,

lesy,

a šastna díš:

nm žíti!" —

„Jak krásný je ten svt, jak sladko na pro oko matino se vždycky vlhce tpytí ty netušíš.

A

družek tvojich

a bystré zraky

rty,

ty

vn

klevetivé,

jich, ty stále závistivé,

—

—

když ty se stkvíš jméno nechají tvé istší nad

pro pro mlky

šperky tvé

ty netušíš

.

.

i

lilii,

šaty opomíjí

—

.

Ó

krásná, život tvj je hoden závidní,

ty

neznáš bolestí, ty neznáš utrpení, být šastnou smíš

a želet nezbude

smr

bez

muk

ti

žití

asu

ani,

dotkne se jak tichý sen tvých skrání,

jejž netušíš.

—

94

—

A

vé, že po letech ti, co tecT litují t, nad tvojím hrobem pak svou hlavu skloní, dít, ku zemi níž a žitím sklamaní a radostí všech syti že

s

smutn budou zíti na tichý rvek tvj a kíž

trpkou závistí jen

.

-¥•4-

.

.

Do

Švýcar.

Píteli E. Princovi.

ílak píšeš, vyhlídku

na tmavé jezero, kde noc bledá, nádherná,

šum

lije

a

máš na Alp temena, lodí pluje ad, vší

krásou zdobena,

v tvoje sny, jímž

pec

hímá vodopád

—

bys, myslím, rád

ten obraz úchvatný za obraz

mnil

jiný:

zít jedno námstí kde, když kraj veerní se halí v mlžné

v své chladné vlasti jen,

jde štíhlá brimetta

pi zái

-4*4-

svítilen

.

.

.

stíny,

žen postavy, v blednoucím

jsem kdysi, vidím v dáli jít .

jež miloval leekii

První láska.

fKdyž

—

miloval jsem

dávno tomu

tím prvým lásky zápalem,

mn

stailo zít

neb v

okn

heben domu,

jejím záclon lem,

já stávával jsem v zanícení

nad

její v

písku šlépjí,

mne uvádlo

v rozechvní, když s matkou svou šla alejí, já zbožoval blankytné šaty, v nichž chodívala v

sín

škol,

a blahem plnil rozepjatý

mne svtlý Pak

její

parasol

miloval jsem

— jak

as

.

.

bhem rok

to nese

mavý —

.

•

—

07

—

žár polibk a plamcu v oku a lepos štíhlé postavy

však

as

—

ten pešel ... z bouí,

jsem vyšel

trpkým zoufáním, dnes citm tm se jenom sméju tím smíchem horkým, profánním však kol

té

dtské lásky istá

a svatá plá tak po dnes

že

s

—

zá

citem zbožným, atheista,

poklekám

rej

s

její

ped

oltá

-¥•4-

.

.

.

—

II.

^et a

šestnáct bylo

In

memoriam.

jí,

jak

jako zpvný ptáek

úsmv

byla dne

roztomilá,

svou pítomností všechno zveselila a

mla oi

sede',

Na

lásku jedinou

jak

lilje

záhadné.

nemla památky,

byla dnše

snad nebylo v

ní

její

istá,

dosud ješt místa

než pro prince a krále

z

pohádky.

Jak dcko tíleté vše ráda zvídala a asto uvrhla mne v podivení, když jako etz, jemuž konce není, ** j^j^' »pro" a „zda" mne sepjala.

— —

Zda vždycky nebude tak krásna jako " bude mít jak bába její elo? a naivní dít to se lehce chvlo, a já jsem dlužen zstal odpovd. „

i

teT,

— Kdo

znal

ji,

99

— kvt

íkával, že tento istý

by radj vidl krytý hrobu ledem,

než

zane

ten mladý

Znám

život bolestí a

pvab

jeho napájet

hrob, kde u hlavy

za zimy kryt je istým, a bílé

lilie

tam kvetou

Jar šestnáct bylo

jedem

jí

a

.

.

.

ní cypiš ztemnlá,

tpytným snhem, léta

bhem

umela

.

.

.

.

.

.

7*

III.

Apostrofa.

O

emu

krásuá, k

vám dáno

Vždy

siidbou

jedna

z

tolik zbraní

k výboji?

nich už dosti raní,

a rána ta se nezhojí!

Vždy

staí jen

jež vrliá ta ústa

to

elo

v šeru,

kade zmtená, svží, jež jsou vru

jen k sladké dani stvoena, a adra, která ten živtek váš

jemn

halí

ržový,

by všichni svobody se vzdali a vzali od vás okovy!

Pro tak

ješt osud marnotratný

mocnou zbra vám

ten zrak, kde chví

též dal v dar,

hned záblesk matný,

a opojný hned plane žár?

— Ten tmavý zrak

—

101

Bez bolu, stesku,

!

jak asto moh' as pozírat

na

ob,

víc

nesmla

Ó

která v jeho lesku

—

než umírat!

oi

znal bych rád, zda

jiné

vy najdete kdy na zemi,

ped

nimiž kouzlo vašich mine,

a naplní sf slzemi

!

.

.

.

na ta chmura? Vaším zrakem pedtucha dnes nehárá zda zítra bude znien mrakem, Však,

—

ta

dnes vonný

kvt

se nestará

!

.

.

.

IV.

šestnáctiletému dítti.

Jilod vzpomínek a uouí bdní, kdy lžko vlhne slzami, kdy tajný smutek, matné chvní pod hedvábnými rasami

—

to vám jíž

as bajkou z divných

smje

vám,

se váš

jíž dal

nžný

osud ídkou krásu

a život teprv šestnáct

Vám,

as^

ret,

let!

jež jste jako vzácná

rže,

jež ve skleníku kvete jen,

kam záe

slunce vniknout

však nikdy déš a

A

boue

mže,

sten!

pijde den, kdy v plavé vlasy

vám

vpletou vínek zelený,

a vaše šastné, dtské dál plynout

budou bez

asy zmny!

— A

—

svtlý

list

až dotete

103

-

vašeho jej

žití

záící

—

kraj teplý bude, plný kvítí,

kde vždycky pli

slavíci

.

.

.

v.

Zastaveníko.

^yl Adam

v ráji sám.

Slior sluncí

uad ním planul

na temném blankytu, na velké lupeny déšf rosy

tiše

kanul

a záil ve tpytu.

A kvty

duhové tam tžkou vni vály

a hlavou kývaly, a v mize stíbrné tam šamné stromy stály, v nichž ptáci zpívali.

Své lampy rozžehlo

si

na sta mušek v tráv,

a tanec zaviil a

O

hvzdy hoely a celý rá] plál le Adam smutný byl.

open jsa, se k zemi na ele mrano dum,

platan

a chvilkou:

k

„Nudím

se,"

tm záným nebesm

.

kik' .

.

v

sláv

—

díval pouze,

s

výtkou, zívna dlouze,

— ó

105

—

vábný andéli, ó plavovlasá madame, jen sluchu pejte mi,

mám

nudy jist

víc,

než tenkrát v

ráji

Adam

té bídné na zemi.

Mn

vše jest protivno, svt, jaro, vesna vonná,

má mne

sudba prokletá,

trýzní pátelé, když

denn

z

Mendelssohna

mi hrají kvartetta.

Yšak

líná duše

má

zas žárem

dávným vzplane,

ó paní spanilá,

když

s

vaším pohledem

z

tch modrých zrak skane

v ni lásky idylla!

Ó

drahá, sklote se jen vlídn k

za ty

mému zpvu,

—

ten hlas váš jemný znám své výkiky tam dostal Adam Evu k vám já už cestu znám!

—

VI.

Divoký zpv.

pklo

ke

mn

skrá

etnými híchu

mn

ke

blíž

líc,

z ní žáry silou v

mou

poskvrunou

jen se ženou

rozbouenou

hrucT tak Jednou, unavenou,

mj Spus

a

tu,

pocely,

padlý andeli

vlas ten dlouhý, jemný, plavý

na plných ramen úbely, v tom baldachýnu kol tvé hlavy na oltá rt a lící smavý klást

bude

mj A

ob

ret

mj

žhavý,

padlý andli!

svj s íiadcr bílých, tam spoine ret zemdlelý, a cítím zase v tempech milých na poduškách tch roztomilých bít

sejmi šat

srdce tvoje v sladkých chvílích,

mj

padlý andli

— Svt

1U7

—

pokrytecký v rozhoení znak hanby snad nám pidlí,

já za ty chvíle

mých hokých za rozkoš ti

tu,

zapomnní strastí,

trpkých snní,

za rozechvní,

vdnvm

budu, andlí!

VIL Lístek do památníku.

?Vlá ernovlásko, co ti psáti mám na ten lístek v památku?

mám

duchaplný obrat dáti

ve starou jakous

pohádku?

Ci pozlobit t, a jsa

poet

mravu

vren te, mám napsat v otepaném hávu ctnou njakou sem prpovd? Ci i

jiných

upomínku nebo pání?

—

to byl už všední lov,

a co bych psát chtl

e

lidská

nemá

To jednou

—

na to ani

dosti slov.

za veerní chvíle

a v našem kraji, dít mé, tou sladkou

a beze slov

eí, si

jež zní mile

ekneme,

— až jež

v

109

—

pjdem kolem pole zase, eká brzo ženc srp,

nmž

a planý

tmavý koukol usmívá

mák

a

oi chrp

.

.

.

se

YlII.

Rusalky.

©

sladké veerní ty chvíle,

káy neposedná dtská sms si sedla kolem báby bílé, jež pohádku má novou dnes!

O

nevinnosti

co kras se

dtské

tob

ráji,

otvírá,

vždyt na každou tu plachou báji se

okem

víry pozírá!

Jak asto

vídával jsem v duchu

nad lesem

bílý

msíc

plát

a v modravém a jemném vzduchu sbor

strom

v lesklých ízách

blíž tiché vody, kmitající

jsem vidl mušky po zemi a Rusalek sbor tancující pod šumivými vtvemi!

stát,

111

Ty

dívky zlé

.

.

.

Jich zraky plály,

jich vlas byl zlatý, blýskavý,

—

a koho rty jich zulibaly kles'

Kde

——

navždv mrtev do trávv

víra dtství roztoužihí,

kde Piusalky, kde bájný les vše vda písná zapudila, a bájím

tm

se

smji

V

dnes.

Však Rusalky jsem poznal nové, jsou módní, trochu chladnjší, jich vábí zrak, jich planou rtové,

však srdce tím je hroznjší!

Ty neznií

víc zulíbáním,

—

žárem šíleným však bezvýznamým usmíváním a jedním slovem studeným ni lásky

—

a pohled, pohození a zívnutí

rt

)ilavy_

spanilých.

ráz sluneníku odmítavý

a k vážným

eem

bouný

smích,

— muk

112

tolik nese v

— noní bdní,

tak plní srdce zoufáním

—

že život žitím, smrtí není,

však dlouhým trpkjhn zmíráním!

IX.

fTe ticho

.

.

bílou plání

šírou,

.

lesk slunce lín prole'tá,

a v sntích volá pozdrav ranní

mu opeený Kdes v

poeta.

dáli hudba,

píse zmírá

a v mrazne'm vzduchu chví se dál, a v tónech tchto odebírá se z

msta víný

karneval

Zde stevíek, zde

z

.

vlas

zde svadlých kvtin celý

.

.

stuha,

snm,

zde rukavika, zde je druhá, zde

vjí

—

voní parfumem,

zde podobizna zde lístek

—

—

hezký

oval,

písmo drobné je

—

já za nic, za nic nebojoval,

však k

emu

bral jsem trofeje?

8

— ím

114

—

byly mi ty krásné ženy?

co hledal jsem v jich pohledech,

mír duši

i

svojí vytoužený,

nový žár a bouí spch?

V m§

hrudi teskno jako v

sále,

jenž po plesu je tich a pust,

pry hudba

svtla

—

vzduchem dále

jen dech a sept chví žhavých úst,

a truchlý zvuk se tiše vije

pes mnohé krásné

chvíle rov

—

to drahé písn melodie, však nemám,

nemám k

ní už slov

.

.

X.

Nový paprsk.

^0

nejsou

hndých zrak tpyty,

mírným leskem k sob

jež

to není

pvab

jenž vábí k

zvou,

v tvái skrytý,

tob

duši mou,

ni ústa tvá, jež pro líbání

se zdají býti stvoena, ni brada, v níž se ni

dlek

ela blos vznešená

chrání,

—

To

kouzlo, které v tajné skrýše

bh

zavel v dtském nitru tvém,

a které i

pece

z tebe dýše

slovem, smíchem, pohledem.

Ó dít, vz, že ped nelíeným

vždycky cítím zjevem tvým,

že trpký sen chví nad

a

mým

žitím,

u tebe se probouzím. 8*

— V

116

—

erní ptáci a hyne otrávený kvt, dál mizí záští

a v srdce se zas víra vrací

a istý zápal mladých

A lovk a sytý

bezcitný a

mraný

únavou,

žití

vždy cizích jež bývají

]et.

a smutku laný,

slz

mu

zábavou,

rád slouchám s úastenstvím živým tvým eem, plným dvry, tvým dtským nápadm se divím po cele' dlouhé' veery, v tvých snivých

oích beze mrana

vždy doba dtsví zaplá mi:

plá

nebes dlouhá, bezoblaná

a jiskící se

hvzdami

.

.

.

XI.

Po

smrti.

^ad

hrobem mojím tráva ševelila, si tam vítr hrál, a skivan vzlétal pod oblaka bílá, a život kráel starým ádem dál. a pestrým kvítím

I sešly se, jež miloval jsem kdysi, žen arokrásných vábné postavy, jich jasné soprány se v souzvuk mísí, i

slyším jejich vážné rozpravy.

Po etném potu jedna rozhlédla

se

a v zpomínky se voln zabrala; Žár lásky ml jak slunce v letním ase, však jak dni jarní byla nestálá.

—

—

Hlas jako stíbro na to zašveholí a hnvem plál zrak jeden blankytný: Byl hercem jen, jenž dobe hrál svou

—

však v prsou nosil kámen bezcitný.

—

roli,

— A

ervnovláslía,

již

A

bledá kráska

s

118 --

vele a nazýval svým tmavým andlem, dí: Niemností proniknut byl cele, a nikdo nebyl jemu pítelem. jsem

líbal

copem dlouhým, zlatým,

rozkvte: cit, dí, zniil vtipem jedovatým a svatého nic neml na svt.

ta kamelie v plne'm

— Mj

—

Hned po

a

te'

a jiný hlas a

jiná

vzpomene,

Bh

Tak z úst

:

:

mu nemž'

šlo to dál,

Tam na pravd

za

mne

odpustit.

nmž

boží

—

a žaloby se chvly mé žití zloinné,

krásných na

jak lotra zatracen v

—

ím zkalil dn mých tpyt, — V mé cesty našil hloží,

bh

ctnosti nebylo

jeho celý,

prý jediné.

Jen jedna, jedna v žalob vlnobití tam mlky sedla jak smutný sen, ta znala, jak jsem cítí val v svém žití tch zdobných rží hoké trny jen.

— V dla by

jí

—

elo

bolesti

a z

119

sklonila, jak v plachém zmatku, znak kryla zoufalý,

hndých oí zpod

bílého šátku

žhavé slzy proudem padaly

.

.

.

Matka. Idylla hbitovní.

Paní Josefin Arbesové.

^kve a

rud

za

západ celý nachem plamenným

nž, jak veerem

záivé slunce v krvi

Já

ela

zbarvil dálná

man

v

t

hor,

vodní kvt,

klesalo.

tkal smrti zahradou

a na rovy zel v stínu cypiší a myslil,

tm,

co hruda

zem

jichž

jména tam jsem

vzala nadjí;

co strastí skonej šil tu

Tu hrob

e,

vný

byl jeden krj^tý

mír.

kamenem,

smr

mladé srdce pod nj vložila, zrak vábný plakal pro do krve ted na druhý rok spí zde tichým snem, a vánek hrá si kvty uschlými,

—

n

jež bílá ruka

semo kladla kdys

.

.

.

— Ka

121

druhý rok ... a bílou ruku tu polibky

již rety jiné kryjí

a

zrak

vábných

s

šel

slíbán srdce žal,

—

kdo

ví, jestli

jsem

dál,

kam

a srdce

A

—

jejž urval s hrobu, s

mj

Kíž omšený

vzpomene

.

.

vítr lístek nes',

vnce

zvábil

k

svadlého.

sob

zor.

Dvé oí, jichžto pohled poslední na hlav syna utkvl s žehnáním,

erné prsti mne lítostí:

zde skrylo na vždy

A v

rov ten naplnil

sáh.

nelad sveep, drsná kopiva

stan mají ted nad zlatým srdcem tím.

A

—

spasitel

rez

pa

kíže

s

asem heby

v tuto

sms,

jeho pehledal

—

snad opuštný tší sirotu ...

Tu

vešel

dvemi

kdosi na hbitov,

co hledá tady smutná žena ta?

Kráela

—

spšn

sledoval jsem

ji

— —

a v dálném kout smutné zahrady, kam k odpoinku kladou chudinu, poklekla žena k rovu malému, ret její

Pak

chvl

vstala

se v tiché

—

jež toky slz

modlitb.

zel jsem rýhy hluboké,

jí

a sklonila se k

v líce vyryly

—

nžným kvtinkám,

.

-

122

—

jež dítte snad vzrostly ze srJce,

a suché lístky piln trhala,

prs nahrnula kolem útlounkých, korunky

sklesle'

proutky vzpímila

a v posled vodou švadle kropila,

k

ní mísíc rosu

a

opt

zrak

pohaslých,

klekla v tiché modlitb

Nad krajem

.

.

vlálo ticho veerní,

jež rušil jenom

cvrk

tichý sbor

Dissonance.

Sloky polemické.

*ÍMln vždy krev prudce k hlav žene, jež klesá v

dlan

v úžasu,

když v snní vídám ozáené kol své druhy z Parnassu.

jít

Já bídný erv! Jsa

muen

záští

mám, ve svém chudém plášti

a závistí, již v srdci se tajím

a skoupou sudbu proklínám.

Vždy nesmím

nazvat sladkým

svých nevázaných

jen

dám

A

s

verš

pním

dav,

trudem mnohým, lopocením myšlénce své prostý háv.

nesmím zvát

se

bohem zem,

ba nejsem ani jeho stín, dí myšlénka mi každá temn, že nicotný jsem prachu syn.

—

—

126

mn

dechem Já Eecítím, že ke by pírody hlas zazníval, je ona mi jen hluchým echem, jež stejn dá zpt ples i žal.

O vném žití není dáno mé hrudi ani potuchy, vím, až vše bude dokonáno,

že budu popel bezduchý.

A nemám

žádných ideál,

bych hnal se pro

mám

n

v boje jek,

srdce chladné jako skálu

a v srdci nenávist a vztek

A

zmítá

mnou

.

.

.

to vlnobití,

kde sláva nelibá svým rtem, a verše moje musí býti jen nitra

mého výkikem.

ó

zlá,

pro nemám cítit, chvje hrudí druh mých,

sudbo

co

bych lidstvo mohl hát' a svítit' v temnoty dn posupných

mu

—

127

—

Snad vavín zdobil by mé dílo. Však takto v dobu žití zlou, že, co

jsem

psal, vše

pravdou bylo

mou smutnou bude útchou

.

.

.

Memoiry Ahasverovy. *íVCj bože, jak jsou tihle lidé k smíchu! Já, Ahasver, prý Palestiny syn,

vnou

štván

kletbou velikého

híchu

v zoufalství bloudím jako hrozný stín,

prý místa není, kde bych mohl v tichu

znavenou hlavu

vložit

spánku v klín

—

když tohle všechno na mysl mi vstoupí mj bože, jak jste dobí lidé hloupí!

ase

Je pravda, že jsem v minulém kdys života sytý

smr

si

nalézt chtl,

že blázníval jsem živl ve zápase

—

dík ted bohu

a moudrosti

než ty

mé kousky

lecjaký .poet

Kam

—

mne nimbus

—

—

ohe

vel zdráv jsem vyšel zase

a v sopky skákal, v nichžto

však

obestel,

mi nejvíc k mele do vnosti. to

blednu ted, vše k životu

v tom osvíceném,

—

moudrém

mne

století.

zlosti

svádí,

—

— kdys dá se koupit krása,

hraka

tak lehce, jako

—

129

es

mládí

i

pro dti,

ten poklid smrti ted mi málo vnadí, a nechci na ni ani mysleti

když konám žitím

tolik

—

vku

cestu,

dej dlouho, bože, takového trestu!

vku

Jsem v tomto

chlapík jiný zcela,

(že víc

ne ševcem, chápe snadno se!;

pálená

kade

vlní se kol

trní na

a zlatý cvikr

má

ela

nose,

mody skvlá,

toiletta je dle

holená brada, knír vždy v úese, kolínské vody

mne

vn

ze

tituluje sklepník:

Všem zásadám

mne

vane^

vren svého

jsa

—

Milo^tpane

rodu,

jsem dobrodincem nyní adu let, pjuji vlídn svým i pronárodu

na

smšný úrok

Bh

laskav

zrí

—

ze sta na dvacet!

moji na úrodu,

mám

equipage a velkých

snad

nkdo ekne:

„Nu,

já nejsem dlouho u

Ted velkou nadj (vše nejkrásnjší

dom pt to není

—

mnoho!''

emesla toho!

srdce moje hostí,

pijde k posledu),

— do

snmu

chtjí vlec

130

mé

—

staré kosti,

bych doplnil jich moudrou besedu; nu, nejsem hlupec,

mám

již zkušenosti

a hlavou kývat taky dovedu, a pak ...

jsem nepítelem kíže,

(já byl

však na prsou se nosí bez obtíže!) Kežj byl by as zas trochu vzpomenouti Je tomu dávno ... na bok Karmelu jsem pišel zase na své bludné pouti,

.

.

jak docházel bych cesty úelu,

jak pál jsem

si

tom míst zahynouti

v

a navždy zniit zvuky ševelu,

jenž

mocnj tam

se

zaal

v nitru sápat

—

jak vidt, zase jeden hloupý nápad!

Z jeskyn to

vše, co zbylo z mojí

jež

mla tvá

vždy

a jazyk, jenž jen

te

tichá je, v ní

víc

víc

Rebeky,

zlostí celou

bledou

otc

spí

—

mlel bezdky ervi dumy pedou

tam na vky nebude mi dny svým kikem nebudu ji potéhem už mlátit

a v zemi

hndou;

hloubi vzal jsem lebku

—

krátit,

A z hrobky té, kde dímá moje žena, jsem vyal smutný lebky jiné si.

!

— ó Isák!

.

.

Abram!

.

jež zrzavé

si

.

.

.

Dtí

hl má napažená

rád tehdy u vás leh' bych

tiše

si,

anno post Christum natiim jak ted mohu dobe znát to datum!

však tenkrát jen

.

.

.

Dnes, kdybyste vy všichni

vru

to

mojich jména,

rvaly paesy,

až mír zjednala

eh,

—

131

živi vstali,

as by bylo divno všem,

dnes, Rebeko, by drahé šaty vlály

šumly pi každém kroku

a

tvém,

svou pítomností zdobila bys bály

a vleka tvoje splývala by v zem, a synové

by

tví,

dobe

vychováni,

zvali se jen všude

:

mladí páni

„Co mrtvo, spát nech," psal kýs poet velký, (cht zablýsknout se asi duchem svým), já proto nesmím takto chytat lelky

a zabývat se prázdným teštním, rod musím zachovat tak starý, velký i

zabývám

má

a

se nyní

ženním

—

milá nedá zaplatit se zlatem, vyhledal jsem

Je rozumná, a otec

její

má

žije v

ji

jen inserátem.

dobré vychování, nadbytku,

9*

— klopívá oi,

žert zlých

zná Schillera a cte

te

132

—

se chrání,

Marlitku,

myslím, že bude jednou vzornou paní

—

kuchyni sama dává pobídku!)

(v

já dlouho trpl, brzy den ten jeden

mne uvede

s ní

v dokonalý

Eden

!

.

.

zrakem mým se brána otevírá kde vše plane barvou ržovou, mé oko s blahem v árný kraj ten zírá kde žádos, jež tam nemá vli svou ? Jsem nejšastnjším tvorem všeho míra Pí-ed

v íš,

a nechci myslit

zmnu

na novou

ó

vi svj pvab ped

—

pelud bledý

obraze arovný, ty nejsi

-

—

znícene' hledy!

Mít budu paní, vzornou v každe'm kroku, mít budu dtí

poet

veliký,

vším zásobeni vzrostou

bhem rok

na dvorní rady, banquier, praktiky, mé dcery s nhou v tmave'm. velkém oku zím opvány všemi básníky patit budu já šastný otec na to náhradou za všechny doby trudu!

—

—

n

Mj jsi

dík

ti,

bože, že až do

prodloužil mi

zemský

vnosti

život ten

—

— nebudu

již

ten

—

133

víc klnout v zoufalosti

híchu mého dávný, smšný

den,

dív nechci ve hrob složit svoje kosti, až ad dn svta bude vyplnn, a na mše dám a chci se pomodliti, že dlouhé

vky

ješt budu

žíti!

.

.

.

Epilog vydavatelv.

Pan Ahasver, jak se idejí všech

vidno,

vku

dobe

chopil

našeho,

že hloupé kousky v minulosti ztopil, je

hodno chvály muže moudrého;

že verš neb

odpustí

cit

je stár (což

rým on místy

kivo

v

sklopil,

snad lidstva ctného,

neek'

by,

kdo by ho vidl)

a poetiky užívat se stydl

.

.

-H4-

.

vzova.

denníku

List z

^nes

den je výroní, co v tichou celi tu jsem vstoupil poprvé v tom smutném pocitu, že brzo svadnu tady

bídn

—

ted zvolna minulo již tikrát deset v

mých prsou uvadl a já zde žiju

Po

pírod

širé

ten bujný vzdoru kvt,

tiše,

již

let,

klidn.

vru

netoužím,

co jsem kdy miloval, to vidím

oknem svým,

v nmž nebe kus je vezdy z rána zírám zjev na stkvoucích oblak v a západ zím v též, kdy vzplane v zánou krev

nm

nm

a v noci zlaté, tpytné hvzdy.

A

k lidem nechtl bych! Ti smutní robové

jen v tiché

a rodí

porob se,

nést volí šíje své

by prázdn meli;

ba kdybych vyšel dnes, vím, a

s

pvod

šedin

pipoet' by mi te každý pohrdou by na mne zeli!

že k necti

mých

z nich

— Ó

mládí peludy

!

dnes již

meem

Já pro vás

smr dsnou

já s druhy metal jsem me' ruce

—

135

vlád',

z barikád,

—

pro vás krvácely

dumy nezkojné mých druh utišil ve smírném lné

navždy

z

dávných dob

hrob,

—

já z milosti dán v tuto celí.

O smj

se,

osude, své ironii

tecT,

v tvých sítích klamavých já uváz' za

mne

ob,

stopiPs v hravé svoje víry.

Hle, ducha, který chtl

svt ozáiti

celý

tím žárem myšléaek, jež v jeho nitru vely,

te

skonejšily

stny tyry,

——

Však jsem zde spokojen. Rod myšek šedivých tak hrav pítulných je v teskných dobách mých v té rakvi

svtem živým

a rád je vidívám, jak ke

po nohou lezou mi a když chudé jídlo

mn

jemn s

celým, skákají,

pískají,

nimi dlím.

A

pavouk kížatý, jenž sídlí v koutu stn svou prací umlou mi také krátí den, ped strážci mými prchá v dsu, však ihned odloží svou plachost bázlivou

po vláknu modravém se spouští v ruku mou, když mu v ní k síti mouchu nesu.

— A

jednou,

dobe

136

—

vím, až mrtvol studený

zde najdou strážcové na loži u stny,

—

kdy

cíle

dojdu smutné

pout

—

že nikdo neztruchlí nad tichou smrtí mou, jen v

díe myšek rod

a starý pavouk v

s

tou srstí šedivou

tmavém kout

.

.

.

Sonety nudícího se lovka. (Rud. Janovicovi.)

I.

íTe as, kdy ztrácí vládu písná móda, kdy rudne, žloutne v sad ovoce, kdy kvt se žárem kloní hluboce, a s jemnou hudbou komár žhav bodá.

Je as, kdy v oslunuém potoce se tiše, lín plouží teplá voda, kdy spánku pták a list se mrtvu podá, a žába pronikav kehoce .

I

lovk

rozloží rád svoje

.

,

údy

pod stinným stromem v husté mkké tráv a leží bez tuch, vzpomínek a nudy.

Rozum kantorský práv snad meziaktím v mnohé tragedii

O

sladká chvíle!

zve leností

—

ji

a chvíle ta je

.

.

.

—

138

—

II.

Dík velký vždycky budu vzdávat bohu, že v moje prsa

— hnízda

prý všech

hích

ábelského smíchu stvoil hlupce, jimž se smáti mohu. a

též uložil dar

Dív

jsem jich vru v tichu litovával, nad katechismem když jsem sklánl šíji oas zmnil vše, ted pešel cit nával, a mravouce drze ve

A jíž

biji.

vru, moudí jít jen svta vírem, krev a rozum stejné chladné mají,

a kasty oné nebýt v jíž vtip

a

tvá

—

pní

svt

šírém,

a smích vždy ve hrud pronikají

krev a

smšným

vztekem zbrojí

snad bych se zbláznil nudou

z

nudy

svojí

IIÍ.

Hor dálných ela hoí karneoly a nad nimi se proudy nachu

slily,

a mrak, jenž letmo ku západu

—

pílí,

háv rudý oblek' hor tch nad vrcholy.

.

— mráku

Sbor drobných

139

—

na blankytném

poli

jest topasy tkán; jak vlas bájné víly

proudy nebem rozzáily

se zlaté

vše duha, jas

—a

bledneš

kam

—

chceš koli.

Ó

západe, jak asto stál jsem

nm,

a

zapomnl

zem

a

necítil,

Te

v tvé kráse bídné

jak

modrý

tísní život celý

.

.

.

parasol, jejž nosím stále,

kráím rychle dále, tch barev oi nebolely

jen roztáhnu a

by mne

z

.

.

.

IV.

A

den ráno modrým nebem lije, popelavý šat, vidím veer v rudých barvách plát, se

i a

a

i a

se halí v

ten západ

chmurná mlha

kryje.

Mn

vše je stejné. Vždycky asu spád mi olovným kídlem v prsa bije, vznést k životu už nemohu své šíje ni

nenávidt, ani milovat.

Jsem jako kámen, který hozen man bez citu letí, zapadne v bok strán, tam tlí pak tiše a v prach rozpadne

se

— Ó

140

pravdou-li, že zas se

k

— žití

vznese

prach lidských tl, v nichž duch zas

A a

mj rov se a nechá jak

pies

mne

pone

vzkíšení hlas nese ten

kámen

spát

plát

Na ekání. jTsa

kovím

zakryt, pušku na kolenou,

na shnilém kmenu usedám

ekám zv,

a

jíž

smr

olovnou

tu

do klidné hrudi poslat mám.

Nad

mojí hlavou duby vkovité

šeptají slunci ranní pozdravy,

a ptáci pjí, a proud s

šumotem prchá v

Vzduch svží již

v

dýchal

tak, v

íky

hbité

stíny doubravy.

nm

noní

vn

zbyla,

les a tráva, kvtiny,

nm

již

zlatou pízi slunce rozestýlá, propouštjí v sntích skuliny.

Šum kídel pozor! Hle, pták v mlkém eišti ted vážn stanul .

.

.

.

.

.

popelavý

a v proud zí slabým naklonním hlavy, kdy lesklá rybka se tam zablýští.

— Ty pkná že v

142

—

volavko, ty nevíš asi,

nkolika minutách

tvá hrdá hlava klesne vodní v

asy

a v proud ten krve tvojí nach.

Tys

šastn

vyle'tla as

ráno z hnízda,

jež zatím steží družka tvá,

kde žlutým zobákem mlád tvoje hvízdá a

eká t

a

pokrm

Ó budou ekat

ždá.

dnes a

ekat

zítra,

—

a zírat z hnízda celý den

ó smutné veery, o smutná jitra,

kam zapadne

A

v pokoji

jich

mém

marný

sten!

na dubové skíni,

v níž haldu knih prach pokrývá, stát

bude zatím, jak

ty stojíš nyní,

as postava tvá neživá!

V

tom pokoji tam nikdo neeká tam nevítá mé milý hlas tam jako v starém šerém chrám, .

.

.

.

.

kde úzkosti

cit

O vzpomínky,

pojme

co slz a

té ceny nejvtší, co

.

nás.

muk

znám

—

to stojí,

m

— než

143

lovk pesvdí

že musí

žít ten život

se

— k bíd

sám!

Je v hrudi prázdno, jako a

pec tam

tlí

ped

ti

— —

dneska víí hlavou,

už byl by as, bys zamíil stále

popravou,

dost krásných chvil

však, bloude, co

Však

svojí,

!

— ——

držím pušku na kolenou

a myšlénka se hrozná budí:

zloeenou

tu

hlave

obrátit, a kuli

do

té své

prázdné poslat hrudi

!

.

.

.

Píteli Jindichu

^a

Soukovi.

láska, která sladce chutná,

jak révový

mok krvavý

—

a jejíž jedna kapka rmutná též celé žití otráví,

ta

nadje, jež vždy nás

a jaro kreslí v jeseni

sílí

—

a jako bludika nás zmýlí a svede v bahno trápení,

to

nadšení pro dobro, krásu,

jež ukazuje v lesku svém,

že zpozdili jsme píliš v se s

asu

naším na svt píchodem,

ta nenávis, již

k jiným

máme

a kterou mají jiní k nám, ta nuda, která

mosty láme

ve dobrých pedsevzetí chrám.

— váše,

ta

145

-

slzy, radost, žaly,

sny, spaní, všední rozpravy,

Epikur

ty

ideály,

duclia vzácné zábavy

i

—

tot vše, co životem zde zve se,

to to

vše, co žijenv,

a to

A

píteli,

každý den náin stejn nese

t

—

tolik veselí!

když tak veer kráíváme

tou oživenou

ulicí,

kde sevšednlé tváí-e známé a svt se hrne šumící, kde, obdivuješ

—

dobrý znatel

~

vzrst, toilettu sliných dam,

kde

lovíš zdvoilosti

pátel

a pozdravuješ vlídn sám, já chvím

se,

až se vkrade zvolna

vzdor radosti

do hrudi

tvojí

té víivé,

touha bolná,

a pesycení v srdce tvé až vše, co zve se blaho, štstí, v nž víš, doufáš ze všech stran, 10

—

146

—

kol tebe prázdn zašelestí, jak podzimkových vtrft van, až budeš

cítit

kol svých skrání

ernou sudbu

jen

poletat

—

a odíkání

co

vzdech,

t

plytké štstí bude stát!

A

na prahu pak, drahý, hrobu,

až

s

žitím

slz

úet vyrovnáš

a vzpomeneš na zašlou dobu než svtu navždy „s bohem" dáš,

jsem zvdav, zda bys ekl „ano", když bych se náhle tebe ptal Než bylo všechno dokonáno, zda-li ten život za to stál?!

-H4-

.

.

.

První akt dramatu.

^est veer mrazivý.

Zem pod snhem

se tají,

a mlha nevlídná jest její staííaží,

jen tam, kde lucerny svou žlutou záí

pruh svtla tesavý

mhu

V

ku hotelu vede,

té šíré ulici, jež

jak víí,

bouí

to,

jak všechno spchá dnes,

sta postav kvapících a sta

kol

dom

Na rohu

plají,

šedou proráží.

koár

jede

zernalých na velký, stkvly

ples.

pod plynu sporou záíi, dav se musí zatáet, rekyn, má stojí je dít ješt tváí, prodává kvtiny, a jest jí patnáct let. Dnes nedbá, zimy dech že líko její blí, ulice

kde v levo

že

má

ruka

voz

chví se

jí

juž celá zmodralá,

rados, prázdný že je skoro košík

celý,

že dobe v plesu den své kvty prodala; a na to vzpomíná, jak nyní v šumném sále pi hudb vznáší se a postav krouží dav, 10=^

— jak presentují se ty jak pijímány jsou a

na

to

s

148

—

kvty

její

malé,

úklonem krásnýcli hlav

vzpomíná, jak vstoupí do té chýše,

dd

kde šedý, chorý

ji

eká

na

loži,

jak rychle piskoí, jak obejme ho tiše

md

—

po stole rozloží však, dít ubohé s tím okem velkým tmavým, a

legii

už pusto v

Hluk

pro dom nepílíš? koár, a krokem pospíchávým

ulici,

stichl

kdož ted jdou

ulicí

—

ti

nekupují

již.

—

Než kdo jest chodec ten, jenž u tebe se chce ješt kupovat? Zí ke dnu košíku, te rukaviku sal a fialek sbor tmavý zvolna zastril do dirky zimníku,

si

máš rados, však

pro

s

Co

zaplatil

stát

kde kráska a

staví,

ti

zstává,

eká

jist nad poetn,

pro

nepospíchá v ples,

ho, již baviti

má vzletn

kterou zadal se na tverylek dvé dnes?

pro ruku tvoji bere, upen v hloub zrak nevinnýchj hned svj hlas, a pro se mu hned

šeptá, dít,

pro zí ti pro jemní po prosté

ei

ti,

tvé tak blahosklonný smích?

„O pojdte, pojdte jen, tam zimu trochem aje a zaženete hlad tam skvostnou veeí,

dere

— mn,

malá,

líto vás, jste

140 -—

jako kvítek

ráje,

mrazivé vám bélí kadei.

hle, jíní

Já dda dobe znám a vše mu zítra povím a lahví vína dnes si na nj vzpomenu, ó dít, pojte již, za stolpm mramorovým ohejete se pi tí^ple plamen, jen na pl hodinky, až trochu okejete, chci s vámi k domovu sám pro bezpenos jít a dík nežádám až jednou vzpomenete, nu, mžete se pak jen za mne pomodlit.'*

a

—

—

Ta

dívka

jak ona, ty v sál

s

tebou jde, ó dobrodinc vzore,

vím ji

já,

ti

všechno na slovo,

zavedeš, kde líko

její

sporé

po aje sklenici se zbarví v ržovo, ty nakrmíš ji tam, ty napojíš ji vínem, ty chyte zapleteš ji v sladkých eí sít, a líc jí bude plát a oko v žáru líném, a tmavý její vlas pak mžeš rozpustit. I vyžilá tvá líc se zardí barvou žhavou a dávná jiskra vzplá ve zhaslém oku tvém a zítra ty

druhm

svým nad kouící se kávou s tím bídným úsmškem,

budeš povídat

jak uzmiils lacino ten nejkrásnjší to

kvtináce

té, jíž

kvt

bylo patnáct Ift

.

.

.

—

Klamy. tom svt plném prosy, snním, jemuž hrozí

íTak žít v

jak

žít s

tím

vždy skutenosti dravý spár?

Jak jen

žít v

tom

lidstvu,

úsmšek neb

jemuž zbývá

chvála lživá

pro myšlénku a svatý žár?

Já nejsem extrém. Do pohody se nosím vždycky podle mody a v

zim

mám a

beru teplý

šat,

dumách nekloním

já v

své hlavy,

pro vše pozdrav usmívavý

znám

se v každý hovor dát.

Já chválím dobro blahobytu a

vysmji

se

všemu

citu

ve sboru dobrých soused,

znám cenu penz, dobrých mrav i

loyalnosti

ba,

zpívám

hlásám s

slávu,

nimi k posledu.

!

— A

-

151

ve pátelských zmijí kruhu,

když musím zít v po stran mou

již

vzorných druh,

líc

povs

rvou,

co chválí oni, také chválím,

—

jsem spoleníkem dokonalým a

hrám tak frašku

A

jaký jiný život zbývá

zde,

kde své

každý skrývá.

city

jak lakomec své

protivnou.

tisíce,

davem svorn a roli s nimi dohrát vzorn nuž tedy masku na líce

než v mumraji

jít

s

—

Snad za to mnohém ve slovníku a v moudrých knihách podle zvyku,

vku, mne poctí fráse rychloletá a pivsí mi epitheta

jež slávu nesou do

o

až

dokonalém

lovku

s TartufiFstvím

tím gestem všedním

se ro/-louím a slovem sledním,

jak v úloze až budu

s

mé

napsáno,

prken svta dolf,

kde odhozena bude role a dožito a dohráno .

.

.

Smutný veer.

^ncs

mne

zas

tísní

známá

tíha,

a nejmilejší moje kniha ji

nemže

už zaplašit,

ni

procházka

A

niiduo mi

terT pri msíci pod klenhou strom ševelící, kde možno bledé' krásky zít.

a trávit tam

a jindy

do kavárny

jít

as

jednotvárný,

rád chci zaslechnout,

jak geniové zneuznaní

rvou laur

mé Muse

a pronášejí

A mrzí mro

nad jít

s

b'edých skrání

ní soud.

do divadla,

kde první milovnice svadlá dnes v pti aktech šveholí,

neb

navštíviti koncert

kde v i

to je

slasti

skvlý,

tone národ celý,

hloupe

—

nikoli.

—

loo

—

Psát nelze, tíse, jež

mne

svírá.

každého verše na mne zírá a panensky jde papír zpt

z

—

má aspo doklad

zas dosti

až bude mluvit o lenosti

mých pátel vážný, písný

Má

ret.

hlava jest jak olovná

a pusta jak step vypálená,

jak hluché hrobu

tišiny,

krev, zdá se mi, že v žilách vázne,

a že se ítím v bezdno prázdné',

jak kámen ke dnu hlubiny.

I

cigára

dým

má divn

zvolna stoupá, kola tvoí

a žene se kol

te a

hoí,

dohoel

mrtv

již

svtla výš

.

.

.

doutník celý,

klesá z ruky velý

jen popel bílý k zemi níž.

Tak jak

ten život. Tvoje snížhy

v nic mizí

jak vlny

ped metou tv

dýmu

dráhy,

v pohledu,

žár doplane, a náhle

nmý

jak bílý popel klesneš v zemi.

jak bílý popel

—

bez sledu

.

.

— Zá

154

—

bledá v okno moje tryská,

msíc stíbrem blýská, nad stech hebeny Zas jeden den mé bídy zhynul, zas jeden z etných dn tch minul,

to velký

jenž

stojí

nad nimiž

Ó dobo

.

íkám

:

Ztraceny

dtství! Myslím

!

.

.

man

na bílý mlýn, na temné strán, na všechno zašlé jako sen jak rád bych tyto chvíle trudu a nudný as, co žíti budu, /a dob tch zmnil jeden den!

—

-¥•4-

.

.

Za

štítem.

^iícT bohu dik, že po stvoení, když nad sborem stál tpytných

hvzd

se rozhlížeje v zanícení,

dl

:

„Nikde, nikde chyby není,

co stvoil jsem, vše dobré jest

To

byla

vta

!"

znamenitá,

a padla lidstvu za podíl,

to

íš, jež

útchu mu

když zoufalos

nuž, kdo pak by

A a a a

ji

—

odhodil ?

staré bludy vždy jsou v právu,

pibývá jich každým duem, moc svou hrd vznáší hlavu, lež se nese v drahe'm hávu,

a pravda

a

skytá,

je chvátí lítá

a

je

zloinem,

láska jest jen

pelud pouhý,

jímž pohádka a píse

zní,

— a a

ztroskotá

156

as

—

mládí touhy,

život o chléb boj jest pouhý,

koní hymnou pohební,

jenž

a a

sláva klam, jenž nepomíjí,

velkou

vše,,

a

nad

lží je

ím

krvavou

záí-í

v historii,

pravou velkos vždycky

bijí,

—

až klesne ve prach únavou

Rod

lidský dost je prozetelný,

že nepustí víc jeho štít,

jenž se

mu

psf

dá spasitelný

kathedry a kazatelny:

ted

s

Co

tady, všechno dobré' jest!

A

vru,

ped oi

lip je postaviti

své té fráse tpyt,

než na dno svta, lidstva zíti a si

naped každou pravdou nechat

chvíli žití

otrávit

.

.

.

c^dy

a žáry ve

cit

mn

vely,

a zápal jímal prsa má,

kdy blesky vášní nitrem chvly, jak

boue

plachtama

lodi

—

já prosíval jsem v rozechvní

moc temnou mého osudu, by zhasila tch žár chvní a pustých vášní burácení,

bych doplul ku své podjeseni bez

A

bouí všech

a bez trud.

ticho pišlo z nenadání

Bou

zmizela

i

s

.

.

ted úpal nudy bez ustání

mne žárem a život

bez

mj

cíle,

trýzní

.

hlukem svým,

ohromným,

se zvolna šine

pání ku pedu,

158

jak

lo

—

ve kraje nehostinné

jak rád bych

bou

zas,

nebe

bych utratil v ní žití líné a žárem zaplál k posledu!

-H4-

— siné,

Kíž. *TJ hbitovní zdi, keem pozakrytý, jsem uvidl kdys v tráv sešlý kíž:

vnec

se hlavy Krista

z

trn

svitý

spad dávno na zem, v rán boku skrýš si vyhlí pavouk, lupi krvavý-, a tlo jeho potah' pavuinou.

Y dlaíi protknutou a ke listy házel, jenž Ten kíž jsem

znal.

ve

tvá jeho

stál

u hlavy.

Dív

ve

sinou

hbitovním chrám

byl u oltáe v sláv zavšen, lid

zbožný

líbal

zkrvavené

rám

veer den co den mu vnce kladly na zranné elo, a vesské dívky

a množství

ped ním

sta písní slýchal, jež

sta

vzdech, proseb,

a kadidla jenž

pi

dým

na kolenou

mu plo k

dlelo,

sláv.

vídal štstí, žal,

stoupal k jeho hlav,

mši velké od oltáe

vál.

— Však

160

sestárnul, a Jiika

mu

dát nemohla

—

malíova

mládí umlé,

lid žert si tropil

z líce Ježíšova,

erv mu vrtal vrásky na ele. „Pry s kížem!" moude otci obce když rokovali o tom v porad neb

dli,

—

a v

chrám

kíž nový

brzy na to o nedli

visel v pestré

parád.

Lid musí vždy a \šude kohos jenž plní vždy ho

hrzou

míti,

posvátnou,

by moh' se modlit, vzývat ho a a duši

jemu

ctíti

otevírat svou.

Tys, Kriste, sestárl, a ruka umná nového boha dala ve chrám náš, kol

nho

pocta ted se vznáší šumná,

a ty v exilu smutném dokonáš

Však jako

ty,

též sestárne

.

bh

.

a jako tvj, tak jeho pijde den jej jinýíu

on

.

nový,

—

nahradí, a mezi rovy

tiše dotlí

—

lidstvem zavržen

.

.

.

Dva pohby.

(Rhapsodie

z

djin.)

(B. KaminsTcémii.)

Ve

sterých svtlech hrobka královská

jak ohvzdéné nebe planula, a stkvostné rakve

král zemelých

dnes novou družku v

Šum

ad

svj ekaly.

nastal, který rostl víc a víc,

a zástup ku hrobce se piblížil.

Zá na na na na

sterých svtel bílých helmách,

mocné blýskala

meích modravých,

stkvostné rakvi krále mrtvého,

hvzdách, kížích šedých ministr, etných špercích bledých dvorních dam

však

zá

ta

marn

v celém zástupu

jen jednu slzu v oku hledala,

zmnila by v tpytný diamant jen erná roucha, šátky hebounké a zvuky hudby, knží táhlý zpv, již

žal celé

zem mly

—

—

jeviti.

11

—

—

162

U dveí chrámu s rakví stauuli. A kol ní rozstoiipil se v polokruh tch

tlum, již

sbor vzácných

kvtem dam a

lidstva sebe zvou,

šedých ministr

a generál, vždycky slavených. a vyslanc a šlechty domácí; a dlouhé

ady

prostých vojín

je od všedního lidu dlily,.

od venkovan, dtí,

mšák, chumáích,

v dáli tísnili se v

již

by zahlédli tak ídké divadlo

A

k rakvi pistoup' biskup

.

.

.

šedivý,

o stíbrnou se berlu opíral

a

tesav

„O bože

e zaal

vný,

pohební:

pijmi na milos

ted sluhu svého, krále

zem

té,

jenž zemel, dýkou proklán vražednou, a

s

híchy odešel tam ped tvj soud!

Byl králem tady

z tvojí milosti

a lidu svému dobrým

píkladem

vždy víry isté, lásky k (tu hlas se

a ze

lži

„byl lidu

a v

tob

pln -

"

njak zachvl podivn

káral starce-biskupaj,

svému štítem ochranným

vojÍDm svým vzorem pestkvlým tch etných bojích za krb, za právo,

"

— jež niit clitly roje

163

nepátel

""

"

:

—

—

(a vojíni, již slyšet mohli to, se pousmáli troclm

útrpn

nad lživou frásí starce šedého). „A v míru zas byl vládcem pemoudrým Znal zjednat íši vážnost v cizin (a na chladných rtech cizích vyslanc

—

úsmv

.jen

zahrál spokojenosti),

„zem jeho byla chrámem umní, jež podporoval štdrou rukou vždy (a pítomen být jediný syn Mus, jen jeden z tch, již hladem zmírali

—

v podkrovních jizbách

bh „byl

msta

králova

'*

—

jak by se k tomu usmál as!) pravým otcem vdov a sirotk,

ví,

byl spravedlivým ve svých nálezech

onch dobrých vlada, na které lid vždy dlouho vzpomíná (a bylo dobe, že hlas tesavý a jedním z

se nedonesl v dálku, v

chumáích

tváe ubledl), „a. rodin své dobrým otcem byl a vzorným choti svojí manželem

kde kupily

(a

—

se

—

náhle vtšioa tch dvorních dam

vonnými šátky skrýt se snažila nach zrádný, který náhle pobarvil ta jejich líka, díve bledá tak) li-

— A

biskup pokraoval v

a tesoucí

lilas

164

ei

slábl víc a

— své

víc,

kolem bylo slyšeti, když boha prosil, by vzal na milost lu duši, kterou ruka vražedná že sotva

ped asem

A

bnala

ped

nebeský soud

.

.

zástup jist byl by užasl

nad

„A

slovy, jimiž biskup

mn

zas,

jež kupil

zakonil:

Pane, odpus všechny

lži,

jsem dnes touto nad rakví;

a vraha, který v práva tvoje sáh, jenž zemi zbavil krále tyrana,

a

hích

ten splatil smrtí pehroznou,

—

sud velkým svojím milosrdenstvím!" A biskup ruce suché k nebi vzpjal.

A

za

mstem, tam

v tiché

krajin

na nevysokém vršku popravním když sedmý veer nastal ode dne,

—

kdy pohben byl král tyran zabitý dav lidu ze všech konin scházel

Na šibenice tmavém rameni píšern mrtvé tlo viselo. Stráž opouštla podle rozkazu

—

se.

!

—

:

165

—

od hlídání sešlé mrtvoly,

již

jen zdálí ješt pozor dávala,

shromáždný

co init bude

Tu

jedni sali

tlo

s

lid.

ekanu

a druzí rychle rýem, motykou

hrob vykopali v loku pahrbkn, (neb jinde nebožtíka pochovat

nesml, dostav zákaz rozhodný),

lid

pak

v rakev,

vložili on^i ji

A

kterou sebou pinesli,

satou mrtvolu,

zahalivše v rubáš blostný.

všechno lidstvo kolem pokleklo

a ubnažené hlavy sklonilo, a staec, jemuž sporý, bílý vlas po skráních suchých v dechu vlru hlasit íkal prostou modlitbu

„Ty, j»nž nás chtl mít vše( hity

nám

a daFs

sud! vlídné spasitele

—

tohoto

nebyla to jist

vle

tvá,

by ten, jenž králem zval se z moci pil naši

muž

—

dal,

by z otroctví nás vyvlek' Satana

Vždy

lircitrími

v prsa touhu volnosti

ó pijmi duši tuto na milost! T}S syna svého na kíž pibit

vál,

krev a slzy a náš pot

tento nástrojem byl

soud

—

t\é.

tvých

!"

— A k

16G

—

rakvi skloniv šedou hlavu,

dl:

„Slož tady klidn mladé kosti své

a proklaté to místo

posv

sám.

Tys nemoh déle vidt útrapy, jež snášeli tví druzi pokorn, ty's odvahu ml, jako nikdo z nás: zem zbavit navždy toho tyrana, a

in svj

My

biidem

splatit smrtí

tob

potupnou.

stále žehnati,

jméno bude naší modlitbou tvj svatým místem pravnukm nuž, Pane, pijmi k sob duši tu tvé

a hrob

vždy

lidu hlas je také hlasem tvým!"

A

na rakev hroudy dunly,

již

a muži, ženy, dívky, dítek dav,

spchalo tam hroudu vhoditi, a luních kvtin plné zástry tam sliné dívky houfn sypaly

vše

až naplnily jimi celý rov.

A

muži osmahlí hrud nkolik sob v památku

té hlíny brali

A

na západním nebi

plál zlatorudý, velký

.

pekrásn ervánek

a nachem barvil celý, šírý kraj, a skivani ve výši zpívali

.

.

—

167

—

pod tlumeni zlatoskvoucích oblak nad erstvým hrobem hymnu pohební

Epilog. To

msíc

bylo za

A

...

z

rána hned

dav proudil lidstva v šat svátením ve vykrášlených

msta

dnes korunován

ml

syn toho, jenž

Kdy

být nový král, rukou vrahovou.

mocn

otec jeho ješt

povs

zlá

pa

nm

o

—

ulicích

—

vlád,

plaše létala,

když nastoupil sám na královský trn, tak onu povs skutky potvrdil a pedstih' v mnohe'm otce-tyrana.

—

Lid

tísnil se

kde

ml

se

po šírých

prvod

ulicích,

chrámu

z

ubírat,

a v šumu, hluku, pestrém víení se

známé tváe vele

vítaly

a rty se otvíraly k hovoru.

Však krátká

se jen

a hovoící hlas svj

hlasn snula ztišili,

jak báli by se sluchu špehýe, a rokovali o své

bíd

zlé.

e,

— Tu mnohé padlo a hlavy pi tom

—

—

168

plaché mínní, šinuly se blíž:

zda prosit mají nyní v slavný den?

snad král jich dneska vlídn vyslyší?

—

Však nedošel ten návrh souhlasu, král prchlý jest a jimi pohrdá,

by jim bemen ješt pitížil. Snad tedy sthovat se v cizinu? Než kdo opustí rodnou svoji zem? jak tehdy onen mladý muž snad kdy svobodu jich žitím zaplatil? Však upeli jen zraky zdštné na mluvího, a La sta námitek se ze stísnných prsou hrnulo kde druhý jest, jenž tak se odváží? To nerozum! Tot rada šílená? Kdo ví, co potom na nás pišlo by? spíš

—

—i

——

— — — —

O

tehdy

cítíme

—

bie

bi s

byvše sproštni,

uzly doléhat

Nic, trpt, trpt,

bh,

!

.

.

.

jenž ídí vše,

moudrý vždycky ve svých úradách, a nikdo neví, k emu dobrému

jest

se toto zlo jich jednou obrátí!

A

tu a

tam

i

kletba dopadla

na hlavu toho, který v popravním tam pahrbku svj vný dímal sen.

— A

—

16U

tato kletba v celém zástupu

hlasného živ došla souhlasu, a

A

svorn zloeil tak všechen

.

.

.

po dlouhém a dlouhém ekání

od kathedrály rány a

lid

zahmly

zvon všechnch

souzvuk velebný,

dla

mstem

a na to

sterá nad

ran na sta vychrlila z jícn svých, a

prvod

bral se zvolna ulicí,

lietzy vojska,

ped

ady koár

užaslými zraky letly,

a tísnní a šumot,

víný hluk

víc a víc rostly,

koár

jak míjel kolem

dav

Tu nkdo:

královský

stísnných.

„Sláva králi!" provolal

a na to nové: „Sláva!" a -e

zahmlo,

na škaredé tvái králov lehký

a ze

rt

úsmšek te

objevil,

stažených moh' každý íst:

Profánní luzOj tebou pohrdám!

Však

lid v

tom vidl

úsmv

blažený,

a epice a šátky, klobouky

mávaly pozdrav k jeho koáru, by jen ten úsmv jeho nezmizel. Kmet velebný, jenž eí dojemnou kdys vroucné

slavil

vraha králova,

—

170

—

a muži, kteí ješt v kapsách svýcli

snad hroudy z jeho hrobu a dívky, které

s

kdys rakev jeho co hrdlo stailo,

nosili,

okem slzícím kvty zakryly, vše valo ted:

„A

-H^

žije král!'^

Ke dnu! 3^éch lituji, jichž svtlé žití nepozná niiídy smutku tmy,

hvzda štstí boue nezahmí;

v jichž nitro

a nikdy

jdou

svtem

a u prahu

mrou, a

žití

toho

pece nikdy

žal, slze,

svta neznajíce mohyly

sve'

Níž ke dnu! a

—

svítí,

litujíce,

nežili

.

.

.

Žlu a kapky krpje

jedu,

krve

mrano erné,

stedu

z jehož

blesk bije v tvoje nadje,

a vše to znaje, bez

svých a

víš,

že v

lítosti

ekáš píchod erných mar, smr, žití

jež

t

žití zhostí,

nejvtší je dar •

<

.

.

.

C To

r

e d o

.

.

.

viduí podobenství slávy Hospodinovy, Ezechiel

J\ía les

siném nebi

úpl

mrana mih :1a

2.

se,

div dul — hrzodsne'm jase,

tesklivé, a viclir

já jsem ho vidl v hlas jeho

zvun hml,

když

erným mrakem

„Zas rozepjal jsem mraen okruh siný a lekám hlasem svým sbor svt i tu zem, však nechci zniit

je,

ni

hrs

tu hlíny,

já proto volám jen, že v síle ješt jsem! Již již

vky

tomu, co jsem v teskné

na mne uvrhla

zem stvoil a

zem

ta prázdnost

svou a vzdor svj

—

jsem vládcem davu tvor

nejkrasší ve sboru

však rabi

chvíli,

pravká,

v pohled ploou krásy, síly

smšnou híku

Jej uinil i

1.

to, již

hvzdnatém,

kloní hlavu v vzdoru

a dýku vražednou skrývají pod šatem.

lovka.

plul:

— Vzdor pot

zem

k

lovku

173

—

já stále sytím,

krvavý on každém pri kroku

lije

a zjednává

sve'

však ruka bolí

A pece

vli prchod bitím, víc, než záda otrok.

mi dekuje,

pec hymny pje

mn,

bohu vlídnému, bytosti neznámé, mne dárcem dobra zve, a pec se leje mu v pohár života jed hoký z ruky mé. Já dal a

s

mu váše,

jež

ho vždycky svírá

chvilkou rozkoše žal dlouhý pivodí,

já dal

mu

mu

nemoc, jež

radost" zžírá,

a nudu, která vším, jak stepem, pohodí.

Já dal

on

mu

rozum, co se v tomto

neví, že to boj a

tají,

konený pak zmar,

leb jeho skíní v staré' jeho báji,

v níž krásná Pandora

On

svj zhoubný

mla

dar.

myslí, hloubá, vrtá v svoji zemi

a sítá tlesa na drahách klikatých

a po vší práci

s

potu ruejemi

svou pozná nicotu z

A

hlavu

klon

a chladné

tch

svt

hvézdnatých.

v suché dlan, kvílí

pírody

se táže,

ím

zde jest

—

—

174

—

vn chladném okruhu tch vn nmých hvzd

a já se bavím v teskné ve

A

jest-li

který

mne

z

chvíli

dl

mojich pozná,

mou hroznou

podstatu a jedovatý dech,

tma

ho obeste hned hrozná

šílenství

a jeho myšle'nky

dám

Až omrzí mne hra

lidstvu

ta lehká, všední,

pak všechna tajemství

tm

i

celou bytos svou

lidem odkryj u, by podiv slední

jich hrudí zachvíval,

A

na posmch.

jak prázdno hradí mou,

jedním dechem roztíštím ty

svty

a aether roznítím pak žhavým dechem svým a

budu zít

na

já,

všemi tvory kletý,

hrzu plamen

a zkrvavlý dým.

A

zpiju na dlouho se lidstva pláem, kletbou pak tmavým prostorem se budu šinout dál a svty vytvoím zas jiné' s jinou setbou" .

.

.

.

—

a Hrozný, Píšerný se

s

bouí

v dálku

])ra]

.

.

Nad djinami.

Zjavírám knihu, hlavou mi to víí

jak v podjeseni v listech vichr

rej,

a ve roviny nedozírné šíi tu celou vidím lidstva epopej.

Nad

nimi nebe plane do krvavá

jak v

zem a v

dob ervánkové záplavy, mrano dýmu vstává,

duní, šeré

nm

jdou tisíceré postavy.

k,

jenž hlavu tiše schýlí, Jak bujný když jezdce má, jenž zná mu u«du dát, jde lidstvo, massa bezvdomé síly, a na ramenech nese trn ad

Na tle

spjato

jejž vládci

na

okovem

n

je z kovu,

stiskli

rukou svou,

a duši jeho spoutal v božím slovu

dav sluh božích hrflzou pekelnou.

— Bh

176

—

n

dlí svorn jejich jediný, pokyn a staí a massa lidstva zane hit se vzdorn s

knížaty se o

a krví svojí barví roviny.

Tak myriády

lidí

svtem

letí,

bez sledu zmizí lidských ze stan,

když krví

svojí

napsaly slávu

A

djin do pamti svojich tyran!

—

marno, marno

vdomí,

síly

chtít

mu

v lebky dáti

význam hluboký

—

ta vrchnost nechá popravišt státi,

a lidstvo vlee tam

Tch vštc

ideje

—

své proroky

1

pak zane kouti

vždy svorn ruka knze, knížete je zvrací, peláme a v posled zkroutí a lidstvu nové pouto uplete!

A vda

dobou svojí kráí, má v ele služebnice znamení a stroje nové stále lidstvu vláí, jež urychlují smrf a vraždní. vážná

s

Pak iny král v listy djin píše, kde vavínem se zdobí mnohý z nich,

—

177

—

a velikosti mírou vzrst je íše

a bojišt a

poet

zabitých.

A šttec, píse hymnem vzletným ezník lidstva nepehledný sbor,

vkm

by dali píštím a

vtiskli

dtem

v

podnt

pam

slaví

slávy

velký vzor

.

.

.

rovinou to šumí. V dla elo klesá ten hlas mohutní a každým asem ó vky píští, stichnou tyto dumy a eká jiná doba ješt nás? .

.

.

.

.

.

Je možno, aby bez krve a víru

vk

míjel lidstvu

klidn za

vkem?

Otázky hrozné aby došly smíru, a každý

lovk

byl

pec lovkem?

Co pláten kíž, kde Kristus co myšlénky, jež

kvt umní v

em

Zem a

žn

a plody revoluce

tomu

lidstvu do dnes

pohltila krve celé

co vseto v

rozpjal ruce,

svtem zahmly,

ni,

prosply?

eky,

vše skrývá hluboce

—

vky

—

až pinesou zas píští

zda dobré rnže býti ovoce? 12

—

178

—

O

tmí se, tmí, a dráha v doi se sklání, kde propas na vše íhá zející, k ní lidstvo víí v divém kolotáuí,

nezvratných jsouc hnáno vichicí

fat

A

vidím

vky

hnát se davem trojím

a jediný hlas slyším z toho (

)

jak

hmít:

lovk obrazem-li tvojím — nekonen bídným musíš být!

bože,

Confiteor básníka. Já pišel trochu pozdé v Alf.

eNa

Žití

cle

záhy svét. Musset: EoUa.

sestárl;^

mého utracenou dobu

obracím nyní zasmušilý hled, jak nemocný, jenž blízek svému hroliu,

na dny své zašlé myslí naposled. cíle dosud tkám šírým svtem, muka, bídu za podíl jen mám — ted! pokrývá se líc má smrti kvtem, a pro isem žil já nevím vru sám!

Bez zlo,

—

Uniklo mládí, jež tak šastným bývá. dív, než jsem ty dny jeho a tolik stesk proto po

procítil,

nm

zbývá,

že štstí blesk mi víc už nesvítil.

Pln tužeb, nadjí a mocných vzlet jsem ve svt vstoupil s pevnou dvrou, však sudba, záš a zloba v divém letu zhubily záhy sílu veškerou. 12"

— A

kvtiua, kdy

180

vítr s

—

chechtem vžene

jen písek, bláto v istý její kvt, zavírá zvolna plátky poskvrnné' a nachýlí se smutné

k zemi zpt.

Já zavrh' kdysi rady moudrých

lidí,

jimž k smíchu verše, touha po sláv, ted právem oni nad mnou posmch kdy na své cest klesám v únav.

Ti-h dn bídy skoní trapný ad, rád zemi nechám larvu duše svojí, vždy nemám v svt eho litovat.

Nedoufám v

nic už.

sklidí,

mojí,

vím, že se brzo

Tak

city,

dumy, sny a

vzlety,

ten všechen

kvt jsem pohbil

—

síly,

—

divoce

jsem jako strom, jenž ku pádu se chýlí a v celém

žití

neml

Snad až ten rov

mfij

ovoce.

pokiyje se kvtem,

a klidu dojdu chladným pod krovem, výstrahou budu

když

s

otci

aspo drobným dtem, pjdou hi-bitovem

svými

.

.

.

OBSAH: Strann \'

s

t

up

lil

dia

I

Og

5

Kapitoly z mého románu: I. Po plesu II.

III.

IV.

Podobizna

Od dvou do tí Smutení šaty

21 .

V. Starý motiv VI.

V

15

19

23

25

27

dešti

VIL

Ticliá láska

29

Vlil.

Dobrou noc

32 34

IX. Lístek

X.

V

pedtuše

XI. Pozvání

36

38

XIL Pi svatb Requiem

40

XIÍI.

43

XIV. Vštba Xy. Podzimní XVI. V zrcadle

46

XVII. Klpffie

lístek

48 50 51

Strana

XVIII. Po roce

-"^^

54

XIX. Zas jeden záblesk XX. Vzpomínka

57

XXI. Noní prrcbázka XKII. Pes XXIII.

Mj

60 62

64

Homer

XXIV. Za dar knih Byronovycli

:

Ouvertura

ervnová ervenec

66 68

XXV. Naposled

Harmonie

....

.

.

.

78 "4

:

idylla

76

v lese

Hvzdám .... Veer v záí

77 79

Venkovská idylka Konec saisony

<^0

Mntýl

85

Pod snhem

87

Smr

89

Duma

8-

'*! ,

Dívce

'^2

Do Svýcar

í^5

1.

11.

lil.

l^rvní láska

In

memoriam

Apostrofa

IV. Šeslnáctiletému dítti

V- Zastaveníko

96

98 100 1"^

104

Strana

Ví.

Divoký

zpv

106

VIL Lístek do památníku

108

VIIL Ptusalky iX.

=^

110

*

*

113

X. Nový paprsk

XL

...

.115

Po smrti

117

Matka

120

Dissonaiíce: Sloky polemické

125

Memoiry Ahasverovy

128

List z denníku

vzova

134

Sonety nudícího se (Movka

137

....

Na ekání Píteli Jindichu Soukovi

141

144

První akt dramatu

147

Klamy Smutný veer Za štítem

150

.

*

*

152 155

.

157

*

Kíž

159

Dva pohby

161

Ke dnu

171

Credo

172

Nad djinami Confiteor

básníka

,

....

175

179

I

^^^^

^^.

KABINETNl KNIHOVNA. SVAZEK

XIX

CONFITEOR... BÁSN J.

S.

MACHARA. (1881—1886.)

V PRAZE. TISKEM A NÁKLADEM FR ANTIŠK A ŠiMÁ KA. 1887.

KABINETNI KNIHOVNA, Sbírka nejlepších spis veršem Doposud vySly

prosou.

i

tyto svazky:

Báse Svatopluka echa. (128 stran.) Cena vazb 80 kr. Svazek II. Povídky A oi sa Jir áska. Cás I. Krajanka. — Hejtma- ská sláva. (176 htr. Cena 66 kr., ve skv. vazb 96 kr.

Svazek

I.

Slavie.

40 kr., ve vkusné

1

Svazek

III.

Saloniena. Tragedie v (196 stran.) Cena GO

Adámek.

Napsal Bohumil ve ^kn8né vazbé zl. I

péti déjstvích. kr.,

Kresba ze Šumavy od Port Vítkovým Kamenem. Adolfa Heyduka. (120 etr.) Cena 40 kr., ve vkusné vazb 80 kr. Svazek V. Malométtské humoresky od Františka Heritesa. Svazek IV.

—

—

Venkovský vzduch. ást I. Teta. 50 kr., ve vkusné vazbé 90 kx.

Popelka. (160 stan.) Cena

Svazek VI. Vlny v proudu, fiada básní EliSky Krásnohorské. (160 stran.) Cena "xj kr., ve vkusné vazbé 90 kr. Svazek VII. a VIII. Dagmar Báse Svatopluka Cena 90 kr., ve skvostné vazbé zl. 1"30. Svazek IX. Feuill tony skv. vazbé zl.

Jana Líera.

(183

str.)

echa. Cena

(288 str.)

GO kr., ve

1

Hudba

Svazek X. 68 str.

(

v

Cena ÓO

I

duíii.

Básn Jaroslava Vrchlického.

ve skv.

kr.,

vazb

90 kr.

^vazek XI. Milada. Tragedie Vácslava Vlka. (Nové zpracování.) (144 str.) Cena 50 kr., ve skv. vazbo 9>> kr. Svazek XII. (i

75 str.

Coppée:

Fr.

I

Svazek XIII.

Cena

Legenda

Julius Zeyer. Svazek XIV.

z Erinu.

{Si str.)

Válav

Tetí vydání.

z

vazb

Svazek XVI.

Cena 30

Peložil

Ladislav Tesa.

1

Drama

Cena 30

kr.,

ve 4 jednáoích. Napsal ve skv. vazbé 70 kr.

Mlchalovic Báse Svatopluka echa.

(146 str.)

Svazek XV. Miniatury ol ve skv.

Poesie.

5' kr., ve skv. vazbé 90 kr.

Cena

50 kr., ve skv. vazbé 90 kr.

Jakuba Arbesa.

(182 str.)

Cena

60 kr.,

zl.

Ztišené vlny. VerSe J an a ve skv. vazbé 7o kr.

e r v e

nk

y.

(98 stran.)

kr.,

Sva/ek XVII. Vyšehrad. Kruh epických básní od Julia Zeyera. (272 Btran.) Cena iC kr., ve skv. vazbé zl. 1*20.

ECHOSLOVÁKA i.

Hollaad Rd.. W.Ji

PG 5038

Machar, Josef Svatopluk Confiteor

M3C6

PLEASE

CARDS OR

DO NOT REMOVE

SLIPS

UNIVERSITY

FROM

THIS

OF TORONTO

POCKET

LIBRARY