Básně k 120. výročí založení ZUŠ R. Schumanna Aš Ašské ZUŠce (Jana Nagyová, ZUŠ navštěvovala jako dítě – hru na klavír, později i zpěv, obě dcery se zde věnovaly keramice, v současnosti zpívá ve sboru Háj, který začal fungovat pod ZUŠ Aš) Co to slyší vaše uši? hudba tomu domu sluší múzám půjčí svoji duši než to kouzlo něco zruší Tanec, zpěv i živá hlína fantazie není líná každým smyslem něco vnímá vášeň nespí, jenom dřímá V tomhle domě prostě život netváří se netečně tak ať dlouho ještě dýchá popřejme mu společně Óda na zušku (Věra Němejcová, od r. 2004 učitelka výtvarného oboru, taktéž členka pěveckého sboru Háj) Bije to až do očí, škola slaví výročí je jí stodvacet let právě, historii zvládnem hravě Na náměstí kdysi stála, pyšně jako jedna z mála. Scházely se děti v ní, byla totiž hudební.
Slavný sbor pěvecký, co zpíval jen německy. Z oken libá hudba zněla, duše slastí jen se chvěla. Pak nastalo stěhování, do Šaldovky vše uhání. Místo známé hospůdky, do školy vedou tři schůdky. Přibyly další obory, plné jsou všechny komory. Výtvarka, dramaťák, balet, nových žáčků je nálet. Záhy přišla další změna, naše škola mění jména. Místo známé lidušky, mládež chodí do zušky. Nadešel pak slavný den, na Schumanna vzpomenem. Všechno se tu štěstím třese, škola jeho jméno nese. Prý se Aší jenom mihnul, zamilovat se však stihnul. Sešit písní připomíná, kdo to byla Ernestina. Ředitelů prošly mraky, Pan Štěpán tu pobyl taky. Potom Pešek, Jarmilk, a teď Pája šikulka. Co si popřát závěrem?
To si hnedka proberem. Dětí ať je jako much, ze všech koutů slyšet ruch. Učitelé zdraví silní, žáčkové poslušní, pilní. Ať se talent a snažení zúročí, vzhůru do dvoustého výročí:
Stará Schumenka Natalie Kůtová, 10 let, chodí na dudy, dudácký soubor a na „keramiku“ Robert Schumann, ten Tě stvořil, když byla chyba v notách, zuřil… To je naše hudebka, naše velká šoumenka. Tolik let máš, ale na to nevypadáš. Sto dvacet let už ti je, ať si to každý pěkně užije. Každý kdo tam byl a chodil, méně rodiče zlobil. Múza, hudba, muzika, každého z nás se dotýká. Děkuji Ti školičko, Mám Tě ráda, sluníčko. To je naše hudebka, Naše stará Schumenka.
ZUŠ –báseň Filip Kříž, 10 let, chodí na kontrabas, keyboard, dudácký soubor
V našem městě Aš nachází se umělecká škola. Kdyby tu však nebyla, byla by to velká škoda. Hrát na nástroje děti baví, proto školu navštěvují. Já hraji na kontrabas a na keyboard, někdy je to velká fuška, i přesto mě baví naše zuška. Na dudácích, tam je sranda, chodíme tam prima banda. Chtěl bych hrát jak Michal David, To mě myslím, bude bavit…
Jak to vidím já Fanda Žoha, všestranný to žák školy Klepy klep, buch bum, To je ale krásný dům! Sotva chodit umíme, do lidušky míříme.. Naše ZUŠka je dobrá školička, chodím tam už od malička. Za ruku pěkně s maminkou, vše začíná rytmickou naukou. Pan Jelínek je můj vzor, chtěl bych být jednou jako on. Jenom mi jen trochu vrtá hlavou, jak na všechny nástroje umí hrát a přitom se pořád smát! Letos nově začínám s Pájou,
Na dramaťáku jsou rovnou frájou. Peggy Tom statečně zachránil, před zlou macechou ji ochránil, malé milé Peggy se hlas vrátil, nás herce váš potlesk schvátil. Věrka v přízemí má výtvarku, umělkyní až do morku. Skvělé nápady i požehnané ruce, naše výrobky zdobí police mamce. O patro níž pod Věrkou, svítí si tam pan Brouček baterkou, Nový vítr v naší škole, nevadí nám, že je dole. Je to prima Jirka Brouček, co už jako mladý klouček, BASU krásnou vytvořil, své nadání do ní vložil. Pan Štěpán a paní Rezková, jsou hudební znalci doslova. Noty, klíče, stupnice, rozradostňují je velice. Neseďte u PC a telky, říká máma, Není to žádná prázdná fáma, lepší je se učiti, nástroje trochu trápiti! To je naš zuška den za dnem, Jak ji vidím já, svým pohledem.
ZUŠ (M. Žohová, A. Štěpánová, Jessica Le, S. Tranová, V. Dohnalová- všechny současné žákyně ZUŠ Aš) Jednoho dne z rána, Odnesla mě vrána Odnesla mě přímo do ZUŠ A ty babi už mě neruš! Ernestina říká Robertu, Co ten dárek pro Bertu? Vždyť jsme jí to slíbili, Když jsme u ní prvně byli. Di plomy tu zdobí stěny, Ale však jen bez odměny, Jsou tu pěkné barevné lavičky, Odpočinou si na nich naše nožičky. Naši místní učitelé, Nálady mají vždy vřelé, Když se někd yrozlobí, Sevřou se jim útroby. Lidé se sem chodí učit hrát, Zpívat, kreslit, tancovat. Když se to pak naučí, Je to pastva pro oči.
Klavírové psycho Irena Škarková (Malinská) ( 42 let, obor klavír, sbor, sólový zpěv Čtrnáctá hodina odbila… Já bych se nejradši zabila!
Třeba jen maličko zranila, Abych se debaklu vyhnula. Nemohu si venku hráti, Neb musím do LŠU hnáti. Vezmu noty, zamknu dvéře Slza se mi v oko déře. Už jsem skoro u hudebky, Lezou na mě všechny depky. Kéž na dveřích by cedule byla slečna Hejzlarová nepřijela. Ťuknu krátce, vejdu dál, velmi slušně pozdravím… a u stolu, s jistotou jí vlastní, úča si indulonou ruce mastí. Usednu za PETROF, hluboký nádech, stupnice zmáklé. Ale ta etýda, tréma mnou nehýbá. Zde je fis, tady cis, Tady je staccato, zde je zas forte kakraholte! „Ach dívčino, dívčino rozmilá ty ses tu etýdu málo učila!“ Kaju se sic, rudne mi líc a slibuji, že příště, chytnu se dílka jak klíště. „Takže dnes za tři, slzu si utři. Užij si tento den a na viděnou za týden.“
Báseň k výročí ZUŠ Julia Verginia Legene (6 let) Ef, as, á, cé, klavír je hezkej, balet je hezkej, keramika je hezká, zdálo se mi dneska, že hraju, tančím a maluju, já tu školu miluju, a miluju den, když v té škole jsem.
