Archivy | Texty | Ukázky | Zoë Jenny: Pokoj posypaný pylem
Zoë Jenny: Pokoj posypaný pylem ukázka Jedné noci měl otec nehodu. Usnul za volantem a narazil do stromu. Utrpěl šok a dva týdny proležel s horečkou v posteli. Vypnula jsem telefon, zatáhla závěsy a když někdo zvonil, neotevřeli jsme. To je stejně jenom někdo, kde chce peníze, řekl otec unaveně a obrátil se na druhý bok. V mateřské školce oznámil, že jsem nemocná; dávej pozor, ať tě nikdo nevidí, nabádal mě, když jsem odcházela do obchodu na rohu ulice, abych přinesla cigarety a sendviče. Vklouzla jsem do velké zimní bundy, kterou jsme ještě s jinými věcmi dostali od Úřadu pro dobročinnost, přetáhla kapuci přes hlavu a utíkala dolů ulicí do obchodu.
Když se matka odstěhovala do jiného bytu o několik ulic dál, zůstala jsem s otcem. Dům, ve kterém jsme bydleli, páchl vlhkostí. V prádelně stál tiskařský stroj, na kterém otec přes den tiskl knihy. Každý den jsem po návratu ze školky šla k němu do prádelny, spolu jsme pak po schodišti vystoupali do bytu, kde jsme si uvařili oběd. Každý večer stával vedle mé postele a rozžhavenou cigaretou kreslil do tmy postavy, dokud jsem neusnula. Donesl mi horké mléko s medem, posadil se ke stolu a začal psát. V rytmickém klapotu psacího stroje jsem usnula a když jsem se probudila, zahlédla jsem otevřenými dveřmi jeho zátylek, věnec světlých vlasů ve světle stolní lampy, a nespočet cigaretových nedopalků, lemujících v řadě jak malí vojáčci stolní desku.
Knihy z otcova nakladatelství se moc neprodávaly, proto vzal místo nočního řidiče, aby i nadále mohl přes den tisknout knihy, které se nám hromadily ve sklepě, na půdě a nakonec i po celém bytě.
V noci jsem upadala do neklidného spánku, v kterém plavaly sny roztrhány jako chuchvalce papíru po rozbouřené řece. Pak se ozval řinčivý zvuk a já se probrala. Pohlédla jsem ke stropu na pavučiny a věděla, že otec teď stojí v kuchyni a na sporák staví konvici s vodou. Jakmile voda začala vřít, ozvalo se z kuchyně krátké zapísknutí a já slyšela, jak otec konvici rychle odstavil. Zatímco voda ještě po kapkách prosakovala filtrem do termosky, šířila se bytem vůně kávy. Pak v rychlém sledu zaznívaly tlumené zvuky, završené krátkým momentem ticha. Začala jsem rychleji dýchat a v krku mi rostl knedlík, který dosáhl plné velikosti, když jsem z postele uviděla, jak za sebou otec navlečený do kožené bundy potichu zavírá dveře. Po sotva slyšitelném zaklapnutí jsem se vyhrabala z pokrývky a vrhla se k oknu. Pomalu jsem počítala jedna, dvě, tři; u čísla sedm jsem ho uviděla vnořeného do mdlé žluti pouličních svítilen rychle kráčet ulicí; při deseti došel k restauraci na rohu ulice a odbočil. Za několik vteřin - musela jsem zadržet dech - jsem uslyšela, jak naskočil motor nákladního auta, jehož zvuk byl stále slabší, jak se auto vzdalovalo, až utichl docela. Pak jsem naslouchala do tmy, která pomalu, jako vyhladovělé zvíře, vylézala ze všech koutů. V kuchyni jsem rozsvítila, posadila se ke stolu a objala ještě teplý šálek od kávy. Na okraji šálku jsem pátrala po zaschlých hnědých skvrnách, posledním znamení jeho přítomnosti, pokud by se snad nevrátil. Šálek v mých rukou pomalu vychladl, noc nezadržitelně vnikala do bytu a okupovala ho. Opatrně jsem šálek postavila na stůl a vrátila se vysokou úzkou chodbou do svého pokoje.
V pravém okenním rohu, odkud jsem před chvílí pozorovala otce, teď dřepěl nějaký hmyz a nepřátelsky na mě civěl. Posadila jsem se na nejzazší pelest a nespustila ho z očí. Každým okamžikem mi mohl skočit do tváře a obtočit mě svýma pulsujícíma uzlovitýma nohama. Na žárovku u stropu dorážely mouchy. Strnule jsem hleděla do světla i na mouchy a koutkem oka pozorovala hmyz, jak se celý černý bez hnutí choulí u okna. Únava mě stále více zahalovala svou teplou kožešinou. Snažila jsem se polootevřenými víčky rozeznat jednotlivé mouchy, ty se ale ve vzduchu postupně vytvářely bzučící kruh. Hmyz se zachichotal a já jsem slyšela, jak tykadly tápe po podlaze a plazí se k mým chodidlům visícím z postele. Utekla jsem do kuchyně a strčila hlavu pod proud studené vody. Měla jsem plný močový měchýř, který mě už začínal bolet. Neodvážila jsem sejít na záchod, protože byl v mezipatře a minutové světlo na schodišti zhasínalo už po několika vteřinách. Zaslechla jsem, jak se hmyz v mém pokoji pohnul a vyčkával, aby mě na temném schodišti mohl přepadnout. Přecházela jsem po kuchyni a začala si pobrukovat písničky, které nás učili v mateřské školce. Nazpaměť jsem jich moc neuměla, proto jsem tytéž poskládala pokaždé jinak. Se stále silnější bolestí v močovém měchýři sílil i můj hlas. Ve skrytu duše jsem doufala, že s jeho pomocí
opustím i svou tělesnou schránku. Nakonec jsem se zastavila před příborníkem a vyčurala se do hrnce, který jsem sevřela oběma stehny. S ranním rozbřeskem se hmyz stáhl do svého dalekého světa. Tma pomalu ustupovala. Vyčerpaná jsem se vrátila do svého pokoje a zachumlala se do pokrývky. V sedm hodin zazvonil telefon. Byl to otec, který mě takto každé ráno budíval.
Denní světlo prosakovalo žlutými závěsy a když bylo venku hezky, ležely matné sluneční paprsky na pokrývce. Ty paprsky urazily dlouhou cestu a teď u nás odpočívají, řekl otec. Přinesla jsem své jediné a nejlepší přátele, Nika a Floriana, a posadila je do jednoho ze slunečních paprsků. Chtějí vyrazit na cestu, řekla jsem. Nico, modrý dudlík, už úplně ošoupaný, seděl na tátově pravé a Florian, žlutý dudlík, na levé noze. Poskakovala jsem po pokrývce, v každé ruce jeden dudlík, sestupovala do údolí, šplhala na hory a brodila se jezery v záhybech látky, než jsem přistála na tátově hlavě, v labyrintu temných vlasů. Vůbec nemusíme chodit ven, říkala jsem mu, máme tu všechno, slunce i hory, jezera i údolí. V kuchyni i ve svém pokoji jsem zatáhla závěsy. Z okna svého pokojíku jsem pozorovala děti ze sousedství, jak lezou po kolenou a cvrnkají pestré skleněné kuličky do prohlubně, v které byl vstup do šachty, krytý poklopem z litého železa. Hraj si s nimi, říkával mi otec, když jsem s ním sedíc na sušičce prádla trávila celé dny v prádelně a pozorovala, jak tiskařský válec vcucne papír a dole ho zase čerstvě potištěný vyplivne. Nikdy jsem se k nim nepřidala, jenom jsem je pozorovala z okna. Děvčata se pokaždé škodolibě zachichotala, když některý z chlapců nemířil správně a kulička se skutálela na ulici a propadla první mříží do odpadního potrubí. Za trest si pak dívky musely v řadě lehnout na záda a chlapci jim z výšky plivali do obličeje. Když se rozpršelo, všichni svorně zmizeli za tlustými skleněnými dveřmi protějšího domu. Jeho šedá fasáda častými dešti časem zčernala. Rozsvícená okna však tvořila malé poklidné ostrůvky. Teprve teď bych s nimi ráda byla pohromadě a záviděla jsem jim, že mohou přebývat v jednom z těch světel.
Na opačném konci ulice mě eskalátor vyvezl na povrch. Ostré denní světlo a vedro na mě dopadly tak, že jsem na okamžik zaváhala, jestli se nemám vrátit do podchodu. Jako první mi padl do oka jezdecký pomník. Stojí vedle frenkventované vozovky a působí cize a neskutečně. Za ním se k modrému nebi zdvihají výškové obytné domy a komíny. Před pomníkem sedí nějaká dívka a hraje na cello. To je slyšet jen tehdy, když auta stojí na červenou. Dívka má na sobě modré, nad koleny ustřižené sportovní kalhoty a na nohou černé vysoké šněrovací boty. Vlasy odbarvené na blond má nedbale vyčesány nahoru. Polovinu obličeje jí zakrývají brýle s oranžově zbarvenými skly. Vzpomínám si, že jsem ji tu viděla už minule, ale i předminule a vlastně pokaždé, když jsem šla kolem. Asi nemá nic jiného na práci, pomyslela jsem si. Pohled na ni mi utkvěl v mozku, dokud jsem nedošla k ordinaci doktora Albertiho. Rozčileně přecházím před domem. Nikdy si nemohu rozpomenout na Lucyin obličej, ať se namáhám sebevíc, jako bych ji kdovíjak dlouho neviděla. Jakmile vyjde ze dveří, zamáváme si na pozdrav a jdeme mlčky ulicí dolů k restauraci.
Ve velkém sále se zrcadly na stěnách, kde nikdy není plno, sedí postarší pár se psem pod stolem a tři muži, kteří k nám krátce vzhlédnou a pokračují v rozhovoru, až když usedneme. Lucy si sčesala své dlouhé vlasy dozadu a svázala je do uzlu. Zapálí si cigaretu a vypustí kouř stranou.
"Tak to bychom měly. Už tam nepůjdu. Nepotřebuji to."
"Je ti už lip?"
"Je mi lip, ksakru. Nemusíš mě litovat. O tvůj soucit jsem nikdy nestála", řekla podrážděně.
"Já tě nelituji. Ale poslední dobou to bylo trochu... nechtěla jsem, abys něco provedla."
Číšnice nám podává jídelní lístek.
Lucy položí svůj stranou a nakloní se.
"Bála ses, že bych se mohla zabít?"
Přikývla jsem. Lucy zaklonila hlavu a rozesmála se. Jeden z mužů u vedlejšího stolu vzhlédl a zadíval se na ni. Pak se znovu předklonila.
"Milá Jo, před třemi měsíci jsem byla smrti, a to nedobrovolně, velmi, velmi blízko. Zdráhám se uvěřit, že bych po tom všem ještě měla chuť zemřít. Máš opravdu bláznivé myšlenky, miláčku." Vezme jídelní lístek a listuje v něm. Obličej číšnice, která kmitá kolem stolů, má stejnou starorůžovou barvu jako její šaty, jako ubrusy na stolech, stěny i jako koberec, který jen v půlkruhu u vchodu trochu zhnědl. Muž, který Lucy pozoroval, teď mluví hlasitěji a jána ní vidím, jak se snaží pochytit, co říká, jenomže jeho hlas pohlcuje hluk ventilátoru nad našimi hlavami. Muž po nás nepřetržitě pošilhává očima. Jejich pohledy se setkávají nad zády číšnice, která se sehnula pro spadlý ubrousek. Povídám něco o květinách, které jsem viděla v jednom obchodě, o nádherných květinách, ale Lucy mě neposlouchá. Rychle odstrčí talíř a oznamuje mi, že se mnou domů nepojede. Chce se ještě podívat do města. Nakonec si to dnes může dopřát, má šťastný den, Albertimu všechno řekla, všechno už je venku, Alois je mrtev a na tom se nic nezmění. Konečně se s tím vyrovnala. Restauraci opouštím s pocitem, že mě podvedla.
Lucy lže. Ta dvě slova mi vytanula v mysli, splaskla jako bubliny na povrchu, na chvíli zmizela, ale pak se objevila naprosto zřetelně a zůstala mi natrvalo vězet v hlavě. Doktor Alberti vůbec nic neví. Lucy hojen obelhávala. Teď už ho nepotřebuje, protože své lži považuje za realitu. Vypadá to, jako bych na okamžik nahlédla do neuklizeného pokoje, jehož obyvatel zapomněl zavřít dveře. Její lež mě však od ní nevzdaluje, naopak, zdá se, jako by se ještě pevněji chytila na háček, který jsem po ní velkým obloukem loni při mém příjezdu hodila.
Poslední dobou málo jím, břicho se mi vyklenulo dovnitř a utvořilo prohlubeň, po jejíž stranách ční obě pánevní kosti jak sloupy. Pootevřeným oknem se dovnitř dere teplý vzduch, zavírám oči a zatoužím po klidném bezesném spánku, ale z postele mě vyhánějí sbíječky, které se v sousední vsi právě zakously do země.
Na schodech ucítím citrónovou přísadu do koupele.
Pootevřenými dveřmi nahlédnu do koupelny. Lucy sedí s vlasy nahoru vyčesanými pod sušákem a beze slova mi pokyne, abych si sedla na židli, přes niž má přehozené šaty.
"Budeš dnes večer doma?", ptám se.
"Bohužel. Mám schůzku."
Násilně a křečovitě přejíždí houbou po skrčené noze, tak raději zamířím pohledem na lahvičku se šampónem na okraji vany.
"Poslouchej, Jo," říká energicky, "nebudu si posledních třicet let, které mi ještě zbývají, hrát na vdovu. Tuhle etapu svého života jsem už uzavřela."
Zvedne ke mně oči, ale já nadále pozoruji lahvičku se šampónem a nahlas vyslovuji jméno Roberts.
Jako by hovořila o něčem, co sejí vůbec netýká. "Přijela jsi na návštěvu. Chtěla jsi mě vidět. Nikdo přece nemohl tušit, že brzy nato bude mít Alois tu strašnou nehodu. Byla jsem v koncích. To ty víš velmi dobře, Jo, chtěla jsi mi dokonce pomoci. Ale já o tvou pomoc nestojím, rozumíš?"
Oběma rukama enegicky vyždíme houbu. "Měla jsem se tehdy na tebe vykašlat?", vyjedu na ni. Ale ona mě už neposlouchá. Rychlým trhnutím zatáhne ve sprše závěs a otočí kohoutkem.
(...)
Večeřeli jsme u kulatého stolu v jídelně. Televize běžela bez zvuku. Nějaký politik stál uprostřed kruhu svých posluchačů v televizním studiu a vzrušeně mával rukama. Lucy vyprávěla, že do vesnice nahoře už nejezdí ani ona, ani Alois, protože tam po celý den vysedávají před barem starci, hrají karty a vytrvale sledují každého, kdo kolem nich projde. Vůbec se tomu nedivím, pokračovala, ti lidé jsou tu dokonale odříznuti od událostí velkého světa. Alois celou dobu nepromluvil, jen si krátce vyměnil s Lucy názor, mimochodem velmi ostře formulovaný, na nějaký článek v novinách, který ho rozčílil, jak jsem stačila pochopit. Přitom upíral pohled na talíř před sebou nebo se díval na televizi. Oni spolu hovořili jakousi pro mne nepochopitelnou vlastní řečí plnou nesrozumitelných slov a podivných zvířecích zvuků, kterou si po jisté době soužití asi vytvoří všechny manželské páry, žijící bez kontaktu s okolím. Zatímco se hádali, prohlížela jsem si obrazy na stěně přímo proti mně. Byly dva a na obou byl namalován bleskem rozštípnutý strom tak svítivými barvami, že od nich po delším pozorování bolely oči. V pravém spodním rohu byly oba opatřeny téměř nečitelnou Aloisovou iniciálou. Až na stůl, u kterého jsme seděli, a na pohovku, příliš velikou pro dvě osoby, byl pokoj úplně prázdný. Ve výklenku zapuštěném do zdi kdysi zřejmě stávala socha Madony, teď jeho prostor zabírala baňatá váza a pár malých dětských botiček, modrých balerín. Lucy určitě postřehla, že šije zvědavě prohlížím. Ty jsem koupila ve městě hned poté, co jsem se sem přistěhovala, řekla, byly pro tebe. Jenom jsem je zapomněla poslat. Teď ti ale asi budou trochu malé, ušklíbla se posměšně a zadívala se na moje přece jen větší nohy.
Lucy připravuje v kuchyni večeři pro Víta. Stojím jak přikovaná v zahradě a čekám na chvíli, kdy zavolá, abych jí pomohla. Zavolám ale nepřichází, doléhají sem jen kroky po kamenné podlaze a klapání pánví. S otevřenýma očima se propadám do snu. Představuji si, že jsem hodně malá, máma je v kuchyni a připravuje pro nás večeři, zatímco já píši domácí úkoly. Zvuky z domu jsou kulisou, před níž se pohybuji, máminy zvuky jsou poutem, které se mi zavrtává do uší. Na jistém místě v mém těle se konzervují, abych si je jednou, až budu sama, mohla vyvolat a rozpomenout se na máminu tvář, abych s ní mohla mluvit, až už tu nebude. Pronikavý zvuk zvonku je slyšet až do zahrady. Lucy něčím v kuchyni bouchne o stůl a
spěchá po schodech. Provádí ho domem, jeho kroky ve cvočky podbitých botách se dutě rozléhají, jeho smích zní v prázdné Aloisově knihovně cize. Na chodbě u okna se oba zastaví a pohlédnou do zahrady. Dívají se směrem ke mně, ale nevidí mě, ačkoli jim mávám. Stojí nehnutě. Rozeznávám obrys jeho hlavy, příliš veliké v poměru k úzkým ramenům. Lesklé vlasy má sčesány dozadu. Jednou tam tak stál i Alois. Narazila jsem na něj, když jsem se vracela z kuchyně do svého pokoje. Byl v pracovním úboru, v ruce měl štětec, který si pak odložil na okenní prkno.
"Myslíš, že se dům může náhle sesypat jako starý člověk?", zeptal se, aniž se ke mně otočil. Ještě nikdy se mě na nic nezeptal, proto jsem myslela, že si mne spěti s Lucy. "Možná", odpověděla jsem nejistě a všimla si, jak ze štětce odkapává na podlahu žlutá barva.
Po obědě mi chce Lucy ukázat auto.
Jdeme na parkoviště před hradbami. Nastoupíme do podlouhlého auta, v němž to voní koženkou.
Vzduch z klimatizace je tak chladný, že nám na pažích vstávají světlé chloupky. Beze slova sjíždíme z kopce.
"Budeš se teď s Vítem vídat častěji?", ptám se.
Lucy neznatelně přikývne.
"Asi bude dost bohatý."
"Do toho ti vlastně vůbec nic není," odpoví, "ale když to chceš vědět, něco zdědil po svém strýci."
"Pak bude mít pro tebe určitě dost času," říkám a jsem ráda, že to zaznělo jako drzost. Lucy mlčí. Sedí za volantem, jako by jí to auto patřilo odjakživa. Je první věcí, kterou si přinesla z Vítova světa, ale to se brzy změní. Dům se bude pozvolna plnit jeho dary, mezi stěnami, v kterých žil Alois, budou hlaholit jejich hlasy a všechno bude tak samozřejmé, jako by to nikdy nebylo jinak. Lucy jede do sousední vesnice. Z té je jedno veliké staveniště. Vystupujeme z auta a díváme se skrz drátěný plot do asi patnáctimetrové jámy. Dělníci v žlutých pláštích házejí lopatami zeminu na transportní pás, buldozery zatínají vidlice do půdy, zvedají do výše kameny a s rachotem je spouštějí na korby nákladních aut. Míchačky připravují beton na základy podzemních garáží budoucího hotelu. Vedle nás se drátěného pletiva pevně drží děti, snaží se překřičet hluk stavby a jasnými hlásky se přou, jak to bude dlouho trvat, než bude hotel stát. Lucy se vrátila k autu a upravuje si před zpětným zrcátkem účes. Chci vědět, jestli je tato stavba jedním z Vítových podniků, Lucy jen lhostejně pokrčí rameny a nastartuje. Doufám, že pojedeme někam, kde jsme ještě nebyly, ale ona obrací a stejnou cestou se vrací zpět.
Dnes slaví Lucy pětačtyřicátiny. Podnos se snídaní jí nesu až do pokoje.. Na posteli však vidím jen zchumlané prostěradlo.
Kdysi řekla, že zahrada je opravdu nádherná teprve tehdy, když u schodiště roste fíkovník. Jedu tedy autobudem do sousední vesnice, kde je zahradnictví. V betonové hale rostou v hliněných květnících stromy. Zastavím se před jedním mladým fíko vnikem. Z oslabeného kmene, podobného vyhublé noze, rostou do všech stran listy. "Krásný strom", promluvila na mě prodavačka, která z konví v ruce vystoupila zpoza nějakého keře.
"A bude takhle veliký", postavila konev na podlahu a rozmáchla se rukou. "Fíkovníky dorůstají až do výšky deseti metrů."
Prodavačka fíkovník sváže provázkem a já ho na ramenou odnáším pryč.
Cesta k autobusové zastávce vede alejí. Mezi stromy jsou lavičky. Na jedné přímo přede mnou sedí dvě děvčata s hlavami dohromady. Sklání se nad sešitem, z něhož něco spiklenecky polohlasem předčítají. Rozevřený sešit na kolenou vypadá jako spojovací článek jediné ulité postavy. Děvčata jsou ponořena do sebe, nevnímají okolí a ani nezvednou hlavu, když kolem nich procházím a schválně hlasitě zakašlu.
