Arch Linux 0.7 (Wombat) Instalační příručka

Arch Linux 0.7 (Wombat) Instalační příručka 3.března 2005 Verze 1.0.1 Goffix [email protected]

Přehled Toto je oficiální uživatelská dokumentace pro distribuci Arch Linux, verze 0.7 (Wombat). Zahrnuje získání nezbytných souborů, instalování distribuce a základní nastavení zavedeného systému. Navíc obsahuje krátký manuál ke struktuře systému a nástrojům specifickým pro Arch, např. správce balíčků pacman a ABS.

Obsah 1. Předmluva 1. Co je Arch Linux? 2. Licence 3. Zásluhy a zpětná vazba 2. Instalace Arch Linuxu 1. Před instalací 2. Použití CD-ROM 3. Použití Disket 4. Společná instalační procedura 3. Konfigurace systému 1. Konfigurační soubory 2. Bootovací skripty 3. Uživatelská správa 4. Přístup k internetu 4. Správa balíčků 1. Pacman 2. Zpřístupnění repozitářů 5. Konstrukční systém Archu (ABS - Arch Build System) 1. Binárka versus zdroják 2. Synchronizace vašeho ABS stromu 3. Jak vytvořit balíčky 4. Směrnice pro balíčky 6. Často kladené otázky (FAQ) 1. Při instalaci balíčku pacman neuspěje, kvůli řešení závislostí balíčku A, protože balíček B není v balíčkové sadě 2. Při bootování obdržím zprávu kernel panic: Unable to open initial console 3. Jak mohu nainstalovat balíčky z instalačního CD pomocí pacman --sync (tak, aby za mě byly vyřešeny závislosti) 4. Jak mohu vytvořit více oddílů swap během instalace? 5. Jak mohu překonfigurovat LILO ze záchraného režimu? 6. Nemohu se přes ssh přihlásit na svůj stroj! 7. Jak mohu okamžitě nahrát moduly během bootování? 8. Jádro odmítá nabootovat kvůli lost interrupt 9. Obdržel jsem zprávu access denied při pokusu přehrát zvuk, nebo číst disky DVD 10.Když zkouším instalovat balíčky s pacmanem, obdržím zprávu: error: xorg conflicts with xfree86

Předmluva Co je Arch Linux? Arch Linux je distribuce optimalizovaná pro procesory i686, která byla původně založená na myšlence vynikající distribuce CRUX, kterou vyvinul Per Lidén. Arch je rychlý, lehký, flexibilní a jednoduchý. Toto sice nejsou až tak přitažlivá hesla, ale jsou všechna pravdivá. Arch je optimalizovaný pro procesory i686, takže z cpu dostanete více. Je odlehčený v porovnání s RedHatem apod. a jeho jednoduchý návrh ho dělá pohodlně rozšiřitelným a tvarovatelným do jakékoliv podoby si ho sestavíte. Toto je možné díky jednoduchému použití binárního balíčkového systému, který vám umožňuje aktualizovat kompletně celý systém s jediným příkazem. Arch také užívá balíčkový konstrukční systém podobný portům (Arch Build System) k jednoduchému vytváření balíčků, které můžou být rovněž synchronizovány jediným příkazem. Vše je prováděno naprosto jednoduše a průhledně. Arch Linux se snaží udržovat poslední stabilní verze svého softwaru. V současné době podporujeme důkladnou organizaci sady jaderných balíčků s rostoucí kolekcí extra balíčků vytvářené uživateli a vývojáři AL. Jeho prvotním cílem je být jednoduchý a lehký, relativně zbytečné části jako třeba /usr/doc a info stránky byly ze systému vynechány. Dle mého osobního názoru jsou zřídkakdy použity a stejné informace mohou být získány z internetu (pokud jsou zapotřebí). Manuálové stránky vše řeší... Arch Linux se rovněž snaží používat některé z novějších vlastností, které jsou uživatelům linuxu k dospozici, jako například podpora hotplug a udev. Arch Linux 0.7 (Wombat) používá implicitně kernel verze 2.6 s podporou pro XFS/JFS.

Licence Arch Linux, pacman, dokumentace a skripty jsou chráněny autorským právem ©2002-2005 Judda Vineta a jsou licencovány pod podmínkami GNU veřejné licence. Tento dokument je taktéž vydán pod licencí GNU/GPL.

Zásluhy a zpětná vazba Tento dokument je založen na práci Judda Vineta [email protected]. Drobné korekce, úpravy a doplňky dodělal Dennis Herbrich [email protected]. Chyby a připomínky můžete psát do Bugtrackeru. Nespočítatelně mnoho lidí přispívá a bude příspívat k rozvoji oficiální dokumentace Arch Linuxu navrhovanými úpravami a návrhy vylepšení. Je však příliš nepraktické to vše sepsat. Nicméně vy víte co pro nás znamenáte a bez vaší pomoci by toto bylo nemožné udržovat a vylepšovat. Děkujeme vám! Případné nalezené chyby v českém překladu, popřípadě nesrozumitelné části nebo jiné návrhy na vylepšení prosím nahlašte autorovi překladu - Goffix [email protected].

Instalace Arch Linuxu Před instalací Arch Linux je optimalizovaný pro procesor i686 a nepoběží na žádném nižším čipu x86 (i386, i486, i586). Je potřeba vlastnit procesor Pentium II nebo vyšší. Máme sestavenou sadu jaderných balíčků pro procesor i586, ale není v tuto dobu aktivně udržovaná. Dobrovolníci? Před instalací Arch Linuxu byste se měli rozhodnout, který způsob instalace byste raději zvolili. Arch Linux poskytuje bootovací ISO obraz pro instalaci z CD-ROM i obraz diskety pro instalaci z FTP. Můžete si také stáhnout base ISO o velikosti zhruba 200MB, které obsahuje pouze sady balíčků base a kernel, ale jinak je identické. Jestliže nemáte v počítači připojenou cdrom mechaniku, přirozeně budete instalovat pomocí varianty s disketou a FTP. Získání bootovacího instalačního CD Arch Linuxu je možné buď stážením a vypálením posledního ISO obrazu z jednoho ze zrcadel vypsaných níže, nebo nechat někoho jiného, kdo vám vypálí kopii pokud váše dial-up připojení jednoduše neletí, nebo nemáte vlastní vypalovací mechaniku. Můžete si také koupit CD online ze stránek OSDisc, kteří je prodávají téměř po celém světě. Můžete také provést instalaci z FTP s CD. Varianta s disketou je opravdu doporučená pouze jako poslední řešení, jelikož je to velmi pomalé a diskety mívají často sklon k poruchám. Mimoto by jste si neměli dělat starosti, jestliže pro instalaci použijete starý ISO obraz, ačkoli je aktualizace systému do větve current svižná, jednou musíte základní systém nastavit. Při nejmenším musíte vlastnit broadband připojení. Použití dial-up připojení pro přístup k internetu během instalačního procesu NENÍ prozatím podporováno, poněvadž potřebný pppd daemon a ISDN nástroje nejsou součástí ISO obrazu. Pro úspěšnou instalaci z FTP musíte mít bránu do sítě LAN , která je aktuálně připojená do internetu a zpět. Nebo můžete mít eventuelně samozřejmě správně nastaven FTP server ve vaší síti LAN a instalovat z něho. Háček je v tom, že nemůžete připojit modem k vašemu PC a nastavit připojení s vaším providerem během instalace. To nebude fungovat. Nováčci bezpochyby uvítají metodu instalování Arch Linuxu, kdy je nejprve nainstalován pouze základní system a vše co budete potřebovat z CD a jakmile nastavíte vaše internetové připojení, tak spustíte kompletní systémový upgrade a přidáte si jakýkoli balíček co budete chtít nebo potřebovat. Další věc co by jste měli před instalací Arch Linuxu vědět je, že během instalace budete otázáni na pár otázek typu, který disk se má pro instalaci použít, jaké zavést moduly a jaké změny provést u jistých systémových souborů jako je lilo.conf a rc.conf. Instalátor Vás nebude držet za ručičku, ani provázet žádným potenciálně známým nastavením, jelikož se předpokládá, že víte co kde přidat a odebrat. Toto je nutná podmínka pro začátečníky, takže jestli vám to již teď nahání strach, ujistěte se, že jste si přečetli celý tento dokument a získali při nejmenším mlhavou představu o tom, na co můžete být tázáni. Jestliže vám i přesto není něco jasné, mrnkěte se na IRC, forum a nebo kontaktujte některého linuxového guru ve vašem sousedství, než si kompletně zrušíte systém. Můžete samozřejmě troufale vkročit do boje a zkoušet dokud to nepůjde, ale poté se nikomu nevymlouvejte, že jste nebyli varováni. Jinak aby bylo jasno, není to zase až tak hrozné jako to vypadá. ;)

Co budete potřebovat? • •

•

•

potřebné znalosti Linuxu a vašeho systému, resp. vašeho hardwaru instalační media Arch Linuxu (viz seznam zrcadel) • Buď instalační CD Arch Linuxu, nebo • 2-7 disket, v závislosti co budete potřebovat: SCSI, síť, atd. počítač architektury i686 (PPro, Pentium 2 nebo vyšší, Athlon/Duron, atd. Je třeba poznamenat, že procesory AMD K6, Transmeta Crusoe, CyrixIII a VIA-C3 NEJSOU podporovány.) nějaký ten čas na zabití

Získání Arch Linuxu Arch Linux můžete stahovat z některého zrcadla uvedeného na download stránce. Pokud stahujete obrazy pro diskety kvůli FTP instalaci, ujistěte se, že jste vybrali server, který poskytuje přímo balíčky. Rovněž, jestli zvolíte instalaci z CD, tak se ujistěte, že jste vybrali server, který poskytuje ISO obrazy. Zrcadla serverů jsou i s odkazy vypsány zde (nutno poznamenat, že mohou být zastaralé; berte v úvahu seznam current): Zrcadla serverů http://prdownloads.sourceforge.net (pouze ISO) USA ftp://ftp.nethat.com USA ftp://ftp.ibiblio.org USA ftp://ftp.oit.unc.edu USA ftp://ftp-linux.cc.gatech.edu USA ftp://ftp.belnet.be Belgium ftp://ftp.kegep.tuc.gr/archlinux/ Greece ftp://ftp.du.se (pouze ISO) Sweden ftp://ftp.fsn.hu Hungary http://darkstar.ist.utl.pt Portugal ftp://ftp.parrswood.net Great Britain ftp://ftp.nluug.nl Netherlands ftp://ftp.surfnet.nl Netherlands ftp://ftp.archlinux.de Germany ftp://ftp.mpi-sb.mpg.de Germany ftp://ftp.tu-chemnitz.de Germany ftp://ftp.gwdg.de Germany ftp://ftp.rez-gif.supelec.fr France http://archlinux.antesis.org France ftp://archlinux.creativa.cl Chile ftp://saule.mintis.lt Lithuania ftp://sunsite.icm.edu.pl Poland http://mirror.pacific.net.au Australia ftp://gd.tuwien.ac.at Austria

Příprava instalačních médií Instalace z disket 1. Stáhněte images/boot.img (cesta je relativní vůči kořenu serveru) 2. Stáhněte images/root.img 3. Stáhněte jakýkoli další obraz, který potřebujete z podadresáře images/addons/: ether_pcmcia.img PCMCIA nástroje/moduly, síťové moduly fs.img Nástroje XFS/JFS filesystému, extra nástroje pro Ext2 keymaps_usb_firewire.img Dodatečné keymapy/fonty v konsoli, USB/Firewire moduly raid_lvm.img RAID/LVM moduly a nástroje scsi.img SCSI moduly 4. Najděte nějaké prázdné diskety a zapište na ně stažené obrazy: (vložte první disk) # dd if=boot.img of=/dev/fd0 (vložte druhý disk) # dd if=root.img of=/dev/fd0 (opakujte pro jakýkoli další obraz) # dd if=scsi.img of=/dev/fd0

Jestliže potřebujete zapsat tyto obrazy z Windows, můžete si stáhnout rawrite.exe a použít ho místo dd. 5. Poznamenejte si všechny vaše síťová nastavení, aby jste je mohli později zadat při nastavení, pokud budete chtít instalovat z FTP: • IP Adresa • Maska podsítě • Brána • Síťový modul pro vaši síťovou kartu (např.: eepro100, 8139too) Instalace z CD 1. Stahněte 0.7/iso/i686/arch-0.7.iso (cesta je relativní vůči kořenu serveru) 2. Stáhněte 0.7/iso/i686/arch-0.7.md5sum 3. Ověřte integritu .iso obrazu pomocí md5sum: # md5sum --check arch-0.7.md5sum arch-0.7.iso: OK

4. Vypalte .iso obraz na prázdné CD-R (tento krok je různý v závislosti na OS a softwaru, který použijete). Jestliže chcete stáhnout spíše base ISO nebo beta ISO, použijte odpovídající název souboru, např.: arch-0.7-base.iso místo arch-0.7.iso, rovněž také pro md5sum.

5. Poznamenejte si všechny vaše síťová nastavení, aby jste je mohli později zadat při nastavení, pokud budete chtít instalovat z FTP: • IP Adresa • Maska podsítě • Brána • Síťový modul pro vaši síťovou kartu (např.: eepro100, 8139too)

Použití CD-ROM Pokud nepoužíváte k nabootování CD-ROM, měl by jste přeskočit tuto sekci a přejít přímo k instrukcím pro instalaci z disket. Jestliže jste již obeznámen s bootovacím procesem, můžete přeskočit všechny tyto bláboly a přejít na společnou instalační proceduru, která líčí hlavní zásady nynějšího procesu instalace Arch Linuxu. Rebootujte váš počítač s instalačním CD Arch Linuxu v mechanice. Ujistěte se, že váš BIOS je nastaven pro bootování z CD-ROM. Podívejte se do manuálu vaší základní desky nebo k výrobci pro podrobnosti, jestli nemáte ponětí jak to udělat. Jakmile CD nabootuje, uvidíte boot prompt (bootovací řádka) čekající na vaše pokyny, které budou vysvětleny v tomto bodě. Jestliže instalujete na IDE zařízení, prostě stiskněte Enter. Jestliže instalujete na SCSI zařízení, napište arch-scsi k zavedení jádra s podporou SCSI. Můžete také zadat libovolné parametry jádra, pokud si myslíte, že budou potřeba. Pokud váš CD-ROM z nepochopitelných příčin nenabootuje a používáte starou CD-ROM mechaniku v kombinaci s kopií vypálenou na CD-RW, uvažte místo toho použití obyčejného CD-R. Některé starší mechaniky [například můj - Dennis] nedokáže pořádně CD-RW přečíst. Na konci bootovací procedury by jste měl naskočit do základního shellu s mnoha instrukcemi vyplňující horní polovinu vaší obrazovky. V tomto bodě jste připraven zahájit skutečnou instalaci. Nepomiňte tyto instrukce; Pokud bootujete z CD, nemusíte ještě spouštět loaddisk, jelikož se to udělá automaticky samo během bootování.

Použití disket Jestliže máte jakoukoli možnost nabootovat systém z CD Arch Linuxu, je silně doporučeno to tak udělat. Nejen, že jsou diskety samy o sobě náchylný k chybám, ale celý bootovací proces trvá mnohem déle, a jestli potřebujete velké množství modulů, tak je žonglování s disketami opravdu o nervy. Poznamenávám, že kvůli instalaci z FTP nemusíte bootovat z disket. CD-ROM to popravdě dokáže hezky. Rebootujte váš počítač s bootovací disketou v mechanice. Po několika zachroupaní diskety byste se měli dostat do boot promptu (bootovací řádka), který čeká na vaše pokyny. Po přidání potřebných parametrů jádra stiskněte Enter k pokračování v bootovacím procesu. Jestliže používáte USB klávesnici, budete potřebovat zavést USB podporu automaticky při bootu. Můžete to udělat nastavením do parametru NEEDUSB váš typ USB sběrnice. Například, jestli máte sběrnici UHCI, měl byste do boot promptu napsat arch NEEDUSB=uhci. Po zavedení root disku (první disketa), budete vyzváni k vložení diskety s obrazem USB modulů, která bude automaticky zavedena po 10-sekundovém čekání. Pokud si nejste jistí jaký typ USB sběrnice máte, zkuste nastavit NEEDUSB=auto, což by mělo způsobit zavedení všech tří sběrnicových modulů (UHCI,OHCI,EHCI). V této části bootovacího procesu budete dotázáni: VFS: Insert root floppy disk to be loaded into RAM disk and press ENTER

Vložte root disk do mechaniky a stiskněte Enter. Po několika více zachroupaní se dostanete do shellu. Od teď budete pro instalaci potřebovat váš síťový modul, který zavedete z ether_pcmcia diskety. Vložte disk do mechaniky a spusťte: # loaddisk /dev/floppy/0

Po chvíli budou všechny síťové moduly rozbaleny na souborový systém. Jestliže je adresář /lib/modules/ po provedení tohoto příkazu stále prázdný a/nebo jste obdržel nějaké chybové hlášky, vaše disketa s největší pravděpodobností odešla. Vytvořte nový disk s moduly a zkuste to znovu. V tomto případě nepotřebujete rebootovat, prostě znovu spusťte příkaz loaddisk. Nedělejte si starosti pokud máte více disket vadných, toto je naneštěstí docela běžné. Nikomu neříkejte, že jsem vám to řekl. Měli byste také zavést jakékoliv další diskety s obrazy, které budete potřebovat. Například SCSI nebo RAID/LVM. Použijte opět příkaz loaddisk pro každou disketu. Na pořadí nezáleží. Pokud víte, který síťový modul potřebujete, měli byste ho zavést nyní pomocí příkazu modprobe. Pokud nevíte, tak si nedělejte příliš starosti. Instalační program si správný modul zjistí automaticky.

Společná instalační procedura V tomto okamžiku by jste měli mít nabootováno a harddisk, na který si přejete systém instalovat, stejně tak jako zdroj vaší instalace, musí být přístupný. Ujistěte se, že jsou zavedeny všechny nezbytné moduly, jestli vůbec nějaký. Instalační kroky: 1. Spuštění nastavení 2. Konfigurace sítě (pouze u instalace z FTP) 3. Příprava pevného disku 1. Automatická příprava 2. Rozdělení pevného disku 3. Nastavení přípojných bodů souborového systému 4. Výběr balíčků 5. Instalace balíčků 6. Instalace jádra 7. Konfigurace systému 8. Instalace zavaděče 9. Konec instalace Použitím dostupných nástrojů shellu jsou zkušenější uživatelé schopni připravit pevný disk nebo jiná zařízení, potřebná pro instalaci, před začátkem instalace. Pokud nevídíte bezprostřední potřebu pomoci tohoto manuálu, Můžete jednoduše tento odstavec přeskočit. Nutno poznamenat, že instalační médium Arch Linuxu také obsahuje skript /arch/quickinst pro zkušenější uživatele. Tento skript nainstaluje sadu balíčků base do uživatelsky definovaného adresáře . Pokud jste započal exotickou instalaci s věcičkami typu RAID a LVM, nebo nechcete vůbec použít instalační program, tak pravděpodobně budete chtít tento skript quickinst použít.

Spuštění nastavení Nyní můžete spustit /arch/setup k vyvolání instalačního programu. Po několika informačních zprávách budete vyzváni k výběru způsobu instalace. Jestli máte rychlé internetové připojení, měl byste kvůli zaručenému získání nejnovějších balíčků preferovat instalaci z FTP, místo použití potenciálně staršího obsahu CD. Nutno podotknout, že můžete mít pravděpodobně problémy, pokud používáte nějaké zajímavé nastavení proxy. Jestliže nemůžete použít CD-ROM, je však toto pouze jediná možnost instalace Arch Linuxu. Pokud proplouváte nastavovacím skriptem, tak se ujistěte, že jste vybrali DONE z podmenu po vykonání každého kroku. Toto uloží všechna nastavení, která jste provedli v přípravě na další krok. Kromě toho, zabráníte v instalačním procesu zpětnému krokování k předchozím krokům, jelikož by to mohlo způsobit zmatek v instalátoru. Ve skutečně je trošku jednodušší si nastavit vaše vlastní FTP zrcadlo s balíčky nebo vytvořit vaše vlastní bootovací instalační CD s balíčky, které potřebujete. Vytvoření různých instancí instalací Arch Linuxu pro různé stroje je velice jednoduché, zatímco se ve stejném čase uspoří hodně propustnosti zrcadla. Učiňte váš i náš život snažší a podívejte se na tyto alternativy! Pokud si zvolíte instalaci z CD-ROM, budete si moci nainstalovat pouze balíčky, které obsahuje CD a které mohou být i celkem staré. Samozřejmě to má výhodu, že nebudete potřebovat připojení k internetu a tudíž je to doporučená volba pro uživatelé s dial-up připojením, nebo kohokoli jiného, kdo se necítí na stáhování přinejmenším okolo 100 MB balíčků. Po zvolení jedné ze dvou alternativ se seznámíte s instalačním menu, vypisující nezbytné kroky v pořadí, ve kterém by měly být dokončeny. V jakémkoli bodě instalačního procesu můžete přepnout do vaší 5. virtuální konzole (ALT-F5), kde uvidíte výstup od příkazů, které nastavení spouštělo. Použijte (ALT-F1) k návratu zpět do vaší první konzole, kde je spuštěn instalátor a jakoukoli další F-klávesu, kdykoli budete z jakéhokoli důvodu potřebovat otevřít další konzolu k manuálnímu zásahu. Konfigurace sítě (pouze u instalace z FTP) Pro instalaci a konfiguraci vašeho síťového zařízení bude přístupná položka Configure Network. Pokud není nyní dostupné žádné zařízení eth0, bude vám nabídnuto zdali chcete nechat instalátor vyhledat vhodný síťový modul. Jestliže je pro vás toto nastavení šílené (což by se nemělo stát), vyberte YES, nebo NO jestli chcete nahrát modul manuálně. Pokud instalátor při hledání vhodného síťového modulu selže, ujistěte se, že jste dříve spustil příkaz loaddisk, kvůli dostupnosti síťových modulů, správně. Jestliže bootujete z CD-ROM, je to za Vás provedeno automaticky. Pokud je však vaše síťová karta stále nenalezena, zkontrolujte vaší kartu, jestli je patřičně fyzicky nainstalována a všeobecně podporována jádrem linuxu. Jestliže je zaveden správný modul, dostanete možnost konfigurace vaší sítě pomocí DHCP. Pokud jste připojeni k DHCP serveru, zvolte YES a nechte instalátor v klidu. Pokud jste vybrali NO, budete vyzváni k zadání síťových informací manuálně, které jste si doufejme jak bylo řečeno, zapsal. Tato položka je v menu, ze zřejmých důvodů, dostupná pouze při zvolení instalace z FTP. Příprava pevného disku Položka Prepare Hard Drive přinese do vaše podmenu, pro přípravu vašeho cílového disku k instalaci, nabídku dvou alternativ.

První možnost je Auto-Prepare, která automaticky rozdělí váš pevný disk na /boot, swap a root oddíl, a poté na všechny tři vytvoří souborové systémy. Tyto oddíli budou také automaticky připojeny na správné místo. Pro upřesnění, tato volba vytvoří • • •

32 MB ext2 /boot oddíl 256 MB swap oddíl ext3 root oddíl ve zbývající možné velikosti

Aktuální velikosti se mohou nepatrně měnit kvůli rozdílným velikostem pevného disku. Můžete vybrat tuto možnost pokud toho moc o rozdělování disku nevíte, ale budete varováni: AUTO-PREPARE WILL ERASE ALL DATA ON THE CHOSEN HARD DRIVE! (Auto-příprava vymaže všechna data na vybraném pevném disku!) Čtěte varování předkládané instalátorem velice opatrně a ujistěte se, že se rozdělování týká správného zařízení! Způsob jak si ověřit vaši volbu pro zařízení připravené k rozdělení je otevřením dalšího terminálu (ALT-F2, Enter) a napsáním # cfdisk -P s <jméno zařízení>

To zobrazí nynější tabulku rozdělení (Partition Table) vybraného zařízení, které by mělo postačit k identifikaci pevného disku. Pokud není zobrazeno žádné jméno zařízení ([nothing] will be COMPLETELY ERASED! ...) a instalátor vypisuje po vybrání YES chybovou hlášku neplatné zařízení (Device not valid), ujistěte se, že jste zavedli všechny potřebné moduly, pokud se jedná o zařízení SCSI, RAID, apod. Zavést jakékoli moduly můžete i nyní, přepnutím na další terminál, spuštěním potřebných příkazů zde a poté návratem k instalačnímu procesu na prvním terminálu (ALT-F1). Jestliže preferujete manuální rozdělení, použijte druhou volbu Partition Hard Drives a Set Filesystem Mountpoints k přípravě cílového média podle vašich požadavků, jak je nastíněno níže. Jinak po úspěšné auto-přípravě (Auto-prepatation) zvolte Return to Main Menu. Rozdělení pevných disků Pokud jste již vybrali Auto-Prepare, položka Partition Hard Drives by měla být přeskočena. Jinak by jste měli vybrat disk(y), které chcete rozdělit a přeskočíte do programu cfdisk, kde můžete volně upravovat informace o rozdělení dokud nezadáte [Write] a [Quit]. K pokračování instalace budete přinejmenším potřebovat oddíly swap a root. Nastavení přípojných bodů Pokud jste pro váš pevný disk vybrali Auto-Prepare, položka Set Filesystem Mountpoints by měla být také přeskočena. Tuto volbu by jste měli vybrat, jakmile máte informace o rozdělení upravené dle vašeho vkusu od předešlé volby menu, nebo již existují díky jakémukoli jinému způsobu. První otázka k zodpovězení je, jaký oddíl bude použit jako swap. Vyberte dříve vytvořený swap oddíl ze seznamu a poté vyberte oddíl, který se stane v dalším kroku vaším root oddílem. Pokaždé když určíte oddíl k připojení, budete dotázáni, jestli chcete na příslušném oddíle vytvořit souborový systém. Pokud zvolíte YES, budete dotázáni jaký souborový systém vytvořit (věc

vkusu, opravdu; vyberte ext2 pokud nemáte ponětí) a oddíl bude vybraným souborovým systémem naformátován. Při procesu budou ztracena všechna data. To by něměl být problém, nicméně, pokud v tomto bodě zvolíte NO, zachovají se na oddílu všechny existující soubory. Pokud chcete na oddíle zachovat existující data, je silně doporučené si vytvořit zálohy než doufat, že se při instalaci nic nepokazí. Netvrdím to, ale varuji vás! U oddílu swap nebudete kvůli souborovému systému tázáni, protože tento oddíl používá svůj vlastní specifický souborový systém. Jestliže chcete připojit jakékoli další oddíly, například oddělený oddíl /boot nebo /home, máte možnost to udělat nyní. Jednoduše • • •

vyberte oddíl k připojení zvolte souborový systém (pokud ho chcete vytvořit místo zachování dat) vyberte pro oddíl přípojný bod

Opakujte tyto kroky dokud nebudete spokojený a poté vyberte DONE pro vytvoření souborových systémů a připojení oddílů na jejich příslušná místa. Po zformátování a připojení všech oddílů, přeskočíte připraven k pokračování zpět do Main Menu. V tuto chvíli nepřipojujte /tmp na oddělený oddíl, jelikož to nesvědčí instalátoru! Jestli musíte mít oddělený oddíl pro /tmp, tak jednoduše nechte stanovený /tmp oddíl samotný dokud neskončí instalace a poté nakonfigurujte oddíl manuálně. Výběr balíčků Položka Select Packages vám dovolí si vybrat balíčky, které si přejete nainstalovat z CD, nebo z vašeho FTP zrcadla. Pokud jste vybrali instalaci z CD-ROM, musíte sdělit instalátoru, zda by měl zkusit připojit CD sám, nebo zda jste již zdrojové médium připojili v /src. Vyberte volbu odpovídající vaším potřebám; Normálně nechte připojit CD samo, po kterém dostanete možnost k výběru CDROM mechaniky ze seznamu všech detekovaných zařízení. Jestliže vaše mechanika CD-ROM není zobrazena v seznamu, ujistěte se, že jste zavedli všechny moduly, které by mohly být potřeba. Např. SCSI nebo podpora USB storage. Pokud jste zvolili instalaci z FTP, budete pobídnuti k výběru vám nejbližšího zrcadla ze seznamu, nebo ke zvolení CUSTOM, pro zadání vaší vlastní plně schopné FTP adresy k instalačnímu zdroji, např. připravený server ve vaší síti LAN, nebo zrcadlo, které není z jakéhokoli důvodu uvedeno v seznamu. Ať jste vybrali jakýkoli zdroj, budete po získání seznamu balíčků přeloženi na obrazovku pro výběr kategorií balíčků. Pokud se vyskytla při získávání databáze balíčků chyba, měli byste buď zvolit jiné zrcadlo FTP, nebo se ujistit, že je vaše síťové připojení plně funkční, a že jste se nespletli při psaní vaší vlastní FTP adresy. Můžete také mít chybně připojené vaše zdrojové médium v adresáři /src, pokud jste vybrali tuto možnost. Nyní, jakmile je načteno, máte příležitost ke zvolení skupin balíčků, ze kterých by jste zpravidla rádi instalovali. Poté doladíte váš hrubý výběr přidáním, či odebráním individuálních balíčků. Jakýkoli balíček v kategorii BASE by měl zůstat za jakýchkoli okolností vybrán a vy by jste měli vybrat kteroukoli jinou skupinu, která obsahuje balíček, jež by jste mohli potřebovat. Musím upozornit, že na následující obrazovce, při individualním výběru balíčků budou nabídnuty pouze balíčky, které jsou v kategoriích, jež vyberete zde. Takže pokud vyberete pouze kategorii BASE, nebudete shopní přidat kterýkoli jiný balíček než právě z kategorie BASE.

Pokud chcete pro instalaci pouze vybrat naprosté minimum, ale zároveň mít možnost procházet všechny dostupné balíčky, přestože víte, že nemáte žádný zájem je přidávat, měli by jste vybrat všechny kategorie a zároveň zvolit implicitně nevybírat ŽÁDNÉ balíčky. Otázka Select all packages by default? může být lehce nepochopena; Jednoduše jste tázáni zda chcete vybrat všechny balíčky ve vámi zvolených kategoriích, nebo ne. Pokud vyberete YES, bude zobrazen a vybrán kompletní seznam balíčků obsažených ve vybraných kategoriích a váším úkolem bude odebrat cokoli nebudete chtít. Pokud vyberete NO, bude zobrazen stejný seznam balíčků, ale budou vybrány pouze balíčky kategorie BASE a Vy budete muset explicitně vybrat další balíčky, které si přejete nainstalovat. Volba NO poslouží k instalaci hubenějšího systému! Je doporučeno si v tomto bodě nainstalovat všechny balíčky z kategorie BASE, avšak žádné jiné. Nestrachujte se, že by jste nedostali všechny balíčky, které chcete - můžete jednoduše nainstalovat další, jakmile nabootuje základní systém sám. K tomuto pravidlu existuje pouze jediná vyjímka, že by jste potřebovali nějaký balíček pro nastavení internetového připojení. Těmito balíčky obvykle jsou: dhcpcd (base) Přidejte, pokud je váš stroj DHCP klient. isdn4k-utils (network) Přidejte, pokud používáte ISDN připojení. ppp (daemons) Přidejte, pokud pro připojení používáte analogový modem. rp-pppoe (network) Přidejte, pokud používáte DSL pro pseudo-připojení. Nabízené ISO-BASE neobsahuje žádné jiné balíčky kromě těch, co jsou v kategorii BASE, takže je doporučené sehnat si kompletní ISO, pokud potřebujete balíčky pro připojení k internetu. Jakmile jste dokončili výběr balíčků, které potřebujete, opusťte obrazovku s výběrem a přistupte k dalšímu kroku, Install Packages. Instalace balíčků Položka Install Packages nyní nainstaluje program pacman a další balíčky, které jste vybrali, spolu s vyřešenými závislostmi na váš pevný disk. Pokud jste přeskočili přípravu vašeho pevného disku, budete dotázáni, kde je připojený oddíl root. Toto by se mělo mělo stát pouze lidem, kteří rozdělovali a vytvářeli souborový systém na cílových zařízeních manuálně. Tito lidé budou muset zadat kořenový adresář (root), kam by měly být nainstalovány balíčky. Implicitně instalátor připojuje oddíl root v /mnt a jakékoli další extra oddíly níže. Chybové a ladící zprávy jsou vypisovány do páteho terminálu (ALT-F5). Po nainstalování balíčků, přistupte k dalšímu kroku, Install Kernel. Instalace jádra V části Install Kernel budete dotázáni, který obraz jádra si přejete nainstalovat na váš pevný disk. 2.6 IDE Nainstaluje kmenové jádro řady 2.6.x pouze s podporou IDE. Poznamenávám, že u série 2.6.x je nyní již možné používat ATAPI CD vypalovačky a USB storage bez SCSI emulace.

2.6 SCSI Nainstaluje kmenové jádro řady 2.6.x s podporou IDE i SCSI. Zvolte tuto možnost, pokud máte nějaké SCSI zařízení. Pokud máte pochybnosti, berte toto jádro jako nepatrně pomalejší a větší, ale standardně o něco odolnější vůči pádům. 2.4 IDE Nainstaluje kmenové jádro řady 2.4.x pouze s podporou IDE. 2.4 SCSI Nainstaluje kmenové jádro řady 2.6.x s podporou IDE i SCSI. Zvolte tuto možnost, pokud máte nějaké SCSI zařízení, popřípadě potřebujete SCSI emulaci pro IDE CD-Vypalovačku, nebo zařízení USB Storage. 2.6 SRC Dekomprimujte zdrojové soubory jádra řady 2.6 pro možnost vytvořit si své vlastní jádro právě nyní. Nic pro slabá srdce, což vy velice dobře víte. Toto nevybírejte. 2.4 SRC Tvorba jádra 2.4 ze zdrojových souborů. Opět, je doporučeno počkat s jadernými hračičkami (pokud je nezbytné vůbec odbočovat od kmenového jádra) dokud nebude váš zakladní systém funkční a běžící. Poznamenávám, že ArchLinux používá implicitně jádro řady 2.6. Toto sice není až tak podstatné, ale prostě jsem vám to chtěl oznámit. Konfigurace systému Položka Configure System vám umožňuje upravit konfigurační soubory významné pro váš nově nainstalovaný systém. Jestliže to celé chcete opravdu urychlit, můžete úplně tento krok přeskočit a doufat, že implicitní nastavení bude fungovat. Konfiguraci je však silně doporučeno, u popisu konfiguračních souborů uvedených v tomto dokumentu, zopakovat a adekvátně změnit. Pro detailní instrukce shlédněte sekci konfigurace systému. Instalace zavaděče (bootloaderu) Položka Install Bootloader nainstaluje zavaděč na váš pevný disk. Podle toho, čemu dáváte přednost se nainstaluje buď GRUB (doporučeno) nebo LILO. Ujistěte se, že jste před tímto výběrem upravili příslušný konfigurační soubor, nebo přinejmenším zkontrolujte zdali jsou zvolené implicitní soubory použitelné. Pokud si zvolíte instalovat LILO, zavaděč bude automaticky nainstalován podle vašeho nastavení v konfiguračním souboru, kdežto GRUB požaduje výběr oddílu, kam má být zavaděč nainstalován. Zde by jste si měli rozmyslet, jak nastavíte volbu LILA boot, která je obvykle údaj pojmenovaný [...]/disc, což ukazuje na master boot record příslušného pevného disku. Jestliže bylo něco špatně, lze zkontrolovat u detailnějších chybových hlášek, které se obvykle nachází na VT5 (virtuální terminál 5). Pokud si plánujete nastavit multiboot systém a chcete umístit do master boot record některý jiný zavaděč, bylo by nejlepší nastavit tuto volbu (boot), na váš root nebo /boot oddíl. Instalace zavaděče do MBR neúprosně přepíše kterýkoli existující zavaděč! Ujistěte se, že rozumíte tomuto důsledku, pokud spoušíte multiboot systém, nebo chcete zachovat nainstalováný zavaděč z jiného OS!

Konec instalace Po zvolení Exit Install vyjměte CD z mechaniky, v příkazové řádce napište reboot a držte si palce! Když váš systém nabootuje, můžete se přihlásit jako root bez hesla, proto vašimi prvními kroky po přihlášení jsou, nastavit heslo pro uživatele root pomocí příkazu passwd, přidat uživatele jako je nastíněno v sekci správa uživatelů a nastavit vaše internetové připojení. Gratulujeme! Nyní se můžete ponořit do útrob konfigurace důležitých částí vašeho systému.

Konfigurace systému Toto jsou hlavní konfigurační soubory pro Arch Linux. Jelikož zde není žádná GUI aplikace, která by vám s nimi pomohla, budete muset tyto soubory upravovat ručně, pomocí textového editoru. Vypsány jsou zde pouze nejzákladnější konfigurační soubory. Pokud potřebujete nakonfigurovat nějakou specifickou službu, přečtěte si prosím příslušné manuálové stránky nebo online dokumentaci. Arch Linux nepoužívá k administraci vašeho systému žádnou abstraktní vrstvu. Následkem toho by jste se měli obvykle držet instrukcí uveřejněných autorem softwaru, nebo čehokoli co najdete ve vašich oblíbených vyhledávačích. Vše bude probíhat bez zásahu systému, protože váš systém se o to prostě nestará.

Konfigurační soubory Před pokusem nabootovat váš nově nainstalovaný systém, byste měli při nejmenším zběžně projít tyto soubory a ujistit se, že nejsou až tak vzdálené od skutečnosti. List of Configuration Files 1. /etc/rc.conf 2. /boot/grub/menu.lst 3. /etc/lilo.conf 4. /etc/hosts 5. /etc/fstab 6. /etc/modprobe.conf 7. /etc/modules.conf 8. /etc/resolv.conf 9. /etc/conf.d/* 10./etc/profile /etc/rc.conf Toto je hlavní konfigurační soubor pro Arch Linux. Umožňuje vám nastavit vaší klávesnici, časovou zónu, jméno počítače (hostname), síť, spouštěné démony a moduly zaváděné při bootu, profily, a další. Měli byste si pročíst všechna tato nastavení a přesvědčit se, že jim rozumíte: HARDWARECLOCK Buď UTC, pokud jsou vaše hodiny v BIOSu nastavené na čas UTC nebo GMT, nebo localtime, jestliže jsou vaše hodiny BIOSu nastavené na váš lokální čas. Pokud máte nainstalovaný OS, který neudržuje UTC časy BIOSu správně, jako Windows, zvolte localtime. Jinak preferujte UTC, který bezproblémově mění letní čas a má ještě několik dalších pozitivních aspektů.

TIMEZONE Upřesněte vaší časovou zónu. Možné časové zóny jsou relativní cestou k souborům zoneinfo (informační soubory zón) začínající v adresáři /usr/share/zoneinfo. Například, německá časová zóna by měla být Europe/Berlin, což odpovídá souboru /usr/share/zoneinfo/Europe/Berlin. Pokud neznáte přesné jméno vaší časové zóny, pohrajte si s tím později. KEYMAP Definuje keymapu (rozložení kláves), která bude zavedena při bootu pomocí programu loadkeys. Platné keymapy se nachází v /usr/share/kbd/keymaps. Poznamenávám, že toto nastavení je platné pouze pro vaše TTY, ne pro žádný grafický okenní manažer nebo Xka. CONSOLEFONT Definuje písmo v konsoli, které bude nastaveno při bootu pomocí programu setfont. Platné fonty (písma) se nachází v /usr/share/kbd/consolefonts. USECOLOR Povolí (nebo zakáže) barevné stavové zprávy při bootování. USELVM Nastavte "YES" pro spouštění vgchange při systémové inicializaci (sysinit). Takto se aktivují jakékoliv skupiny LVM. Pokud nevíte co to znamená, nevšímejte si toho. HOSTNAME Tímto se nastaví jméno počítače (hostname), bez doménové části. Toto je naprosto vaše volba, pokud používáte písmena, číslice a pár obvyklých speciálních znaků jako je čárka. Nebuďte příliš kreativní. MODULES V této části můžete sepsat jména modulů, která chcete zavést při bootu bez potřeby je svázat s hardwarovým zařízení jako v modprobe.conf (nebo modules.conf, pokud je použito jádro řady 2.4.x). Jednoduše zde přidejte název modulu a jakékoliv volby (pokud jsou potřeba) umístěte do modprobe.conf. Modul s vykřičníkem ('!') v předponě nebude při bootu zaveden. INTERFACES Zde definujete nastavení pro vaše síťové rozhraní. Implicitní řádky a přiložené komentáře vysvětlují nastavení celkem dobře. Jestliže nepoužíváte ke konfiguraci zařízení DHCP, mějte jen na mysli, že hodnota proměnné (jejíž název musí být ekvivalentní názvu zařízení, které se předpokládá nakonfigurovat) odpovídá řádku, který by byl připojen k příkazu ifconfig, pokud by jste chtěli nakonfigurovat zařízení manuálně v shellu. ROUTES Své vlastní statické síťové trasy můžete definovat libovolnými jmény zde. Pro představu se podívejte na příklad implicitní brány (gateway). Nastavená část je zpracovávána obyčejným způsobem stějně, jako by jste ji předali příkazu route add. Proto, pokud nevíte jak má vypadat zápis, je doporučeno si přečíst man route. DAEMONS Tato část obsahuje názvy skriptů obsažených v /etc/rc.d/, které se mají spustit při bootování. Pokud má název skriptu předponu s vykřičníkem (!), tak není spouštěn. Obvykle není potřeba měnit implicitní nastavení, aby jste spustili systém, ale upravujte toto pole, jakmile si například nainstalujete systémové služby jako sshd. /boot/grub/menu.lst GRUB je implicitní zavaděč pro Arch Linux. Pokud ho chcete použít, měli byste zkontrolovat a upravit tento soubor pro vaše bootovací nastavení, jinak si přečtěte o konfiguraci zavaděče LILO. Konfigurace GRUBu je celkem jednoduchá, největší překážka je, že používá jiné jmenné schéma zařízení, odlišné od DevFS a /dev; vaše pevné disky jsou označovány jako (hd0), (hd1), atd.,

postupně číslovány v pořadí výskytu na IDE/SCSI sběrnici, přesně jako podadresáře disc0, disc1, atd. v DevFS. Oddíly disku jsou označovány (hd0,0), (hd0,1) a tak dále, kde 0 značí první oddíl. Pár převodních příkladů pro lepší pochopení se nachází v originálním souboru menu.lst Jakmile chápete koncept pojmenovávání zařízení, vše co potřebujete udělat je vybrat vhodný titulek pro vaší bootovací sekci(e), doplnit správný oddíl zařízení jako parametr u volby root, který bude při startu připojen jako / a vytvořit řádek kernel, který zahrnuje oddíl a cestu, kde se nachází jádro, včetně jakýchkoli bootovacích parametrů. Měli byste být spokojeni s implicitními hodnotami, pouze zkontrolujte zda souhlasí nastavení oddílu na řádcích root a kernel. Poznámka překladatele: Následující příklad ukazuje konfiguraci s odděleným oddílem boot (předchozí odstavec mi to na poprvé moc nevysvětlil). U volby root je nastaven oddíl boot (/dev/hda5) a na řádku kernel je vyplněna cesta k jádru přímo na tomto oddílu. Parametr root na řádku kernel udává cestu k opravdovému rootu, který bude připojen při bootování. Přípojný bod /boot se však připojí až teprve při bootování, když se připojují ostatní oddíly z /etc/fstab. # (0) Arch Linux title Arch Linux [/boot/vmlinuz26] root (hd0,4) kernel /vmlinuz26 devfs=nomount root=/dev/hda6 ro initrd /initrd26.img

Pro vytvoření bootovací možnosti, která zavádí bootsektor jiného OS, může pomoci tento příklad. S tímto postupem budete pravděpodobně úspěšní při startování jakéhokoliv operačního systému společnosti Microsoft. Jednoduše přidejte tento blok do souboru za ostatní sekce a upravte oddíly zařízení tak, aby ukazovali na oddíly obsahující bootsektory OS, do kterého chcete bootovat. # (1) Další OS title Můj další OS rootnoverify (hd0,1) makeactive chainloader +1

Pro pokročilejší konfiguraci dalších OS, prosím prozkoumejte online GRUB manual. /etc/lilo.conf Toto je konfigurační soubor pro zavaděč LILO. Pokud chcete k zavedení systému používat LILO, tak se ujistěte, že jste tento soubor nastavili správně. Pro podrobnější informace viz dokumentace k LILU. Věci, které by jste měli zkontrolovat jsou řádky root= v sekcích obrazů (image) a řádek boot= v začátku souboru. Řádek root určuje zařízení, které by mělo být při bootu připojené jako kořenový souborový systém. Pokud nevíte co by zde mělo být, změňte na jiný terminál a napište mount, kde uvidíte seznam aktuálně připojených jednotek a hledejte řádek, který zobrazuje název zařízení připojený na /mnt typu [...]. Cesta zařízení na začátku tohoto řádku by měl být zadán na řádcích root vašeho souboru lilo.conf. Pokud je to tedy nutné, tak je změňte. Řádek boot by měl být ve většině případech implicitně v pořádku. Pokud nechcete podivně nastavit boot manažer s úmyslem zavádět více OS, zařízení uvedené zde by mělo mít stejné označení disku jako mají vaše řádky root, ale nekončit part1 nebo něčím podobným, ale pouze disc. Takto uvedený disk jako celek, ne jen jeden z jeho oddílů, nařizuje LILU zapisovat do Master Boot Record, který je obvykle jaký chcete. Pokud ne, můžete opravit přepsaný boot sektor jiného OS později.

K předejití některých vážných neštěstí, by jste se měli přesvědčit, že víte jak obnovit bootsektor vašich ostatních OS, například s Windowsovými nástroji FIXBOOT/FIXMBR. Z bezpečnějšího hlediska by jste měli zachovat volbu lba32 hned pod řádkem prompt. Toto pomůže předejít některým problémům vychazejících z geometrie disku. V některých případech, v závislosti na vašem BIOSu, LILO nespouští bootování a vypisuje donekonečna chybové kódy. Ve většině případech jste buď odstranili volbu lba32, nebo máte speciální hardwarové nastavení, čímž je myšleno, je možná vaše CD-ROM mechanika zapojena jako primary master a pevný disk jako secondary slave. Toto může velice dobře dráždit váš BIOS a zabránit bootování. Preventivně to můžete zkusit a zapojit disk na vaší sběrnici IDE jako primary master. Jestliže máte smíšený systém s IDE i SCSI a problem trvá, budete pravděpodobně muset trochu experimentovat s volbami LILA disk a bios a zajistit pracující mapování; Diskové jednotky ve vašem systému jsou číslovány postupně dle vašeho BIOSu, počínaje 0x80. Když máte štěstí, váš SCSI řadič vám řekne, který disk má které BIOS ID, ale obvykle to tak nebývá. Jak jsou disky skutečně očíslovány závisí na vašem BIOSu, takže v nejhorším případě můžete pouze odhadovat, dokud to nebude pracovat. Typický řádek s diskem by mohl vypadat jako tento: boot=/dev/discs0/disc0/disc disk=/dev/discs0/disc0/disc bios=0x80

Volba disk mapuje BIOS ID na diskové zařízení známé pro linux. Nutno podotknout, že toto je stále bez garance, takže někomu to může fungovat ačkoli jiným ne. Tudíž nezoufejte, pokud všechny vaše pokusy ztroskotají, ale raději zkuste přeuspořádat váš hardware způsobem, který není zase až tak zastaralý. V této oblasti toho může být příliš mnoho co může selhat a pro vysvětlení zde, je potřeba speciální obsluhy. Ve většině případů bude beztak postačovat volba lba32. Staré pevné disky budou obvykle potřebovat o trošku více zvláštní péče, pokud budou dělat co bylo řečeno. Při čtení této sekce nebuďte nervózní. Já (Dennis) jsem se třeba zarazil u tohoto problému pouze když jsem experimentoval s dosti starým systémem a tak mě napadlo, že by byl dobrý nápad se zde o tomto trháku a práce kolem zmínit. Vy pravděpodobně nebudete cítit potřebu něco takového zakusit a pokud ano, použijte GRUB. ;) Jak obnovit LILO boot sektor pouze se záchraným diskem je vysvětleno později v tomto dokumentu. /etc/hosts Toto je soubor, kde udržujete hostname/IP páry ostatních počítačů ve vaší síti. Pokud není hostname součástí DNS, můžete to přidat zde. Obvykle zde není potřeba nic měnit, ale mohli byste chtít do tohoto souboru přidat hostname a hostname+doména stroje, rozdělující IP vašeho síťového rozhraní. Pokud nevíte co děláte, nechte tento soubor být, dokud si nepřečtete man hosts. /etc/fstab vaše nastavení souborových systémů a přípojných bodů jsou nastavovány zde. Instalační program by měl pro Vás vytvořit nezbytné položky, ale i tak by jste měli překontrolovat jestli jsou správné. /etc/modprobe.conf Tento soubor je používán pouze s jádry řady 2.6.x.

Říká jádru, které moduly je potřeba zavést pro systémová zařízení. Například, když má jádro zavést síťový modul Realtek 8139 pokud se startuje síť (např. při pokusu nastavit eth0), použijte tento řádek: alias eth0 8139too

Syntaxe tohoto souboru je téměř identická starému schématu modules.conf, ledaže používáte některé více exotické volby jako post-install. Pak byste měli investovat trošku času do čtení man modprobe.conf. /etc/modules.conf Tento soubor je používán pouze s jádry řady 2.4.x. Říká jádru, které moduly je potřeba zavést pro systémová zařízení. Například, když má jádro zavést síťový modul Realtek 8139 pokud se startuje síť (např. při pokusu nastavit eth0), použijte tento řádek: alias eth0 8139too

/etc/resolv.conf Použijte tento soubor pro nastavení vašeho nameserveru(ů), který budete používat. Zakladním způsobem by to mělo vypadat takto: search domain.tld nameserver 192.168.0.1 nameserver 192.168.0.2

Nahraďte domain.tld a IP adresy vaším nastavením. Volaná doména za search určuje implicitní doménu, která je automaticky přidána k neúplným hostname. Tímto nastavením se příkaz ping myhost ve skutečnosti změní na příkaz ping myhost.domain.tld s hodnotami uvedenými výše. Tato nastavení obvykle nejsou zase až tak důležité a většina lidí pro teď možná ponechá jejich nastavení být. Pokud používáte DHCP, bude tento soubor automaticky naplňen správnými hodnotami, když nastartuje síť, což pro Vás znamená, že můžete tento soubor naprosto ignorovat. /etc/conf.d/* Během nastavování jsou tyto soubory naprosto nedůležité. Toto považujte pouze za zmínku pro ty, co to zajímá. Některé skripty démonů budou mít odpovídající konfigurační soubor v tomto adresáři, jenž obsahuje některé víceméně užitečné implicitní hodnoty. Pokud je démon spuštěn, bude první zdroj nastavení jeho konfiguračním souboru v tomto adresáři a poté soubor /etc/rc.conf. To znamená, že můžete jednoduše soustředit všechny vaše konfigurační volby démona jednoduchým nastavením potřebných hodnot v rc.conf, nebo pokud vám toto nevyhovuje, rozdělit konfiguraci do více souborů. Není život nádherný, když je všechno jen jednoduché skriptování? /etc/profile Tento skript k inicializaci systému je spuštěn při každém uživatelském přihlášení. Pod Arch Linuxem je udržován velice jednoduše (jako většina věcí). Můžete si ho pro vaše potřeby upravit jak se hodí.

Speciálně, když chcete změnit nastavení jazyka (implicitní je Angličtina), stačí když upravíte řádek v /etc/profile, který říká export LANG=mé_locale. K získání seznamu možných nastavení locale ve vašem systému, směřujte pohled na výstup příkazu locale -a. Vyberte jedno, které vám vyhovuje nejvíce a nastavte jím hodnotu proměnné LANG.

Bootovací skripty Arch Linux používá zcela jednoduché bootovací sekvence dosti podobné těm z *BSD. První spouštěný bootovací skript je /etc/rc.sysinit. Když skončí, bude zavolán (při normálním bootování) /etc/rc.multi. Poslední spouštěný skript bude /etc/rc.local. Pokud se startuje do runlevelu 1 (jednouživateský mód), je spuštěn místo /etc/rc.multi skript /etc/rc.single. Nehledejte ustavičnou kolekci symbolický odkazů v adresáři /etc/rc?.d/, které slouží jako bootovací sekvence pro každý runlevel. Ve skutečnosti, kvůli tomuto přístupu má Arch opravdu pouze tři runlevely, pokud do tohoto případu počítáte i startování X v runlevelu 5. Bootovací skripty používají proměnné a definice nalezené v souboru /etc/rc.conf a také nastavení obecných funkcí definovaných ve skriptu /etc/rc.d/functions. Pokud si plánujete napsat svého vlastního démona, měli by jste vzít v úvahu prozkoumání tohoto souboru i již existujících démonů. Přehled bootovacích skriptů 1. 2. 3. 4. 5. 6.

/etc/rc.sysinit /etc/rc.single /etc/rc.multi /etc/rc.local /etc/rc.shutdown /etc/rc.d/*

/etc/rc.sysinit Hlavní systémový bootovací skript. Provádí při bootu zásadní věci jako připojování souborových systémů, spouštění devfsd, aktivaci swap, zavádění modulů, nastavení lokalizačních parametrů, atd. Pravděpodobně nebude nikdy potřeba tento soubor upravovat! /etc/rc.single Jednouživatelský režim. Není použit při normálním bootu. Pokud je systém nastartován v jednouživatelském režimu, například s parametrem jádra 1 před bootováním nebo při normálních víceuživatelských operacích s příkazem init 1, tento skript zajišťuje, že nebude spuštěn žádný démon s vyjímkou naprostého minima; syslogd, klogd a devfsd. Jednouživatelský režim je užitečný, pokud potřebujete provést nějaké změny v systému a být si jisti, že žádný vzdálený uživatel nemůže udělat cokoli, co by mohlo způsobit poškození nebo ztrátu dat. Pro desktopové uživatele je tento prostý režim obvykle neužitečný. Pravděpodobně nebudete nikdy potřebovat tento soubor upravit. /etc/rc.multi Víceuživatelský startovací skript. Startuje všechny démony, které jste nakonfigurovali v seznamu DAEMONS (nastavte v /etc/rc.conf) po kterých zavolá /etc/rc.local. Neměli by jste cítit potřebu upravovat tento soubor.

/etc/rc.local Lokální víceuživatelský startovací skript. Je vhodným místem pro umístění posledních příkazů, které chcete, aby systém spustil u konce bootovacího procesu. Toto je nakonec jediný skript, který by jste měli upravit, pokud je to potřeba a máte naprostou svobodu v tom, co do něj přidat. Většina společných konfiguračních úloh systému, jako zavádění modulů, změna písma v konsoli, nebo nastavení zařízeních, mají obvykle patřičně vyhrazené místo. K zabránění nepořádku by jste se měli ujistit, že vše, co máte v úmyslu přidat do vašeho rc.local, by nemělo spíše patřit do /etc/profile.d/ nebo na jiné, již existující místo. /etc/rc.shutdown Skript pro ukončení systému. Zastavuje démony, odpojuje souborové systémy, deaktivuje swap, atd. Toho si nevšímejte. /etc/rc.d/* Tento adresář obsahuje skripty démonů volané ze seznamu DAEMONS v rc.conf. Kromě toho, že jsou spouštěny při bootu, můžete tyto skripty použít při spuštěném systému k ovládání systémových služeb. Například příkaz # /etc/rc.d/postfix stop

zastaví démon postfix. Samozřejmě tento skript existuje pouze pokud je nainstalován příslušný balíček (v tomto případě postfix). Se základní instalací systému zde moc skriptů nemáte, ale buďte ujištěni, že všechny důležité skripty démonů končí zde. Tento adresář je velice podobný adresářům /etc/rc3.d/ nebo /etc/init.d/ z jiných distribucí, bez všech symbolických odkazů.

Správa uživatelů Uživatelé a skupiny mohou být přidávány a mazány se standardními příkazy obsažené v balíčku util-linux: useradd, userdel, groupadd, groupdel, passwd a gpasswd. Typický způsob přidání uživatele je podobný této proceduře: # useradd -m -s /bin/bash johndoe # passwd johndoe

První příkaz do systému přidá uživatele nazvaného johndoe a vytvoří pro něj domovský adresář v /home/johndoe, do kterého umístí nějaké implicitní přihlašovací soubory. Také bude nastaven jeho přihlašovací shell na /bin/bash. Druhý příkaz se Vás zeptá na heslo pro uživatele johndoe. Heslo je potřeba k aktivování účtu. Jako alternativa k příkazu useradd, je možno také použít dostupný skript adduser k interaktivnímu vytvoření nových uživatelů ve vašem systému jednoduchým zodpovězením otázek. Pro více informací o zbývajících příkazech si pročtěte příslušné manuálové stránky. Je dobrý nápad, vytvořit jeden nebo více normálních uživatelů pro každodenní práci k plnému využití dostupných bezpečnostních vlastností a minimalizovaní potenciálních škod, které mohou být důsledkem používání uživatele root pro cokoli jiného, než pouze administrační úlohy systému.

Přístup k internetu Kvůli nedostatku vývojářů pro dial-up problematiku, je pro připojení Archu k internetu pomocí dial-up linky potřeba mnoho manuálních nastavení. Jestliže je to vůbec možné, nastavte si vyhrazený router, který pak můžete použít jako implicitní bránu pro Arch PC. Pár hezkých dokumentů příbuzného tématu naleznete na Arch Linux Wiki Analogový modem Pro použití kompatibilního, externího, analogového modemu potřebujete při nejmenším mít nainstalován balíček ppp. Upravte soubor /etc/ppp/options pro vaše potřeby a podle man pppd. Dále budete potřebovat nadefinovat chat skript pro vyslání uživatelského jména a hesla vašemu ISP po prvním potvrzeném spojení. Manuálové stránky pro pppd a chat obsahují příklady, které by měli postačovat pro navázání spojení a provozu, ať už jste zkušení či tvrdohlaví. V DevFS, jsou vaše sériové porty obvykle /dev/cua0 a /dev/cua1. Náhradou za vybojování slavné bitvy s prostým pppd, můžete zvolit instalaci wvdial nebo podobného nástroje k podstatně jednodušímu procesu nastavení. V případě, že používáte WinModem, jež je zásuvná PCI katra pracující jako interní analogový modem, měli byste využít rozsáhlých informací, které naleznete na domovské stránce LinModem. ISDN Nastavení ISDN se provádí v třech krocích: 1. Instalace a konfigurace hardwaru 2. Instalace a konfigurace nástrojů ISDN 3. Přídání nastavení pro vašeho ISP Současná kmenová jádra Archu obsahují nezbytné ISDN moduly, takže není potřeba překompilovávat vaše jádro, pokud však nepoužíváte poměrně odlišný ISDN hardware. Po fyzickém nainstalování vaší ISDN karty do vašeho stroje, nebo po připojení ISDN-Boxu na váš USB port, můžete zkusit zavést moduly pomocí modprobe. Téměř všechny pasivní ISDN PCI karty jsou ovládány modulem hisax, který potřebuje dva parametry; type a protocol. Pokud váš kraj používá standard 1TR6, musíte nastavit protocol na '1'. Jestliže používá EuroISDN (EDSS1) nastavte '2'. Když využíváte pronajatou linku bez D-kanálu nastavte '3' a pro US NI1 použijte nastavení '4'. Podrobnosti o všech těchto nastaveních a jak je nastavit, jsou zahrnuty v dokumentaci jádra, dále typicky v podadresáři isdn, nebo k dispozici online. Parametr type závisí na vaší kartě; Seznam všech možných typů je k nalezení v dokumentaci jádra v souboru README.HiSax. Zvolte si vaši kartu a zaveďte modul s patřičnými volbami jako třeba tyto: # modprobe hisax type=18 protocol=2

Toto zavede modul hisax pro můj ELSA Quickstep 1000PCI, používaný v Německu s protokolem EDSS1. Užitečný ladící výstup byste měli nalézt ve vašem souboru /var/log/debug, ve kterém můžete vidět, jestli je vaše karta připravená pro činnost. Uvědomte si, že před tím než můžete pracovat s externím USB ISDN adaptérem, budete pravděpodobně potřebovat zavést některé usb moduly. Jakmile si budete jisti, že vaše karta s určitým nastavením pracuje, můžete přidat volby modulu do vašeho souboru /etc/modprobe.conf (nebo /etc/modules.conf pokud používáte jádro řady 2.4.x):

alias ippp0 hisax options hisax type=18 protocol=2

Eventuelně zde můžete pouze přidat řádek options a přidat hisax k vašemu seznamu MODULES v rc.conf. Je to jen vaše volba, ale tento příklad má tu výhodu, že modul nebude zaveden dokud nebude opravdu potřeba. Pokud jste použili tento postup, měl by podporovaný hardware pracovat. Nyní potřebujete pro skutečné použítí některé základní nástroje! Začněte instalací balíčku isdn4k-utils a pročtením manuálové stránky k isdnctrl. Níže v manuálové stránce najdete vysvětlení jak vytvořit konfigurační soubor, který může analizovat isdnctrl, stejně tak jako užitečné příklady nastavení. Nezapomeňte, že pokud používáte US NI1, musíte přidat váš SPID do vašeho nastavení MSN oddělením dvojtečkou. Poté co jste nakonfigurovali vaší ISDN kartu pomocí nástroje isdnctrl, by jste sice měli být schopní vytočit specifický cíl díky parametru PHONE_OUT, ale selže ověření uživatelského jména a hesla. Aby to fungovalo, přidejte vaše uživatelské jméno a heslo do /etc/ppp/papsecrets nebo /etc/ppp/chap-secrets, jako kdyby jste konfigurovali normální analogovou linku PPP, v závislosti na protokolu, který používá váš ISP pro ověřování. Pokud máte pochybnosti, umístěte vaše údaje do obou souborů. Pokud jste vše nastavili správně, měli byste být nyní schopni pomocí isdnctrl dial ippp0 jako root vytvořit dial-up spojení. Pokud jste narazili na nějaký problém, nezapomeňte zkontrolovat logovací soubory! DSL (PPPoE) Tyto instrukce se Vás týkají pouze, pokud má přímo vaše PC řídit připojení k vašemu ISP. Pokud to nepotřebujete, nedělejte nic, pouze správně nadefinujte implicitní bránu, jestliže používáte oddělený router. Předtím, než budete moci použít vaše DSL připojení, budete muset fyzicky nainstalovat síťovou kartu, která bude určená pro připojení k DSL-Modemu. Po přidání vaší nově nainstalované síťové karty do modules.conf/modprobe.conf nebo seznamu MODULES, by jste měli nainstalovat balíček rp-pppoe a spustit skript adsl-setup pro konfiguraci vašeho připojení. Poté co máte zadané všechny údaje, můžete připojovat a odpojovat vaší linku pomocí # /etc/rc.d/adsl start

respektive # /etc/rc.d/adsl stop

Nastavení je obvykle poměrně snadné a přímé, ale pro dobrý pocit je dobré si přečíst manuálové stránky. Pokud chcete provést vytáčení automaticky při bootu, přidejte adsl do vašeho seznamu DAEMONS.

Správa balíčků Pacman pacman je správce balíčků, který sleduje všechen software instalovaný do vašeho systému. Má jednoduchou podporu závislostí a pro všechny balíčky používá standardní format archivu targz. Některé obecné úlohy jsou vysvětleny níže s příslušnými příkazy v dlouhé i krátké formě voleb. Pro aktuální výklad voleb pacmana si přečtěte man pacman. Tento přehled je pouze takové polechtaní na povrchu skutečných schopností programu pacman. Typické úlohy: 1. Přidání nového balíčku z balíčkového souboru 2. Aktualizace balíčku z balíčkového souboru 3. Odstranění balíčků 4. Obnovení seznamu balíčků 5. Aktualizace systému 6. Přidání/Aktualizace balíčku z repozitářů 7. Výpis nainstalovaných balíčků 8. Kontrola, jestli je určitý balíček nainstalován 9. Zobrazení informací o balíčku 10.Zobrazení seznamu souborů obsažených v balíčku 11.Zjištění, kterému balíčku náleží určitý soubor Přidání nového balíčku z balíčkového souboru # pacman --add foo.pkg.tar.gz # pacman -A foo.pkg.tar.gz

Nainstaluje do systému balíček foo.pkg.tar.gz. Jestliže chybí některé závislosti, pacman skončí s chybou a hlášením o chybějících závislostech, přičemž se nepokouší vyřešit závislosti automaticky. Jestliže očekáváte tuto funkčnost, podívejte se na volbu --sync. Aktualizace balíčku z balíčkového souboru # pacman --upgrade foo.pkg.tar.gz # pacman -U foo.pkg.tar.gz

Tato volba dělá v podstatě to samé jako operace --add, ale navíc ještě aktualizuje již nainstalovaný balíček. Já osobně si neumím představit případ, kde by jste měli preferovat --add před funkcí --upgrade. Odstranění balíčků # pacman --remove foo # pacman -R foo

Odstraní všechny soubory příslušející balíčku jménem foo, s vyjímkou konfiguračních souborů, které byly upraveny. Tomuto příkazu se předává pouze jméno balíčku bez přípony pkg.tar.gz. Pro odstranění naprosto všech stop po balíčku, přidejte k výše uvedenému příkazu volbu -nosave.

Obnovení seznamu balíčků # pacman --sync --refresh # pacman -Sy

Tato volba získá hlavní a čerstvý seznam balíčků z repozitářů definovaných v souboru /etc/pacman.conf a rozbalí ho do databáze. Před použitím volby --sysupgrade by jste měli použít právě toto, aby jste si byli jistí, že dostanete opravdu nejnovější balíčky. V závislosti na vašem nastavení v pacman.conf může tento příkaz vyžadovat funkční připojení k internetu, pro přístup k FTP-repozitářům. Tato volba je dost podobná příkazu z Debianu apt-get update. Aktualizace systému # pacman --sync --sysupgrade # pacman -Su

Tento příkaz aktualizuje všechny balíčky v systému, které jsou zastaralé porovnáním lokální verze balíčků s verzemi v hlavním seznamu , který byl získán díky příkazu --refresh. Pro zachování aktuálního systému je toto dobré občas spouštět. Dejte si pozor na to, že tento příkaz implicitně NEOBNOVUJE hlavní seznam balíčků, takže je obvykle dobrý nápad skombinovat oba příkazy do jednoho: # pacman --sync --refresh --sysupgrade # pacman -Syu

S těmito volbami pacman automaticky získá hlavní aktuální seznam balíčků a provede úplnou aktualizaci systému nejnovějšími balíčky s automatickým vyřešením všech závislostí. Docela často budete asi spouštět spíše toto. Přidání/Aktualizace balíčku z repozitářů # pacman --sync foo # pacman -S foo

Získá a nainstaluje balíček foo, kompletně se všemi závislostmi, které vyžaduje. Před použitím kterékoliv volby sync se ujistěte, že jste obnovili seznam balíčků, nebo přidejte --refresh či -y k volbám, pro obnovení ještě před pokusem o instalaci. Na rozdíl od --add, volba --sync nerozlišuje mezi instalací a aktualizací balíčků. V závislosti na vašem nastavení v pacman.conf může tato funkce vyžadovat funkční internetový přístup. Výpis nainstalovaných balíčků # pacman --query # pacman -Q

Zobrazí seznam všech nainstalovaných balíčků v systému. Kontrola, jestli je určitý balíček nainstalován # pacman --query foo # pacman -Q foo

Namísto "grepování" (od příkazu grep) celého seznamu jedním názvem, můžete přidat jméno balíčku, který hledáte za příkaz query. Tento příkaz zobrazí jméno a verzi balíčku foo, pokud je nainstalován, jinak nevypíše nic. Zobrazení informací o balíčku # pacman --query --info foo # pacman -Qi foo

Zobrazí informace o nainstalovaném balíčku foo (velikost, datum instalace, datum sestavení, závislosti, konflikty, atd.). Pro zobrazení těchto informací u balíčku, který není nainstalován, přidejte volbu --file nebo respektive -p: # pacman --query --info --file foo.pkg.tar.gz # pacman -Qip foo.pkg.tar.gz

Zobrazení seznamu souborů obsažených v balíčku # pacman --query --list foo # pacman -Ql foo

Vypíše všechny soubory obsažené v balíčku foo. Zjištění, kterému balíčku náleží určitý soubor # pacman --query --owns /cesta/k/souboru

# pacman -Qo /cesta/k/souboru Tento dotaz zobrazí jméno a verzi balíčku, který obsahuje soubor předaný s jeho plnou cestou jako parametr.

Zpřístupnění repozitářů Repozitář balíčků je kolekce balíčků a souborů meta-informací k balíčkům, které mohou být uloženy v lokálním adresáři, nebo na vzdáleném FTP/HTTP serveru. Implicitní repozitář pro Arch systém je repozitář current. Ten je udržován aktuální s nejnovějšími verzemi většiny softwaru a zůstává důkladně vypilován. Mnoho uživatelů také volí aktivaci repozitáře extra, který obsahuje další balíčky, které nejsou součástí sady jádra Archu. Tento repozitář můžete aktivovat odkomentováním příslušných rádek ve vašem /etc/pacman.conf. Tento repozitář je implicitně aktivován. Můžete také sestavit, udržovat a používat váš vlastní repozitář balíčků. Pro instrukce jak na to se podívejte do manuálových stránek pacmana. Jestliže instalujete z CD a nemáte vyřešen problém s přístupem k internetu, můžete potřebovat nainstalovat některé další balíčky z CD. Buď můžete vyhledat balíčky na CD a nainstalovat je manuálně použítím pacman -A jménobalíčku.pkg.tar.gz a nebo můžete dočasně nastavit lokální repozitář pro přístup k CD. Připojte CD na /mnt/cd použitím příkazu mount /mnt/cd (předpokládá se, že je váš fstab řádně nastaven). Poté přidejte následující řádky do vašeho /etc/pacman.conf: [cd] Server = file:///mnt/cd/arch/pkg

Nyní budete schopni nainstalovat další balíčky, které vám pomůžou nastavit váš přístup k internetu.

Konstrukční systém Archu (ABS - Arch Build System) Binárka versus zdroják Kde je pacman zodpovědný za binární stranu světa balíčků, ABS je zodpovědný za tu zdrojovou stranu: Pomáhá vám sestavit vaše vlastní balíčky ze zdrojových kódů, ale také Vás nechat přestavět balíčky Arch Linuxu podle vašich vlastních představ. Procedura obvykle vypadá následovně: 1. Synchronizace vašeho ABS stromu se serverem (spustit abs jako root) 2. Vytvořit nový adresář v /var/abs/local/ pojmenovaný po balíčku, který budete vytvářet 3. Překopírovat prototyp PKGBUILD.proto z /var/abs/ do vašeho nově vytvořeného adresáře, odstranit příponu proto a upravit ho pro nový balíček. 4. Spustit makepkg v pracovním adresáři se souborem PKGBUILD. 5. Nainstalovat nově sestavený balíček pomocí pacman. 6. Poslat balíček vašim přátelům a zaslouženě se pochlubit (nebo ho poslat Archerům, aby ho mohli umístit v hlavním ABS stromu).

Synchronizace vašeho ABS stromu Všechny soubory PKGBUILD ve /var/abs můžete synchronizovat spuštěním skriptu abs jako root. Pro tuto práci je potřeba balíček cvsup, takže jestli ho nemáte nainstalován, bude si stěžovat. Použití CVS jako přenosové médium umožňuje sledovat rozdílné verze stromů s ABS - toto může být nastaveno v /etc/abs/supfile.arch. Například, implicitní supsoubor je nastaven pro sledování stromu balíčků current, který je vypilovaný a je doporučený jako zdroj pro sledování. Můžete také sledovat specifické verze. Pro více informací si prohlédněte komentáře v supsouborech. ABS podporuje vícenásobné repozitáře, které mohou být povoleny nebo zakázány v /etc/abs/abs.conf. Implicitně abs sleduje repozitáře current a extra, ale ne unstable. Také prozkoumejte soubor /etc/abs/supfile.extra. Ten vám dává přístup ke všem neoficiálním sestaveným skriptům, které nebyly zahrnuty v hlavním repozitáři ABS. Pokud nechcete tento repozitář používat, můžete soubor smazat, ale obvykle dává větší smysl raději adekvátně upravit abs.conf.

Jak sestavit balíčky Konstrukční proces je důkladně vysvětlen v manuálové stránce makepkg. Pro instrukce ke konstrukci vašich vlastních balíčků si ji prohlédněte. Pokud vám nepomohlo toto, směřujte váš pohled na tutoriály na Wiki, nebo požádejte o pomoc na fóru či IRC.

Směrnice pro balíčky Při konstrukci balíčku pro Arch Linux byste měli dodržovat směrnice pro balíčky viz níže a zvláště pokud byste chtěli přispět vaším novým balíčkem do Arch Linuxu.

Pojmenování balíčků • •

•

Jména balíčků by měli obsahovat pouze alfanumerické znaky; všechna písmena by měla být malá. Verze balíčků by měli být stejné jako verze uvolněné autorem. Verze mohou zahrnovat písmena, pokud bude potřeba (např. verze programu nmap je 2.54BETA32). Značení verzí nesmí obsahovat pomlčky! Pouze písmena, čísla a tečky. Uvolňované balíčky jsou pro Arch Linux specifické. Toto umožňuje uživateli rozlišovat mezi novějšími a staršími konstrukcemi balíčků. Pokud je verze nového balíčku uvolněna poprvé, počítadlo uvolnění začíná na 1. Někdy jsou provedeny opravy a optimalizace, balíček je pro veřejnost AL uvolněn znovu a číslo uvolnění narůstá. Když vyjde nová verze, počítadlo uvolnění je opět nastaveno na 1. Pro značení uvolnění balíčků platí stejná omezení pojmenování jako pro značení verzí.

Adresáře Konfigurační soubory by měli být umístěny v adresáři /etc. Pokud je zde více jak jeden konfigurační soubor, je obvykle použit podadresář, aby se oblast /etc zachovala tak čístá jak je jen možno. Používá se /etc/{pkgname}/, kde {pkgname} je jméno vašeho balíčku (nebo vhodná alternativa, např. apache používá /etc/httpd/). Soubory balíčků by se měli držet těchto všeobecných adresářových směrnic: /etc /usr/bin /usr/sbin /usr/lib /usr/include /usr/lib/{pkg} /usr/man /usr/share/{pkg} /etc/{pkg} /opt

Hlavní systémové konfigurační soubory Binární soubory aplikací Binární soubory systému Knihovny Hlavičkové soubory Moduly, pluginy, atd. Manuálové stránky Data aplikací Konfigurační soubory pro {pkg} Objemné samostatné balíčky jako například KDE, Mozilla, atd.

Funkce makepkg Pokud používáte pro konstrukci balíčku makepkg, následující se dělá automaticky: 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Kontrola jestli jsou nainstalovány závislosti balíčku Stažení zdrojových souborů ze serveru Rozbalení zdrojových souborů Provedení nezbytných záplat Sestavení softwaru a jeho instalace v předstíraném rootu Odstranění /usr/doc, /usr/info, /usr/share/doc a /usr/share/info z balíčku 7. Ořezání symbolů z binárních souborů 8. Ořezání ladících symbolů z knihoven 9. Generování meta souboru balíčku, který je obsažený v každém balíčku 10.Zabalení předstíraného rootu do balíčku 11.Uložení balíčku v nakonfigurovaném cílovém adresáři (implicitně cwd)

Ostatní Pokuste se vyvarovat zavádění nových proměnných do vašeho konstrukčního skriptu PKGBUILD, jelikož by možná mohly být v konfliktu s proměnnými použítými v makepkg. Také se vyhněte použítí pro cokoliv /usr/libexec/. Místo toho použijte /usr/lib/{pkg}. Prostor Packager z meta souboru balíčku může být pozměněn konstruktérem balíčků upravením příslušných voleb v souboru /etc/makepkg.conf, nebo eventuelně exportováním proměnné prostředí PACKAGER před sestavením balíčků pomocí makepkg: # export PACKAGER="John Doe "

Nabízení balíčků Před nabídnutím kteréhokoliv balíčku věnujte pozornost následujícím odstavcům: 1. Prosíme přidejte komentář na začátek vašeho souboru PKGBUILD, který bude následujícího formátu: # Contributor: vaše Jméno

2. Ověřte si závislosti balíčku (např. spuštěním ldd u dynamických souborů, kontrolou nástrojů využívaných ve skriptech, apod.). Také je dobrý nápad použít utilitu namcap, napsanou Jasonem Chu [email protected], k analýze, jestli je váš balíček v pořádku. namcap vám řekne o špatných právech, chybějících závislostech, nepotřebných závislostech, a dalších obvyklých chybách. Balíček namcap si můžete nainstalovat přes pacman. 3. Všechny balíčky by měli přicházet jako komprimovaný soubor tar obsahující adresář s nově vytvořeným balíčkem, PKGBUILD, filelist a doplňkové soubory (patche, install, ...). Jméno archivu by mělo přinejmenším obsahovat jméno balíčku. 4. Sledujte oznámení ohledně aktuálně nabízených balíčků, jelikož nová implementace celého postupu bývá současně diskutovaná mezi vývojáři. Pokud si myslíte, že je váš balíček také zajímavý aby počkal, můžete se samozřejmě zeptat spolehlivého uživatele (Trusted User), zda by byl ochotný přijmout váš balíček do zahrnutí v jeho repozitáři.

Často kladené otázky (FAQ) Otázky zde uvedené pouze pokrývají některé problémy, kterým se můžete vyhnout při bootování nebo instalaci výchozího systému Arch Linux. Pokud máte otázky ohledně pozdějšího použití systémových utilit, nastavení XFree86, atd. nebo jak nakonfigurovat váš hardware, prosím zamiřte na web Wiki. Jestliže si myslíte, že zde nění uveden problém, který by tu měl být, tak prosím upozorněte autora tohoto dokumentu, jehož adresa je k nalezení úplně nahoře v tomto souboru.

Při instalaci balíčku pacman neuspěje, kvůli řešení závislostí balíčku A, protože balíček B není v balíčkové sadě Pokud není něco velmi poškozené, což by pravděpodobně vedlo k mnohonásobnému nahlášení více lidmi, pravděpodobně jste jen zapomněli připojit správně vaše cílové oddíly. Toto přiměje pacmana rozbalit databázi balíčků do výchozího ramdisku, který se však celkem rychle naplní a nakonec vede k této chybě. Ujistěte se, že v menu Filesystem Mountpoints používáte pro potvrzení vašich změn volbu DONE a ne CANCEL. Tato chyba by neměla nastat, jestliže použijete volbu Auto-Prepare; případně to prosím nahlaste jako bug.

Při bootování obdržím zprávu kernel panic: Unable to open initial console Pravděpodobně jste si zkompilovali své vlastní uživatelské jádro a zapomněli jste zahrnout podporu DevFS. Při konfiguraci vašeho jádra si zajistěte vyžádání pro systémovou podporu souborů /dev (/dev file system support) a Automatické připojování při bootu (Automatically mount at boot). Abyste tyto volby vůbec viděli, budete také potřebovat Výzvu pro vývojáře a/nebo nekompletní kód/ovladače (Prompt for development and/or incomplete code/drivers).

Jak mohu nainstalovat balíčky z instalačního CD pomocí pacman --sync (tak, aby za mě byly vyřešeny závislosti) Pokud by jste chtěli instalovat balíčky spíše z CD namísto jejich stahování, pak někde připojte instalační CD (např. /mnt/cd) a přidejte následující řádek přímo pod řádek [current] v /etc/pacman.conf: Server = file:///mnt/cd

Nahraďte /mnt/cd přípojným bodem, který jste zvolili. Poté použijte pacman --sync jako obvykle - Nyní by se pro balíčky měl nejprve zkontrolovat adresář /mnt/cd.

Jak mohu vytvořit více oddílů swap během instalace? Jestliže chcete vytvořit a použít více swap oddílů, tak pochopitelně nebudete moci použít volbu Auto-Prepare. Místo toho vytvořte oddíly manuálně a vytvořte si tolik swap oddílů, kolik si jen vaše srdce žádá. Vraťte se zpět do instalace a při nastavení přípojných bodů si nevšímejte, že jste dotázání pouze na jeden oddíl swap. Jakmile přejdete přes instalaci a jste u úpravy vašich systémových konfiguračních souborů, můžete upravit soubor fstab a vložit řádek pro každé swap zařízení a při tom i pozměnit již nastavená zařízení. Doplněné swapy budou aktivovány po nabootování, jakmile je spuštěn příkaz swapon -a inicializačními skripty. Pokud z nějakého podivného důvodu nemůžete čekat s aktivací více swap oddílů nebo souborů až na konec instalace, budete muset otevřít shell na jednom z virtuálních terminálů a provést swapon pro každou jednotku nebo soubor swap, které jste dříve vytvořili. Poté pokračujte v instalaci jak bylo vysvětleno výše. V případě, že upřímně přemýšlíte o nastavení více swap souborů či jednotek, byste měli mít na paměti, že jádro, které potřebuje swapovat vlastně ostře požaduje více RAM, ne více swap prostoru. Prosím krmte dobře svého tučňáka. Děkuji.

Jak mohu překonfigurovat LILO ze záchraného režimu? V prvním kroku jednoduše nabootujte z instalačního CD nebo diskety Archu. Jestliže nejsou vaše oddíly poškozené a nepotřebují kontrolu, měli byste doplnit bootovací parametr jádra root= podle nabízených instrukcí. Toto nabootuje přímo do vašeho systému a vy můžete přeskočit vše, až na poslední krok pro rekonfiguraci a spuštění lilo. Pokud nemůžete nabootovat přímo z vašeho starého rootu, nabootujte z CD jako kdyby jste chtěli začít instalaci. Jakmile jste v shellu, připojte root oddíl vašeho pevného disku do adresáře /mnt, například takto: # mount /dev/discs/disc0/part3 /mnt

Poté připojte kterékoliv další oddíly do jejich náležitých přípojných bodů uvnitř tohoto vašeho rootu, například oddíl /boot: # mount /dev/discs/disc0/part1 /mnt/boot

Nyní potřebujete připojit váš adresář DevFS v oblasti /mnt, kde ho bude schopno najít lilo: # /mnt/bin/mount --bind /dev /mnt/dev

Jakmile je vše připojeno, udělejte adresář /mnt vaším novým rootem pomocí příkazu chroot /mnt. Spustí se nový shell a umístí vás do adresáře /mnt, který bude od teď považován za váš /. Nyní můžete upravit váš /etc/lilo.conf dle vaší chuti a spustit lilo pro opravu čehokoli co bylo potřeba. Pokud chcete opustit tento nový root a vrátit se zpět do originálního souborového stromu, jednoduše napište exit. Nyní můžete použít příkaz reboot a otestovat vaše změny.

Nemohu se přes ssh přihlásit na svůj stroj! Upravte váš soubor /etc/hosts.deny. Implicitní konfigurace odmítá všechny příchozí spojení.

Jak mohu okamžitě nahrát moduly během bootování? Jestliže si přejete zavést bezpodmínečně modul bez typických vazeb na zařízení, přidejte jméno modulu do seznamu MODULES vašeho /etc/rc.conf. Pro vyžádané zavedení při přístupu k zařízení, ho přidejte jako obykle s příkazem alias do vašeho /etc/modprobe.conf (/etc/modules.conf u jádra řady 2.4). Pokud zavádíte modul skrz seznam MODULES a chtete k němu doplnit některé volby, přidejte pouze do souboru /etc/modprobe.conf příslušný řádek options.

Jádro odmítá nabootovat kvůli lost interrupt Jádro odmítá nabootovat. Zastaví se u: IRQ probe failed for hda hda lost interrupt

Tato chyba se vyskytuje u některých řadičů HD u jádra řady 2.6.x. Většinou pomáhá přidat k jádru při bootu volbu acpi=off.

Obdržel jsem zprávu access denied při pokusu přehrát zvuk, nebo číst disky DVD Přidejte uživatele do skupin optical a audio. # gpasswd -a johndoe optical # gpasswd -a johndoe audio

Změna skupiny se projeví až po odhlašení a opětovném přihlašení zvoleného uživatele (např. johndoe). Pokud máte jednotku DVD, můžete si vytvořit symbolický odkaz /dev/dvd na vaše opravdové DVD zařízení. Například, jestliže používáte udev a vaše jednotka DVD je /dev/hdc, proveďte následující jako root:

# > > # # #

cat >>/etc/udev/rules.d/00.rules <<EOF KERNEL="hdc", NAME="hdc", SYMLINK="dvd" EOF /etc/start_udev mount /dev/pts mount /dev/shm

Když zkouším instalovat balíčky s pacmanem, obdržím zprávu: error: xorg conflicts with xfree86 Toto je dočasný problém, jelikož provádíme úplný přechod na xorg. V současnosti stále ještě některé balíčky závisí speciálně na xfree86, takže se pacman splete. Tento problém můžete vyřešit výslovnou instalací xorg a poté až instalací dalších balíčků. # pacman -S xorg # pacman -S otherpkg1 otherpkg2 ...