ANTHROPOS. Studies in Anthropology, Palaeoethnology, Palaeontology and Quaternary Geology, Vol. 31, N.S. 23, 2010

ANTHROPOS Studies in Anthropology, Palaeoethnology, Palaeontology and Quaternary Geology, Vol. 31, N.S. 23, 2010

ZDEŇKA NERUDOVÁ (ed.)

JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU Interdisciplinární studie DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST Eine Interdisziplinäre Studie

ZDEŇKA NERUDOVÁ (ed.)

JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU Interdisciplinární studie DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST Eine Interdisziplinäre Studie

MORAVSKÉ ZEMSKÉ MUZEUM BRNO 2010

Publikaci odborně recenzovali: Mgr. Martin Ivanov, Dr., Ústav geologických věd PřF MU, Brno (kap. 16) RNDr. Vlasta Jankovská, CSc., Botanický ústav AV ČR, v.v.i., Brno (kap. 7) RNDr. Jaroslav Kadlec Dr., Geologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha (kap. 3, 6) RNDr. Miriam Nývltová Fišáková, Archeologický ústav AV ČR, v.v.i., Brno (kap. 13–15, 17) RNDr. Jiří Otava CSc., Česká geologická služba, Brno (kap. 3) Ing. Ivo Světlík, PhD, Ústav jaderné fyziky AV ČR, v.v.i., Praha (kap. 10) doc. PhDr. Slavomír Vencl, DrSc., Archeologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha (kap. 4, 5, 9–10, 12)

Vydání publikace bylo financováno Správou jeskyní Moravského krasu.

© 2010, Edited by Zdeňka Nerudová © 2010, Translation Karel Valoch, Jana Kličová, Bernadeta Kufel, Michaela Rašková Zelinková, Martina Moravcová, Zdeňka Nerudová © 2010, Layout Silvie Straková, Lea Novotná © 2010, Moravské zemské muzeum ISBN 978-80-7028-367-7

K. Valoch při návštěvě Krems-Wachtbergu 20. 8. 2007. Foto P. Neruda. K. Valoch beim Besuch in Krems-Wachtberg am 20. 8. 2007. Foto P. Neruda.

Doc. PhDr. Karel Valoch, DrSc. se narodil 15. dubna 1920 v Brně. Tuto publikaci mu věnujeme k jeho neuvěřitelným 90. narozeninám.

OBSAH / INHALT

Zdeňka Nerudová – Petr Neruda 1. PŘEDMLUVA VORWORT

11

Jiří Hebelka 2. ÚVODNÍ SLOVO GENERÁLNÍ REKONSTRUKCE JESKYNĚ BALCARKY GENERELLE REKONSTRUKTION DER BALCARKA-HÖHLE

13

Ladislav Slezák 3. GEOLOGICKÁ POZICE JESKYNĚ BALCARKY DIE GEOLOGISCHE POSITION DER BALCARKA-HÖHLE BEI OSTROV (BEZ. BLANSKO)

15

Karel Valoch 4. HISTORIE VÝZKUMŮ JESKYNĚ BALCARKY DIE GESCHICHTE DER ERFORSCHUNG DER BALCARKA-HÖHLE

21

Petr Neruda – Zdeňka Nerudová 5. ARCHEOLOGICKÝ VÝZKUM V PROSTORU BALCARKA – „MUZEUM“ V LETECH 2001–2002 ARCHÄOLOGISCHE GRABUNG IM BEREICH DES HÖHLENTEILES „MUSEUM“ IN DER BALCARKA-HÖHLE

28

Petr Neruda 6. STRATIGRAFIE JESKYNĚ BALCARKY NA PODKLADĚ VÝZKUMU ÚSTAVU ANTHROPOS V ROCE 2007 STRATIGRAPHIE DER BALCARKA-HÖHLE AUF GRUND DER GRABUNG DES ANTHROPOS-INSTITUTS IM JAHRE 2007 35 Nela Doláková 7. PALYNOLOGICKÉ VÝSLEDKY STUDIA SEDIMENTŮ JESKYNĚ BALCARKA (2007) PALYNOLOGISCHE ERGEBNISSE DER SEDIMENTUNTERSUCHUNG IN DER BALCARKA-HÖHLE (2007)

51

Luděk Seitl 8. JESKYNĚ BALCARKA – ZIMOVIŠTĚ SAMIC JESKYNNÍHO MEDVĚDA OSTEOLOGICKÝ MATERIÁL Z VÝZKUMU V R. 2007 DIE BALCARKA-HÖHLE, EIN ÜBERWINTERUNGSPLATZ VON HÖHLENBÄHRENWEIBCHEN DAS OSTEOLOGISCHE MATERIAL AUS DER GRABUNG IM JAHRE 2007

55

Zdeňka Nerudová – Petr Neruda 9. TECHNOLOGICKÝ A TYPOLOGICKÝ ROZBOR KAMENNÉ ŠTÍPANÉ INDUSTRIE Z JESKYNĚ BALCARKY. TECHNOLOGISCHE UND TYPOLOGISCHE ANALYSE DER STEININDUSTRIE AUS DER BALCARKA-HÖHLE.

67

Petr Neruda 10. CHRONOLOGICKÁ POZICE PALEOLITICKÉHO OSÍDLENÍ JESKYNĚ BALCARKY VE STŘEDOEVROPSKÉM KONTEXTU. CHRONOLOGISCHE POSITION DER PALÄOLITHISCHEN BESIEDLUNG DER BALCARKA-HÖHLE IM MITTELEUROPÄISCHEN KONTEXT

83

Bernadeta Kufel 11. USE-WEAR ANALYSIS OF MAGDALENIAN BURINS FROM BALCARKA CAVE TRASOLOGICKÁ ANALÝZA RYDEL MAGDALÉNIENU Z JESKYNĚ BALCARKY

96

Karel Valoch 12. KOSTĚNÉ A PAROHOVÉ ARTEFAKTY Z JESKYNĚ BALCARKY KNOCHEN- UND GEWEIHARTEFAKTE AUS DER BALCARKA-HÖHLE

9

100

Michaela Rašková Zelinková 13. INDUSTRIE Z TVRDÝCH ŽIVOČIŠNÝCH MATERIÁLŮ Z JESKYNĚ BALCARKY DIE INDUSTRIE AUS HARTEN TIERSTOFFEN AUS DER BALCARKA-HÖHLE

107

Michaela Rašková Zelinková 14. SOBI Z BALCARKY: SEZONALITA A DEMOGRAFIE DIE RENTIERE DER BALCARKA-HÖHLE: SAISONALITÄT UND DEMOGRAPHIE

131

Michaela Rašková Zelinková 15. SUBSISTENČNÍ STRATEGIE MAGDALÉNSKÝCH LOVCŮ: EXPLOATACE SOBŮ SUBSISTENZSTRATEGIE DER MAGDALÉNIEN-JÄGER: EXPLOITATION DER RENTIERE

143

Miriam Nývltová Fišáková 16. SEZONALITA MAGDALÉNIENSKÉ LOKALITY BALCARKA PODLE ANALÝZ PŘÍRŮSTKU ZUBNÍHO CEMENTU. SAISONALITÄT DER MAGDALÉNIEN-FUNDSTELLE IN DER BALCARKA-HÖHLE NACH DER ANALYSE DES ZUWACHSES VON ZAHNZEMENT

156

Martina Moravcová (Ábelová) 17. PALEOEKOLOGICKÉ A PALEOKLIMATICKÉ INTERPRETÁCIE NA ZÁKLADE IZOTOPOVEJ ANALÝZY 18O/16O A 13C/12C SKLOVINY DRUHOV RANGIFER TARANDUS, EQUUS SP. A URSUS SP. Z LOKALITY BALCARKA (MORAVSKÝ KRAS, ČESKÁ REPUBLIKA) PALÄOÖKOLOGISCHE UND PALÄOKLIMATISCHE INTERPRETATION AUF GRUND DER ANALYSE VON ISOTOPEN 18O/16O UND 13C/12C DES ZAHNSCHMELZES DER ARTEN RANGIFER TARANDUS, EQUUS SP. UND URSUS SP. AUS DER BALCARKA-HÖHLE (MÄHRISCHER KARST, TSCHECHISCHE REPUBLIK)

160

Petr Neruda – Zdeňka Nerudová 18. PŘEHLED HLAVNÍCH VÝSLEDKŮ INTERDISCIPLINÁRNÍ ANALÝZY JESKYNĚ BALCARKY ÜBERSICHT DER WICHTIGSTEN ERGEBNISE DER INTERDISZIPLINÄREN ANALYSE DER BALCARKA-HÖHLE

173

19. ADRESÁŘ AUTORŮ / LIST OF CONTRIBUTORS

178

10

JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU

DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST

1. PŘEDMLUVA Zdeňka Nerudová – Petr Neruda

Výzkumu moravských jeskyní se pracovníci Ústavu Anthropos MZM věnují dlouhodobě, plánovaně a s nemenší pílí, než ostatním projektům. Na Absolonovu tradici odhalování tajemství Moravského krasu přímo navázal jeho bývalý studentský spolupracovník, později pracovník „oddělení pro diluvium“, jak byl původně označen Ústav Anthropos, a dnes emeritní zaměstnanec Moravského zemského muzea – doc. Karel Valoch. Zpočátku ještě jako student se svým bratrem H. Wallochem a švagrem F. Čupikem někdy i potají „paběrkoval“ v tehdy známých jeskyních, později se však jako řádně vystudovaný archeolog brněnské univerzity společně s dalšími kolegy věnoval pečlivému vědeckému výzkumu jeskyní Moravského krasu. Spolu s R. Musilem přímo zkoumali jeskyni Pod hradem, Žitného a Kůlnu. Za krasový můžeme považovat i výzkum staropaleolitického osídlení předpolí reliktu tzv. Woldřichovy jeskyňky na Stránské skále u Brna v letech 1996–1998, na který dokonce získal finanční podporu National Geographic Society. Jeho životní lokalitou ale byla jeskyně Kůlna, ve které po skončení patnáctiletého výzkumu provedl společně s RNDr. Luďkem Seitlem zdařilou výstavní instalaci, jež získala cenu Henry Ford European Conservation Awards za rok 1998. Aktivní účasti na výzkumech jeskyní se ale K. Valoch nevyhýbá ani v pokročilém věku, kdy už by měl nárok na odpočinek. Tak se stalo, že jsme v roce 2001 společně prováděli záchranný výzkum jeskyně Puklinové (Neruda – Nerudová – Valoch 2007) a téměř souběžně také předběžný výzkum v Balcarce – „Muzeu“ (2001–2002; Neruda et al. 2002 a zde kap. 5). Do Balcarky jsme se všichni vrátili znovu v roce 2007, kdy začínaly rekonstrukční práce a bylo zapotřebí odborně prošetřit situaci v horním vstupu do složitého systému jeskyně Balcarky. Po celou dobu trvání obou záchranných výzkumů zde byl K. Valoch nejen osobně přítomen, ale neváhal ani aktivně pomoci, bylo-li toho zapotřebí. Svojí účastí na výzkumu v Balcarce se tak K. Valoch jakoby symbolicky vrátil na začátek své profesní kariéry, kdy začínal právě magdalénienem, který odkryl před více než sedmdesáti lety před jeskyní Ochozskou na Říčkách (zkoumal jej v roce 1938 a 1939 a souhrnně publikoval v roce 2002). Jeho zkušenosti a erudice nám byly velkou pomocí a lze si jen přát, aby i nadále vychovával generace nových paleolitiků. Rádi bychom poděkovali mnoha osobám, které se na výzkumu nějakým způsobem podíleli. Především velký dík patří RNDr. Luďku Seitlovi, který díky svému letitému působení v Moravském krasu organizačně podchytil tuto akci, vše „uvedl do pohybu“, domluvil cenné kontakty a subvence. I jeho zásluhou jsme naprosto bezproblémově mohli spolupracovat se Správou jeskyní Moravského krasu a CHKO Moravský kras. Zaměstnancům obou institucí velice děkujeme nejen za to, že nám umožnili uskutečnit oba výzkumy v jeskyni Balcarce, za finanční prostředky na realizaci, ale i za vyřešení všech problémů a drobností, které se v průběhu akce objevily a které vždy stojí nejvíce sil. Jmenovitě bychom rádi vyjádřili svůj dík řediteli Správy jeskyní České republiky RNDr. Jaroslavu Hromasovi za schválení výzkumné akce a její subvencování. Rovněž bychom chtěli poděkovat vedoucímu Správy jeskyní Moravského krasu panu Ing. Jiřímu Hebelkovi a jeho paní Evě Hebelkové, vedoucí provozu jeskyně Balcarky, za jejich vstřícnost a pomoc. Velice vděční jsme starostovi obce Ostrov u Macochy JUDr. Františkovi Pernicovi za pomoc s organizací zázemí, a také všem brigádníkům, bez kterých bychom výzkum uskutečnit nemohli. Nesmíme zapomenout ani na Ing. Jana Fleka, který o našem výzkumu několikrát informoval v regionálním tisku a také posléze společně s RNDr. Luďkem Seitlem připravili informační panely o archeologických nálezech v jeskyni Balcarce. L. Seitl také vybudoval v jeskyni expozici pro návštěvníky. V neposlední řadě děkujeme za rady a připomínky všem našim recenzentům a jestli jsme někoho opominuli, tak se mu tímto omlouváme.

VORWORT Einleitend wird die Tätigkleit von Doz. Karel Valoch gewürdigt, dessen Lebenswerk mit den Höhlen des Mährischen Karstes verbunden ist. Die langjährige systematische Erforschung der Kůlna-Höhle brachte hervorragende wissenschaftliche Erkenntnisse, die er in einer Monographie (1988) und in populärer Form, gemeinsam mit RNDr. Luděk Seitl, in einer gelungenen Ausstellungsexposition in der Höhle präsentierte. Auch weiterhin, als emeritierter Mitarbeiter des Mährischen Landesmuseums, nimmt er an den Forschungsprojekten teil, so auch an der Notgrabung in der Balcarka-Höhle. Gerne möchten wir einige Personen erinnern, denen wir für die Unterstützung unserer Grabung mit Dank verpflichtet sind. In ester Reihe ist es RNDr. Luděk Seitl, der auf Grund seiner langjährigen Beziehung zum Mährischen Karst diese Aktion organisatorisch ins Leben gerufen und sich um die Kontakte sowie um die Subvenzen verdient gemacht hat. Auch durch seine Hilfe hatten wir problemlose Kontakte sowohl mit der Höhlenverwaltung des Mährischen Karstes als auch mit der Leitung des Naturschutzgebietes Mährischer Karst. Den Mitarbeitern beider Institutionen danken wir nicht nur für die Möglichkeit beide Grabungen in der Balcarka-Höhle durchführen zu können

11

PŘEDMLUVA

Zdeňka Nerudová – Petr Neruda

und für die finanziellen Mittel zu ihrer Realisation, sondern auch für die Lösung aller Probleme und Kleinigkeiten, die während der Grabung zum Vorschein kamen und die immer die meisten Kräfte beanspruchen. Namentlich wollen wir unseren Dank dem Direktor der Höhlenverwaltung der Tschechischen Republik Heren RNDr. Jaroslav Hromas für die Zustimmung der Forschungsaktion und ihre Subvenzionierung aussprechen. Bedanken möchten wir auch dem Leiter der Höhlenverwaltung des Mährischen Karstes Herrn Jiří Hebelka und seiner Frau Eva Hebelková, die den Betrieb in der Balcarka-Höhle, einer touristisch sehr attraktiven Höhle, betreut, für ihre Zuvorkommenheit und allseitige Hilfe. Sehr dankbar sind wir auch dem Bürgermeister der Ortschaft Ostrov u Macochy Herrn JUDr. František Pernica für die Hilfe bei der Organisation des Aufenthaltes während der Grabung sowie allen Grabungsmitarbeitern, ohne die man die Arbeiten nicht durchführen hätte können. Nicht vergessen dürfen wir auch Herrn Ing. Jan Flek von der Höhlenverwaltung, der über unsere Grabung einigemale der Regionalpresse Informationen übergab und zuletzt gemeinsam mit RNDr. Luděk Seitl Informationstafeln über die archäologischen Funde in der Höhle vorbereitete. Schließlich wollen wir unseren Dank für Ratschläge und Hinweise allen Rezensenten aussprechen und falls wir noch jemanden vergessen haben, so wollen wir uns hiemit entschudigen. Deutsch von K. Valoch

12



13. INDUSTRIE Z TVRDÝCH ŽIVOČIŠNÝCH MATERIÁLŮ Z JESKYNĚ BALCARKY DIE INDUSTRIE AUS HARTEN TIERSTOFFEN AUS DER BALCARKA-HÖHLE Michaela Rašková Zelinková

Abstrakt: Výzkumy prováděné J. Kniesem na konci 19. století v prostoře tzv. „kůlny“ v horním vchodu do jeskynního systému Balcarky, vydaly menší množství kosterních pozůstatků sobů a kolekci industrie z tvrdých živočišných materiálů, v níž ze surovinového hlediska jednoznačně dominuje sobí paroží. Kosti a artefakty se nacházely v okolí několika ohnišť a popelišť a lze je tedy jednoznačně spojovat s činností člověka, respektive magdalénských lovců. Přestože se jedná o relativně malý soubor, jeho složení dává velký interpretační prostor v kontextu socio-kulturních a ekonomických strategií mladopaleolitických lovců sídlících na území Moravského krasu. Multidisciplinární přístup ke studovanému materiálu umožnil širší pohled na danou problematiku. Klíčová slova: Balcarka, industrie z tvrdých živočišných materiálů, magdalénien Abstract: Thanks to excavations conducted by J. Knies in the northern part of Moravian Karst in 1898–1900 one of the oldest Magdalenian sites in the Czech Republic – the Balcarka Cave – was discovered. In the entrance area a relatively small but very valuable collection of antler industry was found. To reveal the socio-economic role of this site a profound zooarchaeological analysis of all antler artefacts including reindeer remains was accomplished. The main feature of this collection is the dominance of artefacts considered as hunting devices and bevelled tools for antler processing. Completing all the information about the character of reindeer exploitation we were able to obtain a general picture of the site’s function. Key words: Balcarka cave, industry of hard animal materials, Magdalenian I. ÚVOD Díky výzkumům J. Kniese v horním vchodu jeskyně Balcarky byla již koncem minulého století objevena kolekce industrie z tvrdých živočišných materiálů. V nedávné době byla z osteologického materiálu pocházejícího právě z Kniesových výkopů získána radiokarbonová data, podle kterých je právě Balcarka nejstarší magdalénskou lokalitou na Moravě (Valoch – Neruda 2005). Dominantním subsistenčním prvkem, který skýtal tehdejším lovcům jak potravní, tak i technické zázemí, bylo zvíře s pozdní fází mladého paleolitu neoddělitelně spjaté. Stěžejní

postavení soba (Rangifer tarandus), který nabízí široké spektrum využití od paroží po kopyta, rozeznal již v druhé polovině 19. století E. Lartet, který toto období trefně nazval dobou sobů – „Âge du renne“ (Lartet – Christiy 1865–1875). Ve vchodu jeskyně byly mimo relativně velkého množství kosterních fragmentů nalezeny také pozůstatky výrobní činnosti zaměřené na exploataci paroží. V kontextu ohnišť se zachovaly jak použité parohové nástroje, tak i polotovary a odpad z výroby, které zde patrně magdalénští lovci záměrně zanechali. Složení kolekce dává relativně velký interpretační prostor v kontextu socio-kulturních a ekonomických strategií mladopaleolitických lovců sídlících na území Moravského krasu. Multidisciplinární přístup ke studovanému materiálu, zahrnující jak stránku technologicko-ekonomickou, tak i typologicko-funkční, umožnil širší pohled na danou problematiku. II. STUDOVANÝ MATERIÁL A METODOLOGIE Předmětem studia byla kolekce industrie z tvrdých živočišných materiálů, pocházející z výzkumů prováděných v letech 1898 až 1900 Janem Kniesem v prostoru tzv. „kůlny“, tedy v horním vchodu do jeskynního sytému Balcarky. Studované předměty byly nalezeny v širším kontextu ohnišť č. 1, 2 (7), 3 a 4. Lokalita byla radiokarbonovým datováním, ke kterému byl použit vzorek z roztříštěných kostí z Kniesovy sbírky, datována na 13 930 ± 100 BP, což odpovídá nejstaršímu magdalénienu na Moravě (Valoch – Neruda 2005), v souladu s tím je i typologické složení studované kolekce. V současné době je sbírka industrie z tvrdých živočišných materiálů z jeskyně Balcarky uložena v Ústavu Anthropos MZM v Brně. Artefakty byly primárně studovány po stránce tafonomické a osteologické. Cílem obecné analýzy byla identifikace tafonomických projevů a činitelů odpovědných za jejich vznik, což umožnilo rekonstrukci tafonomických procesů. Sledovány byly zejména procesy pre-buriální (biostratinomické a post-depoziční), nicméně pozornost byla věnována také procesům postburiálním a post-exkavačním modifikacím. K analýzám byly použity klasické práce (např. Sutcliffe 1973; Binford 1978, 1981; Villa – Mahieu 1983; Olsen 1989; Lyman 1994 atd.). V rámci osteologické analýzy byla snaha o co možná nejdetailnější determinaci použitých surovin. Vzhledem k dominanci parohové suroviny a jejímu velkému informačnímu potenciálu byla této složce mobiliáře věnována zvláštní pozor-

107

13. INDUSTRIE Z TVRDÝCH ŽIVOČIŠNÝCH MATERIÁLŮ Z JESKYNĚ BALCARKY

Michaela Rašková Zelinková

nost. Archeozoologická analýza paroží vychází z dosud publikovaných prací zabývajících se daným tématem (Bouchud 1954a, b; 1966; Billamboz 1979; Spiess 1979; Averbouh 2000; Fontana 2000; Goutas 2004 atd.). Použita byla také srovnávací sbírka sobího paroží. Pokud charakter studovaného materiálu dovolil, byl sledován velikostní modul, poměr kompakty a spongiózy, stupeň osifikace a morfologie paroží, na základě čehož byla determinována část paroží a odhadováno pohlaví a věk zvířete. Sledován byl dále způsob získávání paroží a s tím i spojená sezonalita, potažmo etologie zvířat v kontextu migrace. K osteologickému určení kostěných předmětů bylo použito klasických postupů (např. Christensen 2004). Kosti byly, pokud stav jejich zachování dovolil, anatomicky a druhově určeny, v případě párových kostí stranově určeny a sledován byl také stupeň srůstu epifýz s diafýzami. Typologický popis nástrojů vychází částečně z nomenklatury vytvořené „Commission de nomenclature sur l’industrie de l’os préhistorique“ (viz Zelinková – Lázničková-Galetová 2007), ale současně je také ovlivněn moderními trendy v tvorbě pojmosloví, jež preferují názvy založené spíše než na funkčním zaměření na morfologických charakteristikách artefaktů. K popisu orientace nástrojů z tvrdých živočišných materiálů bylo použito názvosloví zavedené v sedmdesátých letech H. Camps-Fabrerovou (1977), detailnější dělení bylo převzato z práce M. Patou-Mathisové (1985). Stranové určení vychází z práce P. McCombové (1989), k popisu jednotlivých částí paroží bylo použito schéma zavedené A. Billambozem (1979) a modifikované na paroží sobí A. Averbouh (2000). Technologická analýza nástrojů, které je v práci věnován relativně velký prostor, vychází z terminologie zavedené A. Averbouh (2000; Averbouh – Provenzano 1999), která byla doplněna poznatky N. Goutasové (2004) a A. Rigauda (2007). Dynamický proces transformace je zachycen v technologickoekonomickém transformačním schématu (Averbouh 2000; 2001). Tato metoda je založena na mentální rekonstrukci jednotlivých výrobních fází, při níž jsou brány v úvahu všechny produkty vzniklé během výroby (od vedlejších produktů po dokončené předměty, stejně jako výrobní odpad a polotovary). Produkty byly studovány s cílem stanovit jejich funkci, surovinu, ze které byly vyrobeny, techniky výroby, atd. což vedlo k závěrům týkajícím se vnitřní organizace mezi jednotlivými produkty (Averbouh 2001). Nástroje byly dále podrobeny makro- i mikroskopické funkční analýze. Metodologie a terminologie byla převzata z klasických prací věnovaných trasologii industrie z tvrdých živočišných materiálů (Semenov 1964; Stordeur 1983; Peltier 1986; Peltier – Plisson 1986; Sidéra 1993; Christidou 1999; Maigrot 2003; Legrand 2005). Vlastní analýza byla provedena v mikroskopické laboratoři Maison René Ginouvés v Paříži s laskavým svolením Madame Isabelle Sidéry. Jako srovnávací materiál byla použita rozsáhlá sbírka pracovních a výrobních stop A. Legrandové a srovnávací kolekce autorky. Získané poznatky byly konzultovány s přední specialistkou na trasologii industrie z tvrdých živočišných materiálů Alexandrou Legrandovou. Výrobní a pracovní stopy byly dokumentovány v mikroskopické laboratoři Maison René Ginouvés v Paříži pomocí

stereoskopického mikroskopu Nikon SHZ 1500, metalografického mikroskopu Nikon Éclipse ME 600, kamery AxioCam KS 300 a softwaru AxioVision od firmy Zeiss. III. CHARAKTER STUDOVANÉ KOLEKCE Během výzkumů J. Kniese bylo v magdalénských vrstvách jeskyně nalezeno cca 60 kusů výrobně modifikovaných kostí a paroží. Předměty byly rozděleny do čtyř základních kategorií – přítomny byly jak formální nástroje (tab. 1), tak i polotovary, odpad a surovina (tab. 2). Surovina byla na lokalitě nalezena v několika formách: tzv. surovina primární (Averbouh 2000), tedy vykazující původní morfologii v podobě paroží, které náleželo mladému samci či dospělé samici soba. Zastoupena byla dále tzv. surovina sekundární (Averbouh 2000), která odpovídá velkému kusu oddělenému ze suroviny primární, přičemž morfologie původní suroviny zůstává částečně zachována (např. délkově redukovaná část lodyhy). Francouzskými badateli rozlišované kategorie „support“ a „ébouche“ (Averbouh 2000; Goutas 2004) zde byly sloučeny do kategorie tzv. polotovarů. V materiálu byly zastoupeny zejména tzv. polotovary artificiální formy, které vznikly selektivní extrakcí suroviny, jejíž tvar byl výrazně modifikován (Goutas 2004). Jedná se o parohové bagety a polotovary jehel, které byly extrahovány stejným způsobem jako bagety parohové. V rámci kategorie formálních nástrojů byly rozlišeny nástroje se zašpičatělou distální částí ve smyslu „šídel“, dále pak hroty a nástroje s hranou, přičemž některé artefakty původně spadající do druhé skupiny byly následně recyklovány na nástroje s hranou plnící funkci prostředníků. Zajímavá je dominance silně opotřebovaných a recyklovaných nástrojů, zatímco nově vyrobené a nepoužité nástroje zcela absentují. Čtyři artefakty byly zařazeny do skupiny miscellaneous. Nejhojněji byla zastoupena kategorie odpadu, přičemž nalezen byl jak odpad výrobní, tak i funkční a reparační, případně i tzv. využitelný. Odpad výrobní bylo možno rozdělit do několika dalších skupin. Nejpočetnější skupinu tvoří odpad po tzv. prořezávání paroží (Goutas 2004), a to ve formě oddělených výsad (celkem 17 výsad a prstů). Prořezáním paroží vznikla ze suroviny primární (případně sekundární) tzv. surovina připravená (Averbouh 2000). Přítomny byly dále tzv. matrice (obr. 10:1), tj. surovina, z níž byl extrakcí získán suport (Goutas 2004). Zvláštním typem výrobního odpadu, nalezeného na zkoumané lokalitě, je také tzv. odpad triangulární (obr. 7:1–4), který je pozůstatkem multiextrakce baget. Triangulární odpad ve formě trojúhelníkovitých baget byl během extrakce záměrně odnímám s cílem získání co možná nejrovnějších baget (Rigaud 2004). Tento typ odpadu je ve Francii charakteristický zejména pro střední a zvláště pak mladý magdalénien (Averbouh 2000). K výrobnímu odpadu byly řazeny kratší fragmenty baget a odpad po výrobě jehel, respektive poškozené polotovary a zbytky kosti po extrakci polotovarů (obr. 9:3–4).

108



Tab. 1. Nástroje. Tab. 1. Geräte. NÁSTROJ

surovina

část

hrot

paroží

„šídlo“

oboustranně zašpičatělý nástroj prostředník

půlkruhová bageta

distální fragment

délka /mm 37,3

šířka max. /mm 7,5

tloušťka max./mm 7

obr.

pozn.

paroží

mediální fragment

56,3

8

6

paroží

mediální fragment

87

15

8,5

paroží

mediální fragment

60

8

5

paroží

báze

51

14,5

11

kost

distální fragment

30

8,6

6

kost

kompletní

35

13

6

kost

kompletní

41

12,8

6

paroží

téměř kompletní

122

10

5,5

paroží

kompletní

121

14,5

16

vytvořený primárním záměrem

paroží

kompletní

138,6

19,5

14,5

vytvořený primárním záměrem

paroží

kompletní

117

17

8,5

recyklovaný hrot?

paroží

distální část

51

16

10

?

paroží

distální část

51

17,4

7,7

paroží

?

165

24

13

pravděpodobný hrot

Tab. 2. Výrobní komponenty. Tab. 2. Produktionskomponenten. produkty odpad

výrobní

funkční reparační

polotovary surovina

využitelný bagety jehly primární připravená

po prořezávání paroží matrice triangulární nezařazený

fragmenty baget odpad po výrobě jehel

fragmenty hrotů fragment šídla báze hrotu část prostředníku? fragmenty baget

paroží samice /ml. samec lodyha A lodyha C

Na lokalitě byl dále nalezen odpad vzniklý během použití artefaktů, tzv. funkční odpad (Averbouh 2000), a to ve formě funkčně poškozených fragmentů distálních a mediálních částí hrotů (obr. 3: 1–2). Za odpad reparační, který vzniká reparací či recyklací poškozených artefaktů, je možno označit intencionálně oddělenou bázi hrotu (obr. 5:1) a dlátovitě ukončenou bagetu. Poněkud problematická je kategorie tzv. využitelného odpadu („chute exploitable“ – Le Dosseur, podle Goutas 2004). Jedná se o produkty vzniklé jakýmkoli dělením suroviny, u kterých není možno jednoznačně určit, zda se jedná o již dále nevyužitelný výrobní odpad nebo naopak materiál

počet/ks 17 10 3 2 3

materiál výsady a prsty paroží paroží paroží paroží kost

3 1 1 1 2 3 1 1

paroží kost paroží paroží paroží paroží kost paroží

1 1

paroží paroží

pozn. +1 z vyobrazení

zlomené polotovary a zbytky po extrakci +1 pravděpodobný

„v zásobě“ (Goutas 2004). Do této skupiny byly zařazeny zejména parohové bagety. Podle starší obrazové dokumentace (Valoch 1960) je také patrná přítomnost tzv. výrobního odpadu z části paroží A (viz obr. 10:3), tato ovšem nebyla ve zkoumané kolekci přítomna. IV. TECHNOLOGICKO-EKONOMICKÁ ANALÝZA Zastoupení jednotlivých komponent výroby (formálních nástrojů, surovin, polotovarů a odpadu) umožnilo aplikovat

109



metodu „remontage par défaut“ a tedy sledovat celý proces transformace suroviny ve finální produkt a ještě dále. Transformační proces byl rekonstruován od okamžiku akvizice a selekce suroviny, přes výrobní modifikace až po odvrhnutí nástroje. Jednotlivé informace byly zasazeny do celkového kontextu lokality (nálezové okolnosti a prostorové uspořádání artefaktů, typologický rozbor kamenné industrie, pozůstatky fauny z lokality a etologie lovených druhů, přírodní prostředí, klimatické poměry atd.), kolekce byla tedy posuzována jako součást celku, nikoliv jako izolovaný materiál, což výrazným způsobem zvýšilo její informační potenciál z hlediska ekonomických i socio-kulturních interpretací. Relevantnost zjištěných informací je ovšem do jisté míry ovlivněna charakterem exkavačních prací, přičemž v úvahu je třeba brát pravděpodobnou nekompletnost kolekce a případně také otázku časové souvislosti a současnosti jednotlivých artefaktů. IV. 1. Primární výběr surovin Jak již bylo v úvodu řečeno, zdrojem surovin bylo téměř exkluzivně charakteristické zvíře pozdní fáze mladého paleolitu, tedy sob (Rangifer tarandus). Selekce surovin pro výrobu nástrojů velmi úzce souvisí s mimořádně velkým potenciálem tohoto zvířete z hlediska subsistenčního obecně. Mimo širokého potravního využití (např. Gubster 1965) zahrnujícího krom konzumace masa a tuku (např. Speth – Spielmann 1983; Audouze 1988; Enloe – David – Hare 1994; Audouze 1996; Castel – Liolios – Chadelle – Geneste 1998; Outram 1999, 2001; Karlin – Tchesnekov 2007; Malet 2007 a další) také například konzumaci paroží (David – Karlin – D’iatchenko, v tisku), je sob zdrojem celé řady dalších velmi cenných a jen těžce nahraditelných surovin, kožešinou počínaje a parožím konče. Kosterní pozůstatky nalezené v prostorách jeskyně nejenže dokládají exploataci sobů jako zdroje potravinového i surovi-

nového, a tím i význam tohoto zvířete pro magdalénské lovce, ale navíc umožňují rekonstrukci těchto procesů, jež skrývá ekonomický přístup ke zpracovávanému materiálu a kulturněreligiózní přístup k cenné kořisti. K výrobě parohových předmětů bylo exkluzivně využito paroží sobího. Při výběru sehrály roli pravděpodobně dva faktory a selekci je tedy třeba chápat na dvou úrovních – selekci druhovou a selekci anatomickou. Zatímco selekce druhová se v první řadě odvíjela od dostupnosti fauny a jak již bylo řečeno je neoddělitelně spjata s obecnými subsistenčními strategiemi, selekce anatomická, jak ukazuje charakter finálních výrobků (hroty, prostředníky), byla bezesporu podmíněna mechanickými vlastnostmi jednotlivých anatomických částí – budoucích technických surovin. D. Guthrie (1983), který srovnával hroty vyrobené z paroží různých druhů jelenovitých, kostí a tvrdého dřeva, došel k jednoznačnému závěru, že právě sobí paroží (respektive jeho kompakta) je díky svým mechanickým vlastnostem, ale také vzhledem k relativně „snadnému“ opracování po předešlé preparaci (viz níže), ideálním materiálem k výrobě hrotů. Ke stejnému závěru, tedy že sobí paroží je díky své elasticitě vycházející z nízkého stupně mineralizace nejodolnější proti nárazu, došel při svých experimentech také G. Albrecht (1977). Na lokalitě bylo preferováno paroží tzv. středního a velkého modulu. Příslušnost k jednotlivým kategoriím byla určována na základě morfometrických charakteristik paroží, průřezu a poměru mezi vrstvou kompakty a spongiózy (Averbouh 2000). Paroží středního modulu nosí mladí samci do třetího roku věku a samice všech věkových kategorií, přičemž pohlaví není možno z fragmentů blíže určit. Velký modul pak odpovídá dospělým samcům. Až na výjimky bylo použité paroží relativně dobře osifikováno a tedy pocházelo z paroží vyzrálého. Také povrchová struktura ukazuje na skutečnost, že paroží bylo většinou již

Obr. 1. 1 – kostěné „šídlo“, 1.1. apex 10×, 1.2. detail škrábání 25×; 2 – kostěné „šídlo“, 2.1. apex 10×, 2.2. detail broušení 25×; 3 – distální fragment „šídla“, 3.1. apex 10×, 3.2. detail broušení 25× (foto M. Rašková Zelinková). Abb. 1. 1 – „Knochenpfriem“, 1.1 Apex 10×, 1.2. Detail der Kratzspuren 25×; 2 – „Knochenpfriem“; 2.1. Apex 10×, 2.2. Detail der Schleifspuren 25×; 3 – Distales „Pfriembruchstück“, 3.1. Apex 10×, 3.2. Detail der Schleifspuren 25× (Foto M. Rašková Zelinková). Obr. 2. 1 – mediální fragment hrotu, 1.1. distální klínovitá fraktura 10×, 1.2. detail povrchových drážek 10×, 1.3. proximální klínovitá fraktura 10×; 2 – prostředník (recyklovaný hrot?), 2.1. deformace prox. části 7,5×, 2.2. rýhy na distální části 7,5×, 2.3. distální hrana – horní strana 7,5×, 2.4. distální hrana – spodní strana 7,5×, 2.5. profil distální části 7,5×, 2.6. podélné drážkování na laterální straně 7,5× (foto M. Rašková Zelinková). Abb. 2. 1 – Mediales Geschoßspitzenbruchstück, 1.1. distale keilförmige Fraktur 10×, 1.2. Detail oberflächlicher Rillen 10×, 1.3. proximale keilförmige Fraktur 10×; 2 – Zwischenstück (rezyklierte Geschoßspitze?), 2.1. Deformation des Proximalteiles 7,5×. 2.2. Rillen am distalen Teil 7,5×, 2.3. distale Kante – obere Seite 7,5×, 2.4. distale Kante – untere Seite 7,5×, 2.5. Profil des distalen Teiles 7,5×, 2.6. längsgerillte laterale Seite 7,5× (Foto M. Rašková Zelinková). Obr. 3. 1 – distální fragment hrotu, 1.1. apex 20×, 1.2. detail drážkování – škrábání 30×; 2 – fragment hrotu, 2.1. dist. klínovitá fraktura se sekundární hranou 10×, 2.2. detail drážkování 25×; 3 – odpad výroby, 3.1. detail drážky 10×, 3.2. detail drážky 20× (foto M. Rašková Zelinková); 4 – postup drážkování a morfologie bagety (podle Rigaud 2004a, fig. 15). 5 – postavení rydla při drážkování: a) optimální úhel, b) příliš velký úhel, dochází k vylamování hrany, c) nefunkční postavení, vylamování hrany (podle Rigaud 2004, fig. 15). Abb. 3. 1 – Distales Geschoßspitzenbruchstück, 1.1. Apex 20×, 1.2. Detail der Kannelierung – Kratzspuren 30×; 2 – Geschoßspitzenbruchstück, 2.1. distale keilförmige Fraktur mit sekundärer Kante 10×, 2.2. Detail der Kannelierung 25×; 3 – Produktionsabfall, 3.1. Rillendetail 10×, 3.2. Rillendetail 20× (Foto M. Rašková Zelinková); 4 – Vorgang der Kannelierung und Morphologie des Geweihstabes (nach Rigaud 2004, Fig. 15). 5 – Stellung des Stichels während der Kannelierung: a) optimaler Winkel, b) viel zu großer Winkel, die Kante kann ausbrechen, c) nicht funktioneller Winkel, die Kante wird ausgebrochen (nach Rigaud 2007, Fig. 22). Obr. 4. 1 – parohová bageta – prostředník?; 2 – prostředník; 3 – parohová bageta – prostředník?; 4 – fragment bagety (foto M. Rašková Zelinková); 5 – princip drážkování rydlem, r: strana ze které je odnímán materiál, g: vodící strana, t: triedrický vrchol (podle Rigaud 2007, fig. 21). Abb. 4. 1 – Geweihstab – Zwischenstück?; 2 – Zwischenstück; 3 – Geweihstab – Zwischenstück?; 4 – Geweihstabfragment (Foto M. Rašková Zelinková); 5 – Prinzip der Kannelierung mittels eines Stichels, r: die Seite von der das Material entnommen wird, g: die Leitseite, t: triedrischer Gipfel (nach Rigaud 2007, fig. 21).

110



Obr. 1

Obr. 2

Obr. 3

Obr. 4

111



vytlučené, tedy vykazovalo nejlepší mechanické vlastnosti. Na lokalitě bylo mimo to nalezeno shozené paroží jednoročáka a paroží jednoročáka i s částí kalvy, které ovšem nebylo pro nepříliš dobré mechanické vlastnosti využito. Pro výrobu předmětů se zašpičatělou distální částí s perforační funkcí ve smyslu šídel byla použita zejména sobí metapodia. Selekce suroviny byla v tomto případě založena pravděpodobně na morfologické vhodnosti, kdy bylo při exploataci využíváno anatomické stavby kostí. IV. 2. Způsoby získávání surovin Charakter paroží, respektive reversibilita jeho mechanických vlastností, umožňuje dva způsoby získání této suroviny. Zvířata se sama svých zbraní každoročně zbavují, přičemž období shozu je determinováno pohlavím a věkem zvířete. Mimo zmíněného shozu jednoročáka bylo na lokalitě nalezeno další paroží prokazatelně získané sběrem paroží shozeného, a to paroží středního modulu, které náleželo mladému samci nebo dospělé samici, dále paroží dospělého samce. Samčí paroží je ovšem výrazně postiženo tafonomickými procesy a případné antropogenní modifikace1 nelze s určitostí potvrdit. V kolekci je také zastoupeno paroží získané lovem, tedy tzv. „bois de massacre“, a to bází paroží s částí kalvy. Zdá se tedy, že paroží bylo s největší pravděpodobností získáváno jak lovem, tak i sběrem. Vzhledem ke svému stádnímu, opakovatelnému a tedy „předvídatelnému“ chování je sob ideální kořistí (Kenyon 1997). Ze zastoupení jednotlivých anatomických částí v jeskyni lze na základě etnologických analogií odhadovat vzdálenost místa zabití a časově a prostorově rekonstruovat proces bourání (viz kapitola Subsistenční strategie). Na základě demografické sezónní variability sobů (Enloe – David 1997) lze odvodit sezónu osídlení lokality. Přítomnost paroží středního a velkého modulu odráží zastoupení obou pohlaví, a to různého stáří. Hladký povrch paroží velkého modulu navíc ukazuje, že paroží bylo získáno až po „vytlučení“. Období, kdy mají vyzrálé paroží samci i samice, je období od konce května do poloviny října, což pravděpodobně také odpovídá době osídlení lokality. Nicméně nelze zcela vyloučit, že paroží bylo na lokalitu dopraveno a tedy nepochází z jediného časového úseku (Enloe – David 1997). Plně spolehnout se lze pouze na lebku s částečně odděleným parožím středního modulu, tedy parožím samice, či mladého samce. Paroží středního modulu se vyvíjí od konce května a nebřezí samice a mladí samci jej nosí až do následujícího května. Paroží jednoročáka, které ovšem mohlo být získáno mimo kontext sídelní epizody, bylo pravděpodobně získáno koncem jara, začátkem léta. Odpad a nástroje nalezené v jeskyni pochází z většího množství paroží, než bylo na lokalitě objeveno. Zdá se tedy, že část parohové suroviny byla odnesena na jiné místo, což by korespondovalo s absencí hotových nástrojů. Možné je taky přinesení již částečně hotových polotovarů, čemuž ovšem nenasvědčuje složení studovaného souboru. 1

IV. 3. Preparace suroviny – změkčování Původní vlastnosti materiálů lze relativně snadno modifikovat fyzikálně-chemickými procesy. Bezpochyby nejdiskutovanější metodou je změkčování. Přestože je samozřejmě možno kostěnou i parohovou surovinu zpracovávat bez předchozí modifikace, práce s takovým materiálem je fyzicky i časově náročnější. K nejrozšířenějším technikám změkčování patří dlouhodobé máčení (např. Newcomer 1976; Rigaud 1978, MacGregor 1985; Edholm 1999; Averbouh – Bégouen – Clottes 1999; Schibler 2001) a vaření ve vodě (např. Watts 1999; Żurowski 1974; Zhilin 2001). Méně často je již uváděna možnost změkčování v kyselém prostředí, například šťovíku (Żurowski 1950; Kempisty 1961; MacGregor 1985), kyselině mravenčí, popelu nebo v louhu, vodě s popelem, oleji (Osipowicz 2007), z etnografických pramenů je také známo změkčování pomocí moči (Jochelson 1908; Newcomer 1976; Hanh – Scheer – Waibel 1991). Při rekonstrukci možných způsobů změkčování je třeba zohlednit několik faktorů, a to účel změkčování, a s tím související velikost změkčovaného materiálu (změkčování za účelem debitáže nebo tvarové deformace), dále časovou a surovinovou náročnost toho kterého procesu a samozřejmě jeho realizovatelnost v podmínkách studované lokality. Nicméně i po pečlivém zvážení všech možností se stále pohybujeme na úrovni pouhých hypotéz, které jsou jen těžko přímo doložitelné. Jeskyni Balcarku lze na základě zde nalezeného inventáře označit za loveckou stanici, na které byly v omezeném množství vyráběny projektily, čímž byly kompenzovány ztráty utrpěné během loveckých výprav. Můžeme předpokládat, že nástroje tedy musely být vyrobeny během relativně krátké doby, což by mohlo indikovat jistou formu změkčování. Změkčováno mohlo být paroží ve formě suroviny, ale také již extrahované bagety. Nalezené matrice dokládají extrakci dlouhých baget, které musely svou morfologií částečně respektovat přirozeně zakřivený tvar paroží. Z hlediska případné použité metody změkčování nelze jednoznačně rozhodnout ve prospěch ani jedné z variant. Dlouhodobé máčení ve vodě je časově velmi náročné, ale vzhledem k tomu, že jeskyně byla pravděpodobně opakovaně využívána během loveckých výprav, mohlo být paroží během nepřítomnosti lovců deponováno ve vodách nedalekého potoka Lopače nebo Krasovského potoka (cca 200 m). Jak bylo uvedeno výše, lokalita byla osidlována od jara do podzimu (viz kap. 14), tedy v době, kdy lze uvažovat také o využití máčení v kyselém roztoku, takže případné suroviny ve formě různých rostlin byly patrně lovcům běžně dostupné. Další možností je vaření ve vodě, čímž ovšem vyvstává otázka kde a jak. Přímo na lokalitě nebyly nalezeny varné jamky, což ovšem nevylučuje jejich přítomnost v blízkém okolí. V tomto případě by ovšem bylo z velikostního hlediska poněkud problematické změkčování celé suroviny, tedy paroží. Další nevýhodou této metody je rychlá reverzibilita původních vlastností a tedy relativně omezená doba práce, která

Jedná se o odlomení výsad, přičemž některé lomy jsou prokazatelně recentní.

112



musí být neustále přerušována opětovným máčením nebo vařením materiálu (Osipowicz 2007). Vyloučit samozřejmě nelze ani další metody, jako je využití močoviny či popela atd. Magdalénští „řemeslníci“ si ale také mohli drážkování usnadnit pouhým namáčením rydla2 během práce (Bertrand 1999) nebo navlhčováním drážky slinami (Rigaud 2004). IV. 5. Proces debitáže a transformační schémata V rámci debitáže, která má za cíl rozdělit původní surovinu, bylo možno rozlišit několik transformačních schémat, které sloužily jak k debitáži příčné, tak i podélné. IV. 5.1. Příčná debitáž V rámci tzv. příčné debitáže byla surovina dělena příčně ke své dlouhé ose. Výsledkem příčné debitáže byly tzv. sekundární suroviny a polotovary, jež si v průřezu ponechávají původní morfologii suroviny (Averbouh 2000). IV. 5.1.1. Transformační schéma segmentací (tronçonnage) K příčné debitáži bylo v Balcarce využito tzv. transformační schéma segmentací (Averbouh 2000). Během fáze debitáže sloužilo toto schéma k přípravě materiálu, případně byla tímto způsobem získávána tzv. sekundární surovina. Z lodyhy byly oddělovány výsady za účelem snazší manipulace při dalším opracování lodyhy. Výsady, které vykazují dobré mechanické vlastnosti, byly dále zužitkovány k extrakci baget. Výsady, ve kterých dominuje vrstva spongiózy (zejména prsty lopaty) a naopak vrstva kompakty je minimální, byly po tzv. prořezání paroží (Goutas 2004) odvrhnuty jako výrobní odpad. V případě některých výsad nebylo možno jednoznačně rozhodnout, zda se jedná o již nepoužitelný odpad či „odpad v budoucnu ještě využitelný“ (LeDosseur, podle Goutas 2004). IV. 5.1.1.1. Použité techniky segmentace v kontextu pracovních nástrojů Na studovaném materiálu bylo identifikováno několik technik, které byly sledovány ze tří hledisek. Mimo způsobu činnosti a pohybu, jakým byla surovina opracovávána, byla pozornost věnována také pracovním nástrojům (Averbouh – Provenzano 1999). Studium výrobních stop, jež jsou na studovaném materiálu relativně dobře zachovány, tedy umožnilo rekonstruovat prováděnou činnost a aplikovaný pohyb, ale také po typologické stránce identifikovat použitý nástroj. A – lámání Lámání sloužilo k příčnému dělení paroží, a to jak samostatně, tak v kombinaci s předchozí preparací materiálu. Morfologie lomů umožnila identifikovat několik způsobů lámání. 2 3

Ke zlomení bez předchozí preparace bylo využíváno prudkého úderu, přičemž byl materiál (bageta subkvadratického průřezu) položený na vyvýšené podložce. K odlomení některých výsad bylo zase použito kompresního tlaku, přičemž síla byla při lámání vyvíjena směrem k bázi paroží3. K lámání po předchozí preparaci materiálu bylo využíváno zejména prudkého úderu, přičemž zpracovávaný materiál byl umístěn na podložce. Jako preparační technika sloužilo zejména řezání (obr. 6.1). Stopy některých dalších preparačních technik jako je vrubování či tesání, drážkování a oddělování hranou rydla jsou vzhledem k tafonomickému, ale i funkčnímu poškození předmětů hůře čitelné, nicméně byly v Balcarce též využívány. B – vrubování Vrubování sloužilo k rozdělení opracovávaného materiálu šikmými, svislými nebo vodorovnými záseky (vruby) na kratší úseky. V Balcarce bylo vrubování využíváno k příčné debitáži paroží, a to zejména v kombinaci s následným zlomením (obr. 4:3). Projevilo se typickými krátkými miskovitými depresemi vyplněnými striací, která souvisí s poškozením funkční části nástroje (Rigaud 2007). C – řezání Řezání sloužilo k příčnému dělení paroží i kostí, přičemž na obou materiálech bylo kombinováno s následným zlomením. Na paroží byly nalezeny klasické řezné rýhy, tj. cca 1 mm hluboké řezy obklopené rýhami po klouzání pracovního nástroje. Řez je nejhlubší uprostřed a plytší na okrajích, což svědčí o statickém umístění opracovávaného materiálu. Nerovnoměrné prořezání vrstvy kompakty mělo za následek nepřesný lom (obr. 6:1). Také na kostech bylo možno sledovat klasické stopy řezání (obr. 9:2–4). Makroskopická analýza striace v řezech ukázala, že kratší úseky kostí byly řezány při stále stejném sklonu pracovního nástroje a statickém umístění opracovávaného materiálu, což mělo za následek vytvoření rýhy nestejnoměrné hloubky. Při řezání větších úseků naopak docházelo k postupnému otáčení kosti, případně pracovního nástroje. Až na výjimky nebyla vrstva kompakty kompletně prořezána, což se po následném zlomení projevilo menším schodkem. Ve většině případů je hlavní rýha obklopena drobnějšími řezy vzniklými klouzáním pracovního nástroje. IV. 2. Podélná debitáž V rámci tzv. podélné debitáže byla surovina dělena podélně ke své dlouhé ose. Rozlišena byla dvě schémata. Transformační schéma extrakcí dalo vzniknout tzv. polotovarům artificiální morfologie, výsledkem transformačního schématu rozdělením na dvě části a postupným dělením byly polotovary, které si částečně zachovaly morfologii primární suroviny (Goutas 2004).

Namáčením rydla lze zároveň redukovat výštěpy na hraně rydla (Bertrand 1999). Vzhledem k recentnímu poškození lomu a silnému navětrání kompakty nelze vyloučit preparační osekávání přímým úderem ostří – vrubováním („piochage“).

113



Obr. 5

Obr. 6

Obr. 7

Obr. 8

114



IV. 2.1. Transformační schéma rozdělením na dvě části a postupným dělením Transformační schéma dělení suroviny na dvě části spočívá v podélném rozdělení suroviny na dvě více či méně stejné části (Averbouh 2000). Variací je transformační schéma, spočívající v postupném dělení (Goutas 2004), kdy je znovu rozdělen již jednou podélně rozčleněný materiál. IV. 2.1.1. Použité techniky dělení v kontextu pracovních nástrojů A – klínování Technika klínování byla s největší pravděpodobností použita k podélnému dělení sobích metapodií pro výrobu „šídel“. Při debitáži bylo patrně využito anatomické stavby proximální epifýzy a dorzálního a plantárního podélného žlabu vzniklého srůstem III a IV metapodia. Klín byl zřejmě umístěn na epifýzu a po úderu otloukače pronikl do kosti. Vzniklá prasklina se šířila podél žlabu, který zajistil souměrné rozdělení kosti, a to i bez předchozí preparace. IV. 2.2. Transformační schéma extrakcí bagety Transformační schéma extrakcí spočívá v selektivním vyjmutí části suroviny. Cílem je produkce suportu předem dané formy, mnohdy standardizované (Averbouh 2000). IV. 2.2.1. Použité techniky extrakce v kontextu pracovních nástrojů A – klínování Klínování sloužilo k extrakci parohových baget a kostěných suportů pro výrobu jehel. Po technické stránce spočívá princip klínování v aktivním („mrštěném“) úderu otloukače na pasivní prostředník – klín, přičemž síla vyvinutá úderem otloukače na prostředník se přenáší na opracovávaný materiál, což má za následek proniknutí prostředníku do materiálu a jeho následné rozdělení.

Stopy klínování bylo možno sledovat jak na matricích, tak i na již extrahovaných bagetách a hotových nástrojích vyrobených z baget. Primárně byla v materiálu vytvořena drážka, do které byl následně prostředník vkládán (obr. 10, 11:1), přičemž charakter provedení drážkování silně ovlivňoval následné klínování. Až na výjimky procházela drážka celou vrstvou kompakty, prostředník tedy překonával pouze minimální vrstvu kompakty a vstupoval přímo do spongiózy. Na některých místech nebyla ovšem drážka dostatečně hluboká a prostředník musel překonat téměř 1 mm silnou vrstvu kompakty, k čemuž bylo zapotřebí velké síly (Rigaud 1984). Na některých matricích bylo možno rozpoznat místo počátku klínování, a to na základě vysoké koncentrace a intenzity úderů, respektive hloubky průniku do vrstvy spongiózy (definice viz Rigaud 1984). Např. na nejdelší matrici nalezené na lokalitě, která vykazuje obzvláště dlouhou extrakci probíhající od části paroží A až k části C (viz obr. 11), bylo s klínováním započato v části B, těsně před zadní výsadou, přičemž první údery byly vedeny na mediální stranu lodyhy (viz obr. 11:1). Na další matrici bylo zase zjištěno, že klínování směřovalo k proximálnímu konci lodyhy. Sklon zanechaných stop klínování vypovídá o orientaci opracovávaného materiálu a pracovního nástroje. Paroh ležel při klínování v přirozené vodorovné poloze a klín byl přikládán kolmo k zemi, a tedy v mírně tupém úhlu k ploše matrice. Na některých matricích je zřejmé, že byl klín přikládán v pravidelném intervalu cca 12 mm, což ovšem nebylo pravidlem vždy. Na dalších matricích nebyly údery aplikovány v pravidelných vzdálenostech, ale pravděpodobně v závislosti na šíření, respektive nešíření pukliny. Stopy klínování byly nalezeny jak na mediálních, tak i na laterálních stranách lodyh, což svědčí o bilaterálním klínování, jež mělo za cíl předejít vzniku torzní fraktury (Rigaud 1984). Ve většině případů se ovšem nepodařilo sestavit chronologickou osu aplikovaných úderů. Na základě studia drážek přítomných jak na bagetách, tak i na matricích bylo zjištěno, že klínováním nedocházelo k poškození striace drážek a lze tedy konstatovat, že tvrdost použitého prostředníku – klínu nebyla větší než tvrdost paroží (Ri-

Obr. 5. 1 – báze hrotu, 1.1. záměrné oddělení báze 7,5×, 1.2. záměrné oddělení báze 7,5×, 1.3. hrana báze 15×, 1.4. drážky na bázi 7,5×; 2 – fragment bagety, 2.1. stopy ořezávání 7,5×, 2.2. spodní strana bagety 7,5×; 3 – záměrně oddělená část bagety – prostředník? 3.1. stopy hrubého ořezávání 7,5×, 3.2. stopy příčného drážkování 7,5×, 3.3. stopy ořezávání na horní straně 15×, 3.4. stopy ořezávání na spodní straně 7,5×, 3.5.–3.6. výstupky na laterálních stranách hrany 7,5× (foto M. Rašková Zelinková). Abb. 5. 1 – Geschoßspitzenbasis: 1.1. absichtlich abgetrennte Basis 7,5×, 1.2. absichtlich abgetrennte Basis 7,5×, 1.3. Kante der Basis 15×; 2 – Geweihstabfragment: 2.1. Beschneidungsspuren 7,5×, 2.2. Unterseite des Stabes 7,5×; 3 – absichtlich abgetrennter Stabteil – Zwischenstück? 3.1. Spuren grober Beschneidung 7,5×, 3.2. Spuren der Querkannelierung 7,5×, 3.3. Beschneidungsspuren auf der Oberseite 15×, 3.4. Beschneidungsspuren auf der Unterseite 7,5×, 3.5.–3.6. Vorsprünge an den Lateralseiten der Kante 7,5× (Foto M. Rašková Zelinková). Obr. 6. 1 – artefakt z paroží; 2 – artefakt z loketní kosti; 3 – na obou koncích zahrocený nástroj: 3.1. stopy podélného škrábání 10×, 3.2. stopy příčného broušení ve žlábku 10×, 3.3. detail apexu 10×, 3.4. detail apexu 20× (foto M. Rašková Zelinková). Abb. 6. 1 – Geweihartefakt; 2 – Artefakt aus einer Ulna; 3 – Beidendig zugespitzes Gerät: 3.1. Longitudinale Kratzspuren 10×, 3.2. querverlaufende Schleifspuren in der Furche 10×, 3.3. Detail des Apex 10×, 3.4. Detail des Apex 20× (Foto M. Rašková Zelinková). Obr. 7. 1 – 4 triangulární odpad; 5 – 6 fragmenty baget; 7 – fragment paroží se stopami drážkování; 8 – využitelný? odpad (foto M. Rašková Zelinková). Abb. 7. 1 – 4 triangulärer Abfall; 5 – 6 Geweihstabfragmente; 7 – Geweihbruchstück mit Kannelierspuren; 8 – Verwendbarer? Abfall (Foto M. Rašková Zelinková). Obr. 8. 1 – odpad po extrakci bagety dvojitým drážkováním – multiextrakce; 2 – odpad po extrakci bagety dvojitým drážkováním; 3 – půlkruhová bageta (baguette demi-ronde) (foto M. Rašková Zelinková). Abb. 8. 1 – Abfall nach einer Geweihstabextraktion durch doppelte Kannelierung – Multiextraktion; 2 – Abfall nach einer Geweihstabextraktion durch doppelte Kannelierung; 3 – halbkreisförmiger Geweihstab (Foto M. Rašková Zelinková).

115



Obr. 9

Obr. 10

Obr. 11

Obr. 12

116



gaud 1984). Je tedy velmi pravděpodobné, že ke klínování bylo používáno prostředníků vyrobených z paroží. Detailní analýza nalezených stop klínování přinesla také informace o morfometrických charakteristikách použitých prostředníků. V naprosté většině případů stopy vykazují klínování tvaru písmene U, což svědčí o nástroji s téměř pravoúhlým průřezem a částečně zakulacenou distální hranou. Dobře zachovalé stopy také umožnily určit velikost distální funkční části prostředníků, která se pohybovala v rozmezí 10–12 mm. Nástroje takovéto formy byly nalezeny přímo na lokalitě (např. obr. 2:2). Jejich funkční analýza navíc přímo prokázala, že byly bezesporu využívány ve smyslu prostředníků. V souladu s nutností vyvinout velkou sílu k překonání výše zmiňované silnější vrstvy kompakty je i funkční poškození proximálních konců nalezených artefaktů. Miskovité prohlubně, vydutí a posun vláken ukazují na použití tvrdého otloukače.

Zcela dominantním výrobním procesem praktikovaným v jeskyni Balcarce je proces extrakce bagety podélným dvojitým drážkováním (termín vyvodila z předešlých názvů N. Goutasová 2004), který byl aplikován jak na paroží, tak i na kosti. Díky tomuto procesu bylo možno plně kontrolovat tvar budoucího polotovaru a unifikovat produkty (Goutas 2004). Surovina byla tedy zpracovávána ekonomicky, což sebou přineslo značnou redukci nepoužitelného odpadu, ale také naprostou selekci použité suroviny, respektive úseku vykazujícího nejvhodnější mechanické a morfologické vlastnosti. Vymezení budoucího tvaru již ve fázi debitáže umožnilo také minimalizovat intenzitu pracovního nasazení v následujících fázích, zejména v průběhu fasonáže (Goutas 2004).

B – drážkování Hloubka a případně profil drážky se lišil v závislosti na účelu drážkování. Drážky vytvořené s cílem extrakce bagety pomocí dvojitého podélného drážkování jsou hluboké, prochází téměř celou vrstvou kompakty (obr. 10.1) a mají tvar písmene „V“, což svědčí nejen o typu pracovního nástroje, ale i o jeho orientaci při práci. Drážky byly s největší pravděpodobností vytvořeny klínovým rydlem, přičemž v kontaktu s opracovávaným materiálem byla jeho laterální strana (obr. 4.5), která de facto materiál redukovala strouháním – škrábáním; a bod, ve kterém se stýkají dvě laterální hrany s hranou rydlovou – tzv. triedrický bod (Rigaud 1972; 2007). Analýza drážek dále ukázala, že během použití docházelo na laterálních stranách rydel k výštěpům (viz kap. 11), což se projevilo výraznější striací v drážce (např. obr. 4:3). Na matricích a odpadu výroby je možno také sledovat stopy způsobené ostřením rydla nebo změnou pracovního nástroje. Na základě doprovodných rýh, které vznikají při vyklouznutí pracovního nástroje z drážky a charakteru ukončení drážky, byla zjištěna orientace drážkování, které většinou probíhalo od distální části paroží směrem k růžici (obr. 11:2).

Proces extrakce baget z parohové suroviny Tento proces je v Balcarce doložen přítomností parohových baget, nástrojů vyrobených z parohových baget a matric. Dříve než řemeslník přistoupil k vlastnímu výrobnímu procesu, provedl selekci materiálu. Ta spočívala zejména ve zvolení té části, která vykazovala jak vhodné mechanické vlastnosti, tak i adekvátní morfometrické charakteristiky. Na základě nalezených matric je možno říci, že byla preferována ventromediální strana paroží, kdežto dorzální a laterální strana paroží se obvykle zachovala ve formě matric. Vytěžené matrice, které byly nalezeny na lokalitě, dokládají snahu o maximální možnou délku extrakce jdoucí od části paroží A až ke koruně (po konec části C). Z publikovaných vyobrazení je zřejmé (Knies 1900; Valoch 1960), že extrakce byly někdy prováděny od samotné růžice, jindy začínaly za nadoční výsadou. Snaha o co nejdelší extrakce směrem k bázi paroží vycházela z rozdílných mechanických vlastností jeho jednotlivých částí. Právě část A má nejhustší strukturu, kompakta je zde nejsilnější a paroží nejrovnější (Bouchud 1954a, b). Tato část byla také účelově vybírána pro výrobu prostředníků, u kterých byla vyžadována extrémní odolnost.

IV. 2.2.2. Proces extrakce bagety dvojitým podélným drážkováním

Obr. 9. 1 – polotovar jehly, 1.1. stopy po vyklouznutí rydla z drážky (ukazují směr drážkování) 20×, 1.2. stopy klínování 20×; 2 – polotovar jehly, 2.1. detail příčného řezu 20×, 2.2. stopy drážkování a broušení na laterální straně 20×; 3 – odpad? po výrobě jehel, 3.1. stopy podélného drážkování a následně příčného řezání 10×, 3.2. detail řezu 20×; 4 – odpad po výrobě jehel, 4.1. stopy podélného drážkování, na konci drážky typické stopy ukazující na směr drážkování 10×, 4.2. detail příčného řezu 10×, 4.3. detail drážek a řezů 10×, 4.4. stopy škrábání a příčné zářezy 10× (foto M. Rašková Zelinková). Abb. 9. 1 – Halbprodukt einer Nadel. 1.1. Spuren nach dem Ausgleiten des Stichels aus der Furche (sie zeigen die Richtung der Kannelierung) 20×, 1.2. Spuren nach den eingetriebenen Keilchen 20×; 2 – Halbprodukt einer Nadel, 2.1. Detail des Querschnittes 20×, 2.2. Spuren nach der Kannelierung und dem Schliff an der Lateralseite 20×; 3 – Abfall? bei der Nadelherstellung. 3.1. Spuren der Längskannelierung und des Schliffes an der Lateralseite 20×; 4 – Abfall bei der Nadelherstellung. 4.1. Spuren der Längskannelierung, typische Spuren am Ende der Furche weisen auf die Kannelierrichtung hin 10×, 4.2. Detail des Querschnittes 10×, 4.3. Detail der Furchen und der Schnitte 10×, 4.4. Kratzspuren und Querschnitte 10× (Foto M. Rašková Zelinková). Obr. 10. 1 – parohová matrice, 1.1 detail drážky, 1.2. stopy vkládání klínu (foto M. Rašková Zelinková); 2 – orientace sobího paroží: A – dospělý samec, B – dospělá samice, C – mladý samec (podle Geist 1998, fig. 12); 3 – morfologie paroží (podle Averbouh 2000). Abb. 10. 1 – Geweihmatrize. 1.1. Detail der Furche, 1.2. Spuren nach dem Ansetzen des Keiles (Foto M. Rašková Zelinková), 2 – Orientierung des Rengeweihes: A – erwachsenes Männchen, B – erwachsenes Weibchen, C – junges Männchen (nach Geist 1998, Fig. 12); 3 – Geweihmorphologie (nach Averbouh 2000). Obr. 11. 1 – parohová matrice, 1.1. detail drážkování a vkládání klínu, 1.2. stopy po vyklouzávání kamenného nástroje z drážky indikující směr drážkování (foto M. Rašková Zelinková). Abb. 11. 1 – Geweihmatrize, 1.1. Detail der Kannelierung und der Eintreibung des Keiles, 1.2. Spuren nach dem Ausgleiten des Steinwerkzeuges aus der Furche weisen auf die Richtung der Kannelierung hin (Foto M. Rašková Zelinková). Obr. 12. Prostorové rozložení artefaktů (půdorys jeskyně podle Absolon 1906, plán ohniště 1 podle Knies 1900; foto M. Rašková Zelinková). Abb. 12. Raumdistribution der Artefakte (Höhlengrudriss nach Absolon 1906, Plan der Feuerstelle 1 nach Knies 1900; foto M. Rašková Zelinková).

117



Následovala příprava materiálu. Z nalezeného výrobního odpadu je zřejmé, že docházelo k oddělování nepotřebných výsad a koruny, případně délkové redukci lodyhy. Tímto způsobem vznikl tzv. „block secondaire“, neboli modifikovaná forma suroviny, se kterou bylo možno v následném výrobním procesu lépe manipulovat (Goutas 2004). Vlastnímu drážkování mohlo předcházet vyrytí preparační drážky, které je známo z etnoarcheologických studií (Le Mouël – Le Mouël – Rigaud 2004). Tato drážka, jež bývá realizována triedrickým vrcholem rydla, morfometricky vymezuje budoucí tvar bagety, slouží k přesnějšímu vedení nástroje během jeho prvních průchodů materiálem a redukuje tak doprovodné rýhy kolem drážky, které jsou způsobeny klouzáním nástroje (Dauvois 1975; Averbouh – Provenzano 1999). Přestože tzv. „traçage“ (Dauvois 1975) práci bezesporu usnadňuje, není vyrytí vodící drážky nezbytné (Goutas 2000). V Balcarce byly většinou drážky aplikovány v přirozených rýhách paroží, které nástroj vedly. Stejné jednání je doloženo např. na materiálu z francouzské magdalénské lokality La Garenne (Rigaud 1984). I přes využití přirozených rýh je ovšem na matrici z Balcarky zřejmé opakované vyklouznutí nástroje (obr. 11:2), a to v místě výrazného anatomického zakřivení paroží – např. na počátku části C. Po těchto přípravných fázích následovalo vlastní drážkování. Na studovaném materiálu je doložena extrakce baget dvojitým podélným drážkováním, přičemž drážky probíhaly paralelně. Drážky mají tvar písmene „V“ a byly tedy vytvořeny klínovým rydlem, respektive triedrickým vrcholem rydla a jeho laterální stranou (viz drážkování). Drážky většinou prochází celou vrstvou kompakty. Ze stop po vyklouzávání rydla z drážky (obr. 10:1.1; 11:2) je zřejmé, že drážkování probíhalo směrem od koruny k bázi a paroží bylo přitom s největší pravděpodobností umístěno v horizontální poloze (Rigaud 2007). Primárně byla extrahována co nejdelší možná bageta z ventrální a mediální strany lodyhy. Analýza výrobního odpadu ovšem ukazuje také na multiextrakce z jednoho kusu paroží. Např. z masivní oční výsady byla provedena trojnásobná extrakce (obr. 8:1), přičemž výsada byla pravděpodobně drážkována směrem k lodyze4. Několikanásobná extrakce je také patrná z vyobrazení (Valoch 1960, tab. XXXVI, obr. 4) již nedochované části paroží A, kdy je z levého parohu již od samotné báze vedena extrakce dorsomediální části a z místa připojení oční výsady vycházela druhá extrakce lokalizována ventrálně až mediálně. Multiextrakci také dokládá přítomnost tzv. triangulárního odpadu (obr. 7: 1–4). Jedná se de facto o bagety, které pochází z místa střetu dvou extrakcí. Tyto „bagety“ byly záměrně odnímány za účelem narovnání drážky a tedy získání rovné bagety (Rigaud 2004). Několikanásobnou extrakci dokládá také změna orientace drážky na jedné z baget (obr. 8:3). Samotná extrakce baget byla prováděna pomocí prostředníku (viz klínování). Opracovávaný materiál ležel při extrakci ve vertikální poloze a klín byl přikládán horizontálně. Extrakce probíhala bilaterálně, klín byl tedy vkládán do obou drážek (obr. 10:1.2). Analýzou stop zanechaných na matricích i bage4

tách bylo zjištěno, že nástroj, který sloužil jako prostředník, neměl větší tvrdost než paroží a nejednalo se tedy o kámen. Ke klínování byl použit nástroj o velikosti 10–12 mm pravoúhlého průřezu s částečně zakulacenou distální hranou. Zcela zásadní je v tomto smyslu zjištění, že tyto charakteristiky vykazuje jeden z nástrojů nalezený přímo na lokalitě (obr. 2:2). Makroskopická analýza stop na proximální i distální části tohoto nástroje svědčí o jeho použití ve smyslu prostředníku. Zdá se tedy, že v Balcarce probíhala extrakce baget pomocí parohových nástrojů. Kombinace dvou výše zmíněných technik je zásadní zejména v kontextu práce s parožím. Vlákna paroží jsou totiž velmi krátká a neumožňují samovolné šíření pukliny. Drážky tak při klínování umožňují vést prasklinu kousek po kousku (Rigaud 2007). K úspěšnému dokončení extrakce ještě zbývalo bagetu z matrice příčně vylomit, což dokládají typické stopy. Bagety byly následně délkově redukovány příčným dělením (viz příčná debitáž). Vzhledem k délce extrakcí není vyloučeno, že byly bagety rovnány. Z etnografických pramenů je známo zejména máčení, které je nezbytné především při zpracování paroží suchého, a to vzhledem ke ztrátě jeho elasticity a tedy i většímu nebezpečí zlomení. Narovnání je v tomto případě docíleno udržováním paroží v požadovaném tvaru po celou dobu jeho vysychání (Rigaud 1978). K tomuto účelu je také prokázáno využití magdalénských perforovaných holí (Rigaud 2001; Lompre 2003). K urychlení celého procesu může být využito přímého žáru, který de facto slouží k rychlejšímu vysušení. Několikaminutové vyžíhání nad ohněm tedy splní stejnou funkci, jako několik hodin vysychání při běžných teplotách (Rigaud 2004). Tento způsob narovnání je také znám z prostředí Inuitů (Hahn 1977). Proces extrakce baget z kostěné suroviny Proces extrakce baget dvojitým podélným drážkováním byl v Balcarce využíván také k podélnému dělení kostí s cílem výroby „jehel“ (obr. 9). Na základě morfologie extrahovaných polotovarů je možno říci, že na rozdíl od paroží nebylo drážkování prováděno paralelně, ale na jednom konci konvergentně. Ze stop klouzání nástroje podél drážek (obr. 9:1.1) je patrné, že pravděpodobně nebyla vyryta vodící drážka. Celková morfologie drážek opět odpovídá stopám vytvořených rydlem. Hloubka drážek nebyla vždy dostatečná, neboť ne vždy zcela prostupovaly celou vrstvou kompakty (obr. 9:3–4). Směr drážkování nebyl nějak unifikován – v jednom případě směřoval pohyb od sbíhající části směrem k bázi (obr. 9:4.1), v dalším případě zase směrem od báze. Z výrobního odpadu je zřejmé, že z jednoho kusu kosti bylo extrahováno hned několik polotovarů jehel (obr. 9:4). Ještě před samotnou extrakcí byly polotovary na jednom konci příčně odděleny od matrice, a to částečným nařezáním nebo úplným přeřezáním kompakty a pokud bylo třeba, tak následným zlomením (obr. 9:2–4). Samotná extrakce byla pravděpodobně opět prováděna pomocí klínování. Nakonec

Výsada byla pravděpodobně již předtím oddělena od lodyhy zlomením.

118



byl polotovar z matrice vylomen směrem k místu, kde se dvě drážky stýkaly (obr. 9:1). Nedostatečná hloubka drážky v těchto místech měla v některých případech za následek odlomení zašpičatělého vrcholu. IV. 6. Fasonáž

C – broušení Stopy broušení byly pozorovány zejména na kostěných „šídlech“. Je velmi pravděpodobné, že bylo broušení využíváno k tvarování polotovarů během fáze fasonáže, nicméně vzhledem ke značné modifikaci „šídel“ opakovanými reparacemi broušením nelze s jistotou využití této techniky k fasonáži prokázat.

Během fáze fasonáže docházelo k tvarové modifikaci polotovarů a unifikaci povrchu. IV. 6. 1. Použité techniky v kontextu pracovních nástrojů A – tesání Tesáním, tedy přímými údery ostří (ve smyslu sekery nebo teslice), byla vytvořena distální funkční hrana jednoho artefaktu (obr. 4:1). Na rozdíl od vrubování nebylo v tomto případě cílem materiál rozdělit, ale pouze jej redukovat. Na základě analýzy nalezených stop je možno říci, že opracovávaný materiál byl umístěn mírně šikmo k zemi, zatímco pracovní nástroj byl orientován kolmo k zemi a tedy ve velmi ostrém úhlu k opracovávanému materiálu. Pohyb nástroje byl zhruba půlkruhový (Rigaud 2007). Z morfologie stop lze dále usuzovat, že pracovní nástroj byl částečně funkčně poškozen drobnými výštěpy hrany, jež se na studovaném artefaktu projevily makroskopicky patrnou striací. B – ořezávání, okrajování Ořezávání bylo použito k vytvoření hran na parohových prostřednících (obr. 4:2). Při ořezávání byl pracovní nástroj umístěn v tupém úhlu (>90°) k opracovávanému materiálu (Rigaud 2007) a jednosměrný pohyb probíhal paralelně až mírně šikmo s dlouhou osou opracovávaného předmětu. Mechanizmus pohybu je možno přirovnat k ořezávání tužky nožem (Rigaud 2007). Na základě výrazné striace je možno říci, že použité pracovní nástroje (škrabadlo, čepel, úštěp nebo rydlo) byly silně poškozeny výštěpy hran, případně záměrně retušovány. B – strouhání – škrábání Strouhání-škrábání se od ořezávání liší kontaktním úhlem. Při strouhání je nástroj umístěn kolmo nebo v ostrém úhlu k opracovávanému materiálu (Rigaud 2007). Vzhledem ke kontaktnímu úhlu tedy nástroj nemůže pronikat hluboko do materiálu a stopy jsou spíše povrchové. V Balcarce sloužilo strouhání k regularizaci povrchu po předchozí modifikaci (např. drážkování). Vzhledem k síle potřebné k dosažení potřebné účinnosti pracovního nástroje docházelo k výštěpům hran (Rigaud 2007), které se na opracovávaném materiálu projevily velmi jemnou striací (např. obr. 9:4.4). Pro méně invazivní redukci materiálu či unifikaci povrchu bylo použito laterálních stran rydel, zatímco k výrazné redukci materiálu, např. k vytvoření hrany prostředníku, bylo použito škrabadel nebo čepelí s retuší či s výraznými výštěpy hran (viz ořezávání). Škrabadla byla používána spíše na rovné povrchy, kde by účinnost laterální strany rydla nebyla dostatečná (Rigaud 1972).

IV. 7. Fáze finální úpravy Tato fáze se nesla ve znamení aplikace povrchových drážek, které měly pravděpodobně praktický význam. Ve studované kolekci byly zastoupeny tři typy drážek, přičemž jejich orientace, lokalizace a morfologie se liší v závislosti na jejich funkci. IV. 7. 1. Drážky na laterálních stranách prostředníku Povrchové drážky na laterálních stranách jednoho z nástrojů, jenž sloužil jako prostředník, mají profil tvaru písmene „U“ (obr. 4:2). K jejich vytvoření byla pravděpodobně použita distální hrana rydla. Vzhledem k přítomnosti striace na „dně“ drážek je možno konstatovat, že rydlová hrana byla postižena funkčními výštěpy. Dvojice šikmých vzestupných a sestupných drážek jsou přítomny po celé délce artefaktu. Intervaly a morfologie drážek se na obou stranách výrazně liší, vzdálenost mezi dvěma drážkami jedné dvojice je 2,5–3 mm, délka drážek se pohybuje v rozmezí 10,2–10,5 mm. Na některých drážkách lze pozorovat změnu úhlu pracovního nástroje, přičemž změnou pracovního úhlu došlo ke změně funkčních částí nástroje a do kontaktu s materiálem se dostal triedrický vrchol rydla, laterální a rydlová hrana. Drážky na levé straně nástroje jsou méně unifikovány než drážky vytvořené na straně pravé. Pracovní nástroj byl k materiálu přikládán mírně asymetricky. Zcela homogenní nebylo ani vedení drážek při jejich aplikaci. Pro zjednodušení by se dalo říci, že až na výjimku byly sestupné drážky vytvářeny od horní strany nástroje, tedy vrstvy kompakty, směrem k spodní straně nástroje, tedy vrstvě spongiózy a drážky vzestupné od spodní strany směrem ke straně horní. Směr vedení drážky dokládají jak typické stopy na začátku a konci drážek, tak narušení vláken materiálu. Drážky na laterálních stranách prostředníků jsou některými autory (Allain – Rigaud 1986) považovány za funkční. Šikmo orientované relativně hluboké drážky by měly sloužit k lepší přilnavosti k ruce. Zcela vyloučit ovšem nelze ani jejich estetický a symbolický význam. IV. 7. 2. Zářezy na bázi hrotu Funkční význam je také přisuzován zářezům na bázi hrotů, které jsou spojovány se zvýšením přilnavosti báze hrotů k násadě. Ve studovaném materiálu byly nalezeny dvě takto upravené dlátovité báze. V jednom případě se jedná o záměrně oddělenou bázi hrotu, na které jsou zářezy orientovány šikmo (v některých případech téměř příčně) vzestupně a sestupně a tvoří tedy velmi hustou mřížku relativně hlu-

119



bokých zářezů (obr. 5:1.4). Přestože jsou zářezy výrazně zaneseny a jejich morfologie je hůře čitelná, zdá se, že mohly být vytvořeny neretušovanou čepelí, úštěpem nebo triedrickým vrcholem rydla. V druhém případě jsou zářezy na bázi hrotu, který byl recyklován jako prostředník, silně ohlazeny dalším použitím artefaktu (obr. 2:2.2). Opět se jedná o šikmé zářezy, které měly původně patrně vzestupný směr. Experimentálně bylo zjištěno, že zářezy zvyšují adhezi v závislosti na jejich orientaci, přičemž největší účinnosti dosahují zářezy příčné, zatímco podélné zářezy svoji účinnost ztrácí (Allain – Rigaud 1986). Přítomnost zářezů také implikuje použití adhesivní látky. Na základě experimentů bylo totiž zjištěno, že šikmé zářezy na bázi jsou bez přítomnosti adhesivní směsi téměř nefunkční (Allain – Rigaud 1986). Na možný účinek okru v tomto smyslu upozornil J. Allain, a to po nálezu žlutého okru na bázi hrotu a uvnitř klínovitého rozštípnutí baget (Allain 1957). Jeho hypotéza byla testována sérií experimentů, přičemž jako adhesivní látka byla použita směs včelího vosku, pryskyřice a žlutého okru (Allain – Rigaud 1989). A. Allain a A. Rigaud došli k závěru, že okr má funkci jakéhosi pojiva zbylých dvou komponent, vosk s pryskyřicí se bez něj totiž špatně mísí a navíc se směs během chladnutí rozpadá (Allain – Rigaud 1986). Na obou studovaných bázích byly identifikovány stopy okru. V případě oddělené báze jsou zářezy vyplněny nečistotami, nelze ovšem s jistotou říci, zda jsou tyto nečistoty pozůstatkem původní adhesivní směsi. Tato hypotéza si vyžádá další analýzy. IV. 7. 3. Podélné drážky na dorzální straně hrotu Podélná orientace drážek je pro mediální části hrotů typická a úmyslná, protože podélné zářezy neovlivňují aerodynamiku hrotu a na rozdíl od drážek příčných nemohou mít vliv na funkční zlomení projektilu (Allain – Rigaud 1986). Na zkoumané lokalitě byl nalezen mediální fragment hrotu, na jehož dorzální straně byly vytvořeny dvě dvojice podélných drážek (obr. 2:1.2). Drážky jsou paralelní a dvojice jsou od sebe vzdáleny 5 mm. Přestože je povrch částečně poškozen zvětráváním, lze konstatovat, že pohyb při aplikaci drážek byl veden směrem od báze k distální části hrotu, a to pravděpodobně triedrickým vrcholem rydla. Drážky mohly sloužit k odtoku krve (jejich velikost je ovšem velmi malá), případně mohly nést jed (Allain – Rigaud 1986). Vyloučit nelze ani jejich symbolický či estetický význam.

ovšem vyloučit nelze ani jeho funkčnost ve smyslu zabránění vypadnutí hrotu z kořisti. Basreliéf byl také vytvořen ještě na dalším artefaktu. Na něm byla podélným strouháním – škrábáním plošně odstraněna silná vrstva kompakty, přičemž zůstala zachována 6,5–5,2 mm široká faseta z kompakty, z obou stran ohraničená drážkami (obr. 6:1). Význam tohoto jednání, stejně jako funkce artefaktu, není známa. IV. 8. Reparace Všechny nalezené artefakty z jeskyně Balcarky vykazují vysoký stupeň opotřebení a v několika případech byly dokonce opravovány. Mimo klasického ostření „šídel“ docházelo pravděpodobně také k opravám a recyklaci poškozených hrotů. Techniky a procesy v kontextu použitých nástrojů A – broušení Broušení sloužilo k plošné redukci suroviny za účelem vytvoření ostrého funkčního vrcholu „šídel“. Artefakty byly broušeny v podélném a šikmém směru (obr. 1:1.2; 1:3.2; 1:2.2), a to o pasivní abradér s heterogenní velikostí zrn, pravděpodobně pískovec. „Šídla“ byla při broušení postupně otáčena, díky čemuž na jejich obvodu vznikly drobné fasety. B – proces příčného dělení materiálu pomocí hrany rydla Tento proces spočívá v kombinaci dvou technik: strouhání – škrábání či ořezávání a lámání. Na zkoumané lokalitě byl využíván zejména k reparaci poškozených hrotů (obr. 5.1.1–2). Materiál byl primárně škrábán nebo ořezáván laterální hranou rydla, přičemž pracovní nástroj byl držen podobně jako kapesní nůž při ořezávání. Orientace práce byla v souladu s orientací vláken paroží a vznikl tak povrch vykazující typické stopy škrábání nebo ořezávání. V místě požadovaného rozdělení byla ovšem změněna orientace ostří nástroje. Zatímco při cestě směrem k místu rozdělení bylo cílem vytvořit zahloubení a ostří tedy směřovalo dolů, při cestě od místa rozdělení směřovalo ostří směrem nahoru. V okamžiku změny orientace ostří začal nástroj pracovat proti orientaci vláken v paroží, což mělo za následek vytvoření schodovitých odskoků (jako kdybychom hladili psa proti srsti – Rigaud 2007). V jeskyni Balcarce byla nalezena jak část se „schodovitými“ odskoky, tak i část, která byla redukována ořezáváním. Materiál byl většinou opracováván bilaterálně, tedy jak z horní, tak i ze spodní strany. Rozdělení bylo dokončeno zlomením.

IV. 7. 4. Basreliéf Na dorzální straně mezi dvojicí drážek na výše zmíněném mediálním fragmentu hrotu byly řezáním vytvořeny dva šikmé basreliéfy kosodélníků (obr. 2:1.2). Plastičnosti bylo docíleno odstraněním materiálu pouze v nejbližším okolí kosodélníků, přičemž homogenita povrchu, která je zásadní pro aerodynamiku hrotu zůstala zachována a riziko zlomení bylo tedy minimalizováno. Význam basreliéfu mohl být ryze estetický,

C – proces příčného dělení materiálu drážkováním a následným zlomením Také tento proces byl použit k délkové redukci pravděpodobně poškozeného artefaktu s cílem jeho reparace. Z jedné strany byl materiál redukován příčným drážkováním (obr. 5:3.2), ze strany druhé hrubým ořezáváním (obr. 5:3.1). Drážky mají tvar písmene „V“ a byly tedy vytvořeny laterální hranou rydla a triedtrickým vrcholem. Následovalo zlomení, a to

120



pravděpodobně prudkým úderem, přičemž dělený materiál byl umístěn na podložce. V. TYPOLOGICKO – FUNKČNÍ ANALÝZA Typologické složení studované kolekce vypovídá o funkci lokality. Dominují fragmenty hrotů a nástroje (prostředníky), které s největší pravděpodobností sloužily k výrobě hrotů nových, což jednoznačně implikuje spojení lokality s lovem. Předměty spojené s „domácími“ činnostmi, jako je opracování kůže apod., nalezeny nebyly. Výjimkou jsou pouze „šídla“ a případně také polotovary jehel, ovšem tyto nástroje byly pro přežití lovců stejně zásadní jako samotné hroty (viz níže). „Technický“ stav nalezených artefaktů je až na výjimky velmi špatný. Jedná se o artefakty silně poškozené či opotřebované a dále nefunkční. Nalezené artefakty typologicky nijak nevybočují z rámce klasických magdalénských typů. V. 1. Nástroje se zašpičatělou distální částí ve smyslu „šídel“ Na lokalitě byly nalezeny dva nástroje se zašpičatělou distální částí, které byly původně využívány ve smyslu bodců či šídel. Nástroje se zachovaly v kompletní podobě a na základě jejich morfologie je možno říci, že se jedná o artefakty vyrobené postupným podélným dělením sobích metapodií. V jednom případě bylo dokonce možno determinovat anatomickou provenienci suroviny. Bázi artefaktu tvoří dorsomediální část proximálního konce sobího metakarpu (obr. 1:1). Kost byla rozdělena v ose dorzálního a palmárního cévního žlabu a následně v ose od oválné tihové jamky (fossa sinovialis) a hlubokého žlabu, který se do karpální kloubní plochy zařezává z palmární strany a slouží k odstupu karpometakarpálního vazu. Po typologické stránce je tedy možno tyto nástroje řadit do kategorie „šídel“ vyrobených z podélných třísek dlouhých kostí, respektive z podélně rozdělených metapodií přežvýkavců (Camps-Fabrer 1990). Velikostně jsou oba nástroje velmi malé (o délce 35 mm a 41 mm), což je ovšem způsobeno vysokým stupněm opotřebení a opakovanými reparacemi. O dlouhodobém či velmi intenzivním použití svědčí morfologie jejich distální části. Artefakty byly opakovaně přiostřovány, a to šikmým broušením distální části, což mělo za následek jejich výraznou délkovou redukci (obr. 1:2.2). Osudy obou nástrojů byly ovšem po posledním naostření rozdílné. Jedno ze „šídel“ bylo i po reparaci intenzivně používáno. Apex je výrazně otupený a částečně oploštělý, na funkční části zcela chybí výrobní stopy (obr. 1:1.1). Funkční analýzou bylo zjištěno, že nástroj byl s největší pravděpodobností v kontaktu s vyčiněnou kůží. Vzhledem k výrazné délkové redukci a tedy funkční degradaci artefaktu se patrně jedná o nástroj odvrhnutý. Naopak druhé šídlo již nebylo po posledním broušení intenzivněji používáno (obr. 1:2.1) a nebylo tedy možno s jistotou určit kontaktní materiál. Jako „šídlo“ sloužil pravděpodobně také blíže neurčený fragment kosti s částečně zašpičatělou distální částí, jehož

funkční vrchol vykazuje vyhlazené odštěpky (obr. 1:3). Kontaktní materiál se bohužel nepodařilo určit. Na první pohled by se mohlo zdát, že „šídla“, tedy v jistém smyslu nástroje „ženské“, funkčně zcela nezapadají do studovaného souboru. Opak je ovšem pravdou. „Šídla“ byla bezpochyby v teplotně nepříliš příznivých podmínkách posledního glaciálu nástroji nezbytnými pro každodenní přežití, a to ve smyslu opravy poškozených oděvů. „Pokud nemůže být během výpravy poškozený oděv opraven, aby spolehlivě chránil proti zimě, může to mít fatální následky“ (Freuchen 1961, 44). V. 2. Nástroje se zašpičatělou distální částí ve smyslu hrotů Artefakty byly jako projektily označeny na základě morfometrických charakteristik a funkčního poškození. Jako formální hroty, respektive jejich fragmenty, byly označeny pouze 4 předměty. Jedná se o jeden distální fragment, dva fragmenty mediální části a jednu záměrně oddělenou bázi. Další dva artefakty byly označeny jako pravděpodobné hroty či mezičlánky násad (viz níže). Všechny předměty byly vyrobeny z paroží. Distální fragment subkulatého průřezu, dlouhý 37,3 mm, vykazuje typické poškození apexu i původní mediální části (obr. 3:1). Na apexu jsou patrné výštěpy třetího stupně (enlèvements) a výrazné stopy rozdrcení, které na distálním vrcholu vznikají nárazem nebo silným tlakem. Stranová deformace apexu dále ukazuje na šikmou orientaci nástroje během kontaktu s materiálem. Na základě zcela minimálního funkčního ohlazení apexu a naopak dobře zachovalým výrobním stopám je pravděpodobné, že k poškození vrcholu došlo při využití artefaktu jako projektilu. Této funkci nasvědčuje i poškození na opačném konci nástroje. Jedná se distální klínovitou frakturu se sekundární hranou. Tento typ zlomení je pro hroty z paroží typický (Stodiek 1993). Distální fragment projektilu se mohl na lokalitu dostat přímo v těle uloveného zvířete. Je zřejmé, že ke zlomení došlo během funkce nástroje. Distální konec tak pravděpodobně zůstal po zasažení kořisti zaklíněn v těle, zatímco zbytek projektilu po odlomení samovolně vypadl nebo byl vytažen. Distální fragment byl pak pravděpodobně z těla poraženého zvířete vytažen během některé fáze bourání, které proběhlo přímo na lokalitě. Typické funkční poškození vykazuje také další projektil, respektive fragment mediální části. Jeho celková délka činí 87 mm, maximální šířka je 15 mm a tloušťka 8,5 mm. Fragment má oválný průřez, dorzální strana je tvořena vrstvou kompakty, strana ventrální vrstvou spongiózy (obr. 2:1). Po obou stranách dorzální strany byly vytvořeny dvě dvojice drážek, přičemž délka nejdelší z nich (63 mm) není zachována celá, neboť byla redukována odlomením distální části hrotu. Projektil byl postižen dvěma frakturami, a to apikální a bazální části (obr. 2:1.1; 2:1.3). Takovéto poškození je na základě experimentů spojováno s nárazem hrotu do tvrdé překážky pod šikmým úhlem (Pétillon – Letourneux 2003; Pétillon 2006; Horusitzky 2008). Fraktura distální části byla na základě makroskopické analýzy vyhodnocena jako rozdrcená klínovitá fraktura („fracture en languette écrasée“ – Pétillon 2006).

121



Mechanismus vzniku tohoto typu fraktury je vysvětlován následovně: po nárazu do tvrdé překážky dojde k odlomení distální části, vyvolaný odpor ovšem nestačí k úplnému zastavení projektilu, který pokračuje po své trajektorii, dokud odlomený konec mediální části nenarazí do kosti, což má za následek jeho deformaci (Arndt – Newcomer 1986; Stodiek 1993). Tento typ fraktury je podle C. A. Bergmana (1987) typický pro hroty z paroží. Během nárazu došlo také k poškození proximediální části, což se projevilo klínovitou frakturou. O současném vzniku obou fraktur svědčí jejich shodná orientace (osobní sdělení J.M. Pétillon). Vzhledem k charakteru poškození je pravděpodobné, že se tento fragment dostal na lokalitu upevněný v dřevěné násadě. Je pravděpodobné, že dřevěné násady byly v té době ceněny a po poškození hrotů zřejmě reutilizovány. Báze hrotů či mezičlánků byly ovšem do násad pevně připevňovány a jejich vyjmutí, a to i po zlomení, nebylo zrovna nejjednodušší (Allain – Rigaud 1986). Následkem nárazu do tvrdé překážky došlo také k poškození dalšího nalezeného fragmentu projektilu (obr. 3:2). Jedná se o mediální fragment postižený distální klínovitou frakturou se sekundární hranou (obr. 3:2.1), která pravděpodobně vznikla roztříštěním distální části na několik kousků v okamžiku dopadu (Stodiek 1993; Pétillon 2006). Fragment je dále poškozen funkční frakturou mediální části. K poškození mediální části většinou dochází při ne zcela zdařilé ráně, například pokud je cíl zasažen pod špatným úhlem atd. (Pétillon 2006). Jean-Marc Pétillon se experimentálně věnoval problematice rozlišení poškození projektilů vystřelených lukem a vrhačem. Zatímco distální části projektilů vystřelených z luku vykazují poškození ve formě rozdrcení, částečného zakulacení a roztříštění, pro projektily vržené propulséry jsou typické klínovité fraktury. Rozdílný charakter poškození spojuje s velikostí a hmotou konkrétního typu artefaktu (Pétillon 2006). Hroty nalezené v jeskyni Balcarce byly zjevně všechny postiženy různými typy klínovitých fraktur. Nejedná se tedy pravděpodobně ani o projektily šípů a vzhledem k charakteru poškození zřejmě ani o hroty kopí. Nalezené projektily tedy byly zřejmě využívány jako hroty oštěpů, otázkou ovšem je, zda byly vrhány ručně nebo za použití vrhačů, neboť na území Moravského krasu nebyly žádné takovéto artefakty nalezeny. Hrotu nebo mezičlánku původně také patřila oddělená báze dlátovité formy (obr. 5:1). Báze má bikonkávní průřez, laterální strany jsou konvexně vypouklé, což ukazuje na původní oválnou morfologii mediální části hrotu či mezičlánku. Na horní straně, která odpovídá vrstvě kompakty, jsou adhezní zářezy ve formě šikmé nepravidelné mřížky. Na spodní straně byly primárně vytvořeny šikmé sestupné zářezy, které byly následně obnoveny a doplněny zářezy vzestupnými, opět tedy vznikla mřížka (obr. 5:1.3–4). Zářezy sestupné byly vytvořeny jiným nástrojem než zářezy vzestupné. Maximální délka této báze je 51 mm, šířka 14,5 mm a tloušťka 11 mm. Přestože by mohly rozměry předmětu ukazovat také na funkci prostředníku (Defarges et al. 1977; Provenzano 1998; Legrand 2000), morfologie mluví jednoznačně ve 5

prospěch hrotu, případně mezičlánku hrotu. Hroty s bázemi podobné velikosti pochází např. z jeskyně Isturitz a jsou řazeny do skupiny „velkých hrotů s dlátovitou bází“, jejichž celková délka se pohybovala v rozmezí 120 až 150 mm (Pétillon 2006). Báze byla od zbytku artefaktu záměrně oddělena. Důvod oddělení je možno hledat v již zmiňovaném použití adhesivní směsi pro připevnění báze do násady. Některé směsi jsou totiž tak trvalé, že v případě poškození násady či hrotu (mezičlánku) je v rámci reparace nutno oddělit bázi i s násadou (Allain – Rigaud 1986). Pravděpodobně tedy došlo k poškození násady a báze byla oddělena s cílem reutilizovat hrot (či mezičlánek). V. 3. Nástroje s hranou Mezi nástroji, které vykazují stopy funkce ve smyslu prostředníků, je zjevná dominance masivních baget. Z tohoto rámce se vymyká poněkud gracilnější dvoulící prostředník (obr. 2:2), o jehož využití jako prostředníku není pochyb, nicméně nelze vyloučit ani jeho primární použití jako hrotu s dlátovitou bází. Nástroj je dlouhý 117 mm, na proximálním konci5 dosahuje šířky 13 mm a tloušťky 8,5 mm, maximální šířka distální části je 17 mm. Laterální strany nástroje mírně sbíhají proximálním směrem. Průřez proximální a mediální částí je oválný. Distální část je v průřezu spíše plochá až mírně konvexní. Distální hrana je silně funkčně poškozena (obr. 2:2.3) a stranově deformována, nicméně se zdá, že původní hrana byla rovná, případně mírně konvexně vypouklá. V distální části jsou na horní straně viditelné velmi jemné ohlazené šikmé vzestupné rýhy, které jsou směrem k distální hraně zcela překryty funkčním ohlazením (obr. 2:2.2). Charakter poškození proximální části nástroje vypovídá o orientaci nástroje k opracovávanému materiálu a typu použitého otloukače (Legrand 2005). Vzhledem k mírné unilateralitě deformace se zdá, že nástroj byl při práci orientován mírně šikmo. Přítomnost miskovitých prohlubní, vydutí a posun vláken ukazuje spíše na použití tvrdého otloukače (obr. 2:2.1). Typické funkční poškození vykazuje také distální část nástroje. Jedná se o otupení, ohlazení a výštěpy různého rozsahu a morfologie (obr. 2:2.3–4). Na distální hraně jsou přítomny jak drobné šupinky, výštěpy středních velikostí, tak i výtluky velkých rozměrů. Ohlazení je výraznější na horní straně a sahá do vzdálenosti 30 mm od hrany. Hrana byla funkčně deformována do asymetrické formy, což ukazuje na držení předmětu mírně zešikma. Toto je v souladu s informacemi zjištěnými analýzou proximální části. Stupeň otupení odpovídá středně vyvinutému. Přestože byla distální část podrobena mikroskopické analýze při zvětšeních 100–200×, kontaktní materiál se nepodařilo s jistotou určit. Nicméně vzhledem k charakteru stop klínování na matricích nalezených na lokalitě se jako nejpravděpodobnější kontaktní materiál jeví paroží jelenovitých. Není pochyb, že tento nástroj sloužil jako prostředník, nicméně otázkou zůstává, zda jde o prostředník vytvořený s primárním záměrem nebo o recyklovaný hrot. Otázkou recykla-

Popis orientace nástroje vychází z jeho funkce jako dláta.

122



ce hrotů s dlátovitou bází na tzv. dvoulící bagety (Provenzano 1998) se zabýval již v sedmdesátých letech R. Deffarges (Deffarges et al. 1974; 1977) v rámci studia mladomagdalénské kolekce z abri Morin. Nástroj z Balcarky vykazuje jak prvky typické pro masivní hroty či mezičlánky, tak charakteristiky prostředníku vytvořeného primárním záměrem. Zatímco morfologie proximální, mediální i distální části, stejně jako konvergence hran proximálním směrem vypovídají ve prospěch prvé možnosti, morfologie hrany a rozměry distální části svědčí spíše pro možnost druhou. Významnou roli hraje dále přítomnost okru a rýh na artefaktu. Okr nemusel v tomto případě sloužit jako součást adhesivní směsi, ale vzhledem k jeho schopnosti vysoušet mohl napomáhat lepší přilnavosti k ruce (Pétillon 2006). Rýhy na horní straně báze jsou ovšem jednoznačně spojovány s recyklovanými hroty (Deffarges et al. 1977; Allain – Rigaud 1986). Ani po pečlivé analýze tedy není možno jednoznačně říci, zda se primárně jednalo o hrot či nikoli. Jako prostředník sloužila také bageta subkvadratického průřezu dlouhá 121 mm, široká 14,5 mm a silná 16 mm (obr. 4:2). Nástroj dosahoval původně větší délky, o čemž svědčí drážky na laterálních stranách, které jsou uspořádány do sestupných a vzestupných dvojic. J. Allain a A. Rigaud se domnívají, že hluboké zářezy na prostřednících měly funkční význam a sloužily k lepší přilnavosti při držení v ruce (Allain – Rigaud 1986). Na distální hraně jsou patrné velké výštěpy, rozdrcení a částečně také ohlazení. V distální části, která má formu jednolícího klínu, je také patrné hrubé ořezávání, které bylo pravděpodobně využito k reparaci funkční hrany. Proximální konec vykazuje typické stopy deformace po úderech tvrdým otloukačem. Charakter funkčních stop na obou koncích nástroje jednoznačně ukazuje na funkci prostředníku, přičemž konkrétní kontaktní materiál se nepodařilo určit. Poškození typické pro nástroj využívaný jako prostředník nese také další parohová bageta, tentokrát ovšem suboválného průřezu (obr. 4:1). Distální část bagety byla do dvoulící hrany upravena tesáním z jedné strany a ořezáváním ze strany druhé. Konvexní distální hrana je postižena výštěpy středních a velkých rozměrů a silně rozdrcena, což svědčí o kontaktu s tvrdým materiálem. Proximální část byla záměrně oddělena vrubováním a následným zlomením, žádné funkční stopy zde tedy nebyly nalezeny. Jako prostředník pravděpodobně také sloužil další nalezený artefakt (obr. 5:3). Jedná se o fragment dlátovité formy (délka 51 mm, šířka 16 mm a tloušťka 10 mm), jenž byl od zbytku původního artefaktu záměrně oddělen, podobně jako výše zmíněná báze hrotu či mezičlánku. K vytvoření dvoulící hrany bylo použito podélného ořezávání (obr. 5:3.3–4), přičemž každá strana byla opracovávána jiným nástrojem. Laterální strany jsou na konci rozšířeny do zaoblených „schodků“ (obr. 5:3.5–6). Distální hrana je poškozena výštěpy malých a středních rozměrů a mírně rozdrcena. Hrana je asymetricky deformována, což ukazuje na šikmou orientaci nástroje při práci. Opačný konec fragmentu nevykazuje žádné funkční poškození, patrné jsou pouze stopy úmyslného oddělení, a to kombinací příčného drážkování, ořezávání a zlomení (obr. 5:3.1–2).

Dlátovitou úpravu distální části má také další fragment nástroje (obr. 5:2), který původně pravděpodobně sloužil jako prostředník. Jedná se o parohovou bagetu, jejíž jeden konec byl do dvoulící hrany upraven podélným ořezáváním vrstvy kompakty (obr. 5:2.1). Distální hrana je poškozena výraznými výštěpy, v některých místech je patrné stlačení kompakty, případně mírné ohlazení. Druhý konec fragmentu je odlomen, přičemž k odlomení s největší pravděpodobnosti došlo během funkce nástroje jako prostředníku. Morfologie lomu plně odpovídá funkčnímu lomu prostředníků, který byl popsán A. Rigaudem (2001). Různé Do této kategorie byly zařazeny 4 artefakty, jejichž význam je nejasný. Stopy výrobní modifikace (podélné škrábání), ale patrně také funkčního opotřebení byly pozorovány na fragmentu loketní kosti bovida (obr. 6:2). Jedná se o kost staršího jedince, která byla již pevně spojena s kostí vřetenní. Tvar předmětu odpovídá přibližně původní morfologii kosti, přičemž původní bodcovitý výběžek byl částečně redukován a vznikl tak zakulacený konec, který je silně ohlazený. Ohlazení vzniklo pravděpodobně během funkce nástroje. Zaoblený a ohlazený konec má také další artefakt, jehož funkce zůstává neobjasněna. Jedná se o typickou bagetu půlkruhového průřezu, tedy formu extrahovanou z parohové matrice (obr. 8:3). Zaoblený konec vykazuje mimo ohlazení také rozdrcení ve formě stlačených vláken paroží, které pravděpodobně vzniklo stálým tlakem. Opačný konec bagety nese známky tesání a zlomení. Není vyloučeno, že byl tento předmět používán ke štípání tlakem, tedy jako tlakový odštěpovač (viz např. Alix – Pelegrin – Deloge 1995). Z paroží byl vyroben také další předmět neznámé funkce (obr. 6:1). Na parohu střední velikosti byly nejprve vytvořeny ve vzdálenosti 6 mm dvě drážky (do hloubky cca 1 mm). Paroh byl poté plošně strouhán-škrábán s cílem odstranit vrstvu kompakty, vynechán byl pouze tenký pruh mezi dvěmi drážkami. Následně byl paroh podélně rozdělen klínováním. Podélným ořezáváním zejména strany s pruhem kompakty ohraničeným drážkami byla vytvořena dvoulící hrana. „Distální část“? byla pravděpodobně během funkce silně poškozena a část jí chybí. Spodní strana je částečně ohlazena. Opačný konec byl redukován částečným nařezáním a následným zlomením. Použití artefaktu jako prostředníku je nepravděpodobné vzhledem k faktu, že dvoulící hrana byla tvořena převážně spongiózou. Poslední artefakt byl bohužel recentně poškozen. Jedná se o oboustranně zahrocený nástroj vyrobený z kompakty i spongiózy paroží (obr. 6:3). V mediální části je opatřen třemi žlábky: první je situován uprostřed artefaktu, na pravé straně a na levé straně se pak symetricky na obou stranách centrálního žlábku nacházejí další dva (obr. 6:3.2). V mediální části má předmět více či méně oválný průřez, směrem k zašpičatění je průřez téměř kulatý. Horní strana odpovídá vrstvě kompakty, spodní stranu tvoří velmi ohlazená spongióza. Laterální strany nesou stopy drážkování a následného podélného škrábání a jsou též ohlazeny (obr. 6:3.1). Stopy škrábání jsou nejvíce patrné v místech, kde artefakt získává kulatý průřez, tedy

123



v oblasti zašpičatění. Apex je asymetricky otupen a mírně rozdrcen, nese tedy známky funkčního poškození (obr. 6:3.3), nicméně vzhledem k tomu, že drážka, která sloužila k extrakci bagety z parohové matrice, je v celé zašpičatělé části nástroje velmi výrazná a nejeví žádné známky ohlazení (obr. 6:3.4), nástroj pravděpodobně neplnil perforační funkci. Po morfologické stránce tento předmět připomíná primitivní háčky na ryby, které byly oboustranně zašpičatělé se žlábkem či zářezem uprostřed, který sloužil k připevnění k vlasci. Na rozdíl od klasického zahnutého háčku, který se zachytává rybě uvnitř úst, primitivní háček musela ryba celý spolknout, aby se jí zachytil v krku nebo žaludku. Z toho důvodu také tyto háčky dosahují maximální velikosti pouze 84 mm (Averbouh – Cleyet-Merle 1995), zatímco nalezený artefakt je i po odlomení jedné části dlouhý 122 mm, přičemž původně mohl měřit dokonce více než 130 mm. Využití tohoto nástroje jako háčku na ryby je tedy spíše nepravděpodobné. Oboustranně zašpičatělé nástroje, v mediální části oploštělé, byly také využívány jako projektily (Delporte – Mons 1988). S touto funkcí spojoval studovaný artefakt již J. Knies, který zvlnění mediální části zdůvodňuje snadnějším odtokem krve z rány (Knies 1900). Vzhledem k charakteru poškození zahrocené části nelze tuto možnost jednoznačně vyloučit. VI. PROSTOROVÁ ANALÝZA Díky pečlivým záznamům J. Kniese bylo možno v několika případech rekonstruovat nálezovou situaci studovaných artefaktů. V tomto smyslu je velmi zajímavé rozložení artefaktů v okolí ohniště č. 1 (obr. 12), kde byl jen několik centimetrů od parohové matrice nalezen prostředník a kamenné otloukače. Celá situace je tím zajímavější, že na matrici byly pozorovány stopy klínování, které velikostně odpovídají poškozené distální části prostředníku. Proximální konec tohoto nástroje navíc nese stopy úderů tvrdého otloukače. V blízkosti ohniště byla dále nalezena parohová bageta v distální části ořezáváním a tesáním upravená do dvoulící hrany. J. Knies ve své zprávě zmiňuje přítomnost „několika pazourkových nožíků a pěkného škrabadla“ (Knies 1900, 13). Je tedy možné, že k ořezávání bagety bylo použito právě těchto nástrojů. V okolí druhého ohniště (obr. 12) byly nalezeny tříštěné sobí kosti a „přeražené parohové větve sobí“ (Knies 1900, 15). Z parohových artefaktů pak fragmenty hrotů, jmenovitě distální fragment, záměrně oddělená dlátovitá báze, dále prostředník (recyklovaný hrot?), oboustranně zašpičatělý nástroj a menší fragment bagety. Z okolí třetího ohniště pochází mimo roztříštěných sobích kostí také dva mediální fragmenty hrotů, polotovar jehly a odpad po výrobě kostěných jehel. Ten

byl nalezen také v okolí ohniště č. 4 společně se dvěma nástroji, které pravděpodobně sloužily jako prostředníky. V blízkosti ohniště byly také nalezeny sobí čelisti a „zlomky řezaných parohů“ (Knies 1900, 17). Zpracování paroží dokládá také např. tzv. triangulární odpad. VII. ZÁVĚR Jeskyně Balcarka skýtala díky své poloze v Suchém žlebu relativně dobré podmínky, a to i v nepříliš příznivém období posledního glaciálu. Magdalénské osídlení bylo koncentrováno v prostorách horního vchodu, který je orientován na sever. V okolí několika ohnišť byly mimo výše zmíněných artefaktů z kostí a paroží nalezeny také pozůstatky fauny, kolekce kamenné industrie a zlomek lidské čelisti a zub. Charakter studované kolekce jednoznačně ukazuje na funkci lokality. O loveckých aktivitách svědčí zejména funkčně poškozené hroty. Do jeskyně se dostaly jak distální fragmenty projektilů, a to pravděpodobně přímo v těle ulovených zvířat, tak i fragment mediální, který mohl být přinesen v násadě s cílem její reutilizace. Parohové hroty také vykazují funkční poškození, a to zejména ve formě klínovitých fraktur, které je charakteristické pro hroty oštěpů. V jeskyni také probíhala reparace hrotů, což dokládá záměrně oddělená dlátovitá báze, která se pravděpodobně na lokalitu dostala po poškození násady. Některé již neopravitelné hroty byly jak se zdá recyklovány a využity jako prostředníky. Nevratně poškozené hroty byly nahrazovány výrobou nových projektilů přímo na místě. Zcela dominantním výrobním procesem bylo dvojité drážkování, které sloužilo k extrakci baget s cílem výroby parohových hrotů, ale také kostěných jehel. V tomto smyslu je proto překvapivé nízké zastoupení rydel v kolekci kamenné štípané industrie (viz kap. 9). Závěrem je tedy možno říci, že lokalita s největší pravděpodobností sloužila jako lovecká stanice, na které magdalénští lovci mimo zpracování ulovených kusů také vyráběli a reparovali své zbraně. PODĚKOVÁNÍ Studie vznikla za podpory grantu GA AV ČR KJB 800010701. Ráda bych také poděkovala doc. K. Valochovi za laskavé poskytnutí materiálu, Z. Nerudové za věcné korektury textu, N. Goutas za konzultace týkající se technologie výroby, A. Legrandové za konzultace trasologické, J.-M.Pétillonovi za jeho poznámky k funkčnímu poškození hrotů a v neposlední řadě také I. Sidéra za přístup do mikroskopické laboratoře v Maison René Ginouves a mnohem víc než to…

124



SUMMARY Balcarka cave is situated in northern part of Moravian Karst. Studied collection originate from excavations conducted by J. Knies between 1898–1900. The Magdalenian settlement was situated in the area of “Upper entrance” where in the vicinity of 6 fireplaces, which were surrounded by large hewn stones, collection of animal remains, lithics (dominated by scrapers, burins, fine borers, backed blades – saws), industry of hard animal tissues and human remains (fragment of cranium and 2 incisive teeth) were discovered. The character of the studied collection indicates the function of the site. Antler projectile points with typical damage bear the evidence of hunting. Damaged points were compensated by the manufacture of new ones right in the cave, perhaps right from the antler of slaughtered animals. Interesting is recyclation of damaged points on bevelled tools. Any “domesticated tools” such as hide processing artefacts were found within excavated area of the Upper entrance. Discovered were only very few entirely used “awls” from reindeer metapodial and supports deriving from the debitage of bone needles which presence can be explained by the great importance of such tools for everyday survival in cold climate of the last glacial in sence of reparation of damaged clothing: “It can be fatal, during a trip, if a torn garment cannot be repaired to protect against the cold...” (Freuchen 1961, 44). The manufacture is illustrated by represented components. Beside rejected artefacts also debris after preparation of the block (detached antler tines), matrices, triangular debris, “chute exploitable” (Le Dosseur after Goutas 2004), functional debris (e.g. broken projectile apex), reparations debris (detached projectile bases), supports (e.g. baguettes) and rough-outs were present. In the collection traces of typical techniques (wedging, breaking, “piochage”, whittling (see Rigaud 2007), scraping, “trait de silex” (see Rigaud 2007), grooving and abrasion) were identified. For the production of supports process of debitage based on extraction (le schéma de transformation par extraction – Averbouh 2000), namely process of extraction by double pararell longitudinal grooving (Goutas 2004) was used. Extracted were very long baguettes (from rose – part A, up to the beginning of corona – part C), utilized were ventro-medial parts. Grooving followed natural vascular grooves of antler, realized was toward the rose. Grooves have V-shape profile which indicate utilization of burin (Rigaud 1972, 2007). By microskopic analysis of grooves traces of functional damage of burin edge as well as sharpening or replacement of the working artefact. For subsequent bilateral wedging antler wedges 10–12 mm wide were used. Analysis also showed that wedges had rectangular section and slightly rounded distal end. As percussor hard material was used. For final extraction “piochage” and breakage or combination of both was employed.

HUNTING AND PROJECTILE POINTS Fragments of functionally broken distal and medial parts of projectile points were found. Use-wear analysis of distal parts indicates utilization of these points as “sagaies”. On apex damage in form of crushing was documented, which is typical for very violent impact (Pétillon 2006). Distal parts were cursed with “bevelled breaks”, “bevelled breaks with rounding” (Arndt – Newcomer 1986) and “bevelled breaks with secondary bevelment” (Pétillon 2006). These fragments probably get into cave in cadavers of slaughtered animals and because they were unrepairable they were rejected. By contrary, mesial, medio-proximal and proximal parts of points get into camp probably in shafts, which were probably valued at least as antler points. Proximal part of some points were intentionally detached. The reason can be seen in reparation of points. Double bevelled base was detached at point where the shaft probably ended. With regard to presence of oblique incisions furred by ochre utilization of some kind of mastic for better fixation of the point into hafting can be presumed (Allain – Rigaud 1986). The great disadvantage of some mastics is that the junction is definitive, thus it’s impossible to take away the base from the hafting. So once the shaft or foreshaft was severed the only way how to reutilize projectile point was to shorten it by cut off the base. On the basis of morphometrical attrirubutes and use-wear of proximal and distal end some artefacts were labeled as projectile points recycled on wedges. One of the indicators are oblique incisions, originally served for better adhesion, now smoothed by further utilization, bear the evidence of primary function. It seems that the character of the collection conforms the hypothesis, that the Upper entrance of the cave was used as a hunting field camp, where among others hunting weapons were repaired and complemented by manufacture of new ones. English by author

ZUSAMMENFASSUNG 1. EINFÜHRUNG Dank den Grabungen von Jan Knies wurden im Eingangbereich der Balcarka-Höhle Artefakte aus harten tierischen Geweben schon in den Jahren 1898–1900 geborgen. Die Artefakte wurden sowohl von taphonomischer als auch von osteologischer Sicht studiert. Verfolgt wurden besonders pre-buriale (biostratonomische und post-depositionelle) Prozesse, Aufmerksamkeit wurde aber auch post-burialen und postexcavationellen Prozessen gewidmet. Zur Analyse wurden klassische Arbeiten benutzt (z. B. Sutcliffe 1973; Binford 1978, 1981; Villa – Mahieu 1983; Olsen 1989; Lyman 1994 usw.).

2. MATERIAL UND METHODOLOGIE In Betracht der Dominanz der Rengeweihe als Rohstoff und ihren großen Informationspotential wurde diesem Industriebestandteil eine besondere Aufmerksamkeit gewidmet. Die archäozoologische Analyse der Geweihe stützt sich auf die bisher veröffentlichten Arbeiten

125



(Bouchud 1954a,b; 1966; Billamboz 1979; Spiess 1979; Averbouh 2000; Fontana 2000; Goutas 2004 usw.). Benutzt wurde auch eine Vergleichssammlung von Rengeweihen. Die osteologische Bestimmung der Knochenartefakte wurde nach üblichen Methoden vorgenommen (z. B. Christensen 2004). Die typologische Beschreibung stützt sich auf Begriffe, die von der „Commission de nomenclature sur l’industrie de l’os préhistorique“ gebildet wuden (vergl. Zelinková – Lázničková-Galetová 2007). Ferner wurden zu diesem Thema folgende Arbeiten berücksichtigt : H. Camps-Fabrer (1977), M. Patou-Mathis (1985), P. McComb (1989), A. Billamboz (1979), A. Averbouh (2000, 2001; Averbouh – Provenzano 1999), N. Goutas (2004) und A. Rigaud (2007). Die makro- und mikroskopische Funktionsanalyse von Geräten wurde nach den bereits klassischen Arbeiten über die Methodologie und Terminologie durchgeführt (Semenov 1964; Stordeur 1983; Peltier 1986; Peltier – Plisson 1986; Sidéra 1993; Christidou 1999; Maigrot 2003; Legrand 2005). Die eigene Analyse konnte mit dem freundlichen Einverständnis von Madame Isabelle Sidéra im Labor Maison René Ginouvés in Paris vorgenommen werden. Als Vergleichsmaterial hatte ich die umfangreiche Sammlung von Arbeits- und Produktionsspuren von Madamme Alexandra Legrand zur Verfügung, mit der ich auch meine Resultate konsultieren konnte. Die Produktions- und Artbeitsspuren wurden im Labor Maison René Ginouvés in Paris mittels eines stereoskopischen Mikroskops Nikon SHZ 1500, eines metallographischen Mikroskops Nikon Éclipse ME 600, einer Kamera AxioCam KS 300 und der Software AxioVision von der Firma Zeiss dokumentiert.

3. CHARAKTERISTIK DER KOLLEKTION Während der Grabungen von Jan Knies wurden etwa 60 St. modifizierter Knochen- und Geweihstücke gefunden. Sie wurden in vier Kategorien aufgeteilt: Geräte (Tab. 1), Halbfabrikate, Abfall und Rohstoff (Tab. 2). Mehrfach vertreten waren sog. Halbfabrikate artefizieller Form, Geweihbaguetten und Nadelrohformen.

4. TECHNOLOGISCH-ANATOMISCHE ANALYSE Zur Herstellug von Geweihgeräten wurde ausschließlich Rengeweih verwendet, wobei Geweihe des sog. mittleren und großen Moduls bevorzugt wurden. Bis auf Ausnahmen war das benutzte Geweih gut ossifiziert und, nach der Oberflächenstruktur zu schließen, bereits „ausgeschlagen“, also von besten mechanischen Eigenschaften. Für distal spitze Geräte mit einer Perforationsfunktion, wie Pfrieme, benutzte man vornehmlich Rentier-Metapodien. Die Geweihe wurden wohl meist als Abwurfstangen gesammelt, in einem Falle handelt es sich um einen von einem erbeuteten Tier stammenden Geweihrest mit einem Stück des Schädeldaches. Es ist ein Geweih des mittleren Moduls, also entweder eines Weibchens oder eines jungen Männchens. Erbeutet wurde es wahrscheinlich am Ende des Frühlings oder am Anfang des Sommers. Die Balcarka-Höhle kann man auf Grund des vorhandenen Inventars für eine Jagdstation betrachten, wo in beschränkter Menge Geschoßspitzen erzeugt wurden, um solche während der Jagd verlorene zu ersetzen. Man kann voraussetzen, dass die Herstellung innerhalb von kurzer Zeit stattgefunden haben musste, was darauf hinweisen könnte, dass die Geweihe auf irgendwelche Art aufgeweicht wurden. Verschiedene Möglichkeiten dieses Prozesses werden erwogen. Zur Segmentation der Geweihe hat man verschiedene technologische Vorgänge benutzt. Man hat die Geweihe entweder der Quere oder der Länge nach zerteilt. Nachgewiesen ist das Brechen mit Hilfe von Einkerbungen (Abb. 4.3) oder von Einschnitten (Abb. 6.1). Ebenfalls an Knochen kann man deutliche Schnittspuren beobachten (Abb. 9.2–4). Eine makroskopische Analyse der Striation erwies, dass kürzere Abschnitte am Knochen unter gleicher Neigung des Arbeitsgerätes und bei einer statischen Lage des bearbeiteten Materials geschnitten wurden, woduch eine Furche von ungleicher Tiefe entstand. Beim Schneiden längerer Abschnitte wurde jedoch der Knochen oder das Arbeitsgerät gedreht. Die Zerteilung der Länge nach diente zur Gewinnung von Geweihstäben oder von Rohformen für Nadeln aus Knochen mit Hilfe von Keilchen, die in eine dazu ausgehobene Furche eingetrieben wurden. Spuren nach diesen Keilchen sind sowohl an den Matrizen, als auch an den extrahierten Stäben zu sehen (Abb. 10, 11:1). An einigen Matrizen sind die Keilchen in regelmäßigen Abständen von etwa 12 mm angesetzt worden. Da bei dieser Tätigkeit die Striation in der Furche nicht beschädigt wurde, durften die Keilchen aus keinem härterem Material als das Geweih selbst bestanden haben, also höchstwahrscheinlich waren sie aus Geweih hergestellt. Die Tiefe und auch das Profil der Furchen waren von dem Zweck, dem sie dienen sollten, abhängig. Doppelte Furchen, die zur Extraktion von Stäben bestimmt waren, gingen tief durch die gesamte Kompakta (Abb. 10:1) und haben eine V-Form. Vermutlich wurden sie mit einem Flächenstichel durchgeführt, wobei seine Lateralseite (Abb. 4:5) das Material durch Schaben – Kratzen reduzierte. Dieser Prozess der Extraktion von Geweihstäben mit Hilfe dopelter Furchen und Keilchen (das sog. „Sticheln“; Feustel 1973, 133) wurde in der Balcarka-Höhle sowohl durch die Existenz von Matrizen als auch durch die daraus geformten Geräte belegt. Dieselbe Methode wurde auch an Knochen für die Erzeugung von „Nadeln“ angewandt. Ferner werden die Methoden der Geräteformung und ihre Spuren an den Funden aus der Balcarka-Höhle behandelt. Alle gefundenen Artefakte weisen einen hohen Grad an Abnützung auf, einige Spitzen wurden wahrscheinlich sogar repariert.

5. TYPOLOGISCHE FUNKTIONSANALYSE In dieser Kollektion dominieren Spitzenfragmente und Geweihstücke, die vermutlich zu ihrer Herstellung gedient haben, was eindeutig die Fundstelle als Jagdaufenthalt impliziert. Die einzigen Geräte, die mit „Hausarbeiten“ verbunden werden können, sind „Pfrieme“, gegebenenfalls noch Nadelrohformen. Es wurden zwei spitze Artefakte gefunden, die als Pfrieme oder Stecher gedient haben mochten, die aus längs geteilten Rentiermetapodien hergestellt wurden. Beide sind stark abgenützt und wiederholt repariert worden, was ihre Längenreduktion zur Folge hatte (Abb. 1:2.2). Ein Gerät wurde nach der Reparation noch intensiv benutzt, wahrscheinlich im Kontakt mit gegerbtem Leder (Abb. 1:1.1).

126



Als Geschoßspitzen wurden vier Artefakte bezeichnet: Ein distales Fragment, zwei mediale und eine absichtlich abgetrennte Basis. Weitere zwei Stücke werden als wahrscheinliche Geschoßspitzen oder als Mittelteile zum Schaft betrachtet. Alle sind aus Rengeweih. Einige weisen typische Funktionsbeschädigungen auf (Abb. 2:1; 2:1.1; 2:1.3; 3:2; 3:2.1). Von einer Geschoßspitze oder einem Mittelteil stammt auch eine abgebrochene beidseitig mit Einschnitten versehene Basis von meißelartiger Form (Abb. 5:1; 5:1.3–4). Geräte „mit einer Kante“, an denen Spuren einer Funktion als Mittelstücke (Meißel nach Feustel 1973, 58, Abb. 38) merkbar sind, wurden meist aus massiven Stäben gefertigt. Eine Ausnahme bildet ein graziler zweiseitiger Meißel (Abb. 2:2), über dessen Funktion kein Zweifel besteht, obwohl man seine ursprüngliche Nutzung als Geschoßspitze mit meißelartiger Basis nicht ausschließen kann. Die distale Kante ist funktionsbedingt stark beschädigt (Abb. 2:2.3) und geglättet (Abb. 2:2.2). Einem ähnlichen Zweck dienten auch zwei weitere Stäbchen (Abb. 4:1; 4:2) und wahrscheinlich noch zwei Bruchstücke von meißelartiger Form (Abb. 5:2; 5:2.1; 5:3; 5:3.3–6). Vier Artefakte konnten nicht genau klassifiziert werden. Spuren einer Produktionsmodifikation und offenbar auch einer funktionellen Abnützung sind an einem Bruchstück einer Bovidenulna (Abb. 6:2) sichtbar. Ein abgerundetes und geglättetes Ende besitzt auch ein Geweihstäbchen (Abb. 8:3), dessen Nutzung als Druckgerät nicht ausgeschlossen ist. Eine unbekannte Funktion hat ebenfalls das Geweihgerät auf Abb. 6:1. Das letzte Stück ist ein doppelspitziges Gerät von fast ovalem Querschnitt im mittleren Bereich; das eine Ende ist frisch beschädigt. Das Gerät diente vermutlich nicht zu Perforationszwecken, da die Schnitttspuren an den Seiten gut erhalten und nicht abgeschliffen sind (Abb. 6:3.1–4). Morphologisch erinnert dieser Gegenstand an primitive Angelhaken.

6. RAUMANALYSE Dank den Aufzeichnungen von Knies kann man die Position einiger Artefakte in der Nähe der Feuerstellen identifizieren. Beachtenswert ist die Verteilung der Artefakte an der Feuerstelle No.1 (Abb. 12), wo eine Geweihmatrize, ein Mittelstück (Meißel) und Schlagsteine dicht nebeneinander lagen. Auf der Matrize sind Spuren nach einem Keilchen sichtbar, deren Größe dem beschädigten distalen Ende jenes Meißels entspricht, wobei das proximale Ende Hiebspuren eines harten Schlägels aufweist. Aus der Nähe der zweiten Feuerstelle stammen zertrümmerte Rentierknochen, Geweihstücke, Spitzenbruchstücke, darunter ein Distalfragment und eine abgetretrennte meißelartige Basis, das doppelspitzige Gerät und ein Mittelstück (rezyklierte Spitze?), ein kleines Geweihstabbruchstück. Von der dritten Feuerstelle stammen außer zertrümmerten Knochen auch zwei mediale Spitzenstücke, eine Nadelrohform und Abfall von der Nadelherstellung. Diesen fand man auch bei der Feuerstelle No. 4 zusammen mit zwei Geräten, die vermutlich als Mittelstücke (Meißel) dienen konnten. In der Nähe befanden sich Rentierkiefer und geschnittene Geweihbruchstücke (Knies 1900).

7. SCHLUSSBETRACHTUNG Die Magdalénien-Menschen besiedelten in der Balcarka-Höhle den nach Norden orientierten Eingang, wo sich einige Feuerstellen befanden, in deren Nähe man Stein-, Knochen- und Geweihartefakte sowie Faunareste geborgen hatte. Nach dem Charakter der in diesem Artikel behandelten Industrie kann man eindeutig auf die Funktion der Lokalität schließen. Auf Jagdaktivitäten weisen besonders funktionsbeschädigte Geschoßspitzen hin. In die Höhle kamen distale Teile vermutlich direkt im Körper der erjagten Tiere und ein medialer Teil samt dem Schaft vielleicht mit dem Ziel diesen zu reutilisieren. Die keilförmigen Frakturen sind typisch für Speerspitzen. In der Höhle verlief auch die Reparation der Geschoßspitzen, wovon die absichtlich abgetrennte meißelartige Basis zeugt. Die nicht mehr reparierbaren Spitzen wurden, wie es scheint, zu Meißeln (Mittelstücken) umgestaltet. Die Geweihstäbe zur Herstellung von Geschoßspitzen und Nadelrohformen gewann man durch Aushebung von doppelten Furchen, wodurch die Extraktion des Stäbchens ermöglicht wurde. Deshalb ist der Mangel an Sticheln, die bei diesem Verfahren benutzt wurden, im Steininventar der Fundstelle überraschend. Deutsch von K. Valoch

LITERATURA Absolon, K. 1905–1911: Kras moravský a jeho podzemní svět. Praha. Albrecht, G. 1977: Testing of Materials as Used for Bone Points of the Upper Paleolithic. In:. H. Camps-Fabrer (ed.): Méthodologie appliquée a l’industrie de l’os Préhistorique. Abbay de Sénanque (Vaucluse) 9–12 juin 1976, 119–124. Paris. Alix, P. – Pelegrin, J. – Deloge, H. 1995: Un débitage original de lamelles par pression au Magdalénien du Rocher-de-la-Caille (Loire, France). Paléo vol. 7, 187–199. Allain, J. 1957: Contribution à l’étude des techniques magdaléniennes. Les navettes. Bulletin de la Société Préhistorique Française, Tome 54, n° 3–4. 218–222. Allain, J. – Rigaud, A. 1986: Décor et fonction. Quelques exemples tirés du Magdalénien. L’Anthropologie, Tome 90, n° 4, 713–738. – 1989: Colles et mastics au Magdalénien. In: M. Olive – Y. Taborin (ed.): Nature et fonction des foyers préhistoriques. Actes du colloque de Nemours 1987, Nemours, APRAIF 1989. Mémoire du Musée de Préhistoire d’Ile de France, n° 2, 221–223. Arndt, S. – Newcomer, M. H. 1986: Breakage patterns on prehistoric bone points. In: D. A. Roe (ed.): Studies in the Upper Paleolithic of Britain and Northwest Europe, 165–173. Archaeopress, Oxford. Audouze, F. 1988: Les activités de boucherie à Verberie (Oise). In: J. Tixier (dir.): Journées d’études technologiques en préhistoire. Notes et monographies techniques 25, 97–111. Paris. – 1996: Les lieux de découpe des rennes à Verberie: stratégies d’acquisition et de transformation alimentaire chez les Magdaléniens du Bassin parisien. Archéologia 216/1, 12–17. Averbouh, A. 2000: Technologie de la matière osseuse travaillée et implications palethnologiques: l’exemple des chaînes d’exploitation du bois de cervidé chez les Magdaléniens des Pyrénées. Thèse de doctorat de Préhistoire, Université de Paris I.

127



– 2001: Methodological Specifics of the Techno-Economic Analysis of Worked Bone and Antler: Mental Refitting and Methods of Aplication. In: A. M. Choyke – L. Bartosiewicz (eds.): Crafting Bone: Skeletal Technologies through Time and Space. Proccedings of the 2nd meeting of the (ICAZ) Worked Bone Research Group Budapest, 31 August – 5 September 1999. BAR International Series 937, 111–119. Oxford. Averbouh, A. – Bégouën, R. – Clottes, J. 1999: Technique et économie de la taille du bois de cervidé chez les magdaléniens d’Enlène (Montesquieu-Avantès, Ariège): vers l’identification d’un cycle saisonnier de production? In: M. Julien – A. Averbouh – D. Ramseyer et al. (dir.): Préhistoire d’os. Recueil d’études offert à H. Camps-Fabrer, 289–318. Aix-en-Provence, Université de Provence. Averbouh, A. – Cleyet-Merle, J.-J. 1995: Hamençons. In: A. Averbouh – C. Bellier – A. Billamboz, P. Cattelain – J.-J. Cleyet-Merle – M. Julien – L. D. R. Mons – M.-R. Séronie-Vivien – A. C. Welté (eds.): Fiches typologiques de l’industrie osseuse préhistorique. Cahier VII: Éléments barbelés et apparentés, 83–100. Treignes. Averbouh, A. – Provenzano, N. 1999: Proposition d’une terminologie du travail préhistorique des matières osseuses: I – Les techniques. Préhistoire Anthropologie méditerranéennes vol. 7, 7–25. Aix-en Provence. Bergman, C. A., 1987: Hafting and use of bone and antler points from Ksar Akil, Lebanon. In: D. Stordeur (ed.): La Main et l’outil. Manches et emmanchements préhistoriques. Maison de l’Orient méditerranéen, 117–126. Lyon. Bertrand, A. 1999: Les armatures de sagaies magdaléniennes en matière dure animale dans les Pyrénées. BAR International Series 773. Oxford. Billamboz, A. 1979: Les vestiges en bois de cervidés dans les gisements de l’époque Holocène. Essai d’identification de la ramure et de ses composantes pour l’étude technologique et l’interprétation palethnographique. Actes de la première réunion du groupe de travail sur l’industrie de l’os néolithique et de l’Âge des métaux (Aix-en-Provence 1978), 93–129. CNRS Paris. Binford, L. R. 1978: Nunamiut Ethnoarchaeology. Academic Press, New York. – 1980: Willow smoke and dogs’ tails: hunter-gatherer settlement systems and archaeological site formation. American Antiquity 45, 4–20. – 1981: Bones: ancient men and modern myths. Academic Press, New York. Bouchud, J. 1954a: Le renne et le problème des migration. L’Anthropologie, Tome 58, no 1–2, 79–85. – 1954b: Dents de renne, bois de renne et migrations. Bulletin de la Société Préhistorique Française, Tome 51, 340–345. – 1966: Essai sur le renne et la climatologie du Paléolithique moyen et supérieur. Périgueux, Impprimerie Magne (t. XIII), 300 p. Camps-Fabrer, H. 1977: Compte-rendu des travaux de la commission de nomenclature sur l’industrie de l’os préhistorique. In: H. CampsFabrer (dir.): Méthodologie appliquée à l’industrie de l’os préhistorique. Actes du 2ème colloque international sur l’industrie de l’os dans la préhistoire, Abbaye de Sénanque, 9–12 juin 1976, Paris, Colloques internationaux du C.N.R.S., n° 568, 19–25. – 1990: Fiche poinçon sur métapode fendu de petit ruminant. In: H. Camps-Fabrer – D. Ramseyer – D. Stordeur (Eds.): Fiches typologiques de l’industrie osseuse préhistorique, Cahier III: Poinçons, pointes, poignards, aiguilles. Publications de l’Université de Provence, Aixen-Provence. 1–16. Castel, J.-C. – Liolios, D. – Chadelle, J.-P. – Geneste, J.-M. 1998: De l’alimentaire et du technique: la consommation du renne dans le Solutréen de la grotte de Combe Saunière. In: J.-P. Brugal – L. Meignen – M. Patou-Mathis (Eds.): Economie préhistorique: les comportements de subsistance au Paléolithique. XVIIIe rencontres internationales d’Archéologie et d’Histoire d’Antibes. Actes des rencontres, 23–25 octobre 1997, 433–450. Sophia-Antipolis. Dauvois, M. 1975: Industrie osseuse préhistorique et expérimentation. In: H. Camps-Fabrer (Dir.): Tendances actuelles des recherches sur l’industrie de l’os. Actes du premier colloque international sur l’industrie de l’os dans la Préhistoire. Abbaye de Sénanque (avril 1974), 73–84. Université de Provence, Aix-en-Provence. David, F. – Karlin, C. – D’iatchenko, V. v tisku: Slaughter and carcass processing of reindeer in Siberia, Patterns and distribution of tasks. In: Between prehistory and ethnoarchaeology. Deffarges, R. – Laurent, P. – Sonnevilles-Bordes, D. 1974: Ciseaux et lissoirs magdaléniens. Bulletin de la Société Préhistorique Français Tome 71, n° 3, 85–96. – 1977: Sagaies et Ciseaux du Magdalénien supérieur du Morin, Gironde. Un essai de définition. In: H. Camps-Fabrer (Dir.): Méthodologie appliquée à l’industrie de l’os préhistorique. Actes du 2ème colloque international sur l’industrie de l’os dans la préhistoire. Abbaye de Sénanque, 9–12 juin 1976. Colloques internationaux du C.N.R.S., n° 568, 99–110. Paris. Delporte, H. – Mons, L. 1988: Fiche sagaie a double pointe. In: H. Camps – Fabrer (Eds.): Fiches typologiques de l’industrie osseuse préhistoque, Cahier I: Sagaies, 1–12. Aix-en-Provece. Edholm, S. 1999: Making a reduced antler flaker, In: D. Wescott (Ed.): Primitive Technology. A Book of Earth Skills, 72–75. Salt Lake City. Enloe, J. G. – David, F. 1997: Rangifer herd behavior: seasonality of hunting in the Magdalenian of the Paris Basin. In: L. J. Jackson – P. Thacker (Eds.): Caribou and Reindeer Hunters of the Northern Hemisphere, 47–63. Avebury Press, Aldershot. Enloe, J. G. – David, F. – Hare, T. S. 1994: Patterns of faunal processing at Section 27 of Pincevent: The use of spatial analysis and ethnoarchaeological data in the interpretation of archaeological site structure. Journal of Anthropological Archaeology 13, 105–124. Feustel, R. 1973: Die Technik der Steinzeit. Archäolithikum – Mesolithikum. Veröffentlichungen des Museums für Ur- und Frühgeschichte Thüringens 4. Weimar. Fontana, L. 2000: La chasse au renne au paléolithique supérieur dans le Sud-Ouest de la France: nouvelles hypothèses de travail. Paléo n° 12, 141–164. Freuchen, P. 1961: Book of the Eskimos. Cleveland. Geist, V. 1998: Deer of the World. Their Evolution, Behaviour, and Ecology. Reindeer and Caribou. Swan Hill Press. Goutas, N. 2000: Premières approches sur les techniques de débitage des matières osseuses au Gravettien: étude de cas des niveaux gravettiens (C, F3, et III, IV) de la grotte d’Isturitz (Basses-Pyrénées). Mémoire de D.E.A., Université de Paris I.

128



– 2004: Caractérisation et évolution du Gravettien en France par l’approche techno-économique des industries en matières dures animales (étude de six gisements du Sud-ouest). Thèse de doctorat, Université de Paris I. Gubster, N. J. 1965: The Nunamiut Eskimo – Hunters Caribou. New Heaven, Connecticut. Guthrie, R. D. 1983: Osseus Projectile Points: Biological Considerations Affecting Raw Material Selection and Design among Paleolithic and Paleoindian Peoples. In: J. Clutton-Brock – C. Grigson (Eds.): Animals and Archaeology: 1. Hunters and their prey. B.A.R. International Series 163, 273–294. Oxford. Hahn, J. 1977: L’utilisation du bois de caribou chez les Eskimo du Cuivre sur l’île de Banks, N.W.T., Canada. In: H. Camps-Fabrer (Dir.): Méthodologie appliquée à l’industrie de l’os préhistorique. Actes du 2ème colloque international sur l’industrie de l’os dans la préhistoire. Abbaye de Sénanque, 9–12 juin 1976. Colloques internationaux du C.N.R.S., n° 568, 339–346. Hanh, J. – Scheer, A. – Waibel, O., 1991: Gold der Eiszeit – Experimente zur Elfenbeinbearbeitung. In: Scheer, A. (Hrsg.): Eiszeitwerkstatt. Experimentelle Archäologie. Museumsheft 2, 29–37. Urgeschichtliches Museum, Blaubeuren. Horusitzky, Z. F. 2008: Reconstruction des pointes organiques aurignaciennes de la Dzeravá skala (Pálffy-barlang), Slovaquie. L’Anthropologie 112, 201–246. Christensen, M. 2004: Fiche caractères morfologiques, histologique et mécaniques des matières dure d’origine animale. In: D. Ramseyer (Ed.): Fiches typologiques de l’industrie osseuse préhistorique. Cahier XI: Matières et techniques. Éditions de la Société Préhistorique Française, 16–27. Paris. Christidou, R. 1999: Outils en os néolithique du Nord de la Grèce: étude technologique. Thèse de doctorat. Université de Paris X. Jochelson, W. 1908: The Koryak, The Jesup North Pacific Expedition. In: F. Boas (Ed.): Memoir of the American Museum of Natural History, Vol. 6; New York. Karlin, C. – Tchesnekov, Y. 2007: Notes sur quelques procedédés de récupération de la graisse de renne: approche ethnoarchéologique. In: S. Beyries – V. Vaté (Dir.): Les civilisations du renne d’hier à aujourd’hui. Approches ethnohistoriques, archéologiques et anthropologiques. XVIIe rencontres internationales d’archéologie et d’histoire d’Antibes, 309–323. Antibes. Kempisty, A. 1961: Ze studiów nad sposobami obróbki surowca kostnego i rogowego w kulturze pucharów lejkowatych. Wiadomości Archeologiczne, Tom 27, 133–143. Kenyon, D. 1997: Large Kill Sites and the Potential for Illuminating Provisioning Behavior: Preliminary Thoughts and Expectations. In: L. J. Jackson – P. Thacker (Eds.): Caribou and Reindeer Hunters of the Northern Hemisphere, 47–63. Aldershot. Knies, J. 1900: Pravěké nálezy jeskynní Balcarovy skály u Ostrova na vysočině Drahanské. Příspěvek ku poznání diluviálního člověka a zvířeny na Moravě. Věstník klubu přírodovědců v Prostějově 3, 21–81. Lartet, E. – Christy, H. 1865–1875: Reliquiae Aquitanicae, being contributions to the archaeology and paleontology of the Périgord. London: Baillière. Legrand, A. 2000: Vers une identification technologique et fonctionelle des outils biseautés en matière osseuse: le site magdalénien de la Garenne. Mémoire de DEA, Université Paris I. Legrand, A. 2005: Nouvelle aproche méthodologique des assemblages osseux du néolithique de Chypre. Entre technique, fonction et culture. Thèse de doctorat, Université de Paris I. Le Mouël, J.-F. – Le Mouël, M. – Rigaud, A. 2004: Fiche ethnoarchéologie travail du bois de caribou dans culture du Thulé Ancien. In: D. Ramseyer (Ed.): Fiches typologiques de l’industrie osseuse préhistorique. Cahier XI: Matières et techniques. Éditions de la Société préhistorique française, 79–83. Paris. Lompre, A. 2003: Une nouvelle étude techno-fonctionnelle appliquée à un ensemble magdalénien de bâtons percés. Préhistoire Anthropologie méditerranéennes, Volume 12, 147–163. Lyman, R. L. 1994: Vertebrate Taphonomy. Cambridge. Newcomer, M. 1976: Experiments in Upper palaeolithic bone work. In. H. Camps-Fabrer (Ed.): Méthodologie appliquée a l’industrie de l’os préhistorique. Deuxième colloque international sur l’industrie de l’os dans la Préhistoire. Abbaye de Sénsanque, 9–12 juin 1976. Éditions du CNRS, 293–301. Paris. MacGregor, A. 1985: Bone, Antler Invory & Horn. The Technology of Skeletal Materials Since the Roman Period. Sydney. Maigrot, Y. 2003: Etude technologique et fonctionnelle de l’outilage en matières dures animales. La station 4 de Chalain (Néolithique final, Jura, France). Thèse de doctorat, Université de Paris I. Malet, Ch. 2007: L’alimentation lipidique en milieu froid. In: S. Beyries – V. Vaté (Dir.): Les civilisations du renne d’hier à aujourd’hui. Approches ethnohistoriques, archéologiques et anthropologiques. XVIIe rencontres internationales d’archéologie et d’histoire d’Antibes, 295–308. Antibes. McComb, P. 1989: Upper Palaeolithic osseous artifacts from Britain and Belgium: an inventory and technological description. B.A.R. International series 481. 361 p. Oxford. Miller, F. 1974: Biology of the Kaminuriak population of Barren Ground Caribou. Canadian Wildlife Service, Report Series 31, part 2. Olsen, S. L. 1989: On distinguishing natural from cultural damage on archaeological antler. Journal of Archaeological Science 16, 125–135. Osipowicz, G. 2007: Bone and Antler. Softening techniques in prehistory of the North Eastern part of the Polish Lowlands in the light of experimental archaeology and micro trace analysis. EuroREA Journal of (Re)Construction and Experiment in Archaeology 4/2007, 11–21. Outram, A. 1999: A Comparison of Palaeoeskimo and Medieval Norse Bone fat Exploitation in Western Greenland. Arctic Anthropology 36/1, 103–117. Outram, A. 2001: A New Approach to Identifying Bone Marrow and Grease Exploitation: Why the “Indeterminate” Fragments should not be Ignored. Journal of Archaeological Science 28/4, 401–410. Patou, M. 1985: La fracturation des os longs de grands mammifères: Elaboration d’un Lexique et d’un fiche type. In: M. Patou (Ed.): Outillage peu elaboré en os et bois de cervidés. Édition du C.E.D.A., 11–22. Paris.

129



Peltier, A. 1986: Etude expérimentale des surfaces façonées et utilisées. Bulletin de la Société Préhistorique Français Tome 83, no 1, 5–7. Peltier, A. – Plisson, H. 1986: Micro-traceologie fonctionelle sur l’os, quelques résultats expérimentaux. In: E. Aguirre – M.-H. Patou (Dir.): Outillage peu élaboré en os et en os de cervidé. 3ème réunion du gruppe de travail no1. Artefacts 3, 69–80. Treignes. Pétillon, J.-M. 2006: Des Magdaléniens en armes. Technologie des armatures de projectile en bois de cervidé du Magdalénien supérieur de la grotte d’Isturitz (Pyrénées-Atlantiques). Centre d’études et de documentation archéologiques. 302 p. Treignes. Petillon, J.-M. – Letourneux, C. 2003: Au retour de la chasse… Observations expérimentales concernant les impacts sur le gibier, la récupération et la maintenance des projectiles dans le Magdalénien supérieur d’Isturitz (Pyrénées-Atlantiques). In: A. Averbouh – M. Christensen (Eds.): Transformation et utilisation préhistoriques de matières osseuses. Actualité des recherches universitaires en France 2000–2004, Préhistoire Anthropologie Méditerranéennes, 12, 173–188. Provenzano, N. 1998: Objet à biseau distal bifacial sur baguette. In: H. Camps-Fabrer et al. (Eds.): Fiches typologiques de l’industrie osseuse préhistorique, Cahier VIII: Biseaux et tranchants. 43–50. Treignes. Rigaud, A. 1972: La technologie du burin appliqué au matériel osseux de la Garenne (Indre). Bulletin de la Société Préhistorique Française 69/4, 104–108. – 1978: La travail de l’os et du bois de cervidé. Travail et société au Paléolithique supérieur. Le geste et l’outil. La Documentation Française 69, no 4, 104–108. Paris. – 1984: Utilisation du ciseau dans le débitage du bois de renne à La Garenne, Saint-Marcel (Indre). Gallia Préhistoire 27/2, 245–253. – 2001: Les bâtons percés. Décors énigmatiques et fonction possible. Gallia Préhistoire 43, 101–151. – 2004: Fiche débitage du bois de renne au magdalénien. L’example de La Garenne (Indrie, France). In: D. Ramseyer (Ed.): Fiches typologiques de l’industrie osseuse préhistorique. Cahier XI: Matières et techniques, 79–83. Paris. – 2007: Langue de bois… de renne. Observations artisanales et technologiques sur certains termes relatifs au travail du bois de renne et de matières dures animales. In: R. Desbrosse – A. Thévenin (Dir.): Arts et cultures de la préhistoire. Documentes préhistoriques 24, 275–301. Paris. Semenov, S. A. 1964: Prehistoric technology. London. Schibler, J. 2001: Experimental Production of Neolithic Bone and Antler Tools. In: A. M. Choyke – L. Bartosiewicz (Eds.): Crafting Bone: Skeletal Technologies through Time and Space. Proccedings of the 2nd meeting of the (ICAZ) Worked Bone Research Group Budapest, 31 August – 5 September 1999. B.A.R. International Series 937, 49–60. Oxford. Sidéra, I. 1993: Les assembleges osseux en bassin parisien et rhénan du VIe au IVe millénaire B. C. Histoire, techno-économie et culture. Thèse de doctorat, Université de Paris I. Speth, J. D. – Spielmann, K. A. 1983: Energy Source, Protein Metabolism, and Hunter-Gatherer Subsistence Strategies. Journal of Anthropological Archaeology 2/1, 1–31. Spiess, A. E. 1979: Reindeer and caribou hunters. An archaeological study. New York: Academic Press. Stodiek, U. 1993: Zur Technologie der jungpaläolithischen Speerschleuder. Eine Studie auf der Basis archäologischer, ethnologischer und experimenteller Erkenntnisse. Archaeologia Venatoria (Tübinger Monographien zur Urgeschichte 9). Tübingen. Stordeur, D. 1983: Quelques remarques pour attirer l’attention sur l’intérêt d’une recherche commune tracéologiques du silex et technologues de l’os. In: M.-C. Cauvin (Dir.): Traces d’utilisation sur les outils néolithiques du Proche Orient. Table ronde de Lyon, juin 1982, Travaux de la Maison de l ’Orient, no 5, 231–240. Sutcliffe, A. J. 1973: Similarity of bones and antlers gnawed by deer to human artefacts. Nature 246, 428–430. Villa, P. – Mahieu, E. 1991: Breakage patterns of human long bones. Journal of Human Evolution 21, 27–48. Valoch, K. 1960: Magdalénien na Moravě. Anthropos 12, (N. S. 4.), Brno. Valoch, K. – Neruda, P. 2005: K chronologii moravského magdalénienu. Archeologické rozhledy 57, 459–476. Watts, S. 1999: Bone working basic. In: D. Wescott D. (Ed.): Primitive Technology. A Book of Earth Skills, 62–65. Salt Lake City. Zelinková, M. – Lázničková-Galetová, M. 2007: Industrie z tvrdých živočišných materiálů doby kamenné II. Zprávy ČAS, Supplementa 67. Zhilin, M. G. 2001: Technology of the Manufacture of Mesolithic Bone and Antler Daggers on Upper Volga. In: A. M. Choyke – L. Bartosiewicz (Eds.): Crafting Bone: Skeletal Technologies through Time and Space. Proccedings of the 2nd meeting of the (ICAZ) Worked Bone Research Group Budapest, 31 August – 5 September 1999. B.A.R. International Series 937, 149–156. Oxford. Żurowski, K. 1950: Uwagi na temat obróbki rogu w okresie wczesno-średniowiecznym. Przegląd Archeologiczny, Tom IX, 395–401. – 1974: Zmiękczanie poroża i kości stosowane przez wytwórców w Starożytności i we wczesnym średniowieczu. Acta Universitatis Nicolai Copernici, Archeologia 4, 3–23. Toruń.

130

ANTHROPOS. Studies in Anthropology, Palaeoethnology, Palaeontology and Quaternary Geology, Vol. 31, N.S. 23, 2010

Recommend Documents