ANTHROPOS. Studies in Anthropology, Palaeoethnology, Palaeontology and Quaternary Geology, Vol. 31, N.S. 23, 2010

ANTHROPOS Studies in Anthropology, Palaeoethnology, Palaeontology and Quaternary Geology, Vol. 31, N.S. 23, 2010

ZDEŇKA NERUDOVÁ (ed.)

JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU Interdisciplinární studie DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST Eine Interdisziplinäre Studie

ZDEŇKA NERUDOVÁ (ed.)

JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU Interdisciplinární studie DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST Eine Interdisziplinäre Studie

MORAVSKÉ ZEMSKÉ MUZEUM BRNO 2010

Publikaci odborně recenzovali: Mgr. Martin Ivanov, Dr., Ústav geologických věd PřF MU, Brno (kap. 16) RNDr. Vlasta Jankovská, CSc., Botanický ústav AV ČR, v.v.i., Brno (kap. 7) RNDr. Jaroslav Kadlec Dr., Geologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha (kap. 3, 6) RNDr. Miriam Nývltová Fišáková, Archeologický ústav AV ČR, v.v.i., Brno (kap. 13–15, 17) RNDr. Jiří Otava CSc., Česká geologická služba, Brno (kap. 3) Ing. Ivo Světlík, PhD, Ústav jaderné fyziky AV ČR, v.v.i., Praha (kap. 10) doc. PhDr. Slavomír Vencl, DrSc., Archeologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha (kap. 4, 5, 9–10, 12)

Vydání publikace bylo financováno Správou jeskyní Moravského krasu.

© 2010, Edited by Zdeňka Nerudová © 2010, Translation Karel Valoch, Jana Kličová, Bernadeta Kufel, Michaela Rašková Zelinková, Martina Moravcová, Zdeňka Nerudová © 2010, Layout Silvie Straková, Lea Novotná © 2010, Moravské zemské muzeum ISBN 978-80-7028-367-7

K. Valoch při návštěvě Krems-Wachtbergu 20. 8. 2007. Foto P. Neruda. K. Valoch beim Besuch in Krems-Wachtberg am 20. 8. 2007. Foto P. Neruda.

Doc. PhDr. Karel Valoch, DrSc. se narodil 15. dubna 1920 v Brně. Tuto publikaci mu věnujeme k jeho neuvěřitelným 90. narozeninám.

OBSAH / INHALT

Zdeňka Nerudová – Petr Neruda 1. PŘEDMLUVA VORWORT

11

Jiří Hebelka 2. ÚVODNÍ SLOVO GENERÁLNÍ REKONSTRUKCE JESKYNĚ BALCARKY GENERELLE REKONSTRUKTION DER BALCARKA-HÖHLE

13

Ladislav Slezák 3. GEOLOGICKÁ POZICE JESKYNĚ BALCARKY DIE GEOLOGISCHE POSITION DER BALCARKA-HÖHLE BEI OSTROV (BEZ. BLANSKO)

15

Karel Valoch 4. HISTORIE VÝZKUMŮ JESKYNĚ BALCARKY DIE GESCHICHTE DER ERFORSCHUNG DER BALCARKA-HÖHLE

21

Petr Neruda – Zdeňka Nerudová 5. ARCHEOLOGICKÝ VÝZKUM V PROSTORU BALCARKA – „MUZEUM“ V LETECH 2001–2002 ARCHÄOLOGISCHE GRABUNG IM BEREICH DES HÖHLENTEILES „MUSEUM“ IN DER BALCARKA-HÖHLE

28

Petr Neruda 6. STRATIGRAFIE JESKYNĚ BALCARKY NA PODKLADĚ VÝZKUMU ÚSTAVU ANTHROPOS V ROCE 2007 STRATIGRAPHIE DER BALCARKA-HÖHLE AUF GRUND DER GRABUNG DES ANTHROPOS-INSTITUTS IM JAHRE 2007 35 Nela Doláková 7. PALYNOLOGICKÉ VÝSLEDKY STUDIA SEDIMENTŮ JESKYNĚ BALCARKA (2007) PALYNOLOGISCHE ERGEBNISSE DER SEDIMENTUNTERSUCHUNG IN DER BALCARKA-HÖHLE (2007)

51

Luděk Seitl 8. JESKYNĚ BALCARKA – ZIMOVIŠTĚ SAMIC JESKYNNÍHO MEDVĚDA OSTEOLOGICKÝ MATERIÁL Z VÝZKUMU V R. 2007 DIE BALCARKA-HÖHLE, EIN ÜBERWINTERUNGSPLATZ VON HÖHLENBÄHRENWEIBCHEN DAS OSTEOLOGISCHE MATERIAL AUS DER GRABUNG IM JAHRE 2007

55

Zdeňka Nerudová – Petr Neruda 9. TECHNOLOGICKÝ A TYPOLOGICKÝ ROZBOR KAMENNÉ ŠTÍPANÉ INDUSTRIE Z JESKYNĚ BALCARKY. TECHNOLOGISCHE UND TYPOLOGISCHE ANALYSE DER STEININDUSTRIE AUS DER BALCARKA-HÖHLE.

67

Petr Neruda 10. CHRONOLOGICKÁ POZICE PALEOLITICKÉHO OSÍDLENÍ JESKYNĚ BALCARKY VE STŘEDOEVROPSKÉM KONTEXTU. CHRONOLOGISCHE POSITION DER PALÄOLITHISCHEN BESIEDLUNG DER BALCARKA-HÖHLE IM MITTELEUROPÄISCHEN KONTEXT

83

Bernadeta Kufel 11. USE-WEAR ANALYSIS OF MAGDALENIAN BURINS FROM BALCARKA CAVE TRASOLOGICKÁ ANALÝZA RYDEL MAGDALÉNIENU Z JESKYNĚ BALCARKY

96

Karel Valoch 12. KOSTĚNÉ A PAROHOVÉ ARTEFAKTY Z JESKYNĚ BALCARKY KNOCHEN- UND GEWEIHARTEFAKTE AUS DER BALCARKA-HÖHLE

9

100

Michaela Rašková Zelinková 13. INDUSTRIE Z TVRDÝCH ŽIVOČIŠNÝCH MATERIÁLŮ Z JESKYNĚ BALCARKY DIE INDUSTRIE AUS HARTEN TIERSTOFFEN AUS DER BALCARKA-HÖHLE

107

Michaela Rašková Zelinková 14. SOBI Z BALCARKY: SEZONALITA A DEMOGRAFIE DIE RENTIERE DER BALCARKA-HÖHLE: SAISONALITÄT UND DEMOGRAPHIE

131

Michaela Rašková Zelinková 15. SUBSISTENČNÍ STRATEGIE MAGDALÉNSKÝCH LOVCŮ: EXPLOATACE SOBŮ SUBSISTENZSTRATEGIE DER MAGDALÉNIEN-JÄGER: EXPLOITATION DER RENTIERE

143

Miriam Nývltová Fišáková 16. SEZONALITA MAGDALÉNIENSKÉ LOKALITY BALCARKA PODLE ANALÝZ PŘÍRŮSTKU ZUBNÍHO CEMENTU. SAISONALITÄT DER MAGDALÉNIEN-FUNDSTELLE IN DER BALCARKA-HÖHLE NACH DER ANALYSE DES ZUWACHSES VON ZAHNZEMENT

156

Martina Moravcová (Ábelová) 17. PALEOEKOLOGICKÉ A PALEOKLIMATICKÉ INTERPRETÁCIE NA ZÁKLADE IZOTOPOVEJ ANALÝZY 18O/16O A 13C/12C SKLOVINY DRUHOV RANGIFER TARANDUS, EQUUS SP. A URSUS SP. Z LOKALITY BALCARKA (MORAVSKÝ KRAS, ČESKÁ REPUBLIKA) PALÄOÖKOLOGISCHE UND PALÄOKLIMATISCHE INTERPRETATION AUF GRUND DER ANALYSE VON ISOTOPEN 18O/16O UND 13C/12C DES ZAHNSCHMELZES DER ARTEN RANGIFER TARANDUS, EQUUS SP. UND URSUS SP. AUS DER BALCARKA-HÖHLE (MÄHRISCHER KARST, TSCHECHISCHE REPUBLIK)

160

Petr Neruda – Zdeňka Nerudová 18. PŘEHLED HLAVNÍCH VÝSLEDKŮ INTERDISCIPLINÁRNÍ ANALÝZY JESKYNĚ BALCARKY ÜBERSICHT DER WICHTIGSTEN ERGEBNISE DER INTERDISZIPLINÄREN ANALYSE DER BALCARKA-HÖHLE

173

19. ADRESÁŘ AUTORŮ / LIST OF CONTRIBUTORS

178

10

JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU

DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST

1. PŘEDMLUVA Zdeňka Nerudová – Petr Neruda

Výzkumu moravských jeskyní se pracovníci Ústavu Anthropos MZM věnují dlouhodobě, plánovaně a s nemenší pílí, než ostatním projektům. Na Absolonovu tradici odhalování tajemství Moravského krasu přímo navázal jeho bývalý studentský spolupracovník, později pracovník „oddělení pro diluvium“, jak byl původně označen Ústav Anthropos, a dnes emeritní zaměstnanec Moravského zemského muzea – doc. Karel Valoch. Zpočátku ještě jako student se svým bratrem H. Wallochem a švagrem F. Čupikem někdy i potají „paběrkoval“ v tehdy známých jeskyních, později se však jako řádně vystudovaný archeolog brněnské univerzity společně s dalšími kolegy věnoval pečlivému vědeckému výzkumu jeskyní Moravského krasu. Spolu s R. Musilem přímo zkoumali jeskyni Pod hradem, Žitného a Kůlnu. Za krasový můžeme považovat i výzkum staropaleolitického osídlení předpolí reliktu tzv. Woldřichovy jeskyňky na Stránské skále u Brna v letech 1996–1998, na který dokonce získal finanční podporu National Geographic Society. Jeho životní lokalitou ale byla jeskyně Kůlna, ve které po skončení patnáctiletého výzkumu provedl společně s RNDr. Luďkem Seitlem zdařilou výstavní instalaci, jež získala cenu Henry Ford European Conservation Awards za rok 1998. Aktivní účasti na výzkumech jeskyní se ale K. Valoch nevyhýbá ani v pokročilém věku, kdy už by měl nárok na odpočinek. Tak se stalo, že jsme v roce 2001 společně prováděli záchranný výzkum jeskyně Puklinové (Neruda – Nerudová – Valoch 2007) a téměř souběžně také předběžný výzkum v Balcarce – „Muzeu“ (2001–2002; Neruda et al. 2002 a zde kap. 5). Do Balcarky jsme se všichni vrátili znovu v roce 2007, kdy začínaly rekonstrukční práce a bylo zapotřebí odborně prošetřit situaci v horním vstupu do složitého systému jeskyně Balcarky. Po celou dobu trvání obou záchranných výzkumů zde byl K. Valoch nejen osobně přítomen, ale neváhal ani aktivně pomoci, bylo-li toho zapotřebí. Svojí účastí na výzkumu v Balcarce se tak K. Valoch jakoby symbolicky vrátil na začátek své profesní kariéry, kdy začínal právě magdalénienem, který odkryl před více než sedmdesáti lety před jeskyní Ochozskou na Říčkách (zkoumal jej v roce 1938 a 1939 a souhrnně publikoval v roce 2002). Jeho zkušenosti a erudice nám byly velkou pomocí a lze si jen přát, aby i nadále vychovával generace nových paleolitiků. Rádi bychom poděkovali mnoha osobám, které se na výzkumu nějakým způsobem podíleli. Především velký dík patří RNDr. Luďku Seitlovi, který díky svému letitému působení v Moravském krasu organizačně podchytil tuto akci, vše „uvedl do pohybu“, domluvil cenné kontakty a subvence. I jeho zásluhou jsme naprosto bezproblémově mohli spolupracovat se Správou jeskyní Moravského krasu a CHKO Moravský kras. Zaměstnancům obou institucí velice děkujeme nejen za to, že nám umožnili uskutečnit oba výzkumy v jeskyni Balcarce, za finanční prostředky na realizaci, ale i za vyřešení všech problémů a drobností, které se v průběhu akce objevily a které vždy stojí nejvíce sil. Jmenovitě bychom rádi vyjádřili svůj dík řediteli Správy jeskyní České republiky RNDr. Jaroslavu Hromasovi za schválení výzkumné akce a její subvencování. Rovněž bychom chtěli poděkovat vedoucímu Správy jeskyní Moravského krasu panu Ing. Jiřímu Hebelkovi a jeho paní Evě Hebelkové, vedoucí provozu jeskyně Balcarky, za jejich vstřícnost a pomoc. Velice vděční jsme starostovi obce Ostrov u Macochy JUDr. Františkovi Pernicovi za pomoc s organizací zázemí, a také všem brigádníkům, bez kterých bychom výzkum uskutečnit nemohli. Nesmíme zapomenout ani na Ing. Jana Fleka, který o našem výzkumu několikrát informoval v regionálním tisku a také posléze společně s RNDr. Luďkem Seitlem připravili informační panely o archeologických nálezech v jeskyni Balcarce. L. Seitl také vybudoval v jeskyni expozici pro návštěvníky. V neposlední řadě děkujeme za rady a připomínky všem našim recenzentům a jestli jsme někoho opominuli, tak se mu tímto omlouváme.

VORWORT Einleitend wird die Tätigkleit von Doz. Karel Valoch gewürdigt, dessen Lebenswerk mit den Höhlen des Mährischen Karstes verbunden ist. Die langjährige systematische Erforschung der Kůlna-Höhle brachte hervorragende wissenschaftliche Erkenntnisse, die er in einer Monographie (1988) und in populärer Form, gemeinsam mit RNDr. Luděk Seitl, in einer gelungenen Ausstellungsexposition in der Höhle präsentierte. Auch weiterhin, als emeritierter Mitarbeiter des Mährischen Landesmuseums, nimmt er an den Forschungsprojekten teil, so auch an der Notgrabung in der Balcarka-Höhle. Gerne möchten wir einige Personen erinnern, denen wir für die Unterstützung unserer Grabung mit Dank verpflichtet sind. In ester Reihe ist es RNDr. Luděk Seitl, der auf Grund seiner langjährigen Beziehung zum Mährischen Karst diese Aktion organisatorisch ins Leben gerufen und sich um die Kontakte sowie um die Subvenzen verdient gemacht hat. Auch durch seine Hilfe hatten wir problemlose Kontakte sowohl mit der Höhlenverwaltung des Mährischen Karstes als auch mit der Leitung des Naturschutzgebietes Mährischer Karst. Den Mitarbeitern beider Institutionen danken wir nicht nur für die Möglichkeit beide Grabungen in der Balcarka-Höhle durchführen zu können

11

PŘEDMLUVA

Zdeňka Nerudová – Petr Neruda

und für die finanziellen Mittel zu ihrer Realisation, sondern auch für die Lösung aller Probleme und Kleinigkeiten, die während der Grabung zum Vorschein kamen und die immer die meisten Kräfte beanspruchen. Namentlich wollen wir unseren Dank dem Direktor der Höhlenverwaltung der Tschechischen Republik Heren RNDr. Jaroslav Hromas für die Zustimmung der Forschungsaktion und ihre Subvenzionierung aussprechen. Bedanken möchten wir auch dem Leiter der Höhlenverwaltung des Mährischen Karstes Herrn Jiří Hebelka und seiner Frau Eva Hebelková, die den Betrieb in der Balcarka-Höhle, einer touristisch sehr attraktiven Höhle, betreut, für ihre Zuvorkommenheit und allseitige Hilfe. Sehr dankbar sind wir auch dem Bürgermeister der Ortschaft Ostrov u Macochy Herrn JUDr. František Pernica für die Hilfe bei der Organisation des Aufenthaltes während der Grabung sowie allen Grabungsmitarbeitern, ohne die man die Arbeiten nicht durchführen hätte können. Nicht vergessen dürfen wir auch Herrn Ing. Jan Flek von der Höhlenverwaltung, der über unsere Grabung einigemale der Regionalpresse Informationen übergab und zuletzt gemeinsam mit RNDr. Luděk Seitl Informationstafeln über die archäologischen Funde in der Höhle vorbereitete. Schließlich wollen wir unseren Dank für Ratschläge und Hinweise allen Rezensenten aussprechen und falls wir noch jemanden vergessen haben, so wollen wir uns hiemit entschudigen. Deutsch von K. Valoch

12

JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU

DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST

6. STRATIGRAFIE JESKYNĚ BALCARKY NA PODKLADĚ VÝZKUMU ÚSTAVU ANTHROPOS V ROCE 2007 STRATIGRAPHIE DER BALCARKA-HÖHLE AUF GRUND DER GRABUNG DES ANTHROPOS-INSTITUTS IM JAHRE 2007 Petr Neruda

Článek vznikl v rámci grantového záměru MK00009486202. Abstrakt: Archeologický záchranný výzkum byl zaměřen na průzkum intaktních sedimentů, které jsme předpokládali pod betonovým pokryvem dna jeskyně. Po odstranění betonové podlahy se ale ukázalo, že pleistocenní sedimenty, včetně klíčové archeologické vrstvy, byly dřívějšími zásahy do značné míry vyklizeny. Dochované sedimenty by podle radiokarbonového datování mohly spadat do období starší fáze viselského glaciálu. Nalezené kamenné artefakty pocházejí převážně z překopaných sedimentů, a proto je nemožné definovat samostatnou archeologickou vrstvu. Na základě jejich pozice lze však předpokládat, že budou starší než artefakty magdalénienu z výzkumu J. Kniese. Geologická sonda v předpolí jeskyně odkryla souvislý sled vrstev, zachycující časový úsek od konce pleistocénu do holocénu, přičemž ale zde nebyly zachyceny žádné doklady činnosti člověka. Klíčová slova: jeskyně Balcarka, metodologie, stratigrafie, korelace. Abstract: The archaeological rescue excavation was focused on the survey of intact sediments that we expected under the modern concrete cover of the cave bottom. After removing the concrete, however, we found out that the majority of Pleistocene sediments including the potential Magdalenian archaeological layer were already removed in the past. According to an absolute date obtained from the rest of intact sediments, excavated layers correlate probably with the period of the Lower Vistula Glacial. The sporadic lithic artefacts were found in recently re-worked sediments and therefore definition a distinct archaeological layer is rather impossible, but according to their position they could be older than Magdalenian ones from the excavation of J. Knies. A geological probe was situated in front of the cave where preserved complex of layers covers the time range from the end of the last Vistula Glacial to the Holocene. Nevertheless no evidence of human activity was documented there. Key words: Balcarka cave, methodologie, stratigraphie, correlation. 1. ÚVOD Hlavním cílem záchranného výzkumu byl průzkum dochovaných intaktních sedimentů v zadní části portálovité vstupní prostory jeskynního systému Balcarky, kterou J. Knies označoval jako „kůlna“(pro zjednodušení používáme tento lokální název v dalším

35

textu). Tato část jeskyně se nachází v nadm. výšce 460 m a otevírá se přibližně k severu. Na rozsáhlý krasový systém Balcarky navazuje pouze puklinami vyplněnými různě starými sedimenty. 2. STARŠÍ VÝZKUMY Možnosti zhodnocení stratigrafické situace v hlavní části Balcarky jsou značně limitovány mnoha lidskými zásahy, které byly provedeny v souvislosti s výzkumem a zpřístupňováním jeskyně. První výrazný zásah do stratigrafie jeskyně je spojený zřejmě již s J. Wanklem, ale o jeho rozsahu máme velice sporé informace (viz kap. 3). Archeologický výzkum J. Kniese je sice v literatuře podchycen lépe (1900; 1902), včetně popisů několika příčných průkopů, ale tak jako v mnoha jiných případech ani pro Balcarku nelze tato pozorování využít pro širší stratigrafickou rekonstrukci. Naprosto destruktivní musela být činnost J. Šamalíka, který se snažil o zpřístupnění krasového labyrintu Balcarky (Šamalík 1936; 1937a, b; 1939). V této souvislosti prováděl intenzivní výkopové práce, které odstranily velké množství sedimentů, a to právě v zadní části námi zkoumané „kůlny“. O rozsahu prací J. Kniese si můžeme učinit přibližnou představu z dobových materiálů. Z plánku jeskyně je patrné, že tuto část jeskynní výplně zkoumal pouze dvěma sondami. První z nich se nacházela zhruba uprostřed „kůlny“ (sonda G–H, viz obr. 1 v kap. 3) a druhou pak situoval až na konec jeskyně. Komín pod označením K je zde nakreslen jako boční chodbička ústící do hlavní prostory bez naznačení skalní hrany, která je v těchto místech dnes patrná (Knies 1900, tab. I). Stejnou situaci uvádí i K. Absolon, který přebírá Kniesův plánek a navíc v těchto místech dokumentuje i jakousi zídku, zřejmě recentní nebo subrecentní (Absolon 1905–1911). I když vezmeme v úvahu, že dokumentace není zcela přesná, přece jenom se zdá, že jeskynní sedimenty kryly skalní stupeň cca 1,3 m vysoký, který byl v průběhu našeho výzkumu patrný pod komínem. Není jasné, kolik skály bylo v těchto místech odstraněno (úprava prostory před bývalým vstupem do jeskynního labyrintu), ani kolik zde bylo uloženo jeskynních sedimentů. Minimální výška původních sedimentů okolo 1,3 m ale koresponduje i s dalšími pozorováními. Důležitá indicie pro stanovení míry destrukce jeskynní stratigrafie vyplývá opět z Absolonova plánu z roku 1906 (Absolon 1905–1911, 176). V místě malé chodbičky v zadní části „kůlny“

6. STRATIGRAFIE JESKYNĚ BALCARKY NA PODKLADĚ VÝZKUMU ÚSTAVU ANTHROPOS V R. 2007

Petr Neruda

má poznamenáno: „náplav přiléhající až ku stropu“. Zároveň z dokumentovaného stavu vyplývá, že v místě této chodbičky (sektor B našeho výzkumu) musela být vytvořena menší deprese na styku dvou sedimentačních směrů – z hlavní prostory „kůlny“ a ze „Stojanovy kaple“. Do těchto míst situuje i Kniesovu sondu J–K (dle Kniese 1900, Tab. I – sonda J–L). Je pravděpodobné, že Absolonův údaj je správný, protože se až do dnešní doby dochoval na skalní poličce ve čtverci 24/B ve výšce 1,5 m nad betonovou podlahou relikt původního sedimentu. Vztáhneme-li tuto úroveň do prostoru chodby (sektor B), pak se jeskynní výplň skutečně blíží stropu jeskyně. V těchto místech vykopal J. Knies 1,58 m hlubokou sondu. K. Absolon publikoval i podélný průřez jeskyní, ale není jasné, na podkladě jakých dat provedl nivelaci skalního dna, které nebylo v zadní části „kůlny“ zastiženo. K významnému vyklizení jeskynní výplně došlo asi až v souvislosti s již výše zmíněnou činností J. Šamalíka, který

určitě odstranil větší část sedimentů ze zadní chodby (sektor B), kde zřejmě sledoval dvě dutiny pod stropem, zaznamenané na plánku K. Absolona. Nejprve preferoval asi pravou z nich, neboť se jevila větší, a po odklizení sedimentů se snažil odlámat skálu směrem do „Stojanovy kaple“. Tím vznikl výklenek v jižní stěně chodby (obr. 1C: 1). Posléze ale postup prací v tomto směru zastavil a vylámal průchod ve směru levé pukliny (obr. 1C: 2). K výraznému zásahu do sedimentární výplně zadní části „kůlny“ muselo dojít zejména v souvislosti s budováním schodiště, které zpřístupnilo jeskynní labyrint v nižším patře. Stavebními úpravami zde mohlo být odstraněno více než 90 m3 jeskynních hlín. Při západní stěně jeskyně vystupovalo skalní dno nejvýše a bylo určitě obnaženo. Po jeho očištění se pravděpodobně objevily pukliny směřující do spodních pater jeskynního systému, které byly asi vyplněny rezavými až načervenalými sedimenty. Po těchto dutinách pak pokračovaly

Obr. 1. Plán zadní části vstupní prostory jeskyně Balcarky s naznačením polohy a rozsahu sond. A – část jeskynního systému Balcarky s vyznačenými polohami „muzeum“ a „kůlna“; B – půdorys „kůlny“; C – rozvržení výzkumu a systém čtvercové sítě. Digitalizace P. Neruda. Abb. 1. Plan des hinteren Teiles der Balcarka-Höhle mit eingezeichneter Lage und dem Ausmaß der Sonden. A – Ein Teil des Höhlensystems der Balcarka-Höhle mit betonter Position des „Museums“ und der „kůlna“; B – Grundriss der „kůlna“; C – Entwurf der Grabung und das System des Quadratnetzes; D – Einteilung der Quadratmeter in kleinere Einheiten. Digitalisation P. Neruda.

36

JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU

DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST

stavební práce. Část takové dutiny byla zkoumána i v souvislosti s naším archeologickým výzkumem v jižní části sektoru A, kde se původně úzká průrva rozšiřuje, takže rozsahu sondy nebyla skalní stěna zaznamenána. Dosud publikované výsledky indikovaly dvě možné fáze osídlení v průběhu paleolitu. Kniesův výzkum objevil cenné doklady osídlení z období magdalénienu v přední portálovité části vstupu do Balcarky. Bohužel se dnes již můžeme jen stěží vyjádřit k otázce vyčlenění možných subhorizontů. Na jejich existenci by mohla ukazovat Kniesova poznámka že se ohniště č. 1 nenalézalo v „...jediné ploše roviné; kdežto na příklad kolem kamenu 2. dotýkalo se místy běliny C, ano i vrstvy alluvialní B, zasahovalo u 9. (bod na vyobrazení 4, Knies 1900 – pozn. P. Neruda) až 1 m do hloubi diluvialní žlutky.“ Druhá, starší fáze osídlení je indikována nálezem bifaciálně opracovaného artefaktu, který J. Knies nalezl v boční chodbičce spojující levý nižší vchod s hlavní prostorou „kůlny“. Nástroj objevil 2 m za bočním vchodem v hloubce 2 m ve „žlutnici se štěrkem“. Podle deníku (Knies, sešit IV, inv. č. AD/5) byl nález provázen šelmami ohryzanými kostmi medvěda. Tento předmět je považován za doklad přítomnosti neandertálců (micoquienu) v jeskyni Balcarce (Valoch 1999). 3. METODA A POSTUP PRACÍ Výkopové práce v roce 2007 byly vyvolány potřebou napřímit starý vstup do jeskynního systému (obr. 1B), čímž byly ohroženy sedimenty, které se nacházely v okolí razících prací. Zadní prostor „kůlny“ byl modifikován četnými speleologickými zásahy, přičemž mezi nejdůležitější patřilo právě schodiště při pravé (západní) stěně jeskyně. Celá okolní plocha byla kryta betonovou deskou o tloušťce do 20 cm, která plynule navazovala na pochůznou plochu ve vstupní části „kůlny“. V zájmu ochrany co největšího objemu zbylých intaktních sedimentů krytých betonem jsme se omezili pouze na plochy, které měly být bezprostředně ohrožené stavebními úpravami. Zájmový prostor 12×11 m jsme rozdělili do dvou sektorů A a B (obr. 1C). Práce započaly v sektoru B, a proto byla jeho podélná osa využita ke stanovení osy „x“. Osa „y“ pak měla orientaci přibližně shodnou s magnetickým severem. Ve směru osy „x“ byly čtverce označeny čísly, na ose „y“ pak písmeny. Důležitější nálezy byly zaměřovány v absolutních souřadnicích s počátkem kartézského systému v levém dolním rohu čtverce. Proplachy a hromadné odběry zlomků kostí byly lokalizovány pomocí systému subčtverců (obr. 1D) s nejmenším dělením na 25×25 cm (např. 21/Kab). Mocnost odebíraných horizontů činila 10 cm, přičemž v případě, že byl sediment barevně a strukturně odlišitelný, respektoval se i jeho sklon. Veškerá hlína byla po odebrání hrubší sutě plavena před jeskyní a po usušení probírána vyčleněnými pracovníky. Vzhledem k tomu, že jeskynní výplň nebyla uložena vodorovně a byla prostoupena velkými bloky vápence, bylo obtížné sledovat průběhy některých vrstev, takže každý odběr byl označen i číslem sedimentu. Časový limit daný na výkopové práce nás nutil k průběžnému výzkumu v obou sektorech 1

s nasazením většího množství pracovníků. Duplicitu v označování vrstev jsme se snažili řešit průběžným číslováním v pořadí, jak se v průběhu výzkumu objevovaly, nehledě na to, ze kterého sektoru pocházely.1 Práce jsme započali ve spojovací chodbě mezi „kůlnou“ a „Stojanovou kaplí“ (též „Objevitelský dóm“), označené jako sektor B. Nejprve jsme vzorkovali zbytky sedimentů, dochovaných na stěnách jeskyně a první odkryvy jsme provedli ve výklenku v jižní stěně chodby (obr. 1C: 1; obr. 2) u vstupních dveří (obr. 1C: 2). Záhy se ale ukázalo, že tato prostora byla uměle vylámána v souvislosti se zpřístupněním vnitřních jeskynních prostor. Proto jsme pozornost přesunuli do středu chodby (čtverce 25–29/B–C). Chodba přes 1 m široká se ale záhy zmenšila na průrvu o šířce průměrně okolo 70 cm (obr. 1C: 3). Lámací práce byly patrné na severní straně, kde byl okraj průrvy evidentně zarovnáván, takže vznikl skalní stupeň o šířce 30–40 cm (obr. 1C: 4). V západní části sondy jsme museli skončit práce poměrně záhy na rozhraní čtv. 24–25/C, neboť hrozilo vypadnutí výplně do spodních pater jeskyně, přičemž by mohlo dojít k úrazu návštěvníků, kteří využívali přístupové schodiště. Pokračování by si vyžádalo i vylámání velké betonové desky (obr. 1C: 5), která kryla točité schodiště, což se nejevilo reálné vzhledem k provozu v jeskyni a nebylo to ani relevantní ve vztahu k možným získaným poznatkům, protože v těchto místech již byla jeskynní výplň výrazně destruována stavebními úpravami. Pozornost jsme tedy věnovali hlavně sektoru A, který se nacházel na východní straně vstupního schodiště. Zkoumaná plocha byla rozdělena šikmo vedeným kanálem pro elektrické vedení (obr. 1C: 6; obr. 3), který jsme se rozhodli neodstraňovat z bezpečnostních důvodů. V jižní části sektoru A jsme rovněž řešili otázku statiky zídky, která bránila průniku intaktních sedimentů na schodiště (východní stěna schodiště; obr. 3). Z provozních důvodů jsme ponechali podél schodiště širší blok zeminy, který byl rozebrán až na konci výzkumu (obr. 1C: 7) po úsecích širokých 50 cm a označených P1–P6, přičemž tyto plochy nerespektovaly původně stanovenou síť. Ta ale byla natolik vytočena vůči podélné ose profilu, že její dodržování by značně zkomplikovalo odběr. V severní části sektoru jsme ponechali podél východní stěny pochůzný chodník (obr. 1C: 8), pod kterým jsme se pokusili začistit kontrolní profil. Ukázalo se ale, že hrana chodníku respektuje přesně hranu zasedimentované průrvy, jejíž podélná osa sleduje orientaci východní stěny jeskyně a vertikálně směřuje do dolních pater jeskyně (obr. 1C: 9). Bohužel se nepodařilo v těchto místech ponechat dostatečné množství sedimentů k dokumentaci podélného profilu, protože odlišit velkou suť od intaktní stěny bylo do poslední chvíle prakticky nemožné, takže často docházelo k obnažení vápencové stěny východního okraje průrvy. V průběhu výzkumu této části jeskyně jsme zjistili výrazné recentní narušení vrstevních sledů při západní stěně. V těchto místech vybíhalo škrapové dno až na úroveň betonové desky (obr. 1C: 10), takže před vstupem na schodiště byl beton položen přímo na nerovné skalní dno (obr. 1C: 11). V západní části sektoru A se dochoval velký blok vápence, který byl v přímém

Označení sedimentů jsme ponechali v té podobě, jak byly označeny v nálezovém deníku a plánech.

37

6. STRATIGRAFIE JESKYNĚ BALCARKY NA PODKLADĚ VÝZKUMU ÚSTAVU ANTHROPOS V R. 2007

Petr Neruda

kontaktu se dnem jeskyně a který na své západní straně nesl jasné stopy po roztloukání (obr. 1C: 12; obr. 4), přičemž drobná ostrohranná suť byla rozptýlena v okolí. Významnější zbytky sedimentů tak bylo možné kromě sektoru B nalézt v jižní části sektoru A a dále v severní polovině téhož sektoru pouze v pásu 1, 5 m širokém podél východního okraje sondy (nad průrvou). Vzhledem k výraznému narušení původního uložení jsme tedy intaktní sedimenty zkoumali na ploše na necelých 15 m2. Charakter a rozsah sedimentů naznačoval, že nebude možné provádět rozsáhlejší plošné ani vertikální interpretace. Stratigrafickou situaci jsme chtěli řešit i v předpolí jeskyně. Zde jsme ale narazili na problém organizace výzkumných prací, které musely respektovat běžný provoz jeskyně. V ideálním případě by bylo výhodné položit zjišťovací sondy přímo před vstupy do jeskyně (hlavním i vedlejším). Dostupné indicie (analýza fotografií i tehdejšího stavu povrchu) však naznačovaly, že celý prostor před jeskyní je ovlivněn dřívějšími výkopovými pracemi a ukládáním sedimentů vyvezených z jeskyně. Navážka v místě přístupové komunikace tak může být mocná přes 2 m a směrem do údolí bude její objem ještě narůstat. Navíc v těchto místech terén příkře klesá ve formě skalních stupňů, takže intaktní sedimenty by mohly být zachyceny pouze na velmi omezené ploše. Rozhodli jsme se proto otevřít zjišťovací sondu S0701 vlevo od vstupu v místech, kde se již terén jevil víceméně neporušený (obr. 5, 6). Obr. 2. Pohled na sektor B od západu. V pravé zadní části snímku je patrný prostor, kudy se Šamalík snažil prorazit vstupní chodbu do jeskynního systému. Pracovní vstup do Stojanovy kaple je skryt za ohbím skály v levé části snímku. Foto P. Neruda (2007). Abb. 2. Blick an den Sektor B vom Westen. Rechts hinten im Bild der Raum durch welchen man das Höhlensystem zu eröffnen beabsichtigte, der wirkliche Arbeitseingang befindet sich links hinter der Felsbiegung. Foto P. Neruda (2007).

4. ZBYTKY SEDIMENTŮ NA STĚNÁCH JESKYNĚ Na podkladě zbytků sedimentů na skalních stěnách jsme se chtěli pokusit i o rekonstrukci stratigrafie nad betonovým chodníkem. Vzorky ale bylo možné odebrat především z východní stěny zkoumané prostory, přičemž jejich vzájemná korelace byla obtížná. Dochované sedimenty ale jasně ukazují, že v zadní části jeskyně byly sedimenty uloženy nejvýše a směrem ke vchodu a k východní stěně klesaly, přibližně se sklonem 50 cm na 10 délkových metrů. 5. POPIS SEDIMENTŮ V SEKTORU B

Obr. 3. Pohled od severu na jižní část sektoru A a točité schodiště, které zpřístupňovalo spodní patra jeskyně. V zadní části snímku je patrný vstup do spojovací chodby (sektor B). Vlevo od schodiště je vidět vedení elektřiny, které rozdělovalo sektor A a B na dvě části. Foto P. Neruda (2007). Abb. 3. Blick von Norden auf den Südteil des Sektors A und die Wendeltreppe in die unteren Etagen. Hinten im Bild Eintritt in den Verbindungsgang (Sektor B). Links von der Treppe sieht man die Elektroleitung, welche die Sektoren A und B trennt. Foto P. Neruda (2007).

38

Sedimentární situace v sektoru B byla zachycena v chodbě spojující „kůlnu“ se „Stojanovou kaplí“. V těchto místech byl vrstevní sled rovněž výrazně narušen staršími speleologickými pracemi, takže bylo možné zkoumat pouze zbytky sedimentů, které vyplňovaly 1 m širokou puklinu, táhnoucí se v ose chodby a vertikálně propojující toto patro jeskyně se spodním systémem (obr. 1C: 3). Okraje pukliny jsou zaobleny vodou, jako ostrohranné se jevily pouze v úrovni zbytku betonové podlahy, kde byly určitě narušeny úpravami chodby (obr. 1C: 4).

JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU

DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST

Tab. 1. Seznam odebraných vzorků sedimentů ze skalních stěn v zadní části „kůlny“. Poloha viz obr. 1C. Tab. 1. Verzeichniss der entnommenen Sedimentproben von den Felswänden im Hinterteil der „kůlna“. Abb. 1C.

Výška Popis sedimentů nad betonovou podlahou (cm) 80–100 Tmavě hnědošedý sediment s příměsí menšího množství drobné ostrohranné vápencové sutě a kostmi drobné fauny. 110–115 Viz 1

Vzorek

Čtverec

1

23/K

2

23/J

3

23–24/CH

80–110

4

24–25/H

130–140

5

24/H

20–40

6

23/J

15–30

7

17–18/CH

80–90

8

25/F

130–150

9

25/E

80–90

10

25/E

90–100

11

24/B

140–150

12

28/D

190–210

(Východní stěna) – světle hnědá hlína s hrudkovitou odlučností a hojnou vápencovou sutí (drobná ostrohranná i úlomky s lehce zaoblenými hranami). Ve vzorku č. 9 uhlíky. Hnědá hlína načervenalé barvy (oproti vzorku 9, 11, 13). Podobná je hrudkovitá odlučnost i příměs vápencové ostrohranné suti do 3 cm. V obsahu oxidy železa, uhlíky a kosti. Barevně podobný sediment jako 9 (světle hnědá barva). Struktura méně hrudkovitá (asi vlivem zvětrávání). Vzorek odebrán z plošiny (spáry), kde byly deponovány i uhlíky a část čelisti soba se zubem. Menší obsah drobné suti. Konkrece s kostmi netopýra.

13

27/D

170–180

Viz 12

Hnědošedý sprašovitý sediment s příměsí ostrohranné sutě do velikosti 2,5 cm. Konkrece kostí a sedimentu srovnatelného se vzorkem 3. Světle šedohnědý sediment s hrudkovitou odlučností s příměsí plochých štěpin vápence do velikosti 3 cm. Stratigraficky se nachází nad sedimentem 2 v sektoru A a nad sedimentech 1A v sektoru B. Sypký, šedohnědý sediment s minimální příměsí vápencové sutě, srovnatelný se vzorkem 5. Světlý okrový sprašovitý sediment s drobným detritem a kůstkami drobné fauny. Jeskynní hlína s kůstkami netopýrů (asi holocén).

Původní sedimentární výplň chodby zasahovala až do výšky přes 2 m nad úrovní betonové podlahy. Zde byly zachyceny shluky netopýřích kostí slepené karbonáty. Další horizont se podařilo zachytit až o 1 m níže na jižní stěně chodby. Hnědá plastická jílovitá jeskynní hlína byla označena jako sediment 1, který by mohl představovat původní substrát pro překopaný sediment 2A, zaznamenaný pod betonovou podlahou (obr. 7; 8). V úrovni betonové pochůzné plochy, která zasahovala až do středu čtv. 28/B-C, se podařilo zachytit bázi sedimentu 1, který bez ostrého přechodu plynule přecházel do sedimentu označeného jako 1A, dochovaného na stěnách průrvy, na které je chodba založena. Od sedimentu 1 se odlišoval světlejší barvou a méně plastickou strukturou, která se blížila charakteru sedimentu 2. Lze jej charakterizovat jako šedohnědý sprašovitý sediment (10YR 5/4 (4/4), měřeno za vlhka) obsahující vápencovou suť, menší úlomky sintrů, zvířecí kosti a v západní části profilu i vložku načervenalé půdy, připomínající sedimenty z výplní krasových puklin (terra calcis). Sediment 2 je jediným stratigrafickým členem, který bychom mohli jednoznačně korelovat se sedimenty v sektoru A.

Obr. 4. Pohled od severu na skalní dno v severní části sektoru A. Na zvrásněnou skálu těsně přiléhá velký vápencový ostrohranný blok, který na západní části nese jasné stopy po rozbíjení. Foto P. Neruda (2007). Abb. 4. Blick von Norden auf den Felsboden im Nordteil des Sektors A. Auf den geriffelten Felsboden liegt dicht ein scharfkantiger Felsblock an, dessen Westseite deutliche Zertrümmerungsspuren trägt. Foto P. Neruda (2007).

39

6. STRATIGRAFIE JESKYNĚ BALCARKY NA PODKLADĚ VÝZKUMU ÚSTAVU ANTHROPOS V R. 2007

Petr Neruda

Obr. 5. Plánek severní strany návrší s předpolím jeskyně Balcarky a polohou sondy S0701. Abb. 5. Plan der Nordseite der Anhöhe mit dem Vorfeld der Balcarka-Höhle und die Lage der Sonde S0701.

Průběh sedimentu nebylo nemožné sledovat ve střední a východní části profilu, protože zde na povrch vystupovala vápencová, vodou silně zaoblená stěna průrvy. Podle ostatních stratigrafických členů se zdá, že sediment 2 byl do místa chodby přinesen z hlavní prostory „kůlny“ (tj. zprava při pohledu na jižní profil). Z protilehlé východní strany musel být uložen sediment 3, jehož kontakt s nadložní polohou 2 nebyl přesně dokumentován. Tuto vrstvu lze charakterizovat jako šedý jílovitý sediment s drobnou sutí a rozpadlými bročky manganu, které se projevovaly tmavými skvrnami ve světlém substrátu. Sledování dalších stratigrafických vztahů bylo značně ztíženo množstvím suti, takže bylo obtížné zachovat dostatečné množství sedimentů u stěny pukliny, které by bylo možné začistit pro sledování průběhu vrstvev. Navíc stěna pukliny místy vystupovala z profilu (obr. 7; 9), čímž narušovala průběh sedimentů. Sediment 3 se svažoval směrem do čtv. 26 a 25, kde byl od nadložního sedimentu 2 oddělen vrstvou rezavě hnědého sedimentu 4, který ale ve čtverci 27/B vykazoval i promísení se sedimentem 2. Ze západní strany se sediment 3 dostal do kontaktu se sedimentem 2C, který je strukturou blízký sedimentu 2, ale vykazoval poněkud hnědší odstín. Vedle vápencové sutě obsahoval i rozlámané sintrové desky. V horizontech 2/4, 2C a 3 se nacházely porůznu roztroušené různě velké sintrové bloky. Ve východní části profilu byla dochována kompaktní sintrová deska, vysrážená v horní části sedimentu 7, který makroskopicky vykazuje znaky půd typu

Obr. 6. Otevření sondy S0701 na spočinu vlevo od vchodu do jeskyně. Foto P. Neruda (2007). Abb. 6. Die Öffnung der Sonde S0701 links vom Höhleneingang. Foto P. Neruda (2007).

40

JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU

DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST

terra calcis. Byl načervenalé barvy (barva: 5 YR 5/6), značně jílovitý a obsahoval jen malé množství fauny. Sintrová deska ale byla v profilu dokumentována jen ke skalnímu výběžku ve čtv. 28/B. Směrem na západ se mezi sedimenty 7 a 3 vkládal sediment 2D, který se strukturou i barvou podobal polohám 2C a 2. Podložní sediment nebyl dokumentován až na dno, protože v těchto místech pokračuje puklina do spodních partií jeskyně a z technických důvodů bylo nutné výzkum ukončit.

mentu 7 v sektoru B, ale v jižní části sektoru A byl zachycen na tak malé ploše3, že jeho detailnější vyhodnocení bylo obtížné, a proto byl označen samostatným číslem. Sled vrstev v severní části sektoru A vykazoval prakticky stejnou skladbu. Kromě již definovaných poloh se podařilo vyčlenit ještě další horizonty, většinou ale již jen se značně omezeným plošným rozsahem (obr. 10). I v severní části sektoru A byla v celé ploše pod betonem zachycena vrstva překopané hlíny (2A), kterou byl nivelován povrch před položením betonového chodníku. V západní části tento sediment místy přímo dosedal na nerovné skalní dno a u velkého balvanu obsahoval i ostré štěpiny vápence, který se do něj dostal v souvislosti s lámáním skály (obr. 1C: 10). Na několika místech byly zachyceny i recentní předměty (např. hřebík). Z přechodu tohoto překopaného sedimentu a sedimentu 2, který považujeme za intaktní, pochází několik kusů štípané industrie ze spogolitu, radiolaritu a silicitu (kap. 9, obr. 3: 10–21). Na jejich podkladě ale nejde bezpečně stanovit intaktní archeologický horizont. Hlavní problém byl v jednoznačném odlišení překopaného a původního sedimentu. Velké množství větší vápencové suti způsobovalo (obr. 13), že přechod mezi horizontem 2A a 2 byl velmi nepravidelný s četnými kavernami, vyplněnými překopaným sedimentem (obr. 14), takže při mechanických odběrech po 10 cm mohlo dojít ke smíchání sedimentů. Ve všech případech, kdy byla stratigrafická pozice nalezeného štípaného artefaktu kontrolována přímo na místě, se ukázalo, že byl předmět uložen v recentně přemístěném horizontu. Nálezy z jižní části sektoru A mohly být sekundárně přemístěny i v průběhu výkopových prací, protože sedimenty na stěnách sondy byly nestabilní. Z toho důvodu se domníváme, že nemáme spolehlivé doklady přítomnosti člověka ve zkoumaných intaktních sedimentech. V severní části sektoru A se mezi horizonty 2 a 2A vkládala vrstva hnědé jeskynní hlíny (sediment 2B; 10 YR 4,5/4), která byla makroskopicky podobná sedimentu 2A, pouze nevykazovala známky sekundárního narušení. Ve čtvercích 19–21/K–L tento sediment dosedal na skálu. Nejvíce intaktních vrstev se objevilo nad průrvou, která sledovala orientaci východní stěny jeskyně a která byla modelovaná vodou stejně jako průrva v sektoru B (obr. 15). Ve střední části plochy se v horizontu 2 objevila vložka světle šedého sedimentu, který makroskopicky připomínal sediment 3 ze sektoru B. Tuto polohu jsme označili jako 3A. V severní části sektoru A se nepodařilo pozitivně identifikovat sediment 5 s velkým množstvím mikrofauny. Pod vrstvami 2 a 3A se objevoval načervenalý sediment (označen 6), který vyplňoval zmíněnou průrvu. Z hlediska geneze se mohlo jednat o tentýž sediment jako v sektoru B, ale vzhledem k tomu, že sektory, a tudíž ani profily, nebyly propojeny, dali jsme přednost samostatnému označení. Obě identifikované pukliny (v sektoru A i B), které vertikálně komunikují se spodními patry jeskyně, se od sebe liší v orientaci, neboť průrva v severní části sektoru A je oriento-

6. POPIS SEDIMENTŮ V SEKTORU A Sektor A se rozkládal v zadní části „kůlny“ a severním směrem nepřekročil úroveň železné mříže oddělující volně přístupný a zabezpečený prostor (obr. 1B). Poměrně velká plocha byla rozdělena na dvě části. Jižní, trojúhelníkovitý díl se rozkládal podél schodiště do nižších pater jeskyně (obr. 1C). Severní část sektoru již zachytila situaci téměř přes celou šířku jeskyně, která v těchto místech činí cca 4, 5 m. Nejvíce reliktů původních sedimentů jsme zachytili na východní stěně „kůlny“. Jejich výškové korelace ale ukazují, že zde nebyly vodorovně uloženy a že povrch terénu byl v období staršího holocénu značně nerovný. Přímý vztah k dokumentovaným úložným poměrům se zdály mít vzorky 5 a 6, získané na východní stěně „kůlny“. Zaznamenány byly ve čtv. 24/H a 23/J do výšky 40 cm nad betonovou desku (tab. 1). Stejně jako v případě sektoru B, i zde asi reprezentují původní jeskynní výplň, která byla stavebními pracemi narušena a následně sloužila k nivelaci povrchu před položením betonové desky (obr. 11; 12). V jižní části profilu zasahuje tato výplň poměrně hluboko a vyplňuje prohlubeň ve vápencové skále, která odděluje profil v sektoru A od profilu v sektoru B. Pod tímto nivelačním horizontem se nachází šedohnědý sediment 2 (10YR 5/4–4/4), hojně prostoupený vápencovou sutí. V některých případech bylo pozorováno lokální zbarvení sedimentu dohněda, a to v místech kontaktu s větším množství suti nebo na kontaktu s osteologickým materiálem. Velké ploché bloky vápence jsme zaznamenali v severní části profilu. Ploché kameny byly postaveny na hranu a jejich orientace odpovídala orientaci tektonických puklin. Tyto bloky značně znesnadňovaly průběžné sledování geologického horizontu. Přechod do podložního sedimentu 5 byl značně pozvolný a vzhledem k různým barevným zátekům mezi kameny bylo nutné stanovit přechodný horizont 2+5 (obr. 11). Charakteristickým rysem byla změna barvy a nárůst množství mikrofauny v proplachu z jednotlivých subčtverců2. Vlastní sediment 5 bylo možné charakterizovat jako sypkou hlínu hnědé barvy (10YR 4/4) s vysokým obsahem mikrofauny. Kromě velkých kamenů, které stály na užší hraně a které propojovaly stratigrafické horizonty 2 a 5 se v tomto sedimentu nacházelo jen malé množství zlomků vápence. V podloží se začal objevovat načervenalý sediment, který byl označen jako vrstva 6. Představuje zřejmě ekvivalent sedi2 3

V době podání publikace nebyly výsledky rozboru mikrofauny ještě k dispozici. Vzhledem k charakteru sedimentace a maximální snaze o zachování statiky opěrné zídky schodiště jsme velké bloky až na výjimky neodstraňovali, a tudíž se prostor pro výzkum směrem do hloubky radikálně zmenšoval.

41

6. STRATIGRAFIE JESKYNĚ BALCARKY NA PODKLADĚ VÝZKUMU ÚSTAVU ANTHROPOS V R. 2007

Petr Neruda

Obr. 7. Stratigrafie sektoru B (jižní stěna). Digitalizace P. Neruda. Abb. 7. Stratigraphie des Sektors B (Südwand). (a) – intakter Felsen, Sedimente nur lokal erhalten; (b) – Knick des Profils; (c) – Sinterplatte und deren Bruchstücke; (d) – durch Wasser verrundete sedimentfreie Kluftfelswand. Digitalisation P. Neruda.

vaná souhlasně s osou jeskyně, kdežto její ekvivalent v sektoru B sleduje směr ZZS–VVJ. V jižní části sektoru A se vodou opracované stěny jeskyně neobjevily, ale na západní straně mohly být poškozeny schodištěm a na východní bohužel nebylo možné vést výzkum až k intaktní skále. Každopádně se zdá, že v místě čtv. 21–24/E–H se mohla nacházet malá, zcela zanesená propástka, která by mohla souviset s genezí celé vstupní části jeskyně (viz kap. 3).

Sed. 1

7. POPIS SEDIMENTŮ V KOPANÉ SONDĚ S0701 V PŘEDPOLÍ JESKYNĚ

Kolmo na skalní stěnu jsme prokopali dochované sedimenty v řezu 1,5 m širokém a 3,6 m dlouhém, umístěném v předpolí jeskyně (obr. 5). Maximální dosažená hloubka byla 2,9 m. Na dně sondy se nacházela vertikálně rozpukaná skála se škrapy. Průkop zřetelně ukázal, že se sedimenty záhy uklá-

Obr. 9. Řez sedimenty v sektoru B (jižní profil). (a) – betonová deska; (b) – stěna skalní průrvy, zaoblená vodou a zbavená sedimentů. Foto P. Neruda (2007). Abb. 9. Schnitt durch die Sedimente im Sektor B (Südprofil). (a) – Betonplatte; (b) durch Wasser verrundete sedimentfreie Kluftfelswand. Foto P. Neruda (2007).

Obr. 8. Poloha sedimentu 1 na skalní stěně nad betonovou podlahou v sektoru B (pohled od východu). Foto P. Neruda (2007). Abb. 8. Lage des Sedimentrestes 1 auf der Felswand oberhalb der Betondecke im Sektor B (Blick vom Osten). Foto P. Neruda (2007).

Obr. 10. Příčný profil sedimenty v severní části odkryvu (čtv. 19–21/K–L). Digitalizace P. Neruda. Abb. 10. Querprofil im Nordteil des Aufschlusses (Quadrate 19–21/K–L). Digitalisation P. Neruda.

42

JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU

DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST

Obr. 11. Stratigrafie v jižní části sektoru A, čtv. 21-24/E-H. Digitalizace P. Neruda. Abb. 11. Stratigraphie des Südteiles des Sektors A, Quadrate 21–24/E–H. (a) – intakter Felsen; (b) – Betondecke des Treppenganges; (c) – Ecke des Treppengeländers; (d) – die Grenze der Streifen G und H; (e) – Betonkanälchen für die Elektroleitung. Digitalisation P. Neruda.

nějí výrazně do údolí a že případný spočin zde má šířku necelé 3 m. Současný vodorovný pochůzný terén byl získán navršením vápencové suti a sedimentů z jeskynní výplně (viz Absolon 1905–1911, obr. na str. 175). Stratigrafický sled v sondě lze rozdělit na dva hlavní komplexy (obr. 16, 17). Svrchní komplex (sedimenty A a B) a spodní, reprezentovaný horizonty D1–D3. Obě jednotky jsou pak odděleny sedimentem C, který vykazuje znaky obou stratigrafických jednotek a je proto hůře zařaditelný (barevně podobnější nadložním horizontům, ale drobnější vápencová suť je již usměrněná podobně jako v případě podložních horizontů). Barevné přechody mezi jednotlivými vrstvami byly velice pozvolné. Sediment A je reprezentován tmavě šedou až černou humózní zeminou s vápencovými bloky až do velikosti cca 50 cm. Drobná vápencová suť tvoří výrazný podíl obsahu vrstvy, ale na rozdíl od podložních vrstevních členů (zejména D1–D3) není ložená na plocho, ale je všesměrně orientovaná. V severní části řezu je patrný výrazný podíl vápencových bloků a drtě, který nesouvisí s původní sedimentací. Ty zde byly uloženy v souvislosti s úpravami terénu. Od sedimentu A byla tato recentní suť snadno odlišitelná minimálním podílem jemných sedimentů. Sediment B lze charakterizovat jako hnědou půdu (barva za vlhka 7,5YR 3/4) hranolovité odlučnosti s příměsí různě velké ostrohranné i mírně zaoblené suti. Drobné vápencové štěpiny zde rovněž nevykazují usměrnění jako v případě komplexu D. Sediment je nevápnitý, výrazně postižený kořeny. Pod těmito holocenními vrstvami (viz kap. 7) se nacházela vrstva C, nevápnitá, s hrudkovitou odlučností (barva 10YR 2/2) s převahou větší vápencové suti. Ploché tvary úlomků vápence byly ostrohranné, větší a objemnější tvary pak mívaly zaoblené hrany, přičemž drobnější suť již vykazuje určitý stupeň usměrnění. Největší blok uvolněného vápence byl dokumentován v západním profilu a dosahoval délky více než 1 m.

Obr. 12. Profil podél schodiště v jižní části sektoru A. Foto P. Neruda (2007). Abb. 12. Profil längs der Treppe im Südteil des Sektors A. Foto P. Neruda (2007).

Obr. 13. Charakter horní části sedimentu 2 ve čtv. 22/I–CH. Foto P. Neruda (2007). Abb. 13. Charakter des oberen Teiles des Sediments 2 in den Quadraten 22/I–CH. Foto P. Neruda (2007).

43

6. STRATIGRAFIE JESKYNĚ BALCARKY NA PODKLADĚ VÝZKUMU ÚSTAVU ANTHROPOS V R. 2007

Petr Neruda

Obr. 14. Charakter přechodu sedimentu 2A a 2 ve čtverci 21–22/CH. Hnědý sediment 2A dosedá v některých místech až na skalní dno. V levé části snímku červená linie vymezuje sediment 2A od podložního sedimentu 2. Foto P. Neruda (2007). Abb. 14. Charakter des Überganges zwischen den Sedimenten 2A und 2 in den Quadraten 21–22/CH. Das braune Sediment 2A liegt stellenweise dem Felsboden an. Die rote Linie im linken Bildteil grenzt das Sediment 2A vom liegenden Sediment 2. Foto P. Neruda (2007).

Obr. 15. Pohled na průrvu modelovanou vodou ve čtvercích 22/CH-I (sektor A, pohled od jihu). Abb. 15. Blick auf den durch Wasser modelierten Durchbruch in den Quadraten 22/CH-I (Sektor A, Blick vom Süden).

V podloží se nacházel komplex tří stratigrafických členů, které se lišily především barevným odstínem, přičemž hranice nebyly ostré. Charakteristickým rysem horních vrstev komplexu D bylo usměrnění drobnějších vápencových štěpin, které byly uloženy na plocho a sledovaly sklon sedimentů (tj. svahu), takže u skalní stěny byly uloženy vodorovně a dále směrem do údolí se jejich sklon měnil. Tato drobná suť nebyla ve větší míře zastižena jen v sedimentu D3. Zároveň jejich hlavním substrátem byla spraš, která byla vlivem chemických procesů odvápněna (negativní test s HCl). Sediment D1 vykazoval oproti sedimentu C světlejší odstín (barva 10YR 3/4), ale stále si zachovával výraznou hranolovitou odlučnost. V celé délce profilu byly zaznamenány

izolované uhlíky, které se v některých místech koncentrovaly do větších ploch (S0701U1–U3, obr. 16). I sediment D2 byl zřejmě sprašového původu (barva 10YR 3,5/4–3/4) s příměsí vápencových štěpin od 1 do 20 cm, které byly na plocho uloženy. Větší bloky vápence se objevovaly spíše ojediněle. Makroskopicky byla vrstva sedimentu D3 prakticky totožná s nadložním sedimentem D2, ale neobsahovala vápencové štěpiny (barva 10YR 4/4 (4/5)). Přestože byly na lomu makroskopicky patrné póry jako u spraší in situ, sediment nebyl vápnitý (obr. 18). Z celé mocnosti sedimentů se bohužel nepodařilo získat kamenné artefakty. Odebrané vzorky sedimentů na pylové analýzy ukazují, že holocenní komplex bude zahrnovat spíše sedimenty starší fáze, neboť podle N. Dolákové nebyli v žádném vzorku nalezeni typičtí zástupci synantropní vegetace

Obr. 16. Řez sedimenty v sondě S0701 (východní profil). Digitalizace P. Neruda. Abb. 16. Profil der Ostwand in der Sonde S0701. Digitalisation P. Neruda.

Obr. 17. Charakter sedimentů v sondě S0701 Foto P. Neruda (2007). Abb. 17. Charakter der Sedimente in der Sonde S0701. Foto P. Neruda (2007).

44

JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU

DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST

(např. obiloviny), kteří se v pylových spektrech objevují v souvislosti se zemědělskou činností člověka. Z hlediska absolutní datace se můžeme opřít o výsledky AMS datování uhlíků, zaslaných do oxfordské laboratoře. Vzorek OxA–18494 pochází se sedimentu D1 ze severní části profilu. Nekalibrované datum 10 810 ± 45 let BP koreluje poměrně přesně s naší představou, že přechod sedimentu D1 a C by měl reprezentovat vyznívání viselského glaciálu a nástup holocénu. Komplex vrstev D lze podle nalezených palynospekter zařadit do chladnějších fází posledního glaciálu s převažující stepní nebo parkovitou formou vegetace (viz kap. 7).

D2

D3

8. PROBLÉM DATACE GEOLOGICKÝCH HORIZONTŮ V BALCARCE – „KŮLNĚ“ Jedním ze záměrů záchranného výzkumu byla identifikace archeologických horizontů, které byly dosud publikovány, zvláště pak magdalénienského osídlení, a to v zadní části „kůlny“. Za neméně významné jsme považovali i nalezení případného středopaleolitického osídlení, které by mohlo souviset s bifaciálním artefaktem z bočního vstupu do Balcarky. Na základě stratifikovaného materiálu jsme plánovali provést absolutní datování. Již při prvotním zhodnocení situace se ale ukázalo, že původní plán datování bude obtížné dodržet. Z ohledání stěn bylo zřejmé, že došlo k odstranění velkého množství sedimentů, zejména v zadní části „kůlny“ v místech ústí boční chodbičky (sektor B), a tudíž se nalezení intaktní magdalénienské polohy zdálo nepravděpodobné. Nadějná situace se jevila ve čtverci 24/B, kde se v dochovaných intaktních sedimentech našel zlomek čelisti soba s jedním zubem a uhlíky, rozptýlené v tmavě hnědé jeskynní hlíně (vzorek 11; obr. 19). Tuto polohu jsme v průběhu výzkumu považovali za úroveň pozdně glaciálních sedimentů. Poněkud překvapivé byly výsledky datování této vrstvy. Uhlíky datované v oxfordské laboratoři poskytly datum 28 360 ± 140 nekalibrovaně BP (OxA-18495), což dokázalo, že všechny námi zkoumané sedimenty musí být starší než 30 tisíc let před dneškem a že se případná magdalénienská poloha musela nacházet nad úrovní horizontu, z nějž bylo získáno toto datum. Jediné dochované artefakty mohly pocházet z výzkumu J. Kniese, neboť jím vyhloubená sonda J–L musela proříznout zmíněný horizont (Knies 1900, Tab. I), ale o existenci artefaktů v této části jeskyně není v publikacích žádná zmínka. Naskýtá se tedy otázka, s jakou etapou osídlení můžeme získané datum korelovat. V dochovaných archeologických materiálech nemáme žádné časově adekvátní předměty. Nenašly se ani artefakty pozdního aurignacienu, ani nástroje gravettienu. Jednoznačná interpretace již asi nebude možná. V úvahu přicházejí jak přirozené procesy depozice sedimentu s uhlíky z přírodního požáru, tak i redepozice antropogenně ovlivněných sedimentů z povrchu nad jeskyní. Vyloučit nemůžeme ani epizodické osídlení zadní části jeskyně, které nerozpoznáno bylo zcela zničeno výkopovými pracemi J. Šamalíka. I v rámci tak velké jeskyně jakou je Kůlna u Sloupu se gravettienské nálezy kumulovaly na poměrně omezené ploše při levé stěně jeskyně (sektor J; Valoch 1988).

Obr. 18. Bazální poloha se sedimenty D2 a D3 v sondě S0701. Foto P. Neruda (2007). Abb. 18. Basale Lage mit den Sedimenten D2 und D3 in der Sonde S0701. Foto P. Neruda (2007).

Intaktní podložní sedimenty tedy musejí spadat nejspíše do starší fáze viselského glaciálu. Další pokus o radiokarbonové datování vzorku kosti ze sedimentu 2 bohužel nepřinesl použitelné údaje vlivem nedostatku kolagenu. Složitá je i otázka datování námi odkrytých sedimentů typu terra calcis (sedimenty 6 a 7). Ve „Stojanově kapli“ jsou tyto sedimenty kryty mocnou vrstvou pravděpodobně různě

Obr. 19. Poloha vzorku 11, který obsahoval zlomek sobí čelisti a uhlíky (sektor B). Foto P. Neruda (2007). Abb. 19. Die Position der Probe 11, welche das Rentierkieferbruchstück und Holzkohle enthielt (Sektor B). Foto P. Neruda (2007).

45

6. STRATIGRAFIE JESKYNĚ BALCARKY NA PODKLADĚ VÝZKUMU ÚSTAVU ANTHROPOS V R. 2007

Petr Neruda

starých sintrů. V případě načervenalé hlíny v sektoru B je však sintrová deska rozlámána na dílčí kusy a ani souvislejší blok ve čtverci 28–29/B–C nemusí být zcela intaktní. Využití načervenalých půd typu terra calcis pro stanovení aspoň relativního stáří sedimentů je rovněž diskutabilní. Tyto hlíny se vyskytují prakticky ve všech jeskyních v různých stratigrafických pozicích. V jeskyni Puklinové byly podobné sedimenty na stěnách skalní dutiny ve stejném horizontu, který obsahoval kamennou štípanou industrii a třetihorní dentálium, které by mohlo souviset s magdalénienským osídlením (Neruda – Nerudová – Valoch 2007). 9. INTERPRETACE A DISKUSE Interpetace získaných dat a dobových zpráv není v případě Balcarky jednoduchá. Hlavní problém tkví hlavně v tom, že jsme nebyli schopni identifikovat magdalénienské horizonty ze vstupní části, zkoumané J. Kniesem, v zadní části „kůlny“. Dochované sedimenty na vápencových stěnách jeskyně v zadní části naznačují mnohem komplexnější sedimentární výplň, než byla dosud publikována. Srovnáme-li dostupné údaje, pak je patrné, že sedimenty musely klesat ze zadní části „kůlny“ směrem ke vchodu do jeskyně. O takto skloněném dně se Knies nezmiňuje, ale z plánku K. Absolona je patrné, že zadní partie musela být vyplněna téměř ke stropu jeskyně. V místech boční chodbičky, námi označené jako sektor B, jsme našli shluky netopýřích kostí přilepené k severní stěně ve výšce téměř 2 m na betonovým chodníkem. Tato poloha pravděpodobně indikuje horní úroveň nejmladší výplně zadní části jeskyně. Tyto sedimenty, v jižní části sektoru A o mocnosti více než 1,8 m, musely být J. Šamalíkem odkopány v souvislosti se zpřístupněním jeskynního systému. Zda se zde dochoval sediment adekvátní tomu, ve kterém se nacházel magdalénien ve vstupu do jeskyně, dnes již posoudit nemůžeme. Podle rozsahu prací J. Kniese se ale zdá, že magdalénienské osídlení dosahovalo pouze do střední části „kůlny“, tj. cca do míst, kde je dnes situována bezpečnostní mříž. O odstraněných sedimentech v zadní části „kůlny“ rovněž nemůžeme říci nic bližšího. Zbytky sedimentů na stěnách sice ukazují, že by bylo možné sedimentární výplně detailněji členit, ale z dostupných údajů nelze provést dostatečně pravděpodobnou rekonstrukci. Jediný fakt, o který se můžeme opřít, je radiokarbonové datování uhlíků ze vzorku sedimentů 11. Podle něho musí být stáří námi zkoumaných sedimentů vyšší než 30 000 let nekalibrované chronologie. Případný magdalénienský horizont musel být umístěn ještě výše, a tudíž se mladoviselské sedimenty musely směrem ven z jeskyně výrazně uklánět. S problematikou těchto horizontů se pojí i otázka kamenných artefaktů nalezených v souvislosti s výzkumem v roce 2007. Již jsme se zmiňovali o tom, že většina z nich pochází

46

z jednoznačně překopaného sedimentu, který jsme označili jako 2A (k problematice viz výše). Podle našeho názoru je podstatné, že se nacházely v tmavě hnědé překopané jeskynní hlíně a ne ve spraši. To by naznačovalo, že v případě námi nalezených artefaktů se nejedná o magdalénien. Z podobně hnědé hlíny pochází právě absolutní datum získané v oxfordské laboratoři. Je zde proto jistá pravděpodobnost, že by několik odštěpů mohlo souviset s touto fází osídlení jeskyně. Do překopaných sedimentů by se mohly dostat při odstraňování hnědých hlín ze zadní části „kůlny“, přičemž tento sediment byl využit k zarovnání obnažených sedimentů a bloků vápence v severní části sektoru A. Bohužel nelze blíže korelovat ani stratigrafii obou zkoumaných sektorů, neboť tyto nebyly bezprostředně propojeny sedimenty. V obou sektorech se makroskopicky shodoval jen sediment 2, korelace ostatních členů byla spíše spekulativní (podobnost sedimentů 3 a 3A, 6 a 7). Detailní korelace se nejevily relevantními. Bylo ovšem patrné, že dynamika sedimentace se v obou sektorech lišila. Zejména v sektoru B byla ovlivněna dvěma směry přínosu sedimentů. První přicházel z hlavní prostory „kůlny“ (sediment 2), druhý pak byl orientován ze strany „Stojanovy kaple“. Z tohoto směru se do sektoru B dostaly zlomky sitrů a sediment 3. Spodní partie puklin, tj. v sektoru B a v severní části sektoru A (podél východní stěny jeskyně), byly vyplněny načervenalými sedimenty typu terra calcis. Možnosti využití těchto sedimentů k datování jsou však značně omezené (k problematice viz výše). Zajímavý profil sondy S0701 nemůžeme spolehlivě srovnávat se situací v jeskyni. Podle palynologie lze říci, že celý vrstevní sled lze rozdělit na dva hlavní komplexy (obr. 16, 17). Svrchní komplex (sedimenty A a B) můžeme korelovat s holocénem, spodní (sedimenty D1-D3) s koncem viselského glaciálu. 10. ZÁVĚR Výzkum v roce 2007 ukázal, že stav dochování sedimentů v zadní části „kůlny“ byl značně neuspokojivý. Intaktní polohy bylo možné zkoumat pouze v malých fragmentech a jejich vztah k nadložním sedimentům nebylo možné spolehlivě řešit. Zpřístupnění jeskyně J. Šamalíkem bylo provedeno víceméně formou stavebního zásahu, v jehož rámci došlo k odstranění mocné výplně jeskyně. Betonový chodník pak zcela porušil vztahy mezi sektory A a B. Na druhou stranu se ale ukazuje, že revize i velice starých výzkumů může přinést nové poznatky, byť jejich validita není vysoká. Díky novému výzkumu je možné konstatovat, že stratigrafie vstupní části Balcarky byla komplikovanější a jisté indicie naznačují i možnou existenci dosud neznámé etapy osídlení této jeskynní prostory.

JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU

DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST

ZUSAMMENFASSUNG 1. EINFÜHRUNG Das Hauptziel der archäologisch-paläontologischen Notgrabung war die Erforschung der intakt gebliebenen Sedimente im hinteren Teil des portalartigen Eingangraumes zum Höhlensystem der Balcarka-Höhle. Dieser Eingang liegt 460 m ü. NN und ist ungefähr gegen Norden geöffnet. Die Grabungsarbeiten wurden durch die Rekonstruktion des Zutrittes in die der Öffentlichkeit zugänglichen Tropfsteinhöhlen hervorgerufen. Es handelte sich um einen Raum von 12×11 m, der in zwei Sektoren A und B aufgeteilt wurde. Die Arbeiten begannen im Sektor B und seine Längsachse wurde als Achse „x“ gewählt, die Achse „y“ hatte dann eine fast mit dem magnetischen Norden identische Orientation. In der Richtung der Achse „x“ wurden die Quadratmeter mit arabischen Nummern, an der Achse „y“ dann mit Buchstaben bezeichnet. Wichtigere Funde wurden einzeln vermessen, Kummulationen von Knochenfragmenten sowie das gesamte zum Schlämmen bestimmte Sediment wurde nach einem System von Subquadraten (Abb. 1D) zu 25×25 cm bezeichnet (z.B. 21/Kab). Die Grabungshorizonte betrugen je 10 cm, das Schichtgefälle und event. Farb- und Strukturunterschiede wurden berücksichtigt. Die einzelnen Schichten wurden mit Nummern bezeichnet.

2. VERLAUF DER ARBEITEN Der erste Versuch die Grabung in einer Nische in der südlichen Wand (Sektor B; Abb. 1C:1) zu beginnen ist gescheitert, da sich zeigte, dass sie künstlich gesprengt wurde. Dann haben wir die Quadrate 25–29/B–C in der Mitte des Ganges aufgeschlossen. Bald zeigte sich jedoch, dass sich dieser mehr als 1 m breiter Gang auf eine Kluft von etwa 70 cm Breite verengt (Abb. 1C:3). Aus Sicherheitsgründen mussten auch hier die Arbeiten frühzeitig beendet werden, da in unmittelbarer Nähe dort eine Wendeltreppe in die unteren Höhlenetagen führt, die täglich von Touristen begangen wird. Daraufhin wurde unsere Aufmerksamkeit dem Sektor A östlich von der Treppe gewidmet. Auch diese Grabung hatte eine Einschränkung darin, dass die Fläche durch eine Elektroleitung schräg geteilt war (Abb. 1C:6). Im Südteil des Sektors A musste die Treppenmauer respektiert werden (Abb. 3), an der aus statischen Gründen ein Sedimentblock von 50 cm Mächtigkeit (Abb. 1C:7) stehen blieb, den man erst am Ende der Grabung (bezeichnet P1–P6) durchsuchen konnte. Im Nordteil wurde ein Gehsteig abgegrenzt (Abb. 1C:8), wo man ein Kontrollprofil freizulegen erhofft hatte. Es zeigte sich leider, dass die Orientierung unserer Grabung jener der mit Sedimenten ausgefüllten Kluft entspricht und dass unterhalb vom Gehsteig nur ganz wenig Sedimente, die man nicht erhalten konnte, am Felsen übrig geblieben sind (Abb. 1C: 9). Im Laufe der Grabung wurden in diesem Höhlenteil umfangreiche rezente Störungen der stratigraphishen Lage vermerkt. Der Felsboden reichte hier bis an die oberflächliche Betondecke (Abb. 1C:10, 11), im Westteil des Sektors A blieb am Felsboden ein mächtiger auf einer Seite deutlich zertrümmerter Kalksteinblock (Abb. 1C:12; Abb. 4) noch mit den scharfkantigen Splittern in nächster Umgebung. Stratigraphisch bedeutendere Sedimenreste konnten außerhalb vom Sektor B im Südteil des Sektors A festgestellt werden und im Nordteil nur in einem 1,5 m breiten Streifen am Ostrand der Sonde oberhalb der Kluft. Intakte Ablagerungen konnten somit lediglich auf einer Fläche von kaum 15 m2 untersucht werden. Der Charakter der Sedimente und des osteologischen Materials sowie die Abwesenheit von archäologischen Artefakten in situ wiesen darauf hin, dass man weder horizontale noch vertikale Interpretationen wird vornehmen können. Es blieb die Möglichkeit, die Stratigraphie vor der Höhle zu erfassen. Auch da gab es aber Probleme nicht nur wegen des regen Besucherbetriebes, sondern auch deshalb, dass es im gesamten Höhlenvorraum ziemlich mächtige (wohl mehr als 2 m) Aufschüttungen aus früheren Grabungen und speläologischen Explorationen gibt und das stellenweise emporragende Felsmassiv ziemlich steil stufenweise zum Tal abfällt. Man beschloss also einen Schacht links vom Eingang an einer Stelle anzulegen, wo das Gelände unverändert aussah (Abb. 5, 6). Eine Bewertung der stratigraphischen Situation in der Balcarka-Höhle ist durch mehrere Faktoren limitiert. Über den ersten Eingriff von H. Wankel gibt es fast keine Informationen. Die archäologische Grabung von Jan Knies ist durch zwei Artikel dokumentiert (1900; 1902), zu einer Rekonstruktion der Stratigraphie genügen sie jedoch nicht. Völlig destruktiv für diesen Zweck waren gewiss die Explorationen von J. Šamalík (1936; 1937a, b; 1939), dem es nur um Entdeckungen der Tropfsteinhöhlen ging. Wenn man die Angaben von J. Knies (1900; 1902) und K. Absolon (1905–1911) kombiniert, kann man gewissermaßen die Gesamtmächtigkeit der Sedimente abschätzen, die im hinteren Höhlenteil, wo unsere Grabung stattfand, bis zur Decke reichen konnten. Als einen Beweis dafür kann man unsere Probe Nr. 11 erwähnen, Holzkohle zusammen mit einem Bruchstück eines Rentierkiefers mit einem Zahn, die wir aus einer Felsspalte 1,5 m oberhalb der Betondecke, also oberhalb der von uns untersuchten Sedimente, geborgen haben. Die Hozkohle ergab ein Alter von 28 360 ± 140 uncal BP (OxA-18495). Aus den an den Höhlenwänden entnommenen Sedimentproben kann man schließen, dass im hinteren Teil die Ablagerungen am höchsten reichten und zum Eingang sowie zur Ostwand hin sanken sie etwa um 50 cm pro 10 m Länge.

47

6. STRATIGRAFIE JESKYNĚ BALCARKY NA PODKLADĚ VÝZKUMU ÚSTAVU ANTHROPOS V R. 2007

Petr Neruda

Tab. 1. Verzeichnis der an den Wänden im hinteren Teil der Höhle entnommenen Proben.

Probe Nr.

Quadrat

1

23/K

Höhe oberhalb der Betondecke (cm) 80–100

2 3

23/J 23–24/CH

110–115 80–100

4

24–25/H

130–140

5

24/H

20–40

6

23/J

15–30

7

17–18/CH

80–90

8 9

25/F 25/E

130–150 80–90

10

25/E

90–100

11

24/B

140–150

12 13

28/D 27/D

190–210 179–180

Sediment Dunkles braungraues Sediment mit geringerer Menge kleinstückigen Schutts und Mikrofauna. Dasselbe. Braungraues lössiges Sediment mit scharfkantigem Schutt bis 2,5 cm Größe. Versinterte Knochen mit einem mit der Probe 3 vergleichbaren Sediment. (Sediment 2A in der Grabung) – lichtes graubraunes würfelig zerfallendes Sediment mit beigemischtem flachen bis 3 cm großen Kalksteinsplitt. Stratigraphisch liegt es im Hangenden des Sediments 2 im Sektor A sowie des Sediments 1A im Sektor B. Lockeres graubraunes Sediment mit minimaler Beimischung von Schutt, vergleichbar mit der Probe 5. Lichtes ockergelbes lössiges Sediment mit feinem Detrit und Mikrofauna (dunkel verfärbt). Höhlenlehm (vermutlich Holozän) mit Fledermausresten. (Ostwand) – lichtbraun, würfelig zerfallend, mit zahlreichem Kalksteinsplitt (fein scharfkantig als auch mit leicht verrundeten Kanten). In der Probe Holzkohle. Braune rötliche Erde (im Vergleich mit den Proben 9, 11, 13). Ähnlich ist auch die würfelaretige Textur sowie der scharfkantige Schutt bis 3 cm groß. Anwesend sind Eisenoxide, Holzkohle und Knochen. Farbig ähnliches Sediment wie 9 (lichtbraun). Textur weniger würfelig (vermutlich durch Verwitterung). Die Probe stammt aus einer Spalte, wo Holzkohle und ein Fragment eines Rentierkiefers mit einem Zahn verborgen war. Weniger Kleinschutt. Versinterte Fledermausreste. Dasselbe.

STRATIGRAPHIE DER SONDE IM SEKTOR B Im hinteren Teil der Höhle, der mit dem übrigen System verbunden ist, konnte man Sedimentreste in einer 1 m breiten in der Längenachse der Höhle verlaufenden Kluft vefolgen (Abb. 1C: 3). Ihre Ränder sind durch Wasser verrundet, scharfkantig sind nur jene, die durch Sprengarbeiten verändert wurden. Ursprünglich reichten die Ablagerungen, deren Oberfläche versinterte Fledermausreste ankünden, bis etwa 2 m über die heutige Betondecke (Abb. 7). Den nächsten stratigraphischen Horizont bilden braune plastische tonige Höhlenlehme (Sediment 1), deren Reste an der Südwand um 1 m tiefer anhafteten und welche das Substrat des umgegrabenen Sediments 2A unter der Betondecke bilden könnten (Abb. 7; 8). Im Niveau der Betondecke befand sich vermutlich die Basis des Sediments 1, welches allmählich ohne scharfe Grenze in das an den Wänden in Resten erhaltene Sediment 1A überging. Es unterschied sich durch lichtere Verfärbung und weniger plastische, dem Sediment 2 ähnlichere Textur. Das graubraune lössige Sediment 2 (10YR 5/4 (4/4) feucht gemessen) enthält Kalksteinschutt, Sinterdeckenbruchstücke, Tierknochen und im Westteil des Profils eine Linse eines rötlichen, an die terra calcis der Karstspalten erinnernden Bodens. Das Sediment 2 ist das einzige stratigraphische Glied, das man eindeutig mit den Sedimenten des Sektors A korrelieren könnte. Es scheint, dass das Sediment 2 aus dem vorderen Höhlenteil stammt. Aus entgegengesetzter Richtung musste das Sediment 3 abgelagert worden sein. Sein Kontakt mit der hangenden Lage 2 konnte nicht genau festgestellt werden. Es handelte sich um ein graues toniges Sediment mit kleinstückigem Schutt und zerfallenen Manganausscheidungen, die als dunkle Flecken im lichten Substrat erschienen. Die Verfolgung weiterer stratigraphischer Beziehungen war sowohl durch die hervortretende Felswand (Abb. 1; 9) als auch durch die Schuttmenge erschwert. Zwischen die Sedimente 2 und 3 schob sich das rostbraune Sediment 4 ein, welches stellenweise mit 2 eine Mischung bildete. Die Lage war jedoch ziemlich unklar. In den Horizonten 2/4, 2C und 3 waren verschieden große Sinterblöcke zerstreut, im Ostteil des Profils (im Quadrat 24/B) lag eine kompakte Sinterdecke im oberen Teil des Sediments 7, eines rötlichen tonigen makroskopisch der terra calcis ähnlichen Sediments (Farbe: 5 YR 5/6) mit wenig Faunaresten. In westlicher Richtung fügte sich zwischen die Sedimente 7 und 3 das Sediment 2D ein. Tiefer konnte man aus technischen Gründen den Schichtverlauf nicht verfolgen, da die Spalte in die unteren Höhlenetagen fortsetzt.

STRATIGRAPHIE IM SEKTOR A Der Sektor A umfasste den hinteren Teil der Haupthöhle und reichte bis zum Eisengitter, welches den frei zugänglichen vom geschützten Raum trennt. Die ziemlich große Fläche wurde in zwei Teile gegliedert. Der südliche dreieckige Teil breitete sich längs der Treppe in die tieferen Höhlenräume aus (Abb. 1C), im nördlichen wurde die Lage fast in der gesamten Breite der Höhle, die etwa 4,5 m betrug, festgehalten.

48

JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU

DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST

Nach den an der Ostwand erhaltenen Sedimentresten (Tab. 1, Proben 5, 6) kann man schließen, dass die Oberfläche im älteren Holozän ziemlich uneben war. Um die Betondecke legen zu können, musste man die Ablagerungen ebnen und zum Ausgleich haben diese oberflächlichen Sedimente gedient (Abb. 11; 12). Unter diesem Nivelationshorizont befndet sich das graubraune Sediment 2 (10YR 5/4, 4/4) mit viel Schutt. Zum liegenden Sediment 5 verzeichnete man einen allmählichen Übergang und stellenweise, zwischen dem Schutt, musste man das Sediment 2+5 bezeichnen. Kennzeichnend war der Farbwechsel und der Anstieg der Mikrofaunamenge. Das eigentliche Sediment 5 war locker und braun (10YR 4/4) mit viel Mikrofauna. Im Liegenden trat ein rötliches, als Schicht 6 bezeichnetes Sediment hervor, welches offensichtlich äquivalent der Schicht 7 im Sektor B ist; man konnte es jedoch nur auf einer so kleinen Fläche beobachten, dass es keine weiteren Schlüsse ermöglichte. Die stratigraphische Abfolge im Nordteil des Sektors A war im Grunde dieselbe (Abb. 10). Die Betondecke lag auf der gesamten Fläche auf umgelagerten Sedimenten, aus denen ein Quarzchopper, einige Abschläge und Absplisse sowie ein gebrochenes Rückenmesser aus Spongolit stammen. Infolge der größeren Menge an Kalksteinschutt (Abb. 13) war der Kontakt der Schichten 2A und 2 unregelmäßig und es gab zahlreiche, mit umgegrabenen Sedimenten ausgefüllte Hohlräume (Abb. 14), so dass es bei mechanisch zu je 10 cm abgetragenen Lagen zur Vermischung kommen konnte. Dennoch ist klar, dass man keinen dieser Artefakte mit dem intakten lichten graubraunen Sediment 2 in Verbindung setzen kann. Eine Zwischenschicht zwischen 2 und 2A (Sediment 2B; 10 YR 4,5/4) konnte lediglich im Querprofil beobachtet werden. Die meisten intakten Schichten blieben oberhalb der ähnlich wie im Sektor B durch Wasser modelierten Kluft. In der Mitte der Fläche erschien eine Linse lichtgrauen, an die Schicht 3 im Sektor B erinnernden Sediments, die als 3A bezeichnet wurde. Im Nordteil von A gelang es nicht die an Mikrofauna reiche Schicht 5 zu identifizieren, das ähnliche rötliche Sediment 6 füllte die Kluft aus.

STRATIGRAPHIE DER SONDE S0701 VOR DER HÖHLE Senkrecht zur Felswand wurde eine 1,5 m breite und 2,9 m tiefe Sonde ausgehoben, in welcher der zersprungene und korrodierte Felsen erreicht wurde. Es zeigte sich, dass die Sedimente eine Neigung ins Tal aufweisen, so dass dort ein kaum 3 m breites natürliches Plateau sein kann. Die stratigraphische Abfolge in der Sonde kann man in zwei Hauptkomplexe gliedern (Abb. 16; 17). Den oberen Komplex (Sedimente A und B) kann man dem Holozäm zuweisen, den unteren (Sedimente D1–D3) möglicherweise dem Ende des Weichselglazials. Beide Einheiten werden durch das Sediment C abgetrennt, welches Kennzeichen beider Komplexe aufweist (der Farbe nach ist es mehr dem Hangenden ähnlich, der kleinstückige Schutt ist jedoch ähnlich wie im Liegenden geordnet). Die Farbübergänge waren ganz allmählich. Das Sediment A bildet eine dunkelgraue bis schwarze Erde mit Kalksteinblöcken bis zur Größe von etwa 50 cm. Der zahlreiche kleinere Schutt ist im Gegensatz zu den tiefer liegenden Schichten (besonders D1–D3) nicht flach gelegt, sondern allseitig orientiert. Das Sediment B kann man als einen kalkfreien braunen Boden (7,5YR 3/4 in feuchtem Zustande) von würfelförmiger Textur mit verschieden großem sowohl scharfkantigem als auch leicht verrundetem Schutt bezeichnen. Der Steinsplitt ist ebenfalls nicht orientiert. Im Ligenden dieser evident holozänen Schichten befand sich die Schicht C, kalkfrei und von würfeliger Textur mit einem Übergewicht von großem Schutt. Die flachen Kalksteinstücke waren scharfkantig, die größeren und voluminösen hatten eher verrundete Kanten, wobei der Splitt schon einen gewissen Grad von Orientierung aufwies. Im Liegenden befand sich ein Komplex von drei stratigraphischen, durch Farbtöne unterschiedlichen Gliedern, wobei es zwisschen ihnen keine scharfen Grenzen gab. Kennzeichnend für die oberen Schichten des Komplexes D war die Orientierung des flach gelegten Kalksteinsplitts nach der Hangneigung, d.i. in der Nähe der Felswand lag er horizontal und in Richtung zum Tal neigte sich seine Position. Im Sediment D3 war die Menge dieses Splitts gering. Das Substrat des gesamten D-Komplexes bildete entkalkter Löss (HCl-Test negativ). Das Sediment D1 hatte im Vergleich mit C einen lichteren Farbton (10YR 3/4), behielt jedoch die würfelige Textur und enthielt isolierte, stellenweise auch angehäufte Holzkohle. Das Sediment D2 war ebenfalls lössigen Ursprungs (10YR 3,5/4 (3/4)) mit beigemengtem flach gelegtem Splitt und Schutt bis zu 20 cm Größe. Das Substrat des Sediments D3 war makroskopisch identisch mit dem hangenden D2, enthielt aber keinen Kalksteinsplitt und war kalkfrei (10YR 4/4 (4/5)) (Abb. 18). In der gesamten Sonde fand man keine Artefakte. Aus der Schicht D1 bekam man ein unkalibriertes Datum 10 810 ± 45 BP (OxA18494), nach den Pollenanalysen kann man schließen, dass der Schichtkomplex D aus den kälteren Endphasen der letzten Kaltzeit stammt, wo eine Steppen- oder parkartige Vegetation herrschte. Probleme der Datierung von geologischen Horizonten im Eingangsbereich der Balcarka-Höhle. Vom Beginn der Grabung war man bemüht Situationen und Belege zur Lösung der chronostratigraphischen Position von archäologischen Horizonten zu finden. Knies entdeckte wertvolle Belege einer magdalénienzeitlichen Besiedlung des vorderen Höhlenteiles und durch ein beidflächig bearbeitetes, aus tieferen Lagen stammendes Artefakt auch eine Spur des Mittelpaläolitikums. Es bestand somit die Möglichkeit, beide Besiedlungsphasen im hinteren Höhlenteil in ungestörter Lage anzutreffen. Die Sedimentreste an Höhlenwänden wiesen jedoch darauf hin, dass dort große Mengen von Sedimenten entfernt wurden, was die Möglichkeit ein Magdalénien in situ anzutreffen unwahrscheinlich machte. Um wenigstens das Magdalénien datieren zu können, legten wir große Hoffnung in den aus einer Felsspalte in der Höhlenwand stammenden Sedimentrest, aus dem ein Rentierkieferfragment mit einem Zahn und Holzkohle zum Vorschein gebracht wurden. Dieses Niveau betrachtete man während der Grabung als spätglazial (Probe 11, Tab. 1; Abb. 19). Eine Überraschung bot das Alter der Holzkohle: 28 360 ± 140 BP unkal. (OxA-18495). Das bedeutete, dass alle von uns untersuchten viel tiefer liegenden Ablagerungen älter als 30 Tausend Jahre vor heute sein müssen. Es entstand nun die Frage was für eine Besiedlungsetappe repräsentiert dieses Datum? Im Fundbestand von Knies gibt es weder gravettoide noch aurignacoide Typenformen, so dass dieses Problem offen bleiben muss. Ein Versuch um die Datierung des Sediments 2 scheiterte an Kolagenmangel in der Knochenprobe. Das Alter der rötlichen Sedimente 6 und 7 vom Typus terra calcis its nicht einmal relativ bestimmbar, da solche Lehme in Höhlen in verschiedenen Lagen auftreten. Deutsch von K. Valoch

49

6. STRATIGRAFIE JESKYNĚ BALCARKY NA PODKLADĚ VÝZKUMU ÚSTAVU ANTHROPOS V R. 2007

Petr Neruda

LITERATURA Absolon, K. 1905–1911: Kras Moravský. Monografie krasových zjevů v devonských vápencích planiny Drahanské. Díl první. Poloslepá údolí Sloupské i Holštýnské, Ostrovský i Suchý žleb a jich ponorné okrsky. Praha. Knies, J. 1900: Pravěké nálezy jeskynní Balcarovy skály u Ostrova na vysočině Drahanské. Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově za rok 1900, roč. III, 31–81. – 1902: Druhá zpráva o pravěkých nálezech v Balcarově skále u Ostrova. Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově za rok 1901, IV, 126–127. Neruda, P. – Nerudová, Z. – Valoch, K. 2007: Zpráva o revizním výzkumu jeskyně Puklinové v údolí Říčky, (Moravský kras). Acta Musei Moraviae – Scietiae socialis 92, 79–102. Šamalík, J. 1936: Nové objevy krápníkových jeskyň u Ostrova. Blanenský školák, roč. I, č. 8–9, str. 1–5. – 1937a: Krápníkové jeskyně ostrovské v Moravském Krasu. Vlastním nákladem. Brno. – 1937b: Vykopávky diluviálních kostí zvířat v Ostrově u Macochy. Mojmírova říše, vlastivědný časopis, roč. III, číslo 6–7, str. 86–více než 90. – 1939: Balcarova skála u Ostrova vydává své tajemství. Nová sídliště diluviálního člověka“? Moravská Orlice 19. 2. 1939. Valoch, K. 1988: Die Erforschung der Kůlna-Höhle. Anthropos 24 (N. S. 16), Brno. – 1999: Příspěvek ke střednímu paleolitu jižní Moravy. Acta Musei Moraviae – Scietiae socialis 84, 3–7.

50

JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU

DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST

7. PALYNOLOGICKÉ VÝSLEDKY STUDIA SEDIMENTŮ JESKYNĚ BALCARKA (2007) PALYNOLOGISCHE ERGEBNISSE DER SEDIMENTUNTERSUCHUNG IN DER BALCARKA-HÖHLE (2007) Nela Doláková

Abstrakt: Palynologická analýza byla provedena ze vzorků odebraných zevnitř i vně jeskyně při záchranném výzkumu v jeskyni v roce 2007. Vzorky byly na palynomorfy poměrně chudé (tab. 1), nicméně ve venkovní sondě je možné na základě jejich palynologického obsahu vyčlenit dva typy vegetace – holocenní a pleistocenní. Klíčová slova: jeskyně Balcarka, palynologická analýza Abstract: The palynological analysis was made on samples taken during the rescue excavation in 2007. They come from the inner part of the cave, and from one excavation trench situated on a small plateau outside the cave. The number of palynomorphs in the samples was very low (Tab. 1), however, basing on their palynological contain in the sample from outside the cave we can distinguish two types of vegetation – Holocene and Pleistocene. Key words: Balcarka cave, palynological analysis

Sledované vzorky byly na palynomorfy velmi chudé jak co do počtu, tak do druhové rozmanitosti. Absolutní počty nalezených pylových zrn a spor v jednotlivých místech odběru a stratigrafických úrovních jsou uvedeny v tabulce 2. Téměř všechna palynospektra rovněž obsahovala palynomorfy redeponované ze starších, převážně tercierních sedimentů. Tento fenomén je v jeskynních sedimentech Moravského krasu běžný (Doláková 2000; Doláková – Nehyba 1999). Relativně nejbohatší palynospektra byla zjištěna v sedimentech ze sondy před jeskyní (vz. č. 10, 8, 5, 2, 12). Sedimenty z vnitřní části jeskyně byly palynologicky téměř sterilní. Poněkud vyšší zastoupení palynomorf bylo zjištěno pouze ve vzorku 3 (150 cm pod betonem v zadní části jeskyně) – nese znaky vzdálenější od vchodu – chybí anemofilní pylová zrna. Kromě zcela sterilních vzorků (1, 9, 11) byly ve všech ostaních vždy kromě pylových zrn a spor zjištěny spory, případně kolonie, či cenobia zelených řas (Botryococcus, Pediastrum, Mougeotia, Zygnemataceae), které svědčí o existenci zamokřených ploch nebo vodního prostředí. Podle složení pylových spekter se dají ve vzorcích ze sondy před jeskyní vyčlenit 2 typy charakteru vegetace, které jsou dobře korelovatelné s 14C datováním (vrstva D1 10 810 let nekalib. BP) mladší dryas. První typ představují palynospektra z této vrstvy (vz. 5) a vrstev v podloží (2, 12). Ve vzorku č. 2 bylo nalezeno několik cenobií rodu Pediastrum, některé s možností druhového určení jako Pediastrum integrum. Tento druh se podle Jankovské a Komárka

Pro studium palynologie bylo zpracováno celkem 12 vzorků jeskynních sedimentů, které pocházely ze sondy před vstupem do jeskyně (vzorky č. 2, 5, 8, 10 a 12) a dále ze sedimentů odebraných uvnitř jeskyně (vzorky č. 1, 3, 4, 6, 7, 9 a 11; tab. 1). Poloha vzorků ze sondy S0701 před jeskyní je vyznačena v plánu (obr. 1). Vzorky z vnitřku jeskyně pocházejí z několika míst: ze zadních prostor jsou to vzorky 1, 3, 4 a 6 (viz tab. 1a, celkový plán jeskyně viz kap. 6, obr. 1), ze střední části jeskyně pak vzorek č. 7 a 11 a ze vchodu pak vzorek č. 9. Podle informací (P. a Z. Nerudová, osobní sdělení) bylo materiálu odebráno mnohem více, než bylo analyzováno, ale část sedimentů byla bohužel zničena nezkušenou praktikantkou. Tab. 1. Přehled odebraných vzorků pro palynologickou analýzu. Tab. 1. Übersicht der entnommenen Proben für palynologische Analysen. sonda před jeskyní Sonde vor der Höhle označení vzorku Bezeichnung /Sediment sondáže v jeskyni Sonden in der Höhle / Probe Nr. označení vzorku/Quadrat poznámka/Sediment

vz.12

vz.2

vz.5

P1/S0701

P2/S0701

P3/30701

vz.1

vz.3

vz.4

vz.6

vz.7

vz.9

vz.11

čtv.27/C

čtv. 27/Bd

čtv.27-28/C sed.1A

čtvr. 28-29/C sed. 3

čtvr.23/G sed. 2

čtv.20/K sed.66

čtv.23/I sed.66

rezavě hnědý sed.

51

vz.8

vz.10

P4/S0701, sed. C P5/S0701, sed. B

7. PALYNOLOGICKÉ VÝSLEDKY STUDIA SEDIMENTŮ JESKYNĚ BALCARKA (2007)

Nela Doláková

11 9

20K+23F 20K+23F

4 11 1 7 1 1 2 2 1 9 2 3 2 3 2 1

1

1 1 1 1

1 1 1 8 1

100 2 1 104 1 62 1 63 2 5 1 6 4 28 2 2 32 31 4/4 1 1 1 7

houby

redepozice terciér a starší

Mougeotia Zygnemataceae výtrusy

Botryococcus Pediastrum sp./ integrum

řasy

16 3 2 2 30 4 3 4 8 3 1 1 5 2 7

Datace (nekalib. BP)

23G

Sediment

Čtverec

7

Hloubka pod betonem

Sektor A

10 P5/S0701 60 B 5 8 P4/S0701 105 C 1 2 2 5 P3/S0701 135 D1 10 810 2 2 P2/S0701 175 D2 1 5 12 P1/S0701 220 D3 1 2 střední část + 9 vchod

výtrusné

Pteridium type Sphagnum ? vodní mechy

byliny (NAP)

suma AP

dřeviny (AP)

Astreceae Cichorioideae Asteraceae Asteroideae Daucaceae Chenopodiaceae Chrysosplenium Galium Poaceae Polygonum aviculare Ranunculaceae Ranunculaceae (t.Delphinium) Thalictrum suma NAP Polypodium vulgare Polypodiaceae hladké

Datace (nekalib. BP)

Sediment

Hloubka od povrchu (cm)

Č. vzorku Neruda

Č. vzorku Doláková

Sonda před jeskyní - S0701

Alnus Betula Corylus Pinus sylvestris Pinus cembra Tilia

Tab. 2. Determinované druhy a počty zjištěných palynomorf. Tab. 2. Determinierte Arten und Anzahl der festgestellten Palynomorphe.

65 2B vše pod 28 360 160 6 160 6

1 1

2

0

2

2 1 1

6 28-29/C 1+3 27/C+27/Bd

Datace (nekalib. BP)

27-28/C

Sediment

Čtverec

4

Hloubka pod betonem

Sektor B

zadní prostor jeskyně

20 1A vše pod 28 360 75 3 150 6

1 1 1 1 8

2

2 8 16 19 1

3

(1982; 2001) vyskytuje v chladných vodách, zejména v boreoalpinském stupni a subarktických močálech. Spolu s několika nálezy chladnomilných druhů dřevin Pinus cembra (borovice limba) a Betula nana (bříza bylinná) a dalšími prvky nenáročné světlomilné, především bylinné vegetace (Asteroideae – složnokvěté, Poaceae – trávy, Ranunculaceae – pryskyřníkovité, zejména typ Delphinium – stračka, Chrysosplenium – mokrýš, Chenopodiaceae – merlíkovité, Thalictrum – žluťucha, Galium – svízel) rovněž vypovídají o existenci chladného klimatu v době sedimentace. Ojediněle byla nalezena pylová zrna olše (Alnus), které jako zástupce poněkud teplotně náročnějších dřevin, mohly růst na chráněných stanovištích v blízkosti vodních toků. Z nalezených palynospekter lze studované sedimenty spodní části sondy zařadit k některé z chladnějších fází posledního glaciálu s převažující stepní nebo parkovitou formou vegetace. Odlišný charakter palynospekter byl zjištěn v nadložních vzorcích 8 a 10. Nejvýraznějšími prvky bylo množství spor vodních zelených řas čeledi Zygnemataceae a hladkých mo-

52

7 1 1 1 2 51

1

0

2

1

2

3

1

6 2 1 4

2 3

noletních spor kapradin čeledi Polypodiaceae (i nad 100 ve vzorku 10). Tyto spory jsou velmi odolné vůči oxidaci i bioerozi a mohou se nakumulovat ve vysokých množstvích. Obdobná palynospektra byla zjištěna např. v Ochozské jeskyni (Doláková – Nehyba 1999; Doláková 2000). V těchto vzorcích bylo nalezeno méně pylových zrn bylin a více dřevin. Zjištěna byla zrna teplotně náročnějších dřevin jako Tilia (lípa) a Corylus (líska) a početnější zástupci rodů a druhů Pinus sylvestris, Betula, Alnus. Sporadicky byl zjištěn rod Sphagnum – rašeliník. Tyto palynofacie odpovídaly poněkud teplejšímu a vlhčímu klimatu než vzorky z podloží. Jejich stratigrafická poloha nad datovanou vrstvou D1 stanovuje jejich stáří jako holocenní. V žádném vzorku však nebyli nalezeni typičtí zástupci synantropní vegetace (např. obiloviny), která se v pylových spektrech objevuje v souvislosti se zemědělskou činností člověka, nejedná se tedy o sedimenty mladšího holocénu. Jediné pylové spektrum z vnitřních částí jeskyně, které má alespoň minimální vypovídací hodnotu pocházelo ze vzorku

JESKYNĚ BALCARKA V MORAVSKÉM KRASU

DIE BALCARKA-HÖHLE IM MÄHRISCHEN KARST

č. 3. Podle radiometrického datování by vznik sedimentu odpovídal vyššímu stáří než 28 360 nekalib. BP. Pylová zrna dřevin byla zastoupena jen břízou (Betula). Hojnější byla bylinná složka s převahou zástupců čeledi Asteraceae (Asteroideae i Cichorioideae) a trav (Poaceae). Palynospektrum s dalšími zástupci bylin (Chrysosplenium, Chenopodiaceae, Rannunculaceae, R. typ Delphinium, Thalictrum, Polygonum aviculare) rovněž nasvědčuje vegetaci chladných stepních období. Podle akumulace čeledi Asteraceae a nepřítomnosti anemofilních typů pylových zrn (Pinaceae) by se dalo, v souladu s výzkumy dalších jeskynních sedimentů (Doláková 2005; Navarro et al. 2001), usuzovat na sedimentaci v jeskynním prostředí vzdálenějším od jeskynního vchodu, kde se mo-

hou některá morfologicky přizpůsobená pylová zrna kumulovat transportem zvířaty (např. v srsti). V porovnání s dřívějšími palynologickými studii sedimentů z jeskyně Balcarka, které byly prováděny na profilu sedimentů v prostoru „Muzeum“ (Doláková 2004) se dá vysledovat poměrně dobrá podobnost studovaných vzorků. Palynospektra ze spodní části profilu sondy „Muzeum“ (vrstvy K–E) měly obdobný charakter jako současné vzorky 2, 3–5, zatímco vzorky 8 a 10 jsou bližší svrchní části profilu Muzeum (vzorky D–C). Vzhledem k nízkému počtu nalezených palynomorf lze ovšem provádět přesnější interpretace paleovegetace jen v souvislosti s výsledky dalších geologických nebo archeologických metod.

Obr. 1. Řez sedimenty v sondě S0701 (východní profil). Digitalizace P. Neruda. Abb. 1. Profil der Ostwand in der Sonde S0701. Digitalisation P. Neruda.

53

7. PALYNOLOGICKÉ VÝSLEDKY STUDIA SEDIMENTŮ JESKYNĚ BALCARKA (2007)

Nela Doláková

ZUSAMMENFASSUNG Für den Zweck eines palynologischen Studiums wurden insgesamt 12 Sedimentproben entnommen, davon 5 aus einer Sonde vor der Höhle (Proben Nr. 2, 5, 8, 10, 12) und 7 aus Sedimenten in der Höhle (Proben Nr. 1, 3, 4, 6, 7, 9, 11). Alle Proben enthielten sehr wenig Pollen, deren Artenmannigfaltigkeit noch sehr bescheiden war (Tab. 1). Fast in allen Spektren befanden sich auch aus älteren, vorwiegend tertiären Sedimenten redeponierte Palynomorphe, wie sie in den Sedimenten des Mährischen Karstes üblich vorkommen (Doláková 2000; Doláková – Nehyba 1999). Mit der Ausnahme völlig steriler Proben (1, 9, 11) fand man in allen restlichen außer Pollenkörnern auch Zygosporen, bzw. Kolonien oder Zönobien grüner Algen (Botryococcus, Pediastrum, Mougeotia, Zygnemataceae), die von der Existenz durchnässter Flächen oder von stehendem Wasser zeugen. In der Sonde vor der Höhle konnte man zwei Vegetationstypen unterscheiden, die gut mit dem RadiocarbonDatum der Schicht D1 (10810 uncalib. BP) für die Jüngere Dryaszeit übereinstimmen. Den ersten Typ repräsentieren die Palynospektren aus der erwähnten Schicht (Probe 5) und aus den Schichten im Liegenden (Proben 2, 12). Die Probe 2 enthielt einige Zönobien der Gattung Pediastrum, wovon einige als Pediastrum integrum bestimmt werden konnten. Damit zusammen fand man kälteliebende Holzarten Pinus cembra und Betula nana sowie Elemente einer anspruchslosen Kräutervegetation (Asteroideae, Poaceae, Ranunculaceae, ins besondere Delphinium, Chrysosplenium, Chenopodiaceae, Thalictrum, Galium). Vereinzelt kamen Pollenkörner von Alnus vor. Danach kann man schließen, dass die Sedimente des unteren Teils der Sonde aus kühleren Phasen des letzten Glazials mit vorwiegender Steppen- oder parkartiger Vegetationsform stammen. Einen unterschiedlichen Charakter haben die Proben 8 und 10 aus den hangenden Schichten. Das markanteste Element bildet eine Menge von Zygosporen grüner Algen der Familie Zygnemataceae und glatter einjähriger Farnsporen der Familie Polypodiaceae (mehr als 100 in der Probe 10). In diesen Proben gab es weniger Kräuter- und mehr Baumpollen, unter denen auch anspruchsvollere Arten wie Linde (Tilia) und Haselnuss (Corylus) sowie zahlreichere Vertreter der Arten und Gattungen Pinus sylvestris, Betula, Alnus vorkommen. Sporadisch wurde die Gattung Sphagnum festgestellt. Diese Spektren entsprechen einem ein wenig wärmeren und feuchteren Klima als die Proben aus dem Liegenden. Ihre stratigraphische Position oberhalb der datierten Schicht D1 stellt sie ins Holozän, wobei aber in keiner Probe Vertreter einer synanthropen Vegetation (z. B. Zerealien) waren. Aus dem inneren Teil der Höhle ermöglichte lediglich die Probe 3, die älter als 28 360 uncalib. BP ist, eine gewisse Aussage. An Gehölzen war nur die Birke (Betula) vetreten, häufiger gab es Vertreter der Familien Asteraceae (Asteroideae und Cichorioideae) und der Gräser Poaceae. Das gesamte Pollenspektrum mit weiteren Vertretern der Kräuter (Chrysosplenium, Chenopodiaceae, Ranunculaceae, R. Typus Delphinium, Thalictrum, Polygonum aviculare) zeugt von einer Vegetation einer kühlen Steppenperiode. Deutsch von K. Valoch

LITERATURA Doláková, N. 2000: Palynologické zhodnocení sedimentů z Ochozské jeskyně. Část 2. – Profil u Zkamenělé řeky. – Geologické výzkumy na Moravě a Slezsku v r. 1999, 5–9. Brno. – 2004: Palynologické výzkumy v jeskyni Balcarka. Geologické výzkumy na Moravě a Slezsku v r. 2003, 2–4. Brno – 2005: Palynologická studia v jeskyni „Za Hájovnou“, Javoříčský kras. – Přírodovědné studie Muzea Prostějovska 8, 83–88. Doláková, N. – Nehyba, S. 1999: Sedimentologické a palynologické zhodnocení sedimentů z Ochozské jeskyně. Geologické výzkumy na Moravě a Slezsku v r. 1998, 7–10. Brno. Jankovská, V. – Komárek, J. 1982: Das Vorkommen einiger Chlorokokkalalgen in böhmischen Spätglazial und Postglazial. Folia Geobotanica Phytotax., 17/2, 165–195. Praha. Komárek, J. – Jankovská, V. 2001: Review of the Green Algal Genus Pediastrum; Implication for Pollenanalytical Research. Gebrüder Borntraeger, Berlin. (Navarro et al. 2001) Navarro, C. – Carrión, J. S. – Munuera, M. – Prieto, A. R. 2001: Cave surface and the palynological potential of karstic cave sediments in paleoecology. Review of Palaeobotany and Palynology 117/4, 245–265.

54