Anotace projektu
Franz Kafka, Ivan Buraj, Dagmar Radová Zámek (záře integrace)
BcA. Lenka Jabůrková 2014
zámek (záře integrace) analýza „nové“ totality dneška SCENOGRAFICKÁ SPOLUPRÁCE Na scénografii k Zámku jsem spolupracovala s Janou Boháčkovou. Rozhodly jsme se pro netradiční postup. Pro tento projekt jsem si nerozdělily role - vývarník kostýmů/ scénograf - a vizuální koncept jsme tak vytvářely společně, ve společném dialogu. Na začátku jsme měly trochu obavy, co spolupráce na větší inscenaci udělá, tyto obavy se ale neptrvrdily. S Janou jsme už společně pracovaly například na filmových projektech, a také třeba na scénografii pro Rozrazil 2013 - O naší nynější krizi (Divadlo Husa na Provázku). A spolupráce byla bezproblémová. Dokázaly jsme vést dialog a egoisticky nelpět na vlastních představách, pokud samozřejmě neměly rozhodující významy. Proto jsme se rozhodly “do toho jít” i v případě Zámku. Důležité také je, že si rozumíme i lidsky. Bez toho by asi podobný typ spolupráce nebyl vůbec možný. Zároveň ale nemáme stejný náhled na věc. Kažtá tak vidí jiné aspekty a detaily, a proto je pak možné doplnit se navzájem. Důležitou složkou, která vůbec umožňuje tento druh spolupráce, je samozřejmě složka režijní. S Ivanem Burajem a dramaturgyní Dagmar Radovou jsme zvyklí už od začátku pracovat víceméně společně na režijně scénografickém konceptu. Návrhy pak vlastně vznikají v návaznosti na naše setkávání a probírání tématu, dá se říct, že ze všech možných úhlů. S Janou jsme také pro Zámek vytvořily deník, kam jsme si ještě před setkáním s režisérem zaznamenávaly svoje kresby a poznatky spojené s původním textem. Byl to dobrý způsob jak uvolnit a připravit mysl na práci. Deník jsme pak předložily hercům i na první čtené zkoušce, aby si udělali hrubou představu o našem výtvarném vnímání celého Kafky a tématu s ním spojeného. STRUČNÝ POPIS DĚJE Román Zámek je posledním Kafkovým dílem. Napsal jej v roce 1922. V základu pojednává o boji jedince se systémem - Zámkem. A tento boj je víceméně nekonečný. Však i samotnému románu chybí konec. Není dokončen. Hlavním hrdinou je podle předlohy zeměměřič K., který přichází jako cizinec, v noci, do zasněžené vesnice. Přichází sem vykonávat práci zeměměřiče, pro kterou byl podle jeho vlastních informací najat. První problémy nastávají hned, jak vstoupí do místního hostince. Je problém v tom, že tam nikdo o žádném zeměměřiči nic neví a cizinci nejsou na tomto místě vítáni. Unavený K. tomuto faktu nevěnuje pozornost a zabývá se spíše tím, kde složit hlavu. Systém už ale začínat roztáčet svá kola. Postava Černého se s tímto nezvaným hostem nehodlá smířit a volá na Zámek. Ze Zámku přichází ovšem zpráva, že zeměměřič byl opravdu přijat do služby Zámku. Tím se ale nic nevyřeší. Naopak. Začíná se tím nekonečný, únavný boj se Zámeckou totalitou. K. se pak v průběhu následujících sedmi dní snaží dostat k Zámku a především k nejvyššímu úředníkovi Klammovi. To se mu ale nedaří a postupně se tak čím dál tím víc zamotává do spletitosti systému zvaného Zámek.
Popis scénografiCKÉHO ŘEŠENÍ Kafka se zpracovává těžko. Jde samozřejmě vyřešit zcela stroze, pomocí jednoduché černobílé symboliky úředníků, která už byla tolikrát použita, a víceméně tak převzít atmosféru i s její syrovou ironií. Režijně dramaturgický záměr byl ale jiný. Chtěli jsme vytvořit prostor, který bude odkazovat na totalitu současnou a ta rozhodně černobílá není. Je plná barev a záře. Režijním dramaturgickým konceptem je chápání Zámku jako motivu “stavby” (podle Siegfrieda Kraucera v knize Ornament Smrti). “Stavby, která sice může být svými dělníky kdykoliv opuštěna, jejíž základy jsou jen dočasné, avšak naše společnost ji vydává za cosi definitivního, co bude nevěky stát “proti větru a křiku světa”. Toto násilné trvání na definitivnosti, která je nedosažitelná, je právě onou kontrolou totality, kterou Kafka a všechny jeho odrazy velmi rafinovaně odhalují.” A scénografie právě tento princip stavby využívá. Na jevišti jsme tak vytvořili ohraničený scénografický prostor - Hospodu. Hospoda je tu jako ústřední prostor celé vesnice. Je místem setkávání a střetávání. Hospoda je tu veřejným prostorem, do kterého má každý přístup. Zároveň proto, že je to právě prostor veřejný, nedo- voluje všem projevit své pravé postoje a záměry, které člověk většinou odhalí až někde bokem, stranou, v prosotru spíše intimním. Scénografický objekt je prostor, který je vymezený praktikábly a paravány. Je to taková zvětšená kulisa bez čtvrté stěny. K motivu “stavby” se přistupuje komplexně. Spoza panelů vylézá lešení a vedle něho na zemi jsou různé zednické potřeby - pytle s maltou, kyblíky nebo různé náčiní. Spoza stavby se ale občas ozve i zvuk vrtačky nebo jiného řemeslnického nářadí. Na stavbě se pracuje. Rozměr praktikáblů je 6x4 m. Jejich výška je 20 cm. Podlaha hospody tak tvoří nepatrný schod, který je potřeba herecky překonat. Zároveň je ale tak malý, že pokud na jeho okraji někdo sedí, je to diskomfortní a nepohodlné a herec u toho vypadá zvláštně pokrouceně. Skoro jakoby seděl na obrubníku nějakého chodníku. Na praktikáblech je modrý koberec. Do koberce se vsakuje pivo vyteklé z plechovek. Jsou v něm vyšlapané trasy, které každý den vytváří výčepní Frida a tím dělá z podlahy jakousi mapu. Na koberci uprostřed jsou hliníkové židle a dva stoly pro hosty. Na levé straně je bar, který je obložen dřevem. Za barem je nalepená velkoformátová tapeta s potiskem západu slunce. Je to taková relaxační vzpomínka, možná na prázdiny v Chorvatsku, nebo Řecku. Zároveň je to mystická fotografie, velmi oblíbená v různých podivných barech. Zadní paravánová stěna je polepena vliesovou tapetou se vzorem tmavého kamene, který má asociovat zeď - stavbu. Možná, že dokonce samotnou zeď Zámku. V této stěně jsou dveře s prosklenou vzorovanou výplní. Pokud tedy za nimi někdo postává, je vidět jeho rozrastrovaný, pohybující se stín. To je jeden příchozí prostor. Herci ovšem ke vstupu do hospody používají i volný prostor z boku objektu. Každopádně dveřmi ve stěně přicházejí postavy, které K. ještě nezná a musí se s nimi seznámit. Na horním horizontu zadní stěny jsou zářivky, které osvětlují kamennou stěnu a dodávají tak plasticitu 3D tapetě. U zdi je jednoduchá sedačka. Na zdi je také neonový nápis “SOFT”, který má být svým významem protikladem ke tvrdosti a pevnosti stavby. Ohraničenost prostoru hospody je potom podpořena umístěním umělých květin na horní hranu stěny paravánu. Zbylá část černého jeviště je plně obnažená. Jsou tu viditelné dveře do zákulisí, kabely od
mikrofónu, odložené rekvizity, židle a podobně. Prostor okolo “scénografie hospody” se tak využívá i funkčně (např. se v jeden moment i vytírá podlaha apod.). Dalším výrazným režijně dramaturgickým prvkem je mikrofon. Ten stojí mezi kabely na jevišti, herci si ho podávají, přehazují a berou. K. v jedné ze závěrečných scén používá mikrofon téměř jako pouliční vyvolávač, jako solitérní postava uprostřed náměstí, která nabourává vaši osobní bublinu a vykřikuje pravdy o Ježíši. Nebo jako pouliční prodejce levných tarifů. Je to prorok. Synonymem pro nekonečný prostor zámku, se všemi tajnými, neveřejnými a zakáza- nými prostory, je nejen obnažený prostor jeviště, ale i například technické zázemí divadla - zvuková kabina, kanceláře nebo šatny herců. Tyto prostory nijak neupravujeme a využíváme je v jejich každodenní podobě. Diváci tak vidí děj zprostředkovaně. Důležitým vizuálním a funkčním prvkem je totiž projekční plocha, která je umístěná nad scénou hospody. Herci jsou tedy živě natáčeni, přiznanou osobou kameramana, která je doprovází právě do útrob Hadivadla. Kameraman je tak stále přítomen a i princip záběru je koncipován jako pohled třetího pozorovatele. Tzn., že záběr kopíruje přirozené pohyby hlavy člověka, který tak těká z jednoho obrazu na druhý. Divák tedy vidí to, co zrovna kameramana amotného zajímá. KOSTÝMY K. Vymyslet kostým pro K. trvalo asi nejdéle. V podstatě jako by byl nedokončen doteď. A to nemyslím v tom smyslu, že bychom nějak zásadně tápali. Je to dané přímo jeho postavou. Jakákoliv kostýmová přehnanost a extrovertnost vypadá na této postavě extrémně groteskně. K. je přicházející hrdina. S jeho příchodem se vše dostává do pohybu. Je to v podstatě mesiáš. Mesiáš v oblekových kalhotách. Kostým je tedy složen z těchto kalhot a jednoduchého tenkého bílého trička, které se obléká pod společenskou košili, aby se nepropotila. Prosvítají mu bradavky a z výstřihu začínají vylézat chloupky, které má na hrudníku. S sebou má obal na oblek. Možná, že v něm místo saka a košile má schovanou košili s flitry a kamínky ala Elvis Presley. To je totiž další prvek, který jsme zapracovali do tohoto Zámku. Elvis jako přicházející hrdina. Celebrita, která když vstoupí do sálu, všichni ztichnou. Celou inscenaci tak provází právě Elvisova hudba. Ve výtvarném zpracování je tato inspirace ale spíše nenápadná a náznaková. FRIDA Frida je K.ova, původně Klammova milenka. Je to výčepní. Frida je součástí koloritu hospody. Má tu svoje cestičky kudy chodí. Od baru k hostům a zpět. Z leva a zprava. Frida je tedy formálně připoutána k tomuto prostoru uprostřed jeviště. Má na sobě černou lesklou upnutou sukni, ze které si houbičkou stírá pivo. To dělá v podstatě pořád, když je zrovna neroznáší. A nebo pouští písničky. K sukni má reklamní zelené tričko. Jde o reklamu na pivo, tzn. že tričko nejspíš dostala k nějaké velké dodávce piva. Tričko je neforemné a velké, jak už tak reklamní trička bývají. Frida má krásně střiženou paruku. Ta má barvu jejich vlastních vlasů.
V určitý okamžik K. Fridě paruku jemně sundává a objevuje tak další “vrstvu” Fridy. To je od toho okamžiku vrstva - Frida - K.ova žena. Ve společné domácnosti pak Frida obléká žlutou mikinu a tu stejnou obléká i K.ovi. To je kostým pro rodinou idylu. Oba dva sedí na sedačce, i s pomocníky, užívají si klid a dívají se na film v televizi. Frida má kalhotky a K. boxerky. Jako doma. POMOCNÍCI Pomocníci jsou rozverní chlapíci. Mají za úkol bavit K.. Není v podstatě poznat, který je který. Pořád se pošťuchují a provokují. Zároveň však cítíte velký tlak, když jsou ve vaší blízkosti. Jsou jako dvě děti. Jsou tu zastoupením univerzální komediální dvojice. V jejich chování je něco dětsky krutého. Pomocníci mají totožné oblečení. Jsou přece jedna osoba. Tento zdvojený kostým ale nepůsobí až tak stylizovaně. Je to proto, že každý z herců má zcela jinou fyziognomii. Ve skutečnosti by jste tak tyto dvě osoby nikdy nezaměnili. Mají ale něco jako uniformu inspirovanou “uniformou” Svědků Jehovových. Modrá košile zapnutá u krku, černý strohý batůžek na svačinu a černé společenské kalhoty. Ty ale nejsou doplněny společenskými botami, ale černými “prestižkami”. Chůze v nich je mnohem víc houpavá a mohou v nich pohodlně pobíhat. Na kalhotech mají přišpendlené náramky přátelství, které ve volných chvílích doplétají. HOSTINSKÁ Hostinská je nejvýraznější postavou celé hry. Hostinská je Sfinga. Je stabilní a stálá. Pro K. je jakousi zvláštní průvodkyní. K hostinské má blízko mnoho postav. Její přísná mateřská síla je rozprostřená nad celou vesnicí. V prologu jí uvidíme v lesklých třpytivých společenských šatech, doplněných kapelkou a turbanem ze stejné látky. Pod šaty se rýsuje její pevná postava. Hostinská sedí u svého stolečku v podobě antického sloupu a mluví o Kafkovi, o Zámku. V další části inscenace se objevuje jako svědkyně intimní chvíle K. a Fridy. Tato chvíle je o to intimnější, že hostinská přistupuje k polonahému páru v sametovém župánku, který jako by se měl každou chvíli rozevřít. Vstupuje tak do jejich prostoru a naznačuje tak svoji převahu a nadřazenost. MOMUS Momus je vysoký úředník. Občas si zajde dolů do hospody na “jedno vychlazený”. Nemá ušmudlaný oblek jako ostatní. Momus má svoji úroveň. V hospodě bývá žoviální a přátelský. Jeho moc je ale značná. Tu také uplatňuje v komunikaci s obyvateli vesnice. Má kvalitní košili v lososovém odstínu, která je utkána ze dvou barev. Má vždy vyžehlené kalhoty a lesklé boty. Velké mužné hodinky a pásek s výraznou sponou. Je decentní, ale jeho síla je patrná. OLGA/AMÁLIE Olga/Amálie má dvě jména. Jedno znázorňuje dobu před určitou událostí a druhé jméno dobu po této události. Amálie je žena, která díky určitým okolnostem propadla na společenském žebříčku. Je odmítnutá společností. Má proto podobnou pozici jako samotný K. Ale Olga/Amálie je smířená. Chodí v noci za chlapci do hospody a dělá jim
společnost. Dělá to ale především proto, že doufá, že se dozví stěžejní informace, které by pomohly očistit jméno její rodiny. Dělá to s velkou trpělivostí. Olga je krásná. To je její úděl i trest. Po hospodě chodí v neforemných kraťáscích, které si doma ustřihla, protože vytušila, že tak mají asi takovéto ženy vypadat. Ustřihnuté jsou poměrně dost vyzývavé. Má také černé tílko svázané nad pupík, aby bylo hned jasné o co tady jde. Ještě má krátký chlupatý kabátek, který tak dokonale ilustruje její roli. A také aby jí nebyla zima, když neustále přebíhá z domu sněhem do hospody a zpět. V hospodě má už i pantofle, protože je tam téměř častěji, než doma. Ty jsou neforemné, umělohmotné. To Olze/Amálii ale neubírá na kráse. PEPINA Pepina je normální mladá holka. Má ráda trošku “výraznější styl” oblékání. A hlavně má co říct světu. Pepina chce sdělit svůj příběh. Připadá jí nepochopitelné, proč se všichni zajímavý právě o K., když i ona - mladá žena plná nadějí a vizí - má také tak zajímavý život. Pepina žije ve skříni s dalšími kamarádkami. Oblečení má ale vždycky čisté, poskládané a voňavé. STAROSTKA Starostka je úřednice na svém místě. Sedí v ergonometrické židli ve své kanceláři a dělá svoji práci. Občas si zajde do hospody na pivečko. To má ráda. Na sobě má velkou halenu se třpytkami od vietnamců. Žíhání a flitry. K tomu má klasické černé kalhoty. Ty ale stejně nejsou moc vidět, protože většinu času sedí za svým stolem a něco ťuká do klávesnice svého počítače. Je jedno co. UČITEL Učitel je pánem své školy. Je to muž v klasickém hnědém manšestrovém saku a riflích. Je to prostě učitel. Spod saka mu jen vykukuje tričko s metalovým motivem. Na riflích má trošku “ ošoupaná “ kolena. To když ho Momus nutí lézt po čtyřech. BARNABÁŠ Barnabáš je posel. Pořád chodí po vesnici a dělá práci posla. Většinu času tráví kdesi venku a nosí dopisy. A nebo na dopisy čeká. Vlastně spíš čeká, než že by je nosil. Musí chodit v nečase stále ze své vesnické chalupy až nahoru na Zámek. Proto má velkou pláštěnku. Vypadá tak skoro jako chodící pláštěnka. Pod ní mu jen vyčuhují společenské kalhoty, které mu jeho sestra, Olga /Amálie, ušila.
ZÁMEK (Záře integrace) Autor Franz Kafka, Ivan Buraj, Dagmar Radová Překlad Vladimír Kafka Režie Ivan Buraj Dramaturgie Dagmar Radová Výprava Lenka Jabůrková, Jana Boháčková Hudba Pavel Boiko Premiéra září 2014 Hrají K: Jiří M. Valůšek Frída: Kamila Valůšková (Kalousová) Pomocník 1: Marián Chalány Pomocník 2: Zbyšek Humpolec Hostinská: Simona Peková Momus: Jan Lepšík Učitel: Jan Grundman Starostka: Marie Ludvíková Pepina: Sára Venclovská Barnabáš: Jan Řezníček Olga/Amálie: Julie Goetzová Klamm: Cyril Drozda
Zdroj: www.hadivadlo. cz Program, HaDivadlo/ 04
K., Frida a pomocníci v obýváku
Pepina
Pomocníci
Hostinská
celek
Barnabáš
Starostka
Frida
K.
Hostinská
Barnabáš
Olga/Amálie
Pomocníci
Pepina
Učitel
HaDivadlo - půdorys
4000
6000
