Anja Beran - O klasické drezůře.
V zájmu koně
Klasická drezúra je jezdeckým uměním v jeho nejdokonalejší formě. V žádném případě však není uměním pro umění; na prvním místě je vždy zájem koně. Drezůrní trenérka Anja Beran vysvětluje, proč by se každý jezdec měl věnovat výcviku v duchu klasické drezůry. „Drezůra je samostatnou jezdeckou disciplínou, v rámci které dobře osvalení, čtyřnozí atleti předvádějí úžasné chody a pracně naučené cviky. Abyste mohli úspěšně drezůrně jezdit, potřebujete koně, které příroda obdařila výbornými chody jakož i kmihem“.
Takto je dnes často drezůra presentována. Je „zahalena“ aurou vrcholu jezdeckého výcviku, umění, které je nadřazené prostému ježdění jako takovému; něco, co se slávou korunuje jezdecký výcvik. Takovéto prezentování drezúry však naprosto pomíjí její skutečnou podstatu. Drezúra je totiž základem výcviku každého jezdeckého koně.
Pravdou je, že příroda nestvořila koně k tomu, aby nosil lidské bytosti. Proto máme my, jezdci, povinnost chovat se ke koním s přiměřenou úctou a převzít potřebnou zodpovědnost. Na nás záleží, zdali si koně uchovají radost z pohybu i pod sedlem, a jediným způsobem, jak toho dosáhnout je výcvik v mezích zásad klasické drezůry.
Proto každý, kdo se rozhodne svěřit svoji váhu koňskému hřbetu, by se měl zabývat drezůrou a se vší vážností přemýšlet o jejích principech, kterými jsou: Drezůrní výcvik koni pomáhá a je mu prospěšná. Přivádí koně do rovnováhy a tak mu umožňuje pohybovat se pod sedlem správně a přitom zůstat po dlouhou dobu zdráv. Utrpí-li kůň v důsledku drezůrního výcviku zranění, je to v protikladu s posláním drezůry a odráží to chybný výklad drezůry. Drezůra není speciální disciplínou, týkající se pouze koní, vyšlechtěných speciálně pro tento účel. Klasická drezůra nemá nic společného s velkolepými, sáhodlouhými chody a není omezena na několik málo plemen koní či sportovních disciplin. Čím více fyzických a psychických nedostatků kůň má, tím dokonalejší musí jeho drezůrní výcvik být. Nejvyšším cílem klasické drezůry není provedení cviků vysoké školy, ale spíše vytříbení komunikace mezi jezdcem a koněm cestou co největší minimalizace pomůcek. Cviky nejsou cílem, ale spíše prostředkem klasické drezůry.
Co však přesně výraz “klasická drezůra” znamená? Klasická drezůra využívá přirozených vloh koně. Je to schopnost cvičit koně takovým způsobem, kdy - skrze vlídnost a logicky seřazená cvičení, která respektují přírodní zákonitosti rovnováhy a harmonie – se kůň spokojeně a sebejistě podvolí vůli svého jezdce, aniž by v důsledku toho utrpěla kvalita jeho pohybu.
Již ze samotné této definice plyne, že klasická drezůra není akademicko-teoretickou záležitostí, ale že se vyvinula ze studia přirozených schopností a vloh koní. Fascinující na jejím historickém vývoji je, že všichni velcí jezdečtí mistři, počínaje řeckým generálem Xenofonem (426 – 355 př. n. l.), který po sobě
zanechal historicky první teorii jezdectví, až po současné mistry, kteří ovlivňovali jezdectví, včetně například mého velkého vzoru, Nuno Oliveiry (1925 – 1989), vždy došli ke stejným principům a řídili se poznatky svých předchůdců.
Xenofonovy zápisky naznačují, že jistá forma školního výcviku existovala již před rokem 1500 př. n. l. Důvod byl specifický – připravit koně pro použití v bitvě. Výcvik zahrnoval uvolnění a shromáždění na kruzích a půlkruzích se změnami směru, za účelem uvolnění koně rovnoměrně na obou stranách. Cílem takového cvičení bylo přivést koně do rovnováhy a učinit jej citlivým vůči pomůckám sedu jezdce, neboť v bitvě potřebuje jezdec své ruce k držení štítu a zbraně.
V této souvislosti zajímal Xenofona nejen výcvik samotného koně, ale i výcvik jezdce. Základem byl pro něj hluboký, vyvážený sed, v té době ještě bez třmenů. Ve svém stěžejním díle o umění jezdectví, “Peri Hippikes”, napsal: “Nespokojím se se sedem, který připomíná sezení na židli.”
Druhým mistrem klasické drezůry byl francouzský jezdec François Robichon de la Guérinière (1688 – 1751). Jeho kniha “Ecole de Cavaleri“ je i dnes základním dílem drezůrního světa.
Jednu z nejdůležitějších zásad nazval La Guérinière “Descente de Main et des Jambes” (tedy “nechati spadnouti ruce a nohy”).
V okamžiku, kdy je kůň shromážděn, přestane jezdec používat pomůcky nohou i otěží a kůň je tak ponechán sám sobě a pracuje tak na mnohem vyšší úrovni. Důležitá je aktivita huby. V žádném případě nesmí být čelist pevně zaťatá. Kůň sám se musí se pohybovat ve stálém rytmu bez ohledu na ohnutí ve vazu a shromáždění, aniž by ztratil cokoli ze svého rytmu a kmihu a to bez jakýchkoli viditelných pomůcek.
Skrze “spadnutí ruky” dosáhl La Guérinière významného cíle klasické drezůry: minimalisace pomůcek až do stavu jejich nepostřehnutelnosti. Jezdec je v intimním kontaktu s koněm skrze svůj sed a skrze svobodu svého pohybu je schopen jej následovat na nejvyšší úrovni virtuosity.
Dalším velkým jezdeckým mistrem byl François Baucher (1796 – 1873), který je i dnes velmi kontroverzní pro jím propagované boční ohýbání krku, které je ve skutečnosti v přehnané podobě praktikováno mnohými jezdci. Baucher se nicméně vždy zajímal o to porozumět koni a jeho teorie jezdecví byla založena na zdokonalení koně cestou gymnastických cvičení.
Pokud se Bauchera týká, krok je podle něj “matkou” všech chodů a propagoval minimalizaci pomůcek do té míry, kdy je možné používat ruku bez nohy a nohu bez ruky. Baucher byl posedlý lehkostí a lze jej považovat také za objevitele jednoduché změny cvalu (přeskoku). Jedním z problémů Bauchera je, že jeho knihy jsou těžko srozumitelné a svádějí proto k častým nepochopením.
Baucher vehementně odmítal ostrá uždění a jiné nástroje nátlaku a vždy se snažil dosáhnout grácie a elegance. V oblasti “poklesnutí ruky” následoval La Guérinièra. Jeho myšlenky na toto téma jsou shrnuty v názoru, že volnost, daná koni tím, že necháme “klesnout ruku”, dává koni sebejistotu a ten se pak podvědomě ochotně podvolí jezdci jsa přesvědčen, že jedná zcela nezávisle. Kdokoli, kdo se hlouběji zajímá o klasickou drezůru, bude dříve či později postaven před otázku: je to, co se to děje v moderním soutěžním sportu, ještě klasickým jezdectvím?
Kurt Albrecht (1920 – 2005), dlouholetý ředitel Španělské jezdecké školy ve Vídni, řekl na toto téma: “Drezůrní scéna si musí uvědomit, že to, co se děje na drezůrních kolbištích je zcela jistě velmi vzdáleno ideálům klasického jezdectví. Rozhodčí i jezdci musí dojít k poznání, že drezůrní ježdění znamená půvabné, spokojené koně a že jedinou cestou je korektní, postupný výcvik podle metod, stanovených velkými klasickými mistry.”
Ráda bych zašla ještě dále, nežli Kurt Albrecht. Pro mne neznamená klasické ježdění pouze půvabné a spokojené koně, ale také koně, kteří jsou dlouhodobě zdraví a kteří se – navzdory pokročilému věku – stále šťastně a žive pohybují pod sedlem.
V souvislosti s tím však některá čísla ukazují na to, že se jezdecký sport vyvíjí špatným směrem: podle statistik pojišťovacích společností 80% německých koní musí přerušit kariéru ze zdravotních důvodů ještě před sedmým rokem života! A zde se, prosím, zastavte a považte, že koně nelze považovat za dospělého a schopného plného výkonu dříve, nežli dosáhne sedmého roku života.
Abychom pochopili příčiny, není třeba chodit dále, než na opracoviště jakýchkoli závodů. Ctižádostivost jednotlivců a silný tlak na výkonnost se spojily a vytvořili situaci, za které se současný sport politovánihodně a velice vzdálil klasickému jezdectví. Toto lze snadno spatřit na jakémkoli opracovišti:
Problémy v kroku, Koně, ležící na ruce a na předku, Problémy hřbetu – až příliš mnoho koní má citlivý hřbet a to, v dlouhodobé perspektivě, musí vést k nějakému druhu poškození, Příliš úzké krky a týl, který není nejvyšším bodem koně, Nesoulad mezi předkem a zádí koně v klusu, Čtyřdobý cval, Falešná piafa, energie není vedena směrem k volnému pohybu ramen, ale spíše “odšlapána” směrem dozadu, Pasáž prakticky nelze spatřit, neboť dvojice se ladně nepohybuje.
Sportovní drezůra se zvrhla v soutěž o nalezení nejatraktivnějšího koně. Důvody tohoto vývoje lze snadno vystopovat v dějinách vývoje jezdeckého sportu. Ten se vyvinul přímo z užitkového jezdectví armád. Tam nebylo místo pro umění. Formujícími hodnotami byly poslušnost a korektnost.
V pojetí vojenského jezdectví se koncepce drezůry mění: pryč od ladně se pohybujících koní, kteří na volné otěži citlivě reagují na ty nejjemnější pomůcky, směrem k mechanické preciznosti na pevném přilnutí a vykonávání jasně požadovaných úkolů.
Tak se velmi rychle vplíží soutěžení pro soutěžení. Kůň již není cvičen za účelem dlouhodobého zdraví, ale za účelem výhry.
Pojďme se však vrátit k La Guérinièrovi a jeho základnímu požadavku “nechat ruku klesnout” a bez ohledu na to, že se mohu opakovat: je to právě “klesnutí ruky” které koni umožní pod jezdcem vyniknout v celé své nádheře a eleganci! “Klesnutí ruky” se však ani vzdáleně ve sportovní drezůře neobjevuje! Není zmiňováno, nikdo se ani nesnaží jej dosáhnout a samo o sobě je v protikladu s cíly běžného výcviku.
Požadavek nechat koně volně pracovat není žádným způsobem slučitelný s požadavkem rychlého, na úspěch orientovaného výcviku, ačkoli Gustav Steinbrecht (1808 – 1885) rovněž doporučoval zanechat pomůcek s cílem odměnit koně.
V ideálním světě a teoreticky vzato by nemělo být rozdílu mezi klasickou drezůrou a jezdeckým sportem. Prakticky však se tato odvětví stala neslučitelnými i když pouze proto, že “výcvik” a “dispozice” koně splynuly v jedno, takže výtečně vycvičený kůň, v případě pochybnosti, vždy prohraje ve srovnání s méně vycvičeným koněm, který však je od přírody nadán velkolepými chody.
Kdy se sport oddělil od klasického jezdecví? Vše začalo v roce 1936 a bylo ještě urychleno uzavřením Školy kavalerie v Hanoveru, která byla poslední institucionalisovanou ochránkyní doktríny klasického jezdectví.
V průběhu let po éře kavaleristické školy v Hanoveru lze sledovat rostoucí tendency odklonu od gymnastikování koně za účelem plného rozvoje jeho fyzického potenciálu.
Namísto toho byly
procvičovány cviky za účelem výhry. Z mého pohledu se sportovní drezůra prezentuje tak, že díky silnému přilnutí a přehnaně rychlému tempu je zamaskováno mnoho chyb. Koně se často jeví otupělí, bez výrazu a zbaveni jakékoli lehkosti, zatímco jezdci aplikují pomůcky velmi viditelně. Koně se obvykle nenesou, ale naléhají na jezdcovu ruku, což automaticky znamená, že padají na předek. Za těchto podmínek je skutečné shromáždění nemožné a jeho místo zaujímá stlačení koně mezi nohu a ruku.
Mnoho dnešních jezdců je vrcholovými atlety, technicky výjimečně schopnými a velmi vysportovanými, ale jejich znalost klasického jezdeckého umění je daleko pod jejich sportovní úrovní. Fyzická síla často nahrazuje duchaplnost a to vede k rozhořčení mnoha vnímavých jezdců. Proto nyní zažíváme renezanci klasického jezdectví a znovuobrácení se německého jezdeckého sportu zpět ke kořenům klasického jezdeckého umění.
A nyní, po množství teorie, se posuňme k praktické stránce věci – tak, jak je denodenně používána v našem areálu. Co z toho, co děláme, je jednoznačně odlišné od běžné praxe jezdeckého sportu?
Především si dáváme na čas. Uvědomujeme si, že jednotliví koně se vyvbíjejí individuálně a že bez ohledu na to, jakkoli jsou učenliví a ochotní ke spolupráci, potřebují čas, aby “strávili” to, co se naučili, a že v průběhu výcviku nastanou dny, někdy i týdny, kdy se nejedná o učení se novým věcem, ale spíše o opakování toho, co již bylo naučeno v zájmu upevnění a zkultivování.
Základní výcvik u nás trvá přinejmenším tři měsíce. Při lonžování používáme obnosek – pro nás je koňská huba posvátná a v tomto velmi ranném stadiu výcviku nechceme rizkovat žádné špatné zkušenosti.
Dalšími zásadami jsou: Při obsedání používáme stihlo a hlavním výcvikovým cílem je přijetí dopředných pomůcek. Na rozdíl od moderního sportovního jezdectví se zásadně držíme Baucherovy poučky “ruka bez nohy, noha bez ruky”. Podřízení se dopředné pomůcce holení není trestáno brzdící rukou. Naopak. Kůň není “pobízen” do pevné ruky. Je ponecháno na koni samotném, aby našel způsob, jak se nést. Proto zásadně nepoužíváme pomocné otěže. Zádové svaly mladého koně potřebují pro svůj rozbvoj čas. Proto jezdíme koně na “základní úrovni” v lehkém sedu.
Pro nás je drezůra pohybem v rovnováze. Netrénovaný, mladý kůň vrhá – skrze svého jezdce - příliš mnoho váhy na předek. Musí se proto naučit, jak přenést vice váhy na záď, aby se dostal zpět do rovnováhy. Ale aktivace zádi sama o sobě nestačí, protože tu je stále ještě stranová křivost, tedy to, že vice váhy je vrháno na jedno rameno a i záď směřuje více k jedné straně. I tento problém musí jezdec korigovat, chce-li jezdit koně ve shromáždění, tedy v rovnováze. V důsledku takové práce se má kůň stát pohlednějším, silnějším, osvalenějším a také sebevědomějším a spokojenějším.
Z tím účelem postupujeme promyšleným systémem gymnastikování koně. V zásadě využíváme stranové pohyby a také piafu. Rovněž, navzdory důležitosti dopředného pohybu, pro nás “dopředu” neznamená chvat, ale spíše to, že koně sami si najdou tempo, které jim vyhovuje a ve kterém se pohybují s výrazem. Z roho potom vychází veškerý pohyb. Klíčem k němu je rostoucí pohybovost a uhlazenost, ze kterých například narovnání vyplyne poměrně přirozeně.
Důležitou je v tomto výcvikovém procesu analýza. Dobrý trenér musí být vždy dobrým diagnostikem, schopným rozpoznat zatuhnutí a nesouměrnosti a terapeutem, schopným předepsání správné léčby. Pouze tehdy je možné dosáhnout účiného výcviku.
Na tomto místě je třeba zmínit alespoň jedno další vysoce důležité téma: základem jezdectví je uvolněný a korektní sed jezdce. Nedostatky v tomto ohledu nelze vyvážit ničím jiným.
Náš zájem by měl znovu a silněji být zaměřen na korektní výcvik koně a jezce. Bude-li takový výcvik prováděn s větším uvědoměním, začnou klasická a sportovní drezůry opět splývat a nebude již otázkou typ drezůry. Bude zde pouze jedna – ta, která je prospěšná koni – šťastné drezůrování! Anja Beran
