Angličtí námořníci, angličtí gentlemani Jiří Šimsa Autorská poznámka: Text románu vzniká průběžně a je publikován bez náležitých korektur.Čtenář tedy nechť omluví jeho syrovost. Je pochopitelné, že po jeho dokončení proběhnou i nutné úpravy.
1
I. část: Lehkost anglických počátků 1.kapitola: Příjezd Blodnievy Dne 30.září 1869 zpozorovala hlídka v liverpoolském přístavu v ústí řeky Mersey na obzoru plachty a tuto skutečnost ihned oznámila správci přístavu,vysloužilému kapitánu Johnu McMunrovi, který právě se svou návštěvou popíjel čaj ve své kanceláři. Pan McMunro, vědom si svých povinností, se omluvil své návštěvě, uchopil dalekohled a vyšel na pozorovací terasu. Jean Dacosta ( McMunrova návštěva ) vyšel za ním a nenuceně pozoroval počínání svého hostitele.Byl krásný teplý a prosluněný podzimní den a od moře vál teplý větřík, takže pobyt na terase byl požitkem. Jean Dacosta byl štíhlý asi pětatřicetiletý muž se světlými vlasy, které měl sčesány šikmo nahoru. Jeho tělo prozrazovalo sportovní mrštnost a energii, jeho pohled zase produchovnělého a přemýšlivého člověka. „ Něco neobvyklého,“ zeptal se usrkávaje při tom čaj ze svého šálku. „ Nic zvláštního,“ odpověděl McMunro, stále pozorující obzor, „ jen to, že se nejedná o pravidelnou linku. Není to ani liverpoolský, ani dublinský a ani belfastský parník. Je to plachetnice – podle oplachtění goeleta(škuner). Na to, abych to mohl říct přesně, je ještě příliš vzdálena. Jisté je, že u nás přistane,protože se začala širokým obloukem stáčet. Koneckonců, máte lepší oči než já, podívejte se sám,“ řekl McMunro a nabídl Dacostovi dalekohled. Jean Dacosta převzal od správce dalekohled a zahleděl se udávaným směrem. „Britská vlajka,“ řekl po chvíli. Na okamžik dalekohled odložil, aby nechal očím odpočinout.“ Když se znovu jal pozorovat obzor, řekl: „Skutečně se začala stáčet a zamířila k nám. Teď vidím dokonce jméno na boku…“ „Zkuste ho přečíst.“ „Blodnieva,“ řekl Jean Dacosta po chvíli. 2
„Blodnieva,“ zvolal John McMunro, „tak to je jasné. Blodnieva a kapitán James Harbert. Známe se osobně. Vrací se z Hudsonova zálivu.“ „Z Hudsonova zálivu?“ podivil se Jean Dacosta. „Ano,“ potvrdil McMunro. „Vy jste nikdy neslyšel o kapitánovi Harbertovi a jeho soukromých výpravách? “ „ Neslyšel,“ zavrtěl hlavou Jean Dacosta. „ Nuže,“ řekl McMunro, „ James Harbert je podivínský, ale schopný kapitán. Možná jste o něm neslyšel, protože pokud není na cestách do Kanady, tráví většinu času zde v Liverpoolu. Říká vám však něco jméno William Welldon? Také ne? Nuže, on a kapitán Harbert jsou bratranci. James Harbert je asi stejně starý jako vy a William Welldon je asi o sedm let starší. Oba se narodili zde v Liverpoolu a vyrůstali v poměrně chudých poměrech. William Welldon odjel už asi před pětadvaceti lety do Kanady a tam se původně živil jako lovec kožešin až posléze vstoupil do služeb Společnosti Hudsonova zálivu a nyní již dělá správce celé jedné faktorii tuším na Winipežském jezeře. James Harbert se naopak dal mojí, námořnickou cestou. Plavil se původně jako řadový lodník a to především do Spojených států. Samostudiem se vypracoval na prvního důstojníka a asi před pěti lety složil kapitánské zkoušky. Asi v tu dobu zakoupil částečně ze svých úspor a částečně na dluh starší škuner a od té doby podniká pravidelně své soukromé letní výpravy do Hudsonova zálivu a nakupuje od svého bratrance kožešiny a kanadské dřevo." "Proč letní?" zeptal se Jean Dacosta. " Protože Hudsonův záliv rozmrzá jen v srpnu a září,"odpověděl McMunro. "Má tak jen krátkou dobu na proplutí. Ostatně, až Blodnieva připluje blíž, uvidíte, že má z boku na přídi připevněné dva ocelové pláty proti ledu." " Zajímavé," řekl Jean Dacosta. " A jaké je v Hudsonově zálivu klima? Soudím, že to musí být pustá tundra." " Hudsonově zálivu se říká lednice Kanady," usmál se pan McMunro. " A kde se tam bere to dřevo?" zajímal se dál Jean Dacosta. 3
"To sváží Welldonovi najmutí muži z vnitrozemí po řece Nelson a po řece Churchil." " To je zvláštní, že jsem o tak odvážných rodácích ještě neslyšel,"řekl Jean Dacosta. "Jestli chcete, seznámím vás." "To bych byl rád.Počkám si až přistanou." Během svého hovoru se Blodnieva znatelně přiblížila. Muži na její palubě svinuli obě hlavní plachty a loď byla hnána jen stěhovou a létavkovou plachtou na přídi.Asi za patnáct minut minula na protější straně přístav a začala se otáčet. Když dokončila svůj manévr, stáhli na palubě i poslední plachty a Blodnieva se pomalu šinula podél břehu a neznatelně se k němu přibližovala. McMunro vše sledoval dalekohledem. " U kormidla stojí starý Brunton, zkušený kormidelník," pochvaloval si. Po pár minutách již Blodnieva podruhé míjela oba pozorující muže, tentokráte již ve dvoumetrové vzdálenosti od mola. Ve chvíli, kdy se přiblížila ještě o půl metru blíže, přenesl se skokem přes palubu štíhlý muž, o němž McMunro řekl, že je to lodník Garry a bleskurychle uvázal k úvazníku lano, které svíral v ruce. Blodnieva se ještě chvíli šinula podél až se poutací lano napjalo a loď se zapraštěním zastavila. "Skvělý manévr," pokýval hlavou McMunro a vyzval Jeana Dacostu: "Pojďme jim v ústrety, příteli." Oba muži sestoupili po schodech z ochozu a kráčeli po molu k Blodnievě až stanuli těsně před ní. Blodnieva byla krásná štíhlá asi třicetimetrová loď se dvěma dvacetimetrovými stěžni, dvěmi hlavními vratiplachtami a jedním stěhem. Plné oplachtění tak tvořily ony dvě zmíněné vratiplachty, dvě vrcholové, dále pak jedna stěhová, dvě létavkové a jedna kosatka na samém konci čelenu. Na zádi byla mírně vyvýšená kapitánská kajuta na níž bylo kormidelní kolo. Po celé délce paluby se nacházeli ještě tři vstupy do podpalubí. Během doby, kdy se Jean Dacosta zaobíral prohlídkou vládl na palubě čilý ruch. Další dva lodníci vyskočili na molo a poutali škuner ke břehu na přídi i na zádi. Teprve potom se pohnula dosud nehybná postava 4
vedle kormidelníka, sestoupila z můstku a cosi říkala posádce, která se kolem ní semkla. Byl to kapitán James Harbert. Následně dva lodníci vysunuli z boku široké prkno a po něm teprve teď kapitán sestoupil na pevnou zem. Přistoupil k oběma mužům a krátce zasalutoval McMunrovi. James Harbert byl statný muž. Byl stejně vysoký jako Jean Dacosta, ale poměrně silnější. Měl široká ramena, silné lícní kosti a kadeřavé černé vlasy. Byl oblečen do slavnostní modré uniformy a na hlavě měl nasazenu bílou námořnickou brigadýrku. „Dobrý den, pane McMunro," pozdravil hlubokým zvonivým hlasem správce přístavu. „Vítejte, kapitáne Harberte," odvětil McMunro. " Vítejte doma. Bylo to znamenité přistání.“ Na chvíli se odmlčel. „Navštívil mě pan Jean Dacosta, takže jsme jej mohli pozorovat ve dvou. Pánové: kapitán James Harbert a pan Jean Dacosta," pokynul k oběma mužům McMunro. Oba muži si pevně stiskli ruce. "Těší mě, pane Harberte," řekl Jean Dacosta. "Pan McMunro mi prozradil odkud se vracíte. Dovolte, abych vám poblahopřál ke šťastnému a úspěšnému návratu." „Děkuji," odvětil s úsměvem James Harbert. „ Nuže, pane Harberte. Vy jistě budete mít nyní mnoho práce s vykládáním a odprodejem svého nákladu..." „A s údržbou Blodnievy." doplnil jej James Harbert. „ A s údržbou Blodnievy."přisvědčil Jean Dacosta. "Přesto bych vás rád v nejbližší době pozval na sklenku. To co jsem dnes viděl a to co jsem slyšel mi naznačuje, že byste mohl být náš člověk." "Jistě," usmál se James Harbert, "rád se s vámi setkám. "Víte,"pokračoval Jean Dacosta,"pracuji v douglaské bance na ostrově Man a služební povinnost mě nutí ještě dnes odjet do Londýna. Měl bych se ovšem koncem týdne vrátit a napadlo mě, že bych vás pozval na návštěvu našeho ostrova. Chtěl bych vás totiž představit i svým přátelům, kteří mají k dané věci také co říct.Souhlasíte?" " Jestliže se daná věc týká nějaké další cesty pak souhlasím,"řekl James 5
Harbert. "Týká se jí," přisvědčil Jean Dacosta. "Nuže domluveno," řekl James Harbert."Až se vrátíte z Londýna, najdete mě zde nebo v okolí přístavu. Ostatně pan McMunro o mě bude vědět." "Pánové. Nebudu vás již déle zdržovat. Pan Harberte - těšilo mě, pane McMunro - nashledanou." Jean Dacosta si potřásl s oběma muži rukou a pak se vydal ke stanovišti drožek. Když se ještě jednou ohlédl, spatřil, kterak si McMunro odvádí kapitána Harberta do své pracovny.
6
2.kapitola: James Harbert a jeho starosti Když se James Harbert, po té co si vypil s panem McMunrem sklenku whisky a šálek čaje vrátil zpět na palubu své Blodnievy, zastihl posádku v plné práci. James Harbert si uměl své muže dobře vybrat. Byli to odvážní a slušní lidé oceňující nevšednost Harbertova podnikatelského záměru i toho, že kromě svých velitelských a navigačních povinností musí ještě zvládat všelijaké obchodní jednání. Jak již čtenář pochytil z úst pana McMunra, kormidelníkem na Blodnievě byl pan Brunton. Byl to již starší asi padesátiletý muž s bohatou námořnickou minulostí. Dále pan McMunro zmínil lodníka Garryho. Garry byl třicetiletý energetický muž, jež sice neměl žádné námořnické ani navigační vzdělání, ale přesto si dovedl svojí spolehlivostí, přesností a odvahou získat Harbertovu náklonnost, takže s ním kapitán počítal pro pozdější dobu jako se svým zástupcem. Garry na lodi zastával funkci 1.lodníka. Další posádku tvořili lodníci Clifton,Turner a Waller a černošský kuchař Strong. Stronga zakoupil James Harbert ještě před vypuknutím americké občanské války coby černého otroka při své návštěvě Charlestonu v Jižní Karolíně. James Harbert nebyl otrokář, Strong jej však při návštěvě svého charlestonského dodavatele bavlny natolik okouzlil svým kuchařským uměním, že jej na základě pětiletého úpisu k práci na své lodi zakoupil a udělal z něj svého zaměstnance. Blodnieva byla dobře ovladatelná loď a tato standardní šestičlenná posádka k jejímu ovládání postačovala. Někdy kapitán najímal ještě dva námořníky navíc nebo mladého plavčíka a zároveň Strongova pomocníka. Když tedy James Harbert přehlédl svou posádku, kterak si hledí údržby lodi, sestoupil na zádi do své kajuty. Kapitánská kajuta se sestávala se z pracovny a malé ložnice, která od ní byla oddělena jen závěsem. Uprostřed pracovny stál zmíněný masivní stůl, jež pokrývaly mapy, astronomické tabulky a další navigační 7
potřeby. James Harbert se posadil za stůl a zamyslel se. ,Tak,,přemítal:,Další plavba za námi.Co bude dál?, Měl ve zvyku podnikat dvě cesty ročně. Tradičně začátkem srpna do Kanady a druhou po Novém roce na jih většinou do jižních států USA pro bavlnu. Tuto aktivitu mu ovšem v posledních letech pokazila unionistická blokáda a následný hospodářský úpadek amerického jihu. Obchodovat se severními státy USA se zdráhal, neboť se mu protivilo pomyšlení obchodovat se zbraněmi a vydělávat na válce.Podnikali tedy náhradní cesty do střední Ameriky a do karibské oblasti, odkud dováželi třtinový cukr a jamajský rum. Slova Jeana Dacosty jej nezvykle zaujala. Jean Dacosta mu byl od první chvíle sympatický. Bylo mu jasné, že to není námořník, ovšem vyzařovala z něho jakési vidoucí fluidum. Když poté popíjel čaj s panem McMunrem dozvěděl se, že Jean Dacosta je jedním ze zakládajících členů manské národní banky. Pan McMunro mu dále sdělil, že Jean Dacosta, ačkoliv není námořník, je velký milovník moře a protože jeho dávný předek pocházel z jižní Francie, jezdí dosti často na poznávací cesty do Francie a vůbec do Středomoří. Možná tedy Harbertovi navrhne výlet do Středozemního moře. James Harbert si řekl, že by se vůbec nebránil takovéto cestě, neboť v něm ještě nebyl, nepočítal-li ovšem návštěvu Gibraltaru. Ze zadumání ho vytrhlo až Garryho zaklepání, který mu posléze sdělil, že základní údržba je hotova. James Harbert přikývl a napsal několik vzkazů, se kterými došel osobně k přístavnímu poslíčkovi. Především oslovil své dva výkupčí, jednoho přes kanadské borovice, které byly vyskládány na palubě a druhého přes kožešiny uskladněny v podpalubí. Dále napsal objednávku do liverpoolského doku, kde objednal údržbu Blodnievy.A konečně třetí vzkaz nechal odeslat do svého oblíbeného penzionu, kde trávil svá suchozemská období. Když se vrátil zpět na palubu, poděkoval své posádce za úspěšnou plavbu. "Teď se rozjeďte ke svým rodinám,"řekl jim. "Ovšem zítra se po obědě všichni objevte.Vyplatím zálohy za zboží. Také bude třeba dotáhnout 8
Blodnievu do doků. Možná se koncem týdne dozvím o cíli naší příští cesty. Nuže pánové, ještě jednou děkuji, rozchod." Potřásl si s každým rukou, načeš posádka uchopila své vaky i své bedny a opustila loď. James Harbert osaměl. Chvíli postál na palubě, pak i on vyzvedl ze své kajuty svou bednu a za pomoci dvou přístavních sluhů odešel ke stanovišti drožek. Za okamžik již projížděl liverpoolskými ulicemi ke svému oblíbenému penzionu. Je nutno říct, že James Harbert byl osaměle žijící muž, který nevlastnil ani vlastní dům. Jeho jediným majetkem a pravým domovem byla již téměř splacená Blodnieva. V době, kdy nebyl na cestách obýval dvojpokojový byt v penzionu paní Molynové, starší korpulentní vdovy. Jeho pravidelně pronajímaný byt tvořila malá ložnice a obývací pokoj, který sloužil i jako pracovna. Dlužno říci, že Harbert úřadoval hlavně z paluby svého škuneru, pokud ovšem nebyl na opravě v docích. Toho dne se James Harbert ubytoval, zašel na večeři do restaurace v sousední rušnější ulici a po té dlouho do noci rozjímal nad načatou lahví vína. Analyzoval tak svou cestu, snažil se vybavit chyby, kterých se při plavbě v nebezpečném Hudsonově zálivu dopustil a přemýšlel o povinnostech následujících dní. Druhý den po ranní kávě a snídani ve foaye penzionu paní Molynové odešel pěšky do přístavu a ve své kajutě očekával své obchodníky. Oba se dostavili ve stanovený čas.James Harbert se domluvil na předpokládané ceně přivezených borovic i kožešin. Do večera pak za pomoci pana McMunra organizoval svou dostavivší se posádku a najaté přístavní dělníky při vykládce zboží. Celý týden takto uběhl v neustálém zařizování, organizování a agendě.Posádka lodi se dostavovala na palubu denně. Harbert spolu s Garrym provedl soupis vzniklých škod, jež Blodnieva utrpěla během plavby. Na konci týdne byla loď vyprázněna, uklizena a připravena k odtažení do doku. A právě v té chvíli se v přístavu znovu objevil Jean Dacosta.Vešel bez okolků na palubu a zaklepal na kapitánskou kajutu. Zastihl Harberta nad haldou papírů. " A, pan Dacosta," zvolal Harbert."Vítejte. Právě se chystám na oběd. 9
Připojíte se?" "Rád,"odvětil Jean Dacosta."Přijel jsem ranním vlakem a ještě jsem pořádně nejedl." Oba pánové tak za okamžik spolu seděli v útulné restauraci o dva bloky dál a pochutnávali si na hovězím rosbiefu. "Pane Harberte,"řekl po obědě Jean Dacosta."Věc se má takto: Mám doma na Manu dva přátele, jsou to bratři Bolton a Welden Goramovi. Jak již asi víte od pana McMunra, já jsem bankéř a moji přátelé jsou chovatelé skotu a ovcí. Všichni tři děláme něco co v podstatě nesouvisí s cestováním, i když nás cestování všechny láká.Řekl bych, že já i Bolton, to je ten starší máme nesplněnou touhu vykonat určitou pouť, která jak doufám obohatí naše životy nebo jim dá to pravé pochopení. Nevím, co dá Weldenovi, je ještě hodně mladý, ale chtěl by jet s námi. Vaše loď i vaše schopnosti by se nám velice hodily. Umožnilo by nám to cestovat v relativním klidu a pohodlí. Jsme připraveni se finančně podílet na oné výpravě. Vy samozřejmě můžete využívat nákladní kapacitu své lodi a vydělávat sám na sebe." "A cíl cesty?"zeptal se James Harbert. "Cíle jsou dva,"odpověděl Jean Dacosta."Jeden se týká bratrů Goramů, druhý se týká mě samotného." "Jaké..?"otázal se znovu James Harbert. Jean Dacosta se na okamžik odmlčel. "Nuže,"řekl po chvíli. "Bratři Goramovi se chtějí dostat s nákladem do povodí Amazonky. Mě pak berte jako cestovatele – rád bych poznal Megalanii, Tichomoří a Nový Zéland." James Harbert se zamyslel…
10
3.kapitola: U bratrů Goramů Koncem října, po té co se náležitě postaral o náklad i Blodnievu, nechal se James Harbert, tentokráte oblečen do civilních šatů, přivézt drožkou na liverpoolské nábřeží. Zde nastoupil na malý parník směřující na ostrov Man, aby vykonal návštěvu, kterou přislíbil Jeanu Dacostovi. Nutno říct, že jej Dacostův návrh nadchl. Již dávno toužil vykonat když už ne objevitelskou tak alespoň heroickou pouť do dalekých krajin, o nichž měl povědomí jen z cestopisů a námořnických ročenek a prověřit tak své schopnosti. Také se těšil, že pozná svébytný ostrov Man kolem kterého vždy jen projížděl. Parník vyplouval z Liverpoolu v jedenáct dopoledne a do Douglasu měl dorazit kolem třetí hodiny odpolední. James Harbert se konečně mohl po dlouhé době chovat jako pasažér. Usadil se v malém baru na přídi a vychutnával si hned několik slastí najednou. Lenošivě pročítal Timesy, popíjel čaj nebo chvílemi vycházel na palubu a pozoroval jak pokračuje plavba. Parník byl dlouhý asi dvacet metrů a byl vybaven lodním šroubem, který již v době, kdy se odehrává náš příběh definitivně nastupoval svou vítěznou pouť a vytlačil kolesové námořní lodě. Jak známo kolesa mají daleko menší účinnost, která se navíc v prudkém vlnobití ještě zvětšuje. Nutno ovšem říci, že kolesový pohon přežil ještě dlouhá na říčních tocích. Kolesa se svým nízkým ponorem totiž nepoškozovala dna řek a prokazovala větší manévrovací schopnosti. Ostrov Man, na který James Harbert mířil, byl pod anglickou kontrolu od 14. století, dodneška však není součástí Velké Británie, nýbrž si dokázal uchovat vlastní samosprávu, v níž, jak se James Harbert později dozvěděl mimo jiné zasedal i Dacostův otec. Za příjemného nicnedělání takto uběhlo Harbertovi celá plavba. Počasí bylo onoho roku nezvykle mírné a teplé a mnozí pasažéři se procházeli po palubě. Kolem poledního bylo možno spatřit vynořující se pobřeží a v jednu si již Harbert tiskl rukou s Jeanem Dacostou, který pro něho přijel drožkou do douglaského přístavu. 11
„ Vítejte,“ zdravil ho srdečně. „ Jakou jste měl cestu? Najal jsem drožku. Goramovi bydlí v Crosby, to je odsud asi sedm mil.Připravili pohoštění. Uvidíte mají nádherné hospodářství na úpatí Snaefellu. Do svého domu vás pozvu při vašem odjezdu. Dnes budete nocovat u nich.“ „ Jak je libo ,“ odvětil James Harbert. „ Snad jen,“ pokračoval Jean Dacosta, „ pokud se chcete občerstvit, mohu vás pozvat do klubu na sklenku a zákusek..?“ „ To je v pořádku,“ mávl rukou Harbert, „pojedl a popil jsem na lodi.“ „ Pak tedy nic nebrání,“ usmál se Jean Dacosta: „ Prosím.“ Oba pánové nasedli do drožky a ta se vydala napříč douglaskými ulicemi. Douglas bylo město asi patnácti tisíci obyvateli a bylo rozloženo podél zátoky. Protékala jím malá říčka stejného jména . Jean Dacosta co chvíli upozorňoval přítele na zvláštnosti a pamětihodnosti města. „ To je moje pracoviště,“ říkal, když míjeli budovu manské banky, „ Náš rodinný dům,“ když se ocitli u rohového výstavního domu. Po té se již drožka vymotala ze spleti ulic a svižně vyrazila údolím, které rozdělovalo ostrov na dvě části za svým cílem. Cestu obklopovaly z obou stran pastviny s ovcemi a krávami. Na pravé straně se zvedal odevšud viditelný Snaefell. Za půl hodiny drožka odbočila z hlavní cesty doprava a začala mírně stoupat po úpatí. „ Už budeme na místě,“ upozorňoval Jean Dacosta. Drožka projela poslední zatáčkou a před Harbertovým zrakem se vynořilo rozsáhlé zemědělské hospodářství, jemuž vévodil majestátní cihlový dům. Vzápětí kočí zastavil a James Harbert poprvé spatřil své nové přátele, kteří mu vycházeli v ústrety. Byli to dva muži a dvě ženy. „ Dovolte, abych vás seznámil,“ ujal se společenské konverzace Jean Dacosta. „ Dámy – kapitán James Harbert, paní Elvíra Goramová, Boltonova žena, slečna Sarah Dacostová – má sestra a moji přátelé Bolton a Welden Goramovi. Uf,“ otřel si s úsměvem čelo Jean Dacosta. James Harbert políbil dámám ruku a potřásl si s oběma bratry. 12
„Těší mě,“ řekl a zvědavě si všechny prohlížel. Bylo patrné, že pánové jsou bratři, ačkoliv mezi nimi byl nejméně desetiletý rozdíl. Boltona odhadl asi na pětatřicet let. Měl podobnou mohutnou postavu jako Harbert, širší plece a hnědé vlasy sčesány dozadu. Welden, kterému hádal sedmadvacet byl podobný svému bratru v obličeji, který však byl útlejší, stejně tak jako celé jeho tělo. Vlasy měl poněkud světlejší a nedbale rozdělené uprostřed hlavy pěšinkou. Paní Goramová byla asi pětadvacetiletá usměvavá žena silnější postavy a bylo patrné, že tvoří s Boltonem harmonický pár. Harberta zaujalo, že její pokožka má mírně snědý nádech.I její jméno naznačovalo hispánský původ. Přítomnost Sarah Dacostové, byla pro Harberta překvapením, neboť se o ní Jean slovem nezmínil. I ona byla o dost mladší než její bratr. Harbert ji odhadl sotva na dvacet let. Měla dlouhé světlé vlasy svázané dozadu a pružnou mladistvou postavu. Jak již si již Harbert zvykl, všichni lidé, se kterými jej Jean Dacosta seznámil, byli veskrze příjemní a sympatičtí, „ Pojďte do salonu, přátelé. Tabule je prostřená,“ přerušil Bolton rozpačité ticho a vyzval gestem všechny přítomné, aby jej následovali do domu. V salonu Goramovic statku bylo teplo a útulno. Hospodyně právě přikládala do kachlových kamen, zdi lemovala řada obrazů, uprostřed byla prostřená tabule. Naši noví přátelé posadili Jamese Harberta do svého středu a Bolton vyzval hospodyni a její pomocnici, aby začali nosit na stůl. „ Dovolíme si vás pohostit pouze z našich produktů,“ řekl Bolton, „ nejprve ovšem aperitiv. Sklenka francouzského červeného, kterým nás zásobuje Jean zvýší apetit.“ „ Jste i vinař?“ otázal se Harbert Dacosty. „ To ne, ale můj dědeček pocházel z francouzko-španělského pomezí a my neustále udržujeme styky s našimi příbuznými.“ „ Pan McMunro se zmiňoval,“ přisvědčil Harbert. 13
„ Ano. Dědeček byl námořník z Canetu v jižní Francii a nechal tu srdce. Od toho také asi pramení má láska k moři, ačkoliv nejsem žádný námořník.“ „ Bratr je zbytečně skromný,“ vložila se do hovoru Sarah. „ Předloni jsme cestovali po středomoří a měl by jste vidět jak šplhal po stěžni.“ „ Opravdu.“ „ Ano,“ usmál se Jean Dacosta. Byli jsme předloni všichni ve středozemí a najali jsme si v Marseille jachtu i s kapitánem a posádkou. „ Já jsem ve středomoří ještě nebyl,“ řekl James Harbert. „Jen v Gibraltaru, když nás bouře vychýlila z kurzu při plavbě do Karibiku.“ „ My ovšem dopravu kombinujeme. Přijeli jsme parníkem do Bordeaux a po té vlakem do Marseille. Je to rychlejší.“ „ Mě spíše zajímá, kde jste plachtili?“ „ Inu, museli jsme přizpůsobit cestu všem. Nejprve jsme pluli podél francouzského a španělského pobřeží. V Barceloně jsem se od něj odklonili , navštívili jsme Mallorcu, obloukem jsme se vyhnuli pirátskému pobřeží Alžírska a nejprve jsme zamířili do Tunisu. Welden je milovník historie a nakazil se při cestě ještě arabštinou.“ „ Skutečně?“ otázal se James Harbert. Welden pokrčil rameny: „ Zaujala mě řeč, architektura i víra. Někdy mám pocit, že jsem byl v minulém životě Arab.“ „ Hned po návratu si našel v Liverpoolu učitele arabštiny.“ řekla paní Goramová. „ Ano,“ doplnil Welden. „ Láká mě arabský poloostrov. Někdy v budoucnu tam podniknu cestu.“ „ Ano,“ přisvědčil James Harbert. „ A kam jste pokračovali dál?“ „ Udělali jsme si výlet do Kartága a do pouště a dále jsme navštívili Sicílii, Maltu a Neapol.Pak jsme přistáli v Ostii a zajeli si do Říma.Nakonec jsme navštívili Elbu, Livorno, Janov, zahráli si ruletu v Monte Carlu a vrátili se do Marseille.“ „ Bratr zapomněl dodat, že jsme v Janově přerušili plavbu a zajeli se podívat do Benátek,“ doplnila Sarah. „ To je pravda,“ řekl Jean Dacosta. 14
Během tohoto hovoru hospodyně naservírovala na stůl hovězí rosbief a naši přátelé se pustili do jídla. Po té hovor pokračoval: „ Povíte nám něco o sobě, pane Harberte,“ tázal se Bolton. „ Jean se zmiňoval, že pravidelně jezdíte do Hudsonova zálivu.“ „ Ano,“ potvrdil James Harbert. „ Byl jsem nucen pustit se do takovýchto riskantnějších plaveb, protože jsem chtěl rychle splatit svou loď.“ „ Nebývá však zvykem, aby kapitán byl zároveň i majitelem lodi, aspoň ne zde,“ vložil se do hovoru Welden. „ To je pravda,“ potvrdil Harbert. „ Jsem na moři od šestnácti let. A nepocházím z nijak zvlášť bohaté rodiny, takže jsem zprvu dělal řadového lodníka. Sloužil jsem na obchodní lodi, která pravidelně zajížděla pro bavlnu do Charlestonu v Jižní Karolíně. Cesta, abych se stal důstojníkem na lodi společnosti byla pro mě zdlouhavá. Cítil jsem, že bych byl dobrý velitel i navigátor. Proto jsem neváhal ani chvilku, když jsem spatřil v liverpoolském přístavu poškozenou Blodnievu. Byla na prodej. Půjčil jsem si v bance částku, která mi scházela a koupil ji. Je to osm let. Loď jsem nechal opravit,udělal si kapitánské zkoušky, sehnal jsem pár schopných námořníků – většinou jsem je přetáhl z posádek lodí, na kterých jsem se plavil do USA. Společně jsme hleděli půjčku co nejrychleji splatit, ale pak vypukla v Americe občanská válka. Podnikali jsme sice plavby do Karibiku, ale to tolik neneslo. Už jsem začal uvažovat, že svůj akční rádius posuneme dále na jih a budeme obchodovat s brazilským dřevem, když tu mě, tuším někdy kolem roku 1864 oslovil můj ztracený bratranec William Welldon.“ „ Ztracený?“ otázala se udiveně společnost. „ Ano,“ usmál se James Harbert. „ Jestli já jsem člověk, který dovedu samotu celkem dobře snášet, pak můj bratranec William byl přímo vlk samotář, někdy mi přišlo jakoby jej život nudil. Je o pár let starší. Když já jsem začínal na moři, on již byl dávno v Kanadě, vydal se na sever a živil se jako lovec kožešin. Zimoval ve vlastnoručně zhotoveném srubu, přes léto lovil a dlouho se neozýval. Pak se však něco v jeho životě změnilo. Za určitých dramatických okolností ( povím vám o nich 15
později) se seznámil s ženou, která jej jakoby strhla z nastoupené cesty samoty. Přestěhovali se jižněji k Winipežskému jezeru a William se tam díky svým zkušenostem stal správcem faktorie. A napadla jej zajímavá věc. Místo, aby posílal kožešiny dolů na jih do Quebecku, zvolil kratší cestu. Nechává náklad v letních měsících svážet po řece Nelson a Churchil do Hudsonova zálivu. A právě tehdy mě po dlouhé době oslovil. Nechal jsem na Blodnievu zhotovit dva ocelové pláty pro případ kolize s ledovými krami, a od té doby jsem byl v Kanadě již pětkrát. Kožešiny zde jsou celkem ceněny, kvalitní kanadské dřevo také a tak je Blodnieva téměř ne-li docela splacena. Ještě jsem neviděl letošní vyúčtování.“ Harbert se odmlčel. „ To je asi všechno,“ řekl po chvíli. „ Přiznám se, že jsem po letošním návratu přemýšlel, co bude dál. Uvědomil jsem si, že se z mých plaveb stává rutina. Pan Dacosta cosi avizoval o vašich společných cestovních plánech či tužbách.“ Harbert vyprázdnil svou sklenku: „Nuže, mluvil jsem již dost, poslouchám vás.“ V salonu se na okamžik rozhostilo ticho. „ Zmínil jste se, pane Harberte,“ ujal se po chvíli slova Bolton Goram, „ že jste uvažoval o nákupu brazilského dřeva. Nuže, my vám tuto cestu můžeme ulehčit. Se svojí ženou jsem se seznámil před čtyřmi roky na návštěvě Lisabonu…“ „ Jste všichni milovníci cestování...?“ usmál se Harbert. „ Och, to ano, ale dosud ne žádní velcí cestovatelé.“ pokračoval Bolton. „Nuže, strýc mé ženy se před lety odstěhoval s rodinou do Brazílie – do povodí Amazonky. Rozjíždí se tam obchod s kaučukem. Zkrátka a dobře, chtěli bychom se tam vypravit a zjistit, stálo-li by to za to. Má žena navíc uvidí po dlouhé době své příbuzné. Jistě, mohli bychom jet parníkem, ale napadlo nás, že bychom mohli najmout škuner a přivést do Brazílie i nějaké zboží…“ „ Nato jsem se háčku chytil i já a zatoužil poznat další kousek světa,“doplnil jej Jean. „ To je chvályhodné.“ řekl James Harbert. 16
„ Od této chvíle jsme začali potřebovat samostatnou loď a schopného kapitána, který nám ji dá k dispozici a společně s výbavou nás zaveze do Brazílie a Jeana Magelanovým průlivem do Tichomoří. Neuplynulo ani pár týdnů a Jean Dacosta ohlásil vás,“ pokračoval Jean Dacosta. „ Ano,“ zamyšleně řekl James Harbert. „ My bychom po té pokračovali do Tichomoří a dále bychom pluli k Novému Zélandu, ostatně, soudím, že je i vaším snem vidět Tichý oceán.“ řekl Jean Dacosta. „ Ano, ano,“ opakoval James Harbert. „ To se přímo nabízí a z mé strany to nebude problém. Musím se však ohradit – Tichý oceán jsem již viděl, dokonce jsem se v něm koupal! Když jsme byli naposledy na Jamajce, zajeli jsme do Colonu a přejeli celou panamskou šíji vlakem. Železnice tam funguje již dobrých patnáct let… Otázkou je, zda-li přemluvím k takovému podniku posádku. Myslím, že do Ohňové země, by námitky nebyly, ale cesta kolem světa? Nemyslím si, že by se mí muži zalekli cesty jako takové, ale spíše její délky. Řada z nich je ženatá…“ Harbert se odmlčel. „ My bychom vám samozřejmě uhradili náklady. Vy sám by jste zůstal vládcem svého nákladového prostoru.“ „ Zkusím si popovídat s posádkou a přesvědčit je.“ Opět se rozhostilo ticho a Harbert po chvíli pokračoval: „ Celý podnik je tedy třeba řádně naplánovat a bude trvat několik dní než se shodneme. Něco vám tedy navrhnu: Blodnieva je teď v docích. Napadlo mě, že jen co bude zrevidovaná, zajedu s ní do Douglasu a vezmu vás na několika denní výlet kolem vašeho krásného ostrova popřípadě do Belfastu či Dublinu.“ „ Výborný nápad,“ zvolali nadšeně všichni kolem stolu a téměř sporadicky pozvedli společně své sklenky k přípitku.
17
4. kapitola: Výstup na Snaeffel Druhý den se probudil James Harbert v hostinském pokoji kolem deváté hodiny. Minulý večer ještě do noci rozprávěli. Jean Dacosta odjel po snídani do Peelu, kde potřeboval vyřídit nějaké pracovní záležitosti v pobočce své banky a bylo domluveno, že stáhne Harberta odpoledne zpět do Douglasu. James Harbert se tedy rozhodl, že využije vzniklou časovou prodlevu, podnikne výstup na Snaefell a porozhlédne se z jeho vrcholu po celém ostrově. Sarah Dacostová, která zůstal rovněž u Goramů přes noc, nabídla Harbertovi doprovod. Jak řekla, trávívala zde hodně času, neboť zde měla ustájeného svého koně. „ Jezdíte také na koni?“ tázala se. „ Ano,“ odpověděl Harbert. „ Nejsem sice žádný velký jezdec, ale jako kluk jsem snad něco pochytil.“ „ Welden vám vybere nějakého klidnějšího.“ Hodinu po snídani již oba putovali zvlněnou krajinou ke kopci, který se zdvíhal asi šest mil odsud. Harbertův kůň rozvážně kráčel, na Sarah bylo vidět, že trávívá v sedle hodně času. Jela svižnou chůzí a její mladé tělo prozrazovala vitalitu a energii. Zhruba po hodině jízdy zvlněným travnatým terénem začalo být stoupání natolik prudké, že museli slézt z koní a kráčeli jim po boku. „ Jezdíte dobře,“ lichotil Harbert Sarah. „ To je tréninkem,“ mávla rukou Sarah Dacostová. „Goramovi jsou naši vzdálení příbuzní a tak si u nich mohu nechávat koně.“ „ Vy také toužíte po cestování.“ „ Ne, že bych toužila. Byla jsem v Londýně a pak jak už víte ve středomoří. Na moři se mi líbilo, ale ještě více v přímořských městech. Stačí mi jen jeho přítomnost, nabíjí mě to. A pak, zachutnala mi i středomořská strava.“ „ Já z pevnin znám většinou jen přístavy. I mě moře nabíjí a asi mi i stačí. Tam jsem spokojen. Když jsme se vrátili z plavby, cítil jsem zvláštní smutek a samotu.“ „ To je možná proto, že na vás nikdo nečekal.“ 18
„ Možná,“ odpověděl James. „ Možná, ale na druhou stranu, bych nechtěl volit mezi útulným domovem a samotou cest.“ „ Vždyť to tak dělají všichni ženatí námořníci.“ „ Ano, to je pravda.“ řekl James Harbert. Během hovoru pomalu vystoupali na vrchol. Rozevřel se před nimi pohled do všech stran. „ Říká se, že ze Snaefelu je vidět šest království. Království manské, království anglické, království waleské, království skotské, království irské a království nebeské…“ řekla Sarah. „ A království mořské…“ dodal James. „ Jak jinak.“ Oba se krátce zasmáli. James Harbert se znovu zahleděl po obzoru. Dnešního dne nebyla nijaká zvláštní viditelnost, podzim se konečně ujímal své vlády. Ještě notnou chvíli oba dva stáli na vrcholu, Harbert zamyšlený, zřejmě byl již v duchu na cestách až se pojednou Sarah zachvěla chladem. „ Půjdeme,“ probudil se Harbert ze svého snění, sundal svůj svrchník a přikryl Sarah ramena. „ Na zahřátí,“ řekl, když spatřil její pohled, v němž se zračila obava, zda jemu nebude zima. „ Já jsem otužilý,“ uklidnil ji. Sestoupili ke svým uvázaným koním a po chvíli již svižně klusali k domovu. Zde je již očekával Jean Dacosta s drožkou, s kterou přibyl před chvíli s Peelu. Odmítl rezolutně Goramovic nabídku k pohostinství, s tím, že teď obslouží vzácného hosta u něj doma v Douglasu. Harbert si tedy potřásl s každým rukou, včetně Sarah, která zůstala u svých přátel, načeš Jean Dacosta práskl do koní a drožka svižně vyrazila zpět k pobřeží. V Douglasu oba přátelé poobědvali v salonu Dacostovic domu. Po té, když Harbert odmítl další přenocování, s poukazem, že přípravy čekají, doprovodil jej Jean Dacosta do přístavu. Parník odplouval v pět hodin odpoledne. Oba přátelé si naposledy potřásli rukou. „ Vše teď nyní promyslím, Jeane, a dám vědět poštou. Pak slavně připluje Blodnieva i do vašeho přístavu,“ řekl v žertu James Harbert. „ Rozumím,“ kvitoval na to Jean Dacosta. „ V případě, že bych se do té doby objevil v Liverpoolu, zkusím vás zastihnout.“ 19
Na to Harbert nastoupil na palubu zakotveného parníky a jež týž den krátce před půlnocí uléhal na své lůžko v penzionu paní Molynové.
20
5.kapitola:Doba příprav Doba od listopadu do března následujícího roku 1870, byla pro Jamese Harberta časem zesílené činnosti, časem horečnatého dychtivého očekávání. Neprodleně po svém návratu z ostrova Man zajel do doků, aby zkontroloval aktuální stav Blodnievy. S potěšením zjistil, že jeho loď minulou plavbou příliš neutrpěla. Nicméně ji nechal znovu vysmolit, nakoupil náhradní plachty i lana, aktualizoval navigační potřeby i astronomické tabulky a plavební instrukce. Po té, kdy mu jeho překupníci vyplatili zbylé obnosy za prodané zboží, svolal svou posádku na oslavu do hostince poblíž přístavu. „ Přátelé,“ odhodlal se po pohoštění. „ Jistě jste si všimli, že mě několikrát navštívil pan Dacosta z ostrova Man. Seznámil nás pan McMunro v den našeho návratu z Kanady. Přijal jsem jeho pozvání k němu na ostrov…“ A Harbert vylíčil podrobně záměr svých nových přátel. „ Vím,“ řekl nakonec, „ že se jedná dlouhý a nebezpečný podnik. Vím také, že řada z vás má své rodinné závazky. Uvažte však, že jde zároveň o prestižní záležitost. O příležitost, která se naskýtá jednou v životě. Zkušenost, plynoucí z plavby kolem světa, vám všem může otevřít dveře vedoucí k další námořnické kariéře… Navíc, přizpůsobíme sortiment nákladu tak, abychom co nejvíce vydělali…“ Tato slova vyvolala mezi posádkou bouřlivou debatu. Harbert dopředu tušil, že Strong s ním půjde kamkoliv. Neměl pochybnosti ani o Garrym a Cliftonovi. Oba muži moře milovali, byli mladí a plní síly a hlavně oba pomýšleli na důstojnické zkoušky. Bál se však, že přijde o zkušeného kormidelníka. Pokud by se zalekl Turner a Waller, řadoví lodníci, mrzelo by jej že přijde o zkušené a loajální muže, nicméně byl přesvědčen, že by sehnal náhradu. Bylo to tak. Starý Brunton i oba dva lodníci si vzali čas na rozmyšlenou, zatímco Garry, Clifton a Strong souhlasili bez výhrad. „ Cesta to bude dlouhá a dovoluji si tvrdit, že ji zvládneme,“ pokračoval Harbert. „ Nejtěžší zkouškou bude Magelanův popřípadě Drakeův průliv. Pro tuto chvíle si najmeme místního lodivoda. Vše si důkladně 21
promyslete. Slíbil jsem svým přátelům předvánoční projížďku kolem ostrova Man.Dostavte se tedy desátého prosince odpoledne na loď,“ uzavřel nakonec a rozloučil se. * 11. prosince ráno Blodnieva skutečně po čtvrt roce vyplula z ústí Mersey a zamířila k ostrovu Man. K douglaskému molu přirazila téhož dne večer. James Harbert odjel na večeři k Jeanu Dacostovi, který mu slíbil, že se všichni pasažéři dostaví do zítřejšího odpoledne na palubu. Druhý den dopoledne nechal Harbert připravit kajuty pro své hosty. Na Blodnievě byly k dispozici tři kajuty. Kapitánova na zádi, kajuta pro mužstvo na přídi a dále dvě malé kajuty ve středu určené pro kormidelníka a kuchaře. Harbert přestěhoval Bruntona a Stronga na příď a získal tak prostor pro bratry Goramovi, Elvíru i Sarah. Pro Jeana připravil lůžko u sebe v kajutě a oddělil oba prostory plentou z plachty. Kolem druhé přijeli na nábřeží dvě drožky a Harbert uvítal své hosty na palubě. O dvě hodiny později byla Blodnieva připravena k vyplutí. James Harbert nabídl svým přátelům malou exkurzi, v níž chtěl poskytnou alespoň základní informace o plavbě po moři a ovládání plachtoví. Pojďme tedy s ním i my a společně se poučme: Jak již jsem se zmínil v první kapitole Blodnieva byla škuner holandského typu. Její délka od příďového čelenu k zádi činila třicet metrů. V nejširším bodě takřka uprostřed od zádi měřila sedm metrů. Kapitánova kajuta, ačkoliv i ona byla umístěna v podpalubí, nebyla tak utopena a stropem vyčnívala nad palubou. Tvořila tak jakýsi kapitánský můstek, na kterém bylo kormidlo. Zde vedle něj si nechal Harbert rovněž připevnit malý stolek, kde pak v dobrém počasí trávíval volné chvíle pozorující dění na palubě. Jak již bylo řečeno v úvodu naší knihy, Blodnieva byla opatřena dvěma stěžni a jedním šikmým čeleněm na přídi. Oba stěžně byly oplachtěny dvěma druhy plachet. V první řadě to byly dvě hlavní vratiplachty. Ty nebyly ovšem připevněny na vrcholu stěžňů ke spouštěcímu lanu, nýbrž k menším vrcholovým ráhnům, což zvyšovala jejich plochu. Prostor nad těmito vrcholovými ráhny poté vyplňovaly dvě vrcholové plachty. 22
Horní ráhna bylo možné skasat společně s celým oplachtěním. Na zadním vyšším stěžni se nacházela malá pozorovací plošina. Mezi předním stěžněm a čeleněm byly napnuty tři trojúhelníkové plachtydvě stěhové a jedna kosatka. Tyto plachty sloužily jak ke zvýšení účinné plochy, tak byly nezbytné k provedení obratu při změně kurzu či větru. Jak se provádí takový obrat? Není to v podstatě složitá věc, vyžaduje však zkušenost a koordinovanou spolupráci. Loď musí nabrat při stávajícím větru určitou rychlost, aby setrvačností překonala mrtvý bod proti větru. V pravé chvíli, velí kapitán obrat provést a na tento povel, otáčí kormidelník loď na opačnou stranu. V té samé chvíli lodi přispěchají na pomoc obratné ruce dalších lodníků. Jedni uvolní na přídi otěže stěhových plachet a kosatku, poutající doposud plachty k jednomu boku a jejich je kolegové přetahují pomocí druhých otěží k druhému boku. Sotvaže se do předních plachet opře opačný vítr, loď překonává mrtvý bod a sama se ochotně otočí. V té chvíli se zapře vítr i do obou hlavních plachet, které se zvrátí na opačnou stranu. Plachty se přestanou třepotat a námořníci si mohou pogratulovat k úspěšnému manévru. Kapitán po té shlédne situaci a velí úpravu kursu nebo přitažení či povolení otěží. Na závěr musíme zmínit vráto s kotvou, které se nacházelo v přední části palubu. Naše přátele čekal výlet dlouhý zhruba devadesát mil. James Harbert shlédl po ránu situaci, a protože vál stále z pravoboku zadoboční vítr od anglického pobřeží, zvolil severovýchodní kurs. Při průměrné rychlosti osmi uzlů plánoval návrat do Douglasu ve večerních hodinách. Blodnieva se tedy hrdě vzdouvala ke všeobecné Harbertově spokojenosti. Posádka si hleděla svých povinností a Harbert se tak mohl věnovat svým hostům. Chvílemi postávali na palubě, ale protože vál studený vítr stále častěji se uchylovali do 23
kapitánovy kajuty a zde u vroucího čaje diskutovali o plánované cestě. Blodnieva mezitím minula přístavní městečko Ramsey a posléze i severní mys ostrova Man. Zde, protože se vítr svým přechodem přes ostrov nezměnil, nařídil Harbert obrat a otočivší se Blodnieva jej začala využívat jako předoboční z levoboku. Za několik hodin minula město Peel a pokračoval k jihu. Zde se kdysi část ostrova odtrhla a vytvořila ostrůvek Calf of Man. Nastala závěrečná část plavby a hosté se znovu uchýlili dolů, aby dojednali poslední podmínky připravované plavby. Nakonec bylo domluveno, že první přistání Blodnieva uskuteční v Lisabonu. Po té Blodnieva přetne Atlantský oceán s krátkými poznávacími zastávkami na Madeiře, Kanárských a Kapverdských ostrovech a přistane v ústí Amazonky, konkrétně v přístavu Macapa. Zde bratři Goramové nechají svou část nákladu přeložit na říční parník ( pokud jej ovšem nerozprodají v ústí Amazonky) a odplují do vnitrozemí Brazílie. Blodnieva po té vyrazí podél jihoamerického pobřeží dolů k jihu a propluje Magelanovým průlivem do Tichého oceánu. Zde se pak nabere kurs k severozápadu, navštíví nejkrásnější polynéské ostrovy a nakonec se stočí dolů k Novému Zélandu. Zde také končí smlouva s Jeanem Dacostou, alespoň pokud se týče trasy návratu domů. Goramovi se Sarah se vrátí domů parníkem přes Lisabon. Všichni se pak, pokud osud dopřeje, znovu setkají na ostrově Man. James Harbert se po té omluvil a vyšel na palubu, neboť Douglas se již přiblížil na dohled. „ Přijeďte, k nám na oslavu nového roku, pane Harberte,“ řekla Sarah Dacostová, když jí Harbert po přistání líbal ruku na rozloučenou. „ Přijeďte, určitě!“ Posledním potěšením pro Jamese Harberta onoho dne, bylo to, když se k němu od kormidla náhle otočil Brunton a za 24
přítomnosti Turnera a Wallera, řekl: „ Jedeme vámi, kapitáne!“
25
6. kapitola: Onoho dne Když se v lednu James Harbert vrátil ze silvestrovských oslav zpět do Liverpoolu, pustil se s plnou vervou znovu do práce. Odjezd Blodnievy byl stanoven na 1.březen 1870, čekaly jej tedy dva měsíce příprav. Při plavbě Irským mořem se přesvědčil, že jeho loď je v dobré kondici a veškeré lodní a navigační potřeby zakoupil již před Vánoci. Nyní bylo nutné promyslet jaký sortiment Blodnieva poveze. Svolal za tímto účelem Garryho, Cliftona a Bruntona na poradu. Přizval též zkušeného mořského vlka pana McMunroa. McMunro se před tím než odešel do výslužby dostal na obchodní lodi východním směrem až do Austrálie a mohl tedy Harbertovi poradit. James Harbert nadhodil otázku dalšího kursu po opuštění peruánské Arici. „ Jakmile se tak stane,“ řekl , „ smlouva s našimi nájemci vyprší. Na palubě zůstane pouze Jean Dacosta, kterého máme dopravit domů. To je jediná podmínka. V Brazílii můžeme nakoupit dřevo, kávu a tabák. Co podnikneme v tichomoří?“ obrátil se na své poradce. „ Jediné co tam můžeme nakoupit,“ poškrábal se na hlavě Garry, „ je tropické ovoce. To musíme prodat na Novém Zélandu.“ „ Otázkou však zůstává, co povezeme odsud, popřípadě z Austrálie,“ vložil se do hovoru Clifton. „ Ano, „ dodal James Harbert, „ Nemá cenu vozit dříví do lesa. Nepovezeme přece do Anglie vlnu.“ „ Můžete přivézt klokana,“ prohodil pan McMunro. „ Ano, to můžeme,“ usmál se Harbert. „ Musíte se zkrátka dát na sever podél Velkého bradlového útesu,“ pokračoval McMunro, „ a na Timoru nebo na Jávě nakoupit koření…“ „ To je ono!“ pokynul Harbert důrazně prstem. „ Ještě, že 26
máme pana McMunra.“ Ze schůzky dále vyplynulo následující: Jediné, co má cenu vézt z Evropy do zámoří jsou kvalitní výrobky, které se na pravém místě smění za nedostatkové suroviny. Šlo především o nástroje, zbraně a sukno. Vytvořili tedy inventář nástrojů a nářadí, který odeslali dodavatelským firmám. Byly v něm kladiva, sekery, pily, nebozezy, vrtáky, hřebíky, kleště, pilníky, hoblíky a rašple, sochory, brusy, mačety, nože kosy a další potřebné věci. Ze zbraní Harbert objednal několik desítek opakovacích pušek a jednočinných revolverů včetně střeliva. Dále učinil objednávku lněného, vlněného plátna. Přidal také několik rolí dražších materiálů jako je hedvábí či satén. Při objednávce vlastních zásob, navíc přiobjednal několik beden s pálenkou. Zboží, které objednali bratři Goramové bylo v podstatě totožné a zabralo zbytek skladiště. Do zásob potravin zahrnul standartně suchary, brambory, nasolené maso, tři sudy kyselého zelí jako zdroj vitamínů, zavařeninu a další nezbytné poživatiny. Jako palivo na topení objednal několik beden dřevěného uhlí. * V polovině února se u Harberta zastavil Jean Dacosta, vracející se ze služební cesty z Londýna. „ Mám pro vás dobrou zprávu, Jamesi,“ začal ještě dřív než se posadil. „ Navštívil jsem v Londýně britskou admiralitu a nechal jsem se pověřit úkolem zásobovacího charakteru. „ Povídejte, Jeane,“ vyzval jej James Harbert. „ Za provizi můžete dovézt zásoby a zboží na ostrov Pitcairn a při návratu i na sv. Helenu.“ „ … á,“ zvolal nadšeně Harbert. „ vzbouřenci z Bounty… a korsický uchvatitel … no jistě! Máte seznam?“ „ Zde je,“ řekl Jean, vyndavaje z naprsní kapsy listinu. „ A tak Blodnievě přibyl další cíl a s ním i zisk… * 27
Koncem února přípravné práce vrcholily. James Harbert byl ve svém živlu. Každý den po snídani odjížděl či odcházel do přístavu, kde úřadoval na své Blodnievě. Rozesílal po poslíčcích vzkazy a objednávky, dohlížel spolu s Garrym a Cliftonem na přístavní dělníky. Na sklonku měsíce přišla z ostrova Man záloha od Jeana Dacosty a bratří Goramů, což Harbert přivítal, neboť jeho účet byl již téměř na nule. James Harbert se vypravil do pojišťovny a pojistil Blodnievu proti ztroskotání. Část peněz nechal jako pevnou zálohu v trezoru Blodnievy, poslední třetinu přenechal posádce a jejím rodinám. Poslední týden se rozloučil s paní Molynovou a odjel i s osobními věcmi do přístavu. „ Vyplouváme 1. března,“ sdělil jí. „ Přijďte se podívat. Za dva a půl roku se uvidíme,“ sdělil jí lakonicky. Poslední týden trávil sám na Blodnievě. Zachvátilo ho známé vzrušení tentokráte mnohokráte vystupňované. Koncem týdne se dostavila na Blodnievu posádka. Byla smířena s tím, že plavbu přes Atlantský oceán bude muset strávit v kabině na přídi. Dne 1. března v dopoledních hodinách se na molu shromáždili nebližší příbuzní posádky. S Harbertem se přišla rozloučit paní Molynová a pan McMunro. „ Kdybych byl mladší hned bych plul s vámi,“ řekl Harbertovi. „ Hodně štěstí.“ Harbert všem zasalutoval. „ Odpoutat lana,“ velel. „ Napnout stěhovou plachtu.“ Uvolněná Blodnieva nabrala svěží boční větřík vanoucí z pevniny a šinula se podél mola. Brunton ji opatrným manévrem směroval do středu Mersey, kde dále Harbert velel napnout obě hlavní plachty. Blodnieva nabrala rychlost i kurs k ostrovu Man a naposledy pozdravila Liverpool trojitým
28
poloskasáním vlajky. Po té se již jako majestátní pták vydala vstříc svým dalším cestám a dobrodružstvím.
29
II.část: Na Atlantiku 1. kapitola: Svěže k Zelenému mysu Druhého dne 2.března 1870 kolem třetí hodiny odpolední mohli waleští rybáři z Holyhead spatřit Blodnievu, kterak pluje pod bočním větrem k jihozápadu. Dorazila totiž předcházejícího podvečera do Douglasu, kde ji již očekávala pětice našich nových přátel se svými zavazadly. Ostatně všichni již byli se škunerem seznámeni ze společného výletu, takže se ubytovali velice rychle. James Harbert stanovil odjezd na devátou ráno, protože chtěl pasažérům dopřát odplutí z domova za úsvitu. Všichni tedy poklidně povečeřeli u Dacostů a část posádky si ještě zašla do přístavní krčmy. Když Harbert pak před spaním popíjel své dvě sklenky vína, zabloudil myšlenkami ke svým pasažérům i pasažérkám. , Co prožívají?, blesklo mu hlavou. On sám i celá jeho posádka prožila tento okamžik, zároveň tesklivý, zároveň dychtivý již mnohokrát. Záhy však svou účast zapudil. Jeho pasažéři jsou jedna rodina a vzájemně se utěší. Pomyslel i na svou posádku, ti stateční lodníci nechávají doma své blízké. Ze všeho nejosamělejší pravděpodobně zůstává on sám – kapitán lodi, se svou samotou i odpovědností. Druhé dne se vyplutí opakovalo. Dacostovi i Goramovi přišlo vyprovodit mnoho příbuzných i známých. Od onoho dne panoval na Blodnievě pravidelný řád. James Harbert každého dne popřípadě obden vycházel na palubu a za pomoci Garryho nebo Cliftona měřil pomocí sextantu úhlovou výšku Slunce a pomocí logu uzlovou rychlost lodi. Většinou následovala společná snídaně na palubě. Popřál svým pasažérům dobrý den a otázal se jak se jim daří. Po té se uchyloval zpět do své kajuty, kde zpracoval hodnoty získané měřením. Vzápětí se vracel na palubu. Zde měl většinou příkaz pro kormidelníka. Nařizoval změnu o několik 30
kompasových dílků, aby vyrušil odchylku způsobenou magnetickou deklinací či pouhou odchylku vzniklou mořskými proudy. Většinou také zhodnotil sílu větru a velel přitáhnout či povolit jednotlivé otěže. Občas bylo nutné provést obrat lodi i celého plachtoví. Na Blodnievě byly zavedeny obvyklé čtyřhodinové směny. Jeden muž trávil čas u kormidla, jeden na přídi na hlídce. Nejvíce si postál u kormidla samozřejmě Brunton. Pokud nenastaly nepředložené události nastupoval třikrát denně. Kapitán si brával kormidlo většinou po obědě nebo vpodvečer. Strong za normálních okolností služby nedostával, neboť měl dost práce v kuchyni. Během plavby přes Atlantik se mu však v obou ženách, které nechtěly zůstat sedět v rukama v klíně, dostalo vynikajících pomocnic, takže mohl i chodit na hlídku. To samé platilo i o mužských pasažérech. Většinou pokrývali denní hlídky. Jean Dacosta, který si byl vědom, že tato situace potrvá jen po ústí Amazonky a měl zároveň díky svému dědečkovi k moři nejbližší vztah, snažil se přiučit se od kapitána i základy navigaci a celkového ovládání lodi. Celkově mohl být James Harbert spokojen. Obával se zprvu zejména toho, jako budou plavbu snášet obě ženy. Ukázalo se, že to nejsou skleníkové květiny, ostatně, to usoudil již při svém výletě se Sarah na Snaefel. Počasí prozatím nezlobilo, a tak se Harbert mohl dávat s přáteli do hovoru i několikrát za den. Jak již jsem řekl, druhého března minula Blodnieva ve velké vzdálenosti přístavní městečko Holyhead, kde zkřížila cestu několika malým lodím, směřujícím do Dublinu. Příštího dne krátce před obědem náhle všechny překvapilo mocné houpnutí, že takřka všichni zavrávorali. „ Co se to děje, kapitáne,“ ptala se Sarah. „ To nic není,“ usmál se Harbert, „ to nás zdraví Atlantský oceán.“ Skutečně. Před Blodnievou se rozestoupili oba britské ostrovy 31
a její kýl už teď laskal Atlantský oceán. Do plachet se jí ovšem opřel silný oceánský vítr a tak byl kapitán nucen provést obrat, aby se mohl probojovat více na volné moře. Mířili koneckonců do Lisabonu a v bouřlivém Biskajském zálivu neměli ostatně co pohledávat. Jak se provádí takový obrat, to již jsme vysvětlili při výletní plavbě kolem Manu.
Autorská poznámka: Autor nyní přerušuje tvorbu nových kapitol. Uvědomil si během psaní, že na román s řadou postav ještě není zcela připraven. Bude se teď věnovat psaní novel, při němž bude získávat další zkušenosti. K románu se vrátí později.
32
