KAAT aneb
historky Cechu Eldebranských katů
Zbyněk Kučera Holub
Vydal Jiří Reiter, nakladatelství Mytago 2012 www.mytago.cz
Obsah Sběratel srdcí......................................................................5 Černý den.........................................................................24 Zpívající meč....................................................................47 Spravedlivý a trestající......................................................73 Tam, kde se rodí mraky.................................................. 112 Sekhi.............................................................................. 133 Krumpáč a motyky aneb historka hrobnická.................. 164 Veličenstvo kat................................................................ 187
Sběratel srdcí Psí štěkot se nesl zasněženou krajinou. Trojice mužů ne‑ milosrdně poháněla spřežení k většímu spěchu. Jejich vousy a obočí pokrývala vrstva zmrzlé jinovatky. Tenký nános sněhu spočíval na kožešinových čepicích a dlouhých kabátech, které psovody chránily před pronikavým mrazem. Obloha rychle temněla v předzvěsti blížící se sněhové bouře. Dva z mužů byli drsní a nelítostní seveřané, kteří se zalekli máločeho. Dnes však jejich strnulé tváře odrážely obavy. I přes ostré tempo, které psi nasadili, to bylo do Hovgorotu ještě celou hodinu cesty. Snad je krvelační démoni z ledových plání pro dnešek ušetří a oni se stihnou včas ukrýt před běsnícími živly. „Prásk!“ Vůdce psího spřežení zakňučel bolestí, když na jeho hřbet dopadly kožené důtky. Psovod se napřáhl k další‑ mu úderu, ale nedokončil jej. Místo toho se vyděšeně podíval na svého druha, zda také vidí to, co on. Jako duch se necelých deset metrů před nimi vynořil jezdec. V cestě jim stála vysoká temná silueta na šedivém koni. Třetí muž, drobný tlouštík s baculatými tvářemi, pokynul psovodům, aby zastavili spřežení. Psi se zarazili těsně před ci‑ zincem. Neklidně kňučeli. Oba seveřané tasili dlouhé tesáky a zvědavě si neznámého prohlíželi. Byl to snad lupič? Takhle osamělý, a právě nyní, když se nebesa chystala propuknout v běsnění? Jezdec musel měřit dobré dva metry. Jeho postavu halil kabát z kožešiny bílého medvěda, ze stejného materiálu byla i kožešinová čapka. Nebylo mu vidět do tváře, tu zakrýval čer‑ ný šátek. Zůstával jen průzor pro oči, chladné, bledě modré, 5
ve kterých se zračila snad ještě větší zima, než jaká panovala v okolních ledových pláních. „Abgir z Turionu?“ ozval se zpoza šátku hluboký drsný hlas. „Kdo se ptá?“ odvětil mu tlustý muž, který zatím zůstával za zády psovodů. V jeho otázce zazněla obava. Tímto jménem ho už dlouho nikdo neoslovil… „Ty jsi Abgir z Turionu?“ opakoval cizinec otázku ostřej‑ ším tónem. Tlouštík zbledl. Jeho zrak padl na jílec dlouhého meče, který měl jezdec zavěšený u sedla. Pochopil. „Zabte ho!“ vykřikl a sám se chopil zdobeného krátkého meče. Oba psovodi vyrazili vpřed naráz. Cizincův kůň se postavil na zadní a vyhodil předními kopyty. Dvakrát, třikrát. Psi se divoce rozštěkali, zatímco se jejich pánové jen těžce sbírali se zakrvácenými obličeji ze země. S rozbitými nosy si nevěřícně prohlíželi vysokého muže, který se s elegancí svezl ze sedla do sněhu. V ruce náhle třímal podivně zakřivený obouruční meč, uzpůsobený pro držení v jedné ruce. Tesáky seveřanů ležely ve sněhu, věděli, že se pro ně ne‑ stihnou sehnout včas. Se zarputilostí vlastní svému lidu se o to však přece jen pokusili. Švih vlevo, švih vpravo. S neuvěřitelnou lehkostí rozdával cizinec rány plochou stranou čepele. Oba psovodi se znovu ocitli na zemi. Krev z jejich zpřeražených nosů kazila panen‑ skou čistotu sněhu. Neznámý jezdec vyňal zpod lemu kabátu zapečetěný per‑ gamen a bez jediného slova ho podal Abgirovi. Tomu poklesla čelist a ještě viditelněji zbledl, když na ze‑ leném pečetním vosku rozeznal symboly jednorožce a rohu hojnosti. O nic se nepokusil. Němě převzal svitek a rozlomil 6
pečeť. Než dočetl, byl ve tváři skoro nerozeznatelně bílý od okolního sněhu. „Dva roky…“ hlesl Abgir. „Jsem vám k dispozici,“ pravil cizinec a postavil se s me‑ čem do šermířského střehu, jak tomu bylo zvykem na dvorech v daleké Danérii. Abgir si ho chvíli prohlížel. Pak se ohlédl za sebe, k saním, na kterých se pod dekou rýsovalo tělo a vedle něj malý uzlí‑ ček – dítě. „Ne,“ hlesl. Jeden ze seveřanů se probral z bezvědomí a s námahou se posadil do sněhu. Z tváře mu crčely krvavé stroužky. „Pohřběte nás vedle sebe a hrob neoznačte,“ zvolal na něj Abgir. Pak kývl na cizince. „Celé dva roky… muselo to přijít. Věděl jsem, že mne na‑ jdete. Čekání na dnešek bylo strašné. Mou ženu to zničilo,“ pravil smutně a naposledy se ohlédl na nehybné tělo ležící na saních. „Nepřežila narození našeho syna,“ dodal smutně. Poklekl před dlouhánem a sklonil hlavu. Ten si stoupl po jeho pravé straně. „Poslední přání?“ zeptal se Abgira, zatímco zrakem zkuše‑ ně hodnotil sílu tlouštíkova krku. Jako by viděl skrz jeho kůži, vybíral si vhodné místo mezi obratli. „Postarej se o mého syna, dej mu domov…“ zavzlykal Abgir. „Stane se!“ pravil cizinec a jedinou ranou mu srazil hlavu do sněhu. Krev se rozstříkla a hned z ní začala stoupat pára. Zmrzačený psovod tomu všemu přihlížel s hrůzou. Ne‑ chápal, čeho se právě stal svědkem. Že by to byl sám vlád‑ ce sněžných démonů? Jako v odpověď se zablesklo a vzápětí zahřmělo. 7
Neznámý muž zalovil ve vaku u svého sedla a vylovil z něj zvláštní truhličku z černého dřeva. Pak si sundal černé ru‑ kavice, které měl na rukou, a obrátil Abgirovo tělo na záda. Zalovil pod dlouhým srstěným kabátem a vytáhl zahnutou dýku s úzkým ostřím. Rozpáral mrtvému hruď a vnořil do ní ruku až po zápěstí. Chvíli pátral a potom škubl. Vyrval ještě se chvějící srdce. Otevřel truhličku, rozdělenou do tří částí. Na dně každé z nich byl vyrytý erb a pod ním jméno. Abgirovo srdce vložil do levé přihrádky. Psovod se třásl hrůzou, tohle dalece překračovalo i jeho severskou otrlost. Kdo byl ten strašlivý cizinec? Zapátral po‑ hledem ve sněhu vedle sebe. Jeho druh byl ještě stále v bez‑ vědomí, nic z toho neviděl. Tohle mu nikdy neuvěří. Pokud ovšem zůstanou na živu. „Pohřběte je, jak si přál!“ poručil mu jezdec, zatímco si ve sněhu čistil zkrvavené ruce. Seveřan němě přikývl. Z té bytosti čišela rozhodnost a síla, které se neuměl vzepřít. Ze saní se ozval dětský pláč. ***
Venku zaburácelo přesně ve chvíli, kdy se otevřely dveře. Vítr zavál do krčmy oblak sněhu a řev bílého pekla přehlušil hlasy hostů. Zraky všech se obrátily ke vchodu, kde se objevila postava dvoumetrového hromotluka. Kat se rozhlédl po nálevně. Většina stolů byla plně obsaze‑ na. Až úplně vzadu, vedle krbu, byl jeden téměř prázdný. Stál tam odstrčený od ostatních a u něj seděl osamoceně jediný muž. Dlouhán nevěnoval zvědavým hostům jediný pohled a prošel mezi nimi na konec místnosti. Pověsil mokrou čepici a kabát na skobu u krbu. V jeho ru‑ kou se objevil malý raneček, který až dosud skrýval na prsou. 8
Od okolních stolů se zvedl vzrušený šepot. Dítě! To dvoume‑ trové chlapisko přijde uprostřed sněhové bouře a nese si malé dítě! A to není všechno, on si s ním sedne rovnou ke stolu místního mistra popravčího! Muž naproti dosud nezvedl pohled ode dna poháru. Po‑ zorně si v něm prohlížel zbytek červené tekutiny. Až tiché zavzlykání dítěte ho přimělo věnovat příchozímu pozornost. „U všech sněžných ďasů,“ zalapal po dechu. Jeho nečekaný spolustolovník byl zvláštní zjev. Holohlavý, s dlouhou černou bradkou a sumčím knírem. Navíc na kole‑ nou choval mimino. To ale nemohlo Davona, mistra poprav‑ čího Hovgorotu, vyvést z míry. Jeho pohled zůstal upřený na zbrani, kterou si cizinec opřel o stůl. Černá rukojeť meče byla vytvarována do podoby kočky a v místech, kde měla oči, se leskly smaragdy. „To je…“ nedopověděl a nevěřícně na příchozího pohlédl s otevřenými ústy. Promnul si vous a hodil do sebe zbytek vína. „Co si bude pán přát?“ zeptal se mezitím Kata drobný mu‑ žík, hospodský, který si dodal odvahy a opatrně přicupital blíž. Kat beze slova ukázal na číši, kterou Davon právě dopil. „A hrnek mléka,“ dodal, když pohlédl na děcko ve svém klíně. Za chvíli už hostinský donesl, oč si podivný host žádal. Devon byl malý zavalitý chlapík s krátce střiženými kaš‑ tanovými vlasy. Tik v levém oku prozrazoval, že je očividně nervózní. „Chutná?“ zeptal se, když se cizinec napil. „Není špatné,“ řekl Kat a dolil si z přistaveného hliněného džbánu. V krčmě Severní vítr panovalo dusné ticho. Hosté si po‑ kradmu prohlíželi dvojici u krbu a šeptem se dohadovali, kdo 9
asi může být podivný příchozí, který se opovážil přisednout ke stolu mistra popravčího. To místo bylo zapovězené. Co je‑ jich paměť sahala, nikdy si tam nikdo nedovolil posadit, i když byla všechna ostatní obsazená. Stůl v koutě u krbu patřil od‑ jakživa pouze místnímu katovi. „Červený jako krev, co?“ chraplavě se zasmál Davon a po sousedovu vzoru si také dolil. Kat se zahleděl do vína, jako by z něj snad mohl něco vy‑ číst. Stále mlčel. Davon si dodal odvahy a pokusil se navázat rozhovor. „Většinou ho dám tak na dvě rány. Ale někdy to nevyjde. To když má moc tlustej krk. Nebo tuhle, když jsme dlouho do rána obcovali se starou. Chyběla mi pak síla a musel jsem ho řezat na čtyřikrát. Kvičel jako podřezávaný prase,“ zasmál se a pohledem žádostivě zavadil o cizincův meč. „Chce to cvik,“ odpověděl konečně Kat.„Pravidelně tréno‑ vat. Setnout tak dva, tři denně. Pak to dostaneš do ruky.“ „Hmm,“ zamyslel se Davon.„Ne, že by u nás soudy ne‑ vyráběly rychle nový klienty. Ale tresty jsou různý. Nedá se pořád jenom sekat krky, i když to mne baví nejvíc. Někdy daj odsouzenýho roztrhat párem volů nebo sežrat psům. Jindy ho přivážeme za koně a ten ho vláčí, až je z něj jenom krvavá kaše. To vy z Cechu ale neděláte, jste víc nóbl, co?“ zahihňal se a říhl si. „Potřeboval bych nějaké informace, příteli. Důvěrné,“ zdů‑ raznil Kat a rozhlédl se po místnosti. Davon ho následoval. Několik zvědavců rychle odvrátilo zrak. Byli pověrčiví. Dí‑ vat se katovi do očí znamenalo neštěstí. O hodinu později ustalo běsnění živlů a zasněženými ulič‑ kami Hovgorotu, dřevěného hradiště, procházely dvě postavy. Menší tlouštík se opíral o dvoumetrového obra a lidé už zda‑ leka této podivné dvojici uhýbali z cesty. Zkřížit cestu katovi 10
přinášelo smůlu a rychlou cestu na popraviště. Alespoň tak se to říkalo; a pověrám se tu nikdo neodvážil protivit. Davon zabušil pěstí na dvířka malého domku. Stál na sa‑ mém severním okraji gorogu, osaměle, několik desítek metrů za poslední ulicí. Ozvaly se loudavé kroky a zavrzání. Zpoza dveří vykoukla rozcuchaná hlava maličké ženy, která byla Katovi sotva po pás. „Kdes byl, starej?“ zaskřehotala a vlepila Davonovi z každé strany políček. Musela si přitom stoupnout na špičky dřevá‑ ků, aby dosáhla.„Zase jsi chlastal? A to máš zítra dvě popra‑ vy. Koukej mazat domů, nebo…“ za její odmlkou se skrývala hrozba. Davon sklopil zrak a nenápadně šťouchnul Kata do boku. „Kdyžtak se někdy stav,“ hlesl tiše a chtěl rychle zmizet ve dveřích. Dlouhán ho ale chytil za rameno. Do náruče mu vtiskl dítě, které až dosud nesl ukryté pod kabátem. „Postarej se o něj, já se vrátím,“ pravil tiše. Dveře se s hlasitým prásknutím prudce zavřely a z domku zazněl tázavý ženský hlas, následovaný Davonovým plačtivým vysvětlováním. ***
Kat se vracel ztichlou noční ulicí. Občas minul železný koš s dřevěným uhlím, který se staral o osvětlení. Nebyl spokojený, nezjistil vše, co potřeboval vědět. Někde před sebou zaslechl přibližující se kroky a šepot. „Už nemohu, nech mne tu, uteč!“ Zahnul za nejbližší roh, ukryl se ve stínu a čekal. Záhy se vynořila dvojice postav. Vyšší patřila mladíkovi, společně s ním se pod jedním kabátem ukrývala dívka. Drkotala zuby a kulhala. 11
Mladý muž sevřel děvče pevněji kolem ramen a zkontrolo‑ val, zda ji kabát dostatečně chrání před mrazem. Jeho družce mohlo být sotva šestnáct a jemu tak dvacet let. Ozvaly se další hlasy. Rychle se přibližovaly. „Uteč! Prosím, uteč!“ Dívka se vyprostila ze sevření a Kat spatřil, že je oděna pouze do lněné košile, na mnoha místech pokryté krvavými skvrnami. To už se ale na ulici objevila čtve‑ řice ozbrojených mužů. Hluboko do tváří měly natažené ka‑ puce a zpod dlouhých šedých plášťů prosvítaly cvoky pobité kožené vesty. Mladík se postavil před dívku, aby ji mohl chránit tělem. V ruce se mu objevil zlomený meč. Chyběly tak dvě třetiny čepele. „Zahoď tu hračku, chlapečku,“ zasmál se chraptivě jeden z ozbrojenců. On i jeho druhové třímali v rukou severské dlouhé tesáky. „Neslyšíš, burane?“ přizvukoval prvnímu další. Čtyři muži pomalu obstoupili mladý pár a výhružně mávali zbraněmi. Dívka se rozplakala a vší silou se přitiskla k tělu svého druha. Ten ji jednou rukou objal, zatímco se snažil dru‑ hou držet útočníky v odstupu. Ti propukli v smích. „Jak chceš, chcípáku,“ obořil se na něj opět první z ozbro‑ jenců, zřejmě vůdce.„Tu holku si vezmem tak jako tak, ale napřed si pohrajeme s tebou! Zmrzačil jsi mi dva chlapy, za to zaplatíš životem!“ „Nechte ho!“ vzlykala dívka.„Půjdu s vámi, jen ho u všech bohů nechte!“ V odpověď se jí ozval hrubý chechot. „To víš, že půjdeš, holčičko,“ zavrčel muž za jejími zády. „A než tě odvedeme k našemu pánovi, tak si spolu hezky užijeme!“ 12
„Ty odpornej hajzle!“ vykřikl mladý muž a vrhl se pro‑ ti němu s napřaženou dýkou. Dívka upadla na zem, kde se zhroutila v pláči. Ozbrojenec vyrazil mladíkovi jedním mách‑ nutím dlouhého tesáku z ruky to, co zbylo z meče, a ranou pěstí ho udeřil do hlavy. Mladý muž se zakymácel a jako pod‑ ťatý se svalil na zem. Ostatní útočníci k němu přiběhli a začali do něj kopat. V tu chvíli se ze stínu domovních zdí vynořila vysoká postava. „Dost!“ ozval se tichý, ale dobře zřetelný hlas. Muži ustali v kopání do bezvládného těla a se zbraněmi v pozoru se obrátili proti nezvanému vetřelci, který se je opo‑ vážil vyrušit. „Jdi si po svých!“ přikázal mu jejich vůdce.„Táhni vodsaď, nebo taky jednu chytneš.“ Kat popošel na vzdálenost dvou kroků, zhruba tolik činila délka meče, který se nyní zčistajasna objevil v jeho černých rukavicích. Ozbrojenci ani nestačili zpozorovat, jak to udělal. „Teď odejděte… nebo zemřete,“ pravil Kat a svůj meč na‑ mířil do střehu. Na jeho čepeli se cosi ohnivě zalesklo. Možná to byl pouze klam, způsobený odleskem plamenů z kovových košů. Muži před ním se však zatřásli. Po zádech jim přejel podivný mráz. „Na něj chlapi, zabte ho!“ zavelel vůdce útočníků. Jeho lidé vyrazili proti Katovi, zatímco on sám zůstal stát za nimi a křikem jim dodával odvahy. Kat sklopil hrot meče téměř až k zemi a ustoupil o krok doprava. První z ozbrojenců promáchl naprázdno místem, kde ještě před chvílí stál. Než se stačil ze svého výpadu vrá‑ tit zpět, Kat prudce vymrštil meč vzhůru a rozpáral ho od rozkroku až ke krku. Na zem se vyvalila hromada vnitřností. Ostatní útočníci se zarazili překvapením. To Katovi stačilo, 13
aby poklekl na koleno. Přehodil si meč nad hlavou z jedné dlaně do druhé, takže ostří zavířilo v oblouku. Jako by zbraň nic nevážila. Dva muži, kteří se na něj chystali zaútočit z levé strany, upustili tesáky a chytili se za krky, z nichž v pravidel‑ ných intervalech cákala krev. Se smrtelnou hrůzou v očích se dívali jeden na druhého a uvědomovali si rychle přicházející konec. Kat kousek poodstoupil, aby krvavé krůpěje neposkvr‑ nily jeho bílý kabát. Už zbýval pouze poslední z ozbrojenců, vůdce. Kapuca se mu sesunula z hlavy a odhalila vlasy sestřihané na ježka. Byl mladý, mohlo mu být sotva něco přes dvacet. Drkotal zuby a křečovitě tiskl rukojeť zbraně. Jen délka tesáku ho dělila od toho strašného nočního přízraku. „Kdo, kdo jsi?“ vykoktal ze sebe.„T‑tohle n‑není t‑tvůj boj…“ skuhral úzkostí. „Možná není,“ konstatoval Kat a postavil se do střehu. Hrot meče namířil na protivníkovu hruď. Ten zašilhal do stra‑ ny, zda by někde nebylo cesty k úniku. Věděl, že jestli začne utíkat, nepřítel ho rychle zabije. Zhluboka se nadechl a pod‑ nikl výpad. Oči mu téměř vyskočily z důlků, když se podíval pod sebe. Naběhl na Katův meč, který jím prošel naskrz. Sníh kolem jeho bot se barvil krví. „N‑nechci umřít…“ hlesl skomírajícím hlasem. „Všichni umřeme, dříve nebo později…“ odvětil mu klidným hlasem Kat a trhnutím z něj vyprostil zbraň. Vůd‑ ce ozbrojenců se zhroutil ve smrtelné křeči. Kat mu pohlédl zpříma do očí a zpod kabátu vytáhl zahnutou dýku. Rychlým bodnutím do srdce ukončil protivníkovo trápení. Dívka sledovala celou krvavou scénu s podivným nepří‑ četným úsměvem ve tváři. Dlaněmi hladila ve vlasech svého druha, jehož hlavu si položila do klína. Byl v bezvědomí. Kat si zkoumavě prohlédl mladý pár. 14
„Proč vás pronásledovali?“ zeptal se. Děvče neodpovídalo, hledělo skrz něj kamsi do dáli. Pro‑ mrzlé tělo zakrývala pouze lněná košile, plášť jejího přítele ležel opodál. Z nebe se začaly snášet sněhové vločky. Kat vzal plášť ze země a položil ho dívce na ramena. Všiml si, že se jí přes záda táhnou krvavé rány od biče. Vytáhl ze záňadří plechovou placatku a sňal z ní víčko. Vpravil děvčeti do úst doušek, až se rozkuckala. Potom přiložil hrdlo k mladí‑ kovu nosu a chvíli ho tam tak ponechal. Tomu začalo škubat v obličeji a posléze pootevřel oči. Kat postavil oba na nohy. Sotva stáli. Uchopil každého z nich kolem pasu a vydal se ulicí na sever. Brzy je zahalila hustá chumelenice. ***
„Cos mi to sem přivedl?“ ptal se Davon Kata a neklidně přejížděl očima mladý pár, který se k sobě tiskl na hrubé lavici v rohu místnosti.„Kdes je sebral? Odkdy se tvůj Cech stará o děcka?“ Kat dívce ošetřil zranění na zádech. Byla hluboká, ale by‑ linková mast z nich rychle brala horkost. Kat věděl, jak bolest způsobovat, ale také ji dokázal utišit. Někdy bylo žádoucí, aby odsouzený vydržel do dalšího mučení, a proto ho mezi jed‑ notlivými„úkony“ musel umět zotavit. Mladík na tom byl podstatně lépe než jeho společnice. Vlasy měl slepené blátem a krví a obličej plný modřin. Už však plně nabyl vědomí a se zájmem pozoroval muže, který je zachránil. „No nic, dáš si pivo?“ navrhl Davon Katovi, když pochopil, že z něj nic kloudného nedostane. Kat si všiml mladíkova pohledu, který upřel na stůl se džbánem pěnivého moku. Podal mu korbel. 15
„Proč vás napadli?“ zeptal se, zatímco mladý muž usrkával a s obavami sledoval svou družku. Byla to dobře stavěná pla‑ vovláska s velkýma modrýma očima. Storabka. „Máme se rádi,“ vysvětloval mladík. Měl černé kadeřavé vlasy a jemné rysy. Nebyl to seveřan. „Jsem poručíkem almendorské armády, sloužím u malé vojenské posádky tady v Hovgorotu,“ pokračoval.„Je přísně zakázáno, aby se almendorský voják přátelil se storabskou dív‑ kou. Pro seveřany jsme okupanti, nenávidí nás. Když Pionin otec zjistil…“ nedomluvil. Do řeči mu totiž skočil vyjevený Davon. „Tohle je Piona, dcera vladyky Hardavy?“ křičel rozčile‑ ně a rychle do sebe hodil zbytek piva, který zůstal ve džbánu na stole.„To je teda pěkný nadělení. Měls je nechat tam, kde byli,“ obořil se na Kata.„Tohle je pěknej malér. Jestli má Piona něco s tímhle…“ nevraživě si změřil mladíka,,… tak jí můžu rovnou sundat hlavu. Ale spíš holku čeká vláčení za párem volů a nějaký to žhavý nářadíčko,“ zamyslel se a prohlížel si dívku, jako by odhadoval, kolik toho asi vydrží. „Vladyka Hovgorotu nechal zbičovat vlastní dceru?“ zají‑ mal se Kat. „Ano,“ hlesla Piona a přitulila se ke svému milému.„Můj otec je krutý, nezná s nikým slitování. S nikým,“ zdůraznila a rozplakala se. „Je to Storab,“ doplnil hrdě Davon, zatímco doléval džbán ze sudu pod stolem.„Almendor má v Hovgorotu vojenskou posádku, ostatně jako ve všech větších sídlech tady ve Sto‑ rabsku,“ zachmuřil se.„Pan Hardava tu trpí Almendořany jen hodně těžce. Je nepřípustný, aby si jeho dcera něco začínala s důstojníkem Východního království,“ podíval se téměř vy‑ čítavě na mladíka. „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se Kat Pionina přítele. 16
„Borbos,“ zašeptal a objal děvče kolem ramen. Jemně a opatrně, aby se nedotknul čerstvě ošetřených ran. „Takže Borbosi,“ pravil zamyšleně Kat.„Zůstanete teď nějaký čas tady u Davona, do doby, než pro vás pomine nebezpečí.“ „Zbláznil ses?“ zakvílel malý mistr popravčí hrůzou.„Jestli se zjistí, že u sebe ukrývám dceru vladyky s jejím almendor‑ ským milencem, je se mnou i s mojí živností konec. A jsem zvědav, kdo pak bude sekat mojí hlavu,“ přejel si ve výmluv‑ ném gestu prstem kolem krku. „Neřeš,“ zavrčel Kat.„A dej sem to pivo. To mne tu necháš o suchu?“ Davon něco nesrozumitelného zamumlal a podal Katovi plný korbel. „Kde máš ženu?“ zeptal se ho Kat a v očích se mu objevily jiskřičky. Poprvé za tu dobu, co s ním Davon byl, se tvářil jinak než ztělesnění smrti. „Už spí, spolu s malým,“ sykl mrňous a vyděšeně se kolem rozhlédl, jako by se tu jeho žena mohla znenadání objevit. „Hledám dva muže, Revona a Birhu z Turionu, neříká ti to něco?“ ptal se dál Kat Davona. Ten se zamyslel, až samým úsilím zrudl v obličeji. „Nikoho takovýho neznám, alespoň ne pod tímhle jmé‑ nem, co já vim,“ dumal. „Mám informace, že sem asi tak před dvěma roky přišli dva Danéřané,“ pokračoval Kat.„Jednomu je padesát let, druhému třicet. Jsou to bratři a šlechtici.“ Davon odmítavě vrtěl hlavou, ale dívka na lavici sebou pře‑ kvapeně trhla. „Znáš je snad?“ obrátil se na ni Kat.
17
„Před dvěma lety přišli do Hovgorotu dva cizinci z Dané‑ rie. Říkali si Revun a Biru. Můj otec je vzal do svých služeb,“ zašeptala.„Revun je volchv,“ dodala pak s úzkostí v hlase. „Ovládá kouzla, čaroděj,“ dodala na vysvětlenou, když spatřila Katův nechápavý výraz. „To by mohli být oni,“ pravil Kat.„Kde jsou teď?“ „Revun odešel asi před půl rokem na sever, do ledových plání,“ odpověděl za Pionu Borbos.„Vladyka Hardava s ním poslal své nejlepší muže. Říká se, že prý šli hledat nějaké roz‑ valiny, pozůstatky po dávno vymřelé rase obrů. Revunův bra‑ tr Biru tu zůstal. Vladyka jej přijal za rádce. Biru se ucházel o ruku Piony,“ doplnil poručík temně. „Aspoň tedy jeden ptáček,“ usmál se spokojeně Kat. „Nemohu tu zůstat, musím se ihned hlásit u velitele posád‑ ky,“ ozval se Borbos.„Povím mu, co se dnes v noci stalo. Skoro jsem zabil dva Storaby. Kdy by mi nezlomili meč… Potrestá mne, už nikdy neuvidím svou Pionu,“ zasmušil se. Skrz zabedněné okenice dolehl do místnosti ruch, cosi na‑ rušilo noční klid gorogu. Křik, rámus a dusot mnoha nohou. „Půjdu se podívat, co se děje,“ rozhodl se Davon. Za chvíli byl zpátky a v tváři se mu zračilo zděšení. „Vladyka Hardava hledá dceru. Chystá se zaútočit na síd‑ lo almendorské posádky!“ pronesl zdrceně. Svezl se na lavici a pohledem probodával mladý pár. „Musím za svými druhy!“ vykřikl Borbos a prudce vstal z lavice.„Musím vše vysvětlit!“ „Nechoď, už tě nikdy neuvidím!“ plakala Piona a pevně mu svírala ruku. Nechtěla ho pustit. „Miluji tě!“ zašeptal dívce do ucha a dlouze ji políbil. *** 18
V ulicích Hovgorotu panoval zmatek. Lidé se vzrušeně do‑ hadovali, co se stalo. „Řádí tu vrah!“ křičeli jedni. „Almendořané unesli Hardavovu dceru,“ tvrdili jiní. Kat a jeho mladý společník došli do jižní části gorogu, kde stál opevněný dvorec, obývaný almendorskou vojenskou po‑ sádkou. Před lety poskytlo Východní království storabskému králi přátelskou výpomoc při zastavení povstání, které zachvá‑ tilo jeho zemi jako ničivá vichřice. „Země je slabá, povstalci se mohou brzy pokusit o další převrat,“ tvrdili Almendořané a jako gesto přátelství ponecha‑ li ve Storabsku část své armády. Hněv zdejších knížat a vlady‑ ků rok od roku vzrůstal. Jak dlouho ještě budou muset snášet vetřelce ve své zemi? Hledali důvody, které by jim umožnili střetnout se s nenáviděnými okupanty. A vladyka Hardava dnes takový dostal. Almendorský oddíl v Hovgorotu nebyl velký, i s Borbosem a svým velitelem čítal dvanáct mužů. Většina z nich teď stá‑ la na ochozu dřevěné palisády, která dvorec obklopovala. Se samostříly v rukou shlíželi na více jak pětinásobnou přesilu seveřanů před branou. Ti na ně pro změnu mířili z krátkých luků a hroty oštěpů. Na palisádě, přímo nad branou, stál al‑ mendorský kapitán. Stejně jako jeho muži byl i on oděný do kroužkové košile, přes kterou měl nasazený hrudní plát. Ruce a nohy chránily kovové nátepníky a náholeníky, hlavu pak špi‑ čatá přilbice. Přes tělo měl přehozený varkoč, vyvedený v al‑ mendorských barvách. Červená lemovaná zlatou, se zlatým drakem, znakem Východního království, na hrudi. Storabové před opevněným dvorcem byli typičtí seveřané. Dlouhé rozpuštěné plavé vlasy, kožešiny, v rukou kromě luků a oštěpů také tesáky nebo sekyry. V jejich čele stál vladyka Hardava, starší muž s hustým plnovousem a zarputilým vý‑ 19
razem ve tváři. Vlasy měl spletené do dvou dlouhých copů a v rukou svíral těžkou obouruční sekyru. Za jeho zády se hr‑ bil hubený zrzek a cosi mu našeptával. „To je ten, kterému říkáš Birha z Turionu,“ pravil s odpo‑ rem Borbos. Kat si lépe prohlédl našeptávače. Jeho tvář byla bledá a holá, posetá jizvami od neštovic. Husté obočí mu srůstalo nad nosem. „Almendořane! Vydej mi dceru, nebo ti nechám vypálit dvorec!“ zaburácel vladyka nesmlouvavým tónem. „Tady tvá dcera není. Není mi nic do tvých dětí, máš si je lépe hlídat,“ odpověděl mu almendorský velitel nebojácně. „Almendorský pse! Tvůj muž mi unesl dceru, zmrzačil dva muže a další čtyři zabil!“ řval vztekle Hardava.„Jestli mi ji hned nevydáš, budou vaše hlavy zdobit hradby Hovgorotu!“ Zoufalý Borbos se chtěl rozběhnout za svým velitelem a všechno vysvětlit. Kat ho však zadržel. „Já jsem zabil tvé muže, vladyko Hardavo,“ zvolal drsným hlasem, který se nesl daleko do noci. Všechny oči se rázem obrátily k němu. Kat pokynul Bor‑ bosovi a vydal se k bráně dvorce. Překvapení Storabové se před nimi rozestupovali a vytvářeli tak uličku. „Já je zabil,“ pokračoval Kat.„Byli to vrazi a ty jsi je vyslal zavraždit almendorského důstojníka. Měli ti přivézt zpět dítě, které tak rád necháváš bičovat.“ Nyní už stál před vladykou a hleděl mu zpříma do očí. Pře‑ vyšoval ho o hlavu. „Co jsi zač?“ zeptal se Hardava, překvapený tou troufalostí. Něco takového si k němu ještě nikdy nikdo nedovolil. Starý almendorský voják na ochozu palisády spatřil jílec meče, který měl Kat zavěšený na zádech. 20
„To je Eldebranský kat!“ zvolal.„Sami bohové nám ho seslali!“ Při jeho slovech ustoupili Storabové mimoděk několik kroků zpět. Eldebranský kat, ta slova v nich budila posvátnou hrůzu. Také vojáci na opevnění sklonili samostříly k zemi. Nejvyděšenějším ze všech byl ale Birha z Turionu. Třeštil oči hrůzou. On jediný správně tušil, kolik uhodilo. „Co je ti do mé dcery, Eldebrane,“ řekl vladyka. Jeho hlas už nezněl pevně, byla z něj cítit ostražitost. „Zabránil jsem vraždě,“ odvětil mu nevzrušeně Kat.„Ti za‑ bijáci jednali na tvůj příkaz, vladyko Hardavo. Ty sám jsi vinen jejich smrtí.“ „Taková opovážlivost!“ zařval vládce Hovgorotu a výhruž‑ ně potěžkal sekyru. „Neblázni, Hardavo!“ zvolal na vladyku almendorský veli‑ tel.„On je spravedlnost, je ztělesněním Lamiuse na zemi. Jest‑ li na něj vztáhneš ruku, bohové tě krutě potrestají!“ Hardava viděl rudě, ale dokázal se ovládnout. Nevěřil v al‑ mendorské bohy. Ale z vyprávění svých otců velice dobře vě‑ děl, co Eldebranští kati dovedou. Prostor kolem Kata, storabského vladyky a poručíka Bor‑ bose se ještě více vyprázdnil. Pověrčiví seveřané si s úctou a bázní prohlíželi dvoumetrového dlouhána, který se mezi nimi zjevil náhle jako nějaký démon z jejich krutých pohádek. Nikdo si nevšímal zrzavého Birhy, který si v dlani pomalu chystal vrhací sekyru. Cítil šanci. Věděl, že až Kat skončí tu věc s Hadravou, přijde na řadu on. „Měj rozum, vladyko,“ pokračoval smířlivě velitel almen‑ dorské posádky.„Potrestám svého důstojníka za neposlušnost, tím si můžeš být jistý. A dcera se ti vrátí.“ „Už nemám dceru,“ pravil Hadrava tak, aby ho slyšeli všichni přítomní, a sklopil hlavu. Nedokázal se již déle dívat 21
do Katových pronikavých očí. Viděl v nich věci, které mu vů‑ bec nebyly příjemné. Právě v tu chvíli se Birha napřáhl k hodu. Bystré Katovy smysly už o něm věděly. Dlouhánova pravice se bleskurych‑ le vymrštila vstříc vrhací sekyře, přímo do dráhy jejího letu. Promáchla však naprázdno. Borbos netušil nic o nadlidsky vyvinutých reflexech Eldebranských katů. Vrhl se proti letí‑ cí zbrani a zachytil ji vlastním tělem. Bezvládně se zhroutil do Katovy náruče. Ze zkrvavené hrudi mu vyčnívalo pouze topůrko. Před palisádou se rozhostilo naprosté ticho. Dva Storabové pak uchopili ze stran zrzka a vhodili ho na volné prostranství. Nenáviděli vladykova našeptávače. Teď patřil Katovi. Eldebranský popravčí uložil umírajícího Borbose na zem. Bez jediného slova hodil Birhovi zapečetěný svitek pergame‑ nu, který vytáhl zpod kabátu. Plynulým pohybem druhé ruky pomalu vytáhl svůj smrtící nástroj. Birha svitek vůbec nečetl. Věděl, co je v něm psáno. Nechal jej dopadnout do sněhu u nohou. „Dejte mu zbraň,“ pronesl Kat do panujícího ticha. Seveřané hodili zrzkovi dlouhý tesák. Ten ho uchopil tře‑ soucí se rukou a s nedůvěrou si prohlížel kalené ostří. Z při‑ hlížejícího davu se ozvaly první posměšky a nadávky. Birha zařval a pohnul se kupředu. Nedokončil ani krok. Hlava s očima vytřeštěnýma hrůzou dopadla první, zbytek těla následoval až za malý okamžik. Kat se sklonil k Borbosovi, jeho dech se zpomaloval. „Postarej se prosím o Pionu…“ požádal tiše mladík a zemřel. Kat mu zamáčkl oči.
22
Před zraky několika desítek přihlížejících přiklekl k bez‑ hlavému trupu Birhy z Turionu. V jeho ruce se objevila za‑ křivená dýka. Další přihrádka v černé skřínce bude zaplněna… ***
„Dejte mu dobrý domov,“ pravil Kat k páru, který stál na prahu nízkého domku. Davon hladil svou o mnoho menší ženu po vlasech, zatímco ta držela v náruči dítě zabalené do přikrývky. Spokojeně klimbalo. Kat se vyšvihl na hřbet šedivého koně. Hřebec rozpustile zastříhal ušima. „Jsi si jistá?“ zeptal se naposledy Piony, která seděla v sedle za ním a rukama se ho držela okolo pasu. Měla uplakané oči, ale v její tváři se zračila vůle žít. „Nauč mne všemu, co umíš,“ pravila odhodlaně. Kat zamyšleně přikývl. „Čeká nás práce, Plesniváku,“ pobídl siváka do klusu.
23
Černý den Zir pomalu založil šipku do samostřílu. Do úst si vložil černý brk, který tu upustil nějaký zapomnětlivý havran. Ma‑ lým průhledem v průčelí sedlové střechy sledoval čirý ruch ulice dole pod sebou. Právě přijížděl kočár, tažený dvěma páry běloušů. Před spřežením kráčeli tři zbrojnoši a ratišti kopí nevybíravě rozháněli chodce. Kočár zamířil do branky, kte‑ rá se otevřela v nízké zídce přímo naproti Zirovu stanovišti. Za zídkou se rozkládala veliká zahrada, plná pestrobarevných květin, bílým pískem sypaných cestiček a labyrintů vytvoře‑ ných z pečlivě zastřihaných okrasných keřů. Brk v Zirových ústech opisoval stále menší kruhy, až se zcela zastavil. Mladík zapřel tělo samostřílu o pravé rameno a zamhouřil levé oko. Jeho zbraň měla zvláštní konstrukci. Dala se sestavit z několika samostatných odlehčených dílů. Před prohlubní pro vkládání střel se pak nacházelo zvětšo‑ vací sklo, skrz jehož čočku nyní Zir sledoval dění před se‑ bou. Kočár se zastavil na širokém prostranství před malým zámečkem. Jeho zdi byly obloženy bílým mramorem a zčásti porostlé břečťanem. Zira teď od kočáru dělilo necelých padesát metrů. Slunce měl za hlavou, takže mu jeho paprsky nebránily ve výhledu. Přesně takhle si to naplánoval. Dlouho před touto akcí si v hlavě přehrával každý její detail. Zatím všechno klapalo, jak mělo. Dvířka kočáru se otevřela a sluha přistavil malé schůdky. Sestoupila po nich mladá černovlasá žena v dlouhém tmavém šatu. Zir zacílil tak, aby měl její útlý bílý krk mezi mířidly, umístěnými po stranách ústí samostřílu. 24
„Vrrrr,“ ozvalo se mu u nohou. Zašilhal tím směrem a spat‑ řil malé mourovaté kotě, které se tam uvelebilo a vyhřívalo si kožich na odpoledním slunci. „Ssssss, jedeš?!“ sykl Zir a ohnal se po kotěti botou. Rychle se vrátil pohledem zpátky na prostranství před zá‑ mečkem. Z vozu právě vystupovala vysoká ramenatá postava, od hlavy až k patě zahalená do černého šatu. Na hlavě měla černý ženský čepec, ze kterého vyčníval drdol rudých vlasů. V ruce ta osoba držela jezdecký bičík, kterým několikrát po‑ častovala sluhu po zádech. I přes ruch ulice k Zirovi dolehl její jekot. „A do pr…“ zašeptal, když si skrze čočku zvětšovacího skla lépe prohlédl odulý obličej. Patřil ženě středních let s kančími rysy. Z výrazného dolního předkusu vyčuhovaly dlouhé zuby a ústa rámoval poměrně hustý černý knírek. Blízko sebe, nad kořenem rozpláclého nosu, se koulela malá zlá očka. Šipka ze Zirova samostřílu nyní mířila přesně mezi ně. Poslední z kočáru vystoupil elegantně oblečený muž ve středních letech. Dlouhé vlasy měl svázané do ohonu a v jeho ostře řezané tváři se zračilo utrpení z právě přestálé cesty s osobou v černém. Zir zamířil na levou stranu jeho hrudi. Vyplivl brk a na okamžik zadržel dech. „Mňauuu!“ „Kurva!“ Spoušť stiskl právě ve chvíli, když se o jeho pravou paži otřelo mourovaté kotě. To se leklo výkřiku a rychle se běželo někam schovat. K Zirovi nyní doléhal křik a ženské kvílení. „A do…“ nedopověděl. Na prostranství před zámečkem z bílého mramoru panoval zmatek. Služebnictvo spěšně od‑ vádělo mladou ženu do domu, zatímco opačným směrem vy‑ běhla asi desítka zbrojnošů. Tři ozbrojenci s kopím, kteří do‑ 25
provázeli kočár, kryli svými těly elegantně oblečeného muže, cíl Zirova útoku. Byl nezraněný a vydával rázné povely. Tlustá žena v černém ležela na boku a hlasitě sténala. Z hýždí jí trčel opeřený dřík šipky. Na ulici, před brankou do zahrady, se sro‑ til dav lidí. Houf zvědavců se s křikem dohadoval, co se tam uvnitř asi stalo. Přibíhali stále další a další. Zir nechal samostříl ležet tam, kde byl. Další střela nepři‑ cházela v úvahu a nebyl čas jej rozložit na kusy. Musel rychle pryč, než si ostřelovače někdo všimne. Pozdě… „Mami, tam v tom okýnku je ňákej pán!“ ozval se dětský hlásek. Prstíkem na něj ukazoval malý klučina, zatímco se druhou rukou držel máminy sukně. Zároveň se otevřela bran‑ ka do zahrady a ven se skrz dav začali probíjet ozbrojení muži. Nešetrně přitom rozdávali rány lokty i pěstmi těm, kteří jim stáli v cestě. „Tam, tam někdo je!“ nedal si pokoj kluk. Zir se rozběhl na opačný konec střechy. Dole se nacházela úzká ulička, tak pět metrů hluboko. Teď byla prázdná. Všich‑ ni, co měli nohy, utíkali za hlukem davu. Mladý ostřelovač popadl smotaný provaz, po kterém se před necelou hodinou na střechu dostal. Za chvíli už stál v zá‑ plavě odpadků zapáchající špinavé uličky. Zleva, z míst, kde ústila na rušnou promenádu, se k němu blížil dusot běžících nohou. Rozběhl se opačným směrem. Když zahnul za první roh, div nepovalil shrbeného staříka o holi. „Dávej pozor!“ zaskuhral starý muž. „Uhni dědku,“ sykl Zir a zběsile utíkal dál. Na okamžik měl pocit, že ve starcově tváři zahlédl zlomyslný úšklebek. Dupot nohou a hlasy za prchajícím ostřelovačem sílily. Pronásledovatelé neumdlévali. „Zpropadená kočka!“ nadával Zir. 26
Ulička se nyní klikatila mezi starými polorozpadlými domy, téměř se z ní vytratila kamenná dlažba. Hluk za Zirovými zády na chvíli polevil, podařilo se mu získat mírný náskok. „Kudy teď?“ ptal se sám sebe. Mohl se pokusit ukrýt v některém z domů, ale tuhle my‑ šlenku rychle zahnal. Z rozbitých oken okolních budov ho pozorovalo hned několik párů očí. Byl ve Východní čtvrti, nejnebezpečnější části Albirea. Ani městské hlídky si sem ne‑ troufaly chodit, a když už, tak v početných a dobře vyzbroje‑ ných oddílech. Zir se na okamžik zastavil. Ulice se tu větvila a jedna její odbočka vedla k městskému hřbitovu. Věděl, že ať půjde kam‑ koliv, stačí pár drobných mincí a majitelé zvědavých očí, které ho bedlivě sledují, pronásledovatelům ochotně poradí. Byl ve čtvrti, ve které neměl život mnohdy ani cenu měďáku. Dusot nohou za jeho zády se opět přiblížil. Mohl utíkat dál mezi polorozpadlými domy a doufat, že najde vhodný úkryt. Rozběhl se ke hřbitovu. Rozhodl se riskovat. Požádá o po‑ moc starého přítele… Zir proběhl brankou v nízké zídce, která obklopovala al‑ birejský hřbitov. Div nevrazil do pohřebního průvodu, který provázel nebožtíka na jeho poslední odpočinek. „Kam čumíš!“ zaskřehotala na mladíka babizna s rudě zmalovanými rty a velkými modrými stíny kolem očí. Vypa‑ dala jako nějaké strašidlo. Popadla kytici, kterou držela, a dvakrát s ní Zira přetáhla. „Promiňte, madam,“ sykl Zir a běžel dál. „Hrůza jedna zmalovaná,“ dodal ještě pro sebe. Za chvíli doběhl před hrobníkův domek. „Buch, buch,“ zaklepal hlasitě na dveře. Nikdo neodpovídal. Ještě chvíli počkal a pak zabušil znovu a hlasitěji, div dveře nevyrazil. 27
„No jo, už jdu!“ ozvalo se, ale nikoliv zevnitř. Zpoza níz‑ kého domku se vynořil malý hubený mužík s krysím obliče‑ jem. Mohlo mu být kolem šedesáti. Chomáče šedých vlasů na skráních lemovaly lesklou pleš. „Á, Zir, můj nezdárný synovec. Copak chceš? Přišel jsi na panáka?“ ptal se zvědavě. Jeho ochraptělý hlas nedával po‑ chyb, že tento muž má tvrdé pití více než rád. „Mám v patách snad půlku města. Můžeš mne schovat?“ vrhl mladík na hrobníka prosebný pohled. Dalo by se mu možná i uvěřit. Skoro andělsky hezká tvář, kadeřavé plavé vlasy svázané do krátkého culíku, modré oči, zkrátka vše, co přijde dobyvateli dívčích srdcí vhod. Na hrobníka nic z toho však velký dojem neudělalo, navíc měl zřejmě svého synovce velice dobře přečteného. „Hrajem vzadu za barákem s chlapama péťáng, nechceš se přidat?“ zachrchlal na Zira a vydal se zpátky za dům, kde se rozkládala oplocená zahrada. Rostla v ní nějaká zelenina, kte‑ rou si tu starý muž pěstoval do polévky, v západní části pak stál rozložitý dub, v jehož stínu si parta hrobníků zřídila malé provizorní hřiště pro péťáng, hru, kterou do Albirea přinesli skřítci. Teď tam stáli všichni tři, každý s kovovou koulí v ruce. „Kde sakra seš, Ragli, hážeš!“ křičel první z nich, vytáhlý hubeňour s dlouhými šedivými vlasy přes obličej. Těžko há‑ dat, kudy jimi vůbec mohl příchozí spatřit. „Hele, to je mladej Zir, jdeš si od strejčků půjčit prachy, co?“ volal další, ramenatý plešoun s jedním okem a ošklivou jizvou přes celou pravou skráň. „Hošík se chce u nás schovat,“ zachraplal Ragli a poplácal mladíka po rameni.„Neboj, něco se vymyslí. Od vchodu do hřbitova se zatím nesl křik. Zir poznal ječák babizny, která ho přetáhla kyticí. Překřikovala hned několik mužských hlasů. 28
„Už jsou tady! Nemám čas!“ zaúpěl Zir a opět nasadil pro‑ sebný výraz. „No tak, kluci, netrapte ho,“ zamumlal tiše poslední z hrob‑ níků, divoce vyhlížející mužík s naježenými vlasy a vousy oh‑ nivé barvy. „No jo, jasný, vždyť je to náš hodnej synovec,“ uchichtnul se Ragli, že to znělo jako myší zapištění. „Běž touhle uličkou,“ ukázal Zirovi zrzek na jednu z mno‑ ha cestiček mezi hroby. Těch tu byly stovky, možná tisíce. Al‑ bireo bylo veliké město a spolu s ním rostl i jeho hřbitov. „Tak třináctá řada vlevo, je tam stará hrobka. Na chvíli je tu zatím nějak zabavíme,“ radil mladíkovi vlasatý hrobník. „Díky moc, strejčkové!“ vykřikl Zir, přeskočil plot zahrady a rozběhl se uličkou mezi hroby.„Máte u mne velkýho paná‑ ka,“ zavolal na ně ještě. „Hmm,“ zamyslel se Ragli.„A nemyslel jsi čtrnáctou řadu?“ zeptal se vlasatce. „No, je to možný,“ odvětil dlouhovlasý hrobník a podrbal se v bujném porostu hlavy.„Ale náš kluk je chytrej, má pro strach uděláno. A umí se o sebe dobře postarat!“ „Jo, máš pravdu,“ přikývl souhlasně plešoun.„A vůbec, pojďte už hrát.“ Hrobníci popadli koule a začali je házet na malou dřevěnou kuličku uprostřed hřiště. Své hody doprovázeli šťavnatými na‑ dávkami a hlty z láhve kořalky. Vůbec si nevšímali ozbrojenců, kteří je mezitím obstoupili. „Hej, neviděli jste tu běžet chlapa?“ křikl na ně černovlasý snědý muž s kozí bradkou a knírem bojovně naježeným do stran, vůdce Zirových pronásledovatelů. „Jakýho chlapa?“ ptal se udiveně Ragli. „Tady je spousta chlapů. A všechny žerou červi, he he!“ za‑ smál se jednooký hrobník s jizvou. 29
„Jsou na mol, kašli na ně, Radzi,“ zašeptal muži s kozí bradkou do ucha jeden z jeho podřízených. „Kam ten spěch? Sem moc lidí nechvátá,“ prohodil ke zbrojnošům zrzek a hodil koulí. Zasáhl přitom malý míček a ten odlétl až k jejich nohám. „Jo, trefa, vyhrál jsem tři hlty!“ zajásal a statečně se chopil láhve kořalky. „Ta stará ženská říkala, že tu viděla běhat chlapa, běžel prý přímo sem…“ ptal se dál Radz. „Kecy starý báby,“ zavrčel vlasáč a uplivl si. Slina si kupodi‑ vu nějak nalezla cestu skrz jeho hustou hřívu. „Teď jsem na řadě já!“ zachraptěl Ragli a hodil. Koule opsala oblouk a dopadla na špičku boty vůdce zbrojnošů. „Au!“ vyjekl bolestí Radz a vytasil šavli, která mu visela v pochvě na zádech. Jeho lidé ho napodobili. „Tak to je taky za tři hlty, dej to sem!“ sápal se Ragli po kořale. Jeho parťáci zatím odkudsi ze stínu stromu vytáhli moty‑ ky a krumpáče. Výhružně se s nimi postavili proti Radzovi a jeho mužům. Těch bylo dohromady osm, tedy dvakrát to‑ lik, co hrobníků. Pohled na rozesmátá chlapiska s nářadím od hlíny ve velkých mozolnatých dlaních jim však moc odvahy nedodával. „No tak, nerušte nám tu mrtvý. Nechte je spát. Taky by se vám nelíbilo, kdyby vás někdo budil,“ zachrchlal Ragli, který již také vyměnil láhev pálenky za pořádný krumpáč. „Nechceme problémy,“ nasadil Radz smířlivý tón hlasu. „Rodinu mého pána se někdo pokusil zabít. Utekl sem na hřbitov a možná se tu někde schovává. Pomozte nám ho najít a dobře vám zaplatím.“ Ragli se zamyslel a lišácky přimhouřil očka. 30
„Co, chlapi, provedeme tady hosty po tý naší odpočívárně?“ zeptal se svých druhů. Ti se zasmáli a souhlasně přikývli. Své nářadí si však vzali s sebou. ***
„Kam že to strejda hrobník říkal? Třináctá řada vlevo, jas‑ ný,“ říkal si Zir. Mezi spletí náhrobních kamenů vyčníval malý domek s oprýskanými zdmi. Nízký vchod se nořil do tmy, dolů kle‑ saly úzké schůdky. Mladík po nich rychle seběhl. Předtím si ještě stačil všim‑ nout omšelého nápisu nad vchodem: Brannon Frugh Dole obklopila Zira temnota. Měl lepší zrak než běžný smrtelník, přesto na chvíli zavřel oči, aby si rychleji přivykly. Cítil chlad a vlhko. Když se znovu zahleděl do tmy, rozeznal obrysy kamenného katafalku. Trocha světla si sem přeci jen našla cestu. Zvenčí k němu tlumeně doléhaly hlasy hrobníků a pronásledovatelů. „Co tu chceš?“ ozvalo se odkudsi zpoza katafalku. Zir se‑ bou prudce trhl. Měl pocit, že se mu zastavilo srdce. Prostředí hrobky dělalo své a mladíkova představivost pracovala na plné obrátky. Opatrně zpoza opasku vytáhl dýku a nahrbil se jako kočka připravená ke skoku. „To je muj bejvák. Koukej si najít vlastní!“ pokračoval ne‑ známý. Měl velice tichý hlas, šeptal. Zir mhouřil oči a snažil se ve tmě rozeznat nějakou posta‑ vu. Marně. Polehoučku se začal přibližovat ke kamenné rakvi. 31
„Kdo jsi?“ zeptal se a hrotem dýky kroužil do míst, ze kte‑ rých zazněl hlas. „Já tu bydlim. Ptát bych se měl já. Co tu chceš?“ zašeptal hlas tónem, při kterém Zir ucítil, jak se mu ježí vlasy na hlavě. Asi to byl nějaký tulák, který si ve staré hrobce zřídil do‑ mov. Aspoň to si Zir v duchu snažil opakovat, ačkoliv jeho zmatené smysly bily na poplach. Něco tu nehrálo. Necítil ma‑ gii, ale jeho šestý smysl ho před něčím varoval. „Neboj se, neublížím ti,“ řekl mladík smířlivě a konečně nahlédl za katafalk. Nikdo tam nebyl! „A co ta dýka,“ špitl mu kdosi do ucha. Zirův obličej ova‑ nul chladný vánek, ze kterého mu naskočila husí kůže. „Jen se tu na chvíli schovám a zase půjdu,“ vysvětloval mladík. „Slibuješ?“ zeptal se šepot, tentokrát odněkud za jeho zády. „Máš mé slovo,“ slíbil Zir. „Mám tvé slovo…“ šeptání se změnilo v tiché zakvílení. Na náhrobním kameni cosi bledě světélkovalo. Fosforeskovala tam postava. „Duch…“ uvědomil si Zir. „Jo jo, chlapče, už je to tak,“ zafňukal nebožtík.„A kdo jsi ty? Něco jsi provedl?“ Na Zira dopadla únava z přestálého útěku. A taky vztek. Potřeboval to ze sebe dostat.Co se stane, když si vylije srdce duchovi? „Právě že neprovedl. Zatracená kočka!“ ulevil si. „Ty nemáš rád kočičky?“ zachichotal se nebožtík.„A to se zlobíš na čtyřnohou, nebo dvounohou?“ „Čtyřnohou!“ vyprskl Zir a kopl vztekle do katafalku. „No tak, hele, to bychom nebyli kamarádi!“ zasyčel duch výhrůžně a v obrysu jeho postavy probleskly červené záblesky. 32
„Promiň,“ mírnil se Zir.„Měl jsem úkol. Připravoval jsem se na něj celé dny. Jedna střela a byl můj. Pak se o mne otře kočka a já minu…“ „Ty jsi zabiják?“ zeptal se duch se zájmem a poposedl si o něco blíž k mladíkovi. „Ne,“ hlesl Zir zkroušeně.„Jsem kat. Eldebranský kat,“ do‑ dal důrazně, ale ta slova se mu neříkala moc lehce. „Oh!“ vydechl umrlec, znělo to téměř jako obdiv. Nyní už seděl tak blízko, že si Zir mohl prohlédnout jeho tvář. Tedy s trochou představivosti se dala vytušit nebožtíkova dávná podoba. „Eldebranský mistr popravčí, no podívejme, jakého tu máme hosta,“ vzdychal duch nadšením.„Já jsem… tedy byl jsem… Brannon Frugh jméno mé!“ „Viděl jsem tvé jméno, tam venku,“ vzpomněl si mladý kat.„Jak dlouho tu strašíš? Teda promiň,“ zarazil se, protože Brannon Frugh zase začal zlostně syčet.„Chtěl jsem říct, jak dlouho tu takhle… bydlíš?“ „To už nepočítám, nějaký rok to bude,“ odvětil duch a z jeho šepotu Zira popadla tíseň. Nebožtíkův hlas byl stále stejný, tichý, bez emocí. Ale přesto kat vnímal jeho pocity až v morku svých kostí. A nebylo to nic příjemného. „Takže kočka ti zkřížila cestu, strážkyně tajemství a pat‑ ronka vašeho Cechu,“ dumal Brannon Frugh.„Možná sis ně‑ čím vysloužil její nepřízeň,“ dodal. Zir sebou trhl. Ten chlapík, mohl‑li tak ducha nazvat, toho věděl nějak hodně. Někdo možná věděl, že mají Eldebranští kati ve znaku kočku. Ale už jen málokdo znal pověry, které měli mistři popravčí spojené s tímto zvířetem. „Podívej se do rakve,“ zašeptal duch a seskočil z katafalku. „Neboj, jen do toho,“ pobídl Zira, když si všiml jeho zaváhaní. 33
Mladý kat se opřel do vrchní kamenné desky. Šlo to zleh‑ ka. Tiché zaskřípění a mohl pohlédnout dovnitř. Ležela tam kostra muže v obřadním černočerveném šatu se zlatým zdo‑ bením. A na prsou měl meč. Popravčí zbraň Cechu Eldebran‑ ských katů. Překvapený Zir si lépe prohlédl svrchní desku katafalku. Smetl vrstvu prachu a pod ní našel starý nápis:„Mistr Bra‑ nnon Frugh, kat Eldebranu, služebník spravedlnosti“. Dále tam byla vyobrazena kočka a datum úmrtí, více jak před dva‑ ceti lety. „Promiňte, mistře,“ vydechl mladík uctivě.„Jak se vám to‑ hle stalo?“ „Začalo to podobně jako u tebe,“ zašeptal Brannon.„Ne‑ úcta k patronce našeho Cechu. Mým úkolem bylo vykonat trest na jedné travičce. Staré babizně, která otrávila hned ně‑ kolik svých manželů. Ta čarodějnice žila tady v Albireu a měla kočku. Pěkné zvíře s lesklou černou srstí. Když jsem přišel do jejího domu, bránila kočka svou paní a já ji zabil. Pak už to šlo všechno z kopce, padla na mne kletba. Nechci tě strašit hochu, ale vypadá to, že sis taky pěkně zadělal.“ Zir se otřásl. Vzpomněl si na mourovaté kotě, které se mu na střeše uvelebilo u nohou. „Jenom jsem ho odstrčil…“ Zvenčí se blížily hlasy. Ragli a ostatní hrobníci se tam há‑ dali s Radzem a jeho kumpány. „Jsem vám říkal, že tu žádnej chlap není. Blbá bába vám něco napovídala. Ztrácíme čas, my tu ještě máme práci,“ na‑ dával hrobník s krysím obličejem. „Klidně si jděte kopat ty svoje díry do země a sázet mrtvol‑ ky, my se tu ještě porozhlédneme,“ vrčel Radz. „Tak to prr,“ zahromoval další hlas. Zir v něm poznal strýč‑ ka Tichého ohně, zrzavého hrobníka. 34
„Tohle je naše království. Jestli máte problém, přiveďte městskou stráž. Jinak vypadněte!“ křičel nepříčetně. Jak Zir rusovlasého hrobníka znal, musela z něj jít hrůza. Dusot nohou se zastavil těsně u vstupu do hrobky. Radz se chvíli dohadoval se svými muži. Nakonec rozhodli, že se vrátí ke svému pánovi pro další instrukce. Zir s úlevou poslouchal jejich vzdalující se kroky. „Hošíku? Jsi tam dole?“ ozval se Ragliho chraplavý hlas. „Trošku jsme si popletli čísla, nezlobíš se, viď, že ne?“ „Je v pohodě, jenom jsme pokecali,“ zaskuhral Brannon Frugh v odpověď. „Dostal jsi tu čarodějnici?“ zeptal se ho Zir. „Jo, dostal, mrchu jedovatou,“ zasyčel duch.„Ale měla dce‑ ru. Moc hezkou. Ta dostala mě. Nejdřív mi pobláznila hlavu a nakonec mě otrávila. Dávej si pozor na kočky, chlapče. Na čtyřnohé, i na ty dvounohé!“ „Jo a než odejdeš, zavři tu rakev, ať mi netáhne na nohy!“ ***
Zir šátral rukou vedle sebe. Postel byla prázdná. Posadil se a opřel o polštář. „Dobré ráno, miláčku,“ pronesla něžně asi třicetiletá žena. Seděla k němu zády, v křesle vystlaném skvrnitou kůží divo‑ kých koček. Před zlatě orámovaným zrcadlem si česala své dlouhé černé vlasy. Pak vstala a poslepu vrávorala směrem k mladíkovi. Posadila se na okraj postele a pohladila ho po tváři. „Jak tohle děláš, když nic nevidíš?“ divil se Zir. Baronka Sabbiová trpěla dočasnou slepotou, tyto stavy u ní viděl již několikrát. Vždy po bouřlivé noci, kterou u ní strávil. Ač slepá, dokázala se dokonale zorientovat v prostoru. 35
Usmála se na něj plnými rty. Musela být mnohem starší, přesto si stále udržovala mladistvý vzhled. „Nepotřebuji oči, mé srdce tě slyší,“ zachichotala se. Poté však zvážněla. „Máš veliký problém, miláčku,“ pravila.„Pan Jorgan Brač‑ nik, kterého jsi se včera pokoušel tak úspěšně… jakže tomu říkáte vy, mistři popravčí? Popravit? Tak ten popravený pán si zaplatil jednoho z mých nejlepších mužů. Hádej, s kým se má můj hoch pobavit?“ usmála se bezelstně na Zira. „Ty jsi souhlasila?“ strnul mladík zděšením. „Kdo by mohl odmítnout peníze, které mi nabídl? Vždyť to by byl hřích,“ zaševelila něžně baronka Sabbiová. Zir věděl, že je zle. Byl jedním z mála smrtelníků, který znal pravou totožnost své milenky. Bohatá vdova byla vládky‑ ní Pavučiny, nejmocnější zločinecké organizace široko daleko. „Nemohla jsi udělat výjimku?“ šeptal zdrceně. „Ale no tak, přece by ses nebál?“ usmála se baronka.„Jsi přeci Eldebranský kat, o vašem Cechu kolují hotové legendy. Ty si s mým zabijákem přece hravě poradíš. A pak se spolu zase pomilujeme, viď?“ pošťuchovala ho. „Proč jsi mne nevydala, když jsem u tebe spal?“ ptal se kat. „Ach promiň, zapomněl jsem, profesionální čest, o které se tak často zmiňuješ,“ odfrkl si.„Kolik mám času, než se mi pověsí na paty?“ zeptal se své společnice. „Tak deset minut? Stihneš se obléct? Hm, asi to bude méně. Dlouho jsi spal,“ usmála se a poplácala ho po rameni. „Divochu,“ zasmála se. Zir na sebe rychle hodil šaty a vrhl se k oknu. „Jo a miláčku?“ ozvala se za ním baronka Sabbiová. „Ano?“
36
„Málem bych zapomněla, chvíli po panu Jorganovi přišel další zákazník. Vznešená paní Kuchta, tchyně pana Bračnika, kterou jsi ráčil poctít svou střelou přímo do zadnice.“ „A co chtěla?“ polkl kat naprázdno. „Ráda by viděla toho… ach, jaký jen měla nevybíravý slov‑ ník… přála si, aby ten někdo, oba víme kdo, velice trpěl za její zhanobení,“ vdova propukla ve veselý smích. „Takže dva zabijáci,“ odtušil Zir a krve by se v něm nedořezal. „Tak tak, sám jistě uznáš, že jsem si nemohla nechat ujít takový obchod. Představ si, miláčku, paní Kuchta si tě cení třikrát více, než její zeť. No nemáš z toho radost?“ ***
Zir neměl vůbec žádnou radost. Už půl dne se marně snažil setřást zabijáky Pavučiny. Byly dny, kdy nenáviděl své povolá‑ ní. A od včerejška se mu jeho práce stala noční můrou. Že by to skutečně bylo tím mourovatým kotětem? Vždyť mu zas tak moc neublížil, jenom ho odstrčil. „Zatracená kočka!“ ujelo mu mimoděk a pozorně se zapo‑ slouchal do zvuků, které k němu přicházely z ulice. Před po‑ lednem se ukryl v podkroví polorozpadlého domu. Dírami ve střeše sem pronikaly sluneční paprsky a v nich se leskla vířící zrníčka prachu. Zirův šestý smysl napovídal, že zabijáci šmejdí někde okolo. Dole zřejmě přes noc přespávali žebráci, teď tam ale nikdo nebyl. Přesto vnímal přítomnost živé bytosti. Jeden z darů, které mu jeho proklínané řemeslo propůjčovalo. Z pochvy na zádech pomalu vytáhl popravčí meč. Hlavice rukojeti byla tvarována do podoby kočky s vyceněnými zuby. Zase ta malá potvora! Až dosud si nikdy neuvědomoval, jak úzce je s tímto zvířetem spjat. Dříve se ušklíbal nad pověrami starších mistrů katů. Nechápal jejich úctu a obdiv k malým 37
mňoukajícím stvořením. Teď už tušil, že na tom všem něco bude. Po jednom z podpěrných trámů se dolů pomalu soukal kři‑ žák. Zir věděl, s kým má tu čest. Agenti Pavučiny se najímali na vyřizování těch nejošemetnějších záležitostí. Byli jako pa‑ vouci. Dokázali vyčkávat celé hodiny než přišla ta pravá chvíle k smrtícímu úderu. Pozoroval křižáka a málem se přestal soustředit. Nad ním se něco nepatrně pohnulo. Objevil se konec úzké trubičky. Kat se vymrštil z podřepu do strany. Do trámu za jeho hlavou se zabořila malá šipka. „Tumáš, ty hajzle!“ vykřikl a vší silou bodl do ztrouchnivě‑ lého stropu. Hrot meče prošel střechou jako nůž máslem. Na Zira se v oblaku prachu zřítily úlomky shnilého dřeva. Útoč‑ ník rychle změnil pozici. Mladý kat se znovu přikrčil do podřepu a opatrně očima prohledával každičkou škvíru. Vytrhl šipku z trámu a přičichl k jejímu hrotu. Výtažek z kusadel buchara, smrtelně jedova‑ tého pavouka žijícího v Džungli padlých stromů. Způsoboval velice pomalou a bolestivou smrt. Aby velice trpěl za její zhanobení, tak to říkala baronka Sa‑ bbiová. Takže to vypadalo na zabijáka najatého paní Kuchtou. Zpropadená ženská. Že jsem jí to nenapálil rovnou mezi oči, pomyslel si Zir. Teď už vnímal i druhého zabijáka. Byl v dolní části domu. Kat se ocitl v pasti. Tiché kroky pomalu stoupaly po plesni‑ vém schodišti vzhůru do podkroví. Útočník našlapoval tiše, bez jediného zavrzání. Mezi prkny v podlaze Zir spatřil drob‑ ného muže v černém přiléhavém šatu, jak se po schodech opa‑ trně plíží s nataženou kuší. Kat se rozhodl riskovat. Zasunul meč zpátky do pochvy, popošel až na okraj schodiště a napřímil se. 38
„Baf !“ houkl na překvapeného zabijáka. V mezírce ve stropě za Zirovými zády se objevilo ústí foukačky. Zir zbystřil své smysly, jak nejlépe to uměl. Muž pod ním mu teď mířil přímo na hruď. Takhle zblízka nemohl minout. Kdo vystřelí první? Ten nahoře nebo ten dole? Zabiják na schodech váhal, neozbrojený protivník ho vyvedl z míry. Zir se v mysli oprostil od hlasitého tlukotu svého srdce. Vteřiny se nekonečně vlekly a on vnímal každičký nádech i výdech svých nepřátel. Zabiják na střeše se dlouze nadechl. Výdech nepřišel. Teď! Mladík se vymrštil ke stropu, rukama i nohama objal roz‑ pukaný příčný trám. Zasvištěla šipka. Výkřik a zadrnčení tětivy. Náraz a znovu výkřik, tentokrát shora. Muž na schodech se svíjel v nelid‑ ské křeči, zatímco se skrz střechu propadalo bezvládné tělo druhého vraha. Zachytilo se za nohy, takže zůstalo bezvládně viset hlavou dolů. Z hrudi mu trčel konec šipky z kuše. Ztrouchnivělý trám unesl váhu katova těla jen chvíli. Za‑ praskalo to a část střechy se řítila dolů. Těsně předtím se pustil a jako kočka, v posledních dnech jeho tolik oblíbené zvíře, do‑ padl měkce na všechny čtyři doprostřed schodiště. Na hlavu mu pršely úlomky zchátralých došků. Pohlédl na umírajícího zabijáka, který se svíjel v bolestech na schodu hned pod ním. Z úst mu bublala pěna, ruce měl zkroucené do nepřirozené polohy. „Šmejde,“ zavrčel kat a přesným zásahem dýky rovnou do srdce mu zasadil vysvobozující úder. Dneska to bude chtít pořádnou koupel, pomyslel si, zatímco z oblečení a vlasů střepával piliny a prach. Vyšel na ulici a pozorně se rozhlédl. Hluk uvnitř domu mohl přilákat nežádoucí pozornost. Naštěstí kromě staříka 39
o holi nebylo v dohledu živáčka. Zir se na procházejícího starce přívětivě usmál, měl dobrou náladu. Teď mu už snad nic nezabrání splnit úkol a vyřídit rozsudek pro pana Jorgana Bračnika. A potom si zajde ke vdově Sabbiové pro pořádnou omluvu… Počkat, ten stařík! Příliš pozdě. Prudce se otočil, aby ještě pohlédl na hrot hole, opatřený ostrým bodcem. Palčivá bolest mu projela levou paží. Téměř okamžitě upadl na kolena. Ještě spatřil, jak zpoza nejbližšího rohu vyjíždí černý kočár. Potom ho obklopilo sladké nevědomí. ***
„Máte žízeň?“ zeptal se ho dívčí hlas. S trochou námahy dokázal zaostřit zrak. Z rozmazaných skvrn se vynořila útulně zařízená místnost se zdobeným ná‑ bytkem z černého dřeva. Jediné okno zakrývala modrá záclona a před ní se rýsovala ženská postava. Zir ještě chvíli mžoural, než v ní rozpoznal černovlásku, která včera vystupovala jako první z kočáru před sídlem Bračniků. Manželku pana Jorgana. Kat ležel na měkké posteli s nebesy, na dosah ruky stál skleněný stolek s ovocem a číší vína. Před dveřmi do místnosti stál známý stařec a potměšile se na Zira usmíval. „Kde to jsem?“ zeptal se mladík. „Jste v bezpečí,“ odvětila dívka.„Pokud se budete chovat slušně, nic vám nehrozí,“ dodala. Zir si uvědomil, že má ruce a nohy připoutané k posteli. „Hned vás odvážu. Vy mi ale předtím zodpovíte pár otázek a slíbíte, že neuděláte žádnou hloupost,“ pravila mladá žena přísně. V rukou starce střežícího dveře se objevila povědomá hůl s hrotem. Zir si mimoděk vzpomněl na palčivou bolest. Levou paži měl ovázanou, někdo mu ji ošetřil. Němě přikývl na souhlas. 40
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
