anarchistické noviny
GENERÁLNÍ STÁVKA NA SLOVENSKÉ ŽELEZNICI
Svobodná
Práce
str. 4-5 duben 2003 - č. 28 - ročník IX
Z obsahu:
Anarchisté proti válce Po celém světě se do mohutných protiválečných akcí zapojují také anarchisté. V Madridu tvořili několikatisícový blok, početné zastoupení mají také na demonstracích v Americe a Itálii. Více str. 3
Anarchistická organizace a samospráva Společenská hnutí vyzkoušela mnoho různých cest domněle vedoucích k transformaci společnosti, k likvidaci kapitalistického vykořisťování, k socialismu - parlamentarismus, reformistické odborářství, leninismus… Není žádnou novinkou, že tyto cesty vedou ke krachu. Str. 7-8
Nukleární noční můra: Bushova jaderná politika a válka proti Iráku
str. 6-7
Federace sociálních anarchistů, členská sekce Mezinárodní asociace pracujících
dobrovolný příspěvek 10,- Kč
VÁLKA V IRÁKU: POKRAČOVÁNÍ KAPITALISMU JINÝMI PROSTŘEDKY V souvislosti s válkou se často používá adjektivum „šílená“. Šílená je válka, šílený je i Bush... jakoby to, co se dělo předtím, bylo normální. Jenže válka neznamená, že se šílená „doba vymkla z kloubů“. Válka, ať už skrytá nebo nyní otevřená, je normálním stavem systému. „Horká“ válka není ničím více, než zcela zjevným připomenutím toho, co stojí nejen za proklamacemi zahraniční politiky, ale především za kapitalistickým společenským uspořádáním jako takovým. Připomenutí útlaku a násilí jako základů společnosti, ve které jsme dnes přinuceni žít. Důvod války: ropa Argumenty protiválečných demonstrantů a všech odpůrců války v Iráku označující ropu za skutečný důvod války, mají své opodstatnění. Nejsou výmyslem kritiků politiky Spojených států, ale relevantním faktem, ukazujícím, co a kdo stojí v pozadí první války století. V
roce 2001 viceprezident USA Dick Cheney ve zprávě o energetické politice uvedl, že spotřeba ropy v USA se do roku 2020 zvýší o 32 %, zatímco domácí produkce ropy nebude postačující. Není tedy náhodou, že USA válčí zrovna v druhém nejbohatším regionu na ropná naleziště. Irácký ministr ropy již v polovině 90. let prohlásil, že Irák je schopen produkovat šest milionů barelů ropy denně po dobu sedmi let, nebýt pokračujícího embarga. I přes mezinárodní sankce v Iráku od roku 1994 uzavřely neamerické mezinárodní společnosti smlouvu s Bagdádem o „ropné spolupráci“. Velká Británie, Francie, USA, Rusko a Čína mají s Irákem uzavřenou obchodní dohodu... V okamžiku kdy kontrakty na strategická ropná pole v saddámovském Iráku pevně držely v rukou tyto společnosti, hrozilo, že jejich americké kolegyně, které společně se zbrojařskou lobby mají pod kontrolou Bílý dům, přijdou doslova o kšeft 21. století. Rozhodly se tedy pro pokračování ekonomické politiky jinými prostředky. Irák, uzlový bod Středního Východu, nabízející pohádkový byznys s více než 112 miliardami barelů ropy nevyužitých zásob, se tak z málem zapomenutého prostoru studené a skryté války, nazývané „kontro-
la bezletových zón“, proměnil na bojiště války horké. Irák je navíc z 90% geologicky neprozkoumán a představuje světovou klíčovou zásobárnu ropy, která svému majiteli umožní výrazně ovlivňovat trh po několik příštích desítek let. Souboj monopolů Jeden kapitalistický monopol se tak snaží vytlačit druhý. Obsazení Iráku a jeho kontrola USA totiž ochromí schopnost dosavadního hegemona - kartelu zemí, vyvážejících ropu (OPEC) - zásadně ovlivňovat ceny této strategické suroviny. Od začátku 90. let se tak hrála hra, ze které měl vzejít ten nejsilnější. Bylo nasnadě, že na první příčku nejdůrazněji zaútočí jediná zbývající světová supervelmoc, USA, respektive její vládnoucí třída. Irák je navíc strategickým místem pro další americké základny. Kdo ovládá Irák, získává přístupy na celý Střední Východ a do Střední Asie a drží v šachu jihovýchodní Evropu. Kdyby se mělo válčit proti diktátorům a zemím shromažďující zbraně, musely by dopadat bomby na Bílý dům a jinde. USA disponují největším počtem zbraní, jak hromadného ničení, tak zbraní chemických, bakteriologických a dal-
PODPORUJEME NAŠE JEDNOTKY, JEN KDYŽ POSTŘÍLÍ SVÉ DŮSTOJNÍKY Transparent na protiválečné demonstraci v americkém San Franciscu proti válce na Středním Východě, které se 15. března zúčastnilo více než 100.000 lidí. (www.infoshop.org)
Dokončení za str. 2
Celosvětové protiválečné protesty přivádějí do ulic miliony lidí
DEMOKRACIE V DÁRKOVÉM BALENÍ Zbrojíř připravuje satelitně naváděné bomby Mk.83 JDAM na palubě americké letadlové lodi Kitty Hawk. Právě tyto zbraně jsou prvním stupněm vojenského využití kosmu, které má v budoucnu zahrnovat dokonce i jaderné zbraně, odpalované z oběžné dráhy okolo Země. Více na str. 2-3
Protiválečnými protesty je zachvácen téměř celý svět. V Londýně se v sobotu 23. března konala demonstrace více než 100.000 lidí, ohromné zástupy prošly také ulicemi Berlína, Paříže, New Yorku a dalších velkoměst. I ve skromných českých podmínkách se protiválečná opozice projevuje na náměstích. V den zahájení války, čtvrtek 20. března, se v Praze na Václavském náměstí sešlo více než 1000 lidí, mezi nimi asi 100členný anarchistický blok. Sledujte informace na anarchistických webových stránkách o dalších veřejných akcích! Přijďte podpořit akce proti válce v Iráku!
Čelo anarchistického bloku na tisícovém protiválečném shromáždění, které se sešlo v Praze večer 20. března, v den, kdy začala válka.
FSA-MAP na Internetu: http://fsa.anarchismus.org --- pravidelně aktualizovaný anarchistický informační portál
Svobodná Prácen duben 2003
2
Válka v Iráku: pokračování kapitalismu jinými prostředky Válka on-line
ších. Vláda Spojených států neustále zvyšuje vojenské rozpočty, militarizuje svět i vesmír. Ve válce v Iráku jsme poprvé v moderní historii svědky situace, kdy USA vojensky zaútočily bez mandátu OSN a mezinárodních organizací. Nesvědčí to o ničem jiném, než že OSN a jí podobné instituce hrají pouze roli loutek v rukou supervelmocí a jejich zájmů. Někteří historikové dokonce OSN připodobňují k Lize národů, organizaci, mající podobné poslání, která nedokázala zabránit II. světové válce a pro svou nelegitimitu se stala terčem kritiky i posměchu. Konflikt v Iráku je rovněž příkladem toho, jak budou příští válečné konflikty ubírat. Absolutní pravomoc v rukou pevně drží vláda USA a spolu se svou armádou může vyhlásit další válku bez ohledu na mínění kohokoli. Řeči o demokracii jsou pouhou propagandou. Podívejme se do Afghánistánu, kde vláda Severní Aliance, spojenectví válečných náčelníků, banditů a obchodníků s narkotiky, v mnoha ohledech není podstatně lepší, než vláda hnutí Taliban. Kromě toho Aliance obnovila masovou produkci opia na výrobu heroinu pro evropský a americký drogový trh.
Zbrojit, zbrojit, zbrojit Dalším důvodem války je permanentní válečná ekonomika a vojensko-průmyslová lobby. Zbrojní průmysl a obchod se zbraněmi je druhým největším na světě. Nadnárodní zbrojařské koncerny tvoří pilíř globalizovaného kapitalismu a jsou napojené na vládní struktury. Hojně využívané satelitní systémy sloužící k navádění řízených bomb, měly původně sloužit k civilním účelům a především ke zprostředkování telekomunikace apod. Nedávno vyvinula americká vláda program „Vize 2020“, doktrínu, navrženou k ovládnutí kosmu a integraci kosmických sil skrze vojenské operace. Američtí vojenští činitelé tvrdí, že tzv. inteligentní munice, satelitně naváděné střely, nebývale zvýší efektivitu vojenských operací, a umožní použití až sedmi set bomb během jedné vojenské mise. Do války jsou zapojeny i bezpilotní průzkumné letouny poskytující 24 hodin snímky z bojišť a zajišťující podrobný monitoring terénu a lokalizaci cílů. Veškerá vojenská technologie je zapojena do válečného plánu s hrozivým názvem Strategie šoku a strachu, rozuměj šíření destrukce, smrti a hrůzy. Harlan Ullman,
jeden z iniciátorů této strategie, ji přirovnává k bombardování Hirošimy.
Pravda jako první oběť války Propaganda, tak jak bývá zvykem, běží na plné obrátky. Oficiální média nás ládují optimistickými obrázky vojáků na turistické vyjížďce v poušti, uhánějících, aniž by narazili na vážnější odpor. Když dojde ke střetu, který směrem k Bagdádu nabývá na intenzitě, média mlčí a nepřinášejí téměř nic. Jen televize Al-Džazíra například v sobotu 22. března vysílala živé záběry z drsných pouličních bojů o přístav Umm Kasr, o který se vedou dělostřelecké souboje. Přístav Umm Kasr je jediným hlubokomořským přístavem Iráku, přes který se do země dopravuje humanitární pomoc a jídlo v rámci operace OSN „Potraviny za ropu“, která však před nedávnem skončila v obavě z hrozícího válečného konfliktu. Velké množství iráckých civilistů přímo záviselo na 3500 tunách pomoci denně, dopravované přes tento přístav. Média se omezila na informaci, že obyvatelé jsou již 3 dny bez vody a elektřiny. Kolik utrpení se skryje do několika slov!
Masakr v Basře i jinde Zatímco média hovořila o „vítězstvích“ americké námořní pěchoty před Basrou, 1.5 milionovou metropolí jižního Iráku, zmíněná Al-Džazíra v sobotu 22. 3. večer odvysílala záběry těl iráckých civilistů, zabitých ve městě spojeneckými bombami. Na dalších záběrech bylo vidět mnoho zraněných a zabitých civilistů, dopravovaných do nemocnic. „Je to obrovské množství civilistů,“ řekla místní rozhněvaná žena v přímém přenosu. „Byl to masakr,“ řekla. Spojenecký mluvčí v této souvislosti odmítl uvolnit jakékoli informace, irácké zdroje hovoří o nejméně 77 mrtvých a 360 zraněných civilistech následkem dopadu kontejnerové bomby do obytné oblasti. Podobných příkladů se odehrává mnoho. Víme o tom, že v Bagdádu raketa s plochou dráhou letu totálně zničila pět obytných domů, v nichž zahynul blíže neurčený počet civilistů. Ve středu 26. 3. spojenecká vojska bombardovala tržiště v centru, kde zabila nejméně 14 civilistů. Válka v Iráku je špinavou, kapitalistickou válkou. Nezaslouží si nic, než naše odmítnutí a odpor. Viktorie N. - J. Lacina
Válka v Iráku: složité otázky a možná nepohodlné odpovědi Celých 70 % obyvatel ČR se postavilo proti válce. Něco konkrétního však udělal jen zlomek. Problémem podle všeho není lhostejnost nebo naprostá apatie. I když stále žijeme ve společnosti, kde mnohem více lidí zajímá play-off hokejové ligy, odpor proti válce je značný. Hlavním problémem je, jak se proti válce postavit, co vlastně dělat, aby naše konání mělo smysl. Když ve čtvrtek 20. března na pražské protiválečné demonstraci vystoupil filozof Erazim Kohák a řekl, že ti, kteří podporují válku, by neměli být znovu zvoleni, shrnul tak v jedné větě bezmoc a apatii, ležící za jakýmkoli standardním nebo „demokratickým“ přístupem k věci. Až za tři roky lidé znovu půjdou k volebním urnám, systém většinu z nás přinutí myslet na něco jiného, než válku v Iráku z roku 2003. Hodit do uren hlas těm politikům, kteří byli „proti válce“, je asi tak stejně efektivní, jako si lehnout před pásy amerických tanků. Rezignace a protesty různých zahraničních politiků a poslanců jsou sice dojemné, ale samy o sobě nic neznamenají. Je třeba hledat příčiny války, která není první ani poslední. Anarchisté odmítají představu, že postačí zastavit válečného šílence Bushe, obnovit prestiž OSN a posílit pravomoce této organizace a svět se navrátí zpět do jakéhosi „mírového“ stavu. Svět si neužíval míru ani před nástupem George W. Bushe a mír nenastane ani po ukončení druhé Války v zálivu. Především nesmíme opomenout 12 let vražedných mezinárodních sankcí a téměř neustálého bombardování v tzv. bezletových zónách na
severu a jihu Iráku, což si vyžádalo více než milion mrtvých. A to byla tzv. mírová léta! Hlavní ale je, že žijeme ve společnosti, kde válka zjevná je pouze občasným extrémním vzplanutím a projevem skryté, ale neméně drsné války třídní, války sociální, jejíž bojiště zasahuje do každé domácnosti, na každé pracoviště. Válka v Iráku je násilným prosazením kapitalistické ekonomiky na místech, kam dosud neměla volný přístup. 11% nebo podle některých odhadů až 21% světových zásob ropy, to je kořist, kterou americké nadnárodní ropné korporace potřebují k tomu, aby ještě několik desítek let ovládaly ekonomiku, založenou na spalování fosilních paliv. Poté, co se ukázalo, že středoasijské zásoby, k nimž si USA zajistily přístup pomocí afghánského tažení, jsou zřejmě nadhodnocené, Irák je poslední kapitalistickou ropnou bonanzou, posledním globálním kšeftem, schopným změnit rovnováhu sil v obchodu s ropou, která koluje v žilách kapitalismu jako jeho životadárná tekutina. Všechny logické úvahy o irácké válce se kruhem vrací zpět k jádru věci: je to stát a kapitalismus, kdo mačká spoušť. Bush a Blair jsou epizodní herci v odvěkém dramatu o moci a vykořisťování. Pokud chceme klást aktivní odpor, měli bychom zapomenout na spektákly na náměstích, pousmát se nad koalicemi s nejrůznějšími bolševiky nebo křesťany, kteří na Václavském náměstí volali po „revoluci za Ježíše!“... Žijeme ve společnosti, nemilosrdně rozdělené na vládnoucí a ovládané, nositele moci a privilegií a nás ostatní,
Prezentace válečného obrazu v médiích hovoří dikcí, která celý konflikt záměrně zlehčuje a v mnohých ohledech válku připodobňuje k operaci, jako vystřižené z počítačové vojenské hry či scénáře z akčního velkofilmu. Satelitně naváděné bomby, řízené střely, neviditelné bombardéry, noktovize umožňující noční vidění, laserové zaměřovače a jiné vymoženosti vojenské techniky, hrdinské hry na vojáky působí jako virtuální realita. Cílem této taktiky je, abychom přestali vnímat rozdíl mezi virtuálním světem a realitou a na válečné operace si jednoduše zvykli, ať už se odehrávají kdekoli. Bagatelizace důsledků války je běžně používaný psychologický prostředek k ovládání lidí. Umocňuje pocit, že se jedná o digitální hru, v níž je vše pod kontrolou. Jsme ale ve válce, skutečné a zničující, nikoli ve virtuální realitě. Tohle není hra, to je realita, při níž umírají nevinní civilisté.
Role oficiálních médií ve válce se ukazuje být nezastupitelná. Válečné zpravodajství se stalo regulérní součástí médií. Díky němu můžeme sledovat přímé přenosy ozbrojených konfliktů. Média jsou prostředkem manipulace a v případě války cíleně rozpoutávají válečnou psychózu. Podle Washington Post nikdy v minulosti nepřipravil Bílý dům tak přesné schéma koordinace informační činnosti. Taktickým cílem kampaně, řízené Úřadem pro globální komunikace, je ovládnout směřování informací o válce v Iráku. Brífinky vládních a armádních činitelů jsou načasovány tak, aby poskytovaly přitažlivá témata a slogany 24 hodin denně, pokračuje list. Ve všech kontinentech tak převládá americká interpretace válečného vývoje. Poprvé v historii se nabízejí televizní a také internetové přenosy, či jejich záznamy doprovázené komentáři vojáků a velitelů. Můžete si vybrat, jakým způsobem chcete být válce svědky. VN
Sledujte aktuální zprávy, komentáře a fotogalerie na našem webu:
http://fsa.anarchismus.org
Několik postřehů k protiválečným aktivitám
ŽÁDNOU VÁLKU, ALE TŘÍDNÍ VÁLKU! - to je odpověď anarchistů na údajná dilemata, co dělat a předvolební agitky bolševiků a demokratů. (Praha, 20. března) kteří se musíme prodávat na trhu, abychom přežili. Tahle válka, i když pro mnoho z nás neviditelná kvůli kouřové cloně systémové manipulace a propagandy, povýšené na vědeckou činnost, má své zákopy, masové hroby a věčně pohyblivé fronty po celé naší planetě. Globální třídní společnost, v níž ročně umírá hlady 20 milionů lidí, je společností kapitalistické třídní války, ne míru. Společnost, kde miliardy lidí žijí z méně než dolaru denně, není společností míru, ale útlaku. Prvořadou funkcí systému je přesvědčit nás, že žádná
sociální válka neprobíhá, že je „mír“. V třídně rozdělené společnosti ale mír neexistuje. Inteligentní odpovědí na válku je neslzet na náměstích, ale ve spolupráci s ostatními otevřít malou frontu třídní války konečně z naší strany i na pracovišti nebo tam, kde žijeme a snažíme se působit. Oficiální odbory a politické strany jsou buď impotentní nebo se přímo podílejí na chodu systému. Zatím můžeme jen přemýšlet o stávkách, bojkotech, přímých akcích. Hlavní je ale zjistit, že nejsme sami a pro začátek spojit síly a říci NE pokrytecké demokratické mírové frašce. (JL)
Ať už bude mít protiválečná aktivita jakoukoli podobu, naprosto klíčové je zpochybnit a napadnout stávající řád, který válku umožňuje, a pro který jsou války normální stav. Proto jsou všechny výzvy k „míru“ v rámci stávající společnosti zbytečné a nesmyslné. Ti, kteří válku chápou jen jako jednu z možností, jak dosáhnout svého, nemají na žádném skutečném míru zájem. Je pravda, že sociální aktivity v Česku, které nejsou pod kontrolou politických stran, oficiálních odborů nebo kolaborantů z řad nevládních organizací, jsou skrovné a nepočetné. Odtud pramení, že se zatím ne z vlastní vůle omezujeme „pouze“ na šíření informací a pořádání veřejných akcí. Zatím nemáme na to, abychom například blokovali průjezd vlaků s vojenským materiálem, abychom pořádali blokády vojenských zařízení, abychom pořádali stávky. Ale i individuální odpor s vnější pomocí může fungovat. Jak ukázala například skupina strojvedoucích ze skotského depa Motherwell, kteří v únoru odmítli jezdit s nákladem munice pro
britskou armádu, jde „to“ téměř všude za všech podmínek. V době války je ale třeba posilovat vědomí míru mezi neprivilegovanými a pracujícími lidmi po celém světě. Vědomí našich společných zájmů a starostí. Anarchistické heslo „Mír mezi národy, válku mezi třídami“ je dnes navýsost aktuální. My nepociťujeme nepřátelství k „Iráku“, ale k jeho vládnoucí třídě. Nehlásíme se k antiamerikanismu, ale jsme proti americké vládnoucí třídě. Napříč pracující třídou všech barev a jazyků musí panovat a přirozeně panuje mír. My nemáme zapotřebí nikoho ovládat ani vykořisťovat, my nejsme teroristé, abychom někomu házeli na hlavu bomby. To je specialista států a elit, které chtějí státní moc teprve uchopit (KSČM není výjimkou). Válka přináší celkové zesurovění útlaku a společenských vztahů. Na válku se vždy navazují „mimořádná opatření“, zaměřená proti civilnímu obyvatelstvu. Proto je nesmyslné dělit svět na oblasti „za frontou“ a „na frontě“. Čelíme stejnému systému a stejným příčinám. Válka je jen jedna a jejími důvody jsou stát a kapitalismus. (p)
Svobodná Práce duben 2003
3
Anarchisté proti válce Hvězdné války nastupují Proti válce v Iráku se po celém světě aktivizují také anarchisté. Naši soudruzi a soudružky jsou vidět na akcích po celém světě. To, co anarchisté sdělují svými protesty, je vzhledem k jakékoli smysluplné perspektivě protiválečných akcí velice důležité. Problémem nejsou „zlí“ politici, problémem není ani konkrétní válka v Iráku, ale něco jiného. Na transparentu naší španělské sesterské sekce CNT je to řečeno jasně: bez armád nebude válek. Přeneseně: dokud bude existovat kapitalismus a stát, pak budou stále existovat armády, které toto zřízení chrání a v okamžiku jeho ohrožení zahajují jeho „pokračování jinými prostředky“ - tedy válku. Tažení v Iráku bude podle všeho pokračovat ještě mnoho týdnů, ne-li měsíců. Sledujte informace na naší internetové stránce o dalších protestech a shromážděních, přečtěte si analýzy a komentáře! (p)
Nahoře: madridských demonstrací proti válce se pravidelně účastní tisícové bloky CNT, naší španělské sekce z Mezinárodní asociace pracujících. Dole: demonstrace v Athénách bývají tradičně dosti militantní (25. 3.)
Masové použití satelitně řízených bomb JDAM (Joint Direct Attack Munition) není důkazem humanistických úmyslů americké armády, ale prvním z projevů vrcholně nehumánní snahy militarizovat kosmický prostor. Bomby JDAM dopadají zhruba se 70% přesností na cíle kvůli tomu, že porovnávají svoji polohu se signály z nejméně 3 navigačních satelitů, obíhajících Zemi. Je možné je nasadit za každého počasí. Americké Kosmické velitelství (Space Command) ve spolupráci se strategickými silami vypracovalo na konci 90. let doktrínu tzv. Plnospektrální nadvlády (Full-spectre Dominance), založené na možnosti jednak odpalovat z oběžné dráhy zbraně na Zemi a potom využít kosmos pro dokonalé informační a výzvědné pokrytí planety. Pro to, že se nejedná o nějaký technologický výstřelek, ale plánovanou expanzi armády jako strážce kapitalistického systému, svědčí koneckonců i samotný text. Brožura, nazvaná „Vize 2020“ má jako svůj podtitul výmluvnou větu: „Ovládnutí kosmické dimenze vojenských operací na ochranu amerických zájmů a investic“. Uvádí, že v důsledku postupující globalizace ekonomiky se bude stále více rozevírat „propast mezi těmi, co něco mají a těmi, co nemají“. Mohou vzniknout rozsáhlé a závažné soci-
ální bouře a konflikty a těm se USA musí postavit mj. také pomocí „nasazení kosmických systémů a plánování přesných úderů z kosmu“. Jaderné zbraně a militarizace kosmu se tak stávají jedním z nejdůležitějších témat jakéhokoli hnutí za společenskou změnu. (p)
Strategie „Šok a strach“: státní terorismus ve velkém V neděli 23. 3. americké velitelství oznámilo, že jen na Bagdád dopadlo během 24 hodin více než 1000 řízených raket a bomb. Většina z nich byla odpálena v noci, když předtím na scénu dorazily bombardéry B-52, které vystartovaly ze základen ve Velké Británii. Zatím nejintenzivnější fáze operace „Šok a strach“ si vyžádala dosud nejzjištěný počet mrtvých a zraněných civilistů. „Bagdád byl v plamenech, každou vteřinu se dole objevily exploze“, popsal pro list The Guardian situaci britský pilot Derek Watson, který dodal, že se jednalo o „úchvatný pohled“. Teror po vědecku V prosinci 1996 zveřejnila National Defence University (instituce, financovaná Pentagonem), dokument, nazvaný „Šok a strach: dosažení rychlé nadvlády“. V něm rozpracovaná koncepce se začala veřejně diskutovat až poté, co v lednu 2003 americká televize CBS uvedla, že útok proti Iráku se povede na základě nové taktiky, nazvané „Šok a strach“. Váleční plánovači v roce 1996 uvolnili jako první zpracování „revoluční“ doktríny, založené na filozofickém předpokladu, že je možné rychle zlomit samotnou vůli k odporu nepřítele pomocí tak masivní a bezohledné destrukce, že nebude riskovat další ztráty. Plán „Shock and Awe“ vědomě volá po rozsáhlém ničení civilních cílů, zejména „vodárenských, potravinářských a sanitárních zařízení“. Destrukce právě těchto cílů v první válce v Zálivu v roce 1991 mj. vyústila v epidemie a dlouholetou humanitární krizi. Je zajímavé, že oficiální média se zatím téměř nevěnovala analýze toho, co tato taktika vlastně znamená, jak působí a jaké prostředky si vyžaduje. Přitom už autor původní práce Harlan K. Ullman v rozhovoru pro CBS z 24. ledna uvedl, že během prvního dne války zasáhne Bagdád 300400 střel s plochou dráhou letu a druhý den stejné množství a s
tím více než 1.500 přesně naváděných bomb. Během prvních 48 hodin tak mělo být celkem použito 10x více "inteligentních" zbraní, než za 39 dní bombardování během první Války v Zálivu v roce 1991, kdy bylo celkem odpáleno 325 střel s plochou dráhou letu. Základní taktikou je destrukce ekonomické a sociální infrastruktury. „´Šok a strach´ jsou akce, které vytváří strach, nebezpečí a destrukci, kterou lidé obecně, specifické sektory ohrožované společnosti, ale i vedení, většinou ani nejsou schopni pochopit... Poslední vojenskou aplikací taktiky Shock and Awe bylo použití dvou atomových zbraní proti Japonsku v II. světové válce ... bude životně důležité poskytnout zdání, že před útokem neexistuje žádný úkryt a že jakékoli terče mohou být kdykoli beztrestně napadeny“. (kapitola 4) Americký ministr obrany Donald Rumsfeld prohlásil, že „Saddám úmyslně nechává stavět mešity poblíž vojenských objektů, používá školy, nemocnice, dětské útulky a kulturní památky k zaštiťování vojenských sil, a tak vystavuje bezmocné muže, ženy a děti nebezpečí“. Toto prohlášení odeznělo bez silnější reakce. Rumsfeld vlastně řekl, že ničení civilních budov a zařízení nepotřebuje žádné ospravedlnění, protože ono „nebezpečí“ je prostě kalkulovanou součástí plánu Šok a strach. Oficiální tisk si téměř neuvědomil, jaké existuje přímé spojení mezi prohlašovanou „masivní" destrukcí“ a „lidmi obecně“, kteří trpí jak přímo (bombardování), tak nepřímo (hlad, dehydratace, nemoci). Mikrovlnné zbraně Jedněmi z nových, údajně humánních moderních zbraní, s jejichž použitím se v rámci taktiky Šok a strach najisto počítá, jsou tzv. High Power-microwave (HPM) bomby. Ty pomocí výbuchu generují ohromnou elektromagnetickou vlnu a mohou zlikvidovat do vzdálenosti až 1 kilometru jakoukoli elektroniku,
včetně vybavení nemocnic, kardiostimulátorů a podobného zařízení. Kromě toho je jejich použití brutální vůči lidem: „Ti, kteří byli vystaveni působení HPM, uvádějí, že jejich použití je strašné. Mikrovlnné záření proniká pod kůži a zasahuje nervové buňky... může oslepit, vyvolává strašnou bolest.. lidé v Iráku budou použiti jako pokusná morčata, protože nikdo neví, jaké jsou dlouhodobé následky vystavení mikrovlnám“, napsal John Sutherland v The Guardian. (1) Dále z kapitoly 1: „´Vypnutí´ země by zahrnovalo jak destrukci příslušné infrastruktury a zastavení toku informací a obchodu tak rychle, že bychom dosáhli celonárodního šoku, srovnatelného s efektem svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki“. Autor doktríny Ullman v rozhovoru pro CBS řekl: „Prostě vypnete město. Myslím tím, že jej zbavíte elektřiny, vody. Za dva, tři nebo pět dní jsou lidé fyzicky, emočně a psychologicky vyčerpání“. Novinář Thomas J. Nagy ve svém materiálu pro časopis The Progressive ze září 2001 (2) na základě odtajněných materiálů DIA (vojenské zpravodajské služby), dokládá, jak úmyslně USA v roce 1991 zničily vodohospodářský systém Iráku a pak zkoumaly dopad epidemií, které to vyvolalo mezi obyvatelstvem. Dokument DIA uvádí k situaci z roku 1991: „Během dvou měsíců dojde s největší pravděpodobností k vypuknutí epidemií diarrhoea (zvláště mezi dětmi), akutních respiračních chorob (chřipka a rýma), tyfoidních horeček, hepatitidy A (zvláště mezi dětmi), difterie a meningitidy včetně infekcí meningokoky a cholery“. Narůstající počet nemocí byl jasně pojmenován jako následek „nedostupnosti normální preventivní medicíny, odstraňování odpadků, čištění a distribuce pitné vody, elektřiny a schopnosti kontrolovat vypuknutí epidemií“. Výzkum UNICEF v březnu 1991 potvrdil, že „incidence diarrhoea je 400% nad průměrem, pitné vody je k dispozici méně
SMRT NÁM LÉTÁ NAD HLAVAMI Od 24. března začaly přes ČR přelétat bombardovací letouny B-52 z anglické základny Fairfield s nákladem pum pro mise v Iráku. Další téma pro naše protesty a akce. než 5% původního množství... v Bagdádu nastaly podmínky pro epidemie“. Přeloženo do normální řeči se taková válečná strategie nazývá terorismem. Ullmanův dokument samozřejmě počítá s nutností postavt se propagandistickými prostředky proti očekávané "katastrofě public relations" a "neproduktivní zpětné reakci médií". Je to prosté. Humanitární katastrofa v dané oblasti se musí zatajit nebo bagatelizovat. V Kapitole 2 se uvádí: „Jedním z aspektů použití ´ohromující síly´ je masivní bombardování většinou vojensko-strategických cílů... existuje rovněž možnost aplikovat masovou destrukci na čistě civilní... cíle, jako například během náletu na Tokio zápalnými bombami ve II. světové válce, kde nekompromisnost přístupu značila nátlak na kapitulaci. Je to právě kumulativní dopad destrukce na výdrž a schopnosti protivníka, co nakonec působí na vůli k odporu a co je ústředním bodem tohoto příkladu“. Mezinárodní „právo“ Doktrína „Shock and Awe“ je dalším z příkladů, proč USA neuznávají nedávno vytvořený Mezinárodní trestní soud. Tato taktika je totiž jedním velkým válečným zločinem snad podle všech myslitelných konvencí. Ženevská konvence z roku 1949 a její Protokol z roku 1977 jasně prohlašují, že úmyslné ničení civilní infrastruktury
je válečným zločinem bez ohledu na okolnosti. OSN v prosinci 2002 vypracovalo dokument „Pravděpodobné humanitární scénáře“ (3), který se 7. ledna 2003 dostal na veřejnost. OSN odhaduje, že v případě války proti Iráku pravděpodobně přímo či nepřímo zahyne na 500.000 lidí. 1.260.000 dětí pod pět let se octne v akutním nebezpečí podvýživy, 4 miliony lidí nebudou mít přístup k pitné vodě a 39% obyvatelům bude muset být přidělována pitná voda. „Kolaps základních životních potřeb...“ v Iráku, což je systémový následek použití taktiky Shock and Awe by podle OSN vytvořil "humanitární nouzi, překračující schopnosti OSN a všech ostatních humanitárních organizací". Denis Halliday (bývalý asistent generálního tajemníka OSN a vedoucí programu OSN Potraviny za ropu) řekl v rozhovoru s novinářem Jeremy Rosem z 10. prosince 1998 o poškození irácké infrastruktury během války z roku 1991 toto: „Koaliční síly naprosto úmyslně zničily civilní infrastrukturu země. Zašly výrazně za vojenské cíle. Zničily školy, nemocnice, mosty, silnice, továrny, obchody, průmyslová zařízení apod. To způsobilo masivní nezaměstnanost, která přetrvala až dodnes. Koalice zničila železnice, letiště, výrobu ropy, kterou bombardovala znovu, znovu a znovu... ale rovněž zničila schopnost Iráku produkovat pitnou vodu, kanalizační
systémy byly těžce poškozeny, vodárny byly těžce poškozeny. Byl to všezahrnující útok...“ V červnu 1997 OSN potvrdila, že na následky tohoto zničení a sankcí a nedostatku potravin a léků za 6 let zemřelo více než 1.2 milionu lidí, z toho 750.000 dětí ve věku pod pět let". UNICEF v listopadu 1997 prohlásil, že "32% dětí pod pět let, asi 960.000, je chronicky podvyživeno, což je oproti roku 1991 nárůst o 72%... každý měsíc kvůli hladu a nemocem umírá 4.500 dětí pod pět let.. situace pro děti je obecně katastrofální. Mnoho z nich přežívá na samotné hranici smrti". Taktika Shock and Awe (4) se tak ukazuje jako barbarismus, nevídaný od hrůz II. světové války. Úroveň brutality, která má být masově a kalkulovaně použita pro dosažení geopolitických cílů, zachází zcela mimo mezinárodní právo, humanitární konvence nebo prosté lidské chápání. V okamžiku, kdy „vypnete město“ velikosti Bagdádu, který má 5 milionů obyvatel a z toho 50% lidí mladších 15 let, vyvoláváte humanitární katastrofu gigantických proporcí. 1) www.guardian.co.uk/g2/story/ 0,3604,896930,00.html 2) The Secret Behind the Sanctions: How the US Intentionally Destroyed Iraq´s Water Supply, www.progressive.org/0901/nagy0901.html. 3) „Likely Humanitarian Scenarios“, dokument OSN. 4) www.dodccrp.org/shockIn(JL) dex.html.
Svobodná Práce duben 2003
4
GENERÁLNÍ STÁVKA na slovenské železnici Jaký výsledek přineslo největší vystoupení pracujících za posledních několik let ve Střední Evropě? Na počátku února tohoto roku slovenští železničáři vyhlásili stávku, která v historii novodobého samostatného Slovenska nemá obdoby. Svým způsobem stávka samotná nic nedokázala, na druhou stranu však ukázala, jak to funguje, když se za něco postaví obyčejní zaměstnanci. Jako anarchisté stávku chápeme jako jeden z mnoha způsobů boje utlačovaných a vykořisťovaných pracujících. Proto je takřka nemožné, abychom jsme se nezajímali o tuto, ačkoli k ní můžeme mít mnoho výhrad. Stávka slovenských železničářů ukázala mnoho, a to jak pozitivního, tak negativního, ať už z jakéhokoliv úhlu pohledu. Je možné se z ní poučit, je možné na ní najít chyby, je možné ji ukázat jako prototyp situace, kdy se ukáže, čí zájmy hájí ona "demokratická spravedlnost" a "nezávislé soudy", a za kým stojí vláda a kapitál. Podívejme se tedy, co předcházelo vyhlášení stávky, jak probíhala a proč, jaký byl její konec a jaké si z toho všeho lze vzít poučení. Postupný úpadek slovenské železnice V roce 1993 se spolu s republikou a vším ostatním rozdělila i československá železnice. Od prvního dne tohoto roku šly České dráhy a Železnice Slovenské republiky každá svou cestou. Svým způsobem však jejich osud zůstal stejný. To co potkalo ČD, potkalo dříve či později i ŽSR a naopak. Stejně jako v Česku, i na Slovensku se spustila mohutná automobilová a silniční lobby a kampaň proti železnici. Stejně jako naše, také novodobá slovenská kapitalis-
i aktivity samotného managementu. Ten uzavíral nevýhodné smlouvy, poskytoval vysoké slevy vybraným podnikům a samozřejmě neopomněl tunelovat železniční majetek. Tento mechanismus snad nejlépe demonstruje postup při nákupu nákladních vagónů. ŽSR vagóny nakupovaly od slovenské firmy Tatravagónka Poprad. Nebylo by na tom nic neobvyklého, kdyby tento nákup nezprostředkovávala britská firma. Této britské firmě Vagónka Poprad prodává jeden vagón za 3 miliony Sk. ŽSR však ty samé vagóny od britského společníka získává za cenu dvojnásobnou, tedy 6 milionů SK. Rychlosti 120 km/h vyhovuje jen 8,4% tratíi a pouze 17,9% trati odpovídá rychlostním požadavkům vyšším než 100 km/h (údaje z roku 2000). Mnoho úseků je na pokraji provozuschopnosti a s podobným problémem se potýká i stav a kvalita vozových parků. Snad jen v jednom ŽSR předběhly ČD. Jedná se o transformaci drah a rozdělení jednoho podniku na dva či více samostatných. Na Slovensku k
obyčejní lidé takřka vůbec nic nedozvěděli a místo toho jim ona půjčka i s jejími následky byla předhozena jako velký úspěch a vítězství)? 1) Do jednoho roku zvýšit jízdné v osobní dopravě přibližně o 30%. 2) Do roku 2007 snížit objem státních dotací, kompenzující ztráty ŽSR za vládou objednané výkony ve veřejném zájmu, na úroveň takřka 31% objemu z roku 1999. 3) Do roku 2007 propustit 30% zaměstnanců (tzn. přibližně 16.000 zaměstnanců), přičemž 10.000 lidí by mělo být propuštěno do tří let. 4) Zrušit 20-25% nákladních železničních stanic 5) Rozprodat nepoužívané nákladní vagóny 6) Snížit délku železniční sítě uzavřením nebo privatizací 32 tratí do roku 2002 A ŽSR se odhodlala všechny tyto podmínky splnit. Od 1. ledna letošního roku se jízdné zvýšilo o 15%, došlo rovněž k redukci slev v průměru o 11%. Ruší se slevy zdravotně postiženým osobám, těm budou moci na jízdné přispět odbory sociálního zabezpečení okresních úřadů. Cena lístků se tak pomalu šplhá k hladině, kdy se stane pro mnohé pracující rodiny takřka neúnosnou. Vzhledem k odkázanosti na cestování železnicí, náklady spojené s dopravou do a ze zaměstnání, pohltí značnou část domácích rozpočtů. Když dojde na lámání chleba, propouštění řadových zaměstnanců se vždy naskýtá
Stejně jako naše, také novodobá slovenská kapitalistická elita přijímala opatření, upřednostňující zájmy komerční před zájmy veřejnými. Tato logika tržního myšlení se přenesla i na železnici... úpadek nabral nejzřetelnější podobu za Mečiarovy vlády, která jednoznačně zvýhodňovala dálniční dopravu na úkor dopravy železniční. tická elita přijímala opatření, upřednostňující zájmy komerční před zájmy veřejnými. Tato logika tržního myšlení se přenesla i na železnici. Nedá se říci, že by to tím začalo, nebo že by se to za jiných okolností slovenským železnicím vyhnulo, ale úpadek nabral nejzřetelnější podobu za Mečiarovy vlády, která jednoznačně zvýhodňovala dálniční dopravu na úkor dopravy železniční. Předvolební otevírání nedostavěných dálničních úseků na Slovensku neušlo ani českým médiím. Přes všechny oslavy, rauty před blesky fotoaparátů a televizními kamerami a vynášení do nebes, však dálniční doprava na Slovensku nic nevyřešila a zcela jistě ani nic nevyřeší. Naopak, přispěla ke kolapsu veřejné dopravy. Skutečnost, že již od počátku 90. let zaznamenává přechodem nákladní dopravy z dráhy na silnici železniční doprava úbytek, však není jediným faktorem, který způsobil úpadek železnice. Vláda SR přestala plnit své závazky vůči ŽSR, které pro ni vyplývaly z uzavřených smluv. Mnoho let neuhrazovala ztráty za výkony ve veřejném zájmu, které si sama objednávala. Dluh vlády vůči ŽSR se postupně vyšplhal až přes 10 miliard Sk. Ke dnu však ŽSR stahovaly
tomu došlo přesně o jeden rok dříve, je však nutné podotknout, že slovenská transformace se od české v mnohém lišila. ŽSR byly 1. 1. 2002 rozděleny na dva samostatné subjekty. Jedním se stal podnik ŽSR, který bude zabezpečovat dopravní cestu, druhým se stala a.s. Železničná spoločnosť, která je čistě dopravní společností. Proti takovémuto rozdělení se ohradil Odborový Zväz Železničiarov (OZŽ). „Slovensko bohužel úplně zkopírovalo všechny chyby, které udělaly britské železnice. Stali jsme se vývozci špatných zkušeností, můžeme je chodit přednášet,“ řekl o transformaci slovenský odborář R. Pecar. Rušení tratí, propouštění, oklešťování práv pracujících a postupný zánik "zákoníku" práce 23. července 1999 Slovenské železnice obdržely od Evropské investiční banky (EIB) úvěr ve výši 200 milionů EUR. Půjčka měla sloužit na modernizaci ŽSR. EIB však není žádná charitativní organizace, a tak společně s penězi ŽSR předložila i jisté podmínky. Slovenská vláda a ŽSR tak dostaly dva týdny na posouzení půjčky a těchto podmínek. Jaké byly tyto podmínky (o nichž se jak zaměstnanci železnice, tak
jako nejjednodušší řešení. Na železnici, alespoň té české, se již dlouho traduje, že propustit zaměstnance a zrušit pracovní místa je hrozně jednoduché a vedení je vždycky se vším rychle hotovo. Když se však prokáže, že nově vzniklá „restrukturalizovaná“ a „zefektivněná“ situace je naprosto šílená a takřka se nedá zvládnout, přibrat lidi zpět, či zavézt nová pracovní místa je už takřka nemožné (ze strany zaměstnavatele). Slovenské železnice jsou asi největším zaměstnavatelem na Slovensku. Na mnoha místech je již dnes počet zaměstnanců na neúnosné hranici. Vedoucí Žilinského OZŽ, Vladimír Pojtek, o tom tvrdí: „Máme vnitropodnikové normy, technické předpisy, technologické postupy, které určují, kolik lidí má na tom kterém místě být. Tyto předpisy paradoxně nedodržují právě ŽSR. Podstav lidí ještě umocňují tím, že chtějí i za současného stavu propouštět další zaměstnance“. S propouštěním dalších zaměstnanců mělo přijít i rozhodnutí o zrušení několika regionálních tratí, s nímž přišla vláda na konci minulého roku a které mělo vstoupit v platnost letos. Jde o vcelku velké počty 443 zaměstnanců osobních pokladen, vlakových a strojních
čet a z opraven kolejových vozidel. Z tohoto počtu jich 358 odejde z tratí, na nichž měla být osobní doprava zrušena úplně a 85 z tratí, kde bude zavedena autobusová doprava. S dalším propouštěním se samozřejmě počítá i po zahájení redukce na ostatních tratích. Na železničáře, propuštěné ze zrušených regionálních tratí, tak dolehne tíha nezaměstnanosti hned dvakrát. Jednak přijdou sami o práci, jednak jim zrušené spoje z menších regionů sníží možnost cestovat za novým zaměstnáním někam jinam. Novela Zákoníku práce Co se týče zaměstnanců a celkového přístupu vedení a vlády k nim, jejich situace není vůbec růžová. Na Slovensku se totiž projednává navrhovaná novela Zákoníku práce (současný Zákoník, který vznikal celých osm let, je v platnosti teprve od dubna loňského roku). Tato novela prosazuje radikální omezení práv zaměstnanců v takové míře, že již v mnohém nejde o zákoník na ochranu zaměstnanců, ale spíše o rádce pro zaměstnavatele, jak co nejvíce sedřít své zaměstnance. Novela obsahuje 180 změn, z nichž namátkou vyberme jen ty „nezajímavější“: - prodloužení zkušební lhůty ze 3 na 6 měsíců; - zaměstnavatelé nebudou povinni upozornit zaměstnance na možnost výpovědi, pokud zaměstnanec podle nich(!) nedosahuje požadované pracovní výsledky, čímž dojde k výraznému snížení ochrany zaměstnance před propuštěním; - dojde ke zrušení povinnosti zaměstnavatele nabídnout zaměstnanci jinou vhodnou práci v případě vzniku nadbytečnosti; - již dále nebude platit povinnost projednávat výpověď a okamžité skončení pracovního poměru s příslušným odborovým orgánem. To už se ale dostáváme k tomu hlavnímu problému, pro nějž se železničáři rozhodli stávkovat - rušení regionálních tratí. Samotný návrh o zrušení provozu na několika regionálních tratích byl schválen představenstvem a dozorčí radou Železničnej spoločnosti a. s. a s konečnou platností byl prodiskutován i ve vládě SR. Se souhlasem vlády tak bude provoz osobní dopravy zastaven na 22 tratích o délce 511 km, což představuje 14,3% celostátní sítě. Jak již bylo řečeno, osobní doprava bude na některých tratích zrušena úplně. Jedná se hlavně o tratě Lučenec - Kalonda, Plešivec - Slavošovce, Žilina - Rajec atd. Na některých tratích dojde k takřka kurióznímu a svým způsobem paradoxnímu jevu za zrušené vlakové spoje budou jezdit spoje autobusové, které si objedná (a zaplatí) Železničná spoločnosť u jiných dopravců. Nepůjde však již o náhradní dopravu, ale o pravidelnou autobusovou. Někde budou autobusy zajíždět k železničním stanicím a zastávkám, kde prý zůstanou otevřené i osobní pokladny, Železničná spoločnosť však preferuje prodej jízdních dokladů přímo v autobusech. Toto rozhodnutí (nahradit vlaky autobusy), se však moc nelíbí zástupcům
regionů, z jejichž prostředků je zajišťováno financování autobusové dopravy. Ti se cítí být podvedeni, nikdo s nimi totiž o takovémto kroku nejednal. Mezi tratěmi, na nichž měla být zastavena osobní doprava, byly i tratě, kde měla železniční doprava bohatě navrch nad autobusovou. Co se týče nakládání (nejen) Slovenských železnic s financemi, zářným příkladem je právě stanice Rajecké Teplice. Tato stanice byla v loňském roce za několik milionů korun zrekonstruovaná. Dnes už svému účelu neslouží a navíc je součástí tratě, na níž má být zrušen provoz osobní dopravy. Jak jde vidět, finance jdou ukládat i jinak, než jen do bank. Toto tedy bylo důvodem ke stávce slovenských železničářů. Říční efekt na železnici Jako argument proti zrušení regionálních tratí lze uvést jeden základní, který musí napadnout každého, kdo se o železnici alespoň trochu zajímá. Jde o tzv. říční efekt, na němž jsou vlastně regionální tratě založeny. Je to zcela prosté. Za mým domem teče malinký, pro jakékoliv využití takřka bezvýznamný potůček. Sám o sobě nemá vůbec žádný význam a nepřináší žádný užitek. Přesto - o kus dál se vlévá do Vltavy. A takových potůčků je spousta. Samy o sobě neznamenají nic, ale bez nich by v Praze po Vltavě nemohly plout lodě. Bez těch tenoučkých potůčků a říček, které do základního koryta Vltavy neustále přivádějí další a další litry vody, by v Praze byla jen tenká strouha. A to je právě úkol regionálních tratí - přivádět na ty hlavní lidi, kteří budou cestovat dále. Svážet jednotlivé cestující, aby se jimi mohly zaplnit mezistátní, či rychlíkové spoje. Samotné regionální spoje nejezdí nutně vždy vytížené, nakolik vytížené by však byly spoje na hlavních tratích, kdyby k nim cestující nesvážely ty regionální? Toto všechno však vládu SR, ředitelství a management Slovenských železnic naprosto nezajímá, neboť oni mají svá zaměstnání takřka jistá, jsou sociálně zajištění a vlakem necestují, neboť mají své limuzíny s řidiči. Stávka - už zase něco neslýchaného Železniční odboráři na Slovensku, zastupující takřka 80% železničních zaměstnanců, od
Stávkující slovenský železničář si čte noviny „Žerme bohatých“, vydávané slovenskou sekcí naší internacionály, skupinou „Priama Akcia“. samého začátku požadovali, aby vedení podniku zrušilo své rozhodnutí o zastavení provozu na regionálních tratích. Stejně tak požadovali, aby vláda ve svém rozpočtu našla půlmiliardovou rezervu, která by podle nich dokázala zajistit provozování těchto tratí na celý rok. Během něj by pak měla probíhat intenzivní jednání mezi vládou, vedením železnic, zástupci regionů a odborů o vytvoření legislativy, umožňující přechod těchto tratí pod správu krajských úřadů. Stejně tak razantně nesouhlasili se všemi následky, které zrušení tratí přinese: zrušení takřka 200 spojů, masové propouštění atd. Vláda a vedení železnice k jejich požadavkům zůstali hluší, a tak přešli železničáři od slov k činům. Ve středu 29. ledna vyhlásili šestihodinovou generální stávku, probíhající od 3.00 do 9.00 hod. Stávka proběhla naprosto poklidně, přesto dokázala paralyzovat provoz na slovenské železnici. Navíc tato krátká stávka ukázala, že autobusové dopravní společnosti nemají dostatek autobusů k tomu, aby dokázaly efektivně nahradit železniční dopravu. Na provoz dalších autobusů nemají Krajské úřady potřebné finance. I proto projevují železničářům výraznou podporu. Již tímto železničáři dokázali mohutně zatřást tvrzením vedení železnice, že zrušené spoje budou nahrazeny autobusy. Této stávky se účastnilo přes 70% zaměstnanců dopravních cest a 71,6% dílenských zaměstnanců Divize železničních kolejových vozidel Železničné spoločnosti, a. s. Nejvíce stávkujících (87,8 % zaměstnanců) se zapojilo v obvodu Správy řízení dopravy (SRD) Zvolen, nejméně v obvodu SRD Košice (47,7%). I přes tuto krátkou, leč efektivní výstrahu, vláda od svého záměru zrušit provoz na tratích neustoupila. Odboráři se tedy odhodlali k dalšímu kroku a 31. 1. 2003 ve 23.00 hod vyhlásili další generální stávku, tentokrát časově neomezenou. Každý obyčejný pracující jistě ví, že odhodlat se ke stávce je v dnešní době velké riziko a v dnešních poměrech to není běžný jev. Je tomu tak i na Slovensku. Vysoká nezaměstnanost, výhrůžky propuštěním od
Svobodná Práce duben 2003 vlády a zaměstnavatelů a v neposlední řadě i svévolné rozhodování odborových předáků a jejich svádění radikálních požadavků za rokovací stoly. To vše ztěžuje již samotné rozhodnutí zaměstnanců připojit se ke stávce. Slovenští železničáři to však ve velké míře dokázali. Postavili se výhrůžkám, existenční nejistotě, s níž se váže každý pokus stávkovat, ukázali, že když už člověk nemá co ztratit, neodradí ho ani vládní výhrůžky. Mohutná stávková účast Do této stávky se zapojilo přes 70% zaměstnanců. Nejvíce stávkujících bylo na západě Slovenska (90%), nejméně na východě (okolo 50%). Stávka najednou ochromila celé Slovensko. Okresy a kraje nestíhaly vypouštět další a další autobusy, a ty již provozované, byly takřka zaplněné. Lidé museli na cestě do práce použít autobusy, často přeplněné. Navzdory posíleným spojům se na některých zastávkách řada cestujících už do autobusů nevešla. Zastavila se i mezinárodní nákladní doprava, což začalo komplikovat práci některým průmyslovým podnikům. I přesto však cestující z větší části stáli na straně stávkujících. „Já železničářům fandím, ať vydrží. Není přece možné, aby byly najednou zrušeny desítky vlaků,“ poznamenal jeden z pasažérů. Nebýt stávky na železnici, cestoval by do slovenské metropole rychlíkem. „Je to rychlejší. Ale když jde o dobrou věc, trochu nepohodlí vydržím.“ Trochu tak naboural klasickou mediální a vládní propagandu, že stávkující si vždy berou jako rukojmí cestující, či zákazníky. Podpora železničářům přicházela takřka ze všech stran - petici, požadující pokračování provozu na regionálních tratích podepsalo na 60 000 Slováků. Na stranu stávkujících se postavili primátoři ze 167
5 statutárních měst, stejně tak i předsedové samosprávných krajů v Žilině, Nitře a Trnavě. Podporu stávce vyjádřili zaměstnanci 42 podniků. Na straně stávkujících stála i Konfederace odborových svazů, slovenská obdoba ČMKOS. Jediný, kdo na straně železničářů nestál, byla vláda v čele s M. Dzurindou a ministrem dopravy SR P. Prokopovičem. Ten jako první odmítl se stávkujícími jakkoli jednat a na adresu stávky řekl, že jde o „mocenský krok s jasným politickým pozadím“. Inu, potrefená husa se vždycky ozve, a slovenský premiér tak dal najevo, že ho v tíživé situaci ani tak nezajímá to, že mají slovenští občané stíženou cestu do zaměstnání, že se spíše bojí o své mocenské postavení. Na toto prohlášení reagovali stávkující dopisem, v němž mu sdělují, že by si „politici měli uvědomit, že železnice stojí už třetí den“. Pavol Prokopovič se šel na vlastní oči přesvědčit, jak to během stávky vypadá na bratislavském Hlavním nádraží. Tam ho čekalo zhruba 70 stávkujících, kteří ho přivítali hlasitým pískáním a nechyběly ani vulgární nadávky. Inu, vláda sestoupila mezi prostý lid, aby zjistila, co si o ní myslí. A není se co divit poté, co naprosto alibisticky prohlásil, že onu půlmiliardu vláda nemá, a má ji snad vzít ze zdravotnictví? Kdo si tedy bere obyčejné lidi jako rukojmí? Velikým plusem a potěšujícím jevem této stávky byla skutečnost, že velká část iniciativy vycházela zdola, z řad samotných zaměstnanců, z řad těch, kterých se následky rušení provozu dotýkají nejvíce. A že tito lidé za svými požadavky stojí, ukázali mnohými skutečnostmi. Již při první stávce řadoví odboráři tlačili na své předáky, aby ve stávce pokračovali, a to i přesto, že za prostávkovanou dobu nedostanou mzdu. „Ráno jsme cítili, že někde nechtějí
stávku ukončit, i když nedostanou peníze“, řekl předseda centrálního stávkového výboru Josef Schmidt. Byla to rovněž také právě ona iniciativa zdola, která dokázala vládě a mocným nahnat strach natolik, že nakonec musel do stávky zasáhnout „nezávislý“ soud. I přes velký ohlas a obrovskou podporu jak mezi cestujícími, tak i na úřadech a jednotlivými zaměstnanci železnice, však začal být provoz postupně obnovován, a to ještě i před zásahem soudu. Je více než zřejmé, že v tom sehrál svou úlohu hlavně ekonomický, politický a mediální tlak a také postupná otupělost a rezignovanost když se „něco“ nestalo hned, okamžitě po vyhlášení stávky, že vláda a vedení ŽSR nerezignovalo na své plány ihned po začátku stávky. Důvodů k tomu může být mnoho. V době, kdy se stávka začala stávat pro Slovenskou vládu a vedení ŽSR neúnosnou, kdy stávková činnost zaměstnanců způsobila pokles slovenské měny, škody ŽSR se vyšplhaly do výše několika desítek milionů Sk, vyvolala značné škody strategickým podnikům a to nejen slovenským, ale i zahraničním včetně českých, zasáhl do stávky bratislavský soud. Ten nařídil železničářům ukončit stávku, než rozhodne, zda je legitimní a zákonná. Jsou soudy nezávislé? Došlo tak k častému jevu, který ukazuje, komu vlastně slouží všechny ty „nezávislé“ úřady, když dojde k ohrožení „zájmů“ mocných. Stejně dobře mohla stávka pokračovat do té doby, než se „nezávislý“ bratislavský soud rozhodne, zda je nezákonná či nikoli. O to ale nešlo, šlo o to, aby stávka skončila. Ze soukolí kapitalismu byl vymeten písek, který do něj stávkující nasypali a začalo se znovu otáčet. Došlo ke stejné
Zhodnocení Priamej Akcie, slovenské sekce Mezinárodní asociace pracujících Na stávce jsme se podíleli čistě v rovině solidarity. Cílem bylo především dodat železničářům naději, podpořit je zvenčí. Dělo se tak nejvíce prostřednictvím rozdávání speciálních čísel Žerme Bohatých v takřka 15 městech převážně západního a východního Slovenska. Celkový náklad představuje více než 1500 kusů… Počáteční reakce železničářů byly smíšené. Tam, kde jsme mezi nimi neměli známé, byl přirozeně cítit odstup a nedůvěřivost. Tento negativní postoj většinou netrval dlouho a po vysvětlení nebo přečtení úvodních vět ŽB se proměnil na projevy díků a milého překvapení. Akce pro nás měly vícero pozitiv. V první řadě, dokázali jsme v podstatě okamžitě reagovat a obvykle včas rozdistribuovat první i druhé vydání Žbsp. Snad všichni, kteří se do akci zapojili, získali skutečně cenné zkušenosti do budoucna. V některých městech jsme mezi železničáři získali odběratele ŽB. Pro samotné noviny to byla další velká zkouška, která dopadla úspěšně. Způsob prezentace anarchistické myšlenky si k řadovým odborářům našel cestu i teď. V souvislosti s celkovou strategií jsme nezaregistrovali
žádná negativa, za která by jsme byli přímo zodpovědní. O nedostatcích bychom mohli hovořit na lokální úrovni. Souvisely s nedostatečnou zkušeností s osobním kontaktem, což je však problém celého anarchistického „hnutí“. Čeho se v budoucnu vyvarovat? Hlavně kontaktu s odborovými předáky, kteří byli jednak skoupí na slovo, jednak místy až otevřeně nepřátelští. Jedním z hlavních problémů byl i téměř nepřekonatelný
Všichni víme, jak stávka dopadla. Politický, ekonomický a mediální tlak a zastrašování sehrály svou roli. Podezřele rychlé rozhodnutí soudu z pondělí 3. 2. stávku přerušilo a Centrální stávkový výbor se podvolil. Další vývoj je jen spekulací. Z 25 tratí se 24 zrušilo, podobně jako více než stovka spojů. Jen těžko dojde k jejich obnově. To, co v nás vyvolalo velký smutek, však nebylo rozhodnutí soudu, ale železničářů na některých místech východ-
Počáteční reakce železničářů byly smíšené... negativní postoj většinou netrval dlouho a po vysvětlení nebo přečtení úvodních vět ŽB se proměnil na projevy díků a milého překvapení. pocit, že jsme v pozici jakýchsi jehovistů. Skutečně, na vícero místech se na nás takto dívali a určitě to nebylo jen kvůli nedůvěře před možnými špicly, novináři či politickými skupinami, snažícími se přihřát si polívčičku na stávce. Jde zde o překlenutí hranice mezi „námi“ a „nimi“. Tuto hranici můžeme překlenout například i tak, že oslovíme naše přátele nebo známé, kteří pracují v tom kterém odvětví. Potvrzuje to i skutečnost, že tam, kde se ŽBSP dostal přímo prostřednictvím zaměstnanců železnic, byly reakce nejpříznivější.
ního Slovenska, kteří v pondělí nastoupili do práce a postavili se tak do pozice stávkokazů. A to ještě před rozhodnutím soudu a uprostřed rokování s ministrem! Příklad železničářů měl ale ohlas mezi odboráři v jiných odvětvích a Saktorova slova o možnosti generální stávky bychom je neměli vnímat jako běžné vyhrožování vládě. Jako Priama Akcia jdeme do dalších sociálních konfliktů bohatší o velikou zkušenost a připraveni reagovat stejně pružně a účinně jako v případě solidarity se železničáři…
... nezbývá než označit stávku slovenských železničářů za dobrý krok směrem k budoucnosti. Krok, který je třeba více promyslet, z kterého je třeba se poučit, ale který je hlavně třeba příště prodloužit... když už se povede zorganizovat něco tak obrovského a masivního, je čas přestat se ohlížet na různá prohlášení „nezávislých“ soudů, je třeba vydržet při svých požadavcích a neustupovat. situaci, jako když stávkovali američtí dělníci v přístavech. Když došlo k nejhoršímu a zaměstnavatel by byl nucen ustoupit, zasáhly úřady a zašlapaly právo stávkovat do bahna. Slovenští železničáři udělali chybu, že se nechali zviklat rozhodnutím soudu a stávku přerušili. Pokud by ve stávce pokračovali, jistě na ně byl vyvinut silný mediální tlak, ale je vcelku pravděpodobné, že jejich síla a opora v občanech, kterou si vybudovali, byla dost velká na to, aby tento útok a stávku jako takovou ustáli a pravděpodobně i vyhráli. Jak však bylo řečeno, museli by se utvrdit v tom, že zaměstnavatelé a vláda nedají nikdy nic zadarmo a hlavně ne hned, je třeba bojovat a někdy i déle. Čím delší a urputnější bude náš boj, tím více se jej budou obávat a pak budou mít na výběr jen dvě věci, buď ustoupit a splnit legitimní požadavky stávkujících, nebo ohrozit své pozice u občanů a postavit se naostro proti svým lidem. Bohužel, dokud pro ně bude lehčí a jednodušší koupit si byrokraty a ne pracující třídu jako takovou, vždy bude náš boj marný. Prostřednictvím byrokratů totiž dokážou kontrolovat obyčejné lidi práce. Byrokrati je totiž stojí méně peněz než to, kdyby vyšli v ústrety celku. Ukazuje se však, že se slovenští železničáři ještě nevzdali. Generální rada OZŽ se v polovině února proti rozhodnutí
Okresního soudu Bratislava 1 odvolala. Podle ní neměl Okresní soud ve smyslu článku 37 ústavy SR pravomoc své rozhodnutí uskutečnit. „Stávku jsme neukončili!“ prohlásil Jozef Schmidt. Je víceméně jasné, že to hlavní se soudu podařilo. Zaskočil odboráře natolik, že ukončili probíhající stávku, rozjetý kolos, který se valil Slovenskou republikou a strhával s sebou obyčejné lidi, kteří se přidávali na stranu stávkujících. Znovu ten kolos rozhýbat a rozjet, bude stávkující stát mnoho sil. A o to právě šlo a podařilo se to v momentu, kdy stávka získávala na síle a mohla ještě něco dokázat. Přinesla tedy stávka vůbec něco? Co tedy stávka slovenských železničářů dokázala? Na jedné straně ukázala že když dojde k nejhoršímu, i ti nejobyčejnější zaměstnanci dokáží pochopit, že je třeba bojovat za svou existenci, že jsou schopni se spojit a otřást trůnem, na němž sídlí moc. Na druhou stranu ukázala, že osidla moci jsou stále ještě silná a zakořeněná v lidech takovou měrou, že se jich ještě stále zaleknou. Ukázala, na čí straně stojí „nezávislé soudy a instituce“ a média, když dojde k nejhoršímu, že jde jen o pohůnky moci, buržoazie a kapitálu. Ukázala, že nejistota, nejednotnost a rychlá vyčpělost stávkujících je jejich zkázou, která přichází
nemilosrdně a přináší ještě horší poměry. Závěrem. Na závěr nezbývá, než označit stávku slovenských železničářů za dobrý krok směrem k budoucnosti. Krok, který je třeba více promyslet, z něhož je třeba se poučit, ale který je hlavně třeba příště prodloužit. Je nutné pochopit, že když už se povede zorganizovat něco tak obrovského a masivního, je čas přestat se ohlížet na různá prohlášení „nezávislých“ soudů, je třeba vydržet při svých požadavcích a neustupovat. Slovenští železničáři se nechali zviklat, i přesto si však zaslouží úctu, neboť vlili novou krev do života všem námezdně pracujícím a žluč do těla všem mocným a zaměstnavatelům. Obyčejní lidé se ještě dokáží ozvat. I tato stávka snad pomůže k tomu, aby pracující pochopili, že je třeba bojovat za širší požadavky, nejen za dílčí a krátkodobé cíle. I přesto, že jsou stejně důležité, při tak velké stávce je čas přejít k dalekosáhlejším požadavkům. Může se totiž stát, a jak je vidět, také se stalo, že po jistém čase bude třeba opět vznést ty samé dílčí požadavky, protože se mocní otřepali a opevnili. Propouštění slovenských železničářů má začít v červnu tohoto roku. MARTIN KOUDELKA
Nabídka Anarchistické knihovny
Anarchistická knihovna vám nabízí své tituly AK 13, 14 a 15, představující začátek její nové řady, která bude - jak to dovolí zdroje a současné intenzivní protiválečné aktivtiy, které zabírají většinu našeho času - doplněna novým a dlouho očekávaným titulem „Svobodné ženy - Mujeres Libres“
od Marthy A. Ackelsberg, zabývajícím se historicky největší organizací, usilující o emancipaci žen. Text je již nyní volně k dispozici ve Stahovací sekci našich internetových stránek (http://fsa.anarchismus.org) a můžete si jej přečíst již dnes v elektronické podobě. Již vydané tři nové tituly jsou k dispozici na všech kontaktních adresách naší federace jako dárky pro všechny, kteří poskytnou dobrovolný finanční příspěvek v minimální výši 100,- Kč. Podrobnější recenze všech tří titulů jsou také obsaženy na naší internetové stránce v archivu článků. Osvědčené revoluční hity XX. století, tentokrát v netradiční příjemné jazzové úpravě, doplněno variacemi na flamenco. Nejen A las Barricadas! Jako svoji speciální edici vydala Anarchistická knihovna FSA. Barevný obal i potisk. CD je dárek, který zdarma obdrží každý, kdo poskytne dobrovolný finanční příspěvek ve výši min. 100,- Kč.
Svobodná Práce duben 2003
6
Nukleární noční můra: Bushova jaderná politika a válka proti Iráku "Nejambicióznější (škody omezující) strategie diktuje schopnost prvního úderu proti nepřátelským strategickým útočným silám, který se snaží zničit tolik z jejich megatonáže, kolik bude možné, než budou moci vstoupit do hry. Zbytková nepřátelská odveta, jistě zaměřená proti městskoprůmyslovým cílům, by byla dále otupena kombinací aktivní a pasivní obrany..." - náměstek ministra obrany USA Donald Rumsfeld v Nuclear Posture Review 1978(1) "Nikdy od úsvitu jaderného věku na konci II. světové války nebylo nebezpečí jaderné války vyšší". - Richard Falk(2) "Jak se Bushova administrativa bez přestání vrhá do konfliktů po celém světě ve jménu údajného vykořeňování teroru spíše než nastolování míru, pouze rozdmýchává plameny nenávisti. Pokud dovolíme, aby to pokračovalo, může nás to dovést k jaderné válce a zničení lidstva". - Haruko Moritaki, Hirošima(3)
Již od kontroverzních voleb (4), které vyústily v soudní nastolení prezidenta George W. Bushe, jeho extremistický zahraničněpolitický tým stoupenců tvrdé jaderné linie posunuje svět na hranu nukleární propasti. Bush navázal na existující nukleární válečnickou politiku, akceleroval ji a radikálně snížil předpoklady ke skutečnému použití jaderných zbraní. Současný souběh mezinárodního vývoje, včetně událostí z 11. 9., Bushova dokumentu Nuclear Posture Review (NPR), politické nestability na Středním Východě a v Jižní Asii, anulování Dohody o protiraketové obraně (ABM) a zvláště bezprostředně hrozící totální válka proti Iráku, činí vyhlídku na jadernou válku hrůzně možnou. Primárním smyslem jaderných zbraní nikdy nebylo odstrašení nebo vzájemně zaručené zničení (MAD), ale spíše to, aby sloužily jako nástroj donucovací zahraniční politiky, uzpůsobený a zamýšlený pro skutečné válečné nasazení.(5) Na jaderné zbraně, zkonstruované pro podporu vojenské intervence a zabezpečení geopolitických diktátů, pohlíží plánovači z Pentagonu jako na páteř válečné strategie a tak byly v letech 1945 a 1998 použity nejméně 27krát.(6) Daniel Ellsberg, bývalý jaderný válečný plánovač z RAND Corporation, napsal: „Znovu a znovu, obecně v utajení před americkou veřejností, byly jaderné zbraně použity... přesně tím způsobem, jakým je použita pistole, když ji někomu v konfrontaci přiložíte k hlavě, ať už zmáčknete spoušť nebo ne“.(7) V současné době USA, disponující nejmocnější armádou a ovládající nejsilnější ekonomické impérium světové historie, použijí jakékoli vojenské síly, včetně nasazení jaderných zbraní, aby expandovaly, upevnily a udržely si kontrolu. Podle Williama Arkina, „Jeden rok poté, co prezident Bush nazval Irák, Irán a Severní Koreu ´Osou zla´, USA přemýšlejí o nemyslitelném: připravují se na možné nasazení jaderných zbraní proti Iráku“.(8) Jak Bush připravuje veřejné mínění na invazi do Iráku, svržení nebo zabití Saddáma Husajna a možné použití jaderných zbraní, může být znovu racionální strach a hněv zmobilizované veřejnosti jedinou skutečně efektivní silou proti masově-vražedné psychopatologii jaderných zbraní. Bývalý prezi-
dent Richard Nixon ve svých pamětech řekl, že jediným důvodem, proč se vzdal použití jaderných zbraní na podzim roku 1969, aby „ukončil“ vietnamskou válku, byla mobilizace z 15. října, která do hlavního města přivedla stovky tisíc protestujících: „14. října jsem najisto věděl, že moje (jaderné) ultimátum selhalo“.(9) Oslnivé jaderné dobrodružství „Konec Studené války vyznačil návrat k historickým vzorcům, potlačovaným nebo zastíraným americko-sovětskou konfrontací“.(10) Novým strategickým důrazem se stala dostupnost zdrojů a lidských práv, jdoucí ozvěnou imperialistické propagandy o století předtím. Spektrum jaderné války bylo stále více používáno coby hrozba nejaderným zemím jako Iránu, Iráku, Libyii a Severní Koreji. Když Clinton v roce 1997 vydal direktivu PDD-60, deník Washington Post uvedl, že se jedná o „všeobecné plánování potenciálních jaderných úderů proti jiným zemím, majícím... ´výhledový´ přístup k jaderným zbraním nebo které se eventuálně mohou začít stavět nepřátelsky ke Spojeným státům. Jeden z vládních představitelů popsal tyto země jako ´drsné režimy´, specificky vyjmenované v direktivě jako možné cíle v případě regionálního konfliktu nebo krize“.(11) Jaderná strategie George W. Bushe spíše, než aby znamenala rozchod se zavedenou americkou politikou, představuje kontinuitu politiky, vyvinuté během Války v Zálivu jeho otcem Bushem starším a dále rozvíjené Clintonem.(12) Bushův Nuclear Posture Review (NPR - Přehled jaderné situace)(13), kriticky představený investigativním novinářem Williamem Arkinem v Los Angeles Times, „krátkozrace ignoruje politické, morální a vojenské následky - krátkodobé i dlouhodobé - překročení jaderné hranice“ a naznačuje, že Bushovi představitelé „hledají jaderné zbraně, které by mohly sehrát roli v takovém druhu výzvy, které USA čelí v souvislosti s Al-Kajdou“.(14) NPR volá po plánech na jaderné zničení Ruska, Číny, Iráku, Iránu, Severní Koreje, Sýrie a Lybie a navrhuje vývoj nových jaderných zbraní, určených k ničení zodolněných úkrytů a omezení vedlejších škod. NPR „ identifikuje tři okolnosti, za nichž by
mohly být použity jaderné zbraně: proti cílům, schopným přestát nejaderný útok, v odvetě proti použití jaderných, biologických nebo chemických zbraní a ´v případě překvapivého vojenského vývoje´“.(15) Plán dále zatemňuje již nejasné rozlišení mezi jadernými a konvenčními zbraněmi tím, že volá po integraci „nových nejaderných strategických schopností" do nukleárních válečných plánů a "začlenění ´jaderné schopnosti´do mnoha vyvíjených konvenčních systémů“.(16) George W. Bush učinil z „Národní protiraketové obrany“ pilíř své volební kampaně a s Donaldem Rumsfeldem, ovládajícím Pentagon a tichým souhlasem demokratické opozice, tato nákladná(17) zbraň prvního úderu destabilizuje jadernou rovnováhu a učiní jadernou válku pravděpodobnější. Před 11. 9. bylo obecně chápáno, že Národní protiraketová obrana (NMD), upravený plán „Hvězdných válek“, je mrtev po nástupu Senátu, kontrolovaného Demokraty. Nicméně krátce po útoku na Světové obchodní centrum a Pentagon Bush, argumentující „národní bezpečností“ a zrádnou koncepcí „drsných jaderných režimů“(18), byl schopen silou prosadit masivní zvýšení „obranného“ rozpočtu, včetně miliard na obranný systém proti balistickým raketám (současný rozpočet Pentagonu překračuje souhrnné výdaje dalších 25 největších armád)(19). Přestože funkčnost systému je značně pochybná, systém nějak bude fungovat nebo spíše bude fungovat představa, že funguje. Rusko a zvláště Čína se vehementně stavěli proti NMD a Čína pohrozila, že zmodernizuje archaický a slabý arzenál mezikontinentálních raket, aby si udržela odstrašovací schopnost. Japonský deník Yomiuri Shimbun podal zprávu, že Čína v prosinci vyzkoušela raketu s vícenásobnou hlavicí, nepochybně představující odpověď na NMD.(20) Přesvědčivá logika nesmyslnosti obrany proti balistickým raketám - neboť žádný představitelný ABM systém nemůže zastavit masivní první úder a jediným racionálním opodstatněním takového systému je „zamést“ po vlastním prvním úderu - vedla Richarda Nixona a Henryho Kissingera k vyjednání první dohody ABM v roce 1972.(21) Admirál Eugene Caroll z Center for Defense Information řekl, „Protiraketová obrana vysílá zbytku světa signál: ´Ukryjeme se za vlastním štítem proti jaderným zbraním a vy s tím nemůžete nic udělat. Použijeme jaderné zbraně kdy a kde budeme chtít.´ Dokonce jsme prohlásili, že je použijeme proti nejaderným státům. Pak začneme budovat to, čemu říkáme Národní protiraketový obranný systém, abychom se ujistili, že nebudeme čelit následkům vlastní politiky a činů“.(22) Na NMD bychom měli pohlížet jako integrální součást plánů Pentagonu na ovládnutí Země pomocí militarizace vesmíru. Rumsfeldova doktrína Z celého Bushova zahraničněpolitického týmu je patrně
nejnebezpečnější Donald Rumsfeld. Henry Kissinger ho výmluvě označil za „nejbezohlednějšího člověka, kterého jsem kdy poznal“.(23) Když byl ministrem obrany prezidenta Geralda Forda, Rumsfeld upřednostňoval vyšší rozpočty a obhajoval návrat k jaderné nadřazenosti. Je zodpovědný za iniciování vývoje strategického bombardéru B-1, atomových ponorek třídy Trident a raket MX, což jsou všechno zbraně prvního úderu.(24) Když byl Kissinger v Moskvě a vyjednával dohodu SALT2, Rumsfeld za Kissingerovými zády přesvědčil Výbor náčelníků štábů, aby dohodu odstřelil. Poté, co opustil vládu směrem k ředitelským kancelářím nadnárodních korporací, Rumsfeld si nadále udržoval vysoký profil jaderného jestřába, zvláště co se týče obhajování protiraketové obrany. (V roce 1998 obdržel cenu „Keeper of the Flame“ (Ten, kdo udržuje oheň naživu) od Centra pro bezpečnostní politiku, "nervového centra Star Wars lobby".(25) Kongresem pověřená Rumsfeldova komise z roku 1998 předpovídatelně došla k závěru, že USA budou během pěti let stát před nebezpečím balistických raket ze strany „drsných režimů“, což je závěr, dramaticky se lišící od odhadů CIA. Rumsfeld v roce 2001 krátce předtím, než se stal ministrem obrany, předsedal další komisi o americké satelitní bezpečnosti, která trvala na vývoji „aktivních... protisatelitních zbraní (ASAT), včetně těch, umístěných ve vesmíru, kvůli ochranným opatřením“.(26) V krátkém, ale klíčově důležitém projevu z 31. ledna 2002 na American Military University, předcházející současný válečný nástup na Irák, Rumsfeld uvedl novou doktrínu „strategické dominance“, přezdívanou „Rumsfeldova doktrína“.(27) Podle této koncepce USA musí být vždy schopné obsáhnout vojenské schopnosti svých protivníků a zredukovat jejich schopnost reagovat prostřednictvím „plánované destrukce nepřátelské průmyslové, vojenské a politické infrastruktury“.(28) Rumsfeld kromě vymýcení „terorismu“ vyžaduje schopnost vést najednou čtyři velké válečné konflikty. Řekl, že rozpočet Pentagonu na rok 2003 by měl zahrnovat peníze na ochranu satelitů (zbraně ve vesmíru, jeho dlouholeté favorizované téma) a zakoupení nové generace průbojných (jaderných) bomb, které „by mohly poslat do starého železa podzemní struktury, v nichž se ukrývají teroristé a do nichž teroristické státy ukládají zbraně hromadného ničení“.(29) K dosažení těchto cílů navrhoval masivní nárůst vojenských výdajů a nasazení protiraketového obranného systému „Star Wars“. Ve spojení s důrazem na vedení jaderné války a nový vývoj jaderných zbraní je „Rumsfeldova doktrína“ receptem na jistou katastrofu. New York Times v souladu s Rumsfeldovou doktrínou přinesly zprávu, že Pentagon navrhuje zavedení nové jaderné velitelské struktury, která by „v jedné entitě spojila Národní varovnou protiraketovou síť,
nový, nyní prorážející Národní protiraketový systém, stejně jako schopnost země plánovat a provádět ofenzivní údery jadernými a konvenčními zbraněmi“. „Toto velitelství by hladce zapadlo do nové doktríny Bushovy administrativy preventivních akcí proti států a teroristickým skupinám, snažícím se vyvinout zbraně hromadného ničení, prohlásili státní představitelé“.(30) Nová organizační struktura by sloučila US Space Command(31), Star Wars a US Strategic Command. Rumsfeld již Bushe zpravil o tomto plánu a jeho „osobní pobočníci“ říkají, že jistě bude schválen.(32) Podle Billa Arkina, „11. prosince 2002 ministr obrany zaslal Bushovi memorandum, požadující pravomoci přiřknout admirálovi Jamesi O. Ellisovi Jr., veliteli US Strategic Command (STRATCOM), pravomoci nad plným spektrem možností „strategických“ zbraňových systémů k boji proti teroristickým státům a organizacím. Tento dokument, k němuž se dostaly Los Angeles Times, doporučoval svěřit veškeré pravomoci, spojené s otázkami zahraničních zbraní hromadného ničení a „globálních úderů, integrované protiraketové obrany a informačních operací“ STRATCOMu. (33) Tento nejnovější děsivý vývoj v historii americké nukleární válečné strategie je logickým závěrem více než půlstoletí plánování prvního úderu a neskrývaně vystavuje na odiv skutečný smysl „Národní protiraketové obrany“ - schopnosti ovládnout všechny příčky „žebříčku eskalace“, včetně strategického prvního úderu. Potenciální použití jaderných zbraní Jakékoli skutečné použití jaderných zbraní bude téměř jistě následovat po pečlivě inscenované propagandistické kampani, po které přijde další litanie ospravedlňování „zachraňování amerických životů“, „zničení bunkrů, obsahujících jaderné/chemické/biologické zbraně“, „ochrana Izraele“, „odpověď na použití zbraní hromadného ničení“ (skutečné nebo fabrikované) atd. Součas-
né, zřetelně viditelné jaderné výhružky v kombinaci s kalkulovanou démonizací Iráku a takzvaných „drsných států“, mohou být považovány za součást Bushovy strategie přetvořit veřejné mínění ve smyslu podpory použití jaderných zbraní. V situaci, kdy americké (a celosvětové) veřejné mínění je silně nakloněno jadernému odzbrojení, by se to mohlo zdát na první pohled jako obtížný, ne-li nemožný úkol.(34) Výzkum Gallupova institutu nicméně během Války v zálivu v roce 1991 prokázal 45% podporu veřejnosti použití jaderných zbraní na „záchranu amerických životů“, což by mělo přimět k zamyšlení ty, kteří věří, že veřejné mínění by nikdy nepodpořilo použití jaderných zbraní ze strany USA.(35) Americké vedení, zvláště pod reakční, kvazi-starostlivou vládou jako je ta Bushova, nebude váhat použít jaderné zbraně proti Iráku nebo jakémukoli dalšímu protivníkovi, pokud zkalkuluje, že účel by ospravedlnil prostředky. V pravděpodobném sledu událostí, kdy Pentagon dostane rozkaz rozpoutat totální válku proti Iráku za účelem svržení a zřejmého zabití Saddáma Hussajna a provedení procesů pro „válečné zločiny“ s předními iráckými vůdci, může do hry vstoupit několik faktorů a kterýkoli z nich může vést k jaderné válce. Zoufalé a ze všech stran obklíčené irácké vedení může nařídit útoky biologickými a chemickými zbraněmi (ať už je jeho schopnost tak učinit jakkoli omezená) proti americkým silám, Izraeli nebo státům z oblasti Perského zálivu, což by vedlo k odvetě pomocí jaderných zbraní. Pentagon dále může použít jaderné zbraně proti iráckým „zbraním hromadného ničení“, skutečným nebo fabrikovaným (veškeré „důkazy“ by se přitom pohodlně vypařily). Dále se může větší množství amerických pozemních jednotek dostat do obklíčení, jako v Khe-San (Vietnamská válka), což může vyústit v nasazení jaderných zbraní. (moderní miniaturizované jaderné zbraně dnes tento scénář činí ještě pravdpodobněj-
Svobodná Práce duben 2003 ším)(36). Irácké vedení se může ukrýt v mohutně opevněném a silně bráněném bunkru, proti kterému mohou být nasazeny jaderné zbraně. Tyto scénáře ale v žádném případě nezahrnují všechny potenciální hrozby, popsané v poslední zprávě NPR. Hrozící válka proti Iráku vyostří již existující napětí v regionu. Chaos a zmatek, vyvolaný jednostrannou americkou akcí proti Iráku a pokračováním bezmyšlenkovité a neefektivní „války proti terorismu“ může mít hrozivé následky. Izrael, disponující velkým a sofistikovaným jaderným arzenálem a prostředky nasazení, by se mohl pokusit využít útoku, aby zintenzivnil své beztak téměř genocidní pokusy o etnické vyčištění Palestinců, čímž riskuje vojenskou konfrontaci se sousedními arabskými státy, což je válka, která by se snadno mohla stát jadernou.(37) (Ti, kteří pochybují o ochotě Izraele použít jaderné zbraně, by měli uvážit, že v roce 1998 vyjádřilo 80% Izraelců podporu použití jaderných zbraní).(38) Chomsky mezi jinými v této souvislosti obvinil velkou část mírového hnutí za to, že poskytuje Izraeli „ideologickou podporu“, tím, že ignoruje, nebo potlačuje témata, spojená s izraelskou agresí a vlastnictvím jaderných zbraní. „Neochota významných částí mírového hnutí zabývat se touto otázkou a - obecněji, konfrontovat otázku, jak by mohla pravděpodobně vypuknout jaderná válka jako výsledek napětí a konfliktů ve III. světě, k čemuž USA vydatně přispívají si jistě zaslouží pozornost.“(39) Nedávné prohlášení Johna Boltona, náměstka amerického ministra obrany, určené pro izraelské představitele, v němž řekl, že „nepochybuji o tom, že Amerika zaútočí na Irák a následně bude nezbytné zabývat se hrozbami ze strany Sýrie, Iránu a Severní Koreje“, nepochybně ještě více rozdmýchá válečný požár. Bolton, náměstek pro kontrolu zbrojení a mezinárodní bezpečnost, je po orwellovském způsobu, typickém pro Bushův režim, dlouholetým a důrazným oponentem kontroly zbrojení. Ve spojení s vojenskou okupací pravděpodobného budoucího iráckého klientského státu, „otisk americké holínky“ v Pakistánu, Uzbekistánu a dalších bývalých sovětských republikách a Afghánistánu destabilizuje celou Jižní Asii a ohrozí stabilitu několika států v tomto regionu, zvláště Pakistánu, který vlastní arzenál přinejmenším několika desítek atomových bomb.(41) Destabilizace Mušarafovy diktatury, na kterou podle mnohých zpráv útočí radikálové z Inter-Services Intelligence Agency (ISI), pakistánské CIA, snadno vyostří téměř válečnou situaci mezi Indií a Pakistánem ve sporu o Kašmír, což by mohlo vést k jadernému konfliktu. Hinduistická fundamentalistická pravicová strana Bharatija Janata Party (BJP) (42) po letech indické opozice k jaderným zbraním zvrátila situaci a silně se přiklonila k jaderným zbraním. Indie a Pakistán již v minulosti přivedly svět na hranici jaderné války. Nové vztahy Indie a Pakistánu s USA rovněž posílily vyhlídky na jadernou válku mezi těmito dvěma jihoasijskými sousedy. „Každý z nich interpretuje prohlášení a signály nedávného nekonečného proudu amerických a západních emisarů do regionu v tom smyslu, že ho podporují a zvyšuje tak napětí“.(43) USA
7 pomocí strategie, připomínající iránsko-iráckou válku a početné regionální konflikty, vyzbrojuje a podporuje obě strany, držící se v jaderném šachu.(44) Smyslem zinscenované eskalace v Jižní Asii není pouze rozšířit zónu amerického vlivu ve Střední a Jižní Asii, ale dokončit obklíčení a izolaci Ruska a Číny v rámci strategie udržení hegemonie a zabezpečení relativně netknutých zdrojů a trhů. Závěry Válečné použití jaderných zbraní znamená bez ohledu na možný důvod riziko globálního zničení. Dokonce i podle amerického senátora Edwarda Kennedyho (demokrat, Massachussetts) „iniciování použití jaderných zbraní by učinilo konflikt s Irákem potenciálně katastrofický... radikální úvahy prezidentské administrativy o možném použití našeho jaderného arzenálu proti Iráku samy o sobě představují vážné nebezpečí pro naše národní zájmy, náš národ a všechno, za čím Amerika stojí.“(45) Bill Arkin varuje: „Z čeho má obavy mnoho vysokých důstojníků v amerických ozbrojených silách není ani tak to, že USA disponují ohromným množstvím zbraní a válečných plánů k jejich použití. Nebezpečí spočívá v tom, že jaderné zbraně - po více než půlstoletí zamčené stranou v Pandořině skříňce - jsou nyní vytahovány z této skříňky a přesouvány do příruční zásuvky společně se vším jiným. Zatímco vůdci Pentagonu prohlašují, že to neznamená brát jaderné zbraně na lehkou váhu, kritici se obávají, že odstranění bariéry a přidání jaderných zbraní k žebříčku normálních možností činí jejich použití mnohem pravděpodobnější - zvláště podle politiky preventivní akce, prohlašující, že Washington sám rozhodne, kdy udeří. Zahrnout do této doktríny jaderné zbraně znamená přijmout za svůj názor, že tento postup se brzy rozšíří z Washingtonu a Londýna do Dilí a Islamabádu, Pchjongjangu a Bagdádu, Pekingu a Tel Avivu a všech budoucích jaderných mocností“.(46) Pokud budou použity jaderné zbraně, je jisté, že jak USA, tak Rusko (a všechny další státy, disponující jadernými zbraněmi), vyhlásí zvýšený stupeň jaderné pohotovosti. USA dnes vlastní asi 7.600 nasazených strategických jaderných zbraní(47) a Rusko asi 5.600(48), ale samotná čísla nevypovídají celý příběh. Ruský jaderný arzenál je nespolehlivý a upadá, zatímco americký arzenál je mohutný. Jádro ruských jaderných hlavic (více než 3.000), je nasazeno na pozemních mezikontinentálních balistických raketách, zranitelných zbraněmi prvního úderu Pentagonu, zatímco většina amerických hlavic (znovu více než 3.000) je nasazena na téměř nezranitelných ponorkách třídy Trident. V situaci, kdy obě strany přijaly politiku odpálit rakety jako první při zjištění dostatečně závažného nebezpečí, tato strategická asymetrie značně destabilizuje „rovnováhu hrůzy“ a snižuje hranici vypuknutí jaderné války. V případě Ruska, pokud Kreml uvěří, že bezprostředně hrozí americký první úder, tlak na vypuštění jeho zbraní předtím, než budou zničeny, bude nezastavitelný. Skutečným klíčem k zabránění použití jaderných zbraní, což je čin, který by nevyhnutelně měl katastrofální následky na celý svět, je schopnost protijaderných, proti-intervenčních
a antiglobalizačních hnutí a hnutí za sociální spravedlnost porozumět tomu, že jejich témata jsou s touto otázkou nerozlučně spojena. Nejedná se o snadný úkol. Například v reakci na bezpříkladné Bushovo jaderné řinčení zbraněmi, se během dubnové mobilizace z roku 2002, která do Washingtonu přivedla 100.000 lidí, pouze dva řečníci věnovali jadernému nebezpečí (Helen Caldicott a Phil Berrigan), zatímco na protijaderném protestu v newyorském Central Parku z 12. června 1981 během vrcholné fáze izraelské destrukce Bejrútu, se otázce jaderné intervence nevěnoval vůbec nikdo. Na masovém shromáždění proti Světové bance ve Washingtonu, DC z dubna 2000, se pouze jeden řečník věnoval asi 2 minuty současnému spojení mezi militarismem, jadernými zbraněmi a globalizací. Tento úkol je dále komplikovaný ještě současnou psychopatickou válečnickou atmosférou a ústavním bezprávím, které nepochybně odradilo miliony lidí do toho, aby se vyslovili. Martin Shaw ve své knize Dialektika války píše: „V období, kdy je jaderná válka již pravděpodobná, protiválečný odpor bude většinou neúspěšný. Odpor k jaderné válce musí dosáhnout úspěchu v období všeobecných příprav na válku. Klíčovou otázkou je vztah mezi militarismem a antimilitarismem a širšími sociálními boji ve společnosti, v jejímž rámci se připravuje jaderná válka.“(49) Shaw uvádí, že „pokud hodnoty, které zakládají hnutí za společenskou změnu, trpí, když jaderný militarismus je na vzestupu... vztah mezi jaderným militarismem a společností implikuje podobu všeobecných strategických vztahů mezi mírovým hnutím a širším hnutím za společenskou změnu.“(50) Nejlepší strategií, jak odstranit jaderné zbraně, je bojovat proti sociální nespravedlnosti a za rozšiřování a posilování lidových hnutí, stavících se proti úplně všem aspektům korporativního imperiálního státu.
Poznámky: 1) Robert Aldridge, The Counterforce Syndrome: A Guide to U.S. Nuclear Weapons and Strategic Doctrine, (Washington, Transnational Institute, 1978) str. 9. 2) Richard Falk & David Kreiger, „Taming the Nuclear Monster“, (Nuclear Age Peace Foundation, April 11, 2002), http://www.wagingpeace.org/. 3) Haruko Moritaki, Message to the American People, (Hiroshima, Hiroshima Alliance for Nuclear Weapons Abolition, 2002) Kontaktuje Steve Leepera (leeps@mindspring. com) pro celý text. 4) Greg Palast, „Jim Crow In Cyberspace: The Unreported Story of How They Fixed the Vote In Florida,“ The Best Democracy Money Can Buy, (London, Pluto Press, 20002) str. 6 43. 5) Michio Kaku and Daniel Axelrod, „To Win A Nuclear War: the Pentagon's Secret War Plans,“ (Boston,South End Press, 1987) str. 184. 6) Arjun Makhijani, „A Chronology of Nuclear Threats,“ (Takoma Park, Institute for Energy & Environmental Research, 1998) www.ieer.org/ensec /no-6/threats.html. 7) Daniel Ellsberg, „A Call to Mutiny,“ Protest and Survive, eds. E.P. Thompson and Dan Smith, (New York, Monthly Review Press, 1981) str. 1 8) William Arkin, The Nuclear Option in Iraq: The U.S. has lowered the bar for using the ultimate weapon, (Los Angeles Times, 26. ledna 2003). 9) Kaku a Axelrod, str. 166-168. 10) Joseph Gerson, With Hiroshima Eyes: Atomic War, Nuclear Extortion and Moral Imagination, (Philadelphia, New Society Publishers, 1995) str. 2-4. 11) R. Jeffrey Smith, Clinton Directive Changes Strategy On Nuclear Arms, (Washington Post, 7. prosince 1997), str. A1. 12) Daniel Sneider, Bush Policy On Nuclear Weapons Traced to Cheney after Gulf War, (San Jose Mercury News, 15. března 2002) str. 2 13) Pentagon pravidelně zpracovává dokument „Nuclear posture review“ (Přehled o jaderné situaci). 14) William M. Arkin, Secret Plan Outlines the Unthinkable, (Los Angeles Times, 10. března 2002) http://www.latimes.com/news/opinion/l a-op-arkinmar10.story. 15) David Wastell, US plans for first-strike nuclear attacks against seven countries (Sunday Telegraph, 10. března 2002, str. 1). 16) Arkin, tamtéž. 17) Nuclear Disarmament Partnership(NDP), Cost Implications of National Missile Defense, (NDP, čer-
ven 2001) www.disarmament.org/ costfactsheet.pdf. (NDF odhaduje, že NMD bude stát nejméně 241 miliard dolarů a zřejmě mnohem více). 18) Joseph Gerson, Continuity and Change in the Aftermath of September 11, (řeč na konferenci Asian Regional Exchange for New Alternatives, 8-9. května 2002) www.afsc.org/ nero/pesp/jgarena.htm. 19) Joseph Gerson, Continuity and Change in the Aftermath of September 11. 20) Hiroyuki Sugiyama, Beijing Tests Missile With Multiple Warheads, (Yomiuri Shimbun, 8. února 2003). 21) Robert M. Bowman, Star Wars: Defense or Death Star? , (Institute for Space and Security Studies, 1985) str. 58-63. 22) Eugene J. Carroll, Nuclear Wars Past and Future, (C-SPAN, 29. dubna 2002). 23) Helen Caldicott, The New Nuclear Danger: George W. Bush's Military Industrial Complex, (New York, The New Press, 2002) str. 165-166. 24) U.S. Department of Defense, Donald H. Rumsfeld, 13th Defense Secretary, www.defenselink.mil/specials/secdef_histories/bios/rumsfeld.htm 25) Caldicott, str. 27. 26) Daniel Smith, Space Wars, (Washington, Center for Defense Information, 2001) www.cdi.org/dm /2001/issue2/space.html. 27) Paolo Pontoniere, New U.S. Military Doctrine Vexes Europeans, New California Media(copyright Pacific News Service, 1. května 2002) www.ncmonline.com/content/ncm/200 2/may/0501newdoctrine.html. 28) Tamtéž. 29) Thom Shanker, Rumsfeld Asserts Forces Must Take Risks & Think Creatively to Prepare for New Challenges, (New York Times, 1. února 2002, National Desk). 30) Eric Schmitt, New Command Would Meld Missile Defense and Offense, (New York Times, National Desk, 25. června 2002). 31) Helen Caldicott, On Star Wars, Space War & Death Merchants, (STAR Foundation [Standing for Truth About Radiation], 11. července 2001) http://www.noradiation.org/cgi-win/caldicott.exe/artidetl118: („USA plánují nejen vést válku ve vesmíru, ale také ´držet v šachu´, ´cenné pozemské cíle´, pomocí ´možnosti téměř okamžitého použití síly´“. Přeloženo do normální řeči to znamená schopnost z vesmíru mířit na města a být schopen zabít miliony lidí.) 32) Tamtéž. 33) William Arkin, „The Nuclear Option in Iraq: The U.S. has lowered the bar for using the ultimate weapon“, (Los Angeles Times, 26. ledna 2003). 34) Abolition 2000, Recent Public
Opinion Polls Indicate Overwhelming Support for Nuclear Weapons Abolition, (Abolition 2000, 2001) www.abolition2000.org/polls.html. 35) William Arkin and Stan Norris, Nuclear Notebook, (Bulletin of the Atomic Scientists, duben 1991). 36) Kaku a Axelrod, str. 159. 37) John Steinbach, Israel's Weapons of Mass Destruction, (Covert Action Quarterly, duben-červen, 2001), str. 22. 38) Asher Arian, Israeli Public Opinion on National security, 1998, (Jaffee Center for Strategic Studies, 1998) www.tau.ac.il/jcss/memoranda/memo49chp5.html. 39) Noam Chomsky, Fateful Triangle, The U.S., Israel and the Palestinians, (South End Press, 1999) str. 451 - 452). 40) Aluf Benn and Sharon Sadeh, U.S. to Israel: We'll deal with Syria, Iran after Iraq War , (Haartez, 17. února 2003). 41) Robert Burns, U.S. considers future military relations with former Soviet states, (Sacramento Bee, 30. dubna 2002) http://www.sacbee.com/ 24hour/special_reports/terrorism/stor y/386005p-3072835c.html. 42) Praful Bidwai, India Politics: Right-wing Hardens Nuclear Stance. 43) J. Sri Raman, South Asia: Waiting for the U.S.A., (Global Network Against Weapons and Power In Space, 1. června 2002) http://www. space4peace.org/ . 44) Michael Chossudovsky, Washington is pushing India and Pakistan to the brink of war, (Centre for Research on Globalisation, 23. května 2002) http://globalresearch.ca/articles/CHO205C.html . 45) Senátor Edward Kennedy, Our Nuclear Talk Gravely Imperils Us, (Los Angeles Times, 29. ledna 2003). 46) William Arkin, The Nuclear Option in Iraq: The U.S. has lowered the bar for using the ultimate weapon, (Los Angeles Times, 26. ledna 2003). 47) William M. Arkin & Stan Norris, U.S. Nuclear Forces 2002, (Bulletin of the Atomic Scientists, květen/červen 2002) str. 70-75. 48) William M. Arkin & Stan Norris, Russian Nuclear Forces 2001, (Bulletin of the Atomic Scientists, květen/červen 2001), str. 78-79. 49) Martin Shaw, The Dialectics of War: An essay in the social theory of total war and peace, (London, Pluto Press, 1988) str. 102. 50) Martin Shaw, str. 111.
Nuclear Nightmare: Bush Nuclear Policy and War On Iraq, John Steinbach. http://globalresearch.ca /articles/STE302A.html , 23. února 2003.
Přeložil (JL)
Anarchistická revoluční organizace a lidová samospráva Společenská hnutí vyzkoušela mnoho různých cest, domněle vedoucích k transformaci společnosti, k likvidaci kapitalistického vykořisťování, k socialismu parlamentarismus, reformistické odborářství, leninismus… Není žádnou novinkou, že tyto cesty vedou ke krachu. Parlamentarismus je orientován na volby, tj. na hledání širší voličské základny, a proto na odmítnutí revolučních zásad, schopných vystrašit spořádaného voliče, či odradit sponzory. Je to léčka. Změnit společnost je daleko těžší, než vhodit hlasovací lístek do urny. A co více, státní převrat (a to, co po něm následuje: výjimečný stav, atd. může kdykoli vést ke zrušení parlamentu, jenž by se ukázal příliš pokrokový v měřítcích vládnoucí třídy. Reformistický, ideologicky neutrální syndikalismus (odborářství), nacházející se v zajetí čistě materiálních požadavků (důležitých, ale nedostačujících) se není v rámci kapitalistického systému schopen stát nástrojem skutečného osvo-
bození vykořisťovaných. Rychlou byrokratizací se tento typ odborové organizace snaží stát zprostředkovatelem uznávaným státem a vlastníky. A vcelku se jí to daří. Do popředí se dostávají takové pojmy jako "umění vzbuzovat důvěru", "realismus", "současnost". To slouží k zakrytí nejhorší ničemnosti. Nastolován je třídní smír, jehož cenu musí platit pracující. Takové odbory netouží po likvidaci vykořisťování, ale naopak vedou vyjednávání s kapitalisty o jeho míře. Leninistické organizace sebe označují za avantgardu (předvoj). Předkládají lživou ideu toho, že se řízení revolučního boje musí nacházet v rukou „elitní“ strany, krajně centralizované a pokládající se za nositelku jediného správného poznání. Avantgardní strana, využívající masy, neschopné osvobodit sebe samé, nastoluje "diktaturu proletariátu" a zmocňuje se státu s úmyslem organizovat socialismus. Ve skutečnosti tento postup spěje k uchvácení revoluce avantgardní stranou, která se vyvíjí v novou vykořis-
ťovatelskou třídu, pomocí kontroly státního aparátu a znárodněné ekonomiky. Dochází ke splynutí státu a strany, diktatuře strany s pomocí státu policejního charakteru. Parlamentarismus i reformistický syndikalismus vedou k třídnímu smíru, k upuštění od revoluční perspektivy. Důsledkem je integrace levicových politických stran a reformistických odborů do kapitalistického a státního pořádku. Ve skutečnosti tak slouží jako nástroje sociální kontroly a odnětí veškeré odpovědnosti masám. Parlamentarismus, reformistický syndikalismus a leninismus mají jedno společné: pohrdání masami. Vskutku. Z pohledu straníků těchto idejí nejsou masy způsobilé osvobodit se samy, analyzovat situaci, stanovit jasný sociální projekt. Masy jako stádo ovcí potřebují pastýře. Vybízejí je k hlasování pro dobré politiky, kteří hovoří a rozhodují za ně, pro ušlechtilé odborové funkcionáře, kteří hájí především zájmy vlastníků. Druzí, označujíce se za "revoluční elitu",
touží po tom, aby kontrolovali boj a řídili jej. Všude je možné objevit fenomén byrokratizace, myšlenku, že masy se hodí pouze na to, aby následovaly hesla, a že se nemohou samy organizovat a provádět samosprávu. A proto… Pokaždé, když vznikaly revoluční situace (Pařížská komuna r. 1871, španělské revoluční komuny v r. 1873, ruské sověty z let 1905 a 1917, německé dělnické rady let 1918-1919, italské dělnické rady r. 1920, španělská revoluce 1936, atd.) nebo významný sociální pokrok (Francie 1936 a 1968) - byly důsledkem sebeorganizace a přímé akce mas. Nikoli pokynů stran a odborů, dokonce i když se některé z nich někdy aktivně hnutí účastnily. Leckým tolik haněné masy často byly mnohem pokrokovější, než ustaviční vůdci, nárokující si je zastupovat. Parlamentarismus, reformistický syndikalismus a leninismus vedou kamkoli, ale ne k sociální revoluci. Nelze je v
Dokončení na příští straně
Svobodná Práce duben 2003
8
Anarchistická revoluční organizace - dokončení a lidová samospráva žádném případě považovat za revoluční prostředky. Ve skutečnosti slouží jako překážka na cestě rozvoje revolučních schopností mas. Mas, které se ustavičně snaží zneužívat pro uskutečnění svých ambicí, touhy po moci, nebo pro zachování statu quo, v němž se tak pohodlně zařídili. Nikdy nelikvidují vykořisťování, útlak a marginalizaci. Sociální revoluce může být pouze výsledkem rozhodné, uvědomělé a koordinované akce mas. Ony a pouze ony jsou povolány získat zkušenost a konkretizovat svobodněkomunistický projekt. Charakter revoluční organizace Vycházeje z tohoto, organizace může být revoluční jen v tom případě, jestliže vystupuje za naprostou roztržku s existujícím systémem. To znamená, že musí odmítat všechny formy parlamentarismu, odborové nebo politické volby, třídní spolupráci, účast v řízení i nároky na to, aby byla zástupcem mas. A co víc, musí zavrhnout jakoukoli myšlenku dělení na „politické“ a „sociální“ (přičemž v takovém dělení „politické“ podléhá stranám a „sociální“ odborům, což je z našeho pohledu příliš zjednodušené vidění věcí). Domníváme se, že takové dělení může být jen na závadu rozvoji schopností vykořisťovaných k odporu. Revoluční organizace sebe může chápat pouze jako organizaci globální, spojující v sobě politický a sociální boj proti stejně tak globálnímu systému vykořisťování. Všechny problémy spolu vzájemně souvisejí a nic nesmí zůstat cizí naší integrální (celistvé) formě syndikalismu. Na rozdíl od leninistů a oficiálních odborů musí organizace rozvíjet decentralizovanou a federalistickou podobu organi-
zace. Samozřejmě federalismus, který spočívá v kolektivní dohodě o všem, co se týče organizace a její teoretické a praktické orientace, nemá nic společného s autonomismem. Federalismus je zaměřen na společný postup kupředu. Autonomismus velice často myslí jen na možnost dělat si co chceš, bez ohledu na jiné základní struktury. Je tak zaměřen na egoismus a izolaci. Pevné federalistické fungování garantuje to, že právo přijímat rozhodnutí je soustředěno v základních strukturách, a že jimi určené správní instance mají pouze výkonnou roli. Zaručuje jistotu v tom, co se týče základních principů (roztržka se systémem, celistvost, třídní boj, federalismus, atd…) Propojení mezi ideou a praxí omezuje na minimum (avšak nevylučuje) riziko byrokratické a reformistické degenerace. Revoluční organizace se neúčastní žádné volební maškarády, povolané k legitimizaci systému. Je decentralizovaná a federalistická. Je v rukou základních organizací, které ji tvoří (tedy jejich schůzí). Je zároveň politická i sociální. Je současně anarchistická i syndikalistická. Boj ano, ale nejen na pracovišti. V místě bydliště, ve školách. Klást odpor je třeba všude. Je zapotřebí usilovat o přítomnost ve všech sférách společnosti. Boj ano, ale samosprávný, mezioborového charakteru, vytyčující sjednocené požadavky, popírající rozdělení pracujících podle hierarchických znaků zařazení, platů a postavení, rozvíjející rovnost ve vztazích mezi muži a ženami, tuzemci a imigranty, jednotlivými etniky a kulturami, překračující mzdové a reformistické
rámce, aby se stal kritikou systému, aktivní solidaritou všech se všemi, semknutím mas s cílem dosažení anarchistického komunismu. Role revoluční organizace Revoluční organizace nemá být povolána kontrolovat boj, řídit masy v hnutí a podmaňovat si je. Tím více si nemůže činit nároky na to, aby je zastupovala, mluvila a myslela za ně. Zkrátka, nemá se pokoušet nahradit je. Má usilovat o samosprávnost mas. Její role tkví v tom, že se má snažit pomoci vzít masám svůj osud do vlastních rukou, pro sebe samotné. Je důležité, aby se dokázaly sebeorganizovat a realizovat samosprávu svého boje, být jeho kolektivním pánem. Revoluční organizace ať se tohoto boje účastní a pomáhá ho rozvíjet. Nemá ho ale řídit, protože tento boj náleží těm, kdo ho oživují zdola. Revoluční organizace hraje roli rádce a inspirátora. Existuje, aby lidem pomáhala bojovat, využívat akumulovanou zkušenost sociálního boje, a především, aby se cestou propagace a diskusí na společných shromážděních, demonstracích a v okupacích snažila dodat smysl tomuto boji. Úkoly revoluční organizace jsou rozmanité a vyplývají z jejího základního účelu - pomáhat jako nástroj těm, kdo jí tvoří: - Objasňovat povahu fungování a logiku kapitalistického a státního systému a samozřejmě odhalovat jeho nesčetné zločiny. - Vysvětlovat a napomáhat rozvoji sebeorganizace a samosprávy v boji, přímé akce a federalismu, jako jediné cesty k osvobození. - Odhalovat machinace politiků, korporací, nacionalis-
Kdo jsme a co chceme? Federace sociálních anarchistů Federace sociálních anarchistů vznikla z potřeb vykořisťovaných a utlačovaných účinně prosazovat své sociální zájmy. Je skupinou lidí, kteří chtějí spolupracovat na odstranění státu a kapitalismu a jejich nahrazení svobodnou beztřídní anarchistickou komunistickou společností, založenou na solidaritě a vzájemné pomoci. Podporujeme všechny oprávněné a rovnostářské snahy utlačovaných lidí vzít si zpět svá práva, bojovat proti sociálnímu útlaku, proti propouštění a flexibilizaci pracujících, proti útlaku žen, proti ničení našeho životního prostředí atd. Stavíme se proti kapitalismu a státu, protože jsou založeny na třídním rozdělení společnosti. Vystupujeme i proti dalším nerovnostem a formám útlaku, prostupujícím celou společnost. Kapitalismus ve jménu zisku celosvětově utlačuje, vykořisťuje a zabíjí lidi a devastuje životní prostředí. Stát chrání vládu kapitálu a udržuje privilegia úzké vládnoucí třídy, nezbytná pro chod systému. Naše aktivity jsou založeny na principu přímé akce - to jest samosprávné aktivity zdola, organizované přímo lidmi, kteří ji podnikají, bez jakýchkoli politiků a byrokratů. Nejsme politickou, ale sociální organizací. Neusilujeme o dobytí politické moci na jakékoli úrovni státní správy, v odborech nebo kdekoli jinde. Usilujeme o to, aby lidé sami začali společně žádat zpět svá práva, důstojnost a možnost rozhodovat o svých životech a nenechali se přitom oklamat autoritářskými politickými proudy a přísliby reformistů. Naše skupiny spojuje společný pohled na nezbytnost definitivního odstranění státu a kapitalismu a nutnost důrazné obrany našich sociálních a ekonomických práv tady a teď, v neustále probíhajícím procesu třídního boje. Naše činnost vychází z úkolů, které před námi stojí, i z našich každodenních potřeb. Pro naši sociální sebeobranu před kapitalisty a prosazení pozitivního ekonomického programu jsme vytvořili Odborový svaz ROVNOST, pro sebeobranu a boj s asociální pravicí skupinu ANTIFA, pro vlastní sebevzdělávání pracuje naše nakladatelství Anarchistická knihovna, pro výměnu informací v anarchistickém hnutí funguje měsíčník SVOBODNÁ PRÁCE a naše internetová stránka - a další projekty. Místní skupiny angažovaností ve svém okolí (kulturní a sociální činnost, boj proti šíření toxikománie apod.) propagují anarchistickou samosprávu a alternativní společenskou organizaci. Naše organizovanost je výrazem potřeby bojovat společně proti systému kapitalismu a státu, který s námi zachází jako s „lidskými zdroji“. Úspěchu není možno dosáhnout izolovaně a spojit své síly je poznanou nutností. Proto se spojujeme i celosvětově, v rámci Mezinárodní asociace pracujících (MAP).
mu, sexismu, fašismu, informačního šílenství (média) a vést s nimi boj. - Dodávat boji širší perspektivu: ideové a praktické východisko za hranicemi existujícího sociálně-ekonomického systému. - Navrhovat a zdokonalovat projekt společnosti, který může sloužit jako životaschopná alternativa kapitalismu, a objasňovat, co v sobě na praktické úrovni uchovává vůli ke konkretizaci tohoto projektu. - Přispět k rozvoji aktivní a uvědomělé solidarity vykořisťovaných všude, kde existuje útlak. Bojovat s represemi ze strany vlastníků a/nebo státu. - Pomáhat rozvoji kultury boje mezi pracujícím obyvatelstvem, která je nevyhnutelná pro jeho každodenní obranu a odmítá buržoazní politické a morální koncepce. Ve zkratce, pomáhá pozvolna rozvoji jiného myšlení, odepření poslušnosti, rozhodnému a masovému občanskému odporu. - Budovat strukturální základy kontra-společnosti (rovnostářské kooperativy, samosprávné squaty, vzájemné pojišťovny, obecní výbory, knihovny a kluby, alternativní média, atd.) Jde o to, aby paralelně k existující kapitalistické společnosti byly vytvářeny základy společnosti budoucí. - Je samozřejmě mnoho dalších úkolů, které si vyžaduje každodenní realita našeho boje. Jak vidíme, úkoly jsou rozsáhlé a organizace je nikdy nemůže řešit jak je třeba, pokud si činí nárok na to, aby toto vše uskutečnila na vlastní pěst. Ve skutečnosti musí tyto úkoly plně pochopit a pracovat na jejich uskutečnění v nitru mas, bok po boku s nimi. Revoluční organizace není cílem sama o sobě. Je nezbytné ji chápat ve skutečnosti jako sociální prostředek. Prostředkem jehož základní cíl spočívá v rozvoji lidové samosprávy. Pouze ta může jednoho krásného dne, snad, přivodit hluboké sociální změny. Nezbytnost lidové samosprávy Ve výše zmíněných bodech je možné objevit projev toho, co lze nazvat lidovou samosprávou, a to, jak probíhá její rozvoj. Lidová samospráva je nejpevnější a nejhouževnatější způsobilost mas k sebeorganizaci, k sebeobraně před nespravedlnostmi vznikajícími z kapitalismu, k samostatnému řízení svého boje (a do jisté míry své vlastní budoucnosti), k tomu, aby představovaly sebe samé a k rozvoji revolučního projektu. Jen lidová samosprá-
va může osvobodit ohromnou sociální sílu, potenciálně skrytou ve vykořisťovaných masách. Právě v lidové samosprávě leží klíč k opravdové sociální revoluci, konstruktivní a osvobozující. Lidová samospráva může vzniknout pouze pomocí sociálního boje, každodenního odporu ke kapitalismu v nejrůznějších podobách a, jak doufáme, jednoho krásného dne se bude schopna sama reprodukovat. Může být pouze výsledkem dlouhodobého sociálního procesu, který má své fáze vzestupu a poklesu. Pro masy je důležité, do jaké míry se ukážou schopné nashromáždit, vyjadřovat a předávat teoretické a praktické poznatky, nabyté zkušenostmi. Nevyhnutelné je, aby organizace pracovala jak na vlastním zdokonalování a na vlastní kvalitě sociálního prostředku (nástroje), tak i na procesu zesamosprávnění mas. Je povolána vnést přínos do formování a rozvoje tohoto procesu a snažit se co možná nejjasněji orientovat ho na cestu sociální revoluce. Ale nikoli s pomocí úskoků, manipulace a podrobování. Ne. Musí přesvědčovat a jít příkladem. Zároveň podotýkáme: fakt, že organizace pracuje na zesamosprávnění mas, nikterak neodporuje tomu, že sama může nabýt časem masovou podobu. Pokud se v průběhu boje organizace ukáže masám jako efektivní a užitečný nástroj, část z nich se logickým způsobem přidá, aby jí posílila. Masy podporují organizaci tehdy, když ona podporuje je. Lidová samospráva získává formu skrze sebeorganizované a samosprávné výbory boje. Zcela očividně to nevylučuje účast anarchosyndikalistické organizace v tomto boji, ale vylučuje to její kontrolu nad hnutím, pokud toto hnutí není organizace sama (což, jak bylo řečeno, se stát samozřejmě může). Pravomoci činit rozhodnutí patří těmto všeobecným bojovým shromážděním tam, kde se mísí členi a nečleni syndikátů (v obecních výborech pracující, nezaměstnaní a studenti), tam, kde se může uskutečnit jediný životaschopný model jednoty: jednota v přímém boji proti státu a vlastníkům. Samozřejmě jednota pro nás neznamená „stejnost“ myšlení a praxe. Nikdo není povinován se této jednoty účastnit, tedy ani revoluční organizace, avšak každý musí chápat a snášet následky svých činů, které, byť činěné s dobrým úmyslem, ho mohou vylučovat ze společenství. To jednoduše vyplývá z principu federalismu. Od bojových a stávkových výborů k radám pracujících Bojové výbory nebo stávkové výbory jsou místem sebevzdělávání a prostředkem obrany
NAŠE KONTAKTY: BOX 5, 15006 Praha 56, Telefon: 604 773 440 Antifašistická skupina:
[email protected] OS Rovnost:
[email protected] Anarchistická knihovna:
[email protected], Černý kříž:
[email protected] Svobodná Práce:
[email protected] Web:
[email protected] Mezinárodní sekretariát:
[email protected] Místní skupiny:
[email protected] [email protected] [email protected] [email protected]
tváří v tvář kapitalistickému vykořisťování. Avšak v případě revoluční situace je těmto výborům předurčena změna. Z nástrojů boje se mohou proměnit, pokud to situace dovolí, na rady pracujících. Tedy na prostředky revoluční společnosti, povolané řešit problémy a jednat ve věcech, jakými jsou vybudování výroby, distribuce a spotřeby na anarchokomunistických principech, organizace života v obcích, (ozbrojené) ochrany revoluce, atd… Tato transformace bojových výborů do rad pracujících je logická. Lidová samospráva se rozvíjí a nabírá sílu v bojových nebo stávkových výborech, a když to vzájemný poměr sil dovolí, masy uskutečňují revoluci. Dělají ji ale přirozeně s použitím svých nástrojů - výborů boje (orgánů samosprávy)! Střetnutím se s novými úkoly (organizací samosprávy) nevyhnutelně mění svou podstatu, aby se adaptovaly a odpovídaly nárokům nové situace. Rady pracujících je možné definovat jako organický projev lidové samosprávy, prostředky osvobození mas a přeměny společnosti. V základě představují živou a rozvíjející se sebereprezentaci mas. Revoluční organizace musí pracovat v těchto radách stejně, jako v bojových nebo stávkových výborech. Nesmí plnit funkci řízení revolučního boje. Má se pouze účastnit tohoto boje, být mezi masami, vedoucími tento boj, silou, která vystupuje s návrhy, špičkou v teoretickém plánu a především v jeho praktickém naplňování. Hovoříme o tom, že je nutné jít příkladem, a ne uchvacovat vedení. A nyní, více než kdy jindy, jde o to přesvědčit… a budovat. Sociální revoluce může být jen dílem mas. Znamená to odmítnutí myšlenky, že sociální revoluci může uskutečnit pouze organizace. Základy společenské reorganizace musí být pouze výsledkem uvědomělé, rozhodné a samosprávné revoluční práce mas: rad pracujících a studentů, rad obecních, atd. Teprve pokud jsou tyto rady identické s orgány revoluční organizace, pak jedině můžeme mluvit o uskutečnění revoluce organizací. Skutečnost, že by nastala podobná revoluční situace jako ve Španělsku v r. 1936, kdy měla Národní konfederace práce v mnoha městech postavení hegemona, má však jen málo šancí se opakovat. Stát se o to postará. Samozřejmě to nelze tvrdit s naprostou jistotou. Je však jedno, bude-li anarchokomunistická sociální revoluce uskutečněna skrze rady pracujících nebo pomocí specifické masové organizace. Důležité je, aby byla uskutečněna. Karel Rosák Pavel Pecka
Čtenářské konto / předplatné Na naši adresu pro listovní zásilky můžete složenkou zaslat částku od 100,- Kč výše. Postupně vám budeme podle přání zasílat nová čísla SP (cena+poštovné) až do vyčerpání částky, o čemž vás budeme včas s předstihem informovat.
