1
D
áme si závody! Dělej, Jacku, ke kruhu Kamenných bo„ jovníků!“ Gloria ani nepočkala na Jackovu odpověď a zaujala se svým rezavě zbarveným poníkem startovní pozici vedle jeho koně. Jakmile Jack odevzdaně kývl, stiskla Gloria tělo zvířete lehce lýtky a malá kobylka se rozběhla. Jack McKenzie, mladý muž s rudě hnědými kučeravými vlasy a klidnýma zelenohnědýma očima, pobídl také svého koně ke klusu a vyrazil za dívkou po zdánlivě nekonečné travnaté pláni kiwardské farmy. Neměl však se svým silným, ale pomalejším kobem šanci dívku dohonit. Byl také na jízdu na koni příliš vysoký, ale přál děvčeti radost z vítězství. Gloria byla hrozně pyšná na rychlého poníka z Anglie, který vypadal jako zmenšenina plnokrevníka. Pokud se Jack nemýlil, byl to první narozeninový dárek od rodičů, který Glorii skutečně potěšil. Obsahu jiných balíků, které pro ni přicházely v nepravidelných odstupech z Evropy, věnovala mnohem menší pozornost. Šaty s volány včetně vějíře a kastanět ze Sevilly, zlaté střevíčky z Milána, miniaturní kabelka z Paříže vyrobená z pštrosí kůže… věci, které nebyly na novozélandské ovčí farmě zrovna k užitku, a dokonce i pro občasné návštěvy Christurchu byly příliš extravagantní. Gloriiny rodiče však něco takového ani nenapadlo. Spíše naopak. William a Kura Martynovi si patrně pobaveně představovali, jak bude prostá společnost v Canterburské nížině šokovaná závanem „velkého světa“. Zábrany a ostych byly oběma cizí. Vycházeli samozřejmě z toho, že jejich dcera to cítí stejně. 9
Jack se hnal krkolomným tempem polními cestami, aby dívku alespoň neztratil z dohledu. Myslel přitom na její matku. Kura-maro-tini, dcera jeho nevlastního bratra Paula Wardena, byla exotická kráska obdařená výjimečným hlasem. Za svou muzikálnost vděčila spíše své matce, maorské zpěvačce Maramě, než bílému příbuzenstvu. Kura měla odmalička jediné přání – školit svůj hlas a dobýt operní svět v Evropě. Jack vyrostl spolu s ní na Kiwardu a ještě dnes s hrůzou vzpomínal na její nekonečná pěvecká cvičení a hru na klavír. Přitom se zdálo, že na zemědělském Novém Zélandu nebude mít možnost své sny uskutečnit. Potkal ji však zázrak v podobě jejího muže Williama Martyna, který dokázal její talent uplatnit. Řadu let už podnikali se skupinou maorských zpěváků a tanečníků umělecká turné po Evropě. Kura byla hvězdou souboru, jenž spojoval v jedinečnou kompozici tradiční maorskou hudbu se západními hudebními nástroji. „Vyhrála jsem!“ Gloria zručně přitáhla bujnému poníkovi otěže a zůstala stát uprostřed skalní formace, které se říkalo kruh Kamenných bojovníků. „A tam vzadu jsou ovce!“ Pravým důvodem jejich vyjížďky bylo malé stádo bahnic. Zvířata se rozprchla a popásala se kolem obrovských kamenů na pozemku, který považoval východní kmen Maorů za posvátný. Gwyneira McKenzieová-Wardenová, která vedla farmu, respektovala náboženské cítění původního obyvatelstva, ačkoli půda patřila kiwardské farmě. Kiward měl dostatek travnatých ploch pro ovce i skot, takže se dobytek nemusel potulovat po místech, která Maorové uctívali. Proto Gwyneira poprosila při obědě Jacka, aby odtamtud ovce vyhnal, což narazilo na dívčin zuřivý protest. „To přece můžu udělat já, babičko! Nimue se potřebuje učit!“ Od té doby, co Gloria cvičila svého prvního pasteveckého psa, žadonila o nejobtížnější úkoly na farmě. Gwyneira to vítala s radostí. Také tentokrát se na pravnučku usmála a souhlasně přikývla. 10
„Dobře, ale Jack tě doprovodí,“ rozhodla, ačkoli sama nevěděla, proč nechce dívku pustit samotnou. V podstatě neexistoval žádný důvod k obavám. Gloria znala farmu jako své boty a všichni lidé na Kiwardu znali a milovali Glorii. V případě vlastních dětí nebyla Gwyneira ani zdaleka tak opatrná. Dcera Fleurette, její nejstarší dítě, jezdila již jako osmiletá sama na koni do školy vzdálené čtyři míle. Malou školu provozovala tehdy na sousední farmě Gwyneiřina přítelkyně Helen. S Glorií to však bylo jiné. Všechny Gwyneiřiny naděje se upínaly k jediné uznávané dědičce kiwardské farmy. Jen v žilách Glorie a Kury-maro-tini proudila krev Wardenů, původních zakladatelů farmy. Navíc pocházela Kuřina matka z východního kmene Maorů. Glorii proto uznávalo i původní obyvatelstvo. To bylo důležité, protože mezi Tongou, náčelníkem kmene Kai Tahu, a Wordenovými panovala odjakživa rivalita. Tonga doufal, že by sňatek Glorie s příslušníkem kmene posílil jeho vliv, protože by kmenu Kai Tahu připadly rozlehlé kiwardské pozemky. Tato strategie však selhala již v případě Gloriiny matky Kury. Ani Gloria neprojevovala příliš velký zájem o život a kulturu kmene. Hovořila samozřejmě plynně maorsky a ráda poslouchala, když jí babička Marama vyprávěla prastaré pověsti a legendy svého lidu, spřízněná se však cítila jen s Gwyneirou, jejím druhým manželem Jamesem McKenziem a především s jejich synem Jackem. Mezi Jackem a Glorií byl vždy zvláštní vztah. Mladý muž byl o patnáct let starší než jeho nevlastní praneteř a v prvních letech Gloriina života to byl právě on, kdo ji chránil před náladami a nezájmem jejích rodičů. Jack si na Kuru a její hudbu nikdy moc nepotrpěl, Glorii však měl rád od chvíle, kdy se poprvé rozkřičela, což bylo třeba brát doslova, jak s oblibou žertoval Jackův otec. Miminko se totiž okamžitě, jakmile se Kura dotkla kláves piana, srdceryvně rozplakalo. Jack měl pro to plné pochopení a vláčel s sebou Glorii z místa na místo jako štěně. 11
Mezitím dorazil do cíle nejen Jack, ale i Gloriina fenka Nimue. Malá border kolie byla celá schvácená a dívala se na svou paní skoro vyčítavě. Nesnášela, když jí Gloria ujela. Raději by dorazila na konec cesty dřív než rychlý poník z Anglie. Teď ale zbystřila pozornost, a jakmile ji Gloria ostrým písknutím vyslala k ovcím, které se klidně pásly kolem skalisek, okamžitě vystřelila vpřed. Jack i její pyšná majitelka pozorovali borderku se zalíbením. Nimue sehnala zvířata dohromady a čekala na další rozkazy. Gloria vedla stádo obratně k domovu. „Vidíš, zvládla jsem to sama!“ Dívka se podívala na Jacka s triumfálním výrazem v obličeji. „Řekneš to babičce?“ Jack vážně přikývl. „Jistě, Glory. Bude na tebe pyšná. A na Nimue taky!“ Gwyneira McKenzieová přivezla první border kolii z Walesu na Nový Zéland před více než padesáti lety a po celou tu dobu toto psí plemeno chovala a cvičila. Těšilo ji, že Gloria zachází s těmi psy tak šikovně. Andy McAran, starý předák na farmě, pozoroval Jacka a Glorii, když zaháněli ovce do ohrady, na níž něco opravoval. McAran už dávno nemusel pracovat, bez farmy však nemohl být. Skoro každý den si ještě i teď osedlal koně a vydal se na jeho hřbetě z Haldonu na Kiward. Jeho ženě se to nezamlouvalo, Andymu to ale bylo jedno. Oženil se v dost pozdním věku a nikdy si nezvykl na to, aby mu někdo něco předepisoval. „Skoro jako slečna Gwyn zamlada,“ usmál se uznale stařec, když Gloria zavřela za ovcemi vrata. „Chybí jí jen rudé vlasy a…“ Andy větu nedokončil. Nechtěl se Glorie dotknout. Jack ale slyšel podobné poznámky dost často na to, aby dokázal číst jeho myšlenky. Starý honák litoval, že dívka nezdědila ani křehkou postavu, ani hezký, úzký obličej své prababičky, což bylo zvláštní, protože Gwyneira předala své rudé lokny a drobnou figuru skoro všem ženským potomkům. Gloria se vyvedla po Wardenových. Měla 12
hranatý obličej, oči posazené blízko u sebe a ostře řezaná ústa. Světlehnědé bujné kudrny jí obličej nelemovaly, ale skoro zakrývaly. Česání této bujné hřívy byla taková trýzeň, že si dívka asi před rokem v návalu zlosti vlasy ostříhala. Všichni si ji pochopitelně dobírali, že se chce nejspíš opravdu stát klukem, protože už dříve s oblibou kradla krátké kalhoty, které její babička Marama šila pro maorské chlapce. Jack byl ale toho názoru, že krátké vlasy Glorii báječně sluší a také široké jezdecké kalhoty se k jejímu silnému, trochu zavalitému tělu hodí lépe než šaty. Gloria zdědila postavu po maorských předcích. V oblečení střiženém podle evropské módy by nevypadala dobře.
„Ze své matky nemá to děvče opravdu vůbec nic,“ poznamenal také James McKenzie, který sledoval příjezd Jacka a Glorie z arkýře Gwyneiřiny ložnice. Tam sedával nejraději. Vzdušné místo, z něhož byl dobrý výhled, mu bylo mnohem milejší než pohodlné křeslo v salonu. James nedávno oslavil osmdesáté narozeniny a stáří mu dávalo hodně zabrat. Už delší dobu ho trápily bolesti kloubů, které mu ztěžovaly každý pohyb. Nenáviděl skutečnost, že se musí opírat o hůl. Nechtěl to přiznat, ale schody dolů do salonu byly pro něj stále větší překážkou. Vymlouval se na to, že ze svého místa v arkýři může lépe pozorovat dění na farmě. Gwyneira však dobře věděla, jak to je. James se ve vznešeném salonu na kiwardské farmě necítil nikdy dobře. Jeho světem byly vždy příbytky zaměstnanců. Jen kvůli Gwyn se smířil s tím, že žije v tak velkopanském obydlí a vychovává v něm svého syna. Raději by postavil pro svou rodinu srub a seděl u krbu, v němž by se topilo dřívím, které si vlastnoručně nařezal a naštípal. S přibývajícím věkem však ztrácel tento sen na přitažlivosti. Teď už mu připadalo příjemné, že si může užívat tepla, o něž se postaralo četné Gwyneiřino služebnictvo. 13
Gwyneira mu položila ruku na rameno a také se podívala dolů na Glorii a svého syna. „Je nádherná,“ pronesla. „Když se pro ni jednou najde vhodný muž…“ James obrátil oči v sloup. „Nezačínej zase!“ povzdechl si. „Bohudíky za ní ještě chlapi neběhají. Když pomyslím na Kuru a toho maorského chlapce, který ti připravil takové starosti… Kolik jí to tenkrát vlastně bylo? Třináct?“ „Byla předčasně vyspělá,“ hájila Gwyneira vnučku. Vždycky Kuru milovala. „Vím, že ji nemáš příliš v lásce. Jejím problémem bylo jen to, že se sem nehodila.“ Gwyneira si kartáčovala vlasy. Potom si je vyčesala nahoru a sepjala sponkami. Byly stále ještě dlouhé a vlnité, třebaže v nich bílá barva stále více převažovala nad rudou. Jinak by jí ale nikdo její věk nehádal. Gwyneiře McKenzieové-Wordenové bylo už třiasedmdesát let, byla však štíhlá a pružná jako v době svého mládí. Obličej měla už sice povadlý a protkaný drobnými vráskami, ale nikdy si nechránila pokožku před sluncem a deštěm. Život vznešené dámy nebyl pro ni. Přes všechna životní nebezpečí považovala stále ještě za štěstí, že ve věku sedmnácti let opustila šlechtický dům rodičů ve Walesu a odvážila se podstoupit riskantní dobrodružství s cílem uzavřít manželství v daleké cizině. „Kuřin problém spočíval v tom, že jí nikdo nikdy nic neodmítl,“ zabručel James. Vedli už takové debaty o Kuře snad tisíckrát. Bylo to v podstatě jediné téma, které dávalo podnět ke sporům v jejich jinak harmonickém manželství. Gwyn zavrtěla nesouhlasně hlavou. „Chceš tím opět naznačit, že jsem se Kury bála,“ pronesla nevrle. Ani tato výtka nebyla nová, ačkoli ji jako první nevyslovil James, nýbrž její přítelkyně Helen O´Keefeová. Při pomyšlení na Helen, která minulý rok zemřela, píchlo Gwyn u srdce. James zvedl obočí. „Strach z Kury? Ten jsi přece nikdy neměla!“ dobíral si svou ženu. „Proto také už tři hodiny přendaváš dopis, který ti přivezl starý Andy, na stole z místa 14
na místo. Otevři ho konečně, Gwyn! Mezi tebou a Kurou leží osmnáct tisíc kilometrů. Nekousne tě!“ Andy McAran žil se svou ženou v nejbližší osadě Haldonu. Na tamním poštovním úřadě ukládali dopisy pro kiwardskou farmu. Když dorazila pošta ze zámoří, Andy se rád ujal funkce pošťáka. Očekával za to stejně jako všichni ostatní obyvatelé Haldonu chtiví klepů nějaké novinky o exotické umělecké existenci nevšední dědičky Wardenových. James i Jack mu také ochotně poskytovali nejnovější zprávy o Kuřině divokém životě. Gwyneira do toho zpravidla nezasahovala. Koneckonců to byly většinou jen samé dobré zvěsti. Kura a William žili spolu šťastně, představení byla vyprodaná, jedno turné stíhalo druhé. V Haldonu se však přesto o nich nepřestávalo klevetit. Je William své manželce opravdu již skoro deset let věrný? Na kiwardské farmě trvalo nezkalené štěstí pouhých dvanáct měsíců. A jestliže je to manželství opravdu tak dokonalé, proč potom nebylo požehnáno dalšími dětmi? Gwyneiře, která právě roztřesenými prsty otevírala dopis, jenž nesl tentokrát razítko Londýna, to bylo lhostejné. Ve skutečnosti ji zajímal jen Kuřin vztah ke Glorii. Ten se dosud vyznačoval nezájmem a Gwyneira se modlila, aby to tak zůstalo. Už v okamžiku, kdy se jeho žena pustila do čtení, James poznal, že dopis místo obvyklého líčení úspěchů obsahuje burcující zprávy. Obával se toho hned, jakmile spatřil na obálce místo Kuřina stojatého písma plynulý rukopis Williama Martyna. Gwyneiře klesla ruka s dopisem. „Oni chtějí odvézt Glorii do Anglie!“ pronesla zničeně. „Oni…“ Gwyn hledala ve Williamově dopise příslušné místo. „Oceňují sice naše úsilí, které vynakládáme na její výchovu, ale dělá jim starosti, jestli dostatečně podporujeme její umělecky kreativní stránku! Jamesi, Gloria nemá žádnou umělecky kreativní stránku!“ 15
„Zaplaťpánbůh!“ poznamenal James. „A jak chtějí probudit tu novou Glorii? Má s nimi jet na turné? Zpívat, tančit? Hrát na flétnu?“ Kuřina virtuózní hra na maorskou flétnu pecorino byla zlatým hřebem jejich programu. Také Gloria pochopitelně vlastnila tento nástroj. K lítosti své babičky Maramy však nedokázala z flétny vyloudit ani jediný normální a bezchybný tón, natož pak pověstný hlas duchů zvaný wairua. „Ne, mají v úmyslu dát ji do internátu. Jen si to poslechni: Vybrali jsme pro ni malou školu v idylickém prostředí nedaleko Cambridge, která poskytuje dívkám všestranné vzdělání především v duchovně umělecké oblasti…,“ četla Gwyneira. „Dívčí vzdělání! Co si má člověk pod tím představit?“ zamumlala zlostně. James se zasmál. „Vaření, pečení, vyšívání?“ nadhodil. „Studium francouzštiny? Hru na klavír?“ Gwyn se tvářila, jako by ji mučili. Byla dcerou venkovského šlechtice, takže nezůstala toho všeho ušetřena, ale naštěstí neměla Silkhamova rodina dostatek peněz na to, aby mohla poskytnout dceři internátní vzdělání. Gwyn se tak mohla vyhnout nejhoršímu a naučit se místo toho užitečným věcem jako jízdě na koni a výcviku pasteveckých psů. James se s námahou zvedl a sevřel ji v náruči. „Ale jdi, Gwyn, tak zlé to zase není. Od té doby, co dopravu zajišťují parníky, je cesta do Anglie hotová prkotina. Mnoho lidí posílá své děti do internátu. Glorii neuškodí, když se trochu porozhlédne po světě. Krajina kolem Cambridge je prý stejně půvabná jako tady. Gloria bude žít se svými vrstevnicemi, hrát hokej nebo co se to tam vlastně dělá… no dobře, když si vyjede na koni, bude se muset spokojit s dámským sedlem. Trochu společenské kultivovanosti není vůbec na škodu, protože ovčí baroni jsou postupem času stále vznešenější…“ Velké farmy v Canterburské nížině, které vznikly před více než padesáti lety, poskytovaly svým majitelům dobré 16
příjmy. Leckterý „ovčí baron“ druhé či třetí generace vedl život venkovského šlechtice. Byly tu však i farmy, které jejich majitelé prodali a teď sloužily jako místo odpočinku především zasloužilým válečným veteránům z Anglie. Gwyn těžce oddechovala. „Za to může určitě ta fotka,“ povzdechla si. „Neměla jsem jí takový snímek dovolit. Ona na tom ale trvala. Byla tak šťastná, že toho koně dostala…“ James věděl, co má Gwyn na mysli. Jednou za rok se strhlo velké pozdvižení kvůli tomu, že se Gloria musí nechat pro své rodiče vyfotografovat. Gwyn ji při té příležitosti obvykle navlékla do naškrobených a nudných svátečních šatů. Tentokrát však Gloria trvala na tom, že se nechá vyfotit v sedle svého nového poníka. „Maminka a tatínek mi přece Princes darovali!“ argumentovala. „Určitě je potěší, že je na obrázku se mnou.“ Gwyneira si nervózně pohrávala s drdolem, který si právě učesala, až se několik pramenů zase uvolnilo. „Měla jsem aspoň trvat na tom, aby seděla v dámském sedle a oblékla si jezdecké šaty.“ James ji jemně uchopil za ruku a lehce políbil. „Znáš přece Kuru a Williama. Možná je na vině skutečně ten poník. Ale stejně tak jsi mohla poslat fotografii naparáděné Glorie a oni by napsali, že na ní chybí klavír. Možná prostě jen uzrála doba. Jednou si přece museli vzpomenout na to, že mají dceru.“ „Dost pozdě!“ vybuchla Gwyn. „Proč to s námi alespoň nechtějí prodiskutovat? Vždyť přece Glory vůbec neznají! A hned internát! Je tak mladá…“ „Mnoho anglických dětí odchází do internátu již ve čtyřech letech,“ připomněl jí. „Glory je dvanáct. Ona to zvládne. Možná se jí to bude dokonce líbit.“ „Bude úplně sama…,“ pronesla Gwyn tiše. „A bude se jí stýskat po domově.“ James přikývl. „Na začátku se určitě všem děvčatům stýská, potom si ale zvyknou.“ 17
Gwyneira vzplanula: „Když se dům rodičů nachází ve vzdálenosti dvaceti mil od internátu, tak určitě. Gloria to ale bude mít domů osmnáct tisíc mil! Pošleme ji na druhou stranu světa k lidem, kteří ji vůbec neznají a nemilují.“ Gwyneira se kousla do rtu. Zatím to ještě nikdy nepřiznala. Vždycky Kuru naopak hájila. Bylo to ale v podstatě přesně tak. Kuře-Maro-Tini na dceři nezáleželo. A s Wiliamem Martynem to nebylo jiné. „Nemůžeme prostě předstírat, že jsme ten dopis nedostali?“ přivinula se něžně k Jamesovi. Připomnělo mu to mladičkou Gwyneiru, která ve chvílích, kdy nedokázala dostát nárokům své nové novozélandské rodiny, prchala k honákům do stájí. Tohle však bylo vážnější než recept na irské dušené… „Gwyn, miláčku, když to uděláme, pošlou další. Tohle si nevymyslela Kura. Ta by možná něco takého řekla, ale nejpozději při příštím koncertu by na to zase zapomněla. Tenhle dopis napsal William, je to tedy jeho nápad. Možná si pohrává s myšlenkou, že Glorii při nejbližší příležitosti provdá za nějakého šlechtice…“ „Vždyť přece Angličany nenáviděl!“ namítla Gwyneira. Dobře si pamatovala, že William Martyn bojoval ještě před pár lety za svobodu Irska. James pokrčil rameny. „William je vrtkavý.“ „Kdyby aspoň nejela úplně sama,“ povzdechla si Gwyn. „Taková dlouhá cesta lodí, všichni ti cizí lidé…“ James přitakal. Přes všechna uklidňující slova věděl, jaké myšlenky táhnou Gwyneiře hlavou. Gloria milovala práci na farmě, chyběla jí však touha po dobrodružství, kterou se vyznačovala Gwyn i její dcera Fleurette. V tomto směru se dívka lišila nejen od Gwyn, nýbrž i svého prapředka Geralda Wardena, který se nezalekl žádného rizika, o jejím otci a matce ani nemluvě. Na Kiwardu se mohla ujmout dědictví Maorů. Gloriina babička Marama byla mírná a spojená s půdou. Putovala sice se svými lidmi po okolí, ale jakmile měla sama opustit území kmene Kai Tahu, ztrácela na jistotě. 18
