Alternativní Cesta Krve Vzpomínky sepsal a uspořádal:
Židák ©22 n.l. (2072 st.l.) Jakákoli podobnost se skutečnými osobami, událostmi a místy je téměř čistě náhodná.
-1-
Část první Solitér
KREV - červená neprůhledná kapalina protékající cévami. Zajišťuje přenos vstřebaných živin ke tkáním, přenos kyslíku z plic do tkání, odvádění oxidu uhličitého z tkání do plic. Množství krve u člověka činí 7-8 % celkové tělesné hmotnosti, tj. 4,5-5 litrů… Ottův slovník naučný … a když je jí hodně, tvoří na zemi potůčky, které se spojují do loužiček a ty se spojují do louží a ty se spojují do rybníčků a ty… Pozn. autora
-2-
8. Kůň stál nehnutě a jeho jezdec z výšky sledoval dění na náměstí. Dělal to tak už víc než sto let. Jeho nazelenalý, kovový povrch se mokře leskl a místy byly vidět tmavé otvory s roztřepenými okraji, kudy vlétly střely a šmouhy v místech, kde se další odrazily. Mramorové obložení podstavce bylo popraskané a někde chybělo úplně. Jeho babička, svatá Ludmila, neměla hlavu. Z dolního konce náměstí, od Můstku, se ozývaly zvuky, které se nedaly zaměnit s ničím jiným. Ostré práskání devítky a rychlé staccato automatické zbraně se mísilo s občasným dutým bouchnutím brokovnice. Nepoznal jsem kolik zbraní tam pracovalo, ale vypadalo to na regulérní bitvu. Zdálo se mi, že dole vidím i nějaký pohyb, ale ve výhledu mi vadily stromy a odstavené tramvaje. Optikou zbraně jsem několikrát na okamžik zahlédl spěchající postavu, ale vzápětí mi zmizela ze zorného pole. Mohl to být zvířák. Nebo taky ne. Myslí mi proběhl obrázek jak se poslední přeživší lidé brání útoku davu zvířáků. Odlepil jsem se od zdi a přískoky se začal posouvat dál. Za kryt mi posloužily tramvaje, auta a stromy. Zvuky střelby pomalu ustávaly a když jsem se dostal na úroveň Vodičkovy ulice, ustaly úplně. To už jsem dohlédl až k Můstku. Vypadalo to tam jak po bitvě. Překvapivě. Rozstřílená auta, vytlučená okna, dírky ve fasádách a všude rozházený bordel. Z dálky nebylo vidět, jestli tam leží i nějaká těla. Scénu částečně zahaloval dým z hořících trosek. Přibližoval jsem se k bojišti podél zdí a zrakem přejížděl okolí. Do nosu mě udeřil pach spáleného korditu. Když jsem přišel blíž, všimnul jsem si, že ulice 28.října kolmá k Václaváku, která vede na Národní třídu je přepažena barikádou z převrácené tramvaje. Tramvaj spolu s různým harampádím a vytrženými dlažebními kostkami tvořila obtížně zdolatelnou hradbu. Nikde jsem nezaregistroval žádný pohyb, zvířáci se stáhli. Nebo už někde hodují. Před barikádou jsem uviděl něco ležet. Někoho. Byl to člověk, možná zvířák. Přiblížil jsem se, abych se přesvědčil. -3-
Žena ležela bezvládně na zádech, jednu nohu pokrčenou pod druhou a ruce rozhozené do stran. Její miniuzi se válela opodál. Byla fakt kus, okolo pětadvaceti. Středně dlouhé zrzavé vlasy jí částečně spadaly do obličeje a její bledá pokožka kontrastovala s tmavým battledresem. Měla zavřené oči a rysy obličeje hodící se spíš k modelce, než k nějaké vojandě. Když ucítila moje kroky, otevřela víčka a podívala se na mě. Okamžitě jsem poznal, že tohle zvířák být nemůže. V jejích zelených očích jsem mohl číst emoce jako v otevřené knize. Tolik se lišily od mrtvých očí zvířáků. Bála se. Snažila se pohnout, ale nešlo jí to, jen sykla bolestí a zavřela oči. Kleknul jsem si k ní a snažil se ji uklidnit. Zase na mě upřela svoje strachem rozšířené oči, dlouhé řasy se jí třásly. Úplně mi selhal hlas, strašně dlouho jsem už na nikoho nemluvil, ona je první živý člověk, kterého vidím po tolika dnech. Odložil jsem zbraň a hlavu jí podložil zmuchlanou bundou. Zdálo se mi, že jsem tím napětí maličko uvolnil, možná. Její rty se začaly pohybovat, něco se mi snažila říct. Sklonil jsem se k ní, ale nerozuměl jsem. Začala kašlat a zvracet, musel jsem jí přetočit na bok, aby se neudusila. Šlo to ven s krví, to bylo zlé znamení. Když jsem ji převrátil zpět na záda, začal jsem zkoumat její zranění. Rozepnul jsem jí neprůstřelnou vestu a roztrhnul látku pod ní. Měla průstřel břicha. Kulka šla dovnitř těsně pod okrajem vesty. Ale né holka, ty potřebuješ do nemocnice. Rychle. Bezradně jsem se rozhlédl po okolí. Louže krve na zemi se začala nebezpečně zvětšovat. Přitiskl jsem jí na ránu kapesník a rukou od krve odhrnul vlasy z obličeje. Udělal jsem jí nechtěně šmouhu na čele. Sakra, neumírej mi tady, první živý člověk po takový době a hned ho ztratím. Kurva, né! Takovýhle kočky by neměly chodit po ulici s uzinou a nechat do sebe střílet! Další záchvat kašle, z úst jí vytekl pramének světlé zpěněné krve, hlava klesla ke straně a oči zůstaly otevřené ve strnulém výrazu. Do prdele. Puls nehmatný. To byl konec. -4-
Pocit bezmoci ve mně vystřídal spalující vztek. Bylo mi do breku. Sakra, taková smůla. Někde hluboko v podvědomí mi tu ale něco nesedělo. No jasně! Jak by mohl zvířák způsobit střelné zranění??? Zrovna v okamžiku kdy mi to došlo, jsem za zády uslyšel lidský hlas: „Tak frajírku, ruce nahoru a žádný blbosti!“ …
1. Dnešní den se vyvedl. Modré nebe bez jediného mráčku, na východní straně horizontu modř přechází plynule do žluta. Slunce se právě chystá vykouknout zpoza vzdálený jehličnatý les a já už mám za sebou prvních deset minut chůze na vlakovou zastávku. Asfaltová cesta se mírně vlní krajinou a její okoralé krajnice prohrávají boj s neodbytnou vegetací. Mě je do zpěvu, pokud bych teda zpívat dokázal. Dvacet pět kilo na zádech se mi ještě nestačilo pronést, a tak je můj krok dostatečně dlouhý a cesta ubíhá rychle. Vlak mi jede za čtvrt hodiny. To stihnu. Přes chlad, který panuje, se pomalu začínám potit. Dnes je to poprvé od podzimu, kdy jedu na čundr. Přes zimu jsem zešpekovatěl. A protože nelyžuju, tak se ani nedivím, že je na tom moje kondička tak, jak je. To ale nevadí. Během tohoto týdne se s nějakým tím kilem stoprocentně rozloučím a za pár dní mě už ani svaly nebudou bolet. Za zatáčkou už vidím střechu zastávky. Její soudržnost už není, co bývala. Cikáni ukradli dobrou polovinu jejího oplechování a vedle kdysi červené, nyní vybledle narůžovělé, střešní krytiny jsou rozsáhlá černá místa, jak prosvítá thérákem pokryté podbití. Jak přicházím blíž, dokážu už rozeznat většinu klikyháků pokrývající její zdi v místech, kde se ještě udržela zvětralá omítka. Sprejeři používají tuto zastávku coby plátno odjakživa. O prázdninách nemají co dělat, parchanti pražácký. Koleje jsem stačil přejít ještě než se začaly spouštět závory. Jak jsem pod nimi procházel, hrozily mi svým oprýskaným pruhovaným ráhnem, že mi rozseknou hlavu vejpůl. Tento psychologický boj jsem vyhrál a nesnížil se k tomu, abych snad -5-
použil oficiální chodník sloužící k přecházení kolejí. Na nástupišti už na mě čekala směsice idividuí, jedoucí v tuto brzkou ranní hodinu za prací. Mezi česky mlčícími, jsem zaslechl z nedaleké skupinky ukrajinštinu. Jo jo, tak radši počkám tady, až tam dozadu nepůjdu. Podle pohozené průhledné lahve od vodky a nekoordinovaných pohybů skupinky jsem usoudil, že bude rozumnější zůstat vepředu a raději nasávat použitý cigaretový kouř opodál toporně stojícího santuse ve flekatých montérkách. Už abych byl pryč od lidí! Mimo civilizaci! To je také jeden z hlavních důvodů, proč jezdím pravidelně do přírody. Sám. Člověk tam tak nějak znovu načerpá duševní sílu, kterou mu přes rok soustavně odebírají kolegové v práci, revizoři, úředníci, politici a jiná verbež. Letos jsem neodolal brzo, ale nejhezčí je příroda stejně na jaře. Tak jsem si v práci půjčil klíče od chaty známého Árijce, vybral týden loňské dovolené a hurá do lesa! Čeká mě půl dne cesty vlakem, a dalších několik hodin pěšky lesem. Jak tak nepřítomně zírám do kolejiště a jsem už v myšlenkách v lese, vyleká mě náhle cinkání závor. A vida, tak už ho tu máme, panťáka jednoho. V dálce už jsou vidět dva světelné body neustále se přibližující železné obludy. Nevím, kdy už konečně ČD vymění svůj vozový park, snad až se jim rozpadne poslední souprava. Tento exemplář je zářným příkladem svého druhu. Místy dokonce prosvítá původní modrá barva. Rozvržení uměleckých děl, která pokrývají jeho povrch, nerozlišuje mezi volnou plochou a oknem. Sprejerští performeři se nějakými konvencemi omezovat nenechají. Z tohoto důvodu je uvnitř stálé přítmí. Ale komu by to vadilo, stejně takhle časně ráno nikdo nekouká ven a ostré světlo vycházejícího slunce neruší podřimující spoluobčany. Doufám, že se dovnitř vecpu. S krosnou. Jakmile vlak s pištěním zastavil a dveře se se zasyčením otevřely, vyvalil se na mě hustý, smradlavý a vydýchaný vzduch, deroucí se dychtivě na svobodu. Místo se pro mě a mojí krosnu naštěstí našlo. Pochopitelně ne k sezení. Od té doby, co ČD omezily počet spojů, jsem si na mojí zastávce již nikdy nesedl.
-6-
*
*
*
Nesnáším cestování v přecpané hromadné dopravě. Zítra touto dobou bude určitě o trochu volněji, ale toto páteční ráno si ještě užiju. Kdybych vyrazil až zítra, přišel bych zbytečně o jeden den pobytu na chatě, a tak jsem si udělal prodloužený víkend. Protlačil jsem se doprostřed vagónu, abych nebyl obtěžován vystupujícími a nastupujícími lidmi a přepnul mozek do nepřítomného módu. Cesta do Prahy se nelišila od cest, které běžně konám každý den. Snad jen s tím rozdílem, že v Berouně štíplístek spolu s protiteroristickou vlakovou stráží vyhodili z vlaku na perón tu skupinku Ukrajinců, co se mnou nastupovala. Když jsem to uviděl, začal jsem se drát skrz vlak víc dozadu, abych byl na Hlaváku blíže východu. Ukrajinci už tam dusno dělat nebudou. Jak jsem se tak postupně probojovával skrz dav, čuchaje cizí pot a zkažený dech zuby si nečistících lidí, narazil jsem na poloprázdný vagón. A vida! Tak se přece posadím. Že tu něco nehraje, jsem si uvědomil uprostřed posazovacího pohybu. Během dvou pikosekund mi došlo, co to je. Zahlédl jsem je periferním pohledem hned, jak jsem vstoupil do vagónu. Ale než mi mozek sešrotoval, co mu oči sdělují, už jsem si sedal. Arabi. Tři. Jsem jenom průměrně xenofobní, ale po sérii sebevražedných vlakových atentátů, které se v posledních letech rozmohly po celé Evropě, chovám nedůvěru k určitým skupinám obyvatel. Tak jako všichni. Mám ještě v živé paměti výbuch vlakové soupravy v Pečkách před dvěmi lety. Nikdy se nezjistilo, kolik lidí to tehdy zabalilo, protože počty rukou, nohou, trupů a hlav vzájemně nekorespondovaly. Jak jsem řekl, Arabi byli tři, ležérně se rozvalovali po sedačkách. Tmavé vlasy spolu s hustými knírky a tmavě hnědou pokožkou kontrastovaly se světlými dlouhými kabáty zapnutými až ke krku. Pravda, teplo tu nebylo. Ale ty kabáty se v pase tak nějak divně nadouvaly… Přece nepojedou tři sebevražední atentátníci -7-
vedle sebe, spíš bych předpokládal, že se rozmístí rovnoměrně po celém vlaku, aby byl účinek co nejrovnoměrnější. Nějakou dobu ve mně bojovala pohodlnost s divným pocitem v žaludku, až jsem ukonejšen pohledem na podobně odvážné cestující (pár jich tu bylo) znovu přepnul do nepřítomného módu. Měl jsem štěstí, tohle byli hodní Arabi. Nebo si to tu projížděli nanečisto. Na Smícháč do Prahy jsem dorazil vcelku. Revizorům na Florenci jsem se vyhýbat nemusel, tramvajenka mi také stále platí. Jeden z nich mě začal otravovat zrovna ve chvíli, když jsem čekal na metro na Hlavák. Byl jsem zakoukán do zpravodajského bloku, kterým se občas prokládají reklamní pořady. Promítá se to na takové ty tabule nad kolejištěm. Málem jsem tam zahučel, jak jsem se lekl. Já tyhle lidi asi přitahuju svým vzhledem nebo co. Přerušil mi zrovna reportáž o stahování amerických vojsk ze Severní Koreje, či co. A taky už jsem se nedozvěděl, kde že to vypukla ta nová epidemie ptačí chřipky, protože zrovna přijelo metro. Na cestu vlakem z Hlaváku do Letovic jsem si už musel koupit lístek. Tu hodinu a půl čekání na vlak jsem strávil trávením snídaně. Na Hlaváku prodávají docela dobré párky v rohlíku. Asi psí. Slunce divoce svítilo a jeho žhavé paprsky se mi propalovaly skrz bundu. Dnes by mohlo být pěkně, ostatně Zárybnická slibovala déšť až na dnešní noc. I když ty mráčky na západě by mohly věštit nějakou neplechu. *
*
*
Hovor zanikl v pískání brzd vlaku, a tak se hovořící cestující zadívali z okna na město. Cihlové domy se krčily pod zalesněnými úbočími zdejších kopců a jejich střechy vykrajovaly z tmavě zeleného moře jehličnatých stromů ostrůvky červeně různé sytosti. Jen v okolí náměstí a centra Letovic byly domy namačkány na sebe tak, jak je dávní stavitelé před staletími vybudovali. Já jsem tuto scénu pozoroval skrz matné, prachem zešedlé okno, z poloviny pokryté sprejerskými klikyháky. Zorný úhel mi ještě omezovalo několik spolucestujících s nedočkavým výrazem ve tváři, kteří se také chystali vystupovat. Sotva se dveře se sykotem -8-
otevřely na několik decimetrů, cestující dravě vystartovali, na jejich obličeji se usadil výraz závodního chrta. Vystoupil jsem téměř jako poslední. Po starém, za ta léta rzí hnědočerveném nástupišti z hrubého asfaltu jsem došel k dřevěnému přechodu přes trať a namířil si to do nádražní budovy. Ta byla kdysi laděna do béžova, nyní se odstín měnil plynule s výškou budovy. Modro-bílá cedule s názvem stanice byla napůl rozbitá a ze jména zbylo pouze „Měs…“ Prošel jsem budovou a ocitl se na ulici. Můj krok nyní vedl žaludek. Je odpoledne a já jsem dnes měl jen ten psí párek v rohlíku na Smícháči. Jelikož na Árijcovu chatu nejedu poprvé, tak vím, kam zajít. V hospodě U žíznivé ryby nejen dobře vaří, ale i točí celkem dobrý Staropramen. Dvanáctku. Když si vzpomenu, jak jsme tu ochutnávali pivo minule, tak se mi ještě teď protáčejí panenky. Na náměstí to je slabých deset minut chůze. Když se pode mnou začal asfaltový chodník měnit v kočičí hlavy, věděl jsem, že už jsem skoro tam. Hospoda se nachází v jedné postraní uličce, která ústí na náměstí. Zeleno-bílý vývěsní štít už zdaleka hlásí, co že se to tady točí. Ještě tři schůdky dolů a už mě pohltila líná odpolední atmosféra tohoto podniku. Nasál jsem příjemný klimatizovaný vzduch, který se klidně povaloval mezi dubovými, tmavě namořenými stoly a po několika okamžicích, když jsem se rozkoukal v matném přítmí, jsem zaplul za jeden vzdálenější stůl. Tento stůl má strategickou polohu. Když si sednu zády ke zdi, přehlédnu celý lokál. Smažák ve mně zmizel, aniž by se chudák mohl těšit dlouho z pohledu na tento svět. Měl jsem fakt velký hlad. Na spláchnutí jsem si objednal jednu třetinku dvanáctky, protože z velkého piva by mi zdřevěněly nohy a já musím do večera zvládnout ještě tříhodinovou štreku. Nyní se musím rozhodnout, kudy se dostanu na chatu. Chata leží v údolí říčky Mrliny, která stéká z kopců nad městem a kousek dál se vlévá do Svitavy. Podél toku vedou koleje, po kterých jsem dorazil. Údolí je poměrně dlouhé a chata stojí osamoceně téměř na jeho začátku, výše v kopcích. Tam kde se spojují dva potoky a vzniká Mrlina. Podél (a někdy i napříč) říčky vede stezka, která je co se týče terénu poměrně náročná, ale chůze po ní stojí za to. Nádherné přírodní scenérie se střídají s tmavým lesem a lesními mýtinami. -9-
Mrlina, místy hluboko zařízlá do vápencového podloží, vytváří spousty meandrů, vodopádů a kaveren. Druhá cesta je pohodlnější, méně zajímavá a delší. Jde se po silnici, která vede do vsi Vyžlovky. Tato vesnice leží od města asi ve dvojnásobné vzdálenosti než chata. Po dvou hodinách chůze po silnici se musí sejít na lesní cestu, která vede na mýtinu s chatou. Snad pod vlivem vypitého piva a absťáku po půlročním pobytu v civilizaci, jsem se rozhodl pro onu kratší, obtížnější a zajímavější variantu. *
*
*
Před deseti minutami jsem minul poslední stavení a makadamová cesta se mi rozplývala pod nohama. Dál už to bude jen pěšina. Zákeřné kopřivy se mi otíraly o kalhoty a já si v duchu gratuloval k tomu, že jsem se nenechal ráno zlákat ke kraťasům a navléknul si bytelné zálesácké kalhoty. Nyní mě už svým chladivým polostínem obejmul jehličnatý les. Světelné skvrny proniknuvší hustými korunami smrků tančily všude kolem a přeskakovaly z kamene na kámen, z pařezu na pařez. Opojen svěžím vzduchem jsem úplně zapomněl na strasti obyčejného života i nepříjemnou cestu. Teď už mě nikdo nebude otravovat, odteď každý sám za sebe. Pěšina stále stoupala a bude stoupat po celou cestu. Čím blíže budu chatě, tím strmější výšlap mě čeká. Smažák v žaludku už mě tolik netížil a poobědovou únavu jsem také rozchodil. Nasadil jsem ostřejší pochodové tempo. Jako kdysi u útvaru. Pohodová stezka se postupem času začala měnit a čím dál tím více připomínala překážkovou dráhu. Každou chvíli jsem musel přelézat padlý strom, kličkovat mezi balvany porostlými mechem a rozhrnovat trsy vlhkého kapradí. Po levé straně stezky se zvedala strmá skála místy dosahující výšky třípatrového domu. Přes okraj skály na mě shora koukaly převislé větve stromů a keřů, jejichž odvážnější, zakrslí příbuzní se usídlili přímo na stěně. Vietnam hadr, prostě paráda. Moje tempo se tím však zpomalilo. Asi za hodinu jsem konečně dorazil k Mrlině. Teď se musím dát proti proudu a tok už neopustím. Po kamenech jsem přeskákal na druhou stranu, osvěžil jsem se ledovou průzračnou vodou a postupoval dál. Nyní tatáž - 10 -
skalní stěna vyrostla i vpravo a já se ocitl v poměrně úzkém hlubokém kaňonu, který říčka za tisíce let vyhlodala ve vápencovém podloží. Stezka už nebyla zdaleka tak jednoznačně konzistentní jako na začátku a často jsem musel improvizovat kudy se dát. Tok se stával divočejším a místy se vyskytovaly slušné peřeje. To, že jsem postupoval kaňonem podél Mrliny a výhled vzhůru mi úplně nezakrývaly koruny stromů jako v lese, mi umožňovalo pozorovat oblohu. A tak jsem si všiml, že během mojí cesty lesem se udála změna. Slunce přestalo svítit a panenskou azurovou modř zneuctilo množství vyvinutých šedobílých kumulů. Během další hodiny si už obloha o svojí nevinné minulosti mohla nechat jenom zdát. Jelikož jsem ze svého úhlu pohledu mohl vidět jen malou výseč oblohy přímo nad sebou, nemohl jsem z pohybu oblačnosti studené fronty odhadnout kdy to spadne. Každopádně Zárybnická v televizi pěkně kecala, pršet mělo až v noci. Ono taky komu to v jejím věku myslí dokonale, že? *
*
*
Pršet začalo, když jsem procházel klidnějším úsekem říčky. Nepřekvapilo mě to, voda ve vzduchu už byla cítit delší dobu. Kapky tvořily na hladině pravidelná soustředná kolečka a jejich pleskání se mísilo s křupáním naplaveného štěrku pod mými podrážkami. Přeháňka to nebyla, drobný déšť během pár minut zmohutněl a nevypadalo to, že má v úmyslu přestat. Vytáhl jsem tedy maskovanou vojenskou pláštěnku, která se mi před lety zadrhla za nehet, když jsem byl propuštěn do civilu. Déšť se mezi tím změnil v regulérní průtrž. Já jsem neměl na vybranou, musel jsem pokračovat dál. K chatě už bylo blíž než do města. Brodil jsem se tedy proudy vody tekoucími mezi slizce mokrými balvany a přemýšlel co dělat. Jestli to půjde takhle dál, budu za chvíli promočený až na kost. Goretexová membrána v mých botách už to každou chvíli musí zabalit. Svou naději jsem upřel k jedné věci. Jak jsem říkal. Nejdu tu poprvé a už vím, co můžu po cestě očekávat. A skutečně. Když jsem krkolomně po kamenech překonal - 11 -
následující peřej, do které jsem málem zahučel, objevila se přede mnou moje spása. Nad peřejí pokračovala Mrlina klidným tokem, těsně nad vodou se vinuly chomáče páry a v zátočině se vyjímala slušně veliká tůně, kterou tu neúnavně vyhlodal dravý proud. Na vnější straně zátočiny, přímo nad hladinou, jsem uviděl nízký, podlouhlý, tmavý otvor. Jeskyně vznikla kdysi klasickým způsobem, vodní erozí vápencového podloží. Podobných útvarů je ve zdejším kraji spousta. Za pár miliónů let se do ní říčka prokousala a zpřístupnila ji tak člověku. Vstup byl dost nízký a tůň zasahovala až dovnitř. Vejít se dalo jen těsně při levém okraji otvoru po úzké pěšince z naplavenin. A to ještě po čtyřech. Jen co jsem se vplazil dovnitř, ovanul mě studený a vlhký jeskynní vzduch. Ale co je vlhko proti takové průtrži, která zuří venku. Když se mi přizpůsobil zrak temnotě, mohl jsem rozeznávat obrysy útvarů v jeskyni. Prostor se rozšiřoval do nitra jeskyně, až kam jsem svým omezeným zrakem dohlédl. Tůň vlévající se dovnitř vytvářela malou lagunu a bledé světlo vnikající vchodem, odrážeje se od hladiny, vytvářelo na členitém stropě mihotavé odlesky. Od břehů laguny mírně stoupal příjemný štěrkopískový pás pláže místy až tři metry široký. Za ním to už byla pravá jeskyně. Balvany, štěrk a temná, chladivá skála. V této vstupní části nebylo po krápníkové výzdobě ani památky, přece jenom je to tady poměrně přístupné. Pár metrů za vchodem už bylo možno se postavit. Došel jsem na konec pláže, tam kde začínaly balvany a sesunul jsem se na batoh, aniž bych si ho sundal ze zad. Nevím jak dlouho jsem v této pozici zůstal. Ale po chvíli mi začalo být chladno, protože jsem se přestal pohybovat. Takže jsem si sundal promočené boty, pláštěnku i bundu a takticky jsem je rozprostřel mezi kameny. Nic lepšího jsem s tím dělat nemohl. Z batohu jsem vytáhl lihový vařič, zapálil tři tablety a jal se ohřívat vodu na čaj. Ještě že jsem si vařič vzal a nespoléhal jen na kuchyňku na chatě. Světlo z vařiče vytvářelo na stěnách jeskyně krásné stíny a já se cítil bezpečně. Horký čaj s rumem mi udělal náramně dobře a konzerva kuřecího lunchmeatu zahnala znovu se probouzející pocit hladu. - 12 -
Venku se už setmělo a únava, jídlo i příjemně monotónně šumící déšť mě pomalu uspávaly. Na chatu dojdu zítra, to už určitě pršet nebude. Rozložil jsem tedy karimatku se spacákem na pláž a do dvou minut usnul. *
*
*
Ten, kdo četl Rychlé Šípy ví, že jsem to neměl dělat.
2. Ve spánku mě honili Arabi s kalašnikovy po poušti a já se neměl kam schovat. Ani utéct, měl jsem hrozně gumové a pomalé pohyby. Nakonec mě chytili a namáčeli mi pravou nohu do rozžhaveného olova. Ten pocit byl skutečný. Až na to, že mě to místo pálení studilo. Probudil jsem se. Kurva!! Spodek spacáku už byl nasáklý vodou jako houba. A jak byl těžký a mokrý, tak se mi do něj zamotaly nohy. V naprosté temnotě, která zde panovala, jsem se pokusil vstát, ale drzý spacák mě nepustil. Ještě ve fázi vstávání jsem sebou zase plácnul na zem. Dopad doprovázelo hlasité plácnutí-šplouchnutí a opět onen pocit studeného, tentokrát na pravé ruce. To už mě úplně probralo a začal jsem tušit o co tu jde. Potlačil jsem prvotní nával paniky a metodickým postupem jsem se vyprostil ze spacáku. Baterku jsem nenašmátral. Před usnutím jsem si ji položil k hlavě, ale asi jsem si jí při pádu odstrčil někam dopryč. Co se dalo dělat, musel jsem používat hmat. Se spacákem a batohem v jedné ruce a druhou rukou nataženou před sebou jsem se chtěl vydat hlouběji do jeskyně. Po dvou krocích, tam kde končila pláž a začínaly kameny, jsem na jeden došlápnul tak nešikovně, že se mi smekla noha a já padal přímo na hubu. Kurva!! Do hajzlu!!
- 13 -
Kdyby nebyla tma, tak bych napsal, že se mi zatmělo před očima. Rána to byla slušná. Moje heknutí se mi tak pěkně vracelo v ozvěnách, je tu zajímavá akustika. Ještě že jsem před sebe při pádu instinktivně natáhnul obě ruce, ty se po tom kameni sesmekly, vybočily mojí trajektorii pádu a já jsem ten blbej šutrák čelem netrefil přímo. To už bych tu asi nebyl. Musel jsem se posadit. O kousek dál jsem si našel pohodlný balvan. Na omak to bude pěkná boule. Krev mi neteče, ale když se toho dotknu, bolí to jako čert. Abych získal přehled o tom, co se to tu vlastně děje, zašmátral jsem v batohu a vytáhnul z něj prázdnou plechovku od včerejšího lunchmeatu s pytlíkem lihových tablet. Tabletu jsem položil na dno převrácené plechovky a zapálil. A bylo světlo. To co jsem uviděl, mě naplnilo zvláštním pocitem. Mísilo se v něm trochu paniky, vzteku a nerozhodnosti. A žaludek mi sevřela ledová obruč. Tam, kde se ještě včera večer vyskytoval vchod do jeskyně, se nyní líně převalovaly masy hnědé, špinavé vody. Uprostřed laguny, která měla nyní dvojnásobnou plochu, se točilo několik čerstvě urvaných větví. Hladina musela stoupnout minimálně o metr a půl. Co teď? Pocit nerozhodnosti trval jen prvních několik okamžiků. Zvítězilo nutkání podniknout praktické kroky k řešení situace. Pětiletá služba v armádě mě naučila i některé užitečné věci. Jako první jsem dohledal ztracenou baterku. Už se o ní pokoušela pomalu stoupající voda. Za další bylo potřeba zjistit, jak rychle voda přibývá. Ne že bych se bál utopení, tak vysoko voda určitě nevystoupá, jeskyně vede dost daleko a navíc se terén mírně zvedá, ale budu alespoň vědět na čem jsem. Za dvě minuty, než dohořela tableta, se voda přiblížila asi o pět centimetrů. Zapíchnul jsem na této úrovni do pláže vylovenou větev abych měl porovnání za nějakou dobu a vrátil jsem se za pomoci bledého světla LED diody baterky k batohu. Tam jsem ji zhasnul. Článek v baterce by sice podle reklamy měl mít energii na sto hodin svícení, ale já nevím, na jak dlouho se tady zaseknu. Na této úrovni není povodí Mrliny velké, takže se sice rychle rozvodní, ale stejně rychle by měla i opadnout. Záleží jen na tom, jak dlouho bude pršet. To nemůže trvat tak dlouho, den, - 14 -
maximálně dva. Každopádně vrhnout se do laguny a proplavat vchodem pod vodou ven se mi silně nechce. Co bych si také počal na druhé straně, musí tam být strašný proud a kaňon bude určitě zaplněn vodou od stěny ke stěně. Na sebevražedný pokus mi zbyde čas vždycky. Uklidněn těmito úvahami jsem začal přemýšlet co dál. Jídla mám s sebou na celý týden, nepočítal jsem totiž s tím, že Árijec by na chatě měl nějaké zásoby. Horší to bude s pitím, v čutoře mi zbylo asi půl litru vody a v batohu mám ještě dvoulitrovku Bonaquy. Tu kalnou břečku, co mi sem proudí vchodem, se mi moc pít nechce. Možná by se našel nějaký pramen dál v jeskyni. Vzduch v této rozlehlé prostoře nemůžu vydýchat ani za rok. Nejvíc mě štvalo, že tímto smolným způsobem přijdu o kus dovolené. A samozřejmě také ta boule, která se mi už stihla rozrůst do obludného rozměru. Ale tísnivého pocitu v podvědomí jsem se úplně nezbavil. Nejhorší ze všeho je nečinnost. Bezmoc a čekání na to, co přinesou následující chvíle. Abych se nějak zabavil, rozhodl jsem se, že prozkoumám jeskyni. Kdysi jsem tu už byl, ale jen na začátku, u laguny. A také není vyloučeno, že tu bude ještě jeden vchod. V rámci šetření bateriového článku jsem opět rozsvítil svůj plechovko-lihový svícen, batoh spolu s usychajícími věcmi jsem nechal na místě a postupoval dál do nitra masivu. Je to zvláštní pocit, nad sebou sto dvacet metrů devonského vápence, všude kolem rozervané kamenné útvary dohromady se slabým lihovým plamenem tvořící neustále se měnící mozaiku světla a stínů. Stíny mi nevadily, jsem založením pragmatik a na strašidla nevěřím, vyjma těch lidských. Zajímavější to začalo být tehdy, když se původně rozlehlá prostora jeskyně změnila na úzký, sotva metr široký koridor. Klaustrofobií obvykle netrpím nebo jsem ji alespoň zatím vždy dokázal uřídit. Ale představa, že mě studené, kamenné stěny drtí mezi sebou, se mi nyní v mojí mysli zařadila na přední místo. Za chvíli se už průchod změnil na úzkou štěrbinu. Abych mohl jít dál, musel jsem se natočit bokem a postupovat tímto nepohodlným způsobem. Má to vůbec cenu pokračovat dál? Vzal jsem baterku (to už jsem rezignoval na neustálé zapalování nových tablet a plechovka už mě také pěkně pálila v ruce) - 15 -
a posvítil jsem do tmy před sebou. Viděl jsem, že štěrbina pokračuje ještě dost daleko, směrem nahoru se ztrácí kdesi v temnotě. Pokračoval jsem tedy dál. Za další chvíli už nešlo ani otočit hlavu. Studená a vlhkem mazlavá skála mě studila do zad i hrudníku. Úplně jsem cítil, že mi po kůži a oblečení patlá mokré šmouhy. Ale když už jsem se dostal tak daleko, přece to nevzdám. Teď už jsem nešel, ale soukal jsem se. K mojí smůle se štěrbina změnila z téměř vertikální na šikmou a to samozřejmě tak, že jsem se musel soukat obličejem nahoru. Obrátit se nebylo možné. Šlo to pěkně blbě. A tak jsem se soukal a soukal, nadával si do blbců co mají idiotské nápady. Už jsem myslel, že je konec, že se tu zašprajcuju a v budoucnosti tu najde nějaký speleolog mojí kostru, když se prostor začal pomalu rozšiřovat. Jakmile to bylo možné, obrátil jsem se na břicho a změnil soukání v plazení. Šlo to o dost lépe. Stalo se to, když jsem se proplazil takovým jemným bahýnkem. *
*
*
Doposud bylo slyšet jen moje hekání, supění a šoupání o skálu. Ten nový zvuk přišel tak náhle, že jsem sebou prudce škubnul a praštil se temenem hlavy o skálu. Do prdele! Odevšad se ozývalo hlasité šustění, pleskání a poděšeně znějící pískání, až mi z toho brněly uši. Za okamžik mi do celého těla začali narážet první netopýři. Rukou jsem si kryl hlavně obličej a ještě jednu citlivou partii, bohužel mě to napadlo až poté, co jsem schytal jednu netopýrem do oka. Úplně jsem cítil, jak mi fialoví. Ono to není jen tak, dostat rozjetým netopýrem do těla, tihle mackové měli určitě půl kila. Nikdo je tu neobtěžuje a tak se cpou a tloustnou. Vyrušil jsem je v jejich teritoriu, nejsou na lidi zvyklí. Určitě do mě nenaráželi schválně. Nejspíš jsem je zmátl a v úzkém prostoru jim správně nefungoval sonar. Ti bejci mi z ruky vyrazili baterku, takže mi zapadla do toho jemného blátíčka. Než jsem ji vyhrabal, měl jsem to blátíčko i ve vlasech. Jakmile ustal netopýří déšť, začal jsem se sunout dál. Někteří netopýři to evidentně nezvládli, místy jsem narážel na jejich čerstvé ostatky. Jednou jsem se dokonce o jednoho polomrtvého omylem opřel rukou. Zapraskalo to, ozvalo se - 16 -
takové písknutí a já se zhnusením ucukl. Bohužel ne dost rychle a netopýří zoubky se mi v posmrtné křeči zaťaly do ukazováčku. Nechtěl se pustit, mrcha, musel jsem ho odpáčit druhou rukou. Jakmile jsem se ocitl v trochu volnějším prostoru, rozžehnul jsem svůj osvědčený lihový svícen. Na osvětlení rozlehlejších míst je lepší než směrová baterka. Ocitl jsem se v dalším dómu jeskyně, byl přibližně stejné velikosti jako ten u vchodu. Na první pohled zde trkla do očí krápníková výzdoba. Stalaktity, stalagmity i stalagnáty zde tvořily změť tvarů, barev a jejich odstínů. Sem se moc lidí ještě nedostalo. Nejdůležitější objev se nacházel u jedné ze vzdálenějších stěn. Bylo tam jezírko křišťálově průzračné vody s podivnými miniaturními útvary na březích. Voda byla chladná a měla takovou zvláštní příchuť. Pitná byla určitě. Hned jsem zalitoval, že mám čutoru u batohu, byl bych jí mohl doplnit. Takhle budu muset absolvovat tuhle kalvárii ještě jednou. V mihotavém lihovém světle jsem si všimnul, cože to bylo za jemné blátíčko, kterým jsem se sem proplazil. I netopýři musejí někde vyměšovat. Nějak mi pro dnešek došla zásoba nadávek. Tolik smůly najednou. Bylo mi divné, že tu potkávám takové množství netopýrů. Přece nemohou vylétávat ven za potravou takovou úzkou cestou, kterou jsem se sem dostal já. Musí tu být ještě nějaký jiný vchod. Takže jsem se dal do podrobného zkoumání dómu. Na první pohled sem vedla jen ta moje puklina, svírající se zemí ostrý úhel a ve výšce se spojující do špičky. Jeskyně měla celkem členitý obvod a než jsem ji celou prozkoumal, uplynuly alespoň dvě hodiny. Objevil jsem dva úzké komíny, do kterých jsem se ani nezkoušel nasoukat. Byla v nich tma a necítil jsem z nich žádný průvan. Nakonec jsem přišel na jeden docela nadějný komín. Byl výše nad zemí v jednom výklenku a bylo možno se k němu dostat po členité stěně. Jak dohořívala jedna z lihových tablet, tvořila úzký proužek šedého dýmu. Když jsem vystoupal ke komínu a zvedl ruku se svícnem do otvoru, změnil původně svislý proužek dýmu směr a jal se proudit přímo do temného otvoru. Aha! Tak takhle je to! - 17 -
Když tableta konečně zhasla, čekal jsem nějakou chvíli, než se mi přizpůsobí zrak temnotě. Potom jsem se zadíval dovnitř. Zdálo se mi, že jsem koutkem oka zahlédl odlesky, které vrhalo denní světlo odražené od vlhké stěny komínu. Neváhal jsem a nasoukal se dovnitř. Komín nebyl úplně kolmý, ale na jeho stěnách se nebylo možno normálním způsobem udržet. Musel jsem se rozepřít nohama a zády o stěny, využívat drobné pukliny a převisy a pomalu stoupat. Šlo to jak jinak než mizerně, skála byla vlhká, klouzala a místy se vyskytovalo ono důvěrně známé bahýnko. Netopýři tudy opravdu létají. Jednou se mi povedlo sklouznout o metr dolů. V poslední chvíli jsem se zachytil nohou v puklině, jinak bych pokračoval zpátky do jeskyně. Když jsem za půl hodiny vystoupal dobrých patnáct metrů, komín byl už tak úzký, že se tímto způsobem nedalo pokračovat dál. Nebylo místo na ruce. A jako naschvál jsem ve výšce uviděl světlo. Bylo to dalších asi tak deset metrů. *
*
*
Opřel jsem se vsedě o stěnu poblíž jezírka a začal přemýšlet co udělám dál. Evidentně jsem vyčerpal všechny možnosti, jak se dostat z této situace vlastní silou. Pokud nepočítám to sebevražedné proplutí ven pod vodou. Jediné smysluplné, co teď mohu udělat, je vrátit se pro čutoru a prázdnou PET-flašku co mám v batohu a doplnit si zásobu pitné vody. Snad bych s sebou mohl vzít i mobil a zkusit z komína přivolat pomoc. Ne že by se mi chtělo znovu drápat až nahoru, ale musím vyloučit všechny možnosti. Jak jsem si usmyslel, tak jsem i udělal. Nyní, už poučen, jsem do pukliny vlezl tak, abych se většinu cesty plazil po břiše. Šlo to lépe, netopýři se už neukázali. Jak jsem předpokládal, ani v nejvyšším místě komína nebyl signál, takže jsem mobil opět vypnul a vrátil se i s vodou zpátky k tábořišti u vstupní laguny. Voda konečně přestala stoupat, ale měřící klacek se asi uvolnil. Z původní pláže nezbylo nic, byla celá pod vodou. Umyl jsem si ruce od netopýřího blátíčka a jelikož už na mě uschlo, šlo z oblečení docela dobře odrolit. Lepší než nic. - 18 -
Teď už bylo možno jen čekat, kdy voda opadne. Utábořil jsem se výše v jeskyni, zapálil vařič a těšil se konečně na teplé jídlo. Podle hodinek už bylo venku šero. Po večeři jsem se spokojeně natáhl na karimatku a jal se odpočívat. Příjemný pocit v žaludku poněkud tlumilo několik bolestivých modřin od netopýrů, pár boulí a to nateklé oko. Není nic lepšího jak utlumit nepříjemné bolesti, než si zapálit jednoho špeka. V batohu jsem měl pro jiné příležitosti ubalené tři kusy ve vodotěsném nerezovém pouzdře. Teď se to hodí. Za okamžik se už jeskyní linula charakteristická vůně hořícího listí. *
*
*
Bolest mě přešla a upadl jsem do mírně melancholické nálady. Toto prostředí mi připomínalo doby nedávno minulé. To když jsme s mojí jednotkou již poněkolikáté pomáhali čistit jeskynní komplex bunkrů Tora-Bora. A vůbec celé moje působení v Afghánistánu. Začalo to po maturitě. Znáte to, malé město daleko od pracovních příležitostí, navíc jsem byl absolvent. Po půl roce na pracáku se to už nedalo vydržet. Všude okolo mě jsem viděl co se může stát. Drogy, chlast, beznaděj. Nechtěl jsem tak skončit. A tak mě dostali. Úvazek zněl: pět let, strava, ošacení, bydlení. Po pěti letech civil, další úvazek v hodnosti důstojníka nebo možnost zahájení studia ve škole pro důstojníky, náklady hradí stát. V té době byl celkem hlad po nových kádrech. NATO, Amíci a jejich spojenci nadělali v uplynulých desetiletích ve světě místy pěkný bordel. Byla potřeba spousty nových vojáků pro zahraniční mise, doplnění stavů i nové lokální války. Nejhorší byl samozřejmě začátek. Mám takové soukromé podezření, že největší verbež a magoři mezi poddůstojníky jsou speciálně vybíráni a tříděni aby cvičili nováčky v přijímači. V dalším období jsme se věnovali výcviku ve svojí specializaci. Já jsem si tehdy mohl vybrat mezi pěchotou a pěchotou. Takže pěchota. Tam jsme dostávali pěkně do těla. Zde jsem si poprvé uvědomil, že hranice toho, co člověk dokáže, nespočívá ani tak ve fyzickém - 19 -
omezení, ale je to spíš otázkou vůle. Po šesti měsících nás zbyla sotva polovina. Někdo nevydržel fyzicky, někdo psychicky, bylo i pár smrťáků. Pak jsem byl převelen ke čtvrté brigádě rychlého nasazení v Chrudimi. Za dva měsíce jsme střídali 1. prapor v mírové misi na Balkáně. Ve zpětném pohledu to byl celkem pohodový rok. Vyloženě bojových misí tam bylo málo. Většinou samé patroly v demilitarizovaném pásmu. Britský sektor, ve kterém jsme byli dislokováni, nebyl až tak drsný. Nezáviděli jsme Amíkům, kteří občas o nějakého toho vojáka přišli. Za rok jsme byli vystřídáni a po dovolené jsem dostal šanci prohloubit si specializaci. Nastoupil jsem v Prostějově do výcvikového střediska Jednotek speciálního nasazení. Výcvik byl ještě náročnější než můj základní pěchotní. Prošel ho každý pátý. Po absolvování se však z člověka stal všestranný specialista, který dokázal ovládat všechny pěchotní zbraně NATO. Dokázal spolupracovat v malém týmu podobných specialistů na obtížných úkolech, od pozemní akce, přes vzdušný výsadek padákem nebo helikoptérou po akce pod vodou. I v rámci takto speciálního výcviku však měl každý jednotlivec ještě svoji osobní specializaci. Většinou byla zaměřena na to, v čem vynikal. Po půlročním výcviku byla jednotka, ke které jsem byl převelen, odeslána do Afghánistánu. Během roční mise byl náš hlavní úkol hlídkování v našem sektoru a vůbec zajištění bezpečnosti pro civilisty z Provinčního rekonstrukčního týmu. Mezinárodní jednotky nemohly ovládat celé území, a tak byly soustředěny do posádkových městeček roztroušených na důležitých místech po celé zemi. Oblasti mimo tyto základny byly územím nikoho. Zde se volně pohybovaly nebezpečné partyzánské skupiny muslimských fundamentalistů. Obzvláště nepřístupné hory na severu, včetně Tora-Bora, byly rájem pro nepřítele. Tady už šlo opravdu o život. Pár lidí od nás se odtamtud vrátilo v plastových pytlích. Stoprocentní bezpečnost prostě zajistit nešlo. Bezmocní jsme byli hlavně proti sebevražedným atentátníkům. Já jsem takhle přišel o dva lidi z mého družstva. Přímo před očima. Byla to akce ve městě, zajišťovali jsme ochranu několika civilům-šílencům, kteří distribuovali humanitární pomoc. Rozdávali - 20 -
jídlo, vodu, oblečení a podobné věci. Pak se strhla nějaká hádka a křik, ke dvěma našim lidem z hlídky přistoupil gestikulující fousatý tlusťoch. Ještě jsem uviděl, jak proti němu vojáci pozvedli zbraň a pak to řáplo. Lidé doslova létali vzduchem. Všude bylo plno křiku, masa a krve. Zabilo to ty dva, spoustu domorodců a všechny civily-šílence. No fuj, radši na to nemyslet… Ani jsem se nedivil, že po podobných událostech měli vojáci lehké prsty na spouštích. Nikdo z nich se pak už dvakrát nerozmýšlel, platilo nejdřív střílej a pak se starej. Občas to odnesl i nevinný člověk, ale vždy se to podařilo ututlat. Naši nadřízení byli chápaví lidé, nikdo nestál o nepříjemnou publicitu. Špek jsem dokouřil a mezi prsty mi zbyl jen filtr stočený z proužku kartónu. Cvrnknul jsem ho směrem do vířící laguny, ale dopad jsem neviděl, protože lihová tableta už dávno dohořela. Nemělo smysl zapalovat další, tak jsem dal ruce za hlavu a pokračoval v rekapitulaci své minulosti. Ani nevím, kdy jsem usnul. Vzpomínky tak nějak plynule a nezřetelně přešly do snu. Tentokrát jsem všechny Araby postřílel a tomu poslednímu jsem nohu do olova namáčel prozměnu já. Musím si před spaním zahulit častěji, evidentně to mým snům prospívá. *
*
*
Ráno mi bylo hrozně. Určitě to znáte, probudíte se a sebemenší pohyb vás bolí, všude vás píchá a pobolívá hlava. Tou trávou to nebude. Takhle to dopadá, když se den předtím pořádně zdrcháte. To lezení, boule, šrámy a fyzická námaha si žádá svoje. Otevřel jsem oči, zíral na členitý strop a chvíli uvažoval, co se mi to tady nezdá. Jasně! Zírám na strop! Bolest, nebolest, zvedl jsem se na bok a pohlédl směrem, odkud se linulo kalné světlo. Vršek vchodového tunelu byl asi půl metru nad špinavě hnědou vodou. Značně oslabené sluneční světlo si razilo cestu tunelem, odrážejíce se od vodní hladiny. Drobné vlnky si nezbedně pohrávaly s paprsky a co chvíli ke mně odrazily zářící prasátko. Světla nebylo moc, barvy v jeskyni se skládaly spíše - 21 -
z různých odstínů šedi, ale po dvou dnech v absolutní tmě to ve mně vyvolalo pocit mírné euforie. Nedbaje nepříjemných fyzických pocitů jsem vstal a došel ke břehu laguny. Voda klesla během noci dobře o metr a zanechala po sobě na pláži spoustu zlámaných větví a jiného bordelu. Na protějším konci pláže jsem si všimnul vyplaveného zajíce. Zadní běhy měl na břehu a hlava mu klinkala pod vodou v rytmu přicházejících vlnek. Působil na mně poněkud vodnatým dojmem. Vypadá to, že vysvobození se blíží. Pěšinka ve vchodovém tunelu bude už jen asi tak tři čtvrtě metru pod vodou. Už teď bych se mohl probrodit ven, ale nechtělo se mi namáčet oblečení a hlavně batoh. Spokojen s vývojem situace jsem si uvařil čaj a posnídal oříškové Müsli přímo z pytlíku. Během snídaně jsem se rozhodl, že si vezmu ještě další tři dny dovolené náhradou za tyto ztracené. Při nejbližší příležitosti zavolám šéfovi do práce.
3. No nešlo to zas tak jednoduše. S postupující denní dobou moje počáteční nadšení vyprchalo. Voda neklesala zas tak rychle a já se stával čím dál tím nedočkavější. Po obědě zbývalo ještě půl metru. Kolem sedmé večer ještě nebyla pěšina vidět. Ale to už se mi nechtělo čekat, další noc v jeskyni strávit nechci. Tak jsem si sbalil saky paky, batoh na záda a vkročil naboso do ledové a špinavé vody. Cestička ven vede při stěně vchodu, a tak, ač byla pod vodou, nebylo příliš složité se jí držet a nezahučet do vody. Bylo na ní jen do půli lýtek vody. Avšak povodeň na ni nanesla i nové nánosy bahna, minimálně deset čísel. A tak mi při chůzi mezi prsty u nohou protékalo takové mazlavé a lepkavé cosi. Jak jsem předpokládal, venku v kaňonu to vypadalo jako po útoku Talibanců. Všude naplavené větve, kmeny, celé stromy vyvrácené z kořenů. Všechno naházené jedno přes druhé bez ladu a skladu. Tam, kde se voda točila, byly vymlety nové tůňky a prohlubně. Na jiných místech se zase usadily tuny bahna. No prostě jsem to tam nepoznával. Jen co jsem se dostal na břeh, omyl jsem si nohy od bláta a nazul boty. Postup byl těmito novými okolnostmi výrazně ztížen. - 22 -
říčka si stále držela více vody než obvykle a cestička vzhůru byla zaplavená. Jelikož jsem si nechtěl namočit boty, musel jsem opatrně postupovat po úbočích kaňonu, což nešlo moc rychle. Navíc jsem musel překonávat spoustu naplavených překážek. No co vám budu povídat, peklo. Od jeskyně je to za normální situace k chatě asi hodina chůze. Teď bych byl rád, kdybych za světla došel na konec kaňonu. Odtamtud už pokračuje celkem přehledná lesní pěšina až k chatě. Tu bych klidně zvládnul i za tmy. A taky že jo. Ještě jsem nedošel na konec kaňonu, a už se začalo stmívat. Tmavá bachratá oblaka se hnala nízko nad lesním porostem a stromy se změnily v černé siluety sápající se větvemi hluboko do kaňonu. Měl jsem pocit, že se každou chvíli jedna větev sehne a vytáhne mě nahoru. Tma mi znemožňovala rozlišovat detaily, tak jsem občas šlápnul do vody a za chvíli mi boty čvachtaly jako o závod. Několikrát mi naplavená větev málem vypíchla oko. Naštěstí jsem je vždy včas zachytil a jejich mokrý oslizlý povrch mi na rukou nadělal černé šmouhy. Byl jsem proto překvapen, když jsem se při překonávání jednoho balvanu přitáhl ke větvi a nahmatal pevný, relativně čistý povrch tak jakoby porostlý drobnými chloupky. Větev se pootočila, ale udržela mě. Když jsem se přitáhl výš, zjistil jsem, že koukám do ksichtu obrovskému jelenu. Z pootevřené tlamy čněly dvě řady nechutně žlutých zubů a dokořán otevřené černé oči zíraly kamsi dozadu za mě. Po prvotním úleku jsem si uvědomil, že už to má chudák za sebou. Asi se utopil. Ležel tam bezvládně zapleten parožím do nějaké ulomené větvě. Ještě, že mi už nemůže dýchnout do obličeje. Podle barvy zubů to vypadá, že by to nebyl příjemný zážitek. Chladná voda zpomalila rozklad, a tak jelen ani nesmrděl. Přesto jsem byl rád, když jsem ho zanechal v šeru za sebou. Okolo deváté jsem konečně dorazil po krkolomném pochodu na lesní pěšinu, která vedla až k chatě. Byla už tma jako v pytli. Oblačná pokrývka se místy protrhala a občas krajinu zalilo bledé světlo Luny. Byl úplněk. Avšak jen co jsem se zanořil hlouběji do lesa, uzavřely se nade mnou koruny jehličnanů a již tak vzácné měsíční světlo ještě zesláblo. Šel jsem popaměti. I když se mi už částečně přizpůsobil zrak, pěšinu jsem spíš tušil. - 23 -
Vítr se proháněl mezi vrcholky stromů a vyluzoval všudypřítomné ševelení. Občas jsem zaslechl, jak naráží větev o větev nebo skřípění prohýbaných kmenů. Jinak bylo ticho, které může být jen v lese nebo v nahrávacím studiu, kde se utlumí každý nepatřičný zvuk. Čvachtání mých promočených bot rušilo tuto posvátnou atmosféru. Měl jsem pocit, že v tom tichu to musí být slyšet na kilometry daleko. Uvědomoval jsem si, že to není pravda, ale to malé zvíře, které je v každém z nás, mělo sevřené půlky a snažilo se dýchat mělce a potichu. To zvíře totiž ví, stejně jako já, že se v tomto kraji běžně potulují vlci a loni tu zastřelili medvěda Brtníka. Šel jsem lesem asi pět minut, když jsem to uslyšel. *
*
*
Inkoustovou tmou se rozlehl vyděšený výkřik. Znělo to jako vykviknutí prasete při porážce s překvapeným podtónem. Ztuhnul jsem v polovině kroku. V armádě jsem slýchával ten zvuk často. V boji. A ten kdo ho vydal, jel většinou domů v plastovém pytli. Na něco takového se nezapomíná a přísahal bych, že je to přesně to, co jsem teď zaslechl. A muselo to být pěkně blízko, když to proniklo skrz hradbu lesa až ke mně. Stál jsem bez hnutí asi tři minuty, ale neuslyšel jsem už nic dalšího podezřelého. Snad jsem se spletl a bylo to nějaké zvíře, co by tu dělal člověk? Trochu jsem se chlácholil. Přesto jsem vytáhl z pochvy svůj lovecký nůž a opatrně pokračoval v cestě. Osm palců oceli v ruce mi povzbudilo sebevědomí. Přidal jsem do kroku. Čvachtání bot bylo najednou nějak hlasitější a můj dech zněl spíš jako parní lokomotiva. Každých pár minut jsem se zastavil a poslouchal. Nic se nedělo. Při třetí zastávce jsem zahlédl periferním viděním nějaký pohyb. Zahleděl jsem se tím směrem. Měsíc zrovna částečně vyšel zpoza mraku a postříbřil nedalekou mýtinu. Mezerou mezi stromy jsem zahlédl bleskurychlý stín, a druhý, a třetí, a čtvrtý, a kurva! Na zlomek vteřiny jsem viděl, jak se jim srst leskne, když probíhali osvětlenou prolukou. - 24 -
Čvachtání, nečvachtání, rozeběhl jsem se jako o život. K chatě už je to jen nějakých dvěstě metrů. Jestliže jdou přímo po mě, tak nemám šanci. Běžel jsem tmou a obličej jsem si před šlehajícími větvičkami chránil zdviženými předloktími. Za půl minuty jsem vyběhl z lesa a ocitnul se na mýtině. Na jejím druhém konci se nadějně rýsoval temný obrys árijcovy chaty. Uprostřed mýtiny jsem se ohlédl. Vlci nikde, ale já byl pro ně jako na dlani. Běžel jsem dál k chatě. Zrovna ve chvíli, když jsem doběhl k masivním, dřevěným vstupním dveřím orámovaným žulovými futry, vyběhli první vlci z lesa na mýtinu. Bylo jich celkem pět nebo šest a byli parchanti pěkně mazaní. Ve volném prostoru se rozvinuli do rojnice, aby mi odřízli únikovou cestu. Okamžitě jsem sundal batoh a začal horečnatě hledat klíče. Samozřejmě, že se kroužkem zachytily o látku batohu. Když jsem je konečně vyprostil, byli vlci už v polovině mýtiny. Než jsem našel ten správný, byli vlci dvacet metrů daleko. Než cvaknul zámek, byl první vlk za zídkou. Ještě jsem stačil popadnout batoh a vrazit dovnitř. Klíče zůstaly v zámku. Prudce jsem zabouchnul dveře a zapřel se o ně, kliku držíce tak, aby náhodný úder nemohl dveře otevřít. I přes palec silné fošny dveří jsem zády ucítil tupý náraz. A ještě jeden. Pak se ozvalo táhlé zavytí, při kterém tuhne od pradávna lidem v žilách krev. Odporné škrábání a funění vhodně doplňovalo nastalou situaci. V chatě byla úplná tma. A tak jsem vytáhl baterku a nejdřív podepřel kliku dveří blízko stojící židlí, která jindy slouží při zouvání bot. Na poličce vedle dveří se nacházela petrolejka a sirky. Její žluté světlo mi osvětlilo vnitřek místnosti. Elektřina samozřejmě nešla, generátor je v kůlně venku a tam se mi teď rozhodně nechtělo. Ať si vlci pořídí večeři jinde. Nejprve jsem zkontroloval, zda jsou všechna okna pevně zabedněna. Byla. Z venku je zakrývaly dřevěné okenice a já tedy nemusím mít strach, že by tudy vlci vnikli dovnitř. Vrátil jsem se ke dveřím a zaposlouchal se, abych zjistil, co se děje za nimi. Už tam bylo ticho. Potřebuji totiž ty klíče, co jsou zvenku, abych se na noc zamkl. Potichu jsem odstranil židli a připravil se na bleskovou akci. Rychle jsem pootevřel dveře a - 25 -
pohlédl ven. Zároveň má levá ruka vytáhla klíče ze zámku. Během tohoto krátkého okamžiku jsem ho uviděl. Pod šedivými chlupy porostlou kůží se mu rýsovaly provazce svalů a šlach. Jeho silné běhy stály pevně na zemi, připravené osmdesátikilové tělo vymrštit požadovaným směrem. Měl jsem štěstí, že stál zády ke mně, tři metry daleko. Když jsem dveře otevřel, stačil pouze otočit hlavu mým směrem. Naše pohledy se střetly a můj žaludek opět sevřel ledový stisk. V jeho očích se odrážel měsíc jako dva brutální studené ohníčky. Připadalo mi to, jako bych se díval do očí samotnému Satanovi. Takový pohled mají tvorové zvyklí denně bojovat na život a na smrt. Na krátký okamžik jsme tam stáli bez hnutí proti sobě. Pak se začal otáčet a já rychle přibouchnul a zamknul dveře. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem celou dobu nedýchal. Unaveně jsem se dobelhal do kuchyně a padnul na kanape tak, jak jsem byl. Usnul jsem pár pikosekund před dopadem. *
*
*
Probudil jsem se do tmy. Jen úzký paprsek bílého světla si razil cestu skrz škvíru mezi nedoléhajícími okenicemi a kreslil na podlaze krátkou úsečku. Okenice bylo možno rozevřít zevnitř. Nejprve jsem však opatrně pootevřel jedno křídlo a pohlédl ven. Kalné bílé světlo se snažilo proniknout skrz chuchvalce mlhy, líně se převalující v pruzích po mýtině. Z nejbližších stromů byly jen rozmazané siluety. Nebe mělo barvu chladné oceli. Vlci nikde. Pohlédl jsem na hodinky. Jedenáct dopoledne. Bylo potřeba zprovoznit chatu, aby mi alespoň tekla voda. To znamená jít ven, do kůlny a nahodit generátor. A to se mi moc nechtělo. Nic naplat, udělat se to musí. Plížil jsem se opatrně podél zdi, čekajíce, že se každým okamžikem z mlhy vynoří nízké siluety. Nic se však neobjevilo. Generátor elektřiny jsem našel v dobrém stavu. Dolil jsem trochu oleje z kanystru na polici, nádrž byla plná. Několikrát jsem ho protočil naprázdno, aby čerpadlo nasálo naftu. Pak jsem nažhavil svíčky a masivní stacionární motor se se sympatickým bafáním rozeběhl na první protočení. - 26 -
Po chvíli se motor ohřál a já ho nastavil na předepsaných šest set otáček za minutu. To už jsem mohl zapnout vodárnu. Její čerpadlo začalo okamžitě tlakovat válcovou nádrž na vodu. Než dosáhne obvyklého tlaku tří atmosfér, stačím si ještě obhlédnout chatu zvenku. Obešel jsem objekt kolem dokola a zajistil všechny okenice v otevřené poloze. Jediná známka po včerejším vlčím intermezzu byly svislé rýhy na lakovaných vchodových dveřích. Jakmile vlkům došlo, že ze mě nic nebude, odtáhli asi hledat potravu jinam. Vzal jsem s sebou dovnitř náruč naštípaných polínek, které má Árijec naskládané pod okapem a rozdělal v peci oheň. V chatě byla větší zima než venku, a tak to hrozně čoudilo do místnosti. Nicméně po chvíli chytil komín správný tah a oheň se vesele rozhučel. Jelikož už tekla voda, napustil jsem obrovský hrnec stojící na plotně. Pořádná koupel je to, co zrovna potřebuju. Tu hodinu, co se voda ohřívala jsem si dopřál pořádnou obědo-snídani. Čtyři chleby a půlkilovou plechovku kuřecího lunchmeatu. Grog mi dodal sílu, a tak mi nošení horké vody do vany nedělalo potíže. Oblečení, na kterém byla stále netopýří krusta, jsem postavil do rohu a rozkošnicky jsem se ponořil do vařící vody. Prvních pár minut jsem se vůbec neopovážil pohnout. Voda byla tak horká, že každý pohyb způsoboval bolest. Z vany stoupala pára a vytvořila u stropu oblačnou vrstvu, která pomalu řídla, až nakonec zbyly jen zkondenzované, třpytící se kapičky, ulpívající na všech studených površích. Když voda trochu vystydla, mohl jsem vyndat ruce a nalít si do skleničky trochu kvalitní finské vodky, kterou jsem sebral Árijci z jeho dobře zásobeného baru. Asi čtvrt hodiny jsem tam tak ležel s plným žaludkem, oči zavřené a upíjel vodku. Hlavou jsem nechal volně proplouvat všechny myšlenky. Venku se mezitím zatáhlo a rozpršelo. Kapky monotónně bubnovaly do plechového parapetu pod oknem a já nechal plavat všechny starosti tohoto světa. Byl bych snad i usnul, ale raději jsem odložil skleničku a otevřel Forsytha, kterého jsem měl rozečteného už z práce. Jo, takhle já si představuju dovolenou na zotavenou. Voda vydržela teplá ještě hodinu. Pak jsem odložil knížku, zrovna ve chvíli, když hlavní zloduch hrozil ekologickou katastrofou na podminovaném supertankeru a vylezl jsem z vany. Voda měla - 27 -
světle šedou barvu a na stěnách vany ve výši původní hladiny byla jasně zřetelná tmavá linka šlemu. V županu jsem z plotny lopatkou vyndal žhavé uhlíky a zatopil v krbu. Mám rád otevřený oheň, má na mě uklidňující účinky. Tedy pokud ho není příliš. Z rohu jsem před krb přisunul houpací křeslo a zabalený ještě do deky se v něm uvelebil. Z nohou jsem si sundal silné ponožky a vystavil je naplno tepelnému záření nyní již sympaticky plápolajícímu krbu. Otevřel jsem knížku a zvědavý, jak si kapitán Larsen poradí s hlavním zloduchem, jsem se znovu ponořil do imaginárního světa tajných služeb, politických intrik a mrtvých idealistů. Normálně nejsem takový požitkář jako teď. Ale během doby, kdy se se mnou život nemazlil, jsem se naučil vychutnat si příjemné okamžiky nejvíc jak to jde. Asi tak, jako když voják ve válce dokáže využít každou volnou chvíli ke spánku. Kdo ví, kdy se zas prospí. Já jsem se to naučil už při výcviku. Nebyla jiná možnost, po týdenním pochodu a tříhodinovém nočním spánku, každý usnul okamžitě jakmile se útvar zastavil. Někteří dokázali dřímat i v chůzi, nevím jak udržovali směr. Ve válce se každému úplně změní žebříček hodnot. Najednou si uvědomíte, s kolika prkotinami jste se během normálního života otravovali. Po návratu domů jste tak nějak nad věcí. Začínala mě pobolívat levá noha. Památka to na staré zranění. Bylo to na cvičení v Norsku. Měli jsme vzdušný výsadek a já doskočil do kamenitého koryta malé říčky, těsně pod vodopád. Zlomil jsem si kotník. Doktoři mi zranění špatně diagnostikovali, a tak mi noha srostla křivě. Od té doby trochu kulhám a běh na delší vzdálenost mi nedělá dobře. Vlastně to byl hlavní důvod, proč jsem odešel z armády. *
*
*
Druhý den ráno jsem si šel pro další várku polínek, abych si znovu zatopil a vyhnal vlezlý chlad usídlený v místnosti. Nabral jsem náruč dřeva, zbylo ho tam ještě habaděj, a štrádoval si to k peci. Jenomže to bych nebyl já, abych neměl smůlu. Okolo pece je z bezpečnostních protipožárních důvodů na dřevěné podlaze přibitý plech. Tentokrát byl nejspíš roh toho plechu trošku - 28 -
odchlíplý nebo co. Jak jsem šel složit polínka k peci, tak jsem o něj zakopl. Dřevo letělo do půlky místnosti, já jelikož jsem těžší, jsem skončil o kus blíž. Nezabránilo to tomu, abych si do dlaně nepíchnul třísku zvící menšího bajonetu. S nepublikovatelnými nadávkami jsem si třísku vytáhl a můj vzteklý pohled padl na původce mého pádu. Teď už měl plech roh regulérně ohnutý. Aby se mi ulevilo, ještě jsem do něj vzteky kopnul. To už se uvolnila celá jedna strana. Můj pohled upoutala nenápadná škvíra normálně schovaná pod plechem. Bylo na ní zvláštní, že vede napříč prkny. Můj vztek vyprchal, vystřídala ho zvědavost. Na rozházená polínka jsem rázem zapomněl. Přejel jsem po celé škvíře opatrně prsty. Asi uprostřed se pod mírným tlakem mé dlaně část jednoho prkna pohnula. Zatlačil jsem víc a prkno se propadlo o pár centimetrů níž. Akorát dost na to, aby bylo možno prsty podstrčit pod protilehlé prkno. Zabral jsem. Nic. Zabral jsem víc. Z oné škvíry se vyklubala hrana padacích dveří. Jak jsem táhl, dveře se počaly zvedat. Šlo to ztěžka, ale šlo to. Když jsem dveře přehoupl přes horní úvrať, opatrně jsem je začal pokládat, aby nenadělaly na podlaze nějakou škodu. Dveře byly přece jen těžké a podlaha nová, nedávno položená. Překvapeně jsem zíral na to, co se objevilo přede mnou. V obdélníku tmy se nezřetelně rýsovaly dřevěné schody vedoucí kamsi dolů. Nelenil jsem a došel si pro baterku. Schody končily asi v čtyřmetrové hloubce a dál byla dlažba. Schody jsem opatrně sešel při jejich okraji, abych neaktivoval případné nášlapné bezpečnostní zařízení, které by tam mohlo být nainstalované. Dole se otvor rozšiřoval do větší místnosti. Úzký paprsek baterky nemohl obsáhnout celý prostor. Zřetelně jsem však zaregistroval, že prostor je plný nějakých věcí. V takové místnosti by mělo být přece osvětlení! A také že ano, vypínač jsem objevil na stěně u schodů. Byl to takový ten starodávný, otáčecí. To co jsem uviděl, když místnost zalilo nažloutlé elektrické světlo, mě mírně řečeno překvapilo. Asi tři sekundy jsem zůstal stát s otevřenou pusou. - 29 -
Byla to místnost veliká asi čtyři krát deset metrů se zdmi z neomítnutých cihel a klenutým stropem. Podlaha byla pokrytá hrubou kamennou dlažbou. Vchod, ve kterém jsem se nacházel, byl umístěn v jednom z kratších čel místnosti. Ze všeho nejvíc to připomínalo nějaký kostel nebo svatyni. Během okamžiku mi došlo, jakému kultu tady Árijec holduje. Skoro přes celou protější stěnu, jako jedinou omítnutou, byla nástěnná malba. Pták s roztaženými křídly a zobákem na stranu tam seděl na nakoso postaveném kříži se zalomenými konci. Na pravé straně čelní stěny byla pověšena rudá vlajka s tím samým křížem v bílém kruhovém poli. Na opačné straně stála na kamenném podstavci bronzová busta chlápka s úzkým knírkem a patkou přičísnutou ke straně. Na stojanu okolo busty bylo spousta rozteklého a znovu ztuhlého vosku a ještě pár nedopálených svíček. Uprostřed, asi metr a půl před nástěnnou malbou byl umístěn na mírně vyvýšeném pódiu řečnický pultík. U obou stran pultíku stály držáky s nezapálenými pochodněmi. Před pultíkem, blíže ke mně, pokračovalo vybavení místnosti solidním jídelním stolem pro osm osob s delší stranou rovnoběžnou s boky místnosti a s příslušným počtem židlí. Na stole se nacházelo několik masivních svícnů vyzdobených podobnými motivy jako na nástěnné malbě. Nejblíže ke mně po levé straně u zdi stála široká dřevěná skříň. Vpravo pak několik figurín, které se používají na odkládání oděvů tak aby se nepomačkaly a na nich staré uniformy. Vedle figurín stálo to, co mě zaujalo asi nejvíc. Dřevěný stojan a na něm postaveny dvě zbraně. Poznal jsem je ihned, protože to byly historické relikvie. První byl automat MP-40, Schmeisser, ráže 9mm se zásobníkem na 30 nábojů a druhá zbraň byla útočná puška FG-42, ráže 7.92mm s dvacetiranným zásobníkem. Tyto zbraně se vyráběly ve čtyřicátých letech minulého století a byly s úspěchem používány ještě v jeho druhé polovině při speciálních operacích v lokálních afrických válkách. Přistoupil jsem k nim a vyjmul Schmeisser ze stojanu. Byl cítit konzervačním olejem a vazelínou. Zásobník byl prázdný, zkusil jsem natáhnout závěr – a ejhle byl zavařený. Byl to nepochybně originál, ale znehodnocen pro sběratelské účely. Zklamaný jsem si prohlédl i pušku FG-42. Byla také zakonzervovaná a bez nábojů. Jaké však bylo moje překvapení, když - 30 -
jsem zjistil, že její nabíjecí mechanismus funguje bezchybně! A ještě víc mě překvapilo, když jsem v bloku závěru rozpoznal díl, který Árijec nechal v práci vyrobit jako fušku kolegovi Kunovi! Teď mi to došlo v plném rozsahu. Ten Árijec je ale tajnůstkář! Vždycky jednou za rok, takhle koncem dubna se sebere, vezme si týden dovolené a jede s nějakými kamarády na chalupu. Prý slavit narozeniny. Nikdy neřekl čí. Teď už vím, kde to probíhá! Jednou, tuším v pětačtyřicátém chyběl dokonce tři neděle a když přijel, byl celý nějaký špatný a s nikým se nebavil. Vydrželo mu to další týden. No co, každý jsme něčím trochu divný. Opatrně, tak aby vše bylo na svém místě, jsem obě zbraně uložil na své místo, ještě jednou si prošel celou místnost, zhasnul a vrátil jsem se po schodech nahoru. Jakmile s tlumeným žuchnutím zaklaplo víko na své místo v podlaze, vydechnul jsem a musel jsem se posadit na lavici. V hlavě se mi honilo spoustu věcí a po zbytek dne bylo o čem přemýšlet.
4. Prolenošil jsem další dva dny. Přečetl jsem všechno, co jsem si s sebou donesl a neustále jsem musel myslet na Árijcovu tajnou skrýš. Jelikož bylo stále hnusně, za celou dobu jsem nešel ven. Takže jsem si jen potvrdil, že si tu dovolenou musím prodloužit. Konec se blížil a já si chtěl ještě stihnout vyjít do lesů. Takovéto počasí už nemůže vydržet o moc déle, vezmu si tak dva, tři dny navíc. Další den odpoledne jsem se vydal hledat signál. Chtěl jsem zavolat šéfovi do práce, abych mu řekl, že se vrátím až příští čtvrtek. Árijcova chata je v údolí naprosto bez jakéhokoli signálu. Ať už televizního, mobilního nebo wi-fi internetu. Není to potřeba. Kdo by si chtěl dovolenou kazit televizí nebo rádiem. Když však vylezete na jedno určité místo na hřebeni nad chatou, dá se mobilem dovolat docela snadno. Cesta tam trvá slabou čtvrthodinku. Počasí se moc nezměnilo. Sychravo, krajina zabalená do vlhkého nimbu. Na oblečení i výstroji kondenzují vodní páry, spojujíce se do větších kapek klouzají po bundě a odkapávají na již tak vlhké boty. Ranní mlha se už dávno rozplynula a viditelnost stoupla na nějakých sto metrů. Cesta na hřeben vede po úbočí, je to spíš taková úzká cestička plná kamenů. Místy se člověk musí - 31 -
prodírat křovím a v létě je z obou stran lemována metr a půl vysokou trávou. Vyrazil jsem svižným krokem. Stoupání bylo vcelku mírné až na krátký úsek v půlce vzdálenosti, tam jsem zdolal příkřejší sráz z odhalené skály. Za celou cestu jsem neviděl ani živáčka, obklopovalo mě nepřirozené ticho. Když jsem vystoupal nahoru, musel jsem jít ještě kousek po hřebeni, abych došel na ono vhodné místo. Je to vlastně okraj kolmého srázu, okolí je holé, bez stromů, jen sem tam nějaké to křoví. Zastavil jsem asi metr od hrany srázu. Tráva byla kluzká od rosy, tak jsem se blíž neodvážil. Do hlubiny pode mnou nebylo vidět kvůli mlze. Vytáhnul jsem mobil, který jsem zapnul už na cestě a byl jsem překvapen, že jsem nechytil ani jednu čárku. Signál tu nebyl. V tu chvíli se do ticha za mnou ozvalo podivné šustění. Jako kdyby se někdo plížil travou. Ohlédl jsem se. Nikde nikdo. Ticho. Když jsem se otáčel, zahlédl jsem periferním viděním nějaký pohyb za jedním křovím asi patnáct metrů vzdáleným. Pak už vše šlo v rychlém sledu za sebou. Horizont se nejprve zakymácel a pak zmizel kamsi nahoru. To mi podjela noha po mokrém trsu trávy a já po břiše klouzal do hlubiny. V takovéto chvíli není čas na přemýšlení. Za člověka jednají pudy. Naštěstí jsem se v poslední chvíli zachytil pravou rukou za poslední trs ostřice, který rostl na kraji srázu. Cítil jsem, jak se mi okraje listů zařezávají do kůže na dlani. Trs vydržel. Nohy mi visely ve vzduchu a jak jsem se snažil odrážet od skály směrem nahoru, uvolňovaly se drobné kamínky a padaly dolů. Kurva! *
*
*
Mám docela sílu v rukou, a tak jsem se ani tak nebál, jestli se udržím, ale spíš jestli mě unese ten trs. Přitáhnul jsem se levou rukou co to šlo a pravou natáhl nahoru v naději, že se za něco přitáhnu. Nahmatal jsem další trs ostřice. Nedbaje řezání jsem zabral. A trs mi zůstal v ruce. Spolu s ním jsem na sebe strhnul i menší vodopád - 32 -
hlíny a kaménků. Samozřejmě, že mi to všechno vlétlo do obličeje a do vlasů. Fuj. Ne, že by se o mě přímo pokoušela panika, ale radost jsem tedy neměl. Až napotřetí se mi povedlo pevně zachytit a mohl jsem se posunout o kus výš. To už jsem ale měl místo hlavy jednu velkou kouli hlíny. Po chvíli jsem našel oporu v jednom zakrslém křoví, co rostlo na hraně srázu a dokázal jsem se vyšplhat nazpátek na pevnou zem. Vytřel jsem si hlínu z očí a vydal se směrem k místu, kde jsem před chvílí zahlédl ten podezřelý pohyb. Postupoval jsem opatrně, i když jsem si myslel, že to byla nejspíš nějaká neškodná srnka. Pamětliv nedávné příhody s vlky jsem opět vytáhl nůž. Jak jsem šel vpřed, vystoupila přede mnou z mlhy hradba nízkého lesa. Mezi stromy nebylo možno v mlhavém šeru rozeznat žádné podrobnosti. Tak jsem vstoupil do lesa. Nějakých padesát metrů jsem se prodíral podrostem, když začal les opět řídnout a vepředu se dala tušit mýtina. Rozhrnul jsem poslední křoví a vtom jsem to uviděl. To jsem ještě netušil, že se mi právě celý život převrátil vzhůru nohama. *
*
*
Uprostřed mýtiny nad něčím klečel muž. Na těch dvacet metrů byl vidět docela jasně. Měl umaštěné a rozcuchané vlasy, špinavou zarostlou tvář, v ústech svíral cosi beztvarého a krvavého. Na sobě měl zbytky kdysi modré košile, jeden rukáv chyběl úplně a druhý končil v lokti. Na krku mu visela roztrhaná kravata, jako by se mu omylem dostala do skartovačky. Kalhoty neměl. Neskutečně špinavé spodní prádlo mu přecházelo do stejně znečištěných holých nohou. Na chodidla jsem neviděl, ale jak se později ukázalo, byl bos. To, nad čím klečel asi dřív bývala srnka. Každopádně z toho trčela noha s kopýtkem. Uviděl mě zlomek sekundy poté, co jsem ho zahlédl já. Zdvihl hlavu, a naše pohledy se střetly. Brrr. Srdce mi na několik taktů vynechalo. I v tom vlčím pohledu minule bylo více lidskosti. - 33 -
Váhal sekundu. Aniž by uhnul pohledem, aniž by jedinkrát mrknul, se tak nějak plavně až strojově dokonale zvednul a rychlým krokem zamířil přímo ke mně. Beztvará hmota mu odpadla od úst a odhalila tak sadu žlutých zubů. Původně jsem chtěl něco říct, ale slova mi zamrzla v hrdle. Vyšlo ze mě jen takové krátké zachrčení. Vzpamatoval jsem se, až když muž zrychlil a rozeběhl se na mě. To už byl tak deset metrů ode mě. Uřídil jsem první záchvěv paniky a udělal to, co byla za dané situace jediné možné. Totiž, vzít nohy na ramena. Nejprve jsem utíkal jen tak nazdařbůh, hlavně pryč odtud, poháněn strachem. Příval adrenalinu mi znecitlivěl bolavou nohu a jakmile jsem vyběhl z lesa, vyvinul jsem maximální rychlost. V běhu jsem se ohlédl a ten chlap běžel stále za mnou. Právě se vydrápal z lesa. Narazil jsem na pěšinku vedoucí k chatě a dal se po ní. Ani jsem se nemusel ohlížet, podle funění a šustění porostu jsem věděl, že mě stále sleduje. A dohání. Byl nechutně rychlý. O jeho úmyslech jsem vůbec nepochyboval. Nepřemýšlel jsem o tom, ale instinkt mi napověděl, že mu z nějakého důvodu moc sympatický nejsem a že až mě dohoní, tak bude zle. Takže jsem zmobilizoval všechny síly a zapojil forsáž. Srdce mi bilo jako splašené a sotva jsem popadal dech. Přesto mě stále dotahoval. Už jsme se blížili k onomu obnaženému zlomu pěšiny, který jsem musel zdolat cestou nahoru, když byl dva kroky za mnou. Skoro bych mohl cítit jeho smrdutý dech, nebýt té šílené rychlosti. Jak jsem uviděl zlom, napadla mě spásná myšlenka. Mám jen jeden pokus. Teď nebo nikdy. Aniž bych zpomalil, doběhl jsem na kraj srázu a v rychlosti jsem se zachytil kmene stromku rostoucího u pěšiny. Připadalo mi, jako kdyby mi setrvačnost na okamžik vyhodila oba ramenní klouby z jamek. Přes palčivou bolest jsem se držel zuby nehty. Kmen se nepříjemně prohnul. Ještě jsem nedokončil ani čtvrtinu otočky okolo osy stromu, když mě minulo cosi rychlého, velkého a smradlavého. Zároveň jsem ucítil ještě větší bolest na levém předloktí, jak mi do něj ten chlap vyryl svými špinavými drápy několik rovnoběžných škrábanců. Nezachytil se ale, a se zvířecím řevem se řítil těch deset metrů po strmém skalnatém svahu - 34 -
dolů. Já už se tou poškrábanou rukou neudržel a pustil se. Naštěstí jsem už měl dostatečnou rotaci a dopadl jsem zpět na vršek svahu a ne dolů na sráz. Několik sekund jsem jen ležel a popadal dech. Škrábance mě pálily, ale jinak jsem byl v pořádku, to jsem zjistil, když jsem pomalu vstal. Podíval jsem se dolů na toho santuse. Ležel v křoví pod svahem a nehýbal se. Přemýšlel jsem. Přece jen je to člověk a měl bych se podívat, jestli mu není něco vážného. Civilizační návyky jsou v lidech hluboce zakořeněny, v tomto případě k mé škodě. Opatrně jsem sešel ze svahu a přiblížil se k chlapovi. Zdálo se, že se hýbe. Skutečně, začínal se zvedat. V tom samém okamžiku mě napadlo se podívat nahoru na svah do směru odkud jsem přišel. Právě včas. Na hraně srázu se objevily dvě postavy a sledovaly mě stejným zvířecím pohledem jako můj nový známý. Začaly se spouštět k nám. Otočil jsem se zpět k první nestvůře, abych spatřil, že už je na nohou a štráduje si to přímo ke mně. Tentokrát jsem neváhal ani vteřinu. Rozeběhl jsem se po pěšině k chatě. Všechno to bylo příliš neskutečné, než abych se pokoušel o tom přemýšlet, veškerou mojí činnost převzaly instinkty. Já jsem si připadal, že se na sebe dívám odněkud shora. Chlápek každopádně nebyl úplně v pořádku nebo byl poněkud otřesen z pádu, protože mě začal dotahovat až kousek před chatou. Matně se mi vybavila analogie s vlčím honem před několika dny. Až na to, že fakt nevím, co budu dělat, až budu v chatě. Mám takový dojem, že tito lidé se nenechají odbýt tak snadno jako vlci. Na schůdkách verandy mi už zase skoro dýchal na paty. Ještě, že jsem nezamykal. Rozrazil jsem těžké dveře, zakopnul o práh a vletěl po hlavě do chodby. Tím pádem jsem už nestačil dovřít. Avšak dveřím jsem dal nárazem tolik energie, že se odrazily od zdi a začaly se dovírat samy. Já se zastavil až o kovaný železný věšák, stojící u protější stěny. Za půl sekundy, dveře nebyly ještě úplně dovřené, explodovaly nárazem těžkého těla a chlápek se dovnitř vřítil rychlostí rozjetého expresu, ve tváři stále ten výraz bez jakékoli emoce. - 35 -
*
*
*
To, co se stalo pak, mi nikdo nemůže vyčítat a jsem si jistý, že i u soudu bych vyvázl bez flastru. V zoufalství jsem chytil ten věšák a namířil ho proti vetřelci. Ten by už v té rychlosti stejně nic nemohl dělat. I kdyby chtěl. Ale on nechtěl. S rukama napřaženýma proti mně se setrvačností nabodl na dvoumetrovou ocelovou tyč věšáku. Okovaná špice mu projela břichem a vylezla zády těsně vedle páteře, háčky na zavěšení šatstva pod špicí byly ověnčeny smyčkou vyhřezlých střev. Věšák sice pohltil trochu kinetické energie rozjetého těla, ale přesto do mě narazilo jako parní lokomotiva. Vyrazilo mi to dech, slyšel jsem, jak mi zavrzala žebra a zatmělo se mi před očima. Probral jsem se vzápětí. Mrtvola na mě spočívala plnou vahou. Ještě jsem cítil, jak se mu chvěje noha v posmrtné křeči. Pak tělem projel poslední škub a nastalo celkové uvolnění. Včetně svěrače. Ale ne. Fuj. Kurva! Tohle si nezasloužím! Dalo mi dost práce odvalit mrtvolu stranou. Zvedl jsem se umazaný od výkalů, moče, krve a vnitřností a rychle zhodnotil nastalou situaci. Zvláště s ohledem na ty dvě postavy, které se tu určitě co nevidět objeví. Můj instinkt posílený vojenským výcvikem mi velel ustoupit a opevnit se. Pohledem jsem zabloudil ke schodům vedoucím na půdu. Ano, tam se ubráním nejsnadněji. Půda má jen jeden vstup a všechna okna jsou dost vysoko. Přízemí bych asi neubránil. Hlavně rychle. Schody jsem bral po třech a jen co jsem za sebou zabouchl rozeschlé dveře, uslyšel jsem, jak někdo jde po schůdkách verandy. Koukal jsem se škvírou mezi starými prkny dveří, chodbu jsem tak měl jako na dlani. Do rozražených vchodových dveří opatrně nakoukla špinavá hlava vzápětí následovaná zbytkem těla. Celkem dovnitř vešli tři lidé. Dva muži a jedna žena. Vzhledem byli identičtí s mou obětí. Neuvěřitelně špinaví, na sobě zbytky oblečení, měli na sobě spíš víc holé kůže než šatstva. A ve tváři stejný tupý, zvířecí výraz. - 36 -
Neomylně zamířili k probodnuté mrtvole. To, co následovalo pak, jsem nikdy předtím neviděl. Všichni tři poklekli k ležícímu tělu a začali ho trhat na kusy svými silnými zuby. Postupovali systematicky. Nejdříve sežrali – ano, sežrali, o jídle tu nemůže být řeč – sežrali vnitřnosti, potom se začali živit měkkými tkáněmi trupu a nakonec se pustili do oddělování jednotlivých končetin od těla. To už jsem toho měl dost a musel jsem odvrátit zrak. Chtělo se mi zvracet. Viděl jsem už spoustu mrtvol v různém stupni rozkladu i poškození, ale na tohle jsem se už déle dívat nemohl. Zvláště když jsem si uvědomil, že jsem původně měl takhle skončit já. Po pár minutách monotónního mlaskání a srkání se zezdola ozval jiný zvuk. Přiložil jsem oko ke škvíře abych se podíval co se to tam děje. Do dveří vstoupil další muž (samec?). Jeho mohutná postava vyplnila celá futra a ještě musel trochu sklonit hlavu. Vydal ohlušující skřek, při kterém mi opět ztuhla v žilách krev, pokud to ještě bylo možné. Nad napůl sežranou mrtvolou vypukl chaos. Všichni se zmateně postavili a s podřízeným kňouráním od žrádla ustoupili, v tlamách spěšně žvýkajíce poslední sousta. Velký muž dbal na hygienu stejně jako jeho kamarádi. Odlišoval se od nich jen tou hřmotnou postavou. Přistoupil k mrtvole, ze které ještě stoupala pára a vzal do ruky její největší část. Totiž téměř neohryzanou nohu s masitým stehnem. S chutí se do ní zakousl a se stejným skřekem zkresleným jen plnou pusou (tlamou?) se obrátil a vyšel ven. Ihned po jeho odchodu se trojice oblud znovu vrhla na načatou mrtvolu a pokračovala v nezřízené žranici. Na to už jsem se zase dívat nemusel. Uplynuly už skoro dvě hodiny a zespoda se stále ozývaly nechutné zvuky sem tam zpestřené hlubokým říhnutím. Až ke mě dosáhl mrtvolný pach čerstvé krve a tak jsem zajistil kliku dveří židlí a potichu se odplížil dál do místnosti. Venku se už smrákalo a já byl po prožitém šoku strašně unaven. Napůl jsem usnul, napůl upadl do bezvědomí na zemi s nožem v ruce.
- 37 -
*
*
*
Probudil jsem se, ještě když bylo slunce pod obzorem. Obloha se pročistila a střešním oknem bylo vidět jen pár stratokumulů. Během okamžiku mi došlo vše z včerejšího dne. A padla na mě deprese. Zvednul jsem se polámaný a špinavý z prkenné podlahy a došoural ke dveřím. Včera jsem jel na adrenalinové vlně, avšak dnes už veškerý adrenalin vyprchal a bylo mi mizerně. Noha bolela jako čert. Podíval jsem se škvírou ve dveřích do šeré chodby, kterou matně osvětloval jen obdélník vyražených dveří. Na dlažbě ležela jakási beztvará hrouda. Takže to opravdu nebyl sen. Po kanibalech nebylo nikde ani vidu ani slechu. Nejspíš odtáhli někam trávit vydatnou krmi, které se jim zde dostalo. Sešel jsem po schodech k mrtvole nebo spíš k tomu, co z ní zůstalo. Na kostře trupu mezi zbytky masa prosvítala ohlodaná bílá žebra, Krvavá lebka s vlasy zůstala připojená k tělu. Jedno oko chybělo a druhé na mě vyčítavě hledělo z obnaženého očního důlku. Střeva z věšáku na kabáty zmizela. Potřeboval jsem vymyslet co dál. V první řadě jsem zasadil vyražené dveře zpět do rámu a zabarikádoval je nábytkem z chodby. Kdyby se sem někdo dobýval dveřmi nebo zavřeným oknem, tak ho alespoň včas uslyším. Další věc je zbraň. Můj lovecký nůž určitě stačit nebude. Jaké to štěstí, že jsem objevil Árijcovu tajnou skrýš! Neváhal jsem a znovu se spustil do temného sklepení pod chatou. Tam jsem vzal ze stojanu útočnou pušku FG-42 a ve skříni objevil bedničku se střelivem 7.92mm plus dva dvacetiranné zásobníky. Tentokrát jsem hledal důkladněji a našel jsem i dřevěnou krabici s nápisem „Zeiss“. Uvnitř byl v sametem vyloženém lůžku optický zaměřovač, který přesně pasoval do saní na vršku pušky. Byl jsem potěšen. Pohled mi padl na vystavené uniformy. V zrcadle na vnitřní straně dveří od skříně jsem si prohlédl sebe. Svým vzhledem jsem se příliš nelišil od mých známých kanibalů. Byl jsem samá skvrna a - 38 -
rukáv jsem měl roztržený od drápů mé oběti. Jelikož s sebou nemám náhradní bundu a takhle nemůžu mezi lidi, sáhl jsem po jedné uniformě a vzal to všechno nahoru do kuchyně. Nahoře jsem zbraň vyčistil hadrem od konzervačního oleje a mechanismus promazal olejíčkem na šicí stroje, nic lepšího jsem neměl po ruce. Nacpal jsem oba zásobníky střelivem, slepil je k sobě lepící páskou a zaklapnul do pušky. V krabici mi ještě dobrá stovka nábojů zbyla. Jak k tomuhle Árijec přišel, to tedy nevím. Asi měl dobré konexe. Každopádně se mi to teď náramně hodí. Natáhl jsem závěr a náboj bez problémů zajel do komory. Trošku mi vadilo, že teď nemůžu zbraň vyzkoušet. Nechci ale na sebe upozorňovat, musím si ještě vyřídit pár věcí. Strhal jsem ze sebe smradlavé oblečení a s puškou položenou na židli vedle vany jsem si dal teplou koupel. Mě se nejlépe přemýšlí ve vaně. Moje současná situace není rozhodně nijak růžová. Zabil jsem člověka, za dveřmi na mě nejspíš číhá tlupa kanibalů a jsem pár hodin cesty od civilizace. Jak jsem ze sebe smýval vrstvy špíny, opouštěla mě i moje deprese. Budu muset do města, na policii. Když jsem nad tím tak přemýšlel, mám vlastně štěstí, že ostatní tu mrtvolu sežrali. Nikdo už nikdy nezjistí, že jsem ho vlastně zabil já. Byť v sebeobraně. Nechám tu všechno tak jak to je, nebudu nic uklízet ani maskovat a dojdu do Letovic pro policii. Ti už si s těmi nebezpečnými týpky poradí. Tím, že jsem se rozhodl, ze mě spadly poslední zbytky splínu. Samotný pohled na zbytky mrtvoly mě vyděsit nemůže, takových věcí jsem v Afghánistánu viděl víc než dost a obraz nechutných monster z minulého večera mi v paměti vybledl. Člověk si pamatuje jen to dobré a špatné vzpomínky v sobě potlačuje. Na rozmokvané strupy na předloktí jsem si nastříkal Septonex a ovinul fáčem z lékárničky. Teď jsem se musel trochu zcivilizovat. Zbyly mi poslední čisté plátěné kalhoty. Na mojí starou bundu jsem se neodvážil ani sáhnout. Na pořádném světle jsem si omrknul nalezenou uniformu. Vrchní díl byl z kvalitní černé látky. Střih i velikost mi padly dobře. Na límci byly připevněny kovové znaky ve tvaru dvojitého blesku. Výložky měly pro mě neznámou hodnost, zase tam byly ty blesky. Na levé straně hrudi byl stříbrný odznak s tím ptákem co sedí na - 39 -
zahnutém kříži. Součástí uniformy byl i praktický kožený pásek se sumkou a pouzdrem na pistoli. V pouzdře byla jen umělá atrapa, tu jsem zahodil. Nejvíc se mi líbil příjemně podšitý svrchník z pravé(!) kůže. Tenké kožené rukavice mi padly jako ulité. Chvíli jsem váhal nad čepicí. Měla malý kšilt a uprostřed čela stříbrný odznak s lebkou a těmi blesky. Ale co, nasadil jsem si ji na hlavu a prohlédl se v zrcadle. No, na procházku po městě to zrovna nebylo, ale furt lepší, než chodit ve špinavých a smradlavých hadrech. Po vydatné obědo-snídani už nemělo smysl dál váhat, takže jsem se vydal do Letovic. *
*
*
Nechtělo se mi rozebírat barikádu u dveří, takže jsem vylezl oknem. Také jsem už konečně mohl vyzkoušet zbraň, bude na ní možná záviset můj život. Výstřely možná přilákají ty týpky nazpátek, ale než přijdou, budu za kopečkama. Lehl jsem si na verandu, před sebe jsem si položil batoh a Efgéčko o něj opřel. Obloha se pročistila a dohlednost byla dobrá. Zamířil jsem na smrk vzdálený asi dvě stě metrů do místa rozsochy větví. Prásk! Spokojeně jsem si optickým zaměřovačem prohlédl místo, kde kulka ze stromu odštípla dlouhou třísku. Rána šla mírně nad, ale bylo zřejmé, že zbraň je zastřelená. Trochu jsem si pohrál se seřizovacími prvky. Další tři rány šly do kruhu o průměru pěti centimetrů. Nakonec jsem přepnul na střelbu dávkou a vystřílel pět nábojů. To už bylo horší, ale i tak to celkem ušlo. Kadence asi třetinová proti moderním zbraním, ale nemůžu si stěžovat. Po doplnění zásobníku jsem s batohem na zádech vyšel na cestu. Vzhledem k mým nedávným zkušenostem s kratší cestou kaňonem Mrliny, jsem se rozhodl dojít k silnici vedoucí až do Letovic a pokořit tuto vzdálenost touto delší, leč schůdnější cestou. Navíc vůbec netuším, jestli je kaňon po záplavách průchodný. Na cestu mi svítilo slunce a po chvíli jsem rozchodil i bolavou nohu. Do zad mi foukal mírný větřík, který si pohrával i - 40 -
s větvemi mohutných smrků lemujících moji pěšinu. Přitom jsem ale musel dávat bedlivý pozor na potencionální nemilé překvapení ze strany mých nových známých. Se zbraní v pohotovostní poloze jsem za občasného otáčení šel středem pěšiny. Za chvíli jsem došel k soutoku obou potoků a musel ho přebrodit. Kdybych šel po proudu, došel bych do kaňonu. Ale já se dal směrem nahoru na protější hřeben, až ho přejdu a sestoupím do vedlejšího údolí, budu se moci napojit na silnici, která tudy vede. Nyní už byl pochod pohodlnější, protože jsem mohl jít cestou vyježděnou lesní technikou. Také jsem nemusel vystoupat tak vysoko, protože cesta vedla přes hřeben úzkým sedlem. V tomto sedle jsem měl trochu obavy. Z obou stran mě svíraly strmé svahy porostlé zakrslými borovicemi a plné menších balvanů. Ideální místo pro přepad. Otáčel jsem se častěji. K silnici jsem však došel bez jakékoli komplikace. Tady jsem se na balvanu u rozcestí nasvačil. Turistické značení na blízkém smrku hlásalo, že do Letovic zbývá devět kilometrů po modré. Když jsem se vydal po asfaltce dál, zavěsil jsem zbraň na rameno, abych nevyděsil případné projíždějící řidiče. Takhle budu vypadat jako jeden z těch šílenců, co chodí po lese s plastovými pistolkami a sřílí po sobě kuličky. Když budu mít štěstí, třeba mě i někdo sveze. Slunce vystoupalo vysoko a přestože byla silnice lemována vysokými smrky, pražilo mi přímo do obličeje. Jak jsem byl vděčný za to, že jsem si vzal tu kšiltovku! Začínal jsem se potit. Po hodině chůze mi přišlo divné, že jsem zatím nepotkal ani jedno auto. Za další půlhodinu jsem už scházel z mírného svahu k městu a zahlédl jsem první střechy. Jak jsem postupem času přicházel blíž a blíž, začínal se mě zmocňovat divný pocit. Něco se nezdálo být v pořádku. Je všední den odpoledne a ve městě jakoby chcípl pes. Obvyklý ruch a shon lidí vydělávajících si na živobytí se někam vytratil. Neslyšel jsem žádné typické zvuky obvykle doprovázející městský život. Nejspíš je to tím, že vítr vane ode mně k městu. Když jsem vešel do zástavby a minul první domy, můj neklid ještě vzrostl. Nikde ani živáčka, i navzdory horku co panovalo byly okna i dveře zavřené. Žádný zvuk motoru, rádia nebo puštěné - 41 -
televize. V ulicích stálo podezřele málo aut a žádné jedoucí jsem neviděl. Město duchů. Můj cíl však zůstal nezměněn. Zamířil jsem na náměstí, kde bylo policejní oddělení. Konečně jsem tam došel. Výlohy obchodů, které jsem míjel, byly zavřené a temné. Policejní stanice vypadala opuštěně. Ani na několikeré zazvonění nikdo nereagoval. Že by jim nefungoval zvonek? Zkusil jsem otevřít skleněné vstupní dveře, ale jak jsem předpokládal, byly zamčené. Tak tady něco nehraje! V takhle velkém městě mají přece policajti nepřetržitou službu! Za skleněnou výplní vedle dveří byly nalepeny nějaké papíry. Nic zvláštního, nějaké organizační záležitosti. Vespodu však byla uvedena telefonní čísla na stanici. Že mě to nenapadlo dřív! Brnknu jim. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že můj telefon stále nemá žádný signál! Asi se rozbil. No, tady se asi pomoci nedočkám. Ať už se obyvatelé schovávají z jakýchkoli důvodů, musím se zas spolehnout sám na sebe. Rozhodl jsem se, že dojdu na nádraží. Tam je veřejný internetový terminál a odtamtud se snad někam dovolám. Možná budu muset jet vlakem někam jinam. Vydal jsem se přes náměstí směrem k nádraží. I na druhé straně byly obchody zavřené a na zahrádce před hospodou nikdo neseděl. Slunečníky byly sklapnuté. Moje kroky vedly i okolo supermarketu, který byl v podloubí protilehlého bloku domů. Všimnul jsem si, že skleněné vchodové dveře jsou rozbité a na zemi se tam válí spousta střepů. Vtom se mi usadil okolo žaludku svíravý pocit. Ucítil jsem pach smrti. Rozkládající se maso. A z toho supermarketu to nebylo. *
*
*
Pak se stalo několik věcí rychle za sebou.
- 42 -
Nejdříve mi instinktivně sjela puška z ramene do pohotovostní polohy. Pak někdo mojí rukou natáhl závěr a otočil mi hlavu doleva. Čtvrtotočka do pokleku, zbraň k líci, hlaveň sledovala směr mého pohledu. Do středu nitkového kříže se mi dostala běžící postava. Stejně nechutné vzezření, stejný ladný strojový pohyb, stejný zvířecí pohled. Na tohle už do smrti nezapomenu. A pořád se blížil. Mířil přímo na mě. Váhal jsem jen chviličku. Když byl už jen kousek ode mě, zamířil jsem níž, a poslal mu dvě včelky do nohou. Postava se zapotácela a s překvapeným vykviknutím se z běhu skácela vpřed. Chroupání rozbitého skla mě donutilo se otočit spolu se zbraní doprava. Ze vchodu supermarketu se na mě vyřítil další chlap. Tentokrát nebylo tolik času na rozmyšlenou. Musel jsem reagovat okamžitě. Jedna kulka ho zasáhla do krku a druhá do hlavy. Z díry v krku mu vystříkl úzký pramínek krve skoro až ke mě a projektil, který mu vnikl do hlavy levým okem, mu utrhl zadní část lebky. Směs kostních štěpinek, krve a mozku ohodila zeď za ním a další dvě zrůdy, které stály ve vchodu do supermarketu. Byl mrtvý ještě než dopadl na zem. Ty dvě špinavé postavy se pokrčené v kolenou a se shrbenými zády pomalu plížily podél zdi k nejbližšímu rohu. Nespouštěly ze mě oči, temně vrčely a cenily zuby. Na dlažbu jim kapaly z tlamy sliny a zanechávaly za sebou přerušovanou mokrou stopu. Měl jsem neustále na mušce tu bližší z nich. Za zády se mi stále ozývalo kňučení té první postřelené potvory, jak se snažila doplazit do domnělého bezpečí podloubí. Když se obě zombie dostaly na úroveň rohu ulice, vzaly nohy na ramena a zmizely mi z očí. Nezastřelil jsem je, protože na mě nezaútočily. Možná jsem to měl udělat. Nechal jsem kňučící potvoru být a vstoupil rozbitým vchodem do obchodu. Zatím mi ještě nedošlo, co se to právě stalo. Nechápal jsem to a bál jsem se o tom přemýšlet. Opět mi připadalo, že jsem v nějakém snu a dívám se na sebe odněkud shora. - 43 -
Do nosu mě udeřil puch zkažených potravin. Mrazáky nefungovaly a ani světlo nesvítilo. Evidentně nešel proud. Scénu uvnitř osvětlovala jen přední prosklená stěna obchodu. Jak jsem procházel mezi regály, všiml jsem si, že některé zboží je rozházené a na zemi se válí různé krabice. Když jsem došel k mrazákům, uviděl jsem to, co tu hledaly ty zombie. Všude okolo mrazáků byly pohozené kusy masa, ohryzané kosti a na podlaze se rozlévaly nepravidelné louže žluto-červené tekutiny. Některými kusy masa už hýbali červi. Obešel jsem opatrně pozůstatky hostiny tak, abych do něčeho nešlápl a zamířil jsem k pokladnám. Tam mě zaujaly křiklavé titulky bulvárních plátků ležících na prodejních stojanech. VYHLÁŠEN ZÁKAZ LETŮ DO USA. SPOJENÍ S VÝCHODEM PŘERUŠENO! OSN SI NEVÍ RADY. PTAČÍ CHŘIPKA ZABÍJÍ V BRNĚ! Vzal jsem si dva bulvární plátky a jeden seriózní list. Měly nedělní datum. Vtom jsem z venku zaslechl nelidský skřek následovaný zvířecím kvičením a vřískáním. Vzhlédl jsem od novin. Výhled ven skrz skleněnou stěnu mi částečně zastiňovalo podloubí. Viděl jsem jen klidně ležící mrtvolu zombie před vchodem. Nicméně už nebylo bezpečné zdržovat se tady delší dobu. Zastrčil jsem noviny pod bundu a vykročil ven. Když jsem vyšel ven, uviděl jsem dvě zombie, jak se blíží zprava podloubím. Nejspíš to ale asi nebyly ty samé, co jsem před chvílí zahnal, protože šly z druhé strany. Když mě uviděly, zastavily se, vycenily zuby a začaly prskat. Nestřílel jsem, ustupoval jsem zády ke zdi. Když jsem se rozešel, pohnuly se také. Ale jakmile došly k mrtvole, zaklekly a neustále mě kradmo sledujíc, pustily se do těla svými zuby. Kvičení a vřískání z náměstí stále pokračovalo. Zahlédl jsem, jak se další čtyři (!) zombie tahají o postřeleného vřeštícího kolegu. Zaživa se do něj zakusovaly a trhaly kusy masa. Ten se zmítal a snažil se jim vyškubnout. Krvavá stopa naznačovala, jak daleko už byl vláčen. Dobré bylo, že protože měly jistou kořist, nevšímaly si mě. - 44 -
S bušícím srdcem jsem rychlou chůzí opustil dějiště této nechutné podívané. Šel jsem prostředkem ulice a vyhýbal se všem rohům. Cestou na nádraží jsem kolem sebe viděl stále stejný bezútěšný obrázek. Všude mrtvo, žádný pohyb nebo známky života. Co se to sakra děje? A co ti kanibalové? Jsou všude, kde se tu vzali? Napůl lidi, napůl zvířata. Lidský vzhled a zvířecí chování, takoví lidozvěři, zvěřolidi, zvířáci. Po několika minutách chůze pach smrti zesílil. Míjel jsem zdravotní středisko. Původně to bývala vila z období vzniku našeho novodobého státu v minulém století. Její žluto-zelená fasáda svítila v odpoledním slunci jako maják. Červený kříž v bílém čtverci tiše shlížel na scénu rozkládající se pod ním. Za nízkým, ozdobně kovaným plotem z železných prutů se tyčila malá stanová vesnička. Všude na pozemku okolo vily byly nepravidelně roztroušeny stany různých barev a velikostí. Vstoupil jsem opatrně do zahrady otevřenou brankou. Rozmístění stanů přece jen mělo určitý řád. Napříč pozemku tvořily jakousi cestičku, něco jako hlavní třídu. Jak jsem šel po cestičce, padl mi do oka předmět trčící z jednoho stanu. Když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že je to napuchlá lidská noha. Odhrnul jsem hlavní zbraně chlopeň stanu a vyrušil jsem kvanta much, které narážely do tkaniny stanu a vylétaly ven. Spolu s mouchami mě ovanul ještě koncentrovanější puch. Uvnitř bylo to, co jsem očekával. Ležely tu dvě mrtvoly, pravděpodobně nějaký starší pár. I když vzhledem k tomu, že už byly nechutně nafouklé to bylo obtížné určit. Pokračoval jsem dál k jakémusi hliněnému valu, který se rýsoval na konci zahrady směrem k hřbitovu. Do žádného dalšího stanu jsem se už nedíval. Minul jsem ještě jednu mrtvolu zhroucenou na lavičce a obsypanou červy. Val byl asi metr a půl vysoký z čerstvé hlíny. Vylezl jsem na něj a vyzvracel jsem všechno, co jsem dneska pozřel. *
*
*
Val ohraničoval uměle vybagrovaný kráter o průměru dobrých třiceti metrů. Uvnitř se nacházely desítky rozkládajících se lidských těl. Bylo vidět, že je zde několik vrstev na sobě střídavě - 45 -
zasypaných hlínou a proložených vápnem, protože některé mrtvoly byly zasypány jen napůl. Horní vrstvu nikdo už asi zasypat nestihl a tato těla byla plně vystavena slunečnímu záření a povětrnostním vlivům. Bylo to na nich znát. Většina byla nafouklá k nepoznání. Z šoku mě probralo tlumené pufnutí, které se ozvalo zprava. Podíval jsem se tím směrem a uviděl jsem, jak se z jámy zvedlo mračno much. To puklo břicho jedné z mrtvol. Úplně jsem viděl bublinu ohřátého mrtvolného plynu, jak stoupá a rozplývá se ve vzduchu. Její tvar byl zvýrazněn množstvím polomrtvých muších tělíček. Ještě, že stojím na návětrné straně. O tomhle nám u piva vyprávěl starý provianťák naší jednotky. Když byl ještě mladý, odsloužil si misi někde na Balkáně. Tam se prý takovéto masové hroby vyskytovaly celkem běžně. Tady ale Balkán není. I když tady to podle toho vápna vypadá spíš na nějakou epidemii, či co. Tyto oběti nejspíš nezahynuly násilnou smrtí. Po chvíli se mi povedlo zprovoznit šokem zdřevěnělé nohy a rychle jsem z tohoto strašného místa vypadnul. Do budovy střediska jsem radši nevstupoval, nikdo živý tam určitě nezůstal a co kdybych tam chytnul tu tajemnou nemoc, která nejspíš všechny tady kolem zabila. *
*
*
Nádraží jsem našel opuštěné úplně stejně jako všechno v Letovicích. Internetový terminál byl bez proudu, takže jsem se nic nedozvěděl. Na dveřích čekárny bylo vyvěšeno stručné oznámení: AŽ DO ODVOLÁNÍ VŠECHNY SPOJE ZRUŠENY „No to mě tedy vyserte voko!“ řekl jsem si pro sebe. Co mám jako teď dělat? To mám jít někam pěšky? Rozladěně jsem vrazil do odemčené čekárny a zamířil k lavici. Začíná se to nějak komplikovat. I když, kdo by čekal, že po tom všem tudy budou projíždět vlaky. Musel jsem se posadit a rozmyslet další postup. - 46 -
V první řadě jsem vytáhnul ukořistěné noviny, rozložil jsem je na stůl před sebou a začal je studovat. V neděli obvykle žádné noviny nevychází, ale tyhle byly označeny jako „zvláštní vydání“. V podstatě jsem se z nich dozvěděl, že po světě řádí nějaká šílená nákaza podobná epidemii známé ptačí chřipky, jen má nějak strašně rychlý průběh a šíří se z mnoha míst na Zemi. To by celkem odpovídalo tomu, co jsem viděl tady po městě. Akorát ty zvířácké potvory mi nějak nesedí. V novinách o nich nebyla ani řádka. Když jsem o tom tak přemýšlel, zděsil jsem se rozsahu, jaký asi epidemie dosáhla, když se nenašel nikdo, kdo by odklízel mrtvoly. Zřejmě se nenašli odvážní dobrovolníci. Kolik lidí už muselo zařvat. Já mám to štěstí, že se nemusím o nikoho doopravdy strachovat. Rodiče už totiž nemám a s poslední přítelkyní jsme se minulý týden rozešli po dvouměsíční známosti. Začalo to skřípat, protože mě zkoušela měnit k obrazu svému. Vlastně to byl jeden z důvodů, proč jsem potřeboval vypadnout do přírody. Na podobné rozjímání však teď nebyl čas. Bylo potřeba rozhodnout, co dál. Je jasné, že se nějak musím dostat k lidem. A když k lidem, tak do Prahy. Přece nemohlo jen tak pomřít dva a půl milionu lidí. Pěšky se mi nechtělo a žádné auto z ulice jsem použít nemohl (pozn. aut.: v polovině 21. století mělo každé moderní auto softwareový imobilizér řídící jednotky a k jeho ilegálnímu zprovoznění bylo zapotřebí speciální vybavení). V úvahu připadlo kolo, ale budu muset nějaké najít. Jestli budou na cestě číhat nějací další zvířáci, měl bych se trochu dovyzbrojit. Chtělo by to nějakou pistoli nebo krátkou brokovnici pro boj z blízka. FG-dvaačtyřicítky se ale zbavovat nebudu. V Letovicích žádná posádka nebyla a tak jediné místo, kde jistě budou zbraně je policejní stanice. Ne že by se mi chtělo zpátky na náměstí, brr, ale kam jinam? A navíc můžu cestou někde sebrat kolo. A v supermarketu si „nakoupit“ zásoby. Nějaké ty konzervy, sušenky a vody. Ale musím si pospíšit, abych se dostal do policejní stanice ještě za světla. Kdo ví, jak dlouho mi bude trvat dostat se dovnitř. Možná se mi to ani nepovede. - 47 -
*
*
*
Cesta k náměstí proběhla celkem hladce. Tentokrát jsem zvolil jinou cestu, abych se vyhnul zdravotnímu středisku. Šel jsem prostředkem hlavní silnice, abych měl přehled a nemohl mě překvapit nějaký další zvířák. I po hodině ještě na náměstí probíhaly hody. Šel jsem opatrně podél zdi směrem ke stanici. Nikdo si mě nevšímal, všech pět zvířáků se stále živilo na svých dvou mrtvých příbuzných. Rozhlédl jsem se kolem, abych našel něco, čím bych mohl rozbít vstupní dveře do budovy. Ale něco mi tu nesedělo. Něco mi v hlavě lehce cinkalo na poplašné zvonky, ale stále mi nedocházelo co. Moment. PĚT zvířáků? Cinkání se změnilo v hlasité zvonění. A dál se vše opět seběhlo strašně rychle. Sehnutý pro cihlu, kterou jsem našel opodál, jsem se otočil. Právě v okamžiku, kdy se šestý zvířák odrážel ke skoku z rozběhu. Byl schovaný v průjezdu. Hajzl. Ani jsem se nestačil narovnat. Jen jsem pozvedl ruku s FGdvaačtyřicítkou, abych si chránil krk. Schytal jsem náraz plnou silou. V okamžiku jsem se válel na zemi s puškou vyraženou z ruky a vrčícím zvířákem na sobě. Sevřel mi krk železným stiskem, až se mi jeho špinavé nehty zaryly do kůže. Nemohl jsem dýchat, takže jsem ani necítil jeho smrdutý dech. Poslintal mi ale obličej. Provlékl jsem svoje ruce mezi ty jeho a snažil se mu zvrátit hlavu dozadu. Měl ale pekelnou sílu. Jediné čeho jsem dosáhl, že se mi drtivě zakousl do předloktí. Zařval jsem bolestí a na kratičký okamžik jsem zahlédl, že ostatní zvířáci na druhé straně náměstí nežerou a dívají se mým směrem. To mi tak scházelo! Doufám, že mu nepřijdou na pomoc! Už se mi nějak nedostávalo dechu. V zoufalství jsem začal šátrat okolo sebe volnou rukou a hledal jsem zbraň. Jediné co jsem nahmatal však byla cihla. - 48 -
Sebral jsem poslední zbytky energie a vší silou se rozmáchl. Z nevýhodného úhlu jsem ho trefil naplocho na bok hlavy. Ale stačilo to. Stisk povolil a otřesený zvířák, byť ne v bezvědomí, se se skučením svezl ke straně. Divoce jsem se nadechl a vyskočil směrem k pušce. Nemusel jsem pospíchat, zvířákovi chvíli trvalo, než se zkonsolidoval. Stál jsem kousek od něj a sledoval jsem, jak se sbírá ze země. Hlavu měl od krve, ale díval se na mě a vrčel. Měl jsem vztek. Pozvedl jsem zbraň a chladnokrevně jsem ho popravil. Uprostřed čela se mu objevilo třetí oko. Rudé. Trvalo dvě sekundy, než se složil nazad do zbytků svého mozku rozstříklého na dlažbě. Ruka mě pálila jako čert, ale kousanec naštěstí moc nekrvácel. Otočil jsem se směrem k ostatním zvířákům. Stále mě nehnutě pozorovali. Sebral jsem cihlu, která mi tak dobře posloužila a mrštil jsem ji proti skleněné výplni dveří od policejní stanice. *
*
*
S tříštivým lomozem se sklo rozlétlo na tisíc kousků. Čekal jsem pištivé ječení, ale alarm nejspíš nebyl aktivován. Vešel jsem do vstupní haly. Či spíše místnosti. Na pravé straně se nacházel přijímací pult, kde obvykle bývá službukonající policajt. Naproti stál stolek s lavicí a třemi polstrovanými židlemi. Po zdech byly rozvěšeny různé nástěnky a ve dvou květináčích v rozích stály dva vysoké fíkusy. Ve stěně proti vchodu byly zamřížované dveře vedoucí do nitra stanice. Ze všeho nejdřív jsem si chtěl ošetřit pokousanou ruku. Dost mi pomohla kožená Árijcova bunda. Ten zvířák s ní měl hodně práce. Prokousl ji jen na jednom místě, ale i tak ji vyzdobil fešným otiskem čelisti. Jak jsem očekával, lékárnička byla pod pultem. Omyl jsem si ruku v malém umyvadle v rohu, nastříkal jsem si na to dezinfekci a ovázal obvazem. Teď už mám předloktí ovázána obě. Vykoukl jsem prosklenou stěnou na náměstí. Zvířáci už opět hodovali a nevšímali si ničeho okolo. Pro jistotu jsem je tentokrát přepočítal dvakrát. Byli všichni. Okovanou mříž vedoucí do stanice jsem odemkl třemi ranami do zámku s koulí místo kliky. Výstřely nejspíš trochu polekaly - 49 -
zvířáky, protože se opět strnule dívali směrem ke stanici jako jeden muž – nebo zvíře? Za pár okamžiků se však sehnuli zpět ke své práci. Časem si zvykne každý. Za mříží vedla chodba s dveřmi po obou stranách. Všechny byly na kartu a zamčené. Otevřít šly jen toalety. Prozkoumal jsem je všechny. I když přede dveřmi s obrázkem panenky jsem na okamžik zaváhal. Zas ty civilizační návyky, jestli to půjde takhle dál, brzo se je odnaučím. Na konci chodby byly schody do patra. V patře to vypadalo stejně jako v přízemí. Až na mrtvolný smrad, rozlézající se chodbou a prostupující každičkou molekulu těžkého vzduchu. Předposlední dveře vpravo byly pootevřené. A na nich byla přišroubovaná cedulka: SLUŽEBNÍ MÍSTNOST Tady chrápou policajti, co mají v noci pohotovost. Podle čichu jsem nepochyboval, co najdu uvnitř. Šlo jen o to, jestli tam budou mrtvoly samy nebo ve společnosti zvířáků. Zvolil jsem ofenzivní přístup. Kopancem jsem rozrazil dveře a s namířenou zbraní jsem vrazil dovnitř. V místnosti nikdo živý nebyl. Nacházely se tu po stranách dvě postele, nějaká skříň, televize a v rohu opět malé umyvadlo. Mezi postelemi pod oknem byl stůl s židlí. Přes židli byl přehozen vršek od policejní uniformy a popruh s pouzdrem na pistoli. Nikdy jsem se pořádně nenaučil rozeznávat policejní frčky, ale tahle uniforma musela podle těch bohatých výložek patřit nějakému velkému zvířeti. Možná i veliteli oddělení. Zdroj zápachu a zároveň i majitel uniformy ležel natažený jak široký tak dlouhý na jedné z postelí. Jeho stav odpovídal tomu, co jsem viděl ve zdravotním středisku. Obrovské, chlupaté a šedivé břicho koukalo ven rozhalenou košilí. Knoflíky nevydržely ten tah a postupně se utrhly. Rukávy i nohavice byly vyšponované tak, že se asi co nevidět roztrhnou. Od dveří mu do obličeje přes nafouklé břicho nebylo vidět. Přistoupil jsem k židli a potěžkal odložený opasek. V pouzdře byla plně nabitá služební devítka ČZ vzor 25. To mě trochu zpravilo - 50 -
náladu. Hned jsem ji zkontroloval a zastrčil do svého pouzdra na opasku. Potřeboval jsem najít nějaké doklady, klíče, hesla nebo tak něco. Prošacoval jsem uniformu i šuplíky stolu, ale nic jsem nenašel. Ten ubožák to bude mít nejspíš někde u sebe. Budu ho muset prohledat. Do toho se mi ale vůbec nechtělo. Mrtvola vypadala tak, že jí při sebemenším pohybu pukne břicho. Musel jsem chvíli přemýšlet. Pak jsem otevřel okno vedoucí na náměstí a vytvořil jsem tím slušný průvan od rozbitých vchodových dveří. Trochu mě zarazilo, že jsem nikde neviděl zvířáky. Na protější straně náměstí se válely jen zbytky dvou ohlodaných trupů. Vyšel jsem zpět na chodbu a pootevřenými dveřmi jsem střelil z devítky mrtvolu tři centimery pod pupík. Charakteristické lupnutí bylo přebito ohlušující ozvěnou výstřelu v uzavřené místnosti. V okamžiku byla celá místnost vymalovaná zbytky shnilých vnitřností, tuku a cáry šedivé, chlupaté kůže. Bohužel jsem nestačil dveře dovřít dost rychle, a tak mi jeden rosolovitý, uleželý kousek přistál na kšiltu čepice. Otevřel jsem dveře a podpořil tak neustávající průvan. Po chvíli už z místnosti vyvanul nejhorší smrad a nebezpečný mrtvolný plyn. Teď mě čekala ta nechutnější část práce. Začal jsem prohledávat mrtvolu. Nakonec jsem jí musel obrátit na břicho, abych se dostal k zadním kapsám u kalhot. Přitom tělu se slizkým zvukem vyhřezl zbytek střev na prostěradlo. Moje úsilí však bylo korunováno úspěchem. V zadní kapse jsem našel zastrčenou peněženku i s doklady. A v peněžence jsem našel jeho služební čipovou kartu. Hurá! Děkuji Vám majore Nováku – tak se totiž mrtvola jmenovala zaživa. Zachránil jsem i menší hotovost, prachy se hodí vždycky. Čipová karta však byl nejcennější nález, který mi otevře všechny dveře ve stanici a kdo ví co ještě. *
*
*
Dal jsem se tedy do průzkumu budovy. Postupně jsem se podíval do všech místností, ale nejvíce mě zaujala zbrojnice a kancelář velitele, byl to můj nový známý Novák. Ve zbrojnici jsem si - 51 -
vypůjčil jednu poloautomatickou brokovnici na dvanáct ran a k tomu jsem si po kapsách a do batohu nasypal dvě krabice patron a jednu krabici jednotných střel. Do brokovnice jsem nacpal všech dvanáct nábojů, zapumpoval jsem a doplnil ještě jeden za toho, co zmizel v komoře. Také jsem přibral dva plné zásobníky k mojí nové devítce. V kanceláři velitele jsem našel na stole položený notebook. Palivové články měl z poloviny plné vodíku a nebyl závislý na napětí ze sítě. Karta mi umožnila se bez problémů přilogovat, ani jsem nemusel zadávat heslo. Struktura adresářů byla celkem přehledná, ale nic zajímavého jsem při zběžném průzkumu nenašel. Hlavně mi šlo o připojení na net. Notebook měl standartní wi-fi port, ale připojit se nedokázal. Nebyl v dosahu žádného poskytovatele. To v dnešní době není vůbec obvyklé. Sbalil jsem notebook s sebou, jeho čtvrt kila navíc mě už tolik nevytrhne a může mi ještě posloužit. Největší překvapení na mě však čekalo za jedněmi dveřmi v přízemí. Našel jsem za nimi chodbu, která vedla přes šatnu sboru do garáže. Tam stály dvě policejní auta a jedna dodávka. Když jsem si vlezl do nejbližšího z nich a projel kartou čtečku palubního počítače, naběhly okamžitě všechny systémy a mohl bych klidně vyrazit ven. Neodpustil jsem si pochvalné hvízdnutí. Tímhle autem se dostanu do Prahy co by dup. Ještě před tím, než jsem auto vypnul, jsem si na displej vyvolal údaje o stavu vodíku v nádrži. Těch pětašedesát procent by mi stačilo na dvě jízdy tam a zpět. Rozhodl jsem se, že vyrazím zítra ráno. Jet v noci by bylo moc riskantní. Vrátil jsem se do chodby a začal se připravovat na nadcházející noc. Mříž mezi chodbou a vchodovou místností jsem zajistil pomocí dvou pout, která jsem si předtím vzal ze skladu. Prosklenou přední stěnou jsem zahlédl, kam že se to poděli ti zvířáci z náměstí. Právě si dávali do nosu před stanicí, zpracovávali tam mojí poslední oběť. Ti ale mají bezedné žaludky! Třeba mě nakonec začnou mít rádi, když je takhle zásobuji jídlem. Pak jsem se konečně mohl řádně osprchovat studenou vodou, vodojem nad městem ještě nebyl prázdný. Spláchlo to tu nejhorší špínu a osvěžilo mě to. Následovala pořádná večeře ze zásob z batohu. Měl jsem slušný hlad, protože jsem nechal všechno moje natrávené jídlo u toho masového hrobu. Usnul jsem na zemi na karimatce v šatně za zamčenými dveřmi s brokovnicí u hlavy. - 52 -
5. Spal jsem dlouho. Opět jsem se ve snu vrátil do afghánských hor mezi vousaté mudžáhediny. Tentokrát jsme se je snažili vyhnat z jedné opevněné vesnice. Nešlo to úplně podle plánu, a tak jsme si museli zavolat vzdušnou podporu. Dvojice dálkově ovládaných Predátorů na ně začala sypat svůj náklad. Gejzíry hlíny, kamení, cihel, masa atd… Řev muslimských žoldáků doléhal až k nám a druhotný výbuch od jejich skladu munice nad námi prohnal divokou tlakovou vlnu. Ten výbuch mě probudil. Zase mi chvíli trvalo, než jsem se probral a uvědomil si, kde to jsem. Nejdivnější však bylo, že ač bdělý, stále jsem slyšel řev mudžáhedinů a duté rány. Přicházelo to z chodby. Vzal jsem brokovnici a přiložil ucho na dveře. Stále to samé. Ale přímo za dveřmi evidentně nikdo nebyl. Když jsem dveře otevřel, hluk zesílil a já se podíval ke vchodu, odkud ten zvuk přicházel. Zamrazilo mě okolo žaludku. Za mříží se shluknul velký dav rozzuřených zvířáků. Ve zdemolované přijímací místnosti byla hlava na hlavě, a všichni se drápali dopředu, snažíce se přes ostatní dostat ke mříži. Jelikož chodba byla o tři schody výš, zahlédl jsem více vzadu, že i po náměstí se honí spousta špinavých, asi naštvaných a hladových postav. Asi se rozkřiklo, kde bydlí jejich nový chlebodárce nebo spíš masodárce? Vy parchanti líní! To si vážně myslíte, že vám budou pečený holubi sami lítat do těch vašich odporných tlam?? Mříž ten nápor rozhodně nemohla vydržet dlouho. Obě pouta, která ji držela zavřenou, byla nebezpečně napnuta. Ve spodní části ležel nějaký polomrtvý zvířák s hlavou namáčknutou na mříži v nepřirozeném úhlu. Ruka mu trčela skrz, loket zalomen na druhou - 53 -
stranu. Jeho kamarádi po něm dupali a bylo jim to jedno. Zatím asi neměl žádné otevřené zranění a tudíž ostatní necítili krev. Jinak by ho už dávno rozcupovali. Jakmile mě první řady zaregistrovaly, řev, poskakování a lomcování mříží ještě zesílilo. Do poslintaných černých obličejů se vlila nová naděje. Ale to se mi asi jenom zdálo, jejich ksichty byly bez výrazu jako obvykle. Měl jsem nutkání je trošku polechtat mrakem broků, ale pak jsem si to rozmyslel. Mohla by to být pro mříž ta poslední kapka. No, zbývalo jediné řešení. Zabouchl jsem za sebou dveře do chodby a začal rychle balit. Ještě jsem se ani pořádně nesehnul k baťohu a z chodby se ozvala kovová rána jako z děla a řev se začal blížit. Mříž povolila, čest její památce, dala mi nějaké vteřiny k dobru. Za okamžik se začaly papundeklové dveře od šatny prohýbat pod mohutnými ranami zvenčí. S každou ránou se na povrchu objevila malá vyboulenina s drobnými prasklinkami, ve kterých bylo vidět vlákna papundeklu. Okolo futer se lehce drolila omítka. Trochu jsem sebou cuknul, když se uprostřed dveří objevila špinavá, chlupatá ruka zatnutá v pěst, lemovaná úlomky a třískami. Vykašlal jsem se na karimatku a zahájil taktický ústup do garáže. Jen co jsem si sedl do auta a zahájil start řídícího systému, ozvala se další dutá rána doprovázená praskáním dřeva. Ze spojovací chodby od šatny se vyvalily slabé kotouče prachu. Nemohl jsem si dovolit zaváhat a poslal jsem do spojovací chodby otevřeným okénkem spolujezdce něco olova z mojí brokovnice. V uzavřeném prostoru to byla slušná rána. Začalo mi pískat v uších a nic jsem neslyšel. Zdálo se ale, že jsem tím postup zvířáků trochu zpomalil. Řídící systém si stále ještě natahoval ovladače hardwareových komponent. Zatracený krám! I když od počátku inicializace neuběhla ani jedna minuta. Zapumpoval jsem brokovnicí a kouřící patrona opustila závěr rotujíce v ladném oblouku. Než dopadla na podlahu auta, objevil se ve dveřích do garáže pěkně nasraný zvířák. Byl od hlavy až k patě od krve. Ale nebyla jeho, protože jinak vypadal nepoškozeně. Držel se oběma rukama vzepřený ve futrech a v postupu mu bránil další zvířák, kterého měl zuřivě zakousnutého do lýtka. Ta krev s nima ale dělá divy, s klukama jedněma. - 54 -
Na displeji palubního počítače se konečně objevila úvodní obrazovka. Zamířil jsem nízko a vystřelil. Takhle z blízka měly broky potěšitelnou účinnost. Ten zakousnutý zvířák zmizel kamsi dozadu do chodby i se spodní polovinou těla toho stojícího. Na pár desetin sekundy to vypadalo, že ta horní rozepřená půlka visela ve vzduchu. Pak se ale, poslušna fyzikálních zákonů, zřítila na zem. Kdybych neměl zalehlé uši, musel bych slyšet to slizké mlasknutí při dopadu. Vnitřnosti a kousky masa ohodily zdi a zvířáky, kteří se šikovali vzadu v chodbě. Mohlo by je to trochu zpomalit. Zatímco jsem pravou rukou mířil do dveří na přibližující se zvířáky, levou jsem na klávesnici aktivoval otevírání vrat od garáže. Vedly do průjezdu na náměstí a rolovaly se pomalu směrem nahoru. A když se otevřely na prvních třicet centimetrů, uviděl jsem mezerou několik párů špinavých, bosých nohou. Zapumpoval jsem. Kurva! Nebude to tak jednoduché, jak jsem si myslel. Ze dveří vedoucích do šatny se už vyřítili první zvířáci. Vystřelil jsem na ně ve výši prsou. První řadu broky hodily nazpět, trhaly je na kousky a zaslepovaly krví oči těch za nimi. Výstřel také oddělil hlavu tomu nejbližšímu, ta si zachovala svojí hybnost a pokračovala setrvačností v letu v původním směru běhu zvířáka. Otevřeným okénkem mi vlétla do auta, přistála na sedačce spolujezdce a jak za letu rotovala, krev která vytékala z přervané tepny ohodila interiér vozu, včetně mě. A na cestě byli další zvířáci. Nemohl jsem už déle čekat. Vrata ještě nebyla úplně otevřena, ale bude to muset stačit. Mezerou pod vraty už na mě lačně hleděli další přikrčení kamarádi. Jeden se už dostal dovnitř. Sešlápl jsem plynový pedál až na podlahu a synchronní elektromotory ve všech kolech současně zabraly. Zrychlení mě zatlačilo do sedačky a bokovnici jsem musel spustit vedle sebe. Toho zvířáka co už vlezl do garáže vraty jsem nabral pravou stranou čumáku. Přehodilo ho to přes haubnu a pravý blatník. Jenže se mizera stačil zachytit rukama za rám otevřeného okénka. Hlasitá rána a zvuk tříštění plastu mi oznámil, že vrata skutečně ještě nebyla otevřená. Přišel jsem o policejní majáčky na střeše. Zároveň s tím, jak jsem vjel do průjezdu, musel jsem srážet zvířáky, kteří se mi pletli do cesty. Jejich těla létala vzduchem a sem - 55 -
tam mi nějaké narazilo na čelní sklo. Za tu chvilku jsem ho vylepšil dvěma pavouky velikosti jídelního talíře. To mě samozřejmě zpomalovalo a zaměstnalo obě ruce, abych udržel směr. Takže jsem se nemohl věnovat zvířákovi zachycenému v bočním okénku. Držel se, hajzl, zuby nehty, pozoroval jsem ho koutkem oka. Jakmile jsem vyjel z průjezdu na náměstí, zástup zvířáků poněkud zřídl, takže jsem mohl dát jednu ruku z volantu a vyřídit to s ním. Popadl jsem brokovnici, jenže on už se dokázal vsoukat po pás dovnitř, nohy mu vlály ven. Chytil mi zbraň, s ní i mojí ruku a přitáhl si mě obrovskou silou k sobě. Takže jsem se musel pustit volantu a nakloněn nad sedadlo spolujezdce jsem neviděl ven. Urvaná hlava ležící na sedadle spolujezdce se mi z několika centimetrů šklebila do obličeje. Pár sekund jsme se takhle přetahovali a já se ho nemohl za živého boha zbavit. Neřízené auto si jelo, kam chtělo. Jestli narazí někam do zdi, je po mě. Tolika zvířákům neuteču. Pak mě napadla spásná myšlenka. Uvolnil jsem jednu ruku, popadnul jsem utrženou hlavu a vmetl jsem mu ji do ksichtu. Okamžitě mě pustil, chytil hlavu oběma rukama a zakousl se do rozervaného pahýlu krku. Toho jsem musel využít. Narovnal jsem se, chytil volant a provedl prudký obrat doleva. Odstředivá síla ho i s hlavou vypudila okénkem ven. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak se v kotrmelcích rozplácl o kamennou dlažbu. Profrčel jsem okolo supermarketu a pryč! Na nákup nebylo ani pomyšlení, jídlo si obstarám někde jinde. Hlavně rychle z města! *
*
*
Černý povrch silnice s bílou dělící čárou ubíhal monotónně vzad, slunce pálilo a mě se klížily oči. Odliv adrenalinu a únava z nedávných událostí mě tlačily víčka do spodní polohy. Kopcovitá krajina se změnila v mírně zvlněnou a já se blížil k Havlíčkově Brodu. Cesta zatím probíhala bez problémů. Všechny vesnice i města, kterými jsem projížděl vypadaly stejně mrtvě. Za celou dobu jsem nepotkal žádné auto, sem tam jsem zahlédl pár zvířáků. Většinou jednotlivce, maximálně dva kusy najednou. Jednou jsem viděl, jak se živí rodinka zvířáků na zdechlině krávy ležící u kravína - 56 -
v jedné vesnici. Žádný z nich se na auto neodhodlal zaútočit, jen mě nehnutě sledovali a otáčeli za mnou hlavu, dokud jsem jim nezmizel z očí. Od incidentu v Letovicích jsem nezastavil. Zasychající krev ze zvířácké hlavy smíchaná s mým potem mě začala nepříjemně svědit. A už se začaly hlásit moje biologické potřeby. Musím někde sehnat něco k snědku. Rozhodl jsem se, že si něco opatřím v Havlbrodě v supermarketu. Cestu jsem znal, a tak nebyl problém obchod najít. Nikde nebyla ani noha. Na prázdném parkovišti jsem si zajel co nejblíž ke vchodu, až ke dveřím to ale nešlo. Asi pět minut jsem seděl v autě a sledoval okolí. Pak jsem si vzal efgédvaačtyřicítku, protože brokovnice byla celá ulepená krví a vylezl ven. Pro jistotu jsem nezamkl, abych mohl rychle zdrhnout, kdyby to bylo potřeba. Těch čtyřicet metrů ke vchodu jsem došel se zbraní v pohotovostní poloze. Skleněné dveře byly samozřejmě zamčené, ale já si na ně donesl klíč v podobě kladiva z výbavy auta, které je pro podobné účely přímo určené. Výplň se za hlasitého řinkotu rozsypala na tisíc kousků a já rychle skočil dovnitř. Tam jsem dvě minuty čekal, co se bude dít. Smrad ze zkažených potravin nebyl tak hrozný. Nic se nestalo. Takže jsem si vzal vozík a šel nakupovat. Jelikož jsem neměl drobné, musel jsem si ho vzít násilím. Snad mě nikdo nevynadá. Jak jsem tak projížděl mezi regály s puškou přes košík, viděl jsem, že spousta zboží chybí. Hlavně základní potraviny. Představoval jsem si tu nákupní hysterii, když vypukla epidemie a jak se všichni snaží zabezpečit a zmizet někam mimo město. Chleba byl samozřejmě na kámen, takže jsem vzal pár krabic sucharů, nějaké konzervy a pár dalších drobností jako je líh do vařiče, líh do krku v podobě Jacka Danielse atd. Bylo jasné, že sem se zvířáci ještě nedostali. Mrazáky s masem byly nedotčené, jen jejich obsah se začínal zbarvovat do žluto-zelena. Prázdnou pokladnou jsem projel bez výčitky svědomí. Zoufalá doba si žádá zoufalých činů. Když jsem v povznesené náladě, v předtuše blízkého plnění žaludku vyšel ze dveří supermarketu, musel jsem se zastavit. Opět ten zvláštní pocit. Vlasy se mi zježily na zátylku a úsměv zamrzl na rtech. - 57 -
Nikde nic, ač jsem se rozhlížel všemi směry. Zrychleným krokem s puškou v pravé ruce a košíkem v levé jsem překonal zbývající vzdálenost k autu, otevřel kufr a naházel do něj nákup. Na košík jsem se vykašlal a nechal ho na místě. Jak jsem šel podél auta ke dveřím řidiče, zastavil jsem se uprostřed kroku. Já blbec! Skleróza na pochodu! Úplně jsem zapomněl na vodu! Žízeň mám, že bych pil chcanky a nekoupím ani láhev. Whisky žízeň nezažene. Kurva. Budu se muset vrátit. To mám z toho, že si nepíšu seznamy. Popadl jsem košík a klusal nazpět ke vchodu. Levé zadní kolečko sebou šmrdlalo zleva doprava a všechna najednou vydávala strašné skřípění a vrzání. V oddělení nápojů jsem do košíku naházel dva kartony balených vod, jednu s příchutí a druhou bez. Za pokladnami jsem trochu zvolnil. Nepříjemný pocit mě neopustil, spíš to bylo silnější. Jakmile jsem vyšel ven, bylo mi všechno jasné. *
*
*
Okolo auta se shromáždilo několik zvířáků a snažili se dostat dovnitř. To asi ten krví potřísněný interiér. Jako obvykle šlo všechno ráz na ráz. Pustil jsem košík a přiložil zbraň k líci. Košík jel setrvačností dál a strašně rachotil. Ještě jsem nedokončil pohyb a zvířáci ke mně otáčeli hlavy. Za cíl jsem si vybral toho, co byl nejblíž. Můj mozek vyslal signál prstu aby stiskl spoušť. Když se prst začal pohybovat, moje levé oko periferně zachytilo nějaký pohyb. Než se signál z oka dostal do mozku a ten ho zpracoval, překonal prst kritický bod spouště a úderník se vydal na svojí krátkou pouť. Mezitím mozek vyhodnotil pohyb zachycený levým okem jako útok dalšího zvířáka a vydal svalům potřebné příkazy. Než signály z mozku doputovaly k příslušným svalům, narazil úderník na rozbušku, jejíž prachová náplň se vznítila. - 58 -
Zvířáci u auta už mě zaregistrovali všichni. Když byl projektil v polovině délky vývrtu hlavně, poháněn vzrůstajícím tlakem rozpínajících se plynů hoření střelného prachu, narazil do mě zleva útočící zvířák. Když projektil opouštěl hlaveň, letící zvířák mě už zbavil stability a puška už zdaleka nemířila tím směrem, co původně. V okamžiku, kdy projektil doletěl k autu, byli jsme se zvířákem už v jednom chumlu a svorně jsme padali k zemi. Puška letěla nezávisle po vlastní trajektorii. Když projektil prorážel kevlarem bandážovaný plášť palivové nádrže auta, urazil už košík půl metru od okamžiku, kdy jsem ho pustil. Vodík v palivové nádrži byl sice vázán v polymerové houbě, ale vystaven náhlému poklesu tlaku se začal uvolňovat a proudit vzniklým otvorem ven. Jiskra, která vznikla když projektil prorazil kovovou vrstvu pláště nádrže uletěla jen pár centimetrů, když vlétla do proudu směsi vzduchu a vodíku unikajícího z nádrže. Nastala exotermická chemická reakce. Tlaková vlna nás se zvířákem zasáhla právě v okamžiku dopadu. Kusy plastů, kovu, skla, masa a úlomky kostí létaly okolo nás vzduchem a zasekávaly se do zdí, země a stromů. Zvířáka to mrsklo přímo na mě a společně jsme se rozplácli o zeď za námi. To bylo moje jediné štěstí. Sice mi to ožehlo vlasy a náraz zvířáka mi vyrazil dech, ale zároveň mi posloužil coby živý štít. Většina střepin, které byly určeny mě, se zasekala do něj. Po chvíli jsem se probral a byl schopen se hýbat. Bolela mě každičká kost v těle. Krvácel jsem z několika drobných ranek, ale nic zásadního se mi nestalo. S bolestmi jsem se posadil a opřel o zeď. Pohlédl jsem na scénu přede mnou. Tam, kde stálo moje auto, byl ohořelý a rozervaný vrak , střecha rozšklebená na dvě strany, od něj se táhly do všech směrů tmavé šmouhy a všude se povalovaly různé trosky. Lehčí části byly porůznu rozvěšeny na okolních keřích a stromech. Na jedné lípě jsem uviděl viset spodní část trupu bez půlky nohy. A ten tmavý kulatý předmět napravo ode mě asi bývala něčí hlava. Zvířák u mých nohou se ještě hýbal. Navzdory krvavým zádům se snažil nadzvednout do kleku. S vypětím všech sil jsem - 59 -
vytáhl nůž, nalehl jsem na něj plnou vahou, chytil ho za seškvařenou kštici, zvrátil mu hlavu dozadu a řezal. Přestal jsem, až když nůž narazil na páteř. Šla na mě mdloba a tak jsem se sesunul vedle zvířáka do rozrůstající se kaluže teplé krve. Chvíli jsem se nehýbal a jen jsem těžce oddychoval. Nemohl jsem uvěřit tomu, co se stalo. Ty mrchy mizerný mě málem dostaly! Co málem, teď jsem vyřízený. Bez auta se nikam nedostanu a tady se za chvíli zas začnou srocovat davy hladových zvířáků. Ať jsem to probíral z jakékoli strany, vždy mi vyšlo, že bude lepší zůstat tady v supermarketu, než se v tomhle stavu trmácet kamsi do neznáma. V autě zůstaly všechny moje věci včetně jídla, batohu a brokovnice. Zalezu dovnitř, tam se znovu vystrojím, najím a odpočnu si. To se snadněji řekne, než udělá. S obličejem zkřiveným bolestí, naražená žebra mě bolela jak čert, jsem se zvedl na čtyři a pak si dokonce stoupnul. No stoupnul, rukama jsem se musel opírat o stehna. Nedaleko jsem zahlédl mojí FG-42. Dobelhal jsem se k ní a s obavami jí zvedl ze země. Na její funkčnosti závisí moje bytí nebo nebytí. Vypadala nepoškozeně a závěr taky fungoval, uvidíme. Probelhal jsem se rozbitým vchodem, všechny skleněné tabule byly minulostí, prošel jsem okolo mého nákupního košíku slisovaného o podstavec jedné z pokladen a zamířil dozadu do obchodu. Cestou jsem pobral něco jídla a pití než jsem došel ke dveřím od kancelářské části obchodu. Nebyly zamčené. Tak jsem prošel dozadu, zavřel je za sebou a důkladně je zabarikádoval kusem nábytku a nějakým harampádím, které se tam povalovalo okolo. Pak jsem se bezvládně zhroutil na rozvrzaný gauč stojící opodál.
6. V tomto relativně bezpečném úkrytu jsem nakonec strávil tři dny. Během této doby jsem se dal celkem do pořádku. Pomocí lékárničky, která byla v kanceláři jsem si ošetřil svoje rány. Hlavně se mi ohromě hodila dezinfekce. Neměl jsem tu nouzi o jídlo, dvakrát jsem se vydal na výpravu mezi regály a nasyslil si slušné zásoby. Také jsem si v oddělení drogerie opatřil nový batoh a vybavení, nebylo to moc kvalitní, ale lepší než nic. - 60 -
Celá kancelářská část byla bez oken, světlo sem proudilo světlíky ve střeše. Vzadu bylo dokonce WC a sprchový kout. Voda tekla čůrkem a studená, ale stačilo to. Také jsem měl spoustu času přemýšlet a rozmyslet si co dál. Do Prahy to bylo ještě pěkně daleko. Spoléhat na takovou náhodu, která mi přihrála policejní auto, nemůžu. Pěšky i na kole by to byla vyloženě sebevražda. Naštěstí jsem si vzpomněl, že kousek za městem je malé sportovní letiště. Párkrát jsem tu byl na letním soustředění a určitě tu budou mít nějakou mašinu, na kterou mám typové osvědčení. Takže jsem se další den brzy ráno vydal přes město směrem k letišti. Slunce se vznášelo těsně nad obzorem a nebe bylo jako vymetené. Na parkovišti nebyla ani noha, zvířáci asi nemají rádi pečené maso. Vzduch byl příjemně vlahý po nočním dešti a na ohořelém vraku auta se třpytily drobné kapičky rosy. Nebýt Efgéčka, které jsem držel v rukou a neblahých vzpomínek na nedávné události, mohl to být docela pěkný výlet. Nejkratší cesta vedla přes centrum a nebyl důvod se jí nedržet, přece jen mám větší šanci na únik v městské zástavbě než v otevřené krajině. Vypadalo to tu úplně stejně jako v Letovicích. Stejně mrtvě. A opět jsem šel středem ulic a vyhýbal se každému rohu. A opět mě svrběl prst na spoušti při každém podezřelém zvuku. A opět jsem se střežil pomyslet na rozsáhlost spouště, kterou jsem procházel. Snažil jsem se to brát jako fakt a zaháněl jsem každou myšlenku na možné důsledky toho, co se tu odehrává. Ve stromech byl slyšet zpěv ptáků a zahlédl jsem i dvě kočky, obě vzaly nohy na ramena, jen co mě zahlédly. Psa jsem neviděl ani jednoho. Zdá se, že všechna důvěřivá nebo hospodářská zvířata už jsou minulostí. Jediné překvapení mě čekalo u odbočky na silnici vedoucí z města na Humpolec a letiště. Ohlédl jsem se, protože jsem uslyšel podezřelý zvuk. Zvířák se ke mně blížil docela rychle na to, že kulhal. Z tlamy mu po bradě stékaly typické sliny a zdálo se, že mu polochůze-poloklus dělá docela problémy. Když byl třicet metrů ode mě, poslal jsem mu dvě včelky do hrudníku. Bylo skvělé vědět, že mi zbraň funguje i po tom výbuchu na parkovišti. - 61 -
Zvířák udělal ještě dva kroky a pomalu se složil na zem, kde se obrátil na záda, otočil hlavu a stále se díval mým směrem. Zdravá noha se ho ještě párkrát pokusila přisunout blíž ke mně, vyhrabala v trávníku mělkou rýhu a na závěr se zachvěla. Lesk ve zvířákových očí se vytratil. Nešlo si nevšimnout, že tento exemplář je dost pohublý, i na takovou vzdálenost jsem mu mohl spočítat žebra. Měl jsem štěstí, že jsem nenarazil na nějakého pohyblivějšího. Tenhle si nejspíš někde poranil nohu a nebyl schopen opatřit si potravu. Nezdržoval jsem se prohlídkou mrtvoly a zrychlenou chůzí zamířil pryč, než pach krve a hluk výstřelů přiláká nějaké další, zdatnější jedince. Po hodině chůze jsem se už nacházel na příjezdové komunikaci k letišti. Z dálky vše vypadalo jako v normální všední den, hangár zavřený a na travnaté ploše žádný provoz. Minul jsem opuštěný kiosek s občerstvením s dřevěnými lavicemi a zamířil ke dveřím do budovy. Vchod byl sice zamčený, ale na obyčejný zámek stačily dva vhodně vedené kopance. Dveře se s rachotem otevřely a já vešel do chodby. Měl jsem divný pocit, že takhle někam násilím vtrhnu, ale okolnosti skutečně nebyly normální. Pro jistotu jsem prošel celý barák odshora až dolů, ale nic podezřelého jsem nenašel. V patře ve věži na stanovišti AFIS jsem si vzal klíče od hangáru, dole v přípravně jsem pohodil batoh, vyšel opět ven před barák a zamířil k hangáru. Prostranství před budovou byla betonová plocha ve tvaru čtverce o hraně asi padesáti metrů, která sloužila jako stojánka. Na pravé straně ústily na stojánku vrata hangáru a na levé stál pod přístřeškem stojan čerpadla na pohonné hmoty se zakopanou cisternou. Na protilehlé straně betonové plochy k budově se vjíždělo na travnatou VPD. Takže jsem neměl strach, že mi něco vleze do baráku rozbitými dveřmi, protože na ně bylo od hangáru stále vidět. Vrata od hangáru se odsunula se strašným skřípěním, to museli slyšet zvířáci až v Praze. Hangár je delší než širší, vrata jsou na té kratší straně. Letadla jsou v něm nahuštěna a propletena s neobyčejným úsilím a dovedností. Vytáhnout ven ta úplně vzadu znamená rozplést ten gordický uzel, než se k nim člověk dostane. Něco jako složit puzzle o tisíci kouscích. Na podlaze je sem tam nakresleno i pár značek, kam má přijít to či ono křídlo, ocas nebo kola podvozku. - 62 -
Chvíli jsem se proplétal skrz změť křídel, vzpěr a ocasních ploch, až jsem našel to, co jsem potřeboval. Byla tam klasická Jora. Starodávný, ale stále používaný typ ultralightu z počátku UL létání u nás. Hornoplošník s laminátovým trupem a dřevěným křídlem, stabilní a hodný na řízení, s dostatečnou zásobou výkonu. Pro mě ideální. Já jsem sváteční pilot, papíry na ultralighty jsem si udělal po propuštění z armády. Zkrátka jsem potřeboval nějak vyplnit volný čas a k letadlům mě to táhlo vždycky. Můj roční nálet hodin nebyl nikdy o moc vyšší, než povinný pro udržení kvalifikace. Proto jsem si zvolil Joru a ne nějaký rychlý laminátový letoun, kde potřebujete mít víc pilotních zkušeností. Než jsem ji vytlačil z hangáru na stojánku, uplynula hodina. Musel jsem totiž vymanévrovat s pěti letadly, které byly blíž k vratům. A to v jednom člověku není sranda, nechtěl jsem nic poškodit nebo odřít. I když kdo ví, kdy a jestli vůbec ta letadla ještě někdo bude využívat. Další hodinu trvalo nacpat těch pět mašin nazpátek, nechat je napospas osudu, to jsem tedy nechtěl. Už takhle budu mít nejspíš průser, jestli se někdo bude mít příležitost rýpat v tom, že jsem si éro půjčil neoprávněně. Nerad bych si to ještě zhoršil tím, že nechám další stroje shnít na dešti. Nádrže paliva v křídlech byly skoro plné. To bylo dobře, protože jsem v celém hangáru našel jenom jeden poloprázdný kanystr s benzínem, a vysávat benzín hadičkou z nějaké jiné mašiny by trvalo dost dlouho. Benzínová pumpa samozřejmě nefungovala, protože nešel proud. Vrátil jsem se do budovy a zamířil do místnosti k přípravě letu. Tam jsem vyhledal doklady k Joře a leteckou mapu 1:500 000. Žádný počítač samozřejmě nešel, a tak jsem si trasu musel naplánovat ručně. Uf. Trvalo to déle než obvykle, ale nakonec se mi to povedlo. Kurzy jsem kreslil přímo do mapy. Snos větrem jsem vypočítal přibližně podle údajů starého mechanického anemometru, který byl nahoře ve věži. Snad se rychlost ani směr větru po trase moc měnit nebude. Dnes je dobrá viditelnost, takže budu moci kontrolovat polohu i podle výrazných orientačních bodů, které jsem si označil do mapy. Předpověď počasí jsem získat nemohl, takže jsem to musel risknout. Dokud je pěkně. - 63 -
Když jsem byl ve věži zjišťovat rychlost a směr větru, vyzkoušel jsem i rádio. Přepnul jsem napájení na záložní baterie a začal prozkoumávat éter. Jediné co jsem na celé šíři frekvenčního pásma slyšel, byl slabý šum a drobné praskání statické elektřiny. Žádný modulovaný signál. Nic. Ani na ruzyňské frekvenci ani METAR, automatická služba vysílající nepřetržitě stav počasí. Zamrazilo mě v žaludku. Ale opět jsem odehnal vtírající se nepěkné myšlenky. Sebral jsem svůj batoh, papíry i s mapou a šel k Joře. Tam jsem hodil zavazadlo do kokpitu a provedl zběžnou předletovou prohlídku. Vše bylo OK. Připoutal jsem se do sedadla a provedl všechny potřebné úkony. Motor chytnul na první pootočení. Z výfuků se vyvalil namodralý dým. Stál jsem na brzdách a trochu přidal plyn, aby se motor ohřál na provozní teplotu. Výfukové plyny za chvíli dostaly zdravou barvu a jen co se ručička ukazatele teploty motoru odpoutala od dorazu, povolil jsem brzdy a začal ze stojánky pojíždět směrem na travnatou vzletovou dráhu. V Havlíčkově Brodě má dráha směr sever-jih, hangár se zázemím je asi uprostřed její délky. Osa dráhy je o pár metrů výš a asi sto metrů od stojánky. Takže když pojíždíte na start, jedete do mírného kopce a dráhu samotnou vnímáte jako horizont táhnoucí se zleva doprava. Teprve když se vyšplháte nahoru, vidíte do krajiny za ní. Dnes vál vítr od jihu, tak jsem zamířil na severní konec, abych startoval proti větru. Je to nějakých čtyřista metrů a konec označuje pár oranžových značek vetknutých do trávy. Letoun se dvakrát zhoupnul, když jsem sjížděl z betonu na travnatou plochu letiště a já musel trochu přidat plyn, protože terén začal mírně stoupat. Všechno šlo podezřele dobře, jako po másle. Když jsem byl asi v polovině stoupání, periferním viděním jsem zahlédl cosi, co leželo uprostřed dráhy. Takový jakýsi kulatý černý balón. Rýsoval se proti obloze na horizontu. Jak jsem pojížděl dál a šplhal na start, začal se míč zvedat. Už to nebyl míč, ale nějaký předmět, na kterém onen míč spočíval. Pár metrů od prvního předmětu se začal vynořovat další míč. A další. A další. A kurva. - 64 -
*
*
*
Jak jsem se čím dál tím víc blížil k horizontu, tak se čím dál tím víc podivné předměty vynořovaly zpoza obliny dráhy a čím dál tím víc připomínaly černé siluety zvířáků klátících se mým směrem. Tak tohle mě teda pěkně nasralo! Tak pěkně to zatím vypadalo! Přidal jsem plyn a ignoroval nerovnosti terénu. Házelo to se mnou ze strany na stranu, nahoru a dolů div jsem si nepřekousl jazyk. Zvířáky jsem měl na desíti hodinách asi sto metrů ode mně. Takhle z voleje jsem odstartovat nemohl, nebylo by dost místa, nehledě na směr větru. Budu muset skutečně dojet až na severní práh dráhy a startovat proti nim. Těch čtyřista metrů na start jsem ujel za minutu, tam jsem se otočil, dotáhl si pásy, vykašlal se na kontrolní úkony před startem a otevřel naplno plyn. Stěží jsem stačil vysunout vztlakové klapky do startovní polohy. Motorek zařval a šedesát koníků mě popostrčilo vstříc hladovým tmavým stínům. Hned mi bylo jasné, že to v žádném případě nemůžu stihnout. Nejbližší zvířák se už opět přiblížil na sto metrů a běžel s rozevlátýma rukama a pitomým ksichtem v ose dráhy přímo proti mně. Ostatní ho v neuspořádané formaci následovali. Uhnout se nebylo kam. Éro zrychlovalo. Drncání bylo čím dál tím slabší jak váhu stroje pomalu přebíralo křídlo a řízení v ruce tuhlo. Pokud narazím do zvířáka, je s letadlem a potažmo i se mnou ámen. Konstrukce v této rychlosti nevydrží náraz osmdesáti kil masa ani náhodou. Ale nedalo se nic dělat. V okamžiku kdy byl zvířák téměř u mě jsem instinktivně přitáhl knipl k sobě. Éro se odlepilo neochotně a s vibracemi od země a výhled na zvířáka mi zakryl motorový kryt, jak se nos letadla naklonil vzhůru. Půl sekundy nato se ozval kovový zvuk, takové jakoby brnknutí, které proniklo skrz clonu burácení motoru. Spodek levého křídla mi ohodila taková červeno-šedá hmota, místy v ní byly přimíseny drobné bílé štěpinky. V pomalých čůrcích stékala k odtokové hraně křídla a tam mizela v rozvířeném vzduchu za letadlem. Ručička rychloměru už klesla do červeného pole varujícího před dosažením pádové rychlosti a éro se začalo propadat. V duchu - 65 -
jsem si gratuloval, že jsem si vybral cvičný, hodný stroj a né laminátový brus. To už by si mě teď zvířáci porcovali. Vzápětí nastal náraz. Vyrazilo mi to dech. Ale pásy vydržely a podvozek propružil. Udělal jsem takový delší skok přes zvířáka, vlastně jenom přes jeho dolní čtyři pětiny. Jeho hlava mi stále stékala po křídle. Po první skoku následovaly ještě dva menší, pak jsem éro zklidnil a nabral regulérní vzletovou rychlost. Když pode mnou začala země klesat, otevřel se mi krásný výhled do kraje. Uviděl jsem několik skupinek zvířáků mířících k letišti, mezi nimi i jednotlivé kusy, někteří běželi a někteří jen bezmocně civěli na stoupající létací aparát. V bezpečné výšce jsem naposledy zakroužil nad letištěm, zamával smutným zvířákům křídly a zamířil na západ. Odpolední slunce mi svítilo do očí, tak jsem si nasadil tmavé brýle. Vzduch byl olej, obloha azurová a nikde ani obláčku, dohlednost neomezená, vymeteno. Motor šlapal jako hodinky, ten zvířák naštěstí neměl tvrdou palici. No prostě paráda. Orientační body se mi nabízely samy od sebe, mozek už z křídla stekl a zbylo po něm jen několik špinavých šmouh. Cesta ubíhala v příjemném duchu. Deprese na mě padla až když jsem oblétával Kolín. Z výšky stopadesáti metrů vidíte spoustu detailů. Také tady se něco muselo stát. Přístupy do města byly zablokovány nějakými barikádami, asi aby se do města nestahovali další nemocní lidé, kolony opuštěných aut se táhly od barikád daleko za město. Na parkovištích u Kolínské nákupní zóny bylo improvizované stanové městečko, slušně veliké. Opodál se černalo několik jam, některé zahrabané. Na kraji jedné jámy stál žlutý buldozer a vyčítavě ke mně vztahoval svojí špinavou radlici. Po zkušenosti z Letovic jsem si nedělal iluze o tom, co je obsahem těch rozměrných jam. Ještě o kus dál jsem zahlédl obrovskou spálenou hranici a hned vedle ještě jednu, nezapálenou. Měla v průměru dobrých dvacet metrů a to, co na ní bylo naházené šlo z této výšky snadno rozpoznat. Raději jsem odvrátil zrak a věnoval se opravě kurzu. I když to bylo strašné, nezapůsobilo to na mě tolik jako v Letovicích, kde jsem se s novou skutečností setkal poprvé. Člověk otupí. Dobře mi z toho ale nebylo. - 66 -
Pokračoval jsem směrem ku Praze. Někdo přece musel přežít tu epidemii a jestli ne v Praze, tak kde jinde? Jsou tam dobře vybavené nemocnice, provádí se tam lékařský výzkum, zkrátka je to centrum země. Vojáci, vláda, alespoň tyto instituce musí fungovat. „Mocní“ si vždycky dokážou najít nějakou cestičku. Koneckonců i já jsem nějakou náhodou přežil, musí nás být víc. Všechny moje naděje se upínaly k této myšlence. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že by v Praze nikdo nemusel být. Od Kolína jsem letěl na severozápad, chtěl jsem se orientovat podle hradecké dálnice. Moje vyhlídky se začaly ztenčovat pár kilometrů od Prahy. Dálnice byla ucpaná až ke sjezdu na Jirny. Vypadalo to tu přesně jako u Kolína. Opuštěná auta, na Černém Mostě opět ta barikáda. Ovšem tady evidentně probíhaly kruté boje. Auta před barikádou byla ohořelá, všude se válela spousta nehybných těl nebo jejich částí. Byl tu i jeden začouzený obrněný transportér, jehož skloněná hlaveň ukazovala směrem odkud se musel valit proud uprchlíků. Předpisy, nepředpisy slétl jsem níž než těch povolených minimálních sto padesát metrů. Na prostranství před Globusem, Hornbachem a Scontem se rozkládalo obrovské stanové městečko. Dominovaly mu rozlehlé vojenské stany s červeným křížem na střeše. Jinak tu byla směsice stanů všech barev, tvarů a velikostí. Nechybělo samozřejmě i několik jam a hranic. Všude pusto a mrtvo. Zahlédl jsem i několik bloumajících, tmavých postav, nepochyboval jsem o tom, co byly zač. Na vojenském letišti ve Kbelích jsem se přistát neodvážil, za normálních okolností by to byl pěkný průser. Hned vedle v Letňanech je ale sportovní letiště s travnatou VPD. Přelétl jsem nad dráhou a zahlásil se do rádia, samozřejmě mi nikdo neodpověděl. Ale zvyk je železná košile. Na řídícím stanovišti visela velká čísla 23, to znamená, že bych měl přistávat ve směru na město. No teď ale fouká vítr spíš z opačného směru 05. To potvrzuje skutečnost, že je letiště opuštěné. Zařadil jsem se do okruhu a přistál na dráhu 05. Když se kola dotkla trávy, zahlédl jsem koutkem oka, jak jeden malý sysel peláší pryč do bezpečí před tím divným velkým a hlučným ptákem, co ho - 67 -
vyrušil z podvečerního rozjímání. Ať se s lidmi stalo co se stalo, zdejší syslové vyvázli bez úhony. Zaroloval jsem na stojánku, vypnul motor a vylezl ven. S požitkem jsem si protáhl zdřevěnělé údy po dlouhém letu. Na nějaké hangárování jsem se vykašlal, jen jsem Joru kvůli větru ukotvil k zemi. Nevím, jestli ji třeba někdy nebudu znova potřebovat. *
*
*
Mým prvním cílem po příletu do Prahy se stal protiatomový kryt ve staré budově Letova. Byl vybudován v dobách studené války, kdy hrozilo permanentní riziko atomového útoku. Továrna Letov měla v rámci obrany republiky strategický význam, vyráběly se tu části vojenských letadel. Proto byl kryt vybudován právě zde. Po uvolnění napětí ve světě a ukončení studené války kryt sloužil dál, tentokrát jako součást civilní obrany pro spádovou oblast Letňany. V krytu jsem se kdysi byl podívat. Když mě propustili z armády kvůli tomu zranění nohy, prošel jsem rekvalifikaci a nastoupil v Letově do civilního zaměstnání. Ani bych nemusel, mám slušnou doživotní rentu, ale asi bych nevydržel po zbytek života nic nedělat. No, takže jsem se vydal ze stojánky napříč plochou letiště k areálu Letova. Prošel jsem odemčenou brankou v oplocení u hopody „U vrtule“ a zamířil k budově M6, kde mám kancelář a kde je i kryt. Areál je rozlehlý a už dávno nepatří celý jedné firmě, po návratu ke kapitalismu v minulém století se po ztrátě tradičních východních trhů Letov rozpadl a nyní je zde přehršel různých firem. Vlastní jádro Letova má samostatnou bezpečnostní zónu, kterou hlídá bezpečnostní agentura Blackwaters. Došel jsem k vnitřní bráně bezpečnostní zóny, kde stojí opevněná vrátnice. Na střeše se nachází půlcoulové kulometné dvojče, nyní samozřejmě opuštěné. Toto a jiná podobná bezpečnostní opatření zavedl nový americký vlastník, firma Boeing, která z vlastnické struktury vytlačila původní francouzské majitele. My jsme nic nepoznali, české vedení zůstalo beze změny. Elektronická vstupní karta mi nebyla k ničemu, ale naštěstí mám od vstupní brány i od dveří budovy klasické mechanické klíče. - 68 -
Když jsem vstoupil do budovy, ovanul mě hustý, nechutný smrad a na kůži se mi lepily spousty bzučících much. Těch bylo všude miliardy, stěny místy vypadaly jako oživlé, tmavé koberce. Grafy s ladně stoupajícími křivkami, které visely připíchnuté na nástěnkách, byly hustě posety mušinci. Vyndal jsem z baťohu šálu a omotal si ji kolem hlavy a nosu, abych ten smrad alespoň trochu odfiltroval. Postupoval jsem zšeřelou chodbou vedoucí do zadní, administrativní části budovy. Jediné světlo vydávalo několik skleněných výplní ve dveřích vedoucích do výrobních hal, všude pusto, slyšet byly jen ty mouchy. Nad hlavou se mi táhla různá potrubí, kabely a izolované rozvody čehosi, v nepravidelných intervalech vstupující do bočních stěn a jinde zase vystupující ve změti připomínající dílo šíleného instalatéra. Jak jsem se blížil ke schodišti, které spojuje vrchní patro až se suterénem a u jehož paty se nachází kryt, začaly se na podlaze a místy i na stěnách objevovat takové divné tmavé šmouhy. V zápětí jsem se objevil u širokého schodiště vedoucího dolů do suterénu. Tady bylo světla dostatek, proudilo sem rozměrnými okny. Poznal jsem, co to bylo za šmouhy. Místy byly úplně černé, místy měly ještě červený nádech. Pode mnou dole na odpočívadle jsem uviděl hromádku zkaženého masa, v zábradlí byl zapleten kus namodralého střeva a samotné madlo se lesklo lepkavým slizem. Podle všeho tu někdo stále úřaduje. Pozvedl jsem zbraň a zády ke zdi začal potichu sestupovat dolů. V polovině cesty jsem pod sebou uviděl masivní, ocelová, šedě natřená vrata od krytu. Byla pootevřená. Jak jsem sestupoval dál, zdálo se mi, že smrad sílí a vychází přímo z krytu. Křídlaté potvory se také nějak zahustily. Bzukot zesílil, ale přesto se mi zdálo, že skrz něj slyším i další zvuk. Sestoupil jsem až k vratům, dotáhl si šálu k nosu a nahlédl dovnitř. V neidentifikovatelném zvuku jsem rozpoznal vášnivé mlaskání. Těsně za vraty je malá místnost, ze které vedou další dveře do vlastního rozlehlého sálu krytu. Dveře jsou vpravo od prvních vrat, takže jsem neviděl do krytu přímo. Musel jsem vejít vraty do malé místnosti a překročit tlusté gumové těsnění obepínající celý obvod rámu. Mlaskání šlo zprava. Těžko popsat, co se stalo pak. Všechno se stalo strašně rychle. Jako obvykle. Jen co jsem nahlédl do vlastního krytu, stále - 69 -
spoře osvětleného nouzovým osvětlením, mlaskání ustalo jako když utne. Všude na podlaze se válel nějaký bordel. Beztvaré hroudy, nepravidelně rozmístěné v zaschlých škraloupech čehosi, se pod umělým osvětlením místy slabě leskly. Nedaleko vchodu se ze země tyčily dva obrysy. Během té půlsekundy, kterou jsem měl k dispozici, se mi podstatné části obrazu vryly do paměti. Ty obrysy byli dva zvířáci. A pořádný. A co hůř, poznal jsem je. Stál jsem jako zkamenělý a nemohl jsem se pohnout. Jeden zvířák klečel nad mrtvým tělem oběti s rozpáraným břichem a z huby mu odkapávaly tělní tekutiny. Měl na sobě kdysi padnoucí sako a kalhoty s nažehlenými puky. Obojí již neslo zřetelné stopy opotřebení. Vlasy na patku a jeho úzká krysí očka, nyní bez života, bych poznal kdykoli. Druhý byl vyšší postavy s lysinou na hlavě, původně byl oblečen do svetru s výstřihem do V. Kalhoty neměl, ze zašpiněných trenýrek mu čouhal pár tenkých chlupatých nohou. Na uchu se mu houpaly rozbité brýle. Ani tento obličej mi nebyl neznámý. No, vzápětí mi došlo i to, kdo je páranou obětí. Její totožnost mi prozradila bledá pergamenová pokožka, řídký porost kdysi světlých vlasů a zbytky zakrvácené maskáčové bundy pokrývající vrchní část trupu. Chybějící brýle činily obličej divně rozplizlým. Chudák. Jak jsem říkal, zabíjení zvířáků mi už potíže nedělalo. Jenže tentokrát bylo všechno jinak. Něco jiného je zabít anonymní zrůdu a něco jiného zabít člověka, kterého dobře znáte, byť je to hajzl. Vím, že jsem udělal chybu a měl bez váhání zmáčknout spoušť, ale tehdy jsem byl pořádně zmatený. Místo toho jsem začal v transu couvat zpátky ke dveřím. Oba zvířáci samozřejmě nechali žrádlo žrádlem a vyrazili za mnou. To už jsem se obracel na regulérní útěk. Ovšem obrat jsem nedokončil. Zakopl jsem patami o gumové těsnění vrat a natáhl se zády na betonovou podlahu pod schodištěm. Náraz naštěstí ztlumil nacpaný batoh. Ale puška mi vylétla z ruky Tento amatérizmus snad může omluvit jen můj momentální duševní stav. - 70 -
Ještě jsem se úplně nezastavil a už byl ve dveřích první zvířák. Zakopnul taky, blbec. A spadnul mi na nohy. Každopádně neztrácel čas a jakmile dopadnul, zakousnul se mi do stehna. Jáááuuu! Nenadálá bolest vyřadila mé normální vědomí z činnosti a nastoupily vojenské reflexy. Vytrhnul jsem z pouzdra nůž, chytnul zvířáka za patku a vrazil mu čepel do krysího oka až po střenku. Stisk povolil, ale nůž se asi nějak vzpříčil v lebce a nešel vůbec vytáhnout. Zvířák sebou začal divoce zmítat a s nožem v oku se mi vytrhl a odzmítal pryč. Protože dveře krytu byly těžké, masivní, nešly otvírat tak snadno a byly jen pootevřené, nemohli zvířáci zaútočit současně. To bylo moje štěstí. Vzápětí se na mě vrhnul druhý zvířák, ten s lysinou. Neměl jsem čas ani sebrat FG dvaačtyřicítku, ani z batohu vytáhnou jinou zbraň. Jen tak tak jsem se stačil postavit a sundat těžký batoh. Nemaje jinou možnost, mrštil jsem batohem proti němu. To ho hodilo nazpět a získal jsem tím drahocenné dvě sekundy k dobru. Byl jsem bezbranný. Nůž v oku stále nebezpečného protivníka, batoh se zbraněmi v rukou druhého a puška beznadějně zapadlá vzadu za nimi. Vzal jsem nohy na ramena a bral schody po čtyřech nahoru. Po skvrnách to nebezpečně klouzalo a kluzkého zábradlí jsem se také držet nemohl. Vběhl jsem do spojovací chodby a zamířil k velkým modrým vratům do obrobny. Zvířák mě překvapivě dotahoval. Proběhl jsem pootevřenými vraty a přibouchl jsem mu je před nosem. To ho na chvíli zdrželo. Běžel jsem bezcílně uličkou mezi stroji a hledal jsem nějaký vhodný předmět, který by mi mohl posloužit jako zbraň. Funěl jsem jako matka před porodem a alespoň jsem v běhu strhával z polic přípravky a házel je zvířákovi pod nohy. Už jsem myslel, že mě má, když jsem doběhl k protahovačce. Tam můj pohled upoutal dlouhý protahovací trn. Asi metr a půl dlouhý, zubatý kus kalené oceli. Okamžitě jsem po něm hrábnul, chtěl jsem ho použít jako palcát. Jenže v zápětí do mě zezadu narazila parní lokomotiva. Oba jsme upadli na skříňku na které ležel trn a svezli se na zem. Trn se poroučel za námi a s kovovým zvukem dopadl patnáct centimetrů od mojí hlavy. Nezlomil se. - 71 -
Zvířák ležel na mě a oba jsme se navzájem škrtili. Jeho dech jako obvykle páchl a sliny mi skapávaly na obličej. Podařilo se mi ho ze mě dostat, svezl se na stranu. Drtil mi hrtan strašnou silou, přesto se mi povedlo ho od sebe odtlačit natolik, že jsem mohl mezi nás vsunout skrčenou nohu. S fialovým obličejem jsem z posledních sil zvířáka nohou odstrčil, až musel stisk uvolnit. S oporou skříňky za zády jsem ho odkopl dva metry daleko. Stačilo to. Uchopil jsem trn za hladkou válcovou upínací část a jako palcátem udeřil přímo doprostřed zvířákovy lysiny. Můj výkřik doplnil zvuk praskající lebky. Ostré zuby se zakously do jeho hlavy a setrvačnost několikakilového nástroje dokončila dílo. Po okolí se rozlétly kapky krve, mozkomíšního moku a kousky mozkové tkáně s úlomky kosti. Tentokrát už trn nevydržel a prasknul. Kousanec na stehně pálil jako čert. Když jsem se trochu vzpamatoval, dokulhal jsem si zpět pro svoje věci. Nůž jsem musel vypáčit, šlo to ztuha. Zvířák ležel na zemi bez známek života. Jak sebou ležící v agónii škubal, točil se dokolečka a udělal pod sebou docela pravidelnou kruhovou krvavou šmouhu. Takové zajímavé abstraktní dílko. Zajímalo by mě, komu by bylo připsáno autorství. Nejspíš mě, zvířák mi posloužil jen jako štětec. Asi se dám na umění. Při prohlídce krytu mě humor přešel. Ty hroudy, co se válely na zemi byly zbytky lidí. Všimnul jsem si, že většina z nich měla obličeje zkroucené hrůzou a úplně bílé vlasy. Asi to nebyla žádná sranda. Představil jsem si, jak přeživší lidé otevřeli dveře domnělým zachráncům a jak mezi ně vrazila horda hladových zvířáků. No fuj, radši jsem zaplašil podobné myšlenky a soustředil se na praktické věci.
7. Vlhký, studený vzduch nepříjemně šimral v nose a do konečků prstů mě studil kov zbraně. Na plátovaném, nerovném asfaltu se třpytily odlesky kaluží a bodaly mě do očí. Moje boty rytmicky čvachtaly ve vodě, která tu zůstala po celonočním dešti. Pršelo jen místy a přeháňky rychle ustávaly. Pláštěnka šustila a pomalu z ní odkapávala voda. Čerstvý vítr hnal nízká, převalující se - 72 -
mračna k jihu. Na severu se obloha protrhávala a dopolední slunce ohmatávalo povrch jasně viditelnými paprsky. Cítil jsem se mizerně. Nevyspalý, hladový a bolel mě celý člověk. Den jsem chodil po městě aniž bych našel živáčka. Vyspal jsem se v jednom dvoře na tvrdé lavici a k jídlu jsem měl konzervu s knäckebroty. Na nějaký luxus jsem si neudělal čas, chtěl jsem se co nejdřív dostat k lidem. Říkal jsem si, že nejpravděpodobnější místo, kde mohl někdo přežít, budou kryty v metru na Můstku a na Muzeu. Takže jsem se po příhodě v Letově vydal na Václavák a chtěl jsem to vzít přes Žižkovskou věž. Rád bych se z výšky porozhlédl po Praze, třeba někde najdu známky života. Tak teď si tady vyšlapuju po Vinohradské a dávám pozor na zvířáky. Od anabáze v práci jsem zabil sotva tři kusy. Zdá se mi, že jejich stavy klesají. Nebo se prostě stáhli tam, kde mají větší šanci sehnat něco k snědku. Odbočil jsem z Vinohradské do Velehradské a za chvíli se objevil u věže. Vstupní objekt jsem si otevřel kamenem, skleněná výplň dveří popraskala a stačilo ji vykopnout. Minul jsem pokladnu, výtah samozřejmě nejezdil. Než jsem se vydrápal po schodech nahoru, slušně jsem se zadýchal. Vyhlídkové patro je rozdělené na tři části po 120ti stupních, které jsou navzájem propojené chodbou. Prostor je zasklený, takže návštěvníci jsou chráněni před nepřízní počasí. Součástí vyhlídky je i azimutální mapa, kde jsou popsány význačné body panoramatu Prahy. Vstoupil jsem do první části a přistoupil k oknu. Pozorně jsem začal prozkoumávat okolí. Studená fronta, která přešla v noci nádherně vyčistila vzduch. Pohledu vzhůru sice místy bránila vrstva mraků, ale takovou horizontální dohlednost jsem v Praze ještě nezažil. Možná to tak už zůstane, není nic co by vytvářelo nový smog. Na obzoru byl vidět kopec, který jsem identifikoval jako Bezděz. Vlevo se v dálce jasně rýsovala homole Řípu. Jestlipak se najde nějaký nový Praotec Čech, který by to tu zase zalidnil. Červené pražské střechy se leskly a na první pohled nic nevypovídalo o katastrofě, která se tu musela stát. Když jsem se díval optikou zbraně, objevily se znepokojující detaily. Nepořádek v ulicích, vypálená auta, očouzené fasády, shořelé baráky, dokonce jsem uviděl i celý jeden blok vyhořelých domů. Řídké známky - 73 -
pouličních bojů jsem koneckonců míjel i cestou sem. Ještě jsem pro jistotu vyzkoušel mobil. Kde jinde by mohl být signál, když ne tady. Zase nic. Padla na mě ještě větší deprese než předtím, pohled z druhé části vyhlídkové terasy byl to samé. Když jsem vešel do třetí části, byla moje nálada na bodu mrazu. Musel jsem se k průzkumu přinutit násilím. Opět stejný bordel kam až oko dohlédlo. Hromadné bouračky na silnicích, které nikdo neodklidil, vymlácená okna, kouř sklánějící se ve větru, párek běžících zvířáků… KOUŘ??? Okamžitě jsem stočil optiku zpět do míst kde jsem kouř uviděl. Hrklo ve mně a přestal jsem dýchat. V hlavě se mi okamžitě roztočil kolotoč divokých myšlenek. Co hoří? Kdo to zapálil? Samovznícení? Udělali to zvířáci nějakou nešťastnou náhodou? Nebo snad normální LIDÉ? Kouř vycházel z místa mezi domy, takže jsem neviděl zdroj. Nebylo to až tak daleko, určitě ne až za Vltavou. S bušícím srdcem a novou nadějí jsem se řítil po schodech dolů z věže. Ty běžící zvířáky jsem zahlédl jen na zlomek vteřiny, ale zdálo se mi, že něco nesli. Ještě jsem neviděl zvířáka, který by něco držel v pazouře nebo dokonce používal nějaký nástroj. Poklusem jsem běžel Vinohradskou dolů z kopce směrem na Václavák. Ještě jsem se nedostal k budově rádia Svobodná Asie a vítr ke mně donesl podezřelé zvuky. Bylo to útržkovité a znělo to jako takové práskání. Opřel jsem se o zeď a zaposlouchal se pozorněji. Můj přerývavý dech po dlouhém běhu a vítr skučící ve střechách mi znemožnil určit o co přesně jde. Vydal jsem se dál, tentokrát opatrněji. Využíval jsem přirozených krytů a přešel jsem magistrálu plnou odstavených aut. Když jsem se dostal na roh Václaváku k Bílé Labuti, opět jsem se zastavil a vykoukl dolů na náměstí směrem k Můstku. Po chvíli naslouchání mě pochyby přešly.
8. Kůň stál nehnutě a jeho jezdec z výšky sledoval dění na náměstí. Dělal to tak už víc než sto let… - 74 -
… Ztuhnul jsem kleče v kaluži krve a srdce mi na dva údery vynechalo. Vlastně bych měl být rád, že konečně slyším živého člověka, ale nějak jsem se k tomu nemohl přinutit. Místo toho jsem se podíval směrem k ležící FG dvaačtyřicítce. „Ať tě to ani nenapadne nebo ti z palice udělám krabí salát!“ otočil jsem hlavu do směru odkud přicházel hlas. Na vršku barikády stál hromotluk s brokovnicí a neslušně mi ukazoval ústí hlavně. „Teď se pomalu zvedni a votoč se ke mně.“ začal jsem se zvedat, ruce nad hlavou. „Pomalu, kurva! Nedělám si prdel!“ v hlasu jsem zaslechl stopu pobavení. „Já,“ pokusil jsem se navázat konstruktivní dialog, „já jsem ji nezabil!“ „Tak tohle, to ti vopravdu věřim.“ a rozchechtal se krákoravým smíchem. Jeho zbraň se ale nepohnula ani o milimetr. Zmateně jsem stál s rukama nad hlavou, nevěděl jsem jestli to myslel vážně. Asi ne… Za vrcholem barikády se objevila druhá hlava a stoupala směrem k hromotlukovi. Jakmile ten druhý chlápek zjistil o co tu jde, rozchechtal se taky. Jeho rozplizlý obličej připomínal kvákající ropuchu. „Tak dost!“ vyštěkl hromotluk a Žabí hlava ztichla jako když utne. „Ty tam dole, sundej si ten bágl a hoď ho stranou!“ Nezbylo mi, než poslechnout. Baťoh s žuchnutím dopadl na zem. Hromotluk pokynul hlavou Žabákovi a ten se vydal z barikády směrem ke mně. „Jestli se pokusíš vo ňákou píčovinu, tak se s tebou srát nebudu, vojáku.“ nevím kde vzal toho vojáka, ale dohadovat se sním nebudu. Myslel jsem na nůž, který jsem měl za pasem. Žabákovi tak nějak zamrznul úsměv na rtech. Nebo to byl jeho normální škleb? Oči měl normální, lidské a umaštěná kštice špinavých vlasů se mu lepila na čelo. Potil se, asi se mu ke mně moc nechtělo. Začal mě šacovat. Mě došla komičnost situace. Kdybych dělal potíže a hromotluk vystřelil, Žabák by taky dostal svojí porci broků. Na pohled to vypadalo, že by se dvakrát nerozpakoval. Nechtěl jsem - 75 -
testovat vzájemnou náklonnost těch dvou a tak jsem zatím stál nehnutě. Zpoza barikády přicházeli okounět další lidé. Na jednu stranu bych měl být rád, že jich přežilo tolik, ale nějak jsem to v mojí situaci nedokázal ocenit. Žabák našel můj nůž a zahodil ho. Když byl hotový, poodstoupil za mě a hromotluk kývnul podruhé. Na okamžik se nic nedělo. Pak jsem schytal takovou ránu do zátylku, že se mi zatmělo před očima a podlomila kolena. Ten zkurvysyn mě praštil pažbou mého efgéčka. Svalil jsem se na břicho. V tu chvíli se z hrdel přihlížejících ozval vítězný křik a rozeběhli se ke mně, v rukou kameny a další bicí náčiní. „Stát!“ zachránil situaci hromotluk. „Ten patří Šerifovi! Kdo na něj šáhne, tomu ustřelim palici!“ a vystřelil do vzduchu. Ozvěna výstřelu se vrátila několikrát, zdeformovaná odrazem od domovních zdí. Lidé se neochotně zastavili, Žabák si na mě kleknul a svázal mi zápěstí pevně za zády. „Fstáfej šmejde!“ syknul mi do ucha a stoupnul si za mě. Z rány mi bylo šoufl a málem jsem se pozvracel. Nedbaje bolesti hlavy jsem se pomalu zvednul a podíval na hromotluka. Křenil se. Zdá se, že momentálně tady šéfuje on. „Dem!“ řekl Žabák svíraje druhý konec provazu v rukou a dloubnul mě efgéčkem do zad. Krev mi v žilách pěnila vztekem, ale nemohl jsem nic dělat. Přelezli jsme barikádu, mě to šlo se svázanýma rukama pěkně blbě, a následovali hromotluka. Procházeli jsme ulicí v řadě za sebou. Hromotluk nám dělal cestu, já klopýtal dva metry za ním a Žabák mě hlídal vzadu. Okolo nás pobíhali lidé, pokřikovali na mě a ti odvážnější na mě házeli odpadky a jiné nechutnosti. Co jsem jim udělal? Já tu ženskou vážně nezabil! Přes mojí indispozici jsem sledoval okolí. Všichni byli pěkně ošuntělí, ale ne tak špinaví jako zvířáci. Evidentně to byli normální lidé donucení okolnostmi k takovému způsobu existence. V očích jim byla vidět nenávist a zároveň jakoby nejistota. Za barikádou byly vidět další stopy boje. Nejen trosky, ale viděl jsem tu i ošetřovat dva raněné a uklízet pár mrtvých těl. Kupodivu, žádná z mrtvol nebyl zvířák. - 76 -
Po chvíli jsme vstoupili do podloubí a zastavili se u širokého vchodu do pasáže. Tam byla další barikáda, tentokrát menší a hlídali ji dva ozbrojenci. Hromotluk jim něco řekl, hodili po mě vražedný ksicht a pustili nás dál. Šli jsme širokou pasáží. Po stranách byli utábořeni lidé, kteří na nás zírali, vyrušeni od svých každodenních rutinních záležitostí. Někteří zírali zmateně, někteří s nenávistí a někteří se tvářili apaticky. Sešli jsme kus po schodech a ocitli se v rozlehlém prostoru, který kdysi býval supermarketem. Prošli jsme okolo pokladen a zamířili k malým bočním dveřím za kterými byla nějaká kancelář. Světlík ve stropě vrhal světlo na stůl stojící uprostřed místnosti. Okolo stolu, na něm a na krabicích u zdi sedělo asi osm důležitě se tvářících lidí. Evidentně se o něčem radili. Vešli jsme dovnitř a všechny pohledy se upřely na mou osobu. Nebyli překvapeni, zvěsti o mém lapení nás předběhly. Ve tvářích jsem mohl číst celé spektrum emocí, od pobaveného zájmu až po čirou nenávist. Mohutný muž sedící uprostřed si mě prohlížel se založenýma rukama. Měl krátce střižené, prošedivělé vlasy, pronikavý zrak rámovala tvář s výraznými rysy a z koutku úzkých, pevně sevřených úst se k uchu táhla špatně zhojená jizva. Promluvil jako první. „Tak to je ten zmetek cos ho chyt na východním zátarase, Čističi?“ a kývnul směrem ke mně. „Jo Šerife, to je von. Smutnil tam nad tou fuchtlí vod Kámošů. Byla krapet pochroumaná, von nad ní klečel a nás si vůbec nevšim.“ Aha, tak už vím kdo je šerif. U něj se ale asi svého práva nedovolám. Šerif se zvedl ze židle, obešel stůl, opřel se o něj zadkem, opět si založil ruce a s ironickým tónem v hlase povídá: „Tak povídej, vo co ste se to neska s kámošema pokoušeli?“ Pár sekund mi trvalo, než jsem si v hlavě zformuloval odpověd. Čistič si moje váhání vysvětlil jako neochotu, drsně mi zatlačil na rameno a donutil mě kleknout. „Ty hajzle! Neslyšels šerifa? Mam to z tebe vymlátit?!“ „Já nevim vo čem to mluvíte, nevim co se to tady děje, proč sou všichni lidi pryč a co po mě chcete. Konečně najdu ňáký živý lidi - 77 -
a hned na mě míříte brokovnicí. Co sem vám udělal? Seru na vás i na ty vaše Kámoše!“ Prásk! Zatmělo se mi před očima a spadnul jsem hubou na zem před Šerifa. Další ťavka pažbou zezadu do hlavy, Čističe to asi baví. „Tos posral, šmejde.“ okomentoval to. Šerif ho naštěstí rukou zadržel, napřahoval se totiž k další ráně a sklonil se ke mně. „Hele, mě je to jedno jestli to z tebe dostanem po dobrým nebo po zlým. Záleží na tobě, jak se pak budeš cejtit. Vyklop to hned a ušetříš nám i sobě zbytečný starosti. A ty pohádky cos tady na nás zkoušel, si nech pro sebe.“ Neměl jsem náladu na nějaké slovíčkaření a diplomacii, hlava mi hrozila puknout vedví, a tak jsem začal zase tu svou: „Já fakt žádný Kámoše neznám a k tý ženský sem se připlet náhodou, přilákala mě střelba. Vy ste první lidi, který po tejdnu vidim!“ „Ach jo,“ řekl Šerif a pokynul směrem k Čističovi, „vemte ho do dílny, za Doktorem, tam nám zazpívá.“ Na to mě vzal Čistič a ještě jeden chlápek pod pažemi a vlekli mě ven z kanceláře. Bylo to dost nepohodlné, ale nebylo v mém zájmu jim to nějak usnadňovat. Nevím proč, ale při slovech „dílna“ a „doktor“ mi přeběhl mráz po zádech. Vláčeli se se mnou přes půl supermarketu až ke dveřím, na nichž byla cedulka s piktogramem francouzáku. Okované špičky mých bot dřely podlahu z falešné žuly a vydávaly při tom nepříjemný zvuk. V dílně mě svlékli do půl těla a ve stoje připoutali k prapodivné železné konstrukci. Lokty mi zahákli za železné pruty, které byly součástí této konstrukce. Vůbec to byla vymazlená věc, na koleně dělaný jednoúčelový prototyp. Jak jsem později zjistil, svoji práci to zastalo perfektně. Vyráběl to zkrátka profík. Za okamžik jsem ho ostatně poznal osobně. Do místnosti vešel další týpek. Bylo tam šero, scénu osvětlovalo jen několik svíček a jedna petrolejka, takže jsem si nejdřív myslel, že je to černoch. Nebyl. Když vyšel ze stínu na světlo, uviděl jsem jeho šklebící se obličej. Byl to normální, holohlavý běloch, ale potetovaný od hlavy snad až k patě. V nosu, a vlastně všude po celém obličeji - 78 -
měl zabodáno, zašroubováno či jinak připevněno asi dvě tuny piercingu. Na čele měl několik ozdobných jizev a na temeni pod kůží bylo implantováno pár umělých pahrbků, které dohromady tvořily jakýsi dračí hřebínek. Zašklebil se na mě, asi to měl být spíš úsměv, a povídá: „Nazdar, mě můžeš říkat Doktor, trochu si teď budem povídat. Jak se menuješ ty?“ Zavřel jsem ústa, která se mi sama otevřela a poněkud stroze jsem se představil: „Max.“ Doktor se mi sklonil před obličej a uchechtnul se, „No tak hele Maxi, tadyhle Šerif by vod tebe potřeboval něco vědět.“ a pak na oko spiklenecky tišším hlasem dodal: „Musim uznat, že je to takovej divnej pavouk, možná by ses chtěl spíš svěřit mě, co řikáš?“ a zase se zašklebil. „Klidně Doktore, řeknu ti všechno co vim. Ostatně sem to řek už i Šerifovi.“ Doktorovi na okamžik zamrznul úsměv na rtech a pak zmizel úplně. Bylo vidět, že o něčem přemýšlí. „Maxi, Maxi, takhle bysme si asi nerozuměli. Víš, před Tím sem bejval tatérem, měl sem pěknej malej tetovací salón, dělal sem i pírsing. Neumíš si představit, jak to ty lidi krásně bolelo,“ při těch slovech se začal znovu křenit, „ale to víš, byla to jenom náhražka. Teprve Nová doba mi dovolila uplatnit můj talent naplno. Sem rád, že spolu dneska budem spolupracovat.“ Tentokrát zase zamrznul úsměv na rtech mě. Doktor se zvednul a odešel něco kutit na stroji, co stál v rohu. Ostatní se pohodlně opřeli nebo posadili na harampádí okolo. Za okamžik zablafal motor generátoru a mě zamrazilo v zádech. Doktor se zasmál a přistoupil ke mně, v ruce dvě tyčky od nichž vedly někam dozadu zkroucené kabely. „Nedá se svítit, předvedu ti, co všechno tady dovedem.“ Při těch slovech přiblížil tyčky k sobě a vytáhl z nich krásný, namodralý, elektrický oblouk. Ve vzduchu jsem ucítil ozón. „Vopatrně, Doktore. Potřebujem aby se na zejtřejším představení udržel na nohou!“ upozornil Šerif. Ale Doktor ho už nevnímal, s odporným šklebem znásobeným jeho tetovaným ksichtem mi přiložil elektrody na tělo. - 79 -
*
*
*
Nemá cenu abych tady popisoval jak to všechno probíhalo. Vlastně bych ani nemohl, pamatuji si jen útržky krátkých období vědomí vyplněných neskutečnou bolestí. Mezi jednotlivými elektrickými kůrami, kdy se moje tělo zmítalo v bolestivých křečích, se mě vyptávali na to, co chtěli vědět. Od řevu jsem chraptěl. Vždy, když jsem upadl do bezvědomí, chrstli na mě vodu z připraveného kýble. Doktor střídavě točil kolečkem na přístroji a přikládal mi elektrody, byl v sedmém nebi. Nemám ponětí, jak dlouho to trvalo, ale ke konci jsem jim už odkýval úplně všechno. Visel jsem bezvládně v konstrukci, po těle popáleniny. Ve vzduchu byl cítit smrad spálené kůže, někteří z přítomných si zakrývali nos hadrem. Doktor přestal s výslechem a začali se o mě radit. „Fakt nevim. Je hotovej, už plácá nesmysly. Vo Kámoších nic neví.“ řekl Doktor. Šerif chvíli mlčel se zadumaným výrazem ve tváři a pak povídá: „Možná, že řiká pravdu a je fakt zatoulanej člověk, kterej TO přežil.“ „Po takový době? A sám? Žádnej vosamocenej člověk by nepřežil tak dlouho. Zombíci by ho sežrali dřív, než by si stačil usrat.“ K debatě se přidal další chlápek: „Třeba patří k ňáký jiný tlupě, třeba něco proved a vostatní se na něj vykašlali, takovejch možností je…“ Šerif se zamyslel a po chvíli rozhodl: „Možný je všecko, ale nás to nemusí srát. Každopádně dostane zejtra s Amíkem provaz, ať už je to kdo chce. Když budou dva, bude to mít větší výchovnej účinek. Pro ty venku to bude prostě kámošskej zmrd a hotovo. Jasný?“ „Jasný!“ odpověděli mu všichni. „Dobře, tak ho vodvažte a šoupněte k tomu Amíkovi.“ Šerif se zvednul a měl se k odchodu, ostatní kromě Doktora a Čističe ho následovali. Ti dva mě uvolnili z konstrukce, Doktor s nepokrytě zklamaným výrazem, a vynesli za ruce a za nohy ven. Tam mě zvědavě pozorovali čumilové, asi mě bylo před chvílí slyšet až ven. - 80 -
Hodili mě na zem v nějaké malé místnosti bez oken a zabouchli dveře. Cvaknutí zámku jakoby potvrdilo můj nynější statut vězně. Studené linoleum mě příjemně chladilo rány a údy odmítaly poslušnost. Jak jsem tam ležel natažený, můj mozek se milosrdně zatáhl závojem bezvědomí.
9. Vznášel jsem se v černé nicotě, v nekonečném prostoru, ve stavu beztíže. Ale vesmír to nebyl, nikde nezářila ani jedna jediná hvězda, nikde nesvítila ani jedna jediná planeta. Čirá prázdnota. Na nic jsem nemohl zaostřit zrak, bylo to k zbláznění. Neměl jsem ani tělo, byl jsem pouhou myšlenkou, vědomím vznášejícím se uprostřed nekonečna. Nemusel jsem otáčet hlavou, i kdybych nějakou měl, a viděl jsem do všech směrů zároveň. Zlý sen. Neexistoval tu prostor ani čas, mohl jsem sem vstoupit před pouhou vteřinou anebo jsem tu mohl být už celé století, nevím. A přece, na okraji vnímání, na samé hranici zraku se zdál svítit jeden malý, osamocený bod. Vždy, když jsem se na něj snažil zaostřit, zmizel. Byla to jediná věc podle které jsem se mohl orientovat, i když ji bylo možno spatřit jen periferním viděním. Za další neurčitý časový úsek, to už jsem byl dost zoufalý, se bod začal rozjasňovat. Byl jasnější a jasnější. Nebo větší a větší? Až už jsem jeho záři nemohl vydržet a musel jsem zavřít oči. Nebo spíš vypnout zrak. Po chvíli jsem cítil, jak mě celého obklopuje rostoucí žár. Bolest se stupňovala. Zároveň jsem ucítil tíži. Zpočátku malou, ale za okamžik mě už světelný bod vtahoval plnou silou. Pak celý svět vybuchl v jednom ohromném, všeobjímajícím výbuchu žlutého světla. Zařval jsem úlekem i bolestí. *
*
*
„Klíííd, nemel sebou!“ hlas s patrným přízvukem zněl z neurčitého směru. Otevřel jsem víčka. Tma. Pokusil jsem se pohnout. Celým tělem mi projela nesnesitelná, ostrá, bodavá bolest. Heknul jsem a zaťal zuby. - 81 -
„Řikam, nehejbej se nebo se bolestí posereš!“ tentokrát jsem hlas lokalizoval a zamířil očima do toho místa, hlavou jsem se pohnout neodvážil. Do místnosti pronikalo trochu světla pode dveřmi, tam kde nebyl práh a moje oči si trochu přivykly temnotě. Na tmavém pozadí jsem spatřil ještě tmavší stín. Byla to silueta člověka, který u mě klečel. „To je dost, že ses probral. Už sem myslel, že mi tu zkapeš.“ Ležel jsem na zádech a hlavu jsem měl podloženou nějakými smotanými hadry. To se o mě musel postarat ten člověk. Pokusil jsem se artikulovat a na druhý pokus jsem ze sebe dostal cizím chraplavým hlasem: „Kde to sem?“ „Seš v šerifově base, přinesli tě sem pěkně zřízenýho. Je tu tma, takže ti neřeknu přesně jak si na tom. Vohmatal sem tě, ale nic z tebe neteče, tak by to snad nemuselo bejt tak hrozný.“ V tom okamžiku mě hlavou problesklo světlo poznání. Vzpomněl jsem si na všechno. „Hele, já ti teď dam trochu napít. Vopatrně srkej.“ Teprve teď jsem si uvědomil, že mám patro suché jako troud. Zatnul jsem zuby a posunul jsem se o pár centimetrů výš, do pohodlnější pozice. Když bolest čekáte, dá se vydržet snadněji. Ale i tak jsem musel syknout. Ten člověk mi přiložil k ústům plecháček s vodou a já ho vypil až do dna na jedno nadechnutí. Pravda, trochu jsem si vybryndal na hrudník. Docela se mi ulevilo. „No vidíš, přece to pude. Jinak já sem ňákej Adam.“ Voda mi osvěžila i hrdlo, takže jsem mu mohl odpovědět: „Já sem Max… Proč sme tady?“ „No, na mě má Šerif pifku už dost dlouho a hádam, že tys mu taky musel přidělat nějakou tu vrásku navíc.“ „Já mu nic neproved, s někym si mě musel splíct. Ráno sem se připlet k tomu střílení na Václaváku a …“ „Střílení? Povídej, to mě zajímá.“ vycítil jsem, jak si nedočkavě poposednul. Mě už ale takhle dlouhá řeč dost unavila, tak jsem musel udělat krátkou pauzu v dialogu. Když se mi dech uklidnil, začal jsem mu v rychlosti líčit mojí anabázi od okamžiku kdy jsem se dostal do Prahy. Nepřerušoval mě, ale při zmínce o postřelené ženě sebou trhnul: „Cože? Jaká ženská? Dělej, pokračuj!“ - 82 -
„Povídám, modelka. Rudý vlasy, zelený voči, prvotřídní postava…“ Kdyby tam bylo víc vidět, mohl bych napsat, že ho to viditelně dostalo. Zase jsem se trochu poposunul, aby se mi ulevilo. „Tys jí znal?“ neodpověděl mi. Po chvíli jsem se ho zeptal znova. Odpověděl mi hlasem, ve kterém jsem vycítil zármutek: „Jo, to mohla bejt jedině Míša nebo Kája.“ Neříkal jsem nic, i když mi bylo divné, že by si nebyl jistý o koho přesně šlo. Takovému popisu moc holek neodpovídá. Mlčel docela dlouho, mě se to docela hodilo, nabral jsem zase nějaké síly. „Míša s Kájou sou jednovaječný dvojčata, takový maskoti, mazlové naší skupiny.“ „Jaký skupiny?“ pokračoval jsem. „Šerif mluvil vo nějakejch Kámoších.“ Zas chvíli pauza. Adam byl ponořen do vlastních myšlenek. „Jo, Kámoši. Tak nám řikaj šerifovci.“ řekl nepřítomně. Už mě to nebavilo, furt z něj věty dolovat jak z chlupaté deky. „Dej mi eště napít.“ zasípal jsem. Přiložil mi hrnek k ústům a já se napil. Zdálo se mi, že ho ta činnost vrátila do reality. „Podle toho cos mi řikal, nemáš přehled jak to teď v Praze chodí.“ To tedy doopravdy nemám, hlavou se mi honily tisíce otázek, ale rozhodl jsem se Adama ve vypravování nepřerušovat. „Pár dní po TOM se lidi, který přežili, začali shlukovat do skupin. Je to jasný, větší počet lidí se snadnějc ubrání zombákům, líp se shání jídlo a lidi si navzájem můžou pomáhat. V tý době se ještě věřilo, že se o nás vláda postará, že přijedou záchranný týmy a takový ty věci. Během krátký doby se v Praze zformovala skupina asi šedesáti lidí a do čela se vydrápal právě Šerif. Von je hrozně ambiciózní a vim minimálně vo dvou lidech, co zařvali, když se mu pokusili postavit do cesty. Jak bylo postupem času čím dál tím víc zřejmější, že se žádný pomoci nedočkáme, začaly ty Šerifovy diktátorský manýry. Cejtí se pánem světa. Pár lidem se to přestalo líbit, chtěli jít hledat další lidi mimo Prahu. Ale Šerifovi to samo sebou nevonělo, von je spokojenej se současným stavem věcí, před TÍM bejval posraným vobchoďákem. - 83 -
Tak sme se prostě trhli. Jednou v noci se nás pár sebralo a zdrhli sme. No a vod tý doby nám de Šerif po krku.“ „Kolik vás je?“ „Jedenáct. Tedy bylo, když mě dostali.“ po krátké pauze dodal: „Přepadli náš tábor a mě dostali živýho, nevim jak dopadli vostatní.“ „Nejspíš to někdo přežil, protože zpočátku se mnou Šerif zacházel jako bych byl jedním z vás. Zdá se, že to byly zbytky vaší skupiny, kdo na šerifovce dneska dopoledne zaútočil.“ „Jo, podle všeho jo. Akorát mi nejde do hlavy, co chtěli dokázat proti takový přesile.“ „Třeba chtěli jenom zajmout nějaký rukojmí a pak tě vyměnit?“ „Hm.“ odtušil Adam a na pár okamžiků jsme se každý ponořil do svých myšlenek. Celou dobu jsme se bavili o bezprostředních událostech, ale mě zajímalo hlavně to, co je příčinou těch zmatků všude okolo, co se to vlastně s lidmi stalo. Zeptal jsem se Adama jestli o tom ví víc. „Hele, Adame, víš něco vo tom, co se to tady stalo? Myslim kde sou všichni lidi, co sou zač zvířáci a tak.“ „Aha. Ty nic nevíš, ty si vlastně řikal, že si se dostal k lidem teprve dneska, viď?“ chvíli jakoby přemýšlel odkud začít a pak spustil: „Začalo to před pár tejdnama, byl to pátek nebo sobota. Ze začátku to vypadalo, že to bude jen další epidemie ptačí chřipky. Ale brzo se ukázalo, že de vo něco horšího. Šlo to strašně rychle, všude po světě bylo bezpočet ohnisek, prostě neuvěřitelný. Skoro to vypadalo jako útok nějakejma biologickejma zbraněma. Vonemocněl prakticky každej. Zpočátku sme měli zprávy z celýho světa, ale pak se komunikační kanály postupně vodmlčovaly a nakonec sme věděli akorát vo tom, co se děje ve městě. A tak je to doteď. A ta vlastní nemoc, to bylo něco, co tu ještě nebylo. Rychlej průběh; člověk dostal během pár hodin vysoký horečky a upad do bezvědomí. Do druhýho dne, maximálně do dvou, bylo po všem, většina lidí se z toho už neprobrala. Až na zombie.“ „To myslíš jako zvířáky?“ „Jo. Zvířáky, zombáky, zombie, řikej si tomu jak chceš. Každej tak desátej, dvacátej člověk se z kómatu probral, ale už to byl někdo, vlastně něco, jinýho. Z člověka tomu zbylo jen tělo, jinak se - 84 -
to chovalo tupě jako zvíře-dravec. Živí se to vším, co tomu příde pod ruku. Proto je to nebezpečný i nám, který sme přežili.“ „To mě zajímá, jak se vám všem povedlo přežít?“ „Pár lidí přežilo takovou náhodou jako ty, byli někde zavřený mimo civilizaci. Měli sme tam jednoho pařana, kerej byl štyry dni zavřenej v bytě u počítače a vylez až když mu spadnul net, to už bylo po všem. Nebo partičku mlaďasů, co chlastali tejden na chalupě a než se vrátili do Prahy, tři z nich sežrali zvířáci. Ale většina z nás to přežila, ani nevíme jak. Prostě sme se nenakazili, ať už to bylo cokoli, na nás to nepůsobilo. Asi genetický dispozice, fakt nevim. Já byl v bezprostřední blízkosti umírajících a jak vidíš, sem živej a zdravej. Celkem asi šedesát lidí z dvoumilionový metropole. Tak si udělej vobrázek sám…“ „Hm,“ docela to se mnou otřáslo, něco podobného jsem čekal, ale mít to definitivně potvrzené… „to znamená, že by se po městě mělo potulovat vokolo sto padesáti tisíc zvířáků, to by museli bejt na každým rohu štyry a já jich tolik neviděl?“ „Bojujou spolu vo žrádlo, silnější zvítězí. Zdroje potravy sou vomezený. Za tu dobu jim stavy pěkně prořídly. Počítám, že za pár měsíců se ustálí rovnováha. Pak s nima budem v novým potravním řetězci bojovat vo místo jenom my. Doufám, že mají aspoň dobrý maso.“ Adam se zakřenil. „Cože?! No fuj, seš nechutnej!“ „A co si myslíš, že bude až dojdou všecky konzervy a žrádlo ze supermarketů?“ „No, budem lovit srnky, jeleny nebo něco podobnýho…“ „To si vážně myslíš, že v lesích eště něco zbylo? Viděl si někdy hladovýho zvířáka?“ Zarazil jsem se, před očima se mi objevil slintající obličej se zvířecím výrazem v očích a vyceněnými zuby. Adam má asi pravdu. Každopádně se mi to ale vůbec nelíbí. Adam pokračoval naštvaným tónem: „Mě sere, že kvůli jednomu ambicióznímu a bezcharakternímu zmrdovi se pár přeživších lidí zabíjí mezi sebou, místo toho, aby se spojili v boji proti zvířákům a vymysleli jak vytěžit co nejvíc pro naší rasu v týhle posraný době!“ K tomu nebylo co dodat. Měl jsem však pro Adama jednu špatnou zprávu, kterou jsem mu ještě neřekl. - 85 -
„Šerif mluvil vo nějakým Amíkovi, počítám, že to budeš asi ty?“ „Jo, pocházím z Denveru, tady sem pracoval pro jednu exportní firmu. Co vo mě řikal?“ „Když se mnou skončili v dílně a poznali, že nejsem ten, za koho mě měli, řek, že nás dva zejtra pověsej.“ uraženě jsem dodal: „A to i přesto, že sem mu nikdy nic neudělal, prej když budou viset dva, bude to mít větší výchovnej efekt. Hajzl.“ Slyšel jsem, jak se Adam ve tmě hluboce nadechnul. „Čekal sem to.“ Po zbytek noci rozhovor váznul. Člověku tak nějak dojdou slova, když se doví, že ho ráno popraví. Adam mi hodil balíček polomáčených sušenek se slovy: „Sežer to, po zejtřku už to potřebovat nebudu.“ a odvalil se na druhou stranu místnosti. Já jsem se už docela rozpohyboval. Ne že by mě bolest přešla, ale zjistil jsem, že nemám nic zlomeného a nic mi nebrání v pohybu. Akorát jsem vždycky musel zatnout zuby. Změnil jsem polohu a za chvíli se z kouta ozvalo tlumené chrápání. Já jsem však dokázal usnout až nad ránem, celou dobu se mi v hlavě honily chmurné myšlenky. *
*
*
Dorazil jsem na roh bloku domů, Adam stál za mnou zády přitisknutý ke zdi a kontroloval protilehlý roh křižovatky. Za námi se přibližovalo rozptýlené družstvo vedené Karlem, mým parťákem z Afghánistánu, během postupu se kryli za vraky aut a hromadami sutin. Opatrně jsem vyhlédl zpoza rohu do boční ulice. Po zemi se tam válelo spousta bordelu, úlomky cihel, betonu a tuny odpadků. Vytrvalý vítr hnal jemný prach, který se usazoval na všem, s čím přišel do styku. Skřípal mezi zuby, svědil ve vlasech pod helmou a škrábal pod umouněným battledresem. Po ocelově šedém nebi se od východu valily nízké mraky a dodávaly scéně pochmurný nádech. Ticho rušené jen lehkým šustěním větru mi nahánělo husí kůži, něco tu nesedělo. Koutkem oka jsem zpozoroval záblesk. Z ploché střechy třípatrového domu v boční ulici se začala odvíjet světlá kouřová stopa. - 86 -
Projektil z RPG letěl přímo na mě. Ještě jsem stačil zařvat a vrhnout se zpět. Adam nemohl vědět co se děje, ale následoval mého příkladu. Ještě než jsme dopadli na zem, ozvala se ohlušující exploze a tlaková vlna s námi smýkla na ohořelý vrak zaparkovaného pick-upu. Nad námi se přehnala smršť kamení, úlomků asfaltu, kusů zdi a cihlového prachu. Prach se ještě nestačil rozptýlit a z druhé strany naší ulice se ozvalo rychlé staccato lehkého kulometu. To Karel, ukrytý za dalším vrakem auta, držel v šachu toho raketového střelce. Setřásl jsem ze sebe suť, zvedl se ze země a přitiskl ke zdi. Adam, flusající prach, se ke mně přidal: „To bylo vo prsa korejský ženy.“ Ignoroval jsem jeho poznámku a zeptal se ho: „Seš celej?“ Kývnul na souhlas, zachrčel a vyflusnul obzvášť velký chuchvalec slin a prachu. Z rohu kde jsme předtím stáli, nezbylo nic. Jako kdyby někdo kus baráku ukousnul pětimetrovými čelistmi. Přišel jsem blíž, abych měl opět výhled do boční ulice. Třípatrový barák z kterého stříleli měl omítku oďobanou od karlových střel, nikde se nic nehýbalo. Po chvilce se na střeše vztyčila tmavá silueta, ale okamžitě zase zmizela, když za ní Karel poslal další dávku. „Támhle je! Jeden vopičák na střeše!“ ukázal jsem Adamovi kde se dotyčný schovává. „Co chceš dělat?“ „Co by? Musíme ho vodtamtud vykouřit, takhle nás má v šachu. Dokavaď tam bude, tak dál neprojdem!“ optimisticky jsem se na Adama zakřenil, „Karel nás bude krejt.“ Karel se mezi tím přesunul do výhodnější pozice, odkud mohl ovládat obě strany ulice. My s Adamem jsme se zvedli a v předklonu, využívajíce různých krytů, jsme vyrazili šikmo přes ulici k domu s ostřelovačem. Když jsme byli v půlce ulice, ozval se karlův kulomet. Byl jsem si jistý, že o nás už nepřítel ví. Doběhli jsme k baráku a přitiskli se zády ke zdi. Opodál se válela černá, napuchlá mrtvola a na ní se živilo hejno much. V tom jsme zaslechli zasyčení, tři patra nad našimi hlavami odpálili další RPG. Kouřová stopa mířila do směru ze kterého jsme přiběhli. Ulicí otřásla další ohlušující detonace, auto za kterým se - 87 -
skrýval Karel se rozlétlo do stran v klubku oranžových plamenů a po okolí začaly pršet trosky. Doufám, že Karel stačil zmizet. Nebylo času nazbyt, zaujali jsme postavení po stranách vstupních dveří a Adam hodil dovnitř rozbitým oknem granát. Exploze vyrazila okna i chatrné dveře, na ulici vylétly střepiny skla a dřevěné třísky. Okamžitě po výbuchu jsem vrazil dovnitř, Adam mě následoval. Stále se neozýval karlův kulomet. V místnosti se ještě nestačil usadit prach, ale i tak jsem viděl spoušť, kterou napáchal granát. Veškeré vybavení i nábytek byl rozdrcený napadrť, V pravém zadním rohu, na tom co asi původně byla postel, se napříč válelo zkrvavené tělo. Torzu chyběla ruka a půlka hlavy. Jeho zbraň se válela opodál. Vzadu v místnosti byly vyražené dveře a za nimi schodiště vedoucí do patra. Tentokrát šel první Adam, překročili jsme trosky dveří a stoupali po hrubých kamenných schodech, pod podrážkami nám chroupalo sklo. Schodiště se stáčelo doleva a to Adamovi znemožňovalo vidět dostatečně dopředu. Najednou se proti nám vyřítil ječící černoch. Když uviděl Adama, vypoulil překvapením svoje bílé bulvy, snažil se zastavit a vystřelit na nás. Jenže to díky setrvačnosti nedokázal a podjely mu nohy, rozhodil ruce a asi omylem zmáčknul spoušť svého kalašnikova. Do schodů nad námi udeřily tři kulky, naštěstí nás žádná z nich nezasáhla. Odražené kulky a štěpinky kamene dokážou být stejně nebezpečné. Adam nezaváhal a ve stejném okamžiku kdy vystřelil černoch, mu poslal do hrudníku také dvě včelky. Černochovo tělo pokračovalo kontinuálně v pohybu a skutálelo se okolo nás dolů. Zastavilo se v nepřirozeně zkroucené pozici až dole na odpočívadle. V každém patře jsme se chvíli zdrželi, jeden vždy hlídal schodiště a druhý vyčistil všechny místnosti, moc jich tam nebylo. Bohužel jsme nemohli dělat rozdíl mezi teroristy a neozbrojenými civilisty, každý byl potenciálně nebezpečný. Než jsme postoupili do třetího patra, vystříleli jsme skoro dva zásobníky. - 88 -
Schodiště končilo krátkou, úzkou chodbou na jejímž konci byly dveře na střechu. Dům pod námi byl čistý, tím jsme si byli jisti. Teď už zbýval jen ten chlap s erpégéčkem. Krátce jsme se na sebe podívali a Adam vyrazil ke dveřím, já jsem ho z odstupu kryl. Když už byl Adam skoro u dveří, oslnilo mě prudké bílé světlo a ohlušila mohutná exploze. Cosi do mě zepředu bolestivě narazilo, tlaková vlna mě odhodila zpět a tvrdě narazila na zeď. Zatemnilo se mi před očima a vyrazilo mi to dech. Za okamžik jsem se probral. Chodba byla plná prachu a kouře, zakuckal jsem se. Ležel jsem na zemi a nemohl se hýbat. Cosi mě zavalilo. Cosi měkkého a těžkého. Kouř se trochu rozptýlil a já uviděl co se stalo. Ležela na mě vrchní polovina adamova trupu, zespodu z něj vyhřezla střeva a sesunula se přes mě na podlahu, místo obličeje měl krvavou kaši. Opodál se válela ruka utržená v zápěstí, ještě s nasazenými hodinkami, které měly rozbité sklíčko. Všude bylo spousta krve. Zdálo se mi, že Adam ještě chrčí, ale už mu nebylo pomoci. Pravděpodobně mi svým tělem zachránil život. Chtěl jsem ho ze sebe sundat, jenže jsem nemohl pohnout rukama ani nohama. Pomalu jsem začal propadat panice, když jsem uslyšel kroky. Někomu chroupaly podrážky. Podíval jsem se tím směrem. Dveře na střechu už neexistovaly, místo nich zel ve zdi otvor se zubatými a opálenými okraji. Uprostřed otvoru se rýsovala na světlém pozadí tmavá silueta člověka. Vykročil směrem ke mně. Byl to svalnatý, vysoký černoch s holou lebkou. V ruce držel kouřící trubku, zadní část od RPG. Oblečený byl jen do špinavých šortek a roztrhaného nátělníku. Jeho ebenová pokožka se leskla potem, po lysé hlavě mu stékaly kapky na ramena. V tmavém obličeji vynikalo bělmo rozšířených očí. Usmíval se. Když došel až ke mně, smál se už zcela nepokrytě. Ovládnul mě děs. Je to strašný pocit, chtělo se mi utíkat pryč, ale nemohl jsem se pohnout. Dokonce jsem nemohl ani křičet. - 89 -
Stáhnul ze mě zbytky Adama, kopnul mě do břicha a perfektní češtinou mi povídá: „Vstávej šmejde!“ Další kopanec. „Slyšíš?! Je čas! Vstávej!“ *
*
*
Probudily mě kopance. Nejdřív jsem nevěděl kde jsem, ale za okamžik jsem se zorientoval. Bolest zasahovala každý kousek mého těla. Oslnil mě obdélník světla z otevřených dveří. V místnosti bylo několik lidí, přímo u mě stál Doktor a kopal mě do břicha. Z jeho potetovaného obličeje se mi udělalo ještě hůř. „Dělej! Nebo ti mám rozkopat i ksicht?!“ Zatnul jsem zuby a ztěžka se zvedl na kolena a lokty. Kopání ustalo. „No vidíš hajzle, jak ti to de. Hejbni kostrou, nemáme moc času!“ Postavit se mi dalo stejnou práci jako když jsem lezl na žižkovskou věž. Stál jsem shrbeně a jen udržoval rovnováhu. Někdo mi dal ruce za záda a začal je svazovat špagátem. Já jsem mezi tím zvedl hlavu a pozoroval lidi okolo. Doktora důvěrně znám, ostatní jsem si víceméně pamatoval ze včerejška, jen jeden chlápek měl také svázané ruce za zády. Podívali jsme se na sebe, to mohl být jedině Adam. Viděl jsem ho vlastně poprvé, vypadal jako trhan a měl krátký, neholený plnovous. Není se čemu divit, já jsem určitě nevypadal o nic líp. Nemluvili jsme spolu, nebyla příležitost a ni jeden jsme na to neměli náladu. Rozuměli jsme si tak, jak si můžou rozumět dva odsouzenci jdoucí na společnou popravu. Každého z nás se chopili dva vazouni. Měli na hlavě kápi, asi pro větší výchovný efekt, jak by řekl Šerif. Vyvedli nás z cely a zamířili jsme ven ze supermarketu. Okolo postávali lidé a civěli na naše procesí. Nikdy jsem nechápal odsouzence na smrt, které vedou na popraviště. Proč se nepokusí o nějaký zoufalý čin? Útěk, nenadálou - 90 -
akci nebo proč prostě jen nedělají nějaké potíže? Proč se nebrání? Místo toho jdou jak ovce na jatka. Viděl jsem to ve filmech, v televizi při popravách dezertérů, četl jsem o tom. Ale nikdy jsem to nepochopil. Tak teď už to chápu. Pocit vzteku vyprchal. Tváří v tvář smrti mě přepadl pocit beznaděje. Rezignoval jsem na všechno a nechal jsem se vést. Přemýšlel jsem o svém minulém životě, uzavřel jsem se sám do sebe. Vyvedli nás na ulici a pokračovali jsme směrem k zátarasu, u kterého mě včera chytili. Tam je hranice jejich území. Už z dálky jsem viděl provizorní šibenici. Byla narychlo stlučená z nějakých dřevěných trámů. Na příčném rameni visely dvě úhledné smyčky. Pod nimi stálo pódium z několika beden a na něm dvě židle. Asi chtěli, aby naše mrtvoly visely na očím i lidem venku, tedy Kámošům. Šerif to má dobře vymyšleno, je to detailista. Šibenici obklopoval dav lidí. Jak jsme se blížili, rozestupoval se a dělal místo našemu malému průvodu. Když jsme došli na místo, vyvedli nás na pódium a kat nás donutil se postavit na židle. Jeho pomocníci nám okolo krku stáhli umně vyvedené smyčky z kvalitního palcového lana. Všimnul jsem si, že byly trochu ošoupané. Šerif se vyznal, využil příležitosti a pronesl k přihlížejícím dlouhou přednášku. Mluvil v ní o nepříteli (tj. Kámoších), o těžkých časech, o zrádcích (kupodivu gestikuloval přitom směrem k nám), o nutnosti držet pohromadě, o tom, že On je tím vyvoleným pod jehož ochrannými křídly se všem bude dařit nejlépe a podobné demagogické plky. Přestal jsem ho vnímat po několika prvních větách. V poslední chvíli bytí prý člověku proběhne před očima celý život. Jsou to kecy. Já jsem se celou dobu šerifovy řeči strašně nudil. Špagát se mi bolestivě zařezával do zápěstí a ruce jsem už vůbec necítil. Balancování na úzké židli také nebylo nic příjemného. A do toho ten šašek s těma svýma žvástama. Začala se ve mně zvedat nová vlna vzteku. Šerif domluvil a podíval se na kata. To už jsem nevydržel a vztekle jsem na Šerifa zahulákal: „No to je dost, ty chytráku. Už sem myslel, že tady chcípnu nudou. Jak dlouho budeš eště ty lidi voblbovat?“ - 91 -
Šerifova tvář zůstala ledově klidná. Jen tak lehce kývnul směrem ke katovi. Kat přistoupil přede mně a já zavřel oči, na tohle se dívat nemusím. Uběhlo několik strašně dlouhých milisekund. Očekával jsem bolest na krku nebo tak nějak, ale nakonec se objevila úplně jinde. Jako by mi do obličeje narazilo tisíce drobných žiletek, bolest byla docela intenzivní. Otevřel jsem překvapením oči. Přede mnou stál kat, v obličeji přihlouplý výraz, působil takovým kratším dojmem. Vzápětí mi to došlo, chyběla mu vrchní půlka hlavy, od očí výš! Během další sekundy se s dutým žuchnutím svalil na pódium. Z jeho mozkovny se vylil zbytek obsahu, jako když upustíte číši s vínem. Moje židle se nebezpečně zakymácela. Samým překvapením jsem přestal vnímat bolest v obličeji, kterou mi způsobily úlomky katovy lebky. Všichni okolo ztuhli. Něco tady nehraje. Vzápětí se ozval charakteristický svist následovaný hlasitým mlasknutím. Muž těsně vedle Šerifa odlétl dozadu, jeho rameno se změnilo v krvavý chumel a ruka se složila v nepřirozeném úhlu. To už ale v davu propukl zmatek a všichni se snažili krýt před útokem ze zálohy. Ze svého nebezpečně vyvýšeného místa jsem měl všechno jako na dlani. Zvenku se k barikádě rychle blížily černě oděné postavy, které se vynořily ze vchodů nedalekých domů. Musely tam dostat nepozorovaně v noci. Šerif hulákal rozkazy, ale jeho nohsledové se díky zpanikařeným civilistům nemohli účinně postavit náhlému útoku. Navíc, všechny je v šachu držel ostřelovač. Jeden nohsled se přece jen pokusil zahájit palbu, ale jen co vykoukl hlavou nad barikádu, skutálel se dolů s průstřelem krku. My s Adamem jsme pořád stáli na vratkých židlích uprostřed palebného pole a modlili jsme se, aby si na nás nikdo z šerifových lidí nevzpomněl. Naštěstí na to neměl nikdo čas. Uplynulo ani ne deset sekund od začátku útoku, když se černooděnci dostali tak blízko k barikádě, že mohli účinně použít svoje granátomety. V okamžiku, kdy se z přilehlých ulic vyřítily dvě dodávky plné - 92 -
dalších ozbrojenců a zastavily smykem nedaleko barikády, začaly mezi nás dopadat první granáty. Naštěstí jen kouřové a třaskavé. Zatím. I tak jsem měl problémy se udržet na mojí škodolibě se kývající židli. Vzduch se naplnil štiplavým kouřem a co chvíli se ozvala ohlušující detonace. I když mi slzely oči, zahlédl jsem, že se první černooděnci už vyškrábali na vršek barikády a zahájili palbu na rozptýlené Šerifovce. Ostrýma. To vneslo zmatek i do řad ozbrojených obránců. Civilisté se už dávno rozumě vypařili. Přes hustá oblaka kouře jsem nemohl vidět všechno, ale zdálo se, že Šerifovci ustupují. Několik černooděnců minulo naše popraviště a rozmístili se ještě kousek do hlouby nepřátelského území. Ucítil jsem, jak sebou moje oprátka cuká. Okamžik zděšení zmizel ve chvíli, kdy se z kouře přede mnou vynořila postava oděná v battledresu a přes plynovou masku zahuhala: „Klíd vole, necukej se. Sundáme ti tu mašli.“ Když ze mě stáhli oprátku, pomohli mi dolů ze židle a z pódia. Tam jsme zaklekli a jeden z nich mi přeřízl pouta na ruce. Ten druhý se mě zeptal: „Můžeš běžet?“ „Jo.“ pokýval jsem hlavou. „Tak sebou hejbni. Na druhý straně je dodávka, zapadni do ní.“ ukazoval směrem přes barikádu. „DEM!“ Vyrazili jsme vpřed a za pár sekund jsme byli pod vrškem barikády. Na nesprávné straně. Nejvíc na ráně. Čekali na nás, takovou příležitost si nemohli nechat ujít. Zahvízdaly kulky a vedle mě se na zemi se suchým lupnutím objevilo pár obláčků prachu. Koutkem oka jsem zahlédl jednoho z mých zachránců jak zavrávoral a na zádech se mu objevily dva otvory s roztřepenými okraji. Já jsem ucítil v levé noze takovou tahavou bolest. Podlomila se mi kolena a spadnul jsem obličejem na kameny barikády. V odpověď na tento útok se ozvalo zasyčení a v zápětí se ozvala mohutná detonace. Okno jednoho z bytů v ulici za námi - 93 -
vybuchlo v gejzíru plamenů, suti a trosek. Dráhu RPG hlavice označovala zvolna se rozplývající světlá čára zplodin. Nemohl jsem vstát. Ten zdravější zachránce mě vzal v podpaží, dovlekl mě na vršek barikády a shodil na druhou stranu. Pak seskočil za mnou. A vzápětí i ten druhý, s dírami v zádech. Kašlal a chvíli nemohl popadnout dech. Ono se řekne neprůstřelná vesta, ale ta chrání jenom život, zdraví už tak moc ne. Stále jsem nemohl hnout nohou. Podíval jsem se na ni a povytáhl obočí. Uprostřed lýtka zely dvě krásně pravidelné, okrouhlé díry. Jednou kulka vlétla dovnitř a druhou ven. Docela to krvácelo, ponožku už jsem měl pěkně nasáklou. Bolest jsem necítil, adrenalin udělal svoje. „Vopři se vo mě, musíme vodsaď vypadnout.“ řekl mi zachránce a pomohl mi vstát. Jednou rukou jsem se ho držel a pajdal směrem k dodávce. Ten druhý nás už dohonil a snažil se nás krýt. Zapadnul jsem bočními dveřmi do dodávky a posadil se k přepážce čelem dozadu. Vedle mě už seděl Adam a křenil se. Dodávka měla vyražené zadní okno, které teď sloužilo coby střílna. Viděl jsem jím, jak se z barikády za sporadické střelby stahují poslední černooděnci. Jakmile byli pryč, pustil se do Šerifovců velkorážný kulomet namontovaný na korbě vedlejšího pick-upu. Taková muzika se mi líbí, kapela přitvrdila. Příval olova páral barikádu i okna a omítku okolních domů. Prach, který při tom vznikal vhodně doplňoval umělou kouřovou clonu. Zahvízdaly pneumatiky a dodávka se ve smyku rozjela po bývalé pěší zóně směrem na Florenc. Řidič nasadil zběsilé tempo, kličkoval mezi stromy, lavičkami a žulovými odpadkovými koši. Překážky se míhaly těsně vedle nás a pěkně to s námi mávalo. Za námi se zvedaly kotouče prachu a zvuky boje postupně slábly. Zvolnili jsme tempo a u Prašné brány jsme zastavili docela. Zatímco řidič čekal na pick-up s kulometem, podívala se mi na nohu ošetřovatelka. Docela pěkná. Postříkala mi ránu nějakým štípavým sprejem a narychlo ovázala gázou. Potom začala lepit jednomu chlapovi tržnou ránu na ruce. Napětí v autě opadlo, vystřídal ho pocit euforie. Připadal jsem si jako ve snu, osud si se mnou zase zahrál. Tentokrát mě snad postrčil tím správným směrem. - 94 -
Moc si z toho nepamatuji, samé potřásání rukou, plácání do zad. Každý chtěl něco říct a všichni mluvili jeden přes druhého. Mě však zaujalo něco jiného. Otevřely se boční dveře dodávky a v nich se objevilo zjevení. Vlastně objevila zjevení. Ne, vlastně objevila… … poklesla mi čelist a zíral jsem na NÍ s otevřenou pusou. Musel jsem vypadat jako totální magor. Přepadl mě silný pocit deja vu. Ve dveřích stála ta mrtvá zrzka, co jsem jí našel včera před barikádou. Nádherná. Sexy. Dokonalá. Sundala si tmavé brýle. „Ahoj, já jsem Karolína.“
- 95 -
