Alois Vojtěch Šembera a jeho vídeňské působení

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví

Alois Vojtěch Šembera a jeho vídeňské působení Diplomová práce

Vypracovala: Eva Straková Vedoucí práce: prof. PhDr. Jiří Fiala, CSc. Brno 2006

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně pod vedením prof. PhDr. Jiřího Fialy, CSc. a v seznamu literatury uvedla všechnu použitou literaturu.

V Brně, dne ………………..

…………………………….

2

Děkuji vedoucímu práce prof. PhDr. Jiřímu Fialovi, CSc. za cenné rady a připomínky, které napomohly ke vzniku této práce. Děkuji též svým rodičům za podporu při studiu.

3

Obsah 1. Úvod ....................................................................................................................................... 5 2. Život a působení v českých zemích........................................................................................ 8 2.1 Dětství a školní léta ......................................................................................................8 2.2 Brno 1830–1839 .........................................................................................................10 2.3 Olomouc 1839–1847 ..................................................................................................12 2.4 Brno 1847–1849 .........................................................................................................14 3. Vídeň 1849–1882 ................................................................................................................. 16 3.1 Pedagogické působení ................................................................................................18 3.2 Překladatel a redaktor říšského zákoníku ...................................................................26 3.3 Spor o Rukopis královédvorský a zelenohorský ........................................................28 3.4 Literární působení.......................................................................................................34 3.5 Dějiny řeči a literatury československé ......................................................................37 4. Rodina................................................................................................................................... 55 4.1 Manželka Františka Šemberová .................................................................................55 4.2 Syn Vratislav Kazimír Šembera .................................................................................56 4.3 Dcera Zdenka Ludmila Šemberová ............................................................................57 5. Šemberova korespondence ................................................................................................... 60 5.1 Korespondence s Boženou Němcovou.......................................................................60 5.2 Korespondence s Janem Nerudou ..............................................................................63 5.3 Korespondence s Karlem Jaromírem Erbenem ..........................................................65 5.4 Korespondence s Václavem Hankou..........................................................................67 6. Závěr..................................................................................................................................... 70 7. Použitá literatura................................................................................................................... 71 8. Přílohy .................................................................................................................................. 74

4

1. Úvod Alois Vojtěch Šembera patřil k významným osobnostem zabývajících se českým jazykem a literaturou v druhé polovině 19. století. Jeho činnost byla všestranná: působil jako právník, filolog, historik, vysokoškolský profesor a především český vlastenec. Vytvořil řadu lingvistických, literárních, historických i politických děl, zasloužil se o vydávání zábavných a vzdělávacích kalendářů. Stal se členem školských komisí a komise pro právně politickou terminologii slovanských řečí rakouské říše, působil jako člen Královské české společnosti nauk, Muzea Království českého, C. k. zeměpisné společnosti a také učených společností v Krakově, Moskvě a Petrohradě. Pedagogicky se uplatnil nejdříve v Olomouci a v Brně, poté přešel do Vídně, kde získal řadu rakouských státních vyznamenání. Svou diplomovou práci věnovanou Aloisi Vojtěchu Šemberovi jsem rozdělila do několika oddílů, přičemž hlavní důraz je kladen na jeho působení ve Vídni. První kapitola pojednává o původu Aloise Vojtěcha Šembery, sleduje jeho dětství, školní léta a období studií. Dále je věnována pozornost jeho působení v Brně, kde se uplatnil jako kancelářský úředník a kde začal uskutečňovat svoje vlastenecké ideály. Stal se organizátorem literární i vědecké činnosti na Moravě a přitom nezapomínal ani na vzdělání lidu – redigoval lidové kalendáře, založil soukromý vydavatelský fond Matička moravská a vydává svoje první práce. Odchodem do Olomouce počíná Šemberova pedagogická kariéra. Kromě pedagogické činnosti na olomoucké stavovské akademii se věnoval i činnosti vědecké; systematicky se zabýval studiem českých dějin, jazykem a literaturou. S přesunutím olomoucké akademie do Brna je spojen i Šemberův odchod do tohoto města. Zde se také významně zapojoval do společenského života, usiloval především o zrovnoprávnění češtiny a němčiny a zasloužil se mimo jiné o založení spolku Moravská jednota. Zlom v jeho životě představoval rok 1849, kdy byl povolán do Vídně jako překladatel říšského zákoníku a profesor na tamní univerzitě. Šemberovu působení ve Vídni je věnována samostatná kapitola. Ve Vídni prožil zbytek svého života a vytvořil tu většinu svých prací. Jeho domácnost se stala v šedesátých a sedmdesátých letech „kulturním střediskem“, kde se scházely významné osobnosti veřejného života a také Šemberovi žáci. Svědčí to o jeho oblíbenosti nejen na poli kulturním a společenském, ale i pedagogickém. Šembera se stal v pořadí třetím profesorem českého jazyka a literatury na Vídeňské univerzitě. Šemberovo působení jsem ve své práci doplnila krátkým přehledem o vývoji akademické výuky češtiny ve Vídni, včetně zmínky o 5

katedře slavistiky a významných představitelích v oblasti slovanských studií, se kterými byl Šembera v kontaktu. Kapitola o pedagogickém působení Aloise Vojtěcha Šembery přináší dále informace o Šemberově přednáškách, o jeho přístupu k látce a formách výuky a v neposlední řadě pojednává o Šemberově postavení na univerzitě, jež velkou měrou ovlivnil i slavista Miklosich. Práce přináší také kompletní přehled Šemberových přednášek konaných ve Vídni v letech 1849–1882. Důležitou součástí Šemberovy činnosti ve Vídni bylo překládání říšského zákoníku do češtiny. Během svého působení přeložil Šembera třicet ročníků říšského zákoníku a zasloužil se mimo jiné o vytvoření německo-českého právnického a politického názvosloví. Mnoho úsilí věnoval Šembera také studiím starší české literatury. V padesátých letech se začal aktivně zapojovat do polemik týkajících se pravosti Rukopisu královédvorského a zelenohorského. Jeho postoje vůči Rukopisům prošly vývojem a vyústily v Šemberovo přesvědčení o jejich podvrženosti. Odhodlaně se postavil proti pravosti obou památek a svůj názor hájil až do své smrti. Připravil se tak o řadu přátel a do té doby uctívaný a oslavovaný profesor se stal „zrádcem národa“. Kapitola věnovaná této problematice přináší informace o přínosu Aloise Vojtěcha Šembery do rukopisných bojů, seznamuje s Šemberovými příznivci i odpůrci. Během více než třicetiletého působení ve Vídni vytvořil Šembera řadu prací zabývajících se jazykem, historií a literaturou českého národa. Z mnoha Šemberových děl si největší pozornosti zaslouží kniha Základové dialektologie československé, první souborná práce o českých a slovenských nářečích, a Dějiny řeči a literatury československé. Druhá kniha tvoří vrchol Šemberovy literárněhistorické činnosti a tomuto dílu je věnována samostatná kapitola, zabývající se nejen obsahem a metodickým rozčleněním knihy, ale také Šemberovými předchůdci, Dobrovským a Jungmannem, jejichž díly se Šembera nechal inspirovat. Následující kapitola diplomové práce pojednává o Šemberových nejbližších, manželce, synovi a dceři. Na utváření života Šemberových dětí působilo nemalou měrou intelektuálně podnětné prostředí otcovského domu, zapojovaly se do společenského dění a staly se z nich vzdělané a všestranně nadané osobnosti. Závěrečná kapitola je věnována korespondenci Aloise Vojtěcha Šembery. Šembera si dopisoval s mnoha významnými lidmi a zachytit jeho korespondenční styky v plném rozsahu tato práce neumožňuje. Vybrala jsem proto pouze několik osobností, mezi které

6

patří Božena Němcová, Jan Neruda, Karel Jaromír Erben a Václav Hanka, jejichž prostřednictvím je možné dokreslit si osobnost Aloise Vojtěcha Šembery. Součást práce tvoří informace a poznatky získané v Archivu Vídeňské univerzity a Státním archivu ve Vídni (viz také dokumenty uvedené v příloze).

7

2. Život a působení v českých zemích 2.1 Dětství a školní léta Alois Vojtěch Šembera se narodil 21. března 1807 ve Vysokém Mýtě jako třinácté dítě zámožného měšťana, řemenáře Františka Šembery (1759–1823). Jeho otec, horlivý čtenář a uvědomělý český vlastenec, měl na malého Aloise nemalý vliv. Často mu vyprávěl příběhy a pověsti související s českou zemí i rodným městem, a probouzel tím u něho zájem o českou historii. Šembera na otcovo inspirující vyprávění nezapomínal ani v dospělosti a připomněl ho například v předmluvě svého díla o Vysokém Mýtě, kde vzpomíná: „Již co pachole chodívaje po zahradě rodičů svých na parkáně městském, poslouchával jsem zvědavě, an mi otec můj vypravoval o slavném králi Otakarovi, jenž ty starožitné šance a věže kolem města za dávných časů vystavěl; a s toutéž vědochtivostí slýchával jsem vykládati pověst o stavení kostela sv. Vavřince za téhož výtečného krále.“1 Od svého otce slýchával i jména českých učenců, Dobrovského a Nejedlého, a také se mu do rukou dostávaly příležitostné básně jeho staršího bratra Jana. To vše působilo na malého Aloise a formovalo jeho osobnost, názory a postoje k českému národu, historii, jazyku i literatuře. Školní docházku zahájil Šembera ve Vysokém Mýtě roku 1815 a projevil se jako nadaný a bystrý žák, rodiče se proto rozhodli, že svého nejmladšího syna budou ve studiu podporovat. Nejdříve studoval v Moravské Třebové, kde se měl naučit německy, jazyk pro studenty v tehdejší době nezbytný. Poté nastoupil na piaristické gymnázium v Litomyšli a zde se díky národně uvědomělým profesorům prohlubovalo Šemberovo vlastenecké cítění. V této době se poprvé seznamuje s Jungmannovou Slovesností, jež ho natolik inspirovala, že podle ní začal skládat a překládat svoje první básně. V Litomyšli na sebe Šembera upozornil svými prvními epigramy a překladem Vergiliových Eklog. Jeho verše se vyznačovaly osobním a vlasteneckým rázem a obracely na sebe pozornost spolužáků i profesorů. Většina se jich však nedochovala a ty, které se dochovaly, byly vydány v roce 1873. Patří k nim například tyto verše:

1

Šembera, A. V.: Vysoké Mýto, královské venné město v Čechách. Olomouc 1845, str. 1.

8

Patř na ptactvo k nebi výš, na zvěř v skalách, kde má skrýš; ryba v moři, srnka v lese, hleď, jak sobě pokrm nese! Byl by tedy člověk jen z božské péče vyloučen? Plyňte díky z srdce mého tvůrci za ochranu jeho.2 Na prázdniny se Šembera vracel do svého rodiště a podílel se na pořádání česky hraného divadla. České hry si našly u obyvatel městečka zalíbení a oblibu, neboť doposud byly jediným představitelem a šiřitelem divadla kočující herecké společnosti hrající ovšem hry pouze v němčině. Filozofická studia zahájil Šembera v Litomyšli (1824–1826) a dokončil v Praze (1827). Již v Litomyšli se mu do rukou dostává Kollárovo dílo Slávy dcera a probouzí v mladém Šemberovi lásku k slovanskému národu. Následným studiem v Praze si rozšířil nejen svoje filozofické vzdělání, ale sblížil se i s tamní vlasteneckou společností, ve které se mu oporou stal skriptor univerzitní knihovny Norbert Vaněk a bibliotekář Muzea Království českého Václav Hanka. Zde se také seznámil s mnoha dalšími významnými osobnostmi, například s profesorem Janem Nejedlým, Františkem Palackým, Františkem Ladislavem Čelakovským, Josefem Jungmannem a dalšími, s nimiž udržoval přátelské kontakty i v pozdějších letech. Své první práce otiskl Šembera v Časopise českého muzea. Najdeme zde například Šemberovu historickou práci Nápisy. Publikoval také v časopise Jindy a nyní (později Květy). Verše někdy tiskl pod pseudonymem Mudromila Mýtského. Poezie se však nestala náplní jeho života a této činnosti brzy zanechal. Po ukončení filozofických studií v roce 1827 začal Šembera studovat práva. Své právnické znalosti využil především při překládání zákonů a sestavování právnické a politické terminologie (viz dále). Krátce před odchodem z Prahy založil Šembera společně s ostatními vlasteneckými literáty, mezi něž patřil například Jan Slavomír Tomíček, Jaroslav Langer, Josef Franta Šumavský, časopis Čechoslav.

2

Šembera, A. V.: Prvotiny spisovatelské A. V. Šembery: Z doby studií r. 1823–1830. Vídeň, vl. nákladem 1877, str. 4.

9

2.2 Brno 1830–1839 Na podzim roku 1830 nastoupil Šembera

právní praxi u brněnského magistrátu.

Nejprve působil jako nižší kancelářský úředník, ale již o tři roky později složil zkoušky z politického zákonodárství a trestního zákona, a získal tak místo právního čekatele. „Nejochotnější A. Šembera, praktikant u kriminálu“, jak se tehdy podepisoval, vykonával svoji práci svědomitě a spolehlivě a brzy si vysloužil pověst schopného úředníka a právníka. Ani při této činnosti Šemberu neopouštěly vlastenecké myšlenky a cíle, které si již dříve vytyčil. Duší se přiklonil k českému národu a svou prací chtěl povznést národní sebevědomí. „Neb on to byl, jenž se v čelo celého národního hnutí na Moravě postavil a jenž svou vzdělaností a příjemnou i ráznou povahou dovedl všechny vlastence k sobě upoutati.“3 Přestože Šembera pocházel z Čech, přirostla mu k srdci Morava. Ze Šembery se pomalu stával uvědomělý moravský činitel, kolem něhož se začali soustřeďovat vlastenečtí intelektuálové. Uvědomoval si, že Moravané pociťují vůči Čechům jistou antipatii, a byl si také vědom toho, že národní cítění je výraznější v Čechách než na Moravě. Až po příchodu na Moravu zjistil, že tyto dvě skutečnosti spolu v jistém směru souvisejí. Šembera totiž dobře věděl, že čeština v čistě české podobě je pro Moravany cizím elementem, a proto důrazně usiloval o to, aby do ní byly vneseny moravské prvky. Zastával názor, že moravský jazyk je zachovalejší než český. Spatřoval v moravštině pravidelnost, libozvuk a jednoduchost. Účinný prostředek k odstranění nepřátelství Moravanů vůči Čechům hledal tedy Šembera v reformě spisovné češtiny, a to v tom směru, aby přestala mít výlučně český charakter a přijala do sebe alespoň některé základní rysy moravštiny. Tak by mohla čeština vyhovovat i Moravanům, kteří by ji pak pociťovali jako svůj jazyk. Již v roce 1831 začal prosazovat návrh jazykové reformy, která by vedle stávajících českých forem měla i některé formy moravské. Šembera hodlal v lidech probudit lásku k vlasti a k českému jazyku a v tomto duchu působil různými způsoby. Přispíval do řady časopisů, například do Čechoslava, Květů a Časopisu českého muzea, ve kterých prosazoval spisovný český jazyk. Byl si vědom toho, že na Moravě chybí jednotné centrum, jakým byla v Čechách Praha. Problematické bylo i vydávání českých knih a také to, že na Moravě chybělo periodikum, ve kterém by se mohli sdružovat čeští vlastenci. Šembera neváhal a začal podnikat kroky směřující ke změně tohoto stavu. 3

Almanach na oslavu 70. narozenin A. V. Šembery. Vídeň, H. Hoffmann 1877, str. 20.

10

Roku 1836 založil Šembera společně se svými kolegy soukromý vydavatelský fond Matička moravská, přičemž vzorem mu byla pražská Matice česká. Zasloužil se tak o zpopularizování a šíření českých knih, umožnil mnohým moravským autorům vydání jejich děl. Ve vydavatelství vyšly Klácelovy Lyrické básně a Básně (1836–1837), Amerlingovo Štěpařství pro lid a překlad díla Josefa Šterna Krátké poučení o včelařství. K všeobecnému vzdělání prostého lidu a k jeho národnostnímu uvědomění přispíval Šembera také redigováním oblíbených kalendářů. S jejich pomocí zprostředkoval prostému čtenáři nejen českou četbu a tím i spisovnou českou řeč, ale vnesl tak do lidových vrstev poznatky z různých odvětví lidského poznání. Kalendáře přinášely vedle četby zábavného rázu články poučné, například z českých dějin, z přírodopisu, hospodářství a průmyslu. Objevovala se tu celá řada článků povzbuzujících národní sebevědomí a lásku k českému jazyku. Šembera se svým redigováním kalendářů přičinil ke zformování podoby lidových knížek a přispěl k upevnění jejich pozice mezi čtenáři. V letech 1837 až 1848 redigoval kalendář Posel z Moravy, v letech 1837 až 1843 kalendář Rozumný rolník. Během působení v Olomouci redigoval Kalendář na rok 1841 a Kalendář Holomoucký na obyčejný rok 1841. V Brně vydal Šembera svojí první větší monografii – odborné historické pojednání o dějinách rodu pánů z Boskovic Historie pánů z Boskovic a hradu Boskova na Moravě (Brno, 1836). Pánové z Boskovic ho zajímali mimo jiné proto, že se jeden z nich jmenoval Šembera, a to Jan Šembera z Boskovic. Při sepisování díla čerpal z různých pramenů a popsal nejen dějiny rodu pánů z Boskovic, historii hradu a města, ale především postihl působení tohoto významného rodu a jeho vliv při šíření vzdělanosti na Moravě. Vylíčil mimo jiné i dějiny Moravy a Čech, např. husitské války, vládu krále Jiřího a Karla staršího ze Žerotína. V roce 1838 podnikl Šembera cestu do Brandýsa nad Orlicí, aby na Loukoti nedaleko bývalého bratrského kostelíka vyhledal ostatky Jana a Karla ze Žerotína. Nález byl uložen do žerotínské krypty v Bludově na Moravě. V Brandýse nad Orlicí navíc objevil dům, ve kterém v roce 1623 napsal své dílo Labyrint světa Jan Amos Komenský. Na tomto místě byl podle Šemberova návrhu v roce 1865 postaven pomník. Přičiněním A. V. Šembery se v brněnském městském divadle hrála vedle německých představení i představení česká. Byla pořádána sice pouze v neděli odpoledne, ale i přesto působila nemalou měrou při šíření a posilování vlasteneckého cítění. Šembera se také přičinil o to, aby byly některé árie v operách zpívány česky, přičemž texty některých árií dokonce sám překládal. 11

Prosazování češtiny je patrno i ze Šemberova úsilí označit ulice vedle názvů německých i názvem českým. Na základě jeho návrhu byly v roce 1839 umístěny na brněnských ulicích české tabulky. Stejným způsobem se Šembera angažoval později v Olomouci. Důležitým krokem při šíření vlasteneckých myšlenek mělo být získání místa profesora na stavovské akademii v Olomouci. Šembera se soustavně zabýval studiem české řeči a literatury s přáním pedagogicky se v tomto oboru uplatnit, ale při prvním pokusu o získání profesorského místa neuspěl. Neobstál v konkurenci starších a zkušenějších uchazečů, jakými byli Antonín Boček a František Trnka. Sen o profesorském místě v Olomouci se mu splnil až v roce 1839.

2.3 Olomouc 1839–1847 Na konci roku 1839 byl Šembera povolán jako profesor české řeči a literatury na stavovskou akademii v Olomouci. Šemberovým cílem bylo zejména vlastenecky působit na českou mládež, chtěl vychovat česky smýšlející občany, probudit v nich lásku k vlasti, k českému jazyku a českým dějinám. Proto si vybral pedagogické působení, neboť právě tak měl k mladým lidem nejblíže. Svými přednáškami, které zahájil 7. ledna 1840, si získával stále větší popularitu, stal se oblíbeným u českých i u německých studentů. Přednášel nejen pro studenty stavovské akademie, ale postupně také pro studenty gymnázia, univerzity a jiné zájemce. Jeho přednášky navštěvovali čeští i němečtí právníci, humanisté a filozofové. O Šemberově oblíbenosti svědčí i to, že v porovnání s ostatními přednáškami konanými na akademii docházelo na jeho přednášky nejvíce studentů. Buditelsky nepůsobil Šembera pouze v přednáškové síni, ale i ve svém bytě, neboť si studenty zval k sobě domů a pořádal tu od roku 1840 studentské pěvecké zábavy. Zpívaly se zde především vlastenecké písně, a to písně známé i nově složené. Šembera se i v Olomouci zasloužil o šíření děl českých autorů. Po celé Moravě vytvořil síť soukromých distributorů, které zásoboval velkým množstvím knih. Byla to činnost nejen časově, ale i finančně náročná, což ovšem Šemberu neodradilo. V Olomouci založil soukromý vydavatelský fond, z něhož byl vydán například Klácelův Mostek (1842), dva svazky básní Vincenta Furcha (1843, 1844), vlastenecké písně s hudbou Ludvíka rytíře z Dietrichů (1843), Bidpajovy Bajky (1846). Během působení v Olomouci napsal Šembera řadu prací a děl. Patří k nim drobné články uveřejněné mimo jiné v Květech (např. Prznění jazyka českého jest starý, již našim 12

předkům vytýkaný hřích). Především však vznikly práce zabývající se systematicky studiem českých dějin, jazykem a literaturou. Mezi ně patří Historie o vpádu Mongolů do Moravy (1841, 1842), Böhmische Rechtschreibung (1841, 1844), jež obsahuje nejen výklad české pravopisné soustavy, ale i ukázky praktických cvičení; uplatnil zde i některé moderní zásady pravopisu. Dále pak Výjimky z dějin ruskomongolských dle Hammera z Purgstallu (1842, 1843), Staroturecké popsání Slovanův a Rusův i jejich zemí (1844), Historie starších moravských desk zemských i desk Opavských a Krnovských (1846). Kromě práce pedagogické a vědecké se Šembera zajímal o místní památky. Prostudoval zápisy v městském archivu, městskou pamětní knihu a staré gruntovní knihy. Sesbírané poznatky byly vydány nejdříve v olomouckém časopise Poutník, později vyšly samostatně ve Vídni pod názvem Paměti a znamenitosti města Olomouce (1861). Šembera se také zajímal o pozůstalost Karla ze Žerotína. V roce 1840 vydal List Karla ze Žerotína, práci připomínající silné postavení češtiny v 17. století a její dominantní postavení nad němčinou, čímž chtěl povzbudit sebevědomí česky smýšlejících občanů. Práce obsahuje přehled Karlova životopisu a vyzdvihuje především jeho vlastenectví. Šembera se v díle zmiňuje i o jiných českých pánech, kteří se podíleli na upevnění pozice češtiny v tehdejší době. S působením Šembery v Olomouci se pojí i vznik menšího spisku Básně bez dvou konsonantů pospolu. V práci namířené proti kritikům češtiny vyvrátil Šembera tvrzení, že se v české řeči objevují skupiny souhlásek, které jsou těžko vyslovitelné a nelibě znějí. Uvedené básně jsou složeny ze slov, ve kterých se neobjevují souhláskové skupiny a pravidelně se střídá souhláska se souhláskou. Během Šemberova působení v Olomouci se uskutečnila významná událost v jeho životě. Dne 18. ledna 1840 se oženil s Františkou Ševčíkovou, dcerou Bedřicha Ševčíka, úředníka v Brně. Svatba se konala v augustiniánském kostele na Starém Brně a proběhla pouze v úzkém rodinném kruhu. Františka Šemberová svého manžela v jeho působení podporovala a v mnohém mu i napomáhala. Jejich domácnost se stala místem, kde se scházeli význační činitelé působící v oblasti českého jazyka, a s mnohými z nich zůstávali manželé v kontaktu i po odchodu z Olomouce. Během osmiletého působení Aloise Vojtěcha Šembery v Olomouci se tento národní buditel prosazoval ve prospěch českého jazyka, čímž posloužil nejen městu, ale i celé Moravě. Jak již bylo řečeno, zasloužil se Šembera o česká pojmenování olomouckých ulic a o české nápisy na obchodnických štítech. Vytvořil řadu jazykovědných i historických publikací, ovlivnil české divadlo, pořádal vlastenecké kroužky a zasloužil se o šíření 13

vlasteneckých písní. Jeho působení ovlivnilo mnoho dalších významných osobností, které v duchu Šemberova vlastenectví dál šířily myšlenky národního uvědomování.

2.4 Brno 1847–1849 V roce 1847 byla přesunuta stavovská akademie z Olomouce do Brna a v této souvislosti se do Brna přestěhoval i Šembera. Zde strávil sice poměrně krátkou dobu, ale tento čas naplnil intenzivní prací. Nejenže přednášel na akademii, ale krátce působil také jako archivář správy zemského archivu a stal se členem komise, která sestavovala právnicko-politickou terminologii. Ve stejné komisi působil i Pavel Josef Šafařík, Karel Jaromír Erben, Jan Kollár a další. K jeho další činnosti patřilo i redigování prvních českých periodik, které v Brně začaly vycházet – Týdenníku a Moravských novin. Moravské noviny přinášely kulturní, vědecké i politické informace z domova a ze světa, měly povzbuzovat národní sebevědomí a bránit proti odpůrcům Slovanů. Ani v Brně ovšem nezapomínal Šembera na společenskou zábavu. V jeho bytě se opět scházeli jeho studenti a přátelé, k nimž patřil například Šemberův přítel z litomyšlských studií František Matouš Klácel. Spojovaly je stejné vlastenecké názory a myšlenky. Šembera Klácela podporoval v jeho literární práci a společně redigovali i zmíněné Moravské noviny. V Brně prožil Šembera i revoluční rok 1848. Podílel se na přípravě různých projevů a prohlášení; pro potřeby sněmovních rad a prezidia zemského sněmu překládal do češtiny vyhlášky a vládní nařízení. Přeložil například znění konstituce přislíbenou císařem 15. března 1848 (vyhlášena dne 25. 4. 1848) a přečetl ji dne 26. dubna jménem zemského prezidenta před velkým shromážděním lidu z balkonu divadla na Zelném trhu. Společně s Janem Ohéralem se Šembera zasloužil o vznik spolku Moravská jednota. Jednalo se o spolek, který se měl stát centrem vlastenecké činnosti. Úkolem bylo především prostřednictvím četby a následné rozmluvy napomáhat k národnostní uvědomělosti a ke slovanské vzdělanosti vůbec. Byl to však také spolek politický, navrhoval obcím kandidáty za poslance do zemského i do říšského sněmu. Později se z Moravské jednoty vyvinul Čtenářský spolek, sledující národní, kulturní a politické události. Součástí spolku byla velká čítárna na Zeleném trhu, navštěvovaná značným počtem jeho členů.

14

Šembera usiloval o rovnost českého a německého jazyka. V první řadě chtěl češtinu prosadit ve školách, neboť byl přesvědčen, že jedině výukou v češtině je možno vychovat uvědomělé občany. V prosinci roku 1848 byla svolána komise, která projednávala návrh týkající se zrovnoprávnění těchto jazyků na moravských a slezských gymnáziích. Členem komise se stal i Šembera. Výsledkem jednání byl vypracovaný a dobře odůvodněný návrh požadující zřízení utrakvistických gymnázií, na kterých měl být ustanoven profesor českého jazyka. Návrh byl však zamítnut a reforma se neuskutečnila. Šembera shrnul své myšlenky a názory týkající se zrovnoprávnění češtiny a němčiny do díla O rovnosti jazyka českého a německého v Moravě (Brno, 1848). Spis vyšel i německy pod názvem Über die Gleichstellung der beiden Landessprachen in Mähren (Brno, 1848). Šembera v tomto díle hájí práva českého jazyka a odmítá dominantní postavení němčiny. Jak již bylo naznačeno výše, je si Šembera vědom toho, že český jazyk není na Moravě přijímán, cítí, že lidé českým jazykem do jisté míry opovrhují a odmítají ho. Poukazuje také na rozdíly mezi vzdělaným a prostým lidem. Kniha se skládá z několika částí. V první požaduje rovnost českého a německého jazyka ve školách, ve druhé části v chrámech, ve třetí části jedná o rovnosti češtiny a němčiny na úřadech. Do závěru zařadil Šembera nařízení ministerstva kultu a vyučování o zavedení českého jazyka do škol. Šemberův vliv a význam v Brně byl jednoznačný a pro Moravu byl jeho odchod jistou ztrátou. O jeho přednostech nepochybuje ani Emanuel Škorpil ve své monografii: „Probouzel plodné síly, skryté v krásné zemi moravské, a kladl spolehlivé základy duchovnímu životu na Moravě. Byl vlastně prvním buditelem moravským, který soustavně pracoval pro uvědomění Moravy přímo v živých střediscích moravských, (...). Šembera byl všeobecně a právem nazýván vůdcem a hlavou tehdejší české Moravy.“4

4

Škorpil, E.: Alois Vojtěch Šembera. Vysoké Mýto, Výbor výstavy A. V. Šembery 1946, str. 49.

15

3. Vídeň 1849–1882 Na podzim roku 1849 odešel Šembera do Vídně. Stalo se tak v souvislosti s jeho jmenováním redaktorem českého překladu říšského zákoníku. Práci však přijal s podmínkou, že zároveň bude přednášet na Vídeňské univerzitě. Dne 29. října 1849 mu bylo vyhověno a císařem Františkem Josefem I. byl jmenován profesorem české řeči a literatury na tamní univerzitě. Ve Vídni strávil Šembera více než třicet let svého života a tuto dobu naplnil intenzivní vědeckou prací. Vznikla zde celá řada Šemberových literárních i vědeckých děl, přičemž k některým z nich si přinesl podklady z doby svého působení na Moravě. I přes vysoké pracovní nasazení nezapomínal Šembera na společenský život; stejně jako v Olomouci či Brně se u něj doma scházeli jeho studenti a přátelé a společně se věnovali zpěvu a divadlu. Stal se tak opět důležitým činitelem českého národního hnutí mezi studentstvem i širší veřejností. Dál pokračoval ve svém úsilí týkajícím se jazykové rovnosti českého a německého jazyka a tuto myšlenku prosazoval i na vídeňských úřadech. V první polovině 60. let se zasloužil o zavedení českých nápisů a česky tištěných lístků na Severní dráze Ferdinandově. Šembera se zapojoval i do politického života – v letech 1862–1867 působil jako poslanec českého zemského sněmu. Během svého působení si Šembera vysloužil pověst váženého a vzdělaného muže. O jeho oblibě svědčí i četné básně, literární práce a hudební skladby, které na jeho počest skládali jeho žáci a příznivci. K jeho padesátým narozeninám byla složena například tato báseň: Právě když se temné noci vyrovnával z jara den: přede padesáti léty, mistře, byl jsi narozen. Na Tvé tváře padl první rostoucího světla svit – krásnějšího okamžení k narození nelze mít.5 Šembera byl oceňován i za svoje literární a politické působení. Roku 1850 se stal dopisujícím členem Královské české společnosti nauk v Praze a mimořádným členem Krakovské naukové společnosti. Po vydání Mapy moravské byl v roce 1864 jmenován členem C. k. geografické společnosti ve Vídni. V roce 1865 se stal dopisujícím členem 5

Almanach na oslavu 70. narozenin A. V. Šembery. Vídeň, H. Hoffmann 1877, str. 42.

16

geografické společnosti v Petrohradě a řádným členem archeologické společnosti v Moskvě. V roce 1867 se stal členem Muzea Království českého a od roku 1868 dopisujícím členem Carské ruské vědecké akademie v Petrohradě a Carské společnosti přátel přírodovědy v Moskvě. Za své nálezy starožitností byl v roce 1871 jmenován C. k. centrální komisí pro vyhledávání a zachovávání uměleckých a historických památek ve Vídni dopisujícím členem a Císařskou vědeckou akademií v Krakově mimořádným členem. Roku 1863 obdržel od ruského cara řád sv. Anny II. třídy a v roce 1869 řád sv. Anny II. třídy s korunkou. Za zásluhy v zákonodárství byl povýšen na hodnost ministeriálního sekretáře a v roce 1873 obdržel hodnost vládního rady. Za svoje pedagogické zásluhy byl jmenován roku 1868 čestným členem Vídeňského akademického spolku. Šembera ovšem nesklízel během svého života pouze chválu a vyznamenání. S Šemberovým přibývajícím věkem se začaly objevovat i kritické hlasy. První příčinou kritiky byl Šemberův přílišný konservatismus. V pozdějším věku byl Šembera stále méně ochotný přijímat novoty objevující se v českém jazyce, za vzor považoval slovník Bible kralické a vývoj jazyka neuznával. Kritika se navíc přiostřila na konci sedmdesátých let, kdy Šembera začal zveřejňovat práce zpochybňující pravost řady staročeských památek, včetně Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Obrátilo se proti němu mnoho přátel, byl obviňován ze zrady národa a ztráty vlastenectví. „Šembera byl nazýván ješitným starochem, zrádcem, nedoukem, a značná část české veřejnosti se od něho odvracela, jak ve Vídni, kde přestal chodit do Slovanské besedy, tak i ve Vysokém Mýtě, kde trávil volné prázdninové chvíle, nejraději na své tiché zahrádce na valech. Celá česká Morava, kterou získal svým nezdolným úsilím národní myšlence, odvrátila se od něho, zůstávajíc věrna zásadám, jež jí sám vštípil.“6 Tato vlna nenávisti a nepochopení ze strany české společnosti ho však nezlomila v jeho přesvědčení a pravda vědeckého poznání se mu stala nejvyšší hodnotou. Alois Vojtěch Šembera zemřel dne 23. března 1882 ve Vídni na zápal plic. Ve Vídni byla na jeho počest uspořádána pohřební slavnost a dne 26. března byl pochován ve svém rodišti, ve Vysokém Mýtě. Dříve než se budeme zabývat Šemberovou činností ve Vídni, krátce nahlédneme na uspořádání Šemberova dne. Při shlédnutí Šemberových výsledků je až s podivem, kolik

6

Škorpil, E.: Alois Vojtěch Šembera. Vysoké Mýto, Výbor výstavy A. V. Šembery 1946, str. 126.

17

práce dokázal tento člověk za svůj život vytvořit. K tomu bylo zapotřebí mnohé, především však píle, vytrvalost, nadšení a samozřejmě i pevný denní režim. Danými vlastnostmi Šembera disponoval a pevný denní režim si také vytvořil, neboť v ranních hodinách „usedal k svému stolku, kde pracoval asi do půl jedenácté. Potom odcházel do úřadu, kde překládal říšský zákoník, připravoval rukopisy pro tiskárnu a obstarával korektury. Po druhé hodině vracel se domů, pracoval do půl páté a odešel do přednášky (...). Po přednášce, provázen zástupem svých posluchačů, chodíval na procházku kolem Kanálu (...) nebo jej studenti doprovázeli do kanceláře (...), kde sedával někdy, když se nahrnuly korektury, do pozdních hodin nočních.“7

3.1 Pedagogické působení Šembera se svou pedagogickou činností nestal průkopníkem výuky češtiny ve Vídni, nýbrž navázal na dlouhou tradici, jejíž kořeny můžeme vysledovat již ve středověku. „První zprávy o výuce češtiny na území Rakouska pocházejí už z pozdního středověku. Tehdy se však veskrze jednalo o soukromou výuku češtiny běžnou v rodině Habsburků a později i v různých šlechtických rodinách, např. u hrabat Trauttmansdorffů, Pálffyů, Lažanských, u knížete Švarcenberka a dalších.“8 Pro nás jsou však významná 70. léta 18. století, kdy politické a kulturní okolnosti přispěly k posílení studia „živých“ jazyků, k nimž patřila i čeština. V monarchii mělo slovanské obyvatelstvo se svými 14 miliony naprostou číselnou převahu nad obyvatelstvem německým s jeho 6 miliony. Od toho se odvozuje i potřeba slovanských studií. K prvním živým jazykům, které bylo možno na univerzitě studovat, patřila společně s němčinou i čeština. Nyní si přiblížíme počátek akademické výuky češtiny a počátky katedry slavistiky na Vídeňské univerzitě, abychom mohli lépe pochopit situaci, do níž v roce 1849 vstoupil profesor Šembera.

3.1.1 Vídeňská bohemistika Na počátku akademického vývoje bohemistiky na Vídeňské univerzitě stojí založení učitelského úřadu pro výuku české řeči a literatury v roce 1775. Prvním univerzitním učitelem českého jazyka a literatury se stal Josef Valentin Zlobický (1743–1810). Tento velehradský rodák se zapsal významnou měrou do dějin výuky filologie ve Vídni. 7

Škorpil, E.: Alois Vojtěch Šembera. Vysoké Mýto, Výbor výstavy A. V. Šembery 1946, str. 76. Newerkla, S. M.: Dějiny výuky češtiny v Rakousku. In: Kapitoly z dějiny české jazykovědné bohemistiky. Academia, v tisku.

8

18

„Zlobický vypracoval návrh studia slovanských jazyků na základě češtiny9, pro něž měl být na univerzitě zřízen Slovanský institut.“10 Slovanský institut v tehdejší době sice nevznikl, přesto našel tento návrh, který byl ve své době převratný, praktické uplatnění. „Zlobického plán výuky živých jazyků se stal závazným při zavádění románských jazyků.11 Návrh se tak neodmyslitelně a „natrvalo

zařadil do dějin filologie jako první univerzitní studijní

program slavistiky a jako vzor pro studium živých jazyků.“12 K Zlobického zásluhám patřily i návrhy rozšíření výuky slovanských jazyků. Požadavkem a snahou tehdejších propagátorů češtiny bylo zřízení stolice slavistiky. „Roku 1801 žádal zřízení slavistické stolice ve Vídni profesor řečtiny a kustod Dvorní knihovny Franz Karl Alter (...), po smrti Zlobického roku 1810 usiloval Bartolměj Kopitar o přeměnu české stolice na slavistickou, a to pro Dobrovského, avšak marně.“13 Avšak studijní obor pro slovanskou filologii musel ještě několik desetiletí na svoje založení počkat. Roku 1811 byl za Zlobického nástupce jmenován Jan Nepomuk Norbert Hromádko (1783–1850). Působil nejen jako univerzitní učitel, ale také jako redaktor C. k. Vídenských novin a jejich přílohy Prvotiny pěkných umění. Jan Hromádko se vyznačoval nesčetnými zájmy, což se někdy neblaze odráželo i na jeho přednáškách. „Při přednáškách mluvil prý nejen o českém jazyce a literatuře, ale rád vyprávěl i o kuchařském umění své ženy. Pokoušel se zdokonalit tiskařské stroje, založil první rakouský pojišťovací ústav, usiloval o zavádění českých bohoslužeb pro českou vídeňskou menšinu a neúspěšně podal vládě Lehrplan der böhmischen Sprache und Literatur, tj. návrh na zavedení slavistiky na Vídeňské univerzitě.“14 V roce 1849 se stal Hromádkovým nástupcem Alois Vojtěch Šembera. Ten se od samého počátku věnoval více činnostem než jeho předchůdce. Kromě překládání říšského zákoníku a tvorby právnického a politického československého názvosloví se prosazoval jako obhájce české řeči a klasického slohu, zabýval se dialektologií, moravskou historií i literárním dějepisectvím.

9

Entwurf zum slavischen Sprach- und Litteratur-Institute. Vintr, J. – Pleskalová, J.: Vídeňský podíl na počátcích českého národního obrození. Praha, Academia 2004, str. 15. 11 Tamtéž, str. 15. 12 Tamtéž, str. 16. 13 Tamtéž, str. 19. 14 Newerkla, S. M.: Dějiny výuky češtiny v Rakousku. In: Kapitoly z dějiny české jazykovědné bohemistiky. Academia, v tisku. 10

19

3.1.2 Katedra slavistiky Ve Vídni došlo k systematickému studiu slavistiky později než v jiných západních státech, například v Německu. Zřízení katedry slavistiky na Vídeňské univerzitě úzce souvisí s revolucí v roce 1848. Dne 4. března 1849 vyhlásil císař František Josef I. v Olomouci tzv. březnovou ústavu, jíž habsburskou monarchii označil za samostatné rakouské dědičné císařství, uznal občanskou rovnost a zrušil poddanství. Uznání rovnosti všech zemí a řečí v monarchii, které ústava zaručovala, přivedlo ministerstvo kultu a vyučování k rozhodnutí, že je třeba se zabývat filologií a literaturou slovanských národů. O tom, že rakouské vládě záleželo na uspokojení této potřeby, svědčí fakt, že byly zřízeny dvě katedry pro studium slavistiky. První z nich se zabývala filologií a druhá archeologií. Slovanská filologie tvořila na univerzitě součást filologického studia a vychovávala především učitele slovanských jazyků pro střední školy. Na nově zřízenou katedru slovanské filologie byl povolán tehdy 36letý Franz von Miklosich (Franz Miklošić) (1813–1891), slovinský lingvista, žák Boppa a Kopitara, autor řady vědeckých prací. Profesorem Vídeňské univerzity byl jmenován dne 30. dubna 1849. Stal se nejprve mimořádným a hned následující rok řádným profesorem slovanské filologie a literatury. Miklosich se stal zakladatelem a významným představitelem katedry slavistiky. „Miklosichs Ehrgeiz war, das, was Jakob Grimm für die Germanistik und Friedrich Diez für die Romanistik bereits geschaffen hatten, auch für die slawische Philologie zu leisten.“15 Od roku 1850 působil také jako skriptor v knihovně a tuto činnost vykonával až do roku 1862, kdy byl pensiován. V pedagogické činnosti však pokračoval dál a odešel až v roce 1870. O jeho vynikajícím postavení svědčí i to, že byl v roce 1851 a 1856 zvolen děkanem filozofické fakulty a v roce 1854 rektorem Vídeňské univerzity. Ve stejném roce byl také jmenován předsedou zkušební komise pro střední školy a v této komisi působil až do roku 1879, tedy plných 25 let. Miklosich se zabýval historickosrovnávací metodou slovanských jazyků s ohledem na gramatický systém a lexikální zásobu, přičemž zamýšlel vytvořit na základě těchto poznatků souhrnné dílo zabývající se slovanskou jazykovědou. V prvním desetiletí svého působení na Vídeňské univerzitě sepsal své nejvýznamnější dílo Srovnávací gramatika slovanských

jazyků

(4

svazky,

1852–1857).

15

Zabýval

se

rovněž

lexikologií,

„Miklosichovou snahou bylo vykonat pro slavistiku to, co pro germanistiku vykonal Jakob Grimm a pro romanistiku Friedrich Diez.“ Jungwirth, E.: Die philosophische fakultät der Universität Wien von 1848 bis 1873 unter Berücksichtigung der Thun-Hohensteinschen Universitätsreform. Dissertation. Wien 1982, str. 210.

20

staroslověnštinou, slovanskými vlastními jmény a etymologií slovanských jazyků. Jeho dílo je rozsáhlé – napsal 34 samostatných prací (ve 44 dílech) a více než sto pojednání. Miklosich se zaměřoval především na gramatiku slovanských jazyků, literární historii však „odsunul“ do pozadí, „(…) weil er selbst gar nicht an die Existenz von etwas glaubte, was man die Geschichte der slawischen Literatur nennen könnte (…)“.16 To se projevilo mimo jiné v tom, že Miklosich neusiloval o zřízení specializované slovanské knihovny. „Das slawische Seminar führte Miklosich auf altmodische Weise, er kümmerte sich überhaupt nicht um den Aufbau einer spezialisierten slawischen Bibliothek, sondern lieh seinen Hörern, wenn es notwendig war, für deren Arbeiten seine eigene Bücher, falls diese in den Wiener öffentlichen Bibliotheken nicht vorhanden waren.“17 Miklosich zahájil své přednášky ve stejném roce jako Šembera. Se Šemberou ho spojovala i společná délka působení na univerzitě – působili tu třicet let. Oba muži se však lišili svým postojem k češtině. „Je známé, že Miklošič češtinu neměl zrovna v oblibě. Během svého třicetiletého působení na univerzitě měl jen jednu bohemistickou přednášku, a to roku 1854 o památkách staročeské literatury.“

18

Oba muži se dobře znali, neboť

společně zasedali v roce 1849 v terminologické komisi, která měla vytvořit slovanskou právní terminologii. Ve svých přednáškách se Miklosich věnoval převážně studiu staroslověnštiny, nejvíce času věnoval četbě staroslověnských textů. „Nejprve probíral staroslověnskou gramatiku zcela rychle, že asi za dva měsíce ji dokončil, a pak četl texty staroslověnské ze své staroslovanské chrestomatie.“19 Společně s Bartolomějem Kopitarem se řadí Miklosich k zakladatelům tzv. „Vídeňské školy slovanské filologie“ (Wiener Schule der slawischen Philologie), „(…) die in dem vertieften Studium des Altkirchenslavischen, in der philologischen Erschliessung der ältesten slavischen Denkmäler und, neben dem Studium der slavischen Einzelsprachen, in der methodisch und sachlich so ergiebigen vergleichenden Betrachtung aller slavischen 16

„(…) protože on sám nevěřil na existenci něčeho, co by se mohlo nazývat dějiny slovanské literatury (…).“ Besters-Dilger, J.: Slawistik an der Universität Wien 1849 – 1999. Wien, Institut für Slawistik der Universität Wien 1999, str. 16. 17 „Slovanský seminář vedl Miklosich konzervativním způsobem, vůbec se nestaral o zřízení specializované slovanské knihovny, pouze zapůjčoval svým posluchačům pro jejich práce svoje vlastní knihy, pokud to bylo nezbytné a pokud se tyto knihy nenacházely ve vídeňských veřejných knihovnách.“ Besters-Dilger, J.: Slawistik an der Universität Wien 1849–1999. Wien, Institut für Slawistik der Universität Wien 1999, str. 16. 18 Newerkla, S. M.: Dějiny výuky češtiny v Rakousku. In: Kapitoly z dějiny české jazykovědné bohemistiky. Academia, v tisku. 19 Bartocha, J.: Z pamětí a života Fr. Bartoše. Telč, nákladem českého knihkupectví Emila Šolce 1907, str. 67.

21

Sprachen ihre Hauptaufgabe sah“.20 Tak se stala Vídeňská univerzita díky Miklosichovi a jeho následovníkům důležitým střediskem slovanské filologie, kde se zkoumání slovanských jazyků vyvíjelo právě podle podání a principů „Vídeňské školy“. Na druhou katedru zřízenou v roce 1849 pro studium slavistiky, katedru slovanské archeologie, byl povolán český básník Jan Kollár (1793–1852), významný představitel a propagátor slovanské vzájemnosti. O jeho působení na univerzitě se kriticky vyslovil Ivan Franko: „Auf diesel Lehrstuhl gelangte allerdings kein ausgewiesener Spezialist, sondern Jan Kollár, (…) ein grosser Dichter, in der Wissenschaft freilich ein Dilettant. (…) als Frucht seiner Vorlesungen entstand sein Buch Staroitalia Slavjanská, ein durch und durch phantastisches Werk ohne wissenschaftlichen Wert.“21 Pozitivní názor k tomuto dílu však zastával Šembera. V roce 1852 redigoval vydání Kollárova spisu a v roce 1853 redakci dokončil a dílo vydal. Kollár byl do Vídně povolán v březnu 1849 nejprve jako důvěrník, který měl vládu informovat o poměrech uherských Slovanů. O měsíc později byl jmenován mimořádným profesorem slovanské archeologie a tuto činnost vykonával až do své smrti. Při svém pedagogickém působení na Vídeňské univerzitě vynaložil velké úsilí studiu slovanské archeologie. Brzy však začal trpět oční chorobou znemožňující mu další bádání a své práce musel diktovat. Pro Šemberu bylo velkou ctí pracovat vedle tak význačného muže jakým byl Kolár, neboť si tak zároveň uvědomoval důležitost svého postavení. Šembera věděl, že tak jak zastupoval Kollár slovenskou větev československého národa, tak on sám zastupoval větev českou. Kollárovo působení na univerzitě ovšem nemělo dlouhé trvání. Básník onemocněl prudkou zimnicí a dne 24. ledna 1852 zemřel. V tehdejší době působil na Vídeňské univerzitě také znalec staré české literatury Julius Fejfalík (1833–1862). Nejdříve byl zaměstnán jako úředník univerzity, poté získal místo

20

„(…) která spatřovala svoji hlavní úlohu v intenzivním studiu staroslověnštiny, ve filologickém zkoumání nejstarších slovanských památek a – vedle studia jednotlivých slovanských jazyků – v přínosném metodickém a věcném srovnávacím posuzování všech slovanských jazyků.“ Besters-Dilger, J.: Slawistik an der Universität Wien 1849–1999. Wien, Institut für Slawistik der Universität Wien 1999, str. 4. 21 „Na katedru se ovšem nedostal žádný význačný odborník, nýbrž Jan Kollár (...) velký básník, avšak ve vědě pouhý laik. (...) jako plod jeho přednášek vznikla kniha Staroitalia Slavjanská, skrz na skrz fantastické dílo bez vědecké ceny.“ Besters-Dilger, J. Slawistik an der Universität Wien 1849 –1999. Wien, Institut für Slawistik der Universität Wien 1999, str. 15.

22

ve vídeňské Dvorní knihovně. Fejfalík působil jako literární historik, zajímal se především o německou a českou středověkou literaturu a na základě srovnávací metody napsal řadu rozprav ke starším literárním památkám. K jeho nejvýznamnější práci patří dílo Über die Königinhofer Handschrift (Vídeň, 1860), kde podal důkazy proti pravosti rukopisu. V době vydání díla byl Šembera ještě přesvědčen o pravosti Královédvorského rukopisu. Svého přítele se nejprve snažil od vydání spisku odradit, ale Fejfalík Šemberu neuposlechl a dílo vydal. „Jak slyším z tiskárny Geroldovy, dotiskuje se tam brožurka p. Fejfalíkova o Králodvorském rukopise. Autor již více než od dvou měsíců ke mně nechodí.“22 Šembera následně proti spisku vystoupil. Později, když objevil nové skutečnosti svědčící proti pravosti, se k Fejfalíkovým názorům přiklonil. Fejfalík měl v mnohém podobný osud jako Šembera. Patřil k vynikajícím znalcům středověké literatury, napsal řadu studií a prací, avšak v Čechách nenašel za svoji práci uznání. Odhalil mnohé omyly v české literatuře, týkající se především pravosti Královédvorského rukopisu, a za to si vysloužil kritiku nejen proti své práci a vědeckým názorům, ale také proti své osobě.23 Díky těmto kritickým ohlasům bylo často zapomínáno na jeho skutečné zásluhy a přednosti.

3.1.3 Šemberova činnost Politické i kulturní okolnosti přispěly k rozvoji studia slavistiky, a proto se i Šemberovi při nástupu na univerzitu otvíralo široké pole působnosti. Příhodných podmínek Šembera využil a snažil se svojí činností přispět k rozvoji studia slavistiky, především českého jazyka a literatury. Šembera se stal v pořadí třetím učitelem české řeči a literatury na Vídeňské univerzitě. Jak již bylo řečeno, k jeho předchůdcům patřil Josef Valentin Zlobický (působil od roku 1775 do roku 1810) a Jan Hromádko (působil od roku 1811 do roku 1849). Šembera ovšem získal pouze „podřízené postavení lektorské, jen částečně zlepšené profesorským titulem, jež nedovolovalo rozšířit přednášky za hranice tradičních výkladů, majících na zřeteli praktickou potřebu osvojit si český jazyk po stránce gramatické, stylistické a pravopisné“.24

22

Fišer, Z.: Korespondence Aloise Vojtěcha Šembery. Listy českým přátelům. Svazek 4. Kojetín, Katos 2004, str. 68. 23 Např. J. Burgerstein, Veselé rozjímání o nejnovější fejfalíkiádě, Vídeň 1861. 24 Kudělka, M. – Večerka, R.: Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. Praha, Historický ústav 1995, str. 43.

23

V době, kdy přebíral po Janu Hromádkovi univerzitní stolici, byla sice rakouská vláda nakloněna slovanským národům, avšak český jazyk měl ještě po dobu několika let obtížnější postavení. Za absolutismu císaře Františka Josefa I. se stala předpokladem sociálního vzestupu němčina, zatímco čeština z různých důvodů ustupovala do pozadí, například z důvodu pasivity či strachu samotných vlastenců. Důsledkem bylo, že na Šemberovi přednášky docházelo stále méně studentů. Šembera však neztrácel optimismus a věřil, že se čeština opět dostane ke slovu. Čas mu dal za pravdu a jeho přednášky se v pozdějších letech začaly opět plnit studenty. Pedagogickou činnost ve Vídni zahájil Šembera dne 10. prosince 1849. Po celou dobu svého pedagogického působení vyučoval šestkrát týdně a jeho přednášky se konaly vždy od 17.00 do 18.00 hodin. Šembera byl v pedagogice člověkem na správném místě. Své studenty si získával výklady o české literatuře, širokým přehledem a nadšením, s jakým dovedl hovořit o české minulosti. Velkou pozornost přikládal Šembera nejen výuce literatury, ale i české gramatiky. Jak je patrné z přehledu přednášek na Vídeňské univerzitě25 (viz Příloha 1) věnoval se Šembera české gramatice po celou dobu svého pedagogického působení. V prvním roce své činnosti přednášel pouze gramatiku, v roce následujícím rozšířil výuku o přednášky stylistické a literární. Své výklady o českém jazyce obohacoval Šembera praktickými cvičeními, využíval ústní i písemná překladová cvičení: „Dal přečísti nějaký německý text a pak se tázal posluchačů, jak by ty neb ony obraty německé mohly se vyjádřiti po česku. Často dával překládati z říšského zákoníka, jejž překládal do češtiny.“26 Stylistiku procvičoval na vybraných literárních textech starších autorů a ani v syntaxi se nevyhýbal praktickým ukázkám. I v této oblasti využíval svoje znalosti právnické terminologie a určil syntaktická cvičení především pro vzdělávání právníků. Také zde si vysloužil pověst pečlivého učitele, který „dbal přesnosti jazyka českého bedlivě“27. Za nejvyšší vzor spisovné češtiny pokládal Šembera češtinu českobratrskou. Stala se pro něj kánonem a striktně se držel jejich pravidel. Zavrhoval jakékoli novotvary a vše nové, co klasickou podobu české řeči narušovalo. Neuznával dokonce ani dialekty, přestože sám působil jako dialektolog. Jeho přílišná konzervativnost se mnohdy setkávala s nepochopením a s kritickými ohlasy. 25

Öffentliche Vorlesungen an der k. k. Universität zu Wien. Bartocha, J.: Z pamětí a života Fr. Bartoše. Telč, nákladem čes. knihkupectví Emila Šolce 1907, str. 64. 27 Tamtéž, str. 65. 26

24

V přednáškách zaměřených na literaturu se zabýval Šembera českou starší i novější literaturou. Své výklady často předčítal ze svého díla Dějiny řeči a literatury československé. Přelomové období pro něj znamenal rok 1409, kdy byl vydán Dekret kutnohorský a došlo k odchodu „cizozemců“ z pražské univerzity. Své přednášky proto rozděloval na starší českou literaturu do roku 1409 a novější českou literaturu od roku 1409. V letech, kdy se intenzivně zabýval Rukopisem zelenohorským a královédvorským, poskytoval svým žákům také výklad těchto českých děl. Šemberovy přednášky byly ve Vídni poměrně hojně navštěvovány, jak je patrné ze vzpomínek Františka Bartoše, studenta Aloise Vojtěcha Šembery. „Bývalo tam (na Šemberových přednáškách) dosti posluchačů, zvláště právníků, neboť každý Čech pokládal to za svou vlasteneckou povinnost; proto není divu, že tam také docházelo mnoho úředníků českých ve Vídni usazených, aby se i prakticky zdokonalili v češtině a mohli vědomostí těch upotřebiti po případě i v úřadě.“28 Šemberovy přednášky o české literatuře přitahovaly posluchače nejen látkou, ale především profesorovým podáním. Šembera s horlivostí vyprávěl o českých památkách a svým poutavým přednesem si dokázal získat řadu příznivců. S přibývajícím věkem se omezoval především na předčítání z Dějin, čímž ztratily jeho přednášky na živosti a poutavosti. „Jeho postava, vždy drobná, stávala se nyní až nevzhlednou, také tvář již nebyla ta, která kdysi rozpalovala posluchače, a způsob přednášení také již ztratil někdejší svou ohnivost. Šembera stárl.“29 Šembera byl zaměstnán na Vídeňské univerzitě, jak již bylo řečeno, pouze jako lektor češtiny. S tímto pracovním zařazením byl spojen až do roku 1872 roční příjem 800 zl. Honorovaná částka byla v porovnání s ročním příjmem řádného profesora velmi nízká. Pro srovnání uveďme, že v době svého jmenování měl Šembera stejné postavení, a tedy i plat, jako slavista Franz Miklosich. Později se z Miklosichovy stolice vyvinula řádná stolice slavistiky a Miklosichův příjem byl zvýšen na rovných 4000 zl., zatímco Šembera zůstal nadále pouze lektorem a nikdy nebyl přijat do statusu skutečných profesorů. Ke zvýšení Šemberova platu došlo až v roce 1872, kdy jeho příjem dosáhl částky 1000 zl. K dalšímu zvýšení na částku 1400 zl. došlo v roce 1880. Šemberův hlavní příjem ovšem nepramenil z pedagogické působení, nýbrž z redaktorské činnosti při vydávání říšského zákoníku, kde pobíral téměř 3000 zl. Šembera si plně uvědomoval méněcenné postavení své stolice a byl si vědom, že tuto podřadnost pociťují také jeho žáci. Usiloval proto o přeložení z pozice lektora na místo 28 29

Bartocha, J.: Z pamětí a života Fr. Bartoše. Telč, nákladem čes. knihkupectví Emila Šolce 1907, str. 64. Nejedlý, Z.: T. G. Masaryk. Praha, Melantrich 1931, str. 57.

25

mimořádného profesora a svoji žádost formuloval i v dopise adresovaném v roce 1864 rakouskému ministerstvu kultu a vyučování. Do celé záležitosti se vložil sám Miklosich (viz Příloha 4), ale je překvapující, že tento slavista Šemberovi profesorské místo nepřál, ba právě naopak se zasadil o zamítnutí jeho požadavku. Miklosich předložil profesorskému kolegiu zprávu, na jejímž základě se kolegium jednohlasně vyslovilo pro nepřijetí Šemberovy žádosti. Šembera neváhal a o dva roky později napsal žádost novou, avšak ani tentokrát Šembera Miklosiche ani profesorské kolegium nepřesvědčil. Franz von Miklosich v dopise adresovaném ministerstvu kultu a vyučování píše: „Da sich seit dem J. 1865 in der Qualification des Herrn Šembera keine Neuänderung ergeben hat; da ferner das löbl. Prof. Collegium an seinen Ansichten über die Erfordernisse zu einer Universitätsprof. festhält, so glaubt der Unterz. blos auf die in seinem ersten Berichte entwickelten Gründe hingeweisen zu sollen, um seinen Antrag zu begründen, der dahin geht: das löbl. Prof. Collegium wolle sich dagegen aussprechen, dass Herrn Alois Šembera eine ausserord. Professur der böhm. Sprache verliehen werde.“30 (Dopis F. Miklosiche, Vídeň 25. 10. 1867.) Jak již bylo řečeno výše, docílil Šembera „pouze“ zvýšení svého platu (viz Příloha 5, 6), ovšem pozici mimořádného profesora na Vídeňské univerzitě nezískal. Šembera vyučoval na univerzitě do konce svého života. Přednášky vedl i v akademickém roce 1881/82, tedy krátce před svou smrtí. Odchodem Aloise Vojtěcha Šembery ztratila Vídeňská univerzita významnou osobnost na poli bohemistiky. „Po Šemberově smrti 23. 3. 1882 ve Vídni byla jeho katedra českého a slovanského jazyka a literatury zrušena. Zůstal jen lektorát českého jazyka a literatury, který roku 1884 převzal a až do letního semestru roku 1916 vedl historik a filolog Ferdinand Menčík.“31 Šemberovi následovníci se zasloužili o rozkvět výuky bohemistiky ve Vídni a díky nim mohla vídeňská bohemistika oslavit v roce 2005 své 230. jubileum.

3.2 Překladatel a redaktor říšského zákoníku Šembera si byl vědom toho, že se české překlady zákonů dostávají k poslancům moravského zemského sněmu mnohem později než německé. Navrhoval, aby se tyto 30

„Protože nedošlo v kvalifikaci pana Šembery od roku 1865 k žádné změně a protože slavné profesorské kolegium dále trvá na svých požadavcích týkajících se profesorského místa, myslí si níže podepsaný, že má být odkázáno na důvody uvedené v první zprávě a to jsou následující: slavné profesorské kolegium se vyslovuje proti tomu, aby bylo panu A. Šemberovi propůjčeno místo mimořádného profesora české řeči.“ Archiv Vídeňské univerzity. Osobní akta, PH 41.17, Phil. index 1866/1867, číslo 454. 31 Newerkla, S. M.: Dějiny výuky češtiny v Rakousku. In: Kapitoly z dějiny české jazykovědné bohemistiky. Academia, v tisku.

26

zákony překládaly přímo ve Vídni, čímž by došlo k urychlení celého procesu. Návrh byl zveřejněn nejprve v Moravských novinách, později i v Pražských novinách, dne 4. března 1849 došlo k jeho schválení a nic nebránilo v jeho uskutečnění. Od 1. srpna 1849 do konce listopadu téhož roku byla zřízena komise zasedající ve Vídni. Předsedou se stal Pavel Josef Šafařík a k členům patřil Antonín Beck, redaktor českého zákoníku, Karel Jaromír Erben, guberniální překladatel v Praze, Antonín Rybička, český překladatel u ministerstva vnitra a také Alois Vojtěch Šembera. Od 1. listopadu 1849 působil Šembera jako redaktor české části říšského zákoníku vydávaného u ministerstva práv. V prvních letech překládal říšský zákoník společně s Antonínem Rybičkou, do roku 1857 s Antonínem Beckem a v dalších letech samostatně. Redaktorem české části říšského zákoníku byl až do své smrti, tedy ještě dalších 25 let svého života. Během svého působení ve Vídni přeložil Šembera třicet ročníků říšského zákoníku. Svědčí to o jeho vysokém pracovním úsilí a velkém pracovním nasazení. Českým uživatelům se tak dostával říšský zákoník v češtině, a to terminologicky a věcně správný. Jednalo se sice o úřední nařízení a dokumenty, ale „nahlédneme-li dovnitř, jsme překvapeni čistotou jazyka, bohatstvím frazeologie, krásou formy, klasičností, čerpanou z biblí českobratrských, na nichž snad lpěl až příliš, nepřeje novotám a přehlížeje změny, jež přináší vývoj jazyka, zejména ve skladbě a zásobě slovní.“32 K výbornému překladu zákonů nepostačovala pouze dokonalá jazyková forma, Šembera musel při této práci rozšířit také svoje znalosti v oborech, o kterých zákony pojednávaly. Seznámil se s odbornou terminologií různých odvětví státního hospodářství, překládal například zákony vojenské, policejní, celní, finanční, obchodní, železniční. Odborné termíny si nechával vysvětlit přímo od lidí nejzasvěcenějších, tedy od odborníků pracujících v daném odvětví. Šembera ovlivnil významnou měrou i německo-české právnické a politické názvosloví. Díky své překladatelské činnosti je Šembera označován za tvůrce našeho právnickopolitického názvosloví. Přiřadil se tak k ostatním významným činitelům této oblasti, jako byl například P. J. Šafařík, K. J. Erben, J. Kollár, A. Rybička. Šembera se nepodílel pouze na překladu zákonů říšského zákoníku. Přeložil i Věstníky vlády zemské v Čechách, v Moravě a v Uhřích (1853–1859), Řád soudu civilního pro Uhry (Vídeň 1852), společně s Karlem Jaromírem Erbenem Zákon trestní o zločinech, přečinech a přestupcích pro císařství Rakouské (1853), dále Řád tiskový (Vídeň 1853), Zákon horní

32

Škorpil, E.: Alois Vojtěch Šembera. Vysoké Mýto, Výbor výstavy A. V. Šembery 1946, str. 56.

27

(Vídeň 1854), Přísaha a článkové vojenští (Vídeň 1855), Obecný zákoník občanský pro císařství Rakouské (Vídeň 1855), Obecný občanský zákoník rakouský (Vídeň 1862 a 1872), Základní zákonové státní císařství Rakouského (Vídeň 1868). K jeho právnicko-politickým pracím patří dále i spis Co znamená v zákoně trestním slovo Versuch (Vídeň 1851).

3.3 Spor o Rukopis královédvorský a zelenohorský Dříve než se budeme zabývat Šemberovým přispěním do rukopisných sporů, celou problematiku nejdříve přiblížíme a osvětlíme. V době, kdy český národ prožíval těžké chvíle a kdy se pouhé uznání českého jazyka a národní uvědomění považovalo za vrchol obrozeneckých snah, došlo k objevení řady starých písemností, které se časově hlásily do období 10. až 14. století. Roku 1816 objevil Josef Linda Píseň pod Vyšehradem, roku 1817 nalezl Václav Hanka Rukopis královédvorský, o rok později obdržel nejvyšší purkrabí v Praze hrabě František Antonín Kolovrat pergamen s básní Libušin soud, od roku 1859 označovaný jako Rukopis zelenohorský. Roku 1819 byla objevena Milostná píseň krále Václava, později byly v latinském slovníku Mater verborum zjištěny staročeské glosy (1827), dále byl objeven zlomek Evangelia sv. Jana a vpisky v glosovaném žaltáři (1821). Tyto nálezy přispěly ke zvýšení národního uvědomění a k prosazování národně českého hnutí, poukazovaly na starobylost českého jazyka a kultury, přinášely obraz života starých Slovanů a tím podávaly všem Čechům vzor hodný následování. Rukopisy se staly symbolem české národně-politické svébytnosti. Dosavadní periodizace sporů o pravost Rukopisů má několik mezníků. Jsou jimi úmrtí Josefa Dobrovského (1829), soudní proces s pražským deníkem Tagesbote aus Böhmen (1859), kritické vystoupení Jana Gebauera (1886), vznik republiky (1918) a analýza Kriminalistického ústavu Federální kriminalistické ústředny (1969).33 První pochybnosti týkající se pravosti nálezů přinesl Josef Dobrovský, když roku 1824 označil ve své stati „Literární podvod“ Rukopis zelenohorský za padělek. I přes jeho výhrady přijal Rukopisy za pravé také František Palacký, jenž svůj omyl do smrti nepřiznal. Po smrti Josefa Dobrovského se staly Rukopisy národně ceněnou historickou památkou. Byl ovšem vydáván pouze Rukopis královédvorský, jistý vliv tedy Dobrovského stať měla. O Rukopisech vznikala celá řada studií nejen u nás, ale i ve světě.

33

Srovnej též: http://kix.fsv.cvut.cz/rkz/csr.

28

V padesátých letech 19. století se objevují jednak vědecky podložené pochybnosti, jednak publicistické útoky, inspirované politicky. Knihovník vídeňské dvorské knihovny Julius Fejfalík, zabývající se středověkou literaturou, od roku 1856 vystupoval s pochybnostmi o pravosti Rukopisů při několika rozborech Milostné písně krále Václava. Stejně jako on kritizoval i profesor Vídeňské univerzity Max Büdinger34 neodpovídající historický kontext líčený v Rukopisech. Tyto seriózní kritiky byly zneváženy nepodepsanou statí Zajímavá sporná literárněhistorická otázka otištěnou v říjnovém čísle pražských novin Tagesbote aus Böhmen roku 1856. Později vyšlo najevo, že ji napsal knihovník vídeňské univerzitní knihovny Anton Zeidler na popud pražského policejního ředitele Antona Päumanna. Za plagiátora byl nepřímo označen Václav Hanka, ten se soudně ohradil a v roce 1859 při vyhrál. V šedesátých letech převažovaly argumenty obhájců, objevují se obranné rozbory bratrů Jirečků a také paleograficky podložená zkoumání Františka Palackého. V sedmdesátých letech se do sporu vložil i Alois Vojtěch Šembera a Antonín Vašek. Postavili se na stranu odpůrců pravosti Rukopisů, avšak v rozpoutané polemice dominovali spíše J. Jireček, V. Brandl a J. Gebauer. V osmdesátých letech se rozrostl počet vědeckých disciplín, z jejichž hledisek byly Rukopisy studovány. K filologii, literární historii a historii přistoupily estetika, uměnověda, sociologie, statistika a chemie. Dosah sporů se navíc rozšířil o politické a morální aspekty. M. Hattala a J. Gebauer sestavili díla zabývající se komplexně Rukopisy. Rukopisy byly podrobovány zevrubnější kritice v letech 1886–1887. V časopise Athenaeum se soustřeďovali nejvýznamnější osobnosti – J. Gebauer, literární historikové J. Truhlář, J. Vlček, historikové J. Goll, J. Vančura, versolog J. Král, matematik A. Seydler, germanista A. Kraus, estetik Hostinský, a další. Rozpoutala se živá publicistická diskuse a celý spor se dostal na úroveň publicistické kampaně. Roku 1866 uveřejnil šéfredaktor Národních listů J. Grégr sérii čtyřiadvaceti článků Na obranu Rukopisů královédvorského a zelenohorského. V období do vzniku republiky přibývaly argumenty dalších odpůrců a stejný trend pokračoval i po vzniku republiky. Na straně odpůrců stál Tomáš Garrigue Masaryk a většina z vědeckých autorit z oblasti humanitních věd.

34

Max Büdinger (1820–1902), německý historik, kritik pravosti některých staročeských památek, autor spisku Zur Kritik altböhmischen Geschichte (Vídeň, 1857).

29

V roce 1932 byla založena Československá společnost rukopisná, která vydala tři obranné sborníky Zprávy Československé společnosti rukopisné a jeden polemizující se závěry odpůrců Proti sofismatům. Po roce 1945 byly vzneseny další námitky proti Rukopisům (literární historikové F. Vodička, J. Dolanský, filologové B. Havránek, F. Trávníček, a další). Polemiky byly ukončeny v roce 1969, kdy zkoumání kolektivu Miroslava Ivanova v Kriminalistickém ústavu potvrdilo padělanost obou Rukopisů. Bylo zjištěno, že „Rukopisy jsou psány na pravých pergamenech, z nichž byl vyškrábán původní text, ponechány iniciály a vepsán text obou podvržených skladeb. Proto chemické i fotografické zkoušky podporovaly spíše pravost. Rumělková barva iniciál byla originální, inkoust však mohl být připraven v době blízké nálezu Rukopisů, takže i po desítkách let reagoval jako pravý.“35 Podrobněji se budu zabývat obdobím, kdy do sporu o Rukopisy významnou měrou zasáhl Šembera. Šembera se zajímal o nálezy spíše z literárního hlediska, šlo mu především o zjištění a dokázání pravdy. Důkladně nejdříve prostudoval velké množství staré literatury a nejrůznějších písemností. Studium moravské diplomatiky a staročeštiny mu umožňovalo nejen kriticky hodnotit prameny, ale nebyl pro něj problém tyto prameny také dobově zařadit. První nesrovnalosti nalezených listin odhalil Šembera už v roce 1840, kdy připravoval spis Vpád Mongolů do Moravy. V díle moravského zemského historiografa a archiváře Bočka Codex dipomaticus et epistolaris Moraviae objevil několik falz, které Boček do svého díla zařadil, např. v souvislosti s tažením Mongolů na Moravu v roce 1241. Z důvodů zachování přátelství s Bočkem svoje zjištění nezveřejnil a teprve po Bočkově smrti v roce 1847 začal jednotlivá falza odhalovat. Jejich souhrn se objevuje v knize Paměti a znamenitosti města Olomouce (Vídeň, 1861). V letech 1857–1859, kdy se opět rozpoutaly polemiky kolem Rukopisů, se Šembera jednoznačně postavil za pravost Rukopisu královédvorského. Považoval toto dílo za autentické, za „ryzí zlato a skvost“ a přiklonil se tak k názoru Palackého, který byl od prvního okamžiku zastáncem pravosti díla. Sám Palacký si však všemi nálezy Václava Hanky nebyl zcela jistý, o čemž svědčí Palackého opis Libušina proroctví (nalezeno Hankou v roce 1849), který zaslal Šemberovi do Vídně, aby tento opis posoudil. Šembera ale opis jednoznačně zhodnotil jako padělek a za falzum označil také Píseň pod 35

Haman, A.: Literatura v diskusi. Jinočany, H&H 2000, str. 110.

30

Vyšehradem, Milostnou píseň krále Václava a další údajně staročeské památky. Když totiž knihovník Muzea Království českého A. Patera odhalil v Mater verborum několik set falešných glos (1877), začal Šembera nad některými výrazy v Rukopise zelenohorském pochybovat. Již dříve odhalil v Rukopise zelenohorském jisté nesrovnalosti a od tohoto okamžiku přestal věřit v jeho pravost. Sesbíral proto všechny informace týkající se sporu od roku 1818 až do současnosti a na základě svých studií označil Libušin soud za padělek. Proti Šemberovi se zvedla vlna odporu, v Moravské Orlici vystoupil archivář V. Brandl a ve Světozoru a v Časopise Českého Musea Josef Jireček. Oba se snažili Šemberovy názory vyvrátit. Šembera na tyto výtky zareagoval tak, že sebral své „důvody“ a vydal roku 1879 spisek Libušin soud, domnělá nejstarší památka řeči české, jest podvržen. Též zlomek Evangelium svatého Jana. Ve svém spisu považuje odpůrce za své osobní protivníky a obviňuje Josefa Jirečka, že je původcem zanevření českých novin proti jeho osobě. „A z jaké přičiny osočoval mě tak p. J. Jireček? Nechť řekne, nedal jsem já mu r. 1844 co mladíkovi pochvalné listy do Prahy a nezjednal jsem mu přístup do domu Šafaříkova a Palackého? Nechť řekne, zdali jsem mu kdy co zlého učinil? Zdali jsem mu v jakémkoli jeho konání překážel a jemu škodil? Zdali jsem k tolikerým změnám v jeho smýšlení, ač se mi to protivilo, nemlčel? Však mlčel jsem jako opatrný pocestný, jenž nechá hada v trávě ležícího na pokoji, nedotkna se ho. Tak i já nechal jsem p. J. Jirečka na pokoji, ale on nicméně mě uštknul a chtěje mě umořiti, žehadlem po mně píchal.“36 Šembera si výtky vůči svému dílu bral velmi osobně a s mnoha lidmi z tohoto důvodu rozvázal přátelské styky. Již během uveřejnění výše uvedeného spisku sbíral „dodavky a opravy“, z nichž některé připojil ke konci knihy a některé rozesílal svým přátelům. Šemberův spis Libušin soud (…) se řadí k nejkritičtějším rozborům Rukopisu zelenohorského své doby a zasluhuje si čestné místo v dějinách rukopisných sporů a to i přes některé nedostatky, kterých se Šembera dopustil. Pochyboval totiž i o staročeském Mastičkáři a odsoudil toto dílo jako podvrh. Uvádí, že „po staročesku hudlařsky napsal, nemotorně škrabal, slova a verše porušil, verše daremně přidělal a po vytištění rukopisu r. 1823 v Starobylých Skládáních nová slova do něho vpisoval – Vácslav Hanka“.37 Proti výhradám A. V. Šembery vystoupil V. Brandl svým spiskem Libušin soud, rozprava o námitkách, které prof. Dr. Alois Šembera proti pravosti básně té učinil (1878). 36

Šembera, A. V.: Libušin soud, domnělá nejstarší památka řeči české, jest podvržen. Též zlomek Evangelium svatého Jana. Vídeň, A. V. Šembera 1879, str. 3. 37 Čenský, F.: Alois Vojtěch Šembera. In: Osvěta 1882, str. 492.

31

Jeho cílem bylo „dotýkati se důvodů, které p. dr. Šembera proti Libušinu soudu pronesl“38 Uvádí zde důvody, pro které Šembera považuje skladbu za padělek, a tyto důvody se snaží vyvrátit. Tak čteme např. „Nelze obecně tvrditi, že v staré češtině kladl se lokál vždy bez předložky. Místní jména, kterých se užívalo jen v počtu množném, ta ovšem se kladla v lokálu bez předložky; avšak místní jména počtu jednotného mají říkaje z pravidla při sobě předložku. Tak se píše v básni ‚Jaromír a Oldřich‘ rukopisu Kralodvorského: ‚v tichej Praze, po tichej Praze‘(...).“39 Brandl vysvětluje různé odchylky tak, že „nesrovnalosti pravopisné, ostatně nepatrné, dají se snadně vysvětlit tím, že opisovatel podléhal vlivu dialektu různícího se od výřečnosti básníkovy. (...) Co se pak týče starožitného pravopisu samého, není v něm nikde takové důslednosti, aby odchylky od něho považovati se mohly za kriterium, že spis jest podvržen.“40 Brandl krok za krokem sleduje Šemberovy důkazy a hledá pádné argumenty k jejich vyvrácení. Podobně, ale ne tak důsledně, postupuje i Josef Jireček v Časopise Českého Musea a František Bartoš v Osvětě v roce 1879. Ten připojil i celou historii rukopisného sporu. Později, kdy se Šembera seznamoval s novými tvrzeními, změnil svůj názor na Rukopis královédvorský. Spojencem se mu stal jeho věrný přítel Antonín Vašek. Když tento brněnský středoškolský profesor obdržel Šemberův spis o Libušině soudu, projevil názor, že nejen Rukopis zelenohorský, ale i Rukopis královédvorský je padělek. Krátce poté uveřejnil spis Filologický důkaz, že rukopis Kralodvorský a Zelenohorský, též Zlomek evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Vacslava Hanky (1879). Sám Šembera vydává vzápětí spis Kdo sepsal Rukopis Kralodvorský roku 1817? (1880). To byla otázka, která nedávala spát mnohým odborníkům tehdejší doby, neboť nebylo jasné „kdo by byl asi tehda mistrem tak velikým, jenž by byl mohl složiti Rukopis kralodvorský, toto obrovskou mohutností nade všecku ostatní epiku českou vynikající arcidílo“.41 Šembera nejdříve uvažoval nad A. V. Svobodou. Tento navarovský rodák totiž přeložil Rukopis do němčiny, a to tak výborně, že ho Šembera prohlásil za autora epických zpěvů, lyrické písně měl pak složit Václav Hanka.

38

Brandl, V.: Libušin soud. Rozprava o námitkách, které prof. dr. A. Šembera proti pravosti básně té učinil. Brno, V. Brandl 1878, str. 2. 39 Tamtéž, str.5. 40 Tamtéž, str.31. 41 Čenský, F.: Alois Vojtěch Šembera. In: Osvěta 1882, str. 490.

32

Podle Šembery42 usvědčují Svobodu výrazy nevyskytující se v žádném jiném díle než v Rukopise královédvorském a ve Svobodových básních (např. ajta, luna, hárati, chrabrý); dále pak výrazy, fráze a obraty, které mají ve Svobodově Odě na mír Evropy z roku 1815 stejný nebo podobný význam jako v básních Rukopisu královédvorského. K důkazům svědčících pro autorství Hankovo přičítal Šembera mj. slova ajta či děva. Krátce po vydání spisku se zvedla vlna odporu ze strany zastánců pravosti Rukopisu. Vznesli řadu námitek vůči Šemberovým důkazům: „Svědomitý badatel v dějinách literatury staročeské, úředník při dvorní bibliothéce Ferd. Menčík dokázal, že Svoboda v prvním vydání své Ody (r. 1818) slovo ‚ajta‘ ani jednou neužil, a teprva ve vydání druhém r. 1820, právě na základě nalezeného RK. přeměnil některá rčení ve své Odě, a mezi těmi jest i slovo ‚ajta‘ položeno na místě interjekcí ha, ej, hle, jež byly ve vydání prvním. A podobně dělo se Šemberovi s přenešťastným jeho slovem ‚děva‘. Pisatel přítomného pojednání dokázal Šemberovi ‚nezvratně‘, že Hanka nebyl ani tvůrcem ani prvním slova toho uživatelem v jazyku českém. Užil ho již roku 1806 a 1807 náš Jungmann ve své baladě Oldřich a Božena a ve svém překladu básně Abelard a Eloisa (...)“.43 Šemberovi bylo navíc vyčítáno, že slovo „děva“ sám užil ve svém spise „Mistra Jana Husi Orthografie česká“ (1857), a že tedy „zapomněl, co byl sám jednou psal, bera za své zapoměnlivosti důkazy k věcem tak vážným“.44 Své názory Šembera usilovně hájil a nezměnil je až do své smrti. Tento postoj ho připravil o mnohé přátele, důvěru, vážnost i popularitu a přinesl mu mnoho zármutku v posledních dnech jeho života. Obrátila se proti němu část vlastenecky smýšlejících občanů a také české listy. Všechny narážky Šembera těžce nesl. „Že zbraně ty poranily až snad do srdce kmeta stárnoucího, za to my nemůžeme. Ontě to byl, jenž nám válku vypověděl, jenž na nás dorážel zbraní ofenzivnou. Že byl přemožen a to úplně ze všech stran, to výsledek zbraní, jimiž po straně naší bylo bojováno. Roztrpčen odvrátil se od nás jen proto, že jsme hájili toho, co nám nejdražšího. Jinak ani slovem nedotýkal se nikdo zásluh jeho ostatních, jež zůstanou nepopíratelny i po této porážce. Zvěčnělý od těch dob jen málo obcovával s bývalými přáteli.“45 Je třeba také dodat, že o danou problematiku se zajímal i německý tisk. Šemberovy spisy uveřejňovaly noviny Moravia, eine Monatsschrift für Literatur und Heimatskunde 42

Čenský, F.: Alois Vojtěch Šembera. In: Osvěta 1882, str. 491. Tamtéž, str. 492. 44 Tamtéž, str. 492. 45 Tamtéž, str. 493. 43

33

(VI. 1880, str. 36), Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen (č. 1, 1880), Neue Freie Presse (č. 6057, 9. července, 1881). Někteří obhájci Rukopisu však zastávali názor, že toto činí pouze ze zášti k českému národu, aby tak mohli „chválíce jediného z českých literátorů, tím více potupovati a snižovati české jméno a blatem házeti po starobylých zbytcích našich literárních“46. Po Šemberově smrti vydal jeho syn Vratislav Kazimír Šembera dílo, které už Šembera za svého života nestihl zveřejnit. Ve spise Die Köninginhofer Handschrift als eine Fälschung nachgewiesen (1882) označil A. V. Šembera za autora rukopisu Václava Hanku. V úvodu najdeme slova Vratislava Kazimíra Šembery: „Mein Vater wurde von den Czechen mit ganz geringen Ausnahmen in der erbärmlichsten und niederträchtigsten Weise verfolgt. Ich werde das allen Jenen, die das Leben meines Vaters verkürzten, so lange ich athme, mit dem bittersten Hasse heimzahlen. Das habe ich mir zugeschworen, als mir der Sterbende zum leztenmale die Hand gedrückt.“47

3.4 Literární působení Při pobytu ve Vídni nezapomínal Šembera ani na literární činnost, jak vyplývá i z předchozího odstavce. Vznikla zde celá řada děl, která významnou měrou obohatila český literární fond (přehled Šemberova díla sepsaného ve Vídni viz Příloha 2). Při sestavování některých prací využil podklady, které shromažďoval již za svého moravského působení, což platí například o neliterárním díle Mapa Moravy (1863) a knize Základové dialektologie československé (viz dále). Práce měly původ ve čtyřicátých letech, kdy Šembera zamýšlel sestavit spis Popsání Moravy a Slezska. Mělo se jednat o souhrnný statisticko-topograficko-vlastivědný popis obou zemí. Svých podkladů sesbíraných v Olomouci využil při sestavování díla Paměti a znamenitosti města Olomouce (Vídeň, 1861), práce založené na listinném materiálu, kterou se zařadil k nejlepším historickým monografiím tehdejší doby. Šembera zaznamenal historii města a místopis, zachytil posloupnost olomouckých biskupů, podal informace o

46

Čenský, F.: Alois Vojtěch Šembera. In: Osvěta 1882, str. 494. „Můj otec byl od Čechů až na nepatrné výjimky bídným a ničemným způsobem pronásledován. Dokud budu dýchat, budu to všem těm, kteří zkrátili život mého otce, s nejtrpčí nenávistí splácet. To jsem si slíbil, když mi můj umírající otec naposledy tiskl ruku.“ Šembera, A. V.: Die Königinhofer Handschrift als eine Fälschung nachgewiesen. Vídeň 1882. 47

34

olomouckých kostelech, chrámech a bránách. Zabýval se i starými názvy historických památek. K Šemberovým diskutabilním dílům se řadí Západní Slované v pravěku, S mapou Germanie a Illyrie (Vídeň, 1868) a Přídavky k Západním Slovanům (Vídeň, 1868). Důležitou součást spisů tvoří jazykový slovanský materiál a jeho interpretace. Avšak již v době jejich zveřejnění se setkaly spisy s vlnou nesouhlasu ze strany vědecké veřejnosti. Byly totiž „cílově orientovány k slovanským starožitnostem a nadto představovaly de facto pozdní plod kollárovské linie v traktování látky založeném na předpojatém záměru a etymologické libovůli“.48 Během svého působení ve Vídni vydal Šembera také jedno se svých nejvýznamnějších děl Základové dialektologie československé (Vídeň, 1864). Spis publikoval Šembera vlastním nákladem za podpory Císařské vědecké akademie. Jedná se o Šemberovo nejvýznamnější dílo ze slovanské jazykovědy a zároveň o první soubornou práci o českých a slovenských nářečích. Kniha je považována za zakladatelské a průkopnické dílo moderní české dialektologie, jejíž hodnota jako prvního souborného popisu českých, moravských a slovenských nářečí je ceněna ještě dnes. Šemberovým dílem se počíná systematický vědecký výzkum a studium českých nářečí. Kniha je založena zčásti na excerpci různých písemných pramenů a zčásti na informacích spolupracovníků (např. B. Němcové, K. J. Erbena, Fr. L. Riegra a Fr. Sušila). Největší část materiálu však tvoří poznatky z přímých terénních výzkumů, které Šembera podnikl ve 40. letech 19. století. Cestoval po Moravě, Slezsku, Čechách a Rakousích a všímal si nejen místopisu, ale studoval i lidovou řeč a národnostní poměry. Důležitým kritériem se stal synchronní popis a celková klasifikace nářečí. V úvodu díla se objevují základní statistické údaje o počtech „Slovanů českých“. Šembera odhaduje jejich počet na 6 339 400 v Rakousku a na 57 400 v Prusku. Dále následuje systematická klasifikace československých nářečí; rozlišuje nářečí české, moravské a slovenské, jež dále rozděluje na podřečí a různořečí. V českých nářečích rozlišuje podřečí západní s různořečími domažlickým a lužnickým, dále podřečí střední a podřečí východní s různořečím krkonošským. Moravská nářečí rozdělil na podřečí západní s různořečím podhorským, horským a dolským a podřečí východní s různořečími dolnobečevským, hornobečevským, oderským a opavsko-ostravickým. V slovenských

48

Kudělka, M. – Večerka, R.: Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. Praha, Historický ústav 1995, str. 141.

35

nářečích rozlišuje podřečí západní, střední a východní. Spis obsahuje i příklady slovanských řečí a ukázky z jednotlivých československých podřečí. V dnešní době je Šemberovo dílo již dávno překonáno. Vzhledem ke skutečnosti, že Šembera nenavazoval na žádného předchůdce a obsáhnout celý obraz nářečního komplexu daného jazyka bylo pro jednotlivce velice náročné, obsahuje Šemberovo dílo řadu odchylek a nesrovnalostí. I přesto v něm nalezneme svědectví, která přinášejí důležité poznatky o nářečích, jejichž dnešní stav je již zcela odlišný. Je tomu tak například u chodského nářečí, pro něž mu dodávala materiály Božena Němcová. Také základní třídění českých nářečí z hlediska dnešních výzkumů obsahuje jisté nesrovnalosti. Rychlý pokrok dialektologie, který v dalších letech následoval, přinesl nové metody práce i nové faktografické údaje. I přes některé nedostatky nelze Šemberovým Základům upřít historickou hodnotu, neboť se staly průkopnickým dílem české dialektologie. Z této práce čerpala česká dialektologie po několik dalších desetiletí. Počátky odborného zkoumání českého nářečí tak navždy zůstanou spojeny s jménem Aloise Vojtěcha Šembery. Jak již bylo řečeno výše (viz 3.3) napsal Šembera ve Vídni spisy týkající se Rukopisů. První z nich, Libušin soud, domnělá nejstarší památka řeči české, jest podvržen, též Zlomek evangelium sv. Jana, byl vydán ve Vídni v roce 1879. Šemberův spis je po Dobrovského stati Literární podvod nejkritičtějším rozborem Rukopisu zelenohorského a zasloužil se jím velkou měrou o rozuzlení rukopisných sporů. Objevují se tu však i některé Šemberovy omyly, například pochybnosti o staročeském díle Mastičkář. Šembera rozebírá jazyk básně a nalézá mnoho chyb ve staročeštině, umělá staroslovenská a jiná slova, odkazuje na paleografické autority a poukazuje na příbuznost a vzájemnou závislost Libušina soudu s Lindovou Září nad pohanstvem. Dalším dílem zpochybňujícím pravost Rukopisu je výše zmiňovaný spis Kdo sepsal Králodvorský rukopis r. 1817? (Vídeň, 1880). Šembera se při sepisování tohoto spisku nechal inspirovat Vaškovým Filologickým důkazem. V úvodu Šembera vysvětluje, jak došel k poznání, že se v případě Královédvorského rukopisu jedná o falzum. Přiznává, že nejdříve považoval dílo za pravé. V květnu 1978 však obdržel dopis od V. Praseka, kde tento olomoucký profesor uvádí důvody, které Šembera vznesl proti podvrženosti Libušina soudu, a dodává, že tyto důvody se vztahují i na Královédvorský rukopis. Šembera však nejdříve zdůvodňoval tyto nesrovnalosti neznalostí „správné řeči“ ze strany skladatele básně, tedy Záviše z Falkenštějna. „Teprv když jsem uhodil v srpnu roku 1879 v Časopise Musea na rok 1870 na dopis V. Hanky ze dne 17. září 1871, v němž podal Dobrovskému 36

zprávu o nalezení Kralodvorského Rukopisu – sňato mi jest bělmo s očí. Neníť naprosto možná, že by Hanka byl přes noc v obsah nalezeného rukopisu tak vnikl, jak z toho dopisu zjevno, že by byl hned staré písmo neznámé až do posledního řádku tak důkladně prostudoval, kdyby ho nebyl již prvé viděl (...).49 Na obranu Václava Hanky uvedl V. Brandl skutečnosti svědčící proti jeho autorství. Označil ho za „neznalce staročeských pramenů“, „nedouka“, „ignoranta“ a „tupohlavce“. Šembera se proto ptá: „Kterak mohl tedy takový tupohlavec a neznalec podati ve 24 hodinách takovou důkladnou zprávu o obsahu Kralodvorského rukopisu, jakouž podal Hanka v listě ze dne 17. září 1817?“50 Když Šembera pročetl Hankův dopis a prozkoumal jeho písmo a pravopis, objevil nové mluvnické nesrovnalosti a germanismy a s určitostí pak označil Rukopis královédvorský za padělek. Ve spisku podává průběh svého zkoumání a navíc určuje dva autory: Václava Hanku – jako skladatele písní a V. A. Svobodu – jako původce epických básní (své mínění později opravil a za autora označil Hanku). V úvodu spisu předkládá Šembera dopis Václava Hanky adresovaný Dobrovskému, ve kterém Hanka informuje o nálezu Rukopisu. Dopis doplnil Šembera poznámkami, v nichž zpochybňuje Hankovu výpověď. Šembera se dále zabývá písmem, ortografií a jazykem Rukopisu, podává důkazy svědčící o autorství V. A. Svobody. Všímá si především neznámých či neobvyklých slov, slovních spojení, obratů, frází či různých opakování slov, purismu a jiných prvků, jež nachází také v básních V. A. Svobody. Uvádí spisy, z nichž měl Svoboda čerpat slova a verše do epických básní Královédvorského rukopisu. Dále uvádí Šembera důkazy i proti Hankovi. Posledním Šemberovým dílem zpochybňujícím Rukopis královédvorský byl spis Die Köninginhofer Handschrift als eine Fälschung nachgewiesen (Vídeň, 1882). Sám autor již dílo nestačil za svého života vydat a vydání uskutečnil až jeho syn Vratislav Kazimír Šembera. Šembera klade vznik Rukopisu královédvorského do roku 1816. Podle písma, ortografie, z řeči a metra dokazuje, že autorem je Hanka.

3.5 Dějiny řeči a literatury československé (Vídeň, 1858, 1861, 1868, 1878) Ve Vídni bylo vydáno také Šemberovo nejvýznamnější dílo týkající se české literární historie, Dějiny řeči a literatury československé. Šembera se tímto dílem zařadil mezi literární historiky 19. století a můžeme říci, že i na počátek české literární historie vůbec.

49 50

Šembera, A. V. Kdo sepsal Kralodvorský rukopis roku 1817? Vídeň, A. V. Šembera 1880, str. 2. Tamtéž, str. 3.

37

V úzkém slova smyslu se totiž u nás literární historie jako samostatná literárněvědná disciplína utváří až na přelomu 18. a 19. století, kdy došlo k vytvoření souboru postupů a metod, které odrážely dějinné souvislosti v literárním procesu. Je ovšem třeba dodat, že v širším slova smyslu, například podle literárního vědce Václava Černého, existuje literární historie od okamžiku, kdy začaly vznikat knihy, neboť od tohoto okamžiku vznikaly i různé seznamy knih, stejně jako úvahy o knihách a záznamy o autorech. V dějinách české literatury se objevila řada osobností, které svým dílem přispěly k utváření české literární historie. Z „přípravných“ prací k české literární historii jmenujme alespoň díla dvou autorů. Za jeden z prvních literárněhistorických spisů lze považovat spis historika a spisovatele Bohuslava Balbína Bohemia docta z druhé poloviny 17. století, vydávaný tiskem v letech 1776 až 1780. Jedná se o první soupis české literatury od počátku do autorovy doby, a tedy i o první českou literární historii. První pokus o syntetické literární dějiny na širším kulturněhistorickém podkladě tvoří latinské dílo literárního historika Františka Faustina Procházky Rozprava o osudech svobodných umění a věd v Čechách (1782). Procházka se pokusil o souborný obraz české kulturní a literární minulosti, avšak zanedbával spisy psané česky. Systematické zkoumání české literární minulosti začíná až s příchodem Josefa Dobrovského. Tento uznávaný slavista a jazykovědec posuzoval českou literaturu v úzkém spojení s českým jazykem. V roce 1792 vydal německy psané Dějiny české řeči a literatury (Geschichte der böhmische Sprache und Literatur), kde se pokusil shrnout vše, co bylo jeho předchůdci a jím samým o dějinách české řeči a literatury napsáno. Dobrovský postupuje ve svém zpracování chronologicky a sleduje dějiny od nejstarších dob až do své současnosti. Za vrcholné období považoval Dobrovský literaturu rudolfínské doby, naproti tomu označil dobu po Bílé hoře až po svou současnost za období úpadku české řeči. Dobrovského cílem bylo prostřednictvím historických souvislostí uvést vývoj a současný stav literatury a tímto přispět ke zvýšení úrovně soudobé literatury. Hlavní přednost prvních českých dějin literatury spočívá v jejich kritičnosti a přesnosti literárních údajů a v bibliografii. Dobrovského následovníkem se stal Josef Jungmann. V roce 1825 vydal spis Historie literatury české aneb Soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka, pro něž bývá používán zkrácený název Historie literatury české (2. vydání vyšlo dva roky po smrti Jungmanna v roce 1849 péčí V. V. Tomka). Jungmann vychází z díla Dobrovského, ale na rozdíl od něj napsal svoje dílo česky, což souvisí se soudobým úsilím o vytvoření české vědy. Podle vzoru Dobrovského rozdělil dějiny literatury na šest velkých 38

období. V úvodu každého období je uveden přehled politických, kulturních, jazykových dějin a výčet nejvýznamnějších literárních děl. Na rozdíl od Dobrovského ovšem považoval za vrcholné období české literatury jednak samé počátky českého písemnictví, jednak také období národního obrození. Na konci spisu je připojen abecední seznam spisovatelů se stručnými životopisnými údaji a odkazy ke spisům v bibliografické části. Jungmann usiloval o shromáždění materiálu v co největší úplnosti, a proto je Historie po stránce materiálové mnohem bohatší než Dobrovského Dějiny. Jungmannovi šlo především o úplný soupis všech českých literárních děl, který měl být důkazem kvantity i kvality české literární produkce. Na Dobrovského spisu je Jungmannova práce závislá nejen látkou, ale také pojetím literární historie – Jungmann spojuje, stejně jako Dobrovský, literaturu vlastní s dějinami českého jazyka. Obě díla se ovšem v mnohém odlišují, a to zejména v ideovém pojetí. Dobrovský se snažil především objektivně zachytit literární dědictví a kriticky jej zhodnotit, zatímco Jungmann sleduje nacionální ideály a romantické myšlenky. Šembera měl v oblasti literární historie významné předchůdce, mohl se jejich dílem inspirovat, využít jejich metod a obohatit jejich poznatky. Šemberovy Dějiny řeči a literatury československé vyšly ve čtyřech vydáních (1858, 1861, 1868, 1878) a původně byly určeny posluchačům jako pomůcka při studiu české řeči a literatury. Kniha vznikla z jeho přednášek na olomoucké akademii, brněnské a vídeňské univerzitě. V pozdějších letech byla přepracována a rozšířena, aby mohla být vydána pro široké publikum. Při zpracování díla byl Šembera ovlivněn Dobrovského Dějinami české řeči a literatury (1792) a Jungmannovou Historií literatury české (1825). Stejně jako Dobrovský a Jungmann zpracoval Šembera své dílo chronologicky a sleduje řeč i literaturu od nejstarších dob až do současnosti, přičemž si všímá vzájemného vztahu a souvislostí mezi řečí a historickými událostmi. Spojil tak literární dějiny s dějinami českého jazyka. Šembera zastával názor, že vývoj národního jazyka pomáhá charakterizovat a určit období rozkvětu i úpadku české literatury. Stav jazyka a jeho schopnost plnit nejnáročnější funkce odráží vyspělost literatury. Znalost historie jazyka hraje podle Šembery důležitou roli nejen při určování doby vzniku literárního díla, ale také při rozeznávání pravých spisů od padělků. O důležitosti, kterou Šembera připisoval jazyku, svědčí i to, že podle Dobrovského vzoru uvedl jazykové hledisko i v samotném názvu svého díla. Vliv Jungmanovy Historie je patrný nejen v literárněhistorické metodě, ale také v samotném rozdělení Dějin. V úvodu každé kapitoly hovoří o politických dějinách, o 39

kulturním stavu v umění a ve vědě, poté se zabývá soudobým stavem jazyka a literatury a následně podává bibliografický soupis literárních památek. Na základě svých vlastních studií navíc Jungmannovy bibliografické údaje rozšířil a přinesl řadu nových informací. Od Jungmanna převzal i časové rozdělení českého literárního vývoje, odlišuje se do něho jen v některých časových detailech. S Jungmannem se shoduje i při hledání vrcholného období české literatury – oba si cení počátku české literatury a doby národního obrození. Za dobu největšího úpadku českého jazyka a literatury považují období po bitvě na Bíle hoře. Jisté odlišnosti od Jungmanna je možno sledovat ve výkladu o sociálněpolitické situaci. Jungmann věnoval politickým událostem samostatné oddíly, zatímco Šembera spojil politické dění s děním ekonomickým a pokouší se podat komplexní vývoj společnosti. Od Jungmanna se také odlišuje se svým názorem na pravost Rukopisů. Jungmannova Historie je založena na víře v jejich pravost, zatímco Šembera se od tohoto názoru postupně distancoval. Vliv Dobrovského Dějin spočívá především ve filologickém přístupu ke zpracovávané látce. Výklady o český literárních památkách spojuje stejně jako Dobrovský se samostatnými výklady o vývoji českého jazyka. Šembera ovšem upustil od Dobrovského kriticismu. Při zpracování díla vycházel Šembera z vlastních poznatků a pramenů. Využil podkladů, které nashromáždil již při svém působení v Olomouci a v Brně. Například úvod o

českém

jazyku

zpracoval

na

základě

materiálů

obsažených

v Dialektologii

československé (1864), pravěk v českých zemích vypracoval na základě svého spisu Západní Slované v pravěku (1868) a středověké dějiny českého jazyka a šíření germanizace v českých zemích sestavil s pomocí diplomatářů. Při sepisování díla využíval také svých bohatých zkušeností získaných při vlastním zkoumání literárních památek, při němž dokonale poznal jazyk i styl historických písemností. Knihu Dějiny řeči a literatury československé rozdělil Šembera na věk starý (od roku 58 př. Kristem do roku 1409) a věk nový (od roku 1409). Oba „věky“ pak dále rozčlenil do třech menších období, přičemž u každého z nich se objevuje další členění na pět podkapitol: dějiny vůbec, dějiny umění, dějiny řeči, dějiny literatury a památky písemné, kde se podrobně věnuje jednotlivým dílům. Druhá část knihy obsahuje abecední seznam autorů se základními informacemi o životě a tvorbě. Šembera zařadil do svého díla také ukázky z jednotlivých písemností a na závěr chronologický soupis jednotlivých děl a důležité letopočty českých dějin nejen literárních. 40

V úvodu Dějin se Šembera zabývá českým jazykem obecně. Přináší základní informace, které mají čtenáři napomoci začlenit český jazyk do kontextu ostatních slovanských jazyků, pochopit jeho vývoj a specifika. Úvod je rozdělen na tři menší kapitoly. V první z nich se autor věnuje územnímu rozdělení českého jazyka a určuje, v kterých zemích se čeština vyskytuje. Druhá kapitola vymezuje postavení češtiny mezi ostatními slovanskými jazyky a uvádí hlavní rysy odlišující češtinu od ostatních jazyků. Jmenuje typické znaky jazyka českého, horno- a dolnolužického, polského, velko- a maloruského, srbskocharvátského, kraňskoslovenského a bulharského. V třetí kapitole se autor zabývá českými nářečími, podává jejich základní přehled a rozděluje je na české, moravské a slovenské. U každého z nich připojuje charakteristické znaky. I. Věk starý Věk starý rozdělil Šembera na tři období a zabývá se tu nejstaršími památkami českého jazyka až do roku 1409. Doba první zahrnuje nejstarší písemnosti až do zániku Velkomoravské říše v roce 906. V první kapitole („Dějiny vůbec“) Šembera vyložil obecné dějiny tohoto období a stručně vyjádřil své názory na praslovanské osídlení. Nejstarší období spojuje s nadvládou Římanů, první zmínky o české zemi nachází v době markomanského krále Marobuda. Dále se zmiňuje o osídlování českých zemí slovanskými kmeny, o příchodu a působení Konstantina a Metoděje, o šíření křesťanství, o vládě Přemyslovců – zde se odvolává převážně na Kosmovu kroniku. Kulturní a politickou situaci u nás uvádí v souvislosti s vývojem v rakouských a bavorských zemích. Druhá kapitola („Dějiny řeči“) pojednává o českém jazyku tehdejší doby. Zabývá se teritoriálním rozšířením české řeči, udává hranice, kam až česká řeč zasahovala. Šembera vztahuje českou řeč na poměrně velké území, ale jak sám uvádí, došlo později k jejímu omezení a ztenčení. Pro nedostatek písemných památek je však nesnadné určit charakteristiky tehdejšího jazyka. Z období do druhého století našeho letopočtu se dochovalo pouze několik slovanských osobních jmen na římských kamenech, které vykazují podobnost s českými jmény v listinách z 12. a 13. století., například „Bonata“, „Stolata“, „Pameta“, „Debla“. V pozdějších letech docházelo k diferenciaci českého jazyka od ostatních slovanských jazyků. Šembera považoval češtinu tehdejší doby za libozvučnou, neboť užívala více hlásek širších. Oceňuje také mluvnické formy, především duál, trojí minulý čas a dvojí čas budoucí. 41

V třetí kapitole („Dějiny literatury“) se autor zabývá nejstaršími písemnými památkami českého jazyka. Podle Šemberova názoru znali „Čechoslované“ písmo již v době pohanské a užívali ho pouze zřídka, a to k dopisování a k věštbám. V tomto názoru ho utvrzovalo mimo jiné také rozšíření slov „písmo“, „písati“ a „psáti“, která se vyskytují u všech Slovanů. Ve čtvrté kapitole („Památky písemné“) uvádí Šembera nejstarší slovanské literární památky, k nimž řadí některá slova z doby římské a z doby pozdější (jména vod, hor, míst, národů a osob zaznamenaná v zeměpisných a dějepisných spisech či kronikách) a v prvních až třetím vydání také Rukopis zelenohorský. Do posledního vydání již Rukopis zelenohorský jako literární památku nezačlenil, označil ho jako novověký padělek a v roce 1879 vyloučil ze svých Dějin také Rukopis královédvorský. Doba druhá sleduje literární dění od rozpadu Velké Moravy do založení německých osad v českých zemích, tedy léta 906 až 1197. První kapitola („Dějiny vůbec“) pojednává o historickém a politickém vývoji českých zemí, jmenuje české a moravské panovníky, podává přehled dynastických a mezinárodních sporů – počínaje vládou knížete Spytihněva a konče vládou knížete Ladislava II. Pozornost nevěnuje pouze českým zemím, ale podává také stručný přehled historického vývoje v zemích rakouských a v Bavorsku. V druhé kapitole („Dějiny umění“) si autor všímá rozmachu umění a vzdělanosti, ke kterému došlo především díky šíření křesťanství. Centrem vzdělanosti a umění se staly kláštery, při nichž byly zřizovány školy. Zájemci o vzdělání putovali za vyšším vzděláním za hranice, především do zemí německých, francouzských a nizozemských. Šembera se dále věnuje stavitelství v Čechách a na Moravě. Řada dochovaných kostelů a částí kostelů dosvědčuje, že se v této době uplatňoval románský sloh. K rozvoji došlo také v oblasti malířství, sochařství, a rytectví. Šembera věnuje malířství a sochařství velký zájem, v čemž se odlišuje od J. Dobrovského i J. Jungmanna, kteří se touto problematikou nezabývali tak podrobně jako Šembera. Třetí kapitola („Dějiny řeči“) pojednává o stavu českého jazyka této doby. Teritoriálně nedošlo k podstatným změnám. Kromě českého jazyka měla důležité postavení latina, jazyk duchovenstva a vzdělanců. Vznikaly latinsky psané spisy náboženské i vzdělávací a jako příklad uvádí Šembera Kosmovu kroniku, kterou datuje do období 1120 až 1124. Všímá si také toho, že vlivem německého duchovenstva, obchodních styků a knížecích svazků dochází k vzrůstajícímu podílu němčiny. Jak uvádí Šembera dále, němčina češtinu 42

v tehdejší době neohrožovala a neomezovala její vývoj, což Šembera odůvodňuje tím, že některá knížata z rodu Přemyslovců neuměla německy a navíc bylo v tehdejší době na našem území poměrně málo německých osad. Šembera posuzuje také situaci v rakouských a bavorských zemích, v nichž český jazyk zaznamenal značný ústup. Všímá si především situace v rakouských a bavorských klášterech, kde docházelo k vytlačování Slovanů a následnému přizvání Němců. Šembera dokládá vliv německé kolonizace na místních jménech (například Primizlaitoft místo Přemyslovce, Muckerau místo Mokrá, Liesing místo Leštnice…). Památku po někdejším slovanském obyvatelstvu v rakouských zemích, jak Šembera dále dosvědčuje, najdeme v obyčejích obyvatelů, v některých slovech a místních jménech (například Kalluppe – chalupa, Kren – křen). Co se týká jazyka samého a jeho změn, příliš se čeština neodlišuje od předcházejícího období. Jako doklad uvádí Šembera v prvním až třetím vydání mluvnické formy z Evangelia sv. Jana a Rukopisu zelenohorského. Šembera si všímá také nových slov a názvů objevujících se v souvislosti s šířením křesťanství a s potřebou pojmenovávat nové věci a myšlenky. V neposlední řadě se také věnuje vlivu němčiny na český jazyk, kdy němečtí duchovní prosazovali poloněmecká slova, například „Vánoce“, a kdy docházelo k poněmčování jmen místních i osobních, například jmen českých knížat. Čtvrtou kapitolu („Dějiny literatury“) uvedl Šembera konstatováním, že písemné památky z tohoto období jsou velmi skrovné. Vysvětluje to tím, že mnozí učenci psali především latinsky. K těmto učencům patřil např. Kosmas, kanovník Vyšehradský, Zdík biskup Olomoucký, mnichové Sázavský a Opatovický. Zdůrazňuje však, že i v této době vznikaly spisy psané česky, které sloužily především církevním účelům, například Pašije sv. Václava, žalmy a některé církevní zpěvy. V páté kapitole („Památky písemné“) Šembera představuje literární památky tohoto období. V prvním až třetím vydání uvádí opět příklady z Evangelia sv. Jana a Rukopisu zelenohorského. Dále se objevují skladby Otče náš a Věřím, Modlitba Páně, Vyznání apoštolské. Podle Šembery došlo k přeložení těchto skladeb na počátku šíření křesťanství, avšak posledně jmenovaná skladba se nedochovala celá. Z původního překladu se zachovaly dvě části Páteře v přepise z poloviny 13. století, celý Páteř pak až v přepise z konce 14. století (tiskem Dobrovský v Geschichte der böhmische Sprache und Literatur a Jungmann v Historii literatury české). Dále se Šembera zabývá písní Hospodine pomiluj ny a písní Svatý Václave, u nichž si všímá především otázky vzniku obou písní. První píseň datuje do roku 1260 a píseň Svatý Václave do dob sv. Vojtěcha. Zmiňuje se také o přídavku k latinskému listu o přenesení biskupské stolice Seznámení statků kostela 43

Olomouckého, který obsahuje 210 jmen moravských a českých osad a který se tímto stal nejdůležitější památkou z hlediska historické topografie. Pozornost věnuje Šembera také osobním a místním jménům na mincích, v latinských listech a letopisech. V závěru kapitoly uvádí tři pozůstatky slovanského církevního písemnictví – Zlomky hlaholské, Evangelium sázavské a začátek Homilie sv. Jana Zlatoústého. Doba třetí představuje etapu od počátku německé kolonizace v českých zemích až do odchodu cizinců z pražské univerzity (1197 až 1409). V první kapitole („Dějiny vůbec“) se Šembera zaměřil na vládu Přemysla Otakara I. a II. a přes vládu Rudolfa Rakouského a Jindřicha Korutanského se dostává až ke Karlu IV., kterého pokládá za otce vlasti a vyzdvihuje jeho působení v českých zemích. Poté hodnotí i vládu jeho syna Václava IV. Podrobně se zabývá situací na Slovensku, kde postupuje od syna Bely III. Emericha až po Zikmunda. V této kapitole již vynechává dějiny rakouské a bavorské, protože se v těchto zemích již obyvatelé české národnosti ve větší míře nevyskytovali. Druhá kapitola („Dějiny umění“) pojednává o stavitelství, malířství a sochařství tohoto období. Všímá si památek doznívajícího románského slohu a nastupujícího slohu gotického. Pochvaluje především rozšiřování a zakládání měst, stavby klášterů, chrámů a hradů. V malířství, které zaznamenalo rozmach ve 13. století zásluhou mnichů, kladně hodnotí drobnomalby Bohuše Litoměřického v Bibli lobkovické a miniatury malíře Velislava v latinské legendě o sv. Václavu. Z této doby kladně hodnotí malby na stěnách kaplí a hradů a také malby na skle. Rozvoj českého sochařství dokládá stavbou tišnovského a Týnského chrámu, sochami v Chrámu sv. Víta v Praze a v mnoha jiných chrámech. Na závěr kapitoly připojuje Šembera zmínku o vyspělém kovolitectví a zlatnickém umění této doby. V úvodu třetí kapitoly („Dějiny řeči“) vyslovuje autor znepokojení nad vývojem řeči v českých zemí vlivem německé kolonizace. Počátky kolonizace nachází již ve 12. století, v době vlády Přemysla Otakara I., kdy docházelo k zakládání prvních osad v českých zemích, přičemž také další panovníci vznik nových německých osad podporovali. K podobnému vývoji nedocházelo pouze v Čechách a na Moravě, ale také na Slovensku, kde zůstávaly některé časti země po vpádu kumánských a tatarských bojovníků neosídlené. Do těchto míst byli přizvání Němci, o čemž svědčí řada nově založených německých osad. Jak dále Šembera uvádí, byla německá kolonizace v českých zemích dokončena již za vlády krále Přemysla Otakara II., avšak šíření němčiny pokračovalo. Němčina se šířila na 44

úkor češtiny, neboť nacházela podporu u panovníků, především u Přemysla Otakara II. Příznivější období pro jazyk český nastalo v době vlády Karla IV., kdy došlo k řadě opatření ve prospěch českého jazyka. Za příklad si Šembera zvolil nařízení, podle kterého se muselo na pražské radnici jednat s českými obyvateli pouze česky. Za vlády krále Václava IV. se stal český jazyk jazykem diplomatickým a jednacím. Šembera se v této kapitole zabývá také změnami českých samohlásek a souhlásek. Na rozdíl od Šafaříka však neuznával, že se ř vyvinulo z r. Považoval hlásku ř za předhistorickou, jež byla společná pro lužické Srby, Polabany a Poláky. Jistý vliv na konkrétní podobu češtiny měla i němčina, docházelo například k obohacování slovní zásoby přejímkami z němčiny. Přesto považuje Šembera jazyk tohoto období za „přesný, hebký, na rozmanité formy mluvnické bohatý, maje skladbu jednoduchou, čistě slovanskou (…).“51 Čtvrtá kapitola („Dějiny literatury“) pojednává o autorech a literárních památkách tohoto období. V úvodní části kapitoly se objevuje výčet autorů a děl, poté následuje rozdělení památek podle formy a zaměření. Nejdříve se Šembera věnuje „jmenosloví“ a „slovařství“. Za nejstarší soupis osobních jmen označuje Nekrolog podlažický z roku 1227 a největší sbírku slov nachází v glosáři Mater Verborum s roku 1242–52. Oceňuje rovněž latinsko-české slovníky, za autora Vokabuláře a Bohemáře považuje Klena Rozkochaného, ale jak se později ukázalo, autorem byl tak řečený Klaret. V neposlední řadě jmenuje Přísloví česká od Smila Flaška z Pardubic. V prvním až třetím vydání se věnuje Šembera v oblasti básnictví především novověkým padělkům. Ve 13. století vysoce hodnotí básnictví epické, například Alexandreidu, Legendu o sv. Kateřině, Legendu o Jidášovi, Legendu o dvanácti apoštolích, Legendu o sv. Dorotě a Legendu o deseti tisících rytířích. Dále se Šembera věnuje skladbám lyrickým, a to světským i duchovním. Následují básně mravokárné, naučné, alegorické a romantické, připojuje také krátkou zmínku o dramatické tvorbě. Šembera v této kapitole poskytuje pouhý výčet skladeb bez jejich bližší specifikace (podrobnější informace k jednotlivým skladbám obsahuje následující kapitola). Větší prostor pak věnuje autor historickým spisům a oceňuje, že se objevují kroniky psané nejen latinsky, ale i česky, což Šembera dokládá Dalimilovou kronikou. Z právnických spisů jmenuje Knihu starého pána z Rožmberka a jiné právnické dokumenty. V oblasti teologické oceňuje překlad Starého i Nového zákona a především tvorbu Jana Milíče z Kroměříže a Tomáše Štítného.

51

Šembera, A. V.: Dějiny řeči a literatury československé. 3. vyd. Vídeň, A. V. Šembera 1969, str. 81.

45

V páté kapitole („Znamenitější památky písemné“) se objevují podrobnější informace k jednotlivým skladbám, jejichž výčet poskytl Šembera v předcházející kapitole. Kapitola je rozčleněna na sbírky slov, básně, spisy historické, spisy naučné, spisy právnické a spisy teologické. II. Věk nový V tomto oddíle se Šembera věnuje dějinám české řeči a literatury od roku 1409 až po svoji současnost. Doba první sleduje časové období od vystěhování cizinců z Karlovy univerzity až do úpadku českého jazyka po bitvě na Bílé hoře, tedy období od roku 1409 až po rok 1620. Dané období vysoce hodnotil Josef Dobrovský a považoval ho za jeden z vrcholů v našich dějinách. Šembera oceňuje především posílení a rozšiřování českého jazyka, ale kritizuje neblahý vliv husitských válek v oblasti umění. První kapitola („Dějiny vůbec“) se zabývá událostmi, které začaly sporem mezi Čechy a cizinci v Praze a vyústily vystěhováním zahraničních profesorů a studentů z Prahy. Po upálení mistra Jana Husa v roce 1415 se v českých zemích rozpoutala občanská válka. Šembera podrobně líčí válečné události i následný vývoj a sleduje vládu jednotlivých panovníků. Druhá kapitola („Dějiny umění“) seznamuje se stavem umění v tomto období. Šembera spatřuje v husitských válkách příčinu pozastavení rozvoje v umění, výjimkou je Týnský chrám v Praze, Mostecké věže a kostel sv. Mořice, ostatní význačné památky pocházejí z předcházejícího období. Teprve za vlády krále Vladislava II. došlo k rozvoji domácího umění. Objevila se řada význačných stavitelů, jako například mistr Václav, stavitel Prašné věže, a Matěj Rejsek z Prostějova, stavitel kostela sv. Barbory v Kutné Hoře. Šembera oceňuje také dobové malířství, nezapomíná ani na řezbářství, sochařství či rytectví. Velkou pozornost věnuje knihtiskařskému umění, jež se v této době rozvíjí a které přispělo k rozvoji literární činnosti. Za nejzdařilejší knihy považuje Melantrichovu bibli a Mathioliův Herbář, obě tištěny v Melantrichově tiskárně. Jmenuje i ostatní tiskárny v Čechách i na Moravě. Třetí kapitola („Dějiny řeči“) se věnuje rozvoji jazyka v době husitských válek. Šembera považuje za velký čin tohoto období vydání Dekretu kutnohorského, jež měl trvalý účinek na vývoj českého jazyka. Čeština přestala být utlačována cizími jazyky, rozšiřovala se na vysokých školách a také v běžném životě. Stala se obecně užívanou řečí 46

církve, soudů i městských úřadů. Král Václav IV. přispěl svými dalšími opatřeními k upevňování pozice nejen češtiny, ale i českého obyvatelstva. Napomohly tomu také náboženské strany, které se sjednotily proti společnému zahraničnímu nepříteli, vzájemně se podporovaly a utužovaly přízeň k jazyku i národu. Českým jazykem se vyučovalo v nižších školách a bratrských školách a společně s latinou byl užíván i v městských školách. Němčina se v tehdejší době na školách kromě německých měst neučila. Šembera se podrobně věnuje situaci na Slovensku, kde získal český jazyk podobně jako v českých zemích převahu nad němčinou. Dále se Šembera zaměřuje na „správnost řeči“. Zdůrazňuje především přínos a zásluhy mistra Jana Husa, ale všímá si také spisů jiných autorů, jejichž spisy, původní i přeložené, představují pro Šemberu vzor výborné češtiny. K těmto autorům řadí Petra Chelčického, Ctibora z Cimburka, Viktorina Kornela ze Všehrd, M. Konáče z Hodiškova, Václava Hájka z Libočan, Jana Augusta, Jana Blahoslava, Daniela Adama z Veleslavína a jiné. Na český jazyk měla v této době vliv latina, vlivem překladů z latiny docházelo k přejímání latinismů, latinských konstrukcí či latinského pořádku slov. Šembera spatřuje pozitivní působení latiny na český jazyk a domnívá se, že vlivem latiny došlo k výraznému zdokonalení češtiny. K doložení svého názoru přikládá citát Daniela Adama z Veleslavína: „Jazyk český, jak jej nyní máme vzdělaný, jest ozdobný, bohatý a hojný, líbezný, vznešený, k vyložení všech věcí, nechť se týkají theologie nebo filosofie, spůsobný a příhodný.“52 Latina, která v době husitských válek a za vlády Jiřího z Poděbrad ustoupila do pozadí, se nyní opět dostávala ke slovu. Důvodem byl vzrůstající zájem o studium řeckých a římských autorů. Latina se stala oblíbeným jazykem vzdělanců, jako například Bohuslava Hasištejnského, autora latinských básní. Proti hlasům odmítajícím český jazyk se postavili jeho příznivci, zvláště Řehoř Hrubý z Jelení, Václav Písecký a Viktorin Kornel se Všehrd. Vliv latiny byl patrný ještě v 16. století, a to zejména ve vědeckých spisech. V 16. století navíc dochází k opětovnému vzestupu němčiny. Začala pronikat do úředního řízení, do zemského sněmu a církevní správy. Šembera se v neposlední řadě věnuje také hláskovým změnám českého jazyka, zaznamenává Husovy a Blahoslavovy úpravy pravopisu a všímá si také dialektických zvláštností tehdejší češtiny. V úvodu čtvrté kapitoly („Dějiny literatury“) vyjadřuje Šembera svůj názor na vývoj literatury v 15. století. Vlivem válek a náboženských nepokojů došlo k pozastavení slibného vývoje ze 14. století a následně k jistému úpadku uměleckých kvalit. Nejdříve se věnuje gramatice. Z prvních poučeních o jazyce jmenuje Husovo dílo, dále spisy Beneše

52

Šembera, A. V.: Dějiny řeči a literatury československé. 3. vyd. Vídeň, A. V. Šembera 1969, str. 158.

47

Optáta, Petra Gzela, Václava Philomata, Jana Blahoslava, kterého si obzvláště cení, a Vavřince Benedikta z Nedožer. Ze spisů věnovaných lexikografii vyzdvihuje dílo Zikmunda Hrubého z Jelení. Nepříznivě se však Šembera vyslovuje k básnictví 15. století, které nedosahuje kvalit básnictví z předcházejícího období. V době husitských bojů si všímá básní válečných, například Ktož sú boží bojovníci, a také básní satirických. Poté obrací Šembera pozornost na písně milostné, z nichž jmenuje například Závišovu píseň, ale jak dodává, jedná se ve většině případů o přepisy národních písní. Krátce se věnuje také písním duchovním a epickým, z nichž se ovšem dochovalo pouze několik zlomků v rýmovaných kronikách. Dále Šembera sleduje básnictví tendenční a alegorické, z nichž nejvýznamnější je skladba Hádaní lži a pravdy a Májový sen Hynka z Poděbrad. Z naučných básní jmenuje autor skladbu neznámého autora Rada všelikých zvířat, která si získala ve své době značnou oblibu, a dále překlady Ezopových a Bidpajových bajek. Bidpajovy bajky přeložil do češtiny Mikuláš Konáč z Hodiškova pod názvem Pravidlo lidského života. Na konci 15. století pronikají do českého básnictví prvky z antického básnictví – především sapfická strofa, elegický a jambický verš. Počátkem 16. století si stále větší popularitu získávaly knížky lidového čtení. Jednalo se často o překlady z jiných literatur, především z němčiny. K nejznámějším patří vyprávění o Bruncvíkovi, o Meluzině, o Eulenspieglovi či o doktoru Faustovi. V závěru kapitoly vyslovuje Šembera politování nad tím, že v této době nedošlo k sepsání českých, moravských či slovenských pohádek. Do kapitoly o literatuře zahrnul Šembera také krátké pojednání o lékařství, alchymii, počtářství, astrologii či právnictví. V páté kapitole („Spisové znamenitější“) se Šembera zabývá detailně jednotlivými skladbami tohoto období. Kapitolu opět rozčlenil na subkapitoly, v nichž se věnuje mluvnictví, básnictví, římským a řeckým klasikům, dějepisectví, cestopisům, naučným spisům, lékařství, astrologii, právnictví a teologickým spisům. Z mluvnictví ho zaujaly především spisy Jana Husa a Jana Blahoslava, z dějepisectví oceňuje Kroniku českou Václava Hájka z Libočan. Velký prostor věnoval teologickým spisům, zejména jednotlivým vydáním biblí. Doba druhá seznamuje čtenáře s časovým obdobím od úpadku českého jazyka po bitvě na Bílé hoře až do doby vlády císaře Josefa II., tedy s obdobím od roku 1620 až do roku 1780. Toto období považuje Šembera stejně jako Dobrovský či Jungmann za období největšího úpadku českého jazyka a literatury.

48

V první kapitole („Dějiny vůbec“) sleduje Šembera události následující po bitvě na Bílé hoře. Kriticky hodnotí období švédských nájezdů a výbojná tažení Turků do Evropy. Pozitivní událostí je pro něj založení Královské české společnosti nauk v 70. letech 18. století a také povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství. V druhé kapitole („Dějiny umění“) uznává Šembera, že umění v této době prospívalo, ale byla to většinou zásluha cizinců. Docházelo k zakládání klášterů a kostelů, čímž se dařilo stavitelství, malířství i sochařství. K význačným stavbám tohoto období řadí Valdštejnský palác na Malé Straně a Chrám sv. Mikuláše, jehož autorem byl význačný stavitel tehdejší doby Kryštof Diezenhofer a jeho syn Kylián. Z malířů jmenuje K. Škrétu, Petra Brandla, Václava Reinera a Jana Kupeckého. Všímá si také hudebních skladatelů a oceňuje zejména Františka Tůmu, Josefa Myslivečka a bratry Bendovy. Třetí kapitola („Dějiny řeči“) je Šemberovým svědectvím o úpadku českého jazyka po bitvě na Bílé hoře. Mnoho význačných mužů bylo popraveno, mnozí museli opustit vlast. Na české úřady, sněmy a soudy byli přizváni cizinci, čeština byla vytlačována z obecního života, z úřadů i ze škol. Na vysokých školách byla úředním jazykem latina, na gymnáziích se vyučovala latinsky i česky a v hlavních školách byl zaveden jazyk německý. Největší škodu spatřuje Šembera v pálení českých knih, jež byly pokládány za kacířské a jedovaté. Za největšího škůdce staročeské literatury považuje Antonína Koniáše, který „na 16.000 knih českých popálil a mnoho jiných zprznil, slova neb průpovědi, jež mel za kacířské, černidlem zamazávaje.“53 Tím byly mnohé knihy naprosto zničeny a jiné se staly vzácnými, například Bible kralická. Nových knih v této době vycházelo málo a navíc se jednalo pouze o knihy přeložené, podle Šembery špatně přeložené, z latiny a němčiny. Často byly vydávány pouze knihy náboženské. V této době bylo třeba význačných mužů, jakým byl například Pavel Skála ze Zhoře či Jan Amos Komenský. Šembera oceňuje jadrnost jejich jazyka a domnívá se, že se jim v tehdejší době málokdo vyrovnal. Jmenuje i další osobnosti, jejichž přičiněním byly tištěny v zahraničí české knihy. Od konce 17. století se však ve spisech projevovala neznalost gramatiky a navíc se v českých spisech objevovalo stále více germanismů a latinismů. Kriticky se Šembera vyslovil k Čechořečnosti Václava Rosy, Pravopisnosti řeči čechské Jana Václava Pohla, jež považuje za nemilé památky tohoto vývoje. Poté se Šembera věnuje situaci na Slovensku, kde se situace vyvíjela v mnohém lépe než u nás.

53

Šembera, A. V.: Dějiny řeči a literatury československé. 3. vyd. Vídeň, A. V. Šembera 1969, str. 223.

49

Ve čtvrté kapitole („Dějiny literatury“) se Šembera věnuje české literatuře, která byla také do jisté míry ovlivněna historickými událostmi po bitvě na Bílé hoře. Z prací věnovaných gramatice si všímá latinsky psaných gramatik J. Drachovského, Václava Rosy, V. Jandyty a Pavla Doležala. Vyzdvihuje spis Brus jazyka českého Jiřího Konstance a především dílo Brána jazyků otevřená Jana Amose Komenského. Komenského si cení také za jeho výchovné a didaktické práce, především za Didaktiku, Labyrint světa a ráj srdce a Svět v obrazech. Kriticky se Šembera staví k básnictví tohoto období a pokládá ho za bezvýznamné. Jmenuje Kadlinského, Adama Michnu z Otradovic, Matěje Václava Šteyera, Antonína Koniáše a další, kteří „složili a jednak z němčiny převedli některé písně nábožné, však na větším díle veršem nesprávným a rýmem jalovým.“54 Pozitivněji hodnotí náboženské písně Jiřího Třanovského a Samuela Hruškovice. Metrickou správnost oceňuje u elegických veršů v Hlubině bezpečnosti od Komenského. Z historických prací si všímá tvorby Pavla Skály ze Zhoře, Tomáše Pešiny z Čechorodu, Jana Beckovského, Bohuslava Balbína a Gelasia Dobnera. Pozornost věnuje Šembera také dílům menšího významu a méně se pak zabývá spisy význačnějšími, například dílem zmiňovaného Bohuslava Balbína. Na závěr podává Šembera krátké pojednání o spisech z oboru lékařství, právnictví a teologie. Pátá kapitola („Spisové znamenitější“) obsahuje stejně jako v předešlém oddíle podrobnější informace k jednotlivým již zmiňovaným dílům. Objevuje se stejné rozčlenění jako v předcházejících kapitolách. Doba třetí zahrnuje časový úsek od doby vlády císaře Josefa II. až po Šemberovu současnost. Při sepisování této kapitoly uplatnil Šembera mimo jiné svoje vlastní zážitky a zkušenosti. V první kapitole („Dějiny vůbec“) sleduje Šembera historický vývoj od smrti Marie Terezie a nástupu Josefa II. Císař Josef II. zavedl řadu změn a opatření ve prospěch národa: zrušil nevolnictví, prohlásil náboženskou toleranci, vydal řád civilního soudu, založil ústavy pro chudé, sirotky a nalezence, zřizoval nemocnice a invalidovny, postaral se o efektivnější církevní správu. Svými reformami položil základy pro vznik národního obrození. Druhá kapitola („Dějiny umění“) pojednává o stavu umění v době vlády Josefa II. Šembera poznamenává, že v tomto období umění příliš neprospívalo, teprve v pozdějších

54

Šembera, A. V.: Dějiny řeči a literatury československé. 3. vyd. Vídeň, A. V. Šembera 1969, str. 227.

50

letech dochází opět k rozvoji. O jistém úpadku svědčí zejména stavitelství a postoj ke kulturněhistorickým památkám. Šembera se pozastavuje nad zbouráním některých staveb, jako například kostela Božího Těla a Betlémské kaple v Praze. V malířství si zaslouží pozornost založení společnosti vlasteneckých přátel umění v roce 1796 a malířské akademie v Praze v roce 1800, jež přispěly k povznesení malířství tohoto období. Dále se Šembera zabývá rytectvím, sochařstvím, řezbářstvím a v neposlední řadě i hudbou, v níž se objevila řada skladatelů úspěšně reprezentujících český národ. Nemalou měrou přispělo k rozvoji hudebního umění v Čechách založení pražské konzervatoře v roce 1808. Třetí kapitola („Dějiny řeči“) líčí pozvolné obrození českého jazyka a podrobně se zabývá stavem a vývojem jazyka v českých zemích v době národního obrození. Centralistické úsilí Josefa II. a šíření němčiny na školách i ve veřejném životě omezovalo zpočátku rozvoj českého jazyka. Následně však v lidech vyvolalo touhu po obraně rodného jazyka a začaly se ozývat hlasy na jeho podporu. Šembera si všímá činnosti Františka Kynského a Františka Pelcla, za důležité považuje vydávání „obran“ jazyka českého, překlady z cizích literatur i vydávání starších českých spisů. Vyzdvihuje tvorbu moravských buditelů a nezapomíná ani na vlastenecké úsilí na Slovensku. Velkou zásluhu na šíření českého jazyka měly soukromé vydavatelské fondy, zejména ve 30. letech zřízený fond Matice česká, jehož nákladem vycházely nejen časopisy, jako například Musejní časopis (od roku 1832), časopis Živa (od roku 1853), Archeologické památky (od roku 1854), ale také řada děl starších i nových autorů. Z dalších fondů jmenuje Šembera Dědictví svatojanské a Dědictví sv. Cyrilla a Methuda, jež se soustředily na vydávání náboženských knih, a Matici moravskou, na jejímž založení se sám podílel. K upevňování pozice českého jazyka napomáhaly také divadla, besedy, akademie a společenské zábavy. Divadlu přikládal Šembera velkou váhu, o čemž svědčí i fakt, že se v mládí sám aktivně zapojoval do divadelnické činnosti. Z význačných osobností této doby si Šembera cení především tvorby Františka Palackého, Pavla Josefa Šafaříka, Josefa Dobrovského a Josefa Jungmanna. Šembera považoval změny v jazyku od druhé poloviny 18. století za „znamenité“. Došlo k jeho vytříbení a zdokonalení a stále více spisovatelů hledělo na „čistotu“ jazyka. I přes tyto proměny nepovažuje Šembera český jazyk za zcela dokonalý. „Avšak třeba že jazyk český, co se týče čistoty, v době nejnovější značně nad předešlou se povznesl, ještě mnoho činiti bude, aby došel té dokonalosti, kterou míval za věku Věleslavínova.“55 Nedostatky spatřuje především v syntaxi a také požaduje, aby se

55

Šembera, A. V.: Dějiny řeči a literatury československé. 3. vyd. Vídeň, A. V. Šembera 1969, str. 253.

51

spisovatelé více věnovali studiu starších spisovatelů a dějinám české řeči. Přesto se český jazyk postupně rozšiřoval do různých oborů a odvětví, především vědy a umění, kde se utvářela odborná terminologie. O rozvoj vědeckého jazyka a vědeckých knih se zasloužili mimo jiné Josef Jungmann, Antonín Marek a Josef Svatopluk Presl. Změny v jazyce se týkaly také pravopisu, Šembera připomíná úpravy Františka Pelcla, Františka Tomsy a především Josefa Dobrovského, díky kterým „dobropísemnost česká, již prvé pro jednoduchost za vzor kladená, mnohem větší dokonalosti došla.“56 Závěr oddílu je věnován situaci na Slovensku, kde byly vytvořeny podmínky pro vznik spisovné slovenštiny. Čtvrtá kapitola („Dějiny literatury“) přináší informace o literatuře v českých zemích v době národního obrození. Vlivem uvolnění politických a kulturních poměrů došlo k rozvoji v mnoha oblastech. Toto období přináší rozkvět poezie, beletrie, jazykovědy, přírodovědy a historie, později též publicistiky a hospodářství. V jazykovědné oblasti oceňuje Šembera především tvorbu Josefa Dobrovského, Josefa Jungmanna a Pavla Josefa Šafaříka, neopomíjí však ani menší literárněhistorické práce, k jejichž autorům patřil například Martin Hattala. Z tvorby slovníkářské považuje za nejhodnotnější dílo pětidílný českoněmecký slovník Josefa Jungmanna, který se podle Šembery svou důkladností a zevrubností vyrovnal akademickým slovníkům jiných národů. V básnictví označoval až do čtvrtého vydání za přelom v české poezii nález Rukopisu královédvorského. Vlivem objevení Rukopisu a posílením ducha národních písní začali tvořit Jan Kollár a František Čelakovský. Ze současných autorů jmenuje například Zdirada M. Poláka, F. M. Klácela, K. J. Erbena, K. Sabinu, K. Havlíčka, J. Nerudu a další. Věnuje se dějepisectví a historickým spisům, zabývá se i českou a moravskou topografií. Pátá kapitola („Spisové znamenitější“) přináší podrobnější informace k výše uvedeným dílům. Autor se stejně jako v předešlých kapitolách vrací k již zmiňovaným spisům a podává k nim bližší informace. Dle mého názoru však tento postup zvyšuje nepřehlednost textu a znesnadňuje orientaci čtenáře v knize. Šembera v díle Dějiny řeči a literatury československé přinesl nové poznatky o české literatuře a odhalil některé přetrvávající omyly. Právě v odhalování omylů je patrný pokrok v literární kritičnosti a nepředpojatém vědeckém postoji ve vztahu k vykládanému materiálu. Šembera například již před prvním vydáním svého díla určil domnělé staročeské památky Píseň pod Vyšehradem a Píseň krále Václava za práce novověké. Za padělky

56

Šembera, A. V.: Dějiny řeči a literatury československé. 3. vyd. Vídeň, A. V. Šembera 1969, str. 256.

52

považoval také český přídavek k latinskému listu třebíčskému z roku 1197 a tak zvané zlomky Monzeovy z moravského diplomatáře, které byly doposud považovány za památky z 9. až 12. století. Šemberovu dílu Dějiny řeči a literatury československé je však třeba vytknout i některé nedostatky. Objevují se tu totiž Šemberovy „fantastické hypotézy“, například jeho vylíčení počátků Slovanů na našem území. Mnohaletými studiemi historické topografie českých a ostatních slovanských zemí, římských a řeckých historiků a zeměpisců došel totiž Šembera k názoru, že Čechové, Moravané a Slováci obývali svoji vlast již v době předhistorické, v pravěku. Počátek českého písemnictví podle jeho názoru spadá do období vlády Julia Caesara a objevení písma do dob Marobudových. Dochované nejstarší české a slovanské památky proto považoval o 500 let starší než se obecně uvádělo. Z tohoto důvodu se také liší Šemberovo datování počátků historie jazyka a národu od datování v Dobrovského Dějinách a v Jungmannově Historii literatury české. Se svými předchůdci se neshoduje i v datování některých starších památek české literatury, které naopak pokládá za památky mladší, než se doposud předpokládalo. Odlišuje se například v určování doby vzniku českého přídavku k latinskému Litoměřickému listu. Šembera ho datuje místo roku 1057 do roku 1218; slovník Mater Verborum určil za památku z roku 1252 (namísto roku 1202), Alexandreidu a Legendu o 12 apoštolích datuje do roku 1300 (namísto roku 1250), slovník Bohemář považuje za památku z roku 1390 místo roku 1309 apod. Šemberovo dílo ovlivnilo i spor o Rukopisy. Jeho názory na Rukopisy prošly vývojem, na jehož konci se přiklonil proti pravosti obou památek. Již ve druhém vydání pozměnil svoje mínění týkající se autorství Rukopisu královédvorského. Za autora považoval nejdříve Záviše z Falkenštejna. Zpočátku pevně věřil v pravost Rukopisu, a dokonce zde označil brožuru J. Fejfalíka, pojednávající o podvrženosti Rukopisu, za hanlivý spis. Pečlivým zkoumáním však Šembera došel k názoru, že se skutečně jedná o podvrh a za autora určil A. V. Svobodu s V. Hankou a nakonec pouze V. Hanku. V posledním vydání označil Rukopis zelenohorský za novověký padělek a o rok později, v roce 1879, vyloučil ze svých Dějin také Rukopis královédvorský. Šembera vědomě navazuje na Jungmannovu Historii a Dobrovského Dějiny, jeho dílo stojí v pozadí těchto velkých děl, ale i přesto představují Šemberovy Dějiny samostatné literárněhistorické dílo, které si zaslouží naši pozornost. Šemberovým cílem nebylo podat metodicky a kriticky důkladně propracované dílo ani dílo přinášející něco zcela nového, 53

ale příručku přístupnou všem zájemcům o český jazyk a literaturu. Svým dílem chtěl především podat vývoj české literatury ve srozumitelné a zjednodušené formě. Sám autor si je vědom jistých nedostatků svého díla a v prvním vydání neskrývá ani pochybnosti o jeho kvalitách: „(...) v obecnost je (Dějiny)

podávám, až mne tajno není, jakých

nedostatkův do sebe mají, zvláště když pohledím na podobné spisy u jiných národů.“57 V knize převažují bibliografické údaje, doplněné výčtem památek s poznámkami o stáří, jazyku a pravopise. Objevují se i estetické a kulturněhistorické úvahy a za písemnými památkami nechybí ani stručné životopisy spisovatelů, poskytující ucelený obraz českého písemnictví. Ve své práci opravil také na základě svých studií některé přetrvávající omyly týkající se starších památek a přinesl řadu vlastních vědeckých výsledků.

57

Šembera, A. V.: Dějiny řeči a literatury československé. 3. vyd. Vídeň, A. V. Šembera 1969, 1969, str. 3.

54

4. Rodina Zmínku si jistě zaslouží i Šemberovi nejbližší, tedy jeho rodina (viz Příloha 3). O každém jejím členu by se dalo napsat mnohé, avšak koncepce mé práce nedovoluje víc, než jen pouhé přiblížení života těchto osobností. Pestrý byl především život Šemberova syna Vratislava, který se aktivně zapojoval do společenského i literárního života a jehož život byl spojen s mnoha nejasnostmi a otazníky.

4.1 Manželka Františka Šemberová Františka Šemberová rozená Ševčíková, původem Němka, se narodila 4. dubna 1815 a zemřela 10. června 1888. Paní Šemberová byla svědomitou matkou a svému muži důležitou oporou. Podporovala ho v jeho činnosti a snažila se poskytnout mu vhodné podmínky pro jeho vědeckou práci. Společně s manželem vytvořila ze svého domova místo, kde se scházeli jejich přátelé a Šemberovi žáci. Jejich domácnost se stala místem, kde se rozvíjely snahy českého národního úsilí a podporovaly se pěvecké a sokolské činnosti. Paní Šemberová se stala příkladnou partnerkou našeho profesora a svou skromností a pohostinností si získávala řadu přátel. „Byla nenáročná, vlídná a upřímně dovedla pohostit každého, kdo přišel do jejich domu, i když často nemocná, konala své hostitelské povinnosti někdy jen se sebezapřením.“58 Jejich domácnost navštěvovala řada známých a uvědomělých osobností – přicházeli, aby společně pohovořili či vyslechli české písně. Každý svátek, narozeniny či výročí se staly příležitostí k návštěvě. Zpívaly se tu písně, hrálo divadlo, diskutovalo o současných problémech a také vzpomínalo na staré časy. K častým návštěvám patřila rodina Rybičkova (Antonín Rybička byl stejně jako Šembera členem komise pro překládání říšského zákoníku) a rodina Kollárova. Mezi jinými navštěvovali Šemberovu rodinu i František Palacký, J. E. Purkyně, Fr. L. Rieger, V. Hálek, Otýlie Sklenářová-Malá, Fr. Brauner aj. Po smrti manžela se přestěhovala Františka Šemberová i se svou dcerou do Vysokého Mýta. „Tichý dům v Šemberově ulici a stinná zahrada na valech byly místem, kde Františka Šemberová trpělivě snášela stále se stupňující potíže své dávné choroby a v tichých vzpomínkách trávila svá vdovská léta, až dne 10. června 1888, za šest let po smrti svého muže, odešla své věrné opatrovnici Zdence navždy.“59

58 59

Škorpil, E.: Alois Vojtěch Šembera. Vysoké Mýto, Výbor výstavy A. V. Šembery 1946, str. 34. Tamtéž, str. 152.

55

4.2 Syn Vratislav Kazimír Šembera Vratislav Kazimír Šembera se narodil 4. března 1844 v Olomouci a zemřel 4. 12. 1891 ve Vídni (jméno Kazimír přijal v roce 1864 na posměch všem zpátečníkům). Od mládí měl všestranné zájmy; zajímal se o přírodovědu, literaturu, estetiku a filozofii. Po právnických a filozofických studií se věnoval literatuře, hudbě a výtvarnému umění. Ovládal také několik cizích jazyků a rád cestoval, navštívil mimo jiné Německo, Paříž, Švýcarsko a Londýn. O literaturu se nezajímal pouze pasivně. V sedmnácti letech přispěl do almanachu Dunaj (1860), některé svoje práce publikoval i v Lumíru, olomoucké Hvězdě a v Rodinné kronice. V roce 1863 vydal svoji první básnickou sbírku Z mladých ňáder (věnoval ji Janu Nerudovi) a o rok později sbírku Drobné listí. Přestože studoval práva, nestal se Vratislav právníkem či státním úředníkem, jak by si to možná přál i jeho otec, ale vydal se na novinářskou dráhu. Nezaměřoval se ovšem na oficiální a vlastenecky laděnou činnost, nýbrž na opoziční, proti nešvarům, autoritářství a jiným negativním jevům v české společnosti. Přispíval do rakouských novin a časopisů, např. do Österreichische Zeitung, Ost und West, v letech 1868–1869 redigoval politické časopisy Zvon a Hlasy (dokonce byl odsouzen na dva měsíce vězení za dva články uveřejněné ve Zvonu). Později působil jako spolupracovník Montags-revue a jako umělecký referent deníku Neues Wiener Tagblatt. V roce 1886 se stal prezidentem spolku vídeňských žurnalistů a spisovatelů Concoride. Vratislav se vyznačoval prudkou, vznětlivou a vzdorovitou povahou. Svým chováním někdy překvapoval nejen svoji rodinu, ale i své okolí. Neočekávaný byl například i jeho náhlý odchod z domova. „R. 1863, v době polského povstání, ujel Vratislav (devatenáctiletý) do Haliče a otec psal dne 23. 3. proboštu Eug. Tupému (…), aby mu ihned telegrafoval, není-li tam Vratislav, a aby jej přiměl k návratu do Vídně.“60 Domů se však Vratislav tehdy nevrátil a to i přesto, že ho k tomu jeho otec ještě několikrát vybízel. Na přelomu 60. a 70. let na sebe Vratislav upozornil výstupy proti osobnostem českého veřejného života a českým politikům, zejména Staročechům. Terčem jeho útoků se stával například František Ladislav Rieger. Vysloužil si tím kritiku ze strany české veřejnosti. „V dubnu a v květnu roku 1871 byl v Pokroku Vratislav Šembera vylíčen jako vyvrhel národa, jejž česká matka nemohla porodit, a hned na to bylo jizlivě doloženo, že je to syn Aloise

60

Škorpil, E.: Alois Vojtěch Šembera. Vysoké Mýto, Výbor výstavy A. V. Šembery 1946, str. 81.

56

Vojtěcha Šembery.“61 Díky svým útokům a výstupům si Vratislav znepřátelil spoustu lidí. I přesto však měl i řadu věrných přátel a k těm se řadil i Jan Neruda. Jan Neruda a Vratislav Kazimír Šembera spolu měli velmi blízký vztah. Stali se z nich přátelé, které nedokázaly rozdělit žádné společenské ani politické rozbroje. „Nerudovi byl Šembera okénkem do světa, útočištěm, když doléhala únava z denní všednosti, úzkost z těsných a neutěšených pražských poměrů, skepse, z níž rostly obavy o budoucnost národa, beznadějnost, vyvěrající z pohledu na politické prostředí, na nemravnost, jež prolínala náš národní život.“62 Vratislava spojoval s Nerudou zájem o pokrokové snahy almanachu Máje z roku 1858 a také úcta k Heinrichu Heinovi. V pozdějších letech pomáhal Vratislav Nerudovi s náměty k jeho fejetonům a posuzoval první práce z Povídek malostranských. Na základě Nerudovy prosby pomáhal Vratislav mnoha českým umělcům při jejich začátcích. Jejich vztah byl podroben zkoušce v osmdesátých letech, kdy se Vratislav „odcizil“ českému národu a začal vystupovat jako „Němec“. Byla to reakce na útoky proti jeho otci, které znevažovaly jeho dosavadní zásluhy a zpochybňovaly jeho práci. Vratislav vyslovil politování nad českými politickými a kulturními poměry a do té doby se podepisoval pouze německy. Nerudu Vratislavovo jednání překvapilo, nicméně jejich přátelství přetrvávalo dál. O jejich blízkém vztahu svědčí i jejich rozsáhlá korespondence.63 Diskutovali spolu nejen o poměrech ve společnosti, ale i o své práci, starostech i radostech. Vzájemně si poskytovali rady a často si vypomáhali se svojí novinářskou činností. Stali se z nich přátelé, kteří se navzájem ctili a důvěřovali si.

4.3 Dcera Zdenka Ludmila Šemberová Zdenka Šemberová se narodila dne 19. 5. 1841 v Olomouci a zemřela 30. 7. 1912 ve Vysokém Mýtě. Když jí bylo devět let, přestěhovala se celá rodina do Vídně, do města, jež se stalo na více než třicet let jejím domovem. Ve Vídni navštěvovala Zdenka soukromý ústav paní Elsterové a poté od třinácti let klášter uršulinek, kde se učila šít a chodila na hodiny francouzštiny. Zdenka byla

61

Škorpil, E.: Alois Vojtěch Šembera. Vysoké Mýto, Výbor výstavy A. V. Šembery 1946, str. 82. Tamtéž, str. 84. 63 Viz Neruda, J.: Dopisy. II. Dopisy J. Nerudy rodině Šemberově. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby, umění 1954. 62

57

odmalička vedena ke zbožnosti, ale přesto v klášteře nechtěla zůstat a rozhodla se pro vzdělávací ústav slečny Cuinaiové. Zdenka se často účastnila společenského života, navštěvovala divadlo, operu a plesy, nevyhýbala se ani výletům do okolí Vídně. Byla ženou emancipovanou a přirozeně inteligentní s všestrannými zájmy. Přátelila se s mnoha známými osobnostmi, například se spisovatelkou Terezou Novákovou, herečkou Otylií Sklenářovou-Malou, spisovatelem Jaroslavem Vrchlickým aj. Jejím přítelem a dlouholetým korespondentem se stal i Tomáš Garrigue Masaryk. Masaryk začal v roce 1869 studovat na gymnáziu ve Vídni a působil tu zároveň jako člen spolku českých studentů (o jeho vlastenectví svědčí i to, že si ke svému křestnímu jménu připojil „Vlastimil“). Masaryk se rád účastnil společenských akcí u Šemberů, kde se mu naskýtala možnost seznámit se nejen s jeho rodinou, ale i s řadou známých osobností. Zde poznal též o devět let starší Zdenku. Masaryk si dopisoval se Zdenkou od června 1875 do února roku 1886. Zachovalo se 133 dopisů Masarykových a pouze 5 Zdenčiných.64 Jejich korespondence se podle Masarykova přání týkala zejména témat z oblasti filozofie, estetiky i krásné literatury, v dopisech rozvíjely úvahy na různá témata, v nichž se odrážela hloubka vědomostí obou aktérů. Zdenka sice Masarykovo přání, týkající se volby tématu jejich korespondence, respektovala, ale pravděpodobně doufala, že se bude jejich písemná konverzace ubírat jiným směrem. Chtěla se dozvědět více o pisateli, a proto Masaryka požádala o osobnější přístup ke korespondenci, o jistou osobní zpověď. Očekávala, že jejich písemná sdělení překročí hranici pouhého přátelství, někdy dokonce zahrnovala Masaryka svými citovými výpady a výčitkami. To mělo za následek, že se Masaryk spíše Zdence vzdaloval a odcizoval. Poslední zbytky naděje ztratila Zdenka ve chvíli, kdy se Masaryk seznámil se svou budoucí ženou Charlie Garrigue. Jejich korespondence ztratila na intenzitě i dřívějším rozsahu, ale přetrvávala až do roku 1886. V tomto roce došlo k definitivnímu ukončení jejich dopisování. Masaryk zabývající se problematikou pravosti Rukopisů požádal Zdenku o otcovy písemnosti souvisejícími s rukopisnými boji. Zdenka požadované dokumenty obstarala, ale zároveň do posledního dopisu zapsala slova výčitek a politování nad tím, že Masaryk ani jiní se otevřeně za jejího otce nepostavili a nevystoupili proti Rukopisům. Poté se obě strany odmlčely a ukončily tak mnohaletou vzájemnou korespondenci. Dochované dopisy jsou důležitým zdrojem informací o

64

Viz Krulichová, M.: Nechte mne zapomenouti na sny své. Korespondence T. G. Masaryka se Zdenkou Šemberovou. Praha, Česká expedice 1996.

58

Masarykově životě, práci, představách o budoucnosti a také svědectvím o utváření jeho osobnosti vůbec. V roce 1862 se Zdenka Šemberová seznámila na pěvecké slavnosti na Kunětické hoře u Pardubic s Janem Nerudou. „V tomto setkání byl zárodek pozdějšího upřímného přátelství, jež lety zrálo v pevný a trvalý svazek dvou spřízněných duší, dvou lidí přibližně stejného osudu, osamělých a toužících po hřejivém slově a přátelské vzpomínce.“ Jejich přátelství se odráží v Nerudových dopisech zachovaných od roku 1877.65 Jejich korespondence získala na intenzitě po smrti Aloise Vojtěcha Šembery. Neruda se zajímal o osud její rodiny a ochotně nabízel pomoc nejen jí, ale i její matce. Dopisy, které Zdence adresoval, doplňoval drobnými dárky v podobě květin či různých lahůdek. Zdenka se stala Nerudovou důvěrnicí, svěřoval se jí se svými bolestmi i nadějemi. Konec svého života prožila Zdenka Šemberová v ústraní ve Vysokém Mýtě. „Žila osamocena, podivínsky, v starém domě u městských hradeb, střežíc památky po svých rodičích i po svém bratru a vzpomínajíc zašlých dob pohnutého a rušného života.“66 Zdenka se také zasloužila o zachování mnoha materiálů nejen o otci, kterému vypomáhala jako sekretářka, ale i o životě tehdejší doby.

65 66

Viz Moravec, J.: Jan Neruda. Dopisy II. Praha, Knihovna klasiků 1954. Škorpil, E.: Alois Vojtěch Šembera. Vysoké Mýto, Výbor výstavy A. V. Šembery 1946, str. 90.

59

5. Šemberova korespondence Šembera si dopisoval s mnoha významnými osobnostmi, udržoval písemné styky snad se všemi tehdy známými spisovateli, k jeho přátelům patřilo mnoho umělců, politiků i vědců. Dochovala se celá řada dopisů, jež jsou cenným zdrojem poznatků nejen o Šemberově životě a práci, ale i o tehdejší době.67 Přináší informace o uvědomovacím procesu Čechů, o literatuře a o všem, co tehdejší společnost zajímalo. K osobnostem, se kterými si Šembera dopisoval, patřili například Jan Neruda, František Palacký, Karel Jaromír Erben, Jan Kollár, František Ladislav Čelakovský, Karel Havlíček, Jan Purkyně, František Ladislav Rieger, František Sušil a Božena Němcová. V některých případech zůstaly bohužel k dispozici pouze dopisy Šemberovi adresované. Šemberovy dopisy se totiž po smrti rozptýlily mezi jeho příbuzenstvo, a nebyly proto zdokumentovány. Obsáhnout celou Šemberovu korespondenci není v této práci možné. Vybírám proto pouze několik osobností, s nimiž si Šembera dopisoval. Ve výběru korespondence jsem se soustředila na období, kdy Šembera působil ve Vídni.

5.1 Korespondence s Boženou Němcovou Božena Němcová spatřovala v Šemberovi svého přítele, rádce a v mnohých případech i pomocníka v nesnázích. Byla si vědoma jeho postavení ve společnosti, často se k němu obracela s prosbou o pomoc a Šembera se vždy snažil Němcové v rámci svých možností napomoci. Spojovali je nejen společní přátelé (například rodina Kollárova), ale také společné zájmy (především zájem o česká a slovenská nářečí a slovenskou kulturu). V dlouhých dopisech líčila Božena Němcová Šemberovi svoji osobní a rodinnou situaci, vyprávěla o manželovi, dětech i svých známých. Tématem se stávala také aktuální společenská situace, ale řešení osobních a rodinných záležitostí převažovalo. Němcová také často psala o své práci a o svých plánech do budoucnosti. Je známo, že rodina Němcova žila velmi chudě. Peněz neměli nazbyt, manžel Josef Němec byl často překládán a začínající spisovatelka také neměla velké příjmy. Uživit rodinu z malého rozpočtu byl pro Němcovou velmi nesnadný úkol, navíc část finančních příjmů investovala do svých cest při poznávání lidové kultury. Obracela se proto několikrát

67

O vydávání Šemberovy korespondence se v současné době zasloužil Zdeněk Fišer.

60

na Šemberu s prosbami různého charakteru, přimlouvala se za manžela, za sebe, prosila o peníze i o rady. Začátkem padesátých let se Němcová obrátila na Šemberu s prosbou o přímluvu za svého muže, aby byl přeložen do Uher. Prosí ho také, aby jí „přátelskou službu prokázal a poptal se, jaké by přeci postavení ouředníků na Slovensku bylo; zdaliž tam drahé živobytí, nábytek, byty, a jak to je se školami.“68 (Němcová Šemberovi, 17. 11. 1850.) Zaměstnání v Uhrách Josef Němec skutečně získal a zanedlouho poté byl Šemberovou přímluvou povýšen. „Když jsem Váš milý dopis, v němž mi potěšitelnou zprávu o povýšení mého muže sdělujete, obdržela, v duchu jsem Vám díky za přátelskou péči Vaši vzdávala, s psaním odkládala jsem však, chtějíc sdělit Vám, kam se muž dostane, kdyby on zdržen byl od psaní.“69 (Němcová Šemberovi, 18. 8. 1851.) Několikrát přiměla materiální bída Němcovou žádat Šemberu o finanční výpomoc. Šembera spisovatelčiny prosby vyslyšel a s finanční situací ji vždy vypomohl. „List Váš obdržela jsem, i s přiloženou 50 f. (…) Jak mne velkomyslný ten dar překvapil, to ani vypovědít nemohu.“70 (Němcová Šemberovi, bez data.) O častějších finančních darech svědčí i následující řádky: „Velice mi divno bylo, když jsem tuty dni od pana Vrzátko slyšela, jakobyste si stěžoval byl, že jsem Vám nepsala, zdali ty poslední peníze dostala jsem, čili nic.“71 (Němcová Šemberovi, 4. 5. 1855.) Němcová se přiřadila k nesčetným návštěvám, které Šemberovu rodinu ve Vídni navštívily. Když se Šembera dozvěděl, že se Němcová chystá na cestu do Vídně, neváhal a srdečně ji pozval na návštěvu. Němcová toto pozvání neodmítla a návštěva v rodině profesora ji potěšila. Dokonce vyslovila politovaní, že nemohla ve Vídni zůstat déle. „Je mi líto, že jsem nemohla se u Vás zdržet a seznat trochu ten slovanský společenský život ve Vídni; byla to trudná cesta z Vídně (...).“72 (Němcová Šemberovi, 26. 6. 1851.) Město ji upoutalo natolik, že zatoužila znovu Vídeň navštívit. „Ráda bych jednou navštívila Vídeň na několik dní, a byla by to pro mě rozkoš, kdybych mohla s Vámi všecka znamenitá místa si zase jednou prohlídnout.“73 (Němcová Šemberovi, 5. 11. 1851.) Němcová vídeňskému profesorovi také v mnohém napomáhala. Šembera se na ni obrátil s prosbou o poskytnutí informací o domažlickém nářečí, neboť věděl o sympatiích mladé spisovatelky k českým dialektům a věřil, že mu jistě požadované údaje ráda sdělí. 68

Gebauerová, M.: Korespondence Boženy Němcové. Díl 1. Praha, Jan Laichter 1912, str. 175. Tamtéž, str. 200. 70 Tamtéž, str. 276. 71 Tamtéž, str. 295. 72 Gebauerová, M.: Korespondence Boženy Němcové. Díl 3. Praha, Jan Laichter 1920, str. 250. 73 Tamtéž, str. 254. 69

61

Ve své domněnce se nemýlil a Němcová byla Šemberovým zájmem potěšena. „Těší mne velmi, že mohu alespoň poněkud žádosti Vaší vyhovět. Co se týká okolí domažlického, bude málo slov, kterých bych si byla nevšimla. (...) Co se týká okolí náchodského, kde byl můj domov, udala jsem vše, co jsem ve vlastní řeči a v paměti uchovala, jak to najdete.“74 (Němcová Šemberovi, 5. 11. 1851.) I v pozdějších letech poskytovala Němcová Šemberovi cenné rady týkající se českých dialektů. Někdy Němcová po delší dobu Šemberovi neodepisovala, což bylo způsobeno tím, že nenacházela pozitivní zprávy, o kterých by mohla Šemberovi psát. „Dávno už tomu, není-li pravda, co jsem Vám nepsala? Co psát! – Věčné jeremiady, ustavičně přežvykovat ty hnusné věci, to mne už mrzí – a potěšitelného co psát, nemám.“75 (Němcová Šemberovi, 26. 8. 1854.) Ve stejném dopise dále hovoří o bídě, nouzi a starostech, které trápí ji i celou rodinu. Velkým problémem je především nedostatek financí, a proto žádá Šemberu o pomoc při hledání nějakého zaměstnání ve Vídni. „Kdyby ste věděl o něčem ve Vídni, já bych šla i jinam, to jest, kdyby se mi to vyplatilo. Mnohdy se trefí, že se žádají do domů správkyně, společnice k churavým dámám na cesty, a podobné služby, za které se dobře platí. (…) Ach, kdybych měla peníze, jela bych k Vám sama, něco si vyhledala, co by mi i pro budoucnost živobytí pojistilo (…). Věřte mi příteli, kdyby mi tak zle nebylo, že bych se nedotírala. – Ale mám dluhy, potřeby veliké, co mělo nějakou cenu, prodala jsem, a přece při té náramné drahotě nemohu zaopatřit, co nanejvýš třeba. Máme mnohdy hladu dost.76 (Němcová Šemberovi, 26. 8. 1854.) V dopisech se Němcová svěřuje Šemberovi se svým přáním „poznat co možná život slovanského národu, a vylíčit ho věrně, pravdivě, jak je“. Je totiž přesvědčena, jak dále píše, že „na Slovensku (…) leží ohromné poklady, o jichž dobývání se nikdo nestará (…)“. Je tu ovšem jeden problém. „Jedná se jen o prostředky na cestu.“ Proto se na Šemberu obrací s prosbou: „(…) poraďte mi, kam se obrátit, a víte-li takového šlechetného podporovatele našich národních snah, který by mi ruku podal k tomuto cíli, nuž tedy Vás snažně prosím, promluvte za mne slovo.“77 (Němcová Šemberovi, 4. 5. 1855.) O tři roky později plánuje Němcová dokonce cestu do Ameriky. K tomuto rozhodnutí ji tentokrát přiměla tíživá životní situace. „Zdá se mi, že nám nezbude konečně nic jiného, než abych příjmula návrh, jíti do Ameriky za učitelku do české kolonie ve Viscounsinu, jakkoli se

74

Gebauerová, M.: Korespondence Boženy Němcové. Díl 3. Praha, Jan Laichter 1920, str. 252. Gebauerová, M.: Korespondence Boženy Němcové. Díl 1. Praha, Jan Laichter 1912, str. 270. 76 Tamtéž, str. 271. 77 Tamtéž, str. 297–299. 75

62

nemohu s tou myšlenkou spřátelit.“78 (Němcová Šemberovi, 26. února, 1858.) Tato cesta nebyla uskutečněna, ale přesto podnikla Němcová za svého života řadu jiných cest, které jí umožnily poznat život, zvyky i poezii venkovského lidu. Uskutečnila tři cesty za svým manželem do Uher (v letech 1851, 1852, 1853), spojené i s cestami do okolí a na Slovensko. Další cestu podnikla v roce 1855 a vedla přímo na Slovensko, kde studovala národopisný materiál. Němcová chtěla prostřednictvím literatury a literárních styků překlenout překážky v česko-slovenských vztazích. Kladla důraz na vzájemnou spolupráci obou národů a domnívala se, že tato spolupráce není možná bez dokonalého vzájemného poznání kultur obou národů. V roce 1855 zaslala Němcová Šemberovi exemplář svého díla Babička. Představuje mu „to prosté kvítko“, jak ho sama označuje, a objasňuje okolnosti vzniku díla. „Začala jsem v tom pracovat po Hynkově smrti, v nejtrapnější době mého života – když mne omrzelo v světě žít. – Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohoum milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky, když tu přede mnou stál její milý obraz, měla jsem za to, že jsem děvče, běhala jsem veselou myslí po lukách, lese a háji, navštívila ty upřímné duše všecky a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami.“79 (Němcová Šemberovi, 10. 6. 1855.) V roce 1857 Šemberovi zaslala také exemplář svých Slovenských pověstí. Němcová se vždy zajímala o Šemberův názor k zaslaným pracím a jeho posudku si vážila.

5.2 Korespondence s Janem Nerudou Jan Neruda se poprvé dozvěděl o Šemberovi v době svých studentských let od přátel a dopisovatelů, především od Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena. Později se prostřednictvím Šemberova syna, blízkého přítele Jana Nerudy Vratislava Kazimíra (viz výše), seznámili osobně. Jejich vztah se brzy proměnil v blízké přátelství. Neruda Šemberu uznával jako autoritu a vážil si jeho ctností. „Je-li vůbec ještě spásy pro národ náš, je-li naděje v ni, nevidím jí ale v ničem jiném než v tom, že národ náš honosí se přece ještě jednotlivými čistými povahami. Těch povah nám z jádra národa snad přece ještě náhle vyroste více, a pak je spása možná. Ale k takovým řídkým teď povahám jsem čítal vždy předně Vás, ctěný pane.“80 (Neruda Šemberovi, 9. dubna 1876.) 78

Gebauerová, M.: Korespondence Boženy Němcové. Díl 3. Praha, Jan Laichter 1920, str. 22. Gebauerová, M.: Korespondence Boženy Němcové. Díl 1. Praha, Jan Laichter 1912, str. 307. 80 Neruda, J.: Dopisy. II. Dopisy J. Nerudy rodině Šemberově. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby, umění 1954, str. 112. 79

63

Jejich korespondence odráží dění ve společnosti, diskutovali o ožehavých problémech své doby, o českém národu a jeho budoucnosti. Z Nerudových dopisů vychází upřímná láska, kterou cítil k tomuto vídeňskému profesorovi, často také vyslovuje obdiv k jeho práci a píli. V sedmdesátých letech patřila k tématům jejich dopisů mimo jiné otázka pravosti Rukopisů. Diskuze o památkách, která nedávala v tehdejší době mnohým spát, se tedy nevyhnula ani jejich písemnému styku. Jan Neruda se Rukopisů zastával, byl přesvědčen o jejich pravosti a ani Šemberovy důkazy, které Nerudovi v korespondenci zaslal, ho nepřesvědčily o opaku. „Velice mne zajímala laskavá zásilka Vaše (spisek proti Rukopisu zelenohorském), za níž upřímný dík. (...) bližší opodstatnění námitek, jež byly sice již kdysi učiněny, nezvrátilo však obecnou víru v pravost rukopisu.“81 (Neruda Šemberovi, 18. 1. 1878.) Dále však přiznává, že se necítí být v dané záležitosti odborníkem, a proto Šemberovy názory respektuje. Byl to také právě Neruda, kdo informoval Šemberu o článku Josefa Jirečka ve Světozoru (viz zde 3.3). „Dnes přináší prý Světozor článek jaký od Jirečka; upozorňuju tedy na článek ten, o němž do té chvíle nevím sám nic bližšího.“82 (Neruda Šemberovi, 1. 3. 1878.) O dva roky později mu podává další informace týkající se rukopisných sporů. „Chci Vám podati zprávu o věci, zajisté důležité pro studie Vaše. (...) As před desíti, nejdéle čtrnácti dny byla v museu komise na lučební prozkoumání rukopisu Královédvorského (snad i Zelenohorského, nevím). Výsledek se dosud veřejně nepronesl, ač jindy se hned se vším jde do veřejnosti, avšak se dvou stran již jsem slyšel, že byl výsledek rozhodný pro pravost Rukopisu královédvorského.“83 (Neruda Šemberovi, 1980.) Neruda sice pevně věřil v pravost Rukopisů, oceňoval jejich význam pro celý národ a nelíbilo se mu Šemberovo zpochybňování těchto písemností, přesto nebyl jejich vztah těmito spory negativně ovlivněn. Neruda zasílal Šemberovi i některé své práce. Jak je známo, nepřijala kritika první Nerudovy práce příznivě, avšak v sedmdesátých letech, po vydání Písní kosmických, se dostavily první pozitivní ohlasy. „Posílám Vám v příloze exemplář svých „Kosmických“, druhé vydání. Zajisté že jste sobě laskavě povšiml, jak byly písně ty přijaty. Mohu říci, na žádný ze svých spisů, co do veřejného úspěchu, že jsem nebyl tak žádostiv jako na tento.

81

Neruda, J.: Dopisy. II. Dopisy J. Nerudy rodině Šemberově. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby, umění 1954, str. 203. 82 Tamtéž, str. 208. 83 Tamtéž, str. 260.

64

Úspěch mne překvapil.“84 (Neruda Šemberovi, 28. 11. 1878.) O dva roky později mu zaslal i druhé vydání svých Obrazů z ciziny. Postupem času se vztah mezi Nerudou a Šemberou stával stále bližším a přátelštějším. O blízkém vztahu mezi nimi vypovídá osobní podtón jejich korespondence. Píší nejen o své práci, ale také o rodinných vztazích a osobních problémech. Neruda často rodinu Šemberovu ve Vídni navštěvoval. Rád využíval pozvánky k návštěvě, které mu adresoval nejen profesor Šembera, ale také syn Vratislav Kazimír. „Rád bych přišel nyní do Vídně, také Vratislav si toho naléhavě přál. A byla by nyní tak krásná příležitost, strávit příjemnou i dojemnou hodinu zas v rodinném Vašem kruhu.“85 (Neruda Šemberovi, 19. 10. 1980.)

5.3 Korespondence s Karlem Jaromírem Erbenem Přátelství s Karlem Jaromírem Erbenem navázal Šembera ve čtyřicátých letech při subskripci Vrazových básní Gusle a toto přátelství se utužovalo při spolupráci ve vídeňské terminologické komisi, ve které společně od roku 1849 zasedali. Zpočátku je rozdělovala Šemberova neústupnost při vytváření názvosloví a docházelo mezi nimi k mnohým nedorozuměním. Jejich přátelství spočívalo ve vzájemné kritice i pomoci. Erben napomáhal Šemberovi a uděloval mu nemálo kritických rad. Šembera si Erbenových rad vážil, byl mu za ně vděčný a snažil se mu v rámci svých možností také pomáhat. Počátkem padesátých let podporoval Erben Šemberovu žádost, aby jeho Mapu Moravskou vydala Matice Česká. Kvůli nedostatku financí však k tomuto nedošlo. Nemalou měrou pomohl Erben Šemberovi s dialektickým studiem – přispěl mu ukázkami miletínského a píseckého nářečí a pražského podřečí. Šembera naopak pomohl Erbenovi při sbírání slovanských pohádek. Prostřednictvím Šembery měl Erben spojení s významným slovinským členem již zmíněné komise Franzem Miklosichem a dalšími překladateli zákoníku. Od svých spolupracovníků obdržel Erben pohádkový materiál a navíc i nabídky k provedení revize slovanských textů. Miklosich poskytoval Erbenovi rady o sbírkách jihoslovanské lidové slovesnosti a navíc „Miklosich pak sám roku 1857 sliboval Erbenovi pomoc při jeho shromažďování slovanských pohádek a radil mu, aby požádal vídeňskou akademii věd o peněžitou podporu při vydávání této sbírky. Erben chtěl s žádostí počkat, až bude rukopis hotov, ale Miklosich 84

Neruda, J.: Dopisy. II. Dopisy J. Nerudy rodině Šemberově. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby, umění 1954, str. 231. 85 Tamtéž, str. 276.

65

radil prostřednictvím Šemberovým, aby Erben poslal do Vídně jen část a oznámil rozsah publikace, protože žádost měla přijít do rukou Miklosichovi. Ale všechno naléhání bylo marné.“86 Šembera měl o Erbenovu tvorbu skutečný zájem. O tom svědčí i to, že se na něj obracel s prosbou o zaslání textů pohádek. Tak tomu bylo například i v případě lužickosrbského překladu pohádky O slunci a stromech, o který si zažádal 12. 5. 1863 a který brzy nato obdržel. Po dobu deseti let se Erben za pomoci svých známých středoškolských profesorů zasluhoval o rozprodávání Šemberova díla Dějiny řeči a literatury československé. Podílel se i na kritické korekci Dějin řeči a literatury československé, které mu Šembera poskytl celé v rukopise. Erben měl ovšem k Dějinám mnohé výhrady. Nedostatky spatřoval především v samotném úvodu, kde se hovoří o nejstarších českých dějinách, o slovanském období před říší Velkomoravskou. Měl rozdílný názor na výklad starých jmen a místních názvů.(…) zdá se mi, že chybujete, že si tu práci příliš lehkou činíte, vykládajíce jména v mlhách dávnověkosti se ztrácející z nynějšího jazyka a forem jeho aneb i z nahodilých okolností. Domnívám se, že k takovým prastarým jménům také jen prastaré formy jazyka přiměřovati se mohou; a poněvadž jazyk slovanský, čím výše jej sledovati můžeme v dávnověkost, tím příbuznější jest jiným sousedním jazykům indoevropským, protož snadno může se státi, že některé jméno jak ze slovanského, tak i z jiných jazyků příbuzných rovně vyložiti se dá; kterému pak jazyku příbuznější jest, tu zdá se mi, že jen rozhoduje forma slova. Co se pak dotýče smyslu, mohu-li kterou věc vyložiti z ní samé (k. př. Dunaj od du-ji = váti, teci; Rýn od rěju = teci), přirozenější se mi to býti vidí, než abych ji vykládal z nějakých vedlejších případných okolností…“.87 (Erben Šemberovi, 9. 1. 1856.) Šemberovi se v dopisech svěřuje také se svými názory na současnou společenskou situaci – poměry ve společnosti odsuzuje a věří v obrat k lepšímu. Proto i své dílo píše a připravuje s nadějí v příznivější budoucnost. „Sbírka pohádek slovanských musí na ten čas ještě na stolku ležeti, neb netroufám si v dobu nynější vylézt na světlo s knihou, kde víc než polovina ruštiny bude.“88 (Erben Šemberovi, 18. 5. 1856.)

86

Bechyňová, V. – Jirásek, J.: Slovanská korespondence Karla Jaromíra Erbena. Praha, Academia 1971, str. 20. 87 Grund, A. Karel Jaromír Erben. Praha, Melantrich 1935, str. 223. 88 Bechyňová, V. – Jirásek, J.: Slovanská korespondence Karla Jaromíra Erbena. Praha, Academia 1971, str. 16.

66

5.4 Korespondence s Václavem Hankou Šembera se seznámil s Václavem Hankou během svých právnických studií v Praze. Spatřoval v něm významného představitele národního hnutí, vědce a propagátora myšlenek slovanské vzájemnosti. V Hankovi našel příznivce, se kterým mohl diskutovat nad problémy starší literatury, obracel se na něj jako na muže vzdělaného a zasvěceného do problému. O Šemberově úctě k Hankovi svědčí i to, že ho v jednom ze svých dopisů ubezpečuje, „že k nálezci Rukopisu králodvorského, o literaturu národní kromě toho vysoce zasloužilému, vždy hlubokou úctu chová vroucně oddaný ctitel a přítel Al. V. Šembera.“89 (Šembera Hankovi, 27. 2. 1856.) Dopis byl napsán v době, kdy byl Šembera přesvědčen o pravosti Rukopisu královédvorského a ještě netušil, jaký další vývoj v této problematice nastane. První písemné kontakty mezi nimi vznikly pravděpodobně již krátce po jejich seznámení, ale první dopisy se dochovaly až z roku 1845. Celkem je k dispozici 29 dopisů, z toho 19 Šemberových a 10 Hankových. Jejich korespondence se týkala především diskutování nad starší českou literaturou, neboť oba vědce spojovala láska k staročeským písemnostem. Vzájemně si posílali výsledky svých prací a výzkumů, poskytovali si cenné rady a zkušenosti. Hanka zaslal Šemberovi například své vydání Dalimilovy kroniky z roku 1851. „Ráčil jste mne dobrotivě obmysliti otiskem druhým, mně velmi milým, kroniky Dalimilovy.“90 (Šembera Hankovi, 4. 1. 1855.) Také Šembera zaslal Hankovi řadu svých děl. Václav Hanka pracoval od roku 1822 až do své smrti v roce 1861 jako knihovník Českého národního muzea. Šembera proto adresoval dokumenty nejen jemu, ale některé výtisky nabízel i pro potřeby knihovny. „V tiskárně státní tištěn jest koncem minulého roku konkordát91 ve všech jazycích zemských císařství rakouského, určený nejvíce do Říma a výše postaveným duchovním. Co vzácnost typografickou posílám tedy vašnosti pro knihovnu musejní exemplář polygloty této, jejž jsem co překladatel textu českého darem obdržel.“92 (Šembera Hankovi, 27. 2. 1856.) O rok později zasílá další dokument: „Vydal jsem dobropísemnost Mistra Jana Husi, panem Palackým nalezenou, i odesílám vašnosti výtisk na znamení zvláštní úcty své. Ostatní tři výtisky račte laskavě odevzdati do bibliotéky 89

Fišer, Z.: Korespondence Aloise Vojtěcha Šembery. Listy českým přátelům. Svazek 4. Kojetín, Katos 2004, str. 57. 90 Tamtéž, str. 56. 91 Císařský patent uzavřený dne 18. 8. 1855 ve Vídni mezi papežem Piem IX. a císařem Františkem Josefem I. týkající se vlivu katolické církve na veřejný život. 92 Fišer, Z.: Korespondence Aloise Vojtěcha Šembery. Listy českým přátelům. Svazek 4. Kojetín, Katos 2004, str. 57.

67

musejní, (…).“93 (Šembera Hankovi, 25. 7. 1857.) Jednalo se o dílo Mistra Jana Husi Ortografie česká, které Šembera v roce 1857 vydal ve Vídni. Hanka mu následně zaslal k tomuto spisu řadu poznámek a Šembera v dalším dopise vyslovil politování, že dané poznámky neměl k dispozici již při sepisování díla. „(…) děkuji za mnohá vysvětlení a poučení v příčině dobropísemnosti Husovy; kéž bych je byl měl prve, abych jich byl mohl ve spise samém použíti.“94 (Šembera Hankovi, 26. 8. 1857.) Šembera zaslal Hankovi také první a druhé vydání svého díla Dějiny řeči a literatury československé. Hanka pobýval několik týdnů na studijním pobytu ve Vídni. Tento čas naplnil usilovnou prací, o čemž svědčí i jeho dopis Šemberovi. „Doležálek s Drtinou mě každou sobotu večer z mého lopocení odváděli, abych se trochu povyrazil. Byl sem zapřažen celý týden vždy jako robotní kůň a Vídeň se mi proto zošklivěla, že jí nestojím více viděti.“95 (Hanka Šemberovi, 2. 8. 1856.) Šembera se zabýval také zkoumáním staročeské básně Alexandreida a v roce 1859 vyhledal nové informace týkající se této památky. Informuje o tom i Václava Hanku: „(…) vyhledal jsem s větší určitostí než posud se stalo, kdy a od koho sepsána jest. Napsav o tom přiložené pojednání, byl jsem na rozpacích, kterým orgánem bych je v obecnost uvedl.“66 Obrací se proto na Hanku a prosí ho, „(…) byste ráčil té dobroty býti a v shromáždění sekce filologicko-historické mým jménem laskavě je přečísti.“96 (Šembera Hankovi, 26. 4. 1859.) Hanka krátce poté Šemberovo přání vyplnil a pojednání přečetl na zasedání filologické sekce Královské české společnosti nauk. Když se na konci padesátých let začala řešit otázka pravosti Rukopisů, stala se tato problematika také tématem jejich dopisů. Hanka tak našel v Šemberovi vhodného příznivce a horlivého zastánce (o rukopisných bojích viz výše 3.3). „Nikdy bych se nebyl nadál, že se dočkáme doby takové paškvilantství, jako byl rok 1858 a jest rok nynější. Vloni provozovali tu neřest Čechové a Slováci v Praze, nyní ji provozují Němci ve Vídni. Však tito jsou přirození protivníci našeho jazyka a spíše se jim prohřešení promine, nežli oněmno zaslepencům, kteří se pouštějí do svých pokrevenců. V tom, že Büdinger, židák z Hesska, tak jízlivě si vyjel na Rukopis králodvorský, jsou rozličné příčiny; nebude v tom bez viny také p. Miklosich, jehož dobrým přítelem Büdinger jest. P. Fejfalík připravuje svůj spisek nyní k tisku; budeť ovšem mírnější, ale se stejnou tendencí. (…) dosti jsem jej 93

Fišer, Z.: Korespondence Aloise Vojtěcha Šembery, Listy českým přátelům. Svazek 4., Kojetín, Katos 2004, str. 60. 94 Tamtéž, str. 62. 95 Tamtéž, str. 59. 96 Tamtéž, str. 64.

68

(Fejfalíka) přemlouval, aby toho odporu nechal, však posud marně.“97 (Šembera Hankovi, 26. 4. 1859.) Hanka odepisuje Šemberovi: „I mně se hnusí to nynější kočkování i podezřívání, ježto jako (…) se živí. V tom jen nízká závist své působení má.“98 (Hanka Šemberovi, 9. 5. 1859.) V jejich korespondenci se objevuje ještě několik zmínek o bojích o Rukopisy, ale jedná se pouze o informace o vydání nových článků k této problematice. Poslední dochovaný dopis zaslal Hanka Šemberovi 10. 11. 1860, tedy dva měsíce před svou smrtí. Václav Hanka se tak nedožil okamžiku, kdy Šembera změnil názor na pravost Rukopisu královédvorského a kdy určil Hanku za autora tohoto díla.

97

Fišer, Z.: Korespondence Aloise Vojtěcha Šembery. Listy českým přátelům. Svazek 4. Kojetín, Katos 2004, str. 64. 98 Tamtéž, str. 66.

69

6. Závěr Šembera zasvětil celý svůj život českému národu, jeho jazyku a literatuře. Ve své době patřil k předním mužům českého národa, stával v čele českých buditelů a českého národního života. Vedle jeho vlastenecké činnosti si velkou pozornost zaslouží i jeho činnost literární a vědecká. Šembera vynikal velkým přehledem, citem k jazyku i české literatuře. Dnes však již jeho památka značně pobledla. Jeho činnost a tvorba upadla v zapomnění, nejčastěji se připomíná pouze jeho dílo Dějiny řeči a literatury československé, které ovšem již dávno nepatří ke studijní literatuře, a kniha Základové dialektologie československé. Již při svém působení na Moravě se snažil všestranně působit ve prospěch českého národa. Stal se moravským buditelem a reprezentantem, který si získával stále větší popularitu a oblibu. Šemberovým odchodem do Vídně ztratila Morava význačného činitele, ale Šembera na svoji vlast nikdy nezapomněl. Ve Vídni pracoval ještě usilovněji než doposud. V hlavním městě monarchie stoupala jeho vážnost i národní význam a úměrně s tím také úroveň jeho práce, právě zde vydává svá nejvýznamnější díla. Během působení ve Vídni se zařadil svou činností mezi nejpřednější české učence své doby a za to byl mnohokrát vyznamenán. Přesto si svou prací a tvorbou získal řadu nepřátel a protivníků. Stalo se tak zejména v souvislosti s boji o pravost Rukopisů. Svými nekompromisními postoji a názory si znepřátelil nejen řadu dosavadních přátel, ale v podstatě i celý český národ. Alespoň tak to sám Šembera pociťoval. V dnešní době už sice není osud ani dílo Aloise Vojtěcha Šembery příliš známo, ale na jeho zásluhy se zcela nezapomnělo. Svědčí o tom skutečnost, že Šemberovo rodné město, Vysoké Mýto, plánuje připomenutí památky svého významného rodáka. Stane se tak příští rok (v roce 2007) u příležitosti 200. výročí od narození Aloise Vojtěcha Šembery. Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě zamýšlí vydání publikace a uspořádání výstavy věnované tomuto význačnému činiteli.

70

7. Použitá literatura [1]

Almanach na oslavu 70. narozenin A. V. Šembery. Vídeň, H. Hoffmann 1877.

[2]

BOHMANN, S.: Ministerium für Kultus und Unterricht 1848–1940. Vídeň 2000.

[3]

BARTOCHA, J.: Alois Vojtěch Šembera. Vysoké Mýto, nákladem král. věn. města Vysokého Mýta 1907.

[4]

BARTOCHA, J.: Čeština na bývalé universitě a stavovské akademii v Olomouci. Olomouc 1905.

[5]

BARTOCHA, J.: Z pamětí a života Fr. Bartoše. Telč, nákladem českého knihkupectví Emila Šolce 1907.

[6]

BECHYŇOVÁ, V. – JIRÁSEK, J.: Slovanská korespondence Karla Jaromíra Erbena. Praha, Academia 1971.

[7]

BESTERS-DILGER, J.: Slawistik an der Universität Wien 1849–1999. Wien, Institut für Slawistik der Universität Wien 1999.

[8]

BRANDL, V.: Libušin soud. Rozprava o námitkách, které prof. dr. A. Šembera proti pravosti básně té učinil. Brno, V. Brandl 1878.

[9]

ČENSKÝ, F.: Alois Vojtěch Šembera. In: Osvěta 1882.

[10] DOBROVSKÝ, J.: Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur. Prag, Gottlieb Haase 1918. [11] EICHLER, E.: Zwei Beiträge zur Geschichte der Slavistik. Berlin, Akademie Verlag 1988. [12] FIŠER, Z.: Korespondence Aloise Vojtěcha Šembery. Kojetín, Katos 2002. [13] FIŠER, Z.: Korespondence Aloise Vojtěcha Šembery. Kojetín, Katos 2003. [14] FIŠER, Z.: Korespondence Aloise Vojtěcha Šembery. Listy českým přátelům. Svazek 4. Kojetín, Katos 2004. [15] GEBAUEROVÁ, M.: Korespondence Boženy Němcové. Díl 1. Praha, Jan Laichter 1912. [16] GEBAUEROVÁ, M.: Korespondence Boženy Němcové. Díl 3. Praha, Jan Laichter 1920. [17] GRUND, A.: Karel Jaromír Erben. Praha 1935. [18] HAMAN, A.: Literatura v diskusi. Jinočany, H&H 2000. [19] JAKUBEC, J.: Dějiny literatury české II. Praha, Jan Laichter 1934. [20] JUNGMANN, J.: Historie literatury české. Praha, A. Straširybka, 1825.

71

[21] JUNGWIRTH, E.: Die philosophische fakultät der Universität Wien von 1848 bis 1873 unter Berücksichtigung der Thun-Hohensteinschen Universitätsreform. Dissertation. Wien 1982. [22] KRULICHOVÁ, M.: Nechte mne zapomenouti na sny své. Korespondence T. G. Masaryka se Zdenkou Šemberovou. Praha, Česká expedice 1996. [23] KUDĚLKA, M. – ŠIMEČEK Z. – VEČERKA, R.: Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. Praha, Historický ústav 1997. [24] MEISTER, R.: Geschichte der Akademie der Wissenschaften in Wien 1847-1947. Wien, A. Holzhausens 1947. [25] MERHAUT, L.: Světová literárněvědná bohemistika. Praha, Ústav pro českou literaturu AVČR 1996. [26] NEJEDLÝ, Z.: T. G. Masaryk. I/2. Praha, Melantrich 1931. [27] NĚMCOVÁ, B.: Dopisy. Praha, Unie 1937. [28] NERUDA, J.: Dopisy. II. Dopisy J. Nerudy rodině Šemberově. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby, umění 1954. [29] NOVÁK, A.: Přehledné dějiny literatury české. Brno, Atlantis 1995. [30] Ottův slovník naučný. 24. díl. Praha, J. Otto 1906. [31] Öffentliche Vorlesungen an der k. k. Universität Wien. Wien, Anton Pichlers Witwe, od roku 1854 Kaiserlich-königlichen Hof- und Staatsdruckerei 1949–1982. [32] PEŘINA, F. J.: Slavín: Sbírka podobizen, autografů a životopisů předních mužů československých. Oddíl 1. Praha, F. Bartel 1872. [33] PLESKALOVÁ, J. – KARLÍK, P.: Kapitoly z dějiny české jazykovědné bohemistiky. Academia, v tisku. [34] PRAŽÁK, A.: Neruda v dopisech. Praha, Československý spisovatel 1941. [35] ŠEMBERA, A. V.: Vysoké Mýto, královské venné město v Čechách. Olomouc 1845. [36] ŠEMBERA, A. V.: Prvotiny spisovatelské A. V. Šembery: Z doby studií r. 1823– 1830. Vídeň, vl. nákladem 1877. [37] ŠEMBERA, A. V.: Dějiny řeči a literatury československé. Vyd. 1. Vídeň, A. V. Šembera 1858. [38] ŠEMBERA, A. V.: Dějiny řeči a literatury československé. Vyd. 2. Vídeň, A. V. Šembera 1861. [39] ŠEMBERA, A. V.: Dějiny řeči a literatury československé. Vyd. 3. Vídeň, A. V. Šembera 1869.

72

[40] ŠEMBERA, A. V.: Dějiny řeči a literatury československé. Vyd. 4. Vídeň, A. V. Šembera 1878. [41] ŠEMBERA, A. V.: Libušin soud, domnělá nejstarší památka řeči české, jest podvržen. Též zlomek Evangelium svatého Jana. Vídeň, A. V. Šembera 1879. [42] ŠEMBERA, A. V.: Odpověď, kterou dává Alois Vojtěch Šembera pánům J. Jirečkovi a V. Brandlovi na jejich obranu pravosti Libušina Soudu. Vídeň, A. V. Šembera 1879. [43] ŠEMBERA, A. V.: Kdo sepsal Kralodvorský rukopis roku 1817? Vídeň, A. V. Šembera 1880. [44] ŠEMBERA,

A. V.: Die Köninginhofer Handschrift als eine Fälschung

nachgewiesen. Vídeň 1882. [45] ŠKORPIL, E.: Alois Vojtěch Šembera. Vysoké Mýto, Výbor výstavy A. V. Šembery 1946. [46] VINTR, J. – PLESKALOVÁ, J.: Vídeňský podíl na počátcích českého národního obrození. Praha, Academia 2004. [47] VLAŠÍNOVÁ, D.: Dějiny české literatury 19. století. Díl 2. (1815–1830). Opava, Slezská univerzita 1999. [48] WYTRZENS, G.: Beiträge zur Geschichte der Slavistik in nichtslawischen Ländern. Wien, Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaft 1985.

Další prameny [1]

http://kix.fsv.cvut.cz/rkz/csr

[2]

Archiv Vídeňské univerzity. Osobní akta. PH 41.17, Phil. index 1866/1867.

[3]

Státní archiv Vídeň, Fasc. 643, Sign. 4, 10759/1880, 4 Phil., Šembera.

73

8. Přílohy Příloha 1: Přehled Šemberových přednášek na Vídeňské univerzitě Příloha 2: Přehled Šemberova díla vydaného či napsaného ve Vídni Příloha 3: Fotografická dokumentace Příloha 4: Dopis F. Miklosiche Příloha 5: Dopis A. V. Šembery Příloha 6: Dopis z ministerstva kultu a vyučování

74

Příloha 1: Přehled Šemberových přednášek na Vídeňské univerzitě v letech 1849– 188299 1849/50

Český jazyk I. (Po., St., Pá.) Český jazyk II. (Út., Čt., So.)

1850/51

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Česká stylistika a literatura (Út., Čt., So.)

1851/52

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Česká stylistika a literatura (Út., Čt., So.)

1852

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Česká stylistika a literatura (Út., Čt., So.)

1852/53

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Česká stylistika a literatura (Út., Čt., So.)

1853

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Česká stylistika a literatura (Út., Čt., So.)

1853/54

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Česká stylistika a literatura (Út., Čt., So.)

1854

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Česká syntax, s praktickými cvičeními zejména pro právníky (Út., Čt., So.)

1854/55

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Česká syntax, s praktickými cvičeními zejména pro právníky (Út., Čt., So.)

1855

Česká gramatika s překladovým cvičením (Po., St., Pá.) Cvičení z české stylistiky a výklad vybraných textů ze starších autorů (Út., So.) Dějiny české literatury (Čt.)

1855/56

Česká gramatika s ústním a písemným překladovým cvičením (Po., St., Pá.) Česká stylistika a výklad vybraných textů z novějších autorů (Út., So.) Dějiny starší české literatury (Čt.)

1856

Česká gramatika s ústními a písemnými překladovými cvičeními (Po., St., Pá.) Dějiny novější české literatury (Čt.)

1856/57

Česká gramatika s ústními a písemnými překladovými cvičeními (Po., St., Pá.) Česká stylistika a výklad vybraných textů z novějších autorů (Út., So.) Dějiny starší české literatury (Čt.)

1857

Česká gramatika s ústními a písemnými překladovými cvičeními (Po., St., Pá.)

99

Öffentliche Vorlesungen an der k. k. Universität Wien. Wien: Anton Pichlers Witwe, od roku 1854 Kaiserlich-königlichen Hof- und Staatsdruckerei, 1949–1982.

75

Česká stylistika a výklad vybraných textů ze starších autorů (Út., So.) Dějiny novější české literatury (Čt.) 1857/58

Česká gramatika s překladovými cvičeními (Po., St., Pá.) Česká stylistická cvičení s výkladem některých autorů 15. a 16. století (Út.,

So.) Dějiny starší české literatury (Čt.) 1858

Česká gramatika s překladovými cvičeními (Po., St., Pá.) Česká stylistika s výkladem vybraných textů starších autorů (Út., So.) Dějiny novější české literatury (Čt.)

1858/59

Česká gramatika s překladovými cvičeními (Po., St., Pá.) České stylistické cvičení s výkladem některých starších spisovatelů (Čt., So.) Dějiny starší české literatury (Út.)

1859

Česká gramatika s překladovým cvičením (Po., St., Pá.) Česká stylistika s výkladem vybraných textů starších autorů (Út., So.) Dějiny novější české literatury (Čt.)

1859/60

Česká gramatika v souvislosti s překladovými cvičeními (Po., St., Pá.) Česká stylistika se zvláštním ohledem na právníky (Út., Čt.) Dějiny české literatury od nejstarších dob až do roku 1409 (So.)

1860

Česká gramatika s překladatelskými cvičeními (Po., St., Pá.) Česká stylistika s výkladem vybraných textů ze starších autorů (Út., So.) Dějiny novější české literatury (Čt.)

1860/61

Česká gramatika s překladatelskými cvičeními (Po., St., Pá.) Česká stylistika (Út., Čt.) Dějiny české literatury od nejstarších dob až do roku 1409 (So.)

1861

Česká gramatika s překladatelskými cvičeními (Po., St., Pá.) Česká stylistická cvičení (Čt.) Dějiny novější české literatury od roku 1409 (Út., So.)

1861/62

Česká gramatika s překladatelskými cvičeními (Po., St., Pá.) Česká stylistika a Dějiny starší české literatury do roku 1409 (Út., So)

1862

Česká gramatika s překladatelskými cvičeními (Po., St., Pá.) Česká stylistika a Dějiny nové české literatury od roku 1409 (Út., So.)

1862/63

Česká gramatika s překladatelskými cvičeními (Po., St., Pá.) Česká stylistika a Dějiny starší české literatury do roku 1409 (Út., So)

1863

Žádné přednášky 76

1863/64

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Česká syntax s cvičeními, Dějiny starší české literatury (Út., So)

1864

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Česká stylistická cvičení, Dějiny nové české literatury od roku 1409 (Út., So)

1864/65

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Česká syntax s cvičeními, Dějiny starší české literatury (Út., So)

1865

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Česká stylistická cvičení, Dějiny nové české literatury od roku 1409 (Út., So)

1865/66

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Česká syntax s cvičeními, Dějiny starší české literatury (Út., So)

1866

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Česká stylistická cvičení, Dějiny nové české literatury od roku 1409 (Út., So)

1866/67

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Česká syntax s cvičeními, dále Výklad Zelenohorského a Královédvorského rukopisu a jiných památek ze starší české literatury (Út., Čt., So.)

1867

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Česká stylistická cvičení, Dějiny nové české literatury od roku 1409 (Út., So)

1867/68

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Česká syntax s cvičeními, dále Výklad Zelenohorského a Královédvorského rukopisu a jiných památek ze starší české literatury (Út., Čt., So.)

Chybí letní semestr 1868/69; 1869/70

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Dějiny starší české literatury a stylistická cvičení (Út., Čt., So.)

1870

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Česká stylistická cvičení, Dějiny nové české literatury od roku 1409 (Út., So)

1870/71

Česká gramatika (Po., St., Pá.) Česká syntax a Dějiny starší české literatury do roku 1409 (Út., Čt., So.)

1871

Česká gramatika (Út., Čt., So.) Dějiny nové české literatury (Po., Pá.) Česká stylistická cvičení (St.)

1871/72

Česká gramatika (Út., Čt., So.) Dějiny starší české literatury (Po., Pá.) Česká stylistická cvičení (St.)

1872

Česká gramatika (Út., Čt., So.) 77

Dějiny nové české literatury (Po., Pá.) Česká stylistická cvičení (St.) 1872/73

Česká gramatika (Út., Čt., So.) Dějiny starší české literatury (Po., Pá.) Česká syntax a stylistická cvičení (St.)

1873

Česká gramatika (Út., Čt., So.) Dějiny nové české literatury (Po., Pá.) Česká stylistická cvičení (St.)

1873/74

Česká gramatika (Út., Čt., So.) Dějiny starší české literatury (Po., Pá.) Česká syntax a stylistická cvičení (St.)

1874

Česká gramatika (Út., Čt., So.) Dějiny nové české literatury (Po., Pá.) Česká stylistická cvičení (St.)

1874/75

Česká gramatika (Út., Čt., So.) Dějiny starší české literatury (Po., Pá.) Česká syntax a stylistická cvičení (St.)

1875

Česká gramatika (Út., Čt., So.) Dějiny starší české literatury (Po., Pá.) Česká syntax a stylistická cvičení (St.)

1875/76

Česká gramatika (Út., Čt., So.) Dějiny české literatury (Po., Pá.) Česká syntax a stylistická cvičení (St.)

1876

Česká gramatika (Út., Čt., So.) Nová česká literatura od roku 1409 (Po., Pá.) Česká syntax a stylistická cvičení (St.)

1876/77

Nová česká gramatika (St., Čt., Pá.) Dějiny starší české literatury do roku 1409 (Út., So.) Úvod do pravého českého způsobu psaní (Po.)

1877

Nová česká gramatika (Út., Pá) Úvod do pravého českého způsobu psaní (Po.) Dějiny nové české literatury (St., So.)

1877/78

Česká gramatika (St., Pá.) 78

Úvod do pravého českého způsobu psaní (Po.) Staré památky české literatury (Út., So.) 1878

Česká gramatika (Út., Pá.) Dějiny nové české literatury od roku 1409 (St., So.) Úvod do pravého českého způsobu psaní (Po.)

1878/79

Nová česká gramatika (Út., Pá.) Dějiny starší české literatury (St., So.) Pravý český způsob psaní (Po.)

1879

Nová česká gramatika (Út., Pá.) Dějiny české literatury od 15. století (St., So.) Úvod do pravého českého způsobu psaní (Po.)

1879/80

Česká gramatika (Út., Pá.) Starší česká literaturu do roku 1409 (St., So.) Pravý český způsob psaní (Po.)

1880

Nová česká gramatika (Út., Pá.) Dějiny české literatury od 15. století (St., So.) Úvod do pravého českého způsobu psaní (Po.)

1880/81

Česká gramatika (Út., Pá.) Starší česká literatura až do období J. Husa (St., So.) Pravý český způsob psaní (Po.)

1881

Česká gramatika (Út., Pá.) Dějiny nové české literatury od roku 1409 (St., So.) O pravém českém způsobu psaní (Po.)

1881/82

Česká gramatika (Út., Pá.) Česká syntax s praktickými cvičeními (Po.) Dějiny starší české literatury (St., So.)

79

Příloha 2: Přehled Šemberova díla vydaného či napsaného ve Vídni Lingvistická a literárněhistorická díla 1. Mistra Jana Husi Orthografie česká. S přeložením českým a s příklady též orthografie (Vídeň, 1857) 2. Dějiny řeči a literatury československé (Vídeň, 1858) 3. Základové dialektologie československé (Vídeň, 1864) 4. Několik slov k panu Martinovi Hattalovi (Vídeň, 1872) 5. Libušin soud, domnělá nejstarší památka řeči české, jest podvržen, též Zlomek evangelium sv. Jana (Vídeň, 1879) 6. Kdo sepsal Králodvorský rukopis r. 1817? (Vídeň, 1880) 7. Die Köninginhofer Handschrift als eine Fälschung nachgewiesen (Vídeň, 1882) Historická díla 1. Historie pánů z Boskovic a hradu Boskova v Moravě (Brno, 1836, Vídeň 1870) 2. Paměti a znamenitosti města Olomouce (Vídeň, 1861) 3. Mapa Moravská (Vídeň, 1863, 1878, 1881) 4. Západní Slované v pravěku (Vídeň, 1868) 5. Obyvatelstvo české a německé na Moravě (Vídeň, 1873) 6. O úkladném útoku, jejž učinil Kunrat, kníže Znojemský, na olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (Praha, 1875) 7. Mnoho-li jest Čechů, Moravanů a Slováků a kde obývají (Praha, 1877) 8. Prvotiny spisovatelské Aloise V. Šembery (Vídeň, 1877) 9. Wien, der Wohnsitz und Sterbeort des h. Severin (Vídeň,1882) 10. Národopisné zlomky z literární pozůstalosti A. V. Šembery (Česká Matice moravská, 1926) 11. Über das Verhältniss Germanismus und Slavismus in Mähren (Brno) Právně politická díla 1. Zákonník říšský na rok 1849–1852 (Vídeň) 2. Co znamená slovo „Versuch“ v německém zákoníku trestním a jak se má vyložiti po česku? (Vídeň, 1851) 3. Řád soudu civilního pro Uhry (Vídeň, 1852)

80

4. Zákon trestní o zločinech a přestupcích pro císařství Rakouské (Vídeň, 1853) 5. Zákon horní (Vídeň, 1854) 6. Přísaha a článkové vojenští, daní c. k. armádě zemské (Vídeň, 1855) 7. Obecný zákoník občanský pro císařství Rakouské (Vídeň, 1855) 8. Zákon o živnostech řemeslných a obchodnických (Vídeň, 1860) 9. Obecný občanský zákoník rakouský (Vídeň, 1862), 10. Přídavek k obecnému občanskému zákoníku rakouskému (Vídeň, 1872) 11. Rejstřík abecední ke všem třem dílům obecného zákoníka občanského císařství Rakouského (Vídeň, 1862) 12. Základní zákonové státní král. Českého (Praha, 1864) 13. Základní zákonové státní císařství Rakouského (Vídeň, 1868) 14. Deutsch-böhmische juridisch-politische Terminologie

81

Příloha 3: Fotografická dokumentace

A. V. Šembera v šedesátých letech

A. V. Šembera, Kresba Ign. Eignera, 1877

82

Fr. Šemberová, 1881

Fr. Šemberová

83

V. K. Šembera

V. K. Šembera 84

Z. Šemberová, 1870

Z. Šemberová, 1877

85

Příloha 4: Dopis Franze Miklosiche adresovaný na rakouské ministerstvo kultu a vyučování dne 25. října 1867, v němž žádá o zamítnutí Šemberovy žádosti o přeložení na místo mimořádného profesora.100

100

Archiv Vídeňské univerzity. Osobní akta. PH 41.17, Phil. index 1866/1867, číslo 454.

86

87

Příloha 5: Dopis A. V. Šembery adresovaný rakouskému ministerstvu kultu a vyučování v dubnu 1880, v němž žádá o přeložení z pozice učitele na místo mimořádného profesora a také zvýšení platu na 1600 zl. (první z dvanácti listů).101

101

Státní archiv Vídeň, Fasc. 643, Sign. 4, 10759/1880, 4 Phil., Šembera, Fol. 4.

88

Příloha 6: Dopis z rakouského ministerstva kultu a vyučování z července 1880, v němž byl Šemberův plat zvýšen na částku 1400 zl. (první z deseti listů).102

102

Státní archiv Vídeň, Fasc. 643, Sign. 4, 10759/1880, 4 Phil., Šembera, Fol. 11.

89