Neil Gaiman • Michael Zulli
Alice Cooper:
Poslední pokušení
Alice Cooper: www.comicscentrum.cz Kliknutím navštívíte internetové stránky Comics Centra.
Poslední pokušení příběh NEIL GAIMAN ilustrace MICHAEL ZULLI
námět
Neil Gaiman a Alice Cooper
úvod
Neil Gaiman
NEILOVO VĚNOVÁNÍ Tuto knihu věnuji pozoruhodné Cindy Wallové, která na tomto projektu před všemi těmi lety pracovala tvrdě, dlouho a ze všech sil, a Jacku Wallovi a Grace, až bude dost stará.
MICHAELOVO VĚNOVÁNÍ Velkýmu Steveovi K. a Alice, kteří svým životem dostáli svý pověsti. A všem malejm Stevenům, co jich je... Mercy neexistuje.
Je jenom přirozené, že Panoptikum voskových figurín je hned vedle hřbitova. Je tu zima a tma a mlha rozmazává světlo plynových lamp, které nespolehlivě poblikávají před stanem. Projdete hřbitovem a na boty se vám nalepí hlína, takže pořádně ztěžknou. Panoptokum je v obrovském stanu z tenké hnědé kůže, která ve vlhkém vzduchu nehybně visí. Vstoupíte dovnitř a zablácené boty vám šustí v suchém listí. V koutech stanu víří a převaluje se mlha. Nervózně couvnete. „Přišel jste se podívat na vedlejší atrakci,“ ozve se za vámi čísi hlas. „Vážně?“ „Ovšemže ano.“ Otočíte se a podíváte se na toho muže. Jeho šaty byly kdysi elegantní, ale teď jsou oblýskané, s roztřepenými okraji. Vlasy má dlouhé a černé, hubený obličej a hluboko zapadlé oči. Smekne na pozdrav cylindr a zazubí se jako vlk. Mávne hůlkou. Vzplanou stovky svic a ozáří to podivné místo. Stan je plný voskových figurín; každá stojí na zvláštním podstavci. Principál vás dovede k jedné soše a přejede jí prstem po flitrech na boku. Figurína v životní velikosti třímá mikrofon. Je to rock’n’rollová hvězda, oči a rty má zdůrazněné černými šminkami. Na cedulce vedle stojí ALICE COOPER. „Vypadá jako vy,“ řeknete principálovi. „Je tu jistá rodinná podoba,“ připustí on. Projdete kolem figuríny malíře, dlouhána s kníry a bradkou, jaké by mu i Dalí mohl závidět, před nímž stojí obraz
v rámu. Na zádech má pečlivě vyvedeno MICHAEL ZULLI. Vedle něj stojí vosková figurína muže v kožené bundě a s tmavými brýlemi, má tmavé vlasy a černé džíny. Drží štítek s nápisem SPISOVATEL. „Poslechnete si, co vám chce říct?“ ptá se principál. Krčíte rameny. Na kraji stanu cosi zašustí, ale když se tam podíváte, vidíte jen voskové figuríny ztuhlé v neohrabaných pózách. Principál vyndá z kapsy zašlou stříbrnou minci a strčí ji figuríně do úst. „Naše heslo zní,“ sděluje vám téměř šeptem, „strč penci do díry.“ Figurína spisovatele se pohne, pomalu a trhaně, jako loutka, zvedne ruku, nakloní hlavu, rozevře rty, kde není ani stopy po minci, kterou tam principál zasunul. A začne k nám hovořit. Jednou jsem tak seděl ve své pracovně v Anglii, je tomu dobře deset let, když vtom zazvonil telefon. Zvedl jsem ho. Rád zvedám telefony. „Tady je Bob Pfeifer. Píše se to P-f-e-i-jedno f-e-r. Jsem z Epic Records, to je v Los Angeles,“ představil se muž na druhém konci drátu. „Zdravím,“ řekl jsem. Netušil jsem, proč by mi měl volat někdo z nahrávacího studia. Usoudil jsem, že je vzdáleně možné, že mě někdo nahrál, jak si prozpěvuju ve sprše. Tuhle černou nahrávku – pod názvem Gaimanova nahrávka ze sprchy – začali prodávat bez mého svolení. Bylo dokonce možné, že se nahrávka
dostala přes Atlantik až do LA. O něco málo pravděpodobnější bylo, že mě zvolili za ministerského předsedu Lichtenštejnska a nikdo mi to neřekl. „Aha. No, jeden můj zpěvák je váš velkej fanda. Vlastně my všichni jsme vaši fanoušci. Sandman a tak. Můj asistent Jason, ten vás přímo zbožňuje.“ „To je hezké.“ „Aha. Takže, jak jsem říkal, ten zpěvák, o kterým jsem mluvil, chce udělat monotématický album. „Ano, a?“ „Tak nás napadlo, jestli byste s ním na něm nechtěl spolupracovat. Zajímalo by vás to?“ „O kom to tady mluvíme?“ „Je to sice dost důvěrný, ale je to Alice Cooper.“ Alice Cooper? Mám rád Alice Coopera. Líbí se mi jeho School’s Out a Billion Dollar Babies i Teenage Lament ’74. Podle mě je Welcome to My Nightmare jednou z nejlepších rock’n’rollových nahrávek. Trash považuju za pozoruhodný comeback. Hlavu jsem měl plnou hadů, mečů, cylindrů a černě orámovaných očí. „Možná,“ prohlásil jsem. „Ale rád bych se s ním nejdřív sešel.“ Když jsem se setkal s Alice Cooperem, promítal se už týden Waynův svět, ale já ho neviděl, ani jsem o něm nic nevěděl. S Bobem Pfeiferem, který je ve skutečnosti mladší, legračnější a hubenější než v telefonu a vždycky je úžasně stresovaný, jsme seděli v hotelové restauraci. Byli jsme ve Phoenixu v Arizoně. „Támhle je,“ ozval se Bob a ukázal z okna na dlouhána, který právě vystupoval ze sporťáku. Bílé tričko, modré džíny a dlouhé černé vlasy.
Když vstoupil do restaurace, lidé se za ním otáčeli. Alice Cooper člověk je vysoký, zarostlý a opálený. Má pronikavý pohled a dobromyslné a živé oči. Ví o špatných italských filmových hororech víc než každý, kdo se neživí tím, že o nich píše knížky. Objednali jsme si sendviče a po jídle jsme si šli promluvit nahoru do mého pokoje. Cestou z restaurace na Alice narazil jakýsi párek a okamžitě se před ním vrhl na kolena. „Nejsme hodni,“ zakvíleli. Vzal to s humorem. Když jsem se ho na to zeptal, vysvětlil mi, že to je jenom malý důkaz úcty, jakou mu ve Phoenixu prokazují. Později přiznal, že je to z nového filmu Waynův svět. Od té doby vždycky, když jsem Alice viděl na veřejnosti, někdo k němu přišel, hluboko se mu poklonil a řekl: „Nejsem hoden.“ On s lidmi pokaždé zacházel mile, kývl, usmál se a uklonil se na oplátku. V hotelovém pokoji jsme si povídali o hororech, pohádkách, o tom, co bychom chtěli udělat s příběhem pro album. Mluvili jsme o divadle Grand Guignolu, tom francouzském kabaretu plném krve a hrůzy, oblíbeném počátkem 20. století. Mluvili jsme o italských filmových hororech. Mluvili jsme o Faustovi. Alice Cooper občas mluvil o Alice Cooperovi ve třetí osobě. „Alice by tohle neudělal,“ vysvětloval třeba. Zjistil jsem, že jsou dva Alice Cooperové, člověk a idol. Je to velmi pohodlné. Alice Cooper člověk je jedno, Alice Cooper postava je něco úplně jiného. Je to osoba v nadživotní velikosti. Je to herec.
Alice Cooper je hororový idol. Stojí vedle Larryho Talbota a hraběte Draculy, vedle Jasona a Freddieho. Alice Coopera věší a utínají mu hlavu. Alice se svíjí s hady a prchá z blázince. Dokonce byl i hvězdou vlastního comicsu u Marvelů. Alice člověk se mi ohromně líbil. A líbil se mi nápad napsat příběh s Alice Cooperem jako postavou – takový, aby na něm mohlo být založené album nebo představení. A někde tady se věci změnily. Už jsme se navzájem nezkoušeli, abychom zjistili, jestli spolu chceme či nechceme pracovat. Pracovali jsme spolu. Předložil jsem mu pár nápadů. Některé se mu líbily, jiné ho nenadchly. Povídali jsme si o pocitech, které jsme tam chtěli mít, o podobě a postavách. Vrátil jsem se do Anglie, párkrát jsme si zavolali a já začal psát příběh, který se nám z toho vyvinul. Byl to příběh o chlapci Stevenovi, o podivném divadle a principálovi, který se kupodivu podobá Alice Cooperovi – je to částečně machiavellistický duch, částečně komentátor a částečně démon. Ten příběh byl o obchodě, který Stevenovi nabídnou, o divadelním představení, jehož se zúčastní, o jeho rodičích, kamarádech ze školy, učitelích a nakonec o pokušení. Tenhle příběh bych sám nevymyslel, na to je moc chytrý. Bůh střeží nevinné a had se vždycky snaží najít si cestičku do vašeho srdce. Ale je to dobrý příběh a funguje. Alice jsem zase uviděl šest měsíců nato, byli jsme zpátky ve stej-ném hotelu ve Phoenixu. Seděli jsme v hotelovém pokoji Boba Pfeifera a poslouchali nahrávky prvních písní, které napsali, a já se díval, jak Alice
a jeho spolupracovníci píšou další tři songy – zatímco já seděl na pohovce a občas navrhl verš nebo název písničky. Z pouště se přihnala bouřka, my seděli na balkoně hotelu a dívali se, jak vichr bičuje blahovičníky, a Alice nám vyprávěl příběh: Jak potkal Elvise. V tom příběhu byla i Linda Lovelace, karate a zbraně. Uběhlo dalších pár měsíců a já se ocitl v nahrávacím studiu v Los Angeles a poslouchal je, jak nahrávají Lost in America. Bylo to zvláštní: jednu chvíli to byl jen můj nápad a vzápětí tu bylo poctivé rock’n’rollové monotématické album. Skuteční hudebníci. Skutečný Alice Cooper. Dave McKean dokonce souhlasil, že namaluje obal. Nevím jistě kdy ani kdo navrhl, že bychom měli udělat comics. Nicméně to nebylo nijak těžké rozhodování. Ten nápad pro mě byl výzvou. Rockové hvězdy se v comicsech objevovaly celá desetiletí – Kiss na prvním vydání svého comicsu vykrváceli, aspoň nám to tvrdili, a jestli se správně pamatuju, tak Jimmy Olsen (Supermanův kamarád z Daily Planet) vystupoval jako Beatle z doby kamenné takových třicet tisíc let před Kristem. Avšak comicsy jako takové (tady můžeme být klidně upřímní, čistě mezi námi) nebyly moc dobré. Ale nevěděl jsem, proč by nemohl vzniknout dobrý rockový comics. Byly tu různé zápletky, které se nakonec na album nedostaly. Bylo by dobré to všechno zapsat. Michael Zulli, který jako by z oka vypadl Salvadoru Dalímu, malíř a spolutvůrce ekologické science-fiction série Puma Blues, autor zdaleka nejzvláštnějšího a nejtemnějšího zpracování Teenage Mutant Ninja Turtles
První dějství: Sám na špatném místě – želvích nindžů, který se občas věnuje, spolu se mnou, sérii The Sandman a spolu se mnou také spáchal záhadně ztracený comics Sweeney Tod, The Demon Barber of Fleet Street – Sweeney Todd, Ďábelský holič z Fleet Street, je jedním z nejzajímavějších, nejponu-řejších a nejúžasnějších malířů v oboru a pro tuhle práci by se dokonale hodil – pokud by měl zájem. Zavolal jsem mu a on zájem měl. Cenami ověnčený Todd Klein byl ochotný napsat texty do obrázků. A tak vzniklo album a comics a s Alice Cooperem jsme se potáceli po Evropě na propagační kampani. Splnil se mi dětský sen, neboť jsem se ocitl v zákulisí pořadu televize BBC Top of the Pops, když Alice s kapelou hráli Lost in America před dvacet stop vysokou reprodukcí Michaelovy dvoustrany z první části knihy. V Německu s námi zacházeli skoro jako s králi a ve Skandinávii skoro jako s bohy. Kritiky byly dobré – nejrůznější lidé, od rockových kritiků z Rolling Stone po ty z londýnských Timesů to prohlašovali za nejlepší album Alice Coopera za patnáct let. A taky se moc dobře prodávalo – prodalo se do celého světa a slušně se prodává dodnes. Co se comicsu týče, chtěl jsem vytvořit něco, co by v podstatě bylo comicsovou obdobou několika popových singlů: nic příliš hlubokého, nic příliš ambiciózního. Chtěl jsem, aby to byl takový příběh k táboráku. Comics, co se bude číst, zatímco v pozadí bude puštěné album. Comics na dobu, kdy začne padat listí. Lehké čtení na to, čemu Ray Bradbury říkal Říjnová země.
Už několik let ho nikdo nevydal, a já jsem moc rád, že u Dark Horse byli ochotní ho znovu vydat a konečně ve formátu, který umožní obrázkům skutečně vyniknout. Vosková figurína spisovatele se usměje, kývne, zavře ústa a jako loutka se vrátí do původní pozice. Leskne se jako starý vosk nebo jako čerstvá mrtvola. Principál se obrátí k vám. V jeho úsměvu je cosi divokého, v jeho očích cosi vlčího. „Chcete vědět ještě něco?“ zeptá se. Nervózně zavrtíte hlavou a začnete couvat stanem mezi voskovými lidmi. V nejmenším nepochybujete o tom, že zpátky na hřbitově se budete cítit mnohem lépe. Principál mávne rukou. Svíce osvětlující stan jedna po druhé zablikají a zhasnou, přičemž na vnitřek stanu vrhají podivné stíny, takže to vypadá, že se voskové figuríny pohybují, slézají z podstavců a blíží se k vám. Vy se nehýbete. Přimrzli jste na místě. Nemůžete odtrhnout zrak. „Nechoďte,“ říká principál. „Chceme vám ukázat něco dalšího.“ Rukou v rukavici zápolí se svou tváří. „Podívejte.“ Sundává si obličej, jako by ho měl na pantu, a odhaluje zažloutlou lebku připomínající starou slonovinu. V prázdném očním důlku se kroutí maličký had, jasně zelený jako čerstvě vybroušený smaragd. Zasyčí na vás a odhalí špičáky. Kouzlo je zlomeno. Opět se můžete hýbat: uděláte krok zpět, pak se rozběhnete a zoufale hledáte cestu ven. Někde musí být cesta ven... Jste úplně sami. Šustění je hlasitější. Zdá se, že se k vám blíží ze všech stran. A pak zhasne poslední svíčka.
n
áhlý závan mrazivého říjnového větru žene prázdnou ulicí spadané podzimní listí, žluté, oranžové a červené.
uličkách houstne mlha V a rozmazává světlo pouličních sodíkových lamp, jak se jedna za druhou rozsvěcejí, a narušují tak soumrak. sem proniká Náhle záplava barev a hluk.
...tak fajn. Její přítel jí řekne, aby za ním zamkla, páč neví, co je venku. A ona mu připomene, co slyšeli v rádiu – jak utekl ten vrah...
...ale on se jenom zasměje a řekne, že jestli nenabere benzín a nedoveze ji do půlnoci domů, její táta ho zabije.
H
lavní ulicí se loudají kluci v jasných barvách, jsou tu vidět svetry, sportovní košile, džíny a pláštěnky, aktovky s knížkami a křiklavé tenisky.
Pak vystoupí.
P A odejde. Ona pak slyší něco jako výkřik. A už neslyší nic jinýho. Akorát že se za chvilku na střeše auta ozve ten divnej zvuk. Jako kap kap kap.
Ale ona zůstane vevnitř, i když doopravdicky vyděšená. Teď to začne bejt drsný, co?
Stevene, nebuď padavka. Nejsem padavka. Jasně že nejseš padavka. Jseš srab. Pokračuj, Jacobe.
A nechá ji zamknout dveře a slíbit, že nikomu nevotevře.
oslechněte si je:
Takže ona nakonec usne. A probudí se, jak někdo klepe na okýnko. Je to policie. Tak ona otevře dveře a oni řeknou: Pojďte rovnou k nám a neotáčejte se. Ona teda vyleze z auta. A pak – se otočí! A na anténě visí hlava jejího přítele.
A to kapání, co slyšela, bylo z toho, jak jeho krev kapala, kapala a kapala na střechu auta.
Bože, Jacobe, to je hnusný.
Já říkal, že jseš padavka, Stevene. Padavka a srab. Ty se bó-ó-ójí-í-íš. Nech si to na zejtra, Jacobe.
Proč bych měl čekat na Halloween? Znám spoustu příběhů, horších než tenhle, byla tady ta chůva, jo, a byla...
Hele – co je tohle?
Támhle? Tam ale nic není. Co je tohle za místo? Podle mě je divný.
Stevene! Jakobe! Kyle! Koukněte na to.
Zahlíd jsem něco v uličce.
Tam není žádná ulička.
Ale jestli tam není žádná ulička, tak v tý uličce nemůže nic být. A jestli v tý uličce nic není, tak tam nemůže být žádný divadlo...
Nebo ne?
He? Kdo to řekl?
Nejúžasnější Kuk-ňol? Co má tohle hergot znamenat?
A tam musí být divadlo.
Kdo řekl co?
„Něco o divadle.”
„Ehm. Steven se zcvoknul. Pánofé f bílým ho sofort odfesou někam, kde si sám neublíší...”
„Drž hubu, Jakeu.”
N o to m ě po d r ž . J a k po h le d n é s h r o má ž d ě n í m la dý c h mužů!
N i c ta k h r u b é h o. A n i po u hý po k u s po psat tuto p ř e h lí d k u po u ťový c h potě š e n í , toto vysto u pe n í v ě c í vz r u š uj í c í c h a vý stř e d n í c h by má ú sta n ezvlá d la , j e n byc h u b oz e ž va n i l .
U s n a d n í m vá m to. Z p ř íj e m n í m vá m to, b u d e to za da r m o : po h le ď te.
Jak k rás n á s b í r ka tě l!
Lí ste k n a ve č e r n í p ř e dstave n í .
Toto j e h lavn í ve d lej š í atra k c e. J e di n á zá bava , j e ž vá m u ká ž e s k ute č n é divy.
Tak co to je? Nějakej striptýz nebo tak něco?
S patř íte h otovo u h o sti n u záz ra k ů, te r ps i c h o r ej s k o u p ř e h lí d k u č i rý c h a n evý s lov ný c h r oz k o š í .
P ř i pa dáte m i , o pravd u m i p ř i pa dáte, j a k o m la dí pá n ové, kte ř í by o c e n i li m e n š í r ozptý le n í v diva dle.
Ehm. My vás neznáme, pane.
N o, k do b u d e te n šťastný m lá d e n e c?
Ne?
L e č dov n itř s e do sta n e po u z e j e d e n z vá s, ta k s e n e h la ste vš i c h n i .
Á , a le j á z n á m te b e, J a c o b e Ca n dle ma n e. A te b e, Kyle Va n Fle c k u. N eto u ž í n ě kte rý z vás zaj ít dovn itř a po dívat s e ?
Co j e s vá m i , hoši? B oj íte se?
Musím dělat úkoly.
Musíte bejt cvok. J a k pa k ti ř í kaj í , c h la pč e ?
Máma mě zabije, jestli přijdu pozdě.
Ta k j e n dá l , j e n dá l . J s m e ve m ě stě n oví , a le to h o s i s zaj i sté vš i m l sá m .
Steven. To j e h ezk é j m é n o. Sta r é do b r é j m é n o. Z n a m e n á to ko r u n a . V ě d ě l j s i to?*
Já...
copak, Stevene?
Ste-e-even se bó-ó-ójí-í.
N u ž e, má š - li j ít dá l a po dívat s e n a vysto u pe n í , b u d e š potř e b ovat pr og ra m , že?
Ne, pane. Já se nebojím.
Já nevím. Já ještě nikdy v divadle nebyl.
Neodvážíš se tam vlízt, srabe. Nejsem srab. Ne?
Ta k to j s e m as i n a š e l do b r ovo ln í ka .
* z řečtiny, stephanos = koruna či věnec. J á n ej s e m Al.
N i k dy? Á , ty m ůj za n e d ba ný c h u dá č k u .
Co mě to bude stát?
Na. Ta dy má š lí ste k .
Pr o s í m potle s k pr o m la d é h o m u ž e s k u rá ž í .
Ale...
Stát? Ovš e m ž e n i c . J e to za da r m o. Vš e c h n o ta dy j e za da r m o.
Toto j e diva d lo, dítě. N e n ěj a ký la c i ný, j a k s e to – vitas k o p, k i n e mato s k o p. . . Dostanu popkorn? A kolu?
B ij á k! To j e to s lovo.
Tady to začíná být zajímavé. Divadlo skutečna, chlapče. Divadlo krve, největší a nejúžasnější Guignol.
Co je to tady?
Biják?
Takže něco jako horor? To h le n e n í n ě c o, č í m s e pr o c h r o u stá š, k d e b ez d u š e ž vý ká š, j sa n a o btí ž h e r c ů m i o statn í m divá k ů m . N o te dy, z k la ma ný vý raz ma lé h o c h la pc e. Rve m i to s r dc e. P ř í m o m i to tr h á s r d e č n í k o m o ry.
Ta mtu dy. B rzy s e zas e u vi dí m e. A le j i stě ti n aj d e m e n ě c o k pití . Co bys rá d? Li ds k é s lzy? Č e r n é ví n o? Vo d u z L éth é ? Jenom kolu nebo tak.
Na, c hytej .
To j e ta ky z da r ma .
Děkuju.
U ka ž té h o d n é dá m ě lí ste k .
E steti č n o k rve ? Z da le ka n e, c h la pč e. A č k o liv byc h ti m o h l u kázat vlky a n eto pý ry a u pí ry, vš i c h n i m u s í m e j ít s do b o u . . .
Ahoj, jsem Mercy.
V pořádku. Nate. Musíte si ho hlídat. Budete chtít program?
Ukázal byste mi lístek?
Páni, aha, lístek? Jasně.
Já, ehm, jasně. Kolik to dělá?
Dostali jste se na konec ukázky. Tady je všechno zadarmo. C o j s e m ti ř í ka l? Ta k m u d ej te n pr og ra m , M e r cy. O po n a p ůj d e nahoru.
Já... Měl bych, ehm. Kde sedím? Ehm. Mercy.
Jděte támhle a sedněte si, kam budete chtít.
Tady máte.
Bude tam spousta volných míst. Aspoň zezačátku. Sál se p ostu p n ě z ap ln í.
do st k lá b o s e n í , hv ě z di č ky m oj e. Steve n e – j di tá m h le a n ě ka m s e po sa ď. M e r cy, my s e m u s í m e p ř i pravit. O po n a č e ká . Ř ev lí č i d la , v ů n ě dav u . . .
Celý příběh si můžete přečíst kliknutím sem.
www.comicscentrum.cz Kliknutím navštívíte internetové stránky Comics Centra.
