ALICE CLAYTONOVÁ. Zrzka všem učaruje. Mladá fronta

ALICE CLAYTONOVÁ

Zrzka všem učaruje Mladá fronta

Přeložila Iva Pekárková

Copyright © 2013 by Alice Clayton Translation © Iva Pekárková, 2015 Cover photography © Yuriy Zhuravov/Shutterstock

Tuto knihu věnuji profesorovi Jimu Millerovi, od kterého jsem se naučila, že čím víc, tím líp, a  že život se sborem stepujících zpěváků je mnohem lepší než bez něj. Děkuju vám za to, že jste byl prvním dospělým člověkem, který porozuměl mému humoru a poskytl mi domov a jeviště, na kterém jsem ho mohla tříbit.

Jack Hamilton byl dnes spatřen, jak nakupuje v La Brea v obchodě s retro nábytkem, kde si obzvlášť pečlivě prohlížel vybavení koupelen a starožitnou konvičku na kávu. Teď, když se díky úspěchu Času stal prvním mužem v Hollywoodu a nabídky se jen sypou, si jistě může dovolit pár nových věciček. Superstar Jack Hamilton byl spatřen v  restauraci Chin Chin na Sunset Boulevardu, kde večeřel s nyní již odhalenou zrzkou Grace Sheridanovou. Ti dva svůj vztah dosud veřejně nepotvrdili a  jejich manažerka opět ujišťuje: „Jsou přátelé. To je všechno.“ Někdo by jim měl říct, že přátelé se obvykle ze svých talířů navzájem nekrmí, nemyslíte? Příští měsíc začne produkce nové dramedie Mabel není normální?, kterou vytvořil scenárista Michael O’Connell. V režii Davida Lancastera to bude první show tohoto druhu, která bude mít premiéru na novém kanálu Venue. Hlavní roli obsadí herečka Grace Sheridanová, která je možná lépe známa jako polovina páru-co-nepřiznává-že-je-pár, jehož druhou polovinu tvoří herec Jack Hamilton. Grace (33) už v této hře vystupovala v New Yorku, v malé produkci off-Broadway. Toto dílo, propagované jako něco mezi komedií, dramatem a reality show, se své premiéry s největší pravděpodobností dočká na podzim.

KAPITOLA PRVNÍ

„N„Musíš. Slíbila jsi, že se aspoň pokusíš.“ e, to nemůžu.“

„Já přece vím, co jsem řekla, ale teď, když na to došlo, mám hroznej strach.“ „Slib je slib.“ „Nemůžeš mě přinutit udělat něco, co nechci, rozumíš...“ „Dobrá, tak to zkusíme znovu... Pěkně pomaloučku. Jsi připravená, lásko?“ „Ježiši, no asi jo... pořád nemůžu uvěřit, že jsem s tím souhlasila... Tohle hrozně bolí.“ „Jakmile se do toho pustíme doopravdy, bolet to přestane, to ti sli­ buju.“ Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla, znovu oči otevřela a přikýv­ la jsem. Jeho oči se v zrcadle setkaly s mými a on se zakřenil tím svým úsměvem, který mě pokaždé dostal. Zabořila jsem mu ruce do vlasů, probírala se prsty v  jeho hedváb­ ných kudrnách a  drbala ho na hlavě. Zadržovala jsem slzy. Pak jsem zvedla silný pramen vlasů, popadla nůžky... A šmikala. A šmikala. A šmikala. A šmikala. A ještě šmikala. Povzbuzoval mě, přál si krátký sestřih. Když mě poprvé požádal, ať ho ostříhám, odmítla jsem. Řekla jsem mu, že ani náhodou. Připomněl mi, že pokud půjde k holiči, bude to za pár minut na Twitteru a kadeř­ nictví obklíčí paparazziové. „Ale já tvý vlasy tolik miluju! Potřebuju tvý vlasy! Nenuť mě, ať tě ostříhám. Udělám – udělám cokoli!“ žebronila jsem a  dramaticky mu poklekla u nohou. Nejspíš jsme v té chvíli byli ve sprše. „Proč to tak dramatizuješ? No, ale když už jsi tam dole...“ Zakřenil se a okamžitě se vztyčil.

„Ne, ani náhodou. Jestli si ty vlasy ostříháš, nemůžeš čekat žádnou kuřbu. Tvůj pan Hamilton z toho moc nadšený nebude,“ vyhrožovala jsem a popadla sprchový gel. Vzduchem se rozlila vůně kokosů. „Blbost, já tuhle hru dovedu hrát taky. Myslíš, že to vydržíš? I já můžu vyškrtnout pár věcí z nabídky.“ Ne, ne, tohle z nabídky vyškrtnout nesmí... Sakra. Dostal mě. Den bez orálního sexu je beznadějně ztracený. A tak jsme skončili tady, v koupelně pro hosty, na podlahu kolem nás padaly další a další centimetry jeho nádherně zcuchaných blond vlasů a on se čím dál tím víc křenil. A já se čím dál tím víc mračila. Než se mi podařilo jeho háro úspěšně zamordovat, byla jsem na po­ kraji nervového zhroucení. „Ježiši, Georgi, já jsem to zkazila!“ Vlasy mu na hlavě místy trčely, jinde zase ležely připlácnuté a vůbec to celkově vypadalo jako krajina po pohromě. Kdyby mi Jack řekl, že mu vlasy ostříhalo pětileté dítě, ráda tomu uvěřím. „Hm..., no, mám to jak vrabčák, co myslíš, lásko?“ Zasmál se a pro­ hrábl můj výtvor rukama, přičemž shodil na podlahu zatoulanou od­ střiženou loknu. „Asi budu zvracet,“ zalkala jsem a odložila nůžky. „No tak, Bláznivko, dokonči to.“ Vtiskl mi do dlaně holicí strojek. Holicí strojek? „Ty vážně chceš, abych to dokončila?“ „Kolik maníků s dlouhejma vlasama znáš?“ vyzvídal. Zkoušel si svůj nový jižanský přízvuk. Alabama smíchaná s Londýnem, zajímavá kom­ binace. „Říkal jsi, že se musíš na ten film připravovat. Ale netušila jsem, že to odskáču já.“ Povzdechla jsem a zdvihla holicí strojek, který Jack nastavil na jed­ ničku. Skoro až nadoraz. Vážně to chce hodně nakrátko. „A jak přesně to odskáčeš?“ zeptal se a přitáhl si mě mezi nohy. „Já jsem přece ten, kdo se na tebe musí koukat, Blázínku.“ Zamrkala jsem. „Tak se do toho pusť,“ přikázal. V očích mu jiskřilo. Tak jsem se do toho pustila. Vlasy mu dál padaly na podlahu a my si povídali o tom, jaký má kdo z nás program, a o nastávajících změnách. Jackovo jméno teď měly na rtech snad všechny ženy na světě a  snad všem se o něm zdálo. Jeho jméno bylo na žhavém seznamu snad všech filmových režisérů. Holly, má nejlepší kamarádka a  zároveň Jackova

i moje agentka, byla nabídkami doslova zavalená. Režiséři, producenti, moderátoři talkshows – ti všichni z něj chtěli mít aspoň kousek. A já jsem z něj kousek měla. V puse i jinde. Velmi často. Před velkým úspěchem Času, filmu založeném na sérii populárních erotických povídek, který měl premiéru minulý podzim, byl Jack Hamil­ ton průměrným, obyčejným Briťákem v Hollywoodu. V pouhých čtyřiadvaceti letech měl za sebou pár malých nezávislých filmů a pár diva­ delních rolí, ale jakmile dostal roli Joshuy, šíleně sexy vědátora, který cestuje časem a  svádí ženy v  různých stoletích, jeho život se změnil. Nyní byl jedním z nejžhavějších mladých herců v Hollywoodu a Holly byla rozhodnutá udělat všechno pro to, aby tahle situace vydržela co nejdéle. Holly Newmanová byla skvělá kamarádka a  skvělá agentka. Měla úžasně vyvinuté instinkty a byla proslulá svou schopností vyčenichat nové talenty. Pečlivě cizelovala kariéry několika z  nejobdivovaněj­ ších současných herců a pro Jacka hodlala udělat totéž. Odmítla za něj několik vysokorozpočtových akčních filmů a místo toho našla pro Jac­ ka méně honosný film: drsný film v dokumentárním stylu o vojácích v  Afghánistánu. Jack mohl bez obtíží získat hlavní roli v  obřím hitu letošního léta, ale místo toho se rozhodl, že bude pracovat na filmu, v němž je kladen důraz na příběh. A teď bylo ze všeho nejdůležitější, aby si oholil hlavu. Byl mladý vojá­ ček z Alabamy a podle toho musí vypadat. Povzdechla jsem. „Ty jsi vzdychla, Grace?“ „Jo.“ Ještě naposled jsem mu přejela po hlavě strojkem a pohladila ho po vyholené lebce. „Je to vážně tak hrozný?“ zeptal se a v obličeji mu nervózně zašku­ balo. Usmála jsem se a  na lebce ho podrbala. Nastavil mi hlavu tak jako pokaždé a  já si ho pozorně prohlížela. Zelené oči byly tytéž, zrovna začaly nepatrně tmavnout, to jak ho moje ruka hladila vzadu na krku. Rukama mi sevřel boky a znovu mě k sobě přitiskl. Vlasy už neměl, ale vášeň mu zůstala. Vlastně teď jeho rysy vypadaly ostřejší, výraznější. Lícní kosti, čelist, všechno bylo ještě ostřeji řezané a  jeho dvoudenní strniště působilo ještě víc sexy než obyčejně. Vyplázl špičku jazyka a zuby se kousal do spodního rtu – tak, jak mě to vždycky dostalo, a on to věděl. „Musím přiznat, že když se na to teď dívám, je to docela... hmmmm,“ vypravila jsem ze sebe.

„Docela...“ „Sexy.“ „Sexy? Vážně?“ Jeho prsty mi tančily po kůži hned nad kalhotami na šňůrku. A za tu šňůrku on teď tahal. „Ano, ano, je to tak. Jsi pořád ten nejvíc sexy chlap v Americe, i když jsem ti zavraždila vlasy.“ Znovu jsem povzdechla, tentokrát v jiné tóni­ ně, to když mi jeho prsty rozepínaly knoflíčky na košili. „Jen v Americe?“ Zasmál se a jeho čerstvě vyholená, krátkosrstá hla­ va mě lechtala na čelisti, když mi začal ožužlávat krk. „Nepřeháněj to, Georgi,“ varovala jsem ho. Zařehtal se, když slyšel můj přísný hlas. A pak mě přimáčkl na dveře koupelny. „Jen v Americe?“ trval na svém, zdvihl mi ruce a přidržoval mi je nad hlavou. „Tak dobrá, v Amerikách. Severní i Jižní.“ Mé boky narazily na jeho, jak se ke mně přitiskl. „A  když už mluvíme o  jihu,“ vydechl mi do ucha, zatímco se jeho ruka pomalu vsouvala pod mé... Cink cink. „Kdo to sakra může být?“ zamručel. Pořád mě držel přitisknutou ke dveřím a jeho ruka pokračovala v cestě k mé... Cink cink. Cink cink. „To je možná Michael. Říkal, že se dnes zastaví.“ Vymanila jsem se zpod Jackova těla i dveří a pohlédla na sebe v zrca­ dle. Byla jsem zmačkaná, celá rudá a šťastná. „Zatracenej Michael,“ zamručel a  natáhl se po mně, když jsem se vypravila ke dveřím. „Žádnej zatracenej. Vždyť jste teď kamarádi. Chovej se slušně.“ Zasmála jsem se, odtančila mu z dosahu a vydala se halou ke vcho­ dovým dveřím. „Pak to dokončíme!“ zavolal za mnou a mně na moment vynechalo srdce. „To si piš!“ zavolala jsem za ním a myslela na všemožné způsoby, kte­ rými by tohle mohl dokončit. A  na to, že mu to zcela jistě dovolím. Od minulého roku, co jsme se s  Jackem seznámili, fungovala chemie mezi námi na jedničku. Jasně že to dokončí. Dokončí to tak, že z toho zdechnu. Zasmála jsem se, když jsem slyšela jeho zaúpění. Věděla jsem, že se tělesně i duševně připravuje na setkání s kamarádem. Napřímila jsem se, otevřela dveře a  uviděla usmívajícího se Mi­ chaela.

„To ti to trvalo!“ vyčetl mi. „Byla jsem za rukojmí.“ Ustoupila jsem a vpustila ho dovnitř. Pohlédl mi na nohy a dal se do smíchu. „Vypadáš jako kříženec mezi neandrtálcem a  homo erectus. Chceš mi snad něco naznačit?“ Namířil prst dolů. Pohlédla jsem tím směrem a všimla si, že se mi mezi nalakovanými nehty zachytily Jackovy vlasy. „Jo, to se jen nepovedl sestřih,“ objasnila jsem mu, posunkem ho pozvala dovnitř a zašla do kuchyně pro smeták. Cestou ze mě opadá­ valy vlasy. „Chceš říct, že se sestřih povedl,“ opravil mě Jack. Vstoupil do kuchy­ ně a přejel si dlaní po lebce. „No teda, co se ti stalo?“ Michael se zasmál. Z hnědých očí mu kou­ kali čertíci. Michael, já a Holly jsme chodili společně na vysokou a přátelili jsme se už celé roky. Tedy, kdysi jsme se s Michaelem přátelili, dokud se jedné noci náš vztah neproměnil v cosi, co mohlo být skvělé, ale nebylo. Mno­ ho let jsme spolu nemluvili a pak se díky souhře náhod stalo, že mi před pár měsíci nabídl hlavní roli ve svém muzikálu. Tentokrát jsme si spo­ lu málem znovu začali – a tím se toho spousta pokazila. Naštěstí jsme včas přišli k rozumu a zůstali dobrými kamarády. A víc než to. Přes­ tože o muzikál, na kterém jsme v New Yorku spolupracovali, nakonec velcí divadelní producenti zájem neměli, byl přece jen natolik úspěšný, aby náš projekt přežil. Hned po svátcích jsme se dozvěděli, že ho jis­ tá produkční společnost hodlá přetvořit v televizní show. Venue, nový televizní kanál s podobným programem jako HBO a Showtime a vyso­ kou sledovaností. Produkce drsných komedií a temných dramat diváky zaujala. Pozvali jsme si z New Yorku pár herců z původního ansámblu, honem jsme natočili pilot – a Venue to koupila. A rozhodli se zařadit Michaelo­ vu show do podzimního vysílání. Michaelův původní koncept byl tradiční muzikál okořeněný trochou moderny, vyvedený ve stylu malého divadla a s živou hudbou. Teď se příběh Mabel, stárnoucí královny krásy, která zrovna prodělala rozvod a zařizuje si život po svém, odehrával na pozadí Los Angeles – města, které v  sobě dokonale odráží pokřivený způsob, jakým naše kultura nahlíží na ženy a stárnutí. Naše show teď byla něco mezi Glee, Paničkami z Beverly Hills a Sexem ve městě. Byla vtipná, byla sexy – a já jsem v ní byla hvězda. Moment, vážně jsem byla hvězda?

Ano, Grace, jsi hvězda. Zatřepala jsem hlavou, abych si ji pročistila. Pořád jsem čekala na do­větek. „Dostala se ti voda do ucha, lásko?“ zeptal se mě Jack, který si všiml, jak třepu hlavou. „Mlč, prosím tě,“ varovala jsem ho, když mě cestou k lednici poplá­ cal po zadku. Uvelebila jsem se na barové stoličce a  sledovala, jak dva lidé, které jsem na světě měla nejradši, krouží kolem sebe. Už je to tak: byli přátelé, ale zatím jim to moc nešlo. Jack věděl, že jsme si s  Michaelem v  New Yorku skoro... skoro něco začali. A  i  když mezi mnou a Michaelem skutečně nebylo nic než přátelství, věděla jsem, že to pro Jacka není snadné. Ale, upřímně řečeno, byl dospělejší než já, i když o devět let mladší. A tak se teď s Michaelem oťukávali a zvy­ kali si na to, že budou muset navázat přátelství toho divného mužské­ ho druhu. „Ne, vážně, člověče, proč máš na hlavě jenom kůži?“ zeptal se Mi­ chael ještě jednou a chytil pivo, kterým po něm Jack hodil. Aniž by se vůbec zeptal, jestli ho chce. Jak říkám, divné mužské přátelství. „Film. Příští týden začínáme točit. Už jsem s tím nemohl dál otálet,“ objasnil mu Jack a zhluboka si lokl piva. „Jo, jasně, ten novej film Daniela Richardse. Afghánistán, viď? Už teď se o tom leccos proslýchá. Jeden můj známý, spisovatel, jim s tím pomá­ hal. Asi to bude dost síla. Budete natáčet v Mojavské poušti, co?“ „Jo, něco se bude točit tady, zbytek na poušti. Určitě to bude fajn.“ Jack se usmál, zaklonil hlavu a pivo dopil. Vytáhl z lednice další a nepře­ stával se nepřítomně drbat na hlavě. „Co bude fajn?“ zaslechla jsem z předsíně. Další z mých nejmilejších lidí, Holly, vstoupila do kuchyně, přelétla pohledem naši skupinku a teatrálně vzdychla. „Příšero!“ „Ropucho,“ vzdechla jsem v odpověď, namířila prst na láhev vodky, kterou jsem před chvílí vytáhla z mrazáku, a tázavě pozdvihla obočí. „Ano, samo sebou, ano. Nevěřila bys, co se mi dnes stalo. Nenávidím tohle město! Už mi nikdy nedovol spolupracovat s  nikým, kdo kdysi dělal pro CW!“ vyjekla. Pilně jsem míchala martini. Holly přešla k pultu, shodila střevíčky, položila nohy Michaelovi do klína a ukázala na ně. „Namasírovat. A  ty, kluku vojenskej, se postav za mě. Namasíru­ ješ mi ramena,“ poručila a mávla na Jacka, ať přejde k ní. Zakřenil se a poslechl. Michaelův překvapený výraz se změnil na stydlivý, načež

začal Holly masírovat chodidla. Když teď byla naložená mezi dvěma chlapy jako pornohvězda, její přirozený půvab způsoboval, že se všem mužským podlomila kolena, včetně těchhle dvou. Podala jsem jí koktejl, ona ho rychle vyzunkla a sklenku mi vrátila. „Vážně, holka, byl to hroznej den. Potřebuju dvojitej. A přitlač tro­ chu, Michaeli.“ Zasténala, když jí promnul to pravé místo na nártu. Zasmála jsem se. Holly nám začala vyprávět, co ten den prožila, a já pro ni namíchala další koktejl. Jack na mě rošťácky pomrkával. Život byl fajn.

* * * Vznikl z toho neplánovaný večírek. A když jsme dojedli večeři, skonči­ li jsme všichni v měkkých sedačkách na zadním dvorku. V zimě bývá v  Los Angeles v  noci zima, a  tak se nám hodily kašmírové deky, kte­ ré jsem donesla z ložnice. Jack se zabořil do sedačky, a zatímco jsme si povídali a smáli se s přáteli, pohrával si s mými vlasy. Na fíkovnících a švestkách tančila bílá světýlka a citroníky v květináčích, které rámo­ valy terasu, vrhaly svou vůni do noci. Vyhřívala jsem se v Jackově teple. Dech měl omamný a voněl mu po brandy. Pak  Holly s Jackem začali probírat, jak to bude s natáčením. Jack za pár týdnů odjede, ale tentokrát to bude jiné, než když jsme byli odloučení předtím. Tentokrát tu budu muset zůstat, ve svém domě, který jsem s takovým úsilím zkrášlila a kterého jsem si prve ani neu­ žila, protože jsem okamžitě musela do New Yorku. Teď budu moct pracovat ve městě, kde bydlím. Moc se mi tu líbilo. Vytvořila jsem si pro sebe prostředí, které mi vyhovovalo. Na svazích kopců kolem Los Angeles zaručeně na­jdete větší a vznosnější domy, ale můj bun­ galov v Laurel Canyonu byl přesně tím, po čem jsem toužila. A když se ke mně nastěhoval Jack? No, to z  toho místa teprve udělalo ten pravý domov. Holly a Jack čím dál víc křičeli, Holly mu říkala, jaké mediální rozho­ vory pro něj naplánovala, a já jsem se naklonila k Michaelovi. „Ještě pořád hledáš dům k pronajmutí?“ „Jo. Zatím mi dali firemní byt, což není špatný, ale chtěl bych se tu na čas usadit, a tak bych si přál něco lepšího. Ale agentka, kterou jsem sehnal, mi pořád předvádí byty v mrakodrapech. Ne že by na nich bylo něco špatnýho, ale zrovna jsem odjel z New Yorku. Chtěl bych projed­ nou bydlet trochu blíž k zemi.“

„To chápu. Tak usadit, říkáš. Hm... Nechceš si něco koupit? Teď je na koupi domu vhodná doba,“ připomněla jsem mu. „No, tak moc usadit se zase nechci. Chci si vážně jen něco pro­ najmout,“ řekl, čímž způsobil, že Holly v  půli slova svou konverzaci s Jackem přerušila. „Mám skvělou agentku, nabízí byty a  domy k  pronájmu. Řeknu jí, aby ti poslala nabídku. Chceš si pronajmout dům? S bazénem? Klasický domeček pro svobodného mládence v L.A.?“ „Dům? Ano. Bazén? Možná. Domeček pro svobodného mládence? Ne. A žádné neony.“ Zakřenil se. „To ti seženu raz dva. Jestli chceš, můžeme příští týden vyrazit na pro­hlídky spolu,“ nabídla mu a srkala brandy. „To by bylo skvělý. Vážně si na to najdeš čas?“ Přitiskla jsem se k Jackovi. „Jasně. Můžu si udělat odpoledne volno. Práce nikam neuteče. A když už mluvíme o práci, Jacku, musíme si ještě promluvit o –“ „Holly, ty toho vážně nikdy nenecháš? Dneska už to stačí!“ obořil se na ni Jack, čímž nás všechny překvapil. Obrátili jsme se k němu, zrovna když si rukou prohrábl vlasy, které neměl. Povzdechl si a pak vyzun­ kl zbytek brandy. Pohlédl na Holly těžkýma očima. „Omlouvám se. Asi jsem unavenej,“ zamumlal a zrak mu sklouzl ke sklenici. „To je v pořádku, Jacku. Promluvíme si zítra. Zavoláš mi ráno?“ ze­ ptala se, vstala z křesla a věnovala mi střelhbitý pohled. Pokrčila jsem rameny a taky jsem vstala. „Už jdeš?“ „Už musím – zítra brzo ráno mám schůzku s  jakýmsi klukem, co má tři jména. Proč všichni najednou začali pojmenovávat děti takhle složitě? Jestli se ještě někdy setkám s Noahem Jonathanem Atakdálem, zvencnu se z toho. Fakt,“ prohlásila a zdvihla Michaela ze židle. „Pojď, můžeš mě doprovodit k autu.“ „Dobrá, jasně, jo, samozřejmě. Ehm... Dobrou, Grace! Čau, Jacku,“ zavolal na nás Michael přes rameno, když s Holly odcházeli. „Dobrou,“ řekl Jack a upravil si deku, do níž byl zabalený. Zamávala jsem jim, pak jsem se otočila a stoupla si před něho. „Není ti nic?“ zeptala jsem se, vzala si od něj prázdnou sklenku a od­ ložila ji na stůl. Jack si mě přitáhl na klín a znenadání mě pevně obe­ jmul. Přitiskl se ke mně, obalil mě svým tělem. „Ta ženská fakt neví, kdy přestat!“ prohlásil, vzdychl a přitáhl si mě ještě blíž. „Jen dělá svou práci, Blázínku. Neber si to osobně.“

Uvelebila jsem se mu v náručí. „Jak bych si to mohl nebrat osobně? Je manažerkou celýho mýho života, nejen mý kariéry. Já prostě – sakra, já fakt nevím.“ „No tak, no tak. Já vím, tak už mlč,“ domlouvala jsem mu a drbala ho na hlavě, dokud jsem neucítila, jak se uklidnil. Jeho dech, plný bran­ dy, se vznášel všude kolem nás a mně to znovu připomnělo, jak je mla­ dý. Nikdo ho nestačil připravit na život a  tohle všechno, co souviselo se slávou, než přijal roli, kterou se proslavil. Když se to vezme kolem a kolem, držel se skvěle. Objímali jsme se a mlčky se pohupovali. Kaňon kolem nás byl tichý. „Poslyš, už jsem ti řekla tu dobrou zprávu?“ „A jakou, Bláznivko?“ přál si vědět. Ústy mě polechtal u lemu košile. Evidentně byl vzrušený. „Mám vlastní přívěs! Věřil bys tomu?“ „Ovšemže máš vlastní přívěs. Jsi přece hvězda, lásko,“ připomněl mi. Ale já jsem tomu pořád nemohla uvěřit. „Poslechni, to je velká věc. Ne všichni jsme velký filmový hvězdy,“ oznámila jsem mu a uvelebila se mu na klíně. „A když říkáš ‚velký‘, co tím přesně myslíš?“ zeptal se a přirazil. „No tak!“ Zasmála jsem se, když mi zabořil obličej do krku a dýchal mi na něj obláčky brandy. „Jsem na tebe hrdej,“ zašeptal. Teď mi jeho ruce bloudily po zádech. Byl to dobře známý pocit, ale stále ještě dokázal způsobit, že jsem se celá rozechvěla. „Není ti zima?“ „Ne, Georgi, naopak, celým tělem se mi rozlévá teplo,“ zašeptala jsem mu do ucha. V tom okamžiku mě popadl do náruče. A odnesl mě dovnitř, rovnou do postele.

KAPITOLA DRUHÁ

„ T druhý den ráno.

akže dneska večer do toho klubu zajdu. A tak mě napadlo...,“ řekl

Aspoň myslím, že to řekl. Byla jsem ve sprše a po prsou mi blou­ dily čísi ruce. Pevně mě držely, samozřejmě že jen proto, abych ne­ spadla. „Ty půjdeš už zase do klubu?“ zaprskala jsem. „Zase? Vždyť jsem byl včera doma,“ odpověděl a sklonil se pod vlast­ ní sprchovou hlavici. Sprcha, kterou mi tu nainstaloval, měla hlavice dvě – jednu pro mě, jednu pro něho. „To je fakt, ale minulý týden jsi někde byl skoro každej večer.“ „Nehodláš se proměnit ve stíhačku, že ne?“ zamrkal. Voda mu sté­ kala po obličeji, po hrudi a po břiše, takže jeho udělátko vypadalo ještě tvrdší. Moc mě to potěšilo. „Zaručeně hodlám. Moment, musím se na to správně tvářit,“ řekla jsem přísně a strašlivě se zamračila. „Drahoušku, nemyslíš, že bys měl zůstat doma a vyčistit okapy?“ skuhrala jsem, dala si ruce v bok a dup­ la nožkou. Vypadalo by to výhrůžně, kdybych přitom neuklouzla. Za­ chytil mě v pádu a řehtal se, zatímco jsem se to pokoušela ustát. Lehce mě plácl po zadku a pomohl mi zpátky na nohy. „No, já jsem se tě chystal zeptat, jestli by sis se mnou dnes nevyšla.“ „Já? Nevyšla? Do klučičího klubu? To myslíš vážně?“ dobírala jsem si ho a podávala mu žínku. Jack teď trávil čím dál tím víc času s pár kluky ze štábu nového filmu. Ze začátku jsem ho v tom podporovala. I když mi tvrdil, že miluje Zlatá děvčata, často jsem mu připomínala, že je mladý kluk ve velkoměstě a musí podle toho žít. Nedávno se mými radami začal řídit, na můj vkus ale až moc. „Jasně, proč ne? Říkal jsem si, že je načase, aby ses s klukama sezná­ mila. Vždyť to jsou ti, co za ně ochotně položím život.“ „Ve filmu, lásko. Položíš za ně život ve filmu. Bude se tam tancovat?“ chtěla jsem vědět. „Nejspíš ano.“

„A ty – budeš tancovat?“ „Jsem z Británie. Netančím.“ „A smím si zatancovat já?“ „S  tím počítám. Bože, Grace, kdyby ses teď viděla.“ Vzdychl. Stála jsem pod proudem vody, zakloněná, abych měla prsa pevná a  pěkně vystavená. Jo, povedlo se. No super. Ty před svým chlapem pózuješ. Co by ne. Cítila jsem jeho ústa, jak mi sklouzávají po krku, a prudce jsem se nadechla. „Poslyš, Blázínku, teď ne. Za tři čtvrtě hodiny musím být u  Holly, a víš, jak je naštvaná, když přijdu pozdě.“ „Dej mi pět minut. Vydrž chvilku, Bláznivko.“ Zasmála jsem se, když se přimkl svým tělem k mému, a každý nerv mnou jiskřil. Ale jiskry a voda se k sobě nehodí. Snažila jsem se ho od sebe trochu odstrčit. „Ne, vážně, nejde to. Šukání, to pro Holly omluva není.“ „Jak to víš? Zkus to.“ „Buď už zticha. A podej mi laskavě sprcháč,“ poručila jsem mu a uká­ zala na gel. Podal mi ho, namydlili jsme se a já se pokoušela opláchnout. Což byla tvrdá práce. Protože i on byl... Protože i on byl tvrdý. Dvacet minut nato seděl na pelesti a sledoval, jak se připravuju. „Takže dneska večer? Ano?“ zeptal se a podal mi podprsenku. Bral ji do ruky s velkou úctou, nejspíš žárlil, že mi bude celý den držet prsa ona, a ne on, jak by si přál. „Jo, večer. Můžu přivést i Holly? Už se nemůže dočkat, až si zatan­ čí. Bude to úžasnej večer!“ prohlásila jsem nadšeně, stoupla si před něj a  prohrábla mu rukou štětinky na hlavě. Chvíli potrvá, než si na to zvyknu, ale svým způsobem se mi to líbilo. Vypadal zároveň starší i mladší. Bylo to omamné. „Přiveď si, koho chceš, lásko. Jen mi pošli textovku s jejich jmény a já je předám Adamovi.“ „Adamovi?“ „Adamovi Kasenovi, co dělá na tom filmu přece. Dá je na seznam hos­ tů,“ odvětil a políbil mě do dlaně. „Na seznam hostů? Ty mluvíš čím dál víc jako rozenej Hollywooďan, Georgi.“

„Jo, a tohle mi říká holka, která má dneska schůzku se svou agent­ kou, protože potřebuje probrat program natáčení svého nového tele­ vizního seriálu.“ „Týjo, mého nového televizního seriálu. Řekni to ještě jednou, ano?“ „‚Mého nového televizního seriálu‘?“ „Ne, mého nového televizního seriálu.“ „Ale to jsem právě řekl.“ Zašklebil se a uhnul, když jsem po něm hodi­ la ručníkem. Odtančila jsem mu z dosahu a on nespokojeně zamručel. „Radši běž na tu schůzku, ty provokatérko, jinak tě tu budu držet celej den.“ „Dobrá, takže se uvidíme večer?“ „Jo. Budu čekat na rohu, u svých kámošů za hedvábnou šňůrou.“ Při­ kývl a znovu se položil na postel, ještě pořád rozházenou po nedávných činnostech. „Jasně. U kámošů,“ dobírala jsem si ho. „Máš pět vteřin, abys odsud vypadla, Grace.“ „Už jdu!“ vykřikla jsem a  hnala se do kuchyně, kde jsem popadla láhev vody stojící na kuchyňské lince. „Hele, Bláznivko!“ Slyšela jsem za sebou jeho kroky, jak se rozléhají na podlaze z tvrdého dřeva. „Ano?“ Usmála jsem se, když jsem viděla, že vystrčil hlavu zpoza rohu. „Včera jsem pod kopcem viděl pár aut, který mi připadaly dost povědomý. Dej na sebe pozor, ano?“ Usmál se a jeho oči se propálily do mých. „Nesmí mě dostat na kameru. Je mi to jasný.“ Zasalutovala jsem mu. „Hlavně ať z  nás neudělají dalšího Ashtona a  Demi. Lidi milujou, když se hvězdy rozcházejí.“ „Ty jsi mě vážně přirovnal k Demi?“ „Promiň. Ty jsi o  chlup starší, viď?“ škádlil mě a  tahal mě za culík, zatímco jsem si nasazovala čapku. Kdysi jsem si ho dobírala, že nosí base­ ballovou kšiltovku, a teď jsem se sama jen málokdy vypravila ven bez ní, zejména když jsem se projížděla po okolí svého bungalovu. Usilovně jsem se snažila přede všemi utajit, kde bydlím. Věděla jsem, že se mi to nebude dařit věčně, ale toužila jsem zůstat inkognito, jak dlouho to jen půjde. „Ale Georgi, přiznej si, že tohle šílenství kolem ti pomůže víc než co jinýho.“ Zadívala jsem se na něj a dovolila mu, aby mi culík uhladil. „Prostě si dej pozor, dobrá?“ řekl. Oči měl ustarané. „Dám, lásko. Tak zatím.“ Přikývla jsem a poslala mu vzdušný poli­ bek.

„Budeš se muset snažit víc, pokud jde o líbání,“ zamumlal a zamířil zpátky do ložnice. Zahihňala jsem se, popadla klíče a vydala se do sluneční záře. Los Angeles je i v zimě zlaté. Usmála jsem se, když jsem přecháze­ la k autu, a na okamžik se zastavila, abych mohla obdivovat citroníky, trávník plný spadaného borovicového jehličí, béžový taurus, jak po­ zvolna přijíždí směrem ke mně – moment, co je to? Vrhla jsem se ke svému autu a podařilo se mi schovat za volantem zrovna v okamžiku, kdy taurus projížděl kolem vysoké borovice na okraji mého pozemku. Většina domů v Laurel Canyonu ležela kousek od silnice, ale ne příliš daleko. Netrpíš náhodou stihomamem? S paparazzii jsme se museli potýkat skoro denně. Už nás ani nemohli pořádně překvapit, začínala to být spíš nuda. Jackovo nové auto zbyst­ řili mnohokrát, ale až sem nás zatím nevysledovali. I  tak to začínalo být na pováženou. Jednou, když za ním jeli po Robertson Boulevardu, zastavilo auto před ním tak prudce, že do něj málem naboural. Vyfotili si ho, jak sedí za volantem a mračí se, kšiltovku staženou do obličeje. Jack už toho začínal mít dost. Tohle byla taky jedna stránka slávy, na kterou se nedalo připravit. Zatím jsem unikala tomu, aby si nás znovu vycvakli společně, ale oběma nám bylo jasné, že k tomu dřív nebo později stejně dojde. Ale to holt patřilo k tomu, být přítelkyní filmové hvězdy. Přítelkyní. Ano, byla jsem jeho přítelkyně – a to s sebou přinášelo spoustu pro­ blémů, které jsme neuměli řešit. Když jsme se v lednu vrátili z dovole­ né na Seychelách a přistáli na losangeleském letišti, musela jsem čekat vzadu i s bagáží. Na letišti tábořili paparazziové a číhali na celebrity, kterépak vylezou z letadla celí zničení a nevyspalí. A někteří tu číhali na Jacka. Tak jako vždycky jim kdosi dal hlášku, že tu přistane, a oni se vyrojili kolem, jakmile se objevil. Načež fotili a fotili a fotili. Později mi říkal, že myslel, že mu snad jeho cestovní tašku vyrvou z ruky, tak blíz­ ko a tak oprsklí byli. Zpozorovali ho, když přecházel k autu, které tu bylo přistavené pro nás oba. Já jsem mezitím čekala na naše zavazadla, rozhlížela se kolem a čekala. Nakonec jsem musela zaplatit nosiči, aby mi pomohl naše věci diskrétně donést do taxíku. Od doby, co jsme se vrátili, jsme se nikde moc neukazovali. Obyčejně jsme spolu nechodili ani nakupovat, a i když jsme si občas vyrazili ven, snažili jsme se nebýt moc na očích. Žili jsme spolu, milovali jsme se,

ale udržovali jsme svůj vztah v tajnosti, jak jen to šlo. Holly tahle naše taktika zatím vyhovovala. Od doby, co se objevil film Čas, se Jackova fanynkovská základna povážlivě rozrostla a  na síti se o  něm diskutovalo víc než kdy jindy. Těmhle fanynkám by se nelíbilo, kdyby Jack Hamilton s někým chodil, a  už vůbec ne se ženou výrazně starší než on. Když se pozapomnělo na fotky z premiéry jeho filmu, na kterých jsem se objevila já, nechaly mě jeho zbožňující fanynky víceméně na pokoji. Ale teď jsem se měla objevit v důležitém projektu. Díky televiznímu seriálu se zviditelním a tyhle fotky, včetně mnoha dalších, se znovu vynoří. Na tohle jsem teď myslela, když jsem se rozhodla nesklopit v kabrioletu střechu. Nara­ zila jsem si čapku do čela a vydala se kaňonem do Hollyiny kanceláře. Oči jsem měla na stopkách, vyhlížela jsem ty zdánlivě náhodné béžo­ vé sedany. Ty, v jejichž okýnkách se nejčastěji objevovalo světlo foto­ blesků. Bylo zarážející, jak rychle si zvyknete, že je třeba se neustále ohlížet, když jdete vpřed.

KAPITOLA TŘETÍ

„Jo, tak první tři scénáře jsou hotový, natáčení je naplánovaný, příští

týden si je probereme s herci. Co dalšího ještě musíme projednat? Přece víš, jaký jsme televizní hvězdy – musíme navštívit spoustu míst, setkat se se spoustou lidí,“ zamrkala jsem a natáhla se v židli přes Hol­ lyin stůl. Holly, já a Michael jsme se už skoro přes hodinu dohadovali o detailech. Michael si vybojoval, že bude mít právo veta, pokud jde o uměleckou stránku projektu. Byla to přece jeho show, on ji vytvořil, a i když všech­ no financovala televizní společnost, na téhle lodi byl kapitánem on. Úzce spolupracoval s režisérem a dohlížel na adaptaci své hry pro obrazovku. Šlo mu o to, aby si zachovala duši. David Lancaster byl známý a uznáva­ ný režisér, který v posledních deseti letech vytvořil několik nejlepších a komerčně nejúspěšnějších seriálů. Bylo o něm taky známo, že je tvr­ dohlavý, drsný a nebere si servítky. Už se s Michaelem domlouvali na tom, jak to celé bude vypadat, a zdálo se, že spolu souhlasí v tom, jak by náš seriál měl vyznít a co všechno by v něm mělo být. Michael měl sice spoustu zkušeností s psaním scénářů a režírováním, ale na téhle úrovni ne, a tak bylo jen přirozené, že z toho byl trochu nervózní. „Už jsme skoro hotoví. Musíme probrat už jen pár věcí, pak to zabalí­ me.“ Holly přerovnávala jakési poznámky na pracovním stole. „Díkybohu. Umírám hlady,“ zaskučela jsem, vstala a vzala si pár bon­ bonů z misky, kterou měla na polici, hned pod vyvěšeným diplomem Manažerka roku. Který si udělila sama. Znovu jsem si sedla a nabídla Holly pár cukrátek. Zavrtěla hlavou. Pohlédli na sebe s Michaelem a Michael sotva znatelně přikývl. Zhlu­ boka se nadechla a povzdechla. Pak nasadila rozzářený výraz byznys­ menky. Celé to trvalo 2,7 sekundy, ale mně nic z toho neuniklo. Zalapala jsem po dechu. Holly se ke mně obrátila a spustila tónem, který jsem u ní slýchala často, ale málokdy ho vytáhla na mě. „Ozvali se nám producenti, kteří se dívali na pilotní sestřih. Slyšela jsem od nich jen samou chválu, ale tobě vzkazují jednu důležitou věc,“

řekla. Teď hovořila Holly Newmanová – hollywoodská agentka, ne Hol­ ly Příšera, kámoška a obyčejná holka. Polkla jsem cukrátka. „Dobrá, takže o co jde?“ chtěla jsem vědět. Pře­ mítala jsem, co se asi dozvím. Michael si nervózně pohrával s propiskou. „Takže už víš, že jsi úžasná. Jsi skvělá, to všichni víme. Vážně,“ doda­ la, aniž by se mi dívala do očí. „Ano. A ty jsi taky úžasná,“ vrátila jsem jí přihrávku a pohlédla na Michaela, který si přestal pohrávat s  propiskou a  vůbec se nehýbal. Přesněji řečeno, byl dočista ztuhlý. Holly se pousmála a pokračovala. „Tahle show musí mít velmi přes­ ný hollywoodský styl. Všechno v  ní musí být naprosto dokonalé. To dobře víš.“ „Jo, to vím. Tak už se vyžvejkni, Holly.“ Strčila jsem si do pusy další hrst cukrátek. „Musíš shodit osm kilo, Grace.“ Cukrátka mi zaskočila v krku. „No, to bych to asi měla vyplivnout,“ zažertovala jsem a ztěžka polkla. „Podívej, tohle je velmi běžná věc. Producenti hrozně dají na celkový dojem – jde jim úplně o všechno, je ti to jasný? Mají spoustu poznámek úpl­ ně ke všemu – od toho, v jakým autě budeš jezdit, až po to, jestli by plovou­ čka u tebe v domě, tedy v tom filmovém, měla být světlejší, anebo tmav­ ší. Možná bys měla mít o  něco zrzavější vlasy. A, abych pravdu řekla...“ „Měla bych mít o něco menší prdel,“ dopověděla jsem za ni, vrátila cukrátka na poličku, napřímila se, jak jen to šlo, a zatáhla bříško. „Ne, tvoje prdel se jim naopak ohromně líbila,“ odvětila, zatímco se dál probírala papíry na stole. S hrůzou jsem pohlédla na Michaela. „Dělala jsem si srandu!“ zasmála jsem se a přinutila se nesvírat ruce v pěst. „Grace, no tak, jsi krásná a já –“ spustil Michael, ale Holly mu skočila do řeči. „Tady je to. Řekli mi tohle: ‚Potřebujeme, aby měla výraznější líc­ ní kosti, výraznější obrys brady,‘ “ předčítala a  prohlížela si mě přes obroučky brýlí. „Výraznější lícní kosti,“ opakovala jsem po ní a  v  duchu počítala, kolik mil každý týden uběhnu a kolik si jich ještě můžu přidat. „Grace, podívej. Víš, kolikrát už jsem takovýhle rozhovor měla s některým ze svých klientů? Fakt to nedovedu ani spočítat,“ řekla unaveně. „To je hrozný,“ podotkla jsem suše.

„Je to hrozný, ale ty sis přece tuhle práci vybrala. Musíš se smířit s tím dobrým i s tím špatným. Pokud chceš mít lícní kosti méně výraz­ né, přemístím tě do kategorie dobrá kámoška, souhlas?“ řekla a z očí jí šlehaly plameny. „Zkusme se na to podívat z  druhé strany –“ spustil Michael, ale já jsem zvedla ruku, abych ho umlčela. „Jsem velká holka – doslova, jak se zdá. Zvládnu to,“ řekla jsem a Hol­ ly povzdechla. „Mám tě moc ráda, ty malá mrško, ale takhle to prostě je. Dostala jsi úžasnou příležitost, takovou, k jaký se mnozí herci v týhle branži snaží propracovat po celý roky a  pro kterou by byli ochotní se celý měsíce živit jen zeleným salátem a dietní kolou. Tys ji dostala. Tohle k tomu prostě patří.“ Oči jí trošku změkly. „Tohle zvládneš levou zadní. Vím, že to zvládneš.“ Usmála se. „Poslyš, jestli musím, tak musím. Žádnej problém,“ ujistila jsem ji a usmála se sevřenými zuby. „Určitě?“ zeptal se Michael, kterému byl celý tenhle rozhovor evi­ dentně proti srsti. „To je jasný.“ Přikývla jsem. „­A už jsme zase kámošky?“ zeptala se Holly. „Kámošky.“ Přikývla jsem znovu. Chvíli jsme seděli tiše. Tři kamarádi, kteří se na vysoké hádávali v divadelním kurzu a teď pracují v oboru, který si vyvolili, v postavení, o kterém většina lidí může jen snít. Je to ale divný svět. „Slyšela jsem, že si dnes půjdete zatančit. Pověz mi o tom něco,“ řekla Holly, opřela se v židli a položila si nohy na stůl, čímž naznačila, že naše pracovní jednání skončilo. Začala jsem jí vykládat, co jsme si na dnešní večer naplánovali, ale nedokázala jsem myslet na nic než na ta zatracená cukrátka.

* * * Při cestě domů jsem stáhla střechu, bylo mi jedno, kdo mě uvidí. V hla­ vě jsem měla galimatyáš. Potřebovala jsem se nadýchat čerstvého vzdu­ chu. Pustila jsem na plné pecky stereo a projížděla se ulicemi města, které jsem milovala, města, do kterého jsem se hrozně toužila vrátit, a skutečně se mi to povedlo. Když jsem Los Angeles opustila poprvé, strávila jsem několik let – vlastně skoro deset let, abych pravdu řekla – tím, že jsem dusila své

pocity dušenými kuřaty. A  hamburgery. A  velkou spoustou burritos. Hrozně jsem se styděla za to, že jsem v L.A. nevydržela ani rok, a tak jsem si doma začala lízat rány spolu s  vnitřní stranou obalu nejedné čokoládové tyčinky. Pak jsem se uzavřela do kokonu. Ubíhaly roky a já jsem zatím našla skvělou práci, která mi umožňovala projevit jistou kreativitu, ale jen a pouze za počítačem. Nikam jsem moc nechodila, na rande už vůbec ne, a jak mi přibývala kila, rostl ve mně i smutek. Ztratila jsem takovou spoustu toho, co bývalo mnou a co Jack okamžitě označil za Bláznivku. Konečně jsem se z  toho vyhrabala a  zoufale se snažila vrátit se do L.A. a zkusit to znovu. Během jediného roku v L.A. se mi podařilo splnit si snad všechny sny, jaké jsem kdy měla, a  jaké mají všichni herci, ať jsou kdekoli. Tohle bude role, kterou se udělám – anebo taky ne. Tak co je proti tomu sedm nebo osm kilo? Nic, až na to, že už teď si dávám velký pozor na to, co jím, a cílevědo­ mě cvičím. Vztah s mladším mužem ve mně evidentně znovu vyvolal staré strachy – nejsem dost mladá, nejsem dost hubená... Ale konečně si můžu říct, že jsem dobrá. S Jackem nám to funguje a s tím, jak vypa­ dám, taky nemám problém. Poprvé po dlouhé době se můžu podívat do zrcadla a připadat si skvěle. Takže oni potřebují, abys shodila sedm nebo osm kilo. Kdyby tě požádali, ať si nabarvíš vlasy na tmavší zrzavou, udělala bys to? Jo. Kdyby ti řekli, že tvoje postava má mít modré oči, opatřila by sis kontaktní čočky? Hrozně nerada si sahám do očí. Ale přesto... Jo, udělala bych to. Tak co pak je sedm nebo osm kilo? Přece nepřipustíš, aby ti něco takového stálo v cestě... nebo ano? Ne, to bych vážně neměla. Z vnitřního monologu mě vyrušil telefon. Byla to Holly. „Nech toho.“ „Čeho?“ „Nech toho, co zrovna děláš, ať je to cokoli. Ne aby ti z toho začalo šibat.“ „Sakra, ty jsi dobrá.“ „Proto si taky beru patnáct procent. Což, vzhledem ke smlouvě, kte­ rou jsem pro tebe sjednala, není tak málo. Tak mi důvěřuj, ano?“

„Ano, ano.“ „Tak toho nech. Okamžitě. Jdi domů, pěkně se vyšňoř – a dnes večer si trochu zatřeseme prdelí. A to je rozkaz.“ Usmála jsem se do telefonu, vzdala jsem boj ještě dřív, než začal. Na okamžik jsem zavřela oči a na tváři jsem ucítila sluneční světlo. Ve vzduchu už jsem cítila vůni kaňonů, k nimž jsem mířila. Možná to byl spíš smog, ale vůni kaňonů v něm bylo zaručeně cítit taky. „Vyzvednu tě v jedenáct, příšero.“ „Tak pozdě? Panebože, my už jsme tak starý!“ Holly se zasmála. „To jsi řekla ty.“ Ukončila jsem hovor a zamířila k domovu. K domovu, který jsem sdí­ lela se čtyřiadvacetiletým klukem. Sedm nebo osm kilo. Je mi to jasné. Hodná holka…

* * * „Ježiši, podívej se na tu frontu!“ zívla jsem, jakmile jsme ten samý večer mnohem později zastavily před barem Door. Mnohem později. Bylo půl dvanácté a celý mladý Hollywood byl na tahu. Vystoupily jsme, předaly auto zřízenci a vydaly se na začátek fronty. Prohlížela jsem si maličké černé šatečky, které jsem měla na sobě, a byla jsem ráda, že mě Holly pře­ mluvila, ať si vezmu něco pěkného. Jako obvykle byly její instinkty přes­ né – dámy, které tu čekaly, až budou vpuštěny dovnitř, byly oblečené nád­ herně. Oči – rozhořčené oči – mě sledovaly, když jsme se sunuly na začá­ tek fronty. Oči, které říkaly: Mrcho, doufám, že tě tam nepustí dřív než mě... Ano, občas bylo příjemné chodit s klukem, kterého každý znal. A kte­ rý byl navíc Briťák. „Jack říkal, že naše jména budou na seznamu,“ zašeptala jsem Holly, když jsme došly k obrovskému vyhazovači. Jeho oči nás dovedly ocenit lépe, než oči dam ve frontě. A když jsme k němu přistoupily, usmál se. „Ahoj, jsme hosté Adama Kasena,“ zakřenila se Holly. Blond vlasy jí padaly na ramena i do hlubokého výstřihu. Vypadala dobře. Vyhazovač odtáhl sametové lano, usmál se na nás a vpustil nás dovnitř. Do jiného světa. Černé zdi, zrcadlové stropy, všude kolem bary a  hudba. Hutný, erotický house. Těžký rytmus mi bušil do uší a  pro­ nikal mi do mozku. Všechno tu bylo nesmírně sexy a byli tu samí sexy lidé. Tancovali, dotýkali se, líbali se. Tohle už nebylo Los Angeles. Tohle byl Hollywood. A pěkně žhavý.

Vyhazovač, který byl uvnitř, nás okamžitě odvedl do chlívečku pro VIP a tam, za dvojitým plůtkem ze sametových lan, byl Jack. Rozvaloval se na nádherné pohovce z rudé kůže, popíjel heineken a sledoval cvr­ kot kolem. Byl obklopený mladými hollywoodskými hvězdami. Poznala jsem většinu herců a hereček, které se objeví v podzimních pořadech NBC. Byla to skvělá příležitost vidět Jacka v jeho přirozeném prostředí, ale poněkud nepřirozeně. Vůbec netušil, jak silnou je osobností, netušil, že je rozená hvězda. A protože si toho nebyl vědom, byl snad ještě přitažlivější. Byl ovšem jediný, kdo si toho nebyl vědom. A když jsme se přiblížily, uvědomila jsem si, že přímo u něj jsou jen holky, samé holky. Ale jak bych se na ně mohla zlobit? Bylo tam i pár dalších chlapů z jeho filmu. Byli tam, ale neobtěžovali. Byli to taky herci a nacházeli se ve stejné pozici, v jaké byl Jack před pouhými dvěma roky: už se jim začínalo dařit, ale zatím to nebylo nic zvláštního. A byl tam Adam Kasen. Ten byl vážně slavný, před pár lety byl her­ cem, na kterýho tohle město sázelo. Tenkrát na tom byl stejně jako Jack dneska: jediný herec, se kterým chtěli točit všichni. Ale Adam se, místo aby na to šel chytře jako Jack, vrhal do jedné velkoprodukce po druhé, do samých velkých filmů, které stály majlant a nakonec se z nich sta­ ly propadáky. Stačilo pár špatných recenzí, pár skandálů, co rozmázl bulvár, a jeho hvězda začala rapidně klesat. Získal pověst herce, se kte­ rým se spolupracuje těžko, chodil pozdě na natáčení, vztekal se kvů­ li každé pitomosti – pro režiséra hotový zlý sen. Zlý sen, ale zabalený v moc pěkném obalu. Tmavé vlasy, hluboce posazené smutné oči – pro­ stě nádherný. A taky trošku nebezpečný, což by vysvětlovalo, proč měl i dnes po každé ruce jednu blondýnu, přestože už po něm nebyla taková sháňka jako před pár lety. Jack se smál čemusi, co Adam zrovna říkal. Když se ti dva potkali prvně, Jackovi se Adam okamžitě zalíbil, pořád mi říkal, že je k němu svět nespravedlivý, že jsou skandály nafouknuté, že vůbec není tak nemožný, jak se o něm tvrdí. Mohla jsem jen doufat, že má pravdu. Jack zachytil můj pohled a po tváři se mu pomalu rozestřel úsměv. Hbitě dopil pivo, mávl na vyhazovače, ať nás pustí za lana – a z nás se bez problému staly VIP. Vstal, aby objal Holly, a pak mi omotal paži ko­ lem pasu. Až moc důvěrně. Jemně jsem do něj strčila bokem. Zavrtěla jsem hlavou a on obrátil oči v sloup. To poslední, co jsme potřebovali,

byla fotka nás dvou, jak se muchláme v  trendy baru. A  taková by se mohla objevit na Twitteru během dvou minut. Začal ustupovat do pa­ třičné vzdálenosti, ale nedokázal si pomoct, musel mi vlepit na tvář aspoň pusu. Vlastně by se dala považovat za přátelskou, kdyby mi záro­ veň ne­pošeptal do ucha: „Máš nádherný kozy, Bláznivko.“ „Chovej se slušně, Georgi,“ pokárala jsem ho a plácla ho do hrudníku, čímž se mi podařilo získat trochu prostoru. Dívky, které s ním doteď seděly na gauči, jemně odehnal, aby vzniklo místo pro Holly a mě. Posa­ dily jsme se. „Ty musíš být Grace. Můj chlapík u vchodu tě celý večer vyhlížel,“ řekl Adam, přisedl si k nám a vzal mě za ruku. „Ano, a  ty jsi Adam, že? Moc ti děkuju za dnešní pozvání. Je to tu nád­herné!“ vyrazila jsem ze sebe, potřásla mu rukou a  všimla si, že zblíz­ka vypadá právě tak přitažlivě jako z dálky. Ten chlap byl životu ne­bezpečný. „Nemůžu uvěřit, že jsem se s tebou nesetkal dřív. Pořád Jacka pro­ sím, ať tě vezme s sebou,“ odvětil a pořád mě držel za ruku. „No, asi jsem příliš domácká. Už ses pozdravil s Holly?“ zeptala jsem se a ukázala na svou nejlepší kamarádku. „Tohle je Jackova manažerka.“ „Jasně, jasně, Holly dobře znám. Už jsme se viděli. Kdybych nebyl hlupák, byl bych si ji najal už dávno. Možná by mě dokázala ukočíro­ vat.“ Usmál se, pustil mou ruku a uchopil její. „To pochybuju. Ale jsem ráda, že tě zase vidím. Překvapilo mě, když jsem se doslechla, že budeš pracovat na tomhle projektu,“ odpověděla a potřásla mu rukou. „Překvapilo tě to? Proč?“ „Nechci, abys mě pochopil špatně. Já myslím, že je to od tebe dobrý tah. Jen mě překvapilo, že tě vidím pracovat na filmu, ve kterém není žádná akční postava,“ vysvětlila mu a upřímně se usmála, když si všim­ la Adamovy sevřené čelisti. Zatímco jsem ty dva sledovala, Jackova ruka mi zabloudila ke kolenu. Dnes se mě pořád někde dotýkal. To bude tím heinekenem. Jemně jsem ho odstrčila a všimla si, že si toho všimlo několik děvčat stojících vedle chlívečku pro VIP. „No, dá se říct, že jsem se poučil. Dnes jsem hotový skautík,“ řekl Adam, přitáhl si jednu blondýnu na klín a mávnutím naznačil číšníko­ vi, ať donese další láhev šampaňského. Holly se zasmála, když zdvihl sklenku. Taky si vzala nabídnutý drink. „Na skautíky,“ připila mu, pohlédla na mě přes okraj skleničky a  obrátila oči v  sloup. Přemohla

jsem smích a  znovu odstranila Jackovu ruku ze svého kolena. Hudba pulzovala a já jsem se nemohla dočkat, až si zatančím. „Jdeme na to?“ zeptala jsem se Holly a očima ukázala na taneční par­ ket. „Jo, jasně, už se těším, až si zatrdluju,“ řekla, vyzunkla skleničku a vrátila se za sametová lana. Adam měl plné ruce práce s blondýnami a o nás už se nezajímal. „Půjdeš taky?“ zeptala jsem se Jacka. „Já to budu sledovat.“ Zakřenil se, uvelebil se v kožené pohovce a vzal si od procházejícího číšníka další láhev. „Tomu se říká vodvaz, Georgi,“ dobírala jsem si ho, zatímco jsem od něj pomalu couvala na parket. „Přijde na to, co sleduješ.“ Zamrkal, usrkl piva a olízl si rty. Zničeho­ nic jsem se zachvěla. U sametových lan jsem se otočila a vyzývavě zavrtěla zadečkem. Vě­děla jsem, že mě pozoruje. Na parketu jsem se přidala k Holly zrovna v oka­ mžiku, kdy začala hrát další skladba a její těžké basové tóny se rozléhaly po celém klubu. Podařilo se nám získat trochu místa k trsání a ponořily jsme se do zvuků a  do vibrací. Ječící syntetizéry a  vzteklá kytara spo­ jily všechny lidi na parketu. Dotýkali jsme se rukama a  boky narážely do sebe, jak jsme všichni společně tancovali. Zatančili jsme si na jednu skladbu, pak na další, všude kolem tryskala a vlnila se energie. Z repráků vyřvával sex, rozléval se po podlaze a při tanci každého nakazil. Obalovala nás tma, bylo tu vlhko a žhavo, byl tu pot. Shrnula jsem si vlasy z obličeje a na bocích jsem ucítila čísi ruce, jak si mě při­ tahují k tělu. Usmála jsem se a přes rameno se podívala, komu ty ruce patří. Prostě jeden z  kluků tady, hledal někoho, s  kým by si zatančil. Byl vysoký a hezký, přitahoval si mě k sobě, ale já jsem se ohlédla přes rameno a očima hledala Jacka. Pořád seděl rozvalený na rudé pohovce, očima se propaloval do mých a sledoval, jak tančím s jiným mužským. Zdvihla jsem paže a lem čer­ ných šatiček mi vylezl po nohou výš. Dovolila jsem rukám, aby se mu zamotaly do vlasů, cítila jsem, jak se k němu mé tělo tiskne, šla jsem do kolen a pak se zase zvedla, a nakonec ho vzala kolem krku. Nato­ čila jsem ke svému tanečníkovi hlavu a zakřenila se na něj. Pak jsem si všimla, že se za ním objevil jeho taneční partner. Přesunula jsem se mezi tyhle dva a  náhle jsem byla mezi nimi, cítila jsem, jak se zeza­ du jedno stehno zasunulo mezi obě mé a tvrdě přiráží. Zaklonila jsem hlavu ke svému novému tanečníkovi a cítila, jak se mi rytmus muziky

probíjí do hlavy a buší mi do mozku. Zavřela jsem oči a cítila, jak mě zvuk baskytary omamuje, jak mě uvolňuje víc, než by se to kdy mohlo podařit alkoholu. Byla jsem v rauši. Usmála jsem se na Holly, ztracenou ve vlastním světě spolu s nádherným hošíkem, kterému jistě nemohlo být víc než dvacet. Pohlédla jsem ke chlívečku pro VIP a přemítala, jestli se Jackovi ten­ hle výjev ještě pořád líbí. Vtom jsem na svých nohou ucítila čísi ruce, jak mi zdvihají šaty výš, než bylo přípustné, a znenadání mě k sobě kdo­ si přitáhl, jeho vlhká ústa nalezla můj krk a pak se mi přisála k rameni. Chystala jsem se otočit, když tu se mi jeho vlhká ústa přitiskla k uchu. „Ty zatracená Bláznivko, víš, co mi provádíš?“ zašeptal můj Briťák, zaťal mi zuby do kůže a  tím mě šokoval tak, že jsem se nemohla pohnout. Protočily se mi panenky, když jsem ucítila, jak se ke mně zezadu tiskne, silný a tvrdý. Vztáhla jsem k němu ruku, ale on ji zachytil, otočil mi ji za záda a pevně ji třímal. Přitiskl mi ji na sebe, abych si mohla sáhnout, co jsem mu provedla. Zasténala jsem. Rytmus pulzoval a neustále do mě pronikal, vtom mi natočil hlavu ke straně. Políbil mě ze strany na krk, přimkl se k mé ruce – a já si nemohla pomoct: musela jsem ho zmáčk­ nout. Zamručel blahem, pustil mi ruku a silnými pažemi mě objal kolem pasu. Přitáhl si mě ještě blíž a  začal se pohupovat do rytmu muziky. Objala jsem ho kolem krku a on zdvihl ruku a promnul mi v prstech bradavku. Prudce jsem se nadechla. „Myslela jsem, že netančíš,“ řekla jsem mu a přitiskla své boky k jeho. Užívala jsem si vášně, která mohutněla tady na parketu. Nepříliš něžně mě obrátil, omotal si mou nohu kolem boků, zatím­ co ruce se mu nebezpečně přibližovaly k mým kalhotkám. Pohrával si s  kraječkou, zasunul pod ni ruku a  pohlédl na mě, sledoval, jak jsem vykulila oči. „Však netančím,“ vydechl a pak vší silou přitiskl rty na mé. Uprostřed tanečního parketu, uprostřed Hollywoodu mi Jack Hamilton, aniž by o tom dav tušil, přitiskl prsty na tajné místečko. Věděla jsem o tom jen já. Přirážel do rytmu muziky, zelené oči plné ohně, zatímco já jsem se zoufale snažila udržet na nohou. „Ježiši, co to – ááá,“ zasténala jsem. Díky nebezpečí to bylo ještě slad­ ší, a pár vteřin potom, co se jeho kůže dotkla mé, jsem byla na pokraji orgasmu. „Hrozně rád se na tebe dívám,“ řekl a těžce dýchal, pevně mě držel a měl mě dokonale v moci. Ruku ukrytou mezi našimi těly.

„Ježiši, Jacku, ano!“ funěla jsem a nestoudně jsem se vozila po jeho ruce. Nehty jsem mu zaryla do krku, až zasyčel bolestí. „Jseš připravená?“ zeptal se, aniž by ze mě spouštěl oči, zatímco mně chybělo už jen tak málo, málo, mááálo. Přikývla jsem, nemohla jsem mluvit. „Výborně, tak jdeme,“ zakřenil se, odtáhl ruku a upravil mi šaty. Troš­ ku jsem klopýtla, a tak mě vzal za ruku a táhl mě přes parket. Zamával na Holly a  ukázal na dveře, usmála se na mě a  já jí ze rtů odezírala: „Zítra ti zavolám.“ Byla jsem jako ochromená, kůži jsem měla od jeho doteků pořád hor­kou a  cítila jsem lehké mravenčení. Zatřepala jsem hlavou, abych si ji pročistila. Nechtělo se mi věřit, že jsem to nechala zajít tak daleko. Jack mě vedl ke dveřím. Téměř u východu mi ruku pustil. „Nemůžu se dočkat, až budeme doma,“ zašeptal mi do ucha, zatímco se mu po tváři rozléval ten jeho sexy poloúsměv, který i mě vždycky přinutil k úsmě­ vu. „Za tohle se ti pomstím, Georgi,“ varovala jsem ho, a když naznačil ústy polibek, povzdechla jsem. „S tím počítám.“ Mrkl na mě a strčil do dveří. A ty se otevřely v celé bouři fotoblesků.

KAPITOLA ČTVRTÁ

J

ack se ke mně znovu přimáčkl a přitiskl mě ke zdi, zatímco se kolem rojili paparazziové, vylézali prostě odevšad. Uhodila jsem se hlavou o cihlu a lapala po dechu, zatímco jsem se snažila nabýt ztracenou rov­ nováhu. Fanoušci vykřikovali Jackovo jméno, ječeli a snažili se nafotit co nejvíc obrázků. „Jacku! Jacku! Tady!“ „Hej, Hamiltone, koho to tu dneska máš?“ „Hej, Jacku, koukni se sem! Usměj se! No tak, tady!“ Během pár vteřin nás vyhazovač strčil zpátky do baru, ale trvalo několik minut, než jsem zase začala jasně vidět. Jack mě pevně držel a chránil mě, zatímco nás další člen ochranky odváděl do jiné části klu­ bu, tišší a lépe chráněné. „Ježiši, Grace, není ti nic? Sakra!“ vykřikl. Mrkala jsem, protože jsem ještě pořád viděla před očima blesky, a sáhla po láhvi s vodou, kterou mi kdosi podával. „Nic mi není! Nic mi není!“ řekla jsem Jackovi, když si mě celou pro­ hlížel. „No tak, myslím to vážně. Nic mi není.“ Pokusila jsem se usmát a třela si zátylek. „Kde je vůbec ochranka, hergot! Jak to, že u těch dveří nikdo nebyl?“ vykřikl Jack, když k němu dobíhal manažer. „Pane... pane Hamiltone, je mi to moc líto,“ blekotal. „Netušil jsem, že se chystáte vyjít těmito dveřmi, myslel jsem –“ „Děláte si srandu? K čemu vůbec máte VIP sekci, když ani nedokážete ochránit mou přítelkyni před těmi zvířaty?“ vybuchl, vytáhl z  kapsy mobil a vztekle začal vymačkávat čísla. Přešla jsem k němu a položila mu dlaň na paži. „Komu voláš?“ Vztyčil prst. „Jo, Bryane? Poslyš, mohl bys nás přijet vyzvednout? Hned teď. Jo, jsme v baru Door. Výborně, za dvacet minut? Díky, kámo.“ Domluvil, schoval telefon a popadl mě za ruku. Bryan. Nový člen jeho ochranky, jehož služeb využívá, když se obje­ vuje na veřejnosti. Tvůj přítel má vlastní tělesnou stráž...

Tak tohle je skutečný Hollywood. „Bryan už je na cestě, doveze tě domů,“ řekl Jack, políbil mě na čelo a přitáhl mě k sobě. „Co kdybych ji domů dovezla já?“ ozval se známý hlas. Otočila jsem se a spatřila Holly. Blížila se k Jackovi. Zavřel oči, skousl ret – ale ne tak, jak jsem na to u něj byla zvyklá. „Jo, co kdybych jela s Holly?“ Podrbala jsem ho na hlavě a přinutila ho oči otevřít. „Byl bych radši, kdybys jela s  Bryanem. Dokáže tě odsud dostat bez –“ „Bez čeho, Jacku? Bez otravných paparazziů?“ vmísila se do hovoru Holly. „Bude jednodušší, když my dvě odejdem společně. Teď si všich­ ni myslí, že se Grace objeví v tvém doprovodu. Nejlepší bude, když ty vyjdeš ven s Bryanem a my půjdeme jiným východem.“ „Já nevím. Byl bych radši, kdyby –“ „Jacku! Jsi slavnej. Ona zatím ne, ale brzo bude. Když si vy dva budete chtít jít zatančit, dopadne to takhle. Hele, nech mě, ať ji odvezu domů,“ přerušila ho Holly hlasem, který naznačoval, že si s  ní nikdo nesmí zahrávat. „Uvidíme se tam, jo?“ řekla jsem, naklonila se k němu a stiskla mu ruku. Pak jsem se vydala za Holly. „Omlouvám se, Grace,“ zavolal za mnou. „Ale houby. A koukej na sebe dát pozor!“ zavolala jsem na něj a po­ hlédla mu do očí, které teď měl celé zarudlé a  unavené. Nechala jsem Holly, aby mě mohla vyvést zadním vchodem z přecpaného klubu a ješ­ tě jednou naposledy jsem se ohlédla na Jacka. Stál se sklopenou hlavou. Tohle není dobré.

* * * „No, bylo to nepříjemný,“ pronesla jsem dvacet minut nato. Seděly jsme s Holly v jejím autě a mířily po Robertson Boulevardu směrem ke kaňo­ nům. „Cože? To nic nebylo. Bude to mnohem horší. Vzpomínáš, jaký to bylo na premiéře, ne?“ Podala mi láhev s  vodou. Teď, když jsem byla z klubu pryč, cítila jsem, jak se mi šaty lepí na tělo. Stáhla jsem okén­ ko a vystavila se vánku, aby mi rozcuchal vlasy a trochu mi pročistil hlavu. Když jsme vycházely z klubu, všimla jsem si, jak hrozně byl par­ ket natřískaný. Panebože, vážně jsem Jackovi dovolila, aby mě do­vedl

bezmála k orgasmu – na parketu? Hollywood... bože, to je ale opravdu mocná droga. „Vzpomínám. Nicka a mě si nejdřív skoro ani nevšimli. Ale když se objevil Jack, dočista zmagořili.“ „Jo, ani si tě nevšimli, dokud jeden z nich nevyčenichal, že jsi ta taju­ plná zrzka. Celý večer jsem musela napravovat škody. Dej mi to.“ Ukázala na láhev vody. Znovu jsem se ušklíbla, když jsem se rozpomněla na okamžik, kdy si fotograf dal dvě a  dvě dohromady a  pochopil, že Jack a  já už jsme nějakou dobu dvojka. Na mnoha fotkách jsme se společně neobjevili, ale než se film Čas dostal do kin, užili jsme si na začátku vztahu pár týd­ nů relativní anonymity. Nelámali jsme si tenkrát hlavu s tím, abychom se na veřejnosti nějak hlídali, a ty fotky pořád ještě existovaly. „Tohle byl pitomej večer, po všech stránkách,“ zašklebila jsem se. Příliš mnoho koktejlů a roztřesený pocit se zkombinoval do okamžiku, který rozhodně nepatřil k těm lepším. „Poslyš, já vím, že mě neposlechne vždycky, ale moje práce – moje jediná práce – je zařídit to tak, aby jeho život fungoval dobře. To je všechno. Tohle si musí zapamatovat.“ Odbočila do Laurel Canyonu. Než jsem jí odpověděla, dobře jsem si svá slova rozmyslela. „On to ví, Holly. Jen má s tímhle vším trošku problém. Musí si zvykat na tolik věcí. Řekla bych, že se drží skvěle, když se to vezme kolem a kolem.“ „Ano, to ano, ale moje práce je myslet na všechno. A ještě pořád zbý­ vá vyřešit, co si počít s váma dvěma.“ „A co s náma?“ „Poslouchej mě, příšero. Když jste se dali dohromady, dalo se to ustát. Tenkrát ještě neměl žádnej hit a ty... ty jsi nebyla nikdo.“ „Díky.“ „Víš, co tím chci říct.“ Zasmála se a  zastavila před mým domem. Vypnula zapalování, zhasla světla a chvilku jsme seděly ve tmě a tichu. „Teď se o něj všichni perou a ty sama začínáš být úspěšná. Stará pravi­ dla už neplatí.“ „Tak co navrhuješ? Abychom s tím vyšli na veřejnost? Copak jsi neří­ kala, že by to jeho fanynky nepřežily?“ Povzdechla jsem si, prohrábla si rukama vlasy a nakrčila nos, když jsem znovu ucítila pach klubu, který na mně ulpěl. „To rozhodně ne. To by teda nepřežily,“ řekla a nesmírně se zajímala o nehet na ruce. „Budu o tom uvažovat. Vymyslím, co s tím. Netrap se tím.“ Zakřenila se.

„Stavíš se na chvilku?“ zeptala jsem se a pokynula rukou k domu. „Kdepak. Jsem hrozně unavená. Zítra mám celej den pracovní schůz­ ky. Popřej za mě Jackovi dobrou noc, jo?“ „Jo.“ Vylezla jsem z auta, ale znovu jsem se k ní otočila, když na mě zavolala. „Ano?“ zeptala jsem se skrz okýnko. „Nebude se mu to líbit, když mu to řeknu já, ale Jack si musí dát pozor na Adama, je to jasný?“ „Na Adama? Proč?“ „Stačí, když mu řekneš, ať si dá pozor.“ „A já si mám dávat taky na něco pozor?“ „Ne, ty asi ne. Zatím určitě ne. Jen se mu o tom zmiň, ano?“ „Jasně. Zavolej mi zítra.“ „Dobrou, příšero,“ „Dobrou, ropucho,“ odfrkla jsem, když odjížděla. Vstoupila jsem do domu a tíha večera na mě padla jako tuna cihel. Znenadání jsem byla nesmírně unavená. Dát si pozor na Adama? Hm...

* * * Vysprchovala jsem se, abych ze sebe smyla pach klubu. A když jsem si v duchu celý večer zrekapitulovala, stejně jsem byla ráda, že jsme dnes nezůstali doma. Zašlo to až moc daleko? To ano. Ale koukněte se na Jacka, když po něčem zatouží, vždycky to dostane. A to včetně představení na parketu, které se téměř podobalo píp show. Předsta­ va všeho, co by se mohlo stát, kdyby si to někdo vyfotil mobilem, způsobila, že jsem se opět roztřásla, tentokrát ovšem z docela jiných důvodů. Zabalila jsem si vlasy do ručníku, přecházela po domě a čekala, až se Jack vrátí. Trochu mě překvapilo, že zatím nedorazil, ale věděla jsem, že ho Bryan bezpečně dopraví domů. Občas musel chvíli jezdit okolo, pokud měl pocit, že ho někdo sleduje. Smutný, ale pravdivý komentář k našemu společnému životu. A ty chceš mít takovouhle kariéru taky? Ano. Když jsem po cestě do kuchyně procházela kolem zrcadla, zastavila jsem se a začala se v něm prohlížet. Koukala jsem, kde by mohla moje

lícní kost vystupovat o  něco víc. A  slíbila si, že si ještě tenhle týden najdu osobního trenéra. Zítra. A slíbila si, že si osobního trenéra najdu zítra. Sakra. Přešla jsem do kuchyně, nalila si sklenku červeného a  zamířila do patia čekat na Jacka. Uvelebila jsem se na pohovce a snažila se uklidnit. Ale jen co jsem se začala v duchu ptát, proč mu to tak dlouho trvá, usly­ šela jsem, že před domem zastavilo auto. Pár okamžiků nato vešel dov­ nitř francouzským oknem v obýváku. Poněkud nejistě přešel do patia. Věděl, kde mě najde. „Jak to šlo?“ zeptala jsem se, když vstoupil na kamennou podlahu. Oči měl podlité krví a  na ztěžklých nohou zamířil do křesla naproti mně. Zhroutil se do něj, svlékl si sako a obrátil se ke mně. „Poď sem,“ řekl. Hlas měl tichý, ale oči mu začaly tmavnout. „Takže... takže je všechno v pořádku. Chápu to správně?“ Odmo­ tala jsem si ručník z hlavy a zatřepala vlasy. „Začínala jsem mít oba­ vy, ale usoudila jsem, že jste se s Bryanem ještě trochu zdrželi, abys mohl –“ „Grace?“ skočil mi do řeči. „Co?“ „Poď sem,“ opakoval a dvěma prsty mi naznačoval, že mám přijít blíž. Nechala jsem se nalákat. Jakmile jsem byla dostatečně blízko, přitáhl si mě na klín a celým tělem se přimkl k mému. Z kůže mu sálalo whiskové teplo, temné a trošičku nebezpečné. „Nechci mluvit o dnešku,“ zašeptal mi přímo do pokožky. Čelistí mě velmi příjemně škrábal na krku. „Nemyslíš, že bychom si o  tom měli promluvit? Chci říct, co by se stalo, kdyby –“ „Dnes už žádné mluvení,“ zamumlal a přitiskl svá ústa na má. Jeho rty věděly, co dělají, jeho jazyk zkoumal moje ústa s vášní, kte­ rou jsem mu brzy oplatila. Vytáhl mi nahoru košilku a jeho ruce hleda­ ly, pátraly, až našly mou kůži. Zachvěla jsem se a nezpůsobil to jen noč­ ní chlad, ale hlavně to, že dotek jeho rukou na mém těle měl vždycky tenhle účinek. Potřebovala jsem ho. Neustále. „Potřebuju... panebože, potřebuju jen...“ vysoukal ze sebe, zatímco mě drsně líbal na ústa, na tváře, pod uchem. „Co, miláčku, co potřebuješ?“ chtěla jsem vědět. Přimkla jsem se k němu, pevně ho držela.

„Sakra, Grace, tohle potřebuju.“ Zaúpěl. Ruce měl silné a ani trochu něžné. Mám ráda, když občas není něžný. A potřebuje mě. Jeho šikovné ruce si s mou noční košilkou brzy poradily a on se sklo­ nil k mým prsům a přejížděl po nich horkým jazykem. Čímž způsobil, že jsem ho potřebovala ještě víc. Sedla jsem si na něj obkročmo a  on mě přitáhl blíž, tiskl můj žhavý klín ke svému, zatímco se mu vzdou­ val, a ještě víc mi roztáhnul nohy. Necudně jsem zasténala. Zíral na mě divokýma očima a skousl si spodní ret způsobem, který odplavil všech­ ny mé starosti. Že máme sousedy? Koho to zajímá, jsme přece v kaňo­ nu. Sex v kaňonu je ten nejlepší. Vykasala jsem mu košili a tiše zasykla, když jsem ucítila jeho žhavou kůži na své. Žhavo mezi námi vykvetlo a  obalilo nás do soukromého ko­konu touhy. Silné ruce s  mozoly na konečcích prstů mi rozevřely stehna. Oka­ mžitě mě našel, vždyť už tuhle krajinu dobře znal. Vzepřela jsem se na kolenou a pokoušela jsem se mu rozepnout džíny. Tím pádem byla má prsa opět v dosahu jeho rtů a mé bradavky tvrdly pod nádherným dote­ kem jeho jazyka. Našla jsem ho, byl tvrdý a  vyčkával v  mých rukou. Vrtěla jsem se a třela se o něj, jak jen jsem mohla, tiskla jeho ruce ke své jemné pokožce. „Grace, sakra, já už se nemůžu dočkat,“ zasténal, přitáhl si mě na sebe a vstoupil do mě. Hlasitě jsem zaúpěla, když mě celou vyplnil, byl obrovský a  nádherný. Rozevřel rty u  mého krku, začal mě ožužlávat a pak mě kousal tím silněji, čím hlouběji do mě pronikal. Zaklonila jsem hlavu a rajtovala na něm jako na koni, užívala jsem si jeho síly, jeho těla, které beze zbytku vlastnilo to mé. Jeho přírazy střídaly výkřiky, nád­ herné a sprosté. Vrhal po mně neslušnými slovy, zatímco svými boky řídil ty mé, pronikal do mě svým tělem. Opřela jsem se mu celou vahou o ruce a prohnula se v zádech. Na kůži jsem měla obtištěné jeho ruce, jeho prsty, kterými mě svíral a udával mi rytmus, bláznivě rychlý. „Hmmm, Jacku,“ vzdechla jsem a otevřela oči, abych do sebe pojala temnou noc i hvězdy jiskřící nade mnou, zatímco hvězda pode mnou do mě hluboko pronikala. Zalapala jsem po dechu, když mě, celou rozpálenou, přitáhl k sobě. Pevně jsem ho objala kolem krku, on objal mě a vzájemně jsme se dívali hluboko do očí. Nakrčil obočí a byl celý nažhavený, sténal, zatímco do mě pronikal, znovu a znovu, až se moje výkřiky rozléhaly nocí. Vtom zničehonic změnil polohu boků a  už tam byl, nádherně při­ tištěný na to místo, které znal jen on a  jehož dráždění mě pokaždé

přivedlo do extáze. To, co Jack Hamilton dokázal s mým tělem, se vůbec nedalo popsat. Tuhle jihokalifornskou noc jsem docela přišla o rozum, nevěděla jsem o  ničem kolem sebe, vnímala jen to, co se dělo uvnitř, ve mně, přesně tam, kde měl být. Tělo měl napružené a pevné, když si s mručením užíval své vlastní rozkoše. Hvězda vybuchla. Sevřel mě a  celý se chvěl, zatímco já jsem explodovala, obličej mi zabořil do prsou a těžce dýchal, tak jako já. „Miluju tě, Grace. Tak hrozně moc tě miluju,“ povzdechl okamžik nato a pohlédl na mě rozespalýma očima plnýma sexu. Líbala jsem ho znova a znova, přejížděla jsem mu rty po nose a víč­ kách a štětinky jeho nového sestřihu mě lechtaly na ústech. „Taky tě miluju, Jacku,“ zamumlala jsem, když si mě přitáhl ještě blíž a odmítal opustit mé tělo. Kaňon konečně ztichl a já uložila svou hvězdu do postele.

KAPITOLA PÁTÁ

D

ruhý den ráno jsem se vzbudila příjemně otlačená a odtáhla jsem se od muže, který to způsobil. Ve spánku se natáhl po mých prsou, pak místo nich našel polštář a zase se propadl do spánku. Vzepřená na boku jsem sledovala, jak ranní slunce tančí po jeho obličeji a z jeho kra­ tičkých vousů vytahuje červenou. Pohladila jsem ho po čerstvě ostříha­ né hlavě a užívala si toho doteku na dlani. Jack se ke mně i ve spánku přimkl. Rozpomněla jsem se na včerejší večer a do tváří se mi vehnala krev, když jsem si vzpomněla, jak jsme se oba přestali ovládat na tanečním parketu. Obvykle se chovám na veřejnosti rozumně, ale včera večer jsem odhodila veškerou opatrnost – a málem i šaty. Jen pár kroků ode mě vyčkávali paparazziové a  já jsem tomu nejkrásnějšímu muži na světě dovolila, aby mi sáhnul do kalhotek. Musím být opatrnější. Ale jak­mile se mě dotkl, bylo těžké zachovat opatrnost. Nicméně stačilo jen pomyslet na hollywoodskou smetánku okolo nás, na lidi, kteří si to mohli hbitě vyfotit a  tohle soft porno pak po Twitteru rozeslat do celého světa... Jestli tě zajímá porno, jsi ve správném městě. Znovu jsem se otřásla při pomyšlení, co všechno se mohlo stát a málem stalo. A stále sledovala spícího Jacka. V tom jsem si uvědomila, že na mě upírá své zelené oči. „Na co myslíš, Bláznivko?“ promluvil tichounce. Hlas měl ještě pořád drsný od whisky a spánku. „Kdy ses probudil?“ zeptala jsem se ho, přitiskla se k němu a užívala si jeho tepla. „Asi tak před minutou. Nad čím to tak usilovně přemýšlíš takhle brzo ráno?“ „Brzo? Je skoro poledne, Jacku.“ „Jsem herec. To je brzo.“ Zakřenil se a štípl mě do zadku. „S čím si to takhle poránu lámeš hlavu?“ „Co tím myslíš?“ „Děláš si starosti. Na čele máš od starostí vrásky.“

„Připomeň mi, ať ti osvěžím, o jakých věcech se před svou starší pří­ telkyní nikdy nesmíš zmínit.“ Zamrkala jsem a Jack mě položil zpátky do polštářů a začal mi ožužlávat krk. Drbala jsem ho na hlavě a on mi bezmyšlenkovitě laskal prsa, čímž vysílal drobné chvění až do mých prstů u nohou. „Jen jsem se rozpomněla na včerejší večer. Trochu divný, ne?“ Začal mi spokojeně broukat do kůže. „Myslíš, jak jsem ti sáhnul do kalhotek?“ „Kdy?“ Zasmála jsem se, když jsem cítila, že jeho dotek už tak bez­ myšlenkovitý není. „Bylas fakt zlobivá holka, Gracie,“ zašeptal mi do krku a ruce se mu sunuly níž a níž. „Poslyš, ty chmatáku, nemyslíš, že bychom si o tom, co se včera v noci stalo, měli promluvit?“ zeptala jsem se. Snažila jsem se jeho pozornost odvést, což nikdy nebylo snadné. „A o čem konkrétně?“ „No... třeba o tom, že nás málem napadli fotografové.“ Zasmála jsem se, propletla jsem si prsty s jeho a položila je nahoru na pokrývku. Zarazil se. „A co na tom chceš probírat?“ „Poslechni, já vím, že jsi na tohle zvyklejší než já, ale pořád si mys­ lím, že není dobrý, aby nás společně fotili. Holly říká –“ „Á, kašli na to, co říká Holly. Je to hrozný – copak si ani nemůžu jít zatančit se svou holkou? Hned je z toho velká událost.“ „Velká událost?“ opakovala jsem po něm, když se odvalil. Popadl telefon na nočním stolku a chvíli v něm cosi hledal. Když to našel, telefon mi podal a posadil se na posteli. Podívala jsem se, co mi ukazuje, a překvapeně se nadechla. TMZ – největší bulvár. Obrázky zachycené v okamžiku, kdy jsme se snažili společně opustit klub. Skoro mě za Jackem nebylo vidět, tedy až na ty zrzavé vlasy. Lamač ženských srdcí Jack Hamilton byl včera v noci spatřen v baru Door. Je tohle jeho tajuplná zrzka? Později ten večer jsme ho zachytili, jak vychází ze stejného klubu se starým pařmenem Adamem Kasenem, jakousi blondýnou a brunetkou. To je panečku něco. Sexy vědátor...

Na prvním obrázku vypadal Jack naštvaně, na druhém opile.

„Ty jsi odešel z klubu s Adamem?“ zeptala jsem se a položila mu ruku na záda. „V  tu chvíli mi to přišlo jako nejlepší řešení. Bryan myslel, že je načase, abychom šli. Adam potřeboval svézt a říkali jsme si, že to snad odpoutá pozornost od těch předchozích fotek. Zřejmě jsem se spletl. Teď to vypadá, že odcházím z klubu s holkama, co nemaj nic lepšího na práci než šoustat hvězdy.“ Zasténal. Zajímavé. Nikdy předtím o sobě jako o hvězdě nemluvil. Ale on je hvězda. Je skutečná hollywoodská filmová hvězda. „Až se příště pojedeš vyřádit, nejspíš zůstanu doma, Jacku. Stejně to není nic pro mě,“ povzdechla jsem a telefon mu vrátila. „To bude nejspíš nejlepší, aspoň než budeš mít premiéru svýho se­ riálu. Pak i tebe budou všichni pronásledovat a snažit se tě vyblejsk­ nout,“ řekl mi přes rameno. „Pochybuju. Mám štěstí, že jsem tuhle práci dostala, ale moje kariéra se nikdy nebude ubírat stejným směrem jako tvoje.“ „To nemůžeš vědět. Proč to říkáš?“ Otočil se ke mně. „Já jen říkám, že ty jsi... no, ten Šíleně sexy vědátor. Ženský tě milu­ jou. Když se někde ukážeš, docela se zjančí. To není jako být v novým seriálu, kterej zatím nikdo neviděl.“ Zdvihla jsem se na rameni, abych se ho mohla dotknout. „A kromě toho, kdybychom byli moc slavní oba a profláklo se, že jsme pár, určitě by nám vymysleli nějaký kombinova­ ný jméno, třeba Grack nebo Jace.“ Zakřenila jsem se, když jsem viděla, že už se nemračí. „Nebo George a Gracie.“ Usmál se, natáhl se a dotkl se přívěsku, kte­ rý mi věnoval. Slovo „doják“ bylo obrácené ven, naše tajná jména skrytá na mé hrudi. George miluje Gracie. „O tomhle nikdo neví,“ zašeptala jsem. Teď měl ruce sladké a něžné. Naklonil se ke mně a tiše, jemně mě políbil. Čela jsme měli těsně vedle sebe. Chvilku jsme vdechovali vůni toho druhého. „Dobrá, Blázínku, i  když bych nejradši celej den prožívala doják v posteli, musím si odnést zadek do fitka. Potřebuju si najmout osobní­ ho trenéra,“ oznámila jsem mu a vzdalovala se jeho rukám. Jack si zase lehl. Vklouzla jsem do noční košile odhozené na okraj postele a  pro­ hrábla mu rukou vlasy. „Počkej, cože? Osobní trenér?“ „Ano, ano. Operace Lícní kosti je v plným proudu. Příští týden se za­ čne natáčet a já jsem do včerejška měla zhubnout osm kilo. Tak žádný

válení, pane.“ Vytáhla jsem si košilku a  popleskala se po břiše. Kdysi jsem byla hrozně stydlivá, styděla jsem se předvádět své tělo, ale když jsem se zamilovala do Jacka, nesmírně mi stouplo sebevědomí. Když on mé tělo miluje, proč bych ho nemilovala já? Jo, to dává smysl... „Operace Lícní kosti? Co to sakra má být?“ zvolal ze své pozice na polštářích. Chvíli jsem si užívala jen ten pohled. Rozvaloval se tu dlouhý, štíhlý a opálený. Vypadal, jako by ho zrovna fotili na obálku časopisu. „No, producenti se podívali na pilotní díl, co jsme natočili, a vypadá to, že budu potřebovat výraznější lícní kosti, což znamená, že musím shodit nějakých sedm nebo osm kilo. Takže si musím najmout trenéra, kterej se mnou pořádně zacvičí.“ „To je kravina, Grace.“ „Jo, to máš možná pravdu, ale tohle město je vůči ženám mého věku neúprosné. Takže prostě udělám, co je potřeba. Ne­musíš se nad tím vzrušovat.“ Sklonila jsem se k němu a políbila ho. „Příští film mi vydělá fůru peněz, Bláznivko. Co kdybychom necha­ li práce a  odstěhovali se do Londýna? Nebudeme vůbec muset vylézt z ložnice.“ Mrkl na mě a já jsem zamířila do koupelny. „Lásko, trvalo mi celý roky, než jsem se dostala tam, kde jsem teď. Nedovolím mizerným osmi kilům, aby mi to zhatily. A teď sem docválej s tou svojí britskou prdelí.“ Zasmála jsem se a uhnula před polštářem, kterým po mně hodil. Osprchovali jsme se. Trvalo to déle, než jsem si myslela. Vždycky to trvá déle...

* * * Zrovna jsem byla autem na cestě do fitka, když zavolalo mé svědomí. „Vidělas ty fotky?“ „Ano, Holly. Viděla jsem ty fotky. Co s tím můžu udělat?“ zeptala jsem se a obrátila oči v sloup. „Teď už nic, potvoro, ale musíme zapracovat na tom, jak se vždyc­ ky tváříš. Vypadáš jak srnka ve světlech náklaďáku. Teď, když budeš v  televizi, si to nemůžeš dovolit.“ Srdce se mi zachvělo, když jsem to slyšela. „Vůbec jsem to nečekala. Tak to vyklop.“ „Chodíš s Jackem Hamiltonem. Musíš čekat všechno.“

„Já vím, já vím. Co se děje?“ „Zrovna jsem mluvila s Davidem. Přesouvají termín natáčení na dřív a budou tě potřebovat už koncem příštího týdne.“ „Cože?“ „Jo, celý se to urychlilo. Rozhodli se, že ten seriál odvysílají v létě, což znamená, že pro natočení všech šesti dílů bylo pozdě už včera. Nemáš s tím problém, nebo jo?“ „Ne, ale Operace Lícní kosti ještě ani nezačala!“ „Moc se mi líbí, když mluvíš jak někdo z  Bournova mýtu. Ale ještě zajímavější je, že jsem to zcela pochopila.“ „Já si nedělám srandu! Zrovna jsem na cestě do fitka.“ „Nedělej si s  tím hlavu. Všechno dobře dopadne. Chceš si najmout osobního trenéra?“ „Jo, ale nevím, jak rychle se mi to povede. Teď zrovna si hlavu dělám, i  když předpokládám, že pro začátek mě můžou natočit, jak kráčím a před obličejem si držím velkou brašnu,“ zažertovala jsem. „Přesně tak. Musí si poradit s tím, co mají. To není problém.“ Sakra. To byl vtip... „No, s tou velkou brašnou jsem si dělala srandu.“ „To je zvláštní, protože já si srandu nedělám vůbec,“ opáčila Holly. „Přece jsme se na tom dohodly.“ „Jo, jo, já vím, ale –“ „Žádný ale, Grace. Mám tě ráda. Připadá ti to divný. Jo. Ale mně ne. Tohle je moje práce. Není to hrozný, že musím holkám v jednom kuse vykládat, že musejí zhubnout? Jo, je. Musím oznamovat holkám, co ani ne před rokem byly nejkrásnější z celý třídy, že vypadají moc tuctově, než aby v tomhle městě prorazily? V jednom kuse. Vůbec se mi to nelí­ bí, ale tenhle průmysl se hned tak nezmění, a  až na tohle svoji práci miluju. Tak si to vem k srdci.“ Snažila jsem se dýchat zhluboka. „Děsíš se mě teď?“ zeptala se ustaraně. „Víc se děsím toho, že jsi celej náš rozhovor zvládla sama. Já se vůbec nedostala ke slovu.“ „Nemusíš mě nenávidět. Jsi krásná.“ „No dobře, ach, je tu nějak narváno.“ Odbočila jsem na parkoviště u  fitka. A  hned jsem zbystřila tři neskutečné krasavice, jak vcházejí dovnitř ve sportovních podprsenkách a minimalistických šortečkách. Nohy měly dlouhé jako den a prsa by mohly pronajímat. „Mám tě ráda, potvoro. Jako koláč s ovocem.“

„Jo, ovoce si dát můžu. Ale s koláčem se musím rozloučit.“ Odfrkla jsem a zavěsila, ještě když se smála. Sledovala jsem ty krásky, jak mizí uvnitř. Nenáviděla jsem fitka. I když jsem se snažila zhubnout o bůh­ víkolik kilo, sportovala jsem nejradši doma nebo venku. Ale ve fitkách jsou osobní trenéři, takže když chce kdo s vlky býti... Nesmíš jíst těstoviny. Jo, jo, jo. Dokola jsem si opakovala slova Můj seriál v televizi, Můj seriál v televizi a zamířila ke vchodu.

* * * „Nemůžu nikam jít. Vždyť se nemůžu ani pohnout,“ skučela jsem. „Nemůžeš ani zaběhnout koupit něco k jídlu? Potřebujeme nakoupit, lásko. Doma nemáme vůbec nic,“ stěžoval si Jack a tahal mě za nohu. Když jsem se vrátila z fitka, padla jsem, mé tělo se proměnilo v uva­ řenou nudli. Cvičila jsem v  hollywoodském stylu. Když můj trenér zrovna v zrcadle neobdivoval svoje břišní svaly, posílal mě provést další sérii sprintů nebo mi přikazoval, ať na podlaze dělám sklapovačky. Byl bezpochyby dobrý. Ale zaručeně ďábel. „Nasedni do auta a běž si něco koupit. A vykašli se na mě. Nechovám se k tobě, jak bych měla,“ pronesla jsem plačtivě. Pokusila jsem se zved­ nout hlavu z gauče, ale okamžitě jsem to vzdala. „No tak, Gracie, to rozchodíš,“ dobíral si mě a  už mě tahal za obě nohy. Cítila jsem, jak se sesouvám z gauče. „Padej do obchodu a kup si sendvič. A mě nech umřít,“ odvětila jsem a pokoušela se ho kopnout, když mě dál tahal z gauče. Ke kopání je však třeba použít svalů a to bylo zhola nemožné. Všechny mé svaly vyhlásily stávku. „Ale miláčku, to víš, že tě nenechám umřít,“ pronesl dramatickým hlasem. Konečně se mu podařilo mě z gauče stáhnout. Položil si mě do klína. „Au! Au! Au!“ křičela jsem, když mě obejmul. Jakmile mě měl v náru­ čí, začal mi po zádech přejíždět rukama nahoru a dolů, tiskl mi prsty na kůži, aby zmírnil bolest. Svaly se mi uvolnily, i když jen trošku. „Kolik dní budeš pokračovat v tomhle potřeštěným tréninku?“ „Chip si přeje, abych tenhle týden chodila dvakrát denně, každý den.“

„Tvůj trenér se jmenuje Chip?“ Zasmál se mi do krku. „Jasně že se jmenuje Chip. Chip je taky herec, což tě jistě potěší.“ „Je hezkej? Mám se bát?“ „Má místo mozku mrkvovej džus, Jacku. Nemáš se čeho bát. Nemlu­ vě o tom, že vzhledem k tomu, že mě všechno bolí, nebudu schopná nic provozovat ani s tebou, natož s lidmi jako Ďábel Chip.“ „S tím budu muset něco udělat. Nemůžu připustit, aby moje holka byla tak unavená, že mě nemůže řádně obsloužit.“ Povzdechl, opřel se zády a přitáhl si mě ještě blíž. Uvelebila jsem se mu na klíně a zívla. „Já vím. V mé smlouvě stojí, že tě musím uspokojit vždycky. Ale mohl bys to dělat, když spím.“ „No, když jsi v bezvědomí, je to pro mě jednodušší.“ Zasmál se. „V duchu se taky směju, Georgi. Ale moje břišní svaly teď opravdový smích nezvládnou.“ Znovu jsem zívla. Chvilku jsme tiše seděli a on mě hladil po vlasech. Pak jsem uslyšela, jak mu zakručelo v břiše. „Dobrá, zajeď do obchodu a kup něco k jídlu. Já se pokusím dolézt do postele,“ řekla jsem a pokusila se mu vymanit z náruče. Vstal spolu se mnou, zdvihl mě a přehodil si mě přes rameno jako pytel rozbolavělých brambor. „Zdřímni si. Zařídím sváču. Chceš kuřecí salát?“ zeptal se. „Jo, to zní dobře, a vezmi taky pytlík brambůrků – Počkej! Ne, vez­ mi okurku. A  trochu vzduchu. Vzduchu smím konzumovat, kolik se mi zamane,“ povzdechla jsem, zatímco mě opatrně pokládal na postel. Zasmál se, když jsem zdvihla ruce do vzduchu a naznačila, že mi má svléknout mikinu. „Okurku a vzduch, je mi to jasný. Jak dlouho budeš na vzdušný dietě?“ „Dokud budu muset nosit velkou brašnu,“ odfrkla jsem a  hlava mi padla do polštářů. Poslední, co jsem slyšela, byl jeho dotaz, co s tím má probůh co dělat brašna. Pak mě pohltil spánek.

* * * Vzbudilo mě řinčení telefonu. Zamrkala jsem a zmateně se rozhlédla. Venku byla tma. Panebože. Jak dlouho jsem spala? „Jacku?“ zavolala jsem. Žádná odpověď. Pohlédla jsem na hodiny. Spala jsem několik hodin. Kde je? Když telefon zazvonil znovu, nadskočila jsem a s bolestným šklebem se po něm natáhla přes postel. Byl to můj Briťák.

„Čau, ty ses ztratil?“ usmála jsem se do mobilu. „Jo, takovýho něco,“ zamumlal a já se zarazila. Jeho hlas zněl divně. „Co se děje, kde jsi?“ „Někde v Santa Monice. Trčím v zácpě.“ „Co probůh děláš v Santa Monice?“ „Zatracenej fotograf v  tom krámě... vycouval jsem a  zamířil jsem zpátky do hor, ale on jel za mnou. Sledoval mě, ať jsem se vrtnul kamko­ li, a tak jsem to nechtěl hned obrátit domů, jel jsem dál a dál. A on taky. A nakonec jsem to v horách otočil a sjel jsem zase dolů a pak –“ „Jacku, moment, ne tak rychle. Nic se neděje. Kde jsi?“ „Jak to, že se nic neděje? Děje. Tohle je prostě hrozný! Měla bys vidět, Grace, jak blízko za mnou se ten chlápek držel. Byl to cvok – tohle dělá jen proto, aby si mě mohl vyfotit? To není normální! Já –“ „Dobrá, lásko. Prostě se vrať domů. Ještě pořád tě sleduje?“ „Myslím, že ne. Ne, nejsem si jistý. Je – kurva! Ještě pořád tu je a teď se objevil ještě jeden. Hergot!“ Ucítila jsem záchvěv strachu, jak se mi sune vzhůru po páteři. Začala jsem přecházet po místnosti a ani jsem si nevšimla křečí ve svalech. „Jacku? Poslyš, Jacku?“ „Musím zastavit. Tohle je jak ve cvokhauzu. Hele! Dávej bacha –“ Uslyšela jsem skřípot pneumatik. Uslyšela jsem náraz plechu na plech. Telefon zmlkl. „Jacku? Jacku? Jsi tam?“

KAPITOLA ŠESTÁ

Filmová hvězda Jack Hamilton měl dnes na nároží Santa Monica Boulevardu a  Doheny Drive malou nehodu. Došlo ke škodám na několika autech, když Hamilton strhl volant do protisměru, aby se vyhnul vozu, který řídil fotograf, jenž se jej snažil zachytit na snímku. Nikdo nebyl vážně zraněn, ale zdravotníci Hamiltonovi na místě ošetřili „drobná škrábnutí“. Byl ten vědec potrhlý? Sen všech žen Jack Hamilton, potrhlý vědec z  filmového hitu Čas, se včera naboural do sloupku dopravní značky v Beverly Hills, čímž způsobil nehodu, při níž došlo k poškození tří dalších vozidel. Svědkové tvrdí, že Hamilton sjel ze silnice, čímž způsobil několik drobných nehod. Scénu zaplavili paparazziové a zachytili herce, jak sedí u silnice s hlavou v dlaních. Policie zatím k případu nepodala podrobnější informace. Doheny Drive se včera změnila v  mediální cirkus, když filmová hvězda Jack Hamilton sjel ze silnice ve snaze uniknout dotěrným fotografům. Při nehodě nebyl nikdo vážně zraněn, ale trvalo 45 minut, než byla silnice opět průjezdná. Musela být povolána policejní posila, aby pomohla udržet na uzdě dav, který se na scéně shromáždil poté, co se objevila zpráva na Twitteru, že ten pravý a jediný sexy vědátor sedí u cesty v Beverly Hills. Hamilton se proslavil minulý rok díky úspěchu filmu Čas, který ve světě utržil přes 300 milionů dolarů. Hamiltonovy fanynky se nazývají Jackova smečka a svého oblíbeného herce zbožňují. „Je prostě děsně sexy,“ vyrazila ze sebe jedna z nich. Pak začala ječet, že Jacka miluje, zatímco on po nehodě hovořil s policií. Poté, co mu bylo ošetřeno malé zranění na čele, byl Hamilton posazen do SUV a  odvezen do bezpečí. Jeho auto bylo odtaženo. O tom, zda dojde k žalobám, zatím nemáme zprávy.

Opřela jsem se v židli, nadechovala se nosem a vypouštěla vzduch ústy. Srdce mi divoce bušilo a dlaně jsem měla celé slizké od studeného potu. Abych se uklidnila a přestala být tak nervózní, rozhlédla jsem se po místnosti a zaznamenala balonky s gratulacemi, vázu pivoněk rů­ žových jako cukrkandl na stolku u pohovky a strategicky rozmístěné

misky s  bonbony. Pak mi zrak padl zpátky na zrcadlo přede mnou. Sledovala jsem svůj obličej a soustředila se na správné dýchání. Poslyš, Bláznivko, tak to je. Dej se dohromady. Jo, tak to je. To je fakt. Pohlédla jsem na štos časopisů vedle sebe, a když jsem svého kluka uviděla snad na všech obálkách, jak se rošťácky usmívá do objektivu a  rozesílá sexuální vlny po celé Americe, radostně jsem se zakřenila. Jack zrovna, společně se zbytkem týmu, filmoval exteriéry v Mojavské poušti. Od doby, co měl nehodu, se ho paparazziové drželi jako pijavice, snažili se ho načapat v kteroukoli denní či noční hodinu. Jeho zelené oči, jeho krátký sestřih, jeho životu nebezpečný úsměv – jo, teď byl pro­ stě hvězda. Konečně byl oficiálně prohlášen za Nejpřitažlivějšího muže světa, dokonce i s tím příšerným sestřihem, který jsem mu vlastnoruč­ ně vyrobila na hlavě. No, není to žádný velký objev, mně to bylo jasné už nějakou chvíli. Jako vždycky, když mé myšlenky zabloudily k Jackovi, ucítila jsem leh­ ké zalechtání v břišní oblasti, které se nezadržitelně přesouvalo k jihu. Než se mé myšlenky stačily odebrat ještě dál, uslyšela jsem hlasité za­ klepání na dveře a srdce se mi znovu divoce rozbušilo. „Slečno Sheridanová, potřebujeme vás na place,“ zavolala skrz dveře druhá asistentka režie. První den natáčení mého seriálu. Nic úžasného. Něco naprosto, naprosto úžasného. Popadla jsem scénář, ještě jednou jsem si prohrábla vlasy a  ztěžka jsem sestoupila ze schodů svého přívěsu. Pak jsem se široce usmála na ženu, která klepala na dveře. „Žádné ‚slečno Sheridanová‘, říkejte mi Grace.“ Po cestě na plac jsem uviděla Michaela. Mával na mě, ať jdu k němu. Zamrkala jsem na asistentku režie a rovnou čarou se vydala k němu. Popadla jsem ho za ruce a pevně je stiskla. „Koukám, že dnes nemáš na nohou adidasky. Skvělý rozhodnutí,“ zasmála jsem se a prohlížela si ho odspodu. „To bych se neodvážil, vždyť vím, jak ráda na ně bliješ.“ Taky se za­ smál. Trochu nervózně jsme na sebe pohlédli. Léta, co jsme se znali, měsíce znovunalezeného přátelství a několik týdnů horečné práce, to všechno vyústilo do tohohle okamžiku. Chys­ tali jsme se začít točit náš televizní seriál a všechno bylo tak trochu jako ve snu. „Můžu ti něco říct?“ zašeptala jsem, když jsme společně kráčeli na plac.

„Jasně,“ zašeptal v odpověď, zatímco kýval na osobní asistenty hem­ žící se kolem. Na placu bylo rušno, všude kolem jsme viděli neutuchající aktivitu. Byla jsem tu od dnešního brzkého rána, líčili mě a  upravovali mi vlasy, aby všechno bylo akorát. Tohle byl svět, o kterém jsem snila od dětství, a  teď byl tady, hned přede mnou. Vzhledem k  tomu, že jsme už točili pilot a všichni stačili pochopit, jaký jsem zelenáč, poslali mě do kurzu „Jak hrát před kamerou“. Konečně jsem věděla, kolik práce se ukrývá za televizní produkcí. Jako divák jsem si to vůbec neuvědo­ mila. „Já tomu pořád tak docela nevěřím!“ šeptala jsem tiše, snažila jsem se překonat touhu křičet a výskat. Dostala jsem se sem! Dělám to, co jsem vždycky chtěla! Dobrý bože, dělám to, co jsem vždycky chtěla! „Já tomu taky tak docela nevěřím, ale všechno bude dobrý. Jsme dob­ rý. Nikdo tady nevidí nic jiného než dva profíky.“ Když jsme uviděli židli s mým jménem, stiskl mi ruku ještě víc. „No teda,“ řekla jsem, pustila ho a přejela rukou po nápisu, obkreslo­ vala jsem každé písmenko. Bylo mi fuk, co si kdo pomyslí. Rychle jsem si to vyfotila na mobil a odeslala Jackovi. Koukej, koukej! Mam svou vlastni zidli! „Tos poslala Jackovi?“ zeptal se Michael a usadil se v mé židli. V mé židli! „Jo. Chci zdokumentovat, jak se stávám slavnou divou,“ zasmála jsem se a zapózovala, když si to začal fotit i on. „Prosím tě. Takových fotek už máš…“ Odfrkl a o překot psal textov­ ku. „Jak se mu vede, mimochodem? Ten incident s fotografem vypadal dost drsně.“ „Komu to posíláš?“ „Holly. Musí to taky vidět.“ „Jasně. No, vede se mu dobře. Trochu jsme se obrnili. Pozvali jsme si Bryana, aby se podíval na dům, opatřili jsme si lepší alarm a tak dál.“ „Takže je v pohodě?“ „V rámci možností. Menší bouračka se většinou do hlavního zpravo­ dajství nedostane.“ Povzdechla jsem, a když začiřikal telefon, přečetla jsem si zprávu. To vypada nadherne, Blaznivko! A kdyz uz fotis, potrebuju taky novou fotku tebe. Trpyti se ti kozicky?

Usmála jsem se. Byl po té bouračce dost vyděšený, vůbec nemluvě o nehodě, kterou jsem bezmála způsobila já ve snaze dostat se k němu co nejdřív. Když jeho telefon zmlkl, div jsem nevyletěla z kůže. V hla­ vě se mi promítaly ty nejhorší možnosti a  uklidnila jsem se teprve, když se Holly dovolala Bryanovi a zjistila, kde je. Bryan Jacka vysledo­ val za pomoci mobilu – není tenhle svět vážně divný, když bodyguard vašeho přítele svého klienta vyhledá jen tím, že zmáčkne pár čudlíků v telefonu? Je stejně divný jako svět, ve kterém je židle označená tvým jménem a lidi se tě ptají, jestli ti koupili tu správnou značku vody. Jo. Jackovi se ulevilo, že může na čas zmizet z města a navíc do pouště, kde se film točil. Už měl svou novou postavu pod kůží a pilně spolupra­ coval s ostatními členy týmu. Týden před natáčením jeli do výcvikové­ ho tábora a on si to vážně užíval. Kluci. Rádi běhají a vrhají se do bahna. Jen přitom všichni nevypadají tak krásně... Můj vlastní výcvikový tábor sestával z okurek a vzduchu, dvou tré­ ninků za den, odborně prodloužených vlasů o  něco tmavší rudé bar­ vy a pár samoopalovacích nástřiků. Shodila jsem už přes čtyři kila, ale moje holky mi naštěstí zůstaly. Jack za to bude vděčný. Možná jsem si taky na ten tábor koupila nové pohorky. „Hele, a co tvůj nový dům?“ zeptala jsem se Michaela. „Je skvělej. Příští týden se stěhuju. Holly se v  tomhle městě fakt vyzná, nemyslíš? Našla ho pro mě během jediného odpoledne. Je tam všechno, co jsem si přál.“ „Jsem ráda, že kope za nás. Je to člověk, se  kterým si není radno zahrávat.“ Zasmála jsem se a  napřímila se na  židli, když se k  nám při­blížil David, režisér. O  Davidu Lancasterovi bylo známo, že je na nováčky jako ras. Až dosud byl pohodový, příjemný… dokonce vtipný. Ale věděla jsem, že měl co do činění s připomínkami k mé váze, kte­ ré od filmových šéfů dostala Holly, a zatím jsem se v něm nedovedla vyznat. „Jsi připravená točit, Grace?“ Tohle není sen, tohle není sen, tohle vážně není sen. „Jsem připravená, Davide,“ odvětila jsem uskřípnutým hlasem, který se brzo proměnil v nervózní chichotání. „Asi mám trošku trému.“ „Žádný problém. Dnes začneme pomalu. Začneme se scénou v ku­ chyni: tvůj bývalý ti přinesl rozvodové papíry k podpisu a  přivedl si s sebou svou novou partnerku. Dostala jsi včera večer upravený scénář, viď?“

„Jo. Byl skvělý,“ odvětila jsem a zamrkala na Michaela. „Dobrá, tak se připravíme. Trošku jsme pozměnili způsob, jak tě schovat. Nejdřív budeš tady za touhle kytkou v květináči, ano?“ Tak za kytkou v květináči, no to je skvělé. Během prvního dne na placu, při natáčení svého prvního seriálu jsem zjistila, že catering dovede z okurek a vzduchu vykouzlit divy.

* * * Ten večer jsem si šla lehnout brzy. Být televizní hvězda je vážně dřina. Vážně sis to v duchu řekla? Jo. A taky jsem předvedla taneček. Než jsem šla spát, prošla jsem celý dům, pečlivě zatáhla záclony a  zkon­trolovala, jestli je zamčeno. Dělala jsem to takhle vždycky, ale ten­tokrát jsem byla obzvlášť opatrná. Když jsem zalézala do peřin, za­ volal Jack. „Ahoj, miláčku, tak jakej byl první den?“ „Šíleně únavnej! Ale skvělej. Jaký bylo běhání v bahně?“ „Taky únavný, ale skvělý. Ale vážně: jak to šlo?“ „Co víš o rostlinách v květináčích?“ „Cože?“ Smál se, když jsem zhasla světlo a  začala mu všechno vyprávět. Mluvila jsem filmařským slangem a on byl tak moudrý, že mě nechal tápat, když jsem se pokoušela vysvětlit, co je to klapka. Když už jsme se chystali rozloučit, uvědomila jsem si, že v telefonu slyším ještě někoho jiného. „Co to slyším? Další drsoň?“ Zívla jsem. S ostatními kluky na placu si říkali drsoňové. Bylo těžké neobracet oči v sloup. Jo, a právě to jsi udělala. „Jo, jedeme s Adamem do města do jednoho baru. Prý jsou tam samí motorkáři!“ Slyšela jsem, jak se Adam zasmál. Jack byl zblázněný do americké kultu­ ry a nemohl se dočkat, až se vydá na pořádný výlet napříč přes kontinent. „Takže ty s Adamem, jo?“ zeptala jsem se a muchlala v ruce prostě­ radlo. „Jo, proč?“ „Jen tak. Doufala jsem, že si dnes se svým Briťákem trochu užiju – aspoň po telefonu,“ zašeptala jsem a pokožka se mi roztančila při pouhé