Alex Grecian Scotland Yard
Z anglického originálu The Yard, vydaného nakladatelstvím Berkley Books v New Yorku v roce 2013, přeložila Jitka Fialová. Přebal navrhla Gabriela Sigaud Plítková. Odpovědná redaktorka Alena Heroutová. Korektor Martin Svoboda. Sazba a grafická úprava Martin Radimecký. Technická redaktorka Alexandra Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
[email protected], www.argo.cz, roku 2015 jako svou 2637. publikaci. Vytiskla Těšínská tiskárna. Vydání první. ISBN 978-80-257-1532-1
Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail:
[email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
Pro Christy, která bude mezery v zápletce hledat i v tomto věnování
Až o půlnoci probudí tě koňská kopyta, nech ulici ulicí, ať se v okně nehne ani roleta, má zlatá, kdo se nezeptá, neuslyší lež, pašeráci když jedou kolem, hleď do zdi a lež! Rudyard Kipling, „Píseň pašeráka“
PROLOG Londýn, rok 1889
D
etektiv Scotland Yardu inspektor Christian Little zmizel, aniž si toho někdo všiml, a nalezen byl dřív, než ho začali hledat. Černý lodní kufr se na nádraží Euston Square objevil někdy během noci, a třebaže poledne následujícího dne už minulo, stále tam ležel bez povšimnutí. Až po odjezdu pravidelného vlaku v jednu hodinu vzbudil pozornost jednoho z nosičů; když těžké zavazadlo neuzvedl, otevřel je. Okamžitě poslal pro policii. Jako první se na místo činu dostavil detektiv inspektor Walter Day a dirigoval všechny policisty, kteří tam v hojném počtu dorazili po něm. Do Londýna se přistěhoval teprve před týdnem. Na svém prvním místě činu byl zjevně nervózní, ale policisté v modrých uniformách se v práci vyznali a mnoho pokynů nepotřebovali. Kolemjdoucí, kteří se cestou do zaměstnání nebo z něj teď kolem kufru nahrnuli, přinutili ustoupit a pustili se do důkladného prohledávání stanice pro případ, že by se tam nacházely nějaké zbraně či další stopy. Za hodinu přispěchal na stanici doktor Bernard Kingsley a zamířil k hloučku lidí na ochozu u pokladen. Někdo tam v noci kufr odložil k zábradlí nad nástupištěm. Kingsley proklouzl kolem inspektora Daye a klekl si na podlahu. Otevřel brašnu, sáhl pro krejčovský metr, protáhl ho mezi prsty a rozvinutého hada přiložil ke kufru na výšku i na šířku. Velikost standardní, šedesát krát devadesát krát devadesát centimetrů, lesklý černý, s kovovými nýty podél švů. Kingsley zaklopil víko a prstem přejel po povrchu. Čisté; žádný prach. Pak zavazadlo drobnými krůčky obešel s lupou v ruce a zkoumal míru opotřebení jeho rohů. Olízl si prst a párkrát přejel po švu na
{9}
té straně, kde někdo černou barvou zamaskoval prasklinu. Nemohl nevnímat, že se mu Day naklání přes rameno; jiní policisté ho tolik nerušili, protože u vchodu do stanice právě nutili couvnout o pár kroků další zvědavce, kteří se hrnuli z ulice. Lidé z nižších společenských vrstev si žádnou podívanou nikdy nechtěli nechat ujít; ti zámožnější naproti tomu kráčeli svižně dál a rozruch ignorovali. Když Kingsley předběžnou obhlídku ukončil, kufr několikrát otevřel a zavřel, aby slyšel, jak se panty pohybují, načež víko pomalu pokládal dozadu, až skončilo na podlaze. Potom se do kufru dlouho upřeně díval; odporně sladký pach smrti při tom nebral na vědomí. Někdo tělo úsporně složil a zkroucené natěsnal do příliš malého prostoru, jako když do plného koše na prádlo vmáčknete další špinavý kus. Jedna bota chyběla; Kingsley předpokládal, že se objeví někde na dně kufru, pod tělem. Mrtvý měl oblek z gabardénu, s lehce odřenými lemy a špínou vmáčknutou do záhybů. Vrah oběti zlámal ruce i nohy a navzájem je propletl. Kingsley vytáhl z brašny kleště, a až když s jejich pomocí paži odsunul, ukázal se perlově šedý obličej. Oči i ústa byly sešité režnou nití; pravidelné rovnoběžné stehy na rtech připomínaly pražce na železniční trati. Kingsley vzhlédl k Dayovi a poprvé promluvil; jeho hlas zněl tiše a odměřeně. „Už jste zjistili jeho totožnost?“ Day zavrtěl hlavou. „Je to jeden z vás,“ řekl Kingsley. „Z nás?“ „Detektiv… Inspektor Little.“ Day couvl k zábradlí a zvedl ruce, aby tu hroznou myšlenku zahnal. „Vyloučeno! S ním jsem ještě včera večer mluvil!“ Kingsley pokrčil rameny. „Ne že bych o vašich slovech pochyboval,“ pokračoval Day. „Ale inspektor Little…“ „Pojďte sem a podívejte se sám,“ vyzval ho Kingsley. Day na něj dál zíral. „Tak pojďte, pojďte sem. Prosím.“ „Ovšem.“ Day přistoupil ke kufru, a než se podíval dolů, na sucho polkl.
{ 10 }
„Dýchejte ústy, pane Dayi. Ten pach není příjemný.“ Day přikývl a zalapal po dechu. „Ano, skutečně je to pan Little. Ale co mu to provedli?“ „Sám vidíte, co se stalo. Ovšem my si musíme položit jinou otázku: proč to udělali?“ „To je nelidské.“ „Bohužel je to lidské až příliš.“ „Zbavte ho těch stehů. Odstraňte mu je z obličeje. Krucinál, přece nemůžeme připustit, aby detektiv ze Scotland Yardu byl sešitý jako… jako vánoční husa!“ Jeden z konstáblů v uniformě, kteří stáli u zábradlí, k nim zvedl oči. Na stanici byla hlava na hlavě, i když občanům na osudu mrtvého detektiva vůbec nezáleželo; měli jediné přání: na tělo v kufru se podívat. Day v konstáblových očích viděl zděšení a poznal, že sám netuší, proč dál vykonává tuhle nebezpečnou a mizerně placenou práci, jíž si lidé neváží. Právě v tu chvíli detektiv z jeho výrazu pochopil, že Londýn policii sice potřebuje, ale policisty zde nemají v lásce. A také si uvědomil, že ačkoli pro něj je to objev, každý z policistů na peronu dávno ví, co si o nich Londýňané myslí. V předchozím roce nálada v týmu Metropolitního policejního sboru kvůli vraždám Jacka Rozparovače klesla až na bod mrazu a vzpamatovávala se jen pozvolna. Spisy s vraždami ze čtvrti Whitechapel stále nedokázali uzavřít, a ačkoli vyšetřování pokračovalo, nikdo v Londýně nevěřil, že se policii podaří dotáhnout vše úspěšně do konce. Jack detektivům Scotland Yardu stále unikal, a nejenže ho dosud nenašli, nebyli mu ani pořádně na stopě. Neobjasněný případ jim jako bolestná připomínka vlastní omylnosti visel nad hlavou každé ráno, když překračovali práh budovy Scotland Yardu. Věděli, že Jack Rozparovač si dál svobodně chodí po světě a pravděpodobně se na tom už nic nezmění. Kingsley vstal a položil Dayovi ruku na rameno. Když promluvil, jeho hlas bylo sotva slyšet. „Spolehněte se, já se postarám, aby inspektor Little zase vypadal slušně. Bude kdy a kde nad jeho úmrtím truchlit. Ale tady a teď musíte své myšlenky upnout ke spravedlnosti. Zdaleka není vyloučeno, že inspektorův vrah nás právě pozoruje, takže vaše chování
{ 11 }
může ovlivnit průběh budoucího vyšetřování. Musí být evidentní, že jednáte rázně a racionálně.“ Day přikývl. „Tak tedy do práce,“ vybídl ho Kingsley. Rychle sáhl po rukojeti, kufr na jedné straně zvedl a s heknutím ho zase položil. „Inspektore Dayi,“ řekl, „vy očividně máte sil na rozdávání. Vezměte tady za ten kufr, prosím vás.“ „Kam ho chcete odnést?“ „Nikam, jenom uchopte tu rukojeť a nadzvedněte ho, ano?“ Kingsley si sundal klobouk a odložil ho na lavičku u zadní stěny ochozu. Kabát přehodil přes područku a dlouhým krokem se vrátil k Dayovi, který zatím kufr naklonil. Ti dva muži představovali ukázkové ztělesnění kontrastů. Doktor Kingsley byl malý, hubený, s ostře řezanými rysy a předčasně prošedivělými nepoddajnými vlasy, které se mu barvou hodily k očím. Naproti tomu vysoký inspektor Day měl mohutná ramena a hruď jako býk. Krátké tmavé vlasy nosil sčesané dozadu z širokého čela a jeho výraz svědčil o tom, že je vždy ochoten komukoli přispěchat na pomoc; jako by neustále vyhlížel nějakou starou dámu, kterou by mohl převést přes ulici. Pohyboval se s pohodovou sebejistotou, jakou někteří velcí muži mívají, ale jeho hezké rysy svědčily také o citlivosti; v očích se mu právě zračil smutek. Kingsley si uvědomil, že mladého detektiva prostě nemůže nemít rád. „Tu hranu výš, prosím,“ požádal Kingsley. „Teď je to lepší.“ Lékař se spustil na všechny čtyři a vlezl pod zvednutý konec kufru, který nad ním Day s námahou držel. Kingsleymu vůbec nepřišlo na mysl, že by mu ho policista mohl pustit na hlavu. Muži jako Day přece mozek užívají k tomu, aby své vskutku užitečné svaly ovládali. Kingsley bedlivě zkoumal prkna v podlaze nástupiště a nahlížel i do štěrbin ve starém dřevě, ohlazeném podrážkami bot bezpočtu cestujících. „Tu to máme!“ zvolal. Neohrabaně po kolenou couval, dokud se hlavou nedostal mimo dno kufru, až potom vstal a jednou rukou si přihladil vestu na břiše. V té druhé mezi palcem a ukazováčkem cosi pevně držel. Prsty zvedl ke světlu. Day zamžoural.
{ 12 }
„To je vlas,“ řekl. „Kdepak, synku. Je to nit. Tady na konci, kde ji ustřihli, trochu roztřepená. Vidíte to?“ „Ta, co mu s ní sešil ústa a oči?“ „Jiné barvy. Tamta byla černá. Tahle je tmavě modrá. Třeba jen čirou náhodou vypadla z kabátu někomu jinému, ta možnost tu je, ale neřekl bych. Myslím, že vrah sem přišel připravený: přinesl si nitě přinejmenším dvou barev. Ale proč by to dělal?“ Kingsley se opět vrhl na zem, lezl po nástupišti s lupou skoro u země a dlouhými prsty dloubal do míst, kde prkna podlahy v rozích přiléhala k stěně. Po několika dlouhých minutách, kdy přihlížejícím za zábradlím už začínala docházet trpělivost, Kingsley cosi překvapeně zašeptal a nastavil prst světlu. Když se na jeho konečku ukázala krev, Kingsley se usmál. Kapku z prstu vysál, lupu obrátil a opačným koncem ze stěny chvíli seškraboval špínu. Pak vstal a přiběhl zpátky ke kufru, jehož jednu stranu držel Day stále ve vzduchu. Kingsley natáhl ruku a nález mu předvedl. „Jehly,“ konstatoval detektiv. Kingsley se zazubil. „Tři jehly, inspektore Dayi. Tři, a přitom by stačila jedna. Soudím, že náš vrah se dopustil chyby, která nám o něm mnohé prozrazuje. Dejte mi kapesník.“ „Nemám ho v náprsní kapse?“ „Tam ho nevidím.“ „Asi jsem si ho dnes nevzal.“ Kingsley přikývl a obrátil se k nejbližšímu konstáblovi. „Hej, vy tam, nemáte kapesník?“ Vysoký a vyhublý policista zvedl zrak od nástupiště, kde, jak bylo zřejmé, pozorně pročesával pohledem shromážděný dav. Oči měl jasné, inteligentní a téměř skryté za dlouhými, typicky ženskými řasami. Při zvuku Kingsleyho hlasu sebou mírně trhl. „Jak se jmenujete?“ chtěl vědět Kingsley. „Hammersmith, pane.“ „Mluvíte jako Walesan, pane.“ „Protože jsem z Walesu, pane.“ „Sledujete dav?“ „Když tady detektiv řekl, že ten v kufru je taky detektiv, lidi to překvapilo.“
{ 13 }
„Díval jste se, jestli tam v té tlačenici nestojí někdo, pro koho to překvapení nebylo. Kdo možná dobře ví, kdo v tom kufru je.“ „Ano, pane.“ „A?“ „Ničeho neočekávaného jsem si nevšiml.“ Kingsley přikývl. „Přesto to byl výtečný nápad. U policie už sloužíte dlouho?“ „Dva roky, pane.“ „Kupodivu jsem se s vámi ještě nesetkal. Budu se zájmem sledovat vaši kariéru. A teď, mohl byste mi, prosím vás, půjčit kapesník?“ „Samozřejmě, pane.“ „Děkuji vám, pane Hammersmithi.“ Kingsley vzal nabídnutý kapesník a letmo na něj pohlédl. Pak si konstábla změřil. „Čistotou právě nevyniká.“ „Omlouvám se, pane. Sloužím druhou směnu v jednom tahu a neměl jsem možnost si nic vyprat.“ Na vzhledu Hammersmithovi zjevně záleželo pramálo. Modrou uniformu měl zmačkanou a na boku mu košile čouhala z kalhot, na jejichž záložkách zaschlo bahno. Vypadal tak trochu jako zpráskaný pes, přesto však řeč těla a jeho chování kupodivu dávaly jasně znát, že je mužem na svém místě. „Aha, ano, děkuji vám, Hammersmithi. Vrátím vám ho při první vhodné příležitosti.“ „Jistě, pane.“ Kingsley jehly zabalil do ušpiněné látky. Kapesník a kousek modré niti zastrčil do kapsy u vesty; prozkoumá je později. „Tenhle případ je pro nás výzvou. Opravdovou výzvou.“ Kingsley se usmál a naposled přeletěl pohledem nástupiště. Dav zvědavců takřka nevnímal. „Báječné,“ pravil. „Prostě báječné. Ten kufr už můžete položit.“ Day nechal těžké zavazadlo opatrně dosednout na prkna a oddechl si. „A dva muži ať mi ho přinesou na univerzitu,“ požádal Kingsley. „Chci inspektorovo tělo prohlédnout, ale tady to dělat nebudu. A ostatní konstáblové ať důkladně pročešou nástupiště, kvůli jeho levé botě. Nejspíš bude v kufru, ale trochu práce jim neuškodí.“
{ 14 }
Kingsley se nasoukal do kabátu, sáhl po klobouku a odcházel. Asi v polovině nástupiště se ale obrátil a vrátil se k Dayovi, který zůstal na místě. Naklonil se k němu a zašeptal tak, aby ho přihlížející neslyšeli: „A víko přiklopte. Nestojíme o to, aby ta chátra očumovala mrtvého detektiva.“
{ 15 }
