Afghánský konflikt
„Pokud se ti nelíbí tvář v zrcadle, nenič zrcadlo, ale svou tvář.“ (perské přísloví) „Afghánistán není jenom zrcadlo Afghánců, je to zrcadlo světa.“ (Barnett R. Rubin)
Slavomír Horák Afghánský konflikt
Mé věnování patří všem Afgháncům, kteří v této zemi i mimo ni doufají, že se jejich vlast přece jen někdy vymaní z kolotoče násilí, i těm, kteří se tohoto okamžiku již nedožijí. A existuje ještě jedna kategorie lidí, kteří si tuto knihu zaslouží. Jsou to mladí i staří lidé z celého světa, kteří tvrdě pracují v rámci projektů humanitárních a jiných mezinárodních organizací na obnově života v Afghánistánu.
ÚVOD Veřejné mínění u nás často považuje Afghánce za neúnavné válečníky. Ze záběrů televize nebo z některých reportáží v tisku vzniká dojem, že každý Afghánec vlastní zbraň a každé malé dítě umí střílet. A že tomu tak koneckonců bylo vždy. „Afghánci stejně neumějí dělat nic jiného než válčit,“ říkávají lidé, kteří většinou v životě žádného Afghánce neviděli. Občanská válka s celou řadou svědectví o krutostech spáchaných afghánskými mudžáhidy (bojovníky) tuto tezi pouze podpořila. Stejně jako jinde ve světě však obyčejní lidé v Afghánistánu chtějí žít svým životem, ať již tradičním venkovským nebo městským, a válka je pro ně spíše problémem a přítěží. Afghánci tak nejsou pouze vousatí muži s kalašnikovem na rameni, ačkoli se tento obrázek stal nejhlouběji zakořeněným stereotypem o této zemi a tato kniha je převážně o nich. Oni vousatí mužové jsou totiž jinak normálními otci rodin, kteří pracují na svém poli nebo se třeba věnují obchodu. Jako každá rozvojová země je i Afghánistán zemí mnoha protikladů. Na jedné straně pulzuje město Kábul s nejnovějšími výstřelky moderní techniky, na druhé straně pomalu žije svůj životní rytmus venkov, kde i rádio na baterie představuje luxus jen pro někoho. V jedné části Kábulu stojí výstavné čtvrti, v druhé části města leží trosky kdysi honosných paláců, domů a tříd. A je až neuvěřitelné, že v těch troskách nyní vzkvétá nový život. Kábul bude zřejmě ještě dlouho smutným pomníkem světem zapomenutého a jenom občas znovu objeveného konfliktu. Konfliktu, v jehož historii možná ještě nebyly napsány poslední stránky. Zbraní bylo do země v posledních desetiletích dovezeno příliš mnoho, stejně jako v ní vyrostlo příliš mnoho lidí ochotných válčit. Válečný mor bloudí po Afghánistánu už více než 25 let a za tu dobu se ozbrojený boj dotkl prakticky každého obyvatele země od bohatých obchodníků až po rolníka v nejzapadlejší obci, odkud cesta k silnici trvá na koni nebo oslu mnoho hodin či dokonce dní. V Kábulu i za hranicemi Afghánistánu vystudovali lidé, kteří chtěli svou zemi změnit pomocí různých ideologií. Mimo velká města však -5-
zůstala většina modernizačních pokusů nepochopena. Žádný reformátor nakonec nedokázal obyvatelstvo přesvědčit o smyslu příslušných změn jinak než represivními metodami. Jeden z reformních pokusů pak skončil zažehnutím válečného požáru, který trvá do určité míry dodnes. Proč? To je snad základní otázka, kterou si zvídavý člověk klade. I když je tato kniha pokusem odpovědět na všechna „proč“, určitě se to nepodařilo. Nejde to. V srpnu 2002 jsem opustil tuto nešťastnou zemi po Mostu přátelství, spojujícím Afghánistán a Uzbekistán. Stejnou cestou, jakou se valily sem i zpět sovětské tanky. Přijel jsem do Afghánistánu pochopit ono „proč“, ale místo odpovědí mi vrtají v hlavě nové otázky. Spousta kamínků obrovské mozaiky konfliktu chybí a již nikdy nebudou dodány. Snad si ale i z následujících stránek bude možné učinit představu o válce, která ovlivnila životy několika desítek milionů lidí. Válka v Afghánistánu prošla v průběhu více jak čtvrtstoletí významnými změnami, jak pokud jde o příčiny, tak i o samotný vývoj. Logicky ji lze rozdělit do čtyř základních fází:
1.
Období komunistické vlády od převratu v dubnu roku 1978 až do pádu komunistického režimu v březnu 1992. V jeho rámci je nutno výrazně odlišit dobu přítomnosti sovětského kontingentu (prosinec 1979 – únor 1989), která dala konfliktu nový impulz. Stín sovětské okupace ležel na Afghánistánu i po odchodu posledního sovětského vojáka.
2.
Islamistická vláda v letech 1992-1996. Toto období lze charakterizovat jako období velkého chaosu v zemi. O kontrolu nad Kábulem a ostatními regiony bojovalo několik větších a množství menších skupin.
3.. Vláda Tálibánu v Kábulu v období od září 1996 do prosince 2001.
V této fázi lze pozorovat postupnou centralizaci státu, avšak pouze
-4-
za pomoci represivního režimu, který vzbuzoval na velké části dobytých území odpor obyvatelstva. Formální jednota země (tálibové ovládali ve vrcholných fázích až 90% území Afghánistánu) tak skončila při prvním velkém zásahu zvenčí. 4. Období určité stabilizace po pádu tálibánského režimu v roce 2001
a po příchodu mezinárodního kontingentu. V současné době se na první pohled zdá, že je situace relativně klidná. Tento klid je však pouze zdánlivý, neboť jeho základy jsou stále příliš vratké. Celou knihou se prolíná snaha přiblížit čtenáři nejenom vlastní konflikt, ale také vidět za abstraktními pojmy konkrétního jednotlivce. Proto je do textu zařazeno několik rámečků, které líčí osudy jednotlivých lidí nebo obsahují zápisky z deníku, které se snaží přiblížit čtenáři jak pocity Evropana projíždějícího zemí, tak i postoje a názory samotných Afghánců. Stejně tak byly zařazeny úryvky z knih, které dokreslují atmosféru Afghánistánu popisované doby. K přehlednější orientaci slouží také přílohy, především přehled vý-znamných osobností zmiňovaných v textu.
-5-
ZÁKLADNÍ FAKTA Počet obyvatel: 27 milionů (odhad z roku 2002), přírůstek 3,5% ročně. Etnické složení:
Jazyky:
Paštuni 38%, Tádžikové 25% (včetně persky mluvícího obyvatelstva na severozápadě země), Hazárové 19%, Uzbekové 6%, Turkmeni 4%, další etnika (Ajmakové, Balúčové, Núristánci) 8%.
darí/perština/tádžičtina 50%, paštština (paštu) 35%, turkické jazyky (zejm. turkmenština, uzbečtina) 11%, ostatní (cca 30 jazyků) 4%.
Náboženství:
sunnitský islám 84%, šíitský islám 15%, ostatní (převážně hinduismus) 1%.
Urbanizace:
městské obyvatelstvo 21%, vesnické obyvatelstvo 79%. Zdroj: Encarta Encyclopedia, 2002.
Zdroj: Texas University Library
-6-
I. AFGHÁNSKÝ „TAVICÍ KOTEL“ Afghánistán se dá přirovnat k tygří kůži pokryté různými odstíny, které představují odlišná etnika, náboženské směry či sociální charakteristiky, jež se potom promítají do politiky celého státu i jeho jednotlivých regionů. Přestože šlo v konfliktu především o přerozdělení moci nejrůznějších politických skupin, uvedené rozdíly jsou se vznikem a průběhem konfliktu neodmyslitelně spjaty. Jednotlivé aspekty (etnické, sociální i náboženské) se přitom vzájemně prolínají a s přispěním vnějších vlivů není těžké vyvolat rozpory, které by vedly k rozpoutání války. Odstínům oné tygří kůže a jejich odrazu na afghánské politické scéně je proto nutné věnovat značnou pozornost ještě před popisem samotného konfliktu. Jaký tedy vlastně byl afghánský konflikt - etnický, náboženský, sociální? Následující kapitola se pokouší na tuto otázku odpovědět. ETNICKÁ MOZAIKA AFGHÁNISTÁNU „Hlavní město Kábul zemi nerozumí a mnohý ze vzdělaných afghánských úředníků, který snad vedle perštiny mluví ještě některou evropskou řečí, se nenaučil své vlastní. Trvání tohoto stavu vedlo by nezbytně k národnímu odcizení vládnoucí vzdělané vrstvy a k vytvoření propasti mezi národem a vládou. Tento stav stmeluje sice Tádžiky s Afghánci píšícími persky a vytváří kulturu oběma společnou, avšak tato kultura zůstává cizí kmenům žijícím mimo hlavní město. Kmeny jdou svou vlastní cestou. Jsou to však právě tyto kmeny, které jsou nositeli národního života a tvoří most k afghánským kmenům za hranicemi, které mluví výhradně nářečím paštu. Kdyby byla země „poíránštěna“, znamenalo by to stálou duchovní závislost na sousedním šiitském Íránu a přerušení alespoň kulturních vztahů k bratřím za hranicemi. Nesmí se zapomínati, že Pešavár je baštou nářečí paštu a hlavním městem praotce nynějšího královského rodu.“ (Ze vzpomínek německého velvyslance, který působil v Afghánistánu ve 30. letech)1
-7-
Afghánistán je zemí mnoha národů. Neexistuje jednotný afghánský národ a s ním spojený afghánský jazyk. Existuje pouze Afghánistán, se kterým se většina Afghánců identifikuje na prvním místě, především ve vztahu k vnějšímu světu. Evropská literatura v minulosti spojovala Afghánce s Paštuny, což je však značně zavádějící a nesprávné. Afghánci samotní jsou z hlediska vlastní identity poněkud rozdvojeni. Když se cizinec zeptá na národnost, většinou se na prvním místě ozve „man afghániam“ (jsem Afghánec). Když však stejnou otázku položí samotný Afghánec, dotázaný se většinou přihlásí ke své národnosti (Paštun, Tádžik, Uzbek), případně k místu narození. Slabší infrastruktura země omezující pohyb obyvatel a také právě poměrně silná identifikace s místem narození způsobuje, že více než jinde lidé považují svůj region za klíč k Afghánistánu nebo dokonce k celému světu (kelíd-i džahán - klíč ke světu). V oblastech Šolgara nebo Dara-i Súf, které leží v horách na jih od Mazár-e Šarífu, se člověk může dozvědět, že právě odtud začínal ozbrojený odpor vůči cizím okupantům (sovětským vojskům nebo organizaci al-Qáida). Když jsme sjížděli z těchto hor, místní řidič zastavil v poslední soutěsce před vjezdem do plání okolo Mazár-e Šarífu a ukázal nám místo, kde údajně probíhaly poslední boje s Tálibánem. Hodnověrnost tohoto faktu je sice sporná, ale pro místní lidi je podstatné samotné tvrzení, o jehož správnosti jsou neochvějně přesvědčeni. Pandžšír je místem, které se stalo symbolem odporu proti Tálibánu. Pro afghánské Tádžiky představuje hlavní základnu jejich hrdiny Ahmada Šáha Masúda. I zde se objevil termín „klíč k Afghánistánu“, jímž je toto asi 300 km dlouhé údolí nazýváno. Rozpolcenost identity se stala jedním z nejvýznamnějších zdrojů celého konfliktu. Následující přehled hlavních národností, jejich struktury, vnitřních rozporů a politických ambicí představitelů jednotlivých etnik se snaží vnést určité světlo na jedny z nejsložitějších gordických uzlů afghánského konfliktu.
-8-8
Paštunové Paštunové (také Pachtuni, Patani) představují nejpočetnější etnickou skupinu v Afghánistánu. Většina paštunské populace žije na jihu a východě země. Na počátku kapitoly bylo zmíněno, že dřívější evropská literatura označovala Paštuny obecnějším termínem Afghánec - souviselo to s jejich vůdčí rolí ve vedení říše od 18. století, kdy byly položeny základy moderního afghánského státu. Z hlediska tradičního života je významným spojovacím článkem Paštunů jejich právní a etický kodex - tzv. paštunvalí. Úcta ke kodexu je postavena na roveň příslušnosti k Paštunům. Tento kodex nese celou řadu prvků pastevecké společnosti - povinnost přijetí a ochrany hosta, založenou na očekávání vzájemné pomoci, ale také pomstu v případě vnějšího napadení nebo ohrožení. Pojem Paštun neoznačuje ani tak jednotný národ jako spíše paštunská kmenová společenství, kterých lze napočítat až 380.2 Největší podíl mezi nimi mají na jihu Afghánistánu (Kandahár, Herát, Farah) společenství Abdalí/Durrání, zatímco ve východní části převažují příslušníci společenství Ghilzájí (Nangarhár, Paktija). Rivalita mezi oběma největšími paštunskými kmenovými společenstvími se táhne celými dějinami země. V rámci kmenových společenství pak existuje další členění na jednotlivé klany a rody, které mezi sebou již tradičně uzavírají koalice nebo spolu naopak soupeří, což se ukázalo i v době občanské války. Rozdělení obou hlavních kmenů pochází přibližně ze 16. století, kdy území Paštunů ovládala na jedné straně Safíjovská říše v Persii (z Paštunů na tomto území vznikly svazy Abdalí/Durrání) a na straně druhé Mughalské impérium v Indii, na jehož území se zformovalo pozdější kmenové společenství Ghilzájí. Íránští Safíjovci předali správu „svého“ regionu do rukou nejmocnějších rodů společenství Durrání Sádozájí a Muhammadzájí, které později uzurpovaly moc na celém území dnešního Afghánistánu a vytvořily poměrně konsolidovanou státní strukturu. Mughalský stát, ve kterém jednotlivým regionům vládli správcové jmenovaní z centra, naopak nestimuloval vytvoření tak výrazné identity s kmenovým společenstvím, a dodnes je tak v rámci společenství Ghilzájí patrná menší konsolidovanost. Od poloviny 18. století stanuli v čele tehdy nově vzniklého -9-
afghánského státu reprezentanti společenství Abdalí, přejmenovaného na Durrání (Perla věků). První panovník této dynastie Ahmad Šáh Durrání (vládl v letech 1747-1773) - je považován za zakladatele moderního Afghánistánu. Jeho hrobka v Kandaháru je významnou památkou afghánské architektury a jedním z důležitých míst identifikace obyvatel Afghánistánu s rodnou zemí. Až do komunistické revoluce v roce 1978 se střídaly u moci v zemi dva již zmíněné rody - Muhammadzájí (vládl v letech 1826-1919, 1929-1978) a Sádozájí (1747-1826, 1919-1929). Všichni vůdci komunistů po revoluci 1978 (Háfizulláh Amín, Núr Muhammad Tarakí, Babrak Karmal i Muhammad Nadžíbulláh) ovšem pocházeli z kmene Ghilzájí. Je proto logické, že paštunská opoziční hnutí se zakládala i na kmenové příslušnosti ke kmeni Durrání, ačkoliv etnický faktor nebyl jedinou příčinou následného ozbrojeného odporu a v samotném vedení komunistů bylo několik vlivných příslušníků Durrání. Občanská válka v 90. letech prohloubila rozdělení paštunského obyvatelstva. Ve vedení jednotlivých politických frakcí byli Paštuni různých kmenů zastoupeni jak mezi příznivci kábulských komunistů, tak i mezi přívrženci opozičních sil. V opozici se přitom objevovali jednak stoupenci tradicionalistických kruhů (harakat-i islámí, hizb-i islámí pod vedením Junuse Chálese), jednak islámská hnutí odporu (hizb-i islámí v čele s velitelem Gulbuddínem Hekmatjárem). Rozpolcenost opozičních hnutí vedla po roce 1992 k významným střetům mezi jednotlivými veliteli. Přestože nejvýznamnějším uskupením byla islámská strana Gulbuddína Hekmatjára, ostatní skupiny jej ohrožovaly na regionální úrovni, což bylo v době občanské války a faktického rozpadu státu mnohem důležitější. Islamista Hekmatjár byl přijímán tradicionalisty jako hrozba vůči postavení místních a regionálních vůdců, a to zejména kvůli ambicím sjednotit všechny Paštuny. Z kmenového hlediska to však pro něj nebylo možné - pocházel totiž ze severu země (území mimo tradiční oblasti usídlení Paštunů) a proto nebyl pro většinu paštunského obyvatelstva jako vůdce přijatelný. Vojenské neúspěchy Hekmatjára v boji o Kábul a také snaha sjednotit paštunské kmeny byly navíc problémem pro Pákistán, který jej původně podporoval. -10-
Mimo jiné i proto začaly pákistánské tajné služby hledat v Afghánistánu nového partnera pro realizaci svých zájmů. V roce 1994 se tímto partnerem stalo tradicionalistické hnutí Tálibán, které bylo rovněž jednou z menších vojenských skupin Paštunů s vlivem v okolí města Kandahár. Jeho vůdcové ovšem pocházeli opět z kmene Ghilzájí. Ovládnutí Kábulu Tálibánem v roce 1996 a jeho postupná paštunizace (postupně na celém území pod kontrolou hnutí) přesto načas vytvořily mezi paštunskými kmeny pocit jednoty, i když dirigované seshora v rámci velmi tvrdého režimu. Když byla na podzim 2001 Spojenými státy dosazena nová figura paštunského vůdce ze společenství Durrání Hamída Karzájího, většina velitelů, kteří se k tomuto společenství hlásili, se logicky obrátila k této síle. Naopak větší část území, kterou v Afghánistánu kontrolovalo hnutí Tálibán (především na jihovýchodě země), je považována za tradiční baštu kmenového společenství Ghilzájí. Kmenová příslušnost je sice významným příznakem paštunské identity, avšak pro samotné Paštuny je důležitá i identita spojená s místem narození nebo dlouhodobého pobytu - např. Kandahárí, Nangarhárí aj.3. V průběhu minulého století ztratila část Paštunů svou kmenovou identifikaci v důsledku přesídlování do měst a do jiných regionů (zejména na sever země, příkladem byl právě Gulbuddín Hekmatjár). U nové paštunské elity z velkých měst (Kábul, Džalálábád, Kandahár nebo Balch) už není příslušnost k vlastnímu rodu tak patrná a na místech s výraznou koncentrací persky mluvícího obyvatelstva (tzv. fársíwán dokonce mnozí Paštuni přijali jako svůj hlavní jazyk darí/perštinu. Kmenový faktor si však i dnes zachovává silný vliv a v procesu jakéhokoli uspořádání Afghánistánu je s ním nutno počítat. Tádžikové a další fársíwán Druhou nejvýznamnější národností v Aghánistánu jsou Tádžikové, kteří tradičně obývají severní oblasti (hranice s bývalými sovětskými republikami Střední Asie) a také severozápad země (Herát). Většina měst v zemi byla zároveň i centry tádžického obyvatelstva. Jazyk -11-
darí, tedy afghánský dialekt perštiny, je mateřským jazykem nejen pro Tádžiky, ale také pro Hazáry a některé další národnostní skupiny, které se z tohoto důvodu označují souhrnně fársíwán. V Afghánistánu se tak objevuje celá řada dialektů darí. Ve městech jsem většinou nemíval problémy s rozhovory v perštině. Na návštěvě v horách u místního vojenského velitele jsme sice jako vždy používali tlumočníka, ale bylo dobré ukázat, že alespoň jeden z nás umí trochu persky. Proto jsem během rozhovoru pronesl v perštině krátký pozdrav. Velitel se však k mému překvapení obrátil na našeho tlumočníka se otázkou: „Či migé?“ (Co říká?). Náš tlumočník mu můj krátký proslov převedl do jeho dialektu, aby vůbec pochopil jeho smysl, který byl, podle slov překladatele, srozumitelný. Mezi perštinou, darí a tádžičtinou existují relativně malé rozdíly. Darí, respektive perština, byla vždy hlavním dorozumívacím jazykem na dvoře afghánských emírů a králů. Jak poznamenal ve 30. letech 20. století německý velvyslanec v zemi Ziemke: „Dvůr a vláda mluví persky, afghánské kmeny naproti tomu nářečím paštu. Noviny vycházejí v kábulské perštině, která je cizí Afghánci z Kandaháru a obyvatelům hor, perština je úřední řečí úřadů, avšak armádě se velí v nářečí paštu, literatura je perská, ale národ básní a zpívá v nářečí paštu.“4. V politické správě země představovali Tádžikové nižší úřednické vrstvy, avšak jejich vliv na reálné rozhodování na převážně paštunském dvoře byl poměrně slabý. Tádžikové vládli zemi v moderních dějinách pouze dvakrát. Poprvé tomu bylo v roce 1929 v době povstání proti reformám krále Amanulláha, podporovaného především nepaštunskými národy. V čele revolty stanul tádžický vůdce Bača-i Sakao, oficiálně titulovaný jako Habíbulláh II., který prosazoval program negující výsledky modernizačních reforem svrženého krále. Toto povstání však brzy přineslo rozčarování mezi samotnými stoupenci Bača-i Sakaa, on sám byl vzápětí poražen paštunským velitelem a budoucím králem Muhammadem Nádirem Šáhem. Podruhé se Tádžikové dostali ve větší míře do vedení země v roce -12-
1992. Islámská společnost Afghánistánu (džamíját-i islámíi Afghánistán) pod vedením tádžického profesora a prezidenta Burhánuddína Rabbáního tehdy držela kormidlo moci v Kábulu více než čtyři roky. Bylo tomu však v době, kdy v zemi zuřila občanská válka, takže fakticky tato tádžická vláda kontrolovala pouze část země. Třetí období přítomnosti vlivného tádžického tábora v nejvyšší politice začalo ustavením prozatímní vlády v prosinci 2001, kdy představitelé tzv. „pandžšírské kliky“ z vedení bývalé Severní aliance zaujali klíčové ministerské posty. Hazárové „Hazárové jsou podobní Číňanům a Japoncům, ale rozdíl je v jazyce, kultuře i náboženství. Je to jako zelený a černý čaj, takový je rozdíl mezi Číňany a Hazáry.“ (Bámiján, léto 2002)
Hazárové obývají většinu centrálních oblastí Afghánistánu - tzv. Hazáradžátu. Celá oblast je značně hornatá, s nepříliš dobrými podmínkami pro zemědělství. Proto Hazárové často odcházeli do velkých měst, v nichž se však pro svou nízkou kvalifikaci řadili mezi nejnižší sociální vrstvy (služebníci, otroci). Ve městech se tím vytvořil stereotyp typického Hazáry jako chudého a málo vzdělaného venkovana. Hazárové jsou navíc většinou šíitského vyznání, což se v minulosti stalo zdrojem konfliktů s většinovou sunnitskou populací. Po roce 1979 zahájili Hazárové jako jedni z prvních ozbrojený odpor proti komunistické vládě. Poměrně kompaktní osídlení v málo přístupných oblastech centrálního Afghánistánu předurčovalo případné sjednocené hazárské hnutí ke značným vojenským úspěchům. Zpočátku se odpor Hazárů soustřeďoval okolo tradicionalistického islámského hnutí šúrá-ji inghiláb-i ittifáq-i islámíi Afghánistán (Revoluční rada islámské jednoty Afghánistánu). Situace se změnila v souvislosti s islámskou revolucí v Íránu. S podporou nového islamistického režimu byla založena organizace sázmán-i nasr-i Afghánistán (Organizace vítězství Afghánistánu), -13-
Hazárové v okolí Dara-i Súfu v horách na jih od Mazár-e Šarífu (foto autor)
která propagovala radikální šíitský islám podle vzoru Chomejního koncepce islámského státu. Obě skupiny, šúrá i nasr, začaly ještě na počátku 80. let soupeřit o vliv mezi místním obyvatelstvem, což vedlo k vypuknutí ozbrojeného konfliktu. Podle některých odborníků se jednalo o modelovou ukázku pozdější občanské války. Přes tyto rozpory kontrolovaly hazárské skupiny větší část Hazáradžátu po celou dobu komunistické vlády. V době občanské války fungovala v centru oblasti Bámijánu i univerzita, kde vyučovali hazárští učitelé, většinou uprchlíci z Kábulu. Skupina nasr se od Íránu postupně distancovala, Teherán proto podpořil a vyzbrojil novou skupinu hizb-i wahdát (Strana jednoty) pod vedením významného hazárského polního velitele Alího Mazárího. V srpnu 1997 zahájil Tálibán v rámci svého postupu na sever země blokádu vzdorujícího středního Afghánistánu. Obklíčení a zablokování přístupových cest z východu a jihu vytvořilo z oblasti -14-
uzavřenou enklávu bez možnosti zásobování a dodávek potravin. Jednání o průjezdu konvojů mezinárodních humanitárních organizací byla neúspěšná. Poprvé od začátku konfliktu došlo v Afghánistánu k použití tzv. „potravinové zbraně“, což mělo na obklíčených územích katastrofální důsledky v podobě hladomoru. Dobytí severních regionů Afghánistánu a především Mazár-e Šarífu, který byl zčásti kontrolován stoupenci hnutí hizb-i wahdát Karíma Chalílího (nástupce Mazárího), pak rozpoutalo masakry hazárského obyvatelstva v severních provinciích. V září 1998 navíc jednotky Tálibánu vstoupily i do Bámijánu a kontrolovaly jej s malými přestávkami více než tři roky. Přestože v některých fázích občanské války (1994-1995) existovala určitá koalice mezi wahdátem a Tálibánem, po ustavení tálibánské moci v Kábulu se Hazárové stali jedněmi z největších nepřátel nové vlády. Pro své šíitské vyznání byli považováni za agenty nábožensky spřízněného Íránu, který byl jedním z nejtvrdších odpůrců Tálibánu. Významnou událostí, která antihazárské cítění vůdců Tálibánu ještě vystupňovala, se stala porážka tálibánských vojsk v Mazár-e Šarífu v roce 1997, na níž měli klíčovou zásluhu právě hazárští bojovníci z hizb-i wahdát. Ideologická zaslepenost a občasné vojenské neúspěchy Tálibánu se staly důvodem pronásledování Hazárů, jehož příkladem mohou být masakry civilistů v Bámijánu a Jakowlangu v letech 1999-2001. Likvidace bámijánských Buddhů - záběry, které obletěly celý svět byla patrně vedena podobnými pohnutkami. Vláda Tálibánu nad Hazáry skončila v době nástupu Severní aliance na podzim 2001, kdy se jednotky Karíma Chalílího přidaly k ofenzivě protitálibánských sil, podporované zvenčí spojeneckými údery. Armáda hizb-i wahdát pak donutila demoralizované táliby k ústupu. Dnes jsou po celém Hazáradžátu rozesety portréty obou hazárských moderních hrdinů, Chalílího i Mazárího. Strana wahdát se stala rozhodující hazárskou silou a prezentuje se jako jediný zástupce Hazárů na celoafghánské scéně. Poprvé v historii se také Hazárům dostalo vysokých postů ve státní správě. Hazárové jsou zastoupeni v současném, byť značně formálním vedení země a samotný vůdce hizb-i wahdát byl jmenován jedním z náměstků prezidenta -15-
Karzájího. Uzbekové, Turkmeni a ostatní etnika Tyto národy žijí v Afghánistánu v oblastech hraničících s jejich „mateřskými“ středoasijskými zeměmi. Podíl tohoto obyvatelstva se v zemi výrazně zvýšil po ovládnutí středoasijského prostoru bolševiky ve 20. a 30. letech 20. století. Mezi uprchlíky z území pod sovětskou kontrolou bylo tehdy mnoho těch, kteří bojovali proti komunistům (tzv. basmačové). Vzpomínka na basmačské hnutí však hrála v době sovětské okupace relativně slabou roli. Mnoho Uzbeků nebo Turkmenů vystudovalo v sovětské Střední Asii, proto se sovětská armáda nesetkala ze strany těchto národů s větším odporem. Na konci komunistického období se do čela politicky a vojensky nejúspěšnější skupiny postavil Uzbek Abdul Rašíd Dostúm, původně generál komunistické armády na severu Afghánistánu. Právě tento muž zatloukl jeden z posledních hřebíčků do rakve rozkládající se komunistické vlády prezidenta Nadžíbulláha v roce 1992, když těsně před jejím pádem „převlékl kabát“ a se svými jednotkami přestoupil k opozičním silám. Podobné zvraty se pro Dostúma staly typické i v dalších letech občanské války. V roce 1996 jednotky (tzv. džunbiší) tohoto „politického turisty“ nejprve bojovaly s Tálibánem proti Masúdovi, později však přestoupily na druhou stranu a staly se součástí protitálibánské koalice. Přestože byla Dostúmova armáda považována za jednu z nejlépe vycvičených, nepodařilo se jí zabránit průniku Tálibánu na sever země. V roce 1998 tak musel Dostúm utéci nejprve do uzbeckého, později do tureckého exilu. Na podzim 2001 byl s podporou Uzbekistánu opět ustaven do čela čtyř severních provincií. Především jeho zásluhou je v současné vládě zastoupeno několik Uzbeků a Turkmenů. Kromě uvedených národností žijí v Afghánistánu i představitelé dalších etnik, která však měla jen malý vliv na politické dění v zemi a na samotný konflikt. Nejvýznamnějšími z nich jsou Ajmakové na severozápadě, Balúčové na jihozápadě a Núristánci na východě země. Ve Wachánském koridoru mezi Tádžikistánem a Pákistánem kočují nevelké skupiny Kyrgyzů, bodově jsou po celé zemi rozmístěni i příslušníci dalších národností (např. Mongolové, -16-
Sikhové, Hindové, Arabové). Národnostní a jazyková politika - paštunizace a bilingvismus Do 20. let 20. století existovala v Afghánistánu jazyková dualita většina dvora byla paštunská, ale hovořilo se především persky. Královská moc však začala od 30. let 20. století využívat nacionalistický, tj. afghánský ideologický faktor. Ve stejné době se objevila snaha o ideologické vytvoření jednotného afghánského národa. Státem podporované archeologické výzkumy měly dokázat společný původ většiny obyvatel země (tj. především odstranit rozdíly mezi Paštuny a Tádžiky). Zároveň byl posilován vliv paštštiny, která byla prohlášena za státní jazyk a postavena na stejnou úroveň jako jazyk darí, blízký perštině. Ve školách byla paštština zavedena jako povinný vyučovací jazyk.5 Silné vlny paštunizace provázely i vládu Muhammada Daúda v 50. a 70. letech. Perskojazyčnou státní správu, tvořenou vesměs Tádžiky nebo Paštuny hovořícími jazykem darí, se však přes veškeré paštunizační vlny nepodařilo oslabit. Represivní podoby nabyla paštunizace v období krátké vlády Háfizulláha Amína (v letech 1978-1979), která byla spojena s preferencí některých paštunských kmenů a vedla k přechodné paštunské podpoře komunistické vlády. Proto také představitelé nepaštunských národů v severních provinciích svržení Amína přivítali, stejně jako umírněnější národnostní politiku nového předsedy strany Babraka Karmala. Integrace severních oblastí do obchodu se Sovětským svazem znamenala pro místní Uzbeky, Tádžiky nebo Turkmeny navíc ekonomické výhody a rozšířené možnosti studia v sovětské Střední Asii či jinde v SSSR. Mnoho lidí v Mazár-e Šarífu a jiných velkých městech dnes proto vzpomíná na 80. léta jako na období relativního blahobytu. Z tohoto důvodu byla také severní část Afghánistánu v době komunistické vlády k tehdejšímu režimu loajální. Další a zatím poslední vlnu paštunizace vyvolalo hnutí Tálibán. Jeho jádro tvořili lidé z paštunských oblastí na jihu země a snaha o nadvládu paštunského etnika se tak stala jednou z klíčových součástí ideologie režimu. Tento postoj se projevil především po -17-
dobytí etnicky pestrých severních provincií, po němž byla významná privilegia (např. výnosné a režimem částečně tolerované pěstování opia) přiznána pouze Paštunům. Po pádu tálibánského režimu vzrostla v paštunských oblastech obava o budoucí místo a roli tohoto etnika v životě země. Do klíčových pozic ve vládě se totiž prosadili zástupci nejvýznamnějších stran protitálibánského odporu, z větší části nepaštunského původu. V počátečních fázích afghánského konfliktu se etnický faktor nezdál být rozhodující. Důležitější roli ve společnosti zapojené do války hrála tehdy především identifikace s prokomunistickým táborem nebo s jeho protivníky (za výjimku může být v tomto směru považována první revolta Hazárů proti novému komunistickému režimu v roce 1978). Latentně byl ovšem tento aspekt přítomen - jsou například zaznamenány případy, kdy persky mluvící vojáci v pravidelné komunistické armádě odmítali sloužit pod paštunskými veliteli a naopak, což bylo důvodem pro dezerci. V roce 1992 se naopak národnostní otázka stala jedním ze základních hybných momentů občanské války. Jednotlivé strany konfliktu se začaly rozdělovat nejen na základě loajality k příslušnému vůdci, ale i k jeho národnosti. V době kolapsu státu se ukázalo, že lidem je bližší velitel ze stejného etnického či jazykového prostředí, který je navíc v daném místě dostatečně známý a požívá větší autority než centrální vláda v Kábulu. Lokální elity, které využívaly války k prosazení vlastních mocenských ambicí v regionu, mohly pro dosažení svého cíle velmi snadno vyvolat nenávist právě na národnostním základě. Podobně jako v jiných etnických konfliktech ve světě (Kavkaz, střední Afrika) se při mobilizaci obyvatelstva kladl důraz na etnické rozdíly. Propaganda vždy podtrhovala negativní vlastnosti „těch druhých“. K tomu sloužily například místní události nebo spory mezi obyvateli, ať již smyšlené, přibarvené nebo skutečné, které vytvářely „správný“ obraz nepřítele. Dlouhodobá převaha tádžického etnika v centrálních strukturách v Kábulu navíc vyvolávala silný odpor mezi paštunským obyvatelstvem a oživovala také vzpomínky na krátké, ale kruté období vlády Bača-i Sakaa, tádžického vůdce převratu v roce 1929. S nástupem hnutí Tálibán se role etnického -18-
faktoru v konfliktu nezmenšila, spíše naopak. Protežování paštunského etnika ještě více posílilo národnostní identifikaci obyvatelstva, která je patrná i dnes. Nehledě na skutečnost, že etnický faktor byl jednou z nejvýznamnějších příčin konfliktu, nelze občanskou válku v Afghánistánu v žádném případě hodnotit jako čistě etnickou. Přehlížely by se tím další faktory, především sociální a v menší míře i náboženské. MODERNITA PROTI TRADICI. MĚSTO PROTI VENKOVU Rozpor mezi tradičními venkovskými oblastmi a relativně moderním městem v sociální i ekonomické sféře a pokračující rozevírání nůžek mezi nimi jsou charakteristické pro mnoho zemí rozvojového světa. Definice „tradiční venkov“ a „moderní město“ není pochopitelně zcela přesná, protože nezahrnuje celou řadu mezistupňů, kdy se oba póly (modernita a tradice) vzájemně prolínají. V Afghánistánu však obě vrstvy - tradiční i moderní - existovaly poměrně silně odděleny. Přesto zůstává otázkou, proč se tento rozpor stal právě v Afghánistánu jednou z příčin konfliktu. Rozdíly mezi tradičním a moderním světem se v zemích třetího světa obvykle nejvíce projeví v době snah o modernizaci a reformu. Cílem těchto změn je většinou moderní centralizovaný stát s omezením vlivu tradičních struktur, pro něž jakákoliv změna představuje ohrožení jejich postavení. Tuto tradiční, nebo také konzervativní či protireformní skupinu tvořily v různých zemích různé vrstvy. V sousedním Íránu se například na největší odpor proti modernizačním reformám v 60. letech postavilo konzervativní duchovenstvo a celý konflikt vyústil na konci 70. let v islámskou revoluci. V Afghánistánu patřily k tomuto tradičnímu světu většinou venkovské elity - islámští duchovní, kmenoví vůdci nebo statkáři (chánové), přičemž tyto tři skupiny byly často vzájemně příbuzensky provázány. Rozdíly mezi městem a venkovem se začaly zvětšovat v první polovině 20. století - opatrné reformy zahájili král Habíbulláh (1901-1919), jejich radikálnější fáze probíhala v době jeho nástupce - krále Amanulláha - ve 20. letech 20. století. Oba panovníci si -19-
uvědomovali zaostávání země zejména v oblasti, kterou považovali za klíčovou - totiž v armádě. Za Habíbulláha proto vznikla první světská škola - vojenská akademie, na které vyučovali odborníci z Indie. Vybraní Afghánci pak byli posíláni do Indie nebo do Evropy, aby získali moderní vojenské vzdělání. Postupně začali odjíždět za vzděláním i studenti dalších oborů. Za Amanulláha byly potom otevírány první významnější školy v samotném Afghánistánu. Školství se tak stalo důležitou sférou střetu tradiční a moderní společnosti. S moderními západními školami přicházely do země i nové myšlenky a ideologie, které byly v přímém rozporu s poznatky vyučovanými v tradičních náboženských školách, madrasách, jež měly do zahájení reforem v zemi monopol na vzdělání.6 Kromě teologických otázek se na nich přednášeli a memorovali tradiční autoři islámské literatury, matematiky, medicíny a dalších věd. Na dogmatech těchto autorit se sice ve středověku rozvinula islámská civilizace, ale na přelomu 19. a 20. století již byly mnohé jejich teze dávno překonány moderními objevy. Rozpory mezi oběma světy vzdělání později vyústily ve spor mezi dvěma typy vzdělané elity. Inteligence vzdělaná západním nebo alespoň indickým prostředím zůstávala ve městech, protože jinde pro ni nebylo uplatnění. Představitelé městské elity mohli přitom využívat všech relativně moderních prostředků, konkurenční prostředí měst navíc stimulovalo i jejich další vývoj. Neměnnost venkova, kde nebyla jakákoliv modernizace vítána, jen prohlubovala propast mezi oběma světy v ekonomické, sociální i psychologické rovině. Pro afghánský venkov byl a dodnes zůstává charakteristický vysoký podíl negramotné populace, stejně jako obtížná dostupnost mnoha osad. Sociální struktura vesnice byla ještě v nedávné minulosti silně hierarchizovaná. V čele stály autoritativní osoby představující elitu. Především se jednalo o duchovní (molly, imámy), tedy většinou inteligenci vzdělanou v náboženském systému madras. Tato vrstva utvrzovala ve venkovské společnosti tradiční vzorce a stereotypy a odmítala městský „zkažený“ život, který představoval hrozbu jejich dominantnímu postavení. Na druhou stranu nemohla zabránit migraci z venkova do měst, která v očích venkovské společnosti -20-
představovala lepší život a bohatství. Tradiční elity, především duchovenstvo, si navíc většinou uvědomovaly postupný rozklad života, kterým žila vesnice po staletí a který jim přinášel vůdčí postavení. Proto se u nich objevil pocit frustrace, spojený často s posilováním snah o návrat k původním kořenům společnosti (tedy fundamentalismus). Konflikt obou prostředí se promítl i do politiky, jejíž určitá liberalizace od 60. let 20. století dala vzniknout nejrůznějším politickým hnutím a proudům. Jádro většiny z nich se skládalo z obyvatel měst, avšak ideologie „importované“ nezřídka ze zahraničí bylo nutné převést do afghánského prostředí. Zdaleka ne všechny ideologické směry byly však přijatelné pro všechny sociální vrstvy země. Islamistická hnutí byla schopná díky svému založení operovat prakticky po celém území - na konzervativním venkově a (ve své umírněné podobě) i ve městech. Naopak západní proudy - komunistický, demokratický nebo nacionalistický - oslovovaly pouze obyvatele měst, zatímco ve styku s tradiční společností na venkově byly jejich šance na prosazení velmi slabé. Pokud by v 60. letech došlo ke skutečně demokratickým volbám, zřejmě by v afghánském prostředí zvítězily tradicionalistické skupiny, které by více oslovily konzervativního voliče na venkově. Prohloubení zmíněného rozporu se naplno projevilo po komunistickém převratu v roce 1978. K moci se dostala ideologie, která se svým charakterem (ateismus) nemohla mezi většinou populace prosadit. Proto se také mezi hlavními opozičními silami objevily především islamistické skupiny, jejichž vůdci patřili většinou k inteligenci vychované již ve městech, ale původem mimo etablované městské prostředí. Myšlenky, které tyto skupiny prosazovaly, však byly přijatelné i v konzervativním prostředí afghánského venkova. Tím spíše, že se islamisté stavěli do opozice vůči režimu, který stál v přímém konfliktu s tradiční společností. Z hlediska Afghánistánu představovala komunistická ideologie modernizační hnutí. Propagátoři marxismu-leninismu v zemi měli před očima příklad vnějších rozdílů mezi Afghánistánem a sovětskou Střední Asií, tedy regiony, které byly na počátku 20. století ekonomicky i sociálně na podobné úrovni. Po několika desítkách let -21-
je však rozdíl například mezi severním Afghánistánem a jižním Uzbekistánem více než markantní, alespoň na první pohled: většina ulic na sever od řeky Amudarja je asfaltovaná, všude funguje elektřina, teče voda, lidé umějí číst a psát, téměř každý na vesnici má doma televizi (obsah programu je v tomto směru druhořadým problémem), ženy mají na první pohled více volnosti, atd. Proměnit Afghánistán ve fungující socialistickou Střední Asii tehdejších let však byl příliš náročný úkol pro relativně malou skupinku intelektuálů, vojáků a politiků. Komunistická strana v Kábulu nebyla takovou údernou silou jako její předchůdkyně ve Střední Asii ve 20. letech a také se nerozšířila po celé zemi. Nebylo proto možné ovládnout celé území ani ideologicky, ani vojensky. Sovětská okupace, která podpořila komunistickou „vládu nevěřících“, nadále prohloubila nevraživost tradičních elit vůči novému režimu, který v jejich očích dostal nálepku ateismu a tudíž nepřítele islámu. Přítomnost cizí armády v zemi navíc vyvolala vzpomínku na imperiální snahy britských vojsk v 19. a 20. století, které se třikrát neúspěšně pokoušely ovládnout Afghánistán. Většina tzv. pokrokových reforem komunistů, které přímo zasahovaly do struktury venkova, končila neúspěchem, podobně jako většina dřívějších pokusů o zvýšení vlivu centra na venkově. Často se přitom kopírovaly zahraniční (v případě komunistů sovětské) zkušenosti bez jejich adaptace na místní poměry. Slabá schopnost ústředí tyto změny provádět navíc umožnila venkovským elitám, aby zabránily jejich realizaci. Jako příklad lze uvést agrární reformu komunistů zahájenou v roce 1979. Ve své době se jednalo zřejmě o nejvýraznější pokus o modernizaci venkovského prostředí, který měl za cíl přerozdělení půdy náboženských nadací (tzv. wakfů) a bohatých vlastníků do rukou drobného rolnictva. Většina půdy však skončila zpět v rukou chánů nebo místních bohatých elit. Krach této reformy pouze prohloubil pocit nepochopení mezi centrem (městem) a periferií (vesnicí), čehož místní konzervativní elita, často již v čele ozbrojených skupin odporu, dokázala využít ve své propagandě. Městské obyvatelstvo zažívalo naproti tomu v době komunistické vlády relativní ekonomický rozvoj, spojený se sovětskou -22-
hospodářskou a finanční pomocí a investicemi, které se projevily především ve druhé polovině 80. let 20. století. I v současné době tak lze mezi obyvateli velkých měst objevit nostalgii po tomto období a zklamání z nadvlády islamistů (ať již převážně tádžického Islámského společenství Afghánistánu prezidenta Rabbáního na počátku 90. let, nebo paštunského hnutí Tálibán v letech 1996-2001). Rozdíl mezi tradičním a moderním světem se ukázal jako klíčový v době, kdy docházelo k výraznějšímu přílivu ozbrojených venkovských bojovníků do měst. Vzájemná interakce dvou zcela odlišných prostředí byla náhlá a neočekávaná. V době afghánského konfliktu lze o tomto problému hovořit v letech 1992-1996 a zejména za vlády Tálibánu. Když v roce 1992 padla vláda komunistického prezidenta Nadžíbulláha a moc převzaly islámské strany, města byla zaplavena lidmi z venkova, kteří se často ocitli ve velkém městě poprvé. U těchto bojovníků často převládl zmatek z nepoznaného a na první pohled neuchopitelného městského světa. Podobný pocit se objevoval i na opačné straně - městská populace nebyla připravena na konfrontaci s venkovskými stereotypy (tím spíše na jejich nadvládu, která do té doby existovala pouze krátce v roce 1929 při revoltě Bača-i Sakaa). Ozbrojenci potom v mnoha případech překonávali neznalost prostředí destrukcí. Podobná situace nastala s příchodem jednotek Tálibánu do kulturně odlišných měst (Herát v roce 1995, Kábul v roce 1996, Mazár-e Šaríf v letech 1997 a 1998). Bojovníci a především vůdci hnutí prosazovali velmi konzervativní vnímání společnosti tak jak na ně byli zvyklí ze svého původního prostředí. Tvrdě vynucované zákony podle přísné interpretace šaríje (islámského práva) se logicky neslučovaly s mnohem volnějšími zvyky městské „civilizace“ v Kábulu nebo Mazár-e Šarífu. K tomu přistupoval i etnický faktor - pro bojovníky jednotlivých frakcí totiž představovali obyvatelé měst především příslušníky jiných národností. Z kulturního šoku tedy kromě jiného vyplývalo množství spontánních akcí mezietnického teroru (Paštunů nebo Hazárů proti Tádžikům, Tádžiků nebo Hazárů proti Paštunům apod.). Jízdu z Bámijánu do Kábulu jsme měli relativně dobrou. Řidič byl -23-
velmi zkušený a bravurně vedl svůj vůz přes horské průsmyky a údolí, okolo minových polí a děr na silnici (v našich poměrech kamenité polní cestě). Jízda na těchto silnicích vyžaduje časté přejíždění z jednoho pruhu do druhého. Problém nastal v okamžiku, kdy jsme dojeli na hlavní afghánskou silnici mezi Mazár-e Šarífem a Kábulem, která byla vystavěna v polovině 60. let 20. století sovětskými inženýry. Zde náš řidič zcela znejistěl, protože jak se později ukázalo, se poprvé dostal na asfalt. Dědictví minulých válek zde zanechalo množství děr a výmolů, které bylo nutno objíždět. Náš řidič to řešil svým klasickým stereotypem, ale neuvědomil si, že provoz je mnohem hustší než na jaký byl zvyklý na cestě do Bámijánu, a také že občasné rovné úseky dovolují mnohem větší rychlost. Řízení bylo na pravé straně a nebýt našeho průvodce, který občasným „motár“ nebo „motár níst“ upozornil řidiče, zda jede nebo nejede auto, asi by tyto řádky ani nevznikly. Na tomto příkladu jsme si uvědomili, jak asi muselo být vesnickým vojákům, kteří poprvé spatřili asfalt, osvětlené město a zábavu až do večera. Takový kulturní šok mohl způsobit frustraci, která vedla až k averzi vůči nositelům civilizace. Těmito nositeli se stali Tádžikové, kteří z větší části obývali velká města jako Kábul, Mazár-e Šaríf nebo Herát. (Z deníku autorovy cesty do Afghánistánu v létě 2002, léto 2002)
Rozpor mezi modernitou a tradicionalismem, spolu se slabým centrálním státem, stál v pozadí neúspěchu prozatím všech reformátorských pokusů v dějinách země. Zatím poslední pokus prosadit v Afghánistánu změny, tentokrát v socialistickém duchu, navíc ještě podnítil válečný konflikt v zemi. Bez překonání zmíněného rozporu není možné vytvořit moderní fungující stát. Nelze tak učinit bez komunikace mezi oběma často zcela paralelními světy, které tvoří na jedné straně nejnovější DVD přehrávače a CD-ROMy v kábulských obchodech, na druhé straně negramotná venkovská populace s malou šancí na vzdělání a lepší život. Občanská válka však paradoxně znamenala v tomto směru posun. V důsledku větší mobility obyvatelstva (přesuny bojovníků -24-
i uprchlíků) došlo k výraznější interakci mezi městem a venkovem. Vzájemný kontakt sice zpočátku vyvolal i nepřátelské reakce na obou stranách, postupně však došlo k růstu vzájemnému pochopení. Život v uprchlických táborech také často změnil tradiční vesnické vztahy s dominancí několika tradičních figur (duchovní, chán). Mezi uznávanými autoritami se na vesnici objevili noví vůdcové (polní velitelé), kteří byli schopni využít výhod „civilizace“ (byť se jednalo často jen o dodávky zbraní), spojených s nutností komunikovat s městským prostředím. Dá se předpokládat, že v případě určité stabilizace v zemi nebudou nově navázané vztahy zpřetrhány a poslouží k rozvoji afghánské vesnice. Příkladem zmíněné tendence je například současná vysoká poptávka po vzdělání dětí na venkově, která může v budoucnu oslabit potenciál, jenž afghánský konflikt jen rozdmýchával. ISLÁM JAKO JEDEN Z KOŘENŮ AFGHÁNSKÉHO KONFLIKTU „Jako v každé zemi, tak také v Afghánistánu náboženství spoluvytvářelo ducha. Islámská víra snad více než křesťanství udávala směr myšlení, neboť tato víra je zákonem a mravem zároveň a řídí průběh denního života až do nejmenších podrobností. Je zvláštním rysem mohamedánského učení, že pozdvihuje sice své stoupence na vyšší stupeň, avšak potom jim znemožňuje každý další vzestup. Spokojuje se s tím, čeho již bylo dosaženo, je spokojeno samo se sebou a je odpůrcem všeho pokroku. V Afghánistánu se to projevilo tím důrazněji, že země až do dnešního dne je příliš věřící a dodržování náboženských předpisů je vynucováno státem. Rubem této přísné náboženskosti je ovšem neomezená moc duchovních, kteří se stavějí v cestu probouzející se státní moci, chce-li vláda jen trochu pootevřít dveře evropské kultuře a čeliti dalším škodlivým následkům zaostalosti. Amanulláh pocítil dostatečně sílu afghánských molláhů. Společná víra byla však zároveň i přítelem země, neboť tvořila pouto mezi různými kmeny, pouto, které vláda bude moci nahraditi teprve tehdy, až se vytvoří všeobecné státní cítění, jež nepotřebuje náboženské opory. V boji proti nevěřícímu Angličanu působilo náboženské slovo silněji než národní a ještě dnes je to mnohdy -25-
mohamedánský molláh, který v „zemi nikoho“ podněcuje horské kmeny proti Angličanům.“7 Náboženská otázka jako bezprostřední hybný faktor války je sice poněkud méně významná, ale islám zasáhl do bojů natolik podstatnou měrou, že jej při hledání konfliktních zdrojů nelze vynechat. Z hlediska občanské války v Afghánistánu jsou významné především dva aspekty - mobilizační síla duchovenstva a role islamistických hnutí. Následující řádky proto popisují vývoj islamistických skupin, a to výlučně v období do zahájení bojů. Další vývoj těchto skupin je již nedílnou součástí konfliktu a mapují jej až následující kapitoly. Mobilizace ve jménu Boha milosrdného a slitovného Z hlediska islámského světa patřil Afghánistán k okrajovým oblastem, kde kromě několika výjimek (Herát) neexistovala významnější centra islámské kultury (které bylo možné najít například v dnešní Střední Asii, Íránu nebo Indii). Přesto islám hluboce zakořenil ve všech sociálních vrstvách a etnikách afghánské společnosti (s výjimkou okrajových skupin hinduistů, Arménů a Židů). Na mnoha místech si dokonce zachoval stejnou podobu jako před několika staletími. Jak ukázala předchozí kapitola, v tradiční společnosti hráli významnou roli islámští duchovní. V důsledku slabé centralizace země požívala tato skupina jak značné autonomie vzhledem ke státní moci, tak i silné autority ve společnosti. Vzhledem ke stále vysoké negramotnosti na většině území Afghánistánu jsou vesničtí mollové často i dnes jedinými lidmi v okruhu několika vesnic, kteří umějí alespoň částečně číst a psát. Z těchto důvodů se většinou podílejí na rozhodovacích procesech v místních záležitostech (soudní spory, administrativní správa, hlasování) i při zastupování dané vesnice nebo regionu navenek, což jim dává do rukou výraznou moc. Jak je vidět z citátu německého diplomata a orientalisty z poloviny 30. let, v případě vnějšího ohrožení hrálo duchovenstvo velmi silnou mobilizační roli. V době ozbrojeného boje proti zahraničním interventům (nevěřícím) měl panovník jeho loajalitu zaručenu. Projevilo se to například během pokusů o britskou invazi v 19. a 20. století. -26-
V případě obav z oslabení vlastní moci v důsledku reforem však duchovenstvo neváhalo použít svou mobilizační sílu proti centru. V roce 1929 tak konzervativní duchovní výrazně podpořili povstání proti králi Amanulláhovi, jehož reformy podle vzoru Turecka nebo Íránu vedly náboženské činitele k obavám o ztrátu postavení ve společnosti. V čele povstání tehdy stanul málo vzdělaný Tádžik Bačai Sakao, korunovaný jako emír Habíbulláh. Po svém nástupu však neuspokojil požadavky duchovenstva na zvýšení podílu na státní správě, což také byla jedna z příčin jeho pádu. Podobně se duchovenstvo zachovalo i v roce 1978, kdy odmítlo komunistický převrat a poněkud stereotypně jej označilo za ateistický. Nová ideologie, podpořená navíc sovětskou (a tedy ateistickou) armádou, mobilizovala duchovní proti kábulskému režimu. Díky přirozené autoritě se mollové často dostávali do velitelských funkcí nově vznikajících skupin odporu. Tím se postupně vytvořila velmi silná ozbrojená vrstva bojovníků proti kábulskému režimu, kteří se hlásili k islámskému uspořádání státu. V islámském světě se jim dostalo široce rozšířeného termínu mudžáhidé (tj. ti, kteří jsou na cestě džihádu). V Afghánistánu bylo označení mudžáhidín používáno dosti paušálně - označovali se jím i příslušníci hnutí, která využívala islám pouze pro své loupeživé nebo mocenské ambice, případně islámskou rétorikou získávala podporu ze zahraničí. Politický islám, jeho kořeny a vývoj Nehledě na výraznou roli duchovních ve společnosti byl jejich přístup do vysoké politiky tradičně značně omezený. Afghánský dvůr sice uznával jejich společenskou úlohu, avšak vrcholná politika byla výlučně záležitostí královské rodiny. Snahy islámských politických aktivistů (např. Sibghatulláha Modžaddadího v 50. letech) o větší podíl duchovenstva na moci byly většinou tvrdě potlačovány. Předpoklady pro politickou aktivitu stoupenců islamismu se objevily až s celkovým uvolněním poměrů v zemi po pádu první vlády Muhammada Daúda v 60. letech 20. století. Islamismus se v rámci omezené liberalizace (viz dále přehled moderních dějin) stal logicky jedním ze základních ideologických proudů. Jeho sociální základnu -27-
tvořili většinou noví přistěhovalci do měst, kteří odcházeli z venkova za vzděláním. Tito lidé se často ocitali v jakémsi psychologickém a duchovním vakuu. Následkem dlouhodobého pobytu ve městě se odcizili od venkovského světa, ve kterém vyrostli, ale zároveň se nedokázali plně integrovat mezi městskou elitu, v níž neměli vytvořeny silné vazby nutné pro získání pozice odpovídající jejich kvalifikaci. Městská intelektuální vrstva 60. let se ideologicky klonila spíše k prozápadním proudům (liberálnímu nebo komunistickému), se kterými se noví přesídlenci nebyli schopni ztotožňovat. Svou identitu tak tito lidé nacházeli v politických kroužcích vedených starší generací duchovních (především z teologické fakulty Kábulské university), kteří byli ovlivněni novými islamistickými proudy ve světě. K takovým patřil například Ghulam Muhammad Nijází nebo profesor Burhánuddín Rabbání či Abdul Rasúl (později významné postavy afghánské politiky a občanské války). Mezi první moderní islámská politická hnutí patřila organizace džamíját-i islámí (Islámská společnost), založená ilegálně ještě na konci 50. let. Od konce 60. let se výrazněji prosadila studentská odnož této skupiny - sázmán-i džavánán-i mosalmán (Organizace muslimské mládeže). Kromě studentů teologické fakulty se zde nejčastěji objevovali posluchači polytechniky (Ahmad Šáh Masúd) nebo strojírenské fakulty (Gulbuddín Hekmatjár). Po revoluci roku 1973 a nástupu vojenského a světského režimu Muhammada Daúda byla většina členů hnutí perzekvována nebo musela odejít. Do čela uprchlíků se postavil bývalý profesor teologické fakulty Kábulské university Burhánuddín Rabbání. V exilu se od džamíját-i islámí odštěpila skupina mladých radikálů, která požadovala organizování ozbrojených akcí proti Daúdově režimu. Podporu získali u tehdejšího pákistánského prezidenta Zulfikara Alího Bhutta (otce pozdější pákistánské premiérky Benazír Bhuttové), který jim umožnil vojenský výcvik v pákistánské armádě. Vrcholem činnosti této skupiny byla vojenská kampaň v létě 1975 ve východním Afghánistánu, která však skončila neúspěchem. Po této akci se strana definitivně rozdělila na umírněnější část pod vedením Burhánuddína Rabbáního a na část, která požadovala okamžitý džihád proti stávající vládě v Kábulu. Posledně zmíněná -28-
skupina - hizb-i islámí (Islámská strana) - pod vedením Gulbuddína Hekmatjára si záhy získala podporu pákistánské armády a vlivné islámské pákistánské strany džamaat-i islámí (Islámská společnost). Pákistánští představitelé oceňovali především Hekmatjárovu radikální rétoriku o islámském nadnárodním státě. Sliby o brzkém návratu domů si Hekmatjár získal mnoho přívrženců mezi afghánskými exulanty v Pákistánu. S pomocí přívrženců Muslimské mládeže, většinou Paštunů, dokázal vybudovat velmi disciplinovanou a pevnou stranu. Od skupiny se oddělila pouze část členů pod vedením ambiciózního vůdce Junuse Chálese, který posléze založil stranu se stejným názvem - hizb-i islámí. Afghánští islámští aktivisté v pákistánském exilu vytvořili v 70. letech základnu pro pozdější hlavní skupiny odporu v občanské válce, vedeného pod islámskými hesly. Budoucí vůdci jednotlivých stran a hnutí zde získávali kontakty se světem, vojenský výcvik a také bojovníky, kteří se rekrutovali z uprchlických táborů, vznikajících od konce 70. let. Komunistický převrat v dubnu 1978 zahájil tvrdou represivní kampaň proti „nepřátelům revoluce“, mezi nimiž na čelních místech figurovaly i místní duchovní autority. Před popravčí četou tak skončil například vlivný náboženský předák Modžaddadí, což popudilo proti vládě i příslušníky městských muslimských elit. Následný mocenský vzestup nekompromisního Háfizulláha Amína v roce 1979 represe ještě zesílil. Některé kroky komunistického režimu (např. zrušení kalymu, tj. poplatku za nevěstu, z října 1978) bouraly zaběhlé stereotypy většiny afghánské populace, a tak islámská rétorika logicky získala největší podporu mezi obyvatelstvem. Většině populace byla totiž hesla o obraně islámu bližší než sliby socialistického ráje.8 V letech 19781979 dostali islamisté vzácnou možnost získat nevídanou moc, neboť mohli využít například chyb nové vlády ve vnitřní politice, ochoty islámských zemí i Západu pomoci „bojovníkům za svobodu“ i celkového mezinárodně politického klimatu období studené války. Právě v první fázi občanské války, tedy po nástupu komunistů v roce 1978, se islám stal jedním z důležitých faktorů zahájení ozbrojených bojů proti „ateistickému“ režimu. Rétorika džihádu proti nevěřícím -29-
umožňovala získávat v zahraničí finanční prostředky pro ozbrojený boj a především mobilizovat obyvatelstvo k odporu proti nové vládě, a to až do převzetí moci islamistickými stranami. Získaný potenciál však islamisté dokázali v průběhu dalších let promarnit ve vnitřním boji o moc. Konflikt v Afghánistánu se rozhodně nedá zařadit do jedné přihrádky a charakterizovat jako čistě etnický nebo sociální, pouze náboženský či jen politický. Vnitřní předpoklady konfliktu vycházely ze všech těchto faktorů, které se navzájem prolínají a doplňují. V každé fázi vývoje určitá stránka převažovala. V prvním období se jednalo především o boj sociální a politický. Opozice k těmto předpokladům přidala islámskou ideologii, kterou posílila sovětská okupace. Po odchodu okupačních vojsk a pádu komunistického režimu převládly etnické a sociální aspekty, spojené s mocenskými ambicemi vůdců jednotlivých islamistických frakcí. Hnutí Tálibán v letech 1996-2001 potom postavilo konflikt především na etnickém, sociálním a částečně náboženském základě. Posledně jmenované hledisko se však netýkalo boje proti vnější neislámské síle, ale zahrnovalo především vnitřní konflikt na základě nevraživosti sunnitů k šíitům. Analýza předpokladů konfliktu by však nebyla úplná bez přihlédnutí k vnějším zásahům, které hrály v rozpoutání a průběhu celé afghánské války přinejmenším stejnou roli jako faktory vnitřní. Politika velmocí, které v určitých obdobích projevovaly o Afghánistán zájem, se stala jedním z hlavních impulsů zahájení ozbrojených bojů. Nebýt zdrojů zvenčí, stal by se afghánský konflikt v nejlepším případě jednou z mnoha menších lokálních válek, které by zřejmě neměly dlouhého trvání.
-30-
II. VELMOCI SE RVOU O HUBENOU KOŘIST „THE GREAT GAME“ Území dnešního Afghánistánu mělo od starověku význam především jako tranzitní oblast, přes kterou se přepravovalo zboží mezi indickým subkontinentem, Čínou, Íránem, zeměmi Blízkého východu, Střední Asie a Ruskem. V době vzniku Afghánistánu v jeho současných hranicích, tj. přibližně v polovině 18. století, procházela většina okolních států obdobím úpadku (nebo se přímo rozpadala). Na sever od Afghánistánu se rozkládaly politicky slabé státní útvary Střední Asie - Bucharský emirát, Chivský chanát a Kokandský chanát. Společnou hranici s Afghánistánem měl z nich pouze Bucharský emirát, ale mocensko-politický význam Buchary byl za hranicemi regionu nulový, přestože byla obchodní výměna mezi oběma státy poměrně intenzivní. Na západě ležela Perská říše, zmítaná dynastickými střety, které vynesly k moci novou dynastii Kádžárovců. Sociální a ekonomický rozvoj Persie přitom stagnoval, stejně jako její územní rozmach. Na východě se pak nacházela řada států indického subkontinentu vzniklých po rozpadu Mughalské říše. Afghánské území tak bylo obklopeno hráči, kteří měli jen málo významné postavení na mocenské šachovnici asijského kontinentu. Konec 18. století, především ale celé 19. století se nesly ve znamení koloniální expanze evropských mocností. Velká Británie v průběhu 19. století postupně ovládla indický subkontinent a projevovala zájem i o vliv v Afghánistánu, a to vzhledem k jeho strategické poloze. Po celé století se tak mezi Británií a Afghánistánem střídala období války a spolupráce. Nejprve se Britové pokusili obsadit zemi vojensky v tzv. první britsko-afghánské válce v letech 1838-1842. Utrpěli však těžkou porážku. Kábulský emír Dúst Muhammad Chán naopak v dalších letech upevnil svou autoritu a rozšířil své državy o strategicky významná města Kandahár a Herát.9 Pokoření středoasijských chanátů carským Ruskem v průběhu 60. a 70. let 19. století a posun hranic carského impéria až k afghán-31-
ským hranicím vyvolaly ve Velké Británii obavy z možného postupu ruských vojsk až k břehům Indického oceánu. Obě tehdejší velmoci se tak již v roce 1873 dohodly na rámcovém vytyčení hranice sfér zájmů, jež probíhala podél toku řeky Amudarja (Oxus) na území dnešního severu Afghánistánu. Pod vlivem postupu carských oddílů k této hranici přistoupili Britové na konci 70. let ke druhému pokusu o ovládnutí Afghánistánu, tentokrát pod záminkou údajného zajištění afghánských hranic proti ruské expanzi. Jakmile se ale britská vojska v Indii začala připravovat na obsazení Afghánistánu, podepsal tehdejší afghánský emír Šer Alí s Ruskem smlouvu o přátelství a spolupráci. Pro Brity to znamenalo bezprostřední důvod k zahájení vojenských operací. Vypukla tak druhá britsko-afghánská válka (1878-1880), která skončila vojenskou porážkou Britů. Emír byl přesto donucen podepsat smlouvu, která sice zachovávala Afghánistánu svrchovanost ve vnitřní politice, předávala však do britských rukou zahraniční politiku země. Afghánistán se tím stal fakticky součástí britské zájmové oblasti. Ruská diplomacie naopak nepovažovala Afghánistán za oblast svého vlivu a o všech afghánských záležitostech jednala s britskou správou v Indii.10 V roce 1893 navíc Británie donutila emíra Abdar Rahmána podepsat smlouvu o východních hranicích Afghánistánu (tzv. Durrandova linie), jíž bylo v praxi stvrzeno rozdělení území tzv. Paštunistánu mezi Afghánistán a Britskou Indii. Rozdělení oblasti se pak mělo ve 20. století stát zdrojem četných sporů mezi Afghánistánem a Pákistánem. Nový problém s Ruskem nastal roku 1885, kdy carská vojska definitivně porazila odbojné turkmenské kmeny a pronikla až k pevnosti Kuška v nejjižnějším bodě dnešního Turkmenistánu. Tažení carských vojsk vyvolalo ostrou krizi s Velkou Británií. Celý spor byl vyřešen v roce 1895, kdy obě velmoci podepsaly protokol o rozhraničení daného území s přesným vymezením sfér vlivu. Afghánskému emírovi byla předána oblast tzv. Wachánského koridoru, který měl v souladu se snahami Velké Británie oddělovat ruská a britská zájmová území.11 Definitivní tečku za britsko-ruským soupeřením v oblasti pak učinila dohoda obou velmocí o rozhraničení sfér vlivu z roku 1907. V literatuře se pro uvedené velmocenské soupeření postupně vžil výraz Velká hra (The Great -32-
Game, Boľšaja igra), poprvé použitý již v roce 1831 britským poručíkem Arthurem Conollym (poručík Conolly v této době pravděpodobně jako první Evropan podrobně prozkoumal větší část odlehlých oblastí Afghánistánu a Střední Asie).12 Nezávislý Afghánistán ve hře světových velmocí (1919-1978) Status quo, založený smlouvou z roku 1907, přetrval až do pádu ruského impéria a Říjnové revoluce v roce 1917. Nová bolševická moc neměla zpočátku teritoria Střední Asie pod kontrolou, což znovu vzbuzovalo ve Velké Británii zájem o průnik do tohoto regionu skrze Afghánistán. Po uzavření příměří s Německem v roce 1918 operovaly britské jednotky i agenti v oblasti Střední Asie nadále, a to s cílem ustavit v regionu režimy, které by mohly být začleněny do britské sféry vlivu. V únoru 1919 však v Afghánistánu proběhl úspěšný atentát na emíra Habíbulláha a jeho nástupce emír Amanulláh vyhlásil nezávislost Afghánistánu. Nový stát byl záhy uznán sovětskou vládou a hrozilo nebezpečí, že sovětské Rusko bude chtít kontrolovat situaci v zemi. Britové proti Amanulláhovi vyslali svá vojska, čímž vypukla třetí britsko-afghánská válka. Nepokoje v Indii i v tzv. severních pohraničních územích, obývaných zejména etnickými Paštuny, stejně jako nezdar britské intervence v oblasti Zakaspicka a vojenské neúspěchy v Afghánistánu, donutily britského vicekrále v Indii podepsat v srpnu 1919 smlouvu o uznání nezávislosti afghánského státu. Změna situace v regionu po první světové válce postavila Afghánistán opět spíše na okraj zájmu velmocí, zvláště po likvidaci největších ohnisek antibolševického odporu ve Střední Asii. Afghánistán navázal přátelské styky s novou sovětskou mocí, což bylo podepřeno smlouvou mezi oběma státy z roku 1921.13 Nicméně pro Sovětský svaz byl Afghánistán i nadále místem, kde nacházeli svou základnu uprchlí basmači a také poslední bucharský emír Sajjíd Álim Chán. Obavy Moskvy se naplnily za vlády Tádžika Habíbulláha II. (Bača-i Sakao) v roce 1929, který poskytoval útočiště basmačům a nebránil jejich nájezdům na sever. Jedním z důvodů vyhlášení Tádžické SSR tak mohla být právě reakce na zvýšení aktivity basmačů uprchlých do Afghánistánu.14 -33-
Zahraniční velmoci se v menší míře zapojily do dodávek a investic, především v době reforem ve 20. a 30. letech 20. století. Největší investoři přicházeli většinou z Turecka, Německa, Francie nebo Japonska, ale i z tehdejšího Československa. Pro hitlerovské Německo byl Afghánistán důležitý jako nástupiště proti Britské Indii i proti „citlivému podbřišku SSSR“ ve Střední Asii. S tímto cílem byla také na konci roku 1933 vyslána do země zastupitelská mise, vedená německým orientalistou a diplomatem Kurtem Ziemkem. V letech 1939-1941 se Němcům podařilo ustanovit dobré vztahy s protibritskou opozicí v Afghánistánu výměnou za slib, že Afghánistánu budou navrácena území za Durrandovou linií a země získá přístup k moři. V roce 1941 ovšem Sovětský svaz a Velká Británie vyhostily německou rezidenturu v Teheránu a následně okupovali celý Írán. Afghánský král Nádir Šáh proto veškerou spolupráci s Německem přerušil. Shromáždění afghánských kmenů (tzv. Loja džirga) v listopadu 1941 pak potvrdilo neutralitu Afghánistánu ve druhé světové válce. Osamostatnění Indie a Pákistánu v roce 1947 zcela změnilo geopolitické postavení Afghánistánu, který se vytratil ze zorného úhlu britských, německých a japonských zájmů. Klíčovým partnerem pro zemi se stal Pákistán, se kterým bylo nutno řešit všechny problémy spojené s tranzitem afghánského zboží k mořským přístavům. Ve snaze nalézt zahraniční pomoc pro nastartování ekonomického růstu a financování reforem se královský dvůr obrátil nejprve ke Spojeným státům. Washington se v době druhé světové války stal hlavním obchodním partnerem země. Pro novou supervelmoc však Afghánistán nebyl až do konce 70. let příliš atraktivní zemí. Mnohem významnějším partnerem v regionu se stal Pákistán. Jednání o dodávkách zbraní mezi Kábulem a Washingtonem byla přerušena v době zhoršení afghánsko-pákistánských vztahů na přelomu 40. a 50. let, jež bylo vyvoláno zejména požadavky tehdejšího premiéra Afghánistánu Muhammada Daúda na revizi tzv. Durrandovy linie a přičlenění paštunských území na severu Pákistánu k Afghánistánu. Spojené státy se v tomto sporu přiklonily na stranu svého spojence v Islámábádu. Neúspěchem Američanů skončila rovněž snaha o to, aby Afghánistán přistoupil k tzv. Bagdádskému paktu, významné -34-
protisovětské alianci, jejímiž členy se postupně staly mimo jiné Pákistán, Irák, Írán a Turecko. Afghánistán však v té době preferoval dobré vztahy se Sovětským svazem. V ohnisku zájmu USA se Afghánistán ocitl ve větší míře až po převratu v roce 1973 a nástupu Muhammada Daúda do čela státu. Americká zpravodajská agentura CIA začala navazovat kontakty s afghánskými emigranty, kteří utekli ze země před Daúdovým režimem. Jednalo se především o představitele islamistických stran. Když však ve druhé polovině 70. let Daúd změnil do té doby značně prosovětskou zahraniční politiku, americká podpora exilových islamistů poklesla a Washington byl ochoten zvýšit rozvojovou pomoc pro republikánský režim. Strategický význam Afghánistánu nicméně vzrostl především v souvislosti s nástupem komunistické vlády v Kábulu v dubnu 1978 a vpádem sovětských vojsk do země o rok a půl později. Po pádu šáhova proamerického režimu v Íránu zůstal Afghánistán spolu s Tureckem jedinou zemí, která se mohla stát nástupištěm proti Sovětskému svazu z jihu (před tímto nebezpečím ostatně sovětští analytici ještě před vpádem sovětských vojsk mnohokrát varovali).15 Sovětský svaz na přelomu 40. a 50. let velmi záhy zvedl „rukavici“, kterou mu zanechal Washington, a vyslyšel afghánské volání po pomoci. Již v roce 1950 byla uzavřena obchodní dohoda - do Afghánistánu putovala ropa, bavlna, oděvy, cukr, zatímco opačným směrem putovaly (formou barteru) zejména vlna (karakul), ovoce a oříšky. Afghánistán navíc získal možnost bezcelního tranzitu přes sovětské území. V 60. letech byla sovětskými (a mj. i československými) inženýry vybudována strategická silnice mezi Kábulem a Mazár-e Šarífem, která zkrátila cestu mezi severem a jihem země na několik hodin. Uvedená spojnice se později ukázala jako klíčová během konfliktu v 80. a 90. letech. Moskva také podpořila Kábul v době krize s Pákistánem. Sovětské vedení bylo ochotno vyhovět afghánským požadavkům na dodávky vojenské techniky a na úvěry. Do sovětských vojenských škol odjelo za vzděláním značné množství afghánských studentů, kteří se později stali významnou oporou prezidenta Muhammada Daúda. Do rozvojové pomoci zemi se podobným způsobem zapojilo i mnoho -35-
dalších států sovětského bloku včetně Československa. Pokud jde o ostatní státy, Afghánistán byl až do 70. let důležitý zvláště pro sousední Pákistán a Írán. Klíčové byly přitom vztahy s Pákistánem, který byl významným obchodním partnerem Afghánistánu. Značná část afghánského zboží putovala do pákistánského přístavu Karáčí. Obě země totiž uzavřely dohodu o volném tranzitu afghánských nákladů přes Pákistán. V politické rovině však zůstávaly vztahy od začátku existence samostatného Pákistánu poměrně napjaté. Hlavním problémem byl neurovnaný konflikt o Paštunistán, který byl koncem 19. století rozdělen mezi Britskou Indii a Afghánistán. Pozice Íránu vůči Afghánistánu se do roku 1979 odvíjela v závislosti na americké politice v regionu. Íránský šáh Mohamed Rezá Pahlaví se zapojil do investičních projektů v Afghánistánu především v 50. letech. Ve stejné době potvrdily Spojené státy postavení Íránu jako hlavní velmoci na Středním východě. Šáh měl ambiciózní plány na ovládnutí Afghánistánu a dalších částí regionu. V roce 1974 byla mezi Íránem a Afghánistánem podepsána velkolepá smlouva, která zajišťovala kábulskému režimu finanční pomoc v celkové výši dvou miliard dolarů. Větší část těchto financí přitom měla směřovat do výstavby železnice Kábul-Kandahár-Herát-Mašhad, což by Afghánistánu poskytovalo možnost alternativních cest pro export zboží na světové trhy. Kromě toho Írán pomáhal Daúdově režimu při budování aparátu tajných služeb.16 Představovalo to ovšem jednu z mála reálných podob pomoci šáhova režimu. Šáh totiž zjistil, že nemá prostředky na plnění svých slibů. Vliv Íránu v zemi tak zůstal nepatrný. V době emigrace islámských skupin do Pákistánu začaly o dění v Afghánistánu projevovat zájem i některé arabské monarchie v oblasti Perského zálivu. Podpora některých islamistických skupin v Afghánistánu přicházela především ze Saúdské Arábie. Jakkoli mohla být tato pomoc v období před sovětskou okupací Afghánistánu mizivá, položila základ pro pozdější masovou asistenci Saúdů při náboru zahraničních bojovníků do Afghánistánu v 80. a 90. letech.
-36-
SOVĚTSKÝ VIETNAM 1979-1989 Sovětská okupace Afghánistánu v roce 1979 potvrdila platnost jednoho z nepsaných pravidel geopolitického řádu na Středním východě - narušení rovnováhy vlivu vyvolá mezinárodní krizi přinejmenším na regionální úrovni. Vpád sovětských vojsk do země je považován za definitivní tečku za obdobím relativního oteplení sovětsko-amerických vztahů, pro něž se v politologické literatuře vžilo označení détente. Spojené státy a většina jejich spojenců sovětskou intervenci ostře odsoudily. Zmrazení vztahů vedlo například k bojkotu olympijských her v Moskvě v roce 1980 ze strany sportovců z USA i jiných zemí. Na politické úrovni pak byly přerušeny rozhovory o odzbrojení a americký Senát odmítl ratifikovat smlouvu o omezení strategických útočných zbraní SALT-2. Konec 70. let vůbec značně zkomplikoval americké pozice na Středním východě. Necelý rok po komunistickém puči v Kábulu proběhla v Íránu islámská revoluce pod vedením ajjatolláha Chomejního, jež měla silné protiamerické zaměření. Šáh byl nucen emigrovat a zhroutil se režim, který Američané považovali za svého klíčového spojence v oblasti. Citelně se tím narušil řetěz států na jižním okraji SSSR, které byly ochotny s Washingtonem spolupracovat. Následná sovětská okupace Afghánistánu pouze zesílila pocit ohrožení amerického postavení na Středním východě. Podpora, kterou Američané poskytovali mudžáhidínům v Afghánistánu (stejně jako pomoc, kterou poskytovali Saddámu Husajnovi ve válce proti Íránu) se v tomto světle jeví jako pokus o návrat do dočasně vyklizených pozic. Ani v jednom případě však nebyli Američané úspěšní. Írán se iráckým útokům ubránil, Afghánistán zabředl do marasmu občanské války. V Iráku se navíc později zrodil režim, proti němuž se Spojené státy a jejich spojenci rozhodli vojensky zasáhnout. V Afghánistánu samotném se americká pomoc soustředila především na sunnitské skupiny odporu. Spolu se zbraněmi přicházelo do Afghánistánu množství humanitární pomoci, která se dostávala právě do oblastí, které zmíněné skupiny odporu kontrolovaly. Uvedená pomoc však vyžadovala těsnou spolupráci s konkrétními místními -37-
veliteli, což pouze zesílilo fragmentaci země. V polovině 80. let se proto Reaganova administrativa rozhodla pro nová opatření, preferující politické řešení konfliktu. To však CIA nebránilo v dalším dodávání nových zbraní pro afghánské mudžáhidíny včetně protiletadlových střel Stinger, které předznamenaly konec absolutní převahy Sovětů ve vzdušném prostoru. Sílil i diplomatický tlak na Moskvu. V polovině 80. let zahájili vedoucí představitelé Sovětského svazu a Spojených států rozhovory o likvidaci raket středního a krátkého doletu. Afghánistán byl stálou součástí těchto rozhovorů, přestože stažení sovětských vojsk bylo spíše důsledkem vnitřních problémů v samotném SSSR než nátlaku americké administrativy. Rozhodnutí o „bratrské“ vojenské pomoci Afghánistánu ze strany Sovětského svazu mělo především politický podtext. Podle dostupných pramenů za ním stáli někteří členové ústředního výboru KSSS a lidé z okolí Leonida Brežněva. Především experti, armádní generálové a rozvědka se stavěli proti vstupu byť jen omezeného kontingentu vojsk. V průběhu roku 1979 však bylo stále jasnější, že bez sovětské pomoci komunistický režim v Afghánistánu dříve nebo později padne, čímž by mohla být ohrožena i bezpečnost jižní hranice Sovětského svazu. Sověti se totiž obávali, že by se moci podobně jako v sousedním Íránu ujali islamisté, kteří nejenže nebyli Moskvě přátelsky nakloněni, ale mohli i ovlivňovat veřejné mínění v sovětských středoasijských republikách. Sovětský svaz přitom od 50. let doslova „nalil“ do afghánské ekonomiky obrovské investice, počínaje komunikacemi a konče výzbrojí armády. Do února 1979, než vypukla revoluce v Íránu, tak hrozilo vážné nebezpečí, že Sověti „ztratí“ jedinou zemi na své jižní hranici, která nebyla proamericky naladěná (Turecko bylo členským státem NATO, obdobně těsné vztahy s Američany udržoval šáhovský Írán) nebo nebyla v tichém konfliktu s Moskvou (Čína). Vláda, která se chopila moci po svržení íránského šáha, rovněž nebyla SSSR přátelsky nakloněna. V první polovině 80. let diktovala politiku vůči Kábulu zcela jednoznačně sovětská vojenská přítomnost v zemi. Politicky řídili Afghánistán sovětští poradci v čele s velvyslancem SSSR v Afghánistánu Alexandrem Puzanovem, vojensky pak vrchní velení -38-
tzv. omezeného kontingentu sovětských vojsk v Afghánistánu (Ograničennyj kontingent sovětskich vojsk v Afganistane - OKSVA). Afghánský prezident Karmal se stal prakticky vazalem těchto dvou institucí, které přijímaly zásadní politická i vojenská rozhodnutí. S nástupem Michaila Gorbačova byly postupně připravovány kroky k odchodu sovětských vojsk. Program glasnosti umožnil šířit pravdivější informace o skutečném dění v Afghánistánu. Začaly vycházet necenzurované vzpomínky účastníků afghánské války, v nichž jejich autoři otevřeně psali o reálných poměrech, ve kterých sovětští vojáci žili. Objevovala se první hnutí a sdružení, zastupující zájmy „afghánců“, ať již byla zakládána samotnými veterány nebo jejich rodinami. „Afghánská vlna“ se zřejmě stala jedním z prvních projevů občanské společnosti v Sovětském svazu. Nátlak veřejného mínění tak v mnohém přispěl k rozhodnutí o konečném odsunu sovětských vojsk z Afghánistánu. Současně s probíhajícím odchodem vojsk ze země tlačilo sovětské vedení na prezidenta Nadžíbulláha, aby se s opozičními i exilovými stranami dohodl na novém uspořádání země. Pod záštitou Sovětů bylo uspořádáno několik schůzek vlivných opozičních velitelů, zástupců komunistické vlády a také představitelů svrženého krále Záhira Šáha, který ani v italském exilu nepřestával projevovat zájem o návrat do afghánské politiky. Komunistická strana měla nicméně nadále zaručen přísun zbraní, vesměs z arzenálu vyřazované výzbroje sovětské armády. Právní rámec pro mírové uspořádání Afghánistánu poskytovaly tzv. Ženevské dohody podepsané mezi komunistickým vedením Afghánistánu, Pákistánem, Spojenými státy a Sovětským svazem dne 14. dubna 1988. Dohody stanovovaly datum pro odchod sovětských vojsk z Afghánistánu. Všechny strany v nich rovněž deklarovaly svůj zájem na vytvoření přechodné afghánské vlády s účastí více politických stran. Jakkoli se její sestavení již nezdařilo, hlavní bod dohod byl splněn: poslední sovětský voják překročil afghánskou hranici dne 15. února 1989.
-39-
GEOPOLITICKÁ „ČERNÁ DÍRA“? Na přelomu 80. a 90. let se Afghánistán opět ocitl na okraji zájmu velmocí. Sovětský svaz sice nadále podporoval marxistický režim Nadžíbulláha, což pouze prodlužovalo agónii komunistické vlády v Kábulu, ale s rozpadem SSSR na sklonku roku 1991 bylo ukončeno i sovětské angažmá v zemi. Reaganova administrativa koncem 80. let postupně přesouvala iniciativu v otázkách Afghánistánu na půdu OSN, neboť odchodem sovětských vojsk z Afghánistánu dosáhla svého hlavního cíle. Zároveň byla omezována americká pomoc pro Afghánistán. Klesající zájem Američanů podtrhovala i přetrvávající absence diplomatické mise USA v Kábulu: velvyslanectví USA zůstalo prázdné od února 1979, kdy byl unesen a následně zavražděn americký velvyslanec Adolph Dubs, až do roku 2002. Velmocenské soupeření, nejprve mezi carským Ruskem a Velkou Británií a později mezi Sovětským svazem a Spojenými státy, Afghánistánu dlouhou dobu zajišťovalo přísun finančních zdrojů, které pomáhaly udržovat rozpočet afghánského státu a modernizovat infrastrukturu země. V 90. letech ale vzniklo v okolí Afghánistánu mocensko-politické vakuum, které poměrně rychle zaplnily regionální velmoci. Jednalo se především o Írán, Indii, Pákistán, Saúdskou Arábii, po roce 1992 i o nově nezávislý Uzbekistán. Většina jmenovaných států měla své zájmy na jedné nebo druhé straně barikády. Írán v 80. letech podporoval šíitské strany odporu ve snaze o vývoz islámské revoluce východním směrem. Po smrti Chomejního v roce 1989 se však íránská politika soustředila spíše na získání co největšího vlivu v zemi. Kromě šíitských stran byli proto podporováni i lokální velitelé, kteří se zdáli být schopni zabezpečit stabilitu íránsko-afghánské hranice. Významným příjemcem íránské pomoci se tak stal například guvernér Herátu Ismaíl Chán, pod jehož kontrolou se po roce 1992 nacházela větší část hranice mezi Íránem a Afghánistánem. Saúdská Arábie a Pákistán naproti tomu vyzbrojovaly sunnitské skupiny. Podporovaly přitom zřizování afghánských uprchlických táborů včetně zakládání madras, které se v některých případech -40-
proměňovaly ve výcvikové tábory afghánských bojovníků. Do afghánských záležitostí se promítlo íránsko-saúdské soupeření o vliv v oblasti Středního východu a Perského zálivu (které mělo dopad i na řadu jiných regionálních záležitostí, jako byla íránsko-irácká válka, válka v Zálivu v roce 1991 nebo soupeření regionálních velmocí ve Střední Asii na počátku 90. let). Zájmy Pákistánu v Afghánistánu v 90. letech určovala snaha o zajištění neklidných paštunských území na pákistánské straně tzv. Durrandovy linie a také o vytvoření transportního koridoru do nově nezávislých států postsovětské Střední Asie. Islámábád proto dával přednost zachování celistvého a stabilního Afghánistánu, nejlépe pod paštunskou nadvládou. Z tohoto důvodu pákistánská armáda a tajná služba podporovaly nejprve Hekmatjára s jeho programem sjednocení paštunských národů a později hnutí Tálibán. Na postoj Indie k Afghánistánu měly dopad dlouholetý konflikt s Pákistánem o oblast Kašmíru stejně jako pákistánsko-indická rivalita obecně, která v 90. letech 20. století místy přerůstala v otevřené závody ve zbrojení. Indie proto v Afghánistánu podporovala skupiny, které se stavěly proti Pákistánu. Spojenectví se Sovětským svazem a později s Ruskem vedlo Indii k podpoře marxistického režimu v 80. letech a v době vlády Tálibánu pak k podpoře Severní aliance, zvláště Masúda. Činnost Uzbekistánu, který se od počátku své existence považoval za regionální mocnost, se v 90. letech zaměřovala na oblast severního Afghánistánu. Ideologicky Taškent svou podporu zdůvodňoval „ochranou“ uzbecké populace. Ve skutečnosti byl zájem Uzbekistánu diktován nutností zabezpečit své jižní hranice. Roztříštěný Afghánistán nepředstavoval pro uzbecké vedení nepřekonatelný problém, důležité bylo zachování stability na severu Afghánistánu. Z tohoto důvodu také uzbecká strana poskytovala podporu uzbeckému generálovi Abdulu Rašídu Dostúmovi, který dokázal v první polovině 90. let udržet situaci v severních oblastech Afghánistánu pod kontrolou. Afghánské trhy se navíc staly solidním odbytištěm pro spotřební zboží z Uzbekistánu. „Západní“ druhy zboží, jako jsou balené nápoje, trvanlivé potraviny nebo toaletní potřeby, pocházejí v severních provinciích Afghánistánu většinou -41-
z Uzbekistánu. Jednostranná politická i vojenská podpora Taškentu ve prospěch jediné válečné strany mírovému řešení afghánského konfliktu rozhodně neprospěla. Podobné důvody přiměly k podpoře Masúda i Rusko a Tádžikistán, především dokud hrozilo nebezpečí (byť málo pravděpodobné) vpádu tálibánských vojsk na území republik bývalého Sovětského svazu. S výjimkou Tádžikistánu, kde došlo k neúspěšnému pokusu o nastolení islámského státu, zůstaly tamější země po rozpadu sovětského impéria sekulární. Po nástupu Tálibánu se v poněkud jiném světle představil pouze Turkmenistán, který s tímto hnutím spolupracoval ve snaze vybudovat alternativní transportní trasy pro export turkmenského plynu na světové trhy. Oba režimy také spojoval zájem na obchodu s afghánskými drogami, do něhož byl turkmenský prezident s největší pravděpodobností zapojen osobně. Vláda Tálibánu ve druhé polovině 90. let potom představovala přímé ohrožení především států postsovětské Střední Asie. Na územích pod kontrolou hnutí vybudovaly své základny skupiny, které měly za cíl likvidaci nově ustavených středoasijských režimů. Příkladem může být především Islámské hnutí Uzbekistánu, které se v letech 1999 a 2000 pokusilo o průnik do Uzbekistánu s ideologickým cílem vyhlášení islámského státu ve Střední Asii. Přestože ve skutečnosti zřejmě šlo „jen“ o zajištění bezpečného tranzitu drog z afghánského území dále do Ruska a na evropské trhy, tato akce posloužila středoasijským režimům jako důvod pro mimořádně tvrdá represivní opatření, směřující k odstranění všech domnělých i skutečných nepřátel. Soupeření několika regionálních mocností v 90. letech o vliv v Afghánistánu rozdělilo jeho území na kolbiště mnoha táborů, které se vzájemně spojovaly do krátkodobých koalicí, na něž měly vliv i momentální aspirace jednotlivých „patronů“. Úsilí mezinárodních organizací typu OSN, které měly teoreticky stimulovat mírový proces v zemi, se ve světle rivality afghánských regionů a okolních států ukázalo jako zcela neefektivní a nepružné. Mírovému řešení konfliktu v 90. letech nepomohly ani zprostředkovatelské mise zvláštního vyslance generálního tajemníka OSN Lachdara Brahímího, ani několik pokusů o zprostředkování mírových jednání ze strany okolních států. Přestože byla z iniciativy -42-
sousedních států (Írán, Turkmenistán, Uzbekistán, Tádžikistán, Pákistán, Čína) a dvou klíčových velmocí (Ruska a USA) založena iniciativní skupina (tzv. 6+2 Group), její pokusy o mírové rozhovory byly zakončeny pouze nenaplněnými deklaracemi. Vnější faktor hrál v Afghánistánu od 19. století vždy poměrně důležitou roli a v době afghánského konfliktu se tato skutečnost projevila v plné míře. Světové i regionální velmoci pomáhaly udržovat celý konflikt při životě, ať již prostřednictvím dodávek zbraní, výuky kádrů nebo jenom poskytování základen pro činnost jednotlivých válčících stran. Z vojenského hlediska potom afghánský konflikt znamenal také možnost vyzkoušet v praxi nové zbraňové systémy a válečnou taktiku. Platilo to zejména v 80. letech pro sovětskou armádu, pro niž byla válka v Afghánistánu z tohoto hlediska velmi „přínosná“, přestože bylo zřejmé, že angažmá sovětské armády v zemi bude provázeno vysokými ztrátami. V první fázi konfliktu do stažení sovětských vojsk v roce 1989 ovlivňovaly konflikt dvě světové supervelmoci. V 90. letech, kdy jejich zájem o Afghánistán klesl, se v zemi angažovaly především okolní státy, které se tak snažily prosadit své politické a ekonomické zájmy (Turkmenistán) nebo zajistit svou bezpečnost (Uzbekistán, Írán, Pákistán). Po událostech 11. září 2001 se Afghánistán stal jedním z hlavních objektů americké zahraniční politiky. Pro administrativu prezidenta George Bushe se však prioritou stal hon na Usámu bin Ládína. Rok a půl po zahájení operace Trvalá svoboda jako odpověď na atentáty v New Yorku a Washingtonu však přišla další operace v Iráku
Podpis Ženevských dohod (foto ČTK)
-43-
a zpravodajství z Afghánistánu překrylo nové, mnohem významnější ohnisko konfliktu. Afghánistán se tak, s výjimkou operací proti příslušníkům organizace al-Qáida, opět stává geopolitickou černou dírou. Své zájmy zde uplatňují především regionální velmoci, zatímco pro globální mocnosti zůstává tato země na relativním okraji jejich zahraničně-politických koncepcí.
III. TRNITÉ CESTY MODERNÍCH AFGHÁNSKÝCH DĚJIN „Dekrety jsou od sultána, hory jsou naše“ (Dadal Oglu). AFGHÁNISTÁN OD POČÁTKU 20. STOLETÍ - PRVNÍ POKUSY O REFORMY Pro vývoj Afghánistánu bylo po celé 20. století typické střídání období reformních pokusů s obdobími vlády konzervativních sil na náboženském, etnickém či klanovém základě. Situace Afghánistánu přesto byla v mnohém specifická. Vzhledem k tomu, že Afghánistán nikdy v moderních dějinách nebyl předmětem koloniální expanze, neexistoval ani vnější tlak na rozbití nebo alespoň modernizaci tradičních struktur, podobně jako se to stalo například v ruské Střední Asii nebo v Britské Indii. Stejně tak nebyla v Afghánistánu vybudována ani patřičná infrastruktura. Nezachovala se ani struktura koloniální správy, kterou by bylo možné převzít po dosažení nezávislosti, jako tomu bylo v Britské Indii. Afghánistán ani nenastoupil cestu k vymýcení negramotnosti či k vybudování průmyslové základny, což byl mj. případ sovětské Střední Asie a do určité míry i Indie. Místní elity obdobně neměly ani možnost odchodu za obchodem nebo za vzděláním do koloniálních metropolí. Na počátku 20. století bylo místním moderněji smýšlejícím králům zřejmé, že je v Afghánistánu nutné provést reformy směřující alespoň k částečnému odstranění zaostalosti země. Konsolidace státu, která byla provedena na konci 19. století za krále Abd ar-Rahmána, vytvořila pro prosazení reforem příznivé podmínky. Většina území pod vládou kábulského monarchy se totiž více nebo méně podřizovala centrálnímu vedení. Jako první se z afghánských panovníků k takovým opatřením odhodlal nástupce Abd ar-Rahmána - emír Habíbulláh I. Týkalo se to zejména sféry vojenství a armády, která měla být zárukou zachování celistvosti a samostatnosti země. Faktor armády stál ostatně za většinou modernizačních pokusů v první polovině 20. století. Proto také první vyšší škola světského -44-
charakteru, otevřená roku 1903, byla vojenská akademie, tzv. Habíbíja. Pro potřeby armády byla rovněž zahájena stavba pevných cest, které měly být sjízdné pro automobily. Ve stejné době pak byla v Kábulu postavena první nemocnice a elektrárna. V politické rovině emír umožnil návrat několika významných afghánských emigrantů, kteří museli opustit zemi před pronásledováním režimu jeho otce. Byl mezi nimi např. Mahmúd Beg Tarzím (syn známého afghánského exilového básníka a intelektuála), který žil v osmanské říši považované tehdy za nejvyspělejší část islámského světa. Uvolnění režimu v Afghánistánu umožnilo i zakládání prvních politických skupin, které hledaly inspiraci právě v reformách osmanské říše. Především se jednalo o tzv. mladoafghánské hnutí, které se dovolávalo vyhlášení ústavy ať již podle osmanského, perského nebo čínského vzoru. Podle evropských vzorů se Tarzí i mladoafghánci odvolávali především na nacionalismus, který měl v jejich podání především paštunské zaměření. Své přívržence našlo toto nepočetné hnutí mezi nejvyššími elitami v Kábulu včetně královské rodiny. V únoru 1919 byl zavražděn emír Habíbulláh a po krátkých bojích se trůnu ujal jeho třetí syn Amanulláh. Tento stoupenec reforem a mladoafghánského hnutí ubránil zemi proti britskému vpádu, v důsledku čehož Británie uznala úplnou nezávislost Afghánistánu. Dvacátá léta byla pod vedením krále Amanulláha prvním skutečným pokusem o vybudování moderního afghánského státu. Vrcholem přeměn bylo přijetí afghánské ústavy v roce 1923. Poprvé v ní například byla uznána práva šíitských muslimů a dalších menších náboženství, což následně Amanulláhovi zaručilo podporu Hazárů. Kromě jiného Amanulláh inicioval například reformu zemědělství poprvé byly v této sféře daně povinně vybírány v penězích a rozdělovány centrálně z Kábulu, což mělo především omezit vliv místních hodnostářů. Na druhé straně se posiloval vliv paštunských majitelů půdy. Reforma školství, spojená se zakládáním světských škol, dále omezovala vliv duchovenstva a náboženských učilišť. Vojenská reforma pak měla být provedena rovněž podle osmanského vzoru. Zamýšlený profesionální sbor, placený v naturáliích, se však vytvořit nepodařilo. Armáda se ocitla bez tradiční opory kmenových -45-
vůdců, kteří většinou rozhodovali o nasazení svých mužů do zbraně. Na konci 20. let se tak vojsko stalo jednou z příčin svržení mladého krále. Zákony o světském soudnictví, stejně jako zákony o rodině (stanovení minimálního věku pro uzavírání sňatku u dívek) z roku 1928 znamenaly navíc přímý zásah do dosavadních výsad duchovenstva. Amanulláhova politika však byla vedena v duchu afghánského (tj. paštunského) nacionalismu, což v konečném důsledku vedlo k odporu nepaštunských národností vůči centrální vládě. Všechny tyto kroky se negativně dotkly části vlivných kruhů a v konečném důsledku vyvolaly vůči králi otevřené nepřátelství. Sjednocení konzervativních prvků ve společnosti pak vyústilo koncem roku 1928 ve faktický kolaps Amanulláhova státu. V tomto roce vypuklo paštunské a tádžické povstání proti centrální vládě. Následného chaosu v zemi využil jeden z předních velitelů Tádžik Bača-i Sakao (v doslovném překladu „Syn nosiče vody“), aby za podpory duchovních uskutečnil převrat. Se svými oddíly porazil špatně vycvičenou regulérní afghánskou armádu. Amanulláh a zbytek královské rodiny byli nuceni prchnout ze země, čímž skončil první výraznější modernizační pokus v dějinách Afghánistánu. Král Amanulláh je však dodnes považován za zakladatele novodobého afghánského státu a jeho úsilí se stalo vzorem jak pro reformy krále Záhira Šáha v 60. letech, tak pro komunistické vedení v 70.-80. letech. Reformně naladěnému panovníkovi se podařilo přilákat do země množství zahraničních investic. Některé čtvrti Kábulu se dodnes honosí architekturou z 20. let minulého století, svědčící o nebývalém rozvoji hlavního města. Podobně jako v dalších případech, ale pozitivní dopad reforem prakticky nepřekročil hranice Kábulu a větších měst, v nichž žila relativně nepatrná část obyvatel. Habíbulláh II., jak se nechal Syn nosiče vody titulovat, vydržel na trůně pouhých devět měsíců a již v říjnu 1929 byl svržen generálem Nádirem Šáhem z paštunského klanu Musáhibán, kmene Durrání, který si dokázal naklonit na svou stranu východní paštunské kmeny a také Velkou Británii. Po svém nástupu na trůn Nádir Šáh vyhlásil program postupných reforem. Za čtyři a půl roku vlády se mu -46-
podařilo znovuobnovit královskou moc na většině území Afghánistánu a zabránit tak občanské válce. Nádir Šáh postupně zavedl novou ústavu (1931), umožnil otevření některých světských škol, stál u zrodu moderních státních institucí. Kromě toho se mu podařilo do správy státu zapojit duchovenstvo a lokální velitele (chány), když jim vyhradil stálý podíl na pravidelném shromáždění kmenů Loja džirga. Atentát na jeho osobu spáchaný v roce 1933 přívrženci krále Amanulláha však Nádirovy modernizační snahy přerušil. ZÁHIR ŠÁH - POSLEDNÍ AFGHÁNSKÝ KRÁL Regentské období Když byl Nádir Šáh zavražděn, bylo jeho synovi Záhiru Šáhovi teprve devatenáct let. Není proto divu, že až do 60. let byl pouhou figurkou, kterou manipuloval zbytek královské rodiny. Nejvýznamnějším mužem ve státě byl tehdy ministerský předseda. V prvním období řídil zemi Záhirův strýc Muhammad Hášim Chán. Přestože jeho vláda nepostrádala autoritativní rysy, pokračovala v zavádění inovací především ve sféře ekonomiky. Za vlády Hášima Chána tak byl vybudován standardní bankovní systém, regulovaný státem prostřednictvím vlastní centrální banky, jež byla založena Nádirem Šáhem již roku 1932. Byly upevněny obchodní vztahy se sovětskou Střední Asií, Britskou Indií a také evropskými zeměmi. Základní vývozní artikl Afghánistánu představovala zvláště vlna karakulských ovcí, suché plody (oříšky), sušené ovoce a koberce. Důležitou složkou městské společnosti se stali obchodníci. Válka omezovala import zboží z Evropy, což umožňovalo snížit obchodní deficit Afghánistánu a stabilizovat fiskální rezervy. Zároveň se státu dařilo navyšovat produkci karakulské vlny na export do Spojených států a Sovětského svazu. Pád světových cen vlny po druhé světové válce stejně jako rostoucí import ovšem způsobily hlubokou ekonomickou krizi, což se ukázalo jako rozhodující důvod k odvolání ministerského předsedy. Do premiérské funkce jmenoval Záhir Šáh v roce 1946 svého dalšího strýce Šáha Mahmúda Chána. Mladý král se tímto jmenováním pokusil vzít do svých rukou reálnou moc, avšak -47-
Šáh Mahmúd, který sám intrikami přispěl k odvolání bratra, brzy pokračoval ve stopách svého předchůdce. Většina klíčových rozhodnutí pak byla určována právě jím. Šáh Mahmúd byl stoupencem uvolnění režimu, ale na královském dvoře se proti němu postavilo konzervativní křídlo z okruhu bývalého premiéra Muhammada Hášima Chána, které podporovalo králova bratrance a tehdejšího ministra obrany Muhammada Daúda. Mezi příslušníky tohoto konzervativního křídla se nacházela i řada pozdějších prominentních figur levicové scény, například Babrak Karmal. Daúdův vliv se zvyšoval úměrně tomu, jak slábla pozice stávajícího premiéra, lavírujícího mezi jednotlivými frakcemi. Pod Daúdovým tlakem byl Šáh Mahmúd postupně nucen nastoupený kurz liberalizace politického života přehodnocovat a následně i odstoupit. Do čela nové vlády byl pak jmenován sám Muhammad Daúd, „lstivý muž, který se nebál jít přes mrtvoly“.17 Na rozdíl od relativně bouřlivého politického života v Kábulu zůstával afghánský venkov probíhajícími změnami v metropoli prakticky nedotčen. Nadále zde panovali představitelé místních autorit (chánové), kteří nastoupenou liberalizaci poměrů v Kábulu sledovali spíše s nedůvěrou. Většina lokálních elit proto příchod Daúda k moci uvítala. Pro široké vrstvy obyvatel byla přitom jednotícím symbolem Afghánistánu postava krále Záhira Šáha a o zákulisních bojích v Kábulu věděl pouze úzký kruh zasvěcených. Personální změny na premiérském postu se tudíž na venkově nesetkaly s vážnou reakcí. Stejně jako o půlstoletí dříve v případě emíra Habíbulláha byla oporou nového premiéra armáda, sloužící jako nástroj k potlačení případných povstání. Když se Afghánistán nedohodl na podmínkách dodávek zbraní se Spojenými státy, obrátil se Daúd se stejnou žádostí na Sovětský svaz. Moskva dokázala uspokojit poptávku po vojenské technice v Afghánistánu a s tím spojený výcvik kádrů na vojenských akademiích. Zlepšení podmínek v armádě přineslo Daúdovi zvýšení loajality důstojnického sboru vůči jeho osobě. Zakládání vojenských škol v Afghánistánu umožňovalo bezplatný přístup ke vzdělání pro střední a nižší třídy obyvatelstva.18 Armáda byla také jedním z nejvýznamnějších nástrojů tzv. paštunizace státních struktur, kterou Daúd prosazoval. Plody vojenské reformy -48-
sklidil Daúd při převratu v roce 1973, kdy se armáda postavila na jeho stranu. Politika nového premiéra byla zaměřena na zvládnutí neutěšené hospodářské situace. Daúd usiloval o zatraktivnění země pro zahraniční investice, značná pozornost byla věnována budování průmyslové infrastruktury a ozdravění státních financí. Na počátku 60. let byla za asistence SSSR a USA vytvořena v Afghánistánu základní silniční síť, která poprvé umožňovala celoroční spojení mezi severem a jihem země přes průsmyky Hindúkuše. Výsledkem bylo sjednocení trhu severních a jižních oblastí, a tím i větší konkurence v obchodě. Zároveň se tím otevřela cesta pro sovětské zboží na jihoasijské trhy. Vybudování silnic mezi Herátem a Kandahárem a mezi Mazár-e Šarífem a Kábulem mělo nejen obchodní, ale jak se ukázalo v roce 1979, i vojensko-strategický význam. Z rozvojových projektů těžila i jižní část země. Paštuni v okolí Kandaháru získali stavbou zavodňovacích kanálů v povodí řeky Hilmand desetitisíce hektarů zemědělské půdy pro pěstování bavlny, zatímco východní paštunské kmeny, hlavní opora Daúdova režimu, ovládly legální i ilegální obchod s Pákistánem. Větší kontrola státních financí i směřování rozvojové pomoci na úroveň regionů znamenaly snížení příjmů dvora. To zesílilo opozici vůči Daúdovi uvnitř královské rodiny. Nevyřešeným problémem zůstávaly i chladné vztahy Afghánistánu se sousedním Pákistánem. Příčinou byl spor obou zemí o tzv. Paštunistán, který vyvrcholil na počátku 60. let 20. století přerušením vzájemných diplomatických styků a uzavřením hranic. Opatření, které postihlo zájmy mnoha členů královského dvora, paradoxně posílilo pozici krále Záhira Šáha, kterému se otevřela cesta k převzetí moci. Tečkou za obdobím vlády jeho regentů se stalo odvolání premiéra Muhamada Daúda v roce 1963. Období tzv. „nové demokracie“ Období určité politické liberalizace druhé poloviny 60. a počátku 70. let 20. století dalo vyniknout silám a osobnostem, které později hrály klíčovou roli během konfliktu v 80. a 90. letech. Rozhodujícím krokem k uvolnění režimu se stalo vypracování nové ústavy, jež byla -49-
definitivně přijata na Loja džirze v roce 1964. Ústava omezovala vliv královské rodiny v řízení státu. Členové královského rodu nesměli být zároveň členy vlády, parlamentu ani nejvyšších soudů. Byly dále rozšířeny pravomoci parlamentu, jehož role byla dosud spíše formální. Soudnictví se, alespoň podle základního zákona, stalo nezávislým. Volby do parlamentu v letech 1965 a 1969 poté umožnily zformování hlavních ideových proudů na afghánské politické scéně, jimiž byly proud „prozápadní“, ať již levicový (socialistický, vesměs prosovětský) nebo pravicový s vazbami především na západní Evropu a USA, a tradicionalistický, reprezentovaný především islamistickými nebo monarchistickými skupinami. Nutno ovšem mít na pamětí, že většina politických stran a hnutí byla záležitostí především Kábulu, popř. dalších větších měst. Zpravidla se jednalo o relativně málo početné skupiny s několika desítkami, maximálně stovkami stoupenců, které se soustřeďovaly na boj o moc v Kábulu. Jelikož neexistoval ani žádný právní rámec pro činnost politických stran, uvedená hnutí fungovala v podstatě v pololegálním postavení. Jak je zřejmé z tabulky č. 2, většina z politických stran a hnutí působících v Afghán-istánu vznikala především v akademickém nebo úřednickém prostředí, zatímco podnikatelské kruhy se do politického života země zapojovaly v menší míře. Nejradikálnější složky politického života vytvářeli studenti. V průběhu 60. let tak došlo k několika studentským demonstracím, které byly vedeny většinou levicovými aktivisty. Král Záhir Šáh se v této situaci snažil vystupovat v roli jakéhosi „dozorčího“ nad procesem liberalizace poměrů v zemi. Tuto roli však ne zcela zvládl a postupně ztrácel nad kabinetem, parlamentem, armádou a představiteli politických seskupení kontrolu. Zůstával sice nadále hlavním sjednocujícím faktorem pro většinu obyvatel země, nicméně regiony a venkov měly na dění v centru pouze minimální vliv. Na počátku 70. let již bylo evidentní, že většina rozhodujících sil v zemi si přeje změnu na trůnu, třebaže tato otázka byla často tím jediným, co různorodé zájmové skupiny spojovalo. Přitom právě ve vzájemných rozporech a ve snaze získat co nejvíce z dědictví předchozího období lze vypozorovat zárodek budoucího konfliktu. -50-
Bezprostřední příčinou pádu králova režimu se nakonec staly ekonomické problémy země a katastrofální sucho, které zemi postihlo v letech 1971-1972. Proti králi nejvíce agitoval bývalý premiér Muhammad Daúd, jenž se těšil silnému postavení v armádě, ale i komunisté, kteří byli již tehdy podporováni Sovětským svazem. Podle některých autorů19 jednal Daúd v přímém kontaktu s Moskvou, která se obávala stoupajícího vlivu Spojených států v Afghánistánu
Král Muhammad Záhir Šáh na vrcholu moci (foto ČTK)
prostřednictvím íránského šáha. Ve skutečnosti se spíše jednalo o výsledek ambicí samotného Daúda, který pro realizaci svých plánů hledal nutnou podporu zvenčí. -51-
OD MONARCHIE K RUDÉ ZÁŘI 17. července 1973 byl v Kábulu proveden úspěšný nekrvavý převrat, který vynesl do čela státu někdejšího premiéra a králova bratrance Muha-mmada Daúda. Odstavení krále Záhir Šáha, který byl v té době na léčení v Itálii, přineslo změnu státního zří-zení na republiku, jejímž se stal Daúd prvním prezidentem především díky podpoře komunistů a armády. Tyto dva faktory byly navzájem silně propojeny, jelikož značná část armádních důstojníků byla infiltrována právě komunistickou ideologií, kterou si mohli osvojit během předchozího studia na vojenských akademiích v SSSR i v jiných socialistických zemích. Převrat byl nejen v Kábulu, ale i mimo něj přijat klidně. Vzhledem k příslušnosti nové hlavy státu ke královskému rodu se totiž pro většinu venkova jednalo o výměnu v rámci královské rodiny. Pro většinu obyvatel etnicky a nábožensky pestrého Afghánistánu tak Daúd nadále představoval sjednocující prvek. Účastníci mítinků v provinciích dokonce vítali Daúda jako nového krále.20 V zahraniční politice se Daúd snažil, aby se Afghánistán nedostal do jednostranné závislosti na jakékoliv mocnosti. Proto byla navázána těsná spolupráce se šáhovým Íránem, který přislíbil peníze na financování výstavby první afghánské železnice, vedoucí do íránského přístavu v Bandar-e Abássu, ale také s celou řadou arabských států. Armádní důstojníci se stále více vzdělávali v Indii nebo v Egyptě. V politice vůči Sovětskému svazu byla patrná snaha udržet korektní vztahy, především v otázkách ekonomické spolupráce. Na druhé straně to nebránilo oslabování vlivu afghánských komunistů, podporovaných Moskvou. Ideologicky se Daúd vrátil ke starému způsobu vládnutí z let 1953-1963. Důraz byl kladen na pomalý přechod k reformám s výrazným zasahováním státu do řízení ekonomiky. Objevovala se i snaha o reformu daňového systému, upřednostňující více přímé daně, což by se reálně dotklo i drobných zemědělců, tedy těch, kteří teoreticky měli do státní pokladny odvádět nejvíce. Podobné úvahy však logicky vzbudily odpor venkova a Daúd tak v polovině 70. let velmi rychle ztrácel podporu. Ve stejné době došlo k aktivizaci agitace islámských -52-
džámíját-i islámí (Muslimská společnost); sázmán-i džavánán-i islámí (organizace muslimské mládeže) - studentská odnož
Burhánuddín Rabbání; Abdul Rasúl Sajjáf; Gulbuddín Hekmatjár
Rahím Mahmúdí
Táher Badachší
Lidově demokratická strana Babrak Karmal Afghánistánu (LDSA) - frakce parčam (Znamení)
Lidově demokratická strana Núr Muhammad Tarakí; Afghánistánu (LDSA) Háfizulláh Amín - frakce halk (Lid)
Strana
G. M. Farad
progresivní demokraté, stoupenci západní demokracie; populisté
sociální demokraté afghánští, resp. paštunští nacionalisté
boj proti idejím komunismu; vazba na Muslimské bratrstvo
umírněně levicová, marxistická, prosovětská
radikálně levicová, marxistická, prosovětská
Ideologie
1966
1968
1965
levicoví extremisté, boj proti 1965 „americkému imperialismu“ i „sovětského revizionismu“
lev. radikálové, vzor: Che Guevara, palestinští rad. a íránští fedájíni (bojovníci)
1968
1968 (odtržení od halku)
kábulská a herátská inteligence
liberální obchodnické kruhy a inteligence; velmi různorodá společnost sociálně i etnicky
střední vrstvy inteligence, studenti; Paštuni
studenti a profesoři teologické fakulty kábulské univerzity; mnohonárodnostní
radikální studenti a učitelé kábulské univerzity; mnohonárodnostní
studenti kábulské univerzity, 1965 1967 - rozdělení většina městské inteligence, armáda; mnohonárodnostní LDSA
studenti původem z 1965 1967 - rozdělení vesnického prostředí, armáda; silně paštunská frakce LDSA
Rok založení
vyšší úřednictvo, vyšší obchodní kruhy
šoále-ji džavíd (Věčný oheň)
Sociální a etnická základna
afghán mellíját (Afghánský národ)
Muhammad Háším Majvandal
levicová, umírněná, národně demokratická
1966
Vůdce
mosavát (Rovnost)
A. K. Farzán
monarchistická, centristická
národnosti severního Afghánistánu
sedá-ji avam (Hlas mas)
Chálid Chalílí
setám-i mellí (Národní hněv)
ittihád-i mellí (Národní jednota)
Upraveno podle Rubin, Barnett R.: The Fragmentastion of Afghanistan a Korgun, V. G.: Afganistan: politika i politiki.
-53-
opozičních skupin, jejichž část se v roce 1975 pokusila o ozbrojenou konfrontaci s režimem. Na několika místech země vypuklo povstání pod vedením radikálních struktur emigrantských stran. Povstání však skončilo neúspěchem a islamisté se začali štěpit do několika proudů. Jedinou silou, která se mohla postavit Daúdově režimu v Afghánistánu, tak zůstala komunistická strana. Na počátku Daúdovy vlády se sice obě křídla komunistické Lidově demokratické strany Afghánistánu (LDSA) postavila za nového prezidenta, sledovala tím však své vlastní politické cíle. V rámci nového Daúdova režimu získala silné pozice zvláště frakce parčam, jejíž členové obsadili některé ministerské posty. Druhá z frakcí Lidově demokratické strany Afghánistánu, tzv. halkisté, neměla po převratu prakticky žádný vliv a byla fakticky nucena působit v ilegalitě. V polovině 70. let Daúd upevnil své pozice ve vedení země a postupně se začal parčamistů ve státní správě zbavovat. Postavení komunistických sil bylo dále podlomeno novou ústavou z roku 1977, která fakticky zaváděla monopol pro Daúdem založenou Stranu národní revoluce. (Vzor byl převzat od jiných blízkovýchodních režimů.) V reakci na tento krok komunisté zesílili snahu o opětovné spojení obou křídel LDSA, na kterou tlačil především Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu. K oficiálnímu sjednocení strany ale došlo až v červenci 1977. Cílem již nebyla podpora Daúdova režimu, ale naopak jeho svržení. Počítalo se především
Bankovka 10 afghání z roku 1977/1978 s portrétem prezidenta Daúda
-54-
s pomocí armády, ve které se strana soustředila zvlášť na agitační práci. Na tomto poli se velmi dobře osvědčil ambiciózní přívrženec křídla halk Háfizulláh Amín. Na jaře 1978 vedení sjednocené strany vypracovalo plán převzetí nejvyšší moci ve státě vojenskou cestou. Bezprostřední příčinou k otevřenému vystoupení proti prezidentu Daúdovi se stalo zatčení vůdců stany Tarakího a Karmala během protirežimních demonstrací v dubnu 1978. Amín, který jako jediný zůstal pouze v domácím vězení, pak uskutečnil připravený plán převratu, k němuž došlo 27. dubna 1978.
-55-
IV. AFGHÁNISTÁN MEZI RUDÝMI A ZELENÝMI PRAPORY Revoluce roku 1978 znamenala v moderních dějinách Afghánistánu důležitý mezník. Především učinila tečku za více než dvě století trvající existencí monarchie, jejímž byl Daúd posledním představitelem (nehledě na jím provedené odstranění královského zřízení, které překáželo jeho mocenským ambicím). Zároveň převrat rozbil přes sto let budovanou křehkou jednotu Afghánistánu. Do čela státu se dostalo hnutí, které se nemohlo opřít o výraznější vnitřní podporu. Komunisté mohli počítat nejvýše s několika tisícovkami aktivních příznivců v Kábulu a v některých větších městech. Vnější podpora ze Sovětského svazu, na kterou se představitelé afghánské komunistické strany spoléhali, zase nemohla pomoci nový režim legitimovat, naopak spíše vyvolávala u širokých vrstev populace pocit zasahování cizích sil do vnitřních záležitostí země. Modernizační program Lidově demokratické strany Afghánistánu (LDSA) byl přitom založen na ideologii, jejíž aplikace předpokládala zlomení moci vlivných konzervativních kruhů. Často násilné zavádění tohoto programu bylo navíc příčinou růstu odporu, na jehož potlačení neměla nová vláda dostatek prostředků. Ve stejné době jako komunisté se připravovaly k převratu proti Daúdovi i jiné skupiny, prosazující zejména islamistickou ideologii, která byla pro většinu afghánské populace mnohem přitažlivější a pochopitelnější. Brzy po převratu se ukázalo, že komunisté nejsou schopni prosadit svou moc. Stále více oblastí se vymykalo kontrole Kábulu. Na těchto územích nastávalo obvykle bezvládí, dokud v něm dokázal prosadit svoje osobní ambice některý z místních vůdců. Výsledkem byla postupná fragmentace země a občanská válka, ve které by komunisté bez zásahu zvenčí zřejmě brzy podlehli. Vojenské angažmá Moskvy ovšem dodalo rozbíhajícímu se konfliktu globální rozměr a soustředilo k němu pozornost celého světa. Podpora ze zahraničí nicméně směřovala ke všem válčícím stranám a pouze přilila olej do ohně, který hoří již více jak čtvrtstoletí. AFGHÁNšTÍ SOUDRUZI PřICHÁZEJÍ. -56-
SAURSKÁ REVOLUCE 1978 A AMÍNOVA DIKTATURA Tzv. saurská revoluce (podle měsíce saur afghánského kalendáře) vypukla 27. dubna 1978 přesně podle nepsaných pravidel vojenského převratu charakteristických pro Blízký východ. Armádní jednotky věrné LDSA pod vedením plukovníka Abdula Kádira Núristáního zahájily útok na prezidentský palác, při němž byl prezident Daúd se svou rodinou a několika ministry zabit. Zároveň byly obsazeny budovy telekomunikací, rozhlasu, letiště a velitelství vzdušné obrany. Z vězení byli osvobozeni komunisté, včetně nejvyšších předáků Babraka Karmala a Núr Muhammada Tarakího. V prohlášení pro rozhlas tzv. Revoluční rada vojenských sil v čele s Núristáním oznámila svržení Daúdovy diktatury a deklarovala Afghánistán jako demokratickou republiku. Zároveň vyhlásila záměry nového vedení, které se měly zakládat na principu ochrany islámu (pro uklidnění většiny obyvatelstva), demokracie, svobody a bezpečnosti občanů.21 Tři dny po převratu byl vydán tzv. Dekret č. 1 „O nejvyšším vedení země“, podle něhož se nejvyšší moci ve státě ujímala Revoluční rada. Předsedou rady byl prozatímně jmenován Núr Muhammad Tarakí, její členové pak byli vybíráni z řad LDSA. Podobně tomu bylo i se složením nové vlády, ve které si nejvyšší funkce rozdělila víceméně vyváženě obě křídla strany. Revoluce ale začala brzy požírat své děti. Mocenský boj mezi oběma křídly strany a především ambice jejích jednotlivých vůdců záhy převážily nad jednotou strany. V první vlně tohoto boje, která proběhla během léta 1978, byli od moci odstaveni členové frakce parčam. V případě nejvyššího vedení se ještě postupovalo relativně „civilizovaně“. Většina vedení (včetně Babraka Karmala, pozdějšího prezidenta Nadžíbulláha a dalších vysoce postavených) byla odeslána do zahraničí na velvyslanecké posty. Na nižších úrovních ovšem byla často prováděna fyzická likvidace stoupenců frakce. Mocenský boj ale vzplanul i uvnitř druhé frakce LDSA - halku. Odehrával se především mezi stoupenci Núr Muhammada Tarakího, který byl považován za velkého vůdce saurské revoluce, a ambiciózního Háfizulláha Amína, který měl pod svou kontrolou ozbrojené síly a také zvláštní službu KAM (Dělnická informační -57-
služba). S pomocí těchto složek se Amínovi podařilo odstranit nejprve většinu Tarakího stoupenců a na podzim 1979 se pak zbavit i svého nepohodlného konkurenta. Tarakí byl „ze zdravotních důvodů“ odvolán a následně popraven. Ve skutečnosti se totiž Amín dozvěděl o vnitrostranickém puči, který Tarakí se sovětskou podporou připravoval. Odstranění parčamistů a halkistů ale mělo i další zajímavé následky. Změnila se etnická struktura nové vlády, v níž nyní nově zaujali většinu příslušníci Amínovi loajálních paštunských kmenových společenství Ghilzájí a Paktija. Prostého Afghánce většinou málo zajímaly „dvorní intriky“, které navíc prosakovaly na veřejnost v kusé podobě, v oficiálních prohlášení vedoucích činitelů režimu. Mnohem více se každého obyvatele dotýkaly dekrety, jimiž LDSA začala realizovat svůj reformní program. Mezi prvními byl podepsán dekret o rovnoprávnosti mužů a žen, o likvidaci negramotnosti, o pozemkové reformě (dekret o půdě) aj. Reformy postihovaly značnou část do té doby velmi vlivných kruhů. V první řadě se jednalo o velké vlastníky půdy, kteří často na venkově suplovali státní moc. Záhy po převratu byla část tradičních venkovských elit nucena prchnout do zahraničí a takto vzniklé mocenské vakuum nedokázal režim halkistů vyplnit. Prázdná místa byla záhy vyplněna místními samozvanými veliteli, podporovanými často některou z opozičních skupin, a stala se tak základnami odporu proti komunistickému režimu. Změny zasáhly i další významnou vrstvu obyvatelstva - duchovenstvo. Islámští duchovní byli na venkově často spjati majetkovými nebo rodinnými pouty s majiteli půdy. V souladu se svým ateistickým viděním světa pronásledovala komunistická strana náboženské představitele jako „agenty světového imperialismu a překážku na cestě progresivního rozvoje vlasti“.22 V únoru 1979 byla vyvražděna větší část vlivného náboženského klanu Modžaddadí. Komunistům se proto dostalo stereotypní nálepky ateistů, čehož dokázali duchovní využít při opoziční agitaci. Dělo se tak především při páteční modlitbě, která je v muslimském světě příležitostí promluvit o aktuálních problémech k širokým vrstvám obyvatel. Promluv se často účastnili negramotní lidé, kteří většinou -58-
málo chápali důsledky mocenských změn v centru a pro něž duchovní představovali jedinou uznávanou autoritu. Komunistická agitace se navíc často dotýkala místních hluboce zakořeněných tradic. Vedli ji většinou mladí představitelé LDSA vychovaní ve městech, kteří si nemohli získat mezi širokými vrstvami obyvatel důvěru. Tento fakt spolu s neefektivním a násilným prováděním prosazovaných opatření měl za následek hlubokou nedůvěru vůči novému systému. Stoupající nespokojenost s režimem LDSA mimo hlavní město stála u zrodu řady spontánních povstání, která později přerostla v organizovaný odpor, sponzorovaný řadou velmocí (především Íránem, Pákistánem, Saúdskou Arábií, postupně i Spojenými státy nebo Čínou) a soukromých nadací (většinou islámského původu). Jako první vystoupili proti centrální vládě Hazárové v centrální části Afghánistánu (Hazáradžát) a Núristánci na východě země. V Hazáradžátu byl vyhlášen nezávislý „islámský šíitský stát“. Projevily se zde již některé důležité aspekty charakteristické pro celou první fázi konfliktu. Ideologicky se značná část hazárské populace neztotožnila s režimem, který podle mínění obyvatelstva prosazoval ateismus, tj. odstraňoval náboženství. Přitom právě šíitský islám je jednou ze základních součástí identity, jíž se Hazárové vymezují vůči ostatním afghánským etnikům. Kromě toho komunisté likvidovali starý systém státní správy, včetně úřednictva. Na místa úředníků byli nově jmenováni lidé většinou paštunského původu. Etnicky motivovaná nevraživost Hazárů vůči revolučnímu režimu, který byl v důsledku zmiňovaných kroků považován za paštunský, se později promítla i do paštunsko-hazárských konfliktů, včetně vzájemných masakrů v průběhu 90. let. Proti komunistické vládě se záhy po revoluci začaly vytvářet ozbrojené skupiny. Zpravidla měly dvacet až sto mužů, jež nezřídka pojily příbuzenské vztahy. Pod tlakem komunistických nebo sovětských vojsk se jednotky odporu postupně slučovaly ve větší uskupení s propracovanější organizační strukturou. Prostředky pro financování prvních vystoupení proti novému režimu pocházely především z místních zdrojů - z náboženských daní (zakát), nepřímých daní (na územích, kde bylo možné vybírat např. „mýtné“ -59-
u hlavních cest), z výroby koberců a v další fázi i z výtěžků z pěstování opia a darů místní bohaté vrstvy. Zahraniční peníze stály v počáteční fázi bojů na druhém místě. „Daně“ byly vybírány dobrovolně (často po kázání v mešitách, tzv. chutbě), ale v případě jejich nedostatku si místní velitelé vynucovali prostředky k vedení války zabíráním majetku v okolních vesnicích. V pohraničních paštunských oblastech bylo mimo to významným a tradičním zdrojem příjmů pro financování povstání pašování zboží přes pákistánskou hranici. Vnitřních střetů nezůstala ušetřena ani armáda, z níž revoluce původně vzešla. Převrat podpořili především mladší důstojníci, kteří doufali, že budou moci v čelních funkcích vystřídat dosavadní velitele. Někteří z velitelů se však odmítli se svým odvoláním smířit a postavili se proti novému režimu. Takovým způsobem začala například vzpoura v Herátu, kterou vedl později proslulý guvernér tohoto města a provincie Ismaíl Chán, stejně jako revolta v hlavní vojenské pevnosti Kábulu Bálá Hissar.23 S růstem zahraniční pomoci se do akcí stále více zapojovali i představitelé afghánské emigrantské opozice. Ozbrojenou revoltu proti komunistickému režimu zahájili i příslušníci vzdělané městské elity především z řad studentstva. V dubnu 1979 vypukly nepokoje na univerzitě v Kábulu, jež byly podníceny na jedné straně maoisty, na druhé straně pak islamisty, kteří vyzývali k džihádu. K povstání došlo například i v oblasti Badachšánu, v níž se projevil vliv levicové politické organizace setám-i mellí (viz tabulka č. 1). V průběhu roku 1978 se k odporu postupně připojily i ostatní oblasti Afghánistánu - především severovýchod země s převahou tádžické populace. Největší podpoře se zde těšila Islámská společnost (džamíját-i islámí) pod vedením tádžického profesora Burhánuddína Rabbáního. Po zavraždění Tarakího se k boji přidaly i paštunské kmeny, které sympatizovaly s odstraněným generálním tajemníkem. Režim LDSA prakticky přestal kontrolovat značnou část území Afghánistánu. Tvrdá Amínova ruka dále rozšiřovala řady nepřátel nového systému. Halkisté pod Amínovým vedením se tak v roce 1979 mohli spolehnout pouze na menší část armády. Vývoj událostí nakonec -60-
vedl Amína a do podzimu 1979 i Tarakího k žádosti o „bratrskou pomoc“ z Moskvy. Většina sovětských agentů v Afghánistánu a znalců regionu nicméně s těmito požadavky nesouhlasila, protože si byla vědoma rizik spojených s případným zásahem proti odhodlaným skupinám opozice. Na podzim 1979 již byla situace afghánského režimu neudržitelná. Teror rozpoutaný Amínem přerůstal v masové vraždy byť jen potenciálních nepřátel režimu. Do bojů proti vládě se zapojilo asi 40 tisíc mudžáhidínů, vedly se již i v okolí hlavního města. Všechny tyto okolnosti přiměly Amína k opakovaným prosbám o vyslání omezeného sovětského kontingentu do země. Sověti však již přestávali věřit, že autokratický Amín dokáže udržet halkistickou vládu u moci. Proto připravovali s Núr Muhammadem Tarakím již zmíněný převrat ve straně a její nové sjednocení. Jakmile byl tento plán prozrazen a Tarakí fyzicky zneškodněn, obrátila se pozornost Moskvy na tehdejšího velvyslance Afghánistánu v Československu Babraka Karmala. Rozhodnutím politbyra ÚV KSSS byly začátkem prosince 1979 z Moskvy vyslány na leteckou základnu Bagram severně od Kábulu dva prapory elitních jednotek. S nimi tajně přiletěl i Babrak Karmal, který byl mezitím sovětským vedením vybrán za budoucího vládce země. MEZI SOVĚTSKÝMI TANKY A OZBROJENOU OPOZICÍ Stranický převrat a prosovětský režim Babraka Karmala Odstranění Amína 27. prosince 1979 večer se konala v prezidentském paláci Darulamán (který byl postaven již králem Amanulláhem) vládní recepce. Amín na ní zářil optimismem z dalšího vývoje. Po poslední misi jeho tajemníka Pandžšírího do Moskvy se zdálo, že ozbrojená pomoc je na cestě. Skutečně tomu tak bylo. Jednotky dosud pro Západ neznámého SPECNAZU (síly zvláštního určení) se již blížily k prezidentskému paláci. Nikoli však kvůli ochraně afghánského diktátora. Jejich cílem byla naopak Amínova likvidace. Když do paláce vtrhly sovětské jednotky, bylo to pro prezidenta velké překvapení. V první chvíli se -61-
domníval, že to jsou oddíly povstalců z afghánské armády, kteří hodlají vyvolat státní převrat pod vedením politických činitelů odstavených na podzim 1979. Jednalo se však o sovětské jednotky, které jej jediným výstřelem zneškodnily. Mezitím už byly obsazeny klíčové budovy v zemi jako silová ministerstva, budova ústředního výboru LDSA, komunikace. V sídle vlády se ujal moci Babrak Karmal. (Podle knihy Tomáše Řezáče: Afghánistán. Peklo paradoxů.)
Koncem roku 1979 byl v Afghánistánu proveden již třetí převrat za poslední dva roky. Změna vlády se tentokrát odehrála za asistence sovětských jednotek. V samotné LDSA se v souvislosti s přechodem moci k parčamistickému křídlu strany v čele s Babrakem Karmalem rozpoutala čistka, jíž byla odstraněna většina Amínových přívrženců. V řídících orgánech země (Revoluční rada, ústřední výbor LDSA) měli parčamisté přibližně dvoutřetinové zastoupení. Křídlo halk si ale zachovalo určité postavení v armádě a také větší část členské základny LDSA se hlásila k této frakci. Sověti rovněž prosazovali, nehledě na jejich podporu ve prospěch Karmala, výraznější zastoupení halkistů v rámci stranického aparátu. V nové vládě se objevili i bezpartijní ministři, pod tlakem stoupenců křídla halk však z ní byli postupně vytlačeni. Etnicky se vláda až na výjimky skládala z Paštunů. Z hlediska sociálního složení pak LDSA procházela změnami, které přetvořily původní stranu intelektuálů na vojenskou strukturu. V ústředním výboru strany se prosazovali představitelé silových struktur jako armády, policie a zvláštních služeb. Za posledně jmenované byl do ÚV zvolen i pozdější prezident Nadžíbulláh. Napjatá atmosféra vyvolávala konflikty mezi strukturami vedenými frakcí parčam (chadámat-i ittilát-i dowlati; státní informační služba) a halk (armáda). Halkističtí důstojníci a poddůstojníci v regionech se odmítali podřizovat parčamistickým velitelům, kteří se stávali nezřídka obětmi útoků druhé strany (většinou připsaných na vrub opozice). Rozpor mezi oběma skupinami v LDSA se tak stal dodatečnou válečnou frontou, která tříštila již tak ochromenou sílu armády v boji proti opozici. Samotný Karmal byl mistrem intrik a lavíroval mezi oběma křídly. Vnitrostranický konflikt se snažilo tlumit několik tisíc sovětských -62-
poradců, kteří byli přítomni na většině významnějších civilních a vojenských úřadů. Kromě lidí z Moskvy zde působila i řada poradců z Uzbekistánu (především v kulturní oblasti a při výcviku vojenských důstojníků afghánské armády) a z Tádžikistánu (styk s veřejností a tlu-močnické pozice). Mezi jednotlivými sovětskými rezidenturami v samotném Afghánistánu (velvyslanectví, vojenské velení, poradci na místním ministerstvu vnitra a obrany, KGB) však existovalo soupeření, do něhož se promítaly paralelní konflikty uvnitř stranického aparátu v Moskvě. V některých složkách, například v tajných službách, dále působili poradci z NDR a Bulharska. Na územích kontrolovaných LDSA získal Sovětský svaz a jeho spojenci hlavní slovo v ekonomické oblasti. Státní rozpočet komunistického Afghánistánu byl dotován ze zahraniční pomoci, která v první polovině 80. let dosahovala až 60% procent celkových státních výdajů. Pomoc byla směřována hlavně do sektoru komunikací. Most přes řeku Amudarju na hraničním přechodu Termez-Hajraton na severu země, postavený v roce 1982, se stal jednou z hlavních bran, kudy proudila vojenská i civilní pomoc do Afghánistánu. Zlepšeny byly silnice mezi Mazár-e Šarífem a Kábulem a modernizace se dočkalo i kábulské letiště. S pomocí Sovětského svazu, NDR a Československa byly vybudovány nové závody a elektrárny. Nabízená práce ve státním sektoru byla teoreticky spojena s výhodami v podobě přístupu k nedostatkovému zboží nebo benzínu. Válečné operace a s tím spojená nutnost zřizování kontrolních stanovišť na silnicích ale oslabovaly obchodní výměnu mezi městem a venkovem. Emigrace venkovského obyvatelstva způsobila prudký pokles zemědělské produkce, která tak musela být dovážena. Území ovládané Demokratickou republikou Afghánistán se stalo jakousi další sovětskou republikou, jež byla štědře dotována z moskevského centra. Výhod prosovětského režimu nicméně mohla prakticky využívat pouze malá část obyvatelstva Afghánistánu, jako byli prověření pracovníci univerzit, studenti, členové vládnoucí strany apod. Většina ostatních složek populace byla vůči novému režimu značně indiferentní. Jednalo se především o státní úředníky, kteří nebyli angažovaní ve straně, obchodníky, drobné řemeslníky, malé a střední -63-
podnikatele nebo loajální duchovenstvo. Tito lidé většinou pociťovali změny jen minimálně a nadále žili svým předchozím životem, pokud jim to bylo umožněno represivními orgány nového režimu. Na frontě mezi vládou a opozicí Vrátíme se Nepohřbívejte svých synů Pocítíme domova objetí Ale na koho svést vinu Za třetí rok zajetí Za naše zbytečné rány Daleko od rodných polí Potřebují nás naše mámy, Syny, co zpět doma stojí Léta jdou a můj děd je stár, Nezapomněls a neodpustils, Ale neznáš město Pešawár Zato já vím, kde je Salaspils. Tady je poušť a tam je les Půlstoletí zeje mezi nimi, Červený kříži, kde jsi dnes Nebyls a nejsi také nyní. Neplakejte nad smrtí těch Co ztraceni jsou v údolích hor Co padli v hliněných zdech, Kde skrývá se nepřátel vzdor Nepohřbívejte svých synů Pocítíme domova objetí Ale na koho svést vinu Za třetí rok zajetí. (Alexandr Rozenbaum - sbírka Opravdový voják, překlad autora)
Převrat ve straně ani příchod sovětské armády nedokázaly zvrátit -64-
skutečnost, že kábulský režim ovládal nanejvýš asi třetinu země. Po sovětském vpádu do Afghánistánu se aktivita opozičních hnutí ještě zvýšila. Důležitou roli hrálo posílení pomoci zvenčí. V mnoha oblastech probudila sovětská okupace vzpomínky na britskou intervenci v roce 1919, třebaže na území pod kontrolou LDSA nebyli Sověti zpočátku přijímáni jako okupanti. Vojenské jednotky se soustřeďovaly především v okolí velkých měst. Jejich obyvatelé mohli nabýt dojmu, že právě sovětská vojska mohou ukončit rostoucí intenzitu občanské války. Afghánská armáda nebyla přes masivní sovětskou podporu schopna efektivně bojovat s rostoucími řadami opozice. Stavy komunistické armády snižovaly časté dezerce, rozpory mezi veliteli i odmítání poslušnosti. Velmi záhy byla proto sovětská vojska nucena se zapojit do bojů s opozičními jednotkami, což logicky mělo za následek posilování sovětského kontingentu. V letech 1980-1982 se počet vojáků „omezeného kontingentu sovětských vojsk v Afghánistánu“ (OKSVA) a 40. armády SSSR vyšplhal na více než 100 tisíc mužů. Pro srovnání, v roce 1983 měla afghánská komunistická armáda k dispozici přibližně 300 tisíc vojáků. Sověti si tím postupně získali pověst okupační armády spojené se stále méně oblíbeným režimem LDSA. V prvním období válečných operací (1980-1982) se sovětská 40. armáda soustřeďovala především na zajištění velkých měst a hlavních komunikačních tepen. V této etapě Sověti prováděli masivní útoky, vedené elitními vojenskými jednotkami s podporou ze vzduchu. Jejich protivníci nebyli připraveni klást otevřený odpor, takže se Sovětům podařilo zajistit kontrolu nad většinou důležitých center a spojnic mezi nimi. Problém pro opoziční oddíly představovaly zvláště vzdušné útoky, proti nimž neměly do poloviny 80. let mnoho protileteckých zbraní. Mudžáhidíni (tento termín se pro afghánské bojovníky objevuje právě v této době) ale poměrně rychle přizpůsobili taktiku vzniklé situaci a zahájili partyzánské boje, zpočátku každoročně v období od jara do podzimu. V zimě se bojovníci stahovali do pákistánských uprchlických táborů, kde se doplňovalo střelivo, zbraně, ale i noví lidé. Ve druhém období válečného konfliktu (přibližně v letech 1983-1985) -65-
se Sověti soustředili na systematickou likvidaci ekonomických a sociálních základen tzv. dušmanů (v perštině došman = nepřítel, označení mudžáhidínů mezi sovětskými vojáky). V praxi byl tento postup spojen s vyvražďováním dobytka a vypalováním polí a vyvolal uprchlické vlny. Efekt byl sice rovněž zničující, ale značné škody páchané na civilním obyvatelstvu definitivně připravily Sověty o poslední zbytky podpory, které ještě centrální vláda v některých venkovských oblastech měla. Část místních chánů se sice vzdávala kábulskému režimu, ale většina raději uprchla za hranice spolu se svými „poddanými“. Celé oblasti tak zpustly a stávaly se místem bojů mezi opozičními silami a sovětskou armádou. Mudžáhidíni v této době používali taktiku lehce vyzbrojených a velmi mobilních partyzánských oddílů, které znaly místní terén mnohem lépe než Sověti. Postupně se partyzáni přestali stahovat do pákistánských táborů, nýbrž zůstávali v údolích, odkud organizovali překvapivé útoky na pozice sovětské a pravidelné afghánské armády. Proto se vládním a sovětským jednotkám nepodařilo trvaleji se usídlit na dobytých územích a fronta se od sovětské invaze změnila poměrně málo. Opozice proti režimu i proti sobě Vstup sovětských vojsk do Afghánistánu dále rozšířil řady opozičních sil. Pravidelná armáda kábulského režimu byla v důsledku etnických, klanových, ale i politických rozbrojů málo akceschopná, řada vojáků i celých jednotek přebíhala s cennou výzbrojí do tábora protivníka. Na mnoha místech Afghánistánu tak počáteční spontánní vystoupení proti okupaci přerůstala v dobře organizovaný odpor se štědrou podporou ze zahraničí, jejímž příjemcem byly především strany působící od 70. let v pákistánském exilu (tabulka č. 2). Zahraniční dárci, především Saúdská Arábie, tlačili na jejich sjednocení. V roce 1981 došlo k formálnímu ustavení aliance nazvané Islámský svaz afghánských mudžáhidínů (ittihadi islámí-i mudžáhidín-i afghánistán) Vydržela ale pouze krátce, protože se od ní odtrhla trojice tradicionalistických stran, která nesouhlasila s korupčními praktikami Saúdy podporovaného Abdula Rasúla Sajjáfa. Tyto strany (harakat, džabha, maház) pak vytvořily -66-
alianci, která podporovala nominální vůdcovství bývalého krále Záhira Šáha. Zbývající strany (tzv. „Aliance sedmi“) oznámily na konferenci v Ráwalpindí v květnu 1982 vytvoření nové koalice. Hlavním představitelem této koalice byl zvolen Abdul Rasúl Sajjáf, což znamenalo vítězství saúdské lobby. Každá ze stran se snažila utrhnout co nejvíce z koláče zahraniční pomoci a rozdělit ji mezi loajální místní velitele. Protože se většinou jednalo o islámské strany (s výjimkou méně vyzbrojených nacionalistických stran), prostředníky mezi těmito jednotkami a politickými stranami se často stali představitelé duchovenstva. Tradiční držitelé moci na venkově - vlastníci půdy (chánové) - tím postupně ztráceli své výsadní postavení. Rozklad tradičních bohatých vrstev byl později uspíšen útoky sovětských vojsk. Válečnými operacemi se snižovaly stavy domácího zvířectva, mnohá pole zůstávala neobdělávaná, ničeny byly systémy zavlažování, které živily tzv. rozdělovače vody. Na některých místech se vytvořily místní rady (šúrá), případně dočasné koalice místních velitelů (islámský termín šúrá je v Afghánistánu používán namísto paštunského termínu džirga). S dalším vývojem války, kdy se ukázala nutnost koordinace bojových aktivit, začaly politické strany v exilu samy přebírat velení nad místními veliteli a zřizovat stálé základny mudžáhidínů. Ve vytváření vlastních struktur došel nejdále Ahmad Šáh Masúd, vojenský velitel a stoupenec strany džamíját-i islámí, se základnou v údolí Pandžšír. Na kontrolovaném území vytvořil systém organizačních struktur, které měly na starosti vojenské záležitosti, ekonomické, humanitární a sociální programy stejně jako policejní a soudní moc. Zřídil také komise pro místní administraci v oblasti financí, ekonomiky, vzdělání a kultury, zdravotnictví, politických a zahraničních věcí, zpravodajských služeb a kábulských záležitostí, které suplovaly funkci ministerstev. Masúd rovněž nejvíce ze všech velitelů spolupracoval s místními autoritami (šúrami). Postupné vytlačení konkurenčních opozičních stran - především Hekmatjárovy hizbi islámí - umožnilo Masúdovi rozšířit pole působnosti po celém severu. V roce 1985 pak byla vytvořena Dozorčí rada severu (šúráji nazár-i šomálí), složená z velitelů - stoupenců džamíjátu. Masúd si uvědomoval i roli médií v celém konfliktu a proto vedl -67-
masivní propagandu zaměřenou na zahraničí. Jeho konvoje byly doprovázeny arabskými a evropskými novináři. Vlivem cílené propagandy i značných vojenských úspěchů v jím kontrolovaných oblastech se jeho jméno stalo jedním z nezaměnitelných symbolů afghánského odporu proti sovětské okupaci a později v bojích proti hnutí Tálibán. Mediální označení „Lev z Pandžšíru“ je toho výsledkem. Pandžšír a jeho lvi Za velikého šáha Mahmúda z Ghazzny (11. století) existovalo v centru Afghánistánu velké jezero. Šáh se rozhodl rozdělit je na několik částí. Na tomto díle pracovalo mnoho lidí, ale nemohli si s ním nijak poradit. Tehdy šáh vyslal své vojáky do dnešního Pandžšíru a řekl jim: „Jděte do údolí, odkud vytéká velká řeka, kde žilo vždy mnoho velkých mužů. Přiveďte odtud schopné lidi, kteří mi jezero rozdělí.“ Vojáci nalezli pět mužů urostlých postav se statnými obličeji. Těm se skutečně podařilo jezero rozdělit. Od té doby šáh nazýval oblast jejich původu „pět lvů“ (Pandž šír). Postupně se tak začalo říkat celému údolí stejnojmenné řeky. (Přezdívka Masúda „Lev z Pandžšíru“ (šír az Pandžšír) je tak slovní hříčkou tádžického jazyka. Vyprávění zachyceno v Pandžšíru v létě 2002.)
V době bojů proti sovětské okupaci se oblast Pandžšírského údolí stala symbolem odporu mudžáhidínů. Pandžšír byl ovládán skupinami Islámské společnosti Afghánistánu (džámíját-i islámí) pod vojenským velením Ahmada Šáha Masúda. Ústí více než 100 km dlouhého údolí vede přímo k důležité silnici pod průsmykem Salang na silnici z Kábulu do Mazár-e Šarífu a dále k sovětským hranicím. Nedaleko pod horami leží i významná letecká základna v Bagramu. Oba komunikační uzly se stávaly častým terčem ostřelování ze strany Masúdových vojsk. Sovětská a afghánská vojska několikrát zaútočila na pozice Masúda v údolí. Čím dále však bylo údolí obsazeno, tím hůře bylo možné zásobovat jednotky. Čelo útočících sil stále více trpělo rychlými nájezdy Masúdových partyzánů a bylo nuceno se postupně vzdát dalšího postupu. Vojska roztažená po celé délce údolí se stávala -68-
snadnějším terčem mudžáhidínů, proto po nějaké době již nebylo možné celé údolí udržet a následoval ústup. Za dobu války bylo provedeno osm soustředěných pozemních útoků na Pandžšírské údolí, ale ani jeden z nich nebyl korunován trvalejšími územními zisky. Jiné oblasti pod kontrolou opozice postrádaly podobnou organizaci a často se staly místem vzájemných střetů jednotlivých opozičních skupin. Na severu Afghánistánu mezi sebou bojovaly frakce Masudovy šúry, Hekmatjárova džámíját-i islámí a harakatu (viz tabulka č. 2). Západní část země byla ovládána Ismaílem Chánem. Celá oblast přitom tradičně tíhla k Íránu, čehož tento bývalý velitel 17. divize afghánské armády uměl využít. Na území pod svou kontrolou (především okolí Herátu) vytvořil vlastní vojenský režim s poměrně pevnými organizačními strukturami, jakkoli civilní složky jeho správy zdaleka nedosahovaly úrovně Masúdovy Dozorčí rady Severu (šúrá-ji nazár-i šomálí). V organizaci kontrolovaných oblastí nicméně Ismaíl Chán dosáhl patrných úspěchů a způsoboval sovětským jednotkám značné ztráty. Mezi Paštuny na jihu se nejvíce udržel tradiční klanový systém. Vláda kontrolovala jižní oblasti pouze z několika základen podporovaných leteckým mostem (např. posádka na letišti v Kandaháru). Nedocházelo zde k větším ozbrojeným střetům jako v centru a na severu země, ale výsledkem válečného stavu byl spíše rozklad centrální státní správy. Celá oblast se rozpadla na sféry vlivu jednotlivých velitelů podle klanové příslušnosti. Většina z nich se sice formálně hlásila k některé exilové skupině, ale činila tak především kvůli přísunu zbraní. Největšího vlivu zde dosáhla tradicionalistická Gíláního Národní islámská fronta (viz tabulka č. 2). Samostatnou kapitolu představovalo údolí řeky Hilmand, kde byly tradiční klanové svazky narušeny stavbami přehrad a zavlažovacích kanálů. Zhroucení státních struktur zde otevřelo prostor pro osobní diktaturu místního náboženského předáka mollá Násima Áchundzádeho, jehož bohatství plynulo především z pěstování a prodeje opia.24 Na východě země byl významným velitelem Džámíl ur-Rahmán, mollá z kmene Sáfí, který velel převážně v provincii Kunár. Vedl těžké boje se sovětskou armádou snažící se dobýt území -69-
podél strategické silnice z Kábulu k pákistánským hranicím. Zdrojem financování Rahmánových operací se staly saúdské a kuvajtské fondy, díky čemuž se v řadách jeho bojovníků objevilo mnoho arabských dobrovolníků, včetně příslušníků různých teroristických skupin. NADŽÍBULLÁH. MARNÁ SNAHA O AFGHÁNSKOU PERESTROJKU Pomalý rozklad strany Michail Gorbačov, který nastoupil do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS v dubnu 1985, se zasadil o přehodnocení dosavadního přístupu Sovětského svazu k Afghánistánu, k LDSA i k vojenské přítomnosti Sovětů v zemi. Za překážku možného řešení konfliktu byl v Moskvě považován intrikánský Babrak Karmal. Jeho labutí písní byl pokus o formální zrušení mocenského monopolu LDSA. V září 1985 vydal Karmal tzv. „Deset tezí“, které předpokládaly větší zastoupení nestraníků ve vedení země. Jednalo se však pouze o kosmetické změny, které nemohly uspokojit Sověty, natož pak ostatní politické síly v samotném Afghánistánu. V dubnu 1986 odjel Karmal na „léčení“ do Sovětského svazu. Mezitím byl svolán mimořádný sjezd LDSA, který jednomyslně „zvolil“ do čela strany bývalého šéfa tajných služeb ChAD a ministra národní bezpečnosti Muhammada Nadžíbulláha (tehdy se ještě nechával nazývat Nadžíb). Nový generální tajemník LDSA se pokusil stranu konsolidovat, postupoval však přitom stejně jako všichni jeho předchůdci. Do vedení jmenoval své stoupence a současně odstranil početnou část Karmalových příznivců nepaštůnského původu. Jestliže se Paštuni v křídle parčam postavili za nového generálního tajemníka, halkisté novou Nadžíbulláhovu linii nepodpořili, a tak se „národní usmíření“ prosazovalo jen velmi těžko. Nadžíbulláh byl Gorbačovovým mužem. Po svém nástupu zahájil na nátlak Moskvy proces usmíření znepřátelených stran. V prosinci 1986 byla svolána Loja džirga, která vyhlásila novou ústavu a symbolicky odstranila z názvu země přívlastek „demokratická“, který byl příliš spojen se zkompromitovaným obdobím vlády LDSA. -70-
Loja džirga také zvolila Nadžíbulláha prezidentem Republiky Afghánistán. Islám se stal státním náboženstvím, což znamenalo další symbolický posun v politice kábulského režimu. Ateistické nálepky v očích obyvatelstva se tím ovšem strana nezbavila. Přes všechny ústupky si LDSA nadále zachovala rozhodující pozice ve vedení země. Předpokládaná liberalizace režimu tak znamenala především legalizaci menších levicových a nacionalistických stran loajálních režimu. Se zástupci opozice, která ostatně jakékoli návrhy na usmíření bojkotovala, se v novém uspořádání fakticky nepočítalo. Nadžíbulláh neuspěl ani s vyhlášením jednostranného půlročního příměří na počátku roku 1987. V dubnu 1988 proběhly po mnoha letech první volby do parlamentu, které bylo možné označit v daném kontextu za svobodné. Přestože se hlasovalo v oblastech, které se nacházely pod kontrolou Kábulu, vládnoucí strana v nich oficiálně získala pouze 22% hlasů. Neuspěly ani ostatní levicové strany, které dohromady obdržely 24% hlasů. Zbylá křesla ve dvoukomorovém parlamentu byla rozdělena mezi nestraníky, většinou představitele kábulské inteligence. Nadžíbulláh sestavil novou vládu na základě koalice levicových stran. „Demokratizace“ a uvolňování režimu však zahájily proces štěpení LDSA do mnoha frakcí pod vedením významných politických figur zpravidla se silnými ekonomickými zájmy. K nejvlivnějším takovým klanům patřila tzv. chazarejská obchodní skupina v čele s bývalým předsedou vlády Sultánem Alím Kištmandem. Po odchodu sovětských vojsk skupina kontrolovala překupnictví se sovětským proviantem. Z dalších vlivných osobností je třeba jmenovat ministra pro pohraniční otázky a místopředsedu LDSA Sulajmána La'iqa, napojeného na paštunské obchodní kruhy. K jeho soukromému „impériu“ se hlásili lidé na ministerstvu zahraničí, ústředním výboru strany, v akademii věd, v redakcích novin a časopisů. Známá je i jeho spřízněnost s vůdcem jedné z opozičních stran Sibghatulláhem Modžaddadím. Navzdory Nadžibulláhovu úsilí se tak vládnoucí strana pomalu dále rozkládala. Změny kábulského režimu neřešily základní problém země, která se pomalu utápěla v potocích krve občanské války. Léta 1985-1987 lze z vojenského hlediska charakterizovat jako udržovací fázi. Sovětská vojska nedosahovala -71-
výraznějších úspěchů, naproti tomu aktivita opozičních sil postupně vzrůstala. Příčinou byla zvýšená zahraniční pomoc Spojených států, která v letech 1986-87 dosáhla svého maxima (za rok 1987 se jednalo o 630 milionů dolarů oproti 30 milionům v roce 1980). Pomoc navazovala na Reaganovu Směrnici o národní bezpečnosti č. 166 z dubna 1985, která měla donutit Sověty k odsunu „všemi možnými prostředky“.25 V praxi to znamenalo posílení vojenských dodávek opozici, zahrnujících, kromě jiného, i raketové komplexy Stinger k protivzdušné obraně, která byla dosud nejslabším místem opozičního odporu. Vedení SSSR v čele Michailem Gorbačovem v této době již odsun sovětských vojsk z Afghánistánu samo připravovalo. V době přípravy a realizace odsunu v letech 1987-1988 se velení sovětského kontingentu soustředilo především na ochranu sovětských posádek (Pol-i Chumri na severu země, letecká základna Bagram u Kábulu, strategické město Džalálábád na cestě z Kábulu k pákistánským hranicím) a komunikačních cest nutných pro odsun. Za tímto účelem byly podnikány výpady do oblastí okolo hlavní silnice z Kábulu na sever a z Herátu směrem k afghánsko-sovětským hranicím. V této době se masivně kladly nebo shazovaly miny, jež jsou nejzákeřnějším dědictvím afghánského konfliktu. Miny byly pokládány podél hlavních cest a shazovány do závěrů údolí, která ústila na hlavní silnice. Výsledkem je dodnes rozmístění několika milionů nevybuchlých a nezmapovaných min po celém území Afghánistánu. Strasti sjednocené opozice Představitelé opozičních stran v pákistánském exilu se v druhé polovině 80. let octli pod diplomatickým tlakem zvenčí. Zmíněná směrnice Ronalda Reagana č. 166 dokonce vázala poskytnutí pomoci na nutnost spolupráce a koordinace jednotlivých stran. Již měsíc po jejím schválení svolal prezident Pákistánu Zijá ul-Hakk konferenci sedmi Pákistánem uznávaných sunnitských stran. Pod tlakem USA a islámských zemí tak byla dotvořena tzv. „Aliance sedmi“, alespoň pokud jde o zastupování Afghánistánu na mezinárodních fórech, především na půdě Organizace islámské konference. Delegace -72-
afghánských mudžáhidínů se zúčastnila zasedání organizace v lednu 1987, avšak nebyl jí přiznán ani status pozorovatele. V souvislosti s postupným odchodem sovětských vojsk „Aliance sedmi“ zintenzivnila snahu o diplomatické uznání mezinárodního společenství. Uznání de facto se jí dostalo na sklonku roku 1988, kdy byla delegace Aliance (vedená Burhánuddínem Rabbáním) přijata prezidentem USA Ronaldem Reaganem a generálním tajemníkem OSN Javierem Pérezem de Cuellarem. V návaznosti na tyto návštěvy byla v únoru 1989 svolána „šúra“ složená z představitelů všech sedmi stran. Jejím cílem mělo být zformování přechodné afghánské vlády. V tomto procesu se naplno projevily i rozpory mezi vnějšími silami - jako příklad může sloužit úsilí Íránu o zapojení hazárských šíitských stran do jednání o postkomunistickém uspořádání země, proti čemuž se naopak stavěla Saúdská Arábie, protože se obávala nepřiměřeného vzrůstu vlivu Íránu v zemi. Stejně tak byla patrná snaha vyloučit z tohoto procesu stoupence bývalého krále Záhira Šáha. Do nově vytvořené opoziční vlády se tak dostali pouze zástupci „Aliance sedmi“. Jako budoucí prezident byl vybrán vůdce nejslabší z bojujících stran Sibghatulláh Modžaddadí džabha), premiérem se stal Saúdskou Arábií podporovaný Abdul Rasúl Sajjáf (ittihád) a ministrem zahraničí byl jmenován Gulbuddín Hekmatjár (džámíját-i islámí). Rozhodnutí však vyvolalo odpor v řadách mnoha válčících stran a na mnoha místech Afghánistánu byly vyhlašovány nezávislé vlády a šúry - nejvýznamnější z nich byla zřejmě Rada kmene Durrání, složená ze stoupenců svrženého krále Záhira Šáha. V některých regionech vytvořili místní velitelé nebo spojenectví velitelů svá „údělná knížectví“. Příkladem může být například vyhlášení Islámského emirátu Kunár v lednu 1991 již zmíněným velitelem Džámílem ur-Rahmánem. Tento „stát“ vydržel do konce téhož roku, kdy jej Hekmatjárovy jednotky dostaly pod svou kontroluDalší pokračování občanské války lze charakterizovat jako klasický boj o moc v zemi, v níž se za deset let války ocitlo mnohem více zbraní než kdykoli předtím v historii a kde si místní velitelé zvykli na správu vlastních „protostátů“. Jediným společným jmenovatelem opozice se tak v letech 1989-1992 stala existence rozkládajícího se komunistického režimu v Kábulu. -73-
MARXISTICKÝ EPILOG Odchod sovětských vojsk z Afghánistánu k 15. únoru 1989 postavil režim prezidenta Nadžíbulláha před nutnost stabilizace jemu podřízených oblastí vlastními silami. Už tři dny po odchodu posledního sovětského vojáka přes řeku Amudarju do uzbeckého Termezu byl zaveden výjimečný stav, jímž LDSA fakticky přebírala absolutní moc v zemi. Rozklad strany započatý v předchozím období se však stával neudržitelným. Prezident Nadžíbulláh se pokusil dodat jí image strany působící na celém území Afghánistánu. Na stranické konferenci v červnu 1990 přejmenoval LDSA na Stranu vlasti (hizb-i watan). Avšak právě na této konferenci vystoupili proti Nadžíbulláhově křídlu jak stoupenci bývalého vůdce strany Karmala, kteří zásadně nesouhlasili s jakýmkoli usmířením s opozicí, tak i halkisté, soustředění okolo ministra obrany Tanájího. Tento muž zřejmě stál za předchozím neúspěšným pokusem o vojenský převrat v prosinci 1989 a za otevřenou vzpourou proti prezidentovi v březnu 1990. Nadžíbulláhovi se díky materiální pomoci ze Sovětského svazu podařilo soustředit obranu své moci do rukou policejních jednotek, které se nepodřizovaly vedení ministerstva obrany. Tanájího mocenské ambice byly potlačeny a jeho stoupenci utekli do Pákistánu, kde se přidali na Hekmatjárovu stranu. Následovalo masové zatýkání lidí obviněných z účasti na povstání. Byl to však poslední vítězný tah prezidenta Nadžíbulláha. Ukázalo se, že jeho protivníků je příliš mnoho. V letech 1990-1991 se od něj postupně odvrátila většina jeho stoupenců. Mnoho nepřátel získal Nadžíbulláh odvoláním zkorumpovaného premiéra Kištmanda, který byl významnou postavou kábulských obchodních kruhů a k jehož „klientům“ patřila celá řada vlivných osobností. Těžkou ránu dožívajícímu režimu zasadil puč v Moskvě v srpnu 1991, který izoloval Nadžíbulláhova největšího spojence v sovětském vedení Michaila Gorbačova. Na stranu pučistů se přidali odpůrci Nadžíbulláha, včetně Babraka Karmala, který dokonce přiletěl z Moskvy do Kábulu, aby demonstroval připravenost spolupracovat s novou vládou moskevských pučistů. -74-
Téměř okamžitě po odchodu sovětských vojsk v únoru 1989 znásobili mudžáhidíni útoky proti vládě. Jejich aktivita souvisela se zmíněnou snahou o mezinárodní uznání nové přechodné vlády z Pešawáru, jež byla ustavena v únoru 1989. Pokus o dobytí Džalálábádu v březnu 1989 sice skončil neúspěchem opozičních sil, stejně jako podobná akce u města Chóst v září téhož roku, misky vah se však postupně nakláněly na stranu opozice. V roce 1989 byla v jejích rukou většina pákistánsko-afghánské hranice, včetně dvou klíčových hraničních přechodů Torcham na cestě z Džalálábádu do Pešawáru (Chajbarský průsmyk) a Spin Boldak v průsmyku Čaman na cestě z Kandaháru do Kvéty (Quetta). Pod kontrolou mudžáhidínů se rovněž ocitly oblasti okolo Kunduzu a Tálikánu na severovýchodě země, Dara-i Súfu v horách na jih od Mazáre Šarífu. Od letní ofenzívy v roce 1989 ovládaly území na severu a severovýchodě země jednotky šúrá Ahmada Šáha Masúda. Bámiján v Hazáradžátu přešel definitivně pod kontrolu hazárských šúr. Významné centrum Herát bylo od roku 1990 pod kontrolou generála Ismaíla Chána (Islámská společnost Afghánistánu - tzv. džamíját). Město Chóst na východě země padlo do rukou opozice v březnu 1991. Ukončení sovětské pomoci, která v letech 1989-1991 dosahovala tří miliard dolarů
Odsun sovětských vojsk přes Most přátelství mezi r o č n ě , afghánským Hajratonem a uzbeckým Termezem (foto ČTK)
-75-
2 6
v důsledku rozpadu SSSR se stalo pro Nadžíbulláha osudným. Na přelomu let 1991 a 1992 přecházely další regiony pod kontrolu místních velitelů opozičních sil, vládní vojáci často prodávali svou výzbroj nebo zcela otevřeně přebíhali na stranu opozice. Na obranu Kábulu byl převeden elitní prapor uzbeckého generála Dostúma o síle patnácti tisíc mužů. Agónii režimu to ale neodvrátilo. Poslední úder režimu zasadil sám generál Abdul Rašíd Dostúm, který opustil prezidenta i s dobře vycvičenými oddíly 53. pěší divize afghánské armády. K němu se připojili i ismaílité ze severu země, kteří byli vždy poměrně loajální vůči komunistickému režimu, a také nepaštunské vedení LDSA složené většinou ze stoupenců Babraka Karmala. Po ukončení dodávek pro kábulskou vládu ze Sovětského svazu a navázání spolupráce s Uzbekistánem přestalo být pro Dostúma zajímavé spolupracovat s upadajícím Nadžíbulláhovým režimem. V březnu 1992 proto uzbecký generál vytvořil v severních provinciích vlastní strukturu - Národní islámské hnutí Afghánistánu (džunbiš-i millí-i islámí). Ve spolupráci s dalšími veliteli na severu země (především s veliteli šúrá a šíitského wahdátu) dostal pod kontrolu všechny oblasti, které sousedily s nově nezávislými státy bývalého Sovětského svazu. V dubnu 1992 Nadžíbulláh oznámil svou ochotu odstoupit. Iniciativu převzali jeho nejvěrnější lidé a začali vyjednávat s veliteli mudžáhidínů. Ministr zahraničí Abdul Vakíl se klonil na Masúdovu stranu, zatímco viceprezident Muhammad Ráfí začal jednat s Hekmatjárem. Prezident zrazený všemi stoupenci měl v úmyslu předat vládu do rukou nově vytvořené přechodné vlády, ale neměl již příležitost tento krok učinit. Valčík na rozloučenou v taktu samopalu zahrála opozice Nadžíbulláhovi a zbytkům LDSA svým vstupem do Kábulu 28. dubna 1992. Tento krok byl předem dojednán s veliteli posledních provládních kasáren v Kábulu ovládaných parčamisty pod Dostúmovým velením. Fakticky byl Kábul ovládán těmito jednotkami již téměř dva týdny. Nadžíbulláh sám se pokusil uniknout za svou rodinou letadlem, ale byl zadržen na letišti oddíly džunbiši generála Dostúma. Poslední komunistický prezident nalezl azyl v komplexu OSN v Kábulu, -76-
Revoluční rada islámské jednoty Afghánistánu šúrá-ji inqiláb-i ittifáq-i islámíji afghánistán
Šíité
Hazárové
Sekularisté (mladí intelektuálové); tradicionalisté (sajjídové); islamisté (íránští duchovní)
Podpora různých islámských agentur z Íránu spolupráce s Gíláního Národní islámskou frontou
Hazáradžát
Hazáradžát, Ghazní
ŠÍITSKÉ STRANY (podporované Íránem) Sajjíd Beheští (stoupenec ajatolláha Chó'ího z Nadžafu) Sajjíd Muhammad Džargán (vojenský velitel)
Slabé, Muhsíní byl ve špatných vztazích s Chomejním (byl v Íránu vězněn)
Islámské hnutí harakat-i islámí
Umírnění islamisté, Šíitská alternativa džamíjátu
ajatolláh Álif Muhsíní stoupenec ajatolláha Chó'ího a ajatolláha Šaríatmada-rího z Tabrízu
Hazáradžát
Pod vlivem íránského ajatolláha Montazerího
Hazárové
Vítězná organizace afghánského islámu sázmán-i nasri islámí-ji afghánistán
Silné vazby na stoupence tvrdého křídla islámské revoluce. Podpora íránských tajných služeb
Radikální stoupenci vývozu islámské revoluce, dobře ozbrojená a vycvičená skupina, hazárští nacionalisté
Hazáradžát
Íránci, Hazárové
Nejradikál nější šíitská strana
Írán - sipáhi pásdarán (Revoluční gardy)
Skupina dohlížitelů islámského džihádu gurúh-i pásdaráni džihád-i islámí
Pod vlivem Íránu se všechny strany spojily v roce 1988 do jedné Strany jednoty (hizb-i wahdát) pod vedením Alího Mazárího
Tabulka č. 2: Opoziční strany mudžáhidín
-77-
Sajjíd Ahmad Gílání
Tradicio nalisté a nacio nalisté
Prozápadní, roajalisté, nacionalisté
Soukromě vzdělaní mollové, Slabé většinou Paštuni, velitelé pocházeli ze sekulárních elit Daúdova režimu
Většinou Paštuni se západním vzděláním
Většinou Paštuni se západním vzděláním, kmenoví chánové
Slabé
Slabé, nejvíce USA
Mezinárodní vztahy
Severovýchod (Badachšán), Kábul, východ, jih
Převážně jih, okolí Kábulu
Jih, okolí Kábulu a sever
Okolí Kábulu, východ
Oblasti bojových operací
Ideologie
Sibghatulláh Modžaddadí
Islámští tradicionalisté
Silné vazby na Pákistán (ISI), arabské islamistické kruhy
Kábul, východ, jih
Vůdce
Národní islámská fronta Afghánistánu (NIFA) maház-i mellí-i islámíi afghánistán (maház)
Muhammad Nabí Muhammadí
Sekularizovaná inteligence, vesměs Paštuni
Silné vazby na ISI, CIA
Severovýchod (Pandžšír), sever, západ
Etnický a sociální původ
Afghánská národní fronta osvobození (ANFO) džabha-i nidžat-i mellíi afghánistán (džabha)
Gulbuddín Hekmatjár
Radikální islamisté, avšak v první fázi stoupenci sekulárního státu
Paštuni, většinou duchovenstvo se silným kmenovým a vůdcovským cítěním
Určité kontakty s ISI a USA
Strana (v závorkách česká zkratka, resp. zkrácení v originále, používané v textu)
Islámské revoluční hnutí (IRH) harakat-i inghiláb-i islámíji afghánistán (harakat)
Junus Cháles
Islamisté, stoupenci islámského státu, protišíitští
Státem vzdělaní islámští duchovní, sekularizovaná inteligence, většinou Tádžikové, částečně Paštuni a Uzbekové
Islámská společnost Afghánistánu (ISO) džamíját-i islámii afghánistán (džamíját)
SUNNITSKÉ STRANY (uznávané Pákistánem)
Islámská strana Afghánistánu (ISAH) hizb-i islámi i afghánistán, Hekmatjár (hizb-i Hekmatjár)
Burhánuddín Rabbání
Umírnění islamisté, stoupenci islámského státu
Převážně východ, odporovaní okolí bohatými arabKábulu skými nadacemi z Perského zálivu
Islámská strana Afghánistánu (ISACH) hizb-i islámii afghánistán, Cháles
Abdul Rasúl Sajjáf
Radikální Většinou Paštuni z prov. islamisté, silně Paghman, Arabové protišíitská strana Islámské sjednocení pro osvobození Afghánistánu (ISOA) ittihád-i islámí bará-ji ázadi-i afghánistán (ittihád)
-78-
v němž se ukrýval až do roku 1996, kdy ho odtud unesli vojáci Tálibánu a zastřelili na místním sportovním stadionu. Jeho zohavené tělo pak pověsili na dávno nefunkční pouliční lampě. V posledním období moci komunistického režimu v Afghánistánu tak Muhammad Nadžíbulláh sehrál smutnou úlohu muže, který měl snahu řešit nevýhodné postavení kábulského režimu po odchodu sovětských vojsk cestou národního usmíření. Na jedné i na druhé straně fronty však bylo málo stoupenců tohoto směru. Místo národního sjednocení bylo možné uvnitř jednotlivých stran pozorovat spíše rozkol. Jednota byla rozbíjena přílišnými ambicemi vůdců různorodých proudů a uskupení v řadách bývalé komunistické strany i mezi opozičními skupinami. Klesající zájem velmocí o dění v zemi k usmíření rovněž nepřispěl. Léta 1989-1992 tak zřejmě určila vývoj Afghánistánu na následující desetiletí, během něhož se země proměnila na bojiště několika znesvářených skupin. Přestože jedna strana konfliktu byla zlikvidována, vítězové dokázali o svou výhru Zóny pod kontrolou komunistické vlády v roce 1989
Zdroj: Dorronsoro, 2000
-79-
pouze válčit až do téměř totálního zničení celé země. První fáze občanské války skončila faktickým rozkladem jakékoliv centrální struktury s působností na celém území Afghánistánu. Komunistický režim takovou strukturu za čtrnáct let své vlády nedokázal vytvořit a spory jednotlivých místních či regionálních velitelů rozdělily zemi na místní „knížectví“. Existence paralelních zón v zemi (komunistického a opozičního Afghánistánu) v průběhu 80. let, které žily v průběhu války vlastní existencí a málo závisely jedna na druhé, tento pocit fragmentace dále posílila. V zemi působilo několik vlivných skupin, z nichž žádná neměla dost sil na to, aby si vynutila jakýmkoli způsobem autoritu na většině území Afghánistánu a tím se pokusila uhasit zažehnutý válečný požár. Roztříštěnost Afghánistánu se tak stala charakteristickou i pro další období konfliktu. V této situaci bylo pouze otázkou času, kdy jednotlivé regionální frakce začnou bojovat mezi sebou o dědictví, které zanechal komunistický režim. Vzhledem k tomu, že většina afghánského území byla již víceméně rozdělena na jednotlivé sféry vlivu, hlavní nápor se v další fázi války soustředil na Kábul, který zůstal do roku 1992 ničivých válečných operací ušetřen. Na tuto lákavou kořist se sletěly prakticky téměř všechny vlivné síly, které v zemi operovaly.
-80-
V. SUPI SI DĚLÍ KOŘIST. OBČANSKÁ VÁLKA V LETECH 1992-1996 BOJ O KÁBUL 28. dubna 1992 vstoupili mudžáhidíni bez boje do Kábulu. Moc byla z rukou posledních úředníků komunistického režimu slavnostně předána Sibghatulláhu Modžaddadímu, který byl vybrán za budoucího prezidenta na jednání šúry opozičních stran v Pešawáru v únoru 1989. Těsně před vstupem do Kábulu se rozhodující strany dohodly, že Modžaddadí setrvá na postu prezidenta dva měsíce a poté předá nejvyšší funkci ve státě vůdci nejvýznamnějšího uskupení (džámíjátu) profesoru Burhánuddínu Rabbánímu. Rabbáního autorita se opírala o vojenské úspěchy Ahmada Šáha Masúda, který byl jmenován do vlivné funkce ministra obrany. Krátce po definitivním pádu komunistického režimu byl Afghánistán oficiálně vyhlášen islámským státem (dowlat-i islámí-i afghánistán). Reálně však tato vláda, stejně jako dohody, jichž bylo dosaženo v Pešawáru, zůstala pouze na papíře. Hlavní město se ocitlo ve víru těžkých bojů mezi koalicí generála Dostúma, Masúda a wahdátu proti Hekmatjárovu paštunskému uskupení hizb-i islámí a zbytkům halkistických vojsk, které přešly na stranu hizb-i islámí. Kontrolu nad městem si nakonec rozdělily čtyři hlavní skupiny. Džamíját pod vedením Ahmada Šáha Masúda ovládal severozápadní a centrální část města s prezidentským palácem. Na jihu a na kopcích v okolí Kábulu vládl Gulbuddín Hekmatjár a jeho hizb-i islámí. Ostřelování města ze strany jeho jednotek způsobilo Kábulu v průběhu dalších čtyř let značné škody. Civilní letiště a část jižních oblastí města se nacházely pod kontrolou jednotek džunbiší generála Dostúma. Konečně jihozápad obsadila vojska wahdát, tedy šíitské skupiny vytvořené v roce 1990 s íránskou podporou pod vedením Alího Mazárího.V té chvíli se jasně ukázalo, že v Afghánistánu nejvíce chybí osobnost charismatického vůdce, který by byl schopen sjednotit různorodá etnika, klany, kmeny a především různé zájmy někdejších Nadžíbulláhových protivníků po celé zemi. Přes -81-
Nad bortícím se Kábulem. Dva mudžáhidé hrají „páku“ nad bortícím se Kábulem (www.afghan-web.com)
islámskou propagandu, o kterou se mudžáhidíni opírali v boji proti Sovětům, se spíše jednalo o spojení opozičních stran pod praporem islámu proti cizímu vměšování do vnitřních záležitostí Afghánistánu. Islám byl sice nosnou myšlenkou v protisovětském odboji, ale reálně šlo o boj o moc v zemi. Tento fakt dokumentuje právě vývoj Afghánistánu po roce 1992, kdy vítězství islámské opozice a nastolení islámského režimu vedlo ke znovuobnovení bojů, tentokrát ideologicky založených převážně na podněcování etnické nevraživosti. Gulbuddín Hekmatjár v tomto smyslu zaujal pozici vůdce a sjednotitele všech paštunských kmenů a těšil se zároveň podpoře Pákistánu a arabských států. Rabbání a jeho ministr obrany Ahmad Šáh Masúd se stali symbolem pro tádžickou populaci a jejich podpora pocházela převážně ze severu země, z Ruska a Tádžikistánu. Rusko se fakticky distancovalo od politiky Sovětského svazu, když poskytovalo pomoc Burhánuddínu Rabbánímu a potažmo i bývalému největšímu nepříteli Ahmadu Šáhovi Masúdovi. Generál -82-
Abdul Rašíd Dostúm svou stranu definoval jako zástupce „všech národů severu“. Vzhledem k podpoře z Uzbekistánu však prosazoval především uzbeckou populaci. Generál Alí Mazárí ze strany hizbi wahdát se stal uznávaným mluvčím převážně hazárské populace a svůj zahraniční „patronát“ nalezl v Teheránu. Wahdát se proto profilovala spíše jako šíitská než jako nacionalistická strana Hazárů. Obyvatelstvo se pod vlivem propagandy začalo více identifikovat s příslušnými národnostmi a stranami „reprezentujícími“ jednotlivá etnika. Na všech stranách konfliktu se vynořily stereotypy o „těch druhých“. Mazarího šíité tak byli ostatními většinou považováni za vesničany, kteří přišli do města a poprvé spatřili asfalt či světla ve městech, a byla jim přisuzována aureola divokých bojovníků (výpověď obyvatel v Kábulu, léto 2002). Podobný stereotyp panoval o Hekmatjárových Paštunech. Oba stereotypy mají svou logiku, neboť Mazárího i Hekmatjárovy jednotky byly často tvořeny lidmi, kteří do té doby bojovali v horských podmínkách proti komunistické armádě nebo sovětským vojskům, případně se cvičili ve výcvikových táborech v Íránu a Pákistánu. Bojovníci Hekmatjárovy hizb-i islámí pocházeli většinou z prostředí paštunských kmenů Ghilzájí nebo Paktijawalí (provincie na jihovýchodě země). Tádžikové byli naopak považováni za městskou elitu, která si uzurpovala moc a zdroje na úkor ostatních národů, především Paštunů. Proto se násilí páchané netádžickými skupinami (wahdát, hizb-i islámí Hekmatjára) stočilo v této době hlavně proti tádžickým čtvrtím. „Válka začala příjezdem Uzbeků a Hazárů. Tádžikové byli lidé z města, ale Hazárové třeba z Bámijánu přijeli a dlouho se dívali, kde se vlastně ocitli, rozhlíželi se sem a tam. Potom došli na ulici, v níž žili Tádžikové. Jako divocí začali zabíjet všechny muže a ženy a děti brali s sebou. Než člověka zabili, uřezali mu hlavu, nohy nebo ruce, stáhli jej z kůže, upálili a nakonec pověsili na vnitřní stěny domů jako v muzeu. Potom ty stěny fotili… …Nejdivočejší byli Mazárího Hazárové a Hekmatjárovi Paštuni… (Fáma jednoho Pandžšířana o válečném běsnění v době občanské války, Kábul 2002)
-83-
leden 1995
leden 1994
počátek 1993
léto 1992
Období
Masúd
Masúd, Sajjáf, Náderí, Ismaíl Chán**
Masúd, Dostúm*, Náderí (ismaílité), Ismaíl Chán**, Modžaddadí, Gílání
Masúd, Dostúm, Ismaíl Chán**
Podpora Rabbáního
Tálibán, Dostúm, část hizb-i wahdátu (frakace Mazárí - proti Tálibům i Masúdovi)
Hekmatjár, Modžaddadí, hizb-i wahdát, Dostúm, Tálibán
Hekmatjár, Mazárí, Dostúm, Cháles
Hekmatjár, Mazárí (wahdát), Cháles, Sajjáf
Hekmatjár, Sajjáf, Cháles
Opozice proti Rabbánímu
-84-
Tabulka č. 3. Koalice jednotlivých vůdců v průběhu občanské války
léto 1995
Masúd, část hizb-i wahdátu (frakce Akbarí)
* Dostúm nesouhlasil s prodloužením prezidentského mandátu Rabbáního, v bojích v Kábului v regionech v tomto období však podporoval Masúda. ** Ismaíl Chán sice formálně podporoval Rabbáního a spolupracoval s Masúdem, ale vojensky se bojů o Kábul účastnil pouze minimálně.
Nové kolo bojů propuklo v létě 1992. Bývalí velitelé jednotlivých frakcí LDSA vytvářeli koalice s klíčovými islamistickými silami. A tak se zpočátku spojili generál Dostúm a většina bývalých parčamistic-
kých vojenských velitelů s Masúdem, zatímco na straně Hekmatjára, který politické dohody z Pešawáru neuznával, stanuli především bývalí halkisté. Hekmatjár sám požadoval pro svou osobu nejvyšší post v zemi. Vedle této hlavní linie konfliktu vypukly ve městě srážky mezi šíitskými oddíly wahdátu a příslušníky Sajjáfova Islámského svazu pro osvobození Afghánistánu (ittihádu). Často však probíhaly střety i mezi stoupenci Mazarího wahdátu a Masúdova džamíjátu. Podle mo-mentální situace docházelo k přeskupování mezi jednotlivými „koalicemi“, což konflikt ještě více zamotalo. Rivalita mezi veliteli jednotlivých stran měla zničující následky. Do té doby rušné město se širokými bulváry, trolejbusy (české výroby), bazary a obchody se proměnilo ve město duchů a ruin. V troskách se ocitla především reprezentativní vládní čtvrť s palácem Darulamán z doby krále Amanulláha. Obyvatelstvo začalo město houfně opouštět. Předpokládá se, že z více než dvou milionů obyvatel Kábulu na přelomu 80. a 90. let jich do konce roku 1992 uprchlo přes milion. Hlavní město se rovněž začalo silně islamizovat. Jedním z prvních nařízení nové kábulské vlády byl zákaz prodeje alkoholu a drog a spojený s uvalením přísných trestů na narušitele nařízení. Na ulicích měst se stále častěji objevovaly zahalené ženy, nejen kvůli zpřísňování islámských zvyků, ale i v důsledku silné kriminalizace života v hlavním městě. Ozbrojené skupiny, které kontrolovaly jednotlivé městské čtvrti, nezřídka přepadávaly jednotlivé domy nebo rodiny, ženy a dívky byly přitom unášeny a znásilňovány. Podobné věci byly na denním pořádku i na ulicích. Parandža (oblečení, které ženu zahaluje) se tak stala jedním z nutných prostředků obrany proti násilí a kriminalitě. V kábulských školách, kde se do té doby vyučovalo ve smíšených třídách, došlo k rozdělení tříd podle pohlaví, jakkoli v situaci pokračujících bojů zůstalo otevřeno poměrně málo škol. Na konci roku 1992 se objevily náznaky snahy o politické řešení krize. Rabbání převzal podle dohody koncem června 1992 prezidentský post. Hekmatjár a některá další politicko-vojenská uskupení tento krok odmítli. Na podzim 1992 byla svolána nová šúrá, která se odehrála již zcela v režii Rabbáního a jeho spojenců. -85-
Z celkového počtu 1335 delegátů, kteří se zasedání zúčastnili, se pouze desetina hlásila k táboru generála Dostúma a několik dalších jednotlivců „zastupovalo“ zájmy ostatních regionů. Mandát prezidenta Rabbáního byl prodloužen o dalších osmnáct měsíců. V souvislosti se svoláním shromáždění se vyostřily vztahy mezi Masúdem a wahdátem, když prvně jmenovaný hodlal obsadit pro zasedání komplex Kábulské univerzity, která se nacházela Burhánuddín Rabbání (foto ČTK) pod kontrolou šíitů. Masúd zahájil proti jednotkám wahdátu ozbrojený útok, který znamenal konec spolupráce Masúdových a Mazárího velitelů. Rozporů využil Hekmatjár, který na počátku roku 1993 uzavřel koalici s hizb-i wahdát. Dalšímu Rabbáního spojenci generálu Dostúmovi se nedostalo vysokých postů, které za své spojenectví s Masúdem požadoval, a s Rabbáním (nikoli však ještě s Masúdem) se politicky rozešel. V březnu 1993 se sešli zástupci většiny stran (s výjimkou Rabbáního a Chálese) v pákistánské metropoli Islámábádu k jednáním o nové -86-
vládě, která zprostředkovala Saúdská Arábie. Hekmatjár byl na schůzce jmenován premiérem, avšak jím navrženou vládu prezident Rabbání odmítl zejména proto, že v ní nefiguroval ministr obrany Masúd. Situace vyvolala novou vlnu bojů o Kábul především mezi Masúdovými vojsky s oddíly džunbiší generála Dostúma a silami Hekmatjára. Dostúm začal v průběhu roku 1993 uplatňovat nárok na uznání svého výlučného a fakticky autonomního postavení na severu země. Začal se proto stavět do role prostředníka mezi oběma soupeřícími stranami. Na počátku roku 1994 však nabyl dojmu, že spolupráce s Hekmatjárem pro něj bude výhodnější a definitivně se přidal na stranu protivníků prezidenta Rabbáního. V průběhu roku 1994 se země definitivně roztříštila na několik poměrně konsolidovaných autonomních jednotek pod vládou příslušných vůdců. Fragmentaci země napomáhaly i některé vnější síly. Rusku a Uzbekistánu vyhovovalo ustavení režimu jimi podporovaných regionálních struktur na severu země (Masúd, resp. Dostúm). Rozdělený Afghánistán naopak nevyhovoval Pákistánu, který usiloval o otevření koridoru do Střední Asie. Proto nejvyšší pákistánské kruhy podporovaly skupiny, které by byly schopny zemi opět sjednotit. Dědictví rozdělení země z let 1992-1994 je patrné dodnes a přináší značné problémy při snahách o centralizaci země. Vůdcové jednotlivých regionů totiž disponují mnohem významnějšími zdroji, než má k dispozici centrální vláda. PROVINCIE POD VLÁDOU MÍSTNÍCH „CHÁNŮ“ Jednotlivé skupiny se nesoustřeďovaly pouze na boj o Kábul, ale také na upevnění moci v regionech, ve kterých se nacházela jejich hlavní základna. Teritoriální rozdělení Afghánistánu v roce 1992 přibližně ukazuje mapa na následující stránce. Na většině nepaštunských území přešla vládní vojska i místní velitelé (warlordi) poměrně hladce pod kontrolu některé skupiny kontrolující danou oblast. Od tohoto kroku si velitelé slibovali především přísun materiální pomoci. Skupiny džunbiší, džamíjátu, wahdátu i jednotky Ismaíla Chána na severozápadě země dostávaly silnou podporu ze zahraničí a mohly si dovolit materiálně -87-
podporovat podřízené jednotky. Tím se vytvářela vzájemná závislost: místní velitelé potřebovali prostředky pro udržení svého vlivu, zatímco vůdci jednotlivých oblastí potřebovali pevné a loajální zázemí. K mnohem většímu roztříštění sil došlo na jihu země mezi paštunskými kmeny. Jednotlivé skupiny zde byly menší, jejich sféra vlivu se omezovala na nevelké území a neexistovaly zde ani vybudované administrativní struktury tak, jako tomu bylo v severním a centrálním Afghánistánu. Sever. „Republika generála Dostúma“ Severní oblasti, odpovídající přibližně provinciím Balch, Džauzdžán, Farjáb a Samangán, se v letech 1992-1998 ocitly převážně pod kontrolou uzbeckého generála Abdula Rašída Dostúma. K tomuto území lze započítat ještě oblast provincie Baghlan, která byla pod kontrolou ismáílitského hnutí generála Sajjída Mansúra Náderího. Ten ve městě Baghlan a Pol-i Chumri v roce 1992 ustavil vlastní vojenský režim. Pol-i Chumri bylo významné město spojené v 80. -88-
letech s velkou sovětskou posádkou, proto se mu také říkalo „afghánská Moskva“. Město svým charakterem připomínalo menší města v sovětské Střední Asii s hotely, nevěstinci a velkým bazarem, kde byl vždy dostatek nejen místních, ale i sovětských výrobků. Celá provincie je také poměrně bohatá na vodu, což umožňuje intenzivní zemědělství. Důležitým zemědělským artiklem regionu je rýže, nepostradatelná složka afghánské kuchyně. Hlavní zdroj Náderího příjmů však spočíval ve vybírání „mýtného“ na silnici Mazár-e Šaríf - Pol-i Chumri - průsmyk Salang - Kábul. Nejvýznamnější podíl moci na severu země ovšem připadl generálu Dostúmovi. Finanční prostředky z Uzbekistánu do oblasti přilákaly větší část místních polních velitelů. Pod Dostúmovým vedením se tak ocitli velitelé nejrůznějšího původu, od bývalých parčamistů a halkistů, kteří buď zůstali na místě své dislokace na severu a dříve vládní vojsko přeměnili na soukromé armády, nebo utekli z jihu poté, co byly jejich jednotky rozbity. Útočiště zde našel například i bývalý prezident Afghánistánu a předseda LDSA Babrak Karmal. Pod velením uzbeckého generála se sešli rovněž ismaílitští velitelé generála Náderího a místní warlordi, dříve příslušníci džamíjátu a hizb-i islámí. Vznikla tak nejlépe vyzbrojená armáda v celém tehdejším Afghánistánu, která čítala až 120 tisíc mužů ve zbrani. V průběhu roku 1993 byla na severu země ustavena fakticky separátní republika s vlastní samosprávou, zřejmě nejorganizovanější celek v rámci tehdejšího Afghánistánu. Pod kontrolou Dostúma se ocitl důležitý hraniční přechod Hajraton se strategickým mostem přes řeku Amudarju na hranici s Uzbekistánem, odkud plynuly nejen značné zisky z cel, ale přicházela i uzbecká „pomoc“. Opačným směrem proudily zásilky narkotik, které putovaly s největší pravděpodobností prostřednictvím poradce prezidenta Uzbekistánu Džurabekova dále do Evropy (tento fakt ale tehdy nebyl příliš známý). V okolí města Andchój, nedaleko afghánsko-turkmenských hranic, se navíc nalézají významná ložiska ropy a zemního plynu, která mohou uspokojit alespoň část místní poptávky. Kromě podpory z Uzbekistánu se Dostúmovi dostalo diplomatického „uznání“ i ze strany jiných zemí. V Mazár-e Šarífu postupně otevřely své konzuláty Írán, Saúdská Arábie, Pákistán, Turecko, Uzbekistán, -89-
Turkmenistán a Tádžikistán, svou styčnou misi zde mělo Rusko, do klidnějšího Mazáru byla z Kábulu přenesena i hlavní kancelář OSN. V souvislosti s válkou v Tádžikistánu byly v okolí Mazár-e Šarífu vybudovány tábory pro tádžické uprchlíky. Spolupráce Dostúma s orgány OSN, především s Vysokým komisariátem OSN pro uprchlíky (UNHCR), mu vynesla další kladné body na mezinárodní scéně. Ekonomicky se jednalo o zřejmě nejlépe prosperující oblast země, která nebyla, alespoň pokud jde o velká města, zničena válečným konfliktem. Kábulská vláda prezidenta Rabbáního ovšem Dostúmovi odmítla vydělit z centrální banky afghánské peníze (afghaní), na což Dostúm reagoval tiskem vlastních peněz (tzv. džunbiší), které byly téměř identické s vládními penězi (tzv. dowlatí). Obě měny se záhy rozdělily i kurzově, takže v oběhu byla fakticky dvojí měna. Jednalo se o jedinou oblast v Afghánistánu, v níž byly státní kábulské peníze přijímány pouze omezeně. Měnové rozdělení paradoxně zůstalo nedotčeno i v době vlády Tálibánu na severu země v letech 1998-2001 a přetrvalo až do měnové reformy v roce 2002. Dostúm vytvořil vlastní silný stát, který mu umožňoval zasahovat do záležitostí v Kábulu. A přestože uznával existenci jednotného Afghánistánu (své separatistické sklony opustil velmi záhy), kábulská vláda neměla na jeho území žádný vliv. Není bez zajímavosti, že Dostúm vládl přibližně stejnému území jako v 19. století odbojný uzbecký chán Murad Beg, podporovaný bucharským emírem.27 Nicméně i na tomto relativně konsolidovaném území vznikal prostor i pro realizaci ambicí místních velitelů. Jedním z takových byl zástupce Dostúma generál Rasúl Pahlawán. Po jeho násilné smrti v červnu 1996 se funkce „druhého muže“ v severní republice ujal jeho bratr Málik. Tento krok se později Dostúmovi stal osudným, protože to byl právě generál Málik, který předal severní provincie do rukou Tálibánu. Masúdovský severovýchod Po Dostúmově severní „republice“ se největší organizovaností mohla chlubit severovýchodní část Afghánistánu. Hlavní moc zde byla soustředěna do rukou tzv. Dozorčí rady severu (šúrá-ji nazár-90-
i šomálí), tvořené nejvýznamnějšími veliteli džamíjátu v čele s uznávanou autoritou Ahmadem Šáhem Masúdem. Přestože formálně Masúd zastával „pouze“ funkci ministra obrany, v tehdejší centrální vládě se jednalo o klíčovou pozici. Masúd byl fakticky pravou rukou Rabbáního. Šúrá byla sice složena převážně z Tádžiků, Masúd sám však etnický faktor neprosazoval a jeho ambicí bylo uznání jeho zásluh v celoafghánském měřítku. Jeho systém státní správy fungoval stejně jako v předchozím období odporu proti sovětské okupaci. Zdroje pro financování administrativně vojenské mašinérie pocházely zejména z arabských zemí a postupem času i z Ruska, které poskytovalo Masúdovi pomoc prostřednictvím Tádžikistánu s cílem vytvořit podél jižních hranic bývalého Sovětského svazu bezpečnostní pás relativně stabilních území. Americká pomoc „Lvovi z Pandžšíru“ byla po roce 1992 prakticky přerušena, favoritem CIA byl spíše Hekmatjár. Celá oblast se potýkala s ohromným přílivem uprchlíků z hlavního města, v němž vyvíjelo své aktivity množství obyvatel s kořeny v Pandžšíru. V létě 1992 také vypukla občanská válka v Tádžikistánu, která vyhnala z této postsovětské republiky několik desítek tisíc lidí, z nichž většina uprchnula do Afghánistánu na Masúdovo teritorium. V centru Masúdovy administrativy ve městě Tálikán rozbila rovněž svůj hlavní stan tádžická opozice proti centrální vládě v Dušanbe v čele s předáky Islámské strany obrody Tádžikistánu. Kromě severovýchodních území a částí Kábulu držel Masúd významný strategický bod - leteckou vojenskou základnu v Bagramu na sever od Kábulu, která proslula prvním výsadkem sovětských okupačních jednotek a o kterou se v budoucnu měly ještě odehrát mezi Masúdem a hnutím Tálibán těžké boje. Výjimku z mocenského monopolu džamíjátu na severovýchodě Afghánistánu představovalo město Kunduz a okolí, které bylo pod kontrolou Sajjáfova ittihádu, zastoupeného Amírem Čughajem. Tento velitel kontroloval pro severovýchodní Afghánistán jednu z klíčových zemědělských oblastí s výrazným podílem pěstování bavlny. Čughaj byl podporován arabskými fondy, které v Kunduzu zřídily své pobočky. Město Kunduz navíc leží na jediné použitelné -91-
cestě z afghánského Badachšánu do ostatních částí země. Celá oblast okolo Kunduzu je zároveň hustě osídlena Paštuny. Jejich sídla se táhnou až na hranici s Tádžikistánem, kde je jejich centrem městečko Imám Sahíb, (mj. rodiště Hekmatjára). Na severu Afghánistánu se v průběhu let 1993-1994 rovněž odehrávaly těžké boje mezi džámíjátem a Dostúmem o důležitý přístav nahraniční řece Pjandž a jediný použitelný přechod do jižního Tádžikistánu Bandar-i Šér Chán. Masivní příliv uprchlíků, neexistence bezpeč-ného silničního spojení s vnitrozemím Afghánistánu, nezaAhmad Šáh Masúd v 90. letech. (foto ČTK) jištěný přístup ke státní hranici se spřáteleným Tádžikistánem, stejně jako nedostatek vnitřních zdrojů byly faktory, které způsobovaly regionu pod správou šúry značné ekonomické problémy. Západ. „Emirát“ Ismaíla Chána Kompaktně ovládané území představovala rovněž západní část Afghánistánu s centrem v Herátu. Moci se zde bez boje chopil Ismaíl Chán, do té doby jeden z velitelů džamíjátu. V prvních dnech po odstranění Nadžíbulláha od moci v Kábulu v dubnu 1992 převzal Ismaíl Chán kontrolu nad 17. divizí armády komunistického Afghánistánu a reorganizoval ji pro potřeby svého regionu. -92-
Strategickým bodem v oblasti byla někdejší sovětská letecká základna v jeho rodném Šindánu. Ismaíl Chán podporoval Masúda, avšak bojů o Kábul se nezúčastnil. Do nástupu Tálibánu v roce 1995 vedl tento velitel Herátu ozbrojené střety pouze na východě svého „emirátu“ v provincii Farjáb, o kterou se dělil spolu s Dostúmem. Ismaílu Chánovi byla podřízena i území na jihozápadě Afghánistánu v provincii Hilmand. Z hlediska správního uspořádání vládla na západních územích tzv. herátská šúra, která držela pod relativně pevnou vojenskou kontrolou větší část západního Afghánistánu (provincie Nimród, Farah, Herát, Badghís a částečně i Farjáb). Z hlediska ekonomiky bylo důležité otevření hranic se sousedním Íránem a také s Turkmenistánem (mezi městy Torgundi a Kuška). Proudilo tudy zvláště zboží z Pákistánu do Střední Asie, stejně jako část afghánského opia. Turkmenskému vedení však později více vyhovoval režim Tálibánu, který ovládal souvislé území mezi pákistánskou a turkmenskou hranicí. Východ. Roztříštěný Afghánistán v malém Jestliže předchozí regiony bylo možné charakterizovat jako více nebo méně celistvé s jistou strukturou správy, východní Afghánistán byl rozdělen na řadu menších celků pod kontrolou místních velitelů, kteří byli často spřízněni s některou z hlavních stran konfliktu. Politicky zde byly vytvářeny místní šúry, které formálně vykonávaly státní správu na kontrolovaném území. Většinou se však jednalo o slabé struktury, jejich administrativní vliv se opíral pouze o vojenskou moc příslušného velitele. V celoafghánském měřítku se jako klíčová ukazovala kontrola nad silnicí vedoucí z Kábulu přes Džalálábád do Chajbarského průsmyku na hranici Afghánistánu s Pákistánem. Kontrola nad jednotlivými úseky silnice byla rozdělena mezi několik skupin. První část na východ od Kábulu ještě držela pod kontrolou Masúdova vojska. Zóna vlivu džamíjátu končila nedaleko města Surob, které má strategický význam pro hlavní město Kábul. Nedaleko města byla totiž na soutoku řek Pandžšír a Kábul v 60. letech vybudována Majparská přehradní nádrž, dodávající podstatnou část elektrické -93-
energie do Kábulu. Elektrárnu držel ovšem v rukou paštunský kmen Ahmadzájí podporovaný Hekmatjárem. Na další zastávce na cestě do Pákistánu leží město Džalálábád, které bylo v té době ovládáno tzv. džalálábádskou šúrou pod vedením koalice Gíláního maházu a Chálesovou hizb-i islámí. Jejím nejvyšším představitelem byl guvernér Džalálábádu Šamálí, velitel maházu z paštunského kmene Ahmadzájí. Ten však byl v roce 1993 zabit a moci ve městě se chopil mluvčí šúry a přívrženec Junuse Chálese Hadží Abdul Kádir. V reakci na to představitelé kmene Ahmadzájí přešli na stranu Hekmatjára. V oblasti operovali i příslušníci ittihádu Abdula Rasúla Sajjáfa s množstvím arabských vojenských oddílů, které procházely vojenským výcvikem na Blízkém východě, včetně přípravy teroristických akcí. Oblasti mimo hlavní cestu, především v provincii Kunar, Lagman (Núristán) a Paktija, se staly centrem bojů mezi lokálními veliteli. Křehkost místních administrativních a vojenských struktur se naplno ukázala v roce 1996, kdy celou oblast obsadilo poměrně hladce hnutí Tálibán. Jih. Než všem bojům udělali přítrž studenti… Hlavní centrum jižního Afghánistánu Kandahár trochu připomínalo Kábul. V důsledku bojů mezi několika vojenskými skupinami panovalo ve městě bezvládí. Celá oblast byla totálně roztříštěna na drobná území pod vlivem některého z lokálních velitelů. Neexistence vyššího velení byla příčinou chaosu, v němž každý z velitelů hledal jakýkoli způsob obživy pro sebe a pro svá vojska. Velitelé z úrodné oblasti okolo řeky Hilmand založili svou „živnost“ na pěstování a prodeji opia. Nejvýznamnější z nich byl fundamentalistický vůdce maulána Áchundzáde (mollá Násim), který se s pomocí Ismaíla Chána zapojil i do bojů o Kandahár. Právě spojenectví s velitelem severozápadních provincií jej přivedlo do tábora stoupenců prezidenta Rabbáního. Výnosnou obživou se stalo i vybírání „mýtného“ na silnicích nebo prosté okrádání automobilů a cestujících. Banditismem tohoto typu zvláště proslul například Ismat Muslim z paštunského klanu Achakzájí, který „kontroloval“ strategickou silnici z průsmyku Čaman na afghánsko-pákistánské -94-
hranici do Kandaháru. Ostatní velitelé si „přivydělávali“ především obchodem s rozkradeným zbožím všeho druhu. Únosy lidí či znásilňování mladých dívek a chlapců byly rovněž běžným obrázkem těchto dní. Absolutní anarchie vyvolala nový proud uprchlíků přes hranice do Pákistánu. Jednou ze skupin, která se pokusila zastavit tento kolotoč násilí a chaosu, se stalo konzervativní uskupení Tálibán pod vedením mollá Muhammada Omara. Hazáradžát V centrálních oblastech země, obydlených převážně hazárskou populací šíitského vyznání, se vytvořil režim pod formálním vedením strany wahdát, podporované Íránem. Po odchodu sovětských vojsk se s pomocí íránského „staršího bratra“ podařilo šíitům proniknout i do centrální vlády v Kábulu, v níž byli Hazárové vždy zastoupeni pouze okrajově. Na nátlak Íránu, který měl zájem na alianci Rabbáního s vůdcem hizb-i wahdát Mazárím, se v kábulské vládě postupně objevilo pět hazárských ministrů. Prezident Rabbání šíitům příliš nedůvěřoval a ministr obrany Masúd doslova instruoval své velitele, aby vyvolávali konflikty na konfesionálním nebo etnickém základě s cílem odstranit Hazáry z Kábulu. Výsledkem této politiky byly vzájemné masakry Tádžiků a Hazárů v Kábulu. Wahdát se stal v bojích o Kábul jazýčkem na vahách mezi Hekmatjárem a Masúdem. Alí Mazárí se následně přiklonil k Hekmatjárovi, který proti Hazárům přinejmenším nepodnikal výpady. Masúdova vojska nakonec podnikla několik vpádů do centrálního Afghánistánu a podařilo se jim přetáhnout na svou stranu některé šíitské vůdce, z nichž nejvýraznější postavou byl ajatolláh Muhsíní, paštunský vůdce šíitské strany harakat-i islámí. „Šíitští roajalisté“, jak se jim přezdívalo, se usídlili převážně v Kábulu, zatímco ve vlastním Hazáradžátu měli poměrně nízkou autoritu a z vojenského hlediska za nimi stála pouze hrstka polních velitelů. Naopak wahdát se díky propagandistické kampani v duchu hazárského nacionalismu těšil poměrně široké podpoře místního obyvatelstva. Alí Mazárí vybudoval v Bámijánu universitu, na které shromáždil většinu hazárských učitelů kábulské univerzity, vymohl si materiální pomoc (včetně jídla a zbraní) z Íránu a vyjednával -95-
Vojenské velitelství v Bámijánu s portrétem bývlého vůdce Hazárů Alím Mazárím (napravo) (foto autor)
s Hekmatjárem a později i Tálibánem o uvolnění zahraničního obchodu s Pákistánem nebo Íránem. V roce 1995 se Mazárí připojil ke koalici Tálibánu a Dostúma, což v Teheránu vyvolalo negativní reakci. Od Mazárího wahdátu se následně odtrhla skupina pod vedením Alího Akbarího, která se naopak paktovala s Masúdem. Po třech letech bojů v letech 1992-1995 byla vojska wahdátu v Kábulu již silně oslabena. Mazárí vyslal svého posla k Tálibánu se žádostí o pomoc při obraně hazárských čtvrtí Kábulu. Kábul tehdy již pomalu obkličovala tálibánská vojska a Gulbuddín Hekmatjár opustil své posty v okolí města. Mazárí ovšem špatně odhadl tálibánskou ideologii, založenou na radikálním sunnitském islámu (tj. protišíitskou) a neméně radikálním paštunském nacionalismu. mollá Bodržání, který hazárskou delegaci přijal, si vyžádal jednání se samotným Mazárím. Když ale vůdce wahdátu přijel do tálibánského -96-
tábora, byl zajat a 12. března 1995 popraven. TÁLIBÁN. „NEČEKANÝ OBJEV?“ Kandahár 1994. Co je to Tálibán? V jedné malé vesnici nedaleko Kandaháru provozoval svou madrasu bývalý bojovník mudžáhidínů mollá Muhammad Omar, jednooký Paštun, o jehož kmenovém původu se dodnes vedou spory. Podle nejpravděpodobnější z mnoha pověstí, které obestírají počátky hnutí Tálibán, se Muhammad Omar zapojil do boje proti anarchii na jihu země někdy na jaře 1994. V jeho vesnici tehdy byly místním velitelem uneseny a znásilněny dvě dívky. Na žádost sousedů následně Muhammad Omar shromáždil několik studentů (tálibán), kterým se podařilo dívky vysvobodit. Celá skupina se zapojila i do dalších podobných akcí s poměrně jednoduchou, ale účinnou ideologií - zastavit boje, odzbrojit „špatné“ velitele, a naopak podporovat „dobré“ velitele, kteří dodržovali „pravé“ islámské hodnoty. V průběhu roku 1994 tak tito tálibáni několikrát zasáhli proti zvůli místních velitelů. Postava Muhmmada Omara se stala místní živou legendou, jakýmsi Robinem Hoodem.28 Prvním větším úspěchem skupiny bylo dobytí pohraniční vesnice Spin Boldak v říjnu 1994, která se stala centrem pašeráckého obchodu mezi Pákistánem a Afghánistánem. Akci zřejmě podpořila dopravní a pašerácká mafie, která měla zájem na „vyčištění“ silnice z Pákistánu do Kandaháru a na volném pohybu zboží bez nutnosti platit na postu každého velitele „mýtné“. Tálibánu se skutečně podařilo s pomocí peněz místní mafie získat kontrolu nad větší částí silnice až téměř do Kandaháru. Až do této chvíle se jednalo pouze o jedno z mnoha přeskupení sil, která se děla v rámci občanské války a všeobecného chaosu v zemi. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že jen o několik měsíců později se hnutí Tálibán proslaví po celém světě a zapíše jednu z dalších krvavých kapitol do dějin Afghánistánu. Svým přístupem a vojenskými úspěchy zaujalo nové hnutí pákistánské představitele, kteří uvažovali o otevření obchodní trasy přes Kandahár směrem do Střední Asie. První demonstrativní akcí -97-
pákistánské vlády bylo vyslání kolony nákladních automobilů z Pákistánu do Turkmenistánu na konci října 1994. Ministr vnitra Pákistánu generál Nasrulláh Babar svěřil ochranu konvoje právě hnutí Tálibán, které na tuto akci obdrželo od pákistánské tajné služby ISI zbraně a finanční prostředky. Pro zajištění volného průjezdu konvoje se Tálibánu podařilo na počátku listopadu 1994 dobýt Kandahár. Strategická silnice a centrum oblasti byly nyní kontrolovány jediným hnutím, které určovalo přesné poplatky za „ochranu“ konvojů po silnici. Dopravní „mafie“, pákistánské vedení i obyvatelstvo jižního Afghánistánu novou vládu vítaly. Po letech těžkých bojů mezi místními veliteli zavládl ve městě relativní klid. Přísná opatření hnutí poměrně rychle odstranila pouliční anarchii a nastolila určitý pořádek. Pákistán, s pomocí Saúdské Arábie a americké CIA, definitivně obrátil pozornost směrem k Tálibánu. Pokračující boje o Kábul totiž uzavřely jeden z klíčových silničních koridorů. Cílem Pákistánu se proto stala snaha instalovat v Kábulu loajální režim, který by kontroloval všechny klíčové obchodní cesty. Gulbuddín Hekmatjár, který se do té doby těšil přízni Islámábádu, nebyl schopen dosáhnout konečného vítězství nad Masúdem. Nepomohl ani obrat generála Dostúma směrem k vůdci hizb-i islámí iniciovaný Uzbekistánem, který měl rovněž zájem na otevření obchodních tras k jižním mořím. Do hry o Afghánistán se dále zapojil Turkmenistán, který právě na podzim zintenzivnil styky s Pákistánem ve zřejmé souvislosti s vývojem v Afghánistánu. Islámábád podpořil vyslání několika skupin bojovníků do jižního Afghánistánu, kteří se zpravidla rekrutovaly z uprchlických táborů v Pákistánu. V nich, podobně jako v samotném Afghánistánu, se hlavní výchovnou institucí stala madrasa, na které většinou působili radikálně orientovaní učitelé. Radikalizace měla své vnější i vnitřní příčiny. Zvnějšku přicházely impulzy z arabských kruhů, a to většinou poměrně striktního wahhábistického směru islámského myšlení. Vnitřní vliv pak vyplýval z kolapsu afghánské společnosti a ekonomiky. Islámští duchovní v madrasách zůstali pro mnohé uprchlíky jedinými garanty vzdělání. Legendy o spravedlnosti a čestnosti velitele nového hnutí Tálibán vzbuzovaly u mnohých -98-
uprchlíků naději na ukončení dlouholeté války polních velitelů. Proto do konce roku 1994 výrazně vzrostla na jihu země podpora hnutí. Několik tisíc afghánských uprchlíků překročilo hranici z Pákistánu do Afghánistánu, aby se přidalo k tálibánským oddílům. K počátečním úspěchům radikálních islamistů tak přispěla shoda okolností vnějšího i vnitřního charakteru. Pákistán a středoasijské země přivítaly zjednodušení dopravního spojení mezi oběma regiony. Srozumitelná ideologie, příslib znovuobnovení pořádku na podřízených teritoriích, stejně jako nejednotnost místních velitelů stály za domácí podporou nového režimu. Tyto okolnosti umožnily sjednocení roztříštěného jihu země pod novou silou v afghánském konfliktu. Vůdcové Tálibánu však zatím nebyli připraveni vládnout rozsáhlým územím a uvědomit si geopolitické souvislosti svého vzestupu. Dvě tálibánské ofenzivy. Pád Herátu a Kábulu Po dobytí Kandaháru se hnutí Tálibán podařilo během prvních měsíců roku 1995 ovládnout přibližně třetinu afghánského území. S podporou Pákistánu kontrolovali tálibové větší část strategické cesty z průsmyku Čaman na pákistánsko-afghánské hranici do Herátu. Pákistánským nákladům bylo umožněno vjíždět na území jižního Afghánistánu a „mýtné“ za průjezd se od té doby vybíralo pouze do rukou hnutí Tálibán. Podle Ahmeda Rašída se celková výše poplatků za konvoj několika desítek nákladních vozů s turkmenskou bavlnou do pákistánské Kvéty pohybovala okolo 5000 amerických dolarů. S pákistánskou podporou zahájili tálibové tažení ve dvou směrech na Kábul a na Herát. Nejprve se jim podařilo sjednotit jižní část Afghánistánu. Místní velitelé se často vzdávali sami a obyvatelstvo v oblasti většinou vítalo táliby jako sílu, která slibovala ukončit několikaleté období anarchie a bojů. S největším odporem na jihu se Tálibán setkal v Hilmandu, který bránili vojáci klanu Áchundzáde. Pomocí zbraní a úplatků, což byla později klasická taktika hnutí, byl nakonec odpor v „opiovém údolí“ zlomen a sjednocení jižního Afghánistánu bylo dovršeno. Během prvních tří měsíců roku 1995 postup hnutí Tálibán dospěl až -99-
na hranice držav Masúda v Kábulu a Ismaíla Chána v Herátu. Hekmatjára tálibové zcela vytlačili z okolí Kábulu, což ulehčilo Masúdovu situaci v Kábulu. Ostřelování Kábulu ustalo, Hekmatjár uprchnul ke svým spojencům na východ země do Surobu a Masúdovi se uvolnily ruce k vyhnání Mazárího Hazárů z hlavního města. Celá akce byla doprovázena těžkými masakry Hazárů ze strany Tádžiků. Mnozí Tádžikové se mstily za hazárské masakry tádžické populace na počátku období občanské války. Mazárí byl nucen vyjednávat s Tálibánem. Tato iniciativa skončila jeho smrtí a v koalici proti Masúdovi se začala projevovat stará nevraživost mezi Paštuny a Hazáry, resp. mezi sunnity a šíity. Vzájemná nevraživost se projevila ještě několikrát v průběhu dalších let, ať již masakry tálibů ze strany Hazárů nebo opačně. Tálibán si také zavražděním Mazárího definitivně znepřátelil Írán, který Mazárího podporoval. Rychlý postup Tálibánu na jihu země v průběhu roku 1995 byl načas zastaven vojsky Ismaíla Chána a Masúda. Poslednímu se podařilo vytlačit jednotky Tálibánu z předměstí Kábulu a Ismaíl Chán na západě země dobyl zpět Táliby dříve ovládaná území, především strategickou leteckou základnu Šindand. Ukázaly se tak první slabiny hnutí. Především v něm neexistovala pevná organizační struktura, jednotné velení ani koordinace mezi jednotlivými veliteli. Svou roli sehrály i první projevy nespokojenosti obyvatelstva s řádem, které hnutí na dobytých územích zavádělo. Obyvatelstvo jižního Afghánistánu poměrně záhy poznalo, že Tálibán není o mnoho lepší než ostatní ozbrojené skupiny. Tálibové si během léta 1995 podrželi kontrolu nad osmi provinciemi na jihu. Táliby v této době podpořil Dostúm, který jim pomohl s opravou letounů ukořistěných v Kandaháru. Největší vliv na Muhammada Omara ale měla pákistánská ISI, která se podílela na vybudování vojenské struktury hnutí. Pákistán rovněž zásoboval tálibánská vojska zbraněmi a municí. Do hnutí byly infiltrovány i jednotky pákistánské pravidelné armády. Tento fakt dal vzniknout množství legend o cizincích v řadách Tálibánu. Cizinci většinou Tálibánu veleli, čímž se afghánští vojáci v řadách hnutí stali v očích obyvatelstva pouhými loutkami. Proto se také po pádu tálibánského -100-
režimu vojáci nestali předmětem všeobecného lynčování. Nejhorší zvěrstva byla totiž podle místních představ páchána cizinci: „Poznali jsme, že mezi táliby jsou cizinci, Arabové, Pákistánci a Čečenci. Nedorozuměli jsme se s nimi a navíc začali ihned zabíjet a podpalovat domy. To by Afghánec nikdy neudělal.“ (Výpověďi z Bámijánu a celé řady dalších míst, léto 2002)
Ismaíl Chán, zřejmě povzbuzen úspěchem v bojích proti tálibánským bojovníkům, se na sklonku léta 1995 pokusil zaútočit na pozice hnutí v údolí Hilmandu. Důvodem se staly především místní ekonomické zdroje. Ismaíl Chán byl nucen bojovat v Herátu se zvýšenou korupcí a nedostatkem prostředků pro armádu. Při svém útoku však již narazil na mnohem lépe vyzbrojené a vycvičené oddíly. Vojska Ismaíla Chána sice postoupila až téměř ke Kandaháru, ale protiofenzíva tálibů v září skončila 1995 dobytím Herátu. Tím padla jedna ze dvou nejvýznamnějších bašt hnutí džamíját (viz tabulka č. 2). Sám Ismaíl Chán utekl do Íránu a spolu s ním i desítky tisíc Tádžiků ze západního Afghánistánu. V Íránu se tak po různých migračních vlnách shromáždilo na dva milióny afghánských uprchlíků, kteří byli íránskou populací hluboce přezíráni a využíváni jako laciná pomocná pracovní síla. Tento postoj skvěle vyjádřil íránský režisér Kijarostámí ve snímků Cyklista, pojednávajícím o bývalém afghánském reprezentantu v cyklistice, který se uvolil jezdit týden bez zastavení a odpočinku, jen aby získal peníze na operaci své manželky. Dobytí Herátu otevřelo pákistánským dopravcům cestu do Turkmenistánu. Klíčová pozemní trasa byla nyní pod kontrolou tálibů a odpadlo tak zdlouhavé vyjednávání s místními veliteli. Turkmenistán a Pákistán zahájily jednání ohledně vybudování transafghánského plynovodu, od kterého si Turkmenistán sliboval diverzifikaci tras svého hlavního exportního artiklu. V souvislosti s postupem hnutí Tálibán se znovu aktivizoval zájem velmocí o dění v Afghánistánu. Rusko a Tádžikistán podporovali vládu prezidenta Rabbáního a Ahmada Šáha Masúda, který byl v souvislosti s Tálibánem považován za hráz proti šíření islámského fundamentalismu do Střední Asie. Na leteckou základnu Bagram -101-
přistávaly ruské dopravní letouny s materiální pomocí pro tehdejší kábulskou vládu. Írán vytvořil podobný letecký most do Hazáradžátu a poskytl na svém území azyl Ismaílu Chánovi. Indie přispěla kábulské vládě opravami leteckého parku národní letecké společnosti Ariana. Stroje měly sloužit především pro nákladní dopravu. Na druhé straně barikády stály tradičně Pákistán a Saúdská Arábie. Pákistán poskytoval především logistickou pomoc a zajišťoval výcvik vojenských jednotek Tálibánu. Z pákistánských uprchlických táborů byli rekrutováni noví odvedenci do řad tálibánské armády. Letiště v Kandaháru prošlo opravami stejně jako letecký park tálibánské armády. Saúdská Arábie pak poskytla finanční prostředky na nákup munice, zbraní, ale také nákladních a osobních vozidel. Velká část pickupů, které dodnes brázdí afghánské cesty, pochází z dodávky ze Saúdské Arábie, často ještě s evidenčními čísly Spojených arabských emirátů. Spojené státy se snažily o zachování určité vyvážené pozice. Zvláštní představitel ministra zahraničí pro jižní Asii Robin Raphel jednal se třemi hlavními stranami afghánského konfliktu v Kábulu, Kandaháru a Mazár-e Šarífu. Nicméně některé kroky ze strany USA naznačují, že oficiální američtí představitelé a zástupci lobbystických skupin se klonili spíše na stranu Tálibánu. Ten tehdy ovládal území vhodné pro stavbu plynovodů a ropovodů ze Střední Asie. Navíc se stavěl nepřátelsky k Íránu, což byl postoj, který americké administrativě vyhovoval. Diplomatická aktivizace byla patrná i na vnitroafghánské frontě. Obě hlavní strany (Tálibán a Rabbání) za nátlaku svých zahraničních patronů jednaly o možných koalicích s dalšími stranami konfliktu. Rabbání vedl úspěšná jednání o vzájemné podpoře s bývalým nepřítelem Hekmatjárem, který poprvé od ukončení komunistické vlády přijel do Kábulu a ujal se oficiálně funkce ministerského předsedy, do níž byl jmenován v roce 1993. V nové kábulské vládě zaujali jeho stoupenci devět křesel. Po čase ovšem Hekmatjár zjistil, že ministerské křeslo není pro něj nejvhodnější, a vrátil se na svou základnu v Surobu. Umožnil však kábulské vládě volný průjezd z Kábulu do Džalálábádu a dále do Pákistánu. Abdul Rašíd Dostúm opět přešel na druhou stranu barikády a zahájil jednání o podpoře -102-
Rabbáního a Masúda. Uvolnil také severní stranu tunelu Salang, čímž byla umožněna výměna zboží mezi severem Afghánistánu a Kábulem. Zima a první polovina roku 1996 proběhla v tálibánském táboře ve znamení příprav ke konečnému dobytí Kábulu. Rozhodující akce začala koncem srpna 1996 překvapivým útokem Tálibánu na džalálábádskou šúru v čele s Abdulem Kádirem. Podle některých zdrojů dostal tento vůdce s podporou Islámábádu úplatek v podobě deseti milionů dolarů a bezpečného útočiště v Pákistánu za odstoupení strategického města.29 Abdul Kádir skutečně 10. září 1996 uprchnul a Tálibán se při vstupu do města setkal pouze s malým odporem. Během několika dnů Tálibán dobyl všechny východní provincie a obklíčil tak Kábul ze tří stran. Za této situace Masúd pochopil, že obrana Kábulu by byla krajně obtížná. 26. září 1996 proto ministr obrany nařídil evakuaci svých jednotek. Ve stejný den do města vstoupily první oddíly Tálibánu. Obyvatelstvo Kábulu se v prvních hodinách chovalo vůči tálibům poměrně vstřícně. Masúdova armáda v posledních měsících před pádem Rabbáního režimu v Kábulu pozbyla na popularitě, když mnozí z vojáků zcela bezostyšně kradli a znásilňovali. V Kábulu zavedlo hnutí s okamžitou platností režim stejný jako v Kandaháru. Nejvíce pronásledováni byli představitelé bývalých komunistů, kteří se včas nepřidali na stranu studentů. Vrcholem řádění tálibánských vojsk bylo flagrantní porušení mezinárodních norem při obsazení a vyplenění základny OSN. Odvlečen z ní byl poslední prezident Nadžíbulláh. Jeho zohavené tělo bylo po exekuci vystaveno na pouliční lampě spolu s ostatky dalších bývalých členů LDSA, které se podařilo dopadnout. Masúd se stáhl do své základny v údolí Pandžšíru. Tálibové se přiblížili až k průsmyku Salang, kde byli zastaveni Dostúmovými vojáky. Jeho jednání se ukázalo pro další vývoj klíčové. Uzbecký generál si uvědomil, že další spolupráce s Tálibánem není možná, zvláště poté co mu vůdcové „studentů“ odmítli poskytnout autonomii. Již v první polovině října se tak sešli Masúd, Rabbání, Dostúm a také nový vůdce hizb-i wahdát Karím Chalílí a vytvořili tzv. Nejvyšší radu pro obranu vlasti (šúrá-ji álí-i defá-ji wataní). Tím -103-
byly položeny základy pro sjednocení opozičních sil v boji proti Tálibánu, které v následujících letech dostalo název Severní aliance. Dobytím Kábulu se dovršila první fáze tažení Tálibánu. Kontrola nad tradičním hlavním městem Afghánistánu se po čtyřech letech tádžické vlády vrátila opět do paštunských rukou, byť velmi extremistických z pohledu kábulského městského obyvatelstva. Kábulané, většinou Tádžikové, sice přivítali ukončení bojů ve městě, ale systematická paštunizace města většinu z nich hluboce rozčarovala, zvláště poté co se k tomuto procesu připojilo i pronásledování na etnickém principu. Rozpor mezi Paštuny a ostatními národy se projevil nejenom v Kábulu, ale i v dalších provinciích dosud neobsazených táliby. Aktivizace nepaštunských polních velitelů, která odrážela jejich strach z nové nadvlády Paštunů na severu a v centru země, je toho jen důkazem. V náboženské rovině se prohloubila propast především mezi sunnitským a šíitským obyvatelstvem. V etnické rovině to znamenalo vzájemnou a hlubokou nevraživost mezi sunnitskými Paštuny -104-
a šíitskými Hazáry. Všechny uvedené faktory - sociální, etnický i náboženský - sehrály v následujících pěti letech bojů mezi Tálibánem a zbytky opozice významnou roli.
-105-
VI. TAJEMNÉ BRATRSTVO STUDENTU NA SCÉNĚ „Představme si staré hodiny, které jdou špatně, ale přece. Bylo rozhodnuto je opravit a dodat malou moderní součástku. Hodiny se ihned zastaví. K témuž došlo i v Afghánistánu. Země se začala rozpadat, přestože se sovětská vojska stala hlavní oporou vlády. Mechanismus, který byl tehdy porouchán, se dodnes nalézá v nenormálním stavu. Jedinou silou, která dnes, podle mého názoru, znovu obrozuje tento mechanismus, je paštunské hnutí Tálibán, které kontroluje 90% území Afghánistánu. Mudžáhidé, kteří přišli k moci po odchodu Nadžíbulláha, nebyli schopni Afghánistán sjednotit. Nyní to dělají tálibové.” (Ruský expert na Afghánistan Alexandr Umnov, 1990)
A STŘELBA POKRAČUJE DÁL… Při pronásledování Masúdových vojsk po obsazení Kábulu Tálibán pronikl až ke strategickému tunelu pod průsmykem Salang, který byl hlavní komunikační tepnou spojující metropoli se severním Afghánistánem. Na jeho druhé straně ale prozatím stála Dostúmova vojska džunbiší. Ahmad Šáh Masúd rovněž ztěžoval tálibům postup tím, že vyhazoval do povětří všechny mosty, kterých je v této oblasti vzhledem k hornatému terénu bohatému na vodu mnoho. Novému kábulskému režimu se nikdy nepodařilo obě strany průsmyku zcela ovládnout a tím uvolnit jedinou významnější spojnici mezi severem a jihem země. Masúd naopak, nehledě na přicházející zimu, využil zúžení fronty na horská údolí pod Salangem. Terén mu umožnil přejít k partyzánskému způsobu boje, v němž byl někdejší ministr obrany skutečným mistrem. Protiofenzivami v listopadu a prosinci 1996 se mu podařilo vytlačit Tálibán až na okraj Kábulu a znovu ovládnout Bagram. Podobné posuny fronty mezi Bagramem a nástupem na Salang se staly v dalších letech pro tuto oblast příznačné. Ještě do příchodu zimy téhož roku Masúd Bagram opět ztratil a byl vytlačen až do Pandžšíru. -106-
1997. První tažení tálibů na sever Na počátku roku 1997 vůdce Tálibánu Muhammad Omar ani pákistánští představitelé nijak neskrývali, že jejich cílem je dobytí celého Afghánistánu. Na řadě bylo válečné tažení na sever, jehož klíčová města ovládal uzbecký generál Abdul Rašíd Dostúm a strana wahdát. Další problém pro Tálibán nadále představoval Ismaíl Chán, který se s podporou Íránu usadil v severní provincii Farjáb, odkud měl v plánu dobýt zpět „svůj” Herát. Proti íránským snahám se ale postavil Pákistán, odkud nadále proudila novému hnutí vojenská pomoc a zástupy uprchlíků, kteří se k tálibům přidávali. Odhaduje se, že řady hnutí se během zimy 1997 rozšířily o několik desítek tisíc mužů. V táboře generála Dostúma naopak panoval nepokoj. Uzbecký vůdce již několik měsíců nevyplácel svým vojskům žold a svou touhu po moci demonstrovali další velitelé, včetně Dostúmova zástupce generála Málika Pahlawána. Když v květnu 1997 začala ofenziva Tálibánu na sever, uzavřel Málik s Tálibánem dohodu o spojenectví v naději na získání autonomního postavení (a tím i vysokých příjmů) na severu Afghánistánu. V tom se však přepočítal, protože vůdci hnutí i Pákistán, který jim stál za zády, si velmi dobře uvědomovali nestabilitu decentralizovaného Afghánistánu. Zatím však Málik donutil generála Dostúma k útěku a vydal do rukou hnutí také oddíly Ismaíla Chána. Tálibán tak prakticky bez boje vstoupil do hlavního centra severu Mazár-e Šarífu. Vojska hnutí zahájila svou klasickou taktiku odzbrojování netálibánských velitelů. Když se o podobný krok pokusila u hazárských jednotek hizb-i wahdát, postavila se tato skupina na ozbrojený odpor, který přerostl v masovou revoltu. Tálibánské jednotky nebyly na rozdíl od Hazárů a Tádžiků vycvičeny pro boj ve městě, což spolu s jejich neznalostí terénu uvrhlo Mazár do několikadenního kolotoče násilností, při kterých Hazárové uspořádali doslova hon na nenáviděné táliby. K Hazárům se přidal i zklamaný generál Málik Pahlawán, který byl přístupem vedení fundamentalistického hnutí rozčarován. Jako odměnu za otevření průchodu do Mazáru dostal od vedení hnutí možnost pracovat jako náměstek ministra zahraničí, což rozhodně neodpovídalo jeho ambicím. Jako mstu rozpoutal těžké masakry -107-
zajatých tálibů. Zřejmě poprvé zde byla vyzkoušena metoda likvidace protivníků obzvláště krutým způsobem, kdy zajatci byli doslova namačkáni do kontejnerů, které byly následně vyvezeny do pouště. Oběti se tak buď udusily, nebo doslova uškvařily v až padesátistupňovém horku. Pro urychlení této popravy se pod kontejnery často rozdělával oheň. Stejné metody pak používal Tálibán při svém vítězném tažení na sever o rok později. Tálibánská vojska, doplněná o několik tisíc vojáků ze sousedního Pákistánu a další dobrovolníky arabského původu, se ocitla v izolaci. Přesto se jim podařilo udržet okolí Kunduzu, včetně tamního letiště, kterým byla fronta zásobována z „mateřského území” hnutí. Přední oddíly tálibů ještě před nástupem zimy znovu obsadily město Taškurgan, poslední větší sídlo před Mazár-e Šarífem. V něm se pak rozhořely boje mezi Málikem a oddíly věrnými Dostúmovi, který se po neúspěchu letní kampaně Tálibánu vrátil do země. Podařilo se mu nejen porazit Málikovy stoupence, ale i vytlačit Tálibán z okolí Mazáru. Masúd využil dočasného oslabení fronty pro svou vlastní ofenzivu. Dobyl jižní vjezd do tunelu Salang a následně jej vyhodil do povětří, čímž znemožnil jakýkoli ústup vojsk Tálibánu ze severu. Navíc se mu podařilo znovu obsadit letiště v Bagramu, které mělo klíčový význam pro zásobování oblasti. Situace využil i vůdce hizb-i wahdát Karím Chalílí a vytlačil tálibánské síly z údolí Bámijánu. Wahdáti přitom od západu postoupili až ke Kábulu. V srpnu však bylo obklíčení Kábulu proraženo a Hazárové byli zahnáni zpět do centrálního Hazáradžátu. Tálibán následně zahájil totální blokádu celé oblasti. Všechny dostupné průsmyky do centra země z jihu, západu i východu byly zablokovány. Humanitárním konvojům s dodávkami potravin nebyl umožněn průjezd do Bámijánu a centrálních provincií. Cesta na sever byla uzavřena v důsledku bojů v okolí Mazáru a posléze nastupující zimy, která uzavřela i poslední přístupové cesty. Pro milion lidí v Hazáradžátu to znamenalo hladomor. Jednalo se o další zákeřnou zbraň válečného běsnění. V celkovém měřítku Tálibán sice utrpěl porážku, ale upevnil se na severu země a vytvořil si předpolí pro novou ofenzivu. Vůdcové -108-
Tálibánu i místní velitelé však sezonu 1997 považovali za porážku, což se promítlo i ve vnitřní struktuře hnutí. Celá řada předních činitelů Tálibánu byla zabita nebo zajata na frontě. Tálibán byl nucen odvádět stále více bojovníků i z jiných oblastí, než byl jižní Afghánistán, což se nelíbilo paštunským kmenům. Někteří velitelé vyhlásili revoltu, a to i v samotném srdci tálibů v okolí Kandaháru. Místní stařešinové a velitelé odmítali dále posílat své svěřence na frontu. Ofenziva Tálibánu na sever země vyvolala pocit ohrožení ve státech postsovětské Střední Asie. V Tádžikistánu, kde již pět let probíhala občanská válka, byla pod tlakem postupu hnutí urychlena jednání mezi znepřátelenými stranami a na konci června 1997 byla podepsána mírová smlouva. V regionu také vypukla krize v souvislosti s dalším přívalem uprchlíků do Střední Asie, Íránu, ale i s jejich pohybem uvnitř Afghánistánu. Činnost mezinárodních organizací však byla omezena probíhajícími boji. Tálibán i Málik humanitární organizace z Mazáru a okolí dokonce vyhnali. Vedení Tálibánu systematicky mařilo úsilí OSN o zprostředkování rozhovorů o uzavření příměří. Spojené národy se staly v Afghánistánu organizací, jež se těší nulové autoritě. Diplomatická imunita OSN neznamenala prakticky žádnou ochranu. 1998. Tálibové na vrcholu Zima 1998 postihla především sever země. Jestliže se do předchozího roku jednalo o klidnou a ekonomicky poměrně kvetoucí oblast, rok bojů s Tálibánem a vzájemné půtky mezi znesvářenými stranami ji přeměnily ve velmi nestabilní region s omezenou centrální kontrolou a zvýšenou kriminalitou. Sjednocená opozice vůči tálibánskému režimu se rozpadala, nehledě na angažovanost zahraničních států včetně Íránu, Uzbekistánu a Ruska. Tálibové byli ve svém válečném tažení podporováni mnohem více. Saudská Arábie poslala v roce 1998 kromě finanční pomoci také novou várku pickupů. Pákistánci zajistili logistickou podporu a na Tálibánem dobytých územích začaly stavební firmy Usámy bin Ládína rekonstruovat zničenou infrastrukturu. Jednalo se především o opravu hlavní okružní silnice. Dodnes představují úseky z Kábulu -109-
na jih a větší část cesty z Kandaháru do Herátu relativně dobře spravené asfaltové cesty. Nové tažení na sever země zahájil Tálibán v červenci 1998. Slabým článkem v opozičním řetězu se opět ukázal Dostúm. Jeho jednotky prohrály klíčovou bitvu u města Majmana, centra provincie Farjáb, což Tálibánu otevřelo cestu do sídla uzbeckého generála ve městě Šibirgán. Někteří z jeho generálů znovu nechali svého velitele v úzkých, když se nechali uplatit druhou stranou nebo sami přešli na stranu „studentů”, od kterých čekali větší výhody. Když tálibánská vojska 1. srpna 1998 obsadila Šibirgán, Dostúm, jako již v předchozím roce, emigroval do Uzbekistánu a později se usadil v Turecku. Současně s postupem Tálibánu na Šibirgán se otevřela fronta i ze směru Kunduzu. Oblast okolo Mazár-e Šarífu, která se nacházela převážně pod kontrolou hazárského wahdátu, se tak ocitla v kleštích. Přes úpornou obranu začala vojska Tálibánu 8. srpna 1998 vítězně vjíždět do Mazáru. Tentokrát se tálibové připravili na útok mnohem lépe než při minulé ofenzivě. Pod hesly vykořenění šíitů ze severního Afghánistánu jednotky vyhledávaly především hazárské obyvatelstvo. Jedním ze způsobů likvidace nepřátel byly již zmíněné kontejnery, ve kterých nyní končili převážně hazárští bojovníci. Komando tálibů zaútočilo i na budovu íránského konzulátu a zastřelilo jedenáct íránských diplomatů a několik novinářů. Válka tím nabyla nebezpečných rozměrů. Hrozilo vypuknutí otevřeného konfliktu mezi Íránem a Afghánistánem, respektive Íránem a Pákistánem. Na stejnou dobu, 7. srpna 1998, načasovali teroristé, zřejmě podporovaní Usámou bin Ládínem, bombové útoky proti budovám amerických ambasád v Keni a Tanzanii. Zřejmě se již nikdy nedozvíme, zda se jednalo o záměr či náhodu. Tálibánský režim a s ním i jeho podporovatelé se každopádně ocitli pod silným mezinárodním tlakem, který vyvrcholil odvetnými raketovými údery Spojených států na teroristické základny v Afghánistánu. Nehledě na napjatou mezinárodní situaci pokračovalo obsazování severního Afghánistánu. Kromě strategického Mazár-e Šarífu jednotky Tálibánu poměrně snadno obsadily území až po hranici -110-
s Uzbekistánem, včetně pohraničního přechodu Hajraton. Z Kunduzu tálibové postoupili na sever proti oddílům Masúdova džamíjátu a převzali pod svou kontrolu část hranice s Tádžikistánem. Celá akce vyvolala v Uzbekistánu a Tádžikistánu obavy z možného napadení hranic, přestože bylo ve skutečnosti takové tažení málo pravděpodobné. Pro táliby by to bylo zřejmě příliš velkým soustem, navíc to nevyhovovalo pákistánským zájmům. V tomto tažení utrpěla Severní aliance nejtěžší porážku od pádu Kábulu. Operační prostor pro Masúda se značně zúžil. Dostúmovy jednotky byly prakticky zdecimovány, vzdaly se nebo přešly na stranu tálibů. Jedinou stranou, která ještě dočasně vzdorovala, byli wahdáti Karíma Chalílího. Když se ukázalo, že americký útok na výcvikové tábory v Afghánistánu byl jedinou odpovědí na teroristické činy bin Ládína, mohlo vítězné tažení mollů v září 1998 úspěšně pokračovat v Hazáradžátu. 15. září 1998 byl po těžkých bojích dobyt Bámiján a vůdce wahdátu Karím Chalílí utekl do íránského exilu. Ve městě samotném propukla vlna etnických čistek proti Hazárům, která byla spojena již „nejenom” s vyvražďováním civilního obyvatelstva, ale i s ničením unikátních památek světové kultury - soch Buddhů. V roce 1999 tálibové zničili „pouze” části hlavy a fresky v okolních jeskyních. K definitivní likvidaci soch došlo po potlačení povstání Hazárů v Bámijánu v lednu 2001. „Když přijeli tálibové, mysleli si, že sochy Buddhů postavili Hazárové a že se k těmto Buddhům modlí. Obličeje soch byly skutečně podobné Hazárům, oblečení měli také jako Hazárové. Tálibánci nám dali vybrat: Můžete jet do Íránu, protože jste šíité, nebo zůstanete zde, ale stanete se opravdovými muslimy. Když to nebudete chtít udělat, budete nám platit džizju (náboženská „daň z hlavy”, určená v klasickém islámu pro nemuslimy - pozn. aut.).” „Říkali nám také, že nejsme muslimové, protože jsme potomci Čingize. Nechápali, že jsme příbuzní s Íránci, a to jsou potomci Árijců stejně jako Tádžikové.” (Výpověď obyvatel města Jakowlang, léto 2002)
Skutečnost byla ovšem zřejmě mnohem horší, jak dokládá svědectví -111-
imáma v bámijánské mešitě: „Když tálibové přijeli, nevšímali si Tádžiků, ale brali hazárské muže, kteří nestačili uprchnout do hor, vzali je po 10-15 lidech do některého hazárského domu a tam je polili benzinem a zapálili, řezali jim hlavy nebo zaživa stahovali z kůže.” (Výpověď obyvatel města Bámiján, léto 2002)
Dobytí Bámijánu vyprovokovalo ostrou reakci Teheránu, který zahájil demonstrativní vojenská cvičení podél hranice s Afghánistánem. Většina ostatních států sice nesdílela válečné choutky Íránu, ale ostře protitálibánská pozice spojovala (s výjimkou Pákistánu, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů a Turkmenistánu) většinu států v regionu. V samotném Afghánistánu ještě na sklonku bojové sezony Masúd, nyní jediný velitel, který byl schopen vést organizovaný odpor proti Tálibánu, v protiofenzivě vytlačil jednotky hnutí od hranic s Tádžikistánem, kudy vedla jeho klíčová zásobovací tepna. Vojska džamíjátu obsadila severní vjezd do tunelu pod průsmykem Salang. Masúd tak v zimní sezoně kontroloval oba vstupy do tunelu. Ani tento dílčí úspěch ale nemohl zastřít základní fakt uplynulé bojové sezony. Tálibán obsadil téměř 90% území Afghánistánu a s výjimkou Masúda se mu podařilo odstranit většinu skupin odporu. Zdálo se, že je pouze otázkou času, kdy dojde k úplnému sjednocení Afghánistánu pod vedením kandahárského režimu. 1999-2001. Tálibové se učí vyjednávat Po ovládnutí větší části země charakterizovaly další vývoj tálibánského režimu dvě hlavní tendence. Navenek byla patrná snaha o uznání hnutí Tálibán ve světě, zatímco na vnitřní scéně se o klíčová místa vedly lokální boje. Diplomatickou prioritou Tálibánu bylo získání křesla v OSN namísto uznávané vlády Afghánistánu v čele s prezidentem Rabbáním a také obnovení rozhovorů s Turkmenistánem a Pákistánem o stavbě transafghánského plynovodu. Delegace hnutí vedly jednání s představiteli Íránu, Turkmenistánu, Velké Británie, Japonska či USA. Ani v jednom případě však nebyly přijaty na nejvyšší úrovni a otázka jejich uznání tak byla odsunuta vždy na druhou kolej. -112-
Největších úspěchů bylo dosaženo při jednáních s Turkmenistánem s ohledem na zájem obou partnerů na tranzitu narkotik do Evropy a také s Čínou. Její delegace dohodla v Kábulu například otevření komerčních letů do Urumči. V souvislosti s aktivizací ujgurského separatistického hnutí v severozápadní Číně a jeho napojením na hnutí Tálibán byly však lety záhy zastaveny. K překvapení všech zainteresovaných států se role mírového zprostředkovatele mezi oběma stranami konfliktu na čas ujal totalitní Turkmenistán. V únoru a březnu 1999 proběhly v Ašghabatu dvě schůzky hlavních znepřátelených stran. Ani na jedné straně však nebyla ochota ke kompromisu. Tálibán totiž neústupně trval na požadavku, že se opoziční síly mohou pouze včlenit do již existující struktury hnutí, což představitelé Severní aliance stejně kategoricky odmítali. Zřejmě nejvýznamnější schůzka mezi účastníky mezinárodní koalice pro řešení afghánského problému (skupina 6+2) se pak konala v červenci 1999 v Taškentu. Schůzka skončila podepsáním tzv. Taškentské deklarace, vyzývající obě strany ke smíření a vytvoření koaliční vlády, avšak její obsah zůstal pouze na papíře a nepřispěl k jakémukoli posunu k míru. Větší ohlas u vůdců hnutí Tálibán vyvolalo zavedení sankcí ze strany USA, jež byly vyhlášeny přibližně ve stejném období. Týkaly se sice pouze obchodu a investic, což se obojí rovnalo téměř nule, přesto znamenaly těžkou porážku tálibánské diplomacie, usilující o mezinárodní uznání.Z Ruska a středoasijských zemí nadále proudila podpora Masúdovi, avšak její intenzita byla často závislá na míře pocitu ohrožení podporujících stran. V době, kdy nebylo aktuální nebezpečí, že mohou síly Tálibánu ohrozit Střední Asii nebo jiné oblasti světa, proud humanitární a materiální pomoci zeslaboval. Pomoc naopak rostla v době aktivizace skupin, u nichž se předpokládalo napojení na Tálibán či Usámu bin Ládína a které dokázaly operovat přímo v příslušných regionech jako například ve Střední Asii nebo v Kašmíru. Hrozbu pro režimy v republikách postsovětské Střední Asie představovalo především tzv. Islámské hnutí Uzbekistánu pod vedením Džumambaje (Džumy) Namangáního. Jeho dva neúspěšné ozbrojené vpády na území -113-
Bojovníci Tálibánu v Mazár-e Šarífu v roce 1998 (foto ČTK)
jižního Kyrgyzstánu a jižního Uzbekistánu v letech 1999 a 2000 stejně jako existence základen v Tádžikistánu měly mj. za následek zvýšení podpory Masúda s cílem prevence dalších útoků. V letech 2000-2001 bylo z Ruska dodáno větší množství zbraní, většinou z oblastí, odkud se ruská armáda stahovala (Podněsteří, Kavkaz). Ze strany Uzbekistánu se objevovala snaha o nový výsadek generála Dostúma v regionu severního Afghánistánu a vytlačení nepohodlného Tálibánu od uzbeckých hranic. Na březích Amudarji totiž často docházelo k přestřelkám mezi bojovníky Tálibánu a uzbeckými pohraničními silami. Neúspěch jednání mezi poradci prezidenta Karimova a Tálibánem o možnostech tranzitu narkotik přes Uzbekistán vedl prezidenta Karimova k definitivnímu rozhodnutí o uzavření hranic. Kašmír se stal druhým územím, na kterém operovali bojovníci vycvičení ve výcvikových táborech Afghánistánu. Většina těchto lidí byla členy extremistických organizací jako al ansár nebo laškar at-tauba, které nechvalně -114-
prosluly teroristickými útoky v Kašmíru i dalších částech Indie. 1999-2001. Válka „krok sem, krok tam” Pravidelná jarní ofenziva v roce 1999, stejně jako vyprovokování srážek na obou stranách i v dalších letech ukázaly, že diplomacie je v afghánském konfliktu pouze zastíracím manévrem. Mezinárodní koalice států či OSN nedokázaly problém řešit mírovou cestou. Žádná z válčících stran potom nepřikládala diplomatickému úsilí valný význam. Stávající fáze občanské války se tak měla odehrávat pouze na válečném poli. Boje se soustřeďovaly především na tři oblasti - Hazáradžát, centrální frontu v oblasti Salanžského průsmyku a severovýchodní část země. Postupy stran byly většinou pouze lokálního charakteru a jen některá důležitá centra přecházela z jedněch rukou do druhých. Hazáradžátská fronta V centru země vyvolaly oddíly wahdátu několik povstání, která měla za cíl opětovné ovládnutí Hazáradžátu. Ve jmenované oblasti leží dvě významná centra - Bámiján a 60 km dále na západ Jakowlang. Podobně strategický význam měly i dva průsmyky, které umožňují vstup do údolí Bámijánu. Z jihu se do regionu přijíždělo ze sedla Hadži Gak, kudy vede stará obchodní cesta z Kábulu na sever. V době uzavření tunelu na Salangu se jednalo o jedinou možnost, jak se po zemi dostat z hlavního města do Mazár-e Šarífu, přičemž taková cesta trvala v lepším případě dva dny a v zimním období, kdy byly průsmyky pod několikametrovou vrstvou sněhu, byla zcela neprůjezdná. Druhým významným průsmykem byl Šibar na cestě z Bámijánského údolí do údolí řeky Pandžšír. V případě jeho ovládnutí se Hazárům, uzavřeným a izolovaným v klínu hor, otevírala cesta k vojskům Ahmada Šáha Masúda. Hazárové z hizb-i wahdát zahájili ofenzívu i v oblasti Dara-i Súf, centrální části horské oblasti na jih od Mazár-e Šarífu. Tímto regionem se smíšeným tádžickým a hazárským obyvatelstvem procházela jedna ze dvou hlavních, byť jen těžko sjízdných spojnic mezi Kábulem, Bámijánem a severem země. Scénář bojů v letech 1999-2001 byl vždy podobný. Oddíly wahdátu zaútočily na pozice -115-
Tálibánu s cílem vytlačit hnutí z Bámijánu a přerušit cestu ze severu na jih. Největší povstání vypuklo na přelomu roku 2000 a 2001. Hazárští bojovníci na několik dní ovládli Bámiján a tálibové byli nuceni stáhnout se až na sedlo Hadži Gak. Na určitou dobu byla propojena trasa z Pandžšíru do Bámijánu. Tálibánská vojska však připravila prudký protiútok, s největší pravděpodobností s pomocí několika stovek arabských či pákistánských dobrovolníků i vojáků. Podařilo se jim dobýt zpět hlavní hazárské centrum a také Jakowlang. Výsledkem byl nový masakr několika set Hazárů. „Když přijeli tálibové do Bámijánu, shromáždili všechny muže v mešitě. Tam jim řekli, že je nechají na pokoji, ale potom všechny zastřelili.” „Dva dny nebylo pro dým nic vidět. Když jsme se vrátili z hor, bylo na bazaru asi 200 mrtvol, některé měly uřezané hlavy nebo uši.” „Tady v Jakowlangu přijeli a začali podpalovat domy. Lidé, kteří z domů vybíhali, byli zastřeleni.” (Výpovědi z Bámijánu a Jakowlangu, léto 2002)
Zřejmě to byla až tato ofenziva, která pomohla upevnit pozice tálibů v Bámijánu. Byl při ní vypálen starý bámijánský bazar nedaleko historického komplexu soch a na konci února 2001 nařídil Muhammad Omar definitivní likvidaci Buddhů nad městem. V březnu pak byla po sérii několika výbuchů drtivá většina hmoty obou soch vyhozena do povětří. Celá akce zničení Buddhů v Bámijánu tak měla reálně spíše charakter pomsty vůči místní populaci a jejich symbolům, ačkoliv oficiální propaganda tento čin vydávala za snahu odstranit „nemuslimské” památky v zemi. Likvidace bámijánských Buddhů Sochy Buddhů v Bámijánu byly vybudovány pravděpodobně ve 4. století v době Kúšánské říše. Tato zřejmě nejvýznamnější památka Afghánistánu, zapsaná do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, v sobě spojovala vzácnou kombinaci buddhistického umění s doznívající helénistickou kulturou řecko-baktrijského státu (obě sochy byly oblečeny podle řeckého způsobu). Nehledě na -116-
islamizaci celé oblasti zůstaly sochy pro místní Hazáry symbolem jejich regionu. Dokonce jsou zaznamenány případy, kdy se místní obyvatelé, hlásící se k islámu, přicházeli k sochám modlit. Proto byli Buddhové pro bojovníky i velitele Tálibánu od počátku okupace trnem v oku. Vůdcové fundamentalistického hnutí správně předpokládali, že sochy jsou jedním z hlavním jednotících prvků hazárského obyvatelstva a symbolem odporu proti vnější (tálibánské) okupaci. „Pro nás byli Buddhové v Bámijánu symbolem našeho domova. Od pradávna na nás obě sochy shlížely. Chodili jsme se k nim modlit. Naši lidé žili v jeskyních okolo soch. Když však přišel Tálibán, naši lidé byli z jeskyní vyhnáni. Mnoho z nich bylo zabito. Tálibové nás nenáviděli, protože jsme šíité, zatímco oni jsou sunnité. Sochy zničili, protože pro Hazáry znamenaly jejich jednotu.” (Výpověď z Bámijánu, léto 2002)
Hazárové tak přišli o svůj symbol. Přesto nejsou dnes místní obyvatelé jednotní v názoru, zda památníky znovu obnovit či nikoli. Podobně neurčitě se k této otázce staví i světová odborná veřejnost. Na jedné straně stojí snaha zrekonstruovat sochy, obnovit tradiční symboly hazárského národa a zároveň přilákat cestovní ruch do celé oblasti. Na straně druhé je zdůrazňována historická kontinuita místa či památky, která považuje obnovu soch za umělý zásah do přirozeného vývoje. Protivníci obnovení soch argumentují také tím, že duch místa zůstal zachován i přes likvidaci památky. Centrální fronta Hlavním úkolem Tálibánu v letech 1999-2001 zůstávalo otevření klíčové silnice přes průsmyk Salang a obsazení afghánsko-tádžické hranice, čímž by byla odříznuta nejdůležitější cesta pro zásobování Masúdových jednotek. Silnice na sever od Kábulu nejprve vede úrodnými planinami Šomálí s centrem ve městě Čarikar. V mírových dobách se do těchto míst jezdila rekreovat kábulská elita, vyrostly zde honosné domy, vinohrady a díky vydatným vodním zdrojům se dařilo i zemědělství. V důsledku několika přechodů fronty je dnes -117-
většina domů srovnána se zemí, množství ostatních je zaminováno a vinohrady zplaněly. V bojích v této oblasti se ukázala jako strategicky důležitá především dvě městečka ležící vedle sebe Džabal as-Serádž a Gulbahár. První z nich leží na křižovatce cest. Jedná se o poslední významnější obec před průsmykem Salang a z hlavní silnice tady odbočují cesty na průsmyk Šibar a Bámiján. Přes Gulbahár pak vede cesta směrem do Pandžšírského údolí. Již několikrát také byla zmíněna letecká základna Bagram, ležící asi 30 km na sever od Kábulu. Tálibán měl odtud skvělou příležitost vysílat letadla k bombardování Masúdových pozic v Pandžšíru. Problémem bylo nejenom ovládnutí letecké základny, ale i okolních hor, ze kterých mohl Masúd vést dělostřeleckou palbu proti tálibánskému letectvu, sestávajícímu z několika desítek letadel MIG-21 a Su-22. Masúd měl naopak k dispozici pouze několik vrtulníků, jejichž likvidace by znamenala zrušení operativního spojení Pandžšíru s okolním světem. V době, kdy celou oblast na planině Šomálí a okolí Bagramu ovládal Masúd, měl možnost přímo ostřelovat tálibánský Kábul. Několikeré přelévání fronty způsobilo masové útěky místního obyvatelstva. Většina z nich utekla buď do Kábulu, nebo do Pandžšíru, v němž jsou dodnes patrné stopy po velkých táborech. Severní fronta Na sever od průsmyku Salang se hlavní část bojů soustřeďovala na pásmo mezi městy Kunduz a Tálikán, který sloužil jako Masúdovo sídlo mimo Pandžšír. Dalším cílem byla tádžická hranice a strategický přístav Bandar-i Šer Chán na řece Pjandž, kde začínala zásobovací cesta Masúdových jednotek. Přístav byl definitivně dobyt v rámci ofenzivy Tálibánu v září 1999. Důležitými městy na severní frontě se staly Imám Sahíb (mj. rodiště Hekmatjára, v tomto období žijícího v Íránu) a Dašt-i Arči, obě města s výraznou převahou Paštunů, a také vojenské letiště ve městě Hodžagar, vhodné i pro přistávání zásobovacích letounů. Po úporných bojích v září 2000 Tálikán padl. Ostatní města regionu se pod kontrolu tálibánských a také pákistánských sil dostala pouze v době pravidelných útoků proti pozicím Masúda. Pákistánci -118-
a Tálibán však nikdy nedokázali udržet hranici s Tádžikistánem celou. Strategie Masúdova džamíjátu totiž usilovala o totéž co jeho protivník - přerušit kontrolu nad zásobovacími trasami. Masúdovi to umožňovaly územní „kapsy” pod jeho kontrolou, byť byly z větší části obklíčeny tálibánským územím. Nehledě na místy těžké boje, které se ve všech třech zmíněných oblastech vedly, nedošlo k žádnému zásadnímu posunu na jednu či druhou stranu. Konflikt v této fázi připomínal boj zápasníků vyčerpaných vlastním zápasem a zaklesnutých do sebe v očekávání, že jedna nebo druhá strana povolí... Na jedné straně stála tvrdá ruka hnutí, které reálně kontrolovalo drtivou většinu území, které bylo potřeba bránit. Na druhé straně stála oslabená opozice, zato s podporou místního obyvatelstva na severu země, kde měl Tálibán pouze slabé zázemí. Pro místní lidi bylo hnutí symbolem počátku války až genocidy v dříve relativně vzkvétající oblasti. Kromě podrobněji popsaných tří regionů na severu a v centru země se v průběhu let 1999-2001 bojovalo i na územích obsazených Tálibánem. Většinou se jednalo o povstání v paštunských regionech kmene Ghilzájí na východě země, která byla vyvolána stále novými odvody místních lidí na frontu. „MULLOKRACIE” TÁLIBÁNU Ovládnutí tří čtvrtin Afghánistánu hnutím Tálibán bylo doprovázeno upevňováním moci a definitivním zformováním politických i vojenských struktur hnutí. Co však vedlo k tomu, že právě Tálibán se stal z jedné z mnoha malých skupin na pět let hlavní silou v zemi? Vlna násilí a totálního rozkladu státních struktur uvrhla Afghánistán do naprosté anarchie a rozvratu, který neměl v moderních dějinách země obdoby. Z tohoto důvodu se pro mnohé Afghánce zavedení pořádku spojovalo s vládou „silné ruky“. Podobná reakce není v historii nijak výjimečná. Chaos doprovázející rozpad Sovětského svazu v první polovině 90. let rovněž vzbudil mezi nejširšími vrstvami obyvatel iluzi o potřebě „silné ruky”. Není ani náhodou, že hnutí vzniklo v paštunské části Afghánistánu, -119-
navíc v oblasti okolo Kandaháru. Jak bylo poznamenáno v předchozí kapitole, centrum jižního Afghánistánu trpělo chronickou roztříštěností mezi několik paštunských warlordů. Zatímco v jiných regionech dokázali místní vedoucí síly (Dostúmovy jednotky džunbiší, Mazárího wahdát, šúrá vedená Ismaílem Chánem či Masúdův džamíját) vytvořit určitou organizovanou strukturu, paštunská území se velmi silně atomizovala na „údělná knížectví” jednotlivých polních velitelů. Samotné hnutí Tálibán potom vzniklo z venkovské inteligence, na rozdíl od většiny ostatních skupin, jejichž elity se zformovaly převážně v prostředí města (královský režim, komunisté, islamisté). Raketový nástup Tálibánu i ve městech byl umožněn zklamáním obyvatel z této tzv. městské elity, která umožnila nejprve vzestup republiky na základě monarchistického režimu, následně komunistický převrat a ještě později ničivou válku mezi městskými skupinami islamistů. Příklon k jakoby „nezkaženému” venkovskému prostředí jako poslednímu garantu stability a určitého řádu je v tomto světle zcela logický, přestože o několik let dříve byli obyvatelé Kábulu z příchodu „venkovanů” do měst v kulturním šoku. „Vláda venkova“, který Tálibán představoval a která byla spojena s nuceným zaváděním konzervativního způsobu života do měst, vyvolala u městského obyvatelstva nový šok. Rozdíly mezi relativně sekularizovanou a moderně smýšlející populací ve městech a venkovskými, z hlediska města anachronickými modely života se ukázaly mnohem silnější, než by se po několika letech války mohlo zdát. Opět se zde projevil rozpor mezi tradicemi a modernitou. Tradiční vztahy na venkově byly určovány vlastníkem půdy a také představitelem nižšího duchovenstva, nezřídka pologramotným, ale v kontextu vesnice nejvzdělanějším člověkem - mullou, okolo něhož se shromažďovaly skupiny studentů (tálibů). Ti se ve venkovských školách scházeli nejenom v rámci vyučování, v reakci na probíhající válku se z nich stávali kompaktní skupiny, kterým madrasa poskytovala základní potřeby a jistoty - ubytování a stravu. S působením tradiční autority učitele se tak v madrase vytvářely přirozené klientské vztahy a také základy pozdějších bojových jednotek. Učitelé se potom stávali přirozenými autoritami -120-
v politickém a ozbrojeném boji proti komunistické vládě a sovětské okupaci. V důsledku monopolizace vlastní moci i vzhledem k extrémnějším náladám v populaci vyvolaným válkou se obvykle také radikalizovali. Podobná situace vládla i v pákistánských uprchlických táborech. Duchovní se v nich opět stávali jedinými garanty alespoň základního vzdělání. Více než na afghánském venkově se zde projevoval vliv ideologií do té doby Afgháncům cizích - saúdsko-arabského wahhábismu, extrémních islamistických proudů. Extremistické organizace nebo wahhábisté také mnohdy podporovali zakládání škol v uprchlických táborech. Příklon širokých vrstev populace k radikálním formám islámu tak byl opět pouze logickým vyústěním situace. Z těchto dvou zdrojů se později rodily oddíly stoupenců hnutí Tálibán, které slibovalo přinést jednotu do paštunských řad. Fundamentalistická ideologie hnutí (tj. snaha o návrat ke kořenům, v tomto případě ke starým venkovským tradicím) přitom dokázala přilákat nové přívržence.
Severní vjezd do tunelu pod strategickým průsmykem Salang (foto autor)
-121-
Bez masivní zahraniční pomoci, zejména z Pákistánu a nejrůznějších arabských kruhů, by bylo rozšíření hnutí sotva vůbec možné. Bez cizí podpory a tlaku na centralizaci Afghánistánu, kterou pákistánské kruhy považovaly za svůj prvořadý národní zájem, by se tálibům nepodařilo ovládnout nepaštunské oblasti. Na mapě tehdejšího Afghánistánu, roztříštěného na malé autonomní celky, by přibyla pouze nová významná síla. Rozšířením Tálibánu téměř na celou zemi se historie afghánského státu vracela do původních kolejí - po letech nadvlády Tádžiků moc opět převzali Paštuni, ovšem jejich nižší a radikálnější vrstvy. Ideologie hnutí Tálibán Hnutí tálibán-i hakk lze klasifikovat především jako hnutí fundamentalistické, které se řadí mezi mnoho dalších skupin v islámském světě, usilujících o očištění islámu. Jediným „čistým” náboženství je pro ně původní Muhammadovo společenství.30 Samotný termín tálibán-i Hakk je odvozen od arabského slova tálib, které znamená „student” nebo přesněji „ten, který hledá”, a slova hakk, jehož význam je „pravda” nebo „správná cesta”. Ideologie hnutí není nijak zvlášť originální. Opakuje totiž teze, kterými mnoho jiných islamistických hnutí (šíitského i sunnitského směru) zdůvodňuje své mocenské ambice. Základním ideologickým prvkem hnutí je Boží univerzalismus, který hlásá, že Boží právo je platné po celé planetě a že poskytuje odpovědi na všechny otázky lidského i politického života. V prohlášeních vůdce Tálibánu Muhammada Omara se uvádělo, že není nutné hledat nové politické uspořádání, protože existuje příklad daný přímo Bohem a seslaný lidem v koránu. Ideologie hnutí navíc byla silně ovlivněna indickým fundamentalistickým hnutím deobandí, jehož představitelé často působili v uprchlických táborech v Pákistánu. Duchovenstvo je pak podle fundamentalistické ideologie jedinou vrstvou v islámu, která disponuje dostatečnou kvalifikací, aby mohla vést obec věřících (ummu). Ideál státního uspořádání je spatřován v období prvních chalífů na počátku islámských dějin. V čele ummy by měl stát tzv. amír al-mumínín (doslova „velitel pravověrných”), za kterého byl mollá Omar zvolen na shromáždění paštunských kmenů -122-
v roce 1996 jen několik týdnů před rozhodující ofenzivou na Kábul. Zhruba ve stejné době Muhammad Omar na shromáždění tálibánských bojovníků v Kandaháru ukázal plášť proroka Muhammada, jednu z nejvzácnějších islámských relikvií, která se v Afghánistánu nachází a která je ukazována pouze ve výjimečných případech. Zástupy jej spontánně prohlásily za amír al-mumínín.31 Ideologie obestřela Muhammada Omara celou řadou mýtů a legend. Podle nich se mu například zjevil prorok Muhammad, který jej vyzýval k ustavení míru v Afghánistánu. Jindy to zase byl Muhammad Omar, který díky usilovným modlitbám dokázal v době sucha přivolat déšť. Jeho sny byly vykládány jako Boží vůle.32 Právě zvolení Omara „velitelem pravověrných” ukázalo univerzalismus hnutí, alespoň v ideologické rovině (sjednocení všech muslimů). Na již zrušené stránce Tálibánu www.taliban.com bylo možné se dočíst mj. následující větu: „Naše touha je konečné sjednocení všech muslimských zemí světa do jediného a nedělitelného islámského chalífátu.” Přes veškerý proklamovaný univerzalismus však hnutí od počátku ctilo více afghánské či přesněji řečeno paštunské tradice. Poté co mu byl udělen titul amír al-mumínín, zorganizoval Omar tradiční afghánskou přísahu věrnosti (baját), kterou museli pronést polní velitelé, duchovenstvo, kmenoví starešinové, rady stařešinů, ale i obyčejní bojovníci. Tím se tento jednooký velitel stal absolutním vládcem nad jím kontrolovaným územím. Všechna důležitější politická, náboženská i vojenská rozhodnutí byla činěna „velitelem věřících”, který své závěry většinou shrnoval v dekretech (firmán). Formálně sice zůstaly zachovány standardní instituty moci jako vláda s ministry (vazír) a měl fungovat i určitý „zákonodárný sbor”. Podle vzoru z počátků islámského chalífátu by tato šúrá (tj. poradní sbor) měla čistě konzultativní funkci. Takový „parlament” však tálibové nestačili svolat. Struktura Tálibánu Ideologie se jako vždy ukázala být pouhou zástěrkou, která kryla totalitní sklony vedení systému. Ještě po prvních úspěšných ofenzívách se rozhodnutí přijímala dohodou mnoha velitelů a po dlouhých diskusích.33 S rozšiřováním základny hnutí se ale přístup -123-
k nejužšímu vedení stále více omezoval. Projevil se zde klasický stereotyp podobných politických uskupení, která jsou ve svých počátcích relativně otevřená, ale v momentě, kdy je nutno řešit úkoly s mnohem větším počtem lidí, se vedení skupiny izoluje a stává se stále více autoritářským. Velitel může zpočátku objíždět celý region pod svou kontrolou (což dělají v Afghánistánu čas od času všichni lokální warlordi). S rozšířením působnosti však již tato možnost přestává být realizovatelná a vzrůstající množství problémů nutí vůdce setrvávat v určitém centru, což posiluje tendenci k další koncentraci moci. Vznikají neformální vazby mezi těmi, kteří mají těsný vztah s velitelem a mohou rozhodovat, kdo další bude k němu připuštěn. Tato skupina se potom uzavírá do sebe při obraně svých úzkých zájmů a celé uspořádání začíná připomínat spíše sektu, v níž jsou vzájemné vztahy založeny na vůdcovském principu. Podobný systém se postupně utvořil i uvnitř Tálibánu. Vedení hnutí se soustřeďovalo v tzv. Nejvyšší radě (šúrá), jejíž jádro se skládalo z nejvěrnějších přátel mollá Omara. Zasedání šúry se však většinou účastnili i polní velitelé, představitelé duchovenstva nebo kmenoví náčelníci. S jedinou výjimkou všichni stálí členové šúry pocházeli z Kandaháru a jeho okolí. Ani po ovládnutí většiny nepaštunských oblastí se její složení nezměnilo. Tito kandahárí, jak se mollům ve vedení říkalo, vládli tvrdou rukou i ostatním národnostním menšinám. Šúrá sice měla pod sebou další formální struktury, ale většina rozhodnutí se soustřeďovala pouze v jejích rukou bez ohledu na rozhodnutí nižších instancí. V rámci šúry bylo potom konečné rozhodnutí na amír al-mumínín mudžáhid mollá Muhammadu Omarovi. Postupně se mu nikdo neodvážil oponovat, a to ani v rámci nejužšího kruhu. Nejvyšší šúře byly podřízeny dvě další důležité složky. Výkonnou moc představovala tzv. kábulská šúrá, v níž se scházeli resortní ministři. Přestože kábulská vláda jakoby reprezentovala tálibánský režim navenek, většina rozhodnutí byla konzultována s Nejvyšší šúrou v Kandaháru. Kábulskou vládu vedl Muhammad Rabbání (není příbuzný s prezidentem Afghánistánu z řad etnických Tádžiků), který patřil k relativně umírněnému křídlu Tálibánu, i když mu někteří autoři připisují podíl na vraždě bývalého -124-
prezidenta Nadžíbulláha. Rabbání vládl kábulské šúře s několika přestávkami, během kterých odcházel na frontu. Po neúspěchu tálibů na severu Afghánistánu byl v roce 1997 na několik měsíců „uklizen“ do Kandaháru, údajně v souvislosti s povstáním v jeho základně ve městě Džalálábád. Mezi přední osobnosti kábulské amr bí-l-maruf wa an-nahian al-munkir dále patřili například ministr zahraničí Muhammad Gaus Áchundzáde, stoupenec tvrdého křídla Tálibánu. Po jeho zajetí na severu země po neúspěšné ofenzivě v roce 1997 vedl ministerstvo zahraničí Ahmad Wakíl Muttawakíl z relativně umírněného křídla hnutí. Postrachem každého obyvatele pak bylo především ministerstvo pro mravnost (amr bí-l-maruf wa an-nahian al-munkir, v doslovném překladu z arabštiny „vedení dobra a pronásledování zla”). Dohlíželo na dodržování tzv. morálních zákonů, např. na vycházení žen na ulici s mužským doprovodem, zahalení, délku vousů u mužů, školní vzdělání a propagandu. Hlídky ministerstva měly právo okamžitého výkonu trestu proti narušiteli tvrdých zákonů. Do další sféry kompetencí této šúry spadala především koordinace bojové činnosti na kábulské frontě a státní správa v Kábulu a okolí. Politická reprezentace byla velmi úzce spojena s vojenskými složkami. Většina ministrů byla na určitou dobu odeslána na frontu, zvláště pokud Muhammad Omar nabyl dojmu, že se příslušný činitel stal příliš mocným. Správa země podobnými přesuny velmi trpěla, na některá zásadní rozhodnutí se v určitém ministerstvu čekalo dlouhou dobu. Oblasti pod kontrolou Tálibánu tak byly často bez vlády nebo byly vedeny značně nárazově a chaoticky. K tomu se přidávala tradiční korupce a klientelismus, bez nichž v Afghánistánu, podobně jako v mnoha dalších asijských zemích, není možné čehokoli dosáhnout. Kábulská ministerstva, na kterých do té doby jako nižší a střední úředníci pracovali většinou Tádžikové, byla zaplňována často nekompetentními kádry paštunského původu. Váha kábulské vlády se navíc v průběhu doby stále více snižovala - byla prakticky ve všem podřízena šúře v Kandaháru a osobně „veliteli věřících” Muhammadu Omarovi. Druhou mocenskou složkou po kábulské administrativě byla vojenská rada (šúrá-ji askarí). V jejím čele stál samotný mollá -125-
Muhammad Omar. Byly jí podřízeny další složky jako velení pozemní armády nebo vzdušných sil. Armáda Tálibánu a vojenská hierarchie nebyla nikdy tak pevná a stálá jako hiearchie vojsk Ahmada Šáha Masúda na druhé straně fronty. Příčinou byly stálé přesuny na nejvyšších postech. Lidé byli odsud často posílání rovnou na frontu a jejich místo zaujímali polní velitelé. Větší část armády potom tvořily jednotky pod velením místních vůdců, kteří měli pravomoci k verbování nových bojovníků a rozdělování materiálních zdrojů z centra. Místní bojovníci rovněž často odcházeli na sezonu domů kvůli sklizním. Kromě bojovníků odvedených z vesnic působili v tálibánské armádě i bývalí vojáci komunistické armády, kteří byli mnohem lépe vycvičeni a dokázali ovládat bojová letadla a tanky. Tito lidé sloužili na profesionální bázi. Kromě Afghánců byly tálibánské oddíly doplňovány dobrovolníky z Pákistánu, nebo dokonce přímo jednotkami pravidelné pákistánské armády. Pákistánská tajná služba ISI, která režim tálibů štědře dotovala, vysílala na různá místa v Afghánistánu styčné důstojníky. S několika výjimkami tedy nelze v případě Tálibánu hovořit o pravidelné armádě, ale spíše o uskupení jednotlivých velitelů, které hnutí svými dodávkami zbraní a finančních zdrojů fakticky „živilo”. Na regionální a lokální úrovni vykonávaly vůli Nejvyšší šúry místní rady. Ve městech v nich rovněž dominovali tzv. kandahárí, ať již jako vůdcové těchto orgánů nebo guvernéři provincií. Většinou však patřili k nižším kádrům v rámci hnutí a jejich pravomoci byly značně omezené. Navíc byli často přesouváni z jedné provincie do druhé, aby si nestačili vybudovat okolo sebe vlastní mocenskou základnu. Na místní úrovni fungoval Tálibánu věrný velitel jako hlavní správce pro určitou oblast. K dispozici měl menší posádky bojovníků v každé větší vesnici. Jejich přítomnost byla mnohem silnější na severu, kde měl Tálibán pouze malou podporu místních nepaštunských etnik. Tálibánští bojovníci ve vesnicích Ve vesnicích v Hazáradžátu i v okolí Mazár-e Šarífu, kde jsme se pohybovali, nám ukazovali dům, kde sídlila posádka tálibů. Většinou -126-
jich nebylo mnoho - údajně okolo deseti až patnácti. Byli však jedinými lidmi v okolí, kteří vlastnili zbraně (pro všechny ostatní bylo držení zbraní přísně zakázáno, ostatně kde by je také chudí rolníci vzali). I takto malá posádka však znamenala velkou zátěž pro ekonomiku celé vesnice, která je musela vyživovat, samozřejmě nejlepším jídlem, které na chudých políčkách bylo k dispozici. Následkem toho byl ve vesnicích často hlad. Vojáci se podle výpovědí vesničanů nechovali vždy přátelsky. V zimě, když bylo potřeba teplo, brali i dřevo ze střech místních vesnických domů. V Afghánistánu vzácná a drahá surovina, která byla často vysazována pro domy synů nebo vnuků, tak mnohdy končila v pecích tálibánských vojáků bez ohledu na potřeby místních lidí. Vyprávění, která jsme od místních lidí slyšeli, se určitě alespoň zčásti zakládala na pravdě. Jistě, tálibové, nebo snad dokonce cizinci, o kterých se nám také zmiňovali, rozhodně nejednali v rukavičkách, respektive chovali se jako typičtí vojáci. Na druhou stranu si dovedu lehce představit, že podobné věci se děly i na druhé straně barikády. V nepaštunských oblastech, ve kterých byl Tálibán spíše cizím živlem, však byli tito bojovníci vetřelci a útočníky. Bez viny v této válce však není nikdo, ani místní lidé, ani tálibánci, stejně jako velmoci. (Z afghánského deníku autora, léto 2002)
Tálibánská ekonomika. „Vítejte v zemi opia” „Jestliže nám svět nic nedá, musíme si pomoci sami. Jediná možnost, jak si zajistit stabilní přísun prostředků, je pěstování opia.” (Mollá Muhammad Gaus, bývalý ministr zahraničí Tálibánu)
Pěstování opia bylo do války poměrně vzácnou záležitostí. Největší osevní plochy se nacházely v údolí Hilmandu na jihu a v Badachšánu na severovýchodě země, jednalo se však o krajně řídký způsob výdělku. Zemědělství sice nebylo na dostatečné úrovni, avšak ročně bylo možné vyprodukovat až 5 miliónů tun obilí. S narkotiky se místní lidé poprvé ve větší míře setkali u cizinců, kteří v 70. letech přes Afghánistán hojně proudili do vyhlášených opiových center Indie a Nepálu. -127-
Opiový mák se začal ve větší míře pěstovat a pašovat až v době sovětské okupace. Největší část produkce se v této době pěstovala především na jihu země, kde tato plodina nahradila při obživě sovětskými vojsky vypleněné ovocné sady. Nebylo výjimkou, že si sovětští vojáci odcházející domů odváželi s sebou i značné dávky narkotik. V tehdejším Sovětském svazu byla představa o drogách a jejich působení poměrně mlhavá. (V tomto smyslu se jako průkopnický uvádí román kyrgyzského spisovatele Čingize Ajtmatova Popraviště. Měl podobný efekt jako v tehdejším Československu Memento Radka Johna.) V době války v Afghánistánu se lidé v Sovětském svazu poprvé ve větší míře střetli s obchodem s drogami, laboratořemi na výrobu heroinu a dalšími neduhy současného světa. Frustrovaní afghánští veteráni často propadali drogám, v nichž hledali zapomenutí na válečné útrapy. Postupně se tak pro mnohé afghánské velitele staly zisky ze „zdaňování” opiových výnosů jedním z hlavních zdrojů financování
Sběr opia v okolí Kandaháru (foto ČTK)
-128-
vojenských operací. Afghánistán začali ve větší míře vyhledávat překupníci z Pákistánu, kteří v zemi s počínajícím chaosem občanské války objevili doslova ráj pro své obchody. Místním velitelům i obchodníkům začaly zisky z prodeje drog přinášet leckdy pohádkové jmění. V klidném zázemí pákistánského Pešawáru rostly honosné domy nových zbohatlíků jako houby po dešti. Zisk byl nakonec zaručen pro všechny zainteresované strany. Pro polní velitele, kteří vybírali přímo „daň z prodeje”, stejně jako pro ty, kteří bohatli na „silničních kontrolách”. Vydělávali také místní lidé, kteří našli relativně výnosnou zemědělskou plodinu, která byla schopna uživit jejich rodinu. Pěstování se soustřeďovalo většinou do paštunských oblastí na jihu a na východě země. Zejména údolí řeky Hilmand s dostatkem vody bylo pro pěstování této plodiny téměř ideální. Občanská válka současně byla paradoxně i překážkou masivního rozšíření pěstování máku. Když v roce 1996 Tálibán dobyl Kábul a východní Afghánistán, ocitlo se pod jeho kontrolou okolo 95% opiových polí v zemi. Tvrdá vláda hnutí pomohla zlikvidovat většinu silničních zátarasů a přinesla na afghánské silnice pořádek, který na nich nepanoval přinejmenším od pádu komunistické vlády. Tento fakt stimuloval na územích pod kontrolou Tálibánu rozvoj obchodu, dopravních služeb a také s tím spojených možností přepravy heroinu či opia. V letech 1996-1999 narostla osevní plocha máku téměř na dvojnásobek. Do pěstování se zapojovali především uprchlíci, kteří válku přečkávali v pákistánském exilu a po zavedení relativního pořádku v jižním Afghánistánu se vraceli domů. Přes svůj počáteční odpor k drogám Muhammad Omar a jeho šúrá změnili během několika měsíců názor a zavedli přísnou kontrolu produkce opia. Zemědělci byli zdaňováni desetiprocentní sazbou z výnosů, zatímco zdanění obchodníků bylo stanoveno na dvojnásobek. Posledně jmenovanou daň se sice nepodařilo vybírat ve všech oblastech pod kontrolou tálibánského režimu, přesto se čistý zisk mollů v Kandaháru pohyboval v řádech desítek milionů dolarů ročně. Nutno říci, že tyto výnosy se staly jedním z mála příspěvků vnitřní ekonomiky do tálibánského rozpočtu. Dokonce byla uvedena do praxe i některá opatření, která měla zemědělce připoutat -129-
k obchodu narkotiky. Jedna z propagačních akcí například pod záminkou získání vysoce kvalitních léků ze stromů pistácií nebo vinohradů umožnila omezit odpovídající produkci a namísto stromů prosadit pěstování opiového máků. Opium z tálibánských oblastí se vyváželo třemi hlavními směry. Jedna část vedla do Íránu směrem na západ, druhá do pákistánských přístavů v Indickém oceánu a odtud dále do Evropy, třetí pak přes Herát do Turkmenistánu. V důsledku velmi přísných opatření přijatých íránskou stranou ve druhé polovině 90. let se proud narkotik v prvním směru poněkud snížil a dealeři se stále více přeorientovávali na relativně propustné hranice postsovětských středoasijských zemí. V první fázi to byl zejména Turkmenistán, jehož hranice byly velmi slabě hlídané kvůli nízkému počtu beztak zkorumpovaných pohraničníků. Podle svědectví bývalých státních turkmenských činitelů byl na turkmenské straně do obchodu zapleten osobně i samotný prezident Türkmenbašy, jehož syn a jeho struktury měly na tranzit afghánského opia přes území Turkmenistánu monopol. Plantáže opia se rozkládaly i na severu země, na územích pod kontrolou uzbeckého generála Dostúma, který podle některých věrohodných zdrojů z Uzbekistánu udržoval dobré styky s největšími uzbeckými mafiány, resp. státními činiteli. Drogy ze severního Afghánistánu obvykle putovaly pod ochranou Dostúma přes Most přátelství do uzbeckého pohraničního Termezu, odkud se přepravovaly dále do Ruska a do Evropy. Proud afghánského opia ještě zesílil po dobytí severních oblastí Afghánistánu Tálibánem. V roce 1999, tedy rok po ovládnutí severu země, produkce opia prudce vzrostla, nehledě na počínající neúrodu. Uvedený rok bylo sklizeno více než 4500 tun opia, což představovalo zhruba 75% světové produkce. Vzhledem k tomu, že drtivá většina se přepravovala na sever, lze odhadnout, že přes Střední Asii procházely na přelomu tisíciletí skoro dvě třetiny celosvětové produkce drog. Mezinárodní společenství začalo vyvíjet nátlak na omezení osevních ploch. Agentury OSN se snažily přimět vůdce Tálibánu, aby přestali pěstovaní opia tolerovat. Vedení hnutí však většinou podmiňovalo -130
omezení produkce mezinárodním uznáním režimu. V roce 2000 Muhammad Omar skutečně nařídil zákaz pěstování opia a pole osetá opiovým mákem mizela. Na druhé straně Tálibán toleroval pěstování drog pouze v oblastech, v nichž sídlily paštunské kmeny. V oáze Balch nedaleko Mazár-e Šarífu, obývané především paštunským obyvatelstvem, tak byli například přísně trestáni Tádžikové nebo Hazárové, kteří na svých políčcích pěstovali opiový mák. Snížení produkce však bylo viditelné i v paštunských oblastech na jihu Afghánistánu. Za rok 2000 celoafghánská produkce klesla pod 3000 tun a o rok později se držela v těchto hranicích. Těžiště produkce a vývozu této látky v letech 2000-2001 se tak přeneslo do oblastí pod kontrolou Severní aliance, odkud se v tomto období exportovalo zhruba třikrát více opia než z tálibánského Afghánistánu. Drogy se potom dopravovaly přes jižní Tádžikistán a tádžický Badachšán do kyrgyzského Oše, který se stal významným překladištěm pro další dopravu narkotik do světa. Zajištění „bezpečnosti“ přepravy narkotik bylo v letech 1999 a 2000 jednou z příčin ozbrojeného konfliktu v této části Střední Asie. Místní narkobaron a vůdce Islámského hnutí Uzbekistánu Džuma Namangání se zde na pochodu za vyhlášením islámského emirátu ve Střední Asii střetl s pravidelnou kyrgyzskou a uzbeckou armádou. Příliv a dostupnost narkotik způsobila ve Střední Asii vážné sociální problémy. Do závislosti na drogách upadá dodnes stále větší množství mladistvých a nezaměstnaných lidí. Mnoho obyvatel středoasijských republik, silně postižených ekonomickým úpadkem po rozpadu SSSR, se ke zdánlivě výnosným obchodům rovněž nechalo zlákat. Pro počáteční investici jim byl poskytnut úvěr od místních drogových mafiánů, který však, jak se postupně ukázalo, nebyla celá řada drobných obchodníků a dopravců schopna splácet. V Tádžikistánu, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu se proto vyskytly případy únosů, prodeje do otroctví a s tím související donucování lidí k další trestné činnosti nebo prostituci. Trh s afghánským heroinem radikálně změnila válka v roce 2001 a pád Tálibánu, spojený s odstraněním tálibánských zákazů. Na jaře 2002 tak rolníci začali znovu vysazovat opiový mák. V prvním roce po válce opiové sazeničky pouze nesměle vykukovaly v řádcích mezi -131-
poli. I tak se produkce za rok 2002 vyšplhala na 3400 tun opia, což představovalo tři čtvrtiny světové produkce. Anarchie, která po pádu Tálibánu nastala, tak naplno otevřela stavidla opiové hráze. V roce 2003 se na celém území Afghánistánu zvyšovala rozloha osevních ploch. Celkové výnosy za tento rok se proto odhadovaly až na 3600 tun opia. V roce 2004 se odhaduje, že by se celková produkce mohla přiblížit hranici 4000 tun. I když tato čísla ještě nedosahují rekordní úrody z roku 1999, stoupající tendence svědčí o neúspěšném boji centrální vlády a mezinárodních organizací na tomto poli. Produkce narkotických látek tak zůstává jedním z mnoha problémů, na jejichž řešení se bude muset výraznou měrou podílet i mezinárodní společenství. Řešení problému bude vyžadovat ohromné investice do afghánského zemědělství s cílem změnit strukturu tamní produkce. Podobně bude nutno zvrátit myšlení prostých rolníků, kteří si již za poslední dvě sezony zvykli na zvýšené výdělky na jinak chudém afghánském venkově. CIZINCI V AFGHÁNISTÁNU ANEB JAK SE DĚLÁ MEZINÁRODNÍ DŽIHÁD „Bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí.” (Korán, 2:190) Zabíjejte je všude, kde je zastihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití…” (Korán, 2:191) „Jestliže však přestanou… tedy Bůh je věru odpouštějící a slitovný!” (Korán, 2:192)
„A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým.” (Korán, 2:193) Samostatnou kapitolu ve válce v Afghánistánu tvořili cizinci. Od 80. let začali do Afghánistánu přicházet dobrovolníci ze všech koutů islámského světa. Často to byli příslušníci radikálních skupin, kteří byli nezřídka podporováni pákistánskou tajnou službou ISI nebo dokonce CIA. Válečný Afghánistán byl pro ně ideálním výcvikovým -132-
táborem. Do roku 1992 se v zemi vystřídalo přes 30 000 bojovníků z oblasti Blízkého východu, jižní a jihovýchodní Asie. Přicházeli sem nejenom za výcvikem, ale často kvůli splnění muslimské povinnosti bojovat na stezce džihádu. V Afghánistánu rovněž působilo množství mezinárodních organizací, které se zabývaly čistě humanitární pomocí (Červený půlměsíc), stejně jako organizace, které měly v popisu práce výcvik mudžáhidínů, paradoxně často pod hlavičkou humanitární pomoci. Jedním z výrazných hnutí druhého typu byla například Islámská koordinační rada pod vedením absolventa Káhirské univerzity Palestince Abdulláha Azzama. Po jeho smrti v roce 1989 převzal vedení této radikální wahhábistické organizace nechvalně proslulý Usáma bin Ládín. Narůstající rozkoly mezi skupinami jednotlivých afghánských mudžáhidínů na přelomu 80. a 90. let a občanská válka mezi nimi, která vypukla v roce 1992, uvrhly část zahraničních bojovníků do víru vnitřního konfliktu. Protože výcvikové tábory byly z větší části financovány Saúdskou Arábií a Pákistánem, většina cizinců se přidala na stranu vůdců, kteří byli podporováni z těchto zemí. Proto se zástupy Arabů, Pákistánců a dalších národností ocitly v roce 1992 v řadách hizb-i islámí Gulbuddína Hekmatjára či Sajjáfova ittihádu. Občanská válka poskytovala nově vycvičeným bojovníkům potřebnou „praxi” a pro své vynikající „zkušenosti” nacházeli tito lidé „uplatnění” v mnoha válečných zónách muslimského světa. „Afghánce” tak bylo možné nalézt v Alžíru, v Jemenu, v Egyptě, v tureckém nebo iráckém Kurdistánu, v Palestině, v Čečensku, v Bosně, na Filipínách, v Indonésii, v Kašmíru i na dalších „horkých” místech, kde se objevovaly výzvy k muslimskému džihádu. První útok na světové obchodní centrum v New Yorku v roce 1993 měl rovněž své kořeny mezi afghánskými bojovníky. Ahmed Rashid k tomuto fenoménu afghánských teroristů poznamenává následující: „Jestliže afghánský džihád porazil jednu supervelmoc, Sovětský svaz, nemohl by také porazit další supervelmoc, tedy Spojené státy a další režimy? Logika těchto argumentů byla založena na jednoduchém předpokladu, že afghánský džihád samotný položil sovětský stát na kolena. Byly -133-
ignorovány mnohé vnitřní kořeny kolapsu sovětského systému, jehož byl džihád v Afghánistánu pouze jednou z příčin.”34 Po nástupu Tálibánu přesunuly Pákistán a Saúdská Arábie, jako největší patroni výcvikových táborů afghánských uprchlíků a cizinců, svou pozornost na toto hnutí. Noví bojovníci se proto objevovali na frontě v řadách tálibánských vojsk. Hlavním koordinátorem činnosti těchto cizinců se postupně stal dnes nejhledanější terorista světa Usáma bin Ládín. Al-Qáida a bin Ládín Usáma bin Ládín se do afghánského konfliktu pravděpodobně zapojil hned na počátku 80. let. Tehdy měl na starosti rozdělování saúdské pomoci mudžáhidínům. Jeho stavební firmy pak pracovaly na inženýrských pracích pro protisovětskou opozici. Usáma také pomáhal založit několik výcvikových táborů, jež byly podporovány Pákistánem a USA. V roce 1989 založil organizaci pro arabské dobrovolníky pro boj v Afghánistánu, jejíž název se o necelých deset let později měl stát symbolem terorismu - al-Qáida. Protože podporoval radikální paštunská křídla, bylo logické i jeho počáteční spojení s Gulbuddínem Hekmatjárem i s Abdulem Rasúlem Sajjáfem. Zároveň se stal úhlavním nepří-telem nepaštunských a nesunnitských skupin v Afghánistánu. Po několikaletém intermezzu v letech 1990-1996, které strávil v Saúdské Arábii a Súdánu, se Usáma vrátil do Afghánistánu. Pomáhal zde založit několik výcvikových táborů, zejména v okolí města Chóst ve východním Afghánistánu, který se nacházel pod kontrolou chráněnce arabských organizací Sajjáfa. Tyto tábory sloužily k výcviku především kašmírských extremistů a byly proto silně podporovány Pákistánem. Po dobytí celé oblasti Tálibánem byl Usáma představen vedení hnutí. Pro Tálibán znamenal bin Ládín zvláště spolehlivý přísun bojovníků a finančních prostředků pro vedení války proti zbytkům opozice. Postupně vybudované těsné styky s vedením hnutí byly stvrzeny sňatkem dcery Muhammada Omara s Usámou bin Ládínem. Z hlediska paštunvalí (nepsaného paštunského morálního kodexu) se tak Usáma stal nedotknutelným hostem a jakékoli zlo, které by proti -134-
němu bylo učiněno, by se osobně dotýkalo i cti samotného jednookého velitele tálibů. Proto nemohl být za žádnou cenu vydán komukoli, ačkoli o to Spojené státy po teroristických útocích na velvyslanectví v Keni a v Tanzanii v roce 1998 usilovaly. Vydáním svého hosta a rodinného příbuzného by se Muhammad Omar
Usáma bin Ládín (foto ČTK)
-135-
připravil o jakoukoli autoritu svých věrných. Finanční zdroje pomohly bin Ládínovi do značné míry ovládnout rozhodovací procesy uvnitř hnutí Tálibán. Oddíly arabských mudžáhidínů hrály důležitou roli při dobývání severního Afghánistánu v roce 1998. Usáma bin Ládín s sebou přivezl do země i několik tisíc „afghánců” sdružených v jeho militantní organizaci alQáida pod hlavičkou tzv. Brigády 055. Pro bin Ládína představoval Afghánistán skvělou základnu pro přípravu jeho teroristických činů proti západnímu světu. Do září 2001 nejvíce „prosluly” útoky na velvyslanectví USA v Keni a Tanzanii v roce 1998, po kterých následoval útok amerických raket na některé výcvikové základny v Afghánistánu. Tyto rakety však zabily pouze několik bojovníků, většinou z kašmírské extremistické organizace al-Ansár, a několik výcvikových táborů částečně poškodily. Pro svou nesmiřitelnost se západním světem byl Usáma mnohými muslimy ve světě považován za hrdinu, který bojuje za islámskou věc. Navíc si budoval pověst velmi skromného a puritánského muže, což mu v očích řadového muslima nadále přidávalo na vážnosti. Kromě ideje pro něj byly válka a terorismus výnosnými obchodními a marketingovými nástroji. V Afghánistánu samotném platily jednotky jeho cizinců za spolehlivé a nepodléhající místním velitelům, kteří mohli přecházet podle momentální výhody od jedné válčící strany ke druhé. Cizinci také nepovažovali Afghánistán za svůj domov, proto při vojenských operacích prosluli mnohem větší krutostí než oddíly místních velitelů. Jejich bojovníci totiž mohli být poznáni a na jejich rod pak mohla být uvalena krevní msta. … „Když přijeli tálibové, mysleli jsme si, že to jsou opravdoví studenti. Říkali nám, že chtějí vybudovat islámský stát. Potom ale začali podpalovat domy, zabíjet lidi nebo odvádět muže.” … „Kdo to byli tálibové?” „Většinou Arabové, Pákistánci, Čečenci. Poznali jsme, že jsou cizinci, protože zabíjeli, stahovali z kůže, řezali hlavy a podpalovali domy. To -136-
by Afghánec nikdy neudělal. A také jsme jim nerozuměli.” „ Jak jste poznali, že mezi nimi jsou Čečenci?” „Řekli nám to. Pákistánce jsme poznali podle jazyka, ale Čečencům jsme nerozuměli. Zeptali jsme se, kdo to je, a řekli nám, že to jsou Čečenci.” … „Afghánští tálibové nikdy nezabíjeli, zabíjeli jenom cizinci.” … „Co to byla al-Qáida? Jaký byl rozdíl mezi ní a Tálibánem?” „al-Qáida byla totéž co Tálibán. Nebyli to muslimové, protože muslimové nezabíjejí své bratry. „A kdo to byl Usáma bin Ládín?” „Usáma vedl Tálibán i al-Qáidu.” … „Tálibán - to byli studenti al-Qáidy. al-Qáida, to byli cizinci, kteří pracovali v Afghánistánu. Slyšel jsem, že je vedl Usáma bin Ládín.” … „Mollá Omar je studentem (tálibem pozn. aut.) al-Qáidy a Usámy bin Ládína. Dělal všechno, co Usáma řekl.” (Úryvky z rozhovorů s místními lidmi v Afghánistánu, léto 2002)
Fakt zvěrstev cizinců je nesporný, ale jak uvádí přední český sociální antropolog Radovan Haluzík, ve vyprávěních místních lidí se může jednat o snahu svést válečné hrůzy na cizí, neafghánský element: „V porovnání s většinou militantních hnutí, co jich jen na světě je, byl Tálibán neobvykle původní. Levicové guerilly se opírají o implantovaný marxismus, popř. maoismus, ozbrojení nacionalisté zase o importovanou představu evropského romantismu o národu a jeho právu na sebeurčení, případně o pomoc „svého etnika” ze státu, kde tvoří většinu. Tálibán byl proti tomu dost samostatné hnutí a vyrůstal z místních kořenů. Proč dostal nálepku přivandrovalého vetřelce? Jde o obvyklý lidový pokus o ideologické příměří, jaké jsem těsně po válce zaznamenal i v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze. Pracovně jsem si jej nazval tvorbou třetí skupiny - obětního beránka. -137-
Po válečné propagandě, která líčí sousedy jako krvelačné bestie, přichází najednou příměří a s ním představa, že nejsou žádní MY a ONI, že všechno zavinil někdo třetí.“ JEDNOTA A NEJEDNOTA PROTITÁLIBÁNSKÉ OPOZICE Na zbylém území Afghánistánu, které nebylo obsazeno táliby, se vytvořila čtyři významná centra. Největším z nich byl až do roku 1998 Mazár-e Šaríf, který se stal druhým hlavním městem země. Své konzulární zastoupení zde měly Uzbekistán, Turkmenistán, Rusko, Írán a Turecko, tedy většina vnějších mocenských center, která spolupůsobila v afghánském konfliktu. V samotném Mazár-e Šarífu se na scéně opět objevily konflikty mezi stejnými skupinami jako v Kábulu - tj. Dostúmovými jednotkami džunbiší, jednotkami šíitského wahdátu a Masúdova džamíjátu. Aby byla situace ještě složitější, všechny skupiny byly navíc rozděleny do několika frakcí, které spolu čas od času rovněž soupeřily. Nejpatrnější rozkol nastal v rámci džunbiší mezi Dostúmem a jeho zástupcem generálem Ghulamem Rasúlem Pahlawánem. Hlavní vůdcové měli potom svá oddělená sídla. Generál Dostúm sídlil ve městě Šibirgán asi 180 km na západ od Mazár-e Šarífu, které bylo centrem provincie Džauzdžan. Hlavním sídlem Masúdovy šúrá-ji nazár-i šomálí (Dozorčí rada severu) se stalo město Tálikán, centrum provincie Tochár. Zde bylo umístěno tádžické diplomatické zastoupení. Nejizolovanějším centrem odporu byl Bámiján, který sloužil jako rezidence hlavního velitele wahdátu Karíma Chalílího. Právě Hazáradžát a zvláště Bámiján se staly centrem masakrů tádžické populace, jichž se dopouštěli Hazárové, kteří se navrátili z Kábulu a mstili se za útoky Masúdových vojsk na hazárské čtvrti. Přes některá společná jednání tak zůstávaly vztahy mezi veliteli jednotlivých opozičních stran poměrně chladné. Po dobytí Kábulu Tálibánem rozpory mezi ozbrojenou opozicí ustoupily snaze o společný postup, vyvolané existencí společného nepřítele. V této souvislosti sehrál důležitou roli Dostúm, pro jehož severní provincie Tálibán představoval mnohem větší nebezpečí než pro Masúda. Několik dní po ústupu z Kábulu, 10. října 1996, -138-
proběhla schůzka mezi hlavními vůdci opozičních skupin nedaleko strategického tunelu Salang, na níž byla založena tzv. Nejvyšší rada pro obranu vlasti (šúrá-ji álí-ji defá-ji wataní). Útok Tálibánu na severní Afghánistán posílil jednotu opozičních sil. V polovině června 1997 byla vytvořena politická struktura sjednocené opozice - tzv. Sjednocená fronta pro záchranu Afghánistánu (maház-i ittihádí), pro kterou se později vžil název Severní aliance (ittiláf-i šomálí, ittihád-i šomálí). Dočasným sídlem nové vlády se stal Mazár-e Šaríf. Do aliance záhy vstoupily téměř všechny nejdůležitější strany konfliktu bojující proti Tálibánu. Ústřední místo v ní měl džamíját, jehož vůdce Burhánuddín Rabbání byl i nadále mezinárodně uznáván jako prezident Afghánistánu. Ahmad Šáh Masúd si podržel klíčové křeslo ministra obrany. Aliance se v prvních týdnech dokázala shodnout i na osobě premiéra. Místo Hekmatjára, který účast ve Sjednocené frontě odmítl, se jím stal Abdul Rahím Ghaffurzájí, Paštun z kmene Muhammadzájí a především velmi zkušený diplomat s četnými styky v zahraničí. V srpnu 1997 však spolu s dalšími asi čtyřiceti významnými opozičními představiteli zahynul při letecké havárii. Aliance se na novém premiérovi již nikdy neshodla. Vytvoření formální politické struktury bylo důležité především z hlediska mezinárodního uznání státoprávní kontinuity Islámského státu Afghánistán. Aliance si tak například zachovala křeslo v OSN a její velvyslanectví byla nadále uznávána jako diplomatické mise legitimního afghánského státu. Rozpory v triu Dostúm/Málik - Masúd - Chalílí však nově utvořenou strukturu značně rozmělňovaly. V důsledku dalších porážek se Aliance stala pouze papírovou strukturou, o jejíž oživení se vůdcové stran pokoušeli zejména v letech 1999-2000, kdy se vedla mírová jednání s představiteli Tálibánu, a také v době relativních úspěchů opozice v bojích proti „mullokracii”. Rozbití souvislého pásu území mimo tálibánskou kontrolu rovněž silně komplikovalo vzájemnou součinnost opozičních skupin. Teprve na konci roku 1998 proběhly první schůzky představitelů všech skupin, které měly za cíl koordinovat vojenské akce proti hnutí Tálibán pod sjednoceným velením. Na počátku roku 1999 byla na schůzce v Tálikánu -139-
vytvořena Nejvyšší vojenská rada (šúrá-ji alí-ji askarí). V březnu téhož roku byla vytvořena tzv. Koordinační rada, v níž našly zastoupení všechny protitálibánské skupiny. K uskupení se připojil i Hekmatjár, který do té doby jakýkoli kontakt se Severní aliancí odmítal. Jediným mužem s reálnou mocí byl přesto Ahmad Šáh Masúd. KONEC TÁLIBÁNU V AFGHÁNISTÁNU...? Rok 2001 začal dobytím hazárského města Jakowlang, jež bylo spojeno s těžkými masakry místního obyvatelstva. Jmenované události uspíšily přípravu rezoluce OSN, jíž byly zavedeny sankce a embargo na dodávky zbraní na území kontrolované Tálibánem. Rezoluce byla přijata 19. ledna 2001 pod číslem 1333. Zájem světových médií ale vzbudilo teprve pozdější zničení Buddhů v Bámijánu. Kromě této halasné, ale málo efektivní kampaně se jednalo na jiných úrovních. Ahmad Šáh Masúd a uznávaný prezident Afghánistánu Burhánuddín Rabbání se pokusili o sjednocení všech existujících protitálibánských sil. Na jaře 2001 proto rozvinuli širokou diplomatickou aktivitu jak s okolními státy, tak s vůdci některých opozičních skupin. Na mezinárodní úrovni se pravděpodobným vrcholem stala Masúdova řeč na zasedání Evropského parlamentu ve Štrasburku v dubnu 2001. Prezident Rabbání byl pak přijat na nejvyšší úrovni ve všech zainteresovaných zemích, včetně Ruska, USA, Francie nebo Velké Británie. V rámci návštěv okolních zemí proběhly i schůzky s představiteli jednotlivých skupin. Během své návštěvy Íránu se Masúd setkal s Karímem Chalílím, Ismaílem Chánem a také s Hekmatjárem. V Uzbekistánu zase jednal ministr obrany s generálem Dostúmem. Poprvé přitom připustil i možnost zapojení bývalého krále Záhira Šáha, přebývajícího v italské emigraci, do protitálibánské koalice. Výsledkem těchto aktivit byl výsadek generála Dostúma a Ismaíla Chána v severním, respektive v severozápadním Afghánistánu. Oba dostali od svých sponzorů finanční prostředky, s jejichž pomocí se podařilo podpořit několik místních velitelů, kteří v té době vytvářeli -140-
ohniska odporu proti Tálibánu. Masúd připustil i jednání s představiteli Paštunů, mezi jejichž nejvýznamnějšími postavy patřili vůdcové mudžáhidínských skupin Abdul hakk z provincie Nangarhár ve východním Afghánistánu, napojený na osobu krále Záhira Šáha, a Hamíd Karzájí, který se v té době těšil stále rostoucí podpoře na jihu Afghánistánu. Masúdovo diplomatické úsilí přimělo vůdce Tálibánu i síť al-Qáida k odvetnému kroku. Existovalo totiž nebezpečí, že takto široká koalice se může stát vážnou hrozbou nejen na frontových liniích. Vedení Tálibánu si přitom uvědomovalo rostoucí diplomatickou izolaci svého režimu, stejně jako mezinárodní tlak vyvíjený na Pákistán, jehož cílem bylo ukončení podpory tehdejšího kábulského a kandahárského režimu Islámabádem. Organizaci al-Qáida se 9. září 2001 podařilo uskutečnit úspěšný atentát na Ahmada Šáha Masúda. Podle interpretace mnohých Afghánců to byl právě tento čin, který vyprovokoval Spojené státy a další země k odvetným opatřením proti Tálibánu. Akce však proběhla v předvečer jiného útoku, který se měl stát zlomovým momentem nejen pro další vývoj Afghánistánu, ale i pro vývoj mezinárodních vztahů v globálním měřítku. Afghánistán po 11. září 2001 Teroristické útoky na budovy Světového obchodního centra, které byly připsány organizaci al-Qáida, nevyvolaly v první fázi v Afghánistánu takový rozruch jako v celém světě. V očích prostého Afghánce se nejednalo o zásadní tragédii. Obyvatelé vesnic často vnímali celou událost měřítky Afghánistánu, kde se většinou nevyskytují více než několikapatrové budovy, a i ty pouze ve městech. Překlad výrazu World Trade Center (bazár-i džajhán-i bozorg, tj. velký světový bazar) přispěl rovněž ke zlehčení významu celé akce. Útoky tak byly vnímány spíše jako zničení většího tržiště, což byla v probíhající válce celkem běžná záležitost. Málokdo v Afghánistánu si dokázal představit dopady tohoto činu v globálním měřítku. Země spíše žila zprávami o smrti legendárního „Lva z Pandžšíru”. Většina populace, která Masúda skrytě nebo otevřeně podporovala, přijímala celou událost jako záminku k utužení režimu tálibů, a nikoli jako -141-
předzvěst jeho pádu. Spojené státy reagovaly na události 11. září 2001 vytvořením protiteroristické koalice, k níž se měly připojit prakticky všechny klíčové velmoci. Již 20. září vydal prezident George Bush ultimátum hnutí Tálibán, podle něhož měli být Spojeným státům vydáni vůdci al-Qáidy v čele s Usámou bin Ládínem. Toto ultimátum bylo tálibánským vedením odmítnuto, což se v Bílém domě posuzovalo jako záminka k válce. Již několik dní po útocích na New York a Washington byly proto na afghánském území vysazeny zvláštní britské a americké oddíly rozvědky. Ve druhé polovině září 2001 také začal přesun vojsk USA, Velké Británie a Austrálie, které vyslaly do regionu Arabského moře celkem 13 letadlových lodí. Pro Spojené státy měly velký význam i postsovětské státy Střední Asie. Bez jejich alespoň částečné účasti by neměla válka smysl. Washington se navíc již delší dobu pokoušel proniknout do tohoto regionu nejen ekonomicky, ale i politicky a vojensky. Jako problém při jednáních o vstupu amerických vojsk do této oblasti se ukázala její složitá geopolitická situace, v níž dominovaly zájmy Ruska a v menší míře Číny. Vojenská přítomnost USA zcela zvrátila stávající stav v regionu. Přestože se ruský prezident Vladimír Putin téměř okamžitě po 11. září přihlásil ke spojenectví s USA, nebylo jisté, zda své rozhodnutí dokáže obhájit před vlivnými vojenskými kruhy. Střední Asie je dodnes mnohými činiteli v Moskvě považována za výlučnou sféru ruského působení. Z pěti států Střední Asie nakonec získala americká přítomnost největší podporu v uzbeckých vládnoucích kruzích, které se již od roku 1998, kdy tálibové dosáhli hraniční řeky Amudarji, obávaly pokračování vojenské kampaně kandahárského režimu směrem do Střední Asie. Taškent navíc využil příležitosti ukázat své velmocenské ambice ve středoasijském prostoru a nezávislost na Rusku. K výhodám Uzbekistánu lze přiřadit i jeho neúčast na zá-kladních proruských bezpečnostních systémech a smlouvách v regionu. Vedení v Taškentu navíc lákaly bezpečnostní garance a především slibovaná finanční pomoc Washingtonu. Uzbecká armáda navíc byla v regionu relativně nejvíce bojeschopná, včetně zkušeností s přestřelkami -142-
z tálibánské strany hranice. Těsně před zahájením bojů tak bylo dosaženo dohody, která umožnila umístit leteckou základnu USA v jiho-uzbeckém Chánábádu nedaleko afghánských hranic. Moskva nakonec nebránila ani přesunu amerických leteckých sil na mezinárodní letiště Manas v kyrgyzském hlavním městě Biškek či vojenské přítomnosti mezinárodních sil na letecké základně v jihotádžickém Kuljóbu. Pro účely vojenské operace v Afghánistánu však bylo potřeba získat především Pákistán, přes jehož území vedla hlavní část leteckých koridorů z letadlových lodí v Arabském moři. Režim Tálibánu byl fakticky plodem pákistánské zahraniční politiky a jeho likvidace představovala pro tamější politiky velmi citlivou záležitost. Pákistán ztratil v dů-sledku pádu přátelsky nakloněné paštunské vlády v Kábulu vliv na větší části afghánského území. Kromě toho existovalo nebezpečí růstu protivládních nálad v důsledku spojení s USA - pro některé opoziční (zejména islamistické) kruhy v zemi symbolizovaly Spojené státy nepřítele číslo jedna. Na druhé straně by odmítnutí spolupráce s Washingtonem znamenalo i nebezpečí přiřazení Pákistánu do skupiny států podporujících terorismus. Američané spolu s Velkou Británii a Japonskem slíbili Pákistánu pomoc v celkové výši 2,5 miliard dolarů, která byla určena především na rozvoj ve vojenské oblasti.35 Tato pomoc umožnila prezidentu Mušarrafovi zachovat si podporu vládnoucích vojenských kruhů. Dohoda nakonec zaručovala i pákistánský vliv na paštunském jihu Afghánistánu a zřejmě i „zavření očí“ nad přítomností pákistánské armády v tálibánských jednotkách a součinnost při jejím odsunu v době porážky hnutí. Vůdci Pákistánu měli rovněž přesvědčit vedení Tálibánu ke složení vlády. Další spojenci tálibánského režimu - Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty - přestali uznávat Tálibán ještě v září, což mj. umožnilo Spojeným státům využívat pro útoky i svých základen v Perském zálivu. Přes velké diplomatické i vojenské úsilí USA přijala značná část odborné veřejnosti možnost vedení války za použití přesných zbraní s rozpaky. Názory se spíše přikláněly k tomu, že se mezinárodní jednotky mohou dostat do podobné pasti jako předchozí dvě cizí -143-
armády (britská a sovětská), které Afghánistánem prošly. V této souvislosti však bylo podceněno několik faktorů. Afghánské obyvatelstvo především pociťovalo únavu z dlouholetého konfliktu a na celém území Afghánistánu se objevovaly silné protitálibánské nálady. Přítomnost hnutí především v nepaštunských oblastech znamenala citelný zásah do místní ekonomiky. Oproti sovětské armádě 80. let měla také tentokrát v Afghánistánu bojovat vysoce přesná a efektivní technika s pomocí počítačů a satelitního navádění, která nebyla ve světě v minulosti k dispozici. Jednoduše vyzbrojená vojska Tálibánu neměla prakticky žádnou šanci se této technice bránit nebo ji dokonce likvidovat. Nicméně technická převaha sama o sobě nemohla zaručit zhroucení režimu, pokud by neexistovala součinnost a podpora protivníků hnutí. Lokální boje totiž měly provádět jednotky protitálibánské koalice, které vnesly do bojů dlouholeté zkušenosti s vedením války v afghánském prostředí a fakticky vykonaly „černou práci“ při pozemních operacích. S blížícím se americkým útokem se proto aktivizovala činnost opozičních polních velitelů, která byla podpořena finanční a vojenskou pomocí především z Ruska a USA. Mezi lidmi v Afghánistánu dodnes kolují vyprávění o pytlích dolarů a afghání, které generál Dostúm, velitelé džamíjátu nebo wahdátu rozdávali jednotlivým velitelům. V době zahájení raketových a leteckých útoků na pozice Tálibánu a výcvikové základny al-Qáidy byla většina bývalých velitelů opozice v zemi a aktivně se zapojila do bojů. Na sever Afghánistánu se vrátil generál Dostúm, v západní části země obnovoval s pomocí Íránu své postavení Ismaíl Chán. Ve východních provinciích (Kunár, Laghman, Nangarhár) zaujímal významná postavení spojenec Severní aliance generál Abdul Kádir a jeho přibližně 15 tisíc vojáků, převážně z řad Paštunů. Tuto frontu podporoval Pákistán ve spolupráci s USA. Do čela Severní aliance se po smrti Masúda dostal autoritativní generál Muhammad Fahím, původně velitel rozvědky, tj. jeden z nejvýše postavených velitelů v rámci vojenské hierarchie džamíjátu. Jelikož ale tento muž, nehledě na své vojenské schopnosti, již zdaleka nezískal takové charisma jako Masúd, hrozilo -144-
nebezpečí rozpadu pracně budované protitálibánské koalice, dědictví aktivní Masúdovy diplomatické činnosti za poslední rok jeho života. „Černou vránou” v protitálibánské koalici se stal Hekmatjár, který z íránského exilu odsoudil útoky na Afghánistán i jakékoli vměšování se cizích armád do vnitřních záležitostí Afghánistánu. Za svou „chybnou” taktiku později zaplatil při rozdělování funkcí v nové vládě, v níž nezískal žádné křeslo. Po pádu Tálibánu se nejspíše přiklonil ke svým bývalým soupeřům z Tálibánu a v současné době je údajně ve spojení s nejvyššími špičkami hnutí i organizace al-Qáida. Celkově však po 11. září nebyla vojska Severní aliance o mnoho silnější než před teroristickými útoky v USA a bez pomoci zvenčí by se jim nepodařilo vytlačit Tálibán z jeho pozic. Svědčí o tom například pokus o dobytí Mazár-e Šarífu v předvečer zahájení leteckých útoků amerických a britských vojsk. Sjednocení všech sil bylo navíc dáno existencí společného nepřítele a mnozí analytici se obávali, že po porážce fundamentalistického hnutí ztratí široká a různorodá koalice svůj raison d'etre a vypukne nové kolo občanské války. Avšak do zničení základních opor Tálibánu se zájmy většiny afghánských skupin i Spojených států, Velké Británie a jejich spojenců shodovaly. Rozhodující tažení Vojenská operace „Trvalá svoboda“ začala v Afghánistánu pozdě večer 7. října 2001. O jejím průběhu existují v rámci jednotlivých svědectví velmi rozporuplné zprávy o po-sunech jednotlivých front a úspěšnosti či neúspěšnosti amerických a britských náletů. Samotné vedení Aliance i jejich spojenců bylo zřejmě dobře informováno o přípravách a zahájení útoku. Se začátkem pozemních operací se tak čekalo právě na rozkazy z amerického velení. V první fázi se útoky amerických letounů a raket soustředily na vojenskou infrastrukturu Tálibánu a techniku, která mohla být eventuální hrozbou pro bombardování. Především tak byly téměř kompletně zničeny letecké síly Tálibánu sestávající se z několika desítek letounů Mig-21. Spolu s nimi byla zničena i příslušná letiště - nejvíce škod utrpěly letecké základny Šindan u Herátu a Mazár-e Šaríf. -145-
Z větší části se podařilo eliminovat i protileteckou obranu, která mohla byť i teoreticky ublížit spojeneckým letadlům. K těmto cílům se ještě během prvního týdne přidaly i vojenské základny, administrativní budovy a další strategické objekty Tálibánu. Několikrát byly bombardovány i předpokládané štáby vojsk hnutí a místa předpokládaného soustředění žoldnéřů 55. brigády organizace al-Qáida.Vysoce přesná technika, proti níž neměly zbraně hnutí žádnou naději, dala vzniknout legendám o zázračných létajících strojích B-52. „Američané používali „letadla s počítači“. Počítače jsou bytosti, které přesně věděly, kdo je dobrý a kdo je špatný.“ (Nejkurióznější reflexe amerického bombardování na afghánském venkově, léto 2002)
Nehledě na tuto zázračnost se ne vždy podařilo přesně zasáhnout cíle a bombardování napáchalo značné škody i na civilních objektech - ve druhém týdnu bombardování tak byly kupříkladu srovnány se zemí dva humanitární sklady OSN, některé civilní čtvrti v Kábulu či Kandaháru. V některých případech polní velitelé, kteří předávali zprávy o možných cílech bombardování, naváděli americké rakety na základny svých lokálních nebo regionálních politických rivalů. Několikrát se proto stalo, že byly zničeny i jednotky amerických spojenců. Zároveň s bombardováním bylo přistoupeno ke shazování informačně propagandistických letáků, které však měly smysl pouze v městských oblastech, tj. v místech větší koncentrace gramotných lidí. Problematické se rovněž ukázaly výsledky shazování humanitární pomoci obyvatelstvu, které se ve většině případů minulo cílem, případně se pomoc nedostala tam, kde jí bylo skutečně potřeba. Další propagandistická fronta byla otevřena v Praze, odkud začala vysílat afghánská redakce Rádia Svoboda (Rádio Ázádí), na jejíž provoz americký Kongres vyčlenil přes 14 milionů dolarů. Od 1. listopadu 2001 se také podařilo narušit rádiové signály tálibánského Rádia Šariat a zahájit vysílání vlastní stanice Sedá-i Afghnistán (Hlas Afghánistánu). Americká a afghánská propaganda zkreslovala zprávy -146-
- podtrhoval se význam leteckých a raketových útoků, zatímco zahájení pozemních útoků se podle oficiálních vyjádření odkládalo s ohledem na údajnou nutnost dlouhodobější přípravy. Mezitím však začaly přípravy k rozhodující pozemní operaci. Ve druhé polovině října se letecké a raketové útoky zaměřovaly na cíle spojené s přípravou pozemního útoku Severní aliance. Především se jednalo o likvidaci mobilních jednotek Tálibánu podél frontové linie obou táborů. Operace „Volný lov“ (Free Hunting) dávala pilotům „volnou ruku“ při útocích na tanky a další mobilní jednotky Tálibánu. Rusko v této době urychlilo dodávky zbraní Fahímovi. Uzbekistán s Američany v zádech podporoval generála Dostúma a Írán vyzbrojil své chráněnce Ismaíla Chána a Karíma Chalílího na západě a v centru země. Americká pomoc směřovala k paštunským kmenům na jihu, v jejichž čele se objevil Hamíd Karzájí, v Afghánistánu relativně málo známý „ministr zahraničí“ ve skupině bývalého krále Záhira Šáha. Pákistánu se s největší pravděpodobností podařilo přesvědčit tálibánské vůdce ke složení zbraní výměnou za poskytnutí bezpečného azylu v poválečném období. Ani americká pozemní vojska nezůstala stranou pozemních bojových akcí. Od poloviny října 2001 se na některých místech objevily americké výsadkové jednotky, které postupně budovaly stálejší základny v jižní části Afghánistánu. Jejich cílem byla průzkumná činnost a výpady proti tálibánským kolonám. Od konce října 2001 se Američané přidali k masivnímu vyzbrojování tádžických a hazárských vojsk, většinou ruskou a sovětskou technikou, s níž byli afghánští bojovníci velmi dobře obeznámeni. Neustávající nálety navíc zlikvidovaly prakticky kompletně protivzdušnou obranu Tálibánu a výpady proti tálibánským vojenským kolonám především okolo frontové linie silně omezily manévrovací prostor vojsk hnutí. Do začátku pozemní operace byla fronta tímto způsobem doslova „vyčištěna“. Rozhodující fáze operace začala 8. listopadu 2001. Do pohybu se daly všechny složky protitálibánské koalice. Jako první z významných afghánských měst musel Tálibán postoupit město Mazár-e Šaríf, které zabrala vojska generála Dostúma a velitele -147-
džámijátu Ustáda Atty. Město Kunduz na severovýchodě Afghánistánu zůstalo poslední významnou baštou pod kontrolou Tálibánu na sever od hlavního hřebenu Hindúkúše. V centrální části země jednotky generála Fahíma zaútočily z letecké základny Bagram na Kábul, z něhož tálibové ustoupili 12. listopadu. Následující ráno se v hlavním městě objevily jednotky džamíjátu a ve stejný den se vzdal i strategický Džalálábád na cestě mezi Kábulem a pákistánskou hranicí. A „černý den“ Tálibánu završil na západě země Ismaíl Chán, který získal do svých rukou své bývalé sídlo - město Herát. Pouze na jihu země v Kandaháru a okolí, v severní části v provincii Balch a v okolí Kunduzu a dále v oblasti mezi Džalálábádem a pákistánskou hranici nadále zůstávaly větší skupiny o několika tisících bojovníků, které zřejmě měly držet pozice do doby „vyvezení“ většiny zahraničních vojáků, především z Pákistánu. Tato akce se zcela jistě neobešla bez souhlasu amerického a britského velení, které mělo tehdy afghánský vzdušný prostor pod kontrolou. Pákistán se tak zbavil důkazů o bojích jeho v podstatě řádné armády v řadách Tálibánu. Stejným způsobem zřejmě zmizely stopy i po údajných Arabech, Čečencích a dalších národnostech, které údajně na straně hnutí bojovaly, avšak nikdo z nich nepadl do zajetí Severní aliance ani jiných sil. Jakmile byl tento úkol vyplněn, nebylo již nutné bránit Kunduz, který byl také 24.-26. listopadu po krátkých bojích obsazen oddíly Severní aliance. Největší síly Tálibánu (odhaduje se okolo 17 tisíc) tak zůstaly na jihu Afghánistánu. Na tálibánské pozice útočily americké letecké nálety z letadlových lodí v Arabském zálivu a ze základen ve Střední Asii. Pozemní útoky prováděly povstalé paštunské kmeny pod vedením stoupenců bývalého krále Záhira Šáha. Do jejich čela se formálně postavil americký favorit Hamíd Karzájí. V okolí Kandaháru rozvinula svou činnost americká námořní pěchota, která zasahovala v místech složitějších úkolů (např. zajištění starého vojenského letiště pod Kandahárem). Tálibové 13. listopadu 2001 opustili i své hlavní centrum v Kandaháru. Vstupem protitálibánských paštunských kmenů do města se završila pětiletá vláda fundamentalistického režimu. V okolí města se však nadále vedly intenzivní boje, které měly patrně krýt -148-
ústup hlavních vůdců Tálibánu i al-Qáidy. Muhammad Omar, Usáma bin Ládín a další špičky hnutí Tálibán se tak údajně dostali do sousedního Pákistánu (podle některých neověřených zpráv za pomoci pákistánských tajných služeb). Jejich stopa zmizela a o místě, či spíše o místech jejich pobytu neexistují věrohodné informace. Rychlý ústup Tálibánu poněkud připomínal poslední pád afghánského hlavního města z roku 1996, avšak lze jej vysvětlit několika důvody. Z vojenského hlediska by udržení měst stálo hnutí příliš mnoho sil, které znatelně ubývaly s tím, jak se šířily dezerce a odpírání poslušnosti v řadách velitelů loajálních mullokratickému režimu. Severní aliance tak byla v poslední chvíli posílena značným množstvím bojovníků. Své vykonala i několikatýdenní práce americké rozvědky, která fakticky celou operaci koordinovala, byť se oficiálně hovořilo o společném úsilí afghánské protitálibánské koalice. Tálibánské vedení učinilo v dané situaci zřejmě jediné možné rozhodnutí. Vojska byla vyvedena z měst a boj měl pokračovat partyzánským způsobem v menších skupinách. Avšak hnutí Tálibán ani al-Qáida z Afghánistánu nebo z afghánskopákistánského pomezí nezmizely. Řada velitelů zůstala vůdcům hnutí věrná a podporu našli především na východě a jihovýchodě země v provinciích Paktijá či Chóst. Na hornatém území s množstvím únikových cest, přechodů a těžko dostupných údolí tradičně vládly místní paštunské kmenové svazy pod vedením stařešinů a jakákoli afghánská vláda nikdy nebyla schopna kontrolovat toto území. Ostatně na pákistánské straně hranice je situace podobná - ani mnohem pevnější vláda v Islámábádu zde nebyla schopna uplatnit svůj vliv. Pro Spojené státy a jejich další spojence se tak konec vlády Tálibánu na většině afghánského území stal pouze jedním z válečných cílů. Hlavní úsilí největší světové velmoci se soustřeďovalo na pátrání po zbytcích bojovníků al-Qáidy a především po Usámovi bin Ládínovi. Jeho síť, která sestávala většinou z nájemných vojáků různých národností, se ale s největší pravděpodobností stáhla do těchto míst, případně se rozpustila do menších buněk v různých koutech muslimského světa. Ještě v době bojů o Kandahár se objevovaly zprávy -149-
o tisících zahraničních vojáků bránících hlavní stan tálibánského vedení, zatímco reálně nebyl téměř žádný z takových bojovníků dopaden. Od podzimu 2001 tak americké a britské zvláštní jednotky pátraly po největším světovém teroristovi. Jako první byl podniknut útok na údajnou hlavní skrýš Usámy bin Ládína v pevnosti Tora-Bora na východě Afghánistánu, samotný terorista číslo jedna po sobě zanechal pouze nepřímé stopy v podobě opuštěných jeskyní či úkrytů, které sloužily jako sklady, případně se jednalo o televizní nahrávky na katarské populární televizní stanici Al-Džazíra. Období vlády Tálibánu je třeba posuzovat jako reakci na neutěšenou situaci a absolutní chaos, který vyprodukovala krvavá občanská válka v letech 1992-1996. Velmi přísně pojaté islámské zákony, které panovaly a dodnes panují na konzervativním paštunském venkově, vnutilo hnutí obyvatelům měst s jinou kulturní tradicí. Paštunský nacionalismus až šovinismus zase vyvolával etnickou nenávist druhých národů. V širším kontextu dějin země znamenal Tálibán návrat k tradiční nadvládě na etnickém základě. Po několika letech formální vlády Tádžiků v čele s Rabbáním a Masúdem, která vyústila v občanskou válku a zostření mezietnických vztahů, se moc opět vrátila do rukou Paštunů. Ani z hlediska náboženského neznamenala vláda tálibů v moderní historii Afghánistánu výjimku. Povstání tádžického vůdce Bačai Sakaa (Habíbulláha II.) v roce 1929 bylo podporováno podobnou vrstvou venkovských mollů jako hnutí studentů. Pokud by Tálibán nechtěl aplikovat svůj režim na zbytku Afghánistánu a zachoval si svůj vliv pouze v určitých oblastech jižního Afghánistánu, v nichž měl svou základnu, stal by se pravděpodobně jednou z několika stran občanské války s možností dlouhodobé existence. Jeho růst a šíření vlivu „koránem a kalašnikovem” do ostatních oblastí měly za následek zavedení totalitní diktatury extrémního náboženského a propaštunského střihu. Pro mnohé obyvatele byl tento způsob vlády již nepřijatelný. Nutnost násilně udržovat moc v oblastech, kde se hnutí setkalo s otevřeným odporem (sever a centrum), vyžadovala nákladné -150-
budování represivního aparátu, postupný růst korupce, špionství a donašečství. Vydržování vojenských útvarů téměř v každé obsazené vesnici bylo postupně nad síly hnutí navzdory pomoci mnoha tisíců neafghánských bojovníků i nezanedbatelné materiální asistenci ze zahraničí. Z tohoto důvodu bylo jisté, že se Tálibán mohl udržet pouze dokud byl podporován z vnějšku. V tomto směru tak nepředstavovalo hnutí žádnou výjimku v dějinách země. Centrální vláda byla silná pouze v případě dostatku zdrojů zvenku. Ke zhroucení režimu došlo vždy v momentě, kdy se zahraniční pomoc omezila. Tato teze se potvrdila na podzim 2001, kdy pákistánští představitelé pochopili neudržitelnost protežování tálibánského režimu. Analogickým příkladem může být pád komunistické vlády Nadžíbulláha po ukončení sovětské, resp. ruské pomoci. Podobné příklady lze najít v celé historii moderního Afghánistánu od 18. století. Mezinárodní pomoc Tálibánu však tentokrát pocházela kromě jiného i od skupiny, jež byla ve světě považována za teroristickou. V tomto směru bylo zřejmě pouze otázkou času, kdy dojde k činu, který vyprovokuje pádnou odpověď postiženého státu, případně mezinárodního společenství.
-151-
VII. ANI VÁLKA, ANI MÍR. HLEDÁNÍ LEPŠÍCH ZÍTŘKŮ? POLITICKÁ REKONSTRUKCE ZEMĚ Ahmad Šáh Masúd se sice nedočkal konce tálibánského režimu, avšak jeho jednání vedená v průběhu roku 2001 postavila základy pro koaliční spolupráci všech zainteresovaných protitálibánských sil. Nejsilnější z nich byla Severní aliance, kterou po Masúdově smrti vedl generál Muhammad Fahím - svou autoritou se však nemohl „Lvovi z Pandžšíru“ vyrovnat. K této alianci se přidala strana džunbiši Abdula Rašída Dostúma a také wahdát pod vedení Karíma Chalílího. V průběhu podzimu 2001 se pak pod nátlakem zvenčí spojili proti Tálibánu někteří paštunští velitelé. Do jejich čela se postavil Hamíd Karzájí, který se v rámci protiteroristické koalice stal preferovaným kandidátem na nového vůdce země, v něhož se vkládaly naděje na případné sjednocení Afghánistánu. Karzájí byl mj. napojen i na nejvýznamnější emigrantskou skupinu okolo bývalého krále Záhir Šáha (tzv. římská skupina). Do jednání o posttálibánském vývoji země se poté zapojily i dvě menší emigrantské skupiny - tzv. kyperská a pešawárská skupina. Jakákoliv jednání o novém uspořádání Afghánistánu naopak odmítl Hekmatjár, který z íránského exilu vyzýval k ozbrojenému džihádu proti „okupačním“ silám. Bonnské rozhovory o novém uspořádání Afghánistánu v prosinci 2001 ukázaly, že bývalý král Záhir Šáh již nemá šanci stát se novým sjednotitelem Afghánistánu. Ambice velitelů jednotlivých vojenských seskupení mu neumožnily návrat. Přesto sehrál důležitou úlohu při sjednávání kompromisu ohledně složení přechodné vlády. Jeho příjezd do země na jaře 2002 i následný pohřeb jeho manželky se staly demonstrací podpory obyvatel Kábulu stařičkému exmonarchovi. Za politické nitky nového Afghánistánu však již tahali jiní lidé. Jednání v Německu vyústila v tzv. Bonnskou dohodu „o dočasných mechanismech do ustavení stálých vládních orgánů v Afghánistánu“. Dočasnou hlavou státu se stal Hamíd Karzájí, příslušník paštun-166-
ského klanu Popolzájí v rámci kmenového svazu Durrání. Tím se tomuto kmenovému společenství po 25 letech alespoň formálně navrátila vedoucí role v zemi. Situace v zemi po dlouholetém konfliktu se však zásadně odlišovala od relativně klidného období Muhammada Daúda. Tehdy (tj. v období komunistického experimentu a vlastně i v době vlády hnutí Tálibán) se hlavní část moci dostala do rukou kmenového společenství Ghilzájí. Následná občanská válka však postupně odstranila nebo zdiskreditovala většinu paštunHamíd Karzájí (foto ČTK) ských vůdců. Paštuni tak v rozhodující době nedisponovali vhodnými „kandidáty“ na hlavu státu s výjimkou Karzájího - ten však byl produktem zahraniční intervence a byl závislý na zahraničních zdrojích (včetně počáteční podpory emigrantských kruhů okolo bývalého krále). Na protitálibánském tažení na podzim 2001 se největší měrou podílely nepaštunské elity, které sice byly také podporované zvenčí, avšak stála za nimi i značná podpora „zevnitř“ země. Své popularity tak využili vůdci Severní aliance, kteří obsadili v nové přechodné vládě klíčové pozice - obranu (generál Fahím), bezpečnostní složky a rozvědku (ministr vnitra Junus Kánúní) a zahraniční politiku (ministr zahraničí Abdulló Abdulló). Kromě křesel v centrální vládě si však místní velitelé především podrželi svá „údělná knížectví“. Tuto faktickou situaci v zemi potvrdila i Loja džirga uspořádaná v červnu 2002 v areálu kábulské polytechniky. Zúčastnilo se jí několik tisíc delegátů z celého Afghánistánu. Jak se později ukázalo, -153-
jejich výběr odpovídal především zájmům nejvýznamnějších velitelů. Obyvatelé vesnic si sice vybraly předáky, kterým důvěřovali, avšak většina z nich nebyla schválena vedením příslušné oblasti, takže na Loja džirgu zpravidla odjel někdo úplně jiný. Na shromáždění se tak střetly velmi protichůdné zájmy, které by nemohly vést k žádnému hmatatelnému výsledku. Většina řečníků sice formálně uznávala vedení Karzájího, ale během dlouhých proslovů nepadla snad jediná konstruktivní myšlenka či návrh na složení vlády. Na poslední chvíli se tak situace řešila autoritativním zásahem dočasného vůdce země Karzájího, který 19. června 2002 představil svůj seznam 14 členů vlády. Navržený kabinet byl schválen na závěrečném zasedání Loja džirga. Poté jmenoval Karzájí doplněnou vládu s 28 ministry a po její přísaze byl 24. června doplněn post ministryně pro otázky žen. V nejvyšší funkci byl Loja džirgou potvrzen dočasný prezident Karzájí. Viceprezidenty se stali představitelé největších etnických skupin - Tádžik Muhammad Fahím, zástupce Hazárů Karím Chalílí či Abdul Kádir jako Paštun. Na něj však byl 6. července 2002 úspěšně spáchán atentát. Za uzbeckou menšinu byl (poté, co Dostúm odmítl funkci náměstka) jmenován Nematulláh Šáhrání. Původně jmenovaný viceprezident a velitel Herátu Ismaíl Chán nabízené křeslo rovněž nepřijal a místo něj byl zvláštním poradcem pro bezpečnost jmenován tádžický (lépe řečeno pandžšírský) představitel Junus Kánúní. Z dalších známých polních velitelů zasedli ve vládě například velitel wahdátu na severu země Muhammad Mohaqiq (ministerstvo plánování) nebo rovněž známý velitel wahdátu Sajjíd Husajn Anvarí (ministr zemědělství - ten proslul svými neshodami s Karímem Chalílím, kvůli kterým se v roce 1996 spojil i s Tálibánem). Přestože nová vláda na první pohled odrážela podíl jednotlivých národností, kontrolu nad hlavními mocenskými složkami si zachovali velitelé Severní aliance. Kromě Fahíma a Kánúního si udržel významný post Abdulló Abdulló, který zůstal ministrem zahraničí. Na velitelské posty policejních stanic v Kábulu byli většinou také dosazeni představitelé Pandžšíru, post velitele rozvědky byl rovněž obsazen Pandžšírcem - Muhammadem Árifem, kritizovaným před konáním Loja džirgy za zastrašování delegátů sjezdu. Na druhé straně byli -154-
z afghánské politické hry vyšachováni stoupenci bývalého krále Záhira Šáha, jehož dodnes afghánský tisk označuje nejvýše čestným titulem „otec lidu“ (bábá-je mellat). Jmenováním centrální vlády se situace v zemi začala alespoň zdánlivě stabilizovat. Většina stran uznala Hamída Karzájího za formálního vůdce země. V lidovém měřítku se tato skutečnost objevila v podobě desítek tisíců obrázků Karzájího, které byly umísťovány spontánně na oknech aut, v obchodech či v prodejnách novin. Problém rozdělené země se však nevyřešil. Reálná moc centrální vlády dodnes nesahá příliš daleko za hranice Kábulu. Za ní začíná území pod kontrolou místních velitelů, z nichž někteří jsou zároveň členy vlády. Podle některých údajů je dnes ve zbrani až 400 tisíc lidí vedených místními nebo regionálními veliteli. Snaha o odzbrojení, rozpuštění místních armád, případně jejich začlenění do nově vznikající centrální armády se nesetkává s úspěchem. Odevzdávání zbraní, které započalo v říjnu 2003, postupuje jen velmi pozvolna. Generál Fahím tak nadále drží pod kontrolou svou vojenskou techniku v Pandžšírském údolí, vojenské posty Dostúmových džunbiší nadále kontrolují auta v severních provinciích a Ismaíl Chán odmítá odzbrojit svou 25tisícovou armádu. Paštunští velitelé na jihu se naopak obávají, že odevzdáním zbraní by se stali bezmocnými proti ministru obrany Fahímovi. Problémem centrální vlády je také nedostatek financí, především z vnitřních zdrojů. Příjmy rozpočtu, který byl schválen pro rok 2003, byly naplněny přibližně z dvaceti procent. Zbytek zatím není ministerstvo financí schopno vybrat. Z větší části se navíc jedná o výběry cla na hranicích, další vnitřní příjmy jsou minimální. V květnu 2004 byl schválen zákon o daních, podle něhož by každý, kdo vydělává více než 200 dolarů měsíčně, měl platit daň ve výši 10-20%. Příjmy drtivé většiny afghánské populace se však pohybují pod touto hranicí a z těch, kteří mají příjmy vyšší, se budou daně vymáhat jen velmi těžko. Největší příjmy přitom lidem plynou z obchodu s narkotiky, jehož rozměry a nekontrolovatelnost jsou jedním ze základních problémů centrální vlády. Odhaduje se, že příjmy z narkotik v roce 2003 přesáhly 30 miliard dolarů, což je -155-
částka stopadesátkrát převyšující vnitřní příjmy státu. Vláda se proto musí spoléhat na zahraniční pomoc, s níž se však nedá počítat jako se stálou položkou rozpočtu. Problém pro centrální vládu představuje i katastrofální nedostatek profesionálních vládních úředníků, kteří by postupně upevnili autoritu centra. Současní státní zaměstnanci nejsou schopni a často ani ochotni rozhodovat o všech potřebných věcech, nehledě na jejich nízké platy a z toho vyplývající všeobecný sklon ke korupci. Většinou tito úředníci tvrdí, že nemohou nic dělat, neboť konečnou instancí v daném regionu zůstává místní velitel. Z velké části je tomu skutečně tak, avšak problém fragmentace země se tím nijak neřeší. Moc místních velitelů a jejich aparátu je v rámci jim podřízených oblastí skutečně rozhodující, ovšem většina z nich uznává centrální vládu jen deklarativně. V jejich rukou se ocitla i mnohamilionová pomoc ze zahraničí, která zčásti dodnes plyne do jejich kapes. Výnosný obchod s narkotiky jim umožňuje vydržovat vlastní armády mnohem lépe a efektivněji než centrální vláda. Velitelé mají navíc v regionu v osobním majetku mnohé „obchodní řetězce“, zejména na prodej benzinu, z nichž vybírají poplatky za nájem. Hlavní složku příjmů však tvoří „daně“ z pěstování opia, případně přímé obchody s ním. Čas od času se mezi jednotlivými regionálními uskupeními rozhoří boje o některé sporné oblasti. Nejčastěji se ve zprávách objevuje jméno uzbeckého generála Dostúma, jehož jednotky džunbiší ovládají venkovské oblasti okolo Mazár-e Šarífu a planiny severního Afghánistánu až k uzbecké a turkmenské hranici. Proti nim stojí obvykle vojska džamíjátu, představovaná v Mazár-e Šarífu velitelem Ustádem Attou, jež zaujímají pozice v horských oblastech mezi Mazár-e Šarífem a centrálním Hazáradžátem. Boj o rozdělení sfér vlivu se vede jednak o výnosné zemědělské oblasti, kde je možné pěstovat mák, jednak o město Mazár-e Šaríf. Někdy se vojska džámíjátu pokoušejí získat pod kontrolu i hraniční přechod Hajraton na hranici s Uzbekistánem, odkud plynou značné příjmy z výběru celních poplatků. Převážně šíitský a hazárský wahdát kontroluje části severních oblastí pod vedením Muhammada Mohaqiqa, člena centrální vlády, Bámiján -156-
a Hazáradžát ovládá velitel Chalílí. Severozápad kontroluje Ismaíl Chán, který sice rovněž oficiálně uznává centrální vládu v zemi, ale na svém území je neomezeným vládcem. Severovýchodní provincie Badachšán a Pandžšír (nově vytvořena v dubnu 2004) jsou plně pod kontrolou generála džámíjátu a zároveň ministra obrany Fahíma. V severovýchodním Afghánistánu směrem k tádžickým hranicím pak nadvládu velitele džámíjátu Daúd Chána narušují „državy“ některých uzbeckých generálů v provinciích Tochár a Kunduz nebo v pohraničním městě Imám Sahíb. Složitější situace se vytvořila na paštunském jihu země, který byl rozdroben mezi několik místních velitelů. Chaos po pádu Tálibánu (stejně jako předchozí neúspěch komunistického a islamistického experimentu) ještě více posílil staré kmenové svazy a struktury. Na druhé straně je nutno mít na paměti, že rozdělení území mezi místní velitele vždy neodpovídá kmenovému nebo klanovému členění. Část paštunských velitelů se sice formálně staví za prezidenta Karzájího, avšak ve skutečnosti jedná nezávisle na guvernérech jmenovaných z Kábulu. Značný vliv nepaštunů v centrální vládě je stálým zdrojem napětí na jihu země. Objevují se názory, které srovnávají současnou vládu s Rabbáního tádžickým kabinetem po roce 1992, v němž hlavní roli rovněž hrála tzv. Pandžírská klika. V oblasti paštunského kmenového svazu Ghilzájí proto zůstává patrný vliv stoupenců Tálibánu, kteří mohou být nadále placeni ze zdrojů teroristické sítě al-Qáida. Skupiny přívrženců tohoto hnutí jsou nadále připraveny kdykoli vytáhnout do nového tažení proti centrální vládě. Když byl v létě 2002 zabit jeden z významných provládních velitelů Abdul Kádir a v září téhož roku vybuchla bomba nedaleko samotného prezidenta Karzájího při návštěvě v Kandaháru, byly z obou útoků obviněny zbytky hnutí Tálibán, ačkoli se zdaleka nemuselo jednat o jeho stoupence. Většina dalších útoků na vysoké afghánské činitele také proběhla v paštunských oblastech. Do situace vstupují i jednotky mezinárodního společenství, kterými jsou v afghánské interpretaci především Američané. Před nimi má sice stále mnoho lidí respekt, protože se všichni na podzim 2001 mohli přesvědčit o síle a přesnosti úderů amerických letadel. Na druhé straně lze pozorovat vzrůstající pasivní, ale i aktivní projevy -157-
Jeden z polních velitelů se suitou na obchůzce „svého“ území (foto autor)
nesouhlasu s přítomností „amerických“ vojáků, zejména v oblastech bojových operací na jihu a západě země. Moc místních velitelů je navíc podporována i zvenčí. Rusko nadále posílá vojenskou pomoc a techniku afghánské vládě, respektive afghánskému ministerstvu obrany. Ministr obrany Fahím si potom již hlídá, aby většina techniky skončila v Pandžšíru. O vliv u generála Dostúma soupeří Rusko a Uzbekistán. Rusové mají v rukou dokumenty o geologických výzkumech v severním Afghánistánu ze 70. let, které mapovaly ložiska ropy a zemního plynu na severu země. Uzbecký prezident Karimov dodal uzbeckému generálovi své osobní strážce a část vojenské techniky. Neustává ani proud vojenské a finanční pomoci z Íránu do rukou gubernátora Herátu Ismaíla Chána. Íránská strana zahájila v oblasti rozsáhlé investice do infrastruktury, elektrifikace a rekonstrukce. Blízkost íránské hranice a s tím spojený rozvoj pašeráckých aktivit činí z herátské -158-
provincie jednu z nejrozvinutějších oblastí Afghánistánu. Saudská Arábie nadále tajně zabezpečuje zbytky hnutí Tálibán v Pákistánu i Afghánistánu - stejně jako v minulosti tak činí pod rouškou humanitární pomoci. Diplomatické úsilí vyvíjí i Indie, která sleduje své partikulární zájmy v konfliktu s Pákistánem. Stabilní a ne příliš propákistánský Afghánistán má totiž pro Dillí velký význam. Indičtí emisaři tak pomáhají při výcviku nové afghánské armády, z Indie do Kábulu putuje letecká technika, autobusy či léky. Nehledě na spojenectví s USA Pákistán nadále tiše podporuje bojovníky Tálibánu v operacích na afghánsko-pákistánském pomezí nebo jim alespoň nebrání. Přestože se jedné části pákistánské rozvědky podařilo v zemi dopadnout několik vlivných tálibánských činitelů, její druhá část rozdmýchává paštunský nacionalismus na jihu Afghánistánu a otevřeně brání Tálibán. Výsledkem je dislokace téměř 70 000 vojáků pákistánské armády na severozápadních hranicích země, kteří jsou připraveni na boj se zbytky Tálibánu a al-Qáidy. Ti jsou však většinou o chystaných akcích informováni předem. Tato schizofrenní situace rozhodně není v zájmu Spojených států - ty mají zájem na likvidaci ohniska mezinárodního terorismu. V samotném Afghánistánu se však Američané v očích místních lidí pomalu stávají okupační silou. Očividná americká podpora navíc začíná Karzájímu ubírat na popularitě a nynější prezident je tak někdy označován za loutku amerického okupačního režimu. Situaci při budování státního aparátu paradoxně komplikují i mezinárodní a humanitární organizace. Ty v Afghánistánu vytvořily paralelní svět moci, ve kterém se rozhoduje, kam přijdou prostředky určené na obnovu země. S místními orgány, které by měly představovat centrální vládu, totiž není možná koordinace humanitárních projektů. V zájmu efektivity jsou tak humanitární organizace nuceny spolupracovat na místě s příslušnými veliteli, což jim sice na jednu stranu zajišťuje bezpečnost pro působení na určitém teritoriu, na druhé straně jsou tímto postojem místní velitelé utvrzováni ve svém postavení. K posilování moci centrální vlády dochází pomalu a spíše jen zdánlivě. Svědčí o tom i průběh druhé Loja džirgy na přelomu let 2003 a 2004, která měla za úkol schválit novou afghánskou ústavu. -159
Jejímu přijetí nakonec předcházely ostré debaty, v nichž proti sobě stály zájmy jednotlivých velitelů a Karzájího představy centralizované ústavy. Hlavním problémem byly široké pravomoci prezidenta republiky, které navrhoval Karzájí a jež podpořily paštunské skupiny, zatímco opozice z řad národnostních menšin, především bývalé Severní aliance, usilovala o posílení role parlamentu. Text ústavy přijatý na počátku roku 2004 se nakonec stal vítězstvím Karzájího představy prezidentského státu. Hlava státu získala poměrně silné pravomoci - soustřeďuje do svých rukou i funkci ministerského předsedy a je volena v přímých volbách. Zároveň je odpovědná parlamentu. Nejvyšší státní představitel je rovněž hlavním velitelem nově se rodící afghánské armády. Klíčové problémy však byly řešeny na základě chatrného kompromisu, který může přerůst v konflikt ve chvíli, kdy se některé články ústavy začnou zavádět do praxe. Přijetí základního zákona tak nevyřešilo reálnou fragmentaci země. Otázkou proto zůstává, do jaké míry se podaří moc nové ústavy, stejně jako moc nového prezidenta, prosadit v regionech. Prezidentské volby byly již několikrát odloženy, posledním termínem je 6. říjen 2004. Hlavním kandidátem na tento post zůstává stávající předseda přechodné afghánské administrace Hamíd Karzájí. Je zřejmé, že v celostátním měřítku jej pouze těžko může ohrozit někdo z dalších kandidátů. Mezi nimi ovšem nechybí významní politici či velitelé jako generál Dostúm či Muhammad Fahím. Společná prohlášení kandidátů o nedemokratičnosti voleb, která bylo možné zaslechnout v průběhu srpna 2004, a vytvoření faktického bloku proti Karzájímu sice není důkazem jejich jednoty, ale může být pro Karzájího vážným problémem při dalším uplatňování centrální moci v regionech. V posttálibánském Afghánistánu se pod křehkou mírovou pokličkou formují nová nebo staronová seskupení, která budou v nejbližších letech nejvíce zapojena do bojů o moc. Nikdo přitom dnes nemůže zaručit, že se tento boj nezvrhne v nové kolo občanské války. Formálně největší možnosti dnes má prezident Hamíd Karzájí, který se s pomocí zahraničních fondů snaží udržet alespoň zdánlivou -160-
jednotu a navenek posiluje své postavení. Přijatá ústava se však jako již v mnoha předchozích případech může stát cárem papíru, stejně jako mohou být mezinárodní jednotky i s Karzájím vtaženy do nového boje o Afghánistán. Karzájí se alespoň prozatím může opřít o podporu obyvatel jak ve velkých městech, tak v okolí Kábulu či v některých paštunských oblastech sympatizujících s úsilím o rekonstrukci země. Karzájí postupně prosazuje politiku paštunizace centrálních orgánů. Jako příklad může sloužit reforma ministerstva obrany v září 2003, kdy byli na místa několika významných Pandžšírců z Fahímova tábora jmenováni především paštunští generálové. V létě 2004 opustil svůj post i samotný Fahím. V březnu 2004 byl ze svého křesla uvolněn dosavadní ministr plánování a významný velitel Hazárů Muhammad Mohaqiq a do jeho křesla usedl Paštun Ramazán Bašárdóst. Karzájí také s podporou Spojených států vstoupil do kontaktu s některými příslušníky bývalého umírněného křídla hnutí Tálibán. V této souvislosti byl například propuštěn bývalý ministr zahraničí tálibánské vlády Abdul Wakíl Muttawakíl. Paštunizace vedení země je sice pragmatickým krokem, který má Karzájímu zajistit jeho zvolení prezidentem v říjnu 2004, nicméně reálná moc je stále spíše na straně bývalé Severní aliance. To potvrdily události v březnu 2004, kdy byl zavražděn ministr civilního letectví a cestovního ruchu Mohammed Mírvaís Sádiq, syn Ismaíla Chána. Po tomto incidentu se rozhořely boje mezi vládními jednotkami na západě země a vojskem gubernátora Herátu, které nedopadly pro Karzájího dobře. O měsíc později musel pod nátlakem Dostúmových jednotek odstoupit guvernér severní provincie Farjáb. Uzbecký generál nakonec umožnil jeho návrat, nicméně jasně demonstroval slabost centrální vlády v provinciích. Posledním příkladem je odzbrojení policistů centrální vlády velitelem džámijátských vojsk na severu země Ustádem Attou, které proběhlo v červenci 2004 v okolí Mazár-e Šarífu. V případě nového kola větších ozbrojených srážek by se proto Karzájí mohl stát prvním obětním beránkem, kterému bude v lepším případě umožněn „čestný exil“. Nejsilnější skupinu, která by mohla Karzájího významně ohrozit, -161-
tvoří velitelé bývalé Severní aliance. Silnou pozici zde zastává vůdce pandžšírského klanu Muhammad Fahím. Celou alianci silně spojila Loja džirga v lednu 2004, na níž právě představitelé národnostních menšin na severu země nejvíce protestovali proti zavedení prezidentského systému v zemi. Ke spojenectví s touto skupinou se přihlásili také Ismaíl Chán a hazárský velitel Karím Chalílí. Otázkou zůstává postoj generála Dostúma na severu země, který by se mohl přidat prakticky k jakékoli skupině, podle momentální výhody nebo podle postoje jeho patrona v Taškentu. Podpora zvenčí přichází tomuto nesourodému uskupení hlavně z Ruska (nezřídka prostřednictvím Tádžikistánu a Uzbekistánu) a Íránu. V zemi samotné je Fahím podporován nově vzniklou komunistickou stranou (Sjednocená národní strana Afghánistánu), která sdružuje kromě jiného mnohé důstojníky bývalé komunistické armády. Konflikty uvnitř této koalice, především na severu země, jsou však její slabou stránkou, stejně jako rostoucí nepopularita mezi určitou částí populace. Fahím, Ismaíl Chán i Dostúm drží svou moc především díky soukromým armádám, které jsou, na rozdíl od vládních vojsk, schopné udržet na svých územích relativní klid. Všichni zmínění velitelé sice navenek souhlasí s odzbrojovacím programem, avšak jak mezinárodní jednotky, tak prezident země to s jeho realizací nebudou mít snadné. Ideologickou základnou zmíněné skupiny se stal boj proti plíživé centralizaci a Karzájím uskutečňované paštunizaci. Hlavní velitelé se rovněž přihlásili do boje o prezidentský úřad, avšak na jednotném kandidátovi se shodnout nedokázali. Reálně se však zdá, že místní vůdci nepovažují z hlediska vlastního postavení volbu hlavy státu za příliš důležitou. Třetí vlivnou silou na jihu země se stává rostoucí počet stoupenců hnutí Tálibán. Vedení hnutí zdaleka nesložilo zbraně, navíc se může spolehnout na podporu části pákistánské rozvědky. Uvnitř země je důležitá podpora paštunského duchovenstva, které se z velké části staví jak proti přítomnosti mezinárodních „okupačních“ sil, tak i proti samotnému Karzájímu. Výrazným spojencem Tálibánu se stal po roce 2001 ambiciózní vojenský velitel a bývalý premiér Gulbuddín Hekmatjár. Nejasným zůstává vnitřní vývoj v hnutí Tálibán i v rámci al-Qáidy. Podle některých neověřených zpráv byl -162-
jednooký vůdce fundamentalistického hnutí Muhammad Omar zbaven své vůdčí role, některé zprávy hovoří o jeho zranění v bojích proti mezinárodním jednotkám, avšak všechny podobné informace se pohybují spíše v rovině spekulací. Stejně rozporuplné jsou i zprávy o jeho pokračující spolupráci s teroristickou organizací al-Qáida (jednu dobu se hovořilo o přerušení veškerých styků). Navzdory těmto spekulacím se zdá, že obě skupiny pokračují v plodné spolupráci, a to nehledě na snížení podpory al-Qáidy Tálibánu po přenesení některých jejích aktivit do Iráku a jiných zemí. Přestože byly v průběhu posledních let zatčeny některé významné postavy z vedení hnutí (např. mullá Rahmatulláh či Abú Zubejda, jeden z nejbližších spolupracovníků Usámy bin Ládína), celkovou strukturu obou uskupení se rozbít nepodařilo. V rámci al-Qáidy se hovoří o nové „pravé ruce“ Usámy bin Ládína - doktoru Ajmanovi azZawáhirím, údajném rodákovi z palestinské Gazy, jenž se považuje i za eventuálního Ládínova nástupce. Pátrání po tomto muži rovněž nepřineslo více než nepřímé stopy. Vedení Tálibánu může počítat nejen s tichou podporou pákistánské rozvědky, ale i se vstřícným postojem šesti pákistánských muslimských stran, které fakticky ovládají pohraniční teritoria (Severozápadní pohraniční provincie Pákistánu). V této oblasti existuje již dnes přísný šaríátský režim a místní univerzita je přiléhavě nazývána „univerzitou džihádu“. Výše popsaná ilegální „koalice“ (al-Qáida - Tálibán - Hekmatjár) je schopna v okamžiku destabilizace země zaujmout významné pozice na jihu Afghánistánu a stát se velkou hrozbou nynějšímu křehkému míru. Boj centra a regionů, do něhož mohou být zapojena i extremistická hnutí typu Tálibánu, bude zřejmě hlavním faktorem přítomným na afghánské politické scéně v nejbližších letech. Výsledek tohoto boje je zatím velmi nejasný. Situaci v zemi tak zřejmě ještě dlouho nebude možné nazvat stabilizovanou. HON NA USÁMU BIN LÁDÍNA Zprávy o Usámovi bin Ládínovi a nejvyšší špičkách teroristické organizace al-Qáida se čas od času objevují v médiích snad na celém -163-
světě. Hmatatelná stopa po bin Ládínovi se však ztratila zhruba v prosinci 2001, kdy americké zvláštní síly zachytily několik útržků z rozkazů bin Ládína jeho podřízeným. Od té doby není známo místo jeho pobytu. Nejčastěji se v této souvislosti skloňují pohraniční oblasti mezi Afghánistánem a Pákistánem, které jsou protkané těžko dostupnými údolími. V centru pozornosti jsou i oblasti jihoafghánského Uruzgánu, domova Muhammada Omara. Od konce války proti Tálibánu se však objevilo i mnoho dalších „zaručených“ svědectví o tom, kde byl zřejmě nejhledanější muž světa spatřen. Na základě informací o místě, kde měl Usáma bin Ládín přebývat, podnikly americké i další mezinárodní síly několik vojenských operací. Informace o jejich průběhu a výsledcích jsou však značně útržkovité a někdy si i protiřečí. Sestavení úplnějšího obrázku honby za Usámou bin Ládínem pouze na základě veřejných zdrojů tak představuje téměř nemožný úkol. Jednou z prvních akcí, která měla podle americké administrativy vyústit v likvidaci bojovníků Tálibánu a al-Qáidy a v dopadení Usámy bin Ládína, byla operace Anakonda z března 2002. V jejím rámci se odehrály těžké boje v horách východního Afghánistánu, avšak výsledkem bylo pouze zabití neznámého počtu bojovníků. Podle některých informací utrpěl bin Ládín několik zranění, ovšem přesnější informace nebyly k dispozici. V průběhu dalších měsíců se ve zpravodajství nejrůznějších tiskových agentur objevovaly zprávy o tom, že Usáma bin Ládín je naživu. Sám terorista se také několikrát objevil na videozáznamech, které měla k dispozici arabská televizní stanice al-Džazíra. Údajné fonetické rozbory těchto nahrávek vždy nakonec potvrdily pravost bin Ládínova hlasu. V květnu 2002 proběhla další operace pod názvem „Horský levhart“, tentokrát i za účasti britských commandos a australských a kanadských zvláštních jednotek. Za zmínku stojí i účast jednotky české armády, která na konci roku 2003 odletěla do Afghánistánu, avšak pouze s ročním mandátem. Kromě al-Qáidy se v centru pozornosti protiteroristické kampaně objevil i bývalý americký a pákistánský favorit Gulbuddín Hekmatjár, jehož jednotky bojují přibližně od ledna 2003 proti mezinárodním zvláštním silám v jižním Afghánistánu. -164-
Boje proti přítomnosti mezinárodních jednotek zesílily v souvislosti se zahájením války v Iráku na jaře 2003, kdy oddíly Tálibánu a Hekmatjára dobyly poměrně rozsáhlá území. Pod jejich kontrolou se ocitla větší část provincie Zábol, přes kterou prochází klíčová komunikace Kábul - Ghazní - Kandahár. Na určitou dobu se podařilo obsadit i několik měst v provincii Hilmand na západ od Kandaháru. Srážky s mezinárodními vojsky i s vládními afghánskými jednotkami však vypukly po celém území jihovýchodní a jižní hranice s Pákistánem. Přestože tyto výpady měly a stále mají spíše partyzánský charakter, jejich frekvence a rozsah se mohou do budoucna nadále zvyšovat. Na jaře 2003 ohlásil americký ministr obrany Donald Rumsfeld ukončení všech větších operací, bylo to však velmi předčasné. Již o rok později posílil americký kontingent v Afghánistánu o dalších 2000 mužů. Avšak ani další operace, které měly „zaručeně“ polapit vůdce Tálibánu a al-Qáidy, zatím neskončily úspěšně. Nepomohla ani změna taktiky na přelomu let 2003 a 2004, kdy se přistoupilo k budování malých vojenských základen v krizových oblastech namísto výsadků mobilních jednotek. Američané sebevědomě prohlašují, že nejhledanějšího muže světa dopadnou do konce roku 2004. V polovině března 2004 se proto na pákistánsko-afghánské hranici rozběhla největší operace od pádu Tálibánu nazvaná „Bouře v poušti“, která měla, podle oficiálních zdrojů z amerického velení v Afghánistánu, definitivně uzavřít smyčku okolo Usámy bin Ládína. Celá akce je dávána do souvislosti s předvolební kampaní George Bushe, pro něhož by hlava nejhledanějšího teroristy světa byla významnou vzpruhou před prezidentskými volbami. V samotném jižním Afghánistánu však každé další americké bombardování a operace, které si občas vyžádají i oběti z řad civilistů, pouze přilévá olej do ohně nevraživosti vůči cizím vojskům v zemi. Nedostatečně ověřené zdroje dokonce hovoří o tom, že mezinárodní armáda je využívána v lokálních konfliktech mezi stařešiny místních klanů. Ti se na jedné straně tváří, že podporují mírové uspořádání a kábulskou vládu, na druhé straně však sledují vlastní zájmy a mocenské posty, na něž by mohli dosadit své -165-
kandidáty. Příkladem tohoto tvrzení může být bombardování kolony údajných teroristů z al-Qáidy americkými vzdušnými silami v oblasti Gardezu (provincie Paktija) v dubnu 2002. Posléze se ukázalo, že šlo o kolonu aut vezoucí osoby blízké místnímu guvernérovi, která mířila do Kábulu. Informaci o koloně americkým jednotkám předal v patřičné „formě“ soupeřící klan, který předtím neuspěl v krvavých bojích o guvernérské křeslo. Klasickým selháním na základě dezinformace, které přerostlo v mezinárodní skandál, se pak stalo bombardování svatební hostiny v provincii Uruzgán v červenci 2002. Je samozřejmé, že podobné události rozhodně nepřispívají k růstu důvěry ve Spojené státy ani mezi Paštuny. V souvislosti se zhoršením situace a neschopností vlády a mezinárodních jednotek ji zvládnout upozorňují někteří analytici na paralely se sovětskou okupací a varují před opakováním starých chyb, které vedou k nenávisti velké části obyvatel vůči cizím jednotkám. Zatím se však zdá, že touha po získání vůdců al-Qáidy
Američtí vojáci pátrají po vojácích Tálibánu a vůdcích al-Qáidy u pohraničního města Spin Boldak
-166-
bude v očích Spojených států (jako nejsilněji zastoupené mocnosti v zemi) převažovat nad hlubší snahou o proklamovanou demokratizaci a stabilizaci situace v Afghánistánu.
-167-
VIII. ZÁVĚR „Jestliže mezinárodní společenství nenalezne cestu k rekonstrukci Afghánistánu, proud zbraní, peněz a kontrabandu bude pokračovat skrz propustné státní hranice a svět bude méně bezpečný“. (Americký expert na Aghanistán Barnett R. Rubin)36
V dějinách Afghánistánu se již několikrát ukázalo, že vliv centrální vlády na většině území se může posilovat v době, kdy do země proudí zahraniční pomoc a panovník či prezident je určitou formou podporován zvenčí. Jakmile byla tato pomoc ukončena, přicházel naopak často rozvrat, v němž centrální vláda nebyla schopna udržet pod kontrolou ambiciózní předáky v regionech a země se rozdělila na několik menších „států ve státě“. Podobnou situaci lze pozorovat i dnes. Centrální vláda je závislá na pomoci ze zahraničí, a to včetně určité formy vojenské přítomnosti. Přesun zájmu světové veřejnosti k jiným oblastem s sebou přináší i oslabování této pomoci. V samotném Afghánistánu existují na jedné straně lidé, kteří se obávají odchodu zahraničních vojsk („Až Američané odejdou, velitelé začnou znovu válčit.“). Na straně druhé však stále roste počet těch, kteří se k zahraniční, resp. americké vojenské přítomnosti staví negativně („Naše země byla vždy svobodná a žádná cizí vojska zde nevydržela příliš dlouho.“). Přesto je nutné vyzdvihnout už samotný fakt, že centrální vláda vůbec existuje. Čím delší dobu se podaří tento kabinet udržet, tím větší je šance na upevnění jeho postavení. V prvních letech po pádu Tálibánu a po vytvoření přechodné vlády se zatím dařilo vybalancovat zájmy jednotlivých mocných velitelů, kteří současnou stabilitu spíše vítají (byť s ní mají své vlastní úmysly). Momentálně však v regionech nadále drží moc místní předáci. Jejich zdroje často pocházejí rovněž ze zahraničí a vyschnutí těchto toků může vést k dezintegraci daného regionu. Pokud by místní velitelé přestali být loajální vyššímu regionálnímu vedení, byl by region v lepším případě obsazen jinou skupinou, v tom horším by se rozdělil na množství velmi malých území, na nichž by místní velitelé -168-
soupeřili. V každém případě však současné dvojvládí nelze prodlužovat donekonečna. Větší jednoty Afghánistánu lze dosáhnout buď tím, že budou zlikvidována současná centra moci v regionech (případně se více zapojí do centrálních struktur), nebo tím, že dojde k určité federalizací moci, přinejmenším na přechodnou dobu. Dlouholetá válka zamíchala i s etnickým faktorem, který byl její nedílnou součástí (především v 90. letech 20. století). Přestože je dnes možné vidět paštun-ské kočovníky, jak ženou svá stáda přes tádžický Pandžšír,37 stereotypy o jednotlivých národnostech a někdy velmi hrůzné činy, které „ti druzí“ napáchali příslušníkům určitého etnika, zůstávají v myslích lidí živé a často jsou i nadále živeny místní propagandou. Do vypuknutí občanské války v roce 1992 se lidé identifikovali především s pojmem Afghánec, národnost byla až na druhém místě. V současné době si však lidé mnohem více uvědomují rozdíly mezi jednotlivými etniky a také to, jak během války jednala. Hnutí Tálibán je spojováno především s Paštuny, ačkoliv v jeho řadách bojovala celá řada Tádžiků. Představitele hnutí wahdát si většina lidí představí jako typického Hazára, džamíjáty se myslí především Tádžikové. Etnické napětí ve spojení s jednotlivými stranami tak stále skrývá vysoký potenciál ke konfliktu. Nadále přetrvává markantní rozdíl mezi venkovem a městem, a to nehledě na fakt, že interakce obou světů, třebaže vyvolaná válkou, vedla k určitému vzájemnému pochopení. Během dlouhých let války se také radikálně snížila již v minulosti nízká úroveň gramotnosti. Většina vzdělané elity emigrovala ze země a s návratem nijak nespěchá. Afghánistán tak bude potřebovat ještě mnoho let stability, aby vyrostla nová, již alespoň částečně vzdělaná generace, jejíž vzpomínky na válku nebudou příliš živé a citlivé. Proto jsou nezbytné masivní investice do vzdělání. Místní vlády, ale ani jednotliví velitelé v regionech, však zatím nejsou schopni či ochotni podobné prostředky vynaložit. V průběhu konfliktu vyrostly prakticky dvě generace, které za svůj život nepoznaly nic jiného než válku. Právě tito lidé dodnes vlastní velkou část zbraní a jsou u moci, byť v regionálním měřítku. Pomalu se rozbíhající proces odzbrojení u nich může vyvolat prudkou reakci, -169-
neboť služba „ve zbrani“ je mnohdy jejich jedinou obživou. Dnešní Afghánistán se tak nachází v několika bludných kruzích, které lze znázornit např. takto: Neefektivita státní správy nutnost rychle reagovat na potřeby obnovy země rozhodnutí mezinárodních organizací s formálním souhlasem státní nebo regionální správy nefunkčnost státního aparátu slabost vlády neefektivita státní správy. Slabost centrální vlády existence silných regionálních politických a vojenských velitelů účast alespoň části těchto velitelů ve vládě faktické oslabování centrální vlády. Silné pozice regionálních vůdců nutnost jejich odstranění existence těchto lidí ve vládě posílení pozic vůdců v regionech.
Paštun ženoucí své stádo přes Pandžšír (foto autor)
-170-
Rozetnutí těchto kruhů není vubec snadné. Uvnitř Afghánistánu ani za jeho hranicemi v současnosti neexistuje reálně vlivná síla, která by byla schopna tyto kruhy rozetnout. Celý konflikt zůstává nadále propletencem zájmů mnoha stran, a to jak na mezinárodním, tak i na vnitroafghánském poli. Zahraniční pozorovatelé, humanitární pracovníci i vojáci často nedokáží včas rozeznat drobné jemnosti afghánské spletité politiky, založené na klanech, vůdcích bojujících skupin či stařešinech rodů. Mezinárodní společenství proto není schopno systematicky a spravedlivě pomáhat při obnově země. Většina rezolucí a prohlášení zůstává pouze na papíře, čehož dokáží vnitřní hráči na afghánské politické scéně velmi dobře využívat pro vlastní účely - ať již pro obohacení, upevnění své moci či kombinace obojího. Současný Afghánistán tak připomíná zrcadlo, které dlouholetá válka rozbila na malé kousíčky. Dnes se jej snaží slepovat mnoho lidí - ti dávají některé kousky dohromady, ale zároveň šlapou ve střepech. Pomyslné zrcadlo nyní drží pohromadě díky „lepidlu“ mezinárodních jednotek a také jisté většinové vůli po míru. Do zrcadla se dokonce lze i dívat, ale stále v něm chybí mnoho kousíčků a celkový obraz je rozmazaný. A nebezpečí otřesů, které by takto křehký předmět mohly opět rozbít, je poměrně velké. (Praha, srpen 2004)
-171-