Adam Lowenstein Vánoční příběh POČÁTEK. Sebastian Lomenski

1

Adam Lowenstein Vánoční příběh POČÁTEK

Sebastian Lomenski

6

7

I. SETKÁNÍ

Chlapcovu pozornost náhle upoutal prudký šustot ptačích křídel.

Holub!

Bílá holubice proletěla v jeho zorném poli1, aby naplno zaměstnala jeho zvídavou mysl. Byl právě v olivovém háji svého děda. Pomalu se snášel soumrak, vzduch byl prosycen levandulí a hřebíčkem, byl příjemný, líný večer. Večer všední, jako každý jiný. Holub, jenž svým letem rozčeřil vzduch, až to chlapec pocítil ve vlasech, na své cestě mířil směrem, kterým měl už dávno chlapec kráčet: domů. Holub mířil přímo k příbytku starých rodičů, domu, ve kterém chlapec se svou matkou bydlel od nedávné smrti otce a děda. Nepečlivě podkasal svou tuniku2, aby neupadl při prudkém pohybu vpřed, následuje náhlého společníka. Na opánky3 již ani nepomyslel a zanechal je v prachu svému osudu. Neuběhl ani deset kroků, když uslyšel zoufalý a naléhavý křik z domu. Maminka! pocítil ve svém nitru nepříjemný pocit, jaký už jednou okusil; to když zemřel tatínek a jeho zlá zpráva zastihla stejně náhle, jako nyní zaslechl matčin hlas. Hlavou se mu prohnala vždy čerstvá vzpomínka na otce. Vybavil si v duchu v rychlém sledu maminčin nářek, který jej tehdy zabolel ještě více než myšlenka nato, že otce již neuvidí, maminčin laskavý a starostlivý úsměv, jímž jej s láskou častovala kdykoli na něho pohlédla, i spravedlivý 1

Zorné pole – oblast v okolí pozorovatele, již zachytí pohled očí.

2

Tunika je jednoduchá košile, složená zpravidla pouze z předního a zadního dílu. Byla běžným oděvem v biblických dobách.

3

Opánky jsou obuv tvořená koženou podešví, jejíž okraje se přehrnují přes nárt a svazují řemínky.

8

pohled, když něco provedl, nebo neposlechl. Náhle se v něm zvedla vlna hněvu vůči osudu, jakou zná jen muž, když tuší, že má být okraden o ty, jež miluje a jež jsou závislí na jeho ochraně, aniž by mu byla dána naděje změnit to svou mocí. Už v tomto svém útlém věku znal a nenáviděl ten hněv a pocit bezmoci, který člověka opanuje, když ztrácí drahou bytost. Bezděky přidal. Běh zahradou mu připadal nekonečným a ze všech stran sadu se na něho šklebily zlé a škodolibé obličeje tušených Stínů. Jejich námaha však nyní byla lichá4: chlapcovu představivost naplno zaměstnávalo to, co tušil a jen se modlil, aby šlo o hru či mámení letního večera. Když už konečně dosáhl studny, která byla od domu jen co by kamenem dohodil, uslyšel zřetelně pokřik vetřelců a pochopil, že jeho usilovné doufání a upřímné modlitby zůstaly oslyšeny5. Matčiny zoufalé prosby, aby byli ušetřeni, chlapce bodaly do srdce a poháněly tam, kde by byl jeho otec: Náhle jakoby dospěl, zapomněl na své hry, dětské sny a hnal se tam, kde tušil vetřelce, aby uchránil svou mámu a dům. Byli to Kaifášovi6 pohůnci7. Vlekli matku ven z domu a bili ji. Ze všech sil přidal v běhu. Když měl jednoho z útočníků na tři kroky, skočil. Ve skoku jej chytil za nohu. Křičel, aniž by sám sebe slyšel: „Nechte mojí mámu! Nechte mojí mámu!“ „Joshuo, Měsíčku! Bude to dobré!“ volala matka, „Nic jsme vám neudělali!“ obracela se k vetřelcům. „Maminko!“ prudký kopanec do hrudníku chlapci vyrazil dech a on vzápětí ztratil vědomí. Když se probral, byl sám. Obličej měl špinavý potem, prachem a krví. Cítil bolest na hrudi, na čele cítil vlhkost. Opatrně se ho dotkl hřbetem ruky. Krev. Měl zraněné čelo, asi roztržené obočí. Větší bolest však drtila jeho duši. Hněvivě začal plivat písek a 4

Lichá – zbytečná, bez naděje na účinek.

5

Slovo oslyšeny je knižní variantou slova nevyslyšeny.

6

Josef z Kaify, zvaný Kaifáš byl nejvyšším židovským knězem v době veřejného působení Ježíše Krista (v letech 29 – 36 našeho letopočtu). To on inicioval sanhedrin – sněm tehdejšího židovského parlamentu, na němž bylo rozhodnuto o zajetí a popravě Ježíše. Společně se svým tchánem Annášem vedl mocenskou kliku, která po Kristově ukřižování stála za pronásledováním křesťanů.

7

Pohůnek, také pacholek, nádeník, čeledín, sluha. Kaifáš jako představitel židovské náboženské moci (král Herodes státní moci) byl podřízen římskému císaři a nesměl oficiálně držet ozbrojenou jednotku. Využíval tedy ke svým násilným záměrům -dnes bychom řekli- polovojenské skupiny jakýchsi žoldáků. Ti drancovali majetek, bili i zabíjeli přívržence nového náboženství – křesťanství a často je i prodávali do otroctví.

9

prach, jenž cítil v ústech. Kaifášovi lidi! Odvlekli matku a on velmi dobře věděl, co to znamená. Beznadějně klesl na prahu domu na znak, rozmlženým zrakem pohlédl do zářícího měsíce a začal naříkat: „Maminko, maminko, já nechci, abys umřela!“

„Zase má tu svou noční můru,“ řekla matka, sklopila display laptopu8, lehce se pousmála na manžela a vstala z křesla. Manžel odložil knihu a brýle a ovladačem vypnul zvuk televize, který dával večeru tichou kulisu9. Matka vešla do synova pokoje, usedla k němu na postel a uchopila ho lehce za ruku. V tu chvíli se chlapec na lůžku posadil a silně ji objal, přitiskl hlavu na její prsa a ještě stále spící mumlal: „Maminko, já nechci, abys umřela!“ Pomalu se probíral. „Ty hlupáčku, já se nechystám umřít.“ Přitiskla k sobě ještě těsněji chlapcovu hlavu a druhou rukou mu třela záda. „Jen se ti něco zlého zdálo,“ políbila synka do vlasů, „pěkně spinkej, zůstanu tady s tebou.“ Aniž se dosud pořádně probral, spokojeně se usmál a znovu propadl spánku.

Chlapec náhle otevřel uslzené oči. Matčin obličej se pomalu změnil. Nebyla tou ženou, která před několika okamžiky zanechala laptop ve vedlejší místnosti, aby byla na okamžik útočištěm divoce snícímu dítěti. Tato žena měla ostré rysy, snad byla starší, měla tmavší vlasy od temene10 zakryté pestrým šátkem. 8

Laptop je správný výraz pro přenosné počítače běžněji avšak nesprávně nazývané notebooky. Přesně počítač na klín. Display je zobrazovací jednotkou elektronických zařízení, která disponují zobrazovací funkcí.

9

Kulisa – součást divadelní dekorace, ale také pozadí čehosi a zvuky, nebo soubor zvuků, vytvářející akustické (zvukové) pozadí.

10

Temeno je horní zadní část hlavy.

10

Když se vyvlékl z jejího objetí s myšlenkou na nezvyklou vůni její tuniky, znovu si uvědomil svou situaci a zalil ho smíšený pocit hněvu, i viny, že nedovedl svou matku ochránit. Tuto ženu nikdy neviděl. Odtáhl se od ní, hřbetem předloktí si otřel oči a s jen těžce zakrývaným vzlykáním a pečlivou snahou, aby jeho hlas zněl mužněji, osopil se na ni: „Kdo jsi, ženo, neznám tě!“ „Ale Měsíčku, já jsem Maria, příbuzná tvé matky, vím, co se stalo a postarám se o tebe,“ řekla vlídně hedvábným hlasem. Měsíčku?! Tak mi ta žena řekla? Pomyslel a bezděky se dotkl hrudi na levé straně. Ucítil své divoce bušící srdce. Tak mu říkala jen maminka, když byli spolu sami. Nikdo jiný to nemohl vědět. Chlapce opanovala velká úleva. Teď si poprvé uvědomil, že nebyla ohrožena jen matka, ale také on sám a konečně pocítil strach, který do teď v sobě dusil. Není sám! Vrátil se do ženiny náruče a její tuniku smáčel slzami. Tiše štkal11. Cítil její ruku ve svých vlasech a slyšel její laskavá slova útěchy: „Nenechám tě samotného,“ obličej ženy se pomalu rozplýval v jeho slzách. Usnul únavou.

Klinický psycholog12 MUDr. David Fišer byl přítelem Adamova otce, doktora Lowensteina. Seznámili se ještě v armádě, když spolu po škole bezmála rok sloužili u stejného útvaru. Od té doby spolu udržovali občasné kontakty. Nyní, když se Adamovy noční můry vystupňovaly, rozhodli se Lowensteinovi obrátit na Fišera s prosbou o radu a pomoc. Paní Lowensteinová měla obavy, aby synovy sny, které ji poslední dobou znepokojovaly stále více a častěji, neměly vliv na jeho vývoj – stával se zádumčivým a byl i citlivější, než jeho vrstevníci.

11

Štkát je knižní obdobou slova vzlykat.

12

Klinická psychologie je specializované odvětví psychologie, které se zabývá diagnostikou (určení příčin choroby), prevencí (soubor opatření předcházení chorobám) a terapií (léčba) duševních potíží, poruch a onemocnění.

11

Oba rodiče čekali mlčky v místnosti pro hosty. Matka stála u okna a hleděla ven, jakoby čekala že snad z nebe přijde šťastná zpráva... Otec se snažil zahnat myšlenky o důvodu své přítomnosti zde organizováním pošty ve svém PDA13. Otevřely se dveře kanceláře. Dr. Fišer vedl Adama s rukou na jeho rameni. „Je to pašák a je úplně v pořádku,“ zahřměl Fišer. „Nemusíte mít žádné obavy. Míň televize, víc sportovat, chodit včas spát a už žádné knížky v posteli před spaním a bude vymalováno“. Přátelsky vykrákal14 Adamovy vlasy a lehce ho dloubl do zad, aby šel k matce. „Petře, můžeš ještě na okamžik?“ pokynul dr. Lowensteinovi. „Ruku líbám, milostivá!“ pozdravil s jemnou přátelskou rozpustilostí Adamovu matku a zmizel za dveřmi kanceláře. Adamův otec se lehce zachvěl, pohlédl na manželku, která jeho pohled očekávala a hledala v něm vysvětlení. Fišer s ním chce mluvit mezi čtyřma očima. Znamená to, že sdělení, které se jim před chvilkou dostalo, není definitivní. Vstal, pokynul, ať na něho tady počkají a následoval Fišera do kanceláře. „Davide, to není vše?“ zeptal se nervózně jakmile za ním zapadly dveře. „Vem místo, Petře,“ pokynul Fišer příteli. Lowenstein se posadil, ale měl pocit, jakoby právě klesal na horské dráze. „Nic závažného k tomu opravdu nemám. Kluk přichází do puberty a je prostě jen citlivější. Citlivější na nejrůznější podněty, zasunuté vzpomínky – z vlastních zážitků, knížek, co kdy přečetl, filmů a tak dál. Nebudu ti vysvětlovat, jak vznikají sny,“ ukončil Fišer monolog15.

13

PDA (personal digital assistant - osobní digitální pomocník) . Také se říká palmtop - kapesní počítač. Ovládaný většinou pomocí dotykového displaye a pera nazývaného stylus. Původním úkolem PDA byla především organizace času a kontaktů. Současné PDA jsou univerzální: Používají se jako komunikátory, umožňují přístup na internet, vyřizování e-mailů, přehrávají video, lze na nich číst ebooky – elektronické knihy, hraní her atd.

14

Vykrákat znamená jemně zatahat za chumáč vlasů uchopený do dlaně. Může to mít charakter projevu přátelství, jako v tomto případě – často bývá součástí pochvaly malých chlapců, podobně jako poplácání po zádech. Hrubší forma může mít naopak varovný až trestající význam.

15

Monolog: Delší hovor, projev jednotlivce určený společníkovi (společníkům), jenž se hovoru účastní pouze jako posluchač.

12

„No a co tedy s tím? Zlatu to znepokojuje a kluk nemůže jet ani třeba na tábor, v tom věku by byl hned terčem posměchu. To chápeš...“ „Samozřejmě, že chápu. Záleží na tom, v čem ty jeho sny mají příčinu. Kluk je psychologicky16 v pořádku. Vyjmenoval jsem ti běžné faktory17 vzniku snů. Pokud jde o Adama, mám trochu pochybnost, že tady hrají roli. Mám svou představu o tom, co se s ním děje a pokud je správná, řešení bude víceméně snadné,“ zadíval se na přítele, aby v jeho obličeji vypátral, zda si může dovolit pokračovat: „Nechci se dotknout tvého,“ na okamžik zaváhal, „no, řekněme, světonázoru18.“ Lowenstein zvedl obočí a zatvářil se překvapeně. „Co víš o regresi19?“ pokračoval Fišer. „Davide, neblbni! Ty mi chceš...“ snažil se Lowenstein tvářit pobaveně. „Ano, chci. Podle toho, co Adam kdy zažil, četl, viděl – tohle, ty jeho zážitky ze snů, s ničím prostě vůbec ani náznakem nekorespondují20 a oproti jiným snům mají hlavu a patu, navazují na sebe, často se opakují nezměněné – podle mého názoru nejde o běžné slátaniny, které se zdají každému, jde o d e j à v u 21!“ Fišer to poslední rozhodující slovo vyhláskoval tak, aby nezůstaly pochyby o tom, co chce zdůraznit. 16

Psychologicky – po duševní stránce.

17

Faktor – činitel, síla hrající roli v nějakém procesu – ději.

18

Světonázor je osobní postoj jednotlivce – nazírání na vznik světa a člověka, často souvisí s politickým směřováním. Nejběžněji a zjednodušeně řečeno vyjadřuje náboženské nebo nenáboženské založení jedince.

19

Regrese je řízený návrat k potlačeným vzpomínkám za účelem vyrovnání se s negativními zážitky z minulosti. Děje se tak pod vedením zkušeného terapeuta. V současnosti je často význam tohoto slova spojován s hypnotickým návratem do minulých životů. Někteří lidé totiž věří v reinkarnaci, převtělování, kdy se podle tohoto přesvědčení po určité době lidská bytost narodí znovu v jiném těle, často i jako jiné pohlaví, aniž by si z předchozích životů cokoli pamatovala. Někdy se však stává, že některé vzpomínky si přesto s sebou nese. Mohou být příčinou duševních potíží, často depresí (stavů smutku a úzkosti). Regrese má za úkol tyto vzpomínky identifikovat, poznat a vyrovnat se s nimi. Proto slovu regrese bývá v této souvislosti dáván význam „návrat do minulých životů“.

20

Nekorespondují – neodpovídají tomu.

21

Dejà vu, z francouzštiny „již spatřeno“. [de ža vý] Jde o označení jevu kdy zažíváme pocit již dříve prožitého, viděného, slyšeného. Prožitek dejà vu obvykle doprovází jistota, že nejde jen o klam, ale také pocit tajemna, zvláštního významu a mimořádnosti. Projevuje se například tak, že máš pocit „tady jsem již někdy byl“, „toto jsem již takto jednou řekl“, „toto jsem již jednou spatřil“. Někdy se stává, že prožitek, jenž se opakuje, se odehrál ve své první podobě ve snu a bývá tak spojován s předpovídáním budoucnosti. Jiný výraz pro dejà vu je paramnesia.

13

„Davide, uvědomuješ si, co mi to tu říkáš?“ kroutil hlavou rozčileně Adamův otec. „Jo,“ zasmál se psycholog a aby odlehčil atmosféru dodal: „že máš doma možná malýho dalajlámu22“. Evidentně23 ho vlastní ostrovtip pobavil. „Podívej, já to nechci, Petře, nijak zlehčovat24 a už vůbec ne dramatizovat25. O těch věcech toho moc nevíme – tedy oficiální26 věda ne – a já nepatřím ke skeptikům27, kteří toto odmítají. Adam je úplně zdravý chlapec, ale je jasné, že pro svůj vývoj potřebuje zdravý spánek, ne jednu velkou noční můru. Při regresi neděláme v podstatě nic jiného, než že člověka v jakémsi druhu hypnotického spánku28 proklepneme, tedy podíváme se na příčiny těch snů, zjistíme jejich původ a pak rozhodneme – ano i to můžeme ovlivnit – že to už nebude pokračovat. Zpravidla v důsledku poznání, které subjekt29, pokud o ty sny jde, získá, sny samy zaniknou, nebo alespoň přestanou děsit. Adam by se pak na spaní mohl těšit stejně jako do kina,“ zasmál se Fišer. „My ty sny sice můžeme částečně zarazit třeba práškama, ale asi bys nechtěl, aby se tvoje dítě na noc ládovalo chemií...; takže to s paní proberte a zvažte. Ono to, pokud jde jen o vegetativní30 záležitost, může taky odeznít samo, ale pokud by Adam ani za měsíc neměl pokoj, naléhal bych, abyste se zastavili, ok?“ Fišer také vstal a podal Lowensteinovi, stále ještě přecházejícímu po místnosti, ruku. „Fajn, díky, Davide,“ řekl teď o poznání klidnější Lowenstein, stiskl Fišerovi ruku a vyšel ze dveří za svou rodinou. 22

Dalai lama. Dalajláma. Nejvyšší duchovní a politický vůdce Tibetu. Každý dalajláma je reinkarnací – převtělením svého předchůdce. Vždy, když dalajláma zemře, vybraná skupina vysoce postavených mnichů hledá nově vtěleného dalajlámu, často podle vodítek a znamení, která ještě před smrtí dalajláma určil. Dítě, jež je považováno za předpokládaného nového dalajlámu, je podrobeno předepsaným zkouškám. Projde-li jimi, je slavnostně prohlášeno za nového vůdce, vzato rodině a vychováno v klášteře významnými mnichy – učiteli, lámy, kteří jsou také reinkarnacemi jiných vysokých lámů (láma – mistr, učitel). Zdejší narážka se týká filmu Malý dalajláma, v němž se skupina mnichů hledajících nové vtělení vůdce dostala až do Ameriky v přesvědčení, že novým dalajlámou je malý chlapec z běžné bílé americké rodiny.

23

Evidentně. Zřejmě, jasně; nepochybně, nevyžadující žádné důkazy.

24

Zlehčovat – v tomto případě snižovat vážnost.

25

Dramatizovat: přeceňovat závažnost.

26

Oficiální: obecně uznávaná, úřední.

27

Skeptik: nedůvěřivý, pochybovačný člověk. Lékaři často zpochybňují a odmítají možnost léčby „nevědeckými“ metodami, za které považují hledání příčin v minulých životech, ale také schopnosti léčitelů, využívání duchovních a duševních sil, vnitřní energií, někteří dokonce i léčbu bylinkami.

28

Hypnotický spánek: uměle vyvolaný spánek, forma bezvědomí způsobená podmanivým působením jiného člověka – většinou psychiatra (lékaře duševních chorob).

29

Subjekt: jedinec, člověk, v tomto případě ten, kdo je středem lékařského vyšetření.

30

Vegetativní – týkající se životních funkcí, také odpovídající zdravému vývoji, jako v tomto případě.

14

II. VĚŠTBA

Byl 23. prosinec a nad Starým Městem počínaly poněkud rozpačitě poletovat toho roku první sněhové vločky. „Ti – ichá noc...“ u orloje stála obklopená vděčnými posluchači skupinka studentů hrajících koledy. Jakoby se tu zastavil čas a ustal všeobecný spěch. Tváře všech hostily zasněné a šťastné úsměvy a ústa ostýchavě doprovázela zpěváky. Ze stánků vůkol31 se linula vůně pečených kaštanů, popkornu, pražených mandlí; jiné vůně lákaly k nákupu františků32 a purpury33… „Heej! Kluci! Pojďte seeeeém!“ rozřízl tu atmosféru z dálky ostře a nešetrně dívčí hlas. Tři chlapci stojící u kádě s kapry, zabraní do pozorování muže v kostkaté řeznické zástěře, který s cigaretou v ústech právě vyvrhoval34 rybu, zvedli hlavu a pátrali po hlase kamarádky. Spatřili ji. Stála vedle staré žebračky krmící holuby. Mávala na ně, aby je rychle přivolala. Chlapci se líně odtrhli od předmětu své zábavy a dali se do běhu směrem k pomníku Mistra Jana Husa, kde dívka se žebračkou hovořily. „Co blbneš, Lucko?“ podivil se jeden z chlapců.

31

Vůkol je malebný knižní výraz. Znamená dokola, kolem. Také se můžeš setkat s podobným „kol“.

32

František – tradiční vánoční symbol. Černý předmět, kuželovitého tvaru, vyrobený ze směsi dřevěného uhlí a kadidla (vonná pryskyřice tropického stromu kadidlovníku). Postaví se na nehořlavou podložku, vrchol kuželu se zapálí a po chvilce sfoukne; pak již bude jen doutnat a dávat prostoru ve kterém je, typickou vánoční atmosféru tajemné a slavnostní vůně. Slovo františek (v tomto případě to není jméno) píšeme s malým písmenem na začátku!

33

Purpura je směsí bylinek a koření. Na Vánoce se nasype do kovové mističky a postaví na rozpálený vařič. Podobně jako františek se pak pomalu pálí a do místnosti uvolňuje vonný dým, pro Vánoce typický.

34

Vyvrhnout: také vykuchat, nebo-li zbavit vnitřností.

15

Doběhli právě ve chvíli, kdy jejich společnice pohroužila ruku do neforemné a špinavé lepenkové35 krabice, kterou ta stará žena opatrovala na svém klíně. Druhý chlapec se připojil: „Ty vole, dyť je to bezdomovec, chceš něco chytit?“ Lucie se s rukou šátrající v krabici nepříjemně zamračila a vyhrkla: „Si ale blbej, coo?“ „Třeba za to nemůže a je stará, nemusí bejt hned špatná,“ zastyděl se třetí kluk, jménem Adam, za kamaráda a jemně jej udeřil do zátylku36. Stařena, která na ně s úsměvem hleděla, se nyní obrátila zpět k dívce: „Dej si klidně na čas37, dívenko, nic se nemá uspěchat“. To už ale Lucie vytáhla ruku z bedny a v prstech svírala ruličku papíru ovázanou motouzkem38: „Mám! A teď vy kluci!“ Hoši se jeden na druhého nechápavě podívali. „A co to jako má bejt?“ zeptal se Petr. „Chceš vědět, jakej tě čeká osud? Tak neváhej a vyber si ho z tý krabice,“ zadeklamovala39 Lucie, „a až tam budeš šahat, nech tam pár kaček40!“ Druzí dva chlapci se na sebe pobaveně podívali: „No to je teda dobře uhozený!“ zasmál se Petr, náš kritik, usmál se na usmířenou na ženu a předběhl Adama: vstrčil ruku do krabice, zacinkal několika mincemi, které do teď svíral v dlani a hned vytáhl ruku s podobným svitkem papíru. 35

Lepenka je materiál, ze kterého se vyrábějí krabice. Je vyroben slepením několika vrstev papíru (vnitřní bývá vlnitá). Zpravidla bývá charakteristické hnědožluté barvy. Slovo lepenka můžeš znát spíše jako označení lepicí pásky, izolepy. To je ale nesprávné, hovorové. Lepenka je papír.

36

Zátylek je oblast vzadu na hlavě, pod temenem a těsně nad ukončením krku.

37

Dát si na čas – nespěchat.

38

Motouz je provaz, provázek vyrobený většinou z drhnutých konopných či lněných vláken. Bývá hnědošedé barvy a je pro ně charakteristické, že vlákna často trčí dokola – je jakoby chlupatý, neupravený.

39

Deklamace je vznešený přednes, prohlášení recitačního charakteru, jako bys přednášel básničku.

40

Kačky – lidový výraz pro koruny.

16

„Petr už svůj osud má; Adame, jsi na řadě“ organizovala Lucie, která se náležitě vžila do role moderátora a evidentně jí dělalo dobře, že má příležitost „beztrestně“ komandovat své kamarády – pány tvorstva41… „Půjdu nakonec. Tome, do toho,“ řekl Adam a pobaveně postrčil kamaráda směrem k záhadné ženě. Tomáš si zuby stáhl rukavici a také vnořil ruku do škatule42. A už svírá svůj svitek43. Zatím Petr, aby to ostatní neviděli, ukryl své peníze, které jeho dlaň neopustily, do kapsy společně se svitkem a pečlivě si zapnul zip. „Ještě vydrž, hochu, nejsi poslední – rozbalíte si je všichni najednou až přijde čas,“ řekla žena Tomášovi, který se už jal svůj svitek rozmotávat. Adam trochu rozpačitě zašátral v kapse, vzal do dlaně všechno z peněz co mu ještě zbylo, tak, aby to nebylo vidět a nechal svou ruku zmizet v otvoru osudí44. Upustil mince a snažil se nahmatat svinuté papírky. „Je tam jen jeden!?“ zeptal se poněkud překvapeně. tvůj.“

„Opravdu? Ano,“ usmála se žena laskavě. „Jen jeden; ten

„Tak, děkuju“ pokusil se Adam oplatit přívětivý tón žebračce. „Teď už je můžeme rozbalit?“ zeptal se Tomáš netrpělivě. „Půjdem spolu do Betléma…“ zaznělo od orloje.

41

Proč páni tvorstva? Něco jako lev – král zvířat, muž – pán tvorstva. Prostě je to výraz jemně zesměšňující nespravedlivou nadřazenost mužů nad ženami, která byla v dřívějších dobách běžná a i dnes zůstává v podvědomí lidí: Chlapci se považují za „něco víc“, než dívky. „Chlap je chlap“ a žena je „jen“ žena ...

42

Škatule: jiný výraz pro krabici. Pochází z latinského slova scatula [skátula].

43

Svitek: svinutý, stočený kus papíru. Ve starověku a středověku to byla forma ukládání dokumentů ještě před objevem výroby papíru. Tehdy se dokumenty zapisovaly na pergamen (dávněji papyrus) vyrobený většinou z oslí kůže. Dokument se stočil do ruličky a tak se ukládal.

44

Osudí. Od slova osud pochází toto označení prostoru (většinou nádoby) ze kterého se vyjímají losy.

17

„Nerozbalujte je, vydržte ještě. Jděte všichni k Betlémské kapli45 a tam si je přečtete. Děkuji vám, že jste na mne byli hodní,“ rozloučila se paní s krabicí a vstala. „Děkujeme … a šťastný a veselý,“ řekly trochu vyjeveně děti takřka sborem, otočily se a rozběhly se směrem, který jim žena byla přikázala. Adam se ještě otočil, usmál se na ženu a ona mu jemně pokynula. „Pamatujte si! Nic není tak, jak vypadá! Věřte svému srdci, tak jako dnes! Požehnané46 Vánoce!“. Když se děti prodíraly davem posluchačů u orloje, Adam se ještě po ženě otočil. Nebyla tam. Jen holubi vyzobávali zbytky okolo krabice, která ženě patřila. Začalo hustě sněžit, když malí přátelé přiběhli na Betlémské náměstí. Bylo tu liduprázdno. Jen na druhém konci lampář rozsvěcel poslední plynovku47. „Schováme se támhle,“ zavelel Petr. Vběhli tedy do pootevřených vrat průjezdu, ze kterého se do zšeřelé ulice snažilo proniknout měkké světlo z plápolající pochodně a nabízelo bezpečí úkrytu před sněhem. Strhli si z hlav své čepice, oprášili je od sněhu a rozhlédli se. V průjezdu bylo sucho. Na obou stěnách byly, jako v nějakém historickém filmu, upevněny tři hořící pochodně. Na konci průjezdu zakrývalo výhled do dvora lešení. Posadili se na lavici stojící naproti schodišti, které vedlo vzhůru do domu. „Ta byla teda hustá!“ zahlásil Petr. 45

Betlémská kaple je legendární sakrální (církevní) stavbou u nás. Nalézá se na Starém městě pražském. Kdysi sloužila husitským kazatelům (Mistr Jan Hus). Dnes slouží jako slavnostní Aula ČVUT (České vysoké učení technické).

46

Požehnaný – opak slova prokletý. Jinak řečeno Bohem schválený, doporučený ale i ochraňovaný. Spojení „požehnané Vánoce“ je běžný křesťanský pozdrav či přání v období Vánočních svátků.

47

Plynovka – pouliční plynová lampa. Od 19. do začátku 20. století běžné pouliční osvětlení. Lampy chodili jednu po druhé rozsvěcet tzv. lampáři na počátku soumraku (před setměním) a na konci svítání je zase jednu po druhé museli zhášet. Plynové lampy byly pro Prahu natolik charakteristické, že se po listopadové revoluci pražští radní rozhodli tradici plynových lamp obnovit a tak se v historických částech Prahy opět začaly objevovat kandelábry s plynovkami. Kandelábr je sloup veřejného osvětlení, tedy v tomto případě sloup, na kterém je samotná lampa umístěna nad chodníkem.

18

„Co pořád máš? Obořila se na něj Lucie. „Jak řek´ Adam; že je možná bezdomovkyně, neznamená, že je špatná.“ „Jasně,“ přidal se Adam. „Je stará, nemusí bejt ani bez domova, ale třeba má moc malej důchod a nikoho nemá a tak nemá na lepší vohoz. Nakonec, starý lidi jsou přece šetrný.“ „Stejně je divná,“ stál na svém Petr. „A papírky osudu – to je fakt uhozený,“ dodal, jen aby kamarády ponoukl48. „Náhodou, proč? Je to legrace,“ řekl Tomáš a netrpělivě dodal: „Tak už si to přečteme, ne?“ „Ať začne Adam! Má zítra narozky!“ vpadla Tomovi do řeči Lucie, zatímco Petr protočil očima a udělal posměšný úšklebek. Adam se usmál, sáhl do kapsy a vyndal svůj svitek. Náhle se však udělal průvan, oheň pochodní se prudce zachvěl a do průjezdu vlétl ze dvora bílý holub. Zakroužil nad dětmi a vlétl na schodiště a vzhůru do domu. Adam pevně sevřel svitek v dlani a pustil se za ptákem. Bral schody po dvou, až byl nahoře, prošel otevřenými dveřmi a ocitl se ve tmavé chodbě osvětlené kolísavým světlem, jež vycházelo z pootevřené místnosti na konci. Stačil ještě zahlédnout holuba, jak vlétl úzkým otvorem dovnitř. „Haló, je tu někdo?“ zavolal opatrně do ticha domu. „Haló!“ Chvilku se zaposlouchal a neslyšel nic než praskání ohně a ustávající ševelení49 křídel holuba. Šel tedy dál, minul velkou niku50 ve zdi s velikou sochou nějaké svaté51 ženy, přistoupil ke dveřím a strčil do nich, aby se vzápětí s hlasitým zavrzáním otevřely. 48

Ponoukat – provokovat.

49

Ševelení – jiný výraz pro šustot, ale jakýsi jemnější, víš, zvuk jemného vánku, ten nešustí, prostě ševelí...

50

Nika – výklenek. Ve starých domech se často do silných stěn umisťovaly výklenky. Na chodbách a schodištích v nich byly často postaveny sochy, v kuchyních zase v nich mohly být police na nádobí.

51

Svatá žena, svatý muž, světice, světec. Označení pro člověka, který žil příkladným životem podle všech náboženských zásad. Církev po smrti takového člověka prohlásila za svatého a věřící jej uctívají jako příklad křesťanského života, ochránce a pomocníka. Jednou z podmínek prohlášení za svatého bylo a je i konání zázraků. Socha, o které je zde řeč, patřila tzv. sv. Terezičce – Terezii s Lisieux [Lisijé]. Byla to velmi mladá jeptiška z řádu Bosých Karmelitek, která žila ve Francii (18731897). Její sochy ji zpodobňují jako krásnou mladou ženu v hnědém hábitu s pláštěm, držící kříž a kytici růží ve složených rukou na prsou. Je jednou z nejoblíbenějších světic katolické církve.

19

Zůstal stát na prahu a pohlédl do místnosti. Byla prázdná. V protilehlé stěně byl veliký krb s bohatě zdobenou římsou52. V krbu hořel oheň a osvětloval jinak temnou velikou místnost. Nad krbem visel obrovský obraz, po jehož bocích byly umístěny po jedné pochodně. Jejich oheň lehce osvětloval staré plátno: Na obraze byl vymalován stařec sedící na starožitné židli připomínající trůn. Adamovi bezděky53 sklouzly oči z obrazu zpět do místnosti. Ona židle, jako jediný kus nábytku stála uprostřed místnosti přímo před chlapcem. Na vysokém vyřezávaném opěradle seděl holub a zobákem si čechral peří. V okamžiku, kdy Adam udělal opatrný krůček kupředu, zavrzala kazetová podlaha a holub v panice54 mávl křídly. Vznesl se a rozletěl se přímo proti obrazu. V tu chvíli se stalo něco, co Adamovi nikdo nikdy neuvěří! Čekal by, že holub zatočí, nebo narazí do plátna a hlučně spadne na krbovou římsu, ale obraz, jako by byl otevřeným oknem ven, či do další místnosti: pták vletěl do obrazu a usadil se na opěradlo židle, na níž stařec seděl! Drapérie55 namalované po stranách obrazu se jako skutečné lehce zachvěly v závanu vzduchu, který rozjitřila56 holubí křídla. Adam měl pocit, že jasně vidí, jak se stařec na židli zavrtěl, jakoby hleděl zaujmout pohodlnější polohu, pohlédl Adamovi přímo do očí a lehce se na něj pousmál. V tu chvíli holub složil křídla, kterými dosud stále mával, a celá scéna obrazu najednou ztuhla. Adam stál jak přikovaný. Prudce mu bušilo srdce a neměl odvahu se ani pohnout v obavě, že by mohl jakýmkoli pohybem uspíšit konec toho záhadného výjevu. Oheň v krbu pomalu slábl a světlo následovala i příjemná teplota v místnosti: ustupovala a mráz opuštěného domu počínal vládnout i zde. Probral se ze zamyšlení. Uvědomil si, že slyší dupot kamarádů na schodech vedoucích do domu. Otočil se a vyšel ze zšeřelé místnosti. Na konci chodby 52

Římsa je v architektuře sloup držící, podpírající nějaký horizontální (vodorovný) předmět. V případě krbu podpírají římsy horní krbovou desku. Ve skutečnosti plní úlohu ozdoby.

53

Bezděky – aniž chtěl, aniž si to uvědomil.

54

Panika – zděšení.

55

Drapérie – tkaniny. V umění, zejména malířství, ale i architektuře se tento výraz používá pro textilní dekorace, řidčeji i oděvy.

56

Rozjitřila – doslovně: vzbudila, můžeš říct také vyvolala, i způsobila. Je zde zřejmý základ slova: jitro, což je jiný výraz pro ráno, kdy se zpravidla budíme...

20

uviděl všechny tři. Tomáš svítil na cestu malou lampičkou – klíčenkou, takovou, jaké používá jeho otec jako reklamní předměty. „Adame!“ zvolala Lucie. „Co tu tak dlouho děláš? Už jsme si přečetli svoje věštby, takže už je to jen na tobě.“ „Já,“ začal Adam „no, chtěl jsem najít toho holuba.“ „No, a? Kde ho teda máš?“ uhodil na Adama Petr. „Nevím,“ zalhal Adam „nikde tu není.“ Nemohl jim přece říci, co se tu skutečně odehrálo, nebo c o v ě ř i l , že se tu odehrálo; měli by ho za absolutní pako57. „Pojďte se podívat!“ vedl je do místnosti, kterou před okamžikem opustil. Nové překvapení! Z krbu už nevycházelo světlo. Byla teď úplně prázdná. Židle byla pryč. To byl ještě schopen zjistit díky velmi chabému světlu plynových lamp, které sem dopadalo oknem z ulice. „Půjč mi to!“ vytrhl Tomovi světýlko z ruky a posvítil do temnoty směrem, kde ještě před chvílí praskal a plápolal oheň. Krb byl prázdný a nic nenasvědčovalo tomu, že by komukoli poskytoval teplo a romantickou atmosféru celé roky. Římsy i krbový otvor byly pokryty starým prachem a zahaleny záclonami pavučin. Namířil světlem nad krb. Stěna byla prázdná! Obraz zmizel. Jediné co mohlo Adamovi potvrdit skutečnost podivného zážitku, byl prachem vykreslený rám na zdi. Adam byl šokován. Chytá ho snad fantaz58? Přece si to všechno nevymyslel! Byl teď ještě zmatenější. Jedinou výhodou, která pro něj měla nezanedbatelnou hodnotu, bylo, že z opatrnosti nic neřekl kamarádům. Teď je naprosto jisté, že by sklidil posměch a dost možná i novou přezdívku. Každopádně jeho pověst třídního podivína by byla navýsost59 upevněna.

57

Pako je označení druhu americké lamy (druh bezhrbého velblouda žijícího v jižní Americe a chovaného zejména pro vlnu i mléko). Od tohoto slova pochází také obchodní označení lamí vlny: paco. U nás se již dávno slovo pako používá jako méně neslušná nadávka, špatně chápaná ve smyslu „to jsem kůň“. V poslední době s rozvojem internetu se tato nadávka vrací jako jeden z mnoha slangových výrazů internetové komunity, ve zjemnělém smyslu, ovšem již ryze česky řečená: „jsem lama“, tzn. „jsem hloupý“, přesněji „natvrdlý“, nechápavý, někdy snad i tupý.

58

Chytat fantaz – zbláznit se a v důsledku toho mít vidiny, falešné představy...

59

Navýsost – maximálně, nejvíce, jak je to jen možné...

21

„Radši pojďme!“ řekla Lucie. „Co kdyby nás tu někdo načapal60!? Nemáme tu co dělat.“ „To je fakt,“ přidal se Adam s radostí, že konečně vypadnou a on si bude moci vše co se dnes stalo, v hlavě nějak uspořádat. „Ale co Adamova věštba?“ Petr zvrátil Adamovy naděje na konec dnešního večera. Adam teprve nyní uvolnil stále pevně sevřenou dlaň, rozbalil svitek své věštby a odevzdaně četl: „Až dům tvůj otočí se kolem Zdroje, přijde chvíle tvá. Tehdy skončí nepokoje, ty se ujmeš vlády. Potřeš opět Zlého voje, však bude dál za tvými zády. Budeš střežit Narození, vedle Skály stát sám Malou Horou, mocnou však. Dnes nehledej vysvětlení, pánem tvým Bůh je a čas. Až písmo dojde naplnění, potkáme se zas.“ „Ty, jo! No tak to je teda fakt hustý!“ zahlásil Petr. Tomáš vysekl úklonu: „Vaše Veličenstvo…“ Adam teď už docela zjevně vyděšený zasunul věštbu zpět do kapsy bundy a zapnul zip. Dneska by to už f a k t mohlo stačit. pomyslel si a měl pocit, že se mu podlamují kolena. Lucie řekla: „Kluci, jste pitomí, přečtěte si znovu svoje věštby a pak se posmívejte.“ „No to je teda fakt,“ řekl Petr, „ale já se neposmívam, jen je to prostě legrační a musíš uznat, že Adamova věštba je fakt hustá.“ „Jasně,“ přidal se Tomáš, „nejhustější ze všech. I když teda ta tvoje, Lůco, ta je taky hustá, faaakt síla.“ „Poslechni si je, Adame; Petr svou někam zašantročil61, takže bohužel... Tomáši začni!“ zavelela Lucie.

60

Načapat – nachytat, přistihnout.

61

Zašantročit – zastrčit, schovat a nemoci najít.

22

A Tomáš začal: „Temnota ti často v patách, však také rozvaha a co souputník tvůj, láska. Volby možnost osloví tě, však volba správná bude tvoje vráska. Nepodlehni hrozbě křídel Zla.“ Zatímco četl, Lucie zadržovala smích: Petr stojící za Tomovými zády začal dělat pohyby, kterými chtěl naznačit strašlivého netopýra. „Hele, jestli to mám dočíst, tak si nech ty svoje vopičky a pořádně sviť,“ zavrčel Tomáš a dočetl věštbu: „Štěstí najdeš v osamění, mocný přítel oporou ti bude, a ty jemu rádcem.“ „Lůca!“ zvolal Petr. A Lucie začala: „Přítelkyně svátku Jeho, údělu i života, pomocnice a rádkyně...“ „Kluci, nevím co si o tom mám myslet, ale je to prostě fakt jenom legrace a nevím, jak vás, mě to docela pobavilo, ale už musím domů. Naši na mně čekají s oslavou, mamka určitě upekla dort a nejvíc se těší ségry,“ vpadl jí do čtení Adam. Najednou měl pocit, že by mohla přečíst něco, co by slyšel nerad, tedy spíš, co by nechtěl, aby slyšeli chlapci. A pak dodal se strojeným nadšením a netrpělivostí: „Ty jo! Zapomněl jsem! Mám dostat suprovej přehrávač empétrojek!“ „No jó! To se tak někdo má! Narozky, svátek a eště Vánoce! zazáviděl Tomáš. „No to je pěkně na pytel! Celej rok pak nic nedostane. Žádný dárky. To já mam furt něco,“ oponoval Petr. „Ty? Ty máš furt něco. I kdybys měl svátky jako Adam, papínek ti pořád něco dává, tak by ti to zas tak vadit nemuselo,“ opáčil Tomáš. „To víš, musíš se umět narodit,“ zachechtal se Petr. „Kluci, otočit!“ zavelela Petrovi a Tomovi Lucie, a když ji kluci poslechli, políbila Adama na tvář: „Všechno nej, Adámku.“

23

Současně se ale provokativně zahoukali.

oba

chlapci

otočili

a

se

smíchem

Nebýt tma, Adam by nezakryl ruměnec62: „Já už ale fakt musím.“ A vyběhl z domu do zasněžené ulice.

„Nuže, co mu říkáš?“ konečně promluvil přes rameno do tmy za sebou stařec sedící na staré židli, připomínající knížecí trůn. Za ním, zpoza židle vystoupila ze stínu paní: „Už když jsem ho spatřila na Náměstí, věděla jsem, že s Věštbou naloží, jak se od něho čeká.“ Odmlčela se a stařec se zamyšleně usmál. „Můžeme tedy zahájit Velkou přípravu, Mistře Joshuo?“ Stařec se zasmušil63 a starostlivě odvětil: „Ovšem, Magdaléno, povolám bratry z Czerne64 a přichystáme dům. Nesmíme nic ponechat náhodě; nejsme jediní, kdo se bude důkladně připravovat. Zvědové mne informovali, že Vzdoropapež už má své lidi ve Vatikánu.“ „O tom není pochyb, Mistře,“ pokračovala paní Magdaléna. „Bratr Sebastian dnes ráno volal, že se někdo pokusil ukrást Patent65; zůstala po něm pěkná spoušť a jeden gardista66 je v nemocnici Gemelli v kómatu67.“ 62

Mít ruměnec (ve tváři) – červenat se.

63

Zasmušil – ustaraně se zamyslel.

64

Czerna – polský název obce. Čti Černa, Černe. Názvy měst a obcí až na pár výjimek, jako London – Londýn, nepřekládáme, ale když chceš vědět, jak by se ta obec jmenovala česky, tak Černá.

65

Patent je výraz pro dokument cosi zajišťující, garance. Velké písmeno je užito protože se v tomto kontextu jedná o konkrétní dokument, místo jehož názvu (který by byl s velkým písmenem na začátku) se uvádí právě jen označení Patent, zastupuje tedy název.

66

Gardista – příslušník gardy, voják. V tomto případě příslušník tzv. Švýcarské gardy – to je tradiční vojenská jednotka – dnes bychom řekli ochranka papeže. Příslušníci se rekrutují (vybírají) výhradně z občanů švýcarského státu, mají charakteristické uniformy středověkého střihu, včetně kovových helmic. Dodnes plní symbolickou i praktickou funkci. Papež je v katolické církvi nejvyšší duchovní, velekněz. Je nástupcem svatého Petra, jehož Ježíš Kristus pověřil vedením církve.

67

Kóma je stav bezvědomí, těžká forma ztráty vědomí.

24

„Ano, ovšem! Vím o tom, jakmile tady dnes skončíme, navštívím toho hocha,“ řekl Joshua a pokračoval: „Ty zítra, Magdaléno, zavolej generálovi68 ať zašle tu žádost na univerzitu. Já pak pošlu osobní dopis přímo doktoru Lowensteinovi. Víš, jak v této zemi vše dlouho trvá! Potřebujeme nutně, aby byl doktor nejpozději v červnu v Chrámu. Bude potřebovat důkladnou přípravu a my si musíme být jisti, že rodiče nic nepřekazí jen pro nevědomost. To víš, dnes vše nejde tak hladce, jako kdysi.“ Oba se usmáli. Mistr Joshua vstal. Vyrušený holub si přestal rovnat peří, vzlétl a namířil si to zpět do obrazu. Prolétl jím a usadil se uprostřed prázdnoty. Složil křídla a v tom okamžiku se pod ním z ničeho zhmotnila trůnová židle. Pták seděl na vrcholu jejího opěradla. Mistr vkročil rovněž do obrazu a počal sestupovat dolů z obrazu do pustého prostoru místnosti. Jak kladl nohy do prázdna, s každým došlápnutím se pod nimi z ničeho zhmotňoval pevný schod z černého mramoru. Takto, následován paní Magdalénou, sestoupil z obrazu do sálu, který ještě před nedávnou chvílí opustily děti. Mistr Joshua a Magdaléna stanuli pod schodištěm na omšelé69 kazetové podlaze70 prázdné místnosti. Byla pokryta letitou71 vrstvou prachu, porušenou jen shlukem stop dětských bot u dveří. Jak dvojice procházela, veliká prázdná místnost se náhle a postupně měnila jako zázrakem v krásný obývaný sál s nádhernou a nákladnou výzdobou. Parkety byly zbaveny prachu: najednou jakoby se zvedl prudký vítr nízko nad podlahou a prach, jako písek na poušti, se valil směrem od starce a postupně úplně zmizel; parkety se pod ním skvěly čistotou a leskem. Pavučinová výzdoba se v celém sále rozplývala, stěny byly pokryty čerstvou malbou, štuky72 i obrazy. Před trůnovou židlí, ke které teď Mistr došel, se z nicoty zhmotnil

68

Generál – tato vojenská hodnost se často, jako i v tomto případě, používá jako zjednodušené označení funkce generálního ředitele nějaké společnosti.

69

Omšelá: zašlá, stářím poškozená.

70

Kazetová podlaha je něco jako parketová, jen místo parket jsou použity větší dílce, zpravidla čtvercového tvaru a různých barev a druhů dřeva, většinou ze vzácných tropických stromů; kazetové podlahy jsou typické pro zámky a honosné domy. Často bývají ornamentálně sestavovány. Chápeš?

71

Letitá – dlouholetá.

72

Štuk je plastická výzdoba omítek. Jde o nejrůznější ornamenty, květinové motivy, andělíčky, obličeje a podobně. Štuková výzdoba se používá na vnitřních i vnějších omítkách, v interierech (vnitřních prostorách budov) často také na stropech a jako v případě tohoto domu bývá často kombinována také s malbami.

25

obrovský vyřezávaný stůl z ebenového dřeva73 intarzovaný74 slonovinou a stříbrem a stejně přibyly i židle okolo stolu. Stůl byl náhle obtěžkán mísami s ovocem a karafami75 naplněnými nejrůznějšími nápoji, objevily se i květiny v nádherných vázách a na svíčkách, které jakoby z prázdna vyrostly společně se stříbrnými svícny, zaplály plaménky. Starý muž se otočil ke schodišti, které před malou chvílí vyrostlo doslova pod jeho nohama. Okny do sálu pronikalo světlo z venku a hořící svíce na stole i stěnách, ale také slabě svítící lustr nad stolem, zalévaly místnost měkkým světlem. Schodiště však a nad ním obrovský starý obraz, ze kterého oba vystoupili, unikaly dosahu všech světel a tak byly pohrouženy do stínu, jenž bránil spatřit výjev, jemuž obraz dával svoji plochu. Mistr pokynul schodišti rukou a to se náhle rozplynulo jako černý dým. Odhalilo tak veliký mramorový krb, který tu dnes již Adam obdivoval. V krbu v následujícím okamžiku zaplály plameny a takto ozdoben završil velkolepost sálu, který měl být svědkem Velké přípravy. Na krbové římse se rozsvítily vysoké svíce stojící na mohutných stříbrných svícnech po bocích obrazu. Posvítily tak na obraz a konečně odhalily postavu namalovanou nápadným rukopisem Leonarda da Vinci76: asi čtrnáctiletý chlapec zde stál u keře vinné révy. Byl oblečen v purpurovém77 šatu kardinálů78. Kdyby byl Adam navštívil dům v tento okamžik, uviděl by sám sebe! „Jako by ti z oka vypadl, Měsíčku.“ Magdaléna se usmála a Mistr jí unaveným úsměvem oplatil.

73

Eben je vzácný druh tvrdého tmavého dřeva používaný zejména v nábytkářství.

74

Intarzovaný – též vykládaný. Zdobený vykládáním ornamenty a mozaikami. K intarzii se většinou používaly různě barevné dýhy jiného dřeva, perleť, někdy také zlato, stříbro, želvovina (plátky ze želvích krunýřů) a slonová kost, nebo její náhražky.

75

Karafa: široká láhev se zúženým hrdlem a obvykle také se zabroušenou zátkou

76

Leonardo da Vinci byl významný italský renesanční umělec, vědec a vynálezce (1452-1519). Určitě znáš jeho obraz Mona Lisa.

77

Purpur je zvláštně sytý a jasný odstín červené barvy. Již v dávných dobách byl používán na zdůraznění důstojnosti, proto jej používali především králové a v církvi byl vyhrazen papeži a kardinálům. Původně se vyráběl speciálním zpracováním látky vylučované mořským plžem ostranky jaderské. Protože k výrobě jednoho gramu tohoto barviva bylo zapotřebí více, než tisíc těl tohoto živočicha, byl již ve starověku nalezen způsob jak barvivo vyrábět uměle. Purpur je také synonymem – jiným označením právě pro kardinálský oděv.

78

Kardinál je vysoký hodnostář v katolické církvi, oprávněný volit papeže. Dnes jde vždy o kněze, resp. biskupy. Ve středověku bývali do hodností kardinálů jmenováni i nekněží, dokonce někdy i osoby dětského věku a často tyto hodnosti byly rozdávány jako úplatky, odměny nebo v rámci politické strategie papežů. Kardinály jmenuje papež.

26

III. NOVÝ AVIGNON

Banka Cain & Cain. Stála v samém centru města Nový Avignon79. Byla ohromnou velmi moderní a krásnou budovou o 66 poschodích; v tisku byla často nazývána La Perle noir de la Franse 80 Černou Perlou Francie. Její krása byla poněkud tajemná. Obvodové stěny stavby byly obloženy obrovskými tabulemi z černého skla a společně s pozlaceným kovovým skeletem81 zářícím do dálky představovaly opravdu jedinečný skvost moderní architektury. Vnitřní výzdoba a zařízení rovněž omračovaly harmonií82 jednoduchosti a drahých materiálů. Černý a červený mramor, sklo a pozlacené kovové prvky. Korunou celé krásy však byla stará gotická83 kaple84, jež stavbě vévodila na jejím samém vrcholu, obklopena mohutnými stromy bez listí z černé oceli, v jejichž korunách hnízdily desítky havranů. Před bankou zastavila veliká černá limuzína85. Vystoupil z ní urostlý černý muž v dobře padnoucím obleku a s černými brýlemi. Dlouze a pečlivě se rozhlédl po okolí a pak řekl cosi do mikroportu86 umístěného pod manžetou87 levého rukávu. Vzápětí se otevřely dveře auta a vystoupili další muži. Každý okamžitě zaujal postavení tak, aby sledovali svou část okolí. Ochranka. Všichni s vybouleným sakem v podpaždí a pravicí připravenou kdykoli tasit a bude-li to 79

Avignon francouzština [aviňon]

80

La Perle noir de la Franse francouzština [la pérl noár de la fransé]

81

Skelet – kostra, konstrukce.

82

Harmonie – souhra, soulad.

83

Gotika – středověký umělecký sloh (prosazoval se především v architektuře). Gotický je např. chrám sv. Víta v Praze na Hradčanech.

84

Kaple je křesťanská modlitebna.

85

Limuzína – luxusní auto pro více než šest osob s pevnou střechou. Prostor pro cestující je oddělen od prostoru řidiče a spolujezdce.

86

Mikroport – miniaturní mikrofon.

87

Manžeta je lem rukávu košile, na kterém se v protilehlých polohách nachází knoflíková dírka a knoflík, případně pouze dvě protilehlé knoflíkové dírky, které spojuje volný manžetový knoflík jako šperk.

27

situace vyžadovat, bez lítosti střílet. Ve stejném okamžiku na místo přijela další černá limuzína. Z ní vystoupili dva stejně vyhlížející muži. První se rozhlédl, obešel auto a otevřel zadní dveře. Uvnitř sedící mu podal jakýsi plášť a on jej přehodil přes nastavenou paži svému společníkovi. Sedící měl jméno. Hrabě Edward Kelly. Prezident banky Cain & Cain. Svému pobočníkovi ještě podal poklad, který dosud opatroval na svém klíně – krásnou mladou kočku habešskou. Podal mu ji a vystoupil. Byl to muž vysoký, velmi elegantní, sotva čtyřicetiletý, s ostře zastřiženou prošedivělou bradou a havraními lesklými vlasy. Nerozhlížel se. Pouze pohlédl vzhůru na vrchol banky, kde se tyčila věž starobylé kaple a nad níž hlasitě a neúnavně kroužilo početné hejno havranů. Za doprovodu svých pobočníků a tělesné stráže rázně vykročil přes nádvoří k bance. Když přešli rozlehlé nádvoří dlážděné velkými lesklými tabulemi z černé žuly, téměř neslyšně se před nimi otevřela velká stěna z černého neprůhledného skla. Nad jejich hlavami se v pronikavém svitu jitřního slunce leskl obří zlatý nápis – logo 88 banky - Cain & Cain, psaný gotickými literami89. Ani on si nezadal s velkolepostí budovy a doplňoval starobylou povahu vrcholu jinak hypermoderní stavby.

Ocitli se v prostoru liduprázdného foyer90 a v ústrety jim kráčel, ba téměř cupital, malý človíček ve velmi dobře padnoucím obleku. S nezvyklou úklonou oslovil pána: „Dobrý den, pane prezidente, doufám, jste měl příjemnou cestu!“ „Děkuji Fouquete,“ řekl prezident přezíravě a minul človíčka. Nicholas Fouquet91 byl ředitelem jediného bankovního domu Cain & Cain. Jeho úkol i pravomoci byly omezeny na správu technického chodu architektonického skvostu, jakým Černá Perla Francie byla. Skutečným šéfem zde byl hrabě Edward Kelly. Rázným 88

Logo – znak.

89

Litera – písmeno.

90

Foyer [foajé] – z francouzštiny: vstupní hala.

91

Nicholas Fouquet francouzské jméno [Nikolas Fuké] při oslovení (5. pád) [Fukete].

28

krokem zamířil k výtahům a doprovod jej stejně spěšně následoval. Výtah byl připraven. Fouquet cupitající na konci doprovodu obratně předběhl skupinu mužů, aby je posléze uvedl do kabiny zdviže92. Když muži nastoupili, Fouquet podruhé oslovil svého šéfa: „Dovolíte, pane prezidente?“ a s křečovitou grácií93 nastavil dlaň v očekávání, že Kelly do ní cosi vloží. Prezident však i nyní stejně přezíravě sykl: „Já sám, Fouquete.“ Sňal si z levice velký prsten a jeho černý kámen vložil do malé prohlubně, která byla na ovládacím panelu nad tlačítky pro volbu podlaží. Kamenem proniklo slabé rudé světlo a zdviž se dala do pohybu. Když se výtah po několika minutách zastavil a otevřely se dveře, skupina mužů vystoupila; jen ředitel Fouquet zůstal a již aniž zbytečně čekal na prezidentovu zdvořilost, zmáčkl tlačítko, aby opět odjel. Muži, po té co vystoupili z velmi silně osvětleného výtahu, stanuli na samém vrcholu budovy v tajemném šeru staré kaple. Nebyl to jen přechod ze světla do šera. Jakoby skupina vstupovala také do zcela jiného světa. Nápadnou byla strohost výzdoby starobylé stavby. Jednoduché žebrové klenby, kamenné stěny bez zbytečných ozdob, jaké známe z četných křesťanských staveb Evropy té doby. Kromě nevysokých vitrážových 94 oken kapli poskytovaly světlo nesčetné pochodně na sloupoví a po obvodových stěnách. Vitráže dávaly prostor četným apokalyptickým95 výjevům. Obrazy na těchto oknech však byly živé! Ve většině těchto scén planul oheň. Bylo vidět mnoho roztodivných96 tvorů, strašlivých a zlých, někdy podobných lidem, jindy mytickým97 příšerám. 92

Zdviž – starý výraz pro výtah.

93

Grácie znamená půvab, ladnost.

94

Vitráž, také jinak řečeno vitraj: Skleněná mozaiková výzdoba oken, vyobrazující nejrůznější výjevy, často také jen ornamenty či kombinaci těchto prvků. Jednotlivá barevná sklíčka, či sklíčka malovaná se upevňovala do cínových rámečků. Světlo pronikající skrze barevná skla často tvoří v interieru zvláštní snovou až tajemnou atmosféru.

95

Apokalyptické výjevy jsou výjevy apokalypse podobné, nebo s ní související. Apokalypsa je biblické zjevení svatého Jana. V tomto spisu je popsáno vidění jednoho z apoštolů, jehož obsahem jsou hrůzné události konce světa, Boží soud.

96

Roztodivní – nejrůznější, mnoha různých vzhledů a forem.

97

Mytický – pocházející z mýtů (starých pohádek a pověstí). Mytické příšery byly zpravidla strašní netvoři. Vzpomeň si na např. Skyllu a Charybdu, kyklopy či Medúzu ze starých řeckých bájí a pověstí.

29

Prezidentova tělesná stráž zůstala stát. Hrabě Kelly a jeho pobočníci minuli dvojici strážných, kteří v rozhodujícím okamžiku rozevřeli sevření sudlic98 aby je vzápětí opět zkřížili. Strážní, ačkoli se lišili barvami stejnokrojů, nápadně připomínali vojáky papežské Švýcarské gardy. Podlaha, po které muži kráčeli, byla pokryta prachem. Jak rázně kladli své kroky na podlahu, prach se v závanu vzduchu zvedal a odkrýval mozaikové svastiky99, které tu byly v pruzích po celé délce hlavní lodi100 kaple. Odlesky ohňů pochodní a planoucích oken jim mihotavě osvětlovaly tváře a zrcadlily se v černých brýlích pobočníků a tu a tam ozářily lesklé mozaiky hákových křížů na podlaze poodhalených jejich botami. Podivnou a tísnivou atmosféru této tajemné stavby dokresloval nářek a kvílení mučených lidí, který slabě pronikal ze živých obrazů oken. Konečně dospěli k nejzazší části staré stavby. Nebyl tu však oltář101. Celý prostor presbyteria102 ponořený do tmy, do výše asi pěti metrů vyplňoval objekt, který zde byl jediným důkazem současnosti: obrovské akvárium. Před ním stál - zády k příchozím vysoký trůn. „Nesčetněkrát jsem ti řekl, že si nepřeji, abys mi sem chodil takhle!“ - zahřměl zpoza vysokého opěradla trůnu ostrý hlas starce. Všechny pochodně v kapli zaplály více a interiér103 byl náhle zřetelnější.

98

Sudlice: středověká útočná zbraň – kopí kombinované se sekyrou na dlouhém dřevci. Dřevec je ta tyč, na které je kovová část nasazena. Celá zbraň je vyšší než člověk a stráže sudlice také používaly k aktivnímu znemožnění průchodu.

99

Svastika. Hákový kříž. Byl symbolem štěstí zejména u východních náboženství (budhismus, šintoismus). Diktátor tzv. Velkoněmecké říše Adolf Hitler převzal svastiku do své propagandy jako symbol fašistického Německa. Od té doby je za jistých jasných okolností (způsob, příležitost a souvislosti) považován za symbol německého fašismu, holocaustu, násilí a zotročování lidí. Takovéto jeho používání je trestné. Propaganda je veřejné, často s vnucováním hraničící šíření názorů a myšlenek za účelem masově získat přívržence. Holocaust je pojem pro vyhlazování rasy nebo skupiny lidí – myšleno původně a dodnes převážně židovské rasy.

100 Loď – v architektuře centrální prostora. Loď kaple, nebo kostela (chrámu). Někdy bývají lodi dvě i tři, z nichž jedna je hlavní, velikostí a účelem dominantní. Lodi bývají od sebe oddělené souborem sloupů. 101 Oltář – obětní stůl. 102 Kněžiště, též presbyterium (latinsky - od slova presbyter – kněz), počeštěně presbytář. Vlastní bohoslužebný prostor v kostelech, v němž je postaven oltář, pohybuje se zde kněz a vykonává bohoslužbu. 103 Interiér – vnitřní prostora.

30

Kelly ihned pokynul jednomu z mužů svého doprovodu, ten přiskočil a dlouhý plášť, který měl dosud přeložený přes levou paži, rozprostřel prezidentovi přes ramena. V tom okamžiku se celý Kellyho oděv změnil. Stál tu nyní v černé mnišské kutně 104 s dlouhým pláštěm a na prsou mu visel velký stříbrný pektorál105. Vzhůru nohama a bez těla Ukřižovaného. Edward Kelly přistoupil ke trůnu, poklekl a těsně přiblížil své rty k prstenu na ruce, která se mu nabízela k políbení. Muž sedící v trůnu byl tím, kdo dával bance jméno. Abel Cain. Bývalá kaple byla jeho příbytkem, ale také útočištěm, které neopouštěl; útočištěm ve kterém spřádal své hrozné plány. Položil dlaň na Kellyho hlavu106 a po chvíli pokynul, aby vstal. Prezident pohledem vyzval muže držícího kočku a ten s ní vystoupal po letitých litinových107 schodech na ochoz108 nad velkým akváriem. Zároveň Kelly vzal z malého stolku napravo od trůnu číšku s malou dýkou a podal je Cainovi. Ten krátkým rychlým pohybem nařízl svou levou dlaň, nádobku naplnil temnou krví a vrátil hraběti. Zatímco Kelly stoupal s číší krve svého pána po protilehlém schodišti vzhůru k ochozu akvária, zahleděl se Cain do své zraněné dlaně. Rána se mu před očima zvolna zacelila a on trochu znuděně odvrátil pohled, aby svou pozornost věnoval akváriu. Lehce se pousmál, pohodlněji se usadil v trůnu. V ten okamžik vystoupivší Kelly pohlédl na protější stranu ochozu a letmým pokývnutím hlavou dal znamení muži s kočkou. Ten zvíře uchopil za kožich na hřbetě, natáhl s ní paži nad akvárium kam až dosáhl a upustil je do vody. V krátkém okamžiku se temná voda zavlnila, cosi velkého se prudce mihlo přímo pod vystrašeným zvířetem snažícím se zachránit plaváním a jeho zoufalou snahu v mžiku ukončilo. Kočka zmizela pod hladinou. 104 Kutna – mnišský oděv, také řečeno hábit. 105 Pektorál je kříž zavěšený na řetězu, na prsou svého nositele (z latinského pector – prsa.) Nosili jej (a dodnes nosí) biskupové a opati jako symbol svého úřadu - insignie, též příslušníci některých řeholních řádů (mniši), ti zas jako symbolickou součást řeholního oděvu. 106 Položit dlaň na hlavu je úkon požehnání, ale také působení moci na dotyčnou osobu, jež se úkonu dobrovolně podrobuje. Často má ale pouze symbolický význam. 107 Litinové, také se může říkat litěnné. Litina je slitina železa s uhlíkem. Je velmi odolná vůči teplotě a tlaku, avšak je křehká. (Uhlík, jak jistě víš je v přírodě přítomen ve dvou formách: diamant a grafit. Diamant je sice tvrdý ale křehký a grafit, který se jinak používá také jako tuha v tužkách je rovněž křehký). Litina se často používala na výrobu montovaných schodišť a jiných konstrukcí, ale také se z ní např. vyráběla kamna, vany, hrnce apod. Např. i Eiffelova věž je vyrobena z litiny. 108 Ochoz – architektonický funkční prvek. Často jde o lávku zavěšenou v prostoře na konstrukci, či přisedlou k nosné stěně. Lávka je určena k přístupu do vysoko položeného stání nad pozorovanou prostorou.

31

Ve vteřině spatřil Cain pod vodou temný oblak – krev kočky se rychle mísila s vodou. „Kelly!“ sykl netrpělivě a ten ze svého místa vlil do akvária obsah číše. Jak se ve vodě mísila krev Cainova s tou kočičí, počínalo se akváriem šířit lehce tlumené rudé světlo, jehož intenzita 109 rostla, jak se směs šířila akváriem. Kelly sestoupil po schodišti a postavil se vedle trůnu čelem k vodní nádrži, po levici Cainově. Ten pohledem zhasl svíce na stojanu po své pravé ruce a začal mumlat zaklínadlo. Kaple opět zšeřela. Oblaky krve ve vodě se začaly intenzivněji pohybovat a postupně nabývaly tvarů a zhmotňovaly se do živého obrazu. Oba muži uviděli nemocniční pokoj a postavu lékaře sklánějícího se nad lůžkem pacienta. Přístroje v hlavách lůžka110 již byly vypnuty. Chlapec, asi dvacetiletý, ležící na posteli měl zavřené oči, ale nespal. Také nedýchal. Lékař, kterého Cain s Kellym sledovali, měl položenou dlaň na prsou mrtvého a cosi mu téměř neslyšně vytrvale šeptal. Náhle se chlapec nadechl a otevřel oči a snažil se na lůžku zvednout. V tomto okamžiku také Cain končil své zaklínání vyslovením Joshuova jména. V tuto chvíli se lékař otočil a pohlédl přímo do Cainových očí. Ten pohled v sobě mísil výsměch i varování, soucit i opovržení. Cain sebou prudce trhl, zableskly mu žlutě oči a vztekle zaječel: „Ví o nás!“ plivl na sklo akvária, obraz se okamžitě rozplynul, jakoby před Cainovým plivancem oblak prchal až zmizel úplně a krev ve vodě zvolna přestala zářit. Nitro kaple se rychle pohroužilo do tmy.

Lékař se usmál na vojáka, položil mu dlaň na tvář, a pohladil jej se slovy: „Odpočiň si synku, brzy se zase uvidíme.“ Voják se usmál. „Děkuji, Mistře Joshuo!“ Joshua ihned vyšel z pacientova pokoje a zastavil se u mnicha, který zde stál na stráži. „Dej mi na 109 Intenzita: síla. 110 V hlavách lůžka... Nediv se, tak se to říká. Ta strana, kde je na posteli polštář a kam si pokládáš hlavu, té se říká „v hlavách lůžka“, no a kde máš nohy, zase „v nohách lůžka“.

32

něj dobrý pozor, bratře, je to hrdina, kterému jsme velmi zavázáni.“ Vyšel z nemocnice. Pršelo. Mávl na taxík. „Dalla Santa città, Signore?“111 zeptal se drožkář. „Si, e presto, prego!112“ odpověděl Joshua a taxík se rozjel do útrob uplakaného Říma. Mistr sledoval přes deštěm omývané okénko, jak se vzdaluje neón 113 Ospedale Gemelli114 rozpitý ve stékající vodě.

111 „Dalla Santa Città, Signore?“ [dalla santa čitá, siňóre] – italsky: Do Svatého města, pane? znamená to „Jedeme do Vatikánu?“. Vatikán je samostatný městský stát, sídlo papeže v centru italského hlavního města Říma. 112 „Si, e presto, prego“ [sí e présto, prégo] – italsky: „Ano a rychle, prosím“ 113 Neón – skleněná trubice ve tvaru nápisu, naplněná héliem, jež za přívodu el. energie svítí. 114 Ospedale Gemelli [ospedále džemelli] – italsky Nemocnice Gemelli. Významná římská nemocnice, v níž byl operován a zotavoval se také papež polského původu Jan Pavel II. (1920 – 2005) Po atentátu tureckého nájemného vraha Alli Agci údajně najetého Jurijem Andropovem někdejším nejvýznamnějším představitelem Sovětského svazu a jeho komunistické strany.

33

IV. DR. LOWENSTEIN

Doktor Lowenstein byl profesorem církevní archeologie a biblické lingvistiky115 na Karlově univerzitě v Praze. Ve svém oboru patřil k evropské špičce a především ve vědeckých i církevních kruzích měl patřičnou autoritu116. V souvislosti s objevem kostela z rané éry117 křesťanství byl požádán o konzultaci118 některých nástěnných nápisů a obsahu svitků, které byly v kostele nalezeny. Přístup do vlastní svatyně119 nebyl jednoduchý. Dr. Lowenstein sestupoval opatrně s ohledem na úzké schodiště i jeho výšku. Jeho pozornost zaujaly četné symboly a obrazce na stěnách. Usmyslil si, že až provede zběžnou obhlídku svatyně, věnuje jim tolik času, kolik zasluhují. Schodiště bylo nyní přerušeno krátkou chodbou – k úlevě Lowensteinově - již dostatečně vysokou, takže již nemusel pokračovat shrbenou chůzí… Chodba se svažovala dále směrem na východ. Vyobrazení, jež jej tolik zaujala na stěnách schodiště a jež byla v naprosté většině mozaiková, nyní nahradily zřetelné reliéfy120 na podlaze. Stav těchto reliéfů prozrazoval, že čas se zde příliš nepodepsal, tedy že po nich nepřešlo mnoho nohou. Nejevily známky opotřebení, jaké známe i jen na padesátiletých schodištích činžáků. Jemu však – a dost možná o to více – činily potíže v chůzi: přirozená i profesionální zvědavost jej nutila vpřed, avšak táž zvědavost ale i opatrnost zase žádaly pozorně sledovat, co je na podlaze a ten boj nebyl vždy vyrovnaný… Chůze tomu tedy jen odpovídala – klopýtání a prakticky každý krok nová otázka… 115 Biblická lingvistika – vědní obor zabývající se zkoumáním jazyků biblických textů. 116 Autorita: vážnost. 117 Éra – epocha, věk, období, doba. 118 Konzultace: porada, rada odborníka, odborný posudek. 119 Svatyně je stavba, objekt, prostor náboženského charakteru, určená k obřadům uctívání božstva. 120 Reliéf - plastické vyobrazení.

34

Podle údajů, které dr. Lowenstein od zástupce Joshua interprises 121 obdržel, svatyně se nacházela přibližně v hloubce 77 metrů pod úrovní okolního terénu. Není divu, že v takové hloubce a na člověka osamoceného dolehne podivný pocit tísně. Lowenstein je realista a tedy nemohla být řeč o tom, že by byl podlehl nějakým iracionálním122 představám či dokonce obavám - neviděl v každém stínu démona123 v tom správném smyslu slova – konec-konců démony zde viděl na každém kroku – valná většina reliéfů, a před tím mozaikových obrazů na ostění124 schodiště, mu nebyla neznáma. Ve většině případů šlo o víceméně známá vyobrazení, se kterými se v minulosti setkal nesčetněkrát125, ať již byly ve spisech, či v rámci architektonických objektů. Znal význam těchto roztodivných vyobrazení v sakrálních126 stavbách a tak příliš nepřemýšlel o jejich smyslu: Podle křesťanské tradice démoni musí uprchnout, spatří-li svůj vlastní obraz. Lowenstein si vzpomněl na tuto starou poučku a v duchu se zasmál nad otázkou, zda to platí pouze pro démony, nebo zda se před úmysly stavitelů nemají mít na pozoru i případní archeologové zkoumající jejich stará díla… Zvláštní byla koncentrace127 tolika výjevů na tak malém prostoru. Dávala tušit, že staří křesťané tu střežili něco obzvlášť důležitého, co mělo být výjimečným terčem útoků pekla… Nade vše jej opanoval pocit vzrušení pramenící z vědomí, že je, nepočítaje dělníky, kteří se sem dostali, více či méně nevědomky, po téměř dvou tisících letech (jak mu bylo sděleno), prvním člověkem, který přes tyto obličeje démonů klopýtá a nemohl zastřít příjemné potěšení z toho že jim šlape do úsměvu, či šklebu… Když pak vstoupil do prostory, jejíž rozměr nebylo možno prvním pohledem odhadnout, jeho vzrušení se jen vystupňovalo. 121 Joshua interprises [jošua intrprajzis] – název společnosti, jež jej najala. 122 Iracionální: nesmyslný, rozumově neodůvodněný, neodůvodnitelný, opírající se o city a nepodložené obavy. 123 Démon je neosobním pojmem, symbolem zla ale také konkrétní osobní bytostí zlého charakteru, duchovní bytost patřící k Satanovi a jemu podřízená. 124 Ostění – stěny, boky. 125 Nesčetněkrát – mnohokrát, nepočítaně, nespočítatelně. 126 Sakrální – svatý, posvátný, bohoslužebnému účelu sloužící. Používá se v křesťanství: Sacrum [sakrum] latinsky kříž. 127 Koncentrace – soustředění.

35

Pomocí celkem chabého světla na ochranné přilbě se rychle zorientoval, přistoupil k energetickému pultu128, který sem společnost Joshua Interprises nainstalovala právě pro potřeby výzkumníků a podle schematických pokynů průvodce se mu podařilo vcelku rychle a snadno osvětlení uvést do provozu. Následovala podívaná téměř nepříliš odlišná od těch, které zažil již tolikrát: Hra světel a stínů objektů mimo stěny a zejména hra barev na působivých obrazech, které jsou součástí výzdoby stěn. Až potud vskutku běžný zážitek, který se zkušeného archeologa dotkne opravdu pouze takřka129 z povinnosti. Nebýt skutečnosti, že jeho průzkum předchází informace o uvažovaném věku stavby v jejímž lůně se nyní nachází, jistě by se nijak zvlášť nenadchl pro příští chvíle. A upřímně řečeno právě tato skutečnost poznamenala jeho další očekávání a tak každý okamžik, každý krok, každý pohled byl pln očekávání jedinečného. Rozhlédl se po té velké prostoře ve světle, jež mohlo sotva chabě vyhovět jeho lačnému zraku, očekávajícímu pochopení významu chvíle, jejímž je hlavním hrdinou: světla nebylo dost na to aby přehlédl veškeré krásy laskavé výzdoby překvapivě obrovské prostory zřejmě prvního chrámu, který křesťané svému Pánovi v čerstvé lásce ještě tajně vybudovali. Ve většině výjevů nástěnných kreseb poznal známé stěžejní130 situace z Evangelií131 – byly podle chronologického132 významu umístěny na stěnách svatyně: okamžik Narození Spasitele133, Klanění

128 Energetický pult – přenosný objekt, přístroj pro ovládání soustavy světel, prostřednictvím ovládací jednotky zprostředkující předání elektrické energie z akumulátorů k tělesům osvětlení. 129 I výraz takřka už dnes asi můžeme označit za „knižní“, takže knižně takříkajíc, téměř, skoro. 130 Stěžejní – nosné, zásadní, významné. 131 Evangelium je spis o životě Ježíše Krista, zakladatele nového moderního náboženství. Oficiálně uznávaná Evangelia jsou čtyři, nazvaná podle jejich donedávna za autentické (potvrzené) považovaných autorů – apoštolů (prvních Ježíšových následovníků): Jana, Lukáše, Marka a Matouše. Z řeckého εὐαγγέλιον euangelion – česky radostná zvěst. Tato čtyři Evangelia jsou jádrem tzv. Nového zákona – od Krista nové části bible, jež je považována za druhou smlouvu s Bohem. 132 Chronologický význam – časová posloupnost, v čase na sebe navazující, jdoucí za sebou. 133 Spasitel – zachránce, vykupitel (vykoupení ze hříchu). Také Mesiáš. Judaismus - židovské náboženství stojí na očekávání příchodu Mesiáše. Křesťanství se považuje za vyvrcholení judaismu: Ježíš Kristus je považován za onoho Mesiáše – člověka a zároveň Boha. Část Židů (většina) toto přesvědčení však nesdílela, iniciovala pronásledování křesťanů – jejich víru v Ježíše – Mesiáše považovala za rouhání (výsměch Bohu) a po římském císaři (Palestina, jež byla územím Izraelského království, tehdy byla protektorátem Velkého Říma) požadovala jejich pronásledování.

36

Mudrců z Východu134, Útěk do Egypta135, atd. atd. až po Zmrtvýchvstání136. V protilehlém prostoru naproti vstupu do svatyně se černal stín, který dával tušit existenci jakéhosi výklenku, který mohl být např. kněžištěm137. Dr. Lowenstein přistoupil blíže, aby si pomohl světlem lampy, kterou měl na ochranné helmě a prohlédl si i tento tmavý kout. Ano, nejspíš se jednalo o prostor, který lze za presbytář považovat; motivem výzdoby jeho stěny byla postava – zřejmě Panny Marie a nějakého dítěte, nejspíš –jak jinak- malého Ježíše. Dr. Lowenstein přejel pohledem výzdobu výklenku stejně zběžně jako vše ostatní ve svatyni pro potřebu prvotního „zmapování nálezu“ se samozřejmým úmyslem pozdějšího důkladného prověření objevu. Připravil si diktafon a s tím, že si okomentuje prvotní dojmy a postupně prozkoumá nejprve hlavní prostor svatyně, přesunul se k ústí chodby, kterou byl do svatyně vstoupil. Náhle jej však opanoval zvláštní pocit vzrušení. Teprve před okamžikem do podvědomí bleskově zasunutá vzpomínka usilovala o pozornost: co vlastně v kněžišti spatřil? Neměl odvahu otočit se, aby se ujistil. Věděl, že šlo o postavu ženy – snad Matky Boží a dítěte – 134 Klanění mudrců z východu, též klanění Tří králů. Známý vánoční motiv, kdy se malému Ježíškovi v Betlémě klaní tři Králové a přinášejí mu dary. Jde o událost zachycenou právě v Evangeliích. Mudrcové, podle některých výkladů šlo o mágy (čaroděje) - snad nesprávně pochopeno – krále (i když ani to není úplně vyvráceno,protože králové se často zabývali magií a při jejich výchově se kladl vždy důraz na velmi kvalitní vzdělání), kteří z hvězd (astrologie) vyčetli a předpověděli významnou událost narození Spasitele. Událost byla tak významná, že se sami vydali vedeni hvězdou (kometa) na místo narození Spasitele, aby se mu osobně poklonili a jej obdarovali. Možná to víš od babičky, nebo i z knih, že oni mudrcové se jmenovali Kašpar, Melichar a Baltazar a že Ježíškovi přinesli zlato, kadidlo a myrhu – to byly v těch dobách důležité a vzácné obřadní, obětní předměty. Zlato, je jasné. Kadidlo se používalo k pálení při bohoslužebných obřadech a symbolizovalo modlitbu stoupající k Bohu a myrha byla důležitou surovinou při balzamování a výrobě parfémů – obě jsou pryskyřice vzácných dřevin. Zlato, kadidlo i myrha byly předměty a dary královského, božského charakteru. 135 Útěk do Egypta. Když mudrcové hledali místo narození, protože byli vysoce postavenými osobami (a snad i opravdu králi), byli na své cestě přijati Izraelským králem Herodem Velikým (přibližně 74 př. n. l. - 4 př. n. l.). Ten věděl o proroctví, jež předpovídalo narození Velkého krále (shodné proroctví bylo se vyskytovalo ve spisech píce kultur a evidentně se vázalo k jedné události). Herodes se však cítil tímto očekávaným nerozením krále ohrožen (měl obavy, že bude svržen z trůnu) a tak se rozhodl dítě, jež se má narodit, nechat zavraždit. Protože ale nevěděl, které to je konkrétně, nařídil vyvraždit všechna nemluvňata ve věku do dvou let. Josefovi – manželu Panny Marie, matce novorozeného Ježíše se zjevil ve snu anděl a před úklady Herodovými jej varoval. Josef se vzbudil, vzal matku a dítě a ještě v noci uprchli do Egypta. Vrátili se, ž, když se anděl znovu ukázal a odvolal nebezpečí. Výjev útěku do Egypta zobrazuje Josefa vedoucího oslíka, na němž sedí Maria a chová Ježíška jako miminko. 136 Výjev Zmrtvýchvstání vyobrazuje Ježíše nad otevřeným hrobem v okamžiku kdy několik dní po smrti vstal z mrtvých. Na výjevu jsou často zobrazováni také římští vojáci, kteří měli hrob Kristův střežit z obavy, že jeho následovníci jeho tělo ukradnou, aby mohli tvrdit, že byl po smrti vzkříšen, jak sám předpověděl... 137 Kněžiště, též presbyterium (latinsky - od slova presbyter – kněz), počeštěně presbytář. Vlastní bohoslužebný prostor v kostelech, v němž se pohybuje kněz a vykonává bohoslužbu.

37

chlapce ve věku zhruba 10 let, mohl to být Ježíš. Proč měl svíravý pocit, že se musí znovu podívat, jinak prchavý okamžik navždy smaže, či skryje cosi právě pro něho životně důležité. Avšak zároveň na něj útočil pocit vyvolávající pochybnost, zda pohled, který se nyní snažil uchopit a neztratit nepřinese zjištění, že snad hloubka, ve které se právě nachází má neblahý vliv na jeho zdravý úsudek. Otočil se. Uslyšel jakoby zdáli, z velké hloubky svůj vlastní výkřik, zůstal jako přikovaný, a aniž by byl schopen pohybu či slova hleděl na fresku. Výklenek kněžiště nyní nebyl pohroužen do stínu, jak ho byl před krátkým okamžikem poznal. Viděl zcela zřetelně ženu v podřepu – její odění dávalo jasně tušit úmysl autora vyobrazit matku Ježíše Krista Pannu Marii - žena držela za ramena chlapce, jehož mohl považovat za Krista v dětském věku a vzhlížela s láskyplným úsměvem do jeho obličeje. Myšlenka, umlčená společně s dalekým výkřikem se stále více domáhala svého práva vystoupit do racionální138 roviny uvažování, být pojmenována a uznána. Dr. Lowenstein se dal na zběsilou cestu klopýtání přes obličeje démonů, jen aby byl co nejrychleji venku a mohl si ujasnit, co mu to vlastně zrak pod dojmem snově tajemného prostředí svatyně vnutil. Když konečně dosáhl vrcholu a vystoupil zpocený z chladného podzemí do teplého odpoledního slunce, byl rád, že je opět na denním světle. Posadil se vedle hromad sutin a stavebního materiálu na kamennou lavici, zavřel oči a vystavil obličej slunci. Snažil si uspořádat myšlenky, ale nemohl se soustředit a byla mu zima. Zpoza hradeb domu hostitele sem doléhal hluk Betléma - křik trhovců, troubení aut. Potřeboval odpovědi. Vstal. Prošel kolem hlídky izraelských vojáků, kteří prostor střežili a namířil si to k podloubí, jež na severní straně lemovalo dvůr a v němž byl průchod na ulici i vchod do domu. Pohlédl na zlatavou leštěnou ceduli s vyrytým nápisem Joshua Interprises L. t. d. Stiskl tlačítko zvonku. Během pár okamžiků se rozsvítil monitor. Muž, jenž se na monitoru objevil, se dobrou angličtinou zeptal: „Pán si přeje?“ „Potřebuji okamžitě mluvit s panem Braunem“

138 Ratio [rácio] – latinsky rozum. Racionální je tedy rozumový.

38

„Lituji, to dnes bohužel již není možné“ odpověděl s vlídným úsměvem muž, „ale rád přijmu pro pána vzkaz“. „Jsem doktor Lowenstein a jsem tu na jeho pozvání. Prosím můžete mne panu Braunovi i h n e d ohlásit v naléhavé věci?“ řekl netrpělivě. „V souvislosti s výzkumem, na který mne najal, potřebuji nutně konzultaci.“ „Pan Braun dnes již nikoho nepřijme. Prosím jděte do svého apartmá139, sekretariát140 s vámi zítra dohodne vaši návštěvu,“ řekl zdvořile muž a monitor potemněl.

139 Apartmá, apartment – hotelový byt. 140 Sekretariát: úřadovna, kancelář, ale také tým lidí (je–li jich více), kteří sekretariát tvoří.

39

V. RODINA

Doktor Lowenstein právě v koupelně kontroloval před okamžikem „naslepo“ uvázanou kravatu. Byl spokojen. Do pravice si nalil trochu kolínské141, rozemnul v obou dlaních a začal si jimi hladit čerstvě oholené tváře a krk, když náhle zazvonil telefon. „Hotelová služba – přepojím vám hovor z Betléma,“ ozvalo se ve sluchátku, když je zvedl. „Děkuji,“ stačil odpovědět. „Doktor Lowenstein?“ ozvala se ve sluchátku žena a aniž vyčkala potvrzení, pokračovala: „Joshua Interprises, sekretariát pana Brauna. Předám vám pana Brauna, pane doktore.“ „Dobrý den, … děkuji,“ Lowenstein byl nervózní. Dnes v přípravách na přílet rodiny zapomněl, že chtěl včera s Braunem hovořit. I důvod se mu na chvíli podařilo „hodit za hlavu“. Teď je opět zde. Ne že by na včerejší zážitek mohl zapomenout, ale skutečně se snažil na nic z toho nemyslet. Věděl, že nejspíš nenajde vysvětlení, leda by Braun sám nějaké měl. Možnost mluvit nyní s panem Braunem jím tedy pochopitelně zachvěla, i když měl naspěch. „Joshua Werner Braun, doktore Lowensteine. Včera jste mne chtěl navštívit a musím se vám omluvit, že vám to moji lidé neumožnili. Bylo to pro vás prý velmi důležité...“ nepustil muž v telefonu Lowensteina ke slovu. „Nuže s čím vám mohu pomoci?“ „Dobrý den. Pane Braune, v chrámu jsem uviděl...“ zarazil se. Přece jen teď není vhodná chvíle a konečně, nejde o věc, která by zasluhovala probírat po telefonu. „Viděl jsem něco, velmi 141 Kolínská voda – voda po holení.

40

zvláštního, něco co se dotýká přímo mě osobně a rád bych vám v té souvislosti položil otázky, ale bohužel právě se chystám na letiště naproti rodině. Žena s dětmi - mají přiletět za mnou na svátky do Jeruzaléma.“ „Ovšem, doktore, mohu-li, rád bych vás i s rodinou přivítal ve svém domě. Přijměte prosím mé osobní pozvání. Jistě vaše rodina uvítá návštěvu svatých míst, a pak, budu si považovat za čest, když přijmete mé pohostinství. Konečně, bude to také příležitost k našemu seznámení. Nuže? Mohu pro vaši rodinu zajistit povolení pro vstup na palestinská území142?“ Lowenstein byl trochu zaskočen. Cestu do Betléma plánovali, děti přece musejí vidět místo narození Ježíška. Že to bude ještě dnes, nepočítal, ale rozhovor s Joshuou Braunem určitě nechtěl odkládat; tak nějak měl pocit, že teprve nyní se má dozvědět skutečný důvod svého pobytu v této zemi, a že jím nejspíš není průzkum nedávno objevené svatyně. „Ano, pane Braune, budete velmi laskav. Vaše pozvání s díky přijímám.“ „Výborně pane Lowensteine, povolení pro cestu do Betléma vám doručí kurýr143 odpoledne do hotelu a pošlu pro vás vůz. Zabalte si tedy a já se budu těšit na viděnou.“ „Na shledanou pane Braune,“ Lowenstein zavěsil. Byl nejvyšší čas, aby vyrazil na letiště.

Sára - nejstarší, měla permanentně sluchátka na uších a zásadně neslyšela cokoli z toho, co matka říkala, zvlášť to, že si nemá hudbu do uší pouštět tolik nahlas. Teď hleděla na sklo okna a usilovně se snažila tvářit nenápadně - prohlížela si odraz obličeje 142 Betlehem, česky Betlém, místo Ježíšova narození dnes leží na tzv. Palestinském území, které obývají palestinští Arabové. Moderní stát Izrael je soustavně ohrožován sebevražednými atentátníky a z palestinských území také takřka nepřetržitě ostřelován raketami teroristické organizace Hamás pod záminkou boje Arabů za nezávislost, ve skutečnosti však Arabové usilují u likvidaci Izraele a vyhnání Židů z oblasti. Protože jde tedy o oblast politicky velmi nestabilní, Izrael se chrání před destruktivními snahami kontrolou pohybu mezi izraelským a palestinským územím. Pro vstup na palestinská území jsou tedy vydávána povolení, stejně tak i při opačném pohybu. 143 Kurýr – posel.

41

asi dvacetiletého pohledného mladíka, který seděl v protilehlé řadě a díval se neustále a rovněž velmi nenápadně jejím směrem, jak si všimla již asi před hodinou. Adam si četl poslední příběh Harryho144 – už asi po páté - a opravdu ničím se nedal vyrušit. „Maminko, proč jedeme za tatínkem a ne tatínek za námi, proč nejsme na Vánoce doma?“ zeptala se Nejmladší, „chtěla jsem jít s Monikou a s Janou na sáňky. Zejtra sme měly jít ještě něco zařídit do města,“ tvářila se důležitě a tajemně a snažila se dát najevo, jak velmi jí matka komplikuje život. „Zlatíčko, Terynko, tatínek musí pracovat a nemůže přijet do Prahy a nechceme ho přece nechat na Vánoce samotného, že?“ odpověděla matka a připoutala dcerku k sedadlu. Nebyl to první rozhovor na toto téma. Všechny děti doma na Vánoce něco musely opustit a přestože rády cestovaly, Vánoce pro ně v tomto směru byly dosud tabu145. Jediné co zatím zažily, ba i s povděkem akceptovaly, byly Vánoce u babičky v Katovicích146; pro ně se ochotně vzdaly návštěv kamarádů a trajdání s nimi po vánoční Praze. „Letos budeme mít zázračné Vánoce, Tery! V Betlémě! Ježíšek nemusí za námi, my jedeme za ním! Netěšíš se, až uvidíš Betlémskou hvězdu a anděly jak zpívají Gloooria in excelsis Déo147?“ řekl sestřičce Adam zvednuvší hlavu od své četby, aby jí připomněl výhody „vánočního plánu“ rodičů, ale také trochu popíchl, protože Vánoční příběh Terezka milovala a častým omíláním obsahu této oblíbené knížky sourozence často neskutečně otravovala. „Náhodou, já stejně dobře vím, že Ježíšek jsi ty! Viděla jsem tě, jak jsi se zmotnil u stromečku o minulé Vánoce,“ odpověděla bratrovi Terezka hrdě; zvlášť byla hrda na slovo „zhmotnil“, které si teprve nedávno a nesprávně, jako mnohá jiná slova, zařadila do svého slovníku. Našpulila ústa a provokativně pohlédla bratrovi do očí čekaje reakci – byla si jista, že jej „dostala“.

144 Harryho Pottera. 145 Tabu – nevhodné, nedotknutelné, vyloučené téma 146 Katovice – městečko ležící 6 km západně od Strakonic. 147 Gloria in excelsis Deo – Sláva na výsostech Bohu – biblický chvalozpěv oslavující narození Dítěte – Spasitele Ježíše Krista.

42

Adam však neřekl již nic, domníval se totiž, že bláznům a sestrám se nemá odporovat a ze zkušenosti věděl, že jakákoli odpověď vyvolá jen další nekonečný výlev sestřiných myšlenek, ze kterých jde hlava kolem. A ať zareaguje jakkoli, nakonec to odnese zase jen on, protože je kluk, starší, a má být rozumnější. „Adámku, schovej toho Pottera a připoutej se, budeme přistávat,“ „Sáro!“ stáhla dceři sluchátka z uší a naznačila, ať sbalí walkmana. „Maminko, že neuvidíme anděla? Adam kecá!“ zamračila se Terezka, neuspokojená tak snadným vítězstvím. „Terynko!“ zvedla obočí maminka dávaje najevo nelibost nad slovníkem šestileté dcerky. Adam se pobaveně zubil a Sára zbavená sluchátek, nepřestávaje pozorovat hezkého spolucestujícího v odrazu okna, jen s povzdechem, že musí přerušit svou skutečnou zábavu právě, když jí cesta začala bavit, přidala: „Uvidíme leda tak čerta a ten sedí vedle tebe,“ ukázala na Adama a rty bezhlasně vyartikulovala148 „A d a m a . “ Načež Adam protočil očima a koutkem úst udělal úšklebek, aby naznačil, jak velmi je starší sestra vtipná a zaklapl knihu a nacpal si ji do baťůžku. Uličkou letadla prošel steward149 a požádal cestující, aby se připravili na přistání. Paní Lowensteinová zrakem pohladila své děti po hlavách a starostlivě se zadívala do okénka, v němž Sára viděla své. Tam někde již netrpělivě čeká manžel; bude klidná, až budou mít let za sebou a všichni se šťastně obejmou. Alespoň že se v poslední době situace v Izraeli uklidnila natolik, že se nemusí trápit obavami z nějaké zlé události. Přes toto vědomí byla i tak celý týden, co manžel odletěl, jako na trní a byla šťastná, že jí každý den zavolal. Letadlo začalo znatelně měnit polohu. Přistávají.

148 Artikulace – přesné, srozumitelné hláskování slova. 149 Stevard – číšník na palubě lodi či letadla, v letadle mužská obdoba letušky.

43

VI. BETLEHEM

Basilika Narození byla plná poutníků i turistů. Na každém kroku cvakaly blesky fotoaparátů; po většině Japonci fotili vše, co viděli. Lowensteinovi konečně vstoupili do baziliky Narození. K místu Ježíšova narození dav postupoval jen velmi pomalu a děti se tvářily otráveně a hledaly, čím by se zabavily. Terezka se neustále na něco vyptávala. Zajímalo ji, proč mají ty paní tak divné šaty, všechny stejné a na hlavách šátky. „To jsou jeptišky150,“ vysvětlovala maminka. „Oblékají se tak, to je tradice z dávných dob.“ „A ti páni jsou taky jeptišky?“ ptala se zase Terezka hledě s otevřenou pusou na skupinu mnichů151. Tím ohromně pobavila Adama a Sáru. Sourozenci se začali smát až nebyli k zastavení. V chrámu byl už tak velký hluk, takže se je rodiče ani neobtěžovali napomenout. To už ale byli snad jen patnáct metrů od nejdůležitějšího místa svatyně. Uvědomili si, že všeobecný hluk nápadně ustává. Lidé se otáčeli směrem k východu. Najednou bylo v celém kostele ticho a jen tu a tam se ozývaly výkřiky některých užaslých turistů, kteří hleděli nahoru. Nad hlavami všech se zvolna šířil jakýsi zářící opar a jakoby s sebou nesl letící bílou holubici. Zřejmě by to bylo jen neobvyklým zpestřením pomalého postupování k oltáři 150 Jeptiška – římskokatolická řádová sestra, také řeholnice nebo mniška. Žena, která zasvětila svůj život duchovní službě, zachovává tzv. řeholní sliby (řehole počeštěný latinský výraz „regula“ - řád.) a zpravidla také nosí tzv. řeholní roucho. Jeptišky se často věnují charitativní službě, slouží jako ošetřovatelky, učitelky atp. 151 Mnich – mužská obdoba jeptišky.

44

Narození152, kdyby se nestalo něco zvláštního. Holub pomalu prolétl nad hlavami turistů a snesl se nad hlavu překvapeného Adama. Zvláštní zlatavý opar teď zalil bezprostřední Adamovo okolí a lidé s úžasem odstupovali, až rodina Lowensteinova zůstala stát osamoceně uprostřed velkého kruhu, který tu ustupující lidé utvořili. Adam se vyděšeně díval do očí užaslých rodičů a hledal záchranu. Nikdy nebyl rád středem pozornosti a nyní je nedobrovolně hlavní postavou divadla, na které hledí stovky lidí. Divadla, které nezná a jen matně tuší, že jistě souvisí se zážitkem loňských Vánoc. Sára se chytila vyděšeně otce za paži a kňourala: „Co se to děje, tati?“ Ale Lowenstein jen mlčel a bezradně zrakem zkoumal zvláštní záři, která jeho synka obklopovala. Matka se rozhodla zakročit. Vrazila manželovi svou kabelku prudce na břicho, ten ji reflexivně153 uchopil nepřestávaje sledovat výjev. Přistoupila k Adamovi, uchopila jej za ruku a v tom okamžiku i ji zalila ona zlatavá záře. Náhle z výšky zazněl vlídný hlas, který slyšela jen ona a Adam: “Poklekni matko!“ Bezděky, aniž věděla proč a jakoby to její tělo činilo samo, poklekla a vzhlédla k Adamovu obličeji. Doktor Lowenstein nedokázal ovládnout vzrušení: hledí na syna a svou ženu, ženu v pokleku držící za ramena chlapce. Prudce mu bušilo srdce stejně jako naposledy při prohlídce podzemní svatyně. Že by toto mělo být vysvětlení? Snad, ale další otázky přineslo. Adam se nyní tvářil blaženě, jako když dostal nějaký dárek, něco, po čem velmi toužil. „Čekám na tebe, Adame, potřebuji tvou pomoc. Staň se mým přítelem, prosím.“

152 Bazilika Narození Páně je chrám postavený nad místem, kde se Kristus narodil. Pod hlavním oltářem Baziliky – oltářem Narození je jeskyně, kde se Ježíš narodil. Vstup do jeskyně má zhruba jeden metr na výšku. Jinak bazilika je v katolické církvi označení, titul pro kostel, chrám zvláštního významu. 153 Reflexivní – mimovolný, bezděčný.

45

Adamovi vlály vlasy v příjemném zlatém vánku, který vycházel od dosud se nad ním vznášející holubice. Měl pocit, který nikdy dosud nezažil, cítil se, jako by se vznášel, měl pocit, že může cokoli a mě v sobě jakousi vnitřní radost. Tušil, že celá tato událost má spojitost s jeho sny, s věštbou, kterou má do dnes schovanou ve své truhličce s poklady, ale také ve své hlavě. Opanovala ho neodbytná zvědavost a touha jít dál, přijít tomu všemu na kloub. Už nevnímal vyděšené rodiče, užaslé lidi kteří ho obklopovali a v nejroztodivnějších jazycích co chvíli vykřikovali cosi o zázraku. Cítil jen ruce své matky na svých ramenou a příjemný hřejivý vánek paprsků vycházejících od nad ním se vznášející holubice. Usmál se. „Ano, chci být tvůj přítel, ale kdo jsi a jak bych ti já mohl pomáhat?“ „Všechno má svůj čas, Adame,“ odpověděl Hlas a holubice se zvolna proměnila ve velký plamen a ten se začal pomalu snášet z výšky k Adamovi. Adam instinktivně154 k plamenu vztáhl ruce a ještě nad hlavou jej uchopil do dlaní. Pomalu si ho prohlížel a snášel stále níž. Když měl ruce s plamenem na úrovni prsou, plamen se pomalu rozplynul v sálající světlo a to zlehka sláblo, jak mizelo v Adamově hrudi. Doktor Lowenstein byl rozčilený. Jeho rodina se tu stala středem pozornosti za okolností, pro které nemůže mít racionální vysvětlení. Dnes čekal odpovědi na otázky, kterými jej zaměstnal včerejší zážitek a dostalo se mu jich způsobem, který absolutně nečekal. „Odpovědi plodí další otázky, doktore,“ uslyšel náhle za sebou a ucítil cizí ruku na svém rameni. „Vysvětlení se vám dostane již brzy, ale teď bych vám doporučil, abyste mne následovali, nebo vás ti lidé brzy ušlapou!“ Byl to mladý asi dvacetiletý mladík oblečený v hnědém hábitu155 mnicha. Sára na něj vytřeštila oči. Mladý mnich byl jejím známým z letadla, kterého dnes tak usilovně pozorovala. „Doktore Lowensteine!“ netrpělivě naléhavě mnich zakřičel na stále ještě překvapeného otce, „pojďte všichni se mnou, dostanu vás k Mistru Joshuovi,“ přehlušoval všeobecnou vřavu. Dav lidí okolo 154 Instinktivně - přirozeně, automaticky. 155 Hábit – řeholní oděv, oděv mnicha, ale také tak lze označit nějaký starodávný oděv, je li splývavý téměř ke kotníkům...

46

nich se totiž opravdu již osvobodil z omráčení událostmi několika posledních okamžiků. Hlučel. Každý chtěl z blízka spatřit toho, nad nímž se vznášela holubice. Turisté pro zážitek, kterým se nikdo jiný pochlubit nemůže, nejlépe i fotografií, věřící poutníci chtěli vidět osobu, která se stala středem zázraku zrovna, když se sem právě oni přišli pomodlit a poklonit místu narození jejich Boha. Každý ho chtěl vidět, každý se ho chtěl dotknout, ba toužili i mít jeho požehnání. Lowenstein se vzpamatoval. Zvedl Terezku do náručí, Adama uchopil za rameno, pohledem pokynul manželce a všichni se vydali na nesnadnou cestu ven ze svatyně. Mnich jim razil cestu, vykřikoval cosi v jazyce, který Adam neznal a lidé neochotně ustupovali. Když konečně doklopýtali ven, mnich je davem vlekl směrem k velké tmavé dodávce. Zastavili se. „Já jsem Sebastian,“ představil se mnich, „omlouvám se, že jsem se nestihl dřív představit, ale nešlo to, jinak bych vás asi odtud nedostal. Poslal mne pro vás Mistr Joshua. Auto s vašimi věcmi jsme již poslali do jeho domu. A teď, když dovolíte, rádi bychom tam dopravili i vás. Myslím, že po tom, co se tady odehrálo, uznáte, že bude vhodnější nechat prohlídky svatých míst na později.“ „Můžete mi tedy vysvětlit, co se tady stalo?“ zmohl se konečně na otázku doktor Lowenstein. „Tuším, jak teď musíte být lační odpovědí, ale prominete mi, že je opravdu nechám Mistru Joshuovi.“ Už podruhé ten mladý mnich označil Wernera Brauna jako Mistra Joshuu. Lowenstein přemýšlel, co to znamená. Věděl, že Joshua je jeho další jméno, toto pojmenování však bylo víc než nezvyklé, ale na druhou stranu za poslední tři dny si už začínal zvykat na neobvyklé věci. Celá rodina seděla v autě mlčky, jen Terezka špitala: „Adam je Ježíšek, já vám to říkala, jenže mě se nikdy nevěří, ani když to vím a mám pravdu. Ale já pravdu měla a říkala jsem vám to, jenže jste mi nechtěli věřit a teď to máte...“ takto pokračovala stále

47

dokola. Jindy by ji okřikli, ale teď ani Adam, nebo zejména teď ne Adam, ani nikdo jiný její písničku156 příliš nevnímal. Adam seděl, díval se z auta na vzdalující se baziliku a dav, který k němu vztahoval ruce a přemýšlel, co ho tu asi ještě čeká. Sára pokukovala po Sebastianovi a evidentně snadno na události z baziliky pozapomněla. Matka s Terezkou na klíně hleděla nepřítomně ven z auta, sledovala cestu a tvářila se ustaraně.

156 ...její písničku – no, sice nezpívala, ale mlela si pořád svou a stále dokola, tak tomu se říká někdy taky písnička ;-).

48

VII. STAROSTI AVIGNONU

Rudý oblak v útrobách akvária se rozplynul. Cain ještě chvíli seděl zcepenělý157 a hleděl rozčileně do své levé dlaně. Pálila jej a leskla se krví. Pomalu a těžce vstal. „Mají nástupce,“ zahřměl po chvíli a prudce se otočil ke stínu, který stál strnule po jeho levici. „Mají Nástupce!“ Teď už zařval, „a ty tady stojíš jako socha té děvky! Co jsi udělal? Co jsi pro mně udělal? Nic! Užíváš si mé přízně a nehneš prstem, abys pomohl tomu psovi zhebnout jednou pro vždy.“ Kvílení mučených ve vitrážích oken i řev netvorů na chvíli znatelně zesílil, aby byl vzápětí přehlušen burácejícími plameny, které teď už šlehaly z oken do vnitřku Cainovy kaple a olizovaly celou její klenbu. Kelly stále stál jako přikovaný. Nebyl schopen slova. Znal dobře, co znamená hněv jeho pána. „Achvas te mehtech anam tel a to's, tel a mach ent val...“ Cain mumlal s napřaženou levicí ke Kellyho čelu. „Prosím, otče,“ řekl tiše hrabě a ustoupil o krok dozadu, jako by mohl odvrátit, co věděl, že bude následovat. Jeho obličej se začal netvořit. Tělo mu kroutila bolestivá křeč; srazila jej na kolena. „Pane, prosím!“ Jeho hábit vzplál a celou postavu olizovaly plameny. „Pane prosím, pro všechno na světě!“ Kelly hleděl na svého pána a snažil se jeho hněv odvrátit. „Adech vastah, no smorchen atah... teď prosíš? A není pozdě? N e n í pozdě?!“

157 Zcepenělý znamená ztuhlý, většinou v souvislosti posmrtné ztuhlosti. Přeneseně se používá jako výraz pro zničenost, zdrcenost. Jasný?

49

„Pane, pozdě není,“ vypravil ze sebe před Cainem zkroucený tvor už jen málo podobný důstojnému hraběti Kellymu. „Nástupce teď bude zranitelný a já ti přinesu jeho srdce na zlatém talíři, budeš-li chtít, ale myslím, že se ti bude hodit Joshua živý, ne mrtvý a zvlášť jako štěně.“ Cain pokynul ať vstane. „Nech ho tedy teď být, můj malý špinavý příteli.“ Vstanuvší Kelly nepřehlédl spokojený záblesk ve starcových očích. Ulevilo se mu; pro tentokrát neskončí v soukromém pekle Cainových oken. Kelly měl plán a byl si jist, že Caina uspokojí, nechtěl ho však prozradit dřív, než uzraje čas. Ne teď a ne tady. „Takže...? Řekneš mi, co máš za lubem?,“ dovolil Kellymu sednout. Hrabě si uvědomil, že bylo naivní myslet si, že před Cainem plán udrží v tajnosti. „Pane, víš že to bude nějaký čas trvat než se mladý Joshua rozkouká, než si zvykne na svou novou situaci a než se něco naučí. Budu tak mít ideální příležitost získat ho pro tebe. Mým lidem ve Vatikánu se sice podařilo dostat k Patentu, ale byl dobře strážen a starý Joshua ho zabezpečil kouzlem, které jsme nemohli překonat. Z nedostatku ale může být přece i výhoda. Proč ničit Patent, když nám teď naopak může dobře posloužit. Každý purpur158, který ti dá hlas, bude potřeba a garantuji ti, že v rozhodující chvíli budeš mít i ten nejdůležitější! Nebude lepší spojenec, než malý Joshua, jako tvoje loutka.“ Cain se zašklebil. Kelly není příliš originální, o to se už jiní pokoušeli v průběhu posledních tisíc let x-krát. Není však nikde psáno, že jemu se to nemůže podařit. Jeho předchůdce také zvolil již nejednou před tím použitou strategii159 a ztroskotal ale vlastně jen proto, že na sebe soustředil příliš velkou pozornost a Místokrále zatraceně podcenil. Rozhodně intrikánský160 styl hraběte 158 Každý purpur – zde se myslí „každý, kdo nosí purpur“, tedy každý kardinál. Hlas při volbě papeže. Vzpomeň si kdo volí papeže . 159 Strategie je promyšlený dlouhodobě sledovaný plán k dosažení určitého cíle. 160 Intriky – jednání sledující oklikou jistý záměr, často jednostranně výhodný, nepřímé jednání, většinou nečestné s nekalým záměrem, snaha dosáhnout čehosi nelegální cestou a přes prostředníky, úskokem.

50

musí mít větší naději na úspěch, než velikášské161 zakládání mocných říší. Hitler162 získal velkou moc pro sebe a teprve pak se staral o tu mou. Tentokrát to bude jinak a hlavně po starém způsobu. To si tentokrát pohlídám! „Jsem rád, že to máš v hlavě srovnané,“ řekl Kellymu. Nelíbí se mi ale, že se příliš spoléháš na své lidi a moderní způsoby. Ani lidi ani jejich zbraně a konečně ani peníze ti zatím nebyly příliš k užitku. Je potřeba, aby ses vrátil ke starým zvykům. I Joshua s nimi hraje a divil bych se, kdyby jim nenaučil i Nástupce.“ „Pane, kouzla a jevy, kterým dnes lidé říkají nadpřirozené, jsou příliš nápadné a mám obavy, že naší věci mohou spíš uškodit, než pomoci. Když už je použijeme, potřebujeme pro ně vhodné krytí. Proto jsem chtěl, abys postavil tuhle banku. Sám nakonec víš, jak se papež snaží všemožně zabránit víře v zázraky163. Dobře ví, že to by mohl být začátek jeho konce. Je prostě jiná doba. Nemůžeš se jen tak odhalit, říct světu, o co ti jde, kdo jsi a co umíš, nemůžeš jen tak nakráčet do Vatikánu, svrhnout papeže a sednout si na jeho místo. Soustředil bys na sebe takovou pozornost, že ani to co umíš, by dnes nestačilo, abys odrazil odvetu, která by jistojistě následovala.“ „... s Joshuou na své straně...“ vstoupil mu Cain do řeči. „S ním bys mohl prakticky cokoli,“ lišácky se usmál Kelly. „Měl jsem si tě vybrat hned tehdy, když mi tě Himmler164 představil. Možná jsme už dnes nemuseli tohle řešit. Přijdeme na způsob jak krýt náš styl a přitom být úspěšnější v prosazování naší věci s pomocí moderních prostředků. Čiň se Edwarde!“ Cain poplácal Kellyho po zádech a postrčil ho na znamení, že má odejít. 161 Velikášský – mající velké oči – snažící se působit velkolepě, za každou cenu ohromit činy nereálnými, „na které nemá“. 162 Adolf Hitler (1889 – 1945). Německý diktátor. Politik německého národního socialismu, iniciátor II. světové války. Nařídil masové vyvražďování obyvatelstva okupovaných zemí a válečných zajatců, zvláště se zaměřil na vyhlazování – genocidu Židů (holocaust), homosexuálů, a Cikánů (dnes řečených Romů). Snil o vybudování Velkoněmecké říše na území celé planety a podrobení všech národů, které nebylo potřeba vyhladit německému národu, který považoval a prohlašoval za všem nadřazenou tzv. árijskou rasu. 163 Zázrak je mimořádný jev, nebo událost nevysvětlitelný běžnými vědeckými metodami. Jev který je v rozporu se známými přírodními zákony a je považován za důsledek vlivu, či zásahu nadpřirozených sil. 164 Heinrich Himmler (1900 – 1945). Říšský vůdce SS (Hitlerova osobní ochranka), šéf Gestapa (tajná státní policie), velitelem zbraní SS, ministrem vnitra III. říše, jak se německý stát nazýval, a hlavním organizátorem vyhlazování židovské rasy.

51

Kelly poklekl a políbil hřbet Cainovy levice. Pak vstal a vykročil směrem k výtahu. Cestou si z ramen strhl plášť a hodil jej po svém nohsledovi. Celý jeho zjev se změnil, opět vypadal jako velmi dobře oblečený prezident této banky.

52

VIII. MR. JOSHUA

Lowensteinovi byli uvedeni do prostorného sálu. Sebastian jim pokynul ke stolu, odkudsi se objevili dva mniši v hnědých hábitech, stejných jako měl na sobě Sebastian. Přinesli na stůl občerstvení. „Poslužte si. Káva, mléko, čaj,“ ukázal na konvice, „děláme tu čaj po polském způsobu. Říkáme mu herbata. Do šálku nalijete čajový koncentrát165, asi do jedné sedminy – podle toho, jak silný čaj máte rádi a zalijete vroucí vodou. Ta je zde. Pečivo, nějaké sýry, maso, zde marmeláda z černého rybízu – říkáme jí „od pani Zoszy166“. Je vynikající!“ usmál se na Sáru a Adama a pohladil po vlasech Terezku. „Tak do toho!“ „Doktore Lowensteine, paní doktorko, můžete jít, prosím, s bratrem Eliášem?“ ukázal na mile se usmívajícího starce stojícího opodál. Ten když uslyšel své jméno, sotva znatelně se poklonil a pokynul rukou, aby jej následovali. „Mistr Joshua vás již očekává. Já zůstanu s dětmi. Nemusíte se obávat. V tomto domě jsou v bezpečí,“ dodal Sebastian, když viděl stín starosti ve tváři jejich matky. „Sáro, dej pozor na Terezku a postarej se o občerstvení. Poslouchejte pana Sebastiana a nikam nechoďte,“ řekla matka k dětem a teprve když uslyšela sborové „Ano, mami,“ uspokojena s manželem následovala starého mnicha. Sára se jala nalévat herbatu. Chtěla na Sebastiana udělat dojem a tak nalila čaj všem. Postavila před každého šálek, avšak čaj byl velmi temný a hořký. 165 Koncentrát – zahuštěný roztok. 166 Zoszy čti [zošy]. Polské příjmení.

53

Terezka se hned napila a odporně se na Sáru zatvářila: „Fuuj, ten je hnusnej“. „Teryno!“ Sára se cítila zahanbená a nejraději by se někam propadla. Měla vztek na Terezku, ale když se sama napila, hořkost nápoje jí ústa také zkřivila. Sebastian vzal svůj šálek, lokl si a udělal „Blueee“. Všichni se dali do hlasitého veselého smíchu a poslední známky ostychu byly prolomeny. Děti se předháněly v tom, kdo rychleji a originálněji získá Sebastianovu přízeň a Sebastian byl rád, že se uvolnily a jsou spokojené i přes neplánovanou změnu programu. Všichni úplně zapomněli na fakt, že dnes je Štědrý den!

Paní Lowensteinová přes velké silné dubové dveře, jež za nimi zapadly, slyšela chichotání dětí a hlasitý smích Sebastianův. Po tváři jí přeběhl spokojený úsměv. Chytila se manželovy paže, podívali se na sebe, usmáli se a vykročili za průvodcem. Prošli dlouhou chodbou až se octli na ochozu uvnitř atria167. Lowenstein pohlédl dolů na vojáky strážený vstup do podzemí. Pocítil opět ono známé intenzivní brnění bránice, jež zakoušejí lidé při hlubokém pádu na horské dráze. Pokud jde o pocity, cesta po ochozu pro něj byla skutečně přirovnatelná této atrakci. Jednu chvíli si uvědomil, že již zanedlouho získá vysvětlení. Lehce se mu ulevilo. Vzápětí si uvědomil tušení, a nebyla to jen zkušenost z baziliky Narození, že je toho víc, co se má dovědět. Napadlo ho, jak to, že Sebastian oslovil jeho manželku ,doktorko´. Odkud ten chlapec ví, že jeho žena je lékařka? On, Lowenstein se o tom nezmínil. Jistě, je známým vědcem, ale soukromí si vždy střežili a rodinné poměry tak dalece nikdy v žádném rozhovoru nezmiňoval. Při všech těch myšlenkách mu šla hlava kolem a pomalu rezignoval na možnost, že se vše vrátí do okamžiku před jeho odletem z Prahy. Koneckonců – vzpomněl si na dopis, který v létě přišel na univerzitu a v němž byl žádán generálním ředitelem společnosti Joshua Interprises, aby se podílel na výzkumech, které chystali a kdyby tehdy odmítl, mohli žít dál svůj celkem poklidný život. Věděl, že ať se dál stane cokoli, Zlata mu nebude vyčítat nic. Natolik mu vždy 167 Atrium je vnitřní dvůr budovy, někdy bývá zastřešen a pokud, tak často prosklenou střechou.

54

důvěřovala a ani rozhodnutí, která musel učinit sám nezpochybňovala. Věděla, že vše činí v jejím zájmu a zájmu dětí. Avšak on sám, přestože měl svědomí čisté, často zpětně hodnotil své činy. A možná právě proto, měl naprostou důvěru své ženy. Věděla, že nikdy nejedná lehkovážně. Ze zamyšlení jej vytrhlo zařinčení obrovských klíčů, kterými starý Eliáš právě začal odemykat bytelnou mříž na konci ochozu. Hned za mříží bylo krátké schodiště vedoucí kamsi vzhůru do tmy pod střechou. Vystoupili o pár schodů výš, počkali, až Eliáš za sebou mříž opět uzamkne a za funícím starcem pokračovali vzhůru po schodech. Aniž si všimli, jak to pachtící se mnich učinil, ve tmě se náhle rozsvítila pochodeň a na samém vrcholu schodiště spatřili malé omšelé dveře. Zamčeny nebyly. Eliáš sáhl po klice a dveře se neslyšně otevřely. Vstoupili do dlouhé temné chodby osvětlené opět pochodněmi, které tu po obou stranách vytrvale plály. Když procházeli touto chodbou, doktoru Lowensteinovi prolétla hlavou zvláštní myšlenka: jak si dobře prohlédl Braunův dům zvenčí i zevnitř, nedávalo mu smysl, kam tato chodba může vést. Podle jeho odhadu by musela směřovat někam mimo komplex budov! Neměl ale více času k dalším úvahám. Právě došli na konec chodby. Eliáš se uklonil: „Dál už můžete sami, Mistr vás čeká zde.“ Paní Lowensteinovou napadlo, že už si myslela, že ten starý mnich je nejspíš němý. Otočila se za ním, aby poděkovala, ale nebyl tam. Ten moment překvapení však byl smazán náhlým světlem, jež zaplavilo chodbu, po níž byli přišli: otevřely se dveře a tak rychle následovala manžela do velikého dlouhého sálu. Sál byl sloupy rozdělen do tří lodí a silné světlo z vysokých oken zalévalo celý jeho prostor. Vzadu na konci sálu bylo nízké pódium168 a na něm stál vedle jakéhosi trůnu chlapec, sotva patnáctiletý. „Adame!“ vykřikla Lowensteinová a oba manželé se na sebe překvapeně podívali. Když se však otočili zpět k dítěti, jež 168 Pódium - vyvýšené místo.

55

považovali za svého syna, chlapec jim kráčel vstříc. Na okamžik si oba uvědomili, že se museli splést. Tento chlapec byl starší, než jejich Adam, avšak byl mu nezvykle velmi podoben; ta dálka je oklamala. Paní Lowensteinová však náhle chytila manžela za paži a zastavila se. S otevřenými ústy hleděla na chlapce, kterého před malým okamžikem považovala za svého syna. Prudce se jí rozbušilo srdce a nebyla schopna slova. I Lowenstein stál jako přikovaný a měl pocit, že opět klesá na horské dráze. Proti nim kráčel teď již mladý muž, a s každým krokem stárnul. Když došel až k manželům Lowensteinovým, byl asi čtyřicetiletý. „Vítám vás co nejsrdečněji ve svém domě! Jsem Joshua Werner Braun,“ promluvil laskavým hlasem k opařeným manželům a jednomu po druhém podal ruku. „Lowensteinová.“ „Lowenstein, těší mne“ představili se oba manželé a stále hleděli na hostitele téměř vyděšeně. „Musím se vám omluvit za poněkud teatrální169 způsob, jakým se vám představuji, ale věřte, že je nutné, abyste leccos pochopili a pokud možno i rychle. Pro tento účel bych asi vhodnější způsob nenašel.“ Oběma manželům se honily hlavou nejrůznější myšlenky a otázky a Joshua Braun jednu po druhé bral a odpovídal na ně, takže Lowensteinovi ho začali podezírat, že jim myšlenky čte. „Asi se vám váš chlapec nesvěřil se svým zážitkem, který měl právě před rokem...“ odtušil Braun a z tváří svých hostů přečetl zápornou odpověď – oba byli stále zaraženi a takřka neschopni slova. „Ale, prosím, nestůjme zde tak! Posadíme se. Pravou rukou lehce uchopil doktora Lowensteina za rameno a levicí naznačil, aby se otočili. Za nimi stál stůl, který tu před tím nebyl – jistě by ho při příchodu museli obcházet.

169 Teatrální - divadelní, strojený, okázalý až přehnaný.

56

Došli ke stolu a posadili se: Joshua paní Lowensteinové dvorně podržel židli a když oba manželé pohodlně seděli, usadil se po jejich levici do čela stolu. Teprve nyní si paní Lowensteinová začala všímat, jak vlastně Joshua Braun vypadá. Letmo ji pobavila myšlenka, že je trochu podobný jejímu otci, jak ho zná ze starých fotografií. Braun byl nezvykle oblečen. Měl na sobě jakýsi temně červený oblek podobný společenským oděvům Indů. Mistr Joshua se náhle zvedl, a pootočil se směrem k trůnu, u něhož ho Lowensteinovi při svém příchodu spatřili stát jako malého chlapce. U trůnu stáli dva mniši, uchopili jej a přinesli ke stolu, kde společnost seděla; postavili jej přímo naproti manželům Lowensteinovým. Mezitím ke stolu přišel bratr Eliáš a s ním Adam. „Dobrý den,“ řekl syn ostýchavě a cítil, že je jistě celý červený. „Nazdar, Adame.“ „Poslal jsem pro něho,“ řekl Braun Adamovým rodičům a otočil se k němu: „Adame, co teď budu vyprávět, musíš slyšet především, ty. Tak, posaď se,“ a ukázal na trůn, který sem byl před okamžikem postaven. sále.

Rodiče se na syna lehce usmáli. Adam si sedl a rozhlížel se po

„Nuže, kde jsme to skončili? Ach ano, ta věštba,“ řekl Braun a posadil se. Lowenstein zvedl obočí: „Věštba?“ a Adam vytřeštil oči: Jeho věštba. Jakoby se mu zdálo, že na okamžik, sotva znatelný okamžik, záblesk setiny vteřiny: Joshuova tvář se změnila a on zahlédl onoho starce z obrazu tehdy tam v tom starém domě. „Jistě,“ odpověděl Braun „neřekl jsem vám, že šlo o věštbu,“ lišácky mrkl na Adama a on se začervenal, jestli to vůbec ještě bylo možné. „Začneme tedy z jiného konce. Vy, doktore Lowensteine, navštívil jste naši kapli.“

57

Lowenstein opět zvedl obočí, ale rozhodl se, že již nebude Joshuu Brauna přerušovat a on pokračoval: „Asi již tušíte, že zde nejste kvůli nějakému objevu,“ mávl rukou, „ale, že šlo pouze o záminku, jak vás i vaši rodinu dostat sem a seznámit vás s nevyhnutelným, s tím co vaši rodinu čeká v nejbližších dnech a co pro vás bude mít zásadní význam. Asi jste už pochopil, že tam dole jste mohl uvidět svého syna.“ Paní seděla jako přikovaná u stolu, držela manžela za paži a téměř bez mrknutí sledovala Joshuovy rty. Napjatě poslouchala a měla pocit, že toho člověka zná odedávna. S úlevou si uvědomovala, že její obavy plynoucí z těch několika neskutečných zážitků, jež absolvovala takřka od chvíle, kdy stanula v této cizí zemi, že jsou zbytečné a s tímto člověkem se mohou cítit bezpečně. Dr. Lowenstein měl rozporuplné pocity. Iracionální zážitky, které vyžadovaly vysvětlení, rozbitý svět exaktního170 vědce a mužská ješitnost171 – to byla směs, která hárala v jeho duchu. Cítil se podveden, to žádný muž nepřejde jen tak, jakoby mimochodem. Na druhou stranu spravedlivě musel uznat, že kdyby mu cokoli z toho co zažil - a to ještě nemá vysvětlení všeho a konečně ani jistě ještě zdaleka neviděl vše, co spatřit a zažít má – tedy, kdyby mu cokoli podobného Joshua Braun, nebo jeho lidé řekli do telefonu, nebo napsali, ničemu by neuvěřil a měl by je za blázny. „A mimochodem, doktore, kdybyste tehdy v létě mojí prosbě k vaší účasti na zdejším průzkumu nevyhověl, získali bychom vás jiným způsobem,“ familiárně172 se usmál. „Víte, je to tak velmi důležité a pokud věříte na osud, fenomén předurčení, nebo chceteli Boží plán, snadno pochopíte, co se vám tady snažím říct.“ Paní Lowensteinovou napadlo, že se jí zdá, jakoby pomalu opět stárl. Usadil se pohodlněji a pokračoval: „Kdysi. Kdysi dávno, hodně dávno, byla zde v této zemi skupina lidí, která v jistém okamžiku následovala jednoho muže. Následovala, no řekl bych 170 Exaktní – přesný, dokonalý, přísně vědecký. 171 Ješitnost – vysoké (někdy příliš) mínění, přesvědčení o svých schopnostech, o své hodnotě. 172 Familiární – důvěrný, až rodinně přátelský.

58

myšlenkově, snad by se dalo říci i „politicky“ - považovali jej totiž za svého krále, znáte židovské náboženství – tedy Mesiáše.“ Adamův otec znovu použil své obočí. „Ano, mluvím o Kristovi. A promiňte mi ten rozvláčný úvod. Jsem si až příliš vědom toho, jak toto téma pro vás může být problematické173 a vše, co vám říkám, neuvěřitelné.“ „Nevím, do jaké míry znáte Evangelia a nakolik je vám znám vztah Ježíše k dětem. Tedy,“ otočil se k Adamovi. „Ježíš měl děti zvlášť rád a vždy a za každých okolností jim dával přednost před dospělými. Když se dostalo nespravedlnosti dospělému, zlobil se, avšak když bylo ublíženo dítěti, velmi se trápil. Děti považoval za čisté, nevinné bytosti. Jednou k němu žena z jeho doprovodu, Marie z Magdaly, přivedla chlapce. Byl to její synovec. Kaifáš ho postupně připravil o rodiče i rodný dům s hospodářstvím. Neměl kam jít a Maria si ho vzala za svého. Přivedla jej k Ježíši a žádala pro něho útěchu a požehnání. Ježíše jeho osud velmi zasáhl. Celému velkému shromáždění svých přívrženců i přihlížejících řekl: „Co jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili. Radost a lásku, kterou těmto maličkým dáváte, dáváte mně a příkořím dětem činěným, mne rmoutíte a hněváte mého Otce174!“

Adam neposlouchal. Zasnil se a to, co pan Joshua vyprávěl, viděl ve svých vzpomínkách: vysoký hezký muž, o kterém říkali, že je Mesiáš, se na něj laskavě zadíval: „Joshuo, už se neboj. Budeš se mnou a já s tebou.“ Vzal ho stranou, posadili se na zem. Podal chlapci ruku. „Jsi velký a statečný; mohl bys sám pomáhat dětem a chránit je, kdybys chtěl.“ Joshua se slzami v očích vzpomněl na své dva sourozence, o nichž nic nevěděl a odhodlaně Ježíši přitakal: „Pane, to chci!“

173 Problematické – sporné, pochybné ale také nelehké. 174 … mého Otce - myšleno Boha. Ježíš se považoval a je považován za syna Boha, Hospodina.

59

„Prrr, mladý muži,“ zasmál se Ježíš chlapcovu spravedlivému hněvu a nadšení, „není to tak jednoduché. Abys mohl dobře hájit zájmy dětí, musíš sám zůstat celý život dítětem, chceš tohle podstoupit?“ „Chci,“ přitakal bojovně Joshua. „Budu chodit po zemi až ty odejdeš ke svému Otci, a budu dělat zázraky jako ty a budu pomáhat a už nedovolím...“ po tvářích mu stékaly slzy. „Synku,“ přerušil ho vlídně a laskavě Ježíš usmívaje se jeho hrdinskému nadšení. „Poklekni,“ přikázal chlapci a sám si také klekl. Joshua klekl před Ježíšem a sklonil hlavu. Ježíš ho jemně uchopil za bradu a zvedl jeho hlavu tak, aby mu chlapec viděl do očí. Lehce přejel prsty po jeho ráně v obočí. Ta se ihned zacelila. Položil obě své dlaně na jeho hlavu a řekl: „Otče, toto je můj syn a prosím tě, abys ho tak přijal. Joshuo, můj synu, choď po této zemi, chraň maličké, čiň zázraky a stůj na stráži, dokud budeš žít; aby ses znovu zrodil, chraň památku mého narození pro všechny děti.“ Objal chlapce, podrbal jej ve vlasech a řekl: „No, synku, teď se vrať k ostatním.“ Posadil se a složil hlavu mezi kolena. Modlil se k Otci.

Adam zvedl hlavu ze zamyšlení, rozhlédl se po přítomných a řekl překvapeně ale pevným hlasem: „Já jsem Joshua.“ Nastalo hrobové ticho. Rodiče měli pocit, jako by byli diváky obskurního175 divadla. Jejich hostitel za těch několik minut, po které tady seděli a poslouchali jeho vyprávění, zestárl o celé věky. Seděl tu, s vlídným úsměvem ale i se známkou soucitu ve tváři, stařec asi osmdesátiletý. Jejich čtrnáctiletý syn se právě prohlásil jménem starce, jenž je sem vylákal a který ani ne před hodinou, když ho poprvé 175 Obskurní - divný, podezřelý, až obludně nevkusný.

60

spatřili, byl jen chlapcem. A co víc, vypadal jako dvojče jejich syna! Lowenstein stiskl manželčinu ruku. V duchu mu proběhly události posledních dvou dnů. Co viděl v podzemní kapli, zážitek z basiliky Narození a dnešek zde. Přesto, že vzhledem k jeho přístupu k racionalitě176 to byl obrat o sto osmdesát stupňů177, o tom všem nemohl pochybovat, vždyť ač byly ty události jakkoli neuvěřitelné, nebyly výplodem chorého mozku, všechny je viděl! On i jeho žena. Uvědomil si, že ten starý muž jim vše dávkuje vzestupnou intenzitou, aby to pro ně bylo co možná nejšetrnější. Lowenstein cítil, že tomu muži může důvěřovat. Rezignovaně178 už jen čekal, co přinesou následující okamžiky. Věděl, že v tuto chvíli musí být oporou matce jejich syna, který je z nějakého důvodu hlavní postavou tohoto podivného a neuvěřitelného příběhu. Myslel si, že Zlata musí každou chvílí vybuchnout. Pohlédl na ni. Paní Lowensteinová však byla kupodivu klidná. Seděla vzpřímeně, hleděla na své dítě a přemýšlela o všem, co tu dnes slyšela ale i viděla. Za normálních okolností, kdyby jí to někdo vyprávěl, bylo by to vše jen těžko přijatelné. Ale přece to vše zde zažila, všechny ty úkazy, hostitelovy proměny, událost v tom kostele... Nezbývá jí, než věřit; těch důkazů prostě bylo až příliš! „Co tím chceš říct?“ další překvapení, i když očekávané, otce opět vyvedlo z míry. „Adame?“ „Pane manželka.

Braune,“

oslovila

Mistra

Joshuu

Lowensteinova

„Joshuo, prosím,“ opravil ji Braun s vlídným úsměvem a uklonil se. „Pane Joshuo,“ začala znovu Zlata. „Říkej mu M i s t ř e Joshuo,“ řekl Adam a usmál se na maminku. Zlata se usmála „Tedy, M i s t ř e Joshuo, pochopíte, že pro nás není vůbec jednoduché přijmout vše, co jste nám řekl i co jsme viděli. Myslím, že nám bude chvíli trvat, než se srovnáme s takto poněkud odlišným pohledem na svět. Předpokládám ale, že to 176 Racionalita – rozumovost, kladný vztah k rozumovému hodnocení skutečnost. 177 Obrat o 180 stupňů (180°) - obrat, změna k pravému opaku. 178 Rezignovaně – odevzdaně, rezignace – vzdání se.

61

podstatné si necháváte na konec?“ zpříma pohlédla stále ještě se usmívajícímu starci do očí. Joshua se zavrtěl, sepnul ruce před sebou na stole a přímý pohled Zlatě oplatil. „Adam je skutečně Joshua. Je mým nástupcem, jako jsem se jím já stal před pětašedesáti lety.“ Pak mlčky rozepnul halenu na prsou a odhalil svůj hrudník. Lowensteinovi skrze nehustý porost šedých chlupů na jeho kůži spatřili zřetelné mateřské znaménko ve tvaru slunce. Oba rodiče vytřeštili oči. Totéž má jejich synek na svých prsou. Joshua braun si opět halenu zapnul a pokračoval: „Neptejte se mne proč právě váš Adam, nevím ani proč právě já se jím stal. Joshuům je od prvního vštěpována zásada neptat se. Je to dar.“ „A co když to nedovolíme?“ zeptal se Lowenstein. „To se ještě nikdy nestalo a o takové možnosti neuvažuji.“ Neuniklo mu, že se Lowensteinovi obličejem přehnal stín nevole. „Při vší úctě, doktore, nemyslete si, že nepočítáme s vaším svobodným souhlasem, naopak ten je nezbytný, ale Prozřetelnost179 váš souhlas prostě jaksi předpokládá.“ Adam věděl, jak debata Joshuy s rodiči dopadne a proto se nemínil vměšovat. Se zaujetím a téměř pobaveně sledoval reakce rodičů a působil uvolněně, protože už v ě d ě l. Věděl přinejmenším kým je a jakou roli hraje v tomto příběhu. Samozřejmě nemohl tušit, co všechno jej v životě, v tomto novém životě čeká. Pohlédl vzhůru. Zaujaly jej obří lustry visící pod stropem ve střední lodi sálu. Kdo tam asi ty svíčky dává a zapaluje? pomyslel si. Tak to zkus sám, uslyšel ve své hlavě; byl to Mistr Joshua. Střetli se pohledy a Adamovi bylo jasné, že stařec ví, nač myslí a nějak vnitřním hlasem jej pobízí. Přesto váhal. Jak to má udělat? „Není to těžké, Adame,“ obrátil se k němu nahlas. „Stačí chtít a věřit v sebe, věřit ve své pověření. Ty máš tu moc.“ Oba rodiče tázavě pohlédli na Adama, pak na Mistra Joshuu a zase na Adama. Ten se tvářil trochu, jako když stál poprvé na inlajnech - nejistě ale odhodlaně. Nevnímal tázavé a nechápavé pohledy rodičů. Postavil se a upřeně se zahleděl vzhůru. Snažil se 179 Prozřetelnost - Boží vlastnost, činnost, často zosobněná vlastnost, již lidský rozum není s to pochopit a která sleduje spásu člověka.

62

soustředit. Vší silou stiskl vyřezávané opěrky rukou, kterých se nepustil, ve svých dlaních, až ho to zabolelo. Náhle se prudce setmělo a hned na to se vysoko na lustrech rozsvítily stovky svic. „Výborně!“ zatleskal Mistr Joshua. Adamovi zářily oči. „Uuaa,“ vydechl nadšeně a stále hledě vzhůru, klesl zpět do trůnu. Usmíval se. Tohle ho bude bavit. Jen rodiče stále nechápali. „Milí Lowensteinovi, váš syn učinil svůj první zázrak.“

63

IX. VATIKÁN

„A o čem s ním chcete mluvit? Vidíte přece, že slouží mši180!“ úsečně a nervózně šeptem odpověděl jáhen181 příchozímu. Z kostela do sakristie182 pronikal zpěv a zněla slova kněze „Corpus et Sanquis Christi183, Corpus et Sanquis Christi, Corpus …“ „Mám pro něj velmi důležitou zprávu,“ netrpělivě, hlasitě zašeptal muž. „Dobře, uvidím, co se dá dělat, teď podává svaté přijímaní. Počkejte tu,“ chtěl odejít. „Zadržte! Postačí, když mu prostě řekněte, že Plod dozrál.“ Starý jáhen nechápavě zvedl obočí. A tohle nepočká na konec bohoslužby? „Co na to Jeho...“ „Nemusíte se obávat, myslím, že vám poděkuje. Řekněte mu to ale hned,“ dodal neznámý naléhavě a opustil sakristii.

180 Mše (z latinského misa) je křesťanská bohoslužba v katolické, římskokatolické a pravoslavné církvi. 181 Jáhen – nejnižší kněžský úřad v katolické a římskokatolické církvi. Jáhen přisluhuje knězi při bohoslužbách, neslouží mši. 182 Sakristie je místnost v kostele vedle kněžiště, kde se kněz připravuje na bohoslužbu. Něco jako zákulisí kostela. 183 Corpus et Sanquis Christi [korpus et sangvis kristi] – Tělo a Krev Kristova: tato slova pronáší kněz, když podává věřícím tzv. Svaté příjímání. Věřící katolické a římskokatolické (také pravoslavné) církve věří, že Hostie (takové tenké kolečko z nekynutého chlebového těsta), je při bohoslužbě knězem proměněna na tělo Ježíše Krista (tomu obřadu se říká Eucharistie). Současně při tomto obřadu je víno proměněno na Kristovu krev a kněz je podává věřícím jako pokrm. Děje se tak na pokyn Ježíše, který při Poslední večeři (než byl ukřižován) dával chléb a víno jíst a pít apoštolům (svým následovníkům) se slovy „Kdo jí a pije moje tělo a mou krev, bude mít život věčný“.

64

Jáhen se vrátil do kněžiště a čekal na vhodnou příležitost, až bude moci celebrujícího184 kněze oslovit. Zástup věřících byl takřka nekonečný. Orchestr185 a zpěváci na kůru186 dodávali atmosféře bohoslužby andělskou dimenzi187. Když kněz podal Svaté přijímání poslednímu z věřících, spěšně k němu jáhen přistoupil, aby podivný vzkaz předal. jáhna.

„Copak, Petře?“ zeptal se kněz ze zamyšlení vida příchozího „Plod dozrál, Svatosti188.“

Papež. Vytřeštil oči a pak se téměř neznatelně usmál. „Vy jste, Petře...“ „Ano, Svatý Otče189, tu zprávu pro vás jsem převzal během Eucharistie190 a hned, jak to bylo možné...“ Papež pevně poplácal jáhna po rameni. Takže Narození pokračuje. Pomyslel si. „A víte, co to znamená?“ zeptal se ho. „To netuším, Svatý Otče,“ odvětil jáhen. „Máme velmi naspěch, Petře, musíme skončit dříve. Prezidenta už přijmout nemohu, ať mne kancléř191 omluví a ať mne, prosím vás, omluví i všem ostatním. Hans ať připraví auto k zadnímu vchodu, odejdu přes sakristii; nikoho jiného s sebou nechci, ani ochranku ne.“ „Ovšem, Svatosti, jak si jen přejete.“ Jáhen byl překvapen papežovou reakcí na vzkaz. 184 Celebrující – sloužící mši. 185 Orchestr – hudební těleso (skupina). 186 Kůr, z latinského chorus: jakýsi balkon nad zadní částí kostela (nad jeho vchodem). Tam jsou umístěny varhany a většinou i pěvecký, někdy také hudební sbor, který doprovází bohoslužbu hudbou a zpěvem. 187 Dimenze – rozměr, prostor. 188 Svatosti – tak titulují katolíci svého papeže. 189 Svatý Otec – další titul papeže. Tímto titulem jsou ale také označováni někteří významní světci katolické církve, přestože nebyli papeži. 190 Eucharistie – už jsem to psal před chvilkou – obřad proměňování chleba a vína na tělo a krev Ježíše Krista. To je ústřední, nejvýznamnější část bohoslužby společně se Svatým přijímáním. 191 Kancléř – úřad papežova tajemníka.

65

„A Petře, prosím, ať mi seženou kardinála Sordiho, ať za mnou přijde do mého bytu...“ „Dominus vobiscum192,“ oslovil papež vařící. „Et cum spiritu tuo193,“ nesla se kostelem sborová odpověď. Následovalo požehnání a mše skončila.

„Kardinále!“ Papež Sordiho viděl vždy rád. Ostatně, on to byl, kdo kardinála Angela194 Sordiho získal pro Svatou inkvizici195, když sám byl jejím prefektem196 a konečně po svém zvolení papežem, jmenoval jejím šéfem právě jeho. První příležitost, aby osvědčil správnost svého rozhodnutí. Téměř měl pocit, že je mu, Sordimu, takřka vydán na milost. Kardinál Sordi byl hlavním strážcem tajemství, které kurie197 střežila po celá staletí jako oko v hlavě. Causa198 Joshua - mysterium filii adoptivum Iesu Christi199. Ve vatikánských zdech200 jedno z nejpřísněji střežených tajemství. „Svatosti!“ kardinál Sordi čekal v předpokoji papežova bytu ani ne dvacet minut, a i když tušil, byl napnut zvědavostí, co důležitého vedlo papeže k tak náhlé změně programu právě dnes večer, kdy celý svět a Svatý Otec zvlášť, slaví Narození Spasitele. A 192 Dominus vobiscum [dominus vóbiskum] latinské zvolání, pozdrav, na závěr mše. Znamená „Pán s vámi“. (rozumí se tím Bůh s vámi. Předchází požehnání, které kněz uděluje věřícím. 193 Et cum spiritu tuo [et kum spiritu tuo] - „I s tebou.“ tak odpovídají věřící na pozdrav „Dominus vobiscum.“ 194 Angela [andžela]. Angelo je italské mužské jméno. 195 Svatá inkvizice – i dnes oblíbený avšak neoficiální název pro tzv. Kongregaci pro nauku víry. Inkvizice byla a dodnes je úřadem, který dohlíží na čistotu víry a nauk. Zjednodušeně řečeno šlo o jakousi veřejnou i tajnou polici církve v dobách, kdy byla mocensky pevná a za takovou ji lze považovat i dnes. 196 Prefekt – představený (šéf některých církevních institucí). 197 Kurie – nejvyšší úřad římskokatolické církve. 198 Causa [kauza] z latiny – případ, věc. 199 Mysterium filii adoptivum Iesu Christi [mysterium fílijí adoptívum jesu kristi] česky: tajemství adoptivního syna Ježíše Krista. 200 Ve vatikánských zdech – obrazně řečeno, znamená ve Vatikánu.

66

povolal právě jeho a samozřejmě i jeho program na dnešní svatý večer musel ustoupit papežovu přání! „Drahý bratře, děkuji, že jste mohl přijít! Ani ne před hodinou jsem dostal zprávu z Betléma. Čekali jsme to, ale...“ pohlédl zálibně na kardinála, ledabyle a takřka ženským pohybem mu nabídl prsten k políbení201, ukázal na křeslo a odmlčel se. Oba se posadili. „Takže jak je předpovězeno...“ Sordi byl doma. „Výměna v Domě Narození.“ „Ano, Angelo, svatá Církev má nového kardinála,“ sladkokysele se usmál. „Jaká je tohle situace? Moc o tom nevím. S Mistrem Joshuou jsem se sešel jen jednou a to opravdu jen formálně - přede dvěma lety v Sixtině202, po volbě. Tehdy jsem samozřejmě o tajemství kardinála Brauna neměl tušení. Takže, co dělá papež, když nás opouští Joshua a přichází nový? Co radíte, milý kardinále? Měl bych se setkat s Joshuou kardinálem Braunem?“ „Svatosti, domnívám se, že bychom teď měli vyčkat, co udělá druhá strana. Mistr Joshua je v Betlémě. Tam vy nemůžete203 a krom toho...“ „Já vím, že umírá, musím se ale přiznat, že jsem absolutně nepřipraven. Po těch letech jsem první, kdo se tímhle musí zabývat, tak krátce v úřadu a vůbec nevím, jak.“ „Svatý Otče, s Mistrem jsem hovořil nedávno, ostatně, informoval jsem státního sekretáře204...“ „Co bylo tak důležité...?“

201 Prsten k políbení – starý zvyk v církvi: biskupům jsou líbány žehnající ruce. Ačkoli kardinál Sordi je také biskup, líbá ruce výše postavenému biskupovi – papeži. Zvyk se časem přenesl k líbání prstenu, dnes se líbání pouze naznačuje přiblížením úst. 202 Sixtina – kratší označení Sixtinské kaple. Tato kaple, jež je ve Vatikáně, je zajímavá tím, že byla vyzdobena nástěnnými a stropními malbami Michelangelem Buonarottim [mikelandželem buonarotim] slavným renesančním malířem a sochařem. Její význam však tkví především v tom, že se zde schází konkláve – sněm kardinálů k volbě papeže. 203 …tam vy nemůžete – papež – představitel křesťanské církve nemůže navštívit stát Izrael, protože by to bylo ortodoxními Židy považováno za provokaci. Ortodoxní Žid – velmi silně věřící, zachovávající veškeré zásady svého náboženství bez úlev a velmi přísně. 204 Vatikánský státní sekretář je po papeži nejvýše postaveným kardinálem. Jeho státnická funkce lze být přirovnána k premiérovi státu, je-li papež považován za prezidenta či krále.

67

„Svatosti, neřekli vám to?! Někdo se pokusil ukrást Joshuův Patent. Nepodařilo se mu to. My jsme vás nechali uvědomit a celou věc jsme vyšetřovali. Takže Alháví vám tu zprávu nedonesl...“ odtušil205 Sordi a zasmušil se. „Sordi, příteli,“ řekl teď opravdu velmi rozrušený papež. „Znáte kardinála Alhávího, je to samorost a trpíme ho tu jen pro jeho kontakty. Mohl jste si najít lepšího kurýra206. Později mi tedy vše řeknete a od Alhávího zjistíme, jaké důvody mu zabránily tak důležitou zprávu předat svému papeži. Teď se soustřeďme na naši věc. Dobře. S Joshuou jsme už hovořili. Byl to ale muž v našem věku, kolik že mu je? Tento nový Joshua bude nepochybně nejvýš tak šestnáctileté dítě, není-liž pravda?“ „Čtrnáctileté. Tomu chlapci by mělo být čtrnáct. Ale brzy bude mít zkušenosti, znalosti a také schopnosti svých předchůdců,“ řekl Sordi. „Dobře, Angelo. Tedy čtrnáctiletý stařec, mudrc a čaroděj s dvoutisíciletou zkušeností... My za sebou máme dva tisíce let církevních dějin. To by mohly být síly vyrovnané. Jaké máte možnosti, pokud jde o to, setkat se s ním?“ zeptal se vrtošivě207. Sordi se zatvářil rozpačitě. „Svatý Otec by ho neměl brát jako soupeře. On je dva tisíce let naším mocným spojencem a udržuje rovnováhu mezi dobrem a zlem. Pokud jde o to, jaké mám možnosti, Svatosti stejné, jako vy: Až bude on chtít, k setkání dojde.“ Papež se zamračil: „Jsem náměstek Krista208 na zemi, nemělo by být rozhodnutí na mě?“ “On je Jeho syn, pane...“ řekl mírně kardinál a papež na něj vrhl vyčítavý pohled.

205 Odtušil – nahlas vyslovil domněnku. 206 Kurýr posel, zprostředkovatel. 207 Vrtoch - rozmar, choutka, svévole, svéhlavost, náladovost. 208 Náměstek Krista – jeden z mnoha titulů papeže.

68

X. PRVNÍ VÁNOCE

Adam vešel společně s Mistrem Joshuou do hlavního sálu. Rodina na ně již netrpělivě čekala. Sára se kočkovala s Terezkou a rodiče si povídali se Sebastianem. Když Adam a Mistr Joshua vstoupili, všichni hned zvedli hlavy a pohlédli jejich směrem. Děti nechali hašteření a Terezka vykřikla: „Adam!“ a rozběhla se k němu. Zarazila se, když pohlédla na Mistra Joshuu kráčejícího po Adamově boku, trochu se zamračila, ale pak se vrhla k bratrovi a objala ho kolem pasu. „Adámku, budeme mít divný Vánoce. V Izrajeli totiž nepadá sníh. Bude to jako vloni, když sníh byl a na Štědrý večer začlo lejt a všechen slez. Taky tu nerostou naše stromy, takže Ježíšek asi přinese palmu. To bude ale divný. Ale Sebastian říkal, ...“ nebyla k zastavení. Všichni se smáli a Mistr Joshua se k Terezce naklonil a jakoby jen pro ni, ale aby to i ostatní slyšeli, hlasitě zašeptal: „Princezničko, uvidíš, že sněhu bude habaděj,“ a lišácky mrkl na Adama. Terezka si Joshuu přísně změřila: „Vy jste ten Mistr, že jo. Hm, no jen aby; hlavně aby aspoň Ježíšek přišel včas.“ Všichni se hlasitě rozesmáli. Mistr Joshua všem pokynul, aby se otočili. „Přátelé, račte ke stolu. Slavnostní večeře už déle nebude čekat.“

69

Otočili se a k jejich údivu stůl, u něhož dosud seděli a který byl do teď prázdný, byl prostřen ke stědrovečerní večeři. K večeři, na jakou byli zvyklí z domova. Na mísách byly kapří řízky, bramborový salát a z mis s rybí polévkou stoupala pára. Příjemně překvapeni usedli ke stolu a Sebastian je počal obsluhovat.

70

Děti ani nedutaly, Sára sledovala Sebastiana, Terezka těkala očima po sále ve snaze vypátrat jakýkoli náznak očekávaného, toho, co obvykle po štědré večeři následuje. Zatímco dojídali, Terezka pod stolem kopla Adama do nohy, až mu zaskočilo a pošeptala mu: „Ani ten sníh nenapad. Přijde vůbec Ježíšek?“ Adam se usmál, rozhlédl se po všech, a když se jeho pohled střetl s Joshuovým, viděl, jak se Mistr usmál a lehce kývl hlavou. Adam tedy vstal, chytil Terezku za ruku, počkal, až vstane a dovedl ji k oknům směřujícím na vnitřní nádvoří Joshuova domu. „Neboj Terko, letošní Vánoce si užiješ!“ řekl a paží pomalu a dlouze mávl před oknem. Z oblohy se na osvětlené nádvoří začal hustě sypat sníh. Terezka byla rázem u vytržení. „Ma-mi, sníh! Adam udělal sněžení!“ vykřikla a běžela ke stolu. „Poďte rychle! Sníh padá, padá sníh! A udělal to náš Adam!“ Rodiče se po sobě nechápavě podívali, a pak pohledy zamířili na Mistra. Vypadal velmi unaveně. Usmál se na ně a naznačil, ať Terezku k oknu následují. Sám vstal, ale zůstal na místě, podpírán Sebastianem. Rodiče došli k oknu a zadívali se do dvora. Matka položila svou dlaň na Adamovo rameno, otec mu počechral rukou vlasy na hlavě a vyhlédli přes zavřené okno na zasněžené nádvoří. Mistře Joshuo, už je čas, zaslechl Adam v nitru. Ohlédl se přes rameno ke stolu. Poslední svíce na adventním věnci právě zhasla a její život opouštěl věnec tenkým proužkem modravého dýmu. Stařec těžce stál a čekal na Adamův pohled. Usmál se na něj a pokýval hlavou. Je čas Adame, už musíme jít. Pokynutím ruky otevřel okno nad Adamem a na jeho hlavu se začly snášet vločky sněhu, jak je slabý průvan zval dovnitř. Do sálu vletěla oknem bílá holubice, zakroužila nad ním a zamířila k Mistrovi. Adam se podíval po ptákovi a zamyslel se; vzpomněl si na to, jak ho spatřil poprvé. Při pohledu zpět na unaveného starce se zachvěl - jakoby hleděl do zrcadla: Unavený

71

stařec to již nebyl. Vedle Sebastiana stál chlapec jeho věku a s tváří jako vejce vejci jemu podobnou. Adam vykročil. Holubice letěla do temné neosvětlené části sálu a Joshua s Adamem ji následovali. Rodiče Lowensteinovi a bratr Sebastian se za oběma dívali, dokud nezmizeli ve tmě. Terezka se Sárou ještě stále hleděly z okna a rozplývaly se nad neočekávanou sněhovou nadílkou a neustále si něco štěbetaly. Náhle se hlasitě a až nešetrně rozezněly zvonky a vytrhly celou společnost z myšlenek, jimž se všichni oddávali. První samozřejmě zareagovala Terezka: „Ježíšek! Ježíšek je tady!“ a utíkala směrem ke stolu. Ve tmě zadní části sálu se ve výšce roztřpitila maličká hvězdička. Ta upoutala Terezčinu pozornost. Chtěla se rozběhnout tím směrem. Hvězdička však za stálého vyzvánění zvonků sílila, až ozářila prostor kolem sebe a ve stejném okamžiku se rozsvítily stovky malých svíček na velikém smrku, jemuž, již nyní téměř oslňující hvězda byla vrcholem. Pod stromem stál Adam obklopen zlatavým oparem, jako dnes ráno v bazilice Narození a usmíval se. Po zemi kolem něho a pod rozsvíceným vánočním stromem ležely desítky balíčků. Terezka ve svém překvapení nevydržela dlouho. K pobavení všech se vrhla k hromadě dárků a jala se v nich přehrabovat. Ostatní hleděli na Adama v úžasu a nevěděli, co si mají myslet. Jen Sebastian byl zjevně nepřekvapen a tvářil se slavnostně. „Kde je Mistr Joshua?“ uvědomil si otec, že starce nikde nevidí a rozhlížel se po sále. „Od této chvíle, ... jsem já Mistr Joshua,“ obřadně pronesl Adam. Rodiče pohlédli na Sebastiana čekaje nějaké vysvětlení.

72

„Ano, váš syn, jak vám již bylo vysvětleno, byl nástupcem Mistra Joshuy a nyní je jím on sám. Joshua Adam Lowenstein. Nový Mistr Joshua. Současně je prezidentem společnosti Joshua Interprises a jejím jediným majitelem. Terezka se nechala vytrhnout ze svého zaujetí hromadami dárků pod stromem a zeptala se do ticha, jež nyní zavládlo: „Co znamená 'Joshua'?“ „Ježíšek,“ odpověděl otec a uvědomil si, že není s to úplně pochopit, co sám říká. „A co jsem vám říkala?!“ vykřikla nadšeně a vítězoslavně dívenka.

73

XI. SPIKNUTÍ

Po hradbách se rozezněl zvuk hlásné trouby. „Templářský209 posel! Otevřete bránu!“ volali strážní z ochozu na ochoz a předávali tak rozkaz velitele posádky papežského hradu v Avignonu210. Neuběhlo ani pět minut od okamžiku, kdy první z posádky spatřil dvojici jezdců v rytířské zbroji a s rudými kříži na vlajících bílých pláštích a těžká železná mříž vstupní brány už letěla vzhůru. V následujícím okamžiku tryskem projeli oba očekávaní jezdci, aby byla mříž opět spuštěna. Rytíři prolétli nádvořími na hlavní dvůr pod papežův palác. Seskočili z koní, jeden sňal ze sedla tornu211 a úsečně pohlédl na velitele posádky, jenž spěšně dorazil z komnat nejvyššího kněze212. „K papeži,“ procedil udýchaný rytíř. Neuniklo mu, že jsou z okna paláce pozorováni mužem ostrých rysů v černém světském 213 oděvu. Trojice mužů vykročila na mohutné palácové schodiště. 209 Templáři, řád templářů. Nejmocnější a nejbohatší křesťanský rytířský řád ve středověku. Oficiální název: Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (Pauperes commitiones Christi templique Salomonici). Chrám je latinsky templum – odtud tedy templáři. Řád byl založen bezprostředně po první křížové výpravě v r. 1118. Jeho původním úkolem byla ochrana nově založeného Jeruzalémského království proti nájezdům muslimů a na obranu poutníků do Svaté země. Svatá země – křesťanské označení pro tzv. biblická území, tj. Území dnešní Palestiny, Izraele. Později působili také jako schopní bankéři. Podařilo se jim nashromáždit nepředstavitelné bohatství a vynalezli dnes známý bankovní systém poboček a účtů. Násilné zrušení řádu v roce 1307 bylo cílem a vyvrcholením intrik francouzského krále Filipa IV. zvaného Sličný a spiknutí uskutečněného s Filipem dosazeným papežem Klementem V. 210 Papežské sídlo ve francouzském Avignonu: V letech 1309 – 1377 je francouzské město Avignon nuceným sídlem papežů a sídlem tzv. vzdoropapežů (papeži dosazeni nelegálně nebo na nátlak většinou francouzských králů). 211 Torna – brašna, cestovní zavazadlo. 212 Tzn. Papeže, může být i velekněze... 213 Světský oděv – civilní, necírkevní.

74

V trůnním sále214 bylo chladno. To cestou znaveným a uříceným poslům přišlo vhod. Velitel posádky je provedl přes několik stráží, když byli kýmsi ohlášeni avignonskému biskupovi: „Rytíři Chrámu215 bratři Erich z Rosenbaumu a Theodoric216 z Gabrendorfu s poselstvím velmistra řádu, svatosti.“ „Drazí bratři, pojďte, přistupte ke svému pastýři, jenž své ovečky tak dlouho a se svatou netrpělivostí očekává!“ zvolal Klement, první avignonský papež. Oba muži spěšně přistoupili k trůnu, na kterém seděl neasketicky217 vyhlížející muž v rouchu218 nejvyššího kněze. Poklekli před ním a oba současně políbili jeho ruce. Papež rytíři, jenž byl zjevně vyššího postavení, pokynul k usednutí, naklonil se k němu aby mluvil přímo do jeho tváře a s neskrývanou jízlivostí219 k němu promluvil: „Jsme rádi, že si váš řád uvědomuje své závazky k našemu stolci220 a zvláště dnes, kdy je doba nepřející naší věci, kdy zástupy221 usilují o náš úřad, ba o ovládnutí Církve svaté, dokonce o náš život, kdy Nepřítel222 stojí na stráži, aby využil své příležitosti a nastolil na zemi svou vládu...“ Oba bratři se po sobě letmo podívali. „Byli bychom však ještě radši a ocenili bychom, kdyby našemu sluchu nedoléhaly hlasy a zvěsti o neblahých zájmech a konání vašich bratří,“ pokračoval pastýř223. „Všichni a zvlášť váš

214 Trůnní sál – místnost pro audience (přijímání hostů, poddaných) reprezentativního (důstojného a důležitého) charakteru (povahy), určená též k obřadní demonstraci (předvádění, veřejného projevu) moci. 215 Rytíři Chrámu – templáři. Jde o jiné označení těchto řeholníků. Chrám – Templ. 216 Theodoric [teodorik] a dále z Gabrendorfu a jméno druhého rytíře Ericha z Rosenbaumu můžeš číst tak, jak jsou napsána. 217 Neasketicky – opak asketicky. Asketický znamená odříkavý, přísný na sebe, zdrženlivý, člověk, který se zříká požitků. Asketický zjev: hubený, často až nemocně vyhlížející. Neasketický tedy obézní a rozmařilý člověk. 218 Roucho – oděv, knižně řečeno ale také řečeno neknižně, ale o vznešeném, či starodávném oděvu. 219 Jízlivý je člověk tehdy, když v hovoru s druhou osobou používá obratů ale také intonace (melodie hlasu), které mají partnera zesměšnit, urazit či vůči němu projevuje své pohrdání. 220 Stolec znamená trůn. V souvislosti s papežem můžeme říct papežský stolec, nebo také Svatá stolice (nesměj se, stolice, jako židle ...:-) 221 V tzv. krásné literatuře se často používají různé staré a květnaté výrazy. Zástupy zde znamená mnozí. 222 Je-li zde ve slově nepřítel použito velké počáteční písmeno, je tomu slovu kladen zvláštní důraz a pojem se stává jménem. Nepřítel s velkým N, tím je myšlen je ďábel.

75

velmistr224, jistě hodný cti, byste si měli více uvědomovat, jak jste naší milosti225 zavázáni za ochranu, která je však pro nás den ode dne těžší! No, nechme více starostí. Očekáváme, že jste unaveného muže přijeli potěšit radostnou zvěstí z rukou ctihodného bratra Jakuba226.“ Erich se trochu nervózně rozhlédl po sále, a když pochopivší papež ledabyle vybídl k odchodu přítomnou družinu mnichů, teprve tehdy se mu s dlaní na hrudi poklonil a chladně promluvil: „Svatosti, jsem pověřen ujistit vaši svatost o bezvýhradné loajalitě 227 a vděku všech našich bratří, celého našeho společenství a pak zvláště velmistra, jakož i o plné podpoře vašemu úřadu. Na důkaz naší lásky k nejvyššímu pastýři je velmistr připraven předat pod ochranu vaší svatosti právě nalezený poklad pokladů o jehož hledání jste již byl zpraven,“ rytíř se znovu poklonil. Stařec nebyl s to228 skrýt své vzrušení. Prudce vstal a přešel k oknu. Téměř vyštěkl: „Takže jste ho našli!“ pak se ovládl, otočil se k rytířům a řekl: „Nepochybujeme o tom, že ta věc je ve vašich hradech v bezpečí, ale protože musí odpočívat na důstojných a těch nejsvětějších místech, přijímáme a s povděkem, nabídku vašeho mistra. Nyní se, prosím, odeberte do komnat, které jsme pro vás dali připravit a občerstvěte se po cestě, nepochybujeme, že jste spěchali bez odpočinku. Necháme zatím připravit odpověď velmistrovi,“ papež zazvonil malým zvonkem a ihned do sálu vstoupili mniši připraveni plnit rozkazy. „Bratři odcházejí,“ pronesl papež slavnostně a nedokázal skrýt nadšení, jímž hárala jeho mysl. Byl s výkonem templářů na výsost spokojen, ale nehnul ani brvou při pomyšlení, že jim chystá 223 Pastýř je v církvi jiný výraz pro kněze, ale také neformální (někdy i formální) označení nadřazeného kněze. Pastýř pase ovečky. Za ovečky je považován lid. Je to podle Podobenství o zatoulané ovci, které Kristus přirovnával ze správné cesty „zbloudilého“ člověka. 224 Velmistr je titul nejvyšších představených rytířských řádů. Rytířské řády se od ostatních lišily především vojenským charakterem a disciplínou, výhradně přijímaly šlechtice (většinou druhorozené a další syny). 225 … naší milosti: papež zde mluví o sobě – králové a papežové o sobě často mluvili v první osobě množného čísla 226 Jakub z Molé: Jacques de Molay [žak de molé] poslední velmistr templářů (1292-1314) byl odsouzen za kacířství a čarodějnictví po mučením (torturou – útrpným právem) vynuceném přiznání. Po té, co přiznání odvolal, byl na přímý rozkaz krále upálen. 227 Loajalita: ztotožněná dobrovolná věrnost hraničící někdy s i se servilitou – podlézavostí. 228 Nebyl s to – nebyl schopen.

76

konec. Když rytíři v doprovodu jednoho z mnichů odešli, papež mávl na ostatní na znamení, že i oni mají opustit sál. Když pak i ti odešli, poklepal na područnici trůnu a pohodlně se zapřel do opěradla. Zatvářil se blaženě: „Jak jsi spokojen, synu?“ Za jeho zády se zachvěl závěs a zpoza něho vystoupil muž v mnišské kutně. „Vidím, že vaše svatost spokojeností jen září,“ řekl muž, kapuci shodil z hlavy na ramena a nedůstojně se rozvalil na druhém trůnu stojícím opodál. „Víte dobře, že plně spokojený budu teprve tehdy, až svou Evropu vyčistím od těch zpupných229 templářů.“ „Milosti, měl byste ještě zvážit...“ „Není co zvažovat, svatý Otče, templáři jsou nebezpeční a nyní, když máme nástroj k jejich zničení, nemůžeme ani na okamžik váhat. Vy byste si měl uvědomit, komu vděčíte za své postavení.“ Prudce vstal, aby dodal váhu posledním slovům a otočil se k papeži zády. „Ano, Filipe, nezmenšuji vaše obavy, ale také nechci zatratit jejich znalosti, konexe230 v arabském světě a hlavně nemůžeme podcenit jejich spojení s tím židovským psem231. Mohl bych být klidný, teď když máme Kopí, ale jsem poučen. Joshua z Azderechtu je nečitelný, nepředvídatelný a hlavně mocnější, než kdy jindy. Nemůžeme si dovolit žádnou chybu, to by mohl být konec. A nemyl se, synu. Nepřeceňuj zase příliš svůj malý podvod na konkláve, víš dobře, že úřad patří mně a získal bych ho bez tebe, stejně jako s tebou.“ Král Filip vrhl do papežova trůnu nenávistný pohled. „Ale nemysli si, že neumíme tvou podporu náležitě ocenit,“ pokračoval smířlivěji Klement, když krále dostatečně ujistil svou převahou. Vstal. Přistoupil k obrovskému krbu, jenž vévodil veliké trůnní místnosti. Lehce před ním mávl paží a v ten okamžik v 229 Zpupnost - povýšenecká nadutost, domýšlivost, arogance, velká sebevědomost, drzost. 230 Konexe – kontakty, známosti 231 Židovský pes – tak byl označován Joshua z Azderechtu. Měl židovský původ, nebyl členem katolické církve, ale měl značnou moc a vliv. Byl tak trnem v oku mnohým.

77

prázdném ohništi mocně zaplál namodralý plamen. I král vstal. Miloval tyhle Klementovy hříčky a při nich si vždy velmi dobře uvědomil rozdílnost jejich postavení. Od trůnu se ozval zvuk zvonku a do sálu okamžitě vpadl sloužící mnich. „Písaře!“ zahřměl Klement aniž odvrátil svůj pohled od plamenů. „Svatosti,“ oslovil ho Filip, o poznání krotší. „jak zajistíte, aby Joshua vaši lest neprohlédl?“ Klement na něho pohlédl s potutelným232 úsměvem a hrdě na prsou rozhrnul svou sutanu233. „Jakže!“ vykřikl v úžasu Filip Sličný a téměř ustoupil vzad. „Ano, synu. Veraicon234. A kdo myslíš, že ji pro mne získal? Ten starý hňup Jakub z Molay. Kdyby jen tušili ti hloupí templáři...“ odmlčel se a na to do sálu vstoupili dva mniši. Ten druhý, písař, klesl na kolena a když spatřil papežův pokyn, vstal a spěšně se postavil k pulpitu235. „Nám drahý a ctihodný bratře,“ bez pohledu na písaře počal Klement diktovat dopis „obdrželi jsme potěšující poselství o nalezení relikvie236, jež se touží navrátit tam, kam již jednou pronikla,“ odmlčel se. Písař překvapeně zvedl hlavu od psaní a pátravě pohlédl papeži do očí. „Ovšem, to poslední nepiš. - Ceníme si oddanosti Tvé i Tvých spolubratří a přikazujeme Ti vypravit družinu čítající sto

232 Potutelný - rádoby tajemný. Potutelně se tváří ten, kdo chce ve druhém vyvolat pocit výjimečnosti až tajemnosti tématu. 233 Sutana – oděv kněze. Též klerika. 234 Veraicon. [veraikon] Podle tradice Ježíš Kristus nesoucí kříž, na němž měl být popraven při jedné ze zastávek přijal soucitnou službu jisté Veroniky: Podala mu svůj šátek, aby osušil svou tvář od potu a krve. Zázrakem se jeho obličej do šátku otiskl. Této relikvii – Veroničině roušce, jiným názvem Veraicon, se připisují nadpřirozené schopnosti a je opředena mnoha legendami. 235 Pulpit je vyvýšený stolek se zšikmenou deskou postavený na čtyřech nožičkách na jiném stole, či na jedné vysoké noze. Sloužil ke čtení či psaní a čtenář/písař u něho musel stát. 236 Relikvie: drahá a vzácná, či jinak výjimečná památka.

78

hlav, v jejíž čelo se Ty sám postav a vzácnost tu s takovou ochranou k našemu stolci bez prodlení dovez. Pečeť!“ Klement přistoupil k písaři a smočil svůj prsten v čerstvém vosku. Mávl na sluhu a ten věda co má konat, vytrhl písaři dopis s chladnoucí pečetí, a vytratil se, aby jej donesl templářům čekajícím na odpověď pro svého představeného. „Další!“ Otočil se papež opět k písaři. „Ctihodný pane Joshuo. Pamětlivi Tvého spojenectví a sounáležitosti k Církvi svaté, dovolujeme si požádati Tvé přítomnosti při kolegiu237 služebníků našeho Pána, abys svým učeným hlasem přispěti ráčil při označení vzácných relikvií.“ Zamyslel se. „Bla bla bla. A pečeť!“ Hned, jak prstenem označil psaní, propustil písaře. Dopis hodil na svůj trůn. Pohlédl na malý zvoneček a ten se opět, aniž se ho Klement dotkl, rozezvučel. Do sálu ihned vpadl mnich. Kleknuvšímu pokynul, ať vstane a vezme z trůnu dopis. „S tím psaním ať vypraví spěšného posla a kočár v doprovodu setniny238. Chci, aby Joshua z Azderechtu přijel sem,“ a otočil se zády k mnichovi na znamení, že skončil. Mnich má s rozkazy odejít. „Díky roušce je má mysl neproniknutelná,“ pokračoval v rozhovoru s králem Filipem. „Díky ní mne neprohlédne a mé myšlenky jsou pro něj jak padlý sníh,“ zasmál se a král jen obdivně přizvukoval. Papež však už déle nedokázal vzdorovat pokušení, jež se jej už dlouhou dobu snažilo ovládnout. Uchopil Veroničinu roušku a strhl si ji z hrudi. V tom okamžiku král Filip zůstal jako opařený. Hleděl na toho muže a neschopen slova, snažil si v hlavě urovnat, co jeho očím bylo zřejmé ale rozum nebyl s to pochopit. Papež, jak roušku sejmul, změnil se – z jeho obličeje se zvolna vytratila podoba obtloustlého starce, jeho rysy mládly, baculaté tváře nabývaly ostrých rysů a honosný papežský úbor se proměnil ve světský ale jednoduchý černý oděv.

237 Kolegium – poradní orgán. 238 Setnina – vojenská jednotka čítající deset mužů.

79

„Guillaume239!“ zvolal král šokovaně. V muži, který před ním stál, poznal svého strážce královského pokladu240 Guillaume Nogareta241. Takže jeho malý intrikánský ministr, kterého tak dlouho zahrnuje svou přízní, nyní ovládá samotného papeže. Spojuje je oba nenávist k templářům a neutuchající242 touha po majetku a moci. Takového spojence ani ve slabošském a mocichtivém papeži nemohl najít. Jeho překvapení vystřídal pocit příjemného uspokojení. Otočil se zpět k falešnému veleknězi a zatímco on si na prsou urovnával roušku, pohotově chápavě se usmál a pohlédl opět do Klementovy tváře: „Takže, kdy se mohu těšit na Molayho hlavu?“ a nechal se unášet představou jak vládne nezměrnému majetku, který templářští rytíři shromažďovali po staletí.

239 Guillaume [žiljeme] 240 Strážce královského pokladu – úřad srovnatelný s dnešním ministrem financí 241 Guillaume de Nogaret [žiljem de nogaré] – Strážce královského pokladu (nebo jinak též řečeno pečeti) ministr a rádce krále Filipa IV. Sličného. Fanatický a ctižádostivý úředník, jenž stál za deportacemi Židů z Francie a likvidací králových politických odpůrců. Především se proslavil svým angažmá (svým dílem účasti) na likvidaci templářského řádu. 242 Neutuchající – nekončící a řekl bych neustále čerstvá.

80

XII. KOPÍ

Sebastian zastihl Adama v přítmí Velkého sálu, kam jen matně doléhalo povykování Terezčino a šťastné hlasy rodičů i starší sestry. Nikdo z nich si nevšiml, že se hlavní postava dnešního Štědrého večera vytratila z jejich středu. Adam byl viditelně zkroušen a ponořen do svých myšlenek. Pro ten den to bylo opravdu hodně zážitků, hodně změn v jeho malém životě. Duchem se mu honily nejrůznější obrazy, které k němu pronikaly z každého koutu tohoto domu i z nitra jeho mysli. „Bolí to, že?“ tiše řekl Sebastian. Adam neodpověděl. Věděl, že není třeba. Sebastian si sedl vedle něho a mlčky pohlédl na jeho tvář. V Adamově obličeji se zračily všechny pocity, které jej nyní ovládaly. Byl šťastný a spokojený, ale zároveň měl hlavu plnou dojmů, příliš na to, aby mohl být klidný. Myšlenky, které zaměstnávaly jeho mysl, byly velmi silné a stále více na něho dotíraly. „Zvykneš si“, řekl tiše a laskavě Sebastian. „Jako všichni před tebou. Já jsem poznal Joshuu teprve před dvěma lety a vím, že i když trpěl, byl silný a bolest jakoby nevnímal.“ Adam se k Sebastianovi otočil, zahleděl se mu do očí a usmál se. Nic nevíš. Za dnešní den jakoby zestárl o celé životy, cítil to. Přijal velkou odpovědnost, byl obdařen schopnostmi, o nichž se žádnému smrtelníkovi nezdá a cítil v sobě sílu, jejíž hranice nedokázal odhadnout. Vzpomínky svých předchůdců, jež tak náhle a všechny najednou usilovaly o jeho pozornost a on nevěděl, které dát přednost, v něm vyvolávaly zmatek, ale také strach a obavy z budoucnosti. Necítil se být ničím jiným, než obyčejným klukem, jakým byl dosud. Pravda, divný byl tak trochu vždycky a tak jej i

81

jeho kamarádi brali a přesto ho měli rádi, měl mezi nimi postavení spolehlivého podivína, který když už musel hrát fotbal, postával v brance a spíš se bavil s děvčaty. Slabším v učení pomáhal a oplátkou zase požíval ochranu fyzicky silnějších a průbojnějších chlapců. Typicky klukovská zábava mu byla cizí a spíše tíhnul k zájmům dospělých. Ale i tak, teď měl „trochu“ pocit, že si vzal příliš velké sousto. Sebastian na něho stále starostlivě a se soucitem hleděl. Byl by rád něco řekl, rád by toho chlapce povzbudil, ale věděl, že veškerá snaha je zde zbytečná. Adam je novým Joshuou a jen potřebuje trochu času, aby si svou novou situaci uvědomil a uspořádal si vše v klidu v hlavě. Ten pravý začátek měl teprve přijít. Mladý Joshua, jako by Sebastianovy myšlenky slyšel, usmál se na něj, přátelsky jej plácnul po rameni a vstal. Nabyl nového odhodlání a obavy zahnal do nejzazšího kouta svého nitra. Vstal. Sebastian jej následoval. „Jsi připravený?“ zeptal se trochu obřadně a Adam přikývl. Prošli téměř potmě na konec sálu, kde se Adam dnes poprvé setkal s Mistrem Braunem. Oba se postavili čelem k zadní stěně. V tom okamžiku na zdi mocně zaplály pochodně a vydatným světlem odhalily velké plátno v bohatě vyřezávaném rámu. Adama nepřekvapilo, že na obraze vidí sebe sama: Stál tam v bílém rubáši smáčeném krví, v pravici držel velký zlatem zdobený hrot jakési zbraně a prstem druhé ruky ukazoval na svůj pravý bok. Sebastian mu pohlédl do očí: „Chceš přijmout Kopí Osudu243?“ „Ano,“ hlesl chlapec, ale odhodlaně. Jeho tělem téměř okamžitě projela prudká bolest. Tak prudká, že se musel Sebastiana chytit a klesl na kolena. Zavřel oči.

243 Kopí osudu, též Longinovo kopí – jedná se o dávnou relikvii – kopí, jímž římský setník probodl bokem srdce mrtvému Kristovi, aby se přesvědčil o jeho smrti. Kopí bylo středem zájmu zejména pro legendu, podle níž její majitel povládne neohroženě světu.

82

Pohlédl Klementovi vyděšeně do tváře a pak k místu té náhlé bolesti. Papežova ruka stále ještě třímala hrot Kopí, jenž téměř celou svou délkou vězel hluboko v jeho pravém boku. Otevřel ústa a krev zbrotila jeho bílé vousy. Hleděl do tváře svého vraha Guillaume Nogareta. Poslední stopy papežského roucha pohltila proměna a na černých šatech Nogaretových se leskla Joshuova krev. Spočinul zrakem na hrudi útočníka. Přes vrstvu papežovy sutany spatřil nástroj klamu, jenž se mu stal osudným. To rouškou svaté Veroniky oklamal jeho mysl i zrak! To proto netušil, že je mu usilováno o život. Nogaret pohlédl opovržlivě Joshuovi přímo do očí: „Překvapen? Dlouho jsi se cítil nedotknutelný, ale s tím je konec! Ani ty nemůžeš žít věčně a vidíš, ani nebudeš. Tví přátelé tě budou následovat co nevidět a ty už tomu nezabráníš. Právě jsem vydal zatykač na Jakuba de Molay. Joshua vztáhl k roušce na Nogaretových prsou svou ruku a vší silou přitiskl. Jeho dlaň se náhle rozžhavila a její obvod obklopily desítky malých plaménků a ty se počaly vpíjet do roušky pod sutanou. Veraicon nakonec od žáru Joshuovy dlaně vzplála a její obraz se mu vypálil přímo do kůže. V ten okamžik ministr počal opět stárnout, tloustnout a jeho obličej opět ovládla podoba papeže Klimenta Pátého. Pohlédl na své měnící se ruce, dotkl se obličeje a zmateně prsty zapátral po své hrudi, již právě opustila ruka umírajícího Joshuy z Azderechtu, jenž zcela klesl bezvládně k jeho nohám. Roušku pod oděvem se mu však nahmatat nepodařilo. Přepadla jej panika. Nedočkavě uchopil a roztrhl netknutou sutanu a vyděšeně pohlédl na svůj hrudník. „Zůstaň už na vždy, čím jsi být chtěl. Věz však, že tvé touhy a přání tě zahubí. Kletba jež bude nad tebou vynesena, splní se do poslední litery a ty usedneš po pravici toho, jemuž jsi obětoval svou nešťastnou duši, až po dvakráte zemřeš!“ Joshua zavřel oči a skonal.

83

Sebastian s Adamem v náruči prudce rozrazil dveře. Hlomoz244 vytrhl rodinu Lowensteinových ze zábavy pod stromečkem. „Pro Boha, co se stalo!?“ vyskočila vyděšeně matka vida své dítě bezvládné v náruči mladého mnicha. „Doktore Lowensteine, do kaple!“ neodpověděl Sebastian Lowensteinové a mířil jak nejrychleji mohl ke hlavnímu vchodu do sálu. Otec vyrazil a běžel ke dveřím, aby je otevřel. Nepřemýšlel ani nad nastalou situací, nepochyboval o správnosti Sebastianova povelu a razil mu cestu ke svatyni. Při sestupování museli vzít Adama oba, neboť Sebastian nemohl jít vzpřímeně. Cesta byla osvětlena. „Poslední část zasvěcení Joshuy, doktore,“ vyhrkl udýchaný Sebastian na vysvětlenou. Lowenstein nechápal, ale věděl, že už jej nic překvapit nemůže. „Kdysi přišli na způsob, jak Mistra Joshuu zničit. Francouzský král Filip Čtvrtý a jeho ministr Guillaume Nogaret. Chtěli zlikvidovat templářský řád, ale Joshua jim stál v cestě. Použili Kopí Osudu, které templáři získali od Saladina245. To jediné mohlo Joshuovi zkrátit život. Lstí ho vylákali do Avignonu - Nogaret vzal na sebe podobu vězněného vzdoropapeže Klimenta Pátého a Kopím Mistra Joshuu zavraždil. Pak zničili i templářský řád, ale tu historii už jistě znáte. Dlouho trvalo, než byl nalezen nový Joshua a od té doby každý nástupce, krátce po zasvěcení, musí přijmout takzvané

244 Hlomoz - hluk 245 Saladin: zakladatel dynastie Ajjúbovců. Kurdsky: Selahadîne Eyubî; arabsky: Saláh ad-dín Júsuf ibn Ajjúb; kurdský muslim, křesťanským světem respektovaný soupeř o nadvládu nad svatými místy.1187 donutil kapitulovat Jeruzalémské království, ovládl Egypt a Sýrii. S křižáckými státy uzavřel řadu smluv, jež tolerovaly křesťanské poutníky a zaručovaly jim bezpečnost. Tyto dohody s ním, jako vítězem vyjednali templáři.

84

Azderechtské stigma246. Předávají si tak vlastně Kopí dál, generace generaci, aby se nedostalo do rukou Nepřítele.“ „Já měl za to, že Longinovo kopí je v bazilice Sv. Petra a Pavla247...“ podivil se Lowenstein. „Asi uznáte, že je výhodné nechat církev v té domněnce...“ Do Sebastianova hovoru se mísil vzdálený zpěv. Když vstoupili do nitra podzemní kaple, i zde byl dostatek světla, jako by byla nachystána k očekávanému obřadu. Doktor Lowenstein spatřil na jednom z obrazů středověkého stylu svého syna stojícího s jakousi zbraní v ruce; druhou rukou ukazoval na krvavou skvrnu nad pravým pasem. Tento obraz musel být při jeho první návštěvě ukryt v přítmí, takže si ho nevšiml. Položili mladého Joshuu na oltář uprostřed kněžiště. V tom okamžiku zaplály veliké svíce stojící na oltáři po krajích vedle Adamovy hlavy. Adam stále těžce oddychoval a jeho oči se pod víčky prudce a chaoticky248 pohybovaly, jako by snil nějaký divoký sen. Chvílemi se zachvívalo celé jeho tělo. Odkudsi přistoupil k Lowensteinovi mnich s bílým pláštěm přes hnědý hábit, uchopil jej za rameno a pokynul mu, aby se postavil dále od oltáře249. Rozlehlou svatyní z dálky zazněly zpěvy

246 Stigma: Rána, jizva (z řeckého στίγμα skvrna). Stigmaty jsou rány po mučení na těle Ježíše Krista: otvory po hřebech na zápěstí a nártech, jimiž byl přibit ke kříži, po obvodu hlavy od tzv. trnové koruny, po celém těle od bičování, na kolenou a loktech způsobené při četných pádech, když musel nést kříž a konečně v boku, rána způsobená již po smrti Longinovým kopím. Stigmaty jsou nazývány také rány na tělech některých lidí, většinou horlivých věřících (Často bývají církví prohlášeni za svaté. Např. sv. František z Assisi 1181-1226, nebo sv. páter Pio 1887-1968). Výskyt stigmat u věřících lidí je oficiální vědou přičítán právě jejich silné víře, která má tzv. psychosomatický vliv, tedy víra a podvědomá touha mít stejné rány jako Ježíš je tak silná, že působí na tělo natolik, že se rány skutečně otevírají a mnohdy nejsou zhojitelné. Tuto teorii podporuje skutečnost, že se např. na rukou rány otevírají na dlaních, kde ve skutečnosti být nemohly, neboť ruce přibité na kříži za dlaně by váhu těla ukřižovaného nemohly. I církev se ke stigmatům často staví zdrženlivě a nedůvěřivě. Jakékoli zázraky pečlivě zkoumá a často zpochybňuje. Pokud je nakonec uzná, je to pod tíhou nezpochybnitelných důkazů a vyvrácení všech pochybností. 247 Bazilika Sv. Petra a Pavla – hlavní a nejdůležitější kostel katolické církve. Kostel římského biskupa – papeže. 248 Chaoticky – nekoordinovaně, bez zjevného řádu. 249 Oltář – obětní stůl, centrum, střed bohoslužebného prostoru.

85

gregoriánského chorálu250. Další dva mniši přistoupili k Sebastianovi, oblékli mu ornát251. Sebastian poklekl před oltářem, pokřižoval252 se a znovu povstal. Přistoupivší mnich mu podal mísu s čistou vodou. Sebastian od mnicha vzal složený pruh plátna 253, sklonil se nad Adamem a počal mu pomalu a opatrně omývat ránu, když jediným pohybem roztrhl rubáš254. Již nekrvácela. Když místo docela omyl, po ráně nebyla ani stopa. Nyní si důkladně umyl ruce a do sucha utřel. Za stálého odříkávání jakési latinské modlitby vztáhl obě své ruce na místo, které byl právě omyl. Tak, jakoby měl oběma rukama uchopit jakýsi neviditelný předmět. Lowenstein celý obřad sledoval ze svého místa a ke svému úžasu spatřil, jak se v Sebastianových rukou najednou a z ničeho zhmotnila jakási kovová věc, jež trčela ze synova těla. Pohlédl na obraz, který jej před chvíli již jednou zaujal. Ano ten předmět byl týž. Vypadal jako čepel255 kopí bez dřevce256. Pochopil dobře, že se má jednat o kopí, jímž probodl bok Kristovi na kříži římský voják, aby se přesvědčil o jeho smrti. Tato relikvie byla předmětem mnoha legend, byl jí připisován zvláštní význam a leckteré hovořily i o její zvláštní moci. Podíval se znovu na Sebastiana stále ještě se sklánějícího nad svým novým pánem. Mladý mnich v tom okamžiku prudce trhl oběma rukama a kopí z Adamova těla jediným pohybem vytáhl. Načež sebou chlapec škubl ve veliké křeči, prudce a hlasitě se nadechl a otevřel oči. Při tom sílil vzdálený zpěv mnichů. Otec Lowenstein vše pozoroval ze svého místa a do předu lehce nakloněnou hlavou. Sepjatýma rukama si zakrýval nos a ústa. Jeho oči těkaly ve snaze zachytit vše podstatné, a neztratit pocit kontroly nad celou situací a děním kolem syna, i když věděl dobře, že mu zbývá pouze role diváka. Byl rád, že může být alespoň 250 Gregoriánský chorál: Latinský liturgický (bohoslužebný) mužský zpěv římskokatolické církve, vokální (nedoprovázený hudebními nástroji) 251 Ornát, z latinského ornatus [zdobený] - bohoslužebné roucho. 252 Křižování se – prastarý křesťanský zvyk: Věřící pohyby ruky před svým tělem naznačí kříž. 253 Plátno – tkanina z přírodního materiálu, většinou lněná (ze lnu, lne – vzpomeň si na Krtečkovy kalhoty :-) 254 Rubáš. Košile, oděv, zpravidla oděv, do kterého se oblékali mrtví před pohřbem. 255 Čepel: ostří, případně břit. Tenká ostře zabroušená část řezných a sečných zbraní, případně nástrojů. 256 Dřevec – násada kopí, nebo též samostatně bez kopí (kovové části), středověká soubojová zbraň.

86

doprovodem svého dítěte. Věděl, že jeho malý chlapec vlastně přestal být dítětem, ačkoli to bylo tak zoufale brzo, dřív, než by on, otec, chtěl. Joshua Adam se nyní pozvedl na oltáři, pod rameny podložen lokty pohlédl na Sebastiana stále ještě třímajícího257 Kopí Osudu. Vztáhl pravici směrem k mladému mnichovi na znamení, že chce kopí vzít do své ruky. Sebastian, aniž by učinil jediný krok vstříc Adamovi, zvedl ruku s tím předmětem a směrem k němu předpažil. V tom okamžiku se kopí obklopilo zlatavým zářivým oparem, Sebastian je pustil a ono pomalu a zvolna putovalo prostorem nad oltář až spočinulo v natažené Adamově pravici. Ten se s relikvií v ruce, a již také obklopen onou září, okamžitě zvolna vznesl nad oltář. V tom okamžiku kaplí prolétl mocný závan vzduchu, všem počechral vlasy a silně si pohrál s plameny svic. Svatyní téměř zaburácel hlas starého Mistra z Azderechtu: „Jsi první a poslední.“

257 Třímající – mající v ruce, držící.

87

XIII. ÚNOS

Jsi první a poslední. Znělo doktoru Lowensteinovi v hlavě. Pořád dokola. Jsi první a poslední. Nic už nebude jako dřív. Cítil se tak trochu podvedený, bezmocný. On, otec nemohl ovlivnit nic z toho, co se dělo kolem jeho dítěte. Nikdo se jej nezeptal, zda souhlasí s tím, že je jeho syn vyvolený k tomu, aby převzal otěže 258 ve válce mezi zlem a dobrem, která na světě zuří od nepaměti, ani si pořádně nedokázal uvědomit všechny důsledky. Ovšem, dostal možnost, jestli se tomu tak dá říct – bez vašeho souhlasu by to nešlo, řekl Joshua Braun, jenže souhlas se jaksi předpokládal. Ale je přece otec! Chtěl jednoho dne říct: tak Adame, čím bys chtěl být? A zároveň chlapce nasměrovat, tak, aby volba odpovídala jeho, otcovským představám, předat synovi svoje zkušenosti, aby se jimi řídil, pokračoval v jeho snažení a dokázal to, co on dokázat nemohl. Dusilo ho, že místo toho syn nastupuje svou vlastní cestou a přebírá zkušenosti jiných. Hodnotový systém i světonázor, který žil, zastával i vštěpoval svým dětem, vzal během jednoho dne za své. Jakoby se všichni rázem ocitli ve fantastickém259 filmu, nebo v naivní260 pohádce, v níž jeho malý princ je hlavním hrdinou a on, otec, na svou roli teprve čeká. Všichni sedí v letadle do Prahy. 258 Otěže – součást uzdění koně – součást postroje, kterou je zvíře ovládáno. Zde a v podobných situacích obrazně řečeno ve smyslu vedení. 259 Fantastický – vymyšlený, neskutečný, často přehnaný, někdy překrásný. Významů je více, vždy je potřeba porovnávat v kontextu – porovnávat v rámci ostatního textu, předem i následně napsaného. Z toho lze pak vyvodit pravý význam tohoto slova. Zde je ve spojení se slovem film tvořen tzv. terminus technicus [termínus technikus], tzn. samostatné existující název – výraz odborného názvosloví. Fantastický film, žánr (druh, princip uměleckého směru) dnes častěji označovaný jako fantasy, často obsahuje osoby disponující (mající schopnosti) nadpřirozenými schopnostmi, často je velmi výpravný (velmi draze vyroben – velkolepé scény, náročná triková technika, mnoho postav atd). 260 Naivní – prostý, prostomyslný, hloupý – moje babička by řekla hloupatý...

88

K Adamovi doléhalo polohlasné šeptání a chichotání jeho dvou sester, které si v řadě za ním a rodiči povídaly s bratrem Sebastianem. Poslouchal je se sotva postřehnutelným úsměvem na tváři a přes svůj odraz v okénku letadla sledoval zamyšlenou tvář maminky. „Jak vlasně Adámek stihne obletět všechny děti na světě, když je ten Ježíšek? Jak může úplně všem rozdat dárky za jeden večer? Dyť byl skoro celej večer s námi!“ starostlivě vyzvídala Terezka na Sebastianovi a Sára, která mohla na mnichovi v obleku oči nechat, sama čekala odpověď, pomalu zase začínala „věřit na Ježíška“. Sebastian se srdečně usmál. „Tak to ale není. Je to jen tradice261. Víš? Joshuové, v minulosti několikrát někoho navštívili a často i podarovali no a jistě se stalo i to, že při tom mohli být viděni. No a znáš lidi. Rádi věří zázrakům, umí být vděční za obdarování a pomoc, no a tak se časem vytvořila tradice, že Joshua – Ježíšek na Štědrý večer navštěvuje děti a obdarovává je. Je to přece hezká pohádka a tak si lidé začali dávat dárky sami a tvářit se, že jsou od Ježíška. Pravda, každý rok se Joshua někde objeví s dárky, ale máš pravdu, ani on, přesto, že má velikou moc, nemůže stihnout navštívit a podarovat úplně všechny.“ Obě děvčata mlčky poslouchala a zvlášť Terezka usilovně přemýšlela. Ježíšek opravdu existuje. Nenosí dárky úplně všem. A je to její bratr Adam. Srovnala si všechno v hlavě hravě. Ani nebyla příliš překvapena, všechno jí to dávalo smysl a v duchu se dmula pýchou na svého brášku. Až tohle její kamarádky uslyší! Slabý stín však přeběhl její malou tvářičkou. Nejspíš jí to nebudou chtít uvěřit. Adam se otočil, vstrčil hlavu mezi opěradla sedadel, aby na Terezku dobře viděl a s úsměvem jí řekl: „Tery, slibuju ti, že tobě dárky přinesu každý rok. Ale nikde se radši moc nevychloubej.“ Na to se Terezka zatvářila, jako když ji maminka minulý týden nachytala při černé ochutnávce vánočního cukroví. Jak ví na co myslím? Začervenala se a se smíchem si zakryla oči.

261 Tradice – soubor zvyklostí a zvyků, duchovní dědictví.

89

Zlata, maminka se zapřela více do sedadla, protáhla si záda a uvolněně klesla. Cítila, jak jí manžel více stiskl ruku a jak se jí za zavřenými víčky hromadí slzy štěstí. Dojalo ji uspokojení nad vyústěním situace rodiny po všech těch událostech. Jakoby rázem setřásla veškeré obavy, které ji stíhaly od okamžiku, kdy včera s dětmi v Praze nastoupila do letadla. Hlavou jí proletěl celý včerejšek a teď, si opravdu oddychla. Byly to ty nejzvláštnější Vánoce. Teď se těšila domů. Za celou rodinu. Tušila, že je ještě čeká mnohé nové a v Praze je uchystáno pokračování tohoto „vánočního příběhu“. Vědět tak, „do čeho jdou“, samozřejmě trochu nejistoty v srdci měla, ale co bylo důležité, že jsou jako rodina pohromadě. Byla vždy šťastna, když pozorovala jak rády se její děti mají a dnes dvojnásob. Otočila se, naklonila se za své sedadlo a s úsměvem pohlédla na obě dcery. Pohledem se střetla s úsměvem Sebastiana, který se právě zvedal. „Omluvte mne,“ řekl mile a vyšel do uličky. Signalizace ukazovala volno a tak zamířil směrem k toaletám. Byl dobře naladěn a přemýšlel nad úkoly, které jej čekají po přistání v Ruzyni. Cestou si letmo a bezděky prohlížel cestující. Na okamžik se zarazil, když pohledem zachytil staršího pána sedícího v řadě po jeho pravici uprostřed předposlední trojice sedadel. Byl mu nějak povědomý. Muž kolem padesátky; perfektně oblečený, důstojného vzezření. Čekal by jej spíše v business class262, než zde v turistické třídě. Muž si jeho pohledu všiml; lehce se pousmál a zdvořile naklonil hlavu na pozdrav. Kdo jen to může být? Kde jsem ho to viděl? Možná se mu povědomým jen zdá. Usmál se na odpověď, rovněž pokynul hlavou a minuv jej, rozhrnul závěs vedoucí k zázemí paluby. Když Sebastian zmizel za závěsem, ohlédl se povědomý za ním, jakoby se chtěl přesvědčit, zda se nevrací. Ten muž byl Hrabě Kelly. Pokynul svému společníkovi, on ihned vstal a vykročil směrem k toaletám za Sebastianem. Kelly, aby jej upravil, uchopil uzel své vázanky263. Jeho tvář se počala měnit a než vstal, měl Sebastianovu podobu! Vyšel do uličky a po pár krocích usedl na jeho místo vedle Terezky a Sáry.

262 Business class – obchodní třída, také první třída, oddělení v letadle s vyšším standardem (úrovní) pohodlí a podstatně dražší, než tzv. turistická třída. 263 Vázanka: oděvní doplněk mužů. Kravata, motýlek, nebo jiná forma. Zde kravata.

90

Adam se nenechal vytrhnout ze zamyšlení, i když za sebou vnímal pohyb. V duchu přemítal o všem, co jej čeká po příletu do Prahy. V jednom okamžiku však náhle zneklidněl. Opanoval jej pocit, který poznal teprve nedávno. Ucítil nutkavou potřebu vyhlédnout z okénka. V ten okamžik mu počalo tlouci srdce jako na poplach. Byli doprovázeni hejnem černých ptáků! Jakoby instinktivně, otočil se na Sebastiana a ten, čekaje jeho pohled, mile se na něj usmál, ale Adam měl z něho divný pocit. Náhle za sebou uslyšel ránu. Terezka vyděšeně vykřikla a vrhla se Sebastianovi kolem krku. Do okének, kde seděli, začali havrani nalétávat a prudce narážet zobany. Kelly lehce pozvedl svou levou paži, až se mu povyhrnul rukáv a nastavil své náramkové hodinky tak, že mohly posloužit jako zrcátko. Uviděl, že jeho bodyguard264 se právě vracel na své místo. V tom okamžiku havrani začali opakovat svůj útok na okénka a ještě s větší intenzitou. V letadle nastal zmatek. Některé ženy vyděšeně vykřikovaly, jeden chlapec, asi tak v Adamově věku, nastalou situaci se zájmem ale chladně sledoval, až lakonicky265 konstatoval266, že je to jak trapné pokračování Hitchcockových Ptáků267. Dva muži hned za ním sedící na vše hleděli a přes napětí, jež je ovládalo, diskutovali o tom, v jaké výšce se asi letadlo právě nachází a zda je vůbec možné, aby se zde objevili ptáci, letěli souběžně a ještě na letadlo útočili. Adamovým rodičům, stejně jako Adamovi bylo nad slunce jasné, že je to 'jen' pokračování 'příběhu', ovšem netušili kam je povede a jak dopadne. Adam se snažil soustředit, aby útok havranů odvrátil, ale evidentně268 bez úspěchu. Pak po jednom z náletů konečně lehce prasklo sklo okénka za Adamem, kde seděla Sára, a další útoky na sebe nenechaly dlouho čekat. 'Pavučinka' trhliny na skle pomalu ale jistě rostla. Když okénko tlak v letadle již nevydrželo, zhroutilo se a vylétlo v 264 Bodyguard: osobní, tělesný strážce. 265 Lakonický – stručný, výstižný, úsečný. 266 Konstatovat: shledat a potvrdit, označit a popsat, okomentovat. 267 Hitchcockovi Ptáci. [hičkokovi] – režiséra Hitchcocka. Filmová klasika, slavný horror, v němž se lidstvo stane obětí náhlých útoků ptactva. 268 Evidentní: zřejmý jistý nepochybný.

91

desítkách střepů ven. Při tom se některé střepy zasekaly do těla nejútočnějšího ptáka, jenž jim stál v cestě a ten padal až se zcela ztratil v prostoru. Adam si jen stačil povšimnout, že tělo ptáka při pádu získalo siluetu269 člověka. Cestující zachvátila panika270. Tlak počal prudce klesat a před vyděšené lidi vypadly kyslíkové masky. „Žádám cestující, aby se připoutali a zachovali klid. Opakuji, žádám cestující: Připoutejte se, prosím, a zachovejte klid. Situaci máme pod kontrolou. Děkuji,“ zněl naléhavě avšak velmi příjemně hlas hlavní letušky. Rozbitým oknem dovnitř vletěl jeden z útočících havranů, prudce se vrhl na Sebastiana a zasáhl jeho ruku. Ptáka dobře mířenou ranou srazil doktor Lowenstein na zem. Krvácející Sebastian již na nic nečekal, rychle vstal a s Terezkou v náručí, omráčeného havrana popadl za nohy a spěchal k východu z letadla. Doktor Lowenstein jej se zpožděním následoval. Když Kelly dorazil ke svému muži, vložil otřesenou Terezku do jeho náruče, otočil se k Adamovi a pohrdavě se zasmál. V ten okamžik se Sebastianova podoba na jeho tváři jakoby rozplynula a Lowensteinovi poprvé pohlédli do tváře muže, kterého měli poznat jako jednoho z úhlavních nepřátel svého syna. „Hrabě Kelly,“ hlesl najednou Adam, jemuž se v mysli začaly hlásit ke slovu vzpomínky Joshuy Brauna. Věděl nyní, proč vzal jeho sestru a tušil, jak naložil s přítelem Sebastianem. „Ten člověk slouží Prvnímu vrahovi...“ freneticky271 opakoval myšlenky, které mu jeho předchůdce zanechal. Pohlédl na své rodiče a sestru a viděl, že nejsou schopni pohybu, stejně, jako ostatní pasažéři272. Jistota jeho moci, kterou však ještě neuměl ovládat, ale i zoufalost situace, jej přiměla, k výhružce, kterou Kellyho vyzval, aby Terezku okamžitě vydal: „Možná si myslíš, že jsem slabý chlapec, ale nepleť se, Kelly,“ - to jméno řekl záměrně pomalu, aby dal jasně na srozuměnou, že tak jako vzpomínky svého předchůdce, i jeho schopnosti ovládá a tak i jeho hrozba bude mít váhu. „Jestli se chceš ke svému pánovi v pořádku vrátit, vrať ji! Hned!“

269 Silueta: někdy nesprávně obrys. Jde o stínový obraz. 270 Panika: zděšení 271 Freneticky – překotně, víc než rozčileně a jakoby v transu. 272 Pasažér: cestující, zákazník v dopravním prostředku.

92

Na důkaz své síly prudce máchl levou rukou směrem k rozbitému oknu, do kterého stále směřovaly na své cestě vzduchem nejrůznější kelímky, noviny a jiné drobnosti, aby svobodně opustily letadlo. Ty byly jakoby proudem vzduchu z Adamova pohybu rukou prudce strženy a k okénku letěly ještě větší rychlostí. Když k otvoru dorazily, narazily na neviditelnou překážku, roztekly se a vytvořily ve zlomku vteřiny hmotu skla. Okno bylo zase celé. Letušky a ostatní cestující hleděli s otevřenými ústy. „Hezký pokus, ty malý pse,“ nervózně ohodnotil Adamův výkon hrabě. Hlas v Adamově mysli naléhal: Nenech jej přiblížit se ke dveřím! a Joshua proti Kellymu vykročil. Chtěl jej zadržet silou své mysli, ale ještě nebyl dobře připraven. Svou moc opravdu neuměl zvládnout tak, aby překonal hraběte Kellyho a každý ze svých 'kousků' musel promyslet a velmi se soustředit na jeho výkon. Kelly se svou gorilou273 nesoucí Terezku před Adamem ustupoval, až se ocitl před dveřmi letadla. „Až budeš schopen postavit se mi, budeš vědět, kde mne máš hledat,“ řekl posměšně zloduch. „Přijď si pro sestřičku. Možná, že ti ji za něco dám,“ couvl a rozplynuli se v zavřených dveřích letadla.

273 Gorila – jiný výraz pro bodyguarda, tělesného strážce.

93

XIV. MINUTU POTÉ

Joshua Adam zdrceně zíral na dveře letadla. Mlčel a chvěl se. Rozčilením, lítostí i vztekem. Je Joshuou a hned na začátku selhal. K čemu všechny ty čárymáry, když v rozhodující chvíli nebyl schopen ničeho, a dovolil zloduchovi ukrást jeho malou sestřičku. Pochyboval o sobě. šepot.

Všichni mlčeli. Jen mezi cestujícími byl slyšet rozčilený

Sára v objetí matky tiše vzlykala a Zlata jen mlčky hleděla do prázdna. V jejích očích se zračila bolest ale i tvrdé odhodlání o své dítě bojovat. Věděla, že Terezka bude v pořádku. S Adamem se o to postará. Doktor Lowenstein rezignovaně hleděl na záda svého syna. Bylo mu jasné, že nemá cenu zlobit se na osud, Boha, mrtvého Joshuu Brauna, či snad dokonce na synka, kterého, jak se až dosud obával, ztrácel. Adam 'slyšel' otcovy myšlenky. Věděl, že ho čekala práce přesvědčit otce, že není nic špatného když se jeho život ubírá jiným směrem, než táta chtěl. A hrabě Kelly při prvním setkání s novým Joshuou udělal také první chybu. Nemohl Joshuovi prokázat lepší službu: přesvědčil váhajícího otce a získal Adamovi toho nejlepšího spojence, jakého mladý Joshua mohl potřebovat. Když si Adam tohle uvědomil, zahřálo ho to u srdce. Otočil se a pohlédl otci do tváře. Nemohl přehlédnout slzy v tátových očích, byly na krajíčku, zadržovány již jen řasami.

94

Přivedu ji zpět, tatí, řekl otci aniž pohnul rty. A otec ho slyšel. Neuniklo mu, jak tátovi po tváři skanula slza a jeho ztrápeným obličejem přelétl úsměv naděje a smíření. Adam pomalu vstal a uchýlil se do napřažené tátovy náruče. V tom okamžiku uslyšeli tupé rány, jež vycházely z prostor toalet. Všichni zpozorněli. Jen Sára vykřikla: „Sebastian!“, vytrhla se z matčina objetí a běžela za zvuky. Doktor Lowenstein s Adamem ji následovali. „Je tam zamčený,“ lomcovala Sára s klikou toalety. V tu chvíli dorazila i letuška s univerzálním klíčem274 v ruce a chtěla dveře záchoda otevřít. Doktor Lowenstein ji však zadržel. „Adame, je čas, aby sis uvědomil, že za tebe každý všechno dělat nebude,“ řekl jemně poťouchle275 a usmál se na syna. Adam tedy sáhl po klice a jak se k ní rukou přibližoval, snažil se myslet na to, že CHCE ty dveře otevřít. Náhle se červené slovíčko OCCUPED276 zachvělo, rozblikalo až zhaslo okamžitě nahrazeno zeleným FREE277. Potěšeně se usmál. To již držel kliku dveří v ruce. Ucítil jak jej otec poplácal po rameni a dychtivě otevřel dveře. Sebastian byl svázaný a skrčený na zemi v prostoru mezi mísou a dveřmi. Když v otevřených dveřích spatřil Adama, tvář mu zazářila úlevným úsměvem. Ihned začal hučet aby mu vyjmuli z úst roubík. „Díky Bohu! Byl to Cainův člověk! Byl mi povědomý. Musíme si dát pozor! Bude někde v letadle a je velmi nebezpečný!“ šeptal překotně. „V letadle už není,“ řekl bez výrazu Adam, „odnesl naši Terezku,“ dodal, aby mnichovu úlevu uvedl na pravou míru a při tom hledal způsob, jak rozvázat pevné uzly Sebastianova jha. 274 Univerzální klíč: jeden klíč ke všem zámkům objektu. Bývá jím vybaven personál. 275 Poťouchlý – laškovně lehce ironický, skrytě jemně zlomyslný. 276 Occuped [okjúpid] – anglicky obsazeno. 277 Free [frý] – anglicky volno

95

Mnich nad sebou skloněnému příteli pošeptal: „Ať se tu stalo cokoli, musíme se postarat, aby si nikdo nic nepamatoval.“ Mladý Joshua překvapeně pohlédl do Sebastianových očí. Jak se o tohle můžeme postarat? Sebastian tušil Adamovy pochyby a usmál se. „ROZVAŽ ty uzly, Joshuo! Ještě pořád nade vším příliš přemýšlíš. Věř si! TY JSI JOSHUA, ADAME!“ nedovedl už být důraznější. Adam se trochu zastyděl, usmál se a začal rozvazovat. Když byl hotov, vyproštěný Sebastian si diskrétně278 zapnul zip kalhot, trochu obtížně vstal a oprášil se. Točila se mu ještě hlava po chloroformovém279 omámení. „Pane, jste v pořádku? Mohu pro vás něco udělat?“ starala se letuška, za níž stál vysoký muž a již Lowensteinovi ukazoval legitimaci bezpečnostního agenta letecké společnosti „Pánové, jsem Amir Simon z IAC, budu vám muset položit otázky, prosím následujte mne,“ a udělal úkrok stranou, aby šli za ním. „Mějte, prosím respekt280! Nevidíte, že má žena, děti i náš přítel jsou otřeseni?“ oponoval doktor Lowenstein utíraje si oči. „Ovšem, promiňte pane, ale jsou jisté postupy, které v tak mimořádných situacích nemůžeme pominout. To jistě pochopíte. Mám zde své povinnosti pro zajištění bezpečnosti v letadle. Pokud vám to pomůže, odpočiňte si a uklidněte se. Zatím.“ „Děkuji vám. Myslíte, že bychom v dané situaci mohli mít soukromí?“ „Jistě. V tom vám mohu pomoci. Pojďte za mnou, můžete se posadit zde v oddělení pro personál. A pane Lowensteine, mimořádně přistaneme v Miláně281, pak vás tedy poprosím, abyste zůstali na palubě a s každým z vás si promluvím. Tak, prosím,

278 Diskrétně – ohleduplně, tak aby si toho nikdo nevšiml. 279 Chloroform, chem.: trychlormetan – těkavá (prchavá) bezbarvá látka. Rozpouštědlo, dříve se používala jako narkotikum. 280 Respekt – Vážnost, úcta, ale také, jako v tomto případě ohled. 281 Milán – velké severoitalské průmyslové město.

96

posaďte se, zde.“ Když došli k místům pro letušky, s úsměvem Lowensteinovým pokynul a vzdálil se. Lowenstein jen letmým úsměvem poděkoval, objal manželku a obě děti. „Petře, my musíme najít Terezku,“ naléhavě pronesla matka. A Petr neodpověděl. Jen ji více stiskl. Řada byla na Joshuovi. Jediný kdo teď může něco učinit, je jeho Adam. Může? Hleděl na chlapce a čekal. Sebastian mlčel. Věděl, že Adam zachytí jeho myšlenky, ale právě v této situaci nechtěl mladému Joshuovi cokoli říkat či radit. Dobře věděl, jaký boj probíhá v jeho nitru a že se prostě musí se svou situací vyrovnat. Adam usilovně přemýšlel. Hledal v paměti jakoukoli dobrou myšlenku, cokoli, co by jej podpořilo. Chtěl nabýt jistotu, potřeboval si být jist sám sebou; chtěl vědět, že na něho spoléhají právem. Náhle v nitru ve vzpomínce zaslechl jakýsi nápěv: „... to odvážné a věrné Davidovo srdce překoná z Goliáše strach a králem hrdina se stane, Měsíčku můj, nedli v pochybách, již čerstvý z Karmelu vánek v ústrety ti vane“.282 Byla to písnička, kterou od kolébky zpívala prvnímu Joshuovi jeho maminka. Zvláštní pocit. Vzpomínka na matku, jež vytanula Adamovi, nebyla jeho vlastní a přesto se ho hluboce dotkla. Pocítil něhu, jakou člověk může zakusit, jen když hledí do očí ženě, která mu dala život. Zrakem se střetl s pevným a jistým pohledem své matky. Nabyl tu jistotu, kterou potřeboval. Pochybnosti se rozplynuly. MĚL BEZMEZNOU DŮVĚRU SVÉ MAMINKY. V jeho tváři se rozhostil klid a odhodlání. Pevně pohlédl na otce, sestru a také na nově nabytého přítele. Měl pocit, jakoby se s nimi loučil a při tom věděl, kam jde.

282 David a Goliáš – slavný starý biblický příběh: malý neznámý chlapec se postavil slavnému bojovníku Filištínských (jeden z okolních divokých kmenů – dnes Palestinci.), porazil jej důvtipem a později se stál prvním králem Izraelitů. Karmel – Pohoří vypínající se v délce 23 km a šíři 10 km do výšky 546 m nad hladinou blízkého Středozemního moře. Z hebrejského kerem-el – Boží vinice. Je významným biblickým místem.

97

Sebastianovi začalo bušit srdce vzrušením. Tenhle pohled znal! Jeho pán a přítel Joshua Braun měl vždy takovou tajemnou a zlověstnou jiskru v očích, jež byla hrozbou původcům jeho hněvu. JOSHUA JE ZPĚT, byl si jist mladý mnich. Zpěv, který slyšel jen Adam, jakoby v dálce před sebou, sílil. Vstal. Hleděl směrem ke přídi letadla. Rodiče, sestru i bratra Sebastiana nechal za sebou a pomalu kráčel vpřed s lehce pozvednutýma rukama a dlaněmi otočenými vzhůru. Náhlý závan větru, který přicházel ze zádi paluby, pročísl Sářiny vlasy jakoby něco prolétlo kolem nich. Otočili se, nic však neviděli. Proud vzduchu, který si se Sářinými vlasy pohrál, zvolna nabýval na zřetelnosti: zhmotňoval se do podoby letícího ptáka. V okamžiku, kdy již úplně pozbyl průhlednosti, dosáhl Adama a snesl se na jeho rameno. Mladému Joshuovi se vlivem holubích křídel rozčepýřily vlasy a holub na jeho rameni se rozplynul v sotva znatelnou zlatavou záři a ta jej obklopila. Zpěv, jenž Adam slyšel, sílil a již nebyl jen Joshuovou vzpomínkou, slyšeli jej všichni, jen nerozuměli jazyku jeho slov. Vpředu u kokpitu283 stála čelem k Adamovi stará žena. Jen on ji viděl. Jeho tváří přelétl jemný úsměv. Poznal tu ženu. I ona se lehce, vlídně a s láskou usmála a zatímco zpívala onu píseň a měnila svou podobu staré hodné žebračky v mladou krásnou ženu, jež se kdysi ujala prvního Joshuy a stala se druhou matkou všem jeho nástupcům, mluvila k němu duchem: „Joshuo, Měsíčku, ty máš všechnu potřebnou sílu i lásku a podporu svých blízkých, nemáš se čeho bát.“ A Adam se usmíval. Jeho tváři panovaly klid, vyrovnanost a odhodlání. Již si byl sebou jist. Cestujícím, letuškám i stevardům zněl Magdalenin zpěv v hlavách a působil na ně opojným vlivem. Joshua, zatímco stále kráčel vpřed uličkou mezi sedadly, lehce pozvedl paže v loktech a nad jeho dlaněmi se počal vzduch chvět tak, jak se tetelí za letních horkých poleden284 třeba nad silnicí.

283 Kokpit – pilotní kabina. 284 Poleden, též polední – 2. pád plurálu (množného čísla) slova poledne.

98

To chvění sílilo, až zachvátilo celý prostor letadla a všichni lidé upadli do spokojeného spánku. Zpěv paní z Magdaly pomalu slábl a paluba potemněla.

99

XV. DVĚ TEREZKY

Kellyho bodyguard postavil Terezku na zem. Vystrašené dítě ve své malé náruči ještě silněji zmáčklo svého medvídka a opatrně se rozhlédlo kolem sebe. Muž, jenž ji přinesl, i jeho pán, neslyšně zmizeli. Terezka tu stála sama. Třásla se rozčilením a strachem. Tiše štkala, oči měla zmáčené slzami a tvář jí od nich nepříjemně svědila. Cítila se strašně opuštěná a i skutečnost, že ji tu její únosci nechali napospas285 byla horší, než když jí ten muž držel v pevném sevření a odnášel neznámo kam od rodičů a sourozenců. Nevěděla kde je a co bude dál. Prostor, ve kterém se nacházela, byl veliký a nepřehlédnutelný. Neviděla stěny kolem sebe. Nikde žádné světlo. Neproniknutelná tma. Stála a třásla se. „Dady286, neboj se, já tě ochráním. Uvidíš, že se ti nic nestane. Já nikomu nedovolím, aby ti někdo nezkřivil ani jeden vlásek. Maminka si pro nás přijde, uvidíš. Adámek nás vysvobodí,“ špitala překotně svému medvídkovi, zatímco se opatrně rozhlížela a snažila se proniknout hustou tmou. Nedokázala odhadnout, jak dlouho tam stála. Když už umdlévala únavou, strachem, i z potlačovaného pláče, pocítila náhle závan chladu. A zdálo se jí, jakoby si k ní tmou razilo cestu slabé nazelenalé světlo. Nevěděla, jestli se jí to jen nezdá, ale zima byla silnější každým okamžikem, když už v jednu chvíli byla schopna rozeznat páru, jež jí s každým výdechem před obličejem zakrývá výhled. Náhle vpředu daleko před ní jakoby se v mlžném oparu otevřely jakési dveře a vpustily do prostoru oslňující paprsky. 285 Nechat napospas – zanechat bez pomoci vystavenu nebezpečí. 286 Dady – čti dady, tak je je napsáno, nesnaž se číst to správně anglicky... Terezka mu tak říká.

100

Opatrně pohlédla vlevo a vpravo, aby zachytila cokoli, co by jí napovědělo, kde je a zda se jí třeba nepodaří rychle najít úkryt. Neviděla však nic a rychle pohlédla před sebe v očekávání a naději, že tam bude stát Ježíšek, její bratr Adam a zachrání ji i jejího plyšového přítele. Něco spatřila! Přesněji někoho. V prvním okamžiku se opravdu zaradovala. Tušila, že je z té hrůzy venku. Ale pak se zarazila. Postava, jež pomalu proti ní kráčela, byla těžko rozeznatelná pro zář, která vycházela odkudsi z dálky zpoza. Jak se jen pomalu blížila, Terezka slyšela tiché kročeje287 a jejich zvuk pomalu sílil. Světlo za siluetou příchozí sláblo a když už se přiblížila k Terezce na dohled, byla jen velmi lehce osvětlena, jakoby shůry, neviditelným zdrojem světla. Nebylo jí zatím vidět do tváře, ale Terezka si se zklamáním uvědomila, že nehledí ani na maminku, ani na Adama. Byla to nějaká dívka. Čím víc se přibližovala, Terezka zřetelněji rozeznávala, že je stejně velká a dokonce stejně oblečena. „Ahoj“ potichu a opatrně řekla Terezka. Dívka ale neodpověděla. Terezku zaujalo, že ta podobná holčička cosi svírá ve své náruči. Když se ještě více přiblížila, poznala Terezka kočku. Tvář se jí rozjasnila, ulevilo se jí. Velmi se jí ulevilo. Usmála se a pohlédla cizí dívce do obličeje. Byla již dost blízko a slabý nazelenalý opar světla v okolní tmě dovolil rozeznat i její tvář. Terezku zabrnělo po celém těle a úsměv ji rychle opustil. To, co spatřila, ji na chvíli vyděsilo. Obličej té dívky byl jako její vlastní! Nehleděla do zrcadla a přece hleděla. I přes šero byla schopna jasně rozeznat její podobu. Dívala se do obličeje svého dvojčete? Byla to taky Terezka! Ta se zastavila a hleděla bez výrazu, jakoby netečně288 do očí Adamovy sestřičky. Co bylo zvláštní a upoutalo hned po podobnosti holčičky Terezčinu pozornost, byl jakýsi zvláštní jev těsně nad jejím čelem. Jakoby jí na čele plápolal lehký průsvitný plamen, avšak byl šedočerný a vzduch nad ním se vlnil. 287 Kročeje – knižně: kroky, našlapávání. 288 Netečně: bez zájmu, zaujetí, až tupě.

101

Terezka slyšela vrnění kočky spočívající v rukou neznámého děvčete a znovu se o ni pokusil úsměv, zapomněla na strach, jenž ji do teď ovládal. Dívka Terezce beze slova a bez hnutí brvy podala svoji kočku. Terezka si přendala Dadyho do podpaždí, aby si uvolnila ruce a vztáhla je po podávané kočce. Když si ji konečně přivinula, uvolněnou rukou druhé Terezce podala s úsměvem svého medvídka. Teprve nyní se tajemná dívka usmála. Ale tak nějak divně, zlověstně. Toho si ale Terezka nevšimla. „Můžeš si ho nechat, ale dobře se o něj starej! Má rád mlíko, ale jenom jako,“ šibalsky na němou mrkla. Pak se zarazila: „Taky si jí můžu nechat?“ zeptala se s obavou, že dívka odmítne. Ta přijala plyšového medvídka a otočila se. Beze slova se začala vracet odkud přišla. „Já se o ní budu starat hezky. A jak se menuje?“ volala Terezka za odcházejícím děvčetem. 'Cizí Terezka' se za chůze ohlédla přes rameno a při tom nastalo cosi, co maličká hlavička Terezčina nebyla s to pobrat. Postava odcházející dívky se zvětšila. Jakoby se těsně okolo ní viditelně roztočil prudký vichr a ona se v něm změnila ve shrbeného vyhublého starce oblečeného v dlouhém černém vlajícím plášti. Pohlédl Terezce do očí, odporně skřehotavým hlasem se zasmál a s jejím mazlíčkem se šoural do tmy. Dívenka stála zkoprnělá a hleděla za ním, dokud se neztratil. Co teď bude s mojim míšou? Pohlédla trochu zkroušeně na zem. Z dálky od starce až k ní se táhla jakási dlouhá úzká stopa stopa lemovaná otisky malých dívčích střevíčků. Když se podívala pozorněji těsně před sebou, zjistila, že stopy jsou lesklé a mají barvu krve. Vyděsila se. I ona měla krev na svých bílých střevících, které jí všechny kamarádky záviděly. Prohlédla si svou sukénku. Byla zakrvácená. Najednou si uvědomila, že dávno necítí vrnění kočky a vlastně si nebyla jista, zda je vůbec před tím cítila. Tělem jí prolétl nepříjemně divný pocit. Uvědomila si, že se kočka v jejím náručí ani nehýbe. A je studená! Pokoušely se o ni mdloby. Bezvládné kočičí tělo opravdu

102

nepříjemně chladilo, jeho srst nebyla hedvábně lesklá, ale matná a ulepená, nepřirozeně poddajná. Z tlamy kočce visel jazyk a po něm líně odkapávala srážející se krev na Terezčinu skládanou sukénku. Terezka chovala mrtvolu někdy snad přítulného tvora! Upustila ji na zem k nohám, zakryla si oči zakrvácenýma rukama a dala se do hlasitého nekonečného jekotu.

Náhle se začalo vyjasňovat, tma ustupovala a jako fata morgána289 se z šera v celém prostoru objevilo plno světel, stánky, řady sedaček, odbavovací přepážky, všude okolo množství lidí postávalo i pobíhalo, se zavazadly i bez a celou atmosféru podtrhoval hluk a všeobecný mumraj.290 „Prosíme majitele zeleného Audi s poznávací značkou 1J4 0040, aby se přihlásil ostraze letiště u vchodu. Jeho auto blokuje stanoviště taxi. Děkujeme,“ znělo nad tím vším hlukem odbavovací haly ruzyňského letiště. Uprostřed toho všeho stála Terezka se zakrytýma očima a nepřestávala ječet na celé kolo. Lowensteinovi s bratrem Sebastianem právě vcházeli do letištní haly na odchodu z letadla, když známý hlas zaslechli. Zlata upustila tašky na zem a rozběhla se směrem, odkud zněl. Když se konečně prodrala davem lidí stojícím okolo dítěte, chytila je do náruče. Terezka ztichla, od té chvíle však nepromluvila.

289 Fata morgána – přelud klamná představa, zde myšleno přirovnání přírodnímu jevu, kdy se v horkých oblastech např. saharské pouště vlivem vrstvení různě a odlišně ohřátých vrstev vzduchu v atmosféře zrcadlí obrazy vzdálené i několik set kilometrů. 290 Mumraj – nepřehledné hemžení, někdy až zmatek

103

XVI. VĚCI SE DALY DO POHYBU

„Signora Ciccone 291, co pro vás mohu udělat?“ Angelo Sordi se snažil znít do telefonu galantně292. Byl netrpělivý, to ano, nevýslovně netrpělivý, ale musel mít vždy navrch. Už jen pro své postavení nechtěl dát najevo, jak velmi na tento telefonát čekal. „Vy jste roztomilý, kardinále,“ zasmála se ta žena se svou typicky ženskou povýšeností293. Ona věděla velmi dobře, jak tento muž umí být dychtivý. „Měl byste mne navštívit.“ A to byla přesně ta věta, již kardinál Sordi potřeboval slyšet. Věděl, že si zahrává s její trpělivostí, ale musel se zeptat: „Máte snad pro mne něco nového?“ „Věci se daly do pohybu.“ Zavěsila. Kardinál byl od toho okamžiku jako na trní. „Andreo 294!“ zavolal na zavřené dveře své pracovny.

291 Signora Ciccone italsky [siňóra čikkóne] v Čechách by to jméno znamenalo paní Čápová. 292 Galantně: uctivě směrem k ženě. 293 Typicky ženskou povýšeností – existuje úzus (přesvědčení) v mužské části populace (mezi muži), že jimi některé (většina) ženy pohrdají, mají potřebu se jim vyrovnat, ba dokonce je předčit. Nevynechají jedinou příležitost, aby jim dali najevo, že jsou (muži) v podstatě jen jinak nepotřební trubci a ještě navíc hloupí. Nikomu to neříkej (zejména ne v mužské společnosti, ženská společnost tuto informaci přijme s povděkem), ale toto samozřejmě není pravda, jen si to někteří (hloupí) paranoidní (trpící stihomamem) muži myslí. Samozřejmě touto vlastností některé ženy disponují (mají ji) a mezi ně zcela jistě Signora Ciccone patří. Dlužno podotknout, že v některých případech se ale také nemýlí. 294 Andrea Ondřej, it. mužské jméno

104

Během chvilky se otevřely a stál v nich příjemně vyhlížející mladík v černé klerice295. „Vaše Eminence296,“ s úklonou se ohlásil, a aniž učinil další krok, čekal kardinálovy příkazy. „Andero, nejednou jsem ti říkal, že v soukromí mě tak nemáš oslovovat. Vidíš tu snad někoho dalšího?“ Andrea Violetto byl mladý kněz, čerstvě vysvěcený297 a byl přidělen Sordimu jako asistent. Byl z významné a tradiční římské rodiny, kde se velmi uznávaly autority, zejména ty církevní a tak pro něho nebylo jednoduché svého představeného oslovovat prostě jen 'Otče'. „Otče,“ s bázlivým úsměvem se tedy opravil a lehce poklonil hlavou na omluvu. To Sordiho uspokojilo a mohl tedy pokračovat. „Nechte připravit auto a zavolejte do kanceláře doktorky Ciccone a dohodněte mi s ní schůzku ještě na dnešek. Ona to očekává. A, Andreo! Prosím, vše s maximální diskrétností! Ani tentokrát by se nic nemělo dostat ke sluchu Svatého Stolce.“ „Hned se o to postarám,“ otočil se mladý kněz. „Děkuji. A, Andreo, včera bylo pozdě! A převlečte se, chci vás s sebou. Nic oficiálního298, civil, nesmíme být nápadní.“ „Jak si přejete, Otče. Na obvyklém místě?“ „Ne, Andreo, místo určí hraběnka.“ 295 Klerika – jednoduchý černý až ke kotníkům splývající oděv světských (neřeholních) kněží. Biskupové mají kleriky červenofialové, kardinálové purpurové (jasná červeň). Papežova klerika je bílá. 296 Vaše Eminence – oslovení pro kardinály. Kdybys chtěl znát ještě jiné tituly (Až velmi často se používají a povětšinou špatně. Zajímavé je, že je neumí používat ani novináři, jejichž výsadou by měla tato znalost být!) tady některé jsou: Excelence – tímto titulem se oslovují prezidenti a velvyslanci, když někdo řekne Excelence kardinálovi, dopustí se tzv. faux pas [fó-pá], omylu se společenským dopadem, tedy boty. Teoreticky by tak mohl nazvat kardinála ve funkci vatikánského velvyslance (tzv. papežského nuncia), ale u titulů, stejně jako u hodností platí, že se má-li některá osoba dva, zásadně se použije ten vyšší a tím je opět Eminence. Biskupy oslovujeme titulem Monsignore [monsiňor]. Králům a jejich korunovaným i nekorunovaným manželským partnerům říkáme vaše Veličenstvo a ostatním členům královských rodin vaše Výsosti. Knížata a hrabata jsou oslovováni titulem vaše Jasnost, Jasnosti. 297 Vysvěcený – svěcení je obřad, kterým se tzv. klerik („studující na kněze“) stává knězem. Světící biskup mu klade na hlavu své dlaně a předává kněžskou moc, která se takto předává již z dob Apoštolů. Apoštolé kněžskou moc obdrželi od Ježíše Krista. 298 Oficiální – veřejný, slavnostní, také v jistém smyslu nápadný, okázalý.

105

Hraběnka Piccolomini299 byla dcerou významného italského šlechtice Alfonsa Piccolominiho, toho knížete Piccolominiho, který se před několika lety nakonec neúspěšně ucházel o úřad italského prezidenta. Ona hraběnka byla v této prastaré rodině tím, čemu se říká infant terrible. Již jako velmi mladá se provdala za spolužáka ze studií, aby přijala jeho jméno a rebelsky se distancovala 300 od své rodiny. Manžela brzy po tom opustila, avšak jeho jméno jí zůstalo. Dottoressa301 Monica Ciccone - to stálo na vizitce 302, kterou Andrea dostal od pana kardinála. Tato právnička byla energická, neobyčejně ctižádostivá a výstřední žena. Odhadem jí mohlo být okolo pětačtyřiceti let. Ačkoli se od svého původu distancovala, obratně jej uměla (ovšem vedle svého šarmu303) využít ve vysoké společnosti i ve službách pro své klienty304. Její firma byla v podstatě něčím jako hodně nóbl305 detektivní kanceláří a výčet toho, co byla schopna nabídnout či zařídit, by byl opravdu nepřehlédnutelný. Ostatně také podobně oslnivý, jako i účty, jež za služby předkládala. Její klienti si cenili absolutní306 diskrétnosti307, jíž slula308, stejně jako skutečnosti, že neznala slovo 'nemožné'.

299 Piccolomini [pikolomíni] – starý italský rod, z něhož vzešlo mnoho významných postav italské, církevní i evropské historie. Rodina Piccolomini byla spřízněna s francouzským, anglickým, skotským, španělským, aragonským, léonským, kastilským, jeruzalémským, neapolským, uherským a dalšími královskými domy. Z Wikipedie jsem se dozvěděl dokonce to, že rod vlastnil také v Čechách zámky v Náchodě a Ratibořicích. V Náchodsku dodnes žijí potomci nemanželského syna Ottavia I. Piccolominiho Ascania Piccolominiho. Mnoho z nich nosí jméno Nývlt - Niewelt. 300 Distancovat se – odstoupit, držet si odstup, neznat se k čemu. 301 Dottoressa, čti jak je psáno, znamená doktorka, it. 302 Vizitka – navštívenka: kartička se jménem a kontakty. Dříve sloužila k představení neznámého příchozího, než byl uveden k pánovi domu. Dnes běžný komunikační prostředek a způsob, jak předávat kontaktní informace. Zejména v obchodním a společenském styku. 303 Šarm z francouzského charm: znamená půvab 304 Klient – zákazník, osoba požívající poskytované služby za úplatu. 305 Nóbl: vznešený. 306 Absolutní – největší, nejlepší, jak může být. 307 Diskrétnost – programová, prvoplánová schopnost udržet svěřené informace v tajnosti, ale také neklást otázky na citlivé téma, ohleduplnost, taktnost. 308 Slula – bylo o ní všeobecně známo, také tradovalo se o ní.

106

A tak nebylo divu, že se kardinál Sordi rozhodl dát přednost její pomoci před tradičním spojenectvím s jesuity309. Sordi věděl, že doktorčin člověk sledoval Joshuovu rezidenci310 v Betlémě a tak věta, jež jej dnes tak mile vyrušila, byla dobrým znamením a předzvěstí očekávaného. Sešli se za rohem náměstí krále Umberta I.311 v caffeterii312 Dal Umberto. Byla to skromná ale čistá a útulná kavárna v secesním stylu313, a skýtala tolik soukromí, kolik jen potřebovali. Na zdech visely fotografie předposledního italského krále a uprostřed atria, do kterého bylo vidět stěnou prosklenou fasetovanými314 tabulemi, byla na piedestalu315 jeho bronzová busta316. Doktorka Ciccone s dlouhou tenkou nezapálenou cigaretou v ruce cosi hledala v kabelce. Z útulného přítmí vystoupil mladý číšník a cigaretu jí zapálil, poté daroval plamínek i hezké svíci na stole a s mírnou úklonou se vzdálil. Sordi hleděl doktorce netrpělivě do obličeje a snažil se předběhnout čas, vyčíst její myšlenky ještě než je vysloví. Začínal být z jejího chování rozmrzelý. Věděl, že je jejím rozmarem vysmívat se mužům a hrát si s nimi jako kočka s myší. Ani jeho úřad jí nebyl překážkou. Ale věděl, že to strpět musí, protože ona je prostě dobrá. Andrea se nervózně ošíval a nevěděl kam s očima, protože ho hraběnka svými oblibnými pohledy uváděla do rozpaků. Tento mladý kněz byl nezvykle hezký muž. Bezelstný pohled jeho šedozelených očí měl v sobě cosi dětsky nevinného, co hraběnce imponovalo. Byla 309 Jesuité – Tovaryšstvo Ježíšovo (Asociujete Iesu, lat.) největší a nejvýznamnější mužský řeholní řád římskokatolické církve. V současnosti čítá cca 23000 členů. Je výjimečný velkým důrazem na vzdělání a přísnost regule (řehole, tj. stanovy, zákon) a má pověst jakési tajné policie církve. Zde je zmiňován v souvislosti tradičního spojenectví – znamená to, že je zvykem citlivé a zejména tajné informace a problémy řešit s pomocí jeho členů. 310 Residence – sídlo. 311 Umberto I. (Ranieri Carlo Emanuele Giovanni Maria Ferdinando Eugenio Savojský) řečený Dobrý, druhý král království Italského, syn Viktora Emanuela II. a Adelaidy, arcivévodkyně rakouské, vládl v letech 1878 - 1900. 312 Ceffeteria – kavárna it. 313 Secese, také Jugendstil něm., Art Noveau [art nóvó] fr.. Umělecký styl přelomu 19. století. Zasáhl malířství, architekturu, užité umění, prosadil se masově i v průmyslu. Nejznámějším umělcem secese byl český malíř a designer Alfons Mucha. 314 Fasetované – do zkosena zabroušené sklo. 315 Piedestal: podstavec pro sochu, bustu. 316 Busta [bysta] fr., sochařský portrét poprsí, příp. jen hlavy.

107

ženou, jež si velmi ráda s lidmi pohrávala. Andrea si neustále míchal čaj, aby byl čímkoli zaměstnán a mohl tak maskovat své rozčilení. Samozřejmě lžičkou cinkal o stěny šálku a tak ještě více své rozpoložení odhaloval. To hraběnce dělalo dobře. Oba dva si náramně vychutnávala a když už se dostatečně nabažila netrpělivostí Sordiho i Andreovým studem, zvážněla. „Tenhle telefon jsem měla dopoledne. Můj člověk byl silně otřesen tím, co se v letadle dělo. Až si záznam poslechnete, zjistíte, že se tam skutečně odehrálo něco, co pro vás bude mít význam.“ Pustila diktafon. „Paní doktorko, něco se děje. Letadlo napadli velcí ptáci, rozbilo se okno a je tu hrozný zmatek! Madonna Mia! Nevím, jestli nespadneme! Nějaký člověk! Právě asi vzal menší sestru toho kluka Lowensteina za rukojmí,“ snažil se hlasitě o diskrétní šepot vzrušený muž v hraběnčině diktafonu. V pozadí byla slyšet vřava smíšená s motory letadla a telefonující se odmlčel. „Co to ten... ten kluk se mu postavil... sakra jak... jak to udělal! To okno! Už není rozbité. Přestáváme padat! Sakra to je kauza... Co je to za lidi, proboha! Vždyť oni... porca miseria 317, oni oni zmizeli! Normálně zmizeli! Jako ve filmu. ... Doktorko, neřekla jste mi...“ „Pak už tam není nic zajímavého. Tady máte kopii záznamu,“ ukázala druhou čerstvě zapálenou cigaretou na obálku ležící vedle skleněného popelníku. „Co je zvláštní, letadlo mělo mimořádně přistát v Miláně, ale to se nestalo. Můj člověk si nic z toho nepamatuje, neexistují záznamy ani v letadle ani na dispečinku řízení letového provozu. Nikde nic. Jakoby za letu žádné problémy nenastaly. Myslím, Eminence, že jste mi neřekl všechno.“ Kardinál si nervózně poposedl. Jeho mladý průvodce jen hleděl s otevřenými ústy na hraběnku, jež svou pozornost nyní konečně věnovala pouze Sordimu.

317 Porca miseria [porka mizéria] it. – expresivní (velmi působivý), otevřený až neslušný výraz ve smyslu zatraceně, sakra, spíše do p****e.

108

„Když si ještě jednou pustíte záznam, můžete slyšet toho chlapce, jak oslovuje únosce. Nazývá ho Kelly. Nikdo takový pod takovým jménem na seznamu cestujících nebyl. Víte, kardinále, že moje důkladnost je příslovečná. V obálce najdete také fotografie z letadla, které můj člověk pořídil a poslal ještě před záhadnou ztrátou paměti. Muž, kterého Adam Lowenstein oslovuje jako Kellyho nebyl nalezen v žádné databázi a nemyslím, že by mně byla nějaká nedostupná,“ samolibě se usmála a položila na stolek fotografii muže - evidentně zvětšený fragment318 obsáhlejšího záběru. Sordi toho muže neznal. „A pak nás napadlo podívat se ještě jinam. Ano, zní to šíleně, ale očekávám, že pro vás, drahý kardinále, to tak bláznivé a neuvěřitelné asi nebude,“ hodila na stolek druhou fotografii a Andrea vytřeštil oči. Sordimu se jen rozšířily panenky. Byla to xerokopie319 staré rytiny . Překvapen byl, jak ale hraběnka očekávala, nepříliš. 320

„Hrabě Edward Kelly, podvodník a alchymista u dvora Rudolfa II. Je třeba jej více představovat? Co jste si sakra, kardinále, myslel?“ Kardinál si při té kletbě nervózně poposedl a Andrea vytřeštil oči. „Jestli chcete, abych pro vás pracovala, musíte se mnou jednat na rovinu!“ klidným, vyrovnaným a až bohorovným hlasem plísnila doktorka Ciccone Sordiho a při tom si zapalovala třetí cigaretu.

318 Fragment – útržek, úlomek, v souvislosti s fotografií jeden konkrétní záběr, výřez záběru. 319 Xerokopie – odvozeno od dříve nejrozšířenější značky kopírek – Xerox. Kopie pořízená tzv. kopírkou. 320 Rytina – grafická klasická technika. Obraz vyrytý na měděnou desku se tiskne tzv. technikou tisku do hloubky. Do vyrytých křivek se zatře tiskařská barva a pomocí lisu se posléze tiskne na papír. Dodnes se tato technika používá např. při tisku bankovek. Po vynálezu knihtisku nejrozšířenější metoda ilustrování knih.

109

XVII. ZELENÁ

Praha byla zachmuřená. Nebýt všudypřítomné sváteční výzdoby, nic by nenasvědčovalo faktu, že jsou Vánoce. V taxíku Lowensteinových bylo ticho. „Sledujte, prosím, ten taxík před námi,“ požádal unaveně Lowenstein šoféra a ukázal na auto před nimi. V něm seděl Sebastian s Adamem a ujížděli k novému městu. „Betlémské náměstí,“ řekl před tím Sebastian. Adam byl napjatý. Dnes se měl vrátit do starobylého domu, jenž právě před rokem poprvé navštívil a v němž se prvně setkal se svým předchůdcem Joshuou Braunem. Zvláštní pocit. I nyní, po tom všem, co se odehrálo, pociťoval vzrušení i napětí. Jakoby očekával nějaké nové zážitky. Ale bylo to spíš napětí, které zažívají děti na štědrý večer, kdy s roztomilou netrpělivostí očekávají kýžený okamžik, až tatínek zazvoní na hmoždíř, aby v zastoupení Ježíška zahájil hlavní program onoho posvátného večera a ony se budou moci vrhnout pod stromeček a dychtivě hledat balíčky se svými jmény. Tehdy loni byl Adam vetřelcem v tom domě. Dnes přijíždí jako jeho pán, aby se v něm ujal vlády. Ta myšlenka mu na tváři rozehrála mírný, sotva znatelný úsměv. Kamarádi, kteří tam byli tehdy s ním, by asi koukali. Vlastně asi koukat budou. Jestli se tam Adam s rodiči přestěhuje. Má svůj vlastní dům! A takový! Opravdu byl netrpělivý. Právě se přiblížili ke křižovatce a na semaforu skočila červená. Šofér zařadil neutrál a začal brzdit. To Adama dopálilo. „Zelená,“ procedil mezi zuby a na semaforu skutečně červené světlo bylo vystřídáno zeleným. Drožkář pohlédl úsečně na Adama a

110

zatvářil se mrzutě, znovu zařadil rychlost a přidal plyn. Sebastian se usmál a pohlédl na Adama a ten jen šibalsky pokrčil rameny. „Hergot, co to dneska s těma semaforama dělaj!“ zaklel šofér, když to Adam udělal už po třetí. „Ty asi moc nemáš rád červenou že?“ utrousil k Adamovi. Vrtalo mu trochu hlavou, jak ten kluk mohl pokaždé vědět, že se ta světla takhle 'zblázní'. „No, to nemám,“ odpověděl Adam zadržuje smích. Ťukl prstem na taxametr321 a jeho červený display v tu ránu zezelenal. Šofér vytřeštil oči a přemýšlel, zda jim může věřit. Podíval se na Adama, pak znovu na taxametr a myslel si, že už je nejspíš po celodenní šichtě unaven. „Joshuo!“ sykl Sebastian káravě na svého mladého pána. „Um?“ nevinně se Adam obrátil k Sebastianovi a display taxametru byl opět červený. Taxikář si v duchu začal říkat, že by se vsadil, že to ten kluk opravdu dělá. Zaplašil ale tu myšlenku, protože jednak by musel uznat, že už mu dneska fakt hrabe a jednak právě vjížděli na Betlémské náměstí a to už byl konec rita322. Nebýt těch zatracených světel, mohlo to bejt o nějakou pětku víc, pomyslel si nakvašeně. Sebastian zaplatil drožkáři a ten se ještě jednou podíval na Adama. Ten kluk se na něj usmál, pak pohlédl na taxametr aby k témuž šoféra vyprovokoval, ten v duchu jakoby uslyšel No tak se koukni a display ještě jednou zeleně zablikal. V ten okamžik Adam držel jemný přátelský pohlavek od Sebastiana. „Myslím, že jsi měl na spěch.“ Vystoupili. Taxikář pravděpodobně myslel už jen na odpočinek. Opřel se o svůj vůz, z kapsy vztáhl krabičku s cigaretami a chtěl si zapálit. Sebastian cosi lovil ve své velké brašně a Adam se rozhlížel po okolí. Když spatřil taxikáře, jak naprázdno škrtá zapalovačem, napadlo jej, že si z něho ještě jednou vystřelí. Sebastian zabraný do 321 Taxametr – přístroj počítající ujeté kilometry a cenu jízdy taxíku. 322 Ryto – taxikářova zakázka, výdělek.

111

hledání klíčů od domu nemohl nic vidět. Sedl si tedy na sloupek řetězového zábradlí na kraji chodníku, založil si ruce a tou jednou si lehce zakryl ústa, jakoby chtěl volat a lehce, jen velmi lehce foukl směrem k unavenému a mrzutému šoférovi, který se už chvíli vztekal s prázdným zapalovačem. Adam foukl tak, jakoby chtěl vzduchem pohánět babí léto a jen v duchu si řekl: zelená. Poslední škrtnutí. Šťastný řidič si už připaluje cigaretu. Adam se rozesmál. Kousek se mu podařil. Šofér dlouze a spokojeně potáhl do plic dým, a ještě pohodlněji se opřel o svůj vůz. Náhle mu stuhl obličej. Zakroutil očima, zkrabatil čelo, jakoby se snažil usilovně přemýšlet, nakonec ale sáhl do kapsy, kam před okamžikem vrátil zapalovač, vzal jej do ruky, zvedl před oči a škrtl. Zkoprněle323 hleděl na plamen a cigareta mu vypadla z pusy. Tomu nemohl uvěřit a překotně znovu a znovu škrtal zapalovačem, o němž věděl, že je dávno prázdný a on znovu a znovu vydal silný a vydatný plamen. ZELENÝ PLAMEN! Myslím, že vím odkud vítr fouká, řekl si a podíval se na smějícího se Adama. Ten však svůj smích okamžitě skryl za rádoby nenápadnou masku svatouška s výrazem něco se snad stalo? já nic, já muzikant. „Je fajn vidět, že se do toho dostáváš, ale lepší by bylo, kdyby ses choval nenápadněji. Nemusí zítra celá Praha vědět, že je tu kluk, který tohle umí,“ Sebastian už byl nervózní z toho, že se mu stále nedaří najít klíče od domu. V tu chvíli je již držel a velké dubové vyřezávané dveře zapraštěly. Otevřely se samy. Sebastian pohlédl na Adama a ten se hrdě a s žertovným výrazem hrdiny usmál a vstal. To už na náměstí přijel i taxík s Adamovými rodiči a sestrami, který se nevyhnul červeným světlům na semaforech. Sebastian s Adamem pomohli otci vyložit zavazadla před vchod do domu. Matka s Terezkou za ruku zaklonila hlavu a prohlédla si průčelí domu v celé jeho kráse. Ostatní její pohled následovali. Byl 323 Zkoprnělý – celý velmi překvapený, neschopný slova, nechápající situaci.

112

opravdu nádherný. Postavený ve stylu pozdního baroka324. Vstup do průjezdu zdobil mohutný kamenný portál325, po jehož bocích se skvěly dvě veliké lucerny. Celý dům pak byl zahalen v bohaté štukatuře a ve druhém patře uprostřed mezi okny mu vévodila veliká zlacená socha Panny Marie. Adam si jej vlastně takto vůbec nepamatoval. Od své první návštěvy zde před rokem se sem neodvážil. Nyní, neuměl si představit, že by mu mohl říkat ´pane´. Vzpomněl na Mistra Joshuu a zamrazilo jej. Vlastně dosud nezažil smrt člověka a Joshua Braun byl první. Uvědomil si, že i přes tak krátkou dobu,si jej oblíbil a bude mu chybět. Bude. Do svého osudu, jestli to tak lze říct, vpadl rovnýma nohama. Je toho hodně, co by potřeboval vědět i znát. Má jeho paměť i paměť všech Joshuů před ním, ale vlastně si skoro nic nepamatuje. Je to jen pár útržků a v rozhodujících okamžicích je nemůže pořádně uchopit. Všechno má svůj čas, Adame. Znělo mu v hlavě, ale kdy přijde ten pravý? Nevěděl. Byl netrpělivý. Sebastian zmizel ve dveřích. Když jej ostatní nenásledovali, po chvíli vykoukl, a usmál se aby je popohnal: „Vítejte doma, Lowensteinovi!“ Rodiče se po sobě podívali a mlčky vešli. Adam s otcem nanosili zavazadla dovnitř. Sára a matka s Terezkou se rozhlížely a v šeru se snažily zorientovat. Adamovi se při pohledu na dávno vyhaslé pochodně vybavil vánoční předvečer loňského roku a neubránil se pokušení sám je zažehnout. Když Sebastian pod pochodněmi procházel, vzplály všechny najednou tak hlasitě, že sebou mladý mnich opravdu trhl úlekem. Otočil se za Adamem a se strojeným úšklebkem zakroutil hlavou. Mladý pán se dostává do svého živlu, tak s ním si ještě opravdu užijeme. Z jednoho ze stromů před Joshuovým domem se vznesl velký černý pták a odletěl směrem ke Karlovu náměstí.

324 Barok, baroko - umělecký sloh 17. a 18. století. Barokní je například Chrám Sv. Mikuláše na Malé Straně. 325 Portál, (většinou) kamenné orámování vchodu, vstupu. Z lat. porta – brána.

113

XVIII. CAIN

„Kde je tvůj bratr?“ znělo mladíkovi čerstvě v uších. „Tak kde máš bratra?“ vtírala se neodbytně bolestná otázka. Bolestí se mu chtělo křičet, ale nemohl. Co jsem to udělal? „Co jsi to udělal?“ ptal se znovu a znovu ten Hlas. Před očima měl své dlaně. Otevřené. Viděl rudě. Hněv nad domnělou křivdou jej dosud neopustil a na rukou měl krev. Bratrovu krev. Zabil jsem ho. Zabil jsem bratra! Abel je mrtev. A je to jeho vina! Jen Jeho vina, ne má! „Jistě, je to jen jeho vina,“ ozval se znuděně i konejšivě jiný hlas, a pak se k němu obrátil poněkud naléhavěji: „Kdo ví, kde je tvůj bratr? Máš ho snad na starost?“ Kaina tahle myšlenka uspokojila. „Nevím, kde je Abel. Já ho přece nehlídám!“ „Zabil jsi bratra!“ bodl Kaina se vší surovostí Hlas a on hněvivě sevřel zakrvácené dlaně v pěst a pohlédl vzhůru k obloze. „Vyženu tě, jsi proklet pro ten zločin, už nebudeš smět pobývat zde, Eden326 je ti navždy zapovězen,“ pokračoval neodbytně a zlověstně Hlas. Ten druhý znuděně zívl. „Když mne vyženeš, každý bude vědět, co jsem bratrovi udělal. Budou mne chtít zabít!“ 326 Eden – ráj, místo blažených. V Bibli místo, kde byli stvořeni a žili první lidé. Též rajská zahrada.

114

„Nedovolím nikomu, aby se na tobě provinil. Dávám ti na čelo znamení, každý je uvidí a kdokoli by tebe zabil, bude potrestán sedmkrát327 těžším trestem nad tebe.“ V tom okamžiku bratrovrah ucítil palčivou bolest nad očima a celé jeho čelo se ocitlo v jednom ohni. Zvedl se a tak, jak byl, nahý vyběhl do pusté tmy. Tloukl se do bolestivého čela a naříkal. Nad sebou, křivdou kterou cítil tak palčivě, jako znamení, jež trýznilo jeho čelo i duši. Já nejsem strážcem svého bratra! To mě jsi ublížil! Jsi zlý a nespravedlivý! spílal Bohu zatvrzele a sliboval pomstu. V mlžném šeru a přes uslzené oči upoutala jeho pozornost temná postava, jež mu pomalu kráčela v ústrety. „Já bych tvou obětí nepohrdl,“ řekl vlídně příchozí. Ten hlas! To jemu patřil ten druhý hlas! „Kdo jsi?“ „Jsem někdo, kdo ví jak chutná Jeho opovržení a kdo umí pochopit tvé rozhořčení.“ Zatímco Kain hleděl do stínu tváře neznámého před sebou, on, jakoby se rozdvojil, náhle stál za ním, přičemž první jeho zjevení se zvolna rozplývalo. „Jsem někdo, kdo ví jak chutná křivda, ale také znám chuť pomsty a satisfakce328.“ Kain hleděl nedůvěřivě „Kdo tedy jsi?“ „Ty nevíš? Myslím, že ano, Kaine, ty víš, kdo jsem.“ „Jsi tedy anděl?“ zeptal se Kain opatrně a s nedůvěrou. „Ano, příteli, já jsem anděl,“ odpověděl s úsměvem. „Jsem ten, kterému říkají Světlonoš.“ „Když se mi budeš klanět, neodmítnu tvé oběti a ve mně nalezneš dobrého spojence a mocného a uznalého pána. Mohu ti dát moc a bohatství i věčný život. Mé znamení na tvém těle ti bolest činit nebude.“ 327 Výraz sedmkrát vychází z hebrejské řeči čísel. Jde o symboliku: číslo sedm znamená mnoho, řekne-li se sedmdesát sedm, znamená to více, než si lze představit, absolutně. 777 je číslo přisouzené Ježíši Kristu. 328 Satisfakce – zadostiučinění, náprava křivdy.

115

Kain byl jako ve snách. „Nebudu ti vyčítat, že jsi zabil bratra, který tě obral o přízeň nevděčného pána.

Abel Cain zlostně setřel malou slzu, jež se drze usídlila v koutku jeho oka. Ocelové stromy nad jeho hlavou zaskřípěly v mocném závanu větru, vyhnaly hejno černých opeřenců ze svých korun a Cain v přicházejícím soumraku pocítil nepříjemný chlad. Netrpělivě jej však očekával. Vstal. Zaklonil hlavu tak, jak jen mu jeho prastaré tělo dovolilo, aby hleděl vstříc svému pánovi a nechal se unášet zvukem křídel havranů a hučením větru v ocelových korunách, jež tolik připomínalo temné zvuky nejspodnějších tónů varhan drásající duši. Mohutné mračno černých ptáků kroužilo ve výšce nad Cainovou kaplí, když náhle zcela zastavilo a vzápětí se všichni opeřenci vrhli střemhlav dolů, dolů přímo na prostranství před kaplí na vrcholu budovy Cainovy banky. Jak se havrani snášeli stále níž, blíže ke starci, postupně se měnili v oblaka jakéhosi temného dýmu. Ten se pak zhmotňoval v mlžné siluety okřídlených postav, jež v kruhu Caina obklopily. Stařec klečel s do široka zdviženýma rukama a vítal svého pána. Já tvou oběť nikdy neodmítnu zněl mu v hlavě ďáblův tisíce let starý slib provázený temnou vřavou desítek hlasů. Siluety obklopující Caina se postupně prudkými pohyby navzájem pohlcovaly až před ním stanula jedna jediná.

Adam upadl na kolena. Prudce mu bušilo srdce a měl pocit, že mu vyskočí z krku. Zatmělo se mu před očima a ledva 329 popadl 329 Ledva – jen tak-tak.

116

dech. Všechno se s ním točilo. Hlavou se mu honily myšlenky. V duchu si šeptal. Co je tohle za místo? Jak se tu ocitl? Kde jsou rodiče, sestry a Sebastian? Přikrčen a na všech čtyřech se opatrně rozhlížel. Nacházel se na prázdném prostranství vedle jakési zdi. Nad sebou si všiml velikých korun stromů, které se nehybně tyčily k temnému nebi. Zvláštní místo! Široko daleko kolem jen prázdný prostor. Zaslechl nějaké hlasy. Vlastně je uslyšel v duchu. A uvědomil si, že je zná. Opatrně se rozhlédl kolem, aby se ujistil, že je sám a nikdo o něm neví a pomalu postupoval dál podél té zdi. Patřila jakési staré stavbě, snad kostelu. Podíval se vzhůru a vysoko nad hlavou v měsíčním světle spatřil siluety chrličů330. Zdálo se mu, jakoby se hýbaly; to jak na ně dopadaly pablesky světel vycházející z vysokých vitrážových oken. Napadlo jej, že uvnitř jistě musí hořet! Zpoza rohu, k němuž se přiblížil, linulo se slabé světlo. Opatrně se vyklonil. Spatřil nahrbenou postavu ve splývavém plášti a s kápí331 na hlavě, nad níž se - neuměl si to vysvětlit - chvěl vzduch. Ještě jedna věc jej u tohoto muže upoutala: zpod pláště, těsně nad zemí se cosi vlnilo. Adama přepadla bizarní332 myšlenka, že je to snad ocas. Druhá postava - jakoby snad ani nebyla lidskou bytostí - byla temná a Adam měl pocit, že je průhledná. Tyčila se nejméně o metr nad muže v kápi a snad ani nestála na zemi. Rozmlouvali spolu. Adam si řekl, že za to, že je zde, na tomto místě, může jeho dům a uvědomil si, že se mu stává stále častěji, to že to, co dříve považoval za sny, zažívá i v bdělém stavu. Ale tentokrát jej upoutalo něco úplně jiného, něco co by vůbec nečekal. Věc, jež leží na zemi sotva dva metry před ním, avšak nebezpečně blízko k dvojici, musí být Terezčin medvídek Dady! Ještě víc se přikrčil, co by dal za to, kdyby mohl být neviditelný! Teď už se plazil, natáhl ruku, jak jen daleko mohl. Ještě kousek. Posunul se tedy ještě, nemohlo to být více, než pár centimetrů. Nataženým prostředníkem se dotkl plyšáka. Ještě musí dopředu! Očima si stále hlídal ty dva. Náhle se nad ním mihl stín a z koruny se snesl velký pták. Obrovský 330 Chrlič – architektonický prvek zejména gotických staveb (gotika umělecký sloh 12. – 15. stol.). Funkčně zajišťuje odchod dešťové vody ze střechy tak, aby nemohla poškodit fasádu a kamenické prvky výzdoby chrámu. Gotické stavby ještě neznaly systém okapových svodů. Chrliče byly zároveň uměleckým prvkem: vyobrazovaly všelijaké bájné nestvůry, často démony, což bylo součástí gotické architektonické mystiky (mystika – zasvěcení, náboženská i nenáboženská avšak duchovní praxe odpoutání se od smyslů, prožitek mimosmyslového vnímání atd.), kterou měli v rukou tzv. zednáři – tajné spolky kameníků, později prominentů (prominent – osoba s výsadním postavením). 331 Kápě – kapuce, jež je součástí nějakého oděvu – hábitu, nebo pláště. 332 Bizarní: neobvyklý, výstřední až obludný.

117

havran - takového Adam nikdy neviděl - dosedl několik metrů před ním a ihned se s křikem rozběhl, aby mu zabránil medvídka vzít. Adam viděl poslední příležitost; posunul se ještě a jak jen mohl, našponoval se a máchl rukou, aby svou kořist získal. Havran ale už byl u něho. Roztáhl křídla a poskočil; přímo na medvěda. Sekl zobanem proti Joshuovi. Ten instinktivně ucukl. Ucítil tupou palčivou bolest, ale věděl, že jej útočník nezasáhl plnou silou. V tom okamžiku však také na svém rameni ucítil čísi ruku! Bál se ohlédnout. Dostali ho?! Ruka jej citelně stiskla. Jeho srdce bilo na poplach. Silně sevřel oči. „Adame!“ uslyšel jakoby z dálky. Známý hlas. Otevřel oči a pohlédl před sebe. Hrozivá dvojice před ním stále byla, havran stál na medvídkovi, natahoval hlavu a varovně řval. Adam měl najednou pocit, jakoby se díval pod vodou: celá scéna se mu před zrakem ztrácela. Ohlédl se. Ano, je to bratr Sebastian. Nikdo si neumí představit, jak velmi se mu ulevilo! „Ššššš“ Otočil se zpět a natáhl se znovu po medvídkovi a snažil se zahnat vetřelce. Ještě si stačil všimnout, že se ten muž s ocasem otočil a vrhl jeho směrem zlostný pohled, pak už se vše Adamovi rozplynulo před očima. Medvídka měl téměř na dosah, ale nezískal jej. Ležel na podlaze ve svém domě. „Viděl jsi ho,“ odtušil Sebastian. „To je on, Cain, že? A co ten druhý? Myslím, že to byl...“ Joshua hledal vhodné slovo, kterým by nahradil tušené jméno Cainova společníka. Lucifer mu znělo příliš pohádkově. Už takhle to vše pro něj bylo zvláštní. mnich.

„Nebyl sám? Kellyho už znáš... Tak kdo by...“ uvažoval nahlas „Kelly to nebyl. Cain se před ním klaněl. Myslím, že...“ „Lucifer!“ vpadl mu mnich do úvah a poněkud ztišil hlas.

„Nechtěl jsem to říct tak naplno. Přišlo mi to tak nějak pohádkové nebo dětské.“ „A to je právě jeho hlavní zbraň. Lidi si zvykli na to, že je pohádkovou postavičkou, že je neškodný nebo že prostě neexistuje.“ Sebastian vstával a podal Adamovi ruku, aby mu

118

pomohl na nohy. Mladý Joshua ji přijal, vyskočil a otřepal si oblečení. Sykl, když se ozvalo havranem způsobené malé poranění na prostředníku pravé ruky. „Takže jsi už viděl ty hlavní. Cain je vlastně něco jako jeho syn. Adoptivní333.“ „Kdo?“ za jeho zády se ozval otec Lowenstein. Sebastian sebou trhl, netušil, že nejsou sami. „Ačkoli vám to bude znít jakkoli fantasticky a neuvěřitelně - ostatně, myslím, že už jste si na to mohl zvyknout - Cain je ten Kain, syn Adama a Evy z Genesis334, ten který zavraždil svého bratra Abela. Když ho Bůh vyhnal z Edenu, Lucifer se ho ujal, dal mu prakticky všechno, co mohl a tak, jako ďábel, i on žije neukojitelnou touhou po pomstě...“ „Proč neukojitelnou?“ přerušil jej Adam. „Asi prostě proto,“ chopil se vysvětlení otec, „že pomsta nikdy nikoho nemůže uspokojit. Chytrý to zjistí záhy. Oni ale jsou natolik plní zloby, že každé neuspokojení ze mstivého činu je jen dalším zklamáním a volá je po další a hroznější mstě. Chápeš to?“ Adam dal výrazem tváře najevo, že vše bezvýhradně pochopil, až tak vyvolal úsměv na otcově tváři. Petra Lowensteina bavilo, když se syn snažil působit dospěle a byl hrdý, že se tak chová často a zcela přirozeně. Přitom si však uvědomil, jaký hovor a o kom tady vede. Ještě stále si nemohl zvyknout na to, co se s jejich životy stalo. Začínalo mu ale být jasné, že proti tomu, v co vlastně nikdy ani nevěřil, bude v blízké budoucnosti muset bojovat po boku svého malého syna. „Sebastiane, vy jste řekl 'Lucifer'...“ pochybnost Lowensteina hlodala a téměř šeptem se musel zeptat „... to jste...“ „... nemyslel vážně? Doktore Lowensteine, co byste slyšel raději? Satan? On má hodně jmen, ale není to snad jedno? V době, kdy je rekvizitou v každém druhém horroru, je jistě těžko uvěřit, že bychom s ním měli mít co do činění. Ale ono to nezáleží na nás. To 333 Adoptivní – za vlastního (syna) přijatý. 334 Genesis z lat. Stvoření – tzv. První kniha Mojžíšova. Začíná jí první část křesťanské Bible a popisuje stvoření světa, stvoření lidí atd.

119

on má a bude mít co do činění s námi a nám nezbývá než s tím faktem počítat a být připraveni.“ „Já vím já vím, jen mě děsí, že o tom mluvíte, člověče, jako byste říkal 'dochází nám benzín, musíme zastavit na nejbližší pumpě'.“ Sebastian se rozesmál. „Doktore, vy opravdu umíte nazvat věc pravým jménem. Tak to v podstatě je. No, přesně tak to je,“ a pohlédl mu do očí s maximální možnou vážností. Lowenstein se otočil za hlukem, jenž přicházel z chodby. To je ženská část osazenstva právě objevila. „Tak jste ho našli?“ Sára se na Adama mile ušklíbla.

120

XIX. PAN GABRIEL

Přistoupil k oknu, poodhrnul záclonu a zahleděl se do prázdného zasněženého parku. Je unavený. Dnes jej ještě čeká krátký briefing335 Výboru pro narovnání nespravedlivého postavení menšin, má se s manželkou alespoň na chvíli ukázat na vánoční charitativní recepci washingtonského336 arcibiskupa a pak už bude konečně patřit jen a jen rodině. „To jsem já, zlato. Co dělá moje paní? A co kluci?“ vždycky, když v krátkých chvílích volna telefonoval manželce, nejdřív se zeptal, jak se mají. Podvědomě se tak snažil vyrovnat se svým svědomím. Stále více si totiž uvědomoval, jak rodinu obětoval svému poslání, i to, že ani při té nejlepší vůli jim tohle už nikdy vynahradit nemůže. „Kluci jsou s našima v parku a tvoje paní se chystá být večer nejen první, ale i nejkrásnější,“ odpověděla manželka. „Řekl bych, že ty se moc snažit nemusíš, tak co kdybys za mnou na chvilku přišla sem dolů?“ snažil se nejen zalichotit ale i znít neodolatelně. „Drahoušku, obávám se, že se budeš muset spokojit se společností slečny Everhardové337. Já jsem totiž ve vaně.“ Jméno té staré dámy vyslovila zvláště pečlivě, aby manžela trochu pozlobila. „No dobře, ale pod podmínkou, že pak na mě kvůli Betty nebudeš žárlit. Miluji tě. Ahoj,“ zavěsil a ruku s telefonem si strčil do kapsy.

335 Briefing je krátké setkání činitelů či představitelů institucí s veřejností, novináři či jinými skupinami. 336 Washingtonského - [vošingtnského] 337 Everhardové - [evrhardové]

121

Měl za to, že celou dobu, co hovořil se ženou, celkem soustředěně pozoroval zasněžený park. Neuvědomoval si, že by venku někoho viděl, nejspíš tedy ty stopy, které vedly až k oknu, u něhož celou dobu stojí, musel před tím přehlédnout. Stoupl si na špičky a vytáhl se jak nejvýše mohl, aby viděl, kam šlépěje zahýbají. Nezahýbaly. Bylo to nepochopitelné, ale nezahýbaly. Ty šlápoty končily přímo před jeho oknem. Najednou měl nepředstavitelně nepříjemný pocit. Teď se musí otočit. Tušil co jej čeká. V tomto okamžiku se za jeho zády ozvalo diskrétní odkašlání. Věděl jsem to. Instinktivně zmáčkl v kapse tlačítko na telefonu, aby přivolal ochranku a pomalu a opatrně se otočil. Na jedné ze žlutých pohovek sedící mladý muž v bílém obleku lehce uklonil hlavu, ale zůstal sedět. „Kdo sakra jste a co tu děláte?“ nervózně pohlédl na dveře odkud očekával pomoc. „Jen jsem se zastavil, abych vám popřál hezké Vánoce, Balthasare Washingtone338,“ poposedl si neznámý. Ukázal na protější pohovku a pohlédl až nepříjemně přímo do očí nedobrovolnému hostiteli. „Můžete mi říkat pan Gabriel“. Toto překvapení předčilo ono předchozí. Otevřely se dveře a do Oválné pracovny339 vpadlo několik agentů s pistolemi. „Pane prezidente, jste v pořádku?“ zeptal se velitel zásahu, když zhodnotil situaci a především, když zde nezjistil cizí osobu. Pan prezident se tváří, jakoby spatřil přízrak. „Děkuji, Johne. Promiňte, to bylo nedopatření,“ prezident si uvědomil, že nikdo z agentů jeho nenadálého hosta nevidí a protože návštěvu někoho toho jména měl očekávat, pro ty stopy ve sněhu i

338 Balthasare Washingtone - [baltazare vošingtne] 339 Oválná pracovna – hlavní sídlo, legendární kancelář amerických prezidentů v Bílém domě ve Washingtonu.

122

proto, že se necítil ohrožen, s pokynutím požádal, aby odešli: „Děkuji, Johne340, omlouvám se.“ Posadil se tedy když odešli a zadíval se na pana Gabriela. Pak ale se slovy „Mohu vám něco nabídnout, pane Gabrieli?“ vstal, uvolnil si uzel kravaty, přistoupil ke skříňce, vyndal z ní dvě sklenky a láhev skotské. Protože však Gabriel poděkoval odmítavým gestem, nalil trochu jen do jedné a druhou i s lahví uklidil zpět. Vrátil se na pohovku. „Takže, pane Gabrieli, čemu vděčím za vaši návštěvu?“ zeptal se, když usedal a skromný obsah sklenky si vyklopil do hrdla. „Balthasare, oba víme, že není třeba, abych vám opakoval, co víte z Testament Book. Nebo se potřebujete přesvědčit, zda jsem ten pan Gabriel? Myslím, že to také ne.“ Prezident cítil, že další důkaz opravdu nepotřebuje. Tušil důvod této nenadálé návštěvy. Chtěl něco říct, ale host si povídat nepřišel. „No, zdržel bych se, ale právě si vás žádají na ten briefing...“ vstával a loučil se úsměvem. Balthasar seděl a hleděl na teď již stojícího Gabriela a rovnal si myšlenky. Tu se ozvalo zaklepání, vstoupila slečna Everhardová. „Pane prezidente, je čas. Výbor čeká.“ Balthasar neodpověděl. „Děkuji, Betty, jsem připraven, budu v zasedačce za minutku,“ to Gabriel řekl jeho hlasem a slečna uspokojena odešla. „Balthasare, jako jeden ze Tří, 6. ledna v pravé poledne. Nezapomeňte na to prosím.“ Prezident mechanicky341 vstal a chtěl panu Gabrielovi podat ruku, poděkovat a říct, co si v duchu myslel: „Samozřejmě, pane Gabrieli, budu tam, spolehněte se.“

340 Johne – [džone] – John je anglická varianta jména Jan. 341 Mechanicky zde znamená bezmyšlenkovitě, automaticky.

123

Host ale na tuhle zdvořilost již nečekal. Prošel, jakoby byl jen duch skrze něho, překážkou mu nebyl ani pracovní stůl prezidenta a zmizel až ve světle okna, v němž se rozplynul. Na pohovce, kde dosud návštěvník seděl, ležela velká bílá obálka. Balthasar ji zvedl, otočil několikrát v rukou, přičichl k ní letmo a v tu chvíli se otevřely dveře. Slečna Everhardová vstoupila tentokrát již bez zaklepání. „Velice se omlouvám, pane prezidente...“ „Ovšem, Betty, promiňte. Jdeme.“ Obálku hodil na pracovní stůl a následoval tajemnici na plánovaný briefing.

124

XX. VÁNOCE V KATOVICÍCH

„Babičko!“ k překvapení všech vykřikla Terezka, mistrně se vymotala z autosedačky, vyběhla z auta a skočila babičce kolem krku. „Babičko, babičko, já jsem se na tebe tolik těšila!“ „Počkej, ty můj rajstajblíčku342, dyť mě dočista celou umačkáš!“ smála se babička a rovnala si účes, jež vzal Terezčinou horlivostí za své. „Babičko, to nebudeš věřit! Byli jsme všichni v Betlémě, tam jak se narodil Ježíšek. Jenže tam byl pán, kerej se menuje Jošua a už byl hodně starej...“ Všichni se smáli a zvlášť rodičům se moc ulevilo, že Terezku nemluvnost přešla a bylo vidět, že bude opravdu v pořádku. „Tak ten pán byl právě Ježíšek a když umřel, vybral si našeho Adama, aby byl místo něj.“ „I ty jedna putifarko343! To se dělá, takhle babičku houpat344, jen co přijedeš?“ smála se babička. „Ale dyť já tě nehoupu, babi, zeptej se!“ „Adámku, že jo, řekni!“ Terezka nebyla k zastavení, ostatně jako vždy a zlobilo ji, že nikdo nechce její verzi čerstvých vánočních zážitků potvrdit. „Sáry, tak ty, že mám pravdu, že je Adam Joshua.“

342 Rajstajblíček – oblíbená zdrobnělina, kterou Adamova babička ráda častovala milé děti. 343 Putifarka – Původně je to jméno manželky Putifara (Potífara) - velitele faraonovy stráže v Egyptě, která se snažila svést Josefa (Josef Egyptský) a když se nedal, obvinila jej ze znásilnění. Adamova babička toto jméno někdy používala pro označení nedůvěryhodných osob. 344 Houpat někoho – lhát mu, vodit jej za nos.

125

Ale ani Sára se moc neměla k tomu, aby Terezku podpořila a jen tak se zatvářila. Zrádkyně - pomyslela si dívenka a na celé kolo vykřikla: „Sára se nám v Izrajeli zamilovala! Sára miluje Sebastiana. Jo, a babi, víš kdo to je? Fráterník345! A předst...“ nedořekla. Adam se k ní bleskově přitočil a položil jí svou dlaň na ústa. „Myslím, že bude dobře, když budeš občas němá,“ řekl. Terezka chtěla pokračovat v účtování se starší sestrou, ale mluvit nemohla. „Ty jedna malá mrcho!“ ulevila si Sára. „Sáro!“ zasáhla již matka „ihned se omluv.“ „Já se jí mám omlouvat, mami? Dyť ona o mně...“ „No, no vidím, že máte bohaté zážitky a že mi opravdu budete mít co vyprávět. Tak už se nevaďte a pojďte raději dovnitř, drahouškové,“ zachraňovala situaci babička, které začínala jít hlava kolem. Matka ještě jednou pohlédla výhrůžně na starší dceru a ta, aby se ospravedlnila, ukřivděně hlesla: „Promiňte.“ A otec, který do toho nechtěl zasahovat, Sáru pohladil po vlasech. Lowensteinovi se ještě pozdravili s tetou Hanou a strýcem Václavem: „Ahoj, brácho, Hani...“ Zlata se objala s bratrem a jeho ženou, Lowenstein si s nimi potřásl rukama a zatímco šli do domu a přezouvali se, probírali, co všechno je nového od posledně, jak se mají, jaké jsou letos Vánoce a podobně. Václav byl v Katovicích starostou už ve druhém volebním období a svěřoval se, že znovu už kandidovat nehodlá. Hana, poštmistrová, si zase stěžovala – jak jinak na množství práce, kterou měla zejména před Vánoci. Po společné večeři, na kterou byli pozváni nahoru k tetě a strejdovi (Vránovi bydleli v prvním poschodí domu a babička obývala přízemí. Vždycky to tak bylo. Staří bydleli dole, mladí nahoře a tak se to v tomto domě střídalo po generace od doby, kdy dům děda Zlaty a Václava postavil.), odešel Václav do sklepa zkontrolovat kotel a teta Hana se ještě se Sárou pustila do přípravy čerstvých chlebíčků. Ostatní sešli dolů do babiččina bytu. 345 Fráterník – správně fláterník. Jde o pejorativní označení kněze. Pejorativní – znamená hanlivý, vynesený s úmyslem zesměšnit.

126

„Zlatuško, zatáhni firháňky346, už se bude stmívat. Podíváme se, co vám tu nechal Ježíšek,“ požádala babička dceru, když přišli do kuchyně a rozsvítila světlo. Zlata poslušně přistoupila k oknu, uchopila volný cíp měsíčkově žluté látky s velikými květovanými vzory, jež visela na levém okenním rámu a očkem ji zachytila za skobičku na protilehlé straně. Tak byla firháňka téměř napnuta a zakrývala odspoda okno ze dvou třetin. „Tak a teď nám sem už nebudou od Tomšoviců koukat,“ libovala si babička, když stavěla čajovou konvici na kamna. Otec Lowenstein protáhl obočí a sedl si do mohutné klubovky347, na které byl veliký háčkovaný přehoz z pestrých vzorů, na ten byla babička zvlášť hrdá. Ještě se pootočil směrem k oknu, poodtáhl firháňku a letmo vyhlédl ven. Na ulici před domem stály dvě důchodkyně, povídaly si a co chvíli pohodily hlavou směrem k babiččině domu. Usmál se, pustil firháňku a vyjmul z kapsy PDA; začal nezúčastněně procházet své emaily. V jednu chvíli ho přepadl zvláštní a nepříjemný pocit a uvědomil si, že to má souvislost s venku stojícími ženami. Vyhověl nutkání podívat se ještě jednou oknem na ulici. Ty ženy tam však již nebyly. Zvláštní, pomyslel. Zatnul rty a starostlivě zakroutil hlavou, nepříjemný pocit však nesetřásl. „Tak mi povídejte, jak jste se v té hrozné zemi měli. Umíte si představit, jakej strach jsem o vás měla?!“ „Katastrofický scénáře348,“ zazubil se Adam a všichni se zasmáli, včetně babičky. „Vy se mi smějete, ale klidně tam někde u vás moh nějakej ten Mameluk349 odpálit bombu. To jsem se něco natrápila!“

346 Firháňky – místní výraz pro neprůhledné záclony, které se používaly dříve ještě před vynálezem rolet. Zakrývala se jimi na noc okna na Prácheňsku. Prácheňsko je oblast kolem zlatonosné řeky Otavy, zahrnující okresy Strakonice, částečně Písek a Klatovy, pojmenovaná podle starého hradu Prácheň u Horažďovic. V mnoha domech starých lidí se firháňky používají dodnes. 347 Klubovka – nízké mohutné křeslo s velkými područkami z ohýbaného dřeva. 348 „Katastrofický scénáře“ - Adamova babička se často obávala o své milé a jejím představám, co všechno se mohlo stát celá rodina s humorem říkala právě takto. 349 Mameluk – starý český výraz pro muslima, také se dříve říkalo mohamedán. Mameluk však má také poněkud pejorativní význam.

127

„Máti, v oblasti je teď klid. Palestinci zatím ještě stále dodržují příměří. Netahal bych tam rodinu, kdybych si nebyl jist, že je to bezpečné,“ řekl trochu dotčeně otec Lowenstein - tak trochu potrefeně350 z lamentování351 tchyně pociťoval obvinění, že ohrozil rodinu. „A pak, na každém kroku nás hlídali lidi Joshuy Brauna a izraelští vojáci.“ „Joshuy Brauna? Tak přece jen na té Terynky povídačce něco bude? Kdo je Joshua Braun?“ pátravě všechny změřila pohledem, když vycítila, že se nikdo nemá k odpovědi. Terezka jen koulela očima, ráda by vše uvedla na pravou míru, ale nemohla mluvit. „Leccos z toho co Terezka řekla, je pravda,“ rozhodla se Zlata ukojit matčinu zvědavost. „Petr a nakonec i my jsme tam byli na pozvání Joshuy Brauna, který ho najal na nějaké bádání. Nakonec se ale ukázalo, že s námi potřeboval mluvit a ukázat nám to tam, aby získal Adama jako svého nástupce. Na Štědrý večer umřel,“ v duchu o těchto slovech zapochybovala, uvědomila si, že vlastně skon Mistra Joshuy ani neviděla. „Než se to stalo, seznámil nás se svým testamentem352, podle něho všechno co má, dostane Adam.“ „I toť!353“ vypravila ze sebe babička, jež až dosud poslouchala málem s otevřenými ústy, překvapeně a nedůvěřivě zároveň a rozhlédla se po všech, když však viděla, že se všichni tváří souhlasně a marně by v jejich tvářích hledala sebemenší náznak šprýmu, pokračovala: „jak by to mohlo bejt, copak ten člověk Adámka znal? A co to tedy znamená? Co má Adámek zdědit?“ „Zatím je to ten dům v Betlémě a dům kousek od Staromáku, do toho se hned po svátcích přestěhujeme. Asi toho má být víc, ale co všechno, to ještě ani nevíme.“ „Stroměstskýho náměstí?“ ujistila se překvapeně, když přeslechla zmínku o betlémském sídle Joshuů.

350 Potrefeně – ve smyslu úsloví: Potrefená husa ze vždycky ozve. 351 Lamentování – nářek, stěžování si, možná také hubování. 352 Testament – poslední vůle, závěť. Je to dokument, někdy jen ústní informace o tom, jak má být naloženo s člověkem (autorem závěti) po jeho smrti, rovněž tak a většinou především s jeho majetkem. Závěť také může obsahovat omluvu svým blízkým za to čeho někdy špatného se člověk dopustil a tak podobně. 353 I toť – na Prácheňsku jde o frázi srovnatelnou např. s „Ale kde.“, vyjadřuje vzrušenou pochybnost ve smyslu „To snad ne“, nebo „To přece není možné“.

128

Lowenstein vstal. „No, o tom všem si ještě budeme mít čas promluvit. Co kdybychom se teď podívali, jaký má babička stromeček?“ „Máš pravdu, Petře,“ řekla babička, odvázala si na zádech zástěru, horní část jen přetáhla přes hlavu a položila ji přes židli vedle kamen. „Když budeš hodná, nechám tě mluvit, ale musíš mi to slíbit, Tery,“ pošeptal sestřičce Adam přitočiv se k ní. Terezka měla na bratra dopal, ale horlivým kýváním mu slíbila, že bude sekat dobrotu. „Řekni 'ano'“ řekl Adam a Terezka hlesla „Ano“ rozzářila se, když zjistila, že už zase může mluvit. Babička vzala od plotny sirky a šla do pokoje rozsvítit svíčky na stromečku. Jen co otevřela dveře od tmavé místnosti, zvedl se lehký sotva postřehnutelný vánek, rozčechral Adamovy vlasy, jak pohlédl tím směrem, (bylo vidět, že se soustředí, ale stálo ho to už o poznání méně námahy) jeho obličej získal jakýsi výraz moci a jakoby mu tvář, zejména kolem očí, mírně rozzářil neznámý zdroj světla, až tátovi, jenž jej pozoroval, přeběhl mráz po zádech. Babička zůstala na prahu pokoje a nevěřila vlastním očím. Svíčky na stromečku, jež byla předtím nové připravila a nyní chtěla zapálit, se samy od sebe rozsvěcely a mezi nimi se zažínaly desítky prskavek. Celá místnost byla náhle zaplavena tajemným a slavnostním měkkým světlem. Pod stromečkem přibyly balíčky a babička nemohla pochopit, jak tohle překvapení mohli její drahouškové nastrojit. Přece je celou tu dobu, co přijeli, všechny měla na očích! Řekla si, že nejspíš blázní a nebude je tím znepokojovat. „Tak, Ježíšek už tady byl, můžeme všichni dál!“ nedala překvapení na sobě znát a postrčila Terezku a Adama, aby se vrhli ke stromečku. Terezka se podívala bratrovi do očí a pátrala po souhlasu, také doufala, že jí dovolí dát průchod svému nadšení a zejména vypravěčským schopnostem. Nakonec usoudila, že nebude nic proti ničemu, když se omezí na radost z dárků a krásné vánoční atmosféry a svým vyprávěním raději moc nebude provokovat. S výkřikem hurá!

129

tedy vběhla do babiččina pokoje a rovnou pod stromeček mezi dárky. Když se všichni rozsadili okolo, maminka Zlata před každého postavila šálek z babiččina hodobožového354 servisu355 s nachovými356 růžičkami a z krásné konvice všem nalila čaj, který předtím babička uvařila. Ta zas přinesla obrovskou a lákavě vonící vánočku. „Sárynko, ty už jsi velká slečna, že jí sama nakrájíš?“ pohladila nejstarší vnučku po vlasech. Sára pokrčila čelo, už je přece dost stará na to, aby se jí říkalo 'velká slečna', to může bejt dobrý tak pro toho našeho užvaněnýho špunta, ale nedala to na sobě znát a s úsměvem se chopila svého pověření. První talířek s ukrojenou vánočkou putoval otci. Ten se po něm vrhnul takřka s dětským nadšením. Věděl, nebo měl ten pocit, že jej jeho tchyně nebere tak moc vážně, jak by chtěl, ale když jde o jeho práci, cítí a často i slyší její upřímně uznání a respekt 357. Na druhou stranu i on má k matce své ženy nějaké ty výhrady, ale pokud jde o kuchyni, považuje ji za vynikající kuchařku a výbornou učitelku své choti, kterou uctívá jako bohyni. Lowenstein je, ačkoli to na něm není vidět, fajnšmekr358 a své unešení tchýninou kuchyní zakrýt neumí. Babička si oblibně zetě prohlížela a cítila se na vrcholu blaha. Pak řekla: „Bože, toto ale utíká. Ty děti jsou už tak velký,“ a vzdychla si. Teta Hana, jež se cítila vždy ráda v roli baviče společnosti, a ostatní to velmi kvitovali, protože byla velmi hodná, milá a překypovala životní energií, optimismem a dobrou náladou, našla v 354 Hodobožový – určený pro používání na Boží hod, tj. výlučně pro slavnostní příležitost. Boží hod je např. Slavnost Narození Páně – tedy Vánoce. Slaví se 25. prosince – tzv. 1. Boží hod vánoční a 26. prosince – 2. Boží hod vánoční, také je tento den svátkem sv. Štěpána mučedníka. Církev slaví také Boží hod velikonoční – to je zase Slavnost Vzkříšení Páně. 355 Servis – zde má toto slovo význam jako označení soupravy pro podávání čaje – Konvice, šálky, podšálky (talířky)... 356 Nachová barva je jiný méně rozšířený výraz pro barvu purpurovou, častěji se používá v souvislosti s květinami. 357 V tomto případě je význam slova respekt – úcta, vážnost, někdy je-li zvlášť silný může být synonymem pro obdiv. Synonymum – slovo podobného či stejného významu. 358 Fajnšmekr – požitkář, někdo kdo si na čemsi velmi pochutnává a danou pochoutku má v oblibě.

130

paměti svůj oblíbený evergreen359, ovšem, jako vždy k nelibosti Adama. „To jo, hrozně rychle to uteklo. Vzpomínáte si na to, jak byl Adam eště takovejhle špunt...“ ukázala rukou, jak byl v oné době vysoký, „a jak měl rád oheň? Pořád si hrál se sirkama a já ho jednou načapala v dolní stodole jak si tam na zemi rozdělává ohýnek. To víte, všude samá sláma. Ve mně by se krve nedořezal.“ Všichni se smáli a teta se na Adama dívala trochu káravě, trochu šibalsky. „Jenže sis to po těch letech trochu přibarvila, teto!“ hájil se Adam. „Nedělal jsem ohýnek a ne na zemi. Seděli jsme u stolu a já si zrovna, když jsi tam přišla, rozsvěcoval petrolejku, co mi dal dědeček. Když jsem jí dostal, byla celá rezavá. Vyčistil jsem jí, natřel stříbřenkou a k čemu by byla lampa, když jí nemůžu ani rozsvítit. Určitě by se nic nestalo, já dával pozor!“ naoko dotčeně vyložil událost podle svého přesvědčení. „No jo, už je to dávno,“ řekla teta s úsměvem věda, čí verzi budou ostatní věřit více. Terezku všeobecná zábava silně přestávala bavit, zvlášť, když hrozilo, že se zdejší vánoční nadílka každou další větou oddaluje. Vrhla se tedy bez varování pod stromeček a začala úřadovat, ať se to ostatním líbí nebo ne. „Tatínek!“ první balíček zpod stromečku Terezka otci položila do klína a on si musel olízat prsty, jimiž držel již asi čtvrtý krajíc vánočky. Terezka sama zatím, aniž čekala na ostatní, rozbalila svůj dárek: velikého plyšového králíka a šťastně si jej přitiskla k tváři. Otec si ještě utřel ruce do čistého kapesníku a rozbalil dárek. Krásný zlatostříbrný papír ukrýval dokonalý, mistrně upletený pulover360. Byl upleten z měkké hnědé vlny, s výstřihem do V, z něhož na záda splývala bílá kapuce. „Hmm, krásný a moderní,“ Vděčným úsměvem babičce poděkoval a svetr si ihned navlékl. I pro tohle měl svou tchyni rád a také často odmítavě reagoval na vtipy o matkách manželek. Ona vždy věděla, čím udělat člověku radost (i 359 Eevergreen je stará písnička, neklesající na oblibě, často naopak stále oblíbenější a často znovu znovu a znovu přehrávaná. Toto označení se pak může ve přeneseném smyslu vztahovat i na historky atd. 360 Pulover – [pulóvr] pletený svetr bez rukávů a knoflíků, vesta, která se obléká přetažením přes hlavu.

131

když někdy svými projevy náklonnosti umně361 manipulovala362) a v podstatě ji měl velmi rád. Laskavým úsměvem jej pohladila a už svou pozornost musela obrátit k Terezce, jež jí právě podávala malý vkusně ozdobený balíček. Když jej rozbalila, objevila se jí v rukou krásná zlatá brož363 s temně rudými a blankytně364 modrými kameny. „Tu jsem vybrala já!“ nadšeně dárek, ze kterého měla babička bez pochybnosti radost, Terezka komentovala a hrdě se po všech rozhlížela, aby sklidila uznání za svoji volbu, kterou opravdu tehdy v Jeruzalémě mamince vnutila. „Je moc krásná, pomůžeš mi jí připnout?“ Terezka ochotně přiskočila a již se babiččiny šaty skvěly novou ozdobou. Matka Zlata vzápětí rozbalila svůj balíček: od babičky dostala velikou vázu ze silného bezbarvého skla. Políbila matku a s úsměvem poděkovala: „Děkuju, ježíšku. „A řada je na Adama,“ pronesla slavnostně Terezka. Podala mu balíček nápadně podobný tomu, jenž před chvílí rozbalil táta. „Copak tam asi je, copak mi tam asi ježíšek nadělil?“ usmál se Adam, když přijal dárek ze sestřiných rukou. Několikrát jej otočil a pak začal dlouze a poctivě rozmotávat uzlík za uzlíkem, až začínala být Sára nervózní, protože Adam zdržuje a ona jediná ještě dárek nemá. Když Adam konečně z parádního papíru vyprostil na chlup stejný pulover, jako již měl otec na sobě, prohlásil, že teprve teď jsou tým a chytil tátu kolem ramen. Pak se vrhl k babičce a objal ji „Děkuju, babi.“ A babičku políbil na čelo. Babička jej objala a chtěla políbit na tváře, ale Adam se z jejího obětí vyprostil. „No, jo, co naplat, už jsi velkej mládenec a s babičkou se nepošmajchluješ.“ zasmála se babička a vnuka si s úsměvem hrdě prohlížela. 361 Umně - šikovně 362 Manipulovat – nakládat, zacházet s něčím i ovládat něco. 363 Brož – ozdobná spona, upevňovaná jednoduchým, nebo zavíracím špendlíkem. 364 Blankyt – azurová, nebeská modř.

132

Terezka se k babičce hbitě přitočila a cosi jí s slaní zakrytými ústy pošeptala rovnou do ucha. Na to se babička nahlas zeptala: „A kdo je ta Lůca?“ Adam celý červený po malé sestřičce okamžitě vrhl hněvivý pohled a ta se jakoby nic znovu vrhla pod stromeček. „Sáryna,“ řekla Terezka. Ještě stále byla na sestru nazlobená. Podala jí ten nejmenší balíček, nejmenší ze všech, nesoucích Sáryno jméno. „Děkuju,“ usmála se Sára smířlivě, rozhodnuta nedat si už dnešní večer ničím pokazit. Terezka však její gesto365 přehlédla. Sára si prohlížela úhledně zabalený dárek. Byl opravdu krásný, tak krásný, že jí ho až bylo líto rozbalit. Hledala způsob, jak se do něj dostat, aniž by tak hezký obal porušila. Adam ji s napětím pozoroval. Ten dárek pro ni chystal už od léta a těšil se, že z něho bude mít sestřička radost. Vždy se rád stylizoval do role Ježíška a na dárcích, jež chystal - komukoli, si dával hodně záležet. Vždycky ze všeho nejvíc se těšil na Vánoce u babičky v Katovicích. Kdyby jen tušil, že tu dnes bude sám jako Ježíšek. Ty jo! Ježíšek! Normálně by si myslel, že je to hodně uhozenej fór. Ježíšek, chápeš to? Měl pocit, takové nutkání tohle nějak využít, nějak ten večer zpestřit, jen nevěděl jak. Bože, kdyby nebyl Joshuou, to by bylo nápadů! Jenže takhle..., je to pro něho jaksi posvátné, má pocit, že nemůže, nebo že by neměl, své schopnosti používat jen tak z plezíru366. Na druhou stranu by přece měl nějak trénovat. Tak uvažoval, když sledoval Sáru, stále se peroucí s obalem dárečku. Vstal, přistoupil ke křeslu, v němž seděl otec, zůstal stát, dlaněmi se opřel o opěradlo za tátovou hlavou a na ně si položil bradu. Zahleděl se do sestřiných dlaní a soustředil se na uzlík. Jen tak lehce, takřka neznatelně zatočil ukazováčkem, jakoby dirigoval. Chvilku se nic nedělo, ale pak se najednou uzlík lehce uvolnil. Sára vykulila oči a překvapeně a z nadšení výskla. Terezka otevřela pusu a plyšový králík jí vypadl z podpaždí. Otec se otočil přes rameno a mrkl na syna. Uzel se na chvilku zastavil a pak se balíček k úžasu všech bleskově rozbalil.

365 Gesto – posunek. Jiný význam má také v souvislosti s výrokem, kterým chce někdo něco zdůraznit, formálně, slavnostně projevit. V tomto případě šlo o gesto na usmířenou, odpuštění. 366 Plezír – potěšení, uspokojení.

133

Terezka se opět začala přehrabovat pod stromečkem a náležitě při tom povykovala, otec si na dezertní367 talířek položil další dva krajíčky vánočky a Sára si dál s nelíčenou radostí prohlížela truhličku a její obsah. Babička vstala, že musí jít přiložit „Pudeš se mnou, Zlatuško?“ požádala dceru a posbírala ze stolku prázdné talířky. Zlata se usmála a beze slova vstala. Do kuchyně doléhalo z pokoje Terezčino povykování; přestala si dávat pozor na pusu a neustále se na Adamovi dožadovala, aby taky pro ni udělal nějaký kouzlo. „Mami, myslím, že bych ti měla vysvětlit, jak to teď s námi je. Dřív nebo později bych musela a jak to tak pozoruji,“ nespouštěla oči z pokoje, právě v něm kolem stromku létal mohutný roj barevných jisker „myslím, že čím dřív, tím líp.“ Babička se na dceru moudře podívala, dobře věděla, že se něco děje, a zarachtala roštem368 v kamnech. „Tak kerak369 je to s tím Mistrem Joshuou - “ právě se totiž z pokoje ozvalo Terezčino „Jestli mi nepřičaruješ zpátky Dadyho, tak nejsi Mistr Joshua.“ Zlata tedy začala matce vyprávět jak a co všechno se za poslední dobu seběhlo a babička pozorně poslouchala. „Mami, babi! Poďte už!“ Terezka chtěla pokračovat v rozbalování dárků. „Musíme s babičkou něco připravit, pokračujte zatím bez nás,“ zavolala matka v odpověď. „Mami, kde máš kdoule370?“ zeptala se babičky a pokračovala ve vyprávění, zatímco společně chystaly zmrzlinové poháry.

367 Dezertní – talířek pro zákusek, moučník. (Může být také dezertní víno – to je víno s vysokým obsahem cukru a alkoholu, podává se jako pochutinný nápoj na závěr hostiny.) 368 Rošt v kamnech je kovová (litinová) mřížka, která zabraňuje propadnutí větších kusů topiva (dřevo, uhlí) do popelníku (nádoby, kam odpadává popel). Rošt má výčnělek s očkem, jehož pomocí se pohybem vlevo-vpravo dociluje propadnutí popela dolů a podporuje se tak zvýšení přístupu vzduchu zespoda a lepší hoření, topení. 369 Kerak – nářečně (na Prácheňsku, Strakonicku) jak. 370 Kdoule – plody dřeviny kdouloň. Velmi příjemně aromatické plody, které se používaly jak na provonění prádla, tak ke konzumaci (jídlu).

134

„Šifra Mistra Leonarda a s kryptexem371! Tak to je boží!“ vykřikl radostně Adam. Knihu Dana Browna přečetl v polovině listopadu a na film se moc těšil. Že by mohl mít kryptex, no to se mu ani nezdálo. Dokonce jednou plánoval, jak by si sám ten hlavolam mohl sestrojit. Teď pátral v tátových očích - chtěl jej odhalit jako Ježíška tohoto dárku. Tomu však výraz jeho tváře nenasvědčoval. Byl ale zvědav, od koho kryptex je. Nemyslel, že by mamka a už vůbec ne Sára. Sáhl tedy po papíru, v němž byl dárek zabalený a chtěl dárce odhalit z písma, jímž bylo napsáno jeho jméno. Leč neodhalil. Tak tohle písmo neznal. Zkusil kryptex otevřít, ale bylo potřeba kódu a ten neměl. „Ukaž,“ řekl táta a nastavil dlaň. Adam se na něj podíval, už už chtěl otci dárek svěřit ale na okamžik zaváhal a nakonec si to rozmyslel. Proč měl pocit, že táta ví od koho je i jak se do něj leze? „Nedám se hned podat, chci na to přijít sám. Kdybys na to přišel, neřekneš mi to, ok?“ „Ok,“ odpověděl otec s úsměvem a znovu nastavil dlaň. Tentokrát již do ní váleček doputoval. Prohlédl si jej, potěžkal a zase vrátil Adamovi. Ten usilovně přemýšlel, od koho to je a jako jediná možnost jej napadl Sebastian! No jasně! Jsem to ale pako. Sice se znají jen pár dní, ale lze říci, že jsou z nich velmi dobří přátelé. I přes ten věkový rozdíl. Adam k němu snadno a rychle přilnul. Sebastian je jako starší bratr, kterého by rád měl; ten, co ho bude učit i chránit, pomáhat mu a tak. A on ho bude obdivovat. Usmál se. Tohle je trochu bizarní: tenhle 'starší brácha' je sice starší, ale taky není. Má být Adamovi učitelem i ochráncem, tajemníkem a pomocníkem. Sloužil Joshuovi Braunovi poslední rok. Mistr Joshua si jej vybral, aby ho vychoval právě pro Adama. Jaký to heslo může bejt? Z úvah o Sebastianovi a kódu ke kryptexu jej vytrhly maminka s babičkou, když za pomoci Sářiny přinesly do pokoje 371 Kryptex – údajný vynález Leonarda da Vinci. Označuje přenosný trezor používaný k uchovávání tajných zpráv, vznikl z kombinace slov cryptology a codex. Je založen na principu několika šifrovacích válců a uvnitř ukryté ampule s octem. Při neoprávněné manipulaci (zadání nesprávného kódu došlo k rozbití skleněné ampule a ocet má zprávu ukrytou uvnitř trezoru, navinutou na ampuli, znehodnotit.)

135

zmrzlinové poháry s vyhlášeným babiččiným kdoulovým kompotem, ale také a hlavně Terezka: nemohla již déle vydržet přestávku v rozbalování dárků. A tak kromě lahodné zmrzliny s kompotem a dalších pochutin (otec nakonec spořádal celou vánočku) absolvovali ještě několik kol rozdávání a rozbalování dárků. Když na malou chvíli opadla vřava, to v okamžiku, kdy Terezka vybalila krásné šatičky a oněměla úžasem, babička sdělovala šeptem matce, že je koupila v pěkném boutique372, když byla na návštěvě u sestry ve Štokravě373 a hned jí padly do oka. Tedy, když na tu chvilku nastal klid, zaslechl otec ze dvora vytrvalý zuřivý štěkot. Uvědomil si, že ho vlastně slyší již delší dobu. „Je to divný, tohle Blesk dělá už třetí den a nenechá se utišit,“ řekla babička, když si všimla, jak zeť zpozorněl. „Nikdá takhle neblbnul, ale na Štědrej večer s tim začal. Taky takhle v deset hodin. A včera zas. Psisko zatrápený. Vašík ho chtěl uvázat, ale on se nedá. Utíká a je z něčeho celej poděšenej.“ Lowenstein se zvedl a vyšel ven podívat se, zda nezjistí, co toho psa mohlo tolik popudit. Venku byla zima. Přituhlo a zvolna se sypal sníh. Blesk zuřivě štěkal až zoufale kňučel, byl celý zježený, přikrčený a jakoby se snažil držet v bezpečné vzdálenosti ode vrat. Na ulici byl jinak klid. Lowenstein chvíli stál bez hnutí a snažil se prohlédnout tmu, jež panovala všude. Na rohu u stavení, kde se říká u Tomšoviců, jediná pouliční lampa do tmy z výšky spouštěla měkký kužel světla a poletující vločky sněhu měnila na maličké brilianty374. Lowenstein nosem zhluboka nasál mrazivý ale voňavý vzduch. Nebýt vytrvalého štěkotu, oddal by se příjemně romantickému zamyšlení. Snažil se zrakem proniknout světlo lampy, jež, ač nepříliš silné, přesto jej poněkud oslňovalo. I tak mu však v jednu chvíli neunikl jakýsi pohyb. Ustoupil do stínu, aby si byl jist, že nemůže být viděn a ještě více se snažil soustředit svůj zrak. Do světla pod lampou vstoupily dvě postavy. Lowenstein se v duchu zasmál hloupému psovi, jenž nepřestával štěkat, byly to ty dvě 372 Boutique [butik] – francouzsky malý obchod. 373 Štokrava – dolnorakouské městečko Stockerau ležící v okrese Korneuburg cca 27 km severovýchodně od Vídně. 374 Briliant – Broušený diamant s přesným výbrusem , který skýtá ideální rozložení a navracení světla a tedy typický briliantový třpyt. Brilianty mají přesně 57 fasetů – tj. zbroušených stran.

136

babky, které zahlédl hned po příjezdu z okna a kvůli nimž nejspíš tchyně potřebovala zakrývat okna. Ve stejném okamžiku si však uvědomil znovu ten nepříjemný pocit, který právě tehdy pocítil, jen teď byl nějak intenzívnější. Vystoupil ze stínu, aby si jej všimly a třeba odešly. Všimly si jej. Přestaly spolu rozmlouvat a pohlédly a vykročily směrem k němu. V Lowensteinovi by se krve nedořezal. Jejich obličeje se totiž na zlomek okamžiku změnily ve tváře dvou démonů, jaké si pamatoval ze schodiště do podzemí domu Joshuy Brauna v Betlémě. Nebo se mu to jen zdálo? Chtěl by v to doufat, ale toto bylo vysvětlení zoufalého chování psa i jeho vlastních divných pocitů. Ty dvě, nebo ti dva - ať už jsou co jsou, ještě chvilku stály na místě a civěly. Z věže kostela se ozvalo odbíjení hodin. Jedenáct. Divné babky se otočily a odešly do tmy. Lowenstein si ještě všiml, že se ve tmě změnily v temné stíny, svezly se na chodník a vpily se do jeho spár. Blesk přestal štěkat, ale zůstal vyděšený, zalezl do boudy a ani na Lowensteinova slova nereagoval jinak, než kňučením. Když se otec vrátil do domu, babička, matka a Terezka se Sárou probíraly všechno možné kolem Sebastiana, babička se co chvíli a všemu velmi divila, zdráhala se čemukoli je tak uvěřit a Adam seděl v koutku s kryptexem v ruce a dumal nad jeho tajemstvím. Když uviděl otce vejít, přitočil se němu a jen mu pošeptal: „Vím o nich, tatí.“

137

XXI. VAROVÁNÍ

Adama probudil zuřivý Bleskův štěkot a chlad. V babiččiných duchnách375 bylo vždy jako v peci, dokonce i když již vyhaslo v kamnech. Ale teď jím cloumala zima. Pohlédl na okna zacloněná firháňkami. Z pouliční lampy, jež byla přímo nad okny, do kuchyně pronikalo tolik světla, aby zřetelně viděl páru, jež opouští jeho ústa. Rozhlédl se po místnosti. Na stole vedle lůžka ležely dárky, které večer dostal pod stromečkem. Vévodil jim dosud neotevřený kryptex. Uvědomil si, že s ním musel usnout, když se ještě pozdě v noci v posteli snažil rozluštit jeho kód a nejspíš maminka mu jej vyjmula z rukou a uložila k ostatním dárkům. Zdálo se mu to, nebo ne? Ten váleček byl nejméně třikrát větší, než jak si jej pamatoval! A co víc, šířil kolem sebe jemné ale znatelné světlo. Natáhl se v posteli tak, jak to jen šlo, aby na kryptex mohl dosáhnout, ale bylo to ještě málo. Vyklouzl tedy z pod peřiny a jednou mohou stoupl na podlahu. Jéj! Byla tak studená! Natáhl se znovu po svém 'hlavním dárku', když se odněkud z venku ozval hlasitý otcův smích a divně přehlušil i neustávající štěkot babiččina psa. Adama přemohla zvědavost. Nechal kryptex kryptexem, vklouzl do bačkor a rychle si přetáhl přes hlavu svetr. Ještě popadl baterku, aby si posvítil na cestu a už už chtěl jít. Když rozsvítil, kuželu světla z jeho ruky se do cesty postavila sklenice s nedopitou šťávou. Popadl ji, aby se napil, ale voda byla zmrzlá a na jejím skle byla zřetelná prasklina! Co se to tady děje?! Vyšel tedy z kuchyně na chodbu. Tady byl mráz ještě silnější a Adam měl obavy, jak dlouho v té zimě jen tak v pyžamu a ve svetru vydrží. Zvědavost byla ale silnější. Sešel po schůdkách ke dveřím do dvora. Baterkou zamířil pod kliku. Klíče v zámku nebyly. To čekal. Babička, když na noc zamkla dům, klíče vždy pověsila na skobu nade dveřmi. Zamířil tedy tam. Ale skoba byla prázdná. 375 Duchny – velké objemné peřiny.

138

Znovu zaslechl smích svého otce. Tentokrát jasně poznal, odkud se ozývá: jak stál proti dveřím do dvora, smích slyšel přímo za svými zády. Že by táta byl na ulici? Otočil se, vyskočil po těch třech schodech a přistoupil ke dveřím hlavního vchodu do domu, který se ale už léta nepoužíval. Vlastně on, Adam, tyto dveře nikdy neviděl otevřené. Do domu se chodilo jen dvorem a když se šlo na ulici, dům se obcházel. Byl to zvyk a nikdy jej ani nenapadlo zeptat se, proč tomu tak je. Na schodiště vedoucí od branky ke dveřím do domu si často chodívali hrát. Jak jinak, tyto dveře byly zamčeny a kdo ví, jestli k nim vůbec ještě existuje klíč. V horní části obou křídel dveří jsou okénka se vzorovaným neprůhledným sklem. Vrátil se tedy do kuchyně, popadl židli a zpět ke dveřím. Postavil ji těsně k nim a vyskočil na ni. Okénka byla proti otevření zajištěna jen obrtlíky376. Oba tedy u jednoho okna otočil směrem nahoru. Šlo to trochu ztuha, jak byly ve dřevě dveří zarezlé. Otevřel okénko a vyhlédl ven. Na ulici na protějším chodníku přímo pod lampou tak, jako včera v noci, stály zase ty dvě osoby a hleděly jeho směrem. Před nimi, zády k domu stál jakýsi muž oblečený v něčem, co náramně připomínalo babiččin rudý saténový župan, jen byl mnohem delší a velká jeho část ležela na zemi jako vlečka. Jedna ze stařen mu něco řekla a on se mocně a nepříjemně rozesmál. Blesk na dvoře za vraty běsnil. Muž v rudém se otočil a pohlédl Adamovi přímo do očí. Chlapec sebou škubl, až by málem spadl ze židle, na níž stál. Ten strašný muž je jeho táta! Jeho tvář byla popelavě šedá, až bílá, groteskně377 poseta množstvím vrásek, rty byly bez barvy a oči prázdné. Na hlavě měl jakousi bílou obludnou paruku. Táta?! Jakoby z oka vypadl Draculovi z Adamova oblíbeného filmu Forda Francise Copolly! Adam miloval Garyho Oldmana378 a v této roli se mu líbil asi nejvíce. To není možné! Určitě se mu to musí zdát. Být to v nějakém tuctovém filmu, štípl by se do tváře. Ale věděl, že ani sebepronikavější bolest by bdělost stejně nepotvrdila. Přes vydechovanou páru zíral na to, co musel být přelud a cítil husí kůži po celém těle.

376 Obrtlík – skobička s vrutovým závitem a plochou „bambulkou“ na konci, která se zašroubovala do dřeva a sloužila jako závorka, kterou se zavírala okna, dveře u králíkáren a pod. 377 Groteskní - komický, směšný. 378 Gary Oldman – [gery oldmen] Slavný britský herec hrající především padouchy.

139

Pohlédl na společnice toho, jehož tváři odmítal uvěřit. Obličeje stařen se již nepokrytě změnily do podoby, jež jim náležela: tváře těchto démonů znala jeho paměť, paměť Joshuy a právě nyní jej uchránila momentu překvapení. „Tu věc neotvírej, nebo...“ v jediném, nezměřitelném okamžiku se tenhle někdo, kdo rozhodně nemohl být Adamovým tátou, k němu přiblížil, tak, jakoby prudce přilétl. Najednou byl k němu tváří v tvář; aniž jeho dech provázela pára, dokončil: „... nebo ZEMŘEŠ!“ Blesk zalezlý kdesi daleko na dvoře žalostně zavyl. Ještě jakoby z dálky Adam slyšel doznívat strašný až do kostí pronikající smích, když padal i se židlí do prázdného prostoru za sebou … a do bezvědomí. Co se stalo, si Adam uvědomil až když přišel k sobě. Byl zpět na lůžku a cítil na sobě čísi pohled. Netroufal si ale otevřít oči. Neměl ani pojem o čase. Byl by si myslel, že už musí být dávno ráno. Tahle noc se mu zdála opravdu již víc, než dlouhá. 'Celá věčnost' - řekla by babička. Otevřel oči. Stál nad ním Cain a na ten okamžik čekal: „Zbav se toho neblahého dárku, synu! Ty ho nesmíš otevřít! Jinak zemřeš. Zemřeš, když to uděláš! Adame...“ když vyslovoval poslední slova - 'uděláš' a chlapcovo jméno, změnil se jeho hlas a Adam slyšel Terezku! Ještě stačil spatřit zkroucenou žilnatou starcovu ruku, jak se blíží k jeho krku. Chtěl uhnout, ale nemohl se hýbat! Zavřel tedy alespoň oči a v duchu si říkal: ať se mi to jen zdá, ať se mi to jen zdá. Ruku ucítil na sobě: chytila jej za pyžama na prsou a cloumala jím. „Tak kdy to uděláš? Kdy ho otevřeš, Adame? Vzbuď se už.“ A Adam otevřel oči. Byl celý zpocený a rozčilený. Nad ním stála Terezka, jednou rukou jej držela za límec pyžama a ve druhé třímala kryptex. I nyní se zdál veliký, ale to jen díky její malé ručičce. Díky Bohu! Tak to byl jen sen. Prudce chmátl po kryptexu a vytrhl jej malé sestřičce z ruky. „Po tom tobě nic není! Nestrkej nos

140

do mých věcí! Kolikrát ti to mám...“ neuniklo mu, jak Terezka vytřeštila oči. Takový útok nečekala. Myslela to přece dobře. Adam sám nechápal, co to do něho vjelo. Posadil se na posteli. „Tery, pojď sem. Promiň mi to, měl jsem nějakou divnou noc. Já jsem to tak nemyslel, nezlob se.“ „Hm, já jsem si to myslela. A kdy už to teda otevřeš? Chci vědět, co je vevnitř.“ „No to já nevím. Ještě jsem nepřišel na kód, ale, víš, stejně si nejsem jist, jestli se to ty dozvíš. Je to můj dárek, co když je to tajný?“ „Hm, ty si teda, víš?“ natáhla fuc379, otočila se a odešla. „Adame, ty jsi ještě v posteli!“ maminka vstoupila do kuchyně. „Šup šup! Vyskoč, ať mohu uklidit peřiny. Po snídani pojedeme do Prahy a babička pojede s námi. A co ta spoušť tady? Rozbil jsi skleničku, po stole voda! Adame, co jsi tu vyváděl?“ „A na chodbě je na zemi převrácená židle! A vokýnko na dveřích je vodevřený!“ žalovala zhrzená sestřička. „Dobré ráno. Já to uklidím, mami,“ omlouval se Adam a kysele se na maminku usmál. „Dobré, zlatíčko, tak padej, já to sklidím sama,“ odpověděla mile, vzala mu peřinu a odnesla ji do ložnice. „A my jedeme dneska domu? Do mýho domu?“ volal Adam za maminkou zatímco se snažil nasoukat do bačkor. V kuchyni sice už dávno bylo krásně teploučko, babička zatopila v kamnech zatímco Adam spal a aniž jej vzbudila. Ale podlaha byla chladná. „A kde je babička?“ Maminka se zastavila, zakroutila hlavou a usmála se - do mého domu - náš mladý pán má svůj dům. „No, když nám dovolíš ve tvém domě taky bydlet...“

379 Dělat, natahovat fucy: mračit se, hněvat se. Fuc je přejímkou z bavorského nářečí Fotze, znamená: huba, držka.

141

„Ty jo! A babička bude bydlet s náma?“ udivený běžel za maminkou, když se konečně dostal do bačkor. „To asi ne, Adámku. A jdi se umýt. Nezapomeň si vyčistit zuby!“ Zakroutil očima. Je Joshua a co je to platné? Stejně ho má mamka za malého a stále mu říká, co má dělat. „A kde je babička?“ zopakoval svoji otázku. „U slepic. A už ať jsi v té koupelně!“ odpověděla matka netrpělivě. Pojedou domů. Tohle přesně potřeboval. Měl pár nápadů, jak by se mohl dostat do kryptexu, ale nic nefungovalo. Zbývalo mu tedy pár slov v latině. Říkal si, že to by bylo přece stylové, jak by mu jinak Sebastian přístup ke zprávě zakódoval? Mohl by sice požádat tátu, je to jeho chlebíček. Latinsky mluví a zná několik dialektů z různých období starověku, mohl by mu pomoci, ale to Adam nechtěl. Jo, nechal by si poradit, ale až v nejkrajnějším případě, kdyby už nevěděl jak dál. Táta mu rád radil (vlastně každému), ale byly věci, které Adam věděl, nebo věděl, či si myslel, že na ně může přijít sám. A pak si taky náležitě mohl vychutnat ten pocit uspokojení, že bez cizí pomoci a sám něco dokázal. Jenže tohle jeho táta asi prostě nechápal a naopak sám si chtěl vychutnat svůj příjemný pocit, že někomu poradí a že se bez něj nic neobejde. Takhle Adam přemýšlel zatímco si čistil zuby. „Neusnul jsi tam Adame?“ uslyšel i přes zavřené dveře. Maminka už měla asi snídani hotovou. „Uuh huu,“ pokusil se o odpověď s ústy plnými pěny ze slin a zubní pasty. Nebylo to ono a věděl, co by následovalo - během chvilky by rozrazil dveře samozvaný maminčin posel a policajt v jedné osobě - Terezka. Uviděla by ho ve slipech a to by mohla být taky jeho smrt. Zavřel tedy oči a snažil se trochu soustředit. „Už budu!“ zaburácelo koupelnou, aniž vyndal kartáček z úst a tak mocně, že se na poličce roztančily všechny flakóny380 s prastarými babiččinými voňavkami, dveře se samy snažily otevřít a jistě ho muselo být slyšet i na druhém konci Katovic. Adam se až lekl, ale

380 Flakón – ozdobná nádoba na voňavku.

142

culil se381 na sebe do zrcadla - byl pyšný na to, jaký nový pokrok udělal, jak se v duchu pochválil: že objevil svůj další skrytý potenciál382. V okamžiku, kdy už hlasitě kloktal, se rozletěly dveře a stála v nich - jak jinak - Terezka. „Maminka se ptá, jestli ses nezbláznil a jak dlouho na tebe máme všichni čekat se snídaní.“ Adam zděšeně strhl ručník z věšáku a neuvěřitelně rychle si jej omotal kolem beder, aby před zvědavou ségrou zakryl své choulostivé partie. Při tom ale strhl z poličky pod věšákem všechny butylky383 se šampony a mýdly; některé byly skleněné, takže se s velikým rámusem rozbily. Terezka vyvalila oči, chytila se oběma dlaněmi za ústa, přitom jí na zem vypadl plyšový králík, kterého nosila stále v podpaždí. Spěšně se pro něj sehnula. „To se řekne!“ zahrozila a utíkala zpátky do kuchyně. „Mamiii!“ No, tak to bude den, řekl si rezignovaně Adam sedl si na okraj vany a díval se na tu spoušť, jíž způsobilo to hrozný škvrně. „Mistře Joshuo, pojď jíst, já to pak uklidím,“ řekla s úsměvem ve dveřích se objevivší matka, když viděla Adamův nešťastný výraz.

„Dobrou chuť“ řekli všichni sborem, když se babička v duchu pomodlila a pustili se do snídání. „Tak mi ještě něco povězte o tom vašem panu Sebastianovi, hádám, že to není jen pěknej mládenec, co se líbí Sárynce“ podívala se babička po svých milých a při tom si nařezávala krajíc chleba. Tohle vždycky Adama fascinovalo384. Babička nikdy 381 Culit se – usmívat se. 382 Potenciál – souhrn schopností, nadání možnostmi, dovedností, sílou a schopnostmi. 383 Butylky - lahvičky 384 Fascinovat – oslnit, ohromit, uchvátit a přitahovat, obdivně se zajímat.

143

nevyhodila starý chléb. Slepicím dávala jen, když byl už opravdu tvrdý. Starší chleba, ale i čerstvý, když byl dobře upečený, měl tužší kůrku a to už nebylo pro její zuby, jak říkala. Takže když si namazala krajíc máslem, po celém jeho obvodě nařezala kůru nožem a chléb se jí pak lépe kousal. „Sebastian je můj tajemník,“ řekl Adam nespouštěje oči z babiččiných rukou. Rodiče se po sobě podívali a usmáli se. Čekali na reakci babičky. Ta však dělala, že nic neslyšela. Když si z ní ten rajstajblík chce dělat šoufky385, tak ať. „Pan Sebastian je opravdu Adamův – ehm – tajemník, mami. Adam si z tebe legraci nedělá,“ řekla Zlata, jíž byla matčina ´nereakce´ jasná. „Dělal tajemníka Mistru Joshuovi Braunovi asi tři roky a Braun ho připravoval pro našeho Adama. No a teď je Joshuou Adam a Sebastian má sloužit jemu, má být jeho učitel, ochránce a tak.“ Nikdo nemohl přehlédnout hrdost s jakou Zlata o těch dvou lidech a synovi mluvila, až na ni babička pohlédla s obdivem a bez pochyb o obsahu, pravdivosti a významu jejích slov. „A ten Joshua. Kdo to tedy je? Říkali jste, že Adámek je taky Joshua. Co to znamená?“ zajímala se. „Ty to nechápeš, babi? Joshua je Ježíšek, přece,“ starostlivě zakroutila Terezka hlavou nad babiččinou nechápavostí. „Podívej, ten Ježíšek, co má dělat Vánoce, to je teď náš Adam, dyť jsem ti to už včera vysvětlovala.“ Babička hledala oporu střídavě u své dcery a pak i u zetě. Mátlo ji, že jejich výraz tváře potvrzující ty nesmysly, co malá vnučka brebentila386, že se ani na chvíli nezměnil a bála se, že snad, kdyby se jich i přímo zeptala, že by ty pohádky potvrdili. „Nu což, tak dnes ho poznám a uvidíme,“ uzavřela debatu. „Adame, co ten kód, už jsi na to přišel?“ zeptal se otec. Ačkoli se snažil znít jakoby mimochodem, byla na něm znát zvědavost a netrpělivost. 385 Dělat si šoufky – dělat si z někoho legraci, klamavé žerty. Přeneseno z výrazu šoufek (nástroj pro ruční vybírání septiku – žumpy). 386 Brebentit – breptat, povídat.

144

„Je to na dobrý cestě, tatí, ještě potřebuju prověřit pár nápadů a uvidíme.“ Zdálo se, že se Adam s tátou ve snaze působit uvolněně, přímo trumfují387, i když oni, každý sám na sobě, by to nepoznali. Otec už už chtěl jakoby ledabyle něco dalšího podotknout, syn to tušil a tak ho předběhl: „Myslím, že vodítko bude ve Věštbě, ale tu mam doma, takže tady nic nenadělám,“ Adam zalhal. Věštbu měl samozřejmě u sebe, opatroval ji jak oko v hlavě. Věděl však, že by mu táta pokoj nedal. Když si něco usmyslí, umí být zarputilý. Teď, jak bylo vidět, byl rozhodnut synkovi pomoci i proti jeho vůli. Tátové vědí vždycky lépe, co je pro jejich děti dobré. Teď viděl, že se otec jen tak odbýt nenechá. Vstal tedy od stolu, došel ke své tašce, vzal kryptex a podal mu jej. „Nezapomeň, žes mi slíbil, že mě necháš otevřít si ho sám,“ řekl lakonicky a na další krajíc chleba, jenž si před tím namazal, položil plátek sýra a kolečko poličanu388. Pak se napil čaje z obrovského hrnku po dědovi, který mu zakryl takřka celý obličej. Mohl tak skrýt úsměv, jenž mu na tváři vyloudilo vítězství nad tátou a opatrně nenápadné pohledy maminky a babičky, jež si vyměnily. Zlata cítila, že by měla zachránit situaci. Neměla-li následovat dusná atmosféra z rány, jíž Adam nerozvážně uštědřil otcově mužské ješitnosti, bylo potřeba zasáhnout. I když v tomto synovi stranila389, musela uhodit na něj: „Adame, kolikrát jsem ti říkala, že od stolu se nevstává? A nechte tu věc být, už o ní dnes nechci slyšet.“ „Ano, mami,“ přistoupil na její hru a věděl, že bude mít konečně klid. Otec se tvářil, jako by se ho to netýkalo a Terezka měla radost z toho, že brácha dostal vyhubováno, jak se jí to zdálo. Neodpustila si příležitost, alespoň trochu, to za to ráno bráchovi osolit: „Je-žíš-ku, pa-nač-ků, Je-žíš-ků, pa-náč-ků...“ a strouhala mu mrkvičku390.

387 Trumfují – z karbanického (karbaník = hráč karet) trumf , tj. karta, která přebíjí všechny ostatní. Tedy trumfovat znamená přebít, zvítězit. 388 Poličan – druh trvanlivého salámu podobný slavnému uheráku. 389 Stranit někomu – dávat mu přednost.

145

Adam se na ni jen výhrůžně usmál a ukázal si na ústa, na znamení, že by měla raději mlčet a ona opravdu hned přestala. „Mami, já už nemůžu,“ hlesla, svezla se ze židle a rychlostí blesku byla pryč od stolu. Zlata se rozhlédla kolem. Už jen babička rozvážně upíjela svou bílou kávu a manžel dojídal vánočku. „Tak, já dojdu říct Haně, že pojedeme.“ Ozvalo se zahřmění. „Já se picnu! Adame, to si nemůžeš ten zvuk konečně změnit? Zase jsem se lekla. Eště jednou a máš mě na svědomí,“ pronesla skoro hystericky391 Sára v reakci na ohlášení příchodu Adamovy esemesky392. Mladý Joshua se bez hnutí brvy vrhl ke své tašce a vyhrabal z ní mobilní telefon. „VE CTYRI U KONE. LUCA“ viděl na displayi. Usmál se. Lucku měl opravdu rád, v její přítomnosti se cítil dobře, rozuměl si s ní a dokonce kvůli ní ochotně toleroval393 i to, že se k nim většinou přidává Petr. Ten byl na jeho vkus divoký a někdy se choval jak magor. Další z jejich čtyřlístku – Tomáš byl pohodář. Adam pomyslel, co na to asi řeknou, až je přivede do svého domu. ti budou koukat.

390 Strouhat někomu mrkvičku tato krajová fráze vyjadřuje manuální gesto, při němž „strouhající“, tedy posměváček tře kolmo nataženým ukazovákem druhý ukazovák. Toto gesto někdy doplňuje slovy „kiš – kiš“. Významem je posměch za to, že se někomu stalo něco, co si zasloužil:“Kiš – kiš, to ti patří.“ 391 Hystericky – podrážděně, popuděně, až chorobně přehnaná reakce 392 Esemeska – SMS zpráva – textovka posílaná převážně mobilním telefonem. 393 Tolerovat – snášet, přijímat.

146

XXII. TAJEMSTVÍ KRYPTEXU

Lucie nervózně přecházela sem tam. Bylo 16:10 a u sochy sv. Václava byla dosud sama. Na ty kluky je teda opravdu spoleh! Ve chvíli, kdy se už chystala napsat výhrůžnou SMS, kdosi jí zezadu zakryl dlaněmi oči. „Adam,“ rozhodla. „Vedle jak ta jedle,“ Tomáš byl trochu dotčený, ale věděl, kdo je u Lucky Number one394 a nedělal z toho vědu. „Čaau,“ pozdravil právě příchozího Petra. „Zduř. Tak co podniknem? Jeho Výsost tu ještě neni, co? Nebo nepříde?“ „Byl dneska u babičky a prej se zejtra stěhujou.“ „Kulový! Na Vánoce stěhujou? A ty mu to žereš? Prostě na nás mastí a blbější výmluvu si vymyslet neuměl.“ „No, máš pravdu, že to zní divně, ale kdyby se nechtěl sejít, nenapsal by tohle,“ namítla Lucie a ukázala oběma chlapcům textovku od Adama. CAU, LUCO. AKORAT JEDEME DO PRAHY. VEZEME BABICKU A ZITRA SE BUDEME STEHOVAT. NEVIM JAK TO STIHAM. KE KONI NE PRIDTE TAMKDE SME BYLI LONI PRED STEDRYM DNEM.ADYS# „Heh, loni před Štědrým dnem? Na Staromáku, ne?“ hádal Tomáš. 394 Number one [nambr van] číslo jedna, jednička – označení pro někoho, komu je přisouzeno první místo.

147

„Pokud si dobře vzpomínám, slezli sme toho víc, ne?“ znuděně konstatoval Petr. „No právě. Proto si myslim, že je jen jedno místo, kerý může mít na mysli,“ připojila se k Petrově logické úvaze Lucka. „Ten barák,“ pochopil Tomáš. „Bingo. A vo co se pan Tajemnej teda podle tebe snaží, kopretinko?“ „Co mu brnknout?“ navrhl Tomáš. „Myslíš, že jsem to nezkoušela, ty chytrej? Ale 'JE MI LÍTO, VOLANÝ ÚČASTNÍK MÁ ASI VYPNUTÝ TELEFON...'“ „No, tak tam dem, ne?“ ochotně navrhl trochu zasněný Tomáš a Petr ho doplnil o svoji podmínku: „Deme, ale jestli zbytečně, dam si ho k večeři.“ Tomáš se zasmál a Lucka protočila očima a jen v duchu si řekla, že kdyby si to aspoň jednou odpustil, ani by to nebyl on. Když dorazili na Betlémské náměstí, byla již tma. Atmosféra nápadně připomínala večer, kdy tu byli loni. Zvolna se z oblohy sypal sníh a vysmíval se vozu technických služeb, jenž právě náměstí opouštěl. Kamarádi se rozhlíželi, jestli neuvidí Adama někde postávat, ale nikde na dohled nebyl. Skupinka si ihned všimla pootevřených mihotavého světla uvnitř, jež zvalo ke vstoupení.

vrat

domu

i

Jako myšky tiše a rychle vpluli dovnitř v očekávání, že tam se setkají s chybějícím kamarádem. I tentokrát však byli zklamáni. Petr beze slova vyskočil na lavici a jednu z pochodní uchopil ve snaze vyprostit ji z kování. Šlo to ztuha, ale když zapojil obě ruce, podařilo se. Ještě nikdy něco takového nezkusil a byl hrdý, že pochodeň umí držet.

148

„To ne! Zbláznil ses? Vlezeme do cizího domu a ještě tu něco seberem?“ zaprotestovala Lucie. „Klídek, kopretinko, přece tu nic neberu. Jen si jí pučim, nebo chceš jít poslepu jako loni?“ „Počkej, ty chceš vlízt dovnitř?“ ulekl se Tomáš a Lucka jen opět protočila oči a usadila se na lavici na znamení, že s ní nikdo nehne; zůstane tady a basta. „Hele, no jak myslíš, ale Adam třeba čeká nahoře a jestli ne, tak si nás tam najde,“ řekl Petr a významně se podíval Tomášovi do očí. Ten samozřejmě výzvu nepřehlédl a přidal se k němu. „Tak nám tu dělej zeď, kočko,“ řekl ještě Petr Lucii a vydal se na schodiště následován Tomášem. „Proč já? Proč zrovna já musím mít za kámoše takovýdle pitomce?“ zanaříkala. „Počkejte na mě!“ křikla za nimi šeptem a opatrně našlapuje snažila se je doběhnout. Nahoře se všichni tři zastavili a snažili se zachytit jakýkoli zvuk. Slyšeli však jen vlastní dech a sem tam zaskřípání staré podlahy, to když některý z nich přešlápl, aby se mu lépe stálo. Když opravdu chvíli nic nezaslechli, Petr šeptem křikl: „A-da-me!“ Žádná odpověď. Vykročil tedy opatrně vpřed. Ostatní za ním. V jednu chvíli se zarazil. Zůstal stát. Tomáš, který to nečekal do něho vrazil. „Si buzík?“ podrážděně na něho Petr zasyčel, protože se hrozně lekl. Zastavil totiž proto, že se mu zdálo, že kdesi na konci chodby se cosi velmi slabě rozsvítilo. Chvíli stáli a naslouchali. „Oheň?“ zašeptala Lucka. Ale jista si nebyla. Ten zvuk mohl vycházet klidně i z pochodně, již třímal Petr. Po chvilce šli dál. Došli až k místu, odkud se slabé světlo linulo. Byly to pootevřené dveře za nimiž se ukázala rozlehlá místnost. Kdesi v

149

jejích útrobách velmi slabě plápolal oheň v krbu a jen velmi lehce ji osvětloval. Nikde nikdo. Nikde nic. Jen před krbem stála zády k nim židle s vysokým krytým opěradlem. Šli pomalu a opatrně, podlaha pod nohama jim vrzala, kolem žaludku cítili zvláštní brnění. Když byli téměř uprostřed sálu, náhle se za jejich zády dveře, jimiž vešli, prudce a velmi hlučně zavřely. Lucka zaječela a oba hoši se tak lekli dvojnásob. Chladnokrevný Petr se však rychle vzpamatoval, rozběhl se ke dveřím a chytil za kliku. Jenže dveře otevřít nešly. „Jsme v pytli! Já ho zabiju,“ ulevil si Petr přiškrceným hlasem. „Koho chceš zabíjet? Za tohle můžeš ty! Já ti říkala, ať počkáme dole, jenže ty ne, ty se musíš furt předvádět. Pán s pochodní,“ potichu ale nazlobeně kroutila Lucka hlavou. Oheň v krbu náhle mocně zaplál a prázdným sálem zaburácel hlas: „Kdo mě to v mém domě ruší? Kdo sem vstoupil bez pozvání?!“ Lucka i Tomáš měli pocit, že musejí každou chvíli podlehnout mdlobám, jež se o ně pokoušely. Petr, ačkoli též k smrti vyděšený, srdnatě stiskl v obou rukou pochodeň a vykročil směrem k židli připomínající trůn, zpoza níž hlas vycházel. „Stát!“ ozvalo se od krbu. Tentokrát už i Petr zůstal zcepeněle na místě a bál se jen pohnout. Notnou chvíli se nic nedělo a v tichu bylo slyšet vedle praskání ohně v krbu i drkotání Lucčiných zubů a rychlý dech všech tří. Po chvíli, jež se jim zdála jako věčnost, se pohnul stín, který trůn vrhal na podlahu a od něj se oddělila nevelká postava ve

150

dlouhém splývavém plášti v tom šeru nejasné barvy. Kamarádi zírali a čekali, co se bude dít dál. Neznámý náhle volně mávl rukou. Pod stropem ve tmě, jež tu dosud vládla, se na lustrech rozsvítily desítky svic a ze tmy vysvobodily celý sál. Neznámý přistoupil k Petrovi a vzal mu pochodeň z rukou se slovy: „Už jsem myslel, že ani nedorazíte.“ Všichni tři na něj hleděli s otevřenými ústy a neschopni slova a Adam si náležitě tento okamžik překvapení vychutnával. „Ty vole, já tě...“ ulevil si Petr, když si plně uvědomil, jak byli napáleni. „Tak to nemělo chybu!“ Tomáš s Luckou na Adama stále hleděli jako na zjevení. Petr byl Adamovým nástupem doslova fascinován a Adam cítil, že si teprve nyní získal jeho respekt. „A jak jsi to udělal? Ty efekty? A co to máš na sobě?“ a kladli spoustu dalších otázek, které nebraly konce. Adam byl rozhodnut podstatné udržet v tajnosti a tak dával bedlivě pozor nač a jak odpovídá. „Adame, co to má znamenat? Ten dům je váš? To sem se máte stěhovat?“ zeptala se Lucka. „Si ho vloni vyhlíd a fotřík koupil k narozkám,“ poznamenal Petr se smíchem. „Byli jsme za tátou v Izraeli a ten pán, pro kterýho táta dělal, mi odkázal svůj majetek.“ „Jako tobě? Tvýmu tátovi, ne?“ chtěl se ujistit Tomáš. „Ne. Mně.“ Petr.

„Tak to je hustý. A von jako natáh brka?“ zajímal se zase

„UMŘEL!“ zaburácel nadlidsky Adam hněvivě, všem naskočila husí kůže a jen Lucka si všimla slzy, již se snažil zamaskovat.

151

I otrlému Petrovi při tom přeběhl mráz po zádech a opravdu na chvíli pocítil z Adama strach. „Tak soráč, hele, já sem to tak nemyslel.“ „A co všechno ti ještě vodkázal?“ nadšeně se zajímal Tomáš. „No, to ani vlastně nevím. Je tu Sebastian, můj správce majetku, teda teď je asi u nás a má sem s našima přijít někdy kolem sedmý.“ „Tak to je soda, správce majetku, to musíš mít nejspíš i korunovační klenoty!“ smál se Petr o poznání slušnější. „A hele, co jsem dostal k Vánocům od něj,“ řekl Adam nadšeně a z kapsy rudého pláště, jenž měl na sobě, vytáhl svůj kryptex. „Hochu, ty musíš bejt fakt pako. Von dostane barák jako kráva, má svýho vlastního správce majetku a raduje se z takovýhle blbiny!“ „Proč blbiny?“ dotčeně se na Petra Adam zamračil a opravdu se zlobil. Otevřel dveře a vyšel na chodbu následován kamarády. Otevřel jiné naproti a vešel dovnitř. Rozsvítilo se tam, aniž cokoli udělal. V místnosti byla starožitná křesílka i jiný nábytek. Lucka nadšeně vydechla. „Pítr nezná Šifru Mistra Leonarda,“ posmíval se Tomáš, když se po pokoji rozhlédl a všichni se posadili. „Kdybys to čet, nebo aspoň dybys viděl film, viděl bys, jak to je senzační věc. Já to teda čet a mam i film, ale ne ten s kryptexem. Ty máš, Adame, to dývídýčko s kryptexem, že jo? „Jasně,“ odpověděl mu Adam potěšen, že alespoň Tomáš má o jeho dárek zájem a ví, vo co go395.

395 Voco go [vo co gou] – oblíbená poznámka mládeže znamená „oč jde“

152

„No a k čemu to teda je?“ Petr začínal mít nepříjemný pocit, že se ze samozvaného vůdce mění v outsidera396 a to ho vůbec netěšilo. „Tak podivej,“ pustil se do vysvětlování Tomáš, „vidíš ty kostičky s písmenama, je to jako číslovej kód u sejfu, nebo u zámku. Kryptex má přednastavenej pětimístnej kód. Když ho zavřeš, tak rozházíš písmena a votevře ho zase jen ten, co ten kód zná a písmena nastaví do správnýho postavení. Takže, když kód neznáš, máš smůlu.“ Kdyby Tomáš ještě svůj monolog nehodlal ukončit, Petr by stejně vytáhl své jednoduché řešení: „Jo, jak sem si myslel, je to hračka pro děti. Přece stačí, abych s tím švihnul, nebo na to vzal šroubovák.“ A to byla voda na Tomův mlýn397: „No a to si právě vedle jak ta jedle. Fór je v tom, že kryptex je na schovávání nějakých textů; receptů, tajných vzkazů a tak. Vevnitř je skleněná nádobka a ta je naplněná octem. Na ní namotáš papír s tajným vzkazem a pak zasuneš do vnějšího válce s kódovýma písmenama, uzavřeš a písmena rozhodíš. Tim to máš zamčený...“ „A na co tam máš ten vocet?“ Petr byl netrpělivý. „Hele, nech mě domluvit,“ ohradil se Tomáš. „Jo, jenže než ty se vyžvejkneš, tak já zapomenu, co sem chtěl říct,“ nedal se Petr. „Tak můžu to dopovědět?“ Tomáš byl už docela naštvaný, protože Petr jeho triumf nad sebou, aniž to tušil, oddaloval. „Tak když se kryptex pokusíš otevřít jinak, než jak se má, teda pomocí kódu, nádobka s octem se rozbije a text na svitku papíru se zničí.“ „... takže nemůže padnout do nepovolanejch rukou,“ zase si Petr nemohl pomoci, ale správně tušil, že už je Tomáš s výkladem u konce. „Tak to je bomba.“

396 Outsider [autsajdr] – člověk nevýznamný, ze společnosti vyřazený, nedůležitý, neschopný, neuznávaný. 397 Voda na mlýn – rčení. Znamená „přišlo mu to vhod“, dnes také říkáme nahrávka na smeč.

153

Adam byl konečně spokojený s Petrovým pokrokem, Tomáš byl hrdý, že se mu podařilo natvrdlého a nafoukaného kamaráda přesvědčit a Lucka se šťastně usmívala, protože to přála všem. „Adys, tak ukaž,“ netrpělivě vyzval Tomáš Adama k demonstraci. „Jo, ukázal bych, ale uvnitř má něco být a jakej je kód, já zatím nevim. Už jsem to zkoušel mockrát, ale ani jednou jsem se netrefil.“ Touhle větou mladý Joshua spustil lavinu. Kamarádi se předháněli, kdo z nich pro něho vymyslí lepší a především vtipnější heslo, jež by kryptex otevřelo. Po chvíli je už Adam přestal vnímat a zasnil se. Postupně si v mysli přehrával všechny zážitky, jež mu změnily život počínaje věštbou a dneškem zde konče a snažil se zachytit cokoli, co by mohlo být důležité natolik, že by to Sebastian použil jako kód. Samozřejmě, nakonec to mohlo být i cokoli úplně banálního, co s tím, co prožívá, kým je, nemá vůbec nic společného. Přece jen důležitějším kritériem byl počet písmen. Probral se ze zamyšlení. Kamarádi pilně vymýšleli a neustále se dohadovali, co by to mohlo být a Lucka, jež bděla nad správným počtem, je neustále hubovala, že neumějí ani počítat a jak by asi tu s šesti, tu s deseti písmeny, chtěli otevřít sejf 398, jenž má jen pět míst. Petr jednou dokonce navrhl, že když jeho zaručené heslo má písmen deset, mohl by si to rozdělit; nejdřív by zadal pět a pak dalších pět a taky by to mohlo fungovat. Nakonec se svého nápadu vzdal. Adamovi blesklo hlavou světýlko naděje. Popadl tašku a vyjmul z ní latinsko-český a česko-latinský slovník. Zběsile listoval až našel co hledal. natio -onis f 1. narození, rod ... Měl silný pocit jistoty, že dospěl k řešení. Zatajil dech a rozhlédl se po kamarádech. Petr se zrovna dohadoval s Tomášem o tom, zda je PRAHA dost dobrá. „To napadne každýho jako první!“ mínil rozčileně Petr.

398 Sejf – trezor.

154

Tomáš po chvilce váhání vytáhl argument, jež měl Petra zdolat: „No dyť jo! Chápeš to? Každej si todle řekne a nikdo to nezkusí, protože je to moc jednoduchý, chápeš? V jednoduchosti je síla.“ „V jednoduchosti, jo? Tak já, dybych chtěl dát Adamovi jednoduchej kód, tak mu tam dam ADAM.“ Tomáš jen okamžik zapřemýšlel a pak se rozchechtal, až brečel. Lucka se také smála a Petr rudý jako rak tušil, že je za blbce. „Co se směješ?“ udeřil Tomáše do ramene. „Jsi vedle jak ta jedle. Spočítej si to! Von je fakt uplně blbej.“ „Ticho!“ zvolal Adam, až se dům otřásl. „Můžete být chvilku zticha?“ Kamarádi se okamžitě přestali dohadovat. „Jak to dělá? Jak todle dělá?“ zahučel Petr na Lucku udiveně. „Myslím, že to mám,“ Adam zvedl kryptex nad hlavu. „Tak ukaž!“ „Jo, ukaž,“ pokřikovali kluci, jen Lucka zadumaně mlčela. Pak ale vstala a řekla: „Hele, já jsem taky zvědavá, ale nenapadlo vás, že to, co je uvnitř, je určeno jen Adamovi a může to být tajný?“ „Jé, hrdlička se zase vozvala. Ty seš prostě úžasná,“ zabručel nakvašeně Petr. vrátil.

„Jo už od narození,“ a udělala na něj obličej, což jí Petr

„Víte co, mě to je šumák, co tam je, jsem jen zvědavěj, jak kryptex funguje,“ řekl klidně Tomáš. Adam se usmál. „Tak pozor! Jdu na to,“ postavil se, kamarádi jej obklopili a on začal zadávat jednotlivé hlásky: „EN-ÁTÉ-Í.“ Nikdo ani nedutal.

155

„Ó.“ Když se tato hláska zařadila vedle ostatních, ve válci cosi zřetelně cvaklo. „Hhaa,“ vydechla Lucka z napětí a Adam cítil, jak mu buší srdce. Neotvírej tu věc, nebo zemřeš. Najednou si na ni vzpomněl. Tahle věta jej zarazila. Byl to jen sen, ale který z jeho snů za poslední dva roky, byl „jen takový“? Ale co, i kdyby to nebyl sen, kdyby se mu jako už nejednou do hlavy naboural Cain, znamená to, že mu hodně záleží na tom, aby Sebastianův dárek nebyl otevřen. Přesto ale měl dojem, že udělá líp, když kamarády varuje. „Hele,“ podíval se po nich pomalu. „Tak už dělej, musíš nás tak šponovat?“ zavrčel Petr netrpělivě. „...měl jsem sen, a moje sny bejvaji živý, někdo mi řek, že když to otevřu, tak zemřu. Možná je to blbost, ale měli byste to vědět, poslední dobou se kolem mě dějou divný věci, tak kdyby náhodou...“ „Snad se nás teď nechceš zbavit? Já zůstávám!“ řekl kategoricky Petr a podíval se po ostatních. „Já taky,“ přidal se Tomáš. Lucka se usmála a řekla: „Všichni za jednoho, jeden za všechny, nebo ne?“ Adama už pomalu brněly prsty. Nadechl se hluboce a pomalu pravou rukou vytahoval vnitřní uvolněnou část válce z té vnější s písmeny. Náhle se udělal prudký vítr, zhasly všechny svíce na lustru i na svícnu na stole a otevřela se okna, průvan jimi zamával. „Hu huuu!“ jako strašidelně zahoukal Petr a Lucka se uchechtla: „Dost, nebo se počuram.“ V tom okamžiku se ozvala ohlušující rána, jako kdyby přímo do domu udeřil hrom, z kryptexu se uvolnilo oslepující světlo a všechny čtyři pohltilo. Pokoj zůstal prázdný, jen dým z osiřelých

156

knotů unikal do otevřeného okna, jehož křídla co chvíli zabouchaly znásilněny průvanem. Na větvi stromu přímo proti oknu zakrákal velký černý pták a odletěl směrem ke Karlovu náměstí.

157

XXIII. HOSTINA

Všichni čtyři křičeli jako o život. Cítili obrovský tlak, podobný pocit jako když byli na odstředivce či horské dráze na Matějské pouti. Krev se jim hrnula do hlavy a zbytek těla brněl a mravenčil, cítili ohromný tlak v uších, žaludek až v krku a obrovský hluk kolem nich a všudypřítomné oslňující světlo, je děsily tak, že by dali cokoliv za to, aby to už skončilo. „Uuuž doost!“ s velkou námahou vykřikl Adam a rázem se vše zpomalilo, světlo sláblo a z dálky byla slyšet hudba. Ade-ste fideles399. A sílila. Zastavili se. Kde byli, byla téměř tma a ticho. Ta vánoční melodie stále sílila a prostor se prosvětloval. Nacházeli se v nějakém velmi velkém sále. Z hloubi šera se pomalu vynořila sotva viditelná silueta stromu a na ní se pomalu rozsvěcela malá světýlka, až jich byly tisíce. Adeste fideles nabývalo v rytmu na rychlosti a pojímalo jakýsi břinkavý charakter. Ještě než se veliký vánoční strom rozsvítil úplně, počaly zpoza něho do výšky vystřelovat desítky, ba stovky jisker a jiskřiček roztodivných barev. Některé byly tiché, jiné za letu hvízdaly, aby se ve výšce rozprskly a dolů se snášely v podobě lehkého zpívajícího deště. Ohňostroj, který tu kdosi připravil, vyvolal nadšení čtyřlístku kamarádů, jež naplno kompenzovalo400 prvotní úlek a zděšení. Vánoční melodie v podání neviditelné cirkusové kapely byla nezvyklá a zvláštní. Náhle cosi rychle a hlučně, z výšky před již rozzářený stromeček, žuchlo. Kamarádi sebou prudce škubli leknutím a pohlédli tím směrem. V následujícím okamžiku ustal ohňostroj, sál mírně potemněl a odkudsi z velké výšky se na zem snesl oslňující kužel světla. Tam v jeho poli uviděli jakousi hromádku. Ozval se pruživý zvuk a z 399 Adeste fideles – jedna z nejslavnějších vánočních koled. 400 Kompenzovat – vynahradit.

158

hromádky vystřelil veliký červený květ z krepového papíru 401. Pomuchlaný klobouk takřka obřích rozměrů byl tou hromádkou, na jejímž vrcholu květ trčel. Kamarádi na tu podívanou hleděli s otevřenými ústy a co chvíli některý z nich utrousil nějakou poznámku. Klobouk se pomalu začal vznášet a za zvuku fanfáry z nenaladěných trubek se pod ním objevil veliký legrační klaun. „Ták to je boží!“ vykřikl Petr a začal tleskat a hlasitě hvízdat. „Ooo! Jeeee! Hhhhh... Pane šiditelí, pane šiditelí. Co sém to... Joooo už viiiim!“ začal klaun vykřikovat a děti se smály a tleskaly. „Si dobrej!“ snažil se na adresu Adama překřičet všechen ten hluk Petr. Jenže Adam sám na to vše hleděl s rozpaky a nemenším překvapením, než ostatní. Navíc klaun nebyl zrovna jeho šálek kávy402: ihned si vzpomněl, jak, když byl malý, jej ve snech pronásledoval zlý klaun a od té doby se tomuto humoru spíš vyhýbal. Teď ale viděl, že jeho přátelé se náramně baví a tak byl rozhodnut společně s nimi si tuhle zábavu náležitě užít. Jeviště se počalo zalévat měkkým světlem, jak na ně mířily desítky reflektorů a zvolna se rozsvěcely. Klaun měl jak se patří zmalovaný obličej, nezbytný klaunský nos a na hlavě onen velký rozkřáplý klobouk. Oblečený měl pestrobarevný notně záplatovaný kabát, ohromné široké kalhoty a boty každou jinak dlouhou, což mu činilo značné potíže při chůzi. Z jedné z mnoha kapes kalhot vytáhl obrovské zrcadlo, tak velké, že se mu ani do tak velké kapsy rozhodně nemohlo vejít. Podíval se na sebe a nejspíš zděšen svým zjevem, zaburácel: „Jee!“ Praštil prudce zrcadlem o zem a to se rozbilo na milióny maličkých kousků, jež se odrazily od podlahy a počaly se vznášet v podobě 401 Krepový papír – papír připomínající tkaninu používající se k dekoračním účelům, často právě na výrobu umělých květů. 402 Jeho šálek kávy – rčení: Nemá jej příliš v oblibě

159

třpytících se sněhových vloček vzhůru, jakoby sněžilo vzhůru nohama. Kamarádi tleskali. Za stálého hraní Adeste fideles, dlužno poznamenat, že chvílemi značně falešného, jak se na klaunské představení patří, se ozvalo jemné ratatatatatata bubínku, jako v cirkuse, když vrcholí nebezpečné číslo artistovo403 a klaun náhle prudce a hlasitě dupl. Ratata rázem ustalo, ozvalo se lehké ale hlasité cinknutí trianglu404 a klaun tu stál ve flitry405 posetém třpytivém smokingu406 a vykřikl „Voilaaa407!“ A děti opět tleskaly. Teď již seděly na obrovských pohodlných divanech, vedle každého z nich stál stoleček plný nejrůznějších sladkostí, chipsů408 a oříšků snad všech druhů. Byly tam i slané tyčky a preclíky. Na talířích byly chlebíčky a jednohubky, v miskách kompoty a zmrzlinové poháry. Klaun natáhl ruku, rázem se všechny sněhové vločky, stále se vznášející vzhůru a pomalu a dlouze rotující kolem něho, rychle a jako taženy magnetem sletěly ke klaunově ruce a opět se zcelily v jediné obrovské zrcadlo. Ten do něj zálibně pohlédl a velmi uspokojeně a až blaženě udělal „Jeeee.“ Petr stál na křesle a nadšeně tleskal. Tu klaun naznačil, jako že si jich všiml, otočil zrcadlo proti nim, udělal znechucený obličej a „Blueee“. Čekali, co bude následovat a klaun dlouze máchl zrcadlem nahoru a pustil je. Zrcadlo se jako ve stavu beztíže pomalu obracelo, plulo prostorem daleko a do výšky pryč od klauna, až se ztratilo ve tmě nedohledna. Tu luskl prsty a všem čtyřem přátelům se na obličejích objevily klaunské nosy. 403 Artista – umělec obecně, vžitější je jako označení „cirkusových“ a varietních umělců, tedy gymnastů, ekvilibristů (ti kteří dokonale ovládají rovnováhu a balancují předměty, svými partnery apod.) žonglérů atd. 404 Triangl – Bicí nástroj trojúhelníkovitého tvaru s typicky tenkým cinkavým zvukem. 405 Flitry – ozdobné (barevné a lesklé) plíšky, dnes pokovené folie ve tvaru koleček, jimiž se pošívají šaty umělců, (někdy i ženské společenské šaty) pro efekt třpytivosti. 406 Smoking – Pánský společenský oděv s lesklými klopami, případně i límci. 407 Voila [voalá] - Francouzsky „Hleďme!“ 408 Chipsy [čipsy] – bramborové lupínky, z angličtiny

160

Tomáš nos chytil prsty, natáhl ho na gumičce, pak jej pustil zpět a vykřikl: „Bomba!“. Petr se zachechtal a křikl na Adama: „Si fakt borec! To se ti fakt povedlo! Ty jo! Koukněte na Lůcu, ta má ránu!“ Lucka se smála a na Adama udělala gesto jako že je fakt dobrej. Ten se sice pobaveně smál, ale byl z nich překvapen nejvíc a přemýšlel nad Sebastianovým nápadem. Nějak mu tohle k němu nepasovalo. Každopádně kamarádi se úžasně bavili. Nyní se jeviště ponořilo do tmy a všechno ztichlo. Klaun osvětlený opět jen jediným kuželem jasného světla poklepal na mikrofon „Ein, zwei, drei, adin, dva tri, uno, duo, tre, one, two, three409. Ehm, vážení a vzácní, dámy a páhahánové, přátelé a přítelkyně! Dovolté mi, abych na tomto našem skrómném mejdánu přivítal naše velevzácné hostý. Dnes k mám zavítala slečna Lucie Úžasná...“ V tom okamžiku druhý kužel světla dopadl na místo, kde seděla Lucka, jakási neznámá síla ji zvedla a dívka, k překvapení svému i svých přátel, měla na sobě krásnou zlatavou třpytící se róbu a z vlasů učesaný slušivý drdol s lokýnkami410. Když se vzpamatovala z překvapení, udělala pukrle a nadšená a se smíchem se zase posadila. „Tuš411 a potlésk pro naší slečínků!“ zaburácel klaun a začal plácat svýma jako lopaty velkýma rukama v bílých rukavicích. Kluci tleskali jak o život a pískali. „Jo, jo, jo, jo, jó!“ Další reflektor zamířil na Tomáše. „A vítáme také pana Tomáše Dlouhého, potlesk prosím! Vítejte!“

409 Ein [ajn], zwei [cvaj], drei [draj] - německy, adin, dva, tri - rusky, uno, duo, tre - italsky, one [van], two [tú], thre [frý] - anglicky jedna, dva, tři 410 Drdol – dámský účes. Vlasy jsou upevněny na temeni hlavy. Lokny jsou prameny vlasů vpředu nad ušima často nakroucené do spirály. 411 Tuš – menší znělka.

161

I Toma cosi zvedlo a už se ukláněl v bílém smokingu, jenž ještě více zdůrazňoval jeho tloušťku a s velikým červeným motýlkem u krku. „Bravo, tučňáku!“ tleskal Petr, aby i jeho zalila záře reflektoru a již stál, oblečený v černém fraku. „Aaaa Petrrr Kraus! To je náš další milý a vzácný host! Vítejte u nás. Tuš pro pana Petra!“ A tuš zahrála. Náhle se ozvaly fanfáry412. Adam už si říkal, co asi Sebastian vymyslel pro něho, a i přes pochybnosti měl za to, že ten klaun není nikdo jiný, než on. Když fanfáry dohrály, vše ztichlo, že by na zem padnuvší špendlík muselo být slyšet. „Dámo a pánové, nastává ten vzácný okamžik,“ promluvil klaun exaltovaně413 ale už ne tak klaunsky, „a my máme tu čest a potěšení mezi námi přivítat hosta nejvzácnějšího, jeho královskou výsost pana Joshuu Lowensteina, místokrále a kardinála betlémského a jsme vděčni, že nás poctil svou velevzácnou přítomností. Vítejte, vítejte, vítejte!“ a opět se ozvaly fanfáry a stovky reflektorů už mířily na chudáka Adama. Jeho křeslo zmizelo, místo něho tu byl veliký piedestal414, na něm obrovský trůn celý ze zlata a Adam stál před ním oděný v purpurovém smokingu s tlustou purpurovou šerpou415 od levého ramena k pravému boku a plášť, který měl dosud na sobě, byl nyní olemován hermelínem416. Na hrudi mu visel řád zlatého rouna a na hlavě měl zlatou korunu připomínající svatozář. Kamarádi se k sobě naklonili. „Co to má znamenat?“ řekl Petr, i ostatní se divili. Teď už se jim to zdálo příliš. „Von ze sebe dělá krále! To je jako lepší než my, jo? Tak na todle teda peču.“ Jenže tím, kdo byl nyní rozzlobený, byl Adam. Tohle mu Sebastian přece nemohl udělat. Tady se něco děje, a to něco divného! Moc divného. Adam se otočil k trůnu a vrhl na něj hněvivý pohled, strhl si z hlavy korunu, z ramen plášť s hermelínem, sundal si řád i šerpu a vše hodil na trůn. Otočil se a trůn i piedestal se vlivem jeho pohledu proměnily tak, že byly z písku, trůn se pomalu 412 Fanfára - slavnostní troubení. 413 Exaltovaný – přepjatě nadšený, velmi zanícený. 414 Piedestal – vyvýšené místo, podstavec, povýšenost, významné postavení. 415 Šerpa - pruh ozdobné tkaniny. 416 Hermelín – kožešina hranostaje, lasicovité šelmy. Bílá s černou špičkou ocásku. Je insignií, znakem králů.

162

sesypal. Adamovi se do piedestalu zabořily nohy a on se z něho svezl, jakoby scházel písečnou dunu417. Vrátil se ke kamarádům a utrousil: „Sorry, ale mě se to nelíbí.“ „Copak tendle tyjátr nemáš na svědomí?“ podivil se Tomáš. „Jasně že ne. To on a ani nevim, kdo to je,“ chtěl ukázat na klauna, ale ten byl ten tam. Všechny reflektory pohasly a prostorem, kde byli, se začalo pozvolna rozsvěcet měkké růžové světlo, jako když svítá. Z nedohledné výšky se sypaly sněhové vločky a bylo slyšet rolničky. Zem už byla pokryta vrstvou sněhu a za zvuků rolniček a neodbytné cirkusové kapely přijely saně a na nich stál klaun v santaklausovském kostýmu. Když konečně zastavil, seskočil ze saní a zvolal: „Přátelé, konec šaškárniček, teď začíná zábava! Asi jste si všimli, co to mám na sobě! A určitě jste si i řekli co to má na sobě? A já vám řeknu, co to mám na sobě. Možná byste řekli, že mám na sobě hadry vod Santy Klause, neboo snad Franty Klause? Ne ne ne! Ten vymyšlenej prevít mi je ukrad! Není žádnej Santa Klaus, ale Santa Klaun! A to seeem já. Já já já. Jenom já.“ Kamarádi se už zase bavili, nápad se Santa Klaunem se jim náramně líbil. Jen Adam byl celým večerem zklamaný, ale nechtěl přátelům kazit dobrou náladu a tak se bavil s nimi.

417 Písečná duna je písečný přesyp, který vzniká převážně v písečných pouštích a na plážích vlivem působení větru na ležící písek.

163

XXIV. ZMIZENÍ

„Tak pojedeme,“ rozhodl Lowenstein a rodina vstala od stolu. Oblékli se a sešli na ulici. Když nasedli do auta, zazvonil v jeho kapse telefon. Vyndal jej a podíval se na display. Sebastian. „Ano, Sebastiane?“ „Trochu jsem se zdržel u karmelitánů, ale už jsem na cestě.“ „Fajn, my právě taky, už jsme nechtěli čekat a vyrážíme. Adam už je tam,“ šibalsky se podíval do zpětného zrcátka na dcery a tchyni a dodal: „Naše děvčata se už na vás těší. Tak zatím.“ Sára se zatvářila a Terezka si ještě přisadila: „Já ne. To Sára a babička.“ Když přijeli na Betlémské náměstí, Sebastian oblečený opět do řeholního zrovna před domem vystupoval z taxíku. Lowenstein našel místo k zaparkování a zastavil. Všichni vystoupili a šli se pozdravit s přítelem. „Tak to je ten mladý pán Sebastian, já jsem ňáká Vránová, babička Adama a těchhle dvou cácorek,“ podala mu ruku. Sára zrudla: cácorka? Babička ji před Sebastianem úplně znemožnila! „Opravdu. Sárynko, je to opravdu moc pěknej mládenec.“ Babička mu nepřestávala tisknout ruku a Sára měla za to, že se musí propadnout do země. „A pane Sebastiane, není vás pro ten hábit škoda? Měl byste si najít nějaké pěkné děvče. Já bych vám namluvila naší Sárynku.“

164

„Babi!“ vykřikla Sára celá červená. Tohle už na ni bylo moc. Terezka se zubila a Zlata se k matce naklonila a řekla: „Mami, myslím, že tohle není naše věc. Myslím, že Sebastiana uvádíš do rozpaků.“ „Děkuji, Zlato, to je v pořádku. Jsem zvyklý na to, že by mne leckdo nejradši oženil a když je ten někdo takto sympatická a šaramantní418 dáma, jako vy,“ otočil se zase na babičku, „je to dvojnásob milé.“ „No tedy! A ještě k tomu galantní! Vy opravdu víte, co se patří! A jste prý z Polska! Musím říct, že mluvíte česky pěkně,“ obdivně poznamenala babička, usmála se, poplácala hřbet jeho ruky a konečně mu ji pustila. „Děkuji vám, paní,“ usmál se Sebastian potěšeně. „Půjdeme tedy dál?“ obrátil se ke všem a vzal za kliku. „Ovšem,“ řekl Lowenstein, „pomohu vám s těmi zavazadly.“ Sehnul se a zvedl dva velké kufry. Nevšimli si muže postávajícího u Betlémské kaple. V průjezdu byla tma jako v ranci a Sebastian hledal poslepu vypínač, aby rozsvítil. Lowenstein postavil kufry zase na zem, vyndal z kapsy mobilní telefon, na něm zapnul světlo a Sebastianovi posvítil. „Děkuji pane Lowensteine, teď...“ „Petře. A rádo se stalo,“ skočil mu Lowenstein do řeči. „Petře,“ usmál se, „Teď to najdeme..., á tady je mrška.“ Rozsvítil. Průjezd zalilo měkké světlo, slabé sice, ale dost silné na to, aby se mohli snadno zorientovat. Při první velice krátké návštěvě neměli Lowensteinovi čas se tady pořádně rozhlédnout, ale dnes hodlají naplánovat zítřejší stěhování. Tentokrát tedy projdou dům důkladně. Průjezd byl krásně klenutý. Elektřina tu byla ještě natažena postaru, jak se to dělalo před válkou. Šňůry rozvodů byly 418 Šaramantní – okouzlující, půvabný.

165

zkroucené a tažené po povrchu a vedly k porcelánovému vypínači. To zaujalo Zlatu. Takový vypínač si pamatovala z dětství; u rodičů to takto bylo až do osmdesátých let. Pochodně na stěnách byly již vyhaslé. To Sebastiana trochu znepokojilo. Měly by svítit stále. Na konci průjezdu byl vnitřní dvůr domu, celý ponořen do tmy. Vydali se na schodiště. I ono bylo klenuté. Nahoře nad vchodem do poschodí byl ve zdi maličký výklenek a v něm soška. Vchod do chodby byl uzavřen prosklenými dveřmi. Sebastian, který šel napřed, otevřel a vstoupil do chodby následován ostatními. „Babi, něco ti ukážu!“ Terezka se rozběhla po chodbě, minula několikeré dveře a zastavila se u velkého výklenku ve zdi. „Hádej, kdo tohle je!“ a významně ukázala na velikou sochu. „Tak babi!“ naléhala netrpělivě. „Počkej, ty treperendo! Já nemůžu tak rychle,“ smála se babička. Terezka však čekat nevydržela a hrdě babičce sdělila: „Je tady ta Terezička, jako máš doma, jenže je věčí, než já!“ až se zalykala. „Na mou duši!“ řekla babička, „Naše patronka, Svatá Terezka, viď?“ Na konci chodby byly otevřeny dveře do sálu a vycházelo z nich slabé světlo. „Adame!“ zavolal otec, ale žádná odezva. Čekal by patřičný hluk. Adamovi kamarádi jsou jak se patří hluční a Adam se někdy taky umí přidat. „Tak, Adame!“ Když vešli do sálu, chlapce ani jeho přátele nenašli. V krbu plápolal oheň a bylo jasné, že tu musel nejdéle před půl hodinou ještě být. „Půjdeme se po nich podívat?“ zeptal se Sebastian Lowensteina. Ten přikývl a obrátil se k manželce: „Zatím se po domě rozhlédněte, hned je najdeme.“ Vyšli ze sálu a Sebastian si všiml světla pod dveřmi protější místnosti. Otevřel. Okamžitě spatřili bundy naházené v jednom z křesel. Na stole byly čepice dětí a...

166

„Pro pána, co je tohle?!“ zvolal mnich zíraje na stůl. Lowenstein sebou trhl a pohlédl tím směrem. Po stole i pod ním se válely rozházené trosky kryptexu a zdálo se, že jeho umělohmotné části jsou ohořelé. Vzal do ruky pár kousků aby si je prohlédl. „Ale...“ rozčileně se podíval na Sebastiana: „ale to je ten dárek od vás!“ „Dárek ode mne?“ vykřikl zděšeně Sebastian a vyběhl na chodbu k zavazadlům. Doktor nechápavě hleděl na dveře v nichž mladík zmizel. Ten doběhl ke svým dvěma kufrům, které zanechali na začátku chodby hned za vchodem na schodiště. Přehodil si škapulíř419 přes levé rameno a poklekl vedle nich. Otevřel koženou kabelu, jež ležela vedle na zemi, vyjmul z ní jakýsi balíček obalený pěkným vánočním papírem a převázaný zlatavou stuhou. Lehce ale nervózně jím zatřásl, jakoby se chtěl přesvědčit, že je obsah na svém místě, vstal a běžel zpět. Lowenstein mezi tím vyšel na chodbu a velmi hlasitě začal vyvolávat syna: „Adameee! Adame jsi tu?! Tak neblbni! Ozvi se! Lucieee, kde jste všichni?! Tak je tu někdo?“ Když byl mladý mnich zpět u něj, zvedl balíček proti jeho obličeji a roztrhal netrpělivě papír v němž byl dárek zabalen. „Tohle je můj dárek, Petře!“ a vrazil mu jej do rukou. Lowensteina polilo horko. Svíral Sběratelskou edici420 Šifra mistra Leonarda - kniha, DVD s filmem a replika421 kryptexu, jakou včera večer vybalil Adam pod stromečkem v Katovicích! Na tohle nevěděl, co říct. „Jak to myslíte? Co to tedy Adam dostal a od koho?“ Do pokoje přišla Zlata a za ní i děvčata s babičkou, přivolány vzrušeným a hlasitým hovorem obou mužů. 419 Škapulíř – část mnišského hábitu. Dlouhý pruh látky s otvorem na hlavu uprostřed. Nosí se přetažený přes hlavu jeden pruh v předu a druhý vzadu jako zástěra. Jiná varianta škapulíře pro tzv. laiky, tedy ne mnichy, sestává z dvou malých kousků látky spojených šňůrkami, ale může mít také podobu kovového medailonku na řetízku. Je spojen se slibem Panny Marie, že nositelé škapulíře budou omilostněni při spáse. 420 Edice – vydání, náklad. 421 Replika – napodobenina.

167

„Co se stalo? Adama jste nenašli?“ „Nenašli. Zůstalo tu jen tohle.“ Manžel ukázal na svršky dětí a to, co tu zbylo z tajemného dárku. Pak se obrátil k Sebastianovi: „Ten dárek tedy nebyl od vás? Protože od nás nebyl a nikdo jiný mu ho dát nemohl.“ „Jak vám říkám, Petře, tohle je můj dárek pro Adama. Včera jsem vám jej nestihl dát a tak ho mám stále u sebe. Počítal jsem, že si ho rozbalí dnes, tady.“ Zlata se sehnula a zvedla ze země roztržený obal, jenž Sebastian v rozčilení upustil. „Ale vždyť je úplně stejný.“ „Zůstává otázka, jak se k nám ta věc dostala, od koho je...“ zauvažoval Lowenstein a Sebastian jej doplnil: „... a co má společného s tímhle,“ ukázal na zbytky kryptexu „a kam Joshua zmizel.“ „Terezka!“ vykřikla matka a všichni se na ni překvapeně podívali. „Tu věc měla Terezka ve své tašce. Měla jsem za to, že jste ji tam dal vy, Sebastiane a tak jsem jí dala automaticky pod stromeček k ostatním dárkům.“ „Kelly!?“ zvolal Sebastian. Náhle mu všechno zapadalo do sebe a tak vyslovil jen to, co už začínal tušit. „Takže to souvisí s tím únosem.“ „Jakým únosem, pane Sebastiane?“ zeptala se starostlivě babička, která vše dosud jen zmateně sledovala. „Jo, s jakym únosem?“ přidala se důležitě Terezka. Lowenstein zvedl obočí. Tohle téma nechtěli před Terezkou probírat. Byli rádi, že všechno zapomněla, jak řekl dr. Fišer vytěsnila a jen ji sledovali. Měli jej navštívit v případě, že by se začaly objevovat projevy úzkosti nebo agresivity422. „Ale s žádným, Terynko, to nejsou věci pro dětské uši,“ řekla matka a na babičku udělala posunek, že o tom teď nemají mluvit a 422 Agresivita – tendence napadat okolí, útočnost.

168

aby odvedla děvčata zpět do sálu. Sebastian si uvědomil chybu a řekl se strojeným úsměvem: „Jen jsem tak uvažoval.“ Když babička s dětmi opustila pokoj, Zlata se obrátila k manželovi a Sebastianovi a řekla unaveně: „Já je vezmu zpátky domů a vy koukejte něco udělat. V jednom týdnu ztratit druhé dítě je na mne příliš.“ Když pak odešla i s matkou a dcerami, Lowenstein se Sebastianem prošli celý dům a nakonec skončili opět v Adamově pokoji. Nenašli žádné další stopy. Lowenstein byl bezradný. „Můžete něco udělat? Myslím něco, jako Adam.“ „Jestli se, Petře, ptáte, zda jsem schopen toho, co Joshua, tedy Adam, zda mám nadpřirozené schopnosti, jako on, tak nikoli,“ pokrčil rameny na znamení, že je mu líto, že ho v této situaci nemůže nijak potěšit. „Společně s ostatními bratry v koncilu...“ „Koncil?“ podivil se Lowenstein. Věděl, co to znamená, ale vytušil, že mnich to slovo použil ve zcela jiném významu. „Ano, promiňte, neuvědomil jsem si...“ „Ne, to je v pořádku. Takže v koncilu, to je zřejmě nejspíš jakési vaše kolegium423?“ „Tak. Je nás deset. Naším úkolem je střežit...“ zarazil se, „promiňte, Petře, nemohu vám to říct, přesto, že jste otec Joshuy. Jsem vázán přísahou. Moc se vám omlouvám.“ Lowenstein kývl na znamení, že to chápe, ale zůstal neuspokojen. „Co tedy...“ „Ano, řekněme, že za jistých okolností můžeme získávat informace, komunikovat na dálku a v krajních situacích, v krajních situacích můžeme...“

423 Kolegium – sdružení osob, společných zájmů či odbornosti.

169

V jedné z bund na křesle zazvonil čísi telefon. Lowenstein vyskočil. Lekl se jak byl zabrán do hovoru a úvah. Vstal, přešel ke křeslu a zvedl bundu, jež byla navrch. Zvonění zesílilo. „Ta druhá, Petře,“ řekl Sebastian. Petr zvedl dívčí bundu s umělou kožešinou na kapuci. Skrz kapsu prosvítalo světlo displaye. Rozepl zip, vyjmul Luciinu Nokii. 'MAMKA' ukazoval display. Po chvilce zdráhání stiskl 'PŘIJMOUT HOVOR'. „Kolik si myslíš, že je hodin?! Jedenáct! My tady trneme, lítam vod vokna k voknu...“ „Promiňte! Pro-miň-te!“ doktor musel přerušit proud výčitek paní Úžasné. „Co, co to, kdo to je? Promiňte mi, musela jsem si splíct číslo,“ překvapeně ze sebe vychrlila. „Ne, paní Úžasná, dovolala jste se dobře. Tady Lowenstein.“ „Pane doktor, co se... co se děje? Proč nezvedla telefon Lucka? Snad se jí něco nestalo?“ zněla vystrašeně. „Všichni čtyři včetně našeho Adama zmizeli z našeho domu.“ „Někde se toulaj?“ „Paní Úžasná, obávám se, že situace je poněkud vážnější...“ „Pane Lowenstein, řekněte co se stalo, kde je naše Lucina?“ z telefonu se ozval Luciin otec. „Pane Úžasný, nevím, kde je můj syn, vaše dcera a ostatní dva chlapci, kteří s nimi byli. Prosím přijeďte sem. Betlémské náměstí 6, ten dům uprostřed se sochou Panny Marie. Musíme se domluvit, co uděláme. Myslím si, že je třeba uvědomit policii.“ Zavěsil. „Policie nám ale nepomůže,“ namítl mnich. „Jistě, to asi ne, ale rodičům těch dětí nemůžete říct, že jejich děti unesl padouch ze šestnáctého století spolčený s biblickým Kainem. A pak, musíme dodržet zákon. Co se skutečně

170

děje, jim samozřejmě říct nemůžeme. Zkusím najít kontakty na rodiče těch kluků v Adamově mobilu.“ „Ano, já odjedu hned ráno do Czerne a uvidíme, co se dá dělat. Nepodlehněte panice, Petře, situace není beznadějná. Uvědomte si, že váš Adam již není tím dítětem, které jste znal do Vánoc. On má nepředstavitelně obrovskou moc a je otázka času, kdy si ji plně uvědomí a osvojí.“ „Díky, Sebastiane, já věřím, že vše dopadne dobře. Jestli tedy chcete a můžete odjet, měl byste opustit dům ještě teď. Pokud zavoláme policii, jako že zavoláme, mohli by vás tu zdržet déle, než by bylo milé.“ „Máte pravdu, jdu si sbalit. Raději vyrazím hned.“

„Omlouváme se za přerušení vysílání. Věnujte prosím pozornost tomuto mimořádnému zpravodajství,“ zaslechl Lowenstein když se zouval v předsíni. „Dnes ve večerních hodinách za dosud nevysvětlených okolností z tohoto domu na Betlémském náměstí zmizely čtyři děti ve věku třináct let. Jedna dívka a tři chlapci.“ Petr vstoupil tiše a pomalu do pokoje, Zlata stojící u okna k němu přistoupila a mlčky se objali. „Sebastian ještě večer odjel do Polska. Snad budou moci něco udělat.“ „Policejní rada Jiří Kučera se k případu v této fázi vyšetřování odmítl vyjádřit, blízký zdroj televize Nova nám však potvrdil, že dům patří rodině světově významného jazykovědce a archeologa doktora Petra Lowensteina. Jedno z dětí je synem Lowensteinových a ostatní jsou jeho spolužáci. Policie vyšetřuje verzi, podle které se mohly děti stát obětí únosu, zatím bez jasného motivu. O dalším vás budeme na naší stanici informovat.“

171

Babička plakala. „Sebastian mě ujistil, že je Adam dost silný na to, aby to zvládl,“ řekl tiše ale rozhodně Petr. Zlata mlčky a se starostlivým úsměvem kývla. „Děvčata spí?“ „Myslím, že ano.“ „Terezka je v pořádku?“ „Jo, myslím, že ano.“ Teď už se Zlata rozplakala. V předsíni zazvonil telefon. Petr jej zvedl. „Lowenstein.“ „Dottoressa Ciccone. Buona serra, signore Lowenstein. Possiamo parlare italiano o inglese?424“ „Si, italiano, prego,425“ odpověděl Petr. „Děkuji, doktore Lowensteine. Moc se vám omlouvám, že vás obtěžuji v tuto hodinu a v této situaci. Pracuji pro kardinála Sordiho a...“ Lowenstein jí vstoupil do řeči: „Toho kardinála Sordiho? Prefekta...“ „Ano, doktore, toho. Víme, kdo je váš syn a myslím...“ „Co že?! Vy víte kde je!? Vy jste...“ „Doktore, prosím, uklidněte se. Ne kde je ale kdo je, KÝM JE.“ „Promiňte, poslední týden toho na mne bylo mnoho a dnešek... I tak, čekám, že pro mne máte vysvětlení. A cokoli nám pomůže...“

424 Dottoressa Ciccone. Buona serra, signore Lowenstein. Possiamo parlare italiano o inglese? [Dotoresa čikóne. Bona séra, siňóre Lowenstein. Posiámo parláre italiáno o ingléze?] - Doktorka Ciccone. Dobrý večer, pane Lowensteine. Můžeme hovořit italsky, nebo anglicky? 425 Si, italiano, prego. [Sí, italiáno, prégo.] - Ano, italsky, prosím.

172

„Navrhuji vám tedy setkání, řekněme za čtyřicet minut. Může být kavárna Slavie?“ „Slávie, jistě. Cože, ještě dnes?“ „No ovšem.“ Zavěsila.

173

XXV. VEČEŘE S HRABĚNKOU

„Doktor Lowenstein?“ zeptal se zaměstnanec hotelu Slavie Petra, když vstoupil. Ten se překvapeně rozhlédl kolem sebe a zřízenec ho, aniž čekal odpověď, požádal, aby jej následoval. Byl uveden do salónku a posadil se. Nikdo zde dosud nebyl a zaměstnanec hotelu se okamžitě vytratil. Na stole byly připraveny číše a láhev vína neznámé značky. Trochu nervózně zkontroloval hodinky a pak vzal láhev do rukou, aby si ji prohlédl a vyplnil čas čekání na svou hostitelku. „La bontà Piccolomini426 ročník 1980, je ze sklepů mého otce - neuvěřitelně dobré víno.“ Do salónku vstoupila velmi atraktivní dáma ve tmavomodrých koktejlkách427. Vstal. „Dottoressa Ciccone? Dobrý večer, paní doktorko.“ Naznačil polibek428 nad vysoko podanou rukou429, pomohl usednout na židli a sám se také posadil. „Takže vy pracujete pro šéfa inkvizice...“ pokusil se navázat rozhovor nervózní z doktorčina úsměvu, ale hlavně nedočkavý informací, jejichž příslib očekával.

426 La bontá Piccolomini [la bontá picolomíni] – Piccolominiho dobrota. 427 Koktejlky – dámské přiléhavé šaty nad kolena pro odpolední a večerní příležitosti. 428 Naznačit polibek – v konzervativním společenském styku se ženám ruce skutečně nelíbají, polibek se jen naznačuje přiblížením úst k podané ruce. 429 Nad vysoko podanou rukou – v konzervativním společenském styku, kdy žena očekává naznačení polibku, podává muži ruku výše, než se činí při prostém potřesení ruky, on tak ví, že má naznačit polibek. Podá-li ruku klasicky, nízko, polibek se neočekává a muž ruku ženy přijme k potřesení. Učiní-li v obou případech opak, nastane tzv. faux pas, tedy společenské nedopatření, my říkáme trapas.

174

„Myslím, že by s vámi nesouhlasil, pokud jde o ten termín, ale ano,“ usmála se doktorka. „Doktore Lowensteine, jsme si vědomi toho, jak na vás může působit co vám teď sdělím, ale chci, abyste pochopil, že to, co se děje okolo vaší rodiny, respektive430 vašeho syna, není nikterak jednoduché a jistě pochopíte, že Vatikán může mít jisté obavy...“ „Prosím,“ přerušil ji Lowenstein, „Prosím, můžete přejít k věci? Omluvte mne, ale nejsem právě v situaci, kdy bych mohl a chtěl poslouchat přednášku o problémech Vatikánu a upřímně, ani mě nezajímají. Jestli je něco, co mi chcete sdělit, co mi pomůže dostat se k synovi, prosím, neotálejte s tím. Doufám, že nejste od tisku,“ téměř se třásl rozčilením. „Oho! Podívejme se! Konečně nějaký chlap, který ví, co chce a nebojí se to říct,“ usmála se trochu ironicky a tvrdě pokračovala: „Doktore, já mám respekt k vám a chápu, že jste oprávněně rozčilený, že máte strach a obavy o své dítě. Mohl byste být překvapen, kolik lidí a nejen jich a n e j e n t a k l e d a j a k ý c h , má strach právě z něho. A upřímnost za upřímnost: nemám vůči vám jakoukoli povinnost ani závazek a neletěla jsem sem za vámi, abych si vyslechla váš výlev zoufalého otce, ačkoli pro něj mohu mít a mám pochopení. Jestli chcete, naše schůzka skončila. Jestli ale chcete, abych vám pomohla - a zjistíte, že mít mne za spojence vás minimálně v tomto okamžiku staví do nezanedbatelně výhodného postavení, pak přijměte má pravidla, poobědvejte se mnou v klidu a vyslechněte, co mám na srdci. Ujišťuji vás, že nemusíte mít obavy, že vás budu zdržovat zbytečnostmi. Brzo zjistíte, že neplýtvám slovy a podobně nejsem marnotratná ani pokud jde o informace. Jsem příliš dobrá obchodnice, má práce je velmi drahá, to mne učinilo zcela nezávislou na mém otci hraběti Piccolominim. Á... budeme se tvářit, že jste tu poznámku o tisku nevyřkl.“ Lowenstein nebyl s to zakrýt své překvapení, což ji potěšilo a neuniklo mu, jak doktorka Ciccone dme hrdě hruď, byl fascinován jejím neotřesitelným sebevědomím. Cítil, že odejít, nebo pohrdnout její podanou rukou by bylo nenapravitelnou chybou. „Omlouvám se, doktorko,“ vyjádřil stručně svou kapitulaci431 a usmál se.

430 Respektive - popřípadě, vlastně, lépe řečeno. 431 Kapitulace – vzdání se, uznání porážky.

175

„Myslela jsem si to; mohu vás tedy požádat?“ s úsměvem ukázala na láhev La bontà a do tvaru labutě naaranžovaný ubrousek si rozprostřela do klína. „Tedy, kardinál Sordi, abyste věděl, proč jsem vás kontaktovala, je důvěrníkem papeže v otázce vztahu církve a úřadu vašeho syna.“ Lowenstein si poposedl tak tedy vážně církev Adama bere. „Ačkoli tento zvláštní vztah trvá dva tisíce let, je komplikovaný a prakticky se toho moc neví. Kardinál mne najal, abych mu pomohla získat informace. Dřív se o tohle starali jezuité, ale nejsou již to co bývali.“ Hleděla na Lowensteina důvěrně a hrdě zároveň. „Kardinál podle pokynů z testamentu Pavla VI. sice čekal na kontakt 'z druhé strany', tedy od Wernera Brauna a nyní vašeho syna, ale chtěl si situaci pojistit a proto najal mě. Moji lidé sledovali Joshuu Brauna a tak jsme se dostali k vaší rodině. Nevíme přesně co, ale víme, že se něco divného odehrálo v letadle během vaší cesty z Izraele. Při svém pátrání jsem muže, jenž vaši rodinu v letadle napadl, identifikovala jako Edwarda Kellyho. Alchymistu432 Kellyho,“ pátravě hleděla Lowensteinovi do očí a snažila se vyčíst, co se v něm odehrává, zda je pro něj tato informace novinkou. Lowenstein pochopil a kývl, na znamení, že může pokračovat. „Vás to nepřekvapilo?“ vydechla zvědavě, jinak vždy sebejistá, hraběnka. „Doktorko, myslím, že mě nepřekvapí již nic. Cokoli mi řeknete. A že nás sledujete, no přiznám se, že mne taková informace netěší, ale když se zamyslím, je to logické. Spíš nechápu, proč jste se s námi nezkontaktovali přímo. Nemyslím si, že by tohle byl pro papeže neřešitelný problém.“ „Doktore Lowensteine, to je protokol. Čeká se na pozvání od vašeho syna.“ „Podívejme se, svatá církev nespoléhá na 'úradky Boží433' a používá osvědčené světské metody k dosažení svých zájmů?“

432 Alchymista – středověký chemik; spekulativní forma chemie spojená i s experimenty a řemeslnou výrobou 433 Úradky Boží – rozhodnutí, záměry Boží

176

Hraběnka se Lowensteinově poznámce zasmála a pak vážnějším tónem řekla: „A teď k věci, co se týká zmizení Joshuy, ehm, vašeho syna.“ Lowenstein zvážněl. „Od vašeho příjezdu do Prahy jsme sledovali Joshuovu rezidenci. A zřejmě jsme nebyli jediní. Zjistili jsme, že se o vás zajímá nějaká skupina divných lidí. Nejprve jsme měli za to, že sledují prázdný dům, aby jej mohli vykrást. Pro jistotu jsme je nespouštěli z očí a dostali jsme se až k pověstnému Faustovu domu434 na Karlově náměstí. A kdo si myslíte, že je najal, pro koho pracují? Hrabě Kelly,“ Lowenstein nedal ani hnutím brvy najevo sebemenší překvapení, což hraběnku přivádělo mimo koncept435. Číšníci přinesli na stůl vábně vyhlížející talíře. „Nechte si chutnat, doktore.“ „Děkuji, nápodobně,“ a jako mimochodem dodal: „Divní lidé ve službách hraběte Kellyho? To je všechno?“ „Doktore Lowensteine, můžete mne podceňovat, ale snadno se vám může stát..., no, nechme to. Ještě před tím, hned po tom incidentu v letadle..., mimochodem, neřeknete mi, co se tam vlastně stalo? Můj člověk, který mi z paluby letadla telefonoval a poslal i jeho fotografii, pak záhadně ztratil paměť, neví nic, co se dělo od jeho nastoupení na palubu.“ Lowenstein se v duchu usmál a nedal na sobě nic znát. Hraběnka to, že neodpověděl přešla, a pokračovala: „Tedy hned po tom, jsme hledali informace v souvislosti s tím člověkem a zjistili jsme, že je prezidentem banky Cain&Cain v Novém Avignonu a Faustův dům pro banku koupil teprve včera, tak jak je, za cenu, kterou vlastník nemohl odmítnout a obnos kupní ceny převedl na účet prodávajícímu okamžitě.“

434 Faustův dům tzv. Mladotovský palác se nachází na Karlově náměstí č. p. 502 v Praze na Novém Městě. Podle pověsti v něm bydlel legendární doktor Faust, který se upsal ďáblu. Dům kdysi patřil alchymistovi E. Kellymu. 435 Přivádět mimo koncept – vyvádět z míry.

177

Lowenstein při vyslovení jména banky prudce zvedl hlavu a s neskrývaným překvapením pohlédl doktorce přímo do očí. Hraběnka takovou reakci nečekala a bylo jí jasné, že se v té informaci musí skrývat něco významnějšího o čem Lowenstein má nepochybně vědomost. Pak se uklidnil a zeptal se: „Taa banka, co o ní víte?“ „Na tom stále ještě pracujeme. Zatím máme jen veřejně přístupné informace. Struktura vedení, složení představenstva, vlastníka a podobně. Vcelku běžné a nicneříkající věci. Každopádně nyní víme, kde se může Kelly nacházet a pokud stojí za zmizením Joshuy, pak je pravděpodobné, že jsme na stopě i jemu.“

178

XXVI. MONSIEUR ANCI 436

437

Santaklaun se hluboce uklonil, okamžik v úklonu setrval, pak se napřímil a zatím co dětem mával, scéna kolem nich potemněla. Když je několik malých světel nad jejich hlavami vyprostilo ze tmy, zjistili, že tu zůstali sami. Tomáš zívl a nakazil ostatní. Jeden po druhém začali také zívat. Pak se ale podíval poprvé za celou dobu na hodinky: „Ty kráso! Jedenáct hodin. Jsem synem smrti.“ „Ježiši! No tak to je průšvih! Mě táta zabije!“ zakňourala hystericky Lucie, když zjistila jak moc je pokročilý čas. „No, dyť to říkám,“ odvětil Tomáš tupě zíraje na hodinky, jakoby čekal, že se umoudří a ukáží příznivější skutečnost. Adam si v duchu říkal, že to říkal, neměl to před nimi otevírat, neměl je do toho všeho zatahovat. Co má teď dělat? Měl také starost o starost svých rodičů. V tuhle hodinu musejí být všichni jak na trní a nedivil by se, kdyby je hledala i policie. Tohle mu nemůže jen tak projít, i když je Joshua. Já za to ale nemůžu! Nemohl jsem přece vědět, že k tomuhle dojde, nemohl vědět že k tomu může dojít, když otevře svůj vánoční dárek! To je nespravedlivé, jak k tomu jen přijde? A jak k tomu přijdou jeho kamarádi! A co Sebastian? Ten praštěnej klaun, to přece jistě není on! Nakonec uznal, že ačkoli klauny nemusí, ten večer byl fajn a lhal by, kdyby řekl, že se nebavil. Z myšlenek jej vytrhl Petr: „Vy toho naděláte, cucáci! Snad se fotři nepominou, ne? To já si můžu přijít dom, kdy chci a je pohoda. Fotřík je s tou svojí roštěnkou a mě dává svátek.“ 436 Monsieuer – [monsiňor] – z francouzštiny - pan 437 Anci - [ánsi]

179

„No joo, jsi prostě hvězda! Jenže každej nemá 'takovýho fotříka', jako ty,“ řekla mu nasupeně Lucka naštvaná, že se Petr vysmívá jejich obavám a konečně i s trochou soucitu. „Možná si myslíš, že mít prachatýho tátu, co skoro nikdy není doma, je nějaká výhra, no tak si to klidně mysli, já ti to brát nebudu. Ale ty zas neber mě, že chci respektovat pravidla. Jsme děti a večer máme bejt doma. Nemáme dělat rodičům starosti, když za nás odpovídají a mají nás rádi!“ „Wow! No slečna Zodpovědná se nám ale teda rozjela!“ houknul Petr, aby Lucku zesměšnil, ale cítil se trochu trapně, protože věděl, že Lucka má pravdu a věděl, že v očích druhých kámošů je Lucka tím vítězem. Skoro by jí nejradši dal za pravdu, jenže to by si mohli vykládat jako kapitulaci a on není zvyklý prohrávat, nebo se vzdávat. „No, paráda. Nemám mobil,“ zjistila Lucka. „Já taky ne!“ přidal se Tomáš a ani Adam ho neměl. „Hošánci!“ vítězoslavně zvolal Petr, poplácal si vydutou levou kapsu kalhot a vyprostil z ní svůj telefon. 'SLUŽBA NEDOSTUPNÁ'. „No, takže nic,“ řekl Petr zklamaný z toho, že ani tato příležitost excelovat438 mu nevyšla. „Tak jdem. Musíme zjistit, kde to vlastně jsme, kde je ten klaun a kdo to je,“ řekl Adam. „Pak dáme vědět rodičům, určitě tu někde mají telefon.“ Vstali a začali se v šeru rozhlížet. Z míst, kde klaun předváděl své kreace, přicházelo více světla a tak se přirozeně vydali tam. Vyběhli pár schůdků na jeviště a tam, vzadu, spatřili vchod. Jím vstoupili do krátké chodby a ihned spatřili otevřené dveře s nápisem 'MONSIEUR ANCI'. Obešli je a nakoukli dovnitř. Byla to divadelní šatna. Před toaletním stolkem se silně osvětleným zrcadlem tu seděl klaun. Byl již převlečen do černého obleku a odličoval si obličej. „Doufám, milí přátelé, že se vám dnešní večer líbil,“ řekl trochu unaveně, ale velmi vlídně, aniž se na ně podíval. Dál si z obličeje tampóny stíral šminky a odhaloval svou 438 Excelovat – vynikat, ukázat se, předvést se.

180

skutečnou tvář. Děti mu do ní příliš neviděly, ale i tak měl Adam pocit, že takto při pohledu z profilu439, je mu ten člověk povědomý. Klaun svůj obličej dál zbavoval líčení, díval se na sebe a dál uspokojeně odhaloval svou pravou tvář. Už jsem zase ten starý dobrý Cain. Vrásčitým obličejem, jenž pamatoval tisíciletí, proběhl šťastný úsměv nepochopitelně uspokojeného narcismu440. Co bych pro toho spratka neudělal, trochu znuděně se nadechl a přesto, že už byl s odličováním hotov, vzal nový tampon, namočil jej opět do kalíšku s odličovací emulzí441 a počal stírat. Svůj vlastní obličej. S každým pohybem tamponu po věky zvrásněné pokožce, se jeho obličej měnil. Mládl. „Přátelé,“ aniž odvrátil pohled od zrcadla a práce na své proměně, se zřetelným uspokojením promluvil ke svým 'hostům', „Jsem pan Anci.“ Proměna byla dokončena. Utřel si obličej ještě šátkem, hodil jej na stůl a vstal. „Tak ty jsi ten nový Mistr Joshua, konečně tě poznávám,“ příjemně se usmál na Adama. Zatímco Adamovi kamarádi hleděli s otevřenýma pusama, pokračoval: „Já jsem dávný přítel Joshuy Brauna. Strávili jsme spolu hodně opravdu vzácných chvil.“ Při tom mu oči ďábelsky zajiskřily „A já jsem mu slíbil, že se postarám o tvůj vánoční dárek. Ták-žee, jak se vám to líbilo?“ s tlesknutím sepnul dlaně a spokojeně jimi zamnul. „Pane, promiňte, je už moc pozdě, potřebujeme zatelefonovat rodičům a jít domů! Ale jo, dobrý, moc se nám to líbilo,“ řekla Lucka netrpělivě a přidala úsměv. Adam na Anciho hleděl nedůvěřivě. Neměl z něho ani nyní dobrý pocit. „Mistr se mi o vás vůbec nezmínil. Ani Sebastian. Myslel jsem, že ten dárek je od...“ Anci Adamovi skočil do řeči: „... něho? Tvého Sebastiana? No, tak jsi se kapku zmýlil. Tajemství dárků přece spočívá právě v tom, že do poslední chvíle nevíš od koho jsou, příteli. Jen tak mezi námi, můj mladý příteli, opravdu si myslíš, že Sebastian je ten pravý? No, nechme to. A že se ti o mně Joshua nezmínil, uvažuj, mohl se ti zmínit o všem a všech? Za tak krátkou dobu? No tak,“ usmál se a mrkl na Adama a ten se zatvářil tak, že o 439 Profil – pohled ze strany 440 Narcismus – chorobná sebeláska, sebestřednost 441 Emulze – zde přípravek, směs. Emulze je směs dvou kapalin, jež se přirozeně nespojují. Ke smísení dochází mechanicky (intenzivním mícháním) a taková směs je nestálá, složky mají tendenci se rozdělit opět na samostatné složky. Zabránit tomu lze použitím tzv. emulgátorů.

181

tom nemůže být sporu. Na jeho důvěře k němu se ale zatím nic nezměnilo. „Nuže, kamarádi, už je opravdu moc pozdě. I na cestu domů. Nejprve si zavoláte domů, s vašimi rodiči je samozřejmě všechno domluveno, takže nemusíte mít žádné obavy. Takže půjdeme?“ usmál se jak nejmileji to šlo a ukázal dlaní na dveře. Vyšli do krátké chodby a dali se doprava. Anci otevřel dveře, procházeli prostorným sálem, který zejména Petra zaujal zjevným luxusem. „No tak tohle vidět táta, tak zezelená závistí! U něj ve firmě je to super, ale teda vy byste mu to spraku natřel,“ nadšeně básnil. Když jej zaujala celoskleněná stěna, zvolal: „Kde to jsme?!“ běžel ke stěně, jež k překvapení všech - kamarádi jej následovali nabízela úžasnou scenérii442: výhledem obřího okna v nesmírné hloubce pod sebou viděli veliké noční město. „Nový Avignon,“ řekl Anci stojící za nimi. „Krásné, že?“ „Nádhera,“ hlesla Lucie. „Avignon je ve Francii,“ namítl Tomáš. „Ovšem, příteli,“ odpověděl s odzbrojující samozřejmostí pan Anci a kamarádi se po sobě mlčky podívali. Jedna věc divnější, než druhá. Adam hleděl na Anciho odraz ve skle okna. Jeho tvář v příšeří neosvětleného sálu a v odlescích, jež sem z venku spoře pronikaly, vypadala trochu strašidelně. No tak, kde jsou mé instinkty, vzpomínky Mistra, co mi na tom člověku nesedí? Skoro se na sebe zlobil. Ten člověk se může přetrhnout, aby se dobře bavili, dobře se cítili, kamarádi jsou dnešním večerem i jím přímo nadšeni, ale on, Adam, ačkoli by sebevíc chtěl, jejich nadšení a náklonnost k němu sdílet nedokázal. „A co pak?“ chtěla vědět Lucie. „Co, co pak'?“ zeptal se Anci.

442 Scenérie – scéna, výhled na krajinu, pozadí

182

„Řekl jste, že si nejdřív zavoláme domů, no, a co uděláme potom?“ Anci se usmál: „Potom už jen půjdete na kutě. Ale pojďte, ať si vyřídíte ty telefony.“ Kamarádi se tedy odtrhli od velkolepého výhledu z mrakodrapu a následovali svého hostitele. Na konci sálu se nacházelo nádherné točité schodiště postavené pouze ze skla. Po něm vystoupali do vyššího podlaží. Tam, nahoře se s Petrem teprve vše zatočilo. Podlaha, na niž vstoupili, se rozsvítila měkkým světlem a kam dohlédli, všude byly, podobně jako dole prosklené stěny s výhledem na spící město. Přední část rozlehlého prostoru sloužila jako odpočinkový i reprezentační sál, jakýsi obrovský obývací pokoj. Skleněný strop neslo množství kovových sloupů velmi bizarních, strukturou povrchu a tvarem připomínaly kmeny mohutných stromů. Nad stropem se klenulo temné, avšak hvězdnaté nebe. Kdesi nad obzorem bylo možno spatřit sotva viditelný srpek měsíce spějícího k novu443. Prošli sálem zhruba do jeho poloviny, při čemž míjeli skleněné vitriny s různými zřejmě velmi starými a velmi vzácnými předměty. Přirozeným středem sálu bylo jakési kamenné jádro. Jakoby uprostřed této velmi moderní obrovské místnosti, připomínající soukromé muzeum starožitností, šílený sběratel mezi ostatní artefakty444 usadil snad středověký hrad. Došli až ke kamenné stavbě. Anci jen tak lehce mávl dlaní proti dveřím usazeným v gotickém portálu a ty se samy otevřely. „Pane Anci, kde to jsme, co je tohle za dům a...“ na okamžik se Lucka zarazila a pak otázku směle dokončila: „a promiňte, kdo vlastně jste vy?“ „Má milá zvídavá přítelkyně, na otázku kde to jsme, odpověď už znáte. Nový Avignon. Je to město postavené po druhé světové válce. Jsme necelých deset kilometrů od starého města Avignon. A na tvou otázku, co je tohle za 'barák' a kdo vlastně je ten divnej člověk, tedy já... a proč se vyhýbá některým otázkám.“

443 Nov je první fáze měsíce, při které se Měsíc nachází mezí Sluncem a Zemí. V této fázi je osvětlena jen odvrácená strana měsíce a ten tedy není ze Země vidět. 444 Artefakt – předmět, výrobek pocházející z lidské činnosti. Tento termín se často používá v souvislosti s archeologií.

183

otočil se Anci k Lucii, jejíž otázku položenou jen v mysli, zachytil. „Nuže, tenhle barák je zdejší banka a já, já tady bydlím.“ „Jste bankéř?“ Petrovi zajiskřily oči. „Nejsem bankéř. Já tu banku jen vlastním,“ usmál se Anci. „Jen vlastní! No to mě pos...“ „Petře!“ okřikla jej Lucka, věda, že by už zas mluvil sprostě. „Pane Anci, můžeme teď tedy zavolat domů?“ zeptala se nahlas Lucie a přestože jí docela vyděsilo, že jí Anci čte myšlenky, přešla to. Hostitel se usmál: „No samozřejmě, pojďte již.“ Vstoupili konečně do nízké klenuté chodby. A po několika málo metrech chůze pod nízkou žebrovou klenbou dospěli k nízkým masívním dveřím ze železa. „Nuže, přátelé, zde je váš pokoj. Telefon je k dispozici, přeji vám sladké sny a pamatujte si, co se vám bude zdát. Už jste slyšeli, že sen z první noci na novém místě se splní?“ Anci ukázal na dveře a chtěl se vzdálit. „To budeme spát v tom kostele?“ nelibě se podivil Petr. Anci na to nic neřekl. Pouze luskl prsty a pokračoval v chůzi dál chodbou až zmizel na schodišti vedoucím kamsi vzhůru. Jeho lusknutí, otevřelo dveře pokoje, ale přátelé zůstali stát dál a plni úžasu hleděli dovnitř. První se osmělil Petr. Vběhl dovnitř a začal se rozhlížet po pokoji. Byla to nepříliš rozlehlá místnost, moderně zařízená pro tři chlapce a jednu dívku: prostor, v němž bylo lůžko pro Lucii, byl oddělen nádherně zdobeným paravanem445. Na postelích byly úhledně složeny jejich svršky, jež měli na sobě, než byli při hostině „přeoděni“. Petr objevil bezdrátový telefon, zvedl jej, přiložil si ho k uchu, zaposlouchal se a pak hodil Lucii. Ta okamžitě vyťukala číslo. „Numéro de téléphone appelé n'existe pas,446“ ozvalo se ve sluchátku. 445 Paravan – zástěna, španělská stěna 446 Volané číslo neexistuje

184

„Něco tam říká automat. Tome, prosím tě,“ poprosila Lucka a dala mu sluchátko k uchu. Tomáš se zaposlouchal a pak řekl: „Zadala jsi špatně číslo.“ „To není možný,“ zavzdorovala a sluchátko mu zase vzala. „Tak hele. Dva dva sedm...“ vymačkávala čísla na klávesnici. „A volačku? Musíš dát volačku. Nula nula čtyři dva nula.“ „No jasně, máš pravdu, díky,“ mile se na Tomáše usmála a při tom si zívla. Naklonila si hlavu, podložila si sluchátko pod vlasy a přiložila k uchu. Telefon vyzváněl. „Už to zvoní!“ V Cainově komnatě zadrnčel krásný starožitný telefon. Vstal z křesla, vylil si zbytek vína z číše do hrdla, pohlédl na svou tvář do zrcadla, promnul si svou seschlou dlaní obličej, jakoby se chtěl ujistit, že ho podoba, již na sebe jako monsieur Anci vzal, nezměnila. Potom pomalu zvedl sluchátko a přiložil si je k uchu. „Mami!“ ozvalo se na druhé straně. „Haló, mami, jsi tam?“ „Jsem tady drahoušku,“ řekl Cain ženským hlasem do telefonu. „Tak doufám, že jsi v pořádku, Lucinko. Co dělají tví přátelé? Jděte brzy spát a zítra se na tebe budeme moc těšit. Dobrou noc, holčičko.“ Cain zavěsil. „Mamka mluví spisovně, to tu ještě nebylo.“ Adam, který byl neustále ve střehu a čekal na okamžik, jenž potvrdí jeho podezření, okamžitě pohlédl na Lucii, ale neřekl nic. Jen nastavil ruku, aby mu předala telefon. Vyťukal číslo na pevnou linku domů. „Lowenstein,“ uslyšel otce. „Ahoj, tatí. Je to tu skvělé. Představ si, že ten dárek nebyl vůbec od Sebastiana. „Opravdu? A kdo ti ho tedy dal?“ „Je od přítele Mistra Joshuy Brauna.“ „No výborně, tak ho pozdravuj.“

185

„Ano. A tatí, jak jsi mi poradil to latinský heslo na kryptex, tak to zabralo.“ „No tak vida, věděl jsem, že to bude fungovat. Dobrou noc, Adame.“ Chlapec zavěsil. „Ona s tebou mluvila spisovně? Nebyla to ona,“ řekl Lucii, zatímco telefonovali Petr s Tomášem. „Jak to myslíš!“ vytřeštila oči. „Tak, jak to říkám. Nedovolala ses domu. Když jsi řekla, že tvoje mamka s tebou mluví spisovně, došlo mi to. Proč by s tebou mluvila spisovně, když tak normálně nikdy nemluví?“ „No, jednou tak mluvila. Když byl u nich v práci prezident a ona měla něco říct. Byla to prej hrůza a ještě dlouho o tom vykládala.“ „No tak vidíš,“ odtušil Adam. „A když to teda nebyla ona, kdo by to byl? Dyť jsem volala k nám!“ „Psst! Ne tak nahlas, Lucko. Klukum to zatím nechci říkat. Petr je do toho Anciho doslova zamilovanej a Tomáš udělá všechno, co Petr.“ Lucie vykulila oči a pokračovala skoro šeptem: „Ty myslíš, že pan Anci...“ „Hned od začátku mi neseděl. Způsob, jak jsme se sem dostali, ta divná zábava, je toho víc. Je mi povědomej, i tady to místo. Já jsem byl varovanej, abych neotvíral kryptex. Navíc, na heslo, který k tomu bylo potřeba, jsem přišel sám, i když mi chtěl táta pomoct. Protože mám od začátku podezření, že tady to všechno je bouda, a když ty jsi řekla to o tvojí mámě, docvaklo mi to. A když jsem volal sám domu, udělal jsem si test. Řekl jsem tátovi, že heslo je kryptexu, který mi poradil, bylo to správný. No jenže mě táta neporadil, i když chtěl. Já na to chtěl přijít sám. Chápeš to? Ten s kým jsem telefonoval, nebyl můj táta.“

186

„... takže ani já nemluvila s mojí mamkou. Adame, to je ale hrozný, já se bojím,“ zakňourala Lucka. „Co budeme dělat?“ Petr akorát položil telefon a oba chlapci se k nim přidali. „Táta je nějakej divnej, představte si, že ho zajímalo, jak se mam a kdy se vrátim. Pani inženýrka asi dělá vlny,“ kroutil hlavou. Lucka s Adamem si významně vyměnili pohledy. „Hele, on měl pravdu, naši to věděli dopředu a byli uplně v poho. Jen máma si neodpustila, že už bych měl spát. Jako bych byl malej, nebo co,“ uzavřel zívaje Tomáš. Lucka už hledala koupelnu. Otevřela jediné dveře v místnosti nalevo od vchodu. Ihned se rozsvítilo světlo a - už ani nežasla - i koupelna byla opravdu krásná. Veliká vana, sprcha, zrcadlo přes celou stěnu, mramorová deska s umývadlem z jednoho kusu. „Pánové, máte tu každej svůj kartáček na zuby,“ zvolala uspokojeně, načež Petr jen udělal obličej. Už ležel na „své“ posteli. „Tak, jdu první,“ řekla ještě a hledala způsob, jak se uvnitř zamknout. V momentě se za ní zavřely dveře a v zámku cvaklo. Tomáš se také svalil na lůžku, tak jak byl oblečený a okamžitě usnul. Petr ještě chvíli komentoval celý prožitý večer a neustále chválil Adama, že jim připravil fakt hustej zážitek. Vrtalo mu hlavou, jak ten Anci dělal ty svý triky. „No, tys byl taky jako ten frajer Copperfield447,“ přiznal obdiv Adamovi. Mladý Joshua ho ale příliš nevnímal. Byl si už téměř jist, že jsou v problému, ale nechtěl, aby se Ancimu jeho obavy donesly. Musí zjistit nějak šikovně, co v tom opravdu vězí. „Tak já du chrnět,“ prohlásil Petr, převlékl se do pyžama a zalezl pod přikrývku. Otevřely se dveře od koupelny, vyšla Lucie oblečená do dlouhé dívčí noční košile, s vlasy omotanými ručníkem. „Ty se ani neumeješ?“ obořila se na Petra, když viděla, že je ještě vzhůru, ale již pod peřinou. 447 David Copperfield [kaprfíld] – známý „kouzelník“ varietní umělec.

187

„Na to peču, chce se mi spát.“ „No, jestli tohle neni důvod, proč ti dala Katka kopačky.“ To Petra vzpružilo. Posadil se na posteli a zahřměl: „Hele, princezno, co do mě vandruješ? Zejtra je taky den a mě se fakt chce už spát. Starej se vo svýho koně a mě dej svátek,“ zalehl a otočil se k ní zády. Lucka se jen zatvářila a ukázala Adamovi posunkem, že koupelna je pro něj volná. Když se pak vrátil do pokoje, byla tam už tma. Zalezl si do postele a přemýšlel o všem, co se od včerejška událo. „Adame,“ zašeptala Lucie, „jak to tedy je? Co uděláme? Já mám strach.“ „Nevím, neměj, spi. Uvidíme, já něco vymyslím.“

188

XXVII. NABÍDKA

Vystoupil z limuzíny a zamířil spěšně do budovy. Bylo nepředstavitelné vedro a myslel na sklenici ledového mléka. V hlavě měl ale zejména události dnešního dne. Dnes tedy konečně... Měl opravdu dobrou náladu a při každém tom pomyšlení jej příjemně zamrazilo. „Dobrý den, mladý pane,“ s poníženou úklonou a strojeným úsměvem jej pozdravil portýr u vchodu. Mlčky a s pohrdáním jej minul. Patolízalové, pomyslel si. Když přišel k výtahu, hlouček čekajících, jakmile jej zaregistrovali, se s rozpačitými pozdravy rozestoupil, a když se otevřely dveře, on sám jediný vešel. Rozrazil dveře sekretariátu generálního ředitele, minul stůl asistentky, „Dobrý den, pane,“ vešel do kanceláře a aniž za sebou zavřel dveře se slovy „Dobrej. Ať mě nikdo neruší!“ hodil aktovku z krokodýlí kůže na stůl. Pak se usadil do křesla řiditelova a udeřil dlaní do stolu. Před jeho zrakem se z ničeho na stole zhmotnila kýžená sklenice s mlékem. Ne. Nezhmotnila. Ale nedivil by se, kdyby tomu tak opravdu bylo. Všechno se mu dařilo jako nikdy. Všichni kolem něj skákali, jak pískal a měl opravdu nač si vzpomněl. Asistentka k němu přistoupila. „Vaše mléko, pane.“ Vzal sklenici a její lahodně chladivý obsah vyklopil do sebe. „Eště,“ poručil. Žena, čekající na tento pokyn se skleněným džbánem okamžitě doplnila obsah sklenice. „Pane, představenstvo... čekají na vás.“

189

Vstal. Cítil, jak se mu hrne krev do spánků a začalo mu lehce bušit srdce. Ten okamžik je tu. Mlčky ji obešel. „A pane,“ řekla váhavě a on se zastavil, aniž se k ní otočil čelem; „váš pan otec...“ „Hergot, Regino, čemu jsi nerozuměla na slovu nikdo?“ zařval na ni. „Omlouvám se, pane, jen jsem vám chtěla říct, že volali z recepce, prý se snaží dostat do budovy. „A ochranka snad stávkuje, že to mám řešit já?“ Odešel. V sálu představenstva již netrpělivě sedělo osm starších mužů. Vešel a usadil se v čele velikého stolu s velmi silnou skleněnou deskou, zatímco muži na přivítanou do jednoho vstali. „Tak, pánové, abychom neztráceli čas, co máme na programu? Sedněte!“ Členové představenstva se až na jednoho posadili. Stojící vzal ze stolu potištěný papír a hledě střídavě na kolegy i na něho a dílem četl, dílem hovořil z patra448: „Pane, pánové, dnešní schůze představenstva má na programu jediné dva body. Odvolání z funkce generálního ředitele inženýra Petra Krause a volba nového generálního ředitele pana Petra Krause.“ Všichni se po sobě nervózně a rádoby nenápadně podívali. „Ale kde je inženýr Kraus? Neměl by tu chybět!“ řekl navzdory jeden z mužů. Druhý se k němu otočil: „Nemyslíš, Patriku, že je to už jen zbytečná formalita449? Co od toho sakra čekáš? Petr prostě skončil, to je realita. Takže pánové,“ otočil se ke všem, „já navrhuji pokračovat i přes nepřítomnost inženýra Krause.“

448 Hovořit z patra – z paměti, bez papíru. 449 Formalita – povinnost bez praktického významu

190

Znovu se rozhlédl a když neviděl další odpor, pokračoval: „Dobrá. Dávám tedy hlasovat. Kdo je pro odvolání inženýra Petra Krause z funkce generálního ředitele společnosti?“ a sám zvedl ruku. „Děkuji, pánové, Regino, zapište, že pro odvolání generálního ředitele inženýra Petra Krause se vyslovilo sedm členů představenstva. A nyní pánové, kdo je proti? Děkuji, nikdo není proti. Kdo se zdržel hlasování? Děkuji, zapište, že hlasování se zdržel jeden člen představenstva. Pánové, pan inženýr Petr Kraus byl odvolán z funkce generálního ředitele společnosti. Nyní přistupme k druhému bodu dnešní mimořádné schůze představenstva. Volba nového generálního ředitele. Kandidátem na tuto funkci je přítomný pan Petr Kraus junior450. Nuže, pánové, hlasujte, kdo je pro, aby se napříště ujal funkce generálního ředitele naší společnosti pan Petr Kraus.“ Opět sedm mužů zvedli svou ruku „pro“. „Děkuji. Sedm členů hlasovalo pro. Je pánové někdo proti? Děkuji, nikdo není proti. A kdo se zdržel hlasování? Ano, děkuji, jeden člen představenstva se zdržel hlasování. Pan Petr Kraus byl dnes zvolen novým generálním ředitelem společnosti. Děkuji vám, pánové a vám, pane generální řediteli srdečně blahopřeji.“ V tom okamžiku se zpoza dveří vedoucích do sálu ozvala jakási vřava. Pak se prudce otevřely dveře a dovnitř vpadl právě odvolaný ředitel se dvěma muži ochranky v patách. „Vy už jste to udělali! Už jste to udělali. Jak jste mi to mohli! Patriku, Jane, doktore Šnajdre, tuhle firmu jsem založil, vydupal z hlíny, z ničeho, vypiplal. Vy mi ji nemůžete přece vzít! Vám všem jsem dal práci! A vy mě vyměníte za mého syna? Zbláznili jste se? Vždyť je to dítě!“ „Myslím, že jsme skončili, pánové.“ Petr vstal. „Děkuji vám. Můžete jít a jeho,“ ukázal na svého otce, „jeho si vemte s sebou. Opravdu rád jsem vás viděl.“ „Péťo, proč mi tohle děláš!“ křičel na něho zoufalý otec. „Péťo? Proč? Protože můžu.“

450 Junior – mladší toho jména.

191

Muž, jenž vedl tuto schůzi, přistoupil k Petrovi. Jeho obličej! Petr si překvapeně všiml, jak se mění! S jeho posledním krokem získal jinou podobu, než jakou měl dosud. Před Petrem stál pan Anci. Aniž dal Petrovi příležitost podivit se nahlas, mávl rukou a všichni ostatní muži včetně jeho otce a mužů z ochranky, jež jej pevně drželi, se rozplynuli. „Teď máš firmu svého otce, příteli. To jsi přece chtěl.“ Petr na něho hleděl s úžasem. „Můžeš mít však nejen to. Dal jsem ti tohle a dám ti víc. Když budeš chtít. Petr polkl slinu. „Vy jste přece...“ „Anci? Ano, tak jsi mne zatím poznal.“ „Jak to, neni to vaše pravý jméno?“ „No, řekněme, že umělecké. Jedno z nich.“ „Á, druhý je Santaklaun?“ „Jsi bystrý,“ usmál se. „No tak co bych ti ještě dal? Co třeba ještě sklenici mléka? Uhoď do stolu.“ Petr nechápal. „No tak, uhoď do stolu.“ Uhodil. Dlaní. Tak jako před schůzí v otcově kanceláři. Jakoby přímo ze silné skleněné desky stolu vyrostla sklenice a naplnila se mlékem. Jeho chlad jí vzápětí orosil. Petrovi začalo bušit srdce jako na poplach, jen tak-tak popadl dech. Udeřil znovu. Hned vedle vyrostla druhá. A třetí. Podíval se na Anciho a ten se usmál. Očima mu pokynul, aby ochutnal. Zkusil to. Uchopil první sklenici a přičichl. Mléko! Ochutnal. Opravdu mléko. „Co to...“ chtěl se podivit, ale pak jej napadlo: „můžu i něco jinýho?“

192

„Co jen chceš.“ Udeřil tedy znovu. Na stole vedle jeho ruky se objevil rozsypaný moučkový cukr. Bylo ho stále víc, začal se zvedat a rotoval kolem neviditelného bodu nad stolem. Jakási malá cukrová bouře tvořila napravidelný kulovitý tvar. Když se zastavila, byl z ní na stole veliký mastný koblih. „Vidím, že jsi praktický, ale zbytečně skromný, příteli. Mohl bys chtít cokoli.“ „Uplně cokoli?“ s chutí se zakousl do koblihu. „Úplně cokoli.“ „Chci letadlo. Vrtulník,“ řekl s plnými ústy a napřáhl dlaň k další ráně do stolu. „To nebude třeba. Jen to prostě chtěj. Teď.“ „Já chci. Teď,“ zněl přesvědčivě Petr. Do zasedačky vstoupila Regina. „Pane, váš vrtulník je připraven a na letišti letadlo již taky. A v Kuala Lumpuru451 vás již netrpělivě očekávají.“ „V Kuala Lumpuru?“ podivil se Petr. „To bude souviset s tvým převzetím firmy,“ řekl mu Anci. „Pane, naše tamní pobočka očekává vaši vizitu452.“ Anci se zatvářil jako by chtěl dát najevo uznání. „Tak to by sis neměl nechat ujít.“ „Kde je ten vrtulník?“ zeptal se Petr asistentky jen tak jako mimochodem. „Na střeše, pane.“ 451 Kuala Lumpur – Hlavní město Malajsie 452 Vizita – návštěva, většinou kontrolní, inspekční návštěva nadřízeného. A nejen v nemocnici!

193

„Jdeme.“ Všichni tři vyšli ze zasedačky. Když stáli ve výtahu, Petrovi náhle zazářily oči a podíval se na Anciho. „Říkal jste, že mohu, cokoli budu chtít.“ „To je pravda.“ „Potřebujeme k cestě do Kuala Lumpuru letadlo?“ „Učíš se rychle, příteli,“ usmál se. I Petr se usmál a už nic neřekl. Jen hleděl na display ukazující podlaží, jímž právě projíždějí. Napjatě čekal na číslo osmnáct, jež bylo posledním možným - osmnáct podlaží měla budova firmy. Osmnáct. Číslice zřetelně naskočila a výtah současně znatelně zpomalil. Petr se překvapeně a s výčitkou podíval na Anciho a ten jen pokrčil rameny. Náhle na displayi naskočila číslice devatenáct a kabina výtahu zrychlila takovou silou, že až pocítili silný tlak v kolenou. Výtah pokračoval dál a Petr byl spokojen. Osmdesát osm. Vystoupili. Prošli krátkou chodbou, Petr z kapsy vyjmul kartu a tou otevřel dveře jediného apartmá. Okázalá krása interiéru už ho nechala chladným. Dychtivě mířil na terasu, jíž od obrovského pokoje dělila skleněná stěna. „Otevřít,“ sykl a veliká skleněná tabule zajela přes druhou a uvolnila vstup na terasu. Vystoupili do vlahým vánkem osvěženého výhledu na obrovské město. Kuala Lumpur. „Petronas Tower453. Jedna nebo dva?“ zeptal se chlapec. „Jak myslíš.“ „To je jedno,“ rozhodl. Pak se vrátil zpět do místnosti a rozvalil se na veliké pohovce. „Pudeme nakupovat. Peníze!“ řekl, ale očekávaný výsledek se nedostavil. „Peníze!“ křikl a na chtění si dal tentokrát ještě víc záležet. Nic. Na stole očekával balík peněz místní měny, ale nic. Mrzutě pohlédl na Anciho. Ten stál nad ním, byl v bílém obleku (kdy se převlékl?) a cosi držel v rukou. 453 Petronas Tower – [petronas taur] - „Malajská dvojčata“ - dvojitý mrakodrap.

194

„Milý příteli, tohle všechno, dosud, byla prezentace454 služeb, které ti mohu poskytnout. Doufám, že se ti vše líbilo a že o nic z toho neztratíš zájem. Pochopil jsi správně, že možnosti jsou naprosto neomezené,“ přisedl si k Petrovi na pohovku a v tom okamžiku se interiér místnosti nápadně změnil: Petr poznal, že jsou v Anciho bance mezi jeho sbírkami, podlaha pod jejich nohami měkce svítila a za skly stěn a stropu stále panovala tma. Petr měl na sobě pyžamo. „Pojďme se tedy nyní konečně bavit obchodně. O konkrétních podmínkách, za kterých ti mohu poskytnout moc, bohatství i slávu světa, budeš-li chtít. Jistě pro tebe nebude zatěžko podepsat jednoduchou, avšak nezbytnou smlouvu.“ Na skleněný konferenční stolek položil papír, pergamen, na němž bylo cosi starobylým písmem a jakýmsi jazykem, jenž Petr neznal, napsáno. Vedle pergamenu položil pero a nůž.

454 Prezentace – předvedení.

195

XXVIII. REGENT

Během jeho krátké zastávky u bratří v Krakowě se začal z nebe snášet třpytivý sníh. Nyní, když Sebastianovo auto projelo dlouhou zatáčku na cestě vedoucí k hlavnímu vstupu do kláštera, ucítil mladý mnich v oblasti bránice to zvláštní mravenčení. Úplně stejně, jako když sem přišel poprvé (tehdy mu bylo sotva dvacet). Dlouhá cesta na vrchol obklopená hlubokými bučinami, jež takřka dokonale ukrývaly prastarou zeď nekonečných klášterních pozemků, na něj měla vždy stejný vliv. Téměř by zapomněl na účel své cesty a teprve tehdy, když se před jeho zrakem rozestřelo průčelí monastyru455, byl vytržen z neuvědomělého zadumání. Klášter nebyl nijak výjimečný architekturou, ale pocit toho, čemu se říká genius loci456, by se tu dal krájet. Tentokrát jej zvláštní kouzlo tohoto místa neuvrhlo do zvlášť hlubokého zasnění, nebylo mu možno ani na chvíli zapomenout na to, proč svého „oře“ tolik štve ku předu. Cesta trvala snad celou věčnost a on dnes, více než kdy jindy, tolik toužil být tam, doma, ve zdech bezpečného hájemství czerněnského kláštera. Projel malou pláň parkoviště určeného autobusům a autům poutníků a koly svého auta rozrušil jeho lehkou čistou peřinu čerstvě napadaného sněhu. Takřka okamžitě se za vysokou zdí rozsvítilo světlo a on s úlevou spatřil věžičku klášterní studny, jak se tyčila proti jasnému nebi a její stín, jež vrhal bledý měsíc, spočinul přímo na jeho vozu, jenž právě zmlkl. Sebastian se vyprostil z bezpečnostních pásů, vyjmul klíčky ze zapalování, spěšně popadl brašnu ze sedadla spolujezdce a vstoupil do mrazivé noci.

455 Monastyr - klášter 456 Genius loci - z latiny, zvláštní atmosféra místa. V římské mytologii duch ochraňující místo, např. dům, či město.

196

„Chwała Krystusowi457,“ pozdravil jej vysoký muž v hábitu, jenž tu na něho čekal. „Na wieky wieków458, Jacku,“ odpověděl mu Sebastian. „Otcové...“ „Ano jsou v kapli. Čekají na vás od půlnoci.“ „Tedy pojďme, nemůžeme již víc ztrácet čas,“ řekl Sebastian netrpělivě, minul Jacka zavírajícího bránu a vešel bočním vchodem do budovy. Chvílemi popoběhl, aby šetřil časem, kterého nebylo nazbyt. Křížová chodba459 byla temná a osvětlovaly ji jen slabé svíce uložené do skleněných válců usazených po bocích velikých pláten ve vyřezávaných rámech. Asi po padesáti metrech chodba v pravém úhlu zatáčela a ihned za ní se nacházely prosklené dveře vedoucí do rajského dvora460. Nebylo možno otevřít je nehlučně; celou chodbou projel nocí umocněný zvuk skřípění a cinkání volných, jen v kovovém rámu usazených skleněných výplní. Chodníček vedoucí malou zahrádkou bezpočtu holých růžových keříků, vedoucí přímo k hlavní věži kláštera, nesl v nevelkém poprašku čerstvého sněhu množství stop mnichů a svědčil o horečném ruchu, jenž vládl zdánlivě spícímu konventu461. Hned vedle dveří vedoucích do věže se ve zdi černal temný stín. Přistoupil k němu a na omšelých dveřích, jež stín ukrýval, uchopil od rukou léty uhlazenou železnou obruč, otevřel a vstoupil dovnitř. Ocitl se v malé komůrce a jakmile za sebou zavřel, zaplály uvnitř dvě louče a osvětlily prostor. Přímo proti Sebastianovi se v protější zdi zaskvěly malé, ale zřetelně masivní ocelové dveře beze známky koroze. Nade dveřmi byl v kamenném překladu vytesán nápis „NON NOBIS, DOMINE, NON NOBIS, SED NOMINI TUO DA GLORIAM462.“ Sebastian jej očima přečetl, nadechl se, přes hlavu si natáhl kapuci a jen šeptem řekl: „Firmamentum meum et refugium meum es tu, et propter nomen tuum dux mihi eris, et enutries me463.“

457 Chwała Krystusowi [chvauva chrystusóvi] polsky – Chvála Kristu – běžný křesťanský pozdrav. 458 Na wieky wieków – [na věky věkův] – na věky věků – odpověď na zmíněný pozdrav. 459 Křížová chodba – stavba czerněnského kláštera je postavena ve tvaru čtverce svírajícího kříž, v obvodu čtverce i v tom kříži se nachází propojená chodba, jež je páteří tohoto kláštera. Nazývá se křížová. 460 Rajský dvůr – dvůr uvnitř výše zmíněného čtverce. Zvláštností tohoto kláštera je, že má čtyři rajské dvory. Též se říká rajská zahrada. 461 Konvent – osazenstvo kláštera 462 Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam – latinsky: Ne nám, pane, ne nám, ale Tvému Jménu budiž sláva.

197

V ten okamžik se ve zdi ozval tupý zvuk, jak mechanismus zabezpečení dveří povolil a ty se pomalu otevřely. Z útrob podzemí k Sebastianovi doléhal chorál: „Flos carmeli, Vitis florigera, Splendor coeli, Virgo puerpera...464“ Koncil465 je na modlitbách. Když se těžké ocelové dveře otevřely docela, odhalily velmi úzké, příkré a loučemi spoře osvětlené schodiště, jehož konec nebylo lze dohlédnout. Sebastian počal sestupovat. Schody byly vytesány do skály, jež nesla většinu staveb kláštera, byly velice úzké, suché a přestože vedly hluboko do podzemí a byl prosinec, venku mrzlo, nebyla zde zima. Chorál sílil. Když sestoupil až dolů, otevřel se před ním nevelký prostor podzemní kaple kláštera. Nebyl zde oltář, jak je běžné v křesťanských bohoslužebných objektech. Srdcem této kaple bylo veliké kamenné křeslo, trůn, jenž vyrůstal přímo ze skály. Byl vrcholem kruhu z deseti menších kvádrů rovněž ve skále vytesaných. Trůn jako jediný z nich byl vyvýšený a měl opěradlo pro záda i podpěry pro ruce. Po celé výšce opěradla zad byla do kamene zasazena jakýchkoli příkras prostá dřevěná výplň. Před devíti kvádry stáli mniši odění do hnědých hábitů s bílými plášti a u nohou na podlaze měli složené meče. Hleděli vzhůru do zadní části kaple a zpívali chorál. Tam proti vchodu byl vysoký sloup vystupující rovněž ze skalního masivu a z něho dolů k trůnu shlížela veliká socha Panny Marie Karmelské zahalena modrým pláštěm, jenž jí splýval z ramenou; nesl zřetelné známky stáří. Celý prostor kaple byl prost jakýchkoli ozdob a po jejím obvodu v mnoha řadách nad sebou byly po stěnách mramorové tabule s vytesanými nápisy. Prázdné místo před desátým kvádrem čekalo na Sebastiana. Po obou stranách u vstupu pod schodištěm stáli další dva mniši jen v hábitech bez bílých plášťů. Jeden z nich měl v ruce složený bílý plášť pro Sebastiana. Mnich od něj mlčky vzal brašnu a přes ramena mu bílý plášť rozprostřel a pak, zatímco si jej Sebastian u krku zapínal, mnich mu přes hlavu již zahalenou kapucí 463 Firmamentum meum et refugium meum es tu, et propter Nomen tuum dux mihi eris, et enutries me. - latinsky: Jsi skála má a hrad můj, a proto ke Jménu svému veď mne a doveď. 464 Flos carmeli, Vitis florigera, Splendor coeli, Virgo puerpera... - O krásná Květino z Karmelu, plodná snítko vinné révy. Slávo nebes, Panno čistá... 465 Koncil – církevní sněm, zde zvláštní společenství

198

hnědého hábitu přetáhl díl s kapucí bílou. Pak si on sám obě kapuce do sebe vložené z hlavy stáhl a mnich mu je vzadu za krkem úhledně upravil. Po té Sebastian přistoupil před svůj kvádr a téměř v jeho závěru se připojil ke zpěvu chorálu. Když dozpívali, pronesli sborem: „Benedicat nos omnipotens Deus Pater, Filius et Spiritus Sanctus466.“ při čemž se pokřižovali a zakončili: „Amen“.. Pak usedli na své kamenné stolce a zraky všech spočinuly na viditelně skleslém a unaveném Sebastianovi. „Hlavu vzhůru, milý mladý bratře Sebastiane,“ promluvil k němu nejstarší z mužů. To mladého Joshuova pomocníka překvapilo. Byl přesvědčen, že situace, jež nastala, byla jeho selháním hned na počátku a trápily jej výčitky a obavy o osud svého svěřence. „Nebuď malověrný chlapče, tohle je jen jedna z mnoha zkoušek, kterými Joshua musí projít a my musíme věřit v Boží plán a ujišťuji tě,“ rozhlédl se po všech ostatních spolubratrech467, „že nikdo z nás nepochybuje o úsudku starého Mistra pokud jde o Nástupce, tak i o tebe, tedy to nedělej ani ty.“ Sebastianovi se viditelně ulevilo. Rozhlédl se po všech a viděl jen vlídné a soucitné obličeje, jež ho chtěly potěšit. „Otče převore468, velmistře469, bratři, děkuji vám za útěchu, ale věřte mi, že dokud tahle zkouška nebude za námi, nebudu mít klid.“ „No no, chlapče,“ zasmál se velmistr, „nebuď tak netrpělivý! To mládí, všechno by chtěli hned.“ Ostatní mniši se s pochopením usmívali. „Všechno má svůj čas a všechno má svůj účel. I zlé věci. Pamatuj si, že zocelí, zakalí charakter člověka. Máš to jako s diamantem. Aby se z něho stal krásný a drahocenný briliant, musí se dlouze a složitě obrušovat. Meč se kalí470 v ohni a čím víc, tím je pevnější. A tak i člověk je

466 Benedicat nos omnipotens Deus Pater, Filius et Spiritus Sanctus. - Požehnej nás všemohoucí Bůh Otec, Syn a Duch svatý. 467 Spolubratři – kolegové mniši 468 Převor – představený kláštera 469 Velmistr – představený některých řeholních řádů 470 Kalení – způsob opracování kovu žíháním, tedy kalením v ohni

199

takový nehotový diamant a meč, chlapče, zároveň. No a už dost řečí, musíme udělat to, proč jsme dnes a v tuto hodinu tady.“ „Zaujmi své místo,“ vyzval převor Sebastiana a ten se vrátil před svůj skalní stolec. Všichni se na něj tázavě podívali a převor mu pohledem naznačil, kde je teď jeho místo: stolec Místokrále. Sebastian se rozhlédl po všech členech konventu a když v jejich pohledech spatřil souhlas, řekl skromně i ustrašeně: „To přece nemohu! To je místo Joshuy.“ „A kdo jsi ty? Jistě že můžeš, ty musíš, bratře. Adam Lowenstein sice ještě nebyl uveden, ale i tak jsi regent471 a tak ty jediný teď smíš usednout,“ řekl velmistr vlídně i přísně zároveň a lehce se poklonil, aby Sebastianovi vyjádřil úctu i poddanost jeho svěřenci. Ostatní mniši jej následovali. Sebastian přistoupil ke kamennému trůnu, vystoupil na jeho stupínek, poklonil se soše Panny Marie a otočil se čelem do kruhu svých druhů. Kývnutím hlavy pokynul druhému mnichovi u vchodu držícímu velikou knihu. Ten k němu okamžitě přistoupil, knihu otevřel a nastavil před Sebastianův zrak. „In nomine Patris et Filius et Spiritus Sanctus472.“ začal Sebastian obřad křižováním. „Pane, tys řekl: kde se sejdou dva, nebo tři v mém jménu, já jsem. Buď tedy i nyní v našem středu.“ Ostatní odpověděli: „Amen,“ a Sebastian sestoupil od trůnu. Velmistr stojící před svým stolcem přímo proti trůnu předstoupil do středu kruhu a poklekl. „Pojď ke mně chlapče a klekni si,“ řekl Sebastianovi, ten přistoupil, poklekl čelem k němu, sklonil svou hlavu a velmistr mu na ni vložil své dlaně. „Tvůj Pán Tvého Mistra za dítě své pojal a tys jeho pečovatel, ochránce a pomocník, když Pán je u svého Otce. Buď dobrý. Žehnám ti ve jménu Otce Syna i Ducha svatého,“ oba řekli „Amen.“ On nad ním ještě udělal znamení kříže, vstal a pokynul mu, aby i on se postavil a zaujal své místo. 471 Regent – dočasný zástupce (většinou) nezletilého vládce 472 In nomine Patris et Filius et Spiritus Sanctus. - Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. požehnání

200

Když se Sebastian postavil k trůnu čelem k němu, velmistr řekl: „Kdo jsi, pane?“ Sebastian odpověděl: „Já jsem regent, váš pán.“ „Proč přicházíš a co žádáš, pane regente?“ „Žádám tvou oddanost, a tvých bratří. Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista i jeho Matky Panny Marie a jménem našeho Mistra infanta473 přikazuji jej péči a ochraně tvého Řádu.“ „Tvé žádosti, pane regente, budiž vyhověno,“ pronesl velmistr a ostatních sedm bratří zopakovalo: „Budiž vyhověno,“ všichni se před Sebastianem hluboce sklonili. On sestoupil z trůnu, také se jim uklonil, pak se napřímil, pokročil až do středu kruhu na místo, jež mu velmistr uvolnil, otočil se směrem ke trůnu a poklekl. „Pane, shlédni na svého služebníka a požehnej mu,“ řekl velmistr. „Pane, shlédni na svého služebníka a požehnej mi,“ řekl Sebastian a lehl si čelem k zemi, a roztáhl ruce. Velmistr poklekl a vzal do svých rukou meč, jenž ležel před ním. Totéž udělali ostatní mniši. „Svatý proroku Eliáši474, přispěj nám na pomoc a sešli svým následovníkům a bratrům svůj oheň 475. Zažehni naše srdce odhodláním svaté věci našeho pána a Mistra,“ proneslo všech osm mnichů sborem a meči namířili přímo k ležícímu Sebastianovi, až je hroty nad jeho hrudí spojily. V tom okamžiku se na všech mečích objevila modrá jiskření, jež se postupně měnila v bujné plamínky. Ty se rozběhly ke středu kruhu, kde se meče stýkaly. Když se sloučily v jeden, tiše, avšak oslnivě explodovaly a jako mocný proud modrého ohně vyletěly vzhůru, aby se posléze snesly ve formě modrobílé záře. Mniši vstali a meče drživše za jílce476 opřeli před sebou o podlahu. Když se shůry sestupující záře zcela snesla na ležícího Sebastiana, jakási neviditelná síla jej 473 Infant – titul následníka trůnu v dětském věku 474 Prorok Elijáš – starozákonní prorok, 9. století před Kristem. Pobil mečem všechny Baalovy kněze – falešné proroky. Zajímavý je např. tím, že nezemřel, byl vzat přímo do nebe. 475 Elijášův oheň – zázrak, který Elijáš vykonal, když se na jeho zápalnou oběť snesl oheň z nebe. EO je také označení pro atmosférický jev, kdy se za bouře z oblohy snáší modravé jiskření na předměty ale i osoby, zejména na moři. 476 Jílec – část meče sloužící k uchopení. Skládá se ze křížové záštity, rukojeti a hlavice.

201

vyzvedla do výšky nad hlavy přihlížejících a tělo bezvědomého regenta zůstalo bezvládně viset v prostoru hrudí vzhůru, zatímco jeho ruce i nohy ale také hlava byly svěšeny dolů. Sebastian, jakoby spal a snil sen, jen oddychoval a oči pod jeho zavřenými víčky se pohybovaly. Jeho plášť a škapulíř se zvolna vlnily.

202

XXIX. NÁVRAT

Sebastian se rozhlížel po nádvoří Cainovy kaple. V jednom okamžiku pohlédl na svou ruku a zjistil, že je jaksi, velmi neznatelně sice, ale přece, průhledná. Zvláštní, pomyslel si. Tento stav ještě nikdy nezakusil. Slyšel a četl mnoho o tom, jak někteří světci byli obdařeni darem bilokace477, ale nikdy se mu ani nesnilo o tom, že i on by jednou tímto charismatem 478 mohl být nadán. Rozhlédl se po okolí. Všude byl klid. Cainovi havrani v korunách ocelových stromů spali a jen tu a tam se některý ozval, vyrušen čímsi ze spánku. Sebastiana v tomto stavu vidět nemohli. Nespatřily jej ani chrliče střežící kapli a její okolí. Prošel se kolem dokola a pak sestoupil dolů přímo skrz skleněnou podlahu a ihned vyhledal pokoj v kryptě kaple, kde měl být Adam s přáteli. Joshua ležel, ale nespal. Nemohl usnout, ačkoli pociťoval velikou únavu. Stále se snažil uvolnit a přemýšlel. Soustředil se na vzpomínky svého předchůdce, v nichž by mohl najít odpověď na svou současnou situaci. Nevzpomněl si však na nic, krom bavorských vdolečků, jež měl Joshua Braun jako dítě velmi rád a maminka mu je často pekla, když se vrátil z jakéhosi zajetí. A ještě jedna věc tu byla: klenba do níž hleděl. Jistě, takových stropů je na světě nepochybně nespočet, ale kdy on za svůj život mohl takto dlouho hledět do jednoho stejného bodu, na jedno identické místo? Vidět stejné kameny, stejně vyskládané do tohoto útvaru. Cítil, že zde již byl, ne tedy za svého života, ale ještě jako Joshua Braun. Tahle úvaha ho mohla dovést i k možnosti, jak odsud. Nějak věděl, že by odejít opravdu měli, a to co nejdříve. Aniž by cokoli zaslechl, náhle spatřil u dveří postavu. Sebastian! Vypadal však nějak jinak. Tak předně, ještě jej neviděl v tomto hábitu, bílý plášť na něm doslova svítící, působil jaksi 477 Bilokace - schopnost být na více místech současně. 478 Charisma – zvláštní dar, mimořádné nadání, dar Ducha svatého

203

slavnostně a mysteriozně zároveň. Pohyboval se také jinak. Jaksi lehce, jakoby se téměř vznášel. Adam se posadil na lůžku a už chtěl šeptem pozdravit a vyjádřit svoji radost z tohoto nenadálého setkání. Ale Sebastian jakoby k němu spěšně připlul, položil mu ukazovák na ústa, na znamení, že má mlčet a řekl mu jen vnitřním hlasem: „Nesmíme mluvit nahlas, nemáme-li být odhaleni. Cain má všude své stráže.“ Pak mu udělal palcem křížek na čele. Adam pochopil. Jsou u něho! U Caina. „Já to věděl! Takže musíme pryč. Jak to ale udělat?“ Sebastian se zatvářil trochu smutně a zklamaně. „Žel, já ti v tom neporadím. Jsem tu jen proto, abych se pokusil oživit tvé vzpomínky.“ „Vzpomínky na co? Na co konkrétně?“ „Na tvé uvěznění zde, během druhé světové války.“ Adam na něj vytřeštil oči. Druhá světová válka! Tohle ho nanapadlo, jistě, jak ji asi Mistr Joshua Braun prožil? Musel být zrovna tak starý kluk jako on, Adam. Znovu se podíval do středu klenby, jako dnes už tolikrát. Tam nahoře, úplně na samém vrcholu, kde se klenební žebra stýkají, byl úhelný kámen479 a nyní, při tomto pohledu na něj, vzpomínka odhalila obrazec, jenž měl tehdy svojí mocí, jako jeden z elementů, držet mladého Joshuu Brauna v šachu, ve zdejším zajetí. Adam nyní, přesto že zde panovala veliká tma jen velmi chabé světlo sem pronikalo miniaturními, snad střílnám podobnými okénky - přesto nyní zřetelně a jasně viděl na svorníku temně rudou svastiku v černém poli. „To je rafinovaný! Ten démon své hosty ubytoval v kobce, kde už jednou věznil Místokrále.“ „Myslíš, že jste jeho hosty?“ podivil se Sebastian. „Jistě že ne! Ale on se tak tváří a hlavně kamarádi to tak berou. Já z něho cítil už od začátku, že to není jen tak. Bude těžký přesvědčit je o tom, že hostitel je netvor!“ „Myslím, že v tom ho trochu podceňuješ. Až zjistí, že o něm víš, odhodí svou masku a sám se jim prozradí.“ 479 Svorník, úhelný kámen – kamenný prvek nesoucí tlaky klenebních žeber a klenbu uzavírající. Zejména v gotice

204

„Tak to mě nenapadlo a zní to docela logicky. Jenže pořád nevím, jak se dostaneme odtud,“ rozhlédl se starostlivě po místnosti. V šeru ledva rozlišil spící postavy dvou chlapců. Luciin dech zpoza paravanu potvrzoval také její přítomnost. „Nevím, jak odsud, předpokládám, že na to přijdeš. Od Mistra vím tohle: ta kaple pochází ještě z doby před Avignonským zajetím. Již tehdy sloužila odpadlému biskupovi, který si dělal zálusk na tiáru. Chtěl být papežem,“ dodal na vysvětlenou, vida, Adamův nechápavý výraz. „Tu kapli tehdy Cainovi daroval.“ „A odkud se vlastně vůbec Cain vzal? Myslím, kde byl celou tu dobu před tím?“ V koncilu a po linii Joshuů se traduje, že byl dlouho pryč a objevoval se jen sporadicky480. Většinou stál za pokusy uchvátit papežský stolec. Dokonce se říkalo, že stál v čele tajného Řádu temných havířů. Ten řád se měl nazývat svatým, ale se svatostí měl pramálo společného; s jistotou se však ani neví, zda opravdu existoval. Kaple byla opředena mnoha temnými pověstmi a po válce zmizela úplně. Mělo se za to, že byla zničena při spojeneckém bombardování. Mistr Joshua však nejspíš věděl, že tomu tak není. Kaple se objevila znovu až, když postavil tenhle mrakodrap; Cainovi slouží jako jakási pevnost a je jeho útočištěm. Tady tedy byl Mistr Joshua vězněn, bývalá krypta481 byla po staletí využívána jako vězení, protože je nejdokonaleji střežena. Paradoxně je ale také Achillovou patou482 Cainova sídla. Už to, že sem umístil svého úhlavního nepřítele, když se ho zmocnil a on přes to dokázal uniknout, tomu jen nasvědčuje. Tehdy byla krypta uložena pod zemí a je jasné, že jedinou možnou únikovou cestou odejít nešlo. Mistr Joshua se zde tehdy ocitl v podobné situaci, jako ty dnes. I on byl na začátku, a pochopitelně, ještě slabý.“ Adam poslouchal pozorně a až jej hlava bolela, jak se snažil vzpomenout si, vybavit si byť jen zlomeček z toho, o čem Sebastian mluvil a cokoli, co mohlo být rozhodující pro další okamžiky, co by vedlo k jeho šťastnému návratu. Jeho a jeho přátel. Náhle ucítil potřebu zvednout se, cosi jej táhlo k místu přímo proti jeho lůžku. 480 Sporadicky – jen občas, zřídka 481 Krypta – Podzemní prostor, většinou hrobka, hrob 482 Achillova pata – slabina, slabé místo. Podle mytického neporazitelného bojovníka Achillea (byl synem bohyně Thétis a krále Pelea), kterého porazil tím, že mu Paridův šíp vedený bohem Apollonem přesekl šlachu nad patou (podle této pověsti pojmenovanou jako Achillova šlacha) – jediné zranitelné místo na jeho těle.

205

Odkryl přikrývku a chtěl vstát. Sebastian se ale vyděsil. „Adame, chovej se, jako bych tu nebyl! Sleduje vás tady, nesmíš vzbudit jeho pozornost, mohlo by to tvůj odchod zkomplikovat. Když už jsi vstal, jdi na záchod a pak se zase vrať do postele.“ Adam tedy poslechl a jen si odskočil do koupelny, ale pak se ihned, vrátil na lůžko. V mysli mu pak namítl: „Jenže jak nás mám odsud vyvést, když nevylezu z postele jinak, než na záchod? Já se na to musím podívat. Myslím, že je to důležité!“ Sebastian, aniž komentoval Joshuovu námitku, řekl: „Natáhni se. Nohy rovně, ruce podél těla. Dívej se nad hlavu a snaž se dlouze a zhluboka dýchat.“ Snažil se. „Zavři oči. A teď, uvědom si, že chceš vstát, ale tvé tělo musí zůstat ležet. Chtěj to, soustřeď se na to, ale volně, přirozeně, jako bys to dělal pořád, je to ve tvé moci, ty to u m í š ,“ položil Adamovi svou dlaň na čelo, aby mu zabránil napřímit se. „Snaž se uvědomit si, že své tělo necítíš. Jakoby nebylo. Nepotřebuješ je.“ Chlapec zavřel oči, zatnul rty a snažil se řídit Sebastianovými pokyny. Pak se náhle a až nečekaně prudce vymrštil. Najednou tu stál na posteli, tak, že se temenem hlavy takřka dotýkal klenby a s otevřenými ústy hleděl na sebe sama ležícího se zavřenýma očima a zatnutými rty. Legrační pohled a zvláštní pocit. Seskočil, spustil se z postele na podlahu. Cítil se tak nějak lehce, skoro by řekl, že je namáhavější stát pevně na zemi. Sebastian na něho hleděl s nelíčeným překvapením i uspokojením zároveň. „Už nemám obavu, že se odtud šťastně nevrátíš, kdykoli budeš chtít ty sám, Mistře.“ Adam se usmál a zamířil tam, kam se chtěl podívat ještě než vstal. Letmá vzpomínka mu ukázala ke stěně naproti lůžku, na němž před tím ležel. Tam, ve výšce asi metr dvacet nad zemí položil svou dlaň na kámen a ucítil v ní slabé, takřka neznatelné teplo. Dlaň odtáhl, zhruba na vzdálenost dvaceti centimetrů a dál jí mířil k onomu bodu. A v tu chvíli se s ním vše zatočilo. Propadl se naplno do vzpomínky, jež jej nyní zcela ovládla. Náhle byl v pokoji sám,

206

vlastně to nebyl pokoj, jen temná kobka483. Byl oblečen v zašlém rubáši484, seděl na zemi a na noze měl přikován dlouhý řetěz, jehož druhý konec vězel ve zdi za ním. Cítil hluboký smutek a vnímal skličující beznaděj. Pochopil, že ho vzpomínka přivedla do doby před mnoha lety a on byl nyní mladým Joshuou Braunem. V hlavě mu zněla nesčetněkrát opakovaná nabídka spojenectví s mocným pánem Abelem Cainem: Dám ti vše! Moc, bohatství a sílu, o jaké se ti nesnilo! Spolu budeme nejmocnější na světě a všechny mocnosti se nám budou klanět. Věznitelův hlas se sugestivní vlídností vpíjel do jeho mysli, ale marně se jej snažil ovládnout. Budeš tu do konce svých dnů, když mi nevyhovíš! Po tobě přijde jiný a ten uzná mou vládu. Můj čas je dlouhý, velmi dlouhý a já překonám vzdor Joshuů; zlověstně vyhrožoval se stěží zakrývaným vztekem. Když už byla Joshuova beznaděj nejbolestivější, zaslechl velmi tlumeně a jaksi z veliké dálky melodii chorálu. Flos Carmeli... začal si sám zpívat: „... vitis florigera, splendor coeli virgo puerpera...“ Matko, ukaž mi cestu! Z beznadějné tmy v úrovni jeho prsou se rozzářila maličká, snad hvězda a pomalu plula od něj ke kamenné stěně před ním, až na zdi ulpěla, aniž přestávala zářit. V rychlém sledu pak další a další. Čtyři. Natáhl k nim svou dlaň a slabší záře je spojila do obrazce, který se mu zdál povědomý. Nyní věděl, že cesta na svobodu je otevřena. „Mistře,“ z dávné vzpomínky Adama vytrhl Sebastianův hlas. Probral se a pohlédl na něho. „Vím, jak odtud,“ řekl téměř slavnostně a zaznamenal spokojený úsměv ve tváři přítele, jehož obraz nyní znatelně slábl. Adam byl zpět a Sebastian, odcházel. „Čekáme tě,“ stačil ještě říct, než se jeho obraz rozplynul ve tmě pokoje. Okamžitě, jak přítel zmizel, rozhodl se Adam vzbudit kamarády. Vrátil se na lůžko, do svého těla. Trochu ho bolelo, jak celou tu chvíli leželo nehnutě v jedné poloze. Postupně jimi zacloumal. „Oblečte se! Rychle! Odcházíme,“ poručil a sám se začal oblékat. 483 Kobka – cela 484 Rubáš – prosté splývavé roucho, umrlčí rubáš – dříve se oblékal zemřelým k pohřbu

207

Nikdo ale nereagoval. Spali dál. Nechtěl křičet a tak popadl Petra za rameno a zalomcoval jím. Nic, žádná reakce! Petr spal, dýchal. To Adam viděl, ale vzbudit ho nemohl. Že by...? Přistoupil k Tomášovi a zjistil totéž. Ani s Lucií tomu nebylo jinak. Vzal do ruky Petrův mobil a posvítil jen tak displayem na její obličej. Očima pod víčky rychle míhala, čelo měla zamračené a orosené četnými kapičkami potu. Takřka neznatelně pohybovala rty, jakoby mluvila, ale jen občas vydala tlumený sten. Bylo zřejmé, že je pohroužena v nepříjemném snu. V tom musí mít prsty Cain. pomyslel si. Domníval se, že nemá mnoho času a bylo mu jasné, že další pokusy vzbudit kamarády, mohou selhat stejně, jako ty, jež už učinil. Teď mohl udělat jen jedno. Už oblečený se posadil zpět na lůžko. Pak ale ještě vstal. Pohlédl na vedle ležícího Petra a hned pak na hromádku jeho svršků, jež se válela na zemi vedle postele. Popadl ji a zprudka hodil na Petra. Na přikrývku dopadnuvší oblečení se jí propilo a zcela pohltilo pyžamo, v němž byl chlapec oblečen. To se pak naopak objevilo na zemi, na místě, kde před tím byly Petrovy svršky. Byl to pokus a vyšlo to! spokojeně se usmál a popadl oblečení Luciino a pak i Tomášovo a s oběma naložil stejně. Pak se rychle vrátil na postel a položil se naznak.

„Petře, já se bojím! Nic není zadarmo! Chápeš to? Co jsi to udělal?“ zoufalá výčitka Luciina se však Petra nijak nedotýkala. Usmíval se, ale vypadal nějak unaveně. I v temné atmosféře studené noci na střeše Cainovy banky a za slabého osvětlení Luny bylo dobře vidět, jak zbědovaně Petr vyhlížel. Nápadné kruhy kolem očí, popelavá485 tvář, působil jako by byl nemocný. Zakrvácenou rukou podával Lucii i Tomášovi pergameny a třásl se rozčilením. „Proč byste to nemohli podepsat, sice to trochu zabolí, ale co je to proti tomu, co získáte! Jste blázni! Vždyť jste to 485 Popelavá - šedá

208

viděli! A já, já už to mám!“ Napřáhl ruku na nejbližší z ocelových stromů, mávl jí dopředu a jeho koruna se okamžitě vzňala. Lucie uskočila úlekem a Tomáš hleděl nadšeně vzhůru. „Jo, je to moc efektní, ale za jakou cenu? Víš vůbec, co za to zaplatíš? Petře, podepsal jsi smlouvu, to znamená, že je to něco za něco. A tohle,“ ukázala nad hlavu, „tohle nebude jen pro tvý modrý oči!“ Za Petrovými zády se náhle objevil Cain. Položil své dlaně na jeho ramena a pochvalně jimi zatřásl. „Tak, přátelé, kdo se k nám připojí?“ Ve stejném okamžiku se Petrovo pyžamo proměnilo v oblečení, v němž byla, když nedobrovolně opustili dům Lowensteinů a totéž se stalo Tomášovi a Lucii: jejich pyžamo a noční košile se přímo na nich změnily v rifle a mikiny a bosé nohy byly obuty k viditelnému překvapení všech. Cainovým obličejem se přehnal vzteklý škleb. To nebyla jeho práce a ten chudák kluk Petr by se přece nezmohl... „K tobě se nikdo nepřidá!“ ozvalo se za zády Lucky a Tomáše. Otočili se směrem, odkud hlas přicházel. Ze stínu, jenž vládl bezprostřední blízkosti kaple, vystoupil Adam. „Žádný pan Anci. Je to Cain. Anci je jen přesmyčka jeho jména. Použil ji, aby mne oklamal a získal pro svého pána. Lucifera. Petře, ty ses nechal oklamat, ale nemusíš se bát, ani se za to stydět! Tohle je jen sen, a pokud tomu zloduchovi nepodlehneš skutečně, jsi v bezpečí.“ Cain nasadil překvapený obličej a s líčeným zklamáním a vlídností řekl: „Adame, proč tohle říkáš? Přece jsem ti nijak neublížil, co se stalo? Proč se zlobíš a proč mi chceš škodit? A Lucifer? Chlapče, co je tohle za hru?“ Petr se vymanil z Cainova objetí a vykročil proti Adamovi. „Co to má znamenat? Ty žárlíš, že umím to, co ty! Vadí ti, že už nejsi sám s těma svejma efektama, co?“ „Petře, nic neumíš. Nic ti nedal a ta smlouva? Aspoň se podívej, co jsi podepsal! Budeš rád, že je tohle jen sen.“

209

„Nevím, co tam je. Je to nějakym jinym jazykem. Říkal, že je to latinsky.“ „A klidně jsi to podepsal? To snad není pravda!“ křikla rozčileně Lucie. Adam přistoupil k Petrovi, vzal mu pergameny z ruky, prudce jimi mávl a ihned zase vrátil. Petr se na ně podíval a snažil se přečíst, co ve smlouvě stálo. „Ukaž!“ řekla Lucie, vytrhla mu jednu ze smluv z ruky, chvíli po ní přejížděla očima a pak přečetla nahlas krátkou, ale rozhodující pasáž486: „... po uplynutí doby, nebo při selhání, vstoupí do Řádu temných havířů a podrobí se jeho reguli. Co to znamená?!“ zvedla hlavu a podívala se Cainovým směrem. Ten však byl pryč. „Jdeme!“ křikl Adam a rázem se ocitli dole v pokoji. Kamarádi zmizeli, jakmile se octli poblíž svých spících postav. Adam skočil na lůžko a splynul se svým tělem, ihned vstal a tentokrát je již úspěšně vzbudil. Zívaje vstali a protahovali se. „Co se děje? Kolik je, že nás už budíš?“ mrzutě se ptal Petr. Evidentně neměli ponětí, co se zde odehrává a obsah svých snů si nepamatovali. „Otázky později, teď není čas. Jdeme domů! Neptejte se teď na nic, jen dělejte, co vám řeknu. Položte mi ruce na ramena. Hned!“ poručil. „Zuby! Musím si vyčistit zuby!“ vykřikla pohoršeně Lucie. „Jestli si je chceš čistit až do smrti tady, tak prosím. Ale my prcháme,“ řekl rychle a netrpělivě Adam a vyzývavě pohlédl na všechny tři. Lucka na něj nechápavě hleděla. „Lůco, já tě tady nemůžu nechat! Nezlob“. Uchopil její ruku a dlaň si položil zezadu na rameno. Lucka se rezignovaně podřídila a i rozespalí kamarádi poslechli a Adam jejich ruce ucítil na svých plecích487. Adam pravou dlaní přejel místa na stěně, kde před tím viděl znamení s hvězdami a ono se opět rozzářilo. Když byly linie 486 Pasáž – část, úryvek. Také krytý průchod domu (to sem ale nepatří) 487 Plece – ramena.

210

mezi jednotlivými hvězdami spojeny, řekl: „Jdeme,“ znamení se rozrostlo v mohutnou záři a ta je pohltila.

211

XXX. CASTEL GANDOLFO

488

S námahou se sesul na klekátko, odložil solideo 489 i brýle a opřen o lokty promnul si unaveně oči a povzdechl. Kolik tíhy je složeno na bedrech papežových. „Timoteo, nechte mne prosím, děkuji,“ řekl pobočníkovi aniž se na něj podíval. „Ovšem, svatosti, budu venku,“ Timoteo poklekl směrem k oltáři, pokřižoval se, vstal a dal znamení dvěma mužům švýcarské gardy v civilu, aby s ním opustili kapli. „Papež chce být sám.“ „Pane, shlédni na svého služebníka a dej mi sílu nést to břímě. Jsem unaven, tak unaven. Oddávám se svým ovečkám, cele se odevzdávám službě lásky. Dnešní svět je zlý a peklo na nás dotírá že všech stran. Tolik lidí propadá moderní zkaženosti..., kam se podívám, úpadek, prázdnota a nicota. Hodnoty křesťanství lidem stále méně říkají, stále více se ve světě šíří sekularizmus490. Lidé jakoby nechtěli vidět naši dobrou vůli, nejsou schopni přijímat naši lásku a oběť. Jakoby nechápali, jak to s nimi myslíme dobře.“ Kdosi se zasmál. Ironicky, pobaveně. Papež se zachvěl v úleku. Netušil, že tu není sám. Přeci toho zpropadeného Timotea jasně žádal o soukromí. Zvedl tvář ze dlaní a pohlédl vzhůru před sebe, odkud ten drzý smích přišel.

488 Castel gandolfo – papežské letní sídlo 489 Solideo – oválný čepec, kteří nosí biskupové, opati a papež 490 Sekularismus – zesvětštění, omezení církevního vlivu.

212

Přímo před ním na oltáři seděl mladík a hleděl mu vyzývavě do očí. Svatokrádež! Sedí si tady na obětním stole!, jakoby nevěděl kde je a takhle oblečen! Jeho oděv byl, jak to popsat - zženštilý, v uchu měl nápadnou náušnici. Pečlivě upravené vousy a vlasy viditelně odbarvené lemovaly jemnou takřka dívčí tvář tohoto mladého muže. Anděl - napadlo velekněze, takto by mohl vypadat nebýt těch 'ozdob'... Tu myšlenku však zaplašil stejně rychle, jako přišla. Mrzutě a s neskrývaným pohrdáním se na mladíka obořil: „Okamžitě slezte z toho oltáře! Jak jste se sem vůbec dostal?“ těžce vstával z klekátka. „Timoteo!“ křikl až zlostně směrem ke vchodu. Zlobilo ho, že venku nikdo nevěnuje pozornost tomu, že se tu něco děje a nikdo teď nedbá o bezpečnost svého pastýře. Otočil se zpět k nezvanému hostu. Stále tam seděl a svým nevinným úsměvem starce provokoval. „Podívejte, synu, tady nemůžete být. Je to má soukromá kaple. Rušíte papeže na modlitbách. A na oltáři se nesmí sedět, to je rouhání,“ pokusil se o vlídný tón a dokonce i o úsměv. Neznámý však nereagoval. „Proč jste tady? Asi ode mne něco chcete?“ Ale ani tentokrát muž sedící na oltáři nereagoval. Snaží se mě vyděsit, pomyslel si papež. Otočil se ke vchodu a pomalým nejistým krokem odcházel. „Šestého ledna,“ ozvalo se papeži za zády. Stařec se zastavil, pootočil se a pohlédl neznámému do očí. Ten již na oltáři neseděl. Stál těsně před ním, až se pastýř lekl a zřejmě čekal odpověď. Papež na to však nic neřekl a otočil se zase k odchodu. „Připoj se ke Třem a vzdej úctu Zrozenému.“ Papež se zarazil. Tykání a ten tón, to je už vrchol, kdo ví kdo je to, tak mladý, vypadá jako, jako ta moderní špína co se v posledních letech dere o 'svá práva' a svádí mladé ke smilstvu491. Vnikne do mé kaple, vyruší mne při modlitbě a ještě mi radí, nebo 491 Smilstvo – uvolněné mravy, nedovolené chování v intimních otázkách.

213

snad dokonce přikazuje, komu mám vzdát úctu. To bude jistě jeden z těch fanatických aktivistů492. Snad nebude jinak nebezpečný. „Timoteo!“ křikl netrpělivě a jak nejhlasitěji mohl na pobočníka. Jeho hlas se rozběhl do vysokých kleneb kaple a na okamžik ji ovládl. Timoteo jej nemohl neslyšet, avšak s největší pravděpodobností neslyšel. Žádná odezva. Přece mě tu nenechali samotného, na pospas tomuhle individuu493, pomyslel se sevřeným ledvím494. Když už byl jen asi deset kroků od vstupních dveří, právě míjel mohutnou kropenici495, kaplí se břitce rozeznělo jediné slovo a klenby a zákoutí svatyně si s ním pohrávaly: „Stát!“ Papež zrychlil, jak jen mohl. Když už byl přímo před mohutnými dveřmi a myslel, že tomu šílenci unikne, ozvalo se zaburácení a veliká těžká závora na jednom křídle okovaných dveří se otočila a zaklesla se do lůžka druhého křídla dveří. Papež vida, že je ve vlastní kapli zajat, vyděšeně se otočil ke svému vězniteli. Bušilo mu srdce a myslel, že je to jeho poslední hodinka. „Apage Satanas496!“ zakřičel hystericky a třesoucí se rukou proti němu dělal kříž. V tom momentu, kdy dosáhl kropenice, prudce ponořil levici do svěcené vody a rychlám pohybem ji na mladíka cákl. Ten se k němu přiblížil a v okamžiku, kdy na něho začaly dopadat kapky svěcené vody, vypařovaly se a tvořily kolem jeho postavy zlatavý opar. „Pošetilý497 starče, byl ti svěřen ten nejdůležitější úřad a ty s ním nakládáš po svém, jakoby ti patřil. Evangelium si překrucuješ a vykládáš po svém! Skutečnou lásku k bližnímu jsi nahradil falešnou a povýšenou blahosklonností. Rozhoduješ o tom, kdo je a nebo není tvému Bohu milý podle tvých vlastních kritérií498 a ignoruješ499 to, co

492 Fanatický aktivista – člověk zaslepeně vyznávající myšlenky a vnucující je veřejnosti. 493 Individuum – jedinec. Často řečeno pejorativně: podezřelá, pochybná osoba. 494 Ledví – nitro, útroby. 495 Kropenice – velká kamenná, často zdobená nádoba na svěcenou vodu, postavená u vchodu do sakrálních – bohoslužebných prostor křesťanských církví. 496 Apage Satanas – odstup Satane! Citát Krista z Bible, Nového zákona, formule (zaklínadlo) vyhánějící ďábla. 497 Pošetilost - neoprávněná víra ve své schopnosti, neopodstatněné sebevědomí, vedoucí až k neposlušnosti, rebelii a urážkám vůči Bohu, rodičům či jiné oprávněné autoritě. 498 Kritérium – měřítko, hledisko pro posuzování, stanovení zásad. 499 Ignorovat – záměrně opomíjet, nevšímat si.

214

tvůj Pán chce skutečně. Jsi tak velmi vzdálen svému poslání, že ani nejsi schopen poznat posla svého Pána.“ Papež klesl na zem. „Já jsem Gabriel. Přišel jsem ti říci, že je čas připravit se. Připoj se ke Třem a vzdej úctu Zrozenému v jejich den.“ Velekněz ležel na zemi na boku, skrčený a o lokty opřenýma rukama si zakrýval hlavu. Uslyšel za sebou spěšné kroky několika párů nohou. Dva muži jej vyzvedli za paže, Timoteo ze země zvedl solideo a starostlivě je vložil na papežovu bílou hlavu. Ten před sebe ukázal rukou, ale když Gabriela nikde neviděl, rozhodl se pomlčet. „Děkuji, Timoteo, přišla na mne slabost. Kde jste byl?“ zeptal se vyčítavě. „Přál jste si být sám, promiňte mi, Svatosti.“ „Jdu do svého apartmá. Ať za mnou přijde Sordi,“ poručil Timoteovi, vyprostil se z podpory Švýcarů500 a dal se na odchod. „Svatosti, kardinál Sordi není zde v Castel Gandolfo.“ „Neřekl jsem, že je, Timoteo, jen jsem chtěl po vás, abyste to zařídil. Nebo je to moc?“ „Postarám se o to Svatý Otče,“ řekl Timoteo a tvářil se oddaně a mile, přeslechnuv podrážděný až zlý tón svého pána.

500 Švýcarů – příslušníků Švýcarské gardy.

215

XXXI. NÁVRAT

Oslepující záře byla vystřídána šerem, v němž sotva co mohli vidět, ztráta orientace v prostoru všem čtyřem vzala rovnováhu a jak náhle se jejich nohy dotkly pevné podlahy, kolena se jim podlomila a se značným hlomozem se sesypali na jednu hromadu. Adam pohlédl kamsi vzhůru, ke stropu, kde tušil lustr a ten se rázem rozsvítil. Nové oslnění, ale na tohle si rychle zvykli. „To byla jízda!“ nadšeně prohlásil výtečník Petr. Ve stejném okamžiku se mezi nimi cosi malého a temného mihlo a rychlým pohybem to zmizelo ve tmě krbu. Petr vyskočil na nohy a aniž si pořádně uvědomil, kde jsou, hnal se za tím tvorem. Když vrazil do krbové římsy, ono „cosi“ vyrazilo z krbu přímo proti němu, vrazilo do jeho obličeje a usídlilo se mu ve vlasech. Petr začal okamžitě poskakovat a hystericky křičel: „Fuuj! Co je to! Sundejte to ze mě!“ „Lišaj smrtihlav,“ řekl udiveně Tomáš. „Nikdy sem ho ve skutečnosti neviděl. Počkej! Co to...“ Bylo ale pozdě. Petr, jak se divoce ošíval, srazil motýla na zem a začal kolem sebe bezhlavě dupat. Hned první ranou tvora rozmázl po podlaze. „Nedivím se, že to sem s náma proniklo. Mohl jsem vědět, že nás Cain nenechá jen tak odejít. Je dobře, že´s ho zlikvidoval,“ odtušil Adam a schválil Petrův útok na Cainova vetřelce. Všichni na něj vrhli překvapené pohledy. Zvlášť s Petrem tato věta zamávala. „Počkej, jak ty víš o Cainovi? To přece... Počkej! Ty víš, že pan Anci...“

216

„Tak jako vy všichni,“ řekl Adam zamyšleně aniž Petra nechal domluvit. Věděl, že je nejvyšší čas, aby kamarádům vysvětlil, co se vlastně stalo a nejspíš ještě dít bude. Jenže... Právě v této chvíli se však z chodby ozvalo dupání, a tak na další vysvětlování nepřišlo. Když byly zvuky rychlých kroků bezprostředně za dveřmi, zaslechli typický zvuk: „Policejní vysílačka,“ špitl Petr a všichni čtyři ustoupili dále ode dveří. „Sme zase u tebe v baráku!“ neodpustil si Petr 'zveřejnit' svůj objev a ostatní se s úsměvem po sobě podívali. Než si stačili uvědomit, jak blízko již hrčení a hlasy z vysílačky jsou, rozletěly se dveře a v nich stál muž v uniformě policie. Zůstal stát ve dveřích, jen se na ně podíval a aniž by jim cokoli řekl, oznámil do vysílačky: „Kapitáne, asi mám ty děti. Zdají se být v pořádku,“ prohlížel si je. „Jdu nahoru,“ ozvalo se z vysílačky a ta pak ihned zmlkla. „Rozumím,“ odpověděl strážník už jen naprázdno a hleděl na děti s úmyslem nenechat je zmizet, jakoby tušil, že ta možnost není tak absurdní, jak se zdá. „Dobrý den,“ řekl Adam. „Dobrý den,“ odpověděl mladý policista a vyklonil se do chodby, odkud již bylo slyšet přesnou kapitánovu chůzi. „Tak, kdepak máme ty ztracené syny?“ zahartusil s nepřeslechnutelným nadšením v hlase. Dole v autě mu začínala být zima. Sice už bylo téměř ráno a noc strávená prohledáváním tohoto domu a pak čekáním na zázrak byla nekonečně dlouhá. On však dnes opravdu nečekal tak rychlý a vlastně šťastný závěr noci. Přes svou únavu vpadl do Adamova pokoje s veselou a jakmile spatřil Lucii, doplnil: „A dceru.“ Usmál se, aby odlehčil napětí, jež tu bylo cítit. „Takže, mládeži, dobré ráno. Já jsem kapitán Veleba. Tak kde jste se nám to toulali?“ Mladý strážník mu cosi pošeptal do ucha. „Ano. Budete mám toho muset hodně vysvětlovat. Kde jste byli, a jak jste se dostali zpět do domu, přes naše hlídky.“ Děti se po sobě podívaly. Nemuseli mluvit, aby bylo všem čtyřem jasno, že 'oficiální' verze toho, co se událo, nebude přijatelným vysvětlením ani pro rodiče ani pro tohohle legračního

217

poldu. Adam navíc musel vyřešit ještě jedno: kamarády zatáhl do propletence událostí a vědomostí, se kterými měl sám co dělat, aby je vůbec pochopil a teď má za povinnost vše přijatelně vysvětlit jim, aby neměli v hlavě zmatek a taky, aby eliminoval501 nepříjemnosti, jež je jistě doma čekají, na minimum502. „No, oblečte si bundy, “ ukázal kapitán na náruč mladého policisty, který jejich svršky odkudsi přinesl, „odvezeme vás domů a až se prospíte, probereme ten váš noční výlet u nás.“ Děti si beze slova vzaly bundy a oblékly se. Lucka s Tomášem okamžitě prohledali kapsy, aby se ujistili, že mají své mobily. Pak už následovali kapitána na cestě ven z domu. Na konci chodby u schodiště stál další strážník. Pod schody v průjezdu hlídal ještě jeden, ten kontroloval zevnitř vchod, přístup ke schodišti a vnitřnímu dvoru domu. Na ulici venku pak stáli ještě dva strážníci a před domem měl kapitán dodávku jako pojízdnou kancelář. Pokynul dětem, aby si vlezly do vedle stojícího auta a cosi ještě řekl policajtovi, jenž seděl v dodávce. Pak spěšně nasedl do auta a šoférovi řekl: „Teď jeď na Smíchov.“ Chlapci se podívali na Lucku. Na Smíchově bydlela ona. Adam věděl, že teď má nejspíš poslední příležitost, jak své kamarády alespoň připravit na setkání s jistě vyděšenými a rozzlobenými rodiči. A již věděl, jak na to: „Takže, teď mě dobře poslouchejte,“ podíval se na Petra, „a neskákejte mi do řeči a nevyptávejte se, máme moc málo času.“ Kamarádi na něj hleděli ohromeně a na Petrovi bylo velmi dobře vidět, proč Adam na skákání do řeči upozorňoval zvláště jeho. Šofér i kapitán Veleba se nehýbali. Ani spolu nemluvili. Vypadali, jako figuríny z muzea Madame Tussauds503. Kolem auta rovněž nebyl vidět žádný pohyb. Zrovna vjížděli křižovatkou na Národní, když Adam se svým dlouho promyšleným proslovem začínal. Všechno kolem nich se zastavilo. Obraz poloprázdné ulice, na níž jen pár 'ranních ptáčat' spěchalo na metro, aby byli v práci včas na šestou, tedy obraz ulice i s těmi spěchajícími, se jakoby rozmázl. Zdálo se, že se všude kolem dokola zastavil čas a jen oni jsou ten nepatrný zlomeček jeho pohybu schopni vnímat. Snad únava, snad ohromení 501 Eliminovat – vyloučit, postupně odstranit 502 Minimum – co nejmenší množství, dávka atd. 503 Muzeum voskových figurín Madam Tussaud - známá expozice voskových napodobenin významných osobností

218

vším, co za těch posledních několik hodin s Adamem zažili a dost možná, že obé, kamarády paralyzovalo504 natolik, že jen bezmocně na něho hleděli a poslušně bez otázek poslouchali, co jim říká. Ostatně i Adam sám se podivoval tomu, co ze svého vyprávění 'slyšel'. Znovu si tak mohl uvědomit co a jak se odehrálo od onoho osudného dne, kdy svou ruku na pokyn kamarádky vsunul do ušmudlané krabice. „Rodičům nelžete,“ končil vyprávění, „nemusíte si pro ně vymejšlet nějakou jinou verzi toho, co se stalo. Prostě až se zeptají, kde jste celou noc byli a proč nás hledali cajti, řeknete jen, 'byli jsme s Adysem'. A oni se už nebudou ptát, ani zlobit. Muj táta jim pak zavolá, přijdete všichni k nám i s rodičema a oni se dověděj pravdu. To bude nejlepší řešení. Dotazy až pak. Já už tohle neudržim...“ dokončil Adam a nadechl se jakoby po dlouhém pobytu pod vodou vyplaval na hladinu. Poslední větu ze sebe vysypal na jeden nádech, aby ani dýcháním neztratil drahocenný čas, jejž 'krájel' po neměřitelných zlomcích. Vše kolem se dalo opět do pohybu a ten se všem včetně Joshuy najednou zdál rychlejší, než před tím. „Jste v pořádku?“ zeptal se starostlivě kapitán, když se podíval na své svěřence. Lucka, Tomáš a Petr seděli ani nedutali a bylo na nich až příliš dobře vidět, jak jsou překvapeni, ohromeni, vyděšeni, ale i nadšeni. Adam pak působil velmi vyčerpaně. A vyčerpaný také byl. Opravdu hodně.

504 Paralyzovat – ochromit, oslabit, zneškodnit

219

XXXII. DILEMA

„Vaše Svatost by to rozhodně neměla brát na lehkou váhu...“ „Bláhový Sordi!“ skočil mu do řeči papež. „Samozřejmě, že to na lehkou váhu neberu. Víte, jak mi bylo?! Myslel jsem, že je to můj konec, takže, bylo snad logické, že jsem nařídil opatření na zpřísnění bezpečnosti.“ Svatost se samolibě usmála. Kardinál na papeže hleděl takřka s otevřenými ústy. Nemohl pochopit, že tento kdysi odvážný muž s jasným úsudkem, dnes není schopen rozpoznat skutečnost a adekvátně505 reagovat. „Svatý Otče, neměl jsem na mysli otázku vaší bezpečnosti,“ všiml si, že papež protáhl obočí. „Nenapadlo vás ani na chvíli, že ten dotyčný byl opravdu Gabriel?“ Archandělovo506 jméno vyslovil zvlášť pečlivě. „Jistě že ano! Ale, můj milý Sordi, stejně tak to mohl být Antikrist507!“ odsekl tiše papež a dramaticky508 se pokřižoval. „Svatosti...“ Sordi byl zaskočen. „Ne ne ne, chlapče, nic mi neříkejte. Vidím vám na očích, co mi chcete říct. Byl to Posel Boží509, že? Ale taky to dost dobře mohl být váš Mistr Joshua. Tyhle kejkle510 mu jistě nejsou cizí,“ vstal, přešel k nádhernému renesančnímu sekretáři511, z překrásné 505 Adekvátně – přiměřeně, odpovídajícím způsobem. 506 Archanděl – anděl “vyšší hodnosti“, řádu. 507 Antikrist – odpůrce Krista, ale častěji je takto označován ďábel, Satan. 508 Dramatický – plný napětí, vzrušující. 509 Posel Boží – Archanděl Gabriel je často takto označován. Posel je jeho funkce v křesťanské mytologii. Například on, Archanděl Gabriel zvěstoval Panně Marii, že počala a porodí Ježíše. 510 Kejkle – komediantské kousky, ale také kouzelnické triky. Kdo kejkle provozuje, bývá označován, jako eskamotér. 511 Sekretář – v tomto případě skříň s velkým počtem zásuvek, kancelářský nábytek.

220

starožitné karafy sňal uzávěr, položil jej vedle a nalil si víno do jedné z číší, jež tu stály. „Dáte si? Zdejší.“ „Děkuji, řídím, Svatý Otče,“ odmítl a papež udělal úšklebek, aby dal najevo, jak hloupě se – pro něho - mladý kardinál chová, když tak rád používá „výdobytky“ moderní doby. Včetně auta! aniž by dostatečně držel svůj úřad v důstojnosti tím, že bude zaměstnávat alespoň šoféra. „Mistr Joshua není rivalem512 papežů!“ řekl Sordi. „Není důvod k vašim obávám.“ Papež byl zjevně zaslepen žárlivostí a nechtěl se smířit s faktem, že Mistr Joshua existuje a má jistě výjimečné postavení. Sordi už nevěděl, jak jej přesvědčit. „Vím, že ne. Osobně si myslím, že ten váš Joshua bude jen dalším v řadě těch všech pohanských513 kultů514, jako dalajláma a ostatní. Takže čím by nás taky mohl ohrozit, že? Tak, jako jsme o něm téměř neslyšeli dosud, tak na něj opět brzy zapomeneme. Pokud se ovšem nebude dál takto hlasitě připomínat. Doufám,“ poslední větu papež pronesl s důrazem a opět hněvivě. „Nedovolil bych si zpochybnit váš úsudek, ale pokuste se zvážit všechny eventuality515. Už proto, že - připustíme-li, že mohlo jít o Archanděla Gabriela - jakkoli by byl jeho způsob zjevení řekněme nekonvenční516, pak si nedovedu ani představit, jaké důsledky může jeho odmítnutí mít pro vás.“ Papež se zavrtěl. „Promiňte Svatosti. Uvažte i to, jak veliká náhoda by to musela být, že někdo překonal veškerá, už tak veliká bezpečnostní opatření, a nařídil papeži něco, co podle slov, která jste mi citoval...“ „Parafrázoval517, příteli, byl jsem rozčilený, nepamatuji si přesně slovo od slova,“ řekl stále podrážděnější papež.

512 Rival – protivník, sok, soupeř i nepřítel. 513 Pohanství – náboženství, jež uznává více než jednoho boha – tzv. polyteistické náboženství. Význam tohoto slova je současně v náboženstvích monoteistických, tj. uctívajících jediného boha vnímán hanlivě. 514 Kult – akt uctívání ve smyslu náboženském, či jako masová úcta k osobě nenáboženského charakteru. Možná znáte pojem „kult osobnosti“, kterým byla označována vynucená přehnaná a přehnaná úcta k osobám J. V. Stalina – sovětského diktátora (1878-1953) a českého komunistického vůdce Klementa Gottwalda (1896-1953). Tato úcta byla uměle vytvořena a posléze zakázána. Slovo kult v této souvislosti získalo rovněž hanlivý nádech. 515 Eventualita - možnost 516 Nekonvenční – originální, neobvyklý. 517 Parafrázovat – říci jinými slovy, volně opakovat.

221

„Tedy parafrázoval,“ připustil kardinál, „Svatosti, apeluji518 na vás, copak by někdo překonal všechna opatření ochranky? Ví vaše Svatost, jakou proceduru musím podstoupit já, když k vám jdu? Když už se k vám nějak dotyčný dostane, může někdo se zdravým rozumem cokoli nařizovat papeži? A tak zvláštními slovy, navíc podepřenými mocí, jejíž projevy jste vylíčil? Pane, nadto obsah sdělení, jež jste... parafrázoval, může být zřejmé jen zasvěcené519 osobě. Zavolal jste mne, z toho vyvozuji, že sám přikládáte váhu souvislosti s causou Joshua.“ Papež neměl daleko k výbuchu hněvu. „Angelo, nenaznačujete mi, že mne navštívil Anděl Páně520, já to vím a protivím se Božímu poselství?“ vstal tak prudce, jak mu věk a dna dovolily a vrhl na svého šéfa inkvizice téměř výhružný pohled. „Svatý Otče,“ řekl Sordi klidně a rozvážně, „ani v nejmenším vám nic nepodsouvám. Neměl jsem v úmyslu vzbudit ve vás ani takový pocit. Pravda je taková, že Joshua v den prohlášení Místokrálem přijímá nejvýznamnější muže své doby po boku Trojice521. Tou jsou...“ „...tři muži znající staré tajné učení, o němž krom nich nikdo nic neví. A říká se, že jsou těmi třemi mudrci z východu. Tvůj papež není hlupák, Angelo. Ale kdo by věřil těm báchorkám522?“ Sordi se snažil - avšak marně - skrýt zklamání s papežova přístupu. Měl pocit, že Svatý Otec trpí stihomamem523. Po několikáté pohlédl s patrnou nervozitou na hodinky. „Svatosti, jedním z mužů, kteří se mají připojit ke Třem, je i papež a všichni zúčastnění jsou k tomu vyzýváni různě. Je tomu tak od konce Velkého Schizmatu 524. Já se tedy domnívám, že onen návštěvník byl skutečně Archandělem Gabrielem a velmi bych se obával označit jej za vetřelce. Prosím, zvažte to a nyní, dovolte mi, abych odešel.“ 518 Apelovat – dovolávat se, odvolávat se, také naléhat v tomto smyslu. 519 Zasvěcený – seznámený s tajemstvím 520 Anděl Páně – i takto bývá v církevní terminologii (slovníku) označován Archanděl Gabriel. 521 Trojice – zde označení pro známé Tři Krále, snad učenci snad vládci východních říší, kteří podle Bible předpověděli narození Ježíše a přišli se mu poklonit do Betléma. Kašpar, Melichar a Baltazar. 522 Báchorka – pohádka, povídačka. 523 Stihomam – duševní porucha, nemoc, při níž postižený trpí pocity, že je sledován, pronásedován, vidí kolem sebe nepřátele atd. Vědecky se označuje jako paranoia [paranoja]. 524 Velkým Schizmatem bývá označováno tzv. vícepapežství. Také jinak papežské schizma. Situace, kdy v důsledku mocenských sporů katolická církev rozdělila do dvou, tří táborů vedených různými papeži a každý z nich byl označován za jediného pravého.

222

„Ale, no tak kardinále, nebuďte tolik nedůtklivý. Víte přece, že mi blaho Církve leží na srdci právě tak, jako vám. Konečně komu také může víc, než papeži! Nemůžete se mi divit, že jsem opatrný a moje jednání může mnohdy připomínat žárlivou a podrážděnou medvědici chránící svá mláďata. Víte, o tom všem jsem hodně přemýšlel a přemýšlím dál, stále. Věřte mi. Přiznám se, že přesto, že jste mne na tu věc připravoval, zastihla mne výměna v domě Joshuově nepřipraveného, myslím vnitřně a tomu se nemůžete divit. Nikdo v Církvi tohle neví, jen vy a papež a to je ještě ke všemu informací jako šafránu.“ Papež najednou překvapivě obrátil a snažil se Sordiho zdržet na odchodu. Kardinál se podíval zkoumavě do jeho tváře a hledal v ní důvod náhlé změny. „Svatý Otče,“ opatrně k němu promluvil, „omluvte mne, prosím, jen vyřídím jeden telefon.“ Sordi sáhl skrze kapesní otvor v klerice do kapsy u kalhot, vyjmul z ní malý mobilní telefon a papeže v obavě, že jeho náhlá ochota k dialogu může vyprchat stejně rychle, jako nečekaně přišla, nespustil z očí. Zmáčkl tlačítko Recall525 a poodešel k oknu. Takřka okamžitě se ohlásil volaný: „Monsignore.“ „Andreo, prosím, zřejmě se zdržím v Castel Gandolfo trochu déle. Mši u Andělů526 odslužte sám. Kázání najdete na mém stole, nebo jestli chcete, předneste své,“ diskrétně řekl do telefonu. „Dobře, Otče, děkuji vám,“ řekl Andrea a Sordi s úsměvem zavěsil. Byl potěšen, že se na mladého kněze může takto a kdykoli spolehnout. „Svatosti, omlouvám se,“ řekl Sordi, když se vrátil od okna a posadil se zpět do křesla proti svému představenému.

525 Recall – vytočit znovu poslední volané číslo. 526 U Andělů – rozuměj v kostele zasvěceném Andělům.

223

Andrea Violetto si s pomocí jednoho ministranta navlékl albu527, přepásal se humerálem528, políbil štólu529 a položil ji kolem své šíje530. Když měl již oblečen i ornát531 a zatímco ministranti dokončovali přípravy mešních potřeb u oltáře, Andrea se ještě zamýšlel nad obsahem homilie532. Z hromádky svých osobních potřeb na stole vzal hřeben, postavil se před zrcadlo, aby si urovnal ornát a učesal se před bohoslužbou. Když své vlasy uspokojivě upravil, hřeben dobře mířeným pohybem hodil zpět na stůl, aby si uvolnil ruku a jal si ještě urovnat k dokonalosti humerál u krku. Náhle jej zamrazilo. Pocit, který jej zaskočil a jehož původ mu nedošel ihned, jej opanoval natolik, že se náhle nemohl soustředit na nic jiného. Spustil ruce, zevnitř uchopil okraje rukávů alby a upažil, aby symetricky533 urovnal i tuto část liturgického534 roucha, ale především, aby se zbavil dojmu, že ho šálí smysly. Nešálily. Jeho pocit již nepostrádal vysvětlení. To, co si myslel, že vidí, skutečně viděl: jeho obraz v zrcadle nekopíroval pohyby, které činil! Vzdorovitě stál bez pohnutí, přestože Andrea gestikuloval535 sebevíc. Jeho obraz stál v zrcadle a jen se upřeně díval do jeho vlastních očí. V okamžiku, kdy si toto mladý kněz uvědomil, jeho zrcadlový protějšek jej oslovil, aniž pohyboval rety: „Andreo, příteli Páně. Tvůj pán Angelo musí sejmout z beder Petrových břemeno i potěšení a pozdravit nového pána v Domě Betlémském. Ty jej o tom zprav a doprovázej.“ Andrea se pokřižoval. Jeho ,společník´ tento pohyb opakoval, avšak jinak, než by se dalo čekat. Jak se Andrea sám znamenal znamením kříže, jeho obraz v zrcadle křížem žehnal jemu. Knězi tlouklo srdce a dál hleděl do zrcadla. Ministranti536, kteří se mezitím vrátili do sakristie, poznali, že se něco děje. Protože však velká ručička na hodinách vedle kříže neúprosně vstoupila na dvanáctku, nejmladší chlapec vešel do presbyteria a 527 Alba, též kasule – bílé roucho, které nosí kněz při bohoslužbě. 528 Humerál, též amictus - bílá látka používaná kolem krku, má zakrývat civilní oděv kněze, či kleriku při bohoslužbě. 529 Štóla – součást bohoslužebného oděvu, jakýsi šál, který knězi splývá z ramen. 530 Šíje – krk. 531 Ornát – ozdobný, svrchní hlavní bohoslužebný oděv připomínající tvarem pelerínu, oboustranný plášt. 532 Homilie – kázání, promluva kněze při mši, bohoslužbě. 533 Symetricky – vyváženě na obě strany. 534 Liturgický – Bohoslužebný, určený k vykonávání bohoslužby. 535 Gestikulovat – pohybovat tělem,nebo jeho částmi, řeč těla. 536 Ministranti – přisluhující při bohoslužbě.

224

zatahal za zvonky, které shromážděným věřícím ohlásili zahájení bohoslužby. Zvonky i nebeská hra varhan, jež se z kůru537 ke zvonkům přidaly, vytrhly Andrea ze zamyšlení a ten následoval zástup svých ministrantů k oltáři. Jeho další konání pak bylo víceméně mechanické; nebyl s to soustředit se plně na službu mše. Neustále přemýšlel nad tím, co se mu stalo a s netrpělivostí očekával setkání s kardinálem, aby mu svůj zážitek mohl vypovědět. Přemýšlel o slovech, která uslyšel a jež mohla mít souvislost s tím, co již několikrát zaslechl v přítomnosti kardinálově. Nový pán v Domě Betlémském – to mohl být jistě ten malý chlapec, co se o letošních Vánocích stal Joshuou a jenž byl předmětem utajených schůzek kardinálových s hraběnkou Monicou, jimž byl vždy Andrea přítomen, ale i poslední dobou častých návštěv u papeže. Když pak mše skončila, spěchal, aby mohl být v kardinálově paláci včas. Zadním vchodem ze sakristie, aby se vyhnul skupince horlivých, leč bigotních538 farnic kostela, jež se rády nechávaly vidět s kardinálem i mladými kaplany, vyšel do neobyčejně liduprázdné ulice. Ulice kolem Piazza della Reppublica bývaly docela rušné i v noci. Snad je to tedy tím, že je po Vánocích. Jemný poprašek sněhu činil temnotu ulice Via Cernaia tolik třpytivou, až měl pocit, že prochází pokladnicí hraběte Monte Christa. Nebýt zážitku přede mší, jistě by se ke kardinálovu paláci labužnicky loudal, jako jindy i přes tu dálku, rozjímal539 a užíval si ten hutný klid a krásu pohledu na starobylé domy, hvězdnaté nebe i třpytící se chodník. Nyní však veškerou nádheru noční procházky nemohl jinak, než přejít jen tak jako mimochodem, a plně se věnovat myšlenkám, které jej tolik zaměstnávaly. Po chvíli si všiml světel auta, jež jej s největší pravděpodobností sledovalo. Zastavil se, lehce pootočil hlavu, aby viděl jeho reakci a ono sjelo k chodníku. Rozešel se, i auto se po chvíli rozjelo. Zastavil se tedy a otočil přímo směrem k němu, aby dal na srozuměnou, že ví, že je sledován a čekal na reakci. Zastavilo. Po krátké chvíli auto rozsvítilo světla a rozjelo se k němu. Částečně jej minulo a zastavilo. Zlatý mercedes. Okénko na straně spolujezdce sjelo až dolů a Andrea se sehnul, aby viděl do obličeje toho, kdo sedí za volantem. Hraběnka Piccolomini. „Doktorko.“

537 Kůr, chór – prostor většinou na balkoně nad vchodem kostela, kde jsou varhany a sbor zpěváků, je to zároveň i označení pro samotný sbor zpěváků. 538 Bigotní – slepě, nesnášenlivě věřící, pobožnůstkářství. 539 Rozjímat – přemýšlet, hloubat, meditovat.

225

„Padre540 Violetto.“ „Mladý kněz na toulkách nočním Římem? A sám? Neposadíte se? Máme stejnou cestu,“ řekla poťouchle. „Sloužil jsem mši svatou U Andělů541,“ řekl poněkud chladně, aby tak odmítl familiární tón, jakým ho doktorka oslovila. „Vy jedete k nám? Pan kardinál je ještě u papeže. Mši jsem sloužil dnes sám. Máte pro něho něco nového?“ zeptal se mladík ještě, aby maskoval nervozitu, již cítil vždy v přítomnosti této ženy. „Mám,“ usmála se takřka tajemně a s pro ni typickým sebeuspokojením. „Nasedněte, Otče, svezu vás. A třeba i vy něco nového řeknete mně.“ Andrea otevřel dveře, posadil se a připoutal pásy, zatímco se okénko zavíralo, hraběnka se rozjela. „Nevím nic nového, co by vás mohlo zajímat doktorko. Chlapec z Prahy se ztratil, ale to vy jistě víte dávno,“ řekl záměrně, aby doktorku vyprovokoval k doplnění nových zpráv o tom chlapci, jež jistě musela mít. Hraběnka se usmála: „Vím dokonce i to, že se opět našel.“ „Doktorko!“ křikl náhle vyděšeně. Do dráhy hraběnčina vozu vstoupil stín. Ta stačila zastavit tak těsně, že se neznámý rukama až opřel o přední kapotu. Klidně pak přešel ke straně spolujezdce a zaťukal Andreovi na okno. Hraběnka rozčileně vyřadila rychlost a vysypala na neznámého celou sadu svých vybraných nadávek. Muž však na ni nikterak nereagoval a znovu zaťukal na okénko, kde seděl kněz. Padre Violetto spustil okénko a pohlédl neznámému do tváře. Opět jím otřásl pocit směsi vzrušení a jakéhosi posvátného strachu. Seděl, hleděl tomu muži do tváře a čekal co bude. Hraběnka, když skončila s vysvětlováním neznámému o tom, jak se má chovat chodec v silničním provozu, zděšeně vykřikla do dlaní, jimiž si byla právě zakryla ústa. Cizinec také jí odhalil svou tvář. Nevěřícně pohlédla na jeho krk, kde se zaskvěl bílý obdélníček

540 Padre – italsky Otec, označení kněze. 541 U Andělů - Basilica di Santa Maria degli Angeli e Martiri [bázilika delji andželi e mártýri] – Bazilika Svaté Marie Andělů a mučedníků.

226

kolárku542. „Otče, Andreo!“ pak se podívala na svého společníka, aby se přesvědčila, kdo v jejím voze sedí. Padre Violetto. Věděla, že se kolem ní od doby, kdy začala pracovat pro Jeho Eminenci, děly zvláštní věci, ale tohle byl vrchol. V jejím autě sedí kardinálův tajemník a venku vedle vozu stojí tentýž muž! Neznámý s jeho tváří k Andreovi promluvil: „Řekni svému představenému, aby se spojil s převorem karmelitánů v Czerne. Očekává vás.“ Pak se beze slova otočil a odešel do tmy, jež jej pohltila. Oba, kněz Andrea i doktorka Ciccone ještě chvíli mlčky seděli. Pak doktorčina noha opustila spojku, a vůz se pomalu rozjel směrem k městu Vatikánu.

542 Kolárek – typický bílý proužek - límec katolického kněze.

227

XXXIII. MÍSTOKRÁL

V předsíni zazvonil zvonek. „Maruš, někdo zvoní!“ zavolal na manželku pan Úžasný, aniž odložil noviny otevřené ve sportovní rubrice a aniž spustil oči z televize. „Já to slyšim, tak vodevři.“ „Já teď nemůžu, Maruš. Votevři ty, prosim tě.“ Pan Úžasný visel zrakem na sportovním kanále a představa, že by měl právě teď připravit svůj oblíbený fotbalový klub o svou přítomnost před televizorem, byla víc, než skličující a nemyslitelná. Tušil, že jako vždy, nakonec to bude on, kdo se musí obětovat a zřeknout svojí práce, ale ten okamžik se snažil maximálně543 oddálit. Zvonek se ozval znovu a poněkud naléhavěji. „Herdek Tondo, já teď zrovna vyndavam knedlíky! Musíš vodevřít ty. Nedá se svítit.“ „Panenkomarjá, já teď zrovna taky něco mam, tak ať votevře Lucka! Lucko di k těm dveřim!“ „Lucka je ve vaně,“ odsekla paní Úžasná brunátná z horka kuchyně i manžela. „Já jsem ve vaně!“ ozvalo se z koupelny. Paní Úžasná právě vyjmula třetí, poslední knedlík z velikého hrnce, položila jej na prkénko a rychle popíchala párátkem544. Otřela si ruce do utěrky a téměř běžela ke dveřím. „Lenoch línej, jestli se mi ty knedlíky zdrcnou545, tak budeš vo hladu,“ reptala. 543 Maximálně – co nejvíce. 544 Popíchání knedlíků párátkem, nebo vidličkou zajistí, že může unikat pára a knedlíky se nesrazí. 545 Zdrcnou – srazí se.

228

Otevřela. Ve dveřích stál mladý muž podivně oblečený, tedy tak, jak paní Úžasná dosud nikoho neviděla. Tedy ne opravdu. Mnich. Nezmohla se na slovo, jen na něho hleděla s výrazem jejž bylo možno přeložit jako propánajána co je todle za zjevení a co vod nás chce? A pomyslela si: Měl jít vodevřít Tonda, protože, jesli je to nějakej jako ty jehovisti546, co votravujou vob tejden, nebo dokonce lichváři547 co pučujou peníze, ty jak maj tu reklamu s mikrovlnkou, tak by ho pěkně hnal. „Dobrý den,“ oslovil ji mile mnich. „Prosím, bydlí zde slečna Lucie Úžasná?“ Když paní Úžasná s otevřenými ústy přikývla, pokračoval: „Mám pro slečnu důležitou zprávu.“ Zpoza škapulíře vyndal několikanásobně přeložený hrubý papír opatřený velikou pečetí. Paní Úžasná na zapečetěný dopis vyhlížející jako rekvizita z historického filmu vytřeštila oči a bezděky natáhla ruce vpřed. Neznámý návštěvník jen lehce ucukl a zdvořile se zeptal: „Slečna Lucie doma není?“ Za paní Úžasnou se objevil pan Úžasný, mnicha si prohlédl od paty k hlavě a zpět a zatvářil se důležitě; byl by rád zakryl, jak moc jej návštěvník vyvedl z míry... „Vodskočil ste si z natáčení?“ zasmál se uštěpačně a dodal: „Co pro holku máte? Dobrý den.“ „Dopis do vlastních rukou, pane,“ odpověděl mnich panu Úžasnému s patřičným úsměvem, aby mu dal najevo, že se jej ta poznámka vůbec nedotkla, ba naopak, že byla trefná. „Tak to budete muset jít dál, slečinka je v koupelně,“ řekl pan domácí přátelsky a rukou hostu naznačil, aby šel dovnitř. Ten si tedy očistil boty o rohožku a vstoupil. Lucie mezitím vyšla z koupelny. „Lucinko, máš tu návštěvu!“ zavolala na dceru paní Úžasná, „Tady pán ti přinesl nějakej dopis.“ Stále po očku, po předmětu v jeho rukou zvědavě pošilhávala. V pokoji, kam byl uveden, se po chvilce objevila dívka ve froté548 županu, s mokrými vlasy a výrazem někoho, kdo právě

546 Jehovisti – Svědkové Jehovovi náboženská sekta 547 Lichvář – ten kdo se dopouští trestného činu zapůjčení (většinou finančního obnosu) za neúměrnou odměnu, úrok.

229

vyřešil rébus549. „Dobrý den,“ řekla s úsměvem a mnicha si zkoumavě prohlédla. „Naše dcera Lucie,“ řekl hrdě pan Úžasný a dlaní ukázal na Lucku. Mladý posel mírně uklonil hlavou „Těší mne, já jsem bratr Sebastian a přicházím...“ „Já vím,“ vyhrkla Lucka překotně. Tak je to pravda. Má mnicha jako osobního tajemníka. A jak je hezký! Hleděla na Sebastiana jako na svatý obrázek. „Přinesl jsem ti psaní od svého pána.“ Podal Lucii pečlivě poskládaný papír, co měl být oním dopisem. Byl převázaný krvavě rudou stuhou a opatřený pečetí ze zlatého pečetního vosku. Lucie si pravou rukou založila pramen vlasů za ucho a usedla na područku křesla v němž už seděl otec a začala si dopis prohlížet. „Sedněte si, pane Sebastian a zakousněte si,“ řekla pohostinně paní, když se byla právě vrátila z kuchyně s podnosem s malým pohoštěním a nalila Sebastianovi do šálku horký čaj a na talířku předložila svou vánoční štólu550 a něco cukroví. Lucie dopis převracela v rukou, dokonce k němu i přičichla. Žádné zvláštní zjištění a tak se zaměřila na krásně napsané jméno adresáta, své jméno. Jen jméno. Ulice a tak dále, zde nebylo. No proč taky, když to přinesl on. Pohlédla na mnicha a znovu si jej prohlédla. Bože, jak má krásné zelenomodré oči. Usmála se, protože měla pocit, že Sebastian její myšlenku musel uhádnout. Teď jsem se určitě musela začervenat. S malinkým studem odvrátila tvář a roztržitě začala hledat, jak dopis otevřít. „Musíš zlomit pečeť,“ řekl Sebastian vida Luciinu marnou snahu najít nejvhodnější cestu k otevření dopisu. Lucka se na něj podívala, jestli to myslí vážně - to přece nejde, ta pečeť je na celém dopise to nejhezčí, nemůže jí zničit! „Jinak to nejde,“ usmál se. 548 Froté – bavlněná tkanina se smyčkovou vazbou. Používá se na osušky, ručníky a tzv. koupací župany. 549 Rébus – hádanka, hlavolam, složitá otázka. 550 Vánoční štóla – tradiční vánoční pečivo.

230

„Tak už to, herdek, votevři,“ řekl netrpělivě pan Úžasný, napnutý natolik, že si ani nevšiml, do jak prekérní situace se dostal jeho oblíbenec - česká hvězda zámořského fotbalu, přestože o komentátora televizního přenosu se pokoušel infarkt. Paní si dobře všimla, že manžel úplně zapomněl na celý slavný fotbal a aniž si to vůbec uvědomil, vzala mu ovladač z rukou a televizi vypnula. Také proto, nebo právě díky tomu, bylo zřetelně slyšet cvaknutí, když krásná pečeť neodolala opatrné snaze Luciiných prstů. J. A. L. s korunkou v záhlaví bylo porušeno a odhalilo oba konce papíru poskládaného dopisu. Rozložila jej. Byl to veliký asi tak A3 551, silný ruční papír552 popsaný na první pohled krásným, jakoby starobylým písmem černofialovým inkoustem s červenými zdobenými iniciálami. Lucka si až vzdychla. Připadala si jak princezna z pohádky, které přinesli dopis od bohatého nápadníka ze vzdáleného království! Rodiče hleděli s otevřenými ústy. „Tak to už přečti,“ popoháněl dceru netrpělivě pan Úžasný. „Slečně Lucii Úžasné. Tebe a tvé rodiče srdečně zvu na slavnostní ceremoniál Uvedení Mistra Joshuy. Koná se dne 6. ledna ve svátek Tří Králů léta Páně553 roku příštího. Doporučený oděv společenský. Zahájení ve 20 hodin v sídle Společenství Mistra. Podepsán Mistr Joshua Adam Lowenstein.“ Lucka byla překvapena, přesto, že Adamovi věřila každé slovo a hlavně se těšila, že svým rodičům konečně bude moci říci celou pravdu. „To je ten tvuj spolužák? Ten Adam?“ zeptal se otec. „No jo, jeho táta archeolog, tak to si na takový vtípky potrpí.“ „Jo to bude asi nějaká hra,“ poznamenala paní Úžasná a pátravě se zahleděla na Sebastiana. „Mám pánovi přinést zprávu, jestli pozvání přijímáte,“ vstal a dodal vážně Sebastian. Rozhlédl se po zkoprnělé trojici, čímž dal jasně na srozuměnou, že se o žádný vtip ani hru nejedná. 551 A3 – Typizovaný formát archu – např. papíru. 297 × 420 mm odpovídá velikosti dvou velkých sešitů (2x A4). 552 Ruční papír – papír vyráběný ručně podle starých receptur a starými postupy. Vyrábí se a prodává pro umělce a je používán i pro různé slavnostní písemnosti. 553 Léta Páně – Náš kalendář se odvozuje od předpokládaného data narození Ježíše Krista a spojení „léta Páně“ označuje letopočet od jeho narození. Také se používá latinsky A.D. (Anno Domini), p. K. (po Kristu), a nově též „našeho letopočtu“ se zkratkou „n. l.“.

231

„Sebastian dorazil!“ volala Sára na Adama, hledě z okna. A hned na to bylo slyšet dupání, jak Adam utíkal po chodbě ke schodišti. Stěhování probíhalo poměrně snadno a v klidu. „Kdo říká, že je lepší vyhořet, než se stěhovat?“ prohlásila Sára lakonicky a téměř znuděně hledě ven z okna. Matka Zlata za ní na zemi přebírala krabice od banánů, v nichž bylo nacpáno úplně všechno z toho, co měli. Nejprve z novinového papíru, vyprošťovala vzácné sklo a porcelán po tetě Šilhavejch554, které měla od své maminky a rozkládala je po podlaze do malých skupinek. „No, ono je to otázka, jak pro koho. Ty ses zrovna dvakrát moc nepřetrhla. Prosím tě, mohla bys mi pomoct alespoň s tímhle? A zavři už to okno, nebo to omarodíš.“ Sára poslechla. Měla sice v plánu seběhnout dolů v ústrety Sebastianovi, ale nechtěla pak poslouchat řeči, jak nic nedělá a teprve ne narážky na její nadbíhání mladému mnichovi. Klekla si tedy vedle matky na podlahu do centra toho vybalování křehkého majetku a rozfoukla si ofinu, jež jí zasahovala do očí. „Tak co mám dělat?“ „Vezmi tenhle servis ze Střely555, prosím tě, kus po kuse! Ať něco neupustíš a nanos to všechno na ten stůl. Je to potřeba umýt a pak to naskládáme do tamtoho černého skleníku. Já zatím vybalím všechen porcelán. Kde lítá Terezka?“ „Kde asi...“ zasmála se Sára. „na chodbě s babičkou pucujou Terézii z Lisieux od prachu.“

554 Teta Šilhavejch – vlivná a respektovaná žena žijící v Katovicích v na přelomu 19. a 20. století. Patřila do příbuzenstva Vránových. 555 Zámek Střela u Strakonic – barokní stavba vystavěná v těsném sousedství zříceniny někdejšího hradu. Stojí na půl cestě mezi Strakonicemi a Katovicemi. Vránovi získali některé starožitné nádobí v dražbě za První republiky.

232

„Tak co? Přijdou?“ naléhal zvědavě a netrpělivě Adam na Sebastiana, když mladý mnich vystoupal schody. Ten chvíli dělal, že nenese úplně nejlepší zprávy, ale dlouho nevydržel svého mladého pána napínat: „Ano, přijdou všichni i s rodiči. Ani se moc dlouho nerozmýšleli.“ „Bingo!“ Adam udělal sevřenou pěstí posunek na znamení vítězství a radosti. „Takže jsem jim řekl, že pro všechny přijedou taxíky, aby se nemuseli trmácet metrem a byli tu včas. Ty se budeš muset postarat o to, aby opravdu nemohli nikde nic vyzvonit. Luciini rodiče mi přišli zvlášť sdílní, ti by se o své malé tajemství jistě rádi s někým podělili. „Jak to mám udělat?“ „To se neptej mě. Zalov v paměti, třeba jako jsi to udělal v tom letadle? Však ty už si poradíš.“

Adam stál ve velkém sále před krbem a tak jako loni hleděl na veliký obraz nad ním. Dnes byl ale prázdný. Vzpomínal na Mistra Joshuu Brauna. Zvláštní, tak rychle k němu přilnul, tak rychle si jej oblíbil. Když tak nad tím přemýšlel, byl jako jeho děda, který předloni zemřel. Moudrý a laskavý, vlídný vždy a za každých okolností. Bude mu chybět, právě tak, jako děda. Trochu smutně popošel k veliké trůnové židli, aby jí otočil čelem k obrazu. Se značnou námahou jí trochu pohnul, ale na to, aby jí otočil a ještě trochu posunul, jeho fyzické síly nestačily. Poodstoupil tedy a c h t ě l . Jednoduchým pohybem ruky trůnu přikázal jak a kam se na pohnout a on jeho vůli následoval. Pak se spokojeně usmál, z velkého vánočního stromu utrhl jeden cetlík556, rozbalil jej a labužnicky vložil do úst. Usadil se, trochu zaklonil hlavu a znovu se 556 Cetlík – Vánoční typ balení bonbónů. Viz. obrázek.

233

zahleděl do obrazu. Při tom v rukou skládal papír od cetlíku, dokud z něho nebyl docela maličký balíček. Na obraze dvojče trůnu, na kterém seděl, vyhlíželo opuštěně. Představoval si, jak tam seděl tehdy Joshua Braun a usmíval se na něho. Tehdy tu ovšem Adam byl potmě a navíc se považoval za vetřelce. Dnes tu je jako pán toho domu. Je tu doma. Jak tak byl zamyšlen a hleděl do obrazu, uvědomil si, že v něm vidí pohyb. V okně za trůnem. Muselo se tam něco pohnout. Soustředil se tedy a spatřil, jak se po noční obloze zvolna sune mrak. Opravdu. Zrak jej nepletl. I hvězdy na jinak čistém nebi jemně, takřka neznatelně měnily intenzitu svého svitu, jak tomu je ve skutečnosti vlivem pohybů v hustotě atmosféry. Pak si uvědomil svoji situaci, co se změnilo v jeho životě, celá jeho nová realita je postavena na něčem, co nikdo nepochopí a neuzná. Je Joshuou, Ježíškem a jeho svět je světem zázraku a nadpřirozena. Proč by tedy nemohlo být v okně na obraze živé nebe? Nakonec, co když právě sám obraz je oknem kamsi? Hlavou mu náhle projela rošťácká myšlenka. Potěžkal v dlani poskládaný papírek od cetlíku. Alobal, jenž tyto bonbóny zdobil, na tomto byl zelený, dával balíčku jistou váhu, ale zřejmě ne dost na to, aby jím dohodil dostatečně daleko. Vstal, tedy, přistoupil ke stromečku a utrhl z něho další bonbón. Rozbalil jej, a vida, pralinka - ty měl nejradši. Dal si jí tedy do pusy a obalem zvýšil zátěž kuličky z papíru a alobalu, kterou již měl. Stoupl si na trůn a rozmáchl se směrem na obraz. Pal! Hodil, jak nejvíc to šlo. Kuličkou však zasáhl pouze spodní okraj rámu. Odrazila se a spadla na okraj krbové římsy, z něhož se skutálela a spadla na zem před krbem. Adam seskočil, zvedl ji a zvětšil nálož doplněním obalu z dalšího cetlíku. Opět vylezl na trůn a hodil znovu. Kulička letěla. Tentokrát již viděl, že trefí do plátna obrazu v polovině jeho výše. A hle, kulička jím proletěla, odrazila se od opěradla namalovaného trůnu, čímž vydala zvuk podobný klepnutí a spadla kamsi na zem, avšak uvnitř obrazu. „Jo!“ křikl spokojeně a sedl si. Zahleděl se opět do obrazu a doufal, že zachytí ještě nějaký pohyb, že uvidí, co se děje uvnitř živého obrazu. Pak si ale uvědomil, že už je zde nejspíš dlouho a že by měl jít pomoci rodině dokončit vybalování. Podíval se tedy na hodinky. V jejich skle však náhle spatřil, jak nad ním na vysokém opěradle trůnu sedí holub a čechrá si peří. Prudce otočil hlavu nahoru, aby na ptáka viděl přímo. Tím jej ale vyplašil. Holub se vznesl a vletěl přímo do obrazu. Tam se změnil v člověka, křídla mu zůstala a jednou rukou mlčky ukázal kamsi ven z okna. Poté obraz jakoby zatuhl a celé plátno se pokrylo četnými prasklinkami. Adam ještě chvíli hleděl na obraz. Snažil se přijít na to, kam anděl ukazuje. Zdálo se, že v dálce stojí jakýsi zámek, nebo hrad.

234

Chlapec se svezl z trůnu na zem a utíkal ke dveřím. Ještě se zastavil, vrátil se, že stromu utrhl ještě jeden cetlík. Jednoduchým mávnutím rukou otočil trůn do původní polohy, pak se ještě ohlédl zpět ke stromečku a pohledem jej pohladil. Se zálibou se zahleděl, jak bonbóny, které utrhl a snědl, na stromečku zase dorostly a pak hned vyběhl ze sálu. Na chodbě vrazil do otce, jenž zrovna vynášel z průjezdu poslední krabici s oblečením. Připravil jej o rovnováhu a oba včetně nákladu se poroučeli na podlahu. „Až to posbíráte, můžete všechno odnést do prádelny do koše na špinavé prádlo,“ ozvalo se jim nad hlavami. Zlata totiž právě vycházela z jídelny a jen taktak, že na ně také nepadla. „Omlouvám se!“ vykřikl Adam a už už chtěl utéci. „No, děkuju. Povíš mi, kam máš tak napilno?“ řekl trochu otřesený otec, ale smál se. „Něco jsem objevil, tak jsem chtěl rychle najít Sebastiana.“ „Máš kliku, že jsem nenesl třeba nádobí; to by nám u maminky asi tak snadno neprošlo. A tenhle barák je tak velký, že tu toho k objevování bude asi víc než dost. Tak se děsím, co rozsypeme příště,“ smál se Lowenstein. „Ale, copak? Nehoda?“ Sebastian se objevil ve chvíli, když otec se synem ještě skládali nejspíš Sářiny mikiny do krabice. „Nic proti tomu, co jsem objevil! Představ si! Ten obraz v sále...“ „Nad krbem? Mistr Joshua se rozpomíná?“ usmál se mnich. „Co o tom víš?“ zeptal se zaraženě Adam nespokojený, že nejspíš nebude tím jediným, kdo první odhalil tajemství obrazu. Otec Lowenstein na ně hleděl jak na tenisovém utkání div si hlavu neukroutil. Obsah rozhovoru mu unikal. „No, že není obyčejný?“ „Jo, to bych řek.“

235

„... a čím je tedy jiný?“ snažil se Sebastian dotlačit Adama k tomu, aby sám řekl, co v souvislosti s oním neobyčejným dílem ví. „Není to jen obraz. Je to jako okno někam. Když jsem tu byl loni poprvé, byl v něm Mistr Joshua, živej! Teď jsem se na něj díval. Mistr Joshua tam nebyl. Myslel jsem teda, že je to jiný obraz. Ale pak jsem si všiml, že tam, jak je namalovaná ta obloha, že tam normálně letí mrak. Dokonce na chvíli zakryl měsíc a i v tý namalovaný místnosti bylo najednou větší šero! Udělal jsem kuličku z papírů od bonbónu ze stromečku a hodil jsem jí na obraz. Normálně proletěla a spadla dovnitř! Pak se objevil zase ten holub a vletěl do toho obrazu. Poďte se podívat, jak teď vypadá!“ Sebastian se usmíval. Evidentně o tom něco věděl. Adam vyskočil na nohy, otec také vstal, krabici se Sářinými svršky nechali na zemi a společně se Sebastianem vešli do sálu. „Ten obraz je cestou, kam chceš, nebo máš jít. Jen ty, Joshua tu cestu můžeš otevřít,“ vysvětlil Sebastian, když vešli do sálu. „A kam tedy ten anděl ukazuje?“ zajímal se Lowenstein. Sebastian popošel blíž k obrazu, tak aby se mu neleskl a zahleděl se pečlivěji. „Ta místnost, ve které je, ta vypadá jako poustevna v našem klášteře a támhle to, co jsi považoval za hrad, to je nás klášter. Ano, je to Czerna.“ „Poustevna?“ podivil se Adam. „To taky ještě je?“ „Samozřejmě. Je stará stovky let, jako klášter, ale stále plní svůj účel. Bratři do ní chodí rozjímat 557 v době půstu558. Mají tam klid, nejsou tam ničím rušeni. No a ty nás tudy provedeš na Tři Krále.“ Adam se podíval do klidných Sebastianových očí. „Už pozítří.“

557 Rozjímat – modlit se, přemýšlet, přemítat o duchovních věcech. 558 Půst – duchovní praktika, při níž se aktér zříká požitků, „lepších“ pokrmů (zejména masa) a více se věnuje rozjímání a modlitbě. Často je spojován s obětí, která je přinášena Bohu za něco, nebo jako součást prosby o něco, případně může být součástí „očistných“ obřadů.

236

6. leden Bylo okolo 16. hodiny, když před domem zastavil poslední taxík. Přivezl Tomáše s matkou a babičkou. Vystoupili z auta, pan Lowenstein, který již čekal před domem, drožkáři zaplatil, přivítal poslední hosty a uvedl je dál do domu. Uvnitř již vládl obstojný zmatek. Hosté seděli v sále kolem stolu, uzobávali z pohoštění, které paní Lowensteinová společně se Sárou a švagrovou Hanou snášeli na stůl v nevídaném množství. Vránovi přijeli brzy ráno i s dcerou Johanou, jejím manželem a dětmi a nyní laskavá a obětavá teta Hana společně s Johanou pomáhaly Zlatě v kuchyni. Jinak by to asi opravdu nezvládla; s pomocí Adamových nově nabytých schopností nebylo možno počítat. Byl ve svém pokoji a připravoval se za pomoci Sebastiana na obřad a pak, přestože to Sára nejednou navrhovala, rodiče i Sebastian s Adamem se shodli na tom, že není-li nezbytně nutné pomáhat si zázraky, nebylo by správné je využívat. Nejsem víc, než jsem byl dosud, říkal Adam k radosti rodičů i svého pobočníka. Lucie, jako Adamova nejbližší přítelkyně, za niž se považovala, se ujala pohostinství a chodila od jednoho k druhému, podávala každému mísu s cukrovím a nabízela dolití nápojů, omlouvala Adama, že je zrovna zaneprázdněn přípravou na obřad, o němž nikdo včetně ní neměl ani ponětí, co si pod tím má představit, ale každý se taktně zdržel dotazování, o co, že to vlastně jde, jaký obřad to bude a o čem že je to řeč, ačkoli byli všichni velmi zvědavi. Děti Johany společně s Terezkou běhaly po domě a vykřikovaly. Babička Vránová si povídala s babičkou Tomášovou a jeho matkou a rodiči Luciinými – právě probírali ledvinovou koliku, jež postihla Tomášova otce, v důsledku čehož je nyní v nemocnici čekající na operaci. Náhle bouchly dveře a do sálu vběhla Terezka. „Babičko, babičko, podívej!“ nadšeně ukazovala, „co jsem našla u Adama v pokoji.“ „Ukaž, to je křidýlko z motýla, nebo možná z můry.“

237

Přiblížila se devatenáctá hodina, když se zvolna tématem přenesly na množství léků, které musejí užívat, jak je dnes všechno drahé a tak dál. K panu Lowensteinovi, jenž stál se strýcem Václavem a panem Krausem a probírali současnou politickou situaci, přistoupil Sebastian a diskrétně mu cosi pošeptal. Pan Lowenstein pak ihned přešel ke stolu a zacinkal na skleničku, aby si získal pozornost všech, ale moc se snažit nemusel. Když totiž Sebastian vstoupil, všichni zmlkli. Jednak byl už tak nejednou ve své nepřítomnosti předmětem hovorů hostů, kteří o něm lecco slyšeli a jednak na hosty Adamovy, zejména jejich rodiče, velmi zapůsobil. A hlavně nyní, když vešel do sálu, byl již oblečen do slavnostního hábitu - měl na sobě bílý plášť s bílou kapucí a to okamžitě upoutalo pozornost všech. „A co se mu to kinklá u pasu?“ poukázal zvědavě pan Úžasný, načež dostal od babičky Adamovy okamžité vysvětlení: „Růženec“, pošeptala a dala najevo, že již nyní mluvit nehodlá. „Přátelé, chtěl bych vám poděkovat, že jste všichni přijali naše pozvání, vlastně vám děkuji jménem našeho syna Adama, dnes je to jeho den a... a obřad, který se blíží, chtěl oslavit také ve vaší přítomnosti. Nikdo z vás pořádně neví, o co se tu jedná a snad jen naši mladí přátelé, kamarádi a spolužáci našeho Adama“, Lowenstein se otočil k Lucii, Tomovi a Petrovi, „již po svém dobrodružství, které minulý týden s Adamem zažili, mají nějakou představu. Vy všichni uvidíte a zažijete něco, čemu se budete vzpírat uvěřit. Ujišťuji vás, že ve stejné situaci jsme byli my,“ uchopil pravicí Zlatu za rameno a přitáhl si ji blíže k sobě a pohladil po hlavě své dvě dcery, „a celé letošní Vánoce jsme prožili jako zvlášť mimořádné. Naprosto se nám převrátil život a změnil tak zásadně, že to nemohu ani vypovědět. Stručně řečeno. Dověděli jsme se o existenci něčeho, co bychom dříve považovali za pohádku, nebo neskutečný, vymyšlený svět a byli jsme do tohoto světa vtaženi. A protože i vy k nám každý nějakým způsobem patříte, nemůžete uniknout podobné změně. I vás se to bude týkat a jakkoli nerad to říkám, i vy můžete být předmětem hrozby, které lidé, aniž to vědí, čelí a spojením, ať už přátelství, nebo příbuzenství s naším Adamem, více a bezprostředněji.“ „O čem to mluví?“ nepříliš tiše zašeptala paní Úžasná. Lowenstein to tedy nemohl přeslechnout. „Náš Adam byl vybrán k tomu, aby nahradil starého umírajícího muže, Mistra

238

Joshuu v jeho poslání a stal se tím, komu všichni, aniž by znali pravý význam toho slova, říkají … Ježíšek,“ na chvíli se odmlčel. „O čem to mluví?“ trvala paní Úžasná na svém dotazu a celá společnost až hučela. Někdo se pousmíval a všichni čekali, co bude následovat. „To se vám povedlo, Lowensteine,“ utrousil pan Kraus a rozšafně se rozvalil na židli. Byl zvědav, jak se ze situace, do které se Lowenstein tak hloupými řečmi dostal, vymluví. Petr se smál a dělal opičky na Lucii. Věděl, že přijde něco, co tátovi srazí hřebínek: „Počkej, tě dostanou,“ řekl mu, toho si ale Kraus nevšiml. Synovi věnoval pozornost málokdy. Pootevřely se dveře z chodby do sálu. „No, nebudu vás přesvědčovat o pravdivosti svých slov a nechci vás ani děsit, ani vyvolávat snad pochybnosti o svém duševním stavu,“ usmál se na ženu. „Protože je čas, požádám vás, abyste se oblékli a následovali nás. Nebudu už opakovat, že uvidíte asi hodně nečekaného, zvláštního a dechberoucího, prosím, abyste se snažili co nejvíce zachovat klid, abychom nikterak nerušili obřad, jehož hosty budeme. Až bude po všem, jistě pochopíte i toto: velmi vás prosím o zachování tajemství o všem, co uvidíte a zažijete. Nikomu se nezmiňujte o čemkoli.“ Hned si zapnul sako, poodešel k improvizovaným věšákům, vzal kabáty své manželky a tchyně a ihned jim do nich pomohl. „Prosím, půjdeme. Postavte se sem, za nás,“ řekl ještě a společně se Zlatou a dětmi poodstoupil od stolu ke stěně. Ostatní je následovali. Tehdy se otevřely dveře a vešel Sebastian ve svém slavnostním hábitu. Za ním kráčel Adam. Všichni na ně hleděli se zatajeným dechem. Pan Kraus kroutil hlavou: „Co je tohle sakra za divadlo?“ „Tak to šetři dech, taťko! To asi eště nebude všechno,“ utrousil Petr a plácnul si s Tomášem stejně nadšeným. Adam byl oblečen do dlouhé bílé řízy. Vůbec se netvářil tak, aby měl kdokoli důvod si myslet, že jde o divadlo, nebo žert. Jen letmo se rozhlédl po shromáždění, s takřka neznatelným úsměvem a spíše působil napjatě. Sebastian jej dovedl do asi poloviny sálu a poodstoupil stranou. Chlapec se zastavil. Trochu se pootočil zpět,

239

podíval se na své rodiče, nadechl se, trochu usmál, aby dal na vědomí, že se nebojí, tedy, aby oni neměli obavy. Pak kývl ještě na Sebastiana, otočil se zpět, čelem k obrazu a zavřel oči. Upažil a pomalu ruce přibližoval k sobě až do předpažení. Když si byl jist, že jimi míří na obraz, otevřel oči, ruce snížil a prudkým mávnutím před sebe, zvedl silný proud vzduchu, jenž v okamžiku uhasil oheň v krbu a z něho se počal valit těžký a pomalý stříbřitý dým. Z útrob toho kouře vyletěl holub, mávaje křídly, zastavil se jen na malý okamžik ve výšce nad chlapcem a pak se velkou rychlostí rozletěl k obrazu. Adam mávl oběma rukama podruhé a stejný proud vzduchu předehnal ptáka, když dorazil na plátno obrazu, otřásl jím tak, že se celá jeho plocha zachvěla v pomalé vibraci. Když se plátno vrátilo do původní polohy, napnulo se a prudce, téměř nepostřehnutelně se rozplynulo. Obraz zůstal, byl však živým prostorem jemuž byl vyřezávaný rám obrazu vchodem, jak už před tím nejednou. Okamžitě do sálu pronikl mrazivý vzduch a strhl s sebou poprašek sněhu. Holub jím proletěl, minul trůn jenž byl na plátně dosud jen namalovaný a oknem beze skla či okenice za ním, vyletěl do mrazivé noci. Společností se rozneslo zašumění a výkřiky úžasu. Adam se otočil, usmál a pokynul rukou, aby jej následovali. Sebastian šel první, pak následovali rodiče a pak ostatní. Adam stoupal stále vzhůru jako po tušených schodech, v ty se však pod jeho nohami měnil onen dým. Měnil se ve schodiště, jakoby spíš jednotlivé schody postupně odkrýval a sám se rozplýval vniveč. Když Adam vstoupil rámem obrazu na druhou stranu, ocitl se v poustevně, jejíž kamenné stěny působily velmi neútulně a chladivě. Na podlaze byl navátý sníh. Vnitřek poustevny, nepříliš velké, jediné místnosti, byl osvětlen světlem Luny dopadajícím malým oknem a mihotavými pablesky světla, jež přicházelo zpoza rohu. Vlevo hned za oním rohem byly staré dřevěné dveře. U nich stáli dva mniši, oblečeni stejně, jako Sebastian a každý třímal velikou lucernu, v níž byla velká paškálu559 podobná svíce – původce onoho mihotání. Adam se zastavil. Věděl, že to má udělat. Cestu znal zpaměti, ze Sebastianova vyprávění. Sebastian dal znamení otci Lowensteinovi, aby zastavili a čekali. Adama předešel a zabušil na dveře. V tom okamžiku se venku polohlasně rozezněl chorál. Dveře kdosi zvenčí otevřel, proud vzduchu dovnitř vtáhl oblak prašného sněhu ze závěje a zesílený zpěv mnichů. Sebastian vyšel do noci následován Adamem, rodiči a ostatními. Přede všemi se otevřel veliký téměř bílý prostor klášterních zahrad a polí. Byl ozářen svitem měsíce z jasné, jediným mráčkem nenarušené oblohy. Ze všech stran byl 559 Paškál – veliká silná velikonoční svíce se symbolickým zdobením.

240

obklopen temnou hradbou stromů. V dálce na obzoru se tyčil v jasném kontrastu s modrožlutou oblohou tmavý stín klášterních budov, jimž vévodila věž kostela. Venku podél cesty mezi poli vedoucí k samotnému klášteru stáli další mniši s lucernami ve špalíru, jak daleko až bylo vidět. První z bratří na pokyn Sebastianův zatroubil na polnici.

„Jakou jste měl cestu, Vaše Eminence?“ zeptal se kardinála Sordiho starý převor, když se před tím sklonil, aby uctivě políbil jeho biskupský prsten. Sordi s rozpaky svou ruku s prstenem odtáhl a starého muže rukou druhou přinutil ke vzpřímení. Biskupem nebyl krátkou dobu, ale na tento starý obyčej si zvyknout neuměl. „Děkuji, Otče, cesta byla dobrá, let bez turbulencí, co více si ještě přát,“ usmál se Sordi. Bylo na něm vidět, že klidný let musel být, kromě jiného, samozřejmě, jistě předmětem jeho vroucích modliteb. „Ovšem, až do poslední chvíle jsme čekali, zda poletí Svatý Otec. Žel, své rozhodnutí nezměnil,“ poznamenal Sordi a bylo na něm vidět, že si dělá starost. Jisté zklamání v jeho hlase převorovi nemohlo uniknout. „Jsem zde dnes tedy v osobním zastoupení Jeho Svatosti a i napříště budu u Joshuova domu legatus a latere560. Převor se poklonil. „Je nám velmi líto, že nemohl Svatý Otec...“ starý mnich nedokončil. I přes svůj již horší sluch, a i když byla všechna špaletová561 okna sálu kapituly562 zavřena, zaslechl

560 Legatus a latere – Kardinál legát, papežův osobní reprezentant, s církevním a diplomatickým pověřením. 561 Špaletová nebo také kastlová jsou okna s dvojitou konstrukcí a dřevěným ostěnním mezi jednotlivými okny. 562 Kapitula je mimo jiné společenstvím zasvěcených – řeholníků. Kapitulní síň, neboli též kapitula je jednou hlavních místností tohoto společenství – jakým si obývacím pokojem kláštera.

241

zřetelně zvuk polnice563. „Nuže, pane kardinále, obřad začal. Místokrál právě vstoupil do klauzury564.“ Ve stejném okamžiku se otevřely dveře a mnich, jenž kardinála do kapituly přivedl, vstoupil. „Vaše Eminence, bratr Krzysztof565 vás doprovodí dolů do kostela. Vaše sakristie je již také připravena. Budete koncelebrovat, nebo ne?“ „Děkuji vám, Otče Egidie, jistě rád a papež by to tak chtěl. Jdeme se tedy ustrojit. Kolik máme času?“ odpověděl a dotázal se Sordi. „Průvod Místokrále potrvá odhadem tak půl hodiny,“ odpověděl mu velitel zdejších mnichů a s úsměvem, avšak spěšně se vzdálil. Kardinál mrkl na opodál stojícího Andrea a úklonem dal znamení také mnichovi, jenž se jich měl ujmout. Jdeme. „Co uděláme s hraběnkou?“ zeptal se Andrea kardinála, když po boku bratra Krzysztofa spěšné sestupovali po širokých schodech. „Myslím, že ta se o sebe postará.“ „To jistě.“ Dál již nemluvili. Když sešli schody, dali se dlouhou chodbou směřující ke kostelu. Na jejím konci vešli do klauzurní kaple, celou jí prošli mezi lavicemi a klekátky mnichů, minuli nádherný oltář celý z černého mramoru s velikou sochou Panny Marie Růžencové a vešli do sakristie. Kardinálova výbava byla již na místě. On i mladý kněz Andrea se za pomoci bratra Krzysztofa oblékli do liturgických rouch. Andrea sám pak položil na stůl nevelký kožený kufr, připomínající futrál566 hudebního nástroje a otevřel jej. Byla v 563 Polnice – válečná trouba, troubící nástroj určený k ohlášení čehosi – většinou zahájení bitvy ve středověkých válkách, jinak také bývala polnice používaná ke komunikaci, dorozumívání se na dálku. 564 Klauzura – oblast , část kláštera, která je vyloučena pro veřejnost. S mí do ní vstoupit jen členové konventu – řeholního společenství. Papežská klauzura – přísnější forma, kam kromě mnichů dané kongregace (řehole) nesmí vstoupit nikdo jiný s výjimkou, kterou může udělit pouze papež. 565 Krzysztof [křištof] – Polská varianta jména Kryštof. 566 Futrál – pouzdro.

242

něm uložena kardinálova berla567 v rozebraném stavu. Vyjmul její jednotlivé díly a sesadil je dohromady a berlu podal svému pánovi. Pak mu na hlavu nasadil mitru568 a urovnal její fimbrie569. Výborně, děkuji vám, Andreo, vy jste připraven?“

567 Biskupská berla – jedna z insignií (odznak hodnosti) biskupa. Hůl jakou znáte z tradice svatého Mikuláše. 568 Biskupská mitra (infula) – jedna z insignií (odznak hodnosti) biskupa. Čepice jakou znáte z tradice svatého Mikuláše. 569 Fimbrie – přívěsky, jakési látkové střapce, jež visí biskupovi z mitry na záda.

243

„Ano, jsem.“ „Tedy můžeme jít.“ Vyšli ze sakristie do klášterní kaple. Tam již čekal celý koncil v čele s převorem. Když mniši Sordiho a jeho mladého průvodce spatřili, poklonili se všichni, převor dal výrazem tváře najevo, úctu, již k papežovu vyslanci chová a naznačil, aby jeho družinu následovali. Andrea spatřil starce jdoucího po převorově boku opíraje se o jakousi berlu. „Ta hůl, že?“ řekl Sordi Andreovi velmi tiše, když si všiml, jak si starce se zájmem prohlíží. „Nikdy jsem něco podobného neviděl, a přitom si myslím, že Bosé Karmelitány znám.“ „Ani já ne. Ale nejde o to, zda znáte Karmelitány. Oni jimi jsou i nejsou. Sám toho mnoho nevím, ale předpokládám, že konvent tohoto kláštera není jen společenstvím bratrů svatého Jana od Kříže570, ale že se stal útočištěm prastarého bratrstva Malého Mistra.“ „Mistra Joshuy,“ odtušil kardinálův učedník. „Ano. Místokrále. A jestli jsem to dobře pochopil, ten stařec je jejich velmistr.“ „Mají velmistra? Jako Templáři...“ podivil se mladý kněz. Sordi už neodpověděl. „Pane,“ Andrea zaváhal, pak se ale přímo zeptal: „proč Místokrál?“ Kardinál mu pohlédl do tváře spoře osvětlené světlem kmitajícího plamenu svíce. „Chlapče, Kristus je naším Králem a dlí u svého Nebeského Otce, to víš. A on, Joshua je zde na zemi jeho,“ na okamžik se zamyslel, „zástupcem. On je Místokrál.“ „Ale papež...“ užasle zašeptal Andrea. 570 Svatý Jan od Kříže – 1542-1591 zakladatel reformované větve karmelitánského řádu – Řádu Bosých Karmelitánů.

244

„Ano, papež je náměstkem našeho Pána, nástupcem Petrovým571. Joshua je ale Ježíšův adoptivní syn, jeho rodina.“ Průvod mnichů postupoval potichu a pomalu kupředu dlouhou temnou chodbou. Andrea nespouštěl oči z velmistrovy berly. Byla podobně jako kardinálova zlacená. Že by mohla být zlatá, mladík neuvažoval. Nezdálo se, že byla skládací tak, jako se dnes tyto insignie572 biskupů dělají. Nebyla ani nijak zvlášť tvarovaná a nekončila podobnou přízdobou. Na první pohled vypadala jako prostá hůl z rychle vzrostlého olivovníku s několika olistěnými bočními výhony. Ta věc jej překvapivě upoutala. Koneckonců všechno a všichni tady. Je to klášter karmelitánského řádu, tedy katolický573, ale je to tu jiné. Neuměl pojmenovat v čem, jak nebo proč, ale měl ten pocit. Snad ta atmosféra, snad ti lidé zde. Velmistr vedle převora. To znělo divně. Ne exoticky574, ale jako by na člověka dýchlo cosi z hluboké minulosti. A už jen ten podivný kult Místokrále, kterému propadl i Otec kardinál. Vzpomněl si na Svatého Otce. Být tu, jistě by zdejší mnichy podezíral z inklinace575 k pohanství. A nepochybně trefnou poznámkou by svůj dojem ze zdejší atmosféry patřičně podpořil. Není divu, že se Jeho Svatost toho obřadu odmítla zúčastnit. Průvod se zastavil a Andrea se vynořil ze svých myšlenek. Zjistil, že jsou stále v téměř nekonečné temné chodbě lemované bezpočtem starých obrazů.

Lowensteinovi, Vránovi, Krausovi, Úžasní a Tomáš se svou babičkou, vedeni dvěma mnichy, jež dosud neviděli, sestupovali po úzkém schodišti do lůna kláštera. Z hloubky pod nimi vzhůru stoupal příjemný teplý vzduch kořeněný směsí vůní svic a kadidlového576 571 Nástupcem Petrovým – rozuměj Svatého Petra, vedoucího Apoštolů a prvního papeže. 572 Insignie – odznak hodnosti. 573 Katolický – náležející Římsko-katolické církvi, zde odpovídající jejímu charakteru. 574 Exoticky – cizokrajně, velmi neobvykle. 575 Inklinace – sklon, přiklánění se k něčemu. 576 Kadidlo – pryskyřice stromu kadidlovníku (Botswellia sacra). Používá se s okuřování (kadění) – velmi aromatický, vonný dým této pryskyřice symbolizuje modlitbu, jež stoupá k vzhůru Bohu. Používá se tedy při bohoslužbách.

245

dýmu. S každým krokem položeným na nižší a nižší schod k nim silněji a silněji doléhaly latinské verše litanií577 monotónně, přesto však zpěvně odříkávaných mnichy. To vše v hostech probouzelo ten pravý slavnostní pocit a umocňovalo nevýslovně tajemnou atmosféru. Dosud se všichni nevzpamatovali z neuvěřitelné zkušenosti průchodu obrazem z domu v centru Prahy do stovky kilometrů vzdáleného polského kláštera. Děti, Adamovi kamarádi, byli jako ve snách. Připadali si opravdu jako hrdinové dobrodružného a jak se patří poutavého filmu. Nikdo teď ale nevěděl, kde je hlavní hrdina. Adam se Sebastianem se od průvodu oddělili hned na konci pouti zahradami, při vstupu do samotného kláštera. Chůze po úzkém schodišti byla poměrně obtížná. Velmi příkrá cesta, na ostění nebylo žádné zábradlí, jehož by se bylo lze přidržovat; zejména babičkám, Tomášově a Adamově činilo sestupování značné potíže. Ani strýci Václavovi, jenž teprve nedávno prodělal operaci menisku578, se nešlo dobře. Terezka se snažila pečovat o babičku a tak jí pomáhala: přidržovala ji za ruku a potichu říkala, kam má klást nohy. „Vy máte ale šikovnou vnučku paní Vránová!“ chválila ji Tomášova babička. Terezka však stále ještě v levé ruce třímala křehké motýlí křidélko. Nechtěně jím zavadila o babiččinu paži, a to se ulomilo a pomalu sneslo dolů na schody. Teď se mohla jednou rukou přidržovat zdi a druhou pomáhat babičce.

Kardinál Sordi a Andrea Violetto uprostřed průvodu hnědobílých mnichů zpomalili. Mladý kněz si uvědomil, že sem k nim odkudsi doléhá tlumená sborová zpěvná, ale velmi monotónní579 recitace latinských modliteb a s ní mrazivý závan vzduchu. Nepochybně je konec této pomalé uspávající cestě mezi mnichy a obrazy, ve společnosti plápolajících plamínků všudypřítomných svic. Průvod se dál pohyboval s malými přestávkami, až se Andrea se Sordim ocitli u docela malých dveří vedoucích do vnitřního, rajského

577 Litanie – prosebné modlitby k Bohu, nebo některým významným světcům. Při této modlitbě přednášející přednese prosbu a ostatní společenství pak odpovídá „Prosíme Tě vyslyš nás.“ 578 Meniskus – jablko, kulatý chrupavčitý útvar v koleni. 579 Monotónní – zvukově jednotvárné, téměř bez melodie.

246

dvora. Odsud již bylo vidět, jak mniši postupně mizí po jednom v jakémsi malém otvoru v protější zdi.

Když Lowensteinovi a ostatní Adamovi hosté konečně sestoupili až dolů, otevřela se před nimi nádherná prostora jakéhosi kostela. Uprostřed na vyvýšeném místě byl kamenný trůn, obklopený menšími kamennými kvádry. Kolem dokola byly dřevěné lavice v několika řadách, přičemž ty zadní byly vyvýšené. Všemu vévodil vysoký sloup stojící za trůnem a na něm socha Panny Marie v životní velikosti. Lavice už byly téměř obsazeny. Většinou se bělaly plášti karmelitánských mnichů. Celá Adamova družina byla uvedena do první řady napravo od trůnu a bratr, jenž je doprovázel, jim naznačil, aby se posadili. Sedli si tedy a všichni se rozhlíželi, aby přehlédli tajemnou krásu této svatyně. Lowenstein se pochopitelně neubránil, aby okem profesionála alespoň letmým pohledem neprozkoumal prostor, ve kterém se nacházejí a pokusil se odhadnout, jeho věk i původ a účel, pro který byl zbudován. Avšak shledal, že jeho znalosti zde zřejmě nestačí. Tento podzemní kostel se zcela evidentně vymykal jakýmkoli stereotypům všemožných bohoslužebných staveb nejrůznějších konfesí, které znal. Že jde o křesťanskou svatyni, nebylo pochyb, ale její účel i příslušnost k některé ze známých katolických kongregací580, mu unikal. Jediné, čím si byl jíst, byla skutečnost, že karmelitánské jsou tu jen hábity mnichů. A když uvážil všechna pro a proti, nedal by ruku do ohně ani za „karmelitánství“ jejich nositelů. Samozřejmě, nezapomněl ani na účel přítomnosti své a své rodiny zde a tak se pochopitelně jeho zrak instinktivně vracel ke vchodu, jímž sem i oni přišli. Adam tu nebyl. „Já se picnu!“ zvolala náhle šeptem Sára a šťouchla loktem do vedle stojící Lucky. Ta stála jako přikovaná a freneticky hleděla stejným směrem, jako Adamova sestra: „Jo. Taky se picnu.“ „Je to ten, co si myslim, že to je?“ 580 Kongregace – sdružení řeholních společenství, novější označení pro řeholní společnosti.

247

„Je to on.“ „Tak to řekni.“ „Co mám říct?“ „Méno.“ „Vilík?“ „Jo, je to Vilík. Já se picnu!“ „Já se taky picnu,“ zopakovala Lucie mechanicky a s pohledem měsíčku na hnůj dodala: „A je krásný. Ve skutečnosti je krásnější než na internetu nebo v telce.“ „Jo, to je,“ potvrdila Sára a zdálo se, že by ochotně Sebastiana, objekt svých platonických snů, vyměnila za tohoto slavného mladíka. „Co blbnete? Jakej Vilík?“ zeptal se zvědavě Petr, který se tu už už začínal nudit. „Vilík, přece princ William. Ten Petr je blbej jak muj brácha. Není divu že sou kamarádi,“ zazoufala si Sára. „Král William. Anglický král,“ opravila ji Lucka a Petrovi spadla brada. Mladý muž, jenž seděl v první řadě lavic na protější straně svatyně, oblečený ve tmavém smokingu s motýlkem a šerpou v britských státních barvách, byl skutečně mladý britský král, idol snad všech dospívajících dívek, ale i žen, ještě donedávna známý jako princ William. „Ty vole, já se picnu. Fakt je to von,“ ulevil si Petr. „... ale potom ten vedle něj...“ „...je Washington,“ dokončila za něho větu Lucie. Všichni, kdo nepříliš tichý rozhovor zaslechli, tedy téměř všichni, v tom okamžiku vrhli nevěřící pohled tím směrem. „Kdo je Washington, mami?“ zašeptala Terezka.

248

„Americký prezident,“ procedil doktor Lowenstein, aby odpověděl za svou ženu evidentně neschopnou slova a měl pocit, že tohle je už to poslední, co jej ještě mohlo překvapit. Přítomnost doktorky Ciccone, již mimochodem také spatřil, pro něho už nikterak překvapivá nebyla. „A kerej to je?“ naléhala maličká. „Je to tamten černý pán,“ odpověděl trpělivě otec a pohladil ji po hlavě. „Teď už buďte zticha,“ dodal polohlasně na adresu svých dcer a synových kamarádů. Právě, když mniši ukončili odříkávání litanií, vchodem do svatyně začali vstupovat další muži. Devět mnichů vstoupili do ústředního kruhu kvádrů. Rozestavěli se před každý z nich a jen jedna z kamenných stolic zůstala neobsazena. Za nimi do podzemní prostory vešli ještě dva muži. Terezce, již přepadl palčivý pocit méněcennosti, že je jediná, kdo zde ještě neodhalil celebritu, se náhle rozzářily oči, vstala a ukázala na jednoho z nich a zcela bezelstně, s hrdostí vítěze a nahlas zvolala: „A tohle, to je Mikuláš!“ Byl to kardinál Sordi a jeho tajemník Otec Andrea, kdo jako poslední vstoupili do podzemní kaple. Andrea ihned svému biskupovi nasadil mitru. Sordi tu tedy stanul s biskupskou čepicí na hlavě a berlou v ruce a nebylo divu, že Terezce, jež nikdy skutečného biskupa neviděla, jeho zjev připomněl Svatého Mikuláše581. Prostor podzemní kaple nebyl příliš veliký a jeho akustika582 výborná; Terezku tedy pochopitelně slyšeli všichni a srdečně se zasmáli. Sordi přistoupil až k ní, pohladil ji po tváři a řekl: „Che, bella ragazzina! Come ti chiama583?“ Terezka na něho hleděla vykuleně. Tatínek Lowenstein se k ní naklonil a poradil jí, aby řekla, jak se jmenuje.

581 Svatý Mikuláš z Myry. 280-342 katolický biskup v turecké Myře a Lykii. Byl velmi oblíben, proslul svou štědrostí. Podle legendy vzkřísil tři malé dívky, které byly zavražděny a nasolené naloženy do sudů. My dnes Svatého Mikuláše známe především z tradice, kdy chodí se svou suitou (průvodem) – s andělem a čerty a obdarovává děti. 582 Akustika – zvukové podmínky v prostoru (jeho zvukové vlastnosti) 583 Che, bella ragazzina! Come ti chiama [ke bélla ragacína. kome ti kijáma] italsky: Jaká hezká holčička! Jak ti říkají?

249

„È Terezia Lowenstein, la sorrelina del Maestro Joshua584,“ ozvalo se od vstupu do kaple, než se dívenka k představení osmělila. Všichni pohlédli tím směrem, celou společností okamžitě zavládlo vzrušení a ti, kdo seděli ihned vstali. Na prahu vchodu pod schodištěm stál sinalý585, viditelně unavený, avšak stále živý Mistr Joshua Braun. Byl podpíraný Sebastianem po levici a Adamem po pravici. Rozhlédl se po přítomných, usmál se a za pomoci Sebastianovy a Adamovy došel, těžce došel, až ke trůnu. Tam zůstal stát, pohlédl na Adamovy rodiče a lehce ale zřetelně se na ně usmál na pozdrav. Byl velmi unavený. Loučil se. Pohledem se postupně setkal s každým z mnichů v Kruhu. Naposled pak s převorem a velmistrem. Ti k němu přistoupili a pomohli mu pokleknout uprostřed kruhu proti Adamovi. Sebastian si stoupl na své místo před poslední neobsazený kvádr a Adam poklekl do středu koncilu deseti mnichů přímo před starce. Mistr Braun položil své dlaně na jeho hlavu, pohlédl vzhůru, jako k nebi, jen jemně pohyboval rty a šeptal svou poslední modlitbu. Pak se podíval hluboce do Adamových očí a usmál se na něj. Dosud jsi byl sám, a prokázal jsi, že má volba byla správná, jsi tím, za koho jsme tě pokládali. Teď odejdu, i zůstanu. Zemřu a budu žít. V tobě. Pamatuj, v kom máš oporu a nikdy nepropadej zoufalství a beznaději. Takto hovořil v duchu k nástupci a chystal se na poslední cestu. Máme nesmírnou moc a sílu, ale nejsme kněží, synku. V něčem se bez nich neobejdeme. Nemohu umřít bez jejich pomoci. Tak přiveď toho biskupa a požádej ho. Adam vstal, posunkem dal znamení Sebastianovi a ten ihned přiskočil, pomohl starému Mistrovi vstát a posadit se na trůnu. Chlapec pak přešel ke kardinálu Sordimu a cosi mu pošeptal. Ten okamžitě předal berlu Marcu Violettimu, sejmul si mitru, složil ji a rovněž svěřil do péče mladého kněze. Pak společně s Adamem přistoupil k umírajícímu. Jeden z mnichů před Adamem otevřel nádhernou kadidelnici586 a ten na pokyn starého Mistra nabral lžičkou směs myrhy587 a kadidla a vhodil ji na dožluta rozpálené 584 È Terezia Lowenstein, la sorrelina del Maestro Joshua. [é terézia lowenstajn, la sorelína del maestro jošua] - italsky: To je Terezka Lowensteinová, sestřička Mistra Joshuy 585 Sinalý – v obličeji mrtvolně bledý, až šedý, bez lesku. 586 Kadidelnice – nádoba v níž se na rozpálené dřevěné uhlí sype kadidlo a okuřuje se jí při bohoslužbě. 587 Myrha – pryskyřice, podobně jako kadidlo. Používá se ke stejnému účelu.

250

uhlíky. Vzhůru se okamžitě vznesl bílý dým a mnich začal hlavní aktéry okuřovat588. Velmistr podal kardinálovi zlatou nádobku s posvátným olejem. Ten v něm smočil bříško palce a jím pak udělal kříž na Joshuově čele. Poté uchopil starcovy ruce a jeho dlaně rovněž olejem pomazal a udělil mu požehnání589. Joshua, teď už opravdu velmi unavený, kardinálovi pohledem poděkoval a naznačil, aby se vrátil zpět na místo mezi hosty. „Pojď ke mně, chlapče,“ oslovil s námahou Mistr Joshua Adama. Ten k němu přistoupil a starý muž vzal jeho dlaně do svých. „Žehnám ti, můj malý Joshuo. Buď dobrý.“ Poplácal jej po tváři, s námahou se na něj usmál, pak mu klesla ruka a skonal. Hráze víček Adamových očí neudržely slzy a ty kanuly na starcovu kasuli590, když jej chlapec naposled objal. V této chvíli se na konci schodiště vedoucího do podzemní kaple zvedl sotva znatelný průvan. Byl velmi slabý, avšak hravě pohnul motýlím křídlem, jež tu při svém příchodu ztratila malá Adamova sestra. To se vzneslo do výšky muže, zvolna sublimovalo591 temným dýmem a ten nabýval na objemu až získal tvar člověka. V okamžiku, kdy nohy postavy vstoupily na podlahu svatyně, z dosud beztvaré paže vyrostlo cosi, co se později ukázalo být berlou římského biskupa592. Rychle se ztrácející dým současně odhalil draze a honosně zdobený oděv: černý ornát pošitý černými a temně rudými korálky a kamínky. Na hlavě měl stejně zdobenou mitru. Celá kaple zaměstnaná dosud děním kolem Adama a zejména pohnuta skonem starce Mistra Joshuy, byla náhle ohromena. Překvapení z papežovy neúčasti na této události už všichni nějak strávili. Teď, když se nyní hlavní postava dění v kapli nový Mistr Joshua prudce otočil ke vchodu, tuše cosi za svými zády, pohlédli všichni stejným směrem a někteří se neudrželi a vzrušeně vydechli. Kardinál Sordi předstoupil. „Svatosti!“ zvolal nechápaje, co se tady děje, kde se tu velekněz náhle objevil. Příchozí, považovaný za papeže se na Sordiho úkosem podíval a prudkým a 588 Okuřování – obřadný úkon, při němž asistující kněz, či ministrant mává kadidelnicí, aby se dým z pálícího se kadidla dotýkal okuřovaného předmětu či osoby. Dým z kadidla představuje zhmotnělou modlitbu, jež stoupá k Bohu. 589 Pomazání olejem s požehnáním umírajícího – dříve se tomu říkalo poslední pomazání, dnes tento úkon církev nazývá pomazáním nemocných avšak uděluje se především umírajícím, nebo velmi vážně nemocným, u nichž se brzká smrt může předpokládat. 590 Kasule – též alba. Bohoslužebný oděv (nejen) kněze. Bílý splývavý rubáš. 591 Sublimace - je skupenská přeměna, při které se pevná látka mění na plyn. 592 Římský biskup – papež.

251

zlým pohledem jej srazil tak, že kardinál zavrávoral zpět a nebýt Andrea, jistě by byl upadl. Nebyl schopen slova. Papež zde? Tak náhle a nečekaně! Avšak jako by to ani nebyl on. Nemůže to být on! Ten černý ornát, ta síla, jakou jej srazil, aniž se jej dotkl! A proč to udělal?! Bylo v něm něco ďábelského a Sordi to cítil až ve svém ledví! Všichni, celá slavnostní společnost, hosté mladého Joshuy i osazenstvo kláštera teď hleděli překvapeně i vyděšeně zároveň a čekali, co bude následovat. Balthazar Washington se rozhlížel s obavami a v duchu zalitoval, že si prosadil nepřítomnost tělesné stráže, že tak lehkovážně svěřil bezpečnost prezidenta, svou bezpečnost, tomuto podivnému místu a těmto lidem. Pak však těkajícím pohledem zavadil o jemu známou tvář: pan Gabriel. Stál v protilehlé části svatyně v zadní řadě za skupinkou hostů mladého Mistra Joshuy. Balthazar si všiml, lehkého úsměvu, který mu Gabriel poslal. Upokojilo jej to. „Nepozveš mne, nepřivítáš, co jsi to za přítele?“ zvolal sarkasticky593 falešný papež na Adama a ten hned v ě d ě l . „Nepatříš sem a nejsi tu vítán, Lháři!“ křikl tvrdě. Příchozí strhl z hlavy temnou mitru, jejíž přední část olizovaly rudočerné plameny, jak jí uchopil, složila se a on jí mrštil, jako diskem proti mladému Joshuovi. Ten lehce pohnul rukou a prudce tak vychýlil dráhu letící mitry, že těsně minula jeho hlavu i sochu Panny Marie nad ním a jak ocelová rotující deska se zasekla do skály, jež tvořila část zadní stěny svatyně. Než se však stačil Adam vzpamatovat z prvního útoku, byl tu další: temný „papež“, aniž kráčel – zdálo se, že se snad téměř vznáší těsně nad zemí - prudce se posunul na pár kroků k Adamovi, máchl berlou, ta se téměř nepostřehnutelně změnila v jakýsi těžký meč. V tu chvíli se Adamovi jakoby čas zastavil. Nebyl schopen pohnout se z místa, aby unikl i tomuto výpadu. Paralyzován zůstal stát. V hlavě mu hučelo a jen slyšel zlý a strašný hlas: Nestaneš se Joshuou, ty červe! Měl jsi na dosah vládu nade vším, ale nevezmeš mi moje právo! Zemřeš dřív, než se stačíš znovu nadechnout. Adam 593 Sarkasticky – výsměšně, jízlivě, uštěpačně.

252

pohlédl své smrti do očí. Je možné, že by byl pro tento den připravován zbytečně? Je možné, že tu dnes zemřou dva Joshuové a linie dvou tisíc let bude přerušena, svět vydán chaosu ve spárech prvního vraha? To, co se tu tak zlověstně a strašně lesklo a jako ve zpomaleném filmu blížilo k němu, aby mu vzalo život, byla temná, lesklá a ostrá čepel starobylého meče. Neviděl jej poprvé. Tedy jako Joshuovi mu nebyl neznámý: jeden z několika předmětů, kterými mohl být usmrcen dříve, než přišel pravý čas: meč, jímž Svatý Petr v Getsemanské zahradě usekl ucho setníkovi, jenž přišel nad ránem zatknout jeho otce, Ježíše. Nemohl se ani pohnout ani cokoli jiného udělat. Slavný začátek – neslavný konec, pomyslel a zavřel oči. V té chvíli se mu hlavou prohnala nedávná vzpomínka: „Pamatuj, v kom máš oporu a nikdy nepropadej zoufalství a beznaději.“ Současně zaslechl srdceryvný výkřik plný bolesti. Otevřel oči. Před ním klečel na kolenou a dál klesal jeho milovaný přítel a ochránce Sebastian a z jeho zad přímo proti Adamovu zraku trčel vrchol nelítostného kovu. Bílý plášť nestačil pít krev přítele a ta dotírala k Adamovým nohám. Útočník, sám překvapen změnou situace, kterou ani na okamžik nepředpokládal, zůstal strnule stát. Meč z těla Sebastianova se mu nedařilo vyprostit. Mladý mnich jej držel oběma rukama u svého břicha vší silou, jež ho však rychle opouštěla. Všichni hosté i mniši kláštera stáli jako opařeni a hleděli na děsivé divadlo, aniž se mohli pohnout a zakročit na pomoc Mistru Joshuovi i Sebastianovi, jenž v poslední chvíli svým vlastním tělem zachránil život svého mladého pána. Ve chvíli, kdy už všechny opouštěla naděje a cítili zvrácenou ironii osudu, spatřili něco, neuvěřitelného: Z těla skonavšího starce Joshuy Brauna povstala mlžná postava malého chlapce, jako vejce vejci podobného novému Mistrovi. V té chvíli Adam, ale i všichni ostatní zaslechli jako z velké hloubky či dálky krásný zpěv. Adamovi rodiče si ihned uvědomili, kde jej již jednou slyšeli. Silueta vystoupivší z mrtvého klidným krokem přistoupila k Adamovi a splynula s ním. Adam se okamžitě probral, zvedl nad hlavu svou pravici a v ní se okamžitě zhmotnil meč, rozplynuvší se v ráně Sebastianově. I útočník se vzpamatoval a ustoupil o krok zpět. Adamův hlas zaburácel svatyní: „Dnes jsi nedosáhl svého, nezískal jsi moc mého

253

předchůdce a jsem tu abys ji nezískal ani v budoucnu. Nepřekonáš mne a nedostaneš na svou stranu. Nestaneš se ani tím, po čem tolik lačníš. Ty zůstaneš na věky vyvržencem nehodným slitování.“ Mávl mečem a mezi ním a poraženým vetřelcem se propadla podlaha. „Táhni! Táhni, kam patříš a odkud jsi přišel, Caine!“ V tom okamžiku se tento proměnil v mračno temných lišajů594 a ti jedním proudem prudce vlétli do otevřených útrob země, jež se za nimi opět zavřela.

594 Lišaj smrtihlav (Acherontia atropos) je velký noční motýl z čeledi lišajovitých. Je výjimeční kresbou na vrcholu hrudi, představující lidskou lebku.

254

EPILOG

„Adame, netoč mě! Já to nechci. Ty seš fakt uplně pitomej. Asi ti při tý tvý korunovaci přeskočilo,“ durdila se Sára. A její hlava se pohybovala chaoticky, od kraje ke kraji displaye, přestože se tehdy Adam snažil pohyby auta vyrovnávat. Pak se obraz téměř rozmázl a v zorném poli se objevil Sebastian. Seděl na místě spolujezdce a hovořil s ním, otcem Lowensteinem, a i on se na chvíli mihnul v záběru, aby byl vzápětí vystřídán matkou a babičkou. „Ruský prezident Alexander Nikolaj Rasputin v této souvislosti uvedl, že jej postup amerického prezidenta, krále Williama i Vatikánu hluboce zklamal a jak Amerika, tak Evropa musí počítat, že za neuvážené a politováníhodné jednání ponese následky.“ Adam se okamžitě otočil a zamířil objektivem na radiopřijímač na palubní desce. „K tomu uvádíme, že Kreml vydal toto prohlášení na mimořádné tiskové konferenci, kterou ruský prezident svolal v reakci na zpravodajské informace, podle nichž se měly předevčírem tajně setkat na nejvyšší úrovni delegace Spojených států amerických, Velké Británie, Saúdské Arábie a Papežského Stolce. K setkání údajně došlo na blíže neurčeném území Polské republiky a analytici významných zpravodajských agentur dávají s těmito informacemi shodně do souvislosti pohyb ruských vojsk v bezprostřední blízkosti polské hranice. Nejčerstvější zprávy z Říma také informují o zdravotním stavu papeže Řehoře dvacátého šestého, kterého podle všeho v noci ze šestého na sedmého ledna postihla mozková mrtvice. Vatikánské úřady se snažily tuto událost...“ Lowenstein posunul záznam kamery dopředu. Na záběru byla věž katovického kostela. Adam při natáčení sjížděl níž a zabral skupinku vedenou strýcem Václavem, jak u kostela odbočovali ke hřbitovu, aby rozsvítili dědečkovi svíčku a babička chtěla dát na

255

hrob věnec z čerstvého jedlového chvojí595 s břečťanem596 a cesmínovými597 listy. Náhle se ozval Terezčin nadšený křik: „Dady! Můj Dady,“ bezhlavě se hnala ke kostelu, na místo, kde ležel Tajemný kámen598. Adam ji okamžitě našel v hledáčku a dál natáčel. Při tom za ní běžel. Když se konečně zastavil, v záběru se objevil Kámen a na jeho patě ležel opravdu Terezčin medvídek. Vzápětí se přihnala Terezka a vrhla se ke kameni. Bratr náhle vykřikl: „Ne! Tery, ne!“ Na obraze displaye, který se na okamžik rozmázl, jak Adam kameru upustil do závěje, aby mohl sestřičku zastavit, byly vidět jen Terezčiny nohy, spodní část Tajemného kamene a medvídek Dady, jehož trochu zakrývala kapička roztátého sněhu stékající po objektivu. Hned se na displayi mihly nohy Adamovy. Terezka již stála, když medvídek ze záběru zmizel. Zvedla jej, pomyslel si Lowenstein. V tom okamžiku Adam z plna hrdla zakřičel Neeeee, display zbělel září, která zalila nejbližší okolí, aby se vzápětí rozplynula. Někdo kameru zvedl, protože se ukázal celý Kámen i Adam. Chlapec udeřil pěstí do Kamene a zanaříkal: „Neposlušná! Terezko, já tě najdu a přivedu.“ Terezka byla pryč. Lowenstein zaklapl display, odložil kameru vedle sebe na sedačku a skryl ustaraný obličej do dlaní.

595 Chvojí, chvůj – větvičky jehličnatých stromů, jeden ze symbolů Vánoc. 596 Břečťan (Hedera helix) – listnatá stálezelená plazivá rostlina. Je považována za symbol věčnosti. 597 Cesmína (Ilex) - listnatá stálezelený keř. Je považována za symbol Vánoc. 598 Katovický Tajemný kámen – Velká kamenná deska neznámého původu a účelu opředena mnoha temnými pověstmi. Dnes leží vedle kostela v Katovicích.

256

Abecední rejstřík vysvětlivek: A3 – Typizovaný formát archu – např. papíru. 297 × 420 mm odpovídá velikosti dvou velkých sešitů (2x A4). Absolutní – největší, nejlepší, jak může být. Adekvátně – přiměřeně, odpovídajícím způsobem. Adeste fideles – jedna z nejslavnějších vánočních koled. Adolf Hitler (1889 – 1945). Německý diktátor. Politik německého národního socialismu, iniciátor II. světové války. Nařídil masové vyvražďování obyvatelstva okupovaných zemí a válečných zajatců, zvláště se zaměřil na vyhlazování – genocidu Židů (holocaust), homosexuálů, a Romů. Snil o vybudování Velkoněmecké říše na území celé planety a podrobení všech národů, které nebylo potřeba vyhladit, německému národu, který považoval a prohlašoval za všem nadřazenou tzv. árijskou rasu. Adoptivní – za vlastního (syna) přijatý. Agresivita – tendence napadat okolí, útočnost. Achillova pata – slabina, slabé místo. Podle mytického neporazitelného bojovníka Achillea (byl synem bohyně Thétis a krále Pelea), kterého porazil tím, že mu Paridův šíp vedený bohem Apollonem přesekl šlachu nad patou (podle této pověsti pojmenovanou jako Achillova šlacha) – jediné zranitelné místo na jeho těle. Akustika – zvukové podmínky v prostoru (jeho zvukové vlastnosti) Alba, též kasule – bílé roucho, které nosí kněz při bohoslužbě. Alchymista – středověký chemik; spekulativní forma chemie spojená i s experimenty a řemeslnou výrobou Anci - [ánsi] Anděl Páně – i takto bývá v církevní terminologii (slovníku) označován Archanděl Gabriel. Angela [andžela]. Angelo je italské mužské jméno. Antikrist – odpůrce Krista, ale častěji je takto označován ďábel, Satan. Apage Satanas – odstup Satane! Citát Krista z Bible, Nového zákona, formule (zaklínadlo) vyhánějící ďábla. Apartmá, apartment – hotelový byt. Apelovat – dovolávat se, odvolávat se, také naléhat v tomto smyslu. Apokalyptické výjevy jsou výjevy apokalypse podobné, nebo s ní související. Apokalypsa je biblické zjevení svatého Jana. V tomto spisu je popsáno vidění jednoho z apoštolů, jehož obsahem jsou hrůzné události konce světa, Boží soud. Archanděl – anděl “vyšší hodnosti“, řádu. Artefakt – předmět, výrobek pocházející z lidské činnosti. Tento termín se často používá v souvislosti s archeologií. Artikulace – přesné, srozumitelné hláskování slova. Artista – umělec obecně, vžitější je jako označení „cirkusových“ a varietních umělců, tedy gymnastů, ekvilibristů (ti kteří dokonale ovládají rovnováhu a balancují předměty, svými partnery apod.) žonglérů atd. Atrium je vnitřní dvůr budovy, někdy bývá zastřešen a pokud, tak často prosklenou střechou. Autorita: vážnost. Avignon francouzština [aviňon]

257

Báchorka – pohádka, povídačka. Balthasare Washingtone - [baltazare vošingtne] Barok, baroko - umělecký sloh 17. a 18. století. Barokní je například Chrám Sv. Mikuláše na Malé Straně. Bazilika Narození Páně je chrám postavený nad místem, kde se Kristus narodil. Pod hlavním oltářem Baziliky – oltářem Narození je jeskyně, kde se Ježíš narodil. Vstup do jeskyně má zhruba jeden metr na výšku. Jinak bazilika je v katolické církvi označení, titul pro kostel, chrám zvláštního významu. Bazilika Sv. Petra a Pavla – hlavní a nejdůležitější kostel katolické církve. Kostel římského biskupa – papeže. Betlehem, česky Betlém, místo Ježíšova narození dnes leží na tzv. Palestinském území, které obývají palestinští Arabové. Moderní stát Izrael je soustavně ohrožován sebevražednými atentátníky a z palestinských území také takřka nepřetržitě ostřelován raketami teroristické organizace Hamás pod záminkou boje Arabů za nezávislost, ve skutečnosti však Arabové usilují u likvidaci Izraele a vyhnání Židů z oblasti Blízkého východu. Protože jde tedy o oblast politicky velmi nestabilní, Izrael se chrání před destruktivními snahami kontrolou pohybu mezi izraelským a palestinským územím. Pro vstup na palestinská území jsou tedy vydávána povolení, stejně tak i při opačném pohybu. Betlémská kaple je legendární sakrální (církevní) stavbou u nás. Nalézá se na Starém městě pražském. Kdysi sloužila husitským kazatelům (Mistr Jan Hus). Dnes slouží jako slavnostní Aula ČVUT (České vysoké učení technické). Bezděky – aniž chtěl, aniž si to uvědomil. Biblická lingvistika – vědní obor zabývající se zkoumáním jazyků biblických textů. Bigotní – slepě, nesnášenlivě věřící, pobožnůstkářství. Bilokace - schopnost být na více místech současně. Biskupská berla – jedna z insignií (odznak hodnosti) biskupa. Hůl jakou znáte z tradice svatého Mikuláše. Biskupská mitra – jedna z insignií (odznak hodnosti) biskupa. Čepice jakou znáte z tradice svatého Mikuláše. Bizarní - neobvyklý, výstřední až obludný. Blankyt - azurová, nebeská modř. Bodyguard [bodygárd] - osobní, tělesný strážce. Boutique [butik] – francouzsky malý obchod. Brebentit – breptat, povídat. Briefing je krátké setkání činitelů či představitelů institucí s veřejností, novináři či jinými skupinami. Briliant – Broušený diamant s přesným výbrusem , který skýtá ideální rozložení a navracení světla a tedy typický briliantový třpyt. Brilianty mají přesně 57 fasetů – tj. zbroušených stran. Brož – ozdobná spona, upevňovaná jednoduchým, nebo zavíracím špendlíkem. Břečťan (Hedera helix) – listnatá stálezelená plazivá rostlina. Je považována za symbol věčnosti. Business class – obchodní třída, také první třída, oddělení v letadle s vyšším standardem (úrovní) pohodlí a podstatně dražší, než tzv. turistická třída. Busta [bysta] fr., sochařský portrét poprsí, příp. jen hlavy. Butylky - lahvičky Castel Gandolfo – papežské letní sídlo Causa [kauza] z latiny – případ, věc.

258

Ceffeteria – kavárna it. Celebrující – sloužící mši. Cesmína (Ilex) - listnatá stálezelený keř. Je považována za symbol Vánoc. Cetlík – Vánoční typ balení bonbónů. Viz. obrázek. Corpus et Sanquis Christi [korpus et sangvis kristi] – Tělo a Krev Kristova: tato slova pronáší kněz, když podává věřícím tzv. Svaté příjímání. Věřící katolické a římskokatolické (také pravoslavné) církve věří, že Hostie (takové tenké kolečko z nekynutého chlebového těsta), je při bohoslužbě knězem proměněna na tělo Ježíše Krista (tomu obřadu se říká Eucharistie). Současně při tomto obřadu je víno proměněno na Kristovu krev a kněz je podává věřícím jako pokrm. Děje se tak na pokyn Ježíše, který při Poslední večeři (než byl ukřižován) dával chléb a víno jíst a pít apoštolům (svým následovníkům) se slovy „Kdo jí a pije moje tělo a mou krev, bude mít život věčný“. Culit se – usmívat se. Czerna – polský název obce. Čti Černa, Černe. Názvy měst a obcí až na pár výjimek, jako London – Londýn, nepřekládáme, ale když chceš vědět, jak by se ta obec jmenovala česky, tak Černá. Čepel: ostří, případně břit. Tenká ostře zabroušená část řezných a sečných zbraní, případně nástrojů. Dady – čti dady, tak je je napsáno, nesnaž se číst to správně anglicky... Terezka mu tak říká. Dalai lama. Dalajláma. Nejvyšší duchovní a politický vůdce Tibetu. Každý dalajláma je reinkarnací – převtělením svého předchůdce. Vždy, když dalajláma zemře, vybraná skupina vysoce postavených mnichů hledá nově vtěleného dalajlámu, často podle vodítek a znamení, která ještě před smrtí dalajláma určil. Dítě, jež je považováno za předpokládaného nového dalajlámu, je podrobeno předepsaným zkouškám. Projde-li jimi, je slavnostně prohlášeno za nového vůdce, vzato rodině a vychováno v klášteře významnými mnichy – učiteli, lámy, kteří jsou také reinkarnacemi jiných vysokých lámů (láma – mistr, učitel). Zdejší narážka se týká filmu Malý dalajláma, v němž se skupina mnichů hledajících nové vtělení vůdce dostala až do Ameriky v přesvědčení, že novým dalajlámou je malý chlapec z běžné bílé americké rodiny. Dát si na čas – nespěchat. David a Goliáš – slavný starý biblický příběh: malý neznámý chlapec se postavil slavnému bojovníku Filištínských (jeden z okolních divokých kmenů – dnes Palestinci.), porazil jej důvtipem a později se stál prvním králem Izraelitů. David Copperfield [kaprfíld] – známý „kouzelník“ varietní umělec. Déjà vu, z francouzštiny „již spatřeno“. [de ža vý] Jde o označení jevu kdy zažíváme pocit již dříve prožitého, viděného slyšeného. Prožitek dejà vu obvykle doprovází jistota, že nejde jen o klam, ale také pocit tajemna, zvláštního významu a mimořádnosti. Projevuje se například tak, že máš pocit „Tady jsem již někdy byl“, „toto jsem již takto jednou řekl“, „toto jsem již jednou spatřil“. Někdy se stává, že prožitek, jenž se opakuje, se odehrál ve své první podobě ve snu a bývá tak spojován s předpovídáním budoucnosti. Jiný výraz pro dejà vu je paramnesia. Deklamace je vznešený přednes, prohlášení recitačního charakteru, jako bys přednášel básničku. Dělat si šoufky – dělat si z někoho legraci, klamavé žerty. Přeneseno z výrazu šoufek (nástroj pro ruční vybírání septiku – žumpy). Dělat, natahovat fucy: mračit se, hněvat se. Fuc je přejímkou z bavorského nářečí Fotze, znamená: huba, držka. Démon je neosobním pojmem, symbolem zla ale také konkrétní osobní bytostí zlého charakteru, duchovní bytost patřící k Satanovi a jemu podřízená. Dezertní – talířek pro zákusek, moučník. (Může být také dezertní víno – to je víno s vysokým obsahem cukru a alkoholu, podává se jako pochutinný nápoj na závěr hostiny.) Dimenze – rozměr, prostor. Diskrétně – ohleduplně, tak aby si toho nikdo nevšiml.

259

Diskrétnost – programová, prvoplánová schopnost udržet svěřené informace v tajnosti, ale také neklást otázky na citlivé téma, ohleduplnost, taktnost. Distancovat se – odstoupit, držet si odstup, neznat se k čemu. Dominus vobiscum [dominus vóbiskum] latinské zvolání, pozdrav, na závěr mše. Znamená „Pán s vámi“. (rozumí se tím Bůh s vámi. Předchází požehnání, které kněz uděluje věřícím. Dottoressa, čti jak je psáno, znamená doktorka, it. Dramatický – plný napětí, vzrušující. Dramatizovat: přeceňovat závažnost. Drapérie – tkaniny. V umění, zejména malířství, ale i architektuře se tento výraz používá pro textilní dekorace, řidčeji i oděvy. Drdol – dámský účes. Vlasy jsou upevněny na temeni hlavy. Lokny jsou prameny vlasů vpředu nad ušima často nakroucené do spirály. Dřevec – násada kopí, též samostatně bez kopí (kovové části), středověká soubojoví zbraň. Duchny – velké objemné peřiny. Eben je vzácný druh tvrdého tmavého dřeva používaný zejména v nábytkářství. Eden – ráj, místo blažených. V Bibli místo, kde byli stvořeni a žili první lidé. Též rajská zahrada. Edice – vydání, náklad. Eevergreen je stará písnička, neklesající na oblibě, často naopak stále oblíbenější a často znovu znovu a znovu přehrávaná. Toto označení se pak může ve přeneseném smyslu vztahovat i na historky atd. Elijášův oheň – zázrak, který Elijáš vykonal, když se na jeho zápalnou oběť snesl oheň z nebe. EO je také označení pro atmosférický jev, kdy se za bouře z oblohy snáší modravé jiskření na předměty ale i osoby, zejména na moři. Eliminovat – vyloučit, postupně odstranit Emulze – zde přípravek, směs. Emulze je směs dvou kapalin, jež se přirozeně nespojují. Ke smísení dochází mechanicky (intenzivním mícháním) a taková směs je nestálá, složky mají tendenci se rozdělit opět na samostatné složky. Zabránit tomu lze použitím tzv. emulgátorů. Energetický pult – přenosný objekt, přístroj pro ovládání soustavy světel, prostřednictvím ovládací jednotky zprostředkující předání elektrické energie z akumulátorů k tělesům osvětlení. Éra – epocha, věk, období, doba. Esemeska – SMS zpráva – textovka posílaná převážně mobilním telefonem. Eucharistie – už jsem to psal před chvilkou – obřad proměňování chleba a vína na tělo a krev Ježíše Krista. To je ústřední, nejvýznamnější část bohoslužby společně se Svatým přijímáním. Evangelium je spis o životě Ježíše Krista, zakladatele nového moderního náboženství. Oficiálně uznávaná Evangelia jsou čtyři, nazvaná podle jejich donedávna za autentické (potvrzené) považovaných autorů – apoštolů (prvních Ježíšových následovníků): Jana, Lukáše, Marka a Matouše. Z řeckého εὐαγγέλιον euangelion – česky radostná zvěst. Tato čtyři Evangelia jsou jádrem tzv. Nového zákona – od Krista nové části bible, jež je považována za druhou smlouvu s Bohem. Eventualita - možnost Everhardové - [evrhardové] Evidentně. Zřejmě, jasně; nepochybně, nevyžadující žádné důkazy. Exaktní – přesný, dokonalý, přísně vědecký. Exaltovaný – přepjatě nadšený, velmi zanícený. Excelovat – vynikat, ukázat se, předvést se.

260

Exoticky – cizokrajně, velmi neobvykle. Fajnšmekr – požitkář, někdo kdo si na čemsi velmi pochutnává a danou pochoutku má v oblibě. Faktor – činitel, síla hrající roli v nějakém procesu – ději. Familiární – důvěrný, až rodinně přátelský. Fanatický aktivista – člověk zaslepeně vyznávající myšlenky a vnucující je veřejnosti. Fanfára - slavnostní troubení. Fantastický – vymyšlený, neskutečný, často přehnaný, někdy překrásný. Významů je více, vždy je potřeba porovnávat v kontextu – porovnávat v rámci ostatního textu, předem i následně napsaného. Z toho lze pak vyvodit pravý význam tohoto slova. Zde je ve spojení se slovem film tvořen tzv. terminus technicus [terminus technikus], tzn. samostatné existující název – výraz odborného názvosloví. Fantastický film, žánr (druh, princip uměleckého směru) dnes častěji označovaný jako fantasy, často obsahuje osoby disponující (mající schopnosti) nadpřirozenými schopnostmi, často je velmi výpravný (velmi draze vyroben – velkolepé scény, náročná triková technika, mnoho postav atd). Fascinovat – oslnit, ohromit, uchvátit a přitahovat, obdivně se zajímat. Fasetované – do zkosena zabroušené sklo. Fata morgána – přelud klamná představa, zde myšleno přirovnání přírodnímu jevu, kdy se v horkých oblastech např. saharské pouště vlivem vrstvení různě a odlišně ohřátých vrstev vzduchu v atmosféře zrcadlí obrazy vzdálené i několik set kilometrů. Faustův dům tzv. Mladotovský palác se nachází na Karlově náměstí č. p. 502 v Praze na Novém Městě. Podle pověsti v něm bydlel legendární doktor Faust, který se upsal ďáblu. Dům kdysi patřil alchymistovi E. Kellymu. Fimbrie – přívěsky, jakési látkové střapce, jež visí biskupovi z mitry na záda. Firháňky – místní výraz pro neprůhledné záclony, které se používaly dříve ještě před vynálezem rolet. Zakrývala se jimi na noc okna na Prácheňsku. Prácheňsko je oblast kolem zlatonosné řeky Otavy, zahrnující okresy Strakonice, částečně Písek a Klatovy, pojmenovaná podle starého hradu Prácheň u Horažďovic. V mnoha domech starých lidí se firháňky používají dodnes. Flakón – ozdobná nádoba na voňavku. Flitry – ozdobné (barevné a lesklé) plíšky, dnes pokovené folie ve tvaru koleček, jimiž se pošívají šaty umělců, (někdy i ženské společenské šaty) pro efekt třpytivosti. Formalita – povinnost bez praktického významu Foyer [foajé] – z francouzštiny: vstupní hala. Fragment – útržek, úlomek, v souvislosti s fotografií jeden konkrétní záběr, výřez záběru. František – tradiční vánoční symbol. Černý předmět, kuželovitého tvaru, vyrobený ze směsi dřevěného uhlí a kadidla (vonná pryskyřice tropického stromu kadidlovníku). Postaví se na nehořlavou podložku, vrchol kuželu se zapálí a po chvilce sfoukne; pak již bude jen doutnat a dávat prostoru ve kterém je, typickou vánoční atmosféru tajemné a slavnostní vůně. Slovo františek (v tomto případě to není jméno) píšeme s malým písmenem na začátku! Fráterník – také fláterník. Jde o pejorativní označení kněze. Pejorativní – znamená hanlivý, vynesený s úmyslem zesměšnit. Free [frý] – anglicky volno Freneticky – překotně, víc než rozčileně a jakoby v transu. Froté – bavlněná tkanina se smyčkovou vazbou. Používá se na osušky, ručníky a tzv. koupací župany. Futrál – pouzdro. Galantně - uctivě směrem k ženě.

261

Gardista – příslušník gardy, voják. V tomto případě příslušník tzv. Švýcarské gardy – to je tradiční vojenská jednotka – dnes bychom řekli ochranka papeže. Příslušníci se rekrutují (vybírají) výhradně z občanů švýcarského státu, mají charakteristické uniformy středověkého střihu, včetně kovových helmic. Dodnes plní symbolickou i praktickou funkci. Papež je v katolické církvi nejvyšší duchovní, velekněz. Je nástupcem svatého Petra, jehož Ježíš Kristus pověřil vedením církve. Gary Oldman – [gery oldmen] Slavný britský herec hrající především padouchy. Generál – tato vojenská hodnost se často, jako i v tomto případě, používá jako zjednodušené označení funkce generálního ředitele nějaké společnosti. Genesis z lat. Stvoření – tzv. První kniha Mojžíšova. Začíná jí první část křesťanské Bible a je také součástí Tóry (Pentateuch) -židovské biblické tradice. Popisuje stvoření světa, stvoření lidí atd. Genius loci - z latiny, zvláštní atmosféra místa. V římské mytologii duch ochraňující místo, např. dům, či město. Gestikulovat – pohybovat tělem,nebo jeho částmi, řeč těla. Gesto – posunek. Jiný význam má také v souvislosti s výrokem, kterým chce někdo něco zdůraznit, formálně, slavnostně projevit. V tomto případě šlo o gesto na usmířenou, odpuštění. Gloria in excelsis Deo – Sláva na výsostech Bohu – biblický chvalozpěv oslavující narození Dítěte – Spasitele Ježíše Krista. Gorila – jiný výraz pro bodyguarda, tělesného strážce. Grácie znamená půvab, ladnost. Gregoriánský chorál: Latinský liturgický (bohoslužebný) mužský zpěv římskokatolické církve, vokální (nedoprovázený hudebními nástroji) Groteskní - komický, směšný. Guillaume de Nogaret [žiljem de nogaré] – Strážce královského pokladu (nebo jinak též řečeno pečeti) ministr a rádce krále Filipa IV. Sličného. Fanatický a ctižádostivý úředník, jenž stál za deportacemi Židů z Francie a likvidací králových politických odpůrců. Především se proslavil svým angažmá (svým dílem účasti) na likvidaci templářského řádu. Hábit – řeholní oděv, oděv mnicha, ale také tak lze označit nějaký starodávný oděv, je li splývavý téměř ke kotníkům... Harmonie – souhra, soulad. Heinrich Himmler (1900 – 1945). Říšský vůdce SS (Hitlerova osobní ochranka), šéf Gestapa (tajná státní policie), velitelem zbraní SS, ministrem vnitra III. říše, jak se německý stát nazýval, a hlavním organizátorem vyhlazování židovské rasy. Hermelín – kožešina hranostaje, lasicovité šelmy. Bílá s černou špičkou ocásku. Je insignií, znakem králů. Hitchcockovi Ptáci. [hičkokovi] – režiséra Hitchcocka. Filmová klasika, slavný horror, v němž se lidstvo stane obětí náhlých útoků ptactva. Hlomoz - hluk Hodobožový – určený pro používání na Boží hod, tj. výlučně pro slavnostní příležitost. Boží hod je např. Slavnost Narození Páně – tedy Vánoce. Slaví se 25. prosince – tzv. 1. Boží hod vánoční a 26. prosince – 2. Boží hod vánoční, také je tento den svátkem sv. Štěpána mučedníka. Církev slaví také Boží hod velikonoční – to je zase Slavnost Vzkříšení Páně. Homilie – kázání, promluva kněze při mši, bohoslužbě. Houpat někoho – lhát mu, vodit jej za nos. Hovořit z patra – z paměti, bez papíru. Humerál, též amictus - bílá látka používaná kolem krku, má zakrývat civilní oděv kněze, či kleriku při bohoslužbě.

262

Hypnotický spánek: uměle vyvolaný spánek, forma bezvědomí způsobená podmanivým působením jiného člověka – většinou psychiatra (lékaře duševních chorob). Hystericky – podrážděně, popuděně, až chorobně přehnaná reakce Chaoticky – nekoordinovaně, bez zjevného řádu. Charisma – zvláštní dar, mimořádné nadání, dar Ducha svatého Chipsy [čipsy] – bramborové lupínky, z angličtiny Chloroform, chem.: trychlormetan – těkavá (prchavá) bezbarvá látka. Rozpouštědlo, dříve se používala jako narkotikum. Chrlič – architektonický prvek zejména gotických staveb (gotika umělecký sloh 12. – 15. stol.). Funkčně zajišťuje odchod dešťové vody ze střechy tak, aby nemohla poškodit fasádu a kamenické prvky výzdoby chrámu. Gotické stavby ještě neznaly systém okapových svodů. Chrliče byly zároveň uměleckým prvkem: vyobrazovaly všelijaké bájné nestvůry, často démony, což bylo součástí gotické architektonické mystiky (mystika – zasvěcení, náboženská i nenáboženská avšak duchovní praxe odpoutání se od smyslů, prožitek mimosmyslového vnímání atd.), kterou měli v rukou tzv. zednáři – tajné spolky kameníků, později prominentů (prominent – osoba s výsadním postavením). Chronologický význam – časová posloupnost, v čase na sebe navazující, jdoucí za sebou. Chvojí, chvůj – větvičky jehličnatých stromů, jeden ze symbolů Vánoc. Chwała Krystusowi [chvauva chrystusóvi] polsky – Chvála Kristu – běžný křesťanský pozdrav. Chytat fantaz – zbláznit se a v důsledku toho mít vidiny, falešné představy... I toť – na Prácheňsku jde o frázi srovnatelnou např. s „Ale kde“, vyjadřuje vzrušenou pochybnost ve smyslu „To snad ne“, nebo „To přece není možné“. Ignorovat – záměrně opomíjet, nevšímat si. In nomine Patris et Filius et Spiritus Sanctus. - Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. - požehnání Individuum – jedinec. Často řečeno pejorativně: podezřelá, pochybná osoba. Infant – titul následníka trůnu v dětském věku Inklinace – sklon, přiklánění se k něčemu. Insignie – odznak hodnosti. Instinktivně - přirozeně, automaticky. Intarzovaný – zdobený vykládanými ornamenty a mozaikami. K intarzii se většinou používaly různě barevné dýhy jiného dřeva, perleť, někdy také zlato, stříbro, želvovina (plátky ze želvích krunýřů) a slonová kost, nebo její náhražky. Intenzita: síla. Interiér – vnitřní prostora. Intriky – jednání sledující oklikou jistý záměr, často jednostranně výhodný, nepřímé jednání, většinou nečestné s nekalým záměrem, snaha dosáhnout čehosi nelegální cestou a přes prostředníky, úskokem. Iracionální: nesmyslný, rozumově neodůvodněný, neodůvodnitelný, opírající se o city a nepodložené obavy. Jáhen – nejnižší kněžský úřad v katolické a římskokatolické církvi. Jáhen přisluhuje knězi při bohoslužbách, neslouží mši. Jakub z Molé: Jacques de Molay [žak de molé] poslední velmistr templářů (1292-1314) byl odsouzen za kacířství a čarodějnictví po mučením (torturou – útrpným právem) vynuceném přiznání. Po té, co přiznání odvolal, byl na přímý rozkaz krále upálen. Jehovisti – Svědkové Jehovovi náboženská sekta

263

Jeptiška – římskokatolická řádová sestra, také řeholnice nebo mniška. Žena, která zasvětila svůj život duchovní službě, zachovává tzv. řeholní sliby (řehole počeštěný latinský výraz „regula“ - řád.) a zpravidla také nosí tzv. řeholní roucho. Jeptišky se často věnují charitativní službě, slouží jako ošetřovatelky, učitelky atp. Jesuité – Tovaryšstvo Ježíšovo (Asociujete Iesu, lat.) největší a nejvýznamnější mužský řeholní řád římskokatolické církve. V současnosti čítá cca 23000 členů. Je výjimečný velkým důrazem na vzdělání a přísnost regule (řehole, tj. stanovy, zákon) a má pověst jakési tajné policie církve. Zde je zmiňován v souvislosti tradičního spojenectví – znamená to, že je zvykem citlivé a zejména tajné informace a problémy řešit s pomocí jeho členů. Ješitnost – vysoké (někdy příliš) mínění, přesvědčení o svých schopnostech, o své hodnotě. Jílec – část meče sloužící k uchopení. Skládá se ze křížové záštity, rukojeti a hlavice. Jízlivý je člověk tehdy, když v hovoru s druhou osobou používá obratů ale také intonace (melodie hlasu), které mají partnera zesměšnit, urazit či vůči němu projevuje své pohrdání. Johne – [džone] – John je anglická varianta jména Jan. Josef z Kaify, zvaný Kaifáš byl nejvyšším židovským knězem v době veřejného působení Ježíše Krista (v letech 29 – 36 našeho letopočtu). To on inicioval sanhedrin – sněm tehdejšího židovského parlamentu, na němž bylo rozhodnuto o zajetí a popravě Ježíše. Společně se svým tchánem Annášem vedl mocenskou kliku, která po Kristově ukřižování stála za pronásledováním křesťanů. Junior – mladší toho jména. Kačky – lidový výraz pro koruny. Kadidelnice – nádoba v níž se na rozpálené dřevěné uhlí sype kadidlo a okuřuje se jí při bohoslužbě. Kadidlo – pryskyřice stromu kadidlovníku (Botswellia sacra). Používá se s okuřování (kadění) – velmi aromatický, vonný dým této pryskyřice symbolizuje modlitbu, jež stoupá k vzhůru Bohu. Používá se tedy při bohoslužbách. Kalení – způsob opracování kovu žíháním, tedy kalením v ohni. Kancléř – úřad papežova tajemníka. Kápě – kapuce, jež je součástí nějakého oděvu – hábitu, nebo pláště. Kapitula je mimo jiné společenstvím zasvěcených – řeholníků. Kapitulní síň, neboli též kapitula je jednou hlavních místností tohoto společenství – jakým si obývacím pokojem kláštera. Kapitulace – vzdání se, uznání porážky. Kaple je křesťanská modlitebna. Karafa: široká láhev se zúženým hrdlem a obvykle také se zabroušenou zátkou Kardinál je vysoký hodnostář v katolické církvi, oprávněný volit papeže. Dnes jde vždy o kněze, resp. biskupy. Ve středověku bývali do hodností kardinálů jmenováni i nekněží, dokonce někdy i osoby dětského věku a často tyto hodnosti byly rozdávány jako úplatky, odměny nebo v rámci politické strategie papežů. Kardinály jmenuje papež. Karmel – Pohoří vypínající se v délce 23 km a šíři 10 km do výšky 546 m nad hladinou blízkého Středozemního moře. Z hebrejského kerem-el – Boží vinice. Je významným biblickým místem. Kasule – též alba. Bohoslužebný oděv (nejen) kněze. Bílý splývavý rubáš. Katolický – náležející Římsko-katolické církvi, zde odpovídající jejímu charakteru. Katovice – městečko ležící 6 km západně od Strakonic. Katovický Tajemný kámen – Velká kamenná deska neznámého původu a účelu opředena mnoha temnými pověstmi. Dnes leží vedle kostela v Katovicích. Kazetová podlaha je něco jako parketová, jen místo parket jsou použity větší dílce, zpravidla čtvercového tvaru a různých barev a druhů dřeva, většinou ze vzácných tropických stromů; kazetové podlahy jsou typické pro zámky a honosné domy. Často bývají ornamentálně sestavovány. Chápeš?

264

Kdoule – plody dřeviny kdouloň. Velmi příjemně aromatické plody, které se používaly jak na provonění prádla, tak ke konzumaci (jídlu). Kejkle – komediantské kousky, ale také kouzelnické triky. Kdo kejkle provozuje, bývá označován, jako eskamotér. Kerak – nářečně (na Prácheňsku, Strakonicku) jak. Klanění mudrců z východu, též klanění Tří králů. Známý vánoční motiv, kdy se malému Ježíškovi v Betlémě klaní tři Králové a přinášejí mu dary. Jde o událost zachycenou právě v Evangeliích. Mudrcové, podle některých výkladů šlo o mágy (čaroděje) - snad nesprávně pochopeno – krále (i když ani to není úplně vyvráceno,protože králové se často zabývali magií a při jejich výchově se kladl vždy důraz na velmi kvalitní vzdělání), kteří z hvězd (astrologie) vyčetli a předpověděli významnou událost narození Spasitele. Událost byla tak významná, že se sami vydali vedeni hvězdou (kometa) na místo narození Spasitele, aby se mu osobně poklonili a jej obdarovali. Možná to víš od babičky, nebo i z knih, že oni mudrcové se jmenovali Kašpar, Melichar a Baltazar a že Ježíškovi přinesli zlato, kadidlo a myrhu – to byly v těch dobách důležité a vzácné obřadní, obětní předměty. Zlato, je jasné. Kadidlo se používalo k pálení při bohoslužebných obřadech a symbolizovalo modlitbu stoupající k Bohu a myrha byla důležitou surovinou při balzamování a výrobě parfémů – obě jsou pryskyřice vzácných dřevin. Zlato, kadidlo i myrha byly předměty a dary královského, božského charakteru. Klauzura – oblast , část kláštera, která je vyloučena pro veřejnost. S mí do ní vstoupit jen členové konventu – řeholního společenství. Papežská klauzura – přísnější forma, prostor kam kromě mnichů dané kongregace (řehole) nesmí vstoupit nikdo jiný s výjimkou, kterou může udělit pouze papež. Klerika – jednoduchý černý až ke kotníkům splývající oděv světských (neřeholních) kněží. Biskupové mají kleriky červenofialové, kardinálové purpurové (jasná červeň). Papežova klerika je bílá. Klient – zákazník, osoba požívající poskytované služby za úplatu. Klinická psychologie je specializované odvětví psychologie, které se zabývá diagnostikou (určení příčin choroby), prevencí (soubor opatření předcházení chorobám) a terapií (léčba) duševních potíží, poruch a onemocnění. Klubovka – nízké mohutné křeslo s velkými područkami z ohýbaného dřeva. Kněžiště, též presbyterium (latinsky - od slova presbyter – kněz), počeštěně presbytář. Vlastní bohoslužebný prostor v kostelech, v němž je postaven oltář, pohybuje se zde kněz a vykonává bohoslužbu. Kobka – cela Kokpit – pilotní kabina. Koktejlky – dámské přiléhavé šaty nad kolena pro odpolední a večerní příležitosti. Kolárek – typický bílý proužek - límec katolického kněze. Kolegium – sdružení osob, společných zájmů či odbornosti, poradní orgán. Kolínská voda – voda po holení. Kóma je stav bezvědomí, těžká forma ztráty vědomí. Kompenzovat – vynahradit. Koncentrace – soustředění. Koncentrát – zahuštěný roztok. Koncil – církevní sněm, zde zvláštní společenství Konexe – kontakty, známosti Kongregace – sdružení řeholních společenství, novější označení pro řeholní společnosti. Konstatovat: shledat a potvrdit, označit a popsat, okomentovat. Konvent – osazenstvo kláštera

265

Konzultace: porada, rada odborníka, odborný posudek. Kopí osudu, též Longinovo kopí – jedná se o dávnou relikvii – kopí, jímž římský setník probodl bokem srdce mrtvému Kristovi, aby se přesvědčil o jeho smrti. Kopí bylo středem zájmu zejména pro legendu, podle níž její majitel povládne neohroženě světu. Krepový papír – papír připomínající tkaninu používající se k dekoračním účelům, často právě na výrobu umělých květů. Kritérium – měřítko, hledisko pro posuzování, stanovení zásad. Kročeje – knižně: kroky, našlapávání. Kropenice – velká kamenná, často zdobená nádoba na svěcenou vodu, postavená u vchodu do sakrálních – bohoslužebných prostor křesťanských církví. Krypta – Podzemní prostor, většinou hrobka, hrob Kryptex – údajný vynález Leonarda da Vinci. Označuje přenosný trezor používaný k uchovávání tajných zpráv, vznikl z kombinace slov cryptology a codex. Je založen na principu několika šifrovacích válců a uvnitř ukryté ampule s octem. Při neoprávněné manipulaci (zadání nesprávného kódu došlo k rozbití skleněné ampule a ocet má zprávu ukrytou uvnitř trezoru, navinutou na ampuli, znehodnotit.) Krzysztof [křištof] – Polská varianta jména Kryštof. Křížová chodba – stavba czerněnského kláštera je postavena ve tvaru čtverce svírajícího kříž, v obvodu čtverce i v tom kříži se nachází propojená chodba, jež je páteří tohoto kláštera. Nazývá se křížová. Křižování se – prastarý křesťanský zvyk: Věřící pohyby ruky před svým tělem naznačí kříž. Kuala Lumpur – Hlavní město Malajsie Kulisa – součást divadelní dekorace, ale také pozadí čehosi a zvuky, nebo soubor zvuků, vytvářející akustické (zvukové) pozadí. Kult – akt uctívání ve smyslu náboženském, či jako masová úcta k osobě nenáboženského charakteru. Možná znáte pojem „kult osobnosti“, kterým byla označována vynucená přehnaná a přehnaná úcta k osobám J. V. Stalina – sovětského diktátora (1878-1953) a českého komunistického vůdce Klementa Gottwalda (1896-1953). Tato úcta byla uměle vytvořena a posléze zakázána. Slovo kult v této souvislosti získalo rovněž hanlivý nádech. Kůr, chór, kruchta – prostor většinou na balkoně nad vchodem kostela, kde jsou varhany a sbor zpěváků, je to zároveň i označení pro samotný sbor zpěváků. Kurie – nejvyšší úřad římskokatolické církve. Kurýr – posel. Kutna – mnišský oděv, také řečeno hábit. Lakonický – stručný, výstižný, úsečný. Lamentování – nářek, stěžování si, možná také hubování. Laptop je správný výraz pro přenosné počítače běžněji avšak nesprávně nazývané notebooky. Přesně počítač na klín. Display je zobrazovací jednotkou elektronických zařízení, která disponují zobrazovací funkcí. Ledva – jen tak-tak. Ledví – nitro, útroby. Legatus a latere – Kardinál legát, papežův osobní reprezentant, s církevním a diplomatickým pověřením. Leonardo da Vinci byl významný italský renesanční umělec, vědec a vynálezce (1452-1519). Určitě znáš jeho obraz Mona Lisa.

266

Lepenka je materiál, ze kterého se vyrábějí krabice. Je vyroben slepením několika vrstev papíru (vnitřní bývá vlnitá). Zpravidla bývá charakteristické hnědožluté barvy. Slovo lepenka můžeš znát spíše jako označení lepicí pásky, izolepy. To je ale nesprávné, hovorové. Lepenka je papír. Léta Páně – Náš kalendář se odvozuje od předpokládaného data narození Ježíše Krista a spojení „léta Páně“ označuje letopočet od jeho narození. Také se používá latinsky A.D. (Anno Domini), p. K. (po Kristu), a nově též „našeho letopočtu“ se zkratkou „n. l.“. Letitá – dlouholetá. Lichvář – ten kdo se dopouští trestného činu zapůjčení (většinou finančního obnosu) za neúměrnou odměnu, úrok. Limuzína – luxusní auto pro více než šest osob s pevnou střechou. Prostor pro cestující je oddělen od prostoru řidiče a spolujezdce. Lišaj smrtihlav (Acherontia atropos) je velký noční motýl z čeledi lišajovitých. Je výjimeční kresbou na vrcholu hrudi, představující lidskou lebku. Litanie – prosebné modlitby k Bohu, nebo některým významným světcům. Při této modlitbě přednášející přednese prosbu a ostatní společenství pak odpovídá „Prosíme Tě vyslyš nás.“ Litera – písmeno. Litinové, také se může říkat litěnné. Litina je slitina železa s uhlíkem. Je velmi odolná vůči teplotě a tlaku, avšak je křehká. (Uhlík, jak jistě víš je v přírodě přítomen ve dvou formách: diamant a grafit. Diamant je sice tvrdý ale křehký a grafit, který se jinak používá také jako tuha v tužkách je rovněž křehký). Litina se často používala na výrobu montovaných schodišť a jiných konstrukcí, ale také se z ní např. vyráběla kamna, vany, hrnce apod. Např. i Eiffelova věž je vyrobena z litiny. Liturgický – Bohoslužebný, určený k vykonávání bohoslužby. Loajalita: ztotožněná dobrovolná věrnost hraničící někdy s i se servilitou – podlézavostí. Loď – v architektuře centrální prostora. Loď kaple, nebo kostela (chrámu). Někdy bývají lodi dvě i tři, z nichž jedna je hlavní, velikostí a účelem dominantní. Lodi bývají od sebe oddělené souborem sloupů. Logo – znak. Mameluk – starý český výraz pro muslima, také se dříve říkalo mohamedán. Mameluk však má také poněkud pejorativní význam. Manipulovat – nakládat, zacházet s něčím i ovládat něco. Manžeta je lem rukávu košile, na kterém se v protilehlých polohách nachází knoflíková dírka a knoflík, případně pouze dvě protilehlé knoflíkové dírky, které spojuje volný manžetový knoflík jako šperk. Andrea Ondřej it. mužské jméno. Maximálně – co nejvíce. Mechanicky zde znamená bezmyšlenkovitě, automaticky. Meniskus – jablko, kulatý chrupavčitý útvar v koleni. Mikroport – miniaturní mikrofon. Milán – velké severoitalské průmyslové město. Minimum – co nejmenší množství, dávka atd. Ministranti – přisluhující při bohoslužbě. Myrha – pryskyřice, podobně jako kadidlo. Používá se ke stejnému účelu. Mít ruměnec (ve tváři) – červenat se. Mnich – mužská obdoba jeptišky. Monastyr - klášter

267

Monolog: Delší hovor, projev jednotlivce určený společníkovi (společníkům), jenž se hovoru účastní pouze jako posluchač. Monotónní – zvukově jednotvárné, téměř bez melodie. Monsieuer – [monsiňor] – z francouzštiny - pan Motouz je provaz, provázek vyrobený většinou z drhnutých konopných či lněných vláken. Bývá hnědošedé barvy a je pro ně charakteristické, že vlákna často trčí dokola – je jakoby chlupatý, neupravený. Mše (z latinského misa) je křesťanská bohoslužba v katolické, římskokatolické a pravoslavné církvi. Mumraj – nepřehledné hemžení, někdy až zmatek Muzeum voskových figurín Madam Tussaud - známá expozice voskových napodobenin významných osobností Mytický – pocházející z mýtů (starých pohádek a pověstí). Mytické příšery byly zpravidla strašní netvoři. Vzpomeň si na např. Skyllu a Charybdu, kyklopy či Medúzu ze starých řeckých bájí a pověstí. Na wieky wieków – [na věky věkův] – na věky věků – odpověď na zmíněný pozdrav. Načapat – nachytat, přistihnout. Nachová barva je jiný méně rozšířený výraz pro barvu purpurovou, častěji se používá v souvislosti s květinami. Naivní – prostý, prostomyslný, hloupý – moje babička by řekla hloupatý... Náměstek Krista – jeden z mnoha titulů papeže. Narcismus – chorobná sebeláska, sebestřednost Navýsost – maximálně, nejvíce, jak je to jen možné... Neasketicky – opak asketicky. Asketický znamená odříkavý, přísný na sebe, zdrženlivý, člověk, který se zříká požitků. Asketický zjev: hubený, často až nemocně vyhlížející. Neasketický tedy obézní a rozmařilý člověk. Nebyl s to – nebyl schopen. Nechat napospas – zanechat bez pomoci vystavenu nebezpečí. Nekonvenční – originální, neobvyklý. Nekorespondují – neodpovídají tomu. Neón – skleněná trubice ve tvaru nápisu, naplněná héliem, jež za přívodu el. energie svítí. Nesčetněkrát – mnohokrát, nepočítaně, nespočítatelně. Netečně: bez zájmu, zaujetí, až tupě. Neutuchající – nekončící a řekl bych neustále čerstvá. Nicholas Fouquet francouzské jméno [Nikolas Fuké] při oslovení (5. pád) [Fukete]. Nika – výklenek. Ve starých domech se často do silných stěn umisťovaly výklenky. Na chodbách a schodištích v nich byly často postaveny sochy, v kuchyních zase v nich mohly být police na nádobí. Nóbl: vznešený. Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam – latinsky: Ne nám, pane, ne nám, ale Tvému Jménu budiž sláva. Nov je první fáze měsíce, při které se Měsíc nachází mezí Sluncem a Zemí. V této fázi je osvětlena jen odvrácená strana měsíce a ten tedy není ze Země vidět. Number one [nambr van] číslo jedna, jednička – označení pro někoho, komu je přisouzeno první místo.

268

Obrat o 180 stupňů (180°) - obrat, změna k pravému opaku. Obratlík – skobička s vrutovým závitem a plochou „bambulkou“ na konci, která se zašroubovala do dřeva a sloužila jako závorka, kterou se zavírala okna, dveře u králíkáren a pod. Obskurní - divný, podezřelý, až obludně nevkusný. Occuped [okjúpid] – anglicky obsazeno. Odtušil – nahlas vyslovil domněnku. Oficiální – veřejný, slavnostní, také v jistém smyslu nápadný, okázalý. Ochoz – architektonický funkční prvek. Často jde o lávku zavěšenou v prostoře na konstrukci, či přisedlou k nosné stěně. Lávka je určena k přístupu do vysoko položeného stání nad pozorovanou prostorou. Okuřování – obřadný úkon, při němž asistující kněz, či ministrant mává kadidelnicí, aby se dým z pálícího se kadidla dotýkal okuřovaného předmětu či osoby. Dým z kadidla představuje zhmotnělou modlitbu, jež stoupá k Bohu. Oltář – obětní stůl, centrum, střed bohoslužebného prostoru. Omšelá: zašlá, stářím poškozená. Opánky jsou obuv tvořená koženou podešví, jejíž okraje se přehrnují přes nárt a svazují řemínky. Orchestr – hudební těleso (skupina). Ornát – ozdobný, svrchní hlavní bohoslužebný oděv připomínající tvarem pelerínu, oboustranný plášt. Ornát, z latinského ornatus [zdobený] - bohoslužebné roucho. Oslyšeny je knižní variantou slova nevyslyšeny. Ospedale Gemelli [ospedále džemelli] – italsky Nemocnice Gemelli. Významná římská nemocnice, v níž byl operován a zotavoval se také papež polského původu Jan Pavel II. (1920 – 2005) Po atentátu tureckého nájemného vraha Alli Agci údajně najetého Jurijem Andropovem někdejším nejvýznamnějším představitelem Sovětského svazu a jeho komunistické strany. Ostění – stěny, boky. Osudí. Od slova osud pochází toto označení prostoru (většinou nádoby) ze kterého se vyjímají losy. Otěže – součást uzdění koně – součást postroje, kterou je zvíře ovládáno. Zde a v podobných situacích obrazně řečeno ve smyslu vedení. Outsider [autsajdr] – člověk nevýznamný, ze společnosti vyřazený, nedůležitý, neschopný, neuznávaný. Oválná pracovna – hlavní sídlo, legendární kancelář amerických prezidentů v Bílém domě ve Washingtonu. Padre – italsky Otec, označení kněze. Pako je označení druhu americké lamy (druh bezhrbého velblouda žijícího v jižní Americe a chovaného zejména pro vlnu i mléko). Od tohoto slova pochází také obchodní označení lamí vlny: paco. U nás se již dávno slovo pako používá jako méně neslušná nadávka, špatně chápaná ve smyslu „to jsem kůň“. V poslední době s rozvojem internetu se tato nadávka vrací jako jeden z mnoha slangových výrazů internetové komunity, ve zjemnělém smyslu, ovšem již ryze česky řečená: „jsem lama“, tzn. „jsem hloupý“, přesněji „natvrdlý“, nechápavý, někdy snad i tupý. Panika – zděšení. Parafrázovat – říci jinými slovy, volně opakovat. Paralyzovat – ochromit, oslabit, zneškodnit Paravan – zástěna, španělská stěna Pasáž – část, úryvek. Také krytý průchod domu (to sem ale nepatří)

269

Pasažér: cestující, zákazník v dopravním prostředku. Pastýř je v církvi jiný výraz pro kněze, ale také neformální (někdy i formální) označení nadřazeného kněze. Pastýř pase ovečky. Za ovečky je považován lid. Je to podle Podobenství o zatoulané ovci, které Kristus přirovnával ze správné cesty „zbloudilého“ člověka. Paškál – veliká silná velikonoční svíce se symbolickým zdobením. Patent je výraz pro dokument cosi zajišťující, garance. Velké písmeno je užito protože se v tomto kontextu jedná o konkrétní dokument, místo jehož názvu (který by byl s velkým písmenem na začátku) se uvádí právě jen označení Patent, zastupuje tedy název. PDA (personal digital assistant - osobní digitální pomocník) . Také se říká palmtop - kapesní počítač. Ovládaný většinou pomocí dotykového displaye a pera nazývaného stylus. Původním úkolem PDA byla především organizace času a kontaktů. Současné PDA jsou univerzální: Používají se jako komunikátory, umožňují přístup na internet, vyřizování e-mailů, přehrávají video, lze na nich číst ebooky – elektronické knihy, hraní her atd. Pektorál je kříž zavěšený na řetězu, na prsou svého nositele (z latinského pector – prsa.) Nosili jej (a dodnes nosí) biskupové a opati jako symbol svého úřadu - insignie, též příslušníci některých řeholních řádů (mniši), ti zas jako symbolickou součást řeholního oděvu. Petronas Tower – [petronas taur] - „Malajská dvojčata“ - dvojitý mrakodrap. Piccolomini [pikolomíni] – starý italský rod, z něhož vzešlo mnoho významných postav italské, církevní i evropské historie. Rodina Piccolomini byla spřízněna s francouzským, anglickým, skotským, španělským, aragonským, léonským, kastilským, jeruzalémským, neapolským, uherským a dalšími královskými domy. Z Wikipedie jsem se dozvěděl dokonce to, že rod vlastnil také v Čechách zámky v Náchodě a Ratibořicích. V Náchodsku dodnes žijí potomci nemanželského syna Ottavia I. Piccolominiho Ascania Piccolominiho. Mnoho z nich nosí jméno Nývlt - Niewelt. Piedestal – vyvýšené místo, podstavec, povýšenost, významné postavení. Piedestal: podstavec pro sochu, bustu. Písečná duna je písečný přesyp, který vzniká převážně v písečných pouštích a na plážích vlivem působení větru na ležící písek. Plátno – tkanina z přírodního materiálu, většinou lněná (ze lnu, lne – vzpomeň si na Krtečkovy kalhoty :-) Plece – ramena. Plezír – potěšení, uspokojení. Plynovka – pouliční plynová lampa. Od 19. do začátku 20. století běžné pouliční osvětlení. Lampy chodili jednu po druhé rozsvěcet tzv. lampáři na počátku soumraku (před setměním) a na konci svítání je zase jednu po druhé museli zhášet. Plynové lampy byly pro Prahu natolik charakteristické, že se po listopadové revoluci pražští radní rozhodli tradici plynových lamp obnovit a tak se v historických částech Prahy opět začaly objevovat kandelábry s plynovkami. Kandelábr je sloup veřejného osvětlení, tedy v tomto případě sloup, na kterém je samotná lampa umístěna nad chodníkem. Pódium - vyvýšené místo. Pohanství – náboženství, jež uznává více než jednoho boha – tzv. polyteistické náboženství. Význam tohoto slova je současně v náboženstvích monoteistických, tj. uctívajících jediného boha vnímán hanlivě. Pohůnek, také pacholek, nádeník, čeledín, sluha. Kaifáš jako představitel židovské náboženské moci (král Herodes státní moci) byl podřízen římskému císaři a nesměl oficiálně držet ozbrojenou jednotku. Využíval tedy ke svým násilným záměrům -dnes bychom řekli- polovojenské skupiny jakýchsi žoldáků. Ti drancovali majetek, bili i zabíjeli přívržence nového náboženství – křesťanství a často je i prodávali do otroctví. Poleden, též polední – 2. pád plurálu (množného čísla) slova poledne. Poličan – druh trvanlivého salámu podobný slavnému uheráku.

270

Polnice – válečná trouba, troubící nástroj určený k ohlášení čehosi – většinou zahájení bitvy ve středověkých válkách, jinak také bývala polnice používaná ke komunikaci, dorozumívání se na dálku. Položit dlaň na hlavu je úkon požehnání, ale také působení moci na dotyčnou osobu, jež se úkonu dobrovolně podrobuje. Často má ale pouze symbolický význam. Pomazání olejem s požehnáním umírajícího – dříve se tomu říkalo poslední pomazání, dnes tento úkon církev nazývá pomazáním nemocných avšak uděluje se především umírajícím, nebo velmi vážně nemocným, u nichž se brzká smrt může předpokládat. Ponoukat – provokovat. Popelavá - šedá Popíchání knedlíků párátkem, nebo vidličkou zajistí, že může unikat pára a knedlíky se nesrazí. Porca miseria [porka mizéria] it. – expresivní (velmi působivý), otevřený až neslušný výraz ve smyslu zatraceně, sakra, spíše do p****e. Portál, (většinou) kamenné orámování vchodu, vstupu. Z lat. porta – brána. Posel Boží – Archanděl Gabriel je často takto označován. Posel je jeho funkce v křesťanské mytologii. Například on, Archanděl Gabriel zvěstoval Panně Marii, že počala a porodí Ježíše. Pošetilost - neoprávněná víra ve své schopnosti, neopodstatněné sebevědomí, vedoucí až k neposlušnosti, rebelii a urážkám vůči Bohu, rodičům či jiné oprávněné autoritě. Potenciál – souhrn schopností, nadání možnostmi, dovedností, sílou a schopnostmi. Poťouchlý – laškovně lehce ironický, skrytě jemně zlomyslný. Potrefeně – ve smyslu úsloví: Potrefená husa ze vždycky ozve. Potutelný - rádoby tajemný. Potutelně se tváří ten, kdo chce ve druhém vyvolat pocit výjimečnosti až tajemnosti tématu. Požehnaný – opak slova prokletý. Jinak řečeno Bohem schválený, doporučený ale i ochraňovaný. Spojení „požehnané Vánoce“ je běžný křesťanský pozdrav či přání v období Vánočních svátků. Prefekt – představený (šéf některých církevních institucí). Prezentace – předvedení. Problematické – sporné, pochybné ale také nelehké. Páni tvorstva. Něco jako lev – král zvířat, muž – pán tvorstva. Prostě je to výraz jemně zesměšňující nespravedlivou nadřazenost mužů nad ženami, která byla v dřívějších dobách běžná a i dnes zůstává v podvědomí lidí: Chlapci se považují za „něco víc“, než dívky. „Chlap je chlap“ a žena je „jen“ žena ... Profil – pohled ze strany Prorok Elijáš – starozákonní prorok, 9. století před Kristem. Pobil mečem všechny Baalovy kněze – falešné proroky. Zajímavý je např. tím, že nezemřel, byl vzat přímo do nebe. Prozřetelnost - Boží vlastnost, činnost, často zosobněná vlastnost, již lidský rozum není s to pochopit a která sleduje spásu člověka. Prsten k políbení – starý zvyk v církvi: biskupům jsou líbány žehnající ruce. Ačkoli kardinál Sordi je také biskup, líbá ruce výše postavenému biskupovi – papeži. Zvyk se časem přenesl k líbání prstenu, dnes se líbání pouze naznačuje přiblížením úst. Převor – představený kláštera Psychologicky – po duševní stránce. Pulover – [pulóvr] pletený svetr bez rukávů a knoflíků, vesta, která se obléká přetažením přes hlavu. Pulpit je vyvýšený stolek se zšikmenou deskou postavený na čtyřech nožičkách na jiném stole, či na jedné vysoké noze. Sloužil ke čtení či psaní a čtenář/písař u něho musel stát.

271

Purpur je zvláštně sytý a jasný odstín červené barvy. Již v dávných dobách byl používán na zdůraznění důstojnosti, proto jej používali především králové a v církvi byl vyhrazen papeži a kardinálům. Původně se vyráběl speciálním zpracováním látky vylučované mořským plžem ostranky jaderské. Protože k výrobě jednoho gramu tohoto barviva bylo zapotřebí více, než tisíc těl tohoto živočicha, byl již ve starověku nalezen způsob jak barvivo vyrábět uměle. Purpur je také synonymem – jiným označením právě pro kardinálský oděv. Purpura je směsí bylinek a koření. Na Vánoce se nasype do kovové mističky a postaví na rozpálený vařič. Podobně jako františek se pak pomalu pálí a do místnosti uvolňuje vonný dým, pro Vánoce typický. Půst – duchovní praktika, při níž se aktér zříká požitků, „lepších“ pokrmů (zejména masa) a více se věnuje rozjímání a modlitbě. Často je spojován s obětí, která je přinášena Bohu za něco, nebo jako součást prosby o něco, případně může být součástí „očistných“ obřadů. Putifarka – Původně je to jméno manželky Putifara (Potífara) - velitele faraonovy stráže v Egyptě, která se snažila svést Josefa (Josef Egyptský) a když se nedal, obvinila jej ze znásilnění. Adamova babička toto jméno někdy používala pro označení nedůvěryhodných osob. Racionalita – rozumovost, kladný vztah k rozumovému hodnocení skutečnost. Rajský dvůr – dvůr uvnitř výše zmíněného čtverce. Zvláštností tohoto kláštera je, že má čtyři rajské dvory. Též se říká rajská zahrada. Rajstajblíček – oblíbená zdrobnělina, kterou Adamova babička ráda častovala milé děti. Ratio [rácio] – latinsky rozum. Racionální je tedy rozumový. Rébus – hádanka, hlavolam, složitá otázka. Recall – vytočit znovu poslední volané číslo. Reflexivní – mimovolný, bezděčný. Regent – dočasný zástupce (většinou) nezletilého vládce Regrese je řízený návrat k potlačeným vzpomínkám za účelem vyrovnání se s negativními zážitky z minulosti. Děje se tak pod vedením zkušeného terapeuta. V současnosti je často význam tohoto slova spojován s hypnotickým návratem do minulých životů. Někteří lidé totiž věří v reinkarnaci, převtělování, kdy se podle tohoto přesvědčení po určité době lidská bytost narodí znovu v jiném těle, často i jako jiné pohlaví, aniž by si z předchozích životů cokoli pamatovala. Někdy se však stává, že některé vzpomínky si přesto s sebou nese. Mohou být příčinou duševních potíží, často depresí (stavů smutku a úzkosti). Regrese má za úkol tyto vzpomínky identifikovat, poznat a vyrovnat se s nimi. Proto slovu regrese bývá v této souvislosti dáván význam „návrat do minulých životů“. Reliéf - plastické vyobrazení. Relikvie: drahá a vzácná, či jinak výjimečná památka. Replika – napodobenina. Residence – sídlo. Respekt – Vážnost, úcta, ale také, jako v tomto případě ohled. Respektive - popřípadě, vlastně, lépe řečeno. Rezignovaně – odevzdaně, rezignace – vzdání se. Rival – protivník, sok, soupeř i nepřítel. Rošt v kamnech je kovová (litinová) mřížka, která zabraňuje propadnutí větších kusů topiva (dřevo, uhlí) do popelníku (nádoby, kam odpadává popel). Rošt má výčnělek s očkem, jehož pomocí se pohybem vlevo-vpravo dociluje propadnutí popela dolů a podporuje se tak zvýšení přístupu vzduchu zespoda a lepší hoření, topení. Roucho – oděv, knižně řečeno ale také řečeno neknižně, ale o vznešeném, či starodávném oděvu. Rozjímat – modlit se, hloubat, meditovat, přemýšlet, přemítat o duchovních věcech.

272

Rozjitřila – doslovně: vzbudila, můžeš říct také vyvolala, i způsobila. Je zde zřejmý základ slova: jitro, což je jiný výraz pro ráno, kdy se zpravidla budíme... Roztodivní – nejrůznější, mnoha různých vzhledů a forem. Rubáš – prosté splývavé roucho, umrlčí rubáš – dříve se oblékal zemřelým k pohřbu. Ruční papír – papír vyráběný ručně podle starých receptur a starými postupy. Vyrábí se a prodává pro umělce a je používán i pro různé slavnostní písemnosti. Rytina – grafická klasická technika. Obraz vyrytý na měděnou desku se tiskne tzv. technikou tisku do hloubky. Do vyrytých křivek se zatře tiskařská barva a pomocí lisu se posléze tiskne na papír. Dodnes se tato technika používá např. při tisku bankovek. Po vynálezu knihtisku nejrozšířenější metoda ilustrování knih. Rytíři Chrámu – templáři. Jde o jiné označení těchto řeholníků. Chrám – Templ. Ryto – taxikářova zakázka, výdělek. Římsa je v architektuře sloup držící, podpírající nějaký horizontální (vodorovný) předmět. V případě krbu podpírají římsy horní krbovou desku. Ve skutečnosti plní úlohu ozdoby. Římský biskup – papež. Sakrální – svatý, posvátný, bohoslužebnému účelu sloužící. Používá se v křesťanství: Sacrum [sakrum] latinsky kříž. Sakristie je místnost v kostele vedle kněžiště, kde se kněz připravuje na bohoslužbu. Něco jako zákulisí kostela. Saladin: zakladatel dynastie Ajjúbovců. Kurdsky: Selahadîne Eyubî; arabsky: Saláh ad-dín Júsuf ibn Ajjúb; kurdský muslim, křesťanským světem respektovaný soupeř o nadvládu nad svatými místy.1187 donutil kapitulovat Jeruzalémské království, ovládl Egypt a Sýrii. S křižáckými státy uzavřel řadu smluv, jež tolerovaly křesťanské poutníky a zaručovaly jim bezpečnost. Tyto dohody s ním, jako vítězem vyjednali templáři. Sarkasticky – výsměšně, jízlivě, uštěpačně. Satisfakce – zadostiučinění, náprava křivdy. Scenérie – scéna, výhled na krajinu, pozadí Secese, také Jugendstil něm., Art Noveau [art nóvó] fr.. Umělecký styl přelomu 19. století. Zasáhl malířství, architekturu, užité umění, prosadil se masově i v průmyslu. Nejznámějším umělcem secese byl český malíř a designer Alfons Mucha. Sejf – trezor. Sekretariát: úřadovna, kancelář, ale také tým lidí (je–li jich více), kteří sekretariát tvoří. Sekretář – v tomto případě skříň s velkým počtem zásuvek, kancelářský nábytek. Sekularismus – zesvětštění, omezení církevního vlivu. Servis – zde má toto slovo význam jako označení soupravy pro podávání čaje – Konvice, šálky, podšálky (talířky)... Setnina – vojenská jednotka čítající deset mužů. Silueta: někdy nesprávně obrys. Jde o stínový obraz. Sinalý – v obličeji mrtvolně bledý, až šedý, bez lesku. Sixtina – kratší označení Sixtinské kaple. Tato kaple, jež je ve Vatikáně, je zajímavá tím, že byla vyzdobena nástěnnými a stropními malbami Michelangelem Buonarottim [mikelandželem buonarotim] slavným renesančním malířem a sochařem. Její význam však tkví především v tom, že se zde schází konkláve – sněm kardinálů k volbě papeže. Skelet – kostra, konstrukce.

273

Skeptik: nedůvěřivý, pochybovačný člověk. Lékaři často zpochybňují a odmítají možnost léčby „nevědeckými“ metodami, za které považují hledání příčin v minulých životech, ale také schopnosti léčitelů, využívání duchovních a duševních sil, vnitřní energií, někteří dokonce i léčbu bylinkami. Slula – bylo o ní všeobecně známo, také tradovalo se o ní. Smilstvo – uvolněné mravy, nedovolené chování v intimních otázkách. Smoking – Pánský společenský oděv s lesklými klopami, případně i límci. Solideo – oválný čepec, kteří nosí biskupové, opati a papež Spasitel – zachránce, vykupitel (vykoupení ze hříchu). Také Mesiáš. Judaismus - židovské náboženství stojí na očekávání příchodu Mesiáše. Křesťanství se považuje za vyvrcholení judaismu: Ježíš Kristus je považován za onoho Mesiáše – člověka a zároveň Boha. Část Židů (většina) toto přesvědčení však nesdílela, iniciovala pronásledování křesťanů – jejich víru v Ježíše – Mesiáše považovala za rouhání (výsměch Bohu) a po římském císaři (Palestina, jež byla územím Izraelského království, tehdy byla protektorátem Velkého Říma) požadovala jejich pronásledování. Spolubratři – kolegové mniši Sporadicky – jen občas, zřídka Stevard – číšník na palubě lodi či letadla, v letadle mužská obdoba letušky. Stěžejní – nosné, zásadní, významné. Stigma: Rána, jizva (z řeckého στίγμα skvrna). Stigmaty jsou rány po mučení na těle Ježíše Krista: otvory po hřebech na zápěstí a nártech, jimiž byl přibit ke kříži, po obvodu hlavy od tzv. trnové koruny, po celém těle od bičování, na kolenou a loktech způsobené při četných pádech, když musel nést kříž a konečně v boku, rána způsobená již po smrti Longinovým kopím. Stigmaty jsou nazývány také rány na tělech některých lidí, většinou horlivých věřících (Často bývají církví prohlášeni za svaté. Např. sv. František z Assisi 1181-1226, nebo sv. páter Pio 1887-1968). Výskyt stigmat u věřících lidí je oficiální vědou přičítán právě jejich silné víře, která má tzv. psychosomatický vliv, tedy víra a podvědomá touha mít stejné rány jako Ježíš je tak silná, že působí na tělo natolik, že se rány skutečně otevírají a mnohdy nejsou zhojitelné. Tuto teorii podporuje skutečnost, že se např. na rukou rány otevírají na dlaních, kde ve skutečnosti být nemohly, neboť ruce přibité na kříži za dlaně by váhu těla ukřižovaného nemohly. I církev se ke stigmatům často staví zdrženlivě a nedůvěřivě. Jakékoli zázraky pečlivě zkoumá a často zpochybňuje. Pokud je nakonec uzná, je to pod tíhou nezpochybnitelných důkazů a vyvrácení všech pochybností. Stihomam – duševní porucha, nemoc, při níž postižený trpí pocity, že je sledován, pronásedován, vidí kolem sebe nepřátele atd. Vědecky se označuje jako paranoia [paranoja]. Stolec znamená trůn. V souvislosti s papežem můžeme říct papežský stolec, nebo také Svatá stolice (nesměj se, stolice, jako židle … :-) Stranit někomu – dávat mu přednost. Strategie je promyšlený dlouhodobě sledovaný plán k dosažení určitého cíle. Strážce královského pokladu – úřad srovnatelný s dnešním ministrem financí Strouhat někomu mrkvičku tato krajová fráze vyjadřuje manuální gesto, při němž „strouhající“, tedy posměváček tře kolmo nataženým ukazovákem druhý ukazovák. Toto gesto někdy doplňuje slovy „kiš – kiš“. Významem je posměch za to, že se někomu stalo něco, co si zasloužil:“Kiš – kiš, to ti patří.“ Subjekt: jedinec, člověk, v tomto případě ten, kdo je středem lékařského vyšetření. Sublimace - je skupenská přeměna, při které se pevná látka mění na plyn. Sudlice: středověká útočná zbraň – kopí kombinované se sekyrou na dlouhém dřevci. Dřevec je ta tyč, na které je kovová část nasazena. Celá zbraň je vyšší než člověk a stráže sudlice také používaly k aktivnímu znemožnění průchodu. Sutana – oděv kněze. Též klerika. Svastika. Hákový kříž. Byl symbolem štěstí zejména u východních náboženství (budhismus, šintoismus). Diktátor tzv. Velkoněmecké říše Adolf Hitler převzal svastiku do své propagandy jako

274

symbol fašistického Německa. Od té doby je za jistých jasných okolností (způsob, příležitost a souvislosti) považován za symbol německého fašismu, holocaustu, násilí a zotročování lidí. Takovéto jeho používání je trestné. Propaganda je veřejné, často s vnucováním hraničící šíření názorů a myšlenek za účelem masově získat přívržence. Holocaust je pojem pro vyhlazování rasy nebo skupiny lidí – myšleno původně a dodnes převážně židovské rasy. Svatá inkvizice – i dnes oblíbený avšak neoficiální název pro tzv. Kongregaci pro nauku víry. Inkvizice byla a dodnes je úřadem, který dohlíží na čistotu víry a nauk. Zjednodušeně řečeno šlo o jakousi veřejnou i tajnou polici církve v dobách, kdy byla mocensky pevná a za takovou ji lze považovat i dnes. Svatá žena, svatý muž, světice, světec. Označení pro člověka, který žil příkladným životem podle všech náboženských zásad. Církev po smrti takového člověka prohlásila za svatého a věřící jej uctívají jako příklad křesťanského života, ochránce a pomocníka. Jednou z podmínek prohlášení za svatého bylo a je i konání zázraků. Socha, o které je zde řeč, patřila tzv. sv. Terezičce – Terezii s Lisieux [Lisijé]. Byla to velmi mladá jeptiška z řádu Bosých Karmelitek, která žila ve Francii (1873-1897). Její sochy ji zpodobňují jako krásnou mladou ženu v hnědém hábitu s pláštěm, držící kříž a kytici růží ve složených rukou na prsou. Je jednou z nejoblíbenějších světic katolické církve. Svatosti – tak titulují katolíci svého papeže. Svatý Jan od Kříže – 1542-1591 zakladatel reformované větve karmelitánského řádu – Řádu Bosých Karmelitánů. Svatý Mikuláš z Myry. 280-342 katolický biskup v turecké Myře a Lykii. Byl velmi oblíben, proslul svou štědrostí. Podle legendy vzkřísil tři malé dívky, které byly zavražděny a nasolené naloženy do sudů. My dnes Svatého Mikuláše známe především z tradice, kdy chodí se svou suitou (průvodem) – s andělem a čerty a obdarovává děti. Svatý Otec – další titul papeže. Tímto titulem jsou ale také označováni někteří významní světci katolické církve, přestože nebyli papeži. Svatyně je stavba, objekt, prostor náboženského charakteru, určená k obřadům uctívání božstva. Světonázor je osobní postoj jednotlivce – nazírání na vznik světa a člověka, často souvisí s politickým směřováním. Nejběžněji a zjednodušeně řečeno vyjadřuje náboženské nebo nenáboženské založení jedince. Světský oděv – civilní, necírkevní. Svitek: svinutý, stočený kus papíru. Ve starověku a středověku to byla forma ukládání dokumentů ještě před objevem výroby papíru. Tehdy se dokumenty zapisovaly na pergamen (dávněji papyrus) vyrobený většinou z oslí kůže. Dokument se stočil do ruličky a tak se ukládal. Svorník, úhelný kámen – kamenný prvek nesoucí tlaky klenebních žeber a klenbu uzavírající. Zejména v gotice Symetricky – vyváženě na obě strany. Šaramantní – okouzlující, půvabný. Šarm z francouzského charm: znamená půvab Šerpa - pruh ozdobné tkaniny. Ševelení – jiný výraz pro šustot, ale jakýsi jemnější, víš, zvuk jemného vánku, ten nešustí, prostě ševelí... Šíje – krk. Škapulíř – část mnišského hábitu. Dlouhý pruh látky s otvorem na hlavu uprostřed. Nosí se přetažený přes hlavu jeden pruh v předu a druhý vzadu jako zástěra. Jiná varianta škapulíře pro tzv. laiky, tedy ne mnichy, sestává z dvou malých kousků látky spojených šňůrkami, ale může mít také podobu kovového medailonku na řetízku. Je spojen se slibem Panny Marie, že nositelé škapulíře budou omilostněni při spáse. Škatule: jiný výraz pro krabici. Pochází z latinského slova scatula [skátula]. Špaletová nebo také kastlová jsou okna s dvojitou konstrukcí a dřevěným ostěnním mezi jednotlivými okny.

275

Štkát je knižní obdobou slova vzlykat. Štokrava – dolnorakouské městečko Stockerau ležící v okrese Korneuburg cca 27 km severovýchodně od Vídně. Štóla – součást bohoslužebného oděvu, jakýsi šál, který knězi splývá z ramen. Štuk je plastická výzdoba omítek. Jde o nejrůznější ornamenty, květinové motivy, andělíčky, obličeje a podobně. Štuková výzdoba se používá na vnitřních i vnějších omítkách, v interierech (vnitřních prostorách budov) často také na stropech a jako v případě tohoto domu bývá často kombinována také s malbami. Švýcarů – příslušníků Švýcarské gardy. Tabu – nevhodné, nedotknutelné, vyloučené téma Taxametr – přístroj počítající ujeté kilometry a cenu jízdy taxíku. Teatrální - divadelní, strojený, okázalý až přehnaný. Temeno je horní zadní část hlavy. Templáři, řád templářů. Nejmocnější a nejbohatší křesťanský rytířský řád ve středověku. Oficiální název: Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (Pauperes commitiones Christi templique Salomonici). Chrám je latinsky templum – odtud tedy templáři. Řád byl založen bezprostředně po první křížové výpravě v r. 1118. Jeho původním úkolem byla ochrana nově založeného Jeruzalémského království proti nájezdům muslimů a na obranu poutníků do Svaté země. Svatá země – křesťanské označení pro tzv. biblická území, tj. Území dnešní Palestiny, Izraele. Později působili také jako schopní bankéři. Podařilo se jim nashromáždit nepředstavitelné bohatství a vynalezli dnes známý bankovní systém poboček a účtů. Násilné zrušení řádu v roce 1307 bylo cílem a vyvrcholením intrik francouzského krále Filipa IV. zvaného Sličný a spiknutí uskutečněného s Filipem dosazeným papežem Klementem V. Testament – poslední vůle, závěť. Je to dokument, někdy jen ústní informace o tom, jak má být naloženo s člověkem (autorem závěti) po jeho smrti, rovněž tak a většinou především s jeho majetkem. Závěť také může obsahovat omluvu svým blízkým za to čeho někdy špatného se člověk dopustil a tak podobně. Tolerovat – snášet, přijímat. Torna – brašna, cestovní zavazadlo. Tradice – soubor zvyklostí a zvyků, duchovní dědictví. Triangl – Bicí nástroj trojúhelníkovitého tvaru s typicky tenkým cinkavým zvukem. Trojice – zde označení pro známé Tři Krále, snad učenci snad vládci východních říší, kteří podle Bible předpověděli narození Ježíše a přišli se mu poklonit do Betléma. Kašpar, Melichar a Baltazar. Trumfují – z karbanického (karbaník = hráč karet) trumf , tj. karta, která přebíjí všechny ostatní. Tedy trumfovat znamená přebít, zvítězit. Trůnní sál – místnost pro audience (přijímání hostů, poddaných) reprezentativního (důstojného a důležitého) charakteru (povahy), určená též k obřadní demonstraci (předvádění, veřejného projevu) moci. Třímající – mající v ruce, držící. Tunika je jednoduchá košile, složená zpravidla pouze z předního a zadního dílu. Byla běžným oděvem v biblických dobách. Tuš – menší znělka. Typicky ženskou povýšeností – existuje úzus (přesvědčení) v mužské části populace (mezi muži), že jimi některé (většina) ženy pohrdají, mají potřebu se jim vyrovnat, ba dokonce je předčit. Nevynechají jedinou příležitost, aby jim dali najevo, že jsou (muži) v podstatě jen jinak nepotřební trubci a ještě navíc hloupí. Nikomu to neříkej (zejména ne v mužské společnosti, ženská společnost tuto informaci přijme s povděkem), ale toto samozřejmě není pravda, jen si to někteří (hloupí) paranoidní (trpící stihomamem) muži myslí. Samozřejmě touto vlastností některé ženy disponují (mají ji) a mezi ně zcela jistě Signora Ciccone patří. Dlužno podotknout, že v některých případech se ale také nemýlí.

276

U Andělů - Basilica di Santa Maria degli Angeli e Martiri [bázilika delji andželi e mártýri] – Bazilika Svaté Marie Andělů a mučedníků. Umberto I. (Ranieri Carlo Emanuele Giovanni Maria Ferdinando Eugenio Savojský) řečený Dobrý, druhý král království Italského, syn Viktora Emanuela II. a Adelaidy, arcivévodkyně rakouské, vládl v letech 1878 - 1900. Umně - šikovně Univerzální klíč: jeden klíč ke všem zámkům objektu. Bývá jím vybaven personál. Úradky Boží – rozhodnutí, záměry Boží Útěk do Egypta. Když mudrcové hledali místo narození, protože byli vysoce postavenými osobami (a snad i opravdu králi), byli na své cestě přijati Izraelským králem Herodem Velikým (přibližně 74 př. n. l. 4 př. n. l.). Ten věděl o proroctví, jež předpovídalo narození Velkého krále (shodné proroctví bylo se vyskytovalo ve spisech píce kultur a evidentně se vázalo k jedné události). Herodes se však cítil tímto očekávaným nerozením krále ohrožen (měl obavy, že bude svržen z trůnu) a tak se rozhodl dítě, jež se má narodit, nechat zavraždit. Protože ale nevěděl, které to je konkrétně, nařídil vyvraždit všechna nemluvňata ve věku do dvou let. Josefovi – manželu Panny Marie, matce novorozeného Ježíše se zjevil ve snu anděl a před úklady Herodovými jej varoval. Josef se vzbudil, vzal matku a dítě a ještě v noci uprchli do Egypta. Vrátili se, ž, když se anděl znovu ukázal a odvolal nebezpečí. Výjev útěku do Egypta zobrazuje Josefa vedoucího oslíka, na němž sedí Maria a chová Ježíška jako miminko. V hlavách lůžka... Nediv se, tak se to říká. Ta strana, kde je na posteli polštář a kam si pokládáš hlavu, té se říká „v hlavách lůžka“, no a kde máš nohy, zase „v nohách lůžka“. Vaše Eminence – oslovení pro kardinály. Kdybys chtěl znát ještě jiné tituly (Až velmi často se používají a povětšinou špatně. Zajímavé je, že je neumí používat ani novináři, jejichž výsadou by měla tato znalost být!) tady některé jsou: Excelence – tímto titulem se oslovují prezidenti a velvyslanci, když někdo řekne Excelence kardinálovi, dopustí se tzv. faux pas [fó-pá], omylu se společenským dopadem, tedy boty. Teoreticky by tak mohl nazvat kardinála ve funkci vatikánského velvyslance (tzv. papežského nuncia), ale u titulů, stejně jako u hodností platí, že se má-li některá osoba dva, zásadně se použije ten vyšší a tím je opět Eminence. Biskupy oslovujeme titulem Monsignore [monsiňor]. Králům a jejich korunovaným i nekorunovaným manželským partnerům říkáme vaše Veličenstvo a ostatním členům královských rodin vaše Výsosti. Knížata a hrabata jsou oslovováni titulem vaše Jasnost, Jasnosti. Vatikánský státní sekretář je po papeži nejvýše postaveným kardinálem. Jeho státnická funkce lze být přirovnána k premiérovi státu, je-li papež považován za prezidenta či krále. Vázanka: oděvní doplněk mužů. Kravata, motýlek, nebo jiná forma. Zde kravata. Ve vatikánských zdech – obrazně řečeno, znamená ve Vatikánu. Vegetativní – týkající se životních funkcí, také odpovídající zdravému vývoji, jako v tomto případě. Velikášský – mající velké oči – snažící se působit velkolepě, za každou cenu ohromit činy nereálnými, „na které nemá“. Velkým Schizmatem bývá označováno tzv. vícepapežství. Také jinak papežské schizma. Situace, kdy v důsledku mocenských sporů katolická církev rozdělila do dvou, tří táborů vedených různými papeži a každý z nich byl označován za jediného pravého. Velmistr je titul nejvyšších představených rytířských řádů. Rytířské řády se od ostatních lišily především vojenským charakterem a disciplínou, výhradně přijímaly šlechtice (většinou druhorozené a další syny). Veraicon. [veraikon] Podle tradice Ježíš Kristus nesoucí kříž, na němž měl být popraven při jedné ze zastávek přijal soucitnou službu jisté Veroniky: Podala mu svůj šátek, aby osušil svou tvář od potu a krve. Zázrakem se jeho obličej do šátku otiskl. Této relikvii – Veroničině roušce, jiným názvem Veraicon, se připisují nadpřirozené schopnosti a je opředena mnoha legendami. Vitráž, také jinak řečeno vitraj: Skleněná mozaiková výzdoba oken, vyobrazující nejrůznější výjevy, často také jen ornamenty či kombinaci těchto prvků. Jednotlivá barevná sklíčka, či sklíčka malovaná se upevňovala do cínových rámečků. Světlo pronikající skrze barevná skla často tvoří v interieru zvláštní snovou až tajemnou atmosféru. Vizita – návštěva, většinou kontrolní, inspekční návštěva nadřízeného. A nejen v nemocnici!

277

Vizitka – navštívenka: kartička se jménem a kontakty. Dříve sloužila k představení neznámého příchozího, než byl uveden k pánovi domu. Dnes běžný komunikační prostředek a způsob, jak předávat kontaktní informace. Zejména v obchodním a společenském styku. Voco go [vo co gou] – oblíbená poznámka mládeže znamená „oč jde“ Voda na mlýn – rčení. Znamená „přišlo mu to vhod“, dnes také říkáme nahrávka na smeč. Voila [voalá] - Francouzsky „Hleďme!“ Vrtoch - rozmar, choutka, svévole, svéhlavost, náladovost. Vůkol je malebný knižní výraz. Znamená dokola, kolem. Také se můžeš setkat s podobným „kol“. Vykrákat znamená jemně zatahat za chumáč vlasů uchopený do dlaně. Může to mít charakter projevu přátelství, jako v tomto případě – často bývá součástí pochvaly malých chlapců, podobně jako poplácání po zádech. Hrubší forma může mít naopak varovný až trestající význam. Vysvěcený – svěcení je obřad, kterým se tzv. klerik („studující na kněze“) stává knězem. Světící biskup mu klade na hlavu své dlaně a předává kněžskou moc, která se takto předává již z dob Apoštolů. Apoštolé kněžskou moc obdrželi od Ježíše Krista. Vyvrhnout: také vykuchat, nebo-li zbavit vnitřností. Washingtonského - [vošingtnského] Xerokopie – odvozeno od dříve nejrozšířenější značky kopírek – Xerox. Kopie pořízená tzv. kopírkou. Zasmušil – ustaraně se zamyslel. Zasvěcený – seznámený s tajemstvím Zašantročit – zastrčit, schovat a nemoci najít. Zátylek je oblast vzadu na hlavě, pod temenem a těsně nad ukončením krku. Zázrak je mimořádný jev, nebo událost nevysvětlitelný běžnými vědeckými metodami. Jev který je v rozporu se známými přírodními zákony a je považován za důsledek vlivu, či zásahu nadpřirozených sil. Zcepenělý znamená ztuhlý, většinou v souvislosti posmrtné ztuhlosti. Přeneseně se používá jako výraz pro zničenost, zdrcenost. Jasný? Zdrcnou – srazí se. Zdviž – starý výraz pro výtah. Zkoprnělý – celý velmi překvapený, neschopný slova, nechápající situaci. Zlehčovat – v tomto případě snižovat vážnost. Zorné pole – oblast v okolí pozorovatele, již zachytí pohled očí. Zoszy čti [zošy]. Polské příjmení. Zpupnost - povýšenecká nadutost, domýšlivost, arogance, velká sebevědomost, drzost. Židovský pes – tak byl označován Joshua z Azderechtu svými nepřáteli. Měl židovský původ, nebyl členem katolické církve, ale měl značnou moc a vliv. Byl tak trnem v oku mnohým.

278

Předmluva nakonec...

Milý čtenáři, poodhrnul jsem ti roušku tajemství dosud neznámého hrdiny, o němž jsi už ale jistě něco slyšel, přestože jeho původ, život i osudy ti až do teď zůstávaly utajeny. Nechtěl jsem jen napsat příběh, který se v mé hlavě rodil a zrál několik let a nabídnout jej k zábavě. Chci víc. Rád bych, aby ses z mé knihy dověděl něco nového, a snad se něco i naučil. A tak jsem tě možná překvapil vysvětlivkami, které jsem považoval za nutné doplnit. Musím říct, že mne k tomuto „nápadu“ přivedly myšlenky plynoucí z nekonečných rozhovorů s mým někdejším učitelem italštiny, mužem, kterého si nesmírně vážím a přes „propast“ několika generací, jež nás dělí, smím říci – přítelem. Pan doktor Bohumil Klípa, filolog, zanícený italofil a překladatel z italštiny a mnoha dalších jazyků často poukazoval na to, jak „dnešní mládež“ ztrácí vztah ke krásné literatuře, neumí psát dopisy, „posílají si esemesky a e-maily, nepoužívají diakritiku“ atd. atd. Oponoval jsem mu, že forma korespondence ještě nutně nemusí znamenat úpadek. Na druhou stranu jsem mu nemohl nedat za pravdu. Že mladí čtou dnes málo. Ano je tu televize nabízející vedle braku i mnoho hodnotného, ale nahradit čtení, jako formu vzdělávání a tréningu, nemůže. Pak je tu ještě něco, co se, žel, stává trendem. Kdekdo ovládá cizí jazyky, ale dobrá znalost češtiny, jež by měla být vlastní každému, bez ohledu na výši vzdělání, se vytrácí a často i lidé, kteří by měli být příkladem – učitelé a novináři, vysokoškolsky vzdělaní lidé, na tom nejsou lépe, než většina. Až velmi často vidím, že i některé obecně známé a běžně užívané obraty jsou chápány spíše pocitově, ale mnozí si nejsou jisti, nebo neví, co znamenají a jak je používat. Velmi často jsou tedy také používány špatně.

279

Do vysvětlivek jsem tedy zařadil často používaná cizí slova, jejich výslovnost (je legrační poslouchat tatínka nebo maminku předčítající dětem příběhy Harryho Pottera „peroucí se“ s každým jménem anglicky napsaným), starší a staré české výrazy a obraty, ale i jejich původ a konečně historické pojmy a souvislosti. Pokud jsi tedy ty většinu vysvětlivek nepotřeboval, věřím a doufám, že ti nevadily a že chápeš potřebu některým ostatním čtenářům vysvětlit výrazy a souvislosti, jejichž význam by jim možná zůstal skryt a mohli by tak být o mnohé ochuzeni. Jaké další osudy čekají Mistra Joshuu a jeho přátele? Nech se překvapit...

280

281