ad STUDIJNÍ OPORY ÚVOD DO PROBLEMATIKY SOUČASNÉ SYNTAXE (ke KCD/CSKLD a KCD/MJAZ4) Zpracovala doc. PhDr. Jana Svobodová, CSc., katedra čes. jazyka a literatury s did. PdF OU Cíl textu: studijní opora; podání minimalizované základní informace týkající se současné orientace syntaxe jako lingvistické disciplíny; objasnění valenční teorie a náměty pro možnou aplikaci novějších teorií do rámce školní výuky skladby na ZŠ Výklady z této opory využívají jak dosavadní tradiční školskou terminologii, tak některé výběrově zvolené termíny z oblasti současné sémanticko-pragmaticky orientované syntaxe, která se nezabývá pouze mechanickým a formálně zaměřeným rozborem kompletních vět a souvětí, nýbrž sleduje vznik a okolnosti vzniku větných struktur v široce pojatém procesu komunikace. Pokoušíme se porovnat obojí (tradiční i moderní) způsob přístupu k syntaktické výstavbě textu. Součástí opory je několik dílčích cvičení na vybrané jevy, a to včetně miniaturizovaného návodu a rovněž klíče k řešení. K podrobnějšímu studiu lze doporučit např. skripta autorky Jany Svobodové (viz níže – ČSKLD). Pravopisnou znalost (syntaktický pravopis) si je možno upevnit s pomocí specializovaných skript téže autorky Česká interpunkční cvičení s klíčem (viz níže pod zkratkou ČEINT), zpracovaných v duchu zásad kladení členicích znamének podle Pravidel českého pravopisu z roku 1993, do nichž byly v části týkající se interpunkce zakotveny drobné, spíš jen okrajové změny. O interpunkčních zásadách a podobě skript podrobněji viz na konci této opory. Obsah 1. Objasnění základních pojmů 1. 1 Co patří do syntaxe? 1. 2 Jak se liší věta a výpověď 1. 3 Gramatický větný vzorec Kontrolní otázky k části 1, cvičení č. 1 (s klíčem) 2. Vlastnosti výpovědi 2. 1 Propoziční akt 2. 1. 1 Akt predikace 2. 1. 2 Akt komunikačního záměru mluvčího Kontrolní otázky k části 2, cvičení č. 2 (s klíčem) 3. Interpunkce 3. 1 Cvičný diktát (s řešením) Výklady syntaktické problematiky vyšly především z úvodních pasáží skript Jany Svobodové Česká skladba pro studenty učitelství (vydala Pedagogická fakulta OU, vyšlo v 2., rozšířeném vydání 2001; odkazy jsou na ČSKLD); tuto studijní příručku lze pokládat za prvotní východisko a lze ji doplňovat také z dalších zdrojů, vypsaných na konci textu v seznamu odborné syntaktické literatury. Podrobněji jsou v této redukované podobě studijní opory zpracovány skutečně jen výchozí syntaktické výklady, v nichž zájemce najde srozumitelné objasnění méně známých pojmů a termínů včetně příkladů.
1.
OBJASNĚNÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ
1. 1
CO PATŘÍ DO SYNTAXE? Skladba neboli syntax (2. p. j. č. má tvar syntaxe, je to podstatné jméno žen. rodu a skloňuje se podle vz. „píseň“) se jako součást mluvnice (gramatiky) zabývá vyššími mluvnickými celky, které vznikají spojováním a usouvztažňováním slov i víceslovných pojmenování do různě složitých větných a souvětných struktur. Současná syntax se neomezuje pouze na formální popis výrazové (výsledné vnější) stránky izolovaných větných celků, ale studuje i jejich vznik během komunikačních aktů, kdy na ně působí kontext i celá vnější situace, a odhaluje jejich rozdíly a odstíny významové. Toto zaměření na význam je pro novější syntax velmi příznačné; proto ji označujeme za sémanticky orientovanou. Kromě toho je třeba připomenou také pragmatickou orientaci dnešních syntaktických výzkumů; pragmatika se zaměřuje na vnější mimojazykové souvislosti a vztahy, které ovlivňují jazykové chování mluvčích a adresátů v procesu komunikace (např. princip zdvořilosti, vztahy podřízenosti a nadřízenosti apod.). Úkolem syntaxe je nejen podat celistvý popis, ale rovněž výklad výrazové, významové a komunikační struktury jazykových jednotek, které fungují při komunikaci a které mohou mít kromě základní (obecné) komunikační funkce (viz ČSKLD v části 1. 4. 2) také další funkce specifické (speciální). 1. 2
JAK SE LIŠÍ VĚTA A VÝPOVĚĎ Školská syntax tradičně pokládá za základní jednotku syntaktické roviny jazyka větu, avšak současná moderní syntax chápe větu pouze jako typickou a ustálenou formu určitých komunikačních struktur, jimiž se dorozumívají během komunikace mluvčí s adresátem. Tyto základní komunikační struktury čili elementární komunikáty, které fungují při dorozumívání mluveném nebo psaném jako základní složky souvislých textů, pak pojmenovává jako výpovědi neboli základní textové jednotky (ZTJ). Syntax potom studuje zvláště takové výpovědi, které mají ustálenou a společenstvím uživatelů jazyka všeobecně přijatou formu, tedy výpovědi větné povahy (= věty), ale v širším pohledu nevynechává ani různé další méně typické struktury, které klasickou formu věty nemají. Strukturu věty je možno analyzovat při různě vysokém stupni abstrakce. Nejabstraktnější je pojetí, které nepřihlíží ani k obsahové (sémantické) náplni dílčích větných složek (větných členů), ani k modální charakteristice větného celku (dané záměrem mluvčího a jeho subjektivními postoji), nýbrž respektuje výhradně mluvnickou (gramatickou) stránku celé struktury. V tomto smyslu je pak termín věta totožný s větnou strukturou, jakousi vnitřní mluvnickou kostrou nebo větným modelem, který se dá zachytit i gramatickým větným vzorcem (GVV). Tím se věta coby abstraktní větná struktura stává součástí obecně pojatého jazykového systému, tedy jazyka ve smyslu langue, kdežto výpověď jakožto minimální komunikát by náležela do oblasti jazyka ve smyslu parole. Ve školské praxi se prozatím nesetkáváme s rozlišováním vět a výpovědí ve výše vymezeném smyslu. Hovoří se pouze o větě a té se přisuzují všechny tři stránky: obsahová (věta vypovídá o něčem ze skutečnosti), modální (věta je míněna mluvčím jako oznámení, otázka, rozkaz, popř. přání) i mluvnické (věta je určitým způsobem vnitřně organizována). Definic věty byla vytvořena celá řada, přesto však nelze jednoznačně určit, která z nich je nejpreciznější a nejvýstižnější. Většina z nich zdůrazňovala zejména obsahovou stránku věty, srov. např. definici z České mluvnice autorů Bohuslava Havránka a Aloise Jedličky (Praha: SPN, 1960): „Myšlenky a duševní hnutí vyjadřujeme větami. Věty se skládají ze slov, a jsou tedy vyjádřením myšlenky slovy.“
2
Novější definice dalších syntaktiků: – František Daneš v r. 1987: „Věta představuje ucelenou strukturu jak v aspektu výrazovém (formálně gramatickém), tak sémantickém. Organizačním centrem této struktury je predikát.“ (O predikátu viz ČSKLD v části 2. 1. 2.) – Miroslav Grepl a Petr Karlík (Skladba spisovné češtiny, 1987): „Pod pojmem věta se běžně rozumí elementární komunikativní jednotka textu, tedy vlastně výpověď.“ V novější práci této autorské dvojice (Skladba češtiny, Praha 1998) je už v předmluvě zdůvodněno, že „základním teoretickým východiskem je pro nás snaha rozlišovat mezi pojmy věta a výpověď. Soudíme, že je to dnes jedna z možných cest, jak naplnit (splnit) jeden ze základních požadavků současné lingvistiky, tj. postulát zkoumat jazyk (jazykový systém) v procesech jeho užívání, fungování (v řeči). Větou je tedy (ve smyslu součásti jazykového systému) myšlena „abstraktně míněná, tj. v komunikační situaci nezakotvená, jazyková jednotka obsahující VF (verbum finitum).“ 1. 3
GRAMATICKÝ VĚTNÝ VZOREC Věty, tedy jejich formálně gramatickou stránku, lze zaznamenávat gramatickými větnými vzorci. Používají se v nich abstraktní symboly značící jednotlivé nezbytné součásti větné struktury. Vychází se od jejího organizačního centra, jímž je určitý slovesný tvar. Ten funguje jako přísudek, případně je jeho součástí. Např. za použití symbolů S1 (= substantivum v 1. pádě), S4 (= substantivum ve 4. pádě) a VF (= verbum finitum neboli určitý slovesný tvar) může vzniknout obecný gramatický větný vzorec: S1 – VF – S4 Takový abstraktní gramatický větný vzorec může být v češtině naplněn nejrozmanitějšími způsoby, v komunikaci podle něho mohou být vytvářeny obsahově i modálně naprosto odlišné výpovědi, jimž je společná jedině jejich vnitřní mluvnická stavba, tedy přítomnost složek S1, S4 a VF. Přitom je lhostejné, jaký je v konkrétní výpovědi slovosled, tedy v jakém pořadí se uvedené složky v textu vyskytují, gramatický větný vzorec zůstává stejný. Symbol VF se v něm píše doprostřed. Vlevo od něho je pozice pro substantivum v 1. pádě (čili pozice podmětu, pokud je ve větě přítomen; levovalenční pozice) a vpravo pro další nezbytné (nutné) složky věty (pravovalenční pozice), např. právě předmět reprezentovaný čtvrtým pádem substantiva: Dítě ztratilo hračku. Pýcha předchází pád. Miluje Pavel Evu? Kdo vyloupil banku? Ať někdo otevře okno! Kéž by to matka pochopila! Pozn.: Navržená symbolika s číslováním pádů v podobě dolních indexů je poněkud zjednodušená ve srovnání s níže uvedenými vysokoškolskými učebnicemi skladby nebo valenčním slovníkem, které zavádějí do indexu zkratky latinských názvů pádů, tedy např. pro substantivum v 1. pádě Snom nebo jen Sn, pro substantivum ve 2. pádě Sgen nebo Sg atd. Kromě toho se v nich pracuje se symboly pro pády s předložkovými spojeními (praep S/prep S), dále pro věty čili sentence (SENT) aj. V našich výkladech vybíráme základní symboliku, vyhýbáme se složité hierarchizaci podskupin. Jak bylo už řečeno, složkami gramatického větného vzorce (ve zkratce GVV) jsou pouze stěžejní složky věty, tedy VF jako její organizační centrum a nutná doplnění tohoto určitého slovesného tvaru. Nutná doplnění, bez nichž by výpověď neměla smysl, se nazývají také konstitutivní komponenty. Jejich počet i formální podoba jsou dány valencí plnovýznamového slovesa, které je ve výpovědi použito.
3
Valence není totožná se známější slovesnou vazbou: vazba je pojem užší a označuje jen ta nutná doplnění slovesa, která jsou v pevném pádě (i v pádě předložkovém), nikoli však v nominativu (pochopitelně ani ve vokativu, který se ze struktury pádů v češtině vymyká a syntakticky se chová jinak než pády ostatní; srov. v části 2.1.2.3). Valence zahrnuje veškerá nepostradatelná doplnění VF coby přísudku, a to jak zleva (levovalenční pozice, kde se vyskytuje výhradně S1, případně jeho ekvivalent, např. infinitiv), tak i zprava (pravovalenční pozice, kde mohou být jak substantiva v pevných pádech daných vazbou slovesa, tak další nutná, avšak nevazebná doplnění slovesa), např.: • Sloveso milovat má jedinou vazbu se 4. pádem bez předložky (milovat někoho), ale je dvojvalenční, protože vyžaduje také levovalenční doplnění formou S1: Pavel miluje Evu. Stejně se chovají i další dvojvalenční slovesa, jako např. ztratit, předcházet, schvalovat, otevřít, vyloupit a pochopit z příkladových vět uvedených u GVV S1 – VF – S4. • Sloveso věřit (ve významu „důvěřovat“) je dvojvalenční, obsazuje dvě pozice: Pavel věří Evě. S1 – VF – S3 • Sloveso darovat je trojvalenční a má dvojí vazbu, neboť obsazuje dvě pravovalenční pozice, obě v bezpředložkových pádech: Pavel daroval Evě prsten. S1 – VF – S3 – S4 • Sloveso záležet je dvojvalenční. Nevyžaduje však podmět jako doposud uváděná slovesa, obsazuje jen dvě pozice pravovalenční, má tedy dvojí vazbu, a to se třetím pádem bez předložky a s šestým pádem s předložkou na: Záleží Pavlovi na Evě? VF – S3 – na S6 • Sloveso svítit je jednovalenční. Vyžaduje jenom podmět v pozici S1, nemá žádnou vazbu zprava: Slunce svítí. S1 – VF Slovesa mohou mít zprava nejen jmennou valenci čili vazbu, která je v pevném pádě a kterou zapisujeme symbolem S s indexem tohoto pádu, ale i valenci adverbiální. Takovou valenci, která není tak rozšířená jako vazebná pravovalenční doplnění a která bývá primárně realizována pomocí příslovcí, zapisujeme do vzorce symbolem ADV. Tento zápis zachováváme i v případě, že místo příslovce je použit obrat, jehož základem je podstatné jméno (srov. blíže v části o příslovečném určení). Sloves s adverbiální valencí není mnoho, patří mezi ně např. dvojvalenční slovesa chovat se (= ve smyslu „mít chování“), tvářit se nebo vypadat; všechna vyžadují adverbiální doplnění způsobu. Srov. např.: Pavel se chová zdvořile. Dítě vypadá zklamaně. S1 – VF – ADV Existují rovněž slovesa bezvalenční, která fungují nejčastěji ve slovesných stavových větách bez podmětu: Hoří! Setmělo se. Bude pršet. VF
4
Uvedené příklady zřetelně dokumentují, že verbum finitum (VF) je ve větách organizačním centrem. Běžně se v nich uplatňuje jako predikát (přísudek). Valenci je tedy ve možno definovat především jako vlastnost slovesných predikátů; je to jejich schopnost vyžadovat určitý počet nutných valenčních komponentů, většinou v pevně stanovených tvarech (= pádových formách). Valenční doplnění pochopitelně může mít i větnou podobu: Pavel věnoval Evě, co si nejvíc přála. Eva se chovala, jako by jí na Pavlovi nezáleželo. Kdo zažije křivdu, vypadá zklamaně. Valenční pozice v předcházejících gramatických větných vzorcích byly obsazeny příslušným slovním výrazem (např. ve formě S1, S3, S4 nebo ADV). Je třeba poznamenat, že v komunikaci není zvláštností jejich vyjadřování výrazy víceslovné povahy, to znamená, že ve větné struktuře se pak nesetkáváme pouze s tzv. „holými“ členy, jak jsme se pokusili doložit na dosavadních zjednodušených ilustrativních příkladech u jednotlivých GVV, ale se syntaktickými dvojicemi (syntagmaty), bohatěji členěnými větnými členy (frázemi) nebo dalšími začleněnými větami, jak uvádíme o odstavec výše. V GVV přitom takovou víceslovnou frázi zapisujeme stejně, jako by šlo o holý člen, neboť zaznamenáváme pouze existenci valenčního doplnění, jehož základ je tvořen právě zaznamenanou pádovou formou S1, S3, S4 nebo příslovečným výrazem ADV: Moje mladší sestra Eva miluje svého spolužáka Pavla. S1 – VF – S4 V dalším celku se setkáváme nejen s rozvitými členy, ale i s několikanásobným obsazením téže valenční pozice (S4, ADV): (Letadélko,) (ty) dones všechny děti, mámy, táty, babičky a dědy k teplým mořím a na pláže. (S1) – VF – S4 – ADV Kontrolní otázky: • (KO 1) Dorozumíváme se větami, anebo výpověďmi? • (KO 2) Kolik tvarů VF obsahuje česká věta? • (KO 3) Kolik pozic označených jako S1 může věta nanejvýš obsazovat? • (KO 4) Musí mít každá česká věta obsazenou pozici S1? Cvičení č. 1 k částem 1. 1 a 1. 2 Srovnejte zaznamenané dvojice výpovědí a zjistěte, která z dvojic má totožné GVV (v takové dvojici jsou tedy zastoupeny stejné věty). Pomůcka k řešení: Vyjděte od určitého slovesného tvaru. Uvědomte si, že slovesné tvary v češtině mohou být i složené. 1a) Bude Eva Pavlovi ještě věřit? – Dítě se podobalo svému otci. 1b) Kéž by Eva Pavlovi uvěřila! – Pavlovi se přátelé nikdy nevyhýbali. 1c) Letadélko doneslo děti za sluníčkem. – Pavel se odstěhoval za Evou. 1d) Obyvatelé městečka uspořádali velkolepé oslavy s ohňostrojem. – Pavel Evu opustil. Odpovědi na kontrolní otázky KO 1 – KO 4: KO 1: Věta je v novější terminologii abstraktní konstrukt, dorozumíváme se výpověďmi. KO 2: Jen jeden. KO 3: Jednu. KO 4: Ne, někdy dokonce pozice chybí (věty bez podmětu, školsky jednočlenné), jindy může být podmět pouze nevyjádřen, pak zapisujeme pozic podmětu do závorky: Spím. GVV: (S1) – VF. Klíč ke Cvičení č. 1: 1a) stejné věty, GVV: S1 – VF – S3 1b) stejné věty i stejný GVV jako u 1a). 5
1c) různé věty, první použité je trojvalenční, druhé jen dvojvalenční. GVV: S1–VF – S4 – ADV; S1–VF – ADV. 1d) stejné věty, GVV: S1 – VF – S4 2.
VLASTNOSTI VÝPOVĚDI Každá výpověď (minimální komunikát) je vždy zakotvena v nějaké konkrétní komunikační situaci, jíž se obvykle účastní kromě mluvčího (produktora) také příjemce sdělení (adresát; recipient). Jednotlivé komunikáty jsou mluvčím míněny a při úspěšném průběhu komunikace také adresátem správně pochopeny (dešifrovány) jako oznámení, prosby, pobídky, rady, výhrůžky, otázky, přání atd. Toto zaměření výpovědi v komunikaci nikdy neschází, říká se mu komunikativní (komunikační) funkce výpovědi (KF). Kromě KF mívá výpověď většinou také svůj vlastní věcný obsah; ten je označován jako propoziční obsah (PROP). Výpovědi vznikají při komunikaci, jsou tedy produktem tzv. komunikativních neboli mluvních aktů. Účastníci mluvních aktů nejen konstatují nějaká fakta nebo popisují realitu mimojazykovou či jazykovou, ale snaží se také např. ovlivnit jeden druhého, změnit názor partnera, přetvořit jeho postoj, podnítit změnu jeho chování, přimět ho ke slovní reakci nebo ke splnění požadované činnosti aj. V rámci mluvního aktu lze rozlišit dílčí akty nižšího řádu. Nejvýznamnější z nich jsou jednak akt propoziční, jednak akt komunikačního záměru. 2. 1 PROPOZIČNÍ AKT Během propozičního aktu je především nezbytné srozumitelně a jednoznačně označit osoby, předměty nebo další jevy skutečnosti, jichž se komunikace týká. Toto pojmenovaní různých složek a účastníků dějů slovy se nazývá aktem referenčním. Mluvčí příslušnými slovy pojmenovává realitu, k níž se komunikace vztahuje, nejčastěji jsou to jevy vnější mimojazykové skutečnosti, objekty (živé i neživé) vnějšího světa. Např. Pavel = konkrétní osoba s tímto jménem, která je známa jak mluvčímu, tak adresátovi; stejná osoba může být srozumitelně vymezena (určena; delimitována) i jinak, a to náš nový spolužák; ten světlovlasý hoch z Olomouce; Evin manžel atd. O úspěšnosti referenčního aktu se dá hovořit tehdy, jestliže adresát (recipient) správně spojí referenční výraz (Pavel; ten světlovlasý hoch z Olomouce) s příslušnou osobou (objektem), kterou měl na mysli mluvčí (produktor). Referenčním výrazům ve výpovědi jsou potom mluvčím přisuzovány (predikovány) určité příznaky, jako jsou činnosti, vlastnosti nebo stavy. Tento druhý dílčí akt, který je součástí aktu propozičního, se označuje jako akt predikace. Realizujeme-li tedy obě nutné součásti propozičního aktu, tj. referenci a predikaci, vytvoříme propoziční obsah (PROP) dané výpovědi. V něm je jazykově ztvárněna např. nějaká událost, ať už současná, minulá nebo teprve v budoucnu očekávaná, ať už pravdivá nebo nepravdivá. Kromě tohoto propozičního obsahu (PROP), o němž je možno hovořit pouze u skutečných výpovědí, které jsou pronášeny nebo písemně zaznamenávány v průběhu komunikace produktora a recipienta, existuje ještě obecnější termín propozice, tedy obecně míněný věcný obsah větného sdělení. Tuto propozici mají např. i příkladové věty uváděné v mluvnicích, nikoli jen reálné komunikáty. 2. 1. 1 AKT PREDIKACE Pod pojmem akt predikace je míněno aktuální přisouzení určitého příznaku (predikátového výrazu) jeho nositeli, to znamená objektu nebo objektům vnějšího světa, které jsou obvykle označeny výrazem v pozici podmětu S1. Aktuálnost přisouzení příznaku nositeli spočívá v tom, že sdělovaný příznak je zařazen časově a modálně tak, jak odpovídá realitě v dané komunikační situaci. K časovému přisouzení slouží kategorie slovesného času, 6
k přisouzení modálnímu kategorie slovesného způsobu. Obě tyto kategorie označujeme jako predikační (též aktualizační). Společně s kategorií osoby pak spoluvytvářejí určité slovesné tvary (verba finita). Predikovaný příznak (predikátový výraz) může označovat stav (spát; odpočívat), proces (růst, sílit), činnost (vařit; uklízet) nebo vlastnost (být silný, být silák, být sladké). Nositelem predikovaných příznaků může být např. osoba pojmenovaná vlastním jménem (Eva; Pavel) nebo jiný referenční výraz, např. obecné označení osoby, pojmenování neživého objektu či jevu mimojazykové skutečnosti (sousedka; káva; spaní). Postaví-li se nositel příznaku a predikátový výraz prostě vedle sebe, nevznikne ještě plnohodnotná gramaticky správná věta, srov. *Pavel spát; *Eva vařit; *Sousedka uklízet. Teprve až podle toho, o jaké aktuální situaci mluvčí vypovídá a jaké predikační (aktualizační) kategorie k tomu zvolí, vznikají použitelné i srozumitelné výpovědi typu Pavel spí. Eva vaří (kávu). Sousedka uklízí (chodbu). Pavel bude spát (až do oběda). Pavel spal (jako dudek). Eva by vařila kávu, (kdyby ji nezapomněla koupit). Sousedka uklízela chodbu (každý týden). Ceny rostou/rostly. VF je tady nejen nositelem zmíněných predikačních kategorií, ale současně i kategorií kongruenčních (shodových – srov. o shodě ČSKLD v části 1. 5. 3. 1). V příkladech byla použita plnovýznamová slovesa spát, vařit a uklízet, jimiž se nositelům (Pavel, Eva, sousedka, ceny) přisuzoval nějaký stav (spát), proces (růst) nebo činnost (vařit, uklízet). Predikační (aktualizační) kategorie mohly být vyjádřeny přímo verbem finitem. V jiných výpovědích může však být substantivem nebo adjektivem predikována nositeli nějaká vlastnost (silný, silák, sladké) a k vyjádření predikačních kategorií je nutno použít významově prázdné sloveso, které by potřebné kategorie neslo. (Čeština totiž tíhne ke slovesným větným konstrukcím; neslovesné větné ekvivalenty nejsou zdaleka tak časté. O nich srov. ČSKLD u 2. 1. 2. 3.) Pro vyjádření predikačních (aktualizačních) kategorií, tj. slovesného způsobu a slovesného času, se nabízí nejčastěji sponové být. Spona spolu s nominální částí predikátu tvoří tzv. slovesně-jmenný přísudek (školsky též přísudek jmenný se sponou): Pavel je silný/silák. Káva je silná. Spaní je sladké. Tyto predikáty jsou v moderní syntaxi označovány jako analytické, kdežto běžné určité tvary plnovýznamových sloves fungují jako predikáty syntetické. K analytickým (víceslovným) predikátům se řadí i typy, jimž se říká obraty s kategoriálními slovesy. Pro kategoriální slovesa je příznačné, že jim zřetelně ubývá lexikálního významu a že se tím začínají podobat významově vyprázdněným slovesům sponovým. Pro doplnění potřebného významu se proto kategoriální slovesa užívají ve spojení s abstraktními substantivy. Takové obraty je vhodnější z významového hlediska chápat jako jeden celek, tedy neurčovat zvlášť syntaktickou platnost slovesa (coby základu přísudku) a zvlášť syntaktickou platnost substantiva (coby případného předmětu nebo příslovečného určení), ale konstrukci pojímat komplexně jako základ přísudku (pochopitelně má-li kategoriální sloveso v něm podobu VF). Jde o obraty, jako jsou např. upadnout do rozpaků, provést rozbor, konat/podnikat přípravy, dostat hlad, tonout v pochybách, sklidit posměch, pěstovat styky, věnovat se bádání, propuknout v smích aj. Pro jejich chápání jako nedělitelných obratů, které se ve větách uplatňují se slovesným komponentem v určitém tvaru ve funkci analytického predikátu (Třída propukla v smích a chlapec upadl do rozpaků), svědčí i fakt, že řada z nich se dá nahradit jediným plnovýznamovým slovesem (Třída se rozesmála a chlapec zrozpačitěl). Predikační akt je realizován nejen ve výpovědích, které mají povahu tradičních českých dvojčlenných vět s částí podmětnou (pojmenovávající nositele) a částí přísudkovou (pojmenovávající příznak aktuálně přisuzovaný nositeli). Predikace se vyskytuje i ve výpovědích, jejichž větná struktura neobsazuje pozici podmětu, protože použité VF levou valenci vůbec nemá. 7
Takovým větám se školsky říká jednočlenné (výstižnější je označení bezpodmětné, které postihuje podstatu oné „jednočlennosti“). Např.: Prší. Je mlhavo. V hodinách hrklo. V krbu zapraskalo. V těchto výpovědích je příznak predikován přímo vnější skutečnosti, respektive jejím jevům či objektům, které buď nelze slovně vyjádřit vůbec (Prší; Je mlhavo), anebo je nanejvýš možné je obecně naznačit výrazem zájmenné povahy (V hodinách „to“ hrklo; V krbu „to“ zapraskalo). Predikační akt je realizován rovněž ve výpovědích čistě jmenné povahy, v nichž VF úplně chybí. Tyto výpovědi nejsou sice pro češtinu typické, ale v určitých kontextech se vyskytují. Jde např. o nápisy, nadpisy či různá situační sdělení a otázky. Jako náhrada za slovesný způsob slouží v hovoru intonace. Srov.: Kavárna; Mluvnice češtiny; Málo slané? Fantastické! Predikátový výraz se v takových případech vztahuje bezprostředně k nějakému přítomnému jevu vnější skutečnosti, tím je také výpověď zařazena časově. Pokud bychom chtěli predikátový výraz zařadit do minulosti či budoucnosti, museli bychom už použít sponové sloveso a další referenční výraz: Kavárna. (= nápis oznamuje: Tato budova zde je nyní kavárna.) X Toto byla (dřív) kavárna. (toto = referenční výraz sloužící k delimitaci (= vyčlenění) objektu, jehož se komunikace týká). Predikační akt je akt větotvorné povahy a není ho možno ztotožňovat se syntaktickými vztahy (srov. v ČSKLD část 1. 5). 2. 1. 2 AKT KOMUNIKAČNÍHO ZÁMĚRU MLUVČÍHO Konkrétní výpovědi v komunikaci mají svůj propoziční obsah (PROP), který je výsledkem souběžné realizace aktu referenčního (pojmenování) a aktu predikace (přisouzení). Propoziční obsah výpovědi je nutně provázen vyjádřením záměru mluvčího; spočívá v tom, že mluvčí (produktor) formuluje svou výpověď tak, aby vzhledem k adresátovi srozumitelně vyjádřil, zda výpověď míní jako prosté sdělení, informaci pro adresáta, otázku, radu, nabídku, varování, prosbu, přání apod. Tyto a případně ještě další specifické komunikační (též komunikativní) funkce výpovědi (KF) může mluvčí signalizovat různě, důležité však je, aby signalizaci záměru mluvčího náležitě interpretoval adresát, aby tedy mohla být komunikace pokládána za úspěšnou. Úplný výčet veškerých existujících specifických (speciálních) komunikačních funkcí výpovědi je takřka nemožný; je jich nepřeberné množství a některé z nich by bylo možno chápat i jako významové podskupiny jiných KF. Z tohoto důvodu se pro školskou praxi ukazuje jako výhodnější přehledně sdružit komunikační funkce do čtyř základních okruhů, které se kryjí s dosavadní klasifikací vět podle postoje mluvčího. Rozlišujeme tedy tyto obecné komunikační funkce: KF oznámení; KF otázky; KF výzvy a KF přání. Jazyk disponuje pro vyjadřování těchto obecných KF určitými soubory formálních prostředků – některé z nich jsou z roviny slovní zásoby (prostředky lexikální), jiné z roviny mluvnické (prostředky gramatické), další ze zvukové (prostředky fonické). K prostředkům lexikálním se řadí zejména částice, modální a tázací slova; k prostředkům gramatickým patří hlavně slovesný způsob (modus); nejdůležitější z prostředků zvukových je koncová intonace výpovědi. Dílčí prostředky se různě kombinují a vytvářejí schémata daných výpovědních typů. Tak např. běžná výpověď s KF výzvy má schéma IMPERATIV + KLESAVÁ KONCOVÁ INTONACE (1) Přineste vodu. Ustálené soubory těchto dílčích prostředků označujeme jako výpovědní formy (Vfo). Každá obecná KF může být naznačena nejen odpovídající základní Vfo, jak uváděl pro KF výzvy příklad (1), ale také užitím souvětí, v němž hlavní věta signalizuje pouze příslušnou KF, a to pomocí tzv. performativně užitého slovesa, a teprve další věta v pořadí (formálně vedlejší) obsahuje PROP celého sdělení: (2) Žádám vás (tímto), abyste přinesli vodu.
8
I když taková výpověď může vypadat zdánlivě jako oznámení, znamená v dané komunikační situaci výzvu stejně jako předchozí typ (1); jako výzva je míněna mluvčím i pochopena adresátem. Indikátorem její výzvové KF je právě „předsunuté“ peformativní sloveso žádat. Performativní slovesa jsou slovesa, která se mohou použít v takových tzv. explicitních performativních formulích, jaké byly doloženy příkladem (2). Performativní formule mají podobu souvětí, v němž úvodní hlavní věta obsahuje indikátor KF (= toto performativní sloveso) a až navazující vedlejší věta vyjadřuje propoziční obsah výpovědi PROP. K performativním slovesům patří především slovesa s významem sdělování (zvl. ústního): KF oznámení: Sděluji vám, že dnešní zkouška odpadá. Oznamuji, že test se píše v úterý. Hlásím, že už všichni dorazili. KF otázky: Ptám se, kdy se píše test. (= Kdy se píše test?) Tážeme se, zda... KF výzvy: Vyzývám tě, abys chodil včas! (= Choď včas!) Žádám vás, abyste mi pomohli. KF přání: Přeji si, aby zkouška dobře dopadla. (= Kéž dobře dopadne!) Performativně užitá slovesa nemohou mít formu minulého nebo budoucího času, to už by totiž nesignalizovala KF výpovědi; celá souvětná konstrukce by pak při použití jakéhokoli slovesa (tedy i ptát se, tázat se, vyzývat aj.) znamenala pouze konstatování nějakého minulého, nebo naopak teprve očekávaného děje: Oznámila jsem, že test se píše v úterý. Ptal jsem se, kdy se píše test. Vyzývala jsem tě, abys chodil včas. Zítra ho požádám, aby mi pomohl. Performativní slovesa (sdělovat, oznamovat, hlásit, tázat se, ptát se, žádat, prosit, přát si aj.) jsou vesměs nedokonavá, obvykle se vyskytují ve tvaru indikativu prézenta pro 1. os. sg. nebo pl., neboť jich užívá mluvčí. Většinou jsou kladná. Jak ukázal příklad (2), dá se k nim připojit výraz tímto, jehož možné uplatnění ve výpovědi má vlastně charakter testu, zda dotyčné sloveso je skutečně užito performativně a signalizuje KF výpovědi. Proto např. není možná výpověď *Ptal jsem se tímto, kdy se píše test. V hovoru se často stává, že mluvčí nepoužije pro vyjádření svého komunikačního záměru ustálenou Vfo ani konstrukci s jednoznačným performativním slovesem, nýbrž sáhne po souboru prostředků, které jsou v dané situaci zvláštní a které běžně slouží k vyjadřování jiného komunikačního záměru. Tento nekonvenční postup, který není řídký ani v komunikaci učitele se žáky ve vyučovací hodině, se označuje jako nepřímé (indirektní) vyjadřování KF. Tak např. ve stejné situaci, která vedla k formulaci výzev (1) a (2), může mluvčí pronést nepřímou výzvu, která má formální podobu oznámení: (3) Bylo by potřeba přinést vodu. (4) Není tady voda. Jak výpověď (3), která je pojata neosobně, ale v komunikaci s adresátem jím bude zajisté správně dešifrována jako výzva, aby přinesení vody zajistil právě adresát sdělení, tak také výpověď (4) mohou v příslušné situaci vést ke komunikační úspěšnosti mluvčího, který takto nepřímo vyzval (poprosil, požádal) adresáta. Děje se to především s ohledem na fakt, že pokud adresát pociťuje u výpovědi se zdánlivou funkcí oznámení, že mluvčí považuje jistý stav věcí za nepříznivý, negativní, obvykle zcela přirozeně pokládá takové sdělení za výzvu ke své osobě, aby zajistil nápravu. Totéž se děje, je-li mu ze strany mluvčího kladena zdánlivá otázka zjišťovacího charakteru: (5) Nedonesl by někdo vodu?
9
Z komunikační praxe ostatně víme, že pouhá kladná odpověď na takovou „otázku“ by nebyla pokládána za adekvátní postup, ba byla by hodnocena jako drzost. Záporná odpověď pak působí jako výraz špatných osobních vztahů mezi mluvčím a adresátem, i když sloveso užité v původní výzvě ve formě záporu by mohlo vést k domněnce, že záporná odpověď je na místě (jako např. u skutečných zjišťovacích otázek a odpovědí typu „Neubližovali ti tam?“ – „Ne, neubližovali.“) Jak je vidět i z těchto několika dokladů, působí v komunikačních situacích řada vnějších faktorů, které způsobují volbu jazykových prostředků např. i podle toho, zda cítí mluvčí k adresátovi úctu, respekt, nebo naopak mu dává znát své nadřízené postavení, zda komunikuje muž se ženou, mladší se starším, zda je komunikace soukromá, anebo oficiální. Tyto pestré vnější faktory sleduje tzv. pragmatika, která se zabývá vztahy situační povahy, myšlenkovými pochody mluvčího a adresáta, pokud mají vliv i na jejich jazykové chování, a hodnotí působení dalších mimojazykových okolností. Říkáme, že vedle roviny formální a roviny významové se do popředí zájmu jazykovědců stále víc dostává rovina pragmatická. Rozmanité okolnosti komunikace, které způsobují, že adresát náležitě chápe i různě nepřímo vyjádřené KF, se nazývají pragmatické presupozice (předpoklady). Aby byla KF výpovědi shodně chápána oběma partnery komunikace, je nutné respektovat příslušné situační podmínky, jimiž jsou základní komunikační situace vymezeny. Soubor situačních podmínek se dá totiž stanovit pro každou ze čtyř hlavních (obecných) KF. Budou do něho patřit: a) předpoklady mluvčího o adresátovi (o jeho informovanosti, schopnosti a ochotě komunikovat nebo jednat aj.); b) postoje mluvčího k obsahu sdělení (= k PROP); c) vlastní záměr mluvčího. Situační podmínky pro OZNÁMENÍ (konstatování) jsou tyto: a1) předpokládám, že nevíš PROP; a2) předpokládám, že máš zájem dozvědět se, že PROP; b) vím, že PROP; c) mým záměrem je dosáhnout toho, abys poznal, že chci, abys věděl, že PROP. V tomto souboru patří a1) a a2) k předpokladům mluvčího o adresátovi, podmínka b) znamená postoj mluvčího k obsahu sdělení a c) vlastní komunikační záměr mluvčího. Situační podmínky pro OTÁZKU ZJIŠŤOVACÍ Cílem této otázky je, aby mluvčí zjistil od adresáta, zda propoziční obsah platí, anebo je negován: a1) předpokládám, že víš, zda PROP nebo –PROP; a2) předpokládám, že mi můžeš sdělit, zda PROP nebo –PROP; b1) nevím, zda PROP nebo –PROP; b2) chci se dozvědět, zda PROP nebo –PROP; c) mým záměrem je dosáhnout toho, abys poznal, že chci způsobit, abys řekl, zda PROP nebo –PROP. Běžná přímá zjišťovací otázka obsahuje indikativ nebo kondicionál plnovýznamového slovesa a má zásadně stoupavou koncovou intonaci (↑). Výhradně tato intonace pak signalizuje adresátovi, že je na něco dotazován. Proto nemohou být zjišťovací otázky intonovány klesavě; měly by pak vnější formu zcela shodnou s oznámením. (Naopak otázka doplňovací je s oznámením nezaměnitelná ani při totožné (= klesavé) intonaci, neboť povinně obsahuje dostatečně zřetelný signál „otázkovosti“, tj. nějaké tázací slovo.) Např. tato otázka zjišťovací: Mluvčí: Dnes je v bance otevřeno přes poledne? ↑ Adresát: Ano. (Jistěže. Samozřejmě. Ovšem.) = potvrzení PROP Ne. (Nikoli. Kdepak!) = negování PROP; – PROP 10
Nepřímé vyjádření zjišťovací otázky může přijímat např. vnější podobu souvětného konstatování, které funguje otázkově: Vy asi budete vědět, jestli mají v bance otevřeno přes poledne. Zajímá mě, jestli/zda... Potřeboval bych zjistit, jestli/zda... Situační podmínky pro OTÁZKU DOPLŇOVACÍ jsou blízké podmínkám platným pro otázku zjišťovací, ovšem s tím rozdílem, že mluvčí nežádá od adresáta, aby potvrdil nebo negoval PROP, ale táže se na konkrétní okolnosti, objekt či osobu. Co se mluvčí chce dozvědět, to signalizuje tázací slovo: Mluvčí: ODKDY je otevřeno v bance? ↓ Adresát: Od osmi hodin. Mluvčí: KDE bych mohl co nejblíže zaparkovat? ↓ Adresát: Přímo před budovou. Takové doplňovací otázky (s vyjádřeným tázacím slovem) mají vždy klesavou koncovou intonaci (↓). Výjimky nastávají pouze v dialogu, kde se u obdobných otázek stále stejné tázací slovo nemusí opakovat. Pak může mít i doplňovací otázka stoupavou koncovou intonaci, jako ji má otázka zjišťovací: Mluvčí : KDE sis koupila ten krásný svetr? ↓ Adresát: V tom novém obchodním domě na náměstí. Mluvčí : A ten fialový šátek ? ↑ Adresát: Vedle v butiku. Mluvčí : A šálu? ↑ Adresát: Tu jsem nekupovala, tu jsem si upletla. Situační podmínky pro VÝZVU se vyznačují tím, že cílem mluvčího je přimět adresáta k tomu, aby buď realizoval, anebo naopak nerealizoval určitou označenou činnost. Pod pojmem VÝZVA zde rozumíme celou řadu dílčích (specifických) komunikačních funkcí, tedy nikoli pouze rozkaz, což je ostrá, razantní, rezolutní výzva, přípustná jen za určitých pragmatických předpokladů. Existují i další typy výzvy, jsou to např.: žadonění, prosba, zdvořilá žádost, rada, doporučení, pobídka nebo pokyn, mohlo by sem patřit i přesvědčování, přemlouvání, odrazování, navádění,výstraha, varování či povel. Společné jim jsou tyto rysy: a) předpokládám, že můžeš vykonat/nekonat činnost x; b) chci, aby x bylo/nebylo vykonáno; c) mým záměrem je dosáhnout toho, abys poznal, že chci způsobit, abys vykonal/nekonal x; Přímým prostředkem pro ztvárnění různých výzev je imperativní Vfo: imperativ + klesavá koncová intonace. Kromě toho však existují (také díky šíři specifických odstínů výzvy) rozmanité další možnosti formálního ztvárnění výzev. Časté jsou např. transpozice slovesného způsobu, které vedou k využití indikativu nebo kondicionálu místo imperativu, uplatnění infinitivu, užití modálních sloves v kladu nebo v záporu, v odůvodněných případech se používají rovněž performativní výzvové formule, zastoupené jsou formální otázky ve funkci výzvy, eventuálně konstrukce rázu zdánlivě oznamovacího: Otevři okno! (= přímá výzva) Teď otevřeš okno. Tak otevřeš to okno? Otevřel bys okno? Mohl bys teď třeba otevřít okno. Nemohl bys otevřít okno? Otevřít okno! Přikazuji ti, abys hned otevřel okno. Co abys třeba otevřel okno? Co takhle otevřít okno? 11
Nejspíš by bylo potřeba otevřít okno. Je tady vedro k zalknutí. Situační podmínky pro PŘÁNÍ odrážejí takovou komunikační situaci, v níž mluvčí hodlá projevit svou touhu po tom, aby nastal nebo nebyl porušen stav věcí, který mluvčí hodnotí jako příznivý, popř. aby se proměnil stav nepříznivý v příznivý. Adresát přání se tu nekryje s konatelem, jako je tomu u výzvy. Konatel je totiž u přání neznámý, popř. vůbec neexistuje nebo je chápán jako nadpřirozená, nemateriální veličina. Vzhledem ke zvláštnímu charakteru přání se situační podmínky pro KF přání nesnadno formulují; přání totiž nemusí být vůbec pronášeno v průběhu komunikace mluvčího s adresátem, jako bývají použity oznámení, otázky či výzvy. Jak je zřejmé, i adresát přítomný plní jen roli posluchače přání, nikoli jeho vykonavatele. Přesto se pokusíme stanovit základní podmínky pro formulaci přání pro případ, že komunikace se účastní kromě mluvčího i adresát: a) nepředpokládám, že můžeš ovlivnit stav věcí x; b) přeji si, aby nastal (zůstal zachován) příznivý stav věcí x nebo aby se změnil z nepříznivého na příznivý; c) mým záměrem je dosáhnout toho, abys poznal, že si přeji, aby nastal (zůstal zachován) příznivý stav věcí x nebo aby se změnil z nepříznivého na příznivý. Např.: Kéž by se naše Eva dobře vdala! Kdyby tak Pavlovi přálo pořád štěstí ve hře! Kéž máte v životě víc radostí než starostí! Kdybyste tak získali na příští rok zahraniční stipendium! Uvedená čtyři přání se řadí mezi tzv. přání reálná (tj. možná v daném aktuálním světě a splnitelná za příhodné situace). Vedle nich existují přání nereálná, která se týkají minulých dějů (Kéž by Mácha nezemřel tak mladý!), případně další běžně nesplnitelná přání (Kdyby se tak čas zastavil!). Cvičení č. 2 a Cvičení č. 3 k částem 2. 1. 1 a 2. 1. 2 Cvičení č. 2 Doplňte podle textu výchozích výkladů následující neúplné formulace. Lze využít také nabídky za každou formulací: 1) Konkrétní výpovědi v komunikaci mají svůj …………… obsah (PROP), který je výsledkem souběžné realizace aktu ………….. (pojmenování) a aktu …………….. (přisouzení). Nabídka: proporční, propůjčený, propoziční, přísudkový; nominalizace, performance, proporce, reference; predispozice, propozice, propagace, predikace. 2) Propoziční obsah ………………… je nutně provázen vyjádřením ………….. mluvčího; spočívá v tom, že mluvčí (produktor) formuluje svou výpověď tak, aby vzhledem k adresátovi srozumitelně vyjádřil, zda výpověď míní jako prosté sdělení, informaci pro adresáta, otázku, radu, nabídku, varování, prosbu, přání apod. Nabídka: referátu, věty, výpovědi, komunikace; pozice, propozice, záměru, predikace. 3) K ………………. (víceslovným) predikátům se řadí i typy, jimž se říká obraty s kategoriálními slovesy. Takové obraty je vhodnější z ……………….. hlediska chápat jako jeden celek, tedy neurčovat zvlášť syntaktickou platnost slovesa (coby základu přísudku) a zvlášť syntaktickou platnost substantiva (coby případného předmětu nebo příslovečného určení), ale konstrukci pojímat komplexně jako základ přísudku. Nabídka: kategorickým, klasickým, syntetickým, analytickým; výhledového, tradičního, významového, formálního. 4) …………………. se vyskytuje i ve výpovědích, jejichž větná struktura neobsazuje pozici podmětu, protože použité VF levou valenci vůbec nemá. Takovým větám se školsky říká jednočlenné (výstižnější je označení …………………, které postihuje podstatu oné „jednočlennosti“). Např.: Prší. Je mlhavo. V hodinách hrklo. V krbu zapraskalo.
12
Nabídka: predikace, propozice, komunikační funkce, intonace; bezpodmětné, neúplné, defektní, komplexní. 5) Performativně užitá slovesa nemohou mít formu………………………..……., to už by totiž nesignalizovala KF výpovědi; celá souvětná konstrukce by pak při použití jakéhokoli slovesa (tedy i ptát se, tázat se, vyzývat aj.) znamenala pouze …………………. nějakého minulého, nebo naopak teprve očekávaného děje. Nabídka: přítomného nebo minulého času, minulého nebo budoucího času, budoucího nebo přítomného času, neurčitého tvaru; naplnění, konstatování, vyvrácení, využití. 6) Úplný výčet veškerých existujících specifických (speciálních) ………………….. funkcí výpovědi je takřka nemožný; je jich nepřeberné množství a některé z nich by bylo možno chápat i jako významové podskupiny jiných KF. Jazyk disponuje pro vyjadřování obecných KF určitými soubory ………………. prostředků – některé z nich jsou z roviny slovní zásoby (prostředky lexikální), jiné z roviny mluvnické (prostředky gramatické), další ze zvukové (prostředky fonické). Nabídka: komunikačních, konverzačních, klasických, klasifikovaných; finálních, formálních, neutrálních, vymezených. Cvičení č. 3 Vyberte mezi konstrukcemi ty, které zřejmě v dané situaci nefungují v komunikaci jako otázka (nemají KF otázky): 1. Kolik je hodin? 2. Mohl byste mi už konečně odpovědět na moji otázku? 3. Nepůjčil byste mi do zítřka tu učebnici skladby? 4. Nedalo by se to okno už zavřít? 5. Půjdete s námi na autobus, nebo pojedete autem? 6. Poradíte nám s tímto úkolem? 7. Kdo už splnil celé cvičení? 8. Váháte nad některou větou? Řešení ke Cvičení č. 3 je uvedeno na konci této části za seznamem doporučené literatury. Seznam doporučené syntaktické literatury (tučně s podtržením nejvíc přístupné tituly): Bauer, J., Grepl, M. Skladba spisovné češtiny. Praha: SPN, 1980. Čechová, M. a kol. Čeština – řeč a jazyk. Praha: ISV nakladatelství, 1995. Daneš, F. Věta a text. Praha: Academia, 1985. Grepl, M., Karlík, P. Skladba spisovné češtiny. Praha: SPN 1987. Grepl, M., Karlík, P. Skladba češtiny. Praha: Votobia, 1998. Grepl, M., Karlík, P. Učte se s námi skladbě češtiny. Praha: SPN, 1992. Hubáček, J. , Jandová, E., Svobodová, J. Čeština pro učitele. Opava: Optys, 1996; Vade mecum, 1998. (Připravuje se 3. vydání, doplněné a přepracované; podzim 2002) Kol. Mluvnice češtiny (3). Skladba. Praha: Academia, 1987. Kol.: Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství LN,1995. Svobodová, J. Česká skladba pro studenty učitelství. Ostrava: Pedagogická fakulta OU, 2001.= ČSKLD Svobodová, J. Česká interpunkční cvičení s klíčem. Ostrava: Pedagogická fakulta OU, 2000. = ČEINT Svobodová, J. Jazyková specifika školské komunikace a výuka mateřštiny. Spis č. 133 PdF OU. Ostrava : Pedagogická fakulta, 2000. Svozilová, N., Prouzová, H., Jirsová, A. Slovesa pro praxi. Praha: Academia, 1997. Řešení ke Cvičení č. 3 KF otázky nemají: 2) – důrazná výzva, 3) – prosba, 4) – vybídnutí až prosba, 6) – opět zřejmě prosba. Záleží často i na tom, jak je výpověď pronesena.
13
3. INTERPUNKCE Ke členění textů se v češtině používají tzv. členicí neboli interpunkční znaménka. Patří k nim tečka, otazník, vykřičník, čárka, středník, dvojtečka, tři tečky, pomlčka, závorky a uvozovky. Jejich používání v psaných textech se označuje jako interpunkce. Přehledná pravidla pro užití interpunkce v českých textech přinášejí skripta Jany Svobodové Česká intertpunkční cvičení s klíčem (Ostravská univerzita – Pedagogická fakulta 2001), která se snaží především komentovat a doložit srozumitelnými příklady jednotlivé dílčí zásady, které byly stanoveny pro použití interpunkčních znamének Pravidly českého pravopisu (Pansofia, Praha 1993; dále PČP 1993). Této příručce je také z větší části uzpůsobena struktura skript. Hlavní pozornost je ve skriptech soustředěna – stejně jako v PČP 1993 – na kladení čárky ve větě a souvětí. Příslušné paragrafy mohou být v těchto specializovaných skriptech opatřeny podrobnějším výkladem, než jaký bylo možno zakotvit do Pravidel jako obecné kodifikace českého pravopisu. Použitá terminologie je poněkud obohacena ve shodě se skripty téže autorky Česká skladba pro studenty učitelství (PdF Ostrava 1994), resp. s vysokoškolskou učebnicí autorského kolektivu J. Hubáček – E. Jandová – J. Svobodová, která vyšla pod názvem Čeština pro učitele (Optys, Opava 1996, 2. vyd. Vade mecum 1998) a do níž autorka skript připravila syntaktické pasáže. Kromě výkladových pasáží je ve skriptech soustředěno deset interpunkčních cvičení, která jsou tvořena izolovanými větnými celky s vynechanou interpunkcí, jsou tedy cíleně zaměřena především na kladení čárek. Po nich následuje pět tematicky jednotných a syntakticky o něco víc různorodých interpunkčních diktátů. Ke cvičením i k diktátům, které slouží k procvičení předchozí teorie, je připojen klíč, v němž je obsaženo nejen správné rozložení interpunkčních znamének s možnými variantami, pokud by nastaly, ale také zdůvodnění tohoto řešení. Tím jsou skripta uzpůsobena potřebám samostatné přípravy studentů, provázené průběžnou kontrolou. Ukázka cvičného interpunkčního diktátu včetně řešení (tento diktát představuje písemnou část zkoušky z disciplín KCD/MJAZ4 a KCD/CSKLD) je připojena v části www stránek katedry ČJL s didaktikou PdF OU mezi ostatními požadavky na studenty zapsaných disciplín katedry (u 1. i u 2. stupně ZŠ).
14
