Achillovy metropolitní paty Pomalu končí příprava nového územního plánu Prahy a nadchází příležitost porovnat si jeho „filosofická“ východiska s výsledným tvarem a ptát se, zda a jak byly veřejně dané přísliby dodrženy. Na počátku byl publiku s barnumskou reklamou představen pythagorejský Duch plánu. Kromě toho, co bylo na těchto stránkách již dříve výstižně řečeno v příspěvku „Územní plánování a magie tetraktysu“, bych dodal, že se – ke škodě věci – nestalo předmětem diskuse, proč autoři odvozují svůj pracovní přístup zrovna od čtveřiny, velebí decimální soustavu a všelijaké monády, dyády, triády, tetrády apod.? Vždyť s tímto učením se kriticky vypořádali již Platón i Aristoteles, který jeho stoupencům vzkázal, že domnělé číselné souvislosti jsou ve skutečnosti nahodilé a nepodstatné. Lakonická odpověď se nabízí zájemcům na stránkách Wikipedie: „V současnosti je nekritický a pověrečný pythagoreismus velkým lákadlem pro lidi, unavené šedivou racionalitou naší doby, kteří zde hledají různé záhady a tajemství. Působí však paradoxně přímo proti záměru Pythagorovu, který se naopak snažil tajemství světa proniknout rozumem.“ Bylo nebylo, přejděme od teorie k praktičtějším souvislostem. Úvodní teze manifestu zní: IMPLOZE ARCHITEKTURY – má znamenat především koncentraci pozitivní energie do menšího prostoru, starost
o krajinu města, aktivaci chráněných území. Teoreticky je rozvedena dál v textu: Má-li se Praha stát evropským velkoměstem, musí se přestat rozpínat do šířky zastavováním levných pozemků. Stávající území je potřeba doplnit, vrstvit a rozumně využít. Graficky ji vyjadřuje PRVNÍ ČÁRA - hranice mezi zastavitelným a nezastavitelným územím. Tato je prvním a nejdůležitějším výstupem plánu… první čárou urbanismu… nejdůležitějším krokem, který projektant udělá…, praví se v textu. Jak dalece ono chvályhodné odhodlání projektantům „ráčilo sestoupit z huby do ruky“, je dnes na místě ptát se slovy klasika. Především se zdá, jako by se ta První a Nejdůležitější čára se moc nepovedla. Kromě toho, že se až do poslední chvíle dost měnila, je z výkresů patrné, že uvnitř „zastavitelného území“ zůstala Vltava se svými ostrovy a celou říční nivou, rozsáhlé partie přírodních parků jako např. trojské svahy, celá Smetanka, šárecká oblast Džbánu, část parku Košíře–Motol i s jeho Ordovikem, Kalvárií a Motolskými rybníky. Obdobně dopadla řada dalších zvláště chráněných území přírody včetně Evropsky významných lokalit, jako jsou Petřín či Hvězda, jejichž nezastavitelnost je dána zákonem i zdravým rozumem. Vysvětlení, že jejich ochrana bude zajištěna instrumentem „nezastavitelných ploch v rámci zastavitelného území“ neobstojí, protože mu – kromě logiky protimluvu – chybí jakákoli opora v našem stavebním zákonodárství (žádnou ze dvou definic nenajdete dokonce ani v chystaných Pražských stavebních předpisech z dílny téže instituce). Společný výklad MMR a Ústavu územního rozvoje Brno, vystavený na jeho webu mezi odpověďmi na „1000 otázek ke stavebnímu právu“ je jasný: pojem zastavitelné území, používaný v minulém stavebním zákoně, byl v tom současném nahrazen pojmem zastavitelná plocha. Z věcného hlediska mezi nimi však není rozdíl, konstatují autority: „V obou případech se jedná o území určené k zastavění.“ Ani bilance Nejdůležitějšího výstupu nás moc nepotěší: zatímco v platném plánu nezastavitelné území převažuje nad zastavitelným v poměru 53:47 (%) a v zavrženém konceptu to bylo 50:50, podle připravovaného plánu se poměr obrací na cca 45:55. Dohledat oněch problematických téměř 5 tisíc hektarů, o kterých jde řeč, není až tak složité. Do nového totiž byla „s péčí řádného hospodáře“, jak vysvětlují autoři, převzata většina rozvojových ploch jak z platného plánu, tak i z odmítnutého konceptu, jehož pořizování bylo před třemi lety ukončeno mj. právě s odkazem na plýtvání zemědělskou půdou po obvodu města a jeho rozpínání do krajiny. Takovýto proces ale přece nebývá zvykem označovat za IMPLOZI, co myslíte? Nahradit sporný výraz slovem opačného významu (případně jej přeložit do češtiny) považoval bych za příliš laciný bonmot… Dvě věcné poznámky na margo nakousnutého tématu: argumentovat paušálním odkazem na § 102 stavebního zákona (o „náhradách za změny v území“) je podobně alibistické jako opovážlivě naivní spoléhání projektantů na to, že před r. 1999 již jednou projednané zábory ZPF nebudou podrobeny revizi podle novelizovaných a stále přísnějších předpisů, pakliže budou tytéž plochy znovu navrženy k zástavbě. Pomiňme v této souvislosti fakt, že míra jejich naplnění se u obytných funkcí pohybuje
kolem 50 a u smíšených kolem 30 %, ale např. v případě sportu dosahuje dokonce hodnot o řád nižších. Z podobného soudku je programové ignorování imisní situace s odkazem na to, že ji urbanistickými prostředky stejně nelze zlepšit. Alarmující je fakt, že z relativně početné řady hledisek, podle nichž byla v Konceptu odůvodnění (Potenciál, priority a flexibilita - Úprava kritérií a hodnocení KMP 2015) posuzována vhodnost transformačních a rozvojových ploch, ani jedno se netýkalo kvality ovzduší! K další Achillově patě plánu patří fundamentálně nezvládnutá koncepce veřejných prostranství, mezi něž byly buď mylně anebo účelově (ve vazbě na § 7 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., podle něhož je třeba na každé 2 ha plochy pro bydlení, rekreaci či občanské vybavení vymezit 1000 m2 veřejného prostranství) zařazeny i pozemky určené k plnění funkce lesa, zemědělského půdního fondu, vodní plochy i zvláště chráněná území přírody. S těmi všemi se totiž nakládá podle speciálních zákonů, proto je nelze podřadit pod „ostatní“ pozemky, jež mohou být prohlášeny veřejnými prostranstvími ve smyslu zákona o obcích resp. zákona o hlavním městě Praze. Uvedené skutečnosti jsou přitom většině odborníků i samosprávám obcí dobře známé z rozhodovací praxe soudů – po ruce mají judikáty Nejvyššího správního i Ústavního soudu, jimiž se v minulosti řešily především spory o poplatky a náhrady za užívání těchto prostranství. Ekonomický dopad z případné realizace takovéhoto záměru by byl pro městskou pokladnu tak nedozírný, že lze jen doufat v jeho zásadní korekci, byť na poslední chvíli. Do třetice se zastavme u předběžného návrhu systému ekologické stability (ÚSES), publikovaného v sešitu s poetickým názvem Cesty zvířat. I pro nejoriginálnější řešení ovšem platí, že o jeho věcné správnosti musí autoři v odborné diskusi přesvědčit jak pořizovatele, tak dotčené orgány státní správy. Soulad s nadřazenou územně plánovací dokumentací (Zásadami územního rozvoje hl. m. Prahy) lze na každý pád považovat za conditio sine qua non. V případě vedení ÚSES centrem Prahy však tato podmínka splněna není. Projektant zde navrhuje zrušit nadregionální biokoridor říční nivy holešovického meandru i jeho suchozemskou větev procházející územím Buben. Ohrožena tak je existence holešovického „Central-parku“, který v těžišti jednoho z největších pražských brownfieldů fixuje platný plán (viz výřez na titulním obrázku). Neúspěšných pokusů o změnu bylo v tomto směru podniknuto již několik – většinou však byl velký zelený klín jen zmenšován anebo odsouván na okraj území, aby nebránil developerovi v jeho „Rozvoji“. Tentokrát jsme svědky snahy o úplnou likvidaci parku, přesněji jeho nahrazení soustavou uličních stromořadí a parčíků, deklarovaných jako systém interakčních prvků. Pomineme-li skutečnost, že tyto prvky zákon za součásti ÚSES dnes již nepovažuje a nelze je tedy do návrhu vůbec implementovat, rozhodně by nepředstavovaly adekvátní náhradu toho, co je v daném prostoru dlouhodobě plánováno a mělo by se realizovat. I tak půjde pouze o malou část rozsáhlého devastovaného území určeného k obnově.
Nízký podíl veřejné zeleně a rekreace lze obecně považovat za největší slabinu úvah o rehabilitaci prakticky všech „hnědých ploch“ v Praze. V případě rušených železničních nádraží hrozí, že po 150 letech propásne město podobnou příležitost, jakou mělo po zbourání hradeb. Připomeňme si ten příběh: zrušení pražské pevnosti r. 1866, odvolání zákazu výstavby v hradebním pásmu, jeho vykupování a započaté bourání hradeb vyústilo v usnesení městské rady, aby se „pozemky fortifikační na stavební místa rozdělily a způsobem prodeje zužitkovaly“. Tím byl odstartován spekulativní rozvoj označovaný obvykle za gründerskou fázi pražského kapitalismu a promarněna tak zůstala neopakovatelná příležitost vytvořit podle vídeňského vzoru kolem historického jádra zelený prstenec (s čestnou výjimkou Vrchlického a Čelakovského sadů). Není od věci podotknout, že při tom byly porušeny nejen podmínky prodávající vojenské správy, aby 20 % ploch bylo ponecháno pro veřejné sady, ale i zemský zákon o parcelaci, o protestech učených společností ani nemluvě… Což je samozřejmě obecnější povzdech, nikoli už výhradně jen nad připravovaným metropolitním plánem. Když jsme u obecných otázek, otevřených předchozím diskusním příspěvkem, rád bych poukázal na širší souvislosti změn ve školení urbanistů. Patří k nim nepříliš povedená reorganizace územně správního uspořádání (nedávno sebekriticky popsaná jedním z jejích aktérů P. Pithartem) i sporná novela stavebního zákona, která – namísto zrušených okresů (dnešním jazykem: obcí s rozšířenou působností) – učinila jediným subjektem územního plánování personálně nevybavené a na novou roli nepřipravené obce. Tou dobou Česká komora architektů objevila pro své členy kouzlo „výroby“ územních plánů jako východisko z nedostatku veřejných zakázek – a napomohla stvořit obraz architekta coby „univerzálního vojáka“, připraveného plnit úkoly i v oborech, které nestudoval a nemohl završit státní zkouškou (kromě urbanismu a územního plánování jde i o krajinářské či ekologické disciplíny, k nimž všem jsou držitelé tzv. „velké“ autorizace formálně kvalifikováni). Tím, že své ze zákona povinné členy vyzbrojila nepochopitelným a širší veřejnosti špatně stravitelným Honorářovým řádem, na dlouho odloučila architekty od tradičně respektované „inženýrské“ linie vědeckotechnických společností i sesterské komory ČKAIT, Nadace ABF, publikací ÚRS, sazebníků UNIKA apod. Fakulta architektury se těžištěm výuky v „mistrovských“ atelierech přiblížila spíše struktuře uměleckých akademií. Odpusťte zjednodušující paralelu, ale jakou byste chovali důvěru třeba ke stomatologovi, který by se prokazoval diplomem získaným v „mistrovské“ ordinaci plastického chirurga? Urbanismu & územní plánování by měl zůstat v Česku oborem an sich. Mám za to, že například pražská stavební fakulta se v daném směru vydala realističtější cestou, ale to je už opravdu téma na jinou diskusi – jakkoli mnohé z posledně řečeného platí i na zpracovatele metropolitního plánu… Co tedy popřát jeho autorům ještě před tím, než návrh v definitivní podobě odevzdají? Mám-li uzavřít myšlenkový oblouk tohoto příspěvku stejně, jako jsem celou úvahu započal, nezbývá než odhlédnout od názorových rozdílů na tvůrčí přístupy, pracovních postupy, zvolené metody i techniky etc. Ty nechť klidně dál zůstanou sporem odborníků. Projektantům bych upřímně doporučoval, aby se
v zájmu vlastní věrohodnosti přidrželi alespoň obecných cílů, které před časem sami – jako ideály – vytkli před závorku. Tím nejdůležitějším a pro většinu lidí jediným opravdu zajímavým výstupem nového plánu bude totiž výrok o tom, kde se dá a má v nadcházejícím období v Praze stavět. A nebylo by smutnějšího pohledu, po všech těch peripetiích a nadějně znějících příslibech, než kdyby se hranice „nových“ rozvojových ploch měly nápadně shodovat s těmi déja vu, povědomými nám z nedávno ztrhaných dokumentů – jak dnes ještě platných, tak včera odhozených. To přece nejde, musel by pak nejeden namítnout, aby se povolaní „pythagorejci“ dobrali (navíc s takovým zpožděním) úplně stejných výsledků jako jimi odvolaní „funkcionalisté“? Nota bene poté, co se proti působení svých předchůdců tak nekompromisně programově vymezili. Náš děda by to každému připomněl svým oblíbeným rčením: „Pamatuj, že slovo jednou vypuštěné ani párem volů do huby zpátky nevtáhneš“…
Jaroslav C. Novák (listopad 2015)
Příloha: Výřez z hlavního výkresu platného územního plánu, černě je vyznačeno tzv. „velké rozvojové území“ Holešovice Bubny – Zátory, červeně poloha nadregionálního biokoridoru.
