Accidentally First: A Brief Survey of Czech Sci-fi Movies Made by the Year 1989 MgA. Pavel Gotthard, Janáček Academy of Music and Performing Arts in Brno
Abstract The lecture focuses on an audience unfamiliar with Czech cinematography. It briefly introduces major Czech sci-fi movies made by the year 1989. It mentions movies such as Muž z prvního století (The Man from the First Century (Oldřich Lipský, 1963), Konec srpna v hotelu Ozon (The End of August in the Ozon Hotel) (Jan Schmidt, 1966), “Pane vy jste vdova!” (“Sir, You’re a Widow!”) (Václav Vorlíček, 1970) and Zítra vstanu a opařím se čajem (Tomorrow I’ll Get Up and Scald Myself with Tea) (Jindřich Polák, 1977). Furthermore, the lecture describes the specific situation of Czechoslovakia as a country on the dividing line between Eastern and Western sphere of influence. Thanks to this situation, the Czechoslovak film sci-fi did not follow trends set in the United States or in USSR, and was autonomous to a significant extent. This contribution describes how this creative autonomy unintentionally led to production of sci-fi movies. Key Words: Sci-fi, Czechoslovakia, Comedy, Post-apocalyptic, Genre combination, New wave
Introduction Please allow me to begin my talk with a short story. Josef Nesvadba (1926-2005) was a Czech writer who wrote metaphorical short-stories at the beginning of his career which always featured some technological invention in a major role; an operation changing human faces, a machine that decides whether parents are suitable to raise a child, a car powered by human blood. For Nesvadba, it was not essential to convey technical working of such inventions credibly, but to present an idea which he could introduce to his readers by means of the inventions. Independently from all this, a literary movement called the New Wave started in Britain in the 1960s. There was a group of sci-fi writers gathered around the New Worlds magazine, who started to concentrate more on ideas and points of their writing than on describing other planets and advanced starships.
And then this movement stumbled upon some of the early works of Josef Nesvadba and got enthusiastic about them. Somewhere in the heart of socialist Europe, there is an author who had for a long time been writing short-stories exactly in the style that the New Wave was discovering and formulating only gradually. Nesvadba’s short-stories got to the West, they were translated and read and they earned Nesvadba his fame.1 However, Nesvadba never wanted to write sci-fi – and he was not even aware of the fact he had been doing it. He had no ambition to change the sci-fi genre or strive for innovation. He was just writing and the sci-fi genre has been developing by itself in such a way that accidentally made Nesvadba the first of the genre pioneers. He was the first one only by accident. And this motive – success in the field of sci-fi without effort to write sci-fi – is characteristic for the entire Czech sci-fi cinematography.
The World Today, the film sci-fi space is exclusively dominated by the United States. Historically, this predominance is nothing new. At the time of creation of films that we view today as predecessors of the genre – Soviet Aelita (Jakov Protazanov, 1924), German Metropolis (Fritz Lang, 1927) and British Things to Come (William Cameron Menzies, 1936) – the situation was fairly balanced. However after World War II, in the 1950s, the generation born during the WWII started to gain the purchasing power; the moneymaking spirit moved to films for teenagers, mainly horror and sci-fi movies.2 Of course, there were other consequences related to the increase in number of movies made. Higher number of movies meant higher capital which allowed for improvement of the craft quality and attracting capable producers for this genre. Therefore, more produced movies meant more quality movies, which invaded the world distribution and drowned out sci-fi creations of other nations. National cinematographies were mostly reactive towards the development in the United States. They made effort to imitate successful trends and motifs and at the same time they were looking for ways to achieve a similar effect as the American cinematography with significantly lower financial resources. As Hunter humorously observes, in Britain of the 1950s as well as in America at that time, “...the most common theme of British sf was an alien invasion, or rather invasion by the one or two aliens the budget could afford.”3 The British Stranger from Venus (Burt Balaban, 1954) in which an alien is trying to prevent a nuclear conflict on Earth strives to imitate the American movie Day the Earth Stood Still (Robert Wise, 1951). Monster movies such as The Trollenberg Terror (Quentin Lawrence, 1958) and Fiend without a Face (Marshall Thompson, 1958) tried to imitate monster movies The Beast from 20.000 Fathoms (Eugène Lourié, 1953) or Them! (Gordon Douglas, 1954). Italian cinematography of the 1970s was desperately 1
Interview with Josef Nesvadba. [citováno 29-10-2012]. Available from URL:
. 2 BORDWELL, David – THOMPSONOVÁ, Kristin. Dějiny filmu: Přehled světové kinematografie. Praha: AMU, Nakladatelství Lidové noviny, 2007. pp. 342. 3 HUNTER, I. Q. British Science Fiction Cinema. London: Routledge, 2002. pp. 8.
trying to imitate Star Wars (George Lucas, 1977) with low-quality movies as Scontri stellari oltre la terza dimensione (Starcrash) (Luigi Cozzi, 1978) and L' Umanoide (The Humanoid) (Aldo Lado, 1979). In German Democratic Republic, a monumental sci-fi movie called Signale – Ein Weltraumabenteuer (Signals – Space Adventure) (Gottfried Kolditz, 1970) is being made which should have been the answer to 2001: Space Odyssey (Stanley Kubrick, 1968). Predictably, this effort failed due to a lower budget and lower director skills. They only fairly stable counterbalance to the United States’ monopoly was USSR which promoted a unified line of cosmic sci-fi with higher or lower political sub-text such as Ja byl sputnikom Solnca (I Was a Sun’s Satellite) (Viktor Morgenštern, 1959), Tumannosť Andromedy (Andromeda Nebula) (Jevgenij Šerstobitov, 1967) or the children’s movies Moskva-Kassiopeia (Ričard Viktorov, 1973), Čerez těrnii k zvezdam (To the Stars by Hard Ways) (Ričard Viktorov, 1982) and others. Nevertheless, sometimes the effort to find “the niche on the market” and to achieve success with the sci-fi genre on the market occupied by USA led to emergence of inventive and extraordinary sci-fi movies. The British literary New Wave we talked about earlier also reflected in the film industry. Intimate films with depressive atmosphere and strong points started to emerge; they used a story for a building foundation, not visual tricks. And so disquieting sci-fi dramas came to existence, such as Unearthly Stranger (John Krish, 1963) about a man who discovers that he is one of the last people living on Earth while most humans were replaced by aliens, and Doppelgänger (Robert Parrish, 1969) about a discovery of another planet on the far side of the Sun, which proves to be the exact copy of Earth. Similarly, influence of the film New Wave causes quality films rich in ideas yet poor in budgets to emerge in France of the 1960s. La jetée (The Pier) (Chris Marker, 1962) is an experimental movie consisting of static photographs primed with a narrative monologue. Despite its simple form, the film has strong atmosphere and tells a very fresh time-travel story. The plot of La jetée is very complicated to explain within, but to illustrate it, I am going to tell you that Terry Gilliam’s renowned Twelve Monkeys (Terry Gilliam, 1995) basically steals off the plot of La jetée. Another movie showing combination of sci-fi and a work of lyric is a Resnais movie Je t'aime, je t'aime (I Love You, I Love You) (Alain Resnais, 1968). This movie tells a story of a man who attempted suicide because of a girl and gained the ability to travel into the past through this experience. We find similar “humanity” in the movie La Mort en direct (Death Live) (Bertrand Tavernier, 1980) about a man who documents a slow process of dying of a sick woman through a mini-camera hidden in his eye. These short moments of individual development, when national cinematography was not attempting to follow American trends and even created trends of its own, also occurred in Czechoslovakia. They were – similarly to Nesvadba’s works – characterized by outrunning the genre’s development.
Muž z prvního století Even the movie that is often labelled as the first Czech sci-fi was not primarily produced as a sci-fi. It is a comedy Muž z prvního století (The Man from the First Century) by Oldřich Lipský from 1961. Oldřich Lipský will later become one of the most renowned Czech directors of comedy plays and sci-fi comedies. However, in 1961 he is only beginning his career. Lipský was originally a theatre director and playwright working in so called Theatre of satire. That had to stop after the Communist coup in 1948. Lipský found a new refuge in the film industry where he was making comedies in which he tried to find a compromise between comedy and political tributes required by the regime. His success in these efforts varied. Muž z prvního století comes 13 years after the coup. Requirements for political awareness were not as strict as before, so Lipský’s hands were fairly free. Therefore, Muž z prvního století is a light satire criticizing provincialism and petty vices of people under socialist government, such as stealing materials off construction sites and dirty tricks at work. However, it takes a positive stand towards the overall idea of Communism – the situation only loosened up so much in 1961. The plot framing this social criticism is set in the future. We watch life stories of a man from the present (the 1960s) who finds himself in the distant Communist future where people live in harmonious society. And it is precisely the contrast with this perfection that Lipský uses for satirical depiction of vices of the contemporary man, the man from the first century. This combination – satire and future – is very advantageous for the director because the film clearly shows that even despite the flaws of the present man, we are still headed for brighter tomorrows. The criticism can consequently be even sharper because the movie also offers a kind of absolution: in the end, we will make it and we will live in a harmonious society. It is a clever way to make satire and be protected at the same time. The sci-fi dimension of the movie is here as a by-product. It was not Lipský’s goal to create a sci-fi comedy, but to create a satire in an ideologically safe setting. The fact that Muž z prvního století is probably the first combination of hard sci-fi and comedy in the world comes involuntarily again.
Konec srpna v hotelu Ozon The sci-fi genre gradually develops and its sub-genres with it. Of course, genre is an ideal term: no movie fulfils all aspects of the genre it is classified for as well as no definition of the genre applies to all movies of the given genre.4 Classification of a movie into this or that genre does not change only on the basis of some definition, but also in the context of other movies. Even relatively objective factors such as sharing certain narrative or direction elements are significantly influenced by the context of time and space in which we assess them: For example, American exploitation sci-fi movies from the 1950s wil not play well with Szulkin’s absurd Polish metaphorical sci-fi movies from the 1980s. And similarly movies which have not 4
LANGFORD, Barry. Film genre: Hollywood and beyond. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2005. s. vii.
emerged as a part of the genre well seem as a part of the genre in retrospect. When first presented, Muž z prvního století was presented as a satiric comedy5,6 or comedy7. Only today we see it as a pioneer work of the sci-fi genre in the richer context. And it happened similarly with the movie called Konec srpna v hotelu Ozon (The End of August in the Ozon Hotel) (Jan Schmidt, 1966). At the time of its introduction this film was presented as a fantastic vision8; it shows episodic stories of a group of women who travel through the abandoned countryside desperately searching for other survivors after the world was destroyed by nuclear war. These women loot military storage units, sleep in building ruins and gradually forget both their cultural heritage and their social habits. The film is a study of their decline from humanity to animal ways of survival. In the present context, it is a pure post-apocalyptic movie genre which is very well established. At the time when the movie was made, this sub-genre did not exist at all and Konec srpna v hotelu Ozon emerged rather as a study of the human persona or as a light allegory. Since the beginnings of cinematography, there are movies which reflect destructive wars in some way (The Airship Destroyer (Walter R. Booth, 1909)), or even the chaos immediately after a nuclear conflict outburst (Panic in the Year Zero (Ray Milland, 1962)). But a truly post-apocalyptic movie in the right meaning of this sub-genre is only Konec srpna v hotelu Ozon. Naturally, there were many more after it, and of higher quality: Besson’s debut Le Dernier combat (The Last Battle) (Luc Besson, 1983), Polish O-bi, o-ba – Koniec cywilizacji (O-bi, O-ba – The End of Civilization) (Piotr Szulkin, 1985), Soviet Pis'ma mertvogo čeloveka (Dead Man’s Letters) (Konstantin Lopušanskij, 1986) or many Italian action movies following the tradition established by Australian Mad Max 2: The Road Warrior (George Miller, 1981). However, Konec srpna v hotelu Ozon still remains the first one, as another proof of a Nesvadba accident.
Normalization Sci-fi Comedy A trend of peculiar sci-fi movies similar to the one in Britain and France also appeared in Czechoslovakia. Here, the trend did not consist in intimate sci-fi thrillers or poetic movies with sci-fi motifs, but sci-fi comedies. Their authors were directors Oldřich Lipský (we talked about him in relation to Muž z prvního století), Jindřich Polák and Václav Vorlíček. Unlike France and Britain, it is not easy to determine whether this trend was caused by the social-political situation, creative style of these directors or a combination of both. Most of these sci-fi comedies were created in the period of so-called Normalization. Normalization was a period in the Czechoslovak history which began by the invasion of Soviet army in 1968 and ended by the Velvet Revolution in 1989. The political aim of Normalization was to reduce 5
Filmový přehled. 1962, No. 7 (26. 2.). Film a doba. 1962, No. 6, pp. 268-269. 7 Rudé právo. 22. 3. 1962, pp. 4. 8 Filmový přehled. 1967, No. 17. 6
reformation efforts of the liberal Communist wing and to put Czechoslovakia back to the position of an obedient vassal state of the Soviet Union. Normalization was not a strongly totalitarian period: the Communist horrors of the turn of the 1940s and 1950 did not repeat, and although creation of movies was still tied with political restrictions, it was not to the extent that paralysed it. Put simply, Normalization was a period in which it was enough not to rail against the regime and to slightly nod from time to time in order for a man to work in relative freedom. And it was precisely this dichotomous world where one disagrees on the inside but smiles and nods on the outside that the ideal hotbed for creation of sci-fi comedies could occur. The thing is that the genre of comedy provided the welcomed relaxation and sci-fi scenery allowed at least partial escape from the grey, monotonous world of social realism. There were relatively many sci-fi comedies created in Czechoslovakia: Kde chce zabít Jessii? (Who Wants to Kill Jessie?) (Václav Vorlíček, 1966), Zabil jsem Einsteina, pánové… (Gentlement, I Killed Einstein) (Oldřich Lipský, 1969), “Pane vy jste vdova!” (“Sir, You’re a Widow!”) (Václav Vorlíček, 1970), Což takhle dát si špenát (How About Having Some Spinach) (Václav Vorlíček, 1977) or Zítra vstanu a opařím se čajem (Tomorrow I’ll Get Up and Scald Myself with Tea) (Jindřich Polák, 1977). Let’s have a closer look at some of them:
“Pane, vy jste vdova!” The movie “Pane, vy jste vdova!” (“Sir, You’re a Widow!”) illustrates very well how ambiguous can genre classification of Czech sci-fi comedies be. To the present day, it is a hot topic of discussion among Czech theoreticians (see articles by Kokeš9 and Batistová10 in Iluminace). The film is set in a fictitious modern monarchy where a group of putschists from the Army plans to overthrow the king. Technology depicted in the film is part of the sci-fi genre conventions. It is possible to make artificial limbs, transplant brain from one body to another and even to create an entire artificial body. On the other hand, the film’s protagonist is a popular astrologist who reads the stars with such precision that it is practically not reading but foreseeing the future. This element is not properly explained scientifically which is why Gunn views it as a feature of the genre of fairy tales or fantasy, but not sci-fi.11 All these elements – both the sci-fi ones and the fairy-tale ones – directly influence the plot and they are used for creations of funny situations. The putschists’ plan to murder the king is that they will build an artificial body of the king’s girlfriend and transplant a psycho-killer’s brain into it. To prevent the plan from being discovered, the putschists even murder the astrologist before starting it. However, the transplant brains get mixed up and the artificial body of the king’s girlfriend gets the astrologist’s brain.
9
KOKEŠ, Radomír. Teoretizování o žánrové povaze a fikčních světech českých sci-fi komedií. Iluminace, 2011, roč. 23, No. 3, pp. 71-91. 10 BATISTOVÁ, Anna. Fantasticko-dobrodružný nebo utopistický?: „Sci-fi“ v domácím filmovém tisku šedesátých let. Iluminace, 2011, Issue No. 23, No. 3, pp. 53-69. 11 GUNN, James. Toward a Definition of Science Fiction. In Speculations on speculation: theories of science fiction. Lanham: Scarecrow Press, 2005. pp. 11.
Even though elements of fairy-tale and sci-fi seem to be mutually exclusive, they work organically side by side in the movie.
Zítra vstanu a opařím se čajem Zítra vstanu a opařím se čajem (Tomorrow I’ll Get Up and Scald Myself with Tea) by Jindřich Polák (1977) is a Czech sci-fi about time-travel with the most elaborated screenplay of all sci-fi comedies. Jindřich Polák introduced himself as a sci-fi author already in 1963 with the first and only Czech cosmic sci-fi Ikarie XB-1. He made it in the period of increasing demand for cosmic movies at the beginning of the space race between the USA and USSR. The film is quality when it comes to its camera, costume and scenography level, but not outstanding in the world context. The basic premise of Zítra vstanu a opařím se čajem is based on a story by Josef Nesvadba. In the near future, a secret Nazi unit decides to use a newly opened travel agency providing time-travel trips to get its agents to 1945 and to give Adolf Hitler the thermonuclear weapon. In order to do this, the Nazis make alliance with Karel Bureš, one of the time-machine pilots. However, because of various complications, it is not Karel who travels to the past with the Nazis, but his identical twin Jan who has no idea about the evil plan. When Jan finds out what is going on, he attempts to stop the Nazis – naturally with another trip to the past. The comedy of the film is built on returns in time, mix-ups of the two pilots and mainly (although it sounds absurd) from frequent deaths of the movie characters; they are killed by the Nazis, by each other’s selves from other time realities or in various accidents. Under normal circumstances, death is not a comedy element. However, thanks to the returns in time which erase all deaths and give the protagonists the opportunity to act differently, corpses are part of a fun game. This makes 14 people die in the worst time alternative, while only one person – the “villain” – dies in the best alternative which is also the ending of the movie.
Conclusion In comparison to the other Central European cinematographies, the Czechoslovak cinematography was fruitful. There were 25-31 sci-fi movies made between 1918 and 1989. I have discovered mentions on 7 sci-fi movies in Poland, 4 in Hungary and 16 in Germany. Of course, not only quality movies were made. Among the better ones, we can find movies which captured some sci-fi element by chance – with no intention from their authors – which has later become popular; whether it is the combination of comedy and sci-fi, the post-apocalyptic genre or a time-travel comedy. These attempts were not intentional effort to fill some gaps or to represent a trend, as they were in Italy or in Britain. It was rather a game with sci-fi boundaries which allowed creation of quality movies thanks to the expertise and experience of their authors. Successful Czech sci-fi filmmakers did not desire to make sci-fi – they strived to make good films and sometimes they just chose to use sci-fi elements; same as to the writer Josef Nesvadba from our introductory story.
Bibliography 1. BATISTOVÁ, Anna. Fantasticko-dobrodružný nebo utopistický?: „Sci-fi“ v domácím filmovém tisku šedesátých let. Iluminace, 2011, Vol. No. 23, Issue No. 3, pp. 53-69. ISSN 0862-397X. 2. BORDWELL, David – THOMPSONOVÁ, Kristin. Dějiny filmu: Přehled světové kinematografie. Praha: AMU, Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 872 pgs. ISBN 978-80-7106-898-3. 3. Film a doba. Praha: Sdružení přátel odborného filmového tisku, 1955–. Published monthly. ISSN 0015-1068. 4. Filmová kartotéka/Filmový přehled/Přehled nových filmů. Praha: Československý státní film/Ústřední půjčovna filmů/Český filmový ústav. 1949–. ISSN 0015-1645. 5. GUNN, James. The Road to Science Fiction: From Gilgamesh to Wells. Lanham: Scarecrow Press, 2002. 349 pgs. ISBN 9780810844148. 6. HUNTER, I. Q. British Science Fiction Cinema. London: Routledge, 2002. 217 pgs. ISBN 9780203009772. 7. KOKEŠ, Radomír D. Teoretizování o žánrové povaze a fikčních světech českých sci-fi komedií. Iluminace, 2011, Vol. No. 23, Issue No. 3, pp. 71-91. ISSN 0862-397X. 8. LANGFORD, Barry. Film Genre: Hollywood and Beyond. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2005. 310 pgs. ISBN 9780748619030. 9. Rudé právo: ústřední orgán komunistické strany Československé. Praha: Rudé právo/Borgis a.s., 1921-1995. Published daily. ISSN 0032-6569.
Filmography 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21.
„Pane vy jste vdova!“ (“Sir, You’re a Widow!”) (Václav Vorlíček, 1970) 2001: Space Odyssey (Stanley Kubrick, 1968) Aelita (Jakov Protazanov, 1924) Což takhle dát si špenát (How About Having Some Spinach) (Václav Vorlíček, 1977) Čerez těrnii k zvezdam (To the Stars by Hard Ways) (Ričard Viktorov, 1982) Day the Earth Stood Still (Robert Wise, 1951) Doppelgänger (Robert Parrish, 1969) Fiend without a Face (Marshall Thompson, 1958) Ja byl sputnikom Solnca (I Was a Sun’s Satellite) (Viktor Morgenštern, 1959) Je t'aime, je t'aime (I Love You, I Love You) (Alain Resnais, 1968) Kde chce zabít Jessii? (Who Wants to Kill Jessie?) (Václav Vorlíček, 1966) Konec srpna v hotelu Ozon (The End of August in the Ozon Hotel) (Jan Schmidt, 1966) L' Umanoide (The Humanoid) (Aldo Lado, 1979) La jetée (The Pier) (Chris Marker, 1962) La Mort en direct (Death Live) (Bertrand Tavernier, 1980) Le Dernier combat (The Last Battle) (Luc Besson, 1983) Mad Max 2: The Road Warrior (George Miller, 1981) Metropolis (Fritz Lang, 1927) Muž z prvního století (The Man from the First Century) (Oldřich Lipský, 1963) Moskva-Kassiopeia (Moscow-Cassiopeia) (Ričard Viktorov, 1973) O-bi, O-ba – koniec cywilizacji (O-bi, O-ba – The End of Civilization) (Piotr Szulkin, 1985)
22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31. 32. 33. 34. 35. 36. 37.
Panic in the Year Zero (Ray Milland, 1962) Pis'ma mertvogo čeloveka (Dead Man’s Letters) (Konstantin Lopušanskij, 1986) Scontri stellari oltre la terza dimensione (Starcrash) (Luigi Cozzi, 1978) Signale – Ein Weltraumabenteuer (Signals – Space Adventure) (Gottfried Kolditz, 1970) Star Wars (George Lucas, 1977) Stranger from Venus (Burt Balaban, 1954) The Airship Destroyer (Walter R. Booth, 1909) The Beast from 20.000 Fathoms (Eugène Lourié, 1953) The Trollenberg Terror (Quentin Lawrence, 1958) Them! (Gordon Douglas, 1954) Things to Come (William Cameron Menzies, 1936) Tumannosť Andromedy (Andromeda Nebula) (Jevgenij Šerstobitov, 1967) Twelve Monkeys (Terry Gilliam, 1995) Unearthly Stranger (John Krish, 1963) Zabil jsem Einsteina, pánové… (Gentlement, I Killed Einstein) (Oldřich Lipský, 1969) Zítra vstanu a opařím se čajem (Tomorrow I’ll Get Up and Scald Myself with Tea) (Jindřich Polák, 1977)
Náhodou první: stručný přehled českých sci-fi filmů natočených do roku 1989 MgA. Pavel Gotthard, Janáčkova akademie múzických umění v Brně
Abstrakt Příspěvek je zaměřen na publikum neobeznámené s českou kinematografií. Stručně představuje významné české sci-fi snímky do roku 1989. Zmiňuje se o filmech Muž z prvního století (Oldřich Lipský, 1963), Konec srpna v hotelu Ozon (Jan Schmidt, 1966), „Pane vy jste vdova!“ (Václav Vorlíček, 1970) a Zítra vstanu a opařím se čajem (Jindřich Polák, 1977). Dále popisuje specifickou situaci Československa coby země na rozhraní východní a západní sféry vlivu. Díky ní československá filmová sci-fi nenásledovala trendy Spojených států nebo Sovětského svazu a byla do značné míry autonomní. Příspěvek popisuje, jak tato tvůrčí autonomie nezáměrně vedla k tvorbě sci-fi snímků. Klíčová slova: Sci-fi, Československo, komedie, post-apokalyptický, žánrová kombinace, Nová vlna
Úvod Dovolte mi můj příspěvek zahájit krátkým příběhem. Josef Nesvadba (1926-2005) byl český spisovatel, který na počátku své kariéry psal metaforické povídky, v nichž hrál důležitou roli nějaký technický vynález. Operace měnící lidskou tvář, stroj, který rozhodne, zda jsou rodiče vhodní k výchově dítěte, auto co jezdí na lidskou krev. Klíčové pro Nesvadbu nebylo uvěřitelně vylíčit technické fungování těchto vynálezu, ale prezentovat nějakou myšlenku, kterou díky němu mohl dobře představit čtenáři. Nezávisle na tom v Británii šedesátých let odstartovalo literární hnutí, nazývané Nová vlna. Šlo o skupinu sci-fi autorů, sdružených kolem časopisu New worlds, kteří se v psaní svých povídek začali soustřeďovat spíše na myšlenky a pointy děl, než na vykreslení jiných planet a pokročilých hvězdných lodí. Toto hnutí pak náhodou objevilo rané práce Josefa Nesvadby a bylo jimi nadšené. Kdesi v srdci socialistické Evropy se pro ně zjevil autor, který už dávno psal povídky přesně ve stylu, který Nová
vlna jen postupně objevovala a formovala. Nesvadbovy povídky se dostaly na Západ, byly překládané, čtené a v šedesátých letech vynesly Nesvadbovi velkou slávu.12 Jenže Nesvadba nikdy nechtěl psát sci-fi – a vlastně si ani nebyl vědom toho, že nějakou píše. Neměl ambici měnit žánr sci-fi nebo se snažit o inovaci. Prostě psal a žánr sci-fi se sám vyvinul tak, že se Nesvadba náhodou stal jedním z jeho průkopníků. Byl první jen omylem. A tento motiv, úspěch na poli sci-fi bez snahy o tvorbu sci-fi, je charakteristický i pro celou českou scifi kinematografii.
Svět Dnes je filmový sci-fi prostor výsostně dominován Spojenými státy. Tato převaha není historicky nic nového. V době vzniku filmů, které dnes chápeme jako předchůdce žánru – sovětská Aelita (Jakov Protazanov, 1924), německý Metropolis (Fritz Lang, 1927) a britský Things to Come (William Cameron Menzies, 1936) – byla situace poměrně vyrovnaná. Nicméně po druhé světové válce v polovině 50. let začala získávat kupní sílu generace narozená během druhé světové války a velmi výnosnými se tak staly filmy pro teenagery, zejména horory a sci-fi.13 S nárůstem počtu vyráběných filmů byly samozřejmě spojeny i další důsledky. Větší počet filmů znamenal více kapitálu, což umožnilo zlepšování řemeslné kvality a lákání schopných tvůrců k tomuto žánru. Větší množství produkovaných filmů tedy znamenalo i větší množství kvalitních filmů, které vtrhly do světové distribuce a přehlušily sci-fi tvorbu jiných národů. Většinou byly národní kinematografie reaktivní vůči vývoji ve Spojených státech. Snažily se napodobovat úspěšné trendy a témata, a zároveň hledaly způsoby, jak dosáhnout podobného efektu jako americká kinematografie – jen za použití výrazně nižších finančních prostředků. Jak vtipně glosuje Hunter, stejně jako v Americe padesátých let byla i v Británii „nejčastějším motivem (…) invaze mimozemšťanů. Alespoň jednoho nebo dvou, které si rozpočet mohl dovolit.“ 14,15 Bristký Stranger from Venus (Burt Balaban, 1954), ve kterém se mimozemšťan snaží zabránit nukleárními konfliktu na Zemi, je snaha o nápodobu amerického Day the Earth Stood Still (Robert Wise, 1951). Monster filmy jako The Trollenberg Terror (Quentin Lawrence, 1958) a Fiend without a Face (Marshall Thompson, 1958) se snaží o nápodobu monster filmů The Beast from 20.000 Fathoms (Eugène Lourié, 1953) nebo Them! (Gordon Douglas, 1954). V Itálii sedmdesátých let se místní kinematografie zoufale snaží o nápodobu Star Wars (George Lucas, 1977) nekvalitními filmy jako Scontri stellari oltre la terza dimensione (Luigi Cozzi, 1978) a L' Umanoide (Aldo Lado, 1979). V NDR se natáčí monumentální sci-fi Signale – Ein Weltraumabenteuer (Ikaros) (Gottfried Kolditz, 1970), který
12
Rozhovor s Josefem Nesvadbou. [citováno 29-10-2012]. Dostupné z URL:
. 13 BORDWELL, David – THOMPSONOVÁ, Kristin. Dějiny filmu: Přehled světové kinematografie. Praha: AMU, Nakladatelství Lidové noviny, 2007. s. 342. 14 „...the most common theme of British sf was an alien invasion, or rather invasion by the one or two aliens the budget could afford.“ 15 HUNTER, I. Q. British science fiction cinema. London: Routledge, 2002. s. 8.
měl být odpovědí na 2001: Space Odyssey (Stanley Kubrick, 1968). Samozřejmě kvůli nižšímu rozpočtu a menší dovednosti režiséra selhala. Jedinou stálejší protiváhou monopolu Spojených států byl Sovětský svaz, který razil poměrně jednotnou linii kosmických sci-fi s větším či menším politickým podtextem jako Ja byl sputnikom Solnca (Viktor Morgenštern, 1959), Tumannosť Andromedy (Jevgenij Šerstobitov, 1967) nebo dětské Moskva-Kassiopeia (Ričard Viktorov, 1973), Čerez těrnii k zvezdam (Ričard Viktorov, 1982) a další. Někdy ovšem snaha najít „mezeru na trhu“ a uspět s žánrem sci-fi na Amerikou okupovaném trhu vedla ke vzniku invenčních a neobvyklých sci-fi snímků. Britská literární Nová vlna, o které jsme již mluvili, se odrazila i ve filmu. Začaly vznikat komorní snímky s tísnivou atmosférou a silnými pointami, které stavěly na příběhu místo na vizuálních tricích. Vznikly tak znepokojivá sci-fi dramata jako Unearthly Stranger (John Krish, 1963) o muži, který zjistí, že je jeden z posledních žijících lidí na Zemi, zatímco většina obyvatel byla nahrazena mimozemšťany, a Doppelgänger (Robert Parrish, 1969) o objevu další planety na odvrácení straně Slunce, která se ukáže být přesnou kopií Země. Podobně ve Francii šedesátých let ovlivněné filmovou Novou vlnou vznikají kvalitní, myšlenkově bohaté a přitom nízkorozpočtové filmy. La jetée (Chris Marker, 1962) je experimentální snímek složený ze statických fotografií podbarvený monologickým vyprávěním. I přes tuto jednoduchou formu má silnou atmosféru a sděluje velmi neotřelý příběh cestování v čase. Fabule La jetée je velmi komplikovaná na vysvětlení, ale pokud jste viděli známé sci-fi Terryho Gilliama Twelve Monkeys (Terry Gilliam, 1995), tak to v podstatě vykrádá zápletku La jetée. Kombinací sci-fi a lyrického snímku je i Resnaisův Je t'aime, je t'aime (Alain Resnais, 1968). Film vypráví o muži, který se pokusil o sebevraždu kvůli dívce, a je díky tomuto zážitku schopen cestovat do minulosti. Podobně „lidský“ je i snímek La Mort en direct (Bertrand Tavernier, 1980) o muži, který mini-kamerou skrytou v oku dokumentuje pro televizi pomalý proces umírání nemocné ženy. Tyto krátké okamžiky individuálního vývoje, kdy se národní kinematografie nesnažila o následování amerických trendů a naopak vytvářela trendy vlastní, se objevily i v Československu. Byly – podobně jako Nesvadbova tvorba – charakteristické tím, že předběhly vývoj žánru.
Muž z prvního století Už film, který bývá označován za první české sci-fi, primárně nevznikal jako sci-fi. Jde o komedii Muž z prvního století Oldřicha Lipského z roku 1961. Oldřich Lipský se později stane jedním z českých nejznámějších režisérů veseloher a sci-fi komedií. V roce 1961 je ale teprve na začátku své dráhy. Lipský byl původně divadelní režisér a autor, který působil v Divadle satiry. To ovšem muselo po komunistickém puči v roce 1948 skončit. Lipský našel nové útočiště u filmu, kde natáčel komedie, u kterých se se střídavými úspěchy snažil najít kompromis mezi komikou a poltickou poplatností, kterou režim požadoval. Muž z prvního století přichází 13 let po převratu. Požadavky na politickou uvědomělost nebyly tak náročné jako dříve, takže měl Lipský poměrně volnou ruku. Muž z prvního století je tedy lehká satira,
která kritizuje maloměšťáctví a drobné neřesti lidí v socialistickém zřízení, jako rozkrádání materiálu na stavbách a podrazy v práci. K celkové ideji komunismu se však staví pozitivně – zas tak uvolněná situace v roce 61 nebyla. Fabule, která rámuje tuto sociální kritiku, je zasazena do budoucnosti. Sledujeme osudy člověka ze současnosti, z šedesátých let, který se dostane do vzdálené komunistické budoucnosti, kde již lidé žijí v harmonické společnosti. Právě v kontrastu s touto dokonalostí Lipský satiricky vykresluje neduhy současného člověka, muže z prvního století. Tato kombinace – satira a budoucnost – je pro režiséra velmi výhodná, protože film jasně ukazuje, že i přes chyby dnešního člověka směřujeme k zářným zítřkům. Kritika tak může být ostřejší, protože je ve filmu zároveň obsaženo jakési rozhřešení: nakonec to zvládneme a budeme žít v harmonické budoucnosti. Je to chytrý způsob, jak dělat satiru a zároveň být poměrně chráněn. Sci-fi rozměr snímku se tak zde objevuje jako vedlejší efekt. Cílem Lipského nebylo vytvořit sci-fi komedii, ale vytvořit satiru v ideologicky bezpečných kulisách. Fakt, že je Muž z prvního století zřejmě první kombinací hard sci-fi a komedie na světě, tak opět přichází mimoděk.
Konec srpna v hotelu Ozon Žánr sci-fi se postupně vyvíjí, a spolu s ním i jeho subžánry. Žánr je samozřejmě ideální pojem: žádný film nenaplní všechny aspekty žánru, ke kterému se řadí, stejně jako žádná definice žánru neplatí pro všechny filmy daného žánru.16 Náležitost filmu k tomu či onomu žánru se neproměňuje jen na základě nějaké definice, ale i v kontextu ostatních filmů. I relativně objektivní faktory, jako sdílení určitých narativních nebo režijních prvků, jsou výrazně ovlivněny tím, v jakém prostorovém a časovém kontextu je posuzujeme: Například mezi americké exploatační sci-fi 50. let nezapadnou absurdní polské metaforické Szulkinovy sci-fi z 80. let. A podobně i ty filmy, které nevznikaly jako součást žánru, se při zpětném pohledu jako součást žánru jeví. Muž z prvního století byl v době svého uvedení prezentován jako satirická veselohra17,18 nebo komedie19. Teprve dnes ho v bohatším kontextu jiných sci-fi vidíme jako pionýrský film žánru sci-fi. A podobně se to stalo i se snímkem Konec srpna v hotelu Ozon (Jan Schmidt, 1966). Film, který byl v době svého uvedení prezentován jako fantastická vize20, zobrazuje epizodické příběhy skupiny žen, která poté, co byl svět zničen atomovou válkou, putuje opuštěnou krajinou v zoufalé snaze najít další přeživší. Tyto ženy rabují vojenské sklady, přespávají v ruinách budov a postupně zapomínají na kulturní dědictví i své sociální návyky. Film je studie jejich odklonu od lidství ke zvířecímu způsobu přežívání.
16
LANGFORD, Barry. Film genre: Hollywood and beyond. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2005. s. vii. Filmový přehled. 1962, č. 7 (26. 2.). 18 Film a doba. 1962, č. 6, s. 268-269. 19 Rudé právo. 22. 3. 1962, s. 4. 20 Filmový přehled. 1967, č. 17. 17
V dnešním kontextu jde o čistý žánr postapokalyptického filmu, který už je velmi dobře etablován. V době svého vzniku tento subžánr vůbec neexistoval a Konec srpna v hotelu Ozon vznikal spíše jako studie lidské osobnosti, případně jako lehká alegorie. Už od počátků kinematografie se objevují snímky, které nějakým způsobem odráží zničující válku (The Airship Destroyer (Walter R. Booth, 1909)), dokonce i chaos těsně po vypuknutí nukleárního konfliktu (Panic in the Year Zero (Ray Milland, 1962)). Ale post-apokalyptický film v pravém smyslu tohoto subžánru je až Konec srpna v hotelu Ozon. Samozřejmě po něm přišlo mnoho dalších a kvalitnějších: Bessonův debut Le Dernier combat (Luc Besson, 1983), polský O-bi, O-ba – koniec cywilizacji (Piotr Szulkin, 1985), sovětské Pis'ma mertvogo čeloveka (Konstantin Lopušanskij, 1986) nebo mnoho italských akčních filmů navazujících na tradici založenou australským Mad Max 2: The Road Warrior (George Miller, 1981). Konec srpna v hotelu Ozon ale, jako další důkaz nesvadbovské náhody, zůstává prvním.
Normalizační sci-fi komedie Podobně, jako se objevil souvislý trend osobitých sci-fi v Británii a Francii, objevil se i v Československu. Zde to nebyly komorní sci-fi thrillery nebo poetické filmy se sci-fi motivy, ale sci-fi komedie. Jejich autory byli režiséři Oldřich Lipský (o tom už jsme mluvili v souvislosti s Mužem z prvního století), Jindřich Polák a Václav Vorlíček. Na rozdíl od Francie a Británie ale není snadno určitelné, zda za vznikem tohoto trendu stojí spíše sociopolitická situace, tvůrčí styl těchto režisérů nebo kombinace obou. Většina z těchto sci-fi komedií vznikla v období tzv. normalizace. Normalizace byla etapa dějin Československa začínající vpádem sovětských vojsk v roce 1968 a končící Sametovou revolucí v roce 1989. Politickým cílem normalizace bylo umenšit reformátorské snahy liberálního křídla komunistické strany a navrátit Československo do pozice poslušného vazala Sovětského svazu. Normalizace nebyla silně totalitní údobí: komunistické hrůzy přelomu čtyřicátých a padesátých let už se neopakovaly, tvorba filmů sice byla pořád svázána politickými restrikcemi, ale zároveň ne tolik, aby ochromily tvorbu. Jednoduše řečeno, normalizace bylo údobí, kdy stačilo nebrojit proti režimu a občas lehce přitakat, a člověk mohl relativně svobodně fungovat. Právě situace v tomto dichotomickém světě, kdy člověk uvnitř nesouhlasí, ale navenek se usmívá a přikyvuje, mohla vytvořit ideální podhoubí pro vznik sci-fi komedií. Komediální žánr totiž poskytoval vítané uvolnění, a sci-fi kulisy umožňovaly alespoň částečný únik od šedého, neměnného, sociálně-realistického světa. Sci-fi komedií v Československu vzniklo relativně hodně: Kde chce zabít Jessii? (Václav Vorlíček, 1966), Zabil jsem Einsteina, pánové… (Oldřich Lipský, 1969), „Pane vy jste vdova!“ (Václav Vorlíček, 1970), Což takhle dát si špenát (Václav Vorlíček, 1977) nebo Zítra vstanu a opařím se čajem (Jindřich Polák, 1977). Podívejme se blíže na ty zajímavější z nich:
„Pane, vy jste vdova!“ Na snímku „Pane, vy jste vdova!“ je dobře patrné, jak nejednoznačné je žánrové dělení českých sci-fi komedií. To je dodnes předmětem diskusí mezi českými teoretiky (viz články Kokeše21 a Batistové22 v Iluminaci). Film se odehrává ve fiktivní moderní monarchii, kde skupina pučistů z řad armády plánují svrhnout krále. Technologie, kterou film zobrazuje, je součástí žánrových konvencí sci-fi. Je možné vyrobit umělou končetinu, transplantovat mozek do jiného těla a dokonce i stvořit celé nové umělé tělo. Na druhou stranu hlavním hrdinou filmu je populární astrolog, jehož čtení z hvězd je tak přesné, až se prakticky jedná o předpovídání budoucnosti. Tento prvek není náležitě vědecky vysvětlen, proto podle Gunna patří spíše do žánru pohádky nebo fantasy, nikoli sci-fi.23 Všechny tyto prvky – jak ty sci-fi, tak ty pohádkové – mají přímý vliv na zápletku a jsou použity k vytváření humorných situací. Plán pučistů na vraždu krále spočívá v tom, že vytvoří umělé tělo královy přítelkyně a do něj přenesou mozek psychopatické vražedkyně. Aby plán nemohl být odhalen, pučisté před tím zavraždí i astrologa. Dojde ovšem k záměně mozků, a do umělého těla přítelkyně se místo vražedkyně dostane právě astrolog. I když prvky pohádkové a sci-fi se zdánlivě vylučují, ve filmu organicky fungují vedle sebe.
Zítra vstanu a opařím se čajem Zítra vstanu a opařím se čajem Jindřicha Poláka (1977) je české sci-fi o cestování v čase s nejpropracovanějším scénářem ze všech českých sci-fi komedií. Jindřich Polák se jako autor sci-fi uvedl již v roce 1963 první a jedinou českou kosmickou sci-fi Ikarie XB-1. Tu natočil v období stoupající poptávky po kosmických filmech na začátku vesmírného závodu mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Film je kvalitní po kamerové, kostýmní a scénografické úrovni, ale ve světovém kontextu není výjimečný. Základní premisa Zítra vstanu a opařím se čajem je založená na námětu Josefa Nesvadby. Tajná nacistická buňka se v blízké budoucnosti rozhodne, že využije nově otevřenou cestovní kancelář pořádající výlety časem k tomu, aby její agenti odcestovali do roku 1945 a dali Adolfu Hitlerovi vodíkovou bombu. K tomu účelu nacisté uzavřou spojenectví s jedním z pilotů stroje času, Karlem Burešem. Vlivem různých komplikací ale s nacisty do minulosti nedocestuje Karel, ale jeho identické dvojče Jan, který o zlovolném plánu nemá ani tušení. Když Jan zjistí, co se děje, pokusí se nacisty zastavit: přirozeně další cestou do minulosti.
21
KOKEŠ, Radomír. Teoretizování o žánrové povaze a fikčních světech českých sci-fi komedií. Iluminace, 2011, roč. 23, č. 3, s. 71-91. 22 BATISTOVÁ, Anna. Fantasticko-dobrodružný nebo utopistický?: „Sci-fi“ v domácím filmovém tisku šedesátých let. Iluminace, 2011, roč. 23, č. 3, s. 53-69. 23 GUNN, James. Toward a definition of science fiction. In Speculations on speculation: theories of science fiction. Lanham: Scarecrow Press, 2005. s. 11.
Komediálnost snímku pramení z návratů v čase, záměn obou pilotů a především, jakkoli to zní absurdně, z častých úmrtí postav. Ty jsou usmrcovány nacisty, sami sebou z jiných časových realit nebo hynou při různých nehodách. Smrt za normálních okolností není komediální prvek. Ovšem díky návratům v čase, které všechny smrti vymažou a dají hrdinům možnost se zachovat jinak, jsou mrtvoly součástí zábavné hry. V nejhorší časově alternativě tak zemře 14 lidí, zatímco v nejlepší – kterou film končí – pouze jeden člověk, a to ještě „ten zlý“.
Závěr V porovnání s ostatními středoevropskými kinematografiemi byla ta Československá plodná. Mezi léty 1918-1989 vzniklo 25-31 sci-fi snímků. V Polsku jsem nalezl zmínky o 7 sci-fi, v Maďarsku o 4, v Německu o 16. Samozřejmě nevznikaly jen kvalitní filmy. Mezi těmi lepšími lze ale nalézt takové, které shodou okolností – bez úmyslu svých tvůrců – vystihly nějaký sci-fi prvek, který se později stal populárním. Ať už kombinace komedie a sci-fi, post-apokalyptický žánr nebo komediální práce s cestováním v čase. Tyto pokusy nebyly vědomou snahou o naplnění nějaké mezery nebo přiblížení trendu, jak se to dělo třeba v Itálii nebo Británii. Spíše to byla hra s mantinely sci-fi, která díky zkušenosti svých tvůrců dala vzniknout kvalitním filmům. Úspěšní čeští sci-fi filmaři netoužili dělat sci-fi – toužili dělat dobré filmy a někdy se jim k tomu jen hodily sci-fi prvky. Stejně jako prozaiku Josefu Nesvadbovi, v našem úvodním příběhu.
Bibliografie 1. BATISTOVÁ, Anna. Fantasticko-dobrodružný nebo utopistický?: „Sci-fi“ v domácím filmovém tisku šedesátých let. Iluminace, 2011, roč. 23, č. 3, s. 53-69. ISSN 0862-397X. 2. BORDWELL, David – THOMPSONOVÁ, Kristin. Dějiny filmu: Přehled světové kinematografie. Praha: AMU, Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 872 s. ISBN 978-80-7106-898-3. 3. Film a doba. Praha: Sdružení přátel odborného filmového tisku, 1955–. Vychází měsíčně. ISSN 0015-1068. 4. Filmová kartotéka/Filmový přehled/Přehled nových filmů. Praha: Československý státní film/Ústřední půjčovna filmů/Český filmový ústav. 1949–. ISSN 0015-1645. 5. GUNN, James. The road to science fiction: From Gilgamesh to Wells. Lanham: Scarecrow Press, 2002. 349 s. ISBN 9780810844148. 6. HUNTER, I. Q. British science fiction cinema. London: Routledge, 2002. 217 s. ISBN 9780203009772. 7. KOKEŠ, Radomír D. Teoretizování o žánrové povaze a fikčních světech českých sci-fi komedií. Iluminace, 2011, roč. 23, č. 3, s. 71-91. ISSN 0862-397X. 8. LANGFORD, Barry. Film genre: Hollywood and beyond. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2005. 310 s. ISBN 9780748619030.
9. Rudé právo: ústřední orgán komunistické strany Československé. Praha: Rudé právo/Borgis a.s., 1921-1995. Vychází denně. ISSN 0032-6569.
Filmografie 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31. 32. 33. 34. 35. 36. 37.
„Pane vy jste vdova!“ (Václav Vorlíček, 1970) 2001: Space Odyssey (Stanley Kubrick, 1968) Aelita (Jakov Protazanov, 1924) Což takhle dát si špenát (Václav Vorlíček, 1977) Čerez těrnii k zvezdam (Ričard Viktorov, 1982) Day the Earth Stood Still (Robert Wise, 1951) Doppelgänger (Robert Parrish, 1969) Fiend without a Face (Marshall Thompson, 1958) Ja byl sputnikom Solnca (Viktor Morgenštern, 1959) Je t'aime, je t'aime (Alain Resnais, 1968) Kde chce zabít Jessii? (Václav Vorlíček, 1966) Konec srpna v hotelu Ozon (Jan Schmidt, 1966) L' Umanoide (Aldo Lado, 1979) La jetée (Chris Marker, 1962) La Mort en direct (Bertrand Tavernier, 1980) Le Dernier combat (Luc Besson, 1983) Mad Max 2: The Road Warrior (George Miller, 1981) Metropolis (Fritz Lang, 1927) Muž z prvního století (Oldřich Lipský, 1963) Moskva-Kassiopeia (Ričard Viktorov, 1973) O-bi, O-ba – koniec cywilizacji (Piotr Szulkin, 1985) Panic in the Year Zero (Ray Milland, 1962) Pis'ma mertvogo čeloveka (Konstantin Lopušanskij, 1986) Scontri stellari oltre la terza dimensione (Luigi Cozzi, 1978) Signale – Ein Weltraumabenteuer (Gottfried Kolditz, 1970) Star Wars (George Lucas, 1977) Stranger from Venus (Burt Balaban, 1954) The Airship Destroyer (Walter R. Booth, 1909) The Beast from 20.000 Fathoms (Eugène Lourié, 1953) The Trollenberg Terror (Quentin Lawrence, 1958) Them! (Gordon Douglas, 1954) Things to Come (William Cameron Menzies, 1936) Tumannosť Andromedy (Jevgenij Šerstobitov, 1967) Twelve Monkeys (Terry Gilliam, 1995) Unearthly Stranger (John Krish, 1963) Zabil jsem Einsteina, pánové… (Oldřich Lipský, 1969) Zítra vstanu a opařím se čajem (Jindřich Polák, 1977)
