PRVNÍ VÁNOCE V bohaté čtvrti v Praze žil malý 11 letý kluk, jménem Felix. Celý školní týden vypadá jako normální kluk ze spořádané rodiny. Nikdo netušil, že pod strojeným úsměvem a krásným oblečením se skrývají modřiny, bolest a strach. Otec alkoholik a matka plně oddaná svému muži nedají doma svému dítěti vydechnout a ještě ho bijí. Jednoho dne se to však Felix rozhodne změnit. Jako každé ráno se probudil ve špinavé ulepené několik týdnů nepřevlečené posteli. Měl na sobě jen špinavý dlouhý nátělník a děravé ponožky. Když si ustlal postel, zvedlo se z ní spoustu dalšího prachu a jeho malý pokojík se zdál zase o něco špinavější. Svlékl si nátělník a ponožky, nahý došel do koupelny. Prohlížel se v zrcadle, pozoroval obrovské modřiny přesně tam, kde je pod oblečením vidět nebude. Jeho otec byl možná alkoholik a hlupák, ale věděl kam dát ránu. Felix poskočil, když zaslechl, jak se otevírají dveře od koupelny. Dovnitř vešla matka, v ruce krásné šaty, které směl nosit jen do školy, aby nikdo nic nepoznal. „Vlez si do vany!“ řekla skřehotavým hlasem matka. Po každém víkendu si Felix užíval to, že se může pořádně umýt. Drhl ze sebe špínu, myl si vlasy, všechno, co se na něj přes víkend nalepilo ze sebe smyl. Oblékl si šaty, matka jemně make-upem zakryla kousek vyčuhující modřiny, dala mu tašku s učením a poslala ho do školy. Byla to bohatá, naoko velmi šťastná rodina. Ale Felix žil jako nejchudší chlapec z nejchudší rodiny. Nemohl se nikomu svěřit, když se na posledy pokusil jít za sousedkou a říct jí, co ho trápí, dostal od otce dvojitý výprask. Venku byla hrozná zima, právě začal prosinec. Všude byla barevná vánoční světýlka, hračkářství zaplněná hračkami a ve vzduchu byla cítit vůně cukroví. Ale Felix nic z toho doopravdy neznal. On ty pravé Vánoce nikdy nezažil. Jeho rodiče vždy vystrojí domek zevnitř, aby nikdo nic nepoznal a pak ho celý večer nechají v pokoji. Zatímco jiné děti čekají na Ježíška, dívají se na pohádky a jedí cukroví, on sedí v pokoji, kouká z okna na hvězdy a padající sníh a přeje si, aby byl někde úplně jinde. Většinou se jeho otec velmi opije a pozdě v noci ho vzbudí rána do zad, břicha nebo obličeje. Nechtěl na Štědrý den, na den, který jiné děti milují, ani pomyslet. Nenáviděl Vánoce, protože pro něj to byl nejhorší den celého roku. Celý týden ve škole se musel tvářit, že se nic neděje, že mají doma skvělé vztahy, psal slohy o mamince a tatínkovi, jak jsou pro něj vzorem a má je rád. Jediné, co mohl, bylo, že o přestávkách chodil plakat na záchod a přál si, aby už to všechno skončilo. Děsil se posledního zazvonění, tak strašně se bál jít domů. Snažil se oběd ve škole co nejvíce natahovat. Když vyšel před školu, už tam na něj čekala matka. Samozřejmě s úsměvem, objala ho, dala pusu,
aby všechno vypadalo bezstarostně a skvěle. Celou cestu domů držela Felixe za ruku. On umíral strachy, jestli je doma otec určitě se něco stane. Nevěděl, co má dělat. Nemohl utéct, nemohl se nikomu svěřit. Modřiny vidět nebyly a na doktorku si dávali pozor. Byl úplně bezmocný. V krku obrovský knedlík, zvláštní bolest v břiše a slzy na krajíčku. Tak přesně se cítil, když se přibližovali k jejich zdánlivě krásnému a bezstarostnému domovu. Jakmile přišli domů, sundal si bundu a boty, rychle vyběhl schody a zavřel se v pokoji. Vytáhl si knížku, kterou si potají půjčil ve školní knihovně, rodiče mu totiž zakazovali číst, aby ho prý nenapadlo něco šíleného. Bylo to vlastně takové domácí vězení, jediné, co mohl dělat, bylo utíkat do jiného světa alespoň prostřednictví knížek. Hodinu měl klid, nic se nedělo, nikdo za ním nepřišel, jen si četl a cítil se lépe, pohlcený knížkou a jiným, lepším světem. V tom však zaslechl dunivé kroky na schodech. „Felixi! Jak to, že není umytý nádobí sakra? Už dávno sem ti to říkal!“ řval otec, který se právě vrátil z hospody. Felix se beznadějně díval okolo sebe, nevěděl co má dělat, nemohl se bránit. Věděl však, že čím víc bude naříkat, tím bude otec spokojenější a dříve ho nechá být. Najednou se rozlétly dveře, otec držel v ruce tyč od koštěte, kterou pravděpodobně urval na dvoře. „Ty malej parchante, já tě naučim!“ zařval a praštil Felixe do břicha, podruhé do zad a potřetí do obličeje a do hlavy. Felixovi se zatmělo před očima a zhroutil se na zem. Neměl ponětí, jak dlouho byl v bezvědomí, probudil se v nemocnici. Vedle něj seděli naoko smutní rodiče a zdravotní sestra. „Skvělé probudil se!“ zvolala radostně sestra a rodiče se na něj s úsměvem otočili, hladili ho po hlavě a dělali, jak strašně jsou rádi, že mají svého syna zpět. Felix, ale moc dobře věděl, co ho čeká, jakmile sestra odejde. „Mohli bychom zůstat o samotě, prosím?“ řekl se smutným úsměvem otec sestře. Ta pokývala hlavou a zavřela za sebou dveře. „Takže ty simulante, nechápu, jak si mohl tak dobře zahrát to, že jsi v bezvědomí, ale na víkend už si tě bereme domů, poležíš si tu maximálně 3 dny, je ti jo jasný? Zase nechceme mít doma invalidu! Tak se koukej sebrat!“ řekl ostře otec, oba rodiče se zvedli a odešli z pokoje. Jakmile se za nimi s hlasitým třísknutím zavřely dveře, Felix se rozbrečel. Nevěděl, co má dělat, byl tak rád, že je aspoň na chvíli daleko, daleko od rodičů, školy, falešného úsměvu a násilí, že ho vidina jen 3 dnů v poklidné nemocnici s milými sestrami děsila. Jen se svými myšlenkami nehybně ležel asi hodinu, potom přišla sestra s tácem, na kterém byla spousta cukroví. „Máš na něco chuť, chlapečku?“ zeptala se a podala mu celý jeden talíř. „Ano, děkuju moc!“ řekl Felix a hned, jak se sestra otočila, aby si otevřela dveře, se začal ládovat vanilkovými rohlíčky, lineckým a vším možným dalším cukrovím na talíři. Byl tak rád, protože jeho máma cukroví nikdy nepekla, tedy, ne pro něj. Vždy všechno snědli sami s otcem. Párkrát se mu však podařilo ukrást pár kousků a ochutnat. Chutnalo skvěle, ale tohle cukroví bylo ještě lepší. Felix na chvíli zatoužil,
aby nemocnici nikdy nemusel opustit. Aby tu navždy jen tak ležel v čisté bílé posteli a jedl cukroví. Po několika minutách sladkého hodování odložil talíř na stůl a usnul. Každý další den v nemocnici plynul v klidu, ve znamení cukroví a dobrého klidného spánku. Čistota všude, sestry na něj byly moc hodné a každým dnem mu bylo líp. Tak strašně nechtěl domů, ale věděl, že se tomu prostě nevyhne, že domů musí. A tak si pro něj jednoho dne přijela matka. Když scházel dolů po schodech a viděl ji, jak stojí u auta, skoro měl chuť si rozbít hlavu o to kovové zábradlí, než aby musel jet s ní domů. Celý víkend bude jen pracovat na zahradě, doma, trhat kytky, chodit na nákup, do knihovny, zkrátka všude kde budou rodiče potřebovat a když si splete jednu jedinou věc dostane facku a bude bez večeře. A to se určitě stane, protože jeho rodiče na něm vždy umí najít nějakou chybu. Navíc se nebezpečně blížily Vánoce a Felixe každým dnem víc a víc mrzelo, že nemůže mít normální život, jako ostatní děti od něj ze třídy. Dnem se minul se dnem a večer Felixovi matka říká, že půjdou na návštěvu k nové sousedce, že on tam sice být nemusí, ale jen aby ji pozdravil a potom půjde domů s paní na hlídání. „Aspoň něco!“ pomyslel si Felix, protože jeho chůva vždy po 5 minutách usnula a on si mohl dělat téměř vše, co chtěl, až na to že celý dům byl zamčený a klíče měli rodiče. Když přišel k nové sousedce domů, jen žasnul. Měla tak nádherný dům! Zrovna když si prohlížel ty krásné obrazy, co měla na zdi, přistoupila k němu a představila se. „Ahoj, já sem Zita, vaše nová sousedka, a jak se jmenuješ ty? Jsi moc roztomilý chlapec! Řekla a zasmála se. „No, já jsem Felix, bydlím táhle přes ulici“ řekl a ukázal skrz okno na jejich dům. „Moc krásný dům.. Maminka s tatínkem musí být moc rádi, že tě mají“ potichu řekla a sklopila oči. „Vy nemáte děti? Proč ne?“ zeptal se Felix. „Víš, ne vždy fungují věci tak, jak mají a i když někoho s kým jsme moc milujeme, děti mít prostě nemůžeme.“ odpověděla smutně. „Aha, to mě moc mrzí, doufám že nebudete smutná, ale už musím jít, určitě se někdy potkáme, na shledanou.“ Špitl Felix a nechal se matkou dovést domů. „Buď hodnej!“ křikla na něj matka při odchodu a vrátila se k všeobecným radovánkám. Felix se podíval do kalendáře, bylo už 23. prosince. Už jen 1 den, pomyslel si a vzdychl. Lehl si na pohovku v obyváku, zapnul si televizi a užíval si volnost, kterou na nějaký čas měl i ve svém domě. Opravdu nevěděl, co má dělat, bylo mu tak smutno, cítil se osamělý. Vzpomínal si na tu hodnou paní, na Zitu, na jejich novou sousedku. Na to, že ona nemůže mít děti, které by tak chtěla a lidé jako jeho rodiče, děti mají a neváží si jich. Na chvilku zatoužil být právě jejím synem, ale potom zatřepal hlavou a řekl si, že je to blbost. Vysprchoval se a když jeho rozjaření rodiče přišli, on pomalu usínal a padal do krásného snového světa. Představoval si, jak slaví opravdové Vánoce, jak celý den kouká na pohádky, raduje se, směje se a těší se na večer, na štědrovečerní večeři a na Ježíška. Ale bylo by mu jedno, kdyby nedostal žádný
dárek, on jen chtěl být s rodinou, s opravdovou rodinou, co by ho měla ráda. Potom si uvědomil, že je pátek a že zítra je Štědrý den a ještě k tomu sobota. Nemohlo být nic horšího. Z očí mu pomalu stékaly slzy, ale naštěstí brzo usnul a ve spánku zapomněl na všechna svá trápení. Druhý den ráno se všechno zdálo být v pořádku. Otec byl celkem milý, tedy nemluvil, ale to bylo na jeho úroveň dost dobré. Matka mu dokonce přistrčila čaj a bábovku k snídani. „Možná to nebude tak zlé“ řekl si Felix. Celý den probíhal podobně v tichosti a relativním klidu. Matka zdobila stromeček a otec popíjel pivo u televize. Felix mezitím dělal vanilkové rohlíčky, protože ho tím rodiče pověřili, a sem tam některý snědl a vychutnával si jejich skvělou vůni. Pomalu přicházel večer a otec se zdál být pořád víc a víc opilý, jen to zatím nedával najevo ničím, ani pěstmi ani nadávkami. Felix naivně zadoufal, že to tentokrát bude trochu jiné, ani nevěřil, že by to mohly být Vánoce, jak mají být, ale že by se to aspoň obešlo bez hádek a bití. Jenže o asi hodinu později se otec zvedl. Přišel k Felixovi a dal mu pěstí. Začal mu neuvěřitelně nadávat, a pořád ho mlátil víc a víc. Řval na něj, že je hanba rodiny, že se neměl nikdy narodit, že je celý jeden velký omyl. Felix se na něj podíval se slzami v očích, kopl ho do rozkroku a vyběhnul odemčenými dveřmi ven. Běžel k té nové sousedce domů. Zvonil a zvonil, dokud mu neotevřela. Ani jí nic neřekl a už rovnou vběhl dovnitř. Ona za ním rychle utíkala do obyváku, kde se s pláčem schoulil na sedačku. Tekla mu krev z nosu a jelikož měl na sobě domácí oblečení, vylézaly také všechny ostatní modřiny. Zita se na něj šokovaně dívala. Nevěděla, co má dělat, bylo jí hrozně. První, co jí ale napadlo, bylo zavolat policii, co jiného mohla dělat, bylo jí jasné, že to má od jeho rodičů a ty si nezasloužili nic jiného než skončit ve vězení. Asi 5 minut po jejím telefonátu uviděla z okna policejní auto, jak vykopává dveře a posléze jak odvádí jeho rodiče pryč. Sama pro sebe se usmála. „Felixi? Vy u vás doma neslavíte Vánoce, viď že ne?“ řekla a pohladila ho po hlavě. „Ne, nikdy jsem ty opravdové Vánoce nezažil“ posmrkoval Felix. „Víš co? Ke mně Ježíšek chodí, i když nemám děti, protože ví, že si je moc moc přeju. A od zítřka bych mohla začít řešit tvojí adopci. Víš, jakože bys bydlel u mě doma, byla bych tvoje náhradní maminka, co na to říkáš?“ „Ano! To bych si tak moc přál Zito, opravdu moc!“ usmál se Felix. „Tak utíkej, jdi se podívat pod stromeček“, řekla Zita vesele. Za chvilku se z vedlejšího pokoje ozval radostný výkřik, Felix právě zažíval své první Vánoce. Sice nebyly bezchybné, ale to, že o něj někdo měl zájem, ten pocit že už se nemusí vrátit domů, byl nenahraditelný. Byl šťastný, že Zitu má, nikdy nebyl šťastnější. „Děkuji ti Zito! Jsi nejlepší!“ řekl a obejmul jí. „Felixi, kdybys jen
věděl, jak jsem teď šťastná, já budu mít syna a ještě tak skvělého jako tebe!“ řekla a pevně ho objala.
