Absolventi vzpomínají

Absolventi vzpomínají

Jan Šašek Na rokycanské Gymnázium a Střední odbornou školu, kde jsem v letech 1999-2003 studoval management drobného podnikání a obchodu, jsem šel, stejně tak jako celá řada začínajících studentů, s očekáváními, že mi začíná zcela jiná životní etapa plná nových zážitků, přátel a v neposlední řadě samozřejmě také s tím, že získám potřebné vzdělání, které bude jedním z dalších základních stavebních kamenů pro mé budoucí směřování. S odstupem několika let, co jsem opustil školní lavice, jsem velmi rád, že jsem měl možnost na této škole studovat. Teoretická i praktická výuka byla na vysoké úrovni, učitelský sbor nám šel vždy příkladem, a tu a tam byl dokonce ochotný tolerovat i některé studentské nešvary. Bylo už jen na nás, na studentech, zda tyto skvělé podmínky dokážeme využít pro získání vědomostí, které nám v budoucnu pomůžou na cestě za vysněnou profesní dráhou. Potřebu starat se o věci kolem sebe a být tak součástí toho, co se kolem nás děje, jsem pociťoval již od mládí. Po maturitě jsem se rozhodl věnovat v rámci vysokoškolského studia oborům, které jsou s veřejným životem spjaty. Na vysokých školách v Plzni a Praze jsem absolvoval studium politologie a veřejné správy. Z vědomostí získaných na střední škole jsem vycházel, a musím uznat, že mi při dalším studiu velmi pomohly. Abych své teoretické znalosti zúročil v praxi a získal další nové zkušenosti, vedle studia jsem se věnoval také práci pro pražskou neziskovou kulturní nadaci, působil jsem mj. jako asistent rokycanského senátora Luďka Sefziga či jako koordinátor primátora města Plzně Martina Baxy pro obce a města Plzeňského kraje. Měl jsem tak už jako mladý člověk příležitost podílet se na řešení problémů krajské a komunální politiky. A právě spojení kvalitního vzdělání s praktickými zkušenostmi je podle mého názoru v dnešní době základním předpokladem pro nastartování úspěšné profesní kariéry. V roce 2006, bylo mi tehdy teprve 22 let, jsem se stal městským zastupitelem v Rokycanech. Bylo pro mě příjemné a podnětné zároveň sdílet „zastupitelskou lavici“ s bývalou místostarostkou města Rokycany a spoluzakladatelkou „mojí“ střední školy Miluší Vykopalovou. V zastupitelstvu jsem se věnoval oblastem životního prostředí, kultury a památkové péči, a také kontrole dodržování právních předpisů a efektivnímu hospodaření s majetkem města. Na podzim roku 2012 jsem byl zvolen do Zastupitelstva Plzeňského kraje, ve kterém jsem coby opoziční zastupitel vykonával funkci předsedy kontrolního výboru. O dva roky později jsem změnil působiště, neboť jsem byl zvolen místostarostou města Rokycany. Mám tak jedinečnou příležitost každodenní prací město rozvíjet a řešit jeho problémy. Věnuji se úkolům z agendy rozvoje města a územního plánování, investic, dopravy, komunálních a technických služeb, správy majetku, bydlení či životního prostředí. Nežiji jen politikou, zajímám se též o kulturu a památky, jsem např. členem Spolku pro obnovu památek v Rokycanech a okolí. Fandím spolkům, které jsou základem občanské společnosti ve městě. Mezi mé záliby patří historie, turistika a sport a fenka amerického bezsrstého teriéra Bára. Když se ohlédnu zpátky, musím říci, že tato střední škola mě dobře postavila na startovní čáru života, dala mi spoustu zkušeností i nových přátel. Zůstaly mi na ni, učitelský sbor i spolužáky samé hezké vzpomínky. A protože se i po studiích na „moji“ střední školu rád vracím na občasné návštěvy, vím, že má stále kvalitní pedagogický sbor a učebny vybavené moderním nábytkem a technikou. Je školou, která v konkurenci škol rozhodně obstojí a má svým současným, ale i novým studentům, co nabídnout. Škole přeji, aby si udržela dosavadní tvář a kvalitu. Studentům přeji, aby jim škola poskytovala dostatek možností k rozvíjení jejich schopností a zájmů, aby se při studiu cítili spokojeni a odcházeli ze školy dobře připraveni pro život.

Ze SOŠ Rokycany do světa aneb neobyčejný příběh obyčejného absolventa (Pavel Procházka) Jako student posledního ročníku maturitního oboru Elektronické počítačové systémy (dnešní Informační technologie) jsem si položil otázku, kterou si pravděpodobně mnozí studenti střední školy v závěru studia také pokládají: Kam dál po maturitě? Nabízí se hned dvě možnosti: buď jít pracovat, nebo pokračovat ve studiu na vysoké škole. V té době jsem se ještě necítil zralý na to jít pracovat. Měl jsem v sobě touhu si dále rozšířit obzory, a proto jsem se rozhodl pro druhou možnost. Rozhodnutí pokračovat ve studiu na vysoké škole s sebou přináší další důležitou otázku: Na kterou vysokou školu? Pro mnohé z mých spolužáků odpověď na tuto otázku byla jednoznačná: buď ZČU, nebo ČVUT. I já jsem tyto možnosti zvažoval, avšak jsem se dozvěděl, že existuje i jiná, neobvyklá a velice lákavá možnost: studium v zahraničí. Osobně miluji nové výzvy a jít tak trochu ,,proti proudu”, takže tato možnost se mi zdála jako nejlepší volba. Začal jsem tedy spolupracovat s plzeňskou pobočkou Student Agency, která nabízí zprostředkování studia na vyšších odborných školách v zahraničí. Podmínky pro přijetí byly jednoduché. Jednalo se o složení zkoušky z angličtiny, doložení maturitního vysvědčení a třetím požadavkem byla vysoká motivace a odhodlání. Všechny tři podmínky jsem splňoval. Sbalil jsem si svých ,,pět švestek” a v srpnu 2009 jsem sám odletěl do dánské Kodaně. Studoval jsem na Copenhagen Business Academy (CBA) obor Computer science. Začátky byly krušné: nové prostředí, noví lidé ze všech koutů světa, všude kolem jen samá angličtina. Co mi ze začátku nejvíce pomohlo, byly mé znalosti z oblasti programování, databází, sítí a hardwaru, které jsem se naučil právě na SOŠ v Rokycanech. První semestr jsme probírali látku, kterou jsem měl díky učitelům, jako jsou Mgr. Jaromír Háka, Ing. Jaroslav Burda a Ing., Bc. Lenka Likeová, takříkajíc ,,v malíku”. To však neznamená, že jsem se ve škole nudil. Ba naopak. Tím, že veškeré lekce a projekty byly v angličtině, jsem musel hodně zapracovat na komunikační úrovni své angličtiny, naučit se jak pracovat v týmu, jak plánovat a řídit školní projekty atd.

IT University of Copenhagen

IT University of Copenhagen

Během mého studia na CBA jsem absolvoval dvě povinné pětiměsíční praxe. Standardní je absolvovat tyto praxe v dánských firmách, avšak škola nám dala volnost v tom, že je můžeme absolvovat kdekoliv na světě. Toto pro mě byla opět nová výzva. Našel jsem si tedy první praxi v anglickém Manchesteru a druhou v kanadském Torontu, kde jsem pracoval jako programátor iOS aplikací. Po dokončení čtyřletého bakalářského studia (6 semestrů denní studium, 2 semestry praxe) na CBA jsem se rozhodl pokračovat dál ve studiu. Byl jsem přijat na IT University of Copenhagen (ITU) obor Software Engineering. ITU je moderní universita, kde se vše točí kolem IT. Universita kromě skvělého vzdělání nabízí také možnost vycestovat a studovat jeden semestr na jedné z partnerských univerzit. To byla opět možnost, kterou jsem si nemohl nechat ujít. Strávil jsem tedy 5 měsíců v čínském Pekingu, kde jsem studoval na Beijing Jiaotong University obor Software Engineering. SOŠ Rokycany mi dala skvělý základ pro zahraniční vysokoškolské studium, kde jsem kromě teoretických znalostí měl možnost získat cenné zkušenosti ve firmách různých zemí. Věřím, že v budoucnu najdu pracovní uplatnění v oboru, který jsem si zvolil. V době psaní tohoto článku pracuji na své závěrečné diplomové práci. Po dokončení mého studia na ITU (podzim 2015) začnu pracovat na plný úvazek pro jednu softwarovou firmu, ve které již pracuji na částečný úvazek po dobu studia zde v Kodani jako programátor iOS aplikací.

Výměnný semestr v Pekingu To je ve zkratce shrnutí uplynulých neobyčejných šesti let obyčejného absolventa SOŠ Rokycany, třídy pana Mgr. Jaromíra Háky.

Lenka Lokvencová Psal se rok 2004 a pro mě se otevírala nová životní etapa – etapa ukončení základní školy a přechod na střední. Během hodin strávených nad probíráním toho kam ano a kam ne se okruh možností poměrně dost zužoval - gymnázia, průmyslovky a školy podobného zaměření jsem vzdala rovnou, ekonomka byla pro mě jasná volba a tím vyvstala základní otázka – střední škola v Rokycanech nebo v Plzni. Plzeň se sice jevila jako lákavá možnost být bez dohledu rodičů, ve velkoměstě, které skrývalo do té doby nepoznané možnosti městského studentského života. I když se volba školy v Plzni pro mnohé spolužáky stala základním a jediným kritériem výběru, nikdy jsem v tomto ohledu nezalitovala, že jsem začala chodit na SOŠ v Rokycanech. Bez hodně brzkého ranního vstávání, bez dojíždění, bez zpožděných vlaků či autobusů, bez hodin strávených na nádražích naprosto zbytečným čekáním… Prožila jsem v Rokycanech krásné čtyři roky, na které ráda vzpomínám, na spolužáky, učitele, a abych byla upřímná, i na výuku, která mi jako všem studentům tehdy občas lezla krkem. Co se týče kvality výuky, nemohu si na nic stěžovat. Pak na vysoké (ZČU ekonomická fakulta), kam jsem se dostala bez sebemenších problémů, jsem z výuky na střední čerpala po celou dobu studia, bez nocí nad ekonomickými skripty – a to bylo něco, bylo mi 20, jak Plzně, tak studentského života jsem si mohla užívat plnými doušky. Po dokončení bakalářského studijního programu jsem odešla do Německa, rozšířit si jazykové znalosti. Podařilo se, hodiny němčiny na střední, nad skloňováním der-die-das, se zúročily. O několik málo let později, když jsem v Plzni nastoupila do práce a objevila se potřeba doplnit si znalosti angličtiny, ani tam jsem nezaváhala, základy ze střední se ukázaly pevné a dalo se na nich stavět i dál. Během zaměstnání jsem si nakonec rozšířila středoškolské vzdělání vzděláním vysokoškolským. SOŠka se mi stala do života skvělým odrazovým můstkem – pracuji v mezinárodní firmě v kvalitě/ekonomice, která mě baví, díky ní procestuji kus světa, dostanu se do firem, kam se dostane málokdo, hovořím plynně dvěma světovými jazyky, zažila jsem několik krásných let v zahraničí. Za vším stojí – popravdě – výběr střední školy. Takže pokud máte obdobné sny jako já – neváhejte, jsou na dosah – jsem toho jasným důkazem!

Veronika Cholinská (Půtová) Střední škola – přijde mi to jako nedávno a přitom už je to 10 let od chvíle, co jsem poprvé prošla dveřmi pistáciově zelené budovy. Byla jsem nervózní, nevěděla jsem, co mě čeká, ale zároveň také natěšená, protože jsem si uvědomovala, že je to nový začátek – nové prostředí, noví přátelé… Nejdřív bychom se ale měli vrátit ještě o kousek dál – a to do chvíle, kdy jsem si v deváté třídě vybírala, kam 1. září roku 2005 nastoupím. Myslím, že jen málokdo v takovém věku opravdu ví, co chce, a je ještě méně těch, kteří si dokáží od začátku za svým snem jít. Já jsem byla jedna z mnoha, kteří tápali a otázka „kam na střední“ se rovnala velké neznámé. Šla jsem na to vlastně vylučovací metodou – co bych určitě dělat nechtěla a jaký obor má případně takový rozsah, abych z něj mohla vybruslit na různá kluziště. A vyšel mi obchod. I přesto, že jsem z Plzně, vybrala jsem si Rokycany, tehdy to byla popravdě cesta – jak se tak říká - na jistotu, protože jsem měla výborné známky a věděla jsem, že s mým průměrem se nemusím bát nepřijetí. Mnohokrát jsem později děkovala, že mě strach odsunul o pár kilometrů dál, protože odesláním přihlášky na obor Management drobného podnikání a obchodu na SOŠ Rokycany tehdy začalo úžasné období mého života… Chvíli jsem přemýšlela, jak správně vyjádřit, proč bych, kdybych se měla znovu rozhodovat, určitě nezvolila jinak… a možná to bude znít tak trochu divně, ale díky oboru, který jsem studovala, jsem zjistila, co nikdy nechci v budoucnu dělat. A teď se to pokusím dovysvětlit tak, aby to opravdu dávalo smysl. Ten, kdo by si myslel, že vyjet pár kilometrů za Plzeň znamená ulevit si od učení – mýlí se. Myslím, že člověk, kterého obchod opravdu baví, by se ve studiu na SOŠ našel. Já jsem během čtyř let zjistila, že se musím vydat úplně jiným směrem… S hlubokými pocity vzpomínám na velmi poctivě vedené hodiny účetnictví, při kterých člověk opravdu musel zapojit hlavu – a to bolelo, na podnikovou ekonomiku, management, spoustu odborných termínů, matiku, kterou od malička nesnáším, praxi ve firmách, kdy jsem zjistila, že nic z toho opravdu není pro mě… Ale rozumějte, nevzpomínám na to špatně, protože vím, že jsem dostala, co jsem si zvolila, a jen díky tomu jsem si pak dokázala být vším tak jistá a jít si dál za svým. Co mě obrovsky, ale obrovsky bavilo, byl kolektiv lidí. Od učitelů až po posledního žáka na škole. Na roky strávené na střední nikdy nezapomenu, doteď mám spoustu kamarádů, se kterými jsem se potkala v lavici, o přestávkách, na školním dvoře a věřím, že si zůstaneme už napořád. Určitě také stojí za zmínku, že v jedné ze tříd jsem našla svoji – tehdy teprve budoucí – životní lásku. Muže, který mě o 10 let později požádal o ruku. Po maturitě jsem byla tak trochu dospělejší, vlastně asi o hodně dospělejší. 15 a 19 let, to je obrovský rozdíl. Věděla jsem, že čísla nejsou pro mě a také jsem věděla, co pro mě je. Jazyk, cit pro slova, umění, poezii, kreativita, dravost a zdravá dávka exhibicionismu. Zkoušela jsem se proto dostat na novinařinu – neúspěšně, ale znovu musím říct, že teď, když vidím věci s odstupem, jednoznačně vím – mělo to tak být. Přihlásila jsem se tedy na obor, který se alespoň dotýkal toho, co mám ráda – začala jsem studovat Fakultu pedagogickou – obor český jazyk. Dodělala jsem si bakalářské vzdělání a věděla jsem, že tím pro mě studium na fakultě končí. Chybělo mi moc věcí – kreativita, možnost individuality, osobní rozvoj…. Opět jsem dostala to, co jsem si zvolila, a opět mě to jen nasměrovalo v tom, že musím jít dál – o krok jinudy.

Potom následovalo období, kterému já osobně říkám testovací fáze – nabírání zkušeností, těch dobrých i špatných, úspěchy, omyly, chyby…Ale co je jejím výsledkem? Dokázala jsem to, splnila jsem si svůj sen a mám všechno, co jsem kdy chtěla. Pracuji jako moderátorka a reportérka televizního zpravodajství a každý den si uvědomuji, že pro mě práce není prací, ale splněným přáním. Předcházelo tomu hodně kroků do neznáma, které mnoho lidí nechápalo, a také hodně opravdové dřiny a krušných chvil, ve kterých jsem už někdy ztrácela naději. Co tím vším chci říct – každý krok, který člověk v životě udělá, ho někam posune. Důležité je vytrvat a postupně v sobě hledat to, čím opravdu chcete být, a vidět to pozitivní ve všem, co prožíváte – pokud vás škola baví a našli jste se v tom, v čem získáváte spoustu znalostí, je to naprosto skvělé, berte si maximum a pracujte na sobě. Pokud víte, že se necítíte dobře, je to také dobře, už totiž také víte, kam směřovat a nasměrovat svoje další kroky. Všechno tohle je součástí vaší cesty. Co z toho vyplývá? Vlastně nemůžete udělat chybu. A nakonec stejně nejvíc záleží na vás – i když hodně věcí stále stojí na papírech s razítky, ve finále to bude vždycky jen o vás samotných. Když budete mířit možná až příliš vysoko a spadnete, pořád se dostanete výš než ti, co se stále drží při zemi.

Andrea Vondrášková Po úspěšném zakončení studia na SOŠ jsem se rozhodla studovat ZČU v Plzni, studijní obor s názvem Právo. Tento obor jsem si vybrala proto, protože jsem si jeho studiem chtěla splnit sen. Po složení přijímacích zkoušek v roce 2011 jsem uvedené studium úspěšně dokončila. V tomto roce jsem nastoupila do pojišťovny Kooperativa, kde jsem nejprve pracovala na právním oddělení v Praze jako firemní právník. V současné době jsem v této společnosti na pozici underwritera v Plzni. Co se týče vyučujících na SOŠ, byli vždy velmi profesionální. Za sebe mohu říci, že některé vědomosti, které nám po celé studium na této škole vštěpovali, jsem využila i při studiu na vysoké škole, ač jsem si vybrala zcela odlišný obor. Tímto bych jim všem, kteří se nám po celé studium věnovali, chtěla poděkovat. Ráda na roky studia na této škole vzpomínám.

Jak slepý k houslím přišel (Tomáš Procházka) Dovolte mi, abych se krátce představil. Jmenuji se Tomáš Procházka, je mi 27 let, vystudoval jsem Gymnázium a Střední odbornou školu - obor Automatizační a výpočetní technika a v oučasné době již čtvrtým rokem pracuji ve společnosti BRUSH SEM s.r.o. Krátce k představení společnosti BRUSH SEM s.r.o. se sídlem v Plzni v České republice patří ke klíčovým světovým výrobcům turbogenerátorů. Navazuje na tradici výroby generátorů pod značkou ŠKODA, jež započala v roce 1924. Skupina BRUSH je největší nezávislý výrobce turbogenerátorů na světě, který spojuje zdroje tří výrobců generátorů pro aplikace s pohony plynovými a parními turbínami. BRUSH je značkou s výrazně globálním dosahem, s výrobními závody ve Velké Británii, Nizozemsku, České republice, se zákazníky z celého světa. Celkově bylo v Plzni vyrobeno více než 1400 turbogenerátorů a 250 hydrogenerátorů pod značkou ŠKODA. BRUSH SEM s.r.o. zaměstnává téměř 1000 lidí. Pod značkou BRUSH je to dosud více než 800 strojů vyrábějících elektrickou energii po celém světě. Když jsem se na základní škole rozhodoval a pečlivě vybíral kam na střední školu, prioritou pro mě byla budoucnost a uplatnění. Vždy jsem chtěl práci, která mě bude svým způsobem bavit, naplňovat a v konečném důsledku i dobře živit. Chtěl jsem vybrat obor, který mi bude blízký, otevře mi možnosti a umožní kariérní růst. Možná v tom byl i trochu tlak ze strany rodiny, protože můj děda i otec se v tomto prostředí řadu let pohybovali. Zvolil jsem tedy tento obor a nastala otázka: “Na jakou konkrétní školu se přihlásit?” Měl jsem na výběr z několika možností. Prošel jsem během ,,Dnů otevřených dveří” několik škol. Poslední návštěva proběhla právě zde v Rokycanech. Po příchodu mě oslovila přátelská atmosféra a příjemné prostředí, ve kterém jsem se následně pohyboval další 4 roky. Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval, a pokud se nad vším zpětně zamyslím, určitě bych neměnil. Díky menšímu počtu studentů měl každý učitel individuální přístup a dostatek času se všem věnovat. Moje velké poděkování patří celému učitelskému sboru a hlavně paní učitelce Ing. Lence Likeové, která mě připravila na maturitu a následný vstup do života. Na škole jsem se díky ní naučil jednu důležitou věc – žádný učený z nebe nespadl a neexistuje nic, co by se člověk při troše snahy nemohl naučit. Proto, když jsem se po úspěšném složení maturitní zkoušky ucházel o práci, jsem neměl obavy z nedostatečné praxe. Prošel jsem desítky firem, absolvoval několik pohovorů, než jsem narazil na mého současného zaměstnavatele.

Po dobu mého působení ve firmě jsem procestoval přes 20 zemí světa a v kooperaci s firmami jako GE, Siemens a Doksan. Podílel jsem se na několika zajímavých projektech např.: 

jaderná elektrárna Temelín



jaderná elektrárna Mochovce



přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně



Djugba Rusko



Astrakhan Rusko



Kwidzin Polsko

Jiří Štěpina V roce 2003 jsem nastoupil na Gymnázium a SOŠ v Rokycanech na obor Počítačové systémy. V průběhu studia se mi naskytla příležitost spolupracovat se společností EDISS, díky které jsem postupně získával zkušenosti s hardwarem i tvorbou webových aplikací. Stavěl jsem zde multimediální PC, herní sestavy, výkonné servery a datová úložiště. V této společnosti jsem vytvořil své první webové prezentace pro společnosti Fuchs, Betatech nebo také prezentaci pro hudební klub Music bar Žďár, která byla i mojí ročníkovou prací. Po úspěšném složení maturitní zkoušky jsem nastoupil do mezinárodní společnosti TATUNG Czech s. r. o. na pozici SFIS Specialist, ve které jsem nasbíral další zkušenosti s tvorbou webových aplikací, databází Oracle a se sběrem a analýzou dat z výrobních linek. V této době jsem zároveň vyučoval sociálně slabé občany v SKP Vršíček, pro společnost Point 14, základní počítačovou gramotnost. Cílem projektu bylo naučit lidi, kteří většinou neměli žádné zkušenosti s PC, základní ovládání počítačů a vyhledávání informací na internetu. Po absolvování těchto kurzů byli účastníci schopni si na počítači sepsat životopis, najít si na internetu práci nebo potřebné informace k běžným úkonům. V této společnosti jsem dělal i správu sítě o cca 25 PC a 3 serverech včetně Active Directory. Tato spolupráce trvala po dobu 3 let, po kterou byl projekt financován z fondů EU. Od roku 2008 jsem zaměstnaný na pozici programátora ve společnosti Arbes Consulting s. r. o. Zde jsem součástí týmu, který vytváří aplikace pro státní správu a veřejný sektor. Mojí hlavní pracovní náplní je tvorba aplikace HelpDesk pro správu požadavků, rozvoj evidenčního systému KEVIS a tvorba Java appletů. Nově jsem se stal i členem týmu pro tvorbu e-shopu. Po ukončení studia na střední škole jsem si pořídil živnostenský list a po celou dobu zaměstnání podnikám v různých oborech. V roce 2010 jsem spustil svůj první e-shop www.zabalimto.cz zaměřený na prodej obalových materiálů a kancelářských potřeb. Díky tomuto e-shopu jsem získal mnoho cenných zkušeností a znalostí. Například jak co nejlépe provozovat e-shop a co vše je zapotřebí k jeho úspěšnému vedení. E-shopy bych nebyl schopen rozběhnout bez znalostí nabytých na střední škole, a to zejména díky panu Mgr. Hákovi, který mi poskytl první náhled do světa webových technologií. Mezi moje další podnikatelské aktivity patří oprava počítačů a notebooků, poradenství v oblasti IT, správa sítí, školení postavená na míru uživatelům PC a poradenství při spuštění e-shopu včetně dodání hotového řešení. Bez Gymnázia a SOŠ v Rokycanech bych se nikdy nedostal tam, kde jsem teď, a nemohl bych provozovat weby a dělat práci, která mě baví a naplňuje. Pracuji s moderními technologiemi a mám stále prostor se vyvíjet a růst. Volba studia na Gymnáziu a SOŠ v Rokycanech byla ta nejlepší, kterou jsem mohl udělat.

Ing. Lukáš Svoboda Vystudoval jsem obor Elektronické počítačové systémy na SOŠ v Rokycanech. Po střední škole jsem začal studovat na FAV v Plzni. Spolužáci mne od studia na této fakultě odrazovali, sami měli velký respekt. Na univerzitě se však ukázalo, že mě SOŠ velmi dobře připravila a projít obrovským sítem v prvním ročníku nebyl žádný problém. Obávané předměty Matematika I a II, Fyzika I a II se daly bez problémů zvládnout na první pokusy. Zde se tedy ukázalo, že jsme to jen my sami, kteří se brzdíme ve svém osobním rozvoji. Záleží jen na naší odvaze, protože pokud ji máme, jsme schopni zvládnout cokoliv. Ke konci studia na ZČU jsem věděl, že bych rád zkusil jít do zahraničí. Zde jsem opět zjistil, že to vůbec není žádný problém. Sousední německé univerzity doslova prosí ty naše, aby jim posílaly studenty. ,,Hlad“ v Německu po technicky vzdělaných lidech je ještě daleko větší jak u nás. Navíc v Německu dostávají vysoké školy obrovské dotace na vzdělání od privátního sektoru a v průběhu studia je na každém technickém oboru povinností mít jeden semestr pracovní stáž. Dlouho jsem se tedy nerozmýšlel a zaslal životopis na univerzitu v Řezně. Po dvou měsících mi přišlo rozhodnutí, že mě přijímají a vzhledem k tomu, že jsem se hlásil na praktikum, tak byl můj životopis odeslán dále do firem, se kterými daná univerzita spolupracuje. Za další měsíc mi přišlo předvolání na pár pohovorů, na všechny jsem byl pozván, a tak jsem si vybral pro mě ten nejzajímavější. Již třetím rokem pracuji ve firmě Continental v Řezně a podílím se na vývoji multimediálních středových rozhraních a interaktivních přístrojových desek pro super-sportovní automobily. Podílel jsem se na vývoji rozhraní pro Porsche Spyder 918, nové Bugatti Chiron (1500 PS), Aston Martin DB 11, Mercedes S-classe, studií palubovek budoucnosti pro automobilku Jaguar-Land Rover a jiných. Zejména testování softwaru pro výše uvedené automobily bylo vždy velkou zábavou… Do firmy Continental jsem také přivedl další tři spolužáky, kteří si také vždy velmi pochvalovali práci a přístup k zaměstnancům, který je velmi ojedinělý, a troufnu si říci, že takto flexibilní práce se v ČR prakticky nedá sehnat. Bohužel zjišťuji, že my Češi máme často sklon k podceňování. Stejně tak já jsem na začátku podceňoval sám sebe a neustále si kladl otázky typu: „Zvládnu to? Němci mají kvalitnější školství, nebude to na mě moc složité? Jak se domluvím, když neumím německy?“. Posléze se ukázalo, že všechny otázky byly naprosto zbytečné, když nám byl zadán nějaký úkol, s jehož zhotovením se počítalo za několik měsíců, a my jim ho odevzdali za tři dny, tak se lidé ve firmě začali divit. Netrvalo dlouho a chodili za námi pro radu vývojáři z celé firmy, náročné úkoly a ty největší problémy se standardně zadávaly nám, protože si firma byla jistá, že jsme 100% schopni dané úlohy vyřešit. Kamarád se již za pouhý rok stal team leaderem a nyní již má na starost kompletně vývoj celého projektu. Mě byla svěřena optimalizace SW palubní přístrojové desky pro Bugatti Chiron, SW běžel pouze na 36 FPS, což je v automotive nepřípustné, a protože si s tím nikdo nevěděl rady a jedná se o velmi důležitého zákazníka, byl daný úkol svěřen mně. Hned druhý týden jsem projekt odevzdal funkční na požadovaných 75 FPS. Již prakticky první týden působení ve firmě Continental jsme si všichni vnitřně odpověděli na výše uvedené otázky… A jak je to s jazykem? Doposud nemluvím německy, ne proto, že bych se zdráhal a odmítal učit, prakticky už je má němčina na takové úrovni, že se bez problémů domluvím a také všemu rozumím, nicméně je pro mě pohodlnější mluvit anglicky a každý se mnou tak ve firmě mluví. Ono ani s otázkou školství to není tak jednoduché a rozhodně se nedá říci, že by Němci měli lepší vzdělání…

Aktuálně pracuji v Continentalu pouze 16h týdně, i přes neustálé naléhání z vedení jsem již devětkrát odmítl opětovný nástup na plný úvazek a aktuálně pracuji na svých firmách. Založil jsem Startup, který se zabývá vývojem vložených systémů, a pracuji na dalších projektech a nápadech konkrétních SW produktů. Dále studuji doktorát na FAV v Plzni, kde se zabývám technikami strojového učení a analýzou velkého množství dat – konkrétně se specializuji na výzkum umělých neuronových sítí. My všichni doufáme ve splnění svých cílů, protože jen ty nás dokáží hnát dopředu. Nebojte se studovat technické obory, protože jak sami brzy zjistíte, pokud chcete, tak jde zvládnout opravdu vše. Věřte mi, Gymnázium a SOŠ v Rokycanech vám dá velmi rozumný nadhled, který dále zužitkujete v praxi a nebudete se muset bát o práci. Já aktuálně dostávám týdně v průměru 3-5 velmi zajímavých pracovních nabídek. A moje rada na závěr zní – nestudujte humanitní obory, ale technické. Je jen na vás, jak se rozhodnete, ale vězte, že právě teď rozhodujete nejen o čtyřech letech studia střední školy, ale i o své profesní budoucnosti, zamyslete se proto pořádně při výběru té správné školy! Ing. Lukáš Svoboda Absolvent oboru Elektronické počítačové systémy v roce 2008 Inženýrský titul získán v roce 2013 na Fakultě aplikovaných věd v Plzni, bakalářský program – SW inženýrství, magisterský program – Inteligentní systémy Aktuálně zaměstnancem ve firmě Continental (SW developer – 16h týdně) a na NTIS jakožto výzkumný pracovník Cvičí předměty Programování v jazyce C a Úvod do uživatelských rozhraní na FAV v Plzni Zakladatel Startupu JALUD-Embedded s.r.o.

Mgr. Lukáš Rada a Mgr. Veronika Radová V roce 2002 jsem nastoupil na SOŠ v Rokycanech, obor Management drobného podnikání a obchodu (dnes Ekonomické lyceum). Střední odbornou školu jsem si vybral právě z toho důvodu, že považuji odborné zaměření střední školy za důležité. V květnu 2006 jsem úspěšně absolvoval. Po ročním studiu angličtiny na jazykové škole jsem byl přijat na vysokou školu FPE, obor Historie se zaměřením na vzdělávání. Studium pedagogické fakulty jsem ukončil v roce 2012 a poté jsem nastoupil jako učitel dějepisu na ZŠ T. G. Masaryka v Rokycanech. Také působím jako lektor programů využívání ICT ve vzdělávání a vystupuji na odborných konferencích ZČU katedry historie. Ve stejném ročníku a na stejném oboru jsem poznal i svoji budoucí manželku Veroniku, která po úspěšném dokončení SOŠ byla přijeta ke studiu na ZČU FPE, obor Matematika a technická výchova. Od roku 2012 je zaměstnána jako učitelka přírodních věd na ZŠ Stupno.

Jindřich Fremuth Jsem bývalým studentem Gymnázia a SOŠ v Rokycanech – čtyřletý obor Elektrotechnika, v programu Automatizační a Výpočetní technika, zakončený maturitou. Momentálně pracuji jako programátor ve firmě HYDAC spol. s r. o. zabývající se hydraulickými a řídicími systémy pro provoz hydraulických lisů, vstřikovacích lisů, ovládání tavných pecí, zkušebních, filtračních a spousty dalších zařízení v mnoha odvětvích. O elektrotechniku a programování jsem se zajímal už v dětství, kdy jsem dostal první elektrickou hračku a později i první PC. Obor Slaboproudá Elektrotechnika a Automatizační technika zahrnoval oba mé zájmy a byl tedy první volbou při rozhodování, kam na střední školu. Dlouhou dobu jsem ale přemýšlel, čím se po dokončení studia budu živit, kde budu pracovat, a trochu to ve mně vyvolalo nejistotu. Nevěděl jsem totiž, jaké mi toto studium může přinést možnosti a později i dobře placené pracovní pozice, které mě mohou bavit. První dva ročníky jsem se seznamoval se základní elektrotechnikou a výpočetní technikou. Třetí a čtvrtý ročník, kde jsem se poprvé setkal s programováním řídicích systémů Omron, Tecomat a SIEMENS, mi otevřel oči. Na základě získaných zkušeností a předvedení, že mě baví programování, mi bylo krátce před maturitní zkouškou nabídnuto paní učitelkou Ing. Lenkou Likeovou zúčastnit se s některými spolužáky krátkého setkání s vedoucím rokycanské pobočky, firmy HYDAC spol. s r. o. hledající nové zaměstnance v oblasti programování, kreslení elektrických plánů nebo řešení bezpečnosti. Při první schůzi jsme byli seznámeni s náplní práce a požadavky. Po pár dnech jsem se rozhodl, že to zkusím, a domluvil jsem si druhou schůzku. Probrali jsme podmínky a vyplnili krátký formulář se základními údaji. Netrvalo dlouho a dostal jsem zpětnou vazbu, že mohu ihned nastoupit do práce. Během tříměsíční zkušební lhůty jsme se spolužáky pracovali na dílně jako pomocní montéři elektro s poskytnutím volného času na přípravu k maturitní zkoušce, která byla podmínkou pro prodloužení pracovní smlouvy a následné postoupení na naši požadovanou pracovní pozici. Postupně jsme se seznámili s kolektivem, jezdili po servisech a byli při oživování několika velice zajímavých zařízení. Byli jsme několikrát týdně interně seznámeni se základními používanými složkami, nezbytnými pro provoz nejen hydraulických agregátů, ale i elektrických rozvaděčů a jiných strojů. S tím se pojilo pochopení a čtení z elektrických, či hydraulických plánů a postupné zkoušení programování jednoduchých programových funkcí v systémech Simatic SIEMENS. Nešlo vše tak lehce a bez nehody. Byl jsem poslán na přehrání softwaru PLC do Ostravy. Úkol jsem splnil a získal jsem veliké zkušenosti při řešení potíží. Nakonec jsem se dostal na pracovní pozici programátora, kterou jsem si přál, a také mi byl přidělen první projekt. Jednalo se o hydraulický lis k zalisování rotorových plechů pro firmu SIEMENS se třemi ovládanými částmi pro horizontální manipulaci lisovního stolu, vertikální polohování příčníku a samotné lisování. Projekt obsahoval snad všechny běžné elementy, které jsou potřebné pro provoz bezpečného zařízení. Poprvé jsem se zde setkal s regulací v praxi, kterou nám na střední tak „hustili“ do hlavy. Během tohoto projektu jsem podepsal novou smlouvu na rok a stal jsem se součástí projektu pro firmu Jihlavan a.s. - zkušební program pro testování hydraulických pojistek do letadel. Zúčastnil jsem se vývoje pánvové pece nebo repasování stroje k vylisování plastových obalů pro Greiner Packaging s. r. o., kde jsem se mimo jiné poprvé naučil programovat v softwaru TiaPortal. Na základě nově získaných

zkušeností jsem dostal za úkol naprogramovat software pro ovládání lisovacího zařízení o síle 100 tun pro Borgers spol. s r.o. Jsem velice zvědavý, jak se vše vyvine a jestli dosáhnu svých cílů. Otázkou zůstává, zda-li už jsem svého cíle nedosáhl. Jen čas rozhodne, zda budu nadále pokračovat.

Rok po maturitě (Michal Rédl) Zdravím, jmenuji se Michal Rédl a je mi čerstvých 20 let. Minulý rok jsem úspěšně ukončil střední školu maturitou na Střední odborné škole v Rokycanech. Vystudoval jsem obor Elektrotechnika se zaměřením na automatizační techniku. Za rok jsem si vyzkoušel dva druhy práce, obě v oboru. Nejdříve jsem pracoval jako elektromontér a kompletoval rozvaděčové skříně, tam jsem využil jak teoretické, tak praktické zkušenosti z toho, co jsem se naučil ve škole. Ze školních praxí jsem se naučil např. pájet a používat elektrotechnické příslušenství, bez kterých se tato práce dělat nedá, a z teorie, co vlastně dělám, tím myslím, co daný rozvaděč pohání a jak fungují jednotlivé prvky v něm a popř. jak eliminovat případné chyby. Nyní vykonávám pozici elektroprojektant, kde pracuji opět s rozvaděči, ale ve virtuální podobě. Moje práce spočívá v úpravách elektrotechnických komponent a virtuální drátování rozvaděčové skříně. Data, která vypracuji, odesílám do výrobní haly. Dá se říct, že dělám stejnou práci jako předtím, ale z pohodlí kanceláře. Nedávno jsem přijal nabídku na pozici PLC Programátora, která zahrnuje několika měsíční školení v Česku a Německu a následné vykonávání práce bude spočívat v cestování po celém světě a uvádění strojů do provozu. Jeden z důvodů, proč jsem takovou nabídku dostal, bylo právě to, že se na škole PLC programování vyučuje a tam jsem zjistil, že bych se takovou prací chtěl živit. Studium na Střední odborné škole v Rokycanech vidím jako ideální možnost pro někoho, koho zajímá elektrotechnika, software a programování z jakéhokoliv hlediska. Z mého pohledu má tento obor nejširší spektrum využití, jelikož elektroniky a automatizačních systémů ve světě stále přibývá.

Má cesta po maturitě (Adriana Vraštilová) Maturitní zkoušku jsem úspěšně složila v roce 2008 na tehdejším oboru SOŠ – Management drobného podnikání a obchodu. Dlouho jsem se nemohla rozhodnou, jakou cestu po maturitě zvolit, a tak jsem si nechala jeden rok na rozmyšlení. V této době jsem studovala jazykovou školu. Po ukončení jazykové školy jsem byla přijata na Pedagogickou fakultu ZČU v Plzni. Rozhodla jsem se pro obor Geografie se zaměřením na vzdělávání. Začátky pochopitelně nebyly úplně jednoduché. Jedná se o obor, který je přírodovědně zaměřený a bylo potřeba vykonat několik obecných zkoušek z přírodovědných předmětů. Výhodou pro mne bylo, že při studiu na SOŠ jsme kromě odborných předmětů měli i předměty všeobecně vzdělávací, znalosti v nich nabyté se mi velmi hodily. Po absolvování bakalářského studia jsem nastoupila na navazující magisterské studium obor Učitelství geografie a základů společenských věd. V posledním ročníku mého vysokoškolského studia jsem se opět vrátila na SOŠ a realizovala jsem zde projekt, který byl součástí mé diplomové práce. V posledním ročníku studia jsem zároveň začala pracovat jako učitelka na ZŠ, kde i po ukončení mého studia nadále pracuji. Svoji práci mám velice ráda a často vzpomínám na studium SOŠ a jeho přínosy pro mou budoucnost.

Studium na SOŠ Rokycany (Mgr. Ondřej Totzauer) O výpočetní techniku jsem se zajímal už na základní škole. Díky tomu, že firma, u které jsem zakoupil svůj první počítat s proceserom AMD Duron 800+, zkrachovala zhruba 14 dní poté, co jsem koupi uskutečnil, dostal jsem možnost začít se „vrtat“ v počítači bez obavy z porušení záruční plomby. Od té doby mě zajímalo všechno. Hardware, software, tvorba webů, grafika, později internet v mocné rychlosti 56 kb/s s hororovým vytáčením atd. Všechno mě to bavilo, ale chyběl mi nějaký systematický přístup k získávání nových informací, nějaké vedení a někdo, kdo by odhalil a korigoval moje chyby. I proto jsem se rozhodl jít na obor, který se tehdy jmenoval Elektronické počítačové systémy. Prošel jsem si obavami, strachy, šoky jako každý středoškolák. Po prvním pololetí se mi po vyslovení slova matematika a fyzika ježily chlupy na zádech a v duchu jsem spřádal plány, jak doma sdělím, že tu existuje jistá možnost, že bych třeba školu nezvládl. Postupem času ale nově získané znalosti a dovednosti začaly tak nějak dávat smysl. Začaly do sebe zapadat, navzájem se doplňovat a já začal mít konečně pocit, že vím, oč tu běží. První dva roky byly obecnějšího charakteru, měly nás připravit na zvládnutí dalších předmětů. Poté se začalo naše zaměření více specializovat. Už to nebyly pouze kontingenční tabulky v Excelu, najednou jsme začínali psát svoje první kódy, sestavovat svoje první servery, tvořit náznaky vlastních dynamických webů atd. Samozřejmě nelze říci, že by nás škola (v dané hodinové dotaci a z hlediska velikosti oboru) byla schopna naučit vše. Je ale nutné říct, že kdo chtěl v daném konkrétním oboru nebo předmětu zjistit a umět víc, byl mu dán prostor a možnosti. I v méně oblíbených předmětech jsme se setkávali s neuvěřitelně trpělivým přístupem zejména Mgr. Háky, Ing. Likeové nebo Ing. Vůcha, kteří i stokrát vysvětlovali princip objektového programování nebo funkci mikroprocesoru PIC Alfa (na přesné označení si již bohužel nevzpomínám) s vřelým přístupem a pokud měli vnitřně chuť po nás mrštit libovolným předmětem, tuto touhu ovládli a znovu zaplnili mezery v naší mysli cennými informacemi. Věc, které si cením asi nejvíce a kterou jsem dokázal ocenit až o několik let později, když jsem se setkal se školstvím z druhé strany barikády, je fakt, že učitelé se nesnažili naplnit prázdné nádoby kvantem informací a poslat tuto nádobu dále. Nutili nás kriticky myslet, pochopit podstatu problému a princip, jakým ho vyřešit. Neučili nás pouze psát kód, ovládat daný program apod. Naučili nás něco mnohem cennějšího. Naučili nás přemýšlet. Když nyní vidím ze své pozice učitele informatiky na základní škole, jak hrubě je toto podceňováno a jak často není takovýto přístup vyžadován, natož podporován, je mi smutno. Jak často se hodiny informatiky, kterých je mimochodem žalostně málo, omezují pouze na výuku typu: „Klikni sem a stane se tohle“, jsem rozpolcen. Část mě lituje všechny ty, kteří si touto výukou prochází. Možná i díky tomu někteří z nich dále nerozvíjí svoje technické talenty, ačkoliv k tomu mají velké předpoklady. Druhá část mě se ovšem raduje, že já a moji spolužáci, velká část z nich programátoři, kodéři, správci sítí a databází, jsme měli to štěstí, že jsme se setkali s přístupem a výukou, jakou jsme do té doby nezažili. Vážíme si toho a děkujeme.

Karel Šikýř Studium na SOŠ v Rokycanech bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat, a jsem rád, že jsem se tehdy rozhodl tak a ne jinak. Byl jsem studentem třetího ročníku gymnázia, student absolutně bez zájmu o jakýkoliv předmět, vyjma výpočetní techniky a tělocviku, bez vize toho, co chci v životě dělat a co bude po SŠ. Nicméně měl jsem to štěstí, že na internát o rok níž přibyli studenti SOŠ, s kterými jsem si brzo začal rozumět. Přečtením několika poznámek z učebnic a sešitů, po několika rozmluvách o tom, co se ve škole učí a co je čeká, jsem hned věděl, že přesně to chci studovat. Takže jsem bez velkého rozmýšlení přestoupil, a to přímo na obor Automatizace. Přál bych vám vidět výraz rodičů, bylo to tehdy temné období. Přístup kantorů mi na SOŠ přišel úžasný, každý se snažil vysvětlit vše tak, jak uměl nejlépe, a odborné předměty byly opravdu zajímavé. Například praktické hodiny k pochopení základů elektrotechniky mě opravdu bavily a studium mi nepřišlo těžké. Zlom v přístupu ke studuji pro nás všechny byl třetí ročník, kdy jsme dostali výbornou učitelku na odborné předměty a bylo třeba už víc než jen chodit do školy, ale také se učit. Vytvářet „elaborát“ měření nebo program pro model výrobní linky, to vše bylo super, zajímavé a náročné. To vše, co jsem se tehdy naučil, se ale vyplatilo. Po škole jsem byl na několika pohovorech, rozeslal životopisy, a byl dokonce dost otravný. První pohovor probíhal kompletně v angličtině, jednalo se o výbornou firmu. Nicméně hledali zkušeného projektanta a ne absolventa. Další pohovor byl ve firmě Valeo. Jednalo se o pozici směnového technika. Při příjezdu do tamějšího závodu jsem si konečně dokázal představit šířku využití automatizace. Bylo to výborné, stroje komplexní, všude nějaké pohyby a osy, stovky senzorů. Hned jsem tehdejšímu šéfovi údržby s nadšením ukazoval závěrečnou práci z automatizace a snažil se ho přesvědčit, že mě opravdu potřebují. Nakonec se mi po 14 dnech ozvali, přijali mě, podmínky nástupu byly dost dobré na první zaměstnání. Pracoval jsem na této pozici přes 2 roky. Nyní jsem na pozici Maintenance team leader, mám pod sebou menší skupinu lidí, hezký plat a práce mě opravdu baví. SOŠ Rokycany mohu vřele doporučit pro ty, kteří mají zájem být úspěšní v oboru.

Kruté začátky programátora (Sergiy Kyrpychenko) Po ukončení SOŠ v Rokycanech obor Automatizační technika jsem zkusil svou štěstěnu na Vysoké škole ČVUT v Praze na Fakultě dopravní. Bohužel obor Automatizační a informační technologie byl až od poloviny studia, té doby jsem se nedočkal, jelikož mě vysoká škola znechutila. Hlavně protože hodnota informací na ní nabytá nebyla relevantní mému očekávání. Tehdy mě napadla myšlenka, že si začnu hledat práci v oboru automatizace jako PLC programátor. Nabídek bylo hodně, tudíž jsem začal obesílat různé firmy. Všude byla požadovaná praxe, což jsem samozřejmě nesplňoval, ale zkusil jsem to. První nejmenovaná firma si mě pozvala na pohovor a vše vypadalo velice slibně, dokonce jsem postoupil i do druhého kola, kde mi předložili test z praxe. Z hodně zapomenutého učiva SOŠ jsem lovil vzpomínky, bohužel vysoká škola mě poznamenala a většinu věcí jsem zapomněl při nocích nad studiem kolejové dopravy. Nějakým zázrakem jsem však postoupil dál, ale jelikož to byla velmi profesionálně vystupující firma, vzala mě pouze na ,,test", tudíž jako brigádníka. Poté jsem odcestoval spolu se zaměstnanci nejmenované firmy do Polska. Tam jsem si uvědomil, jak je daleko teorie od praxe a jak jsou systémy rozsáhlé a složité. Inu, po dokončení zakázky jsem byl shledán jako nekompetentní na tuto pozici a byl jsem poslán o dům dál s tím, že nemám moc zkušeností. Toto byl fakt, byl jsem de facto absolvent s nulovými zkušenostmi z praxe a spousta firem nechce riskovat "vychovávání" další generace programátorů, protože je to nákladné jak časově, tak finančně, budiž, život jde dál. Nevzdal jsem se. Kontaktoval jsem další firmy a obešel pár pohovorů, kde mě opět ,,vyrazili“ s tím, že nemám praxi a dostatečné zkušenosti. Ztrácel jsem naděje, že zaměstnání v oboru naleznu, ale jako blesk z čistého nebe mi odepsala firma, ve které nyní pracuji, že mají zájem, abych se dostavil na pohovor. Několikrát jsem upozornil, že jsem absolvent a moc toho neznám, ale již současný kolega mě uklidnil, že s tím počítají a že si mě ,,vychovají". Po pohovoru jsem měl různorodé pocity, ale nakonec to vyšlo a byl jsem přijat na pozici samostatný programátor do malé firmy zabývající se průmyslovou a domácí automatizací, vývojem chytré stínící techniky a vlastně vším, co se dá v technickém oboru vytvořit. Tehdy jsem netušil, co tato práce znamená – především v malé firmě. Po nástupu jsem spatřil krutou skutečnost, před kterou nás žádná teorie ve škole nevarovala. Termíny, analýzy, finance, tlak. Nulové zkušenosti tomu také moc nepomáhaly. To znamenalo poprat se s tím a učit se za pochodu, následně aplikovat a testovat, což znamená spoustu přesčasů a stres, tak velký stres, že člověk má chuť se na toto pracovní odvětví ,,vykašlat“ a jít ,,k pásu“. Naštěstí to vždy přejde a uklidníte se. Týden po nástupu mi byl přidělen projekt, který měl být napsán v jazyce C#, jelikož se jednalo o zautomatizování tisku, byl to dobrý start. Jsem zaměstnán necelý rok a mám za sebou pár úspěšných projektů, kdy jsem dokonce zavítal i na mobilní platformu Windows Phone. Tato práce je tak různorodá a pestrá, že se člověk nenudí, bohužel to vyžaduje stálé zdokonalování a učení, prostě jít s dobou a učit se nové věci. Závěrem bych chtěl poděkovat Ing. Lence Likeové, jakožto dobré kantorce a ještě lepšímu člověku, protože to ona mě vtáhla do tajů automatizace. Když si vzpomenu, jak do nás tloukla látku např. o regulátorech nebo nespojité regulaci, chci jí za to poděkovat, protože nyní už vím, že jsou to v praxi použitelné věci. Předměty, které mě opravdu připravily na budoucí povolání, byly právě ty, které vyučuje Ing. Lenka Likeová, což může znít jako chvalozpěv, ale myslím to naprosto upřímně.

Tomáš Zmuda Nejdříve trochu retrospektivy… SOŠ v Rokycanech jsem studoval v letech 2003-2007. Nutno poznamenat, že to byly nejlepší roky studia (kam se hrabe VŠ). V roce 2003 SOŠ nabízela dva „pánské“ obory. Slaboproud pro elektrikáře a elektronické počítačové systémy (dále jen EPS). Obor EPS byl mixem IT a elektrikařiny. Na můj vkus toho tenkrát bylo až moc, ale dnes jsem za to vděčný. Ano, nebylo to jednoduché, ale mě to bavilo. Po večerech jsme na intru psali programy v Pascalu a dělali webové stránky, zatímco ostatní hráli hry. Jeden ze silných zážitků byl, když nám pan učitel na začátku roku dal několik beden s PC součástkami. Úkol zněl: „Sestavte jakékoli PC, rozběhejte ho, připojte k internetu a pošlete mi e-mail.“ Stálo to trochu pájení, oprav, ale opravdu se vše podařilo. ZČU v Plzni Každý tam chtěl, málokdo dokončil. Na úvodní hodině nám řekli: „Je vás tu 800, titul dostane 100 z vás“. A měli pravdu, nemá cenu to více rozebírat, vykašlal jsem se na to. VŠO v Praze Hodně z vás si řekne: „No, soukromá škola“, ale mě zaujal obor zvaný Informatika v cestovním ruchu. Mělo to být spojení on-line systémů, webů, ekonomie a jazyků. Bohužel se tento obor neotevřel, proto jsem začal studovat obor s názvem Cestovní ruch, na který navazovalo magisterské studium Management v cestovním ruchu. Nic pro ,,ajťáka“, ale neuvěřitelně mi to rozšířilo obzory z managementu a ekonomie. Tím se vrátím i ke střední škole – pokud jste doposud byli spíše humanitně zaměření, ale lákají vás počítače, jděte do toho! V průběhu magisterského studia jsem vedl 2 školní projekty a řídil cca 30 lidí. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to je to pravé ořechové. Bakalářské i magisterské státní zkoušky jsem složil se samými jedničkami a IT jsem si kompenzoval alespoň v bakalářské a diplomové práci. Kariéra – od rozdávání kávy a novin po projektový management Jsem extrovert, z toho důvodu mě vždy bavilo pracovat s lidmi, řešit krizové situace, řídit lidi a plánovat práci. Během střední školy jsem vytvářel pro známé webové stránky, spravoval internetový portál fanoušků mobilních telefonů Sony Ericsson (RIP) a různě ,,brigádničil“. Po maturitě jsem pracoval 2 roky jako steward a prodejce jízdenek ve Student Agency. Perfektní zkušenost, ale chybělo mi tam IT. Ve druhém ročníku VŠ jsem našel nejdříve brigádu, poté z toho byla práce na plný úvazek jako správce ICT a OS v nově otevřené Národní technické knihovně v Praze. Měl jsem na starosti hromadnou správu PC, deploying SW, zálohování, terminálové servery atd. Znalosti ze střední školy jsem zde využil hlavně v základní práci ve Windows, psaní si prográmků v Batch pro ulehčení práce. Drobné zabroušení do vod Linuxu v podobě Novell ZENworks, Samby a LDAPu se nikdy neztratí. Po ukončení VŠ jsem hledal práci, kde bych mohl uplatnit své znalosti z projektového řízení, managementu a IT. Zaslal jsem 10 životopisů, byl na čtyřech pohovorech a do třech zaměstnání jsem byl přijat. Všechny se týkaly IT a hlavně díky SOŠ můj životopis personalisté

nehodili hned do koše. Nějaký titul nikoho moc nezajímá, důležité jsou výsledky a praxe. Přednášel jsem na Bar Campu, vyhrál 4. místo v Google Hackathonu a stále vyvářel webové stránky. Jen už to nebylo psaní ve „špageťáku“, ale aktivní využívání objektového programování a RS Joomla. Abych se vrátil k současné práci. Pracuji jako projektový manažer IT ve společnosti DANTEM s.r.o. Zabýváme se inventurami majetku a zboží a já mám na starosti řízení týmu programátorů, kteří vyvíjejí SW pro průběh inventury (VBA, JAVA), SW do přenosných terminálů (C++) a on-line webovou aplikaci pro řízení inventur a pracovníků (PHP, Nette, Doctrine ORM, Bootstrap 3 a PostgreSQL). Ke všem technologiím je nutné znát alespoň základy, nikdy nevím, kdy mi v noci zavolají, že je potřeba něco opravit nebo upravit.

Petra Budínová Přestože jsem vystudovala SOŠ Rokycany, pracuji v současné době jako učitelka v Mateřské škole Osek. Když jsem si před jedenácti lety vybírala střední školu, toužila jsem po pedagogickém oboru pro předškolní výchovu. Jelikož jsem ale nehrála na žádný hudební nástroj, byla jsem nucena jít jiným směrem. Střední odborná škola Rokycany pro mě byla nejlepším řešením. Jak z důvodu dojíždění, tak i s uplatněním po ukončení studia. Po úspěšném složení maturity jsem absolvovala jednoletou jazykovou školu. Až pak jsem se dostala ke svému snu stát se učitelkou v mateřské škole, což bylo podmíněno studiem na vysoké škole. Úspěšně jsem ukončila studium v oblasti pedagogických věd se zaměřením na vychovatele. Poté následovala bakalářské studium v oboru, který se jmenoval Speciální pedagogika se zaměřením na logopedii–surdopedii. Toto studium jsem v letošním roce ukončila. Nyní jsem plně kvalifikovaná učitelka mateřské školy, pracuji i jako lektorka volnočasových aktivit v centru Mozaika. Studium na SOŠ Rokycany vřele doporučuji, protože když se chce, tak nic není nemožné. Kdo ví, kdy mi ekonomický přehled bude v budoucnu ku prospěchu. Myslím, že nejsem sama, kdo dodnes na střední školu i učitele rád vzpomíná a rád se s nimi potkává.

Jakub Šmolík Když jsem se po základní škole rozhodoval co dál, uvažoval jsem o střední rybářské škole nebo o SOŠ Rokycany. Na SOŠ Rokycany mi do oka padl obor s názvem Slaboproudá elektrotechnika. Realita, která se zdá, že mě uživí, zvítězila nad snem. Nikdy jsem toho však nelitoval. Mnou vybrané zaměření bylo automatizace a výpočetní technika. Absolvoval jsem zde předměty, které mě dál vedly směrem k programování PLC a automatizovaného řízení. Výuka těchto předmětů byla zábavná, zajímavá a nyní musím říci, že i poučná, tedy použitelná v praxi. Hned po maturitě jsem nastoupil jako elektroúdržbář do firmy Daikin Industries, kde jsem získal základní přehled o praktické automatizaci a výrobních linkách. Po roce jsem odešel do méně vzdáleného místa, kde jsem si své znalosti rozšířil i o údržbu CNC strojů a ve svých 21 letech jsem měl své první dva podřízené. Po jisté době jsem začal cítit, že se na této pozici nudím, a našel jsem si zajímavé místo jako servisní technik řídících systémů Fanuc pro Čechy a Slovensko, kde jsem získal mezinárodní zkušenosti, prohloubil si svou znalost anglického jazyka a ještě více se zdokonalil v CNC strojích. Poté přišla krize a já (jakožto zaměstnanec s nejmenší praxí) jsem se ocitl s šesti odstupnými platy na úřadu práce. Netrvalo dlouho a nalezl jsem místo jako elektrokonstruktér ve společnosti Konplan s. r. o., člen skupiny Krones AG, což je leader v potravinářské automatizaci ve světě. Přes kreslení schémat v Plzni jsem se dostal k programování PLC ve Step 7 v Bavorsku. Na této pozici byla moje solidní angličtina málo, moji kolegové uměli bohužel pouze německy. Po deseti hodinách v práci jsem trávil večery nad učebnicí německého jazyka a už je to několik let, co rodilí mluvčí při hovoru nepoznají, že nejsem Němec. Jeden z vrcholů na této pozici byla elektroprojekce včetně hardwarových konfigurací pro pivovar Guiness v Dublinu. Po třech letech práce v Německu jsem se rozhodl, že nejméně pár let nechci pracovně cestovat, a získal jsem pozici technika elektroúdržby v Doosan Škoda Power s.r.o. Zde se zabývám opravami obráběcích strojů od nejmodernějších až po třicet let staré. Spolupracuji se servisními techniky z Itálie, Německa a zejména ze Švýcarska. Snad díky mým znalostem jsem byl po půl roce povýšen na předáka elektroúdržby a vedu tým šesti lidí. Mimo jiné pracuji na nastavení systému preventivní údržby a snížení poruchovosti strojů, což jsou klíčové faktory výrobních zařízení. Mým plánem je zapracování prediktivních měření různými diagnostickými metodami od vibrací, přes ultrazvuk, po měření termokamerou a osciloskopy. Nyní mám před sebou další výzvu - na podzim začínám kurz revizního technika elektro. Vzdělávání by nemělo pro nikoho končit absolvováním školského zařízení. Samostudium je nutné pro kontinuální vývoj a dnešní pracovní trh takovéto zaměstnance očekává. Díky výběru tohoto oboru nemusím mít obavu, že nezískám zaměstnání.

Když jsem se rozhodoval, co budu dělat dál, počítače pro mě byly jasnou volnou (Tomáš Cholinský) … tak by mohlo a asi i mělo začít vyprávění o tom, jak jsem se dostal na SOŠ v Rokycanech. V patnácti letech jsem nastoupil na obor s názvem Elektronické a počítačové systémy. Bydlel jsem v Plzni, ale přesto jsem se rozhodl pro Rokycany. Neváhal jsem. Obor se mi líbil a navíc v Plzni v té době žádný takový nebyl. Čtyři roky, které jsem na škole strávil, hodnotím velice kladně, měli jsme skvělou partu, na učitele vzpomínám v dobrém a hlavně musím říct, že jsem se hodně naučil – ať šlo o počítačový hardware nebo software. Znalosti se mi hodily zanedlouho poté, co jsem ze školy odešel – pracoval jsem například ve společnosti UNICORN, kde jsem se podílel na správě e-shopu známé české firmy Škoda v Mladé Boleslavi a také překládal technickou angličtinu pro aplikace. Na co vzpomínám opravdu rád, byla příjemná atmosféra, která ve škole panovala, a také na množství aktivit, do kterých se člověk jako student mohl zapojit. Já osobně jsem ve třetím ročníku organizoval studentský majáles. Bylo to velké sousto, ale všichni mi vyšli vstříc a dali mi potřebnou důvěru. Vzpomínám také na sportovní akce – třeba na školní florbalový turnaj nebo na další sportovní turnaje. Jediné, co mi po dobu studia dělalo tak trochu vrásky na čele, byl nedostatečný počet dívek na škole. Ale protože jsem člověk přizpůsobivý, vybral jsem si – a z té dívky je teď paní Cholinská. V IT oboru jsem nakonec nezůstal, vydal jsem se jiným směrem, ale pokud je třeba, ze znalostí, které jsem nasbíral na SOŠ, dokážu stále vycházet. Ať už jde o opravu počítače, správu internetových stránek nebo grafiku. Za mě osobně můžu prohlásit, že jsem v Rokycanech získal dobré základy pro život a užil si čtyři skvělé roky, na které stále rád vzpomínám – ze spolužáků se stali dobří kamarádi, se kterými udržujeme kontakt. Potěší mě i setkání s kantory, kteří nám leckdy pořádně zatápěli…

Učební plán – Informační technologie

Učební plán – Ekonomické lyceum