A2.4.5 LESNÍ EKOSYSTÉMY

Koncepce ochrany přírody a krajiny Libereckého kraje

Obsah | A2.4.6 Nelesní ekosystémy | >> Další (A2.4.7 Přehled literatury)

A2.4.5 LESNÍ EKOSYSTÉMY Lesy zaujímají významnou část území kraje - dle evidence nemovitostí úhrnem kolem 140 tisíc hektarů, což představuje 44,1 % celkové rozlohy kraje. Jde o hodnotu značně vyšší, než odpovídá celorepublikovému průměru (33 %) a současně o největší míru lesnatosti ze všech krajů. Vysoká lesnatost odráží přírodní podmínky, které jsou většinou nevyhovující pro intenzivnější zemědělskou výrobu. Proto nejrozsáhlejší lesní komplexy nalezneme v horských a svažitých polohách (Jizerské hory, Krkonoše, v menší míře Ještědský hřbet, Lužické hory a Kokořínsko) a na půdách chudých živinami, často se sklonem k vysýchání (bývalý vojenský újezd Ralsko). Naopak v rovinatých terénech s úrodnějšími půdami je podíl lesů minimální (Turnovsko, Hrádecká pánev, zčásti Českolipsko a Frýdlantsko). Tabulka 12: Rozsah lesní půdy v Libereckém kraji okres Česká Lípa Liberec Jablonec nad Nisou Semily Liberecký kraj

rozloha 52 694 ha 38 818 ha 22 255 ha 25 893 ha 139 661 ha

lesnatost 46,3 % 41,9 % 55,3 % 37,0 % 44,1 %

Obrázek 16: Lesy na území kraje

Jan Hromek – LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

Strana 107


Poznámka. Pod označením lesní ekosystémy jsou zde pojednány všechny souvislejší stromové porosty, které mají z ekologického hlediska alespoň částečně charakter lesa – bez ohledu na to, zda jsou jako les evidovány v katastru nemovitostí či v lesních hospodářských mapách.

Druhová skladba Zastoupení dřevin v hospodářsky evidovaných lesních porostech je zachyceno v následující tabulce. Z tabulky je patrné výrazně dominantní zastoupení hospodářsky preferovaných jehličnatých dřevin ve všech okresech: v celkovém úhrnu jde o 80,7 % přepočtené lesní plochy, což je nad průměrem České republiky (76,5 %). Podíl smrku ztepilého v celém kraji činí 50,0 % (v ČR 54,1 %), podíl borovice lesní 25,4 % (v ČR 17,5 %), modřínu 2,5 % (v ČR 3,8 %), ostatní jehličnaté (převážně exoty, méně kleč) mají zastoupení 2,8 % (v ČR pouze 0,2 %). Rozšíření jedle bělokoré (v ČR 0,9 %) je na území kraje marginální. Z listnatých dřevin je nejvíce zastoupen buk – 6,0 % (v ČR rovněž 6,0 %) a bříza – 5,2 % (v ČR 2,9 %), dále pak dub – 2,7 % (v ČR 6,4 %). Naznačené odchylky od celostátního průměru jsou do značné míry odrazem specifických přírodních podmínek, zároveň však indikují určité hospodářské zvláštnosti. K nim náleží především katastrofický rozpad lesů zejména v Jizerských horách a částečně i v Krkonoších, Ještědském hřbetu a Lužických horách vlivem imisní zátěže a navazujících hmyzích kalamit v 70.-80. letech. Velkoplošné odlesnění si vyžádalo neobyčejně náročné zalesňovací práce (v tomto rozsahu dosud známé pouze z podobně postižených Krušných hor), často v podmínkách pro obnovu lesa kritických. Při umělé obnově byly ve velké míře uplatněny jehličnaté exoty (především smrk pichlavý) a další tzv. náhradní dřeviny, jako nouzový a z dnešního pohledu již pouze dočasný prostředek. V důsledku trvale neúnosných stavů spárkaté zvěře (zejména jelení v Jizerských horách) pak nebylo možné do porostů zavést ekologicky žádoucí příměs melioračních a zpevňujících dřevin. Výsledkem jsou porosty takřka výhradně jehličnaté, se značným podílem dřevin geograficky nepůvodních. Jako náhradní dřevina pak byla v exponovaných horských polohách hojně využívána i kleč, v první etapě nepůvodní provenience (jednalo se zejména o křížence blatky a kosodřeviny, někdy i o blatku samotnou). V Krkonoších se vzhledem k přísnějšímu ochrannému režimu i menšímu rozsahu poškození lesů neuplatnily náhradní dřeviny v tak veliké míře. Specifické podmínky hospodaření panují i na Českolipsku, především v rozsáhlém lesním komplexu bývalého vojenského újezdu Ralsko. Zde je zcela převažující dřevinou borovice, která je tu do značné míry i dřevinou přirozeně hojnou, místy až dominantní. Tradičně se zde využívalo velkých holosečí a mechanické přípravy půdy hlubokou orbou. Umělá obnova na holinách pak vedla ke vzniku uniformních borových monokultur, často bez jakékoliv účasti listnatých dřevin. Na příznivějších půdách se uplatnily smíšené porosty borovice a smrku pěstované v etážovitých útvarech označovaných jako „valdštejnská směs“. Hospodaření v borových lesích na Dokesku lze označit za přírodě značně vzdálené, neprospívající biodiverzitě. Na jeho velkoplošném rozšíření se podepsal i typologický systém donedávna aplikovaný ve vojenských lesích, který nepřiměřeně stranil borovici, částečně i smrku. Po přechodu na typologický systém ÚHÚL byly představy o přirozeném složení lesa korigovány, což umožňuje alespoň dílčí zlepšování dřevinné skladby (výraznější zavádění melioračních a zpevňujících dřevin).

Strana 108



Tabulka 13: Aktuální druhová skladba lesů podle okresů Dřevina smrk ztepilý borovice lesní modřín evropský kleč smrkové exoty ostatní jehličnaté Jehličnaté celkem duby buk lesní habr javory jasan ztepilý bříza bělokorá olše lípy topoly ostatní listnaté Listnaté celkem Holina

Česká Lípa 27,9 % 49,9 % 2,3 % 0,0 % 0,1 % 0,1 % 80,3 % 4,0 % 4,5 % 0,4 % 0,5 % 0,7 % 6,1 % 1,4 % 0,4 % 0,4 % 0,2 % 18,6 % 1,1 %

Liberec 50,9 % 15,1 % 3,3 % 0,2 % 4,6 % 0,1 % 74,2 % 3,0 % 10,3 % 0,2 % 0,9 % 0,6 % 6,2 % 1,5 % 0,5 % 0,3 % 0,7 % 24,2 % 1,6 %

Jablonec n. N. 74,8 % 4,5 % 1,5 % 0,9 % 5,6 % 0,2 % 87,5 % 0,3 % 3,8 % 0,2 % 0,7 % 0,3 % 3,5 % 0,7 % 0,0 % 0,2 % 1,0 % 10,7 % 1,8 %

Semily 71,8 % 6,5 % 2,7 % 2,0 % 0,2 % 0,3 % 83,5 % 1,5 % 4,8 % 0,3 % 1,3 % 1,1 % 3,1 % 1,8 % 0,1 % 0,4 % 0,8 % 15,2 % 1,3 %

kraj celkem 50,0 % 25,4 % 2,5 % 0,4 % 2,2 % 0,2 % 80,7 % 2,7 % 6,0 % 0,3 % 0,8 % 0,7 % 5,2 % 1,4 % 0,3 % 0,3 % 0,6 % 18,3 % 1,0 %

Zdroj: Správa o stavu životního prostředí Libereckého kraje Prezentované údaje se týkají pouze evidované porostní půdy, lesy většinou vzniklé spontánně v rámci jiných kultur, zde nejsou zahrnuty. Vzhledem k tomu, že tyto porosty jsou tvořeny převážně listnatými dřevinami (nejvíce břízou, olší a osikou, místně ale i jasanem, javorem, dubem či lípou), je reálný poměr listnatých a jehličnatých dřevin poněkud příznivější. Z krajinářského hlediska se v tomto ohledu rovněž uplatňuje skutečnost, že listnaté dřeviny běžně vystupují v porostních pláštích či liniových útvarech sledujících vodní a cestní síť či meze. Díky tomu je krajina opticky „listnatější“ než by vyplývalo z celkového podílu dřevin.

Další údaje k druhové skladbě porostů jsou podány v rámci popisů přírodních lesních oblastí. Věková struktura lesů Z připojených dvou grafů, vyplývá značná nevyrovnanost věkové struktury v porovnání s normální rozložením věkových stupňů a rozdílnost situace v jednotlivých okresech. Při rozumném hospodaření jsou těžby dlouhodobě vyrovnané a mezi zastoupením jednotlivých věkových tříd či stupňů nejsou podstatné rozdíly. K odchylkám od normálu dochází typicky při velkých kalamitách, kdy jsou předčasně těženy postižené porosty a následně vznikají ve velkém rozsahu porosty mladé. Tak tomu bylo v 80. letech v horských polohách kraje, kdy značná část zdejšího lesa byla plošně odtěžena. Jejich místo dnes zaujímají nejmladší porosty (1.-) 2.-3. věkového stupně1. Jak je však patrné z vysokého podílu 7. věkového stupně (v současnosti jde již o 8. stupeň), docházelo k velkým nahodilým těžbám i v dřívější minulosti; v daném případě se jedná o žír bekyně mnišky na smrkových porostech ve 20. letech minulého století. „Pokalamitní“ původ lesa nakonec významně ovlivnil i rozsah nedávné ekologické katastrofy v Jizerských horách a v dalších oblastech. Postižené porosty zde totiž byly ± stejnověké, blízké mýtnímu věku. (Tato situace se dnes víceméně opakuje.) 1 Tabulky a graf odrážejí stav zhruba před 10 lety, proto je nutné mít na mysli posun o jeden věkový stupeň.


Strana 109


Nápadně zvýšený podíl nejstarších porostů na okrese Semily se týká především kosodřeviny. K nejstarším porostům náleží rovněž bučiny (nesouvisle rozšířené v Lužických horách, Ještědském hřbetu a Jizerských horách, v menší míře i v jiných územích), jejichž obnově nebyla dlouhodobě věnována pozornost. V jistém smyslu to bylo i dobře, neboť dosud praktikované postupy obnovy zájmům ochrany přírody zpravidla příliš nevyhovovaly. V současnosti se ovšem mnohé porosty jsou blíží hranici svého fyzického věku, aniž by u nich docházelo k přirozené obnově. Místně slabé zmlazování buku je obvykle redukováno až eliminováno přemnoženou zvěří. Tento stav si žádá pěstební řešení.

Obrázek 17: Věková struktura lesů podle okresů (dle Zprávy o stavu ŽP Libereckého kraje)

Strana 110



14,0

Věková struktura lesů kraje v porovnání s normálem 12,0 10,0 8,0 6,0 4,0 2,0 0,0 10

20

30

40

50

60

70

80

90

100

110

120

130

140

150

160 161-

Obrázek 18: Věková struktura lesů – souhrn za celý kraj (dle Zprávy o stavu ŽP Libereckého kraje)

Charakteristika lesů v rámci přírodních lesních oblastí Území ČR se z hlediska příbuznosti přírodních, růstových a lesnicko-hospodářských podmínek člení na přírodní lesní oblasti (PLO). Hranice PLO sledují přirozená ekologická rozhraní a vytvářejí tak alternativní systém přírodního členění ČR vůči systému bioregionů, fytogeografických či geomorfologických jednotek. Přírodní lesní oblasti jsou i rámcem bližšího popisu lesů na území Libereckého kraje. Zasahuje sem celkem 8 PLO, jak vyplývá z následující mapky – obr. 19. S výjimkou PLO 21 jsou všechna uvedená PLO zastoupena na území kraje pouze částečně, v některých případech dokonce výrazně menšinově. Tak je tomu u PLO 5, 17, 23, méně než poloviční měrou zasahují na území kraje i PLO 19 a 22. V následujícím textu je rámcový popis dotčených PLO upraven tak, aby odpovídal situaci na území Libereckého kraje, ovšem při zdůraznění specifických rysů celé PLO. Stanovištní podmínky Jednoduchým a přitom dostatečně výstižným vyjádřením stanovištních poměrů v jednotlivých PLO jsou nadstavbové jednotky typologického systému – lesní vegetační stupně (zkratka lvs) a ekologické řady. Příslušnost území (či přesněji jednotlivých jeho úseků, přiřazených k určitému lesnímu typu) k lesním vegetačním stupňům je především odrazem klimatické charakteristiky. Vzhledem k tomu, že vegetační stupňovitost je modifikována i půdně-geologickými podmínkami, je zde zohledněn i tento aspekt. Zvláštností typologického systému ÚHÚL je vyčlenění samostatného borového stupně („nultého“), který ovšem ve skutečnosti zaujímá široké rozpětí klimatických podmínek, na území Libereckého kraje zhruba v rozsahu 2.-6. lvs.


Strana 111


Obrázek 19: Vymezení přírodních lesních oblastí (PLO) na území Libereckého kraje: 5 – České středohoří, 17 – Polabí, 18 – Severočeská pískovcová plošina (=18a) a Český ráj (=18b), 19 – Lužická pískovcová vrchovina, 20 – Lužická pahorkatina (20a – Šluknovská pahorkatina, 20b – Frýdlantská pahorkatina, 20c – Žitavská kotlina), 21 – Jizerské hory (=21a) a Ještěd (=21b), 22 – Krkonoše, 23 – Podkrkonoší.

Z tabulky 14 je zřejmé hojné zastoupení 0. lvs v PLO 18 (zejména 18a) a 19, tj. v typických pískovcových oblastech. 1. (dubový) lvs se na území kraje vyskytuje jen v azonální či intrazonální podobě, vysoká hodnota u PLO České středohoří se týká termofytika v Ústeckém kraji. Také 2. (bukodubový) lvs je v rámci Libereckého kraje zastoupen menší měrou, než by odpovídalo tabulce, která zachycuje i poměry v sousedních, teplejších regionech. Naopak 3. (dubobukový) lvs má dominantní zastoupení v pahorkatinném stupni (mimo oblast převládajících borů), tj. v Českém středohoří, Českém ráji, Žitavské kotlině a Frýdlantské pahorkatině. 4. (bukový) lvs byl u nás donedávna vymezován výhradně na vodou ovlivněných stanovištích, teprve nově je rozlišován i na „zonálních“ ekotopech – to je i případ PLO Podkrkonoší, kde má nejrozsáhlejší zastoupení (z hlediska rekonstruované vegetace je ovšem vymezení „čistého“ bukového stupně v hercynských podmínkách diskutabilní). 5. (jedlobukový) stupeň je charakteristický pro vrchoviny a nižší stupně hornatin – největší měrou je proto rozšířen v Lužických horách, Ještědském hřbetu a Podkrkonoší, okrajově též v Jizerských horách. 6. (smrkobukový) lvs má dominantní podíl v rámci Jizerských hor a Krkonoš, dále pak zahrnuje nejvyšší polohy Lužických hor a Ještědského hřbetu, jinde se vyskytuje pouze na intrazonálních (vodou ovlivněných) stanovištích. 7. (bukosmrkový) a 8. (smrkový) lvs jsou až na výjimky doménou Jizerských hor a Krkonoš, 9. (klečový) lvs má značné rozšíření v Krkonoších, zatímco v Jizerských horách zaujímá jen relativně malé plochy na vrchovištích.

Strana 112



Tabulka 14: Zastoupení lesních vegetačních stupňů (lvs) v jednotlivých PLO, resp. podoblastech PLO 5 18a 18b 19 20b 20c 21a 21b 22 23

0. lvs 0,5 55,4 22,9 35,4 10,8 3,6 0,3 1,8

1. lvs 8,7 2,5 0,8 + 0,1 0,3 0,2 + 0,1

2. lvs 30,0 12,9 17,4 + 0,7

6,2

3. lvs 48,8 24,7 52,5 9,7 64,9 90,1 2,7 15,9 + 25,2

4. lvs 8,0 3,7 4,6 1,4 13,7 5,8 8,2 18,6 30,4

5. lvs 4,0 6,8 1,8 29,7 0,5 0,2 19,3 38,1 6,6 31,3

6. lvs

7. lvs

8. lvs

9. lvs

15,7 0,3 21,2

0,2

+ 21,9 9,3

1,9

40,8 24,7 41,6 4,8

12,9 2,1 19,7 +

10,9

Lesní vegetační stupně: 0 – borový, 1 – dubový, 2 – bukodubový, 3 – dubobukový, 4 – bukový, 5 – jedlobukový, 6 – smrkobukový, 7 – bukosmrkový, 8 – smrkový, 9 – klečový. PLO 17 (Polabí) není do přehledu zařazena z důvodu zcela marginálního výskytu

Druhá tabulka (č. 15) znázorňuje frekvenci výskytu ekologických řad v PLO. Ekologické řady jsou vyššími systematickými jednotkami, které slučují tzv. edafické kategorie. Ty jsou pak komplexním vyjádřením půdní charakteristiky (v geobiocenologickém systému slouží témuž účelu kombinace trofické a hydrické řady). Extrémní řada sdružuje ochranná stanoviště na nevyvinutých půdách (litozemích, rankerech a rendzinách) – její největší podíl je tudíž ve vysokohorských polohách Krkonoš, ale i na pískovcových skalních výchozech a hrubých zvětralinách neovulkanitů v PLO 18b a 19. Kyselá řada je v celostátním měřítku nejběžnější, neboť kyselé horniny v podloží lesních půd zcela převažují. Zvýšenou měrou to platí pro lesy v Libereckém kraji, kde zvláště vysoký podíl kyselé řady je v PLO 18a (Severočeská pískovcová plošina); protikladem je PLO 5 (České středohoří), kde jsou kyselá stanoviště relativně vzácná. Živná řada slučuje půdy s vyšším podílem dostupných živin, v našich podmínkách jde ale většinou o přechodné typy ke kyselé řadě (edafická kategorie S). Dvoutřetinové zastoupení má živná řada v Českém středohoří (zde je naopak kategorie S v menšině), ve velké míře je zastoupena i v Ještědském hřbetu a v Podkrkonoší. Naopak nejmenší podíl živné řady je v pískovcových oblastech a ve vyšších hornatinách. Řada obohacená se dělí na podřady obohacenou humusem a obohacenou vodou. Obě se vyznačují zvýšeným podílem živin a humusu, druhá z nich pak i sklonem k zamokření. Tato stanoviště jsou vázána na úpatní polohy svahů či různé poklesliny (dna údolí, úžlabiny, svahové prohyby, rokle). Relativní hojnost těchto typů je podobná jako v případě živné řady. Stanoviště oglejené, podmáčené a rašelinné řady jsou naopak vázány většinou na mělké sníženiny v málo členitém reliéfu se špatně propustným podložím, zpravidla s pramennými vývěry, případně jde o náhorní polohy v perhumidních územích. Oglejená (správněji pseudoglejová), ale i podmáčená řada má nejvýraznější zastoupení ve Frýdlantské pahorkatině (ještě hojnější je na Šluknovsku), což koresponduje s paleobotanicky doloženým velkoplošným rozšířením jedlin v tomto území. Naopak v omezené míře jsou tyto řady přítomny v Českém středohoří a Ještědském hřbetu, nepříliš hojné jsou v Krkonoších. Rašelinná stanoviště jsou nejvíce zastoupena v Jizerských horách, s odstupem následují Krkonoše a dále Severočeská pískovcová plošina (oblast mezi Hradčany, Doksy a Jestřebím).


Strana 113


Tabulka 15: Zastoupení ekologických řad v jednotlivých PLO, resp. podoblastech PLO

extrémní

kyselá

2,8 4,5 8,7 8,5 0,2 0,9 7,0 2,2 16,7 0,6

5 18a 18b 19 20b 20c 21a 21b 22 23

živná

8,0 71,5 56,3 66,6 56,4 64,3 55,6 45,8 55,2 44,7

65,8 14,7 20,4 12,7 15,4 22,8 20,7 40,3 13,3 39,9

obohacená obohacená humusem vodou

16,4 2,5 3,0 1,9 1,5 2,3 1,6 2,8 3,3 4,8

4,7 0,9 4,3 1,7 3,8 4,9 0,9 6,6 5,5 4,9

oglejená 2,1 4,1 6,3 4,7 15,2 4,5 4,3 1,8 1,3 4,4

podmáčená

0,2 1,0 1,0 3,7 7,0 0,3 5,6 0,5 3,0 0,2

rašelinná + 0,8 + 0,2 0,5 4,3 0,0 1,7 +

Druhové složení Rozdílné poměry v jednotlivých PLO nám ilustruje následující graf (připomínáme, že jde o souhrnné vyjádření druhové skladby za celé PLO, které zahrnují širší území než Liberecký kraj). PLO 18

PLO 19

PLO 20

PLO 21

PLO 22

PLO 23

100% 90% 80%

LIST2 LIST1 BK DB oj. MD BO JD SM

70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% Př Akt

Př Akt

Př Akt

Př Akt

Př Akt

Př Akt

Obrázek 20: Přirozená (Př) a aktuální (Akt) druhová skladba lesů v hlavních přírodních lesních oblastech (PLO) Libereckého kraje. PLO 18 – Severočeská pískovcová plošina a Český ráj, PLO 19 – Lužická pískovcová vrchovina, PLO 20 – Lužická pahorkatina, PLO 21 – Jizerské hory a Ještěd, PLO 22 – Krkonoše, PLO 23 – Podkrkonoší. Údaje se vztahují na celou rozlohu příslušné PLO. PLO 5 – České středohoří a PLO 17 – Polabí nebyly do grafu vzhledem ke svému okrajovému a nereprezentativnímu zastoupení na území LK zařazeny. Zkratky dřevin: SM – smrk ztepilý, JD – jedle bělokorá, BO – borovice lesní, MD – modřín evropský, oj. – ostatní jehličnaté (kleč a jehličnaté exoty), DB – dub letní a zimní, BK – buk lesní, LIST1 – javory, lípy, jasan, olše, jilm, LIST2 – bříza, jeřáb, topol, dub červený, ostatní listnaté.

Strana 114



Z grafu je patrný značný deficit listnatých dřevin v aktuální druhové skladbě, především v PLO 20 a PLO 23, které zaujímají převážně 3.-4. lesní vegetační stupeň, s potenciální dominancí buku. Přitom je nastíněný obraz ještě do jisté míry idealizován v tom smyslu, že v přirozené skladbě PLO 18 a 19 je dle našeho názoru poněkud nadhodnocen podíl borovice a v PLO 21, částečně i PLO 22 je nadsazen podíl smrku. Ve všech PLO je v současné druhové skladbě výrazně preferován smrk – nejvíce v PLO 20 a 23, ale i v PLO 18, kde je jeho zastoupení v modelu přirozené skladby minimální (1,8 %). Zcela okrajové zastoupení (do 0,1 %) má ve všech PLO jedle, která by v přirozené druhové skladbě měla zastoupení kolem 20 %. Přitom tento podíl je ještě značně střízlivý – historicky doložené rozšíření jedle je často ještě vyšší a uvažovaný podíl 3,8 % v PLO 18 nelze jistě pokládat za realistický. Značný podíl má v současné druhové skladbě některých PLO modřín – v PLO 19 je to 6,6 % a v PLO 23 5,6 %. Z jehličnatých exotů je nejvíce rozšířen smrk pichlavý v PLO 21 (7,3 %), k tomu je ovšem třeba přičíst i 0,5 % kleče nad rámec jejího přirozeného rozšíření. Vzhledem ke stavu lesů v Jizerských horách lze vyslovit pochybnost, zda jsou tato čísla aktuální. Jehličnaté exoty jsou zde totiž všeobecně rozšířeny (vedle smrku pichlavého v omezené míře i borovice pokroucená /Murrayova/, smrk omorika a smrk černý) a přestože se v posledních letech již nevysazují, namísto nich je hojně zaváděna stanovištně nepůvodní kleč. Z listnatých dřevin je potenciálně nejhojnější buk, jehož aktuální zastoupení je pouze zlomkové, zvláště v PLO 20 a 23, ale i 18 a 22. Poněkud lepší je situace v PLO 19, kde na území Libereckého kraje bude situace ještě lepší, neboť sem zasahují pouze Lužické hory s relativně hojným bukem, zatímco převážně jehličnaté Labské pískovce již na území kraje nevstupují. Vyšší podíl buku v PLO 21 připadá jednak na bukové části Ještědského hřbetu, jednak na severní část Jizerských hor. Dub má větší potenciální rozšíření v PLO 18, 20 a 23, v aktuální skladbě je zastoupen ve čtvrtinovém až polovičním rozsahu. V PLO 22 z klimatických důvodů dub téměř chybí. Další listnaté dřeviny jsou do grafu zahrnuty souborně, neboť se na druhové skladbě – s výjimkou břízy – nepodílejí více, než 1-2 %. V aktuální skladbě jsou oproti modelu přirozené skladby zastoupeny zhruba stejnou měrou, byť s určitými odchylkami. Většinou nedostatečný oproti přirozenému stavu je podíl javoru a lípy, naopak vyšší je podíl jasanu a zejména olše. Zde je však třeba uvést, že model přirozené druhové skladby tyto „vedlejší dřeviny“ nedoceňuje a respektuje je zejména tam, kde jsou zastoupeny ve větší míře. V souhrnu lze předpokládat, že je současný podíl těchto dřevin deficitní, byť nerovnoměrný. Do skupiny „LIST2“ byly vyčleněny dřeviny pionýrské (bříza, jeřáb, topol), k nimž byl přiřazen i dub červený a ostatní dřeviny. Ve většině PLO jsou tyto dřeviny přítomny v nadbytku, což se týká především břízy. Je to důsledek pasečného hospodaření, při němž se pionýrské dřeviny rozmáhají větší měrou než v přírodním lese. Ekologické důsledky pozměněné druhové skladby jsou zachyceny v následujícím grafu, který zahrnuje pouhé tři skupiny dřevin: (a) dřeviny listnaté s jedlí, (b) smrk s borovicí a (c) dřeviny geograficky nepůvodní, tj. exoty (jehličnaté i listnaté, včetně modřínu). Skupina (a) představuje – zjednodušeně řečeno – dřeviny stanovištně vhodné, s příznivým vlivem na ekosystém, skupina (b) pak zástupce hospodářsky protežovaných dřevin, do jisté míry přirozeně rozšířených, avšak s často ± degradačním vlivem na ekosystém, skupina (c) pak dřeviny z hlediska ochrany přírody problematické, které často působí degradačně a v některých případech mohou vykazovat invazní chování. Důvod, proč byla jedle přiřazena k listnatým dřevinám (a tím oddělena od smrku a borovice) je ten, že jedle má značně příznivější vliv na půdu i biocenózu než obě tyto hospodářské dřeviny a svým „ekologickým chováním“ je tak blíže k listnatým dřevinám.


Strana 115


Z grafu je patrný značně tristní stav druhové skladby lesů prakticky ve všech zastoupených PLO, který se ovšem nijak diametrálně neliší od charakteru „průměrného“ lesa v rámci celé ČR.

100%

PLO 18

PLO 19

PLO 20

PLO 21

PLO 22

PLO 23

80%

Exoty SM+BO List+JD

60%

40%

20%

0% Př Akt

Př Akt

Př Akt

Př Akt

Př Akt

Př Akt

Obrázek 21: Vzájemný podíl hlavních „ekologických skupin“ dřevin v přirozené (Př) i aktuální (Akt) druhové skladbě dle jednotlivých PLO zastoupených v Libereckém kraji.

Rámcové charakteristiky zastoupených PLO

PLO 5. České středohoří Oblast je na území kraje zastoupena pouze svou okrajovou východní částí, která není vzhledem k celé PLO příliš reprezentativní. Jedná se o pahorkatinné až vrchovinné terény ve 3. až 5. lesním vegetačním stupni, většinou na minerálně silném podloží neovulkanických hornin, podružně na křídových sedimentech a sprašových hlínách. Proto zde převládají stanoviště živné řady, značný je i podíl stanovišť obohacených humusem, popř. vodou. Naopak stanoviště kyselá jsou ve výrazné menšině, čímž se oblast zásadně odlišuje od ostatních v kraji. Dřevinná skladba je poměrně různorodá, se značným podílem listnatých dřevin. Vedle hojných typů smrkových (zpravidla však s listnatou příměsí) jsou rozšířeny porostní typy dubové, bukové i různorodé směsi listnatých dřevin. Kromě dubu a buku je častou dřevinou jasan, javor, místy lípa, habr, sporadicky jilm, k nepříliš hojným náleží i borovice, Lokálně sem již zasahují i teplomilné dřeviny, jako je břek a babyka. Z botanického hlediska patří přirozenější porosty do skupiny dubohabrových hájů, květnatých bučin a suťových lesů. Bylinné patro je velmi bohaté a odpovídá řádu Fagetalia a podřízeným syntaxonům. Vyskytuje se zde řada ochranářsky významných rostlin, typické xerotermní prvky jsou ovšem v této části Středohoří ojedinělé, stejně jako zde chybí plochy přirozeného bezlesí (skalní stepi).

Strana 116



PLO 17. Polabí Oblast na území kraje zasahuje pouze nevýrazně, v podobě výběžku sledujícího nivu Jizery pod Turnovem. V tomto prostoru se nenacházejí prakticky žádné lesy. Tato velmi rozsáhlá, ale málo lesnatá PLO je charakterizována reliéfem typu roviny až pahorkatiny, s nadmořskou výškou obvykle do 300 m. Většina území spadá do 1.-2. lvs, okrajově je zastoupen i 3., popř. 4. lvs. Hlavními dřevinami jsou borovice a dub, místy přistupuje nepůvodní smrk, dále habr, lípa, topol, jasan aj. Vedle živných poloh na spraších a náplavových hlínách jsou zastoupena i kyselá stanoviště na podloží pískovců a terasových sedimentů, popř. i vátých písků, s charakteristickou psamofytní vegetací. Místně jsou dochovány porosty říčních tvrdých i měkkých luhů, častější jsou ovšem topolové kultury.

PLO 18. Severočeská pískovcová plošina a Český ráj Rozlohou nejvýznamnější PLO na území Libereckého kraje se dále člení na dvě podoblasti: Podoblast 18a. Severočeská pískovcová plošina Tato podoblast zaujímá většinu českolipského okresu a menší část okresu Liberec, mimoto významně přesahuje na území Středočeského kraje. Zaujímá pahorkatinný, lokálně až vrchovinný terén na podloží svrchnokřídových pískovců, menší měrou na těžších sedimentech a neovulkanických tělesech. Na rozdíl od Českého ráje jsou jen lokálně vyvinuta skalní města (zejména na Kokořínsku, dále v Hradčanských stěnách a v okolí Sloupu), naopak častější jsou neovulkanicky podmíněné vrchy. Většina území se nachází ve 3. lvs, při jižním okraji (na přechodu do Středočeského kaje) je již vymezen stupeň 2., naopak ve vyšším stupni neovulkanitů (např. Ralsko, Tlustec) stupeň 4. a při jižním okraji Lužických hor (vč. Jezevčího a Zeleného vrchu) stupeň 5. Výrazně převažují stanoviště kyselé řady, která tu tvoří více jak 70 %, zhruba 15% zastoupení mají stanoviště živná. V druhové skladbě je hlavní dřevinou borovice, která dominuje hlavně na nejchudších písčitých půdách na Dokesku. Celkový podíl borovice činí asi 60 %, smrk má cca 20 %. Třetí nejrozšířenější dřevinou je bříza, po ní následuje dub a nakonec buk. Ten je rozšířen zejména na živnějším podloží neovulkanických těles. Ostatní dřeviny mají nevýznamné rozšíření. S touto jednoduchou druhovou skladbou koresponduje i uniformní bylinný podrost většiny lesů. Rozšířeny jsou nepočetné acidofyty, v nejchudších polohách zejména borůvka, případně brusinka. Pestřejší podrost mají květnaté bučiny až suťové lesy na Ralsku, Tlustci, Tisovém vrchu, Slavíčku, Jezevčím vrchu aj. Z hlediska ochrany přírody jsou velmi cenné podmáčené a rašelinné polohy v prostoru mezi Hradčany, Břehyní, Doksy a Jestřebím. Zde jsou lokálně rozšířeny mokřadní olšiny, rašelinné bory a podmáčené až rašelinné smrčiny v inverzní kotlině s nadmořskou výškou do 300 metrů. Celá tato širší oblast je mimořádně hodnotná z hlediska výskytu vzácné a ohrožené květeny a rostlinných společenstev. Ochranářsky významná jsou i další dílčí území a lokality, o čemž svědčí skutečnost, že do PLO zasahuje řada ZCHÚ, včetně 2 CHKO – Kokořínsko a Lužické hory. Specifikem jižní části území je nedávná existence vojenského prostoru, která zde vedla k rozsáhlým zásahům do krajinné struktury a vzniku četných antropogenních fenoménů. Samotného lesa se ovšem dotkla jen v omezené míře. Výsledkem je nicméně stav, kdy tyto lesy i deset let po zrušení vojenského újezdu obhospodařuje státní podnik Vojenské lesy a statky. Způsob hospodaření ve svěřeném území přitom není z hlediska ochrany přírody ideální, neboť většinou pracuje pouze s borovicí a smrkem a praktikuje nešetrné holosečné postupy s přípravou půdy, a to i v členitých terénech náchylných k erozi. Absolutní převaha borovice ve velké části území pak zvyšuje riziko požárů, které pak upevňují velkoplošně holosečný a bioticky neobyčejně fádní ráz lesů.


Strana 117


V oblasti se rovněž nachází zařízení uranových dolů v okolí Stráže pod Ralskem a Hamru. To leží částečně na bývalé lesní půdě. Negativním zásahem bylo zejména vybudování soustavy „vrtných plošin“ ve východním úbočí Ralska, spojené s odlesňováním. Zasažena byla rovněž rašelinná pánev při Ploučnici. Velké škody na lesích, zejména z hlediska biodiverzity, znamenala těžba kamene na Tlustci, Maršovickém a Tachovském vrchu, v dřívější době též na Kamenickém vrchu a Lipce. Na Tlustci byly přitom zasaženy velmi cenné semenné porosty lípy velkolisté i srdčité, svého druhu ojedinělé v celých Čechách. Negativní dopad má rovněž těžba štěrkopísků v okolí Srní a Provodína, která se odehrává částečně na místě lesů. Podoblast 18b. Český ráj Tato podoblast se nachází ve 2. a 3. lesním vegetačním stupni, na nehomogenním reliéfu křídových sedimentů, místy s kvartérními překryvy. Nejvýraznějším fenoménem jsou zde pískovcová skalní města, která kontrastují s níže položeným akumulačním reliéfem na podloží těžších usazenin (slínovců, jílovců aj.). V pískovcovém terénu je převažující dřevinou borovice, místy dobře prospívá smrk, který je v chladných roklinách dřevinou původní. Častou dřevinou je dub a zejména buk, který vykazuje značnou vitalitu a chová se jako dřevina potenciálně ve velké části území dominující. K místním zvláštnostem patří hojné zastoupení introdukovaných jehličnanů, zejména douglasky, jedle obrovské a kavkazské. (Z dendrologického hlediska je pozoruhodné arboretum „v přírodě“ na Hrubé Skále.) Stanoviště jsou převážně kyselá, na skalních hranách extrémní. Bylinný podrost je proto druhově velmi chudý, tvořený jen nemnohými acidofyty. Pestřejší květena se objevuje v údolních systémech a při úpatí pahorkatiny, zejména v podmáčených polohách. Na východě, kde vystupuje několik samostatných pískovcových komplexů (Maloskalsko, Klokočské skály, Borecké skály), jsou místy významně rozšířeny bučiny, které mají zčásti květnatý charakter. V pramenných roklinách se maloplošně vyvinuly formace lužního typu. Z hlediska ochrany přírody je stav lesů vcelku uspokojivý, nedostatkem je vysoký podíl borovice, popř. smrku. Většina území je součástí CHKO Český ráj a má dlouhou tradici rekreačního využití. Z tohoto důvodu jsou zde nepřijatelné intenzivní formy hospodaření, které složitý reliéf ani příliš neumožňuje.

PLO 19. Lužická pískovcová vrchovina Tato rozsáhlá oblast zahrnuje dva poměrně rozdílné celky: na západě Děčínskou vrchovinu, rozloženou při obou březích Labe, na východě Lužické hory. Do území zasahují pouze Lužické hory, a to neúplně. Následující popis se týká jen tohoto území. Území se vyznačuje značnou výškovou členitostí, v rozpětí cca 350-800 m n. m. V jádrové části převládá 6. lvs, v nižších polohách a na východě 5. lvs, okrajově je rozšířen i 4. a 3. lvs, Geologickou stavbu území tvoří nevápnité pískovce svrchní křídy, jimiž prostupují četná a dosti velká tělesa neovulkanických hornin, zejména trachytů a znělců, na západě pak převážně čedičů. Převládají stanoviště kyselé řady, živná řada je zastoupena převážně edafickou kategorií S, poměrně častá jsou i extrémní stanoviště na balvanových rozpadech neovulkanitů, vzácněji na pískovcových konvexích. Hlavní dřevinou oblasti je smrk, v nižších polohách na pískovcích je hojná až dominantní borovice. Velmi rozšířen je i buk, především na podloží neovulkanitů, kde je často jedinou dřevinou. Na bazaltoidech pak přistupuje klen, mléč, jasan, zbytkově dosud jilm (nejlépe prospívá na Pěnkavčím vrchu, kde probíhá záchrana jeho genofondu). Pouze jednotlivě se místy vyskytuje jedle. Vrcholová část pohoří, zejména v úseku mezi Ptačincem a Luží a dále severně od Plešivce byla v minulosti zasažena imisemi a vznikly zde kalamitní holiny značných

Strana 118



rozměrů. Pro jejich zalesnění byly použity mj. i smrk pichlavý, modřín a lokálně též borovice pokroucená. Z botanického hlediska jsou lesy Lužických hor dosti monotónní, na jejich podrostu se v bučinách snad ještě více než v porostech jehličnatých podílí jen několik acidofytů, zejména třtina chloupkatá a rákosovitá, metlička křivolaká, borůvka a hasivka. Dlouhodobým problémem je obnova bukových lesů, která troskotá především na vysokých stavech zvěře (v západní části se vedle početné jelení zvěře udržuje i velké stádo kamzíků). I v lokalitách s převažujícím bukem bývá mnohdy používána umělá obnova, kterou je nutno chránit, bohužel ne vždy s pozitivním výsledkem. Celá zájmová část PLO se nachází na území CHKO Lužické hory.

PLO 20. Lužická pahorkatina Jde o nespojitou oblast, která se dále člení na tři podoblasti: Šluknovskou pahorkatinu, Frýdlantskou pahorkatinu a Žitavskou pánev. Z nich se na území Libereckého kraje vyskytují v plném rozsahu poslední dvě. Podoblast Frýdlantská pahorkatina se nachází ve stejnojmenném geomorfologickém celku, převážně ve 3. lesním vegetačním stupni, okolí vrchu Vyhlídka je již řazeno do 4. lvs. Nepříliš členitý reliéf převážně na podloží kyselých žulových hornina rul s rozsáhlými překryvy glacifluviálních sedimentů podmiňuje specifické stanovištní podmínky. Ty jsou charakterizovány nadpolovičním zastoupením kyselé řady a vyrovnaným podílem (kolem 15 %) řady živné a oglejené, při relativně významném zastoupení řady podmáčené. V potenciální přirozené vegetaci se tyto skutečnosti projevují výrazným (historicky až velkoplošně dominantním) zastoupením jedle, v podmáčených terénech je místy přirozeně rozšířen smrk. Ten je také nejčastější dřevinou aktuální skladby, následován borovicí, břízou a modřínem. Buk se vyskytuje spíše jako dřevina slabě přimíšená, hojněji na neovulkanických tvarech (Chlum) a zejména při severním okraji lesního masivu Jizerských hor, který do oblasti rovněž zasahuje. Pestřejší druhové složení s převahou listnatých dřevin mají lesy na bazaltoidech západně od Frýdlantu, v průrvě Harty a v krátkých svazích nad Smědou, kde jsou místy pěkně zachované dubohabřiny (resp. lipové doubravy) s bohatým bylinným patrem. Jinak je z hlediska ochrany přírody většina lesů oblasti málo zajímavá, s přirozeně sníženou biodiverzitou a zpravidla bez hodnotnějších květenných prvků. K významnějším lokalitám patří mj. Poustecká obora, v níž bylo vymezeno nadregionální biocentrum. V Žitavské pánvi jsou lesy zastoupeny jen v omezeném rozsahu. Největšími lesními komplexy jsou tu Bažantnice v údolí Václavického potoka u Grabštejna a les Boreček severně od Bílého Kostela. Další porosty jsou spíše rázu drobných remízků v zemědělské či urbanizované krajině. Reliéf je nepříliš členitý, pahorkatinný až rovinný, v oblasti 3. lvs, okrajově v rámci 4. lvs. Horninové podloží tvoří zčásti žula, převážně však kvartérní překryvy, včetně glacifluviálních sedimentů na Hrádecku. Dominuje kyselá řada, pomístně hojná je i řada živná. Porosty jsou značně různorodé, většinou s převahou smrku, místně s borovicí, ve vyšší části pánve i s místně převažujícím bukem, na severu s převahou lípy a dubu. Z botanického hlediska jsou cenné právě tyto smíšené listnaté háje mezi Hrádkem a Bílým Kostelem, které se vyznačují nezvyklou druhovou garniturou.. Rozloha lesů je snižována těžbou štěrkopísků v okolí Václavic a Grabštejna.


Strana 119


PLO 21. Jizerské hory a Ještěd Podoblast 21a. Jizerské hory Toto typicky horské území se z větší části kryje se stejnojmennou CHKO, navíc ale přibírá i oblast Jindřichovického hřebene na Frýdlantsku. Značnému gradientu nadmořských výšek odpovídá i rozpětí 3. až 9. lvs, přičemž většina území leží nad 800 m a tedy v 6.-9. lvs. (9. lvs je rozšířen pouze maloplošně v podobě klečových porostů na vrchovištích). Reliéf je nevyrovnaný: severní a zčásti i západní svahy jsou velmi příkré, s četnými skalními výchozy, zatímco jižní svahy jsou mírnější, rozčleněné do soustavy krátkých údolí. Jádro hor tvoří rozsáhlá parovina, nad níž vystupují poměrně nízké hřbety a izolované vrchy. Geologický podklad je uniformní, představovaný žulou, okrajově i kyselými krystalickými horninami (ruly, svory). Nepříliš členitý reliéf náhorní planiny s vysokými srážkovými úhrny podmínil vznik četných rašelinných lokalit či podmáčených ploch. Kyselá řada je zastoupena nadpoloviční většinou, živná řada má podíl kolem 20 %, většinou však jde o kategorii „S“. Zhruba vyrovnaně jsou zastoupeny řada podmáčená, oglejená a rašelinná. Hlavní dřevinou oblasti je smrk, který je zde do jisté míry přirozenou dřevinou. S výjimkou nejvyšších poloh a vodou ovlivněných půd by ovšem většinu území ovládal buk s příměsí jedle a smrku. Dle evidence leží cca 20 % území v 5. lvs a 40 % území v 6. lvs, tedy v pásmu převážně bukových lesů (v nižších stupních se nachází dalších 11 % lesa), přitom rozsah 8. lvs se jeví jako mírně nadsazený. Současné zastoupení buku činí více než 10 %, většina jeho výskytu se ovšem týká severní a severozápadní části oblasti, kde bučiny obsazují exponované svahy zřetelně ochranného rázu. Ve vrcholové oblasti buk téměř chybí a v jižních svazích je rozšířen nerovnoměrně, často jen jako dřevina slabě přimíšená. Z dalších dřevin se lokálně objevuje klen, v nižších polohách i mléč, jilm a lípa velkolistá, jednotlivě je dosud přítomna jedle. Lesy Jizerských hor byly po rozsáhlých imisních škodách a následných hmyzích kalamitách v 70. a zejména 80. letech na velké ploše vytěženy. Na holinách byl vysazován smrk ztepilý, často ale i smrk pichlavý, popř. další jehličnaté exoty, v novější době též kleč a bříza karpatská. Těmito prostředky sice byly v rámci možností zvládány enormní zalesňovací úkoly, zároveň však vznikla složitá situace z hlediska ochrany přírody. Ta měla svůj počátek již v naddimenzovaných těžebních zásazích, kdy nebyla využita možnost ponechat les alespoň v klimaticky nejexponovanějších polohách na dožití a obnovu realizovat v jeho cloně a s případným využitím zmlazení. Namísto toho byl zvolen standardní holosečný postup, který ovšem výrazně zkomplikoval možnosti obnovy a vedl mj. k rozsáhlým narušeným stavu půd a vodního režimu. Z hlediska ochrany přírody je také nanejvýš kontroverzní hromadná výsadba kleče, kdy v prvních letech byl využíván zcela nevhodný genofond zřejmě původem z Krušných hor (v botanickém smyslu šlo tedy i o jiný taxon!), čímž je reálně ohrožena genetická čistota jizerskohorské populace kleče, která je zcela ojedinělá. Zcela nevhodně také byly klečí zalesňovány plochy přirozeně bezlesé na rašeliništích, suťových polích a skalách, což může vést až k jejich zániku. Přetrvávajícím problémem jsou dále vysoké stavy jelení zvěře, které nedovolují efektivní zavádění ekologicky žádoucích listnatých dřevin do obnovovaných porostů. Situace tak neodvratně spěje k tomu, že následné porosty budou z hlediska druhové skladby stejně nestabilní, jako porosty, které se staly obětí ekologické katastrofy v 80. letech. Značné prostředky investované do individuálně chráněných výsadeb jeřábu, buku a břízy karpatské se zatím neukazují jako příliš efektivní, neboť pro zvěř tyto ochrany nepředstavují zásadní překážku. Přes uvedené nedostatky a problémy jsou Jizerské hory oblastí, která má vysoký přírodní potenciál, jenž spočívá především v rozsáhlých bučinách na severu hor a v rašeliništních

Strana 120



komplexech, na nichž alespoň místy dochází ke zdárné regeneraci lesa i bez přispění člověka (někdy spíše jemu navzdory). Podoblast 21b. Ještěd Nevelké, ale ekologicky značně svérázné území tvoří příkře vystupující hrásťový hřbet, s amplitudou nadmořských výšek kolem 700 metrů. V geologické stavbě se střídají různorodé krystalické horniny převážně typu fylitů, méně svorů, kvarcitů, krystalických vápenců, zelených břidlic aj., při okrajové účasti granitoidů, pískovců a paleovulkanitů. Vegetačně spadá Ještědský hřbet do 3.-8. lvs, přičemž většina území leží v 5. a 6. lvs. Z hlediska stanovišť mírně převládá kyselá řada nad živnou, v níž jsou zastoupeny i vápencové polohy; charakteristický je zvýšený podíl stanovišť obohacených vodou (svahová a úžlabinová prameniště). Převažují smrkové porosty na kyselých substrátech, ve značné míře jsou rozšířeny porosty listnaté, s dominantním bukem, často i s jasanem a klenem, méně s dalšími dřevinami. Bučiny jsou soustředěny především do severní části podoblasti, kde zaujímají jak živná stanoviště (mj. krystalické vápence), tak i kyselé substráty. V Hlubockém hřbetu jsou rozšířeny především ve vápencových polohách (Padouchov, Hluboká). Porosty mají značnou vitalitu a na bohatších substrátech jsou cenné i z hlediska biodiverzity, což dokládá existence několika vyhlášených rezervací, jakož i návrhy na zřízení dalších maloplošných ZCHÚ. Z této charakteristiky se poněkud vymykají nejvyšší polohy Hlubockého hřbetu s vrcholem Ještědu a s pokračováním přes Černý vrch na Pláně. V těchto klimaticky namáhaných partiích je přirozeně rozšířen smrk s jedlí, zatímco potenciál buku je oslaben. Na periglaciálních sutích přežil původní genotyp smrku, který zde vytváří specifický poléhavý habitus. Vlivem imisní zátěže zde smrk z větší části odumřel a po jeho vytěžení vznikly kalamitní holiny podobného charakteru, jako ve vrcholové části Jizerských hor. Při jejich zalesňování i zde byl ve větším měřítku použit smrk pichlavý (místně též borovice pokroucená). Výhledově budou jehličnaté exoty eliminovány a na jejich místo bude vedle geneticky vhodného smrku zaváděn i jeřáb, buk a klen. Negativním jevem z hlediska lesů a ochrany přírody je areál zimních sportů na Ještědu, který zasahuje do přírodovědně cenné oblasti a narušuje stabilitu porostů.

PLO 22. Krkonoše Tato PLO zahrnuje nejvyšší pohoří České republiky a územně se kryje s vymezení Krkonošského národního parku a jeho ochranného pásma. Nadmořská výška oblasti se pohybuje od cca 400 m (na Jizeře u Horní Sytové) po 1600 m na vrcholu Sněžky, většina území leží nad 800 m. Zastoupeny jsou polohy 5.-9. lvs, podružně i 3. lvs, většina pohoří spadá do 6. lvs (přes 40 % plochy), po cca 20 % území pak přísluší do 7. a 8. lvs, přes 10 % do 9. lvs. Reliéf je velmi členitý, místy až velehorský. Tvoří jej Pohraniční (Slezský) hřbet, vnitřní Český hřbet a k jihu vybíhající nižší rozsochy, které vytvářejí systém dlouhých údolí. Pohraniční hřbet je nejvyšší a má zarovnaný povrch ve výšce 1300-1500 m, z něhož vystupují výraznější elevace, jako je Sněžka, Vysoké Kolo či Violík. Jeho geologickou stavbu tvoří žula. Český hřbet je budován z větší části méně odolnými svory až fylity, na území Libereckého kraje do něj spadají mj. Kotel (1435) a Lysá hora (1344 m). Krkonošské rozsochy jsou budovány krystalickými horninami, na území Libereckého kraje převážně silurskými fylity, s lokálními vložkami krystalických vápenců. Pro nejvyšší polohy jsou charakteristické glaciální formy reliéfu, které na našem území reprezentují především dvojkar Kotle a kryogenní půdní formy v oblasti Labské louky. Z hlediska stanovištních typů je nadpoloviční většinou zastoupena kyselá řada, po ní následuje řada extrémní (v subalpínských polohách a v příkrých, často zasuťovaných svazích), dále pak řada živná, zatímco ostatní ekologické řady nemají výraznější zastoupení. Oproti Jizerským


Strana 121


horám jsou v mnohem menší míře rozšířeny podmáčené a rašelinné polohy, které jsou přítomny zejména v náhorních polohách nad 1100 m.

Obrázek 22:Lesní vegetační stupně v Krkonošském národním parku (hranice kraje vyznačena červeně)

V aktuální druhové skladbě absolutně převládá smrk, který zde má podíl kolem 85 %, tj. nejvíce ze všech PLO na území kraje. Tento vysoký podíl je do jisté míry odrazem stanovištních podmínek, ale i skutečnosti, že k přeměně druhové skladby lesů docházelo v Krkonoších již od 14. století, kdy zde bylo ve velkém rozsahu těženo dříví pro kutnohorské doly. Vliv člověka sílil v 16. století, kdy docházelo k vytváření rozsáhlých bezlesích enkláv pro tzv. budní hospodaření. Z této doby pochází rovněž likvidace velké části klečových porostů, v rozsahu cca 1000 ha. Na konci 19. století a zejména v 50. letech století následujícího pak byla kleč do subalpínských poloh znovu navracena, neboť byl rozpoznán její význam pro regulaci hydrického režimu a ochranu půdního fondu. Přitom však došlo k dílčímu zalesnění ploch primárně nelesních. Na přelomu 70. a 80. let se i v Krkonoších výrazně projevovaly imisní škody, které vedly k odtěžení velké části porostů převážně v 7.-8. lvs. Na vzniklé holiny byla vedle smrku ztepilého vysazována často i kleč, jejíž podíl v lesích je tak oproti přirozenému stavu značně zvýšený. V exponovaných polohách byl využit i smrk pichlavý, řidčeji též další jehličnaté exoty, ovšem v míře podstatně menší, než v Jizerských horách. Pro zalesňování nižších poloh (ve III. zóně NP) byl jako přípravná dřevina používán též modřín a bříza. Podíl buku v krkonošských lesích je velmi nízký, oproti přirozenému rozšíření pouze zlomkový. Nejčastěji se buk vyskytuje v nižších údolních polohách na jihu a na západě hor. Vtroušeně se tu zachovala i jedle, která zde má v rámci Libereckého kraje nejhojnější výskyty. Z dalších dřevin se lokálně objevuje klen, bříza, jeřáb, podružně jasan a jilm. Z botanického hlediska má většina lesních porostů charakter bučiny až smrčiny s třtinou chloupkatou. V nižších polohách jsou poměrně často rozšířeny květnaté bučiny s kyčelnicí

Strana 122



devítilistou a kostřavou lesní. Větší rozšíření mají i suťové lesy, jež jsou výše vystřídány klenovými bučinami a ještě výše papratkovými smrčinami. Přírodovědně nejcennější je komplex společenstev subalpínského a alpínského stupně, který zahrnuje řadu arkto-alpínských prvků, v případě vegetace ledovcových karů též s účastí subtermofilních druhů. Navzdory existenci národního parku (od r. 1963) není stav krkonošských lesů a dalších ekosystémů bez problémů. Vedle vyznívání imisních škod je trvalým problémem nadměrné rekreační využití, jehož zřejmě nejdestruktivnější formou je lyžařské sjezdování. Budování lyžařských tratí, vleků a lanovek bylo spojeno se značným odlesňováním, provoz těchto zařízení pak přináší narušování půdního povrchu a vegetace, včetně mladých porostů.

PLO 23. Podkrkonoší Rozsáhlá oblast, která na území kraje zasahuje pouze svou menší, západní částí. Reliéf je pahorkatinný až vrchovinný, v nadmořské výšce zpravidla 400-600 m, s dominantním uplatněním 3.-5. lvs. Menší měrou jsou zastoupeny i 0., 2. a 6. lvs, zcela okrajově pak 1. a 7. lvs. V geologické stavbě dominují permokarbonské usazeniny, jimiž často prostupují paleovulkanity (melafyry), podružně (na severu) vystupují silurské fylity (popř. kvarcity a krystalické vápence), mimo území kraje též svrchnokřídové sedimenty. Ve stanovištní mozaice dominuje kyselá řada, jen o málo menší zastoupení má živná řada, doprovodně jsou rozšířeny řada obohacená humusem a vodou a řada oglejená. V druhové skladbě zcela převládá smrk (téměř 70 %), významné zastoupení má borovice a modřín. Z listnatých dřevin jsou jen slabě rozšířeny buk s dubem, naopak relativně hojný je jasan, javor mléč i klen a lípa. Vyšší podíl těchto dřevin souvisí s častými polohami suťových lesů. Místy velmi hojné jsou pionýrské dřevin – osika, bříza a jeřáb, protože však rostou převážně mimo lesní půdu, nejsou v evidenci reprezentativně podchyceny. Lesnatost oblasti je poměrně nízká a porosty jsou zřetelně výrazně ovlivněny kulturou. U mnohých porostů se zdá, že vznikly teprve v novější době na uvolněné zemědělské půdě. Tento specifický ráz krajiny je podmíněn silnou exploatací zdejších lesů ve středověku, kdy sloužily potřebě komorních panství a kutnohorských dolů, kam se dříví plavilo po Labi (po vyčerpání zdejších zásob se těžební zájem přesunul do Krkonoš, kde následkem toho byl mj. značně zdecimován buk). Ve zbylých lesích se pak rozšířila lesní pastva, jež vedla k preferenci jedle na úkor buku. Dnes tak nacházíme rozsáhlá území (např. v okolí Košťálova), kde je buk ± vzácnou dřevinou. Kulturní smrčiny oblasti byly ve 20. letech minulého století postiženy rozsáhlou mniškovou kalamitou, která zasáhla 50-70 % těchto lesů. I v následně obnovovaných lesích pak byla podržena absolutní dominance jehličnanů. Z hlediska ochrany přírody mají proto větší význam především lesní porosty v údolí Jizery (místně se zachovalým bukem), svahové háje v dalších údolích (Oleška, Vošmenda) a remízky v četných erozních roklích. Tyto porosty jsou převážně listnaté, s hojným jasanem, javory, místy i lípou (vč. lípy velkolisté) a s poměrně zajímavou garniturou podrostových druhů (především na paleovulkanitech).


Strana 123


Přehled lesních biotopů na území Libereckého kraje podle Katalogu biotopů České republiky (CHYTRÝ, KUČERA & KOČÍ 2001)

Skupina biotopů „L“ – lesy L1

Mokřadní olšiny (Alnion glutinosae)

Tento typ olšin je rozšířen na trvale zamokřených slatinných půdách (stagnoglejích aj.) v pobřeží rybníků či v bezodtokých pánvích. Vyskytuje se ostrůvkovitě zejména na Českolipsku (okolí Jestřebí, Dok a Stráže pod Ralskem, ale i jinde) a je charakterizována vysokým podílem ostřic v bylinném patře, případně dalších rostlin, rozšířených ve společenstvech rákosin a vysokých ostřic. Fytocenologicky jde o asociace Carici acutiformis-Alnetum a C. elongatae-Alnetum, poměrně časté jsou ale přechody k různým lužním olšinám, případně k rašelinným březinám. Na bažinné olšiny je vázána řada ohrožených druhů rostlin, např. Calla palustris, Cicuta virosa, Dryopteris carthusiana, Ranunculus lingua, Thelypteris palustris. L2 Lužní lesy L2.1* Horské olšiny s olší šedou (Alnus incana), Alnetum incanae L2.2* Údolní jasanovo-olšové luhy (Pruno-Fraxinetum, Stellario-Alnetum glutinosae, Carici remotae-Fraxinetum, Piceo-Alnetum) L2.3 Tvrdé luhy nížinných řek (Ulmenion, Carici-Quercetum) L2.4* Měkké luhy nížinných řek (Salicetum albae)

Skupina lužních lesů je bohatě zastoupena v nivách vodotečí, na prameništích a v podmáčených depresích od nejnižších až po horské polohy. Přestože značná část porostů vznikla teprve sekundární sukcesí na opuštěných zemědělských půdách (zpravidla vlhkých loukách), jde často o porosty fytocenologicky vyhraněné, s početně zastoupenými diagnostickými druhy. Nejrozšířenějším typem potočního luhu je as. Arunco sylvestris-Alnetum glutinosae, která doprovází vodoteče převážně středních poloh, často v otevřené krajině. Charakteristický je zde mj. výskyt druhů Primula elatior a Valeriana sambucifolia. V teplejších polohách, zpravidla v úzce zaříznutých nivách, je lokálně rozšířena ptačincová olšina as. Stellario-Alnetum glutinosae. Rovinaté terény v nivách řek, na půdách typu fluvizemí, obsazují (většinou již jen potenciálně) střemchové jaseniny as. Pruno-Fraxinetum. V typické podobě jsou vyvinuty v dolních částech toků Ploučnice, Smědé a přítoků Jizery. Prameništní jaseniny as. Carici remotae-Fraxinetum mají mnoho výskytů ve svazích i úžlabinách zejména ve Verneřickém středohoří, Lužických horách a Ještědském hřbetu. V těchto oblastech se vyznačují značnou floristickou bohatostí, která naznačuje přechody ke květnatým bučinám a suťovým lesům. Na inverzní údolí a horské polohy je vázána smrková olšina (Piceo-Alnetum), která je ostrůvkovitě rozšířena v Lužických horách, Ralské pahorkatině, Ještědském hřbetu, Jizerských horách a Krkonoších. Na oligotrofnějších půdách vytváří smrková olšina přechody k podmáčeným smrčinám as. Equiseto-Piceetum, rekonstrukčně i kdysi hojným podmáčeným jedlinám as. Carici remotae-Abietetum. Zajímavostí jsou podmáčené doubravy as. Carici-Quercetum, které vytvářejí i sušší variantu s hojným bukem. Luhy olše šedé (Alnion incanae) jsou v typické podobě nehojně rozšířeny v Krkonoších, druhově nenasycené typy se vyskytují zejména v Ještědském hřbetu, podružně i v Jizerských a Lužických horách. Společenstva tvrdého a měkkého luhu nížinných řek jsou pouze potenciálně naznačena v doprovodu Jizery pod Turnovem, na dolní Smědé, popř. na Lužické Nise pod Hrádkem. L3 L3.1 L3.2

Dubohabřiny Hercynské dubohabřiny (Melampyro nemorosi-Carpinetum, Stellario-Tilietum, Tilio-Betuletum) Polonské dubohabřiny (Tilio-Carpinetum)

Strana 124



Hájové formace ze svazu Carpinion jsou dominantní potenciální vegetací teplých pahorkatin. V Libereckém kraji jde převážně o nejteplejší území v jižní části Českolipska a Turnovska a nejnižších částí Žitavské pánve a Frýdlantské pahorkatiny. Protože jde většinou o polohy příznivé pro zemědělské zkulturnění, zachovaly se tyto formace jen ve značně omezeném rozsahu na půdách svažitých či jinak hospodářsky neatraktivních. Chladnější podnebí pak má za příčinu, že jde o porosty většinou přechodného charakteru, původně s významným uplatněním buku a jedle a se submontánními podrostovými druhy. Syntaxonomicky lze většinu porostů hodnotit v rámci as. Melampyro nemorosi-Carpinetum (ovšem jen s lokálním zastoupením diagnostického druhu Hepatica nobilis), pouze v Hrádecké pánvi a ve frýdlantském výběžku jsou naznačeny přechody k polonské as. Tilio-Carpinetum. Charakteristický je zde i vysoký podíl tuřice třeslicovité (Vignea brizoides) a svízelu Schultesova (Galium schultesii). Nejlépe vyvinuté dubohabřiny (či lipové doubravy) nacházíme ovšem na strmých svazích doprovázejících vodoteče – např. Smědou, Lužickou Nisu, Ploučnici či Jizeru. Zde je druhová garnitura nejúplnější, v závislosti na stanovištní mozaice jsou zde ale časté přechody k acidofilním doubravám či bučinám. V suťových terénech, zvl. na neovulkanických vrších (např. Skalický vrch, českolipský Špičák, Ronov) přecházejí dubohabřiny do habrové javořiny as. Aceri-Carpinetum. Porosty podobného přechodného zařazení jsou rozšířeny i na bazaltických výchozech v okolí Frýdlantu. L4*

Suťové lesy

Smíšené listnaté lesy ze svazu Tilio-Acerion jsou v území zastoupeny velkým počtem spíše maloplošných porostů. Jsou vázány na exponované polohy balvanových rozpadů, které jsou hospodářsky nevyužitelné a plní zde výraznou ochrannou úlohu. Díky tomu jsou porosty na většině potenciálních stanovišť v relativně zachovalém stavu. Na dřevinném složení se účastní javory, jasan, jilm, v teplejších polohách lípa a habr, v minulosti byla často přimíšena jedle, v chladnějších lokalitách přistupuje smrk. Z fytocenologického hlediska jde většinou o as. Mercuriali-Fraxinetum, v nejteplejších územích, popř. na termicky zvýhodněných svazích (často v říčních údolích) o as. Aceri-Carpinetum. Měsíčnicová javořina (Lunario-Aceretum) je rozšířena např. na Jezevčím vrchu v Lužických horách, na několika lokalitách v Ralské pahorkatině, Ještědském hřbetu a v Podkrkonoší. Značně vzácná je udatnová olšina (AruncoAceretum), pěkně vyvinutá např. v machnínské průrvě při Lužické Nise. V horských polohách přecházejí suťové lesy do klenových bučin as. Aceri-Fagetum. L5 L5.1 L5.2 L5.3 L5.4

Bučiny Květnaté bučiny (Eu-Fagenion, Galio-Abietenion) Horské klenové bučiny (Acerenion) Vápnomilné bučiny (Cephalanthero-Fagenion) Acidofilní bučiny (Luzulo-Fagion)

Bučiny jsou nejvýznamnější jednotkou přirozené lesní vegetace v území. Potenciálně by zaujímaly rozsáhlé souvislé plochy od vyšších pahorkatin až po střední horské polohy. Květnaté bučiny jsou zastoupeny větším počtem typů, hodnocených jako samostatné vegetace. Nejobvyklejší je submontánní až montánní kyčelnicová bučina as. Dentario enneaphylliFagetum. Ve vyhraněné podobě se vyskytuje ale jen ostrůvkovitě od Verneřického středohoří přes Lužické hory a Ještědský hřbet až po Krkonoše. Většina porostů postrádá Dentaria enneaphyllos, mnoho bučin je i celkově druhově ochuzeno, což je zřejmě do značné míry důsledek acidifikace půd v posledních desetiletích. V Jizerských horách jsou květnaté bučiny rozšířeny jen v živnějších deluviálních polohách, častější jsou přechody k bučinám acidofilním. V Podkrkonoší mají bučiny největší potenciální rozšíření, jedná se ovšem o specifickým submontánní typ, který lze označit pracovním jménem Asaro-Fagetum. K poměrně hojným


Strana 125


typům náleží i kostřavové bučiny as. Festuco altissimae-Fagetum, které jsou rozšířeny na balvanových rozpadech a tvoří tak přechod k suťovým lesům. Časté jsou např. v Lužických horách a v nižším stupni Krkonoš. Charakteristický je pro ně bohatý výskyt kapraďorostů. V západní části kraje je převážně na bohatších substrátech neovulkanických elevací značně rozšířena bučina se strdivkou jednokvětou (Melico-Fagetum), která vyznívá v krystaliniku Ještědského hřbetu a sporadicky též na křídovém podloží Ralské pahorkatiny. Teplomilnější typy květnatých bučin inklinují k lipovým bučinám as. Tilio cordatae-Fagetum a Tilio platyphylliFagetum, jež jsou v území zastoupeny pouze v přechodných formách. Bučiny s Hordelymus europaeus v Lužických horách a Verneřickém středohoří vykazují afinitu k as. Violo reichenbachianae-Fagetum, která má rozšíření v Krušných a Doupovských horách. Prakticky nezařaditelné jsou druhově velmi chudé bučiny s Calamagrostis epigeios v Hradčanské pahorkatině. V Krkonoších a roztroušeně i v Jizerských horách jsou rozšířeny klenové bučiny as. AceriFagetum, s významným zastoupením druhů subalpínských vysokobylinných niv. Vápnomilné bučiny (as. Cephalanthero-Fagetum) mají ostrůvkovitý výskyt na karbonátech Ještědského hřbetu a Železnobrodského Podkrkonoší; charakteristický je pro ně mj. výskyt vstavačovitých rostlin. Acidofilní typy bučin jsou recentně i potenciálně hojnější než typy květnaté. Do submontánních poloh jde o bučiny z okruhu as. Luzulo-Fagetum, zpravidla však v metličkovém typu subas. deschampsietosum flexuosae. Typická biková bučina s Luzula luzuloides je rozšířena ponejvíce v Českém ráji, roztroušeně např. na Frýdlantsku nebo v Liberecké kotlině. Reliktní charakter má bučina se třtinou rákosovitou, která je rozšířena v příkrých, často balvanitých svazích. Ve vyšších polohách mají rozsáhlý výskyt třtinové bučiny as. Calamagrostio villosae-Fagetum. V Lužických horách vynikají mimořádnou floristickou chudostí, kdy kromě třtiny v nich téměř chybí jakékoliv další druhy. Lokálně jsou zde rozšířeny i velmi chudé typy s Calamagrostis arundinacea (výjimkou je poněkud květnatější třtinová bučina na Klíči). K okruhu bučin as. Calamagrostio arundinaceae-Fagetum lze řadit i přirozeně prosvětlené reliktní bučiny některých vrchů v Ralské pahorkatině, které se ovšem naopak vyznačují pestřejší druhovou garniturou. Zvláštní kategorii představují borové bučiny pískovcových podloží (Pino-Fagetum). Jejich současné výskyty zřejmě představují jen malý zlomek jejich původně hojného rozšíření zvl. v Ralské pahorkatině, ale i v Polomených horách, Lužických horách a Českém ráji. Na lepších půdách plynule přecházejí do ± nesmíšených bučin as. Luzulo-Fagetum, naopak ve vysýchavých oligotrofních polohách do borových doubrav až přirozených borů. L6 Teplomilné doubravy L6.1* Perialpidské bazifilní teplomilné doubravy (Pruno mahaleb-Quercetum pubescentis, Lathyro versicoloriQuercetum pubescentis, Corno-Quercetum) L6.4* Středoevropské bazifilní teplomilné doubravy (Potentillo albae-Quercetum, Brachypodium pinnatum-Quercus robur spol.) L6.5 Acidofilní teplomilné doubravy (Sorbo torminalis-Quercetum)

S vegetací svazu Quercion petraeae (u nás donedávna pojímanou v rámci široce chápaného svazu Quercion pubescenti-petraeae) se na území kraje z klimatických důvodů setkáváme jen výjimečně a spíše v netypické podobě. Maloplošně vyvinuté teplomilné doubravy, zpravidla s dominancí Brachypodium pinnatum a Poa nemoralis jsou vázány jednak na teplé svahy v nejteplejších územích (zvl. v okolí Bělé pod Bezdězem a Rokyté při hranici kraje, jednak na neovulkanických vrších, kde mají výrazně reliktní charakter (Mlýnský vršek, Šroubený, Kraví hora, Bezdězy aj.). Velmi svérázné jsou vysoko položené reliktní doubravy pod vrcholem Klíče a Ralska. Pravděpodobný je i fragmentární výskyt teplomilných doubrav v zasahující části

Strana 126



Českého středohoří. Studované porosty na území kraje se vyznačují většinou nízkým počtem vyhraněných teplomilných druhů.


Strana 127


L7 L7.1 L7.2 L7.3

Acidofilní doubravy Suché acidofilní doubravy (Luzulo-Quercetum, Viscario-Quercetum, Calluno-Quercetum) Vlhké acidofilní doubravy (Molinio arundinaceae-Quercetum, Abieti-Quercetum) Subkontinentální borové doubravy (Vaccinio vitis-idaeae-Quercetum)

Relativně chladné a především vlhké klima značně redukuje potenciální výskyt dubových lesů na Liberecku. To se týká především suchých doubrav z okruhu as. Luzulo albidae-Quercetum. Ty nacházíme v typické podobě hlavně na extrazonálních polohách termicky zvýhodněných svahů, kde se střídají s dubohabřinami as. Melampyro nemorosi-Carpinetum (např. v doprovodu Lužické Nisy či Smědé). Vlhké acidofilní doubravy jsou potenciálně značně hojnější, jejich významnou až dominantní komponentou ovšem byla jedle. Dnes jsou vlhké doubravy zastoupeny málo vyhraněnými typy často sukcesního či polokulturního charakteru. Místně, zvl. v okolí České Lípy, jsou rozšířeny bezkolencové doubravy, které zde ovšem představují oligotrofní křídlo s přirozeně hojnou borovicí a břízou. Společenstvem přechodného typu jsou doubravy as. Carici-Quercetum, které bývají řazeny k lužním společenstvům (svaz Alnion incanae). Borové doubravy (Vaccinio vitis-idaeae-Quercetum) mají podle vegetačních map na území Libereckého kraje velké potenciální rozšíření. Při bližším rozboru ale vychází najevo, že mapované plochy zahrnují většinou relativně příznivé polohy, které umožňují významné uplatnění buku (obvykle je buk hojnější než dub). Tyto porosty proto považujeme za vhodnější hodnotit jako as.Pino-Fagetum a řadit k acidofilním bučinám. Poměrně typické borové doubravy zastihneme na písčitých půdách v nejteplejší části území (mj. na Dokesku). L8 L8.1 L8.2

Suché bory Boreokontinentální bory (Dicrano-Pinetum, Vaccinio myrtilli-Pinetum sylvestris) Lesostepní bory (Anemono sylvestris-Pinetum, Pyrolo-Pinetum sylvestris)

Přirozené bory jsou ostrůvkovitě rozšířeny na podloží pískovců zejména v Polomených horách, Ralské pahorkatině a Českém ráji. Jsou vázány na mělké vysýchavé půdy skalních hran a plošin, případně mírných konvexí. V příznivějších polohách jsou již potenciálně rozšířeny smíšené porosty s hojnou příměsí buku a dubu, recentně tu ale z kulturních důvodů nalezneme nejčastěji kulturní bory, které jsou od těch přirozených někdy obtížně rozlišitelné. Tzv. květnaté bory (jednotka L8.2) jsou vázány na vápnité pískovce s půdami typu pararendzin a místně přecházejí do bučin se Sesleria calcaria (Českodubsko, údolí Jizery). L9 L9.1

Smrčiny Horské třtinové smrčiny (Calamagrostio villosae-Piceetum, Anastrepto-Piceetum, Dryopterido dilatataePiceetum) L9.2* Rašelinné a podmáčené smrčiny L9.2A* Rašelinné smrčiny (Sphagno-Piceetum) L9.2B Podmáčené smrčiny (Mastigobryo-Piceetum, Equiseto-Piceetum)

L9.3

Horské papratkové smrčiny (Athyrio alpestris-Piceion)

Přirozené smrčiny jsou v území zastoupeny dvěmi hlavními ekologickými typy – azonálními (tj. podmáčenými a rašelinnými) smrčinami a klimaxovými smrčinami. První z nich jsou celkově hojnější a jsou rozšířeny od nadmořské výšky cca 300 m až po vyšší horské polohy. Bylinnější typy nižších poloh a troficky příznivějších půd odpovídají as. Equiseto-Piceetum. V ještě příznivějších polohách pak přecházejí do smrkových olšin as. Piceo-Alnetum, případně (dnes již jen historicky) podmáčených jedlin as. Carici remotae-Abietetum. V horských polohách jsou podmáčené smrčiny reprezentovány většinou rohozcovým typem as. Bazzanio-Piceetum, který je lokálně vyvinut i na oligotrofních půdách pahorkatin (typicky v pískovcových roklích Děčínské vrchoviny, vzácněji v Lužických horách). Dominantou bylinného patra je nejčastěji borůvka a třtina chloupkatá, výrazně vyvinuto bývá mechové patro. Rašelinné smrčiny as. SphagnoPiceetum vystupují na vyhraněných organozemích převážně vrchovištního typu. Jsou druhově

Strana 128



bohatší než podmáčené smrčiny, v podrostu vedle četných keříčků nalezneme zpravidla hojný bezkolenec modrý a suchopýr pochvatý. Největší rozšíření mají rašelinné smrčiny v Jizerských horách, menší měrou jsou rozšířeny v Krkonoších, v přechodné podobě i v Ralské pahorkatině. Rozlišení podmáčených a rašelinných smrčin bývá někdy značně obtížné a je možné pouze na ekologickém základě. Klimaxové smrčiny jsou v kraji zastoupeny převážně třtinovým typem as. Calamagrostio villosae-Piceetum. Hojným, často i zcela dominujícím druhem je třtina chloupkatá, doprovázená borůvkou, metličkou a typickými oreálními prvky, jako je podbělice alpská či sedmikvítek evropský. V Jizerských horách jsou časté přechody k podmáčeným a rašelinným smrčinám. Na živnějších půdách (zpravidla na horninách krystalinika) jsou lokálně rozšířeny papratkové smrčiny as. Athyrio alpestris-Piceetum, které se vedle hojně přítomných kapradin vyznačují i výraznějším podílem horských bylinných druhů. Jejich výskyt je soustředěn na ± deluviální polohy v Krkonoších, v Jizerských horách jsou zastoupeny poměrně sporadicky a v méně vyhraněné podobě. Přirozené smrčiny patří v Libereckém kraji k nejvíce poškozeným lesním ekosystémům, neboť jejich edifikátor – smrk – byl v minulých desetiletích zdecimován působením imisí, hmyzích kalamit a následných nešetrných lesnických zásahů. L10 Rašelinné lesy L10.1* Rašelinné březiny (Betulion pubescentis) L10.2* Rašelinné brusnicové bory (Vaccinio uliginosi-Pinetum sylvestris) L10.3* Suchopýrové bory kontinentálních rašelinišť (Eriophoro vaginati-Pinetum sylvestris)

Rašelinné březiny z okruhu as. Betuletum pubescentis představují svérázný typ lesní vegetace se subatlantským rozšířením. Vyvíjejí se na přechodové rašelině či organozemním gleji s nízkým podílem živin, čímž je potlačena kompetice olše. Na území kraje se vyskytují pouze maloplošně v okolí Nového Boru, v Lužických horách (Mařeničky) a na Dokesku, časté jsou přechody k mokřadním olšinám sv. Alnion glutinosae. V podrostu je hojný bezkolenec či acidofilní ostřice (Carex rostrata, Vignea brizoides, Vignea echinata), ve vyhraněných typech bývá přítomen suchopýr a klikva. Brusnicový bor má několik lokalit v pánvích Ralské pahorkatiny, zejména v prostoru mezi Hradčany a Břehyní, v antropogenně narušených zbytcích též v okolí Hamru a Stráže pod Ralskem. V podrostu jsou hojné keříčky – vedle borůvky a brusinky bývá častá vlochyně, místy i kyhanka sivolistá a rojovník bahenní. Suchopýrový bor je vzácným typem společenstva, které je v typické podobě vyvinuto pouze u Břehyňského rybníka na Českolipsku.


Strana 129


A2.4.6 NELESNÍ EKOSYSTÉMY Nelesní půda tvoří nadpoloviční část území kraje, v některých jeho oblastech pak výrazně dominuje. Rámcovou představu o jejím využití dává přehled kultur, obsažený v následující tabulce. Tabulka 16: Zastoupení nelesních kultur podle okresů (dle Krajské koncepce zemědělství) orná půda zahrady sady TTP ZPF celkem ostatní plochy vody zastavěná území

Česká Lípa 23,3 % 1,4 % 0,3 % 15,5 % 40,4 % 9,5 % 2,3 % 1,4 %

Jablonec n. N. 8,1 % 3,4 % 0,1 % 20,8 % 32,4 % 8,8 % 1,5 % 2,0 %

Liberec 25,3 % 3,0 % 0,3 % 19,3 % 48,0 % 7,3 % 0,9 % 1,8 %

Semily 25,2 % 2,5 % 1,1 % 24,9 % 53,8 % 6,7 % 1,0 % 1,5 %

kraj celkem 22,4 % 2,4 % 0,5 % 19,4 % 44,6 % 8,2 % 1,5 % 1,6 %

Pozn. v okr. Česká Lípa jsou ještě evidovány chmelnice na rozloze 48,6 ha, což je 0,04 % z celkové plochy okresu.

Z tabulky je zřejmé, že zemědělská půda tvoří 44,6 % celkového půdního fondu kraje, zatímco na ostatní „kultury“ připadá 11,3 % území. Nejvíce zemědělské půdy je na Semilsku (především v jeho jižní části), nejméně na Jablonecku. Z hlediska využití mírně převažuje orná půda nad trvalými travními porosty, s výjimkou okresu Jablonec, kde jsou TTP mnohem častější než orná půda. Podíl zemědělské půdy a stupeň zornění v jednotlivých katastrálních územích jsou graficky znázorněny na mapkách v kapitole A2.5.1. Nastíněné údaje mají jen velmi hrubou orientační hodnotu. Jednak jde o údaje z evidence nemovitostí, které jsou z podstaty značně zastaralé (změny kultur jsou zjišťovány s velkým zpožděním a v neúplnosti), jednak se v důsledku specifického vývoje zemědělství po r. 1989 změnil způsob využívání zemědělské půdy. Charakteristickým rysem zejména v pohraničních oblastech je hluboký úpadek péče o zemědělskou půdu, který je často doprovázen i úpadkem chovu skotu. Velká část půdy, dříve spravovaná státními statky, nenalezla po společenské transformaci nového vlastníka a zůstala tak ve správě Pozemkového fondu. Tato půda často leží ladem, případně je využívána nárazově, v podstatě kořistnicky (tj. bez pečovatelského vztahu). V podobném stavu se bohužel nacházejí i mnohé pozemky, které získaly vlastníka v rámci restitucí. Jakkoliv šlo o zmírnění dřívějších majetkových křivd, mnozí vlastníci nemají zájem či možnost na půdě řádným způsobem hospodařit a tak jsou tyto půdy ponechány bez základní údržby. Z hlediska ochrany přírody a krajiny není hodnocení takto (zřejmě jen dočasně) nevyužívaných půd zcela jednoznačné a závisí především na jejich výchozím stavu. Pokud šlo o ornou půdu, často intenzivně obhospodařovanou, dotovanou hnojivy a pesticidy, je uvedení půdy do klidu spíše přínosem. Úhorová společenstva, která se na opuštěné orné půdě vyvíjejí, působí protierozně, zlepšují hydrologickou bilanci krajiny, zmírňují prašnost atd. Zároveň dochází k poklesu cizorodých látek, což se projevuje i v rostoucí biodiverzitě jak rostlin, tak i živočichů (mj. bezobratlých, kteří z intenzivně obhospodařované krajiny mizí). Na druhé straně jsou úhorová společenstva ohniskem invazních a expanzivních druhů rostlin, producenty alergenů a z hlediska krajinného rázu jsou hodnocena veskrze negativně (zejména v mimovegetační dobu).

Strana 130



Jiný je pohled na neudržované trvalé kultury (louky, pastviny, sady, zahrady). S výjimkou dříve intenzivně obhospodařovaných pozemků dochází po skončení hospodářské péče k degradačním procesům, které mohou nabýt trvalého (nevratného) charakteru. Původní biota je vystřídána konkurenčně zdatnými, často synantropními druhy, dochází i k úpadku estetické hodnoty a zneprůchodnění krajiny. Zvláště smutný je pohled na opuštěné ovocné sady, které nejenže utvářely kolorit severočeské krajiny, ale i ve vzácném souladu s biologickou a krajinotvornou funkcí poskytovaly hospodářský užitek. Z připojené tabulky je bohužel zřejmé, že nevyužívána je většina sadů a zahrad. Tabulka 17: Využívaná a nevyužívané zemědělská půda podle okresů (v ha a %)

orná půda

trvalé travní porosty

zahrady

ovocné sady

ostatní

ZPF celkem

V N %N V N %N V N %N V N %N V N %N V N %N

Česká Lípa Jablonec n. N. 10 722 1 281 15 739 1 984 59,5 % 60,8 % 17 011 6 390 567 1 961 3,2 % 23,5 % 7 0 1 559 1 351 99,6 % 100,0 % 0 0 299 49 100,0 % 100,0 % 0 0 98 34 100,0 % 100,0 % 27 740 7 671 18 262 5 379 39,7 % 41,2 %

Liberec 11 143 12 259 52,4 % 14 377 3 497 19,6 % 10 2 791 99,6 % 23 291 92,7 % 24 94 79,7 % 25 577 18 932 42,5 %

Semily 11 218 6 421 36,4 % 15 257 2 170 12,5 % 5 1 739 99,7 % 0 783 100,0 % 19 20 51,3 % 26 499 11 133 29,6 %

kraj celkem 34 364 36 403 51,4 % 53 035 8 195 13,4 % 22 7 440 99,7 % 23 1 422 98,4 % 43 246 85,1 % 87 487 53 706 38,0 %

Zdroj: Krajská koncepce zemědělství

Nejcennější plochy pro ochranu přírody jsou především těchto typů (fytocenologickou charakteristiku viz na konci kapitoly A2.4.3): Vodní plochy – zvláště cenné jsou rybníky s rozsáhlým litorálem a s plochými břehy, které nejsou lemovány vyhrnutým kalem. Jde především o početné vodní nádrže na Českolipsku (Holanské rybníky, Novozámecký rybník, Břehyňský rybník, Poselský rybník aj.) a v Českém ráji. Rybníky jsou lemovány společenstvy rákosin (v širším slova smyslu) a vysokých ostřic, na ně pak v ideálním případě navazují nivní, pcháčové a slatinné louky. Negativem je již zmíněné vyhrnování rybničního kalu do břehů, jakož i nadměrná a přikrmovaná rybí osádka, která má za následek eutrofizaci nádrže a ústup citlivějších druhů organismů. Vodní nádrže přehradního typu budované obvykle v členitějším podhorském až horském reliéfu, mají význam především krajinářský. Větší hloubka vody, její nižší teplota, jakož i absence široce rozvinutého litorálu omezuje prostor pro uplatnění významnější bioty. Cenné jsou i drobné rybníčky, jichž bylo v dřívější krajině velké množství. V současnosti jsou ale většinou málo udržované a mnohé již dávno zanikly.


Strana 131


Vodní toky – pozitivní význam mají vodoteče přirozeného charakteru, tj. neregulované, s neznečištěnou vodou a s hodnotnou pobřežní vegetací. K takovým tokům patří Jizera na většině svého toku, zčásti i Smědá a Ploučnice a řada toků menší velikosti (Jizerka, Vošmenda, Libuňka, Černá Nisa, Lomnice, Zábrdka, částečně Mohelka, Ještědský potok, Svitavka aj.). Do značné míry přirozený ráz má i Lužická Nisa mimo zastavěná území, tento fakt je ale zastíněn masovým rozšířením neofytních křídlatek v březích. Problémem mnohých vodotečí jsou: násilná regulace břehů, nadměrná péče o břehové porosty (vyřezávání stromů a keřů), invaze neofytních bylin (zvl. křídlatek), znečišťování vod splašky a kontaminace koryta a pobřeží naplavenými odpadky. Vlivem těchto skutečností si udržují ± přírodní ráz již jen horské toky či toky protékající řídce osídleným územím. Zpravidla také platí, že na přírodně narušený vodní tok navazují další ekosystémy se sníženou přírodní hodnotou. Mokřadní lada. Přestože druhá polovina 20. století byla u nás ve znamení velkoplošného odvodňování zemědělských i nezemědělských půd, jsou mokřadní biotopy ve své většině právě produktem moderní doby. Většina současných mokřin totiž byla v dřívější minulosti téměř beze zbytku obhospodařována jako extenzivní louky, které obvykle sahaly až k břehům rybníků či vodotečí lemovaných úzkou stromovou kulisou. Tyto louky vynikaly svou květnatostí a takřka pravidelnou účastí rostlin, které jsou dnes hodnoceny jako vzácné a ohrožené. V poválečné době o údržbu těchto biotopů již nebyl zájem, což vedlo k jejich zpustnutí a k rychlému zamokření. Pokud se mokřad nepodařilo odvodnit v rámci pozdějších hektických „meliorací“, postupně zarůstal náletovými dřevinami a dal tak vzniknout potočnímu luhu, jichž je v současné krajině veliké množství. Další mokřady mají svůj původ v zaniklých rybníčcích a rybnících. Jiné mokřady pak vznikly na místě špatně navržených a realizovaných odvodňovacích systémů z nichž vyvěrala výše jímaná voda. I přes tento v podstatě degradační charakter mají mokřadní lada svoji nemalou ochranářskou hodnotu. Jsou odleskem biodiverzity dřívější krajiny v prostředí, které již vlivem hospodářských zásahů nabylo značně uniformní a sterilní charakter. Umožňují přežívání rostlin a živočichů, kteří by v této krajině nenalezly existenční prostor. Některé typy mokřadních společenstev je možné hodnotit i jako cennější než výchozí mokré louky. Za určitých okolností to platí i pro sukcesní olšiny, které se na mokřadním ekotopu nezřídka vyvíjejí. Mokřadní lada jsou nejvíce rozšířená tam, kde to umožňuje reliéf (mělké bezodtoké sníženiny) a nepropustné podloží. Nacházíme je tudíž hlavně v kotlinách, nivách a na prameništích, s různou četností na celém území kraje. V současnosti jsou mokřadní lada spolu s vlhkými loukami nejvýznamnějším nelesním ekosystémem v kraji. I přes značný počet lokalit jsou dosti ohroženy, neboť se často nacházejí v místech, kde je plánována zástavba, případně „úprava terénu“ spojená s deponií stavebního odpadu. V očích investorů, ale i většiny obyvatelstva jsou mokřady bohužel stále místem bezcenným až závadným, vyžadujícím „ozdravení“. Mokré a vlhké louky zaujímají nivní polohy či rovinaté terény se sklonem k periodickému zamokřování. Významněji jsou rozšířeny v nivách velkých vodotečí a v Českolipské kotlině. V současnosti jsou většinou jen nepravidelně obhospodařovány nebo dlouhodobě leží ladem. Často tak nabývají charakteru mokřadních lad, do nichž se zvýšenou měrou šíří expanzivní druhy rostlin, které již v polohách mokřadních lad neprospívají. V relativně dobrém stavu jsou vlhké (pcháčové či rdesnové) louky v Jizerských horách a Krkonoších. I když ne vždy jsou sečeny, mají menší sklon k degradaci, takže si po delší dobu uchovávají své vysoké přírodní hodnoty. Mokré louky patří k významným atributům krajiny na Liberecku. Jejich uchování do budoucna je však zcela závislé na jejich pravidelné údržbě. Současný stav v tomto směru (zvláště na Českolipsku) nedává mnoho důvodů k optimismu. Mezofilní až xerofilní trávníky. Jde o nejběžnější typ travních porostů. Většina luk či pastvin na území kraje má však vysloveně kulturní charakter a tedy i nevalnou biologickou hodnotu.

Strana 132



Stávající kulturní travní porosty prodělaly různou genezi. Na jedné straně jde o starší porosty, jejichž kulturní ráz je udržován intenzitou využití (hnojení, sečení, občasná rekultivace či dosévání trav a jetelovin), na straně druhé o porosty vzniklé v nedávné době. Vedle uměle založených lučních (pastevních) porostů jsou pro naše území specifické travní porosty, které povstaly z polních úhorů. Velmi často jde o pýrové úhory, které byly následně sečeny či spásány, popř. dosévány kulturními travami. Tyto porosty jsou z biologického hlediska nejméně hodnotné, byť fyziognomicky do jisté míry splývají s obvyklou kulturní loukou. Běžný je i případ, kdy orná půda byla z důvodu čerpání dotace zatravněna a následně již o ní nebylo nijak pečováno. Výsledkem je jakýsi „smíšený úhor“ v němž jsou rovnoměrně zastoupeny plevelové druhy a pícniny. Pozdějším pravidelným sečením či spásáním je pak druhová skladba vychylována ve prospěch luční květeny – vedle kulturních druhů se postupně rozšiřují i běžnější (nevysévané) luční byliny. Popsané porosty mají význam především z hlediska ekologické stability a krajinného rázu. Biologicky významnější jsou porosty staršího původu, které zpravidla leží mimo intenzivní hospodářské využití. Druhově bohaté trávníky nacházíme zpravidla na menších plochách v členitějších terénech, na mělkých či kamenitých půdách, tj. v polohách hospodářsky málo atraktivních. Ve větší míře jsou rozšířeny na horách, kde jim ovšem sekundují starší úhorové trávníky, které se spontánně vyvinuly v poválečné době na místě opuštěných políček. Na oligotrofních stanovištích jde o druhově velmi chudé, krátkostébelné trávníky, které přesto mají značnou ochranářskou hodnotu. Na bohatších substrátech jsou v druhové garnituře přítomny bylinné druhy lesních lemů, které dodávají porostům květnatý charakter, v současné zkulturněné krajině již dosti neobvyklý. Mezofilní až xerofilní trávníky jsou rovněž značně ohroženy. U eutrofnějších typů hrozí degradace v důsledku šíření expanzivních trav a bylin, velmi často i nástupu keřů (včetně ostružiníků) a pionýrských dřevin. Obecně jsou tyto většinou drobné trávníky ohroženy zalesňováním, k němuž dochází v důsledku dotační politiky zejména v posledních letech. Je třeba poznamenat, že z hlediska ochrany přírody a krajiny je velká část (možná až většina) takových zalesnění škodlivá! Zalesňování nejen že padají za oběť ekosystémy v současné krajině již výrazně deficitní, ale nezřídka i lokality vzácných a ohrožených druhů rostlin. Přitom zakládané porosty již vzhledem k používaným dřevinám (např. zalesnění smrkem pichlavým v Liberci-Rudolfově) nedávají předpoklad, že vytvoří ekosystém alespoň zčásti tak kvalitní, jako byl ten předchozí. Toto konstatování se ovšem netýká jen zalesňování ± mezofilních luk, ale stejnou měrou platí i pro biotopy vodou ovlivněné. Mimolesní zeleň zahrnuje v užším slova smyslu solitérní stromy a keře, jejich skupiny a liniové útvary v doprovodu cest, vodních toků či mezí. Stromy a keře v zemědělské krajině mají značný význam estetický, ale i ekologický a biologický. V intenzivněji využívané krajině jsou také často jediným významnějším projevem živé přírody. Z ekologického hlediska jde o ekotony, které jsou mnohdy výrazně antropogenně ovlivněny okolní zemědělskou kulturou. Pouze v méně exploatované krajině je stromová a keřová složka doprovázena zachovalejší podrostovou synuzií společenstvy bezobratlých živočichů. Tak je tomu především tam, kde dřeviny vystupují v komplexu extenzivně obhospodařovaných travních porostů, případně na chudých propustných půdách, kde v takové míře nedochází k eutrofizaci z navazujících pozemků. Mimolesní zeleň významně obohacuje diverzitu dřevin zejména keřového vzrůstu, neboť mimo tyto formace se s nimi příliš nesetkáváme. Význam má i jako biotop fauny. V Libereckém kraji je mimolesní zeleň významněji rozšířena především ve svažitých územích, kde plní též protierozní funkci – např. na Jablonecku a v kopcovitější části Podkrkonoší. V porovnání s dřívějším stavem jde ovšem jen o rezidua, kdy zničeny byly zejména linie ovocných dřevin, běžně rozšířené zejména v teplejších pahorkatinách. V tradiční zemědělské krajině bylo též velké množství mezí bez porostů dřevin, které sledovaly polní cesty a oddělovaly jednotlivé majetky. Tyto meze, které byly pravidelně sečeny či spásány, nejenže zvyšovaly stabilitu zemědělské krajiny (a s navazující cestní sítí umožňovaly její dnes již nepředstavitelnou průchodnost), ale umožňovaly i přežití mnoha rostlinných druhů i v krajinách zemědělsky silně zkulturněných. Dnes tyto meze zůstaly


Strana 133


zachovány jen ve zcela nepatrném zlomku a v ± ruderalizované podobě, neboť nejsou (až na výjimky) vůbec udržovány. Sídla jsou z hlediska ochrany přírody a krajiny nejméně vyhledávaným ekosystémem. Ne však zcela zaslouženě, neboť i uvnitř sídel se nacházejí kvalitní biotopy a přírodní prvky. Není třeba zdůrazňovat, že charakter současného sídla – ať již městského či venkovského – je diametrálně odlišný od jeho tradičního obrazu. Podobně jako ve volné krajině se i zde dnes prosazují na jedné straně kulturní plochy s nepůvodním genofondem a omezenou biodiverzitou, na straně druhé se pak rozmáhají plochy zcela zpustlé, více či méně ruderalizované. Přežívající přírodní prvky (louky, remízky, drobné vodní plochy, přírodě blízká lada) jsou devastovány, znečišťovány a zastavovány, aniž by byla reflektována škodlivost a zbytečnost takového konání. Otázce sídelní zeleně nebývá vždy věnována odpovídající pozornost, což se projevuje i u realizací rozpočtově ambiciózních stavebních záměrů, kde na „vegetační úpravy“ je vyčleněno pouze promile celkových nákladů. Zkušenosti z vývoje sídel v posledních letech ukazují, že urbanizované prostory jsou územím, v nichž se s přírodou příliš nepočítá (přestože respektování přírodních hodnot by znamenalo pouze dílčí omezení rozvojových záměrů). Nebezpečnost tohoto směřování ale tkví v tom, že mnohá sídla ještě z minulosti přírodními hodnotami disponují a to někdy v míře větší, než okolní, zemědělsky, případně lesnicky „vyklizená“ krajina.

Přehled nelesních biotopů na území Libereckého kraje podle Katalogu biotopů České republiky (CHYTRÝ, KUČERA & KOČÍ 2001)

Skupina biotopů „V“ – vodní toky a nádrže V1 V1A V1C V1F

Makrofytní vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních stojatých vod Porosty s voďankou žabí (Hydrocharis morsus-ranae) Porosty s bublinatkami (Utricularia australis a U. vulgaris) Ostatní porosty

Jednotka zahrnuje makrofytní vegetaci rybníků a podobných nádrží, zpravidla málo antropogenně narušených. Porosty s bublinatkami (prakticky jen s Utricularia australis) a zejména s voďankou jsou mnohem vzácnější než porosty „ostatní“, které jsou tvořeny především různými rdesty, okřehky, stolístkem, růžkatcem a vodním morem. K relativně vzácným makrofytům náleží leknín bělostný, stulík žlutý, šejdračka bahenní a řečanka přímořská. Tato méně běžná makrofyta jsou rozšířena jen místně na Českolipsku. V2 V2A V2B V2C

Makrofytní vegetace mělkých stojatých vod Porosty s dominantními lakušníky (Batrachium spp.) Porosty s dominantní žebratkou (Hottonia palustris) Ostatní porosty

Společenstva tohoto typu nacházíme roztroušeně v příkopech, tůních, mrtvých ramenech a mělkých rybnících, někdy též v pomalu tekoucích vodách. Vedle poměrně vzácné žebratky a nesouvisle rozšířených lakušníků (zejména Batrachium aquatile) jsou častými druhy různé druhy hvězdošů (Callitriche sp.), doprovodně přistupují okřehky, úzkolisté rdesty aj. Jde o vegetaci značně maloplošného charakteru, potenciálně ohroženou především eutrofizací vod, zazemňováním, popř. zastíněním dřevinami. V3

Makrofytní vegetace oligotrofních jezírek a tůní

Vzácný typ vodní vegetace vázaný na rašelinné tůňky. Porosty jsou druhově chudé, často s nízkou pokryvností. Diagnostickými druhy jsou zevar nejmenší, acidofilní bublinatky doprovodně vystupuje např. Carex rostrata, Comarum palustre či Potamogeton natans. Ve vyhraněné podobě jsou tato společenstva rozšířena lokálně na Českolipsku (Děvínské jezírko, Hradčanské rybníky, Máchovo jezero aj.). Strana 134



V4

Makrofytní vegetace vodních toků

Tato společenstva jsou rozšířena v relativně čistých tekoucích vodách roztroušeně po celém území (Ploučnice, Jizera, Smědá a řada menších toků). Druhová garnitura je značně omezená, tvoří ji nejčastěji Batrachium fluitans a Callitriche hamulata, běžně bývá rozšířen vodní mechorost Fontinalis antipyretica. Vzácně se vyskytuje i Potamogeton alpinus. V5

Vegetace parožnatek

Porosty různých druhů parožnatek nacházíme na dnech čistějších stojatých vod v povodí Ploučnice a Jizery. Skupina biotopů „M“ – mokřady a pobřežní vegetace M1 M1.1 M1.2 M1.3 M1.4 M1.5 M1.6 M1.7

Rákosiny a vegetace vysokých ostřic Rákosiny eutrofních stojatých vod (Phragmition communis) Slanomilné rákosiny a ostřicové porosty (Scirpion maritimi) Eutrofní vegetace bahnitých substrátů (Oenanthion aquaticae) Říční rákosiny (Phalaridion arundinaceae) Pobřežní vegetace potoků (Sparganio-Glycerion fluitantis) Mezotrofní vegetace bahnitých substrátů (Carici-Rumicion hydrolapathi) Vegetace vysokých ostřic (Caricion rostratae, C. gracilis)

Značně široká skupina společenstev, s velkým rozšířením zejména v rovinatějších územích s vysokým podílem mokřadních terénů. Rákosiny ze svazu Phragmition communis (biotop M1.1) jsou charakterizovány dominancí rákosu, orobince širolistého či úzkolistého, zblochanu vodního, méně často zevaru vzpřímeného, puškvorce obecného či přesličky poříční, vzácně pak skřípince jezerního. Typicky se vyvíjejí v rybničních litorálech či na dnech vysýchajících nádrží, časté jsou ale i na různých mokřinách, které byly původně obhospodařovány jako louky. Tyto tzv. sukcesní rákosiny se vyznačují nevyhraněnou druhovou garniturou a v podstatě představují degradační prvek v krajině (vedou totiž k potlačení předchozí, zpravidla ochranářsky cennější vegetace). Značného rozšíření nabývají v posledních letech na Českolipsku. Pod slanomilné rákosiny lze zahrnout snad jen malý porost skřípince dvoublizného (Schoenoplectus tabernaemontani) v Liberci, jinak porosty této kategorie na Liberecku asi nikde nenajdeme. Eutrofní vegetace bahnitých substrátů se vyskytuje roztroušeně na obnažených dnech a pobřežích rybníků. K dominantám porostů patří bahnička bahenní (Eleocharis palustris), žabník jitrocelový (Alisma plantago-aquatica) a jen místy halucha vodní (Oenanthe aquatica), dále se vyskytují např. rdesna (Persicaria sp.), hvězdoše (Callitriche sp.), vzácně i úpory (Elatine sp.). Pod říční rákosiny řadíme vegetační doprovody vodotečí s chrasticí rákosovitou, doprovodně s devětsilem zvrhlým, krabilicí chlupatou a řadou nitrofilních druhů, včetně pobřežních neofyt. Typické porosty této skupiny jsou na Liberecku vcelku nehojné. Společenstva svazu Sparganio-Glycerion fluitantis porůstají mělké tekoucí i stojaté vody a vydatná prameniště. Nejčastější jejich dominantou je zblochan vzplývavý (Glyceria fluitans), doprovázený řadou druhů, jako je např. pomněnka bahenní (Myosotis palustris s. l.), pryskyřník plazivý (Ranunculus repens), ptačinec mokřadní (Stellaria alsine) a rozrazil potoční (Veronica beccabunga), relativně vzácně se vyskytuje potočník vzpřímený (Berula erecta) a potočnice lékařská (Nasturtium officinale). Tyto porosty jsou v území vcelku běžné, obvykle ale dosti maloplošné. K poměrně zřídkavým patří i společenstva svazu Carici-Rumicion hydrolapathi. Vyskytují se místně v přítokovém pásmu rybníků na bahnitých náplavech a jejich charakteristickými druhy jsou ďáblík bahenní (Calla palustris), ostřice nedošáchor (Carex pseudocyperus), rozpuk jízlivý


Strana 135


(Cicuta virosa), lilek potměchuť (Solanum dulcamara) aj. V nejdokonalejší podobě jsou vyvinuta na rybnících kolem Jablonného v Podještědí, v méně vyhraněné podobě i na dalších nádržích na Českolipsku. Biotop M1.7 – vegetace vysokých ostřic, náleží k nejobvyklejším typům mokřadních lad. Zahrnuje poměrně širokou skupinu společenstev, která spadají pod asociace Caricetum acutiformis, Caricetum gracilis, Caricetum rostratae, Caricetum vesicariae, Caricetum distichae, Caricetum paniculatae, Phalaridetum arundinaceae a Calamagrostietum canescentis. Mnohé porosty vynikají značnou floristickou uniformitou, což ukazuje na jejich sukcesní ráz (zvláště jde-li o porosty náhle vzniklé na vyschlé vodní nádrži či mokřině). Vedle toho však menší měrou existují porosty druhově rozmanité, květnaté, s cennými bylinnými druhy jako je např. Peucedanum palustre, Naumburgia thyrsiflora, Comarum palustre, Menyanthes trifoliata, v oligotrofnějších typech (Caricetum rostratae, C. distichae) bývá přítomna i Dactylorhiza majalis. M2 Vegetace jednoletých vlhkomilných bylin M2.1 Vegetace letněných rybníků M2.2 Jednoletá vegetace vlhkých písků

Tato skupina zahrnuje mladá společenstva obnažených rybničních den tvořená mj. druhy Alopecurus aequalis, Callitriche palustris, Juncus bufonius, Peplis portula, Rorippa palustris, Vignea bohemica aj. Jde o poměrně často se vyskytující vegetaci, která však podléhá rychlým sezónním změnám. M3

Vegetace vytrvalých obojživelných bylin (Litorellion)

V podmínkách Libereckého kraje jde nejčastěji o porosty sítiny cibulkaté (Juncus bulbosus) v mělkých, spíše oligotrofních vodách, dále se porůznu vyskytuje Callitriche palustris, Eleocharis acicularis a Ranunculus flammula. M4 Štěrkové říční náplavy M4.1 Štěrkové náplavy bez vegetace M4.3 Štěrkové náplavy s třtinou pobřežní (Calamagrostis pseudophragmites)

Nejlépe vyvinuté štěrkové náplavy nalezneme na Smědé a na Jizeře. Obvykle jsou porostlé značně nesouvislou vegetací, v níž bývá značný podíl synantropních druhů, včetně neofytů. Porosty se třtinou pobřežní jsou ostrůvkovitě rozšířeny na Jizeře v úseku od Rokytnice až po soutok s Kamenicí. M5

Devětsilové lemy horských potoků

Porosty s devětsilem zvrhlým, ve vyšších polohách též s devětsilem bílým (Petasites albus) doprovázejí podhorské a horské toky při úpatí Ještědského hřbetu, Krkonoš a místy i Jizerských a Lužických hor. Časté jsou i jejich antropogenní deriváty v sídlech (zasahují např. až do intravilánu Liberce). M6 M7

Bahnité říční náplavy (Bidention tripartitae) Bylinné lemy nížinných řek (Senecion fluviatilis p. p.)

Obě tyto jednotky jsou v území rozšířeny jen fragmentárně na toku Ploučnice a Jizery. Charakteristický je pro ně vysoký podíl nitrofilních bylin a častá příměs neofytních druhů. Skupina biotopů „R“ – prameniště a rašeliniště R1 Prameniště R1.1* Luční pěnovcová prameniště R1.2 Luční prameniště bez tvorby pěnovců (Cardamino-Montion)

Strana 136



R1.3* Lesní pěnovcová prameniště (Cardaminion amarae) R1.4 Lesní prameniště bez tvorby pěnovců R1.5 Subalpínská prameniště

K běžněji rozšířeným typům pramenišť náleží porosty svazu Cardaminion amarae. Jedná se o lesní prameniště, zpravidla nevelkých rozměrů, z fytocenologického hlediska představovaná asociacemi Cardamino-Crysosplenietum alternifolii, Chrysosplenietum oppositifolii a Veronico montanae-Caricetum remotae. Pro zájmovou oblast je charakteristický předevěím výskyt posledních dvou jmenovaných typů. Lesní prameniště jsou nejlépe vyvinuta v Ještědském hřbetu a místy i v Lužických horách, s různou frekvencí je však zastihneme prakticky v celém území. Pěnovcové typy jsou vzácně rozšířeny např. v Ještědském hřbetu. Luční pěnovcová prameniště (svaz Caricion davallianae) se sporadicky vyskytují v Ještědském hřbetu, v Českém ráji a na Dokesku. Luční prameniště ze svazu Cardamino-Montion jsou rozšířena zejména v subalpinském stupni Krkonoš, vzácně i v Jizerských horách. R2 R2.1 R2.2 R2.3 R2.4

Slatinná a přechodová rašeliniště Vápnitá slatiniště (Caricion davallianae) Nevápnitá mechová slatiniště (Caricion fuscae, C. lasiocarpae, C. demissae, Drepanocladion exannulati, Sphagno warnstorfiani-Tomenthypnion) Přechodová rašeliniště (Sphagno recurvi-Caricion canescentis, Eriophorion gracilis) Zrašelinělé půdy s hrotnosemenkou bílou (Rhynchospora alba)

Poměrně široká skupina zahrnuje několik navzájem odlišných typů rašelinné vegetace od pahorkatin až po horské polohy. Společenstva svazu Caricion davallianae se vyskytují v oblastech karbonátových hornin, tj. zejména v Ještědském hřbetu a v Podkrkonoší, kde vždy představují maloplošné porosty s vysokou druhovou diverzitou. Biotop R2.2 je nejčastěji zastoupen ostřicovými loukami svazu Caricion fuscae. Tento v minulosti běžně rozšířený typ podhorských luk má dnes již jen roztroušený výskyt s těžištěm v Jizerských horách a Krkonoších, nesouvisle ale i v dalších územích. Je sem vázán výskyt řady ochranářsky významných rostlin, jako je Dactylorhiza majalis, Dactylorhiza longebracteata, Pedicularis sylvatica, Arnica montana. Na oligotrofních půdách (mj. v Jizerských a Lužických horách) běžně zastihneme společenstva přechodových rašelinišť svazu Sphagno recurvi-Caricion canescentis. Jsou to druhově velmi chudé porosty s významným uplatněním rašeliníků, popř. ploníků, jejichž bylinnou dominantu tvoří mj. ostřice zobánkatá, ostřice obecná, sítina niťovitá a suchopýr úzkolistý, v Lužických horách je rozšířeno svérázné společenstvo se sítinou ostrokvětou. Vzácná společenstva s hrotnosemenkou bílou (Rhynchospora alba) jsou rozšířena na několika lokalitách na Českolipsku, kde též nalezneme rovněž ohrožená společenstva svazu Caricion lasiocarpae. R3 R3.1* R3.2* R3.3*

Vrchoviště Otevřená vrchoviště (Oxycocco-Empetrion hermaphroditi, Sphagnion medii, Oxycocco-Ericion) Vrchoviště s klečí (Pinus mugo) Vrchovištní šlenky (Leuko-Scheuchzerion palustris)

S vrchovišti se můžeme setkat ve vyšších polohách Jizerských hor a Krkonoš, v netypické podobě i vzácně na Dokesku. Jedná se o různě velké plochy primárních bezlesí, které porůstají ekologicky vyhraněné graminoidy a keříčky. Nejběžnějším typem společenstva bultů je as. Eriophoro vaginati-Sphagnetum recurvi, poměrně hojné jsou i as. Sphagno recurvi-Caricion canescentis a Scirpo austriaci-Sphagnetum papillosi. Pouze v sublapinském stupni Krkonoš jsou rozšířena společenstva svazu Oxycocco-Empetrion. Klečová vrchoviště jsou reprezentována jedinou asociací Pino mugo-Sphagnetum a zaujímají poměrně velké plochy v obou nejvyšších pohořích kraje.


Strana 137


Naopak spíše maloplošná jsou společenstva šlenků, jejichž nejvýznamnějšími druhy bylinného patra jsou Carex limosa a Scheuchzeria palustris.

Strana 138



Skupina biotopů „S“ – skály, sutě a jeskyně S1 S1.1 S1.2 S1.3 S1.4 S1.5

Skály a droliny Štěrbinová vegetace vápnitých skal a drolin (Potentillion caulescentis, Cystopteridion) Štěrbinová vegetace silikátových skal a drolin (Androsacion vandellii, Asplenion serpentini, Hypno-Polypodion) Vysokostébelné trávníky skalních terásek (Cynancho-Calamagrostietum arundinaceae, Cal. aru.-Vaccinietum) Vysokobylinná vegetace zazemněných drolin Křoviny skal a drolin s rybízem alpínským (Ribes alpinum)

Značně různorodá skupina společenstev, jejichž jednotícím rysem je obvykle nízká zapojenost na více či méně navětralém skalním podkladu. Biotop S1.1 je rozšířen na vápencových skalách, např. v Ještědském hřbetu. Biotop S1.2 je podstatně častější, ve většině případů ale představuje pouze nevyhraněné porosty mechorostů, popř. vyšších rostlin na nejrůznějším silikátovém substrátu, včetně pískovců. Typická vegetace petrofytů, tj. kapradin (sleziníků, osladiče aj.) a ekologicky specializovaných druhů jako je hvězdnice alpská, tařice skalní, kostřava sivá či jestřábník bledý, je rozšířena jen nesouvisle, především na neovulkanických horninách. Pro západní část kraje jsou význačné vysokostébelné trávníky skalních terásek. Jejich druhovou garnituru tvoří mj. třtina rákosovitá a chloupkatá, konvalinka, tolita lékařská, borůvka aj. Tato společenstva jsou maloplošně rozšířena na neovulkanických elevacích Lužických hor, Ralské pahorkatiny a Polomených hor. Drolinová vegetace je místy rozšířena v Ralské pahorkatině a v údolí Jizery. S2* S2B

Pohyblivé sutě Pohyblivé sutě silikátových hornin

Pohyblivé sutě jsou v území vzácné a vždy značně maloplošné. Zaznamenány byly např. na Tisovém vrchu u Sloupu, poněkud stabilizovanější typy jsou na Ralsku či Ronově. Dále sem lze přiřadit i antropogenně podmíněné sutě v některých kamenolomech. S3 S3A S3B

Jeskyně Jeskyně přístupné veřejnosti Jeskyně nepřístupné veřejnosti

Tyto biotopy jsou již bez vegetace, nejvýše s nesouvislými porosty řas. Krasové jeskyně se vyskytují v karbonátových polohách v Ještědském hřbetu a v Podkrkonoší, v omezené míře i na Vápenném vrchu u Raspenavy. Nejznámější puklinovou jeskyní je Ledová jeskyně u Naděje v Lužických horách. Podzemních systémů menšího rozsahu je v kraji velké množství, řada je i uměle vytvořených jeskyní (zejména v pískovcích). Skupina biotopů „A“ – alpínské a subalpínské bezlesí (Tato skupina biotopů je až na nepodstatné výjimky rozšířena pouze v nejvyšších polohách Krkonoš.) A1 A1.1 A1.2

Alpínské trávníky Vyfoukávané alpínské trávníky (Juncion trifidi) Zapojené alpínské trávníky (Nardo-Caricion rigidae)

Jedná se o primární trávníky nejvyšších hřebenových poloh v Krkonoších, na území kraje pouze ostrůvkovitě rozšířené. V druhové garnituře se uplatňuje mj. Anthoxanthum alpinum, Calamagrostis villosa, Carex bigelowii, Cetraria islandica, Deschampsia caespitosa, Diphasiastrum alpinum, Festuca supina, Hieracium alpinum, Homogyne alpina, Huperzia selago, Luzula sudetica, Nardus stricta, Polytrichum piliferum, P. strictum, Racomitrium canescens, Solidago virgaurea subsp. alpestris.


Strana 139


A2 A2.1 A2.2

Alpínská a subalpínská keříčková vegetace Alpínská vřesoviště (Juncion trifidi p. p. , Genistion: Calluno-Deschampsietum Subalpínská brusnicová vegetace (Vaccinion: Festuco supinae-Vaccinietum myrtilli)

Společenstva obou uvedených typů jsou rozšířena ve vrcholových polohách Krkonoš. Vřesovištní typ se vyskytuje ve vyšších, zpravidla návětrných polohách a vedle Calluna vulgaris je v něm přítomen Agrostis rupestris, Diphasiastrum alpinum, Empetrum hermaphroditum, Festuca supina, Hieracium alpinum, Huperzia selago aj. Druhý typ spíše navazuje na horní hranici lesa a převládá v něm borůvka s brusinkou, zatímco vyhraněné alpínské prvky nejsou zastoupeny. A3

Sněhová výležiska (Salicion herbaceae)

Maloplošně se vyskytující společenstvo, rozšířené pouze fragmentárně v Kotelní jámě. Druhovou garnituru tvoří Nardus stricta, Avenella flexuosa. Agrostis rupestris, Carex bigelowii, Omalotheca supina, Salix herbacea aj. A4 A4.1 A4.2 A4.3

Subalpínská vysokobylinná vegetace Subalpínské vysokostébelné trávníky (Calamagrostion villosae, Calamagrostion arundinaceae) Subalpínské vysokobylinné nivy (Adenostylion) Subalpínské kapradinové nivy (Dryopterido-Athyrion)

První skupina zahrnuje dva odlišné základní typy. Svaz Calamagrostion arundinaceae představuje druhově nejbohatší přirozená společenstva Krkonoš. Vyznačuje se pestrou skladbou bylinných druhů, které provázejí třtinu křovištní i chloupkatou a lipnici širolistou (mj. Aconitum callibotryon, Anemonastrum narcissiflorum, Bupleurum longifolium, Cirsium heterophyllum, Delphinium elatum, Lilium martagon, Lunaria rediviva). Svaz Calamagrostion villosae sdružuje floristicky chudé trávníky, mj. s Calamagrostis villosa, Molinia coerulea, Nardus stricta, Luzula luzuloides, Senecio nemorensis, Athyrium distentifolium, Hypochoeris uniflora, Solidago virgaurea subsp. alpestris aj. Vysokobylinné nivy se vyznačují bohatou garniturou širokolistých bylin, jako je Adenostyles alliariae, Aconitum callibotryon, Athyrium distentifolium, Carduus personata, Chaerophyllum hirsutum, Cicerbita alpina, Geranium sylvaticum, Ranunculus platanifolius, Trollius altissimus, Veratrum lobelianum. Kapradinové nivy jsou rozšířeny v místech akumulace sněhové pokrývky a jejich dominantami jsou Athyrium filix-femina a Dryopteris filix-mas, charakteristický je výskyt Daphne mezereum, s doprovodem dalších druhů vysokobylinných niv. Vedle Krkonoš se společenstvo fragmentárně vyskytuje i v Jizerských horách. A5

Skalní vegetace sudetských karů (Agrostion alpinae)

Jednotka je charakterizována (vedle svérázného ekotopu) mj. druhy Allium schoenoprasum subsp. alpinum, Bartsia alpina, Festuca supina, F. versicolor, Molinia coerulea, Parnassia palustris, Polystichum lonchitis, Rhodiola rosea, Saxifraga oppositifolia, Selaginella selaginoides, Thymus alpestris aj. A6

Acidofilní vegetace alpínských skal a drolin (Androsacion alpinae, Juncion trifidi p. p.)

Společenstva skalních a suťových terénů v nejvyšších polohách Krkonoš, převážně v karech. Podílí se na nich mj. Agrostis rupestris, Avenella flexuosa, Cryptogramma crispa, Festuca supina, Molinia coerulea, Poa laxa, dále hojné mechy a lišejníky. A7*

Kosodřevina (Pinion mughi, Athyrio alpestris-Pinion mughi)

Strana 140



biotop hojně rozšířený v subalpínském stupni Krkonoš, kde se střídá s primárními i sekundárními trávníky, vrchovišti a prameništi. Jedná se o dva typy – převažující acidofilní (Myrtillo-Pinetum mughi) a méně rozšířený květnatý (Athyrio distentifolii-Pinetum mugo). V bylinném patře roste především Avenella flexuosa, Calamagrostis villosa, Homogyne alpina, Acetosa alpestris, Solidago virgaurea subsp. alpestris, Vaccinium myrtillus, dále Athyrium distentifolium, Adenostyles alliariae a Veratrum lobelianum. A8 A8.1 A8.2

Subalpínské listnaté křoviny Subalpínské křoviny s vrbou laponskou (Salix lapponum) Vysoké subalpínské listnaté křoviny (Salicion silesiacae)

Společenstva specifických stanovišť karů a lavinových drah. Keřové patro tvoří Salix silesiaca, S. lapponum, Betula carpatica, Padus avium subsp. borealis, Ribes petraeum (v území chybí), Rosa pendulina, Sorbus aucuparia subsp. glabrata, v bylinném patře je zastoupeno široké spektrum druhů, především z vegetace vysokobylinných niv. Skupina biotopů „T“ – převážně sekundární trávníky a vřesoviště T1 T1.1 T1.2 T1.3 T1.4 T1.5 T1.6 T1.9 T1.10

Louky a pastviny Mezofilní ovsíkové louky (Arrhenatherion) Horské trojštětové louky (Polygono-Trisetion) Poháňkové pastviny (Cynosurion) Aluviální psárkové louky (Alopecurion pratensis) Vlhké pcháčové louky (Calthenion) Vlhká tužebníková lada (Filipendulenion) Střídavě vlhké bezkolencové louky (Molinion) Vegetace vlhkých narušovaných půd (Junco inflexi-Menthetum longifoliae, Juncenion effusi)

Velmi široká skupina, která zahrnuje plošně nejvýznamnější typ relativně přirozené vegetace. Jsou zde sdruženy typy mezofilní až mírně xerofilní, stejně jako typy hygrofilní, včetně společenstev charakteru mokřadních lad. Mezofilní louky svazu Arrhenatherion jsou v území zastoupeny jednak typickými ovsíkovými loukami (as. Arrhenatheretum elatioris), jednak oligotrofnějším, ± krátkostébelným typem – as. Trifolio-Festucetum rubrae. První z nich je rozšířena na hlubších půdách a spíše v teplejších územích, druhá pak na půdách mělčích, relativně oligotrofních a s těžištěm v submontánním stupni. Druhová rozmanitost je podmíněna jednak edafickými poměry, jednak hospodářským ovlivněním. Krátkostébelné louky na chudých substrátech Lužických hor, části Podještědí aj. jsou přirozeně velmi chudé, travnaté, naopak louky na živnějších podložích (zejména bohatých vápníkem), vynikají pestrou garniturou bylinných druhů. Ve vyšších polohách lze rozlišit podhorské trojštětové louky as. Poo-Trisetetum, které tvoří přechod k as. Geranio-Trisetetum. Druhové složení většiny luk je významně ovlivněno kulturou, což je zpravidla indikováno i malou rozmanitostí diagnostických bylin. Horské trojštětové louky ze svazu Polygono-Trisetion jsou typicky rozšířeny v Jizerských horách a Krkonoších, kde představují druhově bohatá, květnatá společenstva. Na rozdíl od luk v nižších územích jsou většinou v zachovalejším stavu. Náležejí převážně asociaci Geranio-Trisetetum, vzácněji as. Meo athamantici-Cirsietum heterophylli. Poháňkové pastviny svazu Cynosurion jsou běžným společenstvem udržovaných pastvin. Protože však většina pastvin není kvalitně obhospodařována po delší dobu, jde většinou o porosty méně vyhraněné, druhově nedosycené. Fytocenologicky jde o as. Lolio-Cynosuretum, méně často Caro-Poetum pratensis. Extenzivní či střídavé pastviny často inklinují ke svazu Arrhenatherion. Nivní louky svazu Alopecurion pratensis jsou v území zastoupeny nejen obvyklým typem psárkovým (Alopecuretum pratensis), ale i typem medyňkovým (Holcetum lanati) a metlicovým


Strana 141


(Sanguisorbo-Deschampsietum cespitosae). Většina z nich ovšem byla zkulturněna anebo dlouhodobě ponechána bez údržby, takže degradovala a zcela ztratila svůj původní charakter. Pcháčové louky podsvazu Calthenion náleží k velmi hojným a přitom ochranářsky významným společenstvům Libereckého kraje. Zahrnují široké spektrum květnatých typů, z nichž nejvýznamnější jsou (v závorce jsou uvedeny oblasti hlavního rozšíření): Angelico-Cirsietum palustris (Lužické hory), Angelico-Cirsietum oleracei (všeobecně, zvl. v nižších polohách), Polygono-Cirsietum palustris (podhůří), Polygono-Cirsietum heterophylli (Jizerské hory a Krkonoše), Scirpetum sylvatici (všeobecně na prameništích), Crepido-Juncetum acutiflori (Lužické hory), Scirpo-Cirsietum cani (Českolipsko, Turnovsko) a Junco filiformis-Polygonetum bistortae (Jizerské hory). V současnosti jen malá část pcháčových luk je pravidelně obhospodařována. Řada porostů tudíž představuje sukcesní stádia předchozích nivních luk či dokonce vlhčích typů lok mezofilních. Tato sukcesní společenstva mívají zpravidla poněkud odlišnou druhovou garnituru a dalším vývojem přecházejí do různých společenstev mokřadních lad. Tužebníková lada (podsvaz Filipendulenion) jsou pokročilým sukcesním stádiem po vlhkých loukách, řidčeji se vyvíjejí na místě zaniklých vodních nádrží. Nejběžnějším typem je as. Lysimachio vulgaris-Filipenduletum, dosti časté jsou ale i uniformní porosty tužebníku bez dalších diferenciálních druhů. V submontánních polohách, zejména v polostínu se vyvíjejí porosty as. Chaerophyllo hirsuti-Filipenduletum, v širších nivách (např. při Ploučnici či Smědé) jsou místy rozšířena společenstva typu Filipendulo-Geranietum palustris. Další typy jsou již relativně vzácné. Střídavě vlhké louky svazu Molinion se vyznačují dominancí bezkolence modrého, metlice trsnaté, popř. kostřavy červené, za účasti diagnostických bylin, jako je Betonica officinalis, Galium boreale, Selinum carvifolia, Succisa pratensis aj. Jsou vázány na těžší, špatně propustné půdy plochého reliéfu, a proto je zastihneme zejména v Českolipské kotlině a na Turnovsku. Jinde jsou relativně vzácné nebo jen netypicky vyvinuté. Porosty mají značnou ochranářskou hodnotu, bohužel jsou velmi často neudržované a ohrožené degradací. Vegetace vlhkých narušovaných půd představuje na Liberecku především louky a pastviny se sítinou rozkladitou, popř. i sítinou klubkatou (as. Juncetum effusi). Jde v podstatě o degradační typ vegetace bez zvláštních hodnot, maloplošně, ale hojně rozšířený v lokalitách s vlhkou půdou narušovanou mechanizací anebo dobytkem. Vzácnějším a hodnotnějším typem jsou narušená vápnitá prameniště (v Ještědském hřbetu, v okolí České Lípy aj.) se sítinou sivou a mátou dlouholistou. T2 T2.1* T2.2 T2.3*

Smilkové trávníky Subalpínské smilkové trávníky (Nardion) Horské smilkové trávníky s alpínskými druhy (Nardo-Agrostion tenuis) Podhorské až horské smilkové trávníky (Violion caninae)

Oligotrofní krátkostébelné trávníky jsou charakterizovány dominancí Nardus stricta, Agrostis capillaris, Festuca rubra, Luzula sp., Carex sp. aj. Subalpínské typy ze svazu Nardion přestavují primární, častěji však druhotná společenstva často s převládající Nardus stricta a s proměnlivou příměsí druhů jako je Hieracium alpinum, Homogyne alpina, Hypochoeris uniflora, Potentilla aurea, Pulsatilla scherfelii, Solidago virgaurea subsp. alpestris. Porosty svazu Nardo-Agrostion tenuis zaujímají montánní stupeň Krkonoš a jsou květnatější – k jejich charakteristickým druhům patří (vedle již uvedených graminoidů) mj. Arnica montana, Bistorta major, Campanula bohemica, Cardaminopsis halleri, Crepis conyzifolia, Phleum commutatum, Pilosella iserana, Potentilla aurea, Silene vulgaris a Viola lutea subsp. sudetica.

Strana 142



Společenstva ze svazu Violion caninae jsou rozšířena v nižších polohách a mají tudíž podstatně větší rozšíření, které s různou frekvencí pokrývá většinu území kraje. Vyhraněné horské druhy zde chybějí, v druhové garnituře je i řada rostlin ± xerofilních. Fytocenologicky jde o porosty z okruhu asociací Hyperico-Polygaletum a Thymo-Festucetum ovinae, zvláštností jsou vlhkomilné trávníky as. Nardo-Juncetum squarrosi. V typické podobě společenstva zaujímají zpravidla menší plochy mezí, drobných louček (často bývalých políček), lesních lemů, někdy i povrchů méně frekventovaných cest. Netypickým reprezentantem jsou staré úhory, často velkoplošně vyvinuté. Na jejich druhovém složení se podílí dominantní psineček tenký a medyněk měkký, často též kostřava červená, z bylin bývá hojná třezalka skvrnitá, naopak smilka nevystupuje s vyšší pokryvností. Jedná se o typické společenstvo Libereckého kraje, které je podmíněno specifickým historickým vývojem oblasti. T3 T3.1 T3.3 T3.4 T3.5

Suché trávníky Skalní vegetace s kostřavou sivou (Alysso-Festucion pallentis, Helianthemo cani-Festucion pallentis) Úzkolisté suché trávníky (Festucion valesiacae) Širokolisté suché trávníky (Bromion erecti) Acidofilní suché trávníky (Koelerio-Phleion phleoidis)

Xerofilní, resp. xerotermní trávníky nejsou v území příliš běžným jevem, což souvisí především s klimatickou charakteristikou. Typy skalních výchozů (většinou sv. Alysso-Festucion pallentis) jsou ostrůvkovitě rozšířeny na výchozech neovulkanitů, vzácněji pískovců na Českolipsku, sporadicky též v údolí Jizery a na Troskách. Vzhledem k chladnějšímu podnebí v nich často chybí větší počet teplomilných prvků (např. jen ojediněle se vyskytuje Aurinia saxatilis). Pěchavové trávníky se Sesleria calcaria jsou vyvinuty pouze fragmentárně v Hradčanských stěnách, na Českodubsku a v údolí Jizery, kde přecházejí do lesních společenstev. Ojedinělý je rovněž výskyt společenstev ze svazu Festucion valesiacae (např. Provodínské kameny, Hradčanské stěny), fragmentárně jsou rozšířena i společenstva ze svazu Koelerio-Phleion phleoidis. O poznání častější jsou širokolisté trávníky ze svazu Bromion erecti. Vyskytují se značně nesouvisle v územích s ± vápnitými půdami, tj. v jižní části Českolipska, místy na Českodubsku, v jižní části Ještědského hřbetu a na Turnovsku. Dominantou je válečka prapořitá nebo sveřep vzpřímený, k nimž přistupuje velký počet bylinných druhů, jako je např. Cirsium acaule, Colymbada scabiosa, Coronilla varia, Fragaria viridis, Ononis spinosa, Origanum vulgare, Polygala comosa, Poterium sanguisorba, Salvia pratensis, Trifolium alpestre. T4 T4.1 T4.2

Lesní lemy Suché bylinné lemy (Geranion sanguinei) Mezofilní bylinné lemy (Trifolion medii)

Společenstva lesních lemů jsou převážně maloplošnými útvary ekotonového charakteru. Na Liberecku jde převážně o chladnomilnější typy ze svazu Trifolion medii zastupeného asociacemi Trifolio medii-Melampyretum nemorosi a Trifolio medii-Agrimonietum. Teplomilnější porosty ze svazu Geranion sanguinei vystupují ostrůvkovitě na Českolipsku (zejména na neovulkanických vrších) a mají spíše přechodný charakter, s uplatněním omezeného počtu teplomilných druhů. T5 T5.1 T5.2 T5.3 T5.5

Trávníky písčin a mělkých půd Jednoletá vegetace písčin (Thero-Airion…) Otevřené trávníky písčin s paličkovcem šedavým (Corynephorus canescens) – Corynephorion canescentis Kostřavové trávníky písčin (Plantagini-Festucion ovinae) Podhorské acidofilní trávníky (Hyperico perforati-Scleranthion perennis, excl. Polytricho piliferi-Scleranthetum)

První jednotka představuje nesouvislé porosty bylin a trav na písčitých půdách, zpravidla antropogenně ovlivňovaných. V druhové garnituře jsou zastoupeny mj. Aira praecox, Cerastium semidecandrum, Conyza canadensis, Logfia arvensis, Logfia minima, Hypochoeris radicata,


Strana 143


Jasione montana, Trifolium arvense. Společenstva jsou roztroušeně zastoupena na Dokesku, často na cestách a ruderalizovaných plochách (mj. v bývalém vojenském prostoru), dále i v pískovnách na Hrádecku, případně i v dalších oblastech. Společenstva druhého typu tvoří ± dominantní Corynephorus canescens a Pilosella officinarum a jejich výskyt je omezen pouze na Dokesko. Společenstva třetího typu představují zapojenější trávníky mj. s Festuca rubra, Festuca ovina, Agrostis capillaris, Armeria vulgaris a vyskytují se rovněž pomístně na Českolipsku, vždy jen na malých plochách. Poslední zmíněný biotop (T5.5) je rozšířen v širším prostoru, mj. i v podhůří Lužických hor či v Žitavské pánvi. Jedná se o acidofilní xerofilní společenstva tvořená bylinami a travami nízkého vzrůstu, která porůstají mělké a vysýchavé půdy na chudých a suchých loukách, pastvinách, úhorech či v lesních lemech. T6 Vegetace efemér a sukulentů T6.1 Acidofilní vegetace efemér a sukulentů (Arabidopsion thalianae, Polytricho piliferi-Scleranthetum perennis) T6.2* Bazifilní vegetace efemér a sukulentů (Alysso alyssoidis-Sedion albi)

Společenstva jsou rozšířena pouze velmi maloplošně na iniciálních půdách skalních výchozů, často pod vlivem sešlapu. Mají sezónní charakter a vzhledem k časnému vývinu jsou jen nedokonale prozkoumaná. T8 T8.1 T8.2 T8.3

Nížinná až horská vřesoviště Suchá vřesoviště nížin a pahorkatin (Euphorbio-Callunion) Sekundární podhorská a horská vřesoviště (Genistion) Brusnicová vegetace skal a drolin (Rhodococco-Vaccinietum myrtilli, Calamagrostio arundinaceaeVaccinietum, Convallario-Vaccinietum myrtilli)

První typ představuje typická vřesoviště nižších a středních poloh, rozšířená v Ralské pahorkatině a okolí. Dominantou je vřes při nízkém či nulovém zastoupení borůvky a brusinky. Doprovod tvoří nepočetné acidofilní trávy a byliny, hojně vyvinuta je mechová a lišejníková synuzie. Jde o poměrně hojné společenstvo, které je však v území spíše antropogenně podmíněno (průseky, písčité lemy cest, cvičiště v bývalém vojenském újezdu). Druhý typ (svaz Genistion) se vyznačuje společnou dominancí vřesu a borůvky či brusinky, dále přistupuje metlička křivolaká, smilka, mochna nátržník, sítina kostrbatá, vzácně i prha arnika. Společenstva jsou rozšířena hlavně v Lužických a Jizerských horách. Poslednímu typu dominuje borůvka, popř. brusinka. Dále místy přistupuje třtina rákosovitá a chloupkatá, konvalinka, vzácně medvědice lékařská. Nejčastějším společenstvem je as. Rhodococco-Vaccinietum myrtilli, která zasahuje až do vrcholových poloh Jizerských hor a Krkonoš. Na neovulkanitech Ralské pahorkatiny a Lužických hor je dále rozšířena as. Convallario-Vaccinietum myrtilli, popř. Calamagrostio arundinaceae-Vaccinietum. Skupina biotopů „K“ – křoviny K1

Mokřadní vrbiny (Salicion cinereae)

Zpravidla volněji zapojené porosty keřových vrb, zejména Salix cinerea a Salix aurita, místy též Salix pentandra. Lze rozlišit oligotrofnější typ (převážně se Salix aurita) a eutrofnější typ se Salix cinerea (S. pentandra). Mokřadní vrbiny jsou v současné krajině hojně rozšířeny, což je dáno sukcesním charakterem většiny podmáčených území. V tradičně obhospodařované krajině byly nepochybně daleko vzácnější. K2 K2.1

Vrbové křoviny podél vodních toků Vrbové křoviny hlinitých a písčitých náplavů (Salicetum triandrae; Chaerophyllo hirsuti-Salicetum fragilis)

Strana 144



Výškově strukturované porosty stromových i keřových vrb, zpravidla s dominancí Salix fragilis či Salix viminalis, místy též Salix triandra. Častý doprovod tvoří Salix cinerea, olše a další dřeviny. V typické podobě jde o společenstvo doprovázející vodní toky (např. podél Smědé, Lužické Nisy, Jizery) a částečně osidlující zazemňující se štěrkové náplavy. Druhotně se vyskytuje v podmáčených depresích, zpravidla po zaniklých rybnících. Charakteristická je účast nitrofilních druhů v bylinném patře, včetně pobřežních neofyt. K3

Vysoké mezofilní a xerofilní křoviny (Berberidion)

V současné venkovské krajině poměrně hojný typ vegetace, který zaujímá jednak dřívější meze (liniové útvary), jednak opuštěnou zemědělskou půdu, zvl. ve svažitějších terénech a na živnějších substrátech. Jde o více či méně zapojené porosty různých keřů – šípkové růže, hlohu, trnky, svídy, lísky, řešetláku, doprovodně i ostružiníků. Na příhodných stanovištích se v bylinném patře uplatňují druhy teplomilných lesních lemů. K4

Nízké xerofilní křoviny (Prunion spinosae)

Na Liberecku vzácné a jen velmi maloplošně (několik metrů čtverečních) rozšířené porosty, tvořené skalníkem celokrajným (Cotoneaster integerrimus), jeřábem mukem (Sorbus aria), popř. jeřábem dunajským (S. danubialis). Vyskytují se v enklávách přirozeného bezlesí na skalních výchozech neovulkanitů, zejména na Ralsku, Tlustci, Hradčanských stěnách a Bezdězu.

Obsah | Další (A2.4.7 Přehled literatury)


Strana 145

A2.4.5 LESNÍ EKOSYSTÉMY

Recommend Documents