9

RESPEKT

7

Ročník XVI.

14.–20. 2. 2005 cena 25 Kč

Týdeník

předplatné ČR 20 Kč

Svatá země po Arafádě 13 Učte děti čínsky 5 Proč se prchá z Česka 4 Autobusáci v koblihové válce 9 /

/

/

/

Premiér v říši Escade

/

2 / Ve hvězdách: Romano Guardini, učitel teologů 2 / Gross za mlhou, která se dá krájet 3 / Prodat Telecom a jít 3 / Se Zaorálkem na Kima 3 / Český sen není lvem 3 / D O M O V – Uprchlíci prchají z Česka 4 / Kam dopadne tsunami štědrosti 4 / Učte děti čínsky 5 / Unionisté sobě 5 / Standa Gross v říši Escade 6 / Připomeňme si: Londýnská se hlásí 6 / E K O N O M I K A – G7 chce dávat chudým, ale z cizího 8 / Proč výdaje na léky musí růst 8 / Koblihová válka autobusáků 9 / Třikrát na okraj: Gross potěší Sobotku, odposlech ve Finsku a pokladny prošly 9 / Z A H R A N I Č Í – Riceová a šance na nový začátek 10 / Pět milionů Němců hledá práci 10 / Podivná smrt v Gruzii 11 / Co chtějí vítězové voleb v Dánsku 11 / Saúdové si zkusili demokracii 12 / Začněte s bojem za vlastní jméno 12 / T É M A – Svatá země: konečně po Arafádě 13 / R O Z H O V O R – S Ivanem Langerem o Grossově aféře, Tlustého riziku a ODS 16 / C I V I L I Z A C E – Liška mává s Microsoftem 18 / Kaleidoskop: Šedý podzim života, o myších a lidech a domácích mazlíčcích 18 / Bílá růže Schollových 19 / P O L E M I K A – Romy pojí společná kultura 20 / K U LT U R A – Ideály Boba Marleyho 21 / Jak se zrodil Občan Berlusconi 21 / Odešel Arthur Miller a s ním celá jedna éra 22 / Filmové trendy v Rotterdamu 22 / Mimochodem: Kouzlo jinotaje 23 / S C É N A – Co se děje ve světě: Rusko – jak rozpoznat zlo 23

SK 39,00 Sk; DE 2,10 ; AT, BE 2,30

K O M E N T Á Ř E – Nechte Čínu pod embargem

6

2/

K O M E N TÁ Ř E

14.–20. 2. 2005

Silná slova a skrytý strach v Pekingu FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP – CTV

Evropské zbrojní embargo vůči Číně by bylo lepší spíš přitvrdit než zrušit s kýmkoli a za jakoukoli cenu těžko odolává. Zkušení diktátoři podobnou slabost samozřejmě vycítí. A přejdou do ofenzivy. Čínští představitelé už se nechali slyšet, že podpis kontraktu na nákup nových letadel od Airbusu v hodnotě jedné miliardy eur je vázán na zrušení embarga. Přitom pokud by Čína odmítla evropského výrobce, nezbývá jí než se obrátit na americký Boeing. Ale z čínského pohledu je samozřejmě vždy dobré nějakou tu výhrůžku vyzkoušet. Co kdyby se z oboustranně výhodného obchodu dalo vyždímat ještě něco navíc? Získat patřičný politický kapitál a dále nahlodat transatlantické vazby? Není náhodou, že čínské vedení stále častěji nabízí svým evropským partnerům uzavření lákavého strategického partnerství. Evropská unie se prý musí pouze rozhodnout, jestli jsou pro ni důležitější vztahy s Washingtonem nebo s Pekingem. Zdá se to jako snadná volba, ale čínští komunisté nejsou bez šance. Francouzský prezident Jacques Chirac se například nechal slyšet, že vidí ve strategickém partnerství demokratické Evropy s komunistickou Čínou zdravou protiváhu unilateralismu Spojených států.

Týká se to Američanů – i nás

Proč trvat na embargu? V Číně stále dochází k nepřetržitému zavírání disidentů a hromadným popravám. (Záběr z tajného natáčení kanadské televize CTV, policejní stanice v Šanghaji, 1999.)

Připravme se na to, že během následujících měsíců budeme slýchat častěji o citlivém tématu – zrušení evropského embarga na vývoz zbraní do Číny. V půlce ledna to evropská komisařka pro zahraniční záležitosti Benita Ferrero-Waldnerová oznámila ve Washingtonu jako hotovou věc. Embargo podle ní bude zrušeno nejpozději do léta. S nápadem přišla Francie; a rovněž Velká Británie si přeje, aby vše bylo vyřešeno do července, kdy přebírá předsednictví EU. Embargo bylo zavedeno před téměř šestnácti lety – celý svět tehdy zděsil způsob, jakým pekingské vedení zmasakrovalo demonstrující studenty na náměstí Nebeského klidu. Stejně dlouho trvá diskuse o evropské pozici vůči Číně. Na rozdíl od snah o přehodnocení unijní politiky vůči Kubě jsou zde ve hře strategické zájmy a výrazně větší peníze. Paní eurokomisařka se však mýlí. Nic není rozhodnuto definitivně, členské země disponují právem veta. Do debaty se vloží i Spojené státy či organizace na ochranu lidských práv. Koneckonců, den po washingtonském vystoupení Ferrero-Waldnerové odhlasovali europoslanci ve Štrasburku

rezoluci odsuzující porušování lidských práv v Tibetu a pekingské výhrůžky Tchaj-wanu. A parlament vyzval členské země, aby embargo nebylo v žádném případě rozmělňováno.

Diktátoři cítí slabost Proč trvat na embargu? V Číně stále vládne jedna strana, dochází k nepřetržitému zavírání nepohodlných disidentů, hromadným popravám vězňů na sportovních stadionech i k provozování rozsáhlé sítě pracovních táborů nápadně připomínajících sovětský gulag. Na druhé straně není sporu, že čínská společnost prochází obrovskými změnami. Hospodářství dlouhodobě roste a země se stává ekonomickou mocností světového formátu. V pobřežním pásmu vyrůstají zcela nová moderní města, přibývají mrakodrapy, automobily a do světa se vydávají bohatí čínští turisté. Čína je dnes pro Evropu druhým největším obchodním partnerem, hned za Spojenými státy. Růst evropské ekonomiky je chabý, nezaměstnanost vysoká – v takové situaci se pokušení obchodovat

Peking má dostatečně vyzbrojenou a početnou armádu. Nikdo ho v současnosti neohrožuje. Přesto každoročně zvyšuje svůj vojenský rozpočet, dnes třetí největší na světě. Bez ohledu na chudobu vlastního obyvatelstva vyzbrojuje armádu drahými útočnými zbraněmi. Některé Čína sama vyrábí, jiné nakupuje v zahraničí, nejčastěji z Ruska. Peking navíc dlouhodobě vyváží zbraně do zemí třetího světa. Na rozdíl od západních států takový obchod nepodléhá jakékoli kontrole. Čínské zbraně se tak dostávají do míst, jejichž nestabilita přímo ohrožuje západní zájmy. Včetně oblastí, kde se západní vojáci podílejí na mírových operacích. V prosinci se čínští komunisté rozhodli, že na březnové zasedání parlamentu zařadí „Zákon proti separatismu“. Měl by obsahovat pasáž o nevyhnutelnosti invaze na Tchaj-wan, pokud dojde k formálnímu vyhlášení nezávislosti ostrova. Nic na tom nemění fakt, že Tchaj-wan je se svým svobodně zvoleným parlamentem i prezidentem, samostatnou armádou, měnou, ústavou – a jednou z nejvýkonnějších ekonomik v oblasti – fakticky samostatný přes padesát let. Pevninská Čína navíc ostrov v celém minulém století kontrolovala pouhé tři roky po druhé světové válce (do té doby byl okupován Japonskem). Japonskou, korejskou i tchajwanskou bezpečnost, tedy stabilitu celé oblasti, garantují svojí vojenskou přítomností Spojené státy. Vyhrožování akcí proti Tchaj-wanu se tak rovná vyhrožování Spojeným státům a potažmo celému demokratickému světu. Ať se nám to líbí, či nikoli, válečný konflikt mezi Čínou a Tchaj-wanem by se přímo dotkl i nás ve střední Evropě.

Zatím jen rétorika Bezprostřední konflikt v oblasti dnes nehrozí a ze strany Pekingu se jedná spíše o rétorické cvičení. Zatím. Předpovědět vývoj Číny v následujících desetiletích je totiž nemožné. Základní otázkou zůstává, jestli se země vydá cestou politických reforem a stane se z ní země

VE

Vážené dámy, vážení pánové, šéfredaktor Tomáš Němeček skončil v pátek svou desetiletou kariéru v Respektu. Šéfredaktorem byl poslední dva roky, na sklonku loňského roku se rozhodl, že by si měl zkusit novou práci. Redakce mu za dlouholetou spolupráci děkuje. Vedením listu byl prozatím pověřen Marek Švehla, který se v neděli vrátil z reportážní cesty po Saúdské Arábii. V úterý absolvoval týdeník Respekt další ze série soudů s Andrejem Babišem. Vrchní soud definitivně rozhodl, že se nemáme známému podnikateli omlouvat. V tomto čísle Respektu si můžete přečíst téma o tom, s jakými nadějemi končí ve Svaté zemi druhá intifáda neboli Arafáda, další text na téma tajuplných investic rodiny Grossových a řadu dalších věcí. Ze zmoklé Prahy vám přejeme prožití zajímavého týdne.

Romano Guardini, učitel teologů

[email protected]

Aspoň cestou Singapuru Evropské snahy hodit přes palubu kubánské disidenty jsme svědky neustále. O stejnou politiku se Evropa snaží i vůči Pekingu. V případě Číny však již nejde „jen“ o podporu tamějších demokratů. Castro má zlatá léta, kdy kubánští vojáci podporovali revoluce na několika kontinentech, definitivně za sebou a jde mu o pouhé udržení moci. Nezvladatelný chaos uvnitř nejlidnatější země světa a agresivní politika pekingských vůdců je však reálnou hrozbou pro celý svět. Nemusí nastat, měli bychom s ní však počítat. Na Čínu je třeba tlačit a vést s ní, jak by se v evropském žargonu řeklo, konstruktivní dialog. Je třeba s ní obchodovat, není však důvod obchodovat se vším. Je dobré se přičinit, aby se vydala cestou Japonska, Tchaj-wanu a Jižní Koreje. Nebo alespoň Singapuru. Nikdo však nemůže vyloučit, že půjde ve stopách nacistického Německa nebo bolševického Ruska. Ponecháme-li si jako západní, liberální demokracie co nejdéle naprostou vojenskou převahu, nebudeme litovat. TOMÁŠ POJAR Autor je politolog. K tématu viz též článek na str. 5.

HVĚZDÁCH

„Naši mladí lidé jsou zraněni. Je třeba mluvit k nim klidně, jako mluvíme s člověkem vracejícím se z dalekých zemí. Byli vydáni napospas učitelům, jejichž jedinou ctižádostí bylo nedovolit jim myslit. Nyní se musíme pokusit vrátit naší mládeži duchovní pohyb.“ Tato slova byla určena poválečnému Německu a pro muže, který je jejich autorem, jsou svým způsobem příznačná. Romano Guardini bývá řazen k největším evropským myslitelům té doby, k Jaspersovi či k Buberovi. Sám se však nepovažoval za filozofa ani systematického teologa, ale za učitele. Guardini se narodil před sto dvaceti lety (17. února 1885) jako obchodníkův syn v italské Veroně. Vyrůstal však v Německu, kde se také po studiích usadil. Povahou, stylem jednání i přístupem k životu zůstal Ital, předválečné Německo ho však

FOTO ARCHIV

EDITORIAL

demokratická, která nebude ohrožovat své sousedy. Takový scénář naštěstí nelze vyloučit, není však rozhodně jediný. Pekingští komunisté se již dávno stali tvrdými kapitalisty a komunistické rétorice v dnešní Číně věří málokdo. Obyvatelstvo se zatím daří uplácet vysokým ekonomickým růstem. Ten však nemůže trvat donekonečna. V dříve rovnostářské zemi se závratně prohlubuje propast mezi městy a venkovem, mezi bohatými a chudými. Za fasádou vlády jedné strany lze tušit obrovský potenciál nestability. Již dnes v zemi každoročně vzrůstá počet stávek a rozšiřují se sociální nepokoje. Zpomalení hospodářství je výhledově nevyhnutelné a nelze vyloučit ani recesi. Není pochyb o tom, že bude pro centrální vládu udržení klidu v zemi v době hospodářského poklesu obtížným úkolem. V době krize může být odpovědí režimu nastartování politických reforem opírajících se o zájmy rostoucí střední třídy. Stejně tak se ale může přiklonit k nacionalismu a začít se chovat agresivně. Pokus odvést pozornost od řešení reálných problémů k brutálnímu potlačení vnitřních nepřátel nebo k útoku na nepřítele vnějšího bývá oblíbeným trikem despotických vládců. Nebylo by to poprvé, kdy by se z komunistických kádrů stali zarytí fašisté. Balkán a země bývalého Sovětského svazu poskytují dostatek odstrašujících případů. Při pohledu na současnou Čínu a při vědomí nejistoty vývoje této obrovské země by bylo spíše rozumné navrhovat zpřísnění a rozšíření evropského zbrojního embarga. Mělo by se vztahovat nejen na zbraně, ale i na primárně nevojenské výrobky, které však mohou být zneužity k výrobě vysoce sofistikovaných, útočných zbrojních systémů. To by však musela Evropa trpět alespoň částečným pudem sebezáchovy. Namísto toho však Brusel, pod tlakem Francie a Německa, navrhuje úplné zrušení embarga. Ostatně i Česká republika se opětovnými pokusy o vývoz radiolokátoru Věra patřičně činila.

přitáhlo kulturním a vědeckým rozmachem, jako skutečné centrum Evropy. Na univerzitě studoval mate-

matiku a přírodní vědy, přesedlal na ekonomii a sociologii, až se nakonec pustil do teologie. (Předtím prodělával těžké deprese a krizi víry. V kritickém období před kněžskou dráhou dokonce Guardini, považovaný později za vzor uvážlivosti a vyrovnanosti, uvažoval o sebevraždě.) Místo teologické fakulty si pro vyučování vybral světskou univerzitu, kde měl přednášky na pomezí antropologie a filozofie. Jednak tu měli posluchači větší nároky, jednak se Guardini vyhnul církevnímu dozoru. Svým žákům nabídl intelektuálně náročný pohled na svět z katolických pozic. V době, kdy bylo módní ohánět se Freudem, například Guardini upozorňoval na zjednodušující rysy jeho teorií – a zároveň oproti tehdejšímu církevnímu učení hájil významnou roli sexuality v lidském životě. Se studenty probíral snad všechna té-

mata, která později vyzdvihl Druhý vatikánský koncil: liturgickou reformu (na mších zpívali německy a stáli všichni okolo oltáře), docenění stvořeného světa, spoluzodpovědnost laiků za fungování církve a především důraz na svobodu svědomí. Nacisté počátkem války zrušili jeho studentskou organizaci i Guardiniho katedru. Na vlastní žádost byl penzionován, zůstal v Berlíně a vedl zde duchovní cvičení. Po válce se mezi studenty vrátil. V předvečer koncilu předal křeslo svému žákovi Karlu Rahnerovi, uznávanému dnes za největšího teologa 20. století. Návrh na jmenování kardinálem Guardini vzhledem k věku (bylo mu osmdesát let) odmítl. Zemřel v roce 1968 v Mnichově. JOSEF BERÁNEK Autor pracuje v nakladatelství Portál.

RESPEKT /

K O M E N TÁ Ř E

7

/3

Za mlhou, která se dá krájet FOTO GÜNTER BARTOŠ

Jak zabránit opakování Grossova skandálu

Však se jednou unavíte a bude klid.

Píše se rok 2008, ministr zemědělství Vlastimil Tlustý si koupil další dům a opět tají své věřitele. Prý jim to slíbil. Podobně ministr financí Miroslav Kalousek a šéf opozice Stanislav Gross už téměř deset let tají figury, které jim pořídily bydlení. Jejich příkladu od té doby následovaly desítky politiků od krajů až po Senát. A všude se to jen hemží štědrými strýčky, kteří své bohatší příbuzné založili. Jak zabránit tomu, aby se tento scénář neodehrál? Aby se neopakovala dnešní trapná situace, kdy se premiér kroutí jako úhoř, jen aby nemusel říkat pravdu?

Jistě, pane ministře Dnešní přístup Stanislava Grosse k propírání jeho podezřelého financování bytu a neprůhledným obchodním aktivitám manželky Šárky je jasný: Jednou se média musejí unavit a dají mi pokoj, vždyť to tak funguje vždycky. Pokud se do prošetřování důkladněji nezapojí policie a státní zastupitelství (ve hře je podezření na lichvu a možná daňový únik), je i možné, že to tak skončí. Což by ale byla pro všechny kromě premiéra špatná zpráva. Pak by nezbylo než dát za pravdu Grossovi, který minulý týden ve sněmovně posměšně podě-

koval za upozornění na dosud neznámý realitní byznys své ženy: „Byla to dobrá reklama, která celé věci pomůže, a nakonec na tom ještě vyděláme.“ Je zapotřebí vytvářet obranné mechanismy, které podobným trapnostem příště zabrání. Když mají politici ČSSD plná ústa řečí o potřebě boje se šedou ekonomikou a prosazují kvůli tomu registrační pokladny pro živnostníky, je nutné zavést i podobný přístup vůči politikům. Tedy co nejpřísnější kontrolu jejich majetku, a to včetně nejbližších příbuzných. Až příliš dlouho se o předložení důkladné novely zákona o střetu zájmů pouze hovoří, ale stále není ve sněmovně. Přitom kdyby fungoval už dnes, tak by bylo přesně jasné, kdo dal premiérovi peníze na byt či kdo financuje podnikání Šárky Grossové. A kdyby mlčeli, tak přinejmenším čtvrtmilionová pokuta. Podobné zákony jsou zapotřebí minimálně proto, že možnosti opozice a sdělovacích prostředků jsou skutečně omezené. U opozice o to více, že je často „špinavá“ stejnými skandály. Takže když jde Vlastimil Tlustý interpelovat Grosse kvůli tajení zdroje peněz na byt, a přitom sám už pár let tají, kdo pro změnu půjčil na rodinné sídlo Tlustých, je to natolik absurdní situace, že nezbývá než si ťukat na čelo. Nebo si říct, že by z toho Britové mohli udělat pokračování satirického seriálu Jistě, pane ministře. Problém je, že změny kontrol musejí schválit politici, a ti se k tomu zatím nemají. Ať už jsou to socialisté, liberálové, nebo konzervativci, vždycky prý nejsou proti podstatě

Prodat Telecom a jít Privatizace roku je v poločase a mění se pravidla Než začala největší privatizace posledních let, prodej státního podílu v Telecomu, skeptici doporučovali, ať jde vláda raději s akciemi na burzu – bude to nejen rychlejší, ale i průhlednější. Bohužel, skeptici měli pravdu. Je těsně před finálem a vláda mění pravidla hry. Do druhého kola, jehož výsledky mají být známy začátkem dubna, postoupilo minulý týden všech pět uchazečů. Ale dva pouze podmíněně: během několika následujících týdnů si mají sehnat „strategického partnera“, jinak končí. Přitom není jasné, jak se posoudí dostatečná „strategičnost“ partnera a zda Telecom někoho takového vůbec potřebuje.

Třikrát a dost Prodej většinového balíku akcií Telecomu je obrovský obchod za 61–71 miliard korun. Právě v takovém rozpětí se pohybují nabídky od pěti uchazečů. Tři z nich jsou telekomunikační operátoři (švýcarský Swisscom, belgický Belgacom, španělská Telefónica), ostatní finanční konsorcia – mezinárodní Blackstone/CVC/Providence a česko-slovenské PPF/J&T. Telecom už se prodával třikrát, pokaždé však v zásadně jiné situaci. V roce 1995 za Klausovy vlády byl „strategický partner“ zapotřebí jako sůl: Telecom vypadal, jednal a hospodařil jako zpupný postsocialistický moloch. Nizozemsko-švýcarské konsorcium TelSource (získalo 27 % akcií a většinu ředitelských postů) podniku jednoznačně prospělo. Telecom se během pěti let začal chovat o poznání slušněji k zákazníkům, zeštíhlel, spojení se zlepšilo několikanásobně… O mnohé se samozřejmě zasloužila i konkurence i nebývalý technologický vývoj v této branži, ale TelSource měl svůj díl zásluh. Vypadalo to, že nebude důvod těmto investorům neprodat celou

firmu. Jenže vůdce konsorcia, nizozemský národní operátor KPN přepnul své síly na jiné frontě: enormně se zadlužil nákupem licencí pro „mobilní sítě třetí generace“ a na Telecom už neměl. Ponechal si však menšinový podíl, spolu s právem prodat ho ve stejnou chvíli a za stejnou cenu jako stát. A to byl kámen úrazu, když se o privatizaci pokusila vláda ČSSD: za Zemana se jednání rozjelo a za Špidly odpískalo. V době všeobecné deprese na evropských telekomunikačních trzích se našel jediný vhodný uchazeč, dánský operátor TDC (v konsorciu s německou Deutsche Bank), který sice vyhrál soutěž, ale už by nedokázal vyplatit z podniku Nizozemce. Ještě jiná věc je, že holandský ředitel Telecomu Bessel Kok si Prahu natolik oblíbil, že o zmaření privatizace usiloval, jak mohl.

Kdo je strategický? I napotřetí by vláda ráda viděla v Telecomu firmu z oboru. Do soutěže připustila i finanční investory, ale pouze ve spojení s telekomunikačním operátorem. Jenže už nejsme v roce 1995. Potřebuje dnes Telecom nutně strategického partnera? Samozřejmě, zkušený investor s množstvím volných peněz by firmě pomohl, ale i bez něj snadno přežije. Telecom je jeden z nejziskovějších podniků, loni za první pololetí vydělal přes tři miliardy korun, má kolem 3,5 milionu zákazníků na pevných linkách a další 4 miliony má jeho stoprocentně vlastněný mobilní operátor Eurotel. A dále, jak se vlastně pozná dostatečná „strategičnost“ investora? V podmínkách se psalo o firmě se zkušenostmi z branže, takže finanční skupina PPF si přibrala svou telekomunikační firmu InWay. To byl samozřejmě pokus na samé hranici

pravidel. Na rozdíl od konkurentů, třeba švýcarské jedničky Swisscom, je InWay jen jedním ze středních operátorů na českém trhu s 1300 firemními zákazníky. Jenže, jak vypadá „správný“ partner, to nechce ministerstvo financí ani Fond národního majetku zveřejnit. Vládě jde zjevně o to, aby ze soutěže vystrnadila dravé finanční investory. Jak už předem varovali analytici, takoví uchazeči by pravděpodobně do firmy nijak zvlášť neinvestovali, spíš by rychle prodali výnosný Eurotel a pokud možno snížili daňové odvody Telecomu na minimum (podle výpočtů makléřské firmy Atlantik FT by stát mohl v příštích třech letech přijít až o 3 miliardy korun na daních ročně). Takové prognózy zřejmě nejsou úplně liché: PPF už prohlásila, že po svém případném vítězství prodá Eurotel. Jenže měnit kvůli tomu pravidla vprostřed hry? Šlo například předem stanovit, že investor musí provozovat tolik a tolik pevných či mobilních linek a mít takový a takový mezinárodní rating.

zákona, ale novela je pokaždé „málo komplexní“ či „nesystémová“, takže nakonec z ní není nic.

Kubera vs. Langer Jak přesvědčit politiky, že mají být více kontrolováni? Nefungují argumenty odborníků, novinářů, a dokonce ani stále klesající účast veřejnosti u volebních uren. Zřejmě nezbývá než se obrnit trpělivostí a tlačit na politiky, dokud to jen půjde. To může udělat každý: třeba i tím, že bude bombardovat zákonodárce dopisy a e-maily (a důsledně vymáhat odpověď), že se jich bude ptát na mítincích, anebo také tím, když svůj protest nevyjádří volební neúčastí, ale právě naopak. Zkušenost říká, že teprve pak, po dlouhodobém tlaku a nad kritickými volebními výsledky, se politici probouzejí. Bylo by samozřejmě příjemnější, kdyby zákonodárci voliče předběhli a přísný zákon o střetu zájmů schválili už nyní. Není to tak náročné, protože zákon už připravila Transparency International, návrh prošel připomínkováním na ministerstvu spravedlnosti a nyní už jen čeká na definitivní verdikt vlády a parlamentu. Zdá se, že je ideální chvíle, protože i pod vlivem Grossova skandálu zaznívají hlasy, že je třeba zpřísnit dnešní normu. Místopředseda ODS Ivan Langer v rozhovoru v tomto čísle Respektu prohlašuje, že je také pro: „Každý, kdo přichází do styku s veřejnými prostředky, by měl definovat oblast svého majetku a zveřejnit zdroje svých příjmů. Měly by platit sankce za nepravdivé informace.“

Jenže, jak tomu věřit, když dosud hlasovala ODS vždy proti? Langer teď připouští i majetková přiznání manželek politiků. Naproti tomu jeho senátorský kolega, šéf ústavněprávního výboru, Jaroslav Kubera, klidně dál tvrdí, že zákon o střetu zájmů „je postavený na obyčejné lidské závisti, ničemu nepomáhá, žádnému střetu zájmů nezabrání a měl by být celý zrušen“.

Dostál našel viníka Přísnější zákony by přitom politice podstatně pomohly zlepšit její dnešní pověst. Bude-li těžší podvádět, ubude i případů typu Grossova bytu. A pak bude také těžší šířit hospodské nesmyslné nadávání, že všichni politici jsou jen gauneři a zloději. Bohužel první systémový krok, o kterém teď politici hovoří, nemíří proti těm, kteří před veřejností tají podezřelé sponzory, ale proti těm, kteří je odhalují – novinářům. Ministr kultury Pavel Dostál se nechal slyšet, že je třeba zpřísnit tiskový zákon tak, aby kritizovaným okamžitě umožnil zveřejnit jejich stanovisko. „Já si totiž myslím, že ani v periodickém tisku stejně jako v dalších médiích nesmí platit presumpce viny,“ prohlásil doslova ministr Dostál. Jenže v případě premiéra Grosse to vůbec nemá logiku. Vždyť tady každý doslova lační po jeho vyjádřeních, jenže on místo toho před otázkami prchá. Spíše by mělo být posíleno právo na odpověď od politiků. E R I K TA B E R Y K tématu viz též článek na str. 6.

Se Zaorálkem na KLDR Až notoricky známé jsou vtipy začínající větou: Mám pro vás dvě zprávy, jednu špatnou a druhou dobrou. Minulý týden přinesl dvě zprávy týkající se Severní Koreje, nejkrutější tyranie této planety, ale čert ví, kde hledat tu dobrou. Ve čtvrtek KLDR poprvé oficiálně přiznala, že vlastní jadernou zbraň, a zároveň prohlásila, že rozhovorů o svém jaderném programu se už nezúčastní. To je zpráva jasně špatná, jakkoli dlouho očekávaná. USA to předvídaly již od poloviny 90. let. Pokud teď Severní Korea nelže, má před sebou už jen dvě mety. Za prvé test bomby, tedy definitivní vstupenku do jaderného klubu. A pak ještě vyřešit technologický oříšek, jak bombu zmenšit, aby se vešla do hlavice rakety. I tak je už teď aktuální hrozba, že KLDR tyto zbraně poskytne dále, třeba teroristům. Již v pondělí bylo publikováno, že Lubomír Zaorálek se jako náš dosud nejvyšší ústavní činitel po listopadu 1989 chystá na jaře KLDR navštívit. Je to zpráva dobrá, nebo špatná? Těžko soudit bez znalosti kontextu. Condoleezza Riceová řekla, že USA chtějí řešit jaderný problém Severní Koreje diplomaticky – aby se Pchjongjang vrátil k jednání. Takže proč by tam Zaorálek nejel vyjednávat? Jádro věci je ovšem jinde: o čem vyjednávat. Na BBC Zaorálek hovořil o studentské výměně a o tom, že česká delegace pojede vlakem z Pchjongjangu do Soulu „přes tu slavnou hranici“. USA jsou známé tím, že Severní Koreji nabízely reaktory, které neprodukují plutonium vhodné pro jaderné zbraně, a přece neuspěly. Česko je zatím známé tím, že zde pracují severokorejské dělnice a odvádějí výplaty „své“ ambasádě. Je to snad cesta k úspěchu? Bude Zaorálek v Pchjongjangu hovořit o jaderných zbraních? Čím a jak bude argumentovat? To jsou náměty pro interpelace šéfposlance Zaorálka. ZBYNĚK PETRÁČEK

Český sen není lvem

Do druhého kola tedy postoupí Swisscom, Belgacom a Telefónica, u finančníků bude záležet na tom, koho seženou. I potom si ale vláda vyhradila, že může výsledek zrušit, pokud se jí nebude zamlouvat, a nastoupila by varianta s prodejem na burze. Ať se stane, co se stane, vláda by se měla hlavně Telecomu rychle a průhledně zbavit. Neustálé boje o to, jak ho zprivatizovat a kdo by ho měl řídit, totiž škodí jak vládě, tak firmě. I pokud by společnost získali finanční investoři, nakonec ji stejně prodají někomu, kdo se o ni bude starat lépe než stát.

Těžko bychom v naší kinematografii hledali v loňském roce originálnější počin než celovečerní dokument Český sen – přesto je předem bez šance na oficiální vavříny. Podle pravidel nejvýznamnějšího domácího filmového klání Český lev dokumenty o sošku soutěžit nesmějí. Je to nespravedlivý přežitek, který by Česká filmová a televizní akademie měla změnit. Sílící vliv dokumentárních filmů je patrný už několik let. Dokumenty se promítají v biografech, vyhrávají festivaly, rodí se celebrity typu Michaela Moora. Také čeští tvůrci se osmělili a vedle veřejnoprávní televize začali zkoušet štěstí i v normální filmové distribuci – kromě autorů Českého snu třeba Eva Hníková se snímkem Ženy pro měny nebo Jan Svěrák s Tatínkem. Paradoxně se tím ocitli bez šance na ocenění. Český lev bere jen hranou a animovanou tvorbu, televizní ceny Elsa pouze díla vyrobená pro obrazovku. U amerických Oscarů nebo Evropských filmových cen existuje zvláštní dokumentární kategorie, ředitel české Akademie Petr Vachler ale říká, že v Česku se dokumentů vyrobí příliš málo na to, aby mohly smysluplně soutěžit. Nejrozumnější by bylo otevřít celovečerním dokumentům hlavní klání Českého lva. Jinak se divák neubrání dojmu, že hraný film prostě zamkl dveře před konkurencí, která mu začíná přerůstat přes hlavu.

MAREK HUDEMA

PETR TŘEŠŇÁK

Dejte to pryč

4/

DOMOV

14.–20. 2. 2005

Uprchlíci prchají z Česka FOTO LUDVÍK HRADILEK

Seriál zdejší pohostinnosti pokračuje dílem Zásuvka

Isa Uspajev: „Lidé jsou milí a nic nám nechybí.“

Je to, jako když se mávne kouzelnou hůlkou: donedávna přeplněné azylové tábory najednou zejí prázdnotou a slovo „uprchlík“ nepozorovaně vyšumělo z povědomí české veřejnosti. Tím mocným kouzlem byl vstup do Evropské unie: kdo může, bere nohy na ramena a žádá o azyl jinde než v Česku. Přesto téma běženců teď do veřejné debaty vrátila vzpoura bezmála kafkovská. Skupiny zdejších občanů chodí ministrům pod okna orodovat za to, aby úřad těm pár azylantům, co tu zbyli, nezakazoval používat na ubytovnách elektrické zásuvky. Ministra vnitra nakonec demonstranti a petičníci přesvědčili aspoň k tomu, že minulý týden sebral dva poslance a podnikl speciální služební cestu po táborech, aby se přesvědčil, jak to vlastně u nás s tou uprchlickou elektřinou je.

Bezpečí především Vše začalo tak, že si sociální pracovnice nevládní Poradny pro uprchlíky Věra Roubalová všimla, že ve třech z deseti zdejších ubytoven nechala Správa uprchlických zařízení po rekonstrukci vypnout v pokojích elektrické zásuvky. „Najednou si večer nemohou rozsvítit lampičku, pustit rádio ani vyžehlit pleny. A nabití mobilu, jediné spojnice s domovem, teď vyžaduje tříhodinovou hlídku u povolené zástrčky někde na chodbě,“ popsala vzniklou situaci loni v létě

překvapená paní Roubalová médiím a obvinila státní úředníky z ponižování lidí v nouzi. Šéfka Správy uprchlických zařízení Miluše Dohnalová to ovšem kategoricky odmítla. „Ubytovaní vlastnili spotřebiče, které nejsou schváleny pro provoz v ČR, a při jejich připojování do sítě porušovali pravidla ochrany před úrazem elektrickým proudem,“ vysvětlila v novinách s tím, že úřad byl nucen odpojením zásuvek „zabránit případným škodám na životech, zdraví a majetku uvedených osob“. Podle nevládních aktivistů to nedává logiku. Jde-li opravdu o bezpečnost, proč se věc raději nevyřeší nějakým školením, a navíc – proč je „ochrana“ zaváděna jen někde, namítají s přesvědčením, že akce má jiný motiv: dát uprchlíkům najevo, že nejsou vítáni. „To je absurdní obvinění,“ brání se slovenský doktor teologie Jozef Murín, který se v Česku usadil před několika lety, dnes pracuje pro Správu uprchlických zařízení a nápad s vypnutím zásuvek vymyslel a prosadil. „Sám jsem tady u vás vlastně cizincem a moc dobře vím, co uprchlíky trápí a co potřebují. Tohle je prostě otázka bezpečnosti, projev naší péče. A potvrdí vám to každý, koho se zeptáte na ubytovnách v terénu.“

Nepřestaneme být vděční Pár kilometrů za Bělou pod Bezdězem je v lesích rozlehlý areál býva-

Bezpečnost především, milé děti. ( Společenská místnost v Jezové.)

lých kasáren Sovětské armády. Několik veselých dětských kreseb zdobí tu a tam okna strohých vojenských budov a snaží se vyhrát marný zápas s bezútěšností mlžného, zamračeného zimního dopoledne. Vítejte v ubytovacím uprchlickém středisku Jezová. Zařízení právě prochází celkovou rekonstrukcí a v už hotových pavilonech jsou necelé stovce uprchlíků, kteří momentálně v táboře žijí, k dispozici zbrusu nové dvoupokojové jednotky. „Můžete se přesvědčit, že jim nikdo nechce ubližovat. Zásuvky nejdou pouze v obývací místnosti, ale v kuchyňce jsou normálně funkční,“ říká ředitelka Jezové Markéta Zámečníková. Smysl toho kroku je následující: kuchyňku se zásuvkami chodí úřad kontrolovat, ale obývák bez přípojek je nedotknutelným soukromím, kam kontrola nevstupuje. Za dveřmi číslo 117 žije ruská rodina. Po zaklepání otevírá tichý, asi čtyřicetiletý muž. Paní Zámečníková se s domácím srdečně zdraví, na mužovo pozvání vstupuje do obývacího pokoje a ukazuje na šňůru od obstarožní televize. Na konci z ní trčí dvojice holých drátů. „Ještě včera byla připojena k tomuhle,“ vytahuje z kapsy roztřepenou, na koleně vyrobenou prodlužovačku. „Bylo to nataženo až ke kuchyňské zásuvce. Uznejte, že tohle je zbytečné riziko, s kterým je třeba něco dělat.“ Muž beze slova přihlíží a jen stydlivě klo-

pí oči. Čečenští manželé Isa a Fatima Uspajevovi utekli s dvěma malými syny z rozbombardovaného Grozného před dvěma roky. V Jezové žijí už patnáct měsíců a stále nevědí, zda azyl, o který zažádali, dostanou. Přesto, anebo možná právě proto nedají na Česko dopustit. „Nemusíme se bát, že nás někdo jednoho dne zastřelí. Lidé jsou tu milí, vůbec nic nám tady nechybí. Není nic, na co bychom si mohli stěžovat. I muslimskou modlitebnu nám tady v Jezové zařídili. Nepřestaneme vám být vděční za to, že jste nás přijali,“ opakují oba čtyřicátníci pořád dokola.

Naše věc a jejich věc Paradoxní je, že zvýšená starost o bezpečí uprchlíků nabrala na obrátkách až v době, kdy zdejší tábory prakticky zejí prázdnotou. Po vstupu země do EU totiž počet žadatelů o azyl výrazně klesl a je nejnižší za posledních šest let. Loni u nás požádalo o azyl pět a půl tisíce lidí, což je ve srovnání s rokem 2003 necelá polovička. Česko, pověstné nízkým počtem udělených azylů – vstříc zdejší úřady vycházejí pouze necelým dvěma procentům žadatelů – začalo být pro běžence „nebezpečnou“ zemí. Podle pravidel Evropské unie totiž ten, kdo neuspěje v jedné členské zemi, nemůže už žádat v další. A protože Rakousko či Německo jsou podle statistik k lidem na útěku až čtyřikrát

vstřícnější než Česká republika, snaží se dnes východoevropští uprchlíci žádat pokud možno tam. „Možná jsme při výkladu mezinárodních úmluv striktní, ale je-li naše rozhodnutí napadeno, dávají nám soudy za pravdu, že jejich kritéria dodržujeme. Jsou-li okolní země benevolentnější, je to jejich věc,“ komentuje to ředitel Odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra Tomáš Haišman. Jeho úřad i on osobně se přitom ve své zamračené přísnosti může spolehnout na společenskou podporu. Podle dva roky starého šetření agentury STEM, jehož se zúčastnilo přes tři tisíce respondentů, totiž sice drtivá většina zdejších obyvatel uprchlíkům v nouzi ráda pomůže finančním příspěvkem, ve své blízkosti je však snášet nechce. Více než dvě třetiny dotazovaných uvedly, že si nepřejí, aby se v jejich okolí vyskytoval utečenecký tábor.

Hledej kompromis Tentokrát ovšem starost úřadů o „bezpečí“ uprchlíků narazila i u jinak spíš chladné české veřejnosti. Nevládní organizace připravily protestní petici, kterou podepsalo přes osm stovek lidí – včetně desítky poslanců a senátorů – a o zjednání nápravy požádala ministra vnitra i Rada vlády pro lidská práva. František Bublan po těchto intervencích minulý týden v doprovodu poslankyně Táni Fišerové a vládního zmocněnce pro lidská práva Svatopluka Karáska uskutečnil inspekční cestu do jednoho z postižených táborů a slíbil, že hned v nejbližších dnech se pokusí celou záležitost vyřešit. Zda se ale zásuvky rozběhnou, zatím není jisté. Podle ministra totiž bude třeba „hledat kompromis“. „Přece jenom to není byt, ale ubytovna, a tak by běženci mohli mít pro určitá bezpečnostní opatření pochopení. Nejsou zle míněna,“ říká František Bublan. „A nezlobte se, ale přece jen mi to celé přijde jako trochu zbytečně nafouknutá marginálie, důležitější jsou jiné věci – třeba právní a psychologická pomoc – které bychom měli uprchlíkům zajistit především.“ JOSEF GREŠ

Kam dopadne tsunami štědrosti Ministerstvo dokončilo pravidla pro pomoc Asii V české rozvojové pomoci se po tsunami objevil nový směr: Zatímco dříve se pod ní hlavně schovávala podpora českým podnikům, kterou provázelo prakticky nekontrolované přidělování peněz, nyní se blýská na lepší časy. Sice ještě přetrvávají rozpaky nad tím, že rozvojovou pomoc má na starosti ministerstvo průmyslu a ne – jak je ve světě obvyklé – rezort zahraničí, ale přesto jde o krok vpřed.

Tlapa to zarazil Na pomoc při odstraňování ničivého úderu tsunami vláda přislíbila celkem čtvrt miliardy korun. Malá část už šla na humanitární pomoc, zdaleka největší díl – 200 milionů – pak má země podle vládního usnesení v nejbližších dvou letech dát prostřednictvím českých firem v programu „obnovy a rekonstrukce postižených oblastí v Asii“. Aby firmy z tohoto programu mohly čerpat, jsou ovšem potřeba pravidla. Definitivní verzi má sice ministerstvo schválit tento týden, ale hlavní body jsou známy: Vláda dá vybraným projektům maximálně třicet procent (další omezení je 15 milionů na jeden projekt), zbylých 70 procent si musí firmy získat jinde. „Například od místních vlád, me-

zinárodních fondů či humanitárních organizací,“ říká Šimon Pánek z organizace Společnost Člověk v tísni. V ideálním případě by to mělo být tak, že služby českých firem budou právě o tu třetinu lacinější. Cesta k této dohodě byla ovšem složitá: „Když jsme v polovině ledna dostali od ministerstva první návrh metodiky, tak jsme se zděsili. Byla plná pojmů jako obchodní partner, zakázka a jedno z hlavních hodnotících kritérií byla vhodnost proexportního záměru,“ říká Pánek. Stručně přeloženo: Místo pomoci na místě by to byla především vývozní pomoc českým firmám. „Ano, stalo se, ale hned jak jsem to viděl, tak jsem to zarazil,“ říká náměstek ministra průmyslu Martin Tlapa. Podle něj se nyní metodika pomoci mění. „Otevíráme ji, takže do projektů se mohou přihlásit neziskové organizace a podle evropských norem taky budeme kontrolovat investované peníze.“

Pomáhej nám Malata O tom, že je taková kontrola potřeba jako sůl, svědčí i příběh z minulosti: V roce 1999 Česko přislíbilo na obnovu Balkánského poloostrova po konfliktu v zemích bývalé Jugoslávie půl

miliardy korun. I tehdy bylo garantem ministerstvo průmyslu. Jenže loni na jaře vyplynulo, že stát vůbec nemá přehled, jak peníze byla využity a zda vůbec doputovaly na určené místo. Příklad je rekonstrukce rybářského přístavu a továrny na výrobu rybích konzerv v chorvatském přístavním městě Komiž, na kterou stát v roce 2002 přispěl dvaceti miliony korun. Chorvaté však českou ambasádu upozornili, že většina peněz vůbec nedorazila a projekt je nedokončený. Ministerstvo vzápětí rozjelo kontrolu všech projektů na Balkáně a ministr Urban současně odvolal i tehdejšího šéfa odboru rozvojové pomoci Františka Malatu – média shodou okolností ve stejné době zjistila, že za totality dodával ve spolupráci s StB zbraně různým guerillám v Africe . „Jakmile jsem nastoupil na své místo, nechal jsem přešetřit všechna výběrová řízení a zakázky, které pod něj spadaly,“ říká náměstek Tlapa – který na svůj post přešel loni v červnu z funkce ředitele Czechtrade. Tlapa sice tvrdí, že z minulých problémů si ministerstvo vzalo ponaučení a zpřísnilo kontrolu, ale co se při prověrce dřívějších investic zjistilo, nechce sdělit. „Kontrola stále ještě probíhá. A do doby, než bude úplně uzavřena, což by mělo být

v květnu, nebudeme nic komentovat,“ říká Tlapa.

Duben přichází Je tu ovšem přesto jedna otázka: Je účelná pomoc, když dáme pouhou třetinu, a zbytek si musí zprostředkovatel pomoci získat jinde – například od těch, kterým má pomáhat? „České zákony v zakázce, kde je podíl veřejných peněz více než 50 %, přikazují vypsat veřejné řízení ve všech státech EU, a to by celý proces zdrželo,“ říká Tlapa. To, že je i nějaký další investor, je pak zárukou, že projekt nebude zbytečný a bude dokončen. „Výběrová komise navíc doporučí jen to, co od nás dotčené země budou potřebovat. Již jsme se sešli s velvyslanci, aby řekli, co potřebují, a toho se budeme držet,“ dodává Tlapa.

Podle zatím známých pravidel je pravděpodobné, že největším příjemcem státních peněz a zprostředkovatelem pomoci budou nevládní neziskové organizace. Zatímco normální firmy totiž budou muset složitě hledat dalšího spoluinvestora, humanitární organizace mohou použít peníze, které jim svěřili ve sbírkách sami lidé. Detailní podmínky podpory chce ministerstvo zveřejnit tento týden a všechny informace budou k dispozici na internetových stránkách www.businessinfo.cz. Vybrané projekty by měla výběrová komise, složená z představitelů ministerstev i neziskových organizací, předložit v dubnu k definitivnímu schválení vládě. MAREK POKORNÝ

Občané dali více Zatímco česká vláda přislíbila dát 227 milionů korun, sami čeští občané byli podstatně štědřejší: V humanitárních sbírkách darovali přes tři sta milionů korun. Největší důvěru mají společnosti Společnost Člověk v tísni a Adra: první vybrala přes 114 milionů, druhá o devět méně. Společnost Člověk v tísni se zaměřila na Srí Lanku, Adra zase především na Indonésii, obě organizace chtějí investovat především do dlouhodobých projektů.

RESPEKT / 7

DOMOV

/5

Učte děti čínsky FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Praha váhá, kam se postavit v evropské volbě mezi USA a Čínou

Ale oni si jen hrají, slíbili to Laštůvkovi. (Čínská lidová armáda nacvičuje u pevninských břehů vylodění na Tchaj-wan, podzim 1999.)

Po kubánské otázce, v níž česká diplomacie přibrzdila bezmála celoevropskou touhu usmířit se na účet disidentů s diktátorem Castrem, čeká Černínský palác jiná, ještě náročnější zkouška. Pětadvacítka se chystá k rozhodnutí, zda zrušit, či nezrušit zbrojní embargo uvalené na komunistickou Čínu. Verdikt padne někdy během následujících pěti měsíců, oficiální český postoj je zatím zahalen rouškou diplomatického taktizování. Už dnes je ale jasné, že se budeme muset rozhodnout, na jakou stranu se přikloníme v novém transatlantickém sporu. Velké evropské státy a USA totiž opět stojí proti sobě.

Změna možná je „Neprodávejte Číně zbraně. Nesnažte se zrušit embargo na obchod se zbraněmi, dokud Čína oficiálně nevyloučí použití síly vůči Tchaj-wanu. Prodej moderních zbrojních systémů Číně dnes rozhodně nepřispívá k posilování míru a stability ve světě. Neprosím vás, abyste byli spravedliví. Rozumím obchodním zájmům. Existují však určité meze,“ řekl nedávno v rozhovoru pro Respekt poradce tchajwanského prezidenta Pcheng Ming-Min. Bývalý disident mluvil o balvanu, který začal po šestnácti letech Evropu tížit na prsou. Poté, co čínští komunisté utopili

počátkem léta 1989 na náměstí Tchien-an-men v krvi pokojnou demonstraci studentů žádajících více svobody a demokracie, byla reakce zděšené Unie jasná: zemi, která zabíjí své vlastní nevinné občany z tanků, nelze přece prodávat zbraně. Nyní se zákaz vývozu stal pro Evropany břemenem: obrovskému a nenaplněnému čínskému trhu je těžko odolat. A jeho lákavost je tak velká, že si EU – či rozhodně alespoň její největší státy – začíná pohrávat s myšlenkou embargo zrušit a riskovat raději další vážnou roztržku se Spojenými státy, které jsou ostře proti. Na jakou stranu se přikloní Česko? „Nechci o tom teď mluvit, protože bychom příliš brzy odkryli karty,“ říká lidovecký ministr zahraničí Cyril Svoboda. „Navíc je to předčasné. Strategii ještě ani neschválila vláda. To se stane až během několika následujících týdnů.“ Logicky by se měl opakovat postup, který diplomacie použila u podobně sporného rozhodnutí o Castrově režimu. Ministr kroutí hlavou: „Je velký rozdíl mezi Kubou a Čínou. Na Kubě žádný pokrok kupředu není, kdežto v Číně ano.“ A je ten pokrok dostatečný natolik, aby se Česko se za zrušení embarga postavilo? „Je to předčasné,“ opakuje Svoboda. A co výběr mezi spojenci? „Už ani Britové netlačí na to, aby se embargo drželo,“ říká

ministr. „A nám jde o to, abychom neztratili evropské spojence – jako například Brity.“ O něco konkrétněji mluví Svobodovi podřízení, třeba náměstek Petr Kolář. „Zatím není důvod měnit naši strategii, která s embargem počítá. Musíme také brát v potaz spojence zvnějšku Unie, jako jsou Spojené státy nebo Japonsko, kteří se vyjádřili jasně proti rušení. Nicméně teoreticky změna našeho postoje možná je,“ říká Kolář.

hlavně ODS. „Embargo musí zůstat. Byli bychom za hlupáky, kdybychom snahy o jeho zrušení podpořili,“ říká stínový ministr obrany ODS Petr Nečas. Opačná výzva zní ze zahraničního výboru sněmovny, z vlády i ze zbrojařských kruhů. „Měli bychom být k Číně vstřícní,“ říká šéf výboru Vladimír Laštůvka (ČSSD). „Jsou důvody pro – jsme svědky obrovského pokroku a vývoje Číny.“ Popsat tento pokrok blíže Laštůvka nechce, stejně jako upřesnit zdroje svého tvrzení, že

bez ohledu na obavy citovaného tchajwanského politika Čína nepředstavuje pro své sousedy žádnou hrozbu. „Jsem o tom hluboce přesvědčen,“ říká Laštůvka. „Náš postoj je jasný. Zrušení evropského embarga můžeme jenom přivítat, protože s touto zemí máme výrazný obchodní deficit,“ říká mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu Ivo Mravinac. „Konec embarga by byl jednoznačně pozitivní,“ doplňuje ho Jiří Hynek, prezident Asociace obranného průmyslu. Případ radarů Věra z loňského roku ukázal ochotu českých zbrojařů do komunistické velmoci vyvážet. Plán vyvézt „pasivní sledovací systém“ nejprve vláda povolila a zakázala ho až na nátlak americké ambasády. Budou se zbrojaři znovu pokoušet uspět na čínském trhu, když embargo padne? A co říkají na čerstvé varování ministryně zahraničí USA Condoleezzy Riceové, podle které by při (možném) čínském útoku na Tchaj-wan a následné americké obraně ostrova mohla nastat situace, že by Čína bojovala proti Američanům evropskými zbraněmi? Na to má šéf zbrojařské asociace odpověď jako vystřiženou z deklarací svých francouzských či německých kolegů: „My tam stejně zbraně nikdy vyvážet nebudeme.“ Proč je tedy zrušení embarga tak potřebné a pozitivní? „Udělali bychom vstřícné gesto,“ říká Hynek. „Číňané by s námi opět začali jednat a to by pomohlo všem českým firmám.“ S I LV I E B L E C H O VÁ

Cože? Zbraně? Proč? Podle Radka Khola z Ústavu mezinárodních vztahů chce Černínský palác mlhavými výroky „zvýšit svoji diplomatickou cenu“ – donutit Německo a Francii, aby se ucházely o naši podporu. „Myslím ale, že zájem na dobrých spojeneckých vztazích s USA převládne a česká vláda nebude souhlasit s úplným zrušením embarga,“ odhaduje Khol. Jeho kolega a ředitel ústavu Petr Drulák má opačný názor – podle něj budou zbrojařské a obecně obchodní tlaky natolik silné, že se Česko raději přidá „k hlavnímu evropskému proudu“. Na domácí scéně bude vláda vystavena protichůdným tlakům. Proti rušení embarga je vedle organizací jako Amnesty International či Transparency International

Koho volíš, Svobodo Argumenty českých zbrojařů – že se „vlastně nic nestane“ – zcela zapadají do logiky ostatních stoupenců zrušení embarga. Čína se dušuje, že zrušením zákazu není třeba se znepokojovat, protože žádné zbraně v Evropě nakupovat nechce. Německo, Francie a Velká Británie zase tvrdí, že nechtějí zbraně asijské velmoci prodávat – naopak, místo embarga prý bude platit současný přísný kodex pro vývoz zbraní. Obě prohlášení postrádají smysl: Čína chce modernizovat armádu, ale je odkázána pouze na dodávky z Ruska, s nimiž není příliš spokojená. A argumentu evropských „obrů“, že nechtějí prodávat, se nechce věřit: firmy z těchto zemí prodávají zbraně za stovky milionů eur do Číny už teď, protože platný kodex na vývoz zbraní lze pohodlně obejít. Pod nánosem diplomatických frází se skrývá velký obchod – a politika. Především Francie by totiž svou vizí „multipolárního světa“ ráda nahradila jednostrannou převahu USA. Pomoci by v tom měla prezidentu Chiracovi právě Čína. Takže, jak píše britský týdeník The Economist, možná nás verdikt o embargu postaví před zásadní zvrat, kdy si Evropa při výběru mezi dvěma strategickými zájmy – Amerikou a Čínou – zvolí Čínu.

Unionisté sobě Nejmenší vládní strana sbírá peníze na poslední zteč Z dávných vavřínů popularity, kdy pro ni horoval každý třetí domorodec, se propadla až k nezájmu, který znemožňuje holou existenci. Unie svobody se však odmítá vzdát. A její vedení teď přišlo s nápadem, jak zvednout volební preference ze současného procenta na alespoň pětiprocentní parlamentní úroveň. Tajemství úspěchu se jmenuje Velká billboardová kampaň. Skládají se na ni samotní členové strany a rádi by mezi sebou vybrali až šest milionů korun. A i když hned první billboard se šibalskou tváří předsedy US Pavla Němce označila komise expertů z branže za „reklamní propadák měsíce“, unionisté věří, že experiment nakonec dobře dopadne.

Voličský test Členové nejmenší vládní strany se vyburcovali k nevídané solidaritě. Ve snaze zachránit svou stranu už vybrali dva miliony korun. „Je to taková srdeční záležitost, už jsem s Unií něco prožil. Dřív Unie přinášela něco nám, nyní je na čase dát něco jí,“ říká mís-

topředseda strany Ivo Ludvík. On sám šel příkladem a do stranické pokladny poukázal loni i letos velkorysý dar. „Dávám vždy něco málo pod padesát tisíc, protože pan předseda přispívá rovnými padesáti. Uznávám i v tomto nějakou hierarchii,“ říká Ludvík. „Nejdřív jsme si pochopitelně s manželkou museli říct, zda si to můžeme dovolit. Protože máme rodinnou realitní firmu, tak nejsme v žádné finanční tísni,“ dodává. Podobně přispěla i většina unionistických poslanců, nejčastěji právě padesáti tisíci a další peníze slibují. Konkrétní seznam dárců chce strana zveřejnit až po skončení kampaně. Rozhodnutí o finanční sbírce a následné kampani padlo na republikovém výboru v listopadu minulého roku. „Rozhodli jsme se ukázat lidem, čeho již Unie svobody dosáhla,“ říká manažer billboardové akce Ivo Hartmann. „Chceme tak potvrdit svou identitu. Panovala tady taková představa, že chceme dožít ve vládě. My nyní razantně říkáme, že to není pravda.“ Podle Hartmanna jde vlastně o takový

poslední voličský test. Pokud lidé totiž nyní nezaberou, bude vedení strany vymýšlet novou strategii. „Těch modelů, co dál, je několik. Můžeme například vytvořit novou stranu, nebo utvořit liberální koalici,“ říká předseda poslaneckého klubu Vlastimil Ostrý. Většina unionistů si ovšem slibuje od této kampaně nárůst preferencí na pět procent, takže jim prý další starosti s budoucností odpadnou. Samotná kampaň probíhá od prosince. Každý měsíc strana vylepí na sto až dvě stě reklamních ploch nový billboard. „Nejprve jsme si vytyčili skupiny obyvatel, které chceme získat,“ říká Hartmann. Potenciální voliče vidí unie mezi vysokoškoláky, lidmi pracujícími v neziskovém sektoru a občany s vyššími příjmy. Proto se také na plakátech vedle Němcovy tváře vystřídala hesla „Dvakrát více peněz pro vysoké školy“, „Výnosy z privatizace pro neziskový sektor a občanskou společnost“ a „Poloviční daně všem zaměstnancům“. Příští slogan bude podporovat evropskou integraci.

Konec pasovým fotkám Samozřejmě ne všem členům připadá sbírka „Unie sobě“ jako dobrý nápad. „Nepřispěl jsem, ani mě nikdo nepožádal,“ říká například člen předsednictva strany a její senátor Jan Hadrava. „Billboardy beru vždy pouze jako nutnost. Radši bych ty prostředky soustředil na opravdovou volební kampaň.“ Podobný pohled má i jeho kolega, poslanec Svatopluk Karásek: „Nechci jim to nějakým výrokem v novinách kazit. Já jsem nepřispěl, neplatí se to z rozpočtu unie, tak to beru jako jejich soukromou věc.“ Také odborníci jsou k výsledkům kampaně skeptičtí. „Politik, který si myslí, že něco získá venkovní reklamou, by se měl jít léčit,“ říká Daniel Köppl, šéfredaktor časopisu Marketing a média. „Billboardy nemohou víc než utvrdit lidi v rozhodnutí, které již udělali. Získat vylepením reklam nové voliče, je zcela nemožné.“ Shodou okolností právě v Köpplově odborném časopise vyšlo v prosinci hodnocení reklamních akcí. A v něm si Pavel Němec s heslem „Více peněz

pro vysoké školy“ vysloužil neblahý titul „propadák měsíce“. Hodnocení dělá devítičlenná komise reklamních odborníků, novinářů a zadavatelů reklamy. Vad našli celou řadu. Od barvy písma ztrácející se v barvě podkladu až po zmatek, co vlastně má být pro diváka to důležité sdělení. „Samotné heslo je příliš dlouhé a nejasné,“ říká Köppl. „Také jméno Pavla Němce by mělo být daleko větší. Takhle je tam jen nějaký pán s nevýrazným obličejem, který nevyjadřuje žádné emoce. Opravdu smrtící kombinace.“ Unionisté berou kritiku s nadhledem. „Sto lidí, sto názorů, vždy se dá něco vytknout,“ říká Vlastimil Ostrý. Další billboardy již ovšem unie vylepšila a některé z chyb odstranila. Pozadí je nyní světlé a písmo tmavé, heslo je kratší a jasnější. Jestli to ovšem straně pomůže, zatím není jisté. Podle agentury STEM měla strana v lednu preference 1,2 procenta. „Alespoň se zastavil propad,“ říká manažer Hartmann. „Na začátku jara se již výsledky určitě dostaví.“ J A N A N E U M A N N O VÁ

6/

DOMOV

14.–20. 2. 2005

Standa Gross v říši Escade F O T O PAV E L W E L L N E R / L N

Byznys premiérovy manželky se posunuje do vyšších a temnějších pater

Tak mi volala Libuška, že jí volal Martin, že mu volali z Escade, že kapříci jsou na cestě. Ale nikomu ani muk!

Premiérova žena Šárka Grossová ani po týdnu nevysvětlila přesvědčivě původ šesti milionů, které použila loni na jaře na nákup domu na pražském Proseku. A je tu už další problém. Nákup domu paní premiérovou je součástí velkorysého projektu stavby luxusních bytových apartmánů. Veřejně dostupné informace ale vzbuzují podezření, že se Šárka Grossová podílí na stavbě financované z nelegálních zisků nevěstince. Jasněji řečeno: nelze vyloučit, že se v proseckém projektu perou špinavé peníze. Tuto verzi nepřímo potvrzuje premiér svým nedělním prohlášením, že za půjčku jeho ženě ručila její přítelkyně Libuše Barková.

Provozní z bordelu S Šárkou Grossovou jde do prosecké stavby právě ona, koupila dva sousední domy. (Úplně přesně řečeno – projekt jde na vrub firmy Denna Production, vlastněné Šárkou Grossovou, a L. B. faktor, která donedávna patřila Barkové a dnes jejímu synovi.) Přestavba současných ruin na bytový komplex by podle odhadu realitních odborníků měla stát minimálně padesát milionů korun a podle záměru obou žen by byty měly být rozprodány za celkovou cenu minimálně sto dvacet milionů korun (viz rámeček). To by byl úctyhodný zisk. Jenže okolnosti, za jakých byly objekty získány, jsou tak neprůhledné a podezřelé, že by to chtělo opravdu silné vysvětlení. Dokonale to ilustruje příběh investic Libuše Barkové. Podle oficiálních dokumentů zvítězila Libuše Barková v dražbě na koupi domu v ulici Na Proseku již

v únoru 2003. Nabídla nejvíc ze všech – skoro jedenáct milionů korun – a k nabytí domu měla částku zaplatit do tří měsíců od dražby. Paní Barková ale peníze nesložila. Organizátorům prodeje propadla její půlmilionová dražební jistina a vyhlásili novou dražbu, ve které dům za jedenáct a půl milionu korun získal jistý Martin Kopřiva. Ten už sumu bez problémů zaplatil, aby o tři měsíce později svůj nově nabytý majetek prodal za pouhých pět milionů – Libuši Barkové. „Proč jsem na investici do domu tak tratil? Na to se zeptejte paní Barkové,“ zní z mobilu poměrně šokující odpověď Martina Kopřivy. „Proč se jí máte ptát? To si zjistěte sami,“ dodává. Kdo je vlastně tento muž, který šel do investice, na níž tratil během tří měsíců šest milionů? Odpověď na tuto otázku přichází vzápětí – stačí zavolat ke Kopřivům domů na pevnou linku. „Můj muž pracoval pro paní Barkovou několik let, do loňska dělal provozního v nevěstinci Escade,“ říká exmanželka pana Kopřivy. „Že koupil dům za jedenáct milionů? O tom jsem neslyšela. Kde by na to vzal? Nevím, kolik vydělával, ale určitě to nebylo zdaleka sto tisíc. A že ho prodal Barkové za pět milionů? To musí být nějaký pěkný podfuk,“ říká paní Kopřivová, která se s manželem před rokem rozvedla. Nevěstinec Escade – podle reklamy „největší erotický klub v Praze“ – zabírá dům patřící Libuši Barkové, a paní domácí tady má také adresu své firmy Šeba. „Ano, pan Kopřiva tady skutečně donedávna dělal provozního,“ potvrzuje vrátný v bílé košili. Samotnou Libuši Barkovou se nepo-

dařilo zastihnout ani tady, ani na jiných adresách či telefonech. Podle jejího asistenta Romana Kühnerta je v zahraničí.

Obchodní tajemství Nevěstinec Escade a jeho majitel hrají v případu důležitou roli. Počátkem května 2003 zveřejnil Respekt informaci, že policie náhodou odposlechla ministra vnitra Grosse, který si telefonoval s majitelkou jednoho pražského bordelu „napíchnutou“ policií kvůli podezření z účasti na obchodu se ženami. Další média po zveřejnění článku zjistila, že si Gross často telefonuje s Libuší Barkovou, která vlastní v Nuslích dům, ve kterém sídlí nevěstinec Escade. „Paní Barková vlastní jen dům, nevěstinec neprovozuje, proč bych si s ní nemohl volat,“ tvrdil tehdy Gross a dal Respekt k soudu, kde se nám informaci o odposlechu a vyšetřování nepodařilo prokázat. I Barková se hájila tím, že vlastní jen nemovitost. „Co se děje vevnitř, mě nezajímá, a jméno firmy, která provozuje nevěstinec, vám neřeknu, je to obchodní tajemství,“ tvrdila tehdy Barková. Jenže Barková pravděpodobně bordel spravovala. Kromě jasného spojení přes jejího zaměstnance pana Kopřivu, jsou tu i další indicie. Ještě dnes, jak už bylo řečeno, sídlí v nuselském nevěstinci firma Barkové a zavoláte-li jí, ozve se: „Haló, tady Escade.“ O majiteli firmy nechce hlas mluvit. Na dveřích domu Barkové je také tabulka, oznamující, že v budově má sídlo firma Herno. Jde o společnost, která má v popisu práce řeznictví a uzenářství a hostinskou činnost. Jestli je současným majitelem nevěstince, není možné zjistit. Majitelka společnosti Kateřina Nováková je podle slov mužského hlasu, ozývajícím se v jejím domácím telefonu, v zahraničí a firmu vlastní od loňského podzimu.

Kdo paní Šárce ručil Dluhy paní Barkové Tato malá odbočka může vysvětlit podivnou transakci při koupi domu Barkové – zejména proč pro ni koupil dům její provozní. Podle účetních údajů z obchodního soudu není pravděpodobné, že by Libuše Barková mohla koupit prosecký dům za peníze pocházející z legálních příjmů jejích pěti firem (viz rámeček). Takže se dá spekulovat, že přichystaných jedenáct milionů mělo původ přinejmenším nejasný. Než je ale novopečená vítězka dražby stačila zaplatit, praskla

Kdo to zaplatí Šárka Grossová říká, že nechá hospodaření své firmy prověřit finančním úřadem. Ale zároveň má také povinnost doložit totéž veřejně v tzv. sbírce listin. Na otázku, jestli to udělá, neodpověděla. Každá firma musí podle zákona každoročně oznamovat v této veřejně přístupné databázi hospodářské údaje o své činnosti. Pokud jde o firmy Libuše Barkové, dá se ve sbírce najít pár starších údajů. Podle nich mají její společnosti relativně špatné hospodářské výsledky, třeba firma Šeba hlásí zisk dvě stě osmdesát tisíc za

rok 2002, s tím, že má z minulosti dluhy ve výši šesti milionů korun. Další firma Barkové L. B. Production produkuje ztrátu a má dluhy ve stejné výši. L. B. faktor, která se podílí na projektu výstavby bytového komplexu, má průměrný roční zisk zhruba milion korun. Z těchto kusých údajů lze odvodit, že ani jedna firma by nedokázala do doby prodeje bytů splácet závazek vůči bance, např. L. B. faktor má starší mnohamilionové dluhy. Podle údajů stavebního úřadu zatím obě ženy nepožádaly ani o stavební povolení.

A T E L I E R A I 5 – S T AW I C Z .

Výtah pro auta a vodní příkop

Studie ai5: Vítejte v království Libuše a Šárky.

Domy Šárky Grossové i Libuše Barkové jsou nyní prakticky ruiny. Podle architektonické studie od Atelieru ai5 – Sta-

její historie a kontakty na rodinu Grossových a ona sama se z tisku dověděla, že je odposlouchávána policií. Takže tváří v tvář tomuto mediálnímu zájmu nezaplatila – možná proto, aby nikdo nepátral po původu peněz – a nechala propadnout i půlmilionovou dražební jistinu. Transakce byla pro ni asi důležitá a pravděpodobně se dohodla se svým zaměstnancem – aby peníze místo ní složil on. A pak od něj dům „koupila“ za pět milionů půjčených podle veřejně dostupných smluv proti záruce dalších nemovitostí u České spořitelny. Úvěr je sepsán na pětadvacet milionů, pět milionů vyčerpala právě v době nákupu od Kopřivy, dalších dvacet milionů může vybrat v budoucnu: pravděpodobně budou použity na projekt luxusních bytů. Z dokumentů vyplývá, že si Libuše Barková půjčila dalších pět milionů u eBanky počátkem loňského května, pár dnů poté, kdy měla Šárka Grossová splatit svůj dům. Premiér sice mluví o ručení, ale nelze vyloučit ani verzi, že tyto peníze si u eBanky Barková půjčila pro svou přítelkyni. Účast tohoto finančního domu v projektu obou dam a jeho štědrost, případně velkorysost při vyžadování záruk by nebyla bez zajímavosti: eBanku vlastní skupina PPF, dnes jeden z hlavních zájemců o nákup státního Telecomu, v němž bude mít velké slovo právě premiér Gross. Jeho manželka reaguje na všechny otázky ohledně transakcí už známou odpovědí: „Mám bankovní úvěr a své hospodaření nechám prověřit finančním úřadem.“ Pokud by Šárka Grossová šla do projektu s Barkovou napůl, musela sehnat také dvacet pět milionů korun. Investice do přestavby ruin na luxusní komplex dostává bankovní půjčku paní Grossové do mnohem vyšších pater.

wicz, zbudou ze stávajících budov prakticky jen čelní stěny. Jsou totiž památkově chráněné. Dva domy budou dostavěny a vedle nich – na pozemku Libuše Barkové – přibude třetí, zcela nová moderní budova. Vznikne zde jedenáct velmi luxusních bytů či kanceláří, dvě patra podzemních garáží s autovýtahem, fitnesscentrum, sauna, hlídaná recepce, před budovami bude kromě vodního příkopu i fontána. Některé byty budou mít terasu s velkým výhledem na vltavské terasy a pražské panorama – dům tak získal název „Na vyhlídce“. Podle asistenta Libuše Barkové Romana Kühnerta bude stavba hotová maximálně do konce roku 2006. „Zatím to chceme hlavně prodávat. Kdyby byl zájem, tak možná něco i pronajmeme. Metr bude stát minimálně 55 tisíc,“ říká Kühnert. A bude nutné, aby se na stavbě případný zájemce finančně podílel? „Když dá nějakou zálohu, bude mít jistotu, že mu architekti přizpůsobí byt na míru,“ říká s tím, že to ale není nutné.

Bankovní experti připouštějí, že Šárka Grossová mohla dostat i tak vysokou půjčku bez ohledu na to, že nemá majetek k nutným zárukám. Stačil by jí nějaký movitý ručitel. Jestli ručite-

lem může být už tak dost zadlužená Libuše Barková – jak tvrdí premiér –, se zatím nepodařilo ověřit. „To ale na situaci nic nemění,“ říká místopředseda ODS Petr Nečas, jeden z politiků, který požadoval při interpelacích po premiéru Grossovi vysvětlení rodinných příjmů. „Premiér musí vysvětlit veškeré okolnosti obchodu. Nebyl v něm namočen někdo, kdo během doby, kdy byl Gross u vlády, něco privatizoval? Nebo nebyla to banka privatizovaná během té doby? Bankéři jsou poradci vlády, vláda naopak kooperuje s bankami, co když to byla půjčka na oplátku něčeho?“ Stanislav Gross ani během interpelací nesdělil, jak rodina k penězům přišla. „Požádám Národní bezpečnostní úřad o prověrku,“ vysvětlil cestu, jak chce ozřejmit účty své rodiny. „To je bláznivé,“ říká k tomu zaměstnanec NBÚ. „Úřad Grossovi podléhá, tak může hrozit manipulace. Taková prověrka přijde na statisíce korun a trvá někdy tři i čtyři roky. Gross jako premiér má ze zákona právo se seznamovat s utajenými informacemi, žádnou prověrku nepotřebuje. A pokud mu jde o audit svého majetku, ať zaplatí soukromé firmě a neutrácí kvůli tomu peníze daňových poplatníků.“ Podle tohoto úředníka NBÚ by prověrka stejně nemusela vůbec nic odhalit, NBÚ není žádným vyšetřovacím orgánem, vychází z výsledků šetření policie a tajných služeb, ale NBÚ nemá právo jim zadávat práci. To, jak neprůhledně vstoupily obě ženy do obchodu, by mělo zajímat především Finančně analytický útvar ministerstva financí, který se zabývá praním špinavých peněz. „Já vám nesmím nic říct, musíte se obrátit na tiskového mluvčího ministerstva,“ odpovídá šéf úřadu Karel Korynta. Podle jednoho z jeho podřízených není jisté, že to úřad bude zajímat. „Máme málo lidí, sotva stačíme prošetřit, co nám nahlásí banky a pojišťovny, ale kdyby se na nás obrátil pan premiér, asi bychom jeho finance společně s policií prověřili.“ J A R O S L AV S P U R N Ý, J A N A N E U M A N N O VÁ

PŘIPOMEŇME SI

Londýnská se hlásí Škola, která tady jako jedna z prvních zrušila učebnice, biflování, známky a začala brát žáka jako rovnocenného partnera, se dostává ke křižovatce, která může experiment zastavit. Čtvrtého února uzavřela radnice druhého pražského obvodu přihlášky do konkurzu na nového ředitele ZŠ Londýnská. Jan Kotal se Londýnskou, v jejímž čele stojí od roku 1992, snažil proměnit ve školu, do které se děti těší. Zavedl dialog mezi žákem a pedagogem, kterého sesadil z nedotknutelného trůnu. Svým vizionářským přístupem a netradičními metodami ale postupně naštval hodně lidí. Nejdříve část učitelského sboru, která odmítla podle nového způsobu učit. Následovali někteří rodiče tehdejších osmáků, kteří dostali strach (zbytečný, jak se později ukázalo), že se z příliš nonkonformní základky jejich děti nedostanou na střední školu. Napjatá atmosféra bouchla v červenci 2004, když vyšlo najevo, že bohém Kotal přestavěl školní půdu na jednu velkou učebnu bez jakéhokoli povolení a kompletně načerno. Městská rada Prahy 2 ho vzápětí jednomyslně odvolala. Proti tomu rozhodnutí se ale mezi rodiči vzedmula taková vlna odporu, že její ozvuky dorazily přes různé konexe až na Hrad k prezidentovi, a radnice se tváří v tvář nečekanému rozruchu rozhodla původní verdikt zmírnit: Kotalovi bylo umožněno vést Londýnskou až do konce tohoto školního roku a radní vyhlásili konkurz na nového šéfa. Činnost konkurzní komise je neveřejná a její členové podepsali mlčenlivost. Proto se nelze dozvědět, kolik uchazečů se do soutěže přihlásilo „zvenku“. Ze samotné Londýnské jdou do boje čtyři – stávající ředitel Jan Kotal, jeho zástupci Martin Ševčík a Dalibor Dudek a pedagog Jiří Trunda. Konkurz se uskuteční v brzké době a rodičovské sdružení Londýnská už dalo radním na vědomí, že pokud se verdikt nebude rodičům líbit, jsou ochotni vyhlásit proti novému řediteli bojkot. Kandidátem číslo jedna je pro rodiče ředitel Kotal. „Jsme si však vědomi jeho manažerského pochybení a sporu s radnicí, což ukazuje, že by u radních mohl mít v konkurzu problémy. Druhým v pořadí je tak pro nás pan učitel Trunda, který není zatížen chybou současného vedení a má podporu v učitelském sboru,“ říká člen sdružení Martin Marček. To poslední je podle rodičovského zástupce v radě školy, Jakuba Cajthamla, velmi důležité. Pokud by totiž případný kandidát nevycházel s učitelským sborem, hrozil by odliv pedagogů a to si škola nemůže dovolit. „Na systému v Londýnské nechceme nic měnit,“ uklidňuje rodiče zástupkyně starosty Jana Rybínová, „a máme zájem, aby program aplikovaný na škole pokračoval i nadále.“ A D A M J. Š V E J D A Autor je studentem Literární akademie. K tématu viz článek v Respektu č. 35/2004 v archivu na www.respekt.cz

RESPEKT / 7

INZERCE

/7

8/

EKONOMIKA

14.–20. 2. 2005

Velká sedma slibuje pomoc chudým Ministři G7 se chystají oddlužovat hlavně na cizí účet totiž prostřednictvím daní rádi omezili leteckou dopravu (Ta je nyní podle expertů Mezistátního panelu o klimatických změnách fungujícího pod záštitou OSN odpovědná za 3 % emisí oxidu uhličitého vypouštěného do atmosféry, v roce 2050 ale její podíl stoupne na 15 %). Zavedení takové daně však brání dvě věci. Dosud i pro Evropu platná mezinárodní konvence uzavřená v roce 1994 v Chicagu (její platnost vyprší v roce 2008), která zaručuje signatářům letecké palivo bez daně. Druhou je postoj některých zemí. Pro Spojené státy je zdražení kerosinu nepřijatelné a v Evropě je proti Velká Británie. Premiér Tony Blair nyní prohlašuje, že „nechce neuváženě uvalit vysokou daň na lidi, kteří využívají levné létání“. A protože zavedení těchto daní by museli v Evropské unii schválit všichni, je tato cesta zatím neprůchodná.

Ošidné zlato Ministři financí sedmi nejvyspělejších zemí (G7) na konci prvního únorového týdne v Londýně slavnostně ohlásili vymazání nebo alespoň snížení dluhů těm nejchudším zemím. Zatím se ale nedohodli, kolik procent dluhů by se vlastně mělo odepsat, za jakých podmínek a hlavně, kdo to všechno zaplatí. Přesto nejde podle komentátorů o planý slib a některé z nejchudších zemí světa se v dohledné době dočkají dne, kdy budou zbaveny svých mezinárodních finančních závazků.

Vyslyšený hlas O snížení dluhů nejchudších zemí jednají západní státníci již téměř dvacet let. V polovině osmdesátých let uvažoval americký ministr zahraničí James Baker nejprve o změně podmínek úvěrů, o tři roky později se přešlo k odpouštění úroků a nakonec došlo i na snížení samotných dluhů. G7 před devíti lety uvažovala o jejich snížení na polovinu, pak o 80 % a 90 % a nyní zřejmě dojde k jejich úplnému odepsání. „Nejbohatší vyslyšeli hlas chudých. Je to poprvé, co bylo stoprocentní odpuštění dluhů zmíněno v komuniké G7,“ radoval se v Londýně 6. února britský ministr

financí Gordon Brown. Dohoda „velké sedmičky“ je zatím taková, že odpuštění dluhů by se mělo týkat okolo třicítky nejzadluženějších chudých států, z nichž většina je v Africe. Kritéria pro jejich výběr byla stanovena před deseti lety Mezinárodním měnovým fondem – jde o země, jejichž dluhy jsou větší než jejich příjmy z exportu za rok a půl. Brown původně přišel na londýnský summit s představou o odepsání všech dluhů, ale ve výsledném dokumentu se objevilo odpuštění „až sta procent“ závazků. Nemá jít také o všechny dluhy, ale o závazky vůči mezinárodním finančním institucím (ty jsou pro mnoho z těchto zemí nejtíživější). Ty ostatně postupně ruší dluhy těchto států již od roku 1996 a už takto odepsaly polovinu půjčených peněz. Světová banka tak přišla o více než 10 miliard dolarů, Mezinárodní měnový fond (MMF) o pět miliard a Africká rozvojová banka o čtyři miliardy. Představitelé těchto institucí teď varují, že rychlé stoprocentní smazání dluhů by mohlo „ožebračit“ Světovou banku, „oslabit“ fond a „zmrzačit“ africkou banku. V tomto ohledu s nimi souhlasí zástupci Německa a Itálie a zejmé-

na Spojených států. Proto navrhují trochu opatrnější postup. Američané zvažují odepsání zhruba 90 % dluhů a hlavně – jsou proti dalšímu půjčování nebo rozvojové pomoci těmto zemím prostřednictvím mezinárodních institucí.

Zdražit letenky Kde ale i na „pouhé“ 90 % odepsání dluhů vzít? S prvním nápadem přišli ještě v průběhu londýnských jednání evropští ministři financí: zdražme letenky nebo letecké palivo a část zisku pak můžeme věnovat chudým. Návrh má podporu většiny ministrů financí zemí Evropské unie, kteří o něm uvažují již od roku 1999. Zatímco benzin nebo nafta do automobilů či vlaků podléhá v Evropě vysokým spotřebním daním (například v Čechách zaplatíte za litr benzinu na daních přes deset korun, ve Finsku, Francii nebo Belgii pak dokonce přes patnáct korun), letecké společnosti svoje palivo nezdaňují. Strážci státní kasy pak pochopitelně vidí uniklé příjmy a jednu z mála politicky průchodných možností zvýšit daně. Odpor by nebyl tak velký jako u automobilistů a navíc by byli podpořeni ekology. Ti by

Ministr Brown proto navrhl použít „standardní“ metodu, ke které se přiklání většina bankéřů i politiků – Mezinárodní měnový fond odprodá část svých zlatých rezerv nebo změní jejich hodnotu. Fond je v současnosti třetím největším držitelem zlatých zásob na světě (po Spojených státech a Německu) ve výši 3216 tun (103,4 milionu uncí). Jde o pozůstatek z dob, kdy členské státy splácely ještě své příspěvky ve zlatě místo v penězích. Přímý prodej zlata ale asi neprojde. Proti němu jsou totiž Spojené státy, které mají v MMF 85 % hlasovacích práv (v MMF mají jednotlivé státy rozdělená hlasovací práva podle výše svých příspěvků, nejvíce přispívají jako nejsilnější ekonomika pochopitelně USA). Mluvčí amerického ministerstva financí už prohlásil: „Nedomníváme se, že by prodej fondového zlata byl nutný pro odpuštění dluhů nejchudším zemím.“ Důvodem je mimo jiné to, že Spojené státy jsou jedním z největších producentů žlutého kovu. Prodej zlata by vedl k poklesu jeho ceny na světových trzích, a tudíž ke uzavření zlatých dolů a zvýšení nezaměstnanosti v několika státech na

západě USA (například v Nevadě, Coloradu nebo v Kalifornii). Zbývá tedy poslední možnost – zlato bude takzvaně „přeceněno“, tj. zvýší se jeho účetní hodnota a o příslušnou nebo spíše vyšší částku se sníží dluhy chudých zemí. Prostor pro takovou operaci existuje. Podle dohody z roku 1971 je zlato MMF oceněno většinou v rozmezí 30–40 dolarů za unci, tedy asi na desetinu jeho současné tržní ceny. Existuje tak možnost získat prostředky v řádech desítek milionů dolarů. Zlato představuje ale momentálně pro Fond volné prostředky (na rozdíl od peněz nemusí ze zlata vyplácet úroky členským zemím), jakýsi polštář, z něhož může poskytovat členským zemím půjčky s nízkým úrokem pro překonání finančních krizí či jiných problémů. Jak říká bývalý český zástupce u MMF Jiří Jonáš: „Když naposledy v roce 1999 MMF přecenil část své zlaté zásoby, získal tím sice prostředky na pomoc zadluženým chudým zemím, ale nebylo to zadarmo. Jelikož přišel o část svých neúročených zdrojů, zvýšily se úroky z půjček poskytnutých například Turecku, Argentině nebo Brazílii. Tyto země, a nikoli vyspělé země, tak de facto hlavně financují náklady na pomoc chudým zemím.“

V létě uvidíme Co se skutečně stane, by se mělo rozhodnout do půl roku: V dubnu by na svém zasedání ve Washingtonu měly Světová banka a Mezinárodní měnový fond posoudit otázku prodeje nebo přecenění zlata. V červenci se pak mají znovu sejít ministři financí G7 a ohlásit, jak budou oddluženy jednotlivé státy. Mezinárodní finanční instituce budou zatím pokračovat ve svém vlastním programu odpouštění dluhů třetím zemím – ovšem za podmínky, že zavedou hospodářské reformy, které jim doporučí MMF. Spojené státy by ještě rády viděly, aby tyto země musely prokázat, že v nich nevládnou diktátorské režimy a že ušetřené peníze neskončí v kapsách místních úředníků. MAREK HUDEMA

Levná drahota Proč výdaje na léky musí růst Lidé mají k výdajům na zdravotnictví pozoruhodný přístup. Na jedné straně každý řekne, že dobré zdraví je k nezaplacení. Na druhé straně velká část českých občanů za žádných okolností nechce slyšet o tom, že by se za zdravotní péči mělo platit. Lidé vyžadují prvotřídní péči, a to zdarma. Nejde ostatně o typicky českou specialitu. Náklady na zdravotnictví rostou na celém světě. Pacienti nejvíce vnímají růst nákladů prostřednictvím růstu cen léků. Ty totiž bývají částečně hrazeny přímo i v zemích, kde je péče zdarma, například v České republice nebo Velké Británii.

V Kanadě je ráj Spojené státy mají nejdražší léky na světě. Například kanadské léky jsou mnohem levnější než americké. Dokonce i léky vyrobené v USA se v Kanadě prodávají za mnohem nižší ceny. Třeba Tamoxifen, pravděpodobně nejlepší dostupný lék na rakovinu prsu, stojí 360 dolarů (měsíční dávka). Podobný lék v Německu má cenu 60 dolarů. Do USA však nelze léky legálně dovážet ve velkém. Důvodem je ochrana domácího trhu. V důsledku drahých léků stojí americké zdravotnictví 15 % roční-

ho hrubého domácího produktu. V zemích západní Evropy činí výdaje na zdravotnictví typicky 6 až 10 % HDP. Američané platí za stejné léky o 75 % více než Kanaďané a o 108 % více než Francouzi. Na první pohled vypadá tato situace jako triviální příklad škodlivosti obchodních bariér: nesvobodný obchod vede k omezení konkurence a zákonitě k vysokým cenám. Věc je však složitější. Na první pohled je viníkem vysokých cen americká vláda. Proč jsou však ceny léků mimo USA vesměs levnější? A proč takový propagátor liberální ekonomie, jakým je Milton Friedman, v roce 2003 inicioval otevřený dopis americkým zákonodárcům, aby nepovolili dovoz léků z Kanady? Na obě otázky existuje snadná odpověď: protože téměř ve všech zemích světa jsou ceny léků předmětem státní kontroly. Kanaďané platí za léky méně nikoli díky lépe fungujícímu trhu, ale díky existenci úřadu, který ceny reguluje. Situace tedy v mnohém připomíná dům s regulovaným nájemným: jeden nájemník platí 12 000 korun měsíčně, ostatní šestinu této částky. „Tržní“ nájemník nese výrazně nadprůměrné břemeno nákladů na údržbu domu. Obdobně americký pacient se

nadstandardní mírou podílí na nákladech na výzkum a vývoj nových léků. Na oplátku má ale rychlejší přístup k moderním lékům a diagnostickým metodám. Ekonom Frank R. Lichtenberg z University of Columbia ve svých výzkumech ukázal, že v průběhu let 1960–2000 vzrostla průměrná doba života Američanů z 69,7 roku na 76,5 roku, přičemž hlavním motorem růstu byly právě vynálezy v oblasti farmacie. Náklady na výzkum a vývoj v tomto odvětví jsou pro prodloužení života zhruba osmkrát efektivnější než náklady vynaložené na klinickou a lůžkovou péči.

Kopie nám nepomůže Naskýtá se tedy otázka, zda by nebylo lepší spoléhat se více na generická léčiva. Jde o kopie dražších léků, které již nejsou po několika letech patentově chráněny, a jsou tudíž mnohem levnější. Toto je ostatně cesta, která má velkou podporu na ministerstvech zdravotnictví v mnoha zemích, včetně České republiky. České ministerstvo zahraničí se před časem pokoušelo prosadit zkrácení patentové ochrany, aby moderní léky byly dříve cenově dostupné.

Jenomže tato zdánlivě „levná“ cesta má svá úskalí. Kdyby všechny země (včetně USA) omezily zisky farmaceutických společností, jak to činí Evropa a Kanada, znamenalo by to mnohem méně inovací. „Nyní celý svět zdarma získává z pokroku v oblasti zdravotnictví, který je z větší části tažen ziskovým americkým trhem,“ uvádí Kenneth Rogoff, profesor ekonomie z Harvardovy univerzity. Americká dominance je skutečně zřetelná: 63 % vědeckých prací z oblasti biofarmacie pochází z USA, 25 % z Evropy a 7 % z Japonska. Sedm největších evropských farmaceutických společností vydává na výzkum a vývoj jen asi desetinu prostředků ve srovnání s americkými firmami. Během 90. let připadalo 75 % licencí v oblasti farmaceutických technologií na americké firmy, 12 % na Velkou Británii, 4 % na Německo a 4 % na ostatní evropské země. Kdyby ceny léků v USA byly regulovány podobně jako v Evropě, zdroj peněz by vyschl a vývoj by se zpomalil – s nepříznivými důsledky nejen pro Spojené státy, ale i pro zbytek světa. Kanada v důsledku cenových regulací vydává na výzkum a vývoj léčiv jen asi 1 % prostředků ve srovnání s USA. Kanadský pří-

spěvek k inovacím ve farmaceutickém průmyslu je pak pochopitelně zanedbatelný.

Geny přicházejí V současnosti je farmaceutický průmysl teprve na počátku revoluce. Například chronická myeloidní leukémie, na niž dříve platila jen transplantace kostní dřeně, je dnes již léčitelná za pomocí genové terapie. Pacienti v pozdní chronické fázi, kterým je podáván lék Gleevec, přežívají z 91 %. To je však jen začátek. Byl schválen první lék využívající nanočástice. Rýsuje se možnost distribuovat účinnou látku na úrovni jednotlivých buněk anebo napojit neurony přímo na mikročipový implantát. Vývoj těchto léčebných postupů bude samozřejmě nesmírně drahý. Někdo jej bude muset zaplatit – ten „někdo“ budou zřejmě američtí pacienti. Pacienti z ostatních zemí budou patrně dále využívat výsledků amerického výzkumu a vývoje, ovšem se zpožděním. Evropě se totiž nikdy nepodaří dohnat americký náskok ve výzkumu a vývoji léčiv, pokud neodstraní regulaci cen. PAV E L K O H O U T Autor je ekonom PPF.

RESPEKT / 7

EKONOMIKA

/9

Kobliha proti koruně FOTO LUDVÍK HRADILEK

Nový autobusový dopravce válcuje konkurenty

Se stevardkou na palubě.

Ten spor plní dva týdny přední stránky českých novin: Na autobusovou linku Praha-Liberec vtrhl nový dopravce, který rozpoutal ostrý konkurenční boj. Došlo v něm i na bránění v příjezdu na nádraží, soudní žaloby, jízdenky za korunu či stížnosti antimonopolnímu úřadu. Vítězem je zatím cestující. Za podstatně méně peněz než dříve dostává služby, o jakých se mu dosud mohlo jen zdát.

Jak utopit konkurenci Kdo jezdí na dálkových linkách z Prahy do Brna, Plzně či Liberce, musel tu změnu zaznamenat: Staré rozkodrcané a často nevytopené či naopak přetopené karosy vystřídaly mnohem prostornější moderní žluté autobusy s hosteskami. „Přejete si kávu, čokoládu nebo čaj,“ ptá se příjemná dívka a nabízí časopis či sledování komedie Jak utopit doktora Mráčka.

Až do loňského ledna ovládaly dálkovou autobusovou linku Praha-Brno především dva dopravci: Čebus a Český národní expres, kteří měli dohromady na lince 64 spojů denně. Třetí v pořadí byl Tourbus s 19 autobusy. V lednu k nim přibyl nový dopravce Student Agency, který získal licenci a nasadil 32 nových spojů. Prakticky okamžitě přetáhl své konkurenci většinu cestujících: Za stejnou cenu jim začal nabízet kromě nápojů zdarma i filmy či časopisy, které si mohli odnést (firma je získává zdarma z remitendy). Odliv zákazníků nevydržel počátkem února Čebus: všechny své autobusy prodal Českému národnímu expresu. „Od roku 1995 jsme nebyli jediný měsíc ve ztrátě, ale za loňský leden byla 660 tisíc,“ říká majitel Čebusu Miroslav Řepa. I Český národní expres se dostal do potíží a omezil počet svých linek na polovinu. Student Agency se během několika málo mě-

síců podařilo na trati získat 80 procent cestujících. Jediný, kdo si udržel zákazníky, je Tourbus – těží z toho, že zatímco jeho konkurence zajíždí k vlakovému nádraží, on vlastní autobusové nádraží. „Drží nás to, že lidé u nás přestupují na regionální linky,“ říká ředitel Tourbusu Antonín Grund. „Holt jsou lepší. Měli jsme příliš vysoké náklady a nedokázali je srazit,“ krčí rameny majitel Čebusu Řepa. Je jediný, kdo o konkurenci mluví smířlivě: ostatní obviňují Student Agency z nekalých praktik. „Tím, co lidem poskytují, si na to nemohou vydělat. Dotují to z jiných činností,“ rozčiluje se Karel Rojko z firmy Capital Express. „Však počkejte, až všechno ovládnou a pak zvednou ceny,“ dodává Otakar Horký, majitel dalšího konkurenta – společnosti Hotliner. „S cenou výš určitě nepůjdeme, spíš omezíme naše nadstandardní služby – na lince do Brna tvoří šestinu ceny jízdenky,“ říká majitel Student Agency Radim Jančura. „Efektivita tuzemských dopravců je tady nastavena tak, aby vydělávali, když mají zaplněnu polovinu míst. Já musím mít autobusy plné nejméně z 80 procent,“ konstatuje Jančura.

Dobře hlídaný monopol Zatímco na lince Praha-Brno konkurence podlehla prakticky bez odporu, na trati z Prahy do Liberce to má Student Agency horší. Tu totiž ovládala téměř monopolně ČSAD Liberec. Pomáhala jí k tomu kouzelná formulka: základní dopravní obslužnost. Krajský úřad v Liberci totiž tuto linku zahrnul do systému závazku veřejné služby – tedy mezi linky, které považuje za nutné, a zavázal se proto hradit i jejich případnou ztrátu.

Na první pohled je tu rozpor: Linka je vedena mezi těmi, které nemohou jezdit bez dotací, na druhou stranu ji však chce provozovat bez dotace řada dalších firem. Jestli linka vydělává, nebo prodělává, je obtížné zjistit. „V roce 2003 byla ve ztrátě, loňská čísla ještě nevím,“ říká vedoucí odboru dopravy krajského úřadu v Liberci Stanislava Jakešová. „Je to tak kolem nuly, ale nejde to přesně spočítat, účtujeme to dohromady s dalšími linkami,“ tvrdí vedoucí autobusové dopravy ČSAD Liberec Jiří Řádek. Liberecký úřad odmítl Student Agency vydat na tuto linku licenci – ta ji nakonec získala na jejím druhém konci – u pražského magistrátu. Když od 1. února začala jezdit, místní ČSAD ji nepustila na nádraží a rozpoutala se známá přestřelka, kdy Jančurova společnost jako „kompenzaci“ toho, že cestující obtížně hledají nástupiště, zlevnila cestu do Prahy na jednu korunu a ušlý zisk pak prý bude vyžadovat na ČSAD. Na to ovšem reagoval žalobou další dopravce, pražský Hotliner. „I když máme s ČSAD Liberec podobné spory, řešíme je právní cestou, a ne dumpingem,“ říká majitel firmy Otakar Horký. Jančura nezakrývá, že celá akce je pro něj dobrou reklamou. „Ano, možná je to nyní vůči Hotlineru krátkodobě nefér, ale my přece vlastně bojujeme i za něj,“ říká.

jezdit loni v prosinci (licenci také získal až od pražského magistrátu), zavedl hostesky a od minulého týdne dává cestujícím i koblihu. Aktivitou začal hýřit i ČSAD Liberec: nejenže od 1. února zlevnil o 18 korun, ale začal nabízet rezervaci přes internet, množstevní slevy a pořídil si jeden moderní autobus. Proč to nešlo dříve? „To nejsou standardní služby. A navíc, zkuste na lince, která jede hodinu, roznést padesát kafí,“ říká Řádek. Nicméně i od minulého týdne je u ČSAD hosteska s kávou samozřejmostí. Úbytek cestujících však nezastavila a nyní touto linkou jezdí čtvrtina lidí co dříve – což znamená jediné: měsíční ztrátu stovek tisíc korun. ČSAD ovšem o své vůli přestat jezdit nemůže – krajské zastupitelstvo by muselo tuto linku vyjmout ze základní dopravní obslužnosti. „Ano, je to řešení. Zastupitelstvo se schází tento týden. Ale já bych podporovala, aby to zůstalo, jak to je. Noví dopravci zjistí, že to není ziskové, přestanou jezdit a my zase budeme muset hledat rychle náhradu,“ říká Jakešová. Zatím tedy ztrátu ČSAD Liberec platí daňový poplatník. MAREK POKORNÝ

Roznést 50 kafí Zatímco dopravci na sebe navzájem podávají žaloby, jednoznačným vítězem je cestující. Zatímco před měsícem jízda s ČSAD Liberec stála 78 korun, nyní se všichni dopravci shodli na ceně kolem šedesáti korun. Hotliner, který na lince začal

T Ř I K R ÁT N A O K R A J

Gross potěší Sobotku, odposlech ve Finsku a pokladny prošly Jeden ekonomický dodatek k případu půjčky na byt Stanislava Grosse: Složitý vývoj ohledně původu premiérových peněz jde sice v poslední době už jen těžko sledovat, nicméně finále známe. Gross za devítisettisícovou půjčku měl zaplatit 1,3 milionu korun, a nic platit nemusí – aspoň tak to vzkázal obskurní šéf České pravice Michal Simkanič, když Grossův dluh odkoupil a směnku na 1,3 milionu spálil. Grossova radost by ale byla předčasná. Z pohledu finančního úřadu premiér roztrháním směnky letos získal 1,3 milionu korun. Ty by si měl jako mimořádný příjem uvést do daňového přiznání a zdanit je sazbou 32 procent. Činí to rovných 416 tisíc Kč, kterými jistě

potěší správce veřejné kasy a svého stranického kolegu Bohuslava Sobotku. I když – do konce roku je času dost, třeba se ještě objeví nějaký další strýc Vik či „pečovatel o kravičky“ Rod, který vše znovu zamotá. ••• Boj s konkurencí a vyšetřování úniků informací poněkud přehnali manažeři finského telekomunikačního gigantu Sonera (dnes součást podniku TeliaSonera). Devět z nich stanulo před soudem v Helsinkách za porušení zákona chránícího soukromí občanů. Co udělali? Z českého pohledu vlastně nic moc. Ani nečetli e-maily svých zaměstnanců, ani neodposlouchávali jejich hovory,

„pouze“ v letech 1997– 2002 sledovali, komu volají a posílají elektronickou poštu jejich současní i propuštění zaměstnanci. Tak například nechali sledovat e-maily pracovníků, které podezírali, že jsou zdrojem informací o špatném řízení společnosti pro největší finský deník Helsingin Sanomat; zaznamenávali pohyb bývalého ředitele jedné z dceřiných společností prostřednictvím jeho mobilu; a nakonec došlo i na dozor nad tím, kdy si volá ministerský předseda se svým řidičem. Takto ale smí ve Finsku postupovat pouze policie, a to jen s povolením soudu. A jak se manažeři Sonery brání? Veškerá obvinění jsou prý nesmyslná a vše dělali proto, aby ochránili „vnitřní bezpeč-

nost“ tehdy státní telekomunikační společnosti, ergo majetek všech Finů. ••• Účet z registrační pokladny by měli dostat zákazníci od roku 2007 za každé pivo v hospodě i při každém nákupu housky v krámě. Tak to minulý týden schválila Poslanecká sněmovna. Má jít o krok, který zabrání krácení daní. Pro zákon hlasovali hlavně sociální demokraté, komunisté a lidovci. Ale i pokud bude souhlasit také Senát a prezident (o čemž lze pochybovat), nemá ještě levice zdaleka vyhráno. ODS coby předpokládaný vítěz voleb 2006 se netají tím, že ho okamžitě po nástupu k moci zruší. Podle ní je totiž zavedení registračních po-

kladen drahý luxus, který stejně podvodům nezabrání. Nikdo totiž nedonutí každého zákazníka, aby vydání účtu z pokladny vyžadoval. Ministr financí Bohuslav Sobotka proto uvažuje o tom, že by motivoval živnostníky k nákupu pokladny, a to pokud možno ještě před začátkem platnosti zákona – mohli by si cenu pokladny odepsat přímo z daní, nikoli jen ze svých z nákladů. Pokud by měli vyšší zisk, než kolik stojí pokladna, dostali by ji vlastně zdarma. Ale co když zisk nebude a ODS potom zase pokladny zruší? Čert – pardon, živnostník – aby se v tom vyznal! – MP –, – MH –

inzerce

10 /

ZAHRANIČÍ

14.–20. 2. 2005

Šance na nový začátek FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Condoleezza Riceová přinesla do Evropy změnu stylu, nikoli však obsahu

Je vzdělaná a má přehled – pro Evropany je Condoleezza Riceová mnohem příjemnější partner než George Bush. (Na snímku spolu s předsedou Evropské komise José Manuelem Barrosem, 9. února 2005 v Bruselu.)

Vstřícnými slovy se na své první oficiální návštěvě uvedla v Paříži americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová: „Amerika vítá prohlubující se sjednocování Evropy. Měli jsme v minulých letech neshody, nyní však nastala doba k napsání nové kapitoly v našich vztazích, v našem spojenectví.“ I z evropské strany zněla slova o společných hodnotách a novém počátku. Už podle množství vzájemných poklonků se zdá, že americko-evropské vztahy jsou skutečně na lepší cestě. Hluboké rozpory mezi USA a značnou částí Evropy sice trvají, doba ledová ve vzájemných vztazích však už patří minulosti.

Ofenziva olivové ratolesti Hodnotu slov Condoleezzy Riceové podtrhává to, že je pronesla právě ve

Francii, vnímané Američany jako centrum antiamerikanismu a symbol nevděku – americká veřejnost se dodnes domnívá, že Francouzi nejsou Americe dostatečně vděčni za opakované osvobození z německého područí a za ochranu před rozpínavostí komunismu. Pro Spojené státy však – i přes rostoucí význam asijské oblasti – zůstává Evropa spojencem číslo jedna. S evropskými zeměmi spojují Ameriku historické kořeny i dlouholeté alianční vazby. Na nikoho USA tolik nespoléhají jako právě na evropské země, a i proto Bushovu administrativu v uplynulých letech mrzelo, že právě ona je spojována s hlubokou krizí ve vzájemných vztazích. Personální změna ve vedení americké diplomacie je tak dobrou záminkou k „ofenzivě olivové ratolesti“, ve které hraje Condoleezza

Riceová hlavní roli. Na rozdíl od Bushe, považovaného v Evropě za takřka beznadějný případ, je vzdělanou ženou se značným přehledem a zároveň přímým vlivem na amerického prezidenta. Není přitom žádná holubice – před 18 měsíci odpověděla na otázku, jak se zachovat ke třem hlavním evropským kritikům iráckého tažení slovy: „Odpustit Rusku, ignorovat Německo a potrestat Francii.“ O potrestání Francie nyní už nemluví, zvláště když se Paříž (byť nerada) smiřuje s tím, že „texaský kovboj“ Bush bude v Bílém domě ještě další čtyři roky. Jacques Chirac poslal Georgi Bushovi dokonce ručně psané blahopřání ke znovuzvolení, slíbil pomoc s výcvikem iráckých policistů (mimo Irák ovšem) a jeho ministr zahraničí Michel Barnier mluví o změněné situ-

aci a pohledu kupředu. S přesvědčivým znovuzvolením George Bushe a s úspěchem iráckých voleb se zkrátka otevřela cesta k obnově transatlantických vztahů.

Írán, Čína, Kjóto Evidentní touha obou stran po překonání krize ve vzájemných vztazích však nezahladila vzájemné rozpory. USA se sice rozhodly více věnovat izraelsko-palestinskému konfliktu, který Paříž považuje za kořen většiny problémů Blízkého východu (a rozhodně větší problém než byl Saddám Husajn). Američané také hodlají propustit tři poslední zadržované francouzské občany z Guantánama. K mírnému pokroku došlo i v otázce Iráku, kde řada evropských států nabídla určitou formu pomoci s výcvikem iráckých bezpečnostních složek. V otázce uvolnění zbrojního embarga pro Čínu, íránského jaderného programu, Kjótského protokolu či mezinárodního soudního tribunálu se však Riceová se svými hostiteli z Paříže a Berlína neshodla. Zbrojní embargo uvalila EU na Čínu v roce 1989 kvůli masakru studentů na náměstí Tchien-an-men. Zatímco pro evropská zbrojní konsorcia představuje Čína ideální trh, pro Američany je vyzbrojování jejich konkurenta v asijském prostoru nepřijatelné. Tam, kde Evropané vidí zisky a pracovní místa, vidí Američané své vojáky, kteří mají bránit proti případnému čínskému útoku jejich ostrovního spojence Tchaj-wan. Daleko větší obavy než Evropané mají Američané i z íránského jaderného programu, který by mohl ohrozit jiného klíčového spojence Washingtonu – Izrael. Zatímco trio evropských mocností – Británie, Německo a Francie – vede s Íránem jednání pomocí cukru (ekonomické výhody), Američané by raději viděli v jejich ruce bič (ekonomické a diplomatické sankce). Evropany, znepokojené zprávami o americké vojenské akci, však Riceová trochu uklidnila slovy: „vojenská akce nyní zkrátka není na pořadu dne“, čímž ovšem zároveň naznačila, že jednou by se na pořad dne mohla dostat. Americká ministryně také zopakovala, že naděje

vkládá do změny režimu v Íránu. Co se však stane, když ke změně režimu v Teheránu nedojde, si nechala pro sebe. Stejně jako nekomentovala fakt, že jaderný program pokládá většina Íránců – tedy i těch opozičně naladěných – za otázku cti a odmítá se ho vzdát. Názory obou stran se nepřiblížily ani o milimetr v otázce Kjótského protokolu, který tento týden vstoupí v platnost bez ohledu na americký nesouhlas, a také otázka amerického přistoupení k mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro válečné zločiny a genocidu zůstává bez posunu. USA totiž v principu odmítají možnost, že by jejich občané mohli být souzeni supranacionálním soudem. Ale došlo i na další sporné otázky, především v ekonomické oblasti: vzájemná omezování dovozu, cla či spor Boeingu s Airbusem u Světové obchodní organizace (obě společnosti se obviňují z čerpání nepovolené státní podpory, a tudíž z nekalé soutěže).

Evropa budoucnosti Za pozornost stojí i to, jak důsledně Riceová ve svém pařížském projevu mluvila o Evropě a Evropanech, a nikoli o jednotlivých evropských zemích. To je výrazný posun od slavného Rumsfeldova výroku o „staré“ (protiamerické) a „nové“ (proamerické) Evropě a dá se to chápat jako vstřícné gesto k Francii, která by ráda viděla jednotnou Evropu jako globálního hráče a protiváhu Spojeným státům. Jedná se ovšem o gesto, které předběhlo čas. Jak ukazují hluboké rozpory mezi samotnými evropskými zeměmi, společná bezpečnostní a zahraniční politika EU zůstává stále hudbou budoucnosti. A Severoatlantická aliance jako nástroj kolektivní evropské bezpečnosti je k malé radosti Evropanů důležitější právě pro ně než pro Spojené státy. USA se nemusí při zajišťování vlastní bezpečnosti spoléhat na podporu evropských armád – to v případě drtivé většiny evropských států rozhodně neplatí. M ATYÁ Š Z R N O , MICHAL SEDLÁČEK M. Sedláček je novinář.

Pět milionů lidí hledá práci Německo trpí největší nezaměstnaností od nástupu Hitlera k moci Smutného rekordu dosáhlo v lednu Německo. Poprvé od doby velké hospodářské krize na počátku 30. let se počet nezaměstnaných přehoupl přes magickou hranici pěti milionů. Když přitom současná rudo-zelená koalice Gerhadra Schrödera v roce 1998 přebírala moc, novopečený kancléř slíbil, že do konce volebního období dostane počet nezaměstnaných pod 3,5 milionu (v době jeho nástupu hledalo v Německu práci 4,3 milionu lidí). Poté, co o čtyři roky později nezaměstnaných stále neubývalo, rozhodl se do svého druhého volebního období raději příliš neslibovat. Jak je patrné ze současné bilance, udělal dobře.

Daně, dluhy, regulace V současném složení nezaměstnaných je obzvláště alarmující, že jejich velkou část tvoří lidé, kteří jsou dlouhodobě (tj. více než jeden rok) bez práce. Těch je dnes 1,8 milionu, tedy asi třetina všech nezaměstnaných. Jejími typickými představiteli jsou lidé ve věku nad 50 let (v této věkové skupině vykazuje Německo jednu z nejvyšších nezaměstnaností v Evropě) a lidé s nízkým vzdělá-

ním. Na jedné straně pro ně existuje jen málo pracovních míst, na druhé straně se jim díky štědrému sociálnímu státu práce nevyplatí. Jen stěží by totiž starší a málo kvalifikovaní lidé mohli dosáhnout v tržním systému takového platu, který by dosahoval alespoň výše dávek v nezaměstnanosti. V poslední době však rapidně stoupá i počet vysokoškolsky vzdělaných osob bez zaměstnání, a to zejména v důsledku propouštění velkých podniků (Deutsche Bank, Siemens, T-mobile). K tomu dochází i přes vysoké zisky, které v posledních měsících německé podniky vykazují díky částečnému umoudření odborů – ty totiž tváří v tvář realitě souhlasily se zmrazením mezd. Příčiny nezaměstnanosti je třeba hledat především v dlouhodobě špatném stavu hospodářství. Rostoucí zadlužení země a vysoký schodek státního rozpočtu dosahující tří procent HDP, společně s vysokým daňovým zatížením, nejsou ideálním prostředím pro růst zaměstnanosti. Připočíst k tomu musíme i přeregulovaný pracovní trh. Zákon o ochraně před výpovědí (platí pro všechny podniky nad pět zaměst-

nanců) obsahuje 75 000 položek a výpověď často končí před soudem v dlouhém a nepřehledném řízení. Celý systém znemožňuje nabírat a propouštět zaměstnance podle situace na trhu a pracovní trh blokuje – firmy si dobře rozmyslí, jestli vůbec zaměstnance přijímat. Za takové situace nezbývá spolkové vládě než naléhat na světové hospodářské giganty německé provenience, aby převzaly „sociální a patriotickou odpovědnost“ za budoucnost Německa, kde „vyrostly a staly se silnými“ (ministr práce a hospodářství Wolfgang Clement). Zda rudo-zelené apelování na vlasteneckou notu přiměje německé podniky k nabírání nových zaměstnanců a k tomu, aby výrobu nepřesouvaly do zahraničí, se teprve ukáže.

Nezaměstnaností k extremismu Trumfem spolkové vlády pro boje s nezaměstnaností se měla stát reforma Hartz IV, nazvaná podle jejího autora Petera Hartze, bývalého špičkového manažera koncernu Volkswagen. Reforma, o níž se v Německu hovoří na každém kroku

a o níž dokonce vycházejí bestsellery, je dalším krokem ve snaze vlády o přestavbu přebujelého sociálního státu. Její podstatou je sjednocení podpory v nezaměstnanosti se sociální pomocí. Po jednom roce bez práce tak má nyní nezaměstnaný nárok pouze na dávku přiznávanou podle jeho osobních aktuálních potřeb, nezávisle na výši dřívějšího platu. Tím chce stát zabránit zneužívání sociálního systému a současně podnítit nezaměstnané k hledání práce. Napomoci tomu mají také podporované pracovní nabídky se mzdou 1–2 eura na hodinu, kterou budou moci lidé pobírat společně s dávkou v nezaměstnanosti. Velkorysá reforma vzbuzuje ovšem spíše rozpaky. Všechny s nadějí očekávané kroky rudo-zelené koalice totiž zatím zklamaly, ať již to byl experiment s přestavbou úřadů práce v pracovní agentury, zavedení institutu akciových společností s jedním zaměstnancem a mnoho dalších. Opoziční křesťanští demokraté volají místo toho po snížení příspěvků na sociální pojištění, větší možnosti vedlejších příjmů a zlepšení prostředí pro dialog zaměstnanců a zaměstnavatelů na

úrovni podniků. Samotným socialistům a zeleným je jasné, že ani se stávajícími reformami německý sociální model nemůže vystačit. Proto se již nyní mluví o plánu Hartz V, Hartz VI a dalších. Prosazování reformy sociálního státu však levici připravuje o její tradiční voliče – vládnoucí SPD ve volebních průzkumech dlouhodobě výrazně ztrácí za opozičními křesťanskými demokraty. Všeobecná krize důvěry v koaliční i opoziční strany pak nahrává nárůstu extremistických stran na obou stranách politického spektra. Ve svém tradičním projevu na popeleční středu (9. února) dokonce bavorský premiér a předseda Křesťansko-sociální unie (CSU), Edmund Stoiber, obvinil vládu, že svou politikou extremistickým silám nahrává. Právě v oblastech s největší nezaměstnaností totiž bodují postkomunisté a především ultrapravicová Národně-demokratická strana Německa (NPD), k jejímuž zákazu právě Stoiber hlasitě vyzývá. VOJTĚCH BELLING Autor přednáší na Vysoké škole finanční a správní.

RESPEKT / 7

ZAHRANIČÍ

/ 11

Gruzie bez premiéra Smrt ministerského předsedy vzbuzuje mnoho otazníků, směřování země však nezvrátí Tisíce lidí se ve tbiliské katedrále rozloučily s tragicky zesnulým gruzínským premiérem Zurabem Žvaniou. Bezmála pětihodinový pohřeb celebroval patriarcha gruzínské pravoslavné církve Ilja II. a prezident Micheil Saakašvili, který se dostal k moci při tzv. revoluci růží před 15 měsíci, neopomněl vyzdvihnout nebožtíkovy zásluhy. Nad smrtí zkušeného a respektovaného politika však stále visí otazník.

Nešťastná náhoda?

Muž dvou prezidentů Vystudovaný biolog Žvania veřejně začal působit hned po studiích –

v době liberalizace poměrů v Sovětském svazu koncem 80. let zakládal v Gruzii tehdy neoficiální Stranu zelených, která v sobě kromě ochrany životního prostředí nesla i silné národní a protisovětské prvky. Mladý a schopný Žvania se stal poslancem a v roce 1993 si ho všiml prezident Eduard Ševardnadze, který ho vynesl do předsednictva své strany Unie obyvatel Gruzie. Žvania se stal předsedou parlamentu a po Ševardnadzem druhým nejmocnějším mužem země. Těsné spojenectví obou mužů skončilo, když v roce 1998 Žvania veřejně vystoupil s kritikou korupce v řadách vysokých státních představitelů. To ho stálo křeslo předsedy parlamentu, na které poté usedl mladý, v Americe vystudovaný právník Micheil Saakašvili. I ten se však záhy připojil ke Žvaniově kritice režimu. Společně vypracovali seznam nelegálně nabytého majetku gruzínských potentátů, a v televizi dokonce ukázali luxusní rezidence některých ministrů či šéfů policie. Boj proti zkorumpovanému režimu se nakonec stal mottem „revoluce růží“ z přelomu let 2003–2004, díky níž se Saakašvili stal preziden-

tem a Žvania premiérem tzv. vlády třicátníků (věkový průměr vlády byl v době jejího nástupu 35 let). Žvaniovo spojenectví se Saakašvilim přitom nebylo založeno na zvlášť silných sympatiích – vycházelo spíše z pragmatických úvah o vzájemné potřebnosti. Rozvážný intelektuál Žvania velmi dobře doplňoval emotivní a často poměrně radikální projev svého mladšího kolegy Saakašviliho. Podařilo se mu také úspěšně mírnit spory mezi umírněným a radikálním křídlem vlády. Novým premiérem se nyní podle všeho stane ministr financí Zurab Nogaideli, který sice patřil ke Žvaniovým přátelům a stoupencům, ale rozhodně nesdílí jeho diplomatický talent. Má pověst schopného technokrata, ale poněkud arogantního a tvrdohlavého člověka. O jeho nepříliš diplomatickém vyjadřování svědčí nedávná kontroverze s experty Mezinárodního měnového fondu, které kvůli kritice své zamýšlené daňové reformy nazval „bandou idiotů“. Nogaideli to každopádně nebude mít snadné. Gruzie se potýká s obrovskými ekonomickými problémy. Díky radikálním reformám se však

vládě daří postupně legalizovat alespoň část šedé ekonomiky, která tvoří více než 50 % HDP. Gruzínská měna lari posílila od revoluce vůči dolaru o 20 %. Připravuje se privatizace některých strategických podniků, především obchodní flotily či uhelných dolů. Nesporným úspěchem je také zvýšení daňových výběrů, které putují do státního rozpočtu. Optimistický vývoj v této oblasti může stimulovat i zákon v podstatě umořující dluhy na daních vzniklé před 1. lednem 2004 a vláda nadále počítá i se snížením daní podnikatelským subjektům. Saakašviliho reformy ale ohrožuje vysoká míra korupce a do značné míry nedostatečný a nefunkční právní rámec. Popularita prezidenta, do kterého mnoho Gruzínů vkládá velké naděje, je sice stále vysoká, ale o to větší je riziko celospolečenské frustrace z případného neúspěchu jeho reforem.

Co se separatisty?

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Žvania zemřel v noci ze 2. na 3. února v bytě pětadvacetiletého začínajícího politika Raula Iusupova na otravu plynem unikajícím z topného tělesa. Podobným způsobem sice ročně zemře v Gruzii okolo 45 lidí, vládní verzi o nešťastné náhodě však příliš nevěří opoziční politici ani zástupci nevládních organizací. Své pochybnosti naznačili dokonce i někteří členové vlády. Nedůvěru vzbuzuje sám fakt, že ministr vnitra Vano Merabišvili označil celou událost za nešťastnou náhodu jen několik hodin poté, co byla mrtvá těla nalezena. Dalším problematickým bodem vládní verze je

vztah obou mužů. Ti měli být přátelé, což však popírá Iusupovova rodina, která tvrdí, že nevěděla ani o tom, že by si Iusupov pronajímal byt, ve kterém došlo k úmrtí obou politiků (Iusupov bydlel s rodinou jinde). Podle expertů by také oba muži měli cítit symptomy přicházející otravy, jejich vnímání však mohl zmírnit alkohol či jiné omamné látky. Gruzínské úřady ale toxikologickou zkoušku neprovedly. Alespoň v této věci by však mohli udělat jasno experti americké FBI, kteří dodatečně provedou ohledání obou těl. Spekulace se týkají také premiérovy ochranky, která obě těla k ránu nalezla. Ta hrubě porušila předpisy, když řádně neohledala byt. Navíc podle Merabišviliho rozbila při průniku do bytu okno, což vyvrátili jen o několik hodin později na místě přítomní novináři. Verzi o nešťastné náhodě tak Gruzíni příliš nevěří, přičemž nedůvěra narůstá především kvůli tradičně netransparentně vedenému vyšetřování.

Ročně se unikajícím plynem otráví 45 lidí, ale že by zrovna premiér? (Policejní auto stojí před domem v Tbilisi, ve kterém byl nalezen ministerský předseda Žvania mrtev.)

Zurab Žvania: muž kompromisu. (Státní pohřeb premiéra, Tbilisi, 6. února 2005.)

Kromě mizerné hospodářské situace je dalším bolavým místem Gruzie separatismus odštěpeneckých regionů Jižní Osetie a Abcházie. Odtržení nepočetných Abcházců a Osetinců bylo počátkem 90. let možné jen s ruskou pomocí a Moskva se dodnes snaží pomocí oblíbené metody „rozděl a panuj“ udržet si svůj vliv na Kavkaze a zabránit vysněné gruzínské cestě na západ (Saakašvili se netají snahou o vstup do NATO a EU). Pro každého gruzínského politika je však opětovné sjednocení země otázkou cti, nemluvě už o problému statisíců Gruzínů, kteří byli z Osetie a hlavně z Abcházie vyhnáni (etničtí Gruzíni tvořili většinu obyvatel této západogruzínské provincie). Sám Saakašvili opakovaně prohlásil, že chce Abcházii a Jižní Osetii začlenit zpět pod gruzínskou správu mírovým způsobem. Zatím ale není vůbec jasné, jak toho chce dosáhnout. Oba miniaturní parastáty totiž odmítají jakékoli návrhy jdoucí za hranici jejich jednostranně vyhlášených nezávislostí. Pod stůl shodili i poslední návrhy federalizace země, které Saakašvili prezentoval i na půdě Rady Evropy a za které se stavějí i experti ze zemí EU. VÍT STŘÍTECKÝ Autor studuje Fakultu sociálních věd UK.

Méně státu, více soukromí V Dánsku zvítězili liberálové – prosazují menší daně, méně přistěhovalců a mají rádi Bushe „Když se zemi daří, stávají se z lidí egoisté a začnou hlasovat napravo,“ citovaly den po dánských parlamentních volbách švédské noviny jednoho dánského dělníka. Z tohoto úhlu pohledu se tedy vítězství liberální strany Venstre v čele s dosavadním dánským premiérem Andersem Foghem Rasmussenem dá číst jako potvrzení úspěchu započatého kurzu. Dánsku se totiž daří. Liberálové vládnou od roku 2001, kdy ve volbách předstihli dlouhá léta vládnoucí sociální demokraty a koalici utvořili s konzervativní stranou. Svou pozici Rasmussen ještě posílil, když se dohodl o podpoře s pravicově populistickými lidovci. Společně pak pod heslem „méně státu, více soukromí“ započali reformy, které jsou Dánům evidentně po chuti.

Daně, penze a cizinci A o co v letošních volbách hlavně šlo? Hlavní pozornost se – stejně jako před čtyřmi lety – soustředila na daňové zatížení obyvatelstva, politiku vůči uprchlíkům a přistěhovalcům a vztah Dánska k nově rozšířené Evropské unii. Co se daní týče,

setkalo se Rasmussenovo rozhodnutí o zastavení jejich růstu s jednoznačným úspěchem. V Dánsku se vybírají jedny z nejvyšších daní v Evropě, které se následně přerozdělují do poměrně štědrého systému sociálních podpor v nejrůznějších oblastech. Vláda Fogha Rasmussena se rozhodla rok od roku stoupající daně zastavit, což mělo politiky přimět k disciplinovanějšímu sestavování státního rozpočtu. Daně tak od roku 2001 nestouply, ale bylo by neúplné nedodat, že se zato zvýšily přímé výdaje. Třeba za hromadnou dopravu platí Dánové takřka o polovinu více. Dánsko rovněž čeká důchodová reforma, protože celoevropský problém stárnutí populace se nevyhnul ani této severské zemi. Rovnováha penzijního systému byla navíc v Dánsku, stejně jako v sousedním Švédsku, nabourána neočekávanými výdaji na přistěhovalce, jejichž první generace se právě ocitá v důchodovém věku. Dalším předvolebním tématem se stali cizinci. Podobně jako v Holandsku, Belgii či Francii, je i v Dánsku aktuální otázkou, jak úspěšně zvlá-

dat integraci cizinců. Především přistěhovalci ze zemí třetího světa žijí často v uzavřených ghettech, neumí dánsky, čerpají výrazně více sociálních dávek než Dánové a jsou spojováni s rostoucí násilnou kriminalitou. Předchozí sociálnědemokratická vláda přitom uprchlíkům ochotně otvírala dveře. Na základě přesvědčení, že tím zve do země čerstvou krev na stárnoucí pracovní trh, praktikovala vůči cizincům neobyčejně vstřícnou politiku, včetně práva na vzdělání ve svém mateřském jazyce.

Nárůst populistů To se změnilo nástupem liberálněkonzervativní koalice, hlavně však kvůli stále sílícímu hlasu nacionalistické Dánské lidové strany. Její předsedkyně, Pia Kjaersgaardová, často srovnávaná s nizozemským Pimem Fortuynem, vytáhla jak do minulých, tak do letošních voleb s velmi silnou proticizineckou rétorikou, která si podle všeho získává stále více Dánů. Dokladem toho může být fakt, že při sčítání osobních preferencí ve volbách z minulého týdne skončila

Kjaersgaardová jako druhá – hned za ministerským předsedou Foghem Rasmussenem. Přitom výroky typu „všichni přivandrovalci by se měli vrátit tam, odkud přišli“ jsou u předsedkyně Dánské lidové strany na denním pořádku. Přitvrdili ovšem i konzervativci, kteří si v předvolebním programu vytyčili, že z příchozích uprchlíků se už nesmí dělat přistěhovalci a jakmile pomine krize v jejich vlasti, budou okamžitě posláni zpátky. Všichni ostatní cizinci usazení v Dánsku se budou muset integrovat. V praxi to znamená zvládnout dánštinu a „naučit se chovat v dánské kultuře“. Řeč přitom zdaleka není pouze o přistěhovalcích. Chce-li si Dán či Dánka, kterému ještě nebylo 24 let, přivést do země svého životního partnera ze zahraničí, musí pár dokázat, že má k Dánsku silnější vazby než k zemi původu dotyčného cizince. „Pravidlo čtyřiadvaceti let“, jak se zákonu říká v debatách na stránkách novin, bylo zavedeno hlavně kvůli tureckým a blízkovýchodním přistěhovalcům, kteří si pomocí často zinscenovaných manžel-

ství na sever postupně přetahovali celou rodinu. Zákon však postihl plošně všechny smíšené páry, a to včetně manželství Rasmussenova syna, který se svou americkou ženou musí žít v USA.

Věrný spojenec USA Evropská ústava, zavedení eura či dánská mise v Iráku tvořila ve volební kampani pouze periferní témata. Jak liberálové, tak konzervativci podporují dánské členství v EU a z tohoto pohledu by si velmi přáli, aby se v nadcházejících referendech schválila jak evropská ústava, tak jednotná měna euro. V tomto bodě však nemohou očekávat podporu Dánské lidové strany, pro niž je představa, že o Dánsku bude rozhodovat europarlament, naprosto nepřijatelná. Zato dánská vojenská mise v Iráku má podporu všech tří (pro)vládních stran. I přes odpor veřejnosti toto spojenectví evidentně přetrvá i do následujícího volebního období. D A N I E L A V R B O VÁ Autorka je spolupracovnicí Respektu.

12 /

ZAHRANIČÍ

14.–20. 2. 2005

Volby v domě Alláha

Svět kolem Jedna kapitola z historie posledních balkánských válek je ukončena – mezinárodní soudní tribunál v Haagu uzavřel posledním rozsudkem proces nad obviněnými z bombardování chorvatského Dubrovníku. Osm let dostal 71letý generálplukovník někdejší Jugoslávské lidové armády Pavle Strugar za útoky na civilisty a ničení kulturních památek. Dubrovník chráněný UNESCO byl napaden jugoslávskou armádou, koncem roku 1991. Skoro 20 000 vojáků tehdy snadno zatlačilo několik set chorvatských obránců až před hradby města, které bylo po tři měsíce drženo v obklíčení. Na historické centrum dopadly stovky granátů (podle Bělehradu tehdy Chorvaté pálili gumy, aby vzbudili dojem bombardování, a tím i soucit světové veřejnosti). Z hlediska mezinárodního práva je rozsudek průlomový – poprvé byl někdo odsouzen za ničení kulturních památek. Strugarově obraně nepomohlo ani tvrzení, že Dubrovník utrpěl pouze nepatrné škody, ani to, že jugoslávské bombardování bylo pouze odpovědí na chorvatskou palbu, ani snaha převést odpovědnost na „příliš emotivní“ podřízené a nakonec ani tvrzení, že Strugar je neschopen procesu kvůli posttraumatickému stresu a vaskulární demenci. Z ostatních obžalovaných byl na sedm let odsouzen admirál Miodrag Jokić. Třetí obviněný, kapitán Vladimir Kovačević, se léčí na psychiatrii a jeho případ bude pravděpodobně přenechán bělehradskému soudu.

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Saúdská Arábie zažila první malý úspěch vyznavačů demokracie jen pomalu a evropský volič by asi hodně rychle znuděně odešel. Saúdové jsou ale trpěliví diskutéři. Rozdávají se datle, čaj a žlutá káva z nepražených zrnek a pod silnými žárovkami to ve stanu časem vypadá spíš jako na párty starých přátel, kteří se vítají širokými úsměvy, dlouhým podáním rukou a doteky tváří. „Programy kandidátů se od sebe až tak moc neliší, to ale není důležité. Tyhle volby jsou prostě jasným krokem k větší demokracii,“ říká Othma Abahussein, šéf firmy obchodující se zdravotnickými potřebami, který sedí mezi čestnými hosty vpředu v hlubokém divanu. On sám si slibuje, že časem se začne volit i do parlamentu a že volební právo dostanou také ženy. „Kdy? Nesmíte na Saúdskou Arábii chvátat. Až dozraje čas, tak se to zavede. Trend k tomu, že mají víc rozhodovat lidé zdola, je tady ale jasný.“

Požehnaná SMS

Volit můžou jenom muži a pouze polovinu obecních rad – na Saúdskou Arábii je to ale nebývalý pokrok. (Rijád, 10. únor 2005.)

Mezi sedmou a osmou hodinou večer se v Saúdské Arábii zastavuje čas. Je chvíle poslední modlitby a podle zdejších mravů musí být všechny obchody a restaurace zavřené. Úderem osmé pak rázem zase všechno ožívá a lidé se hrnou zpět utrácet. Kromě oblíbené večerní návštěvy obchodních domů ale měli obyvatelé hlavního města, Rijádu, v minulých dvou týdnech jedno zcela nebývalé zpestření. V osm večer se tady totiž rozbíhala také předvolební kampaň na zdejší radnici. Jde o historicky první volby v saúdském království a nutno dodat také s výraznou saúdskou patinou. Jak se totiž na nejkonzervativnější arabský stát sluší, nic se nesmí uspěchat, a tak 646 kandidátů soutěžilo jen o sedm, tedy polovinu křesel v městské radě. Druhou polovinu rady dosadí královská rodina. Volby, s výhradní mužskou účastí, proběhly ve čtvrtek, více než jejich výsledek je ale zajímavé to, že se k nim kolébka islámu vůbec odhodlala. F O T O N PA

Francie ztratí za několik let další výsadní postavení – poté, co francouzštinu nahradila jako světový jazyk angličtina a francouzské filmy vytlačila hollywoodská produkce, předstihnou během tří let Američané Francouze i v konzumaci vína. Jak píše deník Wall Street Journal, zatímco americká spotřeba vína stále stoupá (od roku 1991 o 124 procent), francouzská naopak klesá. Od 70. let pijí Francouzi o 40 procent vína méně, a to přes každoroční masivní státní dotace vinařskému průmyslu. Víno přitom patří k tradičním symbolům země galského kohouta, zatímco pro Američany bylo až do 70. let spíše něčím exotickým – dát si k hovězímu sklenici mléka místo červeného vína bylo ještě před čtyřiceti lety v Americe

Dospěli jsme k tomu sami Saúdská Arábie je zemí paradoxů. Mobilní telefony, satelitní anténa či internet patří k běžné výbavě domácností, na druhou stranu jsou tu stále zakázané politické strany, neexistuje volený parlament, ženy nesmí řídit auto a na veřejnosti panuje jejich přísná segregace. Jak ale

mnozí saúdští Arabové tvrdí, modernizace je na obzoru a jejím prvním politickým důkazem měly být právě zmíněné komunální volby. Vláda se na ně dlouho připravovala a několikrát je odložila. První zkušební kolo naplánovala do hlavního města a pak postupně i jinam. „Saúdská Arábie je velmi konzervativní země a změny mohou být jen velmi pozvolné,“ říká novinář z liberálního deníku Arab News Raid Qusti. „Také v tom nehledejte důkaz, že by saúdskoarabská společnost podlehla tlaku Západu na větší demokracii. Prostě jsme sami dospěli k tomu, že je dobré komunální volby uspořádat.“ Je úterý, krátce před osmou hodinou večer a nedaleko rijádského centra se muži trousí z mešity. Všichni mají na sobě své výhradní oblečení, které od časů beduínských předků nemění – bílé košile džilabíji a na hlavách červenobílé nebo jen bílé šátky. Část davu míří na mítink jednoho z kandidátů – Bandara al-Saleha. Jeho předvolební kampaň se ani moc neliší od těch, které známe z Evropy. U jedné z rušných rijádských silnic si postavil velký stan, kde má stůl s mikrofony, naproti pak židle pro posluchače. Pro všechny, kteří vydrží až do desáté hodiny, pak v druhém stanu čeká hromadná večeře. Okolí zdobí velké plakáty a navíc – jak je v této bohaté zemi běžné – všude je spousta techniky: vpředu září videoprojekce,

v rohu blikají počítače, zvoní mobily a na zdi protějších budov se promítají laserové efekty. Celou kampaň, včetně volebního manažera z Libanonu, platí rozvětvená rodina pana Bandara, obchodníci s nemovitostmi. Kromě deseti dnů debat ve stanu si zaplatil i několik celostránkových inzerátů v novinách.

Nesmíte chvátat Stan se během několika minut plní asi stovkou mužů, přítomnost ženy je tady zcela nemyslitelná. Všude září bílá dlouhých saúdských úborů, jediným člověkem v západním obleku je zmíněný Libanonec Wahib Chokur, který má v rohu stanu postavený velký stůl, kožené křeslo a u něho notebook. „Jsou to první volby, konkurence je ale tvrdá. Máme tady v našem okrsku skoro sto konkurentů,“ komentuje situaci. Ostatně jeden z podobných mítinků v podobném stanu je na dohled přes silnici. Na dnešní večer přivedl pan Chokur jako hlavního řečníka jednoho z místních duchovních, který pomalým hlasem posluchačům vysvětluje, že volby jsou důležité, protože je učí tolerovat rozdílné názory. Po něm dvojice dalších řečníků debatuje, jak by se měly v milionovém městě praktikovat beduínské tradice. Na rozdíl od zběsilého tempa luxusních aut na blízké dvanáctiproudé silnici tady ve stanu ubíhá debata

V Saúdské Arábii je víkend čtvrtek a pátek, deníky ale přesto vycházejí, tentokrát na titulních stranách s krajně nezvyklými fotkami mužů u volebních uren. Liberální noviny volby vítají jako historické, zastánci starých pořádků se mohou trochu radovat nad ne zcela oslnivou účastí. K povinné registraci voličů, která probíhala několik týdnů před hlasováním, totiž přišla jen asi třetina z nich a zhruba sedmdesát procent z této třetiny pak skutečně přišlo volit. „Jde o první volby, lidé tomu ještě nevěří, nebo nemají informace. Příště to zase bude o něco lepší,“ míní citovaný Abahussein. V pátek večer oznamuje šéf lokální volební komise na tiskové konferenci výsledky a také Bander al-Saleh se dozvídá, že mezi sedmi šťastnými vítězi není. „S mnoha dalšími kandidáty podáváme proti předvolební kampani stížnost,“ oznamuje novinářům. Jemu i dalším totiž vadí, že večer a ráno před volbami rozesílala soukromá firma jednoho z úspěšných kandidátů registrovaným voličům na mobil a do e-mailových schránek seznam islámskými duchovními „požehnaných“ kandidátů, kteří budou z hlediska islámu jako vítězi nejvhodnější. Šest z těchto jmen pak mělo skutečně uspět. Na stížnosti je teď pět dní, mezitím už se ale chystají volby v dalších městech. Třetího března přijde na řadu ropná oblast kolem města Dammam na břehu Perského zálivu, koncem dubna pak i nejsvatější města Mekka a Medína. M A R E K Š V E H L A , Rijád V příštím čísle Respektu přineseme obsáhnou reportáž o životě v Saúdské Arábii.

Začněte s bojem za vlastní jméno spíše pravidlem než výjimkou. Konzumace vína se u Američanů ujala až v 90. letech. Svou roli hraje obliba středomořské stravy, ale i to, že právě v 90. letech se na vrchol své tvůrčí síly – a tedy i svých příjmů – dostaly populačně silné poválečné ročníky. Víno je totiž v Americe stále chápáno jako nápoj těch „lepších“ lidí. Ale zatímco v Americe – byť jen v některých kruzích – víno triumfuje, ve Francii dává stále více lidí přednost pivu. Vzhledem k tomu, jak rádi si Francouzi své „dojné krávy“, tedy jazyk, kinematografii atd., chrání nejrůznějšími státními omezeními, se dá jen čekat, že Paříž přijme zákon o povinných kvótách vína, které budou muset Francouzi ve jménu zachování národní svébytnosti vypít. –MZ–

Zajímavá diskuse o volebním právu žen se rozpoutala na stránkách saúdského liberálního deníku Arab News. Saúdská spisovatelka Mody al-Khalaf je starší 21 let, je vzdělaná, je patriotka, není členem protistátní skupiny, a přesto se nemůže zúčastnit voleb – je totiž žena a ženy nesmí ani kandidovat, ani volit. Volit můžou přitom nejen vězni, ale korespondenčně i tělesně postižení, rozčílila se na stránkách Arab News Mody al-Khalaf. Náboženské důvody pro vyloučení žen prý neexistují. Ženy byly mezi prvními několika lidmi, které uvěřily Mohammedovi, že je prorok, a slíbily mu věrnost a prorok je neodehnal. Ani společenské důvody nemůžou podle rijádské spisovatelky hrát roli – volby jsou přece něčím novým pro všechny, neexistuje tedy žádná čistě mužská volební tradice. Úřady vyzývají všechny k registraci, aby volební účast byla co největší. Polovinu potencionálních voličů však ignorují. O několik dní později odpovídá redaktor Raid Qusti, kterého rozhodně nelze podezřívat z ultrakonzervativních sklonů. Autorce však doporučil podívat se na celou věc bez emocí a realisticky. Vycházet se podle něj musí ze dvou faktů: Saúdská

Arábie je zemí, kde dominují muži, a saúdská společnost je segregovaná. „Kompletní segregace mužů a žen ve všech aspektech života je skutečností, ať se nám to líbí, nebo ne.“ Muži a ženy by tak museli mít oddělené budovy, kde se bude volit, nebo by museli volit v jiný čas. Ženy by ale musely přicházet před čistě ženskou volební komisi. Jenže zaměstnat ženu není snadné. Nemluvě už o společenských bariérách (hlavně na venkově a malých městech), jsou tu legální problémy. Ženy potřebují mužský doprovod z řad svých příbuzných a mužského řidiče. Ženy také většinou nemají občanské průkazy ani žádný jiný identifikační průkaz, neboť se odmítají fotit. Už úplně nemožná je podle Qustiho kandidatura ženy. Pokud by totiž byla byť jen jedna jediná žena zvolena do obecní rady, muselo by jí město postavit separátní budovu. Zákon totiž zakazuje mužům a ženám pracovat pod jednou střechou (s výjimkou nemocnic). Pokud by se tak nestalo, byla by budova obsazena náboženskou policií a všichni přítomní by čelili trestnímu stíhání. Kandidatuře brání i sociální tabu. Žena se v Saúdské Arábii neukazuje před kamerou

ani nevystupuje v médiích. „Dostat ženu alespoň ke krátkému rozhovoru v televizi a zveřejnit její jméno – i když je její obličej zcela zakryt – je zcela beznadějné,“ postěžoval si Qusti. „Nejsme to však my, muži, kdo přišli s těmito zvyky,“ pokračuje. „Chtějí to tak saúdské ženy. Kdokoli si myslí, že saúdské ženy chtějí smíšenou společnost, objevovat se na veřejnosti, nebo dokonce v médiích, je buď naivní, nebo hlupák, anebo obojí.“ Věc ženských práv je přitom podle Qustiho na dobré cestě. Saúdská vláda vyzvala jednotlivá ministerstva, aby vybudovala oddělená ženská pracoviště a někteří průmyslníci vyzvali k výstavbě „ženských průmyslových čtvrtí“. Zatím se sice nic takového neděje, ale věci přece nejdou přes noc… Ženy mají podle Qustiho nyní před sebou důležitější úkoly než jsou volby. Měly by trvat na tom, aby se jejich jména mohla prezentovat na veřejnosti. „Ženské jméno je dosud v zemi tabu. Nesmí se objevit ani na svatebním oznámení. Nebylo by lepší začít s bojem za vlastní jméno?“ ptá se Raid Qusti na závěr. M ATYÁ Š Z R N O

RESPEKT / 7

TÉMA

/ 13

Důvěru místo Arafády FOTO ČTK / AP

Po čtyřech letech končí druhé palestinské povstání

Myslím to upřímně – Mahmúd Abbás. Otázka zní, nakolik to myslí upřímně s příměřím radikální skupiny jako Hamás.

V úterý skončila válka. Tak lze charakterizovat setkání lídrů Izraele, Palestiny, Egypta a Jordánska v egyptském Šarm aš-Šajchu a tam vyhlášené příměří pro Svatou zemi. Po více než čtyřech letech krveprolití a více než čtyřech tisících mrtvých. Příliš troufalé tvrzení? Dost možná. Vždyť nikdo neví, jestli zítra, pozítří či za týden někoho nezabije raketa z pásma Gazy, kulka neurotického osadníka na Západním břehu nebo sebevražedný terorista ze sousední lokality. Ale jedno je jisté: Palestinskému vedení Mahmúda Abbáse se přes ojedinělé přetrvávající incidenty podařilo přesvědčit Izraelce i svět o tom, oč se v jiném kontextu a rozměrech marně snaží Stanislav Gross – myslím to upřímně. Právě od toho, nikoli od formálních projevů, ceremoniálů či slavnostních podpisů, se odvíjejí i naděje na mír ve Svaté zemi. Podí-

vejme se na příběh druhé intifády. Je to vlastně příběh zápasu o důvěru.

Jsem atentátník, kdo je víc Píše se červenec 2000. V americkém Camp Davidu má vyvrcholit sedm let běžící mírový proces mezi Izraelem a Palestinci z norského Osla. Tak velí harmonogram, neboť ke 13. září 2000 má být dohodnut „definitivní status“ – jinými slovy mír s Palestinci a podmínky, kdy, jak a v jakém areálu vznikne palestinský stát. Jenže namísto dohody, kompromisu a důvěry přichází krach tohoto summitu pod patronací Billa Clintona. Palestinská delegace odmítá cokoli podepsat a všichni jedou domů. Doma ve Svaté zemi frustrace Palestinců sílí. Dva měsíce po krachu Camp Davidu,

28. září, navštíví tehdejší lídr izraelské opozice Ariel Šaron Chrámovou horu v Jeruzalémě se svatými místy islámu. Palestinci berou tuto procházku jako provokaci. Naproti tomu Šaron argumentuje tím, že si svou návštěvou chtěl ověřit, zda je na Chrámové hoře zaručena svoboda náboženských úkonů a volný přístup pro každého, tedy něco, co tam fungovalo od sjednocení Jeruzaléma v roce 1967, ale co bylo Židům za předchozí jordánské správy odepřeno – a co by mohlo být odepřeno i za správy palestinské. Ať tak, nebo tak, Palestinci odpovídají násilím – do střelby se zapojuje i jejich policie a rebelii podporuje samotný předseda samosprávy Jásir Arafát. Začíná to, co Šaron nazval „palestinskou válkou za nezávislost“ a co pokračovalo formou teroru až do letošního ledna.

Tato válka trvala 52 měsíců, skoro čtyři a půl roku. Na izraelské straně bylo napočteno 1042 mrtvých, 7054 zraněných a přes 400 dopadů raket Kasám odpalovaných z pásma Gazy. Palestinský Červený půlměsíc naproti tomu zaevidoval 3579 mrtvých (tato cifra zahrnuje i mrtvé sebevražedné atentátníky a zabité teroristy vůbec). Od první intifády v letech 1987–93 se lišila zcela zásadně. Tehdy ji prováděli palestinští mladíci a jejím symbolem byly vrhané kameny a nože. Druhá intifáda vypukla v době, kdy na základě mírového procesu z Osla už měli Palestinci lehké zbraně, takže jejím symbolem se stali profesionální teroristé, kalašnikovy a trhavinou obložení atentátníci. Jak ji vlastně nazvat? Palestinci jí říkají intifáda al-Aksa (podle mešity na Chrámové hoře). Izraelci v tom jasno neměli. V anketě deníku

Květinová naděje z Palestiny Ten rozdíl nelze přehlédnout. Od začátku druhé intifády v roce 2000 zmizely z Jeruzaléma děti, potkat je dnes ve městě bez dozoru někoho dospělého je téměř nemožné až do hranic s Palestinou. Vyjíždíme jen z několika kilometrů vzdáleného Betléma a vidíme je všude, hrají si volně na ulicích, jdou ze školy. Místní taxikář ukazuje prázdné parcely s troskami zdemolovaných domů a lakonicky komentuje stále horší stav silnice: „To je po izraelských tancích.“ Než se dostaneme do šest kilometrů vzdálené vesnice al-Chádir, uplyne dobrá půlhodinka. Právě tam se v roce 1993 přestěhovala škola The Hope Flowers School. A právě ta ukazuje, jak intifáda postihuje i lidi, kteří s ní nic společného nemají.

Vzdělávat k míru S nápadem založit školu, jež by dětem z okupovaných území nabídla jinou životní alternativu než nenávist a násilí, přišel v 80. letech sociální pracovník Husajn Ibrahím Issa (1947–2000), který sám vyrostl v uprchlickém táboře Dahajší jižně od Betléma. V roce 1984 otevřel v Betlémě al-Amal Child Care Center. To v jedné místnosti zahrnovalo školku, jídel-

nu a poradnu pro děti vyrůstající uprostřed konfliktu. Issa nejprve dotoval celý projekt z vlastního platu, přesto již na konci 80. let vedle školky a poradny existovala i škola pro první stupeň, založená na myšlence nenásilného a mírového vzdělávání, kterou od začátku navštěvovaly muslimské i křesťanské děti. Issa pochopil, že jedinou šancí pro Palestinu i Izrael je mírová koexistence, a to se snažil vštěpovat i svým žákům. The Hope Flowers School stojí na kopci na konci vesnice. Rozlehlá čtyřpatrová budova s hřištěm na košíkovou a fotbal vypadá zvenku jako běžná základka kdekoli v Evropě. Ibrahím Issa, současný ředitel školy a syn jejího zakladatele, nás však hned varuje před procházkou v okolí. Dvě stě metrů daleko ve sluncem zalitém údolí začíná pás židovských osad. „Pravděpodobně by si mysleli, že je chcete napadnout, a hned by začali střílet. Už čtyři roky tam s dětmi nechodíme,“ říká a vede nás dovnitř.

Nejprve se poslouchejte Do roku 2000 navštěvovalo školu 250 studentů: křesťanské děti z Betléma, palestinské děti z uprchlických táborů a okolí a dvakrát týdně

přijížděly i židovské děti z Jeruzaléma. Intifáda vše změnila. „Židovské děti se sem už nemají šanci dostat, děti ze vzdálenějšího okolí také ne. Časté uzavírky silnic v blízkosti školy izraelskou armádou mají za následek, že rodiče začali raději posílat děti jinam,“ vysvětluje Issa fakt, že dnes je ve škole pravidelně jen 120 dětí a provizorně funguje pouze jako školka a první stupeň. Škola je soukromá, většina žáků tu studuje jen díky stipendiím ze zahraničí. „The Hope Flowers School musí fungovat jako soukromá instituce, jinak nemůžeme zůstat neutrální,“ vysvětluje Issa a dodává: „Někdy je to těžké, loni jsme tři měsíce neměli na výplaty, my si však nemůžeme dovolit přijmout peníze od nikoho, kdo je zainteresován na tomhle konfliktu, je to propaganda z obou stran.“ Právě začaly prázdniny, na dvoře dělníci staví nový vchod pro vozíčkáře, zaplacený britskou ambasádou. Ve třídách panuje běžný nepořádek. Počmárané tabule, neuklizené lavice se zbytky papírů, tužek a barev, obrázky dětí po stěnách. V budově je počítačová laboratoř, jídelna s kuchyní a knihovna – v ní jsou vedle anglickojazyčných učebnic ze zahraničí i otřískané regály plné hebrejských a arabských knih. „Kromě arabštiny učíme děti

i hebrejsky a anglicky. Dříve k nám dojížděla učitelka hebrejštiny z Jeruzaléma, teď tu v rámci našeho dobrovolnického programu učí židovští studenti, kteří tu i bydlí,“ říká Issa při prohlídce školy. Dobrovolnický program, díky němuž do školy přijíždějí lidé z celého světa, aby tu učili a pracovali, je jen jednou z mála dalších aktivit školy. Snaží se tu pořádat workshopy a setkání pro zájemce z obou znepřátelených stran. „Nejdříve je učíme poslouchat se navzájem a až potom začínáme hovořit o válce a míru,“ vypráví náš průvodce a pokračuje: „Funguje tu také psychologická poradna pro děti a jejich rodiče postižené válečnými traumaty.“ Sám Issa byl před rokem a půl zatčen poté, co izraelská armáda zbourala jeho dům v protiteroristické akci na území Palestiny. Díky solidaritě západního světa byl po pěti dnech propuštěn. „V tu chvíli jsem opravdu pochopil, že to, co tu děláme, má smysl. Bylo by lehké se mstít, jenže tady není jiná šance než mír. Zabíjíme se už 55 let, někdy to musí skončit,“ říká a nervózně se usměje. M A R T I N A K Ř Í Ž K O V Á , al-Chádir Autorka je spolupracovnicí Respektu.

TÉMA

14.–20. 2. 2005

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

14 /

Test pro důvěru: Bude palestinská policie podporovat rebelii, nebo bojovat proti teroristům? První týdny letoška ukazují to druhé.

The Jerusalem Post se objevovaly tipy jako válka z Osla, válka osadníků za mír, válka teroru – ale neformální vavříny si odnesla Američanka Marilyn Solomonová za výraz Arafáda. To věru odpovídá realitě. Vždyť právě konec Arafády umožnila až smrt dlouhodobého vůdce Palestinců, symbolu nedůvěry ve Svaté zemi.

Podlomíme vaši sílu Na čem vlastně jednání v Camp Davidu zkrachovalo? Na nedostatečné přípravě a důvěře. Vyšlo to najevo až rok poté, když se přímí aktéři svěřili čtrnáctideníku The Jerusalem Report. Izraelská delegace přijela do USA po tajných přípravných hovorech s Palestinci na jaře ve Stockholmu a měla pocit, že dohoda je na dosah. Když ale Jásir Arafát zahájil svou řeč, bylo jasné, že vše je jinak. „Hovořil o potřebě zapojit do věci Rusy a další Evropany. V jádru požadoval mezinárodní konferenci,“ vzpomíná šéfvyjednavač Šlomo Ben-Ami. Arafát se odmítal spoléhat pouze na Američany, neboť ti trvali na ústupcích obou stran, zatímco pro Arafáta spočíval nepřekročitelný ústupek Palestinců už v tom, že v Oslu uznali existenci Izraele v hranicích z roku 1967. Oni už zkrátka svůj územní kompromis udělali. Když potom pátý den summitu přišla řeč na Jeruzalém, Arafát vše odmítl, neboť Židé prý nemají historickou vazbu k Chrámové hoře. Ahmad Kurája, dnešní palestinský premiér, to jako Ben-Amiho protějšek viděl jinak. Pro něj byl krachem summitu čtvrtý den, když Ben-Ami poprvé vytáhl mapu Západního břehu Jordánu s barevnými areály – oranžové pro Palestince, hnědé pro židovské osady, bílé pro anexi. Byla to táž mapa, kterou zamítl ve Stockholmu. Na otázku, jakou alternativu sám nabízí, Kurája odpověděl: „Je to mapa z roku 1967.“ Pak se do věci vložil Clinton: „To chcete, aby ty hnědé areály zoranžověly?“ – „Přesně tak.“ – „A aby i ty bílé zoranžověly?“ – „Přesně tak.“ V té chvíli se Clinton, jenž si chtěl mírem ve Svaté zemi ozdobit závěr své prezidentské

dráhy, rozčílil: „Považuji vás za osobně zodpovědného za krach tohoto summitu.“ Adresátem tohoto výroku byl ovšem Arafát. Jenže v době, kdy se takto vyjasňovaly kořeny intifády, spočívající v rozdílných předpokladech a nedůvěře, běží už povstání naplno. Už tehdy je rozebírají analytici a média. „Není to série teroristických útoků. Ve skutečnosti je to opotřebovávací válka, kterou vede palestinská samospráva vůči Izraeli,“ informuje list Ha’arec. Oživuje tím termín známý z konce 60. let, kdy ho v egyptském parlamentu vyhlásil prezident Násir: „Nejsme dost silní na to, abychom opět dobyli Sinaj, ale budeme podlamovat sílu Izraele.“ Izrael také mění svou doktrinu. Zatímco do roku 1996 platila formule „budeme potírat palestinský terorismus, jako by neexistovaly mírové rozhovory, a budeme jednat s Palestinci, jako kdyby neexistoval terorismus“, Šaron – teď už premiér – ji přeformuluje: Mají-li Palestinci skutečný zájem na rozhovorech, musí zastavit teror.

Budeme s terorismem bojovat V té době vychází zpráva americké Mitchellovy komise, která měla zjistit fakta o příčinách intifády. Vyvrací sice hlavně v arabském světě a v Evropě zakořeněný názor, že hlavní příčinou byla Šaronova cesta na Chrámovou horu, ale zároveň „nezískává přesvědčivé důkazy“ pro oficiální izraelskou verzi, podle níž povstání připravovala samospráva hned po krachu Camp Davidu. Snaží se o vyváženost: „Zdá se, že někteří Izraelci nechápou frustraci Palestinců, kterou musí každodenně snášet jako výsledek života v podmínkách pokračující okupace… Zdá se, že někteří Palestinci nechápou rozsah strachu z teroru, který panuje mezi Izraelci a podkopává jejich víru v možnost soužití…“ Jenže příměří, které na základě této zprávy vzniklo, brzy selhává. Pro Arafáta příměří nejsou relevantní, neboť za předchozích třicet let jich mohl oslavit více než narozenin: V Jordánsku jich podepsal a porušil přes dvacet, v Liba-

nonu už to bylo přes třicet. Podle Joela Markuse v listu Ha’arec zůstává jeho taktika beze změny: Buď souhlasí s příměřím na poslední chvíli, když cítí, že trpělivost druhé strany se už vyčerpala, nebo přistoupí na klid zbraní proto, aby si něco vynutil. Když nezíská to, oč usiloval, prostě obnoví palbu. Když to získá, obnoví palbu, aby získal ještě více. V této situaci pronáší 4. října 2001 Ariel Šaron slova známá jako „Československá řeč“. Přiměla ho k tomu hlavně ztráta důvěry v USA, které těsně po 11. září nezahrnuly Izrael do protiteroristické koalice, aby získaly co možná nejširší podporu v arabském světě. Šaron přirovnává tehdejší pozici Izraele k naší pozici před Mnichovem: „Neopakujte strašný omyl z roku 1938, kdy se osvícené evropské demokracie rozhodly obětovat Československo příhodnému dočasnému řešení. Nepokoušejte se usmiřovat s Araby na náš účet. To je pro nás nepřijatelné. Izrael nebude Československem. Izrael bude s terorismem bojovat.“ Šaron sice brzy svá slova tlumí, když USA hned 7. října zaútočí na teroristy v Afghánistánu, ale celý následující rok 2002 se ve Svaté zemi nese ve znamení nejtěžších bojů a nejhlubšího propadu vzájemné důvěry. Palestinci se uchylují k dosud bezprecedentní řadě atentátů a Izrael reaguje opětnou okupací palestinských areálů, kterým sám pár let předtím udělil plnou samosprávu.

Lovíme pinzety pomocí slonů Předehrou roku 2002 je první prosincový víkend. Dva likvidační výbuchy v Jeruzalémě a Haifě zabijí 26 lidí. The Jerusalem Post píše, že debata o tom, zda Arafát teroru nemůže, či nechce zabránit, je zcela irelevantní. Obě varianty totiž prý vedou ke stejnému závěru: dá-li Izrael Arafátovi plnou suverenitu, nezíská za to mír a bezpečnost, jak zněla představa z Osla, ale jen další teror. Další minus pro Arafáta přináší leden. Na základě informací CIA Izraelci zadržují v Ru-

dém moři loď Karine A, která plula s nákladem zbraní a výbušnin z Íránu do Gazy. Arafát prohlašuje, že jeho samospráva nemá se zásilkou nic společného, ale CIA ho označuje za přímo odpovědného za pašování zbraní. To je novinka, protože až dosud to tvrdil pouze Izrael. Deník International Herald Tribune dodává: „Případ Karine A se dotkl i evropských vlád. Došlo jim, že miliony, jež od nich putovaly k Palestincům s cílem pomoci hladovějícím, byly využity pro nákup výbušnin pro zabíjení civilistů.“ Jenže Evropa – na rozdíl od Ameriky – důvěru v Arafáta neztrácela. Pomohla jí v tom především izraelská operace „Obranný štít“. Když 27. března zabíjí výbuch ve městě Netanja 28 lidí, Ariel Šaron prohlásí Arafáta za nepřítele a dva dny poté armáda obsazuje všechna klíčová města na Západním břehu. Arafát zůstává obklíčen a odříznut od světa i energie ve svém sídle v Ramalláhu, ale v uprchlickém táboře v Džanínu, hlavní základně teroristů, se odehrává regulérní bitva – vyžádá si životy 23 izraelských vojáků a 52 Palestinců (z toho 38 ozbrojenců). Světová média ovšem Džanín prezentují jako masakr stovek palestinských civilistů. Nepomůže ani, když OSN v létě vydá zprávu vyšetřovací komise autorizovanou Kofi Annanem, která věc uvádí na pravou míru. „Na mezinárodněpolitické rovině se Izrael změnil z oběti teroru v agresora obžalovaného ze spáchání masakru,“ píše Ha’arec. A co hůř: Místo aby byl Arafát svou izolací „upozaděn“, jeho prestiž stoupla. Kritikům nahrávají postupy izraelské armády, zejména tzv. cílené zabíjení (targeted killing) teroristů. Jeden příklad za všechny: V červenci v noci přiletí nad Gazu stíhací bombardér F-16 a laserem naváděnou tunovou pumou zasáhne dům, v němž žije šejch Sálid Šihada. Proti zabití tohoto arciteroristy nikdo nic nenamítá, ale společně s ním zahyne 14 civilistů, z toho 9 dětí. Izrael se ocitá v podobné pozici jako Američané v Afghánistánu či ve Fallúdži: sofistikované zbraně moc nefungují, jde-li o boj v rámci městské guerilly – přinášejí přílišné ztráty civilistů. Kritika se ozývá i doma. List Ha’arec vzpomíná na doby, kdy izraelský operativec v ženském převleku zabil hledaného Palestince v Bejrútu, aniž by ohrozil jeho rodinu. Lídr opozice Josi Sarid tvrdí: Člověk nemusí být vojenský expert, stačí vzít rozum do hrsti. Je-li při jednom „chirurgickém úderu“ zabito či zraněno 180 lidí včetně žen a dětí, je jasné, že nebyli v posteli se Sálidem Šihadou, ale pocházejí z přilehlých domů. A též generální ředitel ministerstva zahraničí Avi Gil má starosti: „Lovili jsme slony pomocí pinzet. Dnes lovíme pinzety pomocí slonů.“

Jak se dostaneme dolů? Důvěra je na bodu mrazu, což se přenáší i do Evropy, jež čím dál více dává najevo sympatie k Palestincům. Gretta Duisenbergová, manželka tehdejšího šéfa Evropské centrální banky, vyjadřuje „porozumění“ pro sebevražedné atentátníky. Když se jí pak v rádiu ptají, kolik podpisů by chtěla získat pro svou petici za ukončení okupace palestinských území, odpoví „Třeba šest milionů“ a hlasitě se zasměje. A aby nebyla mýlka, o tři měsíce později říká: „Odhlédnuto od holocaustu je izraelská okupace palestinských území horší než nacistická okupace Holandska.“ Ano, v této době i evropské elity sklouzávají k antisemitským resentimentům. Určité vysvětlení nabízí izraelská historička Anita Šapirová, která vidí kořeny tohoto postoje v trendech z konce 60. let: „Ty v podstatě zakonzervovaly myšlenku, že když má bílý muž nad třicet let, musí něco dělat špatně. A ironií osudu byli Židé najednou definováni coby bílá většina, zatímco v běhu dějin se vždycky považovali za perzekvovanou a ušlápnutou

Obě strany měly důvod k jednání, FOTO ARCHIV

říká velvyslanec v Izraeli Michael Žantovský Dá se po summitu v Šarm aš-Šajchu hovořit o konci druhé intifády? Podle některých skončila druhá intifáda už smrtí Jásira Arafáta. V každém případě už delší dobu bylo racionálně uvažujícím Palestincům jasné, že prostřednictvím násilí obecně, a terorismu vůči civilnímu obyvatelstvu zvláště, nemohou dosáhnout svých cílů. Izraelcům bylo zase jasné, že čistě vojenskými prostředky mohou teroristickou hrozbu redukovat, ale ne zcela vyloučit. Obě strany tak měly důvod zastavit násilí a začít jednat. Co bude největší překážkou na straně Izraele a Palestinců? Současný stav je stavem neformál-

ního příměří; definitivní vyřešení konfliktu je ještě daleko. Nejtěžší fáze přijde, až se bude opět jednat o definitivním uspořádání. Předčasné otevření nevyhnutelných kompromisů v otázkách hranic, Jeruzaléma či uprchlíků by mohlo na obou stranách poskytnout novou příležitost extremistům k návratu do hry. Je reálný občanský konflikt v Izraeli ohledně stažení osad? Nikdo tu nebezpečí takového konfliktu nepodceňuje. Vždyť osadníci představují 5 % židovského obyvatelstva Izraele a některé „osady“ jsou městy s několika desítkami tisíc obyvatel. Osobně se však domnívám, že pokud jde o stažení z osad v pásmu Gazy a čtyř osad v severní části

Západního břehu, které je předmětem Šaronova plánu, uskuteční se bez násilného konfliktu. Většina osadníků si v určitém momentě uvědomí nevyhnutelnost tohoto kroku a omezí se na symbolické protesty. Podle některých pozorovatelů bylo již tohoto momentu dosaženo. Lze očekávat podobný konflikt na palestinské straně? Palestinské frakce a skupiny zatím vždy projevovaly v kritických chvílích tváří v tvář takovému nebezpečí smysl pro soudržnost a sebezáchovu. Je ovšem třeba se obávat podněcování vnitropalestinských a izraelsko-palestinských konfliktů zvenčí. Negativní úlohu tu sehrává Íránem podporovaný Hizballáh.

EU sázela do poslední chvíle na Arafáta. Jak teď může získat důvěru u Izraele? Ne všichni členové EU podporovali Arafáta bezpodmínečně; v každém případě jde o minulost. EU je dnes prakticky sousedem Izraele a jeho největším hospodářským partnerem. Je členem Kvartetu, který má sehrát zásadní úlohu při realizaci Cestovního plánu. Je největším poskytovatelem hospodářské pomoci Palestincům – ta je nyní klíčová i z izraelského hlediska. Rozvážný, vyrovnaný a neukvapený postup Evropy od nástupu Mahmúda Abbáse je dobrým základem pro další posilování důvěry mezi EU a Izraelem.

TÉMA

7

/ 15 FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

RESPEKT /

Hebron: Před osmi lety předán palestinské samosprávě, před třemi lety opět vojensky obsazen, nyní čeká na odchod izraelské armády.

menšinu. V jistém smyslu tak trpíme z obou stran – jsme minorita, a zároveň nás považují za součást majority,“ řekla v rozhovoru pro pražský měsíčník Roš chodeš. Evropa si skutečně všímá spíše mediálně atraktivních věcí než důvěry. Vždyť právě ve městech obsazených při akci „Obranný štít“, kterou odsoudila, byly nalezeny důkazy podkopávání důvěry – doklady o účasti orgánů samosprávy na pašování výbušnin a výcviku teroristů. Ve školách byly nalezeny artefakty v podobě siluety Izraele vyvedené v palestinských barvách a s reálným nožem zapíchnutým doprostřed. Tyto artefakty nevznikaly v rámci party cvoků, ale v rámci výtvarné výchovy. Pozici Izraele v těchto poměrech názorně vyjádřil opět deník Ha’arec: Děláme jim ze života peklo, vypovídáme je a vyhazujeme do vzduchu jejich domy, dostali jsme Arafáta do domácího vězení. Jsme jako ten hrdina starého vtipu, který v cirkusu vyleze na visutou hrazdu a pak se ptá: „Jak se dostanu dolů?“

Nikdy nelži Georgi Bushovi V roce 2003 začíná Arafátův sestup. Rok poté, co ho jako nepřítele odepsal Šaron, ho ostrakizují také USA. Ukazuje to návštěva ministra zahraničí Colina Powella, který v květnu přijíždí propagovat projekt Cestovního plánu. Setkává se se

Šaronem a premiérem Abbásem, ale vynechává Arafáta – a to už je jasný signál: Americká politika preferuje osobnosti sdílející názor, že teror nevede k ústupkům. Evropa reaguje jako chytrá horákyně: vadí-li Jeruzalému návštěvy u Arafáta, budou Evropané podnikat dvě cesty nezávisle na sobě – při jedné se setkají se Šaronem, při druhé s Arafátem. Izrael ale přitvrzuje: lídři EU, kteří se setkají s Arafátem, nebudou v Jeruzalémě přijati. V září pak pro neshody s Arafátem odstupuje Abbás a jeruzalémský bezpečnostní kabinet se rozhoduje Arafáta „odstranit“. Počátkem roku 2004 jsou Arafátovy akcie – alespoň v Izraeli a USA – na nule, ale právě tehdy Šaron vyrukuje s vlastní vstřícností, s projektem jednostranného stažení z Gazy a části Západního břehu. Tři roky poté, co začal používat eufemismus „bolestné ústupky“, poprvé připustil, že budou evakuovány i velké osady, nejenom partyzánské shluky karavanů někde na kopci. Arafátův skon 11. listopadu Šaronovu ideu jednostrannosti („nemáme partnera pro jednání“) poněkud naruší, ale zároveň mu umožní přichystat pro jeho nástupce jakýsi test způsobilosti. Již 18. listopadu prohlašuje, že jde především o to, aby z palestinských médií i škol zmizelo štvaní proti Izraeli, Izraelcům a Židům obecně, které považuje za skutečný kořen terorismu. Již citovaný Joel Markus příštímu prezidentovi Palestinců – očividně favoritovi Mahmúdu

Abbásovi – v Ha’arecu mezi jiným připomíná: Nikdy nelži Georgi Bushovi. Lži tvého slavného předchůdce přišly jeho samého i tvůj národ zatraceně draho. Zvláště osobní dopis Bushovi, v němž Arafát přísahal, že neměl žádné informace o lodi Karine A. Tehdy s ním Bush přerušil komunikaci a udělal z něho ne-partnera, což Šaronovi uvolnilo ruce. Zajímavě se v katarském listu Al-Rajá vyjádřil i Šaker al-Nabulsí, jordánský intelektuál žijící v USA: Dnešní Mahmúd Abbás není revolucionář či boss války gangů, nýbrž politický lídr a státník. Nepřišel proto, aby vedl revoluci za vymazání Izraele, nýbrž proto, aby dosáhl palestinského státu a porozumění s Izraelem v tomto bodě. Naproti tomu Arafát trpěl mýtomanií, chorobnou lhavostí. To je jeden z příznaků hysterie, jež v lidech vyvolává potřebu lhát stejně jako dýchat. A Mahmúd Abbás to vše vyslyší.

Abbás: užití zbraní bylo zhoubné Abbás koncem listopadu nařizuje, aby média kontrolovaná samosprávou podněcování zášti zastavila. (Premiér Kurája je naopak vyzval k tomu, aby shromažďovala štvavé výroky pronesené v Izraeli, což je férové soupeření.) Již v polovině prosince prohlašuje pro londýnský list v arabštině A-Šark al-Awsat, že násilné povstání bylo chybou: „Užití zbraní bylo

zhoubné a musí přestat.“ Izraelský ministr obrany Šaul Mofaz reaguje tak, že budou-li Palestinci tlumit násilí, Izrael s nimi bude konzultovat stažení z Gazy – takže z jednostranného kroku vyvolaného nedůvěryhodným Arafátem se může stát krok debatovaný s jeho důvěryhodným nástupcem. Abbás navštěvuje Kuvajt a omlouvá se za to, že Arafát při anexi této země v roce 1990 podporoval Saddáma Husajna. Přitom po Arafátově smrti Kuvajťané na omluvě už netrvali… Test ohněm přichází po volbách 9. ledna. Čtyři dny poté, co je Abbás zvolen prezidentem, zaútočí teroristé v Gaze a Izrael napočítá 6 mrtvých vojáků. Jenže tentokrát to jde jinak než za Arafáta. Abbás přikazuje palestinské policii, aby bránila jakýmkoli útokům proti Izraeli. Nařizuje sjednocení bezpečnostních složek samosprávy, tedy krok, pro který v září 2003 – kvůli Arafátově odporu – odstoupil z úřadu premiéra. A ve světových novinách se objevují titulky „První zatčení extremisté za Abbáse“. Výsledek? Šest dnů po atentátu Šaron obnovuje styky se samosprávou, tři týdny poté se koná summit v Šarm aš-Šajchu. Vše náhle jde. Ukazuje se, že důvěra bývá opravdu důležitější než zákroky sofistikovaných zbraní nebo ceremoniální podpisy. ZBYNĚK PETRÁČEK

inzerce

16 /

ROZHOVOR

14.–20. 2. 2005

Je věcí každého, s čím do politiky jde S Ivanem Langerem o Grossově aféře, Tlustého riziku a ODS dia a tvrdit, že za vše může zákon. Nástrojů na ochranu osobnosti je dost, na současném stavu bych nic neměnil. Jestli by někde mohlo přijít zlepšení, tak v rozhodovací praxi soudů, aby dokázaly finančně ocenit výši újmy, která vzniká poškozením vašeho dobrého jména a pověsti, aby neváhaly odsuzovat k milionovým částkám. Před sedmi lety jste v rozhovoru pro Respekt mluvil o tom, jak zažalujete kvůli jednomu článku o své rodině deník Právo o milion korun. Jak to tehdy dopadlo? Šéfredaktor Práva tehdy uznal pochybení a poslal osobní omluvný dopis mojí mamince, o níž v té věci šlo. To mi stačilo, nemuseli ani nic tisknout. Kolikrát jsem pak měl ještě

Jenže třeba u daní jsou důležité i detaily, pokud si mají lidé spočítat, co jim který návrh přinese. Váš stínový ministr financí Tlustý o nich mlčí s tím, že jde o „know-how“ ODS, které by konkurenti mohli ukrást. O tom jsme se naposledy hodně bavili. Tváří v tvář tomu sociálnímu rasismu, který zavádí ČSSD… Sociální demokraté třídí lidi podle rasy? Třídí je podle stavu jejich příjmů: některým vychází vstříc, a jiným ne. Tváří v tvář tomu je třeba rozpracovat naše daňové návrhy do posledního detailu, aby každý mohl vidět, jak na tom bude. To je teď zadání pro stínového ministra financí a jeho tým. FOTO LUDVÍK HRADILEK

ODS slibovala, že nevyjasněné příjmy premiéra a jeho ženy nenechá padnout pod stůl. Nakonec zůstalo jen u několika interpelací. To už bylo opravdu všechno? Nejsme strana, která si libuje v rozehrávání mediálních afér. Máme základní obavu, aby jeden problém nezastínil podstatné věci: s ČSSD se chceme utkávat ve věcných tématech jako daně, zdravotnictví, penze, nikoli Grossův byt. Říkáte ale, že premiér už ohrožuje pověst země. Ano, k předchozímu A platí i toto B. Naše vystoupení však bylo úměrné možnostem, které jsme dostali: žádali jsme samostatný bod na schůzi sněmovny, koalice však byla proti. V minulosti jste vyvolali hlasování o nedůvěře kvůli menším věcem. Proč ne teď? Vzhledem k jednotnému postoji koalice bylo předem jasné, že by to bylo jen prázdné gesto. A prázdná gesta nemám rád. Jakou roli v tom hraje, že i sama ODS má máslo na hlavě, protože předseda vašeho klubu Vlastimil Tlustý nechce říct, kdo mu půjčil na jeho vilu? Nemyslím, že by tím byl náš postoj ovlivněn. Kolega Tlustý se z mého pohledu vyjádřil jasně, byť vy máte samozřejmě právo být neuspokojeni. Premiér ale na rozdíl od něj opakovaně upravoval a převracel různé varianty vysvětlení. Tlustý se podle svých slov k mlčení zavázal svým věřitelům. Vám takové vysvětlení stačí? Je to jeho politické riziko, které se rozhodl nést a musí ho unést. Já to respektuji a chápu, když je to přání druhé strany. Z pohledu někoho mu to dává minusové body – z mého pohledu však v tuto chvíli ne. A riziko pro ODS? To se vám také zdá únosné? V tuto chvíli ano, protože žádné zpochybnění původu jeho majetku se neobjevilo. Je věcí každého z nás, s čím do politiky jde a nakolik otevřeně komunikuje s veřejností.

Střet zájmů Po Grossově aféře se znovu začalo mluvit o zpřísnění některých zákonů. Jaký máte názor například na rozšíření majetkových přiznání politiků? Především bych nevedl dělicí čáru mezi celostátní a krajskou politikou. Každý, kdo přichází do styku s veřejnými prostředky, by měl definovat oblast svého majetku a zveřejnit zdroje příjmů. Měly by platit sankce za nepravdivé informace. U obcí by bylo nutné vymezit, koho se to bude týkat – podle mě starostů, místostarostů a radních. Kdyby to byli i řadoví zastupitelé, spousta lidí by se na kandidaturu vykašlala, takový rentgen by jim nestál za to. Jinými slovy, současný zákon o střetu zájmů byste rozšířil i do krajské a obecní politiky? Myslím, že by to tak mělo být. Kvůli podnikání Šárky Grossové se mluví i o obdobných přiznáních manželek či manželů. To je pro mě velká otázka. Když se člověk rozhodne jít do politiky, nese kůži na trh se všemi důsledky. Ale nevím, do jaké míry klást to břemeno i na blízké příbuzné. Zvlášť když se jako moje manželka o politiku naprosto nezajímají. Takže ano, nebo ne? Manželky si ještě dokážu představit. Měl by být elementární přehled o tom, co dělají a s jakými výnosy. Ale prosím, abychom respektovali jejich právo na soukromý život. Ministr kultury chce kvůli článkům o Grossovi navrhnout zpřísnění tiskového zákona, konkrétně pasáž o právu na odpověď. Co si tom myslíte? Je absurdní kvůli chybám a průšvihům jednoho člověka ukazovat na mé-

I V A N L A N G E R (38) vystudoval medicínu v Olomouci a práva v Pra-

ze. Celou kariéru prožil ve státní správě a politice. Začínal jako tajemník ministra spravedlnosti, od roku 1996 je nepřetržitě poslancem ODS, od roku 1998 místopředsedou sněmovny. Je považován za jednoho z hlavních spojenců současného předsedy strany Mirka Topolánka, v jeho stínové vládě je ministrem vnitra. Byl místopředsedou ODS v letech 1998–2002, znovu zvolen na loňském kongresu. I. Langer je ženatý a má dvě děti.

chuť žalovat různá média, ale nikdy jsem to neudělal. K soudu chodím nerad.

Tři úspěchy a Shnilé rajče Jaké jsou tři největší úspěchy ODS od výměny Václava Klause za Mirka Topolánka? Zvládli jsme přechod od výrazné, ojedinělé osobnosti zakladatele. Zůstali jsme stranou vnitřně kompaktní. A čas v opozici jsme strávili zodpovědně, přípravou programových materiálů, odborným vzděláváním členské základny. To je nejdůležitější. Zveřejníte ještě před volbami návrhy zákonů v paragrafovém znění? Myslím, že ne. Klíčové je politické a ideové zadání, pak už je relativně snadné ho přetavit do zákona. V některých věcech se snažíme pokročit až ke konkrétním paragrafům, ale prosím o shovívavost – nedisponujeme takovým odborným legislativním aparátem jako vláda.

Uděláte totéž u penzí? Neumím odpovědět. Při tvorbě programu musíme dbát i na jeho jasnost a přehlednost – příliš mnoho témat by vedlo k rozpliznutí. Do hloubky je třeba rozpracovat dvě tři. Rozhodně platí, že pokud za rok sestavíme vládu, na podzim 2006 musí být návrhy ve sněmovně. Jste si pořád jisti, že po volbách 2004 budete sestavovat vládu s lidovci? Můžu trochu zeširoka? Já jsem v této souvislosti nešťastný ze senátní debaty o zákazu názvu komunistické strany. Jsem antikomunista a hlásím se k tomu, ale nechci, aby se násilným přelakováním názvu firmy usnadnila cesta komunistů do vlády. Změní si název, a přitom to budou stále stejní Grebeníček a Ransdorf. A když střed a pravice neutvoří většinu, udělají to oni s ČSSD. Toho se obávám. Jaké jsou tři největší neúspěchy ODS za Topolánka? Nějaké mě napadají, ale raději bych si je nechal pro sebe.

Co případ Kořistka? Jaký dojem si z něj podle vás lidé odnesli? Absolutní frustraci z politiků i z politiky. A to není váš neúspěch? Pokud jste nedokázali přesvědčit, že jednání emisarů ODS s poslancem Kořistkou bylo čisté, bez nabídky úplatku? Ne. Případ Kořistka řadím do série velmi podivných zásahů policie do politického souboje, stejně jako zatčení kladenského primátora Milana Volfa před evropskými volbami. Moc bych si přál, aby policie prokazovala svou akceschopnost a měřila všem stejným metrem, i když nejde o opoziční stranu. Nenapadá vás nic, co jste v tom případu mohli udělat lépe? To bych musel připustit, že jsme pochybili, a to si nemyslím. Pro mě je hlavní, aby to neskončilo do ztracena – ale to by nemělo. Protože až uplyne 30denní lhůta, kterou dal státní zástupce policii, bude jasno: buď Večerek s Dalíkem upláceli, nebo Kořistka lhal. A jestli se ukáže, že neupláceli, tak Kořistka musí pykat za křivé obvinění. Nepovažujete za možné, aby policejním prezidentem po vašem nástupu zůstal Jiří Kolář. Jak by váš kabinet vycházel s nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou po slovních přestřelkách mezi ní a ODS? Paní nejvyšší státní zástupkyní se vůbec nezabývám. Nestýkám se s ní, nemáme žádné vztahy. Trváte nadále na tom, co jste řekl v rozhovoru pro MF Dnes, tedy že policie by za vaší éry měla stíhat ty, kdo na tričku nosí Che Guevaru, Castra, Maa, Lenina nebo Stalina? Je-li trestným činem nošení symbolů nacismu a přihlášení se k jeho vrcholným představitelům, musí být trestáno podle stejného metru i nošení symbolů komunismu a jeho představitelů. Podíváte-li se na životopis Che Guevary, je to člověk, který patří k zakladatelům gulagů na Kubě, má na rukou stejnou krev, jako měli Berija a Himmler. Za což už jsem si vysloužil nominaci Mladé levice na cenu Shnilé rajče a upřímně se těším, až ji dostanu. Pracujete v advokátní kanceláři s bývalým vysoce postaveným policistou Martinem Pavlíkem. Vrátil byste ho do funkce? Martin Pavlík úspěšně složil advokátské zkoušky a nemám pocit, že by se chtěl vrátit. Kdyby mě oslovil, tak bych o tom přemýšlel. Vzpomínáte si na Romana Hrubanta? Tento důstojník BIS měl za Klausových vlád zjistit, kdo vynáší informace do ČSSD. Pak byl na základě vykonstruovaných obvinění zatčen. Jeho vyšetřovatelem byl právě Pavlík. Proto říkám, že bych o tom přemýšlel. Angažmá Martina Pavlíka v tom případu si řadím do sloupečku minus. Jak se dnes díváte na svůj šest let starý zájezd na Kilimandžáro, kde ve skupince výletníků byl i obchodník s LTO a objednavatel vraždy Vratislav Kutal? Litujete, že jste si tehdy společníky lépe neprověřil? Mohl bych jednoduše říct, abych vás uspokojil: Ano, lituji. Ale uvědomte si, jaké jsem měl možnosti si někoho prolustrovat. Při pobytu nikdy nepřišla řeč na to, kdo v čem podniká. O to víc jsem pak byl zaskočen tím, co se v médiích o Kutalovi spustilo. Pochopil bych kritiku, kdybych se s Kutalem pravidelně stýkal, měl s ním obchodní vztahy. Ten zájezd ale organizoval můj velmi dobrý přítel, platil jsem si vše ze svého a od té doby jsme se s Kutalem neviděli.

Měnil byste jako ministr vnitra něco na současné praxi, pokud jde o lehké drogy? Nejsem pro legalizaci drog, ale pro jejich klasifikaci podle stupně nebezpečnosti. Například člověk, který kouří marihuanu, by neměl být postihován trestem odnětí svobody. Dřív jsem měl obavu, že lidovecké „množství větší než malé“ povede k bezdůvodné kriminalizaci a nárůstu agendy. Připouštím, že moje obavy se nenaplnily, takže v tuto chvíli bych na legislativním rámci neměnil prakticky nic. Zavedl bych ale akreditace neziskových sdružení, které se podílejí na léčbě a prevenci. Nakládají s veřejnými penězi, takže by měly být vystaveny větší kontrole.

Poučení a ČT Mirek Topolánek vybízí premiéra, aby si vzal poučení z aféry s Lájosem Bácsem a Radžívem Sinhou. O poučení ze skandálů let 1996–97 mluví ODS často. V čem konkrétně pro vás spočívá? Co bylo tehdy špatně? Podcenilo se hospodaření strany, jeho kontrola a také důraz, jaký veřejnost a média kladou na průhlednost stranických financí. Druhá chyba byla v tom, že místo jasného pojmenování problému se tehdy mlžilo. I vy jste po loňském kongresu ODS prohlásil, že jste se změnil – dřív jste prý málo naslouchal a byl příliš přesvědčen o své pravdě. Co jste měl na mysli? Teď vám neumím dát seznam témat. Obávám se, že z toho chcete udělat jen umělou proměnu. Ale to bylo kvůli zkušenostem, jaké přináší život, hodně mě také naučilo narození dětí. Změna se nestala ze dne na den, přispěla k ní zkušenost proher i vítězství… Co třeba vaše názory na Českou televizi? To je přesně ono. Mám nálepku nepřítele veřejnoprávního média – a dost možná jsem si ji zavinil sám. Na všem, co jsem říkal dřív, i v době televizní stávky, nemusím nic měnit. Ale byl jsem až příliš přesvědčen, že můj postoj je správný a že všichni mě přece musí pochopit. Je třeba vyslechnout názor druhého, přemýšlet nad ním, zkusit být argumentačně lepší. Ještě trváte na tom, že se má Česká televize spojit s rozhlasem, případně privatizovat jeden kanál? Privatizaci jsem nikdy nechtěl! To je jedna z chimér, které se tehdy v té divné době kolem stávky rozšířily. Spojení televize a rozhlasu ano, to je jedna z variant. Ale zajděte si na mé přednášky o médiích a právu a uslyšíte mě, jak hájím duální systém – souběžnou existenci veřejnoprávních a komerčních médií – jako optimální pro evropskou tradici. Zároveň jsem pro čistý model financování: ČT pouze z koncesionářských poplatků, komerční televize pouze z reklamy. Tím zničíte konkurenci na reklamním trhu. Připouštím, že se dá o tom debatovat. Jste pro zvýšení koncesionářských poplatků? Když do vedení České televize nastoupila dvojice Janeček – Lambert, poprvé nám nelakovali svět narůžovo, tvrdě a nekompromisně popsali dosavadní stav a začali s tím něco dělat. Zrovna jsem řediteli Janečkovi před pár dny říkal, že by měli v průběhu března, až budou mít výsledky za rok 2004, udělat prezentaci. A když mě přesvědčí, že už provedli zásadní restrukturalizaci a že si ČT sáhla na dno, jsem připraven seriózně jednat o zvýšení poplatků. TOMÁŠ NĚMEČEK

RESPEKT / 7

INZERCE

/ 17

Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové

vyhlaöuje v˝bÏrovÈ ¯ÌzenÌ, ve kterÈm budou rozdÏleny v˝nosy nadaËnÌho jmÏnÌ z prost¯edk˘ NadaËnÌho investiËnÌho fondu (NIF) za rok 2004 organizacím působícím v oblasti sociální a humanitární. NadaËnÌ p¯ÌspÏvek ve v˝öi 100 000 ñ 250 000 KË je moûnÈ zÌskat na projekty ve t¯ech kategoriÌch: I. Senior – zlepšení kvality života osamělých seniorů, péče o osoby trpící Alzheimerovou chorobou, demencí a podobnými neurologickými poruchami. II. Obyčejný život – pomoc organizacím, které poskytují sociální služby matkám s dětmi, mládeži a dospělým v obtížných životních situacích. III. Nová rodina – podpora pěstounské péče a jiných forem pomoci dětem bez rodiny. Při hodnocení budou zvýhodněny projekty, které odpovídají doporučeným standardům kvality sociálních služeb.

éadatel zaöle: 3 žádost o poskytnutí nadačního příspěvku z NIF podepsanou statutárním zástupcem organizace. 3 projekt včetně příloh podle vzoru, který je k dispozici na adrese nadace nebo na internetových stránkách www.vdv.cz – projekty NIF.

Uz·vÏrka je 31. b¯ezna 2005 Žádosti posílejte na adresu Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, P. O. Box 240, 111 21 Praha 1. Informace po telefonu: 800 111 010.

HaFdivadlo vás srdečně zve na 2. premiéru vaudvillu

DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ

aneb GLUTASOL NAD ZLATO Hra se zpěvy a tanci, humorná parodie ze zákulisí světa tvůrců, hvězd a hvězdiček televizní reklamy. Scénář a texty písní napsal Vlastimil Třešňák.

SOBOTA 16. ÚNORA 2005 16 HODIN V MALOSTRANSKÉ BESEDĚ Rezervace vstupenek na tel.: 222 313 278, nebo e-mail: [email protected]. Prodej hodinu před začátkem představení v Malostranské besedě. Pod záštitou starosty MČ Prahy 1 Vladimíra Vihana. Za podpory MČ Praha 1 a Nadace Charty 77. Mediální partner: Český rozhlas

18 /

CIVILIZACE

14.–20. 2. 2005

Liška mává s Microsoftem REPRO RESPEKT

Světem se šíří alternativní internetový prohlížeč ternetu a průběžně vznikající software doplňují. Projekt podporují firmy zvučných jmen, jako jsou IBM, Sun, Microsystems nebo Hewlett Packard. Seznam uživatelů programů s hlavičkou Mozilla Foundation zahrnuje i francouzské ministerstvo zemědělství.

V čem jsou výhody?

Stačí kliknout a Bill Gates ztrácí dalšího zákazníka.

Firma Microsoft zažívá temné chvilky. Po světě se závratnou rychlostí šíří internetový prohlížeč Firefox, který je zdarma, bezpečnější a jednodušší k ovládání než Explorer Billa Gatese. Jedno renomované médium za druhým konstatuje, že je to skvělý program, a nezakrytě je doporučují k užívání. Před několika týdny navíc vyšla na prohlížeč Firefox dvoustránková reklama v deníku The New York Times. Na tom není nic nenormálního, podobných inzerátů bývá uvnitř prestižního listu hodně. Jenže tentokrát si reklamu zaplatili samotní nadšení uživatelé. Je jich už více než sedmnáct milionů.

Existuje alternativa Firefox je počínaje loňským 9. listopadem volně ke stažení na internetu, k velké radosti všech, kteří si stěžují na těžkopádnost a nízkou úroveň zabezpečení dnes nejrozšířenějšího Ex-

ploreru z dílny Microsoftu. Už začátkem prosince překročil počet lidí, kteří si Firefox ze sítě stáhli (na adrese www.mozilla.org), hranici deseti milionů. Několik z nich nadchl tak, že se rozhodli dát o něm vědět co nejširšímu okruhu uživatelů internetu a složili se na dvoustránkovou reklamu v The New York Times. Inzerát měl být původně otištěn několik dní poté, co se prohlížeč objevil na síti. Jenže grafici měli problémy, jak na jednu z dvojice stránek vtěsnat na deset tisíc webových stránek, jejichž provozovatelé na propagační akci přispěli. Na téže stránce je totiž navíc velkými písmeny napsáno: „Máte dost svého prohlížeče? Nejste sami. Chceme vám dát vědět, že existuje alternativa.“ Na druhé stránce bylo otištěno obří logo spolu s citáty několika spokojených uživatelů. Mimochodem, tento inzerát se nyní úspěšně prodává jako plakát.

Podobnou akci ve prospěch nového prohlížeče zorganizovali i nadšenci v Německu, kteří mezi sebou vybrali téměř 50 000 eur. Značná část z toho šla rovněž na reklamu v tištěných médiích. „Načasování nemohlo být lepší,“ citoval internetový server spřízněný s Mozillou jednoho z mnoha přispěvatelů. „Prohlížeč si stahuje čím dál víc lidí. Jestli to tak půjde dál, brzy nás bude dvacet milionů.“ Sdružení Mozilla Foundation vzniklo v červenci 2003 s cílem vytvářet software k volnému stažení ze sítě. Na projektu spolupracují dobrovolníci z celého světa, stejně jako tomu před lety bylo v případě operačního systému Linux. Sdružení, v jehož čele stojí duchovní otec populárních aplikací Lotus Mitchell Kapor, jejich práci jen zastřešuje. V praxi to funguje tak, že spolu programátoři, mezi nimiž jsou profesionálové i amatéři, diskutují na in-

Firefox si mohou stáhnout a instalovat uživatelé Windows, i ti s operačním systémem Linux, nebo majitelé počítačů Apple. Prohlížeč je k dispozici v padesáti světových jazycích, včetně češtiny, a jeho ovládání je velmi jednoduché. Vizuálně je podobný Exploreru a jak by také ne, když stejně jako produkt Microsoftu vychází z osvědčeného modelu, s nímž před lety přišel vůbec první komerční prohlížeč firmy Netscape. Za krátkou dobu své existence už Firefox stačil posbírat celou řadu ocenění, mimo jiné i od časopisů Time, Newsweek či deníku The New York Times. O internetových magazínech ani nemluvě. Nový prohlížeč má ve srovnání s Explorerem dvě výhody – je rychlý a relativně bezpečný. Microsoft svůj produkt od začátku koncipoval jako pevnou součást operačního systému, ale zadělal si tím na problémy, a nejen u antimonopolního úřadu. Díky úzké provázanosti s Windows se totiž viry snáz rozšiřují do celého počítače. Firefox je naproti tomu od operačního systému do jisté míry izolován, takže je odolný zejména před spyware, což jsou zjednodušeně řečeno trojské koně, které se vám občas uloží do počítače při brouzdání internetem. Spyware pak začne kontrolovat, co děláte s počítačem, a začne ho nesnesitelně zpomalovat. Navíc všechny citlivé údaje odesílá svému stvořiteli, který je pak může využít například při vykrádání vašeho účtu. Firefox tomu zatím odolává. Jednoduché, ale účinné, podotýká šéf Mozilly Mitchell Baker. Podobně jednoduše zní i vysvětlení, proč je Firefox rychlejší. Prostě proto, že když chce člověk prohlížet další stránky, aniž by musel aktuální zavřít, nemusí otevírat nové okno. Stránku otevře v aktuálním okně a na předchozí se pak vrací pouhým stisknutím tabelátoru.

Ostatně, to samé nejspíš zjistil i šéf managementu operačního systému Windows Gary Share, protože i on dal před Explorerem přednost jinému prohlížeči, který funguje na podobném principu jako Firefox. Když na to ale přijde řeč, zdůrazňuje, že Maxthon na jeho počítači vychází z větší části z Exploreru. To je sice pravda, ale není z dílny Microsoftu. Člověka napadne, že by pro tak velkou firmu přece neměl být problém prohlížeč inovovat. Omyl. Vinou provázanosti s operačním systémem je to možné provést až s další aktualizací Windows, která je v plánu v roce 2006. Impérium Billa Gatese nabízí uživatelům vyšší úroveň zabezpečení počítače prostřednictvím balíku Service Pack 2 pro Windows XP, který předem vyřazuje ze hry uživatele se staršími verzemi operačního systému. Těm Gary Share vzkazuje, aby si raději pořídili nový počítač. Ani ti, jejichž počítače pojmou systém XP, ale nedostávají právě uspokojivé záruky. Prohlížeč bude totiž jen upozorňovat na existenci virů, místo aby je vůbec do počítače nepouštěl, jak je tomu u Firefoxu. „Je to hrůza. Člověk, jako je má matka, se v záplavě oken s dotazem, jestli chce stáhnout to, či ono, snadno ztratí,“ žehral nedávno na Explorer na internetové diskusi Bruce Schneier, jinak šéf firmy, která se zabývá právě zabezpečením sítě. Proto také změnil prohlížeč.

Explorer není bezpečný Lidí nespokojených s Explorerem přibývá, a nejde jen o experty. Zhruba před měsícem rozhodlo vedení pennsylvánské univerzity, že na všech počítačích ve škole nechá nainstalovat jiný prohlížeč. Důvod? „Microsoft Explorer není bezpečný a není důvod jej užívat, pokud existuje alternativa,“ stojí v oficiálním prohlášení. Pokud se bude počet těch, kteří dávají přednost Firefoxu, zvyšovat takovým tempem, jako dosud, není vyloučeno, že se brzy stane jedničkou na trhu. Ještě před koncem roku ztratil Explorer podle analýzy The New York Times téměř dvacet procent uživatelů. PAV E L Č E R N Ý Autor je spolupracovníkem redakce.

KALEIDOSKOP

Šedý podzim života, o myších a lidech a domácích mazlíčcích Vysoká spotřeba antidepresiv a um kalifornských plastických chirurgů jsou komodity západní medicíny, které tyjí z vynálezu zrcadla. Samozřejmě, že „prohlížet se“ je lidské, ale některé znaky stárnutí by bez zrcadla naší stárnoucí duši zůstaly utajeny. Jedním z klasických znaků, které oznamují přátelům naši pozici v časoprostoru, je šedivění. Až na výjimky se odehrává pozvolna a potichu. A jelikož v organismu souvisí vše se vším – stopováním toho, co způsobuje šedivění, se můžeme dobrat k tomu, co způsobuje stárnutí samo. Minulý týden vyšel v časopise Science článek, jehož název je: „Mechanismus šedivění vlasů“. Článek je to velice povzbuzující, neboť dešifrujeme-li jazyk našeho nepřítele, jsme schopni ho dříve nebo později porazit. Tým Davida E. Fischera podrobil kritice určité studie, které naznačovaly, že by za šedivěním mohla stát relativní jedovatost vlasového barviva – melaninu. Ten se vyrábí ve speciálních buňkách melanocytech. Jejich zdrojem jsou kmenové buňky, které se nacházejí u kořene vlasu. Tyto buňky, které neobsahují melanin, mají základní vlastnost kmenových buněk, a to: pokaždé když se rozdělí na dvě, jedna se stane novou kmenovou buňkou a druhá dospěje a začne tvořit melanin. Podle studie jsou to

právě tyto kmenové buňky, které se stářím se méně a méně obnovují, až nakonec zemřou procesem tzv. buněčné sebevraždy, anebo dospějí, stanou se buňkami produkujícími melanin, ale už nevytvoří novou kmenovou buňku. Proto také mohou ti starší z nás v zrcadle pozorovat, že ačkoli jejich vlasy šediví, jejich kůže tmavne. Slabá náplast. ••• Před pár lety se s velkou slávou psalo o dešifrování lidského genetického kódu. Ti méně chrabří se obávali, aby nás bůh nepotrestal, že mu čteme přes rameno, ti troufalí předvídali velkou budoucnost a věčný život a zbylých 99 procent šlo jako obvykle do práce. Dnes už to vypadá, že lidská DNA je přečtena velmi přesně, a nejedná se tudíž o nějaký náčrt, vědci objevili, že se v ní vyskytují úseky, o nichž si mysleli, že jsou nedůležité, a pak zjistili, že jsou nezbytné. K obrovským pokrokům došlo také v tzv. epigenetice. DNA totiž není jediná, která přenáší informaci do dalších pokolení. Je tu ještě tzv. histonový kód. DNA je totiž nabalená na bílkoviny podobně jako drát namotaný na cívku. Tato cívka je různě barevná a je složená mj. z bílkovin, které se jmenují histony. Histon může být v přeneseném slova smyslu

červený, bílý, zelený atd. Pořadí a počet, jakým jdou tyto histony za sebou, je velmi důležité. Například oblasti s množstvím červených histonů znamenají – ANO, TYTO GENY JE MOŽNÉ ZAPNOUT – bílé oblasti znamenají – TYTO NE. Je jednoduché si představit, jaký efekt to má: geny, které jsou zodpovědné za dělení buněk, jsou u dospělého člověka většinou v bíle oblasti. Jakmile je však nějaký stimul – například karcinogen – přebarví na červeno, geny se spustí a buňka se začne dělit – pár let a nádor velikosti mexického dolaru vám vstoupí do plánů. Skupina věhlasného genetika a vizionáře Erica S. Landera z Harvardu se koukla, jak to vypadá, když porovnají dvě velké oblasti lidské a myší DNA, resp. barvu jejich histonových slupek. Zjistili neuvěřitelnou věc. Zbarvení těchto slupek bylo téměř identické, a to i přestože DNA myši a člověka v nich ukrytá byla velmi odlišná. Co to znamená? Ačkoli je třeba rozdíl v DNA šimpanze a člověka zanedbatelný (a on není), rozdíl ve zbarvení histonových slupek nám možná umožňuje stavět vzducholodě – o čemž se šimpanzovi ani nezdá. Známe přírodu příliš málo. Existuje mnoho „modů vivendi“, o jejichž existenci nemáme tušení, a ačkoliv známe přesné složení lidského ge-

netického kódu, způsob, jakým ho dennodenně čtou naše buňky, je nepoměrně složitější, než se nám zdá. Vlastně na tom není nic překvapivého, i čtením Kanta dosáhne každý jiného výsledku. ••• Kipling nás učí zákonům džungle, ale lidé by radši všude měli krásný zelený les, kde je nekonečně větší pravděpodobnost nálezu hřibu než rysa. Tak to je a bohužel se jedná o jakýsi neléčitelný juvenilní syndrom nepochopení „člověka jako součásti přírody“. Podobně je to i se zvířaty – kdo není s námi, je proti nám. A tak se člověk už 10 000 let snaží zvířata ochočit. Tento „vrcholný“ akt lásky ke zvířatům je zahalen tajemstvím. Z domestikací nám sice zbyly archeologické fragmenty, ale jak probíhala, se již těžko dovíme. Skoro žádná se totiž nestala v historické době. Existuje několik teoretických pravidel, jak se stát nejlepším přítelem člověka: touha množit se v zajetí (ne jako panda, které čínští vědci pouští pornokazety), nebýt ve stáří neruda (jako pumy chované z rozmaru), žít společensky a uznávat autoritu (k tomu není co dodat). Tímto sítem by asi každý z nás neprošel, ale takový vlk se na to hodí výborně.

Experiment prováděný na Sibiři od roku 1950 tato pravidla trochu zkomplikoval. Z liščí farmy tenkrát vybrali několik lišek, které vědce hned nepokousaly, a vedle toho jako kontrolu ty, co kousaly normálně. Lišky byly chovány pod stálým tlakem na jejich „přívětivost“ a došlo k překvapivému jevu: hodné lišky začaly mít vláčné uši, kudrnatý ocas a kulaté tvářičky – to vše je tzv. „rozkošný“ balíček znaků objevený již Konrádem Lorenzem. Tyto znaky prostě člověk u zvířat miluje natolik, že se snaží, aby se projevovaly i u tak absurdních zvířat, jako je plyšový medvěd, který původně opravdu připomínal grizzlyho. Vědci pod vedením pana Hareho zjistili, že se u těchto nebojácných a neagresivních lišek rozvíjí mnohem rychleji některé sociální funkce a že se tato zvířata stala soužitím s člověkem „chytřejší“. Pravidla zdůrazněná výše pak mohou být jenom jakýsi vedlejší produkt toho, že v minulosti byla vybírána pouze ta zvířata, která se člověka nebála. Osobně bych však liškám poradil, aby místo vědců pokousaly své hodné soudruhy a pak utekly do džungle za Bajanajem. LUKÁŠ ČERMÁK Autor je molekulární biolog.

RESPEKT / 7

CIVILIZACE

/ 19

Kdo mlčí, je vinen FOTO USHMM

Proč v anketě o největší Němce uspěli sourozenci Schollovi žování letáků, které pak rozhazovali zejména v akademickém prostředí. Neobraceli se na celý národ, ale především na jeho elity, o kterých si mysleli, že je nacistická ideologie ještě zcela nezlomila. Sophie Schollová, studentka biologie, se ke skupině připojila zcela z vlastní iniciativy poté, co náhodou přišla na aktivity svého bratra.

Věděli to i medici

Hans (vlevo) a Sophie ukazují dnešním Němcům, že za války stálo za to vzdorovat, a to dokonce i v nitru třetí říše.

To, co pro Čechy znamená jméno Jana Palacha, se vybaví Němcům, zaslechnou-li o sourozencích Schollových. Ti sice na rozdíl od Palacha skončili na popravišti za éry nacismu, ale jejich úmysly byly velmi podobné: nikoli svrhnout totalitu, na to neměli síly ani prostředky, ale apelovat na národ, aby se totalitě tak snadno nepoddával. Můžeme si to připomenout tento pátek, kdy od zatčení Hanse a Sophie Schollových uplyne 62 let. V době, kdy třetí říše sahala od Bretaně po Stalingrad, s ní studenti Schollovi a jejich skupina Bílá růže bojovali pouhými letáky. Nicméně v rámci nyní celosvětově populární TV soutěže o největší osobnost toho či onoho národa skončili v anketě veřejnoprávní stanice ZDF na čtvrtém místě – za Konradem Adenauerem, Martinem Lutherem, Karlem Marxem, ale již před Brandtem, Bachem, Goethem, Bismarckem a Einsteinem. To vypovídá nejen o tom, jak si jich dnešní Německo cení, ale také o tom, že Češi podobnou váhu svému Palachovi nepřikládají.

Nestát s prázdnýma rukama Všechny země, které prošly zkušeností totality, si cení svého domácího i zahraničního odboje, ale v Německu to platí obzvláště. Být za druhé světové války odbojářem ve Francii, Polsku, Norsku? Jistě, bylo to velké riziko, ale ti lidé měli zázemí „u svých“. Ovšem dělat odboj v jádru třetí říše? Kde vzít oporu a zázemí tam, kde se drtivá většina populace zhlédla v Hitlerovi a nacismu? To bylo věru hrdinství v situaci beznaděje. Sourozenci Schollovi (Hans narozen 1918, Sophie 1921) přitom nepocházeli z nějakého odbojného či programově nekonformního prostředí. Jejich otec sice doma srovnával Hitlera s krysařem z Hammeln, ale navenek rodina držela „krok a hubu“. Hans absolvoval jako prakticky všichni jeho vrstevníci léta v Hitlerjugend, kde se mu líbil tamní kamarádský duch. Teprve na univerzitě v Mnichově mu začala docházet zrůdnost nacistického režimu. Z do-

chovaných deníkových záznamů a korespondence vyplývá, že u kořene odporu Schollových nebyla žádná ideologie, ale zcela konkrétní zážitky a zákazy z nacistické éry: zákaz zpívat s kytarou ruské a norské lidové písně, zákaz číst Hvězdné hodiny lidstva Stefana Zweiga, záhadné zmizení jednoho mladého učitele a rovněž „ta věc se Židy“… Velký vliv na oba sourozence mělo seznámení se dvěma katolickými intelektuály, Carlem Muthem a Theodorem Haeckerem. Hans postupně přeorientovává svůj zájem od medicíny, kterou studoval, k víře a filozofii. Z počáteční fascinace režimními rituály se tak vyvinul aktivně odmítavý postoj ke třetí říši. „Musíme ukázat zřetelné znamení odporu křesťanů. Máme snad stát na konci této války s prázdnýma rukama před otázkou: Co jste učinili?“ řekl tehdy podle dochovaného svědectví. V létě 1942 kolem sebe Hans soustředí několik podobně zaměřených mediků a vzniká skupina Bílá růže. Jejich aktivita spočívá ve zhotovování a rozmno-

Skupina Bílá růže vydala celkem šest letáků. Jejich sdělení jsou zajímavá přinejmenším ze dvou důvodů. Jednak pro jazyk, kterým oslovují lidi, jimž je už deset let vymýván mozek. Zároveň ovšem pro informace, které letáky obsahují. Jako ilustraci uvádíme ukázku z letáku č. 2 (1942). V tomto listu nechceme psát o židovské otázce ani vést obhajobu, pouze jako příklad chceme krátce uvést fakt, že od dobytí Polska bylo v této zemi bestiálně zavražděno tři sta tisíc Židů. Spatřujeme v tom strašlivý zločin na cti člověka, zločin, kterému nelze přirovnat žádný podobný v dějinách lidstva. Vždyť i Židé jsou přece lidmi – ať se k židovské otázce stavíte jakkoli – a toto bylo spácháno na lidech. Někdo snad řekne, že Židé si takový osud zasloužili. Takové tvrzení by sice bylo nesmírně arogantní, ale i kdyby tak někdo argumentoval, jak se pak postaví ke skutečnosti, že byla zlikvidována i veškerá šlechtická mládež Polska? Jak? Mužští potomci ve věku 15 až 20 let byli posláni na nucené práce do koncentračních táborů do Německa, dívky stejného věku byly zavlečeny do bordelů SS v Norsku.

Z toho plyne opravdu zajímavý závěr. Pokud byly takové informace známé v létě roku 1942 mezi akademickou obcí v Mnichově, jak by o nich mohli nevědět pohlaváři třetí říše? Už tím padají mnohé argumenty jejich obhajob. Nicméně při rozhazování letáku č. 6 je zpozoroval vrátný mnichovské univerzity, udal je a brzy bylo na místě gestapo. Bylo to 18. února 1943, dva týdny po porážce u Stalingradu a shodou okolností v den, kdy Goebbels vykřikoval k národu: „Chcete totální válku?“ A zatímco lid jásavě souhlasil, sourozenci Schollovi a jejich druh Christoph Probst se ocitli ve věznici, z níž vedla cesta již 22. února k „lidovému soudu“ a týž den na popraviště – pod sekyru, jak tehdy zněly rozsudky pro „velezrádce“. Hans Scholl stačil ještě na celou věznici vykřiknout: „Ať žije svoboda!“

Vřelé a pevné srdce Jak bylo řečeno výše, Německo si sourozenců Schollových velmi cení, což ukázaly i výsledky TV ankety. Komentovala je řada významných politiků. Hildegard Hamm-Bücherová, téměř půlstoletí legenda německých liberálů, se vyslovila takto: Schollovi ukázali, že i v bezvýchodné situaci byl odpor možný a nutný. Poté citovala samotnou Sophii: „Mám to, co si myslím, vždy jen spolknout? Nikoli. Ten, kdo neprotestuje tam, kde může, je vinen.“ Připojil se i bývalý spolkový prezident Richard von Weizsäcker: „Orientovali se podle devízy ,pevný duch a vřelé srdce‘ v době, v níž byl žádán opak – ohebný duch a tvrdé srdce.“ ZBYNĚK PETRÁČEK

inzerce JSTE ZAMÃSTNANÕ? POTÿEBUJETE SI ZV›äIT KVALIFIKACI? NENAL…Z¡TE ODPOVÃDI NA ÿADU OT¡ZEK ZE SV… PRAXE?

Univerzita Karlova v Praze ñ Fakulta soci·lnÌch vÏd opakuje jednosemestr·lnÌ kurz PERSON¡LNÕHO MANAGEMENTU Program byl koncipov·n ve spolupr·ci se School of Industrial and Labor Relations, CORNELL UNIVERSITY, s fakultou jednÈ z nejprestiûnÏjöÌch vysok˝ch ökol v USA. Ve stejnÈm rozsahu a kvalitÏ (vËetnÏ kontrolnÌch test˘) se tento kurz p¯edn·öÌ na bakal·¯skÈm stupni FSV UK. Kurz nabÌzÌ ucelen˝ p¯ehled problÈm˘ a technik, kter˝ch pouûÌvajÌ manaûe¯i a odbornÌci v oblasti personalistiky. Mezi nejd˘leûitÏjöÌ tÈmata pat¯Ì: ï projektov·nÌ a budov·nÌ organizaËnÌ a kvalifikaËnÌ struktury firmy, ï pr·vnÌ a soci·lnÌ r·mec person·lnÌho managementu, ï n·bor a v˝bÏr zamÏstnanc˘, ï zvyöov·nÌ kvalifikace vËetnÏ pl·nov·nÌ a ¯ÌzenÌ kariÈry zamÏstnanc˘, ï odmÏÚov·nÌ a soci·lnÌ v˝hody, motivace k pr·ci a k identifikaci s firmou, ï informaËnÌ systÈmy pouûÌvanÈ v person·lnÌm managementu, ï sniûov·nÌ poËtu zamÏstnanc˘ a problematika propouötÏnÌ, ï kolektivnÌ vyjedn·v·nÌ a kolektivnÌ smlouvy. Studovat je moûnÈ bÏhem letnÌho semestru o sobot·ch (26. 2. 2005 ñ 21. 5. 2005) v dobÏ od 10:00 do 14:20 hod. PodmÌnkou p¯ihl·öky do kurzu je maturita, vysokoökolskÈ vzdÏl·nÌ vÌt·no. Cena semestr·lnÌho kursu je 27 000,- KË vËetnÏ DPH. Preferujeme komornÌ a intenzÌvnÌ pracovnÌ atmosfÈru, proto poËet student˘ nebude vyööÌ neû 35. VÌce podrobnostÌ (vËetnÏ formul·¯˘ p¯ihl·öek atd.) najdete na naöÌ internetovÈ str·nce:

http://projekt-pm.fsv.cuni.cz P¯ihl·öky posÌlejte do 24. ˙nora 2005 na adresu: Ing. Monika HOLLMANNOV¡, Fakulta soci·lnÌch vÏd, Opletalova 26, 110 00 Praha 1, e-mail: [email protected], tel.: 222 112 324. Doklad o zaplacenÌ se p¯edkl·d· p¯i z·pisu do kurzu v den zah·jenÌ v˝uky. DalöÌ informace garant kurzu: PhDr. Ji¯Ì KAMENÕ»EK, CSc., [email protected], nebo koordin·torka kurzu: Ing. Monika HOLLMANNOV¡

HaFstudio

(založeno 1990)

DĚTSKÉ DIVADLO (8 – 18 let) OBORY – herectví – pohyb – scénografie – kapela (veškeré hudební nástroje a zpěváci) – tvůrčí psaní HaF (3 – 7 let) OBORY (lze kombinovat) – hudební – výtvarný – dramatický – flétnička – zpěv ATELIER (děti, mládež, dospělí) OBORY – kresba – malba – socha – design – móda – scénografie PŘÍPRAVKY – na střední a vysoké školy oborů výtvarných a herectví HUDBA (děti, mládež, dospělí) OBORY – zpěv – kytara – elektrická kytara – baskytara – klavír – bicí – flétna – zobcová flétna VEČERNÍ KURZY PRO DOSPĚLÉ OBORY – všechny hudební a výtvarné – tvůrčí psaní Informace a přihlášky: HaFstudio, Praha 1, Široká 6, 5. p., tel.: 222 313 278, úřední hodiny pondělí – čtvrtek (16,00 – 18,00) | e-mail: [email protected] | www.hafstudio.cz

20 /

POLEMIKA

14.–20. 2. 2005

Romy pojí společná kultura FOTO LUDVÍK HRADILEK

Popírání etnicity vedlo v minulosti k odůvodnění asimilačních praktik

Emancipace může jedině prospět.

Nemohou souhlasit s názory pana Tomáše Hirta, které zazněly v rozhovoru nazvaném Nešiřme nacionální mýty (Respekt č. 4/2005). Podle mě je chybné už základní tvrzení, že Romové netvoří ucelenou menšinu a že si nedokáží sami pomáhat. Pracuji v časopisu Romano džaniben, který získává, dokumentuje a šíří poznatky o romském jazyce, historii a kultuře a má desetiletá zkušenost je přesně opačná.

Nejde o nacionalismus Velký prostor zaujímá v textu kritika etnorevitalizačního hnutí. Souhlasím s názorem pana Hirta, že „představa, že národ či etnická skupina je přirozenou kulturní pospolitostí založenou na společném pokrevním původu“, je zjednodušující. Ale nesmí se zapomínat, že kultura je většinou předávána potomkům, a tudíž se o úplně nezávislé kategorie nejedná. Řada Romů žijících delší dobu (až půl století) v odlehlých zemích Evropy sdílí dodnes některé jak pokrevní, tak kulturní znaky. Výtku směřující k nacionalistickým sklonům celého etnorevitalizačního hnutí vůbec nesdílím a zdá se mi, že je založena na zúženém pojetí tohoto slova. Vydávání romských povídek a básní, skládání a interpreto-

vání romské hudby, bádání nad romským jazykem a jeho výuka je snahou o oživení (tedy revitalizaci) romské kultury a nehledal bych v nich nacionalistický prvek. Někteří účastníci těchto aktivit mohou být vedeni výše uvedenou představou, ale podle mě z důvodu chybějící celospolečenské reflexe. Další kritika pana Hirta míří na neschopnost etnorevitalizačního hnutí řešit tíživou situaci Romů. Romské kulturní instituce přitom primárně neusilují o posílení materiálního postavení Romů. Argument, že před kulturním vyžitím by se člověk měl nejdříve najíst, je vytvářením pseudodilematu. V českém prostředí není navíc tato otázka tak vyostřená, jak by se zdálo z jeho slov. Stížnosti by mohly jít i opačným směrem. Aniž bych je úplně sdílel, je možné upozornit na rizika přehnané péče a paternalismu sociálního státu. Náklady na sociální zabezpečení a na síť sociálních pracovišť v každé obci viditelně překračují podporu kulturních aktivit. I nabídky evropských a amerických finančních zdrojů na pomoc Romům dokázaly získat Česká katolická charita, Partners Czech a Společnost Člověk v tísni, tedy organizace výslovně zaměřené na profesionální sociální asistenci (z 1,5 mil. eur poskytnutých Evrop-

skou unií v rámci programu Phare 2000 – získala mj. Charita 13 %, Společnost Člověk v tísni 5 %, kulturní projekty 13 % a sociální a právní asistence 25 % – viz www.nros.cz).

Nechtěná menšina Jsem Tomáši Hirtovi vděčný za poukázání na to, aby se pojmy kolektivita, multikulturalismus, diverzita a jiné neomezily na etnicitu. Člověk nechce být příslušníkem pouhé jedné skupiny a je opravdu součástí živé sítě kulturních, sociálních a politických vazeb. Nicméně realitou je též identita etnická, a není důvod ji odstranit, ignorovat či oddefinovat. A to ani varováním před případnými excesy (které u Romů nejsou), ani kvůli terminologickým potížím. Popírání etnicity má v souvislosti s Romy navíc vedlejší konotaci. Sloužilo historicky k odpírání kulturní samostatnosti, k odůvodnění asimilačních praktik. U Romů samotných pak vedlo k rozmachu kolonializovaného vědomí (tj. jakéhosi kolektivního komplexu méněcennosti, převzetí negativního obrazu vlastního etnika a jeho zamlžení a popírání) a dlouhodobě k pevnému asociačnímu spojení mezi etnonymem „Cikán“ a socionymem „zloděj“. Osobně jsem slyšel slovo „Cikán“ ve významu zcela zbaveném etnické souvislosti. Kamarád mi líčil, jak mu „Cikán“ přes noc něco odnesl, aniž zloděje spatřil. V dějinách jsem první zmínku redukující Romy na sociální skupinu našel ve švýcarských kronikách J. Stumpfa z roku 1538. Staví do kontrastu „pravé Cikány“, kteří se před delší dobou před jeho působením vrátili do své vlasti, a tlupu zlodějů a žebráků, která se v jeho současnosti za ně vydává – tedy etnicky nevyhraněnou sociální skupinu. Nedávno s tímtéž operoval komunistický režim, když prohlásil Romy za „občany cikánského původu“, tj. za skupinu obyvatel, která se od normálních liší jen genealogicky. I pokusy „pomáhat“ Romům v jejich zaostalosti se opakují stejně ja-

ko rétorika, že jim jejich kultura brání v sociálním vzestupu. Marie Terezie vydala v roce 1767 dekret zakazující Romům kočování, mluvení romsky, nošení romského oblečení aj. Snahy poslední dekády jsou již méně represivní, ale vycházejí ze stejného východiska: Z identifikace materiálních nedostatků s jinakostí kulturní.

Velkorysost silnějšího Abych byl konstruktivní, chtěl bych ještě předložit jiná východiska a jinou vizi etnoemancipace, která bude třeba znít přijatelněji. Po deseti letech osobního sblížení se sociálně různě založenými Romy a po proniknutí do jejich jazyka a kultury dnes vnímám Romy intuitivně jako lidská individua s částečně jiným způsobem života a výchovou (kulturou). Proto nedokážu zpětně chápat, že Romové nikdy v dějinách nebyli bráni vážně, anebo naopak, proč se sami ještě neemancipovali. Pozoruji, že v některých ohledech jakási emancipace začíná. V romštině vyšla moderní tvůrčí literatura a už desítky překladů bible a jiných děl. V Makedonii vysílá satelitní TV Šutel denně 24 hodin v moderní romštině bez nádechu nezkušených prvopočátků. V Rokycanech funguje firma, která vyrábí a distribuuje romskou kulinářskou specialitu – goja. Současně mám posoudit žádost o grant podanou bulharské nadaci zcela v romštině. Ve Velké Idě na východním Slovensku probíhá část výuky matematiky v rodné romštině dětí (přes tento kanál pojímají látku pružněji než přes cizí jazyk, tak jako jejich maďarsky mluvící vrstevníci). Je povzbuzující potkat sebevědomé jedince Romy, kteří vyrostli v atmosféře, kde jejich menšinová kultura byla jednou z uznaných variant způsobu života v regionu, aniž by zanedbali znalost majoritní kultury a jazyka. Např. Finové ve Švédsku prodělali takový vývoj od opovržené a sociálně zanedbané skupiny k paralelnímu a rovnocennému etniku.

DOPISY Hory nemám rád Chtěl bych poděkovat za příspěvek v rubrice Kaleidoskop v minulém čísle Respektu od Jana Stejskala. Vybral opravdu moc zajímavé aktuality z ekologické oblasti. Osobně mě oslovila poslední informace o tom, že dříve lidé nenáviděli hory, a dnes jsou ideálem krásy. Mně se osobně také dělá špatně, když vidím nějaké hory, a nikdo mi to nechce věřit. Jen se rozplývají nad jejich krásou a dělají si ze mě srandu. Všem jsem ten článek ofotil a poslal.

dozerem) zbořena polovina kleneb spodního podlaží. Výsledek: stavba je dnes vykydaná historizující kulisa, z jejíž skutečné historické autentičnosti zbývá jen zlomek (pokud si představíme, co je tu opravdu starého, neliší se obraz od válečného zničení typu Varšavy či Stalingradu). V této souvislosti se teprve ocitne doražení celé situace komerční novostavbou v patřičně černém světle. Pojmy jako památková ochrana objektu v památkové rezervaci, zahrnuté ve výběru světového kulturního dědictví, jsou prostě v dnešní Praze směšné, přičemž příčiny jsou podobně jasné a náprava podobně nemožná, jako třeba u pražských taxikářů.

Jiří Jeřábek

Jiří Škabrada, Fakulta architektury ČVUT Praha

Nejde o Orwella

2 a 2 je 5

Zdá se, že redaktoři kulturní rubriky Respektu mají problémy s Orwellem. Naposledy to ukázal Viktor Šlajchrt v článku Tady máte nové bohy (Respekt č. 6/2005), kde tvrdí, že úvodní část výstavy komunistických plakátů má orwellovský název „Krásný nový svět“. Bohužel tento slogan nemá s Orwellem co do činění, jedná se totiž o doslovný překlad titulu knihy Aldouse Huxleyho „Brave New World“, která v češtině běžně vychází jako „Konec civilizace“ (naposledy Maťa 2004). Jediné, co spojuje Huxleyho s Orwellem je přitom fakt, že psali antiutopie.

Posílám ohlas na článek Svoboda říkat, že dvě a dvě je pět (Respekt č. 5/2005). Znepokojuje mě, že pan Jiří Přibáň kritizuje omezení, která jsou zavedena ve Velké Británii, na informace o veřejných osobnostech. Zmiňuje pak jako příklad, že se nesmí psát o dětech Tonyho Blaira. Mám za to, že uveřejňovat cokoli o dětech britského premiéra, rozumí se bez jejich přání či svolení, by se velmi podobalo, ba prakticky shodovalo s komunistickými praktikami omezovat děti v rozvoji za to, že jejich rodiče nebyli loajální k režimu. Co když by se ukázalo, že Tony Blair je padouch? Co když se Blairovi, ač není padouch, nepodařilo vychovat děti tak jako mnohým z nás, podle svých představ? Dále mě znepokojuje, že ve stejné zvolené souvislosti zmiňuje pan Jiří Přibáň názor, že „po naší zkušenosti s komunismem musíme trvat i na právu říkat, že dvě a dvě je pět“. Já bych spíše řekl, že společnost by měla být při formulaci takového práva opatrná.

Filip Tvrdý, Kroměříž

Hergetova cihelna je už jen kulisa Malý doplněk k záležitosti zamýšlené novostavby v areálu bývalé Hergetovy cihelny na Malé Straně v Praze (Respekt č. 6/2005). O stávajícím historickém areálu se tu mluví jako o „zrekonstruovaném“, což v naší stavařské hantýrce stále většinou vnímáme jako dobře míněnou opravu. Ve skutečnosti je tento termín v souvislosti s památkami zákeřný: re-konstrukce znamená novou konstrukci namísto staré, přičemž se už nepřemýšlí o tom, že stará konstrukce se předtím vybourala a odvezla na smetiště. V tomto smyslu je charakteristika bohužel správná, protože přesně to se odehrálo v posledním období v Hergetově cihelně: budova v roce 1995 vyhořela, což znamenalo likvidaci jejích historických dřevěných konstrukcí (mansardového krovu a trámových stropů horního podlaží), a následně, už v rámci plánovité „rekonstrukce“ byla na začátku roku 2001 (bul-

Pavel Pěta, Brno

Adresa Respektu: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 fax: 224 930 792, e-mail: [email protected] Oprava V minulém čísle jsme omylem v článku Bouře pod střechou světa uvedli, že se jihoasijský summit konal v indické Dháce, samozřejmě že jde o Dháku v Bangladéši. Za chybu se omlouváme. Redakce

Tak jako u nich je k tomu třeba i velkorysost silnějšího, který se pak může těšit na skutečný dialog s historicky dospělým sousedem. P E T E R WA G N E R Autor je doktorand na indologickém ústavu FF UK.

inzerce

RESPEKT / 7

K U LT U R A

/ 21

Ideály Boba Marleyho FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Milovaný rastaman a král reggae slaví nedožité šedesátiny

„Vše, co jsem v životě kdy měl, jsou písně o spáse, písně o svobodě.“ (Koncert v Crystal Palace, Londýn 1988.)

První únorovou neděli propukly na centrálním náměstí etiopské metropole Addis Abeby obrovské oslavy. Prominentní afričtí hudebníci a desetitisíce dredatých fanoušků z celého světa zahájili měsíc trvající festival Africa Unite na počest 60. výročí narození krále reggae Boba Marleyho. Rozsah oslav připomíná, že příběh a odkaz tohoto jamajského hudebníka je dodnes živý, ačkoli od jeho smrti uplynulo již přes dvacet let. Jako člověk vzešlý z nuzných podmínek ghetta se Marley nezaprodal sladkým melodiím, ale energicky nesl své radikální buřičské poselství, touhu osvobodit se z bídy a rasistického ponížení – podobně jako dnes mnozí rappeři, kteří štafetu jeho sociálně kritického díla převzali.

Ostrý hoch má singl „Vše, co jsem v životě kdy měl, jsou písně o spáse, písně o svobodě,“ zpívá Marley na své poslední desce ve

skladbě Redemption song (Píseň vykoupení). I když je pro něj tahle akustická kytarová píseň hudebně netypická, text refrénu můžeme brát jako jeho zhuštěné krédo. Robert Nesta Marley toužil po osvobození a spáse od doby, kdy si uvědomil drtivé podmínky chudinské čtvrti hlavního jamajského města Kingstonu, do nějž přišel se svou matkou v sedmi letech z nedaleké vesnice jménem Devátá míle (podobnost s Eminemovou Osmou mílí je čistě náhodná). Velkoměstskými ghetty, která byla na Jamajce zhusta pozůstatky příbytků otroků z 18. století, cloumaly dlouho neřešené sociální problémy, kriminalita a bída. Pověstná byla také policejní brutalita vůči chudým. Malý Robert se brzy zapojil do pouličního života. „Byl to ostrý hoch, jenž mistrně zvládal boj s nožem a taktiku rvaček stejně jako domino nebo fotbal,“ píše v Marleyho monografii americký novinář Timothy White. Když udeřila

puberta, začal Bob balit holky na bluesových diskotékách pod širým nebem, které byly na Jamajce populární. V té době se ostrovem začaly šířit levné tranzistoráky z blízkého Miami, z nichž se linulo především americké rhythm and blues. Začala se rodit rozhlasová studia a také první místní hvězdy. To nemajetné teenagery fascinovalo: dostat se do nějakého ze studií, vydat desku a být slavný chtěl samozřejmě každý. Zvláště když jinak čekala za dveřmi kariéra nekvalifikovaného dělníka nebo rovnou zločince. Bob se na přání matky šel učit svářečem, ale po prvním úrazu (málem přišel o oko) utekl a rozhodl se naplno věnovat hudbě. Už měl za sebou i první muzikantské zkušenosti: skládal písně a v jednom z nahrávacích studií se jej ujal jamajský Číňan, který lovil mladé talenty a dovolil mu dvě písně natočit. Ještě týž den si Marley jako omámený odnášel domů několik výlisků svého singlu. Radost

mu kazilo jen to, že neznal nikoho v ghettu, kdo by měl gramofon.

Pryč z Babylonu O rok později, to bylo Bobovi osmnáct, založil s kumpány skupinu The Wailers (Kvíleči). Jméno kapely později vysvětloval jako bědování nad osudem chudiny v ghettech a nad černošským národem, který byl násilím vyvlečen z Afriky. Marleyho tehdejší texty pojednávají buď o lásce, nebo také představují vzkazy bojujícím gangům jako píseň Simmer Down (Zklidni se), která se stala prvním lokálním hitem Wailers. O slovo se v nich ale pomalu začíná hlásit další inspirace, která se měla stát Bobovou životní filozofií – rastafariánství. Bylo to náboženství bez hierarchie, jehož členové považovali za živého boha tehdejšího krále Etiopie Haile Selassieho (jeho rodné jméno bylo Ras Tafari). Rastafariáni kladli důraz na bratrskou lásku, odpor proti jakékoli tyranii, toleranci a kouření marihuany, která má pomáhat v nábožném pohroužení. Žádný alkohol ani tabák, přísné veganství, žádné česání nebo stříhání vlasů. Odmítali také zapojení do každodenního života v „Babylonu“, jak nazývali západní tržní společnost. Věřili, že jejich zaslíbenou zemí je právě Selassieho Etiopie, do níž se jednou vrátí. Černochy, tedy sebe samé, pokládali za vyvolený národ, který musí nyní trpět, než přijde vykoupení. Nejchudším černochům dávalo rastafariánství oporu, ideály a důvod k sebeúctě. Marleymu se idea vykoupení a návratu do mateřské Afriky zamlouvala a ve víře jej také utvrzovala jeho žen Rita, horlivá stoupenkyně Haile Selassieho. Ještě před koncem 60. let – zatím jako lokální hvězda – začal Bob psát a vydávat otevřeně rastafariánské písně. Bob Marley a Wailers měli nakonec štěstí na producenty a vydavatele. Na začátku 70. let se jich ujala britská Island Records, která jim zprostředkovala kontakt se širokým rockovým publikem. Desky Catch a Fire (Oheň v dlaních), Burnin’ (Spalující) a další je světově proslavily. Na posledně jmenované jsou proslulé buřičské hity jako Get Up,

Stand Up nebo I Shot The Sherif, ve kterých Bob jasně vyhraňuje svůj postoj a nabádá černochy k boji za svá práva teď a tady.

Povstaň, Afriko Hudební styl samotných Wailers, kteří žili v Kingstonu pohromadě jako komunita připomínající hippies, se samozřejmě vyvíjel. Pro úspěch na Západě byly důležité dva zlomy: ke konci 60. let se vyměnila rytmika ve prospěch více rockového zvuku a v roce 1974 nahradilo dosavadní mužské doprovodné vokály ženské vokální trio I-Threes (včetně Marleyho ženy Rity). Projev kapely tak působil jemněji, více soulově až gospelově, a byl stravitelnější pro široké světové publikum. Koncem 70. let zaznamenal Marley obrovský úspěch v Africe. Jeho album Survival znamenalo naprosté zjevení. „Spoj se Afriko, protože se chceme přesunout z Babylonu do naší domoviny. Spoj se Afriko, protože děti se chtějí vrátit domů,“ zpívá Bob v písni Africa Unite, podle níž dostal jméno i současný festival v Addis Abebě. Mimochodem, Rita, vdova po Marleym, která připravovala oslavy v Etiopii, plánuje převézt jeho ostatky do této zaslíbené země. Na Jamajce, kde nyní Bob odpočívá, vzbudila taková zpráva pochopitelně zděšení. Ale zpět k hudbě. Píseň Babylon System z alba Survival vyzývá již k otevřené rebelii: „Oni nás podvádějí, škrtí, vysávají jako upíři. Řekněte dětem pravdu, jsme jako hrozny ve vinném lisu. Povstaňte, povstaňte!“ V další skladbě nazvané Zimbabwe vítá Marley nadšeně vznik tohoto nezávislého státu. Jeho text začíná slovy „Každý má právo rozhodovat o svém osudu“. Čtenář, který dnes sleduje dění v Mugabeho Zimbabwe, vnímá píseň se smutkem. Nicméně posun k autoritářskému režimu mohl Marley, když zpíval Mugabemu v roce 1980, asi těžko tušit. Jeho doménou byly totiž ideály, od kterých se realita zhusta liší i v zaslíbené zemi, ve které vládnou vyvolení. Toho se ale Bob Marley nedožil – v roce 1981 zemřel v pouhých šestatřiceti letech na rakovinu. J A R O S L AV PA Š M I K

Jak se zrodil Občan Berlusconi FOTO BBC

Česká televize uvádí nepohodlný dokument

Když kontrolujete média, už nepotřebujete k ovládnutí moci používat tanky.

Toto úterý by si televizní diváci neměli nechat ujít dokument Občan Berlusconi, který mapuje cestu italského premiéra k moci. Zejména pak jeho využívání médií k likvidaci konkurence, kritiků a posilování vlastního obchodního impéria. Vidět tento zajímavý film režisérky Susan Gray stojí určitě za to – už proto, že u nás se podobné politické dokumenty téměř netočí.

Jinak než Moore Občan Berlusconi (2003) odkrývá stinnou stránku politiky, která se si-

ce v tomto případě odehrává v italských kulisách, ale její rysy dobře známe i z Česka. Už proto divák sleduje film doslova přikován. Dokument sice přináší informace o italském premiérovi, které zřejmě většina zdejších diváků nezná, nemusejí se nicméně bát, že by se v něm neorientovali, protože Berlusconiho vzestup popisuje velmi přehledně už od počátku, kdy byl jen schopným podnikatelem s podezřelými kontakty a finančním krytím. Pro čtenáře renomovaného týdeníku The Economist ale nepůjde o nic no-

vého, protože ten o Berlusconim ve stejné době, kdy dokument vznikal, napsal, že jde o „dosud nejextrémnější případ zneužití demokracie k osobnímu prospěchu jednotlivce“. Díky strhujícímu rytmu a chronologii vyprávění je možné ve filmu sledovat, jak lehce se mohou klasické pilíře demokracie bortit, pokud se jim od začátku veřejnost a politici nesnaží vtisknout co nejlepší kontrolu a průhlednost. Berlusconi a jeho impérium totiž nespadlo z nebe, podnikatel jen šikovně využil otrlosti veřejnosti k politickým čachrům. Nejprve protiprávně skupoval a spojoval televizní kanály, poté začal v televizi vysílat bulvární zábavu a erotiku, což bylo v Itálii dosud zakázané, koupil fotbalový tým… Chtěl zkrátka zabavit veřejnost natolik, aby si nevšímala, kam míří a jaké prostředky používá. Porušoval sice zákony, ale kontrolní orgány to přehlížely, protože veřejnost si to žádala. Samozřejmě se divák neubrání vzpomínce na Vladimíra Železného, který zvolil úplně stejnou taktiku. Dokument nezastírá, že chce kritizovat italského premiéra, je to film se silným názorem, ale to vůbec není na škodu. Právě naopak. Autoři totiž nesahají k manipulaci jako například Michael Moore a nechávají hovořit jak stoupence, tak kritiky Berlusco-

niho. A jde o osobnosti velmi reprezentativní. Celý dokument otvírá výpověď dnes snad nejuznávanějšího světového politologa Giovanniho Sartoriho, který především suše konstatuje, že vedle Berlusoniho byl občan Kane (ze stejnojmenného filmu Orsona Wellese o mediálním magnátu Hearstovi) naprosté nic.

Vysílání zakázáno Dokument je inspirativní i pro Česko, protože ukazuje, kam vede koncentrace politické, obchodní a zejména mediální moci. A v neposlední řadě také, jak je nebezpečné, když se veřejnoprávní televize ocitne v dosahu moci politiků. Když Berlusconi ještě neměl coby premiér kontrolu nad veřejnoprávní televizí RAI, tlačil na ni omezováním reklamy svých podniků, kterých je nebývale mnoho – banky, fotbalový tým, potravinářské společnosti, automobilky, televizní společnosti, noviny, rádia atd. Jakmile mohl coby šéf vlády do televize zasahovat přímo, vyhodil letité redaktory, kteří si ho předtím dovolili kritizovat. To také patří k nejsilnějším scénám filmu, protože kamera zachytila debatu novinářů, kteří se dokonce pod tíhou situace rozbrečeli. Jak říká v dokumentu politolog Sartori: když

kontrolujete média a informace, už nepotřebujete k ovládnutí moci používat tanky. Politiku Berlusconi podle dokumentu kontroluje podobně jako média. Nejvyšší stranické posty rozdal podnikatelským kamarádům a řadoví poslanci se neodváží příliš ozvat. Až komicky působí záběry z parlamentu, kde se hlasovalo o zákonu, který měl Berlusconimu zjednodušit mediální podnikání. Premiérovi poslanci naprosto nezakrytě porušují zákon a hlasují i za kolegy, kteří právě nejsou v sále. Takže se jako chobotnice točí kolem sebe a kam až dosáhnou, tam mačkají hlasovací tlačítka. Dva roky starý britský dokument vzbudil velký rozruch. Málokdo si totiž dovolí tak tvrdě kritizovat premiéra nějaké evropské země. Tato otevřenost se několikrát stala dokumentu osudnou – například na jednom festivalu v Norsku byl po protestech italské ambasády stažen a podobně zasáhla vyšší moc loni na festivalu Jeden svět v Praze. Dokument se měl promítat v kině Francouzského institutu, ale ten na poslední chvíli raději couvl, a tak se musely hledat náhradní prostory. Českou televizi snad podobný osud nepotká, takže se bude v úterý na ČT2 od 20.00 na co dívat. E R I K TA B E R Y

22 /

K U LT U R A

14.–20. 2. 2005

Variace na americký sen FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Odešel Arthur Miller a s ním celá jedna éra

„Jsme záhadné organismy a velká tajemství sami sobě.“ (A. M. na snímku z roku 1956.)

Ve věku 89 let zemřel 9. února večer Arthur Miller, americký dramatik, spisovatel a občan 20. století. Trpěl zápalem plic a srdečními problémy a před nedávnem opustil středisko pro léčbu rakoviny v New Yorku – minulý týden byl na vlastní žádost převezen na svou farmu v Roxbury, kde obklopen rodinnými příslušníky dosnil sny vezdejší.

Imigrantský příběh Dráha Arthura Millera opsala ve Spojených státech obdobný oblouk jako osudy jeho slavných generačních druhů židovského původu – namátkou jmenujme alespoň Bernarda Malamuda, Josepha Hellera či dosud žijícího Saula Bellowa. Jako oni vyrůstal v době velké hospodářské krize, i jeho hluboce zasáhla 2. světová válka a i on svou tvorbou poukazoval jak na ty aspekty americké reality, které shledával prázdné, falešné a pokrytecké, tak na nutnost zachovat si i v dnešním světě důstojnost, morálku a vlastní tvář. Ani jeho cesta k úspěchu ovšem nebyla přímočará. Arthur Miller se narodil 17. října 1915 v rodině německých židovských

přistěhovalců na Manhattanu. Jeho otec, relativně zámožný, avšak sotva gramotný výrobce a prodejce dámských oděvů, po zhroucení burzy roku 1929 zkrachoval. Rodina se přestěhovala do nepoměrně chudšího Brooklynu, kde Arthur chodil na střední školu. Jak přiznával, nepatřil k dobrým žákům a do sedmnácti s výjimkou Dickensových románů ani moc nečetl. Knihou, která ho zásadně změnila, se stali Dostojevského Bratři Karamazovi, třebaže po ní kdesi v metru sáhl vlastně omylem – myslel si, že ho čeká napínavá detektivka. Na další vzdělání si musel vydělat už sám a prošel řadou nejrůznějších zaměstnání – od řidiče náklaďáku až po zpěváka lokální rozhlasové stanice. Roku 1934 se na druhý pokus dostal na Michiganskou univerzitu, kde začal studovat žurnalistiku, záhy si však mění obor na anglický jazyk a literaturu. Navštěvuje také semináře psaní divadelních her, přičemž pracuje jako noční redaktor listu Michigan Daily. V roce 1938 promuje a o dvě léta později uzavírá první sňatek – bere si svou studentskou lásku, katoličku Mary Grace Slatteryovou, s níž měl posléze dvě děti.

Miller s úzkostí sledoval občanskou válku ve Španělsku a vzestup fašismu v Evropě, do armády však kvůli následkům sportovního zranění nevstoupil. Místo toho se pustil do psaní her v rámci projektu, jenž byl součástí Rooseveltova Nového údělu. Roku 1947 se konečně dočkal uznání – na Broadwayi bylo přivítáno jeho rodinné drama nazvané Všichni moji synové, vracející se ke 2. světové válce. O dvě léta později mu hra Smrt obchodního cestujícího, svérázná variace na mýtus amerického snu, po zásluze vynesla Pulitzerovu cenu. Ve Smrti obchodního cestujícího Arthur Miller – v době poválečného nadšení a prosperity – jako jeden z prvních umělců vykreslil odvrácenou tvář národní ideologie tzv. Nového světa, ale též moderního kapitalismu založeného na principu soutěže. Osud protagonisty hry, Willyho Lomana, je tragédií jedince, který na trhu, a tudíž v očích okolí i svých, neobstojí podle většinových představ. Z hlediska divadelní historie je to dílo přelomové hned ze dvou důvodů: za prvé dokázal, že i současný obyčejný člověk může být hrdinou tragédie v tom smyslu, v jakém jimi v antickém Řecku byli králové a vojevůdci (na dané téma Miller uveřejnil roku 1949 v The New York Times esej), a za druhé překročil omezení konvenčního realismu – na jevišti se dosáhlo plynulých, často až nepostřehnutelných přechodů z dějové přítomnosti do minulosti. Drama svým významem a naléhavostí daleko přesáhlo hranice USA – i samotného autora ohromily reakce publika např. v Číně 80. let, kdy příběh tolik souzněl s problémy tamní právě ekonomicky liberalizované společnosti.

Zkouška ohněm Padesátá léta výrazně poznamenala na obou březích Atlantiku studená válka. V USA senátor McCarthy začal hystericky pátrat po komunistech a veškerých projevech zla, které by mohly infiltrovat tzv. americké hodnoty. Miller reagoval po svém: inspiro-

ván knihou o procesech s čarodějnicemi v Salemu (17. století) napsal historické drama Zkouška ohněm (1953). První ohlasy v USA byly vlažné – zjevná paralela s mocenskou zvůlí a hloupou rétorikou autoritám příliš nevoněla (mimochodem stejní recenzenti o pár let později vynášeli hru do nebes) a veřejné mínění bylo denně válcováno politiky i médii. V Evropě měla hra obrovský ohlas, Miller však u toho nesměl být: když se roku 1954 chystal na premiéru do Bruselu, nebyl mu jako osobě, jež údajně podporuje komunistické hnutí, vydán pas. V roce 1956 musel dokonce vypovídat před Výborem pro neamerickou činnost. O sobě hovořil naprosto upřímně a nezamlčel ani své levicovější názory, odmítl ale jmenovat lidi, které viděl na různých schůzích, v důsledku čehož byl nařčen z pohrdání Kongresem (obvinění Nejvyšší soud jednomyslně zrušil). Zachoval se tak přesně jako protagonista dramatu John Proctor, který rovněž pochopil, že ochrání-li za obdobných okolností sebe, nutně zraní jiné, a především dovolí, aby se fanatismus a perzekuce nerušeně šířily dál. Případu se ve Státech věnovala mimořádná pozornost – zčásti jistě i proto, že se Miller v roce 1956 oženil s Marilyn Monroe. Svazek bohyně sexu a obrýleného intelektuála zpočátku fungoval mnohem lépe, než věštili cynici, a Miller se nechával víc a víc vtáhnout do kariéry své paní – mimo jiné ji přesvědčil, aby přijala roli Sugar ve velkolepé komedii Někdo to rád horké, což jí však vůbec nezalichotilo, protože ji vnímala jen jako další ztělesnění typu „hloupé blondýnky“, který ji začínal iritovat. Podobně chápala i postavu Roslyn ve filmu Ztroskotanci (u nás uváděno jako Mustangové), k němuž jí Miller roku 1960 napsal scénář. Jejich vztah se brzy nato rozpadl. Rok po rozvodu se Miller oženil s fotografkou Inge Morathovou, s níž má dceru Rebeccu. S touto etapou svého života se spisovatel vypořádal zčásti hrou Po pádu, kterou dopsal po delší tvůrčí odmlce roku 1964: podobně jako au-

tor, ani jeho hlavní hrdina Quentin nedokáže zachránit ženu, kterou může spasit pouze láska, navíc ho pronásleduje pocit viny, že nesdílel s ostatními utrpení v nacistických koncentračních táborech. V této době se Miller vrací i do veřejného dění – v roce 1965 je zvolen předsedou mezinárodního PEN klubu a spolu se svými sousedy Williamem a Rose Styronovými aktivně vystupuje na obhajobu jak lidských, tak uměleckých svobod. V této souvislosti nelze nevzpomenout na hru Strop arcibiskupského paláce (1977), jejíž děj se odvíjí v blíže neurčené středoevropské komunistické zemi – ústřední hrdina, známý romanopisec, zaslal OSN rozhořčený dopis kritizující poměry ve své vlasti, a musí si tudíž vybrat mezi exilem a vězením. Výčet Millerových děl by mohl pokračovat dlouho: jeho povídky, nebeletristické texty, články, eseje a další hry se však v českém kulturním kontextu, stejně jako USA, zásadnějším způsobem neprosadily. A tak raději připomeňme, jak velice Millera potěšil pád železné opony a jak moc přál i naší zemi, kam přijel například v roce 1969, aby podpořil opoziční spisovatele.

Záhadné organismy Opustí-li nás noblesní člověk Millerova formátu, není snadné zvolit závěrečná slova. Raději nechme mluvit autora samotného a poslechněme si několik vět z diskuse, kterou vedl při své poslední návštěvě Prahy roku 1994 se studenty anglistiky: „Jsme záhadné organismy, velká tajemství sami sobě i sobě navzájem, a význam umění spočívá v tom, že vrhá na lidské bytosti jakési světlo. Tolstoj řekl, že ke knize, obrazu nebo hudbě se obracíme proto, abychom nahlédli do duše umělce, neboť nahlédnout do duše kohokoli je velice těžké.“ Nahlédnout do duše Arthura Millera stálo a stojí za to. H A N A U L M A N O VÁ Autorka je amerikanistka působící na FF UK.

Žádná diskuse, jen obchod Rotterdamský festival představil aktuální filmové trendy Nadvláda peněz, moderní otroctví, ponížení a izolace člověka – o taková témata nebyla na největším evropském svátku nezávislého filmu v Rotterdamu letos nouze. Potvrzuje se, že globalizace a politika stále vládnou světové kinematografii.

Věk viny Příběh mladého homosexuálního prostituta v Buenos Aires ve filmu Ronda Nocturna od Edgardo Cozarinského je pro současné směřováni nezávislého filmu příznačný. Prostitut pracuje jak pod mostem, tak v rezidenci velvyslance, ve fitnesscentru nebo v autě. Svým způsobem se tento mladý muž stal latinskoamerickým bratrem drogového překupníka z maďarského filmu Dealer, který patřil k objevům loňské sezóny: oba jen chodí městem a obchodují, etické otázky své práce neřeší a nikdo je neřeší za ně. Filmy provázejí své hrdiny z místa na místo, všímají si krajiny kolem a soustředí se jen na nejnutnější dialogy. Dealer i prostitut mluví velmi málo. Jen se dívají nebo pracují, nad světem kolem nich nepřemýšlejí. Zrovna takový je Oleg z vítězného rotterdamského filmu 4 od mladého ruského režiséra Ilji Chržanovského. Oleg je technik na jatkách, vydává se za pracovníka pre-

zidentské kanceláře a doma tvrdě zneužívá svého otce jako služku. Každému je to ale jedno. Nikdo se ničemu nediví. Motivy jsou jen zpravodajsky konstatovány jako fakta. Věk údivu, věk etiky skončil. Prostitut, dealer a jateční technik jsou kormidelníky současné kinematografie, v níž definitivně skončilo klasické období dobra a zla. Letošní rok nebyl prvním, kdy nezávislému filmu z různých koutů světa vévodilo téma prostituce – jako metafora závislosti na nespravedlivém nastavení světa, rezignace a nedostatku vůle cokoli měnit. Překvapením může být, že stejné pozadí najdeme i ve filmech, které se zdánlivě zabývají úplně odlišnými tématy. Jedním takovým byl v Rotterdamu francouzsko-britskobelgický snímek Nevinnost režisérky Lucile Hadzihalilovičové, partnerky kontroverzního režiséra Gaspara Noé. V Nevinnosti žije skupina malých holčiček, oblečených do slušivých šatečků, v jakémsi parku, z něhož není uniku. Dohlížejí na ně starší dívky a také skupina žen. Holčičky se učí gymnastiku, tančí, procházejí se po parkových cestičkách. Tam a zpět. Všechny se usmívají, zní krásná hudba, ale všechny mají strach. Řídí se mottem „Poslušnost je jediná cesta ke štěstí“. Jedna holčička při útěku utone, jedna přeskočí zeď,

jedna se dostane ven oficiálně díky vítězství v taneční soutěži. Uvnitř tábora se o nich ale nesmí mluvit. V kratičkém prostřihu zahlédneme jakéhosi muže za přivřenými dveřmi, který právě dává jedné z holčiček injekci. A tak půjde na porážku jedna po druhé, tušíme. Nevinnost není. Filmy o prostituci i filmy o nevinnosti měly v Rotterdamu jedno společné: pojednávaly o věku viny, v němž je těžko určit, kdo vinu má, a kdo ne.

Skandinávské inspirace Nové kinematografické podněty přišly letos především ze severní Evropy. Norský celovečerní snímek s názvem Hawaii, Oslo v režii Erika Poppeho líčí několik osudů, které se vzájemně protínají. Jedním hrdinou je kleptoman, druhým nemocniční bratr, dalšími letuška a mladistvý delikvent. Nejzajímavější část filmu pojednává o dvou mladých lidech ve státní porodnici. Jejich novorozenec má srdeční vadu, která je v podmínkách běžného státního zdravotnictví neléčitelná. Dítě by bylo možné zachránit v americké soukromé nemocnici, jenže taková operace přijde na 900 000 norských korun. Otec dělá všechno pro to, aby peníze sehnal: prodá veškerý majetek, neúspěšně žádá o úvěr. Když už se s životem dítěte pomalu loučí, padne mu do klína

lup z vykradené banky, který na útěku zahodil kleptoman. Kromě intenzivní výpovědi o osamělosti v moderní civilizaci nastoluje film žhavou otázku, jestli právo na záchranu života drahými přístroji mají všichni, nebo jen bohatí. Film dánské režisérky Susanne Bierové Bratři je také rafinovaně vyprávěn. Dánský důstojník Michael odchází na misi do Afghánistánu, je zajat a odvlečen do tálibánského tábora. Zde mu velitel tábora dá na vybranou: buď usmrtí svého kolegu, nebo zemře sám. Michael zabije. Umlátí tyčí vojáka, jehož ještě před chvílí uklidňoval, že se určitě dostane ven. Po osvobození tábora britskou armádou se vrací domů, zabití však zapře. Doma jej čeká nikterak výjimečný osud válečných veteránů: se ženou se zatím sblížil jeho bratr a děti ho mají zjevně raději než příliš panovačného otce. Michael jde nakonec do vězení za útok na členy rodiny. Snímek Bratři ukazuje, že film může reagovat na aktuální politické dění a zachovat si přitom uměleckou tvář. A zároveň je v něm ještě zbytková porce etiky. Etiky nejednoznačné a soumračné. Oscilace mezi uměním a politikou se stala další výraznou dominantou letošního Rotterdamu. Politický thriller patřil k nejvyhledávanějším žánrům a úspěch slavily fil-

my o blízkovýchodním konfliktu, válce v Iráku, čínské globalizaci nebo chudnutí zemí Latinské Ameriky. Poprvé se ve festivalovém městě konal tzv. Filmový parlament, diskusní platforma zaměřená proti politickému zneužívání filmu a omezování svobody projevu filmařů. Jeho důvodem byla loňská vražda holandského dokumentaristy Theo van Gogha. Ironií osudu se ovšem v Rotterdamu nesměl promítat van Goghův krátký film Submission o islámském fundamentalismu a násilí na ženách, kvůli němuž se dokumentarista stal terčem extremistického útoku: produkční firma Column Productions jej totiž „z bezpečnostních důvodů“ pro uvedení na festivalu neuvolnila. R A D O V A N H O L U B , Rotterdam Autor je filmový publicista.

RESPEKT / 6

SCÉNA

KNIHY

TIP

Kousek nebe Romantická love story ve vězení 50. let, to zní skoro jako provokace. Ovšem nový film Kousek nebe režiséra Petra Nikolaeva, který se minulý čtvrtek objevil v našich multikinech, takový příběh lásky nejen nabízí, ale činí to promyšleně a vcelku přesvědčivě. Vzdorný a svobodomyslný Luboš nastupuje dvanáctiletý trest. Má štěstí, jiní obvinění v jeho případu „protistátního spiknutí“ dostali trest smrti. Ve vězení jej postupně deptají otrockou dřinou, bitím a samotkou. Dozorce mu dokonce ukazuje popravu, přičemž jej mazlivě upozorňuje, že na něj brzy dojde. Luboš ale zažívá také svobodné chvíle, například jako klempíř, když v něm pohled ze střechy pankrácké věznice vyvolá euforii. Skrze okna ve dvoře objeví Danu, svou dávnou známou, která si také odpykává trest. A příběh lásky spojený se všemi peripetiemi ostře hlídané věznice, transporty a hodnými i zlými dozorci je tady. Snímek vědomě zaměřený na současného mladého diváka natočil Nikolaev podle povídky Štěstí spisovatele Jiřího Stránského (75). Je dobře známo, že tento autor má za sebou několik komunistických kriminálů, v nichž strávil více než deset let svého života. Film, jenž představuje střípek jedné z nejtemnějších epoch našich novodobých dějin, je představuje částečně i Stránského autobiografií, i když vězeňskou love story, která se skutečně stala, si autor vypůjčil od svých spoluvězňů. – JP –

D I VA D L O

Názvem Existencialisté se autor nové knihy z Torstu, Vladimír Papoušek, hlásí k spisu Expresionisté, v němž kdysi Jindřich Chalupecký odhalil zvláštní spojitost mezi literáty pokládanými do té doby za výstřední osamělce (Weiner, Deml, Hašek, Klíma). Podle Papouška jsou oba pojmy spřízněné jistou nejasností, ale také podobností nálad, které v různých dobách označovaly. O čistou filosofii v knize moc nejde, spíš o existencialistickou imaginaci – charakteristické literární obrazy, situace, subjekty. Jádrem jsou kapitoly o zrodu a proměnách existencialismu v českých zemích, zejména o nepříliš šťastné generaci, jež začínala publikovat za protektorátu a tipec jí zatnul nástup komunistů. Pozoruhodná je rovněž závěrečná pasáž o doznívání existencialismu v české kultuře šedesátých let.

••• Fenomenální mistr dobrodružných výjevů by si zasloužil solidnější monografii, než je Století Zdeňka Buriana od Vladimíra Hulpacha (Knižní klub) k stému výročí malířova narození. Svazek působí příliš příležitostně, kvalita reprodukcí je průměrná, ve výběru chybí nejstarší práce (např. veduty z časopisu Širým světem) a populárně laděný výklad budí rozpaky četnými odbočkami. Exkurze do dějin českého trampingu či nakladatelského podnikání jsou přínosné, avšak snaha zasadit Buriana do uměleckých a politických kontextů (např. Devětsil, avantgarda), s nimiž nechtěl mít nic společného, je sporná. Přesto buďme rádi, že nám kniha aspoň takto diletantsky připomenula umělce, s nímž si uměnověda dosud neví rady. – VŠ –

Velmi netradiční adaptaci Dickensova románu Oliver Twist chystá pražské Divadlo Komedie. Autorská dvojice Zdeněk Plachý a Jiří Šimáček pojednala toto klasické dílo velmi odvážně – brněnští provokatéři zachovali v podstatě jen jeho kostru. Při přepracování se inspirovali díly předních sociálních vizionářů i falešných proroků. V jejich verzi promlouvají postavy dramatu k Oliverovi například jazykem liberálních ekonomů Miltona Friedmena a Friedricha Hayeka, eugenickou hatmatilkou Petra Bakaláře, vzletnými citáty z Magaharišiho, Nietzscheho nebo Starého zákona. Inscenace by se měla odít do sadomasochistického hávu. Touto pokleslostí se autoři

TELEVIZE

HUDBA

V noci z neděle na pondělí se v Las Vegas předávaly hudební ceny Grammy Awards a druhý kanál České televize chystá hned na pondělní večer 14. 2. od 20.00 vysílání záznamu ceremonie. O ceny v různých kategoriích se ucházejí například islandská zpěvačka Bjork s posledním albem Medulla, irští U2 nebo chraplavý samorost Tom Waits. Mezi favority patří také punkrocková formace Green Day, která jistě protibushovským albem American Idiot promění některou ze sedmi nominací, s pěti nominacemi jsou ve hře také Prince nebo jazzová zpěvačka Norah Jones.

Někdejší bubeník Plastic People of the Universe Jan Brabec po třech letech oživil svou Domácí kapelu. Ve zcela obrozené sestavě se poprvé představí na koncertě v pražském Klubu U Kaštanu ve čtvrtek 17. 2. od 20.00. Brabec tentokrát neusedne za bicí, ale bude hrát na klávesy, doprovázejí jej basa, kytara a zpěvačka. Jeho nové písně jsou ztišené, komorní až meditativní, zároveň v nich stále zřetelně rozeznáváme plastikovské kořeny – v monotónnosti připomínající zaříkávání, obraznosti, civilním projevu. Zemitou naléhavost undergroungu jako by profoukal studený mořský vítr, místy máme až pocit, že se Brabec na svých hudebních výpravách vydal někam k severním břehům, kde z tajícího sněhu pomalu odkapává voda tak jako třeba u islandských Sígur Rós.

••• Stěžejní dílo režiséra Luise Buňuela Viridiana je nekompromisní satirou poměrů v katolické církvi – od zrodu v roce jej 1961 provázely problémy: v mnoha zemích se promítala jen cenzurovaná verze, v rodném Španělsku byl zakázáno úplně. Nesestříhanou verzi příběhu mladé řeholnice uvede ČT2 ve čtvrtek 17. 2. ve 21.50.

••• Nedělní noční filmový klub bude tentokrát patřit americkému nezávislému režisérovi Spikeu Leeovi. Svůj film Krvavé léto zasadil do New Yorku roku 1977, kdy v ulicích řádil sériový vrah s přezdívkou Samův syn. Na plátně se prolíná několik různých osudů, které spojuje paranoia z přítomnosti neznámého zabijáka a potýkání s nesnesitelným vedrem. Snímek vysílá ČT2 20. 2 patnáct minut po půlnoci. – PT –

údajně snaží vyvážit nejvyšší duchovnost některých citátů. Premiéra je tuto neděli. ••• Slovenský dramatik Viliam Klimáček na sebe v Čechách poprvé výrazně upozornil loni v létě, když se pražské Národní divadlo rozhodlo uvést jeho hru Hypermarket. Nyní pozná Klimáčkovo umění také severomoravská metropole Ostrava, kde Divadelní společnost Petra Bezruče uvede jeho „hru pro bubny a šicí stroj“ Mária Sabína. Tajemně znějící podtitul sice navozuje atmosféru jakéhosi industriálního koncertu, příběh však zakotvil ve vysokohorském plicním sanatoriu Jerzy, kde se v divokém reji absurdních hříček míhají mytologické, fantastické i zcela reálné postavy. Poselství hry má být hluboké: potřeba vzájemného respektu v současném multikulturním světě. – JP –

••• Zpěváka a skladatele Davida Byrnea hostila Praha minulý rok, na albu The Best of Talking Heads (Warner Music) si připomeneme, co znamenal v 70. a 80. letech. Tedy pro pořádek: ne on sám, ale za přispění kolegů z dnes již neexistující kapely. Talking Heads si experimentování s hudebními styly dali takříkajíc do popisu práce – měli blízko k Bowiemu, ale také k art rocku a nové vlně, v pozitivním slova smyslu se nakazili diskem, ale postoj ke společnosti je řadil k pankáčům. Připočteme-li funky dechy a vysoký, vyhlazený hlas Davida Byrnea, máme tu nezařaditelný originál, na nějž se může odkazovat kdekdo. Rozsáhlý výběr toho nejlepšího z Talking Heads lze rozhodně doporučit jako reprezentativní seznámení s kapelou.

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

MIMOCHODEM

Rusko: Jak rozpoznat zlo

Kouzlo jinotaje

V Rusku dosud neskončil soudní proces s organizátory výstavy nazvané Pozor, náboženství!, na které před dvěma lety umělci svými angažovanými díly upozornili na prorůstání církevních, státních, armádních a extremistických struktur. Nejsou přitom vyšetřováni vandalové, kteří tehdy přišli do Centra Andreje Sacharova artefakty demolovat, nýbrž ti, kdo „urážení citů“ pravoslavných věřících umožnili – organizátoři a výtvarníci. A mezitím vypukl další spor – o vyučování pravoslaví ve školách. Církev žádá, aby všechny děti absolvovaly předmět zvaný základy pravoslavné kultury. Ústava sice zaručuje právo na pluralitu v oblasti vyznání, to ale církevní představitelé ošetřují vysvětlením, že v tomto případě nejde o disciplínu náboženskou, nýbrž kulturologickou, jejímž cílem ovšem není nic menšího než naučit děti rozlišovat mezi dobrem a zlem. Ministr vzdělání a vědy Andrej Fursenko církevní úsilí o šíření vlastního pojetí patriotismu v základních školách energicky podporuje. Navzdory tomu, že ideologie patriarchy Alexije II. obsahuje i argumenty vycházející z rasově etnického dělení občanů a varování před nepravoslavnou imigrací do Společenství nezávislých států, což vyvolává protesty mnoha občanských iniciativ. Vypadá to absurdně – zatímco za sovětského režimu svobodu vyznání brutálně potlačoval antiklerikální státní aparát, dnes je tomu naopak. Pod heslem svobody

/ 23

vyznání se svolávají antiklerikální konference, bojující za světský stát. Koncem prosince loňského roku se na moskevském shromáždění výrazně ozvala organizace nazvaná Učitelé – proti klerikalizaci a militarizaci vzdělání. Společně s dalšími aktivisty poukázala na to, že Ruská pravoslavná církev (RPC) a Ministerstvo vzdělání vytvářejí koalici propagující povinnou výuku pravoslaví, která navíc často souvisí s vojenskou přípravou a vychází z opozice „našich“ (pravoslavých Rusů) a „nepřátel“ (těch ostatních). Tím se podle kritiků ve školách podporuje xenofobie a šovinismus. RPC ústy svých představených nejednou varovala před organizacemi, jednajícími v „cizím“ zájmu (tím se myslí hlavně mezinárodní organizace). A ostražitá nepřízeň pravoslavného kléru k ostatním vyznáním, ať už jde o západní křesťanství, islám, východní spiritualitu nebo judaismus, je také všeobecně známa. Počátkem února zveřejnil ruský tisk náboženskou statistiku a ukázalo se, že údaje jsou často zmanipulované nebo rovnou vymyšlené. Oficiální zprávy například tvrdí, že je dnes v Rusku pravoslavných křesťanů 86,5 %, zatímco v roce 1897 to bylo podle tehdejších carských statistiků 72 %. V ruském prostředí se po staletí část církevního establishmentu chovala ke státní moci bezmezně loajálně, což se většinou uvádí do souvislosti s byzantskými tradicemi a konceptem teokracie, kdy je panovník ke svým úkolům delegován Bohem. V 21. století se pochopitelně musí hledat nové modely koexistence spirituálního života a státních zájmů. Škoda, že ruské východní křesťanství, obsahující nevyčerpatelné množství duchovních impulzů, vzbuzuje dnes pozornost především pohoršujícími případy propojení s militantními nacionalisty a bývalou KGB (jak na to už za perestrojky upozorňoval kněz Meň, jenž byl vzápětí zavražděn). A škoda, že státní moc patolízalství církevních hodnostářů přijímá s blahosklonnou, nereflektovanou samozřejmostí. TOMÁŠ GLANC Autor je rusista.

– PT –

Spisovatelé pozdní měšťanské éry zobrazovali svět tak obšírně a důkladně, že pomalu nezbývalo, co k tomu dodat. Nastupující generace se chtěly také něčím blýsknout. Modernisté se proto naučili pracovat s nevyřčeným, se zámlkami, symboly, zkratkami a nadsázkami, jejichž pravý smysl se skrýval v podtextu. Tolstoj nás ohromuje tím, co všechno popsal, Hemingway zase uměl mnohem líp vynechávat. Takový umělecký efekt se neobejde bez spoluúčasti čtenáře, který se dobře vyzná v četbě mezi řádky. V české kultuře minulého století byla vnímavost k podtextu nezbytná i vinou politických okolností. Živě to připomenuly archivní záznamy Jana Wericha uvedené rozhlasem i televizí v souvislosti s jeho výročím. Právě on tady v padesátých a šedesátých letech nejvirtuózněji rozvinul umění jinotaje, výmluvných pauz a střelhbitých odboček těsně před jádrem sdělení, jež by mohlo někoho mocného popudit. Každému muselo být jasné, co by asi řekl, kdyby mohl, ale díky jeho šarmu se zdálo chytřejší a básničtější, že to neříká. Místo nudných a neradostných pravd, které znal každý, štědře nabízel jejich vtipné metafory. Když inuitskému představiteli titulní role ve známém filmu Nanuk, člověk primitivní, z roku 1922 promítli prostinké scénky, v nichž on sám účinkoval, vůbec jim neporozuměl – řeč kamery a střihu se totiž zcela vymykala jeho zkušenosti a chápání. Nevím, zda někdo z mladších, kdo nezažil nesmělé uvolňování poměrů počátkem šedesátých let, dokáže pochopit, v čem spočívalo Werichovo obrovské charisma. Díky obratnému tanci na hraně milosti a nemilosti vypadal jako suverénní osobnost, snad jediná, jež byla tehdy ve veřejném prostoru k vidění. Dnes, když se veřejný prostor přímo hemží osobnostmi, které vypadají suverénně, toto kouzlo dosti vyvanulo. Také žánr jinotajů chřadne. Proti státní moci lze už patnáct let beztrestně říci téměř cokoli. Popouzet potentáty se nikdo nebojí ani v novinách, které o jejich hamižnosti, lžích a podvodech referují tak obšírně, že pomalu nezbývá, co k tomu dodat. Ministr Dostál minulý týden správně navrhl, aby parlament médiím takovou bezuzdnost zakázal. Pokud se jeho záměr zdaří, nahradí monotónní příval neradostných zjištění opět vtipné metafory a čtenáři si budou tvořivě užívat četbu mezi řádky. Poutavost tisku i prestiž novinářů tím nepochybně vzroste. Ti nejšikovnější se možná přiblíží werichovské popularitě. Vpravdě nejumělečtěji ovšem cenzura postupovala za demokratické první republiky. Představme si, jak vzdušně a zároveň výmluvně by v našem listu působily bílé plochy s nápisem ZABAVENO. VIKTOR ŠLAJCHRT

24 /

M I N U LÝ T Ý D E N

Na Šumavě naměřili -35 stupňů Celsia. Oteplilo se. Jachtařský závod kolem zeměkoule Vendee Globe vyhrála po 71 dnech osamělé plavby Elen MacArthurová a tisk o tom přinesl senzační zvěst. Školákům začaly jarní prázdniny. Táborská skupina Sunshine pokřtila v pražském klubu Roxy svoji novou desku Moonshower and Razorblades. Díky stoupajícím cenám akcií se maximum pražské burzy posunulo na rekordních 1181,1 bodu. O peníze nejde, hlavně musí mít duši, odpověděl režisér Petr Kršák na otázku, za kolik miliard se jako jeden z otců-zakladatelů chystá prodat svůj podíl na vysílací licenci pro TV Nova. Nastal rok Kohouta. Premiér Stanislav Gross v projevu ve sněmovně prozradil, že požene před soud každého, kdo se bude příliš zajímat o jeho rodinné účty a o to, jací utajení sponzoři půjčují jemu a jeho ženě miliony na nákup různých nemovitostí. Po tomto ozná-

14.–20. 2. 2005

mení jeden z premiérových věřitelů napsal novinám, že raději prodal směnku, stvrzující, že před časem půjčil Stanislavu Grossovi 900 000 korun; nový majitel pak směnku spálil. Nepozorná řidička smetla masopustní průvod ve Valašské Polance. Vyšlo najevo, že hostem pražského Festivalu spisovatelů bude Norman Mailer. Plynárny oznámily, že na jaře po topné sezóně asi na chvíli zlevní plyn. Vláda schválila pětici uchazečů o privatizaci Telecomu. Ve sklepě svého panelového bytu se z prozatím neznámých důvodů pobodal kuchyňským nožem a oběsil náměstek ředitele pražské policie Zdeněk Janíček. Hluk je neodstranitelnou součástí životního prostředí člověka, protože je důsledkem aktivního a produktivního života lidí a snaha hluk beze zbytku odstranit nebo jej totálně plánovat a regulovat je neslučitelná se samotnou podstatou svobodné společ-

zeli po vile zadluženého bývalého senátora a podnikatele Václava Fischera. Vyplatilo se nám nejít s davem, komentoval ředitel jabloneckého Jablotronu Dalibor Dědek fakt, že výrobek jeho firmy – největší mobil světa, který je velký jako normální telefon – slavil obrovský úspěch na veletrhu v Hongkongu. Na Pražském hradě se předváděl J. P. Gaultier. Noviny informovaly, že ve Svaté zemi nastalo příměří. Poslanec Josef Hojdar (ČSSD) už posedmé během jednoho roku oznámil, že je odposloucháván, a přivolaná policie zase našla v jeho kanceláři jednu „štěnici“. V Jizerských horách otevřeli park pro milovníky snowboardu. Markovo nakladatelství v Brně vydalo Shirerův Vzestup a pád třetí říše. Dosavadní český velvyslanec při NATO Karel Kovanda se stal zástupcem generálního ředitele pro zahraniční vztahy v Evropské komisi. 20 tisíc občanů z Frenštátu a okolí sepsalo petici

nosti, vysvětlil prezident republiky Václav Klaus, proč nepodepsal a vrátil Poslanecké sněmovně zákon o hodnocení vlivu hluku na životní prostředí. Na český trh přišly nové léky pro boj s rakovinou. Koruna znovu rekordně posílila vůči euru. Rakouská policie chytla při běžné silniční kontrole v Tyrolsku další dva české zloděje lyží. Jan Budař se dostal mezi shooting stars. Po schůzce náměstka Vojtěcha Kocourka se saským vicepremiérem Thomasem Jurkem oznámilo ministerstvo dopravy, že ustupuje od záměru zničit Labe stavbou dvou nových jezů u německých hranic a spokojí se jen s jedním. Šéf dolní komory Lubomír Zaorálek se rozhodl, že pojede do Severní Koreje. Tuzemským Fotbalistou roku 2004 se stal opět Pavel Nedvěd. Humanitární Společnost Člověk v tísni začala na Srí Lance stavět velkou školu místo těch, které tamním dětem nedávno zničilo tsunami. Exekutoři se prochá-

„Chceme u nás turisty, ne horníky“ a vyzvalo vládu, aby donutila uhlobarony zasypat Důl Frenštát a skoncovat s plánem na obnovu uhelné těžby v Beskydech. Ve velkochovu v Hodicích se objevil další případ mozkové nemoci šílených krav. Mezinárodní síť benzinek Aral se rozhodla opustit Česko. Neznámý zloděj se vloupal do prádelny v Hradci Králové a ukradl zde 720 kilo pracího prášku. Koalicí komunistů a sociálních demokratů ovládané radnice ve Frýdku-Místku a Karviné zakázaly zbudovat na území svých měst památníky obětem komunistického režimu. Prahu navštívil předseda Nejvyšší rady Ukrajiny Volodymyr Lytvyn. Prezident republiky Václav Klaus jmenoval čtyři nové členy bankovní rady České národní banky. Ministr spravedlnosti a předseda Unie svobody Pavel Němec se tajně oženil – v Dubaji. [email protected]

inzerce

MARTIN PATŘIČNÝ OBRAZY ZE DŘEVA GALERIE U PRSTENU Jilská 14, Praha 1 4. 2. – 6. 3. 2005 Denně (mimo pondělí)

12.00 – 18.00 www.patricny.com [email protected] Na výstavu zve

RESPEKT Ročník XVI.

ADRESA:

Křemencova 10, 110 00 Praha 1, IČO 61457345, tel. 224 934 759, 224 934 441, fax 224 930 792, E-MAIL: [email protected], [email protected], e-mailové spojení na jednotlivé redaktory: [email protected];

INTERNET HOMEPAGE, RESPEKT ON-LINE:

Spurný.

EDITOŘI:

Jana Neumannová. ÚPRAVA

www.respekt.cz. VYDAVATEL: R-PRESSE, spol. s r. o. MAJORITNÍ VLASTNÍK: Karel Schwarzenberg. ŘEDITELKA: Anna Soumarová. ŘÍZENÍM REDAKCE POVĚŘEN: Marek Švehla. ZÁSTUPCI ŠÉFREDAKTORA: Jaroslav

Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. EKONOMIKA:

REDAKTORKA VYDÁNÍ (TIŠTĚNÝ, ON-LINE):

Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný.

([email protected]): David Němec, Jakub Němeček.

Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586.

KRESBY:

Pavel Reisenauer.

DISTRIBUCE

Kateřina Ducháčková.

ZAHRANIČÍ:

KOMENTÁŘE:

Zbyněk Petráček.

Matyáš Zrno (vedoucí), Josef Greš.

OBRAZOVÝ REDAKTOR:

Ivan Kuťák.

FOTO:

DOMÁCÍ RUBRIKA

CIVILIZACE:

Erik Tabery.

Ludvík Hradilek.

([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Hana Čápová, Jan Kovalík,

KULTURA:

SEKRETARIÁT:

Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí).

Kateřina Spurná, Jan Svoboda.

([email protected]): Renata Kovačková, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792.

INZERCE

DTP A GRAFICKÁ

([email protected]): Milan Greguš, Milan

PŘEDPLATITELSKÝ SERVIS:

zelená linka 800 100 634.

TISKNE:

MAFRA, a. s., Praha. ROZŠIŘUJÍ: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. WEBDESIGN, WEBHOSTING: NET servis, s. r. o. KANCELÁŘSKÉ SLUŽBY: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. UZÁVĚRKA: 13. 2. 2005, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.