9. Základy tvorby WWW stránek. 9.1 Základní požadavky tvorby WWW stránek Pro tvorbu WWW stránek existují specializované programy, obdobně jako pro tvorbu dokumentů jiných typů. V případě WWW dokumentů je situace poněkud jednodušší, protože základní datový formát WWW dokumentu je formát HTML, který je ve své podstatě čistě textovým formátem. Proto není nutné pro přípravu těchto souborů použít nějaký speciální program - stačí použít jakýkoliv, i nejjednodušší textový editor, jako je např. Notepad (Poznámkový blok), základní součást OS MS Windows. Při tomto způsoby tvorby HTML dokumentu ovšem musí autor znát všechny kódy a parametry formátu HTML a společně se zdrojovými texty je do dokumentu zapsat ručně. Druhou možností je použít tzv. editor HTML. To je typ programu specializovaného na tvorbu dokumentů HTML, který obsahuje přímo řadu pomůcek usnadňujících tuto práci. Editorů HTML dnes existuje velké množství a to i jako tzv. freeware. Specializované editory HTML lze rozdělit do dvou základních skupin podle toho zda umožňují či neumožňují práci v tzv. „WYSIWYG" módu - tvorbu WWW stránek přímo v podobě, jak jsou zobrazovány webovým prohlížečem, bez nutné znalosti příkazů HTML. Do skupiny editorů, které „WYSIWYG" mód podporují patří např. editor MS FrontPage či Macromedia Dreamveawer MX. Práce je s nimi snadná i pro začátečníky, kteří kód HTML neovládají, mnohdy však vytváří velmi složitý výstupní soubor HTML, který je později velmi obtížné editovat. V případě editorů nepodporujících „WYSIWYG" mód je nutno pracovat přímo s kódem HTML, konečný výsledek editace je nutno zjistit za pomoci prohlížeče. Příkladem takového editoru je program HomeSite. Většina profesionálních tvůrců webových stránek kombinuje oba postupy - základ stránky vytvoří ve vizuálním editoru, a poté stránku dolaďují již ručně. Existuje i další způsob tvorby webových stránek, který je založen na možnosti běžných kancelářských programů ukládat dokumenty ve formátu HTML. Tuto funkci obsahují programy balíku Microsoft Office, konkrétně Word, Excel i PowerPoint. Webový prohlížeč umí přímo zobrazovat i jiné typy souborů než jen HTML. Samotné WWW stránky mohou být ve formátu .PHP či .ASP, což jsou dynamicky generované stránky z databázového systému. Prohlížeče však také umí zobrazit jakýkoli textový soubor (.txt soubory), obrázek nebo přehrát animaci. Do prohlížečů navíc existuje spousta tzv. zásuvných modulů (plug-ins), které umožní přímo načíst i další typy dat. Webová grafika je podstatnou a dnes již neodmyslitelnou součástí profesionálních i amatérských WWW stránek. Grafika se nepřipravuje v editorech HTML, ale v grafických editorech, příkladem může být Adobe Photoshop. Jazyk HTML sám neumí obrázky upravovat či „formátovat“; jeho schopnosti spočívají pouze v umístění obrázku do daného místa a určení jeho velikosti. Všechny další vlastnosti a parametry obrázku určujeme při jeho vytvoření grafickým editorem. Ve svých počátcích byly WWW stránky statické a jednosměrné - uživateli ukázaly svůj obsah a neumožnily provádět nic víc. Dnešní moderní web ale umí s uživatelem komunikovat například zobrazí seznamy zboží, formuláře a uživatel vybírá, zaškrtává, zadává své vzkazy, které pak přijímá webový server a dále je zpracovává. Důležitým obohacením možností tvorby přehledných webových stránek jsou tzv. rámy. Rámy umožňují rozdělit stránku na několik nezávislých oken. Některá okna pak zůstávají neměnná, ty pak obsahují informace, které jsou neustále k dispozici. V dalších oknech, se naopak informace mění, podle výběru, který provedeme v neměnném okně. Další skupinou nových možností WWW stránek jsou formuláře. Většinou slouží k vyplnění nějakých údajů a umožňují tak komunikaci mezi uživatelem a serverem. Tato funkce je realizována pomocí programu, kterému se říká script.
Při „brouzdání" po WWW můžete narazit na stránky, na nichž se pohybují obrázky, blikají nápisy, či se střídavě zobrazuje text. To byl právě spuštěn nějaký applet. Applet je v podstatě program, který byl napsán v jazyce Java. Tento program se načítá spolu s dokumentem do počítače a kde se současně spouští. Při opuštění stránky skončí svou činnost i applet (pokud se ovšem nespustil ve zvláštním okně). Problémem však zůstává, že takový applet nemusí být úplně neškodný program. Může to být tzv. trojský kůň, tedy program, který vykoná něco úplně jiného, než od něho požadujete. Může dokonce poškodit vaše data. Z tohoto důvodu existuje v prohlížečích možnost zakázat spouštění těchto appletů. Sami se tedy můžeme rozhodnout, zda při prohlížení neznámých stránek dáme přednost bezpečnosti a spouštění appletů zakážeme, nebo budeme obdivovat stránky v plné kráse i s applety. S rozvojem využívání Internetu se ukázala potřeba statické webové stránky rozhýbat ještě více. Používané HTML i přes standard čtvrté generace nezvládá běžné náležitosti ze světa DTP, jako je přesné umísťování objektů na pixelové úrovni či překrývání objektů. Mnoha autorům rovněž vadí, že i přes možnost skriptování přes JavaScript či Visual Basic Script je stránka po natažení do prohlížeče v podstatě neměnná, její změna je možná jen opětovným nahráním celé stránky. Účinným prostředkem na uvedené problémy se stává dynamický HTML, který nabízí právě to, co dosud běžnému HTML chybí: • přesné umístění objektů • interaktivita stránky, jejíž obsah se dynamicky mění podle chování uživatele • překrývání objektů • řízené animace a další významné pomůcky. Zavedením těchto možností se HTML dostává na úroveň multimediálních aplikací a nabourává ustálený názor na vzhled webových stránek. Přesto DHTML není úplnou novinkou. Základními stavebními kameny DHTML jsou totiž kaskádové styly CSS a skriptovací jazyky JavaScript či Visual Basic Script. DHTML je tedy kombinace objektů tvořených pomocí CSS a scriptovacího jazyka, který řídí jejich chování na obrazovce. Užitečné informace a novinky pro tvůrce WWW stránek lze nalézt na mnohých webových server na Internetu, za všechny alespoň http://www.microsoft.com/cze/msdn. Po vytvoření WWW stránek však činnost jejich editora nekončí. Je třeba vytvořené stránky tzv. vystavit, umístit je na počítač provozující software zvaný WWW server, z něhož jej pak načítají a prohlížejí další uživatelé Internetu. K dispozici jsou jak volně šiřitelné programy stejně jako komerční produkty firem světového jména (obvykle oplývající bohatými funkcemi a možnostmi nastavení oproti jejich freewareovým obdobám). Nelze poskytnout jednoznačný návod k tomu, jak nejlépe vytvářet WWW stránky; záleží to jednak na jejich typu a účelu, jednak na schopnostech a také osobním vkusu tvůrce. Někdo se spokojí s tím, že prostě zformátuje text ve Wordu a bude jej ukládat ve formátu HTML, jiný využije možností programu, jako je FrontPage, a někdo další se naučí syntaxi příkazů HTML a bude pracovat přímo s nimi.
2
9.2 Základní zásady tvorby WWW stránek Web má nejen svá pravidla, svůj jazyk a jeho přesnou syntaxi, ale také své zásady. Jak se píše v jednom z nejlepších internetových časopisů HotWired, „Nové médium si vyžaduje nové myšlení" - a vskutku, na tvorbu webu není možné aplikovat postupy a ideje známé z média papírového. Zásady tvorby WWW stránek představují soubor doporučení a zkušeností, které vedou k tomu, aby byly vytvořené stránky účelné, zajímavé, a aby proto byly často navštěvovány. Samotná znalost syntaxe jazyka HTML či práce s editorem nestačí - tak jako nestačí naučit se psát k tomu, aby se z negramotného člověka stal spisovatel. V první řadě si musíme uvědomit, že většina uživatelů brouzdajících Internetem hledá informace. Chtějí například získat podrobné informace o produktech či službách, nebo si je chtějí zakoupit, přečíst si nejčerstvější zprávy, zahrát si hru nebo se na něco zeptat. Den ode dne je Internet čím dál silnějším prostředkem, který je schopen těmto lidem pomoci, protože jeho obsah je čím dál důmyslnější a úplnější. Problém je ale v tom, že při zvětšování objemu dat se Internet stává stále více nepřehledný. Každý server provází uživatele novým navigačním procesem, aby člověk našel informace, které hledá. Vyhledávací nástroje nalézají tisíce informací. Často se stává, že než si uživatel najde to, co hledá, je to již zastaralé. Nejdůležitější, co můžeme udělat při počátečních krocích plánování tvorby WWW stránek, je rozhodnout, co hodláme zveřejňovat, jak tyto informace vhodně uspořádat a jak zajistit, aby byly tyto informace úplné a aktuální. Důkladným plánováním lze vytvořit úspěšný web, který bude pro naše cílové publikum užitečný. Postup při tvorbě plánu obsahové náplně WWW stránek odpovídá níže uvedenému schematu: 1. Položte si vhodné otázky ohledně vaší firmy, vašich zákazníků a vašeho webu. 2. Definujte své poselství. (Zdůrazněte, co chcete sdělit.) 3. Utřiďte informace do logických skupin. 4. Definujte technické požadavky na to, co chcete publikovat. 5. Zaveďte proces průběžné aktualizace obsahu. 6. Zvažte způsob prezentace 7. Naplánujte proces editace webu. Zohlednění cílové skupiny čtenářů WWW stránek Než začneme WWW stránky vytvářet, musí nám být zcela jasné, kdo je bude navštěvovat a proč. Na základě těchto úvah vytvoříme stránky a podřídíme je určitým pravidlům, ne obráceně. Zní to zcela samozřejmě, ale podíváme-li se na spoustu nevhodně vytvořených stránek, samozřejmé to určitě není. Webové stránky lze tedy rozdělit do několika typů, z nichž se každý řídí jinými pravidly: 1. Stránky nabízející přímé služby či prodej produktů. Jako v obchodě: vše stručné, zřetelně viditelné, umístěné po ruce. Nákup musí být snadný - zaškrtnout, co chci, kolik toho chci a stisknout tlačítko (obvykle Koupit), které realizuje transakci. Stránka musí být na první pohled srozumitelná, měla by obsahovat dostatek informací o produktu (to hlavně), dále by neměla by obsahovat velké množství grafiky a dalších (obvykle zbytečných) ozdůbek; měla by být i krátká, jinak bude potenciální zákazník neustále rolovat stránkou tam a zpět. 2. Prezentujeme produkty. Velmi časté jsou „komerční" stránky, které mají význam jakýchsi produktových prospektů umístěných na Internetu. Srovnání je na místě - zde by 3
měly být stručné informace, fotografie, tabulky a informace obsáhlejší. Pro přilákání pozornosti je dobré použít efektní, ale maličkou animací, atraktivní grafiku a spíše sporé texty. Velké množství stránek podrobností, jako jsou například technické popisy, neumisťujeme nikdy do hlavní stránky produktu, ale vytvoříme na ně odkaz. Tyto stránky by také měly být krátké, v ideálním případě by se měly vejít do jediného okna prohlížeče bez rolování. Můžeme samozřejmě dávat k dispozici i rozsáhlé materiály pro opravdové zájemce, jako je videoklip, zvuková ukázka atd.; vždy ale formou odkazů z této stránky. Dobré je uživatele povzbudit ke zpětné reakci a dotazu; kdo se táže, jako kdyby už nakoupil - proto umísťujeme na každou stránku s produktovou prezentací alespoň odkaz na e-mailovou adresu prodejce. 3. Poskytujeme pouze informace. Příklad nekomerčních stránek, živených buď proužkovou inzercí nebo přímo sponzorovaných. Jedná se o stránky velmi užitečné a často navštěvované - čtenář dobře ví, že zde má zadarmo informace, které by si jinde musel koupit, a že se jedná o zdroj nezávislý. Z toho důvodu mohou být stránky delší a podrobnější, efektní grafika a animace by se zde ani vyskytovat neměla - čtenář chce číst a potřebuje k tomu klidnou stránku. Pochopitelně to neznamená, že by stránky neměly být estetické — je to stejné, jako když připravujeme barevný časopis a chceme lákat čtenáře. I další srovnání s časopisem sedí: lze využít vícesloupcovou sazbu, kde je v jednom sloupci (centrálním či levém) hlavní text (stránka se pak lépe čte), po stranách jsou různé odkazy, citáty nebo menší obrázky. Používáme členění a typografie: nadpisy, řezy písem. Dobrý vydavatel před sebou vidí každou minutu své práce svou cílovou skupinu, okruh lidí definovaný podle řady kritérií, pro který své médium připravuje a vydává. Žádný vydavatel si nedělá iluze, že obsáhne všechny čtenáře ve své zemi; většina z nich bojuje o nepatrné procento z celkového počtu a nejinak je tomu i u Internetu. Naše WWW stránky mohou sledovat a číst různé uživatelské skupiny. První jsou zaměstnanci naší firmy a její spolupracovníci. Technicky jsme pak v prostředí zvaném Intranet a ne Internet, ale to nevadí: web je zde samozřejmě stejný. Nicméně jeho cílová skupina je velice specifická, a proto musí být i jinak připravený. Hlavní je účelnost, můžeme zapomenout na efekty, cílem je ukázat informace stejně přehledně a rychle jako na firemní nástěnce. Jsou-li však čtenáři naši zákazníci, platí zde jiné zákony - musíme je vtáhnout do děje a nedopustit, aby stránky opustili buď znuděni formou, obsahem či dlouhým hledáním toho, co potřebují. Musíme dále rozlišovat, zda cílíte svoje stránky na profesionály nebo na lidi teprve se s Internetem obeznamující - je to stejný rozdíl, jako když se připravuje slabikář či vysokoškolské skriptum. Velmi dobré je dát na úvodní stránku odkaz do části věnované začátečníkům (o čem je tento server, struktura navigace, základní poučky atd.). Velikost stránek a propustnost sítí Návrhář internetové stránky musí neustále svádět těžký boj mezi touhou na jedné straně vytvořit stránku co nejpestřejší a nejefektnější a na druhé straně mezi technickými schopnostmi svých čtenářů tyto stránky v rozumném čase z Internetu načíst. Pokud vytváříme webové stránky zaměřené na širokou veřejnost, znamená to, že jejich teoretická nejvyšší rychlost přenosu dat bývá 2-3 kilobajty za sekundu. Průměrná běžná přenosová rychlost dosažená v praxi bývá kvůli ucpaným linkám ale podstatně menší. Samozřejmě existují výjimky: uživatelé na stejné univerzitní páteři s megabitovými rychlostmi, časy mimo špičku, uživatelé připojení rychlými pevnými linkami; to jsou však zatím výjimky. Znamená to, že při návrhu stránek musíme velmi šetřit velikostí dat - zejména na často navštěvovaných stránkách, jako jsou titulní stránky (index.html), je doslova každý kilobajt dobrý. Znamená to, že načítaná stránka by celá včetně obrázků neměla přesáhnout 100-150 kB, ale raději méně 4
mysleme na to při návrhu a hlavně při umísťování obrázků. Částečné řešením, jak urychlit zobrazování je vytvářet stránky obsahující nezávislé (nevnořené) tabulky, které se rychleji načtou a objeví se také rychleji v prohlížeči. Ale stále platí — takový obrázek o velikosti 1012 kB je na pováženou a musíme mít zvláštní důvod k tomu, aby na stránce byl. S výše uvedeným problémem omezené propustnosti internetových linek souvisí i důraz kladený na maximální jednoduchost stránek. Je to téměř neuvěřitelné, ale toto pravidlo platí stále více a stále přísněji. Významným specifikem Internetu se stal fakt, že uživatel věnuje webové stránce velmi krátkou pozornost - mnohem kratší než článku v časopisu, mnohem kratší než článku v knize. WWW stránka se tak skoro blíží televizi - uživatel se musí „podívat a vidět", nesmí být nucen ke zdlouhavému zkoumání, rolování, manipulování se stránkou atd. Tvrdí se, že maximální doba zkoumání nové stránky je deset sekund - pokud uživatel nezíská přesný dojem, o čem stránka je a co mu nabízí, klepne na „Zpět" nebo zavře prohlížeč. Zjednodušení dále znamená, že je nutné velmi pečlivě zvažovat délku stránky, tj. kolik „monitorů na sobě" by stránka vyžadovala k zobrazení. Ideální je, když se vejde do rozumného rozlišení (dnes již většina uživatelů používá 1024x768 bodů) celá; a ve většině případů by neměla přesáhnout jedno stisknutí klávesy PageDown. Hypertextové odkazy Dalším výrazným rysem WWW stránek je možnost umísťování odkazů do webových stránek - jak textových, tak obrazových - je mimořádně lákavá a při dobrém provedení také velmi užitečná. Odkaz sděluje „zde se dozvíte něco více" k danému tématu, pojmu, vlastnímu jménu atd. Hypertextové odkazy, které mohou mířit na jiná místa aktuálního dokumentu nebo do zcela jiných dokumentů, sice nenahradí práci s rejstříkem či doporučenou literaturou, ale jsouli aplikovány správně, ušetří čas a práci. Umísťování odkazů do textu ale není zcela jednoznačné. Pokud se uživatel uprostřed věty „odklikne" jinam, je vyrušen z půlky věty či myšlenky, a je navíc možné, že se už nikdy nevrátí zpět, protože na lezl odkaz natolik zajímavý, že pokračuje v brouzdání úplně jinde - což si jistě nepřejete. Řešení se nabízí otevřít stránku do nového okna, ale uživatelé to nemají příliš rádi. Odkazy v textu navíc také ruší čitelnost; v běžně černém textu se objevují modrá podtržená slova, což nepřispívá snadné srozumitelnosti a čitelnosti stránky. Zajímavou metodou, kterou se tyto problémy alespoň částečně řeší či obcházejí, je umísťování odkazů na kraj stránky, i včetně stručného vysvětlení - asi jako když se v knize umísťují anotace na spodek stránky. Čtenář tak není odváděn přímo od čtení a může se až po „zkonzumování" celé stránky vrátit k anotacím, u kterých je přímo uvedeno vysvětlení. I umísťování odkazů se řídí určitými pravidly (nebo spíše zásadami): 1. Tvořte text tak, jako kdyby v něm nebyly žádné odkazy. Odkazy jsou čitelné již standardně používanou modrou barvou a podtržením, není zapotřebí na ně v textu poukazovat. 2. Odkazy neplýtvejte a myslete na jejich vhodnou délku. Samozřejmě není obtížné vytvořit v každé větě hned několik odkazů, dnes už má skoro cokoli svou podobu na Internetu; umísťujte odkazy pouze na ty prvky, které mají podstatný význam pro daný text. Odkaz by se neměl vléci přes mnoho slov, protože podtržení a jiná barva zhoršuje čitelnost. 3. Odkaz je současně zvýrazněním: myslete na to a vhodně to využívejte. 4. Využívejte kaskádové styly k tomu, abyste k jednotlivým odkazům doplnili „bublinovou nápovědu", tak můžete zrealizovat, aby mohl čtenář zjistit bližší informace k odkazu dříve, než na něj klepne.
5
Začlenění obrázků Že máme obecně usilovat o co nejmenší velikost obrázků (ovšem aby současně splnily svůj účel), už bylo psáno výše. Existuje však několik triků týkajících se umísťování již vytvořených obrázků do WWW stránek. 1. Nezapomeňte na přidávání parametrů HEIGHT, WIDTH, a BORDER tj. informací o velikosti a orámování obrázku, už do HTML kódu. Je to samozřejmě trochu práce navíc, ale prohlížeč tak může ihned vykreslit rámeček a pokračovat se zobrazováním textu. Při zdlouhavém načítání musíte uživatele nějak zabavit - provedete to tím, že se mu rychle zobrazí text, (který může číst) a mezitím se natahují obrázky. Pokud nebudete specifikovat parametry HEIGHT a WIDTH, musí se prohlížeč znovu dotázat na webový server a „sáhnout" si přímo do souborů obsahujících tyto obrázky, aby zjistil jejich velikost a ještě před jejich načtením vykreslil rámeček příslušné velikosti. Navíc, v takovém případě bude text na stránce uživateli poskakovat, což je nepříjemné. 2. Nezapomínejte nikdy na alternativní popis k obrázku, tj. parametr <...ALT=„popis"...> u tagu Image. Řada uživatelů vypíná obrázky kvůli rychlejšímu načítání; pokud jsou obrázky současně i odkazy, je toto doslova povinné. Uživatelé tak zjistí, co se za odkazem skrývá dříve, než na něj klepnou. Pokud předpokládáte, že určité procento uživatelů vašeho webu bude pro čtení používat textové prohlížeče, je ALT nezbytný. 3. Neodkazujte se nikdy na grafiku, která je na jiných serverech WWW. Prohlížeč musí ustanovit nové spojení, což může trvat velmi dlouho a zcela zbytečně to prodlužuje načítání. Říká se, že každé nové spojení může prodloužit načítání stránky až o jednu, dvě sekundy, někdy i více. Odkažte se na obrázky (obecně na jakékoli soubory) na jiných serverech jen tehdy, jedná-li se o velmi velké (řádově megabajtové) soubory a nemáte-li na vlastním serveru místo; upozorněte na to ovšem své čtenáře. 4. Pokud chcete pracovat s vodorovnými oddělovacími linkami, vždy zapřemýšlejte, jestli není lepší použít běžný tág HR, který nevyžaduje žádné čtení dat z Internetu. Nastudujte si parametry HR a zjistíte, že lze vytvářet řadu typů těchto čar a že efekt vůbec nemusí být obligátní a nudný. 5. Nenechejte se unést obrazovým pozadím. Samozřejmě zde hraje roli móda - před pár lety bylo obrazové pozadí ještě poměrně módní, dnes je naopak módní jednolitá bílá či černá barva a spíše práce s typografií. Nezapomeňte na to, že i když je obrázek v pozadí velmi malý, (musí se naskládat na obrazovku i stokrát a výsledné překreslování stránky (to nemá nic společného s načítáním z Internetu, ale s rychlostí počítače a jeho grafického subsystému) je pomalé či trhané. Od obrázkových pozadí se dnes ustupuje - dlaždice poskládaná na celé stránce totiž ve většině případů velmi komplikuje orientaci v textu. 6. Pokud vytváříte třeba archiv fotografií, nedávejte do stránky mnoho velkých obrázků stránka se pak dlouho načítá a to nemá nikdo rád. Ideální je, když si obrázky v nějakém grafickém editoru zmenšíte na přijatelný rozměr a poté je umístíte v počtu 10-20 obrázků na stránku a to tak, aby klepnutí na malý obrázek (náhled) otevřelo obrázek ve skutečné velikosti (nejlépe v novém okně). 7. Obsahují vaše stránky příliš mnoho animovaných ikon spřátelených serverů? Nahraďte je textovými odkazy - zaberou méně místa, působí mnohem méně rušivě a můžete tak zkrátit velikost stránky třeba o 15 kB, což už stojí za úvahu. Specifickým a kdysi značně populárním druhem navigačního prostředku a současně webové grafiky jsou tzv. imagemapy, na konkrétní místo citlivé obrázky. Jedná se obvykle o větší obrázky, kde klepnutí na různá místa zprostředkovává odkazy na různé stránky. Uživatel tak mnohdy potřebuje nemalou intuici, aby zjistil, jak se vlastně dostat dál. 6
Dnes se imagemapy příliš nepoužívají a ani se jejich používání nedoporučuje. Web stále více a více míří k přímočarosti (což nemusí vždy znamenat jednoduchost), uživatel by neměl být příliš nucen k tomu, aby přemýšlel, kdepak jsou ty odkazy skryty. Konečně, imagemaps jsou skoro vždy velké obrázky (desítky kilobajtů) a to je druhý významný fakt, který hovoří proti nim. Orientace na WWW stránce Většina webových stránek je křižovatkou uživatelových cest s několika rozcestníky. Způsoby jejich definování a značení jsou zejména u důležitých, centrálních stránek velice podstatné, a také zde platí několik důležitých zásad: 1. U dlouhých dokumentů přetékajících přes několik stránek (několikrát „PageDown") hrozí, že čtenář ztratí orientaci. Udělejte na začátku takového dokumentu obsah (nadpisy jednotlivých částí— kapitolky) a proveďte jeho provázání pomocí odkazů. Člověk je zvyklý na stránky v knize — každá stránka je pochopitelnou a stravitelnou jednotkou, na rozdíl od jediného dlouhého hada obsáhlého internetového dokumentu. Stránkujte jej také — například oddělovacími linkami s tím, že na začátku každé „stránky" je uveden skok na začátek, může zde být i číslování. Druhou možností je takovýto dokument rozsekat na více samostatných webových stránek; to je sice přehledné, ale každá stránka se musí načítat zvlášť a jsme tak velmi daleko od „listování" knihou. 2. Základní navigační rozcestníky by u jakýchkoli stránek, které se nevejdou na jednu obrazovku, měly být na začátku i na konci dokumentu. Musíte svým čtenářům neustále zpříjemňovat práci s vašimi stránkami - pokud budou muset vždy po přečtení dokumentu rolovat na jeho začátek, aby se dostali někam dál, zřejmě vás nebudou příliš milovat. Pokud máte v horní části stránky komplikované navigační prvky (obrázky), můžete umístit na spodní část pouze jejich zjednodušenou verzi. Pokud je navigace vašeho webu komplikovaná a obsahuje příliš mnoho částí, udělejte tzv. mapu webu, pomocí které může uživatel ihned skočit až na poslední úroveň vnoření. 3. Neumísťujte na vaše stránky tlačítka či odkazy typu Zpět, Předchozí nebo Další. Tlačítko Zpět je úplně zbytečné, každý je má v prohlížeči zabudováno; navíc stejně nevíte, odkud se čtenář na stránku dostal, takže se tento odkaz může minout zamýšleným účinkem. Pokud máte dokument strukturovaný do více stránek, je rozumnější pojmenovávat odkazy způsobem Pokračování na straně 4 nebo Na začátek článku či Na úvodní stránku. Nepředpokládejte automaticky, že čtenář okamžitě pronikne do vámi navržené struktury dokumentu. 4. Pokud používáte grafické odkazy (tlačítka), nezapomínejte nikdy na alternativní text pro ty uživatele, kteří mají vypnutou grafiku. 5. U vícestránkových dokumentů nezapomínejte na název webové stránky - tag TITLE. U běžných stránek si ho uživatelé často nevšímají, tady je šikovným pomocným navigačním prvkem, který je neustále zobrazen v hlavní liště okna. Měl by tedy znít např. „Průvodce galerií - stránka 3", nikoli jen stále „Průvodce galerií". 6. Vyšší školou kvalitní navigace bohatými stránkami je vyhledávání podle klíčových slov. Každé webové sídlo mající stovky stran by mělo vyhledávání obsahovat a toto vyhledávání by mělo být k dispozici na všech stránkách, nikoli jen na hlavní, vstupní stránce. Bezpečnost WWW stránek Internetu, je široce otevřený systém a tak vše, co se na něm objeví je dáno všanc hackerům celého světa. Případů probourání se přes bezpečnostní hráze jsou denně stovky - stačí se
7
podívat na seznamy odchytnutých hesel na některá „privátní" webová sídla, které jsou denně na Internetu k nalezení. Uvažujte o následujícím: 1. Co s privátními materiály? Řada firem si plete Internet s Intranetem a publikuje na něm privátní, vnitrofiremní materiály, které jsou chráněny heslem nebo jsou pouze v adresářích, ke kterým nevede odkaz. Snaha zpřístupnit tyto materiály všem kancelářím firmy je chvályhodná, ale třeba právě toto je případ, na který čeká vaše konkurence, zatím neúspěšná v nasazení fyzického špióna do vašich řad. Odchytnutí hesla není úplně jednoduché a vetřelec k tomu skutečně musí najmout hackera, ale mohli byste se divit, o kolik jednodušší metody mohou být také funkční. Jsou pod heslem přístupná všechna privátní data nebo jen vstupní stránka? Je tak snadné vyslat na daný web robota, který prozkoumá veškerá data v adresářích a hezky je zaindexuje, takže jsou k dispozici na jediné klepnutí - ochrana tím, že umístíte data do dokumentů, na které nevedou odkazy, je zcela naivní. Současný stav bezpečnosti na Internetu není příliš příznivý publikování zcela tajných materiálů - ty by měly zůstat vždy v dostatečně chráněné lokální síti. Ostatní privátní dokumenty se dají šířit jednoduššími cestami, např. pravidelným rozesíláním elektronickou poštou v zašifrované podobě. 2. Oddělte vnitřní síť od vnější. Prostředky pro ochranu vnitřní sítě před vetřelci z Internetu, tzv. firewally, stále ještě nejsou ve všech případech zavedeny - jedná se často o nákladné programy a jejich implementace také nebývá jednoduchá. Bez firewallu byste však neměli mít firemní síť připojenou k Internetu ani na minutu! 3. I proti robotům se dá bránit. Jistě máte řadu důvodů k tomu, aby vám autonomní programy prohledávaly a indexovaly data na vašem webovém serveru. Pomoc je poměrně snadná: umístěte do kořenového adresáře webového serveru soubor robots.txt, který obsahuje jména souborů na vašem webu, u kterých si nepřejete, aby je prohledávací stroje indexovaly.
9.3 Základní zásady správy WWW stránek Protože WWW stránky jsou na Internetu vystaveny celému světu, je třeba udržovat je v takovém pořádku, abychom se jako jejich tvůrci nemuseli záhy za jejich obsah stydět: 1. Pečlivě testujte platnost veškerých odkazů, které na svých stránkách vytvoříte. Neplatné odkazy jsou velice nepříjemné a také cosi vypovídají o vaší pečlivosti - cosi značně nelichotivého. Nemusíte vše kontrolovat ručně, existují editory (např. v knize popsaný program HomeSite), které jsou schopny veškeré odkazy prověřit automaticky. Mnoho webových serverů umožňuje nahradit standardní stránku s chybovou hláškou 404 za vlastní stránku v designu webu, kde třeba můžete uživateli poděkovat, že našel neplatný odkaz. 2. Ověřujte i správnou syntaxi HTML. To, že se na stránce v prohlížeči cosi objeví a že se to dokonce blíží vašim záměrům, ještě neznamená, že je HTML syntaxe správná. Důsledkem pak mohou být špatně zobrazené stránky v jiných prohlížečích; měli byste, pokud jste opravdu pečlivými autory, ověřovat zobrazení stránek alespoň v posledních verzích Internet Exploreru a Netscape Navigatoru. 3. Ověřujte aktuálnost a datujte poslední obnovení stránek. Důležité stránky by měly mít na svém konci či nejlépe hned na začátku stránky poznámku „Naposledy upraveno dne... či Aktualizace..."; pomůže to v orientaci vám i návštěvníkům těchto stránek. 4. Dejte svým uživatelům zpětnou vazbu. Je rozumné dát na důležité stránky odkaz na autora či odpovědného správce těchto stránek (odkaz typu „mailto:jmeno@adresa") anebo nějaký kontaktní formulář pro rychlý vzkaz; uvidíte, jak často vás právě čtenáři vašich stránek upozorní na nalezené chyby. 8
Netiquette Dodržování „netiquette", jakýchsi pravidel vytříbeného chování, už není jen věcí osobní slušnosti. Vypovídá také velice silně o zkušenosti autora příslušných stránek. Opět několik zásad: 1. Pozor na autorská práva a ochranné známky. Pokud budete vystavovat materiál, jehož autorem je někdo jiný, je nutné získat povolení od autora, jinak porušujete autorský zákon. Používáte-li firemní nebo produktové známky, které jsou chráněny, připojte příslušné ochranné známky. Vyhněte se možnosti záměny těchto označení s označením vašich vlastních produktů. Je zdvořilé požádat o svolení autora stránky před tím, než umístíte ze své stránky odkaz na jeho stránku; není to samozřejmě nutné u komerčních stránek, nicméně u privátních, osobních stránek to doporučujeme. 2. Neurážejte žádného z potenciálních čtenářů. I když je váš materiál zaměřený pouze na určitou skupinu lidí, buďte opatrní, abyste se nedotkli ostatních - rasových menšin, nemocných lidí atd. Autorská práva na Internetu Obecné povědomí o autorských právech na Internetu je velice nízké. Hlavní zásady jejich dodržování lze shrnout do několika bodů: 1. U jmen produktů, obrázků atd. nemusí být explicitně umístěna značka pro ochrannou známku ©, ® či TM. Toto platilo dříve, ale Bernská konvence o autorských právech de facto definuje, že „všechno je chráněno, pokud není výslovně řečeno jinak“. 2. Pokud chcete chránit vaše vlastní produkty a autorská díla poněkud silnější ochranou, můžete použít ochrannou známku, a to buď ve formě: © nebo „Copyright“, nikoli formou „(C)“. Vždy musí být uvedeno datum a jméno autora; často přidávané znění „Veškerá práva vyhrazena" („AU rights reserved“) je dnes archaické a bez významu. 3. Autorskou ochranu porušujete i v tom případě, když přebíráte autorské materiály a šíříte je zdarma. Stejně jsou autorsky chráněny materiály ve „veřejných" oblastech Internetu, jako je Usenet (News), i když to tam není explicitně řečeno! Usenet a diskusní skupiny lze chápat pouze jako transportní médium a kopírovací médium, které funguje stejné na příkazy lidí, a pouze lidé mohou zneužít autorsky chráněné materiály. 4. Lze využívat citací z děl jiných autorů, ale s opatrností, I citování může porušit autorský zákon; citovat by se měly pouze krátké výseky z díla, měly by být vždy komentovány či jinak doprovázeny; nesmí se citovat více, než potřebujete ke splnění svého cíle, který sám neporušuje autorský zákon. Citací nesmíte poškodit komerční hodnotu díla; citování celých děl už není citování, ale nelegální kopírování. 5. Skutečnosti, fakta nemohou být chráněny autorsky - ovšem to, jak je vyjádříte a podáte, chráněno je. 6. Autorská ochrana se u současných děl časem neztrácí, není zapotřebí ji obnovovat. Nemůžete získat autorská práva na cizí dílo například tím, že od něj „odvodíte" dílo své (zákon na „odvozování" pamatuje). Je dobré si však pamatovat, že v případě soudních sporů může strana, která se cítí poškozena, žalovat pouze úhradu prokázaných škod a je její povinností tuto škodu dokázat. Vhodné uspořádání WWW stránek V případě rozsáhlejšího uspořádání našeho webového projektu s větším počtem stránek je třeba pečlivě promyslet hierarchii těchto stránek. Základní koncept pyramidy je jasný existuje jedna centrální, „domovská" stránka (obvykle s názvem index.html nebo default.html 9
- tuto stránku prohlížeč automaticky načte z daného adresáře, když nezadáte žádné jméno), na této stránce jsou odkazy na druhou úroveň stránek, na této druhé úrovni na třetí atd. I zde je třeba myslet na důležité zásady: 1. l. Umístěte co nejvíce důležitého obsahu již na hlavní stránku. Vždy se snažte, aby čtenář musel používat co nejméně klepnutí, než se dostane k tomu, co chce zobrazit. Každé klepnutí na odkaz je nepříjemností, za kterou může následovat až několikaminutové čekání při načítání, což odrazuje od dalšího prohlížení. Zcela chybné je například vytvoření první stránky (obvykle obsahující jenom obrázek), která je pouze vstupní - tedy kde je pouze sdělení typu „Vítejte“ či „Vejděte“. Hlavní stránka stejně tak nemůže být plná odkazů, stala by se velice nepřehlednou; umístěte proto odkazy do horní řádky či úzkého levého sloupce a do hlavního prostoru stránky již vložte obsah, a to ten nejzajímavější, který na svém webu máte. 2. Čím méně pater má hierarchie, tím lépe. Čtenář by se měl dostat k podstatnému subjektu hned na první pokus, měl by se tedy nalézat ve druhém patře hierarchie. Pokud váš web obsahuje služby z velice různých oblastí, uvažujte o zřízení virtuálních prostorů, které by se těmto oblastem výlučně věnovaly. Předpokládejte, že web vaší firmy (www.firma.cz) je vstupní branou do několika oddělení: průvodcem filmovými novinkami, sportovním zpravodajstvím a cestovní kanceláří. Místo hierarchie, kdy se tato oddělení rozčleňují v hlavní stránce a mají pak své „domovské" stránky až na druhé úrovni, je rozumné zřídit weby například s názvy film.firma.cz, sport.firma.cz a travel.firma.cz; vytvoření těchto webových prostorů je zcela ve vaší moci a nepotřebujete k tomu souhlas centrálního správce domén (a taky to nic nestojí). 3. Čím méně textu, tím lépe. I když je web jako stvořený k publikování, má jednu podstatnou nevýhodu: lidé neradi čtou písmena z obrazovky, spíše jí brouzdají, přeskakují texty apod. Pokud je to možné, zmenšete množství základního textu a doplňte spíše řadu nadpisů, sloganů, citátů v postranních sloupcích, fotografií a jiné grafiky. Do knihy nebo i do novin je člověk zvyklý se v klidu začíst; nad počítačem (notabene připojeným k lákavému Internetu) spíše nedočkavě poposedává a má neustále chuť přeskakovat dál, konzumovat po malých částech. I tehdy, jste-li vydavatelem a „písmena" jsou vaším denním chlebem, je vhodné koncipovat webové články jinak než v časopisu - web je odlišné médium a platí zde jiná pravidla než u časopisů, takže pouhé zrcadlení časopiseckých článků je spíše nešvarem a šetřením na nesprávném místě. Webové stránky jsou kratší, častěji prostřídané obrázky či jinou grafikou, obsahují více sloganů a nadpisů. Zohlednění typu prohlížeče při tvorbě WWW stránek Poměrně nepříjemnou skutečností je, že uživatelé Internetu používají nejrůznější programy k jeho prohlížení, navíc běžící na různých platformách - nemusí to být tedy jen PC, ale také stroje Unix (zejména na univerzitách) a řídce počítače Macintosh. Různé prohlížeče mají různé schopnosti a není proto vždy nejmoudřejší připravovat stránky tak, jak to odpovídá schopnostem toho nejvyspělejšího prohlížeče. Zatím lze doporučit neoptimalizovat stránky pro žádný z obou nejrozšířenějších prohlížečů, spíše se držet standardu HTML definovaného organizací W3C - tj. standardu HTML 4.01. V našich zemích měl v roce 2001 již dominantní podíl Internet Explorer (kolem 80-85 %). Zbytek uživatelů pracoval s prohlížečem fy Netscape a asi 1 % podílu používalo prohlížeč Opera. Uživatele starších verzí těchto nejrozšířenějších prohlížečů, které mají problémy zejména s kaskádovými styly CSS, asi již dnes nemá smysl brát při tvorbě moderních WWW stránek v úvahu. Jednak tvoří jen nepatrnou část uživatelů a jednak kvalita WWW stránek by omezením moderních prvků silně ztratila. 10
9.4 Základní protokoly a standardy používané při tvorbě a provozu WWW stránek
World Wide Web neboli WWW je množina internetových protokolů a softwaru a slouží k prezentaci informací ve formátu hypertextu. Prvním grafickým webovým prohlížečem byl Mosaic, který byl vytvořen v národním superpočitačovém centru (National Center for Supercomputing Applications, NCSA). K oblibě Webu přispěl velkou měrou právě on. Vlastní technologii Webu vytvořil v roce 1989 Timothy Bemers-Lee, který působil v Evropském centru pro jaderný výzkum CERN. Dnešní vývoj standardů souvisejících s Webem řídi konzorcium World Wide Web Consortium (W3C). Hypertext slouží k vytváření dokumentů, které se prostřednictvím takzvaných linku (odkazů) odkazují na jiné dokumenty. Takovéto propojení dokumentuje velice snadno pochopitelné i pro úplné nováčky. Web byl na Internetu jedním z prvních protokolů, které umožňují rychlé a efektivní procházení velkého množství nesekvenčně uložených informací pomocí hypertextu. Uživatel si tedy nemusí pamatovat žádné záhadné příkazové řádky protokolu FTP (File Transfer Protocol); k prohlížení souboru skutečně stačí klepnout myší na názorný odkaz v zobrazené stránce. Člověk může tedy na Internetu snadno získat libovolné informace a nepotřebuje k tomu odborné vzdělání v informatice. Pro sestavování dat a vlastní přenos využívá Web existující protokoly, a sice MIME (Multipurpose Internet Mail Extensions) a TCP/IP (Transmission Control Protocol/Intemet Protocol). Pod Web se do jednotného prostředí integrují také služby dalších stávajících protokolů, jako je například FTP a Telnet. Speciálně pro Web pak byly vyvinuty adresy URL (Uniform Resource Locator), protokol HTTP (Hypertext Transfer Protocol), jazyk HTML (Hypertext Markup Language) a rozhraní CGI (Common Gateway Interface). Adresa URL Zkratka URL neboli Uniform Resource Locator („jednotný lokátor zdrojů") představuje adresu síťového zdroje neboli prostředku. Adresa URL se jistým způsobem podobá jménu souboru, obsahuje však také jméno serveru a informace o typu síťového protokolu, jenž daný prostředek využívá. V některých případech obsahují adresy URL také uživatelské jméno a další speciální argumenty a volby konkrétního protokolu. Na webových stránkách slouží adresy URL k propojení s ostatními stránkami. Mezi adresami URL najdeme celou řadu dalších běžných síťových příkazů, ukazatele na soubory načítané protokolem FTP, odkazy na diskusní skupiny Usenet (to je celosvětová síť unixových systémů, která definuje různé specializované zájmové diskusní skupiny a používá se jako bulletin board), zprávy news, dotazy Finger a Gopher a řadu dalších. Všechny tyto informace existovaly na Internetu i před vynálezem adres URL; s adresami URL se však mnohem snáze vkládají do dokumentů, odkud je mohou využívat jiné programy, a zejména důležité informace se dostávají do prostředí propojeného hyperlinky. V době, kdy adresy URL neexistovaly, bylo skutečně značně nepohodlné zapisovat všechny informace o serveru, souborech, protokolu atd. spolu s argumenty příkazu; zejména pro uživatele, kteří byli v Internetu nováčky, to bylo opravdovým utrpením. Díky adresám URL se dnes na Internetu mohou používat příkazy na bázi hypertextu, s nimiž se pracuje velice snadno. Adresu URL můžeme rozdělit na následující dvě části: <schéma>:<jméno podle daného schématu> kde <schéma> je jméno použitého protokolu nebo schématu „http", „ftp" atd.), zatímco formát druhé části, <jméno podle daného schématu>, je různý a závisí na konkrétním schématu. Velká část schémat pro adresy URL definuje takovýto formát:
11
<protokol>://
:@:<port>/ kde je uživatelské jméno, pokud je v daném případě nezbytné (například u přenosu souborů protokolem FTP s neanonymním přihlášením), je heslo tohoto uživatele (uživatelského jména), je doménové jméno síťového hostitele, například „fantomas.com", nebo adresa protokolu Internet Protocol (IP adresa) v číselné notaci tvaru x.x.x.x, <port> představuje číslo portu IP, k němuž se uživatel hodlá připojit (pokud toto číslo není zadáno, předpokládá se implicitní hodnota definovaná protokolem) a označuje data spojená s adresou URL, nejčastěji ve formě podadresář/jméno souboru. Celá adresa URL jedné webové stránky pak může vypadat třeba takto: http://www.fantomas.com/info/ mafie.html Z textu „http" zde vyplývá, že daná adresa URL používá protokol HTTP. Další část adresy URL je „www.fantomas.com“; ta označuje jméno serveru, k němuž se uživatel hodlá připojit. Poslední část je „/info/mafie.html", což je podadresář a jméno souboru s dokumentem HTML, který již tvoří hledanou webovou stránku. Nejběžnější schémata adres URL: Schéma
Popis
http
mailto
Protokol HTTP (Hypertext Transfer Protocol) Protokol HTTP s šifrováním v zabezpečené vrstvě SSL (Secure Sockets Layer) E-mailová adresa
FTP
Protokol FTP (File Transfer Protocol)
finger
Protokol Finger
gopher
Protokol Gopher
wais
Systém WAIS (Wide Area Information Server)
news
snews
Zprávy Usenet news Zprávy Usenet přenášené protokolem NNTP (Network News Transfer Protocol) Zprávy Usenet přes protokol NNTP šifrovaný vrstvou SSL
file
Jméno souboru definované hostitelem
jdbc
Databázový objekt Java Database Connector
IRC
Relace protokolu IRC (Internet Relay Chat)
telnet
Interaktivní relace Telnet
tn3270
Interaktivní relace terminálu IBM 3270
afs
Globální jména souborů podle systému AFS (Andrew Filé Systém)
nfs
Jména souborů podle systému NFS (Network Filé Systém)
cid
Identifikátor obsahu Content-ID (zprávy orientované na Content-ID)
mid
Identifikátor zprávy Message-ID (zprávy orientované na Message-ID)
https
nntp
12
Adresy URL se však dají zapisovat také ve zkrácené podobě - například „http://www.fantomas.com“. Takováto adresa ukazuje na „domovskou stránku“ příslušného serveru. Pro podadresáře, ke kterým uživatel nezadá žádné konkrétní jméno souboru, definují servery implicitní jméno souboru (často je to například „default.html“ nebo „index.html“.U protokolu FTP platí podobná syntaxe. Webové prohlížeče k adresám URL bez explicitně zadaného prefixu automaticky doplňují prefix http://, takže výše uvedenou adresu lze jednoduše zadat „www.fantomas.com“. Informace o protokolu se zpravidla uvádějí přímo v doménovém jménu hostitele. Server FTP určité společnosti se tak například může jmenovat ftp.fantomas.com, zatímco server HTTP stejné společnosti se bude jmenovat nejspíše www.fantomas.com. S adresami URL se však oba servery mohou shodně jmenovat pouze fantomas.com. Odpovídající informace o konkrétním protokolu, přes který uživatel přistupuje ke zdrojům na tomto serveru uloženým, se pak zapíší na začátek adresy URL, například ftp://fantomas.com/tajné/akce.txt nebo http://fantomas.com/. Přesná syntaxe adresy URL je závislá na konkrétním schématu URL. V protokolu HTTP se tak například znakem „#“ za jménem souboru HTML označuje kotva neboli přesné místo v dokumentu. Adresa URL „http://www.fantomas.com/foo/hoho.html#varování“ představuje tedy odkaz na sekci „varování“ dokumentu hoho.html. Adresa URL nemusí obsahovat pouze jméno podadresáře a souboru; může vyjadřovat také další informace o požadovaném zdroji. Adresa URL protokolu NNTP má například takovýto tvar: nntp://:<port>//<článek> kde je jméno otevírané diskusní skupiny a <článek> označuje konkrétní požadovaný článek. Obecně smí adresy URL obsahovat pouze alfanumerické znaky, protože většina speciálních znaků je vyhrazena nebo není bezpečná pro přímý zápis. Vyhrazenými znaky jsou „;“, „/“, „?“, „:“, „@“, „=“, „&“. Nebezpečné znaky jsou pak „>“, „<“, „"“, „#“, „%“, „{„, „}“, „|“, „\“. „A“, „~“, „[“, „]“, „’“. Jestliže jméno zdroje obsahuje znak, který je vyhrazený nebo který se nenachází v základní znakové sadě US-ASCII, musí se jméno pro adresu URL kódovat. Při kódování adresy URL se každý takovýto znak nahradí třemi novými znaky, a sice symbolem procenta (%) a dvěma hexadecimálními číslicemi, které reprezentují hodnotu příslušného znaku. Protokol HTTP Protokol HTTP představuje mezi webovými protokoly nejdůležitější metodu přenosu dat mezi serverem a klientem. Je to poměrně jednoduchá metoda. Před vznikem protokolu HTTP byl nejdůležitějším vstupně výstupním protokolem pro přenos souborů protokol FTP. HTTP je malý rychlý protokol vstupně výstupního charakteru, který rozumí adresám URL a je určen pro hypertextová a hypermediální prostředí. Na rozdíl od protokolu FTP je anonymní (bezstavový) a má jen několik příkazů neboli metod. Protokol HTTP využívá standardu MIME a díky němu se dá rozšiřovat o formáty různých médií a pro různé účely. HTTP je protokol typu klient/server a pracuje v modelu požadavek/odpověď. Klient HTTP nebo uživatelský agent (často je jim webový prohlížeč) zadá adresu URL, připojí se k serveru HTTP a vyžádá si určitý zdroj, jako například dokument HTML. V celém modelu požadavků a odpovědi se vyžádaná data obaluji podle standardu MIME. Datový přenos mezi klientem a serverem připomíná svým charakterem e-mailovou komunikaci. Skládá se z dat (které zde tvoři tělo zprávy) a metadat (těmi jsou hlavičky zpráv). Protokol HTTP přenáší data ve formátu MIME a metadata obsahují informace, které jsou nutné pro vlastní přenos dat mezi serverem a klientem HTTP. Protokol HTTP však implicitně 13
předpokládá binární spojení, s nimiž standard MIME (ve své podobě s omezením 7bitových e-mailových brán) pracovat nedokáže. V komunikaci protokolem HTTP vystupují obvykle klienti HTTP (ty představují webové prohlížeče) a servery HTTP (čili webové servery). Mezi nimi se mohou nacházet proxy servery nebo brány, které se vůči koncovému klientovi chovají jako server a vůči jinému serveru jako klient. Cílem této operace brány je pochopitelně zpracování původního požadavku klienta (bránou může být například firewall mezi Internetem a podnikovým intranetem). Komunikace mezi klienty a servery HTTP probíhá obvykle protokolem TCP/IP, a to na portu 80, který je v protokolu TCP přiřazen implicitně právě protokolu HTTP. V adrese URL je však možné zadat i jiný port. Protokol HTTP navíc není nikterak závislý na projektu TCP/IP a dokáže pracovat i s jinými spolehlivými protokoly. Webový prohlížeč často zobrazuje stránku, která se skládá z několika dílčích objektů. Příkladem může být hlavní dokument HTML a vložené obrázky (jako jsou soubory typu GIF, JPEG, PNG a další). Většina klientů protokolu HTTP načte prvotní dokument HTML v jednom vláknu provádění (s jedním spojením na server) a pro načtení zbývajících potřebných souborů spustí několik různých vláken (přičemž každé z nich si vytvoří svoje vlastní spojení se serverem). Spojení iniciuje klient při odeslání požadavku a ukončuje je server spolu se zaslanou odpovědí. Požadavky na zprávy HTTP odesílá normálně klient HTTP a odpovídá na ně server HTTP. Zprávy požadavků mají část Request-Line, která obsahuje vlastní požadavek, podobně zprávy s odpovědí mají část Status-Line, která definuje odpověď a tělo zprávy (neboli entitu) s vlastními daty. Příkazy protokolu http Ve srovnání s jinými I/O protokoly má protokol HTTP jen několik málo příkazů, kterým se také říká metody. Jen tři z nich - konkrétně GET, HEAD a POST - musí povinně obsahovat každá implementace protokolu. Protokol definuje kromě těchto základních ještě čtyři další metody - PUT, DELETE, LINK a UNLINK - ty se však již tak často neimplementuji. Příkaz GET Příkaz GET načte zdroj ze serveru a odešle jej klientovi. Syntaxe příkazu vypadá takto: GETHTTP/1.0 S pomocí hlavičky If-Modified-Since je dále možné implementovat „podmíněný příkaz GET", kdy se určený síťový zdroj načte, jen pokud byl v době od zadaného data modifikován. Příkaz HEAD Příkaz HEAD se do značné míry podobá příkazu GET, nevrací ale soubor zadaný adresou URL, nýbrž pouze metainformace o této adrese. Odpověď tedy neobsahuje žádné tělo. Klient použije příkaz HEAD místo příkazu GET například při testování dostupnosti nebo změn adresy URL. Příkaz POST Zatímco příkazy GET a HEAD slouží k načtení informací ze serveru, příkazem POST se data posílají opačným směrem - z klienta na server. Většina webových dokumentů je určena pouze pro čtení a uživatelé s webovým prohlížečem žádné nové soubory na server nezasílají. Uživatel ale může vyplnit určitý formulář (například objednávku podle
14
katalogu); informace zapsané do takovéhoto formuláře HTML odesílá klient HTTP na server HTTP právě příkazem POST. Příkaz PUT Příkaz PUT je méně obvyklý než příkaz POST (a nebývá tak běžně podporován). Slouží k odesíláni dat z klienta HTTP na server HTTP. Příkaz DELETE Příkazem DELETE žádá klient HTTP svůj server HTTP o odstranění zadaného URL. S ohledem na anonymitu klientů HTTP a vzhledem k obecné povaze Webu, který je určen spíše pro čtení, není příliš běžně podporován. Příkaz LINK Příkaz LINK slouží k propojení určité adresy URL s jinými zdroji. Není příliš běžně podporován. Příkaz UNLINK Příkaz UNLINK odpojuje danou adresu URL od jiných zdrojů. Není příliš běžně podporován. Protokol HTTP definuje určitou množinu stavových kódů, kterým musí klienti i servery při přenosu zpráv porozumět. Každý stavový kód protokolu HTTP se skládá z číselné hodnoty a textového řetězce, který může obsahovat doplňující metainformace. Tyto stavové kódy definuje přitom samotná specifikace protokolu HTTP; další stavové kódy může definovat konkrétní aplikace. Zprávy protokolu HTTP obsahují různá pole hlavičky, která se mohou používat v požadavcích a odpovědích. Některá z nich jsou určena výhradně klientským požadavkům, jiné odpovědím ze serveru. Některé pak určití klienti nebo určité servery nepodporují. Popis těchto polí přesahuje rámec této příručky. Aktuální verzí protokolu HTTP je verze 1.1. Tuto verzi podporuji všichni nejdůležitější klienti (webové prohlížeče) a webové servery. Protokol HTTP l. l popisuje podrobněji dokument RFC 2068. Rozdíly HTTP verze 1.1 oproti verzi 1.0 sledují zejména lepší rychlost zpracování. (Podrobné informace o zvýšení výkonu a o případových studiích najdete na adrese http://www.w3.org/Protocols/HTTP/Performance.) Mezi tyto změny patří: • Trvalá spojení. Při provozu protokolu HTTP l. l se vytváří méně spojení protokolu TCP než u verze HTTP 1.0. Protokol HTTP 1.0 totiž vždy vytvoří a zruší samostatné spojení TCP zvlášť pro každý požadavek aplikace HTML. Spojení TCP, která se vytvářejí v protokolu HTTP 1.1, trvají oproti tomu i přes několik požadavků. Takto se může několik požadavků přenášet po jediném segmentu TCP. Trvalá spojení vedou také k lepšímu výkonu než rozšířeni HTTP od Netscape, kterému se říká „Keep Alive" (ponechat naživu), protože zejména při komunikaci s proxy servery pracuji efektivněji. • Protokol HTTP 1.1 podporuje komprimaci a dekomprimaci dat, takže soubory se dají mezi klientem a serverem přenášet v komprimované podobě. Tím se výrazně snižuje zátěž sítě. • Virtuální hostitelé. U protokolu HTTP 1.1 může mít jediný webový server (s jedinou IP adresou) více různých doménových jmen. K- této situaci dochází v poslední době
15
• •
velice často, protože poskytovatelé služeb Internetu (ISP) vytvářejí na svých serverech více domén. HTTP 1.1 podporuje více různých jazyků. Protokol HTTP umožňuje přenos intervalu bajtů, při němž se přenáší jen vybraný úsek souboru nebo dokumentu. Tato vlastnost má smysl zejména při přerušeném spojení TCP; takto nemusíme znovu přenášet celý dokument od začátku. Přenos stačí opakovat jen od posledního známého kontrolního bodu.
Standard HTML jazyka Jazyk HTML (Hypertext Markup Language, hypertextový značkovací jazyk) představuje jednoduchý datový formát a jednoduchý značkovací jazyk pro hypertext na WWW. Soubory HTML bývají často statické dokumenty; prostřednictvím brán (např. rozhraní CGI) může jazyk HTML reprezentovat i dynamická data, jako jsou informace z databází. Jazyk HTML je zjednodušenou verzí obecného jazyka SGML (Standard Generalized Markup Language), který je formálním systémem pro definici dokumentů. Značkování jazyka HTML je velice jednoduché, přesto je ale pro reprezentaci těch nejběžnějších typů dokumentů naprosto dostatečné. Jako typ média Internet Media Type a typ obsahu MIME Content Type se jazyk HTML označuje symbolem „text/html“. Dokumenty založené na jazyku HTML se propojují hyperlinky (reprezentovány adresami URL) a odesílají se protokolem HTTP. Stejně jako celý Internet se i HTML vyvíjí velice rychle a má v každém roce několik doplnění. HTML řídí konsorcium W3 (www.w3-org). Na jeho webové stránce lze vždy nalézt údaje o tom, která verze je v současné době v platnosti. Internet se ale vyvíjí živelně a obdobně je tomu i s HTML. Má to své výhody i nevýhody - vývoj je rychlejší, než kdyby byl sešněrován přísnými pravidly a termíny, a na druhé straně si nikdy nemůžete být jisti tím, co je vlastně uznávaným standardem. Řada počítačových firem (zejména Microsoft a Netscape) přidává své vlastní dodatky a rozšíření k HTML a usiluje o jejich standardizaci; existují tedy i verze HTML, které ještě nejsou oficiálně posvěcené organizací W3C. Řada takovýchto rozšíření existuje ve formě tzv. draftu čili návrhu. Návrh je dán veřejně k dispozici a a po jeho otestování je výsledně organizací W3C v původní podobě či s opravami zafixován. Historie standardizace HTML má vezní ve verzi 3.0, která byla vytvořena v roce 1996 sběrem a utříděním nesčíslných návrhů především samotných uživatelů webu a autorů HTML, jakož i menších vývojářských firem. Vzhledem k dominanci firem Microsoft a Netscape v oblasti prohlížečů, které tento standard víceméně ignorovaly a připravily každá svůj vlastní, vznikla verze s označením 3.2. jako kompromis mezi oběma přístupy. Do léta roku 1997 tato verze víceméně platila, ale současně se již pracovalo na nové verzi. Ta vstoupila do povědomí v létě 1997 jako návrh (draft) standardu HTML 4.0 a na rozdíl od předchozích verzí se na něm velcí vývojáři spolu s konsorciem W3 sjednotili. V prosinci roku 1997 pak byla tato verze schválena a v současné době již všeobecně platí. Konzorcium W3C zpřístupnilo dále validační službu jazyka HTML. Pomocí této služby můžeme ověřit, jestli daný obsah v jazyce HTML odpovídá standardu HTML 4.0. Podrobnosti jsou na adrese http://validator.w3.org. Speciální znaky Jazyk HTML definuje některé znaky jako vyhrazené. V textu nebo v adrese URL se proto musí namísto těchto znaků zapisovat odpovídající textový řetězec nebo číselný řetězec, který uvádí následující tabulka.
16
Speciální znaky kódu HTML Znak HT LF CR SP NBSP " & < > ® ©
Textový řetězec není není není není " & < > ® ©
Číselný řetězec
" & < > ® © &#<číslo>;
Popis Tabulátor Posun vozíku (přechod na nový řádek) Návrat vozíku (konec řádku) Mezera Nezlomitelná (pevná) mezera Uvozovky Ampersand Symbol menší než Symbol větší než Symbol registrované ochranné známky Symbol autorských práv (copyright) Libovolná číselná hodnota kódu ISO 8859-1
Značky Jazyk HTML popisuje dokument a vymezuje jeho části pomocí značek - tagů (tags). Značky tak vytvářejí záhlaví, odstavce, seznamy, definuji formátování a popisují hyperlinky. V definici značky se nerozlišuje velikost písmen. Většina značek jazyka HTML se zapisuje ve dvojicích (párové tagy). Každá takováto dvojice se skládá z počáteční značky a z koncové značky. Počáteční značku ohraničují symboly „<“ a „>“, koncovou ohraničují symboly „“. Například zobrazení textu „Ahoj“ tučným písmem v jazyce HTML zapíšeme dvojicí značek: Ahoj Některé značky jsou nepárové. Příkladem může být značka
, která do stránky vloží explicitní zalomení řádku. Do dokumentů HTML můžeme zapisovat také komentáře. Začínají znaky „“. Rozvržení dokumentu HTML Dokumenty HTML mají určité formální rozvržení, jako například: <TITLE> 17
Hlavička se používá ve stránkách podle definice HTML od verze 3.2. Dvojice značek a vymezuje celý dokument. Další dvojicí je značka , která identifikuje metadata celého dokumentu a obsahuje značky <TITLE> (obsahují název dokumentu). Poslední dvojicí této kategorie je , která ohraničuje vlastn data dokumentu. Podrobnější popis značek HTML bude uveden v dalších kapitolách věnovaných tvorbě HTML dokumentů. Rozhranní CGI Rozhraní CGI (Common Gateway Interface) je na platformě nezávislé rozhraní, nad nímž pracuje software spojený se serverem HTTP. Představuje propojení mechanismem brány mezi servery jiných protokolů než HTTP a daty jiných tvarů. Jedním z nejoblíbenějších forem rozhraní CGI je databázová brána, která se používá pro webovou reprezentaci dat uložených v databázi. Proces rozhraní CGI bývá často samostatnou aplikací; vykonává jej vždy server HTTP. Aplikaci rozhraní CGI spouští klient HTTP, a to zadáním adresy URL, která na danou aplikaci CGI ukazuje. Server HTTP zavolá určenou aplikaci CGI a její výstup vrátí klientovi HTTP. Standard CGI definuje rozhraní mezi serverem HTTP a aplikacemi CGI, tedy podobu příkazového řádku, parametrů (proměnných prostředí), vstupů a výstupů. Ve spojení s rozhraním CGI se velice často používá softwaru orientovaného na skripty, zejména pak jazyka Perl, takže aplikacím rozhraní CGI se běžně říká skripty CGI. Příkladem adresy URL, která se odkazuje na aplikaci CGI bez parametrů, může být takovýto zápis: http://www.fantomas.com/cgi-bin/mafie.cgi Jestliže na konec takovéto adresy zapíšeme otazník (?) a za něj hodnoty argumentů, předáme tím do aplikace CGI parametry, například: http://www.fantomas.com/cgi-bin/mafie.cgi?a=l Hodnoty parametrů se do aplikace v jazyce C předávají prostřednictvím obvyklých argumentů argc a argv funkce main(). Data se ze serveru HTTP předávají do aplikace CGI prostřednictvím proměnných prostředí (environ-ment variables). Z programu napsaného v jazyce C se k těmto proměnným prostředí přistupuje pomocí běhové funkce jazyka C getenvQ. Rozhraní CGI umožňuje klientům spouštění programů, které posléze běží na serveru. Při psaní aplikací CGI i při jejich provozu je proto nutné učinit jistá bezpečnostní opatření. Klientům HTTP tak nesmí být přístupný žádný nebezpečný software a aplikace rozhraní CGI nesmí obsahovat bezpečnostní díry; všechny tyto kontroly musí zajistit administrátor serveru.
18
9.5 WYSIWYG editory pro tvorbu WWW stránek Pracovat přímo s editory přímo v jazyce HTML není úplně vhodný postup pro začátečníky, ti mohou používat zdrojový kód HTML pouze k úpravě již existujících stránek, které předem vytvoří jinak. Vhodným nástrojem pro tento případ jsou WYSIWYG editory WWW stránek, které mnozí poskytovatelé připojení nabízejí přímo na svých webových serverech svým uživatelům pro vytvoření vlastních webových prezentací. K dispozici jsou ovšem i samostatné editory podporující tento mód editace a to ať již freewareové (většinou s jednoduchým rozhranním a nepříliš velkým výběrem funkcí) tak i komerční placené. Do první skupiny patří např. CoffeeCup HTML Express (lze jej získat na adrese http://www.coffeecup.com/), český H-Brouczek získatelný na brouckuv.webpark.cz, rovněž plně český Devil's HTMLPad ( htmlpad.zde.cz ) nebo jednoduchý Actual Drawing (www.pysoft.com ). Do druhé skupiny pak mimo Macromedia Home Site (www.macromedia.com ) rovněž již zmíněný Microsoft FrontPage, který je uceleným kompletem programů pro autory WWW stránek i správce WWW serverů. Aplikace je primárně určena především k tvorbě a údržbě mnohdy velmi složité struktury WWW stránek i k práci s jednotlivými soubory a složkami. FrontPage obsahuje i nástroj pro vytváření a aktualizování kanálu, který má být součástí vašeho webu (viz PUSH technologie). Dále je tu samozřejmě možnost přímo jednotlivé stránky WWW vytvářet. WYSIWYG editor pro jejich přípravu od A až po Z je vám plně k dispozici. Svými funkcemi, možnostmi i vzhledem a organizací menu a jednotlivých nástrojů se velmi podobá textovému editoru Word. I způsob práce s jednotlivými dokumenty je dost podobný práci s dokumenty Wordu . Spolu s FrontPage verze 2000 je možné nainstalovat i Personal Web Server. Jak již název napovídá, jedná se o skutečný (i když poněkud zjednodušený) webový server. Jakéhosi „mladšího bratříčka" velkého Microsoft Internet Information Serveru. Instalátor FrontPage 2000 nabízí i celou řadu dalších aplikací a doplňků, které pomohou při práci na webu. Jelikož je FrontPage 2000 aplikací z rodiny Office 2000, je zde kupříkladu i Office Tools obsahující třeba Clip Gallery, Themes nebo třeba Visual Basic Script Help. Na tomto profesionálním editoru si ukážeme základy použití editoru WYSIWYG pro tvorbu WWW stránek. FrontPage 2000 Po spuštění FrontPage 2000 se objeví okno programu s nabídkou ihned začít vytvářet stránku WWW. Nejprve je však lépe vytvořit celý nový web, jehož součástí taková stránka bude. V menu File vybereme položku New a následně potom Web. FrontPage 2000 vám nabídne stejnojmenné okno s jednou jedinou záložkou Web Site. Zde můžeme zvolit hned z několika typů různých webů od jediné stránky až po rozsáhlý firemní web. V sekci Options můžeme nastavit lokaci našeho nového webu (Specify the location of the new web). Zde můžeme uvést buď cestu k některé složce na našem lokálním disku, nebo adresu některého serveru WWW. Samozřejmě k takovému serveru musíme mít přístup (přístupové jméno a heslo) a musí zde být nainstalovány tzv. FrontPage Extensions. Bez splnění těchto podmínek není možné na tomto serveru vytvořit nový FrontPage Web. Po stisku tlačítka OK, je nový web je vytvořen a můžeme s ním začít pracovat. FrontPage 2000 umožňuje nejen nový web vytvořit, ale již vytvořený web otevřít a dále jej upravovat. Z menu File vybereme položku Open Web. Zde zvolíme složku, ve které je náš rozpracovaný web uložený. FrontPage2000 jej otevře a můžeme začít s jeho úpravou. Další možnost nabízí položka Import... z menu File. Je to prostředek, který umožní „převést" již existující strukturu nějakého webu do podoby FrontPage Webu. Tato volba je velmi užitečná kupříkladu ve chvíli, kdy chceme k další správě našeho (již vytvořeného) webu používat FrontPage 2000. V tom případě tedy vybereme tuto volbu. FrontPage 2000 nabídne 19
v tomto případě Import wizard. Jeho prostřednictvím lze importovat již vytvořený web nejen z lokálního disku, ale i ze vzdáleného serveru WWW. Základní obrazovka editoru FrontPage 2000 s nabídkou vytvoření nového webu
Z menu File jsme tedy vybrali položku New a následně potom položku Web. Z nabízených možností pak Personal Web. Tedy jakýsi model „soukromého, osobního" webu. Zachovali jsme pojmenování, které pro tento web FrontPage 2000 nabídl, myweb6, a ponechali jsme beze změny i umístění do adresáře na WWW-serveru na našem lokálním disku. Jakmile vše potvrdíme, otevře se hlavní okno FrontPage 2000 a nabídne nám jeden ze šesti možných pohledů na právě vytvořený web.
20
Horní část tohoto okna tvoří hlavní menu aplikace. Hned pod ním nalezneme lištu, která umožňuje rychlý přístup k nejčastěji používaným nástrojům FrontPage 2000. Mnohem zajímavější je ovšem další část okna. Po jeho levé straně je jakési „menu", prostřednictvím něhož můžete přepínat mezi jednotlivými pohledy na strukturu našeho webu. Zbytek okna vyplňuje právě aktuální vybraný pohled. Vlastní tvorba WWW stránky ve FrontPage 2000 Již na začátku bylo řečeno, že FrontPage 2000 je editor WYSIWYG. Nemusíme tedy vůbec nic vědět o syntaxi jazyka HTML, abychom vytvořili slušné WWW stránky. Celý vzhled aplikace i práce s ní se velmi podobá textovému editoru Word 2000. Jednoduše píšeme text, který má být součástí vaší stránky WWW, vkládáte do ní tabulky, obrázky. Chceme-li některou větu zvýraznit, označíte ji a zvolíte klávesovou zkratku Ctrl+B, nebo stisknete odpovídající tlačítko Bold (úplně stejně jako v textovém editoru) a FrontPage 2000 se postará o to, aby dané slovo či věta byly zapsány tučným písmem. FrontPage 2000 automaticky vytváří, podle toho jaký prvek do stránky vložíte, jaké použijete písmo atd., odpovídající kód. V horní části okna je nabídka, která obsahuje všechny příkazy potřebné k ovládání celé aplikace. Pod tímto menu je lišta nástrojů obsahující tlačítka, prostřednictvím nichž můžete pracovat s nejčastěji používanými funkcemi programu. Najdeme zde i rolovací nabídky pro výběr fontu a stylu textu. Velký prostor pak zabírá vlastní pracovní plocha editoru. Prostřednictvím tří záložek v její spodní části můžeme přepínat mezi editací stránky WWW (Normal), zobrazením kódu HTML takové stránky (HTML) a náhledem na stránku v prohlížeči (Preview). Spodní část okna aplikace tvoří stavová lišta. Kromě klasických informací zde nalezneme také velmi užitečný údaj. Ten říká, jak asi dlouho bude trvat načtení právě editované stránky, pokud je uživatel, který se na stránku dívá, připojen k Internetu 28,8 Kb linkou. Ovšem pozor, tento údaj je pouze orientační a může se značně lišit, zejména podle toho, jak rychlou má uživatel linku , v kterou denní či noční dobu se na takovou stránku WWW bude dívat atd. Pracovat s FrontPage 2000 je opravdu snadné. Ten kdo někdy měl možnost seznámit se s textovým editorem (nejlépe Word), nebude mít téměř žádné potíže při vytváření vlastní WWW stránky. Většina věcí se zde dá provést bezprostředně jen klepnutím na správné 21
tlačítko, či nastavením několika málo položek v některém z dialogových oken. Vlastnosti celé stránky se např. nastavují z nabídky File přes položku Page Properties. FrontPage má ovšem i funkce, které v editoru Word standardně nejsou. Typickým příkladem je nástroj pro vložení linky. Za nadpis je potřeba vložit vodorovnou linku. V menu Insert tedy vybereme položku Horizontal Line. FrontPage 2000 okamžitě vloží do stránky linku. Teď musíme nastavit vzhled této linky. Poklepejme na ni tedy kurzorem myši, případně ji označíme a stiskneme klávesy Alt+Enter. Okno Horizontal Line Properties umožňuje zadat nejen délku linky (Width) v procentech (vzhledem k aktuální velikosti stránky) - Percent of Window nebo absolutně v obrazových bodech - Pixels, ale také šířku (Height), zarovnání (Alignment), barvu (Color) a způsob zobrazení linky (Solid Line). Odkazy se vytváří velmi jednoduše tak, že označíme text, který má sloužit jako odkaz a stiskneme tlačítko Create Hyperlink. V následujícím dialogovém okně pak zadáme soubor, na který má daný hypertextový odkaz ukazovat či můžeme přímo zadat URL vzdáleného serveru, kam náš odkaz míří. Protože základní formátování toku textu v HTML souborech má jen omezené možnosti, využívá se pro jeho rozšíření tabulek. Stiskneme tlačítko Insert Table. Vybereme např. tři sloupce a dva řádky a FrontPage 2000 vloží do stránky tabulku podobně jako to dělá Word. Po jednotlivých políčkách tabulky se lze pohybovat pomocí klávesy Tab. Můžeme do nich vepisovat text, vkládat obrázky atd. Samozřejmě můžeme také měnit šířku jednotlivých sloupců a řádků tabulky. Nastavíme kurzor tak, aby byl na spojnici mezi jednotlivými buňkami. Teď myší jednoduše buď roztáhneme, nebo zmenšíme velikost příslušného řádku či sloupce tabulky. Při nastavení kurzoru tak, aby byl uvnitř některé buňky tabulky a výběru položky Table Properties z menu Table, můžeme nastavit vlastnosti globálně pro celou tabulku. Tabulka má být např. za všech okolností vycentrovaná, nastavíme tedy Alignment na Center. Aby nebyly vidět obrysy tabulky, hodnota Border Size musí být rovna 0. Změníme i hodnoty u položek Cell Padding, zde musí být zadána 0, druhá položka Cell Spacing bude mít hodnotu 8. Dialogové okno Table Properties umožňuje nastavit přesně i velikost tabulky. Šířka tabulky (Specifi Width) je nastavena na 500. Tato hodnota může být, podobně jako u vodorovné linky (Horizontal Line), buď absolutní, v obrazových bodech (in Pixels), nebo relativní v procentech (in Percent). Výšku tabulky (Height) není třeba nastavovat, protože tabulka bude automaticky zvětšena nebo zmenšena podle textu a obrázků, které ji budou vyplňovat. Toto okno umožňuje nastavit i další vlastnosti tabulky, jako je barva pozadí tabulky (Background Color), případně obrázek, který toto pozadí bude tvořit (Use Background Image), stejně tak i barvu rámečku, který tvoří obrysy tabulky (Border). Velmi užitečné je zde tlačítko Apply. Jakmile provedeme změny v nastavení vlastností tabulky, stačí stisknout toto tlačítko a FrontPage 2000 nové hodnoty „aplikuje“. Vložení obrázku Do již vytvořené tabulky můžeme mimo text vložit i obrázek a tak jej podstatně lépe zakomponovat do stránky, než to umožňují základní nástroje HTML jazyka. Nastavíme-li kurzor do příslušné buňky a stiskneme tlačítko Insert Image, objeví se možnost výběru obrázků pro vložení, které nabízí přímo FrontPage, ale je samozřejmě možné vybrat i zcela jiný obrázek uložený na lokálním pevném disku či přímo naskenovat do stránky obrázek pomocí zabudovaného Twain driveru. Vložený obrázek lze dále upravovat (přes menu Picture Properties), co se týká jeho formátu uložení, průhlednosti, či můžeme přidat popisku. Pokud bude obrázek současně hypertextovým odkazem, lze i tuto funkci nastavit přes záložku Default Hyperlink.
22
Tvorba rámů Důležitou součástí moderního webu jsou již zmíněné rámy (rámce, frames), které výrazně přispívají k přehlednému uspořádání většího počtu stránek v rámci jednoho webu. Pro tvorbu rámů má FrontPage vlastní nástroj, na který se odkazujeme přes položku Frame. Po otevření této položky vybereme např. New a z následujícího okna záložku Frame Page. Pak již dostaneme nabídku, jak by mohla naše stránka vypadat a můžeme začít s její editací. Pro tvorbu a vlastnosti rámu nabízí FrontPage nepřeberné možnosti včetně okamžité kontroly výsledku naší práce ve formě náhledu stránky včetně rámů v ní obsažených.
23
