6.červenec 2014 Jaj to nám to tedy utíká!! Máme poslední den tady v Savoji, zdá se však, že dnes dáme horám vale. Poslední dva dny jsme vlastně v podstatě odpočívali, těch asi 300 km nebylo až tak moc, takže si dnes dopřejeme trošku větší výlet. Taky jsme si na to přivstali a něco před osmou vyjíždíme vstříc slunečním paprskům. Dnes to bude zase krásný den, ano, na počasí si stěžovat nebudeme. Jedeme se kouknout kousek do Švajcu k Ženevskému jezeru a stejnojmennému městu. Je to necelých 150-km po okreskách a rádi bychom byli před polednem na místě. Dolů do Moutiers už fičíme jako starousedlíci. Ti jezdí po úzké silnici jako draci, jen minou tabuli s koncem obce a už mají kilčo na tachošu. Ostré brždění před zatáčkou a zase plný ceres! A nezbytná ruka z okna. Ovšem řídí dobře, takže si více dáváme pozor na cizí SPZ-ky, třeba ty polské by nám mohly pěkně zavařit!! Propleteme se přes Albertville, najedeme na čtyřproudku D1212 a kolem řeky L´Arly fičíme pěknou 140-kou až do Ugine. Tak to bychom měli, tady po 10km se silnice opět mění na typickou okresku, ale dosti širokou a tudíž nám km pěkně ubývají. Lac d´Annecy je bezesporu nádherné jezero a my si jej můžeme prohlídnout celé. Začíná se rozlívat za Doussard , asi po 15 km končí hrází a vytéká v Annecy do řeky Le Thiou. Jde o ledovcové jezero napájené z okolních hor. Tím je dána i jeho barva. Krásná modrá, co jiného taky čekat. A průzračnost svádí vodomily k rekreaci, takže o kempy, rybáře a různé fitness činnosti zde není nouze. To však
také znamená podstatné zpomalení tempa. Musíme dávat pozor na cvrkot okolo a taky se občas kouknout na horské panoramata na protějším břehu. Krása, dnes jedu na tandemu, takže okolí můžu sledovat přes čočku fotoaparátu a překvapivé scenérie zvěčňovat na kartu přístroje. Nevěřícně v hledáčku koukám na horu nápadně připomínající rozpadlou stodolu. Cvak-cvak, bližší zkoumání tohoto přírodního útvaru si nechávám na doma :-) Pomalu se dostáváme k severnímu břehu jezera přímo ve městě Annecy. U hráze je velký park a jelikož dnes je neděle, tak to zde pulzuje naplno. Fotbálky, jogging, koupání či jen polehávání na dece, a snídaně v trávě kam se podíváš. Hned bych se přidal, já taky, je to tu jako u moře, ovšem cíl je dnes jasně daný. Taky nevíme, zda tu něco zajímavého stojí za zastávku. Možná ano, ale Ženeva nás přece jen láká víc. Ještě nějakých třicet km nám chybí k jižnímu břehu Ženevského jezera, ani si skoro nevšimnu, že jsme přejeli čáru. Předměstí Ženevy je téměř hned za hranicí, v podstatě už jedeme městskou aglomerací a pomalu se navigujeme co nejvíce k Pont du Mont-Blanc. Před pizzerii Michelangelo stojí pár parkujících motorek a tak tam tu naši přidáváme, odstrojujeme se. K jezeru to máme pár kroků. Tak nejdříve Jet d´Eau, ten nám taky padne ihned do oka, jen vyjdeme na nábřeží. Tahle fontána či vodotrysk, která jest dnes symbolem města, vlastně vznikala náhodou. Vodojemy zásobující město z
okolních vysokých kopců způsobovaly časté havárie v potrubích, tlak vody byl místy prostě příliš vysoký a radní města jej tedy upouštěli do jezera. Nu a dnes je tady vodotrysk chrlící proud vody do výšky 140 metrů. Jdeme! Vítr jest v pohodě, fouká směrem na jezero, takže se dostaneme po molu hodně blízko. Pěkné a impozantní! Jak jinak, fotíme ! Je to pořádný fičák těch sedm kubíků vody ve vzduchu, vrhaných hore tryskou rychlostí 200km/h a následně dopadající opět na hladinu jezera. Cestou přes park - Jardin Anglais koukám, že je to zde fakt multikulturní. Tamhle se vede za ruku tlustá černoška s malým asiatem, onde zase zrzka s černochem tlačí kočárek. Rád bych kouknul dovnitř jak asi vypadá to multikulti-dítko, když najednou zazní hudba a malá skupina židovských studentů tu koncertuje přímo vedle na trávníku. Asi není lepší místo na malou svačinku. Papkáme něco ze zásob a koukáme na lodi odplouvající na jezero. Jako by zde byla jiná planeta. Problémy světa zde odplouvají s loděmi někam daleko a lidé jako by ani netušili, že jinde ve světě není zdaleka tak fajn. Snad jen černí uklizeči odpadků zde jaksi připomínají, že ne vše jest tak růžové, jak to vypadá na první kouknutí.
Řeka Rhóna napájí jezero někde na druhé straně, 72km daleko, takže vtok vidět nemůžeme, ale zde u mostu Mont-Blanc už vypadá zase trochu jako řeka. Nižší lodičky se míhají mezi pilíři jako myšky a tvoří nám kousek doprovod, když se dostáváme k další dominantě města, katedrále Sv. Petra. Ten doprovod byl však spíše z nouze ctnost, neboť jsme se museli pak kousek vracet. Poměrně do kopce, po Rue du Perron, pak doleva a šup, najednou stojíme před portikem dominanty města. „Jejda, Jitko tak tady si užijeme”, povídám, když mě praští do očí ta směs architektury napříč staletími. Máme před sebou snad vše, kromě baroka. Tedy alespoň zvenčí. Jéé, mě už docela bolí nohy a nejraději bych si už někam sedla, nebo lehla? Pro unavené poutníky je před katedrálou několik zelených sofa. Vypadají jako šikovně sestříhaný živý plot, bohužel jsou všechna plná výskající teenageru :-( Takže popořádku - původně románská katedrála kolem roku 1160 dostává konečnou podobu, přichází však období gotiky, stavba šplhá k Bohu, do výšky a na konci 13. století jest dokončena klenba hlavní lodi a boční věž. Roku 1405 přistavují kapli Makabejských, to je ta napravo od portiku a štíhlou věž nad křížením. Vše nějak funguje ovšem jen do katastrofy o pětatřicet let později. Klenby nevydrží a stavba se částečně zřítí. Inu tehdejší stavitelé PC s programy neměli a taky se někdy učili metodou pokus omyl. I když, zase dnes též někdy škoda mluvit, viz naše dálnice v Ostravě.
Půlka 18. století a portikus inspirován římskou architekturou znamená, že dílo jest dokonáno. Takhle jsou tedy rozdány karty pro nás na začátku 21. století, šestého července 2014. Jo a ještě na něco jsem jsem pozapomněl, katedrála je úzce spjata se jménem Jean Calvín a jeho zdejším působením někdy v půlce 16. století. Jeho učení odpovídá i strohý interiér protestantského kostela, takže k vidění jsou jen kamenné náhrobky v bočních lodích, kazatelna a slavná židle zdejšího reformátora. Za malý poplatek se vydáváme schodištěm v jedné z bočních věží nahoru na ochoz. Mohli jsme také i dolů do podzemí, kde se nachází nějaké vykopávky, výhled na město však dostává přednost. Stojí za to!! Sice jsme museli vyšlápnout pár schodů, ovšem na ochozu jsme kupodivu téměř sami, můžeme se rozhlížet okolo jak jen libo a pohled na jezero a okolní hory je nádherný. Fotíme si shora Jet d´Eau, okukujeme parníky na jezeře, zvony ve věži katedrály i její model za sklem a pozornosti neujdou ani zlaté věžičky nějakého pravoslavného kostela zhruba 300 metrů daleko JV směrem. Tak to nás zajímá a jen co si vše okolo pořádně okoukneme, už pádíme dolů schodištěm. Věžičky se zdály býti nedaleko, ovšem dole na náměstíčku před portikem to najednou není jen tak, nabrat ten správný směr. Pomáhá sluníčko, které nás sice nemilosrdně vysušuje, ale taky vede zhruba tím správným azimutem. Cestou už dostáváme hlad, takže si i okukujeme nabídku v restauracích starého
města. Nu nejsou ti pravnuci helvétu právě nejlevnější. Pravda, ale třeba se ta ženevská rajská polévka za 14Eur bude podávat na čínském porcelánu a se stříbrnou lžící :-) Budeme se asi muset porozhlédnout dole ve městě. Tydle přískoky od jedné restaurace k další nás postupně přivádějí až k těm zlatým věžičkám a jen co je zahlídneme, kručení v žaludku mizí. Pár kroků a stojíme před pravoslavným kostelem. Ano, kosmopolitní Ženeva. Proč ne tady tento kostel? A ruština nám díky budování socialismu taky není cizí a můžeme si tedy ledacos i přečíst o historii této stavby. Zhruba sto šedesát let nazpátek zde dala tento kostel v byzantském stylu postavit velkovévodkyně Anna Fjodorovna. Kostel Povýšení svatého Kříže září do daleka, hlavně jeho zlacené báně jako by symbolizují zde žijící ruskou smetánku. Jaký jen rozdíl oproti předešlému kalvínismu!! Interiér překypuje zdobením, pravoslavné ikony kam se jen vejdou, ikonostas, lustry - prostě jiný svět. Nesmí se zde fotit, takže o to více je čas na koukání. Trochu vzpomínám na loňský Jeruzalém a tamější podobné stavby. Jitko tobě se tady líbí více než u kalvínistů, že? Ano líbí, je to tu přeplácané, ale mě to světlo tisíce svíček, vůně a obrazy zdobené zlatem tak nějak připomínají vánoce. Bulvárem Helvétique scházíme znovu k jezeru a doprovod nám tvoří bankovní domy jako CBH, Credit Suisse či Banque Thaler, takže do okolních restaurací ani nenakukujem. Anglickým parkem tentokrát skoro proletíme a jdeme směrem k nádraží. Tam někde by se měla skrývat ta naše hospůdka!!
A taky, že jo! Po chvíli už usedáme venku na zahrádce a po chvilce plníme vyhládlé útroby. Sice to jejich pivo v těch směšných dvoudeckách je docela úsměvné, ale to mi nevadí, nějaký pivař nejsem a jídlo bylo dosti vydatné a šmakující. Ani už si nepamatuju, co dobrého jsme k obědu měli, více než jídlu jsme se věnovali pozorování pocházejících lidiček :-) Něco po třetí přemýšlíme jak dál, ale moc toho už asi nevykoumáme. Zítra nás čeká dlouhý přesun celým Švajcem do Rakous a nebylo by záhodno dorazit do Champagny až večer. Pomalu se tedy směrujeme k motorce, ovšem ještě si dvě zastávky neodpustíme. První je u hrobky Karla II. Ta jako by z oka vypadla hrobce rodiny Scaligerů ve Veroně. Tam jsme byli poměrně nedávno viz. Lombardie 2011 a ta podoba zde je fakt do očí bijící. Karel zanechal svou závětí městu obrovský majetek a to výměnou za tuhle stavbičku v samém centru města, čtvrti Mont-Blanc. Nu hrobka je to krásná, jen oproti originálu o nějakých 600 let mladší, takže zde působí tato novogotika přinejmenším trošku násilně. Jo ve Veroně, to je jiná káva…..Ta Itálie, ta je prostě mimořádná, co říkáš Jitko? To je složité. Itálie je naše srdeční záležitost a to se potom těžko porovnává s čímkoliv. Ale možná, že to bude i tím, že ve starověku byla Verona osídlena Římany, kdežto Ženeva Kelty. A druhou? Chvilku se ještě zastavíme v Jardin Anglais. Promiň, ještě tě
musím zastavit na Rue Ami-LÉVRIER. Nemůžu nevzpomenout na Anglikánský kostel Nejsvětější trojice do kterého jsme nakoukli. Nalákala nás hudba a taky zvuky probíhající mše. Kněz byl černoch a všichni věřící taky. Joj jak my tam svítili. V parku to zase žije naplno, my se pohybujeme okolo jeho dominanty, litinové Fontaine des QuatreSaisons. Trochu si ošplíchnu ksichtík a než si promnu oči, jsem sám. Jitku už vidím o padesát metrů dále jak natáčí cvičení tanečníků capoeira. Není sama a po chvíli už sklízejí tito adepti zajímavého bojového umění potlesk od přihlížejících. Dalo by se zde povalovat až do večera. My však musíme do sedla. Něco kolem páté vyjíždíme nazpátek. Ještě je docela vedro, soukání do motohader je pořádný opruz, takže si užijeme koupele ve vlastní šťávě. Při výjezdu z města je na rozpálených ulicích sakra hicák a konečně si ofrknem když se rychlost zvedá aspoň někam ke stovce. No trochu ve mě hrkne u hranic, v té rychlosti jsem jaksi zapomněl, že musíme opět přes čáru a uniformy zde vartující mě trochu polekaly. Konečně se dostáváme za hranici metropole a po chvíli přejíždíme opět k frantíkům. V podstatě jedeme stejnou silnicí jako ráno, takže máme ještě jednu malou zastávku, původně neplánovanou. Kousek za kruháčem u Le Noiret je most, starý skoro dvě stě let (N 46.01189°, E 6.11186°).
Le Pont de la Caille nad říčkou Les Usses protíná údolí v délce 192m. Jde o visutý lanový most, dnes pro pěší i cyklisty a jeho nosných 12 lan vede přes čtyři kamenné věže s cimbuřím. Vedle mostu je hned nový, klenutý, moderní železobetonové konstrukce. A jak vychází, milý čtenáři, srovnání těch bezmála dvou set let? ,, Neprojela by ses zde, někdy dávno, třeba raději v kočáře Jitko?” Určitě ne, jsem ráda v této době s tebou za řidítky, takže mi postačí foto :-) Nu já se chvíli zasnil, že tady třeba cválám na koni…………..Máš, ale pravdu, benzín je benzín a voní mi taky líp něž koníci. Tak hup opět do toho našeho sedla a po chvíli už zas jedeme okolo jezera Lac d´Annecy. A za další dvě hoďky už tankujeme do plna u Super-U a také chystáme proviant. Tedy přesněji nakupujeme přiměřeně možnostem naší bagáže. Těch laskomin, které bychom si rádi odvezli sebou!!! Musíme se trochu krotit, igelitka se povážlivě plní, něco vracíme i nazpět do regálů a to je znamení!! Zítra skoncujeme s frantíky a míříme celým Švajcem až na trojmezí A-CH-IT. Čekají na nás v Pfundsu v našem oblíbeném Schönne Ausicht. A tam se moc těšíme, že Jitko? Ano, zásoby na tu dlouhou cestu máme a pak už se o nás dobře postarají v Pfundsu. Jsem zvědavá, zda si na nás paní majitelka vzpomene : -)
