6 číslo náklad 30 ks, uzávěrka příštího čísla 6.10.2006
Ahoj. Je to tu, K2 číslo šest je už konečně na světě. Ačkoliv s velkým zpožděním, za které může spousty okolností. Doufám, že v příštím roce se to už nebude opakovat a další K2 vyjdou vždy v čas. Přeji příjemné čtení a vysokoškolákům příjemný zbytek prázdnin. Píťa
Na tomto čísle se podíleli: Píťa, Stopař, Peli, Blanka Trulíková, Koudy, Linda Říhová, Tomáš Suchánek, Kocour, Monika, Pecka, Lucky, Hyena, Ink
Sestupujeme po cestě, která vlastně neexistuje. Jdeme po vrstvě namrzlého sněhu, kdy se člověk proboří naprosto nepředvídatelně, a proto je náš další postup velmi namáhavý a obtížný. Každý se několikrát propadl až po pás do sněhu a při nejhorším se mu noha zasekla o nějaký kámen nebo kmen stromu, a to se musel takový člověk doslova vyprostit. Je to velice komický pohled na skupinku jedenácti jemně našlapujících baletek, ze kterých občas jedna zmizí až po pás v hlubokém sněhu. S tím, jak obtížně sestupujeme do údolí, také říčka, podél které jdeme, mohutní a znepříjemňuje nám postup, jelikož musíme častokrát překonávat její divoké přítoky. Cesta je nekonečná a fyzicky náročná, až tu náhle někdo vykřikne: „most !!!“. Bylo to jako zjevení Ježíška na Vánoce. Ano, byl to skutečný most a kde je most, tam je i pořádná cesta a na cestě lidské stopy. Tento záchvěv civilizace nám dodává novou energii a žene nás dál v naději, že narazíme na obydlí, kde se budeme moci usušit a ohřát. Naše prosby jsou vyslyšeny. Kde se vzala, tu se vzala krásná velká chalupa, no spíše rozestavěné letní sídlo. Kouří se z komína (dobré znamení), a proto vysíláme dovnitř zvěda s prosbou, jestli bychom si mohli venku před chatou postavit stany. Za půl hodiny už obýváme horní patro a vaříme na kamnech dvou dělníků, kteří tu staví budoucí hotel. „Sami“ se pozveme a to se na Ukrajině neodmítá. Našim hostitelům to ale v žádném případě nevadí, a tak využíváme jejich krbu k sušení věcí od ponožek až po spacáky. Jo, krásně se usíná v teple a suchu. Ráno se probouzíme do nádherného slunného dne provoněného kafíčkem a za zvuku řehtání koní. Loučíme se „spasiba“ s našimi hostiteli a vydáváme se na další kilometry. Cestu si zpříjemňujeme obědem na bledulové louce bíle se vlnící v závanech větru. Po třídenním náročném přechodu Runy konečně civilizace. Pro celou vesnici jsme tak trochu atrakcí (první turisté tento rok). Zvědavě nás okukují i při našem velkém nákupu ve zdejším mrňavém obchůdku. Při rozhovoru místní nevěřícně kroutí hlavou, není se čemu divit, když jim tvrdíme, že jsem přešli Poloninu Runa, tu zasněženou horu za našimi zády. Takto z údolí vypadá Runa jako divoká a nedobytná hora. Procházíme mezi políčky a několika malými vesnicemi. V poslední z nich dokupujeme zásoby a za doprovodu místních dětí stoupáme opět k zalesněným vrcholkům dalšího (již menšího) pohoří. Stany stavíme na louce, ze které pozorujeme nádherný západ slunce, údolí ležící nám u nohou a v dáli tyčící se „drsnou“ Poloninu Runa. Po večeři den ještě nekončí. V jednom stanu se to začíná rozjíždět – je tu mejdan. Deset lidí zhustilo atmosféru v jednom stanu tak, že,
jsme ji museli rozřeďovat dobrou vodkou a spoustou vtipných vtipů o Bifi. Jo, to se to usínalo. Sluníčko nás pošimralo a volá: „Hola hola, další cesta volá, vemte baťohy a hupkejte na hory …“. Naše rána jsou opravdu vlahá, klídeček, pohodička, bez stresu, a tak vyrážíme okolo jedenácté a jak jinak než do kopce. Cesta vede nádhernými bukovými lesy, nejprve ubíhá docela příjemně, ale po několika hodinách se tyto nekonečné lesy okoukají a o co hůř, nevíme, kde jsme! Mapa 1:200 000 nic neříká, a tak aplikujeme pravidlo držet se největší a nejpoužívanější cesty. Je to sice pěkná myšlenka, ale již jdeme několik hodin a cesta nejeví známky, že by začala klesat do údolí nebo někam do civilizace. K večeru potkáváme člověka (zčista jasna tam byl uprostřed lesů). Náhodný pocestný nám řekl, že za pár kilometrů je jakési sanatorium (léčebna), a požádal nás o něco k pití. A tak jsme mu nabídli pedrovici, kterou sebou táháme již dost dlouho, jelikož nikomu moc nešmakovala a nějak se nemohla dopít. Ten člověk ji vzal a mohutným lokem ji skoro vypil (jen doufám, že jsme mu nezkazili nějaké léčení). Samozřejmě jsme žádné sanatorium nenašli, a tak dále šlapeme po cestě hustým tajemným lesem. A pak konečně v údolí pod námi vidíme světélko (je vám to odněkud povědomé). Pro jistotu určíme kurz přímo k chalupě, abychom se zase někde neztratili. Nečeká nás tu perníková chaloupka, ale zrovna celá vesnice. Rozdělujeme se na několik skupin, jedna jde zjistit odjezdy autobusů, další nakupuje a poslední rozdělává oheň. Večer trávíme u ohníčku, kde zpíváme, jíme chalvu a prostě jako skoro každý večer. Omladina jde spát a zbytek kecá a zpívá hluboko do vlahé noci. Těžká jsou ranní vstávání z vyhřátého spacáku, ale dnes jsou kluci nezvykle čilí a nadšeně pobíhají. Po cestě na autobus si nenápadně zhotovují omlazující nástroje, a jelikož vrba není nikde v dosahu, bereme, co je po ruce. Tradiční velikonoční rituál s koledou probíhá na autobusové zastávce. Pro místní trochu nepochopitelné, zde jsou Velikonoce asi o 14 dní posunuty. Tradice je tradice. Dav lidí na zastávce se zvětšuje. Konečně přijíždí rozklepaný autobus. Po několika zastávkách to v něm s počtem osob vypadá jako ve špičce v tramvaji pražské MHD krát dvě. V Mukačevu se můžeme konečně volně nadechnout a pokračovat dále do Užgorodu. Tato dříve československá metropole Zakarpatské Rusi je naším posledním ukrajinským městem. Proto si hodláme tento zbytek času expedice ještě náležitě užít. Nejprve navštěvujeme skanzen lidových staveb, které sem byly svezeny z celé Ukrajiny. Po
absolvování kulturní vsuvky míříme vyhládlí do restaurace na nějaké místní speciality. Jelikož jídelní lístek je pro nás trochu nesrozumitelný, tak spoléháme na doporučení servírky a něco si objednáváme s tím, že se necháme překvapit ukrajinskou kuchyní. Na konec jsme si trochu překvapeně pochutnali na smažáku s hranolkami a řízku s bramborem. Aspoň že to pivo bylo ukrajinské. Příjemně sytí se vrháme do víru nakupování. Co koupit? Co je typické? Flašky vodky s cinkáním mizí v batozích (skoro každý překračuje povolenou litrovou normu). Spokojeni s nákupy pohodlně usedáme do slovenského autobusu a míříme na hranice. První hraniční kontrola na ukrajinské straně proběhla hladce, panika se nás zmocnila až na slovenské straně. „Všichni ven a batohy s sebou na celní prohlídku“. Dost lidí s nadlimitním množstvím vodky zezelenalo. Čekáme v řadě. Celníci prohlíží vše a každou krabičku cigaret pečlivě zapíšou a zpoplatní. Jsme na řadě. „Cigarety máte?!“ ptá se celník. „Ne, nekouříme !“ odpovídáme všichni sborově. „A co alkohol?“ zní další nekompromisní dotaz. „No …. alkohol trochu máme. Každý tak nějak v normě.“ Celník vypadá trochu zmateně a hlavně nedůvěřivě. „My jsme skauti na expedici a alkohol máme jako dárky.“ Po těchto slovech celník s úsměvem na tváři mávnul rukou k odchodu. Jeho chyba, mohl se prohrabovat mými použitými ponožkami, zapařenými věcmi a zapraseným ešusem. „Dárky“ jsou provezeny a hurá do vlaku a domů do Pardubic do Přelouče a do …. A kam pojedeme příště? Stopař
Psal se pátek 12. května a polem nedaleko vesničky Žumberku se táhla karavana skautů. Tak je to tady, přijeli na pardubický EXZOD, experimentální závod družin. Zanedlouho vyrostlo v blízkosti žumberské základny stanové městečko a mezi hlaholícími účastníky tu a tam zazářilo růžové organizátorské tričko s výmluvným nápisem EXZOD – ONLY EXPERIMENT. Večerní zahájení a přenesení se do rytířské legendy celého závodu se koná na nedaleké zřícenině. Za svitu pochodní se tu rozehrává příběh o zlé čarodějnici a zakleté princezně. Účastníky čeká nelehký úkol - noční souboj s pomocníky čarodějnice - který je snad pro příště naučí, že občas je dobré trochu taktizovat… Sobotní dopoledne - okolí základny je nezvykle tiché. Růžová trička uvnitř připravují druhou etapu, družiny jsou v terénu. Během několikahodinového putování (trasu si účastníci plánovali sami) plní vskutku roztodivné úkoly. Nabídka je široká, každý si mohl vybrat, co mu bylo nejmilejší. Někteří se na základnu vrací téměř k nepoznání, třeba Hehe z družiny Pand má na hlavě krásné zelené číro. Lazebník její družiny se vskutku vyřádil… „ Byly jsme v pohodě, známe se už dlouho a tak víme, jak kdo z nás reaguje,“ odpovídají skautky z družiny Salamandrů na mou otázku, zda
měly po cestě nějaké neshody. První prověření družin proběhlo zřejmě bez větších problémů. Tedy až na… „ Tak co, taky jste kufrovali ?“ ozývá se halekání z jednoho ze stanů. „ No jasně, třikrát ,“ s úsměvem odpovídá tázaná skautka a rozbíhá se živý rozhovor o průběhu cesty…A tak, zatímco se žhaví vařiče, všude kolem to švitoří. Uvnitř se ovšem tou dobou už sčítají body. A kují pikle. Nikdo z účastníků netuší, co přesně je onou slibovanou druhou etapou, jejíž přípravy finišují. Nikdo z nich neví, že je čeká ještě jeden závod, podobný známému „ Svojsíkáči “. Dozvědí se to ale již zanedlouho… Po vysvětlení pravidel, rozdání map a průvodek už je vše připraveno k hromadnému startu. 10, 9, 8…poslední vteřiny si účastníci odpočítávají sami…3, 2, 1…a už se hrnou. Sami si volí pořadí disciplín, sami si volí, kudy k nim. Čekací čas neexistuje, nikdo vás čekat nenutí, můžete přece jinam. Měřítkem jsou získané body. Strategie, moji milí, strategie…v okolí základny je zase klid. Tedy až na to, že v jejích útrobách se stala havárie a se zraněnými to nevypadá dobře. Zásahy některých družin jim, pravda, mnohdy taky příliš nepřidají..ano, první . Nízká lana v kombinaci seϑpomoc tu občas vypadá spíš jak poslední sestrojováním kladkostroje ovšem také orosí nejedno čelo. Z výtvarněji zaměřeného stanoviště Koláž se ozývá smích, u krizových situací pro změnu čeká banda neposedných světlušek, až ji někdo zabaví krátkou hříčkou. A kolik asi stojí bochník chleba v porovnání s litrem mléka nebo kilogramem vepřových řízků ? Když dobíhají, mají toho dost. Aby taky ne…nálada je ovšem pořád pohodová, uvolněná, s přeháňkami smíchu a smrští zážitků… Večerní ukončení probíhá na již dobře známé zřícenině. Princezna je díky udatnosti družin zachráněna a šťastný král pasuje vítězné borce na rytíře a odměňuje je ze své pokladnice. Udělena je také speciální Team spirit cena – družině, která byla po pečlivém pozorování vyhlášena zanejtýmovější. I když rozhodování vůbec nebylo lehké. Po návratu
někteří přisedají k ohni, kde se zpívá, jiní debatují ve stanech, další už to zkrátka zalomili. V neděli zbývá jen spakovat stany, přinutit ztuhlá těla k akci a pochodem vchod na vlak…Podle posledních výzvěd, které podnikám, se tu účastníkům zřejmě líbilo: „ Byl tu super kolektiv a sranda. Líbilo se mi, že ty úkoly byly originální a že to celý bylo na jedno téma. “ „Jo, bylo to originální, hlavně, že je tam i třetí etapa, která je dlouhodobější a nemusela se odevzdávat rovnou , “ dodává další účastník. Třetí etapou je totiž tvorba prezentace závodu, družiny na ni mají ještě 14 dní. Podtrhnuto sečteno to vypadá na úspěch…z pohledu organizátora sice vím, že chyby byly, ne všechno probíhalo podle plánu, ale snad nám bude odpuštěno. Hlavní věc je, že jsme dali dohromady snad o něco atraktivnější způsob, jakým mohou družiny poměřovat své síly a také zjistit, co u nich klape a díky čemu, získat další náměty pro činnost…odstartovali jsme běh na dlouhou trať a myslím, že jsme vyběhli správným směrem… Já osobně to s EXZODem vidím růžově…;-) Blanka Trulíková
Víkend okolo 27.5.2006 byl a už navždy pro nás bude poznamenán společnou akcí s Dvojkou a Šestkou z Pardubic. Koudyho článek: Vlakem jsme odjeli do Přelouče, kde čekali kluci z dvojky. Během cesty jsme si zahráli seznamovací hru a trochu se prošli po okolí Břehů (asi aby jsme se seznámili se zemědělskými plodinami). Krátce nato se připojil Igelit a zakempili jsme na pasece u Buňkova, kde jsme rozbili stany. V tu chvíli se spustil příjemný liják, který nám nedal pokoj ani do druhého dne. Zatímco jsme vybalili spací potřeby a potraviny na večeři, Přeloučáci předvedli svoje kuchařské umění a jeho výsledky si vyměnili s holkama za palačinky se šlehačkou a tousty. Následovala veselá zábava u ohýnku, kterou zpestřoval Radar a Lucky svojí intelektuální verzí slovního fotbalu. Ráno jsme začali vylézat ze stanů před osmou – kdo nelenil, mohl si prohlédnout pravé skautské tábořiště se všemi odpadky od večera. Brzy jsme rozdělali oheň a přišli se snídaní. Znáte to: rohlíky musí být k snídani, ale když holky nabízely svoje bábovky a rolády, málem se na naše drahocenné pečivo zapomnělo. Protože déšť už se mírnil, rozdělili jsme se do tří skupin zahráli si dvě kola boje o vlajky. Po návratu jsme měli ukuchtit rizoto, avšak výsledek byl malinko jiný. Zatímco správné skautky vsadily na recyklaci těstovin z večera, využili jsme jejich zásob rýže a uhňácali sladkou rýžovou kaši (s kusy rohlíků od snídaně – taky recyklujeme), ze které se vyklubala
docela přijatelná energetická bomba. Po poledni jsme se připravili na paintball a shromáždili se na cestě nedaleko tábora, kde jsme dostávali instrukce ohledně pravidel hry a používání zbraní. Pak jsme vyfasovali masky, nakoupili munici a šlo se do bojů. Po poledni jsme se připravili na paintball a shromáždili se na cestě nedaleko tábora, kde jsme dostávali instrukce ohledně pravidel hry a používání zbraní. Pak jsme vyfasovali masky, nakoupili munici a šlo se do boje. Jako první se hrál turnaj družin o jednu ze sošek Almiru (družinu rysů doplnil Rip). Po nás se šly do lesa střílet holky a nakonec jsme dostali ještě možnost jít dostřílet kuličky. Po čtvrté hodině jsme se vrátili do tábora a zabalili si, přičemž se znova rozpršelo. Tak jsme vyklidili tábořiště a jeli se usušit domů.
Koudy ( Z webu: http://www.sestka-pardubice.wz.cz/index1.php) Reakce od Lindy na samotný boj: Takže takhle nějak to bylo: Poslední domluva s týmem kolem taktiky. Ozve se signál pro začátek hry. Vrháš se do terénu s pevným odhodláním zničit nepřítele. S adrenalinem v krvi běžíš do členitého lesa a hledáš první strom, za který akčně zalehneš. Rychle se krýt, k zemi!To že jsi od hlíny neřešíš. Máš strategické místo. Pozoruješ, kde se objeví nepřítel. Jen co se někde mihne, namíříš zbraň a zmáčkneš spoušť. Z poloautomatické zbraně se ozve rána a kulička letí rychlostí 90 m/s k tomu padouchovi, který tě zmerčil a chce tě taky dostat. Kdo bude rychlejší? Kdo se lépe schová? Celý článek od Lindy si můžete přečíst na : http://www.dvojka.webz.cz/vzkazovnik/vzkazovnik.htm
Naše 17 členná přeloučská skupina se 2.6. – 5.6. zúčastnila tohoto významného setkání, kde bylo možné potkat skauty z Ameriky, Anglie, Belgie, Kanady, Francie a mnoha dalších zemí. Setkání uspořádali Boys skaut of Amerika v Německu na vojenské základně nedaleko Vilsecku. Programová část byla rozdělena do těchto bloků: Bufalo Village, Pioneer Village a Hike Station. Vydali jsme se na dobrodružnou cestu, kde se v týmech řešily situace, které by jedinec sám nedokázal zvládnout. Boj o přežití, kde byla potřeba trocha důvtipu a týmového ducha. Různé tvůrčí práce, které bylo možné vyzkoušet, znamenalo, že někteří z nás si domů odváželi lapače snů, či vlastnoručně vypálené znaky do kůže. Čekalo na nás i mnoho sportovních aktivit, horolezecká stěna, zápasy ve Freesbee či tradiční fotbálek. Těch několik dní bylo v duchu: „Bavme se, seznamujme se, poznávejme jiné kultury a užívejme si!“ Využili jsme možnosti poznat jiné národy, jejich kultury či ochutnat jejich tradiční jídla. (Píťa)
Opět jedna z „velkých“ akcí Hrušek, s velkou „účastí“ Tentokrát jsme se ve složení Lucka, Maruška, Hyje a Píťa rozhodli prozkoumat jarní sázavské vody, pěkně z bezpečí skoroodbahněného břehu. Všechno to začalo v pátek podvečer v Ledečku nad Sázavou (ale jistá si nejsem, už je to dost dlouho 0:)), odkud jsme se vydali někam směrem Český Šternberk (tím si jsem naprosto jistá). Netrvalo to dlouho a objevilo se před námi krásné místečko, akorát tak na spaní, s prima výhledem a zastřešeným krmelcem poblíž. S vědomím dostatku času letěly naše batohy kamsi mezi smrčky, zatímco my se šli kochat. Lucka vytáhla napodobeninu gymnastické stuhy, takže jsme ¾ času strávili blbnutím s ní. Píťa fotil. Jakmile začala padat tma, zalezli jsme radši do spacáků, dobře si vědomi absence udatného rytíře, jenž by nás v případě nutnosti zachránil. Hrou na žížalky a ještě lepší hrou „seber Píťovi spacák“ jsme ovšem stejně celému širokému okolí dávali najevo, že tam ležíme, ale aspoň jsme se cítili bezpečně☺ Sobota ráno – prima počasí, chystáme se na Šternberk, jeden z mála vytyčených cílů našeho vandříku. Touha podívat se dovnitř nakonec prohrála s pohledem na autobusy, bez ustání plivající další a další turisty. Zato nedaleká hladomorna nás přivítala příjemnou samotou a lidovým vstupným 3Kč. Když nás cca po půl hodině omrzelo focení, pustili jsme se dál po červené, obdivovat krásné louky, zvláště pak na každé druhé zkoušet její měkkost☺ Taky nás uchvátila dálnice a mávání z mostu na projíždějící řidiče.. ještě že se nikdo nevyboural.. Navečer naše „rychlé“ kroky dospěly k pampeliškovému koberci. Kousek vedle ve stínu borovic už za chvíli ležely naše věci, a vařilo se jídlo. Mj. i těstoviny s pracně vydobytým masem, z té nejodolnější konzervy, otevřené tím nejnemožnějším otvírákem. Po nějaké době jsme učinili objev.. všechno je žluté, čím to je? Neděle – Všechny věci, co se večer nepřikryly, jsou teď ještě o poznání žlutější. Pyl z borovic je všudypřítomný. Žluté částečky létají kosmickou rychlostí a usazují se všude, kde je pro ně kousek místa. Balíme to, s odhodláním dojít alespoň do Zruče nad Sázavou. Posed … po deseti minutách chůze se zastavujeme,
lezeme na posed, na strom a mezi pampelišky. Fotíme jako o život. Máme čas. Přece jen nás to ale přestává bavit, a vycházíme již podruhé do Zruče. Cestou někteří z nás zkouší vodu na jednom jezu. Studená!! Zruč je při pohledu seshora docela ošklivé město, tím víc nás překvapilo, že je možná udržovanější a kulturnější, než celá Přelouč. Máme vodu, a odebíráme se na nejvyšší kopec v okolí, dosahující celých 500m, navštívit údajný kostelík.. Hyje prudí a chce kostelík strašně vidět. Počasí zlobí, ale vzývání božstev ( když někdo nemá pláštěnku…) zdá se že zabralo. Cestou dvě hádky: O význam slova kompot a o výhodách dobrodružné smrti. Překvápko.. po svízelné cestě okrajem lomu se vynořila hromada kamení, nic víc, nic míň. Náš kostelík. Div jsme se nad ním nerozplynuli. Zvedl se vítr a za nehty zalézá zima. Proto se akčním stylem nám vlastním spouštíme na dno lomu. Poměrně brzy jsme našli úkryt v bludišti z mladých jehličnanů, přímo pod posedem. Z nějakého záhadného důvodu se všem zdála větší pravděpodobnost, že bude pršet, tak se postavil bivak (samozřejmě nepršelo). Zatímco dívčí většina připravovala jídlo a pořád kecala, Píťa si na posedu za neustálého pokřikování „Buďte ticho!“ pravděpodobně léčil nervy.Večer ve spacáku jsme ještě svedli urputný zápas v asociačním fotbale. Pondělí – studené a unavené ráno. Zima nás ale do deseti vteřin po opuštění spacáků totálně probírá, takže dokonce stíháme vlak z Vlastějovic. Tam jsme dostali psanou jízdenku! ( Někdo z nás ji ještě nikdy neviděl… no prostě zážitek..) Hyena
Akce Kapka 2006 začínala 16.6. a končila 18.6.2006 na benzínce u Hřbitova.Tato akce se konala za účelem vybrat peníze na transplantaci kostní dřeně. Samozřejmě, že jsme nechtěli nic zadarmo. Řidičům kteří nám přispěli jsme ochotně umyli okna. Vybrali jsem neuvěřitelných 7940, 50 Kč. Ale než jsme se dostali do tak zdárného konce museli jsme hodně procovat. A jak? Začínali jsme ráno 8:00 hod. nejprve jsme si museli vše připravit na mytí. Když bylo vše hotové přišla na řadu ta správná akce. S řidiči byla sranda a o kolektivu nemluvě no prostě bájo. A když jsme se kolem 18:00 hod.. Skončili utahaní jako psi věděli jsme , že to bylo pro dobrou věc. Pája
Po dlouhém očekávání, kdy konečně vyrazíme na nějakou vodu se tak stalo. Druhý oddíl sjel v neděli 18.6.2006 záludné peřeje Orlice. Naše nástupní místo bylo v nedaleko Týniště a trasa byla dlouhá asi 15 km. Při cestě na nás čekali rybáři, peřeje, vrbičky i jezy, které jsme s dychtivostí malého dítěte pořád sjížděli. Snad jen Píťa s Robinsonem nesjeli poslední jez. Jejich loď to zvládla čistě sama, když se jim odvázala od břehu, a tak si navíc zaplavali za lodí. Píťa
Bodování vrcholí a do uzavření výsledků zbývá posledních 11 dní. První místo se zdá jasné, nicméně velký boj slibuje 24 bodový rozestup dvou zbývajících družin. Jak tedy dopadne konečné pořadí?
A jaké byli tvoje pocity, když ses o nehodě dozvěděl?
Ahoj Inku, tak jak si užíváš sluníčka.. jak snášíš tyhle parné dny? Ahoj, sluníčka si moc neužiji. Mimo občasné cesty plavat a rehabilitovat, jsem hodně doma. Mám jen krátké vycházky a nejsem ještě zdráv. Mám teď docela smutné období. Počasí ho příliš neovlivňuje. A co tvoje prázdniny! Budou v něčem výjimečné? Plánuješ nějakou dovolenou, nebo tak něco? Letos jsem plány zrušil. Vypadá to, že o prázdninách nikam dál poprvé po deseti letech nepojedu. Budu rehabilitovat. A co říkáš na aktuální volební situaci? Byl jsi volit? Předpokládám, že si volil svojí stranu ODS? Jsem z toho docela překvapen, je to hloupá remíza, ke které přispěli komunisté tím, že pro nikoho (mimo ČSSD) nejsou přijatelným partnerem. Vidím to na velký kompromis nebo na mimořádné volby. Byl jsem vždy spíš pro pravici a menší přerozdělování státem. Líbila se mi samozřejmě ODS a docela taky zelení. Koho jsem volil si nechám jako tajemství. Pamatuješ si svou nehodu? Vůbec ne. Celý den se mi v hlavě tím úrazem smazal a s ním i další věci.
Dozvěděl jsem se o ní poměrně pozdě. Byl jsem prý dlouho na hranici života a smrti. Mám ztrátu části paměti a lékaři mě od negativních zpráv dlouho chránili. Když jsem se o nehodě dozvěděl, přemýšlel jsem i o sebevraždě. Ale budu se s tím muset chlapsky vyrovnat. Moc mě mrzí, co se stalo. Je mi líto hlavně zraněných dětí, kterým jsem chtěl pomoci přijet včas a předat je rodičům. Taky mám strach ze soudu a možných následků pro mě. Jak teď vnímáš okolí? Co pro tebe znamená přátelství, jak se k tobě postavili po nehodě tvoji kamarádi? Přátelství je moc důležitá věc a jeden z nejkrásnějších vztahů. Setkání s okolím mě skoro vždy těší. Jsem nezvykle dlouho doma nebo v nemocnicích. Setkání se známými mi (možná i proto) udělá skoro vždy radost. Děkuji za návštěvy a vzkazy do nemocnice. Cením si podpory a nabídky záruky, kterou jsem pro soud dostal od Junáka Přelouč, od okresní rady i pomoci s obhajobou od ústředí. Pomohli i další. Děkuju za to. Rád se do Junáka Přelouč, budu-li moct vrátím a budu tvrdě pracovat. Změnily se ti nějak životní priority? Z jakých na jaké?
Jednou z mých priorit zůstává skauting, ale chtěl bych k němu přistupovat trošku jinak než dosud. Určitě, i když si nemyslím, že bych dřív s dětmi nějak výrazněji riskoval, budu ještě opatrnější. Pokud půjdu do nějakého rizika, bude to jen moje riziko a potom moje věc nebo budu s dospělými lidmi, kteří za sebe ručí a rozhodnou se stejně jako já. Budu tedy hlavně na druhé hodně, hodně opatrný (možná až nepříjemně). Ještě jedna jasná věc. Řídit auto už nechci a ostatní varuji, ať si to taky rozmyslí. Jak vnímáš situaci střediska, nebo? Co bys chtěl dělat na středisku nadále! Co tě láká? Budeš kandidovat na příštím směnu zase na funkci vedoucího střediska? Středisku budu rád pomáhat, čím budu umět a co bude třeba. Myslím si (a jsem rád, že si to myslí i předseda okresní rady Ota Muller), že Přelouč je blízko vrcholu. Máme dvě klubovny i dobrou podporu od města, členů je dost, jsou sponzoři, oddíly fungují slušně a tak. Chtěl jsem středisko předat, ale až bude na vrcholu. Myslím, že požádat o důvěru je minimum, které bych měl udělat. Bavili jsme se s Radarem a Třískou a já jim řekl, že budu uvažovat o mimořádném sněmu na podzim. Těší mě zájem lidí o vedení střediska. Je ale pravda, že o Živel se taky kandidáti prali, když byl na vrcholu. Dnes už nejlepším kmenem v ČR asi není. Moji vrstevníci skauti by určitě mohli o zájmu Třísky a Médi vést Živel v roce 99 vyprávět.
A jak tě teď po nehodě vnímá okolí? Pociťuješ něco zásadního? Nějakou křivdu, nebo tak něco? Člověk od člověka je jiný. Křivdu celkově necítím. Špatně to, co se stalo vnímám hlavně já sám a mrzí mě to moc a moc. Rád jsem se na rehabilitaci scházel se zraněnou Anežkou. Hráli jsme si, cvičili se a zpívali si. Taky jsem slyšel, že se pomalu vracíš i do své práce v OREDU? Jak tě vzali zpátky tam? OREDO je pro mě důležité a teď pro ně dělám na dálku. Vrátím se snad po rehabilitacích. Pro firmu jsem toho vždy dost dělal a taky jí dost pomohl. Podívejte se třeba k Broumovu. Společnost OREDO je pro mě důležitá a lidé z ní mi hodně pomáhají. Chovají se jako by to byli skauti. ☺ Co brácha Filouš, pomohlo ti, že se vlastně kvůli tobě vrátil alespoň na chvíli sem do Čech? Asi mi to pomohlo, ale upřímně řečeno si už skoro nic z jeho návštěvy nepamatuju. Mám poškozený mozek. Nejvíc paměť a to hlavně z věcí, které se blíží nehodě nebo léčení.
A co tvá funkce na ORJ? Jak jí hodláš dále naplňovat? Nebo bude zase někdy něco podobného jako NEW DEAL?
Jak si oslavil narozeniny? Těšíš se na třicítku??
Budu pomáhat, jak budu moci. Možná bude další NEW DEAL už příští rok. Máme spoustu zkušeností a nápady a plány.
Třicítka je ještě daleko ☺. Narozeniny jsem oslavil v nemocnici. U mě na žádné slavení nebyl prostor a moc ani nálada. Co tě poslední dobou rozhodilo? Nebo i naopak potěšilo?
Nejvíc mě potěší, když se dozvím, že se někdo zraněný z naší nehody o kousek uzdraví. To se snad děje. Štve mě nejvíc je to nehoda sama o sobě. Mrzí mě hlavně problémy druhých. Chtěl bys někomu něco vzkázat? Zkusím to veršem: Přes K2 nejspíš pozdravím vedoucí, současné i budoucí. Ať je fajn program a děti radostí vrní, buďte ale opatrní.
Obsah knihy: Když Dragon najde v lese naleštěný modrý kámen, myslí si, že chudého farmářského chlapce potkalo štěstí, možná za něj koupí maso na zimu, pro svou rodinu. Ale když se z kamene vyklube dračí mládě, Dragon si brzy uvědomí, že narazil na odkaz skoro tak starý jako je samo Království.. Jeho prostý život se přes noc roztříští a on je vržen do nového nebezpečného světa osudu, kouzel a moci . Pouze se starodávným mečem a radami moudrého vypravěče musejí Dragon s dračím mládětem zdolávat nebezpečné situace a odolávat temným silám Království, kterému vládne král, jehož zlo nezná hranic. Dokáže Dragon převzít břímě legendárních Dračích jezdců? Osud království možná leží v jeho rukou… Hodnocení: Velmi moc pěkná, dobrodružná kniha, kterou moc doporučuji.
K2 je prvním důstojným nástupcem mnou léta vydávané Stopy. Přeju ať se daří a slibuju časopisu v rámci svých možností maximální podporu. Ok, díky moc za rozhovor
Informace: Z anglického originálu přeložila: Olga Machútová nakladatelství: Fragment 2004, stran 487 název originálu: Dragon, Inheritance, Book Tlachal one
www.teepek.cz - jedna z nejlepších skautských stránek www.trekshop.cz -také jeden dobrý e- shop pro koupi outhdoorových materiálů www.mujweb.cz/www/paintballpardubice - stránky pardubické půjčovny a prodejny paintballového vybavení www.okcomputers.cz - stránky pardubické prodejny výpočetní techniky www.sudoku.unas.cz - jeden z mnoha odkazů na sudoku www.rajsmichu.cz - zde najdete různé vtipky žerty ptákoviny atd. www.bonusweb.idnes.cz - nejlepší stránka na recenze PC her www.warforum.cz -stránka zabývající se všemi věcmi okolo PC, mobilů atd.
