4.4.2 ÚDRŽBA A OBNOVA HISTORICKÝCH FASÁD

TECHNICKÉ POŽADAVKY NA VÝSTAVBU Díl 4, Památková péče

Část 5, Díl 4, Kapitola 4.2, str. 1 Část 5, Požadavky na stavby a jejich umístění

5/4.4.2 ÚDRŽBA A OBNOVA HISTORICKÝCH FASÁD Předpokladem kvalitně provedené obnovy historické fasády je v první řadě vyhodnocení její historické hodnoty a potom vhodně zvolený postup její obnovy včetně použití odpovídajících materiálů a dodržení předepsaných technologických postupů. Základem moderní památkové péče je úcta k hodnotnému historickému originálu a k hodnotě jeho stáří. Zachování dochovaných historických konstrukcí, prvků a povrchů je prioritou památkové péče. V případě historických fasád se tak jedná nejen o zachování dochovaných historických výplní otvorů, ale i o historické omítky, jejich dochované historické úpravy povrchů, historické povrchové úpravy kamenného zdiva, kamenosochařských prvků fasád a architektonických plastik. Nelze přistoupit k odstranění historické omítky jen proto, že její technický stav není dokonalý, povrch dokonale rovný a že nesplňuje současné normy pro nové omítky. A nemusí se jednat pouze o omítky zdobené třeba sgrafity nebo štuky. I jednoduchá omítka zatřená mnoha vrstvami vápenného nátěru zasluhuje, aby byla zachována jako historický doklad pro budoucí generace. Fasáda je vnější tváří každé stavby, dotváří architektonický výraz budovy a zpravidla na první pohled vypovídá o době jejího vzniku, o její funkci, důležitosti a jejím současném stavebně technickém stavu. Fasáda je tvořena množinou architektonických prvků, které tvoří harmonický celek. Základním článkem fasády bývá zpravidla obvodové zdivo stavby. Dalšími prvky fasády jsou tektonické architektonické články členící základní plochu fasády zhotovené z kamene, terakoty, štuku či omítky, dále okenní a dveřní otvory včetně jejich výplní, okenice, oplechování říms, okenních parapetů, okapové svody a dále různé konzoly, úchyty a kotvy okapů a hromosvodů. Pokud je základní plocha fasády provedena z kamenných kvádrů a profilovaných architektonických prvků vyskládaných do požadovaného tvaru s minimálními spárami nebo vyskládána z pálených cihel s upraveným lícem spár bez další vrstvy nátěru či omítky, hovoříme o lícovém zdivu a režné fasádě. Pokud povrchovou úpravu obvodového zdiva tvoří omítka, hovoříme o fasádě omítané. Každá fasáda podléhá přirozenému stárnutí a musí být pravidelně udržována. Proces přirozeného stárnutí fasády může být výrazně ovlivněn a urychlen zejména nadměrným zvlhčením zdiva či dalšími faktory. Proto součástí přípravy každé opravy fasády by mělo být provedení stavebně technického průzkumu, který prověří: • materiálovou skladbu jednotlivých vrstev fasády, • rozsah a příčiny případného poškození jednotlivých částí fasády, • vlhkostní poměry a případnou salinitu konstrukcí, • historickou či původní povrchovou úpravu a barevnost.

květen 2010



Průzkum materiálové skladby jednotlivých vrstev fasády zjišťuje materiálové složení, pevnost a stav zdiva, u ložné malty a omítky, jejich složení, druh pojiva, typ a zrnitost plniva a další přísady. Průzkum rozsahu a příčin poškození jednotlivých částí fasády zjišťuje rozsah a příčiny poškození zdiva, omítek, štukových dekoračních prvků a jejich nátěrů. Průzkum historické či původní povrchové úpravy a barevnosti zjišťuje jednotlivé dochované historické vrstvy omítek a povrchových úprav včetně jejich barevností. Průzkum vlhkostních poměrů a případné salinity (viz kapitola 5/4.4.1 Specializované stavebně technické průzkumy). Teprve na základě vyhodnocení výše uvedených zjištění je možné připravit kvalitní návrh na obnovu historické fasády. Součástí tohoto návrhu musí být rovněž vyhodnocení příčin, které vedly k poškození fasády a návrh opatření na jejich odstranění nebo zmírnění. Bez odstranění zjištěných příčin poškození fasády by její obnova byla prakticky bezcenná. K základním příčinám poruch fasád patří: • vlhkost, • vodou rozpustné soli ve zdivu a omítkách, • biologické organizmy. Zdrojem nadměrné vlhkosti zdiva a tedy i fasády může být: • zatékání vody stavebními vadami, • srážková voda hnaná větrem a stékající po svislých konstrukcích, • srážková voda odstřikující od vodorovných konstrukcí, • vzlínání vody z navátého tajícího sněhu, • voda pronikající z poškozených či zanesených instalací a dešťových svodů, • zemní vlhkost vzlínající z terénu do základů a zdiva pod terénem, • kondenzace vodních par na prochlazené konstrukci, • dotace vody do stavebních konstrukcí z mokrých stavebních procesů. Návrh vhodných sanačních metod je závislý v první řadě na příčinách zavlhání. Nejčastější příčinou bývá průsak a vzlínání vlhkosti do zdiva a omítek. Optimální účinnosti sanace vlhkosti dosáhneme vhodnou kombinací sanačních metod: • přerušením vzlínání vody ve zdivu vložením izolace do vytvořené spáry, • přerušením nebo snížením vzlínání vody vytvořením chemické clony (injektáží), • potlačením vzlínání vody ve zdivu účinkem stejnosměrného proudu (elektroosmózou), • odvodem vlhkého vzduchu přirozeným či nuceným větráním, • provedením povrchové úpravy umožňující zvýšené odpařování vlhkosti. Dalšími doplňujícími opatřeními jsou stavební opravy narušených konstrukcí, technické opravy poškozených instalací a opravy a údržba poškozených či zanesených dešťových svodů, položení drenáží a provedení terénních úprav v okolí stavby. Předcházet kondenzací vzdušné vlhkosti je možné větráním

květen 2010



a vytápěním místností a použitím odvlhčovacích přístrojů pracujících na bázi adsorpce nebo kondenzace. Se zvýšenou vlhkostí souvisí i rozsah případného zasolení, protože vodou rozpustné soli jsou ve stavebních materiálech distribuovány ve formě vodního roztoku. Zvýšený obsah solí ve zdivu a v omítkách následně zvyšuje jejich vlhkost. Soli ucpávají póry na povrchu, a tak snižují přirozené odpařování vlhkosti. Pokud koncentrace soli ve vodním roztoku přesáhne určitou hranici, dochází k jejich krystalizaci, která způsobuje narušení porézních materiálů, zejména omítek. Těmi nejčastěji se vyskytujícími solemi, které jsou příčinou poškozování zdiva a omítek, jsou sírany, chloridy a dusičnany. Sírany pronikají do zdiva především ze zeminy, případně se srážkovou vodou, chloridy jsou součástí zimních posypů komunikací a dusičnany se dostávají do konstrukcí z fekálií či hnojiv. Společně s průzkumem vlhkosti je třeba provést průzkum a posouzení zasolení. Není možné řešit tuto problematiku jen na základě vizuálního průzkumu, ale je třeba zjistit přesný typ přítomné soli, její koncentraci a rozložení v jednotlivých částech konstrukce. Pokud hodnoty salinity překračují určité mezní hodnoty, je nutné přikročit k opatřením snižujícím destrukční vliv solí. Redukce obsahu solí (odsolování) se provádí nejčastěji mechanickým odstraňováním výkvětů z povrchu fasád. Tento způsob odsolování však neřeší odstranění solí obsažených uvnitř stavebních konstrukcí a po čase tak dochází k recidivě výkvětů. Další možností je odstranění nejvíce zasolených částí konstrukce. Tento destruktivní způsob odsolování je při obnově stavebních památek a jejich fasád zcela nevhodný. Dalším způsobem snižování obsahů solí je odsolování pomocí adsorpčních obkladů a omítek, kdy po zvlhčení podkladu je přiložen obklad či nanesena omítka. Vodou rozpuštěné soli jsou kapilárami transportovány do sorbentu, který je po dokončení procesu sejmut. Podobným způsobem snižování vlhkosti a odsolování je použití tzv. sanačních omítek. V případě obnovy stavebních památek a jejich fasád je jejich použití velmi kontroverzní a ve většině případů není dosaženo předpokládaného efektu. Proto by se sanační omítky při obnově historických fasád měly používat zcela výjimečně a jen v ojedinělých případech. Poškození fasád biologickými organizmy, jako jsou bakterie, houby, řasy a lišejníky, se často objevuje zejména na navlhlých fasádách nejen historických budov, ale stále častěji i na nově provedených zateplovacích fasádních systémech. Příčin poškozování fasád biologickými organizmy je celá řada. Ale základním předpokladem uchycení těchto organizmů je dlouhodobá vlhkost fasády způsobená například kondenzací vlhkosti na chladném povrchu fasád. Důležitým faktorem je i otázka nasákavosti povrchu fasády. K eliminaci poškozování fasád biologickými škůdci je v první řadě třeba odstranit všechny vlivy, které podporují výskyt organizmů na fasádě, a to zejména nadměrnou vlhkost. Vlastní odstranění mikroflóry je prováděno aplikací vhodných pesticidů, které účinkují proti bakteriím (baktericidy), proti

květen 2010



houbám (fungicidy) a proti řasám a lišejníkům (algicidy). Pesticidní přípravky ve formě roztoků jsou aplikovány na napadené povrchy po předchozím mechanickém očistění těchto povrchů od viditelných částí mikroorganizmů. Nebo se přidávají preventivně jako přísada do fasádních nátěrových hmot. K dalším poruchám, se kterými se setkáme při opravě historických fasád, patří trhliny. Správná diagnostika příčin trhlin je základem jejich spěšné sanace. Základní otázkou diagnostiky původu trhlin je, zda se jedná o primárně konstrukčně podmíněné trhliny, které se druhotně projevují na povrchu omítky, nebo se jedná pouze o omítkou podmíněné trhliny, případně o kombinaci obou druhů. U konstrukčně podmíněných trhlin je dále třeba prověřit, zda se jedná o lokální poruchu podkladní konstrukce, která nemá vážný dopad na statiku objektu, nebo zda se jedná o závažnější statické změny nosných konstrukcí, které vznikly změnou polohy, tvaru či objemu konstrukce po jejím omítnutí. V obou případech je dále nutné zjistit, zda se jedná o změny v konstrukci jednorázové a stabilizované nebo zda se změny opakují a jsou aktivní. Příčiny vzniku omítkou podmíněných trhlin je třeba hledat v provádění omítky nebo v jejím materiálu. K základním typům omítkou podmíněných trhlin patří: • kapsové trhliny – jsou to krátké, převážně vodorovné trhliny délky 100–200 mm, které vznikají v ještě plastické omítce, • smršťovací trhliny – síťovité trhliny, které vznikají jednak při rychlém vyschnutí povrchu omítky nebo při dodatečném vysychání podkladu, • trhliny z nadbytku pojiva – krátké vlasové trhliny, které se nacházejí pouze v povrchu omítky a jsou vyvolány použitým materiálem a způsobem jeho zpracování. K trhlinám podmíněných kombinovaně konstrukcí a omítkou patří: • rohové trhliny – navazující diagonálně na rohy pravoúhlých otvorů, • spárové trhliny – tvořící pravidelný obrazec prokreslující průběh ložných spar zdiva do povrchu omítky. Při volbě způsobu sanace trhlin je třeba přihlédnout zejména k tomu, aby zvolený způsob zajistil trvalé vyplnění trhlin či jejich přemostění. Pro volbu správného sanačního postupu při opravě historické fasády je třeba provést ještě další zkoušky: • pevnosti stávající omítky, • nasákavosti omítky, • přídržnosti jednotlivých vrstev, • odolnosti proti odtržení, • zjištění druhu stávajícího nátěru, • přídržnosti nátěru. Obnova omítaných fasád Omítka fasády historické budovy je nejen pramenem kulturně historického poznání stavebního vývoje stavby, dokladem technické dovednosti v dané době, ale i významnou součástí architektonického díla. Z technického hlediska je omítka aplikována na zdivo, aby je chránila před vnějšími povětr-

květen 2010



nostními vlivy. Historické fasádní omítky byly většinou na bázi vápenného hydrátu a byly poměrně často opravovány. Pokud je omítka poškozená a neplní svoji ochrannou a estetickou funkci, měla by se obnovit. Pokud se jedná o omítku historické fasády, je třeba pamatovat na to, že z hlediska památkové péče je žádoucí zachovat v maximální možné míře originální hmotu historické omítky. Pouze v krajních případech lze přikročit k její celoplošné náhradě omítkou novou. I když nová omítka bude stejného složení jako omítka historická, není a nemůže být z hlediska památkového rovnocennou náhradou omítky původní. Stárnutím dochází v omítkách k degradaci pojiv a ke ztrátě soudržnosti. Pokud chceme historickou omítku zachovat, je třeba navrátit do její struktury pojivo, vyplnit vzniklé dutiny a zacelit trhliny. U vápenných omítek, se kterými se setkáváme na historických fasádách nejčastěji, se nejlépe k tomuto účelu nejlépe osvědčila opakovaná aplikace vápenné vody. V případě, že části fasádní omítky jsou natolik degradované, že jejich záchrana je prakticky nemožná nebo úplně chybí, měla by být původní dochovaná historická omítka sanována a chybějící omítka doplněna novou omítkou stejného složení. Nová omítka by přitom měla splňovat tyto požadavky: • spojení s původními materiály bez jejich poškození, a to i v případě jejího pozdějšího odstraňování, • zachování původní struktury – druhu pojiva, zrnitosti plniva, počet vrstev omítky a případně její barevnosti, • dostatečná odolnost proti povětrnostním vlivům, • maximální paropropustnost směrem ven. Je nutné připomenout, že používání průmyslově vyráběných omítek při obnovách historických fasád může z důvodů obsahu nevhodných pojiv a dalších přísad vést k vážnému poškození historického zdiva. Dalším důvodem, proč by se průmyslově připravované omítkové směsi neměly při obnově památek používat, je, že obsahují na rozdíl od tradičních omítek příliš drobné frakce plniva a bývají často vnitřně hydrofobní, což brání například aplikaci vápenného nátěru. Pro nátěry historických fasád platí stejná pravidla jako pro obnovu historických omítek. Měly by být udržovány, obnovovány a prováděny stejnými prostředky a materiály, jaké byly používány v době jejich vzniku. U starších omítek se jedná vždy o vápenný nátěr, u omítek mladších z přelomu a počátku 20. století se může jednat i o nátěr silikátový. Vápenné nátěry mají řadu výhod a vlastností, které jiné druhy nátěrových materiálů nemají. Jedná se zejména o vysokou prodyšnost, dobrou mechanickou odstranitelnost a konzervační účinek. Kromě toho mají vápenné nátěry i estetické vlastnosti, které je činí v památkové péči nenahraditelnými – vzhled, barevná škála a způsob stárnutí. Přitom životnost vápenných nátěrů provedených na kvalitních podkladech je srovnatelná s životností novodobých nátěrových hmot. Obnova tvrdých cementových omítek Tvrdé cementové omítky se objevují zejména na stavbách vzniklých v první polovině 20. století, a to ve dvou odlišných formách. První je strukturní dvouvrstvá omítka škrábaná nebo stříkaná, pro kterou se používá dnes poněkud zprofanovaný název břizolit. Druhou formou je omítka napodobující květen 2010



svým vzhledem kámen, obvykle žulu, pro kterou se používají různé názvy – teracová omítka, teraco, umělý kámen, kamenná omítka, kamenina. Oba typy cementových omítek patří do kategorie omítek pohledových,u kterých se uplatňuje jejich vlastní barevnost a vnitřní i vnější struktura. Protože povrch těchto omítek není opatřen povrchovým nátěrem, je provádění jejich lokálních oprav velmi obtížné. Lokální oprava škrábaného břizolitu je i při přípravě podle analýzy shodné směsi vždy viditelná. Oprava stříkaného břizolitu je obvykle jednodušší, pokud se přestříkání aplikuje na ucelenou ohraničenou plochu. Oprava omítek teracových je velmi náročná a vyžaduje jak znalosti práce s plastickým materiálem, tak i znalost kamenického způsobu opracování materiálu. Proto je vhodné svěřit takovou opravu kameníkovi nebo štukatérovi, který má zkušenosti se zpracováním teraca. Je třeba zdůraznit, že pokud provádíme údržbu nebo opravu pohledové omítky na památce, je aplikace krycího nátěru na její povrch devastující, a proto nepřijatelná. Obnova režných fasád Lícové zdivo z kamene, cihel či tvárnic nebo zdivo obložené obklady z cihelných pásků, kamenných či keramických obkladů pouze s upraveným lícem spár se na našem území sice nevyskytuje tak často jako fasády, u kterých je nosné zdivo opatřeno ochrannou vrstvou tvořenou omítkou či barevným nátěrem. Přesto se s ním můžeme setkat na řadě památkově chráněných objektů středověké architektury nebo na stavbách historizujících slohů z přelomu 19. a 20. století, ale i na některých stavbách moderní architektury, které vznikaly ve 20. a 30. letech minulého století. Zatímco stav materiálu zdiva podléhá destrukci pomaleji, má spárovací hmota nižší pevnost než zdící materiál, větší nasákavost a podléhá destrukci mnohem dřív. Opravy spár jsou u lícového zdiva prováděny zpravidla stejně často jako jeho čistění. Po mechanickém očistění povrchu zdiva (za sucha nebo za mokra) od nečistot a usazenin se provádí oprava spár podle následujícího postupu a pravidel: • narušenou spárovací hmotu je třeba odstranit až na pevné jádro, • spárovací malta se doplňuje po líc zdícího materiálu či obkladu, zvláště při dolním okraji spáry, • spárovací malta by měla obsahovat plnivo zrnitosti odpovídající přibližně jedné třetině tloušťky spár, • spárovací malta by měla odolávat mrazu, dešti a v případě zjištění jejich přítomnosti i solím, • pevnost vyzrálé spárovací malty musí být podstatně nižší, než je pevnost materiálu zdiva, • spárovací malta pro nasákavé materiály by měla mít podobnou nasákavost, roztažnost a pružnost. Spárování se provádí většinou ručně pomocí spárovacích lžic různých tvarů a šířek. Finálně lze u porézních materiálů provést transparentní ochranný hydrofobní nátěr.

květen 2010



Barevnost historických fasád Hovoříme-li o barevnosti fasády, pak je třeba připomenout, že omítané plochy opatřené barevným nátěrem tvoří pouze část architektonického celku fasády. Dalšími prvky, jejichž barevnost se podílí na barevné kompozici a celkovém dojmu průčelí, jsou – střecha, výplně otvorů, sochařská výzdoba, kamenné prvky, pokud jsou prezentovány bez další povrchové úpravy, a další doplňky. Při rozhodování o barevnosti všech částí a prvků fasády je třeba v prvé řadě zvolit odpovídající materiálové a technologické řešení. Volba konkrétního tónu nátěru fasády či barvy nátěrů výplní otvorů je z tohoto pohledu méně důležitá a jejímu výběru je často věnována větší pozornost než rozhodnutí, zda omítka nebo kamenné prvky budou prezentovány jako pohledové nebo opatřeny fasádním nátěrem či zda fasádní nátěr bude monochromní nebo vícebarevný. V minulosti bývaly fasády jednobarevné i vícebarevné a obě varianty se vyskytovaly současně. Pro některá slohová období je však jednobarevnost natolik charakteristická, že je třeba ji považovat za podstatnou součást historické hodnoty. To platí nejen pro řadu barokních staveb, ale i pro stavby historizujících slohů z přelomu 19. a 20. století. U těchto staveb je použití vícebarevného nátěru, pokud není exaktně doloženo stratigrafickým průzkumem nebo historickým dokladem, zcela nepřijatelné. Volba konkrétního odstínu nátěru historické fasády by měla být vždy konzultována s kompetentními památkáři. Není možné, aby barevnost památky určoval laik – například vlastník nebo nepoučený projektant. Závěrem je třeba upozornit na skutečnost, že podle § 103 odst. 1 písm. e) a § 104 odst. 2 písm. p) stavebního zákona vyžaduje provádění údržby či obnovy fasády nemovité kulturní památky, a to i provádění obnovy jejího nátěru, ohlášení stavebnímu úřadu. K ohlášení se připojí závazné stanovisko dotčeného orgánu státní památkové péče vydané podle § 14 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči.

květen 2010


květen 2010


4.4.2 ÚDRŽBA A OBNOVA HISTORICKÝCH FASÁD

Recommend Documents