CE ESTA A DO O NĚ ĚMEC CKA A, FR RANC CIE,
IT TÁLIE A MON M NTE E CA ARL LA
VYKONANÁ Á SPOLU U S PŘÁ ÁTELI Z ZE SDRUŽENÍ A ALDEBA ARAN
OD D 4. ZÁŘÍ Z D DO 19. ZÁ ÁŘÍ V ROCE 2 2015 zapsal Ivan Ha avlíček
4. září, p pátek
Dopoled dne cesta po o dálnici pře es Kateřinu na Norinbe erg. Slunce a modrá obloha. V auto omapě kráter R Ries s Nördlingenem uvvnitř překvap pil a vjedem me dovnitř ně ěkde u Wesstheimu. Je skute ečný a v rovn né krajině vystupují v zalesněné okraje od obzo oru k obzoru u. Kráter všu ude kolem. Do Nörd dlingenu vsttupujeme zá ápadní branou. Městečko hrázděnýých a barevvně malovan ných domků n něco málo po p poledni. Muzeum krá áteru. Pomě ěrně příjemn ně upravená budova s výstavou geologie e, historie, a astronomie a všeho, co by se jen ná áznakem mohlo týkat dopadu mete eoritu před 14 miliony roků. Po odle výstavyy je tu nejmla adší kráter ttak velkého o rozsahu. S Suevity jsou šokově ěné horninyy v místě do opadu. Suevvitů je mnoh ho druhů pod dle hornin, ze z kterých vvznikly. přeměně Vrtná jád dra s vyleštěnými vzorkky. V jedné z vitrin mete eorit Čeljabinsk. Muselo sem spad dnout něco obrovskkého, tedy pokud má okkrajové kruh hové pohoří, které dopa adem vzniklo, průměr 26 kilom metrů. Vyvrhnutá hornin na vysoko do o atmosféryy mohla prše et v okruhu stovek kilom metrů jako krůpěje skelných te ektitů a prý o odtud pochá ázejí vltavíny. adnicí a kosttelem. Goticcká šedobílá á stavba uvn nitř. Mnoho sstudených Náměstí v Nördlingenu před ra obrazů. Zvenku kosstel z kamen ne šedozele eného, věž nezvykle vyytvarována m mnoha ustu upujícími a stále le ehčími patryy a ochozy. Pak na jih k městským m hradbám a po čtvrtkru uhu starého o opevnění chůze nazpět. Městtečko odtud výstavní. O Odevšad stře echy domů převyšuje p je edinečná ko ostelní věž. Kousek odtud je lom m s jurským mi výchozy. P Prý jediné m místo, kde meteorit m vyzd dvihl jurskou vápenco ovou kru a ponechal p fossilie nezměněny. Žlutobílé svahy jurské suti. K Kreslím narrychlo kousek lomostěny. Rákosí, vyssoká tráva, nahoře nad d zvrásněnými tmavším mi nánosy bo orovice. Marná ssnaha vytlou uci si z vápe encové drti vlastní v zkam menělinu. Přejezd ke zřícenině středověkkého hradu kousek od A Alerheimu. Na čerstvém m pylonu se e zlatou čepicí po odepsán Ko onradin. Vyssoká čtvercová věž s oknem o do ne ebe namísto o střechy. Ze sálů jen stěny z kamene a o okna bez okken a otvoryy pro stropníí trámy. Pod dle oken rozzeznávám a odhaduji dispozicci všech tří podlaží p hlavvní stavby. Z Zřícenina v m mnohém přřipomíná Ra adyni. Stále jasný den a slunce e kreslí do trrávy obrysy oken jako ssvítící čtvercce. Přejezd na západ ke k keltské homoli. Výstup n na kopec ku uželovitého tvaru s kruh hovou planinou namísto o vrcholu. S Stávalo zde sídlo. Pěšina jjurskou drtí mezi alejí rozvětvenýcch stromů. Kořeny K všud de a větve ta aké. Shora rozhled r po celém m kráteru. Krajina K políčček, zahrad a remízků. V Vše barevn ně končí na obzoru modroše edosvětlým kráterovým m pohořím. N Několik mod delových lettců zde vzdu uchem proh hání své větroně.. Křídla za le etu sviští. K Kreslím kráte er a zrcadlo ově k němu oblaka. Chů ůze dolů. Proti nám m rogalista tlačí do kop pce svůj stro oj a odjezd do d Orlího ho otelu. elem nesmí požívati své é jídlo a pop píjeti své ná ápoje, jak Zde v Německu se na zahrádcce před hote městnanec. Radostné a možná po ozději i hlasiité zakončení dne nám vyttkl tamní kucchyňský zam na jedno om ze čtyř n našich pokoj ojů.
5. září, sobota Po okreskách k nejvyššímu evropskému mostu na dálnici A6 – Kocher viaduktu. Vynořuje se zpoza zatáčky mezi dvěma úbočími údolí, jímž přijíždíme. Tenké bílé linky proti obloze. Přistupujeme postupně. Přímo pod jednou mostní nohou pohled vzhůru. Svět se pohybuje. Oblaka stojí a nebem pluje bílý most vysoko nad námi. Nepochopitelno vysoko na nebi. Bílá geometrie nehmotného betonu, modré nebe a vatové chomáče oblaků. Nekonečno na dosah, ale neuchopitelné jako všechna nekonečna. Čistější tvar snad ani nejde vymyslet. Dálnici necháváme vysoko nad sebou a míříme do technického muzea v Sinsheimu. Vždy jsme kolem projížděli a dívali se na Concorde na střeše výstavní haly. Konkuruje mu tam Tupolev TU 144 a obě letadla jsou zdálky k nerozeznání. Nejprve však oběd v Královské burgrárně, jehož část si ještě raději ponechám až na odpoledne. Dost hnus. V jednu hodinu nachystáni do světa technických skvostů. Blýskavě zářící barevné automobily, motocykly, kola, lokomotivy a autobusy. Lesknoucí se lakované plechy a chrom. Na soklu s bílým vápencovým štěrkem s lampičkami po obvodu modrostříbrná raketa na třech kolech – The Blue Flame. Nejrychlejší auto světa své doby ze solné pouště. Motor z ponorky, lokomotivy s červenými koly většími než člověk. Závodní auta se šesti koly a pod stropem zavěšená podivná letadla plátěná s vrtulemi někdy i nad křídly. Nad lokomotivami jízdní kolo pro 12 policistů s modrým majáčkem uprostřed nad rámem na tyči. Po schodišti točitém na střechu za Concordem. Nad halou ocelové chodníky se zábradlím a nad nimi ve výši mnoho letadel na ocelových sloupech podepírajících kolečka. Concorde i Tupolev přístupné zadními dvířky a znovu nutno po točitých schodech vzhůru. Šikmá podlaha se zvedá se špicí letadla. Uvnitř sedačky a stěny pod plexisklem a čím více se k přídi přibližuji, tím se podlaha více houpe. Pilotní kabina plna knoflíků, páček a nejrůznějších složitostí. Každý návštěvník vystoupá opatrně až do kokpitu, vše si vyfotí telefonem a je vystřídán dalším. Letadlo se mu přitom pohupuje pod nohama. Tu 144 je nepatrně odlišné od Concordu. Rozdíly jsou ale vskutku jen v detailech. Pilotní kabina Tučka připomíná spíše armádní techniku z druhé války světové. Křídla sovětského stroje jsou prohnuta nad prázdnými šachtami motorů. Odcházíme. Stroje zůstávají nad střechou jako ocelově bílé přízraky z doby, která už dávno minula. Ještě je naproti druhá hala a nám už dochází inflace dojmů. Ještě znovu na střechu do jednoho letadla, z jehož kabiny vede dolů plechový tobogán. Vyleštěná roura, jejímž vnitřkem se sklouzneme na filcovém pytli za hlasitého jekotu či řevu - jak kdo. Překvapení od radosti. Divíme se, že jsme vždycky schopní se rozhodnout k podobným ztřeštěnostem. Let rourou je opravdová ztřeštěnost. Ve druhé hale nablýskaná americká auta nejprve padesátých let, růžová, blankytná a všelijak pomalovaná a v druhé půlce válečné stroje. Tanky, transportéry, letadla, děla, rakety, náboje a mezi tím vším okostýmovaní nehybní vojáci s vytřeštěnými obličeji figurín z výloh obchodních domů. Únava. Usedám na lavičku a raději kreslím něco letadel a pilota a rozbité motorové součástky, abych odlehčil nohám. Obrazy válečných strojů nechávám daleko za sebou. Všeho již příliš. Venku před halou se veze jakýsi pán na vagónku taženém lokomotivou velkou jako krabice od bot. Na špici Tupoleva sedí tři holubi a odjíždíme do Karlsruhe. Dálnice uspává. Obloha se zatahuje a ke konci při vjezdu mezi neosobní moderní skloocelové krabice města s rozkopanými ulicemi začne mírně pršet. Protikočkové stromy poblíž hostelu, který pro nás nemá slíbené parkoviště, ale nakonec se i ubytujeme. Naštěstí jsme ještě stihli přijet v době, kdy zde je v recepci obsluha. Inzerovaný automat pro noční provoz neexistuje, jak později zjistil jeden testovací Thaiwanec, který se slíbeného ubytování dožadoval první polovinu noci. Tu druhou pak prospal v Jiříkově posteli a Jiřík ve svém spacáku na zemi mezi postelemi. Večer v očekávání zítřejší prohlídky města spolu s Kosťou Kosičem vystoupivším z Vítkovy paměti. To už ale Thaiwanec spal ve svém žlutém tričku a v cizí posteli.
6. září, neděle n Ráno bo otanická zah hrada v prázzdném měsstě. Jen kostelní zvony a orosený p park. Druho ohorní jehličnan ny, palmy a záhony barrevných kvě ětin. Skleníkky přistavěné k cihlovým m stěnám a nabídnuté jižnímu sslunci. Skrzze obloukovýý průjezd mezi m dvěma věžemi vstu upujeme do o orangerie. Tropické zelenočervenofialovvé listy se žžlutobílým žiilkováním, listy a chomáče travin visící v ze stro opu, klece s malým mi barevným mi ptáčky a vvoda. Svět kklidu. Ve dru uhém sklenííku něco má álo palem, ssloní nohy a kaktussy v pískové ém kamení. Také výsta ava majolikyy. Botanické é zahrady mám ve městtech nejradějji. Opět used dám a kreslím rostliny. Listy rostou na papíru a kamarádi a sse postupně ě vytrácejí. Dokonču uji kompozicci a obraz p ponechávám m nedokončen.
Chůze parkem. p Lokkomotiva v d dáli pouze h houká a zatíím není vidě ět. Úzké kolleje v trávnííku. Nádražn ní perón v p parku. Bílý je ežek velikossti domu. Trrámy do neb be šikmě sp pojené jiným mi vodorovvnými a vše šedobílé. Židle Ž – houp pačky a dopo olední vese elost. Na rovvné střeše p pak ježek obrostl tterasami a sschody, po kterých k lze po okolním kraji se rozzhlédnout. Dole D múzickké podium. Zámek a dopoledníí zvony. Bílé é sochy lege endárních hrrdinů starověku a voda v korýtkách h a pískové cestičkyy a polední kklid. Karel F Fridrich zelený na soklu uprostřed vvodního kola ve čtvercii. Oběd u Turků – kalamáry se salátem m a pivo. Dům m vyrvaný je eřábem i s kkořeny. Ohn nuté auto za adními koly parkujíccí na fasádě. Kdosi se p před tím fotí. Všichni se všude fotí a těch fotekk bude tolik, že si je už nikdo na a světě nikd dy neprohléd dne. Chůze městem. M Moderní dom my na ulici Ludwig L Erha ard Allee. Asociáln ní krabice m moderní barvvy bez možn nosti odpušštění. Dlažba a s rozbitým m sklem od vvčerejších lahví. No ovogotický kostel Sv. B Bernharda. P Pavučina na a stropu novvé německé é gotiky oškklivé jako německká gotika. Univerziitní kampuss – nádherná á krajina mě ěsta, v níž lzze žít a kola a před vstup pem do něče eho užitečné ého. Busta H Hertze a mn noho dalších h fyziků v ze eleném bron nzu do prosstoru veřejné ého pro stud denty a návšštěvníky mě ěsta. Znovu do zahrad a pokus nalé ézt kreslitelné. Opět bíllí hrdinové na sokle ech a vstup do předzah hrady botaniické. Kreslím m dvě věže a cizokrajn né stromky a a skleníky. Obloha jje nekreslite elná. Šedá a netvářná. Málo modrrých míst a p pomalý poh hyb. Tedy krreslit lze. Vždy je možné nalé ézt tvar, kterrý lze nakre eslit. Večeře e v hostelu. Pokouším sse na terase e ami a stolkyy bez výhled du do města pod olešeň ňovanou fasádou hornícch bytovek s plastovvými židlička zapsat m minulost.
Pak veččer návrat – dnes již potřetí – k zám mku. Slíbená videošou k 300. výro očí založení města. Videoma apping na vvnitřní fasád du. První klip p je barevnýý a má i názznak děje. D Další jsou po ostupně plytčí a o obrazově m méně a méně nápadité. Formální možnosti m poččítačové gra afiky překryly cokoli smyslup plného a třettí klip už jen n ohlušuje n nepřeberným mi variacem mi na grafickýý chaos. Od dcházíme. p 7. září, pondělí Ranní odjezd se ne eočekávaně ě vymyká ob bvyklé rutině ě. Vítek, Jiřík a Petr naccházejí místto auta s číslem m 370 auta p prosto. Veče er jsem přep parkoval na 211 a nikom mu z nich to o neřekl. Pů ůvodní nápad zzavézt auto b blíže ke vstu upu začal žít vlastní přííběh. Až do Mirkova ozznámení, že auto viděl jinde, do omýšleli krá ádež auta do o domyslitellných důsled dků. Dozvěd děl jsem se pak o sobě ě mnoho dosud ne n až tak vážžně myšlených soudů. Jedeme e do KIT na sseveru měssta. KIT je K Karlsruherskký Institut Te echnologickký. Je zde přřipravován experim ment Katrin, kvůli kterém mu sem jede eme. Obrovsská vakuovaná nádoba a, v níž bude e možné měřit sp pektrum elekktronů a zjiššťovat také mnohé m o ne eutrinech. Po třičtvrtěho odině čekán ní přichází konečně ě slíbený průvodce a jd deme se pod dívat na ten zázrak. Ha ala, v níž je Katrin připra avován, obepíná á obří nerezo ovou banda asku velmi těsně. Od sttěn přes pod dlahu až ku stropu jsou u okolo stříbřitéh ho vejce obepnuty ještě ě další obru uče zopačňu ující zemské é magnetickké pole. Nád doba s nicem uvnitř stojí na čtyřech sloupech s a nic ještě prýý není úplně ě nic, ale brzzy už bude. Čím větší nic bude e, tím přesnější budou měření experimentem prováděná.. Prolézáme e postupně úplně ú všechno o, co lze tad dy prohlédno out a všechna podlaží a ochozy a řídící místa nám náš průvodce postupn ně ukazuje. V helmách nás nakone ec také před d obrovskou u nerezovou u bandaskou u vyfotil. Ještě ve elín v kontejneru vedle budovy vyto opený počíttači a rozlou učíme se.
Odjezd d do Francie. Míjíme Stra asbourg a C Colmar po d dálnici na jih h a Mulhouse necháme stranou cesty. P Přes Belfort přímo do Ro onchamp. P Proti nám na a kopci vysttupuje z lesa a západní vvěž Corbusierovy kaple e Panny Marrie. Parkovišště je téměřř prázdné. Ještě J před bránou b do KITu K jsem se cesto ovatelům po okusil pověd dět něco z to oho, co si o Corbusierovvi pamatuji. Také o kap pli, již jsem už kdysii navštívil přři Vavřincovvu odjezdu z Dijonu, jse em se pokussil vypovědě ět dojem, ktterý mi tehdy uttkvěl. Časem m si vše vžd dy velmi zjednodušuji a možná se krása prom měňuje ve frá áze. Bojím se toho. Kaple je dn nes ale znovvu jen pro n nás. K mému udivení ji všichni obe ejdou dvakrá át než se odvážím me vstoupit severními s d dveřmi. Ještě ě před chvíllí mi vystoupilo z pamě ěti cosi o vnitřním a vnějším m světě. Vsstupem do cchrámu všecchno tohle zzmizelo.
Přítomnost je opět přítomná. M Mlčení, světlo, tvary a samozřejmosst konání se e proměňujíí ve smysl světa. V Vše zde je řá ádné a uměřené a opětt se pokusím m nakreslit zzpěv jeptiše ek spolu s hu udbou, jež jej dopro ovází a světtlem zapada ajícího sluncce opatrně vvstupujícím do ticha ch hrámu. Kresslením se pokoušíím sám sebe e upamatovvat na neuch hopitelnou p přítomnost zzpěvu v arcchitektuře. S Snad mi z toho vššeho v budo oucnu opět nezbydou n je en nějaké frá áze. Neucho opitelnost je e křehká. Od d zpěvu se nelze od dtrhnout, odcházím pln nevyslovitelného. Ještě ě koupím Modulor na triku a odjíždíme bydlet do blízkýých hor. mů, sýrů a víína, které jssme koupili n na večer ce estou. Dlouh ho do noci Lyžařskýý hotel v léttě plný dojm probírám me mnohé, co již dávno o a na tu dá álku stejně n nemůžeme o ovlivnit. Takké na kapli d dojde a nejsem m sám, které ého její příto omnost tak nečekaně zzasáhla. ú 8. září, úterý
Při úklid du včerejšího o večera se e už ani nep pokoušíme dohledat d vzlletné myšlenky, jež se nám z večera a jevily tak d důležité, že bychom o ně n lidstvo urrčitě neměli připravit. V Výlet na seve er k jezeru Gérardm mer, u nějž jje výletní tra asa jen asi 5 km dlouhá á s rozhledn nou a kterou u by měla ujjít i ta největší lemra. Parkkujeme v lese. K rozhle edně je to ko ousek. Kula até tyče sestavené do a asi 15metro ové výše a je ejich středem m betonové é schodiště. Výstup nad d vrcholky sttromů odhaluje i odtud jezero, kkol kterého jjsme projelii o možná 300 3 m níže. Věž se kym mácí větrem nezávisle na točitém n schodištti a vše je ve elmi nejisté. Nahoru sm mějí vždy jen n čtyři osob by najednou. Výhled je úchvatný – jako osstatně tohle e umí téměřř každá rozh hledna, ale rrádi bychom m se na dalšší cestu vydali kolem poledne e a tlačí nás čas. Skupin na nadrogovvaná optimiismem vyráží na výlet. Nejprve kuss asfaltky, po které é jsme přijeli. Pak lesní ccesta. Čelo se asi po dvvaceti minuttách zahledě ělo do GPS mobilních telefonů ů s digimapa ami a oznam muje zbytku, že je něco o špatně a m musíme se vvrátit. Nalezzena nová cesta svvažující se d dolů mezi ka ameny, jimižž protéká m mladý potok. Byly slíbeny vodopádyy, tak snad tudy půjdeme správvně. V možn ná půli kopcce skalky a jjiž je většině ě jasné, že zpět z nahoru u do kopce ůl hodiny od jezera, kterré jsme dossud zahlédli jen z rozhle edny, nemáme šanci sttihnout. to do pů Řidiči se e vydávají nazpět. Svezzeme auta k jezeru, kam m snad mezitím výprava a dorazí. Po ojem lemra nabývá nového obssahu. Sjíždíme serpenttinami dolů na n parkovišště u jezera s piknikovými stoly a jdu si alespoň a nakkreslit strom mky a pláž a protější kopec. Modrá á obloha bezz oblaků a kkrásný letní den n.
Pak cesta zpět a dálnicí asi 450 km do Grenoblu. Zde teď na periferním dvorku před hotelem Ibis dopisuji minulost. Večeře – hotovka z mikrovlnky – párek, kuskus, kuskuře a glutaman – se neustále připomíná, i když ji zaháním červeným vínem. 9. září, středa ILL – Institut Laueho a Langevina. Po prohlídce našich identit na vrátnici se dozvídáme, že bude lepší zanechat foťáky a mobily, jimiž se dá fotit, před branami. V ILL se nefotí. Mirek přemluvil Jiřího Kuldu, vedoucího skupiny udržující zdejší přístroje použitelné pro výzkumníky. ILL je servisní organizace pro projekty z evropských vědeckých institucí. Úvodní přednáška o užitečnosti neutronů pro strukturální analýzu. Neutrony lze zpomalit na rychlosti desítek metrů za sekundu a z difrakčního obrazce inverzní Fourierovou transformací dopočítat vlastnosti struktury, se kterou se setkaly ve spektroskopu. Neutrony pocházejí z atomového reaktoru, jenž je srdcem laboratoře. Odtud jedna tyč paliva všemu vládne. Palivový článek vydrží 50 dní, a tedy lze na jeden rok se třemi až čtyřmi tyčemi vystačit pro celou evropskou vědu. Spektroskop na vzduchovém polštáři. Z reaktoru přiletí neutrony, osahají krystal, zkoumaný vzorek, jiné krystaly a nakonec detektor. Úhly náklonu lze měřit na setiny stupně. Z takto nastavené známé konfigurace pak možno domýšlet strukturu vzorku. Rozsah experimentálního prostředí je obrovský. Od milikelvinů po tisíce Kelvin, od nižádného magnetického pole po 17 Tesla, od vakua až po velmi vysoké tlaky a tyto charakteristiky lze vzájemně kombinovat. Obcházíme po galerii reaktor a pan Kulda radostně ukazuje a popisuje jednotlivá zařízení napojená na neutronovody s nadšením rodičů vychvalujících své děti. Jsme v kraji divů jako Alenka za zrcadlem. Zde je možné všechno. Neutron se rozpadá zhruba během deseti minut. Neutrony lze chladit pomocí turbíny, na jejíž lopatky dopadají, ale pak je nutno je zachytit a možno tak i změřit a spočítat. Dualismus vlny a částice lze využít na určení Planckovy konstanty a současně hmotnosti neutronu. Experiment s kvantovými stavy v gravitaci je v několika budkách pod námi. Z reaktoru vystupují neutronovody do mnoha zařízení s malými úhly. Zde se zkoumá globální obraz struktur. Na konci jsou plynové detektory. Křemíkové štěrbiny pro interferenci neutronu se sebou samým. Dnes lze rutinně určovat spin i v biologických materiálech čítajících mnohotisícičlenné molekuly. Výhled do krajiny. Héliové detektory prostorového obrazu odstíněné polyetylenovými bloky od vnějšího světa. Vstupní svazek lze polarizovat Larmorovou rotací a pak zpětně učinit totéž a zjišťovat, zda se polarizace neutronů projevila při interakci se vzorkem. První nejstarší testovací spektroskop plující na vzduchu po mramorové podlaze v utajení. Malý roztomilý robotek, který lze rozpohybovat dotykem. Svět, ve kterém lze uvidět základy světa, jak jim dnes věříme, pokud vůbec něčemu věříme. Odcházíme vzduchotěsnou komorou, kterou jsme sem vstoupili, a přes několikeré detektory radiace, abychom si s sebou neodnesli ani špetku rozpadajícího se světa tam uvnitř. Odevzdáváme jmenovky, díky nimž jsme směli dovnitř a jdeme si ještě pro jistotu na záchod umýt potenciálně radioaktivní ruce. O patro výš posbíráme propagační brožury a pan Kulda nás svým foťákem vyfotí před vstupem. Vláďovo auto nelze nastartovat. Odjíždím s ním a s jeho baterkou sehnat ve městě novou autobaterii a snad po třičtvrtěhodině je již vše, jak by mělo být. Cesta na jih. Dálnice, Alpy, žlutobílošedivé vyvrásněné hory okolo cesty klikatící se podél horských potoků a železnice a stále dolů okreskami. Přes Sisteron do Digne les Bains. Tady je stěna plná amonitů. Skála u cesty se zídkou a dřevěným zábradlíčkem. Paralelně s povrchem hory vystupují plochy souvrství a v jedné z nich mnoho amonitů. Před 200 miliony roků na počátku jury zde tito hlavonožci se spirálovými ulitami na mořském dně zůstali a později zkameněli. Při tvorbě Alp pak hluboké mořské dno vystoupilo z vody a bylo vyneseno až do dnešní šikmé plochy u silnice. Amoniti jsou velicí. Skořápky zkamenělých ulit měří i několik desítek centimetrů. Postupně si uvědomuji, že sousední vrstevná oddělení o mocnosti až několik desítek centrimetrů mohou být od amonitů až několik
desítek či stovek tisíc roků vzdálena. Těžko odhadovat pohledem. Amonity nebudou nikde jinde než v této vrstvě. Minulost je nepředpověditelná. Cesta dál jurským vrásněním na jih ještě skoro 100 km přes Barréme, Saint André les Alpes až do vesničky Beauvezer. Navečer ještě snad hodinu před setměním nacházíme dům i s jeho majitelem, ve kterém bychom měli přečkat příštích několik dní. Kamenná vesnička s úzkými uličkami, dřevěnými okenicemi a prázdnými několikapodlažními domy. Kostelík, hospoda a pusto. Domek je vystavěn zvenku v době, kdy vesnička vznikla. Tedy dávno. Uvnitř je obrazem současných turistických možností a z nich plynoucích očekávání majitelových. Vnitřní uspořádání zahustil novými podlažími, stěnami, trámy a schodišti. Dvě kuchyně, místo pro snad 25 lidí na spaní, tři záchody a jedna sprcha. Vše v jemných smrkových palubkách vyvedeno. Vyjma kuchyně a klozetových mís snad úplně vše palubové. Stěhujeme dovnitř obsahy svých aut, která je v úzkých uličkách obtížné zaparkovat. Porada na budoucnost navečer a pak procházka mezi domky. Po krátké necelé půlhodině, kdy jsme prošli všechny místní uličky, průchody a dvorky, se nad kostelem objevilo několik hvězd. Na druhý pokus rozeznávám Kasiopeu, Persea, Andromedu a Pegase. Zpět do hobitína, psát a spát. Zítra ITER u Cadarache. 10. září, čtvrtek Snídaně a pohled z okna na oblohu. Bílá vysoká oblačnost nad okolními kopci. Do bíla se promítají stíny jižních vrcholků vycházejícím sluncem a protější kopce jsou nahoře oranžovorůžové. Ranní procházka mezi domky. Čerstvé ráno a mlhy nad kopci. Stín v údolí. Rozverná jízda krajinou probouzející se z ranní rosy do slunného dne. Nedočkavost ku obrazům, kol nichž projíždíme a představovali jsme si je jinak. Zvrásněné záseky silnice. Do kopců odhalují často vlnitá zvrásněná souvrství dávných dob. U vesničky Le Mure jsou odhalená úbočí kopců dole černošedá, ostrým horizontálním předělem pokračující nahoře žlutobílými jurskými vápenci. Měl bych se dozvědět, co je tou šedočernou horninou. Moc se mi nezdá sopečný materiál. Tohle by v mocnostech desítek metrů muselo vznikat strašidelně. Jízda levandulovými lány. Žlutočervená kamenitá půda s očesanými seschlými hady levandulových keříků. Hadi se plazí až na obzor. Jen ale někde. Místy jsou keříky na hnědočervené holině vyrvány a naházeny do hnědočerných hromad. Obrazy bílých liniových škrábanců na modrém nebi. Oběd vedle kruhového objezdu v hospodě Grill Courte Paille. Petr se pokouší objednat česky, neb obsluha hovoří jen francouzsky. Zachraňuje to anglicky rozumějící servírka, které vypomáhá francouzštinou Lucka. Nakonec se i naobědváme. Jiřík úspěšně hraje pajdu a přichází o salát, protože pozdě. Centimetrový plát šunky jako sloní ucho s jedním vařeným bramborem ve šlupce, česnekový jogurt, salát s majonézou a tmavý bagetochléb. Hamburgr bych si tady dát nemohl. Míjíme nájezd na dálnici a k bráně areálu ITER dojíždíme po okreskách plných úplně nových kruháčů, které nemá paní v databázi. Vysluněná vrátnice, sekuriťáci ve žlutých vestách a parkoviště pro nemnoho osobních aut. Dvě průvodkyně a pak autobus. Fotit se může, přezouváme se v obavách ze sandálů do pevných bot – jdeme přeci na stavbu. Ještě na parkovišti projde sekuriťák autobusem a každého si odškrtne na svém seznamu podle našich dokladů. Jedeme do infocentra. Obecná přednáška o tokamacích a potřebě nových bezodpadových zdrojů energie, které nebudou ničit planetu. Francouzský uspávač hadů mluví potichu a bez výrazu a přidává stále nová a další srovnání a ještě víc a podrobněji vysvětluje, co to tady budou stavět. Několikrát usnu a znovu se proberu. Létající Einstein proskočil plátnem. Vyjma mnoha čísel, která se zdají být tím nejdůležitějším jazykem našeho uspávače, to celé již znám ze setkání s tokamaky pana Řípy a z aldebaranních bulletinů. Budoucnost patří plazmatu! Pobereme prospekty a znovu do autobusu. Okružní jízda stavbou. Fotíme přes okna, průvodkyně poměrně jednoduchou angličtinou komentuje okolní svět vně
autobussu. Chladící betonové b bazény na vodu, v nejdůle ežitější les v celé Franccii – náhrad da za vykáccenou stave ební plochu. Dvě ocelokolny jako skladiště s na a tokamakossoučástky. P Planina stavby s několika okružními ce estami. Vše za ploty a mimo m autobus. Prozatím m stojí dvě vvelké poměrně ě jednoduch hé stavby ja ako servis pro tokamak. Místo reakktoru se skrýývá na dně stavební jámy na patkách přřipravených být odolným mi nějakému u zemětřese ení. Vedle obří o ocelové é příhrado ové sloupy sservisní halyy. Někde se tu prý chysttá tato konsstrukce nabýýti střechu. S Snad dnes nebo zíttra. Střechy nevidno. Později jsem ji nalezl při úpatí sloup pů na fotogrrafiích. Vyso oké jeřáby a vlajky kolaborace na nevysokkých oproti nim stožáre ech. Není jasné, a prý ssnad ani nelze možno b mnohé stá áty svůj vkla ad poskytujíí jako přímé dodávky te echnologie říci, kolikk to celé bude stát, neb a tudíž n nic přímo ne eplatí. Slunn né brzké odpoledne končí výjezdem autobusu u z areálu a smíme z autobu usu ven. Pře ezutí ze san ndálů byla zzbytečnost, ttedy rychle zpět ulevit nohám. n Uviděli a uslyše eli jsme toka amak největtší na světě,, který je pro ozatím jen p přáním a oččekáváním. Kdoví jak se tato o očekávání u uskuteční a co bude uskutečněno. Naši průvo odci a vyklad dači budouccnosti si nepřipou uštějí jinou možnost ne ež tu, kterou u nám předp pověděli. Nu u uvidíme, ja ak na to odp poví budoucn nost, až se sstane přítom mností. Dále e odjezd pře es blízký Ca arrefour zno ovu do levan ndulových polí. Kre eslím horizo ont a vymalo ované modrré nebe vyso okými a dalekými mrakky čistou bílo ou.
pět do Beau uvezer. Veččer těsně pře ed slunce západem kre eslím dole v uličce něko olik Cesta zp kamenn ných domků, dlažbu, dře evěné oken nice a odstavený merce edes. Rozsvvěcující se pouliční p lampy m mne pod šed dou oblohou u posílají na a večeři. Při kreslení mn ně všichni kkolemjdoucí s úsměvvem přejí fra ancouzsky d dobrý večerr.
11. září, pátek Vyjíždíme brzy. Přes Saint André les Alpes na jih. Mlha nad hladinou přehrady je čistě bílá proti temným kopcům ve stínu. Slunce právě vychází nad protějším kopcem, některé stráně jsou světle zelené, voda oranžovo ocelově nehybná, stříbro a jedna odstavená plachetnice a molo na suchu. Slunce je přesně na hraně kopce. Pokračujeme na jih po břehu přehrady. Slunná strana je žlutobílá, stíny jsou temně modré a nic mezi tím. Údolím se rozlévá slunné teplé ráno. Projedeme silnicí po hrázi přehrady. Svislý oblouk proti vodě. Cesta do kaňonu Verdon přes La Paluo Sur Verdon serpentinami až do La Maline. Kaňon je široká a dlouhá díra v okolní krajině. Krajina je travnatými loukami a lesy porostlá. Pak ostře hluboké bílopískové stěny s černými svislými potoky a mezi tím občas stromky a trsy trav. Prozatím odtud dna nevidět. Vše se dolů ztrácí mezi žlutobílým kamením a drobnými keříky a řídkými stromy. Pěšina obvodem úbočí ponejprv po vrstevnici a jen mírný spád dolů. Kamenný chodník a výhledy proti slunci. Konečně na okamžik dole zahlédneme řeku. Modrobílá voda a na protějším břehu lidé s gumovými čluny. Také ocelový most jako obloukový tenzegrid. Vše je strašně daleko a tedy malinké. Ocelové rezaté schodiště dolů a strmý chodník se noří do vápencové suti. Stromy obrostlé lišejníky a tenké haluzí pralesa. Nad listovím korun stromů slunce a průsvity do podrostu. Rozcestí – napravo k mostu, nalevo dál k hornímu toku Verdonu. Dělíme se na dvě skupinky pomalou a rychlou. Pomalá k mostu, rychlá k soutoku a dál. Most se nad rychle tekoucí vodou houpe chůzí cestovatelů. Dole voda obtéká několikametrový balvan. Na ceduli je v několika jazycích napsáno, že jsme pod vodní elektrárnou a že hladina vody může kdykoli výrazně stoupnout. Kolem slunce už dostoupilo až na dno kaňonu. Vracíme se k rozcestí a pokračujeme na východ k soutoku. Skoro dvě hodiny chůze kamenitou pěšinou mezi bílými skalami, pralesem, lišejníkovými stromy a křovinami v různé výšce nad vodou. Dole jen několik metrů či desítek metrů slyšíme řeku. Místy výhledy do úzké a vysoké trhliny mezi skalami končícími nahoře přechodem do lesnatého oblého kraje. Tam ale nevidno. Ptáci a šumění řeky. Voda tekoucí po skalách je tvaruje a tvoří krápníkové vlny a záclony. Krušpánkový les stromků s kmínky i deset centimetrů silnými. Soutok končí pod skalou kamenitou pláží. Kreslím zalesněné stráně a skály v protisvětle a kolem šedobílé valouny říčního koryta v místě La Mescla. Vítek ani po hodině nedorazil a rychlá skupina se při našem příchodu vydává na sever projít celý kaňon až k hornímu parkovišti. Není ani tak obtížné zachytit tvar oproti tomu, jak se mi nedaří postihnout světlo. Stíny chybí a sytost stromů, skal a různého porostu se odmítá nechat přenést na papír. Změť čar není krajinou. Chůze zpět pěšinou po slunci. Vše snad rychleji. Nejprve vzhůru do skal nad řeku a chůze při skalní stěně kolmé vysoko nahoru. Chůze po kamenných schodech – stupních napříč mezi skořicovou kamennou sutí a stále okolo prales. Nahoře dvakrát proletí helikoptéra. Modré nebe se nepozorovatelně plní šedobílými oblaky. Opět krušpánkový háj. Kmínky obrůstá šedozelený lišejník a trochu šero. Nad hlavou je ještě jedno patro korun stromů. Pak konečně chůze vzhůru do svahu k Malinovi. Chůze urputná po tolikém pochodování jedině povede k počátku cesty. Vzhůru pomalu s mnoha zastávkami pod záminkou výhledu do kraje. Unaveni jsme. Stavení na protější hraně kaňonové stěny nejprve nevidíme. Pak kdesi vysoko nad námi se začne vzdalovat, jak se kaňon rozestupuje, dostupujeme do jeho výše a po chvíli je vidíme z nadhledu a stále se vzrůstající vzdáleností se nám zmenšuje. Dosahujeme výšky vyhlídky pojmenované Belvedere. Chalet de la Maline je na protějším kopci a stále ještě vysoko a daleko. Krásný výletní den je někde uprostřed. Ještě není konec, ale už brzy bude obraz nakreslen a pak už jen vzpomínky. Vrcholová hospoda, která se takovou stala právě díky výletu a chůzí v kaňonu. Výhled z terasy do zemské trhliny, z níž jsme se právě vrátili. Vítek tu na nás již
čeká s netrpělivostí n í namožené ého kotníku; Jiříček, jen nž si cosi po odobného přřivezl s sebo ou, nevystoupil z auta. Tedy vrcho olová hospoda. Kreslím narychlo šťťastné, prottože úspěšn né cestovattele. Pak serp pentiny visu utou cestou nad kaňone em zpět a jízzda k horním mu parkoviššti. Zde je v o očekávání odvozu celá rychlá skupina. Do omlouváme e večeři a vyyjíždíme siln nicí po úboččích zasekan nou do skályy nazpět. Zn novu výhledy na vrstevn natá skaliskka nad námii a pak městečko Caste ellane s kaplí vvysoko na skále a obch hůdkem s místními požiivatinami. K Kupujeme pě ět velkých kkulatých sýrů – té éměř všechny jsou něja ak zralé a rů ůzně voňavé é. Klobásy šesti š druhů – tady je nu utno ochutna at všechny. JJakási rajča atová čalamáda jen na chuť c k vínu a trojí olivy každé jiné. Také víno bílé a rů ůžové, každé ého po pěti litrech. Dva a chleby a p pečivo k té ččalamádě. D Do Beauvezzer přijíždím me později n než včera, ale a s vyhlídkkou na chutn nou večeři a hlavami pllnými krásné é krajiny. Spát jde eme až k rán nu, vše bylo o potřeba sp právně pojm menovat a ta ato námaha je na posle edních ulehnuvvších také zn nát. 12. září,, sobota Vstávám m a při snída ani místní ko ostel udává půl desátou u. Příběh ub brouskové ro ole porodivšší tatranku a pak ettuda, kterakk se všech p pět prstů nakkonec umělo domluvit kke snězení posledního kolečka osamocceného salámu. Dnes nikam n nejedeme. Budu jen kreslit. Někteří jdou u prohlédno out vesničku u, jiní na výlet po okolí nahoru a do o lesa.
Jen kresslím. Celý den. Dnes je e volno a mo ohu tedy kre eslit celý den až do setmění. Pět o obrázků a večer šp pagety. Zítra a odtud odje edeme. Zatíím neprší, obloha je hluboká, šedobílá a jen mezi domky je právě ě pro sedícíh ho kreslíře p po včerejším m dlouhém večeru v příje emně.
13. září,, neděle Odjezd z Beauveze er poprvé na a sever. Dossud jsme vyyjížděli po D D955 na jih. Je brzo – d dnešní bydlení máme domluveno ve Valberg V a prýý až po páté é dopoledníí. Není to da aleko. Jen údolí vedle. Městečkko Colmars se dvěma p pevnostmi n na návrších a hradbamii obestaven ným historickkým jádrem. Drobně mrh holí. Blíží se e fronta. Mo ožná už vše probíhá v ššedé vrstvě nad námi. K Krajina je dy. Výstup k jedné z pe evností – čtvvercové ohrradbené stavvení s nárožžními věžičkkami. plná vod Obezděná cesta k jedinému j vsstupu přímo o ze vsi. Sho ora vidno do omky okolníích návrší a hradby erdon je hně ědočerná a hučí h pod mo ostem. Pak uvnitř hradeb kostelík a kostelík. Řeka Ve ami a falešn ným oknem.. vymalovvaný s gotickými klenba Nakupujjeme v otevvřené pekárn ně něco na zítřejší sníd dani a stále na sever. C Cílem je horsské jezero Lac D'Allos. Tedy vvzhůru. Vzhů ůru zde bud de znamena at klikatými cestami c se postupně po omalu mokrými kop pci až do výýše nad dva kilometry. Jedeme J posstupně a po omalu. V zattáčkách vyvézt m není mo oc vidět a ce esta je úzká. Pořád nutn no dávat pozzor. Silnice vvede údolím m, odbočí vzzhůru mezi samoty a pak do lessa. Stále na ahoru. Za je edním odsta avným parko ovištěm na ssloupku zavvěšené břevno sse zákazem m vjezdu čeh hokoli vyššíh ho nad 210 cm. Krajina a se stává vysokohorskkou. Vše je po dešti svěží. Prosserpentinováváme se vvzhůru modřřínovým lesem místy za arostlým do o lišejníků. Kmeny jsou j zohýba ané podle se esuvů a vyp padají jako lesík l velkýcch háků. Nah hoře ve dvo ou tisících metrech h parkoviště a dál pěškyy. Podle šipe ek ještě neccelá hodina kk jezeru. Ka amenné zděné schody enných odrůd. Bílý a pláň s ovčincem, rezavou tra avou a kame enným chod dníkem rozliičných kame vápenecc ale také če erná břidlico ová drť. Sho ora v rezaté é louce staro odávné mea andry. Říčka a pramení z morén nového valu, za nímž je horské jeze ero. Výtok zzde je jen o několik n metrů níž než d dno jezera. Kráčíme e po kamenn né cestě vzh hůru svěží čerstvou č kra ajinou modříínů, květin a kamenných balvanů. Překroče ení morény znamená uvidět u jezero o. Hladina je e modrozele ená a stříbrně vlnkovattá. Za ní skaliska nejvyyššího kopce e Mont Pela at 3051 metrrů vysokého o. Vrcholky sse ztrácejí v oblacích.
Scházím me k jezeru. Modřínů ub bývá, přibylo o velkých šutrů, mezi n nimiž roste ccokoli včetně svišťů. Co chvílli nějaká vyssvětlující ce edule na sto ojánku. Dole e u jezera je e hospoda. O Opět zde ce edule – co jsm me vytáhli ze e dna jezera a a pokusili jsme j se to a analyzovat. Dno je starré 20 000 ro oků nejméně ě. Obtížně se s dnes dá určit, u zda všše nalezené é má přímou u spojitost s vytvořením m morény.
Původní krajina zde také mohla něco zanechat. Kreslím jezero. Lukáš s Martinou poznávají sviště, část výpravy jde obejít celou vodní plochu. Jiříček s Vítkem a Kubou se jdou dolů vykoupat. Stále se mi nedaří nakreslit, jak svět se nám jeví. Vždy jde o kruté zjednodušení. Protější vrcholky se střídavě skrývají do mlhy. Oblaka skrývají slunce. Je trochu zima s větrem. Cesta zpět modřínovým lesem kolem meandrů. A louže už vysychají. Dole u potoka teprve borovice. Borovice hustě rostlé s větvemi až do trávy. Káva na parkovišti z lihovařiče a odjezd. Serpentinami pomalu snižujeme výšku. Přes Allos dolů do Colmars a pak na východ nahoru opět serpentiny. Nahoru nejprve lesem – opět modříny a pak voda, mlha a hory černé. Černá břidlice, z níž ze všech stran vytéká voda a navíc také drobně z mlhy nad námi. Naproti zelené stráně, jejichž vrcholky mizí v oblacích a výhled do krajiny na sever. Černá drť břidličná popadaná na silnici. Vrcholový přejezd ve výšce 2093 m n. m. okamžitě mění počasí. Mlha, nevidno a déšť. Z mlhy vystupují řídce drobné stromky, sem tam i kráva na stráních nad cestou. Jedeme podle bílých krajnic vytékajících z mlhy. Zatáčky klikatící se dolů a přes Saint Martin d'Entraunes podél širokého řečiště Var až do Guillaumes, odkud opět nahoru k horskému hotelu. Serpentiny se stávají každodenní běžností. Hotel Adonis Valberg je příkladem prostorové skromnosti. Dvouúrovňový ubikac oficiálně pojme šest nocležníků. Není místo. Není místo na nic. Žádné úložné prostory. Kolem postelí jsou tak úzké uličky, že ani kufr nelze otevřít. Ke stolu si sednou čtyři lidé a z toho jen snad jeden by se mohl najíst. Výlet do městečka – snad bude, i když je neděle, něco otevřeno. Retro náměstíčko opuštěných ubikací. Všude, kam se podíváš, samý horský hotel. Skvělé tvary sedmdesátých a osmdesátých let. Beton a dřevěné plaňky. Ocel a dřevěné plaňky. Balkony z prkýnek a architektura z doby, kdy jsem tohle vše obdivoval a věřil jsem tvarům. Tvary jsou z rýsovacích prken a vytvořeny pravítkem a kružítkem. Není zimní sezona. Vysoké hotely zde ční prázdnotou. Jsme 1700 metrů vysoko a naproti přes cestu začínají stráně s lyžařskými vleky. Kostelík je hned po dřevěném altánu na náměstíčku nejmenším domem městečka. Sepnuté lomené oblouky uvnitř nenápadného stavení a pomalované stěny. Plno obrazů. Modrá pole a světlo shora. Naproti přes ulici otevřený koloniál. Kupujeme sedmičkové lahve Desperada. Znovu prohlídka skvostné retro architektury cestou zpět do hotelu Adonis. Naproti přes cestu vedle vleků je nástup do sluneční soustavy – Sentier Planétaiere. Začíná pršet. U Merkuru jsem se rozhodl, že ráno dojdeme určitě dále. 14. září, pondělí Sluneční soustava ve slunečném dni po nočním dešti. Ráno a nízké slunce do promoklé krajiny. Slunce kamenné prokláté pěšinou, Merkur na náhrobku, dřevěný chodník napříč podzimním lyžařským svahem, Venuše - kameny na kamenech do beztvaré figury a rozeklaný Mars hned za Zeměkoulí s Měsícem coby armilární sféra. Cesta – chůze – lesem okolo nástěnky se světelným znečištěním a pak výhled do kýčokraje nad meteorologií a Jupiter jako koule v rozpuku. Vracíme se. Užitečná ranní procházka. Ještě na konec serpentiny čtvrtí vilek s výhledem do západní části krajiny. Vše je daleko, detaily malinké a rozhled obrovský. Dole několik vesniček v kopcovitých terasách, kostelíky a travnaté louky. Vzdálené kopce v šedomodré lesní tonalitě. Nad tím vším bílá oblaka středního patra s kudrlinkami kroutivých zákrutů. Jsme vysoko – výš nežli Sněžka – a odtud je vidět snad až do budoucnosti. Tak daleko ale já nedohlédnu. Odjíždíme. Cesta dolů opět klikatá, ale soutěskami červených skal se zelenými porosty. Kontrastnější barevnost ani snad přirozeně pod modrou oblohou není. Tunely a úzká silnice. Nemnoho protijezdců. Silnice D28 se napojuje dole na N202 podél řečiště Var – bílé kameny vyplavené a po tisíciletí omývané vodou prorostlé vodními keříky. Několik souběžných silnic na úpatí kopce. Sjíždíme z hor. Nejprve kousek
na výcho od a pak na a jih do Sain nt Laurent du Var. To užž ale najíždíme v Cagn nes na dálniici a pobřežžní krajinou po ní skrze e Cannes prrojedeme ažž na výjezd 38. Několikkeré basketb balové placení mýtného. M Mince Jiřík ze z zadního o okna vrhá přímo do mýýtného košíkku. Palmy, p pinie, modrá á obloha a b bílá oblaka. Léto u mořře. Městečko o Agay. Vjížždíme sem zze severu. Postupn né okukován ní. Červené skály zůsta aly. Sytě zelená tráva, p palmy a teplo. Ne jako vvčera, kdy bylo nuttno na košili obléknout jještě mikinu u a bundu ve vysokých horách. Zd de triko a kra aťasy se sandály postačí. Ub bytování zattím jen pro ččást výpravvy. Zbytek ažž po čtvrté hodině. h Je n něco málo po poled dni. Zanecháme v kempu auta a všše zbytné a k moři pěššky. Palmy, ccyklisté a ne emnoho aut. Záto oka s pláží, silnicí za zídkou a cho odníkem a d domky s někkolika turisticckými obchůdky. V moři n několik desíttek ukotven ných plachettnic a šumě ění vln dotíra ající na hněd dočervený p písek pláže. T Trochu kalno o a chaluhno o. Zkusím se e po nábřežží projít a mo ožná se podaří najít krám, v němž bych pořídil kloboukk. Směrem východ někkolik – asi pě ět – provozo oven s čímssi, co klobou učnictví míná. Pak lo oděnice se školou kaya aků pro malé děti. Parkk s důchodci zahleděnýými nepřipom do svých h chytrých ttelefonů a nástup do ka amenité plážže. Velká ce edule za zattáčkou upozzorňující na kome erciální střed disko. Snad d zde klobou učnictví. Ano! Zde v síťťkovém regá ále před pap pírnictvím klobouk z rákosí sp pletený přesně podobnýý tomu, kterrý jsem z Am meriky přive ezl. Bez šňůrky, ale také bezz cenovky. P Prodavačka ho až ve tře etím katalog gu nalezne a pak mi jej ssama na hla avu nasadí ělí, jak mi přřesně sedí a sluší. Ten klobouk tad a s úsmě ěvem mi sdě dy na mne vydržel čeka at celé léto. Odcházím. Teď už mohu usednout kamko oli a kreslit pod p sluncem m vodu a skkály a les.
Pláž u hospody, u n níž bivakují spolucestov s vatelé. Kreslím odtud protější skályy, nebe a tro ochu písku pod noh hama. Nebe je bohaté světlem s a tm mou oblaků, rozvrhuji ko ompozici tak, aby nebe e na obrázzku bylo nejjvíce. Jdeme se ubytovvat a pak do o bazénu v kkempu. Ten n není dotovván městsko ou kanalizačční stokou ja ako moře, kkteré nechávváme za sebou. Voda je zde průhledně čistá a na leh hátku lze usn nouti. Nad ssebou palmyy a kolem kklid. Pak návvštěva Lecle ercu kvůli do oplnění zásob a večer plný hlubokomyyslných úvah h o všem možném. Takké Obrana S Sókratova b byla zmíněna a. Rozhodnutí o ranním m supervisin ng sunrise. Budeme B vsttávat v 5:40.
15. září,, úterý e tmě. Beru dlouhé kalh hoty, košili, b bundu, kreslící blok, pa astelky, láhe ev červeného o vína a tři Ráno ve skleničkky. Nad vých hodním kopcem Venuše a pod Orio onem Plejády a poměrně čisté neb be. Rychlá chůze k pobřeží ran nní tmou. Prrý snad kousek dál za vvýchodním m majákem slunce výcho od uzřeme. Zde ale vše podél cesty c jen vstupy a vjezd dy do soukrromých dom mů a zahrad. Stále na výýchod. ní a čas se kkrátí. Vylézá áme – vybíh háme na blízzké skály Laguna – zátoka – nevhodná k pozorován ojde, že oblo oha s ranním mi červánkyy bude jedin né, co se po odaří uvidět.. Slunce a jen nemnohým do vychází.. Oranžová s ocelovou barví mořské vlnky. Ob bloha je divvoce barevná. Oranžová á, růžová, ale určittě ne kýčovitá. Všeho u uměřeně. Če ervené skály vystupují z temnoty moře, m protější pinie mají stejjnou barvu. Kreslím východ slunce e, jehož ned dohlédnu. Je en odrazy. Samo S přímé é slunce se neukáže. Odtud snad jen z lodi. Obloha a světlá z ka armínu do o oranžové a p pak do žluté é a mléčné é. Vše probííhá obrovskky rychle. Krreslím barevvná oblaka a nebarevná skaliska. šedobílé
Pak je ččas na sklen nku červené ého vína. Výýchod slunce e byl úspěššný – alespo oň pro sluncce. Zpět do kempu do ssvých – na d dva dny – m mobilních do omů. Snídan ně. Párky a hovory o mo ožnostech příštího pozorováníí sunrise. Do oběd da spánek. Mrtvo, vše jje potřeba u urovnat a ukklidit a zažít.. Pak znovu u změna plá ánu. Vítek s Lukáše em, Martino ou a Vláďou u a PéPém n nalezli pláž, v níž je čistá voda a ta aké po cestě ě hospodu kvůli obě ědu. V kafettérii pizza s ančovičkam mi a cola z pllechu do skllenky. Oběd d jako začáte ek nového dne. Pak kamenitá pláž v zatáččce. Všichn ni se jdou ko oupat, já kre eslit. Veliké ččervenošed dé kameny omývané vlnami a naproti n kone ec zátoky zttenčující se do moře. Vzpomínám V na kresleníí vody – moře u Benátek. V Vlny a pěna jsou v pohyybu a tím vzrušujícnějšíí je snaha to ohle obkresliit na papír. Moře je různě tmavvé, lesklé a b barevné. Přři obzoru je ostrá temná á hranice od ddělující mo oře hy. Nebe se e zde svou mléčnou m unyylostí pokou uší nabrat barvu. b Výš už pak lehko ost oblaků od obloh
a modro o. Slunce ne evidět. Lodiččky, vlny a o obrys kopců ů naproti za zátokou. Oblaka kreslíím jako poslední. Obraz je hotov, kdyžž je celý pap pír pokreslen n. Tato otázzka se už ne evnucuje takk úporně jako dřívve. Odpověď ď je možná jen v prohlíížení krajinyy. Vystupuji na kopec nad zátokou. Holé návvrší přístupné po silnici přes velko ou ocelovou bránu mezi dvěma slo oupy. Pak m most přes železnicci, golfové hřiště a srosttlice domů ssnad obytnýých. Odhade em pro něko olik tisíc lidíí. Obytná krajina ja ako z reklam my na bezsttarostné ště ěstí. Nic pro mne. Vracíím se dolů d do zátoky a pak podél silnice d dál na jihozá ápad kopírujji pobřeží ažž do Le Dra amont. Upro ostřed jediná á odbočka mezi m ploty a bránam mi soukromých zahrad opět k plážži v zátoce. O Obcházím d dovádivé do ovolenkáře s křičícími s dětmi a dál kolem p pobřeží na červená č ska aliska. Mezi křovinami pod p sosnam mi hrají petan ng. Pak výhled n na nekončíccí splazy ska al, jichž přibýývá k obzoru a borovice e a opuncie a voda mezzi kameny.
Opět kre eslím. Výhle ed na jihozá ápadní skalisska měnící barvu s kažždou vzdále eností. Červená, skořicovvá, hnědá, o okrová, žlutá á, písková, rezavá a i te emně modrá a zelená. Možná také é trochu oranžovvé a karmínu u a fialové. V Všechny ba arvy tu jsou na jedné skkále rozdrob bující se v m měřítku tisíců roků do pěnivvého moře. Nahoře borrovice a pinie a ještě mnoho jiných h stromů a kkeřů, které neznám m. Po hladině ě kreslí bílé čáry motorrové čluny. S Slyším jejich h pleskání o vlny. Přiše edší Vláďa vypráví o skalní prů ůrvě, kterou ještě musím m vidět. Jdu u dál. Pěšina mezi vyso okými keři sse místy otevírá vvýhledům na a moře. Barrvy se ustálily. Skály ma ají svojí škállu s převažu ující cihlově červenou. Podrost se svěží ze elenou až do o stříbřitě m modré a voda vznosně o ocelová s le ehkým náde echem pomeran nčů v odlescích slunce ve vlnkách. Nebe má vvšechny tyto o barvy. Ch hůze skaliskky stále dál a výš od d moře, pak sráz a možžno již jen do kopců. Krreslím bílou borovici. Ba arvy a zase e barvy. Obraz zůstane zde, odnáším je en otisk a zbytek jen v paměti. Borrovici s bílým m kmenem jsem neodola al. Něco jako o – tohle mu usím mít a odnést o si ale espoň náznak obrazu.
Chůze zpět asi hodinu pobřežím a městečkem až k mobilním domům. Večeře a víno a záznam dne předešlého. Obloha beze hvězd, z níž mrholí, dává na srozuměnou, jak úspěšný by mohl být ranní pokus o východ slunce. V pět nad ránem prší do mlhy. 16. září, středa Úklid a odjezd v devět ráno po dálnici do Monaca. Odjezd zpět na dálnici A8 na sever. Projíždíme nad Cannes a Nice. Vjezd do Monte Carla je pomalý. Na sjezdu auta popojíždějí krokem. Pomalu penetrujeme do města na břehu moře vystavěného na terasách a prokličkovaného spletí serpentinovitých silniček. Paní na čelním skle nás vede k podzemnímu parkovišti poblíž kasina. Průjezd před kasinem nás ujistil, že tohle místo má vyfoceno snad každý, kdo se tudy jen na chvilku mihl. Kulaťák s květinovou fontánou uprostřed a mraky fotočumilů. Všichni už jen fotí a na fotky se podívají až doma. Na polovině fotek budou jen oni sami před čímkoli. Z parkoviště přes mramorové a jezdící schody k parčíku před kasinem. Kasino vypadá trochu jako Fantova budova Hlavního nádraží zkřížená s Obecním domem. Mramorová dekadence kteroužto si přijíždějí očumět davy z celého světa. Černočernému vrátnému se nelíbí můj klobouk, a tedy dovnitř jdou jen ostatní. Proti kasinu nějaký stříbřitý pýchavkovitý dvojstánek, v němž lze nakoupit třpytivé zbytečnosti. Obcházíme kolem dolů na střešní terasu jakéhosi mnohopodlažního domu. Pod námi přístav plný velkých jachet a turistický parník s mnoha palubami a štíhlou špicí. Z komínu černý čoud proti modrému nebi. Terasa s trávníky v betonových ohrádkách, dlažba, palmy a mezi tím sochy bronzové. Paní s obrovitou sukní, před níž se fotí Ruska v červených šatech a pak tlustý Adam a tlustá Eva s bronzovým jablkem. Pokusíme se najít nějaké místní pohostinství úměrné naší sociální úrovni a stavu peněženek. Prý je tu někde v betonové krabici Mekáč. Krabičkami a telefony chytrými tak, jak my v cizím městě být už neumíme, se to naněkolikrát nakonec podaří. Lukáš se od jakéhosi portýra před obchodňákem dozví, že Mekáč je tady v Evropě zakázaný, protože vyrábí tlusté lidi a takové tady nikdo nechce. Portýři se nám řehtají ještě přes půl ulice. Ulicemi zde proudí lidé, jichž se evidentně turistická postiženost kasinem netýká. Samí štíhlí, opálení, dobře zabalení a patřičně ozlacení figuranti, kteří patří do ulic se zlatnickými krámy a realitními kancelářemi. Betonová šedá krabice vypadá jako podzemní parkoviště. Schodiště je patřičně prasácky posprejováno a uvnitř slíbená výrobna tlustých lidí. Platí a tedy i objednává se tady u karetních terminálů přes dotykové monitory. Celý prostor nejvíc připomíná dětskou školku, ze které utekly všechny učitelky. Pojíme své prefabrikáty za neutuchajícího řevu cizokrajných děcek a rychle pryč. Lze odtud odejít střechou kolem betonového kruhového baru se střechou štíhlého betonového květu na lehounké nožce. U baru dva pinglové - černé kalhoty a bílá košile - přesně dokreslují eleganci této drobné architektury. Přes hranatou trámcovitou bílou klec s výhledem na tři jachty na moři. Svět zde zanecháváme jako reklamu na něco, co si nikdy nekoupím a pak parkoviště a pryč. Serpentinami nutno vystoupat nahoru až k dálnici a dál kolem pobřeží tunely a zákruty na východ. Dnes končíme ve Varazze. Opět se proplétáme uličkami až nahoru k obalkonovanému domu úplně na konci ulice. Dál už jen schody. Do uličky před domem se vejdou akorát naše tři auta. Není jasné, kam by mohli zaparkovat svá auta další ubytovaní. Pokud by zde někdo takový byl. Dole hala s majiteli a pestrobarevnými rekvizitami. Strakaté židličky a vixlajvantové stolky. Růžové křeslo a růžová pohovka a nahoře na bílé polici pod stropem modré karafy a poháry. Jinak vše bílé a růžové. Chodba do schodiště a pokojíky rovněž tak. Růžová futra a linky na dveřích. Celé zařízeno se vkusem domečku pro panenky. Jdeme dolů do městečka. Přes most nad železnicí ke kostelíku Sv. Celsa. Náměstíčko missionáře Padre Lorenzo, který se směje z keramické cedule na zdi. Uličky s barevnými a pomalovanými
fasádam mi. Některá o okna či oken nice jsou jen n namalován na, aby byl d dům soumě ěrný. Korzo n na nábřeží mezi lavvičkami a pa almami a pak zábradlí a plážové do omečky a píísek a moře. Vítr a palm my a chůze odpoled dním městeččkem nezná ámo kam. Vstup V mezi d domky. Uvniitř krámky p pro turisty a všechno barevné é. Červené m mřížoví na vvelkých výlo ohách. Bare evno jako v d divadelních kulisách. N Návrat do růžovvého domeččku na kopcci a pak jdu jještě výš po o schodišti a výhled na město. Veččeře v hale na barevvných židlícch a pak pokkračování na balkoně s výhledem na město ve e stále se ztemňující se černi. Kreslím pinie na protě ějším kopci a pak jeřáb b nad stromyy dole z města.
Jdu dolů ů do města nakreslit si jještě kostellík svítící do o noci a pakk temné palm my na temném nebi prázdné ého nábřeží.. Temné mo oře šumí a d dělá bílou pě ěnu a na ob bzoru několik svítících lo odí. Večer a noc po od žlutými ssvětly lamp, v jejichž tep ple je vše přřívětivější. L Loučím se s kostelíkem m a zpět do domečkku pro panen nky. Ráno ssnídaně ve vvixlajvantu v ceně nocle ehu a pak dál. d Tentokrá át už do vnitrozemí mlhou ra anní přes ho ory a tunely po dálnici A A7 do Milán na. 17. září,, čtvrtek Přes pobřežní hory se přejezd překlopí sp polu s počassím. Dálnice e vplyne do roviny a ob bloha zmodrá.. Vjezd do M Milána na okkraji města p pod dálnicí. Z Zásek před vstupem do o parkoviště ě, o kterém zatím ne evíme, že je e za zatáčko ou. Auta sto ojí a řidiči tro oubí. Do toh ho se jiní pře edbíhají auto obusovým pruhem. Parkoviště ě je beznadě ějně plné, protože soussedí s tržiště ěm. Vláďa odněkud o posslal nové místo, kam k lze odlo ožit auta. Je to jen o pár ulic dál. Pak do metra a a s jedním m přestupem m vlakem podzem mním až pod katedrálu. Nahoře černouši s barevnými ttkaničkami, které se sn naží komuko oli vnutit. Ka atedrála je žžlutobíle mramoro ová. Pod krrempou slam máku nedoh hlédnu výše e nebeské, do d níž ční. JJdeme po prrohlídce baťůžků ů vojáky v maskáčích m se e samopalyy přes turnikket do schod diště ve věži. Výstup na a střechu boční lodě. Všude jen růžolící žžlutavý mra amor a modré nebe. Fiá ály a ramenáty opěráků ů jsou na dosah a plny z m mramoru vyssekaných postaviček. Ú Údiv z kame enného krajkoví. Na ka aždé špici b světec nebo květ vve tvaru křížže. Kamenn né pupeny a mramorové é květy všud de kolem. nahoře buď Střecha je mramoro ovou kvetou ucí zahradou u. Okolní město přestalo existovatt. Postupuji průzory v opěráccích k hlavn ní fasádě a p pak podél šttítového kvě ětnatého op plocení po schodišti na střechu hlavní lo odě. Nahoře e jakési zkro ouceniny – vvýstava mod derních chrromových a laminátovýcch soch čehosi, cco je nazváno sloupy. L Lidí nemnoh ho. Opět kvě ětná zahrad da fiál a na n nich stojícícch svatých.
Kolik úro ovní má neb be? Dionýsiios psal o ne ebeském usspořádání a zde je vše názorně do o mramoru vysekán no. Dóm začčali stavět ke k konci čtrn náctého století na gotickém koncep ptu. Půdoryysné i hmotové é rozvržení jje gotické ve smyslu fra anckých kattedrál dvaná áctého věku u, které se te ehdy jevily jako zázzrak. Tohle jje ale něco zcela odlišn ného. V texttech uměno ovědných, ktteré jsem pročetl než jsem odjjížděl, bylo naznačeno cosi o nem modernosti a zastaralostti tohoto díla a již v době, kdy se stavb bou započali. Nesouhla asím. Dóm je e výjimečně ě vytříbenou u stavbou, v níž se podařilo skloubit velmi čistě právě goticcký geniální prostorový a konstrukčční koncept s nastupujíícím em stavebních detailů a kamenické é dokonalossti. Středově ěká moderním renesanččním jazyke d zjevně živvot světský o oslavující ro ozkvetlou za ahradou von nící všude mystika ustoupila do stínu před Zde konečně po dvou stoletích s sto ojí skutečný Sugerův ch hrám takovýý, jakým se cchtěl kolem. Z v Saint D Denis stát a ještě to ne euměl.
Kreslím střechu a m mramorové kkvěty rostou ucí do nebe.. Jakýsi chla apec mi zdviženým palccem chválí obrázekk. Usmíváme e se na seb be. Bílý mram mor a modrré sloupové zakroucené é vytlačenin ny lze nevníma at podobně jako lešení vzadu za mnou, m které také jednou u zmizí, až rrestaurátoři dokončí svoji prá áci. Scházím me dolů a pa ak první poh hled do chrá ámu. Zde je e potřeba ve elmi hlubokýý nádech. Stavba uvnitř u je neo očekávaně krásnější, n než co jsem si byl schop pen předsta avit shora ze e střechy. Ale je nu utno ještě znovu ven a opět přes vvojenskou kontrolu dovnitř hlavní fa asádou z ná áměstí. Chrám je vysoký, ne esený štíhlýými sloupy s hlavicemi plnými p věží a postav. P Pod stropem m je nahoře pech vystavveno další m město plné kkamenných lidí. Barevná okna a vššude renesa anční rámy na sloup a pilastrry a římsy a tabernákly. Obrazy velliké a oltáře rozevřené jjako obrovsská křídla do o prostoru. Usednu na lavici a dlouho jen prohlížím p sttrop a vše kolem. Pak kkreslím kate edrálu zevnitř, protože to je jediný, možná zoufalý, způsob, jímž jjsem schope en zaplašit ohromení z toho kame enného neskutečna. Staré g gotické kate edrály se mn ně zdály býtt mystickým lesem rosto oucím do ne ebe. Tento dům je žživým měste em, které jižž středověko ou mystiku lesa, do něh hož je za tm my zapověze eno vstupova at, opustilo.. Toto nebesské město je přístupné é a otevírajíccí se pro vše echny věky a po celý čas. Dokkončím kressbu a ještě se projdu s hlavou zakkloněnou a pohledem p vzztyčeným.
Odcházím jako bych se jen velmi nerad něčeho krásného vzdával. Venku pak náměstí plné ptáků a současnosti. Ještě obrovské bronzové dveře s postavami zelenými. Pak už ven. Nadesklená obchodní pasáž s pavučinovou krajkou oceloskleněné střechy a mramorovou ornamentální podlahou. Jen projdu. Náměstí s bílým Leonardem mramorovým na kamenném soklu a pak uličky plné lidí a motorek a italských kafetérií a pizzérií a podobných krámků s každodenními potřebami. Výlohy plné netečnosti. Pak výloha s antikvárními komixy, v níž se zrcadlí červená věž. Věž patří ke kostelu Sv. Gottarda a ten zase ze zadní strany doplňuje muzeum Dómu. Dovnitř lze vstoupit na vstupenku, která mi zbyla z katedrály. Zde další překvapení mladé renesance. Kostel je o zhruba půlstoletí starší než katedrála, ale stroze geometricky rozvržený do kruhů a oblouků a přísně uměřených kulatých sloupů a lucernového světla nad kněžištěm. Navíc je zde na zadní stěně přenesená restaurovaná freska ukřižování od jednoho z Giottových žáků. A ještě k tomu sochy Nicoly a Giovanniho Pisanů. Ukřižování je barevné a živé podobné jako katedrální město nebeské pod stropem Dómu. Skulptury obou Pisanů šedé a syrové bez zbytečných detailů jako by je vysekali z mramoru sekerou. Údiv z nově seznalého bere dech a je nutno ponechat ústa otevřená, aby vzduch mohl proudit. Mlčky ohromen odcházím. Tak tak stíhám sraz u kobyly na náměstí a pak metrem zpět na periferii a pryč z města. Italové jezdí po dálnici zbrkle a nepředvídatelně. Něco přes hodinu děsu z možné dopravní nehody, neb se neustále předhánějí, předjíždějí, myškují mezi sebou a brzdí, když už se jim podařilo se konečně rozjet. Dnes končíme na dva dny v kempu u Lago di Garda v městečku Moniga del Garda. Tři domky, z nichž jeden bude od zítra prázdný, neb Vláďovo auto s Martinou, Lukášem a PéPém nad ránem vezme směr na Prahu. Večírek na rozloučenou se některým protáhl až do přímého setkání s vačicí. 18. září, pátek Zbylo nás už jen sedm ve dvou autech. Snídaně se sluncem vysoko na obloze. Jen pět nás odjíždí porozhlédnout se po okolí Mirkovým autem. Není ještě tak pozdě, ale ranní mlhy nad jezerem se již rozplynuly. Pinie a cypřiše. Městečko Desenzano del Garda s pozdně letní prázdninovou atmosférou. Prozatím jen projíždíme ulicí mezi nábřežím s lodičkami a drobnými domky. Palmy a květiny uprostřed kruhových objezdů. Pomalu projedeme dlážděním pěší zóny. Přes Rivoltella do Colombare a pak na sever na výběžek do Sirmione. Sirmione je výstavní turistické městečko s hradem, zříceninou, několika kostelíky, krámky plnými tchořovin, tratoriemi, hotely a houfy turistů. Odtud je z pobřeží přes vodu všude kolem mnoho kopců a hor a nad nimi bílá oblaka a modř oblohy. Olivové hájky a opět cypřiše pnoucí se jako dortové svíčky k obloze. Kamenitý břeh s labutí pózující pro Asiaty a vzkaz o Snu od Yoko Ono. Bílá cedule na pozadí hor vyrůstajících z vody. Opět všichni fotí všechno. Hrad s racky na cimbuří proti slunci. Jdeme s Vítkem ku kostelíku Santa Maria Maggiore, z něhož se ozývá hudba. Uvnitř bohoslužba, varhany a zpěv. Mirek, Jiříček a Jakub nám zmizeli v uličkách. Chůze po východní hraně pobřeží mezi kamenným platem končícím vodou napravo a oplocenou zalesněnou strání nalevo. Slunce v zádech. Je doba kolem oběda. Po betonovém chodníku s námi souběžně kráčí jen několik rozprávějících turistů. Na vodě motorové čluny. Lidé jdou zabraní do hovoru. Před pláží Lido Decce Bionde pěšinou vzhůru a pak olivovou zahradou kolem laviček, z nichž lze hledět na Sen Yoko Ono, dál na cestu Valerio Catullo. Tudy kolem betonového hotelu Ideal na konec peninsuly s vyhlídkou na sever – voda všude kolem za plotem, před nímž se tvoří fronta, jak se chce každý před tou krásou vyfotit.
Do zříce eniny za 6€ nepůjdeme e. Je tu ale ttratorie, v nííž lze usedn nout a při po opíjení točen ného vína do plasttových pohá árků na stop pce pozorovvat kolemjdo oucí v olivovvém háji. Přři druhém po ohárku dostáváme jako pozzornost burá áky slané v mističce připomínající víčko od pě ěny na holen ní. Kreslím dlé ve stínu oliv a bublin nkové víno s sebou přin náší bezstarostnost. Mo ožná i tento o rozhovor lidi used je tím ne ejdůležitějšíím, kvůli čem mu jsme se vydali na cestu.
Chůze v radosti zpě ět městečke em, v němž hustota turiistů stoupá úměrně se zkracující sse vzdáleno ostí od vstu upní brány u hradu Casstello Spaligero. Druhá půle výletu již netrpělivvě na parko ovišti bubnu uje prsty o volant v s klíčkkem zasunu utým v zapa alování. me v Desen nzanu. Parko oviště nad p pláží, k níž llze vstoupit přes Oběd v době popolední hledám ou skleněno ou restauracci s prostřen nými stolky. Sličný košiláč nás upo ozorní, že brrzy hodlají příjemno zavírat a že je tedy nutno se ro ozhodnout ryychle, pokud d tady chceme poobědvvat. Chceme. Chlapík je okamžitě sladší n než chléb s medem a sservíruje jíde elní lístky. S Slamák není kam odložžit, sním si tedy svo oji pizzu ve sslamáku. Čttyři rozličné pečené koláče budou bez problém mů, ale Víte ek se na svoji objednávku u dočká med dového vysvětlení a do okonce výmluvné gestikkulace dvěm ma prsty alé vzdáleno osti od sebe e, že jistě na aznačují něja akou důležittou drobnosst. Nicméně ke všemu v tak ma každý ve e vysoké skklence ještě birra media a. Ochotný ccukrouš po chvíli teatrá álně znovu vvbíhá na scénu s naším o obědem na vvelkých talířřích. Vše ch hutné a laho odné a k tom mu výhled na jezero. Jen hajzzl mají nako onec na cho odbě, ale to už jdeme na a pláž.
Kluci se koupou a já á kreslím břřeh, oblohu,, vodu a pesstrobarevná á oblaka. Slu unce v bílém m závoji. Vše v prrotisvětle, a proto uvnitř tmavé a okraje svítícíí. Oblaka še edá dole rycchle plující a duhová pera cizokrajných ptáků p rozpro ostřená okolo o slunce. Po ohled na dru uhou stranu u do zátoky n na lelkující plavce a slunivce pod vysokým mi topoly a o osikami. Kop pce na obzo oru a nad nimi letní naččechraná bílá obla aka. Pak ješště kousek n nebe na sam mostatný pa apír. Vlákna a na oblačné ém svalu přiipomínají tvarem A Antarktidu čči nějakého tvora z dob dávno minu ulých. Kone ec prázdnin a odjezd.
Tratoria je již zavřená. Cukroušš nekecal. V Moniga de el Garda ješště do obchodu a něco na večer a snad i na snídani.. Dokonalé načasováníí nám sem p přivedlo Pettra s Luckou u a radost zze setkání Petr se nechce vzdát otá ázky, kterou u nám celý d den posílal na všechnyy mobily je nevysslovitelná. P – kde jso ou klíče od bungalovu – stejně jakko Malý princ dožadujíccí se svého beránka. Klíče se nakonecc našly na p poličce se svvatým obrázzkem, ale ani Jiřík, kterrý jediný věd děl, jak vypa adají, se nepřiznal, že by je tam scho oval. oslední s po ostupným o odcházením od stolu ažž zůstávám ssám s mapo ou a vzpomínkami, Večer po které za apisuji do se ešitu. Hvězd dy a noc. Pro oti mně svíttí Aldebaran n.
