hranice předsudky lhostejn 1 ost hranice předsudky lho stejnost hranice předsudky lhostejnost hranice předsu dky lhostejnost hranice př edsudky lhostejnost hrani ce předsudky lhostejnost h
čtvrtletník o migraci a lidských právech vydává nesehnutí ročník V/č. 16-17
30 Kč
předplatné 20 Kč
bangladéšské úzkosti a naděje Digitání propast: nová nerovnost nejen v kyberprostoru palestinsko-izraelský konflikt: na čí straně je pravda? Muslimové v české republice: opodstatněný strach?
Úvodník
2
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, vrhli jsme se do změn a doufáme, že pro vás, čtenáře, to budou změny k lepšímu. Máme novou grafiku, nové rubriky. Přesto věříme, že se nám zároveň podaří uchovat něco „starého“ – totiž vysokou kvalitu článků, za niž vděčíme autorům a autorkám, kteří/ré s námi bez nároku na honorář spolupracují. Běžná zpravodajská média často přehlížejí dění v tzv. třetím světě, v zemích odkud k nám přicházejí uprchlíci nebo lidé odcházející za prací a lepším životem. O podmínkách a důvodech, které se na jejich odchodu z domova podílejí, často převládá mlčení, a pokud se takové informace do médií dostávají, často zájem redakcí o dlouhodobý vývoj dění v dané zemi opadá stejně rychle, jako se vynořuje. Proto vám počínaje tímto číslem nabízíme novou rubriku alternativního zpravodajství. Naším cílem není a ani nemůže být suplovat funkci zpravodajských médií. Naším cílem je spíše jen vyzdvihnout některé události a ukázat, co uniklo přelétavým hledáčkům kamer a fotoaparátů (zejména českých) mainstreamových novinářů. Hlavním tématem PŘESu je tentokrát Bangladéš – v reportáži ze „země úzkosti i naděje“ Lubora Kysučana, i ve zkušenosti Roberta Stojanova s útěky lidí ze země, která již dnes čelí zásadním ohrožením díky globálnímu oteplování. Dalším výraznějším tématem tohoto čísla je konflikt na Blízkém východě. Kromě skvělé glosy , ve které Karel Dolejší nabízí možné příčiny, které podle něj vedly k nedávným útokům Izraele na území v pásmu Gaza, které obývají arabští uprchlíci, nabízíme také mimořádně zajímavý dvojrozhovor. Radka Svačinková kladla totožné otázky zastánci a zastánkyni dvou opačných stran v tomto táhlém konfliktu. Snaží se tak porozumět tomu, jak vzniká vzájemná nevraživost a nepochopení, které leží v základech politicky snad nejožehavějšího konfliktu našeho světa. Příjemné čtení! Lenka Šafránková Pavlíčková Redakce PŘESu
Obsah Alternativní zpravodajství Téma: Bangladéš Bangladéšské úzkosti a naděje Proč migrují obyvatelé Bangladéše do Indie? Globalizace a rozvoj Digitální propast: nová nerovnost nejen v kyberprostoru Blízký východ Palestinsko – izraelský konflikt: na čí straně je pravda? Válka hluchých se slepými na úkor bezbranných (komentář) Setkáme se u Křižovatky Práce cizinců v ČR „Řada lidí ilegalitu nevolí – je to věc, která se stane“ (rozhovor) Anketa Neviditelné oběti světové krize (glosa) Pouštění žilou po česku (glosa) „Problém“ jménem islám Muslimové v České republice: opodstatněný strach? Marná snaha? (reflexe) Muslimové: jak před druhou světovou válkou (rozhovor) Balkán Najväčší problém je strach (rozhovor) Kavkaz Kosovské domino na Kavkaze (glosa) Pohled odjinud Krimi(nálníkem) díky italské imigrační politice Slavné uprchlice Waris Dirie: květ pouště Ajšina zahrada (povídka) Představujeme Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE)
3 4 7 11 14 20 23 24 26 27 28 29 29 32 35 37 39 42 44 46
Alternativní zpravodajství rocená situace V Kosovu přetrvává vyh vyhlášení nezávisSituace v Kosovu má i po loňském m problémem je zelosti k míru velmi daleko. Palčivý kontrolovaných znejména návrat uprchlíků do oblastí jižní části spravované přátelenými stranami. Zatímco v izolovaných enklávách kosovskými Albánci žijí v několika i KFOR a evropskou chráněných mezinárodními složkam ani pokusy o návrat policií Eulex poslední srbské rodiny, Srby se neobejdou bez Albánců na sever kontrolovaný větna tak v obci Brdo incidentů. Na přelomu dubna a k protestovala asi stovka nedaleko od Kosovské Mitrovice domy Albánců vypámístních Srbů proti snaze opravit Srby. Tyto domy si zde lené na začátku roku 1999 právě letech a nyní tvoří asi Albánci postavili v devadesátých testy přešly v napadečtvrtinu celé vesnice. Bouřlivé pro olicejních jednotek, ktení mezinárodních vojenských a p ěly znesvářené strany ré dohlížely na průběh oprav a m enčními složkami konoddělit. Výbušná situace v interv e rozděleném Kosovu trolovaném a podle etnického klíč provizorium a bezútěšje všemi stranami chápána jako ladšího evropského ná hospodářská situace tohoto nejm mír si obyvatelé této státu naznačuje, že na skutečný et ještě počkat. bývalé srbské provincie budou mus (Osservatorio sui Balcani)
Zlatý důl a lekce korporátní zodpovědnosti Na konci dubna se vyostřila situace v údolí Porgera v tichomořském státě Papua Nová Guinea. Při policejní operaci tam bylo zapáleno na 600 domů ve vesnicích v okolí zlatého dolu společnosti Barrick Limited. Podle agentury ATA byla policejní operace výsledkem žádosti společnosti o vysídlení okolních vesnic, které jednak překáží těžbě svojí existencí a jednak jejich obyvatelé těží zlato na vlastní pěst. Společnost Barrick Limited tvrdí, že osady u zlatého dolu jsou nelegálně osídlenou půdou v jejím vlastnictví. Během posledních deseti let byly zaznamenány série únosů, útoků, případů mučení a zabití místních obyvatel ze strany bezpečnostních složek dolu zmíněné společnosti. Barrick limited, která zaujímá ve světovém zlatém průmyslu vedoucí postavení, se ve svém etickém kodexu hlásí k ideám korporátní zodpovědnosti. Jen v roce 2009 očekává společnost, že v údolí Porgera vytěží zlato v hodnotě až 315 milionů dolarů. (Indymedia, www.miningwatch.ca, www.barrick.com)
Migrační cesty z Afriky do Evropy. Zdroj: wikipedia.org
BErlusconi: samozvaný obránce Evropy před uprchlíky Nová italská azylová politika je terčem kritiky za porušování základních lidských práv uprchlíků. Od května, kdy italskými médii proběhla první zprá va o vracení uprchlíků, kteří se každoročně snaží na lodí ch dostat do Evropy, zpět do Libye, a to bez možnosti pož ádat o azyl, se tato praxe dotkla již více než 900 běženců. Úřady tak nejen porušují mezinárodní úmluvy, ale vracejí uprchlíky do země, která opakovaně čelí obvinění, že uprchlí ci, žadatelé o azyl a migranti jsou po svém zatčení ve vazbě mučeni či vystaveni špatnému zacházení. Italský deník Il manifesto se v této souvislosti pozastavil nad tím, že je právo byť jen vstoupit na «svatou půdu» evropského kontinentu automaticky upíráno i uprchlíkům z oblastí jednoznačně postiženým i válečnými konflikty. Tato politika Berlusconiho vlády pak podle komentátora deníku jasně prokazuje její původ v id eologii italského fašismu. Málokdy v historii totiž podle něj dospěla uzavřenost jakéhokoli západoevropského státu tak daleko. Z rozhovorů, které vedli pracovn íci UNHCR s vrácenými uprchlíky vyplynulo že nejen že italští vojáci zadržené uprchlíky nevyslechli, ale některý m zabavili osobní dokumenty a v důsledku násilného zac házení při transportu na libyjskou loď museli jiní podstoupit lékařská ošetření. Na konci července se libyjské pob očky organizací UNHCR a IOM zavázaly, že budou spolupr acovat s libyjskými úředníky ve snaze pomoci uprchlíkům nuceně převezeným do Libye. Případy nicméně znovu poukázaly na nefungující sdílení odpovědnosti všech států EU za přij ímání uprchlíků, kteří ve velkém přistávají u břehů středom ořských států. (Il manifesto, Amnesty Internationa l, UNHCR, OSN)
terčem kritiky Česká republika UNHCR opnosti dně pokulhává ve sch Česká republika zása lo to ze nu ply života v zemi. Vy začlenit azylanty/tky do zkum prů ní roč shrnula více než zprávy UNHCR, která na e, lic ub rep v Polsku, České lintegračních systémů Bu a ku ns u, Slovinsku, Rumu d Slovensku, v Maďarsk ku po že dí, Areti Sianniová tvr jí harsku. Autorka zprávy zu ka vy ů, lík jného života uprch jde o zajištění důsto dil tvr po tak dostatky. Výzkum tyto země základní ne na tyto vých organizací, které ko i zprávy českých nezis upozorňují. problémy již několik let nevaluprchlíky jsou krátké, pro Integrační programy středpro í stn u odkázáni na vla né úrovně, a tito lidé jso ech. věc h níc orientovat v základ ky, aniž by se dovedli jsou a y bíd í, upadají často do je Jsou sociálně izolovan ra du ce pro olečnosti. Azylová . vytěsněni na okraj sp ná teč sta do ne ativní opatření neúměrně dlouhá, legisl zá ne y ick om rchlíci jsou ekon í „Dobře integrovaní up eln nit zra ť láš e a platí daně. Zv vislí. Vydělávají peníz má po ne ě čn tři se s integrací pa jsou uprchlíci, kterým je mohla i sociální síť, která by há. Nemají dokonce an vají se stá li, íva olečnosti přisp zachytit. Místo aby sp hlásila Sianniová. pro ni břemenem,“ pro (UNHCR) fránková Pavlíčková Felix Xaver, Lenka Ša
Téma
4
BANGLADÉŠSKÉ ÚZKOSTI A NADĚJE Když se řekne Bangladéš, většina lidí si vybaví vojenské převraty, cyklóny, záplavy, hladomory, ženy s tvářemi zohyzděnými kyselinou... Bangladéš však není pouze zemí špatných zpráv, ale i neskutečně krásné tropické přírody zjevující se v bujně zeleni rýžových polí a nekonečných stříbřistých hladin jihoasijských veletoků ukrývajících v sobě všechna tajemství a hloubku Asie. A k tomu zemí barevného, barvitého a plného života. To ostatně vcelku logicky vyplývá již z její demografie – v zemi svou rozlohou o šestinu větší než bývalé Československo žije kolem 150 miliónů lidí. Misantrop či introvert se tu opravdu nemá kam schovat. O tom, že realita je podstatně jiná než povrchní mediální obrázek, jsem se mohl přesvědčit na konci minulého roku, když jsem zemi navštívil jako člen pozorovatelské mise monitorující parlamentní volby. Dlouhá cesta ke svobodě
Třebaže po rozdělení britského koloniálního panství podle náboženského klíče bylo území dnešního východního Bengálska, na němž se rozkládá stát Bangladéš, známo jako Východní Pákistán, má s Pákistánem po kulturní i etnické stránce s výjimkou islámu jen pramálo společného. Právě proto a s ohledem na fakt, že Pákistán svou východní část vykořisťoval podstatně hůře než Britové, usilovali Bengálci dlouho o samostatnost. Po hrozivých masakrech, jimž podle odhadů padlo za oběť na tři miliony obyvatel, skončila válka za nezávislost s indickou pomocí roku 1971 ustavením samostatného státu. Nový stát zatížený chudobou však byl poznamenán chronickou nestabilitou, takže během dvou desetiletí se v něm odehrálo několik vojenských převratů doprovázených i změnou zahraničně-politické orientace země. První z nich měl obzvláště krvavý průběh, jeho obětí se stal nejen první prezident a zakladatel Bangladéše Mudžíbur Rahmán, ale i celá jeho rodina. Od počátku devadesátých let v zemi funguje parlamentní demokracie, poznamenaná ovšem chaosem, volebními manipulacemi a násilnými nepokoji. V ty vyústila i předvolební kampaň před dvěma lety, takže nakonec místo voleb skončila vyhlášením výjimečného stavu. Prozatímní úřednická vláda, obdařená zvýšenými pravomocemi a osvíceným vedením bývalého guvernéra Národní banky, obnovila v zemi stabilitu, řadu prominentních politiků poslala do vězení za korupci a přijala na desítky dekretů včetně takových užitečných výnosů, jako je zákaz kouření v restauracích. Které z nich ovšem budou nakonec definitivně přijaty v podobě platných zákonů, záleží na nově zvoleném parlamentu.
Pestrá společnost
Syté a hýřivé barvy provázejí člověka v Bangladéši na každém kroku. Na krásných sárí ještě krásnějších žen stejně jako na pestrém dekoru rikšů, tuktuků, kamionů i autobusů. Na tržištích stejně jako v trvale rozkvetlé tropické krajině. Barevná je ovšem i bangladéšská společnost. Třebaže země je většinově muslimská, v poklidu zde žijí i hinduisté, křesťané a jedna z nejpočetnějších buddhistických komunit v Asii. Zdejší islám je navíc ve srovnání s arabským světem či Íránem poměrně tolerantní a již samotný, většinou překvapivě indický způsob odívání žen nasvědčuje tomu, že tu spíše převládá pohodová bengálská, tj. indická mentalita vyznačující se jistou ledabylostí a spontaneitou, která si striktní regule monoteistického islámu dovede přizpůsobit k obrazu svému.
Bangladéš se sice deklaruje jako islámský stát, ale jeho společnost je plně sekulární, svou otevřeností a smyslem pro samosprávu blízká spíše té indické. A přestože v posledních letech i zde došlo k několika spektakulárním teroristickým útokům, islámská karta není to hlavní, co hýbe zdejším veřejným životem. V zemi působí tisícovky nevládních organizací věnujících se environmentálním projektům, sociální práci i vzdělání. V Bangladéši se zrodila dnes ve třetím světě tolik rozšířená myšlenka mikrokreditů, jejíž tvůrce a zakladatel známé Grameen Bank, profesor ekonomie Mohammed Yunus, za ni obdržel v roce 2006 Nobelovu cenu za ekonomii. Pestrá a svobodná je i nabídka tisku, televizních a rozhlasových stanic i mobilních operátorů. Komunikace jsou jed-
„Navzdory zdejšímu smyslu pro barvy byla však volební kampaň z úsporných důvodů pouze černobílá, žádné barevné billboardy, jak je známe ze západních volebních kampaní a ještě více ze zemí, kde si na volby pouze hrají.“ ním z nejrychleji se rozvíjejících sektorů zdejší ekonomiky a i pro ty nejchudší se mobil stává prostředkem podnikání, uzavírání obchodů. Stejně pestrá je i politická scéna. Navzdory zdejšímu smyslu pro barvy byla však volební kampaň z úsporných důvodů pouze černobílá, žádné barevné billboardy, jak je známe ze západních volebních kampaní a ještě více ze zemí, kde si na volby pouze hrají. Černobílé plakátky s volební agitací a portréty kandidátů zato visely na všech možných i nemožných místech a občas vytvářely hotové girlandy. Zato předvolební mítinky byly neobyčejně hlasité, hojně navštěvované, s temperamentem místním lidem vlastním procházely městy průvody volebních agitátorů připomínající procesí indických poutníků. Atmosféru podtrhoval zpěv, hra na hudební nástroje a vše, co dům dal, včetně hrnců. Přirozeně nešlo jen o politiku, ale také naplno si užít veřejnou podívanou, prostou skutečnost, že se „něco děje“... Protože do většiny venkovských oblastí země nejezdí skoro žádní turisté, tím dalším vskutku exotickým rozptýlením jsme byli my sami. Chudí západní cestovatelé by si tu mohli výborně vydělávat na způsob našich někdejších medvědářů či pouličních akrobatů ...
Téma
5 Síla přežití Ani pestré barvy nemohou však milosrdně zahalit odvrácenou stranu této mimořádné země. Polovina obyvatel žije v nelítostné chudobě s méně než dolarem na den. Kdo může své děti posílat do školy a má dostatek jídla pro celou početnou rodinu, může už hovořit o životním štěstí. Běžní lidé si na živobytí vydělávají většinou ruční prací na venkovských políčkách, drobnými řemesly a službami nebo v továrnách. Některé z nich – např. cihelny či textilky, kde se velká část práce odbývá ručně nebo - v lepším případě - na zastaralých, životu nebezpečných strojích, připomínají Anglii na počátku průmyslové revoluce a být to jinde než v jižní Asii, dříve či později z nich vzejde nový prorok revoluce sociální. Vedle nich však jako houby po dešti rostou i moderní montovny zahraničních investorů, pro které je Bangladéš z mnoha důvodů lákavým eldorádem. Ekologická situace v přelidněné zemi je katastrofální. Předimenzovaná populace tlačí na půdu, lesy i živočichy – třebaže Bangaldéš je zemí řek, velké ryby v nich dnes prakticky nenajdete. Vzduch v hlavním městě, desetimilionové Dháce, přecpané auty a špinavým průmyslem, lze přímo krájet, ve venkovských městečkách zase člověka zaskočí obrovské množství odpadků hnijících přímo na ulici nebo v zavlažovacích kanálech v těsném sousedství lidských obydlí. Mnohá z nich nejsou ničím víc než z plechu a prken sbité slumy krčící se i pod silničními mosty nebo kymácející se na kuřích nožkách nad vodními plochami proměňujícími se postupně v zahnívající bažiny. Štiplavý dým z doutna-
jících hromad odpadků nebo hejna ptáků zevlujících na mastných skládkách připomínají místy inferno, jaké by ve své fantazii nevymyslel snad ani Hieronymus Bosch. Miliony Bangladéšanů odcházejí za prací, velká část z nich do západní Evropy, zejména Británie, ti méně šťastní pak, mnohdy ilegálně, do Indie, Thajska či Malajsie. Nejvíce jich však pracuje v bohatých ropných státech Perského zálivu. Remitence odtamtud posílané domů představují vítanou injekci pro rodinný rozpočet a následně i pro celou bangladéšskou ekonomiku. Konečný dojem z každé země však nevytváří jen životní situace jejích obyvatel, ale především jejich postoj k ní. A po této stránce Bangladéšané ilustrují sílu
„...např. cihelny či textilky připomínají Anglii na počátku průmyslové revoluce a být to jinde než v jižní Asii, dříve či později z nich vzejde nový prorok revoluce sociální.“ života navzdory podmínkám více než těžkým. Většinou jsou to lidé činorodí, optimističtí, dovedou se radovat ze života a prokazovat nezištné přátelství příchozím. Spíše než s orientální apatií se tu setkáme s cílevědomým usilováním o lepší život, o vzdělání své i svých potomků, pro něž obětují leckdy více než my v zemích, pro které je toto jakoby bezcennou samozřejmostí.
Stanová zástavba v jedné z oblastí, permanentně ohrožených hurikány. Foto: Robert Stojanov
Téma Volby na výbornou
Přestože každodenní život v lidnaté zemi působí dojmem nepřehledného chaosu, volby se odehrály bez větších incidentů a v naprostém klidu. V den voleb byl zakázán veškerý provoz soukromých motorových vozidel, aby na zchátralé a přetížené silniční síti bylo možno zajistit přepravu citlivých volebních materiálů a nepochybně i snížit riziko případných teroristických útoků, které se v posledních letech nevyhnuly ani Bangladéši. Přestože volby trvaly nezvykle krátce, pouze od osmi do čtyř hodin a lidé trpělivě stáli dlouhé hodiny ve frontách, dostalo se na všechny. Při organizaci voleb se myslelo na všechno – jelikož polovina obyvatel je negramotná, na volebních lístcích se místo textu nalézaly všeobecně známé symboly jednotlivých stran. Oddělené hlasování žen a mužů mělo zajistit, že v této stále patriarchální společnosti nebudou ženy ovlivňovány mužskými členy rodiny a budou hlasovat skutečně jen za sebe. Volební účast přesahovala osmdesát procent a ve vztahu k politice leckdy cynický zápaďan mohl s údivem až dojetím pozorovat, s jakou vážností a důvěrou obyvatelé k volbám přistupují. I v těch nejzapadlejších vesnicích byli členové komisí slavnostně oblečeni. Závěr voleb nepostrádal pro Evropana romantických momentů – ať již to bylo sčítání hlasů při svíčkách a petrolejce, kdy členové komise seděli v kruhu na zemi a potýkali se s horou volebních lístků uprostřed, či doprovázení auta s členy komise a volebními dokumenty po ztemnělých polňačkách do okresního města. Třebaže voleb se zúčastnilo široké spektrum stran od levice včetně místních komunistů přes tradiční středové strany až po islamisty, podobně jako v jiných zemích rozvojového světa nešlo v nich o ideologické rozdíly a politologické nuance, ale o pragmatické záležitosti každodenního života – dodávky elektřiny, ceny potravin, budování dopravní infrastruktury.
Budoucnost je otevřená, nikoliv beznadějná
Třebaže do voleb šlo množství nejrůznějších stran, nakonec se prakticky omezily na souboj dvou klíčových hráčů bangladéšské politické scény, to jest Bangladéšské národní strany (Bangladeshi Nationalist Party) a Lidové ligy (Awami League). V čele obou stran stojí ženy. Třebaže zrovna v muslimské zemi to může výrazně překvapovat, musíme si uvědomit, že obě pocházejí z nejvyšších kruhů a v podstatě naplňují pro jižní Asii typický způsob dynastické politiky, jak jej známe z Pákistánu, Indie a Srí Lanky. Předsedkyně Lidové ligy Sheikh Hasina je dcerou zakladatele Bangladéše Mudžíbura Rahmána (známého jako šejk Mudžíb) a masakr své rodiny při krvavém převratu v roce 1975 přežila jen díky tomu, že spolu se svou sestrou právě pobývala na studiích v Evropě. Tou druhou je vdova po rovněž zavražděném generálovi a pozdějším prezidentovi Zijáuru Rahmánovi Begum Khaleda Zia. Třebaže (a nebo právě protože) obě dámy silných charakterů i vizí pocházejí z vlivných rodin, které se nejvýrazněji zasloužily o samostatnost země i nastolení demokracie po odstavení posledního vojenského vládce Mohammeda Eršáda (ten je ovšem stále poli-
6 ticky činný jako předseda jedné z politických stran a poslanec parlamentu), nemají se zrovna příliš v lásce a navzájem se obviňují nejen z falšování voleb, ale dokonce z usilování o život. Jejich vzájemná animosita a konfrontace vedla k blokování parlamentu, nepokojům a prakticky k dysfunkci politického života země, kterou potom musely uvádět do pořádku úřednické vlády. Působení poslední z nich řada Bangladéšanů hodnotila s většími sympatiemi než chaosem poznamenanou parlamentní demokracii. Poslední volby však byly beze sporu nejkorektnější, jaké kdy Bangladéš dosud zažil. Pečlivou a dlouhodobě připravovanou registrací voličů za pomoci nejmodernějších informačních technologií se vyloučili fiktivní voliči a zároveň naopak řada těch skutečných voličů z nejzapadlejších oblastí poprvé dostala možnost legitimně hlasovat. Volby se obešly téměř bez násilností
„Volební účast přesahovala osmdesát procent a ve vztahu k politice leckdy cynický zápaďan mohl s údivem až dojetím pozorovat, s jakou vážností a důvěrou obyvatelé k volbám přistupují.“ a jak se shodují zprávy většiny pozorovatelských misí, proběhly transparentně a bez manipulací. Ve volbách s jasnou převahou zvítězila Lidová liga, zatímco Bangladéšská národní strana stejně jako islamistická strana Jamaat–e-Islami utrpěly drtivou porážku. Budoucnost země nakonec ovšem bude záviset nejen na tom, jak se domluví dvě nejsilnější veteránky zdejší politiky a zda budou s to odložit své volební animosity, ale i na mnoha faktorech globálního charakteru, vývojem klimatu počínaje a ekonomikou konče. Bangladéš je totiž opravdu zemí na misce vah. Na té jedné se nalézá přátelské a činorodé obyvatelstvo, úctyhodný šestiprocentní ekonomický růst a poměrně tolerantní a otevřená společnost. Na straně druhé výkyvy ekonomiky, pokles zájmu o jutu - zdejší hlavní exportní zemědělskou komoditu - a možný sociální neklid, jenž by nejspíše nabyl podoby náboženského extremismu. Především však pravidelné přírodní pohromy v podobě cyklónů a záplav, které úspěšně rostoucí ekonomiku každoročně stahují ke dnu. Navíc v případě krizového scénáře globálního oteplení by se záplavy v důsledku zvýšené hladiny moře v nízko položených příbřežních oblastech a deltách velkých řek mohly stát pohromou chronickou, která by miliony jejich obyvatel proměnila v uprchlíky a nadějnou budoucnost ve skutečnou noční můru nejen pro Bangladéš. Může-li mezinárodní společenství této zemi na její cestě pomoci, pak to není jen konkrétní solidarita a zvýšený zájem o její unikátní kulturu a způsob života, ale třeba také odstraňování celních bariér na globální úrovni a proměna dosud povýtce akademické debaty o globálním oteplování v konkrétní činy. Lubor Kysučan Autor působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a na Fakultě sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně.
Téma
7
PROČ MIGRUJÍ OBYVATELÉ BANGLADÉŠE DO INDIE? Migrace obyvatel patří k nejvýznamnějším procesům, které ovlivňují tvář světa v celé jeho historii bez ohledu na kontinenty či regiony. Migrační proudy představují důležitý socio-ekonomický indikátor společenských procesů, včetně demografických. Nicméně důvodů, proč lidé migrují, je pochopitelně celá řada. Článek se pokusí zaměřit na hlavní příčiny migrace obyvatel Bangladéše – muslimské země s největší hustotou zalidnění - do Indie – hinduistické země s druhou nejpočetnější populací na světě.
Migrační procesy mezi Bangladéší a Indií
Migrace obyvatel z dnešního státu Bangladéš (dříve Východní Bengálsko nebo Východní Pákistán) do Indie má dlouhou tradici, přinejmenším ještě z dob Britského impéria. Mezinárodní dimenzi těmto proudům dalo vyhlášení nezávislosti muslimského Pákistánu a hinduistické Indie v roce 1947. Vzhledem k neexistenci identifikačních karet (občanských průkazů) v obou zemích nejsou k dispozici žádné přesné statistiky umožňující stanovit počty migrantů překračujících každý den hranice. Navíc hranice mezi oběma státy jsou prakticky otevřené vzhledem k velkému množství říčních kanálů řek Brahmaputry i jejích přítoků a horských oblastí, a tak obyvatelé obou států
se mohou téměř volně pohybovat tam i zpět. Paradoxně se tak všichni Bangladéšané stávají obyvateli-občany Indie, což prohlubuje tenze mezi oběma národy. Ty slabší se projevují u odlišného popisu situace na hranicích. Zatímco Bangladéšané zdůrazňují každodenní střelbu ze strany Indických ozbrojených sil na bangladéšské migranty (občasně doplněné o zprávy z médií), tak Indové si stěžují na nekonečné proudy muslimského obyvatelstva z Bangladéšanů zaplavujících indické pohraniční státy Ásám, Tripura a Západní Bengálsko. Podle některých odhadů dnes tvoří Bangladéšané již třetinu obyvatel Ásámu a indičtí geografové se obávají nadměrné spotřeby přírodních zdrojů v tomto státě (především půdy a vody). Robert Livernash se domnívá, že od 50. do poloviny 90. let minulého století se přistě-
Většina obyvatel rizikových oblastí je nucena žít ve stanech. Foto: Robert Stojanov
Téma hovalo z Bangladéše do Indie 12 - 17 miliónů lidí. Zpráva Mezinárodní organizace pro migraci z roku 2005 zmiňuje proudy migrujících Bangladéšanů, kteří žijí v blízkosti asámské hranice a každý den se shromažďují na železničních nebo autobusových stanicích Guwahati (Gauhati), hlavního města Ásámu, v naději, že zde najdou práci na indických farmách nebo stavbách. Tak vytvářejí největší denní pracovní trh v regionu. Indičtí úředníci vnímají tento druh migrace s obavami
„...známá Sjednocená osvobozenecká fronta Ásámu (ULFA), která od roku 1979 bojuje za nezávislost této provincie na Indii, soustřeďuje své útoky z poslední doby právě na migranty z Biháru (nejchudší indický stát) a právě Bangladéše. Místní obyvatelé, kteří obecně nejeví příliš zájmu bavit se o této skupině, je však považují za mafii, která spíše vybírá tzv. výpalné.“ a varují, že jakmile tito lidé najdou práci a zabydlí se zde, přijedou i jejich rodiny a trvale se zde usadí. Vzápětí začnou vyžadovat pracovní povolení a případně i potravinové lístky, které opravňují rodinu získat všechny druhy sociální pomoci. Podobné obavy vyjádřily nad environmentální a et-
8 nickou budoucností Ásámu i někteří autorem oslovení indičtí experti, kteří upozorňují na fakt, že migranti z Bangladéše mají relativně vysokou porodnost ve srovnání s místním obyvatelstvem. Stejně tak zmiňují jejich spotřebu dřeva v již tak velmi výrazně odlesněném Ásámu nebo půdy pro zemědělskou činnost, která se zpravidla získává opět odlesněním. V současné době se odhaduje, že Bangladéšané tvoří minimálně třetinu z cca 26 miliónů obyvatel této provincie. Není tak překvapující, že tyto nálady se snaží využít ve svůj prospěch různé militaristické skupiny ve snaze získat sympatie místních obyvatel na svou stranu. Například známá Sjednocená osvobozenecká fronta Ásámu (ULFA), která od roku 1979 bojuje za nezávislost této provincie na Indii, soustřeďuje své útoky z poslední doby právě na migranty z Biháru (nejchudší indický stát) a právě Bangladéše. Místní obyvatelé, kteří obecně nejeví příliš zájmu bavit se o této skupině, je však považují za mafii, která spíše vybírá tzv. výpalné. Nicméně nedávno však v Ásámu útočili i muslimští radikálové, kteří údajně mají základny v sousedním Bangladéši. Důvodem je právě ochrana muslimského obyvatelstva. Obyvatelé Bangladéše však nemigrují pouze do Indie, ale i na území Spojených států, Velké Británie a samozřejmě i do zemí Perského zálivu, Singapuru a Malajsie, kde hledají především práci, ale i vzdělání. Odhady z konce 90. let tak hovoří o třech milionech dělníků v zahraničí, kteří ročně zasílali více než 1,5 miliardy USD do země původu. Jaké jsou tedy základní příčiny migrace obyvatel Bangladéše?
Vesničané, kteří utíkají za prací do měst, se často živí jako rikšové. Foto: Robert Stojanov
Téma
9 Základní příčiny migrace
Analýza literatury a terénní výzkum autora tohoto článku v Bangladéši a indickém státu Ásámu identifikovaly čtyři základní skupiny push faktorů, které hrají významné role v procesech rozhodování migrovat u obyvatel Bangladéše: 1. Ekonomické faktory v kombinaci s chudobou Ekonomické podmínky hrají nejvýznamnější roli v rozhodovacím procesu bangladéšských migrantů. Pracovní migrace v její dočasné, permanentní či cyklické formě je jednou ze strategií pro přežití nebo zvýšení kvality života. Hlavní oblasti, kam migranti směřují, jsou provincie Západní Bengálsko, Ásam a Tripura. Ve všech regionech se bangladéšští migranti usazují především v příhraničních oblastech a velkých městech s jejich okolím (především Kalkata a Guwahati-Gauhati). V Ásámu se však často jedná o venkovské oblasti v údolí Brahmaputry, kde nacházejí zemědělskou půdu, i když poněkud horší kvality bez finančních možností efektivního zavlažování. 2. Environmentální faktory Environmentální faktory v Bangladéši hrají pravděpodobně druhou nejvýznamnější roli při rozhodování zda migrovat, či nikoliv. Nicméně v některých regionech mohou být environmentální změny tou rozhodující příčinou migrace. Ve většině případů se jedná o přírodní
„...především však nedostatek pracovních příležitostí a půdy, časté přírodní katastrofy a vysoká hustota obyvatel, to vše v kombinaci s kulturními a historickými souvislostmi vytvářejí předpoklad pro existenci tzv. ‚permanentní migrační atmosféry‘...“ katastrofy (např. povodně, hurikány), různé ekologické procesy (např. eroze půdy, zasolení půdy, říční eroze způsobující zánik ostrovů nebo břehů, sucho), výstavbu velké říční přehrady v jednom případě nebo nedostatek přírodních zdrojů (především pitné vody či vody na zavlažování, nedostatek zemědělské půdy). Některé z nich jsou lidskou činností způsobeny přímo, jako například použití špatných zemědělských technologií nebo výstavba přehrady, u některých však lidské působení je nepřímé, což je zrovna příklad změny klimatu. 3. Demografické faktory Bangladéš trpí nejvyšší populační hustotou na světě (bez městských států), jež dosahuje poměru více než 1000 obyvatel na čtvereční kilometr, vysokým populačním růstem a obecně velkým počtem obyvatel (154 miliónů), které dohromady způsobují nízký podíl obyvatel na rozloze zemědělsky využitelné půdy. Hlavní město Dháka (Dacca) s odhadovaným počtem 12 - 14 milióny obyvatel je doslova přelidněné obyvateli z venkova, kteří často žijí ve slumech. 4. Občanské nepokoje a vysoký stupeň náchylnosti ke konfliktům uvnitř společnosti Některé regiony v Bangladéši, především horské východní oblasti, jsou čas od času zasaženy občanskými konflikty a nepokoji. Nejznámějším takovým regionem je Chittagong Hill, kde žijí místní kmeny v permanent-
ním konfliktu s centrální vládou a desítky tisíc z nich již emigrovaly do indického státu Tripura. Někteří se však již vrátili po podepsání příměří v 90. letech minulého století. Dalším permanentním, i když více skrytým konfliktem je občasná nevraživost mezi hinduistickou a muslimskou částí bangladéšské společnosti. Hinduisté, především ze západní části země, opouštějí Bangladéš a stěhují se do Indie. Tento migrační proud však není příliš masivní. První tři migrační faktory, především však nedostatek pracovních příležitostí a půdy, časté přírodní katastrofy a vysoká hustota obyvatel, to vše v kombinaci s kulturními a historickými souvislostmi vytvářejí předpoklad pro existenci tzv. „permanentní migrační atmosféry“ v této společnosti na národní i mezinárodní úrovni. Nicméně podrobněji se zastavíme u environmentálních příčin migračních proudů, protože ty jsou v současné době velmi často zmiňovány, především v kontextu změny klimatu.
Environmentální migrace
Ačkoliv se přírodní zdroje, jako jsou pitná voda nebo půda, mohou zdát nevyčerpatelné, je v mnoha případech realita zcela opačná. Dlouhodobá devastace či zásadní změna životního prostředí nebo přírodní katastrofa můžou zásadně zasáhnout do života obyvatel daného území a tím je připravit o životně důležité přírodní zdroje, obydlí či obživu. Lidé v takto postižených oblastech jsou donuceni opustit své domovy a hledat obživu jinde, čímž vzniká proces environmentální migrace. Ke zhoršení stavu životního prostředí přitom může dojít lidskou činností (např. průmyslové havárie, výstavba přehrad, urbanizační procesy) i činností přírodních sil (např. záplavy, zemětřesení, hurikány), nejčastěji však kombinací obou (degradace půdy, změny srážkového režimu v důsledku změny klimatu). V každém případě je zhoršení stavu životního prostředí spojeno se ztrátou živobytí, a proto je velmi obtížné odlišit environmentální příčiny migrace od příčin ekonomických. Odborné studie zmiňují velké množství faktorů, které hrají roli v procesech migrace. Jejich množství nedovoluje přesné určení toho, jak velká část populace, případně jak velký populační růst či hustota obyvatel přispívá k degradaci životního prostředí a následné migraci obyvatel. Nicméně už jen přítomnost těchto faktorů indikuje oblasti, které jsou v ohrožení nekontrolovatelných migračních proudů. Jednou z takových oblastí je právě Bangladéš, odkud lidé neustále migrují do sousedních indických provincií Ásám, Tripura a Západní Bengálsko.
Vliv změny klimatu?
Relativně méně známým faktorem zůstává dopad změny klimatu na migrační proudy v této části světa, respektive jejich skutečný rozsah. I když mnohé studie zmiňují právě Bangladéš jako prominentní zdrojovou oblast environmentální migrace především kvůli změně klimatu, žádná z nich neuvádí konkrétní údaje či přesné dopady. I když metodologicky je to téměř nemožné, je zajímavé si všimnout výpovědí postižených obyvatel jihozápadní oblasti Bangladéše (provincie Khulna), kteří autorovi tohoto článku potvrdili, že hurikán Sidr z listopadu 2007 byl nejsilnějším a nejvíce destruktivním
Téma hurikánem, který pamatují za poslední tři desetiletí. Negativní dopady změny klimatu na Bangladéš jsou poměrně často popisovány v literatuře i médiích. Mluví se především o větší intenzitě a častějším výskytu povodní i tropických cyklón a také zvýšení hladiny moře. Bangladéš je země, která má velkou část svého území s poměrně nízkou nadmořskou výškou. Změna klimatu se může projevit i nepravidelností srážek, na kterých je založeno živobytí velké části populace. I když současné výzkumy na toto téma jsou na počátku, obyvatelé postižených lokalit dále trpí sezónními povodněmi a hurikány různé intenzity.
„...hurikán Sidr zasáhl v listopadu 2007 téměř polovinu země a zničil 550 tisíc hektarů pobřežních rýžových polí, čímž způsobil v Bangladéši nejhorší potravinovou krizi za několik desítek let.“ Již zmíněný hurikán Sidr zasáhl v listopadu 2007 téměř polovinu země a zničil 550 tisíc hektarů pobřežních rýžových polí, čímž způsobil v Bangladéši nejhorší potravinovou krizi za několik desítek let. Rýže se musela začít dovážet a její cena stoupla dvojnásobně, což nejvíce postihlo chudé obyvatele země. Celkový počet lidí zasažených cyklonem byl odhadován na 8,5 milionu, počet obětí se pohybuje kolem 3 500, dalších 40 000 lidí bylo zraněno. Mnoho přeživších se však nemá kam vrátit, protože bylo zcela zničeno 564 000 domů. Poškozeno bylo dalších 885 280 budov. Kromě zmíněného ještě zahynulo 1,25 milionu kusů dobytka. Místní nevládní organizace Rupantar (www.rupantar.org) sídlící v jihozápadním městě Khulna se snaží
10 zprostředkovat dostupnou pomoc obětem této přírodní katastrofy v nejvíce postižených oblastech. Jejich způsoby pomoci obsahují celou řadu metod, jedna z nich je i snaha prosadit výstavbu stabilních domů z cihel, které stojí na pevných pilířích. Dům by umožnil přežití lidem i drobnému zvířectvu a zachování základního majetku. Bohužel cena takového domu je 2 500 USD, což naprosto přesahuje možnosti místních obyvatel, ale bohužel i místních organizací a vládních institucí. Dokonce i zahraniční agentury prohlásily, že nejsou schopny za takovou cenu masově pokrýt potřebu v nejvíce ohrožených oblastech. Většina obyvatel tak musí spoléhat na stany, případně vlastní výstavbu, která vydrží do příchodu dalšího většího hurikánu. Další možností je migrace do některého z bangladéšských měst, především hlavního města Dháky.
Vnitřní migrace
V Bangladéši jsou masivní i migrační proudy probíhající uvnitř země. Více než 75 procent všech migrujících jsou tzv. vnitřní migranti, zbývající část jsou mezinárodní migranti, o nichž byla řeč výše. Nejsilnější vlna již tradičně probíhá mezi venkovem a městy, především Dhákou z důvodu největší šance pro nalezení práce. Většina migrantů zde vykonává podřadné práce či méně placená zaměstnání v textilním průmyslu (jehož produkty jsou vyváženy i do Číny kvůli své super nízké ceně), v domácnostech či jako řidiči rikš. Zatímco řidiči rikš jsou muži, tak 80 - 90 procent zaměstnaných v textilním odvětví tvoří ženy, celkem asi 1,8 miliónu pracujících v cca 3 500 malých a středně velkých továrnách. Realitou je, že většina z těchto nově příchozích rozšiřuje místní slumy.
Závěr
Pohyby migrantů hledajících nový prostor pro život a uplatnění jsou složitější než v minulosti. Na začátku 21. století již planeta nenabízí neobydlená území, která by byla vhodná pro masový příliv migrantů. Výsledkem tak mohou být konflikty s místními obyvateli nebo další environmentální katastrofy v důsledku zvyšujících se požadavků (tlaků) na životní prostředí. Mezinárodní úsilí by proto mělo směřovat k předcházení vzniku environmentálního napětí a řešit jeho případné důsledky rychle a efektivně. Prevence založená na systémech včasného varování, orientace rozvojových intervencí na projekty usilující o odstranění environmentálních příčin migrace nebo zabránění jejich eskalace (např. výstavba odolných obydlí), spolupráce zemí při snižování emisí skleníkových plynů představují příklady možných cest k řešení. Zároveň se tak ukazují obrovské problémy při jejich zavádění do praxe, což dokazuje příklad aktivity bangladéšské organizace Rupantar. Robert Stojanov Autor působí na Fakultě regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. Pozn. Autor by chtěl poděkovat všem lidem, kteří mu byli nápomocni při jeho pobytu v Bangladéši a Indii, a popřát obětem přírodních katastrof i organizacím typu Rupantar mnohem osvícenější řízení velkých zahraničních rozvojových agentur a donorských vlád.
V hurikány sužované Bangladéši se neziskové organizace snaží prosadit např. výstabu stabilních domů z cihel.Foto: Robert Stojanov
11
DIGITÁLNÍ PROPAST: NOVÁ NEROVNOST NEJEN V KYBERPROSTORU Je internetová síť demokratizačním prostorem nebo mocenským nástrojem, jenž slouží k dalšímu prohlubování globálních nerovností?
Převratná změna ve všech oblastech našeho života - včetně způsobů, jakým se šíří informace, včetně změny v sociálních interakcích mezi lidmi, v obchodních praktikách, politice, médiích, vzdělávání, zábavě – to je základní zkušenost většiny lidí ve věku globalizované modernity. Přelom tisíciletí přinesl přerod „tradiční“ industriální společnosti v informační společnost 21. století. Tato změna s sebou přinesla i novou formu hluboké nerovnosti, jež se vytváří v kyberprostoru – digitální propast (tzv. digital divide), jež odděluje chudé a bohaté na lokální, stejně jako na globální úrovni. Rychlost globální technologické a ekonomické transformace jen zdůrazňuje, jak naléhavě je třeba se tímto jevem zabývat a hledat způsoby, jak přemostit stále se prohlubující digitální propast. Termín „digital divide“ (digitální rozdělení/ digitální propast) se poprvé objevil v polovině 90. let minulého století. Digital divide vyjadřuje nerovnost ve vztahu k informačním a komunikačním technologiím (zkráceně ICT, jednoduše k počítačům a k internetu). Je to rozdíl mezi těmi, kteří mají přístup k ICT a zároveň je umí využívat a mezi těmi, kteří tento přístup a tuto schopnost nemají. Přístup a znalost, jež by umožnili ICT využívat, přitom ovlivňují nejrůznější faktory – od demografických, geografických, ekonomických až po sociální a politickou situaci regionu. Digital divide může mít horizontální formu (rozdíly mezi státy nebo světovými regiony) a vertikální formu (rozdíly napříč stratifikovanou společností v jednom státu/oblas-
„Zatímco pouze 6% světové populace hovoří anglicky, celých 81% webových stránek na internetu je v angličtině.“ ti). Digitální propast může mít geografický charakter, jež vychází z geografických rozdílů, ale také charakter sociální, jež představuje propast mezi tzv. informačně bohatými a chudými a jež může korespondovat např. s rozdělením země na průmyslové a zemědělské oblasti. V neposlední řadě může být také vyjádřením demokratické propasti, jejíž hranice určuje rozložení mocenských vztahů, a tedy i rozdíl ve schopnostech využít digitální technologie k participaci v politickém systému.
resách. Podle výzkumů tvoří až 80% navštívených stránek pouhých 0,5% z celkového počtu www stránek na internetu. Dalším důvodem k pesimismu je i komercionalizace sítí – na obsah internetu má totiž dominantní vliv marketing, a tedy potřeby velkých korporací. Skeptiky i těšitele pak do určité míry smiřuje postoj třetí, podle něhož záleží především na prostředí, ve kterém se uživatelé/lky internetu nacházejí a ze kterého pocházejí. Internet tedy může některé rozdíly ve společnosti eliminovat, zatímco jiné prohlubovat.
Předpoklady a prostředky vzniku digitální propasti
Co konkrétně může určovat, jak se ICT v dané společnosti uplatní nebo neuplatní? Jde o kombinaci mnoha faktorů, jež mohou působit různě v závislosti na konkrétních podmínkách. Nelze přitom spoléhat ani čistě na tzv. technologický determinismus (podle něhož je využití technologie dáno čistě jejím charakterem, a je tedy nezávislé na prostředí, ve kterém se nachází), ani na sociální determinismus (podle něhož přijetí technologie a zacházení s ní předurčují pouze sociální charakteristiky dané společnosti). Vztah mezi technologií a společností je dynamický a mnohovrstevnatý; technologie, které mají společné charakteristiky, mohou být odlišné ve své materiální nebo kulturní funkci.
Internet a společnost
Jak vlastně internet ovlivňuje společnost – je mocenským nebo demokratizačním nástrojem? Optimisté považují internet za demokratizační prostředek, který svým mobilizačním potenciálem umožňuje marginalizovaným skupinám ve společnosti vstup do politického systému a participaci v něm. Pesimisté prosazují přesvědčení, že internet je závislý na mocenských a vlastnických strukturách, upevňuje stávající mocenské vazby v systému a má tak mainstreamový efekt. Podle skeptiků totiž pouhé pronikání technologií do společnosti nestačí. Poukazují na roli, jež hrají další faktory, jako cena internetu nebo schopnost jej užívat. Upozorňují také, že na síti se nachází příliš mnoho informací, přičemž většina uživatelů se pohybuje především po „známých“ adProcentuální podíl obyvatel, jenž byli v roce 2008 připojeni k internetu. Sloupce ukazují podíl on-line uživatelů celosvětově. Zdroj: www.zook.info
12 Prvním rozhodujícím faktorem je kvalita infrastruktury (telekomunikací, hustota pokrytí kabely apod.…) i médií obecně, rychlost a kvalita připojení k internetu, dostupnost hardwaru a softwaru a jejich charakter. Kromě těchto předpokladů je však bariérou v přístupu k internetu také nedostatek základní zkušenosti s ním, chybějící znalosti a příležitosti technologii využívat. Předpokladem úspěšného proniknutí ICT do společnosti je přístup k ICT, jejich používání a schopnost aktivní práce s informacemi a obsahem. Zároveň je nutné si uvědomit, že teprve při dlouhodobé práci s internetem může díky
„Není tajemstvím, že v kyberprostoru své zájmy prosazují největší světové mediální korporace, jako např. Time Warner, Disney, Murdochova News Corporation a další. Není tedy vůbec od věci ptát se, jaký mají digitální technologie obsah a kdo jej určuje.“ jeho užívání dojít ke kvalitativní změně ve společnosti. Mnoho lidí např. v rozvojovém světě sice může získat přístup k počítačům a internetu v lokálních internetových kavárnách, výzkumy však ukazují, že lidé budou s největší pravděpodobností pravidelně užívat internet, pouze pokud k němu budou mít přístup ve svých domovech. K redukci digitální nerovnosti je nejen třeba mít přístup k PC, vliv má také obsah internetu, vzdělávací systém v daném místě, míra gramotnosti, schopnost pracovat s informacemi, třídit je, používat, analyzovat. Důležitou roli hraje také jazyk. Zatímco totiž pouze 6% světové po-
pulace hovoří anglicky, celých 81% webových stránek na internetu je v angličtině. Podle některých údajů bylo na Google napočítáno celkem 4.59 miliard webových stránek v anglickém jazyce, zatímco pouze 12.6 milionů stránek bylo v arabštině a 87.1 milionů v čínštině. Tato čísla jasně hovoří o jazykové, a tedy i kulturní hegemonii, která na internetu panuje. Další významný sociální faktor ovlivňující pronikání digitálních technologií do společnosti představuje také sociální kapitál uživatelů/lek (tedy jejich členství ve fyzických i virtuálních komunitách), politické zřízení v zemi (hrozba cenzury apod.), rozvinutost občanské společnosti, která nabízí cesty, jak participovat v politickém systému a sama má mobilizační potenciál, ale také instituce přítomné ve společnosti (z tradičních např. církev nebo odbory, z nových neziskové organizace). Demokratická propast, jejíž hranice určuje rozložení mocenských vztahů, je tedy i rozdílem ve schopnostech využít digitální technologie k participaci v politickém systému. Je nutné se tedy ptát, zda lidé vstupují nebo chtějí vstoupit do politického procesu a zda jim to daný systém umožňuje (např. cenzorské zásahy do kyberprostoru v Číně). Mimořádně důležitou otázkou a rozhodně ne jedinou, jež je aktuální i v našich podmínkách, je ta, zda jsou digitální kanály, jež jsou ve společnosti dostupné, cestou k participaci občanů, nebo jen komerční arénou. Není tajemstvím, že v kyberprostoru své zájmy prosazují největší světové mediální korporace, jako např. Time Warner, Disney, Murdochova News Corporation a další. Není tedy vůbec od věci ptát se, jaký mají digitální technologie obsah a kdo jej určuje. Mezi další faktory pak patří legislativa v dané zemi, telekomunikační politika, stupeň liberalizace trhu apod.
V domácnostech většiny zemí třetího světa rapidně přibývá televizních obrazovek i satelitních antén (Fez, Maroko). Foto: Lenka Šafránková Pavlíčková
13 Digitální propast v globálním světě a možná řešení Celkem 5,5 miliard lidí na světě nemá v současnosti internetové připojení. Z celkového počtu 1 miliardy uživatelů jich pak 81% sídlí ve dvaceti nejbohatších zemích z celkem asi 240 zemí světa. USA například čítají pouhých 4,6% celkové světové populace, přitom zde ale sídlí 69% z celkového počtu uživatelů internetu na světě. Zatímco populace Afriky, světadílu s nejnižší mírou penetrace ICT ve společnosti, čítá cca 14% celkového počtu lidí na zemi, pouze 3% obyvatel tohoto kontinentu má přístup k internetu. V jižní Asii, ve které žije více než polovina z celkové světové populace, má k internetu připojení 8,9% obyvatel. Není tedy divu, že investice do ICT v rámci tzv. třetích zemí se stává stále výraznější prioritou OSN a dalších organizací, ale také polem pro reklamně výhodné charitativní projekty firem, jako je např. Microsoft. Vyšší investice do výzkumu digital divide a metod, jak tuto propast přemostit, je přitom hlavním požadavkem kritiků, kteří upozorňují, že fenoménu digital divide není stále věnována pozornost, jež by korespondovala s jeho důležitostí. Jak je totiž zřejmé, jde o jev, který je komplexně propojen s dalšími problémovými oblastmi, jako je např. životní prostředí nebo např. odliv mozků ze zemí, které uvízly v digitální propasti, do vyspělých států, a je tedy třeba jej komplexně řešit. Komerční zájmy technologických firem se odráží ve spirále neustálého dokupování softwaru a hardwaru a neustálého zastarávání již nakoupeného. Zásadní je tedy požadavek na vyšší technologickou „přístupnost“: větší kompatibilitu starých a nových hardwarů, důraz na opensource software (např. operační systém Linux namísto Windows), vzhledem k rychlému šíření televizních obrazovek do domácností v zemích třetího světa představuje další možnost např. „set top box“ na připojení televize k internetu, potenciál představuje Web 2.0... Někteří na-
„Celkem 5,5 miliard lidí na světě nemá v současnosti internetové připojení. Z celkového počtu 1 miliardy uživatelů, jich pak 81% sídlí ve dvaceti nejbohatších zemích z celkem asi 240 zemí světa.“ vrhují zavedení „univerzálního přístupu“ k telefonním linkám, založeného na regulacích (ne tedy na volném trhu), jejichž kritériem může být množství linek v závislosti na počtu obyvatel (např. v Ghaně by tak byl telefon v každé lokalitě o více než 500 obyvatelích); na vzdálenosti (např. Burkina Faso – telefon na každých 20 km) a času (např. Jihoafrická republika – telefon dosažitelný do 30 minut cesty). Inspirací konkrétních opatření může být indický model pro propojení zemědělských oblastí „n-Logue Communications“, jež spočívá v budování levných kiosků s připojením na internet na principu levné bezdrátové technologie a efektivní organizace, a to v režii místních podnikatelů. Cena každého stánku činí cca 800 dolarů. Příkladem aktivit komerčních firem je nezisková organizace One Laptop per Child (OLPC), kterou založila taiwanská korporace Quanta Computer, největší světový výrobce notebooků. OLPC vyvinula speciální notebook (resp. tzv. „subnotebook“, který je menší a lehčí než klasic-
DIGITÁLNÍ PROPAST PODLE REGIONŮ Severní Amerika a západní Evropa • vysoká míra penetrace ICT • zatímco ICT trh v severní Americe je kompetitivní (deregulace, volný trh), západní Evropa je pluralistická (důraz na veřejnou službu, regulace) • výrazně nižší počet připojení k internetu v rámci EU mají Řecko, Španělsko a Portugalsko. Noví členové EU mají až o polovinu nižší počet připojení. Asijský a pacifický region • nejnižší míra pronikání ICT: Východní Timor, Tádžikistán, Afghánistán, Nepál, Kambodža • nejvyšší míra pronikání ICT: Austrálie, Nový Zéland, Japonsko, Jižní Korea, Hong Kong, Taiwan • politická omezení - cenzura: Barma, Severní Korea, méně Čína, Vietnam, Singapur • výjimečné postavení: Čína, Indie disponují vysoce centralizovanou mocenskou strukturou, takže pronikání ICT je nerovnoměrné (50% populace je on-line v průmyslových centrech, zatímco 0,5% procenta na zemědělských periferiích) Latinská Amerika • méně digitalizovaná než Asie • nejvyšší míra pronikání ICT: Argentina, Brazílie, Chile, Mexiko, Uruguay, v karibské oblasti rozvoj díky turismu • nejnižší: Bolívie, Ekvádor, Peru, Kolumbie, Haiti • problémy: vysoká privilegovanost velkých ICT korporací, finanční nestabilita států, nízké vzdělání, nízká úroveň anglického jazyka, velké zemědělské periferie Střední Východ a severní Afrika • nejvyšší míra pronikání ICT: Izrael, Bahrajn, Kuvajt, Katar • zároveň však tyto oblasti poznamenávají problémy např. V Bahrajnu jsou digitální média pod dohledem vlády, totéž se děje v Lybii, Ománu, Saudské Arábii, Íránu, Sýrii • nejnižší míra pronikání ICT: Jemen, Alžír Subsaharská Afrika • nejnižší míra pronikání ICT na světě, je zde pouhých 1,5% všech uživatelů internetu • charakteristická je silná role nadnárodních korporací • problémy: nedostatek finančních prostředků, nedostatek technologického a sociálního kapitálu, politická a ekonomická nestabilita, negramotnost, vysoké náklady na připojení Střední a východní Evropa • míra pronikání ICT roste, ale dosud je situace nejasná, protože konsolidace stále probíhá
ký notebook) XO-1 s cílem dosáhnout ceny 100 dolarů za notebook (aktuální cena zůstává na 199 dolarech). Počítač má být distribuován dětem v rozvojových zemích. To, že skrze počítačové technologie lze podporovat porozumění jiným kulturám, dokázal např. známý americký hudebník a producent Quincy Jones. Jeho nadace „Listen Up“ podporuje vzájemné sdílení hudby mezi studenty v americkém Los Angeles a Jihoafrickou republikou. Lenka Šafránková Pavlíčková Autorka je socioložka a členka redakční rady časopisu PŘES.
14
Palestinsko-izraelský konflikt: na čí straně je pravda? Pro následující dva rozhovory jsem zvolila možná poněkud provokativní titulek. Lze jednoznačně určit „na čí straně je pravda?“ Palestinec Moath al-Jabree a Valerie Dubová nabízejí dvě odpovědi na tutéž otázku. Hovoříme-li o válečném konfliktu, často se pídíme o vinících a obětech a s odstupem času s pomocí historického bádání možná nalezneme viníka a cítíme soustrast s oběťmi. Některé konflikty však trvají již několik generací a jejich studování je příliš problematické na to, aby se o něm dalo hovořit jako o nezaujatém. Málokdo zůstává neutrální a to, na čí straně je pravda, hodně záleží na úhlu pohledu. Dva z nich vám v tomto rozhovoru nabízím a rovnou připouštím, že pohledů existuje tolik, kolika lidí se palestinsko-izraelský konflikt nějakým způsobem dotýká. Stejné otázky jsem prostřednictvím emailů kladla dvěma lidem, kteří reprezentují odlišný pohled na věc. Pro au-
„Konflikt mezi Palestinci a sionisty je jednoduše ‚náboženský‘ konflikt, protože Židé odjakživa věří, že Palestina je jejich země zaslíbená, jak je to napsáno v jejich svaté knize Tóře. Proč by jinak přišli do Palestiny?“ tentičnost textu jsem se rozhodla do něj zasahovat minimálně. Odpusťte proto délku rozhovorů, věřím však, že jakékoli zkracování a mazání „přebytečných“ vět by bylo jen na škodu a zkreslovalo by, co se mi oba lidé snažili říci. Prvním z nich je Palestinec Moath al-Jabree, který se narodil v Hebronu1. V současné době z důvodů politických změn v oblasti (kterou chápe jako izraelskou okupaci spojenou s vystavením zdi oddělující dvě území) žije v uprchlickém táboře mezi Hebronem a Betlémem. Protože Moath nepovažuje existenci státu Izrael za legitimní, hovoří o Izraeli v uvozovkách či případně používá slovo sionista. Nutné je poznamenat, že rozhovor s Moathem proběhl v angličtině, což mohlo způsobit, že některé myšlenky ztratily svůj původně zamýšlený význam. Druhou respondentkou je Valerie Dubnová z občanského sdružení Chalonot. Naposledy navštívila Izrael minulý rok v rámci programu Sar-El, kdy jako dobrovolnice na vojenské základně opravovala a kompletovala headsety do helem pro piloty a tankisty. Krátce po jejím návratu do České republiky propukla operace „Lité olovo“, během níž vůbec poprvé zažila skutečný strach o zdraví a život svých přátel, které si mezi vojáky na základně našla. Jak vnímáte palestinsko-izraelský konflikt? VD: Izraelsko-palestinský konflikt vnímám jako všechny konflikty podobného charakteru – nechápu ho a nerozu1
mím mu. Marně přemýšlím, proč ve 21. století stále existují místa, kde se lidé od samého probuzení musí strachovat o život svých blízkých i svůj vlastní, místa, kde celá rodina i několikrát denně chvatně vstává od jídla a utíká se za zvuku varovné sirény schovat do krytu. Přemýšlím, proč existují lidé, kteří se opásají výbušninou, nastoupí do autobusu plného nevinných civilistů a následně se v něm odpálí... A teď neztotožňuji první s Izraelci a druhé s Palestinci. Jen připomínám, co se za tím chladně znějícím a po tolika letech již opotřebovaným spojením „izraelsko-palestinský konflikt“ pořád skrývá: strach, utrpení, nejistota. Je mi z toho smutno. Obdobné problémy se přirozeně vyskytují po celém světě, pouze o nich nevíme, nebo už je pro jejich dlouhé trvání ani nevnímáme. Konkrétně problematiku Izraele a Palestiny si ovšem beru osobněji, jelikož se o ni hlouběji zajímám a sympatizuji se státem Izrael, kde navíc žije mnoho mých přátel. M.al-J.: Konflikt mezi Palestinci a sionisty je jednoduše „náboženský“ konflikt, protože Židé odjakživa věří, že Palestina je jejich země zaslíbená, jak je to napsáno v jejich svaté knize Tóře (jedná se o část Starého zákona označovanou též jako Pět knih Mojžíšových - pozn. red.). Proč by jinak přišli do Palestiny? Palestina je malá země. Čili pokud chtěli Židé pouze domov, mohli jít do jiných zemí, větších a bohatších. Jak je známo, OSN jim nabízela mnoho zemí před tím, než přišli do Palestiny. Např. Argentinu nebo Etiopii, ale oni tyto návrhy zamítli, protože chtěli jít do Palestiny, což značí, že konflikt je „náboženský“. Domníváte se, že argumenty OSN (z roku 1947) podporující vznik samostatného státu Izrael jsou oprávněné? M.al-J: Jistě. OSN nám nezaručila žádná práva. USA proti nám vždy využívá právo veta, i v případě, když nějaká země chce poslat do Palestiny vojenské síly, které by ochránily civilní obyvatelstvo. USA to však vždy neguje a nechává nás napospas sionistické armádě, aby nás volně, bez jakékoli ochrany, pozabíjela. VD: V první řadě si nemyslím, že má smysl více než šedesát let po vzniku Izraele diskutovat o tom, zda se tenkrát OSN neunáhlila. Stejně tak bychom se totiž mohli ptát po legitimnosti argumentů podporujících vznik arabského státu na území Judei. Tu, na rozdíl od výše zmíněných, ale nikdo nenapadá. Proč? Po druhé světové válce Evropu tížilo svědomí, kterému velmi „levně“ ulevila, když dala zelenou samostatnému židovskému státu. Samozřejmě rozumím pocitu křivdy, kterou Palestinci cítí. Z jejich pohledu jsou trestáni, aniž se proti Židům provinili. Na druhou stranu sionistické snahy o obno-
Hebron je posvatné místo pro křesťany, muslimy i židy. Pobýval zde Abrahám (který je důležitý pro všechny tři náboženství) a má zde prý hrobku. To je důvodem sporů o Hebron, jež byly vyřešeny, když bylo město po několika nepokojích a vraždách rozděleno. Radikalní židé získali pro svou věc i Izrael a začali v oblasti stavět a osídlovat ji.
15 vení či vybudování nového židovského státu tu byly již před oběma světovými válkami. Území Palestiny kupodivu nebylo jediným místem, o kterém se uvažovalo (mimo jiné byla brána v potaz například Argentina či Uganda). Přestože o oprávněnosti biblického nároku na Svatou zemi lze pochybovat, považuji za logické, převážila-li tradice a myšlenka obnovy státu na území, kde již v minulosti existoval a kde Židé napříč staletími stále žili, byť v menšině. Sionisté začali s nákupem půdy, který dočasně přerušila první světová válka, a v roce 1947 bylo v jejich vlastnictví již 20% někdejšího britského mandátního území Palestiny. Dnes už se můžeme jen dohadovat, jak by to bylo dál, kdyby nezasáhla druhá světová válka. Domníváte se, že snaha vytvoření a posléze udržení státu Izrael má politické, mocenské, náboženské či jiné ambice? VD: Ne, nic takového si nemyslím. Sionismus byl pouhou reakcí na evropský antisemitismus druhé poloviny 19. století. Vzniku státu Izrael tak předcházela prostá lidská potřeba místa, kde nikdo nezpochybňuje vaše zá-
„Hamas je námi zvolená vláda a věříme, že vše brzy vyřeší. Problém však tkví ve světovém mínění, které chápe Hamas jako teroristickou organizaci a nedává mu šanci dokázat, že je schopen skutečné vlády.“ kladní práva a svobody. Druhá světová válka této potřebě dodala na naléhavosti, když došlo k zpochybnění samotného práva Židů na život. Nemám ráda používání holocaustu jako argumentu proti jakékoliv kritice Izraele, ale vznik tohoto státu je třeba chápat v jeho historickém kontextu, ke kterému pokus o vyhlazení celého národa
Izraelský vojenský hřbitov (Har Hertzel, Jeruzalém). Foto: Valerie Dubnová
jednoduše patří. Existence Státu Izrael přináší naději, že se nic podobného v budoucnosti nezopakuje. Stejně jako v předchozí otázce bych ráda dala podnět k zamyšlení: Jaké ambice naopak stojí za snahou o jeho zničení? M.al-J.: Jak jsem již řekl na začátku, vznik „Izraele“ je čistě „náboženská“ záležitost. A pokud se trochu podíváte zpátky do minulosti, uvidíte, kolikrát se Židé snažili naši zemi anektovat. Nyní se snaží zničit mešitu al-Aksa (mešita al-Aksa stojí v Jeruzalémě a po mešitě v Mekce je druhou nejdůležitější stavbou islámu, protože odtud podle tradice vykonal prorok Muhammad noční cestu do nebe - tzv. mirádž - pozn. red.). Ta mešita je náboženská stavba, tudíž jejich snaha ji zničit je nábožensky motivovaná agenda. Jak vnímáte situaci v Izraeli a Palestině po roce 2000, kdy naplno vypukla druhá intifáda? Případně, jak ji vnímají lidé z této oblasti? M.al-J: Bohužel, ta situace se neustále zhoršuje, nikoli však z důvodů intifády. Zhoršuje se z důvodu sionismu a světové politiky vůči nám. Intifáda je normální reakcí vůči jejich útokům. Všichni lidé zde jsou jako jedna ruka a intifáda je náš jediný způsob svobody. VD: Je těžké zaujmout stanovisko k tak brutálnímu násilí, které druhá intifáda představuje. Civilisté umírali na obou stranách – v Izraeli při teroristických útocích v autobusech, kavárnách, restauracích, na diskotékách..., na palestinských územích pak při likvidování teroristů izraelskou armádou, pokud se nacházeli v blízkosti cílů. Ve všech ohledech druhou intifádu považuji za nesmírně tragické období, jehož následky izraelská i palestinská společnost nese dodnes. Nekompromisní izraelské protiteroristické operace prováděné jako reakce na sebevražedné útoky v izraelských městech přispěly k rostoucí radikalizaci palestinské společnosti, došlo k výraznému zdokonalení sebevražedných zbraní, mezi sebevražednými atentátníky se poprvé objevily ženy a děti...
16 Co podle Vás znamená pro civilní obyvatelstvo stavba nových židovských osad na sporných územích či územích hojně obývaných Palestinci? VD: Výstavba nových židovských osad na zmíněných územích je určitě problematická záležitost. Palestinci v ní vidí překážku pro vznik jejich vlastního samostatného státu a požadují, aby se izraelská vláda zachovala stejně, jako když řešila tutéž otázku v Pásmu Gaza, kde všechny židovské osady zlikvidovala. Izraelci naopak považují výstavbu nových židovských osad na celém území svého státu – tedy i na Západním břehu – za legitimní a přirozené. Přikláním se na stranu Izraelců. V první řadě neexistuje žádná dohoda mezi Izraelem a Palestinci, která by výstavbu a rozšiřování sídlišť zakazovala, jednak mi připadá nelogické požadovat likvidaci veškerého židovského osídlení na určitém území jen proto, že tam má v budoucnosti vzniknout samostatný palestinský stát. Žádný stát přeci není monolitický. Mohou-li žít v Izraeli Arabové, proč by nemohli v Palestině žít Židé? Taková úvaha ovšem předpokládá nanejvýš zodpovědný přístup a má-li být funkční, nesmí se židovské osídlení stát argumentem pro nemožnost vyhlásit na daném území samostatný stát Palestina ani pro jednu ze zúčastněných stran. Tím spíše, když celková plocha nově osídlených míst nedosahuje ani 3% z celkové rozlohy Západního břehu. M.al-J: Osady jsou součástí sionistické strategie, která se snaží dostat Palestince pryč z jejich domovů a měst. Je to jasné jako slunce na nebi. Jde to vidět v Jeruzalémě,
Palestinská autonomní oblast (pásmo Gazy, západní břeh Jordánu, Golanské výšiny) a území státu Izrael k roku 2008. Zdroj: wikipedia.org
Ramallahu a hlavně v Hebronu. Pod ochranou armádních složek v jejich plné spolupráci nás tito osadníci napadají každý den a boří naše domy a farmy. Myslíte, že současná vládnoucí strana premiéra Benjamina Netanjahu Likud přispěje k vyřešení palestinsko-izraelského konfliktu? M.al-J: Ne, nemyslím si. Byl už jednou premiérem a nic neudělal. Mimochodem, Benjamin Netanjahu je jedním z nejextrémnějších sionistů působících proti Palestincům. Což je mimo jiné největší důvod, proč jej tolik voličů zvolilo. Znají totiž jeho názory a vědí, že se tvrdě postaví proti Palestincům. Myslím, že by si vaši čtenáři měli přečíst
„Ráda bych řekla, že věřím v ukončení izraelsko-palestinského konfliktu mírovou cestou, ale čím detailněji se s ním seznamuji, tím menší šanci tomu dávám.“ knihu, kterou napsal. Jmenuje se „Místo mezi národy“. Z této knihy se dozvíte o jeho ideologii. VD: Každá izraelská vláda si doposud kladla za jeden z prioritních cílů vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, tedy nepochybuji, že se o to pokusí i ta současná. Nynější premiér, kterému v Izraeli neřekne nikdo jinak než Bibi, podporuje vznik palestinského státu a je ochoten vzdát se Judeje, Samaří a Pásma Gazy v jeho prospěch při splnění určitých podmínek. Jedním z izraelských požadavků je samozřejmě ten, aby palestinská správa bojovala s terorismem. Premiér Netanjahu na začátku dubna tohoto roku prohlásil (a teď budu citovat zpravodajský web Arutz Sheva): „...palestinští Arabové musí mít možnost vládnout si sami nad svými životy, ale neohrožovat naše.“ Co pro Vás představuje strana Hamas? Bude se snažit řešit situaci podle vás mírovými prostředky nebo paravojenským úderem? VD: Vývoj Hnutí islámského odporu, které známe pod zkratkou Hamas, je nanejvýše zajímavý. Hnutí vzešlo z Muslimského bratrstva pocházejícího z Egypta. Muslimské bratrstvo, které propagovalo přísné dodržování islámských pravidel, rozhodně nesledovalo politické cíle. Když jeho pobočka v Gaze založila charitativní organizaci, obdržela finanční příspěvek dokonce i od izraelské vlády. Nicméně dnes Hamas zcela oprávněně figuruje na nejednom oficiálním seznamu teroristických organizacích vydávaných některými státy. Jsou to právě členové převládající militantní části Hamasu, kteří nesou zodpovědnost za nesčetné útoky proti izraelskému civilnímu obyvatelstvu a kteří vytrvale ostřelují jih Izraele z Pásma Gazy. Cíl Hamasu je jednoznačně definovaný jeho ideologickou chartou. Vzhledem k tomu, že jde o zničení Státu Izrael, a protože Hamas považuje teror za klíčovou složku své taktiky, nemůže být o mírovém řešení situace vůbec řeč. M.al-J: Hamas je námi zvolená vláda a věříme, že vše brzy vyřeší. Problém však tkví ve světovém mínění, které chápe Hamas jako teroristickou organizaci a nedává mu šanci dokázat, že je schopen skutečné vlády. Palestincům ani není umožněno zvolit si svobodně, koho chtějí. Konaly se volby a my si vybrali Hamas. Ale svět tomu
17 takto nechtěl, protože ví, že Hamas uspěje, stejně jako uspěl předtím a uspěje znova, alespoň v Gaze. Myslím, že vojenské řešení je ojediněle použitelný způsob a už i poslední možnost, jak vyřešit tento problém. Sionisté jinému způsobu řešení ani nerozumí. Sionisté rozumí pouze vojenskému jazyku, tedy krvi a násilí. Aneb, jak se říká v tom přísloví, „klínem vyrážet klín“. Myslíte, že konflikt se dá vyřešit mírovou cestou? Jaké jsou podle vašich zkušeností názory tamních obyvatel? M.al-J: My jsme s nimi tento konflikt zkoušeli vyřešit mírovou cestou. Oni však znova a znova porušovali všechny dohody, které s námi uzavřeli. Tak jsme mírovou cestu vzdali, protože „izraelský“ lid nechce mír. Poslední průzkum mezi „Izraelci“ ukázal, že více než 70 procent z nich podpořilo izraelský vojenský útok v Pásmu Gazy, čili si opravdu myslíte, že chtějí žít s ostatními lidmi v míru? VD: Ráda bych řekla, že věřím v ukončení izraelskopalestinského konfliktu mírovou cestou, ale čím detailněji se s ním seznamuji, tím menší šanci tomu dávám. Nejde jen o to, že mají kompromisu dosáhnout dvě strany, jejichž představy o výsledku jsou diametrálně odlišné. Na obou stranách totiž zároveň chybí vnitřní názorová jednotnost. Ani Izraelci ani Palestinci se nemohou shodnout v tom, co vlastně jsou ochotni tomu druhému nabídnout, ze kterých požadavků naopak nesleví. Mezitím pokračují teroristické útoky, snahy o účinná opatření... A vzájemné vztahy se ochlazují, vyhrocují a posunují do rovin, odkud možná jednou už nebude možné dohlédnout na jakýkoliv kompromis. Dobrým příkladem toho, o čem tu vlastně mluvím, byly mírové snahy v první polovině devadesátých let minulého století, za které obdrželi Jicchak Rabin, Šimon Peres a Jásir Arafat Nobelovu cenu míru. Mnozí tvrdí, že tehdy byli Izrael a Palestina za celou dobu existence Státu
Posvátné místo dvou náboženství - Zeď nářků a mešita Al-Aksá (Jeruzalém). Foto: Valerie Dubnová
Izrael nejblíže mírovému řešení. Přesto se po sepsání tzv. Přechodné smlouvy na konci září 1995 zvedla vlna nevole proti čelním představitelům na obou stranách kvůli tomu, že byli ochotni na takovou smlouvu přistoupit. Arafata kritizovali nejen jeho odpůrci, ale i spolupracovníci, na Jicchaka Rabina byl dokonce spáchán atentát. Zemřel rukou náboženského sionisty pocházejícího z ortodoxní židovské rodiny. Izraelci přirozeně po míru ve své zemi touží, nicméně se velmi různí v názorech, jaké ústupky Palestincům jsou přípustné pro jeho dosažení. Pro názornost bych se vrátila ke smrti někdejšího předsedy izraelské vlády Jicchaka Rabina. Tomu se stala osudným právě vstřícnost vůči Palestincům a ochota vzdát se části území Státu Izrael v jejich prospěch. Část Izraelců to považovala za přijatelnou cenu za mír, část odsoudila Rabina jako zrádce a našli se i tací,
„Vzpomínám si na jeden obrázek, na němž po sobě střílejí voják IDF a příslušník Hnutí islámského odporu. Zatímco voják kryje vlastním tělem dětský kočárek, terorista jeho palbu opětuje dětským kočárkem kryt. Považuji to za nejlepší přiblížení skutečné situace v Pásmu Gaza.“ kteří jeho vraždu uvítali a kteří ji dodnes považují za událost, která zabránila výrazně horší tragédii. Co si myslíte o postupu izraelské armády v Pásmu Gazy na přelomu roku 2008/2009 (např. tzv. taktika litého olova)? VD: Operace „Lité olovo“ byla adekvátní reakcí na neustálé porušování smluveného šestiměsíčního příměří a stupňování raketových útoků z Pásma Gazy v jeho závěru a po jeho skončení. Mimochodem, zmíněné příměří bylo poprvé porušeno jen několik hodin po jeho zahájení. Při rozhodování o zahájení vojenské operace v Pásmu Gaza nehrála hlavní roli ani tak zranění způsobená izraelskému civilnímu obyvatelstvu nebo škody na majetku, přestože byly značné. Především si musíme uvědomit, jak strašnému psychickému strachu jsou lidé žijící v těsné blízkosti Pásma Gazy za takových podmínek vystaveni. Neustálé obavy, strach, nepolevující stres. Něco takového dokáže trvale poznamenat dospělého člověka, natož pak křehkou psychiku dítěte, které zde vyrůstá. Že nešlo o unáhlený čin ostatně dokázal sám Hamas, když na pohrůžku vojenskou operací reagoval zcela netečně tím, že takhle Izrael vyhrožuje již tři roky. Není divu, že došlo na slova známého českého přísloví o džbánu a utrženém uchu. A já znovu obdivuji trpělivost, kterou stát Izrael projevil při snaze řešit tuto situaci mírově. V souvislosti s kritikou postupu izraelské armády v Gaze mne velmi popudily argumenty typu: „Proč Izrael útočí na policejní stanice, univerzity, ba dokonce mešity, když údajně nejde o válku proti Palestincům?!“ Ráda bych všem, kteří se takto ptali, odpověděla. To proto, že se především jednalo o sklady zbraní a vojenská ústředí Hamasu. Další rozhořčenou otázkou, která často zaznívala, bylo: „Proč je mezi mrtvými civilisty tolik mladých lidí?“ Smutnou pravdou je, že na území, kde 44% populace tvoří lidé mladší čtrnácti let, nejde naneštěstí o nic
18 překvapivého. Civilních obětí by navíc mohlo být mnohem méně, kdyby Hamas nepoužíval civilisty (děti a ženy přednostně) jako živé štíty, kdyby uměle nezvyšoval počet obětí tím, že lidem bránil opustit místa, která byla označena jako cíle bombardování. Zamyslete se sami, kolik znáte vojenských konfliktů, při kterých útočící strana rozházela nad územím nepřítele letáky v jeho jazyce, aby varovala civilní obyvatelstvo a umožnila mu včasné opuštění ohroženého prostoru. Izraelská armáda navíc uskutečnila téměř 90 000 telefonátů na mobilní telefony obyvatel Pásma Gazy a varovala je, že se blíží k jejich oblasti, kde bude útočit na teroristické cíle. Opravdu se takhle chová opovrženíhodný agresor?
„Zatímco v angličtině se hovoří o incidentu, při kterém přišli o život dva Izraelci a dva Palestinci, arabská verze zpravodajství přináší poselství o dvou Izraelcích a dvou šahídech, mučednících pro Alláha. Izraelské ozbrojené síly z anglické verze se v arabském znění mění na okupační vojska a tak dále a tak dále.“ M.al-J: Vojenský útok „Izraele“ byl velký zločin. Přestože mají ty nejlepší zbraně, tak utrpěli velké ztráty, což značí, že bojují pro nic, protože bojují na území, které není jejich, a to jen za účelem zabíjení lidí, především pak dětí. Jsou to agresoři. V Palestině na to nemají právo. Co si myslíte o zprávě komisaře OSN Richarda Falka, která uvádí, že útok izraelské armády v pásmu Gazy byl protiprávní, porušoval lidská práva a naznačuje, že Izrael se dopustil válečných zločinů? (vydaná v březnu 2009) M.al-J: Ano, souhlasím s tou zprávou. Je to evidentní. Není nutné to dále rozvádět. VD: Osobně operaci „Lité olovo“ schvaluji, tedy se zmí-
něnou zprávou samozřejmě nesouhlasím. Naopak ji považuji za naprosto absurdní! Zatímco odsouzeníhodné útoky na Izrael prováděné různými teroristickými skupinami i v období tzv. příměří se žádné odezvy ze strany OSN nedočkaly, oprávněná, předem inzerovaná a v rámci možností šetrná reakce je označena jako protiprávní. Neznepokojuje Vás to? Vzpomínám si na jeden obrázek, na němž po sobě střílejí voják IDF a příslušník Hnutí islámského odporu. Zatímco voják kryje vlastním tělem dětský kočárek, terorista jeho palbu opětuje dětským kočárkem kryt. Považuji to za nejlepší přiblížení skutečné situace v Pásmu Gaza, které nepotřebuje žádný další komentář. Pokud se někdo v tomto konfliktu dopustil jakýchkoliv zločinů, pak teroristé Hamasu, a to na Palestincích, jejichž zájmy tvrdí, že hájí. Jakou roli mají v informovanosti o palestinsko-izraelském konfliktu podle vás média? Zprostředkovávají relativně objektivní a neutrální reportáže? Jak je to v ČR a jak v Izraeli/Palestině? VD: Již poměrně dlouhou dobu vnímám rozličná média spíše jako nástroj propagandy a manipulace než zdroj objektivních informací. Je to přirozená obranná reakce na překrucování fakt a vytrhávání událostí z kontextu, kterých jsem byla svědkem na naší mediální scéně, ať už k ní docházelo ze strany těch, se kterými sympatizuji, nebo jejich odpůrci. A teď konkrétně vůbec nemluvím o izraelsko-palestinském konfliktu, přestože mne nedávno naprosto znechutil přístup některých novinářů k operaci Lité olovo. To se pak dozvídáme, odpusťte mi ten sarkasmus, o zlém a krvežíznivém Izraeli, jenž opět útpčí na nevinné Palestince, kteří, za moudrého použití svého obyvatelstva jako živého štítu, ostřelují jeho území s dobrými úmysly mírovými raketami. Nicméně si nedělám iluze o tom, že jinde je to ideální. Zvláště u takových kontroverzních témat se bude spíše pouze lišit míra zaujatosti vůči jedné či druhé straně. Co se role médií v Izraeli týká, organizace Palestinian Media Watch nedávno uveřejnila zajímavou zprávu o zpravodajské agentuře palestinských Arabů Ma’an. Demonstruje, jak Ma’an přináší poněkud odlišné infor-
Bezpečnostní kontrola při vstupu do prostoru Zdi nářků (Jeruzalém). Foto: Valerie Dubnová
19 mace v angličtině a arabštině. Zatímco v angličtině se hovoří o incidentu, při kterém přišli o život dva Izraelci a dva Palestinci, arabská verze zpravodajství přináší poselství o dvou Izraelcích a dvou šahídech, mučednících pro Alláha. Izraelské ozbrojené síly z anglické verze se v arabském znění mění na okupační vojska a tak dále a tak dále. Za mnohem větší zlo ovšem považuji způsob, jakým například stanice Al Aksa patřící Hamasu manipuluje s dětmi. Vkládá zbraně do rukou jejich oblíbených postaviček, které se následně prohlašují džihádisty bojující se zlotřilými sionisty a chránící děti Palestiny. Nakonec zazní výzva k tomu, aby se k nim děti připojily... K tomu už prostě nemám co dodat. M.al-J: Jak je známo, média mají velkou zodpovědnost poskytovat lidem pravdivý obrázek situace. Jak jsem ale měl možnost vidět v Evropě, média tam neukazují celou pravdu. Proto si většina Evropanů myslí, že Hamas je teroristická organizace a Palestinci že jsou agresoři. Z těchto zpráv pak usuzují, že sionisti mají na Palestinu nárok. To mě velmi zraňuje. Palestinská média jsou úplně jiná, ukazují nám, co se děje, což já osobně ani nepotřebuji vidět v televizi, protože to vidím na vlastní oči. TV kanál Al-Aksa je proto v Evropě a USA zakázán, protože lidé se nemají dozvědět pravdu.
„Ptal jsem se strýčka, proč na nás stříleli. On mi odpověděl, že to je tím, že jsem mladý a že se bojí, že až vyrostu, budu se dožadovat práva na svůj domov.“ Zažil/a jste někdy teroristický útok na území Izraele či Palestiny? M.al-J: Pokud se podíváte na Al-Džazíru, uvidíte, co s námi dělají. Když mi bylo pět let, jel jsem se svým strýčkem a jeho kamarádem v autě. U domu strýčkova kamaráda stála velká budova a na střeše byli vojáci. Z ničeho nic na nás začali střílet, ale díky bohu, zasáhli jen auto, asi pět centimetrů od místa, kde jsem stál já. Ptal jsem se strýčka, proč na nás stříleli. On mi odpověděl, že to je tím, že jsem mladý a že se bojí, že až vyrostu, budu se dožadovat práva na svůj domov. VD: Otázka je, co už/ještě označíme za teroristický útok. Vzpomínám si, jak jsem se kdysi smála článkům, v nichž byly uváděny různé variace na zpravodajství typu „arabští teroristé házeli kameny na projíždějící autobusy“. Ve skutečnosti už to pak ale taková legrace není, tím spíše, když vzduchem začnou namísto kamenů létat zápalné lahve. Nicméně pokud bych měla mluvit o něčem, co bezesporu teroristickým činem je, pak by nešlo o zážitek můj, nýbrž důstojníka z vojenské základny, kde jsem pracovala. K útoku došlo na severu Izraele u hranic s Libanonem. Sebevražedný atentátník při něm vběhl do restaurace, kde téměř dvě desítky dětí oslavovaly narozeniny jednoho z nich, a uvnitř se odpálil, aniž tomu mohl kdokoliv zabránit. Místní obyvatelé byli na místě tragédie samozřejmě mnohem dříve než záchranáři. Vyprošťovali děti z trosek domu, poskytovali první pomoc těm, u kterých měla naději na úspěch... Úmyslně jsem vybrala tragickou událost z opačného konce státu, než by se v rámci tohoto rozhovoru předpokládalo. Bylo by naivní domnívat se,
že Izrael sužuje pouze nevyřešený územní spor s Palestinci a útoky Hamasu. Jak vnímáte fenomén tzv. mučednických smrtí činěných v osídlených oblastech? A jak to podle Vás vnímají lidé, se kterými jste se setkali? VD: Mučednická smrt je opravdu nádherný eufemismus pro sebevraždu spojenou s masovou vraždou. Vyznavači islámu možná chápou smrt pro Alláha jako nejvyšší zásluhu, ale pro mne není ničím jiným než nebezpečným fanatismem, který stál život mnoho nevinných lidí. Navíc jsou mezi vyhledávači mučednické smrti až příliš často lidé, kteří se ocitli v situaci, z níž nemohou najít východisko, a kteří věří, že jim jejich oběť přinese šťastnější život na onom světě. Mučedníci? Rozhodně bych jim říkala jinak. O dětských „mučednících“ se mi nechce ani zmiňovat. Lidé, se kterými jsem se na toto téma bavila, sebevražedné útoky přirozeně odsuzují. A to nejen proto, že jsou Židé a jsou tedy namířeny proti nim, ale právě proto, že jsou věřícími, pro něž má lidský život takovou cenu, že je kvůli jeho záchraně možné porušit kterékoliv z Božích přikázání. M.al-J: Obecně vzato, v našem náboženství je šahíd (mučedník) člověk, který byl zabit nepřítelem ve válce nebo zemřel, když jej napadl nepřítel. Jak na základě Vaší zkušenosti vnímají palestinskoizraelský konflikt civilní obyvatelé daného regionu (Palestinci i Izraelci)? M.al-J: Pro civilisty je ten konflikt obtížný, protože osadníci na nás útočí, útočí na náš majetek. Jsou pod ochranou své armády, takže mezi nimi a jejich armádou nevidím žádný rozdíl. Ani si nemyslím, že je nějaký rozdíl mezi civilním a vojenským konfliktem. Je to prostě konflikt. VD: Zatímco pro nás je poměrně obtížné přiklonit se na jednu či druhou stranu, Izraelci a Palestinci v tom mají většinou naprosto jasno a nepřipouštějí jakékoliv pochyby o oprávněnosti jejich požadavků na dané území. Dokáží vás zahrnout nespočtem argumentů, popřípadě vynesou jediný, ale s takovou razancí, že jste v tu chvíli přesvědčeni o jejich pravdě a navíc připraveni se zasadit o jejich věc. Nicméně pokud se vám podaří je vtáhnout do diskuse, poznáte, že jejich skutečný pohled na izraelsko-palestinský konflikt se liší od jedince k jedinci, přičemž zohledněny jsou nejrůznější faktory. Hlavní roli hraje především osobní zkušenost s terorem ze strany Hamasu, vliv má přirozeně také náboženství. Mnohé čtenáře možná překvapí, že na demonstracích proti existenci Státu Izrael mohou Židy vidět pálit izraelskou vlajku a mávat palestinskou ultraortodoxní. Ti považují sionistické hnutí za hřích, neboť se Židé v biblických dobách zavázali nevracet se do Země zaslíbené, dokud je zpět nepřivede Mesiáš, který obnoví židovský stát. Ale to zmiňuji spíše pro zajímavost. Důležité je, že většina Izraelců správně neklade rovnítko mezi Palestince a arabské teroristy. Uvědomují si možná lépe než sami Palestinci, že tím, kdo jim ve skutečnosti nejvíce škodí, nejsou Židé nebo Stát Izrael, ale právě teroristické organizace jako Hamas, které jimi bezohledně manipulují pro dosažení svých cílů a neváhají je použít jako živý štít. Radka Svačinková Autorka studuje religionistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.
komentář
20
Bezpečnostní zeď oddělující židovské a arabské osídlení (Jeruzalém). Foto: Valerie Dubnová
Válka hluchých se slepými na úkor bezbranných Jeden z mála nesporných výsledků izraelské operace „Lité olovo“, k níž došlo na přelomu roku 2009, představuje výrazně posílené postavení hnutí Hamás v palestinské společnosti. Skutečnost, že organizace izraelský útok vůbec přežila, znamená, že se její politická pozice stala minimálně ve střednědobém horizontu takřka neotřesitelnou. Izraelská strana nedosáhla ani jednoho z deklarovaných válečných cílů: Nezajistila, že dojde k ukončení raketového ostřelování jejího území z Gazy ani nezpůsobila „změnu režimu“, o níž v průběhu operace začalo hovořit tehdejší izraelské vedení; co se týče druhého cíle, akce vedla dokonce k jeho přesnému opaku.
Vítězný poražený
Obě strany se na válku intenzívně připravovaly. Izrael zahájil výzvědnou a dezinformační kampaň směřující k detekci budoucích cílů a vyvolání falešného pocitu bezpečí mnoho měsíců před samotnou válkou. Hamás změnil centrum města Gaza v prostor protkaný léčkami, prošpikovaný výbušninami a podbudovaný tunely s cílem vnutit Izraelcům boj dům od domu ve stylu bitvy o Stalingrad či Groznyj také v řádu měsíců, nebo spíše let. Hamás v klasickém vojenském ohledu utrpěl porážku, když Izrael do centra města nevlákal a jeho vlastní ztráty během operace byly téměř o dva řády vyšší než protivníkovy, zatímco ty, které sám útočníkovi způsobil, pouze trojnásobně přesáhly počet obětí izraelské palby ve vlastních řadách; to však ve výsledku má asi takový význam, jako vzájemný poměr ztrát ve vietnamské válce, kde hnutí odporu ani v je-
diné klasické bitvě nezvítězilo nad intervenující americkou armádou – neboli je to téměř bezvýznamné. Podobně akademické jsou – přirozeně vůbec ne z hlediska příbuzných a blízkých „vedlejších škod“, ale z hlediska výsledku války, která je podle okřídlené Clausewitzovy zásady pokračováním politiky jinými prostředky – spory o to, zda civilisté tvořili čtvrtinu až třetinu všech palestinských obětí, jak tvrdí představitelé Izraelských obranných sil (IDF), nebo naprostou většinu, jak uvádějí palestinské zdroje. Politicky je totiž v každém případě vítězem právě Hamás, jehož podpora kvůli velkému množství Izraelci zabitých civilistů ohromně vzrostla, zatímco izraelská vláda, která válku začala, již neexistuje – a její hlavní představitelé přešli do opozice nebo do důchodu. Za těchto okolností je třeba se ptát, proč stát Izrael nepěknou, zbytečnou, ba kontraproduktivní válku vlastně
komentář
21 vedl – neboť nepřehlížejme, že ji nehledě na selhání příměří s Hamásem v každém případě vést nemusel. Důvodů je po mém soudu hned několik, avšak nemám zatím možnost rozhodnout, jaká byla váha jednotlivých faktorů při celkovém součtu, jehož výsledkem byl pak rozkaz zaútočit.
Zaprvé: pocit selhání
Po druhé válce v Libanonu, kterou jedna z nejsilnějších a nejlépe vyzbrojených armád světa nedokázala vyhrát proti šíitské milici Hizballáh postrádající těžkou výzbroj, vznikl ve strukturách IDF (Israeli Defense Forces – izraelská armáda), z hlediska prestiže tradičně dominující izraelské společnosti, pocit nesnesitelného selhání, nepřijatelné skvrny na reputaci, kterou je rozhodně nutno odčinit. Nuže, Hamás ve vojenském slova smyslu nikdy ani zdaleka nedosahoval kvalit Hizballáhu, zčásti též proto, že jeho území není v přímém geografickém kontaktu s blízkým spojencem Íránu a pomoc ve formě výcviku i dodávek zbraní byla vždy velmi ztížena nutností využít pašování po moři
„Pokud trpí civilní obyvatelstvo, za každého zabitého bojovníka jsou rekrutováni dva nebo tři další, a z bludného kruhu násilí nelze vystoupit jinak než úplnou evakuací interventa.“ dovezeného materiálu ze Somálska či Súdánu do Egypta a poté podzemními přeshraničními tunely do Gazy. Výzbroj Hamásu byla ve srovnání s Hizballáhem skutečně ubohá a převážně rovinaté pásmo Gazy postrádající z vojenského hlediska jakoukoliv strategickou hloubku je navíc takřka kompletně obklopeno izraelským územím. Abstrahujeme-li od „maličkosti“ – přítomnosti půldruhého milionu civilistů v prostoru bojových operací odkázaného na mezinárodní humanitární pomoc – lepší prostor pro „ostré cvičení“, či lépe „ostrou demonstraci síly“ IDF zkrátka k dispozici neměly. Takže důvod číslo jedna: Podpoření všemožně zpochybněné sebedůvěry izraelské armády. Záminka se našla snadno - „sprostý“ požadavek uvolnění izraelské obchodní blokády, které patřilo k původně dohodnutým podmínkám půlročního příměří.
Zadruhé: prohrané volby
Dítě Ariela Šarona, izraelská strana Kadima, prošla loni v důsledku korupční aféry premiéra Olmerta těžkou krizí. Olmert byl nucen rezignovat, jeho nástupkyni Cipi Livniové se však nepodařilo převzít premiérský post bez voleb, neboť nechtěla přistoupit na finanční požadavky náboženských stran, které byly nezbytnou podmínkou sestavení funkční koalice. Kadima tedy aspirovala na vítězství v únorových předčasných volbách – a nepochybuji o tom, že „očištění“ IDF po Olmertem prohrané válce bylo součástí plánu na přetažení části voličů pravicového Likudu. To se ovšem zjevně nepovedlo, ba nepodařily se ani „výlety“ Livniové do škol, kde v souladu s převládající náladou středoškoláků mluvila i o zbavení izraelských Arabů občanství. Vlnu militaristického šovinismu nevyužila „nová Golda“, ale nejvíce na ní naopak vydělal ultrapravičák Avigdor Lieberman, který mezi mládeží získal bezprecedentní podporu. Takže zadruhé: Předvolební tah Livniové nevyšel. Možná měla raději dát pár miliard šekelů na ortodoxní školy, bylo by to lepší nejen pro civilisty v Gaze, obyvatele raketami
ostřelovaného Sderotu a dalších izraelských sídel, ale koneckonců i pro ni samu – mohla být dnes premiérkou.
Zatřetí: proti Obamovi
Zatřetí – a zde je těžké cokoliv prokázat – již v minulé vládě existoval silný odpor proti USA a jejich arabskými spojenci prosazovanému plánu na dvojstátní řešení konfliktu s Palestinci. Jedinou izraelskou politickou figurou, která se k tomuto plánu výslovně hlásila, byla opět Livniová. Ani ona však nikdy nesouhlasila s přímým jednáním s Hamásem. Existuje dlouhodobě konzistentní úsilí izraelské politiky odvolávat se na nemožnost najít mezi Palestinci věrohodného partnera k jednání. Válka v Gaze mimořádně zkomplikovala předem ohlášenou snahu Obamovy administrativy donutit obě strany k nalezení kompromisu ohledně dvoustátního uspořádání. A o to nejspíš ve válce také šlo.
Začtvrté: protiíránská strategie
Začtvrté – a tady jsem už na terénu strategické spekulace – pokud existuje plán samostatného izraelského útoku na íránská jaderná zařízení, do popředí vystupuje skutečnost, že z hlediska asymetrických odpovědí na takový útok má Teherán v bezprostředním sousedství židovského státu pouze dvě významnější karty: Hizballáh a Hamás. Vojenské křídlo Hamásu je však nyní takřka zničeno a v každém případě obtížná obnova, alespoň na nepříliš dobrou předválečnou úroveň, si vyžádá spoustu času a úsilí. Necháme-li stranou potíže s obnovou arsenálu, vzhledem k počtu zabitých velitelů půjde po stránce personálu spíše o roky než o měsíce.
Izraelská filozofie války
Toto jsou po mém soudu možné skutečné důvody izraelského rozhodnutí provést operaci Lité olovo. Izraelští představitelé však nepochybně válku vyvolali u vědomí všech podstatných skutečností a možných následků. Věděli, že půjde o boje v jedné z nejhustěji osídlených oblastí světa, s protivníkem, který se při své vojenské slabosti programově uchyluje ke krytí za civilní obyvatele, jež v boji neváhá obětovat, tak jako je v dobách míru ne-
„Abstrahujeme-li od ‚maličkosti‘ – přítomnosti půldruhého milionu civilistů v prostoru bojových operací odkázaného na mezinárodní humanitární pomoc – lepší prostor pro ‚ostrou demonstraci síly‘ IDF zkrátka k dispozici neměly.“ váhá bít, mrzačit a zabíjet, pokud se staví na stranu jeho politických protivníků; a věděli také, že toto obyvatelstvo nemá ze svých domovů kam odejít. Bylo jim dobře známo, že porušení pravidel druhou (slabší) stranou je samotné nezbavuje povinnosti pravidla vedení války dodržet. Přesto se rozhodli maximálně využít těžké výzbroje; byť například asi 80% letecké munice představovaly vysoce přesné typy, bylo předem jasné, že počet civilních obětí bude mimořádně velký. Připravovali své vojáky na válku vedenou za těchto okolností a zavedli v IDF kodex zpracovaný filosofem Asou Kasherem. Ten odporuje Ženevským úmluvám o pravidlech vedení války, neboť vojáky zbavil absolutní povinnosti chránit životy civilistů, již nahradil farizejským rozlišováním mezi ochranou civilistů v záze-
komentář mí a druhořadým šetřením civilistů v prostoru bojových operací, před nímž má vždy přednost ochrana vlastního ozbrojeného personálu. A konečně, vše nasvědčuje tomu, že válku od počátku plánovali jako časově omezenou invazi s cílem vyhnout se náročným a jistě i na izraelské straně krvavým bojům v centru města Gaza plus dlouhodobé okupaci, které by jedině alespoň hypoteticky mohly vést k dosažení oficiálně deklarovaných cílů – ukončení raketového ostřelování Izraele a svržení Hamásu. Palestinské vládní struktury v Gaze jsou jistě tvořeny politickým směrem, který programově hazarduje s životy a majetkem vlastního obyvatelstva, jež zastrašuje a terorizuje, a který nevybíravě útočí raketami na civilní obyva-
„Civilisté jako obvykle sehráli úlohu ‚lidského materiálu‘ sloužícího k realizaci ambiciózních plánů politických lídrů žijících ve vlastním uzavřeném světě – a pokud zemřeli, byli proměněni v propagandistickou munici.“ telstvo sousedního státu. Izraelští činitelé se však rozhodli podniknout krok, o němž věděli – nebo přinejmenším bylo plně v jejich možnostech to pochopit – že zmnohonásobí utrpení obyvatel Gazy, řadu z nich zraní, zmrzačí nebo usmrtí, přičemž ve výsledku Hamás politicky posílí. Za těchto okolností nenacházím pro takový čin naprosto žádné ospravedlnění, protože šlo o chladnokrevné rozhodnutí spáchat válečné zločiny, a to ještě ke všemu z hlediska deklarovaných cílů války zločiny zcela nesmyslné.
„Síla slabosti“
Součástí zmíněného zaslepení je i myslitelské selhání brilantního vojenského historika Martina van Crevelda, jehož teoretické práce poskytují přesvědčivé zdůvodnění příčin izraelských vojenských proher. Byl to právě Creveld, v němž nyní převážil loajální izraelský občan nad intelektuálním svědomím, kdo v souvislosti s ozbrojenými aktivitami typu války v Gaze razil termín „síla slabosti“. Byl to Creveld, kdo vysvětlil, jak snadné vojenské vítězství a masakrování protivníka vede postupně k demoralizaci a posléze zničení ducha vlastních jednotek, zatímco legitimizuje nepřátelskou věc. Nyní schválil operaci v Gaze, aniž by ovšem předložil jediné slovo vysvětlení, jak se to slučuje s jeho vlastními koncepcemi. Ani tato oběť rozumu světově proslulého intelektuála ovšem nezabránila hluboké deziluzi a takřka rozkolu v diaspoře – jak evropské, tak americké – po níž následovala další hořká pilulka v podobě extrémisty Liebermana na postu izraelského ministra zahraničí. Creveldův koncept „síly slabosti“ však ve své teorii války čtvrté generace nadále využívá americký historik a vojenský teoretik William S. Lind. A jeho analýza konfliktu v Gaze byla k Izraeli podstatně méně vstřícná než Creveldovo občanské pokání. Klíč k obtížnému úspěchu v nepravidelných konfliktech spatřuje Lind právě v zajištění bezpečnosti a prosperity civilního obyvatelstva, protože jedině touto cestou lze – pokud vůbec – připravit protivníka o politickou podporu. Pokud trpí civilní obyvatelstvo, za každého zabitého bojovníka jsou rekrutováni dva nebo tři další, a z bludného kruhu násilí nelze vystoupit jinak než úplnou evakuací interventa. Kdo chce válčit proti guerille, musí být připraven vyslat na mnoho let jednoho
22 vojáka na dvacet civilistů, minimalizovat použití těžkých zbraní a být připraven na vlastní ztráty, přičemž se zřekne reakce na útok a ztráty v případě, že by to bylo politicky kontraproduktivní. Tento způsob myšlení je však současným izraelským elitám zjevně cizí. Patrně i proto, že kdyby ho skutečně přijaly, musely by se vyhlídek na úspěšné válčení zcela vzdát, neboť izraelská veřejnost opravdu neví, proč by měla nést břemena dalších okupací.
Zločinci a oběti
A tak extrémně chudá oblast Gazy během několikatýdenní proměny ve vojenskou střelnici utrpěla škody ve výši zhruba tří miliard dolarů a zahynulo v ní 1 200 – 1 400 obyvatel, zatímco na izraelské straně přišlo o život 13 vojáků (z toho 4 v důsledku „přátelské palby“), raketa vystřelená Hamásem zabila dvě izraelské Arabky, a zraněno bylo dalších 182 civilistů; podle Rozvojového programu OSN bylo v Gaze zničeno 14 000 domů, 68 vládních budov a 31 kanceláří nevládních organizací. Vyšetřovací tým OSN 24. března zveřejnil zprávu, podle níž izraelské jednotky střílely na děti, zničily buldozerem dům, v němž byla dosud jeho majitelka, a dopustily se dělostřeleckých útoků na budovy, do nichž předtím nařídíly civilistům se přesunout. Zvláštní vyslanec UNHCR Richard Falk obvinil Izrael z kolektivního trestání, nepřiměřené vojenské reakce a záměrných útoků na civilisty. Mezinárodní červený kříž konstatoval, že izraelské jednotky bránily zdravotníkům v přístupu ke zraněným civilistům. Human Rights Watch v březnu upozornila na svědectví o následcích použití bílého fosforu pro zdraví civilistů a jejich majetek. Podle Amnesty International Izrael v hustě osídlené oblasti riskantním způsobem používal kontejnerovou dělostřeleckou munici obsahující množství kovovým šipek, která působí plošně a jejíž účinky nepřiměřeně zasahují civilisty. AI též dospěla k závěru, že Izrael používal civilisty jako lidské štíty a bez zjevné příčiny ničil civilní majetek, zatímco HRW a B`Tselem tvrdí, že protiprávně útočil na veřejné budovy. Palestinské militanty obvinil představitel OSN John Holmes z raketových útoků na civilisty v Izraeli vedených z civilisty obývaných částí pásma Gazy, což reprezentuje porušení Ženevských úmluv, a Amnesty International z použití civilistů jako lidských štítů. To vše proběhlo k větší slávě velitelů IDF a ve prospěch upevnění politické moci hnutí Hamás. Civilisté jako obvykle sehráli úlohu „lidského materiálu sloužícího k realizaci ambiciózních plánů politických lídrů žijících ve vlastním uzavřeném světě – a pokud zemřeli, byli proměněni v propagandistickou munici. Každá z válčících stran je dosud doslova zazděna ve vlastním myšlenkovém horizontu a odmítá připustit, že by útoky na civilisty protistrany mohly představovat vážný problém. Pokud se to však nezmění, pak nehledě na velikost úsilí Obamovy administrativy, která na vyřešení palestinsko-izraelského konfliktu vsadila téměř vše, nebude nalezeno žádné životaschopné mírové řešení. „Men, not Man, live on earth and inhabit the world“, napsala Hannah Arendtová ve studii The Human Condition. Přijmout tuto prostou větu a otevřít se existenci Druhého, který v každém případě představuje výzvu, ovšem není vůbec lehké – mimo jiné to totiž vyžaduje vzdát se sebestředné představy vlastní vyvolenosti. Karel Dolejší Autor je novinář a expert na problematiku militarismu.
23
Setkáme se u Křižovatky Beseda o palestinsko-izraelském konfliktu
Život a smrt tří mladých mužů - izraelského vojáka Davida, který zemřel ve službě, když doprovázel konvoj židovských osadníků; palestinského civilisty Fahmího, jenž byl při násilné demonstraci zasažen izraelskou střelou a nejlepší Davidův přítel Elajad, který z žalu nad ztrátou nejlepšího přítele spáchal sebevraždu. Dokumentární film Křižovatka izraelského režiséra Illana Zivy o životě Davida, Fahmího a Elajada, jež spojuje Křižovatka v pásmu Gaza – místo, kde všichni zemřeli, zahájil besedu na téma palestinsko-izraelského konfliktu s Luborem Kysučanem a Karlem Dolejším, která proběhla v rámci prvního ročníku Uprchlického blešáku na přelomu března a dubna. Benefiční bleší trh pořádalo NESEHNUTÍ na půdě Fakulty sociálních studií MU, výtěžek z této akce putuje na aktivity pro obyvatele a obyvatelky uprchlického tábora v Zastávce u Brna.
Strach, naděje, nenávist či láska
David byl mladík, který se svěřil svým rodičům, že mu válka přijde nesmyslná a zbytečná. Videozáznam, který David a Elajad se svými přáteli pořídili v kasárnách, je plný sarkastických poznámek a scének, které mluví o zbytečnosti války. Palestinec Fahmí zemřel při násilné demonstraci a pro svou rodinu a okolí získal titul šahída (mučedník) a posmrtné společenské uznání. Film se snažil vystihnout nálady a pocity, které konflikt lidí žijících na území Palestiny či Izraele vyvolává. Hovořili rodinní příslušníci a kamarádi mrtvých mužů. Lubor Kysučan v následné besedě bystře postřehl emocionální dilema Fahmího rodiny, která se nadšením z mučednické smrti syna a bratra snažila zakrýt zármutek nad ztrátou milovaného člověka. Film poukazuje na dvojí povahu fenoménu tzv. mučednických smrtí. Na jedné straně reflektuje společenskou důležitost role šahída, na straně druhé jde při vykonávání této „povinnosti“ o ztrátu blízkého člověka. To dobře ilustrovaly proměny nálady Fahmího sestry, která chovala k bratrovi silné sourozenecké city a zároveň se snažila omluvit jeho smrt tím, že zemřel jako mučedník. Film dobře posloužil jako ukázka psychologického profilu lidí, kterých se bezprostředně konflikt dotýká. Poukázal rovněž na to, že stejně jako svět není v černobílém provedení, ani názory a postoje na politiku a konflikt samotný nejsou vyvedeny v binárních opozicích. Když si odmyslíme okolnosti a pozadí konfliktu, jsou všichni protagonisté lidé se stejnými emocemi jako je strach, naděje, nenávist či láska, které je spojují. A tento postřeh byl hlavním poselstvím zdařilého a vzhledem k okolnostem obdivuhodně nezaujatého snímku.
Proizraelská média, obchod se zbraněmi...
Pouštět se do složitého rozboru palestinsko-izraelského konfliktu přednášející v následné diskusi nemohli, protože takto komplexní téma vyžaduje více času a prostoru, což si oba hosté moc dobře uvědomují. Debatéři proto především zodpovídali otázky z publika a vzájemně se doplňovali či naopak tříbili svá stanoviska v plodné debatě či briskně házeli postřehy o filmu. Otázky se týkaly především povahy konfliktu a jeho historického pozadí. Zajímavý postřeh vyslovil Karel Dolejší, který upozornil na současné členění oblasti. Celé území je složitě rozkouskované, což komplikuje řešení situace pro zachování libosti zúčastněných stran. Autonomní oblast
Palestiny, o které se stále jedná, je obklopena Izraelem jako tři malé ostrůvky v podobě pásma Gazy, Golanských výšin a Západního břehu (viz mapa). Dotaz týkající se objektivity českých médií v informovanosti o tomto konfliktu se setkal u obou hostů se shovívavým úsměvem, přičemž se oba shodli, že česká média jsou víceméně proizraelská a zprostředkovávají mediálně přitažlivé informace ve stylu „čím více krve, tím lepší záběr“, přičemž opomíjejí zmiňovat celistvost a problematičnost situace. Sama za sebe však musím říct, že od té doby, co izraelská armáda sklidila kritiku nejen OSN a Amnesty International,
„Válečný konflikt nepředstavuje jen lidské utrpení. Pro spoustu zainteresovaných stran je naopak lukrativním obchodem se zbraněmi a naplněním politických ambic.“ ale také některých států (Turecko, Venezuela, Bolívie), už o Palestincích stereotypně vnímaných jako teroristé slýchávám v médiích o něco méně a tu a tam lze vyslechnout také kritické výtky vůči postupu izraelské armády. Válečný konflikt nepředstavuje jen lidské utrpení. Pro spoustu zainteresovaných stran je naopak lukrativním obchodem se zbraněmi a naplněním politických ambic. Připočteme-li lidskou povahu, lze si jednoduše představit, že existují i tací, kteří z tohoto konfliktu těží. Jelikož pásmo Gazy je kontrolováno izraelskou armádou, je složité do této oblasti pronést nejen každodenní nutnosti k přežití včetně potravin či humanitárních balíčků, ale také zbraně či materiály, které umožňují ruční výrobu podomácku vyrobených raket. Tuto situaci řeší pašeráctví. Podle Karla Dolejšího jsou nejčastěji využívány podzemní tunely vedoucí do Egypta, ale také lodě, které blízko břehů vhazují do vody pašované zboží. Podle neoficiálních zpráv je ilegální trh se zbraněmi podporován také z Íránu, odkud se přes Somálsko či Súdán dostávají požadované položky na egyptský ilegální trh a odtud podzemními tunely do Palestiny. Jde o složitou „obchodní“ síť a osobně si troufám říct, že podíl na zisku z pašovaných předmětů bude velmi zajímavý - možnost vyřešení konfliktu tudíž nebude příliš vítanou možností. Radka Svačinková Autorka je redaktorkou časopisu PŘES.
rozhovor
24
„ŘADA LIDÍ ILEGALITU NEVOLÍ – JE TO VĚC, KTERÁ SE STANE,“ tvrdí Mgr. Michal Nekorjak, sociolog a výzkumný pracovník Institutu pro výzkum reprodukce a integrace společnosti na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Podílel se mimo jiné na výzkumných projektch týkajících se vietnamské imigrace do ČR, v současné době dokončuje diseratční práci zaměřenou na problematiku integrace ukrajinských migrantů na pracovním trhu v ČR. Zabývá se sociální exkluzí a mezinárodní migrací se zaměřením na integraci cizinců na trhu práce. Cizinci, kteří u nás pracují, nedávno dostali od státu nabídku pět set eur a proplacení cesty zpět, pokud opustí republiku. Kamery hlavních zpravodajských relací na letištích zabíraly Mongoly, jak nastupují do letadel a jak poté, co projdou terminálem, dostávají pět set eur. Co si o postupu vlády myslíte? Bylo to účinné? Nerad odhaduji, co se bude dít, lepší je počkat, co se z toho vyvrbí. Ale těch lidí, kteří by ty peníze vzali a odjeli domů, nebylo zase tolik, protože řada z nich spíš vyčkává, co bude. Může se ukázat, že ten program z nějakého důvodu pro cizince, kteří ztratí práci, zafunguje, ale já si spíš myslím, že ne. Pět set eur není motivace, ale bonus pro někoho, kdo stejně plánuje odjet domů. Budeme-li se bavit o těch, kteří se museli doma zadlužit, aby mohli přijet, těm to trn z paty nevytrhne. Argumentovalo se právě tím, že by to mohla být pomoc pro cizince, kteří jsou zadlužení, ale to samozřejmě není pravda. Pokud někdo dluží, tak dluží částky v desetitisících, někteří ve statisících. Může to tedy pomoci v rozhodování, pokud jste už stejně jednou nohou nakročení na cestu domů, ale pochybuji o tom, že pět set eur někoho skutečně přiměje k tomu, aby se sebral a odjel domů. To určitě ne a myslím si, že lidé na ministerstvu to vědí.
„...pochybuji o tom, že pět set eur někoho skutečně přiměje k tomu, aby se sebral a odjel domů. To určitě ne a myslím si, že lidé na ministerstvu to vědí.“ A proč to tedy dělají? Neptal jsme se jich a pochybuji, že by nám to řekli.. Možná chtějí „pilotně“ vyzkoušet, jak takový nástroj funguje – pro příště. Navíc se od nich očekává, že v době problémů budou aktivní a budou něco řešit. Tak řeší. Do jaké míry se současná pracovní legislativa podílí na produkci ilegálních pracovníků? Například tím, že pracovní povolení pro cizince je vždy vázáno na konkrétního zaměstnavatele? Je známá věc, že tyto zákony jsou nastavené tak, že produkují řadu nezamýšlených důsledků. Jedním z nich, o kterém se mluví už celé roky, je, že ochrana pracovního trhu je tak tvrdá, že řada lidí, kteří chtějí přejít ze zaměstnání do zaměstnání nebo ztratí práci, s tím měla potíže. A vyřídit si nové dokumenty je dost obtížné. Existuje určitá právní klička, to nebudu rozvádět – ale jde to nějakým způsobem zařídit. Ale málo lidí to ví, skoro se to nevyužívá, takže lidé, kteří se dostanou do situace, kdy ztratí práci, tak většinou stojí před rozhodnutím, zda pojedou
domů nebo zda tu zůstanou načerno. A hodně jich volí tu druhou alternativu. Není se čemu divit. Kolik se v současnosti odhaduje, že je u nás ilegálních (neregulérních) pracovníků? Jsou různá „hausnumera“, která se pohybují od desítek do statisíců a já se už nechci podílet na reprodukci těchto odhadů, protože kolik těch lidí vlastně je, to přesně nikdo z akademické sféry neví. Já jsem se zkoušel dopátrat toho, jak by se to dalo odhadnout na základě přeshraničního pohybu. Lidé, kteří přijíždějí na základě víz – těch je tu nejvíc na pracovním trhu a jsou také z hlediska sociální exkluze nejohroženější - to znamená lidé z Ukrajiny, Vietnamu apod., tak ti jsou registrováni, protože jsou na hranicích kontrolováni: kdy přijíždějí a měli by být registrováni i při odjezdu. Teoreticky tedy lze v databázích provádět prosté matematické počty. Ovšem toto číslo nebylo nikdy nikde prezentováno, nikdy jsem se nedostal k tomu, aby mi někdo z pohraniční policie, která to má na starosti, ty informace poskytl. Možná že někdo z politické reprezentace, kdo má legitimitu se na to této složky zeptat, to číslo ví. Pamatuji si, když byl Klaus na Ukrajině, tak tam nějaké číslo zmiňoval, nevím, odkud ho vzal. Možná, že se také pohyboval jen v těch odhadech a spekulacích. Kolem roku 2002 se odhadovalo, že je zde asi 200 000 Ukrajinců načerno. Ale kolik to vlastně je, nelze říct z principu – ti lidé jsou tu načerno. Často se bavíme tom, co vlastně pro ČR znamená ilegální migrace - daňové úniky, apod… Co to však znamená pro konkrétní lidi? Vy jste s nimi v rámci svých výzkumů byl ve styku. .. Každý z těch lidí to právě prožívá různě, nejde o homogenní skupinu, zkušenosti se liší. Samozřejmě, že když jste tu ilegálně, máte jiný soubor práv a jiné postavení. Když se jako legální imigrant dostanete do nepříjemné situace, máte účinnější nástroje, jak se bránit, zatímco když jste v ilegalitě a třeba onemocníte, už je potíž to nějakým způsobem řešit. Existují samozřejmě cesty, jak se s tím vypořádat. Jsou lidé, kteří to nijak zvlášť neprožívají. Prostě jsou tu načerno a když se nedostanou do životní situace, která přináší nějaké ohrožení, tak nemají potíž. Přijeli vydělat nějaké peníze, vrátí se domů po letech a nic moc neřeší. Proč by měli? Pro některé je to i tak, že na tuto hru přistoupí. Oni vědí, v jakém jsou postavení, je to taková výměna statusu za to, že tady mají nějakou příležitost si vydělat peníze. Ale samozřejmě řada těch lidí ilegalitu apriori nevolí, to je věc, která se stane a kdyby existoval snadnější způsob, jak se k té práci dobrat legálně, tak ho budou volit.
25 Co je pro pracovní migraci v ČR charakterističtější – lidé přijedou na pár let a pak se vrátí domů, nebo už zůstávají natrvalo? Vše platí. Jsou lidé, kteří plánují pobyt na krátkou dobu a „dodrží to“ a jsou lidé, kteří chtějí přijet na délší dobu, a naopak se jim to nevydaří. A jsou lidé, kteří neplánují usazení, ale usadí se. Myslím si, že většina lidí nijak zvlášť nestojí o to zůstat v České republice po celý život. Řeknou například, že delší dobu zůstanou, jenže co to je delší doba - pro každého je to něco jiného. Většinou ale neplánují, že se stanou trvalými rezidenty v ČR, nebo dokonce občany. Až v průběhu pobytu se stává, že zde najdou zázemí, že najednou zjistí, že tady žijí a už nemají moc motivace vrátit se domů. U Ukrajinců souvisí krátkodobost pobytu s tím, že na Ukrajinu je to dost blízko. Nemají problém nastoupit na autobus a za dvanáct hodin být doma. Řada těchto lidí přichází ze západních oblastí Ukrajiny. Když se půjdete podívat na nádraží, tak zjistíte, kolik spojů jezdí na Ukrajinu. U Vietnamců je to něco jiného. Z hlediska nákladů je cesta domů mnohem dražší - dvacetinásobně. Musíte po-
„...lidé, kteří se dostanou do situace, kdy ztratí práci, tak většinou stojí před rozhodnutím, zda pojedou domů nebo zda tu zůstanou načerno. A hodně jich volí tu druhou alternativu. Není se čemu divit.“ čítat s tím, že když jedete do vzdáleného zahraničí, jako je ČR, musíte tam zůstat delší dobu, aby to mělo smysl. A pak se stanou různé věci a Vy zjistíte, že jste tu už nějakým způsobem zakořenění. Přijde partner/ka nebo se tu narodí děti a ty vrostou do českého prostředí. To je často nejsilnější faktor, který tady rodiče usadí. Tohle je často vidět i u rodin, které léta čekají na azyl v uprchlickém táboře… Zatím jsme mluvili o fenoménu migrace do ČR ze zemí tzv. „třetího světa“, ale stejný typ migrace funguje i pro Čechy, kteří odcházejí do Briánie, USA a dalších zemí. Dá se říci, že jsme vysílací i přijímací země? Fenoménem emigrace z Česka se nezabývám, ale po roce 2000 se z Česka stala země imigrační. To znamená, že saldo migrace/emigrace ukazuje, že mnohem více lidí přichází, než odchází. I struktura lidí, kteří odcházejí, může být jiná než lidí, kteří k nám přicházejí ze zahraničí. Často přicházejí lidé ze střední třídy, v dospělém věku, zatímco emigrace Čechů se dnes týká hlavně mladých lidí, kteří si na začátku svého dospělého života jedou přivydělat nějaké peníze, jedou na zkušenou, zdokonalit si jazyk atd. Podobnost ale vidím v tom, že řada těchto lidí nastupuje na velmi podobné pracovní pozice. Já jsem měl to štěstí, že jsem se mohl podívat do Británie mezi několik Čechů, kteří tam pracují, a bylo to vlastně velmi podobné tomu, co jsem viděl u Ukrajinců. Nemyslím teď extrémní jevy, jako je pracovní vykořisťování a práce přes neférové zprostředkovatele, ale to, že ti lidé pracovali načerno, nebo to, že tam pracovali lidé, kteří měli středoškolské vzdělání, na pozicích, které nevyžadují absolutně žádnou kvalifikaci – zametali parky, uklízeli v podnicích atd. I deziluze
rozhovor o tom, kolik si člověk vydělá peněz byly podobné. Nakonec - i způsob spotřeby se změnil, askeze po měsíci povolila a ti lidé zjistili, že nenašetří nic. Původně plánovali, že se tam podívají na jeden rok, a nakonec tam většinou zůstali několik let a myslím si, že dva z nich tam zůstali už v podstatě natrvalo. Považujete českou legislativu týkající se práce cizinců spíše za liberální, nebo za restiktivní? Naše zákony jsou zčásti restriktivní a zčásti liberální. Liberální jsou v tom, že neexistují kvóty. To znamená, že musí být přijati všichni, pro které je volné pracovní místo. Tedy za předpokladu, že o dané místo nemají zájem Češi. Restriktivní pak jsou v situaci, přijde-li cizinec o práci. Pokud nemá okamžitě novou, musí odjet. V rámci své výzkumné činnosti se zabýváte také Vietnamci v ČR. Jaká jsou specifika vietnamské komunity u nás? Předně nemůžeme hovořit o komunitě, nýbrž o komunitách. Jejich specifikem je podnikání. Souvisí to s tím, že pro status podnikatele není třeba pracovní povolení, jehož získání je mnohem těžší, než získání živnostenského listu. Do roku 1989 byli Vietnamci zaměstnanci českých podniků, což vycházelo ze spolupráce, kterou navázalo v době komunismu Československo s Vietnamskou socialistickou republikou. Po revoluci tato spolupráce skončila. Bylo však potřeba nějak žít dál. Vietnamci věděli z vlastní zkušenosti, jak velká je poptávka po zboží. Na tom vybudovali svou novou obživu. Po roce 2000 však začal i tento způsob podnikání upadat. Byli tedy nuceni opět hledat nové cesty. A tak se jejich podnikání přesunulo od oblečení přes bistra až k večerkám. Zohledňovali jste ve výzkumech migrace do České republiky také genderové hledisko? Musím říci, že touto otázkou jsem se příliš nezabýval. Je pravda, že co se Ukrajinců týče, dříve jednoznačně převládali muži, protože sem jezdili za prací fyzicky náročnou, především šlo o stavby. Později se spektrum pracovních míst rozšířilo a začaly k nám jezdit i ukrajinské ženy. Podíváme-li se do jiných zemí, jako je například Itálie, zjistíme dokonce, že je tam celkově více Ukrajinek než Ukrajinců, což souvisí s tím, že se uplatňují v povoláních, která jsou chápána jako typicky ženská, například pečovatelky. Pokud jde o Vietnamce, je možné, že někteří lidé u nás mohou mít zkreslené představy o postavení jejich žen. Vietnamské ženy jsou ve skutečnosti často velmi samostatné a mají ve svých rodinách významné postavení. Mohl byste říci, jak je na tom v současnosti vládní program „Aktivní výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků“, jehož cílem bylo přilákat kvalifikované zahraniční pracovníky do ČR? Obracíte se s touto otázkou na správného člověka, bohužel však v nesprávný čas. V brzké době se budu tímto tématem podrobně zabývat. Co k tomu říci nyní? Program funguje. Ne však tak, jak se očekávalo. Zapojilo se do něj málo lidí. Ve výzkumu, na kterém teď pracujeme, chceme zkoumat, jak tento program funguje v zahraničí a jak by se dal zlepšit u nás. Lenka Šafránková Pavlíčková a Jana Mistrová Autorky jsou členkami redakce časopisu PŘES.
26
ANKETA
Někteří jsou v ČR teprve pár let, jiní zde prožili půlku života. Jak se liší jejich život v zemi původu a v ČR? Oslovili jsme ženu a muže, kteří z různých důvodů do ČR přišli pracovat a žít, a položili jim následující otázky: 1) 2) 3) 4)
Proč jste přišel/a do ČR a začal/a zde pracovat? Jaká je vaše domovská země a jaké jste v ní vykonával/a povolání? Čím se živíte nyní? S jakými největšími problémy jste se při zaměstnání v ČR setkal/a? Co si lidé v ČR myslí o cizincích zde pracujících? Jaké máte vy s tímto zkušenosti?
Larysa Brzobohatá, Ukrajina: 1) Od roku 1990 jsem tlumočila a p řekládala pro Evropskou asociaci zařízení pro volný čas dětí a mládeže se sídlem v Praze. Tato asociace se věnuje dětem a m ládeži z velkých evropských měst. V roce 1992 jsem dostala pozvání do Prahy pracovat na sekretariátu asociace jako koo rdinátorka pro rusky mluvící členské zem ě. 2) Pocházím z Ukrajiny, která byla dlouho součástí Sovětského svazu. Tlum očila jsem a překládala, provázela jsem české turisty, tím se živím doposud. Pou ze s tím rozdílem, že nyní provádím rusk é turisty v Česku. 3) V zaměstnání se žádnými. 4) V každém cizinci může dřímat Albert Einstein. Několik lidí mi to již naznač ilo. Žádné cizince nezaměstnávám, pracuji samostatně.
Jimi Dabrundashvili. Foto z osobního archivu
nash Jimi Dabru Gruzie:
vili,
dem bylo, Hlavním důvo . 01 20 ce ro jsem se do ČR v vodem bylo, že dů 1) Přišel jsem m hý ru D možnosti oženil. nebyly takové i že jsem se tu zi ru G v a dělávat chtěl dále vz jako v ČR. otechnika - obor elektr u ol šk u ko áhal ekojsem vyso jsem také pom t en 2) Vystudoval ud st ko oval pro e. Už ja jsem pak prac R a automatizac Č V i. zi ru me projekty utí v G st let. Dělali js logickému hn še ž ne ce ví nizace nostech. nevládní orga ergie v domác en r po ús i ac pro propag ěstnání moc y, pak v zam sk če e bř do kde pracovat c mluví všem začít ně O 3) Pokud cizine í. us m ne odezřelé“, ávat napíše své „p problémů oček ěk ov čl d ku po do pracovní otože a zanese jej je problém, pr su pi to vo ži o takového éno do inzerát, pak cize znějící jm na ví po od když oblémem je, ní. Dalším pr agentury nebo ne m je zá oc legové poáci m ěstnanci a ko uchazeče o pr am uz ol sp e ní pravidlo. o cizinc těstí to ale ne že i šikovnéh aš N u. ob os ořadou važují za druh k mívá více m v cizině, ta sá al ov ac pr , který nikdy o z ČR e, než člověk 4) Pokud někd nc zi ci í íc uj bré poloviny o prac . A také u do pochopení pr al ov ac pr ne ěk ze země byl a pokud je člov v zahraničí ne že í, en dč vě es je př ělat cokoliv. své přežití ud lidí v ČR panu o pr n te ho oc tak je třetího světa,
glosa
27
NEVIDITELNÉ OBĚTI SVĚTOVÉ KRIZE
Jedna z nejpovedenějších amerických karikatur poslední doby ukazuje spokojené wallstreetské bankéře na jejich výročním zasedání, kde shromáždění v modlitbě kolem společného stolu vzdávají díky za socialismus. A skandál, kdy si z Bushova záchranného balíčku stihli právě ti, kteří svým profesionálním selháním celý mechanismus krize spustili, přiznat miliardové odměny, tuto karikaturu usvědčuje z hořké pravdivosti.
Na koho se však již ze sociální štědrosti vlád tolik nedostane a kdo se musí spolehnout pouze na volný trh, jsou obyčejní lidé, kteří zápasí o své každodenní přežití a bohatství světa vytvářejí prací svých rukou či hlavy. Jistě, domácí zaměstnance ochrání tu slabší, tu silnější záchranná síť sociálních států, respektive toho, kdo z nich do jednadvacátého století přežil. Bohužel zcela mimo tyto sítě v zemi nikoho se ocitli zahraniční dělníci, jichž v zemích západního světa pracují statisíce. Jejich postavení připomíná pozici nešťastníků bez dokladů, přežívajících v transitech mezinárodních letišť. V České republice počet takto postižených lidí jde již do desetitisíců. Jsou první mezi těmi, kdo se ocitají v důsledku krize na dlažbě, avšak poslední, jimž se dostane nějaké pomoci. I pokud v lepším případě pracují legálně, nemají většinou nárok na žádnou podporu v nezaměstnanosti a sociální zajištění. Dlužno říci, že český stát v této situaci reagoval nečekaně pružně a vstřícně. Nezaměstnaným cizincům nabídl zdarma cestu domů a pět set eur na ruku - což je více než dvouměsíční podpora v nezaměstnanosti pro českého občana. Ať již je motivací soucit s lidmi, kteří se přes noc ocitli na dlažbě a bez prostředků, nebo snaha co nejdříve vystěhovat masu bezprizorných lidí, která by se mohla stát nejen rozbuškou sociálního neklidu, ale především vítanou klientelou mafií a podsvětí, je to řešení, proti němuž nelze nic namítat. Problém ovšem spočívá v tom, že podobně jako v případě krachujících bank stát přebírá zodpovědnost za důsledky chamtivosti jiných. Zodpovědnost za své zaměstnance by měly nést především podniky, případně agentury, které k nám desetitisíce zahraničních dělníků dovážejí. Navíc se naskýtá otázka, kolik cizinců se bude ochotno se vrátit. Pro mnohé z nich je pobyt na vysněném západě tak jako tak již výhrou v loterii. Navíc za cestu na západ mnohdy vydali většinu svého majetku a k tomu mají oprávněné obavy, že neúspěšný návrat domů bez vytouženého pytle zlata pro celou rodinu znamená jak ztrátu prestiže, tak tváře. Právě probíhající krize by tak i pro český stát měla být impulsem k tomu, aby začal reformovat chaotickou a nepružnou legislativu týkající se práce cizinců – tzn. poskytnout jim na jedné straně účinnější a systémovou sociální ochranu, na straně druhé přimět k nekompromisní spoluodpovědnosti ty, kdo z práce cizinců profitují nejvíce. A pokud jde o samotný pohyb lidí, možná více než utahování šroubu by prospěla větší liberalizace, která by vzala vítr z plachet mafiím profitujícím z obcho-
du s vízy, pasy, pracovními povoleními i lidmi. Dokud ovšem bude cesta do Evropy pro běžného občana Asie stejně nedostupným statkem jako pro normalizovaného Čechoslováka rifle v socialistickém Tuzexu, budeme mít na problémy zaděláno, ať se již světová ekonomika bude nalézat na vrcholu konjunktury či na svém dně. A budeme slýchat hrůzné zprávy o tom, kolik Afričanů každoročně utone bez pomoci ve Středozemním moři nebo kolik bangladéšských a barmských uprchlíků thajská pobřežní stráž vyhnala zpět na širé moře s jedinou lahví pitné vody, některé spoutané k tomu... Lubor Kysučan Autor působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a na Fakultě sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně.
Zdroj: www.sxc.hu
glosa
28
POUŠTĚNÍ ŽILOU PO ČESKU Třebaže většina politiků vyspělého industriálního světa se zaklíná hesly informační a vzdělanostní společnosti, ve jménu poněkud jiných hesel ekonomické i strategické bezpečnosti titíž politikové kladou nesmyslné bariéry migrantům z lidnatých asijských a afrických zemí, kteří by přitom svou tvořivostí a intelektem mohli zvýšit potenciál těchto společností netušenou měrou. Vždyť nejcennějším statkem moderní (a možná každé jen trochu civilizované) společnosti není ropa ani zlato, ale několik set gramů šedé kůry mozkové v nevelkém prostoru křehké lidské lebky, prostoru možná zázračnějším než nekonečný vesmír, ukrývajícím všechny známé i netušené možnosti lidského rodu. České země však v tomto alogickém kolotoči trestuhodného plýtvání lidským duchem mají přece jen ještě tragikomičtější, možná až světově unikátní postavení. Česká společnost se totiž neopevňuje jen před potenci-
„Česká společnost se totiž neopevňuje jen před potenciálními cizími talenty, ale systematicky vypuzuje a nejrůznějšími způsoby odstřeluje i své vlastní. Tento postoj je skoro stejně tak starý jako dějiny českého státu.“ álními cizími talenty, ale systematicky vypuzuje a nejrůznějšími způsoby odstřeluje i své vlastní. Tento postoj je skoro stejně tak starý jako dějiny českého státu. První český Evropan – svatý Vojtěch – po vyvraždění své rodiny a znechucen zhrublými domácími poměry dal přednost misii s krutým koncem, Kutnohorský dekret vypudil z Karlovy univerzity akademický výkvět tehdejší doby a uvedl ji do provinčnosti, z níž se vzpamatovala snad až po třech staletích, ve své době evropsky proslulým renesančním filologem Zikmundem Hrubým z Jelení tatáž univerzita trestuhodně pohrdla, humanista evropského formátu Komenský, k němuž s obdivem vzhlížely korunované hlavy tehdejšího světa, musel z vlastní země odejít jako štvanec... A tak bychom přes Máchu, Havlíčka a Sabinu mohli pokračovat až do nové doby, kdy nacistický a komunistický Herrenvolk („vládnoucí rasa“ – pozn. red.) vypudil ze země celé společenské a intelektuální elity a likvidace židovského a později i německého obyvatelstva zničila staletou tradici multikulturního soužití v Čechách a na Moravě a uvedla naše země do hospodářské, intelektuální i morální chudoby, z níž si lížeme rány dodnes. Přirozeně dnes, kdy si žijeme jedno z nejlepších období svých dějin, již nejsou závažné ekonomické ani politické důvody k tomu, aby talentovaní lidé museli opouštět tuto zemi nebo v ní trpěli. Nicméně vztah k nim, zvláště těm, kteří ji opustili kdysi, si občas zachoval nemálo z někdejšího hulvátství v duchu známého klasického úsloví, že ve své vlasti nikdo není prorokem. Slovesný umělec prvního řádu Milan Kundera, který
popsal ve svých románech lidský úděl s tak univerzálním a naléhavým poselstvím, že jeho díla s překvapivým (a nebo naopak zcela pochopitelným) porozuměním nadšeně a ve velkém čtou lidé i v tak nesvobodných zemích, jako jsou Irán a Čína, byl domácími morálními a kulturními kádrováky obžalován z udavačství. Obvinění z udání člověka, jehož osobně ani neznal, svou absurditou a faktickou nesmyslností může hraničit snad jen se stalinskou paranoidní špionománií, když byl jeden sovětský občan obžalován z toho, že je „latinský špión“. Pokud se mladí historikové z Ústavu pro studium totalitních režimů a ctižádostiví redaktoři z jinak respektovaného časopisu chtějí s minulostí vyrovnávat tímto způsobem, pak i na ně se vztahuje nelichotivé označení „klukokracie“, jímž Václav Černý ve svých slavných pamětech výstižně poctil svazáky z padesátých let, decimující českou akademickou půdu. Podobně bezohledným způsobem nekulturní hochštapleři z pražského magistrátu, navedení hradním profesorem vševědem, zametli s národní knihovnou, kterou by nám jakákoliv západní metropole mohla jen závidět. Dílo architekta, před jehož tvorbou se s respektem skláněla architektonická velmoc Británie, narazilo na domácí zkorumpovaný establishment a omezenost společnosti, svými estetickými ideály zamrzlé kdesi v dobách národního obrození. Trudný přehled by mohl uzavřít světoobčanský, z Ameriky přišedší „cizák“, který v prezidentské volbě neměl šanci před lokálním náfukou, systematicky si připravujícím čestné místo v nějakém budoucím muzeu kuriozit Evropské unie. Jistý renomovaný český publicista nazval veřejné klima posledních let neonormalizací. Spíše by se však hodilo přirovnání k druhé republice s její atmosférou zapšklé zamindrákované nenávisti a zloby, s níž si někteří žlučovití katolíci a antisemitští ultrapravičáci začali vyřizovat své účty s první republikou, její tvořivou svobodou, liberalismem a z něj plynoucím kulturním rozkvětem, se společností, kterou Karl Popper nazval nejotevřenější, jakou ve své době poznal. Tvořivost a svoboda totiž spolu nerozlučně souvisejí. Jakmile začneme tvořivosti házet klacky pod nohy, uklouzne na nich brzy i svoboda a snadno se můžeme vrátit do systému, kde jediným projevem tvořivosti byly pionýrské nástěnky, syntetický východoněmecký pop a tuny vytěženého uhlí, odlitého železa a nekvalitního betonu... Lubor Kysučan Autor působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a na Fakultě sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně.
29
„problém” jménem islám
Muslimové v České republice: opodstatněný strach? Budeme-li listovat novinami, zajisté v nich nalezneme alespoň jeden článek týkající se muslimů ve světě. Tyto zprávy popisují konflikty, teroristické útoky, výzvy k boji proti sionistům a imperialistům či naopak výzvy ke křížovým výpravám proti terorismu a další ne příliš vábivá témata. O muslimech žijících v České republice však mnoho informací nenalezneme. Podnikneme-li sondáž mezi širokou veřejnost, zjistíme, že čeští muslimové jsou s těmito událostmi často nepřímo spojováni. Statistiky agentury STEM pro Hospodářské noviny z roku 2006 uvádí, že sedmdesát pět procent Čechů, kteří nemají předchozí osobní zkušenosti s muslimy, k nim chová negativní postoj. Padesát procent Čechů má obavy z reálného teroristického útoku na ČR, jedenáct procent z nich určilo za duchovního zakladatele muslimů Buddhu. Rozhodnutí, zda jsou tyto statistické (někdy úsměvné) údaje vycházející z výzkumu 659 respondentů relevantní, ponechám na čtenáři. Myslím však, že částečnou vypovídající hodnotu o české (ne)znalosti islámu mají.
„Sedmdesát pět procent Čechů, kteří nemají předchozí osobní zkušenosti s muslimy, k nim chová negativní postoj. Padesát procent Čechů má obavy z reálného teroristického útoku na ČR, jedenáct procent z nich určilo za duchovního zakladatele muslimů Buddhu.“ Podíváme-li se na české zkušenosti s muslimy na našem území, zjistíme, že jsou poměrně skrovné. Pokud pomineme „osmanské nebezpečí“ v době obléhání Vídně osmanskými vojsky za dob Rakouska-Uherska, nemáme do té doby žádnou přímou historickou zkušenost. První muslimové přišli na české území v 19. století jako uprchlíci z balkánských válek, podpoře se u nás těšili i za dob Československé republiky. Zájem muslimů o naši zemi vzrostl v době komunistického Československa, které rozvíjelo vztahy s tzv. spřátelenými arabskými zeměmi (jižní Jemen, Sýrie, Alžírsko, Libye). Na základě těchto oboustranných vztahů byly uzavírány dohody o vzájemné spolupráci a mnozí obyvatelé těchto zemí sem proto přišli studovat, usadili se tu a už zůstali. Avšak teprve až s pádem komunismu se otevřely dveře cizincům i s jejich náboženským přesvědčením. V 90. letech přijala ČR muslimské uprchlíky z bosensko-srbských válek, z Čečenska, Dagestánu, Palestiny, rovníkové Afriky, Kazachstánu, Íránu, Afghánistánu apod.
Kdo jsou?
V ČR žije asi 10 tisíc muslimů. Čtyři stovky z nich jsou čeští konvertité, zbylí muslimové jsou cizinci, kteří sem z nejrůznějších důvodů v různých obdobích přišli. To ovšem neznamená, že v ČR žije 10 tisíc praktikujících muslimů; aktivních, kteří vykonávají své náboženské závazky (modlitba, půst, almužna aj.), je asi kolem dvou tisíc. Zbytek jsou lidé, jejichž náboženské zázemí je muslimské, ale sami nepraktikují islám, ani se za muslimy nepovažují – podobně, jak bychom za katolíka označili člověka, který na Vánoce zajde do kostela a v dětství byl pokřtěn. Komunita českých muslimů, jež je institucionálně zakotvena v Islámské nadaci v Praze a Islámské nadaci v Brně, je otevřená veřejnosti, kterou se snaží o svých aktivitách informovat na svých webových stránkách (www.islamweb.cz) či v různých rozhlasových pořadech. Do mešit v Brně a Praze může zajít kdokoli, kdo má zájem se něco o islámu dozvědět. Muslimové pořádají charitativní akce a navazují styky s jinými náboženskými institucemi (např. s židovskou obcí). Terorismus či tzv. islámský radikalismus česká komunita muslimů rázně odmítá a v případě konkrétních teroristických útoků ve světě se snaží představitelé muslimské komunity tyto události komentovat v médiích. Muslimové žijící v ČR mají ve většině případů vyšší vzdělání, snaží se integrovat do české společnosti, učí se český jazyk, dodržují české zákony. Reálně tedy nehrozí, že bychom následovali francouzský či německý „model“, kdy druhá a třetí generace muslimů, které žijí
REFLEXE Marná snaha Brno má muslimy rádo – tak mohl vyznít vstřícný zájem médií o veřejnou projekci snímku nizozemského ultrapravicového politika Geerta Wilderse Fitna, kterou v Brně před rokem uspořádalo muslimské občanské sdružení Libertas. Fitna je patnáctiminutový protiislámský film prezentující se jako „dokument,“ který technologií audiovizuální koláže spojuje záběry teroristických útoků, muslimských demonstrací, bojů, kázání radikálních kněží a nenávistných obrazů s citáty z Koránu. Snímek vyvolal odpor v řadě zemí a byl kritizován za rasistický, xenofobní a manipulativní obsah. V ČR snímek poprvé zveřejnila ultrapravicová Národní strana. Libertas spolu s Fitnou promítlo snímek súdánského bloggera Raida Saida Schizma, který vznikl v reakci na Fitnu a který ve snaze dokázat, jak lze využít audiovizuální média k manipulaci, využívá stejnou techniku jako Fitna k diskreditaci Bible. Po projekcích mohli návštěvníci diskutovat s předsedou Islámské nadace v Brně Muneebem Hasanem Al Rawim. Mediální obraz muslimů v ČR zdůrazňuje jejich odlišnost a vnímá je především jako nositele potenciální hrozby. V prostředí, ve kterém většině čtenářů osobní zkušenosti s muslimy chybí, jsou média jediným zdrojem informací o nich. Přesto tisk promítání
„problém” jménem islám v separaci od okolní většinové společnosti, cítí frustraci z nulové integrace, kterou si posléze na společnosti vybíjejí.
Trnitá cesta k oficiálnímu uznání
Ambice české muslimské komunity integrovat se do české společnosti z právního hlediska však dlouho nebyly sdíleny státem, a to i přesto, že by se tím stala transparentnější. Muslimská komunita či jinak Ústředí muslimských obcí, které bylo v minulosti uznáno státem, jako jediná takto postavená náboženská komunita u nás nezískala od státu registraci a z toho plynoucí uznání statusu právního subjektu. Mohla tedy vystupovat jako občanské sdružení, ale ne jako registrovaná náboženská skupina.
„Komerční logika médií však stojí na dynamické akci v podobě násilí, radujících se davů neurčitých muslimů s protiamerickými hesly a vousatých duchovních, kteří vyzývají k zavraždění každého imperialistického psa na muslimském území.“ Registraci získala muslimská komunita až v roce 2004 po změně zákona z roku 1992, který byl nahrazen zákonem č. 3/2002 Sb. Ten mj. umožňuje registrovaným náboženským skupinám po deseti letech od první registrace (kterou tedy muslimové od roku 2004 mají) stavět vlastní školy, nemocnice, vykonávat svatební obřady a získávat státní dotace. Ústředí muslimských obcí požádalo o výjimku, aby takto mohlo činit dříve než po deseti letech po první registraci. Žádost projednalo ministerstvo vnitra s Bezpečnostní informační službou (BIS), která shledala islám pro svou různorodost a netransparentnost nebezpečným a doporučila žádosti nevyhovět. Tristní na tomto připadě je, že představitelé vlády, kteří se radí v těchto otázkách např. s BIS, přejímají mediálně zprostředkované nekorektní informace týkající se nebezpečí islámu, nebo si dopomáhají teorií o „střetu civilizací“, jejímž autorem je harvardský akademik Samuel Huntington. Tato teorie může být v konečném důsledku samonaplňujícím se proroctvím a může vést k onomu střetu civilizací, pokud se na jejím základě bude formovat politická rétorika vůči odlišné-
Foto: Ondřej Zvěřina
30 filmu Fitna v Brně reflektoval překvapivě pozitivním obrazem – alespoň na první pohled... Zatímco rozlišení „nás“ – členů západní civilizace a „jich“ – muslimů spadá do už známé kategorie mediálních stereotypů, i přes zjevnou snahu novinářů se vynořily stereotypy nové. Především pozitivní odlišení „našich“ muslimů od těch negativních „cizích, druhých“: zatímco ti „naši“ se vyznačují prozápadní orientací, snahou otevřeně diskutovat, vysvětlovat, integrovat se a razantně odmítnout násilí, „ti druzí“ jsou spíše jakousi nečitelnou masou, která je virtuálně umlčena a blíže neupřesněna. A možná z nich máme i strach... Obraz „našich“ muslimů novináři personifikovali do výrazné a mediálně protěžované postavy pana Al Rawiho. Je to vzdělaný, otevřený, tolerantní muslim západního střihu, autorita a expert, schopný vyjadřovat se k náboženským i politickým tématům. Novináři jej však prezentovali ve spojení s typickým stereotypem: jeho neustálé zdůrazňování nenásilí islámu implikuje ve skutečnosti potencionální násilnost. Rituál odsouzení násilí, ujištění o mírumilovnosti a představu o kolektivní odpovědnosti muslimů za násilné projevy extrémistických členů skupiny lze vysvětlit tím, že je založen na skrytém předpokladu o muslimech jako jednolité komunitě, která může být potencionálně nebezpečná. Novináři nakonec neuspěli ani v tom, jak přistoupili k oběma promítaným snímkům. Zatímco Schizma je pro ně „pouhou“ ukázkou technologické manipulace a předpokládají, že všichni vědí, že to, o čem mluví Schizma, je nepravda, Fitna je ztělesněním strachu. Schizma je podle nich promítáno jen proto, aby posloužilo jako důkaz, že i Fitna může být lživá. Kontroverze Fitny dobře prodává, ale Fitna je především předobrazem hrozby, ztělesněním strachu z islámu a z toho, co islám
„problém” jménem islám
31 mu (jinému) náboženskému rámci (v tomto případě islámu). Je paradoxní, že co se týká „našeho českého“ islámu, není brána v potaz bezúhonost a loajalita muslimů v ČR. Naopak je upozorňováno na případy, které jsou českému prostředí cizí (např. problematická situace muslimů ve Francii a Německu), z čehož plynou iracionální neopodstatněné obavy z českých muslimů.
Strach a stereotypní média
Jaké jsou tedy konkrétní příčiny toho, že tři čtvrtiny Čechů mají negativní postoj k islámu a strach pociťuje šedesát procent z nich? Jedná se především o neinformovanost a nekorektní informace předkládané médii. Z analýz mediálního obrazu českých muslimů vyplývá, že média českému publiku poskytují přejaté zprávy týkající se konfliktů v zahraničí, na kterých staví negativní stereotypní obraz muslimů jako takových. Média hrají velice důležitou roli v informování veřejnosti. Komerční logika médií však stojí na dynamické akci v podobě násilí, radujících se davů neurčitých muslimů s protiamerickými hesly a vousatých duchovních, kteří vyzývají k zavraždění každého imperialistického psa na muslimském území. Události, které se staly v zahraničí (Madrid, Londýn, Beslan, Bombai či 9/11) jsou předkládány jako vzor a příklad toho, jaká je povaha islámu a muslimů. Tyto události jsou široké veřejnosti předkládány bez uvedení seriózních výkladů řádných odborníků či komentářů muslimských představitelů. Málokdo zmíní, že drtivá většina muslimů na celém světě odsuzuje násilí na nevinných lidech a terorismus jako takový. Málokdo informuje, že při těchto událostech jsou ztráty i na stranách muslimů (v NY 2001 to nebyli pouze Američané, kteří umírali) a že se jedná o obyčejné lidi, kteří chtějí žít své životy bez obav z budoucnosti. Pokud je zde skutečně nějaké nebezpečí, tak je to nebezpečí předsudků a nekorektních informací, které v lidech vyvolávají představy o tom „cizáckém podivném islámu“, jenž není slučitelný s demokratickými „západními principy“. O české komunitě muslimů lze říci, že se chová příkladně a téměř modelově, pokud jde o integraci do české společnosti. Přesto je přijímána s rozpaky a obavami. Radka Svačinková Autorka studuje religionistiku na FF MU.
v očích tvůrců Fitny ztělesňuje (terorismus, expanzivnost islámu, diskriminaci, netoleranci) – je to strach, který sdílí diváci i novináři. Fitna je vykládána především skrze stereotypy o islámu, zatímco Schizma z hlediska technologické manipulace. Novináři se zjevně snaží zaujmout k muslimům, se kterými se osobně setkávají – tedy k muslimům, kteří jsou „u nás doma“, tolerantní a otevřený postoj. Nedaří se jim však překonat vlastní stereotypy a strach, onen „mýtický jiný svět“ uvnitř vlastní hlavy, se kterým nemají zkušenost, velký svět, který je nebezpečný, neznámý, kde se odehrávají protesty, teroristické útoky a válečné konflikty. (článek vychází z diskurzivní analýzy mediálního pokrytí dané události, realizované autorkou) Lenka Šafránková Pavlíčková
11 let mešity Ústředním cílem muslimské obce bylo vždy vybudovat na území České republiky svoji sakrální stavbu, a tak započal dlouhý boj s úřady a veřejností o zbudování mešity na území města Brna. Už od roku 1992 byla v Brně zřízena první modlitebna, ta však po čase přestala být z kapacitních a technických důvodů vyhovující pro potřeby pátečních modliteb. V roce 1994 pak byla v Brně založena Islámská nadace, jejíž hlavní náplní se stalo hledání vhodného objektu či pozemku pro vybudování mešity. Projekt ve své první fázi měl zahrnovat všechny náležitosti mešity, tedy i minaret. Rada městské části se stavbou nejprve souhlasila, ale s ohledem k zápornému postoji jednoho ze zastupitelů a pravděpodobně také pod vlivem protestních akcí a petic, které podepsalo na 1400 občanů, byla žádost v prosinci roku 1995 zamítnuta. Nadace pro zřízení a provoz islámského centra v Brně podala odvolání a 24. ledna 1996 rada městské části konstatovala, že stavbě nebude bránit, pokud bude v souladu s územním plánem města a dalšími předpisy. To znamenalo, že se brněnští muslimové vzdají na své stavbě výrazného a typického architektonického prvku pro islámské sakrální stavby – minaretu. Stavba mešity začala v červenci 1997 na Vídeňské ulici a byla dokončena a slavnostně otevřena 2. července 1998. Týden po slavnostním otevření mešity následoval den otevřených dveří, který sklidil kladný ohlas u brněnské veřejnosti. Takovýchto dnů již brněnští muslimové uspořádali několik. Brněnská mešita neplní pouze funkci místa pro setkávání věřících, ale organizuje také vzdělávací a osvětové programy – pro samotné muslimy, ale i pro laickou veřejnost, pro kterou muslimové pořádají diskuze nebo promítání filmu. Naposled ve spolupráci s Muslimským Svazem Studentů a Mládeže se uskutečnilo promítání kontroverzního filmu Fitna od nizozemského krajně pravicového politika Geerta Wilderse. Už je tomu jedenáct let, co byla v Brně otevřena první mešita. Po prvotní vlně nevole ze strany úřadů, obyvatel žijících u mešity a pravicových aktivistů se vše ustálilo a provoz mešity až na několik incidentů probíhal po celou dobu bez větších potíží. 22. července 2009 vystoupil Předseda islámské nadace v Brně Muneeb Hassan Alrawi s prohlášením o záměru vybudovat v Brně novou a větší mešitu. Nově postavená mešita by měla nahradit tu stávající; hlavním důvodem je zvýšení kapacity. Nová stavba by měla stát v centru města (konkrétní místo není zatím známé), aby byla dobře přístupná všem věřícím. Měla by pojmout až 500 věřících. Součástí mešity bude také knihovna a přednáškový sál. Na minaretu jako součásti nové mešity představitelé Islámské nadace v Brně netrvají, přesto by byli rádi, kdyby se stal součástí nového objektu. Výstavba nové brněnské mešity je zatím ve stádiu hledání vhodného místa a získávání finančních prostředků z řad muslimů, ale i od bohatých investorů ze zahraničí. Tomáš Melichárek Autor studuje religionistiku a uměnovědy na FF MU v Brně.
rozhovor
32
MUSLIMOVÉ: JAK PŘED DRUHOU SVĚTOVOU VÁLKOU Jak se žije muslimům v České republice a jak vnímají společnost kolem sebe? Nejen o muslimech v České republice, ale i o rostoucí islamofobii a mezinárodní politice jsme v brněnské mešitě mluvili s Ing. Muneebem Hassanem Al-Rawim, předsedou Islámské nadace v Brně. Pan Al-Rawi je původem z Iráku a do České republiky přicestoval studovat v roce 1985. V roce 1995 začal s dalšími muslimy iniciovat stavbu mešity na Vídeňské ulici, která byla slavnostně otevřena 2. července 1998. Pan Al-Rawi odpovídal na všechny mé všetečné otázky pečlivě a s rozvahou, čemuž se nelze divit. Ač muslimové představují bezproblémovou minoritu, která se velmi dobře integrovala do české společnosti, je pod drobnohledem odpůrců, kteří čekají se vztyčeným prstem, aby poukázali na nebezpečnost islámu. Zda je to obava oprávněná či nikoli, snad napoví následující rozhovor. Jak se žije muslimům v České republice jako v zemi dar al-harb? Pro vysvětlení ke klasifikaci pojmů dar al-islam (dům míru) a dar al-harb (dům války): v tomto se neshodují ani učenci, kteří klasifikaci vytvořili. Někteří říkají, že když je většina obyvatel muslimská, je to dar al-islam. Jiní říkají, že když země není obývaná z většiny muslimy, je to dar al-harb. Někteří s tím nesouhlasí a namí-
tají, že není důležité, jaký je v dané zemi počet muslimů, ale jak se tam muslimům žije, jaká tam mají práva apod. Já jsem v tomto ohledu stoprocentně zastáncem tohoto vysvětlení. Kloním se ke klasifikaci, podle které je dar al-islam země, kde se dá svobodně praktikovat víra bez ohledu na to, jaká je většina, jestli je správa země náboženská či nikoli. V některých muslimských zemích
„Dělali jsme takový malý výzkum, kdy jsme porovnávali knihy a zdroje z doby před 2. světovou válkou s dnešní situací. A musím říct, že stačilo v těchto dokumentech ze 30. a 40. let jen zaměnit slovo žid za slovo muslim a slovo židovství za slovo islám – a je to totéž.“ nejde praktikovat svobodně islám ani vyjadřovat vlastní myšlenky, a to je podle mě dar al-harb (dům války). ČR je dar al-islám, protože se tady dá žít, pracovat a svobodně praktikovat islám. Pokud jde o diskriminaci, tak je to ze strany jednotlivců či hnutí nebo politických stran (např. Národní odpor - pozn. red.) vůči muslimům, nikoli ze strany všech občanů ČR. Setkáváme se tu s projevy xenofobie nebo boje proti muslimům, ale kromě toho se tady žije dobře. Jak se dají skloubit náboženské povinnosti s pracovními? To je individuální. Až na některé výjimky to nevidíme zle. V islámu je časový prostor vykonat modlitby mezi dvěma modlitebními časy nebo i po modlitebním čase, takže je to flexibilní. Pokud však zaměstnavatel nechce dát člověku ani pět minut na modlitbu, tak třeba může odejít z práce a najít si nějakou jinou. Spíše je problematický půst v ramadanu, např. u fyzicky náročné práce, kdy někteří si třeba berou dovolenou, aby vykonávali ramadan apod. Ale málokdo s tím má problém. Jak se řeší halal strava? (Strava, kterou mohou muslimové podle muslimského práva konzumovat - dá se připodobnit košer stravě židů - pozn. red.) Máme ze zákona právo na halal porážku, takže to využívá hlavně Praha a Brno. V Brně to řešíme sami mezi sebou. V Praze mají i obchody, které halal jídlo prodávají. Jak vnímáte projevy islamofobie v ČR? Máte s tím nějaké osobní zkušenosti? Může starch z muslimů
Muneeb Hassan Al-Rawi. Foto: Radka Svačinková
33 podle Vás vést k násilným útokům na muslimy? To bude záležet na celosvětové situaci, vývoji a ekonomice. V době celosvětové krize k tomu může dojít. A bohužel Evropa to zažila za 2. světové války v podobě holocaustu. Doufám, že k tomu nedojde. Co se týče skupin jako je Národní strana, která před mešitou uspořádala shromáždění, to je bohužel realita každé společnosti, včetně české. Naštěstí se tato strana netěší velké popularitě a zatím je spíše na okraji společnosti. Přesto by ráda zneužila určitých konfliktů světového rázu proti určitým skupinám ve svůj vlastní politický prospěch. Osobně vnímám jakési paralely mezi událostmi předcházející 2. světovou válku, které se vyznačovaly mj. protižidovskými náladami v Německu, a mezi dnešní islamofobií. Jak to vnímáte Vy? Dělali jsme takový malý výzkum, kdy jsme porovnávali knihy a zdroje z doby před 2. světovou válkou s dnešní situací. A musím říct, že stačilo v těchto dokumentech ze 30. a 40. let jen zaměnit slovo žid za slovo muslim a slovo židovství za slovo islám – a je to totéž. Proto přemýšlíme o výstavě dobových časopisů a knih, kde bychom ukázali, jaké byly protižidovské postoje a poukázali na podobné postoje, dnes vůči muslimům. Někteří protimuslimští autoři píší v takovém duchu, který připravuje půdu diskriminaci a zločinům vůči muslimům. Snažíme se na tyto věci upozorňovat formou přednášek, komunikací s veřejností a píšeme i dopisy politickým představitelům. Politické strany nám ale nejsou otevřené, nedostali jsme žádné odezvy. Je to možná dané tím, že to nikdo nevidí takto tragicky a nespojuje dnešní islamofobii s protižidovskými náladami nacistického Německa. Proč podle Vás sílí islamofobie? Má to nějakou spojitost s politikou? Myslím, že ano. Už dříve existovaly teorie, podle kterých USA bude po pádu SSSR potřebovat nového ideologického nepřítele. Po pádu komunismu „rudé nebez-
České muslimky v brněnské mešitě. Zdroj: www.mesita.cz
rozhovor pečí“ odpadlo, ale začala se šířit tvrzení, že je tu nové, „zelené nebezpečí“ (islám). 11. září 2001 posloužilo jako nástroj k šíření této teorie. Toho se chytli lidé, kteří byli vůči muslimům nepřátelští, nebo lidé, kteří sledovali vlastní politické cíle a mocenské zájmy. Např. palestinsko-izraelský konflikt je dobrým příkladem mocenských zájmů a stranění jedné straně před druhou. Myslíte, že se změnou americké administrativy tento postoj změní? K té změně zatím nedošlo nikdy. USA čelí vlastním problémům, které musí řešit. Prezident Obama se soustředí na řešení problémů vlastní země a ke změně v hlavním proudu nedojde, nemůže udělat víc než jeho předchůdci. Zůstaňme u politiky. Muslimská komunita v ČR požádala o druhý stupeň registrace jakožto náboženská skupina, ale zatím ji nedostala. Můžete uvést, proč to tak bylo? Ty důvody nebyly podle mě moc předmětné. Zákon z roku 2002 říkal, že můžeme být registrovaní, když dáme dohromady 300 podpisů muslimů starších 18 let žijících trvale v ČR. Toto jsme v roce 2004 splnili a zís-
„Podíleli jsme se na propuštění tří českých novinářů v Iráku v roce 2004, vystupujeme proti terorismu. Nevím, jaké další důkazy loajality ještě můžeme udělat.“ kali první registraci (v I. stupni registrace stát uznává existenci náboženské skupiny a poskytuje jí právní status - pozn.red.). Chtěli jsme získat i druhý stupeň, který by uznal naši komunitu jako jiné náboženské společnosti, a který by nám třeba mj. umožnil přijímat státní dotace, mít vlastní náboženské školy, přednášet o islámu ve školách, u armády. O to jsme žádali v roce
rozhovor 2006, protože nám mohla být udělena výjimka, abychom získali druhý stupeň registrace a nemuseli čekat 10 let od schválení první. Vláda nechala rozhodnutí na ministerstvu kultury. To ale žádost zamítlo s odůvodněním, že muslimové představují nepočetnou skupinu a pohybují se především na území Prahy a Brna, a tudíž není důvod jim výjimku udělit. Což osobně nevidím jako důvod zamítnutí. Důvod zamítnutí by podle mě měl být ten, že je skupina problémová. Nikoli, jestli má v krajích procentuální zastoupení. Některé kraje to chápaly jako čáru přes rozpočet, se kterou se na další rok nepočítalo. My jsme byli ochotni se nějak domluvit ohledně státní dotace. Udělení výjimky byla věc vůle ze strany ministerstva kultury. Jak je vidno, vůle nebyla. Co se týká naší komunity, dobře se tady zapsala, integrovala se. Podíleli jsme se na propuštění tří českých novinářů v Iráku v roce 2004, vystupujeme proti terorismu. Nevím, jaké další důkazy loajality ještě můžeme udělat. Ministerstvo kultury to také konzultovalo s BIS, která uznání výjimky nedoporučila z důvodu možného teroristického nebezpečí. Řekli, že naše komunita je dobře integrovaná, ale že by mohlo někdy dojít k teroristickému nebezpečí. Což mi ovšem připadá divné. To, jestli se někdy někdo stane teroristou, neovlivní, zda je komunita uznaná ve druhém stupni registrace, nebo ne. Navíc uznání registrace naopak vede k zprůhlednění našich aktivit. Takto jsme například nakonec získali povolení postavit si tady mešitu. Řekli jsme, že když nám dovolí mešitu postavit, budou znát naši adresu a budou nás mít pod dohledem, což je pro společnost obecně vždycky dobré a přispěje to k dobrým vztahům. Myslím, že naše registrace druhého stupně by byla dobrá i pro utvoření dobrého mínění v muslimských zemích, které by viděly obrovskou toleranci v jedné z evropských zemí, což by mohlo přispět k dobrým vztahům mezi muslimskými státy a ČR.
Děti v brněnské mešitě. Zdroj: Archiv brněnské mešity
34 Zamítnutí naší žádosti o druhý stupeň registrace je asi dané také osobou ministra kultury, protože např. pan Dostál nás v naší žádosti podpořil, přestože proti nám někteří vystupovali a požadovali, aby nám nebyla udělena ani registrace prvního stupně. Jak se brněnská obec staví k teroristickým útokům? Islám nedovoluje zastrašování ani zabíjení. Takže my to odsuzujeme a jsme striktně proti, protože to nemá s islámem nic společného. Veřejně jsme vydali prohlášení proti teroristickým útokům v New Yorku, Londýně, Madridu. Možná je problematická definice teroristického útoku. Co je považováno za teroristický útok a co není? Něco je evidentní projev teroristického činu (zabíjení civilistů, novinářů, zajatců), islám to odsuzuje. Něco jiného je ale konflikt palestinsko-izraelský, izraelskolibanonský nebo přítomnost amerických vojáků v Iráku. Na to se díváme jinak. Samozřejmě rozlišujeme, když ozbrojený odboj v Iráku zabije civilistu nebo novináře zajatce od toho, když jde o nějaký válečný akt. V palestinsko-izraelském konfliktu také rozlišujeme; např. útok palestinské strany na autobus plný dětí odsuzujeme, na rozdíl od odboje proti tažení izraelských jednotek do pásma Gazy. Je povinností člověka bránit svůj život, přesvědčení či majetek. Jak vnímáte postavu šahída (mučedníka)? Bůh ví, kdo je vlastně šahíd. Je to člověk, který zemřel v boji za svá práva na život, svobodu, majetek, rodinu a čest. Neměl na výběr, než sáhnout na svůj život - pak to chápeme tak, že dosáhl blahobytu u Boha. Naopak spojitost s teroristickými útoky odsuzujeme. Radka Svačinková Autorka studuje religionistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity
rozhovor
35
“NAJVäčšÍ PROBLÉM JE STRACH” Zdá sa, že predstava Bosny a Hercegoviny ako krajiny pokojného spolužitia rôznych národov a náboženstiev je na niekoľko desaťročí nereálna. Zem je administratívne rozdelená na kantóny, ktoré sú prakticky etnicky „čisté“, separatistické tendencie Republiky Srbskej neutíchajú a Sarajevo už nikdy nebude tak multietnické ako v minulosti. Nad pokojným súžitím etník má dohliadať medzinárodné spoločenstvo prostredníctvom “Vysokého predstaviteľa pre Bosnu a Hercegovinu“, kritikmi nazývanom aj „protektor“. Pri pohľade dajme tomu na priemysel, ktorého väčšina už patrí zahraničným investorom, sa myšlienke o protektoráte EU ani nedá vyhnúť. Ďalšími problémami je aj vysoká nezamestnanosť a ešte stále veľký počet vnútorných utečencov, ktorí sa do svojho domova vrátiť boja. Nebezpečenstvo stále predstavuje vysoký počet mín, ktorých odstraňovanie potrvá desaťročia, podľa odhadov môžu byť až 4 percentá územia Bosny a Hercegoviny kontaminované mínami.
„...je tu veľa televíznych editorov kontrolovaných veľkými politickými stranami, ktoré sú nacionalistické a majú v TV vplyv... Majú rôzne spôsoby ako nás vyradiť z programu.“ Bosniacká skupina Dubioza Kolektiv hrá pestrú zmes hip hopu, reggae, hardcoru a tradičnej bosnianskej hudby. Ich texty sú ostrou kritikou politikov v krajine, nič neodpúšťajú ani nacionalistom a náboženským fanatikom. S ich klávesákom, Brankom Jakubovićom (30), som sa stretol v jeho obľúbenom bare zastrčenom v jednej z mnohých úzkych uličiek starého Sarajeva. Mohol by si predstaviť vašu skupinu? Skupina vznikla v roku 2003 ako projekt členov dvoch iných skupín a tak vznikla tretia. Vydali sme zatiaľ 4 albumy, 3 anglické a posledný bosniacky. Hudobný štýl je hocičo čo môžeš počuť, plus bosniacka tradičná hudba.
A akým spôsobom dochádzalo k tej cenzúre? Napríklad prebehlo niekoľko pokusov sarajevskej vlády zastaviť jeden festival, na ktorom sme hrali. Celý festival? Áno, k tomu je tu veľa televíznych editorov kontrolovaných veľkými politickými stranami, ktoré sú nacionalistické a majú v TV vplyv... Majú rôzne spôsoby ako nás vyradiť z programu. Vloni prebiehali v Sarajeve veľké demonštrácie1, vyvolané vraždou len 17 ročného Denisa Mrjavca v električke. Mohol by si nám o tom povedať viac? Mladý chlapec bol zabitý v električke uprostred bieleho dňa v centre mesta, pre ľudí to bola pomyselná posledná kvapka, ktorá ich vyhnala do ulíc protestovať proti zlej situácii v krajine. Vy ste boli v priebehu protestov tiež aktívni... Áno, niečo podobné robíme už skoro dva roky, podporujeme jedno mimovládne hnutie, “Dosta!”(Dosť!), robíme pre nich koncerty, dokonca sme pre nich napísali pieseň, Dosta. Vždy sa zapájame do protestov. Takže ako takáto podpora vyzerá? Záleží na okolnostiach, niekedy hráme na sprievodných akciách, inokedy sme medzi ľuďmi počas protestných pochodov. Najprv si rozmyslíme, čo chceme protestom dosiahnuť a podľa toho si vyberieme, akým spôsobom ho podporíme.
Kdesi som sa o vašej skupine dočítal, že v auguste 2008 vás vyhodili z jedného festivalu, kvôli jednej pesničke, kritickej voči politikom... ...áno, áno...
Zmeňme trošku tému. Aký je váš názor na Daytonskú mierovú dohodu2? Máš na tom diktafóne dostatok pamäte?! (smiech). Jediná dobrá vec na nej je, že ukončila vojnu, všetko ostatné je zle. Domáci politici, USA, EÚ, všetci to spravili zle to je v skratke všetko. Nechcem viac hovoriť o Daytonskej dohode, jediná dobrá vec na nej je, že ukončila vojnu, všetko ostatné je zle.
...je v Bosne cenzúra až tak očividná? Áno, konkrétne v tomto roku máme niekoľko podobných prípadov, vydali sme totižto album v bosniackom jazyku, takže politici ľahšie rozumejú, čo robíme. A veľa ľudí našu hudbu počúva, takže politici sa boja šírenia myšlienok a takýmto hlúpym spôsobom sa to snažia zastaviť.
Dobre teda. Mohol by si nám popísať, ako vyzerá život v etnicky separovaných kantónoch pre príslušníkov nemajoritného etnika? Každým dňom je to horšie a horšie, nezlepšuje sa to, pretože každý sa uzatvára do svojej časti krajiny a snaží sa vyhnať ostatných. Nesnažia sa situáciu pre minority
1 2
Demonštrácie trvali niekoľko mesiacov a účastnili sa ich tisícky ľudí, pravidelne sa napríklad v sobotu konal protestný pochod centrom mesta. Daytonská mierová dohoda z roku 1995 ukončila vojnu v Bosne a Hercegovine a rozdelila krajinu na srbskú časť (Republika Srbská) a na bosniansko-chorvátsku časť (Federácia Bosny a Hercegoviny).
rozhovor zľahčovať, len zhoršovať. A to je jediný spôsob, ako môžu nacionalisti prežiť. Takže príslušníci týchto menšín majú napríklad problém získať dobrú prácu v oblastiach, kde prevláda iné etnikum? Nemajú tam vôbec žiadnu šancu. A čo utečenci snažiaci sa vrátiť domov, do oblastí, kde je ich etnikum v menšine? Tvrdia nám, že ľudia sa vracajú domov, ale v skutočnosti to nie je pravda. Ľudia len dostanú naspäť svoj dom, nikto v ňom však nežije. Každý ostáva tam, kde je jeho etnikum v prevahe. Jediný spôsob, ako si nacionalisti môžu zachovať moc, je vyvolávať v ľuďoch strach. Strach je tu najväčší problém a najlepšou zbraňou, ktorou politici kontrolujú situáciu, je infikovať ľudí strachom. A situácia iných menšín, akými sú Rómovia, Turci a pod.? To isté.
36 Pri potulkách Sarajevom, ako aj inými mestami, keď vidím tie bilboardy, reklamy, často mám pocit, že Bosniaci vkladajú veľké nádeje do vstupu ich krajiny do EÚ... Áno a je to kvôli tomu, že väčšina tunajších ľudí, keď to tak mám povedať, sú hlupáci. Čakajú, že niekto príde a spraví prácu za nich. Sú nečinní a stále nevedia rozmýšľať vlastnou hlavou, len čakajú na nejakého Mesiáša, ktorý príde a spasí ich. Ako vnímate činnosť Vysokého predstaviteľa medzinárodného spoločenstva, ktorým momentálne je slovenský kariérny diplomat Miroslav Lajčák?
„...väčšina tunajších ľudí, keď to tak mám povedať, sú hlupáci. Čakajú, že niekto príde a spraví prácu za nich. Sú nečinní a stále nevedia rozmýšľať vlastnou hlavou, len čakajú na nejakého Mesiáša, ktorý príde a spasí ich.“ Je to celé vtip. Robia si tu, nazvime to, akési divadielko pre Brusel, snažia sa prezentovať ako dobrí politici a spraviť dobrú kariéru v Bruseli. Je to tu ako nejaké bojisko aby sa mohli stať generálmi. Celé je to vtip, on nemôže robiť nič... ...má však pomerne rozsiahle právomoci, môže kedykoľvek odvolať hociktorého predstaviteľa štátu... ...áno, ale nato musí byť odvážny a múdry. Je tu príliš veľa odlišných európskych záujmov, takže de facto nemôže robiť nič. Vidíte nejaké východisko, ako dostať Bosnu z jej zlej situácie? Tým, čo presne robíme. Skupina sa dala dohromady nie kvôli hudbe, ale kvôli situácií v krajine a politike. Chceme naučiť ľudí byť viac aktívnymi. Povedz nám na záver ešte niečo k hymne Bosny a Hercegoviny. Prečo nemá slová? Prečo? Pretože tí hlupáci nie sú schopní nájsť slová, ktoré by nikomu nevadili. Preto sme sa do našej pesničky “Dosta” rozhodli použiť slová od nášho priateľa pracujúceho v študentskom rádiu. Myslíme, že najlepšie vystihujú to, ako táto krajina vyzerá s politikmi akých máme.
Časť piesne „Dosta“, s textom „hymny“ „...Bosno mila mati, Hercegovino Ti ceš vjecno zemlja biti, a mi gnojivo...“ (...Bosna, milá mati, Hercegovina, Zem ty večná budeš a my hnojivo...)
Branko Jakubović. Foto: Peter Tkáč
Peter Tkáč Autor studuje archeologii a je dobrovolníkem NESEHNUTÍ
glosa
37
KOSOVSKÉ DOMINO NA KAVKAZE Když byla vyhlášena a řadou zemí diplomaticky uznána nezávislost gangsterského státu Kosovo, varovali politologové a komentátoři před dominovým efektem, který vyvolá nestabilitu v konfliktních oblastech. Uplynulo sotva půl roku a mnohaleté tanečky kolem separatistických republik Abcházie a Jižní Osetie vedly k několikadenní rusko-gruzínské válce.
Třebaže situace byla téměř přes kopírák shodná s tou kosovskou – malé státečky, jež téměř nejsou schopny soběstačné politické a ekonomické existence, ovládané mafií podporovanou mocnými zahraničními kruhy, byly konfrontovány se státním celkem, k němuž po dlouhou dobu náležely - postoj západního světa byl zcela odlišný. Začala padat silná slova o ruské agresi, solidaritě s demokratickým spojencem a dokonce o evropských sankcích proti Rusku. Koincidence se čtyřicátým výročím sovětské okupace Československa vedla zvláště české novináře a politiky k vytváření za vlasy přitažených analogií. Přirozeně silná rétorika záhy ochladla, úvahy o gruzín-
Autonomní oblasti Abcházie a Jižní Osetie. Zdroj: www.serendipity.li
ském členství v NATO byly v tichosti odloženy k ledu, a i kdyby v Bílém domě nedošlo k zásadní změně, žádné sankce by se nakonec tak jako tak jistě nekonaly. Stačilo pár mrazivých dní na začátku ledna, aby si Západ uvědomil, že Rusko by se bez mražených kuřat z Evropské unie jistě obešlo snáze než Evropská unie bez ruského plynu. Naopak, jedním z prvních kroků pobushovské západní politiky je opětovné namlouvání Ruska, které Západ potřebuje možná ještě více než Rusko Západ. Z Kremlu dnes přece nepřichází mráz, ale plyn a ropa, zato mráz přichází z nevyzpytatelného, populačně i vojensky sílícího muslimského světa, který tak svazuje západní svět i Rusko spojenectvím společně sdí-
glosa leného strachu. Strachu podstatně silnějšího než západní nechuť k ruskému autoritářství či obsesívní představy některých pravoslavných fanatiků o vyvolené ruské civilizaci a dekadentním západě. Krom ztráty stovek lidských životů bylo ovšem na celé letní válce smutné i to, jak Západ ztratil svou tvář a přinejmenším mediálně se opět vrátil do doby studené války. Z Gruzie, v níž jsou zavíráni opoziční novináři a televizní stanice, zabíjeni opoziční aktivisté a opakovaně
„Z Gruzie, v níž jsou zavíráni opoziční novináři a televizní stanice, zabíjeni opoziční aktivisté a opakovaně falšovány volby, se najednou stal demokratický spojenec, zatímco z Ruska imperiální agresor.“ falšovány volby, se najednou stal demokratický spojenec, zatímco z Ruska imperiální agresor. A ostatně, proč by se Abcházie a Jižní Osetie musely nutně přimknout k „demokratickému“ gruzínskému dubisku a ne k tomu ruskému, jež není o nic horší? O tom, že velebená demokracie není všechno, již v 5. stol. př. Kr. věděly své některé řecké obce, které před členstvím ve vyděračském námořním spolku jen příležitostně demokratických Athén daly přednost područí velkokrálů perské říše, která v našem západním povědomí dodnes, do značné míry neprávem, žije jako ztělesnění ošklivé orientální despocie. Zatímco Miloševičovo Srbsko, jehož politická kultura i standard lidských práv byl nesrovnatelně vyšší než Saakašviliho Gruzie, bylo líčeno v hrozivých barvách krvavé diktatury, z Gruzie se stal spojenec, k němuž dodnes i od nás proudí nejen humanitární, nýbrž i vojenská pomoc. Proč se tak děje, je jasné – Gruzie leží na trase stávajících i budoucích ropovodů a plynovodů, takže jako obvykle nejde tolik o zásady jako o reálnou politiku. To by nebylo nic tak překvapivého – vždyť jak jednotlivci, tak celé společnosti si ve svém každodenním rozhodování počínají pragmaticky a v duchu reálné politiky uzavírají aliance, jejichž prvořadým cílem je osobní, národní, veřejný, firemní atd. zájem. Smutné však je, pokud tuto syrovou, ovšem sociobiologicky danou strategii přežití nekorigujeme racionalitou, ale naopak ještě začneme halit do moralistních frází. Pak se politika proměňuje
Saakašvili a ti druzí... Zdroj: internet
38 v pseudonáboženský rituál a přestává plnit svou základní funkci – totiž prosazování vlastních zájmů přiměřeně civilizovanými prostředky, tzn. s co nejmenší újmou pro zájmy druhých, s nimiž nebo aspoň vedle nichž na světě přebýváme. Celý tento soubor iracionalit pramení mnohdy z jednoho prostého faktu, totiž naprostého amatérismu domácí i zahraniční politiky. Zatímco v někdejších dědičných monarchiích byli vládcové a státníci na své úřady cílevědomě připravováni od dětství, v moderní společnosti se politikem může stát prakticky každý a přes noc. Ve znalostní společnosti, tolik kladoucí důraz na specializovanou přípravu a přísnou profesionalitu, je tak politika vedle dealerek kosmetiky a pouličních kazatelů zřejmě jediným zaměstnáním, nevyžadujícím žádnou profesní přípravu a zodpovědnost, jakou musí mít i vesnický strážník. Důsledkem této zvláštní situace je potom fakt, že mnoho z politiků zatížených zoufalým nepoměrem mezi vlastní mocí a vlastními schopnostmi a znalostmi si nepočíná o nic profesionálněji než zmíněné dealerky a kazatelé. Když k tomu ještě připočteme syndrom solidárního soucitu - totiž utkvělou potřebu většiny normálních lidí usilovat o lepší svět a spravedlnost, což
„Ve znalostní společnosti, tolik kladoucí důraz na specializovanou přípravu a přísnou profesionalitu, je tak politika vedle dealerek kosmetiky a pouličních kazatelů zřejmě jediným zaměstnáním, nevyžadujícím žádnou profesní přípravu a zodpovědnost.“ v praxi často znamená být vášnivě nakloněn jedné ze stran konfliktu, a nebo naopak i při do očí bijící nespravedlnosti být povzneseně neutrální a „vyvážený“ (krásně je to patrné např. na příkladu izraelsko-palestinského konfliktu, do něhož si celý svět promítá své osobní představy a frustrace a zástupy zasvěcených, většinou velmi vzdálených profesionálních vyjadřovatelů ke všemu pateticky a hlasitě soucítí tu s jednou, tu s druhou stranou) - neštěstí je na světě. A pokud se tento solidární soucit institucionalizuje v politickou korektnost a spojí se s politickým amatérismem ať již volených, či vyvolených neprofesionálů, neštěstí je zpečetěno. Právě to se stalo i v případě rusko-gruzínského konfliktu o Abcházii a Jižní Osetii. Namísto dohadování o tom, kdo je oběť a kdo agresor, kdo hrdina bez bázně a hany a kdo padouch, je na čase situaci racionálně a pragmaticky řešit, a to s co nejmenšími ztrátami všech zúčastněných stran. Budoucnost našeho stále komplikovanějšího světa, v němž jsou oběti a útočníci, pánové a kmánové nepřehledně propleteni, již nepřipouští jednoduchá, prostomyslně černobílá řešení a patetickou moralizující propagandu šermující tu zbraněmi, tu lacinými humanitárními frázemi. Lubor Kysučan Autor působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a na Fakultě sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně.
pohled odjinud
39
Italská imigrační politika mění Itálii v pevnost. Ilustrační foto: Amir Darafsheh (Irák).
KRIMI(NÁLNÍKEM) DÍKY ITALSKÉ IMIGRAČNÍ POLITICE Heinrich pochází z Německa. Miluje Itálii kvůli slunci, líbezným kopcům v okolí Florencie, kultuře a pizze. Nejvíc má však rád pohostinnost a otevřenou a povídavou povahu Italů. Pracuje jako inženýr u výrobce automobilů Fiat a je se svou prací spokojený. Raul pochází z Maroka. I on miluje Itálii, a to kvůli počasí, které je podobné jako u něj doma, a pizze, kterou si však nemůže dovolit. Mezi důvody, proč má Itálii rád, však nelze počítat pohostinnost, a už vůbec ne otevřenou povahu Italů.
Od května 2008, kdy Berlusconi potřetí nastoupil do svého pětiletého úřadu předsedy vlády, vane v Itálii čím dál chladnější vítr. Mezi přistěhovalci, kteří sem přišli většinou kvůli práci, se vytváří kastovní systém. Kritériem pro příslušnost ke kastě jsou země původu, z nichž je emigrace do Itálie regulována kvótami z roku 1995. Podle potřeby byly zároveň získávány pracovní síly ze zemí třetího světa,
„Od května 2008, kdy Berlusconi potřetí nastoupil do svého pětiletého úřadu předsedy vlády, vane v Itálii čím dál chladnější vítr.“ přičemž od roku 1998 existují rezervované kvóty pro určité země třetího světa a od roku 2002 také pro určitá povolání. Kvóty tak umožnily dodatečnou regularizaci a legalizaci, což platilo zejména pro profese, jež nebylo možné obsadit italskými pracovníky, jako je např. péče o staré lidi nebo výpomoc v domácnostech. Heinrich, náš Němec, se těší – podobně jako všichni
občané EU, a tedy příslušníci vyšší kasty – z mírného klimatu a z volného pohybu osob. Spadá do kvóty potřebných kvalifikovaných profesí a může se teoreticky usadit kdekoliv se mu zalíbí. Jedinými ukřivděnými v této kastě jsou Rumuni. Po násilnostech vyprovokovaných přepadením Italky, která následkům znásilnění rumunskými pachateli podlehla, se téma Rumunů přetřásalo v médiích, až došlo, kromě běžného zaměňování občanů Rumunska a Romů, k vytvoření negativního obrazu Rumunů v zemi. Italská veřejnost byla díky médiím natolik šokovaná, že byli Rumun a Rom, zastupujíce tak všechny přistěhovalce, označeni za nebezpečí pro veřejnou bezpečnost (nezní to v našem postsocialistickém kontextu zvláštně?). Následovalo stále více xenofobních útoků na tuto početně největší skupinu migrantů v Itálii (k 31. 12. 2007 jejich podíl činil 18,2%), a to ze stran mládežnických skupin, politiků a médií až po útoky na diplomatické úrovni. Protože od začátku roku 2009 dochází k nárůstu sexuálního násilí, chce Itálie také pod vlivem zmíněné události prostřednictvím nového zákona požadovat doživotní tresty pro pachatele sexuálních násilností, dětské pornografie a pachatele profitující na sexuálním turismu. Současně
pohled odjinud díky zákonu smějí starostové v případech nedostatečné bezpečnosti zvolat „občanskou stráž1 . Tím by tento zákon mohl přejít do rukou obyvatel a mohlo by dojít ke zneužívání „občanských stráží“ na vyřizování účtů ze strany domácího obyvatelstva. Nevládní organizace už předem upozorňovaly, že návrh zákona v sobě evidentně nese xenofobní prvky a ve své podstatě je namířený především proti imigrantům.
„...trvalé povolení k pobytu je vázané na jazykový test, stejně jako na „integrační body“, k jejichž sbírání je přistěhovalec během svého pobytu přinucen a které mají dokazovat jeho ‚dobré chování‘.“ Tvrdá ruka a bezpečnostní balíček premiéra Berlusconiho
Nad Maročanem Raulem se naopak v Itálii stahují černá mračna: od roku 1998 je imigrace usměrňovaná vyhláškou zákona Prodiho kabinetu č. 40/90. Imigranti, kteří jsou už v souladu se zákonem usazení, mají podle většiny občanských zákonů s Italy rovnoprávné postavení. Jejich integrace je podporovaná výukou Italštiny, institucionalizací mezikulturních prostředníků (mediátorů) i zřízením mnoha pro imigranty a integraci kompetentních komisí. Itálie se v roce 2004 podílela na prosazení evropské směrnice o rovném zacházení bez ohledu na etnický či rasový původ a jako první ze států EU založila v rámci ministerstva rovných příležitostí národní agenturu pro kontrolu diskriminace. Zmiňovaná vyhláška byla však druhou Berlusconiho vládou změněna (zákon č. 189/2002) a je mnohem méně
40 inkluzivní a otevřená. Pracovní povolení je vázáno na povolení k pobytu, délka pobytu, jež umožňuje získání neomezeného povolení k pobytu, byla zvýšena z 5 na 6 let. Při ztrátě zaměstnání zaniká povolení k pobytu už po 6 měsících (dříve po 1 roce) a slučování rodin v případě příbuzenství z třetího kolene už není možné. Právě za současného právního stavu je pro Raula těžké pobývat legálně v Itálii, integrovat se a jednoduše mít se dobře. Díky změnám zákona přijatých třetí Berlusconiho vládou, známými pod názvem „bezpečnostní balíček“, je to téměř nemožné. Od této chvíle je přistěhovalectví úzce spojované s ohrožením veřejné bezpečnosti, následně je co nejpřísněji regulované: trvalé povolení k pobytu je vázané na jazykový test, stejně jako na „integrační body“, k jejichž sbírání je přistěhovalec během svého pobytu přinucen a které mají dokazovat jeho „dobré chování“. Slučování rodin je v případech polygamie už nemožné, vystavení, případně obnovení různých dokladů (např. povolení k trvalému pobytu) stojí až do 200 Eur. V případě spáchání trestného činu s dvou a víceletým trestem je viník ze země okamžitě vyhoštěn (předtím byla hranice trestu nastavena na deset let). Ještě více se smráká nad přibližně 750 tisíci v Itálii ilegálně usazenými přistěhovalci. Patří k té nejspodnější kastě a podobně jako Nedotknutelní v Indii jsou prakticky bez jakýchkoliv práv. Díky „bezpečnostnímu balíčku“ je ilegální pobyt, příp. ilegální vstup do země trestaný pokutou 5 000 až 10 000 Eur a vyhoštěním ze země v průběhu pěti dní. Nejen ilegální přistěhovalci jsou díky „bezpečnostnímu balíčku“ trestně stíhatelní. Zaměstnavateli, který zaměstnává ilegálně usazené cizince, hrozí nejen finanční pokuta, ale také až pětileté vězení. Tyto v Itálii zavedené sankce pro zaměstnavatele budou v brzké době podpořeny direktivou EU. Agentury, které se věnují směně peněz, musí po-
Vytoužený pohled mnoha migrantů: pobřeží italského ostrova Lampedusa. Zdroj: wikipedia.org.
41 licii ohlašovat ilegální cizince, kteří si u nich mění peníze, jinak jim může být odebrána licence. To stejné by mělo platit i pro lékaře, těm se však s pomocí lékařské komory podařilo od povinnosti ohlašovat ilegální přistěhovalce osvobodit.
„Při jedné demonstraci proti této změně, která se konala 19. února tohoto roku, spolu uprchlíci i italští obyvatelé ostrova bok po boku pochodovali na protest proti imigrační politice Berlusconiho vlády.“ Uprchlíci: zavřít a vyhostit
Masívní vlnu migrantů tvoří 35 až 50 tisíc běženců na člunech, kteří se každoročně snaží přeplavit Středozemní moře a končí v záchytném táboře na Lampeduse, italském ostrově vzdáleném přibližně 120 km od tuniského pobřeží. Životní a hygienické podmínky jsou v tomto na idylickém ostrově umístěném záchytném táboře, původně naplánovaném pro 850 lidí, slovy vysokého komisaře OSN pro uprchlíky „více než znepokojující“. Více než 2000 uprchlíků, převážně ze Somálska, Eritrei a severní Afriky, doufá v převoz na italskou pevninu, protože jinak budou muset snést odsun do své domovské země. Jejich čekání může podle změny zákona vyvolané „bezpečnostním balíčkem“ trvat až 6 měsíců. Při jedné demonstraci proti této změně, která se konala 19. února tohoto roku, spolu uprchlíci i italští obyvatelé ostrova bok po boku pochodovali na protest proti imigrační politice Berlusconiho vlády a především proti ministru vnitra Robertovi Maronimu, který chce proti ilegálním přistěhovalcům „razantně“ postupovat („saremmo cattivi“, La Repubblica, 02.02.2009). Starosta Lampeduse De Rubis se obává, že se z jeho ostrova stane druhý Alcatraz, a upozorňuje, že dosavadní záchytný tábor už nemůže všem 6 měsíců čekajícím uprchlíkům poskytnout více místa. V bývalé vojenské zóně tohoto pouze 20 km2 velkého ostrova má být navíc zřízen identifikační tábor, do kterého mají být utečenci po 72 hodinách odevzdáni. Tam mají čekat na svoji identifikaci a vyhoštění. Kde však bude další prostor pro ty tisíce lidí, kteří se neustále snaží tajně přeplout do „ráje“? Až doposud byli uprchlíci odváženi z tábora na Lampeduse do utečeneckého tábora na italské pevnině, přibližně 22% z nich získalo statut uprchlíka, zbytek byl vyhoštěn a buď zůstal ilegálně v Itálii, nebo se, opět ilegálně, pokusil dostat do jiné evropské země. Jen málo se jich vrátilo do své vlasti. Právě pro tyto lidi by se nový identifikační tábor na Lampeduse stal nepřekonatelnou překážkou na cestě do Itálie. Z ostrova je mnohem jednodušší poslat je zpět do vlasti. Evropský soudní dvůr odsoudil dne 24. 2. 2009 Itálii kvůli deportaci Ben Khemaise do Tuniska, které bylo v rozporu s 3. článkem Evropské dohody o ochraně lidských práv a základních svobod. Itálie vydala Ben Khemaise po
pohled odjinud diplomatickém ujištění, že nebude mučen, Tunisku. Přestože diplomatické sliby nebyly dostatečně důvěryhodné a Evropský soudní dvůr vysloveně žádal Itálii, aby Ben Khemaise Tunisku nevydávala, byl nakonec deportován. Co k tomu může říci Evropský soudní dvůr? 1715 odsouzených mezi lety 1995 až 2007: Itálie je státem, proti kterému bylo z evropských států vyneseno nejvíce rozsudků. Vzhledem ke kriminalizaci ilegálního přistěhovalectví bude tento počet v nejbližších letech ještě více narůstat. Ale zajímá to současnou vládu vůbec?
Nenechte nás s Italy samotné!
Už během volebního souboje v roce 2008 vyhlásil Berlusconi jako svoji prioritu boj proti ilegálním imigrantům. Po slovech mají následovat činy, a tak Berlusconi v létě roku 2008 z důvodu nové přistěhovalecké vlny rozšířil stav nouze, zavedený poprvé v roce 2001, na celé území Itálie, a vydal sérii restriktivních nouzových opatření (např. okamžité vyhoštění v případě spáchání trestného činu), která vrcholila změnami zákona v rámci „bezpečnostního balíčku“. A přestože úmysl nemusí být nutně špatný a Itálie je skutečně zaplavena uprchlíky a potýká se s řadou problémů souvisejících s přistěhovalectvím, ne všechny po-
„...a přestože by bylo už na čase vytvořit společnou budoucnost, ohání se Berlusconi a jeho kumpáni rasistickými hesly a spoléhají na okázalá restriktivní opatření.“ užité prostředky jsou správné. Mnohem více se projevuje neschopnost Berlusconiho vlády zvládat imigrační proud a podporovat integraci. Pod kontrolu však vláda dostat problémy nemůže, a přestože by bylo už na čase jednotlivá opatření sloučit s dlouhodobou strategickou vizí a připravit pro přistěhovalce, stejně jako i pro Italy, rámcové podmínky pro soužití a vytvořit tak společnou budoucnost, ohání se Berlusconi a jeho kumpáni rasistickými hesly a spoléhají na okázalá restriktivní opatření. Jedna občanská iniciativa na Facebooku burcuje azylanty slovy: „Nenechte nás s Italy samotné!“ Početné spolky a nevládní organizace vyjádřily s přistěhovalci solidaritu a možná si také zbylí Italové znovu vzpomenou na některé liberální hodnoty a na ochranu lidských práv a nenechají ve slepé víře Berlusconiho dělat, co se mu zlíbí. Onen kriminálník, kterého všichni hledají, totiž možná ani není žádný přistěhovalec. Verena Wisthaler Autorka působí jako Junior Researcher na Academy of Bolzano. Překlad z němčiny: Peter Tkáč. Die deutsche Originalversion können Sie hier lesen: uprchlik. ecn.cz/cz/přes/verena.html
Jakási obdoba občanských hlídek, členové mají být „vybavení jen telefony a vysílačkami a musí být organizovaní a kontrolovaní příslušným starostou a policejním prefektem“. Více na http://www.czechfp.cz/site/?p=6118 (pozn. překl.) 2 Tedy udělení povolení k pobytu cizincům na základě příbuznosti k imigrantům, již pobývajícím na území státu (pozn. překl.) 3 príslušníci najnižší kasty v Indii (pozn. překl.) 4 Ben Khemais byl v Tunisku v nepřítomnosti odsouzen tuniským vojenským soudem na deset let do vězení za členství v teroristické organizaci. Relevance rozsudku je sporná, protože obvinění bylo založeno výlučně na tvrzení spoluobviněných. (pozn. překl.) 5 Hlava I, (čl. 3): zákaz mučení, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestání (pozn. překl.) 1
slavné uprchlice
42
WARIS DIRIE: KVĚT POUŠTĚ „Ženská obřízka nemá co dělat s kulturou, tradicí nebo náboženstvím. Jde o mučení a zločin, proti kterému musíme bojovat.“ Waris Dirie Když v roce 2004 obdržela rakouské občanství, byla už ambasadorkou Populačního fondu OSN (UNFPA) a význačnou osobností světového hnutí na podporu lidských práv. V rozhovoru pro noviny Neue Osnabrucker Zeitung tehdy řekla, že i když se právě stala rakouskou občankou, tak ve svém srdci zůstává nomádkou.
Waris Dirie – bývalá topmodelka, spisovatelka a nejznámější tvář světové kampaně proti ženské obřízce – se narodila v roce 1965 v Somálsku, v rodině nomádských kočovníků. Poté, co ji její otec chtěl vyměnit za stádo velbloudů a provdat za šedesátiletého muže, utekla přes poušť a dostala se až do Anglie. Bylo jí třináct let. Těžce pracovala jako služka u svých bohatých příbůzných v Londýně a zde ji také pro modeling objevil fotograf Terence Donovan. Její tvář se díky němu dostala na titulní stránku prestižního kalendáře Pirelli a odtud se její kariéra prudce odrazila směrem vzhůru. Waris Dirie působila v reklamních kampaních řady slavných značek a designérů. Jako první žena tmavé pleti se objevila na obálce módního magazínu Vogue. V roce 1987 byla
Kniha Waris Dirie Květ pouště. Zdroj: amazon.ca
jednou z tzv. bond-girls ve filmu bondovské série Dech života, ve kterém slavného agenta Jamese Bonda ztvárnil herec Timothy Dalton.
Obřízka místo narozeninového dortu
Klíčovou událostí v životě Waris Dirie bylo podstoupení tzv. ženské obřízky ve věku pěti let. Její matka od začátku věděla, že ani Waris se ve svém dětství nevyhne tomuto rituálu, kterým na světě prošlo více než 100 miliónů žen a každoročně je jím ohroženo dalších asi 2 milióny děvčátek a mladých žen. Waris podle svých slov vůbec netušila, co ji čeká, ale věděla, že to bude něco velkého, důležitého a proto se těšila tak, jak se jiné děti těší třeba na narozeninový dort. Ženská obřízka, přesněji mrzačení ženských pohlavních orgánů (Female Genital Mutilation, FGM), je krutý zvyk rozšířený zejména v Africe (dle údajů Amnesty International byla zaznamenána ve 29 afrických zemích, ale i v řadě dalších menšinových komunit na celém světě). Nejhorší vyhlídky mají ženy právě v Somálsku, kde je dle statistických údajů obřezáno 99% žen. Ve stále více státech je ženská obřízka zakázána. Nicméně veškeré pokusy o potlačení naráží na hluboko zakořeněný pohled na obřízku jako na tradiční náboženský zvyk, nedílnou součást kultury, rituál důležitý pro fungování komunity. Oproti mužské obřízce vykonávané zejména z hygienických a zdravotních důvodů je ženská obřízka těžkým zásahem do ženské sexuality, psychiky, ohrožením zdraví a nezřídka i života. Sestra Waris Dirie, stejně jako několik dalších žen z její rodiny, patří do velkého (statisticky přesně nezjistitelného) množství žen, jež zahynulo ve spojitosti s obřízkou následkem velkého krvácení, infekce, šoku, nakažení HIV/AIDS a vzniku nádorového onemocnění. Ženská obřízka je termín, který se používá pro chirurgické odstranění části či celého ženského přirození, tak, že vzniknou otevřené rány, které jsou poté sešity k sobě a zůstane jen malý otvor umožňující močení a odtok krve při menstruaci. Při některých méně konzervativních formách je odstraněno méně tkáně a je ponechán větší otvor. Drtivou většinu (85%) ženské obřízky v Africe však tvoří radikálnější varianta. Vykonávání obřízky bývá odůvodňováno např. nutností dívky a ženy zbavit nečisté části těla, zasvětit je do dospělosti, zajistit jejich partnerskou věrnost a připravit je pro budoucího manžela. Rituál obřízky bývá ospravedlňován koránem, pověrami a mýty vycházejícími ze základní neznalosti ženského těla, z faktického nerovného postavení žen a mužů ve společnosti apod.
43 Z modelky aktivistkou
Svoji traumatickou zkušenost Waris Dirie poprvé zveřejnila v roce 1997, na vrcholu své modelingové kariéry, v interview pro společenský magazín Marie Claire. Její příběh okamžitě získal obrovskou mediální pozornost a ve stejném roce se stala ambasadorkou OSN pro odstranění mrzačení ženských pohlavních orgánů. Somálské jméno Waris Dirie v překladu znamená Květ pouště a dalo název i její první a autobiografické knize, která šokovala svět, stala se okamžitě bestsellerem a odstartovala její spisovatelskou dráhu. Kniha „Květ pouště“ s podtitulem „Podivuhodné putování somálské korovnice“ vyšla i v češtině, stejně jako navazující „Svítání na poušti.“ „Celý svůj život jsem se snažila přijít na důvod toho, proč jsem byla obřezána. Možná, že kdybych ho objevila, byla bych schopná smířit se s tím, co mi udělali. Ale na žádný důvod jsem nepřišla. Čím více jsem se snažila nějaký vymyslet, tím více jsem zuřila. Potřebovala jsem zveřejnit své tajemství, protože jsem ho celý život potlačovala. (...) Nenávidím termín „oběť“, protože je v tom bezmoc. Avšak když mě cikánka obřezala, byla jsem
„Nenávidím termín ‚oběť‘, protože je v tom bezmoc. Avšak když mě cikánka obřezala, byla jsem opravdu oběť. Jako dospělá žena už oběť nejsem a můžu vyvinout nějakou aktivitu.“ opravdu oběť. Jako dospělá žena už oběť nejsem a můžu vyvinout nějakou aktivitu. Když jsem udělala interview pro Marie Claire, chtěla jsem, aby lidé, kteří podporují tohle mučení, slyšeli aspoň od jedné ženy, jaké to je, protože všechny ostatní ženy v mé zemi jsou umlčovány. (...) Napadlo mě, že až se lidé dozvědí mé tajemství, budou si mě na ulici divně prohlížet. Řekla jsem si, že je mi to jedno. Další důvod ke zveřejnění byl, že jsem chtěla, aby si lidé uvědomili, že se obřízka stále ještě provádí. Musela jsem to udělat nejen kvůli sobě, ale především kvůli milionům malých děvčátek na světě, které to musí podstoupit. (...) Přesto, že stále ještě pociťuji hněv kvůli tomu, co se mi stalo, nemám to rodičům za zlé. Mám ráda svého otce a matku. Matka k mé obřízce musela mlčet, protože jako žena nemůže o ničem rozhodovat. Udělala mi to, co se stalo jí, a co se stalo její matce a matce
slavné uprchlice Mrzačení ženských pohlavních orgánů a azyl Podle soudního rozhodnutí, na základě Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, byl doposud několika ženám přiznán statut uprchlíka. Důvodem bylo to, že by mohly být po návratu do vlasti podrobeny obřízce. Je ovšem nutno poznamenat, že takové případy jsou zatím spíš jen výjimečné. V roce 1993 přiznala Kanada statut uprchlice somálské ženě, paní Chadře Hassan Farahové, která utekla se svou 10letou dcerou Hodanou, neboť měla vážné obavy, že dcera bude přinucena podstoupit obřízku. V usnesení se uvádí, že „by došlo k hrubému porušení práva na osobní bezpečnost“, pokud by se Hodana vrátila zpět do Somálska. V roce 1996 Fauziya Kasiga z Toga hledala azyl, aby se nemusela podrobit obřízce. Nakonec jí jej poskytly americké úřady. Před tím více než rok strávila v krutých podmínkách v internačním táboře. Imigrační soudce zpočátku odmítal vyhovět její žádosti o azyl s poukazem, že se jedná o nedůvěryhodného cizince. Toto rozhodnutí bylo později přehodnoceno a azyl jí byl udělen. (zdroj: www.amnesty.cz/svaw - Amnesty International, kampaň Stop násilí na ženách)
její matky. Otec nevěděl nic o tom, jakému utrpení mě vystavuje, věděl jen, že v naší somálské společnosti musí být jeho dcera obřezaná, jinak by ji žádný muž nechtěl za ženu. Moji rodiče jsou oba oběťmi výchovy v naší kultuře a praktik, které se po tisíce let nezměnily. Avšak stejně jako víme, že se můžeme vyhnout nemoci a smrti očkováním, víme i to, že ženy nejsou žádné běhavé feny a že jejich věrnost si musí muži získat důvěrou a láskou, a ne nějakými barbarskými rituály. Přišel čas, abychom přestali se starými praktikami působícími utrpení.“ (Waris Dirie - Květ pouště; Nadace Waris Dirie - Waris Dirie Foundation). Jako ambasadorka UNFPA upozorňuje Waris Dirie na tento problém a nutnost hledat jeho řešení ve všech částech světa, včetně západních zemí, kde je ženská obřízka pokoutně praktikována zejména v komunitách přistěhovalců a uprchlíků z oblastí, kde se ženská obřízka tradičně provádí. V roce 2001 se zúčastnila jednání Fóra 2000 v Praze. Za svou záslužnou práci a osobní nasazení k ochraně zdraví žen a dětí získala četná prestižní ocenění (Women´s World Award, Řád rytíře čestné legie, ad.) Příběhy afrických žen, průběh kampaně proti ženské obřízce, práce ambasadorky i velmi osobní téma odpuštění matce jsou motivy dalších knih Waris Dirie. V roce 2008 začala příprava filmové adaptace knihy Květ pouště. Waris Dirie žije v Rakousku, absolvovala gynekologickou operaci částečně napravující následky obřízky, má jedno dítě a i nadále se řadí mezi osobnosti, které se angažují v ochraně lidských práv. Kateřina Plesková Autorka je spolupracovnice programu Ženská práva jsou lidská práva NESEHNUTÍ Brno.
Francouzský prezident Nikolas Sarkozy předává Dirie řád „Rytířka armády ctí“, Paříž, červenec 2007. Zdroj: Daylife.com.
Povídka
AJŠINA ZAHRADA Ajšu probu dilo kašlán í. Poslední V tuhle ch dobou ji vž víli jsou je dy budí ka jí starší bra Mustafa je šlání Moha tři nejspíš asi přitulen meda, jejíh v zhůru a sle ý k mamince neví, kde je o dvojčete. dují televiz na matraci . A pokud to i. Její malý v malém pok vědí, nemlu Ajša odhrn bratříček oji bez dve ví o tom. uje přikrýv ří. A její ote ku se sto a Přelézá pře c – nikdo jedna dalm s postel k o atiny - dáre knu a opatr Ajša ho poh ně překraču k od jedné lad je bratra milé pa vzduchem lo ila po hlavě, po jediné žnice. Ruk části jeho tě . Mohamed zase a ještě ní z kostela. ou vykresli la, kterou p silněji zaka ven. Má vý la přesný k okrývka ne šlal. hled na dvů ruh uprostř c h r, který sdíl rá s brankou n í p ře e d d v í z lhkým spolu s dalš amlženého na konci, k okna a pod terá už vyp ími třemi ro z hnijícího ív adla z pan d a in la se a dřeva a zre m i. Je to dlouh tů a teď je zivělý vozík cesty, žluté ý a úzký dv z a v ře z n e á s a zlámané – nebo spíš upermarketu ůr jako zuby opřená o d . Dole, upro strana cesty stařeny, ja e s s tř k z křivých z u e d d vora, jsou z k si vždyck ubů není vid větší kruh – bytky staré y pro sebe ět – nejde a to si Ajša Ajša říkává to bez toho nemůže do ni stejný. . Ani jedna , aniž by ru volit. Nemů kou na skle že, nebo ne Ajša se um vykreslila chce? Význ yla a oblék am těchto la. Teď vch sledují tele s lo v je pro á zí do obýva vizi, pořád cího pokoje ještě ve sv postavila n , kde, jak o ých spacác a sporák hrn čekávala, je ích, aby jim ec s vodou skleněnou jí tři bratři bylo teplo. a vaří čaj – nádobku a V uzounké čínský čaj, přidává do vzrušením – kuchyňce maminčin o čaje trochu dnes je ten blíbený. Ote mletých se den! Přestože vš v m ír á malou ín ek kardamo echno, co v nu. Uvnitř s tuhle chvíli ještě chvíli e chvěje v ledové ku chce, je roz chyňce. Dě běhnout se mléko pro lá čaj pro s d o malého Mu lů do zahra ebe, svou m stafu. Všec dy, zůstává z kostela. P atku a starš hny hrníčk Ajša odnos má n í b y ra v tr y ro y a , zároveň o vnává na p od – něco, sobě obráz hřívá co začínalo odnos, který ek malého chlupatého na B – Sco je taky od Rozdala vš tland“. psa a dole paní echny hrníč je napsáno ky s čajem růžový, se s – „D a á poustou dě rek pohárek s r – další z d mlékem a o růžovém ka árků od pan bléká si ka bátu moc n í z kostela. bát. Je velk emůže, ale se naučila Hýbat se v ý, světle cítí se díky ve škole: B to n m ě m obrovském EZPEČÍ a u v bezpečí a v TEPLE tlustém TEPLO. Na a . Bere si ča v teple. Dvě n vléká si ru j a schází d ová slova, k kývá. kavice, aby olů po scho terá měla prsty dech. Proch „Salam ale v BEZPEČ ází kuchyní jkum“, říká Í paní Jamy, paní Jama „Salam ale která na ni a kojí přito jkum“, odpo m malé dítě vídá Ajša, i stejnou věto . když si nen u. Dává pa í jistá, jestl ní Jamě hrn Pak Ajša o i Somálci o ek kořeněn tevírá dveře dpovídají p ého čaje, a nazývá ZAH dozadu na ři pozdravu b y se napila. dvůr. Na d RADOU. Za vůr, který hrada se vy tlustý růžov Ajša ve svý hřívá ve slu ý kabát sklo ch myšlenk neční záři. uznout na z na bránu vz ách vždy A jš a do ní vstu e m. Když si adu na dvo puje a nech s rk u n u dává rukav . Ajša rychle ává svůj ice, slyší hla vzhlédne. V sité „rap ra idí kousek Vyráží dolů p rap“ žluté, nerov po cestě a né cesty a odtahuje vo Odsunuje b a n z o! Její květi ránu na str ík od brány ny tam stále anu - dnes . Táhne za Lajla a Fati ka má totiž dřevěnou d jsou! ma se sestř e s s íl ku a odstrk u e nicí, jejíž jm Fatimy, se deseti muž uje ji. ů! Do zahra zastavuje n éno si nikd ová dívka, k y nezapam dy vchází A muslimem b atovala. Os terá není m mina, ýt nemusíte týchavě, za u slimka. Je o , ale můžete ta milá pan s d e s n tř ě . Nová dívk kud, kde je enicí í rozdává v a nejí vepřo kůže černějš ěci. Nová d nemá tátu. vé, ale zpív ívka ale sm í a Taky hledá kde á písně v k í být v part azyl. Taky m se staví bo ostele, kde ě, protože je á potrhané kem a umo v podstatě šaty i tajné žňuje partě stejná. Taky příběhy o z vejít na dvů lých lidech r, kde se vš v noci. Ajša echny dívky staví na ce stu. Každá
noci z nich kdysi v ré e kt ě n m e tr čů v cihlové lezený“ bra ových květiná ový tácek, „na st st la la p p t ě ý p n e o rv b e nese če cku čtyři n členka party á na svém tá m á m nich žd a K . ím le vzduch kole pán. a li , tu ví ý lu před pekařstv íl m b ro je p e či ěkdo on ém květiná skládat. Nikd iž by jim to n n če a á n č, á ti ě n barvě. V každ ti kv ě e kv ložit svůj i květinami, ál parta začn ek ví, kam po ázejí se svým ív Na Ajšin sign d ch ři z p á e žd ic n a K ře z nich. st šením. ratrem některé ina sestra a se b in e m se chvěje vzru čc A li k u í ja n í, d d ti ji. v za lédne a vi ji domů a dají lezeném dole u a n so , e u n řekl. Ajša vzh n o d re y c, st vě rají v bílém poly ajdou nějakou domu se oteví n a – in jí jš A va lá ře ě narovnanými d ve nci jí manžel ami, zadní d ratři a bratra ým dítětem, je edními květin sl sv o To je to, co b p se s a m ky Ja ív d í ovi se n oslední ásleduje ji pa áhá panu Jam N m . o p ta Když přišly p ý te h a ru i d tř a paní ím aminka, bra lsko. Ze dveří židli k ostatn á u m o o n S vě é n ře a vchází její m d va l vi ího patra. v zemi nazý en syn posta jednou v noci Alim z nejvyšš é a d a synové. Jed li m í fe zl i su il n Ju a i n byl král Jamu zr židli, jako by laží, následová d é o n p vě posadit. Pana h ře íc d rn a o n h jí cikáni z , který sedí Jamy vycháze lo pana Jamy ko o ždá ří ve d o blízk nek party, ka e čl ky in Dospělí stojí m a co se tu u brankou m řané. volá: „Dcerko, , zejí otevřeno e á a oni jeho dvo rc ch ce ři d p k u á rk ny dvo minka přibíh Z druhé stra la. Ajšina ma jíd da.“ m ře lí ta s o je naše zahra u za ruce. le m h á m To . re lé e s miskou neb b te a řá drolící se jsou naši p plaše usmívá u. Dívá se na ro tebe! Tohle p st n děje?“ Ajša se ce je u o l it a iv zb st ro u dný hluk nový fe dvůr na žluto chvíli není žá a vý a N “Tohle je květi . in ů šp m o s d ře h lo ní níc se dívá p ívky, které oko řechy soused d st a n lé d la Ajšina máma a a p ív ro d p o ěl parfém. P lý vozík, na Cardiff. Zavon zeď, na zrezivě í n e n ž u le h oblečené aut. To á šátek. Jsou m á projíždějících žd ka , ré . d y mo dobré. ly květin a všechno je ou oblečené v čí js e y zp n stále pokláda e ch b e v vš a to jí všímá, že je Ajšina mám ma pláče, a ď Ja te n a vě p rá A najednou si P že . a í, d m , které se okolo a vi yly zpátky do o zlých věcech ma se rozhlíží á ky tak, jako by b m n e a šl in y jš m A slyší y n t. ch tleska ty, má pocit, že ša lakat také. Vše jí p Někdo začal í je n a le n á vo o d p a jejich dop bem dává Slunce teple to, jako by se i. je sl y – m n jakýmsi způso jí ti ě je z kv sé. u ci, vyklouzly dívky jsou bo řady za řado y o n d ch é e n vš ze řa přihodily v no že , , se inka všímá ívky v šátcích si Ajšina mam k a ptačí zpěv. D P j. rá v il u proměn dvůr najedno át. Začíná se sm y
Dahlian Kirb
šla jako n”, povídka vy de ar G rd Ya ha’s from the originálu „Ais u “Fragments ho es ké al ic W gl m an ké z ic o gl torky přeložen h žijících v an a o uprchlicíc Se svolením au ic hl rc up dí výpově f in Wales”. součást sbírky Home and Sel ng ti ri W en Dark: Wom Ilustrace: Martina Stávková
46 PředstavujeME
tiráž
SOZE (Sdružení občanů zabývajících se emigranty) je nevládní nezisková organizace, jejímž posláním je poskytovat pomoc uprchlíkům a cizincům přicházejícím do České republiky. Tato pomoc spočívá v bezplatném právním, sociálním a psychologickém poradenství, v realizaci volnočasových a vzdělávacích programů a v komplexní sociálně-právní asistenci při integraci cizinců do majoritní společnosti. SOZE vzniklo s příchodem první vlny uprchlíků do Československa v roce 1990 a oficiálně bylo Ministerstvem vnitra zaregistrováno v roce 1992. Má své sídlo v Brně a poradci poskytují asistenci v brněnské kanceláři i ve všech azylových zařízeních na území Moravy a Slezska. SOZE navíc provozuje Azylový dům v Brně. Zvýšená péče a ochrana je poskytována zranitelným skupinám uprchlíků a cizinců, jakými jsou osamocené ženy s dětmi, nezletilé děti bez doprovodu, nemocní, handicapovaní či různě postižení lidé. SOZE dlouhodobě spolupracuje s Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). V duchu příslušných dokumentů mezinárodního práva – zvláště Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (Ženevská konvence), Úmluvy o právech dítěte, Úmluvy proti mučení, Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a příslušných směrnic Evropského společenství o minimálních standardech – je úsilí SOZE zaměřeno na trvalá a přijatelná řešení situací jednotlivců, rodin i uprchlických komunit, jejich integraci do české společnosti nebo dobrovolnou repatriaci do zemí původu. Důležitou součást naší činnosti tvoří expertní a analytická činnost v oblasti azylového a cizineckého práva. SOZE participuje při přípravě a prosazování návrhů právních předpisů upravujících práva a povinnosti cizinců a uprchlíků na území Česka a při zdokonalování systému řešení uprchlické a cizinecké problematiky ze strany státu. Od roku 2002 je SOZE výhradním poskytovatelem výuky českého jazyka pro azylanty a osoby požívající doplňkové ochrany v rámci Státního integračního programu (SIP) a zajišťuje výuku po celém území ČR. V letech 2005 až 2007 vytvořilo a ověřilo SOZE ve spolupráci s předními odborníky novou koncepci a metodiku úvodních kurzů češtiny pro tuto skupinu a podílelo se na vytvoření učebnic a cvičebnic opírajících se o Společný evropský referenční rámec pro jazyky, a sice na úrovních A1–B2. Kromě tohoto realizovalo SOZE řadu jazykově vzdělávacích projektů určených i cizincům s jinými druhy pobytu. SOZE má kancelář v Brně (Mostecká 5) a v Olomouci (Ostružnická 28). Více informací o organizace lze nalézt na internetové adrese www.soze.cz, o češtině pro cizince pak na adrese http://soze.cz/hezkycesky/. Mgr. Martin Punčochář SOZE
Čtvrtletník PŘES vydává: NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ - NESEHNUTÍ, tř. Kpt. Jaroše 18, 602 00 Brno, tel./fax: 543 245 342, e-mail:
[email protected], http://pres.nesehnuti.cz. Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele. Redakce: Lubor Kysučan, Radka Svačinková, Jana Mistrová, Lenka Šafránková Pavlíčková, Milan Štefanec Rediguje: Lenka Šafránková Pavlíčková Sazba a grafická úprava: Denisa Kuglerová Jazykové korektury: Jana Mistrová Grafické korektury: Lenka Šafránková Pavlíčková Jana Mistrová Foto na titulní straně: Robert Stojanov, Bangladéš Registrace: MK ČR E 15578 Tištěná verze: ISSN 1214-9640 On-line verze: ISSN 1801-0296 Elektronická verze: http://pres.nesehnuti.cz Roční předplatné (čtyři čísla): 120 Kč (cena jednoho čísla 10 Kč + 20 Kč poštovné a balné). Informace o předplatném na http://pres.nesehnuti.cz. Vytištěno na recyklovaném papíře.
47
48
