3. DO NEBESKÝCH VÝŠIN Namlsaní loňským výškovým rekordem v Tatrách, zachtělo se nám více. Stejně jako před dvěma léty jsme v den otevření „brněnského autosalonu“ vyrazili směrem na západ. Cílem bylo, během čtyř dnů, projet šest okolních států: Rakousko, Německo, Během této cesty zdolat vysokohorskou -alpskou magistrálu pod „Grossglocknerem“, nejvyšší horou Rakouska. Nechceme tuto horskou silnici pouze projet, ale chceme se vydrápat na odbočku vedoucí k vrcholu „Edelweisspitze“, který svou nadmořskou výškou 2571 m. n. m., je drobným protějškem jmenovaného alpského velikána. Projet sever Itálie, Slovinska a přes Maďarsko a Slovensko se vrátit domů.
Stalo se již tradicí, že každý rok zkoušíme nový model. Letos to byla verze SPORT. Šlo o první minimotocykl, naší produkce, který neměl automatické ovládání. Doba, která jednostopým vozidlům s konstrukční rychlostí do 40 km/h, umožňovala jezdit bez SPZ a řidič nemusel mít ochrannou přilbu je již minulostí. Proto, kromě motocyklů s automatickou převodovkou sériové produkce, vznikla mutace - model s mechanickou spojkou a čtyřstupňovou převodovkou, který mladým umožní náležité sportovní vyžití. Využili jsem tuhý osvědčený rám z modelu DUO. Zadní odpružení zůstalo bez změn. Výrazně zjednodušena a současně zesílena byla přední vidlice. Minulostí jsou už i skládané plechové ráfky. Elegantní litá kola italského výrobce BERNARDI MOZZI dávají našemu výrobku nejen větší kvalitu a eleganci, ale i tuhost a účinnější brzdy. Z nabídky dodavatele motorů Franco Morini jsme tady sáhli po typu GS. Jednalo se opět o vzduchem chlazený jednoválec s membránami, ale válec s pěti přepouštěcími kanály dával výkon pěti koní při 7500 otáčkách za minutu. Maximální točivý moment při 7250 otáčkách vyžadoval časté řazení a udržování motoru v maximálních otáčkách, ale to mladí hoši vyžadují. Výkonové parametry motoru umožňovaly maximální rychlost 70 kilometrů v hodině. Křest si SPORT odbyl při nulté etapě ze Zlína do Brna. Tento úsek zvládl za neuvěřitelné půl druhé hodiny. Start byl v sobotu 9.6.2001 ve Zlíně. Pošmourná obloha nevěstí nic dobrého, ale vzájemně se utěšujeme, že to bude lepší. První zastávka v Brně na výstavišti u expozice firmy MITAS, jejíž pneumatiky zkoušíme. Osvěženi šálkem horké kávy se pisáreckým tunelem vydáváme k trati Velké ceny. Tady se trasa naší cesty oproti roku 1999 mění. Chceme navštívit Pelhřimov a informovat o našem pokusu – ustanovení výškového rekordu pro minimotocykly. Projíždíme Ostrovačice a táhlé stoupání nás vede k restauraci Devět křížů. Nezastavujeme. Spěcháme. Velkou Bíteš, Velké Meziříčí i Jihlavu necháváme za zády. Těžké mraky nevěstí nic dobrého.
V Pelřimově probíhá víkend rekordů. Zastavujeme uprostřed rozjásaného města a hledáme někoho z pořadatelů abychom registrovali náš záměr. Představa krátké zastávky se rozplývá jako naděje na zlevnění piva. Když po půlhodině nacházíme toho pravého člověka, jsme zadrženi a vtažení do programu. Intervue před zaplněným náměstím a televizním štábem nás připravuje o další hodinu. Mraky jsou temnější a temnější. Déšť spustil už při výjezdu z Pelřimova a provází celou cestu. V Kamenici nad Lipou ještě žertujeme. V Jindřichově Hradci už úsměv ztrácíme. V Třeboni jsme tak promočení a zmrzlí, že uvažuji odchýlit se od rozpisu a přenocovat zde. Přece nám to nedá. „Ještě do další vesnice a končíme“, říkáme si. Po dojezdu do ní si to opakujeme. Trvá to tak dlouho, až jsme ve Vyšším Brodě, plánovaném cíli. V temném městě hledáme ubytování. Spásou je hotel Šumava. Je pozdě, kuchyň již nefunguje, ale horká sprcha ano a to je nejdůležitější.
Nedělní ráno nás vítá dalšími přívaly vody. Navlékáme vlhké oblečení a vyrážíme k rakouské hranici. Tam dostáváme další sprchu. Rakouští celníci nedůvěřivě koukají na přeplněné doprovodné vozidlo. Zřejmě nás považují za pašeráky a nechávají nás vše vyložit. Čas utíká, harmonogram se bortí a my se cítíme jako Poláci na ruské hranici. „K čemu máte dva rezervní motory “? Ptají se. „Testujeme dva různé typy motocyklů “. „To nás nezajímá. Motory přes hranici nesmí“. „Máme sebou také tři rezervní kola, ty tady musíme nechat také“? Ptám se jízlivě. „Kola nám nevadí, ale motory nesmí, rozumíte nesmí“. Ani oni, ani jejich čeští kolegové nám nedovolí nechat motory na celnici. Dan Říha - anděl strážný a řidič doprovodného vozidla v jedné osobě usedá za volant, vrací se do hotelu, platí pokoj na další den a ukládá tam nešťastné motory. Tato skutečnost výrazně mění plánovanou trasu. Průjezd dalších států odpadá a my po zdolání horské magistrály musíme vrátit zpět. Teď abychom neztráceli čas opouštíme celnici a pokračujeme v cestě na Linz,. Hřejeme se myšlenkou, že nás auto dohoní a my snížíme ztrátu o půl hodiny. Opak je pravdou. Těsně před Linzem se dostáváme na dálnici. Projíždíme po ní celý příměstský oblouk a na jihu sjíždíme na normální silnici. Řidič servisního auta, vědom si absence rakouské dálniční známky, poslušně se dálnici vyhýbá. Z Linze vyjíždíme každý jinou cestou a dvě a půl hodiny nám trvá, než se pomocí mobilu opět najdeme. Doplňujeme benzin, projíždíme Salzburg, cíp Německa. Zde nás potkává první vážná závada. Společně vjíždíme do dvoukilometrového tunelu. Při výjezdu chybí syn, který sedlal SPORT. Zastavujeme a netrpělivě čekáme. Hlavou se nám honí černé myšlenky. Váháme zda vjet do tmy a hledat. Dobře víme, že tam zastavit nemůžeme. Každá minuta se vleče jako hodina. Konečně se z temnoty vynořuje silueta mladíka tlačícího malý samohyb. Důvod neplánované zastávky je jasný. Všechny naše motocykly mají řetězová kola vyrobena z vysoko pevnostního duralu. Zatím co typy Duo mají zadní řetězové kola s 38 zuby, u modelu sport je to pouhých 23 zubů. Zvýšená zátěž spolu s vyšším výkonem motoru vykonávají své. Zuby jsou natolik opotřebované, že další jízdu
nedovolují. Náhradní nemáme. Musíme tedy namontovat větší z modelu Duo. Jezdce sportu to sice zpomaluje, ale na druhou stranu nemusí na kolegy stále čekat. Opět vjíždíme do Rakouska. Ještě pár desítek kilometrů, pak odbočka vlevo a projíždíme lázně Zell am see. Za nimi už začíná skutečné stoupání k horským hřebenům. Déšť nepřestává. Pomalu šplháme vzhůru k cíli naší cesty. Na úbočí Taurských Alp přijíždíme totálně promrzlí. Naše utrpení nekončí. V 19.15 hod přijíždíme k závoře, kde vybírají mýto. Za průjezd auta se platí 50, za motocykl 33 DEM.
Mýtné je v tomto případě druhořadé. Důležité je dostat se nahoru. Další ledovou sprchu nám, kromě nebes uděluje rakouský úředník. „Mopedy nahoru nesmí“, zní jeho verdikt. Nastává dlouhé rokování, že se nejedná o mopedy, ale o plnohodnotné motocykly, které jsou sice malé, ale velmi výkonné a zdolání dvaceti kilometrů čtrnáctiprocentního stoupání, bude pro ně hračkou. Mýtný poukazuje na velmi špatné počasí, mlhu a sněhové jazyky, které mohou být i na silnici. Dále na skutečnost, že cesta je otevřena pouze do 20.00 hod. Z jeho slov však je cítit, že ustupuje. Ustupujeme i my. Horlivě slibujeme, že nepožadujeme přejezd na druhou stranu, ale pouze výjezd na vrchol. „Za půl hodinky jsme nahoře a za další čtvrt opět dole “, chvástáme se i když víme, že slibujeme nemožné. Stále lije jako z konve. Ruce jsou zkřehlé. Každou minutou naší jízdy roste nadmořská výška, ale klesá teplota. Sklo přilby se rosí. Když jej nadzvedneme, nemilosrdně nás bičují kapky ledového deště, které píchají jako špendlíky. Chlad prostupuje kostmi. Promočený oděv nechrání. Na chvilku nás zabaví pohled na dvě ovce, které omylem vběhly na silnici a teď vyděšené prchají před světly našich reflektorů. Ve výšce 2000 m n.m. jsou okraje silnice lemovány sněhem.
Během půlhodinky dorážíme na zlom magistrály - parkoviště FUSCHERTÖRL ve výšce 2428 m. Dál už je stoupání mírné Typ SPORT spokojeně bzučí. Verze automatik zdolaly stoupání na hranici sil. Proto k útoku na bílou špičku vyjíždí pouze jeden minimotocykl – SPORT. Los padl na mne. Zatím co mladí uložili motorečky do zavazadlového prostoru, svlékají svršky a hřejí se v teple auta, mne čeká poslední, nejdůležitější úsek. Musíme se vrátit o pár stovek metrů zpět, kde začíná dvoukilometrový úsek kočičích hlav zhruba šestnáctiprocentního stoupání. Tady jde legrace stranou. Kostková cesta je uzoučká a kluzká. Liják je stejně neprůhledný jako bych jel v mlze. Silnice se kroutí jako had a najednou přichází nekonečná zatáčka doleva. Připitoměle jezdím na vrcholu po kruhu. Teprve když mi dochází, že jezdím stále dokola, zastavuji u cedule která hlásí: Vrchol ve výšce 2571 m n.m. je pokořen. Je tu hrozná zima, tak láhev šampaňského nechávám až na hotel. Všichni toho máme dost. Musíme však zpátky. Opět se křečovitě skládám na svého trpaslíka na skrápěn nekonečnými proudy vody sjíždím do údolí. Přátelé zůstávají nahoře aby, navzdory počasí pořídili dokumentární fotky.
Cesta dolů se ukazuje daleko náročnější. Brzdění na kluzkých kostkách které začínají namrzat vyžaduje cit, tak brzdím i očima. Konečně se dostávám na asfalt magistrály. Zrychluji. Jenže ouha. Jedu čtvrt hodiny a doprovodné vozidlo nikde. Mozek začíná pracovat na plné obrátky a pesimismus vítězí na plné čáře. „Lije jako z konve. Teplota okolo nuly. Kostková cesta jako led. Auto přetížené, protože jsou v něm tři lidé a dvě motorky. Sečteno a podtrženo – havarovali!!!
Nejlíp by bylo obrátit a jet je hledat, jenže na to už nemám síly Pak, pokud havarovali, jistě sjeli ze silnice. Sjetí představuje kotrmelce někam do údolí, bojím se domyslet - do propasti !!! Tam je ve tmě, násobené lijákem, při chabém světle motorečky nenajdu !!! Musím dolů k mýtnému a odtud zavolat horskou službu a s džípem, nebo vrtulníkem.“ Po nekonečných minutách mne předjíždí světla. „Jsou to oni“, spadl mi kámen ze srdce“, když jsem na zádi uviděl znak Shell, zářící ve svitu brzdových světel, značka oleje VSX 2T používáme tomto roce k mazání. Nosem mi projel zápach hořícího brzdového obložení. Vozidlo zajíždí k okraji a já poprvé vidím rudě svítící brzdové kotouče. Nezastavují, zmrzlé ruce odmítají pustit se řídítek. Jen kývám hlavou ať pokračují a jsou dole dříve, než služba vyhlásí poplach. Sjíždíme dolů. Je zde trochu tepleji, ale stále se nemůžu pohnout jak jsem ztuhlý. Přísahám si, že tato cesta byla poslední. Mýtný je radostí bez sebe, když nás opět vidí. Jeho počáteční odměřenost byla z obavy, aby se nám nic nestalo. Teď něco nadšeně brebentí a dává nám celou haldu samolepek, který dokazují, že jsme absolvovali jednu z nejtěžších cest v Evropě. Anděl strážný mi beze slov podává láhev meruňkovice. Ta vlévá do žil potřebné teplo a trochu mne postaví na nohy. Objet pohoří a pokračovat v cestě podle plánu by byla sebevražda. Kluci sedají do sedel a přes zákaz pohybu malých motocyklů na dálnici míříme do hotelového pokoje k našim motorům a těšíme se na horkou sprchu. Celníci nás nezdržují a ve dvě hodiny v noci vysílení slézáme ze sedel. Hotelový bojler je porouchaný, teplá voda neteče. Naštěstí máme anděla a jeho tekutý penicilín. V pondělí opět lije. Nikomu se do té psoty nechce, ale touha po domácímu teplu nakonec vyhrává. Jedeme z posledních sil. Do Brna přijíždíme až ve tři odpoledne, na výstavišti u stánku MITAS vypijeme po šálku kávy a zhruba v půl sedmé nás vítají rodné Březůvky. Plánovanou trasu jsme nedodrželi, ale nový výškový rekord má hodnotu 2571m n.n.m. Urazili jsme cestu dlouhou 1232 km a nezaznamenali žádný defekt. Průměrná spotřeba oproti loňsku klesla pod 2,5 l /100 km, což bylo zásluhou modelu SPORT, který přes vyšší výkon, se ukázal jako ekonomičtější. Ztráty v mechanické převodovce jsou asi nižší, než ve variátoru. Někomu se bude spotřeba zdát vysoká, ale opakuji, jelo se stále na plný plyn. Osvědčily se pneumatiky MITAS 90/90-10 s desénem S – 07 a extrémně měkkou směsí. Poděkování patří spolujezdcům: Janu Holíkovi, Tomáši Miklovi a stejně tak andělu naší cesty - ing. Danielu Říhovi.
