2016. Editorial

Cesty a křižovatky č. 1 a 2/2016

Editorial Dostáváte dnes poprvé časopis Klubu novinářů Pražského jara Cesty a křižovatky. KNPJ sdružuje publicisty a další pracovníky médií, kterým nástup normalizace v r. 1969 znemožnil, aby dál vykonávali své povolání. Časopis s čtvrtletní periodicitou je určen, aby nejen naplňoval zájmy členů KNPJ – jeho součástí bude Členský zpravodaj, který vydáváme letos 27. rok – ale také prosazoval i nadále principy svobody slova a demokracie. Jsou-li tyto principy svobody tisku a demokracie podmínkou, bez jakých nemohou existovat média, která by opravdu naplňovala své společenské poslání, přijali jsme zákaz tvůrčí činnosti pro sebe i další kolegy jako jediné východisko. Psát do novin, točit dokumenty pro kina a televizi nebo namlouvat komentáře do rozhlasu a zároveň se podřizovat autocenzuře, která ovládla veřejné sdělovací prostředky – tak nazývali média tehdejší mocní – bychom nemohli. Už ideologie státostrany byla založena na principu, co sdělovací prostředky sdělovat nesmí a o čem tedy nebudou nahlas mluvit. Jestliže se po listopadu 1989 jen nakrátko několik našich kolegů mohlo vrátit na místa, kde se rozhoduje, zda se média budou řídit principy svobody slova a plnit svou roli ve prospěch demokratické společnosti, chceme v Cestách a křižovatkách připomínat ty, kdo tohle dokázali i v čase, kdy jen tály ledy a sdělovací prostředky měly stále jen sdělovat to, co jim bylo dovoleno. Proto také bude základem našeho časopisu Galerie Cest a křižovatek, kde si připomeneme způsob, jakým si dokázaly osobnosti naší profese získat čtenáře, diváky i posluchače. A připomeneme si i věty, jakými k nim promlouvaly. V prvním dvojčísle připomene monografií Zdislava Šulce a ve 3. čísle to bude Jiří Ješ; obě vyjdou v čase jejich nedožitými 90. narozeninami; Šulcovy připadají na 11. květen a Ješovy budou 19. června. I když jde o publicisty téže generace, jejich životní osudy se téměř diametrálně lišily. Jiří Ješ patřil k studentům, kteří se střetli s budoucí mocí přímo v únoru 1948, a mezi první politické vězně. Byl odsouzen ještě před procesem s dr. Horákovou a dalšími, který zahájil sérii politických soudů po všech krajích a všech stranách. Oproti tomu Zdislav Šulc začal svou politickou dráhu obdobně jako řada jeho vrstevníků – odchován zkušeností dětí, které prožily důsledky hospodářské krize, okupaci po Mnichovu i záblesk svobody, o níž věřily, že ji přinesla Rudá armáda. Vstupoval do KSČ, která byla odhodlána jít svou vlastní cestou k socialismu. Uvěřil šalbě, s jakou jeho příští ideový odpůrce F. J. Kolár rozcupoval hned s únorem návrh národního socialisty dr. Hejdy. Toho národohospodáře, po jehož boku zasedal v Hospodářské radě ČSR podnikatel Štěpán Ješ – otec příštího jubilanta. Docent národního hospodářství Šulc, poučen zradou na odkazu Karla Marxe tím, že se socialistická revoluce neodehrála v zemi vyspělé, ale na zaostalé Rusi, a po normalizaci také vydáním pozoruhodného románu Hejdova života Žil jsem zbytečně i tím, že normalizátora F. J. Kolára nepoučil ani vlastní kriminál, doPokračování na str. 2 1


Editorial Dokončení ze str. 1

kázal domýšlet proměnu ekonomiky, započatou v předjaří roku 1968. Žel, vyznavači jiné „jedině pravé víry“ už nepřipustili realizovat toto poučení. Galerii tohoto dvojčísla dotváří monografická studie o Věře Šťovíčkové, jediné ženě mezi osobnostmi Redakce mezinárodního života Čs. rozhlasu očima mladé doktorky Zdeny Kotalové; ta ji ovšem připomíná i jako ženu ředitele Náprstkova muzea Ericha Herolda, jemuž režim věnoval pro sebe charakteristické věno: vyhodil ho z práce. Pro tuto studii je zajímavý i pohled, jak se na nás dívá dnešní generace. I oba nekrology napsali synové zemřelých, jak viděli pod Krušnými horami svou mámu v Karlových Varech Jirka Linhart i tátu z Koldomu v Litvínově Jiří Týř. Také proto zahajuje Galerii Šulcova úvaha Jak jste mohli... Nechceme se věnovat jen historii, ale také upozornit na významnou publicistiku jak svých členů, tak i mladších kolegů, kteří jdou obdobnou cestou, jako jsme šli my. Dnes nabízíme, Jak viděli svět kolem nás a Česko v něm na konci roku 2015 náš kolega Jan Petránek a muž z šedé zóny Ivan Hoffman na stanici ČRo Dvojka. U zrodu Cest a křižovatek byl spontánní ohlas křtu knihy, kterou jsme věnovali událostem mezi 17. listopadem 1968, kdy vyhlásili studenti stávku, abychom neustupovali od ideálů reformních let, a 17. listopadem 1989, kdy nám připomněli ideje, jakými vznikl náš svobodný a demokratický stát. Ten ohlas nám připomínají fotografie ze křtu knihy 25. srpna 2015. Bylo to nejubilejní výročí dne, kdy se počalo jednat o moskevských protokolech. To byl první ústup od ideálů Pražského jara. A provázel jej i výčet prvních z nás, kdo museli odejít z redakcí. Jindřich Beránek, editor časopisu Cesty a křižovatky

25. srpna 1968 se před 47 roky začalo jednat o Moskevských protokolech, a v noci na 27. srpna je podepsali všichni zavlečení představitelé čs. státu s výjimkou Františka Kriegla. Ne náhodou mezi prvními požadavky zazněl: vyloučit všechny novináře, kteří se v kritických dnech postavili proti Sovětskému svazu.

Poznámky z jednotlivých částí na ss. 44–48; 50 a 55.

2


Obsah

Cesty a křižovatky –

Galerie – Zdislav Šulc Jak jste mohli Poslední sbohem / Ivana Hudcová Jak rozhodl Zdislav Šulc svůj spor o levici / (bek) Konec československé cesty k socialismu ... / Zdislav Šulc Jak se rodila, kam směřovala a proč byla potlačena „Šikova reforma“ / Zdislav Šulc Šik se stává nepřítelem novotnovské garnitury / Zdislav Šulc Co mohl způsobit novinář / Jindřich Beránek Cestou k socialismu s lidskou tváří / Zdislav Šulc Oldřich Týř Bojovnost ho neopustila / Jiří Týř Zemřela Anička Fidlerová / Jirka Linhart Věra Šťovíčková-Heroldová / Zdenka Kotalová Osobnost novináře se může zrodit jen v redakci… / (bek) Věra Šťovíčková v rozhlasové redakci mezinárodního života / Zdenka Kotalová I dobré pokrývače v čase normalizačním našla / Karel Tejkal Z bibliografie Věry Štovíčkové a Ericha Herolda Z rodinného alba fotografií, jakož i knihovny Olgy a Zdislava Šulcových 25. srpen po 47 letech Jak to vidí / Český rozhlas, stanice Dvojka Jak viděli Ivan Hoffman a Jan Petránek naši společnost a svět na konci roku 2015 Členský zpravodaj č. 2/2016 Gustáv Husák – muž Pražského jara? – Jan Schneider – básník a komentátor – V. Venclík – Nezvaný host 3

4 6

časopis Klubu novinářů Pražského jara, pobočného spolku Syndikátu novinářů ČR, z.s.

7

Vychází čtyřikrát do roka v Praze.

11 17 23 24 26 29 31 32 33 34 42 49 51 56 62 63 69 69 71

Vydavatel: Syndikát novinářů ČR, z.s., Senovážné nám. 978/23, 110 00 Praha 1. IČ: 00408123. Editor: Jindřich Beránek (bek), mluvčí KNPJ, e-mail: [email protected] Telefony: 241 433 911 nebo 721 725 603 Členové ediční rady: Helena Pecharová, (hp) Richard Seemann (rs), Blanka Stehlíková. Spolupracovníci redakce: Jarmila Lakosilová (lako), Agáta Pilátová (ap). Ivan Noveský, fotograf Sazba a tisk: TEMPO PRESS Milan Jandík Číslo 1 a 2 /2016 vyšlo 24. dubna. Evidenční číslo: MK ČR E 22 439. Elektronická verze na internetových stránkách SN ČR: http://www.syndikat-novinaru.cz/kluby/klub-novinaru -prazskeho-jara/.

Galerie Cest a křižovatek

Zdislav Šulc Jak jste mohli… V dvacetiletí, které následovalo po porážce Pražského jara v srpnu 1968 (v období tzv. normalizace) 1, se v českých rodinách otcové i matky setkávali s tím, že jim jejich dospívající děti kladly otázku: „Jak jste mohli vstoupit do takové strany?“ Mysleli tím samozřejmě stranu komunistickou. O té už dávno nikdo nepochyboval, že je strůjcem veškerého děni v zemi, i když se to snažila zakrýt kulisou tzv. Národní fronty, ve které statovaly ještě další poslušné a ke všemu ochotné kvazi strany. Za slůvkem „takové“ se v jejich představách objevovaly podobné hrůzy, jakými byly politické procesy s rozsudky smrti, s doživotním či mnohaletým vězením, jáchymovské a jiné pracovní lágry. Sami je sice nezažili, ale četbou (v 60. letech už bylo publikováno ledacos) i ústním podáním do jejich duší přece jen pronikly. Věrohodnost těchto zprostředkovaných informaci pak od počátku 70. let potvrzovat autentické zážitky vlastni. Někdy přímo rodinné, když jejich otcové a matky byli vyhazováni z práce a nemohli vykonávat své povolání a oni sami pro svůj rodinný původ nemohli studovat. Nebo nepřímo, když podobný osud postihl jejich kamarády či známé. Mně ani mé ženě naše děti – byť kvůli nám měly ztížený start do života – takovou otázku nikdy nepoložily. Proč asi? Ve svých pracích věnovaných historickým tématům obvykle cituji slova velkého českého historika Josefa Pekaře: „Nesmíme však zapomenouti, že historik nemá v každém případě práva stavěti své pravidlem dokonalejší poznání, jehož nabyl o motivech, snahách a silách v boji zúčastněných stran, vyčítavě před oči těm, kteří stáli v horku zápasu a nemohli souditi tak jistě a prohlédati budoucno.“ Naše děti nejsou historiky a Pekařovy práce nečetly. Na přímo položenou otázku však jako by mu jejich odpovědi na ono „proč“ z úst vypadly. Temperamentnější dcera bez rozmýšlení reagovala poněkud drsněji: „Copak jsme takoví primitivové, abychom rozlišovali lidi jenom podle toho, jestli kdysi byli komunisty nebo ne, jak to dnes dělají někteří politici?“ A k tomu hned dodala konkrétní příklady ze současné politické scény. Zdrženlivější a o dva roky starší syn svůj názor vyjádřil skutečně pekařovsky: „Když vím, co jste zažili vy i dědové a babičky, vůbec bych se nedivil, kdyby po válce těch, kteří vstupovali do strany nebo ji volili, bylo ještě víc…“ Skutečně: Obraz světa a politické scény se v očích dvacetiletého mladíka, který v dubnu 1946 vstoupil do komunistické strany, zrcadlil zcela jinak, než jak se dnes jeví lidem všech generaci. Fakta, která dnes známe o čtyřicetiletém působení „reálného socialismu“ ze zkušeností vlastních či zprostředkovaných slovem i obrazem, si tehdy nedokázali představit ani lidé s nejbujnější fantazií. Problém lidí, kteří tenkrát do strany vstupovali, nespočíval ani tak v tom, že daný krok učinili, ale v tom, jak se ve svém dalším životě snažili a dovedli vyrovnávat se skutečnostmi, s nimiž se postupné setkávali, když se do té doby neznámá budoucnost začala měnit ve více či méně poznávanou a zažívanou realitu. Pokud bych měl ve zkratce a s jistou dávkou obraznosti vyjádřit svůj vlastní 4


úděl, použil bych k tomu název své knižní prvotiny z roku 1968: Ideály, iluze a skutečnost.2 Můj první pokus o bilanci ušlé cesty vypovídá, jak daleko jsem se s vyrovnáváním po prvním dvacetiletí osobních zážitků, osobního i kolektivního poznávání a jejich reflexi dostal. Na ně pak navazovaly i další konkrétní životní postoje a chování, o nichž by měla leccos napovědět tato tříšť vzpomínek, aby doplnila obraz doby plné velkých společenských zvratů a nelehkých životních zkoušek. Svědkem pro druhé dvacetiletí „reálného socialismu“ je mi další knížka s názvem Psáno inkognito.3 Vyšla sice až v roce 2000, ale obsahuje výběr mých úvah a studií psaných – řečeno s J. Pekařem – „v horku zápasů“ do samizdatů v době normalizace. „Sborník je rozdělen do dvou částí: První – O společnosti a politice – zahrnuje stati podepisované většinou pseudonymem AZ a vztahuje se na období od porážky Pražského jara až po končící „normalizaci“. Při výběru textů jsem přihlížel především k závažnosti tématu; [v této části] to byl zejména fenomén Charty 77 a jejího působení na společnost, a dále fenomén Gorbačova, a to jak v souvislostech mezinárodních, tak i československých. Druhá část zahrnuje texty, jimž myšlenková nezávislost samizdatové Zásuvky umožnila analyzovat hospodářskou situaci a reformní pokusy vládnoucí garnitury svobodně, bez ideologických bariér. Jednostrannost oficiálního společenskovědního vzdělávání nutila společnost k výlučně marxistickému, navíc stalinsky deformovanému vidění světa. Jakkoli studium „původního“ Marxe nebylo bez užitku, samo o sobě nemohlo stačit k pochopení a účinné analýze problémů 20. století, zvláště pak jeho druhé poloviny. Od počátku 60. let, kdy jsem dospěl k tomuto poznání, se proto mé studium obrátilo k ostatním proudům světového ekonomického myšlení. Od Schumpetera přes Keynese […] až po Samuelsona – to byla cesta, kterou jsem se připravoval na dlouhodobě zamýšlený přestup z role ekonomického novináře do sféry ekonomické vědy. Více než dvacetiletá předchozí zkušenost novináře však nebyla přitom marnou investicí. […] Na vlastní oči jsem se ještě stihl seznámit _. jak fungoval Baťův systém ve Zlíně či vnitropodnikové řízení v brněnské Zbrojovce. Mohl jsem zevnitř poznat, jak se po únoru 1948 podle sovětského vzoru utvářejí a fungují instituce centrálně plánované ekonomiky. Byl jsem u toho, když se tým vedený ing. K. Rozsypalem poprvé pokusil reformovat nefungující sovětský model a patřil jsem k těm, kteří se začali zamýšlet, proč se reforma nepovedla. Jako novinář jsem v druhé polovině 60. let ze všech sil podporoval ty, kteří přes obrovské vnější i vnitřní překážky usilovali o uplatnění trhu v mechanismu fungování ekonomiky. […] Z tohoto hlediska jsou pak posuzovány všechny československé i sovětské pokusy o reformu tehdy existujícího mechanismu fungování ekonomiky.“ A konečně jako poslední doklad pro soudce mého životního údělu nechť je povolána další knížka, Vize a skutečnost české transformace.4 Vypovídá o mém myšlenkovém období v desetiletí „po pádu komunismu“, jak často s gustem říkají mnozí z těch, kteří sice pro ten pád nehnuli prstem, avšak všech deset jich používali a používají před nimi po něm, aby si nacpali kapsy. Doc. RSDr. Zdislav Šulc, CSc., *11. 5. 1926 v Jablonném nad Orlicí, †16. 12. 2015 v Praze. Po redaktorských počátcích nastoupil 1. prosince 1955 do redakce Rudého práva jako zástupce vedoucího hospodářské rubriky; po studiích na Vysoké škole 5

Galerie Cest a křižovatek politické (1962–64) byl vedoucím rubriky a od 18. 3. 1968 zástupcem šéfredaktora RP. Z této funkce byl v srpnu po jednání delegací KSSS a KSČ v Čierné nad Tisou odvolán, ale sjezdem ve Vysočanech opět jmenován; v dubnu 1969 po nástupu G. Husáka dal v RP výpověď. [Podle rukopisu Zdislava Šulce Bibliografie, Životopisu v bodech 1 a 2.] 22. prosince 2015, dva dny před Štědrým dnem, jsme se rozloučili se Zdislavem Šulcem. Slova, která v Baxově síni Ústředního krematoria v Praze-Strašnicích zazněla, nemohou v první monografii Galerie CaK chybět. Napsala je totiž novinářka Ivana Hudcová5. Svěřila sice jejich přednes ženě, kterou angažovala firma, zajišťující obřad. Paní Ivana, dcera zesnulého, prožívala ten den s jinak. – Jako mluvčí novinářů–68níků jsem v Členském zpravodaji publikoval desítky nekrologů, nikdy mi je však nenapsal někdo z dětí kolegů, kteří mezi námi už nejsou. (bek)

Poslední sbohem Ivana Hudcová Docent doktor Zdislav Šulc, kandidát věd… Už výčet titulů napovídá, že se dnes loučíme s mužem vysoce inteligentním a vzdělaným. Platí za jednoho z nejvýznamnějších makroekonomických analytiků fungování ekonomiky socialistického typu. Původně ekonomický novinář pracoval na přelomu 60. a 70. let v Ekonomickém ústavu Čs. akademie věd. Po nuceném odchodu z ústavu mohl publikovat pouze v samizdatu. Psal rozbory vývoje československé ekonomiky a kritické komentáře, jež vycházely nejčastěji v samizdatovém čtvrtletníku Ze zásuvky i z bloku, který vydávala jeho žena. Živil se devět let jako vulkanizér a poté jako skladník. I v dělnických profesích přitom vykazoval pro něj tak charakteristickou píli, když coby vulkanizér absolvoval zkoušky, kterými si zvýšil kvalifikaci. Ke konci 80. let působil v poradenském družstvu Consus a následně coby vědecký pracovník v Institutu hospodářské politiky Vysoké školy ekonomické v Praze. Patřil mezi první české osobnosti, které podepsaly Chartu 77. V roce 1985 publikoval v samizdatu své stěžejní dílo Stát a ekonomika. S velkým ohlasem se po roce 1989 setkaly rovněž jeho práce: Jak se zrodil západoněmecký hospodářský zázrak, Hospodářská politika, Stručné dějiny ekonomických reforem v Československu, Vize a skutečnost české transformace.6 Po roce 1989 využil Zdislav Šulc tyto své práce při koncipování prvního scénáře transformační strategie jako člen tzv. Vlasákova expertního týmu české vlády Petra Pitharta, který však zůstal v praxi nenaplněn. V rodinném kruhu přiznal, že se mu vlastně ulevilo, když Petr Pithart podlehl tlaku Václava Klause a veřejnosti byl předložen jako údajně jediná existující varianta pouze transformační plán týmu Klausova. Coby zkušený člověk se totiž Zdislav Šulc obával reakcí veřejnosti během počátečních fází „své“ transformace. Měla být totiž pozvolná a vést k dočasnému utahování opasků – zatímco transformační strategie Klausova týmu slibovala rychlou a bezbolestnou změnu k lepšímu. Když o něco později vedla tato strategie v praxi k tunelování, byl Zdislav Šulc přesvědčen, že pokud by byl zvolen postup Vlasákova týmu, k podobným jevům by dojít nemohlo. 6


Svoji poslední knihu Z jeviště i zákulisí české politiky a ekonomiky. Vzpomínky novináře a ekonoma 1945–1995 vydal Zdislav Šulc v roce 2011. S redigováním textu mu jako vždy pomáhala jeho žena Olga. Strávili spolu více než 60 let a loni v květnu tak v rodinném kruhu oslavili diamantovou svatbu. Zdislav Šulc byl mužem pevného charakteru a pevných zásad, v pracovním a odborném prostředí pak platil za muže až tvrdého a nesmlouvavého. Rodina ho ale znala jen jako člověka neskonale laskavého, a taky neobyčejně chápavého a obětavého. Těžce nesl, když mu transplantace srdeční chlopně před téměř deseti lety změnila kvalitu života a na konto nově vzniklých fyzických omezení už nemohl být v každodenním životě své ženě tak platným pomocníkem, jak byl zvyklý předchozí půlstoletí. Pro celou rodinu však mělo neobyčejný význam v rovině citové, že s ní po oné operaci strávil ještě dalších více než devět let. Zdislav Šulc zemřel náhle ve středu 16. prosince ve 2 hodiny 30 minut v noci, v nedožitých devadesáti letech za přítomnosti své dcery tak, jak si přál – doma, ve svém bytě. Jeho žena byla tou dobou už ve vážném zdravotním stavu v nemocnici, což také vysvětluje její nepřítomnost zde. Rodina upřímně děkuje všem, kteří si v předvánočním shonu našli čas a společně s ní se přišli s jejich milovaným manželem, tatínkem, dědečkem a pradědečkem naposledy rozloučit.

Jak rozhodl Zdislav Šulc svůj spor o cestu k levici „Bylo mi právě devatenáct, když skončila druhá světová válka,“ vzpomíná Zdislav Šulc na svou cestu do veřejného života v úvodu své poslední knihy Z jeviště i zákulisí české politiky a ekonomiky.7 „Takřka ve stejném věku zastihl konec první světové války mého otce. Sotva vyučený krejčovský dělník patřil k zakladatelům sociálnědemokratické strany v malém podhorském městečku Jablonné nad Orlicí. […] Své sociálnědemokratické „zařazení“ jsem si však jako dítě či dospívající mladík v jeho politických souvislostech neuvědomoval, ačkoli jsem je aktivně prožíval. Chodil jsem cvičit do DTJ [Dělnická tělocvičná jednota], vystupoval na jejích slavnostech, a dokonce již jako mimino jsem s maminkou, uznávanou herečkou sociálnědemokratického ochotnického spolku, účinkoval na jevišti v sále hostince U Zastoupilů.“ […] „Pokud jde o budoucnost, bylo mi jasné jenom to, že nechci být krejčím. Na rozdíl od maminky, která by i nadále chtěla mít svého prvorozeného pod svými křídly, si to nepřál ani tatínek. Chtěl svému synovi připravit lepší start do života, než jaký měl on sám. Z četných porad v „širší“ rodině vyšlo pro majetkovou situaci rodičů jediné únosné řešení: studium na obchodní akademii v Pardubicích. […] Pardubice proto, že jenom tak bylo možno zvládnout finanční náročnost národohospodářské „operace“. V podkrovní světničce v Pardubičkách totiž bydlela teta Lola […]. Maturitu jsem v září 1945 složil s vyznamenáním, ale tentokrát bylo jen na mně, abych podle otcova očekávání rozhodl o své budoucí „lepší“ kariéře. Snad v tom bylo jakési mladické snění o dobrodružství v dálkách neznámé ciziny, že mne […] napadlo vypravit se do Jablonce nad Nisou. Jablonecká bižuterie, export – to zavánělo právě takovými dálkami. Hned zkraje jedné z hlavních ulic jsem uviděl velký dům s nápisem W. Klaar, export. […] V podniku, kde pod 7


vedením národního správce pracovali zatím ještě neodsunutí Němci, brali čerstvé absolventy obchodní akademie bez váhání. A tak [jsem začal] se středoškolskými znalostmi angličtiny pracovat jako cizojazyčný korespondent. Psaní dopisů podle několika zavedených šablon se seznamy zasílaných korálů či jiných „šperků“, i když byly adresovány do vzdálených zemí, nevzbuzovalo ani známku pocitů spojených s nějakými dobrodružnými dálavami. Daleko zajímavější mi začal připadat společenský život jablonecké mládeže, do kterého jsem se střemhlav vrhl. […] A tak jsem sepsal pásmo na oslavu narozenin presidenta T. G. Masaryka a společně s novými kamarády a kamarádkami nastudoval i uspořádal jeho inscenaci. V okresním Domě mládeže jsem začal organizovat jakési vzdělávací a diskusní semináře, na něž jsem se snažil získávat jablonecké vzdělance. Když pak přišla nabídka, abych se stal placeným tajemníkem okresního SČM, připadalo mi to jako vysvobození z korespondenční nudy, k němuž jsem se zavázal u firmy W. Klaar. Jenomže neuplynul ani měsíc a já dostal dopis z Vysoké školy politické a sociální, o jejímž zřízení jsem se dočetl v novinách.“ V textu opraven název SČM, jak se jmenovala od r. 1945 organizace mládeže, usilující stát se jednotnou; název a zkratku ČSM přijala až slučovací konference v dubnu 1949. Od počátku byla pod vlivem KSČ, která – na rozdíl od ostatních stran – nevytvářela svou samostatnou organizaci mladých členů. Od svých odpůrců si také vysloužili tehdy její funkcionáři přezdívku „syčáci“. Členové jejího vedení patřili k prvním vylučovaným členům KSČ, ať už to bylo po létě 1949 v souvislosti s přijetím rezoluce Informbyra proti Titově Jugoslávii nebo po zatčení Slánského (např. Zdeněk Hejzlar: mohl nastoupit až v roce 1964 jako ředitel ZŠ); od 25. června do 25. září 1968 byl ústředním ředitelem Čs. rozhlasu. [Blíže v monografické studii o Věře Šťovíčkové – v této Galerii, s. 37 a pozn. čís. 69.]

Intermezzo: počátky a bolševizace KSČ Navykli jsme si vnímat je pouze podle knih a statí publikovaných u nás oficiálně v letech 1950–1964 a 1970–1988; Rupnikovy Dějiny KSČ. Od počátku do převzetí moci vyšly česky 21 let po svém vzniku a dokonce až 13 roků po listopadu ´89.9 „Oficiální teze komunistické historiografie dlouho spojovaly nejen počátky Komunistické strany Československa, nýbrž i samotného československého státu s Říjnovou revolucí. Šlo o jakousi zpětnou projekci zásadní úlohy, jakou sehrál Sovětský svaz po roce 1945 při transformaci Československa v lidovou demokracii. Ve skutečnosti však revoluce v r. 1917 a zejména brestlitevský mír poskytly Rakousku poslední chvilku oddechu, čímž vlastně pozdržely vznik nezávislých středoevropských států: ty ostatně bolševici považovaly za pouhý výtvor francouzskobritského imperialismu. […] dopad Říjnové revoluce na české dělnické hnutí zůstal vcelku omezený. Jedinými Čechy, kteří byli bezprostředně Říjnovou revolucí ovlivněni, bylo 250 tisíc vojáků na ruském území.“ [Šlo o dvě skupiny: 1. legionáři zaujímali vůči revoluci zpočátku lhostejný a později nepřátelský postoj, 2. zajatci z rakouské armády bývali často vnímaví vůči pacifistické propagandě bolševiků.] Právě 8


oni později tvořili první jádro československého komunismu v rámci Komunistické strany Ruska (b). Jeho prvním veřejným projevem byla výzva českým vojákům, aby vstupovali do Rudé armády, podepsaná 14. dubna 1918 i Jaroslavem Haškem. Mezi českými komunisty, kteří vybízeli vojáky k následování příkladu Říjnové revoluce, nacházíme A. Munu, A. Haise a další, kteří později ve 20. letech sehráli v československé komunistické straně význačnou úlohu.“ [Rupnik na rozdíl od českých autorů často využívá francouzské prameny i paralely, a proto tu roli přirovnává k roli francouzských komunistů André Martyho a Charlesi Tillona].10 Opodstatněním toho, že tak postupuje francouzský historik, který se narodil v Praze (*1950), je fakt, že jak francouzská, tak československá komunistická strana – na rozdíl od většiny jiných KS – nevznikly přímou pomocí VKS (b), ale vývojem na levici tamního politického národa. Výrazný podíl na tom měla: zrada sociálních demokracií v Evropě, které nehájily v roce 1914 zájmy lidových vrstev, jak je k tomu zavazovalo postavení „volkspartei“, k níž od počátku 20. století směřovaly. Touto cestou se ubíraly i radikalizující se levice německá a rakouská (kde Adlerovi vídeňští dělníci rozbili po vyhlášení války sekretariát). Ale tyto strany byly součástí národů poražených v I. světové válce, zatím co Francie patřila mezi její vítěze a občané státu, kterému porážka Rakouska umožnila vyhlásit svou samostatnost, se k vítězům ochotně přimkla. „Ve dnech 25.–27. května 1918 se konal 1. sjezd české sekce KSR (b) v Moskvě. [Byla to jen odnož ruské strany a jednalo se s ní] jako s jednou ze sovětských národností. Na Komisariátu pro národnosti byl dokonce zřízen český odbor, kde měli čeští komunisté poprvé podléhat přímo Josifu Stalinovi. […] Nelze se ubránit tomu, abychom tuto zkušenost považovali za předzvěst vztahů, jaké později za Stalina udržovala čs. komunistická strana s ústředím Komunistické internacionály v Moskvě. [… neexistovalo napojení české sekce KSR (b)] na socialistické hnutí v Československu. To se podílelo na národní euforii, zatímco čeští a slovenští komunisté v Rusku prožívali vpravdě „internacionalistickou“ zkušenost. I kdyby tehdy spolu mohli vzájemně komunikovat, těžko by si porozuměli.“ 11 Gottwaldův výrok „my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry,“ který pronesl v čs. parlamentu 21. prosince 1929, jako by symbolizoval proces bolševizace. Obsahovaly jej nejrůznější publikace z dějin prvorepublikové KSČ. Ba, hned na počátku 50. let byl publikován tento projev celý, když už uvedla do příslušných mezí poměr k Masarykovi.12 Bolševizace byla spojena přímo s Gottwaldem – ale nejen s ním. „Nástup lidí zcela oddaných Moskvě i Stalinovi osobně do čela KSČ byl nejen známkou výměny generací, nýbrž i známkou změny vztahů mezi KSČ a KI. Nastává nové období, které můžeme nazvat gottwaldovským nebo stalinským, neboť Gottwald svou kariéru vybudoval ve stínu kariéry Stalinovy a od této linie se po celou dobu Stalinovy vlády nad mezinárodním komunistickým hnutím ani jedinkrát neodchýlil, a to ani ve chvíli, kdy v Praze věšeli ty nejvěrnější z jeho druhů, kteří se s ním dostali do funkcí v roce 1929. Zradil Slánského 9


stejně, jako v roce 1929 opustil Slováka Verčíka nebo v roce 1933 Josefa Guttmanna. Téměř symbolicky zemřel Gottwald v březnu 1953, týden po té, kdy se v Moskvě účastnil Stalinova pohřbu […]. Bezprostředním a hmatatelným výsledkem bolševizace byl obecný úbytek popularity KSČ, a to jak v počtu členů strany a komunistických odborů, tak v počtu voličů. […] krize v letech 1928–29 a nástup gottwaldovců stranu stály pět šestin členské základny: ze 150 tisíc v r. 1928 jich na jaře 1930 zůstalo 25 tisíc.“ [Podobně po rozkolu v komunistické odborové centrále podle odhadů přišla KSČ v odborech o třetinu až polovinu odborářské základny.] 13 Oficiální Dějiny KSČ zaznamenaly pohyb v členské základně až v dobách, kdy už tím členem Zdislav Šulc nebyl a ještě charakteristickou formulací, že „bylo počtu 40 000 členů dosaženo až v roce 1931.“ 14 Vzpomínám, že můj spolužák na FFUK, pozdější profesor soudobých dějin PhDr. Jan Kuklík, absolvoval v r. 1962, kdy jeho diplomka o V. (tedy bolševizačním) sjezdu putovala ihned do trezoru, protože obsahovala údaje o názorech některých pamětníků (mezi jiným Marie Zápotocké, o níž veřejnost mohla slyšet až v r. 1968, kdy vystoupila na podporu A. Dubčeka a odsoudila sovětskou okupaci) a další údaje, které byly ještě dlouho tabu. To však byly informace, které Zdislav Šulc nemohl vědět dlouho po tom, co se stal členem komunistické strany. „Už v Jablonci nad Nisou se o mě – zapáleného, ale politicky nezařazeného svazáka – ucházeli zejména komunističtí a národněsocialističtí kamarádi, ale já stále jen pozoroval, přemýšlel a s rozhodnutím nepospíchal. Do Prahy jsem odjel nepolapen. Teď jsem však začal navštěvovat čítárnu novin a časopisů v Univerzitní knihovně a pročítal deníky, týdeníky i měsíčníky. Nemohl jsem se rozhodnout, čí „pravda“ je věrohodnější. Celý večer před volbami jsem sám prochodil mezi davy na Václavském náměstí – ještě jsem neměl v Praze nikoho blízkého, s kým bych mohl o svém mučivém hledání pohovořit. Z celé té několikatýdenní bubnové palby slov a argumentů však přece jen mým mlhavým plebejským představám o spravedlivé společnosti jako nejbližší a nejpřesvědčivější připadaly ty, které jsem slyšel od představitelů komunistické strany. Zvlášť silný dojem na mě udělal mítink v nabité Lucerně, kde na pódiu zasedla intelektuální – většinou akademická – elita celého tehdejšího politického spektra. Profesor J. B. Kozák z Filozofické fakulty UK a „můj“ profesor sociologie z Vysoké školy politické a sociální Zdeněk Machotka za národní socialisty, svou publicistickou agresivitou proslulí poslankyně Helena Koželuhová a tehdy mladičký Pavel Tigrid za lidovce a břitký polemik profesor Arnošt Kolman za komunisty […]. Ze všech půtek, k nimž v průběhu mítinku došlo, mi v paměti zůstal právě [on] jako jejich suverénní vítěz. Už předtím jsem něco podobného zažil v nabitém velkém sále Městské knihovny, kde se konalo shromáždění vysokoškolských studentů. Mezi Emilem Ransdorfem [nár. soc.] a komunistou Jiřím Pelikánem – oba byli brilantními řečníky – jasně vyhrával ten druhý, můj spolustudující na VŠPS. Odrazilo se to i v závěrečných usneseních, když se při hlasování výrazně projevila levicově orientovaná majorita. Silně na mě zapůsobil i Májový manifest 1946, ve kterém se význační představitelé literatury, umění a vědy buď přímo vyslovovali pro politiku KSČ, ane10


bo jí vyjadřovali své sympatie. K původním několika desítkám podpisů jich nakonec přibyla téměř tisícovka. A byli mezi nimi ti, které jsem zbožňoval už dávno před tím, než jsem cokoli tušil o jejich politickém přesvědčení: Vítězslav Nezval. Konstantin Biebl. Stanislav K Neumann, Vladimír Holan. Ivan Olbracht, z Pražského povstání známý prof. Albert Pražák a další. […] A tak ve mně postupně dozrálo konečné rozhodnutí. Ráno jsem odevzdal svůj hlas komunistické straně. Neuplynul snad ani týden a dostal jsem dopis z Jablonce nad Nisou. Byla v něm legitimace člena KSČ na mé jméno. Hned mi bylo jasné, že je to dílo Milana Broučka, kamaráda z jabloneckého SČM, hlavního agitátora mého vstupu do KSČ. Když se mu do mého odjezdu na školu do Prahy nepodařilo vymámit ze mne přihlášku do strany, rozhodl se podle své povahy rázně a rozhodně řešit jakékoli problémy, zařídit to sám a beze mě. […] V první chvíli mě to rozzlobilo a začal jsem uvažovat o vrácení legitimace. Pak jsem si ale řekl: Vždyť jsi před několika dny volil komunisty a rozhodl ses vstoupit do strany na fakultě. A tak jsem se již od té doby začal pravidelně zúčastňovat stranického života na škole a získávat právě zde nové přátele. Objevili se však i jiní – nekomunisté. Např. Jirka Krátký, můj spolužák z pardubické obchodní akademie, národní socialista, jehož často až provokativní argumenty používané při našich častých debatách mě sice někdy vytáčely, ale současně nutily k hlubšímu promyšlení témat, kterých se dotýkaly.“ […] 15 (bek)

Konec československé cesty k socialismu – to Gottwaldovi nikdy neodpustím Zdislav Šulc […] mé spojení „víry uhlířské“ s intelektuální elitou16 bylo tím, co mě na tehdejší komunistické straně, jak jsem ji dokázal vnímat, nejvíce přitahovalo. Doslova nadšen jsem pak byl, když jsem četl projev předsedy strany Klementa Gottwalda ze zářijového pléna ÚV KSČ (1947), ve kterém se ohrazoval proti snaze některých členů strany napodobovat u nás způsob socialismu v Sovětském svazu a zdůrazňoval, že k socialismu půjdeme československou cestou. Odvolával se při tom na nedávnou Stalinovu rozmluvu s britskými labouristy. Dodal k tomu, že i on při poslední návštěvě Moskvy o této otázce mluvil. „Zkušenosti ukázaly a klasici marx-leninismu učí,“ dodal Stalin, že neexistuje pouze jedna cesta vedoucí přes diktaturu proletariátu, nýbrž může být za určité konstelace také jiná cesta, a ta se naskýtá právě teď, po porážce hitlerovského Německa.“ Gottwald výslovně uvedl, že „také v naší zemi je možná speciální cesta k socialismu, která nemusí nutně vést přes systém sovětský“ […]. Později [nám Marie Švermová po svém propuštění z vězení] vyprávěla, jak mezi českými komunisty v moskevské emigraci za druhé světové války právě na toto téma vedly diskuse. Koncepce specifické cesty k socialismu se zde rodila zejména ve zhodnocení negativních zkušeností strany z jejího sektářsko-levičáckého období „karlínských kluků“ (přelom 20. a 30. let) a naopak pozitivních poznatků z éry tzv. lidové fronty a zejména pak z bojů na obranu republiky ohrožované hitlerovským Německem koncem 30. let. 11


O sovětské cestě k socialismu jsem tehdy moc nevěděl. Mé nadšení pro SSSR vyplývalo zejména z toho, že právě on vyhnal z naší země hitlerovské okupanty a že je to země, kde nejsou hospodářské krize a nezaměstnanost. To ostatně platilo i o naprosté většině odborníků, o které se tehdy strana opírala. Josef Goldmann, jenž mi byl jakým si otcovsky laskavým partnerem a učitelem, prožil celou válku ve Velké Británii a poznal dobře způsob válečného plánování v této zemi. Jasně si vzpomínán na jeho výroky, které pak sděloval svým posluchačům na Vysoké škole hospodářských věd, že „plánovat se plánovači učí tím, že plánují a že jejich hlavním úkolem je včas odhalovat bottel-necks – úzká místa, která přitom vznikají“. Josef Goldmann absolvoval v r. 1934 studium národního hospodářství na londýnské univerzitě, 1936 studium práv na UK; pracoval jako advokátní koncipient. V exilu ve Velké Británii byl 1942–43 asistentem Statistického ústavu Oxfordské univerzity, poté pracoval do r. 1945 v Britském ústavu veřejného mínění. Po r. 1945 byl plánovacím referentem ÚV KSČ a od r. 1949 ředitelem Ústavu pro hospodářský a sociální výzkum; 1949–52 byl náměstkem ministra – předsedy Státní plánovací komise. V r. 1952 byl zatčen a vězněn do všeobecné amnestie v r. 1960. V r. 1963 byl rehabilitován a jako vedoucí pracovník Ekonomického ústavu se věnoval především makroekonomické problematice. 17 (bek) Z pozdějšího vyprávění ing. Josefa Púčika, který zastával čelné funkce na plánovacím úřadě, vím, že když do ČSR přijela první velká sovětská obchodní delegace v čele s A. Mikojanem, největší zájem projevili její členové o návštěvu Baťových závodů a netajili svůj obdiv nad způsobem jejich řízení. Československá cesta k socialismu se mi jevila jako zcela přirozený, dnes bych řekl tvůrčí přístup k uskutečnění ideálů o spravedlivé společnosti, v něž jsem věřil ještě dříve, než se staly předmětem politických bojů. Byl jsem jejím nadšeným zastáncem. Ne tak docela tomu ale bylo u mých generačních vrstevníků zejména ze studentských řad. Vzpomínám na mnoho debat vedených na toto téma. Nechyběly hlasy vyslovující se pro diktaturu proletariátu. […] při jednom „mejdánku“, které se občas scházely, [se debata] zvlášť vyostřila. Když jsem na podporu svých argumentů pro specificky československou cestu k socialismu připomněl i fakt, že se takto nedávno vyslovil též předseda strany, reagovala na to kolegyně z VŠPS a současně pracovnice městského výboru rezolutně: „Však to také Gottwaldovi neodpustím.“ A vehementně argumentovala, že lidová demokracie se musí změnit v diktaturu proletariátu a je třeba urychleně zavést socialismu. Netrvalo dlouho a cosi podobného se začalo skutečně odehrávat. […] Nemalý dojem [na mne] udělala série článků publicisty F. J. Kolára v Tvorbě. Polemizovaly s návrhem národněsocialistického národohospodáře Jiřího Hejdy18 uskutečnit znárodnění formou akciových společností, v nichž by si stát podržel 51 % akcii. Zbytkem by vyplatil 49 % akcionářů nebo vlastníků českých společností podléhajících znárodnění – s výjimkou konfiskátů se totiž znárodnění mělo uskutečnit za náhradu. […] Argumentace F. J. Kolára, který obviňoval Hejdu ze skrytého úsilí o zachování moci kapitalistů a ze snahy prodat znárodněné podniky cizímu kapitálu (jeho návrh umožňoval účast zahraničního 12


kapitálu až do výše 49 % kapitálu znárodněného podniku), zněla velmi přesvědčivě mé mysli, poznamenané stigmatem kapitalismu s atributy krize a masové nezaměstnanosti. Teprve po listopadu 1989, když jsem si mohl přečíst pozoruhodné paměti Jiřího Hejdy,19 jsem pochopil, jak mu jeho komunistický odpůrce křivdil. Hejdovy návrhy nepochybně mnohem více odpovídaly „specifické“ československé cestě k socialismu než otrocké přebírání sovětského modelu centrálního řízeni znárodněného průmyslu, které započalo […] v září 1951 a bylo dovršeno koncem roku 1952. Avšak po zkušenosti, jíž naše společnost získala po listopadu 1989, kdy se transformace centrálně plánované ekonomiky na tržní začala uskutečňovat podle koncepce založené převážně na kupónové privatizaci, při níž vznikaly akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným, na jejichž půdě se zrodil dřivé neznámý fenomén tunelování, jsem si uvědomil, že ani „Hejdova cesta“ by zřejmě nebyla jednoduchá a bez problémů. JUDr. Hejda byl po 45. roce za ČSNS členem Ústřední plánovací komise, která připravovala plán dvouletky; v této komisi ho doplňovali ještě profesor techniky Emanuel Šlechta a majitel stavební firmy Štěpán Ješ (otec novináře Jiřího Ješe). Po únoru 1948 ČSNS, zbavena svých demokraticky orientovaných představitelů, působila jako „obrozená“ jako Čs. strana socialistická. V r. 1950 byl dr. Hejda zařazen do politického procesu s Miladou Horákovou a spol. Výrobci procesu mu přisoudili roli „hospodářského ideologa Direktoria“, přičemž měla být propagandisticky využita i jeho minulost podnikatele a jeho program pro znárodňování s využitím spolupráce státu a dosavadních majitelů v kombinované akc. společnosti. V procesu, který začal 31. května 1950, byl odsouzen na doživotí. Původně však pro něj také byl určen trest smrti a nad změnou trestu na doživotí se v písemném hodnocení procesu pozastavovali prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová a soudce z lidu František Doušek. Vězněn byl ve věznicích Pankrác, Mírov, Leopoldov, Libava a Valdice. – Pro tuto glosu jsem použil údaje ze stati, kterou otisklo Svobodné slovo 25. února 1995. Nebylo to k 47. výročí února, ale k 100. nedožitým narozeninám Jiřího Hejdy. Článek jsem musel podepsat svým „normalizačním pseudonymem“ Jiří Rubeš, protože jsem byl nepřijatelný pro tehdejší redakci i vedení strany s názvem Liberální národně sociální (tento politologický nesmysl prosadil jeden z hrobařů národněsocialistické strany – RNDr. ing. Pavel Hirš, CSc.). Protože si článek k tomuto výročí ode mne objednal František Kopecký, předseda Klubu M. Horákové, nalezli jsme s vedoucím vydání toto řešení. Po únoru 1948 se dr. Hejda společně s bývalými funkcionáři ČSNS podílel na tvorbě národněsocialistického programu po změně režimu. Pracoval mj. na koncepci hospodářské politiky, přičemž u znárodněných podniků byl pro obrácený postup: jejich přeměnu na akciové společnosti s účastí soukromého kapitálu. „Politická šestka“, vůdčí skupina národněsocialistické ilegality, se však s jeho programem neztotožnila. – Syn dr. Hejdy, Neklan, 20 se pokoušel tento otcův návrh uplatnit v letech 1990 a násl., ale nenašel nikoho ani mezi ekonomy, kteří nepodléhali Klausovy neoliberální lobby, kdo by se o to pokusil. 13


V té souvislosti si nemohu odpustit výstižnou kritiku polistopadového ministra bez portfeje (1991–92), pak průmyslu a obchodu (1998–2002) Miroslava Grégra, *1929, ale především zkušeného generálního ředitele strojírenského kombinátu (1962–70) a znovu po r. 1989, na adresu neoliberálů, kteří se zmocnili tehdy ekonomické reformy: „Neřídili ani ševcovskou dílnu a chtěli by řídit stát.“ (bek) 25. únor 1948, kdy Klement Gottwald oznamoval na přeplněném Václavském náměstí, že prezident Beneš přijal jeho návrhy na novou vládu, jsem prožíval jako řadový občan. Novinářsky se touto událostí zabývali mnohem zkušenější kolegové z redakce. […] Po demisi některých ministrů se zde sešli čelní hospodářští pracovníci [v kulturním domě ve Vysočanech]. Když v úvodním slově ing. Ludvík Frejka, vedoucí národohospodářské komise strany, vyřizoval vzkaz od Klementa Gottwalda, že „je třeba kout železo, dokud je žhavé,“ ani ve snu mě nenapadlo spatřovat v tom nějakou diktaturu proletariátu. Měl jsem již vlastní zkušenosti svědčící o tom, že i ve straně, která demisi ministrů iniciovala, jsou lidé, kteří mají četné výhrady ke svým představitelům ve vládě. Nedlouho před touto událostí jsem náhodně cestoval na jakousi veřejnou akci společně s členem vedení odborového svazu zaměstnanců v kovoprůmyslu národněsocialistickým poslancem Karlem Mátlem. Většinu společné jízdy autem mi líčil námitky vůči vedení své strany. […] K demisi se nepřipojili sociální demokraté. Přitom Gottwald nepřicházel s návrhy na vládu složenou výlučně z komunistů. Dále v ní měli být zastoupeni představitelé všech stran Národní fronty, národní socialisté, sociální demokraté i lidovci. […] Pokud šlo o můj „novinářský resort“ – průmysl, tady vše vypadalo tak, že strana dál pokračuje „specificky“ českou cestou k socialismu. Ve svých papírech z té doby jsem o tom […] vykutal zajímavý doklad: Bulletin Hospodářské rady z roku 1948. Na zasedání tohoto nejvyššího poradního orgánu ÚV KSČ 28. června 1948 formuloval poúnorovou linii strany […] pozdější předseda Státní plánovací komise dr. Jaromír Dolanský takto: „Při reorganizaci centrálních úřadů, jak ministerstev průmyslu, tak i ostatních hospodářských ministerstev a celého státního aparátu, budou uplatněny zásady baťovské organizace. […] Zavedení baťovských metod organizace práce v průmyslu provedeme tak, že do konce roku bude v každém sektoru zavedena do jednoho nebo několika závodů baťovská organizace. Tyto závody budou pak sloužit jako školní závody pro výchovu kádrů a pro získání zkušeností pro přenesení baťovské organizace na celý průmysl.“ V tomto duchu jsem i já psal své články a reportáže a v hospodářské rubrice jsme nakonec jednoho reportéra Jasona Urbana – vyčlenili na popularizaci SPH [socialistického podnikového hospodářství], jak byl tento baťovský systém pojmenován. Teprve v 60. letech, v době, kdy jsem studoval na „vokovické Sorbonně“, jak se žertem říkalo Vysoké škole politické ÚV KSČ, jsem se od tamějších profesorů-historiků dozvěděl, že už krátce po únorovém zvratu se ve vedení strany začali uplatňovat radikálové, dožadující se okamžitého přebírání sovětských zkušeností. Tehdy poprvé byly těmto historikům zpřístupněny zápisy z předsednictva ÚV KSČ z poúnorového období. Šlo hlavně o kolektivizaci zemědělství – ně14


kteří členové předsednictva se začali dožadovat zřizování kolchozů. Gottwald to kategoricky odmítl – v živé paměti veřejnosti bylo ještě ujišťování strany, že v Československu kolchozy nebudou, jak to tvrdili její političtí odpůrci. Avšak červnová „jugoslávská“ rezoluce Informbyra zřejmě i pro něj znamenala rozloučení s představou o nějaké specificky československé cestě k socialismu. Radikál Julius Ďuriš, ministr zemědělství a předseda zemědělské komise ÚV, po této rezoluci ještě zintenzivnil přípravy na „přechod zemědělství k socialismu“. V předsednictvu se pak už hlavně diskutovalo o tom, do jakého kabátce kolektivizaci obléknout, aby nevypadala jako sovětské kolchozy, a jak rychle v ní postupovat. Vždyť v nedávno provedené pozemkové reformě se podstatné části dosavadních bezzemků a v pohraničí i dělníků splnil jejich životní sen a získali půdu, na které chtěli sami hospodařit. […] Já osobně byl od počátku přesvědčen o nezbytnosti velkovýroby v zemědělství. V dětství jsem většinu prázdnin trávil u dědy a babičky v nedaleké vesnici, kde hospodařili se dvěma kravkami na několika hektarech pronajaté půdy. Jako kluk jsem byl sice na vrcholu blaha, když mi děda svěřil do rukou opratě kravského dvojspřeží, neušlo mi však, jakou dřinu znamená orání pole pluhem se stejným „motorem“, vyvážení a kydání hnoje či rozlévání močůvky na poli, ruční kosení a sušeni trávy či mlácení obilí cepy na mlatě stodoly. Když si soused – starosta – pořídil mlátičku a dovolil dědovi vymlátit jeho tři čtyři fůry obilních snopů, byla to hotová revoluce, ačkoli přitom bylo prachu k zadušení. Později jsem už jako začínající novinář navštívil dědu s babičkou právě v době, kdy se na vesnici začalo hovořit o zřizování družstev. Marně jsem však vychvaloval přednosti velkovýroby, při níž dřinu převezmou traktor, sekačky, kombajny a nevím jaká mechanizace. Uznávali to, ale i když to pro ně již nebylo aktuální (oběma bylo dost přes sedmdesát a dožívali za pomoci svých provdaných dcer na „vejminku“), ve společné hospodaření v družstvu neuvěřili. Představovali si jednotlivé sousedy z vesnice se všemi jejich lidskými ctnostmi i nectnostmi a byli si jisti, že spíše než dobře pracovat se budou v družstvu hádat a snažit se jeden druhého napálit. Zemědělství však nebyla moje novinářská parketa. […]

Od lidové demokracie k diktatuře proletariátu

Ve své doméně – průmyslu – jsem zprvu neregistroval žádný odklon od československé cesty k socialismu. Orientace první pětiletky na rychlejší rozvoj těžkého průmyslu plně odpovídala závěrům mé seminární práce na Vysoké škole politické a sociální z r. 1947, k nimž jsem došel na základě vlastního studia důsledků hospodářské krize na čs. ekonomiku. Nevyplývala ze snahy napodobovat sovětskou industrializaci, o které jsem tehdy ještě prakticky nic nevěděl. Utvrzovaly mě v tom analýzy Ústavu pro hospodářský a sociální výzkum při Socialistické akademii, zejména dr. Josefa Goldmanna. I ony vycházely ze situace naší ekonomiky – její hlavní vadu spatřovaly v předimenzovanosti některých průmyslových odvětví (např. textilního průmyslu). […] Teprve koncem roku 1951, kdy místo jednoho ministerstva průmyslu bylo zřízeno 12 hospodářských ministerstev s 94 hlavními správami, které nahradily dosavadních 14 generálních ředitelství, jsem začal získávat představu, co je to sovětský systém řízení a plánování. V té době jsem však jezdil hlavně po fabrikách, psal reportáže o úderní15


cích a věřil, že „ti nahoře dobře vědí, co činí“, zatímco já, neznalý a v otázkách plánování a řízeni socialistické ekonomiky naprosto nevzdělaný mladík, naivně a diletantský uvažoval o nějaké specificky československé cestě k socialismu. Postupem času se mi do duše vkrádal podivný neklid. Ze scény, na níž jsem se setkával s tolika pozoruhodnými hospodářskými odborníky, se tito lidé vytratili. Zvlášť intenzivním se můj pocit stal po „zmizení“ Josefa Goldmanna. Tento milý, laskavý a velmi vzdělaný člověk, k němuž jsem vzhlížel jako ke svému vysoce respektovanému učiteli a který se ke mně choval jako k blízkému příteli bez nejmenších známek nějaké nadřazenosti, ať již odborné či věkové, představoval pro mě v té době snad nejcennější lidské pouto vedle mého vztahu k rodičům. Nemohl jsem uvěřit, když vnitrostranická fáma donesla k mým uším zprávu, že Goldmann, hluboce oddaný myšlenkám socialismu, je nyní ve vězení coby jeho nepřítel. Svědomí ve mně křičelo, že bych proti tomu měl něco udělat, a duše byla zmatená, když marně hledala odpověď. Ačkoli jsem to tehdy ještě tak zcela nevnímal, moje kolegyně z Jakubské ulice už neměla důvod Gottwaldovi co odpouštět: specificky československou cestu k socialismu začala vytlačovat „diktatura proletariátu“. Zejména po „jugoslávském“ zasedání Informbyra to začali sovětští i domácí ideologové zdůrazňovat svou novou interpretací pojmu lidová demokracie, jak byl dosud označován režim v zemích zařazených po skončení války do sféry vlivu Sovětského svazu. […] Dodnes si ovšem myslím, že to primárně nebylo z vůle K. Gottwalda. Z vyprávění prof. Vladimíra Kadlece vím, že československou cestou chtěl pokračovat i po Únoru. Když Kadlece osobně přijal, aby jej získal do národohospodářského odboru své prezidentské kanceláře, argumentoval tím, že rozhodující otázky formování další strategie hospodářské politiky bude konzultovat s předními odborníky dokonce i z řad politických odpůrců (výslovně uváděl Engliše a Macka), Protijugoslávská kampaň, rozpoutaná po rezoluci Informbyra z června 1948, Gottwalda nejspíš vyděsila. Díky dlouholetému pobytu v Moskvě zřejmě neměl o Stalinovi nejmenší iluze. Obával se, že po Titovi je na řadě on. […] Na nátlak maďarského stalinisty Rákosiho vydal na smrt šéfa své kanceláře Ludvíka Frejku, třebaže nemohl nevědět, že jeho „imperialistické agentství“, dokazované známostí s bratry Fieldovými figurujícími v procesu s Rajkem, je umělá konstrukce. A neváhal položit na obětní oltář ani hlavu svého nejbližšího spolupracovníka, generálního tajemníka strany Rudolfa Slánského a s ním i řadu dalších. Redakce ústředního organu strany nebyla od Hradu zas tak daleko, aby se do ní brzo nedonesly fámy o tom, že Gottwald utišuje své svědomí alkoholem, i když jeho žena Marta dělá, co může, aby mu v tom bránila. Profesor Kadlec ještě včas dokázal vyklidit rizikové pole politiky a přesunul se do bezpečnějších vod pedagogické činnosti na Vysoké škole ekonomické. Na nějaké konzultace hospodářské politiky strany s profesorem Englišem nebylo možno ani pomyslet. Toho už krátce po únorových událostech radikální studenti vyhnali z Karlovy univerzity, jejímž byl rektorem, a stal se psancem, vykázaným do polorozbořené hájenky kdesi v pohraničí. Teprve v šedesátých letech se mohl vrátit do rodného domku v Hrabyni u Opavy a dožít zde zbytek svého pohnutého života. 16


Jak se rodila, kam směřovala a proč byla potlačena „Šikova reforma“ Zdislav Šulc Do redakce jsem se v r. 1964 vracel za docela jiné situace, 21 než když jsem z ní dva roky předtím odcházel. Příjemným překvapením bylo, že jsem se v hospodářské rubrice setkal s ing. Františkem Kouřilem, s kterým jsme po válce v roce 1945 začínali u firmy Klaar, export bižuterie, v Jablonci nad Nisou. Absolvoval potom Vysokou školu ekonomickou a kádrový referent redakce Rudého práva ho zagitoval pro novinářskou dráhu […]. A zanedlouho „narukoval“ další vysokoškolák – ing. Miloslav Štefek, který rovněž prokázal novinářský talent. Poněkud bohémsky podnikavý Marcel Brožík, orientovaný na zahraniční ekonomiku, vedle vysokoškolské erudice disponoval i několikaletou novinářskou praxí. To už byla parta, se kterou se v nově se vytvářejících společenských podmínkách dalo něco dělat. Nejzávažnější byla změna společenské atmosféry. Ve vedení strany sice nadále působila novotnovská aparátnická garnitura, po příchodu Nikity Chruščova však v SSSR nastalo, řečeno slovy spisovatele Ilji Erenburga, období tání. […] Své mlčení přerušili i ekonomové. V moskevské Pravdě vyšel v záři 1959 článek doktora věd a profesora charkovské univerzity Jevgenije Libermana, který v té době vyvolal veliký rozruch. Namísto dosavadních plánových ukazatelů rozepisovaných z centra navrhoval pro hodnocení podniků jediné kritérium zisk. V Sovětském svazu nastalo dříve neznámé období veřejných ekonomických diskusí. Brzy po návratu do redakce v r. 1964 jsem se setkal s profesorem Libermanem. Při jeho návštěvě v Praze jsme v bytě kolegy Marcela Brožíka prodebatovali celý půlden. K Libermanovu návrhu jsem vznesl námitku, že nezmění-li se celý systém zasahování státu do ekonomiky prostřednictvím centrálního plánování, změní se zisk jenom v jiný druh plánového ukazatele se všemi negativními důsledky na chování podniků. Odpověděl hlavně poukazem na to, že právě dokončuje monografii věnovanou výhradně centrálnímu ekonomickému řízení. Vyjadřoval se však na toto téma velmi opatrně. Hovořil s novináři a byl si vědom, že doma v SSSR existuje silná vrstva odpůrců, kteří zastávají vlivné pozice ve stranickém i státním aparátu s nostalgií po stalinské pevné ruce. Zřejmě se obával, aby jeho výroky pronesené v cizině nemohly být zneužity proti němu. […] Nedlouho poté však v moskevské Pravdě (17. 8. 1964) vyšel článek akademika V. A. Trapeznikova věnovaný právě této otázce. Třebaže autor nebyl ekonom – vzděláním byl technik zabývající se hlavně automatikou – právě on vyslovil názor, že podniky nelze z centra řídit plánovými ukazateli, nýbrž ekonomickými nástroji. Na prvním místě uváděl pohyblivé ceny, dále úrok z kapitálu atd. I tohoto akademika jsem po necelých dvou letech navštívil v Moskvě a dvě hodiny s ním debatoval o tomto tématu, které se již v té době setkávalo se značným ohlasem zejména u lidí v podnicích. A pak už přišel Gennadij Lisičkin, který jako první porušil dosavadní tabu a otevřeně vyslovil myšlenku, že socialistický ekonomický mechanismus se ne17


obejde bez trhu. Odvolal se při tom na autoritu nejposvátnější, na Lenina a jeho NEP. […] Podrobným popisem ekonomického mechanismu NEPu prokázal, že se tehdy tržní principy neuplatňovaly jen ve vztazích mezi socialistickým a nesocialistickým sektorem, ale i uvnitř samotného socialistického sektoru. Na tržních vztazích byl založen také vztah státu vůči ekonomice jako celku – ten musel vše, co potřeboval, nakupoval od podniků za ceny platné na trhu, současně však neodpovídal za jejich dluhy; podniky nemohly počítat s nenávratným financováním, na jeho místo nastoupil úvěr atd. Takto ostře a otevřeně postavená otázka role trhu v socialistické ekonomice se datuje od 26. února 1966, kdy deník Izvestija otiskl první Lisičkinův článek nazvaný Život opravuje. Ten se zprvu setkal s dosti tvrdým odporem např. pěti profesorů a docentů moskevské vysoké školy financí. Lisičkin se však nevzdal. Vydal knížku Plán a trh. Náklad dvaceti tisíc výtisků byl okamžitě rozebrán a naznačil nadějný směr, jímž se začíná ubírat nedogmatické ekonomické myšlení v Sovětském svazu. Lisičkinovi předchůdci z let 1962 a 1964, profesor Liberman a akademik Trapeznikov, si ještě tak daleko jít netroufli a pojem trhu pro ně byl respektovaným tabu. Mluvili o zákonu hodnoty, hodnotových vztazích atp. Když jsem později, v r. 1966, mohl podle vlastní volby cestovat po Sovětském svazu, volil jsem trasu právě tak, abych při ní mohl sledovat takto započatý vývoj sovětského ekonomického myšlení. Napsal jsem o něm pak na tři pokračování Několik poznámek o ruchu v sovětské ekonomické teorii. Seznamovaly s hlavními protagonisty myšlení, směřujícího k překonání administrativně-direktivních metod řízení ekonomiky, dosud dominujících v sovětském ekonomickém mechanismu. Zprvu opatrně, ale postupné stále odvážněji cílily k obnovení role trhu a k ekonomickým nástrojům jeho centrální regulace. Sovětský příklad byl pro naši novotnovskou garnituru nejúčinnější a těžko napadnutelný argument. Ta zatím v každém jen trochu nestandardním názoru spatřovala útok na své pozice. Proto je spěchala označit nálepkou ne – či protimarxistický, ne-li dokonce prokapitalistický.

Obtížná cesta k rehabilitaci trhu Nejinak tomu bylo u nás. Do poloviny 60. let působil pojem trh na představitele novotnovské garnitury jako červený šátek na býka. Současně ovšem v ekonomice narůstaly problémy. Třebaže plánování bylo stále podrobnější, přibývalo disproporcí. Vnitřní trh byl permanentně nedostatkový (tehdy se ovšem mluvilo spíše o nedostatcích v zásobování). To lekalo vedení strany i státu. Obávali se, že by se mohly opakovat události, k nimž došlo po měnové reformě v roce 1953. Právě tenkrát u nás byl zaveden sovětský model centrálního plánování, který byl hlavní příčinou neuspokojivého fungování ekonomiky. Pokus o reformu tohoto systému v roce 1959 se však nezdařil […]. Vedení strany i státu bylo bezradné. Všichni věděli, že je nezbytné něco udělat, nikdo však nevěděl co. Snad právě proto mírně povolilo uzdu, na které dosud drželo zkrátka tisk. […] začaly se objevovat diskusní příspěvky na téma zdokonalování soustavy řízení. Jádrem této začínající diskuse byly hlavně spory o to, který ukazatel plánu je pro centrální řízení nejvhodnější. Na kritice vad ukazatele tzv. hrubé výroby se většina ekonomů shodovala. Různí autoři navrhovali místo něj ukazatele jiné, ale i proti nim se hned našli oponenti odhalující jejich slabiny. 18


Jiným směrem se však ubíraly úvahy několika ekonomů v Ekonomickém ústavu ČSAV. Ota Šik, jeho ředitel, spolu s Bohumilem Komendou a Čestmírem Kožušníkem hledali řešení v uplatnění zbožně-peněžních vztahů (tak zněl pro politická místa přijatelný název pro trh) při konstrukci „soustavy plánovitého řízení“. To byl další povolený kryptogram pro charakteristiku mechanismu fungování socialistické ekonomiky. Ota Šik tyto názory vyjádřil v článku, který zaslal Rudému právu. Jeho šéfredaktor Oldřich Švestka však článek zadržel. Ve svých vzpomínkách Šik líčí,22 jak využil své známosti s A. Novotným z koncentračního tábora, kde se zasloužil o jeho přežití, aby si mu při osobním setkání na Švestkovu cenzuru postěžoval. Když prvního tajemníka současné seznamoval s koncepcí ekonomické reformy, kterou v Ekonomickém ústavu zpracovávají; povšiml si „skelného pohledu“, s jakým jeho posluchač výklad vnímal. Bylo zřejmé, že naslouchající ničemu z toho nerozumí. Pro Novotného ovšem v roce 1963 ještě Šik nepředstavoval žádného mocenského konkurenta. Naopak, zjištění, že tu je někdo, kdo snad zná odpověď na otázku co dělat, vzbuzovalo naději na východisko z bezradnosti. A tak nejen zařídil, aby Rudé právo jeho článek otisklo, ale současně dal pokyn Drahomíru Koldrovi, tajemníkovi pro ekonomiku, aby byla při vládě vytvořena komise, která začne připravovat novou ekonomickou reformu. Tak se i stalo. Od této doby byla cesta do Rudého práva otevřena i šikovcům. Jeden z nich, Bohumil Komenda, zde 28. 3. 1963 uveřejnil pozoruhodný článek, jenž smetl ze stolu diskusi o tom, který z plánových ukazatelů je ten nejlepší pro soustavu řízení, a nastolil otázku klíčovou: „Rozhodující ovšem je, aby velkoobchodní ceny, za něž podnik své výrobky prodává, byly stanoveny nezávisle na vůli podniku a nebyly odtrženy od skutečného vztahu nabídky a poptávky.“ K témuž jsem v té době ještě na vokovické škole došel i já. Byl jsem už rozhodnut věnovat se po určité době vědecké práci, a proto ještě před jejím dokončením jsem začal s aspirantským studiem. Patronem mé připravované kandidátské disertace byl nadaný tvůrčí ekonom Zdeněk Kodet. Zpracoval obrovské množství empirického materiálu z fungování tzv. Rozsypalovy reformy. Z jeho analýzy vyplynula někdy až karikaturní absurdita působení ukazatelového mechanismu. Ve své práci prokázal, že základní nástroj této reformy23– tzv. normativy hmotné zainteresovanosti – deformační účinnost dosavadních metod plánovitého řízení dokonce ještě zesílil. Závěr byl shodný jako u Komendy a jiných šikovců: Ve vztazích mezi podniky se musí uplatnit nástroje, které umožní přímý vliv kolektivní nabídky a poptávky na jejich chování. Autor se tu ještě neodvážil vyvodit důsledky pro centrální (státní) způsob zasahováni do ekonomiky. To ovšem v té době platilo pro všechny ekonomy. I ti nejradikálnější, jako byli Šik, Komenda a Kožušník, se domnívali, že pohyb cen podle efektivní, skutečně projevené nabídky a poptávky se bude realizovat prostřednictvím pružné centrální regulace cen. I když si toho tehdy patrně ještě nebyli vědomi, přicházeli s návrhy, které do dějin ekonomického myšlení vešly pod názvem Lange-Lernerovo řešení. V roce 1964 však vyšel překlad knihy Wlodzimierza Bruse Modely socialistického hospodářství.24 Jeho prostřednictvím i českoslovenští ekonomové mohli zaznamenat, že už ve 30. letech byl tento projekt centrální regulace cen metodou po19


kusu a omylu podroben fundované kritické analýze neoliberálů L. von Misese a F. A. Hayeka. Někteří ji ve svých dalších úvahách a návrzích začali brát v úvahu. Do té doby se takové uvažování pohybovalo vesměs v mezích marxisticko -leninského paradigmatu a v jeho jazyce. Dogmatické pojetí se opíralo zejména o Stalinovy Ekonomické problémy socialismu v SSSR. Proti němu byl vytyčen požadavek tvůrčího přístupu k marx-leninské teorii. Objev „mladého Marxe“, zejména Ekonomicko-filozofických rukopisů z roku 1844, obrátil pozornost k původním humanistickým zdrojům jeho pozdějšího příklonu ke studiu ekonomie (Teorie o nadhodnotě a Kapitál). Právě v ekonomii hledal Marx východisko k překonání fenoménu odcizení a cestu k vytvoření podmínek pro takový rozvoj výrobních sil, který umožni plný svobodný rozvoj tvůrčích schopností každého jednotlivce. Na tuto individualistickou interpretaci mladého Marxe navazovali zejména filozofové (L. Sochor) a sociologové. Konkrétním výrazem bylo vytvoření tzv. Richtova týmu. Obraz o tomto názorovém proudu podává zejména publikace Radovana Richty.25 Tento směr se nesetkával s nějakým větším odporem vládnoucí elity. Někteří její představitelé (např. Jiří Hendrych) jí dokonce vyslovovali podporu. Svým akcentem na technický rozvoj jako zdroj růstu společenského bohatství nedráždily ideology požadavky na hlubší systémoví změny. Jinak tomu však bylo s ekonomy. Těm Marx sloužil především jako argument proti Stalinovu pojetí socialistického vlastnictví pokládajícího za ně výlučně vlastnictví státní. Marxem vyvraceli i Stalinův výklad příčin existence zbožní výroby za socialismu. Ty Stalin spatřoval právě v existenci dvou forem vlastnictví – kolchozního a státního. Cílem byla likvidace vlastnictví kolchozního a tím vytvoření podmínek pro netržní, bezpeněžní, pouze státním plánem řízenou ekonomiku. To byl stalinský model socialistické ekonomiky. Marxova ekonomická teorie (ve shodě s klasickou smithovskou ekonomií) však za jednoznačný zdroj zbožní výroby považovala dělbu práce. A ta za socialismu nezmizela. Naopak – dále se prohlubovala a rozšiřovala, což ovšem znamenalo, že i za socialismu jsou důvody pro existenci trhu a že tuto skutečnost nemůže nerespektovat ve své „soustavě plánovitého řízení“. U Marxe sice nebylo možno najít argumenty, jak má socialistická ekonomická soustava vypadat, neboť se k ní ve svých dílech nevyjadřoval. Avšak náramné se k tomu hodil Lenin. Ten sice po Říjnové revoluci netržní, bezpeněžní ekonomiku zavedl, ale brzo rozpoznal neschůdnost této cesty a na počátku 20. let přešel k NEPu, nové ekonomické politice, která byla na fungování trhu a peněžního systému založena odzdola až po vrchol. Toto vše ale představovalo pro novotnovskou garnituru svrchovaně ožehavá témata. Její představitelé přitom odborné stránce věci vůbec nerozuměli. V tomto směru jsem získal obdobnou zkušenost. Po návratu do redakce jsem začal spolupracovat s redakcí populárně-vědeckého časopisu Ekonomická revue. Měl jsem pro ni připravit rozhovor s Drahomírem Koldrem, tehdejším tajemníkem ÚV KSČ pro ekonomiku a předsedou jeho ekonomické komise. Když jsem v jeho kanceláři vyslovil první z připravených otázek, hleděl na mě beze slov, jako bych na něj promluvil cizím jazykem a jako by čekal, až mu ji přeložím do češtiny. Zopakoval jsem otázku a improvizovaně přidal několik 20


poznámek naznačujících možnou odpověď. Po další chvíli mlčení tázaný konečně promluvil. Řekl, že to jsou složité věci, že si to musí promyslet. Bylo by nejlepší, kdybych mu dal otázky písemně a on mi na ně vypracuje odpovědi. Jedním z těch, kteří poté odpovědi zformulovali, byl ing. Ota Turek, kterého do aparátu ÚV před časem převeleli ze Státní plánovací komise. Ten, obdobně jako já v roce 1953, odtud zanedlouho „uprchl“, a to do Ekonomického ústavu ČSAV. Tam se pak výrazně podílel na formování ekonomické reformy. Spřátelili jsme se a já získal kvalitního proreformního autora. […] Stěžejní úlohu v myšlenkovém působeni na podobu „nové soustavy řízení“ začal hrát Ekonomický ústav ČSAV. Jmenování jeho ředitele O. Šika do čela teoretické skupiny týmu, který působil při Státní komisi pro řízení a organizaci, tuto roli ústavu ještě zesílilo. Veškeré mé sympatie patřily právě lidem z tohoto týmu. S většinou z nich jsem se seznámil osobně a mnozí se stali mými celoživotními přáteli. Články, komentáře, úvodníky či poznámky, které podporovaly tento – v té době nejradikálnější – pokus o rozchod s administrativně-direktivním systémem centrálního plánování ekonomiky, bych mohl počítat na stovky. Stejně tak můj mladší spolupracovník Miloš Štefek. Připomenu jen jeden svůj text z té doby – reportáž z pražského výrobního družstva Drutěva. Zde s výrazným úspěchem experimentálně uplatňovali některé prvky připravované nové soustavy, zejména volnější tvorbu cen a nové způsoby hmotné zainteresovanosti pracovníků podniku na jeho hospodaření. V den, kdy článek vyšel, zazvonil ráno na mém redakčním stole telefon. Ohlásil se v něm dr. Josef Goldmann. Více než nad slovy chvály týkajícími se mého článku jsem jásal, že přežil léta vězení a opět se může věnovat vědecké práci, tentokrát v Ekonomickém ústavu ČSAV. Stal se jedním z mých osvědčených autorů. Z jednoho z Goldmannových článků, nejednou polemicky se vyslovujících pro radikální reformu přežilého ekonomického systému (tentokrát spolupodepsaného jeho přítelem Adolfem Sukem), ocituji jedinou větu. Ta totiž přesně vystihovala i moji „strategii“, kterou jsem tehdy na stránkách Rudého práva uplatňoval. „Časy, kdy jsme všichni byli jednoho názoru, jsou však definitivně za námi. Jedině v ostrém konfliktu různých hledisek lze se dopátrat objektivní pravdy; jedině diskusí, třeba i ostrou, získáme záruku, že správnost té či oné strategie bude ověřena co nejširší kritikou všech, kteří k danému problému mají co říci.“ Mezi ekonomy skutečně nepanovala názorová shoda v tom, jak řešit velmi neuspokojivou situaci v ekonomice. Fakt, že hlavním „dodavatelem“- studií pro formování nové ekonomické soustavy stal Ekonomický ústav ČSAV, vyvolával v některých kruzích jistou averzi. Dal jsem si za úkol těmto antagonismům čelit a získávat ekonomy také z jiných institucí, aby se na stránkách Rudého práva vyslovovali třebas i polemicky k problematice nové soustavy řízení, jak zněl oficiální název připravovaných změn. Dařilo se to zejména s Výzkumným ústavem ekonomiky průmyslu a stavebnictví, který byl odděleným pracovištěm Vysoké školy ekonomické a zabýval se hlavně problematikou podnikového managementu. Vedl jej prof. Věněk Šilhán a značnou aktivitu týkající se problematiky strukturních změn v průmyslu vyvíjel ing. Jiří Sláma […].26 Nezanedbatelný byl myšlenkový proud reprezentovaný zejména ekonomy z Výzkumného ústavu národohospodářského plánování. V jeho čele stál Zde21


něk Vergner. Znal jsem se s ním i s jeho náměstkem Miroslavem Součkem ještě z konce padesátých let, kdy jsem s nimi spolupracoval. Tehdy právě tento ústav představoval teoretickou základnu první, tzv. Rozsypalovy ekonomické reformy. Nepatřili již k ortodoxním marxistům, které u nás reprezentoval zejména Felix Oliva, přednášející na VŠE, třebaže někteří z nich prošli sovětskými školami. Bylo to však již v postalinském období, kdy se i v Sovětském svazu začaly objevovat diskuse o využívání zbožně-peněžních vztahů. […] Do oblasti ekonomické teorie jsem veřejně vstoupil v r. 1965 na mezinárodním fóru. Václav Slavik tehdy zastupoval Československo v redakci časopisu Za trvalý mír, za lidovou demokracii. Byl to orgán Informačního byra komunistických stran a vycházel v řadě jazykových mutací. Požádal mě, abych do časopisu napsal článek o československé ekonomické reformě a jejích teoretických východiscích. Ta už v té době měla své stranické požehnání lednovým plénem ÚV KSČ. V řadě podniků se experimentálně ověřovaly některé její principy. Od počátku roku 1966 se měla realizovat v celé ekonomice. Základní myšlenkou mého článku bylo, že už ve 20. letech byla v Sovětském svazu „postavena otázka modelu socialismu zvláště pak jeho ekonomické soustavy.“ A opět, jak to bylo nezbytné, jsem pod záštitou nezpochybnitelné Leninovy autority označil za jedině perspektivní pro socialismus model reprezentovaný NEPem ve 20. letech v SSSR. Ten byl založen na využití zbožně-peněžních vztahů s novým pojetím vztahu mezi plánem a trhem. Za neschůdný už označil model netržní, bezpeněžní, centrálně plánované ekonomii, jejíž novodobou teoretickou podobu představovaly zejména Stalinovy Ekonomické problémy socialismu v SSSR. Většina článku objasňovala způsob aplikace zbožně-peněžních vztahů a nové pojetí vztahu plánu a trhu v československé ekonomické reformě. Za nejzajímavější – z dnešního hlediska – však nepovažuji sám obsah článku, který měl pochopitelně dobové omezení. Mnohem pozoruhodnější a pro dobu charakteristický byl proces, jímž prošel, než nakonec přece jen vyšel. Do redakce sídlící v bývalém Jezuitském semináři v Praze-Dejvicích se dostavili dva sovětští redaktoři časopisu. Jeden z nich položil na stůl vysoký sloupec Leninových spisů, který přinesl v podpaží. Podle připravených záložek je pak otevírali a předčítali pasáže, ve kterých Lenin mluvil o státním řízení ekonomiky a kritizoval působení trhu. Když skončili svou recitaci, položil jsem jim otázku: „Ze kterého roku jsou tyto citáty?“ Všechny byly z programových dokumentů stranických sjezdů z let 1918 a 1919. A ty tehdy chápaly socialistický stát jako síť výrobně-spotřebních komun, které evidují a rozděluji výrobu a spotřebu, přičemž peníze, pokud ještě zůstávají, plní hlavně úlohu evidence a kontroly. Banky jsou chápány jako jakási ústřední účtárna, obchod je nahrazen rozdělováním atd. Připomněl jsem v mém článku uvedený citát, že sám Lenin se o těchto programových představách vyjadřoval velmi zdrženlivě. Např. na VIII. sjezdu v roce 1919 zdůrazňoval, že „vznikne program, v němž bude mnoho chyb, ale v tom není žádné neštěstí – příští sjezd jej opraví. […] Nyní bude náš program sestavován spíše na základě praxe a podle zkušeností sovětské moci než podle knížek.“ Zeptal jsem se, proč necitují Lenina z roku 1921, kdy tento program opravil novou ekonomickou politikou orientovanou plně na využití tržních vztahů. Odpověď jednoho i opo22


nentů zněla: „Pro nás jsou směrodatné tyto Leninovy výroky.“ To už jsem se rozčílil a začal na ně křičet, že zacházejí s Leninem jako s mrtvým psem. Vylekaný Václav Slavík se snažil situaci zklidnit, ale napětí spíše vzrostlo. Oponenti totiž žádali vyškrtnutí kritických pasáží týkajících se Stalinových Ekonomických problémů socialismu v SSSR. Tomu jsem se až tak moc nedivil. Učebnice politické ekonomie socialismu byly založeny právě na tomto Stalinově díle. Nejen v Sovětském svazu, ale i u nás. Když se v Československu v roku 1965 objevila první „revizionistická“ učebnice,27 napsal jsem o ní dost obsáhlou recenzi, i když s některými výhradami a připomínkami. Konečné rozhodnutí o osudu mého článku se přeneslo na redakční radu. V ní byli i představitelé jiných komunistických stran. Hlavně díky podpoře italských a francouzských členů nakonec článek v 6. čísle časopisu vyšel. Když jsem se pak v roce 1966 sešel v Moskvě s Gennadijem Lisičkinem, s překvapením jsem naslouchal jeho díkům za tento článek, který jemu i jiným zastáncům uplatnění trhu v socialistickém ekonomickém mechanismu údajně velmi pomohl. Studium na vokovické škole natolik podnítilo můj zájem o teorii, že jsem se rozhodl připravit se na to, abych mohl přesedlat z novinařiny na ekonomický výzkum. Ještě před skončením školy jsem zahájil aspirantské studium a přípravu obhajoby kandidátské disertace na téma Hospodářství a demokracie.28 Záběr jsem rozšířil o sociologickou tematiku. Hledal jsem klíč k pochopení toho, jak fungují instituce a vztahy mezi formální a neformální organizací ve společenských organismech. To mě přivedlo ke kybernetice, kde zejména kniha Norberta Wienera Kybernetika a společnost pro mě znamenala velký objev. Do mého studijního záběru se dostala i sociální psychologie, zejména pak teorie „human relations“ G. E. Maya, původem Australana, ale aktivně působícího hlavně v USA. Po návratu do redakce jsem si zařídil pravidelnou dodávku Neue Züricher Zeitung, které měly vynikající rozsáhlou ekonomickou přílohu. Ta se neomezovala jen na sledování burzovních indexů. Soustavně informovala o vývoji ekonomického myšlení (makro i mikro ve světě). […]. Objevil jsem ale také další nový, neočekávaný zdroj. Dosud stále ještě fungovala cenzura. Mimo jiné zachycovala i „nežádoucí“ literaturu přicházející ze zahraničí. Do redakce občas přišel balík zabavených knih, a kdo měl zájem, mohl si některé vypůjčit. Z takto získaných a nikdy nevrácených knih mně zvlášť posloužily hospodářské dějiny USA. Studoval jsem zejména vývoj peněžního systému vrcholící vznikem a fungováním Federálního rezervního systému. Četl jsem Schumpetera, Keynese, Burnhama, Berleho a Meanse.

Šik se stává nepřítelem novotnovské garnitury Zdislav Šulc XIII. sjezd [31. 5. – 4. 6. 1966] se konal ve zvláštní atmosféře. Již půl roku se uskutečňovala ekonomická reforma v podobě, jak ji schválilo plénum ÚV KSČ v lednu 1965. „Teoretickou frontu“ personálně navenek reprezentoval Ota Šik. Stál v čele teoretické skupiny Státní komise pro řízení a organizaci, kde se dokumenty o nové soustavě řízení připravovaly. Právě tato „fronta“ byla silně nespokojená s omezeními, která do konečné podoby dokumentu z ledna 1965 protlačili především centrální plánovači. Ti argumentovali tzv. věcnými problémy ekonomiky, projevují23


cími se hlavně četnými disproporcemi. Teoretičtí ekonomové se dožadovali zejména urychlení cenové přestavby. Toho se ale politické vedení obávalo. Podvědomě tu zřejmě ještě stále působil otřes vyvolaný měnovou reformou v r. 1953. […] Šik, kterého Novotný v roce 1963 přípravou ekonomické reformy pověřil, se pro něj stal nebezpečným konkurentem, ne-li přímo nepřítelem A tak, třebaže mezi prvními přihláškami do diskusi – po Novotného referátu – byla právě ta Šikova, slovo stále nedostával. V hloučcích, které se o přestávkách vytvářely mimo hlavní sál Průmyslového paláce, se více než o referátu Novotného hovořilo o tom, zda Šik slovo dostane, nebo ne. Nezůstalo pochopitelně tajemstvím, že se přihlásil, ale den za dnem plynul a Šik vyvolán nebyl. Nastal poslední den a diskuse se chýlila ke konci. Jako poslední dostal slovo Ota Šik. Když domluvil, celý sál povstal a tleskal a tleskal… Demonstrativní Šikovo vítězství nejen prokázalo reformní stmelení naprosté většiny delegátů sjezdu. Nepochybně přispělo i k tomu, že se Zásady urychlené realizace nové soustavy, vypracované Státní komisí pro řízení a organizaci a projednané ekonomickou komisí poslední březnový den 1966, i přes námitky SPK začaly od 1. ledna 1967 uskutečňovat. Když však uskutečněná přestavba velkoobchodních cen odhalila obrovskou míru jejich deformace, centrální plánovači se polekali. Místo, aby přikročili k dalšímu předpokládanému kroku reformy – k propojení velkoobchodních cen s maloobchodními a umožnili tak přímé působení nabídky a poptávky na výrobní rozhodování podniků – začali s přerozdělováním podnikových důchodů. Dveřmi vyhazovaná stará „soustava řízení“ se proto začala vracet okny, což se „teoretické frontě“ samozřejmě nelíbilo. Kritizovali to v odborném tisku i na zasedání své profesní organizace České společnosti ekonomické. Moc však měla v rukou Státní plánovací komise.

Intermezzo editora

Co mohl způsobit novinář Jindřich Beránek Zdislava Šulce jsem si vážil čtvrtstoletí před tím, než jsem měl možnost jej osobně poznat. Bylo mi třicet, když jsem opouštěl svou první redakci, kde jsem byl zpravodaj pro všechno od palivo-energetické základny (měl jsem za sebou reportáž na pokračování o světovém rekordu na dolu Mír v Břežánkách, rozšířenou zprávu, že se rozběhl první turbogenerátor na tušimické jedničce, ale i když tehdy žádná ekologie ještě nebyla, taky o tom, jak stromy umírají vstoje, (protože věčně doutnající hnědé uhlí i síra z jeho spalování dokázaly zničit krušnohorské lesy, vypůjčil jsem si titulek z jedné tehdejší hry). Psal jsem i pro kulturu – např. komentář o celostátní soutěži tvořivosti mládeže v oboru malých scén. Jaké vzpomínky mi zůstaly? – Při cestě z Břežánek do Bíliny, kde jsem tehdy přespával, jsem pracně fabuloval lidské problémy, které kluky z party rekordmanů provázely. Na finále vyslala Praha specialistu, aby se připomínal mezi VIP, jak se dnes říká. Já mezi obyčejnými lidmi bezděčně vyslechl, jak kvůli rekordu 24


chyběly jinde co chvíli vagony. Celý měsíc jsem viděl šachtu jen na tom jednom rekordním předku a vymýšlel jako v TV soukromé problémy, zatím co šachta žila obranou všech proti protekci rekordmanů. Ale z článku specialisty na doly jsem nepoznal, že by problémy hlubiny znal nějak líp, i když to byl „ostravsky cip“. Ta redakce byla Mladá fronta a ETU I. stavbou mládeže; na tu dvousloupečnou zprávu jsem čekal šest dní, než se montérům podařilo vyzobat všechny zádrhele. Čas jsem si krátil jako závozník terénního auta, které řídil předseda svazáckého výboru a také můj bytný v tom místě přechodného pobytu, Vašek Satrapa. Vozili jsme svačiny a hutnické pivo mechanikům. Nakonec se turbína roztočila na Hod Boží velikonoční, ale noviny vyšly až v úterý. Moje třetí den vyčpělá zpráva byla i tak na „jedničce“ a s výrazným titulkem. Velice výrazným. Ústecké STM vyhrálo tenkrát Kladivadlo z Broumova. Mělo tam potíže, protože východní Čechy, a zejména okres Ústí nad Orlicí, byly v 60. letech výjimečně konzervativní: tamní „bafuňáři“ se pořád dožadovali něco zakazovat. A tak zařídili svazáci z KVV Ústí nad Labem, aby Kladivadlo přesídlilo jako soubor Stavby mládeže Tušimice do Kadaně. Herečka Uršula Kluková byla zaměstnána jako sekretářka Vaška Satrapy, Pavel Fiala jako lektor v Domu kultury, Vladimír Šuman – o čtvrtstoletí později náměstek ministra obrany – byl mezitím elektrárenský technik, jak jsem o tom psal v knize o normalizaci.29 Ale taky jsem už něco slyšel, že se chystá ekonomická reforma. Pravidelně o ní zajížděl přednášet Věněk Šilhán, kterého jsem poznal jako mladého asistenta; na jeho přednášky z ekonomiky průmyslu jsem za studií chodil. Věněk pocházel z Chomutova, tedy z okresu, kde vyrostla ETU I. a bylo Kladivadlo, než přesídlilo do Ústí nad Labem. V něm hrálo v závodním klubu chemičky. Spolek pro chemickou a hutní výrobu jej uvolnil, protože měl hlavní slovo v novém Domu kultury, kde mj. přednášel i Věněk Šilhán. A protože jsem se jako jeho student dostal i na kuloárové diskuse po semináři, dovídal jsem se, jak přesto, že Ota Šik byl najmenován do čela Státní komise pro řízení…, nemá to ekonomická reforma snadné. „Ale vždyť se o jeho reformě píše i v Rudém právu,“ namítl tajemník krajské odborové rady, „a pozitivně.“ Protože o tom psal „světový formát“, bylo to v linii i pro tajemníka KOR i pro jiné soudruhy, kteří vše povolovali nebo zakazovali. Taky ještě pamatuju, že mi – když byl ještě tajemník KV ČSM pro dělnickou mládež – v interview řekl: „Výsledky v socialistické soutěži takové máme, protože ji vyhodnocujeme dekádně každý týden.“ – „To snad není možný,“ rozesmál jsem se. – „No, jasně, dekádně každý týden…“ – Inu, někteří rostou, tenhle dospěl až do baráku odborů, když jeho někdejší kolegyně pro kulturu atd. Vlasta Klímová přešla na sekretariát OV KSČ a dostala na starost reformu řízení. A protože tomu bylo podobně na mnoha místech, postarali se delegáti sjezdu, dobře informovaní, na čem Ota Šik pracuje, 4. června 1966 o ten nadšený potlesk po jeho vystoupení. Věděl jsem, že jeho článek nedovolil uveřejnit šéfredaktor světového formátu Švestka, který dozrál do svých funkcí v tomtéž kraji, 25


na Teplicku. Ale věděl jsem už, že jsou také novináři, kteří mají svůj rozum, něco znají a že jim „přezrálé švestky starých časů“ nedokážou překážet. Jak se články o reformě objevovaly v RP jste si mohli přečíst v této monografické studii o novináři, kterého jsem si vážil daleko dřív, než jsem měl možnost jej poznat. A mrzí mne, že jsem nenašel chvíli, abych mu stačil říct, že s autorem knihy Kybernetika a společnost, která jej tak ovlivnila, jsem jako kandrdas mohl udělat svoje první interview v Mladé frontě. Vyšlo 4. září 1960 a končilo Wienerovými slovy: „Mnozí si myslí, že kybernetické stroje nahradí myšlení lidí. Myslím, že tomu bude opačně – kybernetika donutí člověka, aby jeho myšlení bylo mnohem dokonalejší.“ 30

Cestou k socialismu s lidskou tváří Zdislav Šulc Můj silně kriticky obraz novotnovsko-koldrovské intelektuálně omezené aparátnické garnitury by však nebyl pravdivý, kdybych pomlčel, že v polovině šedesátých let již byla v aparátu ÚV – alespoň na ekonomickém úseku, se kterým jsem tehdy hlavně komunikoval – řada vzdělaných a reformně smýšlejících pracovníků. Museli ovšem prokazovat mimořádné diplomatické schopnosti, aby obstáli v ohnisku protichůdných tlaků. Ty vycházely především od jejich šéfů motivovaných pocity mocensko-politického ohrožení. Naproti tomu odborně fundované tlaky přicházely zejména z „teoretické fronty“. Jejím představitelům, na rozdíl od svých nadřízených, rozuměli a chtěli je prostřednictvím stranických dokumentů – jak to ani v systému s ústavně zakotvenou vedoucí úlohou strany ani jinak nebylo možné – dostat do života. 31 Mistrem v tomto ohledu byl zejména ing. Bohumil Šimon, vedoucí ekonomického oddělení. […] V r. 1968 B. Šimon, již jako první tajemník městské stranické buňky, znovu prokázal své kvality. Bezprostředně po srpnovém vstupu vojsk Varšavské smlouvy se právě tato organizace postavila do čela odporu a mimo jiné iniciovala urychlené svolání vysočanského mimořádného XIV. sjezdu. Ten – vedle prohlášení předsednictva ÚV z 21. srpna označujícího intervenci za porušení mezinárodního práva – vytvořil další legální základnu odporu. Mnohem obtížnější bylo komunikovat s oddělením průmyslu, jeho vedoucím byl Ladislav Adamec. Jeho jméno vešlo do veřejného povědomí až mnohem později, po 17. listopadu 1989. Tehdy se jako předseda vlády marně pokusil na půlmiliónovém mítinku na Letně odvrátit generální stávku. Po neúspěšném vyjednávání s představiteli Občanského fóra o nové vládě předal tuto roli Mariánu Čalfovi. […Na rozdíl od Šimona bylo] jednání s ním pro novináře dost nepříjemné. Adamec pojímal Rudé právo jako jakýsi ústřední stranický věstník, který tiskne hlavně směrnice a pokyny, co a jak mají ti dole dělat. Nejvíce oceňoval mnohostránkové podvaly, jak se po sovětském příkladu říkalo článkům, jež zaplňovaly až třetinu spodní stránky novin velkého formátu. V redakci byly všeobecně považovány za nejméně čtené texty. Jednou jsem se na poradě tohoto oddělení pokusil vysvětlit, že milionový čtenářský okruh si žádá poněkud jiný přístup, má-li mít autor naději, že si jeho slova bude chtít někdo přečíst. Adamec neskrýval svou nelibost. Třebaže i ně26


kteří jeho spolupracovníci se mnou v duchu souhlasili, a sami dokonce dovedli leccos napsat „pro lidi“, žádný mě nahlas nepodpořil. Nikdo proti sobě nechtěl svého šéfa popudit, spíše stáli o jeho přízeň. S pochopením naopak přijímali, že jeden z nich za šéfa, externě studujícího na vysoké škole, sepisoval práci určenou k obhajobě. [O roli, kterou hrála Státní plánovací komise, v jejímž čele stál Oldřich Černík, pojednávaly druhá a třetí část článku Z jeviště, kde se odehrávalo drama ekonomické reformy. Národohospodář Zdislav Šulc spoluvytvářel její letopisy;32 stejně sem patří i další části stati: Ekonomická reforma v RP. jakož i Od novin k vědě – a konec všem nadějím.33 ] Mé zážitky jsou pochopitelně spojeny zejména se světem ekonomie. Největší myšlenkový kvas probíhal na půdě Ekonomického ústavu ČSAV. Právě odtud vycházely hlavni ideje připravované ekonomické reformy a jejich nositelé vesměs patřili ke stejné krevní skupině, jakou jsem měl já sám. Bohumil Komenda, který v té době byl rovněž šéfredaktorem Politické ekonomie, ji proměnil z ideologického nástroje strany v seriózní, vědecky fundovaný časopis, ve kterém publikovali výsledky základního ekonomického výzkumu nejen ekonomové z „jeho“ ústavu, ale i další reformě smýšlející ekonomové z vysokých škol a jiných pracovišť. Čestmír Kožušník, Otakar Turek, Karel Kouba, který sem přišel z „vokovické Sorbonny“, Karel Suchan, Jan Pleva, Jiří Kosta a samozřejmě Josef Goldmann se svým analytickým týmem. […] Ekonomický ústav mě nepřitahoval jenom prostřednictvím osobností, s nimiž jsem se v něm setkával. Mimořádně inspirativní byla jeho činnost ediční. Vydával několik řad publikací zachycujících výzkumnou činnost jeho pracovníků, včetně zpráv ze zahraničních cest a stáží; byla mezi nimi též obsáhlá informace V. Klause o koncepci samosprávné ekonomiky Čechoameričana Jiřího Vaneka z Corneillovy univerzity, kde Klaus pobýval na vědecké stáži. Problematika podnikové samosprávy patřila vůbec k nejdiskutovanějším tématům v Politické ekonomii a Plánovaném hospodářství. Ústav k tomu uveřejnil překlady snad všech relevantních zahraničních autorit (Benjamin Word, Evsey David Domar, B. Horvát atd.). Nebylo divu, aniž to kdo přímo vyslovil, řešila se tu otázka fungování vlastnických vztahů v deetatizované, ale ne privatizované ekonomice (ani nejradikálnější reformátoři nepředpokládali, že by soukromé podnikání překročilo hranice drobné výroby či podniků služeb). Překládaly se monografie věnované fungování trhů (např. J. R. Hicks). Nejzávažnější byl překlad světoznámé učebnice P. A. Samuelsona, společné dílo Luďka Urbana a Rity Budinové (později Klímové). Učebnice však více než jedno dvacetiletí zůstala pouze v podobě ústavní publikace. Předpokládané knižní vydání zhatil 21. srpen 1968. Světové ekonomické myšlení nedoháněl jenom sám Ekonomický ústav. Stejně se činili v Ústavu sociálně politických věd na Karlově univerzitě. Na základě promyšleného projektu ve sbornících seznamovali s takovými světovými autory, jako byli L. Walras, A. Marshall, E. H. Chamberlain, J. Robinsonová, J. Galbraith a další. Zasvěcené informace o nich podávali R. Budínová, J. Mervart, D. Fišer, A. Červenková a D. Marhoulová. Podobně působili J. Janiš a J. Sládek na katedře ekonomie Českého vysokého učeni technického. S posledně jmenovaným mě spojil zvlášť těsný vztah. Přizval mne k vydávání Ekonomické revue, 27


která si v krátké době získala značný počet čtenářů. V roce 1967 jsem do revue napsal sérii esejí, které byly jakousi bilancí mého poválečného myšlenkového vývoje a dotýkaly se nejožehavějších otázek té doby. Pro ilustraci uvádím několik citátů ze záložky jejich souborného vydání z roku 1968 pod titulem Ideály, iluze a skutečnost: „V naší společnosti již dlouho narůstala krize myšlení, která je ovšem jen odrazem krize této společnosti samé. Poslední léta byla stále více obdobím deziluze a skepse. […] Právě tento proces je základním tématem tohoto svazku. Autor, ekonom a novinář, nezůstává jen u ekonomických aspektů problematiky dnešního socialismu, i když tvoří významnou součást esejí (to platí především o kritice iluzi o socialistickém vlastnictví, úloze peněz, plánování atp.). Üvahy překračují hranice ekonomie, když se snaží odpovědět na podmínky reálného osvobozeni člověka, rozebírají logiku moci, zamýšlejí se nad kvalitami revolucionářů včerejška a dneška a nad celkovou tváří socialismu. Znějí aktuálně, třebaže většina esejí byla napsána dávno před tímto datem (míněn leden 1968) a autor na jejich textu nic neměnil.“ Na ostří nože zde bylo zformulováno základní závěrečné vyznění esejů; „Stupeň reálného osvobození člověka se dnes stává hlavní mírou schopností socialismu jako společenské formy. Buď ji vyřeší lépe než jiné společnosti, a pak mu patří budoucnost. Anebo ztroskotá a sám sebe tak odsoudí do historie jako jednu z pozoruhodných sice, ale přece jen pouhých epizod v životě člověčenstva.“ […] Historie ovšem nezná „kdyby“. Na rozdíl od Marxova očekávání, že socialismus naváže na vyspělý kapitalismus, došlo k budování socialismu v ekonomicky zaostalém a politicky dekadentním Rusku. Zdá se, že právě tam byl položen genetický základ jeho nevyhnutelného konce. Už tehdy v sobě historický vývoj obsahoval potenciální zápornou odpověď na položenou otázku. Československý 21 srpen 1968 ji signalizoval a rok 1989 definitivně stvrdil. 34

28


Oldřich Týř Muž, kterého aktivita nikdy neopustila, byl jí stále plný. I proto přišla v 10. listopadu ráno do kanceláře Syndikátu novinářů přece jen poněkud nezvyklá omluva. V 9.22 hod. mi přeposlala sekretářka Kateřina Phethean tento mail: „Vážení, ve čtvrtek 5. 11. 2015 večer zemřel ve věku 92 let můj otec Oldřich Týř. 35 Zemřel náhle, v plné aktivitě a relativně zdráv. Ještě ve čtvrtek jsme spolu mluvili, že o víkendu dáme v Litvínově dohromady jeho nový tablet, který si pořídil. Když jsem k němu v sobotu 7. 11. 2015 přijel, už neotevřel. Píšu Vám tu zprávu, protože táta měl dnes 10. 11. 2015 jet za Vámi do Prahy.“ PaedDr. Jiří Týř, Hrádek nad Nisou Obsahoval fotografii a nekrolog. V půli března mi přišel také mail. Obsahoval fotografii a nekrolog. Krátce po sobě jsem tak dostal dva výjimečné texty. Napsaly je nejen dvě děti mých kolegů, ale také dva lidé, kteří dospěli a reprezentují už zcela jinou generaci. (bek)

Bojovnost ho neopustila Jiří Týř Můj táta byl předúnorový sociální demokrat. V 50. letech minulého století byl redaktorem novin Výstavba v litvínovské chemičce a redaktorem novin Ozvěna na dole Vítězný únor. Psal otevřeně a tak, že mu lidé rozuměli. Znelíbil se tím partajním funkcionářům z KSČ na Mostecku. Potom několik let pracoval jako ekonom dolu Pluto v Louce u Litvínova. Od poloviny 60. let byl šéfredaktorem okresních novin Nástup v Chomutově. I tady psal zajímavě a otevřeně. V Chomutově ho zastihl rok 1968, po kterém přišlo další partajní účtování. V roce 1970 byl vyloučen z KSČ prý za to, že se nepostavil dost rozhodně tzv. kontrarevolučním živlům. Skutečným důvodem bylo, že nezapadl do normalizační sestavy, která mu nechtěla odpustit články, ve kterých pravdivě odkryl nepravosti těch, kteří do té normalizační party i dál patřili. Když se proti tomu důrazně odvolal, dostal pohrůžku, že se to odrazí na možnostech studia mého a mého bratra Oldřicha. To byl důvod, proč táta nepokračoval v otevřeném vzdoru. Pracoval pak až do odchodu do důchodu v roce 1984 jako hlídač ve vodárně v Hamru u Litvínova, skladník Restaurací a jídelen v Mostě a jako provozní dělník v litvínovské chemičce. Přitom psal kroniku obce Hamru u Litvínova, věnoval se technickým zájmům, rybařil, maloval a fotografoval. Fotografovat směl, ale jen děti v mateřských školách. Když chtěl v 80. letech fotografovat pro mostecké muzeum, tehdejší soudruzi mu to nedovolili. Do roku 1974 jsem si už jako vysokoškolák přivydělával na prázdninových brigádách v litvínovské chemičce. Mého tátu si tam někteří lidé ještě pamatovali a říkali mi: „Když tady tvůj táta psal noviny, tak to byly jaksepatří noviny.” 29


Po roce 1989 byl zvolen litvínovským místostarostou. Počátkem 90. let napsal Petrovi Pithartovi upozornění, že okresní noviny v celém Česku jsou prodávány do zahraničí. Dostal odpověď, že to je v pořádku. Bývalí spolupracovníci z Chomutova se přitom na něho obrátili, aby jim pomohl zachovat samostatný Nástup. To se povedlo a noviny nástup byly ještě několik let samostatné. Otcův život byl pestrý. Nikdy zbytečně neskláněl před bezprávím. Mně i mému bratrovi dal mnoho dobrého tím, že nám byl až do konce v mnoha věcech dobrým tátou, učitelem i příkladem. Čest jeho památce. Z odpovědi na mail, kterou jsem odeslal na Sever Čech: Oldřich patřil k prvním členům Klubu novinářů Pražského jara a se značnou vervou vystoupil proti snahám bavorského koncernu, který usiloval mít vliv na regionální noviny; ještě dřív než Hereiterův kombinát z Passova začal kooperovat s generálním ředitelem normalizačního Vydavatelství Rudého práva ing. Košťálem v dodnes existujícím vydavatelství Labe-Vltava-Press. Na rozdíl od Passova se chtěl hned v r. 1990 zmocnit okresních novin v příhraničí. Jedním z nich měl být i týdeník Nástup, odkud byl Oldřich v době normalizační vyobcován. Vše, co píšete, pane doktore, je pravda; jen to Oldřich prožíval naplno a reagoval s energií sobě vlastní. Také premiéru vlády ČR Pithartovi, který patřil k prvním, kdo u nás negovali smysl a význam reformních let, to dal tehdy najevo. Patřil ostatně k těm, kdo mne inspirovali, abych do závěrečné části knihy o normalizaci, kterou jsme nedávno vydali, napsal, co stalo s českými médii po listopadu 89. A bolí mne, že jsme se s Oldřichem už nemohli setkat v listopadu 2015 – třeba na besedě o zmíněné knize v Masarykově demokratické akademii. (bek) Jaké vzpomínky mi zůstaly na Oldřicha? Prostřednictvím jednoho z dávných kolegů se mne tehdy pokusil získat polistopadový funkcionář okresu Chomutov, abych Oldřicha přesvědčil, jak štědrý dar ten partner ze severnější části Bavor pro příhraniční okresy od Chomutova po Šumavu a Český les nabízí. Černožluté noviny z těch okresů publikovaly např. reportáže na jedno brdo: kdyby se privatizovala zemědělská družstva, někdejší majitel polí z řad osídlenců ani neví, odkud kam sahaly jeho pozemky – na rozdíl od muže z rodiny někdejších odsunutých čs. Němců, který se tam přijel „náhodou zrovna“ podívat z Bavorska. Vidíte, takový člověk se dovede o majetek starat, má napadnout čtenáře, a ne ti, co k němu přišli kdovíjak… A tomu Oldřich, který vydával se svými kolegy Nástup i bez dotace Okresního úřadu, byl nejen konkurencí, ale pro funkcionáře OkÚ i špatným svědomím. Ani mne nenapadlo na Oldřicha působit; špatné svědomí se stalo jen „dětskou nemocí“ času, kdy okres Chomutov ovládli mnohem otrlejší šíbři. Jako třeba Novák-senátor či Novák-sudí.

30


Zemřela Anička Fidlerová Jirka Linhart Nerad jsem poslem špatných zpráv, ale někdo to napsat musí. Dneska před sedmou ráno zemřela v Karlových Varech moje maminka, členka KNPJ Anna Fidlerová.36 Ve 30. letech se angažovala v levicovém studentském hnutí Mladá kultura, po roce 1945 pracovala jako redaktorka regionálních deníků v Liberci (Stráž severu / Cesta míru) a v Karlových Varech (Stráž míru). Po zrušení Karlovarského kraje při územní reorganizaci v roce 1960 působila jako redaktorka plzeňské Pravdy, za normalizace byla ocejchována jako přední představitel „pravicového oportunismu“ na Karlovarsku a na dvacet let profesně i společensky zlikvidována. Pokud se nemýlím, byla poslední žijící členkou redakce plzeňské Pravdy rozehnané v roce 1969 (ostatní – Standa Nedvěd, Bohouš Paur, Jaromír Milota a další, které jsem znal, ji na cestě na věčnost už dávno předběhli). K novinařině se Anička vrátila až po listopadovém převratu jako pilná spolupracovnice celé řady regionálních i celostátních novin a časopisů. V její práci dominovala témata z kultury a historie, z větších prací je třeba jmenovat historii Jáchymova shrnutou do knížky Údolí živé vody [1967, 1997]. Poučena svým „životním omylem“ v podobě členství v KSČ už nikdy nevstoupila do žádné strany a s výjimkou práce pro OF na přelomu let 1989/90 se politicky neangažovala. Do posledních chvil života si ale udržovala přehled o dění na domácí i zahraniční politické scéně a do posledních chvil pilně pracovala – její poslední příspěvek vyšel v Karlovarském deníku deset dnů před jejím odchodem na věčnost. Anna Fidlerová-Linhartová je uvedena z redakce plzeňské Pravdy společně s jejím šéfredaktorem Janem Vencovským v seznamech 6335 „nepřátel režimu na věčné časy“ z České i Slovenské socialistické republiky – Jednotné centrální evidenci představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu… z roku 1971. [In: Květy jara – plody podzimu., c. d. s. 90n., jmenovitě s. 109.] (bek)

31


Věra Šťovíčková-Heroldová

* 3. 11. 1930 v Praze, †30. října 2015 tamtéž. Jako základ pro monografickou studii o významné osobnosti mezi novináři druhé poloviny 20. století jsme do Galerie Cest a křižovatek vybrali medailony i další partie z rigorózní práce Zdenky Kotalové Redakce mezinárodního života Československého rozhlasu v 60. letech.37

Medailon na úvod k monografické studii o jediné ženě mezi tolika nadanými muži Zdenka Kotalová Novinářka, překladatelka a spisovatelka Věra Šťovíčková-Heroldová popsala podrobně svůj život v monografii Po světě s mikrofonem.38 Po absolutoriu reálného gymnasia Charlotty Masarykové v Praze působila Věra Šťovíčková v letech 1949 až 1951 jako redaktorka zpravodajství v Československém rozhlase a v letech 1951 až 1970 jako redaktorka a komentátorka Redakce mezinárodního života. Jelikož hovořila francouzsky, zabývala se frankofonními oblastmi. Když začaly africké kolonie usilovat o nezávislost, ukázala se aktuální tato problematika. Na území afrického kontinentu nebyla do té doby stanovena stranická linie ve smyslu zpracování informací a ze strany vedení rozhlasu se ukázala jistá váhavost poslat do oblasti ženu redaktorku. Přesto se stala roku 1960 zahraniční dopisovatelkou pro africkou oblast. Na počátku byl stálý pobyt v Conakry (1960–62). 39 V dodatku ke smlouvě s datem 5. 12 1960 je formulován rozsah jejích povinností takto: „Sledovat situaci v Africe na jih od čáry Somálsko, Etiopie, Súdán a arabské země Severní Afriky a hlavně v místě stálého působení, tj. v Guineji, dále Kongu (Léopoldville), v Ghaně, Mali, Senegalu, Mauretánii, Sierra Leone, Libérii, Ubangi Šari,40 Nigérii, Togu a v portugalských a britských koloniích. Jako vybavení se zaznamenává: přenosný magnetofon, stacionární magnetofon,41 radiopřijímač, osobní vůz čs. značky.“ Postupem času se pro ČsRo ukázalo finančně efektivnější, bude-li posílat reportéra na africký kontinent z Prahy a původně stálá zpravodajka zastávala od roku 1964 funkci tzv. putujícího korespondenta. V srpnu 1968 se Věra Šťovíčková aktivně účastnila protiokupačního vysílání. V důsledku výpovědi z rozhlasu v roce 1970 pracovala v letech 1971 až 1973 v Náprstkově muzeu. Na zásah ÚV KSČ musela toto místo opustit a do roku 1979 byla v domácnosti. Od roku 1980 až do odchodu do důchodu v roce 1987 pracovala v Ústředních skladech hl. m. Prahy. V letech 1993–98 byla členkou první Rady Českého rozhlasu. Věra Šťovíčková-Heroldová se i na odpočinku věnuje překladatelské práci. Je autorkou stovek rozhlasových reportáží, pásem a dalších slovesných útvarů. Je rovněž překladatelkou mnoha knih z francouzštiny a angličtiny (mj. J. G. Frazer: Zlatá ratolest – viz kapitola o její bibliografii s manželem; s. 49n. tohoto časopisu). Knižně vydala: Africké perokresby (1960), Afrika – rok jedna (1963), Prostor pro naději (1967), Bouře nad rovníkem (1967), Africké lásky, africká manželství (1994), Po světě s mikrofonem (2009). 32


Osobnost novináře se může zrodit jen v redakci a rubrice Pro monografickou studii o Věře Šťovíčkové jsme vybrali autorku mladší generace, Zdenu Kotalovou. Dokončila svou rigorózní práci Redakce mezinárodního života Čs. rozhlasu v 60. letech dne 7. září 2012. Protože sledujeme život a práci jedné z členek tohoto kolektivu, vybrali jsme z této studie, jak ona vnímala vývoj této tvůrčí dílny i její výsledky jako jedna ze čtyř členů tohoto mikrosvěta české žurnalistiky, se kterými měla možnost absolventka mediálních studií ještě hovořit. Bylo zásluhou této adeptky novinářského stavu, že dokázala nejen zaznamenat události, které působily na jeho vývoj, když skončilo období likvidace demokracie i práva občanů na svobodné vnímání informací zveřejnit svůj názor, ale také zásluhu těch kolegů paní Věry, kteří tento mikrosvět vytvářeli. Snažil jsem se ve výsledném textu respektovat, jaké jméno v určitém období paní Věra sama používala; mnohdy tomu bylo i v rozporu s hlavním pramenem práce. Během své práce v Redakci mezinárodního života se podepisovala svým rodným jménem a byla ohlašována jako Věra Šťovíčková. Po perzekuci, která se nespokojila jen s vynuceným odchodem z Čs. rozhlasu, s ní sdílel Erich Herold nejen její další pronásledování, ale i svůj osobní podíl, který započal hned „svatebním darem normalizátorů“ – ztrátou práce v Náprstkově muzeu, jehož byl ředitelem, ale i zákazem publikovat pod svým jménem, které měl jako etnolog a orientalista. Důsledným používáním jména Věra Šťovíčková-Heroldová se nejen přihlašovala k jejich lásce, ale i k jejich společnému osudu. A když mohly po listopadu 1989 konečně vycházet jejich společné překlady (především Zlatá ratolest antropologa, etnologa a etnografa Jamese G. Frazera) a možná i dnes nejpopulárnější společná kniha Africké lásky, africká manželství,42 uchovávala je jako památku na vše co znamenal pro ni osobně, ale připomínala jej i české společnosti, které mělo být z její paměti jméno tohoto českého intelektuála vymazáno, neboť se roku 1989 už nedožil. Vyvzdorovala si gymnasium – píšu tu školu tradičním způsobem nejen proto, že se tam nejen učilo latině a existovalo, když tam paní Věra nastoupila. A ještě víc proto, že tento způsob psaní cizích slov podle „humanistické tradice“ (jako gymnasium, prezident, universita) byl zrušen až za normalizace. A ještě nepovinně. Paní Věra se zkrátka učila podle Pravidel českého pravopisu, s nimiž náš národ přežil jak německou okupaci, tak třetí republiku, únor 48, ale i XX. sjezd KSSS. Věra Šťovíčková toužila po vzdělání, ale rodiče byli proti, hlavně tatínek. Studium by znamenalo pro rodinu finanční zátěž, popisuje její situaci v 45. roce internetový seriál Z paměti národa. Maminka by jí bývala přála školu, ale tatínek, taxikář, rozhodl: „Půjdeš do služby jako maminka.“ Když se po válce přiblížila doba, kdy mohla jít na gymnasium, sama začala tajně obcházet Prahu a zjišťovat, kde by ji vzali. Jediné gymnasium, kde nežádali souhlas rodičů, bylo Reálné dívčí gymnasium Charlotty Masarykové v Dušní ulici, kde po válce otevírali kvintu pro repatrianty. Tak se tam přihlásila. „Doma byl rachot, tatínek se moc zlobil,“ vzpomíná pamětnice.43 Maminka za ni ale orodovala a nakonec dostala souhlas s podmínkou, že si na studium vydělá sama, od rodičů dostane pouze obživu. 33


Chodila na reálné gymnasium, vydělávala si kondicemi a pilně studovala. Spolužačky byly o dva roky dál ve francouzštině a pamětnice je musela dohnat: „Na ten okamžik se pamatuju dodnes. Šla jsem dolů po Václavském náměstí a na rohu Vodičkovy ulice byla Sovetskaja kniga, kde měli ruskou učebnici francouzštiny. A protože rusky jsem nějak uměla, tak jsem si ji zakoupila – jiná tehdy nebyla k dostání. Šla jsem do parčíku a na lavičce jsem se začala učit. A přisedla si ke mně nějaká dáma a začala se zajímat, proč čtu francouzštinu rusky. – Dotyčná žena byla šlechtického původu a patřila k ruské porevoluční emigraci. Když jste taková pilná holčička a já tady žiju, tak ke mně přijďte a já vás budu učit. A skutečně mi dala základy francouzštiny v ruském jazyce, takže jsem se učila oba jazyky současně.“ (bek)

Věra Šťovíčková v rozhlasové redakci mezinárodního života Zdena Kotalová V 60. letech byl Československý rozhlas významnou politickou a kulturní institucí. Své redakce měl ve všech krajských i mnoha okresních městech tehdejšího Československa. Skutečnost, že bylo v zemi více než sedm milionů rozhlasových přijímačů, svědčí o tom, že byl součástí života občanů a že si svůj význam uchoval i v době rozmachu dalšího fenoménu doby – televize. Cenzurní opatření stále existovala, ale počet zakázaných témat klesal a přestupky byly řešeny mírnějšími postihy. Pozvolná liberalizace poměrů se v průběhu 60. let projevila i v programové nabídce rozhlasu a v jeho celkovém ladění. Velký prostor dostaly zpravodajské a publicistické pořady. Posluchači s velkou odezvou přijali kritičtější a otevřenější tón, s nímž se mohli v publicistice setkat, větší objem živého vysílání i aktuálnější a živější pojetí zpravodajství, což umožnilo zavedení moderní techniky, například využívání kvalitnějších reportážních magnetofonů. Změna v celkovém ladění se projevila kupříkladu v ústupu od oficiálnosti a nově prosazovaném důrazu na přirozený, civilní projev.44 Roky 1959–1968 jsou dodnes považovány za zlaté období Československého rozhlasu. Zformovala se tu nová generace novinářů, která se snažila navázat na nejlepší tradice rozhlasového vysílání. V roce 1962 [po jedné z řady reorganizací]45 byla Redakce mezinárodního života (RMŽ) ustavena jako součást Hlavní redakce zpravodajství (HRZ) […]. Rubrika měla v rozhlase svým způsobem výsadní postavení. Její členové byli ostatními zaměstnanci rozhlasu považováni za jazykově vybavené, nadané a vzdělané profesionály a svým způsobem za elitní klub. V době izolace občanů od života a dění v ostatních státech zahraniční korespondenti [poznávali během svých pracovních pobytů], jak se domácí propaganda rozchází se skutečným stavem věcí. Pro Redakci mezinárodního života byl důležitou skutečností příchod novináře Milana Weinera do jejího vedení v roce 1963. […] V jeho týmu pracovali např. Luboš Dobrovský, Jiří Dienstbier, Karel Jezdinský, Karel Kyncl, Jan Petránek a Věra Šťovíčková. Především díky Milanu Weinerovi nabyla redakce 34


na významu a stala se z ní nejodvážnější redakce politického vysílání. Weiner byl fenoménem událostí roku 1968 a podle pamětníků patřil k nejpozoruhodnějším postavám v celém rozhlase. Je mu připisována zásluha o možnost využívání zahraničních agentur AFP a Reuters.46 […] Mezi léty 1948 a 1951 odešla z Čs. rozhlasu celá generace zkušených pracovníků, kteří se od počátku podíleli na jeho budování. Komunistická strana, i když si jako jediná z poválečných stran uvědomovala význam propagandy, neměla dostatek spolehlivých a prověřených předválečných novinářů, aby jimi personální požadavky rozhlasu uspokojila.47 Jelikož za velké množství výpovědí nemohla zajistit náhradu, vsadila na revoluční mládí, které vynesla vlna osvobození.48 Novinářka Věra Šťovíčková […] na to vzpomíná: „Odešla skutečná elita rozhlasu, lidé, kteří rozhlas opravdu uměli dělat, ale po únorovém nástupu komunistických kádrů novému vedení vadili, protože měli zkušenosti s jinou dobou. Tyto odcházející bylo třeba nahradit větším množstvím mládeže, která nebude zmítána pochybnostmi, protože nemá vůbec žádné zkušenosti, tím méně s jinou dobou; a tak tu práci, kterou by pořídil jeden zkušený redaktor, prostě udělají tři tyto nedovzdělané děti. Tehdy nešlo o to vychovat z nás vzdělané novináře, ale o to, abychom plnili úkoly – a plnili je v intencích doby.“ 49 […] V roce 1951 přišli do rozhlasu rovněž první absolventi Ústřední dělnické školy ČsRo, která sídlila v Bílých Poličanech ve východních Čechách.50 Většina účastníků desetiměsíčního kurzu nastupovala do rozhlasu na vedoucí místa. Nešlo však o dělnické dopisovatele nebo začínající básníky, [ale o] absolventy, kteří většinou nikdy o novinářství neuvažovali a po redaktorských místech netoužili. Převážně to byli vyučení dělníci ze závodů, kteří odcházeli na místa, kam byli stranickým vedením posláni. Později pak často v sobě nesli pocit lidí, kteří na své pracovní úkoly nestačili. Jen někteří z nich dosáhli úspěchu v novinářské práci. […]

zahraniční korespondenti Od svého vzniku až do konce druhé světové války neměl ČsRo žádné vlastní zahraniční zpravodaje, jelikož příprava zpravodajství pro rozhlasové vysílání byla výhradně v kompetenci ČTK. […] Na podzim 1945 zásluhou Jiřího Hronka, který se zasadil o vznik historicky první zpravodajské redakce Čs. rozhlasu, pak vznikla redakce Rozhlasových novin, která zpracovávala informace ze zahraničí jako součást svých relací. Po únoru 1948 pak nastalo období tvrdé represe. Rozhlas předal svou skromnou síť zahraničních zpravodajů Československé tiskové kanceláři. Stalo se tak po nástupu Marie Koťátkové51 do funkce vedoucí redakce Rozhlasových novin. Tato žena viděla v Sovětském svazu velký vzor. […V důsledku jejího opatření] trpěla zahraniční redakce zpočátku velmi omezeným stykem se světem. V této době cestovali novináři ČsRo do zahraničí jen výjimečně, příspěvky do Rozhlasových novin byly psány převážně na základě informací převzatých ze zahraničního tisku, většinou sovětského. Dalším způsobem získávání zpráv ze zahraničí byly rozhovory s lidmi, kterým byly cesty do ciziny povoleny. Věra Šťovíčková na to vzpomíná: „Rozhlas v první fázi vlastní korespondenty v cizině neměl, a tak jsme alespoň před mikrofonem zpovídali každého, kdo 35


směl z republiky vystrčit nos. Kromě vyvolených umělců to byli hlavně sportovci. Vzpomínám na fotbalovou jedenáctku, která sehrála zápas v Albánii. Jela jsem na letiště, abych mladé muže rovnou odchytila. Představovala jsem si besedu s nimi jako neškodný koktejl – trochu romantiky, hory hned za městem, škipetářské 52 tradice a něco budovatelských úspěchů, aby to prošlo. Kluci pozvání ochotně přijali, ale u mikrofonu se ukázalo, že jim albánští hostitelé, ještě mnohem bdělejší než u nás, ukázali všehovšudy pouze hotel a stadion. Pro jistotu je nezavedli ani na hlavní náměstí. Kluci mi nabídli kromě stadionu pro útěchu ještě letiště, ale to bylo na seznamu zakázaných slov zase u nás.“53 Pouze Miroslav Čapek měl za sebou dvouletou praxi ze zpravodajského pobytu v Bělehradě.54 Prvním zahraničním korespondentem padesátých let se stal v r. 1955 Květoslav Faix, a to ve východním Berlíně; Věra Šťovíčková vycestovala ve stejném roce do Varšavy, aby odtud zpravodajsky informovala o podpisu Varšavské smlouvy. Jako další zahraniční korespondent odjížděl do Budapešti v roce 1956 Ladislav Porjes; v Moskvě bylo zpravodajské místo obsazeno po XX. sjezdu KSSS Jiřím Brunnerem, v r. 1957 byla překonána dlouholetá mezinárodní izolace, když mantinely sovětského bloku překročili tři noví zahraniční dopisovatelé. Dušan Ruppeldt odjel do Indie, Jan Vinař do Číny a Ludvík Čermák55 do Spojených států. Miloslav Panchártek byl později zpravodajem v Bělehradě (1958–1961) a poté v Londýně, Ladislav Porjes v Budapešti (1956– 1959), Dušan Ruppeldt v Indii (1957–1961). […]

Čs. rozhlas v 60. letech V šedesátých letech docházelo k liberalizaci režimu, která se odrážela především v počtu udělených amnestií a rehabilitacích politických vězňů. Reformy vzešly z řad proreformních komunistů, kteří se nebáli otevřeně vyjadřovat své názory. […] Dne 5. ledna 1968 byl zvolen novým prvním tajemníkem strany Alexander Dubček. Byl to zásadní přelom, jelikož tím byly rozděleny funkce prezidenta a prvního tajemníka ÚV KSČ; obě doposud zastával Antonín Novotný. […] Rozmezí let 1959–1968 je považováno za období renesance rozhlasu.56 Posluchači vděčně přijímali otevřenější a kritičtější příspěvky, větší objem živého vysílání i aktuální zpravodajství. Změna v celkovém pojetí se projevila rovněž v ústupu oficiálnosti a v důrazu na přirozený projev. Ředitelé rozhlasu [Nejdéle byl v tomto období] ústředním ředitelem ČsRo Karel Hoffmann.57 1. února 1959 ho na návrh ÚV KSČ jmenoval do funkce tehdejší předseda vlády Viliam Široký; přešel do rozhlasu z ústředního sekretariátu KSČ, kde vykonával funkci vedoucího Odboru tisku, rozhlasu a televize. […] Téměř celá 60. léta do velké míry určoval chod Čs. rozhlasu a nelze mu upřít kladné skutečnosti, které se v období, kdy funkci vykonával, odehrály. Dr. Rostislav Běhal k tomu řekl: „Měl v sobě sice deseti lety vypěstovanou, hluboce vžitou kázeň vůči stranickému aparátu, ale byl inteligentní, pracovitý a měl nesmírnou ctižádost ukázat, jak se to dělá, aby rozhlas přeměnil v respektovaný, poslouchaný a účinný orgán strany.“58 Ke svým podřízeným byl Hoffmann v jistém smyslu tolerantní, ale současně byl znám svým výrokem „Mýlit se, soudruzi, můžeme jenom se stranou!“59 […] Od 25. ledna 1967 byl nástupcem Hoffmanna Miloš Marko.60 36


Po svém odchodu z rozhlasu, zejména pak v době normalizace, se Hoffmann vypracoval do řady významných vládních a stranických funkcí, včetně ministra kultury a informací a ředitele Ústřední správy spojů (ÚSS). V srpnu 1968, kdy vedl ÚSS, vydal přímý pokyn ke zveřejnění tzv. zvacího prohlášení objasňujícího a ospravedlňujícího vojenskou intervenci, který zaměstnanci neuposlechli.61 Současný pohled na osobnost Karla Hoffmanna je ovlivněn srpnovými událostmi 1968 a soudními procesy, které se v této souvislosti odehrály od poloviny 90. let do roku 2004; Hoffmann byl odsouzen za sabotáž na čtyři roky nepodmíněně. 25. července 1968 nastoupil do funkce Zdeněk Hejzlar. Od roku 1943 do konce války byl pro účast na domácím odboji vězněn v Buchenwaldu. V roce 1945 byl zakladatelem a později předsedou Svazu české mládeže. V roce 1952 byl obviněn ze spoluúčasti na tzv. protistátním a protistranickém spiknutí Slánského a spol., vězněn, vyšetřován, zbaven všech funkcí a vyloučen z KSČ. 1952–55 byl poslán na nucené práce do praporů PTP, kde pracoval jako horník; tím byl i po propuštění z PTP a později pracoval jako valcíř (1956–1958). V letech 1959–65 studoval historii v Olomouci a poté do roku 1968 pracoval jako ředitel ZŠ při Pedagogické fakultě v Ostravě. V r. 1968 byl rehabilitován a stal se ústředním ředitelem ČsRo. Na Vysočanském sjezdu byl zvolen členem předsednictva KSČ. Po srpnové invazi sovětských vojsk bylo Hejzlarovo odvolání z místa ředitele rozhlasu jedním z hlavních požadavků Moskvy. Na svou funkci rezignoval k 25. září 1968. Po dočasné diplomatické funkci ve Vídni emigroval do Švédska, kde v letech 1970–87 pracoval jako vědecký pracovník Institutu pro mezinárodní politiku.62 [Od konce září 1968] neměl rozhlas ústředního ředitele, proto vládní zmocněnec pro ČsRo Odon Závodský 63 pověřil od 1. ledna 1969 prozatímním vedením dosavadního náměstka ústředního ředitele ČsRo Rostislava Běhala.64 [V období normalizace:] 20. června 1969 byl do funkce ústředního ředitele jmenován Bohuslav Chňoupek; 8. září 1970 jej vystřídal Ján Riško. [Ten vládl rozhlasu až do půli roku 1989, kdy jej] 1. července 1989 nahradil Karel Kvapil a vykonával funkci ústředního ředitele ČsRo do 3. prosince 1989.65

Redakce mezinárodního života v 60. letech „Pomalu se začínal rodit kolektiv budoucí slavné zahraniční redakce šedesátých let,“ píše ve své vzpomínkové knize Věra Šťovíčková. „Přicházeli postupně, pořadí si nepamatuji: vzdělaný rusista a gentleman Luboš Dobrovský, chytrý a pohotový Jiří Dienstbier s trvalým zájmem o vyšší politiku a slečny, muž mnoha jazyků Karel Jezdinský, nesmírně pracovitý Karel Kyncl, který neplýtval minutami na zbytečnosti a s nímž mě později pojilo i hlubší kamarádství, a také nad poměry informovaný Vašek Novotný a Čestmír Suchý, který nebyl sice výrazný pisatel, ale zato byl skvělý organizátor a stal se nepostradatelnou organizační duší redakce. […] V posledním roce uvolněného vysílání dorazil do redakce Jarda Jírů, vzdělaný a nadržený touhou psát, který se rychle zabydlel a pak s námi vypadl. A ovšem Honza Petránek…“ 66 V osobním rozhovoru Věra Šťovíčková -Heroldová vzpomínala na mladého Jana Petránka: „Vždycky byl a dodnes je založením recesista a v naší redakci vážných tváří působil osvěžujícím způso37


bem, byť šel šéfům občas na nervy. Během porady si třeba vyskočil mezi dveře a vise na nich poslouchal, jak se hovor odvíjí. Samozřejmě byl sesazen dolů a pokárán. Na nás ostatní ale působil jako osvěžení.“ 67 […] Ve druhé polovině šedesátých let došlo v zahraničním zpravodajství k významnému posunu. Ačkoli do té doby platila přísná zásada využívat při přípravě zpráv výhradně zpravodajské agentury ČTK a TASS, redaktorský tým RMŽ si vymohl přístup k agenturám [francouzské] AFP a [britské] Reuters a tím se mu dařilo objektivizovat informace.68 Tato změna je připisována zejména šéfredaktorovi Milanu Wernerovi, jenž ji prosadil. Věra Šťovíčková-Heroldová k tomu ve svém příspěvku na semináři Sdružení pro rozhlasovou tvorbu v dubnu 1999 řekla: „Pokud jde o zahraniční zpravodajství, platila jediná zásada: Dočkej času jako Četka TASSu. Vlastní názor byl nežádoucí, základním stavebním kamenem byla zpráva Četky, která byla v závorce uvozena slůvkem TASS. Tato zpráva se směla pouze zkracovat.“ […]69 Milan Weiner patřil mezi její nejvýznamnější šéfredaktory. Nastoupil do ČsRo v r. 1963. V tomto zařazení setrval do r. 1968, kdy vážně onemocněl a počátkem roku 1969 na následky své choroby zemřel. Milan Weiner, *29. 3. 1924, †25. 2. 1969, pro rasové zákazy nedokončil ani reálné gymnasium a roky 1942–45 prožil v koncentračních táborech. Po roce 1945 studoval na Vysoké škole politické a sociální v Praze a zúčastnil se novinářského kurzu. V letech 1948–50 působil jako redaktor Rudého práva a ČTK. Pro ČTK pracoval jako zahraniční zpravodaj v Číně. V roce 1949 mu vyšla ve vydavatelství Rudého práva kniha reportáží Čína procitla. Zápisky z cest po nové Číně a v roce 1951 monografie Lidová Čína. V roce 1952 byl Weiner v souvislosti s tehdejšími politickými procesy a jimi vyvolanou protižidovskou vlnou z Číny odvolán. V letech 1952–57 se Milan Weiner léčil s tuberkulózou, při čemž od roku 1955 pracoval na ministerstvu výkupu jako tiskový referent a po sloučení ministerstva výkupu s ministerstvem potravinářského průmyslu se stal vedoucím tiskového odboru Ústřední správy nákupu. Začátkem roku 1963 byl Weiner tzv. Koldrovou komisí rehabilitován a následně nastoupil jako vedoucí redakce v ČsRo. S příchodem Milana Weinera do pražského rozhlasu nastal v tehdejší československé publicistice postupný, ale zásadní zlom. I z dnešního pohledu je obdivuhodné, jak se Milanu Wernerovi podařilo během poměrně krátkého pětiletého období vytvořit výbornou redakci. Věra Šťovíčková-Heroldová o tom ve své knize píše: „Na jaře roku 1963 přišel jako zjevení do redakce nový šéf, Milan Weiner, a teprve s ním byla redakce kompletní. Všichni pochopili, že je konec improvizace a provizorních šéfů. […] Věděl, co chce, a my jsme k tomu byli dobře připraveni. Respektoval individuality, ale redakci vedl on. Uměl svůj záměr vysvětlit. Uměl nás získat pro svou představu a do třetice uměl všechno zorganizovat. Chvilku jsme se ježili, ale brzy jsme jeho osobnímu kouzlu podlehli.“70 Milan Weiner byl také autorem a organizátorem dalších rozhlasových pořadů s velikým posluchačským a politickým ohlasem, např. Písničky s telefonem.71 [1967] – večerní rozhovory vedené po telefonu. Většinou vysílané živě, zřídka předtočené a vysílané ze záznamu. Stopáž 90 minut. Vždy dva redaktoři ve 38


studiu hovořili po telefonu s lidmi, kteří měli co říci k aktuálnímu společenskému vývoji.72 Často se jednalo o diskuze dvou redaktorů s prominentními politiky. Jednotlivé rozhovory / vstupy byly odděleny populárními písničkami. S většinou telefonujících bylo předem dohodnuto rámcové téma, ale protože se jednalo o živé vysílání, debata často vedla nečekaným směrem. U mikrofonu ve studiu se pod režijním dohledem Jana Fuchse a technické podpory Josefa Havlíčka, vedoucího technického úseku, scházeli vnitropolitičtí redaktoři a redaktoři Redakce mezinárodního života.73 Pořad se vysílal od listopadu 1967 vždy v úterý a ve čtvrtek od 20 hod. do 21.30 hod. Jednalo se o technicky náročný pořad, jelikož byl živě vysílaný. Telefonické rozhovory se přepojovaly přímo do studia, což koncem 60. let nebylo ve vysílání ČsRo běžné. Věra Šťovíčková-Heroldová [o tomto pořadu] v osobním rozhovoru řekla: „Písničky s telefonem byly příkladným dítětem Pražského jara, vysílaly se později večer dvakrát do týdne, a ačkoli je dělali především Wernerovi lidé, „zahraničníci“ jako Kyncl, Jezdinský, Dienstbier, Weiner a já, dobrovolníci z jiných redakcí byli vítáni […]. Pořad se zabýval výhradně domácí problematikou.“ 74 V odborném periodiku Svět rozhlasu [pak k pořadu napsala]: „Posledním nápadem Milana Weisera byly Písničky s telefonem. Relace, která byla příkladným výsledkem týmové práce a která se na jaře roku 1968 mohla vysílat jenom proto, že mocní ji tehdy už neměli sílu zakázat. Ve studiu jsme se kolem telefonu obvykle sesedli tři redaktoři, každý z jiné rubriky, a každý měl vytypované osoby, kterým přímo ve vysílání telefonicky položí svou otázku. Byl to takový příval otázek a takové tempo, že mi v paměti zbyla jen tříšť. Tak třeba namátkou národem milovaný herec Václav Voska se zpovídal ze svých obav o Pražské jaro, syn tehdejšího prezidenta Novotného zase ze svých podivných obchodních aktivit; Vladimír Veselý, novinář se smyslem pro dobrodružství a špion pod obojí právě propuštěný z vězení, odpovídal na otázku, jak to vlastně s tím Německem bylo. V archivu se z Písniček s telefonem nezachovalo téměř nic, ale přece jen maličkost: Karel Kyncl vede hovor s šéfredaktorem tehdy zakázaných Literárních novin Antonínem J. Liehmem..75 […] Nejaktivnější etapu svého života prožil v šedesátých letech, která vyvrcholila Pražským jarem. Věra Šťovíčková-Heroldová vzpomínala v roce 2003 na závěr života Milana Weisera v odborném periodiku Svět rozhlasu: „Milan Weiner se srpna 1968 na pracovišti nedožil, stonal krátce a rychle, zemřel [v únoru] roku 1969. Weiner by zůstal sám sebou i v každé situaci a reagoval by na ni podle daných možností. Je pravda, že 60. léta se jeho talentu, odvaze a životním zkušenostem příznivě otevírala. Ale domnívám se, že rozhlasový autor, který by uměl k posluchačům mluvit o věcech závažným klidným a přesvědčivým jazykem tak jako on, že šéf, který by tvůrčími nápady nezištně zahrnoval své spolupracovníky bez nároků na vděk a uznání, a který by se nebál věcně hájit názor před autoritami, by se Českému rozhlasu hodil kdykoli, tehdy jako dnes.“ […]76 „V době Weinerova nástupu a krátce po něm tvořilo zahraniční rubriku několik dobrých sólistů, kteří tehdy neměli nejmenší důvod cítit s kolektivem. Pro pořádek budu jmenovat alespoň Kyncla a Čermáka, Jezdinského, Dienstbiera a Dobrovského, Petránka, Pátka, Ruppeldta, později Suchého a Jírů – a konečně sebe jako ženu, která mezi nimi vydržela až do finiše. Milan Weiner působil od začátku 39


jako zjevení – jako osobnost i jako autor, ale především jako typ charismatického vedoucího, jakého nikdo z nás do té doby nepoznal. Měl za sebou osud člověka, který se nejednou ocitl v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Čtyřiadvacátý ročník, absolvoval tři roky židovského koncentráku; po válce se mu šťastně podařilo vystudovat a nastoupit na místo zpravodaje v Číně; ale jakmile byl v Praze zatčen „sionista“ Rudolf Slánský, byl nutně potrefen i jeho bratr Richard, toho času velvyslanec v Číně, a s ním se do počtu svezl další potenciální „sionista“, Milan Weiner. Léčil se na tuberkulózu, pracoval v různých propagačních odděleních a s prvním náznakem politického tání v šedesátých letech se náhle objevil v rozhlase. Přišel do rubriky v době, kdy její členové už dospěli, měli jisté zkušenosti ze světa a zkoušeli způsoby, jak nepředkládat posluchačům k věření pravdy přebírané ze sovětského tisku a dle stranické linie. Weiner se, bez potřeby jakékoli deklarace, postavil těmto snahám do čela jednak vlastními komentáři, jednak, a to bylo mnohem riskantnější, věcnou obhajobou našich materiálů, které „představitele“ co chvíli silně vytáčely. Weiner se nebál. Dovolte malou odbočku: jeden kamarád, který také prošel koncentrákem, mi svěřil, že po této zkušenosti v sobě už nikdy nedokázal zcela potlačit strach. Weiner byl jiný typ. Jeho prožitá příkoří naopak odnaučila bát se. Ovšem nevrhal se do boje hlava nehlava, dbal na to, aby protivník měl kam ustoupit, nedemonstroval a nikdy hystericky neprovokoval, čemuž se ve vypětí osmašedesátého roku rozhlasoví autoři občas neubránili. On udolával věcnými argumenty. […] I jako vedoucí se poměrně rychle a záhy v rubrice více či méně talentovaných individualistů prosadil beze zbytku. A co víc, než jsme se sami nadáli, vyrobil z nás kolektiv. Na počátku, když to bylo ještě třeba, řešil občasné vzpoury a úlety opět věcným tónem, kterým získával posluchače ve vysílání, a to tak přesvědčivě, že se člověku posléze, což vím z vlastní zkušenosti, ani nechtělo dál odmlouvat. Nepotřeboval trestat ani vyhrožovat trestem, nikdy na nás nic takového ani nezkoušel, a nevzpomínám ai, že by kdy promluvil zvýšeným hlasem. Odbočím – v rubrice se samozřejmě našel občas někdo, kdo nestačil na práci. Milana nikdy nenapadlo, aby ho zostudil. On s ním tiše pohovořil a pak mu sám, s pomocí ostatních přátel, hledal místo, na kterém by ten člověk nebyl stresovaný a přitom byl užitečný. Prostě – takhle si představuji, že se má pracovat s lidmi. Nevím, jestli někdy vnímal sám sebe jako kvalifikovaného vedoucího. Ale pochybuji o tom, protože schopnost stát v čele kolektivu a pozitivně ho ovlivňovat byla prostě nedílnou složkou jeho povahy. Když Weiner do rozhlasu nastoupil, byla to instituce slušně zaběhnutá. […] Přišel do rozhlasu zpravodajsky se probouzejícího z mrákot a schopného opět začít tvořit. V příhodné atmosféře se tento, z řemeslného hlediska nováček, velice rychle rozkoukal a začal nabízet jeden nápad za druhým. A každá nová forma byla, taková byla realita šedesátých let, zároveň spjata s posunem informovanosti. Weiner vymýšlel nové pořady, nejrůznější besedy tu s laiky, tu s odborníky, organizoval to, co měl rozhlas umět tak říkajíc od narození, týmové pořady přes hranice odborných redakcí, zejména s domácí redakcí, se Zrcadlem kultury, nakonec jsme se ve vysílání družili i se sporťáky.“ […]77 V roce 1968 mu byl zjištěn zhoubný nádor mozku a v únoru 1969 Milan Weiner nemoci podlehl.78 40


Před Weinerem, ale i po něm V letech 1956–1957 vedl Redakci mezinárodního života Miroslav Čapek.79 Vystřídal ho Karel Šubrt, který stál v jejím čele do roku 1958.80 Věra Šťovíčková o tom ve své knize napsala: „Když v padesátých letech nastoupil Karel Šubrt, ve funkci vystřídal vysokého a štíhlého, po vzoru britských gentlemanů lehce ironického Mirka Čapka, který přirozeně neodolal nabídce ČTK na místo zpravodaje v Paříži. Karel byl zjevem spíše venkovský strejda s řídnoucími vlasy, oblečení tuctově nepadnoucího, trochu přiohnutý, kolem padesátky, snad rozvedený, neosobní, s nímž jediným tématem rozhovoru byla práce.“ 81 Karel Šubrt byl v době, kdy vedl RMŽ, současně stálým autorem nejpopulárnějšího pořadu redakce Nedělní poznámky ke světovým událostem.. V r. 1962 se stala Redakce mezinárodního života dílčí rubrikou Hlavní redakce zpravodajství (HRZ) a její vedení převzal po Karlu Šubrtovi Igor Kratochvíl. Jeho odchod z funkce šéfredaktora RMŽ komentoval Karel Kyncl v rukopisu z 10. 3. 1990: „Na počátku šedesátých let jsem […] jednoho krásného rána přišel do práce a zjistil, že Igor Kratochvíl přes noc zmizel a v RMŽ po něm zůstal jen zapečetěný psací stůl. V průběhu dne jsme se dozvěděli, podrobnosti. Kratochvíl byl na hodinu vyhozen a je pravděpodobně ve vazbě. Byl prý členem protistátní, protistranické a projugoslávské skupiny.“ V roce 1963 vystřídal Kratochvíla 82 Milan Weiner; [a když] Milan Weiner vážně onemocněl, byl od listopadu 1968 do března 1970 vedením RMŽ pověřen Čestmír Suchý, v letech 1965–1969 zahraničněpolitický redaktor a komentátor ČsRo. Zúčastnil se protiokupačního vysílání v srpnu 1968, a v letech 1970–71 byl redaktorem zpravodajské směny. 83 […]

Srpen 1968 v Československém rozhlase Dramatické okolnosti vysílání ČsRo v průběhu sedmi dnů, které následovaly po 21. srpnu 1968, tvoří jednu z nejvýznamnějších kapitol historie rozhlasového vysílání na našem území.84 […] Od časných ranních hodin probíhalo improvizované vysílání nejprve z vysílacího a poté z operativního pracoviště. U mikrofonu se střídali Jeroným Janíček, Věra Šťovíčková, Karel Jezdinský, Jiří Dienstbier a další. […] U budovy rozhlasu se mezitím shromáždil početný dav odhodlaný jej bránit. Po osmé hodině vnikla zadním vchodem do budovy rozhlasu sovětská vojska. Provizorní vysílání ČsRo skončilo v úterý 27. srpna večer projevem Alexandera Dubčeka.85 S posledními slovy Dubčekova projevu krátce před 18. hodinou končí onen sled dramatických událostí, který začal v nočních hodinách 20. srpna a v němž sehrálo vysílání Čs. rozhlasu výjimečnou úlohu.86 […]

Epilog: Československý rozhlas po roce 1968 a po prověrkách Po zahájení pravidelného rozhlasového vysílání po srpnové okupaci, v září 1968, byly provedeny programové změny, které se týkaly v prvé řadě eliminace živě vysílaných pořadů. Z vysílání tak zmizely Písničky s telefonem a Nedělní poznámka.87 […] vedení rozhlasu přijalo řadu personálních opatření a omezilo vystupování některých osobností ve vysílání. Jiří Dienstbier a Karel Jezdinský 41


byli schváleni jako zahraniční zpravodajové ve Washingtonu a v Bělehradu. Jiří Dienstbier ve Washingtonu působil v letech 1968–69; v roce 1970 byl z ČsRo propuštěn. Karel Jezdinský pracoval jako zahraniční zpravodaj v Bělehradě v letech 1968–69. Z Bělehradu se nevrátil a stal se redaktorem Radia Svobodná Evropa. 88 Věra Šťovíčková byla pověřena řízením sítí zahraničních korespondentů Čs. rozhlasu. V této funkci měla podstatně omezenou možnost vystoupit ve vysílání. Z Čs. rozhlasu k 1. září 1968 odešli Luboš Dobrovský (do té doby zahraniční zpravodaj v Moskvě 89) a Karel Kyncl. [Byl rozvázán pracovní poměr s dalšími pracovníky.] Čs. rozhlas muselo v tomto období opustit na 800 zaměstnanců. Ničily se i stopy po nich v archivech a fonotékách. Byla zlikvidována celá knihovna a archiv studijního oddělení s nastříhanými materiály a teoretickými pracemi. Místo dokumentů zůstaly o mnohém i o mnohých jen vzpomínky pamětníků a jejich soukromé archivy a písemnosti. 90

Z rozhovoru: Dobří lidé Věry Šťovíčkové

I dobré pokrývače v čase normalizačním našla Karel Tejkal Okupace a její rodná sestra normalizace, ponižující hledání místa, postupem času jakéhokoliv, už ani uklízečku tě nechtěli nechat dělat, výmluvná je věta jednoho estébáka: „Ta ani hajzly mejt nemůže!“ Co ti dávalo sílu nepadnout, vzdorovat, neemigrovat například? Především povinnost k sobě. Když jsem prožila a přežila všechno před tím, tak teď se přeci nezhroutím, nebudu předvádět, jak mě soudruzi konečně dostali, jak mě doběhli, jak jsem na kolenou a konečně pláču. Povinnost byla zachovat si hrdost a hlavu vzhůru. Druhý důvod byl krásný: milovala jsem svého muže tak, že mi stálo zato vyloudit úsměv alespoň pro něj. Dodnes vzpomínám s vděčností a láskou, jak on sám, který nic nezavinil, se mnou všechno přetrpěl a byl mi oporou. A vedle Ericha to byli další dobří lidé, s nimiž a pro které bylo proč žít. Například pokrývači? Také, ale než vysvětlím netušený smysl toho slova, vzpomenu alespoň jedno jméno: Eva Kondrysová. […] Tato redaktorka nakladatelství Odeon dobrovolně podstoupila úděl nabízet provinilcům jako já překlady na jméno lidí, kteří byli ochotni své jméno propůjčit – to byli oni pokrývači. Její pravidlo bylo nikdy si nic nepsat, jak si uděláš poznámku, nabízíš se maléru. Ona nosila v hlavě zhruba kolem padesáti informací typu, že Šťovíčková překládá právě teď na jméno XY detektivku, zatímco někdo jiný na další jméno historický román. Nikdy jí na nic nepřišli. Přitom tolik riskovala, byla to máma od dvou malých dětí, ale vždy s úsměvem, každému vnucovala představu, že tak se to má dělat, že tak je to správné. Věra odchází ke knihovně a přináší dvě vydání téže knihy Zlatá ratolest, dílo britského profesora J. B. Frazera. V jednom svazku je uvedena jako překladatelka Libuše Boháčková, ve druhém Erich a Věra Heroldovi. Text totožný, roky vydání 1977 a 2007.91 42


Kolik lidí si jejím prvním vydáním zahrávalo s ohněm? Hodně. Vymyslel to doktor Žilina z Odeonu a překlad svěřil již sesazenému řediteli Náprstkova muzea Erichu Heroldovi a mně. Samozřejmě pod cizím jménem, hned je vyslovím. Musím pouze předeslat, že na ústředním výboru všemocné komunistické strany shledali knihu ještě před vydáním nejenom za nemarxistickou, ale přímo protimarxistickou. A chtěli ji zakázat. Ale její vydání stálo spoustu peněz, sedm set stránek to bylo, a tak rozhodli pro tu dobu příznačně: nevystavovat ve výlohách ani na pultech, nenabízet, schovat pod pultem, prodat jen tomu, kdo si o ni výslovně řekne. Náš problém byl, koho vybrat jako fiktivního překladatele. Musel to politicky bezúhonný člověk, navíc s patřičnou odborností. Nabídla se, sama, kolegyně z Náprstkova muzea, skvělá japanoložka Libuše Boháčková.92 Po studiích kdysi chtěla s partnerem odejít za hranice, chytili ji, uvěznili, trest si odseděla a stala se ženou víry. Kniha vyšla, a protože byla očekávána, patřila k intelektuální výbavě studentů i odborníků, byla do týdne vyprodaná. A teď teprve se přiblížil malér. Malér z úspěchu? I tak se to dá říci. Naše milá pokrývačka začala sklízet chválu a uznání za vynikající překlad, čtenáři jí psali, telefonovali, vzkazovali, že je to opravdu pěkně a výstižně přeloženo. A to Libuška jako správný křesťan neunesla, odmítala přijímat chválu za cizí práci a rozhodla se, že poví, jak to bylo. Zhrozili jsme se, protože ohroženi jsme byli nejenom my dva s Erichem, ale i nakladatelství a vůbec celá důmyslná síť ilegálních překladatelů. Opět pomohl dobrý člověk, říkám skvělý, skvělý, skvělý muž, pan farář od svatého Havla a od Týna Jiří Reinsberg. Patřil do naší přátelské společnosti, řekla bych, že s námi souzněl, nebyl upjatý, nekáral nás, nekázal nám, vlastním příkladem přesvědčoval, jak má žít křesťan. I šli jsme za ním, poradit se, co s Libuškou. Slíbil, že to zařídí. Sama nám později vyprávěla, jak to probíhalo, vlastně to bylo velice jednoduché. Pan farář pravil, cituji podle Libušky: „Milá dcero, tak ty by sis chtěla vybírat, jakým způsobem budeš trpět pro Krista?“ To stačilo. Libuška přišla, oznámil nám, že to tedy vydrží a slovo dodržela. Jsem ráda, že se dožila doby, kdy po roce 1989 mohla zatelefonovat do ČTK opravu. To všechno vyprávím nejenom na počest Libušky, ale i na počest otce Jiřího Reinsberga. Můj muž mu občas dělal šoféra, vozil ho tehdy, kdy nebylo radno vzít si taxíka. A otec Jiří byl se mnou i v nemocnici při poslední návštěvě u Ericha. Když jsme odcházeli, tak já jsem brečela a brečela. On mě vzal kolem ramen a řekl: „Tak už přestaň, duše je energie a ze školy víš, že energie se neztrácí.“ Děkuji, otče.93 Věra Šťovíčková-Heroldová překládala beletrii z angličtiny a francouzštiny. V 70. a 80. letech, kdy nesměla publikovat, vydávala své překlady pod vypůjčenými jmény (vedle Libuše Boháčková, jejíž pokrývačský příběh převyprávěl kolega Věry Šťovíčkové z rozhlasu a spolužák řady z nás Karel Tejkal, to byli Věra Bystřická, Zlata Černá, Josef Kandert, Hana Knížková, Greta Mašková, Eva Musilová, Dušan Zbavitel). (bek) 43

Galerie Cest a křižovatek Poznámky Šulc, Zdislav: Z jeviště i zákulisí české politiky a ekonomiky. Vzpomínky novináře a ekonoma. Brno, Doplněk, 2011, Edice osudů, sv. 22, 264 s., s. on. – Z tohoto vydání zpracoval editor kolektivní monografie Souboj slova a obrazu s mocnými. Novináři a média v Pražském jaru ´68. Praha, Syndikát novinářů ČR 2013, 182 s., kapitolu Z jeviště a zákulisí české politiky, když se předjaří proměňovalo v jaro, Vzbouření v Rudém právu in c. d. s. 32n. I. verze knihy: Praha, Národohospodářský ústav Josefa Hlávky 2009, 159 s.; bylo vydáno v obdobném formátu jako vysokoškolská skripta (cca A4). – Z tohoto vydání, jejíž ekonomická část měla podrobnější text, byla pro citovanou monografii použita pro stať Z jeviště, kde se hrálo drama ekonomické reformy. Národohospodář Zdislav Šulc spoluvytvářel její letopisy. c. d. s. 62n. – Elektronická verze této kolektivní monografie je na adrese: http://www.syndikat-novinaru.cz/kluby/klub-novinaru-prazskeho-jara/knihy-a-sborniky/ 2 Šulc, Zdislav: Ideály, iluze a skutečnost. Eseje o socialismu. Praha, Svoboda 1968. 3 Šulc, Zdislav: Psáno inkognito. Doba v zrcadle samizdatu 1968–1989. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2000, 292 s. – Citace z autorova úvodu s. 8n. 4 Šulc, Zdislav: Vize a skutečnost české transformace. K historii sporů o strategii přechodu k tržní ekonomice 1989–1999. Praha, Národohospodářský ústav J. Hlávky, Studie 5/2002. 5 Ivana Hudcová, roz. Šulcová, *1957 v Praze; novinářka (Květy, hobby magazín Recepty prima nápadů, editorka časopisu Grand Generace, naposled vedoucí odd. tisku, elektronických médií a informační kanceláře MČ Praha 12). 6 Šulc, Zdislav: Stát a ekonomika. Příspěvek k teorii hospodářské politiky. Jako samizdat Praha 1985, 365 strojopisných stran; knižní vydání: Praha, Karolinum 2004; Jak se zrodil západoněmecký hospodářský zázrak. Praha, Práce 1990; Hospodářská politika. Učebnice pro vysoké školy. Praha, družstvo Consensus 1993.; Stručné dějiny ekonomických reforem v Československu (České republice) 1945 – 1989. Brno, Doplněk 1998; Vize a skutečnost české transformace… viz pozn. č. 2. 7 Šulc, Zdislav: Z jeviště…, c. d., s. 9n. 8 Šulc, Zdislav: Z jeviště… c. d., ss. 11n. a 14. 9 Rupnik, Jacques: Histoire du Parti communiste tchécoslovaque . Des origines à la prise du pouvoir. Paris, Presses de la Fondation Nationale des Sciences Politiques 1981 – česky Dějiny KSČ. Od počátku do převzetí moci. Praha, Academia 2002, 285 s., přeložila Helena Beguinová. 10 Rupnik, Jacques: c. d., s. 42n., české vydání. 11 Rupnik, Jacques: c. d., s. 44n., české vydání. 12 Nezkrácený text in: Gottwald, Klement: Spisy, I, Praha, Svoboda 1951, s. 311-323. 13 Rupnik, Jacques: c. d., ss. 54 a 79. 14 Přehled dějin KSČ. Praha, Svoboda 1976, s. 152. 15 Šulc, Zdislav: c. d., s. 17n. 16 Šulc, Zdislav: c. d., s. 39n. 17 Josef Goldmann, * 1912, † 1984. Mezi jeho hlavní díla patří: Plánované hospodářství v Československu (1947), Strukturální problémy čs. hospodářství (1951), Hospodářský růst (s K. Koubou – 1967), Makroekonomické analýzy (1977) a posmrtně vydaná Strategie ekonomického růstu (1985). In: Tomeš, Josef: Český biografický slovník XX. století. Praha-Litomyšl, Horáček – Paseka 1999, 640 s. + 656 s. + 586 s., I. díl, s. 369. 1

44

Galerie Cest a křižovatek Jiří Hejda, *1895, †1985, významný národohospodář, publicista, ale i básník, spisovatel a dramatik. 19 Hejda. Jiří: Žil jsem zbytečně. – podrobněji o tomto „románu života v pozn. čís. 6 a 9 na s. 55 tohoto časopisu. 20 Neklan Hejda, * 1921, †1996, po otcově odsouzení prošel vojsky PTP a byl zaměstnán až do své penze jako dělník na stavbě a údržbě železničních tratí. Od 60. let působil v Čs. straně socialistické, kterou osobně považoval za následovnici strany nár. soc. Po listopadu ´89 patřil k levici ČSS, a byl proto Hiršem a jeho svitou ze strany vyloučen, což budilo ve zbylé části strany rozpaky. Přijal jej zpět až po Hiršově odchodu do ODS další předseda LSNS Vincenc Bodenlos. 21 Šulc, Zdislav: c. d., s. 90. – Z autorova Životopisu v bodech: 1953–1955 redaktor ostravské Nové svobody 1955– 1962 zástupce vedoucího hospodářské rubriky Rudého práva 1962 –1964 studium na Vysoké škola politické 1964–1968 vedoucí hospodářské rubriky Rudého práva 22 Šik, Ota: Jarní probuzení – iluze a skutečnost. Praha, Mladá fronta 1990. 23 Kodet, Zdeněk: Hmotná zainteresovanost v průmyslu ČSSR. Praha, NPL 1963. 24 Brus, Wlodzimierz: Modely socialistického hospodářství. Praha, NPL 1964. 25 Richta, Radovan: Civilizace na rozcestí — společenské a lidské souvislosti vědeckotechnické revoluce. Praha, Svoboda, 1966. 26 Acta Oekonomica Pragensia, 1998, roč. 6, č. 3. 27 Kouba, Karel a kol.: Politická ekonomie socialismu. Praha, NPL 1964. 28 Šulc, Zdislav: Hospodářství a politika. – Práce byla obhájena v r. 1969; její připravované vydání v nakladatelství Svoboda bylo zakázáno. 29 Beránek, Jindřich a KNPJ: 68 – 89: Křest jara…, c. d., s. 123n. a 138. 30 (jb): Hovoříme s otcem kybernetiky. Profesor Wiener v Praze. Praha, Mladá fronta 1960, 4. září, ss. 1 a 3. – Vzpomínka Zdislava Šulce na Wienerovu knihu je na s. 26 tohoto časopisu. 31 Šulc, Zdislav: Z jeviště… c. d., s. 107n. 32 In: Členové KNPJ: Souboj slova… c. d., s. 62n. a 64n. – Viz pozn. čís. 1, kde najde čtenář i internetovou adresu elektronické verze této kolektivní monografie. 33 Tamtéž s. 65n. 34 Šulc, Zdislav: Z jeviště… c. d., s. 112n. 35 Oldřich Týř, *1923, † 2015, měl pohřeb osm dní poté v Litvínově, kde léta žil v Koldomu. 36 Anna Fidlerová, * 1919, † 2016, zemřela v pondělí 14. března ráno. – Zprávu poslal syn kolegyně Fidlerové, Jirka Linhart z Lokte, mailem téhož dne ve 14.24 hod. 37 Kotalová, Zdenka: Redakce mezinárodního života Československého rozhlasu v 60. letech. Praha: Univerzita Karlova, Institut komunikačních studií a žurnalistiky, Katedra mediálních studií 2012, 107 s. + 14 stran příloh. Vedoucí diplomové práce PhDr. Petr Bednařík, Ph.D. Podle dedikace spolupracovala autorka s vedoucí archívu ČRo Mgr. Evou Ješutovou, dále s Věrou Šťovíčkovou-Heroldovou a jejími kolegy Jiřím Dienstbierem, Oldřichem Neffem a Janem Petránkem, jakož i Slávou Volným ml., který systematicky zpovídal novináře a publicisty z 60. let, a tak podle vyjádření Z. Kotalové díky svým vzpomínkám „umožnili vznik této práce“. Té předcházela autorčina bakalářská práce Jan Petránek – rozhlasový publicista. Praha, FSV UK, Institut komunikačních studií… 2010. 60 s. 18

45

Galerie Cest a křižovatek 40 41 42 38 39

43

44

45

46

47

50 51 48 49

52

55 53 54

56 57

58

Šťovíčková-Heroldová, Věra: Po světě s mikrofonem. Praha, Radioservis 2009, s. 31. Conakry – hlavní a současně největší město afrického státu Guinea. Dnešní Středoafrická republika. Byl určen ke stříhání a úpravě nahrávek. Šťovíčková-Heroldová, Věra, Herold, Erich: Africké lásky, africká manželství. Praha, AZ servis 1994, 144 s. – Více o knize v Bibliografii VŠ a EH, s. 44. Tak nazývají autoři těchto záznamů ty, koho pro internetový záznam zpovídali. In: Příběhy 20. století: Z paměti národa. Věra Heroldová-Šťovíčková (1930 – 2015). Praha, Post Bellum Bednařík, Petr, Jirák, Jan, Köpplová, Barbara: Dějiny českých médií. Od počátku do současnosti. Praha, Grada 2011, s. 298. Byla důsledkem uvolnění cesty modernizačním a demokratizačním trendům v koncepci vysílání. In: Ješutová, Eva a kol.: Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí Českého rozhlasu. 1. vyd. Praha, Český rozhlas 2003, s. 292. Běhal, Rostislav: Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Československého rozhlasu. Praha, Český rozhlas 1992, s. 282. Hraše, Jiří. Bílá místa rozhlasové historie (příspěvky a svědectví k 60. letům v Československém rozhlase). Praha, Sdružení pro rozhlasovou tvorbu Praha a Katedra žurnalistiky Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK. Sborník semináře Sdružení pro rozhlasovou tvorbu z 15. 4. 1999, s. 8. Ješutová, Eva a kol.: Od mikrofonu…c. d., s. 237. Šťovíčková-Heroldová, Věra: Po světě… c. d., s. 20. Výuka zde začala v lednu 1951. Marie Koťátková, * 1904, † 1967, v letech 1933–1935 vedoucí redaktorka komunistického časopisu pro ženy Rozsévačka, v letech 1935–1939 vedoucí redaktorka periodika Svět sovětů. V roce 1939 emigrovala s manželem do SSSR, po válce se stala šéfredaktorkou Světa sovětů. Od 1. 5. 1948 do 31. 8. 1949 po odchodu J. Hronka byla šéfredaktorkou Rozhlasových novin. V ČsRo působila do roku 1951. Informace o pozdějších aktivitách M. Koťátkové do roku 1967 nezjištěny. In: Běhal, Rostislav: Kdo je kdo… c. d., s. 134. Škipetáři – národ v Albánii (asi 2,5 milionů) a dalších zemích (asi 1,5 milionu lidí) ovlivněný slovanskými národy. Šťovíčková-Heroldová, Věra: Po světě… c. d., s. 33. Pravděpodobně v letech 1947–1948. s. 51. Ludvíka Čermáka vystřídal v únoru 1962 Karel Kyncl. Kyncl nejprve přešel do RMŽ z Armádní redakce, aby se mohl na svou novou funkci připravit. In: Pokorný, Milan: Karel Kyncl. Život jako román. Praha, Radioservis 2005, s. 104. Ješutová, Eva a kol.: Od mikrofonu… c. d., s. 289. Karel Hoffmann, * 1924, v rozmezí let 1942–1944 byl nasazen ve Škodových závodech jako pomocný dělník. Po r. 1945 studoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze a v letech 1949–1959 pracoval na ústředním sekretariátu ÚV KSČ a zároveň byl 1957–1962 členem redakční rady časopisu Tvorba. In: Běhal, Rostislav: Kdo je kdo c. d., s. 87. – Karel Hoffmann zastával v době normalizace mnoho významných politických funkcí počínaje ministrem kultury a informací od 20. 1. 1967 do 8. 4. 1968. In: Končelík, Jakub, Večeřa, Pavel, Orság, Petr. Dějiny českých médií 20. století. Praha, Portál 2010, s., 199. Hraše, Jiří: Bílá místa rozhlasové historie c. d., s. 13.

46

Galerie Cest a křižovatek Ješutová, Eva a kol.: Od mikrofonu… c. d., s. 292. Miloš Marko, *1922, † 2008. Po válce byl redaktorem zvolenských novin, šéfredaktorem Pravdy a Predvoje a 1960–63 zahraničním zpravodajem ČTK v Moskvě; 1964–1967 byl náměstkem ústředního ředitele ČsRo a oblastním ředitelem slovenského rozhlasu, rok a půl ústředním ředitelem ČsRo a po epizodě na ambasádě v NDR se vrátil do funkce náměstka ústředního ředitele pro Slovensko. In: Běhal, Rostislav: Kdo je kdo c. d., s. 163n. 61 Končelík, Jakub, Večeřa, Pavel, Orság, Petr. Dějiny českých médií c. d., s. 189. 62 Zdeněk Hejzlar, * 1921, † 1993. In: Běhal, Rostislav: Kdo je kdo c. d., s. 81. 63 Odon Závodský byl od 30. srpna 1968 do 1. února 1969 jmenován vládním zmocněncem pro ČsRo. V této funkci zastával umírněné proreformní názory a snažil se chránit rozhlasové pracovníky a účastníky srpnového vysílání před očerňováním a pronásledováním ze strany sovětských orgánů a konzervativních komunistů. In: Běhal, Rostislav: Kdo je kdo c. d., s. 284. – Nevyjasněné kompetence vládního zmocněnce a jeho vztahů ke všem třem vládám vedly k tomu, že nebyly provedeny zásadní změny v organizační ani programové struktuře. In: Ješutová, Eva, Nováková, Jaroslava: Normalizace v Česko… c. d., s. 29. 64 Rostislav Běhal, * 1922, † 2007 – nedokončil VŠ obchodní, v letech 1956–1960 FF UK, rigorózní zkoušku složil v roce 1964. V letech 1952–57 ekonomický redaktor a později vedoucí redaktor Besedy Rozhlasových novin, 1958–1961 zástupce šéfredaktora Hlavní redakce politického vysílání, 1962–69 náměstek ústředního ředitele, 1969–70 pracoval ve studijním oddělení ČsRo, odkud byl propuštěn za účast na demokratizačním procesu 1968 a po celou normalizaci pracoval ve skladovém provozu Mototechny. Po roce 1990 pracoval v ČsRo jako redaktor a především historik. In: Běhal, Rostislav: Kdo je kdo c. d., s. 33n. 65 Běhal, Rostislav: Kdo je kdo c. d., s. 148. 66 Šťovíčková-Heroldová, Věra: Po světě… c. d., s. 45n. 67 Rozhovor s Věrou Šťovíčkovou-Heroldovou uskutečněný v dubnu 2010. 68 Ješutová, Eva a kol. Od mikrofonu… c. d., s. 294. 69 Hraše, Jiří: Bílá místa … c. d., s. 37. 70 Šťovíčková-Heroldová, Věra: Po světě … c. d., s. 48. 71 Běhal, Rostislav: Kdo je kdo… c. d., s. 282. 72 Votavová, Jarmila: Stručný nástin historie Českého rozhlasu. Příspěvek k 70. výročí. Praha, Český rozhlas, Studijní a výzkumné oddělení 1993, s. 91. 73 O podílu vnitropolitických redaktorů v I. rozhovoru s Rudolfem Zemanem in: Beránek, Jindřich a KNPJ: 68 – 69. Květy jara – plody podzimu, Praha, Syndikát novinářů ČR 2015, s. 42. 74 Rozhovor s Věrou Šťovíčkovou-Heroldovou v dubnu 2012. 75 Šťovíčková-Heroldová, Věra: Milan Weiner… c. d., s. 33. 76 Šťovíčková-Heroldová, Věra: Milan Weiner. Praha, Český rozhlas 2003, Svět rozhlasu č. 10, s. 34. 77 Tamtéž, s. 32–34. 78 Běhal, Rostislav: Kdo je kdo… c. d., s. 282. 79 Miroslav Čapek, * 1921 – V roce 1945 absolvoval kurz státní informační služby pro budoucí novináře a současně pracoval v jugoslávské redakci ČsRo. V červenci 1948 stal vedoucím zahraničněpolitické rubriky Rozhlasových novin, v letech 1956–1957 byl vedoucím RMŽ, odkud odešel do ČTK. In: Ješutová, Eva: Miroslav Čapek. Praha, Český rozhlas, Svět rozhlasu 2011, č. 25, s. 71. 59 60

47

Galerie Cest a křižovatek 82 83 80 81

84

85

88 89 90 91 86 87

92

93

Ješutová, Eva a kol. Od mikrofonu… c. d., s. 216. Šťovíčková-Heroldová, Věra: Po světě … c. d., s. 29. In: Pokorný, Milan: Dvojí domov Karla Kyncla. Praha, Radioservis 1999, s. 71 d. Čestmír Suchý, * 1921, † 2005, po odchodu z ČsRo signatář Charty 77. Od r. 1990 byl členem rady Syndikátu novinářů a přednášel na katedře žurnalistiky FSV UK, v r. 1990 byl zvolen děkanem a 1991 proděkanem. In: Běhal, Rostislav: Kdo je kdo… c. d., s. 237. Ješutová, Eva a kol. Od mikrofonu … c, d., s. 337. Ješutová, Eva: Československý rozhlas a srpen 1968. In: Souboj slova a obrazu s mocnými. Novináři a média v Pražském jaru ´68. Praha, Syndikát novinářů ČR 2013, část Dva tisíce slov…a šest tisíc tanků, s. 107n. – Tato kolektivní monografie obsahuje i další studie této historičky rozhlasu: Proměna rozhlasového programu, Od konsolidace k normalizaci a na druhé straně vzpomínky novinářů, mezi nimi „rozhlasáků“ Jiřího Svejkovského, Jiřího Dienstbiera, Karla Lánského a Richarda Seemanna. Proto také do této části monografie zařazujeme z autorčiny rigorózní práce jen části týkající se bezprostředně Věry Šťovíčkové a Redakce MŽ. (bek) Köpplová, Barbara, Wolák, Radim a kol: Česká média a společnost v 60. letech. Praha, Radioservis, 2008, s. 26. Ješutová, Eva a kol. Od mikrofonu …c. d., s. 345. Ješutová, Eva a kol. Od mikrofonu …c. d., s. 364. In: Běhal, Rostislav. Kdo je kdo… c. d., s. 58n. a 110n. Působil zde od roku 1967. In: Běhal, Rostislav: Kdo je kdo… c. d. s. 61. Běhal, Rostislav: Kdo je kdo… c. d. s. 4. Zlatá ratolest vyšla česky už třikrát; poprvé to bylo díky pokrývačce, kterou představuje následující poznámka, podruhé a potřetí pod jmény manželů Heroldových: FRAZER, James George: Zlatá ratolest. Překlad Libuše Boháčková. Praha, Odeon 1977, 741 s. FRAZER, James George: Zlatá ratolest. Překlad Věra Heroldová-Šťovíčková, Erich Herold. Praha, Mladá fronta, 1994. 632 s. FRAZER, James George: Zlatá ratolest. Překlad Věra Heroldová-Šťovíčková, Erich Herold. Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. 671 s. Libuše Boháčková, * 1927, †1994 – V letech 1950-53 bylo její vysokoškolské studium přerušeno vězněním z politických důvodů; poté pracovala jako dělnice, později vystudovala střední zdravotnickou školu a do poloviny 60. let pracovala jako zdravotní sestra. V r. 1966 ukončila studia japonštiny a orientalistiky a v r. 1967 absolvovala doktorandské studium na Filozofické fakultě UK. V r. 1968 byla jmenována odbornou kurátorkou v Náprstkově muzeu v Praze, kde se věnovala japonské a korejské sbírce a od 80. let vedla celou asijskou sbírku. Od r. 1990 vedla seminář kulturních dějin na katedře Dálného východu FF UK. Specializovala se na japonské kulturní dějiny, dějiny umění a literaturu, překládala z japonštiny. V r. 1987 vydala v nakladatelství Panorama výklad o vývoji japonské vzdělanosti od prehistorie do druhého poloviny 19. století Vějíř a meč. Tejkal, Karel: Dobří lidé Věry Štovíčkové. Rozhovor. Praha, Vital plus 2010, 14. 10.

48

Z bibliografie Věry Šťovíčkové a Ericha Herolda

Zlatá ratolest,

v originále The Golden Bough, napsal skotský antropolog James George Frazer,1 který se v ní zabývá mýtem, magií a náboženstvím. Poprvé byla publikována roku 1890 ve dvou svazcích. Mezi lety 1906–15 vyšla kniha potřetí a měla již dvanáct svazků. Frazerův styl byl přístupný i laické veřejnosti, takže se kniha stala poměrně oblíbenou. Autor se v tomto díle zabývá vznikem a počátky magie u primitivních národů a dospěl k zajímavým definicím a dělení magie. Označuje ji jako sympatetickou a dále se zde zmiňuje o dvou typech kouzel. Prvním z nich jsou kouzla založená na zákonu podobnosti, která zde nazývá homeopatickou či imaginativní magií. Druhý typ nazývá kontaktní magií a jsou to kouzla založená na zákonech doteku.

Africké lásky, africká manželství 2 Antologie čtyřiceti afrických etnik z pera někdejšího ředitele Náprstkova muzea a jeho ženy, korespondentky rozhlasu z Afriky, je knihou nejen o lásce a milování, ale také o námluvách, svatbě, rodinném životě, nevěře a manželských sporech, prostě o vztahu mezi mužem a ženou v praktickém životě i v zrcadle slovesného a výtvarného umění africké kmenové společnosti. Obsahuje množství legend, pohádek a popěvků na erotické, milostné a manželské téma. Milování nebylo v očích Afričanů námětem choulostivým, bez fíkového listu se obešlo i výtvarné umění, neboť šlo o magii plodnosti. Kniha je vyzdobena fotografiemi řezbářských děl, zobrazujících lidský pár, protože postavy muže a ženy vnímané jako prarodičovský pár hrály v životě kmenového společenství podobnou roli jako Madona s dítětem v křesťanství. 49

Z bibliografie Věry Šťovíčkové a Ericha Herolda

Paměti Věry Šťovíčkové byly pro autorku rigorózní práce jistě neocenitelným pramenem, jak poznat práci redakce, ve které se setkaly nebývalé osobnosti. Pro nás pak jsou dodnes poznáním, jak se ti pánové mezi sebou lišili i podobali. Neboť oči žen bývají v tomto případě mnohem geniálnější pro takové poznání. V tom smyslu obohatily objektivní řazení událostí, které jim dávaly nejen profesionální růst, ale také možnost ovlivňovat proměny veřejného prostoru, který se také díky jim dokázal proměňovat a zbavovat dočasných ztrát před rokem 1953. A právě v tom byla neocenitelná role jediné ženy mezi tolika nadanými muži. Ostatně jejich i její nucený odchod dává dodnes možnost oceňovat dílo, které nám zanechali. A které tu zanechala tato paní novinářka.3 (bek)

Poznámky James George Frazer, *1854 , † 1941, antropolog a orientalista, jehož studie přesahují do mytologie a religionistiky. O osudech českého překladu viz poznámka čís. 91 k interview Karla Tejkala pro časopis Vital plus, citovaný v této knize na s. 42n. 2 Bibliografické údaje v pozn. 91, s. 48. 3 Biografické údaje jsou v medailonu na s. 32 a citace z knihy na dalších 12 stranách. 1

50

Z alba i knihovny Olgy a Zdislava Šulcových

Jednou jsem při hodině podnikového hospodářství zaslechl od profesora Jandíka, považovaného za kolaboranta, invektivy proti Marxovi [jeho jméno jsem tehdy na jaře 45 slyšel poprvé v životě]. Začal jsem obcházet pardubické antikvariáty a objevil český překlad francouzských autorů Gidea a Rista, Dějiny nauk národohospodářských, a spisy Karla Engliše. Neváhal jsem a ušetřené kapesné jsem do nich investoval. Stejně jsem neváhal, když jsem [později už v Jablonci n. N.] v knihkupectví objevil první české vydání Lenina – Materialismus a empiriokriticismus. To však byl pro mě šok. Ač jsem už před tím leccos přečetl o základech filozofie, nerozuměl jsem ničemu. O to větší bylo mé nadšení, když jsem si v novinovém stánku koupil Stalinovu tenkou brožurku Dialektický a historický materialismus. Zdálo se mi, že zde jsou každému srozumitelným jazykem zodpovězeny všechny základní otázky a problémy společenského života,“ vzpomíná doc. dr. Šulc na svá studia po válce, kdy dokončoval pardubickou obchodní akademii. Ostrava, 29. května 1954 Olga a Zdislav Šulcovi manželé. 3. června 1955 se jim narodil syn Ctirad. 1. prosince 1955 nastupuje Zdislav v redakci RP do Prahy. 13. července 1957 se narodila dcera Ivana. Olga, rozená Piekelková, *1935, nastoupila do redakce Nové svobody v Ostravě, v Praze pracovala do r. 1969 v redakci Večerní Prahy. Zůstala celý život novinářkou, i když jí víc než 20 roků nemohla být podle pracovní smlouvy. Zůstala jí i díky tomu, co v redakci psala nejraději: fejetony, sloupky a jiné žánry „novinářské beletrie“. I o své práci dělnice neratovické chemičky za normalizace napsala knihu povídek Záhada červeného křesla.2 Proto také vedle Syndikátu novinářů (když nesměla být členkou normalizačního SČN) je členkou literárního a dramatického odboru Umělecké besedy a PEN klubu. Sborník na s. 52 obsahuje výběr studií a úvah, které jsem psal v období tzv. normalizace a uveřejňoval v samizdatových publikacích, zpravidla pod pseudonymem. Většina z nich poprvé spatřila světlo světa v samizdatovém čtvrtletníku 51


Ze zásuvky i z bloku. Od roku 1984 jej vydávala má žena, novinářka Olga Šulcová (za „normalizace“ dělnice, později korektorka). Původně byl zamýšlen jako tribuna pro exkomunikované novináře. V krátké době se však stal fórem, ve kterém své názory na soudobou situaci a problémy vyjadřovali četní intelektuální protagonisté Pražského jara, ale i autoři rozdílné názorové orientace a odlišného náboženského vyznání.3 Jeden z 11 strojopisných exemplářů putoval pravidelné prostřednictvím Jana Šterna, Petra Pitharta a Jiřiny Šiklové za hranice do dokumentačního střediska v Scheinfeldu, vedeného dr. Vilémem Prečanem. Řadu jeho textů pak přetiskovaly exilové časopisy, nejčastěji Listy, vydávané Jiřím Pelikánem v Římě. Odtud se pak – již v tištěné podobě – opět různými cestami vracely do Československa a zde dále rozšiřovaly.

Jak šly roky 1954–2010… Spíš, jak šel život a zastavoval se v trysku let

Už nadpis napovídá, že sloupku o knížce Olgy Šulcové je bližší její podtitul Z nečasu do času (1954 –2010) než titul Univerzální žena.4 Výběr fejetonů, které píše Olga po celý svůj život novinářky, začíná metaforou na kádrování dětí podle rodičů Kádrová politika lesních zvířat; když jej napsala, bylo jí devatenáct a předběhla tak (podle svědectví šéfredaktora Literárek Milana Jungmanna) tento časopis, co se týče otvírání témat o osm roků. […] Soubor uveřejněný v tomto století (ss. 98-173) se zastavuje u detailů, jaké vypovídají plastičtěji o našem životě než třeba analýzy sociálně-ekonomických poměrů založené na řadě cifer a procent. Například o tom, jak chudnou vztahy mezi lidmi díky mailu: Když se George Sandová zamilovala „do chlapce, jak sama Chopina o šest let mladšího nazývá – radí se s (jeho) přítelem. Na mnoha stránkách (dopisu z května 1838) rozebírá různé své důvody a eventuality s otevřeností sobě vlastní… V žargonu dnešních esemes by na to celé stačila tři slova: Mám sbalit Chopina? “ (2007, s. 118) Fejeton 52


Ježíšek nikdy neodešel (2008, ss. 156n) vrátilo vydání knihy pro vánoční trh někdejší aktuálnost: „Vánoce jsou svátky rozporuplné povahy. Jedni je milují, druzí zatracují,“ začíná a pokračuje vyposlechnutým rozhovorem o soudobé repríze vánočního pořadu z roku 1987. Jedna z rozmlouvajících žen namítla té, co jej v televizi sledovala: „On se mohl Ježíšek slavit i před revolucí? – Nevím, kde ta podivující se paní před listopadem 1989 žila, ale mám za to, že Ježíšek nikdy z rodin neodešel. Jeho – oficiálními místy preferovaný – konkurent Děda Mráz ovládl v minulosti jen firmy a instituce, podobně jako dneska Santa Klaus. Ale Ježíšek zůstal, kde byl.“ […]5 (Brk) Také v době, kdy nemusela již psát – obdobně jako Zdislav – inkognito, čteme její jméno na stránkách Listů, Literárních novin, dále v Květech, Naší rodině, měsíčníku Revue 50 plus a pochopitelně i v revue UB Život.

Zdislav Šulc nebyl jediný, koho okouzlil tento

Román života

Záhy poté, co balkón Melantrichu napomohl pádu totality, vydal tento nakladatelský dům knihu Žil jsem zbytečně.6 Napsal ji JUDr. Jiří Hejda, právník z rodu JUDr. Rašína i prof. JUDr. Engliše, ale zároveň básník, prozaik a dramatik. Tento novinář a národohospodář reprezentoval v Hospodářské radě po 45. roce zcela opačný politický směr, než strana, kterou v Hospodářské radě vedl Gottwaldův člověk, Ludvík Frejka.7 Ty dva spojovalo jediné – stanuli oba před Státním soudem. Zatím co Hejdův syn Neklan se radoval, že oproti očekávané popravě odcházel tatínek 8. června 1950 s trestem doživotního vězení – nicméně se vrátil v r. 1962, Frejkův syn Tomáš píše v listopadu 1952 dopis předsedovi Státního soudu, kde žádá pro otce trest smrti. Ludvík Frejka byl popraven v noci na 3. prosince 1952. Gottwald, jenž odmítl omilostnit ty, kterým vyměřil Státní soud v procesu proti Slánskému a spol. trest smrti, je přežil jen o tři měsíce a 11 dní. Dopis Tomáše Frejky zveřejnilo Rudé právo 25. listopadu 1952. – Poznal jsem ing. Tomáše Frejku v půli 60. let, kdy přijížděl na některé premiéry mosteckého divadla. Jeho sestra Hana zde začínala svou hereckou dráhu. Byl tehdy asistentem na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni. O dopise s nikým nehovořil. Jeho sestra jezdila za maminkou, bývalou herečkou německé avantgardy, která sama dlouho věřila v pravdivost legendy o politickém procesu s „bandou Slánského“ a zřejmě k tomu vedla i své děti. Lze to vyčíst ze zápisků Hany Frejkové. 8 53


S knihou, která je na předešlé stránce, se setkal Zdislav Šulc; její obal nese symboly politického sporu o národohospodářský program, který vedl Jiří Hejda ještě před únorem 1948 s Ludvíkem Frejkou. Je mnohem míň konfliktní, než měl obal pro další vydání,9 kde na obálce je dr. Hejda na druhé půlce světa proti Gottwaldovi, jak to navrhl v roce 2010 Kameel Marchart. Autor napsal svou biografickou prózu, když se vrátil z vězení, ale mohl být vydán až po listopadu 89 stejně jako jeho pozoruhodné básnické dílo Sonety zpívané šeptem v stínu šibenice 10, které vytvořil za pobytu ve vězení, kde neměl možnost okamžitě čtrnáctiveršovou báseň písemně zapsat. Úplný celek, 15 věnců sonetů provázaných jednotlivými verši mohl písemně zaznamenat až po svém návratu z vězení podle své paměti. Ostatně kapitola věnovaná tomuto dílu v románu-paměti je doslova noveletou o tvorbě vrcholné básnické skladby. Jí se také inspiroval Neklan Hejda, když v 90. letech ji uvedl jako komorní divadlo poezie. Premiéru mělo v Domě slovenské kultury, které tehdy vedl PhDr. Vojtech Čelko. O několik řádků dál se s ním setkáme na křtu knihy o normalizaci. Byl tam pozván jako jeden z nejmladších „nepřátel režimu na věčné časy“, mezi něž byl zařazen jako jeden z osmi představitelů studentského hnutí z let 1968–69. Neklan Hejda byl po otci básníkem i dramatikem, a tak vydal v 90. letech v nakladatelství Antropos tři sbírky, z nich největší ohlas měla básnická fikce Casanova, Dopisy jedné lásce, která vyšla v roce 1993 s předmluvou Jitky Fraňkové; od 70. let mu vydala Dilia tři hry, z nichž Flám uvedlo Krajské oblastní divadlo v Příbrami. V první půli 90. let se věnoval jednak ediční přípravě rukopisů svého otce, z nichž Sonety vyšly jeho péčí. Spojil je také šťastně se zmíněnou noveletou uvnitř románu otcova života a uváděl v dvojím obsazení, kde alternovali Alfréd Strejček, Otakar Brousek a Jan Přeučil, s jehož otcem byl dr. Hejda odsouzen v témže monstrprocesu. Vyžádaly si to reprízy, které Hejdův syn uváděl – některé s pomocí Klubu Milady Horákové v Divadle Kolovrat. Neklan Hejda byl po otci také národním socialistou. Restituoval továrnu, kterou jeho otec založil za odstupné, když musel jako manžel židovky za II. republiky opustit čelné místo v ČKD; ale tu pronajal jen firmě s ryze českým kapitálem. A těch moc nebylo. Našel ji v moderní tiskárně. Nájemní smlouva neobsahovala jen finanční obnos, ale také závazek, že vydá Neklanovi dvě knihy ročně. Měl rukopisy z dob, kdy nemohl publikovat ani otec, ani on. Tak vzniklo v tiskárenském podniku nakladatelství Antropos, kde vyšly v roce 1993 nejvýznamnější sbírky Hejdy-otce i Hejdy-syna. 54


Obě stěžejní díla Jiřího Hejdy vyšla znovu na počátku tohoto století: Sonety zpívané šeptem v stínu šibenice v roce 2003, doplněno CD se skladbou Hejdova vnuka Lukáše Matouška pro violoncello a klavír.11 Vydání románu Hejdova života v r. 2010 až 2015 jsou uvedena v poznámkách č. 6 a 9. Z beletrie, kterou napsal poté, co byl propuštěn v roce 1962 z vězení, mu sice v roce 1969 vydal Melantrich prózu Útěk; ovšem záhy po vydání se náklad stahoval z prodejen – nebo aspoň putoval pod pulty. Příběh dvojice vězňů, kteří prchají z Leopoldova, je zdrojem jejího napětí, vytvořil z této knihy mimořádnou literární událost. (bek)

Poznámky: Šulc, Zdislav: Z jeviště…c. d., s. 14. Šulcová, Olga: Záhada červeného křesla. Praha, Troja 1999, 194 s. 3 Šulc, Zdislav: Psáno inkognito… c. d., s. 7n. Bibliografické údaje knihy z edice ÚSD AV ČR Svědectví o době a lidech, svazek 7 /2000, jsou v pozn. č. 3, s. 4 tohoto časopisu. – Snad nejúplnější seznam přispěvatelů tohoto samizdatového periodika se pokusila jeho editorka Olga Šulcová pro vzpomínkový sloupek in: Šulcová, Olga: Zásuvka neboli Šuple. In: Beránek, Jindřich, a KNPJ: Květy jara… c. d., s. 232n. 4 Šulcová, Olga: Universální žena. Z nečasu do času (1954 – 2010). Olomouc, Burian a Tichák 2012, 178 s. 5 Brk (Beránek, Jindřich): Jak šly roky 1954 – 2010. In: Členský zpravodaj. Praha, KNPJ č. 1/2013, s. 4n. 6 Hejda. Jiří: Žil jsem zbytečně. Praha, Melantrich 1991, 431 s. – První běžně dostupné vydání této tohoto „románu života“ uskutečnilo nakladatelství, kde byl Jiří Hejda jako národněsocialistický politik a někdejší redaktor Českého slova jako doma. Vydal zde ostatně i svůj prozaický ohlas na věznění, novelu Útěk, už v roce 1969. 7 Ludvík Frejka (vlastním jménem Ludwig Freund) * 1904, † 1952, byl přednostou národohospodářského odboru Gottwaldovy prezidentské kanceláře. 8 Frejková, Hana: Divný kořeny, Brno, Torst 2007, 178 s. 9 Hejda. Jiří: Žil jsem zbytečně. Praha, Machart 2010, 480 s. – Toto vydání expeduje v roce 2011 a 2015 vydavatelství Kosmas také jako elektronickou knihu. 10 Hejda Jiří: Sonety zpívané šeptem v stínu šibenice. Praha, Antropos 1993.199 s. 11 Hejda, Jiří: Sonety zpívané šeptem v stínu šibenice. Praha, Euroslavica 2003, 216 s. 1 2

55

25. srpna po 47 letech

25. srpna 2015 přišli do Presscentra Syndikátu novinářů účastníci ankety knihy o normalizaci v českých médiích, autoři některých statí, ale i ti, kdo ji vytvářeli svým osudem. Titul knihy Květy jara – plody podzimu napovídá, že i ten jim určily seznamy nepřátel režimu na věčné časy. Z nich snad nejmladší byl tehdy student Filosofické fakulty UK Vojtech Čelko (*1946). Už v připomínce, jak Neklan Hejda popularizoval sonety svého otce, jsem připomněl PhDr. Čelka jako polistopadového ředitele Domu slovenské kultury. Po rozpadu Československa v r. 1993 musel změnit „angažmá“ a působí v ÚSD AV ČR. V Syndikátu novinářů je místopředsedou Klubu kultury SN a přidruženým členem KNPJ. Knihu mu – jako ostatním hostům – předal u vchodu František Helešic; z jeho statí o historii novin i Svazu českých novinářů kniha o normalizaci publikovala partie, jak a kdo se podílel na ztrátě svobody tisku.

U prvního stolku se začetly tři osobnosti, které spoluvytvářely svými osudy události z let 68 – 89, Karel Srp, Mirek Kovářík (vpravo a uprostřed nich) Jan Kavan, který navíc v knize publikoval své autentické svědectví o Palachově odkazu. – Úplně vzadu jsou (zleva) další autoři statí Veronika Trestrová a Milan Šmíd z FSV UK, poněkud skryt za někdejším redaktorem Filmu a doby Janem 56


Svobodou. Mezi ním a účastníkem ankety, někdejším senátorem Edvardem Outratou, je tajemník polistopadové vládní komise pro analýzu let 1967–70 Miloš Bárta a redaktor soudobých Literárních novin Jaroslav Císař (v pruhovaném tričku). Když si Mirek Kovářík prohlédl knihu, přišel s návrhem, že by přednesl verše Vaška Hraběte. Přečetl jsem tedy z kapitoly Speciality na severu Čech pasus o Docela malém divadle v Litvínově. Vedl je právě Mirek a zvolil žánr svého srdce – moderní poezii. Tak objevil sdělnost, hodnotu i působivost veršů, jaké psal vyznavač dixielandu a básník mladé generace Václav Hrabě, *1941, † 1965. Od 60. let si je mladí lidé opisovali. Krátce po předčasné a nešťastně náhodné smrti básníka uvedlo DMD z jeho poezie představení Stop-time; s ním bylo zváno do klubů v řadě a řadě měst. Otevřelo pro Mirka Kováříka i možnost další existence, neboť ze zvůle normalizátorů pod Krušnými horami musel opustit nejen krajské studio rozhlasu, ale i tamní pódia.

Na snímku z toho okamžiku je předseda Syndikátu novinářů Adam Černý a editoři knihy Jarmila Lakosilová (vlevo) a Jindřich Beránek. Útlá, brožovaná knížka Stop-time vyšla jako program představení DMD Litvínov. Jako by už v roce 1967 předznamenávala budoucí existenci samizdatů, jejich hodnotu a význam pro ty, kdo se k ní dostali. První knížku poezie Václava Hraběte vydalo oficiální nakladatelství až 12 let po smrti básníka [Blues v modré a bílé. Praha, Melantrich 1977] – a v nákladu, který vůbec nepokrýval zájem; Jaromír Pelc teprve 26 let po smrti Václava Hraběte připravil konečně úplné vydání jeho dochovaných básní [Blues pro bláznivou holku, Praha, Československý spisovatel 1990 – vročení; vyšla o rok později]. (bek) 57


Mirek vstal… Za nepřítomného pana Václava Hraběte jeho verše…

… přednáší přítomný pan Mirek Kovářík.

A následoval potlesk. 58


K osobnostem dění Pražského jara patří redaktorka Literárních novin z 60. let, psychoterapeutka a publicistka Helena Klímová. Zaujala veřejnost i kolegy svými obsáhlými články o vztahu rodičů k dětem, ale i řadou dalších.

Sedminásobná olympijská vítězka Věra Čáslavská (vlevo) měla vloni 25. srpna poprvé možnost prohlédnout si knihu o normalizaci, do jejíž ankety přispěla a kterou též slavnostně pokřtila. Romana Křenková (uprostřed), čerstvá debutantka, autorka románu Peřiny a chléb, v němž mimořádně zdařile vystihla dusnou atmosféru normalizace, se na tiskové besedě sešla s názorově blízkou občanskou aktivistkou, známou spisovatelkou a publicistkou Lenkou Procházkovou; z její publicistiky byl i polemický komentář k současnému významu Palachova odkazu. Vedle u stolu sleduje dění sociolog Ivo Fišera, účastník reformního hnutí roku 1968 známý po Listopadu mj. též z vedení Občanského fóra. Nyní působí jako lektor a poradce v oblasti strategického managementu.

59


Ekonomka Ilona Švihlíková napsala v odpovědi na první anketní otázku týkající se roku 1968: Z myšlenek uvolněnějších šedesátých let je možno čerpat dodnes.[…] Švédský model sociálního státu navržený Alexandrem Dubčekem by při úspěšné aplikaci mohl změnit světové rozložení sil. (lako)

Fotografie z 25. srpna 2015 na křtu knihy 68–89: Květy jara – plody podzimu Ivan Noveský. Jeho otec, JUDr. Antonín Noveský, pracovník SPK, byl uveden v seznamu „nepřátel režimu na věčné časy“ na návrh ústředních orgánů. Michal Macháček, nadějný mladý historik novodobých dějin, autor disertační práce Gustáv Husák. Příběh moci a bezmoci s editorkou anketní části knihy 68 – 89: Květy jara – plody podzimu Jarmilou Lakosilovou. Právě ona připravila o této disertaci diskusi a obnovila tak po třech letech tradici setkávání KNPJ v Presscentru. Informaci o tomto setkání přináší Členský zpravodaj na s. 69 a program dalších na obálce tohoto časopisu.

60


Jarku Dienstbierovou, první ženu svého spolužáka a nejen redaktora pro za-

hraniční politiku, ale i prvního ministra pro tento resort, známe všichni, kdo jsme chodili na Klimešovu katedru. Neboť i ona byla jako Jarka Sluková na fakultě. Jen na rozdíl od nás studovala ruštinu a pracovala v Lidovém nakladatelství, vlastně tam nešla ani tak za prací, jako za svým hobby – a tím byla stará ruská literatura.

Úvahu do ankety, jak vnímal Jan Hnízdil význam Pražského jara v letech 1968, 1989 a dnes jsme vybrali na poslední stránku knihy. Nezaujala jen nás, ale i řadu lidí, kteří Květy jara – plody podzimu ani neviděli; to dosvědčuje diskuse na www.stránkách tohoto lékaře celistvé medicíny. Jsou svědectvím o této době: značný podíl hrubozrnného bigotního antikomunismu těch, kterým je cizí schopnost naslouchat partnerovi. Na snímku z Presscentra je po jeho pravici Dušan Provazník z Četky a po levici redaktor Mikuláš Kroupa, který rediguje v ČRo relace Paměti národa.

61

Relace ze kterých jsme vybírali

Jak to vidí Jan Petránek – V jeho relacích poslední doby zaznělo:  Uprchlická vlna je geniální útok na Evropu. Takový dobře organizovaný trojský kůň.  Merkelová to neustojí. Přepis celých relací vydává ČRo na internetových stránkách, odkud byl 30. prosince nejen text na dalších stranách, ale i portrét našeho kolegy od Adama Kebrta.

Dva z kolegů publicistů v relaci Jak to vidí Do úvodního čísla časopisu novinářů-68níků jsme vybrali ohlédnutí za uplynulým rokem od dvou významných publicistů, rozhlasových komentátorů. Oba jsou svými osudy blízcí Klubu novinářů Pražského jara: Jan Petránek je i jeho členem a Ivanu Hoffmanovi bylo teprve sedmnáct, když pro nás byla naše profese tabu. Názor, který vyjádřil pro knihu o normalizaci v českých médiích, je blízký mnohým z nás: Pokud bylo Pražské jaro šancí, o kterou jsme byli připraveni, pak rok 89 byl šancí, kterou jsme promarnili sami. Nelze se divit, vždyť dobu 68 – 89 prožil jako mnozí z nás, když v 80. letech byl tento fotograf a písničkář s publicistikou i vydavatelem samizdatového periodika Fragment–K. A když mu byla udělena hned v roce 1996 Peroutkova cena, mezi jejímiž zakladateli v roce 1995 byl právě Jan Petránek. Ohlédnutí vybíráme z relace, která po našem soudu patří k těm, kde se uplatňuje nejen svoboda slova, ale i otevřená výměna různých názorů, jaká, bohužel, nebývá vždy pravidlem. Moderátorem obou relací, které byly vysílány v předvečer konce roku, byl Miroslav Dittrich, šéfredaktor této stanice. (hp, bek)

Jak to vidí Ivan Hoffman – V jeho relacích z poslední doby zaznělo:

 Evropa už nepatří Evropanům.  Projekt EU jen dožívá a pomalu končí. Chceme ho ale vůbec zachránit?  Že se ČSSD pouští do ANO, je logické. Zvlášť, když se svými tématy nějak nepřichází ani opozice. Jeho portrét od Šárky Ševčíkové provází přepis relace z 1. února.

62

Jak to viděli Ivan Hoffman a Jan Petránek

Jak viděl Ivan Hoffman naši společnost a svět na konci roku 2015 28. prosince Evropa nemůže přijmout celý svět. Má problémy sama se sebou Miroslav DITTRICH, moderátor: […] Tak dnes je 28 prosince, vlastně rok se blíží ke svému konci. Ivane, jaký rok jsme prožili podle tvého názoru? Ivan HOFFMAN, spolupracovník ČRo: Tak bude to vypadat, že opakuji pana prezidenta, ale myslím si, že jsme prožili rok skutečně dobrý. Svědčí o tom jak ekonomický růst, tak nízká, rekordně nízká nezaměstnanost, ale také v tomto roce jsme se o sobě dozvěděli, že jsme jednou z 10 nejbezpečnějších zemí na světě, jsme zemí bezpečnější, než je sousední Německo, a také vidíme, jak neustále roste zájem o naši republiku mezi turisty. Ta turistická sezona byla také nesmírně rekordní a to všechno vypovídá o tom, že jsme země, která je stabilní, do které se lidé nebojí jezdit a ve které se cítí příjemně. […] DITTRICH: Přitom se mluví, že v České republice byla nebo je blbá nálada nebo někteří lidé jsou, dejme tomu, naštvaní. Je to vlastnost Čechů, že si tohle to neuvědomujeme, že vlastně žijeme v dobrých podmínkách? HOFFMAN: No, je to vlastnost určitě médií, která prostě se dobrými zprávami zabývají jenom v míře nezbytně nutné, jinak jenom špatná zpráva je zpráva. Tak se to traduje, tak to je. Řeší se problémy a ne to, že něco funguje. To je první věc, která může takové to veřejné mínění ovlivňovat. Druhá je, že my když se díváme na statistiky a vidíme, že ekonomika roste, tak to vůbec neznamená, že se každému automaticky daří lépe. Já bych spíš řekl, že ten růst ekonomiky je důležitý tím, že je to období, ve kterém není možné se vymlouvat na krizi a lidem ještě víc, řekl bych, přitáhnout opratě a ještě více je podusit, když bych to měl říct lidově. To znamená, když ekonomika roste, tak se v nejhorším případě lidé mají stejně, ale je fakt, že v tomto roce například rostla minimální mzda, to je velmi důležitý faktor, protože ve chvíli, kdy každý, anebo většina zaměstnavatelů dá lidem jenom tolik, kolik musí, tzn. situace, kdy se zvedne ta minimální mzda, tak ta skutečně pomáhá i těm, kteří někdy nadávají na poměry i právem. […] DITTRICH: Jsou některé věci, které souvisejí s Evropskou unií více či méně, hodně s tím souvisí vstup do eurozóny. Myslíš si, že je tak nezbytně nutné, aby státy se držely třeba zuby nehty v eurozóně jako například Řecko? HOFFMAN: Nikdo si neumí představit, jak by asi dopadl ten odchod Řecka z eurozóny, všichni to zpracovávají teoreticky, ale vidíme, že ve chvíli, když udělali Řekové toto téma předmětem referenda, tak na to se prostě pohlíželo v EU mezi těmi politiky doopravdy velice nevraživě. Co mají co Řekové rozhodovat o tom, jak budou v Řecku žít? Prostě Řecko patří dnes doopravdy těm, kteří tam mají své investice, kterým se tam podařilo vytvořit dluh, ale i těm, kteří oprávněně půjčili a očekávají návrat svých investic, tzn. v tom propojeném světě, kde najednou zrušíme hranice a přihlásíme se k volnému pohybu osob, 63


kapitálu, majetku, už je velmi těžko hovořit o tom, co je čí, co komu patří a co je možné odhlasovat v referendu. […] Tzn. tohle to je podle mě problém, že vládnou lidé, nad kterými už není demokratická kontrola a vlastně je obtížně představitelné, jaký v této situaci toho otevřeného prostoru, jak ji vůbec zavést. DITTRICH: A ještě schengenský prostor. […] Myslíš si, že vydrží ještě nějakou dobu nebo se zúží? HOFFMAN: Já si především, Mirku, myslím, že my jsme generace, která to umí ocenit. […] protože dlouhou dobu hranice byly zavřené a překonat je, znamenalo obrovské problémy administrativní a také bylo potřeba se ponížit a různě před všemocným úředníkem, ale nevím, jestli to, co my považujeme za výhodu a čeho si ceníme, ocení i další generace, protože vidíme, že dnes ve světě se buduje mnoho nových bariér, plotů. Koneckonců i EU pod vlivem migrační krize zažívá návrat opatření na ochranu hranic […]. Ozývají se hlasy, že země, která nemá hranice, tak vlastně ani neexistuje. Tzn. je zde obava, že pokud v tom prostoru se nepodaří vytvořit takovou atmosféru, která je přátelská a příznivá kompletně v celém tom prostoru, tak se někteří budou prostě chtít vyčlenit, oddělit a ty hranice se vrátí. A teď spíš prožíváme trend, když hranice se znovu dostávají do módy. DITTRICH: Ivane, zareaguje lidstvo na klimatické změny, anebo bude nadále pod sebou řezat větev? HOFFMAN: Klimatická konference, která [loni] proběhla, byla přijata optimisticky, i když vlastně nakonec, jak se to všem rozleželo v hlavě[…], je to smlouva o smlouvě budoucí. Je to dohoda, že se dohodneme. Je to něco, co musí být ratifikováno v obrovském množství zemí, kde se pokaždé ozvou hlasy, jestli si můžeme dovolit šetřit životní prostředí, jestli nás to ekonomicky nezničí atd. Je to důležitý krok, ale obávám se, že ta ochrana krajiny nebo ochrana životního prostředí se většinou v tomto našem světě, kde na prvním místě jsou peníze, podaří pouze tehdy, když to jde ruku v ruce s ekologickým byznysem. Tzn.: my nechceme jenom zachránit přírodu; my ji zachráníme tehdy, pokud na tom vyděláme. To je trochu protimluv, protože z druhé strany vidíme, že existují sice některá šetrná řešení, ale protože se na nich vydělat nedá, tak jsou tím pádem nezajímavá. Většinou je to tak, že až krize anebo války, prostě nějaké neštěstí otevřou šuplíky s vynálezy a inovacemi […], protože jinak ty zlepšováky bývají pod zámkem, aby neohrozily byznys těch, kteří profitují z toho, že se nic nového do hry nedostane. [… Tak] konkrétním příkladem je, že už desítky let existuje pneumatika, která vydrží stejně dlouho jako auto. […] ale zničit všechny ty gumárny, drátovny na výrobu, prostě připravit obrovské množství lidí o práci, tak to není politicky průchodné. A pro lidi, kteří z toho žijí, profitují, to není ani ekonomicky zajímavé. […] Pak jsou elektrické automobily, které se už mnohokrát ukázaly být efektivní, ekologické, ale nikdy se neprodávaly. Pokaždé se jenom půjčovaly na určitou dobu a pak se všechny sešrotovaly, protože je zde možná lobby producentů ropy a lidí, kteří žijí z fosilních paliv – no, prostě 64


vzdáme se benzinu? – tak to je nepředstavitelné v dnešním světě. Tzn.: některé věci, které by šlo udělat, které by pomohly životnímu prostředí, snížily lidskou dřinu, jak se vždycky o tom sní, tak vlastně není vůbec reálné, že by se podařily tehdy, když všechno běží tak, jak běží […]. DITTRICH: Ivane, poslední otázka – taková obecná při závěru letošního roku. Myslíš si, že se máme snažit budovat ve své zemi, ve svém okolí a třeba na celém kontinentu nějaké společenství, anebo je rozumnější se udělat sám pro sebe, jak se říká, sobecky? HOFFMAN: Je to velké pokušení. Ve chvíli, kdy věci fungují, tak se k nim automaticky všichni rádi přidají; ve chvíli, když něco nefunguje, tak místo toho, aby se lidé semkli a spolu vyřešili problém, tak většinou člověk zjistí, že jedinou pomoc najde na konci své ruky atd. Ve všech takových riskantních dobách jsme svědky obojího. Z jedné strany to, co se kolem nás děje, dává lidi dohromady a pomáhají si, z druhé strany se obávají a uzavírají se do sebe. Mám bratrance, který když vypráví o Americe a o tom, jak vlastně vznikla ta jejich historie, má takový zajímavý obraz, jak jdou krajem osadníci, a protože vědí, že to je těžké, tak on mi to vyprávěl jako učební program, který absolvují jeho děti ve škole. Tak ten Američan se prostě usadí na té půdě, ale přichází další vlna dalších osadníků a on z jedné strany otevírá dveře a říká: pojďte dál, pomáhá jim, ale druhou ruku má na spoušti pistole, protože ví, že mezi nimi přijde i někdo, kdo ho bude chtít vykrást, pozabíjet mu rodinu atd. A tahle ta ostražitost spojená se vstřícností, to je asi ten model, jak člověk má prožívat ty riskantní těžké doby. Z jedné strany je naivní věřit, že všechno bude v pořádku a z druhé strany bez nějaké solidarity, bez toho, že člověk vidí v druhém lidskou bytost, se taky dál nepohneme, protože veškeré to naše snažení najednou ztratí význam. A teď posoudit, v jakém poměru namixovat prostě tu oprávněnou potřebu bezpečnosti s tou, s tou nezbytnou vstřícností a lidskostí, to je vlastně ten největší problém. Já se obávám, že na to není žádný návod, že tu odpověď najde každý jedině ve svém srdci. Celý pořad najdete na internetových stránkách ČRo: http://www.rozhlas.cz/dvojka/jaktovidi/_zprava/1568684

Jak viděl Jan Petránek svět v předvečer konce roku 2015 30. prosince 2015: Tipuji, že válka v Sýrii v roce 2016 skončí! […] Já bych řekl, že když se podíváte na celých 15 let nového století, takže ten trend je setrvalý. Takže nejde o to vyjmout jeden rok[…]. Lidi jsou znepokojení především válkami, což je asi přirozené; a když se člověk dívá na to, jak to hodnotí renomovaní v tomto světě, abych si nedělal nárok na to, že jenom já mám nějak pravdu […], tak mě včera rozesmál Financial Times, který samozřejmě také hodnotí a píše, že celý svět má nervy nadranc. No, ono to je, když to napíše Financial Times […], že bankéři, finančníci mají nervy nadranc, a to je kvůli tomu, že kdysi si zvykli, že přestala platit normální finanční pravidla, že celý 65


svět je prakticky nebo z větší části zadlužen; jestli dneska není stát, který nemá dluhy, tak vlastně komu co dluží? Jestli je to křížově, tak by se ty dluhy měly nějakým způsobem rušit, ale ony celkem ne. Největším dlužníkem jsou Spojené státy, potom je celým dlužníkem Evropa. No, a jsou taky samozřejmě výjimky – tady se tyčí v Evropě především ti nejsilnější, ale řekl bych, že největší věřitelé, ti, kteří dluhy nemají, to jsou nadnárodní finanční společnosti, a v tom to celé je. […] Miroslav Dittrich, moderátor: A myslíte, pane Petránku, že […] už přestala ta atmosféra nedůvěry, že se mocnosti začínají domlouvat? Jan Petránek, zahraničně politický komentátor: Ne. Nedůvěra tady je a bude pořád. Ale přichází poznání, že nic lepšího než určitá rovnováha, vyrovnání sil nám nezaručuje stabilnější vývoj. A to je hrozně důležité; to si právě myslím, že je to, proč jsem se dočetl ještě dneska před svítáním, když jsem se díval na poslední zprávy, proč se umí ministr zahraničních věcí Spojených států Kerry dohodnout se Sergejem Lavrovem, proč si může zatelefonovat s čínským ministrem zahraničí s Wang Yi […]. Jsou samozřejmě jízlivci, skeptici – a já hrozně mám rád Patricka Buchanana – to je vynikající americký konzervatorista, jak mu říkám – to je člověk, který za starou konzervativní elitu Ameriky říká: „Podívejte, my musíme vědět, kde je naše místo. Amerika přestává být hegemonem, proti Spojeným státům je tu silná velká síla Číny, a proto my musíme se s nimi dohodnout.“ Poslední Buchananův článek, který právě vyšel, a časopisu American Conservative je: rozpadnou se Spojené státy tak, jako se rozpadává Evropa? Ale není to myšleno tak, že by se to rozletělo na tisíc kousků, nýbrž že to sestoupí na tu úroveň, kdy i jednotlivé státy uvnitř Evropy a jednotlivé státy uvnitř Spojených států budou mít větší slovo, protože budou blíž k lidem. Dittrich: Myslíte si, že to je skutečně reálné a srovnatelné: Evropa a Spojené státy? Petránek: No tak samozřejmě srovnatelné to ani není. Když si vezmete, že samotná Kalifornie, která se teď přiznala, že třetina kalifornských dětí hladoví – a přitom je to jeden z nejbohatších států Spojených států – a Kalifornie se svými necelými 40 miliony obyvatel má větší ekonomickou sílu než Anglie, Francie a Německo dohromady. Čili je spousta nerovností, ale přitom to je potřeba říct, že v r. 2015 došlo k určitému – řekl bych – mocenskému vystřízlivění a při veškeré nedůvěře, konkurenceschopnosti a rivalitě dochází k tomu, že my se musíme dohodnout nebo – jak to napsal francouzský deník Figaro – jsme odsouzeni k tomu, abychom se dohodli. Tak to není špatný rozsudek. Dittrich: […] Hovořil jste o Spojených státech, že už tam je určitá sebereflexe. Ale co třeba Čína, Rusko a další velké státy na světě? Petránek: No tak Čína byla obrovským finančním a tržním motorem. Byla také už před 10 lety přijata do světové obchodní organizace, která navazovala na dlouhou historii GATTu. No a potom se stalo to, že celý svět se otřásl pod náporem čínského vývozu. Především Amerika byla tak zadlužená […], že kdyby Čína vzala všechny své dlužní úpisy, které [od ní má], tak by Amerika musela jít někam do Afriky. To samozřejmě je nadsázka, kterou řekla dnešní šéfka 66


amerického FEDu, toho hlavního zdroje a americké finanční síly. Když se to takhle vezme, řekl bych, že nynější [nový] rok bude plynulým pokračováním r. 2015 a bude zajímavé, zda ta frustrace z nemožnosti prosadit jenom své zájmy, povede dál k dohodám. Tipuje se, že by v příštím roce mohly skončit dva veliké konflikty. První, skutečně velký a to je to, co se děje proti teroristům na Blízkém východě, kde se zdá, že přece jenom, i když nepsaná dohoda mezi Íránem, Amerikou, Ruskem dochází k tomu, že přece jenom musí teroristé sklonit své zbraně a někam se rozplynout. Tady je největším oříškem pořád ještě Turecko, protože je člen Atlantického paktu, kde jsme i my členy. A vidíme, že tento člen nejen před časem přepadnul i sousední Řecko a utrhnul z Kypru svoji vlastní, což dodnes není uznáno jako samostatný správní celek. […] ale tato Turecko se islamizuje způsobem, který je pro Evropu naprosto nepřijatelný. Já už nevím, který z politiků to řekl, ale [byl] to jak někdo z Ruska (např. Putin), tak to řekli i francouzští politici: kdyby pokračovala islamizace Turecka, tak se Atatürk bude obracet v hrobě – což je pravda. Ale to, že si někdo dovoluje kšeftovat s naftou takovým zrůdným systémem, jako nastavili teroristé v Mezopotámské oblasti, to je něco, co se nedá trpět. A teďka jde o to, to říct na rovinu: buď tedy Turci zůstanou v Atlantickém paktu, nebo proč tam mají být jiní, kteří jsou proti terorismu. Dittrich: Dobře, ale v každém případě vy prognózujete, pane Petránku, že konflikt na Blízkém východě z hlediska boje proti Islámskému státu by v [tomto] roce mohl být ukončen? Petránek: No, tak dneska například velice optimisticky hlásá States Department Spojených států, že oni to dokážou. Rusové zase dělají, co mohou, aby podrželi Asáda v Sýrii samotné, a když se debatuje na několika mezinárodních konferencích, které probíhaly od září dodnes, tak to jsou konference, sympozia a porady, které říkají: Jak je možné, že my jsme proti Asádovi a neuznáváme legitimní vládu, když uznáváme – a to zase říká Basil Utley, americký politolog [jeden z čelních konzervativců] – když máme morální spojence [jako je] Saúdská Arábie? Ta Saúdská Arábie popravuje každých 14 dnů useknutím hlavy jednoho člověka a my děláme, že se nás to z hlediska lidských práv netýká. Čili tady skutečně už v Americe naplno rezonuje otázka lidských práv a soustřeďuje se to na nesmyslnost politiky a vztahů k člověku, jaký je v Saúdské Arábii […]. Dittrich: Já si dovolím přečíst dotaz od pana Kamila Juříka, který vás samozřejmě zdraví atd., a píše: „Sýrie prý povolila Číně rozmístit 5 tisíc vojáků na základně v Levantě.“ Pane Petránku, jak ohodnotíte vstup Číny do syrského konfliktu? Je to vůbec možné? Petránek: To, co se zdá jeden den nemožné, může být možné. Zatím se Čína k této věci příliš nehlásí, ale není myslitelné vyhrát válku na zemi, když budete jenom letecky nad ní. Čili tady bude nutné, aby se velmoci dohodly, kdo v těch vojenských botách přece jenom půjde. Čína je něco, co je skutečně fenomenální. Já bych řekl, že hlavní průlom je, že i čínská měna přichází. A to docela jsem se zasmál, když se říkalo, že až v příštím roce jüan přijde ke slovu. On už přišel, už je v košíku pěti nejdůležitějších světových měn, podle kterých se potom vyrovnávají kurzy. Dokonce teďka už se připravuje silvestrovský pořad 67


a zasmál jsem se, když v moskevské televizi začali zpívat money, money, money a přišly jüany. No tak asi je tu jiný svět. […] Dittrich: Poslední pořad Jak to vidí v r. 2015 pomalu končí a jeho poslední minutu má teď Jan Petránek. Petránek: Já bych řekl, že tohle je pořad, který je skutečně dost hodně poslouchán, děkuju za to, že stanice Dvojka ho […] drží. Je to jeden ze základních pilířů ve vysílání myšlenkových oblastí a hrozně si toho vážím, že jsou tu takoví, jako je Ivan Hoffman, Andor Šándor, jsou tady Eric Best nebo paní docentka za ekonomiku Ilona Švihlíková, mnozí a mnozí. To jsou skvělí lidé, kteří říkají naprosto otevřeně, co si myslí, i když se to mnohdy v oficiálních kruzích málo rádo slýchává. Ale ať se to dál prosazuje, v tom je svoboda slova Českého rozhlasu… http://www.rozhlas.cz/dvojka/jaktovidi/_zprava/1569373

Relace Jak to vidí vysílá stanice Dvojka Českého rozhlasu každý všední den od 8.30 do 9.00 hod. a opakuje v noci od 1.30 hod.

Nejbližší setkání novinářů-68níků a jejich hostů v Presscentru Syndikátu novinářů: 28. dubna – 14.00 hod. – Jak bude vypadat Blízký Východ na deset let? Přijde mezi nás komentátor Rádia plus Jan Fingerland, který prošel i zahraniční redakcí ČT a psal do MfD nes, Lidovek i do týdeníků Respekt a Reflex. – Setkání bude moderovat Richard Seemann. 26. května – 14.30 hod. – Setkání s režisérem, scénáristou a divadelním autorem Vlastimilem Venclíkem by mohla být také příležitostí k malému zamyšlení nad tím, čím jsme se my, lidé “od pera” a jiných médií za totalitního režimu museli zabývat, živit, jaké jiné způsoby existence jsme si našli a jak jsme v tom obstáli. Sám Vlastík Venclík to totiž také poznal na vlastní kůži… Setkání bude moderovat Agáta Pilátová.

68

Členský zpravodaj KNPJ

Ročník XXVII, č. 2/2016

Členský zpravodaj KNPJ, pobočného spolku Syndikátu novinářů České republiky

Gustáv Husák – muž Pražského jara? O rozporuplné osobnosti tohoto politika a jeho roli v reformním roce 1968, kdy se mohl po rehabilitaci také vrátit do nejvyšší politiky, ale i o tom, jak se dostal ke své roli za normalizace, promluvil v poslední březnový den na pravidelném setkání novinářů–68níků doktorand Ústavu českých dějin Filozofické fakulty UK v Praze Mgr. Michal Macháček, autor disertační práce Gustáv Husák. Příběh moci a bezmoci. Na první setkání obnovené řady diskusí o minulosti i současnosti politického života jsme pozvali i mnohé účastníky ankety naší loňské knížky, k nimž patřil ostatně i náš host. Také řada jich naše pozvání přijala, a tak se zasedací místnost Presscentra zaplnila – přišlo totiž vedle 16 členů KNPJ také 9 hostů. Byla mezi nimi spisovatelka Romana Křenková, která přečetla úryvek ze svého románu Peřiny a chléb, kde vystihla dusnou atmosféru normalizace. Úvodní promluvu Michala Macháčka i besedu, která po ní následovala, přijel natáčet Český rozhlas; v jeho štábu byl redaktor Tomáš Černý, který jako spoluautor relace k životnímu jubileu našeho člena Miroslava Zikmunda je spoluautorem interview, které jsme zařadili do části Slova z našich řad knihy o normalizaci. O termínu, kdy bude ČRo relaci o tomto setkání vysílat, oznámíme v některém z příštích čísel. V besedě, jak si to ostatně autor přál, promluvili mnozí z nás, kdo se s Gustávem Husákem setkávali před 45 a více roky, jako např. Jiří Sekera, šéfredaktor Rudého práva zvolený vysočanským XIV. sjezdem. Besedy se zúčastnili další novináři té doby jako Petr Zemek, Bořek Homola, František Černý, který tehdy pracoval v německém vysílání obdobně jako další redaktoři Zahraničního vysílání Richard Seemann, Karel Wichs. Všichni se například shodli na obrovské účinnosti Husáka-řečníka a bezděčně tak připomněli vlastnost, jaká mnohým z dnešních i tehdejší lidí, co se živí politikou, chyběla. Milena Geussová, která patří mezi skupinu mladších redaktorů, postižených normalizačním vyhazovem, otevřela zajímavou a nepříliš diskutovanou závěrečnou dobu normalizace – tedy, kdy začal příběh Husáka-starce. Přečíst si ji můžete v některém z příštích čísel Cest a křižovatek, kdy zveřejníme ty partie diskuse, které považujeme za nejzajímavější. (bek)

Jeho verši zněly písně naší doby, ale jeho komentáře nám pomáhaly, abychom té době rozuměli V úterý, bezprostředně po velikonočním pondělí, pokřtili přátelé Jana Schneidra trojici CD Musím dál zpívat. První z disků obsahuje někdejší písničkové hity s texty tohoto básníka – jako je např. Requiem, které v rámci pozdního odpoledne zazpívala ze záznamu pro obrazovku Eva Pilarová. Dále obsahuje 69



jeho protest songy ale i jeho první úspěch na Bratislavské lyře O, baby, baby, kterou tam zazpívaly Marta Kubišová s Helenou Vondráčkovou. Naproti tomu třetí disk, jak nám vysvětlil před vlastním křtem souboru CD jeho editor Tomáš Padevět, „přiblíží Jana Schneidera jako autora tzv. chuligánských veršů, ale také unikátní rozhovor s Karlem Krylem, kde oba hovoří o vzniku mnohých veršů a písňových textů.“ Několik jich na tomto CD má svou premiéru na audio nosiči v podání Marty Kubišové, Waldemara Matušky nebo Václava Neckáře. Prostřední CD je věnováno muzikálu – zazní v něm melodie z těch, které Jan Schneider otextoval – jako quijotovský Muž jménem La Mancha nebo stěžejní dílo tohoto žánru Bernsteinova West Side Story. Ale především je věnován tento disk muzikálu, který stvořili s Bobem Ondráčkem – Gentlemani a jenž si později ve světě vysloužil lichotivou přezdívku East Side Story. Svými Gentlemany, které tehdy, v roce 1967, uvedlo Hudební divadlo v Karlíně, se stal Schneider vůdčí osobností hledání české cesty k americkému muzikálu. Zdůrazňuji to proto, že základní estetickou normou pro tento muzikál je hledání jeho mateřštiny; tedy k tomu, co spojuje jeviště i hlediště. Je to svět hudby, kterou spoluprožívali, svět, v jakém žili, i problémy a ideály, které řešili nebo společně snili. A to byl svět na hony vzdálený exotické kráse přežívající operety a sladkobolné sentimentalitě živých citů. Předchozí pokusy o takovou cestu se opíraly o hudební komedie převážně italské provenience, rakouskou operetu nebo německé revuální operety primadon, milovníků, mladokomiků i komických starých, jaké měly k dispozici operetní soubory. Na takový repertoár si troufaly tyto soubory se zpěváky, schopnými odříkat mluvené party, a s tanečnicemi, které měly revuální průpravu. Teprve však Gentlemani, pro které vytvořil choreograf Luboš Ogoun soubor mladých zpívajících a tančících herců, vytvořili předpoklad, aby se i k nám mohla dostat Bernsteinova West Side Story. V hlavních rolích se v East Side Story představili René Gabzdyl, František Laufer, Václav Neckář, Jiří Zavřel, Milena Zahrynovská, Kateřina Macháčková, Laďka Kozderková a další. Už ta jména naznačují, že šlo o nastupující generaci, s níž byla spojena například i řada úspěšných filmů, a nemusel to být právě muzikál jako v případě Rychmanových Starců na chmelu, kde hrál Pucholdova soka Jiří Zavřel, ale i první náš oscarový film Ostře sledované vlaky, kde obsadil režisér Menzel do stěžejní role Václava Neckáře. Důležité však bylo, že mohl vytvořit soubor, zvládající rytmus té doby i novinky žánru, jako byly například pracovní tance mužných part apod. 70



Jan Schneider sem přinášel navíc poezii ulice s jeho argotem, ale i schopnost inspirovat herce dobovým estetickým ideálem, takže se postupně veškeré jejich vystupování stávalo jedinou hudebně-dramatickou roli, do níž projektovali jejich sympatizanti své sny, životní ideály a spolutvůrce svého lidského zrání. Ano, takovou roli měla melodie, text a jeho interpret v té zlaté době českého popu. Vím z rozhovorů, které jsem měl s Vaškem Neckářem, jakou roli v tomhle jeho hledání měl právě Jan Schneider. Odcházel tehdy z mostecké činohry, kde se pokoušel jako elév získat první zkušenosti u divadla. Ale protože to pro něj tehdy přece jen nebylo to pravé, zamířil do Plzně, do divadla Alfa. Tam se potkali. Jan Schneider měl za sebou první písně s melodiemi Jaroslava Jakoubka; v Plzni se potkal s Bohuslavem Ondráčkem, ale také s Martou Kubišovou a s budoucím Prckem svých Gentlemanů. Není však účelem, abych vyprávěl jejich další cestu v divadle Rokoko, kterému šéfoval Darek Vostřel. Ten vstoupil do světa směřujícím k muzikálu studentským představením Balady z hadrů, které nastudovali s příštím předním českým dirigentem Liborem Peškem a Milošem Formanem. Moje zpráva je o připomínce díla Jana Schneidra v předvečer jeho 82. narozenin. Stalo se tak v předsálí kina Lucerna, kde byla v té chvíli vernisáž jeho obrazů a křest souboru disků s melodiemi na jeho lyrics. Bratří Neckářové byli včele těch jeho kamarádů, kteří vše připravili: Jan jako organizátor a dirigent u klavíru, Vašek písněmi z doby Gentlemanů a jedno z někdejších legendárních děvčat, Jarka Panýrková, jako průvodkyně odpolednem. Ještě sem dorazila z natáčení Marta Kubišová, ale „naživo“ zpíval jen Vašek. Bez ohledu na to, co jej postihlo. A musím se přiznat, že ve vzpomínce na ta zlatá léta, do nichž pro mne patřil, jsem byl rád, že zpíval i co zpíval… A byla tu Kateřina Macháčková, ona legendární Princezna, kterou byla na prahu své umělecké kariéry při premiéře Gentlemanů. Bylo to setkání s tou nejznámější tvorbou Jana Schneidera. Jen jako zmínka na okraj jeho emigrace zaznělo, že byl komentátorem Svobodné Evropy. Této kapitole jeho života věnujeme samostatnou stať pro Galerii Cest a křižovatek. Bude to ve spolupráci s jeho ženou, paní Libuší, kterou z exilu přivedl na svůj jih Čech – do Třeboně. Ne nadarmo znělo jedno z jeho poetických jmen Básník od jihočeských rybníků; konečně on i pseudonym, Jan Chum, kterým chtěl uniknout riziku, že by mohl přijít o diplom absolventa statistiky pro svou poezii z počátku 60. let, zněl už tenkrát jako asonance hrubínovského domova pro žhavé léto – byť vhodného jen pro dočasné víkendy. Jindřich Beránek

Nezvaný host studentský film, který netrvá ani 23 minut, rozhodl v roce 1969 o osudu svého scenáristy i režiséra Vlastimila Venclíka. Příběh muže ve vatovaném kabátě, který vnikne do bytu mladé dvojice a tam se chová jako doma, byl tehdy příliš srozumitelný, i když scénář autor napsal dva roky před tím. I proto v něm nemohl hrát každý, ale třeba příští chartista Pavel Landovský nebo jeho kolega z komunity Činoherního klubu Jiří Hálek. Ostatně ani pro představitelku hlavní ženské role, tehdy 24letou Ivu Šaškovou, to neotevřelo bránu k filmové kariéře. Její česká filmotéka má jen pět celovečerních 71



filmů: drobnou roli v Podskalského Světácích podle scénáře Vratislava Blažka nebo v muzikálu Angelo Michajlova Svatá hříšnice podle hry Františka Langra aj. Pak se přece jen rozhodla pro exil. Na to, aby na ni čekala větší příležitost po těch 23 minutách s nezvaným hostem, nemohla čekat, i když na Národním divadle, kam nastoupila hned po škole, se objevila ve významných představeních: v Topolovu Konci masopustu, v Špidlově nastudování muzikálu Šumař na střeše, v Macháčkově inscenaci Našich furiantů a Zkoušce ohněm Arthura Millera. Jaký čekal osud na vyhozeného studenta DAMU, o tom píše naše kolegyně, filmová kritička Agáta Pilátová, v pozvánce na květnové setkání novinářů-osmašedesátníků a jejich hostů na poslední straně obálky tohoto čísla.

Ve scéně před závěrem Venclíkova filmu představitel titulní role Pavel Landovský s Ivou Šaškovou a Jiřím Hálkem jako manželi, k nimž vnikl. Členský zpravodaj KNPJ, pobočného spolku Syndikátu novinářů ČR, z. s. Stálá příloha časopisu Cesty a křižovatky l Rediguje výbor klubu 72

2016. Editorial

Recommend Documents