ROČNÍK: XXIV
FARNOST SVATÉHO ANTONÍNA
ČÍSLO: 2/2015
Radost k postní době nepatří? Zanedlouho začne postní doba. Z kostela zmizí nádherná květinová výzdoba, přestaneme zpívat Aleluja, Matka bude plakat a ruce vzpínat. Mnoho z nás bude přemýšlet, co bychom si na 40 dní odřekli, abychom se k tomu potom s ještě větším gustem vrátili. Jako by postní doba byla dobou smutku a sklíčenosti mezi masopustním veselím a velikonoční radostí. Čas, kdy se potrápíme, abychom si pak měli od čeho oddechnout. Nemůžu se spolu s prorokem Izajášem ubránit otázce: Je toto půst, který se Hospodinu líbí? (srov. Iz 58, 5) Ano, postní doba nás zve k umírněnosti v jídle, pití, zábavě, dokonce i k odložení „vnějšího zkrášlování“ bohoslužeb. Je to ale výraz hledání pravé radosti v přimknutí se k Bohu. Rozjímáme o Kristově kříži, ovšem ne jako o tragédii, nad kterou zapláčeme a Pána Ježíše politujeme, ale jako o největším projevu Boží lásky k nám, o vybojovaném vítězství nad zlem, o prameni naší spásy. Jsme zváni zpytovat svědomí a vyznávat své hříchy, abychom se setkali pravdivěji a plněji s Božím milosrdenstvím. Copak nepatří k jádru radostné zvěsti, že „kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší projevila Boží milost“ (Řím 5,20)? Smyslem postní doby je vést nás od povrchnosti do hloubky, uvést do plnějšího přijetí evangelia, přivést nás k obrácení k milosrdnému a milujícímu Bohu. To je důvod k velké radosti. Požehnanou a radostnou postní dobu přeje Váš Pavel Semela, farář OHLÉDNUTÍ ZA FARNÍM PLESEM Letošní farní ples 24. ledna ve Foersterově sále kulturního zařízení Domovina se, hlavně díky obětavosti organizátorů, opět vydařil. Malá účast zajistila dostatek místa na parketu, nepřinesla však předpokládanou finanční podporu Charity a farnost zaplatí ztrátu. PRF se proto zamýšlí, zda a kde ho zorganizovat příští rok.
foto Lukáš Fraj
DOJMY MINISTRANTA Z KONCERTU PRO RADOST Jsem rád, že jsem se mohl v neděli 8. února 2015 zúčastnit farního KONCERTU PRO RADOST na Novotného lávce v Muzeu Bedřicha Smetany a opět zažít, jaké má naše farnost šikovné umělce a hudebníky. Celý koncert probíhal ve velmi příjemné atmosféře, ke které – kromě umělců – velkou měrou přispěl svým úvodním slovem farář Pavel Semela a plný sál posluchačů. Zazněly skladby J. Suka, M. Ravela, A. Dvořáka, B. Bertoldiho, G. F. Telemanna a F. Geminianiho. Příjemná hodinka rychle utekla. Po koncertu jsme si popovídali a prohlédli expozici Muzea B. Smetany. Ještě nasadit teplé oblečení a poté jsem šel s maminkou a tatínkem do naší oblíbené kavárny, kde jsme vzpomínali na nevšední hudební zážitek. Bylo to moc příjemné odpoledne a pozitivně nás naladilo na nový týden. Kvůli nemocem došlo na poslední chvíli k rozsáhlým změnám programu. Přesto si organizátoři poradili. Rád bych tedy poděkoval za krásný zážitek všem účinkujícím: Haně Šimerové – klavír, Miroslavu Pšeničkovi – varhanní pozitiv, Michaele Roubalové – flétna, Jakubu Kydlíčkovi – flétna, Liboru Maškovi – violoncello a Petru Havlínovi – housle. Budeme se těšit na příští koncert pro radost . Lukáš Petrusek
NEZAPOMÍNEJME NA SYNODU! Vážení a milí spolufarníci! V minulých Farních listech nám byly připomenuty dvě velké „akce“ začínajícího roku, jež bychom měli podpořit svými modlitbami – a pochopitelně pokud možno nejen jimi! K především vně církve cíleným Dnům víry a k naopak na jednu z nejniternějších „věcí“ našeho života s Bohem zaměřenému Národnímu eucharistickému kongresu bych si dovolila připojit též synodu o rodině, jejíž zasedání se má odehrát souběžně s vyvrcholením NEK… V době okolo mimořádného – přípravného zasedání synody se o tomto tématu mluvilo a psalo hodně – z toho, co jsem zachytila, se mi jako obsahově bohaté, objektivní a vyvážené zdály především rozhovor s naším zástupcem na tomto zasedání, mons. Janem Graubnerem, v KT 44 a komentář děkana TF JU Tomáše Machuly v KT 47 (v příloze Perspektivy) s následnými ohlasy na něj (lze dohledat v archivu na www.katyd.cz). Že jde o téma či spíš velký soubor témat nesmírně důležitých pro život snad každého jednotlivce z našich, ale i příštích generací (a těch možná i v tom fyzickém slova smyslu, klesající porodnost a předpokládám tedy i reprodukční medicína a její velké etické otazníky mezi projednávaná témata patří) i pro postavení církve „ve světě“, je zřejmé. Stejně jako to, že všichni, kteří o nich budou v jakékoli fázi uvažovat, rozmlouvat a rozhodovat, by pro dobro všech měli být v nejvyšší možné míře nástroji Ducha svatého. Zkusme na to – na ně pamatovat ve svých modlitbách! Anuša Lizáková DVANÁCTILETÝ JEŽÍŠ (LUK. 2, 42) „Proč jsi tak zamyšlený, synku, co bylo ve škole? Stalo se něco?“ Jonáš pohlédl vděčně na svého otce. „Dnes se stalo něco zvláštního, tati. Máš chvíli čas?“ „Ano. Půjdeme spolu na vinici. Chci se podívat, jak réva po zimě vypadá. A ty mi po cestě budeš vyprávět.“ „Tati,“ začal Jonáš, když se vydali na cestu, „byl jsi dobrým žákem?“ Otec se zasmál. „Učil jsem se celkem dobře, ale do školy jsem moc rád nechodil.“ Jonáš byl vážný. „Já si myslel, že jsem docela dobrý žák, ale už si to nemyslím. Dnes jsme měli ve škole hosta. Byl to chlapec z Nazareta. Byl s rodiči na velikonoční svátky v Jeruzalémě a dnes se zeptal našeho rabbiho, zda by směl zůstat v naší třídě jako host. Rabbi souhlasil, a tak si sedl spolu s námi na zem. Rabbi začal jako vždy zákony, které po něm všichni opakujeme. Mně stačí dvakrát třikrát, když zákon opakujeme, a pak si ho zapamatuju, ale jsou ve třídě někteří, kteří to potřebují víckrát. A tak rabbi opakuje každou lekci sedmkrát. Ten nový chlapec se začal rabbiho vyptávat a to my, kluci, máme moc rádi. Ale rabbi ne. „Rozumíš tomuto zákonu, důstojný rabbi? A víš, kdo nám ho dal?“ „Nu, Mojžíš!“ odpověděl rabbi trochu dotčeně. „Ne,“ řekl náš host. „Mojžíš nemohl dát tento zákon. Tuto část někdo přidal.“ Náš host, ten malý chlapec, se pak snažil přesvědčit rabbiho a najít pro své tvrzení nějaké argumenty. Znal strašně moc citátů z Písma a pořád opakoval, že některé zákony nedal ani Mojžíš, ani samotný Bůh. My, kluci, jsme z něj byli nadšení! On prostě ví všechno! Ale rabbi si to nechtěl nechat líbit. Najednou sevřel rty, celý zbledl a zeptal se toho chlapce na jméno. „Ježíš, syn Josefův.“ Jeho otec je tesař, tati! Pochází z chudé rodiny. Jak může chudý kluk tak krásně mluvit a tolik toho vědět o Písmu?“ „Asi měl dobrého učitele a má dobrou paměť. Nediv se, Jonáši, že jsou na Písmo různé názory, učitelé zákona se pořád o jeho výkladu dohadují…“ „Ale tenhle Ježíš k nám přišel zčistajasna! Nemohl vědět, co budeme probírat! On to prostě věděl, protože Pána Boha opravdu miluje – víš, tati?“ „Nu – a co bylo dál?“ zabručel otec. „Rabbi si vzal toho nového žáka stranou a potichu s ním o něčem mluvil. To víš, napínal jsem uši, ale zaslechl jsem jenom, že má Ježíš přijít odpoledne do Šalamounovy síně, kde mezi sebou obvykle rabíni diskutují. Mám o něho docela strach. Myslím, že s ním nebudou moc dobře zacházet, navíc je to ještě kluk… Náš rabbi se k němu moc přátelsky nechoval.“ „Neboj se o něj, synku,“ řekl otec. „Jestli je pravda, že Boha opravdu miluje, On už se o něj postará.“ „Já bych chtěl, aby s námi chodil do školy,“ řekl Jonáš. „Možná bych se s ním i skamarádil a chodil do školy rád.“ Barbora Thielová
ČÍM JE MI NÁŠ KOSTEL, NAŠE FARNOST ANEB NOVÁ FARNÍ RUBRIKA? Často mě napadá, jak by bylo zajímavé vyslechnout zážitky farníků – jak je oslovil náš kostel nebo co zažili v naší farnosti, a jak jsou cesty Páně pestré. Nakonec jsem se rozhodla vykopnout pomyslný míč sama a podělit se s vámi o svůj pohled, a třeba také někoho dalšího inspirovat k sdílení. Ostatně se to docela i hodí – oslavili jsme 100 let od posvěcení kostela a plody Ducha svatého se jistě projevují neustále. Do kostela sv. Antonína jsem zavítala poprvé, když mi bylo 16 let. Byla jsem čerstvě pokřtěná a hledala jsem „domovský“ kostel – místo, kam bych pravidelně chodila na mše svaté. Prošla jsem jich již více – v jednom byl starý kněz, který hřímal proti televizi, v jiném jen hrstka stařenek, v dalším neosobní atmosféra... a ve sv. Antonínu? Když jsem přišla poprvé, nefungovaly zrovna mikrofony. Kněze nebylo slyšet a starší lidé odpovídali v době, kdy si mysleli, že kněz již domluvil, ale on nedomluvil. Bylo to docela komické. Řekla jsem si, že zase budu muset o dům dál. Ale nešla jsem. Kostel si mě získal. Zakotvila jsem u bočního oltáře Nejsvětějšího srdce Páně a modlila se. Přišla jsem příště znovu. Vždy když jsem vstoupila, bylo to, jako bych se přiblížila zase víc Bohu, hned jsem se mohla modlit... Začala jsem zpívat žalmy, a pomalu jsem tak poznávala různé tváře farnosti. Ale „doma“ jsem se ještě zdaleka necítila a jako čerstvý konvertita jsem chtěla pro farnost dělat víc. Bylo to v době, kdy byl farářem P. Alois Kánský a kaplanem P. Marek Miškovský. Popravdě byl na mě P. Kánský poněkud rázného zrna, takže jsem se s ním nějak dobrovolně do řeči nedávala. O to bylo zábavnější, když přede mě postavil Pán novou myšlenku. Modlila jsem se zrovna u bočního oltáře, abych poznala, co bych mohla farnosti přinést, co zde chybí. A tak mě najednou napadá – adorace Nejsvětější svátosti. Hrklo ve mně – to mám jen tak jít do sakristie za „tím farářem“ a říct mu svůj nenadálý nápad? Co asi udělá? Co řekne? Byla ve mně malá dušička, ale Pán mi dal odvahu – ostatně jako vždycky, když mu o něco jde – a tak jsem tam šla. Kupodivu se nestalo nic strašného. P. Kánský mě odkázal na P. Miškovského a rázem jsme vše domluvili. Adorace budou každou neděli večer po mši, já budu hrát na kytaru a zkusím přivést další muzikanty. Postupně se adorace z důvodu nesnesitelné zimy v kostele sv. Antonína přesunuly do sv. Klimenta. Byl to požehnaný čas. Vzniklo tam krásné společenství a já najednou poznala nové lidi z farnosti, se kterými bych jinak sotva měla příležitost si popovídat. Dodnes si pamatuji, jak v začátcích před kostelem kdosi poznamenal – jestli to vydrží do jara, bude to zázrak, adorace tu už byly a nikdy to nemělo dlouhého trvání. A hleďme – adorace trvají dodnes, neděli co neděli, už to bude 12 let. Bohu díky. A Bohu díky také za farnost, která se pro mě stala podanou rukou přátelství. Farnost mi připomíná takovou vesnici ve městě – v dobrém slova smyslu. Znám se s lidmi, které potkávám na ulici, s lidmi různých generací, mnohé plné moudrosti a zkušenosti, rady a pomoci. Mohu s nimi mluvit otevřeně o Bohu, nesou mě modlitby mnohých z nich. A samozřejmě nesmím zapomenout – ve farnosti jsem poznala svého manžela. :-) ....tak třeba někdo také zavzpomínáte, co už jste všechno ve farnosti načerpali... Jitka Rosypalová MOJE JÁ A MŮJ ANDĚL Mám spoustu otázek a není vždycky nablízku člověk, který by mi dokázal odpovědět. Ale mám anděla strážného. Bůh mi ho dal, a tak, když anděla poprosím, často dostanu odpověď. Já: Anděl: Já: Anděl: Já: Anděl: Já: Anděl: Já: Anděl: Já: Anděl: Já: Anděl:
Je tak těžké uvěřit… Proto říká Kristus: „Požehnaní, kteří nevidí a přesto věří.“ Ale nebylo by lepší, aspoň něco vidět? Pak by byla moje víra hlubší. Vždyť něco vidíš. Bůh ti dává mnoho malých znamení a brzdí tvé já. Také Mu za to děkuji. A On ti děkuje, že se s tím spokojíš. Prosí tě, abys nikdy nepřestávala po Něm toužit. Jak mám poznat Boží vůli? Vzdej se nejdřív toho, nazývat dobrým to, co se ti líbí, a špatným to, co ti vadí. To, co pociťuji jako dobré... Může obsahovat něco škodlivého. A co se mi zdá špatné… Může přinést skryté hodnoty. Je Boží vůle pokaždé jiná než moje? Ne. Ale když hledáš nějaký směr, tak jeho hlavní ukazatel je – směr láska! Barbora Thielová
P. MARIUSZ STANISLAV WALCZAK Pro dlouhodobou nemoc O. Michala byla naší farnosti propůjčena další kněžská posila – P. Mariusz Stanislaw Walczak z Polska. Vítáme Vás, otče, na vašich misiích v českých zemích. Odkud pocházíte? - Narodil jsem se v Lasku, okres Lodž, v rodině se čtyřmi sourozenci. Mám dvě sestry a jednoho bratra. Pokřtěn jsem byl 14. 2. 1975 v kostele Narození Panny Marie v rodné obci Charlupia Mala, a to v nebezpečí smrti. Mluvím o křtu i proto, že jsem byl zázračně uzdravený. Vyrůstal jste v křesťanské rodině, poblíž místa narození chodil i do školy… - Ano, absolvoval jsem základní a hudební školu a střední školu hudební ve Zdunske Wole. Maturitu jsem absolvoval v roce 1994. Na jaký nástroj jste se učil hrát? - Na kytaru. Můžete nám říct něco o svém kněžském povolání? - V roce 1993 jsem absolvoval první poutě po Francii a Itálii. K osmnáctým narozeninám jsem od rodičů dostal dárek – týdenní pobyt v Taizé. Tady jsem se utvrdil ve svém kněžském povolání a řekl jsem Bohu ano. Pak jsem vstoupil do semináře Kongregace Dona Orione, kde jsem absolvoval celou kněžskou a řeholní formaci ukončenou titulem magistra na Katolické universitě v Lublinu v r. 2003 a kněžským svěcením 21.5. 2003 ve Zduńske Wole v kostele sv. Antonína. Jako kněz jste působil zpočátku v Polsku… - Ano. Jako farní vikář jsem začínal ve farnosti Božské Prozřetelnosti v Kaliszu, kde jsem byl kaplanem i pro neslyšící. V té době jsem absolvoval půlroční přípravu na misie do Indie, kam jsem pak, z nejrůznějších důvodů, neodjel. V Londýně jsem ještě nějaký čas zůstal jako nemocniční kaplan. Jak dlouho už jste v Čechách? - Od roku 2007 jsem v pražské arcidiecézi – v Kolíně, v Roudnici nad Labem a v Novém Strašecí. To už je docela dlouhá doba…? - Vlastně ano. Osm let. Komu fandíte, když se hraje fotbal? - Těm lepším. Z celého srdce Vám přejeme, ať se Vám u nás líbí. Věřte, že si vážíme každého kněze, zvlášť po náhlém úmrtí O. Aloise a těžké nemoci O. Michala. Buďte vítán a děkujeme. – ve – POSTNÍ PŮLHODINKY, CHVÍLE K ZASTAVENÍ, MODLITBĚ A ROZJÍMÁNÍ I pro letošní dobu postní jsem připravil pro naši farnost nedělní půlhodinky s hudbou, převážně varhanní improvizací s duchovním slovem a čteními z Bible. Půst, jako doba přípravy na Velikonoce, nabízí mnoho hlubokých a zajímavých témat k zamyšlení. Těmto námětům se budou ve svých improvizacích věnovat naši pozvaní varhaníci, významní improvizátoři, a sbor Čeští madrigalisté. Jednotlivá témata rozvede ve svých promluvách P. Pavel Semela. Jste srdečně zváni, po svátečním nedělním obědě, navštívit náš nádherný kostel a strávit zde za zvuků krásné hudby několik příjemných chvil. 2. neděle postní – 1. 3. – Jaroslav Tůma Varhanní improvizace 4. neděle postní – 15. 3. – sbor Čeští madrigalisté Diriguje – Veronika Hádková, varhany – Miroslav Pšenička A. Tučapský: Pět postních motet, J. D. Zelenka: Sepulto domino Květná neděle – 29. 3. – Jakub Janšta Varhanní improvizace Všechny půlhodinky se konají v kostele sv. Antonína, vždy od 15.00. Srdečně zve farnost sv. Antonína a Miroslav Pšenička
POSTNÍ DUCHOVNÍ OBNOVA Postní duchovní obnova bude mít letos jiný formát, než na jaký jsme byli zvyklí, aby Pán svým Duchem mohl proměňovat co nejvíce náš každodenní život. Čekají nás čtyři večerní setkání v úterky (10.,17.,24. a 31.3.) od 19:15 do 20:45 na faře. Součástí večera bude společná modlitba, promluva a vzájemné sdílení. K duchovní obnově patří pozvání ke každodennímu osobnímu cca 15 minutovému ztišení a modlitbě nad úryvky z Písma (návod a texty na prvním setkání). Není sice nutné přihlásit se závazně na všechna setkání, nicméně obnova je pojatá jako celek, takže vřele doporučuji prožít ho s farním společenstvím celý. Kvůli vhodnému uzpůsobení farních prostor prosím o předběžné přihlášení v sakristii. P. Pavel Semela EUCHARISTIE – SMLOUVA NOVÁ A VĚČNÁ Rád navazuji na článek v minulých Farních listech, který byl podepsaný MH a informoval o aktivitě Národního eucharistického kongresu. V únoru je téma: „Eucharistie a společenství“. Mnozí pamatujeme, jak po příchodu P. Václava Malého se rozdávala Eucharistie ve mši přijímajícím seřazeným do půlkruhu: tím bylo společenství přijímajících zdůrazněno víc, než když přistupují „ve frontě“. V odborném časopise pro teologii byl tento u nás praktikovaný způsob vyzdvihován. Praktické důvody (větší počet přijímajících) nebo pohodlnost, jiná spiritualita jeho nástupce, si vyžádaly návrat k podávání ve frontě. Křesťanský starověk rozuměl pod Corpus Christi tělo Pána, narozeného z Marie, Eucharistii i tělo Církve. Sjednocující prvek nám připomněl (trochu k naší ostudě) bratr Alois z Taizé v novoroční ekumenické bohoslužbě v katedrále: společné slavení Eucharistie není jen cílem, ale i cestou k jednotě. Eucharistie je darem darujícího se Boha, který je trojosobová jednota v různosti. On se dává nám, abychom se my mohli darovat Jemu a druhým lidem. Můžete to zažít u sv. Klimenta, když po pravidelné nedělní adoraci (začátek v 19.15) máme možnost sejít se v sakristii u čaje (dík Jirkovi, Petrovi i p. Janovskému) a setkat se spolu poté, co Eucharistii uložíme do svatostánku. A Jeho přítomnost svým způsobem cítíme dál. Jsem si jist, že zamyšlení předkládaná v jednotlivých měsících naše adorace obohatí. Ze sešitku věnovanému Eucharistickému kongresu vybírám šest základních přípravných témat: leden – Eucharistie a jednota únor – Eucharistie a společenství březen – Eucharistie a solidarita duben – Eucharistie a evangelizace květen - Maria a Eucharistie červen – Slavení eucharistie Tato témata můžete sami kdekoli reflektovat a promýšlet. Bude to podle mě mnohem víc, než zaplněná náměstí s eucharistickým procesím. Ostatně, rád dodávám, z většiny kongresů bolí sedací část, z NEK by měla bolet kolena! Jiří Beran, jáhen DROBNÁ PŘIPOMENUTÍ Je dobré si pamatovat, že svůj životní prostor si máme nechat volný pro podstatné věci svého života obdobně, jako se nám nádobu podaří naplnit tak, že napřed umístíme velké kameny, pískem zasypeme mezery a nakonec můžeme dolít vodu. Jak rozlišit? Den za dnem po modlitbě a usebrání jít žít svůj vlastní život. A někdy úplně jinak, než jsme toho dne zamýšleli. viz http://www.vira.cz/Texty/Clanky/Silvestrovsko-novorocni-pohled.html, zkratka, upraveno) Vzhledem k eskalaci napětí ve světě, vzrůstajícímu utrpení lidí a rostoucí snaze o zásahy do přirozeného řádu bytí jsme vyzýváni k naléhavé modlitbě za mír ve světě a za zachování křesťanských hodnot. Přičiňme se každý podle svých zvyklostí a možností. Modlitba může zastavit i války. Živé manželství. Už jsou tomu čtyři roky, co jsem si po jednom zážitku uvědomila, jak málo se modlíme za svá manželství. Po týdnu modliteb a přemítání o tom, jak se s někým spojit v modlitbě, jsem se tehdy dozvěděla, že právě bude probíhat tradiční Týden manželství, což mi bylo impulsem k oslovení farníků prostřednictvím Farních listů. Dovolte mi, jak to občas od té doby činím, připomenout, že se za manželství svá i jiná modlíme: „S láskou ve spojení (duchovním) s ostatními Věřím v Boha, Otčenáš, Zdrávas a Sláva Otci.“ Rodina, která je nyní tolik ohrožena, je jako taková nesena vztahem těch dvou. Irena Červenková
VÝPOVĚĎ ČESKÉHO LÉKAŘE, KTERÝ PRACUJE VE VELKÉ BRITÁNII Islamizace Evropy je proces, který je nezadržitelný a zřejmě i nezvratný. Pokud nebudeme hodnoty, které tvoří základ naší civilizace, bránit, přijdeme o ně. Tolerance nemůže být absolutní. Pokud tolerance toleruje netoleranci, jde o sebedestrukční mechanismus. Uvedu příklady ze svého života. Přišel jsem na operační sál, kde jsem potkal chirurga, ženu zahalenou v muslimském šátku. Všechno probíhalo normálně až do okamžiku, kdy bylo zřejmé, že chirurgyně je odhodlána operovat se šátkem ponechaným na hlavě. Okamžitě jsem provoz sálu zastavil a požádal ji, aby šátek odložila a nahradila ho předepsanou pokrývkou hlavy. Po dlouhé diskusi vedené s respektem a slušností, si chirurgyně šátek na hlavě ponechala a operační sál opustila. Po skončení operačního dne za mnou přišli ostatní členové operačního týmu a polohlasem a při zavřených dveřích se dělili o své obavy z ohrožení bezpečnosti pacientů, protože zmíněná chirurgyně operovala vždy v šátku, který byl často potřísněn krví z předcházejících operací. Nikdo se však neodvážil na problém upozornit, protože se obávali nařčení z netolerantnosti a rasismu. Vím i o případech, kdy anesteziologové ponechali pacienty bez dozoru uprostřed probíhající operace, protože se vytratili k modlitbám. Nejsem žádný pravicový ani jiný extremista. Pracuji na kardiochirurgické klinice ve fakultní nemocnici, učím studenty na universitě, platím daně a vedu normální život. Nejsem žádný rasista, mám přátele všech barev a vyznání. Ale pokračující islamizace Velké Británie je natolik alarmující, že jsem se rozhodl podělit se o své zkušenosti. V islámských náboženských školách, kterých jsou v Británii tisíce, muslimští učitelé vyučují, že okolní společnost je ztělesněním zla a je nutné ji nenávidět. Učitelé učí své děti, že Židé jsou opice a křesťané prasata, nezahalené ženy prostitutky. Dnes tvoří britští muslimové s více než třemi milióny přes 5% obyvatelstva. Původních bílých Britů ubývá, zatímco muslimů stále přibývá. Již dnes například někteří muslimové otevřeně diskutují o tom, jestli si ponechají britskou královskou rodinu. Pokud prý ano, tak jedině tehdy, když Windsorové konvertují k islámu a začnou se zahalovat. Pokud muslimové královskou rodinu dříve nepodřežou. Nedávno londýnská policie překazila atentát, při kterém britští muslimové plánovali provést veřejné uříznutí hlavy při oslavách konce první světové války. Muslimové našimi hodnotami pohrdají a nenávidí je. Už tu však zkrátka jsou a vystěhovat je nelze. Použít nedemokratické prostředky demokratická společnost nemůže. Pokud však bude většinová společnost pokračovat v postupném vyklízení svých pozic a v politice usmiřování s islámem, dosáhne islám nadvlády. Další zásadní slabinou naší postmoderní společnosti je konzumní způsob života, krize rodiny a odklon od tradičních hodnot. Mnoho lidí upřednostňuje konzum a pohodlí před zodpovědností a námahou s vychováváním dětí, bezpečí gauče u televize před zájmem o dění kolem sebe. Bude-li většina naší evropské společnosti ideově vyprázdněná a lhostejná, proti fanatismu islámu neobstojí. Postupující islamizace Británie je zdrojem nepřeberného množství absurdních zážitků. Mnoho rodilých Angličanů se cítí podvedeno, říkají, že jim jejich země byla ukradena. To však není přesné. Oni sami si ji nechali vzít. Ne tím, že jako otevřená společnost podporovali imigraci, ale tím, že dostatečně nebránili své vlastní hodnoty. Zdejší absurdita dosáhla takových rozměrů, že třeba státní inspekce trestá školu za to, že je příliš etnicky anglická a angličtí radní v anglickém městě se zdráhají vyvěsit anglickou vlajku – jen proto, aby neurazili cítění muslimských spoluobčanů. A mohu přihodit několik historek z práce. Před několika dny jsem sloužil na jednotce intenzivní péče. U dveří zazvonil zvonek. Za dveřmi stál bradatý muslim. „Máte u nás příbuzného?“ zeptal jsem se. „Ne. Nemůžu najít mešitu, kde je tu nejbližší mešita?“ Když jsem řekl, že nevím, a chtěl se rozloučit, muž ještě stačil zvolat: „Alláh akbar! Brzo budete všichni vědět, kde je nejbližší mešita. Alláh je veliký!“ A můj kolega muslim z nemocnice? „Neměj o nic obavy!“ utěšoval mě onehdá. „My to tady zanedlouho všechno převezmeme. A to bude pořádek, uvidíš! Žádní opilci, žádná dekadence! Nakonec budete všichni rádi!“ Nabral jsem dech: „Hm, a až to tady, jak říkáš, převezmete, budou pak muset všichni konvertovat k islámu? – „Ale vůbec ne! Klidně můžeš zůstat kuffar! Ale budeš mít daleko větší daně! Alláh je veliký! Bude i v tvém nejlepším zájmu, abys islám přijal. Ale ničeho se neboj! My ti pomůžeme, budeš šťastný!“ Ubývá i křesťanských symbolů a o Vánocích se už nezpívají koledy. V oknech už není vánoční výzdoba, i když Muslimská rada Británie vydala prohlášení, že Vánoce nejsou zakázány a že všichni, kdo chtějí Vánoce slavit, si prý mohou koupit stromeček a krocana. Dalším symbolem, který by se mohl dotknout muslimů, je zmíněná anglická vlajka. Muslimům připomíná křížem sv. Jiří dávné křížové výpravy. Místní obyvatelé jako by nevěřili vlastním očím. Většina se jich bojí o muslimech otevřeně promluvit, od tématu uhýbají nebo jen opakují naučené fráze o pozitivních dopadech multikulturalismu. Jako by doufali, že se z toho zlého snu jednoho dne probudí. Neprobudí. Stará dobrá Anglie, tak, jak jsme ji znali, nám umírá před očima v přímém přenosu. Vladislav Rogozov (z internetu – kráceno)
SVATÁ TEREZIE Z ÁVILY – 500 LET O velkých světcích toho bylo vždycky napsáno dost a dost, celé knihovny, až se člověk zalekne a nakonec nepřečte nic. Považuju svým způsobem za štěstí, že mi známá sestra paulínka Andrea strčila do ruky román o velké Terezii od polského autora Jana Dobraczynského, a tím způsobila, že jsem se do známé, pro mě poměrně neznámé, světice docela zamilovala. Ale nejde o nějaké mé osobní zpozdilé poznání, spíše o to, že letos Terezie z Ávily slaví 500 let od svého narození a že by se slušelo na ni a bosé karmelitány vzpomenout a nechat se jí, alespoň po tento výroční rok, vést. Budeme nejspíš překvapeni, že to nebude žádná nuda. Krásná žena, která už od dětství okouzlovala své okolí, odvážná a nebojácná (ve čtyřech letech utekla z domova, protože chtěla obracet Maury na víru), tanečnice s kastaněty i praktická a nekompromisní zakladatelka klášterů, poslušná i svéhlavá, originální a naprosto oddaná svému Pánu. Přesvědčíme se znovu, že žádný svatý nemohl vypadat tak, jak si svět myslí, že vypadají svatí – jako bezkrevné kreatury s očima v sloup, které se vznášejí pět centimetrů nad zemí stále přitom něco šeptajíce. Jak vidíme na Terezii, takový člověk by nikdy nemohl následovat Ježíše a plnit jeho náročné a nekompromisní požadavky. Žena, která založila 17 klášterů, musela mít dost síly a odvahy, aby přesvědčila místní radní, že nemusí mít strach přijmout závazek živit klášter bez dotací a zároveň stále bdít nad společenstvím sester, aby vnitřní nepřítel komunitu nerozložil. V románě se autor několikrát vrací k situaci, kdy si bohatá šlechtična usmyslí, že vstoupí do kláštera i s bohatým věnem, ovšem se svou představou o řeholní poslušnosti a životě ve společenství, a kdy Terezie odmítne dámu přijmout a přitom odmítne i její peníze, navíc s rizikem, že si udělá nepřítele, který přes své dlouhé prsty může zrušit nejen daný klášter, ale možná všechny karmelitány v celém Španělsku. Obdivujeme její sílu vzdorovat všem světským nástrahám a intrikám, stejně jako fyzickým bolestem, když stará a unavená jezdí po španělském venkově, s chronickými bolestmi žaludku a vředem v krku, který jí brání nejen mluvit, ale i jíst. Její rozmluvy s Ježíšem, stejně jako hluboce lidský a normální přístup k povolání, které jí bylo určeno, hluboce fascinuje a nemáme najednou potřebu dozvídat se něco o jejích slabostech, či dokonce prohřešcích, abychom si ji přiblížili na naši úroveň. Terezie dělala chyby. Uvěřila někdy lidem, kteří si to nezasloužili, byla mnohdy fascinována šikovnými a světaznalými muži, kteří dokázali svými konexemi zařídit cokoliv na světě, ale přece to nejsou ony chyby, které by ubíraly na její velikosti. Terezie myslela jen na Boží vůli. Bůh to věděl, její slabosti přeměnil v sílu a hlavně – nikdy ji neopustil. Terezie z Ávily si vskutku zaslouží přídomek Veliká , stejně jako obdiv jejích následovnic, z nichž jmenujme aspoň dvě – jmenovkyni Terezii od Dítěte Ježíše a Editu Steinovou. Kéž by nám vyprosila setinu své síly, odvahy a lásky k Bohu. Věra Eliášková STÁVÁTE SE TÍM, NA CO STOJÍTE FRONTU Tak nám po nedělní adoraci vyprávěl kolega Stano, jak v poledne (zatímco většina nedělně obědvala) stál hodinovou frontu na zhlédnutí Vyšehradského kodexu v Zrcadlové síni Klementina. Vyšehradský kodex je krásnými iluminacemi zdobený evangelistář z konce 11. století, vytvořený u příležitosti korunovace prvního českého krále Vratislava. (Evangeliář je přesný název pro knihu, kde jsou zaznamenána čtyři evangelia jako souvislý text, kdežto evangelistář je kniha pouze s úryvky evangelií, které se čtou při bohoslužbě.) Při adoraci jsme právě rozjímali o Eucharistii a slovech, která zaslechl a zaznamenal Augustin: „Budeš mě jíst, ale já budu přetvářet tebe…“, ale s odvážnou modifikací názvu pořadu jisté paní doktorky: „Jste to, co jíte“. Tak mě napadá v této souvislosti: toužíte po tom, na co jste ochotni stát frontu. Stano, přeju Tobě i ostatním – buďte nadále chodícím evangeliářem! Jiří Beran, jáhen
DOJMY MINISTRANTA Z OLOMOUCE Zdravím a s radostí vám píšu z Olomouce, z dvouletého nástavbového studia na zemědělské a zahradnické škole v Olomouci, obor podnikání. Bydlím zde přímo v Olomouci (v centru) u kapucínů, pokoj mám sám pro sebe. Moc se mi líbí pořádek u kapucínů, a také to, že to má systém. O víkendech jezdím za babičkou anebo domů do Prahy. Jsem tu šťastný a spokojený, nic mi tu nechybí a Olomouc je krásné město. Do školy to mám zhruba 15 minut (2 zastávky tramvají). Ve třídě nás je zatím 22 žáků. Přesto o volných chvílích vzpomínám a myslím na vás. Mám tu hned od ubytování velice blízko krásný park, kam si chodím po škole zasportovat (zaběhat). Sám si také hospodařím – vařím, uklízím atd. – snažím se osamostatnit. Rád poznávám více sám sebe i své možnosti – je to dobrá škola do života . Přeji vám hodně Božího požehnání a ať se vám vše daří. ministrant Lukáš Petrusek BYLI MLADÍ, BYLI STAŘÍ? Simeon se ve svém stáří setkal s Bohem tváří v tvář Anna, dcera Fanuela pronášela slova skvělá Zřela Krista svatozář Byli mladí, byli staří…. Řekli bychom přestárlí? A papež Jan Pavel druhý, který splácel církve dluhy A co matka Tereza? Byli mladí nebo staří? Ze starého železa? Mladí…. Staří…. Přestárlí?! Kdo by na ně nežárlil!
Jan Božík Botka
JAK SE MODLIT? V jisté vesnici měli kněze, byl to svatý muž, a tak kdykoli byli lidé v nesnázích, utíkali se k němu o pomoc. On se pak vždy odebral do lesa na jedno zvláštní místo a odříkal zvláštní modlitbu. Bůh pokaždé jeho modlitbu vyslyšel a vesnici pomohl. Když umřel a lidé byli v nesnázích, utíkali se o pomoc k jeho nástupci, což sice svatý muž nebyl, ale znal tajemství onoho místa v lese a znění té modlitby. Řekl tedy: „Pane, ty víš, že nejsem svatý muž. Ale kvůli tomu bys mým lidem nikdy nepřihoršil, že ne? Poslechni si tedy prosím mou modlitbu a stůj při nás.“ Bůh jeho modlitbu vyslyšel a vesnici pomohl. Když i ten umřel a lidé se ocitli v nesnázích, šli požádat o pomoc jeho nástupce, který znal sice modlitbu, ale ne místo v lese. Řekl tedy: „Co ti záleží na místech, Pane? Copak tvá přítomnost neposvěcuje kterékoli místo? Poslechni si tedy prosím mou modlitbu a stůj při nás.“ A Bůh znovu jeho modlitbu vyslyšel a vesnici pomohl. Pak i ten umřel, a když se lidé ocitli v nesnázích, šli požádat o pomoc jeho nástupce, který neznal ani místo v lese, ani modlitbu. Řekl tedy: „Jistě ti nejde o přesné znění, Pane, ale o upřímnost prosby člověka v nesnázích. Vyposlechni si tedy prosím mou modlitbu a pomoz nám.“ A Bůh znovu jeho modlitbu vyslyšel a vesnici pomohl. I tento muž zemřel, a když se lidé ocitli v nesnázích, obrátili se na jeho nástupce. Ale tento kněz více hleděl na peníze než na modlitbu, a tak vždycky Bohu řekl: „Co jsi to za Boha – ačkoli jsi schopen hravě řešit problémy, které jsi beztak sám zapříčinil, přesto odmítáš hnout prstem, dokud před tebou nepoklekneme a nezačneme úpěnlivě prosit? Víš co, nalož s těmi lidmi, jak uznáš za vhodné.“ Poté se hned vrátil k tomu, co měl zrovna na práci. A Bůh opět jeho modlitbu vyslyšel a vesnici pomohl. – mr –
SPOLEČENSTVÍ SCHÁZEJÍCÍ SE PRAVIDELNĚ V NAŠÍ FARNOSTI Společenství seniorů – každé úterý od 15.00 hod. na faře Dukelských hrdinů 54. kontakt: Věra Eliášková: tel. 739 094 756 Biblická hodina – každý druhý, třetí a čtvrtý čtvrtek v měsíci na faře Dukelských hr. 54. od 20h krátká společná modlitba od 20.15 rozjímání nad texty Písma s Pavlem Semelou kontakt: P. Pavel Semela:
[email protected], tel. 777 085 705 Společenství mládeže – každý čtvrtek od 19.00 hod. na faře. kontakt: Mirek Holeček ,
[email protected], tel. 774 815 455 Společenství maminek s malými dětmi – v rodinách, kontakt: Míla Svobodová, tel. 776 173 673 Eucharistická adorace – každou neděli od 19.15 do 20.00 v kostele sv. Klimenta Všechny aktivity a společenství jsou otevřené, nebojte se přijít nebo na uvedených kontaktech blíže informovat. PŘEHLED BOHOSLUŽEB V KOSTELE SV. ANTONÍNA: neděle
ráno v 8 a 10h
pondělí až sobota
večer v 18h
kostel je otevřen 7.30 – 12h a 17.30 – 19h
večer v 18h
kostel je otevřen 10 – 19h
Každou první neděli v měsíci je v 10h dětská mše sv. s kytarovým doprovodem a po ní malé občerstvení (zajištěn čaj a káva, vítáno, když přinesete něco k zakousnutí ☺) před kostelem. Zpovídá se vždy půl hodiny přede mší svatou. ZPRÁVY ZE SCHŮZKY PASTORAČNÍ RADY FARNOSTI Poděkování organizátorům farního plesu – bohužel byl málo navštívený. Jak příští rok? Postní doba – Popeleční středa mše sv. v 7.30 a 18h. Postní duchovní obnova. Postní půlhodinky. Příprava na Velikonoce – na čtení Pašijí na Květnou neděli opět pozveme p. Jiřího Lábuse a jeho kolegy. Katechumeni, kteří se připravující se na křest, budou přijati do farního společenství na skrutiniích 1., 3., 4. a 5. neděli postní. Příprava na Noc kostelů a městské misie – květen 2015, detaily na příští schůzce PRF Pouť do Polska „Po stopách sv. Jana Pavla II.“ – P. Mariusz nabízí a je ochoten připravit 4, popř.5 denní pouť do Polska (Czenstochowa, Lagiewniki, Krakow, Wadowice, popř. Oswiecim ve dnech 9.-13. 9.2015 (popř. 10.-13. 9.) v ceně cca 4000, popř. 5500 Kč (doprava, ubytování, polopenze, pojištění, průvodce). KALENDÁŘ FARNOSTI SV. ANTONÍNA (A GOTHARDA) PRO NEJBLIŽŠÍ OBDOBÍ: Ve středu 18. února je Popeleční středa, den přísného postu. Mše sv. s udílením popelce budou u sv. Antonína ráno v 7.30 a večer v 18h. O postních nedělích 1., 15. a 29. března se budou konat v kostele sv. Antonína vždy od 15h postní půlhodinky – převážně varhanní improvizace s duchovním slovem a čteními z Bible – více viz FL str. 5. V úterý 10.,17.,24. a 31.března od 19.15 do 20.45h bude postní duchovní obnova formou setkání na faře – více viz FL str. 6. Pravidelná nedělní eucharistická adorace se koná v kostele sv. Klimenta od 19.15 do 20h. Každý první pátek v měsíci od 16h je v kostele sv. Antonína výstav Nejsvětější svátosti. Farní listy vydává Farní rada při kostele sv. Antonína. Vycházejí pro vnitřní potřebu holešovické farnosti za dobrovolný příspěvek. Redakce: P. Pavel Semela, P. Mariusz Walczak, Marta Hrčková, Věra Eliášková. Kresba hlavičky na titul. straně – Hanka Roubalová. Tisk Ediční centrum AMU. Toto číslo vychází 15. února 2015. Uzávěrka příspěvků do příštího čísla FL je 16. března 2015. Dopisy a příspěvky zasílejte na adresu: Farnost sv. Antonína, Dukelských hrdinů 54, Praha 7, 170 00, na redakci Farních listů
[email protected] nebo je zanechte v sakristii. Obálku označte nápisem Farní listy. Redakce si vyhrazuje právo krátit příspěvky. Nevyžádané rukopisy nevracíme. Adresa webových stránek naší farnosti je www.svatyantonin.cz, kam můžete psát i své dotazy. Pro sdílení zpráv funguje ve farnosti e-mailová skupina
[email protected], Zájemci o připojení k e-mailové skupině pište na adresu:
[email protected].
