2014

cena 43 Kč / ročník 46 www.i-brana.cz

3/2014

Inzerce

Obsah

Milí čtenáři, když v redakci vybíráme témata pro jednotlivá čísla časopisu, snažíme se reagovat na aktuální otázky, o kterých se v církvi hovoří, tak jak je redaktoři vnímají ve svém okolí. Je však jisté, že při konečném rozhodování hraje důležitou roli i to, co nás samotné zajímá, o čem přemýšlíme a co se dotýká našich životů. Téma březnové Brány působí na první dojem nenápadně. Při jeho přípravě jsem byl však osloven více, než bývá obvyklé. Po přečtení rukopisu psycholožky Dany Krausové jsem si uvědomil, jak mnoho našich životních situací je ovlivněno právě přijímáním nebo poskytováním ochrany. Od narození až do posledních okamžiků života potřebuje každý z nás být chráněn a zároveň ochranu poskytovat svému okolí – a to nejen vlastním dětem, ale i svým bližním v nejobecnějším smyslu tohoto slova. Ale nejen to, chráníme i svůj majetek, svoje myšlení, svoji dobrou pověst a často i svůj vztah k Bohu, k církvi atd. Žijeme v době, kdy se cítíme ohroženi, a to přestože právě dnes je svět (alespoň v našem okolí) nejbezpečnější a nejzajištěnější, co kdy byl. Nemusíme zápasit o své základní potřeby, nemusíme bránit holý život a možná právě proto lpíme na ochraně stále větších a větších detailů a jednotlivostí. To, co bylo pro naše rodiče a prarodiče okrajovou záležitostí, stává se nám hodnotou, která vyžaduje naši energii, čas, péči a ochranu. Otázkou zůstává, má-li tato situace nějaké rozumné řešení. Snadno bychom se mohli uchýlit k omšelé frázi o tom, že je třeba spoléhat se především na Boží ochranu. To je jistě pravda. Úskalí této odpovědi však je v tom, že často máme tendenci spojovat Boží přízeň se splněním konkrétních podmínek, které porůznu poznáváme z Písma nebo z rodinné či sborové tradice. Tím se dostáváme do zakletého okruhu: nejprve musíme my svým úsilím ochránit svůj vztah k Bohu, abychom mohli následně očekávat Jeho sklonění a Jeho ochranu. To je ovšem podmínka, kterou můžeme klást sami na sebe. Co však s našimi dětmi, s našimi bratry a sestrami ve sboru, s našimi sousedy? Zdá se mi, že zde naše snaha o ochranu naráží na hranice jejich svobodné vůle, kterou musíme vždy respektovat, pokud nechceme zaměnit přiměřenou ochranu za tyranii. Nakonec tedy, milí čtenáři, zbývá „pouhá naděje“, že tak jak Hospodin jedná s námi a chrání nás, stejným způsobem jedná i s našimi milými. Je-li to hodně, či málo, musí nakonec posoudit každý sám. Váš Jiří Sedláček vydavatel

04 06 10 18 20 24 28

Dokonalý klenot Rozhovor Spatřit Boží přítomnost... Téma Ochrana Zápisník Krásy bezpečného Íránu Cesta Za vesnickými dětmi Etika Zneužití autority Podobenství Proměněni komunitou

příště

Trest a milosrdenství Pavel Hošek

tiráž Číslo 3/2014, ročník Bratrské rodiny 46, Českobratrské rodiny 71 • Vyšlo 26. 2. 2014 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor: Ing. Petr Raus Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Anna Chrásková, Mgr. David Kašper, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Editor: Bc. Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]

SLOVO

Koloským 3,12–16

Dokonalý klenot V

prvních dvou verších čteme o impozantním uměleckém díle Klenotníka, které bych přirovnal k nádherně zpracovanému náhrdelníku z perel a  drahokamů zasazených do nejryzejšího zlata. Tvoří jej takové drahokamy, jako jsou milosrdný soucit, dobrota, skromnost, pokora, trpělivost, vzájemná snášenlivost a odpuštění. Jde o pomyslný duchovní klenot, který je hodný i té nejvybranější příležitosti nebeské hostiny. Chybí mu pouze jediná drobnost, ale o to podstatnější. Postrádá sponu, která by jej spojovala dohromady. Při tvorbě uměleckého díla je klíčové nalézt prvek, který by dílo spojoval v jeden celek. Jsou to často drobnosti, které dílo spojí v jedno, aby působilo celistvým a kompaktním dojmem. V opačném případě z něho může učinit beznadějný kýč, hromadu idejí či pouhý záchvěv umění. Veliký klenotník vytváří z  jednotlivých ctností úžasný klenot na našem krku. Tyto ctnosti by ovšem ztratily svůj lesk a glanc, pokud by je nespojila v jedno královna všech ctností, ctnost ze všech ctností největší – láska. Řecký text doslova říká ve 14. verši: „…nade všechno pak lásku, která je poutem dokonalosti.“ Bez lásky bychom před sebou měli možná nádherný klenot, který by ale nedržel zcela pohromadě. Bez lásky by celá jeho krása přišla vniveč, zůstal by nepoužitelný a neucelený. Bez lásky všechny ctnosti ztrácejí na svém lesku v Božích očích. Připomíná mi to jeden známý evangelijní příběh o mladém muži, který se jednou setkal s Ježíšem, a zeptal se, co má činit, aby měl podíl na věčném životě (L 18,18–23). Jeho život byl jako klenot ze ctností, ale něco mu také chybělo… Nevíme sice, jak reagoval  březen 2014

na Ježíšovu výzvu, aby vše prodal a rozdal chudým, ale láska k penězům byla do té doby v jeho případě onou nevkusnou sponou, která z nádherného šperku učinila pouhý kýč. Pouze láska k Bohu i k lidem přivádí celé dílo k celistvé dokonalosti a činí z ostatních ctností klenot, který přináší radost Bohu i druhým lidem.

Nebezpečná dokonalost Snaha o dokonalost sama o sobě ale dovede být i nebezpečná. Každý z nás byl zamýšlen jako dokonalý klenot (obraz Boží), ale vinou hříchu se lidská snaha o dokonalost stala dvojakou, až nebezpečnou (Gn 3 – budete jako Bůh; Gn 11). O tom, že úsilí o dokonalost v sobě skrývá i veliké nebezpečí, barvitě vypovídá oscarový film Černá labuť, ve kterém se snaha o dokonalost stává zvrácenou, vede k rivalitě a sebedestrukci hlavní hrdinky Niny. Ta se dostává až za hranu, odkud už není návratu. Hnaná ambicemi své matky byla ztělesněním Bílé labutě. K  dokonalosti potřebné k získání hlavní role v Labutím jezeru jí ovšem chyběla přirozená schopnost vyjádřit Černou labuť. Role Černé labutě naopak není svou lstivostí a smyslností cizí druhé protagonistce Lily. Mezi oběma tanečnicemi vzniká napětí, zvláštní přátelství a rivalita. Dokonalost Labutího jezera je ve své podstatě až hrůzná, spojuje v sobě obě polohy dokonalosti – té zamýšlené Bohem a té zvrácené polohy dokonalosti vzniklé pádem do hříchu. Bez lásky může naše snaha o dokonalost snadno vyústit v destruktivní a sebedestruktivní jednání. Obojí je ve filmovém zpracování až děsivě vykresleno. Úsilí o dokonalost nás samo o sobě tedy nemusí zákonitě vést k Bohu, ale po hříchu i k představě, že

Boha nepotřebujeme. Takové úsilí ve svém důsledku nevede k jednotě a nebuduje společenství a vztahy, ale dříve nebo později vyústí v rozdělení, napětí a konflikty. Jedná se o druh touhy po dokonalosti, která reprezentuje strom poznání dobrého a zlého v edenské zahradě se všemi děsivými důsledky. Není tomu tak dávno, kdy se něco z filmového děje stalo realitou na moskevské baletní scéně Velkého divadla. Šéfa moskevského baletu Sergeje Filina polil najatý útočník kyselinou sírovou. Ze zosnování útoku byl soudem uznán vinným sólista baletu Pavel Dmitričenko, který měl se šéfem baletu neshody. Incident odhalil velikou rivalitu v souboru. Snaha o dokonalost se v našem světě často mísí s řevnivostí a vlastní seberealizací. Vedle řevnivosti (či závisti) jsme často svědky ničivého působení perfekcionismu na lidské vztahy. Ten je projevem snahy o dokonalost, která nás může vzdalovat od Boha i od sebe navzájem. V křesťanském prostředí bývá obvykle vše pečlivě zahaleno do hávu Bílé labutě, ale víme, že mnohdy se za pečlivě vyběleným peřím skrývá stále ta stejná lstivá a smyslná Černá labuť, která rozbila nejedno společenství či manželství a zničila nejeden lidský život a mnohdy vnitřně trápí i nás (Ř 7,21–25). Jaké je východisko z této lidské dvojakosti a rozpolcenosti?

Skutečná dokonalost lásky spojuje Právě v tomto bodě se střetá legenda se skutečností. Jedinou cestou, jak dosáhnout skutečné dokonalosti a překonat Černou labuť v každém z nás, je cesta obětující se lásky (agapé). Proto ve své lásce k nám zemřel Kristus, abychom mohli být vysvobozeni z této lidské dvojakosti a skrze jeho lásku se stávali nádherným klenotem vybroušeným podle Jeho vzoru. Bez lásky dokáží ctnosti oddělovat člověka od Boha a rozdělovat společenství. Toho si byl dobře vědom apoštol Pavel, který napsal „Ke všem těmto ctnostem přidejte… LÁSKU!“ Láska je nejenom darem, ale i naší zodpovědností!

Jakub Škarvan (35) Původem z ECM v Litoměřicích, absolvent ETS, vikář a posléze 2. kazatel CB Brno-Kounicova, dnes správce sboru CB Mladá Boleslav a předseda výboru Pražského Tyrannus hall. Muž jedné ženy, otec jedné dcery a v radostném očekávání přírůstku do rodiny.

Safír, rubín, chrysolit Chléb si solí posolit Citrín, achát, ametyst Upít vína, chleba sníst Vzpomenout Krista a obraz Boží, jenž pošlapán, zdupán i ve mně hoří! –LD–

Dostali jsme nevyčerpatelný zdroj lásky, ze kterého můžeme neomezeně čerpat! Tímto zdrojem je Duch svatý, který vlévá lásku do našich srdcí (Ř 5,5). Augustin hovořil o Duchu svatém jako o „Vinculum amoris“ (poutu lásky) a tzv. Kapadokijští otcové jako o tom, který vše přivádí k dokonalosti. Jím jsme byli „pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem“ (1K 12,13). Taková dokonalost se neprojevuje soupeřením a srovnáváním se, ale jednotou společenství! Dokonalost LÁSKY není vystavěna na zádech nedostatků druhých! Podobnými slovy jako Pavel vypovídá i další svědek víry Petr: „Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů.“ (1Pt 4,8) Ve stejném duchu napsal i F. M. Dostojevskij: „Milovat znamená vidět druhého, jak ho zamýšlel Bůh.“ Láska v druhém nevidí jen nedostatky, ale vždy v něm dokáže vidět potenciál, který do něho vložil Bůh. Nepopírá realitu, ale má pro druhého naději. Nehledá na prvním místě negativní významy, ale vždy, když je to jen trochu možné, ty pozitivní. Láska dává vyniknout lesku jednotlivých ctností, které se na nás mohou odrážet jako v zrcadle. Láska je dokonalost, která za všech okolností spojuje a uvádí nás do společenství! Zvyšuje naše absorpční schopnosti nést břemeno nedokonalostí jeden druhého (Ga 6,1–5), aniž by tím jakkoli utrpěla nádhera klenotu ctností, který nezjevuje naši slávu, ale krásu Boha, jenž koná své jednotící dílo lásky v každém z nás. „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ (1K 13,1–3) ■ březen 2014 

rozhovor Rozhovor s režisérkou Hanou Mikoláškovou

Spatřit Boží přítomnost v našich všedních dnech Na prknech zlínského divadla se objevuje Komenského Poutník, tentokrát až nápadně podobný svému otci. Jak by se Komenský díval na dnešní svět, co by zbylo, kdyby si jako tehdy sundal své růžové brýle? Je to marnost nad marnost, nebo má alespoň něco smysl? Na to a další otázky se snaží odpovědět mladá režisérka Hana Mikolášková. Doslechl jsem se, že si múzy u Vás v rodině podávají dveře. Můžete lehce zavzpomínat, kdo se u vás věnoval umění a jak? To by bylo na samostatný rozhovor a já bych nerada někoho z rodiny vynechala, protože ta genetická banka je opravdu hodně široká. Řekněme, že u nás v rodině jsou zastoupeny především múzy hudební, básnické potažmo literární a filologické. Pouze někteří se dopustili excesu v podobě divadla. Takže tímto děkuji celé své rodině, a to jak z maminčiny, tak z tatínkovy strany.

Hrajete na saxofon. Proč právě saxofon? Simpsonovi? Protože to po mě chtěli kluci z kapely. A já, stejně jako Líza Simpsonová, dělám to, co se ode mě očekává a co je potřeba. Do té doby jsem hrála na klarinet. A na ten jsem hrála kvůli mamince, protože jí nebyl sympatický učitel na příčnou flétnu. A předtím jsem

MgA. Hana Mikolášková (34) Studovala divadelní vědu na Masarykově univerzitě a posléze vystudovala režii na JAMU v Brně, působila v divadle Polárka, Multikulturním centru Stadec a jako host v mnoha dalších divadlech po České republice. Nějakou dobu působila v Českém rozhlase. Je saxofonistkou v Gentle Irony Trio a od roku 2012 uměleckou šéfkou Městského divadla Zlín. Nicméně spolupracuje nadále i s nezávislými scénami, například s olomouckým divadlem Tramtarie. Je vdaná, své rodné příjmení Mikolášková si z vděčnosti vůči své rodině, která ji vychovala k lásce k umění, ponechala jako umělecké jméno. Členka ČCE.

 březen 2014

začínala na zobcovou flétnu, protože chyběla do rodinné sestavy – sestra housle, bratr a mamka klavír čtyřruč, táta kytara.

Dočetl jsem se, že jste se jako malá setkala u  vás v rodině s loutkovým divadlem. Co to pro vás znamenalo? Loutkové divadlo je podobně jako animovaný film svět plný neomezených možností, kde vše závisí pouze na vaší představivosti a schopnosti oprostit se od „fyzikálních“ zákonitostí. To se snažím většinou nalézt i v tom na gravitaci závislejším divadle, tedy na jevišti s živými herci. Jeviště je pro mě místem zázraků, i když to nemusí nutně být „copperfieldovská“ kouzla, protože v divadle hercům dost pomáhá fantazie diváků.

Nemáte někdy tendenci chápat herce jako oživlé dřevo? Herec je především partner, proto nikdy nemůže být pouze oživlým dřevem. Jeho osobnost, jeho představivost je to, co rozvíjí vaše režijní představy a záměry, to vám žádná loutka nenabídne. Ráda bych si myslela, že umím herce vést stejně spolehlivě a neochvějně, jako vede loutkář svoje loutky, ale v dialogu se „nitky“ kolikrát tak zacuchají, že chcete zatáhnout za ruku a zvedne se noha.

Jaké je tedy úloha režiséra? Co přinášejí herci? Úlohou režiséra je vytáhnout z herců to nejlepší, čeho jsou schopni a o čem kolikrát sami ani nevědí, že to dovedou. A pak je také samozřejmě nutné, aby herec porozuměl režisérovu výkladu, pochopil téma své role či uvěřil potřebné stylizaci a mohl na ní sám dál samostatně pracovat a rozvíjet tak vlast-

ní tvořivostí režisérův impuls. Herec není interpret, ale spolutvůrce. A především herec je ten, kdo stojí na jevišti a tlumočí divákovi režisérovo téma inscenace. A má-li toto sdělení být věrohodné, musí být autentické.

Podle Horatia je smyslem umění učit a těšit. Současná tendence v umění hlásá spíše oproštění od tohoto „otroctví“ smyslu mimo umění samé. Jak to vidíte vy? Pro mě je divadlo v duchu s profesorem Osolsobě „komunikace komunikací o komunikaci.“ To znamená, že je to především služba lidem, kterou je třeba vykonávat zodpovědně a pokorně. A divadlo nemusí vždycky těšit nebo učit, ale musí vědět, co a proč chce lidem říct. Takže vás může i naštvat (samozřejmě myšleno obsahem), ale to je někdy zdravé, protože i těchhle emocí je třeba se zbavit.

FOTO zdeněk němec

V současné chvíli uvádíte novou inscenaci Labyrint světa a ráj srdce. Jak Vás napadlo spojit Komenského Labyrint se životem autora? To ne já, to sám autor ve svém textu Labyrint světa a ráj srdce nepřehlédnutelně promítá svou duši do postavy hlavního hrdiny Poutníka. Vzhledem k  tomu, že tuto knihu napsal ve chvíli, kdy jeho nejbližší neunikli moru, chápu jeho metaforu marného hledání v chaosu světa jako pokus o vyrovnání se s vlastní skepsí. Komenský nalezl útěchu a víru ve svém srdci poprvé, proto mě bavila představa, zda ji tam nalezne i podruhé, když ztratí znovu vše, co do té doby za svůj život vytvořil a prožil. V tom je asi jeho síla, že to nevzdal. Nešlo mu o to být úspěšný, ale porozumět, smířit svůj březen 2014 

rozhovor rozum s  nesmyslem, což nejde. Proto nakonec ta vaše Jobovská odpověď – prostá důvěra. Je to jedna ze stránek Komenského, pro kterou si jeho osobnosti nesmírně vážím a která mi zároveň připadá nejvíce inspirativní v mém osobním životě. To, že se nevzdává, i když by tisíckrát měl právo hodit flintu do žita. Že je nezmar a kde by jiní vyhořeli, on pokračuje dál. Kořeny téhle nezlomnosti a síly ducha nespočívají ani tak v oné spíše dětské než jobovské důvěře v Boží spravedlnost a vůli, ale především v  oproštění se od „já“. Myslím, že život Komenského určovaly dvě priority: co žádá Bůh a co je třeba udělat pro lidi, pro bližního. Člověk asi mnohem lépe unese vlastní zklamání a ztráty, když hledí spíše na celek než na sebe. A také je pro Komenského typická jistá „skromnost“ cílů, která ostře kontrastuje s jeho obřími hmatatelnými výsledky. On nechce spasit celý svět, chce pomoci nejbližším, těm, kteří ho obklopují, těm, kteří ho o pomoc požádali.

V inscenaci se nebojíte použít politicky aktualizované či sexuální narážky. Jde snad o snahu popsat současný svět stejně nezkresleně, jako to učinil Komenského Poutník bez růžových brýlí? Tomu se říká odpovědět si otázkou. Scénář si klade jednoduchou otázku: Co by asi ve světě za nešvary viděl a kritizoval Komenský dnes? Nebylo by to překvapivě stejné či podobné tomu, co popisoval v roce 1623? Ano, i já si vlastně odpovídám otázkou aneb hezky česky: Je to némlich to samé.

Vedle punkových motivů používáte i písně z křesťanských kancionálů. V čem vidíte napětí těchto dvou žánrů? Co tím kterým chcete vykreslit? Kdybychom měli Komenského život popsat jedním slovem ze současného slovníku, tak by to byl „rock´n´roll“. A jelikož to je hudebně celkem náročný styl, tak hrají kluci v naší kapele The United Brothers někdy spíš blues a někdy spíš punk. Ale vážně, hlavně nám šlo o to, přiblížit dnešnímu divákovi nadčasovost Komenského díla, které se dochovalo v tak složité jazykové podobě, že si je málokdo dočte do konce. A přitom je navýsost aktuální.

V jeho době se lidé nemohli v takové míře jako dnes věnovat zábavě, ve smyslu zabíjení nudy. Lidé dnes se buď baví, nebo nudí. Hledají ještě smysl? Vidíte u Komenského paralelu? Věřím, že jsou stále lidé, kteří pátrají po smyslu. Jinak bych asi nedělala práci, kterou dělám. Určitě jsou i tací, kteří chtějí život pouze užít, ne skuteč březen 2014

Divadlo, to je především služba lidem, kterou je třeba vykonávat zodpovědně a pokorně. ně prožít. Ale to bylo před Komenským a bude to i po nás. Nicméně je vždycky zajímavé srovnat svou žitou zkušenost se zkušeností někoho, kdo o podobných věcech psal před bezmála 400 lety. Ale kvůli jazykové náročnosti i určité nálepce „povinné literatury“ jsou knihy, které si prostě většina lidí nepřečte. Málokterý ne-divadelník si jen tak pro potěšení před spaním přečte Shakespearovy hry, málokterý ne-filosof či ne-věřící si vezme na dovolenou k moři Labyrint. A přitom jsou to díla zábavná a inspirující. A proto se snažím taková témata přiblížit divadelní interpretací, do značné míry „oživením klasika“. Je to vždycky pokus o seškrábání historizujícího balastu, pod kterým už autor ani nedýchá, natož aby mluvil.

Při četbě scénáře jsem si nemohl nevšimnout obrovského množství citátů a odkazů na jiné texty a umělecká díla. Nebojíte se, že právě toto bude překážkou pro běžného diváka? Pevně věřím, že ne. Snažili jsme se ty citáty zasadit do takového kontextu a takových situací, že by

V labyrintu se člověk neztratí, v labyrintu se člověk najde... Autorem scénické úpravy je Zuzana Přidalová.

jejich smysl měl být zřejmý i člověku, který netuší, odkud je citováno.

V jednom ze svých rozhovorů mluvíte o snaze nabídnout něco jiného než televize. Mohla byste to rozvést? Myslím si, že krajské repertoárové divadlo, jakým je Městské divadlo Zlín, by stejně jako například veřejnoprávní televize, rozhlas či filharmonie mělo z dobrého činit populární a z populárního dobré, jak říká náš i náš pan režisér Petr Michálek.

V Labyrintu světa a ráji srdce je vrcholem jakési usebrání se, kdy poutník přestane hledat odpověď na otázku po smyslu ve světě a ve svém srdci uslyší hlas Boží (zřejmě Eliášovský motiv). Ve Vašem díle je ticho – připravenost uslyšet hlas Boha je překlenuta hřejivou všedností, vrácením se na začátek. Bůh je nalezen v bližním. Je toto Vaše odpověď? Kde je tedy Bůh v dnešním světě? Dovolím si vás opravit: Na konkrétní Poutníkovu otázku vždycky někdo odpoví. Problém je, že ten hlas odpovídajícího nezní „božsky“. Například ve chvíli nejhlubšího zoufalství se ozve v Poutníkově nitru měkký tón fujary a napomínání tety ze Strážnice. Takže ta odpověď je prostší, než se zdálo: Když tě zkušenosti připraví o naději, rozvzpomeň se na své dětství, na dětskou čistotu a důvěru. A pak odpověď najdeš všude. V bližním je skryt Bůh.

Naše inscenace je určena samozřejmě široké veřejnosti, nejen věřícím nebo víru hledajícím lidem. Takže tu odpověď si v jejím závěru musí každý nějak pojmenovat sám za sebe. My se spíš jen ptáme: Co vidíš, když se rozhlédneš? A co vidíš teď? Protože dobrý učitel, a tím nemyslím jen Komenského, ale třeba i Ježíšova podobenství, nám do hlavy nevtlouká „jediné správné“ odpovědi, ale umí klást otázky, které nás k nim dovedou.

Takže Bůh je nalezen znovu v nitru, v proměněném srdci, které hledá Otcovo vedení? Řekněme, že Bůh je znovu spatřen díky proměněnému srdci. Protože někdy ho zkrátka nevidíme jen proto, že se špatně díváme, stojíme v „blbém úhlu“, přehlížíme ho nebo se prostě díváme jinam. A pokud se rozvzpomeneme na to, co vidíme srdcem, pak se promění i svět, na který hledíme. Jinými slovy, je na nás, jakou optikou se budeme dívat. A to je způsob, jak se smířit se světem a jeho nešvary, jak spatřit Boží přítomnost v našich všedních dnech.

Není tedy problém, kde Boha hledáme, ale s jakým srdcem a co za Božský hlas očekáváme? Přesně tak. Je to jen na nás a našich schopnostech vidět a naslouchat. On je vždycky někde poblíž. Je všude.

■ Připravil Libor duchek březen 2014 

TÉMA

FOTO archIv

daNa krausOvá

„Tys můj skalní štít a pevná tvrz má,“ volá žalmista ke svému Bohu a vyjadřuje tak obecnou lidskou touhu po ochraně. Boží ochrana je spolehlivá a vždycky přínosná. Platí to tak i o té lidské? Musí být vždycky k užitku? Nestává se občas klecí omezující náš rozlet? Nemůže nám brát něco velmi podstatného? Jak s ní nakládat, aby to bylo k dobrému?

10 březen 201

O

chrany může být málo, ale i mnoho. Její nedostatek škodí, a stejně tak škodí, je-li jí příliš. Jakákoliv krajnost v ochraně je brzdou života. Vede k závislosti na druhých lidech, k ochromení důvěry ve vlastní schopnosti, k nezralosti a v konečném důsledku ke ztrátě odvahy žít vlastní život. Naše potřeba chránit druhé může dusit vše živé. A přesto i ten nejodvážnější člověk potřebuje být chráněn. Když dítě ochraňujeme málo, učíme ho nedůvěřovat světu okolo. Když dítě chráníme příliš, učíme ho nedůvěřovat sobě samému. Proto je v ochraně tolik důležitá vyváženost, abychom vytvořili dobré podmínky ke zdravé důvěře a nebránili projevům života.

Ochranu potřebujeme všichni Ať jsme slabí nebo silní, ochranu potřebujeme všichni. Je k životu nezbytná. A je to i jedna z nejsilnějších a  nejradostnějších zkušeností života. Prožívat, že jsem chráněný, a nořit se do této skutečnosti, je výsada a veliká radost. Naplňuje pocitem bezpečí a upokojení. Je to půda pod nohama, která dává do pohybu náš rozlet a chuť žít. Být chráněn znamená mít úkryt, mít skrýš. Jsem chráněný, když je tu někdo silnější než já, větší, mocnější, kdo ví, zná, umí, kdo mne přesahuje. A dokonce je mi se svou přízní nakloněn a stojí na mé straně. Ochrana je v konečném důsledku prožitek uklidňující hluboké sounáležitosti. Vzpomeňme si, jak se nám jako dětem ve chvílích bezradnosti ulevilo, když se ve dveřích objevila maminka nebo tatínek. Jak rychle zmizel strach i úzkost. Ochraňující maminka, která si věděla rady tam, kde jsme jako děti zůstali bezmocní. Silný táta, který se nás zastal, když jsme se cítili ohroženi. To je prožitek ochrany. To podstatné v ochraně je, že někdo „může“ ve chvíli, kdy já „nemohu“. Někdo převezme první linii a já se mohu postavit do zákrytu. Ve chvíli, kdy cítím bezmoc, mohu objevit, co je ochrana; pevně uchopím ruku Toho, kdo „ má obrovskou moc a úžasnou sílu“ (Iz 40,26). Pak vyznávám, že „Hospodin je můj ochránce“ (Ž 121). Podobně jako David, který vyznává: „Hledám úkryt v tobě, Bože“ (Ž 143).

Co znamená chránit? Chránit znamená bdít a střežit, i aktivně stát proti nebezpečí. Matka přirozeně chrání své děti, muž chrání ženu, silnější chrání slabšího, nadřízený podřízeného, mocný bezmocného. Učitel chrání své žáky, farář své farníky, lékař své pacienty, pastýř chrání své stádo. Vzájemné soužití chráníme zákony, občana chrání stát. I tělo je chráněno imunitním systémem, psychiku chrání obranné mechanizmy,

svého ducha chráníme před pokušením a učíme se modlit k Bohu: „Zbav nás od zlého.“ Život závisí na ochraně. Ta slouží k uchování života na úrovni těla, duše i ducha, od prosté buňky až po duchovní život. Ochranu přijímáme, ochranu poskytujeme. Chráníme druhé, ale chráníme i sami sebe. Veškerý život je pod ochranou, aby mohl trvat. V pokoře přicházíme ke zjištění, že život a jeho zákonitosti přesahují naše lidské možnosti. Nejsme stvořiteli života, nejsme ani jeho vládci. Jsme pouze jeho správci. Závisíme na tom, kdo je jeho původcem. Je naší zodpovědností život chránit, pečovat o něj a bdít nad ním. A celý náš život je pak pod ochranou živého Boha, který je Stvořitelem a Pánem života. Úloha ochrany se v průběhu života mění. Nově narozené dítě je zcela odkázáno na péči a ochranu okolního světa. Když je dítě starší, učí se rozeznávat nebezpečí a učí se chránit i vlastním přičiněním. S věkem postupně přebírá za svou ochranu zodpovědnost. Zralý člověk je pak plně zodpovědný; chrání ho nabyté zkušenosti, chrání ho jeho schopnosti, je v plné síle. Ve stáří se člověk opět postupně svěřuje do ochrany druhým. Ochrana, kterou si my lidé poskytujeme navzájem, musí být přiměřená. Musí odpovídat věku, možnostem, situaci, prostě realitě, ve které se nacházíme. Pomáhat zdravému desetiletému dítěti obout se do bot už asi nepřiléhá věku. Spíše to vypovídá o nadměrně ochranitelské a pečující mamince. Chránit manželku před nepříjemnou zprávou tam, kde jako životní partnerka má spolurozhodovat s manželem, spíše vypovídá o potřebě ovládat situaci než o skutečné ochraně. Nedovolit dospívajícím dětem poznávat nové věci a lidi může pocházet z  nadměrné úzkosti rodičů, přestože mluví o ochraně. Za ochranu lze skrýt cokoliv.

Když se ochrana vytratí Dítě může strádat nedostatkem ochrany. Nemusí to být jenom situace, kdy o něm rodiče nevědí, nezajímají se o ně a dítě je ponecháno samo sobě. Nedo-

PhDr. Dana Krausová (47) Klinická psycholožka s odbornou specializací v psychoterapii. Pracuje v soukromé praxi ve zdravotnictví. Věnuje se odborné přípravě budoucích psychoterapeutů v rámci výcviků a vzdělávání v existenciální analýze a logoterapii. Je členkou Církve bratrské v Praze.

březen 2014 11

TÉMA statkem ochrany může dítě trpět i ve volné a příliš demokratické výchově, protože není schopno rozhodovat tam, kde mu chybějí životní zkušenosti. Málo ochraňované bývá i v situacích, kdy rodiče schopnosti svého potomka přeceňují. Rádi by viděli dítě šikovnější, samostatnější či nadanější. Jsou hrdi na to, že jejich malý syn již zvládne dojít přes ulici do obchodu pro rohlíky, předškolní dceruška statečně hlídá nemocnou babičku, nadaný malý sportovec zvládl soustředění s cizími dětmi v cizí zemi. Dítě v takových situacích zůstává sobě napospas; nikdo nevidí jeho skutečné schopnosti, zůstává ponecháno bez ochrany ve svém světě. Bojí se, neví, co má

dělat, nestačí mu dosavadní zkušenosti, narůstá úzkost nebo aktivismus. Dostává nevyslovené sdělení: „Nevidím tě ve tvých možnostech, nezajímám se o tvé skutečné potřeby.“ Když nevidíme dobře reálné schopnosti dítěte v situaci, kterou má řešit, prohlubujeme u něj nedůvěru v dospělé lidi a nedůvěru v okolní svět. Nepomůže, je-li dítě posléze vychva-

To podstatné v ochraně je, že někdo převezme první linii a já se mohu postavit do zákrytu. Ve chvíli, kdy cítím bezmoc, mohu objevit, co je ochrana; pevně uchopím ruku Toho, kdo „má obrovskou moc a úžasnou sílu“. lováno pro svou šikovnost. Takové dodávání „sebevědomí“ paradoxně oslabuje dítě ve vztahu k lidem a provokuje nejistotu. Dítě žije s mottem: „Nikdo mi nepomůže, nejlepší je spoléhat se sám na sebe.“ Tito lidé se pak často přetěžují, nedovedou odhadnout své možnosti, riskují, neumějí se chránit ani si říct o pomoc a nedůvěřují druhým.

když je ochrany nad míru Když jsme k dítěti naopak ochranitelští příliš mnoho, když ho zahrnujeme ochranou vždy a všude, dítě se učí nedůvěřovat sobě. Ochranitelský rodič vše vyřeší za své dítě, stále radí, doporučuje, doprovází ho, mluví za něj, doveze, dojde, zavolá, nepouští z dohledu, nepouští ze svého vlivu, brání, usměrňuje, a to vše pro „dobro“ a ochranu dítěte před nebezpečím a svody. Nenápadně tím podkopává sebedůvěru svého potomka. Pěstuje nedůvěru v jeho vlastní kompetence. Nadměrně chráněné dítě dostává informaci: „Bez mé pomoci se neobejdeš, bez mého přičinění nemůžeš žít.“ Dítě se učí opírat se jen o pomoc druhých, nemá možnost poznat své skutečné možnosti, nemá příležitost trénovat a poznávat vlastní hranice. Zůstává v úzkosti a závislosti na vnější ochraně. Učí se vlastní nemohoucnosti. Životaschopnost dítěte je pak do budoucna ochromována. Není dobré chránit dítě tam, kde už samo dorostlo k rozeznání situace. Úkolem výchovy je naučit dítě rozeznávat rizi12 březen 201

ka v životě, naučit je odhadovat vlastní hranice, naučit je vnímat situaci a zorientovat se v ní. Chránit někoho tam, kde již dobře může sám, je spíše otázkou vlastní úzkosti nebo uspokojování svých potřeb moci a ovládání druhých. Povinností rodičů je umožnit dítěti rozvoj jeho vlastních schopností a zkušeností. I dospělého člověka můžeme neustále zahrnovat přílišnou péčí a ochranou. V  manželství, v přátelství, ve společenství. Ochranitelským přístupem můžeme i dospělého člověka nenápadně ochromovat, vést nepozorovaně k závislosti, bránit mu ve vlastním rozhodování a rozvoji. Takové jednání vnáší do vztahů směs hněvu a nucené vděčnosti, vytváří nenápadnou, ale chronickou zátěž.

Jaké motivy nás nutí chránit druhé? Položili jsme si už někdy otázku, co mne vede k ochraňování druhých? Poctivá odpověď bývá nejednou sebestředná: Je to proto, že se nakonec bojíme sami o sebe, nedůvěřujeme především sami sobě. Chráníme často ze strachu, nikoliv proto, že to druhý potřebuje. Podobně jako bychom měli sami žízeň, ale pohár vody nabídneme druhému. Na druhou stranu jsou lidé, kteří se ochrany neustále dožadují. Možná, že se vyhýbají zodpovědnosti, možná jsou nedorostlí k rozhodování a nedůvěřují si. Je zapotřebí moudré volby, zda přistoupit na nabídku ochranitelství. Chráníme totiž také tím, že ochranu neposkytneme. Nemáme přebírat zodpovědnost, ale zodpovědnosti učit. Moudrý ochránce nepodporuje nezralost, ale pomáhá k dospělosti ve víře i v životě. Ve společenství můžeme najít lidi, kteří se budou ochraně bránit a vzdorovat jí. Zkusme vidět za odmítáním ochrany bolavého a zraněného člověka. Pokud nechtějí pomoc od nás, neznamená to, že ochranu nehledají. Nechme jim prostor zvolit si člověka a způsob, kterému důvěřují a který si sami vyberou. Ochranu nelze dávat pod tlakem. Důrazem na autoritu nezískáme důvěru. Naslouchejme, ptejme se, snažme se porozu-

KOMENTÁŘ

Cena za dospělost Článek Dany Krausové představuje vývoj člověka mezi dvěma nežádoucími krajnostmi. Ten první je: „Když se ochrana vytratí“ a ten druhý: „Když je ochrany nad míru“. Rád bych problematiku mírně prohloubil a pokusil se najít v evangeliu podobnou polaritu: Na jedné straně učedníci rostou tehdy, když o svoji ochranu v pravý čas přicházejí. Zároveň jsou ale vyzýváni, aby při vstupu do Božího království byli jako děti. (Mt 18,3) Učedníci kvůli následování Ježíše opouštějí domov a práci. To je ale jen začátek cesty k duchovní dospělosti. Zpočátku se následování nezdá tak těžké. Učedníci nějakou dobu jen užasle poslouchají Ježíšova slova a nechápavě pozorují jeho znamení. Ale tak jako v životě obyčejného dítěte přichází chvíle, kdy bere všechno do ruky a všechno chce samo vyzkoušet, tak i učedníci dostávají výzvu, aby napodobili svého Mistra. Z učedníků se pomalu stávají tovaryši (viz L 10 – kapitola o vyslání sedmdesáti). Je to podobný zlom, jako když medik dokončí svoji první úspěšnou operaci. Zážitek je to drastický, a přece nádherný. Nervové vypětí je vystřídáno slastí, pocit nedostatečnosti je přebit pocitem výlučnosti. V jediném okamžiku začínající doktor prožívá až děsivou moc nad lidským životem. A přece je tento pomalu božský pocit vystřídán vyčerpáním a pochybnostmi před každou další operací. Také učedníci čekají na svůj křest ohněm. I oni jednoho dne sami zvěstují Boží království, uzdravují nemocné a křísí mrtvé. A přece do tohoto vznešeného úkolu jdou „jako ovce mezi vlky“. (L 10,3). Výslovně si s sebou nesmí brát peníze, zavazadlo ani obuv. Podle Matoušova evangelia si učedníci dokonce nemají brát ani hůl. (To aby je snad nenapadlo se spolehnout na vlastní sílu). Ale právě tak se má projevit Boží moc: bez viditelných záchytných bodů, bez peněz, bez zbytečných zásob, beze zbraně a bez proviantu. Když se však učedníci vrací z dobrodružné mise, kupodivu si vůbec nevzpomenou, že by kdy trpěli hladem, nebezpečím a nepohodlím. O ničem takovém nevypráví. Zdaleka nejnápadnější je radost učedníků: Bylo to daleko úžasnější, než si dovedli představit (L 10,17). Stálo to za každé riziko. Nelitují ničeho. Poznali nesmírnou Boží moc, démoni prchali. Ale i přes toto opojení zve Ježíš své učedníky k ještě vznešenější, v pravém slova smyslu dětské radosti: „Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“ (L 10,20) Pán Ježíš často žádá své učedníky, aby plnili zadání, které je zdánlivě nad jejich přirozené síly a možnosti. A přece učedníci procházejí uchem jehly, sytí zástupy a učedník Petr dokonce zkouší chodit po vodě. A právě v posledním jmenovaném případě se ukazuje tajemství dospělosti věřícího člověka. Bůh sám nám dává podíl na své velikosti, moci a dokonalosti. Bez víry by Petr býval jen nezodpovědným pozérem. Plavat v rozbouřeném moři je sebevražda, natož se pokoušet po něm chodit. Petr však ve víře v Krista, v poslušnosti jeho příkazu alespoň chvíli kráčí po hladině. A i když mu celý pokus nevyjde, nekončí kupodivu na dně, ale Ježíš ho bezpečně vytahuje nahoru. Je to obraz Petra velkého hrdiny, a zároveň Petra malého chlapce, který je zachráněný někým nesrovnatelně mocnějším. Tento paradox krásně vyjadřuje apoštol Jan: „Napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a slovo Boží ve vás zůstává, a tak jste zvítězili nad Zlým.“ (1J 2,14)

■ David Kašper, kazatel Sboru CB v Klatovech

březen 2014 13

TÉMA téma mět. Pokud nás žene touha po uznání naší autority, vytvoříme cokoliv, jen ne prostředí důvěry a ochrany.

Souvislost mezi ochranou a důvěrou Ochrana zásadně souvisí s důvěrou. S naší schopností důvěřovat druhým, ale i s naší schopností být pro druhé důvěryhodnými. Jen důvěřující člověk má dobrý a vyvážený vztah k ochraně. Jen s důvěrou je možné položit se do ochrany cele. A  čím více důvěřujeme, tím paradoxně méně druhé chráníme. Například ve chvíli, kdy se maminka rozhodne pustit své dítě do školy samotné, dává mu

tím signál, že je možné mu věřit. Dítě se tak učí důvěřovat vlastním schopnostem. Maminka ho pouští z bezprostřední ochrany a opírá se o důvěru k dítěti. Svěřuje ho pod ochranu živého Boha a dítě se učí chránit cestou do školy samo sebe – rozhlédnout se, s  nikým cizím nemluvit a nechodit, být opatrné. Dítě zde přebírá další část zodpovědnosti za sebe. Právě důvěra nás zbavuje vnitřního tlaku ke chránění a zabezpečování. Jednou je na místě chránit, jindy je na místě pouze důvěřovat. Konkrétní návod neexistuje. Je to neustálé naslouchání, rozsuzování a hledání dobrého rozhodnutí v konkrétní situaci.

POHLED

Když čtu článek Dany Krausové o  potřebě i nebezpečí ochrany, vybavuje se mi jeden dnes už hodně dávný příběh. Odehrál se někdy v   osmdesátých letech minulého století; přesně si to už nepamatuji, jsou to staré vzpomínky. Scházívali jsme se tehdy na půdě brněnského sboru Bratrské jednoty baptistů se skupinkou dětí z parku ke schůzkám, které se podobaly setkáním našeho dorostu. Děti samy jim říkávaly „náboženství“. Četli jsme Písmo, hráli hry v místnosti i v parku, zpívali, soutěžili, smáli se i zlobili – jak už to s dětmi bývá. Dětská skupina nebyla nijak omezená, přijít mohl, kdo chtěl, a pokud výrazně nenarušoval průběh schůzky, mohl zůstat. Letní tábory Scházet jsme se začali už v závěru let sedmdesátých, tehdy si děti samy o takové setkávání řekly. Až po několika letech jsme se odvážili nabídnout jim i několikadenní výjezd z města. Nejprve jsme jezdili do rekreačního střediska BJB na Pustou Rybnou. Vůbec poprvé jsme tam vyjeli s asi pětičlennou skupinkou osmi- až dese14 březen 2014

tiletých kluků uprostřed zimy, v době, kdy ještě probíhala přestavba objektu. Bylo to docela dobrodružné, kluci to ale navzdory naprosto nedostatečnému osobnímu vybavení zvládli. Pak jsme tam s už větší skupinkou dětí několikrát absolvovali týdenní letní tábor. Pro všechny to byla zajímavá zkušenost, na kterou přinejmenším většina z nás ráda vzpomíná. To ale ještě není to, co se mi nad článkem o ochraně a ochranitelství vybavilo. Chalupy na Pusté Rybné s pokoseným trávníkem a hřištěm ještě lecčím připomínaly domov či městský park, tedy dětem důvěrně známé prostředí. Nových zážitků bylo mnoho, bylo možné se učit mnoha novým věcem, nebylo ale třeba překonávat žádné zásadní překážky. I do lesa jsme chodili, ten ale byl upravený, uklizený a my se většinou drželi cest. Jednoho roku nebyla Pustá Rybná z jakýchsi důvodů k dispozici. Tehdy Lenka, druhá vedoucí naší skupiny, domluvila možnost půjčit si v její domovské obci Štítině od místních myslivců jakousi chatičku u lesa a vyrazit s našimi dětmi tam.

Tábor ve Štítině Děti se na tábor vždycky těšily, ani tentokrát tomu nebylo jinak. Když jsme po dlouhé cestě konečně dorazili na místo, a ještě víc pak další den, kdy se děti začaly víc rozhlížet po okolí, zažil jsem nemalé překvapení. Cosi, s čím jsem se v předcházejících letech v takové míře nikdy nesetkal. Děti měly velmi silnou tendenci zůstávat uvnitř chaty, a pokud možno ani neotevírat okna. Evidentně měly strach. Brzy jsme si uvědomili, proč tomu tady tak bylo, když Pustou Rybnou

FOTO petr raus

Strach z neznáma

Ochrana jde ruku v ruce se schopností dobře vidět realitu. Znamená to poctivě reflektovat své motivy, své potřeby, znát se, umět dobře vidět potřeby a schopnosti toho druhého a hlavně dobře rozeznat situaci vhodnou ku pomoci. Touha po ovládání druhých a různě poničené sebevědomí nás činí slepými. Prosba „Pane, ať vidím“ by měla jít automaticky společně s naším ochranitelstvím. Jinak nás snadno pohltí moc nad člověkem a staneme se zajatci sebe sama. Každý strach volá po ochraně. Čím více trpíme obavami, tím více ochrany potřebujeme. Ale tím více jí také poskytujeme. Naše vlastní nevyřeše-

snášely bez větších potíží. Na Rybné byly místnosti v chalupě poměrně velké, tráva kolem domů pokosená, les daleko – vzrostlý, přehledný a uklizený. Tady byla chata maličká, takže každou mouchu či vosu, která vletěla dovnitř (a nebylo jich tam málo), měl člověk na dosah ruky. Tráva kolem chaty vysoká a les, který začínal hned vedle chaty, nízký, hustý a poměrně neprostupný. Děti se vysoké trávy bály, stejně jako lesa. Bylo to pro ně cosi neznámého, cizího. Běžný hmyz představoval nebezpečí, kterému se snažily uniknout. Ze všech stran cítily ohrožení. Uvědomil jsem si, že tyto městské děti neměly nikdy v životě možnost skočit do vysoké trávy a vyválet se v ní. Nikdy se neplížily hustým lesem. S vosou se setkaly zřídkakdy, a pokud ano, řešili její přítomnost rodiče. Důvodem byla bezesporu sociální situace rodin, ze kterých pocházely, ale nejen ta. Nedostatek prostředků neumožňoval jezdit na dovolenou, chtělo by se povědět, jenže ony na dovolenou nejezdily ani mnohé z těch, jejichž rodiče by na to finanční prostředky určitě měli. Uvědomil jsem si tehdy, že nejen děti, ale i jejich rodiče měli strach z vysoké trávy, z hustého lesa, z neznámého prostředí. A čeho se sami báli, před tím chránili i své děti. Nikdy jim nedovolili vyzkoušet si, jaké to je schovávat se ve vysoké trávě či hustém křoví, chránili je, aby nedostaly žihadlo, aby se neztratily v lese. V městském parku nechávali děti lítat bez dozoru celé dny, to bylo prostředí, které znali. Volná příroda ale představovala jim neznámý, a tím i nebezpečný svět. Tam jejich rodičovská péče vzrůstala nad míru a nikdy dětem nedovolila nasbírat vlastní zkušenosti. Výsledkem byla úplná ztráta odvahy vyzkoušet na vlastní kůži, jaký že ten svět volné přírody ve skutečnosti je. ■ petr raus

KOMENTÁŘ

Ochrana a důvěra Zamyšlení Dany Krausové přináší řadu zajímavých postřehů. Jako zásadní vnímám vztah mezi ochranou a důvěrou, který článek několikrát podtrhuje. Bez důvěry nemohu zdravou a užitečnou ochranu ani přijímat, ani poskytovat. My lidé jsme ve velké většině případů náchylní pohybovat se v krajnostech. Pokud máme prožívat vyvážený postoj, nejenom v oblasti ochrany, potřebujeme trvale vnímat Boží příklad. I na ten klade autorka článku důraz. Není pro nás lepší příklad než ten Boží, protože je dokonalý. Boží ochrana je moudrá a má výchovný charakter. Je trvale přítomná, a přesto si ji mnohdy ani neuvědomujeme. Je to proto, že nejsme vševědoucí jako On, a proto nepříjemné okolnosti v našich životech často ani jako ochranu nevnímáme, přestože ochranou velmi často jsou. Někdy trvá hodně dlouho, než přijmeme fakt, že situace, které se nám nelíbili, dokonce jsme se jim bránili, byly ve svém důsledku ochranou z Boží strany. Tím buduje Bůh v našich životech důvěru. Je tady ale nebezpečí na naší straně. Můžeme začít Boží ochranu zneužívat – to je ta krajnost, ke které jsme tak často náchylní. Ať nás od toho náš Pán chrání. Bůh se zneužívat nenechá a důsledky jsou pro nás vždycky bolestivé. Jako student jsem prožil zkušenost, která mě ovlivnila na celý život. Při praxi v lese jsme s kamarádem porazili strom přímo na vedení vysokého napětí. Ve snaze s tím něco udělat a zachránit, co se dá, jsme vzali bezmyšlenkovitě ruční pilu a snažili se padlý strom přeřezat. Přítel měl rukavice, já nikoliv, a protože strom byl živý, plný mízy, tak jsem dostal pořádnou ránu. Asi hodinu jsem s rukou nemohl pohnout a později při vyšetřování případu jsme byli v brněnské elektrárně předváděni jako živoucí zázrak. To, že jsme přežili, skutečně zázrak byl. Tehdy jsem si ani příliš neuvědomoval, že zasáhl Bůh, ale později to zásadním způsobem formovalo můj vztah k Němu. Někdy nám Bůh poskytne svoji ochranu proto, aby nám ukázal na něco mnohem důležitějšího. Od ochrany je jen kousek k záchraně – obě slova mají stejný slovní základ. Velké procento případů, ve kterých vnímáme ochranu, je současně záchranou. Od něčeho nepříjemného, často od negativních dopadů do dalšího života. V tomto smyslu můžeme prožívat nejzásadnější projev Boží ochrany, který spočívá ve spasení, záchraně v Pánu Ježíši Kristu. Pokud jsme z Božích rukou přijali tento dar, prožili jsme nejdůležitější ochranný zásah v životě – záchranu před důsledky hříchu. Tato skutečnost by v nás měla vyvolávat osobní odvahu informovat o tom lidi kolem sebe. Určitě jsme předmětem Boží ochrany a měli bychom se učit uplatňovat Boží dokonalý příklad ochrany také ve vzájemných mezilidských vztazích. Pro mne osobně je článek Dany Krausové moudrým pohledem, jak si v této oblasti života počínat.

■ Jiří Krejčí, starší Křesťanského sboru Brno-Židenice

březen 2014 15

TÉMA né úzkosti a nejistoty nás vhánějí do nadměrného ochraňování. Je dobré zrát a dorůstat do zralého lidství. Žít i s nejistotou je umění zralého člověka. Toužíme po jistotě, ale život nás stále konfrontuje se svojí křehkostí. Přijmout tento fakt o životě znamená pochopit hlubší smysl ochrany. Jsme vybízeni, abychom byli prostí jako holubice a opatrní jako hadi. Pohybujeme se v silokřivkách obojího. Důvěry i ostražitosti. Ve zdravém spojení důvěry a opatrnosti nacházíme v ochraně zdravou vyváženost. Ochrana je ukrytá v pokorné víře. Zvolání„Pane, zachraň mne!“ je voláním po Boží ochraně. Je to prosba o ochranu v situaci, která je nad naše možnosti, ať už je to nemoc, smrt či ohrožení v jakékoliv podobě. V úzkosti před nebezpečím, které se vymyká naší moci, hledáme přirozeně útočiště v Bohu. V pokoře připouštíme, že zákonitosti života přesahují člověka samého. Pokorný člověk čeká a potřebuje ochranu živého Boha.

„Hospodin ponechal Izraeli nepřítele, aby se lid učil bojovat.“ (Soudců 3,2) Ochrana není život ve skleníku. Na jedné straně Hospodin bojuje za nás a na druhé straně učí bojovat nás samotné. Chrání nás

K ochraně patří i naučit se opírat o své kompetence. V Písmu je zachycen tento způsob ochrany v knize Soudců: „Hospodin ponechal Izraeli nepřítele, aby se lid učil bojovat.“ Ochrana neznamená život ve skleníku.

Ochrana a sebedůvěra Ochrana není jenom možnost se schovat či předat svou záležitost někomu „mocnějšímu“. K ochraně patří i naučit se opírat o své kompetence. V Písmu je zachycen tento způsob ochrany v knize Soudců:

16 březen 2014

v tom, že v boji stojí při nás a na naší straně. Učíme se spoléhat i na své schopnosti. Trénujeme je a jsme za ně vděčni. Pán Bůh dobře ví a zná naše možnosti, nedovolí víc, než uneseme. Vždy nás chrání před tím, co je nad naše síly. Nedovolí, abychom padli, když očekáváme na Něj. Žijeme v  dobrodružném napětí mezi Božím a vlastním. Je velikým bohatstvím, když objevíme, že nás Pán Bůh ke svým plánům i k našemu vlastnímu životu potřebuje. Učíme se tak rozlišovat, kde končí naše hranice a možnosti a kde se naopak otevírá suverénní prostor pro Boží boj, pro Boží věc, pro Boží zásah. V obojím stojíme před Bohem v odevzdanosti. Pán Bůh stojí při nás a  tam, kde nemůžeme a kde nestačíme, jedná za nás. To vše pod ochranou Jeho samého. Mám v této souvislosti velmi ráda příběh o lovení ryb (L 5,1–11). Pán Ježíš mohl učedníky zázračně dovést ke břehu s plnou sítí, ale neudělal to. Mohl je uchránit od náročné situace. Nechal však učedníky namáhat se, napínat svaly, zapojit všechen rybářský um a rybářskou sounáležitost, aby s lodí připluli ke břehu sami. Ježíš vybudil důvěru, víru a pozval k životu, tedy udělal to, co je Boží, zbytek bylo lidské. Pán Ježíš potřebuje naše schopnosti, naši invenci, naši zodpovědnost. Nedělá věci za nás, ale vede nás, abychom je ve jménu Božím a v Jeho síle konali. Nechrání nás před zátěží a úsilím, učí nás v těchto chvílích důvěřovat Bohu i sobě. Ochrana není ochromování ani rozmazlování. Nechtějme a nevytvářejme skleníky. Není moudré se usadit do vakua, je ale moudré naučit se vše cen-

né chránit. Pán Ježíš v modlitbě za učedníky neprosí, aby je Otec „ze světa vzal, ale by je ochránil od zlého“ (J 17,15). To je úkol pro ty, kteří stojí v čele sborů, v čele služby, úkol pro rodiče ve vztahu k jejich dětem. Je to výzva do vzájemných vztahů.

Ochrana v prostředí církve V prostředí církve se cítíme dobře chráněni tam, kde je ve společenství dostatek důvěry. Společenství, které důvěru zraňuje pomluvami nebo hodnocením, ztrácí schopnost ochraňovat. Kde se ztrácí důvěra, ochrana se mění spíše v#poručnictví a kontrolu. V prostředí důvěry jsme vděčni za to, že máme v těžkých chvílích jeden druhého. V prostředí kontroly se bojíme, co na to řeknou druzí. Kontrola vede k úzkosti, ke strachu a k pocitu viny. Důvěra hledá oporu ve vztahu k druhému, v přijetí a v láskyplnosti. Můžeme snadno zaměnit úkol ochraňovat „svěřené ovečky“ za pouhé poručnictví. Ve společenství potřebujeme mnoho odvahy a mnoho lásky, abychom také dovedli pozvednout hlas na ochranu toho, jemuž je činěna nespravedlnost. Je velmi cenné, když zažijeme, že se nás někdo zastal. Zastat se druhého znamená odložit svou vlastní ochranu a riskovat pro druhého člověka. Je to postoj lásky, milosrdenství a odvahy víry. Ve víře můžeme nasadit sebe pro ochranu druhého, protože jsme sami chráněni živým a mocným Bohem. Tato sounáležitost společenství vytváří prostor pro vzájemnou důvěru, pro pocit chráněného, bezpečného místa. Pak k nám i skrze společenství přichází osobní zvěst: „Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení i vcházení nyní i navěky.“ (Ž 121) ■

KOMENTÁŘ

Tíha dědictví a možnost změny Na článku Dany Krausové oceňuji především snahu o vyvážené vyjádření napětí mezi nezdravou ochranou a neposkytnutím ochrany v různých oblastech života, od výchovy dětí přes partnerské vztahy a vztahy v církvi až ke vztahu s Bohem. Velmi zajímavá je i otázka naší motivace, proč chránit druhé lidi. Souhlasím s tím, že ochrana druhých nemusí nutně vycházet z altruistické touhy pomoci, ale z lidské sobeckosti. Řekl bych, že zde může hrát roli mnohem více neuvědomovaných motivů. Někdy může jít o to, že druhého beru jako součást svého života, a tedy v podstatě sebe sama, a protože o tuto část nechci přijít, tak ji chráním. Jindy bude hrát roli to, že chráním-li druhého, tak jsem v pozici moci a on v pozici bezmocnosti. Takovéto rozdělení rolí mi určitým způsobem bude vyhovovat, protože bezmoc druhého vyvolá pocit moci a síly u mne samotného. Potom však i přes dobře míněné rady a způsoby pomoci a ochrany nevedu druhého k samostatnosti, ale udržuji jeho bezmoc a závislost. Dana Krausová se mimo jiné dotkla otázky vlivu výchovných stylů v primární rodině na osobnost dospělého člověka a jeho důvěru v sebe a druhé. Jiné poselství si odnáší člověk od úzkostně pečovatelských rodičů a jiné od rodičů s tendencí k příliš volné výchově. Myslím si, že určité vyváženosti při výchově v rodině lze docílit spolupůsobením tradiční mateřské a otcovské role. Role matky, která pečuje, ochraňuje a drží všechny v bezpečí pod svými křídly, a role otce, který naopak otevírá dveře do světa, chápe a podporuje touhu svých dětí například po adrenalinových sportech. Je sice zajímavé, a často i správné, uvažovat o vlivech rodičovské výchovy na současný stav člověka dejme tomu v dospělosti, ale tento přístup má své velké riziko. V člověku takováto vysvětlení mohou vyvolat pocit bezmocnosti, pocit, že změna jeho současného fungování není možná a jemu nezbývá nic jiného než se smířit s tím, jak ho „naprogramovali“ rodiče a okolnosti. To však nemusí být pravda. Změna je možná například skrze něco, čemu se říká „korektivní zkušenost“. Znamená to, že může dojít k nápravě jednoho vztahu skrze prožitek ve vztahu jiném. Funguje tak, že se k nám někdo začne chovat jinak, než jsme byli dosud zvyklí. Korektivní zkušenost ale zažijeme velmi zřídka, jednak protože vyžaduje blízký vztah, a jednak protože nevědomky lidi manipulujeme do rolí, ve kterých je chceme mít. Budu-li vykazovat známky toho, že se cítím v nebezpečí a nechráněn, dám tím světu okolo sebe najevo, že hledám někoho v roli ochranitele. Naopak budu-li působit suverénně a nebojácně, přitáhnu lidi, kteří hledají bezpečí a ochranu. Podobně se budu snažit manipulovat i Bohem, můžu mít tendenci k němu přistupovat s prosbou: „Dej mi sílu.“ nebo „Udělej to za mě.“ Teprve když někdo nepřistoupí na mou hru a zachová se jinak, ať už Bůh, nebo druhý člověk, dostávám velkou příležitost ke změně. Vzpomínám si v této souvislosti na chromého člověka u rybníka Siloe (Jan 5). Ježíš k němu přichází a on mu nenápadně naznačuje, že by chtěl, aby ho Ježíš popadl a donesl do vody, až se začne vířit. Je to přesně typ bezmocného člověka dlouhodobě spoléhajícího na péči, pomoc a ochranu druhého, které se mu navíc ještě nedostávalo. Ježíš se však nezachová podle jeho návodu, protože mu chce dát něco lepšího. Místo toho, aby mu k pomoci nabídl své nohy a ruce, mu řekne, ať vstane, vezme své lůžko a odejde po svých. A pak dochází k vyvrcholení příběhu. Je to moment, kdy člověk najde odvahu postavit se na vlastní nohy a zároveň je k tomu Ježíšem uschopněn.

■ Dalimil Staněk, kazatel Církve bratrské v Olomouci

březen 2014 17

Zápisník

Dalimil Petrilák člen sboru CB Brno-Kounicova, nadšený cestovatel do „neturistických“‟ míst naší planety

V

celém Íránu je na každém kroku cítit, že je to islámská republika. Především ve městech jsou na každém rohu citáty koránu nebo různá moudra – vždy persky a anglicky. Zajímavé je, že právě anglicky, protože zahraniční turisté nemají Írán za oblíbenou destinaci a například Američané nebo Izraelci nemají kvůli vízové politice šanci se do země dostat. Pro Čechy situace tak komplikovaná není, takže jsme v Íránu strávili celkem deset dní putováním po zajímavých, nejen historických místech. Silný dojem na nás udělali místní obyvatelé, které jsme měli možnost poznat, protože jsme nejeli s organizovanou skupinou. Jsou to neuvěřitelně otevření lidé, kteří si váží zahraničních návštěvníků a rádi procvičují svou angličtinu. Nemají rádi svou vládu, chtěli by cestovat, ale neumějí jazyky – jako kdysi Češi. A nesou v sobě kulturní odkaz perské říše. Můžete si všimnout jisté vznešenosti, která není pyšná, ale velice vstřícná a otevřená k ostatním. Byla to také, nejen pocitově, jedna z nejbezpečnějších zemí, kterou jsem kdy navštívil. Je to dáno nejen tvrdým policejním státem, ale právě také úctou místních k jiným kulturám a zvyklostem. Nicméně bezpečnost je jedním z mála pozitiv, které přináší teokratická diktatura. Většina lidí nemá důvod nenávidět západní kulturu, všichni používají Facebook (přestože je oficiálně blokovaný) a mnoho mladých lidí touží vycestovat do USA nebo alespoň 18 březen 2014

do Evropy. Také tu je silně korupční prostředí ve státních službách, ale běžní lidé jsou poctiví – na druhou stranu smlouvání ceny i třeba o 50 % je běžné a obvyklé. Při procházení malého městečka Nae‘in ve středním Íránu jsme narazili na jeden nápis – citaci, který mě provázel celý zbytek cesty a  zůstal ve mně dodnes. Na obyčejné hliněné zdi mezi opuštěnými, asi 200 let starými domy vystupoval text Humanity is kind of worship, tedy Lidskost je způsobem uctívání. Přestože původ věty nemá s křesťanstvím nic společného, uvědomil jsem si, že i pro nás středoevropské křesťany má velkou hloubku. Nejen já, ale v podstatě i celá církev hledáme způsoby chválení a uctívání Boha. Snažíme se vymýšlet nové formy, nové texty písní, nová divadelní představení – a není to špatně. Ale nestačí občas jen být opravdu člověkem a bližním ostatním? Neoslavujeme našeho Boha už jen tím, že žijeme poctivý život plný lásky a milosrdenství, život optimismu a víry v Boha, který nás stvořil? Rád na cestu do Íránu vzpomínám, a tato jednoduchá věta z muslimského prostředí mi připomíná, že nemusím být nejlepší zpěvák nebo modlitebník. Mám šanci být člověkem, který tím, jak žije, oslavuje a chválí našeho Pána Boha. Cestu do Íránu doporučuji všem, doporučuji ale cestování kamkoliv mimo naši republiku. Uvidíte úžasné věci a možná najdete kousek sebe. ■

FOTO archiv autora

Krásy bezpečného Íránu

Pastorační asistentka Sboru CB v Liberci

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Rut Urbanová

Narodila jsem se v Praze, vystudovala jsem Automatizované systémy řízení. S manželem Pavlem jsem se poznala, když byl jako student teologie přidělen k našemu sboru na Žižkov a já se ho stále vyptávala na všechna možná „proč“ týkající se víry. Máme dcery Martinu (26, vdaná) a Danielu (24). Jsem moc ráda, že jsem mohla absolvovat pětileté studium BEE pro ženy při ETS. Pastorační práce, nejen se členy sboru, je součástí mého života od chvíle, kdy jsem se v roce 1985 stala „kazatelovou“ (Opava, Letovice, České Budějovice, Liberec).

P

án Bůh mě ve své nepochopitelné milosti trpělivě a mnoho let přitahoval do své blízkosti. Ve 23 letech jsem se vzdala svých „logických“ námitek a při evangelizačním shromáždění vyznala Pána Ježíše jako svého Spasitele. Velmi jsem potom litovala, že jsem to neudělala dříve. Věděla jsem, že sama na život nestačím, protože mám těžkou povahu (viz Ř 7,14–25), ledaže mne jím Pán Bůh pronese. S radostí jsem se zaučila a pracovala v besídce, mládeži… Pán Bůh mne přitahoval svou láskou stále blíž a já prožila, co to vlastně znamená nechat se nést – ne, že Jej jenom přiberu do svého života, ale že se Mu beze zbytku dám k dispozici, ať se mnou dělá, co a jak potřebuje. Byl to zápas, ale požehnaný. Všechny své představy o životě jsem položila pod kříž. Pán Ježíš mnohé z nich zvedá a vrací mi je, často činí nad mé sny. Třeba že jsem z Božích rukou přijala životního partnera a mohli jsme spolu uvítat vlastní děti, přestože podle lékařů jsem nikdy žádné mít neměla. Přijali jsme je jako Boží majetek – k výchově a radosti. V rámci své služby ze všeho nejraději (v součinnosti s manželem) připravuji ke křtu. Je úžasné být u toho, jak Pán Bůh bere něčí život do rukou, čistí aproměňuje do květu, který začíná „vonět“ do okolí a přinášet ovoce. Při rozhovorech s mladými se raduji, že Pán Bůh dává milost, aby další generace šly po cestě života; jejich elán mne velmi povzbuzuje. Specifickou oblastí jsou staří lidé. Někdy je třeba jen naslouchání, někdy zase, aby se daly věci do pořádku, je třeba jim pomoci uvidět situaci z jiného úhlu, než na který byli po celý život zvyklí. Je to pro mne velká osobní výzva nenechávat věci „zametené pod kobercem“, protože hořkost se ve stáří už opravdu velmi těžko spravuje. Scházím se nad Biblí a především k modlitbám se skupinkou žen, podle zájmu jsem v kontaktu telefonem a maily… Pomalu se rozvíjí i to, co považuji ve své službě za naprosto nejdůležitější – modlitební podpora. Kdokoli může přijít, zavolat, napsat. Mohu jen doporučit: „Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to vše vám bude přidáno.“ (Mt 6,33) ■

3/2014

březen 2014 

• Rada jmenovala tyto odbory: Evan-

gelizační odbor ve složení: David Novák (předseda), Martin Hambálek, Jan Lukl, František Duda, Roman Toušek, Jiří Folta. Odbor pro manželství a rodinu ve složení: Bronislav Matulík (předseda), Josef Horský, Bohuslava Horská, Petr Geldner, Markéta Holečková, Tomáš Grohman, Hana Grohmanová. Odbor pro dorost ve složení: Daniel Jokl (předseda), Jan Homolka (tajemník), Petr Kučera, Dalimil Staněk, Klára Heczková, Jan Czudek a současně přijala pracovní návrh jeho koncepce a dalšího směřování bez zásadních připomínek. Odbor pro vzdělávání (dříve Studijní odbor) ve složení: Petr Raus (předseda), David Beňa (tajemník), Pavel Černý, Karel Hůlka, Pavel Paluchník, Jaroslav Šmahel a Jan Valeš. Stavební odbor ve složení: Karel Fojtík (předseda do 31. 8. 2014, dále jako člen), Petr Grulich (předseda od 1. 9. 2014), Jakub Hlaváč, Michal Prachař, Martin Tabačan, Jan Světlík, Pavel Vaněček (do 31. 8.

O Sboru Církve bratrské v Hranicích

H

istorie sboru v Hranicích začala v devadesátých letech minulého století, kdy se tu začala scházet malá skupinka věřících lidí. Většina z nich se tehdy čerstvě obrátila. Nadšení a obětavost pro Pána Boha přikryly nezkušenost a teologickou nezakotvenost této skupinky. Pán Bůh se k víře těchto duchovně mladých křesťanů přiznával

Z jednání RCB v Praze leden 2014 2014) a Robert Kunft ml. (od 1. 9. 2014) a přijala pracovní návrh jeho koncepce bez připomínek. Současně vyjádřila své poděkování Pavlu Vaněčkovi za dlouholetou spolupráci. Finanční odbor ve složení: předsedkyně: Lydie Boszczyková, členky: Pavla Mošnerová, Alena Herlesová, Eva Čenkovičová, Jaroslava Honsová.

• Rada potvrdila oddělení Odboru RCB

pro dorost od Dorostové unie o.s. a konstatovala, že i když Řád CB předpokládá, že funkci odboru Rady může plnit i občanské sdružení, nikde neumožňuje, aby se občanské sdružení stalo odborem. Rada podporuje intenzivní spolupráci mezi Dorostovou unií a nově jmenovaným odborem stejně jako posílení spolupráce s dorosty v oblasti Těšínska, severních Čech apod.

• Zastupováním české Rady na jednání slovenské konference je pověřen Karel Fojtík. Zastupováním Rady na jednání sněmu Dorostové unie (29. 3.) je pověřen Petr Raus. Zastupováním Rady na konferenci Dětského odboru (22. 3.) je pověřen Daniel Fajfr.

• Rada CB aktuálně eviduje 12 sborů,

které hledají kazatele – Bystré, Č. Budě březen 2014

Shromáždění při ustavení samostatného sboru v Hranicích.

a přidával další věřící. Dnes pamětníci (kteří nejsou zas tak pokročilého věku) někdy s nostalgií vzpomínají na toto období počátků, kdy se vedoucí učili „za pochodu“ následujíce svého Pána. Některým starším sboru tehdy bylo teprve kolem osmnácti – kázali, starali se o své svěřené, dělali závažná rozhodnutí – a Pán se k jejich nadšení přiznával. Teologie se tehdy neučila z knih, ale rodila se na modlitbách, čtením Písma a v hodinách vášnivých diskuzí. Ne všechny závěry a názory byly tehdy správné, ale šlo o proces upřímného hledání. Zkušenosti v duchovní práci se získávaly tak, jak jednotlivé úkoly přicházely – ne vždy se vše povedlo, ale i to je cenná zkušenost. Zpočátku také za zakládající skupinkou dojížděl kazatel ze Vsetína. Později se sbor stal kazatelskou stanicí Velké Lhoty.

Lidé hranického sboru

Sbor v Hranicích proto tvoří převážně lidé, kteří pocházejí ze „světa“ a nemají za sebou křesťanskou rodinnou a církevní výchovu. To významně ovlivňuje zbožnost a podobu bohoslužeb našeho sboru. Stejně tak kazatel sboru vstoupil na plný úvazek do služby až po padesátce, což s sebou přináší jeho porozumění pro zaměstnané laiky, kteří tráví většinu dne ve svých zaměstnáních. Kazatel žije se sborem od jeho vzniku, pomáhal ho budovat, desetiletí za něj zápasil, a proto má ke sboru výjimečný vztah, řečeno biblicky: „Otců mnoho nemáte…“ (1K 4,15) Přestože se charismatický charakter bohoslužeb do jisté míry vytratil a nahradil ho velmi volný liturgický řád, setkáte se v Hranicích stále s velmi svobodným prostředím, které je otevřené různým druhům zbožnosti

  jovice, Č. Most, Čelákovice, Frýdlant,

a uctívání. Důraz na vedení Duchem svatým a jeho dary je zde stále přítomný a patrný. První generace už dospěla v mladé rodiny, které mají své vlastní děti. A tak jsou bohoslužby v Hranicích – přes velkou snahu rodičů – kvůli velkému množství malých dětí poněkud rušnější. A mladí rodiče zase usilují o předávání víry svým dětem; naštěstí jsou ve sboru bratři a sestry, kteří své děti už vychovali, a mohou tak být vzory.

Pestrobarevné aktivity sboru

Za 25 let existence sboru v Hranicích se toho už hodně odehrálo a odpracovalo pro Boží království – řečeno se vší pokorou, spoléhaje na Boží milost a dobrotu. Vznikly různé služby, které doposud trvají, jiné zanikly. Na pravidelných modlitebních setkáních U kostelíčka (místo nad městem s pěkným výhledem na Hranice) už dlouhá léta vytrvale zápasíme za církev, město a lidi, kteří v Hranicích žijí. Uvědomujeme si totiž, že veškerá duchovní práce závisí jen na Boží přízni. Chválicí skupinka dosáhla značné instrumentální zručnosti a neslouží jen ve sboru, ale také na různých večerech chval a jiných veřejných akcích (Noc kostelů). Sbor zajišťuje také jiné „klasické“ sborové služby, jako jsou besídka pro nejmenší děti, skupinka dorostu a mládeže, klub Ovčinec pro děti od druhé do deváté třídy. Na bohoslužbách káže nejen kazatel, ale také starší a ověření bratři (a někdy riskneme i nějakého neověřeného). To přináší do sboru různé duchovní pohledy a důrazy, možná někdy trochu na úkor kvality, ale pokud doufáme v záštitu Božího Ducha, rádi oželíme řečnicky dokonalá a vybroušená kázání. Velmi důležitá je služba v domově seniorů, kam kazatel a s ním některé sestry

H. Krupá, Chrudim, Litomyšl, Říčany, Třebíč, V. Lhota a Vsetín.

• Rada požádá konferenci o udělení

volitelnosti za kazatele Církve bratrské bratru Radislavu Novotnému. Br. Novotný byl ordinován v ECM, o volitelnosti za kazatele Církve bratrské může rozhodnout pouze konference. V současné době působí jako druhý kazatel Sboru CB Praha-Soukenická. Rada rovněž na základě loňského doporučení Studijního odboru Rady a letošního předordinačního rozhovoru doporučila konferenci ordinovat za kazatele CB vikáře Jaroslava Pokorného (Český Těšín).

• Tajemník připraví na příští zasedání

RCB legislativní návrh umožňující dlouhodobou službu vikáře za předpokladu volby v členském shromáždění za staršího sboru.

• Rada stanovila, že zaměstnanci

musejí vyčerpat nevyčerpanou dovolenou z předchozího roku vždy do 30. 6. následujícího roku. Dovolenou za přísluš-

Z jednání RCB v Praze leden 2014 ný rok je nutno vyčerpat nejméně v rozsahu čtyř týdnů do konce příslušného roku (maximální převod do následujícího roku je jeden týden dodatkové dovolené). Rozhodnutí má platnost trvalého usnesení RCB.

• Komunikací se zájemci o udělení

Kazatel Ladislav Melkus s manželkou Libuší při své instalaci na sboru.

docházejí. Je to služba, která nebude zaznamenána v církevních matrikách, protože lidé, kterým je slouženo, často záhy umírají, aniž by je někdo v církvi zahlédl, ale – jak doufáme – umírají s nadějí na život věčný. Pořádání English campů má už patnáctiletou tradici. V posledních dvou letech se také naše síly zaměřily na misijní práci v Přerově, kde se schází malá skupina věřících, která pomalu roste a začíná samostatně misijně působit. Kazateli se tam také daří rozvíjet ekumenickou spolupráci.

studijního volna (příprava studijního plánu a vyhodnocení SV dle pokynů v manuálu SV a předání vyhodnocení staršovstvům), sledováním a vyhodnocením ročních výstupů kazatelů v programu celoživotního vzdělávání (včetně nahrazení zmeškaných pastorálek) jako i další aktualizací písemných materiálů ohledně SV, vikariátu a dalších oblastí činnosti Odboru pro vzdělávání je pověřen Petr Raus.

• Rada vzala na vědomí informace

o připravovaných setkáních statutárních zástupců sborů CB nad konferenčními návrhy, věcným záměrem nového Řádu CB a k diskusi nad hospodářskými otázkami sborů. Setkání se budou konat v sobotu 8. března 2014 (10,00 h) ve březen 2014 

sboru CB v Praze 5, Vrázova 4 pro sbory z českých zemí a v sobotu 15. března 2014 (10,00 h) ve sboru CB ve Vsetíně, Horní Jasenka 102 pro sbory z oblastí Moravy a Slezska.

• Církev bratrská pronajala už v roce

2009 nemovitost stamilionové hodnoty (areál Chvaly) za korunu ročně na dobu 60 let Sdružení Chvaly o.s. Rada konstatuje, že církev má aktivní zájem na tom, aby činnost pronajímatele zůstala po celou dobu trvání pronájmu nemovitosti v souladu s vlastním účelem pronájmu (tj. „k účelům zřízení a provozu Komunitního centra, zdravotnických, sociálních a komunitních zařízení“), jak uvádějí stanovy sdružení i nájemní smlouva ze dne 6. 2. 2009. Podle nového občanského zákoníku dojde ke změně formy občanského sdružení na zapsaný spolek. Církev bratrská se účastní rozhodování o využívání tohoto majetku svým zástupcem ve výboru Sdružení Chvaly. Změny stanov Sdružení Chvaly jsou konzultovány. Za Radu Církve bratrské jsou jednáním pověřeni Marek Orawski, Karel Fojtík a Petr Grulich.

• Rada rozhodla o založení fondu Pod-

pora, který je ze strany Rady založen jednorázovou částkou 250 tis. Kč z prostředků za prodej nemovitosti v Benátkách. Další naplňování fondu bude probíhat bez finanční účasti Rady. Rada zároveň rozhodla o poskytnutí daru ve výši 30 tis. Kč z tohoto fondu ve prospěch domácího hospice Setkání o.p.s. v Rychnově nad Kněžnou. Pravidla fondu Podpora budou schválena na příštím zasedání Rady po zapracování příp. připomínek.

• Předseda informoval Radu CB o průběhu příprav Dnů důvěry na přelomu let 2014–15, na kterých se budou ve spolupráci s hnutím Taizé podílet také ERC a ČBK.

• Předseda se zúčastnil intronizace

vladyky Jáchyma na pozici nového arcibiskupa pražského a Českých zemí Pravoslavné církve.

Připravil Petr Raus, místopředseda RCB

Do našeho společenství se teď po mnoha letech vracejí lidé, kteří přijali Pána v počátcích sboru a pak se na dlouhá léta z církve ztratili… Pán Bůh, veda si je po svých nevyzpytatelných cestách, je navrací. A já jen s vděkem sleduji, jak jsou svrchované Boží cesty zvláštní a lidem nepochopitelné.

Elim – jeho minulost a současné aktivity

Od roku 2005 se v Hranicích začala rozvíjet organizace Elim, kterou založili dva ze starších sboru. Elim začal relativně skromným (ve srovnání se současností) projektem sociálně právní poradny. Postupem času se přidaly další projekty a služby, jako je nocležna pro bezdomovce, azylový dům pro muže, později azylový dům pro osamělé rodiče s dětmi a v současnosti projekt Dům Elim v Drahotuších. Bratři, kteří organizaci vedou, často vyprávějí o Božím požehnání, které je při budování této práce provází. Zmíním jen jeden okamžik, který jsem jako divák zpovzdálí zaznamenal při budování naposledy zmíněného Domu Elim. Předem se omlouvám za případné zjednodušení a nepřesnosti. Vedení Elimu mělo v Drahotuších vyhlédnutý vhodný dům pro svůj nový projekt, nicméně se jim nedařilo přesvědčit banky, aby jim půjčily na jeho nezbytnou rekonstrukci. A v této bezvýchodné situaci město Hranice nabídlo, že poskytne na koupi nemovitosti milion korun. Já osobně to považuji za zázrak, kdy Pán Bůh obměkčil srdce nevěřících představitelů města – příběh skoro jak ze Starého zákona. A pak Elim předložil projekty do Programu švýcarsko-české spolupráce a ve dvou grantech získal potřebné prostředky pro rekonstrukci. Pán Bůh žehná. Samozřejmě to je jen jedna strana mince – obětavost, stres, obrovské úsilí všech, kteří v Elimu pracovali a pracují – je druhá strana mince. Sbor si také prošel různými zápasy. Nespokojeností a kritikou kazatele a starších, různými vztahovými třenicemi, odlišné zbožnosti a způsoby uctívání na sebe narážely, období stagnace a únavy… Myslím si ale, že i to patří k budování sboru a že jako jednotlivci i společenství s pomocí Boží takto můžeme růst. Doposud byl Pán Bůh s námi, máme naději, že bude i nadále. ■ kamil mOtyka

tisková oprava – omluva V převzatém článku Pavla Javornického Slavnost 10 let od otevření Bethesdy jsme v lednovém čísle Brány uveřejnili chybu v součtu celkových finančních nákladů na stavbu Bethesdy, které s vybavením činí 65 mil. Kč, nikoli 58,3 mil. Kč, jak bylo nesprávně uvedeno, z čehož vyplývá, že více než 90 % finančních prostředků pochází z veřejných rozpočtů. Děkujeme br. Petru Fialovi, že vlastním úsilím a na úkor LRS, které už tehdy bylo v provozu, zajistil několik desítek mil. Kč z veřejných zdrojů (tj. prostřednictvím Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva práce a sociálních věcí) na to, aby Bethesda neskončila jako nedostavěná budova. Čtenářům Brány, jakož i realizátorům projektu Bethesdy se tímto omlouváme. petr Grulich, taJemNík rady církve bratrské

 březen 201

STALO SE

Obama vyzdvihl důležitost náboženské svobody Při tradiční Národní modlitební snídani, která se už více než šedesát let koná začátkem února v Bílém domě, vyhlásil americký prezident Obama boj náboženskému pronásledování a diskriminaci ve světě. Nasazení za náboženskou svobodu pro příslušníky všech náboženství patří k jádru americké zahraniční politiky, řekl Obama 6. února před 3 tisíci významných hostů z politiky, hospodářství, kultury a náboženství ze 130 zemí světa. Náboženská svoboda (včetně svobody změnit náboženství) je podle Obamy součástí univerzálních lidských práv. Prezident se mimo jiné vyslovil i k otázce náboženské svobody v zemích, které jsou významnými hospodářskými partnery USA, jako je například Čína. Zmínil také Barmu, Nigérii, Súdán a Jižní Súdán, Egypt a několik dalších zemí. V osobně laděné části projevu Obama vyznal, že přijal Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele. „Čím déle sloužím v politice, tím vděčnější jsem Bohu za Jeho ruku, která mne vede, zvláště ve chvílích zkoušek či pochybností,“ řekl. Za zmínku stojí, že vedle řady dalších politiků se modlitební snídaně zúčastnil i prezident Albánie Bujar Nashini. Tato země se v roce 1967 v době komunistické diktatury prohlásila za první ateistický stát světa.

Nadějná nová egyptská ústava Nová egyptská ústava dává křesťanské menšině podstatně více práv než dosud. Text, který byl přijat v referendu konaném v polovině ledna, výslovně zakazuje diskriminaci na základě víry. Kromě toho je v ústavě zakotvena absolutní náboženské svoboda a také svoboda svědomí. V ústavě se také poprvé tematizuje otázka staveb a renovací církevních budov. Obsahuje výzvu zákonodárcům, aby brzy stanovili pravidla v této oblasti. V minulosti si křesťané často stěžovali na těžkosti při stavbě nových svatostánků. Známá křesťanská organizace Open Doors, která se zabývá náboženskou svobodou ve světě, označila text přijatý referendem za nejlepší ústavu, jakou kdy Egypt měl. Nicméně také varuje před přehnaným optimismem, protože lze očekávat velký rozdíl mezi textem ústavy a skutečností. Většina z 83 milionů Egypťanů jsou muslimové. Největší křesťanskou církví jsou koptové, kteří tvoří asi desetinu populace. Dále je v zemi asi 300 tisíc koptsko-evangelických křesťanů, 200 tisíc katolíků, více než 100 tisíc evangelických a také 40 tisíc řecko-pravoslavných křesťanů. Podle IDEA a whitehouse.gov zpracoval –[email protected]

no comment Theatrum mundi – divadlo světa Světoznámý rakouský herec Maximillian Schell, držitel Ocara a Zlatého glóbu, odešel na věčnost 1. února. Své životní vyznání před časem vyjádřil slovy: „Vždycky jsem si myslel, že svět je jako divadelní hra. Člověk je vyslán Bohem, který mu řekne: ‚Ty budeš hrát toho, ty onoho.‘ A když všichni zemřeme, tak se zase všichni setkáme, a pak dojde na kritiku.“

GLOSA

Petr Plaňanský Jako národ máme podivuhodnou zálibu pojmenovávat instituce a místa po nějakým způsobem kontroverzních osobnostech. Uvědomuji si, jak by bylo

Kultománie nesnadné vysvětlit cizinci, proč se Zlín přejmenoval na Gottwaldov a později opět na Zlín; proč se Letiště Ruzyně jmenuje po prezidentovi, který zemřel před pár roky, neměl rád létání, půlka národa ho milovala, zatímco druhá ho nemusela; případně proč se gymnázium v Nymburce má jmenovat po spisovateli, který měl k tomuto městu i gymnáziu poněkud ambivalentní vztah. Poslední případ je o to smutnější, že se tamní studenti jeví jako kulturní hňupové, protože se změnou nesouhlasí. Jak popsat pohnutky, kterým někdy nerozumějí ani ti, kdo změny prosazují? Kde se v nás bere ta neustálá chuť o někoho se „opírat“, někoho „vzývat“? Těžko říct. Nejspíš za to může vnitřní pocit prázdnoty. A strach, aby po mně něco zůstalo. Když už nejsem úspěšný, tak se alespoň svezu na úspěchu, popularitě či nepopularitě druhého, nebo se „pomstím“ dalším přejmenováním… Jde spíš o umlčování našich vyprahlých plačících duší než o cokoli jiného. Jako kdybychom chtěli do světa vykřičet: „Nejsme si jisti sami sebou, ale zato se můžeme pochlubit, že u nás žil světoznámý VELIKÁN.“ Ale i tahle sláva jednou vyprchá a dalším generacím to bude ještě méně srozumitelné, než dnes nám. On ten Augustin měl přece jenom pravdu, když řekl: „Stvořil jsi nás, Bože, pro sebe, a nepokojné je lidské srdce, dokud nespočine v Tobě.“ ■

březen 2014 19

CESTA

moje cesta na sibiř - část první

N

ěkdo se zamiluje do muže, někdo do země. To druhé je můj případ. Už přes 15 let (začalo to ještě před uvěřením) je mojí láskou Sibiř. Počáteční „zamilovaná“ euforie už však vyprchala, nyní se učím Rusko přijímat i s jeho nedostatky, ale přání být tam a sloužit tamním lidem zůstává. Řeknete si, že s tímto postojem jsem v Rusku „pečená vařená“, ale není to tak. Loni v létě jsem se na Sibiř vydala teprve podruhé (do Ruska celkem potřetí), abych se opět zúčastnila krátkodobého misijního výjezdu s  ruskou pobočkou jedné mezinárodní misijní organizace se sídlem v Novosibirsku. Úkolem našeho týmu bylo uspořádat něco na způsob příměstského tábora pro děti z vesnice v Kemerovské oblasti. Nejsem sice vůdčí typ, ale udělali ze mě vedoucí (zřejmě z nedostatku jiných vhodných adeptů). V týmu nás bylo deset, pouze polovina z nás mluvila rusky a zbytek jen anglicky; ti byli z Kanady, Holandska a Skotska. Bratři s námi byli pouze dva, oba cizinci. S výskytem bratrů na misijních výjezdech je většinou potíž, toť má zkušenost. A jak by jich bylo třeba! Ale co naplat, v Rusku přece spoustu věcí dělají ženy, jak uvidíme i dále. K našemu týmu můžu říct to, že jeho jednotliví členové byli skvělí a výborně jsme se doplňovali ve 20 březen 2014

svých obdarováních, ale fungovat jako celek bylo často složité. Projevovaly se různé charaktery ovlivněné různou kulturou a očekáváním, ale i přístupem k vedení. Mnozí chtěli prosadit svůj názor, jak udělat věci lépe, což mou pozici vedoucí ztěžovalo, protahovalo čas příprav a ubíralo čas odpočinku. (Na což si někteří stěžovali. Jeli na misii, ale nečekali, že to bude taková „makačka“!) Problémem byla i má nedokonalá angličtina, naše debaty se musely překládat, což také zabíralo čas. Ale navzdory těžkostem v týmu, nedostatečným přípravám před odjezdem způsobeným mou nemocí a také nedostatečnou komunikací z ruské strany jsem mohla zakoušet Boží pomoc a viděla jsem, že Bůh to má všechno pod kontrolou. To se projevilo například ve složení týmu, kdy do poslední chvíle nebylo jasné, kdo z Rusů vlastně pojede. Nakonec jely dvě sestry, kterým nevyšla jiná akce, kam chtěly původně jet. Mluvily výborně anglicky a měly zkušenost se službou dětem, a tak byly v týmu velkou pomocí. Bez nich si naši službu vůbec nedovedu představit. A to jsou přesně věci, které neovlivní člověk-vedoucí, ale pouze intervence shora. Byla to pro mě lekce o Boží svrchovanosti a taky o tom, že naše lidské (ne)přípravy nejsou všechno.

foto archiv autorky

Za vesnickými dětmi

V cíli cesty A teď už k samotnému výjezdu. Po dvou dnech přípravné konference v Novosibirsku nás řidič Viktor zavezl velkou dodávkou do vesnice. Cesta zabrala půl dne. Když jsme pak na trajektu překonali řeku u města Jurga, brzy jsme dorazili na místo. Vesnice má jen pár set obyvatel a rozhodně nepatří k těm nejzapadlejším. Fungoval tam i mobilní signál. Jsou v ní dva malinkaté obchůdky, v nichž naši cizinci za pár dní vykoupili veškeré zásoby balené vody. Po ulicích volně pochodovaly krávy, občas prase. Ubytovali jsme se u pastorky Rity Mojsejevny, která má ve vesnici snad nejhezčí, vesele vyhlížející modrý dům a modlitebnu v jednom. Rita Mojsejevna se do vesnice přestěhovala před 12 lety, kdy jí Bůh řekl, že tam má založit sbor. (Téma se opakuje, asi nebyl žádný vhodný bratr!) Do té doby Rita Mojsejevna sloužila ve městě bezdomovcům a dětem. A protože neuměla spravovat hospodářství, vše se učila z knížek. Zpočátku ji sice lidé z vesnice chtěli vystrnadit, a dokonce ji ohrožovali na životě, ale ona vytrvala. Pak lidé pochopili, že jim chce pomoct, a sami se na ni začali s různými problémy obracet. Rita Mojsejevna provozuje rehabilitační středisko, které v současné době sestává z jediného rehabilitanta bratra Volodi, který je bývalý alkoholik. (Spousta křesťanů v Rusku jsou buď bývalí alkoholi-

ci, nebo narkomani.) Každé ráno a večer si čtou Bibli a modlí se. Rita Mojsejevna pomáhá Voloďovi dát si život do pořádku a on jí zase s hospodářstvím. Obdělávají obrovskou zahradu, starají se o prasata, králíky, krocany, kačeny, nechybí ani pes a kočka. Práce a služby ve sboru je hodně, ač v současné době sbor čítá pouhých osm osob. Rita Mojsejevna už není nejmladší a nemá kapacitu pořádat pravidelnou službu pro děti. Proto si zve čas od času různé týmy, jako třeba nás. Týden před námi přijeli Brazilci a uspořádali divadlo, na které se přišla podívat spousta lidí z vesnice. A to jsme si mysleli, že do té vesnice noha cizince nezavítá, jak je rok dlouhý!

Vesnické děti Dětí je ve vesnici hodně a žijí v neutěšených poměrech. Jejich rodiče většinou pijí, někteří sedí ve vězení a rodiny jsou neúplné. Mnoho dětí vychovávají příbuzní, takže děti žijí s babičkami, tetičkami, bratranci a sestřenicemi. Nezakoušejí péči a lásku, jakou potřebují. O to víc byly vděčné, když jsme přijeli my a věnovali jim svůj čas, kousek pozornosti a lásky. Od pondělí do pátku jsme pro ně pořádali celodenní program, kde si mohly poslechnout příběhy o Ježíši, naučit se biblický verš, zazpívat písničky a samozřejmě se hrály hry a vyráběly různé věci. Byl prostor i pro modlitbu a rozhovory s dětmi na duchovní téma, zvláště s těmi staršími. Přicházelo pravidelně okolo 30 dětí, od nejmenších až po teenagery. Děti byly moc vděčné za to, že se jim věnujeme, některé doslova rozkvetly a chtěly se objímat, věnovaly nám dárky a některé plakaly, když měly jít domů. Odcházely z prostředí plného lásky, často do alkoholového opojení svých rodičů či jednoho z nich. Přinesli jsme jim do jejich neradostného žití trochu světla, ukázali jim, že láska a zájem existují. Žel to bylo jen na chvíli. Útěchou zůstává, že Rita Mojsejevna tam je pro ně i nadále a že děti se na ni mohou kdykoliv obrátit, což některé i činí. Rita Mojsejevna jim dává najíst, dělá s nimi domácí úkoly nebo jim pustí nějaký křesťanský film. Některé děti chodívají v neděli na shromáždění. Bylo tomu tak i v den našeho odjezdu, kdy jsme děti speciálně pozvali, aby se s námi mohly rozloučit a „přičichnout“ k církvi, kam můžou i nadále chodit, ač my už tam nebudeme. Kvůli dešti přišlo asi jen deset dětí, těch našich nejvěrnějších, a následovalo velké loučení. Když jsme odjížděli, mé oči nezůstaly suché. Jednak kvůli dětem, které opouštíme, jednak proto, že už za pět dní jsem měla opustit i svou milovanou Sibiř. Očekávala jsem, že zbylý čas strávím v Novosibirsku, ale Pán Bůh měl pro mě jiný plán... (Pokračování příště)

■ Eva Marková, CB Ostrava-Poruba

březen 2014 21

Exegeze

1. královská 17

Prorok Elijáš E

lijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských řekl Achabovi… (1) Náhlost Elijášova vstupu do děje zaráží. Nemáme žádný příběh jeho obrácení, povolání. Vlastně ani nevíme, za jakých okolností řekl Achabovi své první proroctví. Elijáš je jako nežádoucí osoba nucen trávit většinu života v utajení a o samotě – nebylo mnoho těch, kterým by mohl vyprávět svůj příběh. Za Achaba jarobeámovské uvolnění či liberalizace izraelského náboženství plynule přejde v přímé odpadnutí k jiným bohům. Přitom všechno působí jako žádoucí, přirozený proces. Sňatek s dcerou sidónského krále zajistil Izraeli mír a prosperitu. Fénický přístav jakoby otevřel Izrael světu. Achab sám, měřeno ekonomicky, politicky či stavební činností, byl úspěšný král; na rozdíl od mnohých je zmiňován i v mimobiblických záznamech. Proti tomuto Achabovi, který se může vykázat hmatatelnými úspěchy, stojí Elijáš, který nemá ani onen „příběh obrácení“, kterým by mohl prokázat jako zbožný. Navíc nepřináší ani prospěch společnosti, spíše naopak – přináší sucho a neúrodu. Tento Elijáš má jen slovo Boží. Učme se na Elijášovi, že samotné slovo má váhu, aniž by muselo být doloženo a doporučeno životem toho, jenž zvěstuje. O Elijášově životě nevíme nic – a záměrně. …v těchto letech nebude rosa ani déšť… (1) Proti společnosti, která „nedá na řeči“ a jíž je třeba se vykázat praktickými důsledky, vystupuje „nýmand“ ze zajordánské pustiny Elijáš a ukazuje, že na Božím Slovu, na „teologii“, kterou hlásá, závisí i pravidelný přírodní jev vodních srážek. …leč na mé slovo. (1) Jakoby sucho způsobil sám Elijáš (srov. Jk 5,17n). Lidé si vytvořili boha Baala, aby jim dával déšť. Bohu poslušný Elijáš dokáže víc než toto falešné božstvo. Izraelci byli povoláni, aby hleděli na Boží tvář. Když toto povo22 březen 2014

lání odmítli, budou tedy nyní hledět na tvář člověka Bohem povolaného. Také samotný Kristův příchod znamená nejen milost, ale i soud. „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu.“ (J 3,19) Pro někoho znamená Kristus Boží blízkost, Boží tvář. Ale pro jiného pohoršení, že by zrovna tento „syn tesařův“ měl být Bohem. Sám Kristus vykonává soud nad lidmi, když všem přikazuje, aby neříkali, že je Mesiáš, Syn Boha živého. Bůh je v Kristu zjeven – i skryt. A havrani mu přinášeli chléb i maso… (6) Což je podivné. Menšinu vykladačů to vede až k (možnému) čtení výrazu „orvim“ – havrani jako „arbim“ – Arabové. Ovšem jedná se o zázrak a účelem zázraku je, aby byl podivný, aby se něco „zazračilo“. Snad stojí za zmínku, že některé kmeny přírodních národů se dodnes živí tak, že ptáky či šelmy odeženou od jejich kořisti; zvířata jim pokrm donesou až skoro pod nos. Uplynula řada dnů a potok vyschl, protože v  zemi nenastaly deště. (7) Jako většina proroků nese i Elijáš následky Božích trestů, které ohlašuje, spolu s nevěrným lidem. Tak už Mojžíš v Ex 32,32: „Můžeš jim ten hřích ještě odpustit? Ne-li, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš!“ Korunou proroků je

Tomáš Pavelka (34) Od roku 2005 farář FS ČCE v Lounech a kazatelské stanici Slaný. Patří k malé skupině konzervativních kalvinistických farářů ČCE, kladoucích důraz na věrnost reformačním vyznáním a zároveň čerpajících z odkazu nerozdělené církve prvních staletí a raného středověku.

pak Kristus sám, který je prohlášen za hříšného a nese na kříži hříchy nás všech. Když jako církev pozvedáme prorocký hlas, měli bychom mluvit o tom, co na nás samotné pravděpodobně dopadne. V padesátých letech mluvili někteří církevní předáci o změně režimu jako o soudu nad církví, aniž by na ně samotné krutost oné doby nějak dopadla. Podobně dnes zní méně důvěryhodně hlas, který varuje před důsledky nějaké nepravosti pro společnost, ale sám sebe z jejich dopadu vyjímá. Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou. (9) Elijáše přijmou zrovna v Sidónu, odkud pochází jeho úhlavní nepřítel královna Jezábel. Jako Elijáš dovede, co Baal nedovede – zastavit či přivolat déšť, tak Elijáš dojde úcty zrovna u těch, jejichž kultura přišla Izraelcům zajímavější, pokrokovější, než víra Hospodinova. A navrch je živen vdovou, tehdy nejbezmocnější osobou, ve chvíli, kdy mocný král nemá čím nasytit svoje lidi. Hospodine, můj Bože, cožpak i té vdově, u které jsem hostem, způsobíš zlo… (20) Každý by rád přinášel dobré zprávy. Ale v Bohu je jak dokonalé milosrdenství, tak dokonalá spravedlnost. A jeho slávu ohlašuje stejně záchrana vyvolených i zkáza zavržených. Pokud kážeme evangelium a téměř nikdo je nepřijímá, není ta služba nijak menší než u těch, které poslouchají zástupy. Spíše naopak. Elijáš je nepochybně slavnější prorok než Jonáš. Přece však ze skončení příběhu vidíme, že Elijáš vyhlašuje soud právě kvůli záchraně pokorných. „Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost,“ říká žena sice hořce, ale přece vyznává svůj hřích. Na závěr pak slyší: Pohleď, tvůj syn je živ. ■ Inzerce

■ Prenajmeme v Bratislave - Lamač zariadený

2-izbový podkrovný byt (67,5m) v rodinnom dome so záhradou pri lese. Mestská autobusová doprava na 4 smery, zastávka 50 m. Nájomné 390 E a energia podľa spotreby. Kontakty: e-mail: matej@ smissk.sk tel. 00421 911 582288, 00421 903 764744

■ Ekologická sekce České křesťanské akademie

zve na besedu s Ing. Boleslavem Vraným, PhD. na aktuální téma „Práce jako Boží dar“. Beseda se bude konat v úterý 11. března 2014 od 17.30 v přízemí kláštera Emauzy v Praze 2, Vyšehradská 49.

Poznámky

Divy Elijášovy Elijáš je jeden z „nejdivotvornějších proroků“. Zrovna jeho první divy však „svádějí“ k přirozenému výkladu: Sytili ho havrani, nebo Arabové. Olej v láhvi nedocházel, ale naléval se z ní vůbec? Není to tak, že neubývá, prostě protože „měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům“, že nakonec sehnala obživu jinde? A bylo to dítě skutečně mrtvé, nebo „jen přestalo dýchat“?

Může být. Ale většinu Elijášových divů následně opakuje jeho žák Elíša, jenž má dvojnásobný podíl Ducha (2Kr 2,9–14), a to už ve velmi jednoznačné podobě. Ve 2. Královské 4,1–7 olej z láhve skutečně teče jako v hrnečku vař, v jasném rozporu se zákonem o zachování hmoty; obdobně chléb ve 4,42nn. Dítě ve stejné kapitole (4,18–37) je mrtvé minimálně několik hodin, k jeho oživení by podle všeho stačil dotek Elíšovy hole. Přesto je Elijáš větším prorokem. Nemá za sebou slavného učitele, nemá nejdříve ani žáka; jeho jediným společníkem je vdova, stojí proti všem. Potřebuje více víry – i jeho divy vyžadují více víry; mohou být třeba i „přirozeně“ vysvětlitelné, na rozdíl od divů Elíši. V tom je rozdíl. Ale jinak, pro Boha není rozdíl mezi přirozeným a nadpřirozeným. Časté tvrzení, že Bůh neporušuje své přírodní zákony, není čím doložit. Přírodní zákony jsou zákony našeho uvažování: „Takto věci obvykle fungují…“ A jako takové jsou prospěšné, Boha však nijak nezavazují. Nakonec i pro člověka v nouzi je stejně zázračné, že náhle dovede sehnat jídlo, když to do té doby vůbec nešlo. Pohled na netknutou železnou zásobu v lahvi a džbánu pro něj bude stále mocným znamením. Zajímavé je, že fyzikálně nejzajímavější divy, popírající fundamentální zákon o zachování hmoty, se odehrávají zrovna v kuchyních vdov. Podobně jako vzkříšeného Krista vidí nejdříve pobožné „tety“, které mu v neděli ráno, jak se říká, „jdou na hrob“. ■

březen 2014 23

Etika

Zneužití autority Do světa jsme coby Kristovi učedníci vysláni s Ježíšovou autoritou. Křtem je v nás obnovena vláda Adamova. Přijímáme tento úkol, nebo mu unikáme v Jeho karikaturách?

C

o je to autorita? Jedna z mnoha slovníkových definic říká: „Autorita je legitimní moc. Předpokládá svobodu a oprávnění rozhodovat a konat.“ V našem případě je klíčovým biblickým termínem řecké slovo „exúsia“, které značí svobodu volby, právo, moc či autoritu. Existuje ideální příklad ztělesňující biblické pojetí autority? Jistěže ano! Ježíš ve své pozemské službě ukazuje ideální a modelový způsob jejího užívání. Ježíš autoritu uplatňuje jako učitel i jako autor zázraků a znamení. Shrneme-li například Markův záznam Ježíšovy služby, pak vidíme, že Ježíš uplatňuje autoritu nad Zákonem, nemocí, světem andělů i démonů, hříchem, přírodou, smrtí, životem… Je to autorita nad celým stvořením. Co můžeme říct o povaze této jeho autority? Dalo by se říci mnoho. Nejdůležitější je však to, že ji užívá tak, aby zvrátil důsledky zneužití autority Adamem, naším praotcem.

René Drápala, M.Div. Kazatel Církve reformované ve Zlíně. Od roku 2007 učí etiku na ETS. S manželkou Renatou mají čtyři děti: Danielu, Tobiáše, Viktorii a Timothyho. Žijí ve Slavičíně.

24 březen 2014

Adam v důsledku zvolil smrt. Smrt kvůli Adamovi panuje ve všech sférách lidské existence – ve sféře duchovní, sociální, duševní i přírodní. Smrt a odcizení vládnou všem formám vztahů – vztahu k Bohu, bližnímu, vlastnímu já i ostatnímu stvoření. Ježíš užívá svou autoritu tak, aby navrátil život a jeho základní princip, lásku, do všech těchto vztahů. Jeho služba navrací člověka Bohu, bližnímu, sobě samému i zbytku stvoření. Cílem jeho autoritativního působení je život, život v plnosti a v pravdě, život odpovídající Božímu království. Co to znamená pro nás? Předně, máme-li účast na Kristu skrze víru, pak máme také účast na jeho autoritě. A tato autorita, její povaha a směr působení, ztělesněný v Ježíšově službě, pro nás představuje normativní vzor (Mk 10,42–45). Zaslíbení těm, kdo Ježíše ve víře následují, je šokující: „Amen, amen pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci.“ (J 14,12). Ježíšovy skutky předpokládají Ježíšovu autoritu. Ale jak tomuto verši rozumět? V jakém smyslu větší? Existují různé názory na to, co zde Ježíš míní. Předložený výklad je poněkud spekulativní, a možná se mýlím, nicméně se domnívám, že Ježíš zde hovoří o skutcích, které pozitivním způsobem rozvíjejí možnost ospravedlněné a s Bohem smířené existence. Ježíšovo vlastní dílo se týká především negativní stránky lidské existence. Jeho cílem je obnova společenství mezi Bohem a člověkem a mezi lidmi navzájem. Je to dílo smíření. Úkolem učedníků je, podle tohoto verše, v závislosti na Duchu svatém, pozitivně rozvinout možnosti, které se ukrývají v tomto smíření. Je to dílo posvěcení, pozitivního uskutečňování Božího království. Ježíšovým vzkříšením nastává období dospělého synovství (Ga 3,23–4,7). S touto změnou dochází k proměně autoritativních struktur celého kosmu. Oliver O’Donovan, profesor morální a pastorální teologie na univerzitě v Oxfordu, k tomu říká: „V Kristu se člověk poprvé ujal svého právoplatného místa v tomto řádu, místa vlády, které Bůh přiřkl Adamovi. A tak křesťanská svoboda, daná Duchem svatým, dovoluje člověku činit morální rozhodnutí kreativně. Má autoritu určovat povahu skutečnosti, se kterou se

Foto archiv

setkává, nikoliv se pouze držet daných určení, která již pro něho byla vytvořena. Jako mravní činitel se účastní rozhodování o tom, co situace je a co situace vyžaduje ve světle morálního řádu. Jako mravní činitel v dějinách musí interpretovat nové situace, zjišťovat jejich význam a vyhlašovat je svým rozhodnutím. Tento typ autority nepředstavuje výzvu pro autoritu Boží. Je to obnova Adamova panování, díky němuž nazývá věci jejich jmény (Gn 2,19). Pod ‚zákonem‘ mu bylo řečeno, jak se co jmenuje, a možnost hlubšího porozumění ať už vlastnímu zákonu, nebo situacím, kterých se zákon týkal, mu bylo odepřeno. Nyní v Duchu svatém existuje možnost tvořivé soudnosti, možnost mít ‚mysl Kristovu‘ (1Kor 2,16).“ Z těchto skutečností plynou dvě krajní polohy, které představují zneužití autority. Za prvé křesťan na uplatňování autority rezignuje. Pod tíhou složitosti moderního života přijme radikální relativismus soudobé kultury a odmítá pojmenovávat situace a  skutečnosti jejich pravým jménem s poukazem na fakt, že si nemůže být nikdy jistý. Každý moment a každý člověk je natolik jedinečný, že jakékoli obecné soudy jsou vyloučeny. Druhý způsob zneužití autority je opačným extrémem. Jde o život snažící se žít podle principů sinajské smlouvy, pod mocí a autoritou dohlížitele – Zákona, popřípadě ještě hůře v karikované podobě této smlouvy. Život sevřený zákonictvím, který není schopen být přístupný nutné otevřenosti dospělého lidství v Kristu. Ke každé situaci přistupuje s už předem daným rozhodnutím opřeným o neprůstřelný systém zákazů a příkazů. Ať už se jedná o způ-

můj názor Domnívám se, že jasné pochopení principů biblického pojetí autority je nutné pro to, abychom byli schopni delegovat autoritu těm, kteří ji dokážou unést. Autorita by neměla být svěřována lidem vnitřně nejistým, kteří nejsou s to snést úzkost nejistoty a nejasnosti, trpělivého očekávání. V takovém případě to většinou končí vystavěním falešných opor a vybudováním zdi, která před touto nutnou existenciální úzkostí dospělého lidství v Kristu chrání. Žijeme tváří v tvář Tajemství, které vždy relativizuje jakýkoli pokus o absolutní soud a definitivní slovo. Zároveň nás však toto Tajemství zavazuje poznat pravdu a v pravdě žít. Vždy mi při této příležitosti vytane na mysl postava Gandalfa z filmového zpracování Tolkienových knih. Na rozdíl od trpaslíka, který chce jasně vědět jak a proč, na rozdíl od hobita, který chce radikálně vyřešit hádanku jménem Glum, Gandalf žije v porozumění, že je tu realita, jež je všechny přesahuje a v určitých momentech vyžaduje úctu k otevřeným koncům.

sob výchovy dětí, starost o církev, starost o skupinku biblického studia či mládež, nebo jakoukoli jinou situaci, oba výše zmíněné principy paralyzují život nového stvoření. Je třeba si uvědomit, že naší nejvyšší normou není kodex, ale živá bytost – Ježíš Kristus. ■ březen 2014 25

KULTURA Severský vítr s vůní magického realismu

Souchotě a jiná slova S

oubor povídek mezinárodně oceňovaného švédského autora, který se dostává českému čtenáři do rukou, je velmi zvláštním živočišným druhem. Lindgren začínal jako básník a díky povzbuzení od svých čtenářů se vrhl i na prózu, aniž by tak docela opustil prostředky a formu vyjadřování typické pro poezii. Charakteristickým se tak pro něj stal důraz na slovo, konkrétnost a smyslovost. Zároveň je v jeho próze patrný pozůstatek jakési rytmičnosti a větné semknutosti. Přes tyto a jiné básnické rysy jeho povídek se Lindgren zdá být přímo uhranut kouzlem vyprávění. Jako by pro něj bylo neodolatelným potěšením a zároveň výzvou, co všechno se dá pomocí až drze samozřejmého vyprávění spojit a překlenout. Čtenáři nezbývá než věřit, než se cele dát do moci jeho neutuchajícího líčení a poslouchat. Není totiž podstatné, zda jsou ony příběhy pravdivé či nikoli, zda nějak proměňují čtenářovy postoje ke světu. Literatura nemá v tomto případě jakékoli ambice poměřovat se se skutečností. Příběhy, které Lindgren vypráví, jsou vědomě smyšlené a záměrně se neváží na skutečnost. Jejich hlavním cílem je, aby prostě fungovaly, aby čtenář mohl v  knize prožít příběh, byť tak docela nedává smysl. Nebo

náš tip Anselm Grün – Vyhoření Jak rozproudit vlastní energii Světoznámý benediktinský mnich radí, jak čelit syndromu vyhoření. V dnešní době, kdy se tolik lidí orientuje pouze na svůj výkon a zapomínají prožívat své vlastní pocity, přichází Anselm Grün se svou novou knihou, ve které čerpá jednak z benediktýnské tradice meditace a jednak z jungiánských metod práce s imaginací. Umět se zastavit a naslouchat tichu, uslyšet jemný hlas své fantazie tak, jak jsme mu byli zvyklí naslouchat v dětství. Proměnit své síly dosud ukryté v nitru k výrazu skrze tvořivou činnost. Nalézt radost z tvorby z vlastní inspirace. Takové a další jsou metody, jak znovu sjednotit duševní síly a upnout je k přitakání k životu, k dílu Ducha svatého.

26 březen 2014

snad právě proto. Být uprostřed příběhu, v  jeho aktuálním okamžiku, nechat se unášet jeho rychlým a  samozřejmým spádem, aniž by se čtenář musel obávat, že bude přiveden na místo, kde

Torgny Lindgren – Souchotě a jiná slova Sestavila a přeložila Anežka Kuzmičová Vydavatelství Vakát, Brno 2008

snad ani být nechtěl. Lindgren skrze své příběhy sděluje svou radost z vyprávění a právě k té vede i své čtenáře. Nedostáváme se však do jakéhosi neoriginálního světa fantasy, kde zvláštnost je tvořena především vnějšími rysy bytostí z romantizovaného prostředí, kde úžas nad neobvyklými a nadnesenými kombinacemi má zastřít nedostatek myšlenky. Naopak, světy Lindgrenových povídek jsou velmi prosté. Odehrávají se často v chudé a odlehlé části Švédska či Alp, kde hranice a kontury běžného jsou nejasné a rozmazané, kde jedinou osou skutečnosti je to, v co člověk věří. Ani smrt zde nemá jasné hranice. Postavy jsou prosyceny četbou Písma a skrze útržky veršů se snaží poskládat srozumitelný obraz světa, který drží pohromadě právě jen jejich vírou, příběhem, který si sami sestavují. Právě absence vnějšího měřítka dává tomuto souboru povídek pozoruhodného ducha do sebe zaklenutého tvora, jehož oči a uši hledí jen do sebe. Je to duch magického realismu, který umožňuje příběhy osvobozené od vnějších kritérií, a právě tím silné. ■ Libor Duchek

Odjezd z konce světa

OTÁZKA PRO

Činoherní klub Praha Scénář Alena Zemančíková, režie Hana Franková

Carlu Mizzau

V Činoherním klubu zahrálo studentské Studio Divadla Dagmar z Karlových Varů inscenaci hry Aleny Zemančíkové Odjezd z konce světa. Téma nahlíží problematiku odsunu Němců z českého pohraničí. Použitím jednoduchých scénografických prvků, kdy jsou na scéně jen židle a kufry, navozuje režisérka Hana Franková strohou, úzkostnou a bolestnou atmosféru doby. Děj se odehrává o Štědrém dni posledního roku války v čekárně na nádraží v Chebu. Sejde se tu různorodá skupinka bývalých občanů města, kteří jakožto Němci musejí pryč. Vlak ale nepřijíždí. Divák pozoruje sled jejich vzpomínek a událostí, které zažili. Je mezi nimi i loutkář, který baví ostatní divadlem. Loutkami se však stávají přímo jeho spolucestující. Divák tak má možnost prostřednictvím takzvaných Jesličkových her nahlédnout trochu do minulosti města, a především na vztahy lidí, kteří teď utíkají: služka Maria s děťátkem; soudce, který pro svou posedlost zákony posílal lidi i na smrt; hospodská, jež Židům nenalila… Analogie s  příběhem Ježíšova narození je nasnadě. Kde je spravedlnost? Pravda? Světlo do příběhu vnáší až starý výpravčí, který byl z Chebu nejprve odsunut a po válce se zase vrací. Přináší jim smíření i naději: „Nejdůležitější jsou čtyři slova: Pochválen buď Ježíš Kristus.“ Noemi Adamcová

Hledání cesty v labyrintu marnosti Labyrint světa a ráj srdce režie Hana Mikolášková, Městské divadlo Zlín Na motivy Komenského alegorie Labyrint světa a ráj srdce sepsali autoři stejnojmennou divadelní hru, jejíž hlavní postavou je sám J. A. Komenský. Děj hry začíná po požáru Lešna, při němž shořelo celé jeho dílo, a on musí znovu hledat smysl života. Podaří se mu dostát všem svým přesvědčením a neztratit navzdory osudu víru? V lehce symbolické scénografii putuje J. A. Komenský coby věčný poutník Ahasver do současného Amsterdamu. Společnost mu dělá na scestí svádivé Mámení. Komenský na své cestě zjišťuje, že přestože se doba proměnila, některé archetypy a vlastnosti lidí zůstávají stejné. Novodobými metaforami konzumu jsou nákupní centra, Štěstěnu pokouší Komenský ve sportce či u rulety a do vlastní duše nahlíží při sezení u terapeuta. Když na hradě Moudrosti sleduje podvodné kupování titulů a lehkost nabytého vzdělání, je více než jindy přesvědčen, že svět je potřeba napravit, po-učit a vzdělat. Pochyby o existenci Boha (nejen pro setkání s Nietzschem a Marxem) nakonec zažene jako zlý sen... A nebyl to vlastně vše jen sen malého chlapce ve Strážnici? Svižný ráz inscenaci dodává punková kapela The United Brothers hrající živě na jevišti, jejíž členové jsou zajímavým způsobem (vizuálně Iva Mikulová i herecky) do inscenace vkomponováni.

Argentinku žijící už téměř deset let v Praze, absolventku hispanistiky na FF UK v Praze, dlouhodobě se studijně zaměřující na iberoamerickou literaturu. Existuje nějaká souvislost mezi magickým realismem, tak jak je chápán v Latinské Americe, a křesťanstvím? Na první pohled představuje magický realismus pouze imaginární literární svět, v němž se skutečné a magické události neustále prolínají. Odkazuje k přesvědčení, že se zázrak může uskutečňovat v kterémkoli aspektu reality. Pro čtenáře, kteří nepatří k latinskoamerické kultuře, kde magický realismus vznikl, nebo kteří neznají či nechápou její dějiny, mytologii a mentalitu, jsou tyto příběhy pouhou fantazií. Ve světě magického realismu je ale vše možné, protože tak to vnímají nejen postavy, ale i sami tvůrci příběhů. Nevysvětlitelné jevy jsou pro ně jednoduše součástí skutečnosti. V magickém realismu jde tedy o vztah mezi kouzlem, skutečností a duchovnem. Tato kombinace je pro jeho pochopení klíčová. Zázrak předpokládá víru. Možná právě to mají křesťanství a magický realismus společné. Ponořit se do zázračné reality magického realismu, bezpodmínečně ho prožít, znamená uvěřit, že existuje něco mimořádného, zdánlivě neuvěřitelného, co se ovšem nakonec skutečně stane. Ponořit se do světa magického realismu se snad dá přirovnat k přitakání světu, který nabízí Bůh. Protože zázrak v rámci reality a každodenního života není pouze možný, ale předem daný. Obojí přitom vyžaduje především jasnou a bezpodmínečnou víru. ■

březen 2014 27

SERIÁL

Proměněni komunitou Příběh stěhovavých sarančat

Hejno letících sarančat

Křesťan není individualista Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni jsme byli jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. (1K 12,12–14) Důraz na osobnost, na osobní rozměr víry, žil v církvi snad od počátku. Nepochybně totiž patří k základním rozměrům evangelia. Evangelikální hnutí, ke kterému se jako Církev bratrská hlásíme, tento důraz ještě podtrhlo. Osobní rozhodnutí víry se stalo základním kamenem křesťanského života a osobní svědectví nejčastějším nástrojem evangeli28 březen 2014

zace. To všechno by bylo naprosto v pořádku, kdyby se víra někdy nezúžila pouze na tento rozměr. Vzpomínám na jednoho bratra, který v liturgickém dialogu před Večeří Páně vytrvale odmítal spolu s ostatními říkat „věříme“, „vyznáváme“, „litujeme“ a vyznával pouze za sebe: „věřím“, „vyznávám“, „lituji“. Vytratil se mu smysl pro společenství. Pán

současnosti. Literatura uvádí, že sarančata ohrožují asi desetinu světové úrody. Jejich hejna zakryjí plochu desítek kilometrů čtverečních, naplní prostor do výšky i čtyř tisíc metrů. Zlikvidují všecku zeleň, která se jim dostane do cesty. Když jejich život skončí, může vrstva jejich mrtvých těl sahat člověku až po kotníky. Hejna stěhovaných sarančat se zjeví jakoby znenadání a objeví se rychle. Příčina spočívá v jejich životním cyklu. Sarančata každého ze tří hlavních stěhovavých

Ježíš nás ale neučil modlit se „Otče můj“, nýbrž „Otče náš“. Společenství má své zákonitosti i svůj vliv. Příklad sarančat je názorný. Stačí pouze zvýšení kontaktů s ostatními nad jakousi mez, aby už tato skutečnost sama o sobě proměnila těla, vnímání i reakce každého jedince. Mechanismy jejich a našeho života jsou v zásadě stejné. I na nás má společenství podstatný vliv. Už starozákonní člověk vyznával Pánu Bohu nepravosti svých předků (3M 26,40). Pán Ježíš odpouštěl hříchy pro víru hříšníkových přátel (L 5,20) a apoštol věděl, že děti věřících rodičů jsou v důsledku víry svých rodičů svaté (1K 7,14). Patříme dohromady,

foto milan hluchý

Asi nejznámější egyptskou ranou byly kobylky. Na Mojžíšův pokyn „přikryly povrch celé země a sežraly všechny byliny na zemi i všechno ovoce na stromech.“ Řečeno dnešními termíny, nešlo o kobylky, ale o sarančata (nebo saranče, čeština u těchto tvorečků umožňuje používat ženský i střední rod). Známe je i z naší krajiny jako malé koníky z trávy. Katastrofa, jakou zažili Mojžíšovi současníci, potkává generace obyvatel suchých oblastí tropů a subtropů Afriky, Asie a jihu Evropy až do

nApSALi JSTE patří ženy za kazatelnu? druhů žijí ve dvou životních formách. Trvá-li delší dobu čas sucha, což je v krajích jejich rozšíření nejčastější stav, žijí stejně jako sarančata u nás; mluvíme o samotářské formě, které si člověk ani nevšimne. Když ale zaprší a krajina se zazelená, jejich počet začne raketově růst. Tím ovšem roste i hustota jejich populací, zvlášť když pak začne znovu ubývat vláhy i rostlin a sarančata se stahují za zbývající vegetací. Když jejich počet vroste asi nad 50 jedinců na metr čtvereční, objeví se pospolitá forma, kterou lidé dlouho pokládali za jiný druh. Nově vylíhlí jedinci mají najednou výrazně delší křídla a jsou pestřejší; v jejich zbarvení se objeví křiklavá žluť. Během nějakých čtyř hodin se změní i nervový systém a chování tohoto hmyzu. Sarančata se začnou pohybovat koordinovaně, začnou vyhledávat hořké a jedovaté rostliny. Rostlinné jedy ukládané v jejich tělech je budou později chránit před útoky dravců. A pak se všechna najednou zvednou, zakryjí nebe a sežerou všechno zelené, na co při svém putování narazí.

Boží lid je jedním lidem, není rozdrobitelný na množinu věřících jednotlivců. Jak říkával bratr Milan Jurčo, v centru Božího zájmu v posledku nestojí jedinec, ale rod, společenství. I proto nás Písmo vybízí: „Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“ (Žd 10,25) Je možné žít svou víru sám se svým Bohem, v určitých životních etapách to dokonce bývá přínosné, pak je ale třeba vrátit se k ostatním, protože právě tam, kde jsou dva nebo tři v Kristově jménu spolu, je Ježíšova přítomnost výslovně slíbená (Mt 18,20). Teprve společenství dá naší víře křídla i tolik potřebnou ochranu před Zlým. ■ petr raus příště: mikrOskOpická iNžeNýrka

Z moderního pojetí rovnoprávnosti žen je jasné, že nemůžeme bránit ženám, aby se vyrovnaly mužům. Je však vedení církve tím pravým místem pro ženy? První námitkou je biblická role žen. Apoštol Pavel spojuje podřízenost žen mužům s podřízeností Krista Bohu (1K 11,3n) a podřízeností církve Kristu (Ef 5,21–24). Zákaz vyučování církve ženami je pak spojen se stvořením a prvotním hříchem (1Tm 2,12n). To není dobově či kulturně omezená záležitost, ale nadčasový princip. Je hezké, že chceme ženám dopřát rovnost i v tom, aby mohly vést církev. Kazatel však není církevní úředník, který občas pronese přednášku na křesťanské téma. Kazatel je tím, kdo vede Boží církev plnou lidí – nikoliv andělů. To samo o sobě přináší střety. Řeší nepříjemné věci na různých úrovních. Musí rozhodovat o zásadních věcech. Je tady i oblast duchovní: kazatel chtě nechtě vede duchovní boj za sbor. Stojí v čele církve, která vytrhuje lidi z temnoty do Božího království. Na kazatele kvůli tomu dopadají nejrůznější tlaky, protože stojí v čele této Boží armády, nepřátelské tomuto světu. Totéž platí i pro starší sboru. Opravdu chceme nasadit do první linie ženy? Neměli bychom jako muži spíše hledat u Boha obnovu své mužské role namísto toho, abychom přemýšleli o obětování žen? Jestli ženy skutečně milujeme, pak se my obětujme pro ně. Buďme pro ně tím, kým být máme – milující autoritou po vzoru Krista. Jiří bOrt, kazatel cb rakOvNík

komiks na konci brány Vážení, nelíbí se mi vnitřní strana poslední strany časopisu (a slyšela jsem stejný názor z několika míst). Už delší dobu se chystám dát vám to vědět. Zdá se mi, že se do Brány takové „cartoony“ nehodí a podle mého názoru tak pěkný časopis znehodnocují a je to škoda. Možná by se to hodilo do nějakého plátku pro děti, kterým by se to mohlo líbit. Myslím, že Brána je určena spíš dospělým, a tak bych přivítala, kdyby se tam podobné kreslené seriály přestaly objevovat. S pozdravem a díky za pozornost věra huškOvá

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 E-mail: [email protected]

Oznámení

■ George O. Wood, generální superintendent církve

Assemblies of God ve Spojených státech, napsal kratičkou knihu s provokativním názvem „Žít plný život“. Na necelých padesáti stránkách se v ní zabývá ovocem Ducha svatého. Ovocem, bez něhož jsme (třeba i s plejádou skvělých úspěchů na svém kontě) před Bohem jen neplodnými a neužitečnými stromy. Ovocem, ve kterém má Bůh skutečné zalíbení. Tomáš Kratochvíl z ní bude číst na stanici Rádio 7 (TWR) od 9. března každou neděli od 20.00 (v repríze v pátek po 22. hodině) v pořadu „Večery pod lampou“. březen 201 2

K DISKUSI Loajalita s vládnoucí mocí

Poslušnost chtěná i podmíněná „Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti autoritě, odporuje Božímu nařízení. Ti, kdo mu odporují, přivolávají na sebe soud. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen kvůli tomu hněvu, nýbrž i kvůli svědomí.“ (Ř 13,1–2,5; ČSP) Platí ještě i dnes tato biblická výzva k podřízenosti vládě? Jak jí dnes dostát? Štefan Markuš vědec a diplomat, bývalý velvyslanec Slovenské republiky v Maďarsku

Historiografia verne opísala krutosť cisára Neróna (54–68 n. l.). Vypálil Rím a telá kresťanov mu slúžili ako sviečky na osvetľovanie ulíc. Pavlov text nám preto kladie otázku: Mal apoštol dostatok informácií o dianí v Ríme? V prvom storočí n. l. asi nefungovali informačné služby, takže Pavol list adresoval do prostredia ideálneho štátu. Keby tomu tak nebolo, potom by vyvstala trýznivejšia otázka: Trestá Boh podľa princípu kolektívnej viny? Svetlo vnáša do dilemy poznatok, že epištola vznikla za vlády Klaudia (41–46 n. l.), teda v čase kedy kresťania boli iba diskriminovaní (Sk 18,2). Takže Pavol nás upozorňuje, že máme byť dobrými občanmi. Máme platiť dane, clá, nekorumpovať, slušne sa správať a neprebiehať cez spojitú čiaru na cestách. Ak na tieto činnosti v bežnom živote zabúdame, potom sa máme čo obávať „meča“ vrchnosti (R 13,4). Adresátom je štát s ideálnou demokratickou vládou. Napriek tomu, v tejto nie celkom pochopenej výzve, apoštol nedáva ucelený pohľad na vzťahy veriacich so štátom. Neodpovedá na otázku: „Ako sa máme zachovať, keď vláda nám nariaďuje niečo, čo je v rozpore s Božím slovom?“ Situácie sú známe z minulosti. Problémom je, že prostredie výkonnej 30 březen 2014

moci (totalitnej či inej) je deformačné a ovplyvňuje charakter vyznávačov evanjelia. Niesol som raz pri oslavách 1. mája transparent „Sovietska veda náš vzor!“, aj keď som to pokladal za debilitu najvyššieho stupňa. Strach z nelojálnosti bol silný. Verím, že úloha udržiavať poriadok v štáte bola svetskej moci delegovaná samotným Pánom Bohom. Ak štát v dodržiavaní zákonov zlyháva (korupcia, svojvôľa polície, zneužívanie právomoci), potom by svet mal počuť hlas veriacich. Božie slovo musíme čítať v kontexte a nie vytrhnuto. Slovo Božie musíme vykladať Božím slovom. Som presvedčený, že v tomto ohľade nenarážame na nedorozumenia. Kresťan viac musí poslúchať Boha ako človeka (Sk 5,29). Kresťan prežíva svoj život na zemi aj na hraniciach (ne)lojality.

Daniel Macek ml. právník, starší sboru CB v České Skalici

Vyrovnávám se s tím mnohdy těžko. Vždyť komu by činilo obzvláštní potěšení podřizovat se moci, která se tak často zpronevěřuje svému poslání, která tak ráda myslí a hrabe jen pro sebe, která je na hony vzdálená dobrým Božím nařízením. A přesto to po nás Bůh žádá.

inzerce Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Pokud čteme pouze začátek 13. kapitoly epištoly Římanům a začneme domýšlet konkrétní situace Božího lidu v jeho pestrých dějinách, může jít až mráz po zádech. Co kdysi první církev a její neposlušnost světské moci, která ji dovedla až do Neronových arén? Jak by obstáli slovutní reformátoři? Kdyby se oni tehdy nevydali odvážnou cestou odporu vůči vládnoucí moci, kde by bylo křesťanství dnes? A známe mnohé další příběhy našich odhodlaných rodičů či prarodičů ve víře, kteří prošlapali nesnadnou cestu v obtížných dobách, tak často dlážděnou drobnými i většími vzdory či prohřešky proti zákonu. Mám za to, že klíčem ke správnému porozumění danému tématu je 6. verš 13. kapitoly: „Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů.“ Drží se tedy svých úkolů? Není třeba si dělat iluze, že lidská vláda se někdy snad protne s ideálem poslušnosti všech Božích nařízení. Pokud se však vládce drží řádně svých pozemských úkolů, patří mu naše poslušnost. A tak zde máme na straně jedné Ježíšův výrok „Co je císařovo, dejte císaři…“, kdy Kristus zcela jasně zapudil případné myšlenky na revoltu či vypovězení poslušnosti světskému vládci. Na straně druhé však čteme podobně jednoznačnou biblickou výpověď: „Boha se sluší poslouchat, a ne lidi.“ Ano, mohou tedy nastat situace, kdy lidské mocenské zřízení, jeho rozhodování, legislativa, výkonná praxe půjdou zcela proti zákonům Božím. Pak nechť jsou křesťané v první linii odporu a vypovídají poslušnost s odkazem na vyšší Autoritu. Ať se však kolem sebe dívám sebepozorněji, nevidím k tomuto v dnešní době v našich podmínkách žádný důvod. Zkorumpovanost těch nahoře mě neopravňuje slevit z požadavku poslušnosti zákonům, které i přes své mnohé nedostatky přece jen jsou rozumným uspořádáním pozemských věcí. Naopak právě my jsme povoláni býti světlem, a tedy dobrým příkladem v životních postojích poslušnosti a podřizování se (Autor netvrdí, že by se mu to nějak skvěle dařilo…). A tak ruku na srdce, myslím, že Římanům 13 platí i pro nás.

■ Připravila Anna Chrásková

Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam. (Pís 2,11) Což nám srdce nehořelo, když nám otvíral Písma? (Lk 24,32)

Zveme Vás na konferenci Přihořívá v Kutné Hoře, která proběhne 5. a 6. dubna, tentokrát na téma Uchváceni Kristem Slovo uchvácení vyjadřuje silné zaujetí něčím nebo někým. Ten, kdo stojí vně, vnímá uchváceného často jako fanatika, nerozumí mu, podezřívá ho z únikových emocí. Uchvácený však ví své… Ví, že existuje zdroj naděje, který je silnější než zima a lijavce. Uchvácenost Kristem nelze naordinovat. Lze se však povzbudit, aby nás Boží věci uchvacovaly silněji než slevomaty nebo úspěchy naše či našich dětí. Povzbudit se a prožít dotek žehnajících Božích rukou. Zastavit se, nikam nespěchat a být s těmi, které máme rádi – a s Kristem… Přihlášky a více informací najdete na www.cb.cz/prihoriva. březen 2014 31

DOTEKY

Foto archiv

Slepý semafor

Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí. 2. Korintským 3,3

32 březen 2014

N

edávno jsem jednoho bratra slyšel vyprávět sen: „Sedím ve svém autě na městské křižovatce a čekám, neboť mi svítí červená. I auta z ostatních směrů stojí a čekají. Náhle, místo toho, aby naskočila oranžová a pak zelená, semafor zhasne. Zhasly všechny semafory. Zhaslo i pouliční světlo. A tu jasně zazněl do mého srdce Boží hlas: Co uděláš?!?“ Zajímavá situace. Jak bych se zachoval já? Vždyť semafor představuje řád a bezpečí. Když je červená, stojím, když zelená, tak jedu. Ale co teď? Kdo pojede první, kdo je na hlavní a kdo na vedlejší? Kdo je na řadě? Mám dát někomu přednost, nebo rychle využít situace, než se ostatní rozhoupou? Vždyť na této křižovatce to smrdí zmatkem a bouračkou! Co nám tím Bůh říká? Semafory jsou jako Zákon. A zákony (především ty Boží) je dobré dodržovat. Ale je pro tebe Bůh a křesťanství pouhý semafor? Řada z nás tomu tak trochu stále rozumí: Nesmím dělat to, co mi Bible zakazuje. To by se na mne Pán Bůh hněval. A naopak musím dělat to, co je doporučeno.

I já jsem přesvědčen, že toto je základ a není o tom žádná diskuse. Ale také jsem přesvědčen, že Pán má pro nás mnohem, mnohem víc! Myslím, že cílem Boží výchovy je dovést nás na křižovatku. A pak zhasnou světla a On se zeptá: „CO UDĚLÁŠ? Víš, už tisíckrát jsem ti radil a vodil tě. Pomáhal ti, chránil tě a vyučoval, opatroval. I nyní bych ti mohl říci, jak se zachovat. To je to nejmenší. Ale víš, mne právě teď velmi zajímá, jak se zachováš ty! Co je ve tvém srdci?!“ Co uděláš ve chvíli, kdy tě obklopí Boží mlčení, nerozhodná situace, temnota? Řekneš si: „Jen rychle pryč, pryč z této křižovatky, nezajímá mne, jak to tady dopadne?“ Nebo se oklepeš a zvoláš: „Chachá! Konečně trochu volnosti.“ Nebo se sesypeš jako hromádka neštěstí: „Bože, Bože, co mám dělat? Proč nic neříkáš, proč mne nevedeš? Já si nevím rady! Ach Bože, nejsem si jistý! Achich, achich...“ Bůh se těší na to, jak se zachováme. Je zvědavý, co z jeho charakteru se již obtisklo do našeho srdce. Touží po naší zralosti a dospělosti. Touží po tom, abychom se stali světlem na potemnělých křižovatkách, pokojem v nejistých situacích. Abychom vnesli řád nebo řešení do problémů, s kterými si nikdo neví rady. kterými se nikdo nezabývá nebo s nimi nechce mít nic společného. Málokdy jsem dopadl v tomto Božím testu na jedničku. Přiznávám, že to většinou nějak pokazím, nepochopím nebo obejdu. Ale fascinuje mne, že mne můj Pán neodsuzuje a neláme nade mnou svou hůl. Vnímám, že touží po tom, abych mu byl partnerem – přítelem.

■ Jan Spěváček

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 16. 3. 2014 (i e-mailem) na adresu [email protected]. Vylosovaný výherce získává knihu Jan Jílek, krejčí, který chodil s Bohem z nakladatelství Samuel. Výhru věnuje knihkupectví SAMUEL, Soukenická 15, Praha 1, www.samuelcz.com

Tajenka z čísla 2/2014: Změním jejich zármutek v radost. Knihu Tajemný ochránce vyhrává Ester Ranšová, Červený Kostelec. Připravil Dušan Karkuš

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

březen 2014 33

POST SCRIPTUM

Daniel Pastirčák

Tí, čo odstraňujú, a tí, čo chránia V

dedinke Žehňa pri Prešove, v rodisku mojej mamičky Alžbetky, stála veľká stodola, na ktorú si pamätám z detstva. Za stodolou sa rozprestierala veľká záhrada. Do tieňa jej drevených stien nás ako niekoľkoročné batoliatka v staromódnom kočíku odvážali v odpoludňajšom vánku. Tam sme sa ako maličké deti, prebúdzali, vdychovali vôňu rozkvitnutých jabloní, počúvali švitorenie rozšantených vtá-

mal jednoducho tú smolu, že sa narodil židovským rodičom, ukrýval. Starý rodičia so svojimi dvoma deťmi zostali stáť na dvore, ako odsúdenci čakajúci na popravu. Počúvali ako ozbrojenci lomozia v stodole a v mĺkvej hrôze čakali, čo sa stane až ozbrojenci vyjdú zo stodoly von. Stal sa zázrak, spomína Alžbetka. Všetko prehľadali, no umývadlo si nevšimli, na rebrík nevystúpili. Akoby im bol

Starý otec, ktorý sa o hrozbe domovej prehliadky dozvedel, krátko pred nevítanou návštevou, stihol niektoré stopy zahladiť, skôr ako gardistický inkvizítori prišli.

kov. Pred stodolou sa rozprestieral dvor. Tým dvorom starý otec vyvádzal poslušné kravičky na pašu. V  neďalekých hájoch sme spod stromu pozorovali ako sa kravičky pasú a počúvali magické rozprávky starého otca. Tá stodola stojí v strede mojich spomienok ako magický stred rozprávkového detstva. Takmer dve desaťročia pred tým, než som sa narodil, na dvor mojich starých rodičov vtrhli gardisti. Dopočuli sa, že niekto v dedine ukrýva židov. Prišli s puškami, aby zo slovenského národa odstránili nečistotu židovskej rasy. Ozbrojenci si počínali ako dôkladní čističi, dbajúci o hygienu ľudstva. Nevhodný element bolo treba nájsť a odstrániť. Prehľadali dom, všetky izby, pôjd, celé obydlie do posledného kúta. Napokon vtrhli i do onej stodoly. Starý otec, ktorý sa o hrozbe domovej prehliadky dozvedel, krátko pred nevítanou návštevou, stihol niektoré stopy zahladiť, skôr ako gardistický inkvizítori prišli. Nestihol však urobiť všetko. V stodole zostalo umývadlo s ručníkom a rebrík opretý o stenu bočného senníku. Tam sa hľadaný človek, ktorý 34 březen 2014

ktosi zaslepil oči. Keby boli videli lavór a ručník, keby boli vystúpili po rebríku, ja by som tu nebol, a  nepísal by som tieto riadky. Nebolo by starého otca, starej mamy, nebola by mama, ani strýko, nebolo by moje detstvo, ani dospelosť. V stodole by ležalo jedno a v prachu vidieckeho dvora, v kaluži krvi, štyri mŕtve telá. Keď ozbrojenci odišli, starý otec si kľakol do stredu dvora a ďakoval Bohu. Nuž na dvore môjho detstva sa stretli tí, čo odstraňujú a tí, čo ohrozených chránia. Ten dvor je tu s nami dodnes. Človek velebiaci Tisa a Slovenský štát je županom Banskej Bystrice. Podľa posledných prieskumov by sa jeho strana dostala do parlamentu. V Nitre vyčíňajú neonacisti. Polícia predstiera, že sa nič nedeje. Keby sa video o ich brutalite nedostalo do Sme, dodnes ich vyčíňanie nikto nerieši. Minister vnútra si myslí, že tak je to v poriadku. Komu v tomto novom Slovenskom štáte bude patriť budúcnosť? Tým, čo odstraňujú, či tým, čo ohrozených chránia?

■ Daniel Pastirčák

© BRÁNA, Petra Kašperová-Poldaufová

t

oleranční patent nepřinesl do oblasti podhůří Orlických hor žádné převratné změny. Hlavním důvodem byla zbožnost tamních evangelíků, formovaná po generace domácími pobožnostmi patriarchálního rázu. Kromě poměrné vzdělanosti se tento typ zbožnosti projevoval také mnohým svérázem a individualismem. Jednou z takových individualit byl i tkadlec Jan Balcar.

Boží království se šíří Božím evangeliem, jež ovšem zvěstují jen hříchem všelijak poznamenaní lidé

Dne 15. srpna 1880 konal Jan Balcar první shromáždění v nové bysterské modlitebně (obr. nahoře).

Narodil se v roce 1832 v Horní Radechové. Kvůli chudým poměrům nezískal mnoho vzdělání. V jednadvaceti letech prožívá duchovní znepokojení a touhu po spasení. Začal číst Bibli a v roce 1856 navštívil luterský sbor ve Stroužném v Kladsku. Záhy na to pak vystoupil z katolické církve a přestoupil do reformovaného sboru v Klášteře. To mu přineslo mnohé potíže. Farář Körner ho žaloval pro urážku na cti; vleklý soudní proces skončil pro Balcara čtyřtýdenním vězením. V reformované církvi se stal zastáncem potřeby církevní kázně a patřil k těm, kteří volali po duchovní obrodě. Protože nedosáhl podpory u vedení sboru, začal působit samostatně a veřejně hlásal nutnost proměny života ve smyslu nového narození. Když v roce 1868 nový zákon umožnil členství i ve státem neuznaných církvích, Jan Balcar z reformované církve vystoupil a spolu s ním asi čtyřicet dalších. Tak se postupně zformoval svobodný sbor, který byl v kontaktu se svobodnými sbory ve Vratislavi a ve Zhořelci. V roce 1870 pak společenství zvolilo Balcara svým kazatelem a v září byl na synodu Staroreformované církve v německém Emlichheimu ordinován. Sbor rostl, přestože nechyběly výstupy ani vyloučení a kázeň byla leckdy uplatňována až zákonicky tvrdě. V roce 1876 zakoupili bratři pozemek v Bystrém u Dobrušky. Stavbu modlitebny však provázely nejen potíže se získáním prostředků, ale i ostrá nepřízeň katolického faráře a úřadů, které začaly nezávislé křesťany pronásledovat. Mnozí z nich čelili policejním výslechům a citelným finančním pokutám. Teprve 15. srpna 1880 se mohla v nové modlitebně konat první bohoslužba. Brzy ale nastaly nové potíže. V roce 1883 se ovdovělý Balcar oženil se svobodnou matkou Alžbětou Dynterovou. To bylo ale pro některé členy nepřijatelné, přestože přijala Boží odpuštění a byla řádnou členkou sboru. Rozkol se nejen nezdařilo překonat, ale došlo i k narušení vztahů s vratislavským sborem. Když hrozilo, že by Balcar mohl být zbaven ordinace, prohlásil 6. dubna 1884 bysterské společenství za zcela samostatné. Sbor se ale bolestně rozdělil a opoziční strana se scházela samostatně. Neústupný Balcar uprostřed konfliktů 25. listopadu 1888 zemřel. Spory se podařilo urovnat až několik let po jeho smrti. V srpnu 1892 byl zvolen kazatelem Josef Kostomlatský a bysterský sbor (asi 175 duší) se stal součástí Svobodné církve reformované. ■ rObert hart

FOTO archIv

svobodná evangelická církev česká 1868