2014

revue

M Moravského zemského muzea

0/2014

PF 2015

odkrýváme krásu přijďte

Unikáty zemských muzeí vyvolaly nadšení „Úžasné! Úchvatné. Nejlepší. Neopakovatelné. Nelze vyjádřit slovy! Silnější než současné zážitky!“ Návštěvníci výstavy „Unikáty zemských muzeí“, která byla v září otevřena v brněnském Dietrichsteinském paláci, nešetřili v návštěvní knize projevy nadšení. Přicházeli mladí, lidé v produktivním věku po práci, ale i senioři, kteří chtěli spatřit sbírkové předměty nevyčíslitelné hodnoty. Platí to zejména o „domácí“ Věstonické venuši, jedné z nejvzácnějších plastik na světě. Neuvěřitelných sedmnáct tisíc návštěvníků přišlo během pětadvaceti zářijových dnů na minimalistickou výstavu s pouhými třemi artefakty ze tří zemských muzeí. Na ty, o kterých svět hovoří jako o skvostech. Samozřejmě, zvědaví byli hlavně na „domácí“ 29 tisíc let starou a pouhých jedenáct centimetrů vysokou sošku Věstonické venuše ze sbírek Moravského zemského muzea. Ale obdivovali i více než dva tisíce let starou hlavu Kelta ze Mšeckých Žehrovic, jednu z ikon sbírek Národního muzea. Stejně tak sbírkový klenot Slezského muzea v Opavě – meteority z paleolitického sídliště v Opavě-Kylešovicích, které je staré přibližně 18 tisíc let. Když jeho tehdejší obyvatelé sbírali v přírodě tyto vesmírné kameny, ani netušili, že tvoří nejstarší známou sbírku meteoritů na světě. Zájem o unikáty předčil očekávání organizátorů. Nejen v Brně, kde měla putovní výstava poslední štaci! V Praze je vidělo pětadvacet tisíc, v Opavě pak jedenáct tisíc lidí. Výstava tak velmi dobře splnila svůj účel – upozornit veřejnost na význam, tradici a historii našeho muzejnictví a zahájit tak společný projekt Strážci paměti, věnovaný nadcházejícímu dvoustému výročí muzejnictví u nás. Jako první slaví 200 let své činnosti již v letošním roce opavské Slezské zemské muzeum. Moravské zemské muzeum a Národní muzeum je budou následovat v příštích pěti letech. (ep)

s

M úvodník

Konfese služby z lásky Nový časopis největší moravské paměťové instituce, dvousetletého Moravského zemského muzea, původně nesoucího název Franciscaneum, si klade nemalé ambice: Být poutavý a informačně cenný pro všechny motivované čtenáře, stejně jako být pozitivním překvapením pro ty, kdo ho do rukou vezmou mimoděk. Rádi bychom, aby byl zdrojem kladných emocí, rezervoárem příjemného čtení a poznání, prostorem pro publikování dobrých fotografií. Naše muzeum bylo, je a bude živou pamětí naší země. Chrámem vědění a vzdělávání, majákem v nejistotách složitých dob, oázou vlídné vstřícnosti. Je to místo fascinující, tajemné a imponující, exkluzivní i plebejské, pyšné svou historií a otevřené všem současníkům. Odkrývá dávné stejně jako včerejší, cílí na drobnosti i monumenty. Je to místo nejlokálnější ze všech možných a zároveň evropské, ba po právu světové. S ostychem – neb jsem si vědom nepatřičnosti takto emočního sdělení u muže mého věku – vyznávám těmito řádky citový vztah, ba lásku, kterou k našemu muzeu chovám. Jako zástupy jiných, také mne přitáhlo, uchopilo, zformovalo. Uhnětlo mne a otesalo. Schýlilo při záplavách a haváriích a zase srovnalo můj kulatý hřbet v okamžicích, kdy se snášely vavříny slávy na díla kolegů. Opanovalo mne, definitivně mi zrušilo samostatné kategorie času privátního a pracovního a slilo je v jeden nekončící proud služby pro něj. Toto všechno přiznávám se studem i pýchou, ba vyznávám mnohem více: Děkuji mu, že změnilo

www.mzm.cz

mé vnímání historie i přítomnosti. Dovedlo mne ke zpokorněnému poznání toho, co má opravdu smysl. Pomáhá mi při odhalování povrchností a zbytečností. Nadto mi udělilo milost setkání s fascinujícími, svéhlavými, ale zapálenými, excentrickými, někdy urputnými, ale i laskavými, rtuťovitými, hádavými a nemluvnými, muzeum však milujícími lidmi. S těmi, kdo v něm pracují i s těmi, k nimž se vracíme už jen ve vzpomínkách, protože uprostřed práce odešli z muzea i ze světa. Moravské zemské muzeum je zbudováno z nadšení a zapálenosti muzejníků i návštěvníků. Pod jeho značkou se dnes skrývá nejen sbírkotvorná státní

instituce, ale i soustava elitních vědeckých pracovišť, řetěz vzdělávacích míst a obecně pak prostor, kam má smysl přijít, docházet a zůstávat. Moravské zemské muzeum je sítí rozprostřenou po celé Moravě, oázou otevřenou každému kdo žízní po poznání a vlídné atmosféře, lhostejno zda zamíří do stanice Betlém u Nových mlýnů nebo do paláců v centru Brna. Tam všude jsme pro Vás, milí přátelé a návštěvníci. Jsme stále připraveni k diskusím, výkladům, k pomoci i naslouchání. Další poznávání našeho Muzea Vám má, a věřím, že též bude, usnadňovat i tento časopis. S úctou Váš Martin Reissner, generální ředitel Moravského zemského muzea

1

s

M obsah

4

10 16

1

Mykény a střední Evropa / Co skrýval vrch Zlatník u Boskovic

M úvodník:

Konfese služby z lásky

4

M téma:

Velká válka 1914–1918

10 M událost: Novému Mendelianu nechybí genius loci

16 M výstavy: Tajemství kamenů barvy duhy / Věnováno osobnosti Pavla Haase / České marionety na Humprechtu / Neuč orla létat / Svět tajemných Baltů /

2

21 M názor: Švejkové v rakouských uniformách?

35 M pod čarou: Mimořádný člověk Karel Valoch

36 M profil: Jiří Zahrádka: Příchod do muzea byl pro mne šťastným krokem

28 Před oponou/ Za oponou:

Sametové čtvrtky / Josef Podpěra botanik / Kuxova Fauna stále slouží / Kunzova stopa nezmizí / Po létech v zoo skončí v depozitáři / Muzeum zvěční památku svých osobností / Komenského cesty za odkazem učitele národů / Božena Němcová německého jazyka

42 Na moravském písečku Tomáš Drobný: Vzdělávání nemusí být smrtelně vážná věc

46 M Chef d´ oeuvre: To jsme My!

www.mzm.cz

??????????

34 36 42 48 M panoráma: Milostné dopisy z války / Domov za Velké války v Dětském muzeu / Kurátor loutkářské sbírky v nominační komisi pro UNESCO / Polská stážistka restaurovala marionetu Sychrovského / Všestranný divadelník Antonín Fencl / Odešla Svatava Přibáňová / Prezident navštívil archeoskanzen / Vstoupili jsme do věku multimedií / První ročník Muzeum Photo / Univerzita třetího věku v muzeu / Jsme jediní v Česku – Škola v muzeu / Velká Morava a počátky křesťanství

www.mzm.cz

občasník Moravského zemského muzea v Brně Šéfredaktor: PhDr. Jan Chmelíček Technický redaktor: Milan Mačinec Obálka: PhDr. Šárka Fidrichová Jazyková spolupráce: Mgr. Pavlína Turečková

Unikáty zemských muzeí vyvolaly nadšení Neuvěřitelných sedmnáct tisíc návštěvníků přilákala výstava Unikáty zemských muzeí, součást projektu Strážci paměti, připomínajícího dvousté výročí muzejnictví u nás. Lidé na ní obdivovali tři skvosty. Věstonickou venuši (MZM), hlavu Kelta ze Mšeckých Žehrovic (NM) a osmnáct tisíc let staré meteority z Kylešovic (SZM v Opavě). Komorní výstavu unikátů zachytil fotograf MZM Jan Cága.

Redakční rada: Mgr. Eva Pánková – předsedkyně, Mgr. Jiří Mitáček, PhD., RNDr. Karel Sutorý, Csc., doc. PhDr. Martin Oliva, PhD., Mgr. Simona Šindlářová, PhDr. Jan Chmelíček, Milan Mačinec, Mgr. Pavlína Turečková – tajemnice, Redakce: M revue, Zelný trh 6, 659 37 Brno, e-mail: [email protected] Vydává a tiskne: Moravské zemské muzeum, Zelný trh 6, 659 37 Brno Distribuce: Určeno pro vnitřní potřebu MZM

M revue

3

s

M téma

Společné téma českých a moravských muzeí VELKÁ VÁLKA 1914–1918 Celorepublikový projekt „Velká válka“ se zrodil u příležitosti 100. výročí začátku první světové války. Výročí tak značného historického i společenského přesahu nemohlo zůstat opominuto ani paměťovými institucemi. Tuto skutečnost ostatně nejlépe dokumentuje realita roku 2014, kdy téměř každé muzeum – městské, krajské či státní – toto výročí nějakým způsoben ve svém výstavním programu reflektuje. Myšlenka společného projektu několika paměťových institucí se utvářela již v závěru roku 2012 a záhy vykrystalizovala do podoby pevnějšího rámce spolupráce. Moravské zemské muzeum hrálo v tomto mnohohlasém orchestru významný part – nejen uspořádáním dvou výstav, ale také vydáním celostátního katalogu.

Moravské zemské muzeum tematice Velké války věnovalo značnou pozornost již velkou a úspěšnou výstavou „Léta zkázy a naděje 1914–1918: Češi a Moravané na frontách Velké války,“ která představovala hlavní výstavní počin Moravského zemského muzea v roce 2008 a jejíž realizace se setkala s velkou odezvou veřejnosti i médií. Výstavu mohli návštěvníci zhlédnout od května 2008 do ledna 2009. Zatímco tato výstava byla orientována na zprostředkování tradiční muzejní výpovědi o podobě, průběhu a důsledcích válečného konfliktu, letošní prezentační ambice byly odlišné. Svůj podíl na projektu přitom Moravské zemské muzeum chápalo jako přirozený a samozřejmý závazek přední národní paměťové

4

instituce, výzkumné organizace a muzea s téměř dvousetletou tradicí. V únoru 2013 se poprvé sešli zástupci pěti institucí: Moravského zemského muzea, Technického muzea v Brně, Muzea města Brna, Vojenského historického ústavu Praha a Národního technického muzea. Na společné schůzce položili základy společného postupu a tematického vymezení jednotlivých výstav v rámci projektu. Již tehdy byl také formulován záměr vydání společného reprezentativního katalogu s ukázkami exponátů zastoupených v jednotlivých výstavách, k jehož garanci se přihlásilo právě Moravské zemské muzeum. Byl dojednán také společný postup při propagaci projektu a stanoveno datum zahájení

celé akce – 26. červen 2014, den výročí sarajevského atentátu na císařský manželský pár následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželky Žofie, vévodkyně z Hohenburku a rozené hraběnky Chotkové. Koordinátorem projektu se stalo Technické muzeum v Brně. Později se k projektu připojil také Národní památkový ústav – Státní zámek Konopiště a posléze rovněž Poštovní muzeum. Tyto instituce společně oslovily Ministerstvo kultury České republiky, aby získaly jeho záštitu a podporu. Ještě v závěru roku 2013 se k projektu připojila řada dalších paměťových institucí. Úspěchu započatého projektu napomohla také společná webová prezentace.

www.mzm.cz

??????????

Patriotismus Brňanů před propuknutím světové války připomínali na vernisáži výstavy v Dietrichsteinském paláci brněnští ostrostřelci. Brněnský městský střelecký sbor, obnovený rozhodnutím Zastupitelstva města Brna v roce 1993, pokračuje v tradici Městského sboru střeleckého, založeného roku 1798. Foto MZM – Jan Cága

Zaostřeno na válečné zázemí V Moravském zemském muzeu jsme se rozhodli pro prezentaci odlišného pohledu na válečná léta, akcentujícího nikoli prioritně válečné akce Velké války, které se dnešnímu území České republiky ostatně vyhnuly, ale především její sociokulturní dopady. Zaměřili jsme se na život válečného zázemí, rodin bojujících vojáků a také na reflexi války v pracích soudobých umělců – spisovatelů, básníků, malířů či sochařů. Výsledkem projektu byly ve výstavních sálech Moravského zemského muzea hned dvě výstavy. Zatímco první z nich obsadila celý výstavní prostor foyeru Dietrichsteinského paláce, výstavního sálu v pří-

www.mzm.cz

zemí a přiléhajícího sálu Karla Valocha, druhá byla připravena do nádherných komorních prostor odsvěcené kaple brněnského Paláce šlechtičen. První výstava „Domov za Velké války / Dopad válečných událostí na civilní obyvatelstvo v zázemí,“ otevřená 17. června 2014, usilovala o postižení a prezentaci atmosféry a života moravské společnosti let 1914–1918. Soustředili jsme se především na čas sarajevského atentátu (s důrazem na připomenutí osoby Leopolda Lojky, řidiče Františka Ferdinanda d’Este, přímého účastníka sarajevského atentátu a později brněnského občana a hostinského) a na proměny společenské atmosféry v dalších válečných letech. Výstava prezentovala zhruba tři stovky originálních před-

mětů z více než dvou desítek muzeí a galerií a rovněž z několika soukromých sbírek. Představila mobilizaci a následné odvody do armády, včetně historie a nasazení vojenských jednotek z Brna, první ztráty i nepokoje v armádě. Odchod všech mužů, umírajících poté po stovkách, ba tisících na bojištích, ale i v lazaretech a zajateckých táborech, nemohl nechat jejich rodiny i společnost lhostejnými. Celkové ztráty Rakouska-Uherska se odhadují na 1,342 milionu mužů. Do konce roku 1917 padlo přes 138 tisíc Čechů a více než 150 tisíc Němců. Stěžejní část výstavy tvořily dokumenty dopadu válečných ztrát a škod na civilní obyvatelstvo v českých zemích, sledovali jsme vznik podpůrných fondů pro vdovy a sirotky a válečné nemocnice na frontě a zázemí. V zázemí se během války mnoho změnilo. Zátěží bylo zřízení několika zajateckých táborů, ve vybraných objektech působily vojenské nemocnice. Na našem území zemřelo na následky zranění a nakažlivých chorob na 150 tisíc cizích státních příslušníků. Stejně hluboké stopy však zanechala válka i mezi civilním obyvatelstvem vyššího věku a u žen, které nestačily obdělávat půdu a zajistit dostatek potravin. Dostavil se hlad, bída a nakažlivé choroby, zejména epidemie španělské chřipky na sklonku války. To vše hluboce zasáhlo celou společnost, přičemž nejcitlivější reflexi tohoto procesu nám dnes zprostředkuje tehdejší reakce domácí umělecké scény. Část výstavy mapovala rakouský patriotismus a odraz války v uměleckých kruzích, válečnou propagandu, zapojení spisovatelů, umělců a architektů, válečné hroby a pohřebiště, snahu státu financovat válku vypsáním několika válečných půjček.

M revue

5

??????????

6

Vedle generálské čepice a polního důstojnického pásu následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este zaujme návštěvníky ukázka polní uniformy rakouského pěšáka a jeho základní výbava, dobové zdravotnické instrumentárium z polního lazaretu, používané na frontě, náhradní produkty pro vojsko z konce války (dřevěné podrážky, papírová ponožka), výrobky vojáků z fronty a zajatců v táborech (ozdobně tvarované nábojnice do děl, popelníky, zapalovače, prsteny, hudební nástroje) a řada dalších reálií z bojiště i zázemí. Foto MZM – Jan Cága

www.mzm.cz

??????????

www.mzm.cz

M revue

7

M téma

Výmluvné jsou dokumenty o sbírkách Červeného kříže, dárcovských akcích zaměřených na barevné kovy i zatloukání hřebů do dřevěných soch zvaných Wehrmann. Druhá komorní výstava Ustrňte se nad osudem válečných vdov a sirotků / I. světová válka z pohledu zázemí, otevřená 24. června 2014, připomněla prostřednictvím všedních předmětů s vazbou na konkrétní osoby především útrapy každodenního života těch, kteří doma na odvedené vojáky čekali. Představila vybrané příběhy jednotlivců s neobyčejně silným emočním nábojem. Také tato výstava mapovala odvody vojáků, připomněla svébytný žánr nápisů na stěnách vagonů jedoucích na frontu či převážejících zajatce. Ukázala také vojenskou svatbu a dosud nezveřejněné votivní nápisy prosící o šťastný návrat u Sv. Antoníčka nad Blatnicí. Dokumentovala skutečnost, že vedle boje za „ideje a vyšší cíle“ se na frontě i v zázemí odehrával skutečný boj o holé přežití, v němž se lidé, drcení nesmyslnou vá-

lečnou mašinérií a zbavení možnosti ovlivnit vlastní osudy, obraceli s prosbami o pomoc a ochranu k nadpozemské síle, od níž si slibovali poslední možné řešení jinak bezvýchodné situace. Mezi užívané magické praktiky náležely v obou znepřátelených táborech žehnací formule v podobě „dopisů z nebe“, ochranné amulety, škapulíře či blahonosné medaile. Závěrečná emotivní část výstavy se zaměřila na osud pozůstalých žen a dětí.

Válka v zákopech i na moři Vedle Moravského zemského muzea se v projektu a společném katalogu představil Vojenský historický ústav Praha s výstavou „V zákopech 1. světové války,“ která sledovala na osudech několika účastníků příčiny, průběh i důsledky tohoto světového konfliktu. Součástí výstavy byla i ko-

lekce kompletních stejnokrojů a pobočních zbraní z majetku následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Byla také představena výstroj a výzbroj hlavních aktérů a armád, respektive jednotlivých zbraní. Vedle stejnokrojů byly prezentovány zejména nové a účinné zbraně (kulomety, minomety, letadla, tanky, plamenomety), které z této války učinily tak hrozivou událost. Národní technické muzeum přispělo zpracováním netradičního tématu „Naše moře“, věnovaným historii rakouského válečného námořnictva od roku 1850 až do zániku podunajské monarchie. Výstava ukázala na málo známou skutečnost – vysokou účast obyvatel suchozemských českých zemí na akcích této ozbrojené složky c. a k. armády. Technické muzeum v Brně přispělo k celistvému pohledu na důležitou stránku válečného konfliktu výstavou „Velká válka 1914–1918: Technika v míru, technika ve válce. Věnováno mužům, kteří se nevrátili

K atrakcím červnové vernisáže v Dietrichsteinském paláci patřila také vonící ukázka komisárku z polní kuchyně rakousko-uherské armády, pečeného přímo na místě. Foto MZM – Jan Cága

8

www.mzm.cz

??????????

Z vernisáže komorní výstavy „Ustrňte se nad osudem válečných vdov a sirotků / I. světová válka z pohledu zázemí“ v bývalé kapli Paláce šlechtičen. Foto MZM – Jan Cága

z Velké války …“ Akcentovalo téma techniky v míru a techniky ve válce. Důraz byl přitom položen především na doklady vybraných typů průmyslové výroby v našich zemích v rámci Rakouska–Uherska a použití technických prostředků v první světové válce. Cennou součástí projektu byla také specializovaná výstava pražského Poštovního muzea „Pošta za Velké války. Píšu Vám z fronty…“ mapující okamžitý a hluboký zásah války do života civilního obyvatelstva na obrazu poštovního provozu. Důležitou součást projektu tvořila výstava Muzea města Brna „Velká válka aneb Začalo to v Sarajevu…“ Působivě mapovala dopad války na obyvatele moravské metropole Brna, jednoho z největších měst rakouskouherské monarchie, které v první polovině roku 1914 víc než celostátní a evropskou politikou žilo národnostními rozpory mezi zdejšími Čechy a Němci. Výstava připomněla, že válečná léta měla v životě tohoto města specifickou podobu. Při výčtu jednotlivých součástí široce pojatého projektu českých a moravských paměťových institucí nelze opomenout ani výstavu „Spojeni svazkem manželským…“, instalovanou na Státním zámku Konopiště. Ta se pochopitelně soustředila na život následnického páru a jeho osudy až do nešťastné a tragické cesty do Sarajeva, kde měli oba manželé navštívit velké vojenské manévry.

Katalog představil účastníky projektu Jak již bylo řečeno, postupem času se k projektu připojovaly i další instituce – Národní muzeum, Moravská galerie v Brně, Slezské muzeum v Opavě či

www.mzm.cz

město Benešov, jejichž výstavní akce ke společnému tématu se rovněž setkaly se značným zájmem veřejnosti. Do prezentace ve společném katalogu se však již nezapojily. V přípravě této kolektivní publikace, představující exponáty sedmičky muzeí tvořících jádro projektu Velká Válka – 100 let, sehrálo Moravské zemské muzeum významnou roli. Věnovalo této práci značnou část svého úsilí. Editorské a redakční zkušenosti pracovníků této výzkumné organizace Ministerstva kultury České republiky, možnosti jeho vlastního grafického studia a tiskárny, to byly vklady, o něž se mohlo muzeum opírat ve snaze vytvořit skutečně reprezentativní publikaci odpovídající historickému a společenskému významu připomínaného výročí. Katalog představil hlavní účastníky projektu a unikátní předměty prezentované na dalších výstavách. Kniha o 247 stranách formátu A4, celobarevná a vybavená více než čtyřmi stovkami dobových vyobrazení i aktuálně pořízených fotografií originálních předmětů a uměleckých děl, je nedílnou součástí připomenutí velkého výročí. Eseje odborníků z jednotlivých spolupracujících institucí a představení originálních, často unikátních a dosud nepublikovaných předmětů, to činí z katalogu jeden z největších přínosů celého projektu.

Společné úsilí spolupracujících muzeí, soustředěné na jedno z největších témat moderní doby, bude připomínat i v budoucích letech. Jiří Mitáček

Výstavě v Dietrichsteinském paláci vévodí nejslavnější socha novoměstského rodáka Jana Štursy Raněný, vrcholné protiválečné dílo českého výtvarného umění z roku 1921, které zapůjčila Moravská galerie v Brně. Foto MZM – Jan Cága

M-Revue

9

s

M událost

Jedním z nejvýraznějších prvků nové expozice atraktivního světa genetiky – Mendeliana je ozvučená animace základních molekulárně genetických procesů na velkorysé ploše 2,5 x 7 m v HD kvalitě.

Mendelianum padesátileté

Pozvání do atraktivního světa genetiky Novému Mendelianu nechybí genius loci Není toho mnoho, co lidem za dalekými obzory pomáhá k bližší představě o tom, kde vlastně leží Brno a čím je zajímavá Morava. Vedle slavné Věstonické venuše, uložené v trezoru Moravského zemského muzea, kromě osobnosti světově proslulého skladatele Leoše Janáčka, jehož rukopisy spravuje rovněž Moravské zemské muzeum, je to nesporně epochální osobnost Johanna Gregora Mendela, z jehož odkazu čerpá moderní genetika. Vědecká práce tohoto člena augustiniánského řádu je s dějinami Moravského zemského muzea úzce spjata. A také s jeho sídlem, ve kterém působila bývalá vědecká akademie pro Moravu a Slezsko – Hospodářská společnost (Ackerbaugesellschaft) a její Přírodozkumný spolek (Naturforschender Verein). V místech spjatých s Mendelovou prací se muzeum rozhodlo vybudovat moderní návštěvnické centrum, zázemí pro populárně vědecké činnosti zaměřené na zájemce o biologii, genetiku a její historii. Projekt, podpořený evropskou dotaci ve výši 44 milionů korun, byl dokončen letos v létě. Po třech měsících zkušebního provozu bylo nové Mendelianum v listopadu otevřeno pro veřejnost.

10

Ačkoliv se to nezdá, Mendelianum letos oslavilo již 50 let své existence. Jak je to možné? Původní Mendelianum jako památník J. G. Mendela vzniklo totiž v roce 1964 u příležitosti mezinárodních oslav stého výročí Mendelova objevu. Jeho zakladatelem byl doc. Jaroslav Kříženecký, jeden z našich prvních a předních předválečných genetiků. Oslav v následujícím roce se už bohužel nedožil. Zemřel na následky podlomeného zdraví z dob svého věznění a perzekuce za jeho protilysenkistické a protistalinistické postoje. Velké mezinárodní Mendel Memorial Symphosium se v Brně konalo v roce 1965 pod patronátem Genetické sekce Mezinárodní unie biologických věd (IUBS), Československé komise UNESCO, Mezinárodní atomové agentury (IAFA) a Výboru mezinárodních organizací lékařských věd (CIOMS). Původní Mendelianum vznikalo v prostorách prvního patra Biskupského dvora. Jak vzpomínal náš učitel prof. Ivo Cetl, společnými silami tam skládali první model DNA v naší zemi, aniž by přesně znali jeho dnes už notoricky známou dvou-šroubovicovou strukturu. Avšak již před zahájením tehdejších oslav mendelovského výročí se Mendelianum přestěhovalo do starobrněnského kláštera augustiniánů. Tam působilo až do konce roku 2001, kdy v důsledku restitucí církevního majetku muselo toto místo po 36 letech úspěšné činnosti opustit. Až do roku 2008 pak sídlilo provizorně v budově Veřejného ochránce práv v Údolní ulici. Rozhodnutí Moravského zemského muzea vybudovat nové návštěvnické centrum s názvem „Mendelianum – atraktivní svět genetiky“ v budově Biskupského dvora došlo naplnění letos v červnu, kdy byl zahájen zkušební provoz.

www.mzm.cz

??????????

Část expozice s Mendelovými experimentálními rostlinami.

Zde se rodila moderní doba Proč právě v Biskupském dvoře? Moravské zemské muzeum jako druhá největší a nejstarší muzejní instituce u nás bylo založeno Moravskoslezskou hospodářskou společností, jejímž členem se zakladatel moderní genetiky Johann Gregor Mendel stal roku 1854. Zapojil se do organizační práce ve většině sekcí společnosti a také do výzkumu. Mendel byl účastníkem počátečního vývoje Moravského zemského muzea. Všechna zasedání Hospodářské společnosti se konala v budově Biskupského dvora, a právě do těchto prostor byl proto nový projekt Mendeliana situován. Jsou zde tři základní integrované celky pro několik úrovní návštěvníků: 1) od genu k funkci, 2) od teorie k praxi - využití získaných poznatků a aktivní zapojení do laboratorní práce, 3) od Mendela k nejaktuál-

www.mzm.cz

nějším poznatkům na úrovni Nobelových cen. Nabídka několika tras umožňuje návštěvníkům zapojit vlastní kreativitu. Mohou si vědu a výzkum doslova osahat, ať už prostřednictvím trojrozměrných modelů replikace DNA a genové exprese, nebo formou molekulárně biologické i Mendelovy laboratoře. Jednotlivé části slouží k pochopení každodenního významu genetiky. Návštěvník zde pozná, že například exprese probíhá v jeho buňkách neustále a správná koordinace zajišťuje fungování celého organismu. Každý se tak může naučit lépe rozumět své biologické struktuře a životnímu rytmu.

Od genetického programu k jeho realizaci Propojení historické a moderní části návštěvnického centra umožnil reno-

vovaný barokní vstup z Biskupského dvora. Tudy návštěvníci vstoupí přímo do pomyslného jádra buňky. U vstupu je vysvětlena velikostní relace organismus (člověk) – orgán – tkáň – buňka a jádro. Jádro je v expozici zobrazeno jako prostor obsahující molekuly DNA, ve kterém dochází k jejich replikaci a translaci. Vše je znázorněno na trojrozměrných modelech ve velikostech proporčních k této místnosti. Z přízemní části vyjíždí návštěvník průhlednou zdviží do prvního poschodí, kde je umístěn trojrozměrný model translace. Efektní zážitek se tu spojuje s poučením o základních procesech molekulární genetiky. Cílem této části expozice je vtáhnout návštěvníka do děje v buňce a provést ho cestou genové exprese. Návštěvník zde snadněji pochopí pojmy a principy, jež jsou základem pro představení dnešní vědy a výzkumu v molekulární biologii a genetice. Jsou zde vysvětleny pojmy jako chromozom, gen, genetická

M revue

11

??????????

12

www.mzm.cz

??????????

www.mzm.cz

Návštěvníci vstupují do jádra buňky a speciální zdviží jsou přenášeni na povrch jádra buňky. Souběžně s pohybem zdviže se na protější stěně ozvučenou animací odvíjí základní procesy genové exprese a replikace DNA. Efektní zážitek se tu spojuje s poučením M revue o základních procesech molekulární genetiky.

13

M událost

Návštěvníci, kteří získali základní poznatky v předchozích částech centra, si mohou vyzkoušet soudobé metody vědecké práce v kompletně vybavené molekulárně biologické laboratoři.

informace, genetický kód, DNA, RNA, replikace, transkripce, proteom a mnohé další.

Mendelova laboratoř – vědecký výlet do minulosti K Mendelově laboratoři procházejí návštěvníci bývalou zasedací síní Hospodářské společnosti, jejímž byl Mendel celoživotním členem. Z této společnosti vykrystalizoval Přírodozkumný spolek, který si dal za úkol výzkum struktury hmoty a jejího chování. Právě zde pravidelně zasedal výbor Hospodářské společnosti za Mendelovy účasti a dokonce mnohokrát i pod jeho vedením. Pod tímto více než čtyři století starým malovaným stropem se formovala moderní věda za přispění Mendela a jeho kolegů, z nichž někteří ještě o něco dříve založili Zemské muzeum. V původních vitrínách jsou nejstarší části jednotlivých sekcí muzejních sbírek, které zde mohl Mendel vidět. Hospodářská společnost vykazovala maximum různorodosti, protože sloučila přírodovědné i humanitní spolky. Bylo přirozené, že se Mendel, fyzik vzděláním a způsobem myšlení, mohl v Hospodářské společnosti seznamovat s botaniky, zahradníky a dalšími odborníky, kteří usilovali jak o využití nejnovějších poznatků v zemědělské a hospodářské praxi, tak o růst obecné vzdělanosti obyvatelstva. Motivujícím prvkem této části expozice je prezentace J. G. Mendela jako reálné postavy v roli objevitele a učitele, zvoucího návštěvníky a studenty do atraktivního světa genetiky, který sám objevil. Návštěvníci si mohou například vyzkoušet umělé opylení hrachových květů na zvětšených modelech.

14

Věříme, že si tento zasedací sál dodnes zachoval mnoho z atmosféry místa, které inspirovalo nejen počátky vědy na Moravě, ale působilo také na Mendela jako vědce a objevitele genetiky. Snad si něco z této inspirativní atmosféry odnese i návštěvník, který tu na velkoplošné obrazovce může sledovat programy Mendelovo Brno, Hospodářská společnost a její Přírodozkumný spolek, Mendelův objev, Mendelova další vědecká činnost a konečně - Mendel v kontextu světové vědy.

Molekulárně biologická laboratoř – krok k vědecké současnosti Návštěvníci, kteří získali základní poznatky v předchozích částech centra,

putují nyní do molekulárně biologické laboratoře, kde si mohou vyzkoušet soudobé metody vědecké práce. Je zařízena tak, aby vytvářela reálné výzkumné prostředí. Na základě zkušeností řešitelského týmu ve vědeckých laboratořích (práce se SŠ a VŠ studenty, vzdělávací kurzy, Dny otevřených dveří atd.) byly zvoleny takové přístroje, které slouží k vysoké názornosti metod a současně mohou být sdíleny větším počtem lidí. Dalším bodem expozice je představení práce ve sterilních podmínkách, což je pro molekulární biologii klíčové hlavně z hlediska kontaminace vzorků. Proto je součástí této „vědecké laboratoře“ skutečný laminární box a návštěvníci si mohou zkusit namíchat např. směs na polymerázovou řetězovou reakci (PCR). Pro kompletaci metodického postupu je zde pořízen jednoduchý PCR cykler. Vzorové výsledky PCR

www.mzm.cz

??????????

reakce jsou integrální součástí expozice našeho centra. V druhé části této laboratoře je k dispozici vybavení k mikroskopování sestávající z konvenčního mikroskopu (hodnocení mikroskopických skel) a stereoskopického mikroskopu (hodnocení 3D objektů). Oba mikroskopy jsou propojeny kamerovým systémem s dataprojekcí, což umožňuje názornou demonstraci jevů, jejich popis a také sdílení poznávání s dalšími návštěvníky. K mikroskopu jsou připraveny vzorky tkání a buněk zpracované různými typy barvení. Dalším prvkem této části expozice je interaktivní počítačová technika, která umožní skládání molekul DNA a RNA. Pro děti a širokou veřejnost jsou dostupné také tvůrčí hry formou puzzle – skládání DNA a RNA genetických písmen na principu komplementarity a včleňování organel do modelu buňky.

z Historického sálu zpět na Biskupský dvůr. Zde návštěvníka z muzea vyprovází tři genetické příběhy prezentované na pozadí objevů oceněných Nobelovými cenami za fyziologii a medicínu. Přestože Mendelův objev byl epochální, Nobelovu cenu nezískal. Ta je totiž udělována až od roku 1901 a kandidáta nelze nominovat posmrtně. Na Mendelův odkaz však řada nobelovských laureátů navazuje a hrdě se k němu hlásí. Našim záměrem bylo, aby návštěvnické centrum tvořilo také historicky autentické prostředí k pořádání doprovodných akcí zaměřených na propagaci a popularizaci vědy a výzkumu. Náš spolupracující odborný tým tvoří konsolidovaná skupina specialistů z regionu Brna, kteří mají

vazby na odborné kapacity v ČR i zahraničí. Věříme, že návštěvnické centrum bude vítaným zázemím hojně navštěvovaných populárně vědeckých akcí pořádaných dosud v nevyhovujících podmínkách a umožní rozvoj dalších aktivit motivujících mladé generace k poznávání atraktivního světa genetiky. Jiří Sekerák, Eva Matalová Foto MZM – Jan Cága

Zhruba miliardkrát zvětšený unikátní model ribosomu na povrchu jádra buňky.

Historický sál a moderní věda V Historickém sálu jsou představeny objevy významných osobností vědy a výzkumu z Brna a jihomoravského regionu. V rámci přednášek a dalších akcí (Mendel Forum aj.) bude Historický sál jedinečným prostředím k diskusi s těmito osobnostmi. Prostředí Historického sálu by mělo demonstrovat důležitost komunikace (věda nezná hranic) a také propojení teorie s praxí. Z tohoto důvodu je koncepce sálu upravena na možnost přestavby konferenční místnosti v rozsáhlou laboratoř. Ta bude využívána pro populárně vědecké akce s praktickými ukázkami laboratorních technik. Z Historického sálu lze v létě vstoupit na přilehlou terasu, která je věnována Mendelovým rostlinám. V prosklené části terasy návštěvníky přivítá portrét J. G. Mendela s fuchsií v ruce. Jistě stojí za zmínku, že jedna z fuchsií nese jeho jméno: prelát Mendel. Prohlídkovou trasu návštěvnického centra uzavírá schodiště vedoucí

www.mzm.cz

M revue

15

s

M výstavy

Tajemství kamenů barvy duhy Barva představuje u minerálů nejnápadnější znak, který bezprostředně zaujme pozornost. Není proto divu, že většina drahých a ozdobných kamenů je výrazně zbarvených. Byly to právě výrazné barvy minerálů, které vedly pracovníky mineralogického oddělení Moravského zemského muzea k vytvoření výstavy „Kamenná duha“. Záměrně však výstava ponechala stranou vysvětlení, proč jsou vlastně minerály různě zbarvené. Tady bychom totiž vstoupili do nesmírně složitého světa jejich fyzikálních a chemických vlastností. Mnohého překvapí, že podstatný už je rozdíl mezi tzv. barevnými a zbarvenými minerály. Ty první si podržují svoji barvu i v jemném prášku a nezřídka je proto už od pravěku využívali malíři, ty druhé po rozemletí mají barvu vždy bílou nebo našedlou. U barevných minerálů má barva přímou souvislost s chemickým složením. Například druhotné minerály mědi jsou modré a zelené, minerály s dvojmocným železem pak hnědé a žluté („hnědel“), s trojmocným železem pak červené („krevel“). Mnohdy jeden prvek může minerálům dodávat i zcela odlišnou barvu, třeba chrom sytě zelenou, vzácněji krásně červenou barvu atd. Častější je však případ, že minerály mají barvu závislou na uzavřeninách, často nerozlišitelných ani běžným mikroskopem. Týká se to např. i známého růžového křemene – růženínu. Odtud plyne také časté zklamání mnohých návštěvníků našeho oddělení, kteří ani nevěří, že všechny ty

16

pestré kamínky, které si dovezli z dovolené (někdy v kilogramových množstvích), jsou všechny pouhé „vápence nebo křemeny“, zbarvené červenými či hnědožlutými minerály železa. Když se chemické složení minerálů propojí s jeho fyzikálními vlastnostmi nebo třeba s vlivem radioaktivního záření, nastanou další barevné variace, dokonce i v rámci jediného krystalu. Přirozená radioaktivita s malou příměsí železa tak z křemene vytvoří jak hnědou záhnědu, tak i fialový ametyst. Skutečnou záhadou je nebesky modrá barva mramoru z moravské Nedvědice. Je zřejmě způsobena hlavně deformací krystalové mřížky zrn kalcitu, které jej skládají. Podobně vzniká z běžné bílé kamenné soli sůl krásně sytě modře zbarvená. Je však ironií, že kámen, který běžně pokládáme za nejdražší „drahokam“, tedy diamant, je převážně bezbarvý a některá zbarvení paradoxně mohou jeho cenu spíše snížit. Kde jde převážně o zájmy obchodní, vstupuje do hry barev minerálů i přímo člověk. Tak například pálením ametystu (v minulosti třeba pečením v chlebovém těstě) se vytváří ceněný žlutý citrín. Rumunští sběratelé – obchodníci dovedou zase vyrobit radioaktivním ozářením z nevalné záhnědy či obecného křemene vzácnější černý morion. Páskované brazilské acháty se často přibarvují anilinovými barvami (u českých achátů to prý nejde!). Ale to už je jiný příběh. (sh)

Věnováno osobnosti Pavla Haase Osobnost hudebního skladatele Pavla Haase (1899–1944) připomene v závěru letošního Roku české hudby výstava „Pavel Haas – Janáčkův nejnadanější žák“, kterou chce oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea připomenout 70. výročí úmrtí této výrazné brněnské osobnosti, jež významně zasáhla do vývoje české hudby 20. století. Tvůrci

výstavy, připravované do prostor Biskupského dvora, zaměřili svoji pozornost nejen na Haasovu tvorbu, ale i na jeho pohnutý a bolestný životní příběh. Bratr slavného prvorepublikového filmového herce Huga Haase byl perzekuován pro svůj židovský původ. V době nacistické okupace byl několik let vězněn v Terezíně. Tam se aktivně zapojil do kulturní činnosti, která obyvatelům ghetta přinášela útěchu a naději na přežití. Haasův život však nakonec vyhasl v plynových komorách Osvětimi. Na výstavě budou prezentovány unikátní skladatelovy rukopisy, obrazové a zvukové dokumenty a osobní předměty ze sbírek oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea i ze soukromého majetku. (op)

České marionety na Humprechtu Výstava Herectvo na drátech (Loutky českých potulných marionetářů ze sbírky Moravského zemského muzea), která se konala od května do října na zámku Humprecht, představila návštěvníkům historickou formu českého mario-

www.mzm.cz

??????????

Neuč orla létat

netového divadla. Připomněla výtvarnou podobu a technologii tehdy nejběžněji používaných loutek a dekorací, naznačila společenské postavení a funkci tohoto divadla. V loutkách představila vybrané produkty z dílen nejvýznamnějších řezbářských mistrů 19. a počátku 20. století, seznámila návštěvníky s druhy loutek, typologií postav a řezbářským rukopisem předních tvůrců. Mezi nejcennějšími exponáty zde byly k vidění loutky z dílny řezbáře Mikoláše Sychrovského z Mirotic, řezbářů Suchardů z Nové Paky, v Praze trvale žijícího Itala Josefa Allesiho a marionety moravských loutkářů a řezbářů Flachsů. Z mladších loutkáři uznávaných tvůrců pak řezby Jindřicha Adámka z Dobrušky a Vojtěcha Zacha z Kutné Hory. Aranžmá výjevů z tradičních her včetně autentických dekorací a ukázky rozmluv konkrétních postav evokovaly inscenační princip, stejně jako příznačný repertoár marionetového divadla. Naznačily také charakteristickou podobu a dikci původních loutkových ”komedií”. Výstava, jejímž autorem byl vedoucí oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea dr. Jaroslav Blecha a kterou toto oddělení realizovalo ve spolupráci se zámkem Humprecht, měla značný divácký ohlas. Za pět měsíců ji zhlédlo téměř pět tisíc návštěvníků. (jb)

www.mzm.cz

Obdivuhodně mnohostrannou osobnost nedávné historie brněnského divadla Petra Scherhaufera, od jehož předčasné (57 let) smrti v roce 1999 uplynulo letos patnáct let, připomíná výstava Neuč orla létat – Peter Scherhaufer v Divadle (Husa) na provázku otevřená do osmého února 2015 v Mramorových sálech Moravského zemského muzea. Autorky výstavy Veronika Valentová a Hana Ocetková z muzejního oddělení dějin divadla položily důraz na režijní činnost Petra Scherhaufera v brněnském Divadle Husa na provázku, jehož byl spoluzakladatelem a kde působil až do své smrti. Neméně pozornosti soustředily však také na jeho další aktivity v českém a slovenském prostředí. Životopisné údaje jsou doplněny řadou zajímavých materiálů a fotografií ze soukromého archivu Scherhauferovy rodiny, profesní aktivity tohoto česko-slovenského režiséra dokumentují dosud nepublikované fotografie ze soukromého archivu herce Pavla Zatloukala a archivů Centra experimentálního divadla, Loutkového divadla Radost a Národního divadla Brno. Kromě fotografií a reprodukcí osobních materiálů a dokumentů dokresluje Scherhauferovy aktivity audiovizuální program (prezentace fotografií, hudební připomínka jeho spolupráce se skupinou Progress Organization, Scherhauferovy výroky a dokument ČT režiséra Aleše Kisila). K nejcennějším počinům autorek výstavy patří skutečnost, že oslovily řadu bývalých Scherhauferových spolupracovníků a žáků s žádostí o krátkou a osobitou vzpomínku. Vznikla tak originální mozaika velmi osobních charakteristik, které dávají tomuto výstavnímu portrétu režisérské a pedagogické osobnosti emotivní rozměr. S těmito osobními charakteristikami se mohou zájemci seznámit nejen na samotné výstavě (autorem jejího designu je Václav Houf), ale také ve stejnojmenné doprovodné publikaci. Po dobu trvání výstavy pořádá oddělení dějin divadla několik průvodních pořadů, využívajících osobních vzpomínek Scherhauferových blízkých spolupracovníků, například besedy s prof. Petrem Oslzlým, prof. Milošem Štědroněm či hudební setkání se Zdeňkem Klukou ze skupiny Progres 2. (vv)

M revue

17

M výstavy

O světě tajemných Baltů S kulturou a dějinami pro nás málo známých oblastí osídlených evropským baltským etnikem, tedy Litvy, Lotyšska, Estonska a přilehlých oblastí severovýchodního Polska, seznámil návštěvníky Paláce šlechtičen úspěšný mezinárodní výstavní projekt Svět tajemných Baltů. Výstava, která zde byla otevřena od prosince 2013 do září 2014, patřila mezi organizačně a finančně nejnáročnější výstavy Moravského zemského muzea v posledních letech. Ústředním tématem výstavy bylo sledování vývoje geografického prostoru Pobaltí v 5.–16. století. Myšlenka výstavy, která se stala součástí dlouholetého programu mezinárodních projektů, věnovaných velkým světovým náboženstvím a méně známým evropským i mimoevropským kulturám, vzešla v roce 2012 z dílny emeritního pracovníka Moravského zemského muzea Oldřicha Neužila. Samostatná část nazvaná ''Pobaltí před Balty'' byla věnována prehistorickým nálezům, počínaje nejstaršími doklady osídlení z doby starší než 10 tisíc let před naším letopočtem. S druhou částí výstavy byla spojena linií, zdůrazňující a mnohdy překvapivě objevující kontakty pobaltského prostoru s našimi zeměmi ve všech pojednaných dějinných etapách. Historické téma výstavy bylo rozděleno do osmi hlavních kapitol. První dvě - „Cesty dávných bohů“ a „V kmenových společenstvích“ - přibližovaly etnogenezi baltských a ugrofinských kmenů (včetně vlivů vikingské expanze), jejich hmotnou kulturu, život i mytologii před přijetím křesťanství v raně historickém období. Kapitola „Christianizace křížem i mečem“ hodnotila křesťanské misie sv. Vojtěcha a sv. Bruna z Querfurtu, význam pruských biskupství, misijní činnost po pokřtění Litvy i úlohu českých panovníků Přemysla Otakara II., Jana Lucemburského a Karla IV. v rámci dlouhého procesu christianizace Baltů. Nepopiratelný význam námořního hanzov-

18

ního obchodu pro rozvoj sledovaného území byl zhodnocen v části příznačně nazvané „Pod plachtami za obchodem“. Úloze mocného Velkoknížectví litevského ve 13.–15. století a polsko-litevské unie v evropských politických, náboženských a kulturních dějinách byla pozornost věnována v oddílu „Litva mezi Cařihradem a Římem“. Následující dvě části „Na území řádu“ a „Na poli Grunwaldském“ reflektovaly činnost řádu německých rytířů v Pobaltí (včetně sledování jejich zázemí například také na Moravě), účast husitských vojsk i důsledky bitvy u Grunwaldu (Tannenbergu). Závěr výstavy nazvaný stručně „Jagellonci“ přibližoval společné dějiny středoevropských zemí i baltského prostoru v jednom kulturně-politickém a dynastickém celku, symbolicky končící bitvou u Moháče v roce 1526. Samostatně připravená prehistorická část ''Pobaltí před Balty'', jejíž koncept navrhl přední moravský archeolog Karel Valoch a dokončila kurátorka Zdeňka Nerudová, na řadě originálních exponátů seznamovala návštěvníky s doklady prvního osídlení sledovaného území lovci a sběrači po ústupu ledovce přibližně před 13 tisíci let, přibližovala komplikované procesy neolitizace i rozvoj kultur v době bronzové. Pozoruhodné byly doklady kontaktů a obchodu v této době, ať to byla di-

stribuce baltského jantaru přes naše území po tzv. Jantarové stezce do Středomoří nebo obchod s mědí a cínem, tehdejšími strategickými surovinami . Na mezinárodním projektu „Svět tajemných Baltů“ se s pracovníky MZM podílela Masarykova univerzita. Na předních vědcích její filozofické fakulty také ležela hlavní odborná práce při tvorbě výstavy. Scénářů se v jednotlivých částech ujali Pavel Boček, Tomáš Čapský, Libor Jan a Vaidas Šeferis ve spolupráci s dalšími kolegy. Díky úsilí zúčastněných autorů se nám podařilo ke spolupráci získat 33 muzejních a galerijních institucí, které naplnily výstavu více než 2 500 předměty. Největší podíl měla národní muzea ve Vilniusu a Rize, díky nimž mohl český divák poprvé v historii vidět neuvěřitelné bohatství hmotné kultury baltských kmenů před přijetím křesťanství v 5.–14. století, v mnohém velmi odlišné od světa raného středověku ve střední Evropě. Další řadě paměťových institucí v Polsku, Rakousku a v ČR jsme byli zase vděčni za poskytnutí exponátů jež dokumentovaly události známé již z psané historie. Nechyběla například přesná kopie známých románských dveří z Hnězdna s vyobrazením legendy o umučení sv. Vojtěcha, originály dřevěných jezdeckých štítů německých rytířů

www.mzm.cz

??????????

i umělecké památky připomínající složitý náboženský vývoj v pobaltských zemích. Součástí projektu je dvojjazyčná publikace s texty patnácti zahraničních i českých autorů, která i po nedávném ukončení výstavy bude dokladem úspěšné spolupráce šesti evropských zemí. Petr Kostrhun Zdeňka Nerudová

Mykény a střední Evropa Na období starší doby bronzové před více než 3500 lety, kdy pravěké společnosti střední Evropy navázaly kontakt s oblastí časně antických civilizací ve Středomoří (s egejskou oblastí, mykénskou kulturou), a na doklady těchto kontaktů na Moravě se zaměřili autoři výstavy Mykény a střední Evropa, která je od letošního 15. října do 16. srpna 2015 otevřena v brněnském Pavilonu Anthropos. Jejími autory jsou Milan Salaš z Moravského zemského muzea, Věra Klontza-Jaklová z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a Ladislav Olexa s Tomášem Nováčkem z Archeologického ústavu SAV v Nitře. Kurátorem výstavy (záštitu nad ní převzali velvyslanci Řecka a Slovenska spolu s ministry zahraničních věcí a kultury ČR) byl Petr Kostrhun. Kontakty pravěkých společností střední Evropy s oblastí časně antických civilizaci ve středomoří se projevovaly také na Moravě, a to nejen doklady obchodní činnosti (importy a výměna zboží po Jantarové stezce vedoucí povodím řeky Moravy), ale také snahou o napodobování architektury nejstarších mykénských měst nebo vyspělého stylu života. Civilizační propojení střední Evropy se starou řeckou civilizací na výstavě dokumentují archeologické nálezy z východního Slovenska – kostěná ochranná zbroj válečníků starší doby bronzové, která jednoznačně napodobuje vzory popsané například v eposu Ilias o trojské válce.

www.mzm.cz

Výstava obsahuje tři základní celky. První je věnován území Moravy ve starší době bronzové, tj. v době 2000 – 1500 let před naším letopočtem. Představeny jsou zde archeologické nálezy únětické a věteřovské kultury – keramika ze sídlišť, nálezy hrobových celků, obchodní i rituální depoty bronzových předmětů. Propojení území Moravy se středomořským světem dokládají importy zlatých šperků, napodobování keramických nádob, kostěné předměty nebo také specifický způsob pohřbívání dětí ve velkých keramických nádobách zvaných pithos. Druhá část výstavy prezentuje cenný soubor archeologických nálezů otomanské kultury z východního Slovenska s doklady ovlivnění časně antickými civilizacemi. Vystavena je například tvarově velmi zajímavá pravěká keramika z pohřebiště a opevněného sídliště v Nižné Myšli, kostěná zbroj, zlaté a bronzové předměty, ale také vzácný chlebový idol ze směsi hlíny a pšeničné mouky. Třetí celek je věnován časně antickým Mykénám, známé archeologické lokalitě na severovýchodě Peloponésu. Velké bohatství zdejších nálezů je, kromě velkoformátových fotografií a trojrozměrného modelu symbolu Mykén – tzv. Lví brány, prezentováno zejména originálními archeologickými nálezy a rovněž hodnotnými kopiemi neznámějších zlatých a kovových předmětů nalézaných v mykénských šachtových hrobkách (zlaté tepané čelenky, zlatá tzv. Agamemnónova pohřební maska, zlaté tepané číše z Vafia, bronzové zdobené krétské dýky, meč, atd.). Výstava vznikla díky spolupráci se slovenským Archeologickým ústavem Akademie věd v Nitře, Národním muzeem v Praze, Filozofickou fakultou Karlovy univerzity, Filozofickou fakultou Masarykovy univerzity, Jihomoravským muzeem ve Znojmě, Muzeem Brněnska, regionálním Muzeem v Mikulově a řadou dalších muzejních institucí, jejichž

originální sbírky jsou na výstavě prezentovány. Dětské muzeum MZM připravilo k výstavě interaktivní doprovodný program „Mykény – Bohové a bájní hrdinové“ určený školám. Vysvětlí, do jaké míry ovlivnila rodící se antická civilizace střední Evropu a co měla Morava společného s oblastí středomoří. K výstavě byla vydána doprovodná publikace s texty odborných scénáristů, které doplňují a rozšiřují téma výstavy. Petr Kostrhun

M revue

19

M výstavy

Co skrýval vrch Zlatník u Boskovic Už více než čtvrtstoletí drancovala zemi vojska mnoha armád a obyvatelé Moravy si dávno nebyli jisti ani svým majetkem, ani svými životy. Když dramatické události třicetileté války v polovině 17. století vrcholily, zabalil kdosi velmi majetný svoje cinkající jmění do uzlíku, uložil je do hliněného džbánu a uschoval v lese mezi Boskovicemi a Újezdem na bezpečné místo pod kamenem. Jenže události vzaly rychlejší spád a majitel šesti kilogramů stříbrných mincí si své peníze již nevyzvedl. Mince objevil hledač pokladů až roku 2010... Výstava „Boskovický poklad,“ otevřená v sálu Karla Valocha v brněnském Dietrichsteinském paláci od září 2014 do půli ledna 2015, představuje to, co z pokladu zbylo. Nezůstal bohužel úplný, protože nálezce poklad neodevzdal a pokusil se jej rozprodat. Policii ČR se podařilo zachránit jen jeho část – džbán a 2 267 stříbrných mincí, které přešly do sbírek Moravského zemského muzea a nyní jsou představeny veřejnosti. Dochovaná část pokladu o hmotnosti 1,632 kg je složena z různých typů stříbrných mincí původem z mnoha evropských zemí. Mince rovněž reprezentují široké časové období od druhé poloviny 14. století až po 40. léta 17. století. Jsou to především drobné a střední mincovní nominály od Karla IV. (1346-1378) až po Ferdinanda III. (1637-1657). V největším počtu jsou v depotu dochovány mince salcburských arcibiskupů, vý-

20

znamnou část tvoří mince z českých a rakouských zemí. Pestrá je i směsice drobných a středních nominálů z německých zemí. Složení nálezu doplňují mince nizozemské, polské, uherské, švýcarské nebo i ražba papežská. Vedle běžných ražeb, dochovaných ve velkém množství, jsou zde i mince vzácnější a u nás málo známé. Rozchvácený poklad se stal bohužel i ukázkou zničení významného historického pramene a našeho kulturního dědictví. Až na patagon Filipa II. Španělského (1556-1598) z roku 1572 zde chybí velké stříbrné tolarové ražby, které původně byly součástí pokladu. Ve své komplexnosti by se depot stal jedním z největších moravských mincovních nálezů z období třicetileté války. Výstava Boskovický poklad má ovšem dvě části. Ta druhá představuje mincovnictví v období třicetileté války

na Moravě tak, aby návštěvník získal ucelený přehled o tomto období. Vystaveny jsou zde ukázky mincí z první poloviny 17. století, například vzácné ražby moravských stavů (1619-1620), mincovního konsorcia Hanuše de Witte (1622-1623), olomouckého biskupa kardinála Františka z Dietrichsteina (1599-1636) a další ražby ze sbírek numismatického oddělení MZM, doplňující představu o tom, jaké mince byly tehdy na Moravě raženy, čím se platilo a jaké byly také tehdejší ceny a mzdy. K výstavě byl vydán katalog, ve kterém jsou kromě nálezových okolností a složení pokladu publikovány i vybrané mince s podrobnějším popisem. Dagmar Grossmannová

www.mzm.cz

s

Čeští vojáci na bojištích Velké války Švejkové v rakouských uniformách? Letošní sté výročí vzplanutí první světové války, která výrazně změnila někdejší geopolitickou mapu Evropy a byla ukončena vznikem Československé republiky a dalších států, dalo podnět k veřejné diskusi o tématu, jež u nás bylo v desetiletích po první i druhé světové válce výrazně zkresleno několikerým selektivním pohledem na naše české vojenské dějiny. Těm, kteří se zapojili do řad legionářů, dal poválečný vývoj za pravdu jako síle, o kterou se mohla opřít naše zahraniční národní akce, usilující o samostatnou republiku. Hrdinství těch, kteří splnili svoji přísahu císařskému domu a obětovali životy nebo zdraví za svoji rakousko-uherskou domovinu, bylo zasunuto do historického nevědomí. Brzy však další politický vývoj na mapě střední a východní Evropy sebral historické zásluhy i legionářům na východě. Přesněji těm, kteří se nedali do služeb bolševiků jako svobodník Jaroslav Hašek z českobudějovického jedenadevadesátého pluku, zajatý 24. září 1914 nedaleko ukrajinského Dubna. A tak jediným přijatelným obrazem českého vojáka na bojištích Velké války se nakonec nechtěně stal hrdina Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka. Věčně nespokojený a nadřízené zlehčující ulejvák, který vlastně nikdy nechtěl bojovat. Zbavit české vojáky nálepky Švejků určitě nebude lehké. Naštěstí již vychází vojenská literatura, která nám tuto kapitolu našich dějin přibližuje a vysvětluje bez ideologických předsudků. Připomeňme si, jak to tehdy vlastně bylo…

České země v monarchii „...Do války šli jako beránci, bojovali jako lvi a když byli poraženi, radovali se jako malé děti...“ Takto velmi výstižně charakterizoval české vojáky bojující v letech 1914-1918 jistý rakouskouherský generál. Z čeho plynula tato charakteristika českých vojáků, bojujících za zájmy monarchie?

www.mzm.cz

Země Koruny české (Čechy, Morava a Slezsko) tradičně představovaly kromě hospodářského a průmyslového potencionálu i zdroj lidských rezerv. Více než tři staletí zdejší vojenští odvedenci pomáhali zachraňovat monarchii v nejtěžších chvílích: v dobách tureckého nebezpečí během 16. a 17. století, za třicetileté války, v období napoleonských válek, při pru-

ských vpádech roku 1759 nebo 1866. V těchto konfliktech čeští odvedenci do habsburské armády bránili území proti vpádům nepřátel. Na počátku první světové války byla však situace úplně jiná. Rakousko-Uhersko bylo v roce 1914 mnohonárodním státem rozděleným na země Předlitavska a Zalitavska, ve kterém žilo bezmála 53 milionů obyvatel. Už v roce 1867 došlo k rakousko – uherskému vyrovnání na úkor slovanských obyvatel monarchie. Tím se vyostřilo vnitřní národnostní napětí. Čeští vojáci nemohli sdílet válečné nadšení Němců a Maďarů nad vyhlášením války Srbsku a Rusku. Česká společnost prošla koncem 19. století vlastním národním obrozením. Srbské království mělo sympatie Čechů za svůj boj proti turecké nadvládě na Balkáně, Rusko bylo považováno za ochránce slovanských národů. Dvojnásobná vražda na následnickém páru v Sarajevu vyvolala však v českém národě mnoho emocí. Již proto, že vévodkyně z Hohenbergu byla původem česká hraběnka Žofie Chotková a následník trůnu František Ferdinand d´Este se netajil záměrem federalizovat po svém nástupu na trůn Rakousko-Uhersko. Vyhlášení války Srbsku bylo považováno za jakousi trestnou výpravu, která skončí „ do švestek“. Ale srbská

M revue

21

??????????

Mobilizovaní příslušníci rezervního praporu pěšího pluku č. 8 před odjezdem na frontu 2. listopadu 1914. Foto archiv historického oddělení MZM

armáda kladla houževnatý odpor. Čeští vojáci se na územní Srbska setkali s partyzánskou válkou za účasti žen i dětí a obě strany se dopouštěly válečných ukrutností. Vstupem dalších států do války se zpočátku lokální střetnutí stalo celosvětovým konfliktem. Brzy žádná z bojujících stran neměla dostatek sil k přemožení protivníka a válka ofenzívní se začala měnit na válku poziční. Zázemí bylo šokováno množstvím padlých a raněných vojáků, kteří začali plnit provizorní nemocnice ve všech městech monarchie. Byl zaveden přídělový systém, lidé strádali, zázemí se plnilo uprchlíky z Haliče a jižního Tyrolska i válečnými zajatci. Český voják si začal uvědomovat, že to není jeho válka. Kdo by také dobrovolně a s úsměvem na rtech chtěl zemřít za cizí národní zájmy? Naše země tentokrát nebyla napadena cizím vojskem. Právě naopak, válka se odehrávala mimo naše území. Český voják ji stále více chápal jako válku Němců a Maďarů, kteří dávali najevo, že po vítězství ještě více upevní svoje postavení na úkor slovanského obyvatelstva Rakouska-Uherska. Válka se stávala

22

českému národu cizí a myšlenka vzniku nového samostatného státu pomalu nacházela svoje zastánce. Země Koruny české však tradičně patřily k pevnému jádru monarchie. Čeští vojáci plnili rozkazy vždy svědomitě, což bylo barvitě popsáno v rakouské patriotické literatuře, propagující armádu. Dokazují to také tradice uniformovaných spolků vojenských vysloužilců. V roce 1908 jich bylo v Čechách 797, na Moravě 193 a ve Slezsku 39. Mimo tyto organizace existovalo na našem území dalších 15 podobných domobraneckých spolků. Další početnou skupinou byly uniformované měšťanské střelecké sbory, kterých bylo v Čechách 156, na Moravě osm, ale na všech zbylých územích monarchie pouze 49. Téměř v každém městě působily další civilní střelecké spolky, připravující své členy k vojenské službě. Jen na Moravě bylo 67 takových spolků.

České dezerce?! Válka se nevyvíjela podle představ rakousko-uherského generálního štábu.

Srbská armáda odrazila útok a dokonce přešla do ofenzívy. Na konci roku 1915, po vstupu Bulharska do války, bylo však Srbsko poraženo. Do srbského zajetí se dostalo přes 100 tisíc rakousko-uherských zajatců, z nichž 73 tisíc zažilo v prosinci 1915 ústup srbské armády k pobřeží Albánie. Kromě nedostatku potravin byli sužováni zimou a střevní epidemií. Kdo nemohl vysílením pochodovat, stal se snadným terčem pro srbské vojáky a místní obyvatelstvo. Během přesunu se sice několika tisícům zajatců podařilo uprchnout, ale k moři jich nakonec dorazilo pouhých 33 tisíc. V jejich řadách pochodovalo několik tisíc Čechů, z nichž mnozí zde také zahynuli. Byl to největší masakr českých vojáků v novodobých válečných konfliktech. Podobná situace byla na východní frontě, kde rakousko-uherská armáda nebyla schopna čelit náporu ruské armády, kterému se začalo říkat „ ruský parní válec.“ Množily se dezerce a vůbec nechuť k bojování. Přesto většina vojáků musela držet svoje postavení podle starého válečného hesla „ zabij, nebo budeš

www.mzm.cz

??????????

zabit. “ Při jednom takovém ruském útoku v Karpatech 3. dubna 1915 padla do zajetí část pražského pěšího pluku č. 28, který zde narychlo obsadil špatně vybudované postavení. Začala se tvořit legenda, že pluk dezertoval dobrovolně, dokonce za asistence plukovní hudby. To vedlo císaře Františka Josefa I. k rozpuštění jednotky a celá událost posloužila protičeským náladám, živeným německými a maďarskými nacionalisty. Až koncem roku 1915 se vysvětlilo, že pluk nezběhl, ale nacházel se v beznadějné zásobovací a takticko-strategické situaci. Těsně před bojem byl doplněn nezkušenými nováčky a z údajného počtu 1300 dezertérů se do ruského zajetí dostalo 900 mužů. Zbytek byl zraněn. Také velitel pluku pplk. Florian Schaumeier v rozhodném okamžiku přestal velet a stáhl zálohy. Pluk byl obnoven a jednotce vrácen prapor. Nepravdivé tvrzení o de-

zerci však bohužel po roce 1918 šířila i legionářská a později také komunistická literatura. Do podobné situace se při ruských ofenzívách dostaly i mnohé pluky s převahou německy nebo maďarsky mluvícího mužstva, ale nevyvolalo to takovou negativní odezvu. Vládní kruhy ve Vídni chtěly patrně dokázat svému německému spojenci, že úpadek bojové morálky na frontě způsobují Slované a omluvit tak katastrofální vývoj na východní frontě.

Češi patřili k oporám armády Dne 23. května 1915 vyhlásil bývalý italský spojenec válku RakouskuUhersku, což bylo chápáno jako zrada. Čeští vojáci považovali Italy

za svoje nepřátele již od dob maršála Radeckého a právě na italském bojišti nejvíce prokazovali svou loajalitu. Nedocházelo zde k takovým dezercím jako na východní frontě, ačkoli zákopové boje u řeky Soči nebo v Dolomitech byly stejně kruté jako na západní frontě. Mnozí zde dokonce vzpomínali na klidnou frontu na východě, která se nemohla srovnat s masivními italskými dělostřeleckými přepady. Boje na sočské frontě trvaly neuvěřitelných 888 dní a zahynulo zde nebo bylo zraněno na italské frontě 985 tisíc vojáků, na rakouské straně 436 tisíc vojáků. Počet padlých a zraněných českých vojáků se odhaduje na 40-70 tisíc. Na italské frontě patřili Češi k oporám armády. „... Tito Slované, kteří se na ostatních frontách masově vzdávají, bijí se na naší frontě s obzvláštní neústupností. Stačí uvést Čechy, kteří se s nedostižnou houževnatostí brá-

Čeští vojáci u svých ubikací v Karpatech. Foto archiv V. Schildbergera

www.mzm.cz

M revue

23

??????????

24

www.mzm.cz

??????????

Brněnský zdravotnický personál čeká na příjezd vlaku s raněnými z fronty. Foto archiv Ing. V. Filipa

www.mzm.cz

M revue

25

nili a raději se v kavernách nechali zabít, než aby se vzdali.“ Tak charakterizovalo české vojáky italské velení během 11. bitvy na Soči. V říjnu 1917 se fronta přesunula až k řece Piavě, ale tam se již projevila opotřebovanost rakousko-uherské armády, daná špatným zásobováním a celkovou hospodářskou a politickou situací v monarchii. Rakousko-Uhersko mobilizovalo za války devět milionů mužů (z českých zemí 1,537 milionu – z toho počtu 978 tisíc Čechů). Zranění utrpělo 3,62 milionu vojáků (z toho počtu 713 tisíc z českých zemí), z nichž bylo 454 tisíc Čechů. Do zajetí padlo 2,2 milionu vojáků (z toho počtu 433 tisíc z českých zemí), z nichž bylo 276 tisíc Čechů. Ruským zajetím prošlo 1,737 milionu vojáků, srbským 108 tisíc a italským na konci války přes 400 tisíc vojáků. (Ne každý voják z českých zemí byl Čech, každý třetí se hlásil k německé národnosti). Podle odhadu rakouského ministerského tajemníka Německého státního úřadu pro vojenství Wilhelma Winklera, který vedl přesnou statistiku ztrát do roku 1917, padlo ze zemí Koruny české 138 128 vojáků hlásících se k české národnosti a 150 281 vojáků hlásících se k národnosti německé. Celkový počet padlých vojáků rakousko-uherské armády je udáván 1,46 milionu ( z toho 10 tisíc padlo nebo bylo zraněno na západní frontě) a 400 tisíc civilistů zemřelých na válečné útrapy. Čeští vojáci v řadách rakouskouherské armády prošli skoro všechna bojiště Velké války. Byli nasazeni především na srbské, ruské a italské frontě, bojovali v Albánii, Rumunsku a na soluňské frontě. Dělostřelci byli nasazeni k pomoci turecké armádě na poloostrově Gallipoli a v Palestině. Koncem války byl na pomoc německé armádě nasazen rakousko-uherský XVIII. armádní sbor v oblasti St. Mihiel u Verdunu. Kromě ruského, italského a srbského zajetí někteří vojáci zažili zajetí britské, francouzské a několik námořníků dokonce čínské a japonské. Čeští vojáci po staletí bojovali za habsburskou monarchii se ctí

26

a houževnatostí. Také během Velké války se v drtivé většině projevili jako stateční a loajální příslušníci své rakousko-uherské domoviny, přestože počátkem 20. století museli bojovat vlastně za cizí zájmy. Monarchie však doplatila na svoje osudové politické a vojenské chyby. Její armáda, která vyprovokovala předem prohraný boj, kapitulovala 3. listopadu 1918.

Zrod čs. legií a legionářská tradice Již v srpnu 1914 vznikla v Rusku tzv. „Česká družina“, složená z českých emigrantů s rakousko–uherským občanstvím, kteří chtěli bojovat na straně Ruska proti Rakousku-Uhersku. Z této jednotky se po příchodu mnoha českých zajatců zformovala Československá brigáda, pozdější základ čs. legií na Rusi. Další legie vznikla 23. srpna 1914 ve Francii z 1. roty „Nazdar“ praporu C 2. pochodového pluku Cizinecké legie, hlavně z členů Sokola žijících ve Francii. V lednu 1917 byl založen Československý dobrovolnický sbor v Itálii, složený rovněž ze zajatců. Vstupem do legií mnozí zajatci vyjadřovali myšlenku boje za zřízení samostatného česko-slovenského státu, ale také se chtěli vyhnout nelehkým podmínkám zajateckých táborů. Pro další to byla jedna z možností, jak se dostat domů. Množství čs. dobrovolníků - legionářů, kteří začali bojovat v zahraničí za nový samostatný stát, je však v ostrém kontrastu s počtem českých vojáků padlých za Rakousko-Uhersko. Jejich počty byly následující: Rusko – 60 109 mužů, padlo 4 112. Itálie - 19 476 mužů, padlo 725. Francie – 9 367 mužů, padlo 560. Legionáři představovali jen 7,62 % z počtu vojáků z českých zemí nasazených během války. Uvedená čísla však nemůžeme jednoduše statisticky porovnávat, protože legie byly formovány ze zajatců a Čechů žijících v zahraničí (11 tisíc osob), kteří se dobrovolně přihlásili do vo-

jenské služby, nikoli z armádních odvedenců. V dnešní době uvedené porovnání zbytečně vyvolává plno emocí mezi zastánci monarchie i legionářské tradice. Po skončení války začala nová československá armáda budovat své vojenské tradice právě na čs. legiích (hlásila se samozřejmě i ke středověkému husitskému odkazu). Zákonem bylo zakázáno nošení bývalých rakousko–uherských vyznamenání, uniforem, praporů a mnoho historických polovojenských sborů a spolků se muselo přeměnit v civilní organizace. Mezi civilním obyvatelstvem byla příliš živá vzpomínka na válečná utrpení – prakticky nebylo rodiny, v níž by za války někdo nepadl, nebyl zraněn nebo zmrzačen. Německé obyvatelstvo v pohraničí nové republiky se navíc nemohlo vyrovnat se ztrátou svého bývalého výsadního postavení. Na vojáky sloužící v rakousko-uherské armádě bylo zkrátka

www.mzm.cz

??????????

Slavnostní nálada na brněnském nádraží před odjezdem na frontu. Foto archiv Ing. V. Filipa

Bez ideologických předsudků

nutno z těch či oněch důvodů zapomenout, lhostejno, k jaké národnosti se hlásili. Naopak legionáři dostávali za svoje vojenské zásluhy přednostně místa v různých státních nebo městských úřadech. Mnoho českých mužů však nemohlo tak rychle zapomenout na své prožitky ve válce a hlavně na svá vyznamenání, získaná za statečnost v boji. V roce 1937 vznikl v tehdejším Československu Svaz vojáků z fronty, který sdružoval bývalé příslušníky rakousko-uherské armády, ale tato organizace byla za nacistické okupace v roce 1940 přeměněna v kolaborantský Český svaz válečníků, který spolupracoval s nacisty. K dalšímu vyhrocení došlo po osvobození a hlavně po Únoru 1948, kdy byly pro změnu zavrženy legionářské tradice a do popředí se dostali pouze ti, kteří přeběhli k bolševikům. Bylo jich přes 10 000 a patřil k nim i již zmíněný autor ro-

www.mzm.cz

mánu Osudy dobrého vojáka Švejka Jaroslav Hašek. Český voják bývalé monarchie se za této situace stal v tom lepším případě revolucionářem, buřičem nebo nespokojeným a nespolehlivým rebelem, v tom horším ulejvákem, zbabělcem a zrádcem. Legionáři byli vyobrazováni jako spolupracovníci ruských bělogvardějců, kteří se v době revoluce měli dopouštět těch nejhorších zločinů na ruském národě. Naše vojenské tradice byly připomínány od období raného středověku přes husitské bojovníky až k bojům I. čs. armádního sboru v SSSR. Několik staletí našich dějin a mnoho osobností, které se nějak vepsaly do evropské vojenské historie, bylo vymazáno nebo se o nich psalo jen okrajově. Stejně dopadli i ti, kteří se za druhé světové války proti německým okupantům postavili se zbraní v zahraniční armádě na Západě nebo v řadách prozápadního domácího odboje.

V dnešní době se již mohou uplatnit různé pohledy na naši vojenskou historii. Bohužel se objevují názory, že legie vlastně vůbec nemusely existovat. Vždyť po rozpadu Rakouska-Uherska vznikly i státy jako Polsko nebo Jugoslávie, které v takovém rozsahu vojenské jednotky neměly! Víme však jistě, že po vzniku republiky v letech 1918 – 1919 pomohli hlavně italští a francouzští legionáři v pohraničních bojích s Polskem a Maďarskem a také při potlačování nepokojů v německém pohraničí. Díky jejich bojovým zkušenostem mohla mladá republika své hranice uhájit. Stejně jako obraz legionáře, také obraz českého vojáka, bojujícího „za císaře pána a jeho rodinu“, zajisté patří do našich vojenských dějin. A také si zaslouží být vzpomenut i v tradicích současné Armády České republiky. Tento názor se nemusí líbit jak zastáncům habsburské říše, tak legionářských tradic. Naštěstí však již skončila doba zavírání očí před některými skutečnostmi a nic nebrání volné výměně názorů na naši historii. Je dobře, že většina českých muzeí a galerií připomíná letošní výročí války výstavami. Mnoho měst a obcí opravilo svoje pomníky, ať již připomínají předky padlé v boji za habsburskou monarchii nebo československé legionáře. Uctíváme památku všech našich padlých na frontách Velké války. Vlastimil Schildberger

M revue

27

s

Před oponou – za oponou

Sametové čtvrtky, aneb Síla slova Žáci arcibiskupa Metoděje, Jan Amos Komenský, Ivan Blatný, Ferdinand Peroutka, Pavel Tigrid, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, Jan Trefulka, Ota Filip, Jiří Gruša, Pavel Kohout, Milan Uhde… – co tyto osobnosti spojuje? Strach mocných před jejich intelektem a talentem, schopným oslovit. Zákazy a ostrakizace, nebo dokonce exil, znemožnění práce ve vlasti, ztráta čtenářů v rodném jazyce, ochuzení kulturních dějin státu. Tento motiv sledujeme v literární historii našeho území od počátků až po naše dny. Motiv slova, které má moc. Jen tak se mohla formulace z textu učitele národů stát součástí popkultury o tři století později a dojímat i podněcovat k činům v roce 1968 i 1989. Motto letošního muzejního podzimu – nahlédnutí do zázemí muzejní práce – nabídlo nám možnost představit Centrum kulturních dějin 20. století - náš nejnovější, bohatě se rozvíjející fond, shromažďující materiál osobností z okruhu disentu a exilu. Od převratného sametového listopadu uplynulo letos již dvacet pět let… - čtvrtstoletí! K nevíře. Kdo jsme byli přítomni, stále cítíme tu dobu v zádech, zdá se nám nedávná. A přitom už dospěla další generace, která nejen že neprožila poměry před rokem ´89, ale ani onen bouřlivý listopad. Naše „čtvrtky“ provedly návštěvníky všemi etapami

Pavel Kohout, prozaik, dramatik a režisér, 16. 10. vyslovil mj. přesvědčení, že spisovatelem se nemůže stát nikdo, kdo předtím nebyl čtenářem.

muzejní práce, a to ve zpětném sledu: první na cestě byla stálá expozice písemné kultury na našem území (tedy výstava jako finální stadium života sbírkového předmětu),

„Uvědomil jsem si, že jediná cesta je vypsat se z toho. Když jsem byl zbaven možnosti jednat, přepnul jsem na režim: pozoruju – pamatuju – zaznamenávám – napíšu.“ (Pavel Kohout o situaci po vystoupení Charty 77) následovala prohlídka zmíněného Centra s muzeáliemi v různém stupni zpracování a v závěru vstoupil návštěvník v přímý kontakt s „původci“ materiálu: Takové debaty vedeme vždy, když se rozhodujeme, co a kdy bude předáno. Všichni naši hosté zasáhli početné publikum energií a moudrostí. Paní

Barbara Day, představitelka Vzdělávací nadace Jana Husa z Velké Británie, vzpomněla 2. 10. na organizaci bytových přednášek; na snímku s Martou Mrázovou, průvodkyní pořadem .

28

Barbara Day, spolupracovnice britské Vzdělávací nadace Jana Husa, pomáhala v normalizační době organizovat v tehdejším Československu tajné přednášky: mladému po-

sluchači muselo znít neuvěřitelně, že významní vzdělanci, mnohdy univerzitní pedagogové, byli nuceni vydávat se za turisty a do Brna raději jezdit přes Vídeň (neboť v Praze na letišti by si jich Státní bezpečnost všimla). Milan Uhde (taktéž pedagog: před listopadem v soukromých bytových přednáškách, poté na Filo-

Milan Uhde, spisovatel, politik a pedagog, 9. 10. hovořil o těžkostech minulosti a pojmenoval i problémy dneška.

www.mzm.cz

?????????? zofické fakultě Masarykovy univerzity) o týden později s temperamentem divadelníka komentoval současnost, na žádost auditoria pak vzpomínal na spolupracovníky a své učitele, např. literáty v redakci Hosta do domu. V pořadí třetí host Pavel Kohout hovořil o tom, jak se vyrovnával s tlakem policejních výslechů po vystoupení Charty 77, vzpomenul vídeňských let, kdy spolupracoval s nedávno zesnulým Pavlem Landovským (pro mnohé z diváků jistě bylo překvapením, že jako režisér natočil německy mluvený film Ucho podle předlohy Jana Procházky, s tímto hercem v roli tajného policisty), a připomněl, že demokracie nemůže být lepší než lidé, kteří ji tvoří. Historik Jan Tesař byl nucen dlouhá léta působit v zahraničí. Hovořil o protirežimních akcích po roce 1968 a upozornil na úskalí studia policejních dokumentů, které mohou záměrně dezinformovat. Pátý sametový čtvrtek, při kterém byly představeny první svazky souborného díla Jiřího Gruši, byl věnován nedožitým 76. narozeninám tohoto spisovatele a politika; zastoupila ho manželka Sabine (průvodcem a tlumočníkem setkání byl překladatel Mojmír Jeřábek). K tomuto cyklu jsme připravili speciální malou výstavku: několik vitrín představilo jak naše hosty (rukopisy, korespondencí, knihami a fotografiemi), tak onu dobu (ukázkami tehdejšího oficiálního i neoficiálního tisku nebo odznaků, které se hrdě nosily, a také listopadovými letáky, mnohdy malými klenoty pregnantnosti a vtipu). A na stolku byly k dispozici zásadní texty: faksimile Charty 77 (všichni naši hosté byli jejími signatáři, Pavel Kohout navíc spoluautorem), Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975 (na nějž se Charta odvolávala) a také neslavně proslulý článek deníku Rudé právo, který v lednu 1977 určil dikci oficiálního stanoviska státu k těmto občanům. Tímto se též hlásíme do současné nervózní diskuse na téma zda a co a jak mnoho číst, do jaké míry je vůbec třeba znát literaturu a umět

www.mzm.cz

vnímat psaný text: zmíněné dokumenty zřetelně odhalují, jak velkou moc má slovo. Tehdejší oficiální struktury byly vyděšeny jen tím, že někdo je schopen přehledně formulovat názor a logicky argumentovat. Jen tím, že klidně a věcně usvědčovali režim ze lži, stali se pro něj autoři a signatáři nebezpečnými. Kdo čte, ten totiž získává jak poznatky (argumentační arzenál), tak slovní zásobu (schopnost přesně pojmenovat) a samozřejmě si mimoděk tříbí styl. Proto všechny totalitní režimy umlčují a vězní vzdělance. I proto jsme uspořádali cyklus Sametových čtvrtků: abychom veřejnosti, v dnešní záplavě verbálního balastu a myšlenkové přibližnosti, připomněli, jak velkou sílu má psané a vyřčené slovo. (hk)

Josef Podpěra – botanik, zajatec a profesor

Od smrti profesora Masarykovy univerzity Josefa Podpěry uplynulo šedesát let. Jeho osobnost jsme si devátého října připomněli přednáškou

docenta Petra Bureše z Ústavu botaniky a zoologie již zmíněné univerzity. Přednášku a rozsahem nevelkou výstavu Podpěrových odborných prací jsme uspořádali v knihovně botanického oddělení Moravského zemského muzea ve spolupráci s Českou botanickou společností. Burešova odborná přednáška o životě a práci významného botanika rozhodně nebyla únavná a suchopárná. Vhodně ji okořenil citacemi autentických textů, ukázkami dopisů a fotografií z různých etap Podpěrova života. Navíc přidal i špetku „cimrmanologického“ humoru. Kdo tedy byl Josef Podpěra? Narodil se 7. 11. 1878 v Jílovém u Prahy, vystudoval gymnázium a následně Karlo-Ferdinandovu univerzitu, kde v roce 1903 dosáhl doktorátu filosofie na základě dizertační práce Monografická studie o českých druzích rodu Bryum. Po zkušebním roce na gymnáziích na Královských Vinohradech a v Novém Bydžově byl roku 1903 jmenován profesorem na gymnáziu v Olomouci. Zde podnikal mnohé exkurze, započal s bryologickým (mechařským) výzkumem Moravy a byl velmi činným členem Klubu přírodovědeckého v Prostějově i ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Přednášel a publikoval výsledky bryologických průzkumů Moravy. Do Brna přišel v roce 1908, kdy nastoupil na reálku v Křenové ulici. Zde opět rozvinul svoji činorodost, tentokrát prací pro Klub přírodovědecký v Brně a v Komisi pro přírodovědecké prozkoumání Moravy. Vedle toho se stal v r. 1909 konzervátorem Moravského zemského muzea, v roce 1912 ředitelem jeho sbírek botanického oddělení a stál při založení České botanické společnosti. Když vypukla 1. světová válka, byl povolán do armády a r. 1915 zajat ruskými vojsky. I jeho zajetí se však odvíjelo v botanickém duchu. Byl přidělen do muzea v Ufě na jižním Uralu, kde uspořádal rozsáhlý herbář, podnikal exkurze, sbíral mechy a játrovky, přednášel o léčivkách. Když Ufou procházely československé legie, přihlásil se do jejich služeb a působil v jejich Epidemiologickém

M revue

29

Před oponou – za oponou

a bakteriologickém výzkumném ústavu. Díky postupu legií působil na univerzitě v Tomsku, později v Krasnojarsku a Vladivostoku. Zpátky domů odjel roku 1920 cestou přes Ameriku. Záhy po návratu byl jmenován řádným profesorem všeobecné a systematické botaniky na nově budované Masarykově univerzitě. Tehdy měl Podpěra 42 let a byl již vůdčí osobností moravské botaniky respektovanou také v zahraničí. Založení univerzitního ústavu představovalo nejen začátek výuky, ale také herbářové sbírky a knihovny (na konci prvního roku měla již více než 1350 inventárních čísel a herbář téměř 32 tisíc položek). Dalším Podpěrovým úkolem bylo založení botanické zahrady, v jejíchž sklenících roku 1924 poprvé vykvetla viktorie královská. Vedle práce pro univerzitu se podílel na činnosti Klubu přírodovědeckého a pracoval v Komisi pro přírodovědecký výzkum Moravy a Slezska. V srpnu r. 1928 se oženil s Annou Kunovskou (nar. 1904 v Olomouci), která byla posluchačkou přírodních věd Masarykovy univerzity. Josef Podpěra byl jmenován děkanem Přírodovědecké fakulty a rektorem Masarykovy univerzity. Účastnil se mnoha tuzemských i zahraničních konferencí. Švédský tisk, který popisoval mezinárodní fytogeografickou exkurzi konanou ve Švédsku a Norsku, s humornou nadsázkou popsal

30

československého vědce: „...přijde jako velká voda, jeho červený obličej září tučným zbožňováním slunce. Je to obrovská pivoňka ... Podává-li ruku a pozdraví-li, zní to jako Servus, stará páro a ukončeme to co možná rychle, jsou tu důležitější věci na práci. Hřmotně nese se tón jeho tahací harmoniky (zpívající) o kráse Švédska, o osadách a lidech, které viděl, o půvabu cesty, o mravech a zvycích, které nejsou známy v Brně...“ Za 2. světové války byl penzionován. Tehdy pracoval na díle Conspectus muscorum europaeorum (vydáno bylo po jeho smrti) a vyšla část jiného jeho životního díla – Bryum generis monographiae prodromus. Po osvobození pokračoval v pedagogické a vědecké činnosti do školního roku 1950/51, který pro něj byl posledním. Věhlasný brněnský botanik napsal téměř 200 původních prací, týkajících se několika oborů botaniky (zejména fytogeografie a bryologie). Je autorem asi 150 referátů o literatuře. Josef Podpěra zemřel 18. 1. 1954 a byl pohřben na brněnském Ústředním hřbitově. Tam jsme se společně s kolegyněmi a kolegy botaniky vydali, abychom uctili jeho památku. Díky šťastné náhodě jsme zjistili, že náhrobní deska se jménem J. Podpěry a jeho manželky A. Podpěrové byla přenesena na hrob rodiny Brejlových v Brně-Židenicích, kam byla přestěhována i urna A. Podpěrové. Podpěrův hrob zůstal na původním místě. Svatava Kubešová

Kuxova Fauna Moravy stále slouží Byl jedním z posledních zoologů s encyklopedickými znalostmi oboru, pozoruhodného přehledu a schopnosti rozpoznat nejdůležitější problémy hodné pozornosti. Osmého ledna 2015 uplyne neuvěřitelných dvacet pět let od chvíle, kdy RTDr., Ing. Zdeněk Kux, CSc. zemřel. Patřil mezi ty šťastné lidi, kterým se zaměstnání stalo koníčkem, nebo naopak?

Ke své profesi zoologa byl snad předurčen již svým rodinným původem. Především však využíval příležitostí, které se mu během života naskytly ke stálému rozšiřování a prohlubování znalostí. Narodil se 28. 9. 1923 v Rachovu na Podkarpatské Rusi v rodině lesníka, takže s přírodou byl svázán již od dětských let a během svého života měl možnost ji postupně poznávat v Karpatech, Krkonoších a Orlických horách, později na jižní Moravě. V důsledku uzavření vysokých škol za okupace nemohl studovat. Nastoupil tedy po maturitě na obchodní akademii jako dělník v Lesním závodě Mikulčice. Ke studiu na Lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně se zapsal až po válce. Během studií pracoval jako asistent s pověřením obnovit válkou poškozenou Biologickou stanici vysokých škol brněnských v Lednici. Obě tyto příležitosti mu umo-

žnily postupně se stát výborným znalcem jihomoravských lužních lesů a mokřadů. Po absolutoriu vysoké školy v roce 1950 nastoupil Zdeněk Kux na uvolněné místo vedoucího zoologického oddělení v Moravském muzeu, kde v pilné práci setrval až do svého odchodu do důchodu koncem roku 1988. Již brzy po svém příchodu do muzea začal organizovat za pomoci řady externích spolupracovníků a přátel z řad myslivců, rybářů a ornito-

www.mzm.cz

?????????? logů velkorysou sběratelskou činnost jako přípravu na postavení nové zoologické expozice Fauna Moravy. Byla otevřená v roce 1968. Na dobu svého vzniku byla velmi moderně pojatá a okamžitě se zařadila mezi nejlepší přírodovědné expozice v Evropě. Dosud je vyhledávaným zdrojem poznání naší fauny. Doktor Kux měl neobyčejný smysl pro budování sbírek – studijních i výstavních. Počet sbírkových předmětů za dobu jeho působení v muzeu vzrostl téměř o 25 000 položek. Kromě toho vytvořil také rozsahem ojedinělou studijní sbírku kruhoústých, ryb, obojživelníků, plazů a embryí čeledi kachnovitých. Ta čítá okolo 120 000 jedinců těchto skupin. Systematický sběr materiálu Zdeněk Kux v dokumentační práci průkopnicky doplňoval bohatou fotografickou dokumentací (33 600 negativů a téměř 2000 fotografií) a magnetofonovými nahrávkami zejména ptačích hlasů. Podílel se i na řadě filmových dokumentů zachycujících především život v přírodě na jižní Helena Sutorová Moravě.

Kunzova stopa nezmizí V roce 1961 se na kulturní mapě města Brna objevilo nové místo. Díky nezměrnému úsilí dlouholetého kurátora a vedoucího Etnografického ústavu Moravského zemského muzea Ludvíka Kunze (1914 -2005) získalo Moravské muzeum v roce 1957 od státní správy budovu Paláce šlechtičen, aby zde mohlo být umístěno pracoviště Etnografického ústavu a jeho proslulá národopisná expozice. Ludvík Kunz nebyl typem kabinetního vědce uzavřeného do slonovinové věže bádání, a tak se nový kulturní stánek díky nabídce multižánrových programů vbrzku stal součástí společenského života Brna. Pestrá škála oborových výstav, ale i velmi pragmaticky pojatých (a tudíž návštěvnicky úspěšných) přehlídek bonsaí, orchidejí apod., komorně koncipované hudební večery

www.mzm.cz

v kapli, provoz legendární kavárny brněnské bohémy, to vše se natrvalo zapsalo do historie města. Kavárna - proslulé místo schůzek brněnských literátů v čele s Oldřichem Mikuláškem, Janem Skácelem či Jaromírem Tomečkem, ale i výtvarníků, hudebníků a divadelníků, byla založena v roce 1962 pod rouškou Klubovny Etnografického ústavu a měla sloužit setkávání Klubu přátel Etnografického ústavu. V řadách platících členů klubu se objevila jména dalších představitelů kulturní scény města - Vlasta Fialová, Sylva Lacinová, Bohuslav Fuchs, Jiří Šimorda a další. Manažerskou drobností byla šedesátihaléřová vstupenka, kterou každý návštěvník dostal k účtu, čímž se statisticky zvyšovala návštěvnost objektu. Ludvík Kunz oslovoval veřejnost rovněž prostřednictvím četných akcí, na nichž popularizoval tradiční kulturu. Patřily k nim například Národopisné pondělky s přednáškami zaměřenými na muzikologická témata. Počátkem padesátých let na nich vedle Dušana Holého vystoupil i Karel Plicka. Zajímavý byl také cyklus večerů, pořádaných již ve spolupráci s Československým rozhlasem v Brně, nazvaný Kořeny lidových tradic. Z tohoto okruhu pochází například legendární nahrávka desky Jaroslava Hutky Vandrovali hudci, zaznamenaná během živého vystoupení v kapli Paláce šlechtičen v roce 1976. Pořadateli „ideově závadného“ koncertu byly Čs. rozhlas Brno, Etnogra-

fický ústav a Klub přátel EÚ. Na přebalu se proto objevily odborné komentáře na téma životnosti tradice z pera redaktora Čs. rozhlasu Jaromíra Nečase či L. Kunze: “...koncert byl dobrým dokladem a fascinující, alespoň pro mne, bylo, s jakou lehkostí se všichni účastníci zapojili do refrénových částí a s jakým zaujetím zpívali“. Komorní prostor odsvěcené kaple sloužil vedle folklórních vystoupení i k pořádání koncertů vážné hudby, včetně oblíbených vánočních večerů zaměřených na hudbu barokní. Letošní sté výročí narození této inspirující osobnosti Moravského zemského muzea si Etnografický ústav spolu s Českým rozhlasem v Brně a zdejším Slováckým krúžkem připomněly na vzpomínkovém večeru dne 24. září. (hd)

Po létech v zoo skončí v depozitáři Zoologické sbírky Moravského zemského muzea se letos rozrostly o dva exempláře velkých savců, samce lva berberského (Panthera leo leo) a samce medvěda malajského (Helarctos malayanus). Tento přírůstek byl umožněn díky spolupráci s olomouckou zoo. Exponáty jsou nyní v péči preparátora. Lev berberský obohatí naši sbírku lvů. Jedinci tohoto poddruhu lva se již ve volné přírodě nevyskytují a po-

M revue

31

Před oponou – za oponou sledních pár jedinců přežívá pouze v zoologických zahradách. Od ostatních lvů se liší robustnější stavbou těla a hustou tmavou hřívou, která zasahuje za lopatky a na břiše až k zadním nohám. Původní areál výskytu lva berberského bylo pohoří Atlas na severozápadě Afriky. Lvi jsou vrcholovými predátory a jako zkušení lovci dokáží skolit savce do velikosti buvola nebo žirafy. Jedná se o společensky žijící zvířata, jejichž smečky jsou utvářeny hlavně samicemi a zpravidla jedním samcem. Jde o ohrožený druh, jehož největší hrozbou je lov pro trofeje a pytláctví. Medvěd malajský se ve volné přírodě vyskytuje v jihovýchodní Asii a zasahuje až na ostrovy Sumatra a Borneo. Přirozeným prostředím jsou hlavně pralesní a lesní oblasti. Hlavní potravou je převážně ovoce, avšak jako správný všežravec se může živit i hmyzem, vzácně pak vejci, plazy a drobnými savci. Medvěd malajský je ohroženým druhem, který nejvíce trpí ztrátou a degradací biotopů i stále přetrvávajícím pytláctvím domorodců. Samec lva Benito se narodil v roce 1997 v ZOO Madrid. Odtud pak cestoval v roce 1999 do naší vlasti, kde v letech 2003-2005 v olomoucké zoo odchoval se samicí Nely šest lvíčat. Poslední čtyři roky svého života pak strávil v zoologické zahradě v Hodoníně. Naproti tomu medvěd malajský byl koupen na vietnamské tržnici. Takto se dostal do ČR, kde v zoologické zahradě strávil 27 let. Protože se jedná o zvíře z volné přírody, je skutečné stáří tohoto medvěda otázkou. Oba zmiňované exponáty budou uloženy v jediném veřejnosti přístupném depozitáři na území ČR na zámku v Budišově u Třebíče. (mč)

Muzeum zvěční památku svých osobností Tři vynikající osobnosti moderní historie Moravského zemského muzea se mají od letošního podzimu stát

32

také součástí topografie této paměťové instituce. Tři sály, z toho dva výstavní, budou napříště spojeny se jmény někdejšího ředitele muzea a vynikajícího antropologa a muzeologa profesora Jana Jelínka (1926–2004), na slovo vzatého odborníka v oboru paleolitické archeologie docenta Karla Valocha (1920–2013) a nezapomenutelného vedoucího Etnografického ústavu Moravského zemského muzea doc. Ludvíka Kunze (1914–2005). V prvním z nich, v sálu Karla Valocha, vybudovaném v přízemí Dietrichsteinského paláce, jsou již nyní umístěny výstavy. Druhý výstavní sál, spojený se jménem Jana Jelínka, vzniká v době uzávěrky tohoto čísla M revue v Biskupském dvoře, v místech kde donedávna sídlily pracovny zoologického oddělení. Třetí prostor najdou návštěvníci koncem roku v Paláci šlechtičen na rohu Kobližné ulice a náměstí Svobody. Nebude to však výstavní sál, spíš památník etnologa Ludvíka Kunze. Profesor RNDr. Jan Jelínek, DrSc. svoji vědeckou dráhu zahájil dvěma monografiemi o antropologii neolitu a doby bronzové na Moravě. Jeho další antropologické studie se věnovaly unikátním nálezům a rituálům doby bronzové. Současně se věnoval i pravěkému a etnickému umění, k němuž shromáždil bohatou pramennou základnu svými dvěma expedicemi do Austrálie a pěti výpravami do libyjské Sahary. Institucionální rámec paleolitickým, antropologickým i paleontologickým výzkumům vytvořil založením Ústavu Anthropos MZM v Brně, ve kterém shromáždil sbírky všech uvedených oborů. Pavilon Anthropos byl jeho zásluhou vybudován v Brně-Pisárkách. V roce 1958, kdy byl Jan Jelínek jmenován ředitelem MZM, zahájil také rozsáhlý program rekonstrukcí muzejních budov. Průkopnická byla i jeho činnost na poli muzeologie, připomeňme hlavně zřízení katedry muzeologie na brněnské univerzitě v roce 1964.

www.mzm.cz

?????????? Docent PhDr. Karel Valoch, DrSc. celý svůj život spojil s bádáním v oboru paleolitické archeologie. Svoje poznatky postupně shrnul v řadě syntetických studií a monografií. Za mnohé připomeňme například zpracování paleolitu a mezolitu pro Pravěké dějiny Moravy z roku 1993 nebo kompendium mezinárodního významu Le Paléolithique en Tchéquie et en Slovaquie, vydané v Grenoblu roku 1996. Jeho bibliografie čítá 361 položek, z toho šest monografií. Docent Valoch se podílel na archeologických výzkumech jeskyně Kůlny u Sloupu (1961–76), odkud přinesl zásadní a zcela nové poznatky o osídlení v době od 120 tisíc let do 10 tisíc let před naším letopočtem. Byly objeveny kosterní zbytky neandrtálce atd. Z vynikajících výsledků jeho terénních výzkumů jmenujme například záchranný výzkum při stavbě silnice a panelárny v Brně-Bohunicích, který přinesl několik tisíc kamenných nástrojů zcela nového typu z počátku mladého paleolitu, výzkum ve Vedrovicích, kde poprvé na tehdejším území ČR zjistil osídlení kultury s listovitými hroty, výzkum na Stránské skále u Brna, kde získal doklady o nejstarším osídlení našich zemí v době před cca 600 tisíci lety lidmi heidelbergského typu a další práce. Docent PhDr. Ludvík Kunz, Csc. působil jako dlouholetý odborný pracovník a vedoucí Etnografického ústavu MZM. Ve své odborné práci se zaměřil především na etnologické výzkumy v regionech Valašska, Hané a především moravského Záhoří, k jehož vymezení a dokumentaci tradiční kultury přispěl výraznou měrou. Ludvík Kunz svou pozornost věnoval širokému spektru jevů materiální i nemateriální kultury, zvláště tradiční hudbě, rolnickému hospodaření, krojům, obřadní kultuře aj. Nemalým přínosem je jeho tvorba oborové bibliografie i působení v oblasti etnografického muzejnictví. K vynikajícím výsledkům jeho odborné práce nutno přičíst etnografickou expozici Lid v pěti generacích, která od roku 1961 sídlila v Paláci šlechtičen. V roce 1968 se stal nositelem Herderovy ceny. (jac)

www.mzm.cz

Komenského cesty za odkazem učitele národů Propojit místa v České republice svázaná se jménem Jana Amose Komenského má ojedinělý projekt, ke kterému přistoupilo celkem šestnáct institucí. Jejich představitelé o tom jednali v polovině října v Moravském zemském muzeu v Brně. Dohodli se na popularizační turisticko vzdělávací spolupráci, jež otevírá další možnosti prezentace osobnosti a díla jedné z předních osobností české historie, náležející do Pantheonu evropských velikánů. K projektu byla

vydána informační skládačka Komenského cesty, připomínající obce, města i instituce spojené s životem a prací učitele národů. Jako přitažlivé cíle poznávací turistiky jsou zde prezentovány především Kralice nad Oslavou s Památníkem Bible kralické, klíčové místo paměti spojené jak s působením Jednoty bratrské a její slavné tiskárny, tak jejím prostřednictvím i s osobou Komenského. Dále je to Brandýs nad Orlicí, kde Komenský napsal Labyrint světa a ráj srdce, Náměšť nad Oslavou, kde Karel st. ze Žerotína na svém zámku ukryl zařízení kralické tiskárny před

císařskými vojsky, Památník Komenského ve Strážnici, v městě kde Komenský bydlel od počátku roku 1604 u své tety Zuzany. Muzeum Komenského v Přerově, které uchovává a prezentuje cenný soubor komenian i knih Jednoty bratrské, Památník J. A. K. ve Fulneku, kde byl Komenský v letech 1618–1624 správcem místního sboru, Blatnice pod sv. Antonínkem, ve které měl Komenský příbuzné a vlastnil zde i vinohrad. Dále je tu Komňa, Nivnice jako pravděpodobné rodiště Komenského, Žeravice, kde byl mladý Jan Amos ordinován na kněze, Moravská zemská knihovna s významnou sbírkou komenian, jejímž základem je 37 svazků z původního fondu Františkova muzea. Také Velké Losiny s žerotínskou papírnou, vyrábějící ruční papír, obec Horní Branná, kde se Komenský s rodinou přidal ke skupině bratří, odcházejících do polského Lešna, ale i obec Vlčice, v jejíž zámecké knihovně Komenský čerpal inspiraci k napsání prvních obrysů Didaktiky české. Chybět nemůže ani Muzeum J. A. Komenského v Uherském Brodě. V jeho sbírkách jsou staré tisky Komenského děl i odborná literatura, od roku 1992 je zde největší světová expozice věnovaná osobnosti a dílu moravského velikána a vychází zde specializovaný časopis věnovaný komeniologické problematice. Do projektu se zapojilo i Muzeum Komenského v Naardenu, věnující se životu a dílu slavného učence, který byl v Naardenu pohřben. Muzeum nabízí stálou expozici Vivat Comenius. Socha J. A. K. od Vincence Makovského (na snímku) je umístěna v centru Naardenu. Mauzoleum Komenského v Naardenu je národní kulturní památkou. (ep)

M revue

33

Před oponou – za oponou??????????

Božena Němcová německého jazyka

Moravské zemské muzeum vydalo monografickou publikaci Moravská spisovatelka – Marie Ebnerová z Eschenbachu a Zdislavice. Cílem publikace, jejímiž autory jsou Eleonora Jeřábková a Martin Reissner s využitím práce profesora Stanislava Sahánka (1883-1942), je připomenout českému čtenáři dílo i osobnost spisovatelky, význam její tvorby a prostupování do českého jazykového prostředí. Kniha také slovem i obrazem přibližuje oba zdislavické historické objekty, zámek a hrobku, které jsou s osobností a tvorbou této nejproslulejší moravské spisovatelky spojeny. Osudy Marie Dubské z Třebomyslic, provdané Ebnerové z Eschenbachu (nar.16. 9.1830), zůstávají v českém prostředí de facto obecně neznámy, přestože se narodila na Hané a po celý život zajížděla

34

do svého rodiště a vzdor tomu, že rodný kraj a jeho obyvatele učinila středobodem svých literárních děl. Je to paradoxní, neboť Marie Ebnerová z Eschenbachu patřila k tvůrcům, kteří zásadně napomohli obecnému rozšíření informací o malebnosti a kulturním svérázu Moravy. Z hlediska významu jejího díla a jeho ocenění v zahraničí nemá Morava, ale vlastně ani celé Česko, významnější a proslulejší spisovatelku. Byla autorkou prvního řádu, evropskou kulturní osobností, prvou ženou, které udělila vídeňská univerzita čestný doktorát a jež byla také roku 1911 nominována na Nobelovu cenu za literaturu. Již na začátku minulého století vstoupila do školních osnov a učebnic. I dnešní školáci v Rakousku, Švýcarsku a Německu se povinně seznamují s jejím humanistickým dílem. Proč je tedy tato příslušnice starého českého rodu u nás stále osobou bezmála tajemnou? Jediným důvodem je fakt, že psala německy. Němčina, kdysi druhá řeč v zemích Koruny české, začala po skončení Velké války z obecného povědomí ustupovat a cizím jazykem se Čechům, Moravanům a Slezanům stala po další válce, kdy byla odsunuta absolutní většina z milionů německy mluvících obyvatel Československa. Dopad díla Marie Ebnerové z Eschenbachu lze připodobnit k významu literární tvorby Boženy Němcové. Obě autorky ostatně bývají porovnávány i v rovině literárních kvalit. Bez nadsázky platí, že jsou to dvě naše největší literátky. A máme-li česky píšící Němcovou

spojenu s Babiččiným údolím, Dubská, respektive Ebnerová z Eschenbachu, je svázána se Zdislavicemi na Kroměřížsku. V zahradě zámku ve Zdislavicích je tato ušlechtilá žena i pohřbena. Někdejší rodové sídlo se však v posledních letech mění v ruinu, neboť majitelé žijící na druhém konci planety jej nijak neudržují a marně nabízejí k prodeji. O poznání lepší osud potkal hrobku rodu Dubských, nevelký objekt v původní dolní části zámecké zahrady, který byl postaven podle návrhu spisovatelčina manžela Mořice. Existuje dlouhodobá významná snaha opravit ji a učinit z místa posledního odpočinku slavné spisovatelky důstojné místo. Snem všech, kdož jsou činní v projektu obnovy hrobky, v níž je Marie Ebnerová z Eschenbachu pohřbena, zůstává možnost představit tento obnovený objekt veřejnosti v předjaří 2016, kdy k tomu bude první velmi příhodné datum. Dne 12. března totiž uplyne sto let od skonu této velké a laskavé Moravanky. (red)

www.mzm.cz

Mimořádný člověk Karel Valoch

Jako první z nových sálů Moravského zemského muzea, které budou napříště spojeny se jmény vynikajících osobností z historie této paměťové instituce, byl letos veřejnosti zpřístupněn Sál Karla Valocha, vynikajícího odborníka v oboru paleolitické archeologie, který byl součástí muzejního kolektivu až do své smrti v roce 2013. Vždycky, když míjím nápis, označující tento výstavní prostor, vybaví se mi vzpomínka na některé z mých setkání s tímto noblesním a laskavým člověkem, který ještě ve svých více než devadesáti letech pravidelně každý den ráno v půl sedmé bral za kliku Ústavu Anthropos na Zelném trhu, kde znovu a znovu třídil čerstvé nálezy

www.mzm.cz

(které mimochodem pečlivě ručně zapisoval do sbírkových knih), otevíral nové knihy, četl nejnovější recenzované statě z oboru, psal odborné články, a dokonce i publikaci, která byla součástí grantového projektu. Do posledních chvil jezdil se svými kolegy na terénní výzkumy jeskyně Kůlna a bez ohledu na věk se zúčastňoval zahraničních odborných konferencí. Patřil k těm, kterým byla shůry dána neobyčejná duševní svěžest a energie až do pozdního věku. Nemohu zapomenout, jak v roce 2011 předstoupil před obecenstvo při udílení cen města Brna a cen Jihomoravského kraje, aby poděkoval jménem všech vyznamenaných. S jistou nadsázkou mohu říci, že mluvil tak, jak žil. Bez zbytečných košatostí a odboček, fakticky a k věci. Vlídně, klidně, přátelsky. Nezapomenu ani na ráno, kdy jako mladík nasedal do plně obsazeného auta a vyrážel na dlouhou cestu do Pobaltí, aby byl při přípravě výstavy Tajemný svět Baltů. Její vernisáže se bohužel již nedožil, jeho záměry však zůstaly v části věnované prehistorii Pobaltí zcela jasně patrné. Takový byl Karel Valoch, jehož mezinárodní erudice našemu muzeu zajišťovala významné postavení mezi světovými paměťovými institucemi. „Karel Valoch neměl žádných odstředivých zálib, jen proto mohl až do 80. let pročítat veškerou dostupnou knižní produkci o paleolitu, jejímuž shromažďování věnoval značnou energii. Přesto v něm odešel nejen

vynikající archeolog, ale především dobrý člověk, k němuž každý mohl přijít pro radu, milé slovo či pomoc, pokud to bylo v jeho sice skrovné úřední moci, ale zato značném osobním vlivu v odborných kruzích. I já sám bych o tom mohl vděčně vyprávět.“ To jsou slova současného vedoucího Ústavu Anthropos docenta Martina Olivy, jednoho z těch, kteří mu byli nejvíc nablízku. Vzpomíná na něj jako na svého otce, což u kolegů na pracovišti, navíc příslušníků různých generací, nebývá tak zcela obvyklé. Mnohdy mají taková slova uznání vyšší cenu než diplomy a medaile. Při každé vzpomínce se mi plasticky vybavuje osobnost Karla Valocha. Když jste s ním hovořili, jeho skromnost mu nikdy nedovolila stavět do popřední své znalosti, své mezinárodní vědecké úspěchy. Spíš naopak. Na dotazy odpovídal jaksi mimochodem, jakoby nechtěl svého partnera zaskočit poučováním a rozsahem svých vědomostí. Žel, s docentem Valochem jsem se potkala poměrně pozdě. Byl už dlouho v důchodu, daleko za hranicí 85 let. Poprvé jsme se blíže poznali při přípravě velkého výstavního projektu „Poklady Moravy“ v Národním muzeu v Praze. Tato výstava měla v hlavním městě představit to nejcennější ze sbírek Moravského zemského muzea i dalších moravských muzeí. I přes svůj věk tehdy neúnavně hledal možnosti, jak moravskou zemi, moravskou historii a konečně i „svoje“ muzeum ukázat nejen v co nejlepším světle a co nejzajímavěji. Naše společné diskuse nad podobou této výstavy patří k tomu nejmilejšímu a nejpřínosnějšímu, co mě v muzejní etapě mého života potkalo. Vždycky, když míjím nápis, označující v Dietrichsteinském paláci sál Karla Valocha, tiše si přeji, abychom všichni v letech, jichž měl to štěstí se dožít, měli jeho vitalitu. Ale také nadhled, vlídnost, přátelskost, schopnost rozlišit podstatné od zbytečného. Pro mne byl Karel Valoch víc než excelentní vědec. Byl hlavně mimořádný člověk. Eva Pánková

M revue

35

s

Pod čarou

s

M profil

S Jiřím Zahrádkou o práci v muzeu, o Janáčkovi a o Brně Příchod do muzea byl pro mne šťastným krokem PhDr. Jiří Zahrádka, Ph.D. narozen 16. května 1970 v Brně l ženatý l absolvent konzervatoře v Brně l absolvent oboru hudební věda a estetika na FF MU v Brně l je kurátorem janáčkovských sbírek Moravského zemského muzea l je odborným asistentem na Ústavu hudební vědy Filosofické fakulty MU l

Jak jste se octl v pozici kurátora janáčkovské sbírky v Moravském zemském muzeu? Je to spojené s mým studiem na Ústavu hudební vědy Filosofické fakulty MU, ale než jsem se stal muzikologem, vyučil jsem se řemeslu, pak jsem absolvoval konzervatoř a nakonec hudební vědu. Na univerzitu jsem přišel až ve svých čtyřiadvaceti letech. Dost jsem si toho považoval. Jisté je, že od svých zhruba sedmi let jsem poslouchal vážnou hudbu. Nevím, jak je to možné. Doma jsme měli jen desku s Českou mší vánoční a pak tuším Schumannův klavírní koncert, jinak nic. A přesto – babička mi koupila Mou vlast, když mi bylo sedm let, pak mi koupila Dona Giovanniho, kterého mám dodnes, tak to začalo. Můj zájem

36

o hudbu se samozřejmě zvýšil, když jsem začal na konzervatoři s hrou na příčnou flétnu. O studium hudební vědy jsem začal usilovat, když mi bylo jasné, že ze mne virtuóz nebude, protože každodenní dril mne začal omezovat a vadil mi. Dnes jsem rád, že to vyhrála hudební věda. I tento obor mi umožňuje trvalé spojení s praktickým divadelním i hudebním životem. Hned v prvním ročníku jsem začal pod dohledem profesora Miloše Štědroně pracovat na kritické edici Janáčkových ženských sborů. Když jsem byl ve druhém ročníku, v Moravském zemském muzeu se náhodou uvolnilo místo kurátora janáčkovských sbírek a tehdejší šéfka hudebního oddělení doktorka Jitka Bajgarová se zeptala profesora Jiřího Fukače, zda o někom

vhodném neví. Tak se student druhého ročníku Jiří Zahrádka stal ve svých šestadvaceti letech pracovníkem Moravského zemského muzea. Tehdy mi moc pomohla kolegyně doktorka Svatava Přibáňová. Všechno mi ukázala, všechno mne naučila. Byl jsem velmi pyšný na svoji pozici, ale brzy jsem se stal poctivým tichým muzejníkem. Ptáte-li se, jak jsem se dostal do muzea, byla to vlastně náhoda. V tom, že se tehdy uvolnilo toto místo. Kdyby se to nestalo, kariéra janáčkologa by mne asi minula. Ale vy nejste tak docela tichý muzejník. Zdá se mi, že jste skoro tak všestranně činný jako kdysi váš Janáček. Učitel na filozofické fakultě, dramaturg Komorní opery JAMU, dramaturg mezinárodního festi-

www.mzm.cz

??????????

valu Janáček Brno, recenzent a kritik, muzikolog pracující na kritické edici Janáčkových děl. Je u vás vidět stejná potřeba přeskakovat z jedné činnosti do druhé, jaká řídila Janáčkovy životní aktivity. Která z nich vám přináší nejvíc uspokojení? Za nejdůležitější považuji kritické edice díla Leoše Janáčka. Mám za sebou pět oper, Glagolskou mši, Sinfoniettu, pracuji na kompletní kritické

www.mzm.cz

edici Janáčkova komorního díla. Teď měla na festivalu premiéru moje edice Věci Makropulos. Tato činnost mne velmi naplňuje, protože je to zodpovědná práce. Také časově náročná, vyžadující hodně energie. Ale ten pocit, že vlastně určujete podobu díla jednoho z pěti největších skladatelů 20. století, ten hřeje. Všechna divadla na světě z těchto not hrají. Tady se přímo dotýkám podstaty autorovy tvorby.

Zde nepopisuji život skladatele, ale pomáhám na svět ideální Janáčkově představě díla. Těší mne na tom i ono spojení s praxí, které je pro mne velmi důležité. Každou chvíli se mi ozve nějaký dirigent – proč je to nebo ono na tom či onom místě, jak jsem to myslel, atd. To mne nejvíc baví. Nějaký čas jste působil jako vedoucí hudebního oddělení MZM.

M revue

37

M profil

Přednáška s ukázkami Janáčkova díla v autentickém prostředí skladatelovy pracovny.

Nakolik se toto oddělení věnuje i jiným veličinám hudebního života na Moravě? Má co dokumentovat, pokud jde o současný hudební život? Materiálu je mnoho, i když janáčkovskou sbírkou se oddělení stává jednou z nejvýznamnějších světových hudebních institucí. Je to dáno Janáčkovým významem, ale i celistvostí jeho pozůstalosti. Zde je 90 procent jeho not, korespondence, na jejíž kritické edici pracujeme už osm let. Máme už databázi 15 000 dopisů. Jsou tu ovšem i další velmi kvalitní a důležité sbírky, například barokní hudby nebo tvorby 19. a 20. století. Ze starší hudby mohu připomenout například Beethovenův autograf jedné věty smyčcového kvartetu nebo Haugwitzovu sbírku z Náměště nad Oslavou, významné sbírky kostelních kůrů a klášterů. Máme velkou část pozůstalosti Vítězslavy Kaprálové s rukopisy Bohuslava Martinů, tvorbu Janáčkových žáků, teď k nám přichází velké

38

množství významných pozůstalostí silné generace skladatelů, kteří přišli na scénu v 60. letech minulého století, ale i dary současných žijících autorů. Jména jako Piňos, Berg, Parsch nebo Miloš Štědroň. Je to neuvěřitelné množství sbírek. Oddělení pracuje samozřejmě i na trvalé reflexi současného hudebního života. Janáček a Brno. Myslíte, že bylo v Brně něco, co jeho temperamentu, píli a talentu umožnilo uplatnit se? Z jeho korespondence je patrné, že vzhlížel k Praze jako k vytouženému cíli. Třeba v případě Osudu, Její pastorkyně… Brno bylo pro Janáčka nesporně důležité. Záhy působil jako sbormistr Besedy brněnské, byl činný ve Svatopluku, učil na zdejším učitelském ústavu. Stal se členem jakési české elity tohoto města. To ho formovalo. Brno bylo samozřejmě malé město s bezvýznamnou českou kulturou, ale Janáčkova obrovská energie pomohla českou kulturu v Brně defi-

novat. Dokonce bych řekl, že dovedla v mnohém předehnat tu německou, která byla daleko vyzrálejší a také finančně lépe zajištěná. Pro brněnskou českou kulturu to byla od začátku vlastně výhoda. Stejně tak pro Janáčka, který přišel do Brna jako nemajetný chlapeček a udělal tu velkou kariéru. Patřil k těm zhruba třiceti nejvýznamnějším brněnským intelektuálům, se kterými se už v 80. letech 19. století počítalo. To dávalo Janáčkovi možnosti, které by neměl ve větším městě s větší konkurencí. Kultura zde byla ovšem na nižší úrovni. Když dávali v divadle Její pastorkyni, hráli ji s dvaceti muzikanty v orchestřišti a Janáčka pochopitelně takové představení netěšilo. Samozřejmě vzhlížel k pražskému Národnímu divadlu. Navíc přes Prahu vedla cesta do světa. Teprve později Janáček zjistil, že lepší je to přes Vídeň. Praha byla pro něj důležitá do roku 1918, resp. 1919. Po převratu se ovšem Brno velmi změ-

www.mzm.cz

?????????? nilo. Z německého, trochu zapšklého hnízda se vyvinulo vcelku progresívní město s moderní architekturou, ale především s moderním duchem. Češi se chtěli ukázat: Němci byli historizující element, Češi budou ti moderní! K tomu se přidali také zdejší Židé spoluvytvářející moderní společnost, která se v mnohém odřízla od německé kulturní tradice. Město začalo být velmi dynamické i na poli kulturním. Do Brna začal jezdit svět poslechnout si Janáčka. Ten už neměl důvod vzhlížet k Praze. Janáček mohl z Brna mnohokrát odejít a neodešel. To znamená, že se tu asi cítil doma. Ostatně, ten, kdo žije v Brně, tohle dobře zná. Určitá brněnská malost se ovšem projevila už v tahanicích kolem stavby nového českého divadla, které bylo postaveno až v šedesátých letech minulého století. Poznamenala řadu událostí, které na

Janáčka působily. Letos máme 160. výročí skladatelova narození a festival Janáček Brno má světově znějící titul Happy birthday, Leoš! Současně však slyšíme hlasy, že tento festival má zaniknout, respektive fúzovat s některým divadelním festivalem. Nepředběhne Brno v péči o Janáčkův odkaz mnohem ambicióznější Ostrava? Ano, hrozí to. Brno má bohužel zvláštní vlastnost, že velmi kvalitních věcí se někdy s lehkým srdcem zbaví. Nevím, zda si toto město naplno uvědomuje, že je ve světě známé jen díky dvěma jménům. To je Mendel a Janáček. Zdejší janáčkovský festival, založený v roce 2004, je unikátní nejen svým minirozpočtem zhruba v úrovni pětiny toho, co stojí velké festivaly v ČR, ale i značným věhlasem. Je opravdu mezinárodně odborně uznávaný. Jeho dramaturgie od začátku není podbízivá. Ani v letošním ročníku, který je reflexí toho, co

měl Janáček rád a toho, jak inspiroval jiné. Je samozřejmě otázka, co s festivalem bude dál. S příchodem nového ředitele NdB, který má jinou vizi, to začíná být problém. Já doufám, že všichni budou dál prosazovat čistou verzi Janáčkova festivalu, který je mezinárodně zakotven a uznáván. Píše se o něm v New York Times, v dalších nejvýznamnějších novinách a časopisech světa. Festival Janáček Brno má poměrně dobrou navštívenost, do Brna přijede vždycky množství zahraničních hostů. Letos se navíc před festivalem uskuteční konference Opera Europa. Je až neuvěřitelné, že sem přijedou producenti a divadelní ředitelé z 36 zemí a uskuteční se tu diskuse s nejvýznamnějšími světovými režiséry Janáčkových oper. To nejlépe dokládá výjimečnost festivalu. Jestli v tom zaspíme, někdo šikovnější nás nahradí. I já mám na mysli právě velmi čilou Ostravu s progresívním ředitelem

Z vernisáže výstavy Pavla Hayeka Mechanické partitury.

www.mzm.cz

M revue

39

M profil Nekvasilem, který jde na to správně, stejně jako celé město s Janáčkovou konzervatoří, Janáčkovým májem, letištěm Leoše Janáčka atd. V roce 1925 si ředitel Národního divadla v Brně poznamenal: „Úkol našeho divadla je úplně jiný než pražského. Janáček.“ Myslíte si, že dnes Národního divadlo Brno ví, jaký je jeho úkol? Myslím, že neví. Je to tím, že se tam po roce 1990 každou chvíli mění vedení, nikdo tam není dlouhodobě šéfem opery, jsou tam různé jiné zájmy. Proklamace jistě jsou, ale profil není - ani janáčkovský, ani jiný. V Brně se ovšem na Janáčka moc nechodí. Během festivalu lidé přijdou, zhlédnou kolikrát i kontroverzní představení, divadlo je plné, ale v běžné divadelní sezóně neumíme Janáčka prodat. Jak to, že pár kilometrů na jih ve Vídni je Janáček vyprodaný a jsou na něj fronty, zatímco v Brně je téměř prázdný sál? Neumím na to odpovědět. Kam podle vás směřuje interpretace Janáčkových děl? Co říkáte dnešním tzv. režisérským inscenacím? Která z nich vás v poslední době zaujala? Já jsem v tom velkorysý. Každá doba měla svoje. Teď je kult režisérů, před padesáti lety byl kult dirigentů. To bylo daleko nebezpečnější, protože dirigenti zasahovali do partitury. Janáček je často velmi zanesen interpretačními doplňky. Různí dirigenti jeho hudbu přikrášlovali, zhutňovali zvuk atd. Proti tomu režie dílu skladatele zase tolik nemůže uškodit. Jsou samozřejmě schopnější režiséři, myslí na to, co je obsahem díla, a dovedou to dnešními prostředky ukázat. Na druhé straně existují inscenace povrchní a hloupé. Ale to bývalo vždycky. Musím říci, že ve světě jsou většinou hudební nastudování skvostná. Dirigenti jsou vynikající. U inscenací jsou však velké rozdíly. Hezkých inscenací jsem viděl řadu. Teď hrají ve Vídni Lišku Bystroušku, zvláštním způsobem tradiční insce-

40

naci Otto Schenka. Je to představení s velmi realistickou výpravou, ale já jsem dlouho neviděl něco tak pěkného. Na druhé straně jsem viděl krásnou inscenaci v Národní opeře v Londýně – Káťu Kabanovou na téměř prázdné scéně. Velmi minimalistickou a mimořádně působivou inscenaci. Kvalitních inscenací je mnoho, ale těch špatných také. Divadlo je živý organismus. A brněnské inscenace? Poslední dobou nejsou nijak výjimečné, ale rozhodně ne špatné. Třeba hezká inscenace Lišky Bystroušky z roku 2008, velmi dobrá inscenace Výletu pana Broučka do Měsíce (Pamela Howardová a Jaroslav Kyzlink), ale i poslední nastudování Osudu bylo velmi zdařilé. Asi to není to, o čem se teď ve světě mluví, ale toho se možná dočkáme v případě Věci Makropulos v režii Davida Radoka. Myslím, že kvalita inscenací je tu obecně vysoká, také v hudebním nastudování. Máme i dobré hlasy. Třeba vynikající Pavlu Vykopalovou, to je nádherný soprán. Domnívám se, že mladší generace je šikovná. Máme také výborný orchestr, který se postupným omlazováním dál zlepšuje, a sbor máme ve světovém měřítku jedinečný. Já v Brně vidím velký potenciál. Divadlo je výborné, potřebuje jen dobré vedení. Bohužel, o dění na této scéně se dozvídáme zcela výjimečně. Co říkáte skutečnosti, že z novin a časopisů, stejně jako z veřejnoprávních medií, zmizela reflexe hudebního a divadelního dění? Kulturní rubriky nahradily krimi zprávy... Ještě jsem zažil doby, kdy druhý den ráno v Rovnosti vyšla recenze večerní premiéry. Teď o tom vůbec nevíme. Nedovedu to pochopit, vypovídá to o celkové kulturní degeneraci společnosti. Bohužel i veřejnoprávní media k tomuto stavu přispěla. Dnes opravdu recenzi na koncert nikam nedostanete, o festivalu většinou vyjde jen celková krátká zpráva, místo aby bylo festi-

valové dění reflektováno alespoň obden. Nikdo si neuvědomuje, že pro region je to důležité. A že je v tom koneckonců i velká finanční investice. To si uvědomují v Anglii a v dalších kulturních zemích. U nás nikoli, ačkoli v kultuře je možná tolik peněz jako ve sportu. Čestnou výjimkou je rozhlasová stanice Vltava, jediný existující zdroj, který denně informuje o koncertech, o kulturním dění. Co funguje v Rakousku, Německu, v anglických městech, ve Francii, dokonce i v Polsku, nefunguje u nás a na Slovensku. Věřím, že to není trvalý stav, že se to u nás jednou změní. I naše společnost někdy vyzraje. Jste řešitelem grantového projektu edice korespondence Leoše Janáčka. Objevili jste něco, co se ještě nepublikovalo, o čem se nevědělo? Samozřejmě. Mnoho dopisů je pro nás naprosto nových. Mně zajímají především ty, které mi ve vztahu k edicím prozrazují, proč Janáček provedl určité změny, co ho k tomu vedlo, kdy je udělal a podobně. To jsou někdy nepatrné poznámky v dopisech, naprosto na okraj. Ze soukromého života už bylo řečeno vše podstatné. Ale korespondence se nikdy nesmí číst bez souvislostí. Když se najde pramen, který se zveřejní bez kontextu, není to poctivé, protože většinou nemá výpovědní hodnotu. Ta přichází teprve v konfrontaci s jinými prameny, viz Kunderův případ. Tak je to i s Janáčkem. Na první pohled vypadají ty dopisy jako senzace, Janáček byl takový, nebo makový. Ale když už znáte tu korespondenci v celistvosti, pak zjistíte, že to vlastně tak není. Já se například snažím neustále bourat mýtus o Janáčkovi, který byl zlý na manželku a točil se za každou sukní. To je mýtus. Co se týče korespondence s manželkou, vidím, jak byl Janáček vlastně úplně jiný, než jak se tvrdí. „Milá moje Zdeničko, buď tak hodná, pořád mi nepiš takové strašné věci, když víš, že Tě mám rád...“ atd. To je v prudkém kontrastu s tím, co se o Janáčkovi říká.

www.mzm.cz

?????????? S profesorem Johnem Tyrellem a dirigentem Charlesem Mackerrasem v Mackerrasově londýnském bytě.

Stejně tak korespondence s Kamilou Stösslovou. Žádná erotická senzace! To je korespondence člověka, který potřebuje mít nějakého chápajícího blízkého přítele – vrbu. Janáček fakticky neměl přátele, už od jedenácti let mu chyběla mateřská péče. Byl velmi pravdivý v tom, že když se do někoho zamiloval, tak to všem řekl. I manželce. Byl to člověk ve své podstatě velmi rozporuplný, ale nežil v souladu s mýtem, který se o něm traduje. Ani po jakési soukromé odluce se Zdenkou. Vše se postupně navrátilo k normálu, nikdy se k tomu nevraceli. Až na poslední dva roky manželství spolu žili vcelku v harmonii. Dnešní lidé by se měli chytnout za nos, když vidí, jak vcelku dobře uměli Janáčkovi přežít i takové velké zkoušky, jako byla smrt obou dětí. Kdo sleduje dění v Janáčkově „domečku“ na Kounicově ulici, nemůže přehlédnout, že je to dějiště řady výstav soudobého výtvarného umění. Říká se, že to je vedle hudby vaše druhé hobby..? Vedle hudby a Janáčka se zabývám i soudobým výtvarným uměním, takže hledím v našem památníku dělat kvalitní profilové výstavy významných a vynikajících výtvarníků. Za těch mnoho let, co se tomu věnuji, tu byli Dalibor Chatrný, Adriena Šimotová, Čestmír Kafka, Ivan Kafka, Morgan O‘ Hara, Pavel Rudolf, Dezider Tóth, Inge Kosková, Pavel Hayek, Petr Veselý a řada dalších výjimečných jmen. Výstavy jsou dobře navštěvované a skoro na každou vyjde recenze v Ateliéru, což mi dělá radost. Já jsem se řadu let přátelil především s Daliborem Chatrným. Byl to jeden z nejinteligentnějších a nejvzdělanějších lidí, které jsem poznal. Pomohl mi porozumět výtvarnému světu, který je diametrálně odlišný od toho hudebního. Seznámil mne také s výtvarníky, ze kterých se stali moji dobří kamarádi.

www.mzm.cz

Žiji spíš mezi výtvarníky, než mezi hudebníky. Areál někdejší varhanické školy s Janáčkovým domečkem nyní patří církvi. Má muzeum působení v těchto prostorách zajištěno i v budoucnu? V každém nájmu je budoucnost nejistá. Tento dům byl začátkem 90. let minulého století vrácen biskupství brněnskému jako věc, která byla koupena a postavena Jednotou pro zvelebení církevní hudby na Moravě. To ovšem v žádném případě nebyla církevní organizace! Tuto organizaci si vymyslel Janáček, když chtěl založit varhanickou školu a musel najít nějakého zřizovatele. Sehnal tehdy sponzory a po vzoru pražské varhanické školy to nazvali Jednotou pro zvelebení církevní hudby. Byla tam šlechta, bohatí podnikatelé, měšťané, samozřejmě i kněží. Na začátku 90. let byl areál „vrácen“ církvi, ale jsem přesvědčen, že to tak nemělo být. Dnes se s tím nedá nic dělat a jsem rád, že na tomto autentickém místě můžeme být, dokud je to možné. Můj sen je vystavět hned vedle, na pozemku bývalé Placzkovy vily, moderní objekt Janáčkova muzea. Aby vrcholný tvůrce moderní hudby měl u nás muzeum, jehož moderní architektura by byla důstojná géniu loci.

Za co ve své odborné kariéře vděčíte muzeu a muzejní práci? U každého je soužití s muzeem jiné. Já jsem spíš individualista, nikoli týmový hráč. Dělám všechno sám. Muzeum mě naučilo pracovat s prameny, myslet v širších historických souvislostech. Díky janáčkovským edicím jsem mohl a mohu spolupracovat se slavnými dirigenty, jako třeba se sirem Charlesem Mackerrasem či Jiřím Bělohlávkem. Pochopitelně jsem v živém přátelském i pracovním styku s „mlaďochy“, jako Jakubem Hrůšou, Tomášem Netopilem, Tomášem Hanusem či Marko Ivanovičem. Důležitá je pro mě i letitá spolupráce a přátelství s profesorem Johnem Tyrellem, nejvýznamnějším zahraničním janáčkologem. To, že žiji v širším kontextu mi umožnil vlastně Janáček. Je mi 44 let a za svého života jsem se spřátelil s mnoha výjimečnými lidmi a dělám práci, kterou považuji za tu nejlepší na světě. To je skutečně štěstí. Když se sám sebe ptám, jak se mi to mohlo podařit, musím si odpovědět, že příchod do funkce kurátora janáčkovské sbírky byl pro mne šťastným krokem. Jan Chmelíček Foto MZM – Jan Cága a archiv

M revue

41

s

Na moravském písečku

S Mgr. Tomášem Drobným o muzejní pedagogice: Vzdělávání nemusí být smrtelně vážná věc K rozhovoru s vedoucím Metodického centra muzejní pedagogiky v Moravském zemském muzeu Mgr. Tomášem Drobným mne inspiroval atraktivní program říjnového Dne seniorů s přednáškami a prohlídkami výstav v Dietrichsteinském paláci, Biskupském dvoře a Paláci šlechtičen. Stejně tak nedávný pozoruhodný experiment s putovní výstavou o australské expedici muzejních pracovníků za posledními lidmi doby kamenné. Metodické centrum s ní navštívilo několik domovů pro seniory na jižní Moravě. Od projektů, zaměřených na seniory, jsme se však brzy dostali k daleko obecnějším otázkám práce muzeí...

V minulých měsících jste se s některými muzejními exponáty z vaší výstavy Umění australských domorodců vypravili do několika jihomoravských domovů důchodců. Jaká byla odezva? Výstava na čtyřech mobilních panelech s fotografiemi a popiskami, seznamujícími s expedicí i s životem australských domorodců na konci 60. let, byla spojena s prezentací replik nejzajímavějších exponátů a s promítáním filmu. Nabídli jsme k ní i besedu s pamětníkem – emeritním vedoucím pavilonu Anthropos, který se jako mladý muzejní pracovník podílel na přípravách expedice a mohl posluchačům poskytnout nikde nepublikované zajímavé informace. Byla to pro nás cenná zkušenost právě proto, že odezva byla velmi různorodá. Navštívili jsme domovy, jejichž obyvatelé se už nemohou sami vypravit do muzea.

42

www.mzm.cz

??????????

Den seniorů v MZM – výklad v Mendelianu

Uvědomili jsme si při tom, že velmi záleží na zaměření těchto domovů, které je nutno znát a respektovat. Ve dvou se zúčastnili i senioři z okolí a bylo vidět, že programy v domově jsou pro ně přitažlivé, že jsou zvyklí sem docházet na vzdělávací cykly. Tam měla výstava i beseda k ní velmi dobrý ohlas, na rozdíl od zařízení, zaměřených na péči o seniory s poruchami paměti, dlouhodobě upoutané na lůžko. Důležitý je také přístup oslovených domovů a penzionů. Ze šestnácti oslovených projevilo zájem jen sedm. Práce se seniory v Moravském zemském muzeu ovšem zahrnuje mnohem početnější a diferencovanější skupinu než jen obyvatele sociálních zařízení. Na které cílové skupiny se soustřeďuje práce vašeho metodického centra? Máme několik cílových skupin. Senioři, to je velmi početná skupina návštěvníků, jejíž různorodost se stále zvětšuje. Ta škála je velmi pestrá – sociálně, vzděláním, aktivitou. Muzea musí přihlížet k tomu, že přistupují k stále početnější, ale stále méně homogenní skupině lidí s rů-

www.mzm.cz

znorodými zájmy, zkušenostmi, aktivitami, kteří mohou i muzejním pracovníkům přinést mnoho poznatků z nejrůznějších profesí a sociálních prostředí. Tito lidé mohou být úspěšnými muzejními dobrovolníky, mnohdy také představují významný pramen orální historie. Jsou to lidé, kteří chtějí svůj volný čas využít k dalšímu vzdělávání nebo uplatnění. Proto se snažíme zkoumat jejich zájmy a motivace a vycházet jim vstříc. Na druhé straně věkové škály máme další cílovou skupinu pro muzejní pedagogy – děti a mládež. Je to rovněž poměrně široká a diferencovaná skupina, vyžadující specifický přístup k jednotlivým věkovým kategoriím. Třetí cílovou skupinu tvoří – uvědomujeme si to stále naléhavěji – etnické a kulturní minority. Určitě bychom neměli zapomenout ani na osoby s postižením nejrůznějšího druhu, jak fyzickým, tak mentálním. Muzea musí hrát v integračních snahách společnosti stále výraznější roli. Pořádání výstav v domovech důchodců dobře zapadá do naší rubriky „Na moravském písečku,“ ale většina činností vašeho metodic-

kého centra směřuje mimo region. Výsledky vaší práce jsou určeny pro všechna muzea v České republice, ať je jejich zřizovatelem kdokoli.... Jsme poněkud atypická jednotka v muzeu, protože hlavním naším posláním je tvorba metodik, zkoumání nových přístupů a zprostředkování nových postupů práce dalším muzeím. Snažíme se zkoumat, ověřovat a potom teprve publikovat metodiky přístupu k jednotlivým cílovým skupinám. Na moravském písečku však naše pilotní projekty rozehráváme a zapojujeme se do místních muzejních aktivit, což má určitý význam také pro konkrétní programovou nabídku Moravského zemského muzea veřejnosti. Jaké jsou vaše zkušenosti z práce s dobrovolníky, jimž se zhruba od roku 2011, Evropského roku dobrovolnictví, věnuje stále větší pozornost? Dobrovolníky nesmíme chápat jako vhodnou neplacenou pracovní sílu. Je to jakási staronová forma otevřenosti muzeí směrem k veřejnosti. V našem muzeu jsme vypracovali dobrovolnický program, tedy jakýsi katalog

M revue

43

Na moravském písečku

možného uplatnění dobrovolníků na jednotlivých úsecích. Je v něm nabídka téměř všech oddělení. Značný počet dobrovolníků nám dlouhodobě pomáhá s prezentací a s pořádáním aktivit pro veřejnost, k jakým patří třeba Den otců nebo Muzejní noc. Přibývá ovšem i dobrovolníků, kteří mají zájem angažovat se v odborné práci. V jednotlivých odděleních je vedou lidé, kteří jim dávají úkoly, sledují jejich práci, kontrolují její výsledky. Dobrovolníci mohou pod odborným dohledem pořádat sbírky, podílet se na katalogizaci, pracovat v knihovně, pomáhat při výzkumech v terénu. Samozřejmě neplatí pravidlo, podle něhož dobrovolník rovná se senior. Spolupracují i lidé v aktivním věku a převažují studenti. Senioři – pamětníci - by mohli sehrát také větší roli v prezentaci určitých muzejních projektů. Zejména při práci s nejmladší kategorií návštěvníků muzeí. Mnohá témata mohou doplnit cennými postřehy

cenným pramenem autentických zážitků. Příkladem může být pilotní program, týkající se vily Tugendhat, kde nedávno zdokumentované vzpomínky pamětníků zajímavě doplňovaly neosobní uměleckohistorický popis památky autentickými postřehy třeba z doby, kdy pracovali na stavbě vily nebo když byli přítomni obsazení vily Rudou armádou po osvobození města atd. To nemůže nahradit žádná vizuální ani jiná prezentace. Fakt, že pamětníci jsou schopni navázat emocionální kontakt s publikem, je v našich muzeích často opomíjen, nejen v muzejní pedagogice, ale i v koncipování výstav. Mají na tom vinu i objektivní okolnosti. Muzea zatím jen sporadicky koncipovala výstavy zabývající se poválečnými událostmi, takže jen u mála témat mohlo být svědectví živých účastníků prezentovaných dějů využito. Poněkud v tom zaostávají třeba za televizními programy a dokumentárními filmy, při nichž mohly být k prospěchu věci využity vzpomínky pamětníků. Až na tato témata jednou

Edukační program pro klienty Centra Kociánka s názvem Baobab pro Afriku.

z poměrně nedávné reality. Čím to, že tento potenciál pamětníků je v současnosti mnohem víc využíván občanskými sdruženími než muzei? Je to velké téma, související se soudobými dějinami. Bohužel, u nás poněkud opomíjené. Pamětníci jsou

44

i v muzeích dojde, obávám se, že už nebudou pamětníci. Třeba výstavu k rozdělení Československa budou všude schopni naplnit informacemi z centrálních zdrojů, ale když dojde na konkrétní události v místě, bude nám individualizovaný pohled a emocionální zážitek chybět.

V jednom z průzkumů, který uskutečnilo vaše oddělení mezi návštěvníky muzeí, uváděli respondenti, s čím by se rádi v muzeu setkali. Byla tam témata z historie, kultury, umění, kde co. Chyběla však přírodovědná témata, ačkoli většina muzeí se původně profilovala jako muzea přírodovědná. Čemu přisuzujete malý zájem o tuto významnou oblast sbírkotvorné a prezentační činnosti? Možná muzea v prezentaci těchto témat ztratila krok s dobou. V populárně vědných časopisech, rozhlasových či televizních relacích jsou totiž tato témata velmi žádaná a sledovaná, vyvolávají živou interakci. Vypadá to, jako by přírodovědná témata návštěvníci muzeí, a do značné míry i někteří muzejní pracovníci, nevnímali jako náměty vhodné ke komu-

www.mzm.cz

??????????

ním profesního vzdělávání zabývá. Pokud jde o realizaci, nemusel by to být podle mne běh na dlouhou trať a naše metodické centrum se již intenzivně připravuje.

Školáci jsou jednou z hlavních cílových skupin pedagogické práce v muzeu

nikaci s veřejností. Na zapojení do prezentace přírodních věd a jejich výsledků jakoby muzea nebyla dostatečně připravena. Na mnoha místech přitom vznikají různá science centra, která se zabývají právě touto tematikou. Třeba v Brně otevřou na podzim science centrum Vida. Zdá se, že se v posledních letech v muzeích oslabila vazba na tuto reálnou společenskou potřebu a veřejnost se naučila hledat tato témata jinde. Tady musím vyzdvihnout Moravské zemské muzeum, které mezi tyto příklady určitě nepatří. Jinak by tu nevznikl nákladný projekt Mendeliana. Není to tedy tak, že by zaspali všichni. Na webových stránkách Moravského zemského muzea najdeme odkazy na kurz Základy muzejní pedagogiky, jehož další ročník otevíráte

www.mzm.cz

letos na podzim. V této souvislosti mne napadá otázka, jak je to s dalším vzděláváním muzejních pracovníků. Hovoří se o muzejní akademii. Uvažuje se o jejím založení? Taková akademie by měla smysl. Už proto, aby se pracovníci muzeí naučili stále uvažovat o smyslu své práce a o jejím zacílení. Aby však taková instituce dalšího vzdělávání muzejních pracovníků mohla vzniknout a aby měla smysl, musí být splněny některé vnější podmínky. Mám na mysli systém, který by garantoval kvalitu a uznatelnost takového vzdělávacího programu, ale i motivační systém, který by pracovníky muzeí vedl k sebezdokonalování. Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na financování takového projektu. Pokud vím, připravuje se koncepční materiál ministerstva kultury, který se zkvalitně-

Co je podle vás nejaktuálnějším tématem pro muzejní pedagogy a metodiky? Odborní pracovníci, zapojení do sbírkotvorného poslání muzeí, znají svoji práci. Dovedou vytvářet sbírky, konzervovat je atd. Ale my musíme mít na paměti smysl uchovávání všech těch věcí, myšlenek, dokladů. To všechno má smysl, jen když je to sdělováno, jen když o tom probíhá komunikace se společností. Prezentace je tedy skutečně velkým tématem, na které je nyní třeba klást zásadní důraz. I v zahraničí hledají různé pohledy a přístupy. Některá muzea fungují třeba jako komunitní centra, jako vzdělávací instituce pro mládež, jako místa, která si nenechají vzít svou roli v ovlivňování způsobu, jakým lidé tráví volný čas. Třeba v Británii je díky tomu vstup do muzeí jako institucí názorného vzdělávání lidí dokonce zdarma, ačkoli na mnoha školách se platí školné. U nás si někteří lidé myslí, že je špatně, když se člověk baví a při tom se vzdělává. Já si to nemyslím. Vzdělávání není a nesmí být smrtelně vážná věc. Komenský by se na nás zlobil, kdybychom si to mysleli a podle toho konali. Když se lidé vzdělávají a přitom je to baví, je to ideální způsob trávení volného času. To musí kulturní zařízení zohledňovat. Nemyslím, že jakmile má něco zábavný charakter, hned je to komerční, nevědecké, špatné. To je myslím klíčová věc. Musíme najít vztah k veřejnosti. Muzea by měla přinášet odpovědi na aktuální otázky, nastolovat společensky významná témata, jejichž prezentace by se měla určitě zlepšit. Lidé musí vědět, že v muzeích najdou odpovědi na to, co je zajímá. Vždyť o minulosti bádáme, abychom rozuměli současnosti. Pokud lidé získají pocit, že tyto odpovědi v muzeích nenajdou, budou jejich budovy bez zájmu míjet. Jan Chmelíček Foto MZM – Jan Cága

M revue

45

s

M Chef d' oeuvre

Ad Chef d´oeuvre: To jsme My! V této rubrice naší M revue se má pravidelně objevovat to, co se obyčejně skrývá pod světově zavedeným pojmem chef d´oeuvre. Tedy mistrovské dílo, skvost, jedinečná položka ze sbírkového fondu muzea či galerie. V nultém čísle nabízíme skutečný mistrovský kousek do vitríny, náš kolektivní portrét. Pohled na kooperující muzejní těleso, z jehož práce se pravidelně obnovuje a roste druhá největší paměťová instituce v zemi, svědek současných dějů a strážce staletého odkazu minulých pokolení – Moravské zemské muzeum. Jen si nás dobře prohlédněte! Jsme to My, s kým se budete (nejen) na stránkách této revue pravidelně setkávat.... (mzm) Foto MZM – Jan Cága

46

www.mzm.cz

??????????

M revue

47

s

M Panorama

Milostné dopisy z války Milostné dopisy – banální sousloví. Ale stačí, aby se změnily vnější okolnosti – a dostává se nám četby navýsost dramatické. I sdělení jindy nevýznamná získávají hlubší smysl. Tak tomu je, když slibný rozvíjející se vztah zasáhne vypuknutí světového válečného konfliktu. Dopisy studenta pražské právnické fakulty, příštího prozaika a dramatika, jeho snoubence Zdence získalo Oddělení dějin literatury MZM v roce 2011 a nyní jejich výběr vydalo v publikaci Dopisy z války. Lev Blatný Zdence Klíčníkové 1915-1917. Kniha představuje listy, které Blatný psal při svém putování Evropou přes Tyrolsko, Bukovinu a Vídeň až do Albánie. Čteme o tom, jak ubíhá běžný vojenský den, o výcviku, menáži, kamarádech. Podstatnou část textu téměř vždy tvoří podrobné plány ideálního společného poválečného života, kterými pisatel utíká od neutěšené reality. V textu již shledáváme všechny rysy autorovy příští tvorby: senzitivnost, bohatství slova, vyhraněný ostrý postřeh, vtip, vytříbenou formu. Poprvé je zde publikována Blatného aktovka Mlčenlivá vášeň, napsaná roku 1916 při strážní službě (nyní je uložena jako strojopisný přepis v pozůstalosti Dalibora Chalupy, jeho kolegy z Literární skupiny). Kniha má rozsáhlou fotografickou přílohu, slovníček užitých (převážně vojenských) německých výrazů a anglické resumé. K vydání ji připravila Hana Kraflová, graficky ji upravila Michaela Tomsová, obálka je dílem Šárky Fidrichové. (lit)

Domov za Velké války v Dětském muzeu Dětské muzeum Moravského zemského muzea připravilo výukový interaktivní program „Domov za velké války“, který navazuje na stejnojmennou výstavu. Významnou historickou událost, která vý-

48

razně ovlivnila další vývoj Evropy, představili pracovníci dětského muzea jako příběh. Za pomoci písemných a obrazových pramenů, sbírkových předmětů, dobových předmětů na dosah, didaktických pomůcek a praktických aktivit žáci a studenti poznávají, jak válečné události poznamenaly každodenní život civilního obyvatelstva. Účastníky programu vždy čeká netradiční prohlídka výstavy, při které lektor nepředává jen hotové poznatky, ale téma přibližuje formou aktivního poznávání a zážitkové pedagogiky. Dětským návštěvníkům jsou zadávány tvořivé úlohy tak, aby se co nejpravdivěji přiblížili k životu v určité době. Půso-

Kurátor loutkářské sbírky v nominační komisi pro UNESCO Vedoucí oddělení dějin divadla a kurátor loutkářské sbírky dr. Jaroslav Blecha se v rámci mezinárodní spolupráce České republiky a Slovenska zapojil jako expert na loutkové divadlo do mezinárodního projektu nominace českého a slovenského loutkářství na Seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Je členem skupiny složené ze zástupců obou signatářských států, která připravuje nominační text. Jsou v ní zastoupeni pracovníci Ministerstva kultury ČR a národních kulturních a vědeckých institucí. Jaroslav Blecha se dále jako scénárista podílí na přípravě průvodního nominačního filmu. Mezinárodnímu projektu předcházela nominace zapsání prvku “České loutkářství – lidové interpretační umění” do Seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky. Její přijetí se očekává koncem letošního roku. I v tomto případě byl Jaroslav Blecha autorem odborných partií nominačního textu a scénáristou nominačního filmu. (jb)

Polská stážistka restaurovala marionetu M. Sychrovského bivé je například čtení dopisů dětí, které psaly rodičům z venkova, čtení úryvků dopisů vojáků z fronty či psaní polního lístku. Na závěr si mohou účastníci programu vlastnoručně zatlouci hřeb do městského erbu. Pro „hravého“ návštěvníka je ve výstavě rovněž připraven vědomostní kvíz. Program pro žáky pátých až devátých tříd základních škol, víceletých gymnázií a středních škol slouží jako doplněk učiva dějepisu. (sb)

Jednu z nejstarších loutek ve sbírce oddělení dějin divadla – klasickou marionetu řezbáře Mikoláše Sychrovského z kolekce loutkářské rodiny Pflegrů ze severní Moravy – restaurovala letos během tříměsíční stáže v Brně Polka Aleksandra Porada z Univerzity Mikuláše Koperníka v Toruni. Mladá specialistka – absolventka střední umělecké školy v Poznani a toruňské Fakulty múzických umění získala odbornou kvalifikaci studiem na tamním ústavu památkové péče a konzervace a dále

www.mzm.cz

?????????? si ji rozšířila stáží na Fakultě restaurování pardubické univerzity v Litomyšli. Praktické zkušenosti získávala při restaurování památek v Toruni (oltáře, neorenesanční kazetový strop, skulptura Jana Křtitele), v Kościelci (socha Máří Magdaleny) aj. Její odbornou stáž v Moravském zemském muzeu pod odborným vedením dr. Jaroslava Blechy v Brně hodnotili jako přínosnou pro obě strany. (jb)

Všestranný divadelník Antonín Fencl Mezi letošními významnými akvizicemi oddělení dějin divadla figuruje materiál z pozůstalosti divadelního podnikatele, režiséra, dramatika a herce Antonína Fencla. Zahrnuje 78 ks divadelních a civilních fotografií a dále 170 ks písemností. Všestranný divadelník Antonín Fencl (1881-1952) se kromě jiného také významně zapsal do historie brněnského divadla, jelikož zde působil ve dvou obdobích jako ředitel a režisér. Nejprve v letech 1913-1915 v Českém národním divadle, dále pak v letech 1943-1944 v Českém lidovém divadle. V nepřívětivých letech okupace za druhé světové války zde dokonce obnovil činnost všech tří souborů (opera, činohra, opereta) bývalého Zemského divadla, která byla nacisty roku 1941 zastavena. Fotografie a písemnosti z Fenclovy pozůstalosti, dokládající jeho pracovní i soukromé aktivity, představují cenné dokumenty života a práce této výrazné divadelní osobnosti. (jb)

Odešla Svatava Přibáňová Dlouholetá pracovnice oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea, hudební historička PhDr. Svatava Přibáňová zemřela 27. 9. 2014 ve věku 80 let. Po absolvování oboru muzikologie na Filosofické fakultě

www.mzm.cz

Masarykovy univerzity, kde studovala mimo jiné u profesorů Jana Racka a Bohumíra Štědroně, spojila celou svoji profesionální dráhu s Moravským zemským muzeem, ve kterém působila v letech 1961-2004. Její odborné zájmy souvisely především s tvorbou Leoše Janáčka. Podílela se na přípravě několika výstav věnovaných skladatelovu životu a dílu (mj. V Paříži) a kromě mnoha studií publikovaných v odborném tisku vydala monografie Leoš Janáček (1984), Svět Janáčkových oper (1998) a Leoš Janáček ve fotografiích (2008, s J. Zahrádkou). K hlubšímu poznání Janáčkovy osobnosti přispěla také edicí jeho dopisů Kamile Stosslové Hádanka života (1990) a edicí rodinné korespondence Thema con variazioni (2007). Hudební veřejnost se s ní rozloučila dne 6. října v obřadní síni brněnského krematoria. (ep)

deckým garantem a také hlavním spolutvůrce libreta i odborné a populární náplně instalace tohoto úspěšného skanzenu. Význam modranského muzea v přírodě dávno překročil hranice regionu. Nyní je to nejúspěšnější projekt kulturně vzdělávacího charakteru, přibližující historii a kulturu Velké Moravy. Roční návštěvností kolem 120 tisíc osob řadí se tento projekt mezi nejúspěšnější turistické destinace. Archeolog Luděk Galuška, který byl také autorem řady tematických výstav ve skanzenu (například Když Metoděj křtil Bořivoje, Tři pruty Svatoplukovy aj.), provedl prezidenta a jeho manželku areálem a seznámil jej s předlohami hypotetických rekonstrukcí jednotlivých staveb. Například dřevěné halové stavby školy písemnictví, postavené na základě archeologického nálezu ze Sadů u Uherského Hradiště. (jac)

Vstoupili jsme do věku multimedií

Prezident navštívil archeoskanzen Opevněné velkomoravské sídliště středního Pomoraví v Modré u Velehradu, které v letošním roce slaví deset let své existence, navštívil během své zářijové návštěvy Zlínského kraje prezident republiky Miloš Zeman. S areálem jej seznámil spolu se starostou obce Miroslavem Kovaříkem docent Luděk Galuška z archeologického oddělení Moravského zemského muzea, který je vě-

Moravské zemské muzeum bylo jedním z prvních muzeí v České republice, ne-li vůbec první, které obohatilo expozice o technickou novinku – multimediálního průvodce pro „smart“, tedy chytrá zařízení. Výstavu Messel on Tour (2012) doplnily QR kódy, pomocí kterých si návštěvník mohl stáhnout do svého telefonu či iPadu nejen rozšiřující informace k vystaveným exponátům a další zajímavosti k výstavě, ale také například interaktivní hru, znalostní test k tématu i pozadí pro telefon. To vše mu umožnilo znovu se k výstavě vrátit v teple svého domova. Návštěvník, který podobné zařízení nevlastní, mohl si tablet zapůjčit přímo ve výstavě. Dalšími výstavami, kde byl multimediální průvodce použit, byly Zlato… symbol moci a bohatství, Cyril a Metoděj / Doba, život, dílo a Svět tajemných Baltů. Tyto prezentace jsou i nadále přístupné návštěvníkům na webových stránkách Moravského zemského muzea v odkazu http://www.mzm.cz/multimedialnipruvodci/.

M revue

49

M Panorama

50

www.mzm.cz

??????????

První ročník Muzeum Photo Více než 150 fotografií s muzejní a galerijní tematikou soutěžilo v prvním ročníku soutěže Muzeum Photo 2014, kterou letos vyhlásilo Moravské zemské muzeum. Záměrem pořadatelů bylo nabídnout nový pohled na život v paměťových institucích. Snímky ze dvou soutěžních kategorií (Život v muzeu, Kreativita v muzeu) byly veřejnosti zpřístupněny na výstavě v Paláci šlechtičen a v elektronickém katalogu. Vítězné fotografie také zaplní stránky nástěnného kalendáře Moravského zemského muzea na rok 2015. Z rozhodnutí poroty, kterou vedli renomovaní brněnští fotografové Jef Kratochvil a Jan Cága z MZM, šestinásobný laureát ceny Czech Press Photo, zvítězil v kategorii Život v muzeu František Hulec, zachycující exponáty a návštěvníky Národního technického muzea v Praze během pražské Muzejní noci. „U snímku Pára a benzín jsme ocenili černobílé ladění, které vhodně podtrhuje dobovou atmosféru první půle minulého století,“ komentoval porotce Jan Cága jeden ze snímků vítězné série. Ve druhé kategorii zvítězil cyklus fotografií Romana Machka ze Severočeského muzea v Liberci nazvaný Zapomenutá zákoutí. Porota zde ocenila zejména celkovou atmosféru jednotlivých snímků a nápaditou práci se světlem. (ep)

František Hulec, Pára a benzín. První cena v soutěži Muzeum Photo 2014.

www.mzm.cz

M revue

51

M Panorama V současnosti se posouváme o něco dále. K novému návštěvnickému centru Mendelianum – atraktivní svět genetiky připravujeme navíc také aplikaci, kterou si návštěvník bude moci stáhnout do svého telefonu či tabletu kdekoliv na světě již před příjezdem do České republiky, podle operačního systému svého zařízení buď na AppStore nebo na GooglePlay. Pomocí krátkých textů, fotografií, grafiky a animací je představena jak samotná expozice, tak i bohatá a vpravdě renesanční osobnost J. G. Mendela. Názorně je zobrazen i princip jeho objevu. Aplikace bude samozřejmě cizojazyčná, zatím v angličtině, připravují se však další jazykové mutace. Protože si uvědomujeme rychlý rozvoj těchto technologií i jejich budoucnost v moderním muzeu, budeme i nadále věnovat těmto možnostem mimořádnou pozornost. Třeba příště ožijí vystavené muzejní artefakty malým filmovým příběhem, který jim dodá na atraktivitě a přitažlivosti. (ep)

Univerzita třetího věku v muzeu Dvousemestrálním cyklem patnácti přednášek se Moravské zemské muzeum zapojilo do nabídky Univerzity třetího věku Masarykovy univerzity v Brně v akademickém roce 2014/2015. V nabídce dominují témata z oboru etnologie, dějin hudby a dějin literatury, nechybí však ani další oblasti vědění – od numismatiky až po botaniku. Jednotlivé přednášky jednoročního rozšiřujícího přednáškového cyklu, které se ko-

52

nají každý čtvrtek v Dietrichsteinském paláci, připravili přední odborní pracovníci muzea. O vztahu Leoše Janáčka a Národního divadla v Brně přednáší janáčkolog Jiří Zahrádka, profil Rudolfa Těsnohlídka připravila Hana Kraflová. Se stopami italské kultury v naší hudební historii seznamuje posluchače Jana Spáčilová v tématu Barokní opera na Moravě, počátky tolarové měny ve střední Evropě přiblíží Dagmar Grossmannová. Eva Večerková přispěla do nabídky přednáškami o lidovém nábytku a o výtvarných komponentech lidových obyčejů. Christianizací Velké Moravy se zabývá Luděk Galuška atd. Moravské zemské muzeum navázalo spolupráci s Univerzitou třetího věku Masarykovy univerzity v Brně již v akademickém roce 2011/2012. (jac)

Jsme jediní v Česku: Škola v muzeu Muzeum jako synonymum zábavného učení. Nemožné? Naopak – skutečné! Projekt Moravského zemského muzea Škola v muzeu měl štěstí, když na účast v něm kývla hned v počátku Masarykova univerzita. Vznikl tak výukový program, který jako jediný v Česku propojuje muzejní prostředí s institucemi všech stupňů našeho vzdělávacího systému. Podstatu projektu určují čtyři zásady: 1) Školní vyučovací hodina vytvořená podle Rámcového vzdělávacího programu je zacílena na konkrétní věkové skupiny. 2) Hodinu připravují studenti MU studující daný obor pod dohledem odborných garantů muzea, vyučování mají jako kreditovaný předmět. 3) Hodina se koná v prostředí souvisejícím s vyučovanou látkou a vhodně ji doplňuje, musí být připravena interaktivní formou. Muzeum má být místem, kde je zábavou trávit volný čas. 4) Učitelé se již k probírané látce nemusejí vracet. Nyní je vypsán již čtvrtý ročník Školy v muzeu a do projektu se zapojují nejen základní a střední školy, ale také speciální školy. Nabídka témat, vyučovaných studenty filozofické

a přírodovědecké fakulty, je pestrá. Od pravěku Moravy až třeba po minerály a horniny tohoto regionu. Univerzitní studenti zde získávají praxi a zkušenost s výukou různých cílových skupin. Pro žáky je přínosem kontakt s exponáty a spojení výuky s expozicí, zajímavá forma výkladu i nové vyučovací prostředí. Za dobu trvání projektu se v anonymních dotaznících pro žáky neobjevilo výrazně negativní hodnocení. Že by Škola v muzeu byla potvzením Komenského hesla Škola hrou? (ep)

Velká Morava a počátky křesťanství Více než 1200 exponátů - převážně nejcennějšími archeologickými nálezy z Čech, Moravy, Slovenska, Rakouska a Polska, z nichž mnohé mají status národní kulturní památky a ještě nikdy nebyly vystavovány – představí výstava, která bude zahájena 28. listopadu 2014 v Paláci šlechtičen, kde potrvá až do konce února 2015. Na víceletém projektu, financovaném Ministerstvem kultury ČR, spolupracuje Moravské zemské muzeum (řešitelé doc. PhDr. Luděk Galuška, Csc. a David Kourek) s Archeologickým ústavem Akademie věd ČR (řešitelé doc. PhDr. Pavel Kouřil, Csc., Mgr. Zdenka Kosarová, Mgr. Olga Lečbychová, prof. PhDr. Zdeněk Měřínský, Csc., PhDr. Lumír Poláček, Csc., doc. PhDr. Alexander Ruttkay, DrSc., prof. PhDr. Petr Sommer, Csc.). Výstava, jejíž příprava v době uzávěrky M revue vrcholí, bude jedním z hlavních výsledků práce na projektu. Návštěvníci zde uvidí originály artefaktů z významných hrobových celků z velkomoravských center i periferie a názorné rekonstrukce těchto hrobů, hmotové rekonstrukce vybraných velkomoravských kostelů, trojrozměrné vizualizace velkomoravských kostelů a další atraktivní exponáty. Záštitu převzali prezident ČR Miloš Zeman, ministr kultury Daniel Herman, pražský arcibiskup Dominik Duka a olomoucký arcibiskup Jan Graubner. (jac)

www.mzm.cz

PF 2015

odkrýváme krásu přijďte

Unikáty zemských muzeí vyvolaly nadšení „Úžasné! Úchvatné. Nejlepší. Neopakovatelné. Nelze vyjádřit slovy! Silnější než současné zážitky!“ Návštěvníci výstavy „Unikáty zemských muzeí“, která byla v září otevřena v brněnském Dietrichsteinském paláci, nešetřili v návštěvní knize projevy nadšení. Přicházeli mladí, lidé v produktivním věku po práci, ale i senioři, kteří chtěli spatřit sbírkové předměty nevyčíslitelné hodnoty. Platí to zejména o „domácí“ Věstonické venuši, jedné z nejvzácnějších plastik na světě. Neuvěřitelných sedmnáct tisíc návštěvníků přišlo během pětadvaceti zářijových dnů na minimalistickou výstavu s pouhými třemi artefakty ze tří zemských muzeí. Na ty, o kterých svět hovoří jako o skvostech. Samozřejmě, zvědaví byli hlavně na „domácí“ 29 tisíc let starou a pouhých jedenáct centimetrů vysokou sošku Věstonické venuše ze sbírek Moravského zemského muzea. Ale obdivovali i více než dva tisíce let starou hlavu Kelta ze Mšeckých Žehrovic, jednu z ikon sbírek Národního muzea. Stejně tak sbírkový klenot Slezského muzea v Opavě – meteority z paleolitického sídliště v Opavě-Kylešovicích, které je staré přibližně 18 tisíc let. Když jeho tehdejší obyvatelé sbírali v přírodě tyto vesmírné kameny, ani netušili, že tvoří nejstarší známou sbírku meteoritů na světě. Zájem o unikáty předčil očekávání organizátorů. Nejen v Brně, kde měla putovní výstava poslední štaci! V Praze je vidělo pětadvacet tisíc, v Opavě pak jedenáct tisíc lidí. Výstava tak velmi dobře splnila svůj účel – upozornit veřejnost na význam, tradici a historii našeho muzejnictví a zahájit tak společný projekt Strážci paměti, věnovaný nadcházejícímu dvoustému výročí muzejnictví u nás. Jako první slaví 200 let své činnosti již v letošním roce opavské Slezské zemské muzeum. Moravské zemské muzeum a Národní muzeum je budou následovat v příštích pěti letech. (ep)

revue

M Moravského zemského muzea

0/2014