SILOE
3/2014
List želivských farníků, terciářů a přátel kláštera.
LETNICE SLAVNOST DUCHA SVATÉHO – PEČEŤ VELIKONOC
„VÍRA NENÍ SOUKROMÁ ZÁLEŽITOST, VŽDYŤ BŮH JE OTEC, KTERÝ NÁS PŘIJAL ZA SVÉ DĚTI. NAŠE FARNOST JE RODINOU.“
Vyprávění ze života jednoho světce: Svatý Serafim Sarovský (1759-1833) je nejpopulárnější postavou mezi ruskými světci. Jeho život mnicha, stylity a nakonec starce (duchovního otce) je plný zajímavých událostí. V jeho životopise se vypráví také o jeho zázracích. Mezi prvními je uzdravení jistého Nikolaje Motovilova z těžkého revmatismu. Z jeho zapsaných vzpomínek je i následující mírně zkrácené vyprávění. Byl čtvrtek, takový pochmurný den. Vrstva sněhu byla dost vysoká, vše bylo pokryto zmrzlou jinovatkou smíšenou se sněhem. Otec Serafim se mnou začal hovořit na loučce vedle pousteven: „Bůh mi zjevil,“ řekl, „žes v mládí toužil po tom, abys věděl, jaký je cíl našeho života a že ses několikrát ptal důležitých osob a lidí zkušených v duchovních věcech. Ale nikdo ti na to neřekl nic přesného. Řekli ti: „Jdi do kostela. Modli se k Bohu, zachovávej přikázání, konej dobro. To je cílem křesťanského života. Nemluvili s tebou, jak se patří. A tedy já, ubohý Serafim, ti vyložím, jaký je ve skutečnosti cíl našeho křesťanského života.“ „Modlitba, půst, bdění a jiné skutky křesťana, i když jsou samy o sobě vynikající, nejsou cílem křesťanského života, přestože jsou to nezbytné prostředky k jeho dosažení. Vlastním cílem křesťanského života je nabýt DUCHA SVATÉHO.“ „Jak ho získám?“ ptal jsem se otce Serafima, „dobře to nechápu.“ „Chápeš, co to znamená získávat peníze? Dobrá, získávat Ducha Svatého je přesně totéž. Zboží to jsou ctnostné skutky vykonané pro Krista a s Kristem, ty nám zjednávají MILOST DUCHA SVATÉHO, bez níž se nikdo nemůže spasit. Především nám ji ale zjednává modlitba. Velká je síla modlitby. Jejím prostřednictvím můžeme mluvit s našim Spasitelem a Pánem.“ „Otče,“ řekl jsem mu, „pořád mluvíte o získání DUCHA SVATÉHO a říkáte mi, že to je cílem křesťanského života. Ale cožpak ho mohu vidět? Dobré skutky jsou viditelné, ale jak se dá vidět DUCH SVATÝ? Jak poznám, zda je ve mně nebo ne? „Příteli Boží, to je velmi prosté,“ odpověděl mi. Položil mi ruce na ramena a dodal: „Teď jsme, oba v DUCHU SVATÉM. Proč se na mne nedíváš?“ Odpověděl jsem: „Nemohu na vás, otče, hledět, protože z vašich očí vycházejí blesky a váš obličej září mocněji než slunce.“ Otec Serafim řekl: „Neboj se, Boží příteli, v této chvíli záříš i ty stejně
jako já. Jsi nyní v plnosti BOŽÍHO DUCHA, jinak bys mě nemohl vidět v tomto stavu. MILOST DUCHA SVATÉHO ráčila posílit tvé zkroušené srdce jako nějaká matka, na přímluvu Svaté Panny.“ „Zahleď se na mne bez obav. PŘESVATÁ TROJICE je s námi!“ Po chvíli se otec Serafim optal: „Co zakoušíš nyní?“ „Mám takový nesmírně blažený pocit,“ odpověděl jsem. „Jak blažený? Co přesně cítíš?“ „Zakouším takový pokoj, takový mír ve své duši, že to nedokážu vyjádřit slovy.“ „Toto je pokoj, o němž Pán řekl svým učedníkům: „Svůj pokoj vám dávám, ne ten, který dává svět, já vám dávám.“ (Jan 14,27) „A co ještě zakoušíš?“ ptal se starec. „Neobyčejnou sladkost,“ odpovídal jsem. „A co ještě?“ „Nevýslovnou radost v celém srdci.“ „Tato radost,“ řekl otec, „je onou radostí, o níž hovoří Pán v evangeliu, a jakou zakouší žena, když přivede na svět člověka“ (Jan 16,21). „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (1Kor 2,9) „Co zakoušíš ještě, Boží miláčku?“ „Neobyčejný pocit tepla!“ odvětil jsem mu. „Ale jak to, teplo? Vždyť sedíme v lese! Je zima, pod nohami máme sníh a také na nás je na prst sněhu a z nebe drobně sněží. O jaké teplo se jedná?“ „Je to teplo, jaké se zakouší v dobře vyhřáté koupeli.“ „I vůně je podobná vůni koupele?“ „Ne,“ řekl jsem rozhodně, „na zemi jsem nikdy necítil podobnou vůni.“ A tu se na mne otec laskavě usmál a řekl mi: „Můj drahý tatíčku, znám to všechno, o čem mluvíš a záměrně se tě vyptávám, abych zjistil, zda to vše zakoušíš. BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ sestoupilo mezi lidi a na tom není nic divného. Musí tomu tak být, protože BOŽÍ MILOST DUCHA SVATÉHO přebývá v nás, v našem srdci. Což to snad neřekl sám Pán? KRÁLOVSTVÍ BOŽÍ je mezi vámi a ve vás (Lk 17,21) „A teď se domnívám, že už se nebudeš ptát, jak lidé najdou MILOST DUCHA SVATÉHO? Vzpomeneš si na tento projev nezměrné BOŽÍ MILOSTI, které se nám dnes dostalo?“ „Nevím, otče. Nevím, zda mi Bůh dá vždycky dar, abych si vzpomněl a silně zakoušel tuto BOŽÍ MILOST, jak ji cítím nyní,“ odpověděl jsem. „Pokud se mě týká, věřím, že ti Trojjediný a Trojsvatý Pán bude pomáhat, abys na to vždy pamatoval, protože jinak by se jeho MILOST nesklonila hned po mé ubohé modlitbě, tím více, že toto nebylo dáno pouze tobě, nýbrž skrze tebe celému světu, aby to mohlo posloužit i k dobru druhých.“
V DUCHU SVATÉM VZKŘÍŠENÝ KRISTUS pozvedá celé stvoření k OTCI. Z vody a DUCHA SVATÉHO se rodí BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ. PEČEŤ DUCHA SVATÉHO vtiskuje do duše podobu a obraz KRISTA PÁNA. „Ó DUCHU SVATÝ, přijď a přebývej v našich duších, ať všichni svorně oslavujeme Stvořitele, OTCE I SYNA I DUCHA SVATÉHO! Amen.“ Nalaďme svá srdce na velikonoční frekvenci DUCHA SVATÉHO! POŽEHNANÉ A RADOSTNÉ LETNICE!
P. Jan Křtitel F. V. Mrákava, O.Praem.
Pojďte s námi oslavit TAJEMSTVÍ SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO. Pojďte o Ducha prosit! Vigilie slavnosti začne 7.6. 2014 (sobota) ve
POUTĚ S PREMONSTRÁTY ITÁLIE-BELLARIA 30.8. - 8.9. 2014 10.600,-Kč (pobytově poznávací zájezd k moři s duchovním cvičením) IZRAEL 15. - 23.10. 2014 17.900,-Kč ŘÍM-ORVIETO-ASSISI 22. - 29.11. 2014 9.800,-Kč
VTIP Dilema rodin s malými dětmi: Být, či nebýt s nimi na mši svaté? - Jestliže tam budou zlobit, budou se na vás všichni zlobit, že tam zlobily. - Jestliže je necháte doma, vyčte se vám, že je necháváte doma a nezvykáte je na mši svatou. Závěr anonymního aktivního laika: - Křesťanská výchova se bez trochy randálu prostě neobejde.
HISTORIE TERCIÁŘŮ V roce 1122, tedy dva roky po založení řádu, navštívil Norberta bohatý hrabě Theobald IV. Veliký, syn Štěpána z Blois a jeho manželky Alice. Jeho otec byl jedním z prvních křižáků a zemřel v Palestině, matka byla dcerou Viléma Dobyvatele, anglického krále a vévody v Normandii. Theobald požádal o členství v řádu, ale Norbert to zasloužilému hraběti neradil; šlechtic se staral o vdovy a sirotky, o chudé a nemocné, a tak ho vybídl, aby zůstal ve světě, oženil se a založil rodinu. Oblékl mu krátký bílý škapulíř a napsal pro něho jednoduchá pravidla. Theobaldova příkladu následovalo mnoho osob a tím vznikla nová, sekulární větev řádu, první a nejstarší v církvi. Po stu letech tuto myšlenku převzali pro své řády František a Dominik a mnozí jiní. Norbertovo společenství věřících žijících ve světě vznikala u premonstrátských klášterů a trvale ovlivňovala křesťanský život v rodinách, upevňovala charakter mládeže a pomáhala v pastoraci. Breve Pia XI. z roku 1928 mj. uvádí: Svatý zakladatel, vedený Duchem svatým, Theobaldovi poradil, aby neopouštěl svět, ale předepsal mu pravidla křesťanského života a na znamení duchovního spojení s norbertinskou rodinou mu oblékl bílý škapulíř. Četné osobnosti ve Francii a v celé Evropě následovaly jeho příkladu a tak se utvořila skupina norbertinských terciářů. V Želivě obnovil tuto ideu opat Vít Bohumil Tajovský ihned po svém zvolení v r. 1948; i v následujících dobách totality byli tajně přijímáni noví členové a sekulární řád se scházel v soukromých bytech. Po roce 1989 došlo k obnovení činnosti v plném rozsahu. Pro jeho členy a přátele vychází pravidelný oběžník nazvaný Želivské echo. První národní setkání terciářů českých klášterů se konalo ve dnech 30.5.–1.6.2008 v Želivě. Společenství se pravidelně schází na duchovních obnovách a je otevřené pro každého zájemce. Jejich náplní je kromě modliteb a meditací filozoficko–duchovní formace pod vedením jednoho člena, profesora filozofie, a našich želivských bratří. Společenství má charakter rodiny, která je stmelena společným dlouholetým přátelstvím, jehož počátek sahá až do doby totality.
Bratři a sestry udržují mezi sebou kontakty i mimo tato setkání a sdílejí společně své starosti i radosti a vzájemně se podporují zvláště modlitbou, ale i jinak. V době velkého individualismu a morálního zmatku se želivští členové a členky snaží o růst ve svatosti, jak jsou k tomu povoláni svým křtem ale i začleněním do bílého řádu, každý tam, kde žije. Stávají se tak kvasem, který naše společnost tolik potřebuje. Hlavní zásadou je připravenost ke každému dobrému dílu ve společenství jednoty a lásky s želivským společenstvím bratří a pod jejich vedením. Společenství je relativně mladé věkem i duchem a otevřené pro nové duchovní podněty Ducha svatého v církvi a v premonstrátském řádu. DALŠÍ SETKÁNÍ TERCIÁŘŮ SE USKUTEČNÍ V ŽELIVĚ 14.6. 2014 OD 10:00 HOD.
KDYŽ DÍTĚ VYSVĚTLUJE, KDO JE BŮH Toto je slohová práce žáka třetí třídy základní školy, Dannyho Duttona, na téma: „Vysvětli Boha.“ Chlapec má 8 let a pochází z Chula Vista, stát Kalifornie (USA). Dětským způsobem popisuje, jak si představuje Boha. Není to žádná teologická práce, ale můžete vnímat něco z dětské upřímnosti, prostoty a čistoty srdce, která dospělým kolikrát chybí. Ježíš nás vybízí, abychom Bohu důvěřovali jako děti. Nemyslí tím dětinskost, ale důvěru – schopnost spolehnout se na Boha tak, jak je možné spolehnout se na rodiče. Děti jsou otevřeny pro víru víc než dospělí. Běda těm dospělým, kteří dětem zavírají bránu víry! Jedna z hlavních Božích činností je vyrábět lidi. On je vyrábí proto, aby nahradil ty, co umírají, a tak aby byl dostatek lidí, kteří se starají o věci na zemi. Nevyrábí dospělé Vyrábí jen miminka. Myslím, že důvod je ten, že menší je snadnější vyrobit. Takto nemusí trávit svůj drahocenný čas tím, jak je učí mluvit a chodit. To může ponechat maminkám a tatínkům.
Druhou největší Boží činností je poslouchat modlitby. Množství modliteb k němu přichází hlavně od určitých lidí, jako jsou kněží a jim podobní, kteří se modlí víc než jen tehdy, když jdou spát. Právě proto Bůh nemá čas poslouchat rádio nebo televizi. Bůh všechno vidí a slyší a je všude, co ho dělá pořádně vytíženým. Takže bys ho neměl otravovat svým žadoněním, když ti už jednou máma nebo táta řekli ne. Ateisti jsou lidé, kteří nevěří v Boha. Nemyslím, že takoví žijí v našem městě. A když už ano, určitě ne ti, kteří chodí do našeho kostela. Ježíš je Boží Syn. Zvykl si vykonávat všechnu tu nejtěžší práci jako je chození po vodě a dělání zázraků. A lidé byli nakonec unaveni z jeho kázání, a tak ho ukřižovali. Ale On byl dobrý a milý, jako jeho Otec. A řekl svému Otci, že nevědí, co činí, a aby jim odpustil. A on na to, že „OK.“ Jeho Otec (Bůh) si cenil všechno, co udělal, také všechnu práci na zemi. Proto mu řekl, že nemusí jít znovu tam dolů. Může zůstat v nebi. Takže zůstal. A teď vypomáhá svému Otci poslouchat všechny ty modlitby a pozorovat všechny věci, které jsou pro Boha důležité a třídit je, aby se nepodstatnými nezatěžoval. Takže je jako sekretářka, ale mnohem důležitější. Můžeš se modlit kdykoliv chceš, jsou připraveni ti pomoci, protože minimálně jeden z nich má vždy směnu. Měl bys jít vždy v neděli do kostela, protože to dělá Boha šťastným a když nenalezneš nikoho, koho bys učinil šťastným, Boha určitě jo. Nevynechávej kostel kvůli něčemu, o čem si myslíš, že bude větší srandou, jako například jít na pláž. To je špatné. A mimochodem, slunce ráno stejně až tak moc nehřeje. Když nevěříš v Boha, když chceš být ateistou, potom budeš velmi opuštěný, protože tví rodiče nemůžou jít všude s tebou, například kempovat. Ale Bůh ano. Je dobré vědět, že on je stále nablízku, když se v noci bojíš, anebo neumíš plavat a velká děcka tě hodí do pořádně hluboké vody. Ale neměl bys jednoduše spekulovat nad tím, co ještě Bůh pro Tebe může udělat. Počítám, že Bůh mě tady dal, a může si mě kdykoliv vzít zpět, když se mu to zalíbí. A to je důvod, proč věřím v Boha. Zdroj: Skutečný příběh uveřejněný na webu Inspire21.com.
POMÔŽTE MI. CHCEM BYŤ SLON! S jedným z facebookových priateľov som hľadal odpoveď na to, kde sú hranice, kedy v ľudskom vnímaní ide o prejav slobody a kedy už môžeme hovoriť o odklone od normálu, alebo, povedzme si to rovno, o blbosti. Je horlivým zástancom toho, že človek sa môže sám rozhodnúť, kým chce byť. Či mužom, ženou, alebo niekým tretím. Nazvime to „ono.“ Nejde o nepredstaviteľnú situáciu. Sú vo svete krajiny, kde si takúto možnosť môžete naozaj zvoliť. Samozrejme v mene slobody, humanity a ľudských práv. Kde je teda tá pomyselná hranica? Že nesúhlasíte? Že to je už „za“? Príliš? A kto ste vy, aby ste to tvrdili? Kto ste vy, aby ste mi upierali moje ľudské právo stať sa slonom? Prečo môžu byť mačací a leopardí muži a ja nemôžem byť slon? Ste nedemokratickí! Obmedzujete moje práva! Možnosť vybrať si, kým chcem byť! Ste zlí! Pokiaľ sa môže niekto cítiť ako „ono“, niekto iný sa zas môže cítiť ako krava, alebo slon. A nielen cítiť. Podľa tejto logiky je jeho zvrchovaným ľudským právom urobiť všetko preto, aby sa čo najviac stal slonom a kravou. A je našou povinnosťou mu v tom pomôcť. Ešte treba medicínsky vyriešiť ľudsko-zvieracie transplantácie a do sveta sa môžu rozbehnúť prví ľudia s kravskými vemenami a sloními chobotmi. S takýmito úvahami som zamyslený kráčal námestím, až som sa pri fontáne zrazil s iným priateľom. Psychiatrom. Posťažoval som sa mu na moje slonie bremeno. Potľapkal ma po ramene a povedal mi, že ak vydržím ešte rok či dva, Európska únia určite príjme nejakú normu, aby sa môj sloní sen stal skutočnosťou. Myslel to vážne. Vôbec sa pritom nesmial. Keď som sa ho opýtal: „Kto určí hranicu v ľudskom správaní? Tie hranice sú predsa potrebné, ale nemôžem si ich určiť ja sám,“ môj priateľ sa naoko dostal do stavu šialenosti: „Hranice?! O jakých hranicích mluvíš? Ty musíš být zajisté nějaká škodná. Nepřítel revoluce a pokroku. Jak se vůbec ve svobodném světe založeném na lidských právech opovažuješ přicházet s limity?!“
Max Kašparů aj o hulvátstve či slobode prejavu Stáli sme tam pri fontáne. On – uznávaný psychiater, ja – obyčajný dedinský farár z Božejova. Okolo sedeli na lavičkách ľudia, popíjali pivo, lízali zmrzlinu a možno sme v tej chvíli boli pre nich svetlým okamihom ich života, v ktorom si mohli bez najmenších pochybností povedať, že nie sú na tom tak zle. „Víš, hochu,“ rozhovoril sa napokon celkom zodpovedne Max Kašparů: „Z pýchy se stalo zdravé sebevědomí, z lakomství zákon ekonomiky, nestřídmost se povýšila na vyšší životni úroveň, závist v boj o spravedlnost, hněv ve zdravou reakci na nekorektní jednáni druhých, smilstvo v prevenci proti neurózám, lenost se proměnila buď v sociální dávku, nebo v prokrastinaci. Díky této moderní nomenklatuře zbavil se starý kontinent těžkých hříšníků. Připočteme-li k tomu ještě jiné, dnes už málo známé, skoro archaické pojmy jako hulvátství, které se změnilo ve svobodu projevu, okrádání definované jako svobodný trh, zanedbanou výchovu děti jakožto tvorbu vlastního názoru, neúctu k tradici proměněnou ve vítězství zdravého rozumu a likvidaci pozitivních hodnot jakožto likvidaci předsudků, nacházíme se v aktuálně nám známém prostředí uprostřed Evropy.“ „A čo bude ďalej?“ Pri fontáne už čakal na odpoveď pekný hlúčik poslucháčov. Psychiater si zhlboka odfúkol: „V minulém století zažil evropský kontinent dvě diktatury, které pošlapávaly lidská práva. Koncem tohoto století čeká Evropu diktatura „lidských práv“. Především v podobě diktatury menšin, sdělovacích prostředků a lidí, kteří z psychologických, biologických či sociokulturních důvodů nedosáhli lidské normality, případně o ni přišli“. Nájde sa udavač? Max hovoril pokojne a vyrovnane. Len sa obávam, či nás dvoch niekto z poslucháčov s dopitým pivom a dolízanou zmrzlinou, za naše málo slobodné reči, neudá. A my nebudeme musieť na príslušnom úrade vysvetľovať, že kravské vemeno si môže kľudne v budúcnosti implantovať nielen žena, ale aj muž. A ona môže nosiť podľa vkusu sloní chobot. To isté sa bez výnimky týka aj „ono“.
My nediskriminujeme. My si ctíme ľudské práva. Sme moderní a uvedomelí občania slobodnej Európy. A je nám veľmi ľúto, že sme si dovolili použiť aspoň na malú chvíľu kúsok zdravého rozumu, ktorý nám zostal. Že sme mysleli. Za tento defekt, povedal by som úchylku v našom nedôstojnom správaní, sa hlboko, ale hlboko ospravedlňujeme. V mene slobody, tolerancie, nediskriminácie a ľudských práv. V mene humanity. Gottschalk Karol Lovaš, OPraem administrátor v Božejově
CO NÁS ČEKÁ? 6.6. 2014 9:00 19:30
SLAVNOST SVATÉHO NORBERTA, zakladatele premonstrátského řádu Slavnostní mše svatá Večer chval
6.-8. 6. 2014 VIKARIÁTNÍ SETKÁNÍ MLÁDEŽE DUCHOVNÍ OBNOVA Už pátý ročník duchovní obnovy pro mládež na svatodušní svátky se uskuteční v želivském klášteře. Program začne „večerem chval“ v 19:30 (pátek) a bude pokračovat zážitkovým programem, jehož vrcholem bude tradičně „svatodušní vigilie“ v sobotu ve 21:00 hod. Zveme všechny mladé lidi ve věku od 14 let. Víc informací se nachází na plakátech. Přihlašovat se můžete u pátera Tadeáše, kaplana pro mládež. 7.6. 2014 21:00 13.6. 2014 18:00 19.6. 2014 18:00
Sobota SVATODUŠNÍ VIGILIE Pátek TAIZÉ VEČER SLAVNOST NAROZENÍ SV. JANA KŘTITELE MŠE SVATÁ
21.6. 2014 Sobota 18:00 Slavnostní zahájení festivalu MUSICA FIGURATA Premonstrátské opatství Želiv, ambity
Loď bláznů Zrcadlo věčných lidských pošetilostí v hudbě ||:Ritornello:||, umělecký vedoucí Michael Pospíšil
27.6. 2014 SLAVNOST NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE JEŽÍŠOVA 18:00 MŠE SVATÁ 28.6. 2014 POUTNÍ SLAVNOST SVATÝCH APOŠTOLŮ PETRA A PAVLA 18:00 MŠE SVATÁ v kostele sv. Petra a Pavla (na hřbitově) 5.7. 2014 10:30 20:00
SLAVNOST SVATÝCH CYRILA A METODĚJE, slovanských apoštolů MŠE SVATÁ ŽELIV: Barokní tělo odhaleno/ barokní dekonstrukce Malovaný refektář, premonstrátské opatství Želiv Andrea Miltnerová (GB/ CZ), Romana Konrádová (CZ) Nekonvenční představení barokního tance, které v sobě nezapře aspekt současné tvorby. Koprodukce: SE.S.TA o.s.
12.7. 2014 20:00
Sobota Koncert pravoslavné duchovní hudby Kostel Narození Panny Marie, premonstrátské opatství Želiv Raduj se, nevěsto nesnoubená Komorní sbor Oktoich (PL), umělecký vedoucí Grzegorz Cebulski
19.7. 2014 20:00
Sobota Praga Magna Kostel Narození Panny Marie, premonstrátské opatství Želiv Vokální hudba rudolfinské Prahy Capella Mariana, umělecký vedoucí Vojtěch Semerád
26.7. 2014 Sobota 20:00 Zastaveníčko... Malovaný refektář, premonstrátské opatství Želiv Podvečerní nálady raného romantismu v písních a sonátách Franze Schuberta Raitis Grigalis (LV) baryton, Ilze Grudule (LV) violoncello, Alena Hönigová (ČR) kladívkový klavír 2.8. 2014 20:00
Sobota Novodobá premiéra oratoria ze želivského hudebního archivu (18. stol.)! Kostel Narození Panny Marie, klášter Želiv Musica in Luctu (fr. Anselmo Fridrich) Účinkuje Musica Florea a Collegium Floreaum, umělecký vedoucí Marek Štryncl
9.8. 2014 20:00
Sobota Novodobá premiéra kantát Samuela Capricorna (17. st.) Kostel Narození Panny Marie, klášter Želiv K tobě vzdychám, nebe Účinkuje Motus Harmonicus, umělecký vedoucí Jakub Michl
15.8. 2014 SLAVNOST NANEBEVZETÍ PANNY MARIE 18:00 MŠE SVATÁ
VTIPY Prodavač na poutním místě nabízel svaté obrázky: „Kupte si svatého Jana, kupte si svatého Antoníčka, kupte si svatou rodinu.“ . Jedna poutnice ho požádala: „Dejte nám svatý pokoj!“ Potká starší paní na ulici plačícího chlapečka. „Co se ti stalo?“ ptá se ho. „Já jsem se ztratííííl.“ „No to nic,“ chlácholí ho. „A svoji adresu znáš?“ „Znám. Franta zavináč volny tečka cezet.“
SÍLA ZMRTVÝCHVSTALÉHO Napoleon, který zvítězil ve více než šedesáti bitvách, se ocitl po své porážce u Waterloo na malém ostrůvku sv. Heleny v jižním Atlantiku. Tam také ve svých 52 letech zemřel. V této osamocenosti diktoval své memoáry a rozprávěl s několika lidmi, kteří s ním sdíleli jeho úděl. Při jednom takovém rozhovoru padlo jméno Ježíše Krista, a někteří z přítomných se o něm vyslovovali s pochybami a skepsí. Napoleon pozorně naslouchal a pak prohlásil: „Drazí pánové, já znám lidi. Ale Ježíš Kristus byl někým víc než pouze člověkem.“ Napoleonovi patrně v zajetí došlo, že světská sláva spočívá na vratkých nohách lidských nedokonalostí a jen časných zájmů. Uvědomil si zřejmě, že Ježíš své věrné nikdy neopustil, prokazoval všem lidem jen dobro a za všechny se obětoval na kříži. Navíc jako skutečný Pán světa znal dokonale každého člověka v jeho silných i slabých stránkách a založil církev, kterou nepřemohou ani pekelné brány. Byl a zůstává někým, komu můžeme jako Božímu Synu ve všem důvěřovat. Historikové srovnávají Napoleona s Alexandrem Velikým a Juliem Césarem, zatímco o Ježíši svorně mlčí. Nebyl ani význačným politikem ani světským vládcem a zdůrazňoval, že jeho království není z tohoto světa. Uvažujme: Ježíš se podle Lukáše (9,18nn) o samotě modlil a pak se zeptal svých učedníků, za koho ho lidé pokládají. Oni odpověděli, že názory se různí: někteří v něm vidí Jana Křtitele, jiní Eliáše nebo jiného z proroků, který se znovu narodil. A pak položil přímou otázku jim, za koho ho pokládají oni. Petr odpověděl: Za Božího Mesiáše. Takže vidíme, že vzhledem k poznání Ježíše existuje dvojí možnost: jednak poznání vnější, které je nedostatečné, zatímco učedníci, kteří uvěřili celým srdcem, vidí ve svém Mistru opravdového Božího Syna, který je poslán na zem, aby se zcela naplnila starozákonní proroctví. K Ježíši zaujímá různá stanoviska i dnešní doba. Někteří o něm slyšeli nebo se jím podrobněji zabývali, ale nesetkali se s ním ve svém nitru, takže zůstávají jen na okraji a víra jim nic neříká. Např. známý filozof Karl Jaspers, který ve 20. století ovlivnil řadu svých žáků, přirovnal Ježíše k Sókratovi, Buddhovi a Konfuciovi a označil ho za významného myslitele, ale nikoli za Boha.
Apoštolové v čele s Petrem mají na rozdíl od ostatních pravé poznání Syna živého Boha, který se zřekl sám sebe a jako poslušný služebník se ponížil a byl poslušný až k smrti. Ježíš jim ozřejmuje svou cestu utrpení hned po Petrově vyznání, aby jim bylo jasné, že podobně i cesta církve a jejích členů neznamená pozemskou moc a slávu, ale je to cesta bolestného kříže. V Matoušově evangeliu (16,22) – a to bychom v této souvislosti neměli přehlédnout – je po Petrově spontánním vyznání Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha scéna, kdy si Ježíše tentýž Petr bere stranou a rozmlouvá mu jeho slova o nutnosti utrpení: Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane! Přitom to neříká jen první z apoštolů, ale jde o názor, který v různých variacích slýcháme i dnes. Neboť bývá těžké přijmout celou realitu následování Krista s jeho příslibem pokoje, ale i bolesti a utrpení. V tomto smyslu jde o věci velmi časové. Jako lidé myslíme přece jen „pozemsky“ a nikoli v perspektivě zjevení, které ve víře přijímáme. Evangelium nám ovšem přichází na pomoc, když popisuje zázračný rybolov na Genezaretském jezeře. Zkušení rybáři celou noc nic neulovili a teď slyší, že by se měli znovu vydat na moře a spustit sítě, i když už je den a je jen malá naděje na úlovek. Odporuje to jejich praktickým zkušenostem, ale poslechnou. Když se v jejich sítích objevilo velké množství ryb, byli udiveni a Petr padá k Ježíšovým nohám se slovy: Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný. Poznal, že se naplno projevila Boží moc, a sám si uvědomil svou malost a hříšnost. Čím je i pro nás tato nová zkušenost důležitá? Tím, že naše víra v Boží přítomnost a ve stálou platnost Pánova slibu O cokoli poprosíte mého Otce v mém jménu, dá vám se týká i našich všedních dnů s jejich starostmi a úkoly. V tom ve všem, ve věcech malých i velkých, je nám přislíbena pomoc shůry, jen když v ni věříme a jsme připraveni ji přijmout podle další výzvy Bděte a modlete se! Velikonoční víra říká i nám, že Ježíš je někým víc než „jedním z proroků“. Na něm se potvrzují slova žalmu (2,7): Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Potvrzení nám zprostředkuje apoštol Tomáš svým zvoláním: Pán můj a Bůh můj! Přemýšlejme o těchto výrocích, jejichž pravdivost se naplňuje v nejrůznějších situacích v dějinách církve, a snažme
Neboť i naše pouť nám připravuje dnes a denně chvíle, kdy přes svou bezmocnost, ovšem díky víře ve Zmrtvýchvstalého cítíme dotyk probodené, ale vítězné ruky našeho Pána.
P. Michael Miloslav Fiala, OPraem
VTIPY
Malý chlapec otevře velkou rodinou Bibli: Fascinovaně obrací staré stránky. Najednou z Bible něco vypadne. Zvedne tu věc a pozorně se na ní zadívá. Je to starý list z nějakého stromu, který se lisoval mezi stránkami. „Mami, podívej, co jsem našel,“ zavolá chlapec. „Copak tam máš, miláčku?“ ptá se máma. Chlapec užaslým hlasem povídá: „Myslím, že to jsou Adamovy spodky!“
ROZHOVOR: ANDREJ ZUBOV „Na začátku každé války stojí osobní hříchy člověka.“ Andrej Borisovič Zubov je ruský historik, religionista a politolog. Absolvoval Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě. Je autorem mnohých příruček, monografií a vědeckých článků. Po Alexandru Solženicinovi převzal funkci hlavního redaktora přelomového díla Velké dějiny Ruska – 20. století. Ve starobylém premonstrátském klášteře v Želivě s ním hovořil náš spolubratr Gottschalk Karol Lovaš. Kořeny Evropy jsou nepochybně křesťanské. Klášter, ve kterém sedíme, byl založený v roce 1139. Např. Spojené státy americké tehdy ještě neexistovaly. Proč Evropa podle Vás na svou křesťanskou minulost zapomíná? Nezapomíná. Ona chce zapomenout. Jde o touhu lidí dělat si co chtějí bez další zpětné vazby a zodpovědnosti bez ohledu na to, co od nich chce Bůh. Je Rusko v lepší situaci? Situace je určitě stejná. Katolická církev prožívá už několik desetiletí nazvěme to vnitřní krizí. Jevi se jako by měla problémy s vlastní identitou. Může chování se Církve navenek za to, že se ve většině evropských zemí dostala na okraj zájmu, nebo jde spíše o cykličnost dějin? Církve nemohou ve všeobecnosti ztratit identitu. Je jí samotný Kristus. Co ale mohou ztratit je on. Na to zapomínají mnozí církevní představitelé, že se mohou od Boha vzdálit. Ruský exilový teolog, Georgij Florovskij si zvykl říkat, že neexistují hříchy Církve, ale hříchy namířené proti Církvi. Tyto hříchy mohou páchat biskupové, kněží i prostí věřící. Pro tyto naše hříchy se národy vzdalují od víry. Jasná odpověď na otázku, proč ruský národ odešel v době Velké revoluce od Boha. Nebyla to jeho vina, vina národa, ale selhání konkrétních pastýřů. Církev v Rusku dnes právě proto hledá opět svou cestu ke Kristu. Přesněji lidé ji hledají v ní.
Jak chápete roli Jana Pavla II. při politických změnách v Evropě na konci osmdesátých let 20. století? Karol Wojtyla byl uvnitř Církve slabým papežem. Neudělal mnohé potřebné reformy. Nedokázal ji změnit. Navzdory tomu změnil svět. Papežova role byla ohromující. Díky jemu došlo k duchovnímu osvobození východní Evropy a do jisté míry také Ruska. Šlo o mystické dílo, na začátku kterého bylo zasvěcení Ruska Panně Marii ve Fatimě. Vykonal to právě on. Zasvětil Rusko srdci Boží matky. Následovala Gorbačovova perestrojka a následné osvobození od komunismu i v dalších zemích. Já jako pravoslavný křesťan se každý den modlím před obrazem Panny Marie Fatimské, aby Rusko na boží cestě zůstalo. Byl důvodem těchto změn vyčerpaný komunismus, nebo kapitalismus? Vyčerpala se lidská svoboda. Komunismus je založený na nesvobodě a tedy na potírání lidské důstojnosti. Na druhé straně, kde je svoboda, přichází i pokušení. Proto přináší kapitalismus tolik problémů. Říká se, nejméně pokušení najdeme na hřbitově. Komunismus mi v tomto smyslu připomíná hřbitov lidské svobody. Michail Gorbačov patří v Rusku dlouhodobě mezi nejpopulárnější politiky. Změní se někdy ruský pohled na něj? Změní se, když v Rusku pochopíme cenu svobody. Tehdy oceníme i Michaila Gorbačova. Je Rusko demokratickou zemí? S bolestí zjišťuji, že ruský národ je opět ve vleku idejí, které neodpovídají Kristovu učení. Do popředí se dostává násilí, obsazování cizích území. Věřím ve změnu v myšlení lidí a v pokání. Proto jsem napsal svůj článek, ve kterém jsem kritizoval anexi Krymu. Můžeme Rusko považovat za hrozbu pro demokratický svět? Z pohledu zřízení zajisté ano. Tamější systém je pro svět nebezpečný. Mělo by být zájmem světa udělat z nebezpečného Ruska Rusko užitečné. Jednoduše mu pomoci.
Jak? Stejně jako se to podařilo v Německu. Německo bylo v první polovině 20. století pro svět velmi nebezpečnou zemí. Po válce však byla přijatá a provedená absolutní denacionalizace a detotalizace. Obojí potřebuje udělat i Rusko. Německu pomohli v poválečném období zvláště křesťanský filozof Jaspers a křesťanský politik Adenauer. V Rusku je potřeba změnit totalitární a revanšistické chování tak, jako to zvládli v Německu. Zbavit se totalitarismu se nám podaří pouze návratem ke křesťanským hodnotám. Podívejte se, kolik lidí chová sympatie a úctu vůči Stalinovi. Kolik lidí touží po obnovení moci, jakou mělo Rusko v době působení Sovětského svazu. Pokud si Rusko neosvojí základní křesťanské zásady, bude nebezpečné pro sebe i pro svět. Jsem obyčejný člověk. Ale kdybych byl šlechticem, v mém erbu by byly dvě věty: „Skrze Tebe. Pro Tebe.“ Ony mohou zachránit i Rusko.
Evropa žije půl století v míru. Takovýto stav nezažila sedmdesát let. Zdá se, že trvalý mír neprospívá politice, ale zvláště neprospívá ekonomice. Dá se nějak dlouhodobě zabránit, aby nebyla v Evropě válka? Anebo se máme na ni připravovat? Válka je v životě lidí největším neštěstím. Žít sedmdesát let v míru je obrovský dar. Ale tento mírový stav také napomáhá k mnohým zvrácenostem. Při pohledu na homosexuální páry se tváříme, že před námi stojí rodina. Domnívám se, že lidé se v Evropě zbláznili z blahobytu. Nevědí, co by dělali. V Rusku existuje přirovnání, že „dostali běsnění z tloušťky. Mnozí lidé i politici na západě začínají dělat hlouposti, protože mají dlouhodobě dobrý a pohodlný život. Zde nastupuje nejdůležitější úloha především pro katolickou církev, aby upozorňovala na pravé hodnoty, ke kterým bychom se měli všichni vrátit. Na začátku každé války stojí totiž osobní hříchy člověka.
Ruský patriarcha Kirill se během obřadů Velikonoc modlil za přítomnosti prezidenta Putina a premiéra Medveděva za mír na Ukrajině. „Musíme se dnes modlit za ruský lid, který žije na Ukrajině, za to, aby Pán přinesl na ukrajinskou zemi mír..., aby překazil plány těch, kteří chtějí zničit svatou Rus.“ Jaký to byl signál pro oba politiky? Jak se asi museli cítit? Bylo to zajisté mimořádné chování patriarchy Kirilla. Ve velikonočním období je v pravoslavné církvi zakázané modlit se na kolenou. Signál poukázal na výjimečnost situace. Už předtím napsal patriarcha Onufri prezidentovi Vladimíru Putinovi dopis, v kterém ho žádal, aby se do vnitřních záležitostí Ukrajiny nemíchal. Na Putina se obrátil jako na věřícího pravoslavného křesťana, aby nepodnikal tyto kroky. Říká se mi to těžko, ale v Rusku vládne antikřesťanská politika.
VTIPY
Mohou přerůst rusko-ukrajinské spory ve válku? Prakticky válka už je. Každý den umírá mnoho lidí a to je přece válka.
Kněz a pastor stojí u silnice a drží ceduli: Na ceduli je psáno: „KONEC SE PŘIBLÍŽIL! OBRAŤTE SE, DOKUD NENÍ POZDĚ!“ Ceduli ukazují každému projíždějícímu autu. „Vlezte mi na záda, vy jedni náboženští fanatici!“ zakřičí první řidič a prosviští kolem nich. Za zatáčkou náhle zakvílejí pneumatiky a ozve se hlasité šplouchnutí. „Myslíš si,“ zeptá se jeden duchovní druhého, „že bychom měli raději vytáhnout ceduli: ZBOŘENÝ MOST?“ Malý synek kazatele se ptá: „Taťko, všiml jsem si, že se vždycky v neděli ráno před kázáním posadíš na okraj pódia a skloníš hlavu. Co to děláš?“ „Prosím našeho Pána, aby mi dal dobré kázání,“ vysvětluje otec. „A proč to tedy neudělá?“ Na světě jsou dva druhy lidí: Jedni se ráno probudí a řeknou: „Dobré ráno, Bože!“. A pak jsou ti, co se ráno probudí a řeknou „Dobrý Bože, ráno!“
Na mši: Přijde farář na mši a stěžuje si ministrantovi: “To není možné! V kostele ani noha! Kde všichni jsou? Dokonce ani varhaník nepřišel! Kdo bude teď hrát?“ Ministrant: Česko s Kanadou!
