Jednací číslo: KSPH 60 INS 17173/2014-A-12
USNESENÍ Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Tůmou, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka Luděk Janouš, nar. 02.09.1970, IČ 41986903, bytem a místem podnikání Lipová 1154/6, 268 01, Hořovice, o návrhu navrhovatele Mgr. Jaromíra France, soudního exekutora se sídlem Husova 64, Jičín, na nařízení předběžného opatření takto: I.
Návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se navrhovatel domáhal, aby navrhovateli bylo umožněno provést již nařízenou exekuci vedenou pod sp. zn. 023 EX 02450/13, s omezením, aby výtěžek dosažený zpeněžením byl po dobu probíhajícího insolvenčního řízení vedeného (nyní) u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 17173/2014 k dispozici v tomto řízení, se zamítá.
II.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s rozhodnutím o nařízení předběžného opatření.
III.
Navrhovatel je povinen zaplatit České republice – Krajskému soudu v Praze soudní poplatek 1.000,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění :
Insolvenčním návrhem doručeným původně Krajskému soudu v Plzni dne 23. 6. 2014 se dlužník domáhá zjištění svého úpadku a povolení oddlužení. Krajský soud v Plzni rozhodl o své místní nepříslušnosti a postoupil věc zdejšímu soudu jako soudu místně příslušnému. Před rozhodnutím o insolvenčním návrhu podal k tamnímu soudu shora uvedený navrhovatel dne 30. 6. 2014 návrh na vydání předběžného opatření, jak uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Svůj návrh odůvodnil tím, že navrhovatel vede proti dlužníku exekuci, a to mj. prodejem nemovitostí. Navrhovatel tvrdí, že skutečným důvodem podání insolvenčního návrhu je snaha povinného zmařit probíhající exekuci. Na to lze usuzovat z toho, že insolvenční návrh byl podán až po vydání dražební vyhlášky bezprostředně před termínem dražby, ačkoli v průběhu exekuce nevyvinul povinný žádnou snahu k uspokojení pohledávky s výjimkou návrhu na odklad a zastavení exekuce. Dále lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka, když dlužník v insolvenčním návrhu tvrdí existenci mzdy ve výši 25.000,- Kč čistého, ačkoli to nedokládá a dle informací navrhovatele dlužník zaměstnancem není. Navíc zpeněžením nemovitostí lze očekávat 100 % úhradu pohledávek dlužníkových věřitelů.
„pokračování“
2
KSPH 60 INS 17173/2014
Z předložených listin a obsahu spisu se podává, že navrhovatel vydal dne 22. 5. 2014 dražební vyhlášku o konání elektronické dražby nemovitostí dlužníka evidovaných na LV 3132 pro k.ú. Velká Víska s počátkem dražby dne 26. 6. 2014 a minimálním podáním ve výši 3.333.333,- Kč v rámci exekuce vedené na základě pověření navrhovatele pod sp. zn. 023 EX 02450/2013. Podáním doručeným navrhovateli dne 18. 6. 2014 navrhl dlužník odklad a zastavení této exekuce. Dlužník v minulosti žádný dlužnický insolvenční návrh nepodal. Podle § 82 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, může předběžné opatření v insolvenčním řízení insolvenční soud nařídit i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak. Navrhovatel předběžného opatření, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu, není povinen složit jistotu. Povinnost složit jistotu jako navrhovatel předběžného opatření nemá dlužník (odst. 1). Předběžným opatřením může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu také omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c), neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů (odst. 2). Podle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Podle § 102 odst. 1 o. s. ř. je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Podmínky pro nařízení předběžného opatření jsou stanoveny zákonem obdobně jako pro nařízení předběžného opatření před zahájením řízení. Podle § 75c odst. 1 o. s. ř. aby návrhu žalobce na nařízení předběžného opatření mohl soud vyhovět, musí žalobce prokázat potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků nebo prokázat obavu možného ohrožení posléze vydaného rozhodnutí, ostatní tvrzené skutečnosti mohou být jen osvědčeny (tedy musí se jevit vzhledem k okolnostem případu alespoň jako pravděpodobné). Po zhodnocení výše uvedených zjištění soud dospěl k závěru, že navrhovatel neprokázal nutnost mezitímní úpravy poměrů dlužníka v tom smyslu, že by bylo zjištěno zneužití účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, ani žádné důvody zvláštního zřetele hodné. Kromě toho návrh dle názoru soudu do určité míry odporuje společnému zájmu věřitelů. Byť v obecné rovině platí to, že soud může omezit předběžným opatřením účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vůči probíhajícímu exekučnímu řízení, nelze tento závěr bez dalšího vztáhnout na jakýkoli střet insolvenčního a exekučního řízení. I zde platí, že musí být prokázáno, že dlužník svým návrhem zneužil institutu insolvenčního řízení, z čehož může vyplývat nutnost zatímní úpravy poměrů účastníků a důvody hodné zvláštního zřetele.
„pokračování“
3
KSPH 60 INS 17173/2014
Na tento závěr však v projednávané věci nelze usuzovat z toho, že dlužník podal insolvenční návrh v některé z fází provádění exekuce. A to zvláště za situace, kdy se na straně dlužníka jedná o jeho první návrh a nejsou zde tedy jeho žádné dřívější insolvenční návrhy, které byly odmítnuty, vzaty zpět apod. Dlužník v projednávané věci svůj úpadek osvědčuje a jeho návrh v zásadě obsahuje nezbytné náležitosti insolvenčního návrhu včetně povinných příloh. Z tohoto lze usuzovat, že dlužník skutečně směřuje ke zjištění vlastního úpadku, přičemž po zjištění úpadku nemůže již přicházet zneužití institutu insolvenční návrhu v úvahu ani teoreticky (zejm. insolvenční návrh nelze vzít zpět). Samotná skutečnost, že insolvenční řízení je zahájeno v průběhu exekučního řízení, nezakládá domněnku úmyslu dlužníka exekuci mařit, neboť toto je u dlužníků v úpadku poměrně běžný stav, který zákonodárce výslovně předpokládal a upravil jej stanovením zvláštního účinku insolvenčního řízení pro probíhající exekuci (výkon rozhodnutí). Dlužníku v tomto směru nelze klást k tíži, že se svůj úpadek snaží řešit vlastním insolvenčním návrhem a v tomto směru nemůže hrát samo o sobě žádnou roli to, v jaké fázi exekučního řízení svůj návrh podá. Zneužitím insolvenčního návrhu není ani to, že dlužník spojil svůj návrh s povolením oddlužení, neboť toto řešení úpadku je zákonem aprobovaný postup pro vymezený okruh dlužníků. Samo o sobě zde tedy nemůže hrát roli ani to, že někteří z věřitelů mohou být v důsledku insolvenčního řízení uspokojeni v menší míře než na základě výkonu rozhodnutí (exekuce). Z tohoto hlediska potom není významné, zda dlužník dosahuje jím uváděných příjmů či nikoli, neboť tato skutečnost není náležitostí insolvenčního návrhu jako takového, nýbrž návrhu na povolení oddlužení jako návrhu na způsob řešení zjištěného úpadku. Proto tato skutečnost nemůže mít sama o sobě vliv na důvodnost insolvenčního návrhu jako takového, nýbrž pouze na rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, resp. způsobu oddlužení. Zde pak platí to, co uvádí sám navrhovatel, že zpeněžením majetku dlužníka (a to zjevně i v rámci zpeněžení majetkové podstaty v insolvenčním řízení) lze očekávat úhradu všech závazků dlužníka, což se však může projevit až při rozhodování o konkrétním způsobu řešení úpadku. Na zneužití insolvenčního návrhu nelze usuzovat ani z toho, že dlužník jako povinný v insolvenčním řízení nečinil úkony směřující k uspokojení oprávněného, když mu takovou procesní povinnost zákon neukládá a ani to nemusí být případně v jeho okamžitých možnostech. Z důkazů předložených navrhovatelem ani z obsahu spisu se prozatím nepodává, že by dlužník svůj návrh v tomto řízení podal s cílem jeho zneužití a že nesměřuje ke zjištění vlastního úpadku. Dlužník svůj insolvenční návrh zpět nevzal, tento návrh není zjevně vadný či nedůvodný a nic tak prozatím nenasvědčuje tomu, že návrh nebyl podán vážně. Kromě toho má soud za to, že návrh tohoto typu může zásadně být v rozporu i se společným zájmem věřitelů. Provedení exekuce v průběhu insolvenčního řízení nemusí být nutně bez dalšího vždy ku prospěchu přihlášených věřitelů, neboť výtěžek z prodeje nemovitostí bude použit pro potřeby přihlášených věřitelů až po odečtení nákladů exekuce (§ 46 odst. 7 EŘ). Tím právě náklady exekuce jsou zpravidla uspokojeny v plné míře na úkor ostatních věřitelů, jejichž pohledávky v plném rozsahu být uspokojeny nutně nemusí, a to navíc v rozsahu poníženém o odměnu insolvenčního správce, která se z vydaného výtěžku rovněž uspokojí přednostně. (Soud se neztotožňuje s názorem, že insolvenční správce v tomto případě nemá nárok na odměnu podle § 1 vyhl. č. 313/2007 Sb., neboť zde není žádný výtěžek zpeněžení v rámci insolvenčního řízení.) Byť vzhledem k očekávané hodnotě majetku dlužníka nemusí tato situace v projednávané věci nastat, přesto lze právě vzhledem k tomuto obecnému pravidlu vyžadovat, aby zájem věřitelů na vskutku okamžitém zpeněžení majetku dlužníka v exekuci byl opodstatněn konkrétnímu zvláštními okolnostmi. Ty však soud v této věci neshledává.
„pokračování“
4
KSPH 60 INS 17173/2014
Jelikož tedy navrhovatel neprokázal potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků ani žádné konkrétní skutkové důvody hodné zvláštního zřetele ani společný zájem věřitelů, soud ze shora uvedených důvodů rozhodl, jak uvedeno výše, a návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Vzhledem k výše uvedenému pak je nerozhodné, že navrhovatel nenavrhl konkrétní způsob provedení exekuce, vůči kterému by měly být účinky zahájeného insolvenčního řízení vyloučeny. Pouze pro úplnost soud uvádí, že je zcela přesvědčen o tom, že právní úprava nařízení předběžného opatření způsobem vymezeným v § 82 odst. 2 písm. b) IZ není ve vtahu k obecné úpravě občanského soudního řízení (§ 7 IZ) autonomní a komplexní. Ustanovení § 82 IZ neobsahuje nic jiného než pouze deklaraci přípustnosti vydání předběžného opatření v insolvenčním řízení, demonstrativní výčet některých typových opatření (se stanovením některých speciálních podmínek jako je „společný zájem věřitelů“ nebo existence „důvodů hodných zvláštních zřetele“ nebo „zjevné hrozby vzniku škody“) a některé odchylky od obecné úpravy týkající se podmínky návrhu, jistoty a doručování. Ohledně ostatních podmínek pro nařízení předběžného opatření se uplatní obecná úprava stanovená v § 102, resp. 75 a násl. o. s. ř., neboť insolvenční zákon žádnou takovou úpravu nestanoví a obecná úprava není jinak v rozporu se zásadami insolvenčního řízení (včetně kupříkladu náležitostí návrhu, obecné úpravy placení a vrácení jistoty, mezí odvolacího přezkumu, pořádkové lhůty k rozhodnutí o návrhu, náhrady škody za nedůvodný návrh, časového omezení zohlednitelných rozhodujících skutečností apod.). Toto pak musí platit i o samotných důvodech, pro které lze předběžné opatření nařídit, neboť insolvenční zákon otázku opodstatněnosti či neopodstatněnosti návrhu nikterak neřeší (pouze se stanoví demonstrativní výčet typových opatření) a obecná úprava není nikterak v rozporu se zásadami insolvenčního řízení. Samotná skutečnost, že návrh na nařízení předběžného opatření lze či nelze podřadit pod některý z vymezených typových způsobů rozhodnutí vymezených demonstrativně v § 82 IZ v žádném případě neznamená, že takový návrh je či není bez dalšího opodstatněný. Tato opodstatněnost dle názoru soudu nevyplývá z toho, že lze či nelze návrh pod tento demonstrativní výčet podřadit (a to mj. právě pro jeho demonstrativnost), nýbrž pouze z toho, že jeho opodstatnění vyplývá z povahy a účelu institutu předběžného opatření tak, jak je obecně vymezen zejm. v ustanovení § 102 o. s. ř., tedy že zde je především nutnost zatímní úpravy poměrů (resp. v poměrech insolvenčního řízení výjimečně i ohrožení výkonu rozhodnutí), pouze v některých případech i při splnění další podmínky stanovené insolvenčním zákonem (např. společný zájem věřitelů, existence dalších důvodů hodných zvláštního zřetele). Právě proto může být návrh na nařízení předběžného opatření opodstatněný i tehdy, pokud neodpovídá některému typovému rozhodnutí dle demonstrativního výčtu, a naopak nepodstatněný v případě, kdy je typové rozhodnutí navrhováno (a to i tehdy, když je případně splněna kupříkladu sama zvláštní podmínka společného zájmu věřitelů apod.). Opačný výklad je dle názoru soudu neudržitelný a neposkytuje vzhledem k parciální úpravě v insolvenčním zákonu řádnou normativní oporu pro rozhodování o předběžných opatřeních v poměrech insolvenčního řízení. Povinnost složit jistotu navrhovateli nevznikla, neboť navržené předběžné opatření by mohlo být soudem vydáno i bez návrhu (§ 82 odst. 1 IZ). Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souvislosti s rozhodnutím o předběžném opatření, neboť vzhledem k povaze insolvenčního řízení se ve vztahu k navrženému předběžnému opatření jedná o rozhodnutí, kterým se řízení ve vztahu mezi navrhovatelem a dlužníkem v tomto směru končí (§ 151 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř.). Tento závěr vyplývá z toho, že tímto rozhodnutím se končí účast navrhovatele v insolvenčním řízení ve smyslu § 15 IZ. Ve
„pokračování“
5
KSPH 60 INS 17173/2014
vztahu mezi navrhovatelem a dlužníkem se proto jedná o konečné rozhodnutí ve smyslu § 151 o. s. ř. Na věci nic nemění, že insolvenční řízení dále pokračuje s dalšími účastníky (obdobně jako kupříkladu může sporné civilní řízení pokračovat s dalšími účastníky po ukončení účasti v řízení některého ze samostatných účastníků kupř. v důsledku zpětvzetí jeho žaloby apod.). Insolvenční zákon zvláštní úpravu náhrady nákladů v poměrech insolvenčního řízení nestanoví, a to ani pro rozhodnutí o předběžném opatření. V případě vyhovění návrhu se ustanovení § 145 o. s. ř. nepoužije, neboť vzhledem k povaze rozhodnutí se nepředpokládá řízení ve věci samé o této otázce. (Obdobně jako kupříkladu v případě některých jiných předběžných opatření, zejm. dle § 920 odst. 2 o. z., resp. dříve § 95 zák. o rodině.) Tím spíše pak je nutno o náhradě nákladů řízení rozhodnout tehdy, je-li návrh zamítán či odmítán. Bez významu zde je, zda se tyto náklady řízení v případě vyhovění návrhu uspokojují některým ze způsobů řešení úpadku či nikoli. Nicméně vzhledem k tomu, že předběžné opatření mohlo být vydáno i bez návrhu, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s nařízením předběžného opatření podle § 7 IZ ve spojení s § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť soud pro to neshledal žádné zvláštní okolnosti. Dlužníku navíc náklady řízení v souvislosti s rozhodnutím o předběžném opatření nevznikly. Navrhovateli vznikla rozhodnutím soudu o jeho návrhu poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 písm. h) zák. č. 549/1991 Sb. Výše poplatku činí podle pol. č. 5 Sazebníku soudních poplatků 1.000,- Kč.
Poučení:
Proti tomuto usnesení je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího
V Praze dne 30. července 2014 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D., v. r. samosoudce
Za správnost: Lucie Pěchotová
